Martina: Řekni mi, co je to za nemoc v duši, že máme potřebu pustit k určitým lidem jenom informace, které považujeme za dobré, pravdivé a jim prospěšné? Rozkryl jsi to? A proč si to druhá parta nechá líbit, když to navíc nazřeli?

Jaroslav Dušek: Trvá to dlouho, určitě minimálně 2500 let, protože o tom mluvil Buddha, který mluvil o ulpěních, o formách, které nás ovládají. Takže už tehdy se to dělo. Možná je to v jistém smyslu část programu lidské bytosti, tak jak jsme nastaveni, možná v sobě neseme dialog božství a ovládacího programu. A možná je to o tomto rozhovoru, o kultivaci právě přes takové omezení. Jsme stvořeni z těchto dvou částí, z hračičky, a proto milujeme hračky – mobily, automobily, technologie. Milujeme, že můžeme něco ovlivňovat, přetvářet, část naší bytosti to miluje, a část naší bytosti ví, že se dotkneme určité hranice, kdy začneme ohrožovat život. To znamená, že když se věda utrhne ze řetězu, vytvoří atomovou bombu, protože je zajímavé ji vytvořit, je zajímavé na tom pracovat. Pracovaly na tom a vyráběly to nejlepší mozky planety, protože přestaly používat rozum rozumně, protože se jim líbilo používat rozum jako hračku. A my jsme bytost, která v sobě má tuto schopnost trhat mouchám nožičky nebo křidýlka. Nebo teď chuděry myši, jak do nich perou všechno a zkoušejí, co vydrží, nebo nevydrží. Teď oživili ochrnuté myši, úžasná zpráva pro lidi. Nejdřív je paralyzují, myšičky ochrnou, a pak se koukají, jestli je nějak dají dohromady. A myšičky ožily, znovu se rozhýbaly.

Martina: Ale když jsme se bavili o anekdotách, co nám chodí, tak mně přišla taková hezká. Jsou tam myšky, jak oslavují a říkají: „Myši mají důvod k oslavám, protože poprvé v historii se vakcíny nebudu zkoušet na nich, ale na lidech.“

Jaroslav Dušek: No jasně. Takže my, jako bytost, si musíme dát na svůj rozum pozor. Cítím, že jsme jako bytost vytvořeni napůl jako božství, nemyslím to přesně procentuálně, a z určité části jsme zvláštní hračka, která si hraje, a je schopna dělat pokusy na miliardách. Je to patrně prolomení norimberských zákonů, Norimberského kodexu. A téměř se jedná o velmi zvláštní narušení této dohody, kdy bylo řečeno, že to musí být nejprve nezbytně provedeno na zvířatech. Lidé musí dát informovaný souhlas a mohou kdykoli z pokusu odejít, kdykoliv z něj vystoupit, když by se jim to nezdálo. Je dobré si Norimberský kodex přečíst, je to po těch letech zajímavé čtení. Zdá se, že se na něj teď nějak v jakémsi chvatu zapomnělo, když nás tato smrtelná nemoc, na kterou, jak říká americký doktor, vás musí otestovat, abyste zjistili, jestli ji máte, dohnala k takovému chvatu.

Jak řekl jeden „moudrý“ na YouTube: „Ano, není to všechno prozkoušeno. Ale musíme zvážit, zda v tuto chvíli není pro nás přínosnější zariskovat, provést tyto pokusy, a zpětně to teprve vyhodnotit.“ To znamená přesně to, co by žádný Tolték neudělal. Přesně to, co by nemohl udělat, protože by věděl, že spouští proces, který bude částečně nekontrolovaný, na který bude reagovat biosféra, lidská těla budou reagovat v řádu desítek let, a potom už nikdo neřekne, jak to je, už se to s tím nespojí, protože toho je tolik, že nemůžeme jednoznačně tvrdit, že je tímto způsobeno.

Je to naše nadání zašmodrchat situaci, přestat důvěřovat ve stvoření jako takové, přestat důvěřovat té nádheře. Tak, jak jsme vytvořeni, a pořád do toho vnášíme nějakou hračku. Tato posedlost, označuju to slovem posedlost, protože tito lidé v tuto chvíli ani nechtějí slyšet jiné argumenty, nezajímají je, jsou natolik posedlí svým výzkumem, svou představou, vírou, že toto naše nové náboženství je správné a že by opravdu bylo nejlepší kritiky, nebo pochybovače, nějak umlčet, odstranit, ať dají pokoj, ať nás neotravují. Jak to říkali komunisti: „Nechte nás laskavě dělat svou práci, když…“.

Martina: Klid na práci.

Jaroslav Dušek: Klid na práci, přesně tak to říkali, když se ohrazovali proti Chartě. Vždyť je to pořád to samé: Nějaká mocenská skupina se usalaší ve své moci, zalíbí se jim to, a pak jim začnou hodně vadit ti, kteří upozorňují na to, že nejednají rozumně. To není rozumné, není rozumné mít komisi, která nám bude říkat, co máme jíst – je to dokonce hloupé. Ale zvykli jsme si na to, tak budeme takto žít.

Povinnou školní docházku považuji za stejné ohrožení dětí, jako terorismus

Martina: Jaroslave, hned v úvodu jsem se ptala, co si myslíš, že bude po covidu, pokud tedy někdy skončí. Mnozí lidé si velmi přejí, aby to bylo jako dřív, a mnozí říkají: „Už to nikdy nebude jako dřív.“ A ještě jsou tady lidé, kteří říkají: „Ale to už nesmí být úplně jako dřív.“. Jak to potom všem, co jsi řekl, a nad čím jsme tady dumali, vidíš ty?

Jaroslav Dušek: Hele, se mnou je to těžké. Já považuji za mnohem větší ohrožení dětí, nebo za stejné ohrožení jako mezinárodní terorismus, třeba povinnou školní docházku. Přijde mi, že je to stejné.

Martina: To je expresivní srovnání.

Jaroslav Dušek: Je, já to říkám schválně takto vyhroceně, protože to je plíživé, protože jsme na to zvyklí. Když je to rychlé, tak si toho okamžitě všimneme, to jsou strašné kauzy. Ale když je to plíživé, tiché, tak to působí mnohem účinnější, v jistém smyslu ošemetnější, než nějaké velké akce, které vidím před očima, a můžu je odsoudit.

Ale dohaduj se s někým, jestli má nosit boty, nebo ne, a přitom je možné si přečíst články o tom, co dělají nohám tvrdé pevné body, potažmo kloubům, páteři, tedy zádům, a ve výsledku psychickému naladění člověka. Kdo tomu věří, kdo se bude zabývat tím, jestli hraje roli, zda dám volnost svým nohám, nebo ne? A mě zajímají tyto věci. Nedovedu spekulovat na téma, co bude po covidu, protože covid je pro mě jenom jednou z milionu věcí, které v tuto chvíli na planetě probíhají. Ať je to ovlivňování počasí, ať jsou to velmi zvláštní zneužívání dětí, situace zneužívání lidmi navzájem, nebo zneužívání zvířat. Když se na toto vše budu chtít dívat z tohoto velikého pohledu, tak covid je jen epizoda v celých událostech, která utichne, zmizí, nebo neutichne, nezmizí, podle toho, zda lidé, kteří mají přístup do médií, to budou chtít dál tvořit, vytvářet, forsírovat. Nebo se objeví možná něco nového, zajímavějšího, možná se objeví větší případ, něco z kosmu, z vesmíru, možná že by se už objevili ti mimozemšťani, že by se objevila robotická inteligence, která je ve filmech, a tak dále. Vždyť těchto možností je tolik.

Jen si pusťme sci-fi filmy, které se staly postupně realitou. Jen si pusťme různé možnosti a varianty, tento prostor, tato planeta, snese nesčetně variant. Tato planeta je stvořena tak, abychom se tady naučili žít spolu s koronavirem, s bakteriemi, abychom tady žili s jedovatými hady a pavouky. Abychom se naučili žít spolu i s planetou, která občas něco vychrlí ze sopek, zatřese zemí, provede něco nevyzpytatelného. Nebo si vezměte takzvané životy lidí, jak se píše: vichřice a povodeň zabíjela, a tak dále. Žijeme v prostoru, kde se učíme žít i se smrtí, kde se učíme žít se vším, a planeta Země je nádherná právě proto, že je tu taková obrovská pestrost. Říká se, vidci, kteří koukají do vesmíru na jiné formy takzvaného života, říkají, že je to nejpestřejší planeta, je krásná, je to knihovna života.

Jakoby byl člověk tvořen jako dítě v prostoru, jako by planeta Země byla dítětem vesmírů, a jakoby sem byly uloženy klíče, nebo semena jednotlivých bytostí, rostlin, možností, které tady existují od malilinkatých mikroorganismů, až po velké makrocelky, jako jsou galaxie. A my se učíme jako lidé chápat, že se jedná o souhru, o spolupráci, o společný prostor, o to, že to není boj, souboj na vzájemné vyhlazování, vyvražďování. Je to prostě souhra na vzájemné posilování. Ve výsledku projdeme posílením, lidská bytost projde posílena o zkušenosti, kterými prochází. A jak říká Mnislav Zelený: „Co je dobré pro lidstvo, musí být dobré pro jednotlivce. A co je dobré pro jednotlivce, nemusí být úplně dobré pro lidstvo, pro genofond, který tady neustále vytváříme.“ A když budeme tvořit genofond umělým oplodněním, nebo když třeba v Americe dostane dítě 27 vakcín, nebo kolik, je to neskutečné číslo, tak budeme tento genofond neustále oslabovat všemi těmito velmi nerozumnými zákroky.

Když přestaneme používat rozum rozumně, tak sami sebe odsoudíme k čím dál tím nuznějšímu živoření, plahočení a závislosti na někom, kdo nám buď dá, nebo nedá nějakého proteinového, vydatného červa, nebo nám ho naopak zakáže zase nějaké komise, a řekne nám, že máme jíst třeba kobylky. Pak vzniknou ochránci červů, ochránci kobylek. Divím se pořád, že neexistují ochránci rajčat a mrkve, a čekám, kdy tito lidé přijdou se svojí troškou do mlýna, protože hračka v našem mozku, která hraničí s určitou pitomostí, neustále pracuje. Vymýšlí 57 pohlaví, vymyslí, že už nebudeš říkat táta a máma, ale budeš říkat rodič 1, rodič 2. Tahle hračka vymyslí, že je nekorektní používat pohlavní zájmena.

Nerozumné myšlení vyživuje sebe sama a umí generovat další myšlení. Když ho pustíme ze řetězu, tak generuje jeden nesmysl za druhým.

Martina: Ten, tato.

Jaroslav Dušek: A tak dále. A tahle hračka, jak víme, pracuje, a jede jako divá.

Martina: Ta se nezakecá.

Jaroslav Dušek: Ta se nezakecá, ta si umí vymýšlet. Problém myšlení je v tom, že živí sebe sama, umí vyživovat sebe sama, a ze sebe sama umí generovat další myšlení. Když toto pustíme z řetězu, když myšlení dovolíme, aby neustále generovalo jeden nesmysl za druhým, tak se v jednu chvíli stane, že naše kapacita je prostě přetížena, jako když přetížíš počítač, a strašně se zpomalí. A my potom také budeme muset trošku zpomalit, a zjistit, že je to vlastně výhoda, a vracím se k tomu pořád dokola, v tomto zpomalení naslouchat tichu uvnitř bytosti a zeptat se: „Čeho se bojíš?“ A najednou zjistíš, že ničeho, že se bojíš jenom myšlenek a toho, co neznáš, protože když to poznáš, tak zjistíš, že to tak hrozné není. Lidé, kteří se báli sahat na pavouky nebo hady, a pak je vzali do ruky, zjistili, že to není tak hrozné. Nebo se někdo třeba bál koně, nebo psů – uvidí psa a bojí se. Znám to u nás v Černošicích, kde chodím s naším velikým psem, a tam to vidíš: lidi, kteří mají psy a znají je, nebo je neznají, a půlka lidí, nebo nějaká část, řekne: „Jé, ten je hezký, pojď…“, a část lidí udělá: „Prosím vás, držte si ho.“ A je to ten samý pes, náš starý třináctiletý Greko, který už sotva chodí, a přesto se najdou lidi, kteří řeknou: „Držte si ho“, protože vypadá, že je velký, má zuby, mohl by někoho kousnout. Je to pořád naše volba, jestli se budeme bát života: „Pokouše nás, poraní, bude nás to bolet,“ nebo jestli řekneme: „Pojď,“ protože víme proč.

Neznám nic zajímavějšího, než je život, je to něco fascinujícího, je to fenomén. A já tvrdím, že stojí za to život žít, užít si ho, žít ho naplno, a nenechat se zmást komisí, aby nám říkala, jestli můžeme pěstovat bylinky na zahradě, nebo ne. Nastává čas těmto komisím říct: „Strčte si vaše doporučení za klobouk!“ Jako stařenka na Šumavě, která celý život vypalovala trávu, a přišla nějaká komise, nějací aktivisté, a řekli jí, že jí dávají pokutu asi 3500 korun, protože se dopustila nezákonného jednání proti nějaké vyhlášce o vypalování. A babička říkala: „Moment, dojdu si pro peníze,“ a šla do chalupy, vyšla s puškou a řekla: „Mazej, ty antikriste.“

Já si realitu tvořím. A budu-li tvořit reality, že mám své vnoučky bránit s puškou, tak se mi to stane. Ale já tvořím tak, že se mi to nestane.

Martina: To se stalo?

Jaroslav Dušek: To se stalo. To je skutečná příhoda: „Koukej mazat, antikriste.“ Babička to prostě vyřešila trošku nečekaně. Já nejsem moc pro zbraně, nejsem pro to, aby lidé na sebe stříleli. Tento příklad říkám jako velmi vyhrocený…

Martina: Jak vidíš, někdy se hodí.

Jaroslav Dušek: Jsem schopen zbraň omluvit jenom proto, že je v rukou stoleté vetché stařenky, protože myslím, že jinak by měl muž takové lidi vyprovodit ven svou energií.

Martina: Možná je to tak, že bys s nimi rozmlouval. I když s puškou je to daleko kratší.

Jaroslav Dušek: Je to vtipnější, že ta babka přijde s puškou. Má to pointu příhody. A já potřebuji říct, že bych neuměl vzít pušku do ruky, a skutečně bych asi nedokázal nikoho zabít jenom proto, abych si zachránil život. Asi by mi to přišlo hloupé, asi bych opravdu vedl debatu. Obávám se, že bych debatoval.

Martina: Já nevím, toto je tvůj názor, tvůj pohled na svět, a je fajn. Nevím, jak by to bylo třeba v případě, když bys chránil vnoučky, a tak dále.

Jaroslav Dušek: Já totiž vím, že realitu tvořím, a budu-li tvořit reality s puškou, že mám bránit svoje vnoučky, tak se mi to stane. Ale já to tvořím tak, že se mi to nestane.

Zapomněli jsme na sílu své tvořivosti a ducha

Martina: Kéž se to splní.

Jaroslav Dušek: Ano, je totiž třeba tvořit. Proto jsem to teď řekl, protože jsme v tom všem zapomněli na sílu své tvořivosti, sílu svého ducha. Uvěřili jsme v nařízení, ve vyhlášky, a už umíme jenom psát petice proti nim, už s tím umíme jenom bojovat, a jenom křičet, že to nechceme. Ano, to je taky určitá nezbytnost, kterou je potřeba vyjádřit, ale zapomněli jsme na svou tvorbu. A celá tato situace vede k tomu, že odvádí pozornost od naší tvorby, od schopnosti tvorby, a nutí nás k boji.

Znáš to, jak armáda útočila na nějaké domorodce, kteří furt nechtěli bojovat, pak tedy po všech tahanicích povstali – a vyhráli. A poddůstojník říkal generálovi: „Prohráli jsme.“ A on řekl: „Ne, už jsme vyhráli. Už jsme je do toho boje vtáhli, už jsme je dostali na naši mentální úroveň.“ Je třeba si vždy uvědomit, z jaké mentální úrovně tvoříme představu světa. Je potřeba si uvědomovat to, co Bruce Lipton popisuje ve své Biologii víry, ve svých knížkách, jak leží u moře, dívá se na nebe, a najednou si uvědomí, že mikrobiologii učí celý život obráceně, že to není souboj, ale souhra. A říká tam: „To vyčítám Darwinovi ze všeho nejvíc, že hovoří o boji živočišných druhů, a přitom se jedná o souhru.“ Je to o tom, že náš mozek nevidí pointu, neznáme pointu příběhu, vždy známe dílčí fázi, a v té to vypadá třeba jako souboj. Vždy uvádím příklad, když vidíš dva lidi, kteří se milují. A když nebudeš vědět, že se milují, že tvoří nový život, tak máš dojem, že bojují. Žena křičí, muž do ní proniká ostrým hrotem, ona sténá, takže to vypadá, že ji fyzicky napadl. A když nerozumíš tomu, co to je, tak máš opravdu dojem, že to je souboj.

A my, pokud použijeme rozum rozumně, a uvidíme vrstvy od mikroorganismů až po obrovské galaxie, a uvidíme jejich souhru, spolupráci a hru, tak pochopíme, že to, co je zdánlivě srážka galaxií, jak jsme zvyklí říkat, je milování galaxií. „Temná hmota, temný proud,“ to je naše názvosloví, místo toho, abychom třeba řekli „tajemná hmota, tajemný proud“. Toto vnášení psychologických kategorií nebezpečí třeba do fyzikální terminologie je ohromně zvláštní, i to, jak to tam rychle proniká, a s takovou samozřejmostí. A my pak tvoříme z mentální úrovně temné hmoty, temného proudu, srážky galaxií, požírání galaxií, výbuchu supernov, zničení hvězd, a neřekneme: „To je zrození.“ Proto si myslím, že to, co se teď děje, celá planetární situace, jsou porodní stahy. A porodní stahy před zrozením nejsou příjemné.

Ve vojensko-vězeňském systému jsme si zvykli na vězeňský způsob uvažování: Pustíte nás za hranice? Můžeme někam jet? Můžeme se jít projít kolem domu? A v kolik hodin máme být doma?

Martina: Teď jenom otázka: „Co se narodí?“

Jaroslav Dušek: No právě. A narodí se to, co vytvoříme. To je to, co potřebujeme chápat. Kdy už konečně pochopíme, že to musíme vytvořit my a že to děláme. A ne, že budeme pořád čekat, jak to dopadne, co oni udělají, nebo co nám zase kdo nařídí. Zvykli jsme si na tento vězeňský způsob uvažování, vojensko-vězeňský systém: Pustíte nás za hranice, nebo ne? Můžeme někam jet? Můžeme se jít projít kolem domu, nebo nesmíme? A v kolik hodin máme být doma? Prosím vás, maminko?

Martina: V devět Dušku, budu vám to pořád opakovat.

Jaroslav Dušek: A co se děje po deváté večer na ulici? Je tam koronavirus, řádí, běhá? Je horší? A teď se to všechno tváří hrozně závažně a vážně, kvůli tomu, že umírají lidé, kterých umírá mnohonásobně víc každý den, než jenom na koronavirus. Ale dobře, zaměřili jsme pozornost jedním způsobem, použili jsme rozum velmi nevýhodným a nerozumným způsobem, a ve jménu tohoto zveličení detailu jako mám věřit tomu, že mám být v devět hodin doma? A že tím prospěji planetě? Mám tomu opravdu uvěřit? Někdo napsal, že spousta pacientů, kteří umírali, a dělali jim pitvu, tak tam byly plicní embolie, které jsou způsobeny tím, že původně vznikají v nohách, v žilách u nohou shluky krve, které vznikají, když se nehýbeš.

Martina: Ano.

Jaroslav Dušek: Zůstaneš doma, nikam nesmíš. Je to opravdu složité. Někdy má člověk dojem, že ti odborníci, kteří radí, jako by zapomněli, nebo záměrně nechtěli vědět část své odbornosti – pohyb, čerstvý vzduch, radost, tanec, zpěv, objímání, setkávání, vzájemné úsměvy. Radost ze života.

Martina: Jaroslave Dušku, jsem moc ráda, že jsem řekla „přijď“, a ty jsi přišel. A díky za to, že si nám zase nabídl úplně jiný pohled nejenom na svět kolem nás, ale planetu, galaxii, a hlavně nás samotné. Díky.

Jaroslav Dušek: Taky děkuji. Zrovna bych ti chtěl ještě něco říct, ale už nebudu…

Martina: Povídej.

Jaroslav Dušek: Naskočil mi Voskovec a Werich. Vzpomněl jsem si, že vlastně oni v docela těžkých dobách dělali docela dobrou srandu, a že to mělo velký význam. Teď běžel v televizi Hřebejkův a Jarchovského film „Učitelka!, natočený na Slovensku. Tento film mám rád, zdá se mi hodně podařený, a je o tom, jak vznikne třídní schůzka, protože si nějací rodiče stěžují na učitelku, na kolektivní komunistickou svini, která vydírá žáky, nechává si posluhovat. Oni jí doma uklízejí, luxují. Také úkoluje rodiče, chce maso, nebo ke kadeřníkovi. A všechno jí to prochází. A ona si zasedne na nějakou holku, která se potom pokusí o sebevraždu kvůli jejímu nátlaku, kdy učitelka před celou třídou řekne: „Ty jsi byla v inteligenčních testech nejhorší.“ A navíc je to lež, ani to není pravda, jak se pak ukáže. A teď všichni spolužáci: „Blbka, blbka…“ Holka se pokusí o sebevraždu, rodiče na tu učitelku podají stížnost, a probíhá třídní schůzka, schůze rodičů, kde se snaží tuto učitelku odvolat. A ředitelka se zástupkyní jsou pro, protože tuto komunistickou svini, jak říkají, taky moc nemusejí. Ale překvapivě se stane, že je tam část rodičů, jestli fízlové, estébáci, to nevíme, kteří říkají, že očerňují tak dobrou pracovnici. A celý spor se rozmělní tak, že pouze jediný člověk by se přidal k podpisu ke dvěma rodinám, které to podepsaly. Ale fízlové a komouši to prostě rozstřelí, odejdou, a jak začnou odcházet, tak najednou odejdou všichni, třídní schůzku opustí, a ten jediný, který by se býval přidal, řekne: „Když se nikdo nepřidal, tak já bych se teda také nepřidával.“ A teď to celé vypadá, že to blbě dopadlo, že dobro prohrálo.

A teď tam sedí úplně zdrcená zástupkyně s ředitelkou, pijí panáky a říkají: „To je hrozné. Zvýšíme jí plat, dáme lepší odměny, všechno to musíme odvolat. Víš, co ona dokáže…“ A najednou: Klep, klep. A „dále“. A přijde onen pán, který by se byl býval přidal, a říká: „My jsme si to s manželkou cestou rozmysleli a podepsali bychom to.“ A podepíší. Odjedou, a za chvilku: Klep, klep, a další manželské dvojice, které, když nebyly v poli kolektivní hypnózy, a povídaly si, zjistily, že je nesprávné to nepodepsat. A to se mi zdá na tom filmu hezké, že ukazuje, jakou sílu má kolektivní hypnóza v momentě třídní schůzky, kde právě ti nejdrzejší prosazovači nějakých názorů ovlivní lehce rozpačitou masu, která tak trochu neví, nechce si pálit prsty. A tito vehementní lidé, ti plukovníci, to tam ovlivní. Ale je tam naděje, že lidé pak jdou domů, dva ti manželé, a řeknou si: „Hele, není to vlastně celé obráceně?“ A to já vidím jako pro tuto situaci dobrý, že je dobré být chvilku sám se sebou, nenechat pořád mluvit plukovníky, ale být sám se sebou, a sám se sebou si říct: „Jak to teda je, herdek. Jak to teda se mnou ve skutečnosti je? Jaký život chci žít za měsíc, za rok? A v jaké zemi chci žít za pět let? V jaké Evropské unii za rok, dva, tři?“ Uvědomit si, v jakém prostoru chci žít, aby tam mohly žít moje děti a vnoučata.

Přeji si prostor, který teď ani nechci pojmenovávat, víš, který myslím, nebo vidím voňavou zemi a radost, a lidi, kteří se navzájem hostí, protože jsou rádi, že se potkávají, a ne, že se před sebou schovávají a utíkají. A to je tvorba, kterou tvoříme. Je to jako v pohádce: Dobré srdce, Honzíčku, oživilo lodičku. Věrná láska zvítězila. Ty jsi ale hezká babička, odkud já tě znám? Jak říká Vlasta Burian. Prostě vzpomenout si na svou hezkou babičku, na své prarodiče, a zeptat se jich v duchu: „Jak se vám to líbí, co tady teď děláme? Co tomu říkáte, naši předkové? Kam jsme sebe sama dostali, čemu jsme to tady uvěřili, co to tady vytváříme? Máte radost, naši předkové? Radujete se z toho, jak rozvíjíme krásy planety?“ Tyto otázky je potřeba si občas položit, zůstat sám se sebou, nebo s nejbližším člověkem, kterého máš, nebo s okruhem, a v klidu si říct: „Pojďme to tvořit v myšlenkách tak, jak se nám to líbí.“ Protože my to můžeme dělat, my to můžeme tvořit, to nám nikdo nemůže zakázat, protože svoboda slova je ve skutečnosti uvnitř bytosti. To, že ti někdo smaže nějaké video na YouTube, to je akt zoufalce, vystrašeného člověka, vystrašeného systému, který ukazuje, jak se cítí slabý, ukazuje, jak se cítí nejistý, a jak už ztrácí půdu pod nohama.

Čti zprávy jinak. Čti to jako informaci o tom, že systém má takhle stažené půlky. On se bojí toho, že by někdo řekl, co si myslí, a apeluje na určitý rys naší bytosti, který nastartuje autocenzuru ve smyslu: „To radši říkat nebudeme, ale pšt.“ Svoboda slova je uvnitř, ve vnitřní tvorbě. Musíme se ptát sebe sama, když jsme sami se sebou, co tam tvoříme, v jakém mentálním poli v tu chvíli jsme. Tvoříme radost, lásku, sounáležitost, hojnost, společnou planetu? Přejeme všem opravdu: „Kéž jsou všechny bytosti šťastny?“ Nebo jsme v nějakém poraněném, narušeném mentálním poli? A ať si každý z nás uvědomí, že svobodu svého slova si tvoří uvnitř. A tam opravdu může tvořit.

Martina: Jaroslave Dušku, moc ti děkuji za to, že si přišel, a díky za opět úplně jiný pohled na svět kolem nás i člověka.

Jaroslav Dušek: Juchů.

Dnes se zaměříme na něco, co způsobilo v naší společnosti velmi vášnivé debaty – a bohužel nejen vášnivé, ale občas i hodně nenávistné. Budeme mluvit o očkování proti covidu. Opět samozřejmě s profesorem Jiřím Beranem. V našem druhém rozhovoru mimo jiné pan profesor řekl:

• Nejsem příznivcem povinného očkování. Lidem bych všechno klidně vysvětloval, ale nikoho bych nenutil.
• Celá řada lidí mě má zaškatulkovaného jako člověka, který je proti rouškám, který by chtěl otevírat restaurace, který je proti plošným opatřením, ale nikdo si nepřečte, co znamenají ta cílená opatření, jak je implementovat, a v čem by nám mohla pomoci.
• Nevýhoda léků jako je isoprinosin nebo ivermektin, je to, že nemají žádnou patentovou ochranu. Vyrábí je více světových výrobců a žádný z nich do něj nechce investovat, do vytvoření klasických vědeckých studií, jaké jsou pro ověření účinnosti vyžadovány.
• S vládou i úřady bylo domluveno, že proběhne důkladná vědecká studie léku isoprinosin. Jenže pak se objevil asi nějaký tlak ze strany části odborné veřejnosti, aby se taková studie neprováděla, takže koncem léta loňského roku to usnulo.

Nemoc navíc opět tvrdě rozdělila národ. V jakém stavu souboje s nemocí je naše společnost nyní? Čeho všeho se ještě můžeme dočkat? Jak se můžeme my všichni přičinit o to, aby to už konečně bylo všechno za námi? A především, co dělat, jak reagovat, když zjistíme, že máme koronavirus? Zeptám se jednoho z našich vůbec nejlepších epidemiologů a vakcinologů, profesora Jiřího Berana. Ten v našem aktuálním rozhovoru mimo jiné říká:

• To nejdůležitější je zachovávat přísná opatření zejména při kontaktu s osobami staršími 65 let, protože ti stále tvoří velkou většinu pacientů ve vážném stavu v nemocnicích, i těch, kteří umírají.
• Je nutné neustále vysvětlovat, že k přenosu nemoci dochází především v rámci rodiny ve chvílích intenzivního kontaktu.
• Nejvíce si musíme dávat pozor doma na mezigenerační přenos.
• Důležité je rychle zahájit samoléčbu.
• Včasné podání aspirinu dokáže zásadně snížit riziko vážného průběhu onemocnění.

Martina: Vladimíre, vy ekonomové se musíte dívat hodně dopředu, někdy i trošku hádat a odhadovat budoucnost. Jak odhaduješ, kdy skončí covidová krize, kdy se vrátíme k původnímu způsobu života, k tomu starému, dobrému, co jsme znali a měli rádi?

Vladimír Pikora: To pochopitelně nevím, to je spíše otázka na nějakého imunologa, nebo na lidi, kteří se zabývají nemocemi. Ale intuitivně cítím, že je to něco podobného, jako byla španělská chřipka, která tehdy trvala dva roky. Takže nemyslím, že to skončí během letošního roku, a jestli to bude mít podobný průběh, jako jsme viděli loni. Původně se tvrdilo, že nás zachrání nějaká vakcína, ale já jsem k tomu byl hodně skeptický, a myslím, že se nyní ukazuje, že jsem měl pravdu, když jsem říkal, že nevíme, jak to přesně s vakcínou bude. Nyní se ukazuje, že vakcíny není dostatečné množství, neumíme ji do lidí dostatečně rychle vpravit, a kdyby to mělo probíhat do budoucna tak, jak to probíhá nyní, tak bude v ČR naočkována celá populace někdy v roce 2024. Takže to je velmi pomalé.

Bojím se, že vývoj bude takový, že léto bude asi podstatně lepší než dnes, a na podzim se situace znova zopakuje, a budou zase nějaká omezení. Když se dívám kolem nás, tak Angela Merkelová prohlásila, že si myslí, že opatření budou až do konce léta. A dělal se průzkum mezi německými podnikateli, kteří si myslí, že to bude do poloviny září, tedy v zásadě vycházejí z toho, že už nebude podzimní vlna, ale já si tím nejsem jistý, že to takto nebude. Takže bych spíše sázel na to, že normál bude v roce 2022.

Svět, jaký byl před covidem, se už nevrátí. Spousta omezení, která byla zavedena, zůstane natrvalo.

Martina: Myslíš, že když se bavíme o normálu, tak tím myslíme způsob života, jaký jsme znali? Myslíš, že se do tohoto normálu ještě někdy vrátíme?

Vladimír Pikora: Myslím, že v mnoha oblastech už to tak nikdy nebude. Dobrým příkladem je to, co jsme viděli v letecké dopravě. Když si vzpomenu, jak jsem cestoval do Austrálie v roce 1999, tedy předtím, než spadla Dvojčata, tak to bylo úplně něco jiného, než jsme viděli v roce 2005, 2010 a podobně, kdy neustále přicházela nová a nová opatření, museli jsme sundávat boty, a pomalu jít do spodního prádla. A opatření byla neustále tvrdší, abychom nemohli pronést nějakou bombu. Teď se zase budeme bát nákazy.

Takže předpokládám, že současná opatření, o kterých si spousta lidí myslí, že jsou dočasná, kdy v letadle musíme mít roušku, a při jídle ji mít nemusíme, budou do budoucna standardem a budeme říkat: „Tomu nerozumím, to se při jídle virus nešíří, a po jídle se už zase šíří?“ A myslím, že se bude říkat: „Tak jsme sice očkovaní na koronu, ale jsou tady zase jiné nemoci,“ a neustále budou nějaká omezení tohoto typu. Takže předpokládám, že se toho jen tak nezbavíme, jako jsme se nezbavili striptýzu na hranicích, kterými když procházíte, tak stále sundáváte boty.

Takže myslím, že to bude něco podobného, možná se to nějakým způsobem posune, ale do toho, jak jsme to znali dříve, se už nevrátíme, a bude to tak v mnoha oblastech. Bude to pravděpodobně i ve školství, kdy se zavedla online výuka, a najednou se ukáže, že spoustu věcí můžeme dělat online, které jsme si dříve neuměli představit. Bude zde řada omezení, která nám dříve přišla úplně nesmyslná, nepochopitelná.

Opatření proti covidu jsou nesrozumitelná. Třeba na začátku tvrdili, že rouška chrání lidi kolem, a ti chrání svou rouškou mě. A najednou to neplatí. Někdo přijede ze Španělska, a musí mít respirátor, který ale chrání toho člověka, a ne okolí.

Martina: Vím, Vladimíre, že nejsi ani epidemiolog, ani vakcinolog, tak nechci, aby tato otázka zněla nefér, jakože tě nutím vyjadřovat se k věcem, o kterých nemůžeš vědět všechno, ale jako od ekonoma mě zajímá, zda si myslíš, že konec této koronavirové krize je závislý také na jiných věcech, než kolik je nakažených, mrtvých a nevakcinovaných?

Vladimír Pikora: Domnívám se, že to v zásadě z velké části neovlivníme. Jsem překvapen, jak mnoho lidí stoprocentně důvěřuje vědě, a vychází z toho, že poroučíme větru a dešti a že naše stávající znalost nás posune někam, že budeme schopni něčemu zabránit. Myslím, že probíhá proces, který z velké části neovlivníme, a bude podobný, jako byl před lety se španělskou chřipkou. Takže jestli budeme mít respirátor, přes něj roušku, třeba ještě šálu, tak možná o trošičku urychlíme, že se toho zbavíme, ale doba, co tady ten virus bude, nebude třeba o 50 procent kratší, ale třeba o 2 procenta, nebo něco podobného. Ne že by to bylo úplně bez efektu, ale tento efekt je daleko slabší, než jak nám tady mnoho lidí tvrdilo.

Podívejte se na roušky. Ze začátku přicházeli s tím, jak je rouška úžasná, jak chrání lidi kolem, a ti zase chrání mě tím, že mají roušku. A najednou přicházejí s tím, že mám mít respirátor. Tak já tomu nerozumím, když ze začátku tvrdili, že rouška je dobrá. Najednou je tady moc věcí, které neumím pochopit. Teď se třeba říká, že když přijedu z červené země, což by mělo být třeba Španělsko, když se vrátím ze Španělska, tak mám mít respirátor, tak tomu nerozumím, protože přece respirátor chrání mě, jak celou dobu říkali. A najednou…

Martina: Respirátor právě vyfukuje ven…

Vladimír Pikora: To je právě celé postavené na hlavu, já prostě těmto opatřením nerozumím, přijde mi, že je tady plno opatření, u kterých se spousta lidí ohání vědou, aby se za dva týdny řeklo: „Je to jinak.“

Po koronakrizi budou bohatnout majitelé velkých oligopolních online firem, a malé kamenné firmy budou zanikat a jejich majitelé chudnout

Martina: Když se bavíme o tom, v čem konkrétně se bude svět po krizi lišit, v čem bude jiný, než jak jsme ho znali, řekni mi, bude se stále zvětšovat rozdíl mezi chudými a extrémně bohatými?

Vladimír Pikora: Myslím, že jo, vždyť to vidíme už dnes. Nám tady vzniká ohromné množství firem, které na tom brutálně vydělaly, protože přecházíme do jiné ekonomiky, než v minulosti, kdy jsme byli tady na Západě z velké části založeni na tom, že máme konkurenci. A dneska konkurence z velké části končí. Máme tady mraky maloobchodních řetězců založených na tom, že mají kamenné krámky. A najednou tam nikdo moc nechodí, konkuruje jim jedna, nebo dvě firmy, které dokážou dělat tržby jako předtím všichni dohromady.

Martina: Už si museli zalepit pár regálů.

Vladimír Pikora: Jasně, takže vznikají tady firmy typu Amazon a tak podobně, které mají globální dopad, už to není prostě retail americký, ale celosvětový. Mají úplně jiné podmínky, než všichni ostatní, a pomalinku staré obchody vytlačují, a to vidíme v mnoha oblastech, nemusí to být jenom potraviny, může to být vlastně cokoliv. Najednou nás online firmy vytlačují. My zjišťujeme, že na první pohled je to super, že nám všechno přivezou domů. Ale dříve jste měli konkurenci, mohli jste chodit sem a tam, když vám něco nevyhovovalo. A najednou toto do budoucna nebude. Takže myslím, že jsme se připravili o konkurenci, o trh, a budeme mít skoro u všeho oligopol, že tady budete mít 2, 3 firmy, které si budou konkurovat. A kdo na to doplatí, je spotřebitel. Většinou to funguje tak, že se to krátkodobě spotřebitelům líbí, ale dlouhodobě pochopí, že to není to, co by si přáli, protože oligopoly jsou tak silné, že jim nikdo nemůže konkurovat.

Martina: A nebude cesta zpět.

Vladimír Pikora: Přesně tak, takže tohoto se bojím. A pochopitelně, pokud máte firmu tohoto typu, tak začnete úplně brutálně bohatnout. Takovýchto firem tady máme pár, a tito lidé budou extrémně bohatí. A teď co ti, kteří měli malé krámky? Ti všichni skončí. Takže tady na jedné straně budete mít desítky tisíc firem, které skončily, a pak zde budou 3, 4 velcí hráči, kteří na tom vydělali úplně brutálně, do podoby, kterou jsme doteď neznali.

Na amerických vysokých školách se objevuje myšlenka, že dluh nevadí, protože si peníze vytiskneme

Martina: A tím pádem se také dostaneme k tomu, že stále menší počet lidí, a menší počet firem, bude vlastnit stále větší kus celosvětového obchodu, průmyslu a výroby.

Vladimír Pikora: Jasně, přesně tak, to tady vidíme. Změnilo se i postavení státu. Třeba dříve, v minulosti, byl vesmírný program takový, že Američané něco někam posílali. Dneska to tam posílá Elon Musk, který na to najednou má peníze. Amerika jako stát je už tak zadlužená, že na to nemá, pro Elona Muska není problém se také zadlužit a zrealizovat své vesmírné programy. Státy si to už nemohou dovolit.

A ukazuje se, že s koronou nám tady najednou vznikli jiní miliardáři, najednou se to převrstvilo, takže ti, kteří byli dříve číslo 1, jsou číslo 3, a podobně, a dopředu se derou jiní. A vidíme to i obecně, že najednou spousta firem, které v životě pořádně negenerovaly zisk, tak v očekávání toho, že přijde elektromobilita, a podobně, najednou zbohatly do neskutečných hodnot. A koronakrize k tomu přispěla.

Martina: Když se bavíme o tom, co bude poté, tak ty máš hodně dětí – jak vnímáš, že na ně deleguješ svůj stále větší dluh, protože když pozorujeme, jak astronomické sumy si půjčují politici od bank na zvládnutí covidu, tak si říkám: „Nebude ve výsledku celá zeměkoule tak předlužená, že už nebude, kdo a komu by splácel, protože už budou zadlužení úplně všichni?“

Vladimír Pikora: Ano, dnes jsme už předlužení jako planeta, akorát si to spousta lidí ještě neuvědomilo. Máme rekordní dluh, jaký ještě nikdy neexistoval, zejména ve vyspělých zemích, ale také jako planeta. Všichni máme ohromný dluh. Česká republika na první pohled vypadá, že je v pohodě, protože ho má mnohem nižší, než země kolem nás. Ale ono nás to semele všechny dohromady, protože to většinou funguje tak, že když bankrotuje jeden stát, tak to chodí jako domino, tedy najednou strhne i řadu jiných, které jsou relativně zdravější, a pak mají také problémy.

Tohoto se hrozně bojím, a je mi líto, že dneska se i na amerických vysokých školách, na univerzitách, objevuje myšlenka, že dluh nevadí, protože si peníze vytiskneme. Novou planetu si nevytiskneme, ale peníze ano, a proto můžeme tisknout peníze do aleluja, do nekonečna. To vychází z myšlenky, že země jako Spojené státy, nebo Británie a podobně, tito giganti vlastně zbankrotovat nemohou, protože vydávají neustále nové a nové dluhopisy, které nakupují jiné centrální banky do svých devizových rezerv, a je po nich permanentní poptávka. Takže oni vycházejí z toho, že když se Amerika ještě víc zadluží, tak co se stane? Tak si nějaká Ghana, Filipíny a podobně, tyto americké státní dluhopisy koupí, a budou je mít ve svých devizových rezervách, aby měly svou měnu konvertibilní za dolary.

Takže takto tisknou peníze, a v podobné logice by chtěly tisknout i jiné země, ať už je to Ghana, nebo Česká republika. Jenomže o českou korunu, ani o nějakou ghanskou měnu nikdo ve světě, aby je zařadil do devizových rezerv, nemá zájem, a výsledkem je, že nemohou vydávat dluhopisy, ale mohou se pouze brutálně zadlužit, až jednoho dne začnou bankrotovat. Takže tady se otevírají zajímavé nůžky, že extrémně velké státy zneužívají svého postavení, aby se ještě více předlužovaly, zatímco malé se předlužovat nemohou, což podle mě skončí tím, že rozvojový svět začne bankrotovat daleko rychleji, než mnohem více zadlužený bohatý svět. Ale po nějakém čase se to musí projevit i u bohatých zemí.

A co se týká mých dětí, tak to se samozřejmě bojím, dělá mi to ohromně špatně, je mi to líto, ale bohužel nedá se s tím nic dělat. Zdá se, že to je dnešní mantra všech politiků po celém světě, že si na všechno půjčíme, zadlužíme se. A voliči to chtějí slyšet. Doufám, že jednoho dne prozřou, pochopí, že se nemůžeme dál zadlužovat, a zvolí si jiné politiky. Místo toho se ale objevuje další nová mantra, že to nevadí i z toho důvodu, že se dluh prostě škrtne, a řekne se, za to mohou banky. A odnesou to velké banky s odůvodněním: „Dobře jim tak. Jsou to hajzlové, stejně ty peníze dostaly nějakým špatným způsobem.“ Ale já říkám: „No jo, ale kdo má v těchto bankách peníze? Nejsou to běžní lidé? Když to odnesou banky, tak to odnesou i běžní lidé. A co penzijní fondy? To je přeci propojená nádoba. Ty to odnesou úplně stejně jako banky.“ Takže jestli si někdo myslí, že se budou škrtat dluhy, a odnesou to banky, u kterých to jakoby nevadí…

Korporace začaly být tak vlivné, že vládnou a diktují neschopným politikům a státům. Vypínají politiky, kdy se jim zlíbí, a připravují vlastní měny.

Martina: …a těm to přejeme…

Vladimír Pikora: …tak se bojím, že to jednoho dne odnesou všichni.

Martina: Jak dlouho myslíš, že bude možné tuto ekonomickou situaci řešit dalším tiskem peněz a vyráběním papírků, kterým se říká fiat money, protože to celé trošku připomíná situaci, když si hraješ s dětmi a říká se: „Já ti něco prodám, a ty si to koupíš a zaplatíš mi,“ protože to jsou jenom papírky.

Vladimír Pikora: Ano, přesně tak. Je to velmi běžná otázka a odpověď zní takto: Dokud tomu budou lidé věřit, dokud tu hru budou hrát, dokud budou věřit, že si za peníze ještě něco koupí, tak to fungovat bude. Je to psychologická záležitost, neexistuje tady žádná ekonomická odpověď ve smyslu, že ve chvíli, kdy to bude x procent HDP, tak… Nic takového neexistuje, neexistuje exaktní odpověď. Bude to do té doby, dokud budeme věřit, že peníze mají hodnotu, a budeme je stále poptávat.

Nicméně se tady objevuje skutečnost, že cena zlata vyskočila nad 2 tisíce dolarů, a cena bitcoinů nad 40 tisíc dolarů. A co to je vlastně bitcoin? Je to něco, na co si sáhnu? Aha, nesáhnu. Co to je? Je to odraz toho, že už mnoho lidí si řeklo: „Já těm penězům zase tak úplně nevěřím, hledám nějakou alternativu.“ A utíkají k něčemu jinému. A tak mi najednou řada lidí pokládá otázku, co bude dál. Žijeme ve světě, který je zralý na to, aby existovaly korporátní měny, vždyť přece proč bychom tady měli mít nějaké dolary, švýcarské franky a libry? Není v dnešním oligopolním světě, kde korporace vysílají rakety do vesmíru, daleko zajímavější mít měnu Applu nebo Facebooku? Nebyla by daleko lepší nějaká korporátní měna, než dolary?

Martina: To je řečnická otázka?

Vladimír Pikora: Ne, toto už se rozbíhá. Apple už pracuje na tom, aby měl svou měnu, stejně tak Facebook. Takže se dostáváme do světa, kdy tyto korporace začaly být tak vlivné, a politici tak neschopní a populističtí, že děláme všechno pro to, abychom tyto hranice zbourali, a měli tady korporace, které nám vládnou. Už by to nebyli pouzí lobbisté, kteří tlačili na státy: „Udělejte nám tento zákon takto, ohněte nám ho takhle,“ ale korporace by státům, vládám, diktovaly. A to už dneska máme.

Martina: V Austrálii Google.

Vladimír Pikora: Jasně, ale to vidíme.

Martina: Zruším prohlížeč, když přijmete zákon, který vaše země chce přijmout.

Vladimír Pikora: To je jedna věc. Druhou věcí je třeba to, co se děje kolem Trumpa. Byl to prezident, ale oni řeknou: „Ty tady mluvit nebudeš, my tě típneme.“ Vždyť oni už dnes nastavují pravidla, tak proč by si nemohli nastavit pravidlo: „Dolar není dobrá měna. My od tebe chceme facebookovou libru,“ nevím, jak tomu budeme říkat. Nebo tady budeme mít jablíčka, a budeme platit jablíčky, protože jsou od Apple. A super na tom bude, že tato korporátní měna bude hrozně snadno mezinárodně převoditelná.

Když chcete dnes poslat dolary do Británie, nebo do Ameriky, tak to je snadné. Ale když si řeknu, že je chci poslat do Zimbabwe, tak s tím bude docela problém. Ale když budete mít facebookovou měnu, tak ji přes Messenger pošlete hnedka kamkoliv. Šup, máš to tam během vteřiny, a je jedno, že jsi v pralese, stačí ti připojení na internet, a je to úplně blesková, rychlá transakce bez nákladů.

Vše směřuje ke zrušení hotovosti, což přinese velké omezení svobody, protože bude vidět, za co a kde utrácíme. A pak někdo může říct: „Moc konzumuješ sladké, to bys neměl!“

Martina: Ale mezistupněm mezi tím, co jsi teď naznačil, by mohl být to, že se zruší hotovost, abychom už alespoň nemuseli tisknout ty nové papírky.

Vladimír Pikora: To už tady skoro je. Teď, během korony, jsem byl v Praze, dříve se tomu říkalo Park Juldy Fuldy, Park Julia Fučíka, pražské Výstaviště. Byl jsem na Výstavišti, a tam všude psali, že v době koronaviru se tam nesmí platit hotovostí, takže tam byly stánky, prodávali buřty, colu a pivo, a nevím co, ale šlo platit pouze kartou. Takže to už tady dneska je.

Martina: To je poměrně běžné, ale v tuto chvíli se to tváří jako naše ochrana proti viru.

Vladimír Pikora: V budoucnosti to bude jako ochrana proti praní špinavých peněz. A pak to bude zase něco jiného.

Martina: Scénáře, jak toto může dopadnout, protože stejně tak, jako že se úplně zruší hotovost, je stejně pravděpodobné a reálné, že začnou vznikat korporátní, nebo třeba lokální měny, což by alespoň trošku dávalo logiku. Jaké scénáře ty, jakožto odborník, vidíš tak, že jsou reálné a že je potřeba s nimi počítat, a buď se na ně připravit v tom smyslu, abychom je přijali, nebo tak, abychom jim zabránili?

Vladimír Pikora: Těchto scénářů je mraky. Hlavně se ukazuje, že všechno, co se zdá jako nemožné, je možné. Všechno, co jsme ještě před rokem považovali za nesmysl, třeba aby se dětem zakázalo zpívat ve škole, tak se najednou ukáže, že ani taková věc není nemožná. Takže si myslím, že těchto scénářů je nepřeberné množství. Ale vidíme trendy, které už jsou jasné, a myslím, že hotovost skončila. Že to dneska ještě mám u sebe, ale asi během pár let budeme postupně po celém světě opouštět současný stav. Bude to asi něco na úrovni toho, jako když má dneska někdo zlaté mince, a na nich je vyraženo třeba 2 000 Kč. Teoreticky mají hodnotu 2 000 Kč, dá se s ní také platit, ale nikdo to nedělá, je to prostě něco jiného. Tak myslím, že to bude něco podobného, že se postupně zbavíme hotovosti, a předpokládám, že se postupně zbavíme i platebních karet, protože to je také prostředník, a všechno se bude platit online přiložením mobilu, hodinek, nebo něco takového. To je asi trend, kterému se nevyhneme. A kam až dál to půjde, je velmi složité říct. V každém případě to přinese ohromné omezení svobody, protože bude všude přesně vidět, za co utrácíme, a přinese to kontrolu nad tím, jak utrácíme. Takže se potom může říct: „Hele, a ty moc konzumuješ sladké, to bys neměl!“

Martina: „Máš vysoký cholesterol. Neprodáme ti slaninu!“

Vladimír Pikora: „Ty jsi tolikrát letěl letadlem, víme přesně, na co jsi letěl, a máš ohromnou uhlíkovou stopu. To bys také neměl!“

Martina: Snižuje ti to kredit.

Vladimír Pikora: Jasně. Nebo: „Moc cestuješ. Nebo ty kupuješ psí žrádlo, a víš, že i pes má uhlíkovou stopu? To bys neměl, mít tak velkého psa!“

Při volbách bychom se měli dívat na to, které strany chtějí zrušit hotové peníze, a ty nevolit

Martina: Vladimíre Pikoro, teď spíše přizvukuji, než abych kladla otázky, to znamená, že jsme v tomto naladěni na naprosto stejnou vlnu, a vnímáme to jako potencionální nebezpečí. Myslíš, že bychom proti tomu měli nějakým způsobem vystupovat? Třeba protestovat, nebo přijmout nějaká opatření, ať už jako jednotlivci, nebo země? Nebo je to zkrátka věc, která se nedá odestát, je to dominový efekt, a už se to děje. Někdo to nazve „pokrok“, někdo „vývoj“, „budoucnost“, „nutnost“, nebo „nezbytnost“. Co s tím? Má smysl ještě pořád říkat: „Já chci mít stokorunu, která je kryta aktivy státní banky“?

Vladimír Pikora: To už dávno není. Ale myslím, že je to oboje, na jednu stranu je to pokrok, vývoj. Prapůvodně peníze vznikly, alespoň se tvrdí, že v češtině slovo „peníze“ vzniklo z nějakého plátna, že se prapůvodně v této slovanské oblasti platilo nějakými plátýnky. Jinde se platilo mušlemi, a podobně. Pak se najednou objevily kovové mince, takže to je pokrok, který asi nezastavíme.

Ale nemusíme ho tlačit více, než je nutné. Existují třeba země jako Rakousko, kde dali do ústavy, že hotovost bude. Nevím, jestli to bylo jenom ve fázi, kdy se spekulovalo o tom, že by to bylo v ústavě, nebo jestli a kdy to do ní dostali, ale v každém případě se tam tím zabývali i politici, že existuje právo zakotvené v zákoně – používat hotovost. A myslím, že to je docela rozumné, aby takové právo dnes existovalo, a může být jen jaksi hypotetické ve smyslu, že obvykle se nevyužívá, ale kdyby se ho někdo snažil omezit, tak by jej bylo možné využít. To je podle mě asi to, co by tady mělo být.

A pro nás, pro jednotlivce? Neměli bychom se zapomínat při volbách, až se bude volit, dívat na to, která strana to nabízí, a která nenabízí. A ve chvíli, kdy vidím, že nějaká strana říká: Hurá, zrušíme peníze nebo hotovost, tak vidím, že to není strana, kterou bych chtěl volit.

Martina: Vladimíre Pikoro, děkuji ti za tento rozhovor o naší nejen ekonomické budoucnosti.

Vladimír Pikora: Já také děkuji.

Martina: Mnozí lidé považují za nedůvěryhodné veškeré metody, které nejsou oficiálně doporučeny. Mají obavy, nebo na druhou stranu respekt a úctu, řekněme, k farmacii, a tudíž na všechno, o čem se spolu bavíme, řeknou: „Ale prosím vás, vždyť to nedoporučilo WHO,“ nebo něco takového. Co s tím?

Milan Calábek: WHO asi 8x změnilo svůj názor. WHO říkalo, že to nic není, že se to nešíří vzduchem, ani vodou, a tak dále. Neustále, každý den měnilo své postoje, a proto je Trump přestal financovat. A to je v pořádku, ale běda, když to udělá někdo jiný. Ale o novém koronaviru víme všichni stejně, je to úplně nová záležitost, a každý z nás, kdo se tím chce zabývat, toho ví stejně, není tady žádný velký rozdíl. Takový člověk musí mít určité předpoklady, běžné znalosti genetiky a dalších věcí, což je součástí současného běžného vzdělání. Ale vrátil bych se ještě k jedné důležité věci a zajímavé látce, a to jsou bulharská probiotika. O těch bych mluvil za chviličku, pokud můžu.

Martina: Můžete hned.

Milan Calábek: Ne, o tom potřebuji mluvit až za chvíli, abych to dal do potřebného vztahu.

Martina: Píšu si.

Milan Calábek: Tato bulharská probiotika fungovala velice dobře, jako třeba lyzin, která chrání před nakažením britskou, nebo americkou variací L452R, ale v případně nakažení už bohužel nedokáží vyléčit. To dokázala u původní variace, stejně tak jako lyzin. Teď se dostáváme od genetiky viru, ke genetice hostitele, naší genetice, protože to je druhý klíčový faktor, jak můžeme vzdorovat těmto novým variacím. A samozřejmě velkou roli hrají i chronické nemoci. Ale já bych se soustředil na tři genetické věci, které hrají klíčovou roli. Tou první, a uveřejnil to časopis Nature, je studie badatelů z univerzity v Edinburghu, kteří určili 5 genů, které se podílejí na závažném průběhu covid-19, z nichž nejdůležitější je takzvaný gen autoimunity, a sklerózy multiplex, který má zkratku TYK2, neboli gen pro tyrosin kinázu 2. Těchto patero genů by pak mělo vysvětlovat, proč někteří lidé mají těžký průběh nemoci, zatímco jiní jsou i přes nákazu téměř bezpříznakoví, a jiní se jen nakazí. Velice stručně řečeno, snížení exprese genů TYK2 chrání před vážným průběhem nemoci, zatímco zvýšení exprese genu INFAR2 nás chrání před viry. Ten gen TYK2 je spojen s třetím typem imunity, zejména s tvorbou interleukinu 17A, který způsobuje chronické záněty od sklerózy, až po revmatoidní artritidu, a podílí se i na chronickém astmatu, na Crohnově nemoci, lupénce, psoriatické artritidě a podobně.

Proti covidu působí šalvěj červenokořenná, která epigeneticky vypne důležitý gen TYK2

Martina: Omlouvám se, jenom to zase hodím do svého laického překladače. Když říkáte: „snížení exprese“ toho kterého genu. Co to znamená, co si pod tím představit?

Milan Calábek: Aby ten gen vytvářel co nejméně proteinů.

Martina: A to se dá zařídit?

Milan Calábek: To se dá zařídit. Většina bylin působí tím způsobem, že ovlivňují naše geny, ovlivňují expresi tak, že ji sníží, nebo zvýší.

Martina: To znamená, že třeba bylinkami jde toto ovlivnit?

Milan Calábek: Nebo to dělají léky, hned se k tomu dostaneme.

Martina: To znamená, že kdybych u lékaře zjistila, že mám třeba těchto 5 genů…

Milan Calábek: Jde o to, že každý působí jinak. Zůstaneme jenom u TYK2, protože to je opravdu velice závažné, a jeho expresi snižuje šalvěj červenokořenná, neboli Dan Shen. O tom už jsme mluvili v březnu, o šalvěji červenokořenné, a působí právě proti novému koronaviru tím, že tento gen vypne.

Martina: Ale jak se dozvím, že je to zrovna můj případ?

Milan Calábek: Mutaci genu vám zjistí snadno kdekoliv. Ale zda je epigeneticky vypnut, nebo zapnut, to už je horší. Ale jestliže máte problém, a vezmete si šalvěj červenokořennou, tak vám bude pomáhat na srdce, na osteoporózu, a na tolik věcí – patří mezi 10 nejvýznamnějších bylin, které vůbec zná čínská medicína. Neuděláte žádnou chybu, jenom si otestujete – vyhovuje mně, nevyhovuje. A když vám vyhovuje, a vám by samozřejmě vyhovovala, tak proč ne, proč se jí zříkat?

Martina: Takže to jsme byli u TYK2?

Milan Calábek: Ano, ale vy jste mi říkala, že jste někde četla, že 200 tisíc lidí mohlo zemřít na covid-19 kvůli neandrtálským genům.

Martina: Ano, protože jsem si teď říkala, jestli se dozvím, když si nechám udělat svůj genom, že třeba v sobě mám neandrtálské geny.

Milan Calábek: Já vám řeknu, že nemáte. A říkám to z mnoha důvodů, ale řeknu vám to soukromě. Vy je nemáte. Když mě budete poslouchat, tak na to přijdete v podstatě sama.

Martina: Když bych je měla, tak jsem více ohrožena?

Milan Calábek: To jste velice ohrožena. Hodně o tom psal západní tisk, u nás se to dalo číst v Guardianu, a podobně. V naší populaci totiž přežívá asi 20 procent neandrtálských genů, a role těchto archaických genů je daleko významnější, než jsme si dříve vůbec představovali. Můžou se podílet na závislostech, depresích, diabetu II., neuropsychiatrických onemocněních, na vzniku lupusu. U žen zase mohou mít pozitivní roli, zvyšují plodnost, mají vliv na větší počet progesteronových receptorů v buňkách. Tyto ženy méně krvácejí, prakticky nepotratí, obvykle mívají více dětí. Je to ten typ žen, které o sobě říkají, že jim stačí vidět trenýrky, a jsou v tom, a tak podobně. A podle badatelů z Max Planck institutu, kde je oddělení evoluční antropologie, je to tak, že kdyby neandrtálci přežili dodnes (vyhynuli asi před 30 tisíci lety, ovšem žili 350 tisíc let od Atlantického oceánu až po Ural, déle než my, samozřejmě), tak by měli 4x až 16x větší riziko pro vážné onemocnění covid-19.

Tyto zděděné geny, které jsou za toto velké riziko zodpovědné, se vyskytují zhruba z 50 procent u lidí v jižní Asii, a u 16 procent lidí v Evropě. Je to v podstatě asi 6 genů, jsou na třetím chromozomu, a mají bohužel větší účinek, než další ochranitelské neandrtálské geny na 12. chromozomu. Neandrtálci zřejmě za těch 350 tisíc let existence čelili úplně jiným virům, než Homo sapiens.

V Bangladéši má tyto geny okolo 63 procent lidí, a v Evropě je to, jak jsem říkal, 16 procent. Pokud jde o nejvýznamnější gen DPP4, tak osm procent těchto lidí jsou heterozygoté, to znamená, že mají jednu alelu tohoto genu. A dalších osm procent jsou homozygoté. Ve Velké Británii umírají Bangladéšané na covid-19 dvakrát více, než všechna ostatní etnika, právě kvůli těmto genům. Ony se prakticky nevyskytují ve východní Asii, nemají je Číňané, ani Japonci, Korejci, a tak dále, protože tam se lidé křížili s denisovany, což je jiná větev, a ne jako my s neandrtálci, a s denisovany poměrně málo. Třeba Tibeťané tento gen mají, aby nedostali vysokohorskou nemoc, právě od denisovanů, a on jim umožňuje žít v těch výškách.

Lidé s neandertálskými geny nemají horečky, ale velké problémy s dýcháním a vnitřní krvácení. Jako ochrana proti tomu dobře působí Metformin, Kvercetin, Bromelain a bulharská probiotika.

Martina: Promiňte, a když naši posluchači budou chtít vědět, jestli…

Milan Calábek: Tak si mohou nechat udělat test, to není vůbec žádný problém.

Martina: Z toho se dozví, že mají neandrtálské geny, a tudíž pozor na covid?

Milan Calábek: Ano. Ale zase si řekněme, že to není nutné, protože si řekneme, co můžeme proti tomu podniknout, aby vůbec takovéto štrapáce nemuseli dělat.

Martina: Jdou je přeprat…

Milan Calábek: Afrika je pořád uchráněna, kromě té Jižní Afriky, tam je hodně bělochů. A jeden z vlivů rovněž spočívá v tom, že prakticky žádný Afričan nemá neandrtálské geny, ty tam nebyly, tam se nevyskytují, a to je také do jisté míry chrání před covidem. Podle Max Planckova ústavu zvyšují alely neandrtálských genů v Evropě riziko hospitalizace pro nakažené až o 80 procent u heterozygotů, kteří mají jednu alelu třeba od maminky, nebo od tatínka. A ti, kteří je zdědili od maminky i od tatínka, tak tyto geny mají na svědomí těch 10 procent všech úmrtí na covid, a to je těch vašich 200 tisíc lidí. Ti vlastně zemřeli tímto způsobem. A nejnebezpečnější z těchto 6 genů je gen DPP4, který vytváří protein, který slouží pro druhý vstup nového koronaviru do našeho organismu, vedle ACE2.

Martina: Promiňte, druhý vstup do našeho organismu?

Milan Calábek: Mluvili jsme o tom hned v březnu, kdysi dávno.

Martina: Já jsem nedávala pozor.

Milan Calábek: Proč byste se tím měla zabývat? To byla okrajová záležitost.

Martina: Ale druhý vstup mě zaujal, protože vždy, když začnete hovořit, tak se trošičku ztrácím, a proto chci dělat laického překladače. Druhý vstup koronaviru do našeho organismu?

Milan Calábek: Ano, vstupem je ACE2 receptor. Ten je prostě prakticky všude.

Martina: Je v buňce?

Milan Calábek: Ano, na povrchu buňky. Do té se dostane právě spike proteinem, a začne do nás pronikat. A tento protein, který vytváří DPP4, je vlastně receptor pro MERS, pro druhý koronavirus, který se objevil na Blízkém východě: netopýři – velbloudi – lidé. Ale ten se právě tolik nešíří, ale 50 procent lidí umře, když to dostanou. Kromě toho, kdo má mutaci E484, o které jsem se zmiňoval, tak perfektně vstupuje tímto receptorem. A účinnost tohoto receptoru ještě zvyšuje to, o čem jsme mluvili, a to si nemusíte pamatovat, GRP78, který se podílí na metabolismu glukózy, společně s tím DPP4. A účinnost snižují právě léky proti diabetu, jako je třeba metformin.

Metformin se používá právě proti neandrtálským genům, kdybychom to hrozně zestručnili. A tato nákaza se projevuje trošku jinak, protože tito lidé, kteří se nakazí, a mají ten BPP4, ať jsou heterozygoti nebo homozygoti, nemají horečky, ale mají velké problémy s dýcháním a vnitřním krvácením. A i zde funguje jako perfektní ochrana quercetin, tedy Kvercetin, plus Bromelain, a i bulharská probiotika, o kterých budu mluvit za okamžik.

U koronaviru hrají velkou roli krevní skupiny

Martina: Zrovna včera jsem mluvila se svým kolegou, kterému zemřel kamarád na covid-19, a on si proto začal klást otázku: „Jak to, že se nedá spolehnout na to, že je člověk ohrožen, když máte nad 70 let, jste ohrožená skupina, protože máte diabetes, nadváhu a tak dále? Protože zrovna jeho kamarád byl mladý, nic mu nebylo, byl to sportovec, byl zdatný. Tak jsme nad tím přemýšleli, a oba jsme hudrovali, v čem to tedy je, protože se zdá, že výběr těch, na které si covid zasedne, je mnohem pestřejší, než jak nám doposud říká reprodukční číslo. Tedy: Když je ti nad 70 let, máš diabetes, nadváhu, tak nevycházej z domova, nikoho nepotkávej.

Milan Calábek: Venku se nikdo nenakazí. Venku se ještě nikdo nenakazil, vevnitř ano, ale venku ne. Ale to nic.

Martina: V čem to tedy je, na koho si to sedá? Vy jste tady říkal 5 genů, a tak dále. Ale v čem to je?

Milan Calábek: Teď se dostáváme k jiným genům. Teď se dostáváme k 9. chromozomu.

Martina: Já vám zakážu říct jediné číslo. Zkuste to jinak.

Milan Calábek: Ano, už vám neřeknu žádné číslo, ale těžko se bez toho obejdu. Určitě jste se ještě setkala s další věcí, že třeba přijde domů, do rodiny, matka z práce, kde se nakazila, a má covid-19, a má třeba vážné problémy. A jedno dítě se nakazí, další se nenakazí, manžel se vůbec nenakazí, ale nenakazí se třeba ani babička, která by se nakazit měla, ale nakazí se dědeček z druhé strany. V čem to spočívá?

Už na jaře minulého roku se objevily zprávy, že lidé s krevní skupinou A jsou nejméně odolní proti novému koronaviru, zatímco kdo má 0, je odolný nejvíc. To je nepřesné, a pokusíme se to upřesnit. Virus skutečně ovlivňuje lidi mnoha způsoby, a jedním z nich je i krevní skupina. Na jednotce intenzivní péče je skutečně nejvíce Áček, a to hlavně v západní Evropě, kde je poměrně málo Béček. A Áčka narůstají od Labe na západ, a Béčka od Labe na východ. Centrální Asie má mnoho Béček, kdežto u nás je to poměrně vyrovnané. Náš imunitní systém totiž vytváří protilátky proti antigenům krevní skupiny, kterou nejsme. U Áček vytváří protilátky proti Béčku, proti B antigenu, u Béček proti genu A krevní skupiny. A třeba u AB to není ani proti Áčku, ani proti Béčku. Zatím co třeba 0 vytváří protilátky proti antigenu A, i proti antigenu B. Proto třeba A nemůže dostat krev od B, a B od A. Když by třeba A dostalo krev od B, tak si proti němu vytvoří tolik protilátek, že může dojít třeba k selhání ledvin, případně i k smrti, to je všeobecně známo. Ve skutečnosti neexistují jenom čtyři krevní skupiny – A, B, 0 a AB, ale zhruba asi 50, ale ty další jsou velice vzácné. Nejznámější je takzvané Diego, která je u Indiánů a u východních Asiatů.

A antigeny A, často je to A1 a A2, B, a podobně, jsou imunitním systémem chápány stejně, tak jako cizí vetřelci, jako patogeny, a imunitní systém na ně útočí. A mnoho patogenů, například streptokok pneumonie a podobně, se maskují jako A, nebo B antigen. Antigeny A, nebo B, se totiž nenacházejí jenom na povrchu červených krvinek, ale u takzvaných sekretorů, to je asi 80 procent Evropanů, i v epitelu buněk horního dýchacího traktu, v tělních tekutinách, a tak dále. A za to je odpovědný gen FUT2, který je u 20 procent lidí zmutovaný.

Už dlouho se ví, že na poměru krevních skupin v jednotlivých etnicích, v jednotlivých národech, my máme třeba jiný, než Slováci, než Poláci, nebo Němci, se podílejí různé epidemie, kterými jsme prošli. Antigeny krevních skupin se totiž spoluúčastní při ochraně organismu, ale i při různých infekcích. Mnoho antigenů, jak jsem říkal, používá antigen krevních skupin jako mimikry. Maskují se jimi, a náš imunitní systém je považuje za látky tělu vlastní, a tudíž na ně neútočí. A nejde jen o vztah antigenu k infekcím, k infekčním chorobám, ale i k nádorům, protože nádory se maskují jako A antigen, a potom k multifaktoriálním onemocněním. Například 0 je odolnější vůči malárii, ale zase, podobně jako B, je velmi málo odolná proti helicobakter pylori, který je v žaludku, který může způsobit třeba rakovinu žaludku, kdežto A udělá třeba zánět.

Proto v Africe, jak už jsme o to mluvili, kde je častá malárie, je jenom 10 procent A, a je tam nejvíc 0. Zatímco třeba v oblasti Gangy v Indii, kde je zřídlo cholery pro celý svět, kde nejvíc trpí cholerou, tak 0 má proti ní nejméně obran, B více, a ještě více A. Je tam nejvíce AB na světě, a nejméně 0. Takto se to prostě vytřídilo.

Na rakovinu nejvíce umírají Áčka, protože nádorové buňky se maskují jako antigen A, jako by byl náš vlastní, a unikají dozoru imunitního systému. Například prezident Václav Havel, který byl B, byl daleko více odolný vůči rakovině, než vůči různým infekcím, na které hodně trpěl. A třeba u diabetu je největší riziko u B, u 0 je to nejmenší.

A když to teď ještě shrneme, tak v ČR je asi 45 procent A, 30–35 procent 0, 15–25 procent B, a 5–7 procent AB, 9 procent RH+ a 10 procent RH-. I RH faktor má veliký význam, ale to nyní pomineme, protože bychom se v tom utopili. Zkusíme říct, že ředitel Výzkumného centra univerzity v Nantes, prof. Jacques Le Pendu, už v roce 2008 prokázal, proč SARS 1, původní SARS 1, ohrožoval více A, než kterékoliv jiné krevní typy. A proč 0 byly nejvíce odolné? Protože lidé, kteří vytvářeli protilátky proti antigenu B, se bránili zároveň proti viru s tímto antigenem, aby se nenavázal na receptory v našich buňkách a v horním dýchacím traktu, a virus se nemohl reprodukovat.

Ohledně nebezpečí nákazy je na tom nejlépe krevní skupina 0. Nejhůře AB.

Martina: A co 0?

Milan Calábek: 0, ti jsou na tom vůbec nejlépe. Já jsem A, to znamená, že kdyby se třeba Elen, která je taky Áčko, někde nakazila koronavirem a přišla domů, tak já jako také Áčko onemocním, protože virus, který se začne replikovat, převezme její antigen, a když potom skočí na mě, tak můj imunitní systém ho bude považovat za tělu vlastní, a nevyvine proti němu protilátky, když se bude virus volně rozmnožovat a šířit v mém těle. Kdyby ale někdo přišel s B, tak pokud já budu mít dostatečně silný imunitní systém, tak můj imunitní systém vytvoří dostatek protilátek proti antigenu B, bude s virem zápasit a bude ho likvidovat.

Martina: Až tak to krevní skupin ovlivňují?

Milan Calábek: Ano, přesně tak.

Martina: Proto rodiny, manželé, spí v jedné ložnici i s dítětem, a jeden má, druhý nemá?

Milan Calábek: Ano, a 0 jsou na tom nejlépe. Nejhůř jsou na tom AB, protože AB nemá protilátky ani proti A, ani proti B, a nemá dokonce ani protilátky proti antigenu H. Antigen H mají jenom nulky, a to je společný antigen nám všem, ze kterého potom vznikají A a B. To znamená, že A, když přijde 0, a nakazí mě, tak já nebudu mít protilátky proti H, a jsem úplně nahraný, Kdežto 0 má protilátky jak proti antigenu A, tak proti B, a ještě navíc si vytváří jako jediná imunoglobulin B, což je obrovsky důležité. Žádná jiná krevní skupina ho vlastně nevytváří, a to znamená, že 0 se nakazí pouze od 0. Takže 0 může být velice dobrý superšiřitel. Kdežto A chytne všechno. Tedy A je prakticky v tomto smyslu bezbranné. Na rakovinu umírá nejvíce A.

Martina: Teď se zeptám na jednu věc, trošičku tím odbočím, ale budu si pamatovat, že se vrátíme. Můj kolega přesně s tímto přišel. Jeden den mi volá a říká: „Tak jsem se dočetl, že nejohroženější jsou muži, krevní skupina A, po 50 letech.“ A já jsem tehdy říkala: „Na to zapomeň, dávej si pozor, ale zapomeň na to.“ Druhý den mi volá: „Tak to asi mám, už mám horečku.“ On, jak se lekl, tak udělal. Za 4 dny šel na test, a covid neměl, byla to jenom nákaza z leknutí. Co dělat s tím, co jste teď řekl? Někdo teď může říct: „A já mám A, tak buď umřu na rakovinu, nebo na covid.“

Proti stárnutí imunitního systému je dobrý čaj Pu Erh

Milan Calábek: Nebát se. Vezmu si quercetin, bromelain a jsem za vodou.

Martina: Je to tak snadné?

Milan Calábek: Poměrně ano. A tady ještě hraje důležitou roli jedna věc. Samozřejmě roli hraje věk, a samozřejmě i pohlaví, ale také i to, co jíme. Proto se může stát, že budu vzhledem k věku trpět imunosenescencí, to znamená zestárnutým imunitním systémem. Tak když se setkám s Béčkem, budu pít každý den Pu Erh, a tak to zvládnu, takže i to odstraním.

Martina: Pu Erh je…?

Milan Calábek: Čaj Pu Erh. Pu Erh je úplně vynikající. Ale může se stát, že já nebudu mít dost protilátek proti B. Buď z hlediska stáří, nebo nedej bůh, daný člověk prošel chemoterapií, nebo antibiotiky, a porušil si střevní mikroflóru, protože ta rozhoduje o tom, jak s tím bude imunitní systém bojovat. A to byla obrovská zbraň a obrovský trumf bulharských badatelů z Plevenu, kteří zjistili, že dvě probiotika, a sice Lactobacillus bulgaricus DWT1 a Streptococcus thermophilus DWT4,která nepocházejí z ničeho jiného, než z horkých vod, z pramenů v Bulharsku, mají obrovskou schopnost podnítit náš imunitní systém. Když se berou tato probiotika, tak náš imunitní systém zesílí, podobně jako dříve u lysinu. A lidé, kteří brali tato probiotika, byli jednak chránění před nákazou, a jednak také zvládli onemocnění covid-19. Bohužel na ty variace, kromě dvou, o kterých jsem se zmiňoval, už to neplatí. Nicméně v každém případě jsou tato probiotika alespoň částečnou ochranou.

Martina: A dají se u nás pod nějakým obchodním názvem koupit?

Milan Calábek: No jistě.

Martina: Poraďte.

Milan Calábek: Myslím, že Laktera. Teď si nejsem úplně jistý. U nás je určitě zastoupení, ale nevím, jestli toto mají. U nás se, pokud vím, prodávají DWT, jestli se nemýlím. Musí to být DWT1 u bulgaricus, a u thermophilus DWT4. To je velice důležité, aby to opravdu fungovalo, a ty zvyšují právě působení protilátek proti A, když jsem B, a když jsem 0, tak proti všem těm ostatním. Když jsem AB, tak i tam do jisté míry mohou pomoci. Ještě jednu zajímavou věc – repolarizují makrofágy M2, což jsou makrofágy, které nepůsobí proti viru, a nepůsobí proti nádorům, naopak spolupracují s nimi – na makrofágy M1. Proto jsou tato probiotika vynikající i proti nádorům. A když si vezmete tyto dvě probiotika, tak dojde k přeměně makrofágů M2, jak zjistili indičtí atomoví vědci, a změní se na makrofágy M1, které ničí jak nádorové buňky, tak také virus.

Martina: Milane Calábku, moc vám děkuji za vaše rady, za vaše postřehy, a za to, že se stále staráte i o nás, kteří jsme hledající, a vlastnímu tělu až tak úplně nevěříme. Díky moc.

Milan Calábek: Děkuji, na shledanou.

Martina: Pane inženýre, vy se hodně ve svých knihách, článcích a přednáškách věnujete éčkům. Myslím, že u nás byla dlouho doba, kdy jsme éčka úplně ignorovali. Naopak, líbilo se nám, když je potravina pěkně balená, barevná a podobně. Pak zase došlo k opačnému extrému, že spousta lidí dostala dojem, že když je tam napsáno jakékoliv éčko, tak je to úplně špatně, a pravděpodobně zemřou. Tedy přístup od zdi ke zdi. Už jsme se o tom několikrát bavili, i vy jste o tom určitě mnohokrát mluvil, ale přesto, můžeme si alespoň trošku říct, před kterými éčky bychom se měli pokřižovat, a jaká éčka jsou jenom označením třeba přírodní chemické látky, která je tam přidaná?

Vít Syrový: To bychom tady byli dlouho, protože u nás je jich povoleno přes 300.

Martina: Mám čas.

Vít Syrový: Popsal bych to jinak. Samozřejmě takzvaná éčka se jako přídavné látky přidávají do potravin, a mohou mezi nimi být i vitamíny, a některé skutečně pocházejí z přírody.

Martina: Přírodní barviva.

Vít Syrový: Třeba, přesně tak. Třeba z kurkumy se izoluje takzvaný kurkumin, což je barvivo, a nic proti tomu. V tomto bych spíše odkázal zájemce na své stránky, a v mé knížce Tajemství výrobců potravin je tahák, kde mám éčka přesně rozdělena do pěti skupin, kdy zelené, jak jste zmínila, jsou ještě přírodní. Je to vlastně jakýsi systém semaforu. Žlutá je ještě na uváženou, ale pořád ještě beru. To znamená, že s tímto tahákem můžete nakupovat. Jenom bych zdůraznil, že k éčkům tam může být i chemický název. Takže tato tabulka je rozdělená do pěti skupin, a do trojky to, jako při známkování ve škole, ještě jde. Teprve to, co je navíc, to znamená čtyřka a pětka, jako ve škole, to už neberu. A černá barva, to už jsou prokázané škodliviny, u kterých jsem viděl oficiální studie, co to způsobuje, nebo to může být karcinogenní, nebo to ničí nějaké orgány. Takže tam dám ještě černé, to je hřebíček do rakve, a pouze tam jde o to vyhnout se alespoň tomu nejhoršímu.

Žijeme ve světě, kde se tím člověk musí pročíst, číst složení, a jak říkal Werich, nekupovat zajíce v pytli. Vždyť kdokoliv cokoliv kupuje, tak se přece alespoň seznámíte s tím, co to je, z čeho to je, k čemu to může být prospěšné. Tak si i u potravin přečtu složení. To platí jak pro potraviny, tak pro kosmetiku. Opakuji znovu, že na tom lidé prodělají, protože jakmile si budou kupovat to, co je v chemickém systému, který je založen na tom co nejvíc vydělat, tak to rozhodně nezásobuje ani tělo, ani naši kůži. Mnoho žen zjistí, co tyto nevhodné krémy mohou udělat. Nebo nevhodné barvy na vlasy. To je zase na celé dlouhé povídání, a tam je prokázáno, co způsobuje rakovinu. Tak proč chtějí mít rakovinu, když už pud sebezáchovy by nám měl napovědět, že nechceme takto ošklivé nemoci. Vždyť každý slyšel o tom, co léčení, a všechno s tím spojené, obnáší, tak proč do sebe dostávat něco, co je prokázáno jako rakovinotvorné, nebo to vyvolává ty nejhorší zdravotní problémy.

Azobarviva v potravinách jsou velmi nebezpečná, způsobují mimo jiné hyperaktivitu a neschopnost soustředění u dětí

Martina: A mohl byste vyjmenovat třeba tři látky, které označujete černou barvou, protože je to hřebík do rakve?

Vít Syrový: Třeba dusitany. Jak už jsem říkal, mnoho umělých syntetických azobarviv. Je dokonce zajímavé, že EU už oficiálně přiznala, že to je špatné. Už nevím, který to byl rok, tak se přiznalo, že takzvaná azobarviva, což jsou chemické sloučeniny s dusíkem, jednoznačně poškozují játra, a dělají v těle další nedobré věci. Mimo jiné se zjistilo u dětí, které jsou nejvíce náchylné na jakoukoliv chemii, že se buď osypou, a mají nějakou alergickou reakci, nebo se to na nich projeví jinak. Už dlouho se třeba vědělo, že určitá umělá azobarviva byla v lentilkách. Teď už tam nejsou.

Martina: Lentilky už jsme zrušili.

Vít Syrový: Způsobují hyperaktivitu, a EU potom musela oficiálně přiznat, že kdo by je chtěl používat, musí napsat, že může nepříznivě působit na schopnost soustředění a činnost u dětí. Velmi zajímavé bylo, že když tohle výrobci dostali příkazem, tak během krátké doby nahradili azobarviva přírodními barvivy i těch lentilek, z čehož jsem byl překvapen. Kdysi si mě jedna televize pozvala i do velkého Kauflandu, a měli jsme tam hledat právě škodlivá azobarviva v limonádách, bonbonech. A my jsme je nenašli, takž změna proběhla skutečně během několika měsíců. To znamená barviva, umělá sladidla považuji za velmi škodlivá, protože mohou v ledvinách způsobovat novotvary, nádory. Takže umělá barviva, umělá sladidla, konzervanty jsou obecně jedovaté, prostě je tam něco navíc, aby se to nezkazilo. Většina konzervantů je nejjedovatější. A opakuji, stále varuji před dusitany, protože z toho vznikají prokazatelně rakovinotvorné látky, a bylo prokázáno, že častá konzumace uzenin, v kombinaci s jinou nevhodnou stravou, zvýší výskyt rakoviny střev a žaludku, které máme, poměrně vysoko.

A zase se vracím k tomu, že to vše je oficiálně známé, není to žádné tajemství, pouze si lidé hrají na pštrosy, strkají hlavu do písku a říkají si: „Nás to nepostihne.“ A pak je to postihne a křičí „ouha“. A pak se neví, co s tím.

Člověk by si měl vyselektovat nejrizikovější potraviny, a už je nekupovat. Mezi ně patří i uzeniny, které jsou nejedlé

Martina: To, co říkáte, je docela náročné, protože to znamená, že každý nákup znamená dvě hodiny samostudia, protože trvá, než přečtete všechny ty neviditelné údaje.

Vít Syrový: Já vám budu oponovat. Člověk samozřejmě nesmí nakupovat podle slevového letáku, nebo podle toho, co doporučuje reklama. Doporučuji, aby si lidé uvědomili, co potřebují, aby si napsali na papírek, co jdou vlastně koupit, a potom zkontrolování složení, pokud nenakupují stále jiné věci, stačí jednou. Dokonce si to mohu zkontrolovat i doma. A jakmile už se člověk trošičku proklestí džunglí, a už se v tom alespoň trošičku vyzná, tak pak už ví, že se nemusí dívat do bílého jogurtu, jestli tam něco není, nebo do tvarohu, do másla. Tam by tyto přídatné látky neměly být.

Martina: Promiňte, že vás přerušuji, a vy jste čekal přídatné látky v obyčejných hranolkách, když jste tehdy zjistil, že dcera…

Vít Syrový: Nečekal, a právě proto o tom píšu, že to je nebezpečné. A v podstatě to závisí na lidech, jestli tomu budou věnovat pozornost, nebo ne. Když zjistím, že je něco špatné, tak už to dále nebudu kupovat, a riskovat nějaké problémy u sebe, nebo u dcery. To znamená, nečekám to, a stále dokolečka o tom mluvím z toho důvodu, aby si lidé uvědomili, že není tak jisté, že to, co si koupí, je ještě přijatelné, ne že by bylo zdravé, ale že to tělo dokáže zpracovat.

V podstatě je to něco podobného, jako když víme, že nemáme jíst třeba plesnivé potraviny, nebo něco opravdu zkaženého, všichni se učí o hygieně. Tak proč by se neměly brát v úvahu i chemické patogeny, nebo chemické škodliviny, a těm se vyhýbat stejně, jako plesnivé potravině? To znamená, že je to nějaká práce navíc, ale jsem jednoznačně přesvědčen, že když už si v tom někdo udělá maliličko přehled, tak příště, když kupuje něco podobného, už to nemusí kontrolovat, stačí jednou. A v té knížce popisuji nejrizikovější potraviny, takže pak zjistíte, že si to člověk musí vyselektovat, a samozřejmě nebude kupovat různé trvanlivé potraviny. Jak už jsem říkal, většina uzenin je pro mě nejedlá, dokonce ani kočky to nechtěly, nebo zvířata, jak jsem někde už zaslechl, takže je to pro mě něco, co je úplně stranou. A teď se zaměřuji na to, co se dá jíst, a tam si to zkontrolovat.

Proč kupovat párky, které neobsahují maso? Pokud to má být masný výrobek, tak tam má být více než 90 procent masa. Pokud by tam nebylo maso, ale chemie, tak k čemu to je?

Martina: Je pravda, že je potřeba si udělat svůj TOP TEN osvědčených věcí, ke kterým se člověk může uchýlit. Vzpomínám, že jsem vždy u různých konzerv, a podobně, řešila, aby tam nebyl masokostní separát, protože člen EU říkal, že Češi milují separát, a proto existuje dvojí kvalita potravin, protože k nám se nedodává konzerva se svalovinou, ale s masokostním separátem. Pak si hlídám, aby tam nebyl bílkovinný hydrolyzát. Ale pak mě jednou odstřelila skleněná konzerva s párky, protože tam bylo napsáno „jenom krevní plazma“. Nebyla tam vůbec žádná bílkovina, ale jenom krevní plazma.

Vít Syrový: Je zvláštní, co v tom je. Každý tam najde tolik věcí, dokonce i v sušenkách, mám to v knížce, takže někteří mohou být zděšení, když tam mají něco z krve. Doporučuji si to skutečně přečíst, a nekupovat zajíce v pytli. Proč kupovat párky, které neobsahují maso? Pokud to má být masný výrobek, tak tam má být naprostá většina masa, více než 90 procent. Pokud by tam nebylo maso, a bude tam chemie, tak k čemu to je? Tento směr jde neuvěřitelným tempem k tomu, že lidé chtějí dělat syntetické bílkoviny, a stále něco jakoby vylepšovat, a dělat to úplně uměle, a potom si někdo někde něco koupí, a bude to už jenom umělá hmota.

Martina: Potřebovala bych vyřešit jednu osobní otázku, pane inženýre, jako chemik byste to mohl vědět. Nedávno jsem otevírala šampaňské víno, nevím přesně, jestli nebylo jenom šumivé, tedy jestli to bylo šampaňské, a na té láhvi bylo napsáno: „Může obsahovat stopy skořápkových plodů a korýšů.“ To bych snad zvládla v sušenkách, u kterých jsme zvyklí, že mohou obsahovat stopy celeru, když si koupíte kakaové věnečky, ale jak se může korýš a ořech, dostat do šampaňského? Můžete mi to vysvětlit?

Vít Syrový: To neumím. Ale když si uvědomíte chemické výrobny, jestli to bylo nějaké takzvané nealkoholické šampaňské…

Martina: Ne, bylo normálně alkoholické, jenom jak říkám, nebylo to možná šampaňské víno, bylo možná jenom šumivé.

Vít Syrový: Tohle je těžké vysvětlit. Podle mého názoru ten závod dělá mnoho jiných věcí. A co se týká zbytků korýšů, tak právě to je ta oblast těch takzvaných přídatných látek, protože mnohé přídatné látky se dělají z naprosto nepochopitelných surovin. V podstatě se něco z něčeho vyrobí, aby se to někam přidalo. Samozřejmě pokud si vezmu víno, jak by to správně mělo být tak, že to jsou jenom vinné hrozny, které se nechají zkvasit, což je, řekl bych, u konvenčně kupovaných vín dost pohádka, protože je to vlastně od začátku do konce chemie. Takže pokud jsou tam ještě nějaké přídatné látky, tak oni můžou, aby to třeba zalkalizovali, přidávat nějaké tyto rozemleté z nějakých – z čeho jste říkala?

Do potravin i kosmetiky se dává mnoho konzervantů, které tam nejsou vůbec potřeba

Martina: Korýši a skořápkové plody.

Vít Syrový: Je to zvláštní, ano. Toto nevím, protože to je opravdu rébus, ale v dnešním světě je možné všechno. Několikrát jsem zaslechl, co všechno lidé našli tam, kde by to vůbec nečekali, tak je to na zamyšlení.

Vrátil bych se k počátku, jak jste říkala, že by to někdo dělal schválně. Překvapuje mě, jak často se dává do potravin, nebo do kosmetiky, ne jeden konzervant, ale třeba tři, pět konzervantů. A teď si říkáte: „Proč to tam dávají?“ Nebo nějaké umělé barvivo, které tam nemá vůbec žádnou funkci. Zase si říkáte: „Proč to tam dávají?“ Zdravým rozumem to nemůžete pochopit, je to tam jednoznačně zbytečně, takže si mnohdy říkám, jestli třeba nemají nějaké zbytky, neví, co s tím, a tak to do něčeho zamíchají, a vyberou něco, u čeho si řeknou, že to lidé nebudou sledovat. Třeba šampaňské, něco tam zamíchají, nějaké zbytky potravin. Jsou to fakt v tomto průmyslovém odvětví nepochopitelné věci, takže si říkáte: „Tohle nechápu.“ A já také nechápu, proč se to tam dává.

Martina: Pane inženýre Víte Syrový, vy jste tady zmiňoval, že některé přídatné látky mohou způsobovat rakovinu žaludku, tlustého střeva a tak dále. To, že některé přídatné látky, některá éčka způsobují alergie, obecně víme. Už méně se vědělo o tom, co jste tady také zmínil, že některá azobarviva způsobovala u dětí hyperaktivitu, a podobně. Jaké další zdravotní problémy, se kterými jste se nějak setkal, nebo jste o nich četl, mohou způsobovat nevhodné potraviny?

Vít Syrový: Téměř všechny. Ví se, že rakovina a srdečně cévní onemocnění jsou dneska takzvaní největší zabijáci, v uvozovkách. Ale neví se, že aby vznikla rakovina, tak se do těla musí dostat takzvaná rakovinotvorná látka, která poškodí jádro buňky, a z té buňky se stane buňka rakovinotvorná. To znamená chemikálie, které jsou v potravinách, pesticidy, můžou iniciovat vznik rakovinotvorného nádoru. Co se týká srdečně cévní oblasti, tak tam byla úplně jednoznačně prokázána úzká souvislost. Jeden lékař, který celý život operoval cévy, a byl už starý, tak promluvil, a říkal, že už nemůže tuto lež dál snášet. A popsal, že není na vině cholesterol, ale záněty cév, že vždy našel záněty cév. A doslova řekl, že záněty cév jsou vyvolávány dráždivými látkami, které kolují v naší krvi. To znamená, veškerá chemie způsobuje, že v cévách se dělají jako kdyby záněty, pak trhlinky, a tělo, aby to zachránilo, to zalepí právě cholesterolem, představte si jakousi leukoplast, a pak se to zužuje, ucpe, je z toho mrtvice. To znamená, že obě tyto nemoci jsou jednoznačně úzce svázány s tím, co jíme a pijeme. Neví se, i když v oficiálních lékařských časopisech to je, že k těmto dvěma oblastem nemocí patří otrava chemickými látkami. Ale ne tak, že by se člověk okamžitě otrávil, ale chemickými…

Většina nemocí má původ v nevhodném psychickém nastavení a ve špatné stravě, kdy lidé kupují nejlevnější potraviny a hází je do svého těla jako do popelnice

Martina: Postupná otrava…

Vít Syrový: Organismu. V tom jsou zahrnuty i léky. Pokud má někdo hodně léků, samozřejmě chemických, existují lidé, kteří mají třeba 10 různých tablet denně, kombinují je, a potom i chemie ve stravě, v nápojích. Takže toto už soutěží s rakovinou a se srdečními onemocněními. A dostávají se do těla i injekčně. To je nyní největší hit, napíchat se všemi možnými vakcínami, je to zase chemie, není to nic přirozeného, a vedlejší účinky jsou naprosto různorodé, ale výsledkem je, že se člověk necítí dobře, necítí se zdráv, něco se děje. Někdo to může pozorovat jako ekzém, někomu nefungují trávicí orgány, které dříve fungovaly. Ničí se játra, ledviny, na cokoliv si vzpomenete, můžete dát do souvislosti s přemírou chemie, které už tělo není schopné nějakým způsobem vyloučit, to je jedna cesta, ta lepší. Ale může se stát, že to už není možné někde v těle uložit, a existují jakési černé skládky.

To znamená, že téměř všechny nemoci mají svůj původ v nevhodném, duševním, psychickém nastavení, ale je to i v tom, že lidé kupují co nejlevnější potraviny, a je jim úplně jedno, jak se o své tělo starají, že do něj doslova jako do popelnice hází všechno, co je možné. Už se to někde objevilo v oficiálních zprávách, kde řekli, že Česko je popelnice Evropy, že sem dováží z Německa i odjinud méně kvalitní potraviny. Ale to jde říct i z hlediska těla, když jsou v něm nějaké nepoužitelné zbytky.

Vracím se k chemii. Ropný průmysl si neví rady s frakcemi z ropy, tak z toho udělají nějaká éčka, nebo nějaké ingredience do kosmetiky. Takže můžeme přeneseně říct, že je to odpad, který se dostává do těla.

Když lidé stále nosí náhubky, tak nedýchají a vdechují vlastní oxid uhličitý, což je velmi škodlivé, protože tím dochází k překyselení organismu a mikroorganismy se mohou mnohem více projevit

Martina: Pane inženýre, máte nějaké vysvětlení pro to, že celý svět je teď paralyzován strachem z koronaviru, ale přitom co se týká dopadů éček v našich potravinách, máme zvláštně pro strach uděláno?

Vít Syrový: Nejen éček. Ale když si uvědomíte, že nikdo neřekne nic proti kouření, proti takovýmto jednoznačným zabijákům, které způsobují to, co ono. Já pro to vysvětlení moc nemám, nechápu to. Spíše je zvláštní, jak média dokáží zmanipulovat naprostou většinu obyvatel této země, jak se lidé jako před oltářem klaní před televizí, a když tam něco řeknou, tak se z toho téměř zhroutí strachy, a v podstatě je to jenom o manipulaci.

Jeden onkolog v Senátu už to nevydržel, myslím, že to posluchači znají, a měl tam dlouhý proslov o tom, že se mluví o tom, kolik lidí umřelo na covid, a že je otázka, zda opravdu umřeli na covid. A říkal, že by se v televizi mělo také mluvit o tom, že každých 20 minut v Česku někdo umírá na rakovinu za poměrně hrozných okolností, a že je to velmi bolestivé. To znamená, že je to spíše o manipulaci, že lidé se nechají zmanipulovat, a uvěří tomu, že existuje nějaký strašák, který může uškodit, a že už vůbec neuvažují samostatně, kdy by si řekli: „Co já mohu dělat pro své zdraví?“

Ještě bych připomenul jednu věc, kterou mnozí možná neslyšeli. Každý zná Pasteura, pasterizace mléka. Málokdo už zná Antoine Bechampa. Tito dva vědci, kteří žili ve stejné době, stáli naprosto proti sobě. Pasteur řekl, že na vině jsou mikroby, za všechno mohou mikroby, proto se musí pasterovat. A tím vyhrál chemický průmysl, všechno se musí zabíjet. Bechamp tvrdil, že na vině je půda. Popisoval, že každá rostlina vyroste jenom na vhodné půdě. A to samé platí i z hlediska našeho těla. Ať už je to vir, nebo bakterie, nebo jiné tyhle mikroby, tak v těle vyrostou jedině tehdy, když v něm máme něco narušené. Ve zdravém těle se neuchytí, nerozmnoží se.

To se týká hlavně imunity. Teď se moderně mluví o tom, jak je imunita důležitá. Pokud si imunitní systém doslova hýčkáme, a snažíme se ho podporovat, tak je pravděpodobné, že překoná všechno možné. Pokud ho dennodenně lidé ničí chemií, tak imunitní systém je bojový systém, a reaguje nejen na nějaké mikroorganismy, ale i na všechny chemické látky, a pokud jsme ve stálém stavu války, kdy ho doslova bombardujeme chemií, tak je jasné, že je rozladěný, a už nedokáže zvládnout třeba nákazu.

Takže vysvětlení je pro mě zase nějaký záměr, že se lidé nechali zmanipulovat, lekli se, a honem utíkají, ať do nás rychle napíchají plno injekcí, ať jsme zdraví. Ještě bych dodal, že když si uvědomíte, jak je škodlivé, když lidé nedýchají, mají pořád nějaké náhubky, a v podstatě dýchají vlastní oxid uhličitý. Tím dochází k takzvanému překyselení organismu, takže mikroorganismy, nebo jakékoliv nemoci, se mohou mnohem více projevit. A samozřejmě ten, kdo se bojí, jak říkáte, tak mu asi není pomoci, tak musí jít holt svou cestou. Ale ten, komu jsou život a zdraví milé, tak by se měl zastavit, zamyslet se a říct si: „Co já mohu udělat tak, aby to tělo jakžtakž dokázalo zvládnout?“

Stačí jedna velká erupce na slunci a příroda nás všechny vypne, ani mobily, ani počítače nebudou fungovat, a bude to vyřešeno

Martina: Na to, co udělat, aby to tělo dokázalo zvládnout, se zeptám hned vzápětí. Ale spíše se chci zeptat na to, že to, co popisujete, je skutečně systémová změna. A chtělo by to, aby se každý z nás z gruntu rozhodl, že se bude jinak stravovat, že bude hlasovat nákupním košíkem a podobně. Ale jsou lidé obecně ochotni žít bez chemie? Teď nemluvím jenom o chemii v hnojivu a v různých konzervačních a přídavných látkách, ale když se budete bavit s mladými, tak řeknou: „Ano, my chceme čistý svět.“ Který je až zidealizovaný. Ale vzápětí, když jim dodáte, že to znamená žít bez mobilu, bez počítače, bez jejich módní obuvi, a nejrůznějších bundiček z PET lahví, tak to je pro ně nepředstavitelné. Jsou lidé ochotni?

Vít Syrový: Já bych to rozdělil na více věci. Co se týká toho, co lidé jí a pijí, co používají, jakou kosmetiku, čistící, prací prostředky, tak jsem přesvědčen, že čím dál tím více mladých lidí nejen že jsou ochotni, ale v podstatě to i rádi dělají, protože si přijdou, že jsou in. A kolem mě jsou více méně už skoro jenom lidé, kteří se takto snaží. Nebo když ke mně chodí klienti, tak už jsou na cestě, a chtějí to dělat lépe. To znamená, já už skoro nějakým způsobem neberu zbytek světa, který samozřejmě asi existuje.

Začal bych po částech: Aby se lidé alespoň více starali o jídlo, pití, prostředky denní péče. Samozřejmě co se týká mobilu, počítače, dokud ještě fungují, tak je i my využíváme, nebudeme říkat, že je nemáme. Až se vypne internet, tak v podstatě toto nebude, ale těžko se to v této době mladým zakáže. Samozřejmě je už dobré jim vysvětlit, jak jste tady povídala o tom, že by nemohli mít všechny ty oděvy, a tak dále, tak je naprosto jednoduchá motivace říct jim: „Vždyť tady jsou umělá barviva, je to umělá hmota. Nechceš přeci být v umělé hmotě.“

A jako důkaz bych použil, že najednou najdete v obyčejných supermarketech oblečení z bio bavlny, protože to lidé chtějí. Oblečení, které je alespoň o trochu blíže k přírodě. Přechod k něčemu lepšímu musí spočívat v tom, že si každý udělá laťku podle svých možností, a zlepší to, co je možné. Vždyť stačí jedna velká erupce na slunci, a příroda nás všechny vypne, ani mobily, ani počítače nebudou fungovat, a bude to vyřešeno. Ale dobrovolně se toho lidé nevzdají, pořád to budou chtít.

A co se týká jídla, to už je jiná věc, tam skutečně člověk může udělat změnu, a zase podle finančních možností. A jako první je důležité o tom uvažovat, uvědomit si to. A myslím, že mladých lidí je v tomto víc, teď samozřejmě nemyslím ty, kteří už propadli ať už návykovým látkám, nebo něčemu jinému. Někomu je úplně jedno, co udělá se svým tělem, ale hodně mladých maminek, což mě překvapilo, mnohokrát jsem to viděl na různých akcích, se najednou kvůli dětem začne zamýšlet, a říkají: „Ale vždyť to dítě…“ Dokonce to vidí fyzicky, že dítě se osype, má obrovský ekzém.

Jedna maminka mi kdysi vyprávěla, jak udělala jednoduchou změnu. Říkala, že hned po porodu měla obrovskou chuť na maso, a cpala se šunkou od rána do večera. Malinký chlapeček, když ho kojila, se úplně osypal. A ona se tehdy přes někoho dostala k mé knížce, udělala jednoduchou stravovací nápravu, a úplně vyřadila uzeniny. A během dvou tří dnů mu to zmizelo z kůže, a paní doktorka se divila a říkala: „Takhle čisté dítě jsem ještě neviděla.“ A tohle bych označil jako veliký úspěch. Kdyby hodně lidí, jak jste řekla, hlasovalo přes nákupní košík, i jiné systémy, přes internet, a nakupovalo přímo u farmáře, tak tam se to dá posunout k lepšímu, a každý to na sobě pocítí.

Martina: Pane inženýre, poslední otázka. Když byste teď měl lidem poradit nějakou až rychlokvašnou informaci, když si chtějí ulevit. Poslouchali teď, jak změní jídelníček, něco si třeba přečtou u vás na webu, a kdyby to chtěli podpořit nějakou bylinkou, tak jakou, která by se dala užívat i dlouhodobě a není nebezpečná. Co byste poradil?

Vít Syrový: Začal bych spíše tím, aby si uvědomili, že tělo potřebuje nepostradatelné látky, ať jsou to vitamíny, minerály, je to velmi široká paleta, a toto je pro imunitu nesmírně důležité. To znamená, že bych neřekl jednu jedinou bylinku. Ale samozřejmě by si mohli někdy na jaře udělat očistnou kúru, kde bude i pitný režim s různými bylinkami. Teď v této době na zimu si může každý doma například něco klíčit, když nemá bylinky. Samozřejmě pro každého by bylo potřeba konkrétní bylinku z hlediska jeho osobních problémů.

Ale mně jde jenom o to, že potraviny, které jsou chemicky, nebo nevhodně pěstované, neobsahují vitamíny, téměř žádné minerální látky, a tělo nemůže fungovat, pokud jich nemá dostatek. To znamená uvědomit si, že potřebujeme tělu prospívat tím, že mu dáme všechno nejlepší, co potřebuje. A obecně ho nezatěžovat. Takže bych konkrétní bylinku pro tuto dobu nedal, protože těch je mnoho, a je to na celý pořad.

Martina: Tak dobře, tak si takový pořad ještě společně připravíme. Pro tuto chvíli vám mockrát děkuji, ale jsem ráda, že jsme stihli říct alespoň zásadní věci o našem stravování, a o tom, jakým způsobem si pak pomoct bylinkami, a stravou upravit nejen své zdraví, ale také svůj duchovní svět. Tak o tom si budeme povídat někdy příště. Díky moc.

Vít Syrový: Na slyšenou.

Martina: Milane Calábku, řekněte mi, znamená to, co jste říkal v předchozí části, že když se někdo naočkuje současnou vakcínou a potká se s některou z pěti, šesti dalších variant, které jsou ještě agresivnější, tak vakcína nebude působit?

Milan Calábek: Nikdo zatím neví, jak to bude. Prostě to nikdo neví, nedá se to říct. A jeden japonský profesor říká, že je třeba mít v záloze, nebo hledat lék, případně bylinný preparát, který by na variaci, která bude vzdorovat vakcínám, účinně působil. A když to neuděláme, tak budeme čelit velkému problému. Ale to neříká jenom japonský profesor, ale také hlavní vakcinolog WHO, Philip Krause, který tvrdí, že vznik nových variací naprosto jasně vypovídá o tom, že se virus brzy vyvine v novou podobu, která bude odolná proti současným vakcínám, a další lockdowny by mohly přivodit jedině pád západních ekonomik, zatímco východoasijské ekonomiky porostou. Čína jde nahoru, na rozdíl od Západu, Jižní Korea, Taiwan, Vietnam, Japonsko, Singapur a další země, neudělaly jediný lockdown, protože k pandemii přistupují úplně odlišně.

Martina: A v čem je hlavní odlišnost? To mě zajímá.

Milan Calábek: Odlišnost je v jedné věci. Zda reprodukční číslo anebo K faktor, K číslo…

Martina: Jaký je rozdíl mezi reprodukčním, a číslem K?

Milan Calábek: Zásadní.

Martina: Sem s tím.

Milan Calábek: Já se ještě k tomu vrátím, ale nejdříve bych uvedl, že v Koreji, když se objeví nákaza 500 lidí za den, tak o tom píše světový tisk. Korea má 51 milionů obyvatel, to znamená, jako by to u nás bylo 50 lidí. V Japonsku zaznamenali nejvyšší strmý nárůst 2 tisíce za den, ale Japonsko má 141 milionů obyvatel. Ale na rozdíl od většiny vládních epidemiologů na Západě vycházejí nikoliv z reprodukčního čísla, protože reprodukční číslo znamená, že jeden nakazí jednoho, to platilo pro chřipku, i pro španělskou chřipku, ale vůbec to neplatí pro nový koronavirus. To je zcela chybná metoda a strašlivý omyl.

Martina: Co je tedy K číslo?

Milan Calábek: Hned se k tomu vrátím. Nejdřív musím říct, jak k němu došli. V podstatě už v lednu badatelé ve Švýcarsku, Christian Althaus a další z univerzity v Bernu zjistili, že nový koronavirus se šíří úplně jinak v čínských podmínkách ve Wu-chanu, že v podstatě, a teď to zkrátím, že existují super šiřitelé, o kterých jste určitě slyšela, všichni o nich slyšeli, protože to sice zametáme pod koberec, jakoby to nebylo, ale neobejdeme se bez toho, kteří můžou nakazit asi 80 % dalších. Asi 70 % lidí nenakazí nikoho, a 10 % nakazí jednoho člověka. To je jedna z teorií. Převzal to také Hong-Kong, který to rozvinul k dokonalosti. Číslo K, nebo také K faktor totiž není založen na reprodukčním čísle, které je chybné, které by platilo pro chřipku, ale vyjadřuje číselný vztah mezi superpřenašeči, mírnými přenašeči a většinou ostatních, kteří nenakazí nikoho, nebo velice mírně. Takže v této studii jde o tento rozměr, a zjistili, a už u prvního SARS 1, nebo u MERS, že se všechny šíří pomocí tohoto K čísla, nikoliv přes reprodukční číslo. Reprodukční číslo je velice jednoduché, dá se to takto udělat, a matematici, kteří to neví, mohou podle toho vypočítávat své modely. A proto se třeba profesor Flegr, který vyprávěl o tom, jak to bude strašné, zmýlil, protože to počítal podle reprodukčního čísla. A nevyšlo mu to, i když jsme prakticky nic neudělali.

Japonci se soustředili na ohniska nákazy covidu, kde mohou superpřenašeči šířit nákazu, na noční bary, diskotéky. A ty zavřeli. Nikoli celou ekonomiku.

Martina: A můžu se, Milane, ještě zeptat, když jste říkal, že to, zda se postupuje podle reprodukčního čísla, nebo podle K čísla, má zásadní vliv na fungování východoasijských ekonomik, tak jak se tedy bojuje s touto nemocí podle K faktoru?

Milan Calábek: Krásně to říká japonský profesor Ošitani, že Japonci přistoupili k pandemii jako k lesu, takže se soustředili na ohniska nákazy, na noční bary, diskotéky. Ty jsme my v létě otevřeli pro celou Evropu, tedy takzvané klastry. A tyto klastry, tato ohniska umožňují superpřenašečům, aby tam šířili nákazu. Tam, kde se musí křičet, hodně dýchat – diskotéka, bar, hlasitá hudba, posilovny a podobně – tam právě dochází k tomu, že se může nakazit veliký počet lidí. A Japonci i Korejci se soustředili právě na tyto klastry, a ty zavírali. Ne celou ekonomiku. Zavřeli noční bary. V gay barech se objevila nákaza, tak je zavřeli, a tyto věci ekonomiku vůbec nepoškodily. Zavřeli diskotéky a podobně. A na druhé straně běžel kulturní, společenský život, ekonomika naprosto fungovala. Zatímco my, jak říká Ošitani, jsme se soustředili na reprodukční číslo.

Zopakuji, Japonci se soustředí na pandemii jako na les, ve kterém nehledali jednotlivé stromy, ale klastry. My jsme se soustředili prostřednictvím chytré karantény na jednotlivé stromy a zabloudili jsme v lese. Už jsem o tom psal o prázdninách, kdy jsem převzal zprávu ze španělského listu El País, který má výbornou zdravotnickou rubriku, kde ukazovali, že chytrá karanténa ve Španělsku úplně zkrachovala, že to není utrasovatelné, že to lidé neřeknou, protože si kvůli tomu nenechají zavřít podniky. Že je to prostě naprostý nesmysl, že se k tomu musí přistoupit úplně jinak, protože toto je slepá ulička. A my stále jdeme touto cestou, jako kdyby se tento virus šířil tak, že jeden člověk nakazí dalšího jednoho, a jako kdyby tyto klastry a superšiřitelé neexistovali. Ale většina, 70 % lidí, nenakazí nikoho.

Procenta, poměry procent jsou u každého badatele trochu jiné. U některých badatelů je to 0,2, a tak podobně, protože každá země to má trochu jinak. Ale soustřeďují se pouze na superšiřitele, v Koreji je to superšiřitelka, u nás se o ní taky psalo, která stála v jedné náboženské obci za tím, že nakazila polovičku, asi 6 tisíc lidí, tedy nepřímo se od ní nakazilo 6 tisíc lidí, což byla polovička všech nakažených v Koreji. Jakmile ji identifikovali, a zastavili to, měli klid.

Martina: Já nikdy nedokážu pochopit, jak zjistí pacienta nula.

Milan Calábek: Ale pacient nula nehraje takovou roli. Oni hledají vývoj, a když najdou, že třeba z Itálie tady začala pravděpodobně varianta D614G, tak ho mají, ale to celkem nemá žádný velký význam.

Většina imunologů a dalších lidí vsadila svou kariéru na reprodukční číslo R, jako bychom bojovali s chřipkou, a bojí se říct, že je to blbost, protože to u covidu neplatí.

Martina: A to, že my stále jedeme tvrdošíjně podle reprodukčního čísla, tak to je to, o čem vy říkáte, že se pořád připravujeme na minulou válku?

Milan Calábek: Je to, jako bychom bojovali s chřipkou. Ale protože většina imunologů, a dalších lidí, na to vsadila svou kariéru, tak od toho neustoupí. Nemůžou říct: „To je blbost. Tady jsme pochybili, takhle to není.“ Ale Asiaté to od nás nepřevzali. Ti s tím nemají žádný problém, nejsou tvůrčí, ale jsou výkonní. My jsme tvůrčí, dokážeme spoustu věcí vymyslet, ale potom realizace, ta je velice těžká.

Martina: Když se, Milane, ještě podívám na to, co jste říkal, že se z jednotlivých virulentních patogenních variací může dalšími mutacemi vyvinout některými badateli očekávaný a obávaný apokalyptický super kmen, tak myslíte, že je to blízko, že to bude půlka roku 2021? Nebo se to nedá vůbec nějak predikovat?

Milan Calábek: Toto nikdo neví. To se asi nedá predikovat. Nevíme vůbec, co udělá, jak tento vir bude reagovat na očkování, a na další věci, nevíme, jak bude reagovat na lockdowny a tak dále. To vůbec netušíme. Ale jisté je, že se bude pravděpodobně vyvíjet tímto směrem, když ho nezastavíme patřičnými léky, nebo bylinnými preparáty.

Na původní variantu covidu velmi dobře fungoval Lysin

Martina: Ale když se dívám na stránkách Mandaly na vaše aktualizace ke covidu, nebo v časopise Regenerace, kde třeba teď v únoru budete mít své názory a teorie, ke kterým jste došel, tak vy vlastně musíte stále něco měnit. Léky, které zabíraly v březnu, nezabíraly v prosinci, a už nezabírají teď.

Milan Calábek: Tak samozřejmě existují trvalky. A třeba v říjnu jsem propagoval Lysin, protože Lysin skutečně fungoval na D614 a na D614G. O tom píše třeba Jirka Kuchař v lednové Regeneraci, který to sám vyzkoušel u své známé, a opravdu to perfektně fungovalo.

Martina: A i na obyčejné virózy zabírá docela hezky.

Milan Calábek: Ano, samozřejmě. Lysin zabírá i na herpes viry, a na celou řadu dalších věcí, to je velice dobrá aminokyselina. Samozřejmě to tam přesně popisuji na základě zkušenosti svépomoci lidí v Americe a v Dominikánské republice. Přišli na to sami, a vládní činitelé, a všichni je odmítali, univerzity se s lidmi nebavily, tak si ho našli, a ono to funguje.

Martina: Našim posluchačům slíbím, že jim tyto trvalky, i nové léky v průběhu našeho povídání řekneme.

Milan Calábek: Nemluvíme o lécích, léky jsou, ale o tomto nemusíme mluvit jako o lécích, Lysin není žádný lék, je to aminokyselina, kterou přijímáme v potravě, nebo si ji koupíme. K tomu nepotřebujeme lékaře. To si můžeme koupit kdekoliv v lékárně, a musíme dodržet určité věci, aby to fungovalo.

Martina: Mohu ještě na vteřinečku odbočit – když víme, že některým lidem na začátku pomohl Lysin. Vy máte poměrně zmapovány draslík s mědí, někteří zkoušeli i antabus, a u mnohých měl dobré výsledky. Řekněte mi, proč vám nikdo nechce naslouchat, proč je to pořád: „Nojo, pan Calábek vypráví pro své nejvěrnější. Ať si to tam užijí…“ Řekněte mi, proč?

Milan Calábek: Uvedu příklad. Říkal mi Jarda Dušek, že jeho přítel pan Kužílek mluvil s naším velice významným badatelem, který vítal, když nás v březnu smazali, a ptal se ho: „Smazal byste to ještě teď? Byl byste pro to smazání?“ On říká: „Vlastně se všechno, co tam je, potvrdilo. Jenomže to bylo o tři čtvrtě roku napřed. Ale když to říkal ten Calábek, co byl u Kahudy…“ Vidíte, takže asi takhle.

Shapiro, což je americký psychiatr, napsal strašně zajímavou knížku o dějinách placeba v dějinách medicíny a podobně. A říká, že celé dějiny medicíny jsou dějinami placeba, a tak dále, a popisuje, jak je strašně těžké cokoliv nového prosadit. Uvádí tam třeba příklad chininu. Chinin na malárii, protože v Evropě, v době za Ludvíka XIV., Karla Stuarta, byla všude malárie. Sahalo to až po polární kruh, než se ho našim předkům, na rozdíl od jiných zemí, podařilo skutečně zlikvidovat. I když ještě za první republiky se likvidovala malárie na jižní Moravě. Objevil se chinin, ale nepřišli s ním lékaři, žádný lékař. To byla první věc, druhá věc, že neodpovídal Galenově teorii, která tehdy vládla, to znamená, že když je horečka, tak má-li lék skutečně působit, tak musí působit na všechny horečky. A chinin nepůsobil. Takže to nebyl žádný lék, a každý lékař v té době, který by předepsal chinin, by riskoval svoji pověst, a byl by vypovězen, jakási tehdejší obdoba komory by ho vyhnala.

Tudíž se toho ujal zběhlý lékárenský učeň, který ordinoval chinin Karlu Stuartovi. A ten ho potom poslal k Ludvíku XIV., a postupně se to začalo šířit. Ale lékaři to strašně dlouho nepřiznali, a chinin se nemohl prosadit. Ale vládl bez problémů prach z rohu jednorožce, který nikdo neviděl, ale probíhaly vědecké konference o tom, jestli je lepší ten prášek z jednorožce podávat v klaretu, v červeném víně, nebo s vodou, nebo jakým způsobem? A když došly rohy, tak se našla zase jiná věc, prášek z mumií, a diskutovalo se o tom, jestli fungují i jiné mumie kromě egyptských, jestli fungují mumie, které ukradli třeba z francouzských šibenic. O tom se hádali do krve, na univerzitách byly boje, málem se prali, ale to je…

Martina: A jednorožcův roh byl zub narvala, že ano?

Milan Calábek: Ano, zub narvala, samozřejmě. Ale královna Alžběta za tento zub, který pochopitelně nefungoval, dala jmění. Ale bylo to placebo. Placebo funguje docela dobře, ale nefunguje na takovou věc, jako je HIV virus, nový koronavirus, a podobné viry. Na to prostě obvykle nemá.

Gustáv Husák a půlka Ústředního výboru KSČ potají navštěvovali některé léčitele

Martina: Milane, z minulého režimu známe, že v té době byli alternativní léčitelé velmi potíráni jako takzvaní šarlatáni, že ano?

Milan Calábek: Ano.

Martina: Nedávno jsme mohli vidět i stejnojmenný film. Ale zároveň víme, že nejenom, tuším, Gustáv Husák, ale také půlka Ústředního výboru strany potají některé léčitele navštěvovali. Veřejně by to samozřejmě nikdy nepřiznali. A já se teď zeptám, vůbec nejmenujte, ale je to dnes stejné? Máte klienty z nejvyšších míst?

Milan Calábek: Já ne, ale vím o lidech, kteří mají. Babiš chodí samozřejmě k léčiteli. Ale tam to bylo, domnívám se, trochu jinak, protože je český národ naprosto nezdolný. Když přišla bachovská normalizace, po roce 1848, tak Bach, on to byl Schwarzenberg, a na Bacha to hodili, nám zakázal všechno. Zakázali nám noviny, časopisy, literaturu, politický život, prostě komplet všechno. A Rieger našel cestu, jel do Ameriky, podíval se, vrátil se a říkal: „Půjdeme tou cestou, že uděláme průmysl,“ a energie národa se dala do průmyslu. A když přišla v 69., 70. normalizace, tak se zase všechno zakázalo, ale objevil se Kahuda, který byl vyloučen ze strany, ale měl spoustu známých, nad kterým držel ruku Štrougal, kterému jeden, už není léčitelem, ale velký podnikatel, skvělý průkopník, nemůžu si dovolit říct jeho jméno, zachránil život, když měl rakovinu prostaty. A prezident Svoboda chodil k radnické bábě, že ano. Vše bylo naprosto běžné. Já jsem měl na jednom ministerstvu klienta, protože tam byl jeden můj spolužák prvním náměstkem, za kterým jsem docházel každý týden.

Ale došlo k tomu, že jsme se dostali na čelo v takzvané psychotronice, u nás, v Čechách, se konaly světové kongresy psychotroniky. Nevím, jak je pojatý film o Mikoláškovi, ale protože jsem kamarádil s otcem Valdemara Grešíka, který byl jedním z jeho žáků, tak velice dobře vím, jak to tam probíhalo. Valdemarův otec byl taky členem laboratoře. Mikolášek zachránil nohu Zápotockému, ale pak se měnil režim, a zlikvidovali ho, protože byli příliš hloupí.

Byly tady dvě laboratoře, Rejdákova, která ale spolupracovala, to musím přiznat, ale pracoval pro ně Ferda, který byl velmi významný. A Kahuda měl spíš širší okruh. A obrovsky to fungovalo. Jakmile byl nějaký léčitel pronásledován, tak Kahuda jel za Štrougalem, domluvil to s ním, a byla ochrana. Fungovalo to velice dobře. Rozvíjelo se to a šlo to dál, a Kahuda, mystik socialismu, jak mu říkali, je průkopníkem teorie informací. Jeho mentiony jsou duševní informace. Tehdejší předseda ČSAV Kožušník říkal: „Psychotronika je největší budoucnost české vědy.“ Ale všechno se pak samozřejmě zase změnilo, protože kšeft je kšeft.

Já se tedy ještě vrátím k Lysinu, který fungoval skutečně na všechno, s výjimkou dvou mutací. Nefungoval, a to bylo okrajové, když tam byla mutace viru E984. Nebo na takzvanou evropskou variaci, která se rozšířila ze Španělska, 20AEU2, kde byla mutace S477N. Ale to bylo okrajové.

Na britskou, jihoafrickou, brazilskou a obě americké varianty nového koronaviru působí jako prevence i terapie Kvercetinu a Bromelainu dohromady

Martina: V tom se vyznáte určitě jenom vy. Ale je to důležité, že jsou to tyto mutace, ano?

Milan Calábek: Na tyto prostě Lysin nepůsobil, ale jinak fungoval. Ale na nové variace Lysin už nepůsobí vůbec. Podle mých zkušeností na britskou, jihoafrickou, brazilskou a obě americké působí jako prevence i terapie Kvercetinem a Bromelainem dohromady. A když je vyprodaný, nevadí, tak se vezme Kvercetin tableta, a potom Bromelain, který má dostatečné množství jednotek, a nemusí to být úplně přesné, nemusí to být 4:1, i když to je ideální. Může to být klidně 1:1.

O tom bude teď v únoru psát do Regenerace Jirka Kuchař. A potom z medicínského hlediska stále na všechny tyto variace působí antabus, neboli disulfiram, spolu s glukonátem měďnatým. Nesmí tam být jenom samotný antabus. Musí tam být ta měď, musí vzniknout sloučenina, která potom působí. To už jsme říkali tehdy v březnu, to už je smazáno, ale dnes existuje 60 studií o antabusu, dělají se klinické zkoušky v Kalifornii a v Bostonské nemocnici pod patronací Harvardu. Ale na tom nikdo nevydělá. Proto se dělají klinické zkoušky, a bude to trvat rok. Zatím nevíme. Rusové a Číňané je dělají taky, ale málo. Ale samozřejmě, když se objeví třeba lék na artritidu, tak se nasadí okamžitě, i když má jenom dvacetiprocentní účinky, protože jedna dávka stojí 4 600 dolarů. To už za to stojí. Na antabusu nikdo nevydělá, ani na dalších lécích, které se objevují, nikdo nevydělá, jsou strašně levné, a to pro „big pharmu“ není dobré.

Martina: Milane Calábku, velmi děkuji za další rozšíření našich znalostí o covidu.

Milan Calábek: Já taktéž děkuji.

Martina: Pane inženýre, vy jste nastínil, v jakém stavu je podle vás půda. A tím pádem je zjevné, že co se do půdy nenalije z kanystru, to v ní není, takže nadmíru velké chemické hnojení. Do toho jste zmínil pesticidy, a dalším morem pro zemědělství začíná být čím dál tím rafinovanější, a větší množství plísní, takže tím pádem ještě fungicidy, a je toho stále víc. To všechno samozřejmě potom máme v potravinách.

Vít Syrový: A ještě v těle.

Martina: Potažmo v těle. Povězte mi, když si dnes upeču chleba z obilí, které si sklidím na obecním, co z tohoto běžného zrní dostávám do těla?

Vít Syrový: Budou tam pesticidy. Ale když už si někdo upeče chleba, tak proč z běžného zrní, když máme možnost koupit ekologicky pěstované obilí? A když si ho kupuji ve větším, tak cena není nijak zvlášť veliká. A každý si může pořídit mlýnek. To znamená, že když někdo chce začít mít konkrétně opravdu zdravý chleba, tak proč si nepřiplatit, a není to mnoho korun, za něco, co je alespoň lépe pěstované, označené jako bio produkty, nebo ekologicky pěstované? To znamená, že zdravý chleba se nedá upéct z pšenice, která byla ještě po sklizni stříkaná roundupem. A v tom vidím za ta desetiletí, co to sleduji, zhoršení, protože dříve se pesticidy používaly jenom proti škůdcům v průběhu růstu, a teď třeba roundup stříkají na konci, nedlouho před sklizní.

Martina: Tuším, že týden předtím, aby to zaschlo.

Vít Syrový: Aby ho zabili. Je potřeba říct, že roundup je totální pesticid, oni vlastně obilí zabijí, zavraždí, můžeme to tak říct. Je to mrtvé obilí, které se pak dobře vysype. To znamená, že se semínka lépe a lehce uvolňují, a ekonomové spočítali, že to je výhodnější, protože šetří stroje. A vůbec nechápou, že se to dostane do těl lidí, a samozřejmě to způsobí škody, které jsou u roundupu naprosto jasné a prokázané.

Ti, kdo vyrábějí chemii, která se přidává do potravin a pro zemědělství, jsou často ty samé firmy, které vyráběly otravné plyny používané v koncentračních táborech

Martina: To znamená, že je to jiná forma provolávání: „Ani zrno nazmar“. Říkáte: „Nedochází jim to.“ Myslíte, že někomu nedochází, že když těsně před sklizní postříká rostlinku pesticidem, který je jedem, takže se to dostává do zrna, a potažmo pak do potravin? Myslíte, že to opravdu někomu nedochází? Že je možné, že to někdo neví?

Vít Syrový: Ne, myslím, že jim to samozřejmě dochází. Kladl jsem si otázku, co si třeba říkají ti, kdo to stříkají svým kombajnem. Nevím, jestli jste to někdy viděla, jsou to příšery. A oni vědí, že to jsou jedy, protože mají naprosto jasné předpisy, že když to nalévají, tak musí mít všechny možné ochranné prostředky, a jak se před tím musí chránit. Osobně si myslím, že nejspíš mají úvahu ve smyslu, že ten kombajn je vlastně jenom stroj, a tak vůbec nepřemýšlejí o tom, že tím všechno otráví. Vědí, kdo to vyrábí, jsou to prosím bojové prostředky, a vyrábí je ty samé firmy, které vyráběly otravné plyny, které se používaly v koncentračních táborech. Ty samé firmy dodnes vyrábí chemické látky, které se přidávají jak do potravin, do zemědělství. Proto jsem vám na začátku říkal, že jsem přesvědčen, že ti, co jsou zasvěceni, to dělají doslova úmyslně, protože mají úvahy, které jsou pro mě nepochopitelné, protože to se nedá popřít.

Konkrétně, co se týká pesticidů, tak každý, kdo chce, si může na internetu daný pesticid najít a zjistit, co způsobuje, vedlejší účinky. To znamená, ví se o tom. Je zajímavá situace, mně to přijde skoro až jako schizofrenie, kde se na jednu stranu říká: „Toto škodí,“ a na druhou stranu se to stále více používá. Skutečně stále víc, a je potřeba to zdůraznit. Za těch možná 20 let, co se tím zabývám, nevidím zlepšení. Kdysi jsme si mysleli, jak se bude zlepšovat ekologické zemědělství, a teď se to zhoršuje. Když si vezmete rok 2020, ještě v roce 2019 se mluvilo o tom, jak se bude snižovat produkce plastů a chemie. Potom kvůli strašení, kvůli pandemii strachu, máte najednou všude plno umělých hmot, všechny možné chemické desinfekční prostředky, a tato chemie se používá stále více.

Všechno umělé je naprosto zbytečně, a to platí i pro pesticidy. Jsem přesvědčen, že alespoň ti zasvěcení, kteří trošičku uvažují, o tom vědí, ale víceméně to nechtějí veřejně přiznat, nebo, i když to veřejně přiznají, tak očekávají, že lidé jsou tak hloupí, že je jim to jedno. Ještě bych zdůraznil ještě jednu zajímavost: To, že pesticidy jsou špatné, už věděl i předchozí komunistický režim, a já jsem se dozvěděl i od lidí, kteří tehdy dělali přímo na Hradě hradní kuchaře, že neměli normální potraviny, ale všechno měli ze svých ekologických statků. Mléko jim prý nechali každý den dovážet letadlem od krav ze Švýcarska. Tedy už tehdy měli naprosto úplně jednoznačně jenom to, co je nejčistší, ještě lepší, než bio. A v dnešní době to máte také. Nemyslete si, že nejbohatší jedí normální jídlo. Když má vláda něco v nějakém hotelu, tak tam nemají normální jídlo, ale přivezou své potraviny.

Měli bychom si uvědomit, že jsme zodpovědní za své zdraví, že máme dávat pozor a nevěřit tomu, že všechno, co se prodává, je v pořádku, že je to kontrolováno

Martina: Myslíte, že Andrej Babiš nejí své potraviny?

Vít Syrový: To nevím, ale přesto tenhle ten pán, když měl něco v nějakém hotelu, tak mi jeden provozní prozradil, že si přivezl své kuchaře a své suroviny. Takže to není tak jednoduché. Ale mě překvapilo, že se to skutečně táhne od minulého režimu, to znamená, že ti, kteří jsou na vrcholku, se domnívají, že je to nepostihne, protože používají čistší suroviny, mají své statky a své dodavatele.

Martina: Když toto víte, když pozorujete, že pokud se budete stravovat konvenčně, budete používat klasickou kosmetiku, kterou si koupíte v řetězcích, drogeriích a podobně, tak nemáte pocit, že s námi vláda vede chemickou válku?

Vít Syrový: To není věc vlády. To je celosvětová válka, prosím vás. Tak jako u všech předchozích válek, včetně druhé světové války, to není záležitost nějakého šíleného hospodského křiklouna, on byl někým financován. Neví se, že druhá světová válka by nevznikla, protože Hitler a jeho strana už šli do obrovských ztrát. Ale sešli se bohatí lidé, kteří o sobě tvrdili, že jsou průmyslníky, a zafinancovali Hitlera a jeho stranu, takže se rozběhl celý komplot s druhou světovou válkou.

Martina: Uměl byste být konkrétnější?

Vít Syrový: Konkrétnější být nechci. Ale stačí, aby se každý podíval na internet, že různé chemické koncerny v Německu se tak nesmírně rozmohly právě díky druhé světové válce. Kdyby nebyla druhá světová válka, tak se to nestalo, ani pesticidy, protože se tady všechno rozbilo, a lidé byli hladoví. A teprve tehdy mohli dealeři přijít k zemědělcům, tedy ne, že by zemědělci chtěli pesticidy. A to se stalo, což je zajímavé, na východě i na západě. Nikde se neví, že třeba Spolana vyráběla součást herbicidů Agent Orange, Agent Blue pro vietnamskou válku, pro Ameriku. To znamená, že německé koncerny jsou nadnárodní. Opakuji, někdo je platí a někdo chce, aby se to produkovalo, protože je tam velikánský výdělek, to je potřeba si skutečně uvědomit.

Když to řeknu úplně obyčejně, když někdo chce získat přírodní barvivo, tak musí vzít třeba kurkumu, a z toho to vyextrahovat. Chemické barvivo je odpadový produkt ropy, které je stokrát levnější, totálně trvanlivé. Takže v tom jsou veliké peníze. Do těchto provázaností se ani nechci pouštět a myslím, že to není důležité. Co můžeme udělat, je, uvědomit si, že jsme skutečně zodpovědní za své zdraví, že máme dávat pozor, a nevěřit tomu, jak se mnozí lidé domnívali, že všechno, co se prodává, je v pořádku, že je to něco kontrolovaného.

Přirozeně vypěstované produkty chutnají úplně jinak, než vyrobené uměle a na chemii

Martina: Pane inženýre Syrový, „buďme obezřetní,“ řekněte mi, jaká je podle vás kvalita bioproduktů, protože jste se na ně odvolával, když jsme se bavili o pečení chleba. Z bio se u nás stala móda, dokonce svého času už toho bylo trochu hodně, a člověk mnohdy nepoznal na ceně, co je konvenční potravina, a co bio. A pak se při různých testech ukazovalo, že bio kvalita není až taková. Jakou vy, jako antichemik, máte u nás zkušenost s bio potravinami?

Vít Syrový: Je potřeba si uvědomit, že u nás není bio jako bio. Třeba u bio olivového oleje, u kterého je napsáno, že je to směs z EU a mimo EU, tak to znamená, že kdo ví, co v tom je. A i testy mohou vyjít špatně. Bio samozřejmě není stoprocentně čisté, protože víme, že pesticidy jsou i v dešti, jsou všude. Ale rozhodně je jich tam mnohem méně, je to kontrolované. A co se týká testů, tak je to zase konkurenční boj, protože chemičtí pěstitelé stále chtějí tvrdit, že bio je špatné.

Znám mnoho ekologických pěstitelů, kteří to dělají z přesvědčení. Třeba u obilí to člověk vidí už v jejich přístupu, který je úplně jiný. A zase bych se vracel k tomu, že to není žádná věda. Když jsem kdysi studoval v Rakousku, tak jsem se dostal na bio ekologické statky, a chválil jsem je. A oni říkali: „Však je to úplně normální, Tak to dělal můj tatínek, můj dědeček. My neděláme nic zvláštního.“ Pouze pěstovali přirozeně. To znamená, že rozdíl je velikánský. Myslím, že to každý pozná i na chuti. Mně by to vůbec nedovolilo, protože by mě to odpuzovalo, kousnout do nějakého rajského jablka z hypermarketu, nějakého dovozového, protože znám, jak chutná rajské jablíčko, které je vypěstované doma.

Co se týká bio, tak netvrdím, že to je jediná cesta. Mnoho lidí vnímá, že ještě lepší je si to vypěstovat sami, alespoň co můžete. A to proto, což každý zná, že je to jiné i z hlediska vitamínů, vitální energie, že když si něco vypěstujete, utrhnete, tak to chutná úplně jinak. A samozřejmě v takovém případě na to nemám žádnou certifikaci bio, ale je to prostě domácí, je to přirozeně vypěstované.

Je potřeba se vrátit k tomu, že potraviny jsou sezónní. Dříve se v různých ročních obdobích jedly různé produkty.

Martina: Pane inženýre, teď jste řekl, jaký je rozdíl mezi rajským jablíčkem, když si ho vypěstujete doma na zahradě, a tím z hypermarketu. To ale znamená, že teď, v zimním období, jste bez rajských jablíček?

Vít Syrový: Ano, tak to bylo vždycky.

Martina: Sezónně.

Vít Syrový: To je naprosto přirozené. Lidé stále žijí v iluzi, že to provždy bude jako v pohádce, kdy někoho pošlou ke dvanácti měsíčkům pro jahody, ale tak to nemůže být. To už není ono. A lidé to, myslím, velmi brzy poznají, protože potraviny začínají v mnoha státech skutečně chybět, takže nebude tak jednoduché, že si lidé budou moci dupnout, a chtít vždy všechno a kdykoliv.

Musí se to střídat. Je známé, že potraviny jsou sezónní. Vědělo se, že něco jiného se kdysi jedlo v létě, na podzim, v zimě, na jaře. Variant je mnoho. A vůbec nepotřebujeme, nebo nám doslova uškodí rajská jablíčka, která jsou hydroponovaná, jenom napumpovaná chemií. Proč bychom to museli mít? A hlavně se nám to vrací, protože v tom není to, co tam má být.

Martina: Mě fascinuje, že existuje třeba rajské jablíčko, které se v životě nedotklo země.

Vít Syrový: Tak to je, ano. Nejen neexistuje, těchto je v hypermarketech většina. Teď se situace dostala až tak daleko, že skutečně profesoři, nebo velké kapacity tvrdí, že země je pro ně moc nevyzpytatelná a že je mnohem lépe je pěstovat bez země, takže se udělají květináčky ze skelné vaty, kam vedou hadičky, a v tom mají cosi jako…

Martina: Kytička, trubička…

Vít Syrový: …substrát, doslova hydroponie. A to napumpují chemií. A potom tam chodí lidé ve skafandrech, kteří to stříkají. Tyto rostliny nevidí sluníčko, v podstatě je to zavřené v igelitových stanech, a nevidí zemi. Co tam může být přirozeného? To už je obrovský odklon.

Vezměte si, že statisíce let žijeme v kontaktu se zemí, s tím přirozeným prostředím, všechno pocházelo ze země. To je to, co jsem říkal, že všechno je živé, a moudřejší dávné národy, indiáni věděli, že je to Matka země, která nám vše dává, a že jí musíme poděkovat, a poprosit ji o něco. A to je vzájemná spolupráce, vzájemná podpora. Ale teď se to dostalo tak daleko, že se řeklo: „Už nepotřebujeme zemi, všechno si uděláme chemicky.“ A dokonce se tvrdí, že chemie je čistá.

Měli bychom si uvědomit, že příroda je živá, a spolupracovat s ní

Martina: Řekněte tedy, když se znova vrátím k otázce, kterou jsme téměř začínali, je tedy možné uživit několik miliard lidí bez chemických výdobytků?

Vít Syrový: Určitě je, bude to dokonce nutné. Ale teď je otázka takováto: My, jako český národ, neuživíme ani sebe, tak jak uživit těch několik miliard. Když si uvědomíme…

Martina: …že nejsme soběstační.

Vít Syrový: Když si uvědomíme, že je v tom koloběh. Většina zemí, které jsou na tom nejhůře, byla kolonizovaná. Byl to útok na všechno. Lidé si ani neuvědomují, kde všude jsou války, to si lidé víceméně ani neuvědomují, co všechno se děje, teď myslím třeba Afriku, a takovéto země. A my nemůžeme za ostatní řešit zbytek světa, ale nás je tady 10 milionů, tak je to naprosto jednoduché. Máme zemi, která má ještě poměrně dost ploch, kde se dá pěstovat, a já znám ještě poměrně dost pěstitelů, kteří mají živočišnou i rostlinnou produkci, a vidím, že pokud se to dělá o trošku lépe, tak je příroda nesmírně štědrá. To znamená, dalo by se to, ale nemohlo by to být takové plýtvání, nemohli bychom si tak vymýšlet, že chceme třeba v prosinci rajská jablíčka. Museli bychom spolupracovat s přírodou, znovu opakuji, je potřeba si uvědomit, že příroda je živá. To věděli i indiáni, a my se musíme naučit s ní spolupracovat.

Lidé si myslí, že se vše vrátí do normálu. To je iluze. Jsme v bodě vrcholu doby chemické a bude následovat pád, už kloužeme dolů. Musíme se z gruntu změnit, protože vozit sem cibuli přes půlku zeměkoule nemá logiku.

Martina: Trochu nevím, jak bychom to teď bez chemie dělali. A vzhledem k tomu, že se u nás docela zásadním způsobem zeštíhlila, odstranila, nebo zlikvidovala živočišná výroba, tak si mnoho zemědělců stěžuje, že by chtěli hnojit přirozeně, ale není čím.

Vít Syrový: Ale to je zase jenom výmluva. Protože když si uvědomíte, kolik je všude luk, ze kterých je možné udělat pastviny. Řekněme to v tom dobrém, zažil jsem více lidí, kteří, nevím ani jakým způsobem, vydělali velké peníze, a chtěli podpořit něco dobrého. Tak udělali to, že skoupili velikánské plochy, a udělali z toho pastviny. Jediné, co je potřeba, je ohradit je, a dovézt tam třeba skot, nebo ovce, nebo něco jiného, aby se to tam začalo přirozeně rozbíhat. Potom už se množí samy, pokud se udělá skutečně stádo. Jsem naprosto fascinován tím, že když jezdím všude možně, tak vidím tato velikánská stáda, a je to jenom o tom, jestli to lidé chtějí, nebo nechtějí. Pokud někoho baví sedět v kanceláři, a myslí si, že jediné možné je to, co teď jako lidstvo děláme, tak samozřejmě v této době to není možné. Ale kdyby, opakuji, se více lidí rozhodlo, že město nemusí mít, že si, pokud mají nějaké finance, koupí velké pozemky, tak tam je živočišná výroba, jak o ní mluvíme, něco tak jednoduchého, že nechápu, jak jsme si to mohli tak zesložitit.

Martina: Ale to znamená opravdu změny z gruntu.

Vít Syrový: Ono nás to přinutí. Lidé si třeba myslí, že se teď vrátí do normálu. To je iluze. V tuto dobu jsme v bodě vrcholu doby chemické. A každá civilizace před námi vždy měla nějaký vzestup, a po něm pád, a my teď už kloužeme dolů, takže to musíme z gruntu změnit, protože jednoduše řečeno, dovoz, kdy se sem přes půlku zeměkoule vozí cibule…

Martina: …voda.

Vít Syrový: …cokoliv, nemá to hlavu ani patu, nemá to logiku. To znamená to, co se děje, přírodní události, katastrofy, tak nám to příroda takto dává jasně najevo, že už to ani nemůže být jasnější. Víte, já mám vztah k indiánům. Jestli třeba někdo četl Školu malého stromu, tak to je přeci nádherné dílo, a je tam jeden citát, který si dovolím říct, že příroda je živá, a působí bolest, a poznáte to také. Všichni indiáni říkali, že to poznáme na vlastní kůži. Živé se vždy bude bránit, jak umí, a opakuji, projev přírody, když je nějaká katastrofa, to není nějaká libovůle, nebo náhoda, to je jakýsi projev akce a reakce. A toto se bude dít stále víc, a pokud se skutečně nezměníme k lepšímu, tak to bude pro hodně lidí velmi tvrdé. Už je to tak v této době, a bude to ještě tvrdší.

Nejvíc varuji před běžnými uzeninami, kde jsou takzvané rychlosoli, dusitany, což jsou jednoznačné karcinogeny

Martina: Pane inženýre Syrový, vy se hodně věnujete složení potravin, ale také kosmetiky, proto knihy Tajemství výrobců potravin, Tajemství kosmetiky. Co dnes považujete v oblasti potravinářství za vůbec nejnebezpečnější? Jaké nejnebezpečnější potraviny do sebe soukáme?

Vít Syrový: Nevím, jestli to dokážu říct úplně v jednoduchosti. Nejvíc varuji před běžnými uzeninami, kde jsou takzvané rychlosoli, dusitany, což jsou jednoznačné karcinogeny. Tomu se už dlouhodobě vyhýbám. Ale mohu vám říct, že se to stále rozšiřuje, protože jak jste tady třeba mluvila o chlebu, tak v určitém okamžiku moje tělo už naprosto nepřijímá běžnou pšeničnou mouku, asi postříkanou roundupem. To znamená, že v dnešní době, když se člověk trošičku pročišťuje, začne být vnímavější na to, co v tom je, takže nemůže jít ani do nějakého pekařství, a říci si: „Tady si dám dobrý makový koláček,“ protože když má potom trávicí problémy, tak to není ono.

Osobně jsem přesvědčen, že jsme v době, kdy je třeba si uvědomit, kolik chemie je v potravinách, a hledat jiné cesty, abychom měli potraviny lepší. Ideální je, když někdo má alespoň trochu lépe pěstované základní suroviny, a sám si je zpracuje. Vlastně všechno, co je zpracované, tak tam je vždy velikánské riziko, obzvlášť pokud je to u konvenčního zemědělství, vždy se tam něco dostane. Závisí na těle, nakolik má ještě funkční detoxikační orgány, takže to buď zpracuje, nebo nezpracuje. Ale právě proto, že lidé mají stále větší zdravotní problémy, takže je třeba udělat změnu od základu.

Takže jsem přesvědčen, že nestačí mluvit o jedné potravině. Pro mě je to tak, když bych to vzal obecně, že možná skoro 90 procent potravin v hypermarketech je pro mě už nejedlých v tom smyslu, že si je tam nekoupím.

Martina: Jdete někdy nakupovat do hypermarketu?

Vít Syrový: Chodím nakupovat, ale nekupuji toho moc. A mám štěstí, že kolem nás, tam, kde žiji, jsou i přirození pěstitelé, chovatelé, takže se snažím co nejvíc získat i touto přímou cestou. Lidé by si měli uvědomit, jak by to prospělo oběma stranám, a je to běžné i v zahraničí, že si lidé jezdí na farmu třeba pro mléko, tvaroh, sýry, zeleninu, a že si svého farmáře doslova hýčkají a platí, on zase může pěstovat.

Pokud si najdete farmáře, který to nedělá z konvenčního hlediska, ale z přesvědčení, tak se dají sehnat produkty, které sice nemají certifikaci bio, ale když vidíte, že se krávy pořád pasou na louce, tak nepotřebujete žádné papíry

Martina: Já jsem to také zkoušela, našla jsem si různé farmáře, ale musím říct, že se to nedá finančně utáhnout.

Vít Syrový: To zase závisí na tom, jací jsou to farmáři, protože bio potraviny v našich běžných obchodech jsou skutečně předražené. A jak jsou předražené, lidé zjistí, když se podívají třeba do Německa, stačí do Kauflandu, a najednou zjistí, že i v přepočtu jsou jejich biopotraviny levnější, než u nás. Ale co se týká živočišných produktů, tak já mám mléko od sousedů, které považuji za bio s několika hvězdičkami, a je to 15 korun za litr. A to nikde v obchodě neseženete. Neprozradím kde, protože bychom pak měli málo. Ale pokud si najdete farmáře, který to nedělá z konvenčního hlediska, ale dělá to, řekněme, z přesvědčení, tak se dá sehnat něco, co sice nemá certifikaci bio, ale když vidíte, že se krávy pořád pasou na louce, tak nepotřebuji žádné papíry, a dá se to.

Je tam ještě otázka, jestli spíše nenastane situace, že běžné potraviny, které jsou v hypermarketech, jsou hodně podceněné. Teď jsem viděl, že někde prodávají brambory za cenu kolem koruny, a to je jasné, že se něčeho chtějí zbavit. Takže je třeba si uvědomit, že každý je schopen zaplatit třeba daňového účetního, daňového poradce, nebo právníkovi nesmírné tisíce, ale za jídlo lidé nechtějí peníze dát. A proč by se nemělo platit více za to, co potřebuje, za naše zdraví, že si koupíme to lepší?

A co se týká hlediska peněz, tak tento argument jsem slyšel mnohokrát, a občas, když jdu nakupovat do hypermarketů, supermarketů, tak se neudržím podívat se, co lidé mají v košících. A nechápu, proč kupují třeba několik kartonů nějakých chemických, barevných limonád, nebo nějaké coly, a nevím, jaké všechny chemikálie. Co s tím ti lidé dělají? Naprostou většinu toho, co mají v košících, bych si nikdy nekoupil. A když by lidé přestali kupovat tyto nesmyslné věci, a radši si kupovali to, co je zdravější, tak myslím, že by to bylo také úplně jiné.

Běžné uzeniny jsou levné proto, že je tam více než 50 procent vody a chemie. A podobně u kosmetiky. Třeba krémy jsou převážně voda, chemie a parafíny, což jsou ropné produkty. Proč takovéto věci kupovat?

Martina: Je to asi souběh několika věcí. Jednak cena, kdy, jak říkáte, u mnohých konvenčních potravin jsou řetězce schopné podlézt pod namalovanou čárou na zemi, co se týká ceny, a tím pak velkým způsobem odírají dodavatele. Ale my pak máme jakoby levnou potravinu. A druhou věcí je, že když já nakupuji základní potraviny, tak to pro mě znamená neustále vařit. Rozumíme si?

Vít Syrový: Chápu to takto a řeknu vám ještě jednu věc, že to skutečně není jenom o tom, že se něco nedá sehnat. Mluvil jsem tady o uzeninách, aby to nevypadalo, že všechny uzeniny jsou úplně hrozné. Tvrdilo se, že bez rychlosti, bez chemie to nejde, co se týká uzenin. Pak najednou Lidl přišel s řadou pure, úplně obyčejný řetězec, kde mají uzeniny bez éček, které jsou jedlé. Ještě lepší jsou, když je kupuji z biofarmy Sasov, kde to dělají už velmi dlouho, naprosto bez chemie, a řekl bych, že je to i z bio masa, plus nějaké koření. Takže jím i takovéto věci, a jde o to, aby to bylo pokud možno to nejčistší, co jsem v dané době sehnal. To znamená, že ani chleba nepeču každý den. Když chleba správně upečete, tak vydrží i týden, než ho sníte. A potom stačí mít nějaké takovéto další věci.

Ale zase, když se vaří, tak netvrdím, jako někteří ortodoxní zastánci dietních směrů, že se to musí uvařit a sníst. Většina lidí to dělá tak, že uvaří, a dá to do ledničky, a nechá si to na několik dní. Zase tam je mnoho variant, a jde spíše o to, aby člověk přemýšlel, co kupuje, a nekupoval něco jenom proto, že to je levné. Když bych vzal druhý extrém u uzenin, tak jak dokáží, že jejich uzeniny jsou tak levné? Je tam více než 50 procent vody a chemie. Podobné to je u kosmetiky, emulzí. Někdo si myslí: „Koupím si nějaký skvělý krém, je tak levný.“ A neví, že to je převážně voda, plus chemie plus parafíny, což jsou ropné produkty a další a další chemikálie. Samozřejmě, může to být levné, ale proč vůbec takovéto věci kupovat?

Martina: Moc děkuji za toto další povídání o našem zdraví.

Vít Syrový: Také děkuji.

Martina: Milane, už zhruba rok žijeme s koronavirem, je to alfa omega našich životů. Až se vás za deset nebo více let, tedy s odstupem, zeptám, co nám tento rok především na prvním místě dal a co nám vzal, co mi odpovíte?

Milan Calábek: Já bych to posunul na pět let.

Martina: Viděla jsem, jak se usmíváte, ale ne, máte úkol, budeme spolu mluvit za 10 let.

Milan Calábek: To je velice těžká otázka. Myslím, že bychom měli mluvit o tom, že nejenom koronavirus, ale i většina nemocí má svůj molekulární neboli genetický základ, to znamená, že je tady především otázka informace. A pokud bychom se chtěli bavit o koronaviru, o nových, a stále nebezpečnějších variacích tohoto viru, tak bychom k tomu měli přistoupit z genetického hlediska, a to jak z genetického hlediska samotného viru, tak i nás samotných, jeho hostitelů. A pokud jde o genetickou stránku viru, tak tam hraje klíčovou roli celá řada mutací. Nejprve jsme se setkali s takzvaným wu-chanským virem D614, který se začal měnit už koncem března na mnohem nakažlivější variaci s mutací ve spike proteinu, to je v bodlině, kterou navazuje na naše receptory. Tato mutace se nazývá D614G, a vytvořila novou variaci, která se velice rychle se rozšířila po celé Evropě, Americe, ale vyhnula se východní Asii.

Martina: To je ten anglický?

Milan Calábek: Ne, tento byl hned v březnu, vznikl v Itálii, kde se změnila D614 na D614G. To znamená, že na pozici 614 v genu pro spike protein došlo ke změně aminokyselin.

Martina: Promiňte, že se ptám. Proč došlo k této změně aminokyselin? Proč pořád takto mutuje?

Milan Calábek: Patří mezi RNA viry. Velká část lidí se domnívá, že vlastně viry jsou jednotné, a že když se nám podařilo třeba vyhladit díky Karlu Raškovi a českým badatelům černé neštovice, na tom jsme měli lví podíl, tak to tak bude i s jinými viry. Ale to není pravda. To byly DNA viry, které prakticky nemutují. Kdežto RNA viry mutují velice často. Každý z RNA virů má své molekulární hodiny, to znamená, že u koronaviru je to jedna až dvě mutace za měsíc.

Tento koronavirus je velice nebezpečný v tom, že nedodržuje molekulární hodiny. Nesmírně rychle zmutoval, získal v neuvěřitelně krátké době 23 mutací.

Martina: Jedna až dvě mutace za měsíc?

Milan Calábek: Ale to je strašně málo, protože HIV virus má třeba 8, chřipkový 4. Ale jde o to, že na chřipkový virus neuděláte dlouhodobou očkovací látku, protože se změní. Dostaneme rýmu a 4 koronaviry, které se na tom podílejí, rhinoviry a podobně, se změní, takže rýmu dostaneme za chviličku znova. A to je právě princip RNA viru, a proto je tak těžké na ně udělat vhodnou vakcínu, právě kvůli této změně. Předpokládalo se, že tady to půjde snadno, protože molekulární hodiny, to znamená jedna až dvě mutace za měsíc, nejsou tolik, aby v nějaké krátké době došlo ke změně. Jenomže v tom jsme se přepočítali.

Martina: V čem konkrétně?

Milan Calábek: Velice, a to v tom, že došlo k úplné změně v takzvané britské variaci, která se nazývá B117.

Martina: To je ta, která nás teď momentálně ohrožuje? A povídáme si 20. 1. 2021.

Milan Calábek: To je ta, která začala střídat předchozí variaci D614G, která byla všude, a ještě u nás převládá. Ale už se tu objevila tato britská, a hned si řekneme i o dalších. Ta britská není úplně nejhorší, ale ukázala, že tento virus je velice nebezpečný v tom, že nedodržuje molekulární hodiny, že nesmírně rychle zmutoval, získal v neuvěřitelně krátké době 23 mutací. Zřejmě vznikl v Itálii, název britská mutace je velice chybný, ale to nevadí. Rozšířil se v hrabství Kent, a potom ve velkém Londýně, proto se mu říká britská. Ale Britové byli poctiví, všechno hlásili, jsou otevření, takže z toho mají samozřejmě problém, to se nikdy nevyplatí. Ale jestliže k těmto novým mutacím došlo, tak musíme zcela změnit i náš přístup.

Martina: Promiňte, když říkáte náš přístup, tak to myslíte lékaře, lidi, vakcinology?

Milan Calábek: Myslím vládní epidemiology, kteří dělají hlavní politiku, a připravují vakcínu, takže se domnívali, že nebude problém – nebudeme hledat lék, ale uděláme vakcínu. Ale ukazuje se, že tento virus mutuje za určitých podmínek u staršího člověka, který má oslabenou imunitu, nebo je třeba jinak nemocný. Tam asi nesmírně rychle zmutoval, a vznikla mutace, která má tolik změn, že vůbec nevíme, jak na ně budou reagovat naše protilátky, vakcíny a podobně. U HIV viru se dodnes nepodařilo udělat vakcínu, a už ji ani nikdo nehledá, protože to není možné.

A možná že stojíme před podobným problémem, ale na HIV virus se hledá lék, a to je velice správná tendence. Nemáme žádnou variantu B. A tato britská variace má 23 mutací, z nichž některé už byly známé před tím, ale tady byly zahrnuty úplně nové mutace. To vypovídá o tom, že tento virus může nesmírně rychle zmutovat do takové podoby, že na něj třeba nebudou účinkovat žádné vakcíny, a také, že se může stát smrtelně nebezpečným.

A zároveň se ukázala jedna velice důležitá věc, že k rozšíření britské variace – musíme si rozlišit variace, jakoby druh koronaviru a mutace, což je to, k čemu dojde v jeho genech, má 23 mutací – došlo za poměrně přísného lockdownu. To znamená, že lockdown v jihovýchodní Anglii na něj prakticky neplatil, což je další strašně důležitý faktor.

Martina: Můžu se jenom doptat?

Milan Calábek: Ano, samozřejmě.

Martina: Když neplatil lockdown, tak si neumím představit, jakými cestami se tedy šíří? Protože když se lidé nepotkávají, když si nepodávají ruce, neshlukují se, neshromažďují, jak se mu to daří?

Milan Calábek: Já bych to řekl, ale to by vás označili za dezinformátorku.

Slavný ruský badatel Kaznačajev objevil, že viry se šíří také elektromagneticky

Martina: Jsem zvyklá.

Milan Calábek: Podívejte se, v 19. století plula britská válečná loď okolo Kuby, asi 200 námořních mil od Havany, a náhle prakticky všichni námořníci onemocněli velice závažnou chřipkovou epidemií. A zjistilo se, když se vrátili do Anglie, že v té době v Havaně byla velice silná epidemie. Ruský badatel Kaznačajev, který je velice slavný a velice známý, objevil, že viry se šíří ještě elektromagneticky, ne jenom přímým přenosem. Ale to bych tady opravdu teď nechtěl rozvíjet. Kaznačajev je velmi slavný, ale u nás prakticky ne, protože jeho dílo bylo více méně zneužito k elektromagnetickému bombardování americké ambasády, něco podobného dělají Kubánci a tak dále.

Martina: To bychom si to slízli oba.

Milan Calábek: Prostě bychom se dostali ještě někam jinam. Ale existuje ještě jeden fakt, že se nemusí šířit jenom přímým dotekem v přírodě. Kaznačajev, jak říkám, byl zneužit k vojenským účelům, ovládli to i Američané, stejně tak jako Rusové, samozřejmě, ale je to otázka válečného využití, jako dneska všechno.

Současní vládní epidemiologové a politici vedou minulé války. To znamená proti variaci viru, která bude odcházet, a nevěnují patřičnou pozornost novým variacím, které působí jinak.

Martina: Já jsem vás přerušila v okamžiku, kdy jsme se bavili o tom, že se rozšířil za přísného lockdownu.

Milan Calábek: Nebyl úplně přísný, ale byl to lockdown. Kromě toho se zjistilo, že lockdown úplně nefunguje, východoasijské země ho nezavedly ani jednou, třeba v Japonsku, k tomu se pak vrátíme. Ale kromě toho je tady jedna důležitá věc, že tato nová variace, a všechny ostatní jako jihoafrická, brazilská, nenapadají převážně starší, ale mladé lidi, lidi středního věku, a dokonce i malé děti, v tom se zásadně liší od původní verze D614G.

Martina: Wu-chanská.

Milan Calábek: To není wu-chanská, ta se ve Wu-chanu vůbec neobjevila. Můžeme říct italská, nebo španělská, ale to není přesné. Necháme to takhle. U těchto nových variací dochází ke zvláštním kombinacím mutací jako je N501 a YK4017N, nebo E484K, které umožňují viru unikat protilátkám imunitního systému, a to je velice důležité. Podle komputačního biologa Blooma mutace E484K snižuje účinnost séra s protilátkami. On vzal od dobrovolníků, kteří se nakazili a uzdravili, sérum s protilátkami, a dal ho jiným lidem, a zjistil, že když tam byla mutace E484, tak tyto protilátky na virus působily 10x méně, a to je zase velice důležité. Tato kombinace totiž brání protilátkám útočit na virus. To jsou další nové faktory, které se týkají těchto variací, a proto bychom jim měli věnovat pozornost.

A mutace N501K, jak tvrdí badatelé, naopak zvyšuje nakažlivost. Prohlásil to i premiér Johnson, že je o 70 % nakažlivější, než předchozí variace. Můžeme říct, že to není žádný velký problém, že je nakažlivější, ale je to veliký problém. Vzrůstá tím počet lidí pro nemocnice, a případně počet smrtí. Londýnský profesor Adam Kucharski, specialista na matematické modelování infekcí, jehož často cituji na našich stránkách Mandala-Praha, říká, že nakažlivé variace jako tato britská, jihofrancouzská, brazilská, nigerijská a další, i kdyby nebyly tak nebezpečné, jako je D614G, kterou vystřídají, nás ohrozí mnohem více, protože nakazí mnohem více lidí, a to znamená větší počet smrtí, zavalené nemocnice a velké problémy.

A k tomu velice významný epidemiolog z Harvardu, Marc Lipsitch, dodává, že současní vládní epidemiologové, podobně jako politici a generálové, vedou minulé války. Přirovnává to třeba k válce proti Rusům, zatímco hlavním nepřítelem je Čína. Vedou minulou válku, to znamená proti variaci, která bude odcházet, bude přečíslena, a nevěnují patřičnou pozornost novým variacím, které jsou úplně jiné, a působí jinak.

Tento vir se vyvíjí úžasně rychle k daleko nebezpečnějším variacím

Martina: Milane Calábku, jen se zeptám, když jste vyjmenovával všechny ty mutace, říkal jste španělská, italská, jihofrancouzská, anglická…

Milan Calábek: Ne, takhle jsem to neříkal. Říkal jsem tři nové variace, o kterých bychom se mohli bavit, které jsou od sebe odlišné. Je to jednak britská B117, pak je jihoafrická, a pak brazilská, která je nejnebezpečnější. Pak je to nigerijská, o které bohužel nemám dostatek informací. A jsou tu ještě dvě americké.

Martina: Řekněte mi, to už vypadá, že každá lokalita bude mít svou mutaci.

Milan Calábek: Němci už mají také. V Garmisch-Partenkirchenu je nová mutace.

Martina: A promiňte, máte představu, jak tento vir reaguje? Když se dostane do určitého prostředí, tak začne reagovat úplně jiným způsobem?

Milan Calábek: To je evoluce. Tento vir se vyvíjí úžasně rychle. Vyvíjí se k těmto daleko nebezpečnějším variacím, které zdánlivě nejsou více smrtelné, takže si vychutná pacienta, ale rychleji se šíří. A tam se prosadí variace, které se šíří nejrychleji, které jsou nejvíce nakažlivé, a to se stalo. My jsme se dostali do stádia, že teď přijde úplně jiná vlna, se kterou musíme počítat, a proti které se musíme chránit.

Martina: A můžu se zeptat, jestli je každá mutace…

Milan Calábek: Variace.

Martina: Promiňte. Jestli je každá variace, která se objeví, silnější v šíření nebezpečnější, šikovnější, z hlediska viru?

Milan Calábek: Je to pokaždé jinak, protože vznikají nezávisle. Ta britská je asi o 70 % nakažlivější. Jihoafrická asi o 50 %, ale každá je svým způsobem nebezpečná. Ale nejvíc nebezpečná je brazilská variace B1.1.248 z Manausu. Tam jsou tři tyto nové variace. Jedna je z Manausu a Amazonie, další je v Rio de Janeiru a ve Rio Grande do Sul. Ty dvě jsou daleko méně významné, ale tato je velice nebezpečná a má 25 mutací. To je opravdu hodně, a z nich 12 je ve spike proteinu. Britská má 23 mutací a 8 je ve spike proteinu. A kromě toho Brazílie má obrovské předpoklady, má druhý největší počet úmrtí na světě, po USA. Pokud jde o počet nakažených, je třetí po USA a Indii. A tudíž tam opravdu probíhá…

Když se sejdou variace koronaviru P1 a Columbus, tak to bude naprostý konec. Absolutní průšvih. Ale nesmíme strašit.

Martina: Omluvám se, ale tyto informace se stále mění. Ještě nedávno Brazílie nedělala žádná opatření. Dokonce brazilský prezident lidem řekl, že kdo se chce vakcinovat, tak na své riziko, že to nepřebírají jako vládní úkol, a neustále ji srovnávali s naší republikou, že smrtnost je skoro stejná.

Milan Calábek: Tak je menší.

Martina: V Brazílii.

Milan Calábek: My jsme na špičce. My jsme opravdu best in covid. Je to hrůza.

Martina: Máte na to teorii?

Milan Calábek: O prázdninách jsme otevřeli bary a diskotéky. Všechno, co bylo zavřené, a pro celou Evropu jsme se stali problémem. Tam vznikl problém. Ještě bych se vrátil…

Martina: Řekl, jste, že v Brazílii je velká smrtnost a že je to nebezpečná variace.

Milan Calábek: To říkají všichni významní badatelé, kteří se tím zabývají. Manaus, krásné místo, před mnoha lety jsem tam byl, je tam opera, to by vás mohlo zajímat, kde zpíval Caruso. Kdysi to bylo velice slavné operní divadlo, nejslavnější na jižní polokouli. Manaus má asi dva miliony obyvatel, a když se zde objevila tato nová variace, říká se jí také zkráceně P1, aby se to odlišilo od P2 z Rio de Janeira, tak podle lékařů z Fiocruz Amazonia došlo k tomu, že v Manausu bylo 76 % lidí promořeno, to znamená, že prošli onemocněním. To je to, o čem mluví epidemiologové, že stačí 50 %, a jsme za vodou. EU včera požadovala 75 % promoření, a to vůbec nestačí. Lékaři říkají, že to bylo naopak, ti, co byli promořeni, na tom byli nejhůř. Vytvořili si protilátky na úplně jinou variaci, než nyní přišla.

To je právě problém, že když uděláte na určitý kmen chřipky protilátky, a přijde jiná, tak jste nahraná, protože imunitní systém vytváří jiné protilátky. Říká se tomu ADE, ale to není podstatné. A tam to způsobilo úplnou katastrofu. Daleko horší, než v těch místech, kde nebyli tak promoření. Ukázalo se to jako úplná pohroma, nemocnice v celé oblasti Amazonie kolabují, lidé umírají, protože není dostatek kyslíku. Márnice jsou plné, i hřbitovy. Vše je plné, nedá se pohřbívat. Bolsonaro říká, že je to chřipečka a tak dále, sám tím prošel, to je jeho přístup. Brazílie má dobré badatele, špičkové univerzity, to není zaostalý světadíl, je to svým způsobem velmoc.

Ale Felipe Naveca, což je vynikající brazilský specialista, ředitel Fiocruz Amazonia, hlavního výzkumného centra v Manausu, varoval, že právě tato variace P1 má největší potenciál šíření v příštích měsících nejen v Jižní Americe, ale i v Evropě. Už je v Portugalsku, v Panamě, vše se uzavírá, ale už je pozdě, už je v Evropě, jak se dostala do Portugalska. Nás tyto vlny dostihnou během jednoho dvou měsíců, a my se na to musíme připravit, protože to doplňují další dvě variace z USA. První z nich se objevila v říjnu v Texasu, rozšířila se hlavně v hlavním městě, jmenuje se Columbus, a už ji má asi 50 % všech nakažených v USA. To je obrovské číslo a šíří se velice rychle. A ve srovnání se třemi předchozími, o kterých jsem tady mluvit, je hodně odlišná. K těmto mutacím došlo v ORF, to je otevřený čtený rámec, neboli v nestrukturálních proteinech a v nukleokapsidě. Hlavní dominantou, hlavní mutací je G677H ve spike proteinu, která není u žádné jiné. A ta zvyšuje její nakažlivost. Rozšířila se v Mexiku, Austrálii, ale nás by mělo zajímat, že už se dostala do Polska. To znamená, že je tady, je to kousíček.

Martina: A co když se potkají?

Milan Calábek: To se mě vůbec neptejte. To je to nejhorší. Smrtnost. Když se potkají tyto dvě mutace, tak říkají, že to je naprostý konec. Absolutní průšvih. Ale nesmíme strašit. Tak si řekneme, co můžeme dělat.

Martina: Já už jsem chtěla říct, že už nikdo mě nevyděsí víc, než Česká televize. Ale vy jste se do toho obul.

Milan Calábek: To by byla největší chyba, děsit, ale nesmíme strčit hlavu do písku. V březnu jsme upozorňovali, rozebrali jsme celý tento virus, strukturální, nestrukturální proteiny, jak můžeme působit. Ale nikdo na to nebral ohled, a naopak se to smazalo.

Protilátky vzniklé proti původní variaci koronaviru u lidí, kteří tím prošli, nejsou schopny ochránit před jihoafrickou variací 501V2. Nastává reinfekce.

Martina: Výsledky se dostavily. Smazali nás. Nechci vás přerušovat, ale vzpomínám si na to, že když jsme si spolu povídali minule, tak jste tehdy řekl, že covid je monstrum. A já se přiznám, že se mi to v tu chvíli zdálo jako silné tvrzení. Ale vy jste od toho rozhodně neupustil.

Milan Calábek: Naopak. Vše ukazuje, že to je skutečně super virus. Všechno k tomu ukazuje.

Martina: A naplňuje se, co jste před nedávnem řekl, že první půlka roku 2021 bude zřejmě rokem mnohem nakažlivějších a virulentnějších variací?

Milan Calábek: Kdo o tom uvažuje, a trochu se tím zabývá, tak musí zcela jasně vidět, že to tak je.

Martina: Zdá se, že tento vir na tom tvrdě pracuje.

Milan Calábek: Vir se vesele šíří, protože nemáme žádný lék, nebo ho nechceme mít. A to je ta otázka, když se vrátíme.

Martina: A teď jsme došli do Polska.

Milan Calábek: Došli jsme k tomu, že americká nebezpečná variace už je v Polsku. Tento vir nemá překážek, je to strašně rychlé. Doprava, letadla a tak dále. Druhá variace je v Kalifornii. Té se říká L452R, a byla prvně identifikována v březnu minulého roku v Dánsku, a potom nabrala dech v listopadu. Dostala se do Ameriky, a tam se stala druhou hlavní variací, zatímco ta první se šíří z Texasu, z Ohia. Ve Španělsku se možná objevila dřív, než v Americe, ale teď je v Americe už 50 %, teď v lednu a v únoru už to bude třeba 80 %. A v Kalifornii začíná převládat ta druhá.

Ještě jsme nemluvili o jihoafrické variaci 501V2, která má velká počet mutací ve svých proteinech, a proti tomuto spike proteinu jsou právě zaměřené naše západní vakcíny. Jeden jihoafrický virolog říká, že ani v Jižní Africe protilátky proti původní variaci koronaviru neuchránily před touto novu variací lidi, kteří už onemocněním prošli. Znova onemocněli. Reinfekce stejně jako v Manausu.

Nový koronavirus mutuje daleko rychleji, než se předpokládalo. Šíří se i v lockdownu a jeho variace napadají staré, mladé i děti. To znamená, že vznikne variace, na kterou nebudou působit současné vakcíny.

Martina: To znamená brazilský scénář.

Milan Calábek: Brazilský scénář proběhl souběžně i v Jižní Africe, a to vyvolává otázku, jak bude působit vakcína. Tato nová variace se v Jižní Africe dnes stala naprosto dominantní. Mnoho obyvatel Afriky doteď chránilo jejich mládí, teplé podnebí. A celá Afrika proti koronaviru používá pelyněk roční, který na původní variace docela dobře funguje. A potom samozřejmě i jedna věc, což jsou neandertálské geny. A k těm se vrátíme.

Kdybychom si to shrnuli, tak nový koronavirus mutuje neobvykle rychle, důkazem jsou vakcíny, daleko rychleji, než se předpokládalo podle molekulárních hodin. A šíří se dokonce i za podmínek lockdownu, jak prokázala jižní Anglie. Variace napadají stejně tak staré, jako mladé lidi, nebo malé děti. V Anglii třetinu lidí na JIP tvoří mladí lidé. Neplatí předpoklad, že když se dosáhne 50%, nebo 75% promořenosti, tak populace bude ochráněna. Většina nových variací je schopna znovu nakazit vyléčené pacienty, kteří si vytvořili protilátky, ale na jinou variaci, tak, jak je tomu třeba u chřipky, nebo u rýmy, kde se čtyři koronaviry prostě změní, a máme rýmu okamžitě znova.

Jak tedy bude působit vakcína? Bez ohledu na to, jak působí současné vakcíny, říká největší japonský expert na vakcíny, profesor z Tokijské univerzity, tak vzhledem k zmiňovaným variacím vznikne zcela jistě na sto procent variace, na kterou současné vakcíny nebudou působit. A všechno tomu bohužel nasvědčuje, jen není jasné, zda to bude za měsíc, za čtvrt, nebo za půl roku, a nová účinná vakcína nevznikne za tři týdny, jak tvrdí někteří zaměstnanci Pfizeru. Oni udělali jednu věc, vzali jednu z 23 mutací britského koronaviru, a v laboratorních podmínkách, nikoliv klinických, byla to mutace M501Y, a prokázali, že na to tato vakcína působí. Ale to je jen jedna, která má tolik špatných kamarádů, se kterými dohromady nás ohrožuje.

Martina: Velmi děkuji za tento další pohled na téma, kterým už rok, žel bohu, nuceně žijeme.

Milan Calábek: Děkuji také.

Martina: Pane Syrový, vy jste asi také někdy slyšel slova dalajlámy. Řekněte mi, jak vnímáte to „žijete jako byste nikdy neměli zemřít, a pak zemřete, aniž byste předtím žili“?

Vít Syrový: Já žiji asi úplně jinak, než většina lidí této kultury, protože si uvědomuji, jak nesmírně je život důležitý, a za druhé, jak jsme si ho zkomplikovali. To, co říká dalajláma, a co říkají i různí jiní šamani, indiánští proroci, je o tom, co se dozvídáte ze všech stran, co že jsme udělali s přírodou, se svým tělem a se svým životem. V podstatě se většina lidí domnívá, že jde jenom o to, aby hodně vydělala, nějakým způsobem si urvala ze života, a potom je překvapí nemoc, doslova je to zaskočí. A pak smrt, takže je to jakýsi začarovaný kruh. A otázkou samozřejmě je, jak z toho ven.

Tam bych v prvé řadě řekl, že pokud si lidé neuvědomí, že se musí o své tělesné i duševní zdraví starat jinak, žít v přítomnosti, přesně jak tady bylo řečeno, tak nepokročí dopředu. A v roce 2020, který byl doslova zlomový, protože se toho tolik událo, si mnoho lidí najednou uvědomilo, že zdraví je skutečně důležité, a představa, že by mohli umřít, je vyděsila téměř k smrti, a nechají si pak nabulíkovat všechno možné. To znamená, že v současné době už je potřeba si uvědomit, jak žít z hlediska fyzického i psychického zdraví, jak o něj usilovat, a co pro to můžeme udělat.

Martina: Je to snadné, nebo jste na tom sám dlouho pracoval?

Vít Syrový: Není to vůbec snadné, protože si musíme uvědomit, v jakém jsme bodě – žijeme v době chemické. Tato doba chemická trvá, řekněme, alespoň co mám vysledováno, kolem 100 let, kdy bohaté banky vložili svůj kapitál do chemického průmyslu, a od té doby se odvíjí cosi, jakýsi pokus na lidech, co to s námi udělá. A chemie za jeden lidský věk, přibližně za sto let, naprosto všechno zničila. A v roce 2020 se teprve vynořila část tohoto ledovce.

Jak už jste říkala, asi před téměř 20 lety jsem se začal zajímat o „éčka“, zjistil jsem, že se chemie přidává do potravin, a pak jsem o tom napsal knížku. Pak jsem se začal zabývat kosmetikou, a zjistíte, že to máte v kosmetice, že ji máte všude. A to nechci zabíhat do léků. Všechno je to chemický průmysl, který je velkým businessem, kde nejde o nic jiného, než vydělat co nejvíce peněz.

A to, co jsme udělali, je přesně ten bod, který předpovídali různí indiánští náčelníci. Už jsme si otrávili vodu, vzduch, stravu, téměř všechno. To znamená, že když někdo chce třeba zdravě jíst, tak to bude souviset s otázkou přirozenosti. Přestože se jmenuji Syrový, tak nikomu neslibuji, že když začne jíst syrovou stravu, tak bude zdravý. Je to úplný nesmysl, protože v první řadě musíme mít čisté vstupní suroviny, to, co budeme jíst a pít. Pokud je to plné chemie, tak je jasné, že nám to lidsky udělá spíše něco špatného.

Do potravin, kosmetiky i čisticích prostředků se dávají škodlivé a rakovinotvorné látky, které tam přitom vůbec nemusí být

Martina: Pane Syrový, pane inženýre, před chvílí jste řekl: „…a chemie naprosto všechno zničila.“ To je takový hodně generózní výrok. Jak to myslíte? Přeci ještě všechno kolem nás není …

Vít Syrový: Já jsem chemik, problém je v tom, že kdysi dávno nebyla chemie taková jako dnes. Kdysi to byli takzvaní přírodozpytci, kteří chtěli vědět, z čeho se skládá kámen nebo rostlina, ale pak začala syntetická chemie. To znamená, lidé si začali hrát na bohy, něco sebrali z přírody, a teď to nějakým způsobem spojili. Často je to třeba odpad z ropy, to, co se nedá zpracovat, takže z ropného průmyslu, a teď se to nějak chemicky sloučí, vznikne z toho něco, co v přírodě neexistuje a co je potom nezpracovatelné jak pro nás, tak ani pro přírodu. Mluvím o této chemii, protože někdo si představí, že u chemického složení H₂O je to naprosto jasné, ale tady jde o ten druh průmyslu, který má produkovat cosi, na čem by se co nejvíc vydělalo, a když to vidím z globálu, tak zjistím, že se úmyslně dělají pesticidy, které jsou jednoznačně špatné, éčka, která jsou zase škodlivá, chemické látky, ingredience, které se dávají třeba do kosmetiky, do čisticích prostředků, aby lidé byli nemocní, aby si zase více kupovali chemické látky. A je to takovýto koloběh.

Martina: Přijde vám to opravdu jako až spiknutí, nebo je to takto zkrátka proto, že je potřeba hodně vyrobit za málo peněz, a jde vlastně v prvé řadě o peníze?

Vít Syrový: Když jsem se začal bavit éčky, tak najednou zjistíte, že tam jsou látky, které jsou hodně škodlivé, doslova rakovinotvorné, a vůbec se tam nemusí dávat. Tak jsem si říkal: „Proč?“ A pak jsem našel další v kosmetice. Potom jsem se začal bavit pesticidy, a pesticidy, jsou o tom celé spisy, kde se píše, že to už v prenatálním období škodí nervovému systému, a je to známé, že to škodí. A to znamená, že kdyby lidé měli, jak se říká, zdravý selský rozum, nebo pud sebezáchovy, tak by to tam nedávali, ono se to tam vůbec nemusí dávat. Co se týká pesticidů, například, tak se v EU v nějaké radě hádali, když chtěli zakázat v Evropě roundup.

Mnohým jde o to, aby lidé byli nemocní. A současná situace je důkazem, že nejde o zdraví, ale o to, aby se vyrobilo co nejvíc chemických plexiskel, štítů a dezinfekčních prostředků. A nikdo neřekne, co to způsobí, když se lidé nemůžou nadechnout.

Martina: To je stále velké téma.

Vít Syrový: Přesně tak. Teď si představte, že tam prý lobbisté křičeli, což nejsou zemědělci, ale zemědělští podnikatelé, kteří se hádali, že by jim o 30 procent klesly výnosy. A poslanci, kteří tam byli, se museli zasmát, protože nějakou hodinu předtím se bavili o tom, že v EU se více než 40 procent běžně vyrobených potravin vyhodí, protože se nemohou z nějakého důvodu spotřebovat. To znamená, že tady existuje boj o to, aby se co nejvíc vyrábělo. A z mého pohledu, nechci to nazývat spiknutím, ale někdo to takto může z nějakého důvodu pojmout. Pokud někdo chce, aby lidé byli nemocní, tak pro to něco udělá, a rok 2020, a táhne se to až doteď, je důkaz, že vůbec nikomu nejde o zdraví, ale jde o to, aby se vyrobilo například co nejvíc chemických plexiskel a štítů, a různých dalších chemií, dezinfekčních prostředků. A nikdo nikomu neřekne, co to způsobí, když se nemůžou nadechnout. A tento cíl uvidíme všude, že nejde o to, aby lidé byli zdraví. O to jde málokomu. A z oficiálních lídrů vám nikdo neřekne, co máte dělat, abyste byla zdravější.

Martina: Pane inženýre, já se ještě možná trošičku vrátím na začátek, protože vy se věnujete chemii, chemickým prvkům, chemických sloučeninám, chemickým derivátům, a tak dále. Vy se zkrátka věnujete chemii, a dokonce jste ji začal i studovat. Řada vašich kolegů…

Vít Syrový: Vystudoval jsem dvě chemické školy, jsem chemik, jen jsem se stal odpůrcem. Nějakou dobu jsem pracoval v potravinářském průmyslu, i na výzkumném ústavu chemickém, ale pak jsem zjistil, že to není správné, projevilo se to i na dceři. Takže já jsem věřil tomu, že chemie je potřebná, a až pak jsem zjistil, že to je nesmírně zneužitá chemie.

Martina: A co byl pro vás tím spouštěčem? Kdy se ze studenta i člověka, který pracuje v chemickém průmyslu, stane odpůrce?

Vít Syrový: Byly to alergie u dcery. Měla veliké problémy, téměř se udusila. Tehdy jsem se ještě domníval, že éčka jsou v pořádku, a pak jsem si v zahraničí pořídil literaturu, kde přesně popisovali, že nějaká látka přidaná do jídla, která je tam navíc přidána naprosto zbytečně, vyvolává přesně takové astmatické záchvaty.

A tak jsem se o to začal více zajímat jako chemik, a najednou jsem zjistil, a člověk se může podívat i do toxikologických knížek, proč se tyto jedy, o kterých se prokázalo, že jsou škodlivé, nebo řekněme doslova jedovaté, všude dávají. Takže pro mě to byla jakási zodpovědnost, protože jsem si říkal: „Já přeci nemohu lidem neustále, jak to dělají mnozí, doslova lhát. Je to lež jako věž, že všechno je v pořádku, všechno máme pod kontrolou.“

Nedávno jsem zaslechl, což je úplně až do nebe volající, o nějakých obrovských vedlejších alergických účincích u vakcíny, o doslova život ohrožujících reakcích, že to je prý normální. Prohlásil to nějaký takzvaný odborník. Ono to není normální, normální je zdravý život, normální je to, co je přirozené. A chemie tam nepatří, to je úplně jinde.

Dcera se málem udusila v důsledku alergické rekce na toxické chemické příměsi přidávané do mražených hranolků

Martina: Když hovoříte o vakcíně, tak nevím, o jakém konkrétně hovoříte výroku, ale když jsem se teď s několika lidmi o těchto reakcích na vakcíny, a o tom, že nějaké děti na očkování mají reakci, bavila, tak lékaři říkají, že, řekněme, 99 procent dětí tuto reakci nemá, a jedno procento ji má.

Vít Syrový: Co se týká poslední vakcíny, nebudu jmenovat proti čemu, tak tam to vůbec není o 99 procentech. V oficiálních zdrojích bylo, že přes 70 procent lidí má takový a takový zdravotní problém, žádné jedno procento.

Martina: A jaké oficiální zdroje, jestli můžu vědět?

Vít Syrový: Bylo to dokonce na iDNES, představte si, že americká firma, která je vyrábí, oficiálně přiznala vedlejší příznaky, a vůbec tam nešlo o nějaká malá procenta, šlo o to, že naprostá většina lidí má nějaké vedlejší příznaky. Ale každému je to v podstatě jedno, už se ví, že je úplně jiný typ viru, že vir zmutoval, a přesto se to lidem vnucuje.

Martina: U této vakcíny se neví, protože ta je…

Vít Syrový: Ví se jenom to, že je to čertovi navrch, protože to je skutečně úplně k ničemu. Poctiví lékaři vám řeknou, už je jich hodně, že se nikdy neudělá poctivá vakcína proti viru, protože všechny viry se mění. To znamená, že je to zamotané, a já osobně jsem přesvědčen, že se stále více budou ukazovat důkazy, že skutečně nejde o zdraví lidí, ale o vydělání co nejvíce peněz.

Nejbohatší lidé vlastní chemický, farmaceutický a kosmetický průmysl, a také média – a určují jejich směr

Martina: Já se omlouvám, teď asi vypadám skoro až úporně, ale když řeknete: „Těm lidem nejde o zdraví lidí, ale o více a více peněz.“ Já, i naši posluchači, si pokládáme otázku, když o tom takto mluvíme: Kdo jsou podle vás ti lidé? Máte na to odpověď?

Vít Syrový: Komu všechno patří? Představte si, že když má někdo velkou továrnu, tak tam vždy vloží finance bohatí bankéři, ti nejbohatší, kteří financují jak chemický průmysl, éčka, kosmetiku, zdravotnictví, a toto si lidé neuvědomují. Když jsem byl kdysi ještě ve funkci jako výrobní ředitel v potravinářském podniku, tak on nemá hlavní slovo, hlavní slovo má ekonom. A to je prosím ve všem. Jsou to počtáři, kteří mají velké peníze a kteří financují všechno, od kampaní vládnoucích představitelů, aby se někam dostali. Vždyť to jsou věci, které jsou oficiálně známé, že tito lidé musí mít hodně peněz, jsou to miliardy. Vložili peníze tam a tam, to znamená všechny farmaceutické firmy někdo vlastní. Ti, kdo tam pracují, ať už farmaceuti, nebo ředitelé, tak jsou něčí zaměstnanci.

A podobně je to přeci u všeho. Sdělovací prostředky také někomu patří, někdo je financuje, a ten víceméně určuje směr. Co se týká chemického průmyslu, jak jsem říkal, a je to skutečně dávno známé, tak tam vložili peníze rody, které nemusím jmenovat. Jsou to nejbohatší lidé, hodně toho vlastní, a víceméně si koupili tyto továrny.

Martina: Pane inženýre, vy jste tady zmínil, že jste pracoval jako výrobní ředitel v potravinářském podniku. Na základě této zkušenosti jste pak třeba napsal knihu Tajemství výroby potravin?

Vít Syrový: To jsem napsal už předtím. Podnik, kde jsem pracoval, byl celkem, z hlediska éček, ještě v pořádku, byly to müsli tyčinky, takže to nebyly úplně běžné potraviny, které se prodávají. Ale když se podíváte na složení běžných potravin, tak si řeknete, proč je tady tolik neuvěřitelných chemických názvů, nebo éček? Ale já jsem toho nechal kvůli dceři, protože to bylo po mražených hranolcích, kdy se téměř udusila. A právě o tom jsem se přesně dočetl, že to je důsledek jakýchsi chemických příměsí, které se přidávají zrovna do těchto mražených hranolků, které se prodávají všude možně.

Zemědělci tvrdí, že bez chemie to nejde. Ale naši dědové a pradědečkové hospodařili bez chemie, přirozeně a měli víceméně dostatek. Ani potravinářský průmysl nepotřeboval chemikálie.

Martina: Pane inženýre, vy jste v jednom rozhovoru řekl, že jste dospěl k přesvědčení, že teprve poté, až se naučíme žít v harmonii s přírodou, ve které lidmi vyrobené chemické látky působí rušivě, budeme moci směřovat ke skutečně šťastnému, hodnotnému a plnému životu. Já tomu naprosto rozumím, a cítila bych to velmi podobně. Ale říkám si, je to vůbec možné? Protože kdybychom tedy žili bez chemie, bez chemického průmyslu, tak bychom si tady nemohli povídat. Neměli bychom u úst mikrofon, nebo by nás nikdo neslyšel, protože by zkrátka nic z toho, co tady máme, nefungovalo. Řekněte mi, je tedy možný svět, ve kterém nepůsobí tyto rušivé chemické látky vyrobené člověkem?

Vít Syrový: Tohle je samozřejmě vážná otázka. Mikrofony používám, používám mnoho věci z umělé hmoty. Ale jsem potravinář, a zajímá mě také zemědělství – a v tomto ohledu se nejvíce zaměřuji na to, co dávám do těla, aby tělo bylo nějakým způsobem harmonizováno, aby mu to prospívalo a aby se nezanášelo různými chemikáliemi.

Vrátil bych se k pesticidům. Zemědělci tvrdí, že bez chemie to nejde. Každá současná vysoká škola, ať jsou to potravináři, nebo zemědělská univerzita, má krédo: bez chemie to nejde. Doslova to píšou na tabuli. A když se člověk jenom trošičku zamyslí, nebo zná dědečky, pradědečky, kteří hospodařili, tak vám řeknou, že hospodařili úplně bez chemie, a v podstatě vypěstovali víceméně dostatek. Nebyli v situaci, že by neměli co jíst, v podstatě měli živočišnou i rostlinnou výrobu, a všechno dělali a pěstovali přirozeně. To je jedna věc. Potravinářský průmysl nikdy nepotřeboval žádné takovéto chemikálie, a to prosím platilo i pro uzeniny, pro řezníky, vždy měli to, co pochází z přírody, dokázali to dobře zpracovat. Samozřejmě to nebylo tak trvanlivé, ale ti lidé žili. Když jsem studoval v Rakousku, tak tam bylo tehdy známo, že více než třetina jejich produkce je ekologická, a přesto tam z mého pohledu měli blahobyt. Teď myslím z hlediska jídla, pití, nebo co lidé v tomto smyslu potřebují.

V zemědělství je všechno nastaveno špatně. Půda je otrávená a mrtvá, lidé jsou líní. Aby bylo možné správné zemědělství, muselo by v něm pracovat více lidí.

Martina: A jak si to tedy vysvětlujete, protože na jednu stranu máte pravdu v tom, co říkáte, že se prostě hnojilo chlévskou mrvou, a jídla bylo, řekněme, relativně dost, i když ještě na začátku minulého století existovaly enklávy a lidé, kteří měli jídla poměrně málo. Mám na mysli roky 1910, 1920 a tak dále. To znamená, že tito lidé nebyli tak zpovykaní, nevím, jak to říct jinak, než rozežraní, já to takto řeknu, jako jsme dnes. A druhá věc – je nás mnohem více. Myslíte, že lze lidi, svět, tak jak to máme nastaveno, uživit bez chemie?

Vít Syrový: Tak, jak je to tady nastaveno, to není možné. Ale prosím vás, špatně je úplně všechno. Ohledně zemědělství existují různé statistické hodnoty, kolik lidí dříve v zemědělství pracovalo. Samozřejmě, když nebyla chemie, muselo jich tam být víc, to je naprosto jasné, ale dneska je to, neznám přesně procenta, naprosté minimum. A víceméně základním problémem je, že tak málo lidí, řekněme 2–3 procenta, kteří dělají v zemědělství, nemůže uživit těch 97, 98 procent. To znamená, že by se muselo zase vrátit k tomu, že by se do zemědělství vrátilo více lidí, kteří by pěstovali správným způsobem. Není možné říct, že je nezničená půda, všechno je víceméně otrávené, a lidé jsou líní, když to řeknu natvrdo. Protože přirozené zemědělství, nebo když někdo něco pěstuje na zahrádce, tak ví, že to je…

Martina: Pracné.

Vít Syrový: Nějaká práce. Ale zase, existují různá odstupnění, protože žel, ani před 100 lety to nebylo dokonalé, a abychom měli takový způsob pěstování, aby lidé skutečně měli dostatek, tak to bychom museli jít ještě mnohem dále. Nedá se to říct v několika minutách, ale máme na toto téma mnoho seminářů „Génius přírody“, a kdyby někdo chtěl, může se na mých stránkách podívat na akce. A tam se mluví o tom, jak pěstovat přirozeně tak, aby to nebylo tak pracné, ale aby člověk vypěstoval alespoň něco, co mu z části dokáže nahradit kupované chemicky přiotrávené potraviny.

Příroda není mrtvá. Lidé, zvířata, ani rostliny nejsou stroje, které se po použití zahodí.

Martina: A myslíte, že to, co tvrdíte o tom, jak přirozeným způsobem hospodařit, je adaptovatelné i na množství lidí, které tady teď máme a které musíme uživit?

Vít Syrový: Abych se vrátil k té otázce. Velmi často se tvrdí, že právě pesticidy pomáhají lidem proti hladu. Pokud se podíváte na naprosto oficiální statistické průzkumy, tak většina obyvatel trpí hladomorem, teď myslím rozvojové země, my si tady ve střední Evropě žijeme v bavlnce. Většina lidí tam nemá vůbec co jíst, vůbec nikde se neuvádí, kolik je tam živelných katastrof, plno povodní, kdy jim to málo, co mají, spláchnou. To znamená, že v této době skutečně nejsme schopni adekvátně uživit lidi, a to je potřeba si uvědomit.

To znamená, že tento směr je špatný, a řešení, že se bude se více postřikovat, znamená, že se jenom více zničí půda, bude se do toho muset dávat více dalších chemikálií, a budou stále menší výnosy, protože se budou stále více objevovat takzvaní škůdci, kteří tyto přešlechtěné plodiny, které se stále více používají, budou napadat. To znamená, že v této době nežijeme v žádném blahobytu, proto je potřeba změna. A když bychom si uvědomili všechny předchozí kultury, kdy se lidé více starali, a jak říkám, je to práce, tak bychom mohli pořádně pěstovat, a pomoci tak sobě, a pak i rozvojovým zemím.

Martina: Co je tedy potřeba, co byste teď, kdybyste mohl, změnit?

Vít Syrový: Je potřeba si uvědomit, že příroda není mrtvá. To je základní problém, který nastal u tohoto moderního světa. Dávné národy, zase se k tomu vracím, netrpěly nedostatkem, prostě měly obživu, když se staraly a dokázaly s přírodou spolupracovat, a ne ji drancovat. Dokázaly získat obživu a věděly, že příroda je živá. Ale vědecký materialismus, který je teď celosvětovým náboženstvím, řekl, že příroda je mrtvá. A teď nemyslím jenom rostlinnou výrobu, protože ani mrkvička nemá být mrtvá, má být živá, má mít energii, všechny potřebné látky, ale i třeba krávy, což nejsou, jak se učí, stroje na mléko, nebo že slepice jsou stroje na vajíčka, nebo na maso. Prostě všechno se dalo do pozice, že my, jako lidé, jsme určující, a že všechno je mrtvé, a člověk tak v podstatě zabíjí vlastní duši, vlastního ducha. Všechno je jenom nějaký stroj, který se musí jakžtakž udržovat v chodu, aby dokázal co nejvíce vyprodukovat, aby byl ve společnosti ještě použitelný. A pak se jako stroj zahodí.

To samé s přírodou. Zplundrujeme ji, víme, že půda už je totálně mrtvá, protože se na ní intenzivně hospodaří, což vám řeknou zemědělci, ale přesto se to nebere ve vůbec žádný potaz. To znamená, že kdyby se to dělalo správně, tak jsem přesvědčen, že by nám příroda dávala při správném zemědělství skutečně dostatek. Samozřejmě já teď nemůžu vyřešit Afriku, nebo Indii, nebo takovéto země, kde mají nedostatek, a kde už v této době trpí hlady, a kde není řešením, že se tam budou dovážet fast foody, nebo nějaké zmražené jídlo.

Pokud chceme něco zlepšit, máme začít sami u sebe. To znamená, přehodit si uvnitř sebe kormidlo, nebo výhybku, abychom pochopili, že nejsme ti, kteří můžou přírodu zničit, a pak si myslet, že to vyřeší chemie, a že když budeme mít stále více chemických léků, nebo se necháme napíchat všemožnými injekcemi, tak nás to zachrání. Myslím, že už je zjevné, kam svět jde. Když si uvědomíte, kolik lidí je nemocných, ať už duševně, nebo fyzicky, tak už je to varující, a více než varující.

Martina: Děkuji vám za tento náhled do toho, co patří k našim nejdůležitějším statkům – do našeho zdraví.

Vít Syrový: Já vám také děkuji.

Martina: Pane profesore, v předchozí části jste řekl, že se u vakcín budeme muset do budoucna smířit s podmiňovacími způsoby, což si umím představit, když půjde o nemoc, která má opravdu naprosto drtivou smrtnost, když tady bude řádit nějaká varianta španělské chřipky, moru, nebo něčeho podobného, že se vyplatí jít do rizika. Ale u covidu jsem na pochybách, a zjevně nejsem sama.

Jiří Beran: Znovu bych chtěl říci, že pokud chceme někomu pomoci, tak bychom měli v této covidové epidemii zahájit imunizaci u instituciovaných osob, které přispívají ke 24 procentům všech úmrtí. A to určitě vůbec nesouvisí s tím, jestli je strategie taková, že se bude imunizovat každý, že se bude nakonec imunizovat každý školák, bez ohledu na to, jestli onemocnění prodělal, nebo ne. Kdybych mohl rozhodnout já, a jsem znám tím, že jsem zapřisáhlý odpůrce povinného očkování, a zastánce dobrovolného očkování v jakékoliv podobě s maximálním vysvětlováním, tak bych byl určitě pro to, aby se to dobře vysvětlilo, a začalo se imunizovat právě u této rizikové skupiny. A ve chvíli, kdy bude riziková skupina chráněna, tak je úplně jedno, jak toto onemocnění proběhne populací. A ve své podstatě, pokud to bude dobře zaměřeno na rizikovou skupinu, tak by nikdo neměl zemřít, a potom je jedno, jestli budeme mít 100 tisíc, nebo 200 tisíc pozitivních lidí.

Martina: Já mám obavu, když pozoruju tlak, který je na nás už teď vyvíjen, to, jaké PR tyto vakcíny mají, jaké PR má to, že bychom se měli všichni nechat proočkovat. V tuto chvíli je vakcína proti covid-19 spojována s krásným životem, jaký jsme vedli předtím, a není nic mezi tím. Mluvím o tom, protože se obávám, zda se nestane to, že pokud někdo odmítne, protože se nebude cítit rizikovou skupinou, jak jste řekl, tak aby se nestal občanem 2., 3., 4. kategorie. Protože si úplně umím představit telefon, kdy mi volá nějaká agentura a říká: „Paní Kociánová, můžete moderovat tuto konferenci. Nebo můžete odzpívat koncert Žofín“, nebo něco takového. A já řeknu: „Ano, mám čas, děkuji.“ A oni řeknou: „A jste očkovaná?“ Já řeknu: „Ne, ale jsem zdravá, jsem v pořádku.“ „No, nezlobte se, klient nechce riskovat. Tak někdy příště.“ Obávám se, jestli budu mít v budoucnu na výběr.

Jiří Beran: Myslím, že bych se přiklonil k tomu, co říká bývalý prezident Václav Klaus, a to, že my v nesvobodě už v tuto chvíli existujeme. A výrazem této nesvobody je to, že vlastně všichni povinně nosí roušku, ačkoliv existují situace, kdy by rouška určitě nemusela určitě. Určitě by nemusela být u osob, které covid prodělali. Nicméně stigma z toho, že byste si někde v obchodě sundala roušku, je tak veliké, a pokuta je tak obrovská, že si to nikdo nedovolí. Toto určitě není cesta, kterou bych se chtěl vydávat já.

Martina: Která?

Jiří Beran: Tyto restrikce a to, že by člověk, který se nenechá imunizovat, měl být nějakým způsobem osočován.

V historii neexistuje infekce, kde by očkovací látka přinesla delší protekci, než přináší prodělání nemoci. A covid-19 nebude patřit mezi výjimky.

Martina: Ale tento tlak také musíte cítit.

Jiří Beran: Já ho samozřejmě cítím, ale snažím se každému vysvětlit, že pokud jsem mladý, zdravý, krásný, bohatý, usměvavý, jako jste vy, tak je pro mě lepší onemocnění prodělat, protože mi to ve své podstatě nemůže nic udělat. A pokud budu dodržovat základní opatření, tak by toto onemocnění mělo proběhnout v lehké podobě. A co je daleko důležitější, znovu říkám, že v historii infekcí a očkovacích látek neexistuje infekce, kde by očkovací látka přinesla delší protekci, než přináší prodělání nemoci. To neexistuje, a tato infekce nebude patřit mezi výjimky.

Martina: Pane profesore, započal jste několik zajímavých myšlenek. Jednak jste citoval bývalého prezidenta Václava Klause, že jistou míru nesvobody už jsme si tak nějak odhlasovali a přijali. Pak jste nepřímo připustil, ale nechci vám to podsouvat, že tlak na vakcinaci je takový, že by skutečně mohl z některých lidí udělat občany ne tak moc veřejně použitelné. Ale zároveň cítím, že kdybych vás nutila o tom dále mluvit, tak se mi začnete kroutit.

Jiří Beran: Ne, určitě se nebudu žádným způsobem kroutit. Já to skutečně cítím jako určitou formu nesvobody, a především cítím neochotu jít do hloubky a podstaty problému, a stále lépe specifikovat a objasňovat ohroženou skupinu tak, abychom mohli opatření zaměřit cíleně a abychom s těmito osobami mohli pracovat. A tak se považuje za daleko jednodušší mít obecnou restrikci, která se dotkne všech osob, a zároveň umožní i nějaký efekt v ohrožené skupině. Ale to samozřejmě s tím, že to lidé přijímají. Oni to nepřijímají proto, že by tuto vládu milovali, že by milovali ministry zdravotnictví, ale především proto, že je tady cílem ochránit seniorskou populaci, a každý z nás v této seniorské populaci někoho má, a tak to cítí jako určitý závazek. Čili mě to svým způsobem implikuje něco, co se využívá pro citové vydírání, místo toho, aby se s touto ohroženou skupinou skutečně pracovalo.

Martina: Pane profesore, pojďte mi ještě trochu pomoci porozumět vakcínám, které se na nás už míchají. Dočetla jsem se, a vy jste to už trochu vysvětloval, že tentokrát se používají i přístupy, které se neuplatnily u dosavadních schválených vakcín, jako je využití syntetických nápodob viru VLP, za využití genetické sekvence RNA viru, protože je to rychlejší, a vakcína se dá vyrábět masově. Nelekáte se této premiéry vakcín, které fungují na tomto genetickém základě?

Jiří Beran: Myslím, že jste zmínila dvě rozdílné vakcíny. VLP je virus like particles, to jsou vakcíny, které jsou připravovány geneticky, to máte pravdu. Ale tak, že do určitého produkčního organismu vnesete genetickou informaci, která kóduje tvorbu bílkovinného, nebo glykoproteinového výběžku, a tento výběžek se potom jakoby sklidí čistý, a aplikuje se. Tento princip je používán běžně v očkovací látce proti žloutence typu B, a také ve vakcínách proti karcinomu děložního čípku. Ale tyto vakcíny nefungují moc dobře samostatně, a je potřeba k nim přidávat takzvané adjuvantní prostředky, čili další prostředky k tomu, aby vytvořily žádoucí imunitní odpověď. Řekl bych, že tento typ očkovacích látek v sobě nenese žádnou genetickou informaci, je to prostě jenom cizorodá bílkovina, která se vnáší do organismu. A jediné, co nevíme, je, jak bude fungovat třeba k tomu nově vyvinutý adjuvantní systém. Ale princip…

Martina: Ten bývá často kritizován, že?

Jiří Beran: Ten bývá často kritizován, ať už jsou to adjuvantní prostředky první, nebo druhé generace. První generace, aluminiový oxid, nebo aluminium fosfát, který drží bílkovinu v místě, a drží tam tak dlouho, aby si pro tyto antigeny mohly přicházet buňky bílé krevní řady, a zobrazovat to organismu.

Geneticky modifikované vakcíny spočívají v tom, že do adenoviru přidáte informaci o tom, že by měl vytvářet S výstupky a že se nemá v organismu množit. Je to vlastně posel, který se dostane do nitra buňky, a vytvoří zdání toho, že uvnitř buňky je koronavirus.

Martina: Což bývá často dáváno do souvislosti s nárůstem autismu a s podobnými záležitostmi.

Jiří Beran: Myslím, že do souvislosti s autismem jsou dávány spíše živé očkovací látky proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, a ty žádný adjuvantní prostředek neobsahují. Ale předpokládá se, nebo tyto teorie, se kterými samozřejmě nesouhlasím, říkají, že aplikace této vakcíny v určitém věku může vyvolat změnu vývoje určitých částí nervového systému v tom smyslu, že daný člověk potom svět vnímá jinak, a my ho zaškatulkujeme jako autistu.

A když už jsme se dostali k autistům, tak já bych řekl, že tam samozřejmě může být vliv imunitního systému. Ale protože jsem táta autisty, tak bych určitě mohl říct, že když jsem chodil na různá setkání do autistické školky, kam syn chodil, tak celá řada rodičů měla předpoklady pro to, že jsem na nich pozoroval nějaké prvky tohoto spektra. Jsou to lidé, stejně tak jako já, kteří neudrží oční kontakt, kteří milují modrou barvu, mají vyšší věk, a tak podobně. Já bych řekl, že autismus jako takový je multifaktoriální, a imunitní systém k tomu může nějakým způsobem přispět. Ale těchto faktorů je celá řada.

A teď se tedy vrátíme zpátky k vakcínám proti covidu. Ty, které jsou nejdále, jsou trošičku jiné, a já jsem říkal, že napodobují infekční proces uvnitř buňky. Jedna varianta je taková, že to jsou takzvané vektorové vakcíny, kdy je použit virus, který nám nic nedělá, je to adenovirus, tedy virus běžného nachlazení. Čili my se po něm cítíme mírně nachlazeni, a v něm se upravila genetická informace tak, že je schopen produkovat výběžky podobné koronaviru, a zároveň se tam dává informace o tom, aby se dále nemnožil. Tedy tento virus se dostane do buňky, a předá informaci tiskárnám pana Průši, které začnou tisknout malé částice, a zobrazovat je na povrchu buňky. A taková buňka najednou vypadá, že tam není adenovirus, ale že je tam koronavirus, tedy imunitní odpověď je velmi silná proti koronaviru.

Druhý přístup je messengerovou RNA. A tady bych chtěl říci, že když se použije vektorová vakcína, tak ona přenáší informaci do tiskárny pana Průši pomocí takzvané messengerové RNA, čili posílá software, a tímto softwarem je messengerová RNA. A druhý princip očkovacích látek spočívá v tom, že se do buňky rovnou vsune tato genetická informace, tento software, který ovládá ribozomy tiskárny pana Průši, aby něco dělaly. Tím, že jsou uvnitř, a vytvářejí zdání infekce už od nitra buňky, tak jsou podobné klasickým vakcínám, a určitě vytváří mohutnou imunitní odpověď, která bude odpovídat imunitní odpovědi živých oslabených očkovacích látek.

Martina: Děkuji za vakcinologický rychlokurz, je nám ho všem třeba, mně rovněž. Chtěla jsem se zeptat, které z těchto vakcín fungují na genetickém základě. Vy jste vysvětloval, jak to mění genetickou informaci, ale které se k nám třeba…

Jiří Beran: Obě, které jsem zmínil, jsou geneticky modifikované tím, že adenovirus má svou genetickou informaci, a vy mu ji zmodifikujete v tom, že mu přidáte informaci o tom, že by měl vytvářet S výstupky, a ještě druhou část genetické informace, aby se dál v organismu nemnožil. Čili toto je genetická modifikace tohoto viru. A on ji vezme, přepíše ji do softwaru a pošle do tiskáren pana Průši a řekne: „Začněte tisknout tyto výběžky.“ Je to vlastně posel, který se dostane do nitra buňky, a vytvoří zdání toho, že uvnitř buňky je koronavirus.

U vakcín proti covidu-19 by neměla vznikat autoimunitní cytokinová bouře

Martina: A nemůže se stát to, proč byla nebezpečná španělská chřipka, která napadala mladé, kteří měli velmi silnou imunitní odpověď? Takže když to řeknu laicky, nastartovala imunitní systém tak, že se nevypnul, takže organismus začal požírat sám sebe. Nemůže dojít k tomuto, že vzniknou glomerulonefritidy, protože imunitní odpověď bude tak silná, že už ji nebudeme umět vypnout?

Jiří Beran: Myslím, že u španělské chřipky šlo především o to, že mladí lidé, na rozdíl od těch, kteří byli po nich, neměli s tímto virem, který u nich způsobil primární zápal plic, vůbec žádnou zkušenost. To dělá i koronavirus. Čili primární virový zápal plic, který je významný tím, že najednou máte velké množství viru v plicích, a jak jsme si říkali, toto velké množství viru tlačí v imunitním systému na obrovskou tvorbu protilátek. A imunitní systém to samozřejmě někdy může přestřelit a vytvořit něco, čemu se dneska moderně říká cytokinová bouře. Ale já si spíše myslím, že v roce 1918, 1919 šlo spíše o to, že tehdy ani nebyli schopni pořádně diagnostikovat, že se jedná o primární virový zápal plic, nebyli schopni zjistit, jestli je to nějaká bakterie, nebo ne. Byli možná schopni poslechem zjistit, že to je zápal plic, a stupeň péče byl úplně minimální, žádná intenzivní péče neexistovala. Čili dá se předpokládat, že kdyby tito lidé žili v současné době, tak by s největší pravděpodobností byl průběh velmi významně minimalizován tím, že by jim byla poskytnuta intenzivní péče.

Martina: A moje laická úvaha o spuštění autoimunitní reakce, která třeba nebude vypnutelná, je úplně mimo?

Jiří Beran: Myslím, že to je jedna z věcí, která se neustále studuje, a to především u očkovacích látek, protože nikdy nevíte, jestli antigeny, které jsou ve viru, nebo v bakterii, nemají nějakou obdobu v lidském těle. A to proto, že autoimunitní systém je po vakcinaci spouštěn jedině v tu chvíli, jestliže ve vakcíně vytvořený antigen je podobný s nějakým antigenem v těle, takže když si vytváříte imunitní odpověď proti viru, tak ji zároveň vytváříte i proti vlastnímu organismu. To bylo známo třeba u vakcíny proti lymské borelióze, která se aplikovala ve Spojených státech, a u lidí s určitou genetickou modifikací docházelo k tomu, že se vytvářely protilátky proti synovii velkých kloubů. Ale bylo to jenom u pár lidí, kteří byli nějakým způsobem geneticky modifikováni. To samozřejmě vedlo k tomu, že ve finále byla tato vakcína stažena z trhu.

Tedy mapování koronaviru bylo dávno dokončeno, a zatím se nezdá, že by některé z jeho antigenů, a součástí antigenů, menších části, kterým se říká epitopy, byly podobny něčemu v lidském organismu. To znamená, že by k tomu nemělo s největší pravděpodobností dojít u adenovirů, které jsou používány jako vektor, který přivede informaci k tiskárnám pana Průši. Ten je znám, a ví se, že není podoben ničemu v lidském organismu, protože člověk se s ním setkává každý podzim. V tomto smyslu jsem relativní optimista, že by neměla existovat žádná větší shoda mezi antigeny koronaviru, jeho výběžků, které jsou potřeba, a některými antigeny, které nosíme ve svém těle.

Ruské a čínské vakcíny jsou založeny na stejném principu, jako vakcína od AstraZeneca

Martina: Já vám tady v této části kladu otázky, které jsem vlastně vytáhla z internetu a které mi chodí jako nejrůznější zaručené zprávy, dobré rady, špatné rady. Ale je to věc, která mezi lidmi opravdu velmi žije, a nemáme na to odpověď. I kvůli tomu se šíří velká spousta informací a nejistot. Například mi také přišlo, že když už se něčím očkovat, tak raději čínskou, nebo ruskou vakcínou, které jsou vyrobeny přirozeně, tak, jak bylo u vakcín zvykem. Nejsou to produkty genetického inženýrství. Je tato informace pravdivá? Je to tak? Sputniky jsou na jakém základě?

Jiří Beran: Sputnik je stejná vakcína, jako vyrábí společnost AstraZeneca, to znamená, že je to vektorová vakcína založená na adenoviru. U Sputniku je rozdíl v tom, že se jako první dávka používá běžně dostupný adenovirus, se kterým se lidský organismus setkává, a jako druhá dávka pak adenovirus, který je vzácnější. Čili tyto dvě dávky jsou rozdílné ve vektoru. A důvod, proč to tak činí, je, že se řada výzkumníků obává toho, že když tam aplikujete vektor, tak tím, že člověk prodělává adenovirové infekce opakovaně, má nějaký stupeň ochrany, a dokonce i protilátky, takže by se mohlo stát, že byste tohoto posla, než by dospěl do buňky, s největší pravděpodobností zničila, takže by efektivita očkovací látky nebyla tak dobrá. Čili píchnete do organismu adenovirus, a vy proti němu máte protilátky, ale vy potřebujete, aby tento adenovirus přinesl informaci o koronaviru do buňky. A s tím pracovali v Rusku. To znamená, že první dávku nechali v běžném adenoviru, a druhou dali do jiného adenoviru, který je vzácnější, a tím pádem mají jistotu, že nemůže být v lidském organismu neutralizován. A v tom se liší od vakcíny AstraZeneca. Čínské vakcíny jsou také založeny na adenoviru, a jsou velmi podobné tomu, co vyrábí společnost AstraZeneca.

Martina: Pane profesore, četla jsem, že v Británii zjistili, že testovaná vakcína, hrozně složitý název ChAdOx1 nCoV-19 nezabránila v testech očkovaným makakům, aby se nenakazili, nakazili se úplně všichni. Jen ti, kteří byli očkováni, měli lehčí průběh. Ale nakažliví byli makakové všichni. Jde nám tedy u vakcíny o to, abychom zamezili těžkému průběhu, nebo by bylo žádoucí, abychom nebyli nakažliví? Nebo abychom se nenakazili?

Jiří Beran: Myslím, že nám jde především o to, aby se zabránilo těžkému průběhu v rizikové skupině. A jak říkám již delší dobu, je úplně jedno, jestli se virus šíří mezi dětmi, nebo mladými zdravými lidmi, ať si chodí do Techtle Mechtle, ale ať v žádném případě nechodí na dlouhé diskuse k dědečkovi a babičce, bez jakékoliv ochrany. Čili z tohoto pohledu je úplně jedno, jestli člověk potom virus nějakým způsobem vylučuje.

A zase, to je zvířecí model, a my si nemůžeme představit, že když je člověk očkován, a najednou je nějakým způsobem infikován, tak se mu virus dostane do nosohltanu. A pokud dochází k nějaké reakci, tak s největší pravděpodobností nedojde k tomu, že by se virus vylučoval, není tam žádný zásobník volného viru, který bychom vydechovali směrem ven. Osobně jsem pro to, aby byla použita jakákoliv vakcína, která zamezí těžkému průběhu onemocnění u rizikové skupiny obyvatel.

Stát, který má zájem na imunizaci, přebírá všechny důsledky případných komplikací, nebo nežádoucích účinků v případě vzniku po aplikaci očkovací látky

Martina: Dočetla jsem se, že stát, který přebírá vakcíny, musí prý s dodávající firmou podepsat smlouvu, že firma nijak neručí za případné následky očkování svou vakcínou. Je to tak? A je to běžná dohoda?

Jiří Beran: Musím říct, že nevím, protože jsem u těchto dohod nebyl, nejsem. Ale pravdou je, že stát, který má zájem na imunizaci, a to je všude ve světě, a souvisí to především s pediatrickou imunizací, přebírá všechny důsledky případných komplikací, nebo nežádoucích účinků v případě vzniku po očkovací látce. Tedy stát přebírá zodpovědnost, a tím říká: „Já této vakcíně věřím, a proto za ni beru zodpovědnost.“

Martina: Brazilský prezident jednak nedoporučuje svým občanům očkování, a pokud ano, tak budou muset podepsat revers, že na sebe berou plnou zodpovědnost za vakcínu.

Jiří Beran: Znovu bych chtěl říct, že já osobně si myslím, že u mladých, hezkých, zdravých a bohatých lidí je lepší onemocnění prodělat.

Koronakrize nás posunuje stále dál směrem ke ztrátě svobody

Martina: Necháte očkovat svoji rodinu?

Jiří Beran: Ne, my jsme všichni onemocnění prodělali.

Martina: Pane profesore, když se podíváte na to, co se děje, když se podíváte, jakým způsobem reaguje vláda, lidé. Když se podíváte na to, jak jsme se všichni podvolili, jak už nám nevadí, když někdo křičí: „Běžte doprava,“ a když tam běžíme, tak křičí: „Kam to jdete, máte jít doleva,“ a my mlčky a ochotně strpíme, že nás někdo vede, běžíme zase doleva. Myslíte si, že tato koronavirová krize nás nebezpečně posunula k hrozbě ztráty svobody, k omezení?

Jiří Beran: Určitě nás tam posunula, určitě nás tímto směrem posunuje pořád dál. A je obrovská škoda, že nejsme ochotni o některých věcech diskutovat a že se těmto věcem přímo podřizujeme. Epidemie jako taková má skutečně dalekosáhlý dopad, ale myslím, že dneska už je to téměř minimální zdravotní problém. Ale je to určitě velký mediální problém, a v každém případě je to do budoucna velký filozofický problém, protože je to o tom, jestli se podvolíme něčemu, o čem neexistují, řekněme, zásadnější důkazy, nebo jestli se tomu nepodvolíme. A z mého pohledu lékaře, který se tím zabývá, myslím, že skutečně pořád existuje šance, abychom se nemuseli podvolovat velkým restrikcím, pokud bychom prováděli intenzivní a cílená protiepidemická opatření. To by vedlo k tomu, že by byl chod společnosti omezen jenom minimálně, a lidé by si byli vědomi, že jim nikdo nesahá na svobody.

Když už máme restrikce, tak se zároveň zaměřme na ty, kteří umírají, což dosud neděláme. A pokud se ukáže, že je to efektivní, můžeme restrikce uvolňovat.

Martina: Jenomže to, co říkáte, musí proběhnout zeshora. Jak zpíval Ivo Jahelka, že se schody nezametou, byť by byly z mramoru, nikdy zdola nahoru. A v tomto případě to platí stoprocentně. Ale lze odolat tomu, že mám občany pod zámkem, a oni jsou mi ještě vděční? Rozumíte mi, protože co mohu udělat já, když řeknu: „Starejme se o ohroženou skupinu, a mě nechte volně dýchat a chovat se přirozeně zodpovědně, s preventivními opatřeními.“ Já to přeci nemohu zařídit.

Jiří Beran: Já to také nemohu zařídit. Jediné, co mohu, je, že mohu dát k dispozici své znalosti a schopnosti pro diskusi s lidmi, kteří jsou ochotni to vyslechnout a kteří budou ochotni nastavit správná opatření.

Martina: Tak ale v tom případě zezdola může přijít jenom občanská neposlušnost, která může být dvojsečná, protože potom, kdyby byl problém opravdu vážný, tak lidé už neuvěří.

Jiří Beran: Myslím, jak jsem říkal, že v tuto chvíli je lepší to, co navrhuji. Máme tady restrikce, dobře, ponechme restrikce, ale zároveň s těmito restrikcemi se zaměřme na ty, kteří umírají, což dosud neděláme. A pokud se ukáže, že je to efektivní, tak můžeme postupně restrikce uvolňovat. Vrátím se zpátky k tomu, co jsem říkal o dálnici. Můžeme začít budovat most v době, kdy dálnici úplně vypneme, a postupně může provoz obnovovat. A třeba zjistíme, že most je dostatečný. Nebo že není dostatečný, a budeme muset dálnici znovu vypnout. Ale bez toho, že to uděláme, si nijak nepomůžeme, a budeme pořád pokračovat v těchto restrikcích proti celé společnosti.

Martina: Budeme v restrikcích proti celé společnosti pokračovat. Pane profesore, velmi dobře si vzpomínám, že v létě 2019 byly plné noviny viru Zika, byla to velká kauza, sledovalo se, že už jsou dva ve Francii, jeden případ ve Španělsku, už se to z Latinské Ameriky přesouvá na starý kontinent. Byla to velká panika, nikam nejezděte, do Španělska ani do Řecka už nejezděte. A loni a letos jsem o viru Zika neslyšela ani jedinkrát. Snad možná, kdybych prošla všechny noviny, tak nenajdu jedinou zmínku o viru Zika. A tak si říkám, jestli všechny ti komáři s prominutím pochcípali, nebo se vyléčili, nebo se musíme smířit s tím, že do budoucna už vždycky bude nad námi viset nějaký strašák, protože jsme potom poslušnější.

Jiří Beran: Určitě je to věc, která vždy souvisí s tím, co nám předstírají média a co nám dávají jako krmi. S virem Zika to nebyl až tak zásadní problém, ale byl to problém, který byl velmi dobře medializován. A stejně tak dobře je medializován tento problém, a problém tohoto viru. A samozřejmě tím, že médií existuje obrovské množství, takže chybí skuteční odborníci, a ti, co se považují za odborníky, přicházejí do médií a vytvářejí strach, vytváří to, co je asi potřeba. A já bych neřekl, že za tím stojí až tolik politiky, řekl bych, že za tím stojí tvrdý business, a to, aby lidé sledovali reklamy, a promítali si ty, nebo ony videa, a měli to proložené 3 nebo 4 reklamami.

Martina: A byli pořád trochu vyděšeni.

Jiří Beran: A byli pořád trochu vyděšeni – a pořád klikali a klikali.

Martina: Takže se můžeme spolehnout na to, že když to nebude covid, bude to jiný vir, nebo jiná bakterie, ale už to bude s nějakým virem na věčné časy.

Jiří Beran: Musíme se připravit na to, že bychom si měli od těchto informací dát oddych, nepoužívat tolik mobily a počítače, a raději chodili do přírody a zkusili trochu používat selský rozum.

Martina: Pane profesore, moc vám děkuji za průvod vakcinací, který nás všechny teď tolik zajímá. Díky moc.

Jiří Beran: Moc děkuji za pozvání, bylo to velmi pěkné a příjemné, děkuji.

Martina: Také děkuji.

Martina: Když jsem přemýšlela nad restriktivními opatřeními vlády, tak jsem si uvědomila, že katapultovala do výnosu jenom velké nadnárodní cizí řetězce a Vietnamce. České podnikatele, české OSVČ vlastně naprosto dekapitovala.

Jiří Beran: Já si to myslím také. A myslím, že je to obrovská škoda, protože to, co dělá stát státem, a co je vlastně největší benefit pro stát, je obrovská síť živnostníků, kteří po státu nic nechtějí, a ještě státu alespoň něco odvádějí. Čili je obrovská škoda, že se jim nedala daleko větší možnost, aby mohli pracovat. Samozřejmě, že když pustíte k přípravě protiepidemických plánů lidi, kteří jenom modelují, kteří si nikdy nemuseli vydělávat, nebyli nikdy lékaři, nikdy nestáli před epidemií, nebyli nikdy v budově, kde leží 200 lidí, a z toho je 100 těžce nemocných, a jsou různě rozházení a vy nevíte, jak se to tam šíří, a podobně, tak když jsou to lidé bez takovéto znalosti, a posouvají si bílé a červené panáčky, a myslí si, že šíření viru v běžné populaci je stejné, jako v rizikové skupině, že je stejné v budově, i mimo budovu, tak to je naprosto naivní. A jsou to tito lidé, kteří přivedou živnostníky k tomu, že budou muset zkrachovat.

To mě nesmírně trápí, a to z toho důvodu, že v rámci této epidemie státy od sebe okukovaly různá hloupá opatření, přičemž tradice epidemiologie, kvalitní epidemiologie, je v ČR obrovská. Vždyť z ČR pochází myšlenka eradikace varioly. Byl to pan profesor Raška, který byl ředitelem divize sdělných onemocnění Světové zdravotnické organizace, kdo vytyčil programy eradikace varioly, na kterých pracovali mnozí čeští epidemiologové po celém světě. A tyto znalosti z epidemiologie nejsou vůbec používány, a to je špatné.

V mnoha státech, kde se neprováděla žádná protiepidemická opatření, je počet zemřelých z počtu lidí s pozitivním testem přibližně stejný, jako v zemích, kde se opatření dělala, včetně ČR

Martina: Jak se podívat na dva příklady: Zavřeli jsme lidi doma, zavřeli jsme kromě velkých řetězců a vietnamských obchůdků, nemůžu ani říct, že by to byly potraviny, protože tam prodávají všechno, jenomže na pokladně visí jedna rouška, jakože prodávají zdravotnický materiál, a je to. To samozřejmě nemyslím ve zlém, ale tak to je, to je status quo. My jsme zvolili tuto cestu, že všechno radikálně zavřeme. Ale podívejme se třeba na Brazílii, která si jako jedna z mála zemí na světě nedělala vůbec velkou hlavu s nějakými opatřeními. A tam v minulém roce zemřelo kolem 200 tisíc lidí, přičemž je to země, která má před 200 milionů obyvatel, takže když si to spočítám, tak to vyjde zhruba 1000 lidí na milion. A to je úplně stejné, jako u nás po všech opatřeních. Jak si to spočítat?

Jiří Beran: To je pravda. V mnoha státech, kde se opatření neprováděla, tak počet zemřelých z počtu infikovaných, respektive z počtu lidí s pozitivním testem, je přibližně stejný. Znovu říkám, že protiepidemická opatření musíme směrovat k tomu, abychom ochránili ohrožené. Když všechno zavřeme, tak dobře, na určitou chvíli nám nebudou umírat osoby starší 65 let s nějakým hendikepem, ale pokud to otevřeme, tak začnou znovu umírat. Takže pokud chceme nějakým způsobem napomoci, tak nemusíme všechno zavírat, můžeme většinu nechat otevřenou, ale musíme pracovat s touto skupinou, s touto nejdůležitější skupinou. A když jsem přemýšlel, jak tomu pomoci, tak se tomu dá pomoci především tím, že tito lidé musí mít velmi rychle dostupnou diagnostiku. Není možné, aby senior, když cítí, že má nějaké příznaky, zavolal svému lékaři, a ten mu řekl: „Dobře. Teď vás objednali za dva, za tři dny na test.“ Tak on jde za dva tři dny na test, a za další dva dny se dozví výsledek. On musí test dostat ještě tentýž den.

Martina: A věříte těmto testům? Protože vypadají tak, jako že je ovlivňuje výška, tlak, teplota a rosný bod.

Jiří Beran: Já bych řekl, že tam, kde se provádějí v populaci, která by mohla být nemocná, tak je výtěžnost testů vcelku dobrá. To, co jsem vždy kritizoval, je, aby se tyto testy používaly v úplně zdravé populaci. Čili když budete každý den testovat 100 fotbalistů, tak na konci měsíce s největší pravděpodobností dva z nich budou pozitivní, a bude to takzvaná falešná pozitivita, protože čím více testujete vlastně negativní populaci, tak tam vždy najdete nějakou pozitivitu, která není skutečnou pozitivitou. Čili toto je nevýhoda tohoto testu. Ale v tomto systému je určitě potřeba vědět, kdo je pozitivní, a kdo není, a je jenom otázkou, zda pozitivitu máme zjišťovat u osob s příznaky, nebo i u těch, které jsou bez příznaků.

Musíme chránit ohrožené skupiny, protože pak, i když tady virus bude, i statisíce pozitivních testů, tak lidé nebudou v nemocnicích a nebudou umírat

Martina: Mám jeden příklad: moje kolegyně odvezla svého manžela, protože už měl dýchací potíže, do nemocnice. A tam mu udělali dva testy a řekli, že je to negativní. Ona ho tam nechala, odjela, a večer jí volali, že z krevních testů je to jednoznačně pozitivní. A v tu chvíli je to, jako když si blázni hrají na nemocnici.

Jiří Beran: Myslím, že to nejdůležitější, co v tomto případě platí, je, jak je test prováděn, čili jestli je stěr proveden ve správný okamžik, což v tomto případě byl, protože ten člověk měl příznaky. A druhá věc, jestli byl proveden tak, jak by se měl udělat, to znamená…

Martina: Bylo to v nemocnici, tam by to člověk tak nějak čekal.

Jiří Beran: V televizi byly záběry z příjmu dvou seniorů, a když jsem viděl, jak se u nich prováděl test, tak jsem si tipl, že by byl určitě negativní. A poté přišli s tím, že je negativní. Pokud se stěr provádí správně, tak člověku musí skutečně vyhrknout slzy.

Martina: Pane profesore, teď možná budu vypadat rýpavě, ale když jsem si pročítala vaše rozhovory nebo vyjádření, tak jste v létě říkal, že druhá vlna na podzim je nepravděpodobná. Mýlil jste se, nebo je druhá vlna spíše mediální, než faktická? Je druhá vlna důsledkem častějšího, četnějšího testování, nebo je to skutečně věc, kdy jste to třeba neodhadl? Nebo stejně tak, jako je na podzim vždy více nemocných chřipkou a respiračními chorobami, tak se holt pomnožil i tento virus?

Jiří Beran: Ne. Myslím, že tato věta je vytržena z kontextu. Já jsem říkal: „Neměli jsme ani první, ani druhou vlnu. Máme neustálý vzestup nemocných, a je potřeba říct, že to je to nejdůležitější. Je jedno, jestli bude taková nebo taková vlnka. Důležité je, že je tady vzestupný trend promořování, nebo infikování celé populace, a je jedno, jestli tomu budeme říkat první, nebo druhá vlnka. Já jsem tím chtěl říct, že to nejdůležitější, na co se musíme připravit, je, že tento virus tady bude pořád, a postupně směrem nahoru se nám budou počítat počty nemocných.

Martina: Pane profesore, teď už ale můžeme ze všech stran slyšet, že už se máme bát třetí vlny. A to nepřímo naplňuje anekdotu, která se říkala už na jaře, že pan premiér říká: „Tak máme tady první vlna, na podzim druhá, a když to nepomůže, tak přijde i třetí.“ Myslíte, že se tímto dá, když si zaspekulujeme, něco sledovat?

Jiří Beran: Nevím, nechtěl bych spekulovat. Znovu bych chtěl říct, že tyto vlny tak, jak jsou ukazovány, jsou ukazovány jako počty, řekněme nemocných a hospitalizovaných, které potom klesají. Ale kumulativní počet jde pořád nahoru. Znovu říkám, nechtěl bych vůbec spekulovat o tom, jestli bude první, druhá nebo třetí vlna, ale chtěl bych říci, že bez ohledu na to, jak se toto onemocnění blíží k tomu, abychom se s touto epidemií vypořádali, musíme chránit ohroženou skupinu, protože pak tady toto onemocnění může cirkulovat, můžeme mít statisíce pozitivních testů, ale pokud nám nebude nikdo umírat, a nikdo nebude v nemocnici, tak to nikomu nebude vadit.

Osoby, které prodělaly onemocnění, mohou po kontaktu s někým pozitivním tento virus mít. Ale není aktivní, je už zničen imunitním systémem. Ale není možné, aby plně imunokompetentní člověk prodělal dvakrát za rok těžké onemocnění.

Martina: Velmi často můžeme slyšet výkřiky, v přeneseném smyslu slova: „Halelujah, blíží se vakcína.“ Pokud jsem to nevytrhla z kontextu, tak vy jste říkal, že kdo prodělal onemocnění covid-19, ten by se nemusel nechat očkovat, ale v médiích se zase objevují texty, a existuje na to minimálně jedna vědecká studie v Číně, která byla zveřejněna v časopise Nature Medicine, že se lidé mohou nakazit znovu, že i když jsme prodělali covid, tak obranné látky mohou vysublimovat, zmizet. A samozřejmě ještě v tom hrají roli dvě varianty, tedy jestli ho proděláte bezpříznakově, nebo těžce.

Jiří Beran: To je jedna z věcí, která se tady traduje. Tedy, že existují protilátky, a ty po určité době poklesnou. Protilátková imunitní odpověď je imunitní odpověď, která je potřebná u bakteriálních infekcí, především u těch, kde je průvodcem bakterie s pouzdrem. Kdežto u virových infekcí protilátky nehrají vůbec podstatnou roli, tam je nejdůležitější imunitní odpověď v buňkách, a to v buňkách, které mají cytotoxickou imunitu, což jsou buňky, které jsou schopny rozeznat virem napadenou buňku v respiračním traktu, přijít k ní, navrtat do ní díru, pustit do ní enzym, a celou buňku i s virem zničit. A tato ochrana není téměř vůbec měřena.

V tuto chvíli se spekuluje o tom, že někdo může prodělat ještě druhé onemocnění, a já vždy říkám: „Klidně. Máme v ČR data, řekněme, od více jak půl, až třičtvrtě milionu pozitivně testovaných lidí, a je otázkou deseti minut podle rodných čísel nalézt, kolik bylo z těchto lidí dvakrát hospitalizováno, kolik dvakrát testováno, a tyto údaje zveřejnit. Je to velmi jednoduché, a dá se to provést během chvilky.

Martina: A proč se to neděje?

Jiří Beran: Nevím, proč se to neděje. Osobně si myslím, že to, co se stává, byl to třeba příklad, myslím, pana ředitele pošty, kdy prodělal onemocnění, a pak byl v intenzivním kontaktu s rodinnými příslušníky, kteří byli pozitivní. A potom odešel na test, který byl pozitivní, ale on neměl žádné příznaky. Čili osoby, které onemocnění prodělaly, mohou po intenzivním kontaktu s někým, kdo byl pozitivní na sliznici, tento virus mít, ale není aktivní, je už zničen imunitním systémem. Čili oni mohou být pozitivní ještě za dva nebo tři měsíce, ale nejde, aby člověk, který je plně imunokompetentní, prodělal dvakrát za sebou během roku těžké onemocnění. A znovu uvádím jako příklad, že v historii infekcí neexistuje situace, kdy by očkovací látka vytvářela větší, delší a trvalejší imunitní odpověď, než prodělané onemocnění, snad s výjimkou chřipky. Ale tam se virus mění. Ale pokud je virus stabilní, pak prodělání onemocnění přináší dlouhodobou imunitu. A očkovací látky se toto snaží jenom napodobit v tom, že chtějí mít podobnou imunitu.

Martina: Virus z Wu-chanu rozhodně stabilní není, naopak se neustále vytváří, mutuje.

Jiří Beran: To si nemyslím, řekl bych…

Martina: Četla jsem to mnohokrát. Ale vy jste odborník, tak povídejte.

Jiří Beran: Může se měnit jakkoliv, ale nemění se to podstatné, a to je jeho výběžek, který je v lidském organismu rozštěpen na dvě části, S1 a S2. A S1 se vůbec nemění, připojí se k buňce a pronikne do ní. Kdežto u viru chřipky se tenhle výběžek, který se jmenuje hemaglutinin, musí také rozštěpit na dvě části, a velmi významně se mění. Čili proti viru chřipky musíme vytvářet stále novou vakcínu. Ale proti tomuto viru bude zatím stačit jedna vakcína.

Lidé, kteří nemají příznaky, nemají také protilátky, protože virus byl zničen na buněčné úrovni cytotoxickou aktivitou

Martina: To znamená, že se také upínáte k vakcíně jako k řešení tohoto problému?

Jiří Beran: Neupínám se k ní. Moje představa je taková, že ten, kdo onemocnění s jistotou prodělá, tak jeho ochrana je stejná, ne-li lepší, než ochrana po aplikaci očkovací látky. Čili znovu říkám, že ten, kdo onemocnění prodělal, nemusí být s největší pravděpodobností imunizován.

Martina: Právě ze studie, která byla zveřejněna v časopise Nature Medicine, jsem se dočetla, že 3–4 týdny po prodělání nákazy získalo u bezpříznakové skupiny krátkodobě protilátky pouze 62,2 procent pacientů.

Jiří Beran: Ano, to je jasné, protože k tomu, abychom to pochopili, je potřeba znát principy fungování imunitního systému. Ten funguje tak, že u virové infekce na začátku fungují buňky s cytotoxickou aktivitou, o kterých jsem mluvil. A teprve, když se virus dostává mimo buňku, tak je najednou pohlcován jinými buňkami bílé krevní řady, které se jmenují „buňky prezentující antigen“, a ty se snaží, protože vědí, že je viru v organismu velké množství, ukazovat ho imunitnímu systému, a pomocným T-lymfocytům, které jsou zodpovědné za tvorbu protilátek. To znamená, že pokud se viru objeví velké množství, je velký tlak na tvorbu protilátek, protože jedině protilátka navázaná na virus ho označí tak, aby mohl být zlikvidován. Jinak organismus virus nevidí. V těle máme bílé buňky, které se jmenují makrofágy, a ty jsou schopny zlikvidovat jedině virus s navázanou protilátkou.

Co to znamená z praktického hlediska? Především to, že u člověka, který má asymptomatický průběh, se infekce zastavila na sliznici jenom působením těchto buněk, a nedoběhlo to až do fáze, kdy by viru bylo větší množství, a musely by se vytvářet protilátky. Čili u asymptomatických osob protilátky právě neexistují. A to je důvod, proč se tím zabývají výzkumníci ze Švédska, kteří si říkali: „Dobrá, když tam existují jenom tyto buňky, tak jsou stejné jako u lidí, kteří mají protilátky?“ Zjistili, že ano.

Bezprostřední vedlejší účinky vakcín na covid-19 určitě nejsou vážné. Otázkou je, jak budou vypadat dlouhodobé následky, ale nemyslím, že by měly být nějak významné.

Martina: V populaci se objevuje stále silnější hlas, který reprezentuje obavu z vakcín. Z toho, že jsou ušity horkou jehlou, že jsou používány dosud neověřené postupy, které nebyly u jiných vakcín. Mám na mysli vakcíny, které fungují na genetickém základě. A že nemáme dost času zjistit, jak na ně reaguje organismus a tak dále. Myslíte, že vakcíny, které přijdou na trh, mohou mít nějaké vážné vedlejší účinky?

Jiří Beran: Myslím si, že bezprostřední vedlejší účinky určitě nejsou vážné. Otázkou je, jak budou vypadat, řekněme, dlouhodobé následky, ale já si nemyslím, že by měly nějaké být a že by měly být nějak významné. Důvod, proč se tyto vakcíny vyvíjejí tímto způsobem, souvisí s tím, že se ve vývoji očkovacích látek šlo od vakcín, které byly živé oslabené, až po vakcíny rekombinantní, které jsou připravené synteticky, které ale nevytvoří dobrou imunitní odpověď jako živé oslabené.

A princip v současnosti nejvíce propagovaných očkovacích látek, až už je to založeno na nukleové kyselině, nebo na vektoru, je asi takový, že se do vnitra buňky vnese informace o tom, že je potřeba na ribozomech, které si můžeme představit jako 3D tiskárny pana Průši, tisknout nové virové partikule, které mají výběžky skoro jako na viru. Čili tato buňka se navenek, ačkoliv není infekční, a není napadena virem, tváří, že napadena tímto koronavirem je. A v tomto smysl tyto vakcíny působí komplexně, a jako živé oslabené vakcíny, a tvoří velmi komplexní imunitní odpověď, čili jak buněčnou, tak i protilátkovou. A s tím samozřejmě souvisí to, že bezprostřední postvakcinační reakce jsou podobné tomu, co zažíváme, pokud si necháme aplikovat živou oslabenou vakcínu, například proti žluté zimnici, spalničkám, zarděnkám nebo příušnicím.

Na druhou stranu bych řekl, že když máte dostatek zdrojů, dostatek dobrovolníků, tak zase čas není tak velkým problémem, protože na druhou stranu můžeme říci: „Dobrá, existují vakcíny, které se vyvíjely dlouhý čas, a nakonec se ukázalo, že jejich vývoj nebyl dobrý, jako to byla vakcína proti horečce dengue.“ Čili čas tam nehraje takovou roli. Podle mého názoru to nejdůležitější při vývoji očkovacích látek, a já se tím zabývám skoro 30 let, je to, že čím větší je počet dobrovolníků, kteří si to nechají aplikovat, tak k tomu musí být dostatečný počet lékařů, kteří pozorují reakce, zaznamenávají všechny neobvyklé reakce, a podobně. To je na tom to nejdůležitější. A jestliže se dříve dělaly klinické studie s 5, 10 tisíci dobrovolníky, tak tyto jsou v řádu 30–100 tisíc dobrovolníků.

Ve chvíli, kdy tady nejsme schopni vytvořit opatření na ochranu rizikových skupin, nezbývá nic jiného, než tyto skupiny vakcinovat, když dáte na misku vah, že buď zemřou, nebo budou očkovány

Martina: Já vím, pane profesore, promiňte, že vás přerušuji, ale k čemu nám je armáda dobrovolníků, když nemáme čas zjistit, co to s nimi udělá. Co aplikace třeba genetické, respektive vakcíny na genetickém základě dělá s genetickou informací v těle člověka? Zkrátka, zda nenapáchá nevratné změny. My jsme tomu ten čas nedali, my to napícháme, když to takhle hrubě řeknu, do milionů dobrovolníků, ale nepočkáme si, co to s nimi udělá, a jdeme to aplikovat kobercovým způsobem.

Jiří Beran: Tak tady by bylo úplně ideální počkat těch 24 měsíců, které jsou po vakcinaci minimální dobou pro sledování.

Martina: Tomu nevěříme, že se to stane, že?

Jiří Beran: Ne, každý musí být sledován 24 měsíců.

Martina: Nebude to tak, že budeme 24 měsíců sledovat dobrovolníky, a pak začneme s aplikací u celosvětové populace?

Jiří Beran: Určitě. Tady se využívá principu, který začala používat americká léková agentura FDA, a to je podmíněné propuštění vakcíny pro její aplikaci, a dokončení klinických studií. Oni to dělali velmi často. Když už byly vakcíny registrovány třeba na evropském kontinentě, tak poté chtěli, aby se provedly studie na americké populaci, které by dokázaly, že efektivita je úplně stejná, To tedy platí obecně.

Ale na druhou stranu ve chvíli, kdy tady nejsme schopni vytvořit nějaká základní protiepidemická opatření, o kterých jsem hovořil, s ochranou rizikových skupin, nezbývá nic jiného, než rizikové skupiny imunizovat. Jestliže dáte na misku vah, že tyto osoby buď zemřou, nebo budou imunizovány, třeba i s tím, že, řekněme, dlouhodobá reaktogenita, nebo dlouhodobé účinky, nejsou stoprocentně známy, tak asi převáží fakt toho, že nechceme, aby tito lidé zemřeli.

Na druhou stranu musím říct, že řada výrobců přistupuje k těmto vakcínám velmi korektně, a já sám mám ve sledování osoby 20 let po imunizaci proti klíšťové encefalitidě, a sledujeme ne jenom imunitní odpověď, ale především bezpečnostní otázky. Čili osobně si myslím, že třeba v některých studiích se bude pokračovat, a budou se sledovat. To, že se to neprovede teď, nejsem žádným způsobem schopen ovlivnit, a i kdybych s tím třeba vnitřně souhlasil, nebo nesouhlasil, tak s tím vůbec nic neudělám.

Nejsem člověk, který by chtěl obhajovat imunizaci v podobě, kterou navrhuje ministerstvo zdravotnictví, které mě pověsí na své webové stránky jako dezinformátora

Martina: Napadá mě srovnání, které možná úplně neodpovídá, ale vzpomeňme si, kolik lidí třeba v terminálním stádiu rakoviny toužilo a prosilo, aby dostali nový, ještě necertifikovaný pokusný lék, že to vyzkouší. A lékaři argumentovali, že to nejde, protože neprošel třeba všemi klinickými testy a tak dále. A pacienti argumentovali, že zemřou, že mají pár měsíců, takže takhle by si možná mohli vyprosit pár měsíců navíc, nebo by se stal zázrak a podobně. Ale dozvěděli se, že by to nebylo etické, že etičtější je, když lék nedostanou, a prostě v plánovaném čase zemřou. A najednou to není neetické?

Jiří Beran: Já určitě nejsem člověk, který by se chtěl stavět proti nějakým etickým principům, to v žádném případě. A nejsem člověk, který by tady chtěl obhajovat imunizaci, nota bene imunizaci, kterou v určité podobě navrhuje ministerstvo zdravotnictví, které mě zároveň, jako jediného lékaře, pověsí na své webové stránky jako lékaře dezinformátora.

A to, že se bude v ČR imunizovat, tak myslím, že imunizace je určitě dobrým nástrojem, a v první fázi je potřeba, protože to nejsme schopni udělat nějak jinak, než imunizovat instituciované osoby, které nejvíce přispívají k úmrtím. A toho samozřejmě nedosáhneme tím, že otevřeme očkovací centra ve velkých nemocnicích, protože tam seniory nemůžeme přivážet, ale je potřeba očkovat přímo v daných institucích. Čili já jsem pro to, aby se imunizovalo cíleně.

Na základě klinických studií a bezpečnostních dat, která jsem viděl, by nemělo dojít k nějakým dlouhodobým důsledkům vakcín na covid-19. Ale samozřejmě nemůže se to vyloučit.

Martina: Pane profesore, četla jsem v našem tisku třeba článek, nebyl nikterak odborný, kde jsem se dočetla, že snaha získat co nejrychleji očkovací látku proti covidu-19 může vést k tomu, že první vakcína nezabrání tomu, aby se lidé nakazili. Měly by alespoň zajistit, že lidé nebudou umírat, a nepropukne u nich nejzávažnější forma. Tak si říkám, že je to na mě v tak důležité věci moc podmiňovacích způsobů: „Může vést k tomu. Měly by zajistit“ Myslíte, že výhoda imunizace, výhody těchto vakcín, budou větší, než rizika? Rozumíte mi? Já třeba hovořím o tom, co jsem zaslechla, a vůbec nevím, jak by tento mechanismus fungoval, že by některé vakcíny skutečně mohly udělat něco nevypočitatelného s vakcínami, které už máme v těle.

Jiří Beran: To si nemyslím.

Martina: Je to jedna z variant, kterou jsem zaslechla, a jak říkám, nemohu sloužit.

Jiří Beran: Řekl bych, že věta s těmi dvěmi, až třemi podmiňovací způsoby, kterou jste řekla, je věta, se kterou se do budoucna musíme smířit u všech vakcín. Bohužel, populace, která dneska žije, není vůbec podobná populaci, která tady žila před 50 lety. Jsme obézní, s mnoha rizikovými faktory, a očkovací látky na nás nefungují stoprocentně. A proto jsem zastánce toho hovořit otevřeně a říkat: „Dobrá, budeme imunizovat, ale počítejte s tím, že v budoucnu můžete onemocnění prodělat, ale bude jenom v mírné formě, a nikdy na toto onemocnění nemůžete zemřít.“ Myslím, že to je asi správné, jak se k tomu postavit.

A teď zpátky ke covidovým vakcínám. Jsem skutečně dalek toho, abych tady zastupoval zájmy státu, zájmy ministerstva zdravotnictví. Já se na to dívám jako člověk, který se po několik desetiletí zabývá vývojem očkovacích látek, a myslím, že tak, jak jsou klinické studie konstruovány, by měly přinést dostatek informací pro to, zda by existoval nějaký dlouhodobý důsledek. A prozatím, vzhledem k tomu, že jsem byl účasten v přípravě některých projektů, a viděl bezpečnostní data, nejsem přesvědčen o tom, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Ale samozřejmě nemůže se to vyloučit.

Martina: Pane profesore, velmi vám děkuji za další přínosný rozhovor.

Jiří Beran: Já vám také děkuji.

Martina: Pane profesore, první otázka nemůže být jiná, protože jste jeden z mála odborníků se špičkovými znalostmi v oboru epidemiologie a vakcinologie, který sám prošel covidem. Měl jste ho, byl jste nemocný. Jak jste ho snášel? Jaká je vaše osobní zkušenost s touto nemocí?

Jiří Beran: Moje zkušenost je v celku, řekněme, středně pozitivní, ne úplně negativní. Toto onemocnění u mě vzniklo na začátku března, kdy se o tom vůbec nic nevědělo, notabene já jsem v té době pobýval v jihovýchodní Asii, a snažil jsem si připomenout, jestli by to mohlo být právě toto onemocnění. Měl jsem subfebrilie, tedy teplotu kolem 37,5, měl zarudlé spojivky, velkou bolest hlavy, bolest v nosohltanu, bolest svalů a kloubů. A protože si s sebou vozím určitý lék k léčbě horečky dengue, protože v jihovýchodní Asii pobývám za 15 let kumulativně asi osm let, takže jsem si tento lék vzal. A on mi příznaky asi zmírnil, takže trvaly tři dny. Co přetrvávalo velmi dlouho, asi tři týdny, byl pocit únavy, který přicházel většinou ve vlnách, a objevovaly se náznaky mikrokoagulace na dolních končetinách, čili srážlivosti krve. Ve svých 60 letech jsem z toho vcelku vyšel dobře, takže jsem rád, že jsem toto onemocnění takovýmto způsobem překonal.

Martina: Zkoušel jste protilátky, že to bylo ono?

Jiří Beran: Když jsem se vrátil, tak jsem si nechal zjistit protilátky, které jsem měl pozitivní. A zároveň jsem si nechal udělat PCR test, který byl negativní.

Martina: Vy jste si tehdy sám naordinoval lék, tuším, že to byl isoprinosine. Ten jste měl tedy s sebou, vybral jste si ho asi proto, že to byl jeden z mála léků na tyto virové projevy. Hodně jste si ho pochvaloval. Používá se obecně pro nemocné lidi, když vám, odborníkovi, který to na sobě mohl pozorovat, takto zabral?

Jiří Beran: Myslím, že se používá různě v různých zemích. Tento lék má prokázanou efektivitu v léčbě jakékoliv akutní respirační virové infekce, kam patří chřipka, parachřipka, RS viry a podobně. A tu efektivitu má prokázanou u lidí mladších 50 let. Čili je to lék efektivní. Nicméně v ČR tato indikace není zapsaná, a tak se v ČR dává, nebo aplikuje na diagnózy, které jsou popsány v souhrnu údajů o přípravku. A to je například pásový opar, nebo snížená funkce imunitního systému. A pro sníženou funkci imunitního systému, tedy pro snížený počet takzvaných lymfocytů, což je součást bílých krvinek. Takto se aplikuje v rámci národních doporučení při hospitalizaci covidových pacientů, čili v nemocnicích se používá tam, kde je potřeba na základě laboratorních výsledků.

V případě PCR pozitivity bych lidem starším 65 let, kteří mají nějaké přidružené onemocnění, doporučil, aby od začátku, i bez příznaků, začali užívat lék isoprinosine

Martina: A vy víte, že jsou u nás v republice nějaké účinné léky, které i vy byste doporučil svým přátelům, když vám řeknou: „Nemám covid, žena má covid. Já jsem zůstal v karanténě, chci něco preventivně, nebo pro ni. Má lehký průběh, ale chtěl bych jí pomoci, co bys mi radil?“ Tak pane profesore, co byste poradil?

Jiří Beran: Odpověď bych rozdělil podle toho, kolik je danému pacientovi roků. V případě PCR pozitivity, čili prokázání tohoto onemocnění, nebo infikování, bych osobám starším 65 let, které mají nějaké přidružené onemocnění, určitě doporučil, aby od začátku, i bez toho, že by měly jakékoliv příznaky, začaly užívat tento lék, protože se ukazuje, že tento lék může mít velmi pozitivní vliv na to, aby lidé později neumírali. To totiž souvisí s tím, že tento virus, jakmile se dostává do organismu, aktivuje určité působce v imunitním systému, které působí supresivně na bílou krevní řadu, na naše bílé krvinky. V tomto smyslu je podobný viru horečky dengue, a stlačí imunitní odpověď tím, že znemožní tvorbu buněk zodpovědných za imunitní odpověď. A pokud se tento lék podá pokud možno co nejdřív, tak na druhou stranu zvyšuje počty těchto buněk, takže jde to proti tlaku viru. Takže to má velký význam u starších osob, nebo u osob s postiženým imunitním systémem, čili těm bych doporučil, aby to užívali.

U mladého zdravého člověka není potřeba, aby se toto aplikovalo, protože má velké množství bílých krvinek. U mladších je nejdůležitější, aby dodržovali běžná opatření jako u těžké chřipky, to znamená, aby měli dostatek klidu, tekutin, příjem stravy několikrát denně, aby si doplňovali vitamíny a aby se nesnažili o výraznou fyzickou aktivitu. Určitě je dobré snižovat teplotu antipyretiky a užívat léky na symptomy. Výborné je to, co dnes už víme, že když člověk toto onemocnění prodělá, tak se u něj vytváří velmi významná buněčná imunita, která ho chrání na dlouhou dobu, a dá se předpokládat, že dokonce několik let.

Martina: Pane profesore, my jsme si zvykli mluvit o covidu stále, a hlavně média nás nenechají vydechnout opravdu ani na vteřinu. Ale přesto mám pocit, že o této nemoci toho nevím dost, a dokonce si nejsem jistá, jestli jí vlastně rozumíte vy, odborníci, protože vždy slýcháme, že tyhle koronaviry jsou vlastně běžné, tenhle je trošku jiný, ale přesto bývá srovnáván s chřipkou, ale zároveň se chová úplně jinak. Zatímco chřipku, když budeme spát v jedné ložnici, nebo ve dvoupokojovém bytě, tak ji opravdu ode mě dostanou všichni, zatímco mám nepřeberné množství rodin, kde to jeden měl, a měl poměrně silný průběh, a nikdo další to nedostal. Zároveň se pak ukázalo, že někdo nemá vůbec projevy, ale je bacilonosič. Byl na mnoha testech, všechny byly negativní. Pak se z krve ukázalo, že je pozitivní a tak dále. Tak se chci zeptat: víme o této nemoci dost? Rozumíte jí? Nebo se chová stále trošku nevypočitatelně a překvapivě?

Prodělání koronavirové infekce v jakékoliv podobě, s příznaky i bez nich, s prokázáním pozitivity, vás ochrání do budoucna před těžkou, až smrtelnou infekcí covidem-19

Jiří Beran: Myslím, že se nechová nepředvídatelně a nevypočitatelně. Myslím, že je to běžná akutní respirační virová nákaza, která má ale jednu obrovskou výhodu, a my jako populace jednu obrovskou nevýhodu. A naše obrovská nevýhoda je v tom, že v jeden určitý okamžik na začátku epidemie bylo 100 procent osob v ČR vnímavých, a to samozřejmě, ať to onemocnění udělá třeba jenom, řekněme, nějakou formu významnějších příznaků infekce u 5 procent populace, tak to znamená významnou část, která by se musela dostat do nemocnice. Já to často přirovnávám k tomu, že i kdybychom měli v populaci dvě procenta lidí, kteří si najednou rozbijí koleno, a budou potřebovat ošetření v nemocnici, tak nemocnice zahltí úplně stejně. A to je u tohoto onemocnění zásadní problém.

Pokud jde o aspekty, které jste zmínila, tak bych vždy doporučoval čtenářům, nebo posluchačům, aby se podívali na výzkumy, které byly publikovány, kde se zabývali tím, že existují rodiny, kde byl někdo pozitivní, a ostatní se mezitím pozitivními nestali. Byl tam někdo, kdo měl protilátky, a druhý v rodině byl třeba mírně pozitivní, a neměl protilátky. Čili zkoumali celou skupinu těchto lidí a zjistili, že bezpříznakové onemocnění v rodině prodělal skoro každý. A bylo to tím, že měřili právě jejich buněčnou imunitu, takže když postavili vedle sebe lidi, kteří byli pozitivní, měli příznaky, a měli protilátky, a k nim dali příslušníky rodiny, kteří byli pozitivní, a neměli protilátky, tak při srovnání buněčné imunity zjistili, že jsou si rovni.

Ale vrtalo jim hlavou, že když to tedy takto prodělali, jak dlouho jsou tito lidé chráněni, a jestli vůbec imunitu mají. Buňky, které nás chrání, mají svůj ekvivalent v takzvané buněčné paměti, která většinou bývá uložena ve slezině. A to jsou stejné buňky, které jsou potom aktivovány ve chvíli, kdy se tento virus znovu objeví. Jsou to takzvané paměťové buňky, jednoduše řečeno. Tak si říkali, jestli obě skupiny mají tyto paměťové buňky, a zjistili, že je mají obě dvě, což znamená, že by měli být chráněni. A teď jim vrtalo hlavou, na jak dlouho to vlastně je. Takže půlku paměťových buněk porovnali s půlkou paměťových buněk po SARS-Cov1, který tady byl před více než 10 lety, a zjistili, že je stejný. To znamená, že ochrana musí být mnoholetá. A uzavírají to tím, že prodělání koronavirové infekce v jakékoliv podobě s prokázáním pozitivity vás ochrání do budoucna před těžkou, až smrtelnou infekcí covidem-19. Čili se to podobá úplně běžnému principu jiných infekcí.

Smyslem protiepidemických opatření není zastavit celou ekonomiku a běžný život, ale to, aby neumírala ohrožená populace

Martina: Pane profesore, minulý rok jsme zažili dvě karantény, dvě uzávěry, jakési domácí vězení. Je určitě ještě brzy na to začít bilancovat a poměřovat se s jinými zeměmi a s přístupy, protože všechno pravděpodobně není u konce, a nemůžeme vědět, jak se to vyvine v letošním roce. Přesto, mohl byste už teď říct, zda podle vás byly ty dvě uzávěry, takzvané lockdowny, nutné?

Jiří Beran: Já si myslím, že první lockdown asi určité oprávnění měl, protože jsme o tomto onemocnění vůbec nic nevěděli. Když se podíváme zpátky, tak zjistíme, že se všichni onemocnění obávali, a že se objevovaly jenom těžké formy infekce, a mírné formy infekce vůbec nebyly zaznamenávány, a to především kvůli restrikcím, které byly v oblasti testování na PCR pozitivitu. Čili se tam dostal jenom ten, kdo měl těžší příznaky, takže byl testován.

Kdežto od chvíle, kdy se toto onemocnění objevilo mezi horníky, kteří normálně pracovali, a byli pozitivní, se zjistilo, že významná část populace prodělává onemocnění, aniž by měla jakékoliv příznaky. A to samozřejmě vedlo k myšlence, že je třeba široce testovat a zjišťovat, jak se virus v populaci šíří. A zjistilo se, že, řekněme, 95 procent populace toto onemocnění snáší velmi lehce. Tedy se někdy v začátku léta ukázalo, že celá česká populace byla na začátku epidemie vnímavá, a díky těmto poznatkům, jak to probíhalo u horníků, se zjistilo, že významná část populace je sice vnímavá, ale není ohrožena.

Tak se začalo analyzovat, kdo by mohl být ohroženou skupinou. A zjistilo se, že 92 procent všech úmrtí přichází ze skupiny osob starších 65 let, a toto číslo se drželo až do konce roku 2020, aniž by se jakkoliv změnilo. A když se podíváme zpátky na tato čísla, tak první znak pro ohroženou skupinu byl jasně dán věkem, čili osoby starší 65 let přispívaly nejvíc k úmrtím. Osoby starší 65 let tvoří přibližně 17 procent procent populace. Zároveň tady existuje 1 procento populace, 100 tisíc osob starších 65 let, které tvořily až ¼ všech těchto úmrtí. Byly to instituciované osoby. A když se provedly další analýzy, tak se zjistilo, že ¼ všech úmrtí přichází od osob starších 65 let z institucí. Zbytek osob v této komunitě jsou lidé, kteří povětšinou trpí obezitou, mají nekontrolovaný průběh diabetu, a nestabilní ischemickou chorobu srdeční. Ukázaly se tedy tyto faktory.

A samozřejmě, když je takto vyspecifikovaná skupina osob, která je ohrožena a která umírá, pak je třeba zaměřit protiepidemická opatření přesně na tuto skupinu obyvatel, a to se bohužel nedělo ani během prvního lockdownu, protože se to nevědělo. Ale v druhém lockdownu už se to vědělo, a neprovádělo se to, a to je obrovská škoda, protože smyslem není zastavit celou ekonomiku, a zastavit běžný život, ale smyslem všech protiepidemických opatření je, aby tady neumírala ohrožená populace.

Pokud by se vysvětlovaly principy šíření covidu-19 a to, čeho chceme dosáhnout, tedy ochránit tu část populace, která je ohrožena, tak by nebylo potřeba tomuto onemocnění věnovat takovou pozornost a dělat velké uzávěry celé společnosti

Martina: Když jste teď říkal že 95 procent lidí u nás snáší covid-19 lehce, tak myslíte, že ten koronavirus zaslouží takovouto pozornost, jaké se mu dostává? To znamená absolutní. Já myslím, že už není kam propašovat informace.

Jiří Beran: Myslím, že je potřeba mu věnovat pozornost, a to především tak, aby z koronaviru nebyl fenomén strachu, ale aby se z toho stalo respektované onemocnění. Protože když si vezmeme parametry, které jsem tady zmiňoval, tak se zjistilo, že ve své podstatě lidé, kteří patří do rizikových skupin, nejsou infikováni při letmém kontaktu někde v obchodě, v Lidlu nebo Kauflandu, ale jsou infikováni především od stálého, nebo intenzivního kontaktu s rodinnými příslušníky, kteří přijdou, pobývají více jak hodinu, a tak na ně toto onemocnění přenesou. Čili z tohoto pohledu, pokud by se vysvětlovaly principy šíření této choroby, a to, čeho chceme dosáhnout, tak by nebylo potřeba tomuto onemocnění věnovat tak velkou pozornost a dělat velké uzávěry v celé společnosti.

Neměli bychom všechna opatření dělat proto, aby se onemocnění nešířilo. Ale především proto, aby lidé z rizikové skupiny neumírali. A na to bychom se měli zaměřit.

Martina: Hovořil jste tady o strachu, že to asi není správný léčebný faktor. Ale byli jsme neustále vystaveni záběrům, fotografiím ať už obrovských hangárů s nemocničními lůžky, která byla připravena pro těžce nemocné v Číně hned na začátku epidemie, potom šílené záběry z Itálie, kde lidé leželi na chodbách, na různých polních lůžkách a podobně. U nás se začala stavět v Letňanech polní nemocnice. Co toto všechno udělalo s vámi? Vy, jakožto odborník, byste vlastně měl mít pro strach uděláno, nebo naopak, pokud dokážete právě jako odborník domyslet věci do konce, tak byste mohl být ještě vyděšenější. K čemu jste se přiklonil?

Jiří Beran: K tomu prvnímu. Já z toho vyděšený nejsem. Jenom mě prostě mrzí, že především média napomohla tomu, aby se tady vytvořil určitý fenomén strachu, aby se lidé obávali vycházet ven, a přerušili své životní návyky. Já osobně jsem přesvědčen o tom, že pokud u jakékoliv akutní respirační virové infekce doplňujete známá 3R, a posledním R je rozum, tak ve své podstatě můžete sice onemocnět, ale onemocníte jenom mírnou formou infekce. A to proto, že pokud dodržujete tato opatření, pak velmi dramaticky snižujete množství viru, které se dostane do těla, a snižujete množství infekční dávky, která stojí na začátku proti vám, a tak snižujete váhu supresiv, kterou jsem tady zmiňoval, proti imunitnímu systému.

Čili mě mrzelo, že se tady odvíjí určitá dokonce i hysterie a že tady často chybí racionální přístup. Ale to je především proto, že často, a určitě mi dáte za pravdu, ztrácíme ze zřetele hlavní cíl, pro který toto všechno děláme. Neděláme to proto, aby se onemocnění nešířilo, my bychom to měli dělat především proto, aby lidé z rizikové skupiny neumírali. A pokud jsme jim schopni pomoci, tak bychom se na ně měli zaměřit. Testování, trasování, hospitalizace, na to už existují osvědčené postupy, které byly vyzkoušeny ve světě.

Martina: Hovořil jste zejména o skupině lidí nad 65 let, které považujete, nebo kteří jsou obecně považováni, pokud nejsou v dobré zdravotní kondici, za nejohroženější. Znamená to, že byste chránil jenom tuto skupinu? Nebo existují ještě nějaké další skupiny, u kterých byste restrikce navrhoval také? Třeba některá omezení pro většinu populace, jak to vidíte?

Jiří Beran: Šíření viru v populaci se dá přirovnat k jízdě automobilu na dálnici. A ta ohrožená skupina, senioři, jsou lidé, kteří jdou po krajnici, a chtějí přejít na druhou stranu. A samozřejmě, když to udělají za plného provozu, tak dochází k haváriím, srážkám a úmrtím. A máme tedy dvě možnosti, jak to řešit. Zastavíme povoz celé dálnice, a oni potom mohou volně přecházet. Nebo utlumíme provoz, a pokusíme se přes dálnici vybudovat most, po kterém pak mohou tito lidé přecházet. A zároveň s nimi musíme hovořit o tom, že není dobré přecházet dálnici za plného provozu. Čili to je systém, který by měl být zaveden u nás.

Martina: Jak by tedy měly vypadat ty mosty? Jak by tato ochrana měla vypadat konkrétně? Protože dosavadní ochrana vůči starým lidem spočívala vlastně v jejich naprosté izolaci, zejména pokud byli v nějaké…

Jiří Beran: Ta byla zbytečná.

Byl jsem ve čtyřech domovech důchodců, kde byli nemocní lidé a museli se doprošovat na krajské hygieně, aby tam provedla testy

Martina: Myslíte? Pokud byli v těch různých komunitních centrech, léčebnách, domovech seniorů a podobně?

Jiří Beran: Je potřeba to rozlišit na dvě části. V centrech, kde žije přibližně 1% procento populace, to znamená instituciované osoby, je první věc, kterou se ale nyní už podařilo udělat, že tam musí probíhat jakoby na státu nezávislé testování. Já jsem byla přítomen ve čtyřech domovech důchodců, kde se doprošovali, věděli, že tam mají s největší pravděpodobností pozitivní lidi, kteří jsou nemocní, a doprošovali se na krajské hygieně toho, aby u nich provedli testy. Trvalo to někdy týden, někdy 14 dní, a nakonec se tam otestovala polovina obyvatel, protože nebyly kapacity. Ale na něco tak prioritního kapacity chybět nemůžou.

V tuto chvíli, existují nezávislé testy, to znamená nezávislé na tom, jestli to udělá laboratoř po schválení hygieny, a tito lidé jsou testováni antigenními testy. Takže první krok, který se měl udělat, a který jsem již popsal, je, že je potřeba udělat průřezové testování. To znamená, že v jeden den je třeba otestovat úplně všechny, včetně zaměstnanců. A v případě, že je někdo pozitivní, tak se izoluje a léčí. A v případě, že je potom daná instituce prostá viru, tak je potřeba, v závislosti šíření viru v populaci mimo tuto instituci, testovat v týdenních, nebo 14denních intervalech jenom lidi, kteří z dané instituce odcházejí, nebo přicházejí. To je prvotní řešení.

Druhým řešením je, že když se tam virus objeví, a začne epidemie, tak je potřeba, aby se nezahltily nemocnice, maximum péče provádět v dané instituci. Protože když infekce začíná, tak většina seniorů začíná odmítat jídlo a pití, a tedy by měla být možnost provádět infuzní terapii přímo v domovech důchodců. A aby byla možnost měřit základní parametry například zánětu, abychom věděli, jestli se nám tam rozvíjí zánět virový, nebo bakteriální. Dále, aby byla možnost aplikovat tam antibiotika, a to třeba i v infuzi. Za třetí, nebo za poslední, aby byla umožněna alespoň v minimální podobě i oxygenoterapie. To umožní, že celá řada těch lidí zůstává v dané instituci, a je tam léčena. Čili je potřeba pomoci tím, že do těchto institucí přijdou školené zdravotní sestry, se znalostí intenzivní péče, a pomohou s tím, aby léčba probíhala tam, protože se tím předejde tomu, aby tito lidé byli transportováni mimo instituci, a byli hospitalizováni.

Současná šílená izolace, lidé zavření v bytech, má vliv na imunitní systém. Ale zásadní přenosy pochází od rodiny a přátel, kteří jsou s danou osobou v kontaktu delším než jedna hodina. Čili lidé mohou klidně vyjít ven, zajít na nákup a do parku.

Martina: Pane profesore, vy jste se tak shovívavě vyjádřil k tomu, jak jsme na jaře řešili nástup této nákazy, kdy to byla metoda pokus omyl. Ale vlastně to každý chápal, protože s tím nikdo z nás, a tím pádem ani politiků, ani lékařů, neměl zkušenost. Ale teď už takto shovívavý nejste, a myslíte si, že zavírání a izolování starých lidí je pro ně…

Jiří Beran: Je to nesmírně špatné, protože když si to vezmeme znovu: Teď, kdybychom se vrátili k druhé skupině osob, které jsou v běžné populaci, tak jsme viděli jedinou ochranu v tom, že je zavřeme v jejich bytech, a budeme jim stavět tašky s nákupem, a oni nebudou moci vůbec vyjít. Ukázalo se tak, jak jsem říkal, že zásadní přenos je vždy od někoho známého, od rodiny, od přátel kteří jsou s danou osobou v intenzivním kontaktu delším než jednu hodinu. Čili tito lidé mohou úplně klidně vyjít ven, zajít na nákup, do parku. A každého zdravotnického pracovníka ochrání respirátor na 99,9 procent, a ani při intenzivním kontaktu s pozitivním člověkem by neměl onemocnět. Čili já bych byl pro to, aby lidé měli celou řadu kontaktů, ale tyto kontakty byly krátké, aby probíhaly s ochranou těch 3R a rozumu. A pokud k tomuto dojde, tak socializace má nesmírně pozitivní vliv na jejich imunitní systém, protože to, co se děje, tato šílená izolace, má určitě negativní vliv na to, jak je imunitní systém připraven na budoucí infekci.

Martina: Pane profesore, vy jste několikrát řekl 3R. Připomeňte nám, která to jsou?

Jiří Beran: Tak jsou to známá 3R z ministerstva zdravotnictví, tedy rouška, rozestupy, a samozřejmě mytí rukou.

Martina: Plus rozum.

Jiří Beran: Plus rozum. Přičemž není stoprocentně nutné všude používat dezinfekci, protože tím, že si umyjeme ruce mýdlem, sice virus nezničíme, ale porušíme jeho výstupky, které má na povrchu, protože mýdlo je tenzid. Takže virus sice žije, ale nemá žádný nástroj na to, aby se dostal k nám do těla. Takže stačí si umývat několikrát za den ruce mýdlem.

Školy bych v žádném případě nezavíral. V Singapuru, kde mají v tuto chvíli na covid nulovou smrtnost, školy nezavírali, a děti do 13 let nebyly testovány.

Martina: Pane profesore, vy jste také řekl, že izolace neaktivuje do budoucna dobře jejich imunitu. Totéž se asi dá říct i o strachu. Je to věc, která se nedá zvážit, změřit, sečíst. Nedá se asi ani doložit evidence based medicine, ale je to markantní. Strach způsobuje, laicky řečeno, jakési díry v našem systému obranyschopnosti.

Jiří Beran: Určitě. Myslím, že je potřeba nemít z onemocnění strach, ale zdravý respekt. A každý strach je určitě devastující pro imunitní systém, a je jedno, jaká je geneze daného strachu. Ale v tomto případě, pokud z onemocnění budeme mít respekt, tak si musíme uvědomit, že virus tady je, bude, že jednou budeme s největší pravděpodobností infikováni. A že pokud chceme, aby onemocnění proběhlo velmi mírně, můžeme udělat nějaká zásadní opatření pro to, aby onemocnění proběhlo mírně. A pokud víme a uvědomíme si, že onemocnění proběhne mírně, že mám ve své podstatě na mnoho let vyhráno v tom, že bych v následující infekci neměl mít velmi těžký, nebo smrtelný průběh, tak je to pro mě pozitivní zpráva.

A druhá zpráva je v tom, že když toto onemocnění už prodělávám, tak bych měl být schopen nějakým způsobem rozlišit, co je ještě normální, a co není normální. A určitě všichni už slyšeli o tom, že nenormální je, aby se onemocnění protahovalo, a případně zhoršovalo po jednom týdnu od vzniku základních příznaků. Čili pokud se u člověka, který je diabetikem, v průběhu jednoho týdne, nebo na konci týdne zvyšuje hladina cukru i při běžné léčbě, tak to není dobré. Nebo když člověk začne mít okolo prvního týdne dechové obtíže, tak to také není dobré, a je vhodné, s respektem k tomuto viru, to nepodceňovat, a odejít do nemocnice a nechat se vyšetřit.

Restaurace, obchody a obchůdky mohly zůstat otevřené. Asi to na ministerstvu připravují lidé, kteří nemusí ráno vstát a jít se něčím živit.

Martina: V určitém období se lidé ve vládě, kteří o tomto rozhodovali, střídali trochu jak postavy na orloji. A všichni se nakonec shodli na tom, že nás opět zavřou doma, že bude takzvaný lockdown. Jak byste to řešil vy, pane profesore?

Jiří Beran: Tak v žádném případě bych nezavíral školy. Když se podíváme, tak například v Singapuru, kde mají v tuto chvíli na covid, řekněme, nulovou smrtnost, se školy nezavíraly, a ani děti do věku 13 let se netestovaly. Toto onemocnění u těchto malých dětí probíhá velmi lehce, a určitě není potřeba, aby se kvůli tomu zavíraly instituce, a devastovala se kromě seniorů ještě další část české populace. Já jsem postup, co dělat v této epidemii, sepsal, pověsil jej na své webové stránky, a poslal ho také panu premiérovi. A musím říct, že stejně tak, jako když mu pošlu cokoliv, tak to vezme, a předá na ministerstvo zdravotnictví. Čili, co se s tím dělalo dál, jestli se něco z tohoto materiálu využilo, nebo nevyužilo, nevím, ale udělal jsem maximum pro to, abych své zkušenosti a znalosti předal jako příspěvek k tomu, jak tuto situaci řešit.

Martina: Zavřel byste, pane profesore, restaurace, obchody a obchůdky?

Jiří Beran: To je právě jedna z věcí, která mě velmi mrzí, protože já, na rozdíl od mnoha lidí, kteří se pohybují ve vědě a ve výzkumu, patřím mezi osoby samostatně výdělečně činné, a chápu každého živnostníka. Vždy, když se zpracovávají na ministerstvu různá opatření, si říkám, že to dělají lidé, kteří nikdy nemuseli ráno vstát, a jít se něčím živit. A to považuji za velkou chybu, protože si myslím, že malé obchůdky a živnostníci mohli fungovat pořád, stačí dodržovat základní opatření. A pokud se k nim přidá, a já to klidně respektuji, jeden člověk na 15 metrů čtverečních, tak dobře, ale mělo to fungovat pořád dál. To by pomohlo každému.

A co se týká těch restaurací, tak pokud budou dodržována základní opatření, tak je možné cirkulaci viru snížit. Ale nic z tohoto nemá význam provádět v jakékoliv podobě, pokud nebudu dělat práci se skupinou ohrožených osob, které jsou na krajnici dálnice. To musíme udělat v každém případě. Určitě je dobré ze začátku pracovat s obojím, tedy s auty, která jedou po dálnici, i s osobami, které jsou na krajnici. Ale ve finále je potřeba intenzivně pracovat s ohroženými osobami na krajnici.

Martina: Pane profesore, velmi vám děkuji za vaše vznášení světla do této temné situace.

Jiří Beran: Také já vám děkuji.