Martina: Mě nesmírně baví jak tvůj pohled psychiatra, o který stojím především – protože mě zajímá, jak se tyto všechny jevy zračí v naší psyché, a v našich mezilidských vztazích, a jak se to automaticky kombinuje s politologií, ekonomií a ekonomikou. A mě by právě zajímalo, jestli – jak jsi to naznačila – jsou tady takové věci, jak mnozí říkají, že se Amerika dostává do normálního stavu. Myslíš, že se to přenese i do Evropy? A teď mám na mysli právě ideologické prvky. Protože ekonomicky Americe určitě nejde o to, abychom se my tady v Praze měli dobře.

Jarmila Klímová: Tak to samozřejmě vůbec. U ideologií je to tak, že vždy – tedy pokud nebyla železná opona, kdy převládaly ideologie z Východu – podobně, jako fouká vítr na planetě, ideologie přicházely ze Západu. Takže si myslím, že ano, že se sem přenesou, protože to je jev, který je starý mnoho set let, řekněme, a byl tady ve větší, nebo menší míře vždy, a to nejenom proto, že by tyto ideologie byly natolik skvělé, ale protože Ameriku není dobré si znepřátelit. Takže je dobré jít s nimi nějakým způsobem v souladu. Já bych byla ovšem opatrná na jednu věc – a to je to slovíčko, které jsi řekla na začátku – že se Amerika dostává do „normálu“. Já se slovem „normální“ mám trošku problém, protože co je normální? Normální je vždycky něco, co je trošku bezobsažné, co spíš svým významem inklinuje k něčemu, co je dlouho obvyklé, dlouho zavedené.

Teď to můžu zrovna přirovnat k domácímu násilí. Jestliže tě bude manžel třicet let třískat, ale bude to jenom jednou týdně, tak to budeš považovat za normální, protože to prostě bude nějaký zvyk, a je dobré, že pokaždé nejezdíš do špitálu. Lidé jsou zvyklí znormalizovat v dlouhodobém kontextu i věci, které jsou neblahé. Takže se slovem „normál“ mám potíž, ale chápu, jak jsi ho myslela: Řekněme, že obě bychom spolu toto slovo rády vnímaly jako něco, co je přirozeně lidské, co je přirozeným způsobem humánní, co je přirozeným způsobem sociálně a judikaturně spravedlivé. Nemýlím-li se, tak tam jsme směřovaly. Já si myslím, že jo, že každý zvěrstvo má svůj strop. A každý ideologický extrém, nebo jakýkoliv – to už víme z fyziky – se ve svém krizovém vrcholu láme ve svůj protiklad. Takže i tady, na základě jednoduchých matematických modelů můžeme předpokládat, že jakýsi návrat k normální humánnosti se dá předpokládat. Zase ale říkám: Nevíme, co to bude provázet v pozadí, a co tato humánnost, dejme tomu, víceméně úspěšně překryje. Protože já jsem strašně opatrná v tom dívat se na tyto věci černobíle.

Martina: Jsi přece jen větším znalcem lidských duší než my ostatní, a proto by mě zajímalo, jestli tím, co jsi říkala, vyjadřuješ svým způsobem i určitou obavu, že jak už tak funguje zákon kyvadla, tak aby se nám to velké nadšení nepřehouplo z diktatury tolerance třeba na netoleranci?

Jarmila Klímová: Ano, diktatura tolerance. Jsme tak politicky korektní, že už nevíme, na čí jsme straně. Samozřejmě, že zákon kyvadla bude fungovat vždycky, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, a já jsem jenom opatrná k nadšeným vyvoláváním, jakože: „Hurá, teď bude dobře.“ Vzpomínám na jeden citát Jana Wericha, který říkal: „Tak skončila první světová válka, ustanovila se Československá republika, byli jsme tady nadšený, měli jsme sokolský sjezdy, říkali jsme: Hurá bratře, to se máme dobře, to je krása, to jsme nadšený, a bum, a byl tady Hitler.“ Nadšení netrvalo dlouho, protože jsme byli možná moc nadšení a málo opatrní. Takže, proč nebýt nadšen, ale s přiměřenou mírou opatrnosti, ke které nás prostě dějiny učí. To je celé.

Martina: Jarmilo Klímová, čekají nás pravděpodobně velké změny, a jak správně pozoruješ, je dobré být pořád bdělý.

Jarmila Klímová: Bdělý a ostražitý, jak nás učila strana a vláda.

Martina: Ano.

Jarmila Klímová: I to je z minula – ono se to hodí.

Na nezdravě liberální výchovu, propagaci LGBT+, debilizaci ve školství, se musíme dívat jako na témata, která spolu souvisí, a co není náhodné. Je to řízený proces.

Martina: Ano, bdělost něco v sobě má, samozřejmě. Já se teď přece jenom vrátím k situaci, ve které jsem u nás, protože u nás tyto změny ještě příliš patrné nejsou, a mnohé neziskovky, o kterých jsi tady mluvila – politické neziskovky a ideologické neziskovky, aby nedošlo k mýlce – tady stále operují, fungují, působí ve školách, a rozsévají ideologii progresivismu, o kterém jsme tady mluvili v začátku. Řekni mi, co s dětmi, a především s puberťáky, dělá, když jim někdo v tomto kritickém věku vysvětluje, že si mohou libovolně změnit pohlaví? Že je pohlaví otázkou pocitu? Že pokud se cítí nekomfortně, špatně, tak to klidně může být tím, že jsou ve špatném těle. Co toto dělá s dětmi, které v sobě nemají ani zkušenost, ani ostražitost, a nasávají do sebe věci jako houba?

Jarmila Klímová: Napadá mě mnoho slov, ale většina z nich je nevysílatelná. Ale pokusím se: Zaprvé, podle mého názoru, lidé, kteří v rámci těchto organizací chodí do škol a roznášejí tuto filozofii, ideologii, nevím – jak to nazvat – jsou buď, podle mého názoru, a pánbůh mi odpusť, sami duševně nemocní, nebo opravdu nějakým způsobem charakterově hrubě poškození, nebo zaplaceni, nebo je to kombinace všech tří variant. Protože to jsou zvěrstva, která dětem předkládají. Druhá věc je, proč si vybírají právě tyto děti. Ty už jsi na to částečně odpověděla: Osobnosti, která není, řekněme, zralá, a která je rozkolísaná a nejistá ve své vývojové fázi – což je upřímně řečeno každý puberťák, to je přece stará známá věc, ve chvíli, kdy do vnitřních nejistot a pochybností o sobě samém, a při sociální neukojenosti – nabídnete takovouto variantu: „Holčičko, tobě není dobře? Ty jsi asi ve špatném těle. Máš problémy, úzkosti? Tak to je možná tímto“, tak dané dítě má primárně tendenci se toho chytit jako jediného pevného bodu, který mu v tu chvíli někdo nabídl.

Já jsem na toto téma LGBT a jeho rozšiřování ve školách měla někdy před dvěmi měsíci měla poměrně dlouhý rozhovor, kdy jsem se dostatečně rozohnila, takže teď se budu trošičku krotit: Tam jsme s pánem, který se touhle tematikou zabývá i z hlediska legislativy, a tak dále, rozebírali, jak široce to může poškodit celou generaci, protože to není poškození jen jednotlivců. Protože tady přijde ze školy domů osmiletý chlapeček – pozor – přijde ze školy domů, a hned ve dveřích hlásí mamince, že být bílý heterosexuál už není in a že by bylo daleko zábavnější, kdyby byl někým jiným, protože by ho pak jeho spolužáci víc brali. Co to je za hrůzinec? Zvlášť u dětí, který jsou nějakým způsobem dvojnásobně ohrožený, třeba nemají dostatečně pevný zázemí, připadají si odstrčený, nezajímavý, nějakým způsobem frustrovaný, takže když se jim toto nabídne, tak ony mají hlavně pocit, že získají vyšší kredit mezi svými vrstevníky, protože i tito vrstevníci jsou povinováni se k nim začít chovat jakoby s větší úctou, s větší pozorností, s větší laskavostí. Takže tady získáváme patologický sociální kredit tím, že jsem – pardon za to slovo – deviant? To je strašný.

Martina: Ty poměrně často upozorňuješ také na takzvaně nezdravou liberální výchovu. Což je asi – přeříkáno do konkrétních věcí – stav neuznání autority, nepodléhání žádným cizím radám, řekněme, nebýt do ničeho nucen, všechno považovat za útoky na svou osobní identitu, a hlavně nebýt vytahován z komfortní zóny. A je tam toho asi mnohem více. Řekni mi, je nezdravá liberální výchova u nás stejně patrná, jako na Západě? A patří podle tebe k zásadním omylům?

Jarmila Klímová: Já si totiž myslím, že všechna témata, o kterých tady hovoříme, se snoubí dohromady. Nezdravě liberální výchova, LGBT+ propagace, debilizace ve školství, na to se musíme přestat dívat jako na izolovaná témata. Což by nás mělo vést k tomu, že není náhodou, že všechny tyto jevy se vzájemně prolínají a snoubí, a že zrovna v tuto chvíli je tady vidíme jako velké hemžení, kdy nevíme, kde končí jedno, a začíná druhý. Takže podle mého názoru toto není náhodný sociologický jev, ale myslím, že to je řízený proces, kdy jsou děti vedeny přílišným výchovným liberalismem. Víme, že se o této liberální výchově hovořilo ve Švédsku už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, a postupně to přecházelo k nám.

Martina: Ze severských zemí.

Jarmila Klímová: Ze severských zemí, přesně tak. A teď si představ, že když dítě ve svých rodičích nevidí autoritu, vůči které se má nějakým způsobem podřizovat, ale i ve zdravém rozmezí vymezovat, a pak přijde ze školy, kde mu nějaký LGBT aktivista nakuká neuvěřitelný brouky do hlavy. A ono to doma opakuje, a má vstřícně liberální rodiče, kteří mu s prominutím nedají po tlamě, a neřeknou: „Prosím tě, co je to za hovadiny. Já jsem řekla, že to je takhle, celou dobu žijeme takhle, a takhle to taky bude dál.“ Tak pokud dítě nemá přirozenou, ale důvěrným způsobem letitou výchovou vytvářenou autoritu vůči rodiči, tak převládne tendence příklonu k tomu, co se mu řekne ve škole.

Navíc se tam děje ještě jeden jev, a to, že už jsou vyprofilováni takzvaní genderoví psychologové – to jsem dlouho nevěděla. A dítě, které se potřebuje s tímto genderovým problémem potkat, a dojde za genderovým psychologem, si samozřejmě stěžuje i na to, že doma nenachází pochopení, a genderový psycholog řekne: „Tak to je jasný. V naší komunitě pochopení najdeš.“ Takže ještě dopodrazí zbytky jakékoliv rodičovské autority, a dítě je naprosto lapeno v tomto chaotickém sebezpochybnění, a je naprosto dokonale ovladatelné. Dítě, které nachází zdravé rámce autorit a hodnot ve své rodině, zdaleka není tak ohroženo, jako dítě liberálně se profilujících rodin.

Martina: Tady vzniká velká přehazovaná mezi institucí školy a společným vzděláváním, a rodinou. Protože na jednu stranu učitelé říkají, že se setkávají s hodnotově vychovávanými dětmi, a na druhou stranu zase rodiče říkají, že tlak institucí v kombinaci s virtuálním světem sociálních sítí je tak enormní, že se cítí bezmocní. A teď, jestli můžeme říct, kde je větší problém? V rodinách? Ve škole? Nebo v působení a vlivu institucí?

Mnozí mladí lidé si pletou rok 1918 a 1968, tvrdí, že Tomáš Garrique Masaryk něco zveřejnil na internetu. A nestydí se za to, a mají pocit, že i přes tuto fatální debilizaci jsou in.

Jarmila Klímová: Já si myslím, že posuzovat to kvantitativně nemá smysl, protože se to vzájemně přelévá a doplňuje. Teď jsem mluvila o škodlivém vlivu liberální výchovy v rodinách, ale stejný, nebo velmi podobný vliv vidíme na školách. Dětem se toleruje neznalost způsobem, ze kterého bych vyletěla z kůže. Podívejte se, občas problesknou nějaké rozhovory, že potkáte teenagera na ulici, zeptáte se ho na nějakou základní otázku ze všeobecného kulturního přehledu, na kterou on prostě neumí odpovědět. Pletou si rok 1918 a 1968. Jsou schopní říct i to, že Tomáš Garrique Masaryk něco zveřejnil na internetu. Ale co je hrůza – oni se za to nestydí. Oni se za své neznalosti nestydí, a ještě se tomu smějí, a mají pocit, že i přes tuto fatální debilizaci jsou in, že nepotřebují prokázat žádnou vlastní hodnotu ve smyslu znalostí a dovedností, a přesto budou nekritickým způsobem adorováni a přijímáni společností.

A v tomto, když se vrátím k psychiatrickému hledisku, vidím obrovský rozvrat kulturního vývoje osobnosti jako takové. Protože struktura a kultivace osobnosti – řekněme ve věku nula, až dvacet dva, dvacet jedna let – je přímo úměrně závislá na míře diskomfortu a diskomfortů, se kterými musí být dítě konfrontováno, a které by mělo překonávat. Velmi správně se říká, že žádný růst není bez bolesti. A pokud my dětem, ať už v rodině, nebo ve škole, budeme připravovat zcela bezbolestné, tedy bezkonfrontační, bezfrustrační prostředí, tak nemůžeme očekávat, že se do věku dvaceti, dvaceti pěti let naformátuje zralá, stabilní osobnost. A tam si škola s rodinou nemá co vyčítat.

Martina: Já jsem narazila – když jsi tady několikrát opakovala termín „debilizace, debilizace společnosti“ – na jeden komentář: „Debilizace je úmyslné, cílené, i plošné omezování pozitivně tvořivých, rozumových a citových potřeb, s nimiž lidé přirozeně přicházejí na svět. Dá se říci, že debilizace zbavuje lidi sebe samých.“

Jarmila Klímová: To je nádherný citát, pod to bych se podepsala. Ano.

Martina: Omlouvám se autorovi, zapomněla jsem, kdo to řekl.

Jarmila Klímová: Tak autora pozdravujeme, a gratulujeme.

Martina: Vzhledem k tomu, že jsi velice zajímavě zdůrazňovala, že tyto jevy nelze od sebe oddělovat – a nechci toto slovo používat – ale je to plán.

Jarmila Klímová: Já jsem o tom hluboce přesvědčena. Protože když se objeví nějaký izolovaný sociální jev, a objeví se v nějakém přirozeném sociálním vývoji, tak zažívá jakýsi vzestup, boom, a později vystřízlivění a rozmělnění. Kdežto tady vidíme soubor, souhrn patologicky filozofických a sociálních tendencí, které se – a není třeba to hluboce zkoumat, to vůbec ne – nápadným způsobem vzájemně adorují, potencují, doplňují, a přicházejí kupodivu ve stejný čas. Ne nadarmo se říká, že hloupým se lépe vládne, a ne nadarmo tady zároveň vidíme tendenci jít plošně primitivní ideologizací právě ze strany různých neziskových organizací. A teď je potřeba, aby ovečky, které je budou naslouchat, někdo nahnal do ohrádky. A kam jinam se obrátit než na vzdělávací systém, který se dávno odklání od znalostního vzdělávání, od znalostního školství, a rozmělňuje se jenom na postojové aktivity. Jeden model za všechny: Genderová výuka dějin, dějepisu ve škole? Jo. Už mi připadá, že doba je tak vykloubená, a šílí, že už se nebudeme učit o tom, jestli Karel IV. založil univerzitu, ale budeme zkoumat, jestli náhodou nebyl na chlapečky. Jsem radikální, když se bojím, že k tomu to může dojít?

Martina: Tak jisté náznaky tady jsou.

Jarmila Klímová: Jsou.

Martina: A můžeme je vidět zhusta, a i naše tolerance vůči nim se velmi posouvá.

Jarmila Klímová: Ano.

Martina: Protože my jsme opravdu u některých věcí, u kterých bychom před dvaceti pěti lety řekli: Co to je za nesmysl?

Jarmila Klímová: Přesně.

Zvrácené tendence se šířily už v antickém Řecku. Pád římské říše byl morální: alkohol, drogy, pederastie, a další sexuální úchylky. Ale institucionální podpora deviace jako dnes, to tady ještě nebylo.

Martina: Tak dnes alespoň předstíráme, že nad tím přemýšlíme a že je to hodno naší pozornosti. Tady se nabízí samozřejmě prazáklad, to znamená, že k ovládání druhých je velmi důležitá vlastní síla, ale mnohem důležitější je slabost druhých. A když se podíváme na nejrůznější statistiky, tak 40 procent žáků devátých tříd základních škol vykazuje známky střední, až těžké deprese. Je tady fenomén, že na Západě roste počet velmi křehkých dětí, ustrašených, bojácných, a člověk by řekl: Čím to, když vlastně kolem sebe mají bezbřehost možností, a diktaturu svých vlastních práv?

Jarmila Klímová: Právě že tímto. Protože pokud dítě není trénované, a dovolím si říct, že od dupaček – na to, že je normální, že člověk v životě potká nějakou překážku, že je normální překážky překonávat, že je normální se před nimi nehroutit, že za překonání překážky budu nějaký způsobem pozitivně ohodnocen, že budu vítat, že se mi na horizontu událostí objeví další výzva, další překážka, a že budu v sobě budovat hodnotový systém, nejenom samozřejmě na tomhle základě, ale v souladu se svou schopností čelit nepopularitě, čelit frustraci – tak mě potom každá prkotina nesejme do deprese, a půjdu životem nějakým způsobem zocelen. Ale když jsem se nikdy nepotkal s ničím, co by mě lehounce rozrušilo, tak potom právě v období osmý, devátý třídy, kdy přichází další vývojová krize sebeidentifikace ve smyslu, kým já vlastně mám ve společnosti být na prahu vstupování do dospělosti, takže se v sobě nemám o co opřít. Protože v sobě nemá žádnou zkušenost v tom smyslu, že jsem pasován, že jsem hoden někam vstoupit a že mám šanci uspět, protože za sebou nemám žádný výčet předchozích úspěchů tohoto druhu. Nemám žádnou vnitřní zkušenost, o kterou bych se mohl opřít, tedy že umím překonat překážky, že mě to neporazí a že můžu směle vyrazit do světa. Tento věk je opravdu velice křehký, a když si uvědomím – aspoň někteří si uvědomí – že svět venku nemusí být tak úplně růžový a že hodinky tikají, čas se točí, a že já do něj asi nějakým způsobem budu muset vstoupit, tak je nasnadě, že se zhroutím.

Martina: Jarmilo, ty jsi na medicíně jistě studovala dějiny psychiatrie, a máš tudíž přehled o psychickém, psychiatrickém vývoji lidstva. Je toto skutečně jev, který je momentálně ojedinělý, nebo je tu věc, která tady už jednou byla, a je teď, a zase jednou bude?

Jarmila Klímová: Byla. A kupodivu, když to vezmeme hodně dozadu, tak se tyto tendence začaly šířit v určitém období antického Řecka, a Platón a Aristoteles ve svých pojednáních na tento sociální jev velmi ostře reagovali ve svých spisech – nedávno jsem se s tím potkala – a oni říkali, že netrénovanost a adorace nezralosti nové generace povede k pádu současné kultury. A že je potřeba s velkou přísností vychovávat a trénovat mládež a mladé lidi, aby byli schopni pevnou rukou, zodpovědným, zdravým, a zralým chováním ctít hodnoty společnosti, i když jim to nebude přinášet popularitu. Takže ano, jeden pád máme za sebou. A podívej se, kam přišel pád římské říše – to byl pád morální, to byl široký morální úpadek s alkoholem, s drogami, s pederastií, se všemi možnými sexuálními úchylkami, které se samozřejmě tolerovaly. A kam to vyústilo? Do pádu struktury státu. Takže to taky není nic, co už bychom tu neznali. Pak tady bylo kratinký období okolo vlády Napoleona, a tam se taky začalo žonglovat s různými deviacemi, které mohly být tolerovány. Na trůně – už za Ludvíka XVI., a tak dále – taky nebyla v každém koutě úplně krystalická morálka.

Martina: Vezmu tě za slovo: Toto tolerování deviací je jedna věc. A druhá věc je ještě jejich adorování.

Jarmila Klímová: Tak. A pak si myslím, že toho zase tak moc děsnýho nebylo. Tady jsme si nemohli moc vyskakovat. Byla třicetiletá válka, to byl každej rád, že přežil. A teď se nám dějinná cykličnost zkracuje. Když se podíváme na šedesátý léta, ať už v Americe, nebo potom v západní Evropě, když se podíváme na květinové děti, tak to naštěstí netrvalo dlouho, nějak se to samo umravnilo. Ale musím říct, nebo chce se mi říct, že přímá podpora deviace, řekněme institucionální podpora deviace, která se děje teď – tak to nevím, jestli tady někdy byla. Pokud byla, tak jsem si toho ve studiu historie úplně nevšimla.

Martina: Možná jsi na to chyběla.

Jarmila Klímová: Já jsem na to chyběla. To bude ono.

Martina: Jaké lidi, jaké osobnosti, jaké charakterové typy tento přístup k výchově – o kterém jsi tady mluvila – vytváří a vytvoří?

Jarmila Klímová: Především lidi bez svědomí.

Martina: Agresivní?

Jarmila Klímová: Nemusí to být úplně agresivní, ale lidé, kteří mají pocit, že jim bude všechno tolerováno, že nemusí zpytovat své svědomí, když včera řekli něco, a dnes řeknou něco úplně jiného, že se nemusí stydět za to, že před nějakou dobou lhali něco, a teď lžou něco jiného. Protože nemají v dnešním přílišném výchovném liberalismu za sebou zkušenost, že když se něčemu zpronevěří, tak dostanou nějakou ťafku, nebo, že budou nějakým způsobem potrestáni, nebo na to aspoň nějakým způsobem doplatí – protože je zkrátka všechno povoleno. Jeden uctívaný pan psychiatr říká, že je určitá kategorie lidí, která nemá svědomí – a to jsou psychopati. Měl na to mnoho krásných přednášek, a díky tomu byl po zásluze adorován. Já si totiž ani nemyslím, že by to vedlo k přímé psychopatizaci, protože psychopatie je celkem slušně definovaná struktura osobnosti. Já se obávám něčeho horšího, že rozplizlost, a jakási améboidní neuchopitelnost osobnosti těchto lidí ani nebude zařaditelná, a tím pádem budou plout sociálním polem, veřejným prostorem, a nebude nikdo, kdo by je takzvaně chytil za rukáv. Protože oni se vždycky tak jako trochu vysmeknou, vždycky budou hezky liberálně kluzký.

Martina: To, co říkal Max Kašparů, že žijeme v době, kde nic není hanba?

Jarmila Klímová: To je přesné. Kde nic není hanba.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, když jsme se bavili o těch dotacích, a tak dále, tak jste se občas s lehkou přezíravostí – pokud jsem to správně přečetla – vyjádřil ve smyslu, že oni tam řeknou, že budou pěstovat býlí a podobně. Vy jste – když to řeknu tímto slovníkem – velkopodnikatel, myslíte si, že by zemědělství pořád mělo být jakýmsi tancem mezi přijatelnou cenou potravin, a zároveň ochranou krajiny, kultivací krajiny, myšlením na zdraví lidí? Protože z chemie – když se na stojato stříká roundupem, aby byly menší ztráty – asi nikdo moc dobře nevyroste. Jakým způsobem to máte nastaveno vy?

Zdeněk Jandejsek: Vy jste řekla hezkou věc. Až budete mít čas, tak vás naložím – to jsem vždycky nabízel náměstkovi Sekáčovi na ministerstvu zemědělství, že mu půjčím holínky, a provezu ho, co se tam děje – a ukážu vám kolem sebe, kolem našich podniků, kterých je osm, a je to asi 14 000 hektarů, takže to nejsou žádný velký podniky, protože když to vydělíte, tak je to dva tisíce hektarů na jeden podnik, to jsou samostatný IČa – a ukážu vám, jak vypadají naše podniky, jaké je prostředí, jak se staráme o životní prostředí. Ukážu vám naše vysekaný louky, naši starost o louky, o obnovu, ukážu vám, jak se starají.

To je jenom klišé, to jsou jenom kecy těch, kteří říkají, že dělají bio, že se starají o přírodu, o nás, o prostředí, a tak dál. To není pravda, je to obráceně. Právě ty podniky, který na to mají peníze a jsou silný, mají na to stroje, a můžou si dovolit všechno, relativně si to můžou dovolit – mají na to udělaný prostory, a starají se o ně. Já vám něco řeknu o biu – vy jste to krásně řekla, že musím furt říkat příklady, abychom lidem otevírali oči. Takže, když udělám bio ječmen, a chci s ním pražit kávu, jak se to dělalo, tak když to budu chtít dělat bio, tak to musím dělat tak, že když mi to vyroste takhle…

Martina: Ukazujete asi deset centimetrů.

Zdeněk Jandejsek: Tak musím vzít košík, dát si ho na krk, jít, a všechny plevely, které s tím vyrůstají, ručně vytrhat. To jsem dělal jako dítě, když mi bylo sedm, osm roků, protože nebyla hnojiva, nebyly na ně peníze. Měli jsme pozemky, a chodili jsme, a všechny bodláky, všechny svízele, to jsme všechno vytrhali. Tak toto je bio. A teď pojďte, pojedu s vámi, kam budete chtít, a ukážete mi, kdo to dělá, a říká, že má biozemědělství, že má bio. Klidně. Neukáže mi nic, protože to nedělají. Jsou dvě možnosti. Buď stříkají v noci – což neříkám, že stříkají všichni, nebo většina – nebo to nechají být. A tam vidíte, co je za binec, slušně řečeno. Pak to vyryjí kombajnem, vymlátí to, a mají tam z plevelů, ze semen, víc látek, které nám škodí, než ječmene, který je kvalitní. A já vám dám perfektní příklad, který se mi stal a který je pravdivý, a může vám to potvrdit moje sekretářka. Moje sekretářka byla taky bio, kupovala jenom bílý jogurt…

Martina: Ale bílý jogurt není bio.

Zdeněk Jandejsek: Ne. To jsem se možná špatně vyjádřil, ale myslel jsem, že to bylo označený jako bio.

Martina: Označený.

Zdeněk Jandejsek: Označený jako bio, a byl to bílej jogurt. A do toho si kupovala otruby dovezený z Anglie. Jeden tento sáček – sedm deka – stál asi padesát korun, a ona si to tam nasypala, rozmíchala, a jedla to, a hrozně si libovala. A teď přijela naše šéfka laboratoře – protože my všechno máme – jak říkáte, že to děláme blbě – pod kontrolou. Já mám na to všechno laboratoře, my si nedovolíme něco dělat jinak, než může být. A teď mě chytla myšlenka a říkám: „Paní Říhová, usypte mi trošku těch vašich otrub do kornoutku.“ Odsypala, a já jsem to dal vedoucí laboratoře, a říkám: „Udělejte mi na to rozbory, jestli to je v pořádku, nebo ne.“ Je to z Anglie, je to na pultech, má to asi sedm kruhových medailí, které byly nalepené na sáčku – a jak říkám, sáček sedm deka stál padesát korun. V té době stál metrák otrub – to je sto kilo – dvě stě korun. A tady stálo sedm deka za padesát korun.

Martina: To je kauf.

Zdeněk Jandejsek: A teď dobře poslouchejte: Asi za tři, nebo za čtyři hodiny jsem volal šéfce laboratoře, a říkám: „Udělala jste ten rozbor?“ A ona říkala: „Řekněte jí, ať to vůbec nejí.“

Martina: Chudák Říhová.

Zdeněk Jandejsek: Jo, paní Říhová. A já říkám: „Co tam je za problém?“ Tak plísní, mykotoxinů je povolených 100 jednotek, nebo 200, záleží jak u čeho – v jakých je to jednotkách, to není podstatné, nejsem chemik – ale je tam asi 1 200, tedy asi sedmkrát, šestkrát víc plísní, než je přípustná norma. Samozřejmě v Anglii nemůže být bio bez plísní, to je kravina, protože tam furt prší a je vlhko. A pak říká: „To by nebylo ještě to nejhorší, protože ona to tak často nejí, a není toho tolik, to jí tak neuškodí. Ale víte, je tam hodně velký procento trusu od myší.“ Tak toto sem dovážíme ve zlatých pytlíčkách s medailemi, a takhle si hrajeme na bio. Takže jenom, abyste věděla, jaká je realita. Je to všechno hloupost.

Dovozem ukrajinského obilí, které obsahuje mykotoxiny, plísně, a rezidua z chemických fungicidních postřiků, jsme si zlikvidovali trh s obilím

Martina: Tak pokud budeme přistupovat k tomu, že bio je nejenom v samotné kvalitě potraviny, ale bio by mělo být v přístupu právě k půdě, ke krajině, takže dovážet něco z Anglie samo o sobě v biu trošku ztrácí logiku.

Zdeněk Jandejsek: Ještě bych to doplnil, abych to tak nedehonestoval, abyste si udělala obrázek: U zemědělské půdy, kterou máme, máme nyní 17,8, teď už možná 18 procent v režimu bio, eko, bio a produkujeme z toho 1,3 procenta. Tak co se tam vyrábí? Na to dáváme obrovské tisíce korun, když je to bio?

Martina: Povězte, co se tam tedy vyrábí? Nic?

Zdeněk Jandejsek: Skoro nic. Minimum. Je tady pár lidí, o kterých jsme tady začali mluvit, ne že nejsou, který tomu obrovsky věnují, jsou to srdcaři, který to opravdu dělají tak, jak se má. Ale jde o ten poměr: Když je to 18 procent, tak když to je v kvalitě bio, tak by měli dělat jinde aspoň, 50, 60 procent, to znamená – měli by tam mít aspoň 8 až 9 procent produkce. A my děláme 1,2. Takovým případem je – už to snad zrušili – ekologický ovoce, tedy bio ovoce. Na to dostanete, když vám to zařadí do ekologie, na sad dostanete, myslím, 20 000 na hektar. A teď tam stačí, když tam budou na hektaru stát čtyři stromy, a nemusíte z toho vyprodukovat ani jedno jablko. Takové jsme dělali hovadiny.

Martina: Dělali? Je to už minulý čas?

Zdeněk Jandejsek: Minulý čas. Asi loni, předloni s tím začali něco dělat. My neděláme ovoce, tak bych nerad specifikoval, jestli to bylo předloni, nebo loni. Ale bylo to celou dobu, od roku 2004 do nedávna. Teď se s tím něco udělalo, ale nevím, jestli tam tedy museli mít osm stromů, nebo musí ze čtyř stromů sklidit ovoce. Nevím. Ale rozumíte, to jsou stovky věcí, který jsou nesmysl. Takže já nejsem proti tomu, že se někdo stará o přírodu – naopak – to se všichni musíme starat. Příroda, to je náš domov. Já jsem byl odjakživa takto vychovávaný, Měli jsme 14 hektarů polí, a byly jsme dvě děti, a bylo nám hodně málo, a už jsme se musely starat, a ještě jsme to musely odevzdat do družstva. Takže já k tomu mám velice dobrý vztah, nemám s tím žádný problém.

Ale jenom barbaři, který z toho nepochází, který tam nikdy nebyli a který přišli a mysleli si, že zemědělství bude zlatý důl – tak možná někteří to dělají. Já neříkám, že to nikdo nedělá s tím, aby z toho co nejvíc získal, ať je to, jaký chce, ať je kvalita, jaká chce. Proto vám říkám, my třeba máme každou šarži směsi, kterou dáváme dobytku, prasatům, nebo drůbeži, tak u všechno máme nechaný vzorky, dokud dané zvíře žije – myslím tím monogastry, kteří žijí krátkou dobu – u hovězího se to nedrží tak dlouho – a kdyby byl nějaký problém, tak se tento vzorek vezme, dá se hned na rozbor, tedy znova se rozboruje, protože rozbory se dělají běžně, když se vyrábí. Ale z konkrétního vzorku toho, co odejde v jednom autě, uděláme vzorek, a ten se uchová a hodnotí se. My si nic nedovolíme. Víte, co by to bylo? Víte, co dneska máme kontrolních ústavů? Je jich dost, a jsou docela dobrý, fungují. A když budou fungovat a budou se starat, a nebudou to mít vyřešený tak, že sem z Ukrajiny jde obilí, a v šesti státech mají problém s mykotoxiny, s plísněmi, a s reziduem, a s dalšími věcmi…

Martina: S rezidui z čeho?

Zdeněk Jandejsek: To jsou rezidua z postřiků.

Martina: Z postřiků. Z chemických postřiků, fungicidních, a tak?

Zdeněk Jandejsek: Takže všichni měli problém.

Martina: Jenom my ne.

Zdeněk Jandejsek: Poláci, Maďaři, Slováci, Rumuni měli problém, a jedině my jsme to sem vozili, zlikvidovali jsme trh s obilím, a říkali jsme, že to je v pořádku.

Martina: Takže my i jíme za mír.

Zdeněk Jandejsek: My jíme za mír. Ale je to zase jednoduchý: Obilí, který sem šlo, tady vůbec nemělo zůstat, my jsme měli přebytek, a my jsme toto obilí, protože bylo samozřejmě laciný, kupovali a dávali do mlýnů, na jídlo. Ale je to přece tak jednoduchý. Na hranici stop, odeberu vzorek, zaplombuji, jedu na druhou stranu hranic, a pokračuje to dál. A pokud to nepokračuje dál, tak samozřejmě udělám rozbor, a jak tam je chyba, tak to vrátím. Ale ne, my jsme to udělali tak, aby tam chyba nebyla. My jsme to měli tak, že to budeme dělat až tam, kde se to vyskladní, a tam vám dají cokoliv, a řeknou: „Tady to je ukrajinský.“ Copak to poznáte, když je to volně sypaný? Jak poznáte, jestli to je ukrajinský, nebo český?

Tvrzení, že kysličník uhličitý škodí, je nesmysl. CO₂ je ve vzduchu 0,038 procenta, a potřebujeme ho, aby v rostlinách neprobíhala fotosyntéza, jinak umřeme.

Martina: Pane inženýre, vy jste se mnohokrát zmiňoval o chovu prasat, a zmínil jste se taky o chovu slepic. Jak vnímáte myšlenku, že je v Evropě potřeba, pokud možno co nejvíce, snížit chovy hospodářských zvířat, protože vypouštějí příliš mnoho plynů, ať už je to hovězí dobytek, nebo vepřový? Jak vnímáte, že někteří ekologové dokonce říkají, že hospodářská zvířata škodí víc než automobily. Co si s tím počít?

Zdeněk Jandejsek: To musíte mluvit s vědci, který tomu rozumějí. Je to úplná hloupost. Co se týká kysličníku uhličitého, tak ho máme ve vzduchu 0,038 procent. A kysličník uhličitý určitě potřebujeme, bez toho by v rostlinách neprobíhala fotosyntéza, nedělal by se chlorofyl, a umřeli bychom na to, že bychom neměli pro nikoho, kdo se živí zeleným, potraviny. Takže tyto hlouposti, že kysličník uhličitý škodí, to je nesmysl. Geologové, kteří to dokážou prokázat podle hornin, podle různých rozborů, přišli na to, že tady bylo až 1,5 procent, a teď je 0,038 procenta.

Martina: My jsme tady měli geologa Václava Cílka, a ten to zas rozebíral trochu jinak.

Zdeněk Jandejsek: Cílek je vynikající, já ho mám rád, sešel jsem se s ním mockrát, vynikající chlap, ale tady cituji docenta Jana Pokorného od Jindřichova Hradce, který dělá v několika akademiích. Promluvte si s ním.

Martina: Myslím, že tady byl.

Zdeněk Jandejsek: A on bude říkat to, co říkám já. Takže kysličník uhličitý – to s tím vůbec nemá co dělat. Co se týká dusíkatých věcí, čpavku, který tam je, tak samozřejmě, není to, řek bych, bez problémů, ale čpavek se naváže během čtyř let do půdy, do rostlin, takže to vůbec nemá žádný vliv. Ale je potřeba říct, že my jsme tady měli až 100krát víc zatížení planety zvířaty, když tady byli brontosauři, sloni, a toto procento bylo obrovský. A zase vám to řeknou lidé, co dělají kolem geologie, protože znají zbytky, mají to z toho všechno vytažený. Ale nikomu to nevadilo, všichni se uživili, protože bylo právě dost kysličníku uhličitého, takže rostliny rostly obrovským způsobem. A proto přesličky měly několika metrů, proto měly kapradě několika metrů, protože tady bylo dost kysličníku uhličitého. A z my toho máme fosilní zdroje – vždyť ty jsou rostlinného původu. Co je ropa? Mně to připadá, že teď nechodíme ani do základní školy. Toto jsme se učili na základní škole. Takže tyto hovadiny, co tady jsou postavený – to je proto, aby lidstvo bylo redukováno, abyste se o něj nemuseli starat. Já to teď už říkám, dřív jsem si to tak neuvědomoval, ale dneska už to říkám jasně. Kennedy junior vám to brzy vysvětlí s věcmi kolem covidu.

Cílem ideologie globalismu je, aby nebylo moc lidí, aby zbyli jen poslušní s čipy, kteří budou řízeni jako panáci. A nebude potřeba rostlinná a živočišná výroba.

Martina: On už mnohé, mohu říci, naznačil, a řekl to poměrně jasně.

Zdeněk Jandejsek: To všechno se ukáže. To je všechno ideologie globalistů – nemít tady moc lidí, mít tady ty lidi, který budou poslouchat, všem dát čipy, a řídit je jak panáky. To je cíl všeho. A nebudou potřebovat rostlinnou a živočišnou výrobu, protože nechtějí na planetě 10 miliard lidí v roce 2052, pokud bude tahle populace růst, tak jak roste. Ne u nás, tady moc neroste, ale v Africe, v Asii, a všude. Oni chtějí, aby tady byly dvě, tři, čtyři miliardy lidí, možná dokonce někdo říká, že jedna miliarda. Jsou dohady o tom, jak to vlastně je. Ale vždycky se slezou v Davosu, a tam si řeknou, jak dál.

Martina: Pane inženýre, teď mi dáváte, abych to řekla lidově, docela nakládačku. Ale řekněte mi, dává vám v této souvislosti smysl to, jak velkou módou je třeba vegetariánství, veganství, jak je to podsouváno lidem. Ale netvrdím, že to tak nebylo, protože v historii…

Zdeněk Jandejsek: V historii to tak nikdy nebylo.

Martina: Já se snažím dělat opozici, a chápu, že když se někdo zabývá živočišnou produkcí, tak určitě nebude plédovat za vegany. Takže tady se vlastně ptám, jak to vnímáte, a tuším, že tomu asi nebude příliš nakloněn. Ale přesto by mě zajímal názor člověka, který pracuje s matérií, protože to má v sobě vždycky přímočarý fortel.

Zdeněk Jandejsek: Tak já nemám nic proti vegetariánům. Jestli si chtějí trošku podlomit zdraví, tak ať to dělají, klidně, to není vůbec problém. Ale u dospělých už to nic špatného neudělá, možná jim to i prospěje, z toho hlediska, ať nejsou všichni plní, jako jsem já. Ale měli by myslet na své potomky, měli by myslet na své děti. Když se dětem od jednoho, nevím do kolika let, nedostane živočišná bílkovina, ani hovězí, tak mají slabší vývin mozku – to je dokázaný a prokázaný. Já to zlehčím, a řeknu to tak, že pokud by naší předci dodneška sbírali jenom semena, a neživili se živočišnou bílkovinou, tak ještě skáčeme po stromech. Vývoj člověka, mozku a myšlení, a posun, zapříčinila živočišná bílkovina. To všechno je přeci dokázaný. To všechno je dokázaný. A pak se mě ještě samozřejmě vždy žáci ptali, proč neandrtálci vyhynuli, a my, homo sapiens, jsme zůstali. To taky víte, že jo?

Martina: Ano.

Zdeněk Jandejsek: Takže to nebudeme rozebírat.

Martina: Ale můžete to pro posluchače rozebrat.

Zdeněk Jandejsek: Tak hlavní věc je, že homo sapiens pracovali společně, dělali tlupy, cokoliv, a to je zachránilo, protože dokázali živočichy nějakým způsobem přemoct, a měli výživu. Kdežto neandrtálci byli spíš v rodinách, a zkrátka neměli šanci se o sebe postarat. To byl hlavní důvod. Takže živočišná bílkovina je hrozně potřebná. Ale záleží na každém. Vždyť nemusíme mít maso pětkrát, nebo sedmkrát za týden. Já už jsem člověk ve věku, a psal jsem vám údaje – vy jste si to přečetla – že nám běhaly po dvoře kachny, husy a všechno možný, ale nikdy jsme neměli maso sedm dní v týdnu. Měli jsme ho tak maximálně čtyřikrát.

Martina: Dneska se tomu říká módně reduktariánství. A já jsem se musela doptat, co to je, a znamená to: Obyčejná skromnost, nebo střídmost.

Zdeněk Jandejsek: Střídmost, ano.

Martina: To určitě neuškodí. Nicméně, když jste tady vychvaloval živočišnou bílkovinu, tak víme, že v historii bylo mnoho slavných umělců, vědců, vegetariány. A takový Denis Diderot francouzský filozof…

Zdeněk Jandejsek: Myslíte, že od prvního roku?

Martina: Myslím, že právě ne, že to je asi věc rozhodnutí v dospělém věku. Na druhou stranu tehdy byla možnost dostat se k masu – když se podíváme 150 let zpátky – poměrně vzácná, a byla to sváteční záležitost. Ale já se zeptám ještě na jinou věc: Řekněte mi, jak by vypadalo naše, myslím evropské zemědělství, a potravinářský trh, kdyby se opravdu podařilo zeleným iniciativám tak zásadně zamést s produkcí hospodářských zvířat a s jejich chovem? Já strašně nemám ráda slovo „výroba“.

Zdeněk Jandejsek: To jste řekla správně, s chovem, ano. Myslím, že k tomu nedojde, protože to začne dělat problémy v tom smyslu, že lidé nebudou zdraví, a začne to být vidět na délce života. Vezměte si, že ještě před pěti lety to ještě furt rostlo, a pak se to zastavilo, a teď už to jde dolů, třeba u chlapů. Takže pokud nebude živočišná výroba, nebude ani rostlinná, protože bez organiky…

Když se podaří omezit produkci hospodářských zvířat, jak to chce EU, nebude kejda, nebude hnůj. To znamená, že nebudou výnosy, a bude nedostatek rostlinných potravin.

Martina: Nebude kejda.

Zdeněk Jandejsek: Nebude kejda, nebude hnůj, nebude nic takového, to znamená, nebudou výnosy, začnou klesat, a bude nedostatek v rostlinné výrobě. A to by si měl každý uvědomit, že bez organiky v půdě to fungovat nebude. A že bychom to dělali jenom průmyslovými hnojivy? Tak pokud nebude v půdě organika, to znamená, nebude fungovat sorpční komplex, který je v půdě, tak nebudou růst ani rostliny a výnosy klesnou. Jak to bylo před šedesáti lety? Hnojiv byla nula, a výnosy byly oproti dnešku třetinový, takže bude nedostatek všeho. To jsou fantasmagorie, to jsou hlouposti.

To vymyslel Timmermans, a tento člověk, to je fanatik, to není normální člověk. Já jsem se s ním v Bruselu sešel, asi třikrát, nebo čtyřikrát, to jsem ještě ani nebyl šéfem Agrární komory, a tam se připravovaly tyto nesmysly. Jezdíval jsem tam ještě v době, kdy jsme měli společenství velkých podniků, a Martin Hlaváček mi tlumočil do francouzštiny. A mluvil jsem s ním třikrát, čtyřikrát, a tam jsme dělali věci, který jsem dneska s vámi diskutoval, podpory, a jak by Evropa měla fungovat, a proč to tak je, a tak dále. Dneska si myslel, jak to v Holandsku vyhraje, tak odešel, šel do Holandska, a tam ho nezvolili, takže je konečně pokoj. Takový člověk do takovýchto funkcí nepatří.

Takový člověk musí myslet na lidi. Lidé v těchto funkcích by si měli uvědomit, že to mají za to, že mají nějaký morální povýšení od lidí, a měli by mít radost z toho, že je někdo zvolil, a že můžou lidem pomoct. Lidé si je volej proto, že si myslel, že jsou chytřejší, schopnější, a že jim budou pomáhat, že se o ně budou starat. Ale jak se do takovéto filozofie nedostaneme, a půjdeme do funkcí proto, že tam chceme získat peníze, nebo moc – dneska spíš už moc, protože peněz už mají dost z bývalých zaměstnání – tak to bude všechno špatně. Půjde to špatným směrem. My tam potřebujeme dostat lidi, který za život prokázali, že něco dokázali vyrobit, postavit, a předvést, že něco umějí, a že k tomu nepotřebovali žádný zlodějny, nepravosti, a přesto to dokázali. A že na závěr, na sklonku života, do 55 let, mají tolik zkušeností, že chtějí lidem pomáhat. Že chtějí kultuře, národu, vlasti, pomoct. To jsou u mě ti, který to mají řídit. To jsou lidé, kteří by měli sloužit národu, a nikoliv lumpárnám a zahraničnímu kapitálu.

Martina: Pane inženýre Zdeňku Jandejsku, řekněte mi, my jsme tady dnes probrali leccos, a vy jste řekl několik návodů, jak by se dalo pomoci našemu zemědělství, a možná celé evropské zemědělské politice. Jak vidíte rok 2025 v své oblasti podnikání? Myslíte, že dojde na něco z vašich slov? Nebo je zelený vlak příliš rozjetý, takže nadále míří kupředu, bez ohledu na to, co s sebou strhává?

Zdeněk Jandejsek: To je hrozně těžká otázka. Tento vlak je hodně rozjetý. Mám teď zprávy, co komunikuji s některými poslanci, že tento vlak je tak rozjetý, že se to bude těžko zastavovat. Ale myslím, že se to zastaví, protože to nemůže takhle fungovat, protože se v řadě věcí ukazuje, že to bylo krátkozraké a že to jsou hlouposti.

Martina: Zastaví se to, až nám dojde šťáva. Nezastaví se to pravděpodobně dobrovolně.

Zdeněk Jandejsek: Jistě, dojde mu šťáva. Jestli se to může zastavit? Zastavit se to může, ale určitě se to nezastaví v průběhu roku 25, ale může se to zastavit na konci klidně roku 25. Dám příklady: Viděla jste volby v Německu, a to byly jen tři spolkový země. Teď se to ještě posune, takže je nebudou mít jenom země, ale budou to celoněmecké parlamentní hlavní volby. To je jedna otázka. Druhá je volba prezidenta ve Francii. Podívejte se Španělsko. My jsme tam měli od nás hochy, aby se podívali na živočišnou výrobu vepřového. Oni se tím chlubí, mají 40 milionů prasat, což je obrovské číslo, a 10 spotřebují, 30 vyvážejí do Číny. A teď, jestli to Čína zastaví, tak to bude průšvih, zase bude trochu nadbytek, ale to bude chvilka, protože to obrovsky klesá hlavně v Německu. Německo před třemi roky bralo 2 400 000 prasnic, a teď jen 1 400 000, takže Evropa jde tak, jak jste říkala, že to jde úplně všude. Takže si myslím, že k problémům dojde, a budou tak velký, že se to rozklíží a skončí to. Ale jestli to bude v průběhu roku 25, na to nedokážu ani říct názor, protože je tam tolik faktorů, které to ovlivňují. Začíná to v Americe, dále je BRICS, další věci, takže může vzniknout nedostatek vajec a tak dál. Přijde horší počasí, bude neúroda, nic se nedoveze, a tak dál. Takže to se může objevit, a může toho být tolik, že to nedokážu vlastně vyhodnotit. Ale víme, že stav je hodně katastrofální. Jestli budete chtít, tak si pusťte interpelaci našeho pana doktora Davida, velice pracovitý člověk…

Martina: V Evropské parlamentu.

Zdeněk Jandejsek: Měl jsem s ním nejlepší zkušenosti, když jsme něco prosazovali. A on tam právě interpeloval nějakou – nevím už, kdo to byl – přesně s dotacemi, jestli se to změní, a jak to bude dál. Já se s ním docela často bavím, protože on je pracovitý člověk – a to je hlavní věc. A kdybyste viděla ty odpovědi, tak byste si myslela, že ten člověk je z Marsu, že vůbec neví. On mu kladl jasný otázky, on odpovídá na něco jiného typu: „To víte, že to budeme řešit. Na to přijde řada.“ Ale aby řekl jednu konkrétní věc, to ne. Stačí, když si to pustíte – nebo vaši posluchači – a uvidíte, co tam je za velení.

Martina: Říkal jste, že se to musí rozpadnout, rozklížit. Máme my, jako země v tom stavu, v jakém naše zemědělství, chovatelství, sadařství, zelenina je, potenciál být alespoň částečně soběstační?

Zdeněk Jandejsek: Tak už jsem to v podstatě řekl: Pokud by to, co jsem tady celou dobu říkal, napravilo, tak si dovolím tvrdit, že budeme soběstační nejdéle do deseti let – to platí pro vepřový. Do pěti až sedmi let to bude drůbeží. To jsou jednoduché investice. Když bych chtěl něco podporovat, kdybych se vrátil k podporám, dotacím, tak přece nemůžu podporovat, rozdávat peníze, a nic proti tomu nemít. Já můžu říct: „Dostaneš na tuto stavbu 70 procent, a dosáhneš takové výroby, a takové výsledky. Když je dosáhneš, tak já ti to odpustím: Jeden rok tolik, druhý rok tolik, třetí rok tolik. A když to nebudeš dělat, tak všechny peníze vrátíš. Vždyť je to tak jednoduché, na tom není nic složitého. Podniky, když budou vědět, že jsou na tom závislé, že musejí mít určitou prosperitu, že musejí makat, že peníze, podpora budou, ale budou tehdy, když něco dokážou, tak je to za chvilinku vyřešeno. My hodně stavíme, my jsme relativně veliká firma, takže dneska děláme podle žebříčku 26 procent drůbežího masa republikové produkce, a asi tak 25 procent české vepřové produkce, takže jsme velice intenzivní podnik z hlediska živočišné výroby. Aniž byste to věděla, tak jste mě tady hezky zkoušela, takže to bylo dobré. Mně to vůbec nevadí, já vám to rád řeknu. My jsme to nezvýšili ze dne na den, my jsme v roce 90 začali z nuly, takže já tohle znám.

Chceme dělat celoroční produkci zeleniny ve sklenících, kam budeme vhánět kysličník uhličitý, aby to líp rostlo. To jsou fakta, to se normálně dělá.

Martina: Vy dnes máte 2 000 zaměstnanců.

Zdeněk Jandejsek: 2 500. Máte stará čísla.

Martina: Tak promiňte: Kdo chvíli stál, již stojí opodál – zatímco Jandejsek roste.

Zdeněk Jandejsek: To je o tom, že se musíte trochu zadlužovat, a to není moc dobře, i když zadlužení není tak vysoké. Banky nám zatím furt nabízí peníze, každý týden někdo, to není problém si dneska půjčit peníze pro nás – máme 12 miliard obratu. Takže 12 miliard zemědělské prvovýroby, a v potravinářském průmyslu, bez jakéhokoliv jiného průmyslu, to myslím, že je docela zajímavé číslo. A myslím, že krmíme vepřovým čtvrtinu z našeho, a zrovna tak s drůbežím. Ale pozor na to, máme jenom 57 procent drůbežího, ale 43 procent dovážíme.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, je začátek roku, začátek roku 2025, jaké máte přání? Jako podnikatel jste dosáhl mnohého, jako Zdeněk Jandejsek máte děti, které jdou ve vašich stopách, rodinu. Řekněte mi, když to takto nasčítáte, co je ještě před vámi jako nějaké přání, sen, vize?

Zdeněk Jandejsek: Tak z mého hlediska potřebuji akorát zdraví. Děti to postupně přebírají, dělají už hodně, a já jim samozřejmě říkám, že ještě musejí hodně chleba, tvrdých krajíců spapat, než dostanou zkušenosti, protože zkušenost je obrovská část úspěchu. A pokud je nemáte, tak naděláte chyby. Já jsem je taky dělal, ne, že nedělal. A co se týká cílů, tak do roku 26 chceme uzavřít činnosti, vepřové, drůbeží, a tak dál, a nebudeme je rozšiřovat. Ale chceme se pustit do toho, co nám tady chybí, tedy rádi bychom začali dělat celoroční produkci zeleniny ve sklenících, kam tedy budeme vhánět kysličník uhličitý, aby to lépe rostlo – to jsou fakta – to se normálně dělá. Když si najdete ty, co dělají skleníky, co už tady s tím začali, to tak je. Myslím, že jsme docela blízko u Prahy, takže tam zelenina bude potřeba, a měli by mít zeleninu čerstvou, a měli by jí mít všichni dostatek. Takže to je mé přání, ale já už se tím zabývat nebudu.

Martina: Nejpracnější část zemědělské výroby. Podle mě.

Zdeněk Jandejsek: Takže všechno se bude dostávat do, jak tomu říkají – kdybyste si pustila pana Blahynku – kontejnerová výroba, průmyslová kontejnerová výroba rostlinných produktů. Takže bychom chtěli začít nejdříve se skleníkem, a na kontejnery ještě počkáme, toho se už nedožiji. Ale to by se mi moc líbilo. A ještě bych před to předřadil to, aby skončily nesmyslné režimy, které tady v Evropě jsou a které jsou postavené na genderových nesmyslech a těchto výmyslech, který nejsou k uvěření. A aby se Evropská unie buď transformovala, nebo to rozpustila, abychom ji pak začali za x let dávat dohromady, až začnou fungovat země, začnou tam fungovat zákony, nastaví se tam lidi, který se nebudou volit nesmyslnými stranami, jako je to dnes, kdy nikdo neví, jestli je pravicová, levicová, nebo jaká je, hlavně aby se dostala k moci. My tam potřebujeme dostat lidi, jak jsem tady řekl, kvalitní lidi k vládnutí, kteří svou kvalitu prokázali. Prokázali to tím, že je za nimi nějaká práce, a na práci, kterou dělali, nepotřebovali nakrást peníze. Takové lidi tam dejme. To by bylo moje úplně největší přání.

Martina: Pane Zdeňku Jandejsku, vidím, že máte do nového roku velkolepá přání. Nejprve vyměnit většinu evropských vlád, a hned pak vlítnout na zeleninu. Tak ať se vám daří. Já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za svěží závan selského rozumu. Díky moc.

Zdeněk Jandejsek: Já děkuji, bylo to prima, škoda, že jsem vám utíkal od otázek, protože mě vždycky napadlo v souvislosti s tím něco ještě dalšího. Takže se omlouvám, že jsem vám to tak trošku rozbíjel.

Jarmila Klímová: Já děkuji za pozvání, nebo je mi velkým potěšením. Díky.

Martina: Člověk by se s psychiatrem z logiky věci bavil o individuálních problémech, které lidi souží – ale my se dnes budeme bavit i o celospolečenském tlaku na lidi. Je to skutečně tak, že tlak společnosti, určitá témata, doktrína, nebo řekněme ideologie, může způsobit lidem potíže takového rázu, že jejich psychické problémy jsou si podobné jako vejce vejci?

Jarmila Klímová: Podívejte se, v podstatě není možné, aby tlak na psychiku neměl vliv, protože člověk je od základu tvor společenský, a každý z nás se pohybuje, ať už v užším, nebo širším, sociálním poli, kam tato témata zkrátka dosahují. V podstatě, ať se potkáte s jakýmkoliv člověkem – bližším, vzdálenějším, kamarádem, můžu říct i klientem – tak se čím dál tím víc společenská témata prokreslují do našich dialogů, protože lidé sami tento vliv vnímají, velmi konkrétně ho cítí, a ptají se mě, jak si s tím mají poradit: „Paní doktorko, co mám dělat, když na mě útočí toto a toto? Já už nemám komu věřit. Už nevím, na koho se obrátit. Mám pocit, že se svět zbláznil, a potřebuji někde najít nějaký bezpečný záchytný bod.“ A takových bezpečných záchytných bodů já sama také vidím čím dál tím míň, protože nejenom že se v širokém sociálním poli komunikuje obrovský množství témat, ale tato témata jsou velmi často protichůdná. Najít něco, čemu by se dalo říkat „pravda“, je čím dál tím obtížnější, a pokud se z toho člověk nechce – do slova a do písmene – zbláznit, a zároveň nechce zůstat zcela izolován, musí v rámci pudu sebezáchovy pořád hledat, co mu dává smysl, co mu nedává smysl, co se mu jeví jako trochu rozumný postoj, trochu rozumný názor. A zároveň nesmí zavírat oči před zvěrstvy, která se ve společnosti komunikují, protože to je trochu pštrosí politika, kterou vidím u určité sociální skupiny obyvatelstva. Nechci být ošklivá, ale to jsou sluníčkáři, kteří říkají: „Nedávejte tomu energii, a tak dále.“ Ale když to budeme ignorovat, nebo když před tím budeme zavírat oči, tak sice po nějakou krátkou, opravdu krátkou inkubační dobu proti tomu sice budeme imunní, ale zároveň si musíme uvědomit, že svou pasivitou a mlčenlivostí napomáháme šíření těchto záležitostí.

Martina: Jarmilo, promiň, že tě přerušuji, protože ty jsi ve své odpovědi už řekla náměty asi na dalších pět otázek.

Jarmila Klímová: Omlouvám se, že předbíhám.

Dnešní ideologie útočí na lidskou podstatu, na základní hodnoty, třeba tématem LGBT. Normální člověk se opírá o základní biologickou identitu, že je jen muž a žena.

Martina: Rozebereme to postupně. Všechno, co jsi teď řekla, zvednu, ale přeci jen se ještě zeptám: Každá generace má vždy dojem, že teď žijeme těžkou dobu, nebo že teď se věci zhoršují a podobně. A já jsem to vlastně predikovala ve své otázce tím, jestli se současná ideologie propisuje do našeho psychického stavu. Ale ty v jiných rozhovorech, ve svých odpovědích zdůrazňuješ, že už od začátku své praxe – už třicet let zpátky – jsi registrovala, že tví kolegové psychiatři říkají, to je nevídané, jaký je nárůst psychických poruch, psychických traumat, nebo subjektivních psychických potíží. V čem to tedy je? Je současnost v něčem horší, nebo je to prostě proces?

Jarmila Klímová: Hele, každá doba čelí nějakým společenským deviacím, nějaké politické, ideologické masírce. V tomto ohledu nemůžeme – nebo bychom se asi neměli – uchýlit k lacinému hodnocení typu: To za našich mladých let nebývalo. Ale některé věci opravdu za našich mladých let nebývaly – byť jsme tady čelili komunistické ideologii, a nevím čemu všemu – tak přece jenom dnešní doba je trošičku ďábelštější ještě v tom, že se útočí na nejzákladnější lidskou podstatu, na nejzákladnější lidské hodnoty. A to je – asi teď neřeknu pro nikoho nic nového – třeba LGBT tematika.

Martina: To znamená nejzákladnější biologickou podstatu a nejzákladnější hodnoty společnosti?

Jarmila Klímová: Podstatu, o kterou se normální člověk opírá. Tedy, když dělá dělníka ve šroubárně, a nemusí zrovna číst Vergilia v originále, tak mu nikdo nezpochybňuje, že je muž, nikdo nezpochybňuje jeho základní lidskou a biologickou identitu, nikdo ho nenazývá bílým šovinistickým rasistou, když se negativně staví k násilnostem, které se třeba nyní dějí v Evropě díky masivní migraci. Za naší generace bylo legitimní přiznat, že se mi nelíbí, když někdo někoho vraždí, když někdo někoho znásilňuje – toto jsme ještě mohli svobodně říkat. Teď se tady dostáváme k tomu – možná to jenom navazuje na citát, který jsi četla na začátku – že lidi obrovským způsobem traumatizuje, že už ani nevědí, jestli se mohou svobodně vyjádřit ke zlu, které je zcela transparentní. To znamená, že se k němu buď vyjádří, to znamená, že jsou věrni nějaké své humánní výchově, nějakým svým hodnotám, ale už jim hrozí, že za to budou nějakým způsobem popotahováni, perzekuováni, nebo se k tomu nevyjádří, protože autocenzura, protože se zkrátka už celkem pochopitelně bojí, co se na ně sesype. Nebo – a to je nejhorší varianta, nebo já to považuji za nejhorší variantu – rezignují na poukazování na tyto věci. A já často vidím – a v tom je největší hrůza – že na to rezignují ve svém jádru.

Mnozí lidé dnes kanibalizují své interní hodnoty, svou svébytnost a identitu, aby takzvaně měli klid, a opravdu si raději už nic nemyslí a nic neříkají k tomu, co se děje

Martina: Sami sebe přesvědčí?

Jarmila Klímová: Sami sebe přesvědčí, že není potřeba na to reagovat. V podstatě kanibalizují své vlastní interní hodnoty, aby měli – takzvaně – klid. Mám jednoho klienta, se kterým občas takhle narazím na tyto otázky, a on mi na to řekne: „Ale já jsem optimista, já to tak nevidím.“ Ono je hezké být optimistou, ale to, co on nazývá optimismem, optimismem v mém vidění není. Já si myslím, že to je sebezáchovný alibismus, aby nemusel sám sebe konfrontovat, a vytvořit v sobě nějaký legitimní postoj, protože je to nepohodlné, protože to těmto lidem za to nestojí. Jsou to lidé, kterým se ještě před nějakou dobou říkalo „mlčící většina“, a já myslím, že mlčící většina se pomalu zmenšuje, což je dobrá zpráva. Ale mlčící většina si alespoň něco myslí – sice doma v kuchyni u sporáku, ale svobodně. Ale to, co já vidím, je to, že oni si o tom raději už nic nemyslí, což považuji za kanibalizaci svébytnosti a identity těchto lidí.

Ve školách píše dětem testy umělá inteligence, a učitelé to tolerují. Bakalářské, magisterské, doktorské práce píše AI, která ji potom také posuzuje. Lidský prvek se vytratil.

Martina: Jarmilo Klímová, z toho, co jsi teď popsala, by mě zajímalo, jestli tvé pacienty, okruh pacientů, tvoří spíše lidé, kteří ideologii vnímají, myslí si o tom něco, a třeba to i říkají, nebo o tom mlčí, ale něco si myslí? Nebo ti, kteří to v sobě potlačili, popřeli, protože z hlediska psychiky by vlastně mohli být šťastnější.

Jarmila Klímová: Já mám dneska v podstatě to štěstí, že ke mně už se hned tak někdo nedostane, respektive lidé vědí, ke komu jdou. A já tedy můžu říct, že drtivá většina lidí, kteří za mnou přicházejí, minimálně vnímá sociální devastaci, ideologickou devastaci – která už není jenom sociálně ideologická, ale je to už politický marasmus, ekonomický zvěrstvo, které je nám předkládáno jako světlé zítřky – a jsme spolu víceméně, ne na stejné, ale na podobném naladění. Ale samozřejmě, že ne všichni. Často se mi třeba stane, že v rámci naprosto nevinného terapeutického rozhovoru se otevře nějaké toto téma, protože třeba dotyčný člověk říká: „Já ve své rodině…“ a teď tam o něčem debatujeme, a já na to zareaguji, a tento člověk říká: „Vidíte, paní doktorko, já se o tom bojím skoro přemýšlet.“ On to nezavrhuje, ale dává mi velmi autentickou zpověď, že se bojí přemýšlet, protože cítí, že mu to hrubým způsobem naruší bazální životní komfort.

Uvedu ještě jeden takovýto příklad, který možná taky přesahuje do něčeho, co už máš připraveno, takže se omlouvám, ale jede mi tam tato asociace – postoj k umělé inteligenci. Já nevím, kolik let je to zpátky, osm devět, nevím. Nechci tady ze sebe dělat bůhví jakého vizionáře, ale začala jsem před touto dobou hovořit o tom, že jedno z nejožehavějších témat k veřejné diskusi bude využití – lomeno nebezpečí – rozšiřování umělé inteligence. Tak jsem zase byla za blázna, a tak dále, co že to tady sýčkuji. Ale neuběhla zas tak dlouhá doba, a dneska už vidíme, jak práce s umělou inteligencí, která je pro některé – nevím, jak to říct – řekněme naivně optimistické občany, je tématem k novému, inspirativnímu, komunikačnímu procesu s IT technologiemi. A já na to nemám co říct, protože oni nevidí ani za třetí, ani za první roh, prostě nikam. A teď vidíme, jak se její využívání propsalo třeba do školského systému, kdy dneska děti píšou úlohu, domácí úkoly, podle umělé inteligence, dokonce píší testy ve škole podle umělé inteligence, protože mají dovoleno mít zapnutý chytrý telefon na klíně – a učitel to ví, a víceméně to tak nějak toleruje. Dobře. A pak se dostáváme k vyšším vzdělanostním úrovním, a to jsou třeba bakalářské, nebo magisterské, doktorské práce. A zrovna teď chodí hezká synchronicita: Minulý týden u mě seděl jeden moudrý vzdělaný pán, který dělá externího lektora na raději nejmenované vysoké škole, a nějak jsme otevřeli toto téma, a on říká: „Děti normálně posílají práce napsané umělou inteligencí.“ A já se ho ptám: „Prosím vás, a to ty docenty a lektory neirituje, neuráží? Oni to tolerují?“ A on mi na to řekl něco, co mě úplně srazilo za židle. On říkal: „Ne, oni totiž posouzení této práce zadají také umělé inteligenci.“ A já si říkám: A kam se v tom vytratilo jádro vzdělanosti?

Martina: Vědění.

Jarmila Klímová: Vědění. Takže jedna umělá inteligence něco napíše, a druhá umělá inteligence jí na to odpoví. To znamená, že vlastní tvůrčí potenciál, humánní, lidský, už v tom nehraje vůbec žádnou roli, a všichni se tváří, že to je v pohodě? Já v tom vidím katastrofu.

Současnou ideologii předcházela jiná: Že máme právo být šťastní, veselí, spokojení. A když máme psychické trable, smutky, úzkosti, vezmete hned léky, abychom zase byli radostní.

Martina: Zdá se, že náš dnešní rozhovor neopustíme veselé. Ale pojďme se přeci jen vrátit na začátek, protože ty řetězíš další jevy, které současnost přináší, a pojďme se podívat ještě na fenomén: radikální ideologie versus psychika lidí. Protože teoreticky by se mohlo zdát, že člověku, který přistoupí na ideologii – když se budeme bavit třeba o západní, progresivistické ideologii – je lehčeji, protože každá ideologie má odpověď na vše. Ty jsi na začátku mluvila o tom, jak člověk musí neustále konfrontovat sebe sama, své postoje, své myšlenky, ale taková ideologie tě tohoto zbaví, protože když je opravdu dobře propracovaná – což tato je – tak ti nabídne naprosto jasnou, nepochybující odpověď, na každou oblast tvého života.

Jarmila Klímová: Můžu?

Martina: Musíš.

Jarmila Klímová: Omlouvám, ale já mám někdy šílené asociace. Já potřebuji, nebo mám touhu, se chytit tvého slova „lehčeji“. Mně se okamžitě vybavila scéna z pohádky Nesmrtelná teta…

Martina: Tak to se mi ulevilo…

Jarmila Klímová: Tam fantastickým způsobem hraje Jaromír Hanzlík, a teď mu tam odeberou mozek, a on říká: „Tak se mi ňák ulevilo.“ A myslím, že s touto lehkostí, bez přítomnosti propracovanosti práce šedé mozkové kůry, se určitě těmto lidem žije lehčeji, protože je to strašně snadné. Protože oni v rámci ideologického vábení nemají potřebu to zkoumat, nemají potřebu do toho vstupovat s jakýmkoliv kritickým myšlením. Oni kvůli této všeobjímající, láskyplné ideologické barvotiskovosti zůstávají zcela pasivní v jejím vleku, a jakéhokoli osobnostního, názorového vstupu, který by to, nedej bože, jakkoli naboural, se velmi radostně zbavují.

Myslím, že není úplně samo sebou a že to mohlo začít být úspěšné, nebo je úspěšné, právě na základě toho, že tomu dlouhá léta předcházela jiná ideologie, a to ideologie, že máme právo být šťastní, že je normální být veselý, spokojený, a že když, nedej bože, máme nějaké psychické trable, smutky, úzkosti, tak se na to hned vezmou nějaký léky, abychom zase byli radostně rozesmátí. A tyto ideologie jsou jenom pokračováním této naivní rozesmátosti, kterou společnost povznesla na jakési semi-náboženství nesnesitelné lehkosti bytí, bez obtížného přemýšlení. A proč na to nenastoupit?

A navíc, podívejme se, kdo na to naskakuje nejvíc? Aniž bych tady chtěla glorifikovat období před 89. rokem, ale díky tomu, že jsme ho zažili poměrně už v dospělosti, minimálně rané dospělosti, tak jsme byli vycvičeni číst mezi řádky, mít kritické myšlení vůči tomu, co se nám předává, vědět, že k něčemu se budeme stavět tak, aby nás nezavřeli – jasně – ale sami si o tom vevnitř myslíme něco jiného. Takže pro nás je tento proces vnitřního kritického vhledu naprostou součástí našeho mentálního procesu, takže s tímto vnitřním, kritickým pohledem budeme rozebírat všechny jevy, které se nám ve společnosti předkládají. Kdežto lidé, kteří s radostí nasedají na tyto, řekněme, simplexní ideologické kontexty, tuto průpravu bohužel nemají. Ne nadarmo jsou to lidé, kterým je dneska nějakých dvacet pět, až třicet pět let, kteří byli odchováni, řekněme, v devadesátých letech, kdy to opravdu vypadalo, že se nám říká nějaká pravda, kdy to opravdu vypadlo, že všechno je dobré, je světlé a uchopitelné.

Až přestanou dotace pro neziskovky, uvidíme, kam odhopkají ideologičtí neziskoví mazánkové, a zda se budou živit prací, nebo propadnou depresím a zhroutí se jim svět.

Martina: A nebo, že aspoň můžeme polemizovat a pochybovat, když se nám to nezdá.

Jarmila Klímová: Přesně tak. A pozvolna se přešlo na toto simplexní uvažování, které je zproštěno jakýchkoli filozofických hloubek, a je pohodlné v něm plout. Já jsem teď moc zvědavá na to – už zase předcházím – až tady přestanou být dotace pro určité neziskovky, kam všichni tito ideologičtí mazánkové radostně odhopkají, a jestli se budou muset živit nějakou prací, nebo jestli propadnou depresím a zhroutí se jim svět. To bude další velký společenský ukazatel.

Martina: To bezesporu bude. A jak tomu říká docentka Švihlíková: „Lidé špatně reagují na to, když někdo boří jejich vyprávěnku.“ A poté, co vidíme poměrně zásadní politickou změnu v Americe, která přišla zároveň s volbou Donalda Trumpa prezidentem, tak vidíme velkou ideologickou změnu, protože, jak už jsem říkala v úvodu, Donald Trump částečně svou kampaň postavil na tom, že chce s progresivistickou ideologií, kterou poslední desetiletí razil Západ, zatočit. Jak vnímáš ty toto tažení Donalda Trumpa proti ideologii, proti genderismu, proti LGBT, a dalším symptomům, které přinesla, včetně Green Dealu, zelená energie?

Jarmila Klímová: Myslím, že v Evropě to bude velké mrzeníčko. Už to začalo. Teď vidíme, jak otáčejí s tím: „Aha, musíme si to přepracovat.“ A z toho je mi taky na zvracení. Ale toto jsou samozřejmě věci, kterým bychom chtěli rádi tleskat. Tak, ježíšmarjá, jestli zase máme mít dvě pohlaví, tak hurá. Jestliže nebudeme likvidovat evropský prosperující průmysl, nebo aspoň zachráníme ty trosky, který tady jsou, tak samozřejmě taky hurá. Jde o to, jestli věci, které jsou hodně viditelné, které se hodně líbí, které máme tendenci nadšeně přijímat, protože jsou hodny ohodnocení, zase trošičku – ale já jsem paranoidní, i když po mně nejdou – nejsou jen nálepkou, nebo odvedením pozornosti od toho, a za oponou se zase nebude dít všechno růžově. Protože každé hurá nadšení po nějaké době otevře i odvrácenou stranu. Takže se bojím, abychom se zase za nějakou dobu moc nedivili.

Nedávno se mě v nějakém rozhovoru paní redaktorka ptala, co si myslím o Západ versus Východ, a naprosto neadekvátně se mě zeptala: „Paní doktorko, co myslíte, bude válka?“ Ježíšmarjá, kdo já jsem, abych na to odpovídala? Ale já jsem tenkrát řekla: „Víte co, já nemám ráda ani ty na Západě, ani ty na Východě, protože vždycky musíme počítat s tím, že jejich mocenské zájmy – na které mají samozřejmě legitimní nárok – tady nejsou od toho, aby nás zachraňovali. Ale jestli si Trump bude budovat prosperující Ameriku, tak ježíšmarjá, je to jeho země. Ale nemyslím si, že my z toho budeme mít nějaký transgalaktický prospěch. My se maximálně můžeme chytit toho, co nás z jeho počátečních, velmi hezky manifestovaných proklamací může trochu vrátit k normálnímu myšlení, trochu nás zase může vrátit snad k beztrestnému, aspoň doufám, vyznávání tradičních hodnot a logických věcí. A myslím, že bychom si měli dát pozor na to, že se tam vždycky může objevit něco, co je za tím pečlivě schováno, protože to tak vždycky bylo.

Martina: Zatímco všichni protestující zemědělci v Evropě působili jako jeden muž, tak u nás se to tříštilo. Řekněte mi, co si myslíte, že bylo důvodem toho, že jste byli tak roztříštěni? Na jedné straně byla Agrární komora, pak se od toho zase někdo distancoval, a působili jste velmi nejednotně.

Zdeněk Jandejsek: Tak, nejednotně. To je účel, to byl účel vůbec politiky od roku 90. U nás máme Agrární komoru ze zákona, a tam jsem seděl 3,5 roku. Pak máme Zemědělský svaz, ten je velice silný, protože má lidi, kteří sedí v Agrární komoře, takže jsou většinou, ne všichni, ale většina jich je v Zemědělském svazu – to jsou bývalá družstva, a pak jsou tady spolky, které hrají na to, aby dostaly peníze, a nemusely toho moc udělat, a tak. Takže jsou asi další tři spolky. Tento stav se udržoval záměrně. Já, když jsem tam byl, jsem to chtěl sloučit, ale kdybyste viděla, jak jsem dostal za uši, jakože jak si vůbec můžu dovolit to slučovat.

Ale vy jste řekla to nejpodstatnější: Zemědělci by měli táhnout všichni za jeden provaz a sjednotit se. Bohužel, někdo může dostávat 20 000 na hektar, třeba když nebude nic dělat, neprodukovat, a někdo dostane 1 700 korun, jako teď třeba naše podniky dneska dostanou na hektar zhruba 1 700, 1 800 korun ze složky na plochu. Nemluvím o příplatcích, které jsou vyčleněné zvlášť, a dávají se pak třeba na živočišnou výrobu, na wellfare, a tyto věci. Takže základní složka, která je na plochu. Takový je stav. Když se přihlásíte do bio, a máte 150 hektarů, tak dostanete třeba až – nevím kolik to dělá – asi od 14 do 20 000. A když tam děláte cokoliv, pšenici, kukuřici, tak dostanete v těchto podnicích kolem 2000 hektarů kolem 1 700 korun. Není to bláznovství? My přece chceme produkovat co nejlacinější potraviny.

Martina: Tady byla tendence podporovat malé výrobce.

Zdeněk Jandejsek: Já bych neřekl, že malé.

Martina: Ne?

Zdeněk Jandejsek: Malé – patří tam také malí, ale jsou to i velcí, kteří nic nedělají. To znamená, že když se přihlásíte do ekologie, a sekáte jednou za rok trávu, tak vás to stojí dva tisíce, a dostanete třeba 12 000, a to všechno jde do kapsy. A to jsou voliči těch, který tomu teď vládnou. Tak takhle to je nastavené. Já vám můžu promluvit o tom, jaký se dělají výsledky, co se dá vyrobit, jak to funguje. Ale když vyrobíte kilo laciněji o pětikorunu, třeba maso, a dostanete dotaci tři koruny, a ten, co je tady za hranicemi, dostane dvacet, patnáct korun, a teď jste s ním na trhu – tak jak si můžete konkurovat? A to ne proto, že to neumíte – výsledky, které mají třeba podniky, jako jsme my, nebo podobné podniky, abych nemluvil jenom o nás – mají nadprůměrné výsledky. A to znamená, když mají nadprůměrné výsledky, mají i nižší ceny, protože toho vyrábějí víc za stejných podmínek, ze stejné půdy, ze stejného vašeho. Takže my už jsme v situaci, že my to chceme tady dostat až na kolena. To není hospodářská politika – to je hospodářská politika současné vlády. A ty vlády předtím…

Martina: Myslíte si, že to dělají z nevědomosti? Nebo, že to dělají záměrně?

Zdeněk Jandejsek: Velkou část dělají záměrně, a některé věci dělají z nevědomosti. Blbosti, které se dělají – třeba úhor, který je postavený z Unie – si Francouzi vyřešili hned. Ti to udělali hned tak, že úhor nemusíte, když budete dělat třeba jetele, to znamená bílkovinné plodiny. Ale oni je dělají, ale mají čemu to dát ke krmení. Ale my jsme tady všechno zrušili.

Martina: A musíme nechávat ležet pole úhorem, ano?

Zdeněk Jandejsek: Je to vidět, je to zvěrstvo. Marie Terezie zrušila úhor, nebo úhory, které byly před Marií Terezií. Ale proč byly?

Martina: Protože se tam pěstovalo seno, a to se dávalo zkrmovat dobytku, ne?

Zdeněk Jandejsek: Přeci to víte. A to nejste zemědělec a rozumíte tomu. Byly většinou tři hony, nebo čtyři, a na těch byly, já nevím, brambory, obilí a pšenice, nebo něco takového.

Martina: Zelenina?

Zdeněk Jandejsek: Zelenina ne. Obilí tam bylo dvakrát. Na dvou bylo obilí, na jednom brambory, a úhor. A úhor byl proto, že se na úhoru pásly krávy. Úhory byly třeba ve vesnicích dány najednou, každý si něco zoral, a na tom byli obecní pasáci, a ti pásli. A všechen hnůj, který tam zůstal, zúrodňoval půdu tím, že se tam páslo. A my jsme udělali takové úhory, že tam necháme vyrůst všechen binec, to znamená šťovíky, bodláky, bordel, některé rostliny, které mají látky, které jsou pro nás nepříznivé. To tam necháme, a jednou za rok to sesekáme, a dáme to do kompostu, a znova to rozvezeme na pole. My si tím vlastně ničíme to, co je v pořádku. Takovou hloupost může udělat akorát ministr, který neví o světě.

Pan premiér, ministr, chodí na velvyslanectví Spojených států pro úkoly

Martina: Pane inženýre Jandejsku, ale já bych tohle chápala, kdyby tady byla vize, že někdo přišel za nejmenovaným ministrem, před dvaceti, deseti, lety, nebo teď, a řekl: „Poslyš, když naši republiku zemědělsky položíš, tak my tady budeme dodávat to, nebo ono, a ty si přijdeš na takové a takové peníze.“ Ale to se mi zdá nepravděpodobné, protože v tom případě by to byl dědičný hřích, který převezme další ministr, nebo každá další vláda převezme, a dále mu slouží.

Zdeněk Jandejsek: Krásně jste to řekla. Tak to je. Vždyť si pan premiér, ministr, chodí na velvyslanectví Spojených států pro úkoly. Já neříkám, že to dostali za peníze, a kolik, to nevím, nebo to dělají proto, že se chtějí zavděčit, nebo proč to dělají. To nedokážu posoudit, protože to nevím, nebyl jsem u toho. Ale zkrátka toto řízení pro vzdělaného člověka s praxí je – jak jste říkala, dědičný hřích. My jsme v celých potravinách soběstační pouze na 50 procent. Někde děláme 100, někde děláme 20 procent. My jsme byli vývozcem drobného ovoce, to znamená angreštu, rybízu, a těchto věcí.

Martina: Exportéři brambor.

Zdeněk Jandejsek: My jsme byli exportéři, a my dneska máme 10, 15 procent, a všechno se dováží. Třeba borůvky, i když borůvky se tenkrát nedělaly – a ty se vozí i z Chile. Takoví jsme frajeři. No tak nebudeme borůvky mít, tak je budeme mít jenom v létě. Nic se neděje.

Martina: To by se dalo přežít, akorát že jsme byli exportéry brambor, a nyní jsme na 60 procentech, a brambory zdražily o 88 procent.

Zdeněk Jandejsek: Šedesát procent? To máte dobré číslo – ale to jsou brambory ve slupce. Když přepočítáte všechno, to znamená lupínky, různý pochutiny z brambor, a ještě komponenty do knedlíků, knedlíky, a tyto bramborové věci, tak když se to všechno započítá, tak jsme soběstační jenom na 40 procent. Čili na 60 jsme jenom v bramborech ve slupce. Ale protože výrobků z brambor děláme tak málo, a obrovské množství dovážíme, tak když to celé spočítáme dohromady, tak jsme na 40 procentech. My si tady lžeme, vyprávíme, že ve vepřovém jsme soběstační na 45 až 50 procent, ale my jsme soběstační na 34 procent. Předevčírem jsem to počítal.

Martina: To mi opravdu trošku připomíná minulý režim, kdy se říkalo: Stavební podnik staví sídliště, nějak to nevychází, o víkendu se sejdou ekonomové, nandají klotové rukávy, začnou počítat, a zjistí, že plní na 118 procent, a nikomu nevadí, že to sídliště nestojí. Vy jste několikrát kladl za vzor to, jak vedou zemědělství třeba ve Francii, nebo v Německu. Oni tam stávkovali, ale působili – na rozdíl od našich zemědělců – jako jeden muž. Povězte mi: Vyvzdorovali si něco tito zemědělci v okolních zemích? A co jsme si vyvzdorovali my?

Zdeněk Jandejsek: Tak oni si toho taky vyvzdorovali málo, taky si myslí, že je potřeba ještě pokračovat. V Německu se zrovna připravují nějaké nátlakové akce.

Mercosur jsou země Jižní Ameriky, které by sem měly dovážet potraviny. Když budeme dodržovat Green Deal, nebudeme potravinově soběstační.

Martina: Zase stávka?

Zdeněk Jandejsek: Jak brzo to bude, to nedokážu odhadnout. Ale samozřejmě, všechno se nedá. Ale zlepšila se řada věcí, pro které stávkovali. Ale je tam problém Mercosur, to jsou země Jižní Ameriky, který by sem měly dovážet potraviny. A je to nastavené tak, že to tady v celé Evropě je potřeba oslabit, a když budeme dodržovat Green Deal, tak nebude soběstačná ani Francie, ani Německo, a budou se sem potraviny vozit. My třeba 80 procent, a oni třeba 20, to jsem dneska odhadl od oka, ale nedokážu to říct přesně. Ale takto se připravují smlouvy, že my tam budeme z Evropy vozit auta – tedy podniky, které jsou dneska na kolenou – třeba volkswageny – a jako reciprocita sem půjde maso, a všechno další. Kdo na tom bude vydělávat? Myslíte, že někdo z lidí, nebo z nás? To bude dovážet akorát zase finanční globální kapitál. To znamená, že z normálních podniků, třeba potravinářských, nebo obchodních, normálních malých podniků, by to nemohl nakoupit nikdo, když se na loď vejde 500 až 1 000 kontejnerů. Taková loď nepojede prázdná, musí být plná. Takže to zase budou kupovat jenom ti, kteří je ožebračují tam, a dovezou to sem, a tady si dají ceny, jaké budou chtít, a prostě z toho budou profitovat. Je to všechno dělané jenom pro globální byznys, k ničemu jinému to není. A proto se musí společnost změnit.

Já nejsem žádný obdivovatel Ameriky, já tam byl aspoň dvacetkrát, takže vím, co je Amerika. Ale zase, je to jenom můj pohled, jenom já taky nemůžu říct, že všechno vím. Určitě nevím. Ale vím, co je, nebo aspoň si myslím, že vím, co je zhruba Amerika. Takže Zelený úděl není dělán proto, aby se pomohlo lidem. Mluvit o tom, že kysličník uhličitý škodí, to ať si jde někdo promluvit s lidmi, kteří nečekají na granty – protože ti budou říkat, že to tak je – ale s lidmi, kteří o tom něco vědí, a ti vám řeknou, že to je hloupost na sedmou.

Martina: Tak já myslím, že…

Zdeněk Jandejsek: Já furt někam utíkám.

Martina: To je v pořádku.

Zdeněk Jandejsek: Musíte mě zastavit.

Martina: Já se občas snažím s nějakou otázkou prosadit. Ale v tom, co jste teď říkal, že se sem má vozit maso z Latinské Ameriky, mně nedává logiku jedna věc, a to, že naše firmy budou muset nově plnit třeba směrnici CSRD, která ukládá povinnost poskytovat údaje o uhlíkové stopě. A přibude i směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti, která má vést k jejich větší odpovědnosti v prosazování lidských práv a ochraně životního prostředí. A já pořád nevím, jakým způsobem pomůžeme životnímu prostředí, když budeme vozit maso tisíce kilometrů daleko?

Zdeněk Jandejsek: My mu nepomůžeme, ale zase vyinkasujeme od lidí peníze. Potřebujeme lidi zase nějakým způsobem zregulovat.

Martina: Ale do Evropy budete moct importovat hovězí maso pouze v případě, když doložíte, že kráva nebyla krmena sójou vypěstovanou na odlesněné půdě po roce 2020.

Zdeněk Jandejsek: A kdo to prokáže, můžete mi říct?

Řídíme zemědělství tak, že vymýšlíme hovadiny Zelného údělu, a rušíme tady chovy drůbeže. Ale spotřeba vajíček stoupá, takže se prohlubuje nedostatek.

Martina: Jistě celá armáda úředníků a komisí.

Zdeněk Jandejsek: Neprokážou nic. To jsou všechno jenom hlouposti. To je jenom nastavené tak, že to všechno bude mít nějakou cenu a že to bude mít nějaký vliv. Ale to všechno vůbec není pravda. Ale abych tedy dal něco, co lidé pochopí, tak u nás se vyváží každý rok téměř 50 procent obilí. A vepřové, vajíčka a normální výkrm brojlerů, to jsou monogastři, kteří se krmí jenom obilím, a přidá se tam nějaká sója, vitamíny, a tak dál. A my to zrno vyvezeme za pár halířů, za 3 000, za 3 500 korun, a pak dovážíme produkci s přidanou hodnotou, místo toho, abyste tady podpořili výrobu vepřového a drůbeže. V drůbeži jsme na úrovni 57 procent, u vajíček jsme na 55 procentech soběstačnosti. Takže my to řídíme tak dobře, že vymýšlíme hovadiny ze Zeleného údělu, a rušíme tady chovy drůbeže – myslím tím hlavně vajíček a drůbeže – ale spotřeba stoupá. To znamená, že se prohlubuje nedostatek. My třeba děláme drůbeže asi 26 miliónů, a ještě zvyšujeme, a tak dále, ale jsou podniky, které si s tím nedělají starosti, protože tam vydělají nula, takže do tohoto rizika vůbec nejdou, a jdou od toho, výrobu nezvyšujou, a tak dále. Ale my nejsme schopni říct, že obilí nebudeme vyvážet, vždyť je to tak jednoduché.

Martina: A nakrmíme si své slepice.

Zdeněk Jandejsek: Svoje slepice, a budeme mít vajec, kolik budeme potřebovat. Vždyť je to směšné. Na Slovensku stojí vejce deset korun – to jsou informace ze včerejška. Jedno vejce deset korun. U nás sedm, nebo kolik.

Martina: Pokud nekupujete od hrabavé slepice, která si vykračuje po dvorku – to stojí deset, jedenáct.

Zdeněk Jandejsek: To vám můžu vyprávět všechny podvody, když budete chtít. Vyrobit vajíčko dneska stojí tři koruny. Takže počítejte: 15 procent jsou náklady prodeje, to je 40 halířů, to máme 3,40. A kdyby si nechali 3 procenta, a 12 procent DPH, tak to je 15 procent k tomu, to je tedy dalších 45 halířů. Takže tady může být vejce za 3,80, ale dáváte za něj 7, 6,80, 6,30.

Martina: Já jsem možná nepostřehla, kdo mě tedy odere nejvíc? Zkuste na mě ještě shovívavěji.

Zdeněk Jandejsek: Výroba vajíčka je…

Martina: Tři koruny.

Zdeněk Jandejsek: Do třech korun. Náklady na prodej v kamenných velkých barácích jsou zhruba 15 procent, takže to je 15 procent ze tří korun – to je 45 haléřů. A DPH je 12 procent. A když si nechají zisk 3 procenta, tak je to zase 15 procent, cože je zase 45 haléřů. 45 a 45 je 90. To je 3,90, tedy 3 koruny a 90 haléřů.

Argumenty, že se vajíčka musí skladovat v klimatizovaných, chladících prostorách, jsou kravina. EU toto zrušila.

Martina: Oni mi vždycky vysvětlí, že jsou drahé energie, že vajíčka, stejně jako ovoce, musí skladovat v klimatizovaných, chladících, nebo mrazících prostorech, a takhle mi vždycky vysvětlí, že 190 procent je v pohodě.

Zdeněk Jandejsek: Já na to mám zase krásnou odpověď: Vajíčka se doteď skladovala při teplotě 12 až 15 stupňů Celsia. To dneska Evropská unie zrušila, že to není potřeba, aby taky ukázala, že chce potravinářům pomoct. Takže je to kravina.

Martina: Potřebují odbyt na léky na salmonelózu?

Zdeněk Jandejsek: Tak. Přesně jste se trefila na hřebíček. Trefila jste to přesně.

Martina: Evidentně vyhrávám v kvízech.

Zdeněk Jandejsek: Je potřeba vědět to základní. Dříve byl požadavek, že vajíčka musejí být chlazená, a vydrží podstatně déle, protože jsou nárazy. Lidé si je nekupují podle toho, jak slepice nesou. My dneska máme slepice, který nesou 343 vajec za rok na slepici. To znamená, když máme 365 dní, tak skoro každý den slepice snese vajíčko. Intenzita snášek vajíček je 94,5 procenta. Takže to je každý den. Takže lidi mají jednou Velikonoce, jednou Vánoce, jednou mají, nevím co, takže kupují různě. Takže tam je potřeba polštář, a proto jsou chladící prostory. Jednou je vajíčko starý jeden den, jednou je starý klidně dvacet dní, protože když se udržují v chladu, tak vejce vydrží i měsíc, a někdy víc. Ale měsíc je tutovka. Takže abyste viděla, co se všechno dělá. Stavíme se na hlavu, chodíme po rukou, vždyť jsou to všechno nesmysly.

Martina: Už řadu let se mluví o tom, že obří zemědělské dotace ruinují kasu Evropské unie. A teď pomíjím, kdo z nich se má nejlépe. Ale odborníci – což je eufemismus – tvrdí, že zemědělství a potravinářství, které je závislé na dotacích, vytváří určitou formu socialismu. Myslíte si, že by bylo řešení prostě dotace zrušit? Že by to narovnalo vztahy, a trh a kapitalismus by si žil?

Zdeněk Jandejsek: Přesně, určitě. Vy budete muset vzít ministra financí. Protože to je základ toho, co já navrhuji: Zrušme všude všechny dotace.

Martina: Ale to by štrajkovali Francouzi, protože těm by vyskočily ceny potravin o 65 procent, pokud jsem dávala pozor.

Zdeněk Jandejsek: To jste dávala velmi dobrý pozor. Proto to nikdy neudělají. Ale já jsem pro. Hlasuju oběma rukama pro to, abychom všude zrušili všechny dotace – jak z Evropské unie, tak národní. Všude zrušili. Pouze bychom pomohli tam, kde někdo pracuje v horších přírodních podmínkách, takže na horší přírodní podmínky bychom někomu něco jako halíře mohli dát z vlastních národních zdrojů. Ale zrušme to, zrušme to všechno. A já vám řeknu jednu věc: Pokud by se to zrušilo, tak my do deseti let budeme mít aktivní saldo zahraničního obchodu se zemědělskými produkty. Protože nám zůstalo pár velkých podniků, a opravdu všechny jsou na vysoké úrovni, ty můžou pracovat s kýmkoliv.

Martina: Ale u nás by to přežily jenom ty velké.

Zdeněk Jandejsek: Ne, ty malé by se specializovaly na to, kde je víc potřeba ruční práce, a prodávaly by zeleninu, dělaly by ovoce. Všichni je potřebujeme.

Zrušit všechny dotace, granty a neziskovky

Martina: Pan Jiří Syrovátka z Chrámců, který je ovocnář, má palírny, džemy, nebere ani korunu dotace, a nikdy nebral, a vedou si, pokud vím, poměrně slušně.

Zdeněk Jandejsek: Tak to vidíte, že to taky jde. Ale jde o to, jestli si můžou dovolit nejnovější technologii, nejnovější genetiku. To nevím, jestli si můžou dovolit, to nedokážu posoudit. Nevím, proč nebere dotace, když jsou v podstatě ze zákona.

Martina: Nebere je ze zásady.

Zdeněk Jandejsek: On je odmítá?

Martina: Ano.

Zdeněk Jandejsek: Tak to možné je. To může každý odmítnout, pokud je asi mimořádně dobrý. A můžou takoví lidé být. Ale já to nevidím tak, že by to mohlo být v celé republice. To nevidím. Bylo by dobře, kdyby se to všude zrušilo, v celé Evropě. A co by šlo mimo Evropu, tak by se nastavily cla podle toho, jaké má někdo dotace. Já jsem byl v Austrálii, to je už celých 30 let, tam jsem se sešel s exministrem, už byl v důchodu, a byli jsme na jeho haciendě, a já mu říkám: „Pane, povězte mi, jak je možné, že vy tady v Austrálii, když jdu do supermarketů“, oni už tenkrát měli velké obchody, „jak je možné, že tu máte všechno svoje? Tady máte asi pět, deset procent, nebo kolik máte?“A on říká, že sedm procent. A já říkám: „Jak to děláte? Jak je to možný?“ A on říká: „Úplně jednoduše. My víme, kdo má jaké podpory, a ve výši těchto podpor dáme clo.“ A ten, kdo to umí udělat, jak jste tady řekla vy, bez dotací, na naší úrovni, tak to sem vozí, když to bude opravdu umět, a ne, že bude dělat takové lumpárny, že si to něčím podpoří, pak nás tady bude likvidovat v trhu. Tak to nebude. Takže to není o ničem jiném než o tom, o čem tady celou dobu mluvíme.

Martina: Na začátku jsem citovala Henryho Kissingera, že ropou ovládáte národy, ale potravinami lidi. Myslíte si, že zemědělské dotace se ukazují, že více než záležitostí hospodářskou, ekonomickou, sociální, jsou prostě ryzí politikum?

Zdeněk Jandejsek: S tím úplně souhlasím. Já bych zrušil nejenom dotace, jak jste tady řekla, ale zrušil bych všechny granty. Protože tohle všechno je na to, abychom s lidmi mohli nějakým způsobem manipulovat. Vy si nemůžete dovolit říct, nebo to udělat trošku jinak, protože vám seberou dotace, zlikvidují vás. Na vysoké škole jsem chodil 25 let dělat šéfa státnicové komise, a loni jsem skončil, a znám tam spoustu dobrých lidí, a nechal jsem si od jednoho profesora z katedry obchodu a financí spočítat, kolik stojí stát, když si maloobchod ode mne koupí za 100, a pak to prodává za osmdesát. To je taková marketingová hra, aby tam dostal lidi, a mohl je okrást na dalších výrobcích, které mají 300 procent marže. Takže nahodí tři výrobky, nebo pět. U nás to jsou třeba kuřata, prsní řízky, které dají pod cenou. Nechal jsem ho to spočítat, a řekl jsem mu, kolik toho tam dáváme, kolik procent máme v akcích, a tak dále – a je to 15 miliard. To je to, o co nás oberou ti, kteří prodávají.

Proč? Protože když ke mně přijdou na kontrolu, tak kontrolují každou položku zvlášť, za kolik jsem ji nakoupil, za kolik jsem ji prodal. Kdybych jí prodal za míň, než jsem za ní zaplatil třeba v rámci skupiny, v rámci holdingu, tak mi to všechno dodaní. Stejně tak by obchodníci měli dodanit to, když používají jako marketingový nástroj nižší cenu, než za jakou nakoupili. A je to jednoduché. Dojdu na obchod, podívám se, za kolik prodávají, dojdu do účtárny, podívám se na fakturu, a je to vyřešené. Vždyť to všechno na ministerstvu financí vědí. Já jsem jim to říkal minimálně desetkrát. „Proč to neuděláte?“ „Protože na to nemáme čas. My to nemůžeme dělat.“ Já říkám: „Vždyť to tady máte. To je nula času.“ Rozumíte, oni to mají všechno po hromadě.

U mě, když přijde kontrola na můj podnik, tak kontrolují každou položku, každou položku zvlášť. Vajíčko. Vajíčko u nás dělá Mydlářka, náš podnik za 2,50, my ho prodáme za 2,50. V pořádku. A kdyby mi ho prodal za 2,40, tak ten desetník na jednom vajíčku dodaní. My to děláme všechno obráceně. My tady necháváme prostory, my tam máme tolik miliard.

Takže ty granty – abych se vrátil k tomu, kvůli čemu jsem to říkal. Vysoké školy, tam je kupa šikovných lidí, výzkumáky, kde je kupa šikovných lidí, všechno dělají jenom kvůli grantům. Dělal jsem jeden grant – nechci ani říct, za kolik byl – a viděl jsem, proč se to dělá. Dělá se to proto, aby si na tom přivydělali všichni lidé, kteří tam jsou. To znamená, že všechny tyto věci bych zrušil. A pak bych zrušil všechny neziskovky.

EU by měla fungovat jako společenství států, a každý stát by měl mít své zákony. A když by někdo měl nadprodukci obilí, tak ho vykupme, a prodejme ho tak, aby se pomohlo tam, kde je nedostatek.

Martina: Takže už jsme právě obětovali pravé i levé křídlo.

Zdeněk Jandejsek: Je to hrozně jednoduché. Lidi, kteří neměli v životě štěstí, a jsou nějakým způsobem poškozeni, tak přece to je to nejmenší, aby se řeklo: Já se hlásím k tomu, že dám o půl procenta víc na sociální, zdravotní. Ale konkrétně. Ať to stát rozdělí. Proč to má rozdělovat někdo, kdo o tom ví houbec. Proto jsem řekl, že všechny neziskovky. Proč bych to neměl dát přes někoho, kdo to přesně reguluje, a přesně ví, kam to má přijít, a tak dál.

Martina: Trochu mně to připomíná větu, kterou jsem teď slyšela od jedné důchodkyně, která řekla: „Uráží mě, když v televizi říkají, že budou chránit důchodce. Já nechci, aby mě někdo chránil. Já chci fungující právní systém.“

Zdeněk Jandejsek: Tak. Dneska v podstatě svět ovládají neziskovky. Takže, já jsem vám přesně řekl, co se má dělat, co by se mělo dělat, aby to bylo jednoduché: Nastavíme pár zákonů, začneme se jimi řídit, zrušíme všechny dotace, zrušíme neziskovky. Teď jsem byl na jednom sezení v Brně na vysoké škole, a přednášel tam pan Blahynka – taky jsem tam přednášel – a ten tam o tom krásně mluvil, že tenhle systém být nemůže, tenhle systém se stejně utopí. Je otázka, jestli dřív, nebo později.

Martina: Ano. Pane inženýre Jandejsku, vy jste už jako předseda Agrární komory řekl, že staré členské státy Evropské unie zničily české zemědělství svými dumpingovými dovozy, kterým čeští zemědělci nemohli konkurovat. Ale teď, jestli jsem to správně pochopila, se chystá likvidace celoevropského zemědělství dumpingovými dovozy z Latinské Ameriky, a odjinud.

Zdeněk Jandejsek: Těmi, kteří můžou tento nákup a obchod zaplatit. Copak já můžu? Já třeba řeknu, že mám něčeho málo, tak si dojdu do Jižní Ameriky koupit, nevím co, třeba brambory. Copak já můžu naplnit 500, nebo 1 000 kontejnerů? Kde bych na to vzal? Tady mají velké podniky – jak říkají, že agrobaroni – jedno, až tři procenta rentability. Zbývá jim od jedné do tří korun na sto korun nákladů. My si všichni musíme půjčovat na investice – na to se zadlužujeme. A je to jenom proto, abychom to udrželi. Když už něco dělám 35 let, tak to snad teďk nezahodím, musím to předat další generaci, ta se musí starat.

Martina: Pane inženýre, vy jste říkal, jak byste napravil, narovnal, zemědělství v České republice. Mluvil jste o zákonu o ochraně půdního fondu, zákonu o významné tržní síle, a tak dále. Zároveň jste ale zmínil, že byste nechtěl, aby se Evropská unie úplně rozdrobila. Jak by se EU dala zreformovat – kromě zastavení veškerých dotací, a odčerpávání peněz z Evropské unie na zemědělské dotace?

Zdeněk Jandejsek: To je hrozně jednoduché. Evropská unie by měla fungovat jako společenství států. A každý stát by měl mít své zákony a svá pravidla, a nesměl by dělat takové hlouposti, jak jsem mluvil o těch dotacích, a neziskových, a tak dále. Kdyby takto fungoval každý stát, tak na té věrchušce – jak říkají naši noví občané – by se mělo státům jen pomáhat. To znamená, dám příklad: Máme nadprodukci obilí? Tak jej vykupme z celé Evropy, a budeme ho prodávat tam, kde je díra na trhu. Budeme ho prodávat ve velkém, budeme ho prodávat tak, aby to pomohlo. Budeme si navzájem pomáhat. Nemůžeme to postavit na tom, že jedni jsou ti, kteří díky nastaveným pravidlům vybírají peníze ze států, které na tom byly hůř.

Vždyť se podívejte, já jsem byl teď v Rumunsku, Bulharsku – jeďte se tam podívat. Rumuni dovážejí rajčata, a dováží 85 procent mléka z Polska. Vždyť to je katastrofální stav. Jediní Poláci si vydobyli nějaká jiná pravidla, než my všichni ostatní. Protože Poláci jsou velcí, zkrátka 40 miliónů, nebo kolik jich je, tak se s nimi asi museli bavit, protože procenta lidí, zastupitelů v orgánech Evropské unie, jsou pak vyšší, a oni si tím nechtěli dělat starosti. A to Polákům hodně uvolnili ruce. A Poláci byli chytří, protože jsou to dobří obchodníci, velice dobří obchodníci, takže samozřejmě dotace, který my jsme dostali na cyklostezky, na koupaliště a tyto hovadiny, dali do dálnic. A teď se jeďte podívat do Polska. My jsme dělali cyklostezky, my jsme dělali hovadiny, my jsme dělali zátarasy na vodu, a tak dále, místo toho, abychom postavili pořádnou přehradu tam, kde ji máme stavět, jako třeba v Opavě. Já bych za to dal někoho zavřít. Dvacet šest let to vědí, je to zprojektované, vědí, že když něco přijde, tak to tam ty lidi zlikviduje. Ale tak dlouho čekali, až je to zlikvidovalo. Někdo to zavinil, že se to nepostavilo. Vždyť bylo několikrát v plánu to stavět. Víte, kteří to byli? Kdo to zavinil?

Martina: Ne.

Zdeněk Jandejsek: Jedny z neziskovek. Já se hodně znám s lidmi z celé republiky, protože ty lidi se mnou hodně pracovali, a někde jsme se potkali, a tak dál, takže se s nimi o tom vždycky bavím. Bavíme se o zemědělství a potravinářství, o čem jiném bych se měl bavit, když ničemu jinému nesrozumím.

Martina: Ještě vám položím jednu otázku, která stojí na rozcestí: Když jsem se bavila s optimisty ve stavebnictví, tak říkali: „Neplašte, to se vyřeší nějakými emisními povolenkami. To znamená emisními pokutami, a na ty lidé dostanou dotace, a bude se to tak způsobem vylej – nalej ekonomicky navzájem dotovat.“ A pesimisté mi říkali: „To je vyvlastnění 2.0.“ Vím, že jsou to velmi široké nůžky, řekněte mi, jak to vnímáte vy?

Hana Landová: Já to vnímám víc v pesimistické rovině. Na každou korunu, kterou někomu stát dává, musí několik korun získat, to znamená, že lidé budou podléhat stále většímu zdanění, a je to de facto to, že se jim něco odebírá. Tam jsou v těch pracovních skupinách dokonce i některé náměty typu: „Když se vám to nelíbí a nevyhovuje, prostě s tím vlastník nesouhlasí, tak my navrhujeme, že se tyto pozemky, domy, odejmou, a pak se nějak přerozdělí.“ Já nejsem příznivcem přerozdělování, jsem příznivcem myšlenky, že už poměrně dlouho máme univerzální směnnou hodnotu, a to jsou peníze, a ta by měla být používána i mezi občany a státem. Takže prostě trh, když se mu dá nějaký prostor, si s tím poradí lépe než přílišná regulace. Teď jsme se bavili s několika odborně specializovanými experty na různé detaily typu, jak se počítá světlo, jak se počítá větrání, jak se počítají další jednotlivé požadavky, které budovy musí splňovat, a oni sami se dneska už lekají toho, jak strašně normované všechno máme, a říkají, že vlastně pro odbornost nezbývá prostor, že už to máme tak zregulované, že už nezbývá prostor hledat efektivnější řešení, levnější řešení, provozně příjemnější řešení, a už to začíná vypadat, jako kdybyste chtěla od nějakého hudebního skladatele, aby vám složil operu, a obrátíte se na nějakého výborného mistra, ale řeknete mu: „Ale můžete použít jenom tyhle čtyři noty, a musí být seřazeny takhle za sebou. A čekáme od vás, že nám novou operu dodáte do týdne.“

Martina: To bude určitě svěží dílko.

Hana Landová: Chudák Mozart.

Martina: Povězte mi, co je příčinou této přeregulovanosti? A pak bychom se bavily, kam to v důsledku může vést?

Hana Landová: Mě se na to někdo nedávno ptal, a v podstatě je to asi schopnost byrokratického aparátu neustále vytvářet nové a nové požadavky. Nedávno jsem si našla, když jsem právě hledala, kolik bylo norem, nějaký historický exkurz do normování ve stavebnictví, a dohledala jsem nařízení vlády z roku 1951, kde se určovalo, co se má těmi normami dosáhnout. A bylo tam napsáno, že se normami má dosáhnout větší hospodárnosti, efektivity, shodného nakládání s různými zdroji a prostředky, a zejména jsme měli dosáhnout přiblížení se Sovětskému svazu. Toto nařízení vlády se zrušilo po roce 89, takže se všechny normy staly nezávaznými, a dneska si postupně každý úřad bere svou agendu a zpřesňuje ji, a pořád se snaží, aby jeho resort byl klíčový, důležitý, a aby měly své místo na slunci, takže inklinují k tomu byrokracii navyšovat. A v okamžiku, kdy už ji mají, tak se ji vždycky snaží učinit závaznou, takže nám to dávají tak, že nejdřív to byla možnost, dobrá rada, a teď je to povinnost.

Martina: Když to takto vyprávíte, tak si zkouším představit, co za tím je, a vidím obrovský byznys. Protože jenom vypracovat posudky – když nastiňujete, jak je to těžké – nebo jak spočítat nějaký koeficient, to nikdo neví, je to zatím všecko na vodě, a myslím, že to i bude na vodě, protože asi ne všechno lze takto zregulovat, stanovit, spočítat, aby to bylo pro všechny, padni, komu padni. Do toho si představím obrovské investice na zateplování – na nové střechy, nová okna, nové kotle – a pokud vím, tak vlastně jediné, které budou schůdné, jsou jenom elektrické, takže budou obrovské výměny. To je takový byznys, že se tomu asi nedá odolat.

Hana Landová: Asi to tak bude. Koneckonců, když se podíváte na historii, tak normy vznikaly proto, že nějaký výrobce něco vyráběl, a chtěl si zabezpečit odbyt – takže to je taky v historii norem to, proč vznikly. Určitě to takhle je, a do nějaké míry to asi nějaký smysl dává, a určitě každý ocení, že se přijala nějaká standardizace nabíječek, takže když si zapomenete nabíječku, tak si ji můžete půjčit od kolegy, a už pomalu budete mít větší šanci, že se její konektor k vašemu telefonu hodí. Já jsem vnímala opravdu jako něco nešťastného, že jsme na každý elektronický přístroj, který jsme měli, museli s sebou vozit spoustu kabelů. Takže toto v nějakých okolnostech smysl dává.

EK nařizuje velikost oken, množství denního světla v místnosti a jeho dosvit. Prakticky je to skleník, kde v zimě musíte topit a v létě klimatizovat. Chcete v ložnici okna od stropu po podlahu?

Martina: A pobídka k větším úsporám také zní vlastně hezky. Zní jako snaha být ekonomičtější, a tím pádem vlastně i ušetřit.

Hana Landová: Pokud by to takhle byla pravda, tak by to určitě tak bylo. Ale dneska ta norma – kromě toho, že vám dává povinnost, jak máte mít velká okna, kolik máte mít denního v místnosti světla, a kam až má dosvítit – vede k tomu, že by absurdně tato okna měla být v podstatě přes celou venkovní zeď, a proto nám pak vznikne celoskleněná budova. A nevím, jestli třeba v ložnici chcete mít od stropu až po podlahu…

Martina: Co je komu po tom. Já chci mít střílny.

Hana Landová: Přesně tak. Takže to je jedna věc, druhá věc je, že musíte splnit nějakou tepelnou stabilitu – ale v prosklených prostorách – to určitě každý ví – je jako ve skleníku, takže si dovedete představit, co to dělá v létě, a jakým způsobem se tam pak udržuje teplo v zimě. Sklo ohledně tepla není materiál, který by podporoval tepelnou stabilitu uvnitř budovy.

Martina: Paní Hano Landová, promiňte, že vás teď přerušuji: Já jsem si myslela, že skleněné budovy – postavené pouze ze skla a nerezu – jsou móda, že je to architektonický směr, který se teď líbí. Ale vy jste mi řekla, že je to vlastně částečně také důsledek regulací, protože se stát stará o to, abychom měli dost vitamínu D – nebo nevím, jak si to vysvětlit – a tím pádem máme v zimě obrovské tepelné ztráty, a v létě musíme o to více klimatizovat, takže zase roste energetická náročnost a spotřeba.

Hana Landová: Přesně tak.

Martina: A tady se ztrácím. Vyvedete mě z toho?

Hana Landová: Nevyvedu. Ztratila jste se úplně správně. Je to skutečně tak. A je prokázáno, že vitamín D se tím bohužel neřeší, protože se přes sklo skutečně nepřenáší, a funguje jenom tak, že člověk musí vyjít ven na denní světlo, na denní slunce, ale na denní slunce, které mu přímo svítí na pokožku. Přes sklo mu to, bohužel, nepomůže. Oni tím vlastně dneska řeší osvětlenost místností, což je fajn. Ale řekněte sama, jak moc potřebujete mít v posteli denní světlo, protože tam většinou – neříkám, že nejsou okamžiky, kdy v posteli trávíte víc času, třeba se léčíte – času tam trávíte v noci, kdy je tma, a světlo tam úplně nepotřebujete. Takže velká okna a skleněné fasády jsou v podstatě důsledkem požadavku na denní osvětlení v budovách. A tento požadavek se má dokonce ještě zpřísnit, takže to asi vypadá, že můžou odpadnout všechny možnosti, jak mít terasu, balkón, lodžii, nebo něco podobného, protože prostě překryv, přesah fasády balkónu stíní v jiné místnosti. Takže dneska to vypadá i tak, že je možné, že i toto z fasád zmizí, a budou opravdu celoskleněné. A to samozřejmě vede k tomu, že se musí v létě zastiňovat různými žaluziemi, klimatizovat, a v zimě více topit, a energetická – a nejenom energetická, ale i provozní spotřeba – tam stoupá.

Dneska už vlastně nejste schopna uregulovat takovou budovu selským způsobem, a začínají se tam prosazovat různá SMART řešení, různé softwarové produkty – tedy, že přijdete domů, něco namačkáte. A zkušenost z praxe je taková, že ne každý je s tím jaksi familiérní, a mnoha lidem to potom při používání dělá poměrně velký problém. A samozřejmě to vyžaduje nějakou údržbu a nějaké investice do správy a údržby nejenom softwaru, ale musíte to namazat, motory, musíte to čistit, a pracovat s tím.

Martina: To znamená, že tato nová směrnice bude tím pádem vyžadovat nové normy? Bude automaticky předpokládat i zavádění nových technologií, které budou spoluřídit náš dům? Jakýsi řídící počítač, který bude nastavovat teplotu, rekuperaci, větrání, zatemňování, otevírání automatických žaluzií? Toto vše s sebou přinese?

Hana Landová: Ano. Víte, někdy je to až absolutně absurdní. My jsme v takové budově seděli na schůzce, a ona vám už sama – podle toho, jak očekává, že bude vycházet, nebo zapadat slunce – má nějaké body, kdy sleduje i počasí, a podle toho třeba přitopí, a tak dále, takže vám tato budova začne stahovat žaluzie, nebo je roztahovat – a někdy se trefí, a někdy to této softwarové inteligenci ne vždycky úplně vyjde. A potom, když je obvyklý konec pracovní doby, tak vám v kanceláři prostě zhasne.

Martina: Úplně vidím důchodce ve vesničce Kozojedy, jak tohle ocení.

Hana Landová: Pravda je, že proběhly i experimentální bytové projekty, kde jste se najednou ocitla s tabletem, který funguje místo vypínačů, na toaletě, a zrovna vám v tabletu došla baterka, ale program byl už nějak nastaven, takže se vám třeba vytáhly žaluzie a rozsvítilo se. Takže v takovém proskleném prostoru to samozřejmě funguje velice zajímavě.

Samotný Donald Trump nás od Green Dealu nezachrání. Musíme se začít starat sami.

Martina: A my se tím vlastně stáváme o to více závislými na dodávkách elektrické energie, a mnohem křehčími vůči jakýmkoliv výpadkům.

Hana Landová: Je to přesně tak. Jsou sice nějaká pravidla, která určují kritickou infrastrukturu, jak má být ošetřená, ale my jsme velmi transparentní, takže si budeme všechno o veškerých vedeních a o veškerých kapacitách evidovat, zveřejňovat, a budeme tím jaksi velmi zranitelní i zvenku před různými kyberútoky, které stále běží, nejsou ničím nestandardním. I na bankovní účet vám poměrně často, dneska už každým dnem, zaútočí phishing. Neznám nikoho, kdo by žádný nezaznamenal, neprožil, nebo se s ním aspoň nesetkal u někoho z blízkých. A čeká nás to i doma v prostém životě.

Martina: Paní Hano Landová, teď se ještě budeme bavit konkrétně o této směrnici: Je to čistě direktiva z Bruselu v souvislosti s Green Dealem, se Zelenou Evropou, nebo to není tak jednoznačné?

Hana Landová: Tohle je jednoznačně Green Deal.

Martina: Dobře. Proběhly volby, vyhrál Donald Trump, a jedno z prvních prohlášení, které udělal, je, že řekl, že Amerika odstoupí od Pařížských dohod. Myslíte si, že by nás tento jeho krok mohl v tuto chvíli před těmito implementacemi ochránit, protože by třeba i Evropské unii došlo, že tento svět sami nezachráníme?

Hana Landová: Myslím, že tento krok by musela skutečně udělat i Evropská unie…

Martina: Tak jsem to myslela.

Hana Landová: Ale já jsem tento dotaz pokládala, a zjistila jsem – což jsem tedy tušila – že Pařížskou dohodu podepsala nejenom Evropská unie, ale i jednotlivé státy, a dokonce se k tomu přidávala i různá místa, takže lidí, států, které by od ní měly odstupovat, je skutečně velké množství, a těžko dneska pojmenovat, aspoň já to neumím. Jsou lidé, kteří to umí, ale samotný Donald Trump nás od toho nezachrání. My se musíme začít starat sami.

Martina: Vy jste tady hovořila o skupině, která je touto směrnicí pověřena, a zmínila jste, že jsou tam nejrůznější zelené organizace a spolky. Víme o nich něco? Jaké to jsou spolky? Z koho peněz žijí? A proč zrovna ony jsou přizvány? Jaké mají ve svém čele odborníky? Jestli jsou to lidé, kteří vnímají ekologickou problematiku v celé její šíři, to znamená nejenom v udržitelnosti života planety, ale i v udržitelnosti života občanů?

Hana Landová: Tak já celý kompletní seznam nemám, takže asi takhle paušalizovat nemohu, a neumím to takhle shrnout. Ale to, co mám možnost vyhodnotit, jsou organizace, které jsou minimálně z části financovány z veřejných prostředků, různých dotací, různých příspěvků, a z různých fondů – a ty se teď poměrně intenzivně snaží obstarat mandatorní platby ze státu. Různé takové iniciativy jsme zaznamenali v některých připravených strategických, nebo už přímo v konkrétních zákonných normách. Takže tolik k jejich zdrojům. Oni se samozřejmě prohlašují za odborníky, za klimatology, energetiky, a tak dále. Ale kolik mají realizací v praxi, jestli si dokážou vyhodnotit, zda – to byla vaše otázka, ke které se vracíte – zda na to lidé u nás mají, nebo nemají…

Tento stát počítá s tím, že lidé zchudnou. Tehdejší ministr Bartoš říkal, že podle analýz se lidé propadnou do energetické chudoby. Ale nezmínili nic, co by tomu zamezilo.

Martina: Když máme jedny z nejdražších potravin v Evropě, když máme jednu z nejdražších elektrických energií v Evropě, a ani jinak v dalších segmentech na tom nejsme příliš dobře, třeba ve stavebnictví, a podobně, tak si myslím, že na lidech už není moc co si vzít, protože jsou průzkumy, že rodiny, jednotlivci, nejsou schopni nic ušetřit mimo měsíční náklady.

Hana Landová: Bohužel, tento stát počítá s tím, že lidé zchudnou. Dokonce při nástupu na post ministra pro místní rozvoj už nám tehdejší ministr Bartoš zmiňoval, že mají průzkumy, analýzy, na základě, kterých vědí, že lidé propadnou do energetické chudoby, a počítají s tím. A ani nezmiňovali, že by byli proti vzniku této skutečnosti. Ale já bych čekala, že se to právě nezdražováním, a tak dále, dá do značné míry ovlivnit. Ale oni opravdu řeší nástroje typu dotací, a různých povolenek, aby na dotace měli. Problém je, že povolenky – pokud máme platit emisní povolenku například na způsob vytápění – se zase dotknou těch lidí, kteří to budou mít v ceně tepla, a to i těch nejchudších, a těch nejméně schopných se do budoucna starat sami o sebe.

Martina: Když jste zmínila někdejšího ministra pana Bartoše, tak si vzpomínám, jak Piráti před pár lety slibovali výstavbu 10 000 bytů, dostupné bydlení, transparentní stavební řízení, jedno razítko, a máte to. Co z toho zbylo? Co se podařilo naplnit, a z čeho zbyly jenom vrtkavé sliby?

Hana Landová: Oni dokonce slibovali, že budou ročně stavět, tuším, 10 000 bytů, ale já jsem zatím neviděla žádnou plošnou výstavbu ani jednoho bytu. Pravda je, že otevřeli nějaké dotační peníze ze Státního fondu podpory investic pro obce, ale k dnešku nestojí žádný větší zkolaudovaný projekt. Takže tam, kde by obce měly dostat příspěvek od státu na nějaký zpracovaný projekt, tak ho dostaly, ale žádný inovativní zásah od Pirátů jsem v tom neviděla. Snažili se právě asi návrhem zákona o podpoře bydlení, který už tady dneska jednou zazněl, zasáhnout do rozdělování. Ale jedná se o byty, které by dobrovolně do systému vložili jejich vlastníci, a oni by je jenom přerozdělili přes nějaký úřad. Takže tam žádné nové byty vystavěny nebyly – ani jeden.

Martina: Když jsem se o tom bavila s jedním z největších developerů, abych se ho zeptala na jeho názor na současnou situaci, a on mi řekl, že tuto bytovou tíseň, která tady je, lze nasytit jenom překotnou výstavbou nových bytů, což je v současné době, a při tom, v jaké podobě je stavební zákon, a schvalování územních rozhodnutí a podobně, nemožné. Je to tak?

Hana Landová: Myslím, že to tak je. Ještě tam hraje, podle mě, jeden podstatný faktor: Ve stavebním zákoně digitalizace dopadla, jak dopadla, bylo to de facto to největší, co v tomto Piráti prosazovali jako změnu ke zrychlení výstavby. A dneska už víme, že bude trvat nejméně tři roky opravit nefunkční digitalizaci, jak se to ukázalo po jejím spuštění.

Martina: Tři roky?

Hana Landová: Ano. Takže samotné povolení procesně rozhodně míru zkrácení nesplnilo. Udrželo se jediné, a to, že dneska už nemáme dva stupně povolovacího řízení – územní rozhodnutí, a stavební povolení – takže tam k nějakému zkrácení došlo, a to tam zůstalo z předchozího zákona, který se schvaloval ještě za vlády ANO, nebo v této oblasti za vlády ANO. Nicméně oni přenastavili povolovací řízení tak, že jenom zjednodušili dokumentaci v tom smyslu, že budete odevzdávat méně projektové dokumentace pro povolení úřadem, a budete schopna si sama sobě připravit projekt pro úřad rychleji. Žádné jiné zrychlení tam vlastně nenastalo.

Martina: Jedním ze slibů byl právě ještě rychlejší proces územního plánování. Podařilo se naplnit aspoň něco z toho? Nebo i toto dopadlo stejně, jako stavební řízení?

Hana Landová: Byla sestavena pracovní skupina, která se tři roky schází, a nejsou hotovy ani teze rekodifikace územního plánování. Takže bohužel. Mně teď přišla na mysl jedna zajímavost: Rada obvykle zasedá v pondělí, a na jednom pondělním zasedání Rady schvalovalo hlavní město Praha změnu územního plánu pánovi, který si chtěl na důchod postavit dům. A on si požádal, když mu bylo 69 let, o změnu. Dneska jemu 85 let, a teprve mu ji schválili. A pak by měl ještě projít povolovacím procesem, který – dá očekávat – bude tak minimálně roční, takže bude muset čekat. A ten pán, chudák, už říkal, že už to asi ani na důchod nebude potřebovat.

Nedostatek bytů a poptávka po nich je tam, kde je pracovní nabídka. Ale MMR vedené Piráty udělalo dotační programy na byty pro malé obce, kde není práce, a tedy ani poptávka po bytech.

Martina: Já jsem právě chtěla říct: To je pěkné, má pro co žít. Chce se dožít schválení výstavby svého domu. My se tomu smějeme, ale je to vlastně bizarní.

Hana Landová: To je realita a jemu to trvalo od jeho 69 let, tedy 16 let, než změnili územní plán. A dnešní průměrná doba povolování bytového domu v Praze je třeba sedm let. Takže rychlá výstavba určitě lékem je. A chtěla jsem k tomu ještě podotknout, že zajímavé na tom je, že všechny analýzy upozorňují na to, že se poptávka po bytech, a jejich nedostatek, identifikují pouze v místech, kde je velká pracovní nabídka. Tedy nikoliv třeba v Mostě, kde je de facto práce tak málo, že tam je celá řada volných bytů, tam jsou skutečně k dispozici volné byty. A není tam poptávka. Ministerstvo pod vedením Pirátů ale udělalo dotační programy pro malé obce, tedy pro obce, kde není poptávka po práci. A u velkých měst, kde chybí infrastruktura typu školy, školky, občanská vybavenost typu zdravotní střediska a takovéto základní věci, které byste čekala, že v těchto místech budou funkční, na toto dotační tituly úplně nemyslí. Ale myslí jenom na byty, a to právě v obcích, kde není práce. To znamená, že tento krok nemá schopnost krizi bydlení vyřešit.

Martina: Protože je nepřirozený.

Hana Landová: Je nepřirozený.

Martina: Poptávka by si řekla sama.

Hana Landová: Je to tak. Stačilo by v podstatě sledovat to, kde poptávka je, a tam prostředí pro vznik bytů podporovat. V Praze je zhruba 600 000 bytů jako bytový fond. Abyste při úvaze o stoleté obnově domu dosáhla obnovy bytů, tak by muselo být vydáno 6 000 stavebních povolení ročně. A my jsme na nějakých 3,5 tisících, a to včetně nové výstavby.

Martina: Do Sněmovny přesto doputoval pirátský návrh zákona o dostupnosti bydlení, vy jste se o tom zmiňovala. Kolik bytů je reálně možné na jeho základě postavit?

Hana Landová: Ani jeden.

Martina: A to je pěkný výsledek. To už je takový zoufalý smích.

Hana Landová: Je to tak: Tento nástroj je skutečně pouze příčinou vzniku nového, poměrně robustního aparátu. A my ze strany obcí vnímáme, že v podstatě tento zákon nechtějí aplikovat, protože je nepřehledný, nikdo se v něm nevyzná, není zřejmé, co má sdělovat, zavání spoustu nových úřednických agend, ale byty čerpá pouze ze stávajících kapacit, ať soukromých, tak veřejných, z těch, které už stojí, takže ke vzniku nových bytů nepomůže.

Do Prahy za prací denně dojíždí 250 000 lidí. Tito lidé chtějí bydlet v Praze, ale nejsou byty.

Martina: Paní Hano Landová, před druhou světovou válkou mělo tehdejší Československo asi 14,5 miliónu obyvatel, dnes – kdybychom sečetli Českou a Slovenskou republiku – má zhruba 16,5 miliónu obyvatel. Řekla bych, že to není takový rozdíl. Když se podíváme na jiné státy, tak se často uvádí Egypt, který měl v té době 16 miliónů obyvatel, a dnes má asi 116 miliónů obyvatel. Nikdo to nedokáže přesně sečíst, a já Egypt uvádím jenom pro jeho lidnatost, ne proto, že bych si snad myslela, že by někdo chtěl bydlení, jaké mají Egypťané na káhirských předměstích, to určitě ne. Ale u nás se drží počet obyvatel prakticky stále stejný, ale dostupnost bydlení je zoufalá. Rozumíte této rovnici?

Hana Landová: Musím říct, že rozumím. Je to opravdu o tom, že se celá řada území takzvaně vylidňuje, jsou to oblasti, kde dneska – i díky různému technologickému vývoji a rozvoji – nabídka pracovního uplatnění už není prakticky žádná. Dneska například denně dojíždí za prací do Prahy z různých koutů republiky – i z těch nejvzdálenějších – přes 250 000 lidí každý den. Každý den. A tito lidé v podstatě tráví na cestách spoustu času, takže to jsou lidé, kteří poptávají bydlení, a ve finále potom vezmou za vděk nějakými středočeskými obcemi. Těchto satelitních městeček vzniklo poměrně hodně, ale pořád to nestačí, pořád porovnáváme desítky tisíc bytů se stovkami tisíc přijíždějících. My tady máme poměrně velikou takzvanou vnitrostátní migraci, a trendem celosvětově je – právě kvůli rozvoji technologií – že se přesouvá pracovní nabídka z vesnic, nebo z venkova, do měst, a to ještě do větších center.

Martina: Máte nějaké řešení? Vidíte, kudy je z toho cesta ven?

Hana Landová: Já vidím cestu deregulace, a trošku povolení přísnosti všech norem, a trošku spolehnutí se na trh, že si zase poradí. Ale vyžadovalo by to odvážný zásah našich politiků do regulace.

Martina: A věříte, že k němu dojde?

Hana Landová: Věřím, že ano.

Martina: A co je k tomu donutí? Myslíte si, že se Češi – kteří si poměrně hodně nechají štípat na svých zádech dříví ať už v podobě cen energií, potravin, a služeb – v okamžiku, kdy jim někdo sáhne na jejich bydlení, a na možnost vládnout si svým majetkem, ozvou?

Hana Landová: Já doufám, že ano. Já si právě myslím, že toto by mohl být impuls. A samozřejmě, že i historicky si Češi nechali sahat na svůj majetek, například poměrně náročná doba padesátých let, kdy se tady projevily nějaké takovéto snahy. Ale tehdy byla situace pro lidi ještě náročnější, protože po válce tady byl nedostatek skutečně všeho, a kroky k zásahům do vlastnictví byly všeobecně přijímanější. Nemyslím si, že by dneska byl někdo ochoten se toho vzdávat. I když efekt vařené žáby, tedy postupná normalizace všech těchto povinností a požadavků, je velmi nebezpečná.

Martina: Vidíte třeba v Evropě nějakou vládu, která se ke svým občanům chová šetrněji ohledně regulací, které přicházejí z Evropské unie, nebo vůči novým implementacím nápadů a směrnic?

Hana Landová: Tak určitě třeba Maďarsko, a taky Polsko. My jsme dělali srovnání norem, předpisů na stavební výrobu a budovy mezi Polskem a Českem, a i mezi dalšími, a prakticky v žádné zemi nejsou tak regulovaní jako my. Takže prakticky všechny země jsou ke svým občanům benevolentnější, než je Česká republika.

Martina: My bychom možná v tuto chvíli dostali protiargument, že česká produktivita práce, jakožto klíčový ukazatel konkurenceschopnosti, dosahuje pouze 68 procent evropského průměru. Toto je váš obor: Řekněte mi, čím to je? Je to jenom nějaká statistika? Nebo je to vážný ukazatel?

Hana Landová: Je to vážný ukazatel. A ukazuje právě nejenom na přeregulaci, protože se strašné množství času zabýváme vyplňováním lejster a papírováním, a méně času nám tedy zbývá na reálnou tvorbu HDP, na reálnou ekonomickou aktivitu, která by našim lidem fakt zpříjemňovala život, a zvyšovala kvalitu života. Dnes se opravdu plácáme s nekonečným množstvím papírů. Ale není to jenom to – je tam spousta dalších faktorů.

Mlčící většina by měla jasně říct, že nechce směrnici EU, která ohrožuje jejich majetek, a přinutit politiky, aby nepodlézali Bruselu, ale prosazovali zájmy občanů

Martina: Jakých? Mě by zajímalo, jestli jsme nešikovnější, lenivější, nebo jestli je to větší regulovaností, nebo se tam zakomponovávají nějaké koeficienty, které nám škodí, ale 68 procent evropského průměru v produktivitě práce jako ukazatele konkurenceschopnosti není dobrý výsledek.

Hana Landová: Je to třeba i v tom, že sem míří málo investic, málo se investuje. To samozřejmě souvisí s celkovým regulatorním podnikatelským prostředím – prostě podmínky tady nejsou pro podnikání příznivé. Dlouhodobě vidíme, že zahraniční investoři více odcházejí, než přicházejí, a ti, kteří přichází, po mnoha letech, kdy se tady o něco snaží, většinou – někteří samozřejmě uspějí, aby se to úplně nepaušalizovalo – zjistí, že to u nás není jednoduché. Takže je to míra investic, a míra toho, jakým způsobem jsme schopni umožnit podnikům, aby existovali. A dokonce je to tak vážný ukazatel, že jsme vlastně těsně před vyhodnocením, z pohledu Evropské unie, že by nás zařadili zpátky mezi rozvojové země.

Martina: Dobře, tak ji na chvíli opusťme, a pojďme se třeba poučit do zámoří. Když se podíváme na to, jakým způsobem se staví k trhu s byty, řekněme, třeba současná Argentina, tak máme se tam co dozvědět? Argentinský prezident Javier Milei to vzal od podlahy – v čem nám to může být inspirací? Co se v Argentině děje?

Hana Landová: On byl již v předvolebních mítincích veliký zastánce otevřeného svobodného trhu – na tom evidentně vyhrál volby – a hned po svém zvolení přišel, a začal rušit různé regulace. Snaží se poměrně intenzivně komunikovat, že Argentina byla poměrně dlouho centrálně řízenou ekonomikou se všemi možnými cenovými regulacemi – od potravin, přes bydlení a energie, tedy všechny věci, u kterých dneska docházíme k tomu, že jsou u nás drahé – to Argentina po mnoha letech mění. Byla tam taková situace, a došlo to už tak daleko, že Argentina dospěla do stádia, že se jim platy zvyšují několikrát za měsíc, protože tam je tak razantní inflace, že lidé opravdu se mzdou, kterou měli na začátku měsíce, na konci měsíce už neměli ani na potraviny, Dokonce jsem zaznamenala, že celá vrstva lidí tam dneska omezila svůj přísun potravin na jedno jídlo denně. A on to vyřešil právě zrušením celé řady regulací. A co se týče toho, o čem si tady dneska povídáme, tak u bytů zrušil regulace cen bytů, a pak zjistili, že se shodou okolností, nebo spíš právě ekonomickou nutností, na trhu objevila spousta nových bytů, a trh si našel rovnovážnou cenu, takže se ceny zlevnily, a byty jsou pro lidi dostupnější.

Martina: Paní Hano Landová, poraďte nám, co tedy dělat? Normálně všichni říkají: „Musíte jít k volbám.“ Ale mnohdy uslyšíme také protiargumenty, že tady jsou mezinárodní smlouvy, které už jsou uzavřené, schválené, a že v tom vlastně bude muset každá nová vláda pokračovat – ať už v implementaci směrnic, nebo v implementaci jiných nařízení a regulací. Co tedy mají Češi v tuto chvíli dělat, po tom všem, co víte, co jste zjistila, a co zjistit nemůžete?

Hana Landová: Tak samozřejmě jedna věc je, co nám někdo předepsal, a druhá, jestli od toho můžeme nějakým způsobem utéct, odstoupit od těchto smluv a povinností. A tady bych určitě doporučovala udělat nějakou důkladnou revizi. A co my Češi často děláme, tak je takzvaný gold-plating. O tom se začalo intenzivně hovořit před pár lety, ale teď už to trošku jako téma usnulo. Ale pravdou je, že my Češi se snažíme být ještě hujerštější, než pan Hujer, takže švestičky z naší zahrádky nosíme do Bruselu s nadšením. Takže by určitě velice pomohlo, kdybychom se nesnažili být papežštější než papež, a snažili se prostě v našich lokálních implementacích hledat cestu pro nás daleko přívětivější, než ji hledáme.

Martina: Já se nesnažím, vy se nesnažíte, nenosíme švestičky, a přesto jsou tam švestičky odnášeny. Co dělat, když už se třeba hraje opravdu o střechu nad hlavou?

Hana Landová: Měli bychom to politikům jasně říci, měli bychom se k tomu jasně vyjádřit. My Češi totiž politiku a dokumenty, které sem přicházejí, moc nesledujeme – většinou čekáme, až to sem přijde. Ono je složité se v tom zorientovat, je to nepřehledné, ale prostě jediné, co funguje, je, když mlčící většina promluví. A mlčící většina – pokud se dozví nějakou takovou věc, která by jejich majetek mohla nějakým zásadním způsobem ovlivnit – by měla říci, že to už je třeba hranice, kterou už není ochotna akceptovat, a měla by chtít slyšet na tyto otázky jasné odpovědi. A měla by vyvolat veřejnou poptávku tak, aby politici nechodili do Bruselu děkovat za pokyny, které dostáváme, ale aby tam skutečně prosazovali zájmy občanů, kteří je volí.

Martina: Tak uvidíme, jestli jsme ochotni promluvit. Paní Hano Landová, moc vám děkuji za toto zhodnocení situace, která tady je, a také za zhodnocení situace, která nás může čekat. Díky moc.

Hana Landová: Já děkuju za pozvání, a doufám, že se nevidíme naposled.

Martina: Také doufám.

Martina: Paní Hano Landová, jedním z popudů dnešního rozhovoru byl článek, jehož titulek zněl: „Budovy čeká bezemisní revoluce. Dotkne se i starších staveb.“ A to nebyl, prosím, výkřik z bulvárního tisku, ale odborný článek České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Zaujalo mě na něm právě poslední slovo, které zavání převratnými změnami. Proto otázka: Čeká u nás budovy bezemisní revoluce?

Hana Landová: Bohužel, jednoznačně čeká, a bude investičně i provozně – z pohledu nákladů pro vlastníky budov, potažmo pro kohokoliv, kdo v nich bude fungovat i na základě nájemních smluv – velmi bolestivá.

Martina: My to společně důkladně rozcupujeme, abychom věděli, kde jsou mantinely této revoluce, a zdali se tam přece jenom nedá najít nějaká úniková cesta, a zdali tam legislativci neponechali zadní vrátka. Rozumím tomu správně, že ještě není řečeno poslední slovo? Tedy, že tato směrnice ještě není platná, vypracovaná, pojmenovaná a schválená?

Hana Landová: Je vypracovaná, pojmenovaná a schválená. Jediný krok, který nás ještě v České republice čeká, je její překlad, takzvaná implementace do českého práva, a na to má stát zhruba dva roky. Začalo to platit někdy od dubna, nebo od května, takže se to bude ještě rok a půl přenášet, a nějaký prostor pro lokální zohlednění nějakých požadavků tady určitě bude.

Martina: Rozumím tomu správně, že tato směrnice EPBD už je tady od roku 2002, teď dostala číslo IV, a je tedy novelizována? A ta už je v Evropské unii schválena.

Hana Landová: Ano.

Martina: Schválena, sepsána, a teď si ji jednotlivé státy odnesou domů, a tam s ní nějak naloží. Je to tak?

Hana Landová: Ano, je to přesně tak. Už si ji dokonce odnesly domů, a budou s ní nakládat tak, že budou zohledňovat některá lokální specifika, ale prostor by tam měl být poměrně výrazný. Nebude prostor například k výjimkám, to asi tato směrnice rovnou říká, ale tyto přísné požadavky nebudou muset například splňovat památkově chráněné stavby.

Martina: Takže jinak to bude padni komu padni?

Hana Landová: Přesně tak – padni komu padni. Rodinný domek, bytový dům, ministerstvo dopravy, každá budova.

Od roku 2026 musí mít všechny novostavby veřejných budov nulové emise. A do roku 2050 musí bezemisnost splňovat všechny domy, s výjimkou památkově chráněných nebo vojenských objektů.

Martina: Já jsem se dočetla, že od roku 2026 mají všechny novostavby veřejných budov splňovat požadavek na budovy s nulovými emisemi. Což tedy vypadá, že budovy, které se teď staví, už musí tyto bezemisní limity splňovat. Ale mohlo by to uchovávat jakousi naději, že stávajících domů a bytů se to týkat nebude?

Hana Landová: Tato naděje vyprchá hned záhy, protože se tam stanovují další termíny, a do roku 2050 se stanoví, že to budou všechny budovy, právě s výjimkou například památkově chráněných budov, nebo třeba vojenských objektů – těch se to týkat nebude nikdy – ale jinak se to bude týkat naprosto všech budov. A ty, které se teď staví, a zdánlivě mají nějaký štítek, který by směřoval k téměř bezemisní budově, nebo bezemisnímu domu, se to pravděpodobně dotkne znova, protože tyto štítky mají nějakou předpokládanou dobu revize výpočtů, a bohužel dojde k dalšímu zpřísnění.

Martina: „Štítek“, to je slovo, kterého se hned chytnu, protože průkaz energetické náročnosti – takzvané štítky – mají budovy už teď, a my je známe, jako třídy A, B, C, D, E, G. Musím říct, že se v tom teď docela dobře vyznám, protože jsem hledala bydlení, a veškeré domy, které jsem navštívila, měly průkaz energetické náročnosti G, tedy mimořádně nehospodárné. Řekněte mi, znamená to, že se tyto štítky budou předělávat, jak jste řekla? A podle jakých norem se budou předělávat? Podle čeho? Bude se to spíš rozvolňovat? Nebo co od toho můžeme čekat? Už teď mi má otázka přijde naivní, ale přesto jsem ji položila.

Hana Landová: Já bych si to moc přála, a v Evropské unii zaznívá i poměrně často výčitka, že to prostředí je teď příliš regulované a příliš přísné. Ale očekávání, které je teď dokumentované ohledně štítků, vede k dalšímu zpřísnění – bohužel ne k rozvolnění, takže požadavky budou skutečně přísnější. A štítek se bude dotýkat nejenom obálky budovy – to znamená, jak bude třeba zateplená, jaká bude mít okna, jaké bude mít dveře, jakou bude mít střechu, jakou bude mít izolaci – ale týká se i způsobu, jakým se tam bude topit, jakým způsobem se tam bude větrat. A čeká nás i povinná instalace solárních zařízení, tedy fotovoltaických zařízení.

Martina: Už je jasné, podle jakých norem se štítky budou zostřovat? Protože zatím to bylo trošku vágní, a některé budovy, domy nemají štítek vypracovaný, a tudíž automaticky spadají do géčka. Ale podle čeho se já můžu řídit, když teď přijdu, koupím si dům někde za Prahou – protože na víc nemám, a i tak za to dám dvanáct miliónů – a je to G. Takže si myslím, že jsem doma – ale bude mě čekat velká přestavba? Jaká?

Hana Landová: Bude vás čekat velká přestavba, a poměrně nákladná. Tam, kde je géčko – protože jenom neexistuje vyhodnocení – je ještě nějaká naděje, že se na fasádě naleznou aspoň nějaké zateplení, nebo třeba nějaká méně propustná okna, takže tam to asi nemusí nutně být tak finančně náročné. Ale starší domy z dob našich rodičů také určitě tato opatření nemají, a tam budou investice náročné. A dá se očekávat, protože jsou pevně stanovené termíny, do kdy to vlastníci musí splnit, že bude poměrně velká poptávka po všech materiálech. Nedávno Deloitte a další vydaly ekonomické studie, kde očekávají, že s obnovou Ukrajiny bude navíc materiálu poměrně velký nedostatek, a očekávají jeho velké zdražení. A další zdražení očekáváme ještě z toho, že bude velká poptávka, protože vlastníci budou muset naplnit požadavky směrnic. To znamená, že tržní situace se tady tak trošku těmito regulacemi pokřiví, a materiály – fotovoltaické články, tepelná čerpadla, izolační materiály, a tak dále – budou poměrně obtížně dostupné, tedy drahé. Počítejte řádově milióny korun.

Směrnice EU o bezemisních domech vůbec neřeší, co budou dělat lidé, kteří na velmi nákladné úpravy svých domů nemají peníze, třeba staří lidé

Martina: Paní Hano Landová, počítá tato legislativní směrnice s tím, že naše vesnice jsou plné domů, které si postavili takzvaní domkaři, žijí v nich naši rodiče, prarodiče, a jsou to lidé, kteří si dokázali postavit domy, ovšem v dobách, kdy žádné podobné směrnice ani materiály neexistovaly, a teď žijí z poměrně chabých důchodů? Počítá s tím tato směrnice, že tito lidé, i kdyby chtěli, tak nemohou?

Hana Landová: Ta směrnice s tímto nepočítá. Počítají s tím jiné dokumenty. Evropská unie chystá velice robustní dotační programy, ale i tyto dotační programy mají nějaké podmínky, a je velice obtížné je splnit. Navíc my dneska přesně nevíme, jak bude štítek vypadat, takže to dneska nejde tak úplně ve starších budovách naplánovat, co konkrétně je všechno potřeba udělat, aby se energetický štítek splnil. A kromě toho, bohužel, jsou tyto výpočty velice složité, není úplně jednoduché se v nich zorientovat. V podstatě to dneska ani nedělají lidé, ale zadají nějaká data do nějakého softwaru, a tento software potom štítek a vyhodnocení energetické náročnosti vyprodukuje. Takže není jednoduché se zeptat, že když si dám třeba nová okna, tak že už budu mít z déčka céčko. Taková jednoduchá odpověď prostě neexistuje. Posuzuje se tam i natočení domu, orientace k jihu, orientace k severu, různé vlivy, které tam jsou. A plus se tento štítek doplňuje koeficienty, kde se přepočítávají zdroje, které používáte, takže třeba elektřina má jiný koeficient než plyn, a než jiný způsob vytápění, třeba z odpadního tepla, a tak dále. Takže všechny tyto věci jsou dnes zatím velká neznámá. Bude o tom určitě velká diskuse, bude to určitě velký lobbistický boj o to, který zdroj bude mít nejlepší vyhodnocení, a podle toho se budou potom muset lidé zařídit, a budou si muset objednat nové technologie.

Martina: Paní Hano Landová, co se bude dít, když na to nebudu mít? Protože vezměme obyčejný dům tak, jako je dneska známe, bydlí v něm rodiče, třeba naši rodiče, je jim k osmdesáti. Nevím, jestli v tomto věku dosáhnou na nějaký dotační program, ale rozhodně nedosáhnou na hypotéku, protože pro žádnou banku nejsou bonitní, je to příliš velké riziko. Navíc, z čeho by to spláceli, když žijí z nevelkých důchodů. Co bude s těmito lidmi?

Hana Landová: Hmm. Bohužel jste to popsala velice přesně. Pro ně je tato cesta zapovězená, pokud ji nebudou chtít přenechat svým dětem, a ty budou muset splnit přísné podmínky. Ale druhá cesta je právě prostřednictvím dotací. Nicméně tito lidé budou muset už na počátku investovat poměrně nemalé prostředky do toho, aby jim vůbec někdo vygeneroval projekt a aby věděli, jak tak náročnou přestavbu mají udělat.

My se s tím setkáváme, vyhodnocujeme změny novostavby na bezemisní novostavbu, a je to opravdu poměrně složitá alchymie různých vstupů. A vůbec to není jednooborová činnost. Takže jenom získat tento projekt, na základě kterého potom přijmu opatření, bude poměrně finančně i časově nákladné, a bude to vyžadovat poměrně velké úsilí. A teprve s tímto projektem si pak půjdete pro dotaci. Ale zase, bude poměrně náročné to administrovat, ačkoli jsou samozřejmě proklamovány snahy o co největší jednoduchost těchto postupů, ale i tak to není proces, který by byl jednoduchý. Není to tak, že si vyplníte jednostránkový formulář, a pak už bude všechno vyřešeno.

Martina: A paní Hanko Landová, já jsme se snažila získat takové informace, které by nás třeba i uklidnily, abychom neměli pocit, že skutečně přichází velká revoluce, před kterou se už neschováme. A našla jsem, že od roku 2030, což je tedy velmi brzy – vy jste říkala, že od roku 2050 by se bezemisnost měla týkat úplně všech domů – ale od roku 2030 mají mít bytové domy zlepšení emisí o 16 procent, a od roku 2035 o 20 až 22 procent. Vypadá to jako příjemné číslo, a já vlastně nevím, co si mám pod tím vůbec představit. Zda-li opravdu stačí, v uvozovkách „stačí“, že bych u domu, u bytu vyměnila třeba okna? Jak si mám těchto 16 procent přetavit do konkrétní matérie?

Hana Landová: To je otázka, na kterou Česká republika, stejně jiné státy, hledá odpověď. Ony mají v této směrnici předepsáno, že musí identifikovat nějaké budovy, kterým tu povinnost uloží, ale jakým způsobem je vyberou – to dneska v českém právu není popsáno, to dneska nevíme. A ony potom vyhodnotí, třeba na základě nově vystavěných budov, kolik přínosu zvládly, a pak nastaví další požadavky. Takže dneska říci, jak se to bude naplňovat, je velice složité, a prakticky to nejde. Navíc existují dvě témata, která řeší: Je to energetický štítek. A druhým je bezuhlíkatá stopa, a ani na jedno dneska nemáme přesnou odpověď, protože u bezuhlíkové stopy sledujete celou životní cestu výrobku, nějakým způsobem se to počítá, a tyto výpočty bohužel nejsou kompatibilní. Takže, v podstatě, když vám vyjde energetický štítek, tak to ještě neznamená, že doložíte bezemisnost budovy. Takže my budeme mít v podstatě několik měsíců poměrně rozsáhlou činnost, kdy se bude zkoumat, jakým způsobem se k tomu dospěje. Ale dneska vám to nikdo nepoví, dneska vám nikdo nepoví, jestli to naplníte výměnou oken.

V pracovních skupinách, které řeší implementaci směrnice o bezemisních domech, nejsou žádní zástupci lidí, kterých se to týká, třeba majitelů domů

Martina: Takže my se vlastně v tuto chvíli musíme spolehnout na to, že naši legislativci a politici budou chtít, aby tato implementace nové směrnice EPBD IV. byla pro nás co nejmíň bolestivá, pozvolná a přijatelná. Ale může to dopadnou také tak, že se rozhodnou, že půjdeme celé Evropské unii příkladem. Obojí je možné?

Hana Landová: Je to přesně tak. Dokonce, bohužel, v pracovních skupinách nejsou zastoupeni lidé, kterých se to nejvíc týká, to znamená ti, že tam třeba nejsou zastoupeni vlastníci budov. Mají nějakou asociace vlastníků budov k pronájmu, a tak dále, ale v pracovních skupinách, které na tom pracují, dneska bohužel žádný takový praktický subjekt nefiguruje.

Martina: A kdo v nich je?

Hana Landová: My jsme se to dlouho snažili zjistit. Tato skupina je početná, ale není tam zastoupena například ani Hospodářská komora, byť se říká, že ano, ale tak tomu bohužel není. A je tam spousta různých asociací. Arnik, zelených sdružení, je tam zastoupeno poměrně velké množství, a jak říkám, ale ti, kdo by skutečně byli třeba vlastníky budov a věděli, jak to funguje, a jaké investice provozního i investičního charakteru by to obnášelo, tam zatím zastoupeni nejsou.

Martina: A to hovoříme o České radě pro šetrné budovy, která funguje při ministerstvu průmyslu a obchodu? Nebo to je ještě jiná pracovní skupina?

Hana Landová: To je jiná pracovní skupina. Ministerstvo obchodu na to zřídilo nějakou speciální pracovní skupinu, která se věnuje pouze implementaci této směrnice.

Martina: Z čeho máte – při tom, jak pozorujete náš proces implementace – největší obavu?

Hana Landová: Největší obavu mám z kombinace několika věcí, zaprvé opomenutí lidí z praxe při tvorbě implementace – to se nikdy neukázalo jako moudré rozhodnutí – a zadruhé, že se to bude zpracovávat až do nejzazší možné lhůty, kterou nám tato evropská směrnice nabízí, a na vlastní implementaci pro lidi zbude strašně málo času. My totiž u nás, v České republice, pořád píšeme nějaké dokumenty a papíry, a pak si myslíme, že se luskne prstem, a ze dne na den do domů spadnou tepelná čerpadla, že se tam najednou zjeví. Ale tento proces bude vyžadovat povolení, jakoby stavební povolení – dneska už se to jmenuje „povolení záměru“, a vůbec nebude jednoduché ho získat. A nebude jednoduché dát dohromady výrobní, projektové, finanční a materiálové kapacity, když se to na ně navalí, protože budou prostě najednou přetížené. Takže toho se bojím. A bojím se sankce, která za to je, což je omezení pronajímat a prodávat nemovitosti.

Směrnice EK omezuje právo majitelů nakládat s nemovitostí, když nebude splňovat bezemisní limity. Nebude možné vlastní dům pronajmout, prodat ani dědit.

Martina: Já jsem si povídala i s některými developery, abych zjistila, jak se na to dívají oni, a tam jsem zaregistrovala obavu – byť zdůrazňovali, že je to nepravděpodobné. To znamená, že by se politici v krajním případě rozhodli pro nejtvrdší prosazování této nové směrnice, kde by jednou z možností bylo omezit právo majitelů nakládat se svou nemovitostí, kdyby nesplňovala ony limity, tedy byla energeticky náročná. Takže by ji majitel nemohl pronajmout, prodat, a dokonce by se nemohla ani dědit. Toto byl jeden pohled. Věříte, že by to mohlo zajít tak daleko?

Hana Landová: Já tomu nejenom věřím, ale já už to dokonce v textu směrnice vidím napsané. Takže pro mě už to není otázka, jestli tomu věřím, nebo nevěřím, já prostě v této směrnici čtu, že: „Členské státy zajistí, aby náročný energetický štítek byl požadován a vydán pro budovy a jejich ucelené části při výstavbě, po větší renovaci, či prodeji, pronájmu novému nájemci, nebo při obnovení nájemní smlouvy.“ Takže tam jsou popsány skutečně všechny druhy nakládání. Znamená to, že když je nájemní smlouva na dobu tří let, a měla by se prodloužit o další rok, tak přitom už by měla mít realizována úprava, která zajistí dostatečný energetický štítek. Takže já se neptám jestli, protože už je to tam napsáno. Je tady napsáno, „členské státy zajistí“, a „členské státy vyžadují“ a „dochází-li k prodeji, nebo pronájmu, tak vlastník předloží.“ Takže se můžeme jenom ptát, jak bude v české verzi ukotveno datum.

Martina: To znamená, že implementace směrnice do legislativy té které země musí toto zakomponovat? Nebo ještě má manévrovací prostor, kdy vláda řekne: „Tohle nemůžeme svým občanům udělat, tak zvolíme jinou cestu.“ Třeba, že dostanou – a teď to říkám jako úlevnou variantu, která je paradoxní – emisní pokutu, nebo jako emisní povolenku, že budou platit. Je ještě toto možné? Nebo ne, a stavba bude zmražena?

Hana Landová: Já tady nečtu konkrétní datum, od kterého se má konkrétní štítek vyžadovat. A současně nevíme, jaká hodnota štítku bude požadována, a jak se vypočítá. Takže v tomto určitě manévrovací prostor je. My třeba víme, a máme ověřeno, že u nás budova s dnešním štítkem D, vypadá v Německu stejně, a nás je to déčko, ale v Německu je to béčko. Takže opravdu je to hra koeficientů a způsobu výpočtu, a tak dále. Takže manévrovací prostor určitě Česká republika má.

Martina: A vidíte tendenci ho využít ve prospěch občanů a majitelů nemovitostí?

Hana Landová: To jsem právě nikde nezaznamenala, jakým způsobem v tom budeme postupovat. Hovořila jsem o pracovní skupině, která je tajemná, a ze které zatím nevysublimovaly konkrétní informace. A na přímé dotazy v podstatě všechny odpovědi zní: „Nevíme.“ A to mě mírně znervózňuje, protože tam žádná snaha, žádná proklamace, že se snaží vytvořit pro občany tak, aby to bylo co nejpřijatelnější, zatím nezazněla.

Martina: Já jsem se právě chtěla zeptat, zda se plánuje třeba nějaká veřejná diskuse? Protože toto se týká skutečně nejvlastnějších vlastnických práv občanů téhle země.

Hana Landová: Říkáte to úplně přesně. Když lidem někdo dá příkaz, že nemůžou, nebo musejí plnit nějakou další podmínku, tak to je věc, která zasahuje do jejich v podstatě ústavou chráněných vlastnických práv. A dokonce to ani není uděláno zákonem, ale nějakou směrnicí. A já se tedy domnívám, že by o tom veřejná diskuse být vedena měla, ale opravdu ji nevnímám. Nevnímám žádnou iniciativu ze strany ministerstva průmyslu a obchodu, kde by vlastně vznikla nějaká širší platforma pro tuhle diskusi.

Martina: Velmi často státy, které se snaží chránit své občany, implementují nejrůznější nařízení shora, ať už z Bruselu, nebo odjinud tak, nebo tím způsobem, že se vlk nažere, a koza zůstane celá. Zaplatí se třeba z různých dotací zateplení, ať už panelových budov, soukromých budov, a nechá se to být. Je i toto varianta? Nebo to je příliš naivní, a není možné se spolehnout jenom na to, že zateplíme, a bude dobře? A podotýkám, že si uvědomuji, kolik zateplení stojí.

Hana Landová: Určitě to nějaká varianta je, ale nemyslím, že by pro ně byla úplně postačující, ale je to určitě velká změna. My jsme dělali průměrně rozsáhlý výzkum, ze kterého vyplývá, že když se zpřísnily normy na zateplování, tak klesla energetická spotřeba třeba šestinásobně. Takže byt postavený v roce 1995 vs. byt postavený v roce 2020 sám od sebe, bez všech fotovoltaik a podobně, má energetickou spotřebu násobně menší. Největší energetickou spotřebu dneska vidíme asi na ohřevu teplé vody, ale na topení a vytápění už tolik ne.

Samozřejmě, že požadavky, které v těchto směrnicích jsou, jsou ještě okořeněné tím, že na jednu stranu nutí lidi, aby investovali do úspor, a na druhou stranu jim tam předepisují povinnosti, které energii spotřebovávají daleko větším způsobem. Tady narážím na povinnou elektromobilitu. To je prostě záležitost, se kterou si dneska lámou hlavu všechny energetické společnosti, protože tam potřebují přivést velké kabely na dobíjení elektromobilů, takže to bude vyžadovat obrovské infrastrukturní investice vně domu, a také uvnitř domu. A tam je potom Evropská unie, stát, schopna si s tím výpočtem pohrát tak, aby vám to nekazilo štítek, takže to, že budovy jsou bezemisní a že mají nízkou energetickou, téměř nulovou spotřebu, v podstatě jenom teoretické číslo, a s opravdickou spotřebou domu to nemá nic společného.

Už dnes drahé nemovitosti v důsledku zavedení směrnice o povinně bezemisních domech podraží o dalších 30 procent

Martina: Paní Hano Landová, když si představím, kolik stojí v Praze, nebo ve větších městech, byt – a vím, že na něj mladí lidé nemají vůbec šanci dosáhnout, tak dokážeme predikovat, jak se po těchto opatřeních zdraží nemovitosti do budoucna?

Hana Landová: Bohužel jsou to řádově desítky procent na metr čtvereční. Nemyslím si, že to v důsledku těchto opatření bude na nákladech třeba o polovinu, ale odhady se pohybují kolem 25–30 procent.

Martina: Máte představu, jak se k tomu může postavit stát, politici, legislativci, když je markantní, že – jak už jsem předeslala – za tyto ceny už si lidé nemohou byty pořídit? O domech ani nemluvě.

Hana Landová: Tak samozřejmě, je tady několik možných přístupů, a cena je tvořena ještě mnoha dalšími vstupy: Další normy, velikost prostor, a tak dále, takže je potřeba to vnímat v souvislostech. Byty se prodražují poměrně zásadním způsobem délkou procesů, protože čím déle čekáte na povolení, tím více se utratí na finančních nákladech, a tak dále. Ale nechci utéct od otázky, jenom chci, aby zaznělo, že to není jediná složka nákladu na byt.

Takže oni vlastně počítají s tím, že budou nějakým způsobem řešit takzvanou podporu bydlení. Ve Sněmovně je návrh zákona, ale při důkladném studiu tohoto zákona jsme nenašli ani jeden nový byt, který by to přineslo, ale zavádí se spousta nových – něco přes dvě stě – úřadů, na kterých by mělo působit něco kolem 400, 500 úředníků, a ti by měli komunikovat s lidmi. Ale nevím, co by pomohlo lidem, kteří nemají na byt a kteří potřebují buď peníze, nebo byt, že budou s někým komunikovat. A úřadem jako takovým se toho nedosáhne. Takže stát dneska připravuje zákon, který bude v rozpočtu stát asi 1,5 miliardy korun na provoz, a vznikne nový úřad, který by to teoreticky měl řešit. Legislativní rada vlády k tomu sama napsala doporučení, aby se tento zákon vrátil k přepracování, protože je nepřehledný, zavádí spoustu duplicitních agend a duplicitních poplatků již k dnešním agendám odboru úřadu práce a sociálního odboru. Takže stát na to měl takovýto pohled. A druhý pohled je, že zavádí nějaké dotační fondy, kterými by měl pomáhat některým skupinám s úhradou nákladů na bydlení.

Martina: Uklidňuje vás to, jako předsedkyni Sekce územního a regionálního rozvoje Hospodářské komory naší republiky?

Hana Landová: Vůbec ne. Protože tyto peníze do rozpočtu budou muset odněkud připlout, a obávám se, že budou připlouvat jedině a pouze z peněženek občanů, navíc ještě přefiltrované přes státní aparát, takže korunu, kterou do toho – mimochodem, to byl jeden dotaz z Hospodářské komory v rámci připomínkového řízení k tomuto zákonu: Kolik korun českých bude muset stát vybrat na jednu korunu, kterou někomu předá v rámci této podpory dostupnosti bydlení? To znamená, kolik budou muset lidi zaplatit víc na daních?

Zavedení směrnice o bezuhlíkových domech povede k tomu, že lidé budou muset své domy prodávat, protože nebudou schopni zaplatit tolik peněz, aby splnili všechny požadavky

Martina: Paní Hano Landová, já jsem si teď spojila větu, kterou jsem tady ve studiu slyšela před asi třemi roky, když jsme se bavili – tuším, že to byl pan Štěpán – o energetice, a o tom, proč vyrábíme elektrickou energii mnohem levněji, než ji nakonec přeprodáváme našim občanům. A on tehdy v této souvislosti řekl – neřeknu to úplně přesně – že u nás je velmi vyvinutý smysl pro vlastnění nemovitostí, je to letitá, zakořeněná národní vlastnost, že nejsme zvyklí se stále stěhovat, ale jsme zvyklí postavit dům, byt, a odkázat ho dětem. A on tehdy řekl, že z toho vyplývá, že je tady lidem ještě co vzít. A to, co jste mi teď popsala, mi do toho najednou trošku zapadlo, a ptám se, jestli je to příliš černé vidění. Nechci nikoho strašit, ale to, co jste mi předestřela, by mohlo vést k tomu, že se lidé budou najednou zbavovat nemovitostí, protože nebudou schopni si je dovolit, nebudou schopni splnit požadavky, a nebudou pak eventuálně schopni platit emisní povolenky. Je to možné?

Hana Landová: Je to možné, a dokonce je to velmi pravděpodobné. Protože pokud se tady inspirujeme příklady z některých německých měst, jako Berlín, nebo Mnichov, tak tam to takhle daleko dospělo. Tam se totiž stát v podstatě rozhodl zpřísnit požadavky, zdražit, a toto zdražení vedlo potom ke zdražení dostupnosti bytů. Chvíli se to řešilo nájemním bydlením, jenomže dům si musí vlastník pořídit, a vlastník pak přenáší nájemné, výši zpátky, na nájemníka. Města potom začala podporovat nejslabší skupiny, takže v podstatě tato města potom vypadala tak, že v něm byli jen hodně bohatí, kteří si to mohli dovolit ze svých vlastních prostředků, a potom hodně chudí, a celá střední třída se začala vystěhovávat do dostupnějších a levnějších lokalit, protože na to prostě neměla. A tím pádem tam narůstala větší skupina sociálně potřebných, což město potom ekonomicky… a oni se tento problém snažili řešit regulací nájemného…

Martina: Když se to ještě hýbe, tak to zreguluj.

Hana Landová: Přesně tak, takže zastropovat ceny na příjmové stránce, ale vlastně pořád přitvrzovat na výdajové stránce, což zase vedlo k tomu, že to nedopadlo dobře. A výsledkem bylo, že sama tato města navrhla, aby se všechny regulace nakonec škrtly, uvolnily, protože to postupně šlo pořád k většímu a většímu problému. Tato města začala trpět ještě více, než si před tím uvědomovala, protože motor ekonomiky, střední třída, která od státu a od města de facto nic nepotřebuje, ale do daňového rozpočtu přispívá – postupně z těchto měst zmizela.

Martina: Paní Hano Landová, já nikoho z komise, která je tímto pověřena neznám, nebo o tom alespoň nevím. Vy asi některé legislativce, nebo lidi, kteří v této komisi pracují, znáte. Vidíte u nich mentální nastavení spíše následovat slepé uličky, které jste teď předestřela tím, jak je to v Berlíně, nebo hledat naši, jinou, řekněme, zlatou střední cestu?

Hana Landová: Tak to je velice těžká otázka. Já si myslím, že jsou tam zastoupeny oba dva myšlenkové směry. Ale jak jsem v posledních třech letech sledovala ministerstvo pro místní rozvoj, tak některé směry byly výrazně podporovány, a některé byly upozaděny. Protržní směry rozhodně upřednostňovány nebyly, ale byly upřednostňovány ty, které hodně preferují regulatorní zásahy ze strany státu.

Martina: To, co jste předestřel, by bylo možné, pokud bychom se o těchto věcech mohli bavit, svobodně bavit, svobodně o nich diskutovat. My jsme si řekli, že co se týká Ruska, tak je jakákoliv diskuse dopředu vytčena před závorku. Ale my příliš odborně nediskutujeme na veřejné ploše ani o poučení z covidového vývoje, příliš nediskutujeme ani o nelegální migraci, ani o kvótách – ty s námi nebyly vůbec konzultovány. Řekněte mi: Co se to odehrává v naší společnosti, že diskuse zkrátka přestává být nástrojem a podstatou demokracie?

Ivo Budil: Jsme už příliš vzdáleni od 60. let, což bylo poslední velké období uměleckého a intelektuálního rozvoje české společnosti, a očekávalo se, že se opět obnoví v 90. letech. Ale kontinuita byla přerušena, a nový režim, který tady vznikl v roce 89, si nevytvořil odpovídající intelektuální elitu. Chybí nám myslitelé. Chybí nám myslitelé, kteří by byli zároveň vzdělaní. Chybí nám skutečně vitální akademické prostředí, chybí nám brilantní novináři, chybí nám odvážní politici. Těžko říct, jestli se tohle dá obnovit. Jednou ano, ale v historicky vzdálenější době.

Řekl bych, že jsme země, která byla do určité míry zbavena svých elit, kromě elit technických – na nich stál v zásadě minulý režim. A pokud tato země prošla od 90. let v mnoha ohledech pozitivním rozvojem, tak k tomu přispěly především tyto technické elity, ovšem už pak dožívající, a bez nějaké, bohužel, návaznosti, vzhledem i k určité stagnaci technických škol. Čili naději vidím v první fázi v obnově technické inteligence, která obnoví naši ekonomiku, infrastrukturu, která nám vrátí pocit – a to by byl dobrý pocit – že opravdu patříme do rozvinutého světa svými městy, domy, dálnicemi, vlaky a podobně. Zní to velice technokraticky, ale národ, který má tak rád Baťu, na tohle slyší. Čili potřebujeme obnovit naši ekonomiku. To je primární akt. Nikoliv na základě neoliberalismu a volného působení tržních sil, ale na základě spojení toho nejlepšího z toho volného trhu a ze strategického koncepčního plánování. To, co koneckonců dělaly všechny úspěšné země, včetně Spojených států amerických. A jakmile se nám to podaří, tak se budeme dívat hned na svět sebevědoměji.

Martina: To je hotová věc. Ale zajímalo by mě, jestli v to věříte?

Ivo Budil: Já v to věřím, protože myslím, že jsme národ, který je v tomto směru nadaný, nadanější, než některé jiné evropské národy – koneckonců jsme to dříve i prokázali. A hlavně, pokud existuje nějaká česká otázka české národní povahy a podobně, tak si myslím, že do značné míry ji vytvořil zážitek průmyslové revoluce. My jsme národ, který se de facto úplně obnovil průmyslovou revolucí. Proto jsme měli Křižíka, a jiné vynikající inženýry, a relativně málo metafyzických myslitelů a podobně. Šedesátá léta byla tak intelektuálně zajímavá, a umělecky tvořivá právě proto, protože už za sebou měla tento zážitek technologického a ekonomického rozvoje, a na něm mohla stavět. Tyto dvě fáze musíme obnovit.

Martina: Pane profesore, možná by nás mohla čekat zářná budoucnost, pokud bychom dostali šanci obnovit to, o čem hovoříte. Ale ve hře je ještě spousta hráčů v Evropě, ve hře je spousta proměnných a jedním z nich je nelegální migrace. My se tady můžeme bavit o tom, že možná u nás neprobíhá svobodná diskuse, a někde na Západě ano, ale přesto Francie, Švédsko, co se týká nelegální migrace, to dotáhly tam, kam došly. U nás jsme se v posledních letech věnovali tematicky jenom Ukrajině, před tím to byl covid, kterému jsme se věnovali, ale že tady je neustálý a neutuchající proud ilegálních migrantů z Afriky a z Blízkého východu, o tom Evropa tak nějak stále svorně mlčí, nebo to bagatelizuje. Řekněte mi, proč se Evropa nedokázala doposud s nelegální migrací vypořádat?

Ivo Budil: Takhle, v případě Francie nebo Švédska de facto to, že dospěli do tohoto kritického stavu, bylo často dáno legální migrací.

Martina: Ano, dovozem voličů.

Ivo Budil: Tito lidé tam přicházeli a usazovali se zcela legálně, třeba i v případě Velké Británie. Je to samozřejmě tabuizováno z důvodu neoliberální ideologie, svobody volného obchodu, a podobně, a zároveň jak jste naznačila, často cynického využívání laciné pracovní síly a potencionálních politických klientů pro určité politické strany. V případě Francie, možná i Švédska – ale více znám francouzský případ – došlo k výraznému přelivu na přelomu 70. a 80. let, kdy se najednou opravdu velká asimilační síla francouzské společnosti, která do té doby probíhala, zadrhla a zastavila. Francie je zemí přistěhovalců. Francie byla v 19. století první evropskou zemí, která prodělávala demografickou stagnaci.

Na území Francie, Anglie, Švédska asi vznikne nová podoba jiného národního státu, než je tam teď. Tyto země jsou pravděpodobně ztracené. Ale střední a východní Evropa má ještě šanci.

Martina: Promiňte, že vás přerušuji, ale to by mě právě zajímalo, co se stalo? Protože vy jste jako příklad svého času uváděl, že například Florida je státem, kde už výrazně převažuje hispánské obyvatelstvo, a přesto netrpí takzvanou jihoamerickou letargií. Ale proč se ve Francii na přelomu 70. let zastavila schopnost asimilace příchozích?

Ivo Budil: Protože Francie přestala být sebevědomou, produktivní, vyrábějící, aktivní zemí. Navzdory všem různým kulturním a náboženským rozdílům, tak lidé v Africe, na Blízkém východě, v jihovýchodní Asii, jsou fascinováni technologickým pokrokem – a to je na Západě fascinovalo: Železnice, mosty, letadla létají vzduchem, a podobně. To fascinovalo i Papuánce na Nové Guinei, takže kvůli tomu vytvořili nové náboženství Cargo. Technologický pokrok – to bylo to, čím si Západ získal zbytek světa i v tom pozitivním slova smyslu. A mladí muži, mladí kluci z Tuniska, Maroka, Alžírska, když měli možnost se na tomto technologickém pokroku podílet, plnohodnotně tvořivě podílet, takže nebyli odsunuti stranou, tak zapomněli na své marocké, tuniské, alžírské kořeny, ale chtěli být francouzskými inženýry, těmi, kdo létají ve vzduchu. Čili já myslím, že apel Západu do značné míry vycházel právě z možnosti tohoto úžasného dobrodružství: Létat do vesmíru, vynalézat, rozbíjet atom, a podobně. A v zásadě neznám ve světě kulturu, možná s výjimkou Indiánů schovaných někde hluboce v povodí Amazonky – která by tím nebyla fascinována.

Martina: Pane profesore, ano, to byla první generace, a potom jejich potomci, kteří se takzvaně asimilovali. Vy jste pak popsal, proč se to zastavilo a proč už třetí generace tímto obdivem netrpí. Ale to pořád hovoříme o legálním přistěhovalství. Ale Evropa ztratila vůli a odvahu vyrovnat se s nelegální migrací. V čem spatřujete tyto kořeny, protože je to jakási schopenhauerovská ztráta vůle k životu?

Ivo Budil: Takhle – je to selhání politických elit, které se obávají, že by byly obviněny z autoritářských metod. Možná je to i určitá snaha amerického establishmentu Evropu vnitřně touto ztrátou kontroly nad pohybem obyvatelstva oslabit. Já bych v tom viděl především selhání administrativních opatření. Neoliberální, nebo kulturně liberální diskurs s sebou nese různá obvinění z rasismu, xenofobie, perzekucí menšin, a podobně. A tohle může být kdykoliv použito, využito proti těm, kteří požadují větší kontroly na hranicích, a větší restrikce. Už to takové politiky diskvalifikovalo a ztížilo jim to politickou kariéru.

Martina: Pane profesore, vy jste nadějeplně mluvil o tom, jak by se u nás mohla obnovit prosperita, ale zároveň se jedním dechem budeme bavit o hrozbách občanské války v Evropě. Švédsko je v situaci, kdy politici mluví o katastrofě, a dokonce o tom, že tam probíhá permanentní občanská válka nízké intenzity. Jak se v takovéto Evropě dá prosperovat? Protože ač nám většinou posměšně říkají, kolik je u nás nelegálních migrantů, tak zkrátka víme, že země, kam to zatím migranty táhne, nejsou nafukovací, a zkrátka oni se budou přelévat.

Ivo Budil: Emmanuel Todd, francouzský demokrat a historik nedávno vydal knihu Porážka Západu, ve které tvrdí, že západoevropské státy, Francie, Velká Británie, Německo, Švédsko, vstoupily do fáze závěrečného nihilismu, že přestávají být politicky akceschopnými jednotkami, a stávají se pouhými populacemi, obyvatelstvem, které se občas bouří, občas je nespokojené, a podobně, ale které není schopno už nějaké dlouhodobé racionální strategie, jak fungovat jako moderní národní stát. Proto podle Emmanuela Todda možná na území Francie, Anglie, Švédska vznikne nějaká nová podoba jiného národního státu, než je tam teď. Tyto země jsou pravděpodobně ztracené. Ale myslím, že střední a východní Evropa má ještě šanci.

Martina: Měla by šanci, pokud má na čem stavět. Má na čem, řekněme, střední, východní Evropa stavět? Věčně se hovoří o evropských hodnotách, západních hodnotách. Je to toto, z čeho bychom si mohli postavit budoucnost?

Ivo Budil: Všichni mají nějaké hodnoty, všichni mají nějaký světonázor. Kdysi, když byl anglický právník Maculay po povstání sipáhiů v Indii 1857 vyzván, aby pro indické školáky z vyšších vrstev vytvořil nějaké osnovy, které by z nich udělali přátele Velké Británie – po velkých masakrech, které se tam…

Martina: Příručku, jak milovat Brity.

Ivo Budil: Ano. A Maculay celkem rozumně řekl: „Podívejte se, zapomeňme na Sokrata a Cicerona, a na západní teology, a podobně.“

Martina: A Robinsona Crusoe…

Ivo Budil: „Ale podívejme se opravdu na to, co tady v Indii chybí. Chybí individuální zvídavost. Chybí podnikavost. Chybí odolnost vůči historickým zkouškám a podobně.“ A to je to západní dobrodružství.

Martina: Takže skutečně přes Robinsona Crusoe…

Ivo Budil: Robinson Crusoe je velice zajímavý západní archetyp. Je to archetyp toho, co ne zcela, ale částečně přispělo k tomu, proč byl Západ opravdu jednu dobu veliký. A myslím, že ten je tady pořád s námi. Je tady ještě Don Quijote, a toho asi také budeme potřebovat.

Asie bude dominantním hráčem

Martina: Pane profesore, my jsme se tady v úvodu bavili o tom, jak Amerika přestává být světovým hegemonem, a začíná se hovořit o vícepolárním světě. Jakým hráčem bude v budoucnosti Asie?

Ivo Budil: Takovým, jakým byla až do počátku průmyslové revoluce – naprosto dominantním. To není pro Evropu, nebo jiné části světa žádná špatná zpráva. V době, kdy Mongolové vládli světu, v době, kdy těžiště světového hospodářství bylo v Číně, nebo v Samarkandu, nebo na dvoře velkých Mughalů – tak my jsme tady měli Benátky, Florencii, hanzovní města, Shakespeare, a podobně. My můžeme být pozoruhodnou civilizací s velmi důstojným způsobem života i v nadcházejícím asijském tisíciletí.

Martina: Při premiéře Matthesonova díla opery Kleopatra, kterou dirigoval Händel, mělo dojít k tomu, že poté, co Mattheson jako Antonio zemře, autor opery dojde k pultíku, a operu dodiriguje – bývalo to totiž zvykem. Ale Händel ho tam nepustil. Dokonce se vyzvali na souboj, ke kterému došlo, který ale naštěstí neskončil úmrtím ani jednoho z umělců. Hovořím o tom proto, že světový hegemon nemusí chtít předat taktovku. Myslíte si, že nám reálně hrozí to, čemu Samuel Huntington říkal „střet civilizací“?

Ivo Budil: Takhle. Střet civilizací je velice špatná metafora. Vím, že Samuel Huntington reagoval na Francise Fukuyamu a jeho tezi o konci dějin. Ale Samuel Huntington si jako politolog neuvědomil, že svět je především hierarchie. Že se svět skládá z různých regionů, které se nacházejí v rámci dělby práce, v rámci politické moci, na různé úrovni, a vždycky je zde určitý boj o hegemonii, a vytváření různých aliancí, spojenectví, a tak podobně, a často to jde napříč mezi různými civilizačními a kulturními hodnotami. Já nevidím žádný důvod, proč by to, co Huntington považuje za civilizace – aniž je mimochodem nějak přesněji vymezuje – měly být ze své podstaty neustále rivaly?

Samozřejmě, on vychází třeba z dějin islámu, a islám je expanzionistické náboženství – mimochodem stejně jako křesťanství, nebo mnohá jiná – které svou víru hlásalo ohněm a mečem, a bylo třeba poměrně dost úspěšné, protože se rozšířilo od Atlantiku po Indonésii. Nicméně totéž dělali Mongolové. Ale zároveň pak nastoupilo malé Nizozemí s dvěma milióny obyvatel – s ani ne, s miliónem a půl – a ekonomicky ovládlo svět, a bylo mocnější, než celý islám, bylo mocnější, než mongolská říše. Tady jsou často ekonomické faktory, určitých ekonomických inovací, bankovního systému, podnikavosti, a podobně, které celou velkou civilizační konstelaci můžou úplně zvrátit.

Budoucí svět: Investice Evropy a Číny do rozvoje Heartlandu, obrozené Euroasie s novým hlavním městem v Samarkandu

Martina: Pro vaše konstatování, že vytváření aliancí jde často napříč nejenom geografií, ale také kulturními tradicemi, hovoří vytvoření seskupení zemí BRICS, které se v poslední době – ani ne v letech, ale opravdu v poslední době – stává dominantním hospodářským a také vojenským uskupením. Myslíte si, že do budoucna bude tento hráč udávat prim?

Ivo Budil: Vypadá to tak. Ale nezapomínejme, co je to vlastně BRICS. Tedy, že tam jsou určité hlubší historické kořeny navzdory tomu, že tam patří tak rozdílné společnosti, jako Brazílie, Čína a Indie. A že tam vstupují některé další, Etiopie, Egypt, navzdory tomu, že je to tak velice heterogenní. To jsou země, oblasti, které byly velmi traumatizovány a velmi postiženy právě západní imperiální expanzí 19. století.

Martina: Takže si myslíte, že je to trošku uskupení otloukánků?

Ivo Budil: Ne, je to uskupení lidí, kteří sdíleli určitou negativní zkušenost, která je traumatizovala, a možná i podvědomě cítí určitou vzájemnou solidaritu a vymezení se vůči bývalému hegemonu, ale nepřipadá mi, že ho zásadně zavrhují. Oni se nevytvářejí, neformují proti Západu. Oni se formují jako zóna určité spolupráce. Vyhodnotili, že se Západem se zatím nedá moc rozumně mluvit, takže počkáme, jak to tam dopadne.

Já jsem nedávno četl jednu zajímavou a velice drastickou knížku od Mikea Davise, která se jmenovala Pozdně viktoriánský holocaust, a popisovala svět v roce 1876 až 1878, kdy nastal fenomén El Niňo, který způsobil několikaleté sucho, a to v poměrně rozsáhlé oblasti tehdejšího světa skutečně od Brazílie, přes východní Afriku po Čínu, Indii. To byla doba opravdu vrcholné moci Západu. Západ vládl světu, Britové kolonizovali Indii, Západ ekonomicky kontroloval Čínu. A tyto tradiční civilizace, jako byla mughalská Indie, nebo Čína, věděly, že je občas sucho, a je třeba na to být připraven. A na to měly zvláštní úředníky, instituce, zavlažování, kanály, a tak dále. Čili, když to nastalo, tak byly připraveny, a dokázaly zamezit nějaké velké katastrofě.

Ovšem v 70. letech 19. století tyto tradiční mechanismy už v Indii neexistovaly – Britové je odstranili, aniž ještě zavedli moderní mechanismy. Totéž v Číně. Čína byla plná kanálů pro vnitřní obchod a pro případnou pomoc, ovšem smlouvy s Evropany způsobily, že se těžiště obchodu přesunulo na mořské pobřeží, takže tyto kanály byly zanedbány, nebo dokonce zanikly. Takže tyto společnosti najednou byly připraveny o své tradiční obranné mechanismy, aniž ještě obdržely moderní, a to způsobilo desítky miliónů mrtvých, které ale Evropa naprosto ignorovala. My o tom nevíme. My nevíme, že v Indii v té době byl guvernér Liton, který byl malthusián a který byl přesvědčen, že když je příliš mnoho lidí, tak je zcela přirozené, že část musí zemřít. Takže britská správa tehdy neudělala jednak nic, a jednak dokonce postihovala nižší britské úředníky, kteří se snažili pomáhat, dělali charitu, a podobně. Totéž v Číně. V Číně zemřely desítky miliónů lidí. A severovýchodní Brazílie byla zničena.

Martina: Teď mimochodem popisujete členy BRICS.

Ivo Budil: Přesně tak. Tam je tato vzpomínka, kterou my ignorujeme, o které de facto nevíme. Mimochodem brazilská vláda v Rio de Janeiru si tehdy uvědomila, že na severu je velmi tragická situace, umírají tam statisíce lidí, takže: „Budeme postupovat moderně. Jsme moderní vláda inspirovaná Západem, inspirujeme se Brity. A co dělají Britové v Indii? Nic. Takže také nebudeme dělat nic.“ Uvědomme si, jaksi v pozadí toho BRICSu se neskrývá jenom nějaká jednostranná nenávist, vymezení se vůči Západu, ale určitá formativní historická zkušenost.

Martina: Do BRICS chce zamířit třeba Turecko, a začalo o tom mluvit také Srbsko. Myslíte si, že BRICS může být pro evropské země reálnou alternativou k Evropské unii?

Ivo Budil: Tak Emmanuel Macron už chtěl jet do Durbanu na summit BRICSu, a bylo mu řečeno, že je příliš brzy, že opravdu ještě ne. Já si myslím, že ano. Když různí britští a němečtí geopolitici na přelomu 19. a 20. století zaváděli pojem Heartland, a mysleli tím světový ostrov, který se táhl od východní Evropy až po Dálný východ, a zabíral část Sibiře a Střední Asii, tak říkali, že to je těžiště světové moci, což působilo směšně, protože co tam je? Není tam nic. Je tam pár kočovných kmenů, poušť, jsou tam stepi, možná Transsibiřská magistrála, ale to je všechno. Tam není nic. Ale teď to začíná být světový ostrov. Je tam obrovské přírodní bohatství. Jsou tam obrovské investice, je tam čínský projekt nové „Hedvábné stezky“ s obrovskou infrastrukturou. Čili pro mě by vizí budoucího světa bylo, kdyby Evropa začala investovat ze západní strany do rozvoje této euroasijské infrastruktury, zatímco Čína bude investovat z východní strany, a setkalo by se to v Samarkandu, který by byl novým hlavním městem této obrozené Eurasie.

V Benátkách v 11.–12. stol. vznikla oligarchická republika za účelem zisku za každou cenu. Model dravé oligarchie, která využívá stát pro své zisky, převzaly další státy, a za Theodora Roosevelta USA.

Martina: Jenomže to by se pak, pane profesore, musela naplnit slova Carla Gustava Junga, která jsem citovala na začátku: „O něčem skutečném by se mohlo mluvit teprve tehdy, až by jednou nastal ten nepředstavitelný případ, že by rozum, lidskost a láska dobyly trvalého vítězství“. Myslíte, že k tomu může dojít? Po některých vašich výrocích bych řekla, že idealista jste na to docela velký. Myslím to jako poklonu.

Ivo Budil: Já myslím, že duch kapitalismu, podnikání, určité přirozené lidské dravosti, nemusí být nutně noční můrou – nemusí být nutně sociálně darwinistický. Americký ekonom, velký americký ekonom Henry Carey napsal v polovině minulého století knihu Harmonie zájmů, kde právě ukazuje, jak moderní průmyslová společnost může působit jako „win-win strategie“. Jako strategie, kde každý vítězí, kde je každý vítězem a kde lze najít harmonii zájmů všech aktérů jak v rámci společenských tříd, tak v rámci různých národů.

Martina: Proč a kdy nastoupila Evropa cestu, kde je po vzájemné spolupráci každý poražen? Protože v opozitu toho, co jste tady řekl, mi to tak skutečně připadá.

Ivo Budil: Ano. Nastoupila ji v Benátkách v 11., 12. století, kdy se vytvořila oligarchická republika skutečně za jedním účelem, a to zisku za každou cenu. A tento benátský model této dravé oligarchie, která kontroluje stát, a využívá stát pro své obchodní a ekonomické zisky, pak přes Janov převzal Amsterodam. A přes Amsterodam to převzala Velká Británie. Koneckonců Benjamin Disraeli ve svých románech napsal: „My máme v Anglii benátskou vládu“. Čtenář většinou neví, proč se domnívá, že mají v Anglii benátskou vládu, ale on to věděl velice dobře. A tento model bohužel, bych řekl, za Theodora Roosevelta převzaly Spojené státy americké. Myslím, že Franklin Delano Roosevelt se chtěl vrátit ke careyovskému modelu (ochrana domácího průmyslu kombinovaná se silnou rolí státu), ale zemřel v dubnu 45, a na poválečný vývoj už neměl vliv.

Prostředky kapitálu jsou odváděny z produktivní sféry do finančních derivátů a vojensko-průmyslového komplexu. A k tomu je potřeba ze sebevědomých občanů udělat nové nevolníky.

Martina: Zatím se zdá, že BRICS je pro nové členy, jak už jsem tady říkala, třeba i Srbsko, tak úspěšný a atraktivní mimo jiné proto, že jde o čistě ekonomické spojenectví. Řekněte mi: Proč Evropa opustila čistě hospodářskou spolupráci, a začala utahovat ideologické šrouby? Přestože před tímto varovala třeba svého času i Margaret Thatcherová?

Ivo Budil: Protože v 70. letech, začátkem 70. let západní Evropa a Spojené státy americké vstoupily do finančního, spekulativního stádia akumulace kapitálu. Prostředky kapitálu se začaly odvádět z produktivní sféry, jak už jsem říkal, buď do finančních derivátů, do celoživotního dluhu, nebo v případě Spojených států amerických do vojensko-průmyslového komplexu. A zároveň bylo třeba ze sebevědomých, vzdělaných, kvalifikovaných občanů, kteří tady dříve vznikli v průběhu dvou století, udělat právě nové nevolníky. To znamená paralýzou jejich rozumu, jejich politickým znevolněním prostřednictvím podobných ideologií. My v zásadě prožíváme jakousi velkou vzpouru, civilizační regresi, vůči budování sebevědomého evropského občana v uplynulých dvou stoletích.

Martina: Proč? Protože se lépe ovládá? Protože lépe slouží?

Ivo Budil: Protože socioekonomické záležitosti platí. To znamená, že v určité fázi se investice do výrobních sil, výrobních prostředků přestávají vyplácet. A to z toho důvodu, že trh je příliš nasycen, a také proto, že se objevuje konkurence, z toho důvodu, že tak špatně platíme dělníky, že kupní síla stagnuje, a tak dále. Kapitál si hledá novou niku. Karel Marx si toho mimochodem všiml také, a doplnil to ještě tím, že je to dáno i tím, že kapitalista touží po co největší svobodě svého kapitálu, co největší svobodě nakládání se svým kapitálem, a proto bojuje proti všem regulacím, a proti státu a socialismu, a tak dále. Protože chce mít svobodu nakládání s kapitálem. A když to investuje do továren, do železnic, do domů, tak mu to kapitál trošku umrtvuje, a omezuje mu to svobodu. Kapitál z továrny hned vytáhnout nejde, pokud nechci, aby zrezivěla a spadla. Zatímco u různých finančních derivátů, akcií, a podobně, lze s kapitálem nakládat a absolutní svobodou transakcí, a podobně.

Tam jde pak o to, aby v okamžiku, kdy tohle nastane, zasáhla politická moc. Takto zasáhl Franklin Delano Roosevelt a řekl: „Ne. Vy kapitál nebudete převádět do spekulativní sféry. Jednak na to vydám zákon, který to zakáže,“ což udělal, „a klidně vám na několik týdnů zavřu banky“.

Čína – protože Číňané znají díla Michaela Hudsona, amerického ekonoma, který o těchto věcech velmi píše – si tohle také uvědomuje, a drží finanční sektor v Číně pod velkou kontrolou – do značné míry je státní – a snaží se to umístit, i za cenu určitého přehřátí ekonomiky a dalších problémů, které mají, do produktivního sektoru, případě do zvyšování životní úrovně a kvality pracovní síly.

Martina: Teď už mi dochází, proč jste napsal: „Velkou iluzí roku 1989 byla představa, že Západ je nosným a perspektivním civilizačním vzorem. Byl to tragický, historický omyl, který nás přivedl do současné existenční krize.“ Pane profesore, ale mohlo se to v roce 89, nota bene v 90. roce – zase filozofická otázka – mohlo se to nestát?

Ivo Budil: Musel by v té době být nějaký génius, který by si to uvědomil, nebo skupina géniů, která by to viděla. Na druhé straně Čína se toho vyvarovala. Čína se začlenila do západního světa, otevřela se západnímu kapitálu.

Martina: Ale je stále považována za totalitu.

Ivo Budil: Ano. Ovšem čínská totalita je určitý civilizační model. Když sledujeme čínské dějiny, když se obnovila po velkých zmatcích v roce 1368 dynastie Ming, tak proti ní byl v prvních desetiletích maoismus liberální. Zkrátka stát kontroloval úplně vše, nesměli se vzdálit na sedm kilometrů od místa bydliště. A pak se to v 15. století liberalizovalo. A když v roce 1776 Adam Smith píše Bohatství národů, tak na to, jak se kniha hodně cituje, jak se na ni všichni odvolávají, je jedna poznámka úplně ignorována. Adam Smith tam píše: „V současné době jsou ve světě dvě nejbohatší, nejrozvinutější společnosti, a to je Nizozemí a Čína. Ale jejich ekonomické modely se liší. Čína je zaměřena na vnitřní trh, na intenzivní produktivitu lidské práce, a na její co nejvyšší kvalitu. Nizozemsko je zaměřeno na najímání co největšího množství pracovní síly, na velkou energetickou náročnost, a na dobývání zahraničních trhů. Čínský model je daleko nosnější.“

Martina: Pane profesore, jsme na začátku nového roku. S jakými vizemi do něj vstupujete?

Ivo Budil: Tak dokud má člověk práci, nebo dokud může pracovat na sobě a na nějakém svém díle, a je oklopen spřízněnými dušemi, tak naděje je vždycky. Dokud je práce, tak je naděje. Já jsem historický optimista. Já myslím, že se těch nebezpečí, o kterých jsme mluvili, podaří vyvarovat. Západ dneska tvoří zhruba 20 procent obyvatelstva planety. Připadá mi, že těch zbývajících 80 procent je historicky, vývojově, na celkem dobré cestě. Také si prožili v uplynulých staletích děsivé věci. Oni byli opravdu do značné míry oběťmi našeho vzestupu. A teď jde o to, aby si to srovnal Západ. A já věřím v to, že předpoklady k tomu, aby se to srovnalo, prostě má.

Martina: Pane profesore, kéž se naplní tato vaše optimistická vize, a kéž se svět ubírá třeba novou cestou, ale pokud možno klidnou, a pokud možno tou, ve které bude každý vítězem, a ne tak, jak je tomu nyní. Děkuji vám mnohokrát za rozhovor.

Ivo Budil: Já vám děkuji za velice příjemnou konverzaci.

Martina: Ještě doplním, že jste ekonomka, moderátorka, svého času také politička, a aktivní podnikatelka. Zdůrazním ještě, že od roku 2021 moderujete pořad „Aby bylo jasno“, je to váš projekt. My obě jsme v médiích, řekla bych, od počátku nových médií, tedy někdy od roku 89, od podzimu 89. Vy jste na média nahlédla nejen z pozice novinářky, moderátorky, ale také z pohledu politiky. Řekněte mi, kdy jste začala, vy osobně, pozorovat základní příčinu rostoucí nedůvěry lidí vůči médiím, a vůbec vůči novinářům?

Jana Bobošíková: Nedůvěra k médiím – podle mého názoru, a podle mých zkušeností – začíná růst v okamžiku, kdy média přestávají být objektivní. Položme si otázku: Co to znamená být objektivní? Já objektivitu chápu jako schopnost médií informovat o společenských jevech v jejich komplexnosti, to znamená, že si média nevybírají jenom své oblíbence, že si nevybírají jenom své oblíbené politiky, jenom své oblíbené názory, ale že informují, snaží se informovat o všem důležitém, co se ve společnosti děje – a jedině tak jim potom můžou lidé důvěřovat. A toto je proces, který se začal – myslím už tak někdy od roku 92, když se podívám zpátky, alespoň v tehdejší České televizi, nejprve Československé, a potom České – tak trochu drolit. Protože tehdy tam převládaly proudy, které byly nepřátelské vůči tehdy nastoupivší ODS, a vyvrcholilo to potom třeba sarajevským atentátem, ve kterém novináři také sehrávali svou roli.

Začínaly tam převládat proudy, které byly nakloněné zanikajícímu Občanskému hnutí, což byli osmašedesátníci, kteří se pořád, pod nejrůznějšími záminkami a způsoby drali k moci, ale na poli politickém se jim nedařilo, ale o to víc se jim dařilo na poli mediálním. Tehdy – podle mého názoru, pokud to tak mohu říci – začala infekce jednostrannosti, nebo stranění určitému politickému, politicko-intelektuálnímu proudu, a pomalé vytlačování proudů ostatních. Tenhle proces, podle mého názoru, byl velmi pozvolný, a člověk si ho uvědomí, až když se podívá teď 30 let zpátky, a začne si uvědomovat, jak jsem se tehdy, jako mladé děvče, divila, proč je do vysílaní tolik protlačována ODA, proč jsou do vysílání tolik protlačováni politici, u kterých nemá smysl říkat jejich jména, protože už by si lidé ani možná nevzpomněli. Ale jedno jméno za všechny – pan Daniel Kroupa, který dnes, tuším, učí někde na univerzitě a bývá přizváván jako analytik do nejrůznějších pořadů. A stále silnější slovo dostávali, jak na obrazovce, tak při přípravě materiálů, které šly na obrazovku, lidé, kteří měli čím dál tím méně politické moci, a o to víc se snažili mít více moci mediální. A tam si myslím, že je kořen ztráty, postupné ztráty důvěry v média.

Martina: Vy jste teď řekla, že se stále více do médií dostávali lidé, kteří neměli tolik politické moci. Znamená to, že po ní prahli? To je jedna věc. A druhá věc je, proč jsou tedy lidé bez reálné politické moci zváni třeba do diskusních pořadů?

Jana Bobošíková: To je otázka na tvůrce. Ale my jsme začali tím, v čem je problém objektivity. A problém objektivity, podle mého názoru, je právě v tom, když se odtrhne médium od toho, co se ve společnosti skutečně děje. Podívejte se na současnou situaci. Já si opravdu nemyslím, že všichni v této zemi žijí problémy Ukrajiny, nebo povodní, byť obojí je strašné, a těm lidem se tam dějí hrozné věci, ale společnost je přece jenom mnohem komplexnější, než aby se jenom soustředila na tyto problémy. A v devadesátých letech, respektive na začátku devadesátých let, tady začalo rozevírání nůžek, kdy se o společenských jevech neinformovalo v jejich komplexitě, a čím dál tím méně se o společenských jevech hovořilo s těmi, kteří jsou za ně odpovědni.

Vznikli takzvaní nezávislí ekonomové, vznikli nejrůznější analytici, a ti postupně dostali moc k tomu, aby vytvářeli společenský narativ, aby vytvářeli úhel pohledu, jak se dívat na ten který problém, na ten který, třeba zásadní zákon. A takto jsme tady měli spoustu nezávislých ekonomů, ekonomů, kteří hovořili o tom, že potřebujeme zákon o investičních pobídkách, kterému se Klausova vláda bránila, nebo že potřebujeme zákon o investičních společnostech. To velmi často vůbec nerazily politické osobnosti, ale razily to takzvané nezávislé osobnosti, občas podporované nejrůznějšími firmami, a razila to média, která na to velmi ráda naskakovala. A myslím, že takovýchto příkladů bych našla mnoho.

Takže média rezignovala postupně na to, aby byla schopna být partnerem, a teď myslím partnerem, který je v názorovém střetu a který zkoumá politickou moc. Nemyslím partnerem, který by šel na ruku, ale partnerem, který zpochybňuje, rozporuje, kritizuje, dělá to, co se od médií očekává. Na toto média rezignovala, a vytvořila si paralelní proud, spolu s neziskovými organizacemi, který politickou moc – která se u nás stále ještě odvozuje od článku Ústavy, který říká, že veškerá moc v České republice patří lidu – paralyzoval. A jestliže tady máte politickou moc, která se dneska řídí tím, že není důležité, co uděláme, ale jak to vypadá v médiích, tak potom nemůže existovat důvěra v média. To jsou přeci dva paralelní světy.

Rodiče se mají zajímat o to, co se jejich děti ve škole učí, které neziskové organizace indoktrinují děti. Mějme odvahu říct: Rodina vychovává, škola učí, a nesmí do dětí tlačit hodnotové narativy.

Martina: Navíc, když můžeme předem predikovat, jak daná věc bude v médiích vypadat, jak jakákoliv věc bude v médiích vypadat. Protože je tady vytvořen poměrně jasný tlak na západní společnost, aby jedna ideologie, řekněme progresivistická, měla monopol na pravdu, a aby byla arbitrem toho, co je správné, a co je špatné. Rozumíte tomu, odkud se tento proud, tento tlak, a následné podlehnutí, vzaly?

Jana Bobošíková: Někdo říká, že se vzal ze Spojených států, někdo, že se vzal ze západoněmeckých univerzit, někdo říká, že vznikl už se zeleným hnutím v šedesátých letech, a přikládá to Cohn-Benditovi, někdo jde dokonce do takové hloubky, že říká, že to vzniklo na začátku 20. století vlivem působení Marxe a Lenina, a následného působení socialistických elit odedších ze Sovětského svazu na západní univerzity.

Martina: A Frankfurtská škola, a další instituce.

Jana Bobošíková: Ale já nevím. Obávám se, že je to spíš v každém z nás, protože buďto tomu novinář, nebo člověk podlehne, nebo tomu nepodlehne, a ponechává si své názory, shání si své informace, což může být třeba těžké, ale na druhé straně, v dnešní době internetu, nebo v době mnoha knihoven, to tak těžké není. Ale myslím, že to je právě úloha třeba vysokých škol, které by měly být akademicky svobodné, které by měly právě progresivistické názory nejen tupě přijímat, ale měly by je také zkoumat, nebo by je měly rozporovat. A je to úloha i novinářů, ale myslím, že to je i úloha každého z občanů. Lidé by se měli zajímat o to, co se učí například jejich děti ve škole, měli by se zajímat o to, jak vypadají učební plány, měli by se zajímat o to, které neziskové organizace chodí do škol vykládat nejrůznější věci, měli by se zajímat, jak dalece se oni sami nechali některými věcmi, které se jim nemusí líbit, indoktrinovat – ovšem je zde část společnosti, které se to líbí – a jestli chtějí stejným způsobem indoktrinovat svoje děti.

Vždyť se podívejte, takové pokusy jsou. Například jsem viděla nějaký dopis maminky, která si vymínila, že se její dcera nebude zúčastňovat výuky LGBT problematiky. A myslím, že to je jenom o odvaze a nelhostejnosti mnoha rodičů. Tedy ne nadávat doma, ale skutečně se jít za dítě zasadit a říct si: „Tak pozor, rodina vychovává, škola učí. Není to tak, že škola vychovává. Škola učí, aby naučila vědomosti, a ne aby do dítěte tlačila nějaké hodnotové narativy.“

Martina: Jano Bobošíková, velice často jsem tady v jednotlivých pořadech od absolventů vysokých škol, od profesorů slyšela, že by své děti již nepustili na žádnou západní školu humanitního směru, protože přesně vědí, co by z takzvaného pásu tohoto univerzitního stroje nakonec vzešlo. Čím myslíte, že je toto dáno, tedy, že jsou výsledky vysokoškolského humanitního vzdělání tak předvídatelné? Je to onen pochod institucemi? Tedy, že se do vedení univerzitních, mediálních institucí, dostali lidé, kteří zkrátka mají v sobě zakódovanou určitou propagandu?

Jana Bobošíková: Když dovolíte, já tento dotaz rozdělím. Vy jste zmínila vysokoškolské profesory, kteří by byli neradi, aby jejich děti prošly humanitními směry na západních univerzitách. Já si myslím, že tady hraje určitou roli rodina – neboli, je-li mladý člověk nějak vybaven z rodiny, a komunikuje s rodiči, tak může projít sebeprogresivističtějším prostředím, ale vezme si z něj jen to dobré, řekněme, jen tvrdé znalosti, a nemyslím si, že by to s ním muselo něco až tak udělat. Takže to je první část toho problému.

Martina: Každý člověk je nastaven trochu jinak, a jinak umí odolávat okolnímu tlaku. Promiňte, že vám do toho vstupuji.

Jana Bobošíková: Já to vím, ale většinou to bývají rodiče, kteří takové studium, třeba v zahraničí, platí, a pokud se starají o to, jak je jejich dítě hodnotově nastavené – což nezačíná ve dvaceti, ale samozřejmě někdy úplně jindy – tak si myslím, že takoví rodiče až takový veliký strach by mít nemuseli. Ale to je můj soukromý názor.

A teď k pochodu institucemi. Co k tomu říci? Tady je důležité vědět, jak jsou vysoké školy financovány. Jsou vysoké školy veřejné, a jsou vysoké školy soukromé, a já, po svých zkušenostech, jsem jednoznačně přesvědčena, že daleko vyšší akademická svoboda je na vysokých školách soukromých než na vysokých školách veřejných. Myslím, že v tomto ohledu by vysoké školství zasluhovalo obrovskou reformu, že by vysoké školství nemělo být napojeno na tak obrovské penězovody, které zde jsou, a vysoké školství by se mělo daleko víc zodpovídat, a mělo by mít úplně jinou samosprávu, než jakou má v současné době. My jsme zde svědky i vědeckých podvodů: Jsme zde svědky toho, jak se čerpají granty na neexistující studie, nebo na studie, které následně nemají žádný akademický dopad, nejsou zveřejněny v žádném odborném časopise.

A myslím, že úroveň a zaměření školství není otázka vysokých škol, ale že to je primárně a jedině otázka politická. My jsme nyní v situaci, kdy pan ministr Bek z hnutí STAN, bývalý rektor Masarykovy univerzity, a vlastní profesí muzikolog, je jediným člověkem, který zodpovídá za to, jak budou vypadat vzdělávací programy pro základní školy. Tyto programy nemusí schvalovat vláda, tyto programy nemusí schvalovat parlament, za tyto základní vzdělávací programy, které budou platné od roku 2027, zodpovídá jeden člověk. Neboli, kořeny toho, co se děje na vysokých školách hledejme v jejich zákonném nastavení, a v tom, že vysoké školy, jsou-li poplatné nějakému narativu – a současný narativ je progresivismus – vědí, že budou mít peníze. Ale ve chvíli, kdy tento narativ bude jiný, a kdy tam bude jiná kontrola korunou, tak vám garantuji, že se bude třeba učit víc matematiky než genderu.

Největším zdrojem nedůvěry v média i politiku je současné vládnutí a informování o něm. Lži, které se odtamtud valí, a denně dezinformují občany této země.

Martina: Jano Bobošíková – přestože rozumím, co jste tím chtěla říct, tedy sledujte peníze, a že mnohem více objektivity, nebo akademických svobod, jste našla na soukromých univerzitách – tak i tady ovšem platí, kým je daná soukromá univerzita financována, dotována, a případně, za jakým účelem vznikla. Ale pojďme se vrátit čistě k médiím, a k tomu, jak sílí, nebo slábne důvěra lidí v média. Já jsem četla průzkum, jehož tvůrci si oddechli, že úbytek lidí, kteří důvěřují médiím, se zastavil, protože oproti loňsku to už není 30 procent, ale 31 procent. To ale znamená, že se bavíme o statistické odchylce, a nedá se říci, že bychom se měli rozběhnout, a vítězně křičet „hurá“! Řekněte mi, v jakých tématech je veřejnost v současné době nejvíce matena, nebo možná přímo obelhávána?

Jana Bobošíková: Obávám se, že to je téma celé vládní agendy. Podívejte, my jsme několik měsíců slyšeli, že stavební řízení a jeho příprava jsou v pořádku. To přeci byla lež jako věž. Já tady nechci být laciná, ale kde je pan plukovník Foltýn se svým přístupem k dezinformacím? Vždyť nás tady vicepremiér, premiér, a všichni ministři několik měsíců balamutili, že všechno bude v pořádku a že vlastně jsou to jenom nějaké chybky v procesu. A teď slyšíme, že stavební řízení se v podstatě vrací na začátek, že bylo špatně zadáno a že ještě rok pojedeme ve starém systému. A to ještě nevíme, kolik to celé stálo. Slyšíme od Národní rozpočtové rady vlády, že Stanjurův rozpočet je špatně sestaven, že jsou v něm chyby. Vidíme tady pana ministra Kupku, jehož dopravní systém se minulý týden úplně rozvalil, a několik hodin tam mohli občané vidět soukromá data jiných lidí – GDPR, ne GDPR – prostě se tam mohli podívat, na co potřebovali. A tento ministr dostane po panu Bartošovi na starost stavební řízení, digitalizaci stavebního řízení? To je přeci směšné.

Máme tady pana Foltýna, který bojuje s dezinformacemi, má koordinovat strategickou komunikaci vlády, a ten před nějakým časem tvrdil, že jeden ruský velitel je mrtvý. Ale tento člověk normálně žije. A on to tvrdil na semináři v Poslanecké sněmovně. Takže, podle mě je zdrojem největší nedůvěry současné vládnutí a jeho informování o něm. Protože lži, které se odtamtud valí a které denně dezinformují občany této země, si nezadají vůbec s ničím, s nějakými hloupostmi na sociálních sítích, protože oni prostě permanentně lžou a permanentně vystavují lidi dezinformacím. To je pak těžká jakákoliv důvěra jak v média, tak ve společnost jako takovou.

Martina: Dobře, důvěra tedy padá, nebo se zastavila na 31 procentech. Ale máte vysvětlení pro to, že po tom všem, co jste teď vyjmenovala – a vlastně to ani není tajemství, píše se o tom i ve veřejnoprávních médiích – se vlastně vůbec nic nestane? Pravděpodobně nebudou vyvozeny žádné důsledky. A přestože nebudou vyvozeny žádné důsledky, a nikdo nebude pravděpodobně pohnán k zodpovědnosti za promrhané milióny a miliardy, tak to lidem nebude vadit?

Jana Bobošíková: To je otázka. Za rok budou volby, a když se podíváte na výsledek voleb do Evropského parlamentu a na výsledek voleb do krajů, tak ty nesvědčí právě o tom, že by lidé nad Fialovou vládou jásali. Takže volby jsou zatím u nás – a doufám, že to tak zůstane – tajné, u volební urny je každý sám, takže uvidíme, jak to občané spočítají, nebo jak vyhodnotí tento způsob vládnutí.

Lidé berou veřejnoprávní média jako součást tradice naší země a mají tendenci jim důvěřovat. A o to hnusnější je, když veřejnoprávní média tuto důvěru zneužívají.

Martina: Korespondenční volba může mnohé změnit.

Jana Bobošíková: Tak samozřejmě, že může mnohé změnit, mnohé modifikovat, ale to, že o tom nepíší hlavní, nebo mainstreamová média, neznamená, že se o tom neví. Jak jste správně říkala, ví se o tom. Málokdo informuje o těchto věcech v souvislostech, málokdo si dá do souvislosti, že pan Kupka, který nedokázal uhlídat svůj vlastní systém dopravy, dostane ještě systém pana Bartoše – v těchto souvislostech informuje málokteré médium. My třeba, v Aby bylo jasno, v souvislostech informujeme.

Ale já si myslím, že lidé už nedopustí to, co se stalo v roce 2021, a sice, že propadlo více než milión hlasů. Milión chvilek tehdy tlačil současné vládní, tehdy opoziční politiky, ke sjednocování, a já si – jak sleduji mimoparlamentní politickou scénu, a nemainstreamová média, jejichž vliv sílí – myslím, že i na mimoparlamentní straně může dojít k určitým pohybům a že i tady se může stát, že do Poslanecké sněmovny proniknou nové strany a že se karty budou rozdávat trochu jinak, než jak jsou rozdány doposud. A to bude, nebo může být – podle mého názoru – odpověď mlčící většiny.

Martina: Když se podíváme na výsledky průzkumů veřejného mínění o důvěře v média, tak přesto všechno jsou na špici důvěry veřejnoprávní média. Máte pro to nějaké své, osobní vysvětlení? Protože se ukázalo, že veřejnoprávní média ve spoustě informací, zásadních informací, které se dostaly k občanům, selhala, ať už to bylo zkreslené informování třeba o migrační krizi, nebo o koronakrizi. Ještě před časem se ve veřejnoprávních médiích bojovalo za Prahu v Afghánistánu, pak se zase za Prahu bojovalo na Krymu, a pravděpodobně si budeme muset do budoucna, vzhledem k tomu, jak se vyvíjí geopolitická situace ohledně Ukrajiny, najít jiné místo, kde se bude bojovat za Prahu. Ale přesto všechno, když se to vezme en bloc, jim lidé stále věří.

Jana Bobošíková: Já se tomu nedivím, protože člověk se narodí v nějaké zemi, má tuto zemi rád, má v ni důvěru, a veřejnoprávní média jsou svým způsobem součástí našeho uspořádání, byť obě víme, že jsou veřejnoprávní, nejsou státní, a mají svou tradici, jsou tady mnoho desítek let, navázaly na své předchůdce, ať už to byl Československý rozhlas, nebo Československá televize, a pro mnoho lidí představují jakousi jistotu, které se neradi vzdávají. A o to horší je, co se v těchto médiích děje, nebo ne, co se v nich děje, nebo co se z nich line, A to je o to méně zodpovědné, protože tato média žijí z toho, že lidé mají rádi svou zemi, že mají rádi tradici, ve které žijí, a že se lidé se snaží důvěřovat, protože potřebují na mediální scéně určité záchytné body. A o to je potom hnusnější, když tato média tuto důvěru zneužijí.

Já naprosto nechápu, jak si třeba může Česká televize dovolit říct „bývalý premiér Babiš“, což se stalo, když byl Andrej Babiš ještě premiérem. Tam bylo to zoufalé přání, aby tím premiérem nebyl, že už se z obrazovky linulo „bývalý premiér Babiš“. A to je takové zneužití důvěry, takové zneužití tradice jména České televize.

Ale vy jste se ptala, proč tomu lidé důvěřují. A moje vysvětlení je, že lidé mají rádi určité kotvy, a veřejnoprávní média zejména svou tradicí, a řekněme svým objemem tvorby, k takovým kotvám patří. Proto je tam, podle mého názoru, důvěra. A o to je horší, když se zneužívá.

EU je nad propastí. Znovuzvolení Ursuly Leyenové do čela Evropské komise svědčí o naprosté bezradnosti eurounijních elit ohledně toho, kudy by se měla EU ubírat dál.

Martina: Jak se média přetvořila? Já jsem si vždy myslela, že média jsou tady od toho, aby informovala, případně, aby v určitých typech pořadů zasazovala informace do kontextu. Omlouvám se posluchačům, protože tento svůj objev jsem tady zopakovala už několikrát: Před časem jsem našla marx-leninskou teorii žurnalistiky, a tam je napsáno, že tisk je propagátor, organizátor a agitátor. Myslíte si, že jsme opět opsali kruh?

Jana Bobošíková: Opsali jsme kruh. A Milion chvilek, a jeho koexistence s Českou televizí, je toho typickým příkladem. Tam byl tisk, nebo veřejnoprávní televize propagátor, informátor i organizátor. A k čemu to vedlo, víme: Vznikla pětikoaliční vláda. A výsledky tohoto podivného politického slučování, zezadu podpořeného navíc penězi některých miliardářů, tak sklízíme právě teď. Vždyť to, co se line z obrazovek, je neuvěřitelné. My najednou vidíme vysokého činitele ODS pana Skopečka, který poté, co byli Piráti vyhozeni z vlády, říká: „Já jsem s nimi neměl nikdy nic společného.“ Nebo najednou vykládá, že s ministry bez portfeje nikdy nesouhlasil. A teď jsme u toho: Tento člověk pro toto všechno zvedal ruku. Tak jak mohou mít občané důvěru v takovou politickou reprezentaci? A jak mohou mít důvěru v média, která o této politické reprezentaci informují, aniž by rozporovala tato jejich slova, a konfrontovala je s minulými činy?

Martina: Čím více padá důvěra lidí v média obecně, o to tvrdší probíhá boj proti takzvaným dezinformacím. Vidíte v tom nějakou souvislost?

Jana Bobošíková: Samozřejmě. Pokud neumím obhájit vlastní politiku, pokud nemám argumenty, tak mi nezbývá nic jiného než začít protivníka potírat. A myslím si, že to, jak to vzala do ruky tato vláda – kdyby to nebylo tragické vůči řadě lidských osudů, které obě známe – tak by to bylo až komické. Nejdříve pan Klíma, naprosto neúspěšný člověk, se svým webem plným pravopisných chyb a nesmyslů, a teď pan plukovník Foltýn, vypůjčený z Hradu, se svými vulgárnostmi, sviněmi – tak to je prostě na absurdní drama, nebo na Švejka.

Martina: Když se podívám do mezinárodní, do evropské politiky, tak vy, jakožto svého času poslankyně v Evropském parlamentu, jste mohla nakouknout pod pokličku informací, které k nám jdou z Evropské unie, jdou k nám z Evropy. Nedávno francouzský prezident Macron řekl, že Evropská unie je tak přeregulovaná, že může už za pár let skončit. O tom se mluví už poměrně dlouho. Pobavilo mě, že se prezident Macron v této souvislosti vyjádřil k tomu, že by měly být sníženy regulace, a Evropa by být ekonomicky více centralizovaná. Takže si vzápětí pošlapal to, o čem chtěl hovořit. Řekněte mi, vidíte to reálně? Vidíte reálně to, že by Evropská unie na svoji zbytnělost a přeregulovanost mohla skutečně sejít na úbytě?

Jana Bobošíková: Já myslím, že na úbytě už schází. Podívejte se, co se děje v Německu. Německý automobilový průmysl je v prudkém poklesu, německá ekonomika je v prudkém poklesu, a příští rok to nebude jiné – nedávno byly zveřejněny ekonomické prognózy vývoje Německa. Ale koneckonců se podívejte, co se děje v české ekonomice. Některé závody začínají zavírat, a průmysl se stěhuje, kapitál je volatilní, a stěhuje se samozřejmě tam, kde jsou pro jeho rozvoj daleko lepší podmínky, a to rozhodně v tuto chvíli není přeregulovaná Evropská unie. Takže Evropská unie je na prudkém sestupu, a je otázka, zda si to politici uvědomí, a budou schopni obrátit kormidlo, nebo zda budeme muset projít opravdu velmi temným obdobím recese, a případného rozpadu Evropské unie.

Možná nás teď poslouchají lidé, kteří si řeknou: „To se mě netýká. Já mám ještě dům na Bali, a dům v Kostarice.“ Nebo: „Zaplať Pánbůh, že jsem si koupil apartmán na Tenerife.“ Ale to nemohou udělat všichni. Většina z nás tady zůstane, buďto proto, že to tady má ráda, nebo proto, že prostě nemá jiné východisko – chce tu žít, chce tady vychovávat děti, chce tady dochovat své staré rodiče. Takže Evropa, nebo Evropská unie, je skutečně nad propastí, a já jsem přesvědčena, že znovuzvolení Ursuly Leyenové do čela Evropské komise nesvědčí o její oblibě, ale o naprosté bezradnosti eurounijních elit ohledně toho, jak by se měla Evropská unie ubírat dál.

Martina: Evropa už dávno není středem světa – mnoho podobných věcí, které řadíme do škatulky progresivismus, přicházejí k nám do Evropy ze Spojených států. Tam se ale v jednotlivých státech tato problematika řeší různě, a hlavně se začíná měnit. Myslíte si, že tam, řekněme, také dochází k určitému prozření, a ke snaze nebýt v tomto případě až benevolentní, a nechávat to na sebeidentifikaci?

Jakub Kříž: Já americkou diskusi sleduji z povzdálí, takže můj pocit je takový, že se tam nůžky rozevírají, to znamená, že tam jsou státy, které jdou opatrnou cestou, které třeba začínají zakazovat tranzici dětí, ale pak jsou státy, které jsou naopak velice progresivní. Takže na úrovni státu, si myslím, je tam značně viditelné jednoznačné rozdělení. Federální úroveň dnešní administrativy v současné době spíš přeje progresivním státům, to znamená změně pohlaví na základě sebeidentifikace.

Martina: I u dětí?

Jakub Kříž: To si přesně nejsem jistý, ale mám za to, že ano.

Martina: Myslíte, že stejně tak, jako upadá, řekněme, vliv Evropy, a Západu celkově, budou upadat i tyto progresivistické ideologie a utopie? Protože, když se podíváme do Asie, když se podíváme do Číny, tak tam se opravdu asi nedá říct, že by měli LGBTQ+ na růžích ustláno.

Jakub Kříž: Těžko říct, k tomu se nedokážu nějak kvalifikovaně vyjádřit. Je vidět, že je to problém Západu, nebo možná té části světa, která je relativně bohatá, žije v blahobytu, a tudíž řeší tento typ problémů. Jestli to povede k tomu, že v nějakém relativně krátkém okamžiku LGBT hnutí ztratí vliv – tak tím si nejsem jistý. Můj pocit je, že minimálně na Západě se relativně etablovalo, a ve společenských strukturách se v podstatě stává jakoby nějakým západním náboženstvím. Vidíme to v situacích, kdy jsou třeba vyhlašovány takzvané měsíce hrdosti, což má jakousi analogii s liturgickými obdobími, kdy se pořádají průvody hrdosti, do kterých se povinně zapojují zaměstnanci různých korporátů, kteří jsou vysíláni, aby mávali vlaječkami. Takže se mi zdá, že proniknutí západní společností LGBT agendou je natolik hluboké, že nevidím nějakou úplně jednoduchou cestu z toho ven.

Martina: Vidíte, jako právník, právo na změnu pohlaví jako lidské právo? Protože to je taky důležitá věc, říct si, jestli je to lidské právo.

Jakub Kříž: To bychom se dostali do otázky, co to jsou vlastně lidská práva. Jestli je to právní termín, nebo morální termín. Já osobně mám za to, že právo na změnu pohlaví neexistuje: Člověk se narodí, má nějaké pohlaví, a je to prostě jeho identita, kterou není schopen změnit.

Pohlaví je biologická danost, nelze ji změnit, je třeba ji přijmout. Zdraví lidé, kteří pociťují nesoulad se svým biologickým pohlavím, by neměli být mrzačeni.

Martina: Náš právní řád to dovoluje. Myslíte si, že tak, jak byl nastaven doposud – to znamená do 18 let maximálně pohovory u psychologa, od 18 let je možné přikročit k určitým hormonálním zásahům, a v případě, že člověk prokáže, že jeho problém je skutečně závažný, a znemožňuje mu vést kvalitní život, tak přikročit i k tranzici – to bylo v pořádku? Tedy, že vám toto přijde, i z hlediska mravního, morálního, lidského, a třeba i z hlediska lidských práv, v pořádku?

Jakub Kříž: My často rozlišujeme takzvané Law in Books, a Law in Action, tedy právo v knihách, jak je napsáno v zákoně, a právo, jak se chová, jak se projevuje ve společnosti. A právní úprava v zákoně o specifických zdravotních službách je napsaná relativně přísně, ale praxe byla poměrně liberální. Máme svědectví o tom, že i u nás se dějí situace, kdy někdo šel do změny pohlaví neuváženě, a došlo to tak daleko, že se nechal přeoperovat, podstoupil potřebné operace, a relativně krátce po tom toho litoval. Takže nemohu říct, že by se takto projevoval úplně fungující systém.

Martina: A máte návrh, jak by měl fungující systém vypadat?

Jakub Kříž: Tak jedna věc je návrh, a druhá věc je situace, nebo výsledek, protože žijeme v podmínkách demokratického právního řádu, a o tak závažných otázkách by měla rozhodovat celospolečenská diskuse, která se nakonec vyjádří hlasováním ve svém parlamentu. A já jsem nastaven tak, že výsledek hlasování přijmu jako vůli těch, kteří mají pravomoc určovat právní předpisy. Pokud se ptáte na nějaký můj vstup do diskuse, který bych měl, tak ten by byl takový, že pohlaví je biologická danost, se kterou nelze nic dělat, kterou je třeba přijmout, a že lidem, kteří pociťují nějaký trvalý nesoulad se svým biologickým pohlavím, je potřeba co nejefektivněji pomáhat. Zdá se mi, že efektivní cestou není udělat z člověka celoživotního pacienta, a v zásadě zdravého člověka zmrzačit, ale jít cestou práce s jeho sebepřijetím.

Martina: Přesto, když s tímto návrhem, nápadem, se svým pohledem, názorem na svět, přijdete do veřejné diskuse, tak se pravděpodobně dočkáte ocenění, že jste old fashioned man, že jste zkostnatělý bílý muž, cisgender, že jste zpátečnický. Je v této atmosféře možno vést, už ani nemluvím o veřejné diskusi, protože to bych si odpověděla, že nelze – ale odbornou diskusi?

Jakub Kříž: Vy jste se mě ptala na můj názor, tak jsem vám ho řekl. Současně si nemyslím, že to je ve stávajícím uspořádání něco reálného. Reálným řešením by bylo pravděpodobně něco jiného, nějaký druh povolených změn pohlaví, ideálně za zpřísněnějších podmínek tak, aby do nich lidé nevstupovali neuváženě. Pokud jde o diskusi, tak si myslím, že jde především o to, nebát se říkat své názory bez ohledu na to, jestli jsou ostatními přijímány, nebo ne. Je třeba sejmout jakýsi filtr, že budu říkat jenom to, co je přijímáno. Ale máte pravdu, že – což je vidět víc na Západě, než u nás – některé druhy názorů jsou apriori i vyloučeny z odborné diskuse. Je to vidět v případě problematiky transgenderu, že třeba hlasy těch, kteří litují tranzice, kteří se chtějí vrátit zpátky, nebo kteří se vrátili zpátky ke svému původnímu pohlaví, jsou v odborné diskusi v podstatě dost bagatelizovány, až pomíjeny.

Lidská práva jsou práva lidí, ne skupin, menšin. Trans hnutí pošlapává právo každého člověka na adekvátní péči, a jde proti zájmům osob trpících genderovou dysforií.

Martina: Kdysi jsem se věnovala nemoci motýlích křídel, protože mě oslovili. Nevěděla jsem o této nemoci, která je pro nemocné skutečně život omezující a nesmírně bolestivá. Touto nemocí trpí – už si přesně nepamatuji, ale zkrátka promile obyvatelstva – tudíž občas se na to upozorní, vyberou se nějaké peníze, které by těmto dětem usnadnily bolestivý život. Ale nikdy jsem nezažila celospolečenskou diskusi nad opravdu nemocnými dětmi nemocí motýlích křídel. Je opravdu v zájmu společnosti věnovat se právům, ať už domnělým, nebo skutečným právům – protože to jste tady trošku zpochybnil – hrstky lidí? Protože ve světle celé společnosti, lidstva, má skutečné transgender problémy hrstka lidí. Myslíte si, že je opravdu v zájmu společnosti toto téma takto otevírat, a pro mnohé nafukovat?

Jakub Kříž: Možná výchozí poznámka: Lidská práva jsou práva lidí, nikoli skupin, jako třeba menšin, ať už vymezených jazykově, pohlavně, nebo nějak jinak. Druhá věc je, že samozřejmě individuální člověk stojí ve středu zájmu práva, a je třeba šetřit jeho práva, oprávněné zájmy bez ohledu na to, zda je součástí nějaké většiny, nebo menšiny, bez ohledu na to, zda se daným problémem potýká pouze on, nebo nějaké větší množství osob. A my se musíme ptát: Jaká práva jsou ve hře?

A tady je vlastně, podle mého názoru, ve hře právo na adekvátní péči. A toto právo máme my všichni, tím se od nás transgender osoby nijak neodlišují – i ony mají právo na adekvátní péči. A můj názor je, že se toto právo pošlapává, že trans hnutí jde proti zájmům osob trpících genderovou dysforií. Ale teď trošku utíkám z vaší otázky, když se ptáte, jestli je v zájmu společnosti řešit problém malé skupiny lidí. Zdá se mi, že ano, tím spíš, když hovoříme o něčem, jako epidemii, když v zásadě dneska už téměř každý známe někoho, kdo změnou pohlaví prochází, nebo známe někoho, kdo zná někoho. Tedy tento problém už je poměrně rozšířený.

Martina: A je rozšiřován i velice neurvalým způsobem. Teď hovořím o sobě. Už jsem tady mluvila o jednom příkladu, který, myslím, že někteří posluchači už zaregistrovali: Přijdu do restaurace, k mému stolu přijde děvče, já hodlám strávit s přáteli hezký večer, a děvče mi řekne: „Dobrý den, jmenuji se tak a tak, a jsem lesba.“ Nelžu. A toto je věc, které opravdu říkám „nevyžádaná informace“, která mě zbytečně vtahuje do jejích osobních problémů. Tak proto jsem mluvila o tom, jestli je opravdu v zájmu společnosti věnovat tomuto tolik prostoru.

Jakub Kříž: To, co popisujete, je právě vynucování respektu – vynucování, ani ne tolerance. Protože tolerance v očích té LGBTQIA+ menšiny není odpovídající – oni vyžadují respekt, a touto signalizací vás chtějí k respektu dotlačit.

Genderová ideologie vykazuje totalitní tendence: Vynucování uznání, manipulace a kontrola jazyka, odnímání dětí rodičům, kteří nesouhlasí s genderově afirmativní péčí.

Martina: Jak se díváte na slova bývalého prezidenta Václava Klause, který se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že ideologie sexuálních menšin je ze všech nových směrů, které k nám přicházejí ze Západu. nejvíce nebezpečnou? A zdůvodňuje to tím, že jako jediná útočí na lidskou podstatu, na existenci člověka jako na biologicky, a sociálně definovaného jedince. Souhlasil byste?

Jakub Kříž: Naprosto souhlasím, a myslím, že můžeme poukázat na celou řadu nebezpečí. Jednak hazardujeme s dětmi, ničíme životy lidí. Jednak je to – což, myslím, zdůrazňuje prezident Klaus – založeno na popření reality a biologické podstaty člověka, a otvírá se tím prostor pro manipulaci s člověkem. Toto hnutí vykazuje určité totalitní tendence, které můžeme demonstrovat třeba na vynucovaném uznání, na manipulaci s jazykem, kontrola jazyka, a i třeba na odnímání dětí rodičům, kteří nesouhlasí s genderově afirmativní péčí.

Pro mě je symbolem totalitní tendence transgender hnutí výrok Judith Butlerové, která v jednom ze svých videí na You Tube, když představuje genderovou teorii, tvrdí: „Každý máme svou teorii genderu. Nemůžeme říct, že je jedna obecná teorie genderu, ale kdo s genderem nesouhlasí, tak je fašista“. Čili je vidět, že tato teorie sama je vnitřně velice rozrůzněná, protože se neshodují na spoustě pohledů, ale jakmile oponujete, tak už vás chápou jako fašistu, jako někoho, kdo je nepřítel člověka.

A současně velké nebezpečí vlastně tkví v tom, že transgender hnutí usiluje o popření biologické binarity člověka, která je základem lidského rozkvětu – umožňuje plození, umožňuje výchovu, díky tomu máme otce a matky, a jiný je přístup otcovství, a jiný mateřství. Opět, když použiji některá slova, která používají zastánci této teorie, tak oni chtějí odstranit hetero-normativitu. To chápou jako něco špatného. Judith Butlerová varuje před naturalizací heterosexuální reprodukce, což, když si přeložíme, tak ona říká: „Pozor, je tu nebezpečí, že lidé si budou myslet, že je přirozené rozmnožovat se jako muž a žena.“

Martina: Ale tohle už známe z mnoha science fiction knih.

Jakub Kříž: Známe, ale teď by to nebyla science fiction, ale dnes se to stává realitou.

Martina: A řekněte mi, jak je možné, že třeba vy, právníci, kteří byste měli bdít nad tím, aby právo bylo nejenom dodržováno, ale aby také bylo dodržovatelné, že třeba proti těmto výrokům nevystupujete? Že vážně diskutujete – teď se do vás neobouvám – o tom, že se budou přizpůsobovat zákony několika promile lidí.

Jakub Kříž: Já bych v právníky nějaká velká očekávání nekladl. Právníci jsou ve své velké většině řemeslníci paragrafů. Měli jsme právníky, kteří v padesátých letech budovali socialismus, v každém režimu jsou právníci, kteří se živí – je to vlastně jejich profese – aplikací toho, co právo stanoví. Takže ve chvíli, kdy se bude stanovovat to, co v Německu, tak právníci se tím budou živit. Jeden z humorných aspektů toho německého zákona je, že ve své důslednosti myslí na změnu notářského tarifu, kdy se dává jako speciální položka úkon se změnou pohlaví, čili se pamatuje na to, že se na tom budou podílet i právní profese.

Co chci říct? Tato změna je kulturní. A když se promění kultura, tak právníci jsou její součástí. Určitě budou nějací, kteří budou mít své názory, a budou třeba oponovat, budou této změně oponovat, ale budou v zásadě v menšině. Protože právní profese neposkytuje nějakou imunitu proti kulturním změnám. Naopak, řek bych, že právník se v kultuře veze víc.

Martina: Není právník jako právník. Ale vím, co jste mi tím chtěl říct. Nicméně narážím na to, že vy sám jste už vedl právní spor s webem Manipulátoři.cz, který sám o sobě tvrdí, že vyvrací dezinformace, a vás tehdy nařkli ze lhaní, protože jste tvrdil, že v Latinské Americe…

Jakub Kříž: Ve Španělsku.

Martina: Pardon, ve Španělsku – v nějaké španělsky mluvící zemi – vyšla knížka se sexuálním podtextem pro mateřské školy. Říkám to správně? A vy jste tuto knížku viděl, takže jste nakonec tento soud vyhrál, a web Manipulátoři.cz se vám musel omluvit. Dobře – nevznikne třeba skupinka právníků, kteří se budou snažit bránit právo, aby nešlo proti lidstvu, proti samotné biologické podstatě člověka, množení se, a tím pádem proti zachování druhu?

Jakub Kříž: Myslím, že nějaké takové skupiny už existují. Existují individuální právníci, kteří tímto způsobem přemýšlí, existují právníci, kteří se spolu baví, kteří jsou i více formálně organizovaní. Takže si myslím, že tento vývoj, který jste naznačila, vidíme, a to jak v zahraničí, tak u nás. Takže to určitě nebude tak, že všichni právníci budou uniformě podporovat pohled na člověka prosazovaný genderovou teorií.

Martina: V našem inkluzivním školství se některé neziskovky snaží prosazovat takzvanou sexuální výchovu tím způsobem, že například homosexualita, či další součásti LGBTQ+ komunity – už jsme to tady zmiňovali – jsou prezentovány, jako něco přirozeného, jako něco, s čím se mají seznamovat už malé děti jako s normou. Řada rodičů to odmítá. Mají šanci se této indoktrinaci svých dětí bránit?

Jakub Kříž: Dřív, než se dostanu k odpovědi, tak řeknu, že jste zmínila pojem „LGBTQ komunita“, používají se nejrůzněji zkratky, a nejvíc mě fascinuje mexická zkratka LGBTTIQA+.

Martina: To si budu muset napsat, to se jen tak nenaučím.

Jakub Kříž: Ale vy jste naznačila, že je to nějaké jednotné hnutí, ale já mám o tom trošku pochybnosti.

Martina: Jednotné hnutí?

Jakub Kříž: LGBT, nebo, ať už označíme jakkoli. Podle mého názoru zájmy části LG, nebo LGB, jsou jiné než zájmy Q, a tak dále, a že tak, jak to známe z řady revolucí, které požírají své děti, tak možná není daleko doba, kdy i toto hnutí se začne rozštěpovat. Protože jejich pohledy třeba na to, co konstituuje pohlaví, a co je sexualita, jsou u jednotlivých částí odlišné. Ale vraťme se k vaší otázce ohledně práv rodičů.

Premisou přirozeného práva je, že hlavním vychovatelem dětí jsou rodiče, nikoli stát. Veřejné vzdělávací instituce slouží rodičům.

Martina: Jestli mohou mít rodiče vliv na to, co se děti ve škole učí, když to navíc není součástí školních osnov? Přestože jsou tady tendence, aby bylo.

Jakub Kříž: Já myslím, že nejen mohou, ale musí. Musíme vycházet z přirozené právní zásady, že rodič je hlavní vychovatel svých dětí. Že to není úkol státu, vychovat děti, ale je to odpovědnost, právo a povinnost rodičů, které s ohledem na stávající společenské okolnosti propůjčuje veřejným institucím. Ale tyto veřejné instituce slouží rodičům. Není to tak, že stát je vzdělavatel, a stát určuje, k jakým hodnotám se mají děti vychovávat. Takže to je premisa, ze které je třeba vycházet. A z ní vyplývá celá řada důsledků: První, řekněme marginální cesta, ale pro některé může být aktuální, je homeschooling, domácí výchova. Druhá je, řekněme, ve vztahu k těm, kteří vzdělávají děti v institucích – a to může být právo rodičů na kontrolu. Rodiče mají právo na to vědět, co se děti učí nejenom v rámci curricula, ale i mimo curriculum, tedy to, co se odehrává mimo výuku, jaké hodnoty jim škola sděluje – mají právo na informaci, a mají právo odmítnout účast na výuce. Teď hovořím v morální rovině. Jiná věc, jak je to možné pak realizovat v právním řádu. Ale jsem hluboce přesvědčen, že rodiče mají právo odmítnout účast svých dětí na aktivitách, které se neshodují s jejich světonázorem – když použiju jednoduché zobecňující slovo.

Současně si myslím, že by se rodiče měli zajímat o to, zda škola má nějakou politiku identity. To je věc, která se spíš týká zahraničí, ale víme, že tyto věci k nám prostě pronikají, a ze zahraničí známe množství případů, kdy školy přijaly politiku identity, praktického utvrzování dětí v tom, že jsou jiného pohlaví, aniž by o tom řekli rodičům, a že třeba už začali děti oslovovat v jiném rodě, a rodiče o tom nevěděli, a rodiče se o tom dozvěděli, až když dítě už přišlo s nějakým doporučením od psychologa. Čili to je, myslím, velice důležité – hlídat školy v tom smyslu, aby se touto cestou nevydávaly.

Před několika měsíci vyšel v Učitelských novinách, z mého pohledu, poměrně nebezpečný a pomýlený článek, který vlastně radil, aby školy vycházely vstříc přání dětí ohledně jiné pohlavní identity. Naštěstí pak v dalším čísle vyšel jiný text, který se proti tomu velice razantně ohradil. Je prostě potřeba, aby rodiče neusnuli, a sledovali, co se ve škole děje.

Martina: Myslíte, že tento trend, tuto módu, protože do značné míry, vzhledem k počtu nárůstů těchto osob, se na tom určitě móda podepisuje – a teď se opravdu nechci dotknout gayů, leseb, nebo transgender osob, to opravdu není cílem tohoto našeho setkání – usnadňuje to, že společnost začala vnímat jako normální, že si dívka vezme lustr, nebo když si dívka vezme sebe samu, nebo když si vezme hadrového panáka, a společnost o tom píše, objeví se to v novinách, a ona dává rozhovory. Myslíte si, že tyto věci to usnadňují? A ještě tuto otázku rozšířím: Řekl jste, že v jednom čísle Učitelských novin vyšlo, že se má vyjít vstříc pohlavním požadavkům studentů. Ale ono se jim má vyjít vstříc, když se cítí jako kočička, nebo když se cítí jako pejsek, a jsou školy – můžeme to vidět na fotografiích – kde taková holčička chodí na bedýnku s pískem. Myslíte si, že nad tímto už se máme pousmát, nebo je to vlastně poměrně nebezpečná hloupost, která nás nakonec pohltí?

Jakub Kříž: Je to nebezpečná hloupost. Ale byl bych optimista ohledně toho pohlcení, protože mám za to, že už tato hloupost je tak do očí bijící, že se proti tomu lidé vzepřou, respektive, že ji lidé nepřijmou, že lidé takový druh změny nepřijmou za svou. Ale to, co jste zmínila o těchto článcích, rozhovorech, velice jasně ukazuje na důležitost kultury. Že důležitější boj, než je boj o právní řád, o jakési uvedení v nějakém paragrafu, je boj o naši kulturu. Ve chvíli, kdy – nechci říct, že se to stalo – kdy ztratíme kulturu, nebo pokud už jsme ji ztratili, tak nějaká legislativní hra je v zásadě krátkodobá. Navíc politici se vždycky kultuře přizpůsobí, protože mají potřebu být znovu zvoleni, takže se přizpůsobují ničivým trendům. Proto je podstatné pracovat s kulturou – v nejširším slova smyslu.

Martina: Pane Jakube Kříži, já vám moc děkuji za to, jaký byl náš rozhovor o tomto právním problému, ale také za to, jaký byl jeho závěr, a jakou z něho vidíte cestu. Díky moc.

Martina: Pane advokáte Jakube Kříži, zdá se, že máme na příštích tisíc let o čem diskutovat, protože toto je natolik složitá záležitost, a vnese tolik pochybností do každého výroku, do soužití společnosti – nejenom soužití muže a ženy – tolik změn do pojímání rodiny, do úlohy manželů, manželského páru, že si myslím, že jsme si vyrobili záležitost, která by nás mohla zaměstnat, i kdyby kolem žádné jiné problémy nebyly.

Jakub Kříž: Vy jste před malou chvílí použila slovo „móda“, pokud je to móda, tak je možné, že taky odezní. Já bych byl v nějaké míře i optimista.

Martina: Ale přesto jsme tady narazili na počet třeba mladých lidí, kteří této – v jejich případě pravděpodobně – módě, nebo pomýlenosti, kvůli příliš velkému mládí, nebo neodhadnutí toho, jakého původu jejich potíže jsou, se třeba i se souhlasem rodičů nechali operativně změnit, a teď hořce litují. Protože to jsou samozřejmě změny nevratné, přestože mnozí už dávno absolvovali retranzici, ale to samozřejmě nelze bez hlubokých zdravotních dopadů. O tomto tématu vycházejí celé knihy, u nás například vyšla kniha Odvrácená tvář genderu. Nemyslíte, že by třeba – teď se bavíme o něčem naopak přísnějším – pravidla pro změnu pohlaví, fyzickou změnu pohlaví, měla být ještě přísnější, než doposud?

Jakub Kříž: Ano, to se domnívám. Myslím, že by to v zásadě mohla být i jedna z reakcí na nález Ústavního soudu, kdy by zákonodárce – pokud by našel trochu odvahy se vzepřít – mohl právní úpravu udělat ještě přísnější. Ale já bych se teď spíš věnoval myšlence těch mladých lidí, kteří prošli tranzicí, a litují. Když popisují své pocity, tak často uvádějí, že byli postaveni před falešnou volbu, tedy, že jim někdo říkal: „Tak teď máš jediné východisko, a to změnit si pohlaví, nebo riskuješ sebevraždu, nebo nějaký temný život.“ Také mnozí hovoří o nějaké úloze internetu v jeho tranzici – když hovoříme o mladých lidech – že byl utvrzován různými diskusními fóry, různými influencery, kteří představují, jak je výborné změnit si pohlaví.

Martina: Že se tím vyřeší všechny jeho pubertální problémy. To, že se sám sobě nelíbí, je proto, že je nespokojený ve svém vlastním těle – a najednou bude všechno vyřešeno.

Jakub Kříž: Přesně tak. Současně se shodují na tom, že k léčbě – pokud to nazveme léčbou – tak se přistupuje velice rychle, třeba po dvou sezeních u psychologa, nebo příslušného odborníka, kdy dojde k diagnóze genderové dysforie, a zahájí se třeba hormonální léčba. Čili, je to velice rychlé.

Vy jste také zmínila souhlas rodičů. A tam je velice zajímavé, kolik souhlasů bylo svobodných, a kolik jich bylo vynucených. Máme velké množství svědectví, že souhlasy jsou velice často takové, že se rodiče dostanou pod velký tlak, kdy je propagátoři tranzice skutečně staví před to, že: „Takto nechcete mít dítě naživu. Nebo chcete, aby si změnilo pohlaví?“ To znamená, že je zase staví před takovou volbu, že alternativou je sebevražda dítěte. A víme – třeba i z evropských jurisdikcí – že jsou situace, že když rodiče mají za to, že není v zájmu dítěte podstupovat hormonální léčbu, nebo blokaci puberty, nebo tento druh léčby, tak jsou situace, kdy soudy situaci vyhodnotili tak, že rodiče nejednají v nejlepším zájmu dítěte, a zbavili je rodičovských práv. Takže i tohle určitě hraje svou roli.

Čili, já bych byl ohledně svobodného souhlasu velice opatrný. Víme, že pro jakýkoliv lékařský zákrok potřebujeme poskytnout informovaný souhlas – i jako dospělí pacienti. A v případě dětí, nakolik chápou podstatu lékařského zákroku, mají vyslovit souhlas, a rodiče také. Ale zdá se mi, že v těchto příbězích tranzicí lidí víme, že rozhodně nelze hovořit o informovaném souhlasu, a tím méně o svobodném.

Blokace puberty, a genderově afirmativní péče o děti je jednou z forem sexuálního zneužívání dětí

Martina: Ano, informovaný souhlas je jedna věc, a druhá věc je vůbec cokoliv informovaného. Protože před časem jsem se na toto téma bavila s jednou sexuoložkou, a ta mi řekla, že je úplně zbytečné, aby pacienty – děti, adolescenty, nebo i starší – vyšetřovala, protože oni jsou ze skupin na sociálních sítích informovaní tak, že přesně vědí, co mají říkat, přesně vědí, jaké projevy mají ventilovat, co potlačit. Takže ona říká, že je to jako dělat člověku analýzu nějakého psychického stavu, když on přečetl úplně všechno, co se o dané nemoci mohl dočíst. Ale, když už jsme odbočili od této odvrácené strany genderu – to znamená tranzice, a nemožnost nápravy – tak toto byl také jeden za zásadních argumentů aktivistů pro zrušení povinné kastrace, že když si budu moci měnit pohlaví jen tak, bez fyzického zákroku, tak vlastně hrozí mnohem méně omylů.

Jakub Kříž: Je otázka, jestli hrozí více omylů. Hrozí více zmatků ohledně toho, co je vlastně pohlaví, kdo je muž, a kdo je žena, a ve společnosti obecně. Pokud jde o osoby trpící opravdu dysforií, tak tam je potřeba znát i vzorec, který se na ně aplikujeme, řekněme v převažujícím přístupu, v takzvaném genderově afirmativní, genderově potvrzující péči. Tam jde o to, že ve chvíli, kdy někteří – když budeme hovořit třeba o nezletilých dětech – začnou projevovat, že mají takové pocity, že jsou příslušníky opačného pohlaví, nebo začnou projevovat nějaký diskomfort se svým tělem, tak se jim radí, aby nejdříve prošly takzvanou sociální tranzicí. Tedy, aby jako by nejdříve začali žít jako opačné pohlaví. V další fázi dochází k hormonální léčbě, která se v případě dětí – řekněme pubertálních, předpubertálních – vyznačuje takzvanými blokátory puberty, a v případě dospělých už je to podávání hormonů opačného pohlaví. A třetím krokem je pak chirurgická změna pohlaví. Takže – a nemám pro to žádná data – bych trochu pochyboval, že tento krok, tedy změny pohlaví na požádání, nebo takzvaného práva na pohlavní sebeidentifikaci, nějakým způsobem zmenší počet prováděných chirurgických tranzicí.

A možná ještě jedna poznámka. Když tak kroužíme kolem tématu dětí a změny jejich pohlaví, nebo jejich tranzicí, tak data ukazují – asi to není nic překvapivé – že děti v období puberty prožívají zmatky kolem své sexuality, je to něco, co objevují ohledně své sexuálně genderové identity – že 80 až 90 procent těch, u kterých se diagnostikuje nějaká genderová dysforie, nějaká forma genderové dysforie, to během času přirozeně vymizí. Problém je, že ve chvíli, kdy řeknete: „Ha, genderová dysforie. Musíme nasadit genderově afirmativní léčbu, včetně blokátorů puberty“, tak už je vlastně vyšlete na nějakou trajektorii, a tím vlastně zmenšíte pravděpodobnost přirozeného vypořádání s problémem.

Martina: Dítě se tím začne zabývat, a stane tím svým způsobem zajímavé. A pokud sáhneme navíc ještě po nějakých blokátorech, nebo posléze hormonech, tak už může dojít k poměrně razantnímu zásahu do organismu.

Jakub Kříž: Sice se tvrdí, že aplikace blokátorů puberty nezpůsobuje nevratné škody, ale není to pravda. Prostě když odložíte pubertu o několik let, tak to má dopad na organismus. A myslím, že jedna z informací, která k nám přichází ze zahraničí, je, že se začíná ustupovat od tranzicí dětí. Známe takzvanou Cass Review, zprávu z Velké Británie – ale i severské země, řada států, Spojených států amerických – začínají ustupovat, i třeba zakazovat blokaci puberty, zakazovat změnu pohlaví u dětí, Takže mám až trochu pocit, že zatímco v některých zemích už dochází k obratu, tak mi teprve nastupujeme do toho, o čem už oni zjistili, že není v pořádku.

Martina: To je jako s digitalizací: Internet do škol, a ve Finsku už děti nutí psát tužkou a na papír.

Jakub Kříž: Osobně – možná to bude znít trošku tvrdě – považuji blokaci puberty, a genderově afirmativní péči u dětí, za jednu z forem sexuálního zneužívání dětí.

V Německu bude od listopadu možné jednou ročně změnit pohlaví prohlášením. Souhlas bude vynucován, a misgendering, tedy oslovování špatným pohlavím, bude trestný.

Martina: Před chvílí jste zmínil, že je to vlastně svým způsobem zneužívání dětí a že se od toho ustupuje. Nicméně počet klinik ve světě, kde si můžete nechat změnit pohlaví, poměrně značně roste, a počet lidí, dospělých, kteří si nechali změnit pohlaví, rovněž. A v cizině i počet dětí. Dá se tedy očekávat, že nám tady za malou chvíli také možná vznikne určitá lobby, které se to nebude líbit. Ale v každém případě se podívejme, jak to řeší jinde v Evropě. Už jsem se zmínila, že právní úprava na základě rozhodnutí Ústavního soudu ještě není hotová, ale mluví se o tom, že by měla být od 1. července příštího roku, a měla by být podobná třeba německé, která transgender lidem, a nebinárním osobám umožňuje změnit úřední zápis pohlaví bez psychologických posudků a soudních řízení. Ke změně genderové identity stačí prosté prohlášení na matričním úřadu. A stejným způsobem jde změnit i jméno. A to vše od 14 let, a jenom nezletilí stále musí mít souhlas zákonných zástupců.

Jakub Kříž: Ale může být nahrazen soudem.

Martina: A může být nahrazen soudem, pokud by se rodiče tedy chovali málo progresivisticky, nerozuměli dítěti, a byli pro dítě shledáni jako škodiči – když nebudu mluvit právní terminologií, od toho jste tady vy. Jakube Kříži, jak vnímáte tento postup?

Jakub Kříž: Němci jsou kouzelní tím, že domýšlí do důsledku. Takže oni prostě domysleli tezi, že pohlaví je konstituováno vnitřním pocitem – vnitřním sebepojetím – a vyvodili z toto svoje důsledky pro svůj právní řád. Takže tam bude skutečně tato nová právní úprava účinná od prvního listopadu, takže bude možné jednou ročně – což je asi blokační doba, aby bylo jasné, že to je vážně míněná záležitost – prohlášením změnit pohlaví. A platí tam i to, co jsem zmiňoval, že situace vyžaduje vynucování souhlasu od ostatních, takže tento německý zákon zná i trestání misgenderingu, tedy oslovování špatným pohlavím. A dokonce činí z pohlaví vlastně velice privátní záležitost, a zakazuj zveřejňovat něčí identitu. Každý má povinnost přijmout tu identitu, kterou si daná osoba zvolí, kterou dává najevo.

Ale protože to Němci promýšlejí do důsledku, tak mají třeba výjimku pro děti. Když se dítěti maminka přemění na muže, tak ji stále může považovat za matku, a nebude trestáno, pokud ji tedy bude chápat jako matku, a ne jako muže. Nebo tam je i kouzelné ustanovení, které se týká právě dozorčích a správních rad obchodních podniků, kdy se stanoví, že když některý z členů změní pohlaví, tak se na něj do konce mandátu hledí, jako kdyby nedošlo ke změně. Pravděpodobně chtějí předcházet nějakému zneužívání.

Do právního řádu bylo přijato, že pohlaví je něco niterného, co nesouvisí s tělem. Tím dochází k oddělení já od těla, že já nejsem mé tělo, tedy, že mé tělo je něco jiného.

Martina: Přijde vám to takto domyšlené v pořádku? Přijde vám v pořádku, že můžeme mít toto plovoucí pohlaví, to znamená, že se každý rok můžu cítit jako někdo jiný? Třeba s úderem nového zúčtovacího období. V případě plovoucího pohlaví se tedy hovoří o tom, že se můžete jinak cítit ráno a jinak večer – ale to už asi by bylo i na Němce moc, aby toto zařadili do nějakého právního řádu, a dát tomu právní formu. Co si o tomto myslíte, že si po roce změním doklady, změním si jméno?

Jakub Kříž: Myslím si, že to je nesmysl. Podle mého názoru je právní úprava reflektující přirozený biologický stav rozumná, a není důvod podstupovat změny, ke kterým vidíme, že v Evropě dochází. Ale ať už je to módní záležitost, nebo ať už tam jsou jiné důvody, tak vidíme, že skutečně k těmto posunům dochází, a Němci to jenom důsledně dotáhli. A je to důsledek toho, že do právního řádu bylo přijato stanovisko, že pohlaví je něco niterného, něco, co s tělem nesouvisí, něco, co člověk vlastně poznává. Vlastně jakoby dochází k oddělení já od těla. To už není právní záležitost, to už je nějaká filozofická reflexe této otázky, a jako bychom říkali, že: „Já nejsem moje tělo. Já jsem někdo, a mé tělo je něco jiného.“ To není nic nového, s tím už jsme se tady setkali v minulosti – je to stará známá gnose.

Martina: Mohli bychom takto vypadat, že jsme duchovně poměrně na výši.

Jakub Kříž: Ano.

Martina: My jsme totálně zmaterializovaná společnost, ale jsme někdy mnohem vstřícnější vůči tomu, že duch si vlaje svým směrem, a není k tělu až tak připoután.

Jakub Kříž: Je to skutečně překvapivé, že z této materialistické společnosti, po, řekněme, několika desetiletích prakticky jenom materialismu, nám tady vznikne hnutí, které je vysoce spirituální, nebo duchovní v tom smyslu, že vlastně materii, tělo, chápe jako něco navíc, jako něco zbytečného, něco manipulovatelného. Proto jsem to připodobnil ke staré známé gnosi, která také vycházela z toho, že skutečná podstata člověka je duchovní, a tělo je jenom nějaký obal, něco, co používá, a vlastně není významné, a možná je nějakým způsobem nečisté, nebo nedobré. Což je v radikálním rozporu, řekněme, se západním pohledem na člověka, který vnímá člověka jako jednotu těla, tělesného, a duševního.

Martina: Asi každý z nás se setkal s tím, že jde opakovaně k lékaři, protože se necítí dobře, lékař mu vezme krevní testy, případně mu udělá sono žaludku, nebo něčeho, a pacientovi se, navzdory vyšetření, neuleví, ale je ujištěn, že mu nic není, a pak uslyší větu: „To vás nemůže bolet.“ Takže já se mohu ve svém těle ženy cítit jako muž, dožadovat se právního uznání, jako že jsem muž, ale – když to řeknu hodně zúženě – u stejného lékaře jsou mé úporné bolesti žaludku shozeny ze stolu s tím, že přece na ultrazvuku je vidět, že v žaludku nic není, a tudíž mě žaludek bolet nemůže.

Jakub Kříž: Toto je zajímavá otázka: Co je cílem léčby? Nebo, jaký druh léčby má poskytovat zdravotnictví? Já mám za to, že to je léčba nemoci, léčba onemocnění, nikoli plnění přání pacienta. Když to vztáhneme na problém genderové dysforie, tak vlastně k lékaři přijde někdo, kdo má pocity, které neodpovídají realitě. Já to nechci nějak shazovat, a myslím si, že to je skutečně vážná věc, trýznivá, a že je potřeba tyto problémy, které tito lidé reportují, brát velice vážně, a je potřeba jim věnovat veškerou péči. Ale dnes, když člověk přijde s tímto pociťovaným nesouladem k lékaři, tak genderově afirmativní přístup řekne: „Budeme vycházet z tvého pocitu, a tomu přizpůsobíme vše ostatní.“ Ale existují i alternativní přístupy, které řeknou: „Ve chvíli, kdy vědomí člověka neodpovídá realitě, tak pojďme pracovat s psychickým stavem, protože se všichni shodnou na tom, že genderová dysforie je nějaký druh psychického stavu, a jestliže se neshoduje s realitou, tak můžeme pracovat s psychickým stavem. A to může být skutečná léčba, která může pacientovi pomoct, a může nakonec dospět k tomu, že se bude cítit ve svém těle pohodlně – že ho přijme.

Martina: Vím, že například Michel Adler svého času sepsala petici, s podobně zkoušenými lidmi – buď to byly trans osoby, nebo třeba i homosexuálové a lesby – a podepisovali se diagnózou, protože k tomu, aby došlo k řešení této situace, tak jak říkáte, musí člověk připustit, že jeho stav může být diagnóza, nebo, že je to diagnóza, že je to nějakou věcí k léčení, k řešení, třeba nakonec i končící tranzicí. Protože třeba lidé, kteří absolvovali úplnou tranzici, si skutečně zkusili své, a určitě to není snadné, a je to opravdu velké rozhodnutí. My jsme teď pod mým vlivem utekli k léčení jako takovému, ale pojďme se podívat – poté, co jsme si řekli, jaká je právní podoba této záležitosti v Německu – s jakými právními úpravami této problematiky se setkáváme v dalších státech Evropské unie? Máte představu, jak to řeší třeba v katolickém Polsku, nebo na severu, severské země?

Jakub Kříž: Když zmiňujete Polsko, tak to je, řekněme, až humorné tím, že tam je možná změna pohlaví, ale můžete se jí domoci soudní cestou, a musíte zažalovat svoje rodiče. Tedy, že to chápou jako soukromoprávní spor. Z právního hlediska je to až téměř kuriozita.

Martina: Promiňte, proč zažalovat své rodiče? Že neodvedli dobrou práci? Nebo…

Jakub Kříž: Myslím, že to je v podstatě jenom nějaký nástroj k tomu, jak daný problém dostat před soud, protože v soukromoprávní věci potřebujete mít někoho žalovaného, a tak tam prostě dospěli k závěru, že to budou rodiče.

Martina: A asi to co možná nejvíce ztížit.

Jakub Kříž: Nevím, jestli za tím je úvaha to ztížit, nebo jenom klasická civilistická úvaha, že musí být někdo žalovaný. Ale řekněme, že tyto jurisdikce lze rozdělit do několika kategorií. Některé jako Německo umožňují změnu pohlaví na základě principu sebeidentifikace. Jiné nepodmiňují změnu pohlaví hormonální, nebo chirurgickou léčbou, ale vyžadují nějaké zdravotní posudky. To je pořád otevřená varianta i v českém případě, protože Ústavní soud uznal, že to může být cesta. Jurisdikcí, kde se změna podmiňuje hormonální, nebo chirurgickou léčbou rychle ubývá, Evropský soud pro lidská práva hovoří o jasném trendu. A pak tady máme jurisdikce, jako Maďarsko – pokud budeme mluvit pouze o zemích Evropské unie – které změnu pohlaví nepřipouští. Takže máme, řekněme, celou škálu.

Martina: U nás po tom jdete vy – SMÍŠ. Jde po tom pár odborníků, kteří si nedají pokoj jako třeba kardioložka paní Gandalovičová.

Tomáš Fürst: Jarka Chlupová dělá strašnou spoustu práce.

Martina: Ano, je jich pár, ale přesto všechno jsou to vlastně osamělí bojovníci. Když jste teď trávil čas v Americe, a snažíte se získávat statistická data z celé Evropy, z celého Západu. Jdou po tom někde skutečně poctivě organizovaně a skutečně tak, že by opravdu vláda chtěla vědět, jak to bylo a jak to je?

Tomáš Fürst: Odpověď na první otázku je ano. Někde po tom jdou mnohem intenzivněji než my. Ale že by někde vláda chtěla vidět, jak to bylo – to jsem zatím úplně neviděl, ale mám jistou naději ohledně Slováků. Slováci skutečně ustavili vyšetřovací komisi, a já jsem velmi zvědavý, co bude vyšetřovat, jak bude vyšetřovat, a co budou závěry. My v kontaktu nejsme, nevím, co dělají, a dost by mě to zajímalo. Takže Slovensko možná bude první stát, kde vláda bude mít zájem na nějakém vyšetření, což je u nás bohužel téměř vyloučené, protože u nás jsou do toho namočeny skoro všechny strany, kromě Okamury. My jsme měli nešťastné střídání politiky zrovna v půlce covidu, takže se namočili úplně všichni, takže u nás ani Babiš, ani současná koalice nemají žádný zájem na vyšetření čehokoliv. Takže tady si nedělám žádné naděje.

Ale v Americe probíhá vyšetřování na všech úrovních. Kongres má minimálně jednu komisi, která vyšetřuje, a ta má skutečně pravomoci, které jsou mnohem větší než pravomoci českých vyšetřovacích komisí. Nyní mají možnost pozvat svědky, svědci musí přijít, přísahají na Bibli, že budou říkat pravdu, a nic než pravdu, a když lžou, a je jim to dokázáno – což mimochodem už Fauci udělal – tak za to můžou jít natvrdo do federálního vězení, ne podmíněně, ale nepodmíněný trest ve federální věznici. Zatím tam nikdo není. Takže Kongres vyšetřuje, Senát vyšetřuje. Amerika má 50 států, a mnoho z nich vyšetřuje na vlastní pěst. Georgia vyšetřuje, Texas vyšetřuje – o tom vím, protože jsem o tom psal, a pak spousta dalších států, o kterých nevím. A tyto jednotlivé státy také mají svého attorney general, tedy česky asi hlavní prokurátor, nebo něco podobného. A minimálně…

Martina: General attorney je ministr, tuším, vnitra…

Tomáš Fürst: Někdo by řekl, že ministr vnitra, ale já si myslím, že to je spíš generální prokurátor, hlavní žalobce, člověk, který jménem amerického státu, nikoli federálu, podává žaloby.

Martina: Nejsem si jistá, ale posluchači nás případně omluví.

Tomáš Fürst: Minimálně Texas, Georgia nevím, a ještě jeden stát na východě, který jsem teď zapomněl, i Florida, mají podané rozsáhlé, komplexní, a sofistikované žaloby prostřednictvím attorney generals na Pfizer, na Modernu, a určitě i na spoustu dalších společností, o kterých nevím. Tam je to myšleno velmi vážně. A nezapomeňte, že Amerika je na vrcholu něčeho, čemu se říká opioidová krize, která vznikla tím, že jedna velká farmaceutická firma kombinací zfalšovaných studií, nekalých praktik, podplácení a tak dál, nazvykala polovinu amerického obyvatelstva na drogy. Tato společnost byla donucena k bankrotu, je v bankrotu, a teď se v Kongresu ještě řeší, jestli majitelům této společnosti – která se jmenovala Purdue Pharm – Sackler family bude dovoleno si po bankrotu nechat majek, nebo ne. Takže Amerika má toto v dějinách za sebou, Amerika umí vyšetřovat, a umí vyšetřovat i tak, že společnost, která je za to zodpovědná, zruší. A moje predikce je – a schválně ji řeknu nahlas – že Pfizer skončí v bankrotu. Za toto Pfizer skončí v bankrotu. Minimálně Pfizer, a Moderna asi také. Já jsem o tom napsal článek na blogu SMÍŠ, jmenuje se to „Pfizer lóže kaput“, a je to moje predikce.

Čtyři roky po epidemii opatření proti covidu, která vyvraždila poměrně dost lidí, máme stále my, i celá Evropa, nadúmrtnost, ale nikoli na covid. Ale nikdo se tím nezabývá.

Martina: To by ovšem mělo pravděpodobně hluboký dopad na Evropu, a teď mám samozřejmě na mysli střet zájmů v případě Ursuly von der Leyenové.

Tomáš Fürst: Já o tom moc nevím, protože Brusel tak nějak ignoruji – z estetických důvodů, a z důvodu zachování duševního zdraví. Takže jsem to sledoval a vím, že v Evropském parlamentu je jakási skupina poměrně odvážných poslanců, napříč celým kontinentem, kteří se tomuto věnují. Co z toho bude, si netroufám říct. Podle mého politického instinktu je zdaleka nejpravděpodobnější, že v Americe bude něco vyšetřeno, a nějak to dopadne, a odtamtud se to přelije do Británie, a odtamtud to přijde na kontinent. Ohledně Bruselu si nedělám velké naděje.

Martina: Řekněte mi tedy: U nás jste říkal, že se o tom mlčí mnohem hlasitěji než třeba ve zmíněné Americe. Znamená to, že my tady dál budeme hovořit o syndromu náhlého úmrtí dospělých, o tom, jak nám to narůstá, budeme mnohem více hovořit o náhlých úmrtích přetížených sportovců, kteří ve dvaceti osmi letech najednou padají z kol, a jsou na fleku mrtví, budeme dál mluvit o tom, že je to zdánlivá statistika, že se snižuje počet dětí, které se rodí, že mladí muži a nárůst perikarditidy a myokarditidy u nich, je jenom důsledkem toho, že jsou lépe, dříve a sofistikovaněji diagnostikováni. Myslíte si, že u nás bude dále tendence nezjišťovat, jak to skutečně je? My nevíme, já si tady můžu působit ironicky, ale nevím. A nevíte ani vy, ale jediné, co nám na tom opravdu velmi vadí, je, že není tendence zjistit, jak to je.

Tomáš Fürst: Nejenom, že není tendence zjistit. Jak říkáte, že „o tom budeme více mluvit“, tak ne, my o tom nebudeme mluvit vůbec. Nemluví se o tom vůbec. Všichni vědí, že je to nějaké divné, že čtyři roky po epidemii, která vyvraždila – epidemie/opatření – poměrně dost lidí, tak čtyři roky poté máme furt nadúmrtnost, a nejenom my, ale celá západní Evropa, s podivuhodnou výjimkou Bulharska, kde je očkovaná třetina populace, a ne 80 procent, jako u nás. Epidemie nadúmrtnosti v celém západním světě je fascinující, a že to nejsou úmrtí na covid je zřejmé, a může se to říkat nahlas. To ani zarytí covidisté ani netvrdí, že by nadúmrtí byla na covid. Samozřejmě teď je lite motiv long covid, všechno je teď long covid. To se bude velmi obtížně rozmotávat, protože všichni prakticky covid měli, někdo dokonce několikrát, prakticky všichni jsou očkovaní, takže co je long covid? A co je long vaccine? Takže to bude vyžadovat dlouhou debatu a poctivou analýzu dat, ale k ní musí napřed přijít politický impuls.

Lidé nejsou blbí. Lidé vědí, že se o tom mluvit nemá, nikdo to slyšet nechce, a nikdo si nebude kazit svou pracovní pozici tím, že bude říkat pravdu nahlas. Takže stejně jako na Slovensku, stejně jako v Americe, musíme počkat na politický impuls, který ovšem přijde, protože covidisté zapomínají na to, že se vlády čas od času mění. Politický impuls přijde, a potom můžeme začít dělat tuto práci poctivě, a sledovat, co jsou příčiny nadúmrtí. Proč kardiovaskulární, proč selhání jater. Já mám britská data – české ne, protože vůbec nevím, jestli tato data někdo v Čechách produkuje – a v Británii je obrovské nadúmrtí na onemocnění jater. Proč? Aspoň hypotézu bych chtěl, když už ne nějaká tvrdší data. Takže je to nesmírně zajímavé. Všechno se to dozvíme, dozvíme se to pozdě, ale tentokrát jsem přesvědčen o tom, že už se to skutečně dozvíme. A jak se to dozvíme, tak můžeme jít potom zpátky do minulosti, a dívat se na mnoho podobných katastrof, kdy jsme se to nedozvěděli, protože se nad tím zavřela voda, a zametlo se to pod koberec. Myslím, že tím, že Američané byli nastartovaní opioidovou krizí, která je mimochodem do teď horší než celý covid. Celý covid, a celá vakcinace pořád bledne v porovnání s opioidovou krizí, a tím, že si toho Američani byli vědomi, vyšetřovali to, a vyvodili z toho důsledky, tak stejně to samé udělají i s covidem, a to se přelije k nám.

Martina: To jsou ty zombie drogy? Nebo to je ještě jiné?

Tomáš Fürst: To s tím souvisí, ale začalo to tím, že američtí lékaři začali doporučovat a předepisovat lidem tvrdě návykové léky na bolest, a lidé postupně propadali do závislosti, a tyto závislosti potom přepínali na nelegální drogy. A končí to všemi zombie drogami, a tak dál. Je to celonárodní katastrofa, o které se v Evropě neví, protože tady to naštěstí není. Evropský zdravotní systém je naštěstí odlišný od amerického. V Americe je to téma, leckde je to téma číslo 1. Je dobré to sledovat.

Martina: Je dobré to sledovat, a je dobré si z vědy jako takové nedělat skutečně novodobou víru.

Tomáš Fürst: To rozhodně.

Je nám vnucován vědecký konsensus, že se otepluje proto, že člověk vypouští CO₂. Ale CO₂ je v atmosféře jen 0,04 procenta, zatímco vodní páry mnohem víc.

Martina: Tím jsme ostatně začali: Krizí důvěry ve vědu. Mnozí řeknou – i o tom už jsme se bavili – covid už je za námi. Už nás s tím neotravujte. Ale pak je tady jev, který musíme řešit, protože ho řeší všichni kolem nás, protože bude pravděpodobně – ne pravděpodobně – protože bude velmi drsně vstupovat do našich životů, a to jsou opatření proti takzvanému globálnímu oteplování. Část lidí označuje jev globálního oteplování za vědecký konsensus, část lidí za obrovský podvod. Jak se v tom orientujete vy?

Tomáš Fürst: To je zajímavé téma. Já jsem o tom původně nechtěl nic moc říkat, protože klimatologie je daleko od toho, co dělám já. Na druhou stranu si všímám, že kdykoliv ve svých veřejných textech zabrousím k tomuto tématu, tak je exploze čtenosti – lidi to zajímá o řád víc než covid. Stejně ať chci, nebo nechci, se člověk musí dívat víc a víc na tuto tématiku.

Martina: Protože jsme v procesu.

Tomáš Fürst: Přesně tak. Já bych to rozdělil na tři otázky, které je potřeba řešit zvlášť. První otázka je, jestli se otepluje. To je poměrně jednoduchá otázka, která se dá zodpovědět daty. Odpověď je: Asi ano. Asi sice trochu míň, než se plaší, ale globální teploty, jakkoliv definované, asi rostou – tedy asi určitě rostou. Tohle je jednoduché, na tom panuje konsensus, protože je to pravda. To je docela jednoduché.

Druhá otázka je: Proč se otepluje? A tady je krásné téma, kde se nám konsensus vnucuje, že je přeci úplně jasné, že se otepluje proto, že člověk vypouští CO₂, a CO₂ v atmosféře se hromadí, zvyšuje se jeho koncentrace – což je pravda – a způsobuje oteplování planety. Toto je mnohem zajímavější téma, ke kterému se hned vrátím. A třetí téma je: Co proti tomu jde dělat? To znamená všechna opatření, která kvůli bodu číslo dva děláme – to je spíš politické a ekonomické téma. Mě zajímá prostřední téma: Kolik máme evidence pro hypotézu, že se otepluje, protože se v atmosféře zvyšuje koncentrace CO₂.

Martina: Které navíc zvyšuje člověk svojí pouhou existencí.

Tomáš Fürst: Hlavně bílý člověk.

Martina: Všímáte si, že mlčím? Já vím, že to všichni ocenili.

Tomáš Fürst: Spousta lidí si myslí, že je to vědecký fakt. Takhle se to prezentuje – že vědecký fakt je, že oteplování je způsobeno růstem koncentrace CO₂. Když se člověk zavrtá pod povrch, tak zjistí, že jsou tři verze globálního oteplování. Já té první říkám „Globální oteplování pro mateřské školky“. To je verze, kde se nakreslí skleník, nad to se nakreslí sluníčko s úsměvem, a ukáže se, že paprsky sluníčka projdou přes sklo, tam ohřejí zem, ale dlouhovlnné záření ze země narazí na sklo, a vrátí se zpátky. A pak se řekne: „Milé děti, a role skla je hrána oxidem uhličitým v atmosféře.“ To je skvělé, dobře se to kreslí do učebnic, všem se to moc líbí.

Ale má to jednu drobnou nevýhodu: Vůbec to není pravda. Kupodivu ani ve skleníku není teplo z tohoto důvodu. Ne, že by nebyla pravda to s propustností skla, ale ve skleníku je teplo zejména proto, že teplý vzduch, který se ohřeje o teplou zem, nemůže ven, protože je tam sklo. To je hlavní důvod, proč je ve skleníku teplo. Takže ve skleníku není teplo proto, že je to skleníkový efekt. A už nic to neříká o atmosféře, s atmosférou to nesouvisí. Tak to je verze globálního oteplování pro mateřské školky. Pak existuje verze „Globálního oteplování pro filozofické fakulty“, která říká: Dobře, ve skleníku není…

Martina: Sluníčko je bez úsměvu.

Tomáš Fürst: Trochu podobně. Tedy: Ve skleníku není teplo kvůli tomu, co máte nakreslené v čítankách, ale v atmosféře to tak trochu funguje. V atmosféře jsou různé skleníkové plyny, například CO₂ má nesymetrickou molekulu, takže to nereaguje na záření ze sluníčka, ale dlouhovlnné záření, které se potom odráží zpátky ze země, je absorbováno molekulami skleníkových plynů, a proto, milé děti na filozofické fakultě, je tady mnohem tepleji, než by bylo normálně. A když přidáme molekul CO₂, tak bude víc dlouhovlnných fotonů pohlceno, a proto tady bude tepleji. S tímto vysvětlením je problém, že když se do toho člověk zavrtá trošku hlouběji, tak zjistí, že už dnes je koncentrace skleníkových plynů taková, že každý foton, který jde do kosmu ze země, je pohlcen mnohokrát jedním, nebo více molekulami skleníkových plynů. Voda je důležitější než oxid uhličitý.

Martina: A vodní pára je největší zdroj CO₂.

Tomáš Fürst: Ne, vodní pára není zdroj CO₂, ale vodní pára je důležitější skleníkový plyn než CO₂. Vodní páry je v atmosféře víc než CO₂. Vodní páry může být třeba dvě procenta, zatímco CO₂ je 0,04 procenta. Většina dlouhovlnných fotonů je absorbováno molekulou vody, a ne molekulou CO₂. Ale to je jedno. Jde o to, že všechny, že fotony, které letí ze země nahoru, jsou absorbovány jednou, či druhou molekulou skleníkových plynů, takže najednou přestává být jasné, proč by se přidáním dalších molekul měl tento efekt zesílit. Tento efekt je saturovaný. To se samozřejmě ví, to se ví mezi chemiky, ví se to mezi fyziky, ví se to mezi klimatickými vědci – akorát se to neví na filozofických fakultách. Takže tato prostřední verze se vypráví obecnému obyvatelstvu, a tomu se řekne „konsensus.“

A když do toho zavrtáte tak, jak jsem do toho zavrtal teď já, tak klimatologové jsou na to připraveni, a začnou říkat: „No, a ono je to složité.“ A složitosti. Ono je to samozřejmě strašně složité, protože saturace je sice pravda, jenže jak jdete v atmosféře nahoru, tak CO₂ ubývá, takže dříve či později narazíte na výškovou hranici, kde už to saturované není. A teď, jak přibývá CO₂, tak se samozřejmě tato hranice stěhuje víc nahoru, a jak se stěhuje nahoru, tak tam je větší zima, takže fotony, co odlétají z vrchní vrstvy, odnášejí míň energie, a proto je tady tepleji. A člověk se začne škrábat na hlavě a říká si: „Fakt jo? A máte to změřené?“ „Ne. My na to máme sofistikované matematické modely.“A je to tady.

Je jasné, že když se z nějakého důvodu otepluje, tak se zvýší koncentrace CO₂. Ale že se otepluje proto, že se zvyšuje množství CO₂, je neprokázané.

Martina: A o těch byste něco měl vědět.

Tomáš Fürst: A o těch trochu něco vím, protože jsem původním vzděláním matematický modelář, a vím, že matematický model každého reálného fenoménu obsahuje více či méně dobře popsané, více či méně dobře pochopené mechanismy, které kolem toho máme. Já bych byl pro to, ať tuto debatu vedeme poctivě, a ať na otázku, proč si myslíme, že zvýšení koncentrace CO₂ v atmosféře povede k vyšší teplotě, dáváme poctivou odpověď, která zní: „Protože naše matematické modely tak vychází.“ A já na to říkám: „Dobře, ale za finanční krize vaše matematické modely také nějak vycházely, a pak to bylo jinak. A za covidu všechny vaše matematické modely také selhaly. Takže proč si myslíte, že tyto matematické modely jsou dobře?“ Možná jsou dobře, já netvrdím, že to jistě není pravda. Jenom říkám, že evidence, kterou máme a která by podpořila tuto hypotézu, rozhodně není tolik, kolik si lidi myslí.

A ještě toto tvrzení zesílím. Kauzální šipka na druhou stranu, tedy že když se z nějakého důvodu otepluje, tak se zvýší koncentrace CO₂, je docela jednoduchá, a dá vysvětlit i na střední škole. Ale opačná aplikace, že se otepluje, protože se zvyšuje CO₂, je velmi ošajstlich. Takže já netvrdím, že to není pravda, jenom říkám: Pojďme o tom vést otevřenou debatu, a nechoďte na mě zase s nějakým konsensem a dezinformacemi, a tak dál. Pojďme vést otevřenou debatu, a vyložte data na stůl.

Martina: Tato debata – alespoň to tvrdí lidé, kteří se pokoušeli ji vést, ať už to byli klimatologové, ať už to byli lidé, kteří pak reagovali na opatření proti CO₂, což je třetí bod, aby nás tady všechny CO2 nesežehlo – se svobodně vést nedá. Narážím na to, že je to zhruba asi rok, kdy americký vědec, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2022 John Clauser, označil vědu o klimatu za masivní a šokující novinářskou pseudovědu. A na protest proti tomu, jak se většina jeho kolegů nechává korumpovat stoupenci myšlenky globálního oteplování, vystoupil z americké společnosti fyziků. A Clauser není prvním držitelem Nobelovy ceny, který zpochybňuje ustálený vědecký a politický – a teď to řeknu – narativ o změně klimatu – je jich mnohem více. Já jsem třeba narazila na to, že jedním z hlavních signatářů tří set profesorů a vědců, kteří se zabývají klimatem a tvrdí, že neexistuje žádná klimatická nouze, je norský fyzik Ivar Giaever.

Tomáš Fürst: Toho zrovna neznám, ale věřím, že těchto lidí je hodně.

Martina: Některé signatáře jsem si našla. A přesto všechno i lidé, kteří byli toutéž vědeckou akademickou obcí oceněni, jsou nyní toutéž akademickou, vědeckou obcí ignorováni. Řekněte mi: Čím to může být? Co stojí na počátku odmítání zjišťování toho, jak tyto věci skutečně jsou, a jestli nám opravdu hrozí naplnění matematických modelů, které jste tady popsal, nebo jestli prapůvod, prapříčina toho, co se děje, je úplně jiná, a jde o nějaký cyklický jev?

Tomáš Fürst: Tyto mechanismy jsou stejné, jako za covidu, tento mechanismus je podobný. Dnes už je klimatologie v tomto stavu tak dlouho, že když si student fyziky vybírá, co půjde studovat dál, tak pokud se netěší na to, že bude celý život vyprávět nějaké provládní narativy, tak nepůjde děla klimatologii. Takže tam už je od začátku selection bias, že na klimatologii jdou dopředu už jenom lidé, kteří jsou o tomto narativu přesvědčeni, protože co by tam ostatní dělali. Druhá věc je, že všichni víme, jak funguje struktura financování. Je to jako za covidu – kdo chce na svůj výzkum tučné granty, tak musí říkat a musí opakovat provládní narativ. Samozřejmě, že nedostanete grant na to, že budete zkoumat, že kauzalita mezi CO₂ a oteplováním je naopak. Takže to je stejný mechanismus jako za covidu.

Já vím, když jsem se rozhořčoval nad covidovou debatou mezi staršími kolegy, kteří toto věděli už dlouho, tak se hrozně smáli, a říkali něco v tom smyslu „Welcome to the Club“, že si lidé konečně uvědomují, co u nich v klimatologii zažívají už dvacet let. Takže tyto mechanismy jsou stejné jako za covidu. Ale to je moje největší naděje, protože už občas trochu z nadsázky říkám, že covid byl dar od pána Boha, abychom prozřeli, a byli včas schopni zabránit klimaalarmistům zničit naší civilizaci. A to se podle mě daří velmi dobře, protože po konci covidu najednou přibývá lidí, kteří se začínají dívat na další velké vědecké konsensy, a ptát se, jestli to náhodou také celé není blbost. Těchto lidí, bych řekl, řádově přibylo.

Emisní povolenky nejsou nic jiného než odpustky za hříchy ve středověku. Green Deal se stal dominantním náboženstvím Evropské unie.

Martina: Ale když vám Tomáši Fürste říkají v Americe: „Vítejte v našem klubu“, tak to my s klimaalarmisty žijeme už dvacet let.

Tomáš Fürst: Oni také.

Martina: Ano. Ale přesto – jak jsme se před tím bavili o tom, že jsme oba nedávno byli v Americe, vy tedy mnohem déle – rozhodně zrovna Florida, na které jsme byli – ne spolu, prosím – není posedlá…

Tomáš Fürst: Jasně, Florida má rozumného guvernéra.

Martina: Není posedlá tak, jako Evropská unie. A teď se dostáváme k tomu, zdali klimaalarmismus zde není proto, aby se klimaalarmismus mohl promítnout do ideologie, a do konkrétních ekonomických kroků Evropské unie. A teď jsme samozřejmě u Green Dealu.

Tomáš Fürst: No jasně. Tak to je bod číslo tři – opatření. I kdybychom si mysleli, že se otepluje, a i kdybychom si mysleli, že se otepluje proto, že hnusný bílý muž vypouští molekuly CO₂, tak je otázka: Co s tím dělat? To je politická rovina. Naprosto souhlasím s tím, že se Green Deal stal náboženstvím, dokonce dominantním náboženstvím Evropské unie. Evropská unie už dnes nemá žádný jiný nápad – tedy ještě krom války na východě, podpory války na východě. Nemá žádný jiný nápad, proč existovat, než tady toto zelené náboženství. Takže to je v podstatě už to jediné, co Evropa dnes dělá. Stalo se z toho samozřejmě náboženství, a klimatická věda slouží úplně stejně, jako covidová věda. Oni nebudou říkat: „Tak my jsme propadli zelenému náboženství, a protože jsme tomuto náboženství propadli, tak vy nebudete ráno jezdit autem do práce“. Oni potřebují říct: „Je to věda. Je to konsensus vědců, takže musíte, musíte, musíte, protože jinak bude Armageddon“. To je úplně stejné, jako za covidu.

Martina: Dřív jsme litovali svých hříchů, dnes cítíme environmentální žal.

Tomáš Fürst: Přesně tak. Vždyť to není ani podobné – je to stejné – můžeme si koupit odpustky v podobně emisních povolenek. Vždyť to je úplně stejné. Tento princip emisních povolenek je starý dobrý středověký odpustek – se vším všudy.

Martina: Tomáši Fürste, spískali to tedy vědci, nebo politici? A jsou v případě, že to spustili politici, vědci jenom služkou ideologie a záměrů, o kterých možná na začátku neměli ani tušení, kam nás zavedou?

Tomáš Fürst: Řekl bych, že jako za covidu. Objevil se nějaký vědec, který přišel s nějakým nápadem, a protože novináři vždycky vyberou jen to nejhysteričtější, tak se dostal do novin. Mimochodem, ještě mám schovaný článek ze sedmdesátých let z Nature, kde se strašně řešilo, jak se ochlazuje, a že se všichni bojí, že přichází další doba ledová. A řešilo se, co s tím. A jeden z nápadů byl – honem pálit spoustu fosilních paliv, aby skleníkový efekt, způsobený CO₂, planetu trošku ohřál. A pak se tam také psalo, že to je blbost, protože to nikdy nebude fungovat, protože tento defekt je saturovaný.

Martina: A v sedmdesátých letech nebyla Evropská unie, aby se toho chopila.

Tomáš Fürst: Ano, přesně tak. Zase, to je legitimní vědecká hypotéza, a já jsem rád, že je ve veřejné prostoru, a rozhodně bych nikomu nezakazoval, aby říkal, že jeho matematické modely vychází takto.

Martina: Zkoumat to, věnovat se tomu.

Tomáš Fürst: Přesně. Ale této hypotézy se zase chytl někdo s náboženským horlením – a zjevně ze stejných důvodů, jako covidu, šílení politici, a z nějakého důvodu vyhráli volby. Proč je veřejnost toto ochotna ve volbách tolerovat, mi úplně jasné není, ale zase dobrá zpráva je, že tolerance zeleného šílenství ubývá. A potom přišli se sérií více, či méně nesmyslných opatření, které – i kdyby se všechna realizovala, a i kdyby se realizovala zítra – tak s celkovou bilancí CO₂ v atmosféře neudělají vůbec nic, takže to je úplně jedno.

Když někdo zpochybňuje vědecký konsensus, ocitne se na druhé straně barikády, a je vystaven koordinovaným útokům státu, tisku, není zván do debat

Martina: Co nám může pomoct alespoň v prozření? Stejně, jako někomu matematické modely vycházejí tak, že to podporuje teorii, že bílý muž likviduje planetu produkcí CO₂, tak to mohou stejné matematické modely někoho, jako třeba vy, pomoct vyvrátit, zpochybnit, rozproudit diskusi?

Tomáš Fürst: Toto nemám promyšlené – to je dobrá otázka. Určitě ano. To je triviální odpověď, protože matematické modely jsou vždycky dobré ke kladení lepších a přesnějších otázek. Matematické modely jsou málokdy dobré k predikci budoucnosti. Jak je těžké predikovat, je známo, zejména jde-li o budoucnost. Takže používat matematické modely k predikci budoucnosti je „vošajstlich“, zejména u komplexních dynamických systémů. Ale matematické modely jsou strašně dobré na kladení přesnějších a lepších otázek. Takže by určitě spousta chytrých lidí přišla se spoustou chytrých modelů toho, jakým způsobem lépe, jak se to řekne – vytvořit konsensus.

Martina: Vědecký konsensus.

Tomáš Fürst: Jenže napřed by k tomu musel mít nějakou motivaci. Furt je to debata, jako za covidu. Člověk prostě ví, že v momentě, kdy začne říkat to, co tady říkáme my, tak se ocitne na druhé straně barikády, a už jenom odráží útoky, není zván do žádných debat, nikdo o něj nestojí, aby s někým diskutoval. Už jenom odráží útoky, soustředěné, koordinované útoky státu, tisku, a tak dále. Za těchto podmínek nikdo nebude psát žádné modely, které by zpochybňovaly konsensus. Proč by to dělal?

Martina: Vy máte k dispozici určitá data. A teď si to představím trošku jak v „Jáchyme hoď ho stroje“: Tomáši Fürste, nakrmíte váš počítač, ve kterém fabulujete matematické modely, informacemi, které máte z posledních dvaceti let. Informacemi, které máte o tom, jak jsme se zachovali ve spoustě mezních situací, ať už to byla ekonomická krize, hypoteční krize, krize s nelegální migrací, s covidem, co se teď děje s Green Dealem. Řekněte mi, když to váš počítač schroustá, jaký výsledek si myslíte, že vám takzvaně vyplivne?

Tomáš Fürst: Tohle já nedělám, samozřejmě.

Martina: Dělám si legraci. Vy víte, že je to nadsázka.

Tomáš Fürst: Já vím, že je to legrace. Já matematických modelů dělám strašně málo, co možná nejmíň. Mám pocit, že poslední tři roky využívám obrázky, trojčlenku a implikaci – to je z mého matematického aparátu veškeré, co používám.

Martina: Dobře. Nikoli matematiku, ale občane Tomáši Fürste.

Tomáš Fürst: Sleduji, zejména po svém návratu po roce z Ameriky, že jsem poslední dobou poslední optimista v české kotlině. Jak se sem člověk vrátí, tak vidí strhané, rezignované tváře, a všichni jsou nemocní, naštvaní, unavení a rezignovaní. Já jsem tímto obdobím prošel někdy na začátku covidu. Někdy kolem roku 2020 jsem si říkal: „A sakra už je to tady zase. Už zase budujeme fašismus. Už zase jsou všichni nadšení, že budujeme fašismus. Už jsou všichni zase na straně fašismu. A jestli to bude jako vždycky v dějinách, tak bude stát spoustu krve, a spoustu času tento fašismus porazit. Nestalo se. Covid-fašismus – lidé jsou na toto slovo hrozně alergičtí, a vždycky, když to někde řeknu, tak se na mě všichni sesypou, takže budu říkat – covidismus, a myslím tím jistou odnož fašismu v technickém slova smyslu, že fašismus je snaha o centrální řízení státem, militarismem, a tak dál.

Kyvadlo iracionality a absurdity na Západě dosáhlo svého vrcholu, a visí v bodě, odkud se začne kývat zpátky k racionalitě, protože víc iracionality už neexistuje

Martina: Druh technologie moci se vším, co to s sebou nese.

Tomáš Fürst: Ano, řekněme. Všimněte si, že covidismus se jaksi vytratil sám, po pokusu nastolit autoritativní režim na základě boje proti viru…

Martina: Protože ho ale vytlačilo něco jiného, co stále trvá, a o čem se rozhodně nedá říct, že by to bylo pro celou Evropu, a možná svět, menší problém?

Tomáš Fürst: Jo, ale šlo to s výhodou zkombinovat.

Martina: Šlo, ale přesto všechno nevím, jestli váš optimismus odhánění čerta belzebubem lze sdílet bez ztráty kytičky?

Tomáš Fürst: Takhle to samozřejmě nemyslím. Ale myslím, že na jednu stranu jsme měli kliku – už jsem to říkal v neformální debatě před tím – že zatímco v třicátých letech měli autoritáři Hitlera, tak my dnes máme Foltýna. Zaplať pán Bůh za to, s ním se bojuje výrazně lépe. Zadruhé si myslím, že vůle k moci na jejich straně, na straně covidistů nebyla dostatečná – oni na skutečnou perzekuci neměli koule, a tak toho tak nějak nechali.

Martina: A co teorie o tom, že to byl jen jakýsi krátký test?

Tomáš Fürst: Je to možné. Je možné, že jsem naivní optimista, že to byl jen krátký test, a že to teprve přijde. Ale počet lidí, které se tímto pokusem zavést totalitu ohledně covidu probudili, je podstatný, a lidem – jako v Matrixu – se už dveře zavřít nedají v momentě, kdy jsou jednou otevřeny. Takže myslím, že to je významná záležitost a že covidové probuzení nám prozřetelnost nadělila proto, abychom včas uviděli nebezpečí zeleného běsnění. To se podle mě daří docela dobře.

A ještě si navíc myslím, že budeme mít tentokrát historickou kliku, že my, v českých zemích, jsme uprostřed Evropy, a kolem nás různé velmoci, či velké země, které neví, jestli jsou velmoci, nebo nejsou – jako Německo – předvádějí různý tanec. Tu doleva, tu doprava, tu k autoritářství, tu zpátky. A občas máme smůlu, jako třeba v 68., že vymyslíme něco v blbou dobu, a buďto na východě, nebo na západě se to nelíbí. Ale občas také můžeme mít kliku, že se náš vývoj konstruktivně potká s vývojem jinde. Já to teď vidím tak, že kyvadlo iracionality, nebo kyvadlo absurdity, který všichni sledujeme, jak se kýve, na Západě dosáhlo svého vrcholu. V Americe, v Británii, ve Francii, v západní Evropě kyvadlo absurdity dosáhlo svého vrcholu. A to v nás vyvolává pesimistický pohled, protože kyvadlo v tomto bodě obratu visí dlouho, takže ono to vypadá jako zatuhnutí v úplně absurdním stavu. Ale kyvadlo se začne kývat zpátky směrem k racionalitě, protože víc iracionality už na světě není, dál už to nejde, takže se bude kývat zpátky směrem k racionalitě.

A já doufám, že se střední Evropě podaří neimportovat ze Západu všechny ty šílenosti, a to do té doby, než se tam úplně jasně ukáže, že to vedlo do pekel, a kyvadlo se na Západě začne zase vracet do racionality. Tak toto je moje naděje, a zatím bych řekl, že data neukazují proti ní.

Martina: Milí posluchači, už jsme vám prozradili, že Tomáš Fürst teď strávil rok v Americe. Zapamatujte si jeho názory, jeho optimismus, jeho barvu hlasu a entusiasmus. Já si ho za několik měsíců pozvu znovu, a pokud mu to vydrží i poté, co už je zase doma, tak uvěřím tomu, že jste optimista.

Tomáš Fürst: Jestli nebudu ve vězení, tak rád přijdu.

Martina: Tomáši Fürste, moc vám děkuji za tuto velice pragmatickou a osvěžujícím způsobem věcnou analýzu, kterou jste nám dopřál. Díky moc.

Martina: Ještě připomenu, že jste politolog, který se ale také zabývá komunální politikou a veřejnou správou. Přednášíte na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, a Newton University. Tak, Lukáši Valeši, od parlamentních voleb uplynuly tři roky, tedy od voleb do Poslanecké sněmovny, a jak už jsem tady předeslala, rok nám ještě schází do dalších voleb. Vy jste vysokoškolský pedagog, když by za vámi přišla naše vláda se svým indexem, jaké by bylo vaše hodnocení?

A já bych moc ráda, kdybychom si to rozebrali, protože, jak už jsem říkala, vy máte přesah i do veřejné správy – tudíž, pojďme to vzít z gruntu: Ekonomika, hospodářství, finance, energetika, diplomacie, domácí politika, bezpečnostní stránka – to všechno bychom si mohli rozebrat. Začněme tedy ekonomikou, hospodářstvím, financemi. Jakou známku byste dal naší vládě?

Lukáš Valeš: Tak obávám se, že pro hodnocení této vlády není na kvalifikační stupnici dostatek bodů. Ale když bychom to vzali jako na střední škole, tak zvláště v ekonomice, zejména v ekonomice, čistá pětka, a pokud možno – bez reparátu.

Martina: Když jsem předeslala, že jsme na vysoké škole, a vy byste dal nedostatečnou, tak jsem se lekla, že by to znamenalo „opakovat“.

Lukáš Valeš: Ne. Tam by to bylo spojeno s vyloučením ze studia. Protože – a je to možná nejvíce překvapivý fakt zejména pro její voliče – to zaprvé, ale není to radostná zpráva ani pro nás pro všechny. Myslím, jak jste správně zmiňovala, že v normálních časech je člověku úplně jedno, jestli mu vládnou žlutí, zelení, nebo pověstní marťani, ale chce, aby ekonomika šlapala, aby stát hospodařil, pokud možno s vyrovnaným, ne-li přebytkovým rozpočtem. Abychom měli zajištěný dostatek lékařů, dostatek učitelů, aby se všechny státem financované sektory rozvíjely, nebo aspoň nestagnovaly. A tady opravdu vidíme něco, co pro je pravicového voliče čiré zoufalství.

Já jsem dokonce před rokem v Mladé frontě zveřejnil článek Pláč pravicového voliče, protože tahle vláda slibovala, že první, co dá dohromady, je státní rozpočet. Pomineme-li, že se na jeho likvidaci podílela už jako opozice, když spolu s SPD a hnutím ANO zlikvidovali 100 miliard státního rozpočtu v podobě zrušení superhrubé mzdy, a 25 miliard v podobě zrušení daně z nabytí nemovitosti. Což jsou mimochodem opatření, která výrazně přispěla bohatším skupinám, protože když si v Praze koupíte byt za 10, 11 miliónů, tak řečeno s klasikem: Kdo z nás to má?

Martina: Větší garsonka.

Lukáš Valeš: Větší garsonka. A navíc jsme u dalšího problému: Nejsou byty, máme nejdražší byty v celé Evropě. Osm let s tím neudělala vláda sociální demokracie plus s ANO, a tahle vláda po třech letech opět nic. Čili už tady máme téměř dvanáct let, protože příští rok už jsou stejně volby, kdy bez ohledu na to, jaká je konkrétní vláda, se neřeší naprosto klíčový problém. A tento problém ovšem souvisí s dalšími věcmi.

Není to jenom o tom, že lidé nemají, v uvozovkách, vlastnické bydlení, které je jim hodně tak hloupě vyčítáno, ale jestliže nemáte vůbec byt, tak samozřejmě nepřivedete na svět děti, a jestliže nebudou žádné děti, nebude žádný důchod, nebudou daňoví poplatníci, a tak dále a tak dále. Čili, tady vidíme, že to kolabuje, a už dlouhodobě. Ale abychom jenom nekritizovali jen tuhle vládu, čeští politici se dlouhodobě velmi dobře starali pouze o sebe, o lobbisty, kteří stojí za nimi, a kteří, – obavám, mají možná větší moc, než naši demokratičtí vladaři – ale ve vztahu ke koncepci vládnutí, to znamená v reálných výsledcích, je to souhrn katastrof.

A možná ještě jednu pesimistickou věc: Nejsme v situaci, kdybychom si to mohli dovolit. Když se podíváme na vývoj v sousedních zemích, tak zrovna v Polsku už nám ukazují záda, ačkoliv v devadesátém roce jsme byli premianty my, ale nikoli zásluhou Václava Klause, ODS, ale protože jsme skutečně žili z kořenů 1. republiky a Rakouska-Uherska. Byli jsme prostě stát, který byl průmyslový, industriální, technologicky rozvinutý, a ani 40 let komunismu to naštěstí úplně nevyzmizíkovalo, takže jsme měli ideální předpoklady. Zatímco Polsko, Maďarsko – pamatujete – byli velmi zadlužené, nebylo tam nic, a tak dál. A dneska, zejména Polsko, má deseti, dvanácti násobně víc dálnic, a když se podíváme na nabídku, kvalitu a ceny polského zboží, tak to české se může jít zahrabat.

Deficit státního rozpočtu bude ještě vyšší, než 250 miliard, protože část výdajů bude předsunuta do kapitol infrastrukturních a dalších fondů

Martina: Pravdou je, že jste mi připomněl výrok jedné mé kolegyně, která se vrátila z prázdnin na polské straně Beskyd, a říkala tak divně: „Kdy se to stalo, že jsme se ocitli i za Polskem?“

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: Takhle výrazně, protože zatímco u nás to bylo hic sunt leones, tak u nich to skutečně poměrně kvete.

Lukáš Valeš: Přesně tak.

Martina: Dobrá, v jste to vzal z gruntu, že vlastně ani není důvod rozebírat jednotlivé části, protože jste je vyloučil ze studia. Ale přesto, pojďme se k tomu vrátit podrobněji.

Lukáš Valeš: Určitě.

Martina: Abychom se lépe zorientovali v množství chyb, nebo třeba v některých krocích, které můžeme alespoň pojmenovat tak, že třeba možná byly myšleny dobře, tak vy jste tady hovořil o státním rozpočtu: Máte vysvětlení pro to, že současné schodky státních rozpočtů, státního rozpočtu vůbec, nejsou odlišné od schodků za covidu, kdy jsme byli, řekněme, citově vydíráni tím, že to přece musíme chápat, protože se dějí věci, se kterými se nemohlo počítat? Máte vysvětlení pro to, že současná vláda vlastně rozhazuje úplně stejně, jako v covidové době, kdy jsme říkali, že shazují peníze z vrtulníků?

Lukáš Valeš: Jak jsem říkal, tady je problém v tom, že současná vláda, zejména ODS, se významným způsobem podílela na podvázání příjmů. Když spočítám jenom superhrubou mzdu a důsledky jejího zrušení – plus daň ať už nabytí, nebo prodeje nemovitosti – tak jsme na nějakých v dnešních cenách 130 miliardách, což je víc než polovina státního dluhu. A kdyby tyto daně existovaly, tak jsme dnes na nějakých 120 miliardách schodku. Pořád je to pro normálního smrtelníka obrovské číslo, ale byla by to polovina. A proto jsem mluvil zejména o zklamání pro voliče, kteří tuhle koalici volili, a pro které je to naprosto nepochopitelné.

To, na co narážíte vy je to, že tady nebyla sebemenší snaha tento schodek snížit, ačkoli se s banerem „Uzdravíme veřejné finance“, respektive státní rozpočet přeci vyhráli volby. A já si pamatuji, jako by to bylo včera, na výrok ekonomického experta pana Skopečka z ODS, který na televizi Prima řekl, že 200 miliard škrtneme z provozních výdajů státu, a žádné daně zvyšovat nebudeme. Ale my jsme věděli už dopředu, že vláda bude muset daně zvýšit.

Měli jsme před volbami v Brně velkou konferenci na právnické fakultě, kde se zúčastnil Jiří Rusnok, a řada dalších, a shodli jsme se na tom, že jenom šetřit prostě nelze, že daňový výpadek, o kterém tady hovořím, je tak velký, že musí být nahrazen. Samozřejmě, tato vláda nám to zamlčela, a naopak tvrdila, že žádné daně zvyšovat nebude. Možná si ještě pamatujete na legendární rozhovor Korantenga s panem premiérem – to byl podzim, shodou okolností, a jistě, shodou okolností, v době vrcholící prezidentské kampaně – kdy pan premiér řekl: „Nebudeme zvyšovat daně. Tečka.“

Martina: Ano, a teď zase prohlašuje, že se vláda vrací k rozpočtové odpovědnosti, přestože na příští rok nás chystají zadlužit opět o zhruba 250 miliard korun.

Lukáš Valeš: Ve skutečnosti je to ještě horší, protože část rozpočtových výdajů bude předsunuta do kapitol infrastrukturních a dalších fondů, takže ve skutečnosti celkový deficit bude vyšší. Ale vláda především přijala asi 20 000 dalších úředníků, máme tři nová ministerstva, novou agenturu pro digitalizaci, která, když se podíváme na digitalizační snahy stavebního řízení, evidentně není funkční, přestože nás stála už jednu miliardu, možná víc.

Martina: A plánuje se asi dvanáct, že nakonec tato nepovedená digitalizace…

Lukáš Valeš: Výborně. Nehledě na to, že samozřejmě budeme mít na krku spoustu žalob – teď je otázka, jestli stát, nebo obce, které to za stát dělají – protože zejména obce nestíhají, respektive jimi řízené organizace nestíhají včas kolaudovat stavby, které jsou například financovány z evropských a dalších programů.

Vy jste se ptala, proč to tak není. Já to upřímně řečeno nechápu, protože to není ani pravicová politika, ani levicová politika. Oni si zejména ve volebním roce kupují přízeň voličů – tomu jako rozumím – ale u vlády jsem nezaznamenal jakoukoli snahu o skutečně nějaké radikální škrty. My jsme se kdysi smáli Mirkovi Kalouskovi za tupé škrty, ale co bychom teď dali za Miroslava Kalouska? Prostě tenhle stát opravdu nemůže zaměstnávat takové množství úředníků.

To totiž samozřejmě taky znamená, že se jim musí ubrat agenda, a tento stát nemá tolik peněz, aby mohl financovat například nákup společnosti Net4Gas, která provozovala ještě do nedávna plynové trubky na Moravě, a kdyby je stát loni nekoupil za nekřesťanské peníze – opět několika miliard – tak by dneska zkrachovala. Nás vedle toho, že jsme jako daňoví poplatníci vyhodili, myslím, že šest miliard, tak minimálně každý rok tato legrace bude stát další miliardu a půl, možná dvě, protože tyto plynovody je třeba udržovat, přestože jimi žádný plyn neproudí, neboť jsme s Ruskem ve válce, jak říká vláda.

Ve vládě nejsou kvalifikovaní lidé, kteří by dokázali provádět efektivní hospodářskou politiku založenou ne na ideologii, ale na reálných hospodářských datech.

Martina: Říkáte, „není to ani pravicová, ani levicová politika“. Co je to tedy za politiku? Co to vzniklo?

Lukáš Valeš: Já si pamatuji na krásný výrok Petra Pitharta: Dvojdomek, nebo kočkopes. Tady je opravdu je vidět – jakkoliv se napřed všichni zaříkávali, že pravice je naší společnou základnou, společnou bází, možná s výjimkou Pirátů, ale tam pánbůh ví, co se jim honí v hlavě – mimochodem, Piráti jsou pro mě taky jedno z překvapení, nebo ne překvapení, ale jedním z pominutí mysli téhle vlády. My jsme od těchto dobrých jinochů a děvčat očekávali, že když tedy vznikli jako digitální piráti, tak jejich doménou bude – skutečně digitalizace všeho druhu, efektivní, chytrý, a přitom levný stát.

Martina: Jediné, co nabízeli, byly věci kolem IT.

Lukáš Valeš: Přesně tak.

Martina: To byla jejich jediná nabídka.

Lukáš Valeš: Vlastně takový IT spot.

Martina: Ano.

Lukáš Valeš: A teď najednou, a to se netýká jenom stavebního řízení, všichni jsme je na to upozorňovali, a teď najednou zjišťujeme, že ministerstvo řízené panem Bartošem ani nekomunikovalo s lidmi, kteří toto řízení budou provádět, nekomunikovalo ani s architekty, ani s představiteli samospráv, všichni jsme je varovali, že 1. červenec není reálný, protože nebyly vydány ani prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu, a tak dále. Pan Bartoš, a zejména vedení ministerstva arogantně veškerou kritiku odmítalo, a teď je pro mě naprostým zoufalstvím, že ten člověk nemá ani kousek sebereflexe, aby řekl: „Ano, sorry, zklamal jsem, rezignuji.“ Ale ptá se novinářů, proč by měl rezignovat.

Martina: A vzápětí si odpovídá, že by to byl útěk od rozdělané práce. Myslím, že jsme si to zdůvodnili hezky, nic nefunguje, a my budeme dál platit nejenom úředníky, ale i nápravy a snahy o nápravu. Ale vraťme se tedy obecněji k tomu, jakým způsobem může tato vláda tvrdit, že se vrací k rozpočtové zodpovědnosti, nebo odpovědnosti, a navíc celé léto tajit přípravu státního rozpočtu, což je doposud krok, bych řekla, nevídaný.

Lukáš Valeš: Naprosto.

Martina: A já bych potřebovala od vás vědět, co si o tom myslíte? O čem to svědčí? Co tedy můžeme čekat? Další zadlužování, to znamená, že naše děti na tom budou v budoucnu ještě hůře?

Lukáš Valeš: Hůře, ano.

Vláda nevyužila zákon o stanovení cen, když se ukázalo, že firmy, když byla inflace 10 procent, zdražily o 40 procent. Stát měl zakročit, protože to bylo zneužití trhu.

Martina: Bytová politika se úplně zhroutila. Proveďte mě tím.

Lukáš Valeš: Samozřejmě, já těmto otázkám rozumím. Kdybyste mi pořídila věšteckou kouli, tak bych vám možná bych řekl víc. Ale u téhle vlády my vlastně nevíme, co chce, podle mě to neví ani tahle vláda. V téhle vládě není nikdo, kdy by dělal nějakou makroekonomickou strategii, není v ní ani ekonom. Pan Síkela pět let řídil Slovenskou spořitelnu, dobře, možná umí dobře slovensky, ale mimo jiné je zodpovědný, jak jsem řekl, za nákup plynových trubek, na které budeme doplácet, a asi 67 čerpacích pump. Nevím, proč pravicová vláda nakupuje čerpací pumpy a trubky, pakliže tam není zase nějaký soukromý zájem. Oni nemají kvalifikované lidi, kteří by dokázali – když už oni toho sami nejsou schopni – provádět efektivní hospodářskou politiku založenou ne na ideologii, ale na reálných hospodářských datech.

A mimochodem, hovořila jste o zadlužení, a pro mě je nepochopitelné, že se poslední dva roky žádná hospodářská, ani politická katastrofa nekonala, a přesto rozpočet vypadá, jak vypadá. Vláda vůbec nepočítala s tak vysokou inflací, byla překvapená, čili proto taky teď tak spěchá s takzvanou důchodovou reformou, ale ona to reforma není, je to jenom snížení důchodů, parametrická změna, protože na to nebyly připravené zdroje. S inflací nijak nebojovali, vláda nevyužila zákon o možnosti stanovení cen, když se ukázalo, že firmy, i když inflace byla 10 procent, zdražily o 40 procent. Tehdy měl stát zakročit, protože to bylo naprosto flagrantní zneužití trhu. Mimochodem, zjistili jsme, že máme osm hlavních hráčů na obchodním trhu, kteří ovládají 90 procent trhu.

Martina: Kteří to jsou?

Lukáš Valeš: Když půjdete nakoupit, když se porozhlídnete, tak se podívejte…

Martina: Nicméně, když se dělal průzkum, jak tyto nadnárodní řetězce v naší republice prosperují, tak se zjistilo, že když půjdete nakupovat u stejných řetězců do Německa, tak ušetříte až 30 procent.

Lukáš Valeš: Ano, ale to se nebavíme o kvalitě.

Martina: To se nebavíme o kvalitě – protože Češi milují masokostní preparáty.

Lukáš Valeš: Samozřejmě.

Martina: Jak nám bylo řečeno jedním z šéfů výrobců konzerv. Ale abych neodbíhala: Kam to tedy může vést dál? Protože máme nižší platy, vyšší inflaci, bezkonkurenčně nejvyšší cenu energií, a ještě nakupujeme dráž, u některých segmentů až o 30 procent. Kam až to může jít, a kdo si na nás zasedl?

Lukáš Valeš: Na jednu stranu bychom si vždycky měli říct, že to půjde tak daleko, co si my sami necháme – jak to teď říct slušně česky – naložit…

Martina: Děkuji.

Lukáš Valeš: Diváci, nebo posluchači si jistě domyslí. A na druhou stranu to jsou přesně funkce vlády, nebo státu, abych byl přesnější. Protože my, jako normální spotřebitelé, kteří potřebujeme koupit rohlíky, nebo nakoupit energie, s tím asi nic neuděláme, a stát je tady od toho, aby vytvořil opravdu tržní prostředí. A to je to nejlepší, že my vlastně nechceme po státu nic jiného, než aby respektoval obecné principy tržního systému. Nevoláme po nějakém socialismu. Stanovení cen je mimochodem normální, používá to řada států, včetně českého, ale oni zastropovali ceny energií u maloobchodních cen, místo u velkoobchodních. A pak zase se můžeme ptát, kdo je placen, nebo cui bono, komu to slouží. Je přeci nenormální, aby stát, který vyváží energie, měl pro své firmy, a pro své spotřebitele nejdražší ceny v celé Evropě.

Vláda nekope za občany této republiky, ale za ty, kteří stojí v pozadí

Martina: Je to nefér.

Lukáš Valeš: Tím spíš, že my všichni, prostřednictvím státu, jsme největšími vlastníky největší energetické společnosti v zemi. A když se podíváte, jak to řešily jiné státy, třeba Francouzi, které naopak tohle využívají k levným energiím pro své podniky, tak vidíte, že jsou tady naprosto jednoznačně… Pro politologa je to vždycky cui bono, komu to slouží? A nenechme se zmást nějakou ideologií, politickými kecy, protože tohle je mnohem důležitější. Tady je vidět, že vláda nekope za občany této republiky, ale spíš za ty, kteří stojí v pozadí…

Martina: Nadnárodní…

Lukáš Valeš: Nadnárodní – prostě ty nejbohatší skupiny, které si ze státu dělají Klondike.

Martina: Kdyby takovouhle energetickou politiku praktikovala třeba Francie, tak mají zase plné ulice.

Lukáš Valeš: Ano – hoří nám Praha.

Martina: Akorát my, když máme plné ulice, tak si toho stejně nikdo nevšímá.

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: Řekne, že tam byly nižší stovky lidí, přestože…

Lukáš Valeš: Jeden ruský dezolát vedle druhého.

Martina: Samozřejmě, nemají zuby. Nezlobte se, teď se vám podařilo, že jste mě trošku rozčertil. Když jste vzpomínal, jak pan Skopeček říkal, jakým způsobem musíme zastavit zadlužování, snížit státní dluh, když Petr Fiala ve svých projevech neustále opakoval, že se nebudou zvyšovat daně – myslíte, že tomu věřili a že jenom byli odborně tak mimo?

Lukáš Valeš: Ne.

Martina: Nebo věděli, že lžou?

Lukáš Valeš: Oni jsou samozřejmě odborně mimo, a nejsou schopni dohlédnout důsledky svých kroků. Mimochodem, jeden z vašich dřívějších hostů…

Lidé vládní koalice nejsou schopni dohlédnout konců svých činů. Zejména u premiéra se obávám, že žije jako autista v nějakém ideálním světě, kde on je středobodem, a všechno co činí, dobře činí.

Martina: Přesně tuto větu říká Petr Robejšek.

Lukáš Valeš: Ano?

Martina: Ano.

Lukáš Valeš: Ano. Tak já se můžu našim posluchačům přiznat, že jsem jeho žákem, protože jsem u něj studoval ještě v Hamburku, takže možná nepadlo pověstné jablko daleko. Ale my jsme tady vzpomínali na pana doktora Hnízdila, nebo na pana doktora Šavlíka, a ti by vám vysvětlili psychologické procesy, možná by vám řekli něco o psychopatech. Ale každopádně tito lidé skutečně nejsou schopni dohlédnout konců.

Oni žijí přítomností, a zejména u premiéra se obávám, že je to člověk, který žije skoro jako autista, že je v nějakém ideálním světě, kde on sám je středobodem, a všechno co činí, dobře činí. A protože tomu nerozumí – on je učitel, tedy politolog, ale získal vzdělání v oblasti český jazyk, dějepis – tak je mu prostě vlastně jedno, a kdo mu co nakuká, tak možná podle toho jedná. Nevím. Ale každopádně žije v představě, že ideální svět tam je – a odmítá jakoukoli kritiku. Každý jsme člověk, a každý děláme chyby, a tím spíše vláda, která musí vyvažovat různé vlivy ve společnosti – ale ne, pro něj je všechno je v pořádku. Jsou tady flagrantní ekonomická data, kdy vývoj státu, rozpočtu, usvědčují vládu z vlastní lži – a přesto se prý vracíme k rozpočtové odpovědnosti.

A velmi nemile mě překvapuje, jak velká část médií, a i velká část voličů, jim to takříkajíc žerou. Že místo toho, aby se tady objevila radikální vlna nesouhlasu – a nemusíme jít rovnou do ulic – když tady opravdu vidíme skutečnost, kterou každodenně žijeme, která se ukazuje. A státní rozpočet je přímo ukázkový – politici nám říkají úplně jiné věci, to jsou úplně odlišné světy. Vždycky jsem si myslel, že média jsou tady od toho, aby pranýřovala vládu, vy to víte – hlídací pes demokracie – a místo toho se tady zcela reálně bavíme o nějakých dezinformacích, jako největší hrozbě pro Českou republiku, o ruských agentech, které jak v padesátých letech vidíme pomalu všude, všude za rohem, nebo o čínských agentech, a přitom máme svých problémů dost. Tady nemusí být žádná protiruská propaganda, prostě stačí neschopná vláda, která neřeší problémy občanů.

Martina: A jak si na otázky, které jste vyslovil, odpovídáte? Řekl jste, že každý občan přece musí vědět, že to, co říká premiér, nebo co říká vláda, je jasná lež. A já už jsem si psala poznámku, „média“, a vy v tu chvíli řeknete, že je zvláštní, že na to média nereagují. Protože jsou tady politici, u kterých skutečně číhají na každé slovo, a média si dají tu práci, která je naprosto v pořádku, aby dohledávala v archívech rozpory mezi tím, co říkal před pěti lety, nebo před volbou, nebo během volební kampaně, a co říká teď. Jak to, že některá média, nebo média hlavního proudu, jako by měla povinnost v žádném případě nekritizovat vládu. A pokud kritizovat, tak jenom takovým způsobem, aby se neřeklo, abychom vypadali, že jsme objektivní a nezávislí.

Lukáš Valeš: Martino, vy mě tedy dneska svými otázkami nešetříte. Já to tedy zkusím, a předem se omlouvám, že nebudu vyčerpávající, protože, když jste zmínila Petra Robejška, tak by nám možná pomohl – jak se hezky krásně česky říká – to rozklíčovat. U médií vidíme několik tendencí. Zaprvé média mají obecně snahu nebýt konfliktní. A to je zase představa světa, ve kterém se děje něco normálního, a tudíž není třeba se do toho… Druhý problém, je, že vlastně žádná nezávislá média nemáme, protože média privátní jsou závislá především na reklamě, a tudíž, kdyby se dostala do střetu se zájmy zadavatelů reklam, tak…

Martina: Ano, to by se majitel zlobínkoval.

Lukáš Valeš: Tak, přesně. Nehledě na to, že některá zodpovědná, v uvozovkách, média, už předem očekávají, co se od nich chce. A jedna z politologických teorií hovoří o tom, že se vytváří kartel mezi businessem, politikou a, bohužel, médii.

Martina: Oligarchizace politiky.

Lukáš Valeš: Oligarchizace politiky, přesně tak, kdy vlastníci, a nám může opět Babiš sloužit jako příklad, je naprosto naivní si myslet, že když odejde Babiš, tak to zmizí. Já ho vždycky použiji jako učebnicový příklad toho, jak to ve skutečnosti funguje jak v politice, tak v novinách, a bohužel se střetávám s některými kolegy, kteří tvrdí, že když odstraníme Babiše, který je ta žába na prameni, tak vytryskne čirý pramen pravdy a lásky. A já jsem říkal: „Tady nejde o Babiše. Babiš je příklad toho, jak to funguje.“ Vlastně bychom měli Babišovi poděkovat, protože nám konečně ukázal, že oligarcha řídí v rámci jednoho koncernu prostě všechno: Má politickou divizi, potravinářskou divizi, chemickou, a tak dále. Ale to není problém Andreje Babiše. Babiš je pouze součástí systému. A jak jsem řekl, jeho pozitivní stránka je v tom, že nám ukázal, jak tento systém funguje.

Problém je, a tady jsme možná u kořene věci, že když by to byly ekonomické zájmy, tak bych tomu ještě rozuměl. Ale já se obávám, že česká společnost z velké části – a to se týká hlavně té části, která o sobě říká, že je nejvzdělanější, nejschopnější a nejintelektuálnější – si nechce připustit, že systém, ve kterém žijeme, má výrazné chyby, a že těch 35 let od Listopadu, není série úspěchů, ba naopak, krizové momenty jsou stále hlubší a hlubší, a my pořád věříme v jakousi pravdu a lásku. Mimochodem, když Václav Havel prodal svou část Lucerny agentovi StB, tak nevím, co to má společného s pravdou a láskou, nicméně oni tomu opravdu věří.

Velká část mojí pedagogické kariéry je spojená s tím, že se snažím studentům ukazovat politiku, jaká je, a ne jakou bychom ji chtěli vidět. Ale neustále mě překvapuje, kolik lidí se najde, kteří tomu nevěří a kteří si skutečně myslí, že když odstavíme třeba Andreje Babiše, tak nastane ráj na zemi, a všechny problémy se najednou vyřeší. Že za to nemůže systém a jeho chyby, které se zhoršují – vidíme to před očima, že tady probíhá několik krizí dohromady – ale že systém je v pořádku, ale kazí ho jenom někteří lidé.

Martina: Vy jste tady zmínil jakousi inflaci slov, která se naplno rozjela v dobách covidu. Je pravdou, že jsem tuhle byla v knihovně, a dívala se, jestli pan Just nevydal třetí díl slovníku floskulí, protože on vydal první, a pak ho obohatil, a bylo by toho třeba. Třeba velmi frekventovaným termínem, když se vrátíme zpátky k vědě, je takzvaná replikační krize, což je také věc, která trošku komplikuje propadnutí víře ve vědu. Vysvětlím: Dočetla jsem se, že je to krize, kdy bylo zjištěno, že mnoho studií v některých vědních oborech je těžké zopakovat se stejným výsledkem. Což je ovšem zásadní, protože právě tato schopnost zopakovat výsledek z předešlých studií je považována za jeden za základních pilířů vědy. Řekněte mi, je tato replikační krize patrná i s ohledem na studie, kterými byla dokládána a podporována nezbytnost proticovidových opatření? Tedy nutnost očkovat řádně neprověřenými vakcínami, a další, a další?

Tomáš Fürst: Replikační krize je fascinující fenomén, který se vynořil někde z pod povrchu akademických vod kolem přelomu tisíciletí. To bylo téma, kdy na konferencích se v přímém přenosu v záři reflektorů mluví o tom, jak jsou všichni chytří a skvělí, a na co nepřišli, a jak zachránili lidstvo. A po druhém pivu v kuloárech se všichni rozpovídají o tom, co je fakt trápí, a tam se začalo vynořovat téma replikační krize. A to v tom smyslu, že moderní výzkum je stavba, která navazujete na něco, co už někdo udělal, takže vezmete výsledky nějakého experimentu, a snažíte se to potáhnout dál – a ono to nefunguje. Typicky. A jdete zpátky a ptáte se, proč to nefunguje, a nakonec si dáte práci, a některé tyto studie, na kterých jste stavěla, zopakujete, a zjistíte, že to nevychází. To se tak nějak mezi vědci vědělo už kolem roku 2000, ale moc se o tom nemluvilo. Rozhodně ne v záři reflektorů.

A pak se stalo, že velké biotechnologické firmy, které teď po covidu známe všichni i jménem, často fungují tak, že screenují akademickou literaturu, dívají se, co padá z akademické půdy, a když jim přijde něco zajímavého – že by se to dalo dotáhnout dál až do stádia třeba vývoje léků nebo tak – tak si to vezmou, a začnou na tom u sebe v laboratoři dělat. A teď kolem roku 2000 jim toto přestalo vycházet v tom smyslu, že najednou z toho přestaly padat patentovatelná léčiva, a dva velké giganty – jeden byl Bayer a druhý Amgen – tehdy nezávisle na sobě zjevně musely přesvědčit svůj management – detaily neznám – aby jim dovolil zopakovat, jenom zopakovat desítky landmarkových cancer treatment studií – tehdy to byla léčba rakoviny. A výsledky všechny šokovaly. Výsledky jak v Amgenu, tak v Bayeru byly takové, že asi 85 procent z těchto studií – víc než 80 až 85 procent – nešlo zopakovat se stejným výsledkem. To znamená těch studií, které byly pozitivní v tom smyslu, že ukazovaly, že nějaká chemická látka zpomaluje růst rakovinných buněk, zpomaluje dělení, něco inhibuje a tak dál.

Martina: Nemá vedlejší účinky.

Tomáš Fürst: Tak daleko to ještě nebylo, to byly laboratorní věci. Když to zopakovali, tak jim to ve většině, až v drtivé většině případů nevyšlo. Byla to bomba, a oni o tom tehdy poctivě napsali článek do Nature a do Science, do velkých časopisů, a od té doby se ve vědeckém světě chvilku neřešilo nic jiného, a kolem roku 2015, 2016 to bylo úplně na vrcholu. A pak přišel covid, a za covidu jsme začali sklízet praktické plody této obrovské krize, která ve vědě doutnala už dlouho před tím, ale nikdo, kromě profíků, si jí nevšiml. A vy jste se ptala, jestli, a jak, tato krize poznamenala léky a vakcíny, které se potom objevily.

Martina: Jestli replikační krize je problém, který se bytostně týká covidu, a toho, co se dělo?

Tomáš Fürst: Řekl bych, že ano, a ne. Ne v tom smyslu, že se týká úplně všeho, nejen biomedicíny. Týká se to velkých částí vědy a výzkumu – ne všech, ale velkých částí. A ano v tom smyslu, že covid vědu nasvítil tím, jak se věda ocitla v záři reflektorů, tak i tento vědecký problém se najednou dostal do širšího povědomí. Paradoxně vakcíny, které do nás cpali za covidu, byly jedny z nejlépe otestovaných vakcín, které vůbec člověk může dostat. Je to mnohem horší, než si myslíte. Vakcíny, které běžně strkáme našim dětem – a je jich hodně, a je jich čím dál tím víc – jsou vakcíny, které byly prozkoumány mnohem, mnohem, méně než mRNA covidové vakcíny. To je zajímavá informace.

Očkování dětí vakcínami proti covidu byl zločin, který by měl být vyšetřen a potrestán. Registrace podezření na nežádoucí účinky byla na úrovni frašky.

Martina: To je poměrně zásadní informace, protože jsme se báli přímo opaku.

Tomáš Fürst: Pfizerovská covidová vakcína prošla prospektivní, randomizovanou, placebem kontrolovanou, lege artis dobře udělanou registrační studií, která měla tisíc a jeden malý problém, a možná i nějaké větší problémy. Mělo to malé problémy, které profesionálové z oboru očekávají, protože tak se to dělá, cutting corners, tedy že si vyberu populaci, která má trošku jinou komorbiditní strukturu než ta, které to potom chci dávat, a když chci, aby se lidi měli dobře, tak vyberu ty, co jsou zdravější a mladší, a tak dál. Takže všechny takovéto drobné podvůdky tam byly, ale jinak byla obrovská, skutečně randomizovaná, a placebem kontrolovaná, což se o mnoho jiných vakcínách říci nedá.

Martina: Což je zase věc, kterou jste mě vyděsil do budoucna. A to jste pravděpodobně chtěl.

Tomáš Fürst: Ano. Já opatrně a pomalu začínám pouštět do českého veřejného prostoru téma jiných vakcín, protože když už jsme si za covidu uvědomili, co všechno se může v této oblasti stát, tak je asi logické se zeptat, co všechno se stalo už dřív. My jsme se akorát neptali. Covid byl akorát tak velký průšvih, že o tom najednou mluví všichni. Před tím o tom všichni nemluvili, ale odborníci věděli. Takže abych to dořekl, covidové vakcíny byly prozkoumány strašně dobře, aspoň co se týče jejich působení na dospělé lidi, kteří neprodělali infekci, a nechtějí chytit, nebo nechtějí zemřít na – nebo spíš nechtějí chytnout původní wuchanskou verzi viru. Problém je, že v momentě, kdy se těmito vakcínami začalo očkovat, tak spousta lidí už měla rekonvalescentní imunitu, to znamená, už to měli za sebou, a tam byl přínos vakcín minimálně sporný.

Druhý problém je, že v momentě, kdy se začalo očkovat, tak už kolovaly úplně jiné verze viru, a o účinnosti vakcíny proti těmto novým virům jsme nevěděli nic. Mnohem větší problém byl, že jsme začali očkovat skupiny lidí, na kterých se žádné pořádné studie neudělaly, zejména děti. Očkování dětí byl zločin, který, doufám, bude vyšetřen a potrestán. Tam jsme neměli žádné informace. A další obrovský problém byl, že registrace podezření na nežádoucí účinky, a vůbec evalvace nežádoucích účinků v registračních studiích byla na úrovni frašky.

Martina: Vy jste řekl: „Očkování na dětech je zločin, a doufám, že bude vyšetřen a potrestán.“ Opravdu v to doufáte? Vzhledem k tomu, jak to máme nastavené?

Tomáš Fürst: Ano, myslím, že se to stane. U nás se to stane jako vždycky, že to přijde ze Západu. Momentálně si můžete všimnout, že v Americe zuří předvolební doba, a jedním z kandidátů, možná rozhodujícím kandidátem je Robert Kennedy, který má jako jedno z volebních témat – možná jako první volební téma, nebo ne možná, ale první volební téma, nejdůležitější message, které Robert Kennedy pro Američany má, je – že establishment vede proti americkému obyvatelstvu chemickou válku v podobě léků a vakcín. To je velká věc, a v Americe se o tom nepřestane mluvit.

Martina: Tak doufejme, že na Roberta Kennedyho nepadne také rodinná karma.

Tomáš Fürst: Já to nechtěl říkat. Tak jste to řekla vy.

Martina: On se tomu věnoval za covidu opravdu poměrně zhurta, a velmi detailně.

Tomáš Fürst: Velmi odpovědně, velmi detailně, a velmi promyšleně.

Martina: Bavili jsme se o replikační krizi, to znamená, že v mnoha vědních oborech nelze zopakovat studie, na kterých stavíme, se stejným výsledkem, abychom mohli třeba pokračovat dál. Řekněte mi – je to spekulace, a vy mi nemůžete odpovědět en bloc – když to stáhneme na věci, o kterých se bavíme, covid, nebo věci, o kterých si budeme bavit za malou chvíli, to znamená o globálním oteplování – myslíte si, že tyto vědecké studie jsou plné omylů, které vznikly z nejrůznějších příčin? Nepozornost, drobné podvůdky, které jste říkal, jako jiné skupiny obyvatel, a tak, nebo byly tyto studie v mnoha případech naprosto vědomě zfalšovány?

Tomáš Fürst: Je to mix všeho. Vědomé falšování je samozřejmě největší prohřešek, a je to ve vědě kardinální hřích. Dle mého odhadu vědomě záměrně zfalšovaných studií nejsou desítky procent, jsou jich jednotky procent, ale jsou. Já zrovna pocházím z univerzity, kterou už osm let cloumá zásadní skandál s falšováním vědeckých dat, a nejvíc fascinující na tom je, že ani po těch osmi letech, sedm, nebo osm let, tento skandál není vyřešen na takové úrovni, že by univerzita byla schopna jasně říct, že data se falšovat nemají. Ani tohle se ještě na olomoucké univerzitě nepodařilo říct.

Martina: Máte nějakou jinou pracovní nabídku?

Tomáš Fürst: Já si užívám svých akademických svobod, že můžu ve veřejném prostoru klidně říct i pravdu.

Mnoho lidí ve vědě neví, co činí. Nerozumí datům, ani přístrojům, kterými jsou získána. Data zpracují statisticky, a jejich podstata jim zcela uniká. Tito lidé neumí dělat vědu.

Martina: Je hezké, když si člověk do vysokého věku podrží naivitu.

Tomáš Fürst: Takže falšování vědy problém je. Za svou vědeckou kariéru v České republice jsem viděl mnoho ošklivých věcí, ale zejména s příchodem evropských fondů – to byl kickstarter všech podvodníků v českých zemích, co se týče vědy a výzkumu. Před příchodem velkých evropských projektů byly granty v objemu miliónů korun, a najednou byly granty v objemu miliard korun. A když dáte profesorovi na malém městě miliardu korun, tak se mu zatmí před očima – a tito lidé byli schopni dělat úplně neuvěřitelné věci, a to šíleným způsobem poškodilo regionální vysoké školy. Prahu kupodivu ne. Praha byla naštěstí tak bohatá, že na toto nedosáhla – pražské vysoké školy si strašně stěžovaly – a proto máte všechny výzkumáky vždycky na poli za Prahou, aby to byl Středočeský kraj, a ne Praha. Takže to hrozně poškodilo regionální školství. U toho jsem viděl mnoho drze a záměrně zfalšovaných – koneckonců některé aféry, když vzpomenete, jak se vynořila kolegyně Nerudová, a co za ní zůstalo na Mendelové univerzitě – a byl tam také skandál s falšováním dat, skandály se zfalšováním dat na Akademii věd – otočené králičí oči. To se ví, že něco takového v České republice funguje, a nejen v České republice. Ale asi to není gros, že by věda byla pokažena proto, že by zlí jedinci záměrně falšovali data. To je menší část tohoto problému. Vy se chcete na něco zeptat?

Martina: A větší?

Tomáš Fürst: Na tu větší? Větší část tohoto problému je, možná překvapivá pro lidi, kteří nejsou v prostředí vědy a výzkumu. Mnoho lidí ve vědě a výzkumu v dobré víře vůbec neví, co činí. Oni zacházejí s nějakými daty, kterým nerozumí, která jsou změřena přístrojem, o jehož principu nemají vůbec tušení. Tato data zpracovávají statistickými metodami, a jejich podstata jim zcela uniká, a jenom vědí, že musí za každou cenu napsat impaktovanou publikaci, protože jinak je vyhodí z univerzity. Tedy enormní tlak na počet vykázaných výsledků, kombinovaných se šílenou nevzdělaností, co se týče toho, jak vůbec věda funguje, co to vůbec věda je, jak se pracuje s daty, a tak dál. Produkuje se spoustu možná dobře míněných, ale nesmyslných paperů, které nejdou zopakovat, ač není pravda, co se v nich píše: Ale není to pravda – ne že by to zfalšovali. Oni to neumí udělat. Tito lidé neumí dělat vědu – to je ten problém.

Martina: Určitě jsou i lidé, kteří ji umí dělat, ale my se tady bavíme o téměř vlně replikační krize. Promiňte, že vám do toho skáču. My si možná trošku zaměňujeme vědu s vírou – a víra nepochybuje, zatímco povinností vědy je pochybovat – a protože věříme ve vědu, tak věříme i tomu, že na to někdo dohlíží, že někdo na tyto studie dohlíží, zejména když se to týká zdraví, když se to týká celosvětové ekonomiky. A já jsem třeba narazila – abychom nezůstali jenom v Olomouci a v Brně – na to, že v červenci roku 2006, to byla velká kauza, se z jihokorejského biologa Woo-suk Hwanga stala naprostá vědecká mrtvola, protože se přišlo na to, že možná naklonoval psa, ale tím veškeré jeho impaktované práce a vědecké studie končí, a zbytek je snůška fantazií. Ale přesto se jeho domovská univerzita pokusila zdiskretitované Hwangovy výsledky výzkumu patentovat v jedenácti zemích světa. Teď jsem takto odbočila jenom proto, abych řekla: Dohlíží tedy na to někdo? Existuje nějaký dozor? Dohlíží na to vědecké univerzity? Nebo by na to měl dohlížet stát? Nějaký nezávislý vědecký orgán?

Tomáš Fürst: To je super otázka. Odpověď, kterou dostanete od standardního vědce, je, že je samozřejmě všechno v pořádku, protože samotný systém publikování ve vědě je systém dohledu. Když na něco přijdu, tak si sednu a napíšu paper, a do toho paperu napíšu, jak jsem to přesně udělal, tedy kuchařku tak, aby kdokoliv mohl zopakovat, co mi vyšlo, a potom do diskuse napíšu, co to znamená. Každý si to může přečíst, každý to může zopakovat. Každý to může zoponovat, a když náhodou někdo zjistí, že z toho něco není pravda, tak napíše do časopisu odpověď. A kdyby někdo zjistil, že je to zfalšované, tak napíše do toho časopisu žádost o stažení. Když někdo jenom zjistí, že to nefunguje, tak do časopisu napíše odpověď. Takhle vždycky fungovala věda a výzkum. A ještě, než je článek publikován, tak prochází takzvaným peer review, kdy ten časopis z toho odešle několika vědcům, jejichž jméno jako autorka neznáte. Takže je to anonymní peer review, a tito se na to podívají, a zhodnotí, jestli by to mohlo, nebo nemohlo být publikováno. Takhle to vždycky bylo, a fungovalo to docela dlouho, a docela dobře, dokud motivace k publikování svého výsledku byla vnitřní ve smyslu: „Já jsem na něco přišel, a chci vám to říct.“

Potom se do toho vložily státy, a začaly hodnotit výzkumné instituce podle toho, kolik paperů vědci napíšou. A vždycky když na základě nějakého ukazatele začnete rozdělovat prachy, a velké prachy, tak lidé začali cílovat na daný ukazatel. Takže od tohoto systému už nebylo smyslem: „Já vám chci říct, na co jsem přišel“, ale smyslem bylo: „Já potřebuji napsat co nejvíc článků, aby moje instituce dostala co nejvíc peněz, a já dostal do výplaty co nejvíc peněz“.

Některé české univerzity v dobách zlořečeného kafemlýnku měly vyloženě systém, kdy peníze daňových poplatníků vzorečkem doplynuly až na domovské pracoviště tvůrce výsledku, a ten se samozřejmě dožadoval u vedoucího katedry příslušné částky do mzdy. A to jsou statisícové částky, to nejsou koruny. Takže v momentě, kdy se začala věda financovat podle počtu publikací, tak všude vznikl obrovský tlak na to, aby těchto publikací vznikalo co možná nejvíce, a není nikdo, kdo by měl opačný zájem. Vědci chtějí napsat co nejvíce paperů, aby docenti, profesoři, a vedoucí kateder mohli mít granty a tak dál. Jejich instituce po nich chtějí, aby napsali co nejvíc paperů, protože podle toho jsou hodnoceni, a podle toho dostávají prachy od státu. A stát to chce také, protože se tím chlubí v Bruselu před jinými státy, a navíc musíme vyčerpat dotace – to si představte tu hrůzu, kdybychom museli něco vracet do Bruselu – takže stát také chce co nejvíc paperů. Všichni hráči v systému chtějí co nejvíc impaktovaných výsledků, a nikdo nemá zájem na tom říct: „Hele, to, co není pravda, nepublikujte.“

Publikované záznamy vědeckých výsledků byly vždy studnicí pravdy, kde je suma toho, co lidstvo chápe, a jak, a proč funguje svět. Jenže teď tato studnice byla otrávena zfalšovanými výsledky.

Martina: Problém je ale ještě jiný, a to, že v některých vědních oborech na sebe jednotlivá pracoviště navazují.

Tomáš Fürst: To snad ve všech. Já bych doufal, že ano.

Martina: To znamená, že jestliže někdo použije zfalšovanou studii, zfalšované výsledky, tak i kdyby k tomu přistupoval zodpovědně, a chtěl se chovat slušně, tak si ale už přináší prvotní chybu, a celý vědecký výzkum jde na scestí.

Tomáš Fürst: Ano. Však si také všimněte exploze prakticky použitelných výsledků výzkumu, která nastala, řekněme, po druhé světové válce – obrovský rozvoj našeho bohatství, a našich schopností, a technologických možností. Kdy každých pět let přišla nějaká přelomová technologie, inovace, a tak dál. Ale to se tak nějak zastavilo. Nevím, kdo umí vyjmenovat za posledních dvacet let skutečné technologické průlomy? Je to mnohem těžší. Je mnohem těžší najít skutečné technologické průlomy mezi rokem 2000 a 2020, než technologické průlomy mezi rokem 1950 a 1970.

Martina: Myslíte, že je právě důsledkem toho, že jsme si začali hrát na impakty, peníze, a věda začala spíš usilovat o to, aby nějak působila navenek, než aby docházela ke skutečným poctivým objevům?

Tomáš Fürst: Ano, protože publikovaný záznam byl vždycky studnice pravdy, ve které to je suma toho, co lidstvo chápe, a jak, a proč funguje svět. Jenže teď byla tato studnice pravdy postupně otrávená zfalšovanými výsledky, a blbě udělanými výsledky. Jenže my bohužel nevíme, které to jsou. To je, jako když do studny, kde máte sto kubíků křišťálově čisté vody, nalijete kýbl hnoje, protože tak už je ta studna celá k ničemu. A úplně přesně tak dopadla věda a výzkum v roce 2024.

Martina: Kdyby takto postupoval Mendělejev, tak jsou na tom teď pravděpodobně chemici, kteří se chtějí držet jeho chemické tabulky prvků, poměrně špatně. Teď.

Tomáš Fürst: Prostě celá tato civilizace stojí na technologiích a inovacích, které jsou založeny… To je takové kolečko. Kolečko, že…

Martina: Na víře.

Tomáš Fürst: Ne, jsou založené na tom, že chápeme jak, a proč funguje příroda. Lépe a lépe chápeme, proč funguje příroda, a na základě toho vymýšlíme technologie, inovace, a ty jsme se naučili vyrábět a prodávat, a toto způsobilo, že západní civilizace dosáhla bezprecedentního materiálního blahobytu, a my toto kolečko postupně zadíráme na všech čtyřech položkách tím, že vědu a výzkum korumpujeme. To jsme si říkali před tím, výroba už také není, co v západních zemích bývala, ani svobodný obchod. Takže my postupně toto technologické kolečko zadíráme. A toto kolečko způsobilo, že z dob – a není to tak dávno, ještě přece v roce 1850 byla drtivá většina lidí se vším, co dělala a byla odkázána na lidské a zvířecí svaly – krom železnice. Ale k čemu byla železnice normálnímu člověku někde na horách? A příchod spalovacích motorů umožnil obrovskou explozi bohatství za celé dvacáté století, a my máme tendenci to podceňovat. Ale příchod spalovacích motorů, a příchod elektřiny, což bylo skoro ve stejném desetiletí – to všechno je založené na vědě a výzkumu, na tom, že lidé, kteří tehdy zkoumali, jak a proč funguje příroda, to dělali poctivě, a chtěli fakt vědět, jak a proč to funguje, a nechtěli dostat grant od státu. Oni to také nedělali za peníze od státu – většinou. A ono to fungovalo. My jsme to teď znárodnili v tom smyslu, že věda je dnes v podstatě jednou ze služek státu, a jako všechno, co se znárodní, přestane fungovat.

Martina: Jenom u železnice to bylo přeci jenom u nás. Ale zase třeba v Argentině to naprosto změnilo status quo země, a dokonce to způsobilo malé stěhování národů. Třeba z Irska se výkonní mužové přestěhovali do Argentiny, protože argentinská vláda vypsala dokonce inzerát, že přijme a zajistí…

Tomáš Fürst: Určitě, železnice změnila tvář planety možná víc než cokoliv jiného, hlavně kvůli kolonialismu.

Martina: Indiáni by mohli vyprávět.

Tomáš Fürst: Přesně tak. Jen jsem chtěl říct, že tehdy byly na milion obyvatel tři lokomotivy. Zatímco dnes je na jednoho obyvatele pět nějakých motorů, možná pět tisíc. Nevím, nemám to spočítané.

Vědecký konsensus je jen zaštiťování se velkými jmény. Je to známka nedostatku argumentů. Ideologie se často zaštiťují vědeckým konsenzem.

Martina: Jenom jsem musela takto odskočit, aby nám to někdo neotloukl o hlavu. Dobrá, teď se tedy můžeme vrátit k výroku, který už jste tady řekl, a k tomu, mnohem lépe ho pochopit, tedy že počet vědeckých koncensů v dějinách se víceméně rovná počtu vědeckých omylů. To znamená, že vědecký konsensus není to, co se píše na Wikipedii, tedy že je to – rozsáhlá shoda mezi odborníky o tom, co je v daném oboru uznáváno jako promyšlená odpověď na otázku, o níž se diskutuje, formulována na pevném základě vysoce kvalitních důkazů – ale vědecký konsensus může být i to, že se na daném omylu dohodne více kapacit.

Tomáš Fürst: Ono vůbec to, že se ve vědě začne o koncensu mluvit, je znak důkazní nouze, protože to, jak a proč funguje příroda, zkoumáme metodami, které jsou podepřeny datově. Snažíme se dělat úsudek z dat – to je přece princip vědy – z pozorování, měření, experimentů. Takže v momentě, kdy se někdo musí uchýlit k argumentaci koncensem, tak to znamená, že mu dochází argumenty, tvrdé argumenty, data, pozorování, experimenty. Takže už jenom slovo „konsensus“ je…

Historku s Einsteinem znají všichni: Když se za nacistů nelíbila Einsteinova práce, protože byl Žid, tak se sehnalo mnoho prominentních fyziků, kteří se všichni konsensem shodli na tom, že to, co říká Einstein, je celé blbost. A Einstein tehdy říkal: „Proč jste jich sháněli tolik? Stačil by jeden, který to vyvrátí.“ A tak je to vždycky. Vždycky. Každá státní ideologie vědu strašně chce, protože chce svým poddaným říkat: „Podívejte se, to, co my vám vtloukáme do hlav, není ideologie, to je věda. To je všechno založené na vědě“. Tak marxisti byli celí nadšení, jak je to celé věda. Přeci každá univerzita měla vědecký komunismus, to si ještě pamatuji, že to existovalo, když jsem byl malý – ne, že bych studoval. Takže strašlivě tyto ideologie chtěli podpořit vědou. Pochopitelně ve třicátých letech, v Německu, se biologie konsensem shodovala na tom, že jsou nadřazené rasy, a podřazené rasy a pochopitelně…

Martina: Eugenika byl konsensus?

Tomáš Fürst: Prosím?

Martina: Eugenika byl konsensus?

Tomáš Fürst: Ano. I v Británii to bylo dost populární, i v Americe to bylo dost populární – to by se lidé divili. Když potom přišli komunisti, tak samozřejmě všechno, ekonomie byla velice vědecká, a všechno. A dnes to není jiné. Za covidu vládnoucí covidistická ideologie také potřebovala vědecký konsensus. Takže si všimněte, že ve veřejném prostoru, když už k nějaké diskusi došlo, tak nedošlo nikdy na data, že by někdo říkal, že data jsou takhle, experimenty jsou takhle. Vždycky se říkalo, že to říkal támhle pan profesor, doktor, docent, kandidát věd, takže to musí být pravda. Konsensus – zaštiťování se velkými jmény. Já si myslím, že celá idea vědeckého koncensu je… On prostě existuje tak nějak sám o sobě, s tím nic neuděláme. Asi v každé vědní disciplíně je spousta lidí, kteří si myslí to samé. Často proto, že to, co si myslí, je pravda. Ale také někdy to, co si myslí, pravda není. Ale chci říct, že vědecký konsensus nemá žádnou váhu, o to vůbec ve vědě nejde – o konsensus.

Martina: Tomáši Fürste, vy jste řekl, že by bylo potřeba mnohá vědecká zkoumání revokovat, prověřit, zopakovat, ale my nevíme která, což ale působí bezvýchodně, a může to vzbuzovat až nihilismus, protože to, co se mi teď chce udělat, je nad tím už mávnout rukou, a říct: „No, co už já s tím? Tak už mi dejte pokoj“.

Tomáš Fürst: Spousta rozumných lidí to udělala, a odešla z akademické půdy. Spousta rozumných lidí to vidí už desítky let zpátky, a dělají si svoje buďto na zahrádce, v lese, nebo v nějakém průmyslovém podniku. Věda přichází o spoustu nadaných, talentovaných a skvělých lidí, protože oni to vidí, a nechtějí s tím mít nic společného. Na druhé straně to teď, po covidu, už vidí všichni. Už to vidí i ti, kteří celou tuto legraci platí, to znamená daňoví poplatníci, a možná se pohneme vpřed. Mám velmi praktický návrh, který se dá realizovat. Až budu ministrem školství, tak mi to, prosím vás, připomeňte – to chci udělat hned.

Martina: Ano, píšu si. Jenom abyste mi pak ještě bral telefony. Takových už bylo, co mi ho pak nezvedají.

Tomáš Fürst: My máme armádu studentů Ph.D. Dnešní studium Ph.D, postgraduální studium, sestává z toho, že musíte napsat pět článků, které nikdo nečte, nebo čtyři články, nebo n článků, podle toho, na jaké jste instituci. Můj návrh je: Nechme každého adepta Ph.D studia pečlivě zopakovat alespoň landmarkový experiment v jeho vědním oboru. A najednou, do pěti let, budeme mít po celém světě obrovský pool replikačních studií, a bude úplně jasno, co platí, a co neplatí, protože těch lidí jsou desítky tisíc, stovky tisíc lidí, kteří budou opakovat nejdůležitější experimenty v jejich vědních oborech, a zjistíme fascinující věci. A dá se to udělat do pěti let, a do deseti let může být replikační krize smutnou kapitolou z dějin vědy a výzkumu.

Dnes už víceméně panuje konsensus, že covidový virus omylem zdrhl z laboratoře ve Wuchanu, kde se prováděly experimenty s vojenskými aspekty

Martina: Já jenom ještě posluchačům osvětlím, že jste teď několik měsíců strávil v Americe, a proto ve vaší řeči tolik anglismů.

Tomáš Fürst: Omlouvám se.

Martina: To samozřejmě patří k vašemu vědeckému žargonu, takže myslím, že vám rozhodně rozumíme. Já jsem v už zaniklých Lidových novinách našla starý článek, možná dvanáct let, kde popisují, že proběhl anonymní průzkum mezi bezmála čtyřmi tisícovkami amerických biologů, a bilance byla taková, že každý třetí vědec se přiznal k porušení alespoň jednoho z pravidel poctivé vědecké práce. Smrtelné hříchy, to znamená, falšování výsledků potvrdilo 0,3 procent vědců. Zcizení cizích myšlenek, což už nám přijde v podstatě jako banalita, 1,4 procent badatelů, a 6 procent vědců už někdy zatajilo data, která se jim nehodila do krámu. Touto statistikou, nebo spíše tímto průzkumem jsem začala proto, abych si udělala předpolí pro otázku: Za covidu byly za vědecká fakta označovány mnohé studie, o kterých dnes můžeme pravděpodobně s úspěchem pochybovat. Jakékoliv pochybnosti byly označovány za dezinformace. Máme už teď alespoň trochu přehled, napříč Západem, o tom, co byly skutečně fatální omyly? Fatální manipulace, a věci, které by stály za omluvu vůči těm lidem, odborníkům, vědcům, kteří byli označováni za tmáře a dezinformátory? Tento slovník byl mnohem pestřejší, ale mně už se nechce si ho osvěžovat.

Tomáš Fürst: To je výborná otázka, a já mám pořád vzadu v hlavě, že je potřeba to říkat nějak srozumitelně a pohromadě. Takže se teď chystám na přednášku, které říkám „covidové desatero“, kde chci přesně projít tyto klíčové body víceméně chronologicky tak, jak přicházely. Nemám to úplně v hlavě, ale zkusím pár klíčových věcí: Zaprvé, kde se ten virus vzal? Dnes už víceméně panuje konsensus na tom, že tento virus omylem zdrhl z laboratoře ve Wuchanu, kde se prováděl gain of function research, který měl vojenské aspekty.

Martina: Gain of function research – tento pojem, přiznám se, neznám.

Tomáš Fürst: To je experiment, při kterém člověk vezme virus, a pokusí se mu dodat nějaké funkce, které původně nemá. Třeba, aby netopýří virus uměl nakazit lidi, nebo aby se uměl v lidech rychleji šířit. A dělá se to více či méně přírodními prostředky, takže zase vznikla debata…

Martina: Aby virus ptačí chřipky neplýtval své síly jenom na ptáky.

Tomáš Fürst: Přesně. Dělá se to více či méně přírodními prostředky. Můžete to dělat přímou genetickou manipulací, ale můžete to také dělat tak, že zrychlíte evoluci, a spoustu generací propasírujete přes různá zvířata a lidské tkáně, a tak dál. Takže zase debata o tom, jestli je umělý, nebo není umělý – to je úplně artificiální debata, umělá debata. Takže to je první věc.

Martina: Odvést pozornost.

Tomáš Fürst: Přesně tak. Takže virus pravděpodobně zdrhl z laboratoře.

Martina: Bohužel přesto tam máme to „pravděpodobně“. Neumím si představit, že se všechny chytré hlavy na celém světě daly dohromady, a nedokázaly odstranit slovo „pravděpodobně“.

Tomáš Fürst: Slovo „pravděpodobně“ může zmizet poté, až někdo vyloženě začne mluvit, až nějaký insider přijde před komisi Kongresu, a řekne: „Tak vážení, bylo to takhle.“

Bezpečnost vakcín proti covidu je špatná. Cenzura a lhaní kolem poškodily společnost víc než covid sám. Skutečná smrtnost na Covid-19 pro lidi do 20 let je statisticky 0.

Martina: Tak jsem to myslela. Ale už také umím mlžit.

Tomáš Fürst: To se možná stane. Zatím se to nestalo, zatím, řekněme, máme evidenci, nikoliv… Tak tvrdý důkaz nikdy nebude. Tvrdý důkaz je jenom v matematice.

Martina: Pokud se ve Wuchanu nikdo nepřizná, nebo pokud někdo neřekne: „Já jsem to vynesl na botách“.

Tomáš Fürst: Ano. Stačilo by, kdyby se přiznali lidé z amerických kruhů, britských kruhů, německých kruhů – ví to spousta lidí. Takže to je první zastávka. To byla věc, o které se nesmělo mluvit, a když to někdo řekl, tak byl smazán, protože to byla konspirační teorie. Slavný článek, zfalšovaný článek, v Lancetu, nebo kde, kde 20 předních virologů, kterým před tím volal Fauci, píše, že je téměř vyloučené, aby to bylo z laboratoře. Je to samozřejmě napsáno tak, aby za to nemohli být zodpovědní, takže říkají, že je „téměř vyloučené“, že to pochází z laboratoře.

Martina: Přísahám, že už nebudu používat uvozovací větu: „Většina vědců se shoduje na tom, že…“ Děkuji.

Tomáš Fürst: Ano. Takže to je krok číslo jedna. Krok číslo dva: Jak nebezpečná tato nemoc Covid -19 byla? Dnes už máme poměrně dost empirické evidence, abychom byli schopni dát dohromady infection fatality rate – omlouvám se znovu za anglicismus, ale musí to být přesně – to znamená skutečná smrtnost, nikoliv smrtnost odhalených případů, ale skutečná smrtnost. Víme, že je to téměř exponenciála s věkem. A i Wikipedie už to uvádí správně, takže na Wikipedii je bez cenzury napsáno, jaká je skutečná infection fatality rate i s tím, že infection fatality rate nemoc Covid-19 pro lidi do 20 let je v podstatě 0. Statisticky 0. Takže to je nebezpečnost této nemoci.

Další věc je konsensus na různých nefarmakologických opatřeních. Co se roušek týče, tak tuto debatu víceméně autoritativně uzavřela slavná cochraneovská metastudie, která ukázala, že nošení roušek má malý, nebo žádný efekt na přenos tohoto typu nemocí. Bylo kolem toho velké mrzení, protože Cochrane je dost vážená organizace uvnitř evidence based medicine – opět se omlouvám za anglicismus – tedy v medicíně založené na důkazech. Byl to takový průšvih, že když tato studie vyšla – dlouho se na ni čekalo, hrozně dlouho to zdržovali, a pak to nakonec vyšlo v roce 22, nebo tak nějak – tak Cochrane sám, cochranovská společnost sama, z politických důvodů, vydala politický statement, ve kterém říká, že tato studie vlastně neříká to, co říká, a trvalo rok, než tento polický statement tiše schovali, a už tam není. Takže takovéto bylo mrzení kolem slavné rouškové studie. Takže dnes víme, že roušky mají malý, či žádný vliv na šíření tohoto typu infekcí.

Uzávěry škol a lockdowny. Nemám v hlavě evidenci, kterou bych teď chtěl dlouho citovat, ale zase, víc a víc lidí se postupně už nebojí říkat nahlas, že to k ničemu nevedlo. A že ekonomické škody, škody na vzdělání a na psychologii, a vůbec na vývoji dětí, jsou násobně, řádově větší než jakýkoliv benefit, který by to mělo přinést. U tohoto se zastavím, protože to byl jeden z milníků, a kdo uvažoval racionálně, tak pochopil náboženský aspekt covidu, protože jestli chcete vědět, zdali uzávěrka škol, zavření škol má jakýkoliv vliv na šíření nemoci, tak si prostě vyberte jeden velký gympl, který má třeba dvě paralelní třídy v ročníku, a jednu pošlete domů, jednu nechte chodit do školy, a za 14 dní bude jasno. Tedy udělat prospektivní studii. Randomizovaná být nemůže – nebo může, ale nemůže být zaslepená, protože lidé vědí, jestli jsou doma, nebo ve škole. A tedy udělat studii, která by přinesla dobrá, tvrdá data, by bylo tak triviální, že když na jednu misku dám astronomické škody, které jsou způsobeny tím, že provedu toto opatření, aniž bych měl jediný datový bod o tom, jestli toto opatření funguje, nebo ne, a na druhé misce vah je, že pokud neudělám ani jednu studii – a nikdo ji nikdy neudělal – tak na tom je krásně vidět paranáboženský rozměr tohoto fenoménu. Takže u uzávěrů škol a lockdownů se postupně ukazuje, že to byly omyly.

A klíčová otázka jsou vakcíny. Teď řeknu ještě něco: To, co jsem říkal doteď, se už vlastně veřejně říkat může. U vás na rádiu se může říkat i pravda, tak to je dobré. Toto bych dneska už asi mohl říct i na YouTube. Ale co se vakcín týče, tak o jejich účinnosti a bezpečnosti od začátku roku 2021 nevíme v podstatě nic, protože registrační studie proběhly jednak tak, že o bezpečnosti nám neřekli nic, a jednak v prostředí, které se naprosto změnilo. Přišla jiná varianta viru, lidé měli imunitu, a tak dále. Takže o účinnosti a bezpečnosti těchto vakcín nevíme nic. Tudíž jakákoliv risk-benefit analýza, je v podstatě nemožná, a říká, a evidence based medicine jasně říká, že když neumím ukázat, že benefity převažují nad riziky, tak nemohu intervenci provést. Takže čekám, že se u starších, lomeno nemocných lidí, možná časem dozvíme, až získáme data, která potřebujeme, že tato vakcína nějakou účinnost měla, a možná měla takovou účinnost, že to převážilo i nežádoucí účinky. U dětí jsme věděli – co u dětí, u mladých lidí do 20 let věku určitě, a i u starších, které to prodělaly – už na začátku očkovací kampaně, že očkovat je nesmysl, protože rizika převažují nad přínosy. To jsme věděli, můžete si to najít na SMÍŠi. Je to tam napsané s datem 2021, z tvrdých dat, a z jejich dat, ne z našich dat. Z jejich dat. Takže jsme věděli, že to byl nesmysl. A ještě dlouho budeme zkoumat střednědobé a dlouhodobé nežádoucí účinky těchto vakcín. To, že bezpečnostní profil mRNA vakcín…

Martina: A budeme zkoumat?

Tomáš Fürst: Budeme zkoumat. To si pište, že budeme zkoumat. To, že bezpečnostní profil vakcín je nevyhovující, bylo známo v lednu 2021. Já ve svých přednáškách ukazuji screen shot z amerického systému VAERS, Vaccine Adverse Event Reporting System, kde na konci ledna 2021, to znamená měsíc po začátku celosvětové očkovací kampaně, se nakumulovalo tolik hlášení na podezření na nežádoucí účinky, že to bylo víc než za několik předchozích let u všech ostatních vakcín dohromady. Takže nevyhovující bezpečnostní profil těchto vakcín je fakt. A jak moc je nevyhovující, budeme zkoumat dál, a časem se to dozvíme. A možná poslední bod: Ta cenzura a orgie lhaní kolem covidu byly šíleně kontraproduktivní, a poškodily společnost asi víc, než covid sám.