Martina Kociánová: První otázka, v tuto chvíli prakticky povinná: Jaké pocity se u tebe dostavily po volbách? Nadějeplné, nebo jiné?

Pavel Šik: Tak já mám většinou tendenci věci zkoumat, nebo se dívat na detailnější pohledy, ne úplně globálně. Co si myslím? Že určitě je oprávněný výsledek. Aspoň z mého pohledu.

Martina Kociánová: Oprávněný, jako právoplatný? Nezpochybňuješ ho.

Pavel Šik: To není tak, že bych ho nezpochybňoval. Ale považuju společnost za zdravou, pokud chtěla změnu. Protože čeho jsme tady byli svědky v posledních letech, tak to bylo opravdu tragické. Aspoň z mého pohledu to bylo strašně tragické.

Vláda po minulých volbách měla neuvěřitelně výbornou pozici, protože tehdy odcházel Babiš, dostal strašný výprask za to, jak se choval za covidu, a tehdy jsme měli možnost poslouchat dnešní dosluhující vládu, a znělo to opravdu rozumně. Spousta názorů tam bylo rozumných, a říkali jsme si: „Tak, vlastně jo, mají obrovský kredit, se kterým začínají.“

Pětikoalice promrhala obrovský kredit a místo spojení národa ho ještě víc rozdělila

Martina Kociánová: Myslíš pětikoalici?

Pavel Šik: Přesně tak. Nic strašnějšího než covid jsme do té doby neznali. Covid byl přešlap vedle přešlapu, bylo tam spousta věcí, které vláda dělala opravdu blbě, i když na ni nechci úplně házet to zadlužení, ale ta jednotlivá rozhodnutí, neustálé tiskové konference, které jsme viděli – o blbostech.

Dodnes si pamatuju, jak tehdy ministr zdravotnictví odpovídal na to, jestli má mít někdo roušku, když je sám v autě, a takovéto kraviny. Jsme byli svědky, a byli jsme bombardováni kravinami novinářů, vládních představitelů a tak dále. Takže ta vláda, když začínala, měla obrovský kredit, a myslím si, že ho prohrála tak strašně rychle, že potom už se to těžko poskládávalo.

Martina Kociánová: Suverénně ho prohrála.

Pavel Šik: Absolutně. Oni se z tehdy rozumnějších stali absolutními fanatiky, a když potom bohužel vypukla ta nešťastná válka, tak absolutně najeli fanaticky na jednu stranu, a každý, kdo nefandil Ukrajině na 300 procent, byl proruskej, každý kritický hlas byl proruský.

Tehdy jsme viděli zastavování, nebo vypínání webů, a úplně děsivé kampaně proti všem lidem, kteří měli jiný názor, neustálé snahy o blokaci, o cenzuru, a to tam bylo pořád. Vždy to byly jakési nájezdy, jakože: Zkusíme cenzuru – a stáhneme. A pak zase – zkusíme cenzuru, a pak zase stáhnutí.

Martina Kociánová: Zkrátka nikoho nenechat na pochybách o tom, jakou vládu si vlastně přejí.

Pavel Šik: Vůbec, vůbec, přesně. A co jim mám, vládě, strašně za zlé, je to, že jak jsme viděli rozdělenou společnost v covidu, kde to opravdu bylo strašně děsivé – ale tehdy to ještě přikládám nějakým způsobem hysterické společnosti, to znamená, nejenom vládě, ale i společnost se hystericky bála, a dosáhlo se toho, že jsme měli různé tábory dezolátů, antivaxerů a tak dále – a vláda pak měla šanci to nějakým způsobem spojit. Ale co udělala? Vybrala si jiné téma a společnost znova rozeštvala, a to ještě víc, tábory se trošku přeskupily, ale v principu nedali vůbec možnost být někde ve středu.

Jediným tématem za čtyři roky bylo rozdělit společnost na ty správné a špatné

Martina Kociánová: To znamená, že myslíš, že pětikoalice z tvého úhlu pohledu měla za úkol, po té podivné covidové letargii, lidi spojit, ale ona využila další situace, která se stala na to, aby nás rozeštvala ještě více?

Pavel Šik: Naprosto. Vždyť to, co dělali – nechci tady zmiňovat třeba Foltýna – co to mělo znamenat? Co to všechno bylo? To byli jacísi pověřenci, to byly snahy cenzurovat média, nebo jim nepřidělovat peníze. My jsme zažili opravdu tragických pár let, kdy jediným tématem, jediným tématem, o které pořád dokola šlo, bylo rozeštvat společnost, rozdělit ji na ty správné a na ty špatné.

Martina Kociánová: Co to tedy mělo znamenat? Protože ty jsi řekl, že málokterá vláda na začátku vstupovala s tak velkým kreditem, řekněme s otevřeným hledím, a během několika málo měsíců se ukázalo, zač je toho loket. Co to mělo podle tebe znamenat? Bylo to plánované, nebo se jim to přihodilo?

Pavel Šik: Já myslím, že se jim to nějak přihodilo. Nebo lépe řečeno, lidé, kteří měli blíž k vládě – a teď bych nerad říkal nějaké konspirace o zbraňových lobbistech a tak dále – které měla vláda kolem sebe, jeli určitým směrem, protože každý jsme nějakým způsobem ovlivnitelní.

Tam vůbec nebyla snaha o vyvážený dialog, vyvážený názor. To je jedna stránka věci, že vláda v komunikaci, nebo vůbec v rozeštvávání společnosti sehrála ohromnou roli. A pak jí dávám za zlé – to je zase zpátky odpověď na otázku, proč si myslím, že společnost je zdravá, když jí odvolila – že vláda prakticky neudělala žádné ekonomické kroky k tomu, aby na situaci, která přišla zvenčí – oni se vždycky vymlouvali, že za to nemohou, protože to jsou vnější vlivy – reagovala.

Samozřejmě, jsou tam vnější vlivy, ale vláda je tady od toho, aby je mírnila. To znamená, aby zakročila, aby nějakým způsobem reagovala, včas reagovala.

Martina Kociánová: A tím chránila své občany.

Pavel Šik: A tím chránila své občany. Protože ať si budeme namlouvat co chceme, tak tady medián mezd je tam, kde je, to znamená, že spousta lidí má opravdu velice hluboko do kapsy a snaží se nějakým způsobem přežít. A tyto lidi je nutné bránit proti tomu, co se děje, třeba proti stoupajícím cenám – a je jedno, jakým způsobem, ale musíte nějak reagovat. Třeba reakce na zdražení všech energií byla strašně pozdě.

Martina Kociánová: Já tě přeruším jenom proto, abychom si seřadili to, co máš za zlé Fialově vládě nejvíce. Co si myslíš, že je její dědictví, které si poneseme a které nám tady zanechala?

Pavel Šik: Myslím, že když začínali, tak měli opravdu obrovský kredit, prakticky celý národ jim byl nakloněn, protože si každý oddychl, že je konec covidové šílenosti, a oni tento kredit nevyužili. To znamená, co jim dávám nejvíc za zlé, je, že nevyužili kredit a nespojili národ, ale naopak ho dál rozeštvali.

Martina Kociánová: Hazard s důvěrou lidí.

Pavel Šik: Absolutní. Na začátku jsme slyšeli, že někdo chce být premiér všech. Blbost. První co udělal, tak rozdělil společnost na ty, kteří souhlasí s tím, co my říkáme, a to je ta správná polovina, a ti druzí jsou špatná polovina. Úplně černobíle, což bylo to samé, co se dělo za covidu, i když tam, jak říkám, to nepřikládám vládě, ale spíš hysterii v celé společnosti a řečem nějakých pseudoodborníků, kteří byli neustále v médiích.

Za čtyři roky vláda nasekala 1,2 bilionu dluhu, nedošetříme se, potřebujeme růst

Martina Kociánová: Podařilo se pětikoalici splnit jejich slib o nápravě veřejných financí? Řada ekonomů říká, že nasekali stejné, nebo možná ještě větší dluhy než Babišova vláda, a nepotřebovali k tomu ani covidovou krizi.

Pavel Šik: Když se podíváme na rozpočty, na schodky, které jsme tady měli, tak ať máme rádi Babiše, nebo ne, tak se mu podařilo před covidem poměrně stabilizovat schodky, nebo lépe řečeno opravdu vylepšit rozpočty. Každý si ta čísla může najít.

Já nedávám Babišovi za zlé to, co stalo za covidu, jak zadlužil stát. Odpovídající reakcí na hysterii lidí bylo holt to, že se něco zavře, něco se nesmí, protože by se asi polovina národa zbláznila, kdyby se to nechalo běžet jako ve Švédsku, to by některým praskly cévky. Takže jemu nezbylo nic jiného než vyplácet náhrady a tak dále.

To znamená, v takovéto situaci to nejmenší, co dávám Babišovi za vinu, je obrovský schodek, který nám tady po jeho vládě zanechal. Potom tedy přišla tato vláda s velkými řečmi o tom, že tento schodek změní. Jenomže ano, můžeme říct: „Vnější faktory.“ Jenomže to je těžké, protože když něco slíbíte, tak potom musíte otevřeně říct: „Ne, my to neumíme. Neumíme to.“

Martina Kociánová: Vždycky přijdou nějaké vnější faktory. Když to není válka, když to není epidemie, tak jsou to povodně, tak je tornádo, tak je to spousta jiných věcí, které se mohou dít. Skoro každá vláda je vystavena nějakému silnému vnějšímu faktoru. Není-liž pravda?

Pavel Šik: Je to tak.

Martina Kociánová: Takže pověz mi, jak si vedla, co se týká financí, Fialova vláda? Když svého času i Nejvyšší kontrolní úřad mluvil o astronomickém zadlužování země Fialovou vládou?

Pavel Šik: Za ty čtyři roky tady zanechali zadlužení, myslím, že 1,2 bilionu. Já nejsem úplně člověk, který jde na barikády a říká: „Snižme zadlužení státu.“ Já si myslím, že to prakticky nejde. Nejde to tím stylem, že budeme šetřit. To se člověk nedošetří – to nejde.

Možná mě za to někdo označí za levicového, ale vidíme to i v Americe. Tam když přijde Bessent, tak absolutně jasně a realisticky říká: „My to nemůžeme změnit jinak, než že zvýšíme produktivitu. My potřebujeme větší hospodářský výsledek, a tím se nám samozřejmě sníží dluh. Nemůžeme to udělat tak, že se zastavíme a řekneme, že teď zrušíme veškeré výdaje.“

Takže úplně nesouhlasím s řečmi, které teď přichází s novou vládou, že se nějakým způsobem došetříme. Nedošetříme. Není jak.

Martina Kociánová: Asi se těžko můžeme došetřit, když je potřeba dostavět Dukovany, když je potřeba postavit dálnice…

Pavel Šik: Spousta plánů, a nejenom to. Ale bývalá vláda se vymluvila na vnější vliv, a strašně jim najednou přišel vhod. Vnější vliv – to znamená zdražené energie – jí strašně přišel vhod, protože ani kdyby to nepřišlo, tak by to nedokázala. Prakticky by to nedokázala.

Martina Kociánová: A jak to, že Fialova vláda nechala dopadnout tíhu energetické krize na své občany, a to, řekla bych, v Evropě téměř bezpříkladným způsobem, a přesto nasekala takové dluhy? Můžeš to vysvětlit?

Pavel Šik: Tam u nich vidím schizofrenii, teoretickou hru na pravici s tím, že naše ceny se tvoří na takzvaných burzách a tak dále, což je velice pravicová myšlenka. To znamená, že máme nějaký trh a ten trh tvoří naše ceny. Jenomže to je ptákovina. To nejde. Všichni vědí, že to nejde.

Nejde to v době, kdy se na vás z vnějšku valí vnější vlivy, a vy nemůžete furt říkat, že to vyřeší trh. A tam vidím i rozpor vůči tomu, co jako na druhé straně dělali. Když slyším Fialu, že se jim podařilo vytvořit obrovskou skupinu obyvatel, kteří dosáhnou na nějaký příspěvek, tak co to je?

Tak na jednu stranu nechávám tvorbu cen na trhu, a na druhou stranu vytvářím absolutně levicově obrovskou skupinu lidí, kteří dosáhnou na nějaký státní příspěvek, a ještě jsem na to hrdý? Toto je strašný rozpor v politice.

Martina Kociánová: A u které vlády jsi ho viděl především?

Pavel Šik: Teď mluvím o té dosluhující vládě. Dneska, dalo by se říct, je docela těžké se vztahovat k nějaké buď pravici, nebo levici, protože s tím, co nám svět předvádí a jak se mění, tak už to ani nejde s tímto pohledem dělat. Vy musíte reagovat, nebo člověk musí reagovat na věci, které přicházejí, a někdy je lepší pravicové řešení a někdy je lepší levicové, řekněme, ale nemůžu být takhle strašně v rozporu, měl bych se pohybovat někde ve středu.

Martina Kociánová: Asi ti třeba zastánce ekonomické politiky, kroků odcházející vlády, řekne, že žádná pravice, žádná levice, ale zkrátka: Ukrajina. A že tato vláda se musela zadlužit, protože jsme museli pomoct ukrajinské armádě a ukrajinskému lidu.

Pavel Šik: I kdyby to byla pravda, nebo když vezmeme poslední číslo, které jsem četl, které bylo 250 miliard, kterými jsme pomohli, tak to je jenom část celkového dluhu za ty čtyři roky. Další obrovská věc, kde se vláda stále snažila přesvědčit občany, je ta, jak je pro nás výhodné mít tady nějakých 400 000 Ukrajinců, kteří tady pracují. Ano, pro pracovní sílu je to strašně výhodné, ale na druhou stranu nám to vytváří jiné sociální problémy s tím, že nám klesá cena práce a tak dále.

Martina Kociánová: A myslím, že to dávno není 400 000.

Pavel Šik: Možná je to asi víc, a souvisí s tím i další věci. Já vím, že se člověk vždycky snaží o vyvážení – kolik to přinese, kolik to odnese – ale je to samozřejmě nutné do tohoto počítat. A je to jedna z věcí, které se těžko vyhneme, protože když je někde válka, tak lidi utíkají. Já bych utekl taky. To znamená, toto já jim zase tak moc nezazlívám a nemyslím si, že by to byla jako velká část dluhu, který nám tady zbyl.

Pomoc Ukrajině je jedna věc, druhá je zbrojení Evropy kvůli egoistickým zájmům

Martina Kociánová: Myslím si, že pomáhali i ostatní sousedské země a ostatní země v Evropě, ale my jsme přesto pomáhali, kromě praktického, finančního a zbrojního způsobu pomoci, ještě nějakou zvláštní oddanou teatrálností.

Pavel Šik: To je možná to hlavní. Pomoct někomu, kdo prchá – jasně – jsme Evropa, a vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Pomoct Ukrajině – jasně, ale asi by člověk měl opravdu hledět na to, aby tato pomoc byla adekvátní. Já jsem třeba příznivcem spíše maďarského modelu, který pomáhá humanitárně, než aby posílal někam zbraně.

Martina Kociánová: Myslíš drony diplomatickou cestou?

Pavel Šik: Ale to je u každého věc názoru. Já jsem samozřejmě od začátku této války příznivcem diplomatického řešení, protože si myslím, že to, co se dneska děje, se dalo předpokládat. A to bylo právě i to, že tady vláda vedle všech přešlapů si jela propagandu – jakože toto je jediná správná cesta – a celé čtyři roky to bylo jediné téma, které jsme slyšeli. Jediné téma. To nejde. To nejde.

Vládní koalice měla víc voličů než minule, lidé chtěli patřit k „těm dobrým“

Martina Kociánová: Ty jsi řekl, že tato země je zdravá, když si zvolila změnu, když v těchto volbách nechala odejít Fialovu vládu. Na druhou stranu: Můžeš mi vysvětlit, nebo chápeš, čím to, že tolik lidí přesto volilo strany pětikoalice? A to navzdory astronomickému zadlužování, navzdory tomu, že si museli odpovědět, zda se na začátku Fialovy vlády měli lépe než se mají teď, a většina si musela odpovědět poměrně jasným způsobem, pokud zrovna nemají zbrojařskou firmu. Podařilo se ti rozkrýt, jak je možné, že se lidé vždycky rádi nechají ošálit hezkými řečmi o tom, s jakou láskou, něhou a zodpovědností Fiala se svou vládou napravuje veřejné finance?

Pavel Šik: Já myslím, že to vůbec nebylo o veřejných financích. Vůbec.

Martina Kociánová: A o čem to tedy bylo, když použiju špatnou vazbu „o něčem“?

Pavel Šik: Bylo to přesně rozdělenou společností. Já jsem to teď po volbách počítal, a přišlo mi strašně fascinující, že voliči vládní koalice, nejenže jich nebylo míň, ale bylo jich víc. Díky poměrně vysoké volební účastí měla vládní koalice víc voličů než v posledních volbách.

Martina Kociánová: Ano.

Pavel Šik: Což je absurdní. A pokud by člověk přišel z venku, tak by řekl: „Jak je to možné? Vždyť situace není fakt dobrá. Vždyť udělali spoustu přešlapů, udělali spoustu chyb. Nasekali obrovský dluh. Jejich politika nebyla dobrá. Neudělali prakticky žádnou reformu, i když se tím plácají po zádech. Jejich rozdělení společnosti, a tak dále“.

Ale přesně s tím to souvisí. Oni opravdu dosáhli toho, že se společnost rozdělila na ty, kteří chtějí patřit k těm dobrým, takzvaně. Když to slyšíte neustále čtyři roky, tak chcete patřit k těm dobrým, a je vám úplně jedno, jaká je hospodářská politika, je vám úplně jedno, jestli se máte líp nebo hůř, protože: „To jsou vnější vlivy a oni za to nemůžou,“ a tak dále.

Martina Kociánová: A je jim úplně jedno, když jste dobrý, kolik to stojí životů?

Pavel Šik: Tady to myslíš jako k té válce?

Martina Kociánová: Ano.

Pavel Šik: Tady je zase jiná otázka. Toto si musí zase každý nějak osobně projednat sám se sebou vnitřně. Já třeba jsem nebyl zastánce tohoto řešení, ale chápu, že spousta lidí v sobě má jakési evropské cítění pro oběť, fandí oběti – v tomto případě Ukrajině – a chce, aby agresor – v tomto případě Rusko – dostal na frak.

To, co se za tím schovává, ty milióny nebo statisíce životů, to, že to nemá smysl a tak dále, to nějak vytěsní. A na tyto lidi Fiala mířil. A nebyl v Evropě přece jediný.

Martina Kociánová: My vlastně jen kopíruje evropskou proválečnou cestu.

Pavel Šik: Je to pokrytecky proválečná cesta. To znamená, že Evropa je pořád politicky korektní. Co to znamená? Samozřejmě se tam nainvestovalo spousta peněz. Ale to bylo takové pořád: „My jsme s obětí.“ Ale nepůjdeme úplně až do hrany.

Martina Kociánová: To ne. Ale řeči o masivním zbrojení za sta miliard eur, do kterého se chce Evropa pustit prostřednictvím každého jednoho z nás, tak tato rétorika ještě neutichla.

Pavel Šik: Ne, já si myslím, že to jsou dvě oddělené nádoby. Je to sice absurdní, takhle to říct, ale já si myslím, že by se na to mělo podívat odděleně. Jedna věc je, jak se Ukrajině opravdu pomohlo, co se tam dalo a tak dále, a jak daleko tam Evropa vůbec chtěla jít. A druhá věc je, co se děje právě teď, nebo to, co vidíme poslední dobou, a to je to zbrojení uvnitř Evropy samotné. A já si myslím, že to jsou dvě úplně rozdílné nádoby.

Martina Kociánová: Možná spouštěč.

Pavel Šik: Je to takový spouštěč, ale tady už vůbec nejde o Ukrajinu, protože tady vidíme, že jde o Evropu. Dronová zeď určitě nebude na budoucích hranicích mezi Ruskem a Ukrajinou, to asi těžko. Tady už jde úplně egoisticky pouze o Evropu, tady jde o zájmy, které uvnitř Evropy teď hrají prim, zájmy, které samozřejmě ukrajinská válka spustila, ale které jsou strašně vhod některým politikům, kteří si na tom postavili za poslední roky celou svojí existenci.

Rusko NATO nenapadne, ale zbrojní lobby s černými fondy tlačí masivní nákupy

Martina Kociánová: Dokážeš odhadnout, jaké zájmy teď Evropa má? Jsou to zájmy Evropy, nebo čí jsou to zájmy?

Pavel Šik: Já osobně mám názor – ale samozřejmě s tím nemusí každý souhlasit – že Rusko Evropu nenapadne, určitě nenapadne státy NATO. Já si myslím, že to je blbost, že toto strašení je blbost. Přesto chápu i lidi uvnitř Evropy, kteří – stejně jako za covidu – mají strach, protože Rusko nám tady bylo čtyři roky vykreslovano jako absolutně krvavý režim a tak dále, což je daleko od pravdy, od toho, jak to tam opravdu uvnitř funguje.

Putin sám je v rámci Ruska samozřejmě pod tlakem různých skupin, takže to tam všechno není černobílé. Já si samozřejmě myslím, je to blbost. Musel jsem se docela smát, když teď generální tajemník NATO Rutte někde řekl, že evropská armáda je 25 krát větší než ruská, dohromady počítáno, a že máme o hodně lepší letectvo, o hodně lepší dělostřelectvo, a máme všechno lepší, a přesto tady slyšíme, že jsme na tom strašně špatně a musíme strašně zbrojit.

To znamená, že podle mě je tam obrovská, gigantická lobby zbrojních firem. To jsou firmy, které mají černé fondy. Když je má Siemens, řekněme úplně upřímně, a může zaplatit z černých fondů politiky, kteří rozhodnou o tom, aby se někde nakoupily vagóny metra, tak samozřejmě zvlášť firmy, které vyrábějí rakety, vojenská letadla a tanky, tak ty samozřejmě mají černé fondy také. A tyto černé fondy teď jedou naplno.

To se samozřejmě těžko dozvíme. Každá strana, každá politická strana – to je trošku problém Evropy – si furt nějakým způsobem myslí, že poplatek, který daná strana získá za úspěch ve volbách, stačí na její provoz. Samozřejmě, že nestačí. Protože kampaně jsou drahé, všechno je drahé, musíte platit aparát, který se vám stará o sociální sítě, lidi, kteří neustále připravují podklady pro politiky a tak dál, to všechno stojí strašné prachy.

Martina Kociánová: A tady je prostor pro černé fondy.

Pavel Šik: A samozřejmě, tam jsou černé fondy. Vždyť to bylo v Německu za Kohla, tam také byly černé fondy, které platily CDU a tak dále. Nějak to bylo a nějak to bude. Možná můžeme kritizovat, když někdo v Americe otevřeně sponzoruje nějaký CPAC nebo nějaký PAC, ale ono to funguje i v Evropě, jenomže my se tady bojíme si to přiznat.

To znamená, ano, myslím, že v Evropě máme docela politický problém, a to, že si nepřiznáme, že politické strany potřebují mnohem víc peněz než dostanou třeba jako volební příspěvky, a že to nebude stačit. A jakmile tady tento rozpor máme a nepřiznáme si to, neřekneme si otevřeně, kdo koho sponzoruje…

Martina Kociánová: A to si neřekneme.

Pavel Šik: To si neřekneme. Tak se potom budeme divit, že tato dosluhující vláda těsně před tím, než končí, najednou koupí za tři miliardy nějaký komunikační systém pro armádu.

Martina Kociánová: Je nám k něčemu aspoň informace, odkud víme, odkud ty černé fondy byly?

Pavel Šik: To jsou samozřejmě moje spekulace, to jsou spekulace. Ale to nadšení, s jakým tato vláda nakupovala věci do armády, které jsou velice rozporuplné…

Martina Kociánová: Myslíš polní kuchyně, které doslova svět neviděl?

Pavel Šik: Něco podobného. Ale kdyby to byly jenom polní kuchyně.

Nákup F-35 je absurdní, ukrajinský konflikt ukázal, že letectvo nehraje klíčovou roli

Martina Kociánová: Máš na mysli F-35?

Pavel Šik: Jako to je úplně – no nevím, co k tomu říct. Vždyť to bylo už v době, kdy celý svět viděl, jak se dneska vedou války. Upřímně, hraje letectvo v ukrajinském konfliktu nějakou roli? Prakticky malou.

Martina Kociánová: A bude ji hrát za devět let?

Pavel Šik: Bude ji hrát za devět let, až dostaneme tato letadla? Nejsem odborník na vojenství, ale viděli jsme, jak se tam ten konflikt vyvíjí, a to znamená, že pokud bychom měli nějaké politiky, kteří uvažují opravdu pragmaticky, tak by si pozvali odborníky a ptali by se, jak se tento konflikt bude vyvíjet, jak se vyvíjí dneska, kam to zřejmě půjde, a směřovali by investice už do budoucího vývoje.

Ale my dostaneme někdy nějaká letadla, ale prakticky s nimi nebudeme moct letět v realistickém konfliktu.

Martina Kociánová: A chápeš, jak je možné, že to prošlo? Přestože ani jeden z nás tady není odborníkem na bezpečnost, ani na armádní výstroj, ani státní rezilienci, tak přesto všechno se zdá, že pro nákup takovýchto letadel už ani neplatí bonmot, že se připravujete na minulou válku, ale už je to možná předminulá.

Pavel Šik: Jak říkám, nejsem vojenský expert, ale viděl jsem nakupování F-35 všude po Evropě, a pamatuju si na švýcarský případ, kdy tam byly obrovské protitlaky, a nakonec to taky schválili. Tam musí být obrovské fondy. Tam musí být obrovské fondy, které něco takového tlačí. Protože na jednu stranu se dá pochopit, že NATO má nějakou společnou techniku, ale přece nemusí mít všichni stejná letadla.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale nakoupit letadla ze zámoří, když jsou tady jiná letadla, která bychom mohli koupit, tak mi to přijde absurdní.

 

Celý rozhovor s ekonomem, analytikem a publicistou Pavlem Šikem o politických změnách v České republice, válce na Ukrajině a ekonomických výzvách si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

„Jako je řízek s přívlastkem karbanátkem, je demokracie s přívlastkem totalitou“, říkávalo se na adresu demokracie „lidové“ – a říká se dnes na adresu demokracie „liberální“. Latinská definice contradictio in adjecto, čili logický rozpor mezi podstatným jménem a adjektivem, které ho zpochybňuje, má ovšem u demokracie zvláštní kouzlo: pokud se na demokracii na pokračování roubují upřesňující adjektiva, nakonec se totalitou stane i demokracie bez přívlastku. Dojde k opotřebení materiálu, k jeho degradaci.

Demokracie je dlouhodobě zkoušena, neboť ideál vlády lidu má více kritiků než stoupenců. Zpochybňuje se schopnost lidu zvolit, co je pro něj dobré. Proto bývá lidu svěřen pouze výběr expertů, kteří to vědí, a o obecné dobro se postarají. To je princip demokracie zastupitelské, anebo parlamentní (opět ta adjektiva!). Parlamentní demokracie je ovšem v troskách, neboť zastupitelé jsou namnoze zcela nekompetentní a nezřídka rovnou toxičtí. To se pak klade za vinu nekompetentním voličům: Každý národ má vládu, jakou si zaslouží. Není divu, že se oblibě těší bonmot, že demokracie je nejlepší ze špatných systémů.

Nejjistější způsob, jak zdiskreditovat demokracii, je, zdá se, její okupace a personifikace. Jakmile se některé politické strany prohlásí za demokratické, a konkurenci prohlásí za nedemokratickou, a když si někteří politici pro sebe exkluzivně vyhradí status demokratů, je po demokracii. Lidé vyloučení z „demokratické“ společnosti nejsou pouze znechuceni elitářstvím samozvaných demokratů. Stávají se alergickými na demokracii, coby klacek, kterým se demokraté ohánějí hlava nehlava.

Žádná škoda není nevratná a i demokracie je pojem, který může být jednou rehabilitován. Třeba proto, že dojde k diskreditaci totality, která právě demokracii vytěsňuje, a zaujímá její místo. Není ale moc pravděpodobné, že by se demokracie dočkala rehabilitace od současné generace, pro kterou je synonymem pro samozvaného demokrata korupčník, zloděj, mafián, ignorant, hlupák či sprosťák. Demokracie není pouze vyprázdněným pojmem. Stala se pojmem, který zcizili autoritáři a poškodili ho natolik, že nemá cenu se s nimi o demokracii přetahovat.

Pokud se ještě nedávno vysvětlovala krize evropských institucí deficitem demokracie, pak s globálním nástupem neosobních technologií, které se opřou o umělou inteligenci, ztratí lpění na demokracii smysl. Společnost se rychle adaptuje na globální regulaci, lidé uvykají korporátní šikaně, dozoru, ztrácejí rezistenci vůči propagandě a jsou manipulovatelní snáze než v minulosti. Ve výsledku pak poptávka po vládě lidu, čili po demokracii, není příliš patrná. Na demokracii se rezignuje, protože z ní není užitek. Člověk je připraven svěřit se do péče algoritmů, které vědí, co je pro něj dobré.

Demokratickou totalitou, anebo totalitní demokracií samozřejmě nebude završena lidská evoluce, stejně jako konec dějin nenastal s vítězstvím liberálů. Na lidské civilizaci je fascinující, že když člověk dojde na konec další slepé cesty, pokaždé se rozpomene na své staré já. Novým člověkem, člověkem po katastrofě, bude z nouze demokrat. Lidem nezbude, než si vládnout sami. Bůh nic neriskoval, když dal člověku svobodnou vůli. Pojistkou proti lidskému selhání je restart, návrat do původního nastavení. Až když je nejhůř, najde v sobě člověk člověka.

Martina: Ultralevice – ty to mu tak neříkáš – ta progresivistická část varuje, že se vinou prezidenta Trumpa společnost radikalizuje, že ji to rozeštvává. Je tomu skutečně tak, že se příkopy hloubí více, než jak tomu bylo předtím?

Dušan Neumann: Já bych řekl, že v krajnostech ano. V krajnostech ano, ale to z obou stran.

Kompromis mizí zejména ve velkých městech, obě strany se odmítají dohodnout

Martina: Jak to myslíš, že v krajnostech?

Dušan Neumann: Asi tak, že snaha dojít k nějakému kompromisu, politickému kompromisu, je velmi v pozadí. Že ani levičáci, nebo progresivisti, ale ani tradiční konzervativci se na něčem nechtějí dohodnout. A je to hodně místní, protože tak je americká společnost strukturovaná, to znamená, že to nejdůležitější je radnice, tam kde bydlíme, a pak tedy stát a federál, a ten nám do toho kecá – ale jako proč, vlastně? Takže tam je nejhorší, že zejména ve velkých městech a ve vzdělávacích centrech kompromisy téměř vymizely. Na malých městech to tak není. Ale zase, abych se k tomu vrátil, všechen útok se koncentruje, všimni si, na osobu Donalda Trumpa.

Ale on je manažer, a uvědomuje si jednu zásadní věc, která je podstatná, že to, čemu nerozumí, deleguje lidem, kterým může věřit – na rozdíl od jeho prvního období – a kteří toho vědí daleko víc. Progresivisti a demokraté mu vyčítají třeba to, že strašně rychle mění ministry. A on říká: „Když nesplnil, tak najdeme někoho jiného.“ A v tom je jeden z jeho největších kladů, že si skutečně vybírá daleko větší odborníky na to, o čem toho moc neví. On o tom žvaní a dělá chyby, ale lidé, kteří to skutečně dělají, jsou ve svém oboru bezchybní – téměř, tedy, protože nikdo není úplně bez chyby. A vezměte si příklad třeba Gazy, tam je evidentní, že celý dvacetibodový plán dal dohromady jeho zeť Jared Kushner s konzervativní židovskou lobby Spojených států, a udělali plán, který byl win-win situation – Izrael v tom nemohl prohrát. Ale ještě se to táhne, takže k tomu nebudu …

Martina: A myslíš, že na průběh této války, na její uklidnění, ukončení, bude mít Donald Trump zásadní vliv?

Dušan Neumann: Myslím, že ano. Když on udělal ultimativní prohlášení: „Do 72 hodin propustíte všechny, nebo uvidíte peklo“, tak já jsem si tehdy myslel, že Hamás na to nepřistoupí. Ale on aspoň přistoupil na vyjednávání v Egyptě, které probíhalo.

Antifa směřuje stejnou cestou jako Weather Underground, zaslouží si status teroristické organizace

Martina: Nemáš obavy, když jsi řekl, že se v krajnostech situace opravdu velmi vyostřuje, že když na Donalda Trumpa už byly spáchány dva atentáty, tak se někdo rozhodne to dotáhnout do konce, jako třeba u Charlie Kirka? A víme, že v uplynulých letech jsou útočníci většinou nějakým způsobem spřízněni s progresivity. Možná, že to říkám příliš jednoduše, nebo ne?

Dušan Neumann: Zase, atentátů, nebo útoků na členy Demokratické strany, nebo i progresivistů je daleko méně, téměř nejsou, ale ty z druhé strany jsou daleko významnější. A i FBI zveřejňovala nějaké informace o tom – ne moc – co se podařilo zastavit, a je toho daleko víc, než si člověk dovede představit. A případ Charlieho Kirka to vlastně celé rozkryl s tím, že radikální levice není schopna kompromisu a ústupků. A trošičku se opakuje historie, protože když si vezmeme konec šedesátých let, Weather Underground, což byla levicová organizace, která začala působit proti vietnamské válce, tak z ní se stalo něco jako Rote Armee Fraktion v Německu, které vyhazovaly banky do vzduchu, kradly, atentáty, docela vesele se vraždilo, než se to podařilo zlikvidovat. Já vidím Antifu tak, že směřuje tímto směrem, a myslím, že vyhlášení, nebo definice Antify jako teroristické organizace je v pořádku. A je třeba to zlikvidovat i mocí, i když to neradi vidíme.

Martina: Dušane, abychom zůstali nad věcí. Já jsem si našla článek Igora Lukeše, historika z univerzity v Bostonu, a ten psal: „Po půl roce čekání je ale nutné si přiznat, že místo zlatého věku se Spojené státy nacházejí v krizi.“ A teď tady píše: „Zlatý věk nesignalizovala ani Trumpova hrozba, že nechá zatknout guvernéra státu Kalifornie a starostku Los Angeles. Útokem na srdce amerického systému byla vražda demokratky Melissy Hortmanové, bývalé mluvčí sněmovny státu Minnesota, a jejího manžela, stejně jako pokus zavraždit státního senátora za Demokratickou stranu Johna Hoffmanna a jeho manželky.“ Když jsem to tak četla, tak jsem si říkala: „Vy tam máte pořád Divoký západ.“

Dušan Neumann: Vražda manželů Hortmanových skutečně byla, ale opět, když se to člověk snaží rozklíčovat, tak se nakonec zjistilo, že atentátník měl na seznamu padesát jiných politiků, a Hortmanová byla jediná, která tehdy v kongresu státu Minnesota hlasovala – nevím už přesně pro který zákon – s republikány.

Martina: Přesto to bylo kvalifikováno jako politicky motivovaná…

Dušan Neumann: Politicky motivovaná, ale trošku jinak než jak to pan profesor interpretuje. Takhle bychom mohli vyjmenovat atentáty na republikánské politiky. Třeba Scalise, kterého postřelili, když demokraté hráli baseball s republikány – myslím senátoři a kongresmani. Někdo přišel s puškou s dalekohledem, a tohoto Scaliseho, který byl mluvčím republikánů, postřelil tak, že to málem nepřežil. Ale to už je asi čtyři roky. Tyto věci se dějí. Takže pokud Divoký západ – tak Divoký západ nebyl tak divoký, jak se tady předpokládá na základě detektivek a mayovek.

New York Times ztratil dvanáct miliónů čtenářů, přesto si média drží iluzi o jeho objektivitě

Martina: Ale podle našeho denního tisku to vypadá, že teď je. Jak dobré máme informace o tom, co se v Americe odehrává? Jsou věčně cinknuté? Nebo můžeme najít i fakta? Jenom fakta.

Dušan Neumann: Fakta tam jsou, ale je to jen výběr. Problém je, že tady se stále New York Times bere jako vzor objektivního zpravodajství a komentátorů. Není. A je to vidět třeba na tom, že New York Times, jeho cirkulace, to znamená prodej tištěného New York Times, je na 370 000, ale bývávalo to asi 12 miliónů. Hodně čtenářů je, k nějakému miliónu, je tedy na internetu, to je pravda. Ale na internetu to díky podcastům dneska válcují všecky televize. Třeba kdysi velmi známá redaktorka Foxu, a pak i NBC Megan Kelly, která byla propuštěna za naprostý nesmysl, kdy se vyslovila pro to, že když si někdo na Vánoce namaluje obličej načerno, tak to není výraz rasového útoku na menšiny, tak tu vyhodili z NBC. Ale ona odešla s velmi dobrým odstupným, to ne, že ne, asi nějak 40 miliónů, nebo takový nějaký drobný. Takže ta si zařídila podcast, a 1,5 hodiny denně, kromě víkendů, má hosty, nebere si servítek, a používá jazyk, který bych nikdy nedoporučoval šestiletým dětem. Ale třeba, když zastřelili Charlieho Kirka, tak její sledovanost za ten večer byla 37 miliónů shlédnutí, a o tom se žádné televizi nemůže ani zdát. Ale milióny má denně. Takže celé to je tak, že se mediální sféra posunula někam jinam. A i tady v Česku to je také. Máte Xavera, ale máte jich víc, a dá se říct, že pro mě jsou často věrohodnější, než ČT.

Martina: Často?

Dušan Neumann: Často.

Martina: Pro některé lidi možná ještě častěji než často.

Dušan Neumann: A to jsem nezmínil tebe s Kupředu do minulosti.

Martina: Pak by mě zajímalo: Komentovali nějak v Americe volby u nás? Zajímalo to vůbec někoho? Nebo je to okrajová záležitost?

Dušan Neumann: Typicky New York Times napsal takový velice krátký článek, asi tři odstavce, a tam bylo, že Babiš povede Českou republiku směrem k Rusku.

Martina: Tak to museli opsat.

Dušan Neumann: Asi třeba ještě s Orbánem.

Kdyby Evropa tvrdě potlačovala svobodu slova, Amerika by jí mohla vypnout GPS

Martina: Samozřejmě. Myslíš si, že Donald Trump to myslí vážně, když ve vztahu k Evropě uvažuje o sankcích proti představitelům Evropské unie, kteří zavádějí prvky cenzury? Že prostě nedopustí, aby v Evropě byla omezována svoboda slova?

Dušan Neumann: On si nemůže dovolit, že to nedopustí, ale bude to mít důsledky. Protože ještě pořád mediální scénu, i internetovou, ovládají americké společnosti. Základna je přes Google, a přes Apple, a další, a pokud by tam mělo dojít k nějakému tvrdému uplatňování DSA, tak nevím, jakou má pravomoc, ale vsadím se, že nějaký reciproční nátlak by Spojené státy určitě vyvolaly.

Martina: To jsem se právě chtěla zeptat, jestli si myslíš, že nejenom Trumpův tlak, ale hlavně jeho administrativy, může mít nějaký faktický výsledek ohledně chování Evropské unie a bruselských představ o omezování svobody slova?

Dušan Neumann: Myslím, že ano. Třeba si představ, že by Američani řekli: „Tak, a vypneme vám GPS. A kde je Evropa? Protože přestože tady na to máme veliké úřady, tak jedinou další formu GPS mají Rusové. Nikdo jiný.

Takže to jedna z těchto věcí. Dál si vezměme, že by třeba Google odešel. To taky nejde, protože přes to v Evropě mnoho byznysu. A pokud si Německo vypne nukleární elektrárny, a zejména, pokud bude umělá inteligence, která je žroutem energie, tak kdo má energii? Spojený státy, a to za rozumný peníz. A když se na to podíváte tady, tak to je vlastně největší brzda rozvoje těchto nových technologií v Evropě – nedostatek energie. A kdyby se k tomu přidala ještě auta, tak se tam zhasne.

Trump se snažil rozbít rusko-čínskou alianci, ale Čína každý týden otevírá novou uhelnou elektrárnu

Martina: Tak zdá se, že energie má hodně Čína. Je Donald Trump, třeba právě v tomto, do té doby nejbolavějším místě jeho zahraniční politiky, úspěšný?

Dušan Neumann: Ne, není úspěšný. Jeho snahou bylo vrazit klín mezi Rusko a Čínu. Proto tak dlouho Putinovi toleroval to, co by mu tolerovat neměl. Ale pro Spojené státy Rusko není hrozba, ale je to Čína. Čína strašlivě zbrojí. Čína má mnoho výjimek ze zelené energie, kterou propaguje tak, že je to proti Evropské unii. Celá čínská elektromobilita, která je úspěšná, levná, a bez které Evropa není. A Číňané toto všechno mají, nebo s tím začali. Ale oni přitom ještě každej tejden otevřou nějakou uhelnou elektrárnu, a mají naplánováno, že do roku 37 budou stavět uhelky, protože mají uhlí celkem dost, a nepotřebují ropu od Američanů, nebo od Rusů. I když teď si koupili kus Sibiře, když s Putinem podepsali dohodu, že budou dělat ropovody ze severní Sibiře do Číny. Ta východní Sibiř už je jejich.

Martina: To je jedna věc, ve které je Čína neobyčejně silná. Ale pak ještě tady je vnitřní tlak na Donalda Trumpa, protože Trumpovu politiku proti Číně mají odnášet velice fatálně američtí farmáři. Ti protestují, a rozhodně si to nechtějí nechat líbit. Nemůže třeba právě toto Trumpovi podrazit nohy, protože to byli jeho voliči?

Dušan Neumann: Jeho voliči to jsou. Ale když si vezmeš, že z celkového produktivního obyvatelstva jsou farmářů necelá 4 procenta, tak tento tlak je trošku jiný. Tam jde o to, že se Čína stejně snaží omezit dovoz potravin a potravinářského zboží ze Spojených států. Oni se to tam snaží zavodňovat pouště, aby byli v tomto soběstační, a to je dlouhodobá záležitost. Zatím si to Čína nemůže dovolit úplně zlikvidovat, zatím nezrekultivovala podsaharskou Afriku natolik – a tam jsou hodně zaháčkovaní – aby to všechno vozili odtamtaď. Říkám, toto není moje parketa, takže k tomu nemůžu dát nějaká skutečně seriózní data, to bych si je vycucal z palce. Ale myslím, že se Trumpovi podaří vrátit průmysl do Ameriky dřív, než to Číňané zapíchnou se zemědělstvím, tak to bude srovnaný.

Indie odmítla přestat nakupovat ruskou ropu, sankce opět nefungují

Martina: Dušane Neumanne, ty jsi ve spoustě věcí kroky Donalda Trumpa vychválil. Pak jsme zmínili jeho neúspěch, co se týká vyjednání míru na Ukrajině. A také jsi naznačil, že s Čínou mu to také zrovna nevychází, jsou ještě další věci, které se mu nepodařily a jsou zásadní? Abychom ho pořád jenom nechválili?

Dušan Neumann: Ne, jen chválit se nedá, je to jenom člověk, ale není diktátor. Je to taky první prezident, který má zasedání kabinetu před televizními obrazovkami, to žádný prezident nedělal. A když zasedání skončí, tak mu novináři dávají otázky, i když je pravda, že si tam novináře vybírá. Ale nepodařila se mu Indie, a teď už z toho couvá – Módí mu to dal najevo. Protože on chtěl, aby Indie skončila s dovozem ruské ropy, ale zatím to nemohl nahradit americkou, a chtěl dostat Putina do kolen tím, že se dají sankce proti těm, kteří s ním obchodují. A nejvíc s ním obchoduje Indie a Čína. A přitom víme, že sankce moc nepomáhají.

Podívejte se na osmnáctý, nebo devatenáctý balíček evropských sankcí vůči Putinovi. Těch osmnáct nějak fungovalo, ale nijak moc. Podobné jsou americké sankce proti Íránu od roku 80, a taky to nefunguje. Takže si myslím, že pokud se nedají sankce na ty země, které obchodují s těmi, koho my sankcionujeme, tak to nemá vůbec smysl. A to se Trumpovi nepodařilo, Dneska na sankcích proti Rusku nejvíc bohatne Kazachstán.

Martina: Mohou mít změny, které má v plánu, které jsou ve stádiu rozpracování – o některých jsme mluvili, o mnoha jsme mluvit nestihli – pokud se podaří, mít nějaký rozhodující vliv na to, jak dopadnou příští rok volby do Kongresu?

Dušan Neumann: Určitě. Myslím, že z vnitropolitického pohledu je to asi to nejdůležitější, co republikány čeká. A zase, v tomhle je Trump okrajově, on je fackovacím panákem. Takže důležité je, aby si republikáni uhlídali většinu v Senátu – a tu myslím, že si uhlídají – ale většina v parlamentu, tedy ve Sněmovně reprezentantů, vůbec není jistá. A dějí se podivné věci, kterým nerozumím. Třeba volba starosty v New Yorku. Zohran Mamdani, to je Palestinec, muslim, a má podporu velmi progresivních Židů, které by nejradši zahnal do moře.

Martina: Jak si to vysvětluješ?

Dušan Neumann: Já si to nedovedu vysvětlit. Proto třeba odstoupil Eric Adams, a také odstoupil Sliwa, který chtěl být starostou, a republikáni dávají nazpátek šanci Cuomovi, protože ten má největší šanci Mandaniho přehlasovat. To je velmi absurdní situace, a nevím jaký vliv v tom má ve vědomí voličů New Yorku představa, že Trump je diktátor. Ale určitě nějakou má.

Pokud Trump udrží inflaci nízko a nevyšle vojáky do válek, republikáni mají šanci vyhrát

Martina: A jak tedy odhaduješ, že to příští rok může dopadnout? My si o tom samozřejmě příští rok popovídáme, ale přeci jenom se teď možná se dopusťme jakési prognózy.

Dušan Neumann: Pokud se Trumpovi – Trumpově administrativě – podaří udržet inflaci někde kolem těch 2,5 až 2,7 procent, a nebude muset – a což nechce – poslat nějaké vojáky někam do světa, aby se vraceli v rakvích, tak je veliká šance, že vyhrají republikáni. Pokud se to nepodaří, tak je veliká šance, že se to zase vrátí k demokratům, kteří také slibují zlatý věk Ameriky – pochopitelně, se zadlužováním, protože to jinak nejde. A pokud se Trumpovi podaří srazit deficit – což si myslím, že se mu nepodaří – nebo ho udržet, tak to by bylo také velké plus. Ale kdyby se mu to podařilo stáhnout z 37 biliónů na nějakých 33, 35, tak už je to nástroj, protože by to byla první vláda od 60. let, která by snížila státní dluh.

Martina: Když to podtrhneme, sečteme, tak přál by sis, aby Evropa našla svého Donalda Trumpa?

Dušan Neumann: Určitě přál. Jen by neměl být tak velkohubý, ješitný, a sebestředný.

Martina: Byl by to pak ještě Donald Trump?

Dušan Neumann: Asi ne. Říkám, na mě dělá dojem, že to přehání i vzhledem ke svému věku, protože jsme skoro stejně staří, a zdá se mi poslední dobou velmi unavený, a ani jeho projevy nejsou tak zaostřené a razantní, jako byly ještě před půl rokem. A myslím, že by udělal dobře, kdyby trošičku ustoupil do pozadí, a nechal jeho administrativu, Bessenta a další chytré lidi, mluvit víc, než mluví on.

Martina: Diskutuje se v Americe hodně o jeho zdravotním stavu?

Dušan Neumann: Demokraté se to snaží otvírat, že už je tak starej, jako byl Biden, když byl zvolen, a tak dále, a že se přeříkává. To se přeříkává, občas si splete jméno nějakého politického představitele někde v Africe, nebo kdekoliv – to se mu stává. Protože když – a to on dělá často – odejde, nebo odvrátí oči od telepromteru, a začne mluvit spatra, tak tam někdy říká věci, které by říkat nemusel, nebo by neměl. Ale pořád dává pravomoci své administrativě, a ta to dělá víceméně dobře. Asi by se to mohlo v něčem dělat líp, ale jak se Amerika vyvíjí, tak si myslím, že demokrati by to neudělali o moc líp. Ti by se podle mě zadlužili, protože to se dělá snadno. Ale přeji si, aby vydržel v tom smyslu, aby ho nepřepadl Alzheimer, nebo něco takového, protože to by pak byla tragédie.

Martina: Dušane Neumanne, já ti moc děkuji, že jsi nám dal nahlédnout do Spojených států, protože máš vzácný pohled člověka, který žije uvnitř, ale zároveň si stále ještě ponechává odstup, protože se pořád ještě vracíš do svého druhého domova, tady k nám domů, do Čech, do Česka. Jsem moc ráda, že jsi přišel, a že sis se mnou povídal. ¨

Dušan Neumann: Děkuji mockrát. Snažím se nezapomenout česky – to by byla ostuda.

Martina: To se ti daří.

Fráze, že Amerika je zemí neomezených možností, zní v souvislosti s novým starostou New Yorku docela neotřele a důvěryhodně. Ve městě vnímaném jako metropole kapitalismu si lidé zvolili čtyřiatřicetiletého „komunistu“, přistěhovalce, indického muslima narozeného v Ugandě, a to při rekordní více než dvoumiliónové volební účasti.

Šokovaní republikáni, ale i šokovaní demokraté se jako tonoucí stébla chytají naděje, že volební sliby nového starosty, učiněné pracujícím, čili nebohatým Newyorčanům, jsou nesplnitelné. Potíž s nadšenci, jako je tento Zohran Mamdani, je ale v tom, že udělají něco, co nejde, protože neví, že to nejde. Nový starosta nastoupí do úřadu 1. ledna. Až pak jeho praktické kroky dají odpověď na otázku, zda jsou Newyorčané svědky triumfu demokracie, anebo jejího selhání.

Už nyní se ale političtí rutinéři, kteří se střídají u moci, aniž by se tím pro běžného Američana něco podstatného měnilo, mohou zamýšlet nad tím, co dělali špatně, když si voliči mezi jejich kandidáty nevybrali, a našli si vlastního, který na ulici oslovoval kolemjdoucí s dotazem, co je v jejich městě trápí, a co by si přáli, aby se změnilo.

Není moc pravděpodobné, že analýza toho, co se právě odehrálo v New Yorku, povede k hledání podobných kandidátů, jako je Mamdani. Pravděpodobné není ani to, že si republikánští či demokratičtí politici osvojí úspěšný Mamdaniho politický program. Hledat se spíše bude know-how, jak dostat volební proces pod kontrolu. Je-li do vysoké politické funkce zvolen někdo, komu vadí sociální nerovnost, a viníky chudoby spatřuje v boháčích, znamená to, že někdo v politickém marketingu republikánů a demokratů nedělal svou práci.

Nikdo nečeká, že se New York zaslíbí komunismu. Případné zastropování nájmů, autobusy zdarma, dostupná péče pro děti anebo dostupnost levných zdravých potravin New York neučiní ani socialistickým. Reálně politiky děsí, že se uleví lidem, pro které je již život v jejich městě neúnosně drahý. Pokud se provalí, že se proti drahotě dá něco dělat, socialisté budou v kurzu a Amerika vzhůru nohama.

Tam, kde tradiční strany ztratí cit pro náladu ve společnosti a nechají si od ekonomů namluvit, že potěší chudé, když sníží daně bohatým, nutně nakonec přijde někdo, kdo občanům prozradí, že to takhle nefunguje. Lidi, co jsou nikoli vlastní vinou v hmotné nouzi, je obtížné přesvědčit, že jim k životu postačí demokracie, která je zdarma. Všechny revolty proti vrchnosti, co svět je světem, si vykoledovala vrchnost sama, když se udělala pro sebe a jaksi opomněla nakrmit chudinu.

Asi nemá smysl hledat nějaké ideologické pohnutky voličů tam, kde je evidentním vysvětlením protestní volby chybějící sociální smír. Když se dnes obyčejní lidé vymezují vůči lidem privilegovaným, není to proto, že si po večerech čtou Marxův kapitál. Příčinou všeho toho amerického povyku bude omezená představivost boháčů. Prostě je nenapadlo, že někdo bude volit starostou skvělého New Yorku pouličního radikála kvůli takovým prkotinám, jako je drahý nájem, nízké mzdy a kvůli averzi na kapitalistické papaláše.

Z mládí pamatuji, jak mne coby tehdejšího Pražana jednou zaskočil výrok, že jedinou vadou na kráse Prahy jsou Pražáci. Je docela možné, že milovníci New Yorku právě lámou hůl nad Newyorčany, které mají za ostudu města opěvovaného Frankem Sinatrou.  I když, Sinatra podporoval demokraty, a kvůli Zohranu Mamdanimu se nejspíše v hrobě neobrací.

Martina Kociánová: Vrátím se ještě zpátky k zelené energii: Myslíš si, že – přestože ekonomika, odvětví jako průmysl, zemědělství, má dlouhý dojezd – zrušením zelené ideologie v USA, v její extrémistické podobě, jako to tady máme my v Evropě v podobě Green Dealu, získá Amerika proti Evropě další velkou výhodu?

Dušan Neumann: Určitě. Ale hlavně se zrušením zelené ideologie otevírají nová pole pro levnou energetickou politiku. Dneska už je ve Spojených státech cena energií poloviční, než v Evropě, a v některých státech je to ještě podstatně méně. Takže, bohužel pro Evropu, mnoho výrobců v energeticky náročných odvětví se stěhuje do Spojených států. Dneska třeba německý Siemens zaměstnává ve Spojených státech víc lidí, než v Německu. Takže během dvou, tří let – pokud to tady bude takto pokračovat – si budou Spojené státy téměř monopolizovat vývoz zkapalněných plynů, a velmi pravděpodobně i ropných produktů, a posílí tedy svou pozici asi největšího vývozce energií na světě.

Amerika se chystá ovládnout světový trh s energiemi díky levné těžbě

Martina Kociánová: Našim zeleným se taky hodně nelíbilo, když Donald Trump slíbil, že Amerika bude nejenom těžit, „drill, baby, drill“, ale že bude i prodávat do světa více ropy a plynu. Ty tady ještě hovoříš o tom zkapalněném. Myslíš si tedy, že to je cíl a že je tato cesta nastoupena?

Dušan Neumann: Určitě, byla to jedna ze součástí Trumpova plánu, jak dostat Rusko do kolen, tedy srazit cenu ropy a plynu tak, aby Vladimír Vladimirovič přišel o zbytek peněz na financování války. Ale to je běh na dlouhou trať. Jinak to u energií je znát. Já bych se za Američany nevytahoval, ale když v lednu stál litr benzínu 27, 28 korun, když to převedu, a teď stojí 14, tak to je velký rozdíl.

Martina Kociánová: To je velký rozdíl.

Dušan Neumann: A protože Američani pořád a všude dojíždí, tak je to docela podstatné snížení nákladů, a je to znát. Ale zase, ne hned, protože u zemědělců, kteří používali diesel, naftu – všechny traktory jsou na naftu – tak se to projeví až po další sklizni, až se všechny ty náklady sečtou. Čili ne hned. Ale inflaci se podařilo zastavit. Je trošičku skoková, ale pořád je pod tři procenta. Někdy vyleze na 3,1, a to už potom progresivisté šílejí. Ale je to v únosných mezích. Za Bidena byla – a to bylo pro Ameriku hrozné – inflace 7,8 procent.

Martina Kociánová: Tento slib o snižování inflace, aby úspory Američanů nebyly dále znehodnocovány, byl asi velký argument. Ale třeba v září jsme se dozvěděli, že inflace v Americe kvůli clům naopak stoupá. Je to podle tebe dočasné? Je to plán, který jsme třeba dostatečně nedocenili? Bude v tomto nakonec Trump slavit vítězství?

Dušan Neumann: Zase, Trump je prostě obchodník, a když se přečte jeho knížka Umění dohody, nebo dealu, kterou on tedy nepsal, ale nadiktoval, tak jeho taktika je zcela jasná, a je zcela předvídatelná. Vyžene požadavky na nesmysl, a pak ustupuje. V diplomacii to nikdy takto děláno nebylo, ale prostě on to tam zavedl, a dá se říct, že tradiční spojenci si s tím nevědí rady. Moje největší výtka k Trumpově politice je, že když zjistil, že všechny státy jsou ochotny přejít na 10 procent, tak odmítl nabídky některých států zrušit cla úplně. Ze začátku to slíbil, ale nedodržel to. A to mu mám za zlé. Ale na druhou stranu to znamená obrovský příliv peněz do rozpočtu Spojených států, které jsou zadluženy 37 bilióny dolarů, což je tolik nul, že se nevejdou na stůl, takže to si člověk ani nedovede představit. A to se mu daří snižovat.

Trump se snaží dostat do USA fabriky, které se v minulosti přesunuly hlavně do Číny a Asie. A také se staví nové. Ale v Americe je málo lidí, kteří umí pracovat v potřebných oborech

Martina Kociánová: Kritici říkají: „Ano, když zavedl cla, tak cena zlata na burzách skutečně stoupla, ale okamžitě se propadly ceny akcií, do kterých si spousta Američanů ukládá peníze na stáří.“ Jsou to zlé větičky, nebo…?

Dušan Neumann: Někdy ano, někdy ne. Trump se taky snažil o snížení bonity dolaru, a dolar klesl, takže dneska je asi za dvacet korun, a býval 23, nebo kolik. Ale to je pro americký vývoz výhodné, protože Spojené státy jsou víceméně soběstačné, a na domácím trhu se to nepocítí. Ten dolar je pořád to, co byl. Ano, něco zdražuje, byly výkyvy, před rokem a něco zdražila vejce, takže jich byl tucet asi za 8 dolarů, ale to bylo způsobeno ptačí chřipkou, a ve Spojených státech se muselo utratit 160 miliónů nosnic. Ale už je to nazpátek, takže se za vajíčka platí v podstatě to, co se platilo předtím. Něco klesá, něco stoupá, ale co bude klesat – a trošku už se to začíná projevovat – je cena hovězího, protože Američané odmítli tu součást zeleného údělu, že krávy a býci přispívají k oteplování a že se to musí omezovat. Toto Američani neberou. Američani bez steaků – to je jako Američan bez auta.

Martina Kociánová: Donald Trump – ještě se chvilku zdržím u celní politiky – řekl: „Namísto, abychom danili naše občany, pro zbohatnutí cizích zemí, proclíme cizí země ku zbohatnutí našich občanů.“ A naši ekonomové do toho zase hned vnášejí, že ve skutečnosti je to přesně naopak, protože cla vždy nejvíc dopadnou na občany té země, která je uvaluje, protože jim přímo zvýší ceny téměř všeho. Protože i v tak velké ekonomice, jako jsou Spojené státy, je ve prakticky všem něco zahraničního, dovezeného. Tak má to tedy blahodárný účinek ku zbohatnutí vlastních?

Fabriky se vracejí do Ameriky, ale chybí dělníci, kteří by v nich pracovali

Dušan Neumann: Tam je totiž ještě to, co se také moc nezmiňuje, že důsledkem zvýšení cen je návrat výroby z jiných zemí – zejména z Číny, a z Asie – nazpátek do Spojených států. Ale zase, fabriku nevrátíte za měsíc, když je v Americe zavřena už desítky let. Takže to je v ekonomice běh na delší trať. Důležité je, pokud se továrny začínají stavět. Dokonce i několik významných českých firem začíná ve Spojených státech stavět. Problém je, že část Američanů se odnaučila v těchto odvětvích pracovat. Takže energie je levná, pozemky, takže postavit fabriku – fajn. Ale kdo to bude vyrábět, když to nikdo neumí? A to se zase musí vycvičit, vytrénovat pracovní síla, a to zase není věc na měsíc. Takže já si netroufám dělat nějaký závěr, a zatím bych řekl, že je to fifty fifty.

Martina Kociánová: U nás se velmi komentovala celní dohoda Donalda Trumpa s Evropskou unií. A četli jsme mnoho posměšků na adresu Trumpa, ale také, že Trump vyhrál nad Unií na celé čáře. Jak je to viděno z Ameriky?

Dušan Neumann: To se musíte ptát lidí, kteří se o to zajímají, a to je asi tak 10 procent Američanů, ale jinak Evropská unie nikoho moc nezajímá. Když byste se někde ve Spojených státech v baru zeptala, kdo šéfuje Evropské unii, tak na vás budou koukat s otevřenou pusou. Ale já se ještě vrátím ke clům. Nevím, jestli se to dost prezentuje, ale problém je s Indií, což je dneska nejlidnatější stát na světě, a firmy Spojených států mají v Indii veliké zastoupení. Prakticky každá společnost, která má kreditní karty, tak má call centra, a ta jsou dneska v Indii, nebo v Pákistánu, a tak dál. Ale přitom Indové měli na americké zboží úžasná cla, třeba 100, 150 procent. Třeba Harley-Davidson postavil továrnu v Thajsku, protože tam byla cla přes 200 procent na motorku. Takže oni tam postavili továrnu, a v podstatě to tam vozili rozebrané v bednách, a místní to tam akorát sešroubují. Takže toto chtěl Trump vyeliminovat, a částečně se mu to daří.

Martina Kociánová: Hodně se také mluvilo o snižování vládních výdajů, daňových škrtech, deregulacích. U nás jsem ale četla, že toto opatření, které měl Trump nazvat „velký krásný zákon,“ ve výsledku zvýší dluh Ameriky o biliony dolarů. Je to úspěch, nebo je to jen na momentální efekt? Pokud člověk není ekonom, tak tyto věci nikdy nedokáže, na základě informací, které máme k dispozici, rozkrýt.

Když člověk s invaliditou leze na střechu, měl by se vrátit do práce

Dušan Neumann: Je to velmi složité. A opět, stranická politika mu neumožňuje to udělat v takovém rozsahu, v jakém by chtěl. Právě v říjnu, kdy byla vládní krize, státní krize, kdy stát přestal platit, tak jedním z důvodů, proč Trump chtěl snížit výdaje na plán zdravotního pojištění, kterému se říká Obamacare – to je ACA plán – bylo, že je třeba vyeliminovat zbytečné výdaje, a byl ochoten – administrativa, ne sám Trump, ale jeho lidé – prodloužit současný plán o rok. Demokraté to zašlápli, že ne o rok, ale buď nastálo, nebo kvůli tomu vyvolali vlastně tu krizi. Ale když se podíváte na to, co se chtělo vyeliminovat, tak součástí toho Obamacare bylo, že dostávali příspěvky na zdravotní péči i lidé, kteří vydělávali 150 000 dolarů ročně. Další věc, kterou chtěli – a to progresivisté nemohou přenést přes srdce – že se měla zrevidovat politika lidí, kteří jsou na různých formách invalidního důchodu. Neboť dneska ze všech důchodců na invalidním důchodě je asi 13 procent Američanů, což jsou statisíce. A pojišťovny to občas honí, ale většinu těchto lidí najdete pod autem, nebo na střeše. Takže je třeba to prověřit a zastavit tam, kde se to zneužívá. A bohužel, zneužívání vidím třeba i u nás na malém městě, a je to podstatné, protože jsou lidé, kteří by mohli pracovat, ale jsou na těchto dávkách a nepracují. Máte chlapíka, je mu 55, takže už ho nikdo nechce najmout za peníze, na které byl zvyklý, takže má pronajatý domeček, ten mu platí město, a protože musí k doktorovi, tak auto, na to se to nevztahuje. Takže můžete vlastnit auto, nebo vlastnit dům, který vám někdo platí, a nemusíte nic dělat.

Martina Kociánová: Ty ale popisuješ krásný socialismus.

Proč má daňový poplatník platit Harvardu, když má univerzita miliardy na účtu?

Dušan Neumann: No, vždyť to je. Bohužel to tak je. Není to převládající, ale v tomto objemu to znamená obrovské státní výdaje, mandatorní výdaje. Zejména výdaje na zdravotnictví a školství má Amerika nejvyšší na světě, ale to, co za ně dodává, to není to nejlepší. Ono to nikde není nejlepší, ale některé věci jsou strašně drahé. Zejména je problém americké školství, kde je to cítit. Ale tento problém nezpůsobil ani Trump, to už je dávno, a hlavní žábou na prameni jsou učitelské odbory. Učitel, který neumí učit, tak se nedá vyhodit, když je v odborech.

Martina Kociánová: Když jsi tedy vzpomenul školy, tak Trump vytáhl například proti univerzitám, proti těm, které upřednostňovaly šíření progresivistické ideologie, a došlápl si i na Harvard. A v Americe, i u nás, se ale objevily vyděšené titulky: „Útok na akademické svobody“. Je možné to skutečně nazývat útokem na akademické svobody?

Dušan Neumann: Útok, to bych neřekl – ale podfinancování toho, čemu elita říká akademické svobody. Harvardova univerzita dostávala ze státního rozpočtu tři miliardy dolarů ročně. Nevím proč, protože Harvardova univerzita má v bance 52 miliard dolarů, ze kterých může financovat úplně nejchudší studenty. Ale oni peníze akumulují, a školní stoupá, a platy pánů profesorů jsou nebetyčné. A není to věnováno na vzdělání, ale na velmi příjemné věci života na této univerzitě, zejména těch, kteří tam pracují. Takže proč by měla Harvardská univerzita dostávat 3 miliardy dolarů, když jich má 52 v kešeni?

Martina Kociánová: Trump jim na to odpovídá, že ať si tedy nechají své akademické svobody, jenom že jim na ně stát nebude přispívat.

Dušan Neumann: A to je vlastně daňový poplatník. A proč by měl přispět daňový poplatník, který si nemůže dovolit poslat vlastní dítě na Harvard, kde se platí školné 70 000 dolarů ročně? Proč by měl přispívat na ty tři miliardy, které tam stát dává. To nemá hlavu ani patu.

Rodiče se bouří proti sexuální výchově ve školách a přebírají místní správu

Martina Kociánová: My se teď bavíme jenom o univerzitách, ale ty říkáš, že školství v Americe je problémem napříč. Má tedy Donald Trump šanci vyhnat levicový extremismus, nebo progresivismus z amerických škol?

Dušan Neumann: Takhle, Trump samozřejmě ne. Ale tím, že se to odhaluje, tak občané – to čemu bych tady řekl „rodičovská sdružení“ – tu možnost už mají. Rodiče už se začínají stavět na zadní proti těmto nesmyslnostem. A to třeba Trumpovi hodně pomohlo ve volbách, a dneska mu to pomáhá, když se konečně začínají likvidovat transgenderové sportovní podmínky, kdy se plavec, který se nedostal do okresního přeboru, nechal přejmenovat na – tělesné detaily neznám, do toho nám nic není – a najednou vyhrál na americkém mistrovství. Tak tyto věci opravdu končí. A je také zajímavé, že v tomto posledním společenském vývoji, a v místních volbách, úplně největším překvapením pro progresivisty bylo, že ženy ve věku mezi 40 lety, se vyloženě přiklonily na stranu konzervativců, a to právě proto, že když jim děti doma začaly vyprávět výsledky sexuální výchovy ve školách, tak to prostě maminku naštve. A to demokrati vůbec nečekali. Takže v místních volbách do místních administrativ – a ty ve Spojených státech mají daleko větší pravomoci, než tady v Evropě – se dostalo hodně maminek, a ty to vedou konzervativním způsobem, a je to dobré, a mně se to líbí. A v politice se to dneska v Česku také přihodilo v posledních volbách.

Martina Kociánová: Pravdou je, že se o tom na začátku jeho mandátu hovořilo mnohem více, když začal tažení proti programům, které podporovaly genderovou ideologii, rasové kvóty, nebo ideologická školení typu „kritická rasová teorie“. Víme, že přiškrtil dotace neziskovkám, které byly aktivistickými buňkami. Ale teď se o tom u nás zase tolik nepíše. Znamená to, že Donald Trump má v tomto tak dobře našlápnuto, že už to není až tak na dennodenním přetřesu?

Dušan Neumann: Není, a to hlavně z jednoho jediného důvodu, že toto vyrukování proti tomu asi bylo mediálně velice výnosné – i pro něj – a nestálo to žádné peníze. Ale ostatní reformy – ekonomická, armádní – to stojí peníze, a dlouho trvá, než se takový program dá dohromady, a než se na to seženou peníze. Ale když se prostě zruší 70 pohlaví, tak to administrativu nic nestojí. Ale občas si Trump v tomto stále zažertuje, a to vždycky vyprovokuje. Někdy před měsícem se na něco ptali, a Trump – nevím, jestli si to vymyslel sám – řekl, že až archeologové za 500 let otevřou na hřbitově hroby LGBT lidí, tak tam stejně najdou jenom mužské a ženské kostry.

Martina Kociánová: On poměrně razantně, jak už to tak má ve zvyku, zakázal transgender osobám sloužit v armádě. To už jsme zmiňovali, a zmiňovali jsme sportovce, kterým nařídil uznávání jenom dvou pohlaví. Dá se říci, že tedy rozbil ideologům LGBT+ jejich pozice, a Američané to přijali?

Dušan Neumann: Já myslím, že ano – ve většině, ve velké většině. Protože třeba výsledkem je to, že ještě za Bidenovy vlády se do armády Spojených států a do námořnictva nepodařilo rekrutovat dost lidí. Chybělo 37 000 rekrutů ročně. Dnes jsou rekordní počty mladých lidí, kteří se hlásí do armády, a to jak mužů, tak žen. A teď lehce odbočím k tomu, co považuju od Donalda Trumpa za pitomost, že zase přejmenoval ministerstvo obrany na ministerstvo války. Je to fajn, ale jenom kolik bude stát hlavičkový papír, to je přeci nesmysl. A v říjnu si nechal ministr Hegseth svolat generály – nemohli mu to odpustit, že si všechny svolává na jedno místo – a tam vyložil návrat k tomu, že vojáci jsou válečníci a že jejich jediným úkolem je, když to bude nutné, vyhrát, a nic jiného. A že k tomu, aby to mohli zvládnout, tak musí mít dobrý výcvik a dobrou fyzičku, a že tedy to nejhorší, co může voják vidět, je tlustý generál. Takže generálové musí do tělocvičny, a když nezhubnou – tak nazdar.

Martina Kociánová: Jasně. Hladce oholeni.

Dušan Neumann: Ano.

Ivan: Taky tě vítám a jsem moc rád, že se zase slyšíme.

Martina: A já tě zase představím, připomínám, že můj kolega Ivan Hoffman byl jeden z nejvýraznějších disidentů před listopadem 89, známý písničkář a novinář, v samizdatu vydával časopis Fragment K. Mnozí si možná pamatujete jeho porevoluční působení ve Svobodné Evropě, nebo třeba v Českém rozhlase. Což mimo jiné znamená, že jeho současní kritici to mají poněkud složitější, zejména když získal cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřidat se k pohodlnému hlavnímu proudu mu později vyneslo cenu Krameriovu.

Tak, a teď už měsíc říjen a naše témata. Ivane, když si člověk otevřel po volbách noviny, tak mohl ve většině z nich číst vyjádření nejrůznějších politologů o tom, že vyčkávání prezidenta Petra Pavla s pověřením k sestavení vlády je standardní postup hlav státu, a obvyklé je i to, že se svolává ustavující schůze sněmovny až asi měsíc po volbách. A podle některých je to vlastně prospěšné pro strany, které uspěly, aby mohly dojednat složení vlády i obsazení postů. Jak si tu povolební atmosféru a ty odklady vnímal ty?

Ivan: Tak tím, že prezident Kolář v zastoupení svého přítele Petra Pavla po volbách ustanovil ustavující schůzi parlamentu na nejzazší možný termín a nepověřil jasného vítěze sestavením vlády, vznikl luxusní prostor pro to, aby vítězové sladili noty a poražení strávili studenou sprchu a pokusili se na úřadech, které předtím ovládali, zamést stopy.

Já bych řekl, že u členů příští vlády je patrný realismus. Všichni, tedy Babiš, Okamura, Macinka – vzali na vědomí, že koalici sestavili voliči, kteří nejsou zvědaví na nějaké koaliční naschvály, vydírání, okopávání kotníků. Lidé, kteří volili proti Fialovi, prostě očekávají, že se do politiky vrátí rozum. No, a naopak lidé, kteří volili proti Babišovi, ti sní o tom, že se podaří koalici různými intrikami rozkmotřit. Takže vlastně ta situace je zcela průhledná.

Jakmile bude ustavena Poslanecká sněmovna, Hrad bude muset někoho pověřit sestavením vlády. No, a řekl bych, že pan Kolář nechce pověřit nikoho jiného než Andreje Babiše. A Babiš tu svou představu o složení a programu vlastně nekonzultoval, oznámil ho až nakonec s výsledkem. Protože jsou si ale Babiš s tím Kolářovým Pavlem souzeni, tak já dál nečekám, že zvolí nějakou další komplikaci. Určitě ne.

Neměl jinou možnost než pověřit vítěze vyjednáváním o vládě

Martina: My už teď víme, jak to dopadlo, a vlastně proto se chci zeptat, jak jsi tedy nakonec přivítal, že nakonec prezident přes všechny ty počáteční výkřiky o tom, že Andrej Babiš bude vytčen před závorku při sestavování vlády, i kdyby přesvědčivě vyhrál volby, tak nakonec ho prezident sestavením vlády pověřil. Vnímáš to tak, že prostě neměl jinou možnost?

Ivan: No, on ho pověřil vyjednáváním, což mohl učinit hned po volbách. Ale možná doufal, že se potenciální partneři rozkmotří. Pak, když bude muset vzít za vděk někým z toho končícího koaličního kartelu… Tak či tak podstatné bude až to jmenování premiérem po ustavení sněmovny. Takže já si myslím, že to není žádné velké drama.

Martina: A jak vnímáš to plánované rozdělení ministerských postů? To znamená devět křesel má mít hnutí ANO, tři hnutí SPD, čtyři Motoristé. Překvapilo tě to, stejně jako to, že na příkladu některých politiků, u kterých jsme se dozvěděli, že aspirují na některý ministerský post, se to rovnalo odsouzení k veřejnému lynči?

Ivan: Tak Andrej Babiš je vůči svým miniaturním koaličním partnerům štědrý a nabízí, co si nemohli představit ani v nejdivočejších snech. Nadstandardní nabídka vlivu je, mám takový pocit, investicí do nadstandardních koaličních vztahů. Ta vláda se přátelsky domlouvá v nepřátelské atmosféře, kdy snaha o dominanci nějakého ministra prakticky znamená předhodit ho poražené politické konkurenci se svými médii i státní bezpečností.

Takže proto koalice prakticky nekomentovala jednání o personáliích do poslední chvíle, byla velmi otevřená. No, a z toho mála, co se o příštích ministrech ví, tak obecně bych řekl, že se zdá, že Babiš se míní obklopit lidmi kompetentními, nikoli lidmi se stranickými zásluhami. No, a koaliční partneři, zdá se, to akceptují. ANO nikdy nevolil sebevražedný postup, vzhledem k té katastrofě, kterou tady způsobil, respektive dopustil minulý premiér pan učitel Fiala.

Program vlády se napsal sám – musí opravit škody z Fialovy éry

Martina: My už jsme se dozvěděli, že předseda hnutí ANO a budoucí premiér Andrej Babiš souhlasí s podobou programu vlády ANO, SPD a Motoristů. Nebo respektive víceméně. Jak se ten program zamlouvá tobě?

Ivan: No, tak musím říct, že konkrétní program jsme si nepřečetli. Politici rádi prohlašují, že dokud není domluveno všechno, tak není domluveno nic. To je takové jejich alibi. Ale tato koalice má štěstí v neštěstí, že bude provozovat krizový management. Ten program se Babišovi a jeho partnerům vlastně napsal sám.

Budou muset pracovat tam, kde se čtyři roky hibernovalo, budou muset používat mozek tam, kde se čtyři roky nemyslelo. No, v řadě případů bude třeba rušit, co Fiala zavedl, pokusit se vycouvat z nevýhodných smluv, které minulá vláda uzavřela. No a pak obnovovat kontakty, které byly zpřetrhány. To vše v situaci, kdy minulá vláda nasekala obří dluhy a vytunelovala státní kasu. Ten program se jim napsal sám.

Martina: Ivane, ty jsi dnes v ráži. Co si myslíš, když jsi řekl, že bude potřeba zrušit, co Fiala zavedl? Co bude potřeba zrušit? A bude mít na to podle tebe vláda Andreje Babiše kuráž?

Ivan: Tak nová vláda skoncuje s poškozováním důchodců a podnikatelů, a tu kuráž bude potřebovat u sabotování emisních povolenek nebo při odmítnutí migračního paktu. Andrej Babiš, to si musíme připomenout, v minulosti příliš kurážný nebyl. Ale mám pocit, že teď se to bude muset naučit, protože legrace doopravdy skončila.

Martina: Tak schválně, jsem zvědavá, až třeba budeme hodnotit třeba měsíc červen, tak co budeme na kuráž nastávající vlády říkat. Já pokračuji v našem hodnocení povolební situace u nás. Vypadalo to, když se vrátím ještě k tomu programu, že poražení se těšili, že při sestavování programu vznikne konflikt ohledně referend o členství v Unii a NATO. Protože jasný byl postoj SPD, a jasný byl i odlišný postoj v této otázce Motoristů. Jak myslíš, že to nakonec dopadne?

Ivan: Tak vládní program se bude psát tak, aby nevznikla kontroverze s Hradem ohledně naší zahraniční orientace. Prezident si přečte o našem pevném zakotvení v západních strukturách. V praxi se bude nucená nová vláda proti těmto strukturám vymezovat a hledat spojence proti Bruselu. Zjednodušeně řečeno: my nepatříme na Východ, ani na Západ, patříme tam, kde odjakživa jsme – tedy do střední Evropy. Ono to samozřejmě nevylučuje, že v některých oblastech nenajdeme spojence proti Bruselu třeba ve Francích.

Ale k té otázce, jestli z Evropy odejít – za situace, kdy je tento projekt těsně před krachem, já po vládě vlastně ani nechtěl, aby za sebou v Unii nějak teatrálně práskla dveřmi. Lepší strategie je chovat se prostě v EU svéprávně, autonomně, svobodně a ta bruselská pravidla akceptovat, když se nám to hodí, a ignorovat je, když se jedná o nesmysly. A já bych k tomu ještě dodal, klidně se nechat za trest i vyhodit, protože ty škody z členství už jsou beztak vyšší než ty zisky.

Martina: Jestli toto budoucí vláda poslouchá, tak si tě musí vzít za poradce.

Ivan: Já jsem k dispozici, ano.

Neschopnost předložit rozpočet odhaluje hospodářskou kriminalitu nebo ostudu

Martina: Ta současná vláda opakovaně odmítá sněmovně předložit návrh státního rozpočtu na příští rok. A tak se to rychle střídá. Najednou se dočteme, že podle ministra zemědělství Marka Výborného je na místě, aby vláda předložila návrh rozpočtu, pokud do 5. listopadu nevznikne nový kabinet. A pak se zase dočteme, že ministr vnitra řekl, že dává novému kabinetu čas do prosince, a pokud nevznikne, tak jsou ochotni vést debatu o tom, v jaké formě rozpočet předloží. Jak se v tom zmatku, trošku umělém zmatku, orientuješ?

Ivan: No, tak ono to předložení státního rozpočtu nové sněmovně je procedurální nezbytnost, ze které ta stará vláda úplně, možná trochu nesmyslně, dělá politikum. A vzhledem k tomu, že se v tom rozpočtu podle nastupující vlády operuje čísly, která neodpovídají skutečnosti, tak může jít o snahu nějak zamluvit hospodářskou kriminalitu.

No, a u vlády, která proslula velice vlažným vztahem k pravdě, se tak nabízí přísloví, že kdo lže, ten krade. No, ale abychom byli spravedliví, rovněž je možné, že se prostě ta stará vláda za svůj rozpočet jenom stydí.

Martina: Ivane, já už jsem na začátku zmiňovala, že po oznámení aspirace Filipa Turka na post ministra zahraničí se strhla lavina snahy najít na něj cokoli. Jak si myslíš, že tahle uměle vytvořená a nafouklá mediální kauza nakonec dopadne?

Ivan: No, ta kauza, jako je ta s Turkem, tam je velmi důležité načasování. A vypadá to, že ten hon na Turka ani nerozklížil koalici, ani nevyřadil Turka z politiky. Kauza už je hodně vyčpělá, stal se z ní nakonec příběh o udavačích – vzhledem k bývalému kamarádovi, kterému Turek velkoryse odpustil.

Podstatné je, že Motoristy tato kampaň nepoškodí. A pokud se ministrem zahraničí nakonec stane například Jan Zahradil, tak půjde o dobrou alternativu. Navíc po tom Janu Lipavském bude jakýkoli Motorista vypadat jako génius. To je potřeba taky zmínit.

Martina: Zdá se, že skutečně každé téma v posledních týdnech bylo dobré k tomu, aby se z něho stala kauza. A tak se musím zeptat, zda tě taky tak zaměstnalo, nebo potažmo překvapilo, nebo dokonce rozčílilo, že si Andrej Babiš vzal pár dní dovolené? Tuším, že nakonec to byly čtyři dny. A tuším, že poslanci minulé vlády nepracovali celý týden od pondělí do pátku jako my, normální smrtelníci, a tudíž mají více volna. Ale Andrejova dovolená, to bylo téma, a novináři psali a psali, byť mnozí – v tomto případě musím říci – soudně.

Ivan: Tak já nevím, jestli jsem to zaregistroval správně, ale potřeba Andreje Babiše být pár dní s rodinou má souviset s tím, že jeho dceři Vivien zemřel pes, zlatý retrívr. A být v takové chvíli nablízku rodině je samozřejmě důležitější než nějaké sestavování vlády a pilování programu, protože na to on má lidi. Zatímco u té rodiny ho nikdo nenahradí.

Navíc dokud nebyl prezidentem pověřen sestavením vlády, tak je potřeba pohlížet na vše, co dělá, jako na takovou volnočasovou aktivitu, které se věnuje z pilnosti. Tak to je asi tolik k tomu.

Pirátky budou lovit lajky na sociálních sítích, ne v parlamentu

Martina: Podívejme se ještě na ostatní strany. Piráti budou mít ve sněmovně silný klub osmnácti poslanců, či spíše by se dalo říct poslankyň, protože klub má 15 pirátek. Mimochodem asi budou muset muži piráti prosazovat povinné kvóty na muže. Ale ta moje otázka zní jinak – myslíš si, že jim bude ten silný klub něco platný?

Ivan: No, tak pirátky doopravdy získaly ve sněmovně 15 křesel. No, a s těmi třemi piráty, aby to nevypadalo blbě, tak k tomu tvoří silný politický klub. Otázka je, zda se s holkami bude někdo v parlamentu bavit. Protože je nepotřebuje vláda, a nepotřebuje je ani opozice. Nepočítá se s nimi do sněmovních funkcí, protože ony nemají ani čím uškodit, ani co nabídnout.

Takže já myslím, že holkám navíc nepomohly řeči, že jim nejde o koryta, ale o práci. To prostě nemají říkat. Protože pak žádné koryto nedostanou. Teď se k těm korytům nedostanou, ani když si dají všichni pásku přes oko, aby vypadali drsně.

Já si umím představit, že se pirátky ovšem stanou hvězdami sociálních sítí. Připomeňme pirátský slogan „internet je naše moře“. No, a v těch kalných vodách sociálních sítí, bublin, budou pirátky lovit lajky, smajlíky. Takže v parlamentu budou pro legraci, no a na těch sítích s nimi může být docela legrace.

Martina: No, a samozřejmě z toho vyplývá i otázka, když budou řádit především na sítích, jak velmi zase zasáhnou a osloví mladé lidi?

Ivan: Určitě těch pirátek tam bude příště o něco víc, to je klidně možný, ano.

Koalice SPOLU se rozpadne, společně vládnout, a společně prohrát, jsou dvě věci

Martina: Prosím tě, ty jsi dnes nenechal na SPOLU nit suchou. Jakou jim predikuješ budoucnost?

Ivan: Tak společně vyhrát nebo společně prohrát, to jsou dvě úplně jiné disciplíny. Strany, které se společně dostanou k moci, se vzájemně potřebují – pokud jsou u moci k tomu, aby čerpaly benefity, které moc přináší, a pokud nemají potřebu vést nějaké programové spory, jak vládnout, což byl tedy příklad koalice ODS, TOP 09 a KDU. Pak je tu předpoklad harmonického soužití.

Jenomže stejná koalice v opozici si vlastně nemá co rozdělit. Její členové jsou vnímáni jak jednotlivě, tak i spolu, jako lůzři. Jsou si navzájem spíš břemenem než posilou. Takže koalici SPOLU navíc nedrží žádný koaliční program, ale pouze averze na Babiše. No, a averze na Babiše zastínila averze na Fialu, která ODS, TOP 09 a lidovce vrhla do opozice.

No, a řekl bych, že za takové situace se ve SPOLU ta družba případná jeví jako masochismus. Já nepředpokládám, že spolu zůstanou.

ODS je mistrem v nabízení se jako menší zlo, ale nemá vizi

Martina: Ivane, já využiju dnes tvé třeskuté upřímnosti pro otázku – co si myslíš, že čeká ODS?

Ivan: ODS je na rozcestí, ale pokud si vzpomínám, jak člověk tu politiku sledoval posledních 30 let, tak vlastně na rozcestí už byla mnohokrát. Není to pro ni vůbec nová situace. A ODS je zajímavá tím, že na rozcestí vždy intuitivně zvolí špatnou cestu. Ale pokaždé to přežije. Byť se stále odřenějšíma ušima, ale přežije.

Takže řekl bych, že ODS je mistrem v nabízení se coby menší zlo, a u toho do budoucna nejspíše zůstane, protože na něco lepšího nemá vizi ani lidi. Aktuálně se musí zbavit ODS koule u nohy, kterou je její předseda. No, a v tom nejbližším horizontu pak ODS, řekl bych, asi nečeká pokus o návrat do vlády, nýbrž pokus o udržení se v parlamentu. ČSSD se to nepovedlo, ale říkám: ODS má jako kočka spoustu životů a přežije všechno.

Martina: Myslíš si, že může ODS potkat to, co svého času potkalo ČSSD, že se z vládní strany staly stranou naprosto marginální?

Ivan: Jak říkám, nabízí se takové srovnání, ale myslím si, že ODS má nějakou vnitřní schopnost pokaždé prostě přežít.

Martina: Teď odhlédněme od stran. Co podle tebe, zkušeného novinářského praktika a pozorovatele, můžeme čekat od médií? Promění se jaksi plošně po volbách? Když to uvedu na příkladu veřejnoprávní televize, tak myslíš si, že můžeme očekávat opět klasickou rovnici – to znamená, že když byl u vlády Andrej Babiš a byly proti němu demonstrace na Letné, tak ČT informovala i o tom, odkud odjíždějí autobusy pro demonstranty, aby je mohli svážet. A když byly demonstrace proti vládě Petra Fialy, třeba na Václavském náměstí, tak i téměř plné Václavské náměstí představovalo pro Českou televizi nižší tisíce většinou proruských individuí. A televizi uvádím jen jako příklad většinového mediálního chování. Myslíš, že se to změní?

Ivan: My jsme zatím sledovali zajímavé období, kdy ještě vládli politici, kteří prohráli volby, a média hlavního proudu jim do poslední chvíle nadržovala. Měla by nyní trpět krizí identity, ale zřejmě netrpí. Zatímco dosud byla servilní k vládě a kritická k opozici, nyní budou stejná média k vládě kritická a servilní budou k opozici.

A já myslím, že je tomu tak proto, že novináři hlavního proudu se neidentifikují automaticky s politiky, kteří se dostanou k moci jenom proto, že se dostali k moci. Ten mainstream se identifikuje s určitým typem politiky – bez ohledu na to, zda je tato politika prosazovaná vládou, nebo opozicí.

Takže bych řekl, že jde o takovou vstřícnost, a někdy až servilnost k systému, který sám sebe, kdoví proč, nazývá liberální demokracií. Přičemž podle toho, jak v praxi funguje, se jedná o úplně jednoduchý globální mafiánský kapitalismus. No, a korporátní veřejnoprávní média, podle mého názoru, proto nemění kabát, protože hlavně slouží té mafii globální. Ony jsou jejich součástí, bez ohledu na to, zda je u moci, nebo v opozici.

Politici nemusí novináře, novináři nepotřebují politiky

Martina: A teď bych měla takovou malou vsuvku, která nás oba ale enormně zajímá. Co si myslíš, že čeká právě nás, takzvaná alternativní média? Nechají nás teď trochu dýchat, anebo budou státem, případně Evropou placené neziskovky nadále – za naše, ať už vyloženě naše, nebo evropské peníze – sestavovat žebříčky o tom, kdo z nás je nejvíc dezinformační?

Ivan: Tak u vlády budou strany, které byly mainstreamem různě peskovány, pronásledovány, mají tudíž vlastní špatnou zkušenost s těmi veřejnoprávními a korporátními dezinformátory. Proto se od nové vlády dá očekávat, že bude hájit svobodu slova. To se tak jako logicky nabízí.

Z druhé strany ale nezávislá média ze své podstaty nemohou být provládní. To si já vlastně neumím představit. Takže si naopak umím představit, že takové to pokušení umlčet kritiku nikdy zcela nezmizí.

Martina: Tomu se dá těžko odolat. Ale stejně by mě zajímalo, jak bude vypadat v následujících měsících to praktické soužití vlády s médii, která jsou jim nepřátelská?

Ivan: Tak politici, kteří se rozhodnou nepracovat pro mafii, jejíž chapadla prorostla skutečně všude – do nejnižších pater politiky, do státní správy, justice, armády, a také školství, zdravotnictví, kultury – tak oni vědí, že si s tím, jak se to někdy říká, hlubokým státem, nenajdou společnou řeč. Vláda nemá šanci oslovit lidi, kteří mají místo hlavy televizi. To prostě nejde. Podobně ale mediální mafie nemá moc nad lidmi, co místo televize mají hlavu. To snad jako se vyrovnává.

Předpokládám, že nová vláda nebude usilovat o ovládnutí mainstreamu, ale bude podporovat svobodu slova – o tom jsme mluvili – zdrží se cenzury. No a v tom prostředí internetu a nezávislých médií, což je strašně důležité, prostě to, co se prezentuje jako boj s dezinformacemi a co vedlo i k řadě politických procesů, tak skončí na nějakou dobu na smetišti dějin. Ale možná ne navždy. To uvidíme.

To je na tom sympatické, že náš příští premiér nemusí s občany komunikovat prostřednictvím Václava Moravce, vystačí si s internetem. Nikdo mu neskáče do řeči. To znamená ten vztah mezi novináři a politiky se proměnil. V minulosti se politici a novináři vzájemně potřebovali, proto k sobě byli vzájemně korektní. My ty doby pamatujeme, po změně režimu to byla skutečně taková gentlemanská doba, politici s novináři se prostě respektovali.

No, a dnes politici novináře nepotřebují, protože mohou oslovit lidi napřímo. No, a novináři, což je ještě zajímavější, ti se obejdou bez politiků, protože tu politiku mohou dělat i bez nich. No, a korektnost se vytratila proto, že už je dobrovolná, a vlastně k ní už nejsou profesionální důvody.

Martina: Když jsi zmínil tu porevoluční dobu, tak to ve mně probudilo vzpomínky na dobu, kdy jsme všichni hltali diskuze politiků v televizi. Čím víc, tím líp. A když moderátor Otakar Černý řekl v pořadu ČT Co týden dal svou repliku „Občan se ptá“, tak jsme měli opravdu dojem, že mluví za nás. Zůstalo z toho ještě něco, nebo jsou už televizní debaty vyčpělý formát?

Ivan: Když ty vnímáš Otu Černého, tak já si pamatuju – v několika těch debatách jsem byl jako diskutér, a to bylo opravdu takové prostředí klubu. Tam ti lidi si naslouchali a rozuměli si. Já bych řekl, že v dnešní době se diskuze přeceňují, že moderátoři ztratili respekt a hosté ztratili úroveň. Vlastně se nic chytrého neřekne, protože diskutéři si nenaslouchají, nepřemýšlejí o argumentech protistrany a jsou zcela soustředění na to, jak znemožnit, překřičet, porazit nepřítele.

Takže diskuze je formát, který prochází těžkou krizí. Já poslední dobou mám pocit, že užitečnější než diskuze je rozhovor moderátora s chytrým hostem. A to bych ještě dodal, že ideálem je rozhovor chytré moderátorky s chytrým hostem.

Martina: To je od tebe hezké, Ivane. Když se nepochválíme sami, kdo to udělá, viď?

Ivan: Přesně tak.

Reforma veřejnoprávních médií přijde, ale ještě nikdo neřekl jak

Martina: Mezi lidmi, kteří přemýšlejí, se dlouho diskutuje o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu. O budoucnosti veřejnoprávních médií, která vedou už léta svou vlastní předvídatelnou politiku a nabízejí předvídatelné ideologizované zpravodajství. Jak ty vidíš budoucí osud těchto institucí?

Ivan: Myslím, že ve veřejnoprávní televizi a rozhlase panuje značná nervozita. Vládní koalice se už rozhodla, co s těmito institucemi provede, ale jak se rozhodla, to ještě neřekla. Ví se jen, že jsou všichni vyjednavači s dosaženým kompromisem spokojeni a zajedno.

A těch modelů, jak média veřejné služby fungují – tedy co vysílají a jak jsou financována – je ve světě i v Evropě celá řada. Politici mají z čeho vybírat a nepochybně budou přihlížet i k poptávce veřejnosti, která je k současné podobě České televize a Českého rozhlasu docela kritická. Já osobně bych byl nové vládě vděčen, kdybych už nemusel platit za to, na co se nedívám a co neposlouchám.

Martina: Tak musíme jen doufat, že budeme mít stále odkud čerpat informace faktické, informace ne podbarvené nějakým názorem.

My tady v našem rozhovorování se už bohužel několik let musíme věnovat situaci na Ukrajině, protože je to stále aktuální. V říjnu Donald Trump sršel energií. Schůzka v Oválné pracovně, na rozdíl od té únorové, proběhla bez konfliktů, dokonce jsme se dozvěděli, že americký prezident pochválil Volodymyru Zelenskému sako. Ale co s tím dál?

Ivan: Tak je pravda, že v říjnu Donald Trump sršel překvapivými nápady, měnil své postoje ze dne na den jako špinavé ponožky, zatímco všichni ostatní aktéři tomu zdvořile přihlíželi, aniž by je to ovšem jakkoli ovlivnilo.

Před příchodem Zelenského do Bílého domu vedl Trump dlouhý telefonát s Putinem, údajně produktivní. No, a pak Zelenský narozdíl od tomahavků dostal dobrou radu, aby se vzdal, protože jinak Rusové Ukrajinu zničí. Ukrajina projevila ochotu k příměří na stávající bojové linii, takové řešení zase není zajímavé pro Putina, který má pro konec konfliktu stále stejné podmínky – to znamená denacifikaci a neutralitu Ukrajiny, respektování práv ruské menšiny, připojení východních regionů nejraději k Rusku. S tím nemůže samozřejmě souhlasit Zelenský, protože by ho za to banderovci sežrali zaživa.

Tomahavky na Moskvu by znamenaly odvetu proti NATO

Martina: My můžeme pozorovat, že Ukrajina a Rusko v posledních týdnech stupňují vzájemné útoky na energetiku. Média komentovala setkání Trumpa se Zelenským mimo jiné jako schůzku, na které si ukrajinský prezident chce domluvit dodávku tomahavků. Na to ihned reagovala Moskva. Řekni mi, co by taková zásilka znamenala pro Ukrajinu, Rusko a Evropu?

Ivan: Ta situace na frontě se pro Ukrajinu vyvíjí špatně, a protože Zelenský potřebuje nějaké úspěchy, které by mohl propagandisticky využít, tak upíná se i na různé sabotáže, atentáty, terorismus. No, a mít raketu, kterou lze poslat na Moskvu, tak to by samozřejmě představovalo vyšší level.

Potíž je v tom, pokud by na Moskvu letěl tomahavk, nebrali by to Rusové jako akci Zelenského – to oni taky říkají – nýbrž jako akci Trumpova NATO. No, a ta reciproční odveta by pak nesměřovala proti Ukrajině, ale proti Severoatlantické alianci. To je opravdu vážné.

Martina: No, a my si můžeme poměrně snadno odhadnout, jaké cíle by pravděpodobně přicházely v úvahu. Tím víc mě zarazilo, že americký prezident Donald Trump zrušil plánovanou schůzku s Vladimirem Putinem v Budapešti. Když řeknu, že uvedl, že není vhodná doba na jednání kvůli doposud slabému pokroku v mírových snahách, tak myslíš, že se tam hodí dodat „údajně“? Že ty důvody mohly být jiné? Protože už když summit domlouvali, tak věděli, v jakém stavu jednání jsou.

Ivan: Ta představa, že se Trump s Putinem setkají v Budapešti, lehce vyděsila Zelenského a jeho evropské spojence. A řekl bych, že ta nervozita rychle pominula, protože příměří na frontové linii nelze dojednat dříve, než se frontovou linií stane hranice Donbasu, a možná až poté, co na ruské straně bojové linie bude i Oděsa. To se uvidí. Ale do té doby si Trump s Putinem skutečně nemají co nového říct. Oni už ty své postoje znají. Takže taková situace – tedy pokračování vojenského řešení – vyhovuje i evropské koalici ochotných, pro kterou je požehnáním každý den války. To je potřeba si uvědomit. Oni tím zdůvodňují krize všeho druhu, taky tím obhajují dluhy umožňující zbrojení. Prostě pro určité kruhy je ta válka tragédií a pro jiné to je požehnání.

Sankce na ruské ropné společnosti jsou Trumpovou hrou se všemi

Martina: Hmm. Namísto setkání Spojené státy uvalily sankce na dvě největší ruské ropné společnosti Rosněft a Lukoil. Rozumíš tomuto Trumpovu tahu?

Ivan: No, tak Trump těmi sankcemi získal alibi, že Putinovi neustupuje, a současně nemusí ukazovat svaly někde, kde by riskoval jadernou eskalaci. Sankce jsou vždy spojeny s riziky. To znamená, ony mohou poškodit i toho, kdo je uvalí. No, a v tom případě geopoliticky, protože přibývá zemí, kterým už s Trumpem dochází trpělivost – to je Čína, Indie, to nikoho nepřekvapí. Když Donald Trump vlastně zruší, co uvalil, anebo se vrátí k tomu, co odvolal, ono to Trumpovo překvapování už nikoho nedojme. Takže už začíná překvapovat i sám sebe. Nově už ruší sankce na Čínu, které už několikrát přísně uvalil, a už couvá. Dokonce zjistil, že vždycky miloval Elona Muska. A pamatujeme, jaký konflikt mezi nimi byl. Tak Trump je sice od pohledu notorický chaot, ale řekl bych, že je potřeba ho stále velice dobře sledovat. Protože se nikdy nedá vyloučit, že to, co říká, myslí vážně.

Martina: Ivane, v říjnu jsme neustále diskutovali o tom, jak astronomickou částku si Německo schválilo na zbrojení v příštím roce. Ale já jsem narazila na jednu informaci, která by nám možná mohla odhalit, v jaké kondici je německý bundeswehr reálně. Nedaleko bavorského Erdingu se konalo cvičení vojenské policie, a jen to tak nějak zapomněli říct místním a všem policejním stanicím. A tak když vystartovali muži v maskáčích, tak místní obyvatelé zděšeně zavolali policii. Cvičenci si mysleli, že je to součást cvičení, a tak na policisty, kteří přijeli, začali pálit slepými patronami. Ovšem strážci německého pořádku opětovali palbu ostrými. Kdyby to dva lidé neodnesli zraněními, tak by to možná bylo až úsměvné. Ale myslím si, že po této příhodě je čas si pojmenovat, v jaké kondici náš velký soused vlastně je.

Ivan: Martino, mám takové podezření, že to naše povídání v Německu, minule, monitorovali. A když slyšeli, jak je podezíráme z militantní rozpínavosti a revanšismu, tak přemýšleli, jak dokázat, že naše obavy jsou přehnané. Tak zinscenovali tuto věrohodnou scénku, která nás má přesvědčit, že Němci jsou nebezpeční jenom sami sobě. Dobrý pokus, řekl bych, ale já zůstávám ostražitý.

Pes v metru odhalil naši laskavost i patologii na sociálních sítích

Martina: Ivane, my našim posluchačům, aby si trochu odfrkli, tak vždycky nabízíme veselé zvířátko na konec. A v Praze se stala taková velmi zvláštní situace, když ji porovnáme s tím, jak se chováme my lidé, když nějaký člověk skočí pod metro. Což je tedy záležitost, kterou známe jenom my v Praze, ale dá se vztáhnout i na vlakovou dopravu v celé republice. Vzápětí na to lidem docházejí nervy a na sociálních sítích můžeme číst komentáře typu „to je ale sobec, co nás do toho tahá, měl si hodit lano před tramvaj“. Ale pozor, jakmile do kolejiště skočí pes, tak vzápětí na sociálních sítích dostane mazlivé jméno fenka přezdívaná Metrouš, a všichni se starají, jestli si něco neudělala, a mají zájem, jestli povede dál šťastný život.

A mě by zajímalo, co to o nás vypovídá, Ivane? Neměl nakonec pravdu Caligula, když zvolil senátorem koně? Protože zdá se, že zvířatům jsme schopni odpustit mnohem, mnohem více než lidem.

Ivan: Tak asi ano. I když my nemáme na všechna zvířata stejný metr, dokonce řekl bych ani na všechny psy. Bylo by zajímavé vědět, co si zvířata myslí o nás. Já myslím, že zrovna u psů to máme dobré, že to naše přátelství se psy je vzájemné. A kdybychom si se psy vyměnili role, tak já věřím, že by k člověku ztracenému v kolejišti psi také zastavili provoz.

Martina: Tak tento úhel pohledu mě nenapadl. Ale přečetla jsem si komentář Miloše Čermáka, který velmi hezky napsal, že ta situace dokázala, že dokážeme mít soucit, že nám není lhostejný život a že dokážeme společně fandit dobrému konci. A píše, že anomálií není naše laskavost ke psu, ale anomálií je naše chování ve veřejném prostoru, zejména na sociálních sítích. To je deformace, to je patologie. Ne naše skutečná povaha. Ta představa se mi líbí, ale myslíš si, že to tak skutečně je a že se v nás tady ty dobré vlastnosti nakonec proboxují na povrch?

Ivan: Já bych řekl, že mám rád texty Miloše Čermáka. Já ho čtu rád už dlouho a myslím si, že i toto napsal pěkně a s tím, co napsal, se dá určitě souhlasit. Pravdu má bohužel i s tou deformací a patologií na sociálních sítích, což dokládají i reakce na tu jeho glosu tam někde v diskuzi. Tam o nějaké laskavosti se nedá mluvit. Většina těch příspěvků se vyznačovala averzí jak na toho zatoulaného psa, tak na Miloše Čermáka. Ono to ale může být tím, že on tu svoji glosu zveřejnil na Seznamu, kde mívají diskuze tedy standardně úroveň hospody čtvrté cenové skupiny. Řečeno s Biblí: Miloš Čermák naházel perly sviním, a podle toho to s fenkou v metru dopadlo.

Martina: Víš, mám takovou radost, když už jsme se dneska pochválili jednou, pochválíme se i podruhé, že my se chováme na těch sociálních sítích tak, jako bychom chtěli, aby se lidé chovali k nám.

Ivan: To je hezké, já si to vezmu za domácí úkol.

Martina: Ale to, že jsi jedovatý, to k tomu patří. To se počítá. To je satira v novinařině, a já ti za ni moc děkuji, a za zhodnocení celého měsíce října taktéž.

Ivan: Měj se hezky a zdravím i naše všechny věrné posluchače.

Martina: Ivane, za měsíc se opět uslyšíme, těším se na tebe. Zatím se mějme hezky a něco pro to dělejme. Nikdo to za nás neudělá. Ivane, děkuju.

Kritici současné Evropské unie se dělí na ty, kteří tvrdí, že je třeba z ní odejít, a na ty, co chtějí EU napravit. Vlastně jde o dilema reformovatelnosti EU, přičemž už je evidentní, že se tato buďto změní, anebo rozpadne. Tím pádem ale nedává velký smysl z ní odcházet, prásknout za sebou dveřmi. Chytřejší je chovat se v EU sebevědomě, nezávisle, nesmysly ignorovat a nechat se vyhodit.

Než se tak ale stane, je dobré si ozřejmit, čím to je, že původně slibný projekt mírové spolupráce a užitečného partnerství zparchantěl. Analyzovat evropský úpadek je třeba kvůli budoucnosti. Opakování starých chyb je třeba ponechat příštím generacím, ty naše si zaslouží chyby nové.

Nejčastěji se dnes Evropskému parlamentu, Evropské komisi a obecně Bruselu vyčítá levičáctví. Levičáctvím se pak myslí posedlost ideologiemi, které neberou v potaz realitu, a naopak se snaží skutečnost podřídit ideologii: Poroučet větru, dešti. Levičáctvím je spatřována honba za uhlíkovou neutralitou, protežování deviantních minorit, ale i likvidace střední třídy regulacemi všeho druhu.

Podezřelé ovšem je, že na levičáctví participují v Evropském parlamentu vedle socialistů i lidovci a konzervativci, takže je zřejmé, že řeč není o levici v tradičním smyslu slova, tedy o hnutí hájící zájmy pracujících proti vykořisťování kapitalisty. Rovněž je zajímavé, že do levičáků nadávají vládnoucímu bruselskému kartelu vesměs lidé orientovaní konzervativně pravicově, kteří kladou Bruselu za vinu destrukci kapitalismu. Méně se řeší, že souběžně dochází i k destrukci autentické levice.

Že se nejedná pouze o terminologický chaos, dokládá čerstvá událost, kdy z frakce socialistů byla vyloučena slovenská strana SMER-sociální demokracie. Nikoli ovšem za absenci kroků v sociální oblasti. Robert Fico cituje nizozemskou europoslankyni, která mu před časem výhrady socialistické frakce familiárně, rychle a jasně vysvětlila: „Roberte, nás sociální výdobytky nezajímají. Budeš levičákem, až se postavíš do čela pochodu homosexuálů.“

Se slovenským premiérem, který dnešní progresivce irituje natolik, že se ho jeden z nich pokusil zavraždit, lze souhlasit, že „strana evropských socialistů už nemá s levicí nic společného, svou agendou doslova zlikvidovala autentickou levici v jednotlivých členských zemích EU a měla by se přejmenovat na stranu homosexuálů a válečných štváčů.“

Z řečeného plyne, že Evropská unie nebude paralyzována levicovostí, hanlivě levičáctvím. Co EU paralyzuje, je ve skutečnosti absence rozumu, čili idiocie. Pro idiocii platí, že úplně stejně diskvalifikuje socialistu, jako lidovce. Je přitom lhostejné, je-li idiocie europoslance autentická, anebo pouze předstíraná, aby zakryla zkorumpovanost všudypřítomnými lobbisty. Podstatné je, že v dnešní EU je idiocie většinového charakteru a na adresu myslící minority je bohužel třeba říct, že na kolektivních rozhodnutích nese spoluvinu.

Je samozřejmě lepší být pouze spolupachatelem nesmyslů, lumpáren a institucionalizované korupce, než být rovnou pachatelem. Oblíbeným argumentem nedobrovolných spolupachatelů je tvrzení, že v rámci omezených možností alespoň minimalizují škody, když na nepravosti upozorňují. Evropský parlamentem je ale institucí, která se vymkla veřejné kontrole a stala se veřejnou hrozbou. Upozorňovat na něco, co je veřejným tajemstvím, v daném případě na idiocii, ničemu nepomůže.

Deficit demokracie je v Bruselu způsoben deficitem politiky. Vypadá to, že spílání levičákům je pláč na špatném hrobě. Průšvih není v tom, že se politika dělá špatně, ale v tom, že se místo politiky dělají kšefty. Levici není třeba z Bruselu vypakovat, už tam dlouho není. Je třeba ji vrátit, a to společně s konzervativní pravicí. Evropa se musí vrátit k hledání ideálního mixu svobody a solidarity, k pravolevému kyvadlu, bez kterého politika nefunguje. Tedy politika, ze které mají užitek lidi.

Napětí mezi USA a Čínou střídavě roste a polevuje, z dlouhodobého hlediska ale není pochyb, že Čína sílí, zatímco USA stagnuje. V minulosti měli Američané prospěch z globalizace, kterou umožnilo odbourání obchodních bariér. Jakmile ovšem z globalizace těží Čína, coby zdatný konkurent, a tím pádem v očích Američanů také nepřítel, Američany globalizace přestává bavit a objevují zapomenuté kouzlo obchodních bariér.

Obchodní válka mezi USA a Čínou se vede recipročně, na cla se reaguje cly, na zákazy se odpovídá zákazy, na poplatky zaváděné pro americké lodě v čínských přístavech se odpovídá poplatky pro čínské lodě v přístavech amerických. Co se liší, je motivace aktérů tohoto přetahování: Američané si začnou – a Číňané si to nenechají líbit. A jakmile se Číňané nenechají poškodit, Američany to zvedne ze židle a přitvrdí. Americký útok bývá hysterický, čínská reakce klidná.

Na obchodní válce prodělávají obě strany, ale vždycky někdo prodělává víc. Pokud Američané nepustí Číňany na svůj trh, odskáčou si to američtí obchodníci a jejich zákazníci. Čína se přitom bez amerického trhu obejde, nachází nové zákazníky a její export prudce roste. Když USA uvalí sankce na vývoz, čipů, Číňané vrhnou peníze do výzkumu a vyvinou vlastní, takže důsledkem je pouze to, že americký výrobce ztratí čínský trh. A pak jsou zde kritické suroviny, u kterých má Čína monopol.

V obchodních válkách jde samozřejmě o peníze, proto jsou obchodní, ale ve světě, který se odklonil od mezinárodní diplomacie a vrací se k právu silnějšího, je důležité, jak jsou znesvářené strany schopny prosazovat anebo bránit své obchodní zájmy vojensky. Číňané mají se Západem špatnou historickou zkušenost z let 1839 až 1949. Další století ponížení už nemíní zažít, čehož dokladem je vybudování silné moderní armády. Vnutit Číně své podmínky silou už není v možnostech USA.

Obchodní válce mezi USA a Čínou přihlíží celý svět. Jednak proto, že má nejen bilaterální, ale také globální důsledky, ale i proto, že je pragmatické být zadobře s vítězem. Zatímco Asie či Afrika se kloní k Číně, Evropa drží se skřípěním zubů s Američany. Sice z nich není valný užitek, ale bohužel jsou jaksi naši. Pokud to půjde, Evropa bude s Čínou udržovat korektní obchodní vztahy. Problém vznikne, když Donald Trump uhodí pěstí do stolu a řekne: „Buďto my, nebo oni.“

Evropa už má v tomto směru s Amerikou zkušenost. Z americké iniciativy se NATO tak dlouho tlačilo k Rusku, až z toho vznikla válka, v jejímž důsledku má Evropa místo levných ruských surovin drahý americký plyn a jednou nohou je ve válce s Ruskem, ze které Trump vychytrale couvá. Ekonomické škody se zlehčují poukazem na diverzifikaci, odvracející bezpečnostní hrozbu. V případě „závislosti“ na Číně to bude podobné, nikoli ale stejné. Na exkluzivní orientaci na USA Evropa ekonomicky prodělá, ale u Číny nám nehrozí válečný konflikt.

Čína nemá na rozdíl od USA imperiální DNA. Je to dáno jak kosmopolitismem konfuciánství, tak skutečností, že Čína má vše, co potřebuje, a intervence tak nedává smysl. Čína odmítá roli hegemona, nikomu nevnucuje svůj způsob života. Bude-li obchodní válka mezi Čínou a USA eskalovat, důsledkem nebude další vojenský masakr, nýbrž pouze deglobalizace, anebo vznik paralelních, izolovaných světů. Pokud se tak stane, ten čínský bude určitě klidnější a pohodlnější. Z našich protičínských médií se to ale nedovíme, a jak se říká – co oči nevidí, to srdce nebolí.

Martina: Už v roce 2019, to tehdy ještě byla předchozí vláda Andreje Babiše, tak na návrh ministerstva vnitra schválili pojem „předsudečná nenávist“. Vnitro ji tehdy popsalo takto, že se jí dopouští ten, kdo nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, neusiluje o svržení režimu ani o totalitu, není extremista. Svým jednáním ovšem šíří strach, štěpí společnost a vyvolává antagonismy. Nemáš pocit, že letošní předvolební kampaň byla z předsudečné nenávisti v podstatě utkaná z té jedné strany?

Daniel Kaiser: Je to odpověď, která… tedy otázka, která už má v sobě odpověď.

Martina: Ano.

Daniel Kaiser: Návodný dotaz, ano.

Martina: Jenom si říkám, kde se to zastaví. Protože ty jsi řekl, no snad už se to zastavilo. Ale vezmi v úvahu, jak se to mění. Za Masaryka stačilo nepodat ministrovi ruku, a byl to políček, který ho v podstatě stál místo.

Daniel Kaiser: To postihlo Machara.

Od políčků přes facky až k fašistům: Nenávist v politice graduje.

Martina: Ano, ano. A bylo to na odstoupení. Když se pak někdy v politice řeklo, pane vy lžete, byla z toho kauza. Později přibyla facka, z naší politiky víme, že záhlavec. Teď si naprosto v klidu nadáváme do fašistů, zaprodanců.

Daniel Kaiser: My snad ne.

Martina: Ale mezi sebou se politici těmito termíny jenom hemží. A my víme, že u sousedů byl fašista, už když si nevzal roušku. A my víme, že u sousedů se to pak vymklo, takže po sobě i stříleli. Nemyslíš si, že právě tyto nenávistné postoje a slova generují i tyto činy? Zase je to možná návodná otázka, ale zajímalo by mě, jestli si myslíš, že jsou to jenom řečičky, anebo že se jimi zadělává na špatnou stavbu.

Daniel Kaiser: Asi zadělává, ale až se to pak stane, nesmíme propadnout tomu, že budeme říkat: Za to můžou ti politici nebo ti novináři, kteří to říkali. Vždycky je podle mě priorita svoboda slova. I když se to třeba trochu vymkne z dobrých mravů. Myslím, že bude hodně záležet na tom, jak ten prohrávající vládní tábor bude v opozici vystupovat. To je úplně otevřená otázka.

Můžou pokračovat v linii z předvolební kampaně, nebo tím, že Petr Fiala poodstoupí, a vlastně si to know-how odnese s sebou pryč, se mohou ty dnes vládní a do budoucna opoziční strany začít chovat normálněji. A myslím si, že by to byla i pro něj lepší, nosnější strategie, už proto, že Babiš bude dělat chyby. Nebude to tak, že Babiš tady bude předvádět bezvadný výkon, a strany, které budou mít nějaké nástroje kritiky, by měly používat nástroj kritiky naprázdno. Budou mít podle mě naprosto reálné podněty pro úplně věcnou kritiku.

Jsem optimista, že se to snad trochu zklidní. Také si myslím, že jestli se Evropě nepodaří – myslím některým důležitým evropským státům – zablokovat urovnání války na Ukrajině, a jestli k tomu dojde, což já si pořád myslím, že to k tomu směřuje, odpadne jeden hodně velký zdroj této vnitročeské nenávisti. Což by byl další faktor ke zklidnění.

Poláci a Baltové zablokovali Merkelové diplomatické řešení těsně před válkou

Martina: Když jsi řekl, jestli se nepodaří některým evropským státům zablokovat uzavření mírové dohody nebo míru na Ukrajině, měl jsi na mysli nějaké konkrétní?

Daniel Kaiser: No jasně. Petr Fiala už zablokovat nebude moct, což je dobře. Friedrich Merz, kancelář Německa, je dnes největší hrdina nebo největší vojevůdce západní Evropy proti Rusku. A teď ze včerejška… včera nebo předevčírem to bylo? Zajímavý výrok bývalé německé kancléřky Angely Merkelové o tom, že nedlouho před vypuknutím rusko-ukrajinské války, když ona tlačila na diplomatické řešení, aby Evropská unie jako sama bez Ameriky začala se bavit s Ruskem, to jí zablokovali Poláci a Baltové.

Polsko k tomu samozřejmě přispělo. A myslím si, že Poláci v zásadě, protože si mysleli, že válka s Ruskem je jednou nevyhnutelná, chtějí ji vést radši teď a na území někoho jiného a za peníze někoho jiného, než aby to museli vést sami. Čili Polsko bych tedy mezi ty válečnické státy řadil taky.

Martina: Zatímco Francouzi mají tolik svých vnitřních starostí, že myslím si, tyto válečné výboje momentálně odložili stranou.

Daniel Kaiser: Nevím, Emmanuel Macron to zatím dělal tak, že čím víc problémů doma, tím tvrdší byl na Vladimira Putina. Ale ono to jde dělat jen do určité chvíle, a pak se to zlomí. Což se možná teď právě ve Francii děje.

Zneplatněné volby v Rumunsku ukázaly, kam až evropský establishment zajít může

Martina: Když se podívám na tvé články a na rozhovory, které jsi dělal, nebo rozhovor, který jsi dělal asi před půl rokem s rumunským prezidentským kandidátem Georgescu, který loni na konci roku vyhrál první kolo prezidentských voleb, ale nebylo mu to nic platné, protože pak je z podivných důvodů ústavní soud zrušil. Vzpomínám si, že tvůj titulek byl „Rumunsko jako trenažer pro Francii, možná i pro vás“, tedy pro nás, pro Českou republiku. Ty sám jsi ještě před tímto rozhovorem napsal komentář s titulkem „Kdo je proti Evropské unii, nemá právo žít“. Já jsem i na základě tohoto tvého postřehu měla z těch voleb nahnáno. Vidíš teď své obavy jako trochu liché?

Daniel Kaiser: To nebyly moje obavy, to byly… já jsem nedělal rozhovor s Georgeskem, ale s tím Simeonem, který ho nahradil. Který pak v těch opakovaných prezidentských volbách těsně neuspěl. Ale je to mladý člověk, který ještě má před sebou mnoho pokusů. Je to docela zajímavý typ, ale to bychom se tady dostali někam jinam.

To říká v rozhovoru Simeon jako varování, že praktiky použité Evropou, a tady v tom případě speciálně Macronovou Francií v Rumunsku, by se mohly za nějakých okolností použít i třeba u nás, což se nestalo. Nicméně, tohle je debata.

Myslím, že v Rumunsku byly volby zneplatněny nikoliv proto, že by tajná služba rumunská, jak tvrdila, vystopovala ruský vliv nebo ruské manipulační operace v průběhu rumunských voleb, ale protože kandidát Georgescu, který na rozdíl od Simeona je opravdu neřízená střela, je trochu esoterik. Řekl bych, až blázen. Ale kvůli tomu nemá zasahovat tajná služba a nemá chodit velvyslanec cizí země a tlačit na ústavní soud, aby ty volby zneplatnil.

Ale ten Georgescu byl pro ten establishment evropský nebezpečný, hlavně geopoliticky, protože se vyslovil proti budování základny NATO u Konstance. Na břehu Černého moře, což má být, tam už něco je, ale má to být… až se to buduje, má to být největší základna NATO v Evropě. Větší než třeba Rammstein v Německu. A taky se ten rumunský kandidát vyslovil proti eskalaci vztahů s Ruskem. Což se ukázalo, že pro ten evropský establishment je netolerovatelná věc.

A to tady není, protože Česká republika přece jenom, jsme víc střední Evropa, méně Balkán než Rumunsko. Myslím si, že by si to tady někdo úplně nedovolil. A teď myslím, že ani zevnitř, ani zvenčí.

Prezident Pavel se snaží ulámat euroskeptické hroty ještě před vznikem vlády

Martina: Nicméně prezident Petr Pavel se, řekla bych, snaží trochu podmiňovat…

Daniel Kaiser: Sestavení vlády?

Martina: Sestavení vlády a vůbec jmenování Andreje Babiše premiérem tím, že si ho podmaní v zahraniční politice a v evropské politice. Je to trochu ozvuk toho Rumunska. Když Petr Pavel říká, že on byl zvolen s jasným mandátem, že musí dbát na to, abychom byli dále ukotveni v NATO a v Evropské unii…

Daniel Kaiser: To si prezidentských pravomocí usurpuje víc, než kolik mu ten prezidentský mandát dává.

Martina: O tom ty prezidentské volby nebyly. Byly o tom, že to je větší fešák než Andrej Babiš. A že byl v NATO, to je pravda. Ale rozhodně to nebylo… Já tady vystupuji s programem, že budeme tak EU-konformní, jak to jde, protože tady ten tábor tím, že jsme na Západě, nemyslí, že jsme na Západě. Protože my na Západě jsme členy NATO i Evropské unie. A nikdo normální z ní nehodlá vystupovat.

Ale oni tím myslí to, že máme být nadále EU-konformní. Ty můžeš samozřejmě v Evropské unii být více a méně konformní a trochu zlobit. A to si lidi, Petr Pavel neradi představují. Myslím, že to bude jedna z hlavních rovin, na které se bude rodit nová vláda. Jak moc se prezidentovi podaří ulámat hroty nějakému možnému euroskepticismu, nebo někdo by řekl eurorealismu příští vlády.

Já jsem teď slyšel, třeba běhá taková fáma, že Motoristé chtějí ministerstvo zahraničí pro Filipa Turka a doteď je ministerstvo zahraničí úřad dost vyprázdněný, který už nemá svůj bývalý význam.

Martina: Byť Jan Lipavský získal 62 tisíc preferenčních hlasů.

Ministerstvo pro Evropu zmizí, jeho pravomoci se vrátí do Černínského paláce

Daniel Kaiser: Ale ministerstvo zahraničí dneska skoro nemluví do vztahů mezi Českou republikou a Evropskou unií. Na to je zvláštní ministerstvo pro Evropu. Takže ministerstvo zahraničí, které se u nás podílelo, bylo jedním z faktorů pro přijetí Lisabonské smlouvy. To byli lidé, kteří říkali, že musíme to přijmout, a tím sami sebe vykastrovali. Taková legrace dějin, taková ironie.

Nicméně teď si myslím, že Andrej Babiš bude chtít ukázat, že šetří, takže bude některá ministerstva rušit. A jasným kandidátem na zrušení je kromě ministerstva pro místní rozvoj právě ten úřad Martina Dvořáka, ministerstvo pro evropské záležitosti. A tam si představuji, že část pravomocí české vlády vůči Evropské unii nebo část jejich kompetencí přejdou asi na Úřad vlády, ale část se vrátí na ministerstvo zahraničí.

A pak by pro Motoristy dávalo smysl, aby tam na ministerstvu zahraničí Filip Turek sázel takové trošku euroskeptičtější akcenty. No a říká se, že prezident tam Filipa Turka na ministerstvu zahraničí nechce. Čili že prezident vlastně už aktivně působí, aby ta vláda byla eurokonformnější, než by musela být.

Martina: Abychom šli Evropské unii po srsti.

Daniel Kaiser: A to je také rumunská stopa.

Martina: Pokud jde o rušení ministerstev, Václav Klaus má svůj bonmot, že naše zahraniční politika je v takovém stavu, že mít ministerstvo zahraničí je pro nás nemístný luxus. Ale pojďme se podívat na konkrétní kroky, které možná bude dělat nová vláda. Těžko říct, jestli Andrej Babiš bude také rozhazovat propisky ihned poté, co odmítne Migrační pakt nebo ETS2, tedy rozšíření systému obchodování s emisními povolenkami. Myslíš si, že tyto své sliby naplní?

České soudy paradoxně zbavily Brusel hlavní páky na vydírání premiéra

Daniel Kaiser: To je zásadní otázka. Nevím. Je to… to je otázka, která by se dala přeformulovat na to, jestli ta vláda bude vyvíjet nějaký znatelný odpor proti klimatické a energetické politice Evropské unie jako celku. Tam je ten klasický argument, který zpochybňuje Babišovu odolnost vůči Evropské unii. Jsou ty dotace, které bere.

Ale zase na druhou stranu, myslím si, že prezident a vlastně judikatura českých soudů z jara tohoto roku, pokud bude Babiš trvat na tom, že bude premiér a bude mít současně Agrofert, mu zabrání žádat o ty nenárokové dotace. Takže bude dostávat jenom takové dotace, které má každý zemědělec na krávu a na hektar, které jdou z Evropské unie. A ty mu zase Evropská unie nemá, jak zastavit – ty nárokové dotace.

Takže vlastně z tohoto hlediska díky českým soudům z jara je Babiš méně vydíratelný vůči Evropské unii, než by třeba byl. Nemusí nechávat zajít chuť, protože na ty dotace…

Martina: Na něco dosáhne.

Daniel Kaiser: Dosáhne na ty, na které by dosáhl tak jako tak. A když se bude chtít stát premiérem, na ty nenárokové dotace stejně bude muset pravděpodobně rezignovat. Čili Evropské komisi potom odpadnou i páky, kterými by ho mohla vydírat, až bude nějaký konflikt o klimatickou politiku nebo o migrační pakt někdy v budoucnu.

A pak je tam ten argument, podle mě, který mluví ve prospěch toho, že by Babiš se trošku na zadní v Bruselu stavit mohl kvůli klimatické politice. Je to podnikatel, má Agrofert. A velká firma, která vyrábí hnojiva a takové věci, energeticky náročná, není zvědavá na to, aby tady každou chvíli při blackoutech a přebytku zelené energie vypadával proud. Čili Babiš je strukturálně… tím, že je to velkopodnikatel, musí mít zájem, aby tady byla nějaká stabilní a řekněme chytrá energetika. Čili to znamená, že by se měl stavět proti další expanzi obnovitelných zdrojů.

Martina: V tomto případě řídit stát jako firmu se může jenom vyplatit.

Daniel Kaiser: No jistě.

Muniční iniciativa jako obchodní karta: Pavel zachrání projekt výměnou za poslušnost.

Martina: Co se týká zahraniční politiky, zmínil, že hodlá učinit muniční iniciativu pro Ukrajinu transparentnější. Očekáváš nějaký razantní posun naší země ve vztahu k Ukrajině oproti tomu, jaký byl doposud? Protože už v březnu tohoto roku Andrej Babiš v Poslanecké sněmovně řekl, že řešení války na Ukrajině není v posílání zbraní, ale v diplomacii. Zatímco za tato slova ještě před dvěma lety jsme byli označeni za chcimíry a pokud možno podezíráni z nějakého úzkého vztahu k Rusku, věříš tomu, že dojde k proměně?

Daniel Kaiser: Pustě spekuluji, ale za Babišem jdu dneska, tak se na to zeptám, zatím nevím.

Martina: Právě ti diktuju ty otázky, co mu máš říct.

Daniel Kaiser: Myslím si, nebo bych tak tipoval, že až ho teď bude prezident Pavel pověřovat, nebo jmenuje premiérem, nebo pověří sestavováním vlády a potom jmenuje premiérem, ta muniční iniciativa by mohla být právě jedním z bodů, které prezident bude mít tendenci s Babišem zobchodovat. Myslím si, že prezident se bude vůči svým přátelům v zahraničí třeba chtít taky něčím vykázat, a to by mohlo být právě to, že jim řekne, že zachránil muniční iniciativu.

Čili si myslím, že karty jsou rozdané, takže ta muniční iniciativa třeba bude nějak pokračovat. Asi uberou plyn, ale asi ji nezruší. Bych tak teď tipoval. Myslím si, že změna bude hlavně rétorická.

Martina: Karty jsou rozdány tak, že nebude-li pršet, nezmoknem, podle toho, co říkáš.

Daniel Kaiser: Babiš má, že jo, není třeba zapomínat, stigma minulosti. Přesně – bývalý člen KSČ i nějak spolupracoval s ekonomickou částí StB, že jo. Tajný spolupracovník. A on má podle mě docela silnou vnitřní potřebu se z toho neustále očišťovat.

Podobně jako Petr Pavel, který to dotáhl k dokonalosti, že ten se úplně vypořádal se svými loajalitami po roce 1989. Babiš takhle daleko nejde, protože jeho hlavní zájem byl v podnikání a v obchodování, ne v politice do nedávna. Nicméně to, že jako premiér, když jel na oficiální návštěvu Spojených států, je jako první, ještě, než dorazí do Bílého domu, jede do Langley, do centrály CIA, jako na briefing. Mně to jen ukazuje nebo naznačuje, že má se svou minulostí pořád problémy, a taky se vnitřně, nebo podvědomě pořád nějak vypořádává. A to bude hrát roli i tak, bych řekl.

Green Deal vyžaduje konfrontaci, migrační pakt může počkat na lepší časy

Martina: Andrej Babiš dopředu deklaroval odmítnutí migračního paktu, co už jsem zmínila, ETS2, muniční iniciativu, ale možné je to, co jsi naznačil, že než o tom přesvědčí Evropskou unii, dozví se: „Dobře, Andreji, už jsi doma ukázal, že jsi chlapák, a teď zase běž hezky a teta Ursula ti řekne, co máš dělat“. Zejména když jsem narazila v ruském listu Komsomolská pravda…

Daniel Kaiser: Odebíráš?

Martina: To víš, že jo. Vždyť mi to přeposíláš. Že k vítězství Babiše v tomto listu napsali: „Praha se odklání od evropské agendy. Vítězství Babišova ANO ve volbách slibuje Česku pragmatickou zahraniční politiku a ochlazení vojenské pomoci Kyjevu.“ Vím, že tady na toto téma pořád preludujeme, ale myslíš si, že opravdu k tomu může dojít, že Babiš odkloní naši zemi od evropské agendy, anebo bude alespoň vykazovat silnější tendence?

Daniel Kaiser: Počkej, evropská agenda. Jestli se bavíme o evropských společných politikách, jako je právě Green Deal a migrační politika, anebo o geopolitice, což je Rusko. U těch evropských společných politik si myslím, že minimálně k poctivému pokusu odklonu dojde. Jak to dotáhnou daleko? Myslím, že česká vláda, co z toho nakonec bude, je otevřená věc.

Ale pokud nezkrachují jednání s SPD a s Motoristy, jsou to dvě menší strany, které si budou dávat velký pozor na to, aby se Bruselu moc neustupovalo. Což já vítám. Pokud by Babiš nakonec sáhl, pokud by měl tu svoji menšinovou vládu, nebo jak se teď mocně a divoce spekulovalo po volbách, kdyby to třeba úplně překvapivě udělal se STANem nebo s lidovci. Což si myslím, že je hloupost. Kdyby došel k těm dalším scénářům, ta eurokonformita by byla skokově větší ze strany české vlády.

Ale já si teď už myslím, že na rozdíl od té geopolitiky, kde Babiš má tendenci se očišťovat, on to dělá ve vztahu k Americe. To je studenoválečnické vidění. Tenkrát byla Moskva, Moskva, dneska máme Moskvu ve Washingtonu. Ale řekl bych, že na té evropské úrovni, tím, jak jezdil na evropské rady jako premiér, v sobě vypěstoval jistou zdrženlivost vůči EU nebo až euroskepticismus autenticky. To si myslím, že z těch zážitků, které tam měl, to na něm opravdu zanechalo stopy.

Říkal to o něm třeba i Viktor Orbán. Když se tady bavil v České republice s nějakými svými známými, říkal, že Andrej Babiš, kterého předtím neznal, než se začali vídat na těch evropských radách, že když si tam vzal slovo Babiš, měl takový projev kolotočáře nebo cirkusáka. Což pravděpodobně Orbán neřekl těmi slovy. Já už parafrazuji parafrázi.

Ale že to vystupování Babiše nejdřív bylo takové prapodivné, ale že ten Orbán věděl, že Babiš jednak jemu pomáhá v jeho sporech s většinou Evropské rady. A jednak že na rozdíl od Petra Fialy, jehož vystupování mohl Viktor Orbán porovnávat, protože byl na evropských radách jak s Babišem, tak s Fialou, oproti Fialovi Babiš na těch evropských radách působil jako svéprávná bytost. Z čehož já usuzuji, že on prodělal ten proces learning by doing. A stal se z něj trochu euroskeptik během dějin.

Z kupce médií a umenšovatele svobody projevu se stává její obhájce

Martina: Bude mít jeho přítomnost pozitivní vztah na stav svobody slova u nás? Pokud vím, pro Parlamentní listy se zmínil, že bude-li hnutí ANO ve vládě, zruší všechna cenzurní a svobodu omezující opatření. A teď zdůraznil, že všechny tyto dřívější sliby platí. Myslíš si, že tedy budeme méně nálepkováni za to, že si povídáme se všemi?

Daniel Kaiser: No, kéž by. Byl by to další projev toho příměru, jak se prohodí ty dvě vesnice. Když Babiš začínal, nakoupil média. V Lidových novinách, kde jsem do té doby pracoval – já jsem pak odešel, když to koupil Babiš, ale mluvil jsem s některými kolegy, kteří tam zůstali, a tam svoboda ve stylu padni komu padni už pak nebyla. Takže v těch tradičních médiích byl Babiš spíš umenšovatel svobody projevu, bych řekl.

A teď, jak se přesunulo těžiště na internet a na sociální sítě, do takových rádií, jako provozuješ ty, nejenom on, ale i někteří významnější členové hnutí ANO, třeba Radek Vondráček – a Vondráček víc než Babiš se profilují v poslední době jako zastánci svobody slova. Musíme ty sliby připomínat a vyžadovat je na nich.

Martina: Odhaduješ, že bude zrušen ten podivný paragraf o činnosti pro cizí moc?

Daniel Kaiser: Slíbili to.

Martina: Slíbili. Budeme jim věřit.

Daniel Kaiser: Slíbil to Vondráček na konferenci Společnosti pro obranu svobody projevu. To řekl velmi explicitně. To je vlastně debata, kterou jsi moderovala.

Martina: Jenom, jestli tomu věříš.

Daniel Kaiser: Ale jo.

Martina: Počkáme si.

Daniel Kaiser: Já bych tomu věřil.

Martina: Mluvil jsi o tom, jak se třeba Orbán vyjadřoval k dřívějšímu působení Andreje Babiše. Myslíš si, že se dá očekávat, že se opět budou normalizovat naše vztahy se Slovenskem, notabene s Maďarskem, a že se celkově třeba posílí nějaká spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky?

Daniel Kaiser: Stoprocentně ano.

Martina: Počkáme si. Jaké problémy může v Babišově vládě způsobit postoj SPD, které prosazuje referendum o vystoupení České republiky z Evropské unie a z NATO? A byť už teď zase předseda Okamura není tak striktní, protože Motoristé nechtějí toto referendum. Jak si myslíš, že se to nakonec vystříbří?

Daniel Kaiser: Vystříbří se to, takže žádné nebude.

Martina: Takže my jsme si rozhodli, že tam vstoupíme, a o žádném vystupování už nemáme do toho co mluvit.

Tři náboje odvahy je lepší vystřílet na Green Deal než na migraci

Daniel Kaiser: To je právě radikalismus v zahraniční politice, kterému já třeba ohledně Evropské unie taky tu a tam propadám. Když si člověk říká, že když je Green Deal, bylo by lepší tam nebýt. Že to už zašli tak daleko, že se nám to nevyplácí. Nicméně…

Martina: Neřízená migrace.

Daniel Kaiser: Ta nás neohrožuje, ale…

Martina: Zatím.

Daniel Kaiser: Třeba za 20–30 let, ale…

Martina: Máš děti.

Daniel Kaiser: No, ale já rozumím, že to není bezprostřední problém, ani problém příštích několika málo let, si myslím, jo. Akutní je bránit se klimatické a energetické politice Evropské unie.

Já si vždycky představuji, že člověk, že on… natož politik, který jede na… který se jede bavit do Bruselu na Evropskou radu, si veze s sebou jenom určitou dávku odvahy. A tu mentálně vyčerpáš a tu dávku vypotřebuješ. To je, když jsi byla dítě a přišla jsi na nějaké kolotoče nebo na nějaké pouti. Na střelnici sis koupila tři broky a střílela jsi na krepové růže. Ty broky vystřílíš. Nebo ty patrony, nebo ty diaboly.

Takhle zhruba podobně to mají dost často politici na evropských radách. Já si myslím, že když tam mají třeba ty tři broky, lepší než na migrační pakt je vystřílet to proti Green Dealu. Rozhodně dneska. Unavit se na tom a neunavovat se na migračním paktu, který nás teď bezprostředně neohrožuje. A já si myslím, že takovéto vystupování z Evropské unie, neřku-li z NATO, že to je právě ten radikalismus, který se strašně vymstil jednak STAČILO a jednak i SPD, že i eurokritičtí voliči, kterým v České republice záleží na tom, jak formuluješ otázku v průzkumech, ale i vlastně většina, nejsou kritičtí, že by chtěli přímo vystupovat. To je další faktor, proč si myslím, že se žádná referenda vypisovat nebudou.

Martina: Otázka, zda by referendum dopadlo pro či proti, je až druhotná. Možná že důležité je to, že by vůbec ta možnost byla. Miloš Zeman také opakovaně zdůrazňuje, že by byl pro referendum o vystoupení z EU a NATO, přestože by v obou případech hlasoval pro setrvání.

Wolfgang Schäuble varoval: Český dvorek se nám nesmí rozpadnout.

Daniel Kaiser: Já si myslím, že normální čeští politici v takových věcech, jako jsou ty povolenky pro domácnosti, nebo třeba směrnice o energetické náročnosti, která byla přijata a která na nás udeří za 4–5 let…

Martina: No, už od roku 2026 se budou muset stavět veřejné budovy, které budou muset splňovat…

Daniel Kaiser: V roce 2028.

Martina: V roce 2026.

Daniel Kaiser: Myslím, že 2028 veřejné budovy a soukromé domy od 2030.

Martina: To je o nějakých 16 %.

Daniel Kaiser: Každopádně je to bezprostřední věc.

Martina: Je to bezprostřední ohrožení, které bude ohrožovat domácnosti.

Daniel Kaiser: Co máme za dveřmi a skoro nikdo to neví. Je to už přijato. Jsou to, řekl bych, velmi důležité věci, kde si myslím, že česká politická reprezentace má v Bruselu jít na krev. Má jít do naprosto zásadního konfliktu, vypovědět poslušnost. U těch povolenek nám to tady ty tři téměř vládní formace slíbily, výslovně. Že půjdou do konfliktu a poteče krev.

V takovém případě, kdy finálně ta naše politická reprezentace bude takto bojovat, si myslím, že mít po ruce výhrůžku czexitem je na místě. I když to třeba nechci sám splnit, ale protože nejsme pro západní Evropu nějak super důležití, ale evropský establishment má panickou obavu z toho, že by se mu to začalo rozpadávat. Jako se mu to rozpadlo s Británií. Ale Británie je speciální případ.

Já třeba vím, že dnes již zemřelý německý politik Wolfgang Schäuble, což byla svého času dvojka v CDU po Helmutu Kohlovi a pak spolkový ministr financí a jedna z klíčových postav německé politiky, říkal svým českým protějškům už v době, kdy se schylovalo k brexitu: „Britové ať odejdou, ale vám bychom to nikdy nedovolili. Vy jste pro nás důležití jako dvorek a my si nemůžeme dovolit, aby se nám to na dvorku začalo rozkládat a rozpadat“.

Čili myslím si, že taková nějaká pohrůžka czexitem, byť by byla třeba implicitní ze strany českých politiků, by vůbec nemusela být bez účinku.

Martina: Musíme věřit, že ty tři broky nebyly už před tím vystříleny na něco jiného. Očekáváš teď po volbách ještě nějaké překvapení, že by se nám to jednoznačné vítězství ANO mohlo s někým skutečně naředit, a řeč o tom až tak nebyla? Řekl jsi, že je nesmysl, aby to byl STAN, třeba. Proč je to nesmysl?

Daniel Kaiser: Třeba se to stane, ale já jsem viděl, že už těsně před volbami a hned po volbách někteří moji kolegové začali tvrdit se suverenitou, jako by byli zasvěceni do výměny SMS mezi Andrejem Babišem a Vítem Rakušanem, že to určitě nastane. Nejsou pro to předpoklady.

Myslím si, že když se budeme bavit o STANu, a vlastně to platí i pro lidovce, kde jejich dnešní předseda Marek Výborný jako ministr zemědělství se právě naprosto striktním a přehnaným výkladem dotační politiky postaral o to, že dnes stát na Andreji Babišovi, tedy na Agrofertu, vymáhá ty dotace. Chtěl ho zničit ekonomicky, a tady ti dva lidi se – myslím Výborného a Babiše – nenávidí jen kvůli tomu, že by lidovci museli úplně vyměnit vedení. Nevím, vycákat svěcenou vodou „Palác Charitas“, aby se Babiš s nimi vůbec bavil.

Stejně padla spousta drsných slov mezi špičkami hnutí STAN, a nejen Babišem, ale i Karlem Havlíčkem. Tam podle mě na lidské stránce, na lidské úrovni je to podle mě nepředstavitelné.

Martina: Dlouhou dobu se také říkalo, že právě na té lidské úrovni je nepředstavitelná kombinace ANO a SPD.

Daniel Kaiser: A to se říkalo, protože Tomio Okamura nepodpořil Andreje Babiše v prezidentské volbě proti Petru Pavlovi. Oni se podle mě nemusí ani jeden. Oni jsou každý trochu jiný typ. Aspoň se nečastovali na veřejnosti. Nelítaly tam veřejně ze zákopu do zákopu takové urážky, jako lítaly mezi ANO a vládními stranami. Já si myslím, že politici jsou také lidé a hraje to roli.

Po alkoholické opilosti přichází kocovina, po nenávistnou kampaní by mělo přijít vystřízlivění

Martina: Danieli Kaisere, ty sleduješ neustále politiku, geopolitiku. Sleduješ, co kdo kde říká, co se kde šustne. Čteš všechny možné noviny, servery. Dospěl jsi také k tomu, co říkají mnozí lidé nejen straníci, že politika je nemocná? Anebo si to povýšili ještě třeba jako kardinál Dominik Duka, který říká, že společnost je nemocná. Díváš se na to ještě optimisticky přitom všem, co musíš číst a poslouchat?

Daniel Kaiser: Politika není nemocná v tom smyslu, že by politici byli horší lidi než my. Nemyslím. Společnost je trochu nemocná tím, čím jsme tady vyplnili třetinu našeho povídání. To je ta společenská atmosféra, která začíná být nesnesitelnější a nesnesitelnější. Teď myslím veřejnou diskusi. No ale snad se to nějak zvrtne zpátky.

Martina: Co ti dává toto doufání?

Daniel Kaiser: Protože už to došlo tak daleko, že já si vždycky představuji, že takový ten… třeba můj kamarád, kterého jsem tady použil, který rozesílal WhatsAppem před volbami výzvy. Všichni zmasírujeme své hloupější spoluobčany a přinutíme je volit vládní strany. Vždycky si představuji, že tady ti lidé něco v zápalu diskuse řeknou nebo v situaci udělají, a pak dostanou kocovinu.

Já si neumím představit, stejně jako po alkoholu nemůžeš nemít kocovinu, tak ani po takto vyhraněném, v podstatě směšném chování, když člověk není úplně vypatlaný, se mu to v té hlavě musí nějak rozležet.

Martina: Cítíš se jako novinář svobodný?

Daniel Kaiser: Ano.

Martina: To je dobře. Ať nám to vydrží. Danieli Kaisere, moc děkuji za rozhovor. Děkuji ti za to, že jsi nám dal nahlédnout na současnou politiku tvýma očima. Díky za to.

Martina: Já ještě připomenu, že můj kolega Ivan Hoffman patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem roku 89. Písničkář, novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. K žurnalistice se věnoval i po revoluci ve Svobodné Evropě nebo třeba v Českém rozhlase. Takže jeho současní kritici to mají poněkud složitější. Zejména, když získal cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřidat se k hlavnímu proudu mu později vyneslo cenu Krameriovu.

Už jsem předeslala, čemu se budeme věnovat především, a hned od začátku. Ivane, mohli jsme slyšet úpění i řev, že tyto volby změní, když ne rovnou celý svět, tak naši zemi dozajista. Už jsou za námi, slunce, měsíc i hvězdy vyšly. A my začínáme viditelně pozorovat to hemžení, které nám doposud bylo skryto, protože bylo víceméně pod povrchem. Kdo, s kým, proč, možná místy i za kolik. Těšíš se na tento velký seriál, povolební seriál, o kterém nikdo netuší, kolik bude mít dílů?

Ivan Hoffman: No, ani moc ne. Já mám takový pocit, že to, co pokaždé nastane, je, že to téma, které ze začátku je výživné a je o něm co říct, se postupně tak nějak rozžvaní, a pak už se jenom mele prázdná sláma.

Nás čeká asi docela dlouhé období právě takového čekání na to, co z toho teprve vzejde. To znamená, teď to bude taková, řekl bych, trochu nuda, než se ustaví sněmovna, než bude vyjmenovaná vláda, a pak teprve bude co ke komentování.

Volby rozhodly emoce. Antifialismus byl pětkrát silnější než antibabišismus.

Martina: Nicméně komentovat už je co, protože volby dopadly, jak dopadly. Tak co cítíš?

Ivan Hoffman: No tak my jsme se zbavili Fialy. Já řekl bych, to je obrovská úleva. Volby, řekl bych, nerozhodlo nějaké racionální rozhodování. Myslím, že rozhodovaly emoce.

No a v té rozdělené společnosti se utkal antifialismus s antibabišismem, přičemž už průzkumy ukazovaly, že ta averze na Fialu je až pětkrát silnější než averze na Babiše, což bylo zajímavé, takže bylo jasné, jak to dopadne.

Ale co se netušilo, o čem jsme nevěděli, je, že dojde k tak naprosté dominanci hnutí ANO. Řekl bych, že za to Babiš vděčí samotnému závěru kampaně, kdy ten vládní tábor a s ním i vládě nadržující média hlavního proudu se hystericky vrhly na STAČILO! a SPD.

Výsledkem té úžasné dezinformační kampaně je, že Babiše po volbách nečeká nějaké komplikované vyjednávání se silnými opozičními spojenci. Mně to přijde tak, že pražské kavárně spadly hračky do kanálu, protože přišli o takovou šanci, na kterou se zřejmě těšili, teatrálně bouřit proti spolčení ANO s extremisty, komunisty.

Já si dokonce myslím, že sympatizanti STAČILO! a SPD, kteří na poslední chvíli posílili Babiše, a to možná že o 8 %, převezli pražskou kavárnu k její velké nelibosti. A demokraté zjevně neslaví, že STAČILO! je mimo parlament a že SPD je slabá. Vlastně by si teď mohli říct, jsme my to ale pitomci, že jsme opozici sjednotili za Babišem.

Martina: No, pravdou je, že zatímco měli tendenci trošku rozbít tu opozici, tak vytvořili v podstatě Čingischána.

Ivan Hoffman: Silného vůdce, ano, určitě.

Čtyři roky nekompetentní loupeživé vlády s komickým premiérem. To nejhorší, co politiku může potkat.

Martina: Co volbám předcházelo, to víme, ale navzdory tomu, že po bitvě je každý generál, zkus se tak zamyslet nad tím, co je podle tebe ovlivnilo zásadně. A mám na mysli především ten čtyřletý vhled. Ale samozřejmě můžeme do toho zamíchat i poslední čtyři týdny.

Ivan Hoffman: No, tak z jedné strany volbám předcházely čtyři roky působení. Já to říkám po celou dobu, takže to není úplně generálství po bitvě, naprosto nekompetentní asociální a loupeživé vlády, která byla ještě navíc vedena premiérem, který byl nejen slabý a bezradný, ale nezřídka také směšný, a to je v politice to úplně nejhorší.

Z druhé strany se některé opoziční strany proti vládě vymezily tak radikálně, že to některé voliče mohlo vylekat. Mám samozřejmě na mysli hlavně tedy SPD a STAČILO!, které otevřeně, a řekl bych rozumně, požadují systémové změny, přehodnocení nevýhodných mezinárodních smluv, anebo si dovolují požadovat mír.

To je všechno pěkné, ale většinová poptávka je u nás tady po mírném pokroku v mezích zákona, i když to tedy nic neřeší, a ne po revoluci, nějakém riskantním protirežimním protestování s otevřeným koncem. Takže to byl, myslím, ten důvod, že třetina občanů usoudila, že postačí vyměnit Fialu osvědčeným Babišem. Jakkoliv SPD či STAČILO! mají určitě odvážnější program, nebojácnější lidi do těch nastávajících ekonomických a politických turbulencí.

Babišův sen o jednobarevné vládě se fakticky splnil. Teď musí plnit sliby.

Martina: A jak podle tebe bude barevný parlament poté, co jednotliví lídři a také jejich šíbři usednou k jednacím stolům?

Ivan Hoffman: Tak Andrej Babiš odjakživa sní o většinovém systému, kdy odpadá nutnost kompromisů s koaličními partnery. Tak teď se mu tento sen o jednobarevné vládě, být s podporou dvou dalších subjektů naladěných na podobnou politickou vlnu, fakticky splní.

Říkám fakticky i když, to bude samozřejmě vláda koaliční, ale ti partneři nebudou příliš, řekl bych, vystupovat proti Babišovi. Budou rádi, že jsou ve vládě, že jsou při tom, no ale tím pádem se od Babiše bude očekávat, že splní předvolební sliby, neboť mu v tom nemůže bránit opozice ani koaliční partneři.

No, a Babiš slíbil leccos, těch slibů bylo hodně. Mě namátkou napadá zrušení koncesionářských poplatků. No, ale od nové vlády se dá očekávat i změna atmosféry, třeba svobody slova, cenzury politických procesů. No, a to jsou stejně důležité věci, jako stavební řízení, emisní povolenky, nebo korupce na ministerstvu dopravy.

Martina: Takže čekáš až trumpovská gesta, že bude Andrej Babiš odhazovat, kterými odmítne migrační pakt, nebo ETS2 a podobně, anebo si myslíš, že to bude takové to naše pozvolné, tiché, plyšové?

Ivan Hoffman: No, nebude to nic revolučního. Andrej Babiš bude po volbách, když už vyhrál, samozřejmě jiný, než byl v té volební kampani. Bude postupovat samozřejmě opatrně, on má tuto image už i z byznysu. Takhle ho známe, takže já předpokládám, že ta silná rétorika postupně bude slábnout, ale nebude to Fiala. Bude to prostě profesionál, který přeci jenom bude pracovat.

STAČILO! mimo parlament je cennější než ve Sněmovně. Chytří lidé jsou na politiku škoda.

Martina: Jaký osud vlastně teď čeká opozici? Ještě přesně nevíme, kdo v ní bude, ale proto se bavme nejen o té parlamentní, ale také o té mimoparlamentní.

Ivan Hoffman: Ano, musíme je rozlišit od té parlamentní, tam je to jednoduché, tam se dá čekat, že bude překážet zdržovat, protože u vlády předvedla, že něčeho pozitivního, nějaké myšlenky, nějaké vize není schopná.

Ale pak je tu ta mimoparlamentní opozice, ve které skončilo STAČILO!, a to je, stále si myslím, hnutí velice potřebné, před kterým je velká výzva pracovat na kultivaci společnosti. Tam jsou lidé, kteří myslí, kteří přemýšlejí, co by mělo být, jak by mělo být – a ti jsou pro společnost strašně důležití.

A já jsem upřímně přesvědčen, že STAČILO! doopravdy sdružuje silné osobnosti, které budou v té mimoparlamentní opozici cennější, než by byly ve Sněmovně. Ale u mě je to tak, že já mám u chytrých lidí odjakživa pocit, že jich je na politiku škoda. Kdykoliv se mě někdo chytrý ptá, že jestli bych měl do té politiky vstoupit, tak mu říkám, proč by to proboha dělal.

Slovensko vztyčuje zeď proti progresivismu. Ústava říká, že jsou jen dvě pohlaví.

Martina: Pojďme se podívat ještě k sousedům, protože ti také konají, a slovenský parlament 26. září odhlasoval změnu ústavy, ve které nově říká, že u identity, rodiny, morálky, jazyka a školství si Slovensko vyhrazuje právo na vlastní výklad, který je nadřazený mezinárodnímu, a tedy i evropskému právu. To se muselo nad Tatrou blýskat, až to bylo vidět i v Bruselu? Jak tento sebevědomý krok čteš ty?

Ivan Hoffman: Tak vesměs jde o záležitosti, které byly ještě nedávno v Evropě tak samozřejmé, že nebyl důvod je řešit, natož uzákonit. Slovenská ústava nově deklaruje, že jsou jenom dvě pohlaví, a to muž a žena. U rodičovství se uvádí označení matka a otec. U adopcí bude na Slovensku platit, že osvojení je učené pro manžele. Výjimečně může soud povolit adopcí osaměle osobě, je-li to v nejlepším zájmu dítěte.

Dále Ústava zakazuje dohody o náhradním mateřství, anebo garantuje stejné odměňování mužů a žen. Pokud jde o školy, tak tam učivo má být přiměřené věku těch žáků, a hodiny o intimním a sexuálním chování budou jen se souhlasem zákonného zástupce. To jsou všechno samozřejmosti, ale v dnešní poblázněné Evropě to nic samozřejmého není.

Martina: Právě si říkám na adresu Slovenska: je to rebel. Říkala jsem si, kdybychom měli rok třeba 1833, kdy Královská komise v Británii zveřejnila doporučení, kdy by děti od 11 do 18 let měly být zaměstnány maximálně na 12 hodin. Případně, kdybychom vylučovali zrovna italskou právničku Lidii Poët z advokacie, první právničku. Tak to bych měla nahnáno, ale právě proč se z hlasování o naprostých samozřejmostech stala prakticky politická dramata?

Ivan Hoffman: Tak u těch zákonů nejde jen o to, co se uzákoní, ale i o to, kdo zákon předloží. No, a ústavní novelu na Slovensku předložila vláda, zjednodušeně řečeno, Robert Fico v rámci své snahy, kterou už ohlásil po volbách, vybudovat zeď proti progresivismu.

To má i politickou váhu, protože na Slovensku hlavní opoziční strana se jmenuje Progresivní. No, a protože vláda usilovala i o konzervativní hlasy z opozice, tak zapracovala do toho textu ústavní novely připomínky opozičního, konzervativního KDH a Křesťansko-demokratického hnutí.

No, a před tím hlasováním se předpokládalo, že pro novelu bude 88 hlasů, a dva budou ke schválení chybět. No, a v poslední chvíli k překvapení všech se stalo, že dva opoziční poslanci z hnutí bývalého premiéra Matoviče překvapivě ten zákon podpořili. To bylo tedy vlastně pozadí toho dramatického hlasování.

Pro slovenskou opozici je konstatování dvou pohlaví jako konec světa

Martina: Bude to znamenat nějaký politický zemětřes na Slovensku?

Ivan Hoffman: Na první pohled ne, ale vlastně ta nejsilnější opoziční strana, Progresivní Slovensko, potřebuje do budoucna koaliční partnery chce-li někdy vládnout. Ona sice o pár procent vede v preferencích, ale ne na tolik, aby mohli sestavit sami vládu.

No, a jakmile potenciální partneři podpořili Fica, a navíc prošel zákon, který je opakem toho, oč usilují ti duhoví progresivci, tak jejich šance dostat se k moci je po této zkušenosti nevelká. Jedná se o jednoznačné vítězství Smeru, neboli Fica, který je formálně stranou sociálně demokratickou. Čili levicovou, ale vůči liberálům se vymezuje jako strana národní a konzervativní.

Takže pro slovenskou opozici, kterou nespojuje společný program, ale pouze je společná averze na Roberta Fica, znamená konstatování, že jsou jen dvě pohlaví, a to muž a žena, něco jako konec světa.

Martina: Ale tento konec světa nemusí nastat jenom na Slovensku, protože my si musíme říct, jak asi zareaguje Evropská unie na to, že Slovensko jasně a ostentativně povyšuje slovenskou ústavu nad unijní práva.

Ivan Hoffman: No, tak asi to neprojde bez povšimnutí, protože právě na to jsou v EU velice citliví. Je to doopravdy drzost. No, ale slovenští progresivci mají ve zvyku žalovat na Fica v Bruselu, a to se určitě stane. Šimečka, Michal Šimečka se nepochybně pokusí Slovensko nějak poškodit.

Ale jak říkáš, vzhledem k tomu, že různé tyto nezvyklosti anebo progresivní deviace, jako je 150 pohlaví, pomalu vycházejí z módy, tak na tuto menšinovou ideologii vzniká v Evropě i v jiných zemích už averze. To znamená, Slovensko se klidně může stát pro jiné země takovým příkladem k následování, takovou vlaštovkou, že to lze udělat jinak.

Vraždu Charlieho Kirka způsobila nenávistná atmosféra. Progresivisté nabíjeli pistoli.

Martina: Tak uvidíme, co to Slovensku přinese a co to potažmo přinese ostatním evropským státům, kteří by si také rádi řekli, že jejich ústava je prostě ústavou jejich států, a není nad ní nic nadřazeno. Ale pojďme se podívat teď za hranice, protože nám odtamtud v září přicházely dramatické zprávy, zejména když 10. září byl během vystoupení na Univerzitě v Utahu zastřelen Charlie Kirk, dvaatřicetiletý americký konzervativní politický aktivista, spisovatel, mediální osobnost, Trumpův spojenec. Co podle tebe ta vražda signalizuje? Proč byl zabit?

Ivan Hoffman: Tak já myslím, začněme tím, že u nás většina lidí o Kirkovi se dověděla až po jeho smrti a kvůli jeho smrti. V USA to ale byla výrazná postava v Republikánské straně. Svědčí o tom i způsob, jak se s ním loučili jeho sympatizanti, včetně prezidenta, viceprezidenta, ministrů, významných osobností během až pětihodinové akce na stadionu pro 63 tisíc lidí v Arizoně.

Já bych řekl, že u atentátu na politiky nikdy není pachatelem samotný vrah. Ta vražda je vždy důsledkem atmosféry. Jsou to vždy zfanatizovaní političtí odpůrci, kdo nabíjí zbraň, a ten atentátník už jenom zmáčkne spoušť.

No, a ve sporu konzervativců s progresivisty, to v tomto smyslu byly právě ti progresivisté, respektive demokraté, kteří jsou těmi skutečnými viníky. To vlastně oni mají na rukou krev toho Trumpova člověka. Byli to oni, kdo zlikvidovali nenáviděného republikána.

A je to patrné i z reakcí na vraždu, kdy progresivisté anebo demokraté sice řeknou, že jsou proti zabíjení, proti vraždění politických odpůrců, ale dodají, neopomenou dodat, že si tu vraždu zavražděný svým způsobem sám zavinil. No, a to je taková obvyklá argumentace.

Abych připomenul Slovensko, o kterém jsme mluvili před chvílí, kde atentátníku Cintulovi, který se pokusil zavraždit Roberta Fica a vystřílel do něj zásobník, také nabíjeli pistolí novináři, ať už z deníku N, z deníku SME, společně s Progresivním Slovenskem anebo expremiérem Matovičem. Vždy je to tak, že to, co zabije, je nenávistná atmosféra, tak to bylo i teď v Americe.

V Americe jde vždy o peníze a o to, kdo bude u moci. Trump umí přiložit do ohně.

Martina: V historii byly doby, byly epochy, etapy, kdy se to přesně takto s názorovými oponenty řešilo. Pak jsme nějakou dobu ale sázeli spíše na diplomacii, diskuzi nebo i na hádky, ale chladná zbraň se u jednacího stolu až tak často neobjevovala. Vzpomeňme si, že když byl na Slovensku zavražděn Ján Kuciak a jeho přítelkyně, tak to byla doba, kdy se rozhostilo opravdu zdrcené ticho a kdy umlkly i sociální sítě. I ty se měly nějakou tendenci tvářit po určitou dobu pietně, a to je co říci. Ale čím to, že tady se teď obě strany chovají jako utržené ze řetězu? Co to podle tebe signalizuje?

Ivan Hoffman: Tak v Americe vždy jde o peníze. To je logické a jde o to, kdo bude u moci, kdo nad těmi penězi bude mít nějaký dozor. Tak my samozřejmě vidíme, že se vede nějaký politický spor, ale na pozadí toho sporu je vždy soupeření o vliv.

Ta vyhrocená atmosféra vlastně vyhovuje oběma stranám. Politik, když je klid, když se nic neděje, tak prostě má pocit, že jako kdyby tam ani nebyl. Oni vlastně se vyžívají ve vyhrocené atmosféře, a teď je doba, kdy na obou stranách jsou velmi silné motivy nebo silné důvody pro takovou agresi.

Na jedné straně jsou to americké trendy boje proti rasismu, za práva různých minorit, menšin, a na druhé straně je to reakce republikánů, konzervativců, za které mluví Donald Trump, který opravdu umí přiložit do ohně a olej přilít. Takže myslím, že toto asi tvoří ten důvod. Navíc Amerika je v problémech, takže tehdy vášně se ještě stupňují.

Trump hrozí propuštěním 300 tisíc státních zaměstnanců. Dolar je v ohrožení.

Martina: Máš pravdu, Amerika je v problémech a také jsi zmínil ve své předchozí odpovědi, že v Americe jde o peníze, nejen v Americe, ale peníze teď stojí mezi napětí mezi republikány a demokraty. To vzrostlo kvůli jevu, na který by Američané měli být už zvyklí. Rozpočtové provizorium není žádná velká novinka, a ve Spojených státech po tomto řešení sáhli už vícekrát. Co je tedy tentokrát jinak?

Ivan Hoffman: No, tak tentokrát se zdá, že se dohoda na rozpočtu bude hledat hůř než obvykle. Trump hrozí demokratům, že do konce roku nepropustí zhruba 300 tisíc státních zaměstnanců, což je něco jiného, než když ti státní zaměstnanci jsou pouze na neplacené dovolené, protože není schválený rozpočet, s výjimkou, dejme tomu, hasičů a některých zaměstnanců, kteří jsou doopravdy nutní pro chod států, a ti chodí do práce a pracují zadarmo.

No, a toto období může trvat týden, dva, měsíc, ale kdyby trvalo déle, tak už doopravdy to všichni pocítí, tu absenci, ten výpadek státní zprávy. No, a Donald Trump hrozí, že nejen budou na dovolené, ale že 300 tisíc zaměstnanců i propustí.

No, demokraté chtějí po republikánech schválení zdravotního příspěvku pro nelegální přistěhovalce, což je vzhledem k Trumpovu úsilí zkomplikovat migrantům život v Americe. Požadavek těžko splnitelný, nereálný, a na tom se oni teď zasekli a ukazuje se, že bude-li to provizorium trvat dlouho, tak to bude doopravdy velký problém.

Jenomže, jak vidíme, Donalda Trumpa, ten si z problémů mnoho nedělá. Je to patrné z řady jeho různých riskantních kroků a prohlášení. To znamená, ta krize doopravdy vážně hrozí. Zatím tedy na to nereagují nějak příliš, řekl bych, burzy a finančníci, ale brzy možná zareagují anebo reagovat budou.

A já bych k tomu řekl, že cokoliv se děje kolem dolaru v USA, tak to samozřejmě má na finanční trhy nějaký globální vliv. No, a americký dolar už má dnes i ve finančnictví čínskou konkurenci. Na to, s čím si v Americe demokrati s republikány zahrávají, je dolar, řekl bych, oheň.

Martina: Ten nouzový režim kvůli sporům o rozpočet byl v Americe už 22krát. Našla jsem, že dosud nejdelší státní shutdown skončil až po 22 dnech, a to v lednu 1996 za úřadování Billa Clintona, kdy kvůli sporu prezidenta s Kongresem o rozpočtu muselo tehdy zůstat nuceně doma zhruba 780 tisíc státních zaměstnanců. Amerika je samozřejmě za oceánem, ale to jsou věci, které se pak vždycky nějakým způsobem promítnou i do našich životů. Tak uvidíme, co nám to přinese tentokrát.

Ivan Hoffman: Uvidíme.

Generálové musí být hladce oholení a fit. Konec wokeismu v armádě.

Martina: Taky by mě zajímalo, co nám přivede tentokrát to, že se Donald Trump postaral o rozruch i v armádě. Na jeho pověstném koberečku tentokrát přešlapovali generálové. Jak si vnímal tady tento jeho poměrně razantní krok?

Ivan Hoffman: Tak všichni si všímali, že generálové, kteří přišli na tu základnu, rozkazem museli z různých koutů světa, se tam sešli, takže netleskali, že mlčeli, a komentátoři to různě rozebírali, co to je. Jestli je to nějaký vzdor nebo tak, ale nakonec se většinou shodli v tom, že to byl projev disciplíny. Ten voják prostě přijde a poslouchá, naslouchá politikům, on slouží Americe a není tam o to, aby fandil jedné nebo druhé straně, takže nakonec to mlčení prý bylo výrazem ne šoku, ale disciplíny.

Ale já přesto bych řekl, že se něco asi dělo. Za vlády demokratů se v Americe dostalo skutečně do popředí téma menšin, jejich pronásledování, jejich práv nebo jejich zvýhodňování, no a řešilo se postavení Afroameričanů, nerovného postavení žen, postavení sexuálních menšin, no a ta hnutí za práva menšin se prosazovala doopravdy všude a neobešla ani armádu.

A ten takzvaný wokeismus, otevřenost se s nástupem konzervativních republikánů přestává v armádě trpět. A když teď šéf Pentagonu společně s prezidentem Trumpem zavolali na tu vojenskou základnu ve Virginii na tisíc generálů a admirálů, tak bylo to proto, aby jim důrazně sdělili, že s přihlížením k nějaké rasové anebo genderové rovnosti je prostě konec.

No, a oni disciplinovaně mlčeli, zatímco ministr jim vyčinil, že je naprosto nepřijatelné vidět tlusté generály a admirály v chodbách Pentagonu a na velitelských postech po celé zemi i ve světě. A ještě to dorazil tím, že říká, že to vypadá hrozně.

Martina: Musím říct, že když šéf Pentagonu Pete Hedgseth sdělil, že zavádí právě deset nových směrnic, které se týkají fyzické zdatnosti. To, co ty jsi už zmínil, že by neměli mít nadváhu, že každý voják musí být hladce oholen, nehrozí, že se mu ti vojáci, kteří, nadneseně řečeno, místy vypadají jako vojín Klinger v MASH, že se mu začnou bouřit?

Ivan Hoffman: Tak nic se nemá přehánět. A já bych řekl, že pokud se kvůli nárokům na fyzickou zdatnost budou propouštět z armády generálové, tak z toho může být více škody než užitku. Protože pokud jde o snahu nějak redukovat počet generálu, protože jich je zbytečně moc, tak pak by určitě kritériem neměla být schopnost zvednout činku, anebo zaběhnout nějaký časový limit.

Ten generál prostě v pokročilejším věku má taky nějaké velitelské zkušenosti, má nějaké strategické myšlení a je důležitější asi jeho mozek než jeho svaly. Ale Trumpovi do hlavy skutečně nikdo nevidí. Možná budou velitele brzy postradatelní, neboť i jejich práci zastane nějaká umělá inteligence. Což bych ale k tomu řekl, že to je podobné jako wokeismus. Jenom se to ještě neříká.

Martina: Mě ještě zaujalo to, že už nyní nařídil šéf Pentagonu zredukovat počet čtyřhvězdičkových generálu o 20 %. Přičemž v amerických ozbrojených silách slouží 800 důstojníků s generálskou hodností. A já jsem našla, že u nás je to 406. To je takové proporční, viď?

Ivan Hoffman: Tak uvidíme, jestli i u nás budou muset být generálové hladce oholeni.

Martina: Hladce oholení, hodně dobře běhat a hlavně, aby jich bylo míň, viď?

Ivan Hoffman: Jasně, jasně.

V Londýně stovky tisíc lidí demonstrovaly proti migraci. Britové ztrácí důvěru v systém.

Martina: Vraťme se zpátky za evropské hranice. V kampani před volbami se vytvářela poměrně intenzivně atmosféra strachu u nás. Vládnoucí strana tím samozřejmě se snažila udržet u moci mimo jiné i strašením, že nás opozice zavleče na Východ. Otázkou dne ovšem je, co nám hrozí ze Západu. V tomto případě bylo i září dost neklidné. V Londýně proběhla masová demonstrace za svobodu projevu a proti legální migraci. A my se místo o podstatě a kořenech tohoto protestu bavíme a přeme, jestli tam bylo 150 nebo 160 tisíc lidí. Co pro tebe znamenala tato demonstrace?

Ivan Hoffman: Tak máš pravdu, ten oficiální odhad byl 150 tisíc, a na druhé straně Tomi Robinson, který to zorganizoval, tvrdí, že se mu podařilo shromáždit až 3 miliony demonstrantů. To je asi nesmysl, to druhé číslo, ale to první taky. Nezávislé odhady hovoří realisticky o 300 tisících až půl milionu.

Ono nějaké představy o tom počtu si můžeme udělat porovnáním sroceními lidu, které v Londýně nastávají, když má královna narozeniny anebo pohřeb, anebo svatbu, když má princezna Diana. Tehdy vědí, kolik tam je lidí a umějí to porovnat.

Já bych řekl, že z těch záběrů shora na ten dav proudící Londýnem je především zřejmé, že Angličanům doopravdy vadí, co se v jejich zemi děje. Politici, zdá se, mají větší strach z těch imigrantů, kteří jim přerostli přes hlavu, než Angličanů, které stíhají za to, že jim vadí rostoucí kriminalita a ukazují prstem na její pachatele.

Ta nespokojenost se živí i s ekonomickou situací, kdy se stále více lidí propadá do chudoby. Takovým jasným důkazem, že se něco v Británii děje, je ztráta důvěry v politický systém. Ten byl po léta založen na střídání konzervativců a labouristů. Nikdo třetí prakticky neměl ve volbách šanci.

No, a dnes dokladem té frustrace je růst podpory strany Nigela Farage, Reform UK, která už má preference 30 až 35 %, a to už je doopravdy znamení velké nelibosti s těmi dvěmi dosud vládnoucími stranami.

Francie je zadlužená a Macron bez vize. Sladká země kolonií je pryč.

Martina: To, že si přejeme jít na Západ, je pochopitelné už dlouho. Minimálně od 60. let. Ale otázka je, aby bylo kam, protože ani Francie, sladká Francie už není to, co bývala. Těžko tam můžeme očekávat popletu četníka v Sain-Tropez, Belmondo ani coby policajt ani coby rošťák neměl moc šancí ustlat si v Boloňském lesíku. A tak i Francie zažila obrovské protesty. Co si myslíš, že přijde z této země k nám?

Ivan Hoffman: Tak máš pravdu. Stály vlny. Metra, zavřené byly nemocnice. Stávkovali studenti. V ulicích sta tisíce demonstrantů a terčem té nevole byl zejména prezident Emmanuel Marcon, někdejší miláček levicových progresivistů.

Je potřeba k tomu říci: Macron během necelého roku instaloval do funkce už třetího premiéra. Všichni tři podali demisi, aniž by měl nějakou ucelenou představu, jak řešit problémy země. Důvodem je výsledek posledních voleb, kdy dvě vítězné strany anebo dvě vítězné strany v parlamentu jsou pro Macrona nepřijatelné, a tak stále hledá někoho mimo ně, který by byl schopen vládnout. Ale to prostě nejde.

Francie je dramaticky zadlužená. Lidem se nechce absolvovat dramatické reformy kvůli něčemu, co nezavinili. Důsledkem toho je, že už dnes mezinárodní ratingové agentury snižují Francii v hodnocení. Podle společnosti Fitch dává rating dokonce na nižší úroveň, než máme my.

Jednou z takových příčin, kterou se uvádí, příčin ekonomické krize jsou právě liberálové, jako je Macron, kteří tlačili na liberalizaci veřejného sektoru. Cíleně vyváděli průmysl mimo Francii. Opakovaně přesvědčovali své občany, že najít si práci může přece každý. Každý si může udělat nějaký start up a začali ničit ten existující systém péče o starší generace.

To samozřejmě je problém, protože právě ten systém zaručoval francouzským důchodcům, že jsou v Evropě nejzdravější, občansky nejaktivnější, žijí nejdéle. Prostě ten systém měl své klady, a liberálové ho zlikvidovali.

Tak problém Francie bude dále v tom, že podobně jako v Británii a Německu nezvládli migraci. S tím je spojena kriminalita, islamizace. Francie navíc patří k zemím, které bohatly z kolonií a nikdy se nenaučily žít pouze za své. Tak teď, když ztrácí zbytky vlivu v Africe a současně doplácí s celou Evropou na politiku v Bruselu, tak to doopravdy s Francií vypadá bledě. Ta sladká Francie, o které si mluvila, ta je doopravdy pryč. Dokonce někteří soudí, že už jsme Francii ztratili.

Německo je v krizi a připraveno válčit. Stává se z něj znovu nebezpečný soused.

Martina: Kde je tvá čapka, Marianno? Když už jsme se rozhodli nenechat na nikom nit suchou, tak se podíváme ještě na Německo, za jehož spolkovou zemi jsem svým způsobem považováni. Tedy kromě těch platů a dobré nutelly a spousty dalších německých samozřejmostí, které u nás ještě dlouho samozřejmostmi nebudou. Podle aktuálního průzkumu by AfD vyhrála volby do Spolkového sněmu, ale zdá se, že stejně tak blízko jsou také k tomu, aby byli jako strana zakázáni. Řekni mi: Má se cenu dál bavit o procentech? Má to smysl? Kam to vede?

Ivan Hoffman: Tak ano. Smysl to má. Vypovídá to o atmosféře v té zemi. Německý tisk nás teď velice řeší, jestli jsme dobře volili, anebo ne. A tak když už si nás oni všímají, tak asi je logické abychom si i my všímali, co se u nich děje. A já bych řekl, že sledovat Německo je nezbytné. Je to tradiční, řeknu, i nebezpečný soused.

Z těch nových informací jsou asi nejdůležitější dvě. A ty spolu souvisí. Tou první jsou čísla signalizující krizi. Je to míra nezaměstnanosti, která dosáhla v září 6,3 %. Vysoká. HDP klesá už třetí rok v řadě a tam je potřeba říci, že na rozdíl od Německa jinde hospodářství roste. Eurozóna o 0,8 %, USA o 1,3 a Čína o 4 % roste HDP navzdory obchodní válce se Spojenými státy. Tak to je jedna věc.

Druhá. V září citoval německý magazín Der Spiegel průzkum veřejného mínění, podle kterého 64 % Němců přeje zvýšení výdajů na obranu. 80 % Němců má pozitivní vztah k armádě a roste ochota válčit. Ta je na 50 % a ve všech věkových skupinách nachází širokou podporu zavedení nové formy základní vojenské služby.

Já bych řekl, že toto jsou Němci, jak je z historie známe. Nebezpeční, militarističtí, rozpínaví. Je dobré si jich všímat, protože to je doopravdy nebezpečný soused.

Martina: Tak když už nic nemůžeme dělat, tak aspoň si jich budeme všímat.

Ivan Hoffman: Tak, jako oni nás. Ano. Recipročně.

Los Lojza a česká pohostinnost. Možná jsme předobří.

Martina: Abychom neskončili takto ponuře a svým způsobem lehce bezmocně, tak pojďme si zase dát zvířátko na konec, jak je to ostatně už naše oblíbená kratochvíle, Ivane. Zdá se, že příslovečná česká pohostinnost a otevřené dveře přilákaly z Polska losa evropského. Ostatně ani se mu nedivím, když to evropské má už v názvu. Máme Schengen, tak co by se nevydal třeba na Slovácko? Náš poutník na cestě Polsko – Zlínsko – severní Morava dostal dokonce pěkné české jméno Lojza. Sledoval jsi, Ivane jeho pouť?

Ivan Hoffman: To se nedalo nesledovat, protože z nouze o dobré zprávy byl tento los sledován vlastně všude a má velké sympatie a kolem toho, jak se k nám dostal, se dokonce vedla docela vážná diskuze. Jak byl uspán, přenesen, nešel po svých. Což je trošku chyba, no. Mělo se to nechat na něm. Má svůj vlastní rozum, ale stalo se.

Martina: V každém případě pak ať si někdo stěžuje, že se k migrantům chováme nevhodně, viď?

Ivan Hoffman: My se k nim chováme vhodně a řekl bych, že to je takový velký domácí mazlíček, kterému se dostává dobrého zacházení, a já bych k tomu jenom poznamenal, že nedávno se objevila taková zpráva, že ještě nikdy se nestalo, že by kvůli nějaké krizi lidé začali šetřit na krmivu pro domácí mazlíčky. A údajně prý teď se to děje.

Přišel na to nějaký výrobce krmiv, kterému klesla poptávka po prémiových krmivech v Německu. Němci začali šetřit na domácích mazlíčcích. Tehdy my přicházíme a nemáme problém se dobře postarat o velkého domácího mazlíčka losa.

Martina: Jestli mi nejsme předobří, viď?

Ivan Hoffman: Jsme. Určitě.

Martina: Musíme se podívat pravdě do očí, jakkoliv je příjemná.

Ivan Hoffman: Dobře.

Martina: Ivane, moc ti děkuji za ohlédnutí za měsícem září a také kousíčkem října a budu se na tebe těšit zase na začátku listopadu, kdy se společně podíváme jaké, určitě dobré zprávy nám přinese říjen. Děkuji ti moc za toto setkání a děkuji ti za tvé postřehy, které jsou jedinečné.

Ivan Hoffman: Také zdravím tebe i naše posluchače.

Daniel Kaiser: Ahoj, děkuji za pozvání.

Martina Kociánová: Já ještě připomenu, že třeba za knihu „Prezident“ jsi byl nominovaný na Knihu roku Lidových novin. To jenom, abychom tě znali úplně. Řekni mi, jak jsi vnímal volby ty? Byly to skutečně pro tebe také přelomové, historické volby, které zásadně určí budoucí směřování naší země a osudy České republiky?

Daniel Kaiser: Neřekl bych, že byly až takhle fatálně osudové, ale byly důležité. Pro mě nikoli v tom, jestli povládne Andrej Babiš, nebo jaký bude Babiš, ale zajímaly mě kvůli dlouhodobějšímu vývoji české pravice, která tehdy, které nominálně ještě vládla, byla v tak hrozném stavu, že to nějak akutně potřebovala na JIPku. Tam teď byla poslána. A bude zajímavé, jestli – teď mluvím samozřejmě jenom o ODS, protože KDU-ČSL a TOP 09 jsou malé strany a ani bych je moc za nějakou normální pravici nepovažoval – ale bude zajímavé, jestli se česká pravice, jestli se ODS dokáže vzpamatovat, nebo jestli nastoupí britský model, že Konzervativní strana byla tak dlouho ve středu a nalevo, že tam najednou vyrostla zprava strana Nigela Farage, což by v našem případě Motoristé. No, a tak tohle bude hrozně zajímavá podívaná.

Česká pravice po volbách: dýchání z posledního

Martina Kociánová: Když jsi řekl, že potřebovala na JIPku, tak se mi právě vybavila taková ta scéna vždycky z těch seriálů, kdy dají tomu pacientovi na srdce jeden vodič a křičí „ustupte“ – a teď se ozve rána, jak se ho snaží nahodit. Máš pocit, že naši pravici jde nahodit? Ustupte, my ji rozdýcháme?

Daniel Kaiser: No, bude to mít těžké s tím rozdýcháváním z toho důvodu, že… zase já to budu pořád zužovat na ODS. Už když se podíváme na její poslanecký klub, ten nový, který se scvrkl, historicky mají 27 poslanců, což podle mě za dobu trvání České republiky takhle blbě na tom nebyli. Ale ještě navíc z těch poslanců je, bych řekl, hodně takových do nedávna „Fialových loajalistů“, lidí, kteří ten kurz koalice Spolu nesli a ani nehlesli. A někteří takové zajímaví jedinci, kteří i v tom minulém klubu ještě byli, mě vždycky napadá Václav Král, to je ekonom a poslanec z Českých Budějovic, tak ti už tam bohužel ani nejsou. Čili předpoklady pro nějakou obrodu té strany zevnitř, bezprostředně po těch volbách vlastně ani nevidím.

Martina Kociánová: Ty, když se mluví o konzervativní straně, o pravici, tak říkáš pořád ODS. Zdá se, že je to zažrané. Ano, máme ji tady vlastně celý svůj dospělý život, dá se říci. Protože nám oběma bylo v roce 1989 osmnáct. Takže celý svůj dospělý život jsme tady měli ODS jako prototyp konzervativní strany. Když jsem minulý týden dělala rozhovor s Václavem Klausem, tak ten už si to tedy dávno nemyslí. A dokonce i o Motoristech, které jaksi podporuje, se vyjádřil, že od nich čekal víc. Tak řekni mi, myslíš si, že tady je ještě prostor a nutnost pro nějakou ještě úplně novou pravicovou stranu?

Daniel Kaiser: Jako ještě i mimo ty Motoristy?

Martina Kociánová: No, když jsi tady vzpomínal britský model?

Daniel Kaiser: No, tak Motoristi jsou ten Farage. To je jako kdyby ještě napravo od Farage ve straně Reform nebo Reforma vznikla další nějaká ultra reforma. Já si myslím, že na to vůbec zatím ani není čas. Ti Motoristi jsou v batolecím stádiu nebo v kojeneckém stádiu, uvidíme, co z nich bude. A Václav Klaus je samozřejmě super kritický kromě sebe ke každému. To ani Petr Macinka, byť to je jeho velmi blízký spolupracovník, nemohl asi čekat nic jiného.

Andrej Babiš vyhrál o parník kvůli tristní ekonomické situaci

Martina Kociánová: Na druhou stranu musím říct, že ač nerada, tak musím přiznat přes své dřívější výhrady k Václavu Klausovi, na jeho slova už došlo tolikrát, že to nelze brát na lehkou váhu. Podívejme se na výsledek voleb u nás. V zahraničí se ještě také probrouzdáme. Hnutí ANO vyhrálo o parník oproti dosavadní vládní koalici. Máš vysvětlení, proč tak přesvědčivé vítězství pro jednu stranu?

Daniel Kaiser: To vysvětlení je tak triviální, já se ho stydím tady vyslovovat. Je to ekonomická situace, které Fialova vláda moc nepomohla. Spíš ji hlavně svým nevysvětlitelně váhavým chováním za energetické krize v roce 2022 mocně přifoukla. Myslím inflaci a ceny energií, které pak se promítly do všeho dalšího. Jsme vlastně téměř jediná země OECD, kde je reálná kupní síla pod úrovní roku 2019 a roku 2021. Nebo pod úrovní doby, kdy udeřil covid.

Bylo také naprosto bizarní, že ta dosavadní česká vládní koalice dělala kampaň na odstrašujících příkladech Slovenska a Maďarska. V Maďarsku za tu dobu životní úroveň nebo reálná kupní síla vzrostla, teď nevím, jestli o 30 nebo 40 procent. Nebo možná víc než 40, ale masivně. I kdyby o 10, tak prostě zatímco u nás je pořád asi 2 % nebo 3 % pod tím rokem 2019, tak tam docela citelně vyskočila. A to se ještě snoubí ten pocit, který se lidem nedá vymluvit nějakou sebepovedenější kampaní, tak se snoubí s pocitem toho, že nám vládli diletanti, což taky na spoustě příběhů by se dalo docela hezky zobrazit.

Martina Kociánová: To, co ty říkáš, by mi dávalo zcela logiku, kdyby ve výsledku koalice Spolu nedosáhla paradoxně lepšího výsledku než v roce 2021. Řekni, co tedy mohlo na této koalici, která nás ekonomicky, diplomaticky a sociálně dostala tam, kde nás dostala – co mohlo ještě tak zapůsobit na voliče, že přesto šli a řekli si: „Stejně budu klidnější, když to tam celé dostaneme“?

Daniel Kaiser: Drobné upřesnění. Ty jsi myslela asi celý vládní tábor. Ne koalice Spolu, protože koalice Spolu si pohoršila, byť málo…

Martina Kociánová: Ano, já jsem myslela plus STAN.

Daniel Kaiser: A Piráti se musí odpočítávat, a to mají opravdu skoro úplně stejně jako v tom roce 2021. Těch dnes pět stran. No, já bych si taky myslel, že koalice Spolu dopadne hůř. Nikoliv 23 %, ale pod 20 %. A tam si musíme přiznat hořkou pravdu, že kampaň vedená koalicí Spolu, jak oni hrozně vyhajpovali popis situace v České republice, že to je souboj mezi demokraty a pomalu Hitlerem a Stalinem dohromady a lid se rozhoduje o tom, jestli zůstaneme na Západě, nebo půjdeme na Východ, takže tady ta kampaň do nějaké míry zabrala.

Takže vlastně z toho úplně krátkodobého hlediska byla úspěšná. Podle mě ten úspěch těch několik málo procent bylo dosaženo za hrozně vysokou cenu. Jako jednak pro ODS-ku jsme o tom mluvili, ale jak se uvnitř koalice Spolu přesunuly mocenské poměry ve prospěch těch pidistran. Ale podle mě to ohromně zatížilo i veřejnou atmosféru v zemi, kdy z toho, co říkal Petr Fiala ještě ve čtvrtek, minulý čtvrtek, tak to je čtyři dny nebo pět dnů…

Martina Kociánová: Vlastně den před volbami.

Kampaň Spolu rozdmýchávala třídní nenávist a zatížila veřejnou atmosféru

Daniel Kaiser: Tak z toho vyplývá, že teď povládnou fašisti, nacisti, populisti, extrémisté a že premiérem bude člověk, kterému zavolá Vladimir Putin a nový premiér na to konto nás vyvede z Evropy a ze Západu. Říkat něco takového, co říkala koalice Spolu – ta hlavně jela víc než STAN nebo Piráti – tak říkat něco takového je tak neuvěřitelná nezodpovědnost. Já vůbec nechápu, jak to může říkat někdo, kdo ví, že po třetím a čtvrtém říjnu přijde pátý říjen, šestý říjen, sedmý říjen, budeme dál žít. Petru Fialovi je, já nevím, není mu ještě 60, takže tady bude s námi ještě 20, 30 let. To se po zbytek života nechá vláčet s tím hrozně nepříjemným pocitem, jak to tady úplně nesmyslně vyhajpoval?

Martina Kociánová: Já jsem přemýšlela ještě nad jinou věcí. Jak je možné, že našim spoluobčanům tolik věcí nevadí. Vezměme v úvahu opravdu velké kauzy, které provázely volební období koalice Spolu, a to Dozimetr, Nemesis, bitcoiny, polní kuchyně, korupce. A to všechno tak nějak proplulo, a my si zalamujeme ruce a říkáme si: „Co jsme si, to jsme si. Máme se hůř, ale to je markantní, že tím pádem jdeme správným směrem.“ A vlastně jako by se dalo prominout a přehlídnout úplně cokoliv. Když teď budu chtít být patetická, my jsme tuhle seděli ve Slávii a říkali jsme: „Myslíte, že kdyby tady třeba svačili miminko, tak by ani to těm lidem nevadilo?“

Daniel Kaiser: A svačil by ho tam kdo?

Martina Kociánová: No někdo z vládní koalice. To je myšlenka.

Daniel Kaiser: Já nevím, já si myslím, že už několik let, nejpozději od – pro mě – nejpozději od covidu, je třeba nahlédnout docela překvapivou věc nebo paradoxní věc, že ty takzvané jakoby elitnější části společnosti, nebo ty vzdělanější, i ty lidi, kterým se vede líp a jsou to – nevím, jestli přímo ještě – nositelé transformace z 90. let, kdy oni historicky měli pravdu. Já jsem se ke stejnému táboru taky nějak počítal. Takže jestli ještě oni, nebo zbytky jich, nebo jejich děti, dneska většinou jsou ti, kteří tu pravdu nemají. A v těch úplně zásadních tématech ji, myslím, často nemají proti těm, kterým říkají dezoláti a nevzdělaní lidi. To od toho covidu je jasně vidět.

A jestli jsem proto předeslal, když jsem mluvil o kampani Spolu, že byla vlastně bohužel úspěšná, tak to slovo „bohužel“ mělo znamenat to, že se ukazuje, že jejich cílová skupina slyší na každou blbost. To mě úplně šokuje, protože já to vidím i na svých některých přátelích, kteří těsně teď před volbami rozesílali na WhatsAppových skupinách takové apely: „Blíží se repríza roku 1946. Když si okamžitě nezmasakrujete argumenty svoje babičky a dědečky, nebo svoje rodiče – v našem případě nám je 50 a něco, takže už ne babička a dědeček, ale naši rodiče – anebo jiné lidi, kteří to tak neprohlédli jako my, tak prostě končíme, a končí svoboda.“ Dělají si srandu?

Hysterie nebo strach? Proč se vzdělaní lidé potřebují vyvyšovat nad ostatní.

Martina Kociánová: Jak si tady tento fanatismus, hysterii nebo opravdu obyčejný úporný lidský strach u lidí, kteří jsou třeba vzdělaní, navíc už mají leccos za sebou, jak si to vykládáš? Kde se to narodilo? To přece takoví „bojánci“ jsme nebývali.

Daniel Kaiser: Bojánci?

Martina Kociánová: Bojánek, to je takové hezké slovo od slova bát se.

Daniel Kaiser: Jako srab, jo?

Martina Kociánová: Měla jsem to právě… To můžeš říct ty, já ne.

Daniel Kaiser: Já nevím, tak jednak je tam… To už psychologizujeme. To si můžeme dovolit, když nemluvíme o někomم konkrétně, protože do hlavy nikomu nevidíme, ale u nějakého většího čísla lidí se to asi takhle generalizovat dá. Určitě bych tušil – a to je zase tak jako triviální vysvětlení, ale musím to říct – potřebuji patřit k něčemu lepšímu. Vyvyšovat se nad ostatní. On to hodně jel Petr Fiala v posledních dnech kampaně, kdy to mi vždycky šla úplně spodní čelist dolů, když jsem se díval na jeho třeba twitterový účet, a ti jeho marketéři tam sázeli jedno videjko za druhým, jak vždycky na některém z těch mítinků, kam se Petr Fiala chodil statečně vystavovat veřejnosti. Člověk, který předtím nám čtyři roky… „Bojánek“ nedal nám rozhovor, tak najednou si hraje na „drsnýho chlápka“, který se nebojí příboje hněvu dezolátů.

Martina Kociánová: Promiň, on vám nedal rozhovor?

Petr Fiala čtyři roky nedával rozhovory, a pak rozdmýchal třídní nenávist

Daniel Kaiser: Ne, žádali jsme ho mnohokrát, a nedal. Jeho tiskový mluvčí se mi svého času… On to neříkal mně, ale říkal to jednomu člověku z redakce, kterého potkal den potom, co já jsem požádal o rozhovor. Říkal, že to je taková drzost, že si tím nebude kazit víkend a že mu to snad ani radši neřekne. Nic… A Petr Fiala… Jeho tým natáčel rozhovory. Vždycky tam přišla většinou stará, dezorientovaná důchodkyně, která mu něco vyčítala. Asi byla lehce v ajfru. Měla taky asi nervy a říkala mu: „Vy že jste pokazili v Československu to a to.“ A on ji triumfálně upozornil, že už není Československo. A ona v Československu furt jela dál. A teď tam nějaká mladá kádrová posila koalice Spolu tu paní taky upozornila, že už není Československo. A Petr Fiala se otočí vítězoslavně do kamery a řekne: „Tak paní vidíte, i mladí lidé vám to říkají, a vy si furt nedáte říct.“

Takových videí tam měl celou řadu, které podle mě měly v podstatě rozfoukávat třídní nenávist těch lepších vůči těm horším. Třeba tady ta paní, která si spletla Československo, nevypadala jako nějaká dezolátka vnějškově.

Martina Kociánová: Ano, ano. Měla zuby.

Daniel Kaiser: Měla zuby a byla úplně normálně oblečená, vypadala inteligentně. Ale těch videí tam bylo víc. Byla to zásadně videa nebo klipy, na kterých takoví poloalkoholici útočí na dobře oblečeného premiéra. Myslím si, že to byla jasná strategie.

Martina Kociánová: A do značné míry zafungovala?

Daniel Kaiser: Do nějaké míry. Pomohla jim, ale zas jim to nevyhrála. Kdyby dostali 28 % a poskládali vládu na tom půdorysu současné koalice, tak by se nad tím asi ještě dalo zamhouřit oko a říct: „Jako kluci profesionálně jste to zvládli dobře, sice za ohromných nákladů pro ten společenský vývoj nebo pro společenskou atmosféru, ale OK, politika…“

Martina Kociánová: Budeme na to doplácet všichni, ale nedá se vám…

Daniel Kaiser: Ale jim se to ani nepovedlo. Čili oni tady otrávili atmosféru a nic z toho ani z jejich pohledu není.

Motoristé jsou dílčím vítězem voleb. Svědčí o politickém umu Petra Macinky.

Martina Kociánová: Jak už jsme řekli na začátku, o parník vyhrálo hnutí ANO. Ale koho by si ty označil za, řekněme, dílčího vítěze těchto voleb?

Daniel Kaiser: Samozřejmě Motoristy. Už jsme o nich mluvili a ta strana zažívala na jaře útok… Byla vzatá do kleští ze dvou stran, z jedné strany jí všichni předpovídali a bylo to takové přání, které se má vyplnit. To proroctví, které se má s tím, že se vyřkne, už vyplnit, že se nedostanou do parlamentu. Že to je vlastně jako efemérní partička, na kterou není třeba brát zřetel. A současně se proti Filipu Turkovi hlavně vynakládalo hromadné množství energie ho skandalizovat a znemožnit. Čili na tom bylo vidět, že tam evidentně něco nehraje na té kampani. Že buď platí to, nebo ono.

A to, že se tady přes to dokázali přemostit, svědčí o – musím říct – politickém umu nebo strategickém myšlení jejich předsedy Petra Macinky. Člověk může mít proti němu různé výhrady. Myslím, že kdyby byl třeba ještě mluvčím prezidenta Klause, nebo potom už exprezidenta Václava Klause, tak byl tak často bojovný a takový jako zlostný, že to nebylo rolí mluvčího. Byl takový moc agilní. Ale evidentně se v té politice asi našel. Tak Motoristé jsou podle mě jasný vítěz. A zase teď nikoliv z pohledu toho, kdo bude mít hlavní slovo ve vládě příští čtyři roky, ale to, co jsem předestřel úplně na začátku, se povede souboj o povahu české pravice na 10 let dopředu, a tam Motoristé budou mít podle mě slovo.

Martina Kociánová: Zdá se, že před těmito letošními volbami se průzkumy příliš nepovedly, protože i zmínění Motoristé – původně průzkumy jim věštily… byly mnohem větší než 5% výsledek. Pak zase pod 5 %. Bylo to v podstatě od okamžiku, že by se nedostali do sněmovny, až pod, já nevím, snad 11 %. Zabodovali nakonec Motoristé na úkor SPD, která také v předvolebních průzkumech měla zřetelně vyšší procenta, než nakonec dostala?

Daniel Kaiser: To nevím, to mi řekni ty. Já si myslím, že typický volič Motoristů je člověk, který před lety volil ODS. I když znám některé lidi, kteří volili ODS, a volí SPD, tak si myslím, že tady ta dezerce od ODS k SPD nebyla častá. Takže bych si skoro myslel, že to spíš byli třeba nevoliči. Ti, kteří teď volí Motoristy, tak jsou to lidé, kteří třeba už nějakou dobu ODS nevolili, a teď se nějak aktivovali a začali zase volit, a volili už někoho jiného.

Martina Kociánová: A v určitém okamžiku se asi všichni vystrašili a řekli hlavně, ať ten hlas nepropadne, a šli to hodit ANO.

Daniel Kaiser: Jako z potenciálních voličů Motoristů.

Martina Kociánová: Myslím, že Motoristů i SPD.

Daniel Kaiser: SPD určitě.

Propad hnutí Stačilo bylo největší překvapení voleb

Martina Kociánová: Co asi bylo jedním z největších překvapení, byl propad hnutí Stačilo. Překvapilo to tebe, že se nedostali?

Daniel Kaiser: Naprosto. To bylo pro mě největší překvapení těch voleb. A tam se taky ty průzkumy nesmírně sekly, že jo?

Martina Kociánová: Téměř řádově.

Daniel Kaiser: Ale zase to svědčí ve prospěch průzkumníků, protože jim podsouvám, určitě my oba, tendenci lib-dem. Že co je levicově liberální, tak nadsazujeme. A co jakkoliv vybočuje, tak uměle stlačujeme preference. A tím spíš přifoukávali ty preference.

Martina Kociánová: No právě, to mohla být jenom druhá strategie. Říct, že Stačilo dostane 11 %, aby se lidé vyděsili a radši jim to nehodili vůbec. I to může být strategie.

Daniel Kaiser: Takhle, myslím, že zase takhle zkažení ti demoskopové nejsou. Já bych řekl, že… A člověk je chytrý po bitvě. Ale že Danielu Sterzikovi, blogerovi známému jako Vidlák, předsedovi Stačilo, že se mu vymstily hrozně dvě věci. Nebo v zásadě obě ty věci, nebo věci, co se mu vymstily, mají společného jmenovatele. A to je… On se stal obětí svého talentu. Že to je nesmírně talentovaný pisatel. Já nevím, jestli čteš někdy jeho…

Martina Kociánová: Vidlákovy?

Daniel Kaiser: Posty na Facebooku nebo tak. My to prostě… Byť s tím člověk nemusel politicky souhlasit, ale je to četba, která ti přináší potěšení jako čtenáři. Je to vtipné, má tam postřehy zajímavé.

Martina Kociánová: Trefné, a je nesmírně pracovitý.

Daniel Kaiser: Je nesmírně pracovitý. Byť často politicky šel úplně jinam, než bych třeba… Voliče to neoslovilo někdy ani na půl vteřiny. Ale je fakt velmi… A je i výřečný. Nejenom když píše, tak když mluví, je prostě zábavné ho poslouchat nebo s ním mluvit. A on na to trošku, na tu výřečnost dojel, si myslím, že jednak tam bylo to zaškobrtnutí, nebo hlavně to zaškobrtnutí kolem 21. srpna, výročí sovětské okupace, kdy on začal říkat věci, které jsou vlastně samy o sobě víceméně pravdivé provokace. Že říkal, jsou okupace a okupace. Tady to nebyla okupace – nevím, jestli explicitně zmiňoval druhou světovou válku, německou okupaci asi. Tady ta okupace nebyla vlastně jakoby doprovázena masovými popravami. On tam píše, že jsme to odskákali asi sto mrtvými při autonehodách. Což je samo o sobě do jisté míry pravda, protože asi sto lidí v tom 68. bylo zabito. Někteří dokonce byli třeba zastřeleni Sověty.

Martina Kociánová: Ale to patří k věcem, o kterých se nemluví u nás.

Sterzik se stal obětí svého talentu. Zapomněl odmítnout ztrátu suverenity.

Daniel Kaiser: A pak samozřejmě říkal, že vlastně za normalizace se tady dělaly některé věci. Což je taky zase objektivní pravda, že dokázali si tehdy stavět jaderné elektrárny, protože do toho nemluvila Evropská komise, nebo Německo, nebo Rakousko. Tak to je pravda, ale chybělo tam to, co mělo být nad tímto – zásadní odmítnutí ztráty, nebo porušení státní suverenity. A to hnutí Stačilo dneska je na suverenistické lodi. A když to zapomněli tam zmínit, tak prostě si každý vzpomněl, že komunisti měli tehdy svoji Brusel taky, akorát se jmenovala Moskva.

No, a ta druhá jejich velká chyba, podle mě, byl ten výpad proti církvím. Kdy najednou si vzpomněli v programu, že se zřídí nějaký – když to teď řeknu ošklivě – to, co bylo za komunistů, úřad pro dohled nad církvemi. Myslím, že se to jmenovalo takhle. Když taky oni v programu přímo píšou, že kostel nebo mešita, nebo já nevím, synagoga asi ne, ale svatostánek, ze kterého se šíří extremismus, tak bude moci tady tím úřadem být zavřen a že se nebudou uznávat církví sňatky. No tím si taky moc nepomohli, protože podle mě…

Martina Kociánová: Asi to bylo mířeno na jiná náboženství a jiné svatostánky.

Daniel Kaiser: To mě taky napadlo, že to bylo mířeno na islám.

Martina Kociánová: Bych to tak asi četla, ale…

Daniel Kaiser: Asi se jim nepovedlo to vysvětlit. Já, co jsem slyšel, já jsem o tom s Danielem Sterzikem sám nemluvil, ale člověk, který s ním mluvil, tak se divil. Bylo to ještě před volbami, tak se divil, proč dělají takovou chybu a nabíhají si na vidle, provokují biskupskou konferenci, aby proti nim zaujímala stanovisko. Vlastně dávají veřejnosti příležitost vzpomenout si, že ta strana má komunistický podvozek. Což není úplně inteligentní. No, a on údajně, Sterzik tvrdil, že mu tady ta pasáž při závěrečné redakci textů nějak… že si ji vlastně moc nevšiml. Že sedíval n ěkdy v noci na počítač a že mu tady proklouzla mezi prsty.

Martina Kociánová: Že by až taková banalita?

Daniel Kaiser: Jestli to tak je? Nevím.

Martina Kociánová: Určitě, jestli si spolu budeme tady někdy povídat, tak se ho na to zeptáme.

Daniel Kaiser: Docela bych tomu věřil, protože to byl tak neuvěřitelný vlastní gól. Všichni si vzpomněli: Hele, to jsou vlastně staří komunisti. Komunistická strana dneska nemá tady autentický elektorát, ten není nad 5 %. Jako lidi, kteří by to volili, protože prostě volili vždycky komunisty, nebo byli komunisti a pak volili KSČM a dneska je chtějí dále volit. Těch tolik není.

Martina Kociánová: Toto, co ty říkáš, mohly být ty rozhodující vlastní góly, ale přesto všechno je ten propad proti těm prognózám tak značný, že to vzbuzuje otázky.

Daniel Kaiser: A co je ta otázka?

Martina Kociánová: Otázka je, jak je možné, že měli tak špatný odhad všechny ty STEM a IBVM a podobně. Jenom otázka.

Daniel Kaiser: Tak nadsadili je o 100 % vlastně.

Martina Kociánová: Tak asi.

Daniel Kaiser: To je hodně.

Při dělení na demokraty a extrémisty byl Andrej Babiš tentokrát umírněnější než Petr Fiala

Martina Kociánová: Určitě některé věci vyšly koalici Spolu, když neustále, jak už jsi zmiňoval, varovali před populisty, extrémisty, ale pravdou je, že vlastně v posledních letech a asi v posledním roce nejsilněji zaznívalo ze strany Fialovy vlády takové neustálé dělení na demokratické strany, což byly samozřejmě strany vládní pětikoalice. A naopak strany populistické, extrémistické, proruské nebo zrádcovské – tady se invektivami nešetřilo. Čím to je, že politici čím dál tím více sahají k takovým extrémním nálepkám? Mnohdy až kriminalizujícím. Kam to může vést? O čem to svědčí?

Daniel Kaiser: Tak doufám, že už to dál nejde, doufejme. Jako že už, když řekne Petr Fiala, že tady bude, když vyhraje opozice, když bude vláda národní zrady, tak podle mě nic silnějšího se říct nedá o jiné straně. Takže už to, doufám, dál eskalovat nebude ani možné. Zvláštní je, že Andrej Babiš ty letošní volby takhle těmi adjektivy kolem sebe neházel, že byl docela umírněný. Zatímco, když před 11, 12, 13 lety – kdy to bylo? ANO 2011 se jmenují. Do politiky šli 2012, tak začal, že jo? 2013 byly ty volby, kde poprvé docela výrazně uspěl, takže to máme 12 let. Tak tehdy vlastně takhle podobně mluvil Babiš, jen vyloženě negativistickým, hnusným slovníkem. Všecko bylo rozkradené, že jo? Kalousek.

Martina Kociánová: „Všeci kradnú.“

Daniel Kaiser: Nejhorší byl Václav Klaus, to byla hlava mafie a Palermo tady a tak. Což byl taky slovník, kterým těm soupeřům upíral legitimitu. A to je hrozně zvláštní, že se ty dva tábory úplně prohodily. Já jsem četl kdysi, asi v těch osmnácti nebo sedmnácti, když se člověk ještě pamatuje, tak jsem někdy dostal do rukou nějaký exilový časopis, kde byla báseň, tuším, Ivana Verniše, o tom, jak se dvě vesnice, které odděloval les, tak jak se rozhodly v neděli, že se navštíví, ale neřekly si to a jedna obcházela ten les zleva a druhá obcházela les zprava. Každá vždycky došla do vesnice, která byla prázdná, a tam se usídlily.

To se stalo české politice, že klasická pravice ODS vyklidila témata, která by jí tak slušela a na kterých by získávali body, jako je odstup od klimatického šílenství, odpor vůči některým integračním snahám Evropské unie. A hnutí ANO, které před deseti, jedenácti lety na té pozici začínalo, tak já nevím, jestli si toho všimli, že ODS z té svojí vesnice odešla a rychle tam tedy přešli? Nevím, co bylo dřív? Ne, ODS z toho dřív odešla, a teď si každá okupuje výchozí pozici té protistrany. V tom já vidím tragédii české pravice.

Přípravy EU a NATO na válku s Ruskem jsou v plném proudu. Zajímavé je, že prioritou v těchto přípravách není všeobecná mobilizace, výcvik branců, přezbrojení evropských armád na moderní vedení války a urychlená organizace civilní obrany. Strategie Bruselu spočívá v pokusu vyprovokovat Rusko k útoku, bez ohledu na to, zda je Evropa připravená se bránit. Dá se tedy říct, že se Evropa připravuje na sebevraždu, anebo přesněji na asistovanou sebevraždu Ruskem.

U válek, které se nevedou s úmyslem porazit soupeře, jde o snahu vydělat na zbrojení. Smyslem takové války není územní zisk, drancování zdrojů a zotročení obyvatelstva, nýbrž válka samotná. U válek vedených s úmyslem prohrát jsou ve hře ještě rafinovanější motivy. Nechat se porazit je způsob, jak nezbankrotovat vlastní vinou, vyhnout se odpovědnosti a také hněvu poškozených občanů. A i na porážce lze samozřejmě vydělat.

Nadchnout dnes Evropany pro válku je nebývale snadné. Jde o generace, které s válkou nemají zkušenost, neboť své životy prožili v míru. Násilí znají z filmu a počítačových her, kde se umírá jen jako a k dispozici je více životů. Není těžké přesvědčit tyto lidi, že vrhnout se na Rusa je dobrý nápad. Postačí stokrát zopakovat primitivní protimluv, že se jedná o slabého soupeře, který je obrovskou hrozbou.

Pro války chtivé evropské elity tu je ovšem vážný zádrhel v tom, že Rusku se do války z řady důvodů nechce. Evropa byla pro Ruskou federaci zajímavá leda jako obchodní partner. To už neplatí, poté co Američané Evropanům zakazují ruskou ropu a plyn. Ovládnout Evropu nedává smysl – není tu co vzít, co vydrancovat, koho zotročit. Rusové si dnes všímají, že „Evropa ztrácí svou identitu v záplavě agresivních migrantů“. Navíc z EU nejde strach. Rusové ji vnímají jako rozhádanou, ekonomicky upadající, s podřadnými lídry, neschopnými nést odpovědnost a postrádajícími strategické myšlení, aby mohli činit úspěšná vojenská rozhodnutí. Většinu Evropanů pak Rusové shledávají „měkkými a apatickými, neochotnými bojovat za žádné společné ideály ani za svou vlastní zemi“.

S válkou, kterou nepotřebuje, nicméně Rusko počítá. Pozorně monitoruje v Evropě „hyperaktivní šílence s prstem na spoušti“. Jestliže se ale u Rusů předpokládá, že k nám v reakci na nějakou provokaci, například kvůli ostřelování Kremlu nějakým Taurusem či Tomahawkem, dorazí teatrálně v tancích, jde o naivní představu. Totální jaderné výměně bude nepochybně předcházet výstraha v podobě likvidace nějaké evropské „Hirošimy“. Takovým evropským cílem, o kterém budou v předstihu informováni Američané s ujištěním, že oni nejsou na mušce, určitě nebude Londýn, nebo Paříž. Spíše si Rusové pro začátek něco k likvidaci Orešnikem vyhlédnou u nás, nebo v Polsku. A až když to nepomůže, začne se doopravdy, se vší parádou a naposledy.

Náš mainstream má válku s Ruskem za hotovou věc. Příkladem budiž titulek „Česko musí stavět nové základny. Až začne válka, půjdou přes nás spojenci na Rusy“. Přání je zde zjevně otcem myšlenky. Aby ty základny nakonec nebyly terčem, místem kam našim spojencům Rusové hypersonicky a jaderně vyrazí naproti. Jedním si můžeme být jisti předem: Ruského okupanta u nás určitě nepotkáme. Kvůli radiaci.

Martina: Petře Druláku, v předchozích dvou dílech jsi zmiňoval, že ať válka na Ukrajině skončí jakkoli, tak Evropu, potažmo nás, čekají další potíže, které z toho vyplynou. Asi jedním z hlavních problémů, který můžeme očekávat – notabene máme tu historickou zkušenost i po válce v Jugoslávii – že se spustí další vlna masové migrace z Ukrajiny. Do Evropy mohou mířit statisíce ukrajinských vojáků, kteří nenajdou v ukrajinské společnosti uplatnění, notabene tady na ně čekají jejich rodiny, které v Česku přečkaly válku. Vidíš toto do budoucna jako velký problém pro naši republiku?

Petr Drulák: Určitě je to jedna z velkých hrozeb, protože my jsme takříkajíc první na ráně. Když se podíváme na migrační vzorce, tak kam vlastně směřují migranti? Migranti směřují vždy tam, kde už mají nějaké zázemí. Samozřejmě, pokud nemají zázemí nikde, tak se to rozloží rovnoměrně, ale pokud někde mají zázemí, jdou tam. A kde mají Ukrajinci největší zázemí? Uvnitř Evropské unie – u nás.

To znamená, že z hlediska největší intenzity vůči počtu obyvatel, jich tu máme nejvíc. Tedy v okamžiku, kdy zoufalí demobilizovaní vojáci, se všemi problémy co mají – psychickými, ekonomickými, sociálními – zjistí, že ten zkrachovalý, podle mého názoru zkorumpovaný režim, když už tam nebude Zelenský, ale korupce tam bude pořád – jim nenabízí žádnou alternativu, a že tedy konečně můžou odejít, tak podstatná část tohoto proudu půjde sem.

A my bychom měli udělat všechno pro to, aby sem nešli, aby se sem nikdy nedostali, a když se sem dostanou, abychom je dokázali rychle odsunout. Tady vidím naprosto jednoznačnou politiku, kterou musíme zaujmout od samého počátku. A samozřejmě bychom také měli více zvažovat, kdo ze stávajících Ukrajinců, kteří tady jsou, tady má co dělat. A kdo tu nemá co dělat, ten by měl být odsunut.

Česká vláda návratovou politiku neřeší

Martina: Vidíš, že by naše vláda, či neziskovky, pracovaly na nějaké návratové politice?

Petr Drulák: Abych byl poctivý, tak od neziskovek to úplně neočekávám. Ony jsou nějak nastaveny, mají granty, které dostávají z Bruselu, nebo od Sorose, a tam samozřejmě o návratové politice nic není. Já jim nebudu vyčítat, že to nedělají, protože to od nich neočekávám. Prostě neočekávám od psa, že bude lítat. Tak to ne.

Ale samozřejmě od vlády bych to očekával, zodpovědná vláda by toto dělat měla. Zase, když se podívám na Fialovu vládu, tak bych mohl říct totéž, co říkám o nevládkách, že od téhle vlády se to očekávat nedá. Ale tam je to jiné, protože oni by se neměli odpovídat sponzorům, kteří jim dávají peníze, oni by měli odpovídat českým voličům, české společnosti, a měli by se zabývat hrozbami pro českou společnost. A toto je samozřejmě důležitá hrozba.

Nepřekvapilo by mě, kdyby kdesi ve státním aparátu, na ministerstvu obrany, na vnitru, v BISce byli lidé, kteří tohle nějak řeší – nepřekvapilo by mě to. Ale nevím o tom nic, nemám takový vhled do nitra, do jejich tajných analýz a zpráv, takže nemůžu vůbec hodnotit, jestli jsou na to připraveni.

Vím, že této vlády se to týkat nebude. Tahle vláda brzy skončí, na podzim 2025 dojde ke střídání, takže oni to už řešit ani nemusí, nepředpokládám, že by to chtěli nějak politicky řešit, že by se tím politicky zabývali. Jen doufám, že ve státním aparátu je někdo, kdo to řeší, a nepřekvapilo by mě, kdyby tam k tomu už něco měli.

Martina: Když už jsem zmínila naši zkušenost s válkou v bývalé Jugoslávii, tak tady jsou dvě věci: Jednak, že po skončení války se lidé z bývalé Jugoslávie, kteří u nás přečkávali válku, velmi rychle vraceli domů. A druhá věc je, že když jsem se bavila s policisty, kteří byli v devadesátkách, a potom po roce 2000 v činné službě, tak říkali, že se na druhou stranu museli velmi dlouho vyrovnávat s tím, aby nás zbavili jugoslávské mafie.

Petr Drulák: Ano. A kosovské mafie.

Bylo by velmi nebezpečné, kdyby se tady ukrajinská identita udržovala napříč generacemi

Martina: Ano. Očekáváš z těchto dvou zkušeností, že se bude opakovat, že se budou chtít na Ukrajinu vrátit třeba rodiny, které zde jsou? Nebo očekáváš také to, že nás bude čekat jisté klání s ukrajinskou mafií?

Petr Drulák: Tak myslím, že klání s ukrajinskou mafií je něco, co je tu od devadesátých let. To, že jsou tu ukrajinské zločinecké organizace, že zde působí, to není nic nového. Možná se různě proměňuje hierarchie – jakou roli hrají Kavkazané, jakou roli hrají skuteční Rusové, jakou Ukrajinci, o tom příliš nevím. Ale to, že tu je tento organizovaný zločin, je zřejmé. A to, že tento organizovaný zločin posílil, to je také zřejmé, protože je tu přísun lidí. Takže to je určitě výzva pro aparát.

A ohledně vracení, to záleží na tom, jak to na Ukrajině bude vypadat. Záleží na tom, jestli se tam vytvoří podmínky pro možný důstojný život, nebo už to bude tak, že spousta lidí tady zapustí kořeny, pokud se dokážou asimilovat, pokud tady budou v druhé generaci Češi ukrajinského původu, tak já říkám – proč ne. Vlastně to může být trochu demografická výhra, protože stejně vymíráme.

Ale samozřejmě, bylo by velmi nebezpečné, kdyby se tady ukrajinská identita udržovala přes generace. Myslím, že na to by měl stát důsledně dbát, a nepovolovat pro migranty žádná specifika. Já považuji za naprosto nehoráznou politiku českého státu v oblasti školství, kdy umožňují ukrajinským dětem, které se hlásí na výběrové střední školy, kde je potřeba dělat přijímačky, aby je nedělaly z českého jazyka – tak to považuji za naprosto nepochopitelné a nebezpečné. To je přesně ta politika, kterou dělat nemáme. Pokud je tady chceme mít, tak z nich udělejme Čechy, ale to nebudeme dělat, když jim budeme slevovat z integrace.

Martina: Petře Druláku, ty jsi před chvílí říkal: „Mohla by to být i demografická výhra.“ Já tady velmi často narážím na názor: „Raději dalších sto, dvě stě tisíc lidí z Ukrajiny, než stejný počet ilegálních migrantů z Afriky a z Blízkého východu.“ Jak se k tomu postavit?

Petr Drulák: Toto je poměrně racionální argument. Ale nenechme se tím ukolébat, i Ukrajince musíme být schopní integrovat. To znamená, že pokud je tu možnost volby, jestli spíš Ukrajince než Syřany, nebo Afričany, tak jednoznačně spíš Ukrajince. Ale to neznamená, že tím je vyhráno, že tím, že jsou tu Ukrajinci, je všechno v pořádku. Tam je potřeba mít skutečně takovou integrační, dokonce bych řekl asimilační politiku, aby ve druhé generaci vyrůstali Češi. Češi ukrajinského původu, můžeme říct, ale Češi se vším všudy.

Evropské soudy rozhodují promigračně a rozbíjejí snahy národních vlád

Martina: Ty už jsi v září roku 2023 v rozhovoru pro Rádio Universum řekl, že ilegální migrace z Afriky a Blízkého východu je invaze. A proč to slovo „invaze“?

Petr Drulák: Tak Evropa je v tomto svým způsobem bezmocná. Když se podíváme na poslední vývoj, tak je čím dál tím víc politiků, kteří mluví o tom, že je potřeba s tím něco dělat. Třeba i kancléř Merz se snaží v migrační politice důsledně rétoricky odlišit od toho, co dělala Angela Merkelová, má ministra vnitra z bavorské CSU, a bavorská CSU vždycky byla skeptičtější vůči nějakým benefitům migrace. Prezident Macron udělal už asi nějakou šedesátou otočku ve svých politických pozicích, a také říkal, že s migrací je problém, a to asi po osmi letech vládnutí. Rétoricky to slyšíme i v Bruselu, že to vnímají jako problém, ale tam je otázka, co s tím dokážou reálně dělat. A mají tam několik problémů, které vedou k tomu, že se to reálně zase tak moc měnit nemůže. A jeden z těch problémů jde vlastně úplně do centra, nebo k srdci konstrukce státu, tak jak ho dneska Evropa zná, protože řada migračních otázek není v odpovědnosti vlád, ale je v odpovědnosti soudů. A my teď máme příklady vlád, které se po dlouhých letech dokopají k nějakému, řekněme, restriktivnějšímu opatření, a vidíme, že toto opatření sestřelí buď národní soudy, nebo evropské soudy.

My v Evropě máme dokonce dva soudy, které to dělají. Jeden je ve Štrasburku, to je soud u Rady Evropy, a tam to není až tak vážné, protože když se toto rozhodnutí bude ignorovat, tak to stát nic nestojí, a může pak akorát čelit nějaké kritice, a to je tak všechno. Ale pak máme soud v Lucemburku, a to je Soudní dvůr Evropské unie, a když něco rozhodne, a stát to neplní, tak přicházejí sankce. Tam je to vážnější. A oba dva ty soudy rozhodují promigračně, a rozbíjejí to, co státy chtějí dělat. Takže to je jeden velký oříšek, který je do budoucna potřeba řešit, protože mají vládnout demokraticky volení politici, a nikoliv nedemokratičtí soudci. To znamená, skoncovat se soudcokracií.

A pak je tu druhý oříšek, a to ideologický oříšek, že část evropské elity – teď bych neřekl, že většina – ale menší část, ale mediálně a politicky velmi aktivní, dobře zasíťovaná, je přesvědčená o tom, že migrace je pro Evropu dobrá a že čím víc, tím líp, a že čím bude Evropa méně bílá, tím lépe pro Evropu. Takhle otevřeně mluví, a takhle vnášejí do evropského diskurzu rasismus. Protože Evropa, liberální Evropa jak jsme ji znali v devadesátých letech, když se nám otevírala, byla barvoslepá. Prostě je jedno, jestli jsi bílý, černý, prostě jsi občan. A najednou tady z úst progresivistů přichází myšlenka rasy, že bílá rasa nese nějakou historickou vinu a že čím více se bílá rasa rozmělní v jakémsi kadlubu promíchávání ras a vzniku nějaké smíšené evropské rasy, tím lépe.

Tohle třeba říká francouzská strana LFI, kterou vede Jean-Luc Mélenchon, což je strana kulturních elit. To je strana, kterou volí různí umělci, novináři, profesoři. Tam jsou oni nejsilnější. A to je strana, která je v parlamentu, ale ve vládě asi nikdy nebude, ale určitým způsobem formuje veřejné mínění. Takže je tady ideologická překážka. A pak je tu překážka soudců. Takže i když máme vládu, která chce skutečně něco dělat – což je něco jiného, než vláda, která mluví o tom, že by chtěla něco dělat – tak se bude srážet s těmito dvěma překážkami. To, že jsou tu Muslimští bratři, což je poměrně zajímavá muslimská, sunitská nadnárodní organizace…

Martina: Muslimské bratrstvo.

Petr Drulák: Muslimské bratrstvo, a že tito muslimští bratři mají v podstatě cílené plány na to, jakým způsobem pronikat do státní správy, jakým způsobem své lidi dostávat na správná místa, to je fakt. To je tedy fakt – to už i zpravodajské služby v některých zemích čas od času přiznají. Francouzi na jaře vydali zprávu – byla to, myslím, zpráva vnitra – která se právě zabývala infiltrací, nebo strategiemi infiltrace Muslimského bratrstva do státních struktur a do veřejných struktur. Takže tyto plány tam jsou. A samozřejmě, protože jsou nadnárodní skupina, tak jsou aktivní tak, že jedna větev je ve Francii, druhá bude v Alžírsku, jiná bude v Maroku, a ty pak spolupracují. Skutečně existuje tento druh koordinace.

Výroky politiků o zpřísnění migrace jsou jen prázdné předvolební gesto

Martina: Připomíná mi to výrok libyjského vůdce Muammara Kaddáfího – který je mu aspoň jemu připisován, ty možná budeš vědět, zdali to je skutečně tak – a ten měl říct: „Jsou zde znamení, že Alláh daruje vítězství islámu v Evropě bez mečů, beze zbraní, bez dobývání. Nepotřebujeme terorismus, ani sebevražedné atentátníky. Padesát a více miliónů muslimů změní v příštích desetiletích Evropu v islámský kontinent.“ Připsal bys mu tento výrok?

Petr Drulák: Kaddáfí byl jedním z těch, kteří před tím varovali. On totiž nebyl žádný islámský, muslimský fundamentalista. On si vyvinul svou vlastní ideologii, která byla naprosto svébytná, někdo by řekl pološílená, ale Evropa s ním v určité chvíli našla poměrně vzájemně výhodné soužití v tom smyslu, že on zadržoval africkou migraci ze subsaharské Afriky do Evropy. A možná právě tímto výrokem varoval Evropu, že pokud tohle dělat nebude, tak dopadnou tak, jak to říká tento výrok. Možná je to v linii toho, co Kaddáfí dělal pro Evropu, je to v linii té dohody. A v okamžiku, kdy se Kaddáfího režim zhroutil – a zhroutil se mimochodem úsilím Evropanů…

Martina: Já bych tady možná nebrala princip kolektivní viny, protože tehdy Británie a Francie svévolně, bez podpory Rady OSN, zaútočily na Libyi, a až když se ukázalo, že na to nemají, tak jim Spojené státy poskytly pomoc, a my jsme do tohoto konfliktu byli v podstatě vtaženi. A prošlo jim to.

Petr Drulák: Byli to hlavně Francouzi.

Martina: Británie tam sehrála…

Petr Drulák: Británie tam hrála takovou roli, že byli v sedle vedle nich. Ale tam je důležité, že oni totiž měli mandát OSN, akorát, že si ho vyložili takovým způsobem, že ho dalece překročili. To byla jedna z těch věcí, kdy Rusové a Číňané řekli, že to je naposled, co podpořili nějaký takový západní návrh. Protože oni řekli, že hrozí nějaká humanitární katastrofa, že Kaddáfí chce vyhladit povstalce, tuším v Benghází, tak se dohodněme, že nad Libyí bude bezletová zóna. A tuto bezletovou zónu si interpretovali tak, že vybombardovali veškerá letiště, a jejich žoldnéři, a jejich speciální síly, do této země šli, a spolu s povstalci pomáhali Kaddáfího zajmout.

Martina: Ten obrovský proud migrantů ze subsaharské Afriky zavinili oni. Řekni mi, jak to, že jim to dodnes nikdo z Evropanů nevyčítá, a ještě čelíme arogantním výrokům Francouzů o tom, jak Češi opět promarnili svou šanci mlčet, a podobně?

Petr Drulák: Tak tento arogantní výrok byl tehdy celkem na místě, protože to bylo zrovna, když Václav Havel podporoval tentokrát jinou intervenci – tentokrát americkou – v Iráku, a tam byla Francie na správné straně. A o několik let později Sarkozyho Francie udělala ten samý nesmysl. A je potřeba ke cti české diplomacie říct – když už o tom mluvíme – že my jsme se do Libye skutečně nehrnuli. Tehdy v podstatě vláda uvažovala poměrně realisticky, a dokonce čelila kritice Václava Havla, který už v té době nebyl prezidentem, a zase přicházel se svými morálními představami, že máme pomáhat demokratizovat Libyi. A myslím, že to byl tehdy Schwarzenberg, který mu oponoval.

Ale ty se ptáš, jak je to možné? Tak to v politice bývá, že když se někdo mocný zmýlí, a pořád je u moci, tak ti, kdo moc nemají, mu to radši moc nepřipomínají, aby něco neschytali.

Martina: Kaddáfí tehdy při návštěvě Itálie chtěl po Evropské unii, tuším, 5 miliard eur ročně za to, že bude tento proud přistěhovalců z Afriky držet. Viděno dnešním pohledem to vůbec nebyly špatně vynaložené peníze.

Petr Drulák: Oni Kaddáfímu platili, a jak říkám, považovali to za oboustrannou výhodu. Problém té intervence byl v něčem jiném. Kaddáfí totiž měl schopnost je vydírat, a nemyslím vydírat konkrétní státy, ale lídry ve Francii, i ve Velké Británii. On tam měl obrovské investice, ale investoval do politických kariér určitých politiků. A on měl na ně, jak se říká, složky, a oni se ho v určité chvíli začali bát, protože byl polopříčetný. Kaddáfí byl pološílený, a tak si řekli, že když je tu možnost, a v Libyi se začíná něco hejbat, tak je to pro nás příležitost zbavit se ho, a už nás nebude vydírat. To znamená, oni shrábli jeho peníze, které do nich investoval, a pak si řekli: „A teď by bylo dobré se ho zbavit.“ Takhle demokratická Evropa v té Libyi působila.

Migrační pakt budeme muset ignorovat nebo sabotovat

Martina: Ty jsi pochválil českou diplomacii za to, že se do Libye nehrnula. Do čeho se hrnula diplomacie ministra Rakušana, tak to bylo do podpisu migračního paktu. Letos v červenci však oznámil, že šest zemí, včetně Česka, chce zpřísnit migrační systém Evropské unie, a to i kvůli ochraně demokracie. Dává ti to smysl? Věříš tomu? Myslíš si, že je to účinné? Nebo je to pozdní lítost?

Petr Drulák: Tak, smysl to dává, a je to samozřejmě účinné s ohledem na 4. října, to znamená, že budou volby. Takže když on předsedal Evropské unii, tak přesně přepsal všechno to, co mu v Bruselu nadiktovali, a nechával se oslavovat od Timmermanse, a dalších, jako velký Evropan. A teď, když přichází účet, volební účet, tak začíná obracet, začíná říkat: „My budeme dělat něco jiného.“ Já musím říct, že mě překvapuje, co všechno tomuto konkrétnímu člověku, tedy ministru vnitra Rakušanovi, v české politice prochází.

Martina: Co ještě tě překvapuje, že mu prošlo?

Petr Drulák: Dozimetr. To považuji, vedle bitcoinu, za jeden z největších skandálů. To je skutečně zločinné společenství, společný spolek, který pronikl do české politiky, a ministr vnitra Rakušan byl minimálně ve spojení – nevím, jak velkou součástí byl – ale měl minimálně šifrovaný telefon, se kterým si údajně hráli jeho děti. Takže se obávám, že vzhledem k tomu, jak má ochočena média, že mu to projde i do voleb, a že nakonec STAN nebude potrestán za to, co všechno v této zemi ministr vnitra Rakušan napáchal.

Martina: Dobře, teď momentálně se přiřadil k šesti zemím, které chtějí zpřísnit migrační systém Evropské unie. Máš pocit, že to přebije závazky, k nimž jsme se jeho podpisem migračního paktu připojili?

Petr Drulák: Výrok těchto šesti zemí je prázdné politické gesto. Prostě něco prohlásíš. Ale podstatné je, jak jsou nastavena pravidla. A pravidla jsou nastavená v migračním paktu, v tom, který byl přijat za českého předsednictví. Takže tohle je plácnutí do vody, které se hodí do předvolební kampaně. Reálná škoda byla způsobena za českého předsednictví, a za to nesou reálnou odpovědnost ministr Rakušan a premiér Fiala. Nevyjímejme z toho Fialu.

Mě dojalo, když Fiala řekl, že bude vysvětlovat Polákům – tehdy tam ještě vládl PiS a premiér Morawiecki – jak je vlastně výhodné to, co české předsednictví připravilo, a Poláci se s ním vůbec nebavili, protože Poláci si to dokázali dobře analyzovat. Věděli přesně, co Češi napáchali. A to, že jim Fiala, který vůbec nepochopil, co se děje, začne vysvětlovat, jak je uchránil před migrační vlnou, to jim muselo přijít naprosto směšné.

Martina: My jsme si, než jsme zapnuli mikrofony, povídali o nevypověditelných smlouvách, a ty jsi mi říkal, že každá smlouva je vypověditelná. Co tedy teď s migračním paktem, když jsme ho podepsali? Můžeme ho ignorovat? Můžeme se tvářit, že se nás to netýká a že je to tak nevýhodné, že v tom přece nebudeme dál pokračovat?

Petr Drulák: My jsme se bavili o smlouvách mezinárodních, to znamená, uzavřených podle mezinárodního práva, a ty se skutečně dají všechny vypovědět. Tady to je ale něco jiného. Toto je smlouva podle evropského práva, a tam jsou jiná pravidla – je to v podstatě jako zákon. A když toto projde, tak vlastně každý členský stát je povinen to respektovat. Na druhou stranu – a zde si myslím, že by byla cesta pro Českou republiku – určité věci respektovat nemusíme s tím, že řekneme: „My toto dělat nebudeme“, a budeme čelit pokutám a sankcím. Některé státy to udělaly. Třeba Poláci řekli: „Bylo to schváleno, je to závazné i pro nás, ale my to budeme ignorovat.“ Tedy oznámit tuto pozici, a otevřeně do toho jít. Řekněme, že to je polská pozice čelního střetu.

A pak bych řekl, že je něco, co je více v české tradici, kdy my řekneme: „My tento zákon nezpochybňujeme, zákon je zákon, ale pak na úrovni implementace uděláme všechno pro to, aby se to neimplementovalo. Prostě budeme to sabotovat zezdola. Naše úřady budou předstírat, že to vyplňují, a nebudou to dělat.“ To my taky umíme. To znamená, že to je švejkovská strategie, a myslím, že když máme co do činění s takovým monstrem, jako je dnešní Brusel, tak jsou namístě obě strategie. Jak čelní střet, tak taková sabotáž. Myslím si, že bychom měli dělat obojí.

Evropa ztratila schopnost duchovní asimilace migrantů

Martina: Myslíš si ale, že islamizace Evropy je plánovaná? Nebo je to spíš náhoda?

Petr Drulák: Určitě jsou skupiny, které o tom sní. Čas od času se něco vynoří z arabského světa, kde sní o tom, jak ovládnou Evropu. Nebo před tím varují. Varují třeba evropské vládce – ty jsi citovala Kaddáfího – a ve Francii často citují marockého krále, ne současného, ale jeho předchůdce, který říkal: „My Evropu dobudeme vagínami.“ Tedy demografií. Takže tyto představy existují. Ale zase, nejsem si jist, že je někdo schopen tuto operaci realizovat, převést do proveditelného plánu. Jsou to sny, kterých se občas zmocní určitá skupina, začne je uskutečňovat, ale těžko je může uskutečňovat úplně. Ale k islamizaci dochází. A dochází k ní proto, že Evropa za A není schopna regulovat tok lidí, kteří přicházejí na její území. To je první problém.

A zadruhé není schopna tyto lidi integrovat. A to bych řekl, že je vlastně ještě větší problém, protože kdyby Evropa byla schopna tyto lidi integrovat, a dělat z nich od druhé generace Evropany, tak vlastně žádný velký problém mít nebudeme. Protože takhle nějakou dobu fungovaly Spojené státy americké. Dneska už to tak možná není.

Martina: Ale můžeme vidět, že v Evropě to jde opačným směrem.

Petr Drulák: Evropa ztratila schopnost asimilace, protože ona z kulturně duchovního hlediska těmto lidem nemá co nabídnout. Ona jim má co nabídnout z hlediska konzumu, z hlediska pohodlného života – tam nabízí hodně. Ale lidský život se neredukuje jenom na materiální realitu, ale má svou duchovní podstatu. Dneska se spíš mluví o kulturní, ale svou podstatou je duchovní, a z tohoto Evropa nenabízí nic.

Mladý člověk, který vyrůstá na předměstí – ať už je to Paříž, Lyon, Birmingham, nebo Londýn, a který hledá duchovní ukotvení, tak ho nachází v islámu. A vůbec ani nemusí být z muslimské rodiny. Často jsou to lidé, jejichž rodiče byli sekularizováni. Dneska už to je jinak. A to je to největší selhání, protože do určité míry můžou mít pravdu ti, kdo říkají, že Evropa potřebuje nějakou pracovní sílu, že v Evropě nejsou lidé, že běžný člověk, když chce někoho sehnat, tak ví, jak je to těžké. Prostě tady nemáme lidi na určitá povolání. Ale v okamžiku, kdy tito lidé vyrůstají, aniž by byli součástí společnosti, tak je to obrovská hrozba, a to by společnost neměla připustit. Ale ona jim nemá co nabídnout.

Martina: To znamená, že je to schopenhauerovská „ztráta vůle k životu“.

Petr Drulák: I tak se to dá pojmenovat. Ztráta vůle k životu v Evropě je. Já bych se spíš možná držel příměru k římskému impériu, kde to bylo zvláštní. Toto impérium se svým způsobem také dostalo do takovéto situace, a pak přichází křesťanství, od něhož si poslední Římané, nebo někteří císaři, slibují, že říši nějak stmelí. Ale ono ji nakonec spíše dorazí. Ale pak zrovna tento duchovní proud utváří Evropu. Ale já tím chci říct, že bychom neměli podceňovat – když mluvíme o geopolitických otázkách – že národy a společnosti mají nějakou duchovní podstatu, a ta není konstantní, takže se buď dokáže posilovat, nebo se dokáže vyčerpávat. A evropská duchovní podstata se vyčerpává. Buď můžeme použít pojem „duchovní podstata“, nebo „vůle k životu“, ale v německé filozofii to pak může mít další různé důsledky.

V Británii kritiku nezvládnuté migrace staví na roveň podpory terorismu

Martina: Nedávno tady byl Petr Kubelík, který je velký milovník Británie, a přesto říkal, že to, co se teď v Británii odehrává, pro něj nemá obdoby, když to srovnával s námi. Za chat na sociálních sítích k vám přijde policie, a bude se vás doptávat, jak jste to mysleli o ganzích, které znásilňují mladá děvčata, a uváděl další příklady. Ale já bych se teď spíš opřela o výrok současného britského premiéra Starmera, který při zahájení summitu o migraci prohlásil, že nelegální migrace by měla být řešena stejně jako terorismus. A přesto se v Británii tento premiérův výrok zjevně nechytl. Co by to znamenalo? Jak by proti nelegální migraci tedy státy měly postupovat, pokud by se chytly tohoto výroku, že by k tomu měly přistupovat jako k terorismu?

Petr Drulák: Tak to je celkem jednoduché, jak by k tomu měly přistupovat. To znamená, v okamžiku, kdy odhalí převaděčský gang, tak jednak vůdci tohoto gangu půjdou na doživotí do vězení, a všichni, kdo jim pomáhali, půjdou do vězení – včetně nevládek, když už jsme u toho. Ale jak tohle může říct premiér Starmer? To je člověk, který klade na roveň terorismu kritiku multikulturní Británie. Ty jsi tady zmiňovala příklad tvého nedávného hosta, a všichni jsme to viděli loni v létě, když tam docházelo k nepokojům. Na koho se zaměřila justice? Oni neřeší převaděče, neřeší nepřizpůsobivé menšiny, nebo ty, kteří se dnes snaží Británii kolonizovat.

Oni zaměřili veškerou sílu represivního aparátu vůči těm Britům, kteří toho měli dost, kteří občas udělali neopatrný výrok, a dokonce neudělali ani výrok, který ani nebyl neopatrný – u nás by to zatím nebyl ani trestný čin – a tam za to šli lidi na několik měsíců do vězení. Takže oni kladou na roveň podpory terorismu to, když někdo kritizuje nezvládnutou migraci. A jestli dneska Starmer říká něco úplně jiného, tak otáčí úplně o 180 stupňů. Ale zase – Starmer na to nemá nástroje.

Martina: To znamená, že jsou to podle tebe zase jenom prázdné výroky, protože teď se hodí to slyšet?

Petr Drulák: Já bych řekl, že to jsou kecy. Takhle bych to řekl, protože mám dost těchto prolhaných západních politiků, kteří, když cítí, že jim teče do bot, tak začnou vykládat opak toho, co dělají v realitě. A toto je člověk, který celý život podporuje nelegální migraci, to je člověk, který je zosobněním nelegální migrace. A ten dneska začne říkat, že to je podpora terorismu? Tak on sám se dosud věnoval teroristickým aktivitám.

Martina: Takže premiér Starmer podle tebe vede prázdné řeči, a fakticky dělá něco úplně jiného. Náš ministr vnitra Rakušan podepisuje migrační pakty, a pak se vzápětí na to snaží být součástí iniciativy, která zpřísní migrační systém. O Francii jsi svého času řekl, že jí hrozí systémový rozklad. Pokračuje prezident Macron také dál v tomto nastoupeném trendu?

Petr Drulák: Tam to jde na plné obrátky vpřed. Francie se rozpadá po všech stránkách – politicky i společensky.

Německo mílovými kroky dohnalo Francii v islamizaci

Martina: Jak si v tomto smyslu slova vede Německo? Protože jeho se islamizace týká stále častěji. Například dvě třetiny mladých muslimů tvrdí, že pravidla koránu jsou pro ně důležitější než zákony Německa, ale přesto se Německo soustředí na to, a jednotlivá německá města se předbíhají, kdo dá více peněz na výzdobu měst v rámci Happy Ramadan.

Petr Drulák: Německo je mílovými kroky dohnalo, to znamená Francii a Velkou Británii. Zdá se mi, že hlavním problémem současné německé vlády není ilegální migrace, ale to, jak zakázat AfD – protože AfD na tento problém poukazuje – a hledají způsob, jak tuto stranu zničit. Nasadili na ni kontrarozvědku, a ta může proti této straně používat všechny možné metody.

Ale když se vrátíme k německé situaci, tak Německo se za poslední léta neuvěřitelně proměnilo. Dneska platí, že přes 40 procent dětí má dneska migrační pozadí, to znamená, buď jsou to migranti, nebo jsou to děti migrantů. To je potřeba interpretovat s určitou nuancí, protože řada migrantů přichází z jiných zemí Evropské unie, ale i tak, první migrační zemí je Turecko.

A když řekneme 40 procent dětí, tak to neznamená, že 40 procent dětí má migrační pozadí, které by souviselo se severní Afrikou, nebo Blízkým východem, nebo Afghánistánem, ale mluvíme o desítkách procent. O desítkách procent těch, kteří jsou z tohoto prostoru. A proto říkám, Němci dohnali Francouze během velmi krátké doby, podobně jako se podařilo je dohnat Švédům. Švédsko v migraci taky dopadlo dost špatně.

Martina: Nutné říct, že také přitvrzuje.

Petr Drulák: Teď přitvrzuje, ale jakmile tam tito lidé jednou jsou, tak je to velmi těžké.

Martina: Velmi těžké, nebo nemožné? Promiň, že tě přerušuji.

Petr Drulák: Tak znamená to zásadním způsobem – pokud by tomu chtěl stát čelit – najít způsob, jak je odsunout. To je za současných ústavních pravidel nemožné. To znamená, že tyto státy by musely změnit ústavy, a patrně by musely změnit režimy, protože současný režim Německa, Švédska tyto odsuny neumožňuje. To je docela vážná věc.

Evropané musí mít vůli se vzbouřit, jinak si zaslouží, aby se po nich dupalo

Martina: Dřív platilo, že novináři dokázali rozjet velké kauzy. Vezměme v úvahu, ať už se na ni díváme jakkoliv, že aféra Watergate změnila mnohé. Novináři tady rozkryli Dozimetr – a nic se nestalo. Novináři tady rozkryli bitcoinovou kauzu – a nic se nestalo. To se teď bavíme o Česku – v zásadě se nic nestalo. Francouzský deník Le Figaro zveřejnil seznam organizací, které Evropská unie dotuje, jakými částkami, a tyto organizace se přitom snaží o islamizaci kontinentu, a dokonce některé z těchto organizací jsou nepřímo, nebo přímo, součástí sítě radikálního Muslimského bratrstva – a nic se neděje.

Myslíš, že ještě může dojít k nějaké nápravě zezdola, protože seshora ji neočekáváš ani v případě našeho migračního paktu? Nebo, jakým způsobem může dojít k tomu, že se to lidem přece jenom přestane líbit, protože když už nic, tak to zásadním způsobem pocítí na sociálním systému, na hroutícím se sociálním systému, na zdražování, na snížení pracovních příležitostí, a tak dále?

Petr Drulák: Ty jsi tady použila schopenhauerovský pojem „vůle k životu“, a to je, myslím, tak trochu test. Vůle evropských obyvatel k životu. Pokud mají vůli k životu, musí mít vůli se vzbouřit. A teď je otázka, kdy tedy přijde ten moment. Jsou schopni se vzbouřit? Dokonce i klasici liberalismu říkají, že lidé mají právo na vzpouru, a já si myslím, že Evropa je v této situaci. Je v situaci, kdy začíná být relevantní právo na vzpouru, to znamená říct „Ne“ a jít do ulic, a blokovat zemi. Prostě elitu vystavit tlaku, izolaci, dostat ji do nekomfortní pozice. Protože pokud to lidé neudělají, tak politický provoz je teď definován tak, že se bez nich pomalu obejde. Protože když se objeví nějaké politické strany, politické síly, které do toho nezapadají, tak oni se už učí je eliminovat.

Už si to vyzkoušeli v Rumunsku, teď v Moldavsku, kde zavřeli jednu z vůdkyň opozice z gagauzské minority, a myslím si, že se něco takového chystají udělat v Německu. A v okamžiku, kdy toto udělají, tak v té chvíli přichází podle mého názoru moment vzpoury. Když tento moment nepřijde, tak si lidé nic jiného nezaslouží, než aby se po nich dupalo.

Martina: Když se podíváš k nám domů, tak nápravu shora jsi vyloučil, a švejkování bychom možná mohli zakomponovat do našeho žití. Ale nepokoje nám tak úplně moc nejdou. Myslíš, že když tady budeme sedět za deset let, tak nás potká třeba scénář Vlastimila Vondrušky z Kroniky zániku Evropy, který predikuje, že se Česká republika může stát útočištěm Francouzů, Němců, a seveřanů, kteří budou před islamizací utíkat k nám? Nebo si myslíš, že budeme pilovat arabštinu, a budeme se zdravit salam alejkum, protože podvolení je přece jenom bezbolestné?

Petr Drulák: Tak taky trochu záleží na tom, jestli budeme chtít po sobě nechat dupat, nebo ne. Teď dost Francouzů odchází do Maďarska, a vzhledem k tomu, jak je maďarština těžká, tak to nějakým způsobem přesto zvládají, a usazují se tam, a vidí Evropu tak, jak si ji představovali. Jestli tuhle roli bude hrát Česká republika, to nevím, ale určitě si myslím, že na to Češi mají. Mají na to nenechat po sobě dupat, a v určité chvíli prostě říct: „NE!“ Přijde na to, co všechno establishment udělá. Co udělá režim. Co udělá letos na podzim, co udělá po těchto volbách. Ale spíš vidím cestu nakonec přes nějakou radikální vzpouru. Radikální vzpouru ve chvíli, kdy bude zřejmé, že se věci nedají řešit standardně.

Martina: Počkej, počkej, ty mi tady vysíláš signály k radikalizaci. To může snadno spadnout do přílepku „služba cizí mocnosti.“

Petr Drulák: Kdo je ta cizí mocnost? Já mluvím o českém národu.

Martina: Sázíš na nás?

Petr Drulák: Já v český národ věřím. Když mluvím o vzpouře, tak neříkám, že si máme napsat grant a poslat ho do Moskvy, nebo Pekingu. Ne, to není ta cesta. To je prostě moment, kdy si člověk řekne, že už toho má prostě dost. A pokud mu systém umožní volit stranu, která je schopná tohle změnit, tak výborně – to je ta cesta. Ale v okamžiku, kdy toto začne systém nějak omezovat – už dneska máme rétoriku, kdy různí činitelé, jako třeba prezident, říkají, že by některé demokraticky zvolené politiky nejmenoval do funkce z těch a těch důvodů, a vymýšlí si kolem toho nějaké obezličky – tak to je pro mne moment vzpoury. V okamžiku, kdy oni začnou tento systém oklešťovat.

Martina: Myslíš, že když dopředu řekneš, že když si lidé zvolí Babiše, tak on jim rozhodně nevyhoví, tak…

Petr Drulák: To je něco, co si skutečně vzpouru zaslouží. A nemusíme být příznivci Andreje Babiše. Já si myslím, že jsou tady jiné politické síly než on. Já budu volit jiné politické síly. Ale v okamžiku, kdy Babiš vyhraje volby a nebude jmenován, tak je to pro mě důvod ke vzpouře.

Martina: V Rumunsku to zkusili, a moc to nedopadlo.

Petr Drulák: Ne, nedopadlo. To je jasné. To neznamená, že by to nemělo dopadnout. To neznamená, že bychom to neměli zkoušet.

Martina: Petře Druláku, já ti moc děkuji za velmi otevřený rozhovor, a jsem zvědavá, až se spolu setkáme za rok, za dva, jestli budu zase říkat: „Ty jsi to věděl.“ Díky moc.