Martina: Ivane, filozofka profesorka Hogenová by o současné situaci pravděpodobně lapidárně řekla, že se to zkrátka nemůže nestát. A to ví i prezident. Ví, že musí jmenovat premiéra, posléze vládu, a přesto byl kolem jmenování takový chaos. Je ti jasné, co zatím bylo?

Ivan Hoffman: Taky když bylo zřejmé, že prezident nemůže nejmenovat premiéra, posléze vládu, tak stejně bylo kolem jmenování dusno, a bylo to způsobeno tím, že v rozdělené společnosti si hodně lidí přálo, aby se prezident vymezoval proti Babišovi, a hodně lidí naopak chtělo, aby si Babiš od prezidenta nenechal líbit naschvály. No a média šla této poptávce veřejnosti naproti. Mainstream hecoval Pavla, nezávislá média byla rozladěná z Babišovy defenzívy, a nakonec ale se oba aktéři nepoprali, a řekl bych, že své stoupence tím trochu zklamali. Nejmenování vlády už premiérovi od prezidenta nehrozí, že by se mu příliš pletl pod nohy, ale ani prezident si premiéra neznepřátelil natolik, že by mu hrozila nějaká pomsta. Takže jejich vztahy asi budou korektní a formální. Ne přátelské, ale korektní.

Prezident Turka vyslechl, ale neakceptoval – pro jmenování však neexistují zákonné překážky

Martina: Prezident republiky Petr Pavel nakonec vyhověl žádosti poslance za stranu Motoristé sobě, Filipa Turka, a přijal ho na Pražském hradě. Vyslechl, leč neakceptoval. Intenzita a rozsah problematických výroků a činů Filipa Turka opakovaně vyvolávají pochybnosti o jeho loajalitě k hodnotovému řádu vymezenému ústavou České republiky. Jak jsi vnímal tady tento přístup a výrok?

Ivan Hoffman: Tak prezident zřejmě toho Turka nemá rád. To je normální, lidé ne vždy se mezi sebou akceptují. Nicméně já myslím, že Motoristé budou na jmenování Turka trvat s tím, že neexistují žádné zákonné důvody ho nejmenovat. Premiér ho navrhne s vysvětlením, že to tak chce koaliční partner. No a jak se v tom bude prezident potom plácat, tak to už je jeho věc. Když se ohlédneme zpátky, jak si minulý předseda vlády prosadil u prezidenta Zemana zcela obskurní figuru na ministerstvo zahraničí, tak je jasné, že si prezident nemůže moc vyskakovat.

Martina: Mně dokonce připadl jeden z nejzásadnějších výroků ten, když Hrad dokonce argumentoval tím, že není rozhodující, zda byly jednotlivé výroky či činy prokázány, ale zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti. Takže stačí o nějaké věci jenom přesvědčit dost lidí, a zákony můžou jít stranou?

Ivan Hoffman: No tak na standartě má prezident „Pravda vítězí“. Takže tohle je pohrdání pravdou. Teď nechci být ani laskavý, ani sarkastický, ale tohle může říct jenom blbec. To je prostě strašný výrok.

Ministr vnitra svěsil ukrajinskou vlajku, ministr zahraničí zamířil na Slovensko – první kroky jsou symbolické

Martina: Mít na standartě „Co si myslí většina, vítězí“, to by chtělo nějak tu standartu zvětšit. V každém případě, jaké očekáváš první kroky od nové vlády?

Ivan Hoffman: Tak v našem politickém systému nelze kopírovat smršť dekretů, kterou po svém zvolení předvedl americký prezident, který podepisoval a rozhazoval pera mezi publikum. U nás se vláda ujímá moci postupně. Ministři musí získat představu o stavu svých rezortů, dát dohromady funkční týmy. Takže ty první kroky jsou symbolické.

Vláda potvrdila, že platí, co slíbila v návrhu programového prohlášení. Symbolické je, že nový ministr vnitra svěsil z budovy ukrajinskou vlajku, anebo že nový ministr zahraničí okamžitě navštívil Slovensko, aby potvrdil, že se obnovují nadstandardní československé vztahy. Symbolické je podle mě i prohlášení Petra Macinky, že s jeho příchodem na ministerstvo životního prostředí skončila klimatická krize a ministerstvo se místo klimatem začne zabývat ochranou přírody.

Média šikovně sestříhala tiskovou konferenci ministra obrany, ale kompetentního vojáka nezpochybnila

Martina: Velký rozruch jsme ale měli. Ten byl kolem tiskové konference ministra obrany Jaromíra Zuny. A posluchač, notabene volič, se mohl cítit zmatený z toho, co se následně z médií dozvídal. Místopředseda hnutí SPD Radim Fiala pak reagoval, že vyjádření ministra obrany bylo jen neobratné. Jak jsi se v tom vyznal ty?

Ivan Hoffman: Ono to působilo v první chvíli hrozivě, protože médiím se podařilo vybrat z té čtyřicetiminutové anebo možná ještě i další tiskové konference několik výroků, a tak je šikovně upravit, aby to vypadalo, že tam zůstala bývalá ministryně Černochová na ministerstvu, ale když si člověk poslechl celou tu tiskovou konferenci, tak můj pocit z toho je, že byl vybrán za ministra obrany člověk nesmírně kompetentní, který to má v hlavě srovnané, přesně ví, jaké jsou problémy tohoto rezortu, co je tam potřeba udělat.

Byla to taková odborná řeč profesionálního vojáka, který, když dostane politické zadání, tak ho zrealizuje. No, a nakonec se vlastně neobjevily žádné hlasy volající po jeho odvolání. Důvěru mu vyjádřil jak Tomio Okamura, tak Jindra Rajchl. Všichni prostě mají pocit, že to je člověk na svém místě.

Martina: Z toho, co jsi říkal, to vypadá, že skutečně šlo zase jenom o mediální bouři ve sklenici vody.

Ivan Hoffman: Jo, ministři si musí dávat na novináře pozor. Jsme strašně nebezpeční.

Dobrou politiku nedělá jen to, co politici zavedou – někdy je větší užitek z toho, co zruší

Martina: Ve volbách zazní vždycky mnoho slibů, velkých slov, rázných proklamací i odsudků. Co očekáváš, že z nich tentokrát v agendě zůstane a co spíše spadne pod stůl?

Ivan Hoffman: My nikdy nevíme. Vždycky je to takové hádání, ale já bych řekl, že na periférii zájmu toho nového kabinetu se logicky ocitne vyzbrojování zkorumpované Ukrajiny anebo ochrana planety před člověkem, podpora progresivních neziskovek. Řekl bych, že voliči vládní koalice poptávají konkrétní práci pro republiku a dobré vztahy se sousedy.

Občané, kteří potřebují k životu někoho nenávidět, tak ti prohráli volby a na splnění snů o pořádné válce si budou muset počkat, jenomže my pacifisté si zase musíme počkat na vládu, která vystoupí z agresivní Severoatlantické aliance. Prostě nikdy nemůžou být spokojeni všichni.

Řekl bych, že kromě těch slibů, u kterých tedy není jasné, kde na ně vláda najde peníze, jsou i věci, které změnit nic nestojí. A k jejich řešení postačí pouze použít selský rozum. A mně se zdálo takové symbolické nebo vhodné, když nový premiér v jednom z videí, kterými komunikuje s veřejností, zmínil návštěvu školy, kde si od učitelky vyslechl, že prvňáci chtějí dostávat jedničky a nestojí o nějaké psychologické hodnocení. Anebo že smyslem stravování je, aby po obědě měly děti prázdné talíře. To znamená, aby jim chutnalo.

Já bych k tomu řekl, že dobrou politiku nedělá jen to, co politici zavedou. Někdy je větší užitek z toho, co zruší. Já myslím, že tady je toho strašně moc ke zrušení.

Krádež ruských aktiv nakonec zablokovali Meloniová s Macronem a Babiš zůstal v klubu

Martina: Tady je toho hodně ke zrušení. Mimo jiné, pod stůl na základě jednání Evropské rady padlo i to, že by zmražená ruská aktiva putovala na Ukrajinu. Evropská unie poskytne Ukrajině půjčku devadesát miliard eur, tedy zhruba 2,2 bilionu korun. Maďarsko a Slovensko se garancím, které s ní budou spojené, nepřipojí. A Česko také ne, jak Andrej Babiš slíbil. Andrej Babiš se v tu chvíli vrátil na scénu v důležitém okamžiku, kdy se rozhodovalo o této podpoře Ukrajiny. Čekal jsi s napětím, ke které straně se náš premiér přidá?

Ivan Hoffman: Ono to úplně jasné nebylo, protože my jsme si mohli všimnout už při jednání o jmenování premiéra, jmenování vlády, že Andreji Babišovi hodně záleželo na tom, aby se už na této Evropské radě vrátil mezi politické prominenty. Proto si zřejmě dával velký pozor, aby nedal prezidentovi záminku k nějakým průtahům.

Na Babišovi je vidět, že ho politika baví, a dvojnásobně to platí u mezinárodní politiky. On si buduje osobní vztahy s lidmi, kteří mají v Evropě slovo, chce s nimi sedět u stolu, patřit do klubu. No a asi se nezmýlíme, že budeme předpokládat, že pro Andreje Babiše je takovou satisfakcí mít fotografii s usmívajícím se Macronem, vysmátou Leyenovou, Markem Ruttem, šéfem NATO.

Ale jiná otázka je, jak srdečně se má náš premiér družit s lidmi, kteří táhnou Evropu ke dnu. Tak tam je takový rozpor mezi tím, že chce patřit do klubu, ale naše zájmy nejsou s těmito lidmi úplně stejné.

Takže, abych se k tomu vrátil, ten návrh přihrát Zelenskému zmrazená aktiva, který leží na stole, to byl krok, který, kdyby k němu došlo, tak by vyvolal řetězovou reakci, při které by došlo k odvetě v podobě recipročního zabavení evropských aktiv v Rusku. Znamenalo by to konflikt s USA, které jsou proti, a především by se Evropa stala ve finančním světě nedůvěryhodným partnerem, vlastně bankovním lupičem. Takže je dobře, že to tedy nakonec neprošlo.

Druhá možnost byla půjčit Zelenskému, který je před bankrotem, další peníze, s vědomím, že je nikdy nevrátí, a navíc mu ani moc nepomohou, protože z nich polovinu rovnou použije na splátky dluhu minulých.

Takže existuje samozřejmě ještě třetí možnost. Nechat Ukrajinu zkrachovat, což by urychlilo její kapitulaci, čímž by se ušetřilo hodně peněz, a především hodně ukrajinských životů. Jenomže k takovému kroku v Evropské unii vůle není. Evropská unie vše vsadila na jednu kartu, na porážku Ruska, z čehož v praxi rezultuje závazek podílet se na ukrajinské porážce.

No a do té krádeže ruských aktiv, o které jsme hovořili v úvodu, hodili nakonec vidle Meloniová, Macron, kteří se přidali k Belgičanům, ale také k Orbánovi, Ficovi a našemu Babišovi. Přičemž těmto posledně jmenovaným prošlo, že nebudou ručit ani za splácení nesplatitelné půjčky. Takže Babiš zůstal v klubu a současně udělal to, co bylo třeba.

Martina: Ale ta neshoda při posledním jednání Evropské rady dává tušit, že trhliny v Evropské unii jsou stále větší.

Ivan Hoffman: Evropská unie nevzkvétá. Její globální role se snižuje souběžně s tím, jak upadá ekonomicky a jak není relevantní silou vojensky. No a když jde do tuhého, tak košile je bližší než kabát.

To je dobře vidět na rivalitě Německa a Francie v soupeření, kdo vydělá na zbrojení. To je docela důležité. Němci to s pokusem převálcovat Francouze přehnali, a důsledkem jsou zákulisní námluvy Francouzů s Rusy, kteří představují pro Francouze potenciálního partnera, který jim může pomoci vrátit se do Afriky.

Na první pohled to vypadá jako konspirace, ale Francouzi už s Ruskem chystají spolupráci ohledně jaderného paliva, to není zatížené sankcemi. Macron ohlašuje potřebu obnovit s Putinem diplomatické kontakty, zkrachuje-li Trumpova mírová iniciativa na Ukrajině. Ta určitě zkrachuje, takže evropská jednota je iluze.

Po desetiletích nehybnosti se hraje o to, kdo s kým, proti komu, v čem. Což je hra, kterou do značné míry k naší ostudě moderují Američané.

Středoevropská neutralita je obranou proti ukrajinizaci regionu – nic lepšího se tady nedá vymyslet

Martina: Evropská jednota je iluze. Pojďme se bavit o tom, že bližší košile než kabát. Ještě přednedávnem jsme u nás mohli slyšet, že V4 už je pasé. V některých společných otázkách našli shodu spíše ve V3. Jak vidíš tuto spolupráci do budoucna? V4 nebo V4 plus?

Ivan Hoffman: Hlavně musíme říct, že je strašně důležité, že se u nás ve volbách změnila politická garnitura, protože kdyby u moci zůstal Petr Fiala s lidovci, TOPkou, Starosty, tak by přetrvala jednostranná servilní orientace na Německo a tím současně na všechny ty bruselské nesmysly.

U nynější koalice lze předpokládat, že před družbou se Sudetoněmeckým sdružením upřednostní středoevropskou spolupráci a to, ať už na půdorysu V4 nebo V3 se Slovenskem a Maďarskem, respektive širším blokem, který by čítal Rakousko a některé země Balkánu.

Babišova vláda sice odkývala, že jsme pevnou součástí EU a NATO, ale budoucnost EU a NATO je nejistá. Ta orientace na středoevropskou spolupráci má po volbách většinovou podporu v Poslanecké sněmovně. Okamžitě její kontakty se Slovenskem a Maďarskem oživil její předseda Tomio Okamura.

A já bych řekl, že tyto úvahy o středoevropském partnerství dávají smysl, když vezmeme v úvahu, že Američanům EU leze na nervy a míní se orientovat na bilaterální vztahy s jednotlivými evropskými zeměmi. Toho důkazem může být i překvapivý telefonát Donalda Trumpa Babišovi o Vánocích, protože ho to dění zajímá.

A to jen posílí odstředivé tendence unijních periferií, nespokojených s diktátem Berlína prostřednictvím Bruselu. S výměnou vlády se Orbán a Fico změnili z nepřátel Česka na spojence. V čem snadno najde střední Evropa řeč, to je několik témat. Je to skepse k masové migraci, sebevražednému Green Dealu, nechuť k cynickému prodlužování války na Ukrajině, a obecně pak nespokojenost s unijní centralizací a omezováním národních států.

Martina: Ty, jestli si to dobře pamatuji, jsi před chvílí řekl: „My pacifisté si musíme počkat na vládu, která vystoupí z agresivní Severoatlantické aliance.“ Umíš si představit do budoucna pro země střední Evropy neutralitu?

Ivan Hoffman: Tak já myslím, že dříve nebo později určitě někdo toto téma zvedne, téma středoevropské neutrality. Ke společné historické zkušenosti národů střední Evropy patří poznání, že být periferií Východu nebo periferií Západu v obou případech znamená být periferií. Takovým nárazníkovým pásmem, ve kterém jde o život.

Takovým smutným názorným příkladem země, která se vzdala neutrality, aby se stala bojištěm, je Ukrajina. Neutralita je obranou proti ukrajinizaci střední Evropy, a já bych řekl, že nic lepšího se tady nedá vymyslet.

Američané objevili kouzlo svobody slova a Elon Musk rovnou vyzval ke zrušení Evropské unie

Martina: Podíváme se ještě na kroky Spojených států. Ty uvalily sankce kvůli cenzuře amerických internetových platforem. Zakázaly vstup do země pěti Evropanům, včetně bývalého eurokomisaře. A podle Marca Rubia je americké ministerstvo zahraničí připraveno seznam rozšířit. Řekni mi, vidíš tady najednou trošku z poturčence horšího Turka?

Ivan Hoffman: Máme za sebou rok, ve kterém Američané objevili kouzlo svobody slova. Začalo to tím, že oni to mají v prvním dodatku své ústavy, ale poněkud na to pozapomněli. Začalo to tím, že americký viceprezident J. D. Vance dobromyslně domlouval Evropanům na Mnichovské bezpečnostní konferenci, že respekt k názorům, se kterými nesouhlasím, patří k demokracii.

No a skončilo to tím, že Evropská unie pokutováním digitálních platforem za nechuť cenzurovat obsah rozlítila ministerstvo zahraničí Spojených států. No a ministerstvo USA rozhodlo o zavedení těchto sankcí vůči těm Evropanům, které označuje za globální cenzurně-průmyslový komplex. Tyto osoby organizovaně tlačily na americké platformy, aby cenzurovaly a potlačovaly názory Američanů.

No a rozčilený Elon Musk rovnou vyzval ke zrušení Evropské unie. Tak to je zatím nejsilnější výrok, co se z Ameriky ozval.

Martina: Asi není velkým překvapením, že řada evropských zemí a Evropská komise jsou pochopitelně proti. Francouzský ministr zahraničí konkrétně na sociální síti X napsal: „Lidé v Evropě jsou svobodní a suverénní, a ostatní jim nemohou vnucovat pravidla upravující jejich digitální prostor.“ Tak jak ses popasoval s tím?

Ivan Hoffman: Tak Evropská unie si do cenzury nenechá mluvit, tak to vnímá jako vměšování a brání se, že má jakožto suverénní celek právo regulovat digitální a hospodářské prostředí podle svých pravidel. Američané dostali dokonce od Ursuly von der Leyenové na vědomí, že svoboda projevu je základem naší silné a dynamické evropské demokracie, že jsme na ni hrdí a budeme ji bránit.

Takže na tom, že si cenzor není vědom toho, že je cenzor, není nic zvláštního. Zajímavé je, že koho Evropská unie oceňuje za boj proti digitálnímu násilí či šíření nenávisti, tak toho Američané pranýřují coby radikálního aktivistu či nevládní organizaci prosazující cenzurní opatření.

Já bych řekl, že je jasné, že pravdu nemohou mít současně obě strany. Někomu je třeba dát za pravdu, ale připomeňme si, že za Bidena tento problém s rozdělováním nebyl, protože Američané byli v cenzuře internetu s Evropskou unií na jedné lodi.

Za Trumpa se Američané stylizují do role napravených hříšníků a určitě je to osobní, protože Trump měl z cenzury nevyřízené účty, no a přesvědčit napraveného hříšníka, že na hříchu není nic špatného, tak to se Evropské unii sotva podaří.

Martina: Já jsem ráda, že jsi zmínil to, co se dělo za prezidenta Bidena, protože si vzpomeňme, jak nejen za něj, ale jak plynuly skrze USAID do evropských neziskovek miliony dolarů, a tak si právě říkám, jestli má Amerika už opravdu zameteno před vlastním prahem a jestli má ten puvoir být arbitrem svobody slova?

Ivan Hoffman: Já jsem teď četl čerstvý rozhovor, myslím, že vánoční, s Tuckerem Carlsonem. Tucker Carlson je nezávislý americký novinář. Ten rozhovor vyšel na webu Marker, no a ten si to nemyslí a o svobodě slova v Americe má pochybnosti.

Ono to tam souvisí s trendem v hájení práv skupin a s odklonem od západního chápání spravedlnosti, jež se vztahuje na jednotlivce, nikoli na skupinu. On to ten Carlson v rozhovoru ilustruje na amerických univerzitách, tam jsou dva zajímavé pohledy.

Z jedné strany se pozastavuje nad problematickým nátlakem exekutivy, která podmiňuje státní peníze pro univerzity proizraelskými, respektive protipalestinskými postoji. Tam byl takový problém, že tam bylo silné studentské propalestinské hnutí, a to se tedy Američanům, tedy tomu establishmentu, nelíbilo.

No a Carlson upozorňuje, že se ve Spojených státech kritika Netanjahua a jeho režimu považuje za antisemitismus. Což tedy není jenom nesmysl, ale je to taková překážka pro svobodnou diskuzi o tak závažném a komplikovaném problému, jakým je izraelsko-palestinský konflikt. To je jedna strana.

Ale druhá je taky zajímavá, že ty americké univerzity, které vlastně čelí politické diskriminaci a cenzuře, tak samy aktivně diskriminují bílé muže. Ony pod heslem boje proti nenávisti propagují nenávist. Zakódovaly nenávist do svých politik a nenávist etnickou, rasovou, genderovou, klimatickou.

No a Carlson spatřuje ohrožení svobody slova v kmenové politice, kdy nejde o to, jakým je kdo člověkem, ale jde o to, k jakému patří kmeni. Upozorňuje, že podlehnout nesmyslu, že existují pouze práva skupin, třeba práva černochů, práva žen, práva židů a tak dále, takže to je cesta do pekel, něco, co zničí Ameriku, ve které společně žije tři sta padesát milionů lidí, aniž by existovala nějaká fungující většina.

Tak já to zmiňuji a dlouze cituji, protože Američané před svým prahem zameteno nemají. Svobodu slova nelze omezit na regulaci anebo deregulaci internetových platforem, navíc když se spor z velké míry vede o peníze.

Z Grety Thunbergové se stal profesionální univerzální rebel – rekvalifikace na lidskoprávní aktivistku nepůsobí důvěryhodně

Martina: Ty jsi tady zmínil, jak zakomponovali nenávist do svých politik, nenávist etnickou, rasovou. Já jsem si zapamatovala tu klimatickou, a to proto, že švédská aktivistka Greta Thunbergová byla před nedávnem zatčena v Londýně poté, co se zúčastnila protestu s nápisem, který vyjadřoval podporu hladovkářům spojeným s organizací „Palestine Action“. A tu organizaci britská vláda zakázala na základě protiteroristických zákonů. A tak jsem si už říkala, jestli si myslíš, že se aktivismus stal jakýmsi povoláním?

Ivan Hoffman: Greta Thunbergová se stala globální celebritou v kampani boje proti změnám klimatu. Změny byly připisované ekologickými aktivisty lidské činnosti. Jenomže názor na klimatickou krizi se vyvíjí. Je zde silná pochybnost, zda to, co sledujeme, není jenom proměnlivé počasí, anebo cyklická změna, jakou už planeta zažila spoustu, a ve které člověk není vinen.

A školačka Greta posloužila politikům a lidem, kteří si z klimatické hysterie udělali výnosný byznys, coby maskot, kterému se tleskalo v parlamentech, v OSN. Jenomže pak přišel covid a po něm válka na Ukrajině. Greta se okoukala, poptávka po ní upadla.

Dnešní Greta se pokouší restartovat kariéru coby propalestinská aktivistka. A problém je, že rekvalifikace z klimatické aktivistky na lidskoprávní aktivistku nepůsobí moc důvěryhodně. Když je člověk jednou ztotožněn s nějakým silným tématem, a pak přesedlá na téma zcela odlišné, tak se z něj stane to, co naznačuješ. Profesionální, univerzální rebel, u kterého nevíme, proti čemu bude bojovat příště.

Takže být maskotem „Palestine Action“ je z právního hlediska totéž, tedy v Británii, jako by byla maskotem Hamásu. Takže není nic překvapivého, když v Londýně skončila za mřížemi.

Greta Thunbergová určitě má své publikum, ale těmto recyklovaným revolucionářům už se netleská v parlamentech. Spíše hrozí, že ta současná aktivita Grety vrhne špatné světlo na její minulý věhlas. Já bych řekl, že dnešní Greta znemožnila a diskvalifikovala minulou Gretu, ale to je obecný problém těchto profesionálních rebelů.

Martina: Ivane, mám pro nás plán podnikatelský. Zřídíme si spolu rekvalifikační kurz „aktivistiky“. Rekvalifikační kurz aktivismu, to se… na tom zbohatneme.

Ivan Hoffman: No tak můžou se u nás hlásit lidé, kteří teď budou chtít vědět, jak se to dělá.

Vánoční příměří 1914 novináři odsuzovali jako vlastizradu – dodnes jim imponuje spíše zabíjení než pacifismus

Martina: Říká se, že válce umlkají múzy, ale také se říká, že o Vánocích umlkají zbraně. Vypovídá o tom i ten dojemný příběh vánočního příměří první světové války. Ale na Ukrajině nebyl klid zbraní ani o „Svaté noci“. Proč si myslíš, že to tentokrát, zkrátka na Vánoce „Svatá noc“ nedokázala utěšit?

Ivan Hoffman: Tak ano, i o Vánocích se na Ukrajině válčilo. Z vojenského hlediska to je pochopitelné. Obě strany se vzájemně podezírají a nejspíše oprávněně, že by protivník příměří nějak zneužil.

Ale to, co zmiňuješ, to je skutečně zajímavé. Toto vánoční příměří, ke kterému došlo v minulosti, bylo to v prosinci v roce 1914, během první světové války. Moc se neví, že k němu původně vyzval papež Benedikt XV. Ale obě znepřátelené strany to odmítly, tedy generálové, vojáci, politikové.

A pak se stalo to, že řadoví vojáci a nižší velitelé si spontánně ty Vánoce společné udělali. Bylo to dáno trochu i tím, že jejich zákopy nebyly od sebe příliš vzdálené. Takže oni se slyšeli, jak nejprve provolávají veselé Vánoce, pak zpívali koledy, jedna strana, druhá strana, a nakonec spontánně vyšli ze zákopů a setkávali se v území nikoho, kde si povídali, vyměňovali si drobné dárky, cigarety, alkohol, čokoládu.

A ta dnešní válka je v tomto ohledu trochu jiná. Ti vojáci ruští a ukrajinští se na Ukrajině až tak často do konkrétního střetu nedostávají, protože hodně těch konfliktů se odehraje působením dronů, takže ti vojáci málokdy přímo vidí jeden druhého, takže by si asi těžko vyměňovali cigarety. To by si museli posílat těmi drony.

A dnešní válka je hrozná a nemilosrdná. Já bych ještě k tomu, co se tenkrát stalo, zmínil reakci médií, protože to je taky zajímavé. Zpočátku ta reakce médií byla nulová, a to mlčení prolomil až deník New York Times, který 31. prosince 1914 se o této věci zmínil.

Pak se přidaly noviny v Británii, vesměs tedy v pozitivním duchu, ale v Německu se o tom spontánním příměří psalo velmi málo, ve Francii díky bdělým cenzorům dlouho vůbec. Když se tedy psalo, tak novináři to příměří, na které dnes se tak jako vzpomíná s takovou nostalgií, jako na krásný moment, tak to bagatelizovali a odsuzovali coby vlastizradu. Takže z historie víme, že novinářům tenkrát stejně jako dnes imponuje spíše zabíjení než pacifismus.

Martina: Ale přesto Ukrajina čelila na svých hranicích velkým kolonám. Na rozdíl od prvních dní po vypuknutí ruské invaze se ale tentokrát desítky hodin trvající kolony vytvářely pro vstup do země. Mnozí Ukrajinci žijící v zahraničí se vydávali na cestu, aby ve vlasti oslavili svátky. Vyznáš se v tom?

Ivan Hoffman: Nakonec na vánoční zázrak na Ukrajině zmítané válkou došlo. Jenom se neodehrál v zákopech, ale na hraničních přechodech. Z běženců, co si zachránili holé životy, se stali vánoční turisté, putující za teplem domova, kteří se po svátcích opět stanou běženci. Podobně jako ti vojáci v zákopech se vrátili k svému řemeslu a po Vánocích se začali znovu zabíjet.

Být šelmou celebrity je riskantní osud – jeden den je slavný, druhý namočený v drogách

Martina: My jsme si vždycky slibovali na závěr veselé zvířátko. Ani tentokrát mi to nepřijde až tak veselé, ale v každém případě je to zvláštní okamžik, protože konec roku v novinách obsadil zápasník Carlos Vémola a soud, který rozhodl, že Carlos půjde v souvislosti s drogami do vazby. A začalo se nesmírně diskutovat o tom, co bude se šelmami Carlose Vémoly. Mnoho lidí ho do té doby považovalo za skvělého chovatele kočkovitých šelem. Mnozí o jeho praktikách chovatelství pochybovali, ale otázkou je teď, co se bude dít s tím jeho zvěřincem, který měl čítat lva, samozřejmě psy, pštrosy, žraloky, krokodýly, bílou tygřici, nevím, ta čísla a množství zvěře, které Carlos Vémola choval, se v různých periodikách různí.

Ivan Hoffman: No, první zpráva, kterou jsem zaregistroval, byla, že během té razie u něj nechtěli k těm zvířatům pustit jeho řezníka. O jeho zvířata, o jejich krmení se stará, tedy vyrozuměl jsem, řezník.

Já pevně věřím, že ta zvířata neskončí prostě svůj život rukou toho řezníka ve chvíli, když dojdou peníze na krmení, protože být šelmou celebrity je riskantní osud, když to tak vezmeš. Tak jeden den je slavný, druhý den se zjistí, že je namočený do přepravy desítek kilogramů nějakého hašiše nebo heroinu, ale ta zvířata si ten osud nevybrala.

Já jim držím palce, aby ten řezník, co je krmí, je i nadále krmil, a aby prostě neskončila v řeznictví.

Rok 2026 bude rokem diplomacie, protože dnešní svět už se nedá vyřešit jenom silou

Martina: Ivane, máš teď jedinečnou možnost přát si něco do nového roku, protože toto je naše první společné setkání v novém roce. Oba dva tušíme, že pravděpodobně svět bude stejně bláznivý, ale něco přát bychom mu měli. Jaké je tvoje přání?

Ivan Hoffman: Já jsem optimista, já mám pocit, že z nejhoršího jsme venku. Pokud se dívám na vnitřní politiku, tak nic horšího, než jsme tady zažili, už se stát nemůže. Já myslím, že optimistou je kdekdo, a já bych jednoho takového optimistu tady rád citoval v závěru, a to je Petr Drulák, který řekl, že na ministerstvu zahraničí, kdyby prostě všechny ty lidi, které tam dosadil minulý ministr, pan Lipavský, nahradilo devět Mickey Mouseů, takže by to bylo úplně v pořádku. A že je potřeba udělat v tom velmi rychle pořádek a nastolit nějaké normální vztahy.

Já věřím, že do politiky se začne vracet diplomacie, protože vlastně všichni vidí, že to bez ní nefunguje, že vlastně dnešní svět už se nedá vyřešit jenom silou. Že v jedné chvíli prostě si všichni musí sednout ke stolu a nějak probrat, jak dál. Tak já jsem optimista. Já myslím, že toto bude rok diplomacie.

Martina: To bych si moc přála, když už jsi zmiňoval výrok Petra Druláka o minulém ministerstvu zahraničí, respektive o ministerstvu zahraničí, které dosadila minulá vláda, ministra zahraničí, tak mně se vybavil výrok prezidenta Václava Klause, který řekl, že při stavu naší zahraniční diplomacie je existence ministerstva zahraničí nemístný luxus.

Ivan Hoffman: No něco na tom je, že se tam už vlastně žádná diplomacie nedělá, ta už se dělá vlastně ve vládě, dělají ji premiéři, a to ministerstvo se stalo vlastně jenom takovým dějištěm nějaké diplomacie ekonomické. Tak takových názorů je víc, takže to je luxus, to je zajímavé.

Martina: Ivane Hofmane, já si tedy přeji také, aby tvůj optimismus do budoucna byl na místě a přeji si, abychom se v novém roce setkávali spolu s tebou i s našimi posluchači. Díky ti za to a měj se krásně, dobrý rok.

Ivan Hoffman: Také, dobrý rok všem našim posluchačům.

Vadim Petrov: Jsem rád, že jsi mě pozvala, protože se známe dlouho, já jsem ti chtěl naznačit několikrát, že jsem tady u tebe nebyl, a ty jsi potom sama pochopila, že jsem u tebe nebyl a že by to pro tebe mohlo být. Takže děkuji za pozvání.

Martina Kociánová: Já ti děkuju, že jsi přišel. Ano, mám ze sebe radost, že jsem se nakonec vycvičila. Jako syn slavného hudebního skladatele, muzikanta, jsi pochopitelně šel v jeho šlépějích – to naprosto chápu. Ale co tě od hudby odvedlo, a to právě do prostředí tak odlišného, jako jsou tajné služby a politika?

Vadim Petrov: Ty jsi taky člověk, který toho dělá hodně, kombinuješ víc věcí dohromady. Říkáš, že jsem pochopitelně začal dělat to, co táta. Asi jo. Když máš blízko vedle sebe silnou, výraznou osobnost, a je to tvůj otec, tak se necháváš trochu vést jeho příkladem, protože ta osobnostní síla nějakým způsobem to vyžaduje. A potom přišel rok 1989 a otevřely se možnosti, spousta věcí, o kterých jsme si nedokázali představit, že bychom je mohli dělat, že bychom se s nimi mohli někdy v životě potkat. A v tomto si myslím, jsou životy každého z nás jedinečné – že si na začátku nedokážeš představit, kudy tvoje životní pouť půjde, a že tam přijde nějaký rok 1989 a že nakonec skončíš u tématu tajných služeb. Ale ještě krátce, jak jsem se k tomu dostal: Byl jsem v Americe, vrátil jsem se z Ameriky a teď jsem koukal, co moji kamarádi, přátelé dělají, a většina z umělecké branže měla reklamní agentury a zařídili si nějaká studia…

Martina Kociánová: Divoké devadesátky.

Vadim Petrov: Divoké devadesátky. A mně se nechtělo podnikat, protože jsem z Ameriky věděl, že kapitalismus není tak úplně jednoduchá věc. A tak, jak jsem tak bloumal po Praze, potkal jsem kamarády, kteří byli u Havla a říkali: „Hele, ty ses vrátil z Ameriky, umíš anglicky, nebyl jsi u StB, ani jsi nebyl v komunistické straně. My bychom tě možná potřebovali.“ A já jsem říkal: „Dobrý, o co by šlo?“ A oni: „To ti nemůžeme říct, ale pošleme tě do zahraničí, a tam ti to vysvětlí a tam tě to naučí.“ A já jsem říkal: „Ale ne. Já jsem se teď vrátil, já nikam nechci.“ A oni říkají: „Ne, to tě bude bavit.“

Martina Kociánová: A přece tě k tomu nemohla katapultovat jenom tvá znalost angličtiny? To, že si tě někdo vyhlédne. To, že se našim tajným službám rozhodla finančně a odborně pomoct Její veličenstvo Alžběta II. a ausgerechnet si řekne: „Máte tam nějakého Petrova, tak ho zkuste nadraftovat“ – tak to mi nějak nejde úplně do sebe.

Vadim Petrov: Víš, když se teď kolikrát bavíme o současné době, a říkáme si, co tady bylo, co tady proběhlo, co byly divoký devadesátky a jak to, že tehdy – míněno tedy ne já, ale tehdejší politici – rozdali strategické komodity, které v této zemi byly, že jste to za babku vyprodali, že jste dopustili, že teď odevzdáváme do zahraničí západním investorům stovky miliard na poplatcích – tak my jsme to tehdy nevěděli. My jsme neviděli, co se děje. Ale byly otevřené dveře, byly příležitosti, vyměnila se celá garnitura lidí, takže bylo zapotřebí někde brát lidi. A jediné, na co můžeš sázet, bylo to, že někdo byl čistý, že měl nějakou přirozenou inteligenci a že měl nějaké základní vybavení a že byl ideologicky na správné straně. Tedy že chtěl budovat novou společnost na nových principech. A těchto lidí zase až tak moc nebylo, a když se o nich mluvilo jako o možných kandidátech, tak se tomu muselo věřit. Ale protože spousta lidí fakticky převlékalo kabáty, statisíce lidí opustilo komunistickou stranu až ve chvíli, kdy bylo jasné, že to tady padá, tak byl nedostatek lidí, a ti, kteří byli důvěryhodní, dostali příležitost.

Martina Kociánová: Abych byla úplně upřímná, tak Jejímu veličenstvu tuto dobročinnost tak úplně nevěřím v tom, jak se rozhodla, že pomůže českým tajným službám, které v podstatě v té době byly v rozvratu, protože jsme mohli navazovat akorát na StB. Ale to přece byla ideální příležitost, jakým způsobem se mohla Británie infiltrovat do našich tajných služeb a vlastně si vychovat své lidi, možná i spící agenty.

Vadim Petrov: Jo. dobře, ale i mezi tajnými službami tehdy byla konkurence. To nebyl jenom zájem britské MI5 nebo MI6, ale to byl zájem CIA, FBI, to byl zájem Mosadu, kolem nás tady kroužily všechny rozvědky, nemluvě o německých rozvědkách či francouzských. Ale legenda, proč zrovna MI5 – to je zajímavé – tak Ondřej Černý, který byl poradce pana prezidenta na tyto věci, říkal, že se rozhodl pro Brity, protože ti jediní na něj, na hradní kancelář, netlačili, abychom se jim odevzdali do rukou, abychom jim odevzdali právo to tady vybudovat a založit. Nicméně to je legenda, ale Britové nám možná byli vždycky blíž než kdokoliv jiný. Tady je velká tradice, až k první republice československé, spolupráce s britskou tajnou službou.

Martina Kociánová: To ano. Já jim jenom, jak říkám, nevěřím tu dobročinnost. Když se podívám, jak si po 2. světové válce nechali zaplatit výcvik našich vojáků…

Vadim Petrov: Ale já jsem neřekl „dobročinnost“. To jsi z nějakého důvodu řekla ty. Tam ale žádná není, je to zájem, je to win-to-win, give-and-take, něco dostaneš, něco dáš. To je deal, nebavíme se o nějaké dobročinnosti. A toto je svět, i svět politiky. Když naše společnost po třiceti letech kapitalismu věří na ideály a idealistické pojetí věcí, když to pořád čtu, tak si říkám: Už prohlédněte, to je business. To je já tobě, ty mně. A to nemusí být cynické. Jde o to, aby to bylo fér. Ale v zásadě dejme na jednu stranu to, co bychom chtěli, a na druhou to, co skutečně je. V tomto jsem reálpolitik, a od začátku jsem byl s Brity. A jasně, oni nás znali a četli nás. Dokonce když jsem potom nějakou dobu pár let jezdil na Západ, tak mě nikde v anglosaských zemích nekontrolovali. Koukli do pasu, a v databázi vyskočilo „Petrov“ – tak dobrý, může jít, protože je náš, OK.

Britové nám vysvětlovali, k čemu jsou tajné služby v demokracii – řemesla byla jen forma výuky

Martina Kociánová: Když jsi se najednou ocitl ve výcvikovém kurzu s nejrůznějšími Čechoslováky, kteří všichni měli přezdívky – Pes, Pára, Spára, Gagarin – tak jste ještě dnes v kontaktu? Zůstali někteří ještě v tajných službách?

Vadim Petrov: Už jsou to lidi starší, takže oni byli důležití a významní v prvních dekádách. Teď už je to jiné, myslím si, že už tam nejsou, už jsou staří nebo jsou v důchodu – určitě jsou v důchodu. A těch pár mladších, které jsme vychovávali, ti tam ještě jsou, ale v tuto chvíli jsou senioři, plukovníci, vysocí manažeři nebo důstojníci, kteří v těchto službách jsou, ale tyto služby už jsou opřeny o úplně jiné generace.

Martina Kociánová: Já jsem se nedávno setkala s jedním – svého času tajným agentem – který byl skutečně v aktivní službě, a on mi říká: „Já bych k vám moc rád přišel na rozhovor, ale když já nemůžu nic říct.“ Jak jsi na tom ty? Jsi nositelem nějakého tajemství?

Vadim Petrov: Ale ne. Já nemám tuto interpretaci rád. Vždycky můžeš. Ale já jsem dělal tiskového mluvčího, upřímně řečeno, takže jsem se naučil vždycky něco říct. Ale jasně, že může říct. Nikoho nezajímá konkrétní kauza, nikoho nezajímá, nebo zajímá, ale ten agent nemusí říkat: „Byl to Pepa Novák, který nám donesl tuto informaci.“ Ne, to se nedělá. Ale můžeš mluvit o významu, procesech, o smyslu, o tom, co se spíše daří, nedaří, to jsou všechno volná témata. A jde o interpretaci. Lidi stejně zajímá, na kterých případech tajné služby dělají a jak je to složité – to by sice bylo fajn. Ale lepší je mluvit o jejich významu, možnosti jejich zneužití, pojistkách proti zneužití, pojistkách proti tomu, že to co tajné služby říkají, je spíš pravda, a není to cílená dezinformace, omyl, není to nějaká konspirační teorie, kterou tajné služby samy o sobě vysílají, protože sledují nějaký cíl. To jsou témata tajných služeb. A jejich uchopování politickou mocí, to je téma, o kterém se naopak musí mluvit.

Martina Kociánová: A my o něm určitě mluvit budeme. Mě jenom ještě pořád zajímá atmosféra, ve které ses ocitl. Protože ty ve své knize vystupuješ jako Nathan, a tady jsem se dočetla, jak jste si začali říkat přezdívkami a nesměli jste znát svá jména, tak tady píšeš: „Nathanovi se to zdálo trochu přitažené za vlasy. Připadalo mu to jako ve hře na špiony nebo nadsázka, protože Češi jsou přece národ Švejků a Cimrmanů. V každém případě jsme přezdívky mezi sebou používali.“ Připadal sis tam někdy opravdu jako ve hře na agenta? Nebo si myslíš, že jim opravdu šlo o to, aby se z vás stali, když ne špičkoví, tak alespoň velmi použitelní…?

Vadim Petrov: No ne, to byl kurz, byl to recruitment. Bylo to budování tajných služeb a učení se základům. Víš co, hlavní smysl toho, že si nás Britové vzali do školy, bylo to, aby nám vysvětlili, k čemu tajné služby jsou v demokratickém prostředí. My jsme to neuměli. My jsme znali Státní bezpečnost, znali jsme rozvědku, První správu, a to všechno bylo řízeno KGB a bylo to řízeno ideologicky, bylo to v době studené války, takže druhá strana byla nepřítelem. A toto uměli důstojníci u nás. Ale tady nebylo know-how, jak pracovat při obraně demokratických hodnot. Takže to byl hlavní cíl, proč jsme tam šli. Že jsme se to učili formou řemesel – tajné schránky, sledovačky, rekrutace nových agentů a tak…

Martina Kociánová: Poprvé jsi tím moc neprošel – uvedl jsi do chodu všechny ohňostroje.

Vadim Petrov: Teď nevím, co máš na mysli. Ale jo, to, jak jsem hledal…

Martina Kociánová: Vyzvednutí tajné schránky.

Vadim Petrov: Tajné schránky, výbušniny. My jsme opravdu chodili odhalovat výbušniny a všichni jsme vylítli do vzduchu. Kdo se s tím moc crcal – s hledáním bomby – tak se nesplnil časový limit. Ale ono to bylo proto, abychom si uvědomili, že to je práce. Nástražná zařízení byla samozřejmě umělá, takže jsme nevylítli do vzduchu doopravdy. Ale oni nám vysvětlovali: „Dobře, tak teď jste mrtví. Abyste věděli, že kdyby to byla skutečná bomba, tak jste mrtví. Takže si udělejte vnitřní analýzu toho, co všechno jste neudělali, co jste dělali špatně a příště abyste věděli, jak se tomu vyhnout.“

Otevřeli jsme hranice, přišel kapitál a organizovaný zločin – vyzobal vše cenné a my jsme nebyli schopní se bránit

Martina Kociánová: Mě zaujalo, jak vám vaši výuku vysvětloval šéf toho vašeho kurzu Šakal – to je přezdívka – že „vás naučí bojovat s mezinárodním organizovaným zločinem a s terorismem. Zavřené hranice a nedostatek demokracie, volnosti a pohybu vám paradoxně vytvořily čisté prostředí. Zatím se u vás plnou silou mezinárodní organizovaný zločin nezabydlel a vy máte unikátní možnost mu to nedovolit. Musíte být ale dobří, výkonní a vědět, jak na to.“ Úplně se nám to nepovedlo. Že ne?

Vadim Petrov: Ne, absolutně nepovedlo. My jsme šli přesně cestou jako všichni – hloupě, naivně – poučení jsme ignorovali, nebyli jsme schopní ho aplikovat. A to bylo i v ekonomické oblasti, když jsme otevřeli trh, tak jsme sem pustili nejenom organizovaný zločin, ale pustili jsme sem kapitál, který přichází tam, kde jsou příležitosti a tam to vyzobe. A tady to vyzobal. My jsme se zbavili všeho, co tady mělo nějakou cenu, a teď to patří nadnárodním korporacím. A organizovaný zločin šel ruku v ruce. My jsme společnost otevřeli a nebyli jsme schopní mít nějaké pojistky, ochrany, obrany. Otázka by byla, Martino, jestli bychom toho byli schopní teď, nebo jestli by toho byl někdo schopen. Protože když otevřeš společnost…

Martina Kociánová: Je lačná.

Vadim Petrov: Tak ti, kteří jsou hladoví, přijdou a začnou si vybírat. A jsou zkušenější, mají sílu, mají prostředky, koupí si i lidi. To není tak, že by všechno dělali sami, nabídnou ti peníze, a tajné služby a policejní orgány, které by tomu měly čelit, tak to vůbec neuměly, nebyly toho vůbec schopny.

Martina Kociánová: Nehledě na to, že i ve své knížce zmiňuješ, že to byla doba, kdy se skutečně přerozdávaly peníze SSM, nejrůznějších svazů, a jenom někteří věděli, kde jsou.

Vadim Petrov: Ježišmarjá, my jsme byli hloupí. My, kteří jsme byli muzikanti – já nebyl v disentu, ale pohyboval jsem se v prostředí undergroundu – my jsme byli strašně nezkušení, nevzdělaní. A lidé, kteří byli v mezinárodních zahraničních obchodních společnostech, v pézetkách, tak oni pracovali s úvěry, s penězi, s valutami, s devizami – to všechno oni uměli. My jsme dostali maximálně příslib do Jugoslávie, když jsme měli štěstí – a tam lítaly milióny. Oni si s tím nedělali hlavu. Pro nás tehdy milión – to byly nepředstavitelné peníze – ale tito frajeři z pézetek to uměli, znali se a dohodli se mezi sebou.

Martina Kociánová: Stejně jako vysocí funkcionáři věděli, kde to brát.

Vadim Petrov: Jasně, měli nadhled a měli ty, kteří uměli pracovat s penězi. Oni se přirozeně spojili a provedli ekonomickou transformaci hlavně – nechci říct hlavně – ale značně ve svůj prospěch.

Martina Kociánová: To znamená, že řeči o tom, že jsme měli všichni stejnou startovní čáru, jsou velkou chimérou?

Vadim Petrov: Tak měli.

Martina Kociánová: Ale jenom někteří věděli, kde ji hledat.

Vadim Petrov: Jen někteří ji dokázali přesně identifikovat. My jsme plandali – mně to hodně připomíná dnešní dobu – plandali jsme v představách o tom, co by mělo být a jak vybudujeme tu správnou, ideální společnost, a mezi tím tito pragmatici dělali peníze, pospojovali se a rozebrali si to. A ano – děti revoluce, které byly na náměstích a které se identifikovaly s nastávající změnou a s myšlenkou, většinou ostrouhaly, protože neměly na to, aby využily výhodu revoluce.

Martina Kociánová: Místo abych si za pár korun koupila pole před Prahou nebo Ostravou, tak jsem šla studovat historii, protože jsem si myslela, že vzdělání teď bude svobodné a že to je to, co je důležité.

Vadim Petrov: Ale ono to bylo spojeno i s nově nastupující politickou reprezentací. A tehdy to byla hlavně ODS, co si budeme namlouvat. Když mluvíš o poli před Prahou, tak to byly zemědělské půdy, které byly za korunu, za šest korun, takže to koupili, když jsi měla nějaké peníze nebo kamaráda…

Martina Kociánová: Oni dostávali úvěry.

Vadim Petrov: Dostávali úvěry. A potom z rozhodnutí v zastupitelstvu z toho udělali stavební pozemky, změnili katastrální plán, a v ten moment z jedné investované koruny bylo patnáct set. A takhle se narodila spousta milionářů. Vezmi si všechny ty pozemky kolem Prahy – což byla původně pole – a co se tam teď staví, tak to někdo takhle šikovně v devadesátých letech převedl. A to nebyla jenom věc starých struktur, chraň Bůh, to byli šikulové, kteří dokázali vidět tuto příležitost.

Martina Kociánová: Ano, někdo měl tento fištrón, a taky měl obchodní tah na branku. Zažil jsi kurz MI5, byli tam školitelé MI6, změnilo tě to tak, že máš dodnes na určité věci, které se dějí ve společnosti, jiný pohled nebo určitý nadhled, protože pořád tušíš, jaké spodní proudy pod jevy, které vidíme, mohou plynout?

Vadim Petrov: Určitě ano. Nikoli samotný kurz jako takový, ale když jsem se vrátil, tak jsem se zabýval tajnými službami, protože jsem byl ředitel kanceláře, která koordinovala tajné služby pod předsednictvím premiéra. Takže za tu dobu – teď nemyslím samotnou agendu – ale za tu dobu, kdy přemýšlíš o úloze tajných služeb v systému a i důvěryhodnosti, o validitě dat, která oni mají. A tak si říkáš: „Dobře, tak já něco vidím a oni mi ukážou jakoby za roh, že za rohem je to jinak. Ale když to studuješ dál, tak zjistíš, že za rohem je další roh a další roh, a i když ho nevidíš, tak tam může být a že ho jenom nevidíš. Tak od té doby jsem strašně opatrný. Nechci říct, že jsem skeptik, že nevěřím věcem obecně. Pořád mám víru třeba v dobro a v nějaký pozitivní lidský moment, ale systému příliš nevěřím, protože si říkám, že systémy nám vždycky nastavují tu tvář, kterou chtějí, abychom viděli, a za tím se vyvíjí leccos. Takže já jsem v tom velmi, velmi opatrný.

Tajné služby dostávají bianco šeky, Klaus věřil Economistu víc než zprávě BIS bez uvedení zdroje

Martina Kociánová: Proto se také pořád diskutuje o tom, do jaké míry tajné služby ovlivňují politiku, dění ve světě, nakolik jsou aktivními hráči v pozadí. Část lidí říká, že sbírají informace pro politiky, jiná část lidí označuje tajné služby za jakousi skrytou vládu, majitele faktické moci s vlivem větším než má nějaký politik nebo nějaká politická strana. Jak to podle tebe s tajnými službami je? Nebo je to různé?

Vadim Petrov: To nikdy nedokážeš posoudit, jestli tajná služba s tebou nehraje nějakou hru. Nikdy nevidíš, nebo když jsi politik, politická strana, premiér, prezident, tak se s tebou může buď nějak identifikovat, nebo naopak může hrát proti tobě. Proto je potřeba tajné služby řídit, ale ty je možné řídit jedině penězi nebo projektovým řízením, tedy dát jim na něco. A to v této zemi vůbec neexistuje. Tady se vystavují bianco šeky: „Tady máš BISko peníze, tady máš rozpočet a víceméně co si s tím děláš, do toho my nevidíme.“ Existuje sice nějaký výbor Poslanecké sněmovny pro Bezpečnostní informační službu, ale protože i sama tato bezpečnostní služba ví, že co řekne poslancům, tak to oni hned vynesou do médií, tak jim nic nemůže říkat. Takže tady jsou bianco šeky pro tajné služby. Kdyby to aspoň bylo projektové řízení, tedy že vláda řekne: „Tak fajn, nám se chce teď pracovat na něčem“ – nevím, třeba na migrantech odněkud – tak na to máte rok a bude to stát 20 miliónů. A za rok tyto peníze už nebudete mít, tak vykážete, co jste za tyto peníze vykonali. A to v této zemi není. Tady se do těchto služeb narvou peníze a oni si tam něco dělají. Takže jejich politika – v médiích se říká „redakční politika,“ a tady bych řekl „vlastní, interní politika tajných služeb“ – není prohlédnutelná. Vždycky se řekne: „Hele, to je tajný, to už ti říct nemůžu.“ A ani politikům to neřeknou, a premiéra to dost často nezajímá, protože má úplně jiné starosti. A to samozřejmě vede k tomu, že já tajným službám, a nejenom českým, až tak nevěřím, a informacím, se kterými přicházejí, také nevěřím. Řeknu příklad: Právě když jsem byl šéf kanceláře Rady pro zpravodajskou činnost, tak tam byli členy premiér, který byl předsedou, ministr vnitra, ministr obrany, financí, tedy silových ministerstev, a šéfové tajných služeb. A často za mnou přicházel třeba šéf BISky a říkal: „Hele, já tady mám takovouto informaci a chci, aby premiér konal.“ Nebo: „Já si myslím, že by premiér měl konat. Tak mu to dej.“ Tedy Klausovi. A vy řeknete: „Dobrý. Ale tak jak ti mám věřit, že to je validní? Že to je pravda?“ A on řekne: „Tak já to říkám, jsem tajná služba.“ A já říkám: „Na tom nezáleží. Kdo je zdroj?“ „To ti říct nemůžu.“ Tak říkám: „Co s tím chceš? Ty říkáš, že někdo něco udělal nebo udělá nebo plánuje. Co chceš po premiérovi? Ten nese politické riziko. A ve chvíli, kdy to Klausovi přinesu, tak zešílí a vyhodí mě s tím. Protože on bude víc věřit článku Economistu, který je podepsán, než nějaké zprávě tajné služby, která je podepsána jenom ředitelem, který řekne: ‚Toto jsme zjistili a měl byste konat.‘ Já jsem říkal: „Vy neřídíte politiky. Politici od vás dostávají informace, ale politická rizika – když jim dají informaci – nesou oni a ne vy.“

Martina Kociánová: Asi dokonalým příkladem je vpád do Iráku. Tam je rozpor v práci, tvrzení politiků a tajných služeb markantní, a dodnes nevíme, jak to bylo. Když nám tvrdili, že Amerika musí vtrhnout do Iráku, protože disponuje chemickými zbraněmi, tak dodnes nevíme, jestli byli američtí politici podváděni tajnými službami, nebo jestli tajné služby vyráběly falešné důkazy na jejich zakázku, nebo jestli politici, když se jim to hodí, jejich informace ignorují.

Vadim Petrov: Nebo tajné služby byly podvedeny zase někým jiným, kterým sloužilo ku prospěchu, aby Američani tehdy zahájili útok na Irák, a podsunuli tajným službám informace nebo důkazy, kvazi důkazy o tom, že tam chemické zbraně jsou.

Martina Kociánová: Ve hře jsou všechny možnosti.

Vadim Petrov: A že všichni udělali nějakou chybu, někomu se to mohlo hodit – je tam spousta proměnných. Tajné služby, nebo americká vláda tehdy rozhodla na základě zpravodajských služeb, že do Iráku vlítne, a začne druhé kolo války o Irák – válka v Zálivu – ale bylo to na základě, nechci říct „dezinformace“, protože to je strašně populární slovo, a já jsem na to alergický.

Martina Kociánová: Ale v knize ho už také několikrát používáš a ta kniha už má za sebou nějaký ten křížek.

Vadim Petrov: Ano, ale snažím se s tím nepracovat. Byla to informace, která se nezakládala na pravdě. Ale jak vznikla, kdo ji pustil, jestli to bylo z omylu, se záměrem, jestli někomu tento záměr vyšel a dobře to celé procesoval, to se nikdy nedozvíme.

 

Celý rozhovor s Vadimem Petrovem o britském výcviku tajných služeb, otevření hranic kapitálu v devadesátých letech a práci s informacemi tajných služeb si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Rok 2025 byl v České republice rokem Andreje Babiše. Politika, který polovině občanů pije krev a druhou polovinu zbavil nenáviděného Petra Fialy. Po celý rok pak Babišovi v jeho vítězném tažení asistovala média hlavního proudu. Posedlost miliardářem, který se dal na politiku, definovala mediální prostor, ve kterém jak Babišovi protivníci, tak jeho potenciální partneři hráli druhé housle. Ano, rok 2025 byl i rokem rekordně dlouhého zástupu druhých houslistů.

V zoufalé snaze odradit občany od volby fabrikanta, který politiku nemá zapotřebí, se média dopustila negativní kampaně k nezaplacení. Triumfálním volebním vítězstvím ale pozoruhodný vztah médií a staronového premiéra neskončil. Půdorys vládní koalice slibuje drama, které mainstreamu pořádně zamotá kolektivní hlavu. Místo jednoho padoucha se naši progresivní euroliberálové budou muset nějak srovnat hned se třemi padouchy: Babišem, Okamurou a Macinkou.

Čas ukáže, zda se budou doplňovat, anebo se budou jeden druhém plést pod nohy. A je rovněž jen otázkou času, kdy mainstream zjistí, že soupeření v koalici je mediálně vděčnější příběh než soupeření koalice s impotentní opozicí. Už z kraje koaliční komunikace je zjevné, že půjde o vystoupení tří sólistů, a part pro druhé housle zůstane neobsazen.

Andrej Babiš je politicky dobře čitelný. Velice zjednodušeno je sám sobě programem: Chce být Někdo. Není ideologicky vyhraněn, nesleduje konkrétní politický cíl. Do politiky si z podnikání přinesl přístup opatrného manažera, který neriskuje. Není to finančník, který vydělává na spekulaci. Není revolucionář, silný lídr, nýbrž obchodník, který profesionálně zúřaduje politickou transakci. Chce dobře vypadat, být respektován, patřit do klubu mezi politické prominenty. Babiš je realpolitik. Vyzná se v tlačenici, ale nepostaví se do čela rebelie. Ustoupí a minimalizuje škodu.

Výše řečené má konkrétní konsekvence. Babiš si zakládá na přízni politiků, kteří mají v Evropě slovo. Jenomže být za dobře s těmi, kdo Evropu táhnou ke dnu, je něco, co sotva ocení Babišovi koaliční partneři. Pro Okamuru a Macinku bude prioritou udržet se nad hladinou, a způsob, jak toho dosáhnout, spatřují v emancipaci národního státu. Nikoli v bratření se s Rutem, Leyenovu, Merzem či Macronem.

Mainstream, který se teatrálně hrozil toho, že nás Babiš zatáhne na Východ, a neměl tím na mysli Kyjev, dnes bude moderovat zcela jiné drama, ve kterém Babiš čelí podezření, že nás zatáhne na kolabující Západ. Zatím je to jenom podezření, Babišova rétorika je dosud národní, ale že má nutkání spřáhnout se s Bruselem, se o něm ví. A tady to bude zajímavé. Mainstream, který ztratil probruselsky servilního Fialu si za něj bude hledat adekvátní náhradu. Najde ji v Babišovi? To by byl gól!

Adoptovat si Babiše je ale pro mainstreamové progresivisty stejné riziko, jakým byla snaha ho mediálně popravit. Okamura s Macinkou budou dohlížet,

aby Babiš své předvolební sliby a programové priority nezametl pod koberec. A protože Babiš nemá za koho Okamuru s Macinkou vyměnit, aniž by se tím znemožnil, nezbude mu než vzít na vědomí, že se od něj chce, aby byl obhájcem českých národních zájmů v protinárodním Bruselu. Tedy někým, kým není, ale nemůže nebýt.

Jednoduše se nelze zalíbit všem. Těm, co chtějí porazit Putina, a současně těm, kterým už leze na nervy Zelenský. I ten muniční byznys nelze současně podporovat a odhalit. Pak je tu migrační pakt a emisní povolenky, tedy věci, které je třeba odmítnout, přesto, že to nejde. Od Babiše se očekává, že to dá dohromady s Ficem a Orbánem, nikoli s Českou televizí a Seznamem. Bude to těžká volba a Babiš udělá vše možné a nemožné, aby si nemusel vybrat. Jeho problém je v tom, že jeho partneři i jeho voliči už si vybrali. A nechat se adoptovat mainstreamem by byla, a dost možná i bude, od Andreje Babiše velice potupná politická sebevražda.

Máme novou vládu a její předseda prohlásil, že bude vládou všech občanů. Tedy i těch, kteří ve volbách prohráli. Touto obligátní frází se poraženým říká: Nebrečte, nebudeme vám ubližovat. Na voliče poražených stran ale taková útěcha sotva udělá dojem. Budou trpět, bez ohledu na to, co vítězové voleb udělají, či řeknou. Jednoduše proto, že je vítězství nepřátel, kterými pohrdají, nevýslovně ponížilo.

Jenomže ani voličům stran vítězné koalice nemůže konvenovat vstřícnost vlády k lidem, kteří volbou kompromitované koalice minulé prokázali, že jim chybí vkus, rozum a pud sebezáchovy. Smyslem voleb je zajistit některým politikům většinovou podporu. Ti se pak svým voličům za obdržený mandát mají odvděčit tím, že hájí jejich zájmy, čili dodržují smlouvu se svými voliči. S voliči opozice žádnou smlouvu neuzavřeli, takže směrem k poraženým zjevně nemají co plnit. Nynější poražení se ostatně plnění předvolebních slibů nedočkali ani od politiků, které si v minulých volbách vítězně zvolili, a co je zajímavé, na politiky, kteří je obelhali a poškodili, nezanevřeli.

Voliči vládních stran, ale i voliči opozičních stran, které se sice do parlamentu nedostali, ale s  programem vítězných stran souzní, nepochybně uvítají, když se vláda vůči poraženým jasně vymezí. Nemá smysl hledat společnou řeč s lidmi, kteří o to nestojí. V politice lze vypozorovat tradici opakovaně porážet poražené. Děje se tak proto, že souběžně existuje tradice poražených nesmířit se s prohrou. Čím více je společnost názorově rozdělená, tím je i zjevnější, že kompromis nic neřeší. I rozdělená společnost může táhnout za jeden provaz, ale každá polovina za opačný konec. A u přetahování nejde o to, aby vyhráli všichni.

Že být vládou všech je nesmysl, je patrné z rozdílných priorit vítězů a poražených. V těchto volbách se volilo mezi pragmatismem a aktivismem v přístupu ke klimatické agendě, mezi servilností a suverenismem ve vztahu k EU, ale i mezi válečným třeštěním a poptáváním míru. Lidé, kteří nenávidí Rusy, a považují za dobrý nápad složit se na raketu, která zasáhne Moskvu, si budou muset počkat na jinou vládu, protože pro tu současnou bude prioritou, aby nějaká ruská raketa nezasáhla Prahu.

Nelze být vládou všech, když části občanů záleží na korektních vztazích s každým, kdo o ně stojí, zatímco pro jiné je přednější pestré portfolio nepřátel. Jsou samozřejmě věci, se kterými se poražení s těžkým srdcem smíří. Asi překousnou levnější elektřinu, a nebudou se dožadovat Bruselem organizované islamizace. Podobně se poražení eurofilové nebudou hroutit z rehabilitace spalovacích motorů, pokud je na milost vezme Západ, kterému slibují poslušnost.

Výsledek voleb je jistě hodně ovlivněn tím, kdo kandiduje, jak se komu podaří kampaň, anebo jak veřejné mínění zmanipulují média. Pak je zde ale něco, co bychom mohli označit za mocný spodní proud ve společenském vědomí, obecný trend, který má na svědomí společenskou dynamiku. Společnost není statická, proměňuje se. Někdy nám až volby ozřejmí, která bije.

Ze setrvačnosti ještě dožívá konsenzus, že jsme součástí Západu, bohatého kulturního, civilizovaného kontinentu, a také Evropské unie, coby společenství, které nám velkoryse otevřelo svou vlídnou náruč. Vyznavači tohoto narativu u nás právě prohráli volby. Důvodem jejich  porážky se stalo převládající podezření, že ve skutečnosti jsme periférií Západu, který nikdy nepočítal s tím,  že pro něj budeme rovnocenným partnerem. Společnost procitá z iluze, že našim národním zájmem je poslušnost k bruselské byrokracii, vnímané jako Západ. Ve společnosti sílí tušení, že nejsme na cestě k prosperitě, nýbrž čelíme eurounijní gravitaci, jež nás stahuje do propasti. A pud sebezáchovy nám říká, že nepostaráme-li se o sebe sami, nikdo jiný to za nás neudělá.

Vláda zde není od toho, aby se líbila Bruselu. Většina zvolila vládu, od které se čeká, že nás před Bruselem bude bránit. Řečeno na rovinu, tato vláda není pro všechny. Je to vláda domorodců, kteří patří tam, kde jsou a kde vždy byli. Kdo si myslí, že patříme někam, kde nejsme, jednou na Východ, jindy na Západ, je tady špatně. Minimálně v tomto volebním období tu bude cizí.

Martina: Když se podívám třeba na média veřejné služby, ale i na další mainstreamová média, tak v některých případech už poměrně nepokrytě přešla od informování, od klasických faktů k propagandě. Co to dělá s námi posluchači, i když si to neuvědomujeme?

Vítězslav Jandák: Samozřejmě to na člověka podvědomě působí, a i když nevím, jestli to byla informace, dezinformace, nebo to bylo působení, ale každopádně mě to ovlivní, jsem-li pod vlivem médií, to znamená, kupuji-li noviny, čtu internet, dívám se na televizi. Znám spoustu lidí, kteří se dneska od těchto věcí odřízli, a můžu vám říct, že jsou to šťastní a rozesmátí lidé.

Martina: A je to cesta? Je to cesta, že se hromadně odstěhujeme do lesů?

Vítězslav Jandák: Ne hromadně. Stačí, když odejde pár lidí, a lidé najednou zjistí, že příroda je krásná, a že je krásnější než ministerstvo životního prostředí. Že sama příroda je krásnější, že si ji ochráním. Proč bych ji ničil?

My jsme tady pod strašným vlivem jedné věci, a za to ještě může – bacha – rakousko-uherský typ byrokracie, my jsme opravdu pod tímto vlivem. A komunisti to zdokonalili, a dneska je to strašné. Když si chcete cokoliv koupit, udělat, potřebujete k tomu tuny a tuny papírů a povolení, a to nám znepříjemňuje život.

Ale horší je to, co jste před chvilinkou zmínila – a to je oficiální – že 30 procent mladých lidí jsou čekatelé tak trošku na blázinec, když to říkám takhle. Buď se mluvilo o tom, že máme nedostatek psychiatrů, že mladí lidé mají psychické problémy a že jich je 30 procent.

Martina: Včetně dětí.

Vítězslav Jandák: Včetně dětí. To znamená, že ve společnosti je něco nezdravého, když se nám najednou objevují obrovská množství rakovin, a že to stoupá hrozitánským způsobem, a turborakoviny, a podobné nemoci, a že společnost začíná být nejen psychicky, ale i fyzicky postižená. A tady by měla přijít vláda, a ti moudří a říct: „Prokristapána, lidi, něco je špatně. Pojďme se nad tím zamyslet.“

Společností vládne pokrytectví, lež a strach – základní lidské emoce jsou pod tlakem

Martina: Jak si vysvětlujete, že takto chřadneme na těle i na duchu?

Vítězslav Jandák: Je to o tom, že vládne pokrytectví, že vládne lež a strach. Vládnou nám všechny věci, které ovlivňují váš život negativně. My jsme to zmínili: „Mám strach, Ježišmarjá, aby z toho děti neměly malér. Ježiš, aby mě nezavřeli.“ Už to tady je zase. Tak, prokristapána, toto všechno ovlivňuje lidské zdraví.

Martina: Jenomže co si počít se skutečností, že rozhovor, argumentace a diskuse se staly nežádoucími, protože když je někdo takzvaně woke – to je moderní slovo – ale my pro to máme velmi hezké české slovo „pravověrný“, tak pokud je někdo pravověrný, tak nic z toho, co jsem vyjmenovala, nepotřebuje. Co s tím, když o těch věcech vlastně nemůžete mluvit? Nebo se vystavujete nebezpečí, že budete veřejně diskvalifikován.

Vítězslav Jandák: To musíte jít zase do lesa, koukat, aby tam nikdo nebyl, a vyřvat to do lesů. O tom byla jedna pohádka, viďte. Ze země, kde byl smutek, šel přes hranici, a tam si zařval, zaveselil se, a šel zase zpátky.

Martina: Starý švec.

Vítězslav Jandák: Ano, starý švec. Tak takhle žijeme – lidi si jedou zanadávat. Víte, co je strašné?

Martina: Je to hra na demokracii, to, co tady vedeme?

Vítězslav Jandák: To už dávno není demokracie.

Martina: Co je to?

Mediokracie nahradila demokracii: co napíšou noviny, všichni nekriticky opakují

Vítězslav Jandák: Je to mediokracie. Vždyť nám vládnou média – co se napíše, to je svaté. Nějaké noviny napsaly, že Turek je prostě lotr. A teď to po nich všichni opakují, protože to napsali oni. Já, když jsem je chtěl koupit u nás v trafice na vesnici, tak říkali: „Přišlo jedno číslo, a nikdo to nechtěl.“ Tak já nevím. Ale to je jedno. Jen mě zajímalo, co to je.

Takže to noviny napíšou, a všichni to opakují, a najednou je Turek lump a lotr. Ale nevíme, jestli je to pravda – to přiznávají i ti největší protivníci – ale: „Oni to napsali, tak to tak bude.“

Martina: A pak tady začne úřadovat ono: „Na každém šprochu…“

Vítězslav Jandák: „…pravdy trochu“. Vidíte to? Vidíte to.

Někteří lidé volají po tom, aby mohli volit jenom vyvolení třeba umělci, protože lidé jsou prý blbí

Martina: Myslíte si, že nás čeká takový osud, který známe z minula? To znamená, že v rámci Evropské unie budeme chodit k volbám – dokonce se k volbám chodilo povinně – a tam dostanete, jako kdysi, jeden lísteček? A za plentu se nechodilo, protože se tím člověk odsuzoval k tomu, aby se ocitl pod drobnohledem. Takže ti nesprávní, které bychom neměli volit, budou předem vytčeni před závorku, a nebudou vůbec připuštěni?

Vítězslav Jandák: Víte, dokonce je tady jedna možnost, že budou volit jenom někteří, a zbytek nebude mít právo volit. Proč? Vyvolení budou volit. I to je cesta, ne? A už po tom volají některé umělkyně, jak jsem se dočetl.

Martina: Že by volili jenom umělci?

Vítězslav Jandák: Jistě, protože lidé jsou blbí. Prosím vás, jak může někdo nevolit třeba TOP 09, který mají devět poslanců, nebo Piráty, měli čtyři, a z toho měli tři ministry. A nikdo neřval. Víte, to bylo zvláštní. To se ve světě nestává, aby strana měla tři ministry a čtyři poslance.

Martina: Umělci se zapojovali už před minulými volbami. Vzpomínám si na tu nesmírně „vkusnou“ kampaň: Přesvědč bábu a dědka.

Vítězslav Jandák: Ano. A podívejte, kam to dotáhli. Mádl je dneska světový režisér. No vidíte to.

Láska k lidem byla tajemstvím úspěchu – autenticita prosvítala i přes televizní obrazovku

Martina: Když jste se stal ministrem kultury, tak jste se za poměrně krátkou dobu stal v žebříčcích nejoblíbenějším politikem v České republice. Jak si to vysvětlujete? Nebo, jak jste tehdy smýšlel o tom – proč?

Vítězslav Jandák: Víte, já jsem si to nikdy nepřipouštěl. Já jsem si to prvně připustil, když mě pozvali na americkou ambasádu, která velice dobře sleduje hitparády, a tam bylo, že jsem byl jednak nejoblíbenější a nejpopulárnější politik a dokonce nejdůvěryhodnější. A tak jsme tam poseděli s Cabanissem, se kterým jsem se stýkal ještě dlouho po tom, co odešel, a když jsem odešel i já.

A teprve tam jsem si uvědomil, že politika je tak trochu sport, protože Amíci to tak brali, že: „To je bomba.“ Mně to nedocházelo. Já jsem říkal: „Každý chvilku tahá pilku, a za chvíli budu zapomenut.“ A víte, čím to taky bylo? A to mi nikdo nevěří – já mám rád lidi, miluju lidi. V životě mě mockrát nakrkli, krkají mě každodenně, a přesto je miluji. Takže možná že když jsem byl ministrem, a toto ze mě šlo, tak to lidé pochopili, a proto mě taky měli rádi.

Martina: Někteří vám vytýkali, a někteří vás za to respektovali, že jste vždycky mluvil – jak se lidově říká – jak vám zobák narostl.

Vítězslav Jandák: A tím jsem nakrkl vlastní stranu.

Martina: Měl byste ještě dnes, s tímto vaším projevem, šanci účastnit veřejného života, když to tak ta a tam sledujete?

Vítězslav Jandák: Já bych mohl, ale mám zase v sobě tolik cudnosti, že si uvědomuji, že éra Winstonů Churchillů, tedy starých politiků, například Teng Siao-pchingů, už je pryč. Dneska mládí vpřed. Vždyť bych dneska byl ve Sněmovně přestárlý. Nejstaršímu politikovi tam je snad sedmdesát let, a mně bylo sedmdesát osm, táhne mi na sedmdesát devět. Takže, víte, to už nejde. Už i v Americe se diskutuje: „Ten Trump, on by chtěl být ještě jedno období?“

Martina: Ano, mládí vpřed…

Vítězslav Jandák: Taky: „Mládí řídí Brno“, pamatujete? To nepamatujete. To bylo v padesátých letech za komunistů. Vždyť ono je to furt stejné: „Mládí vpřed“, protože mládí ví pendrek, nic si nepamatuje, tak ho dáme dopředu, a nebude dělat potíže.

Martina: Ale ví všechno. Proto někteří politici chtějí, aby se snížil volební věk, právě proto, že…

Vítězslav Jandák: Vždyť to v Rakousku udělali, a vyhrál ten Holanďan, který tam je prezidentem. V Rakousku od šestnácti, nebo od sedmnácti let.

Se snahou snižovat věk voličů začali už soudruzi, protože čím je člověk mladší, tím lépe se s ním dá manipulovat, protože nemá zkušenosti

Martina: S mládím se dá lépe manipulovat.

Vítězslav Jandák: To oni chtějí, přesně toto chtějí. A bolševici, ti to začali, soudruzi. Tehdy se ta akce jmenovala „Mládí řídí Brno“. Všechny vyházeli, i staré soudruhy, a nastoupili tam mladí svazáci. A asi za týden to skončilo, protože Brno bylo v bankrotu. To nejde.

Martina: To stihli tak rekordně rychle?

Vítězslav Jandák: Samozřejmě. A komunisti pochopili velmi rychle, že to nejde, protože jsou potřeba zkušenosti. Podívejte, čínský hospodářský zázrak – já jsem tady řekl jméno Teng Siao-pching. To byl prostě chlap, kterému bylo hodně přes sedmdesát, který přišel s novým ekonomickým modelem v Čínské lidové republice – říkám to velmi stručně – to znamená, že začaly vznikat zóny, některá uzavřená města, kde už začal kapitalismus, a pak se to propojilo, a Čína je dneska největší ekonomika světa. Ale Teng Siao-pching na to přišel, když mu bylo hodně přes sedmdesát.

Martina: A proto se na to ptám, jestli si nemyslíte, že to, jakým způsobem se teď jede v podstatě kampaň proti starším lidem, nebo starým lidem.

Vítězslav Jandák: Ano, jede.

Martina: Je tady neustále hlouben obrovský generační příkop. A mladým se zase podsouvá, že „dědeček a babička nám ujídají chlebíčka“. Nemyslíte si, že by tady měla fungovat jakási rada starších? On ji měl původně v podstatě suplovat Senát, ale to se zase tak úplně nedaří.

Vítězslav Jandák: Ne, to se tedy opravdu nedaří. To je výkvět, ti se vytahují, kdo má víc vyznamenání z Tchaj-wanu. To je tak jediné.

Martina: Je tam pár úctyhodných osobností.

Vítězslav Jandák: Je. Já si je momentálně nepamatuju, ale to nevadí.

Martina: Třeba Daniela Kovářová.

Vítězslav Jandák: Právnička Danička, tu znám.

Martina: Jana Zwyrtek Hamplová.

Vítězslav Jandák: Jistě. Vždyť ona byla ministryní spravedlnosti. Danu samozřejmě znám. Tak to jo, jsou tam chytří lidé, všechno, ale je jich málo. Je jich málo.

Martina: Myslíte, že tento generační příkop je hlouben vědomě?

Vítězslav Jandák: Jistě. Vždyť jsme to tady zmínili. Když jste mladý, blbý, neznající, tak se líp ovládáte, líp se režírujete, na leccos se spíš chytnete. Tak takhle se pracuje s lidmi. Takhle pracují ty služby. Tak pracují ti, kteří vládnou světu. Ne ti, kteří jsou otevřeně v kravatě, nebo v rozhalence, a říkají, jak na světě bude, ale ti, kteří jsou za nimi, ty šedé eminence – ty vládnou světu. A to na obou stranách.

Pozor, to není v tom, že by to bylo na jedné straně, a na druhé ne. A to je síla těch služeb. Vždyť si vezměte, že starý Bush byl šéfem CIA. Putin, Lavrov, to jsou všecko, bych řekl, jsou lidé nejvyšší kvalifikace, protože to je královské zaměstnání. Podle mého názoru. A tito lidi teď něco umí, něco vědí, a ti řídí. A když se pak dostanou do funkcí, tak jsou úspěšní.

Byl starý Bush neúspěšný? Byl úspěšný. Úspěšný nebyl jeho syn, to už bylo horší, ale táta byl dobrý. Putin z pohledu Ruska a zemí, které fandí Rusku, je velice úspěšný politik. Takže má dobrou kvalifikaci – služby.

Jsem zklamán z toho, co se stalo z Vánoc. Je to jen jarmark a veletrh, a mluví se jen o tom co je levné, co je k dostání, a co je možné koupit na půjčku. Ale o duši nepadne ani slovo.

Martina: Vy jste před chvílí říkal, že vaše tajemství úspěšnosti pravděpodobně spočívalo v tom, že máte rád lidi, a oni to vytuší. My budeme naše povídání vysílat těsně před Vánoci, blíží se nám Vánoce, a pro mnoho lidí jsou to nejkouzelnější, nejtajemnější, nejlaskavější svátky v roce.

Vítězslav Jandák: Pro mě ne.

Martina: Ne?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Vy nemáte rád Vánoce?

Vítězslav Jandák: Velikonoce. Já miluju Velikonoce. To je naděje. Velikonoce jsou naděje. Vánoce, to je funus.

Martina: Ježíšek se narodí. Velikonoce jsou pohřeb.

Vítězslav Jandák: Ježíšek se narodí. Dobře. Ale zmrtvýchvstání – bacha. To zase pozor.

Martina: To ano. Ale tady se nám narodí ten, který tak miloval svět, že se vydal, takže většina lidí je má ráda, na tom se shodneme.

Vítězslav Jandák: Má, to ano. Ale spletli si je.

Martina: Ale nemusíme mít radši jedno, nebo druhé. Zkrátka máme rádi tyto svátky. A v lidech Vánoce vždycky probouzí jakousi laskavost, jsou v té době vstřícnější.

Vítězslav Jandák: Myslíte?

Martina: Spoustu věcí chtějí napravit.

Vítězslav Jandák: Myslíte?

Martina: Možná, že se to u některých týká Velikonoc. Ale řekněte mi, našel jste nějaký recept, jak si tyto sváteční pocity přetáhnout do normálního života, a nechat je tam pokud možno co nejdéle?

Vítězslav Jandák: Já tyto pocity nikdy nemám, protože jsem zklamán z toho, co se z Vánoc stalo. To je prostě velký jarmark, to je veletrh. Tam o duši nepadne slovo – když jsme tady začali mluvit o duši. Všimla jste si, že vypadla duše, ani chvilky poezie nejsou. Není nic. To je jenom o tom, jestli je to levné, jestli je to k dostání, a toto byste si měli koupit, a klidně si na to půjčte. Ne. Já myslím, že jsme Vánoce trochu zkazili. A jestli v někom toto zůstalo, tak je to dobře.

Dokonce už se na štědrovečerní večeře chodí do hospod, ale to si lidé dřív dělali sami – někdo dělal řízky, někdo dělal kapra. Ale dneska vám nabídnou menu – i když při současných cenách z toho nebude zásek. Ale víte, to je i to, že by to mělo být doma, že by se lidé měli sejít, tedy ti, kteří patří do klanu rodiny, a být na sebe aspoň chvilku milí, a vypnout politiky.

Musí přijít něco strašného, aby se lidé vrátili na zem, a k tomu, že není podstatné, co mám, ale co si myslím, co cítím, aby se lidé vrátili k sobě, protože od sebe odešli

Martina: Jak to dostat zpátky? Jak znovu obnovit ten obrovský vzkaz, který ve Vánocích dostáváme? Já si vždycky Vánoce nejvíc užiji na vánočních koncertech, kam lidé přijdou, jsou naměkko. A když k tomu přidáte ještě kus správných příběhů – třeba obrovský vzkaz, jaký nám nechalo velké vánoční příměří z první světové války – tak to z Vánoc udělá to, jako by se otevřel průzor, a na chvíli se vás dotkne milost Vánoc, která lidem byla dána.

Vítězslav Jandák: Ano, Vy jste se tady dotkla jedné věci, ale já jsem v tomto velkým skeptikem. Já si myslím, že musí přijít něco strašného, aby se lidé vrátili na zem, aby se vrátili k tomu, že není podstatné, co mám, ale co si myslím, co cítím. Takže lidé by se spíš měli vrátit k sobě, a tam se dostanou jedině velkým otřesem. Tento otřes může být veliký, ale může být i pozitivní v tom, že ti, co zbydou, se vrátí k sobě. Lidé od sebe odešli. Lidé by se měli vrátit k sobě.

Martina: Myslíte, že po dobrém to nejde?

Vítězslav Jandák: Ne, vždyť jsme lidi. Vždyť jsme šelmy. Pochopte, my jsme všežravci a šelmy.

Martina: Tak vy jste se asi vydal na speleologickou cestu do sebe sama, když jste se vydal do lůna přírody.

Vítězslav Jandák: Ano. Přesně tady je odpověď. Tam je odpověď. A je to jako s lidským životem: Narodíte se, dospíváte, žijete, začnete stárnout, a odejdete, jste prach – „A v prach se obrátíš.“ A to je jaro, léto, podzim, zima. Ono to je všecko v přírodě. Začne to pučet, začne to růst, začne to kvést, začne to přinášet plody. Vy si je pak užíváte, a pak ulehnete, a do jara spíte.

Martina: Kdy jste se tak zklidnil? A kdy jste se vydal jiným směrem?

Vítězslav Jandák: Když bych chtěl být vtipný, tak řeknu: Když jsem začal brát diazepam.

Martina: Práškový klid?

Vítězslav Jandák: Ne. Víte, o čem to je? Je to o tom, kdy si řeknete: „Jsem saturován.“ Já nic nepotřebuji. Já vlastně nic nepotřebuji. Já potřebuju zdraví pro své děti, vnuky, a svou rodinu, i pro sebe – a to je všecko. Já nechci žádné hmotné tretky. To se všecko rozpadne. Lidi si neuvědomují, že byli chyceni na tretky.

Martina: Také jste byl někdy chycen?

Vítězslav Jandák: Taky jsem byl chycen na tretky. Každý je svého času, ve svém věku, chycen na tretky. Je, protože jsou to hračky. Lidem se to dává jako hračky: „A hrajte si, abyste byli zticha, a my jsme si mohli dělat, co budeme chtít.“

Martina: Otec Reinsberg ve svých dávných kázáních ještě na rádiu Golem lidem přál, že vysoko pod stromečkem, a ještě výše v duši.

Vítězslav Jandák: Samozřejmě.

Martina: To by bylo směrováno k Vánocům to správné poselství. Ale víte, v čem jsme my Češi prý snad jedineční v Evropě, co se týká Vánoc? V tom, jak milujeme, a pořád dokola každý rok sledujeme pohádky.

Vítězslav Jandák: Už to tak není.

Nemám rád Halloween. Je to úplně přiblblá, a nám cizí zhůvěřilost. To se máme dívat na kostry, na mrtvoly, na zrůdy – což je právě Halloween. Je to anglosaský způsob humoru.

Martina: Není už to tak – bohužel. Ale vy jste svého času byl hodně obsazovaným princem.

Vítězslav Jandák: Já jsem hodně dělal pohádky, a pořady pro děti. Proto nemám rád Halloween, protože to je úplná zhůvěřilost. To je tak přiblblé a nám cizí. Mám se dívat na kostry, mám se dívat na mrtvoly, na zrůdy – to je Halloween. Ale to je anglosaský způsob humoru.

Martina: Který nám byl implementován.

Vítězslav Jandák: Jistě.

Martina: Vy jste natočil pohádku, která byla svého času nejúspěšnější televizní pohádkou, Floriánkovo štěstí. Když se teď díváte na pohádky, změnily se, změnila se jejich atmosféra?

Vítězslav Jandák: Začínají se velmi neúspěšně modernizovat. Začínaly se jako aplikovat do současnosti, najednou do pohádek začíná pronikat technika, a to si myslím, že je blbé. Protože pohádka by měla být o vnitřku, o duši, o dětské fantazii, o dětské dušičce, a vždycky by mělo vyhrát dobro, a ne zlo. Nemám rád zrůdy á la Halloween. To ne.

Martina: Velmi známým jste se stal v legendární pohádce Tři oříšky pro Popelku, a tu si určitě letos zase nadělíme, a nejen jednou. Myslíte si, že by ještě dnes někdo dokázal natočit tak poetickou, a svým způsobem věčnou pohádku, protože prochází generacemi?

Vítězslav Jandák: Ne. Na to by nesehnal investora. Na to by nesehnal investor, protože by mu řekli: „To se přeci nemůže líbit. Toto je blbost. Kde máte rakety? Kde máte mrtvoly?“

Martina: Honičku.

Vítězslav Jandák: No. Takže já si myslím, že ne. Toto už se nebude opakovat. Tyto pohádky už nikdo nebude točit. Bohužel. Proto budeme věční.

Martina: A tak třeba, řekněme, že Jirka Strach natočil Anděla Páně, a to s velkou poetikou.

Vítězslav Jandák: Ano, to bylo velmi úspěšné, velmi příjemné a velmi dobré, podle mě. To jo. A byla tam sranda, a to je podstatné. A teď jsme zase u toho. Vytrácí se sranda. My furt o duchovnu – ale svět je o srandě. Vždyť je směšný. Paní Kociánová, Vždyť ten svět je směšný. Je jednoduchý jak facka, a my z toho jen děláme vědu. O co jde?

Západní westerny měly jasný vzkaz: dobro vyhraje, padouši padnou – dnes už to tak nefunguje

Martina: Když jste před chvílí mluvil o pohádkách, tak jste říkal, že v pohádce musí zvítězit dobro nad zlem. Člověk to chce vidět, chce být u toho, že šejdíř je nakonec potrestán. Ale vy jste realista, myslíte si, že jednou se člověčina tak promění, že to bude součást našich životů?

Vítězslav Jandák: Ne, už ne. Lidstvo směřuje nějak špatně. Víte, proto jsem miloval americké westerny, ale tak do sedmdesátých, osmdesátých let. Tuhle jsem se zase díval na Johna Wayna – to byli chlapi, to byla doba, a padouši padli, a já vím, že to tak skončí, a proto se na to rád dívám. A české pohádky byly to samé, protože dobro nakonec vyhrálo. Vůbec na světě byla doba, kdy dobro vítězilo. Dneska ne.

Martina: Vesničani porazili Calveru.

Vítězslav Jandák: No samozřejmě. Přece Sedm statečných, samozřejmě, to byl film, který měl ve Spojených státech propagovat nábor lidí do zemědělství. To není sranda, to je pravda. Taky se tam často na toto téma hovoří.

Martina: A opět měkká síla Hollywoodu.

Vítězslav Jandák: Ano. Jak říkají: „Sedláci tu zůstanou, my odejdeme“, tedy ti pistolníci, ale oni na té půdě budou dělat.

Martina: A jeden z pistolníků, když za ním přijdou děti s tím, že jejich otcové jsou zbabělci, jim říká: „Vaši otcové vás živí. Každý den vstanou, lopotí se na poli, aby pak přišel Calvera, a všechno jim vzal. To jsou stateční muži.“ To by mě nenapadlo, měkká síla Hollywoodu funguje.

Vítězslav Jandák: A co Hollywood točí dneska? Jak se svět rozpadá, je pod potopou, přicházejí sem mimozemšťani.

Martina: A jak se mají lidi zase začít smát? Jak mají zase dělat legraci? Poraďte, když to máte tak pod kůží.

Vítězslav Jandák: Přestat se zaprvé bát. Za smích vás moc nezavřou. Můžou vám napařit, že zesměšňujete, ale musíte se smát srdečně. To je návod. Nesmějte se s úšklebkem, vždycky se jim smějte otevřeně, protože oni jsou směšní, i když kážou blbiny. Většinou kážou blbiny, tak tomu se smějte. Nenadávejte, nikdy nepřistupte na hru, že budete nadávat.

Já, když dneska vidím bývalé představitele vládní koalice – například včera jsem v televizi viděl, jak jedna poslankyně křičela, nadávala, byla úplně vzteky bez sebe, a přišla moje manželka, a povídá: „Podívej, oni jsou úplně hysterický, jak prohráli. Oni jsou hysterický. Nemají argumenty, jenom nadávají, a jsou zklamaní. Vždyť oni chtěli pro lidi udělat to nejlepší, a ti blbí lidé to nepochopili, a zvolili někoho jiného.“

Mně to připomíná Štěpána, a tyto lidi. Ty taky asi chtěli pro lidi dobře, nebo to tak mysleli, a lidi je pak kopli do zadku, a oni z toho taky byli zu grunt. Ale zase bych řekl, že to přijali líp než tito poražení, protože ti jsou vzteky bez sebe, a to je špatně. Tak se jim směji. A dotyčný protivník se jim začal smát do obličeje, a to byla nejlepší obrana.

Martina: Vítězslave Jandáku, já vám moc děkuji za rozhovor, a za to, že jste nám připomněl, že věci možná nejsou veselé, ale přesto jsou k smíchu.

Vítězslav Jandák: Jsou k smíchu. Já vám moc děkuji. Pro mě to bylo moc příjemné. Kdy to začneme natáčet?

Martina: Mám špatnou zprávu, hotovo.

Vítězslav Jandák: Hotovo.

Martina: Děkuji.

 

Celý rozhovor s Vítězslavem Jandákem o mediokracii, generačním příkopu, zkomercionalizovaných Vánocích a úpadku české pohádky si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Autorství strategie „rozdělit a ovládnout“ se připisuje Juliu Caesarovi, ale i Alexandru Velikému, či Niccolu Machiavellimu. Původní know-how, jež mělo za cíl znesvářit mezi sebou a pak porazit nepřátele, vylepšili Američané, kteří si libují ve znesváření spojenců, které pak ovládají snáze, než kdyby tito drželi spolu. V aktuální, přelomové Národní bezpečnostní strategii USA si můžeme číst o rozdělení Evropy mezi řádky, nicméně záměr je zřejmý. Podpořit nové země EU proti starým, čili periférie proti jádru. Současně Američané hodlají v jednotlivých zemích Unie podporovat konzervativní elity, suverenisty, orientované národně, proti liberálním, progresivistickým elitám, orientovaným na globalisty.

Jak takové rozdělování bude vypadat? Předně je zde téma migrace, kdy západ EU je migranty kulturně obohacen, čili zamořen, zatímco do unijních periférií, tedy zemí střední a východní Evropy, se muslimští a afričtí migranti ještě nenahrnuli. Je to dáno tím, že jdou za lepším, a také míří tam, kde už si domorodé obyvatelstvo ochočili. I bez Američanů vidíme, jak si Němci, Francouzi či Britové zavařili, ale když jsou tito západní zoufalci peskováni z Bílého domu, dobře se to poslouchá. A v periferii poroste kuráž poslat Brusel s migračním paktem do háje, respektive, jak se tomu nově říká, „do brusele“.

Pak je zde klimatický alarmismus, od kterého se Američané distancovali a s pobavením glosují evropský Green Deal, neboli naši kolektivní energetickou a ekonomickou sebevraždu. Amerika se nabízí coby pokušitel, který horuje pro stará dobrá fosilní paliva a v Co2 nespatřuje žádného strašáka. Se zelenými panikáři to samozřejmě nehne, ale Američanům rozumí pochybovači, kterým je deindustrializace Evropy podezřelá, a se znepokojením sledují zaostávání Evropy za Čínou. Green Deal je ovšem také ideologickou zástěrkou pro spekulace s elektřinou. Není těžké rozdělit Evropany na ty, kteří z Green Dealu profitují, a na ty, co reptají, že jsou škodní.

Na co v Evropě slyší každý druhý, je americká kritika cenzury. Bruselský boj proti nepohodlným názorům, jež jsou klasifikovány jako dezinformace, má oporu v mainstreamových médiích, a svobodného slova se okázale štítí progresivci, liberální demokraté. Nově si Brusel znepřátelil Elona Muska, když napařil pokutu jeho síti X. Pro Američany to bude další záminka ignorovat Evropskou unii a upřednostňovat diplomatické kontakty s jejími jednotlivými členy. Návrhu Elona Muska zlikvidovat Evropskou unii budou tleskat odpůrci totality. Otázkou samozřejmě je, čím vyčpělou a toxickou EU nahradit ku prospěchu evropských národů.

Divide et impera podle USA má především globální, velmocenský rozměr. Američany zneklidňuje partnerství Ruska a Číny. Američané v bezpečnostní strategii rezignovali na snahu Rusko porazit a pokusí se dělat s Ruskem byznys. Rozdělit a znepřátelit Rusy s Číňany, aby pak pro USA jednotlivě nepředstavovali nebezpečné konkurenty, není nemožné, ale půjde to ztuha a určitě ne ze dne na den. Jde o to, zda mají USA čím vyhrožovat, zda mají co nabídnout a zda někdo bude Američanům věřit. Zatím se zdá že Američané mají zásluhu na rusko-čínském sbratření. Poté, co se jim nedaří naklonit si Čínu proti Rusku, zkusí pro změnu v Rusku najít spojence proti Číně.

A co my s tím? Naši staří atlantisté doufají, že Trump je dočasná mrzutost, a po něm si Američané Evropu opět adoptují. To se už ale nestane. Trump není příčina, nýbrž důsledek toho, co se s USA děje. Nechají si nás jenom proto, aby měli kam posílat faktury za zkapalněný plyn, a výhledově také za plyn, co nám pošlou Nord Streamem. Od rozhádané Evropy Američané poptávají pouze nepřátelství k Rusku a nepřátelství k Číně. Je to od Američanů velice odpovědný, ale i těžký domácí úkol! Máme mít za nepřátele všechny velmoci a ještě se hádat mezi sebou! To je práce na celý úvazek, kdy nehrozí, že bychom si tady v Evropě našli nějaký čas i pro sebe.

Martina: O situaci ve filmovém průmyslu nám tady zcela otevřeně vyprávěl třeba Tomáš Vorel, a ten říkal, že mu strach pořád sedí na zádech, že jde ke mně na rozhovor, a manželka mu říká: „Nic neříkej, máme děti.“

Vítězslav Jandák: Máme děti, ano.

Martina: Ale on přišel. A já jsem tady už vzpomínala onu německou zástupkyni za kulturu Claudii Roth, která se rozhodla – protože přerozdělovala více než dvě miliardy korun umělcům – že bude dávat jenom těm, jejichž témata budou dostatečně feministická, proti rasismu a xenofobii, budou genderově spravedlivá a inkluzivní, a celkově by neměla příliš rozrušovat. Řekněte mi, nehrozí, že se pod tímto tlakem umění ztratí v úplně prázdném moralismu?

Vítězslav Jandák: To už je. Vždyť se podívejte třeba na úroveň evropských filmů. Ale podívejte se na úroveň amerických filmů. Kam to šlo. Já se dívám na kanál Dvojku, protože tam jdou starý americký filmy ze sedmdesátých let, a jsou báječný a jsou bez konkurence – a byly i evropský filmy. A teď jste se dotkla Němců – ale jediná kinematografie, která podle mého názoru jde nahoru, je německá kinematografie. To je zvláštní. Ale oni mají veliká témata, a jsou to témata jednak jako druhá světová a v současné době po druhé světové válce, když tam bylo NDR, a podobně. Dělají zajímavé věci.

Martina: Co byste nám doporučil? Zapamatoval jste si nějaký film?

Vítězslav Jandák: Ne, já si nepamatuju jména – já si toho nepamatuju. Vím, že jsem to shlédl, že jsem to viděl – ale Němci jdou hodně nahoru herecky a vším. To je zajímavé, že je to vždycky u zemí, které jdou ekonomicky do háje, ale kumšt jde nahoru. U nás tedy ne – u nás jde všecko do háje.

Martina: Já myslím, že jsem pochopila, že měkká síla Hollywoodu stále funguje, když jsem byla teď v kině na velmi protěžovaném filmu „Jedna bitva za druhou“, kde všichni adorují fantastického Leonarda di Capria, který je tam asi ve své životní roli. Ale to je tak indoktrinační film, kde vlastně nakonec fandíte levici, která dělá teroristické útoky, a vozí načerno z Latinské Ameriky uprchlíky. A bílý muž je tam vykreslen jako úplně největší zavrženíhodné pako.

Vítězslav Jandák: Pako, ano. Takový je trend, a proto to tak budou umělci dělat. Já si myslím, že si to Di Caprio ani nemyslí, ale je to profík, tak to zahraje. Vždyť to není tak dlouho, když po osmé večer museli umělci za hranice města. Vidíte, na co to ukazuje. Je to těžký zaměstnání, možná krásný zaměstnání, ale hodně prodejné zaměstnání. Vždycky, i na královských dvorech, se hrálo na zadané téma, které by se králi líbilo. Tak teď to máte u filmu, teď to máte u televize, vždyť se nic nezměnilo. Víte, my tady děláme, že se něco stále děje a že to je špatný. Vždyť je to od začátku lidstva špatný.

Jediná šance je útěk do lesů, protože příroda nás nikdy nezklame

Martina: Vy sršíte optimismem.

Vítězslav Jandák: Ne, realismem. Já jsem realista – proto se směju. A proto říkám, že jediná šance je to, co se stalo mně, že jsem odešel do lesů. Jak říkám, já jsem odešel do lesů – příroda, ta nás nezklame, nikdy. Zvířata – miluju svého psa, povídám si se svým psem. Nedávno zemřela moje sousedka paní Frantová, a ta vždycky říkala: „Vy si s tím psem tak popovídáte, pane Jandák.“ Popovídám. Miluju zvířata, miluju koně, miluju psy, miluju ovce, miluju cokoliv, všechna zvířata neboli němé tváře.

Martina: Proč jste šel do politiky, když vlastně v sobě máte vůči politice určitý nihilismus?

Vítězslav Jandák: Víte proč? Protože jednak jsem chtěl tak trošku napravit to, co se stalo u táty. Myslel jsem si, že jsou tady nové poměry a že to tedy půjde napravit. Stalo se, že o něm Blesk napsal dvoustranu, jak bojoval za války proti Němcům – což už se pomalu zase bojím akcentovat, protože jsou tady stavebnice hrdých pilotů luftwaffe, které se prodávají dětem, a takovéto věci, a Bandera je vedle na Ukrajině národní hrdina. Takže se doba trošku mění. Ale bojoval furt proti komunistům – i když se taky začínám trošku bát, protože vezměte si, že Evropská unie odhalila sochu Karlu Marxovi, je to tak tři roky, nebo kolik let, byl to skoro monument. Tedy on hloupý nebyl. Pro Němce je to v jejich historii osoba číslo jedna, nebo dvě po Bismarckovi, a já jsem se nedávno u rybníka díval do Marxe, a to je rok asi 1872–80, kdy byl v Timesech článek, kde říká, že budoucnost se jmenuje Čína. A to píše Karel Marx. Měl recht – vidíte, už to tady máme.

Evropa nikoho nezajímá a Amerika stahuje vojska z východní Evropy – o novém rozdělení světa se mlčí

Takže Evropská unie je celá bezradná, protože Evropu nikdo nechce. Nechtějí ji ani Rusové. A nám tady vyhrožují, jak Ivan půjde na Evropu, jak na nás zaútočí, ale na druhou stranu píšou, že jsou to sralbotkové, kteří neumí vymyslet ani zbraň – a přitom se jich bojíme. Nevím, nerozumím tomu. Američani ohlásili – a u nás nic – že odsunou svá vojska z východní Evropy. Američani jdou pryč, Američani – a nikoho to nezajímá. A taky se v kuloárech mluví o tom – ale nahlas se to neříká – že tady začíná trošku nové rozdělení světa. Že velmocemi už nebudou Velká Británie, Spojené státy, Rusko, ale budou to Rusko, Spojené státy a Čína.

Martina: A Indie.

Vítězslav Jandák: Indie – ta zatím ne. Ta povahově, i úrovní ještě není tam, kde je třeba dneska Čína. A tam se v podstatě začínají rozdělovat sféry vlivu. A říká se – já nevím, ale říká se – že Evropa by měla padnout pod čínský vliv. A najednou, když se tak podíváte – a toto si odmyslíte – tak zjistíte, že v Maďarsku stavějí fabriku, v Portugalsku stavějí fabriku, najednou jsou tady obrovské čínské investice.

Martina: V tom případě byl Vlastimil Podracký visionářem, protože napsal knihu Žluté nebezpečí, která popisuje stav, kdy Čína osvobozuje muslimizovanou Evropu.

Vítězslav Jandák: I to je možný, i toto je varianta. Vidíte, skoro jsem na ni zapomněl. Je to možné, ano. Takže od hnědých po žlutý. Ale furt tam ten bílej už není. Už se s ním moc nepočítá.

Martina: Ale vy v současné korektní době takhle mluvit nemůžete, pane. Nebo můžete, protože už jste v důchodu.

Vítězslav Jandák: Prosím vás, proč takhle nemůžu mluvit? A co je na tom špatného? Když si řekneme, vždyť ono by to mohlo dopadnout tak, že ty žlutý zachrání – až Arabové postoupí na svá původní území, což byla celá Sicílie, půl Itálie, celé Španělsko – tak že by nám pomohli. Ale teď – kteří žlutí? Z Čankajšku, nebo z Pekingu? Vidíte, další otázka. A Trump prý vůbec nemluvil se strýčkem Si o Tchaj-wanu. Taky zvláštní.

Trump vnáší do politiky normalitu – mění názory jako normální chlap, ne jako evropští ideologové

Martina: Když jste teď zmínil Donalda Trumpa, myslíte si, že Donald Trump je osobnost, která může trošku ozdravit Západ od totalitních sklonů, o kterých se teď nepřímo bavíme?

Vítězslav Jandák: Může svět trošku ozdravit. Samozřejmě mimo Orientu. Protože je normální chlap, je to normální mužský, je trochu machoo, ale je to normální chlap. A já mám rád normální chlapy, normální ženský, to znamená, že on vnáší najednou do politiky to, na co hlavně evropská politika nebyla zvyklá. On najednou mění názory – a jenom blbec nemění názory, jak se říká. To znamená, že on napíchne problém, ustoupí z něj, a pak ho třeba znova akcentuje. Ale to Lipavští a podobní jsou z toho úplně per plex. Protože Američani byli doteď svatí, a najednou nejsou svatí. Já jsem v jednom článku, nebo rozhovoru, řekl: „Nikdy jsem neslyšel – a já jsem velký amerikanofil – tolik ošklivých, negativních věcí na Spojené státy, jako od vlády Donalda Trumpa.“

Martina: Je to zhrzení.

Vítězslav Jandák: Možná zhrzená milenka, já nevím. A on jim řekl: „Neblbněte s tím Green Dealem.“ To řekl nedávno. „Už toho nechte, vždyť se sami zlikvidujete.“ A má svatou pravdu. Vždyť od doby, kdy jsme začali být zásadoví, tak to jde všechno zu grunt.

Rozum zklidňuje, ale my potřebujeme adrenalin – a to je jen krůček k fanatismu

Martina: Filozof a básník Voltaire svého času řekl: „Politika je bezmocná proti fanatismu. Jedinou zbraní proti tomuto netvoru je rozum.“ Máte naději v to, že se zdravý rozum znovu dostane k veslu?

Vítězslav Jandák: Ne. Ne. Ne, nemám, vůbec. Protože je spousta podpůrných látek, které podporují fanatismus, nikoliv rozum. Rozum zklidňuje, ale my potřebujeme adrenalin. Všimněte si, ve filmu byl adrenalin, děláme sporty, kde je adrenalin. A když se rozvibrujeme, tak je to jenom krůček k fanatismu. Budu fanatickým horolezcem, budu fanatickým bojovníkem, budu fanatickým co? Volem?

Martina: Fanatismus je nebezpečné vyvrcholení ideologie.

Vítězslav Jandák: To řekl kdo?

Martina: Já.

Vítězslav Jandák: To je hezký. Vytisknout.

Martina: Jsem ráda, že jste si toho všiml.

Vítězslav Jandák: To by se mělo tisknout.

Umělcům už nerozumím a jsem smutný z toho, že se hraje o osud této země

Martina: Hovoří se o tom, že se čím dál tím víc ideologizuje naše školství, zejména vysoké školství, humanitní směry. Vy jste studoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, pak na Divadelní akademii múzických umění, slavnou DAMU. Když se díváte na absolventy, sledujete na nich proměnu českého školství?

Vítězslav Jandák: Já se na ně hlavně nedívám.

Martina: Některé můžete znát.

Vítězslav Jandák: Neznám, já na ně nechodím. Já jsem věčně v lese, u rybníka. Já jsem byl teď na narozeninách Pavla Trávníčka, protože on byl na mých narozeninách, což mě dojalo, a říkal jsem si, že musím udělat nějakou reciprocitu. Tak jsem tam byl, objali jsme se, všechno, a za hodinu a půl jsem zadním vchodem vypadl. Já už do tohoto prostředí, podle mého názoru, nepatřím. Já jim nerozumím.

Martina: Komu?

Vítězslav Jandák: Umělcům.

Martina: Umělcům.

Vítězslav Jandák: Ono jich tam zase tolik nebylo, nebo bylo, já je neznám, nevím, kdo tam byl. Ale mě už to tam tolik nebaví. Oni mají svůj svět – a je to logické, mají své problémy. A já jim nerozumím. Takže nevím, nevím. Jsem smutný. Jsem smutný z toho, že se tady trošku hraje o osud této země.

Martina: Ještě se toho dotkneme, ale můžeme klidně hned. V jakém smyslu slova?

Začíná revize druhé světové války a nevzdělaní historici tvrdí, že rok 1918 byl omyl

Vítězslav Jandák: Mě vždycky bavila historie, protože si myslím, že to je pramen všeho. A když dneska sleduju některé historiky, jak říkají, že rok 1918 byl omyl, že to bylo vlastně všecko špatně, že jsme ublížili třeba Němcům, a podobně, že trochu začíná revize druhé světové války a že dokonce jedna z nových poslankyň řekla, že Prahu osvobodili spojenci v roce 1945, tak když vidím tuto nevzdělanost, hloupost a záměr…

Martina: A v tomto případě ideologii.

Vítězslav Jandák: A ideologii. Vždyť se podívejte, jak dopadli polabští Slované, jak dopadli Lužičtí Srbové? No kruci písek, 10 miliónů čecháčků…

Martina: Polabské Slovany nakonec vyhladil Řád německých rytířů.

Vítězslav Jandák: Mají dostat nějaký ten hrad, viďte.

Martina: Rádi by.

Vítězslav Jandák: Přesně tak. Nevidím to dobře, nevidím to dobře. A lidi si to neuvědomují, a dokonce si myslím, že by jim to ani nevadilo.

Martina: Ale přesto by mě ještě konkrétněji zajímalo: Když říkáte „o osud“, znamená to, že se hraje o duši tohoto národa?

Vítězslav Jandák: O občanku. Hraje se o občanku. Na duši se vám každý vykašle. To je krásný, vy jste pořád taková poetická, krásná žena, tak ještě tady hrajete s duší. Vždyť o to se ve světě vůbec nehraje, tak jako se nehraje o demokracii. Vždyť to jsou všechno hry zpravodajských služeb. Já vám vytvořím – když dostanu moc a prachy – za chvíli druhého Turka, o kterém nebude nic napsáno, a možná že nebude ani živý, a lidé ho budou milovat. Vždyť se dá všechno vytvořit. Vždyť se dá vytvořit to, že lidé pak řeknou: „Vždyť to není pravda, vždyť tam žádný Čech nikdy nebyl. Moje babička byla Židovka a dědeček byl Němec. Copak já jsem Čech?“ I to se dá. I toto jsou způsoby.

Muslimské banky pracují bez úroků a při krizi nekrachla ani jedna – v Německu jich je už téměř 70

Martina: Před několika lety jsem na přednášce, na které jsem byla, slyšela jednoho ekonoma z Německa, který říkal: „Vy jste popletení. Vy si myslíte, že bankám jde o vaše peníze, když se jim zadlužujete? Jim jde o vaši duši.“

Vítězslav Jandák: To byl poetický Němec, a měl recht. Jde jim o vaši duši, abyste jim podepsala krví…

Martina: Ceduličku.

Vítězslav Jandák: Ceduličku, samozřejmě. Vždyť o toto jde. A existuje zajímavá věc, o které se tady u nás nemluví: Víte, máme banky evropského typu. Ale máme taky muslimské banky, které pracují na absolutně jiném principu.

Martina: V muslimském světě je úrok „haram“.

Vítězslav Jandák: To je bez úroku.

Martina: Ano – „haram“ je hřích.

Vítězslav Jandák: Ano, ale já tady platím úrok, kdežto v tamtěch bankách se úrok neplatí. A je zajímavý, když byla velká bankovní krize před pár lety, tak ani jedna z těchto bank nekrachla – a v Německu už jich je skoro 70. Takže jsou i modely v bankovnictví, a některé hrají o duši, a některé hrají o něco jiného. Je to zvláštní.

Martina: Pokud se teď rozhoduje o osudu tohoto národa – a vy to tak vnímáte…

Vítězslav Jandák: Já to vnímám.

Martina: Tak ale přece nemůžete odejít do lesů, a užívat si jenom vodu a stráně…

Vítězslav Jandák: Můžu, ten les je můj.

Martina: Tak dobře, velkopodnikateli, majiteli lesů a polností, nemáte potřebu, když to vidíte, znovu se vrátit? Přece, když je někdo nadán viděním, tak vás to musí pudit k tomu, něco v tom udělat.

Vítězslav Jandák: Mě to dopudilo k tomu, že jsem si koupil obrovský stožár, a vyvěsil jsem českou vlajku. Já mám českou vlajku na svém pozemku, u svého srubu, a vlaje tam česká vlajka, aby v Rakousku – to je kousíček – viděli, že toto už je český. A víte, že už se tam objevilo víc českých vlajek? Zase, to není z mé hlavy. Když jsem byl ve Švédsku, tak jsem jel takhle Švédskem a říkám: „Jé, to je krásný, oni tady mají všichni vlajky. Vy máte státní svátek?“ Oni říkají: „Ne. Táta přijde z práce, a vyvěsí vlajku, protože je Švéd.“ Takže na tom něco je. Vlajka je vůbec velmi zajímavý symbol, a měli bychom ji víc ctít a užívat.

Martina: My jsme si v posledních letech užili vlajek, protože všude visely ukrajinské vlajky…

Vítězslav Jandák: Zajímavé. Prý nejvíc v Evropě.

Martina: Ano. A nedávno se měli před muzeem sejít demonstranti, kteří protestovali za návrat ukrajinské vlajky na budovu Národního muzea. A když už se bavíme o vlajkách, tak mě vlastně teď napadá aféra, která se teď odehrála a žije na Filmové akademii múzických umění, kde při letošním výročí masakru Židů palestinskou teroristickou organizací Hamás vyvěsili studenti palestinské vlajky. A proti tomu se ohradili bývalí absolventi FAMU a varovali před akademickým antisemitismem.

Vítězslav Jandák: Ten byl tady vždycky. Bylo zajímavé, jak jste řekla, „akademický antisemitismus“. Ten byl i za první republiky. Je to zvláštní.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Vítězslav Jandák: Nevím. Možná hodně čtou, nebo z toho čtení zblbnou – čert ví. Ale toto je problém, který vždycky byl. Víte, je to o jedné věci: Já nepoznám Žida. Nebo možná že jsem sám Žid. Já nevím, mě toto vůbec netankuje. Ale veřejná média, nebo média služby – jak se říká – nám v podstatě tlučou do hlavy každý židovský svátek a vždycky akcentují: „On byl Žid. Židé byli popraveni“, a podobný věci. To se lidem protiví. A co to vzbuzuje? Vzbuzuje to i to, co se může zvrhnout v antisemitismus. Proč to vůbec říkáme? Vždyť jsme tady lidi. Vždyť jsme lidi, tak proč říkat: „On je Žid“, nebo „On není Žid“ a podobný věci. Mně to připadá blbý. Podle mě byl velký spisovatel – teď jsem chtěl říct „židovský spisovatel“, jak se jmenuje? Měl špičatý uši, a psal…

Martina: Franz Kafka?

Vítězslav Jandák: Franz Kafka. A proč budu říkat, byl to Žid? Ne, byl tady v Čechách tento spisovatel a psal dobře, psal zvláštně, psal chytře, a nemusím k tomu dodávat tyto věci. Proč se k tomu dodávají? Nebo na druhé straně, proč se v televizi teď říká o Ukrajincích – je jich tady hodně, a přibývají, a zcela zákonitě páchají trestnou činnost, to je všude – cizinec. A když to udělá kdokoliv jiný, tak se řekne jeho národnost: Byl to Albánec, byl to Němec, byl to Američan – ale když je to Ukrajinec, tak se říká „cizinec“. Proč jsme takoví? Proč rozlišujeme? Pojmenováváme, nepojmenováváme.

Martina: Nejenom my. Jiří Černický, dlouholetý vedoucí ateliéru malby, který před dvěma lety odešel z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze – my jsme si s ním tady několikrát povídali – v otevřeném dopise napsal: „Těžce nesu společenskou až pedantskou kontrolu údajného korektního pojmenování věcí. Obklopuje mě jako těžký stín.“ Toto k nám přišlo ze Západu. Částečně z Ameriky, a částečně z velkých, takzvaně vyspělých západních zemí.

Vítězslav Jandák: Takzvaně vyspělých, a hlavně demokratických.

Martina: Ano. Ke kterým jsme vzhlíželi. Řekněte mi, k čemu to povede?

Evropská unie vede kontinent k ekonomickému kolapsu – embarga nefungují, ale pobaltské státy zásobují ruské tankery

Vítězslav Jandák: Povede to k totální likvidaci Evropy. Vezměte si jenom hospodářskou politiku – nemusíme jít do detailů – kterou začala dělat Evropská unie, která dovádí Evropskou unii k ekonomickému kolapsu. A to není jenom problém s Ruskem, ale i s Čínou. Vždyť my potřebujeme barevné kovy na to, abychom mohli vyrobit zbraně, a mohli jít na toho Rusa, ale my ty zbraně nemůžeme vyrobit, protože nám Čína tyto barevné kovy nedá. Dovedete si to představit?

Martina: Tak mně samotné už hlava…

Vítězslav Jandák: A nesmějte se. Já to myslím vážně.

Martina: Ne. Mně samotné…

Vítězslav Jandák: Takže ty embarga byly krásný v době Kuby, a v době Konga, a podobně, kdy se na dotyčné země udělalo embargo, a ony to vydržely, a dneska je po embargu, a už to jede normálně. A to byl svět ještě jednotný. Ale dneska na někoho dělat embargo? Vždyť včera proběhla světovými agenturami zpráva, že Rusové vytvořili tisícihlavou flotilu tankerů, které vozí jejich naftu po světě. Pod různými vlajkami. A teď si představte – všichni víme, a teď to myslím velmi vážně – osud pobaltských států, které tehdy Stalin zlikvidoval a které nabyly svobodu, jsou na první linii boje proti Putinovskému Rusku. A představte si, kdo tuto ruskou flotilu zásobuje. Ty pobaltské země. Takže je z toho malér, teď se v Evropě vyšetřuje, jak je to možný. To mám z veřejných zdrojů. To není tak, že bych četl nějaká média. Dokonce to snad bylo i v televizi, že tyto státy, nebo z těchto států, jsou zásobovány tyto podlé lodě.

Martina: Jak to může dopadnout, když nám politici naprosto otevřeně lžou, a neustále nám nepopisují svět takový, jaký je, ale jaký by ho chtěli mít? A všichni vědí, že ruský plyn se dostává do Německa, a i možná k nám, a to přes nejrůznější přeprodejce…

Vítězslav Jandák: Obrat mezi Ruskou federací a Evropskou unií se za minulý rok zvýšil o 24 procent. O 24 procent.

Martina: Ale přesto tady hovoříme o plynu, který má v sobě jenom molekuly svobody.

Vítězslav Jandák: To je krásný. To chci dýchat.

Rusové dojdou k Dněpru a zbytek Ukrajiny se rozdělí – Německo a Francie zkolabují pod tlakem muslimů

Martina: Jak vlastně může dopadnout tato hra, kdy určitá část lidí tuto hru jasně vidí, ale mávne nad tím rukou, protože jsou unavení, a říkají: „Co máme dělat“, případně utečou do lesů. To jsem jedovatá.

Vítězslav Jandák: Já si myslím, že toto skončí. Až tato garnitura, která vede Evropskou unii – a ono se to začíná hýbat – půjde pryč, nebo dojde k určitému rozvratu celistvosti Evropské unie, například obnovení V4…

Martina: Nebo V12.

Vítězslav Jandák: Nebo V12. Může to být V12, ale může to jít po etapách. To znamená, že můžeme začít V4, a vlně se připojí Rakousko. Chorvatsko má zájem, a najednou vznikne Evropa od moře k moři, a bude to přirozená hráz Rusku. Já si myslím – nechci být prognostik – ale je to zaznamenáváno, že Rusové dojdou k Dněpru, a Dněpr je velikánská řeka, až několik kilometrů široká, a to bude přirozená hranice. A o zbytek Ukrajiny se podělí Polsko, Ukrajina, Maďaři už před lety rozdali pasy na maďarské Zakarpatské Ukrajině. Takže toto se rozdělí. A zbytek bude hnědá Evropa. Teď nemyslím nacistická, ale barvou pleti, protože muslimové budou tlačit, tlačit, tlačit, a v podstatě se to začne mísit – a to bude Německo, Francie – a tyto státy zkolabují. Proto z toho Britové – staří kolonizátoři – utekli. A Farage je dneska v Británii na prvním místě v preferencích, a toryové a labouristi jsou až hluboko pod ním, takže on možná bude vítězem příštích voleb. Takže k tomuto možná dojde. A Evropská unie si musí brzy velmi dobře uvědomit, že dáma, která dovedla pomalu ke krachu bundeswehr, paní Leyenová, má aféru s vakcínami, a že tito lidé budou muset z vedení Evropské unie odejít. A pak si musíme nově říct, jak bude vypadat Evropský parlament. Vždyť je k ničemu. O čem rozhodne? O čem rozhoduje Evropský parlament?

Martina: Kdyby bylo referendum o vystoupení z Evropské unie, jak byste hlasoval?

Vítězslav Jandák: Já bych hlasoval pro Evropskou unii. Myslím to vážně, protože ve mně žije odkaz Jiřího z Poděbrad, který vlastně jako první chtěl spojenou Evropu.

Martina: Takže přece jenom idealista?

Vítězslav Jandák: Ne idealista, historik. Děkuji, madam. Takže já si myslím, že ano. Ale musí dojít k obrovské revizi Evropské unie, aby se do budoucna skutečně stala partnerem jak Spojených států, tak Ruska, Číny, Afriky.

Komisaře nikdo nevolil, ale mají moc – Green Deal jako sebevražedný projekt při zbrojení Evropy

Martina: Ale k této revizi musela by být Evropská unie schopna v prvním kroku v tom, že si uvědomí, že má problém, že Green Deal není aplikovatelný, že nemůže jedním dechem říkat, že chce vyzbrojit Evropu, a zároveň chce být bezemisní, když vojenský průmysl je nejméně ekologický a je nejvíce zatěžující. To jsou další nesmysly, které k nám přicházejí, a…

Vítězslav Jandák: Od koho? Od lidí typu paní Leyenová. A tyto lidé musejí odejít.

Martina: Od komisařů, které nikdo nevolil, a přesto rozhodují.

Vítězslav Jandák: Víte, komisaře nikdy nikdo nevolil. Třeba v bolševickém Rusku s jeho rudými komisaři. A dneska máme evropské komisaře. „Komisař“ – to je děsný název, to by se mělo přejmenovat.

Martina: Ale skoro bych řekla, že je odpovídající.

Vítězslav Jandák: Ano, skoro odpovídající. Nikdo je nebere vážně, a oni jsou krutí. To je pravda.

Martina: Ale aplikování Green Dealu do našich národních ekonomik myslí vážně, a zatím, když vidí, že Evropa chudne, tak chtějí ještě více Green Dealu.

Vítězslav Jandák: A co když někdo chce, aby Evropa zchudla?

Martina: To by mohl chtít jenom někdo, kdo by to chtěl udělat jako u firem, kde se to dělá tak, že poškodíte firmu, a pak ji levně koupíte. Myslíte, že má někdo zájem koupit Evropu?

Vítězslav Jandák: Myslím, že ne. Podívejte, tady jsou už dneska líní lidé – nikdo nechce dělat. Máte tu nějaké nerostné suroviny? A teď mě napadla jedna věc: Pamatujete si, v letech 17, 16, 20, se najednou začalo mluvit o tom, že Česká republika má jedny z největších zásob lithia. A pak napadli dotyčného ministra – já ho znal – že to prodal Australanům. To je zvláštní. A najednou je o tom lautr ticho. A to už se začaly psát zajímavé prognózy, že bychom na tom mohli vydělat víc než na uranu – na kterém jsme moc nevydělali, protože nám to Rusáci vzali – ale v podstatě bychom mohli být bohatou zemí. Protože lithium je potřeba na elektrovozy, na zbraně, na rakety, v lékařství, v tomto všem je potřeba lithium, a my ho máme „něúrekom“, jak říkají Slováci. Jak je možné, že je o tom ticho? Nebo už si to někdo koupil? Nebo se řeklo: „Vždyť by to bylo nevhodný, kdyby to bylo v Čechách, oni by se zase hádali.“

Martina: Několik zájemců o to bylo, proběhlo to svého času tiskem. Ale třeba takovou věc – jen odbočuji – Václav Cílek starší, tatínek Václava Cílka, geologa, kterého známe, objevil, když byl v Africe, na břehu v Mozambiku největší zásoby titaničitých solí, a tuším v devadesátých letech asi čtyřikrát oslovil vládu, aby si to zaregistrovala, ale nikdy k tomu nedošlo. A už to má jiná země.

Vítězslav Jandák: Tak třeba o to šlo. My jsme štědří. „Vezměte si to. Vy jste velcí. My jsme mrňavý. My bychom byli bezradní.“

Martina: Tak ale, teď mi řekněte, když jsme takoví mistři slepých uliček, a vždycky někam…

Vítězslav Jandák: To jste řekla pěkně – mistři slepých uliček.

Martina: To řekl Jára Cimrman. Ale řekněte mi, máte v souvislosti s tím, v jaké situaci jsme – když jste řekl, že se hraje o osud této země – strach? Máte z něčeho strach?

Vítězslav Jandák: Ne. Víte, strach je taky otázka věku. Mně bude za rok a půl osmdesát, takže z čeho já už můžu mít strach. Ze smrti, která stejně přijde?

Martina: O potomky.

Vítězslav Jandák: Tam strach mám, samozřejmě. Ale myslím si, že se jim taky líbí příroda. Jedni už v Praze nebydlí, a druzí se z Prahy chtějí vystěhovat, protože každé město je trochu toxický. A nejednom Praha. Praha hodně, ale jsou i jiná města, a vždycky tam kumulace populace přinese sajrajt. Takže začínají mít rádi přírodu, tak jim třeba bude dobře, až já tady nebudu, protože budou milovat přírodu, a příroda vás nabíjí. My jsme se smáli – odpusťte ještě – jedné věci, a to jak Miloš Zeman, velký filozof, říkal: „Já jsem objímal stromy.“ Zkuste někdy na jaře obejmout strom. Zkuste ucítit, když se tam lije míza…

Martina: Já jsem také objímač.

Vítězslav Jandák: Co jste?

Martina: Objímač – tak se tomu říká. Ano.

Vítězslav Jandák: No, vidíte.

Martina: Když je strom zdravý, když se začíná probouzet.

Vítězslav Jandák: Ano, ano – to je síla. Takže bacha na to.

Na válku nejsou prachy, říká můj ortodoxní židovský kamarád – a já na něj dám

Martina: Ale lidé přesto žijí ve velkých městech, jsou třeba ještě mladí, přemýšlejí nad svým životem, a bojí se, mají hodně strachu. Bojí se poklesu životní úrovně, ale v poslední době se třeba také bojí války, protože na válečné bubny naši politici, i evropští, tlučou už několik let.

Vítězslav Jandák: Co mají dělat, když jsou v ekonomicky v háji? Válka vyřeší všechno a smaže dluhy. No tak.

Martina: Bojíte se jí?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Nebo, co byste jim poradil?

Vítězslav Jandák: Víte jeden můj – a teď jsme tady říkali, Židi, nežidi – židovský kamarád, on je ortodoxní…

Martina: Vy si nedáte pokoj.

Vítězslav Jandák: Ne, pozor, my se navštěvujeme, je to jeden z nejbližších přátel, já mu vždycky říkám: „Davídku, prosím tě, jak to vypadá? Ten svět je hrozný. Bude válka?“ A on říká: „Slávečku, nebude.“ A já říkám: „Jak to víš?“ On říká: „Na válku jsou potřeba prachy, a ty nejsou.“ A já na něj dám, takže mám takový dojem, že válka nebude. Kde bychom na ni vzali?

Martina: Máte dojem, že se na našem strachu, na naší rozkolísanosti, podílejí média?

Vítězslav Jandák: Určitě. I když nechcete, tak někde zní rádio, nebo ho máte puštěný v autě, a tam vždycky: Pic, a pustí nějakou zprávičku: „Teď zařvalo 132 lidí v Rio de Janeiru“, nebo kde. To se může stát i tady. A každý den mám – ale soustavně – zprávy ze všech médií, jak ve Spojených státech na univerzitě, v hospodě, kdekoliv, někdo pomlátil několik lidí. To tedy mám vždycky, jakože Amerika je hrozná.

 

Celý rozhovor s hercem a režisérem Vítězslavem Jandákem o totalitních sklonech Západu, indoktrinaci v umění, revizi historie, muslimských bankách, budoucnosti Evropy a o tom, proč válka nebude, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

V politice se nám rozšířil takový nešvar, že jakmile někdo ztratí funkci, distancuje se od toho, co ve funkci prohlašoval, s tím, že to byla jenom jakási „komunikační linka“ systému, jehož byl součástí. Jakkoli si soudný člověk nedělá iluze o politice a politicích, podobná přiznání jsou docela znepokojivá. A skandální. Nevypovídají pouze o jednotlivci, který vědomě klamal, ale také o systémovém problému, o politickém životě ve lži.

Traduje se, že kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Lze to brát jako varování, že člověk se slušnějším, nežli vlčím názorem, mezi vlky neuspěje a měl by se tedy vlčí společnosti vyhnout velkým obloukem. Někdo si ovšem toto přísloví bere k srdci jako doporučení osvojit si vlčí způsoby, aby mezi vlky dobře zapadl. Pokud v politicích vidíme úctyhodné reprezentanty lidu, kteří mají na paměti dobro společnosti a nejlepší zájem občana, pak předpokládáme, že vstupem do politiky se člověk přidává k uchu lahodícímu sborovém zpěvu. Jinak je tomu, jestliže politiky identifikujeme coby mafiány, kteří jsou srozuměni s tím, že je člověk člověku vlkem, a zájem veřejnosti mají na háku (jestli se to tak ještě říká).

Člověk, který bez rozpaků přizná, že hájil Green Deal, vakcíny proti covidu či válku na Ukrajině, i když to považoval za nesmysl, bude příště propagovat jiný nesmysl, bude-li za to placen. Přiznáním ke lži nám ozřejmuje, že když jiní politici dosud plédují za Green Deal, za předem prohranou válku anebo za kontroverzní vakcíny, činí tak za úplatu. Pod loajalitou k tomu, kdo platí, si ovšem nepředstavujme daňové poplatníky, z jejichž prostředků jsou politici štědře vydržováni. Politik, respektive úředník, je loajální k instituci, která s prostředky daňových poplatníků hospodaří. Tak se stane, že politik loajální k Evropskému parlamentu, anebo k NATO prosazuje nesmysly, či nepravosti, kterým nevěří, na škodu občanům, kteří ho zvolili.

S politickým životem ve lži se to má tak, že lež není diskvalifikace. Lež je kvalifikace. A protože, jak známo, kdo lže, ten i krade, máme jen skromnou naději, že z politiky vzejde něco dobrého. Z dostatečného odstupu je patrné, že střídáním politiků u moci se nemění systém. Těch, co selhali, a proto prohráli, samozřejmě není škoda. Jenomže z těch, co je střídají, zřídka bývá užitek. Změny, které připadají v úvahu v rámci stávajícího systému, jsou pouze kosmetické. Systémových změn se pak politici bojí, proto je spíše slyšíme vysvětlovat, jak co nejde, než že bychom je viděli něco vadného napravit.

Politický život ve lži se vyznačuje kontinuitou. Co je předmětem opoziční kritiky, se posléze stane vládní praxí a to, co poražení prováděli, když byli u moci, pak z opozičních lavic vášnivě kritizují. Zatímco v praxi se střídáním politiků mnoho nemění, jejich verbální konfrontace budí dojem politické dynamiky. Bouření ve sklenici vody je symptomem úpadku, a čím je úpadek politiky hlubší, tím méně stačí lidem povolit uzdu a osladit život, aby veřejnost uvěřila ve světlo na konci tunelu. Čím déle se ale lže, tím více se veřejnost cítí v tunelu doma a za světlem nespěchá.

Největší politickou hádankou, na kterou nikdo nezná odpověď, je otázka, zda je myslitelný politický život v pravdě. Jednalo by se o rehabilitaci politiky, anebo o její popření, pokud by politici za všech okolností volili pravdomluvnost? Povznesla by pravda pospolitý lid, anebo by do společnosti vnesla chaos? Pravda osvobozuje, ale také se pro pravdu každý nejvíc zlobí. Co by se společností udělalo přiznání politiků, že řeší, na čem lze vydělat, nikoli co je dobré pro lidi?

Jak by se občané tvářili, kdyby se jim na rovinu řeklo, že než riskovat, že lidem s jídlem poroste chuť, je jistější držet je na dietě? Že úkolem politiky je lidi ovládat, nikoli jim sloužit? Že se ve volbách nevolí správce, nýbrž dozorce?

Politický život ve lži by se sotva prosadil, kdyby svět nechtěl být klamán, kdyby lidé nedávali iluzi přednost před bezútěšnou skutečností, a kdyby člověk neodvracel zrak, když mu hrozí poznání, že politikům naivně naletěl. Člověk raději přehlédne, že byl obelhán, než by byl za hlupáka, který se obelhat nechal. Co je ovšem nejhorší, politický život ve lži je kompatibilní se společností, která sama k životu ve lži inklinuje. Jestli politika kopíruje společenské poměry, anebo zda společenské poměry kopírují politiku, není podstatné. Není totiž pravděpodobné, že občané budou vyčítat politikům něco, co tolerují sobě. Lež si oškliví jen ten, kdo usiluje o život v pravdě. Z toho je patrné, kudy vede cesta k nápravě politiky a společnosti současně. Pokaždé to začíná u člověka.

Vítězslav Jandák: Já jsem ještě radši, když na vás koukám. Já bych vás malinko opravil: Co s tím můžeme dělat? Nic, protože žijeme v Čechách. A uvědomte si, že brácha bráchu v historii klidně podřízli. Češi se mezi sebou řezali vždycky, to znamená, že tužby o tom, aby byli Češi jednotní, jsou marné. Češi nikdy nebudou jednotní, Češi jsou uštěkaní malí ratlíci v Evropě, kterým každý připomíná, velmi nenápadně, že tady vlastně neměli být a že rok 1918 byl omyl. Už o tom píší někteří velmi uznávaní historici, že to byla chyba, že to vzniklo. To znamená, že se my se řítíme do propasti, a těmito nenápadnými kroky těchto takzvaných historiků, a podobně, lidé ještě víc znervózní, protože nevědí, co bude. A pak vám řeknu, že politici se leckdy chovají opravdu blbě.

Martina: Pane Jandáku – tak když se s tím nedá nic dělat, tak vám děkuji za rozhovor.

Vítězslav Jandák: Dobře, tak já půjdu. Bylo to gratis. Ale skutečně, co byste s tím chtěla dělat? Nechcete být soudružka, která by chtěla vychovávat národ. To se nedá vychovat.

Martina: To nejde. Takže dobře, ale můžeme přece exempla trahunt, příklady táhnou. Můžeme se každý snažit sám za sebe…

Vítězslav Jandák: Proč to budeme dělat, vždyť je přece daleko lepší, když si můžeme zanadávat. Vždyť je to ventil.

Martina: Ale zanadávat si je něco jiného, než v sobě opravdu živit zášť a ublíženost.

Vítězslav Jandák: Možná, že to je stravou. Říká se, že vzteky jsou od žlučníku, že lidé mají v sobě žluč. A my žereme tlusté, a z toho možná máme narušený žlučník, a proto jsme tak nervózní. Možná to nebude o politice, možná to bude o stravě.

Martina: Já tlusté tak moc nekonzumuji, a stejně jsem někdy rozčilená.

Vítězslav Jandák: Vy jste rozčilená z blbosti těch druhých. To vás, jako inteligentní ženu, rozčiluje. Ale neříkejte mi, že vás rozčiluje, když se někdo chová tak, či onak.

Martina: Vy jste říkal, že Češi se řezali odjakživa. Ale kdo ne, když se podíváte kolem.

Vítězslav Jandák: Hodně, vždycky hodně.

Martina: Já myslím, že bratrovražedné boje byly poměrně rozšířenou praktikou.

Vítězslav Jandák: Ale to byly vždycky kmenové záležitosti. Kdežto Češi byli později v podstatě jeden kmen, a furt se mezi sebou řezali.

Martina: Vy mi ty Čechy moc pomlouváte. Já tvrdím, že my svým způsobem máme dobrou karmu.

Vítězslav Jandák: Ty byly zrušené.

Martina: Protože jsme v moderních dějinách nikdy nikoho nenapadli.

Vítězslav Jandák: Protože jsme mrňaví.

Za to, že Češi byli a jsou mrňaví, slušní a hodní, zaplatíme

Martina: Neměli jsme žádné kolonie, ani to Togo nám nezůstalo. Takže my jsme docela takoví – že už jsme si spoustu věcí odžili.

Vítězslav Jandák: Za to zaplatíme. Za to zaplatíme.

Martina: Za co?

Vítězslav Jandák: Za to, že jsme byli mrňaví, slušní a hodní. Podívejte se jenom, když se na to budeme z této pozice dívat, na takového Orbána. Podle našich médií zlobí Evropu, je to kazisvět, leze Moskvě kamsi, a podobné věci, a přesto má pořád nějakou úroveň, dokonce schůzka – která ještě pořád nebyla uzavřena – mezi Putinem a Trumpem, by měla být v jeho Budapešti. Čím to je? A my, kteří jsme opravdu, ale opravdu tak evropanští – když se podíváte na Lipánka, na Fialu – ti, jen co se Leyenová otočila, už udělali, co si přála, a přesto nás neberou. Ani nás nevzali na otevření Notre-Dame. Kdo tam byl? Duka, a nikdo jiný, a bylo tam státníků „něúrekom“ – jak říkají Slováci.

Martina: Když se někdo moc podbízí, tak se to tomu většímu hodí, ale zřejmě k němu nechová vážnost.

Vítězslav Jandák: Nechová. Přitom máme dneska obrovské obavy, abychom byli bráni vážně, kdyby náhodou ten lotr Turek se stal ministrem zahraničí. Vždyť je to pitomost. Všimla jste si jedné věci? Já se nedívám na předávání medailí na Hradě, já jsem tam byl asi dvanáctkrát, a je to vždycky to samé. Ale Turek tam byl s paní Coolidge, a to je dáma, která sloužila v Bílém domě, a zažila tam pár hlav Spojených států…

Martina: Pěti prezidentům dělala asistentku.

Vítězslav Jandák: Samozřejmě, ale on byl jejím oficiálním doprovodem, a to je velmi zajímavý moment. Politika je vždycky tak trošku o symbolech, a tohle byl nějaký symbol. S kým se teď nejdříve sešel nový americký velvyslanec, když přijel? Prvně se sešel s Babišem. Řekli bychom, že by se měl sejít s Lipánkem, a později s prezidentem, ale ne, on se sešel s Babišem. To jsou ty drobnosti, které mainstreamoví novináři tak trošku vynechávají. Ale ony dokreslují, jaká je situace ve světě, jak si stojí tato republika.

Martina: Oni je nevynechávají, když se jim to hodí do krámu. Ale když by to snad náhodou mělo posílit konzervativní část politického spektra, tak to v tu chvíli poměrně přehlížejí. A já jsem stejně chtěla začít něčím trochu jiným.

Vítězslav Jandák: Dobře, ale ještě pár oprav. Vy normálnosti říkáte „konzervativní“. Teď jsem si toho všiml. „Konzervativní část veřejnosti“, vždyť to jsou normální lidé, a ti jsou většinou konzervativní. Říkají: Máma je máma. Táta je táta. Rodina je táta, máma. To jsou konzervativní lidé.

Martina: Vy když řeknete „normální“, tak je to trochu zavádějící. Tak proto v politice…

Vítězslav Jandák: Jak zavádějící? Já jsem vám skočil do řeči, omlouvám se. Už jsem zticha.

Martina: Myslím, že to dnes není poprvé, a není to rozhodně naposledy.

Vítězslav Jandák: Už jsem úplně zticha.

Demokracie už dneska nemá žádná pravidla – lidstvo bude muset přemýšlet o něčem jiném

Martina: Když jsem mluvila o tom, jak tyto volby před, v průběhu, i po, připomínají řež, tak si říkám, že po revoluci jsme jako novináři pokrývali volby od devadesátých let, a já si nepamatuju, že by komunikace mezi politiky byla až taková vyhrocená a nenávistná.

Vítězslav Jandák: Víte, to začalo už v minulém období, v předminulém. Já jsem právě kvůli tomuto odešel ze Sněmovny. V roce 2017 jsem na jaře položil mandát. Lidsky jsem se nakrkl, poněvadž i poslanec je člověk a už mi to připadalo zbytečné. A zbytečné bylo i to, jakým způsobem proti mně šli někteří kolegové z vedení sociální demokracie, a podobně. A já jsem řekl: „Ne. Už chci pryč“, a odešel jsem. A bylo zajímavé, že jediný, kdo za mnou přišel, a říkal: „Pane kolego, to je škoda, že odcházíte“, se jmenoval Schwarzenberg, člověk z protitábora. Ten přišel. A myslím, že to už by se dneska nestalo, aby přišel někdo odtamtud, nebo naopak. Ale už tehdy byla taková atmosféra, že už to směřovalo až k hysterii, kterou prožíváme dneska po volbách. Ta už začínala tehdy.

Martina: Už začínala, a vy jste dokonce přímo řekl, že vás z politiky vypudila nenávist, nebo to byl přinejmenším jeden z hlavních důvodů vašeho odchodu. Když říkáte, že tam jste si toho všiml a že to bylo tak intenzivní, že vás to katapultovalo pryč z politiky, tak jak se to tehdy projevovalo? Protože my víme, jak ta nenávist vypadá teď. Ale jaké měla začátky?

Vítězslav Jandák: Projevovala se daleko záludněji, protože se projevovala v určitém rozkladu stran, které v podstatě už byly na odchodu. Já jsem v roce 2017 na jedné schůzi sociální demokracie předpověděl, že sociální demokracie je určena k likvidaci a že se zlikviduje, a skončí. Stalo se. A dodával jsem tehdy ještě: „A druhá strana, která bude likvidována, či se zlikviduje, se jmenuje ODS.“ A podívejte, jak dneska ODS vypadá.

Martina: To zní prognosticky.

Vítězslav Jandák: Možná že jsem prognostik, ale především jsem důchodce. Ale řekl jsem: „Podívejte se, jak to vypadá. Část ODSáků přešla k Motoristům, část přešla dokonce k ANO, některé kolegy dnes vidím v barvách ANO. Možná že to taky bude tím, že žijeme v nějakém historickém období, kdy strany, které startovaly toto období, v podstatě už splnily svůj úkol, a – jděte pryč. A přijdou nové, a přicházejí. A všimla jste si, že přicházejí hnutí? To je krásné „hnutí“. Do hnutí se vejde všecko. Hnutí je lepší, než strana. Strana je, myslím, tak trošku relikt z minulého období demokracie, kdy to mělo pravidla. Dneska už demokracie nemá žádná pravidla. A demokracie je leckdy zaskočena sama sebou. Já myslím, že lidstvo bude muset přemýšlet o něčem jiném.

Martina: Co byste navrhoval?

Vítězslav Jandák: Nevím. Nevím, co bych navrhoval. Opravdu jsem bezradný. Ale možná, že to bude muset vypadat trošku jinak – všecko na světě.

Umělci podporující politické strany se dostávají na vedlejší kolej, protože o ně lidé přestávají mít zájem

Martina: Vy jste byl desítky let hercem, a na začátku devadesátých let začalo mnoho herců podporovat některé politické strany. Třeba ve volbách podporovali tu, či onu stranu. Tehdy nám to přišlo celkem normální, na Západě se to taky dělalo, a my jsme si tam přáli být. Jenomže dnes se někteří umělci angažují trvale, nejen v kampaních, ale i mezi nimi, a propagují jejich politiku, a mnoho lidí se na ně kvůli tomu dívá skrz prsty.

Vítězslav Jandák: Nejen u nás.

Martina: Nejen u nás, ano. Jak se na tuto angažovanost umělce – jak se tomu říkalo za minulého režimu – díváte?

Vítězslav Jandák: Nevím, mně to je trošku směšné. A možná, že to je dneska už právě kontraproduktivní. Vezměte si, kolik velkých bardů – možná v uvozovkách, možná ani ne – z řad umělců, podporovalo Fialovu vládu, a podívejte se, jak to Fiala prošvihl. A oni do budoucna taky, najednou ztrácí kredit. A já jsem si toho všiml ve Spojených státech po první volbě Trumpa – mnoho velkých hollywoodských hvězd se postavilo proti Trumpovi, a řekli: „Neexistuje.“ Až v reakci na to v Americe vzniklo zvláštní hnutí, které řeklo: „Víte co, komedianti, hrajte dobré filmy, ale už se nepleťte do politiky.“ A vezměte si, že ve druhé volbě Trumpa, která pro něj už dopadla úplně perfektně, se moc umělců neozývalo. A u nás to taky přestane, protože se ti umělci začínají dostávat na druhou kolej.

Martina: V jakém smyslu slova?

Vítězslav Jandák: Na druhou kolej, tedy že je lidé přestávají mít rádi. Dříve to byli národní umělci – teď nemyslím terminus technicus, který používali komunisti – škoda, že není. Ve Francii se dává Rytíř umění, a u nás to byl národní umělec, a já to nepovažoval za blbost, i když to bylo často politicky zneužito. A co není nikdy politicky zneužito? Ale měli by se držet tohoto. Já jsem se rozhodl z herectví víceméně odejít, tak jsem z něj odešel, a věnoval jsem se politice.

Martina: Proč?

Vítězslav Jandák: Já jsem nikdy nechtěl být hercem. Já jsem měl tatínka v roce 1960 zavřeného za podvracení republiky, a velezradu, a nevím za co všecko, a všichni říkají, že šedesátá léta byla fantazie. Nebyla. Nám vzali všechno a fotra mi zavřeli. Ale v podstatě jsem neměl moc na vybranou. Já jsem chtěl dělat práva, ale pán na fakultě mi řekl – já si to budu pamatovat nadosmrti, bylo to velmi vtipné – že: „Pakliže vaše babička nebojovala v Pařížské komuně, tak nemáte šanci. A vy už vůbec ne.“ Já si moc nepamatuju, ale tohle si pamatuju. Tak jsem recitoval básničky – mně se vždycky líbily ženské a poezie – a oni říkali: „On na to má, ať jde na AMU.“ My nevěděli, co je AMU, ale tak jsem tam šel, a oni mě vzali, a tak se ze mě stal herec. A mezitím jsem vždycky hledal z herectví únik. Třeba jsem se pak podílel – když jsem se stal spoluvlastníkem Zlínských ateliérů, jako akcionář Bontonu – na rozjezdu festivalu dětského filmu, ze kterého se svého času stal největší festival na světě. Dneska už jsou to zase moravské ptáčky. Vždycky jsem z herectví jakoby uhnul. A pak byla politika, a zvolili mě třikrát za sebou, tak jsem byl třikrát za sebou v parlamentu, a také jsem byl ministrem, takže se mi už k herectví moc nechtělo. Teď mám nabídku…

Martina: Ano?

Vítězslav Jandák: Možná na příští rok, ale to bych vzal, protože by to měla být sranda. Vy jste se tady dotkla mnoha vážných věcí, ale zapomněli jsme na jednu věc, že se nám vytratila sranda.

Martina: Humor.

Vítězslav Jandák: Nebo humor. Vy říkáte „humor“, já říkám „sranda“. Nám se sranda vytratila. A my jsme byli ve srandě mistry.

Martina: My jsme byli v legraci mistry vždycky, za každého režimu.

Vítězslav Jandák: Smějící se bestie.

Status registrovaného umělce je blbost – buď umělcem jste, nebo ne, na to není potřeba papír

Martina: Smějící se bestie. Vzpomínám si, kolik bylo za komunistů vtipů, ale dnes je jich méně. Není to vůbec. Já si vzpomínám, že jsme si dokázali celý večer vyprávět vtipy o komunistech, a vždycky na závěr zazněl základní vtip, jak se sejdou dva ve vězení, a jeden říká: „Za co tu jsi?“ A on říká: „Za lenost.“ A on říká: „Jak to?“ „My jsme si se sousedem povídali politické vtipy, a já jsem si myslel, že bude stačit, že ho půjdu udat až druhý den ráno. Ale on mě byl udat už ten den večer.“ Ale tohle není. Tohle není.

Vítězslav Jandák: Ne, už to není.

Martina: Čím to?

Vítězslav Jandák: Dobou. Doba je rychlejší, a doba vymyslela taková fígle, že vlastně k tomu, abych žil, nepotřebuju lidi. Stačí mi krabička, abych se spojil se světem, a tam si vymyslím ženskou, tam si vymyslím dobu, vymyslím si cokoliv, a druhé lidi moc nepotřebuju.

Martina: Ale humor nás vždycky ze všeho vyvedl, držel nás nad zemí. A teď si kolikrát říkám, jestli lze stvořit korektní vtip, kterému se někdo bude smát. Myslíte si, že za tím je i toto?

Vítězslav Jandák: Někteří se budou smát, někteří se budou bát. A jsme zase tam, kde jsme byli. Protože jsme mrňaví, nejsme hrdí, nejsme pyšní.

Martina: Maďaři jsou také malí.

Vítězslav Jandák: Pozor, ale mají velikou historii. Vezměte si Rakousko-Uhersko. Ale Karel to zvoral, že neudělal Rakousko-Uhersko-Česko. Možná, že by nebyl ani rok 18. Ale on pak pendloval po světě a vracel se do Budapešti, a myslel si, že ho Maďaři zachrání. Ale ne. A zase zapomněl na Čechy.

Martina: Většinou byli nositeli legrace a čtení mezi řádky mnozí herci, a právě malé scény, a podobně. Vy jste si povzdechl, že je škoda, že už tady nemáme národního umělce, tedy lidi, kteří oslovovali celý národ.

Vítězslav Jandák: To byl Werich. To byl Menšík – ti byli podle mě národní umělci.

Martina: Ale tato vláda přijala status registrovaného umělce. To asi není to, po čem vy toužíte?

Vítězslav Jandák: To je blbé, to je hodně blbé. Protože buď umělcem jsem, nebo nejsem – na to nepotřebuju papír. A abych bral podporu v nezaměstnanosti, protože se na mě jako na umělce nikdo nechce dívat – tak to mi připadá blbé.

Ministerstvo kultury bych zrušil – v EU ho má jen jednadvacet zemí, dotační systém slouží k tomu, aby se pod vlajkou umělce uživilo hodně lidí

Martina: Tady je pořád diskuze o tom, jak by měla být kultura financována, že je věčně podfinancovaná. Myslíte si, že dotační systém, který v ní je, napomáhá svobodné tvorbě?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: A čemu tedy?

Vítězslav Jandák: Aby se pod vlajkou umělce uživilo hodně lidí – o tom to je, o ničem jiném. Já jsem dokonce říkal – a jsem za to proklínán – že bych zrušil ministerstvo kultury. Pouze jednadvacet zemí Evropské unie má ministerstvo kultury. Myslíte, že Německo má ministerstvo kultury? Spolková republika Německo nemá Ministerstvo kultury.

Martina: Má.

Vítězslav Jandák: Ne, nemá.

Martina: Vždyť ministryně Claudia Roth, ta zelená…

Vítězslav Jandák: To nebylo ministerstvo kultury.

Martina: Zvolená v loňském roce, dokonce osobně přerozdělovala granty, aby se tam právě dostalo angažované umění.

Vítězslav Jandák: Ne, já se vsadím. Podívejte se na to.

Martina: Já to najdu.

Vítězslav Jandák: Spolková republika nemá, dokonce ani Rakousko nemá. Má ministerstvo, ale nemá ministra kultury. A říkám, že je to jednadvacet zemí z Evropské unie, které má ministerstvo kultury, a zbytek z osmadvacítky nemá.

Martina: Tak já to teď asi hned úplně nenajdu…

Vítězslav Jandák: Nemají.

Martina: Aha, ona byla federální komisařkou pro kulturu a média.

Vítězslav Jandák: Ano, to je něco jiného.

Martina: Ano.

Vítězslav Jandák: To je něco jiného, protože tam máte třeba bavorského ministra kultury, s tím jsem jednal, v Bavorsku jsem byl. Ti mají ministra kultury. Ale to je svobodný stát Bavorsko, Hesensko má ministra. Ale protože je to spolková země, tak by měl být spolkový, a tak tam mají komisaře.

Martina: Naše ministerstvo kultury přijímá žádosti do registru umělců, a již brzy také plánuje zveřejnit granty, a podmínky, za jakých registrovaní budou moci žádat. Martin Baxa svého času napsal na X-ku, že museli předložit tento návrh statusu umělce, protože to na pokyn Evropské unie odsouhlasila minulá vláda. K čemu si myslíte, že to vede? Myslíte si, že jako dotační systém – když chcete zrušit ministerstvo kultury – je v umění úplně špatně?

Vítězslav Jandák: Není úplně špatně. Některá divadla by se dneska asi neuživila. Ale ministerstvo kultury má pod sebou jenom jedno divadlo, a to Národní, a ostatní divadla nepatří pod ministerstvo kultury.

Martina: Ale dostávají vládní granty.

Vítězslav Jandák: Dostávají granty, ne vládní, ale dostávají je z ministerstva. Mohou dostávat granty. Víte, je to o tom, že mohou, a veškeré grantové podpory – ať to je v zemědělství, v kultuře – víte, tyto podpory jsou trochu k ničemu. Já si myslím, že by všichni měli trošku hodně pracovat, aby si na sebe vydělali. A trh – teď moc nemluvím jako bývalý sociální demokrat – ale trh ukáže, jestli na to půjdou, nebo nepůjdou. Myslíte si, že například Jarek Nohavica, kterého považuju, jakožto zpěváka, za největšího barda tady…

Martina: A básníka.

Vítězslav Jandák: A básníka, samozřejmě. Myslíte si, že dostává nějaké podpory? Že má za sebou sponzory? Já si myslím, že nemá. On si vydělá tím, že zpívá, a lidi na něj chodí. A to by měla být jaksi základní míra. A teď jsme se vrátili malým obloučkem k politice. Víte, co je mi do toho, že na Hradě protestují nějací lidé, že by Macinka, nebo Turek, neměli být ministry? Dyť jsme tady o tom měli velký plebiscit, a ten se jmenoval – „volby“. Lidé jim dali puvoir, tak ať jsou ministry. A tyhle mrňavé? Co do toho řvou? Co řvou? Jsou vzteklí, řvou, prohráli volby, a třeba je příště vyhrají. O tom je takzvaná demokracie.

V umění se začala rozmáhat autocenzura

Martina: Vrátím se k vašemu záměru, že by bylo dobré zrušit ministerstvo kultury. Říkal jste to i v době, kdy jste byl ministrem kultury?

Vítězslav Jandák: Ano, řekl jsem to.

Martina: Byl jste první kapr, který se rozhodl vypustit si rybník?

Vítězslav Jandák: Ano. Já jsem to říkal, a dokonce jsem byl první, kdo říkal – teď už mě budou proklínat strašně – že by se měl spojit rozhlas s televizí, podle vzoru BBC, podle vzoru Slovenska. A říkal jsem to ještě před tím, než se na Slovensku rozhodlo, že by to tak mělo být, protože by došlo k úsporám, k obrovským finančním úsporám.

Martina: A proč si myslíte, že nepotřebujeme ministerstvo kultury? Václav Klaus nedávno říkal, že při stavu naší zahraniční politiky je pro nás nemístný luxus mít ministerstvo zahraničí. Ale proč nemít kulturu?

Vítězslav Jandák: Má pravdu. Protože stejně většina práce poslanců je naplňovat ve Sněmovně směrnice Evropské unie. Devadesát procent jsou směrnice, o kterých se hlasuje, a samozřejmě se vždycky přijmou, protože to jsou šéfové. Takže k čemu bychom měli mít ministerstvo? A vrchol byl, když jsme měli ministra pro evropské záležitosti, což je ministerstvo, když jste členem Evropské unie. A jemu zřejmě podléhal Fiala, jakožto premiér, když to vezmete logicky, protože on byl nejvyšší. To jsou všecko blbiny. A je to proto, abych zaměstnal kamarády, soukmenovce ze stran, abych jim dal, když se mnou bojovali, taky nějakou šanci si…

Martina: To, co jste říkal, že si trh rozhodne, to jsou skutečně zákony ekonomiky, zákony trhu. Pak jsou určité druhy umění, které by se možná v rámci naší malé země nedokázaly samy uživit, třeba nejrůznější slovesná umění. Ale řekněte mi…

Vítězslav Jandák: Například „slovesné umění“? Co tím máte na mysli? Já jsem fakt blbý.

Martina: Věci, které se třeba týkají jenom naší země, různé literární časopisy, a podobně. Jak byste vyřešil toto?

Vítězslav Jandák: Já jsem jim na to dával dotace. Uhde mi přišel poděkovat, protože před tím na to trošku zapomněl, nebo dával míň – tak já jsem jim to dal. Myslím, že na toto by stát měl. Ale jsou i jiné způsoby. Třeba Francouzi financují v různých stupních. Máte stát, který podporuje, dále podporují departementy, kraje, města, a podobně. Všimněte si, když se díváte na francouzský film, nebo detektivku, tak se podívejte, který kraj, nebo které město to finančně podpořilo. Čili to je jejich propagace, a na to dávají peníze. Dá se financovat různě, a nemusí k tomu být obrovský aparát ministerstva kultury. Stačil by daleko menší aparát, a ten by v podstatě mohl dělat takovouto grantovou činnost, a to by bylo všecko.

Martina: Ve světě také fungují různí mecenáši, kteří, když jsou úspěšní, si vezmou za své nějaký projekt.

Vítězslav Jandák: To bylo u mě. Já jsem měl prvního mecenáše na opravu obrazů v kostelech. O tom se taky už nemluví. Já jsem tehdy vyzval podnikatele, protože je spousta vzácných, nikoli úplně nejvzácnějších, ale vzácných obrazů v pražských chrámech a kostelech, a potřebují restaurovat. A tehdy se zavedlo to, že přišli podnikatelé – hlásili se k tomu velice – a dali tam cedulku – abych nikoho nejmenoval – tak třeba: „Pan Vonásek s chotí přispěli na restauraci tohoto obrazu.“ A opravdu se spousta obrazů skutečně zlepšila, zkvalitnila a zrestaurovala. Taky se to povedlo. A to byl u mě vzor mecenášů. Ale k tomu jsou ještě potřeba zákony, že když jsem mecenáš, abych to mohl odpočítat z daní, a podobně. To by chtělo další legislativu.

Martina: A tu nemáme?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Myslíte si, že se dá hovořit o nezávislosti tvorby, nezávislosti umělce, když přijímá jakékoli dotace od státu, potažmo z Evropské unie? Nebo se tím už vždycky v druhém plánu stává dotyčný umělec loajálním?

Vítězslav Jandák: Víte, když v minulém režimu dostával od státu prachy – bolševického státu – tak byl taky tak trochu loajální, ale hledal cestu, kudy z toho ven, a vzniklo mnoho děl, která byla fantastická, a dodnes se na ně můžeme dívat. Možná, že to byl lepší způsob. Já nevím. Víte, záleží na kumštýři. Já říkám, že buď kumšt je, nebo není, a lidé si rozhodnou, jestli se jim to bude líbit, nebo ne. A buď jich bude hodně, nebo jich bude málo.

Martina: Jak moc je u nás – podle vás – tvorba svobodná? Ať už divadelní, nebo…

Vítězslav Jandák: Víte, já myslím, že je absolutně svobodná. Dokonce to někdy ulítává do toho, že se na jevišti činí nemravnosti, a dámy na různá místa dávají vlajky, a podobně. To je nechutnost. To ani není pornografie, to je hnůj. Ale jinak, máme, si myslím, svobodu. Ale začala jedna věc, která už začala za bolševika – autocenzura.

Martina: Autocenzura.

Vítězslav Jandák: Přesně. A to si říkáte: „A hergot, bacha. Vždyť já mám děti, děti jsou na škole, nebo tam pracují, tak já budu radši držet hubu.“ A jsme tam. Nebo: „Mám půjčku, mám hypotéku.“ A stávky? U nás nemáte stávky, protože všichni mají půjčené prachy, a to znamená: „Co kdyby mě vyhodili z práce? Kdo zaplatí hypotéku, kdo mi zaplatí leasing na auto? Tak se na to, mámo, radši vykašleme.“

 

Celý rozhovor s Vítězslavem Jandákem o tom, proč jsou Češi uštěkaní malí ratlíci, kteří se mezi sebou vždycky řezali, jak politici ztrácejí pravidla slušné komunikace, proč by mělo být zrušeno Ministerstvo kultury, a jak se v umění rozmáhá autocenzura, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jak hodnotíš současnou spolupráci Evropy s novou americkou administrativou od nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu? V čem ti přijde, že Evropa alespoň v něčem vnímá, slyší? Nebo se prostě rozhodla, že si vede svou, a z velkého přítele – kterým Amerika byla ještě za Joe Bidena – se přes noc stal velký oranžový nepřítel?

Pavel Šik: Nevím, jestli se budu vyjadřovat srozumitelně, ale mně připadá, že Evropa je v nějaké schizofrenní pozici. Protože doposud všichni tady byli svědky toho: „My patříme na Západ.“ A teď – kde ten Západ začíná, kde Západ končí? Od té doby, co je v Americe Trump, máme pocit, že Západ končí pobřežím v Normandii, a dál už Západ není. Zůstáváme ostrovem.

Je to schizofrenní, protože na jednu stranu my Ameriku potřebujeme, protože musíme být blok vůči Číně, vůči Asii, vůči Číně s Ruskem, vůči Číně s Indií a s Ruskem, a měli bychom si ho zachovat. Ale mně se nezdá, že Evropa v současném rozpoložení dokáže s americkou administrativou rozumně jednat. Takový pocit fakt nemám, a docela to sleduji.

Martina: Když už jsme u schizofrenie, tak mě napadl příklad studie Centra mezinárodních vztahů, kterou řada médií vykládá tak, že americký prezident Donald Trump rozdmýchává v Evropě řadu kulturních bojů, a to skrze podporu evropských stran a hnutí na okrajích politického spektra, se kterými má překvapivě mnoho společného. Tak co myslíš, má Donald Trump čas a kapacitu rozdmýchávat řadu evropských kulturních bojů?

Pavel Šik: Já myslím, že on to dělá, ale nedělá to tak, že by to chtěl dělat – už jenom samotná jeho existence rozdmýchává u nás velkou diskuzi. Už to, že vyhrál, už to, že je prezident. Já si nemyslím, že se Trump nějakým způsobem strašně zajímá o Evropu nebo o její vývoj, nebo že by tady chtěl něco rozdmýchávat. To si nemyslím.

Martina: Ale z médií, promiň, můžeš skutečně slyšet, že Donald Trump vyhlásil Evropě kulturní válku.

Pavel Šik: To je nesmysl. Já myslím, že Donalda Trumpa zajímá Evropa tak daleko, dokud bude dobrým obchodním partnerem a dokud bude nějakým způsobem možno se s ní domluvit. Mně se ani nezdá, že by se nějak vměšoval, neviděl jsem příklad, že by se vměšoval do nějakých voleb, politických proklamací a tak dále, že by někoho zrovna vyzdvihoval.

Možná je to myšleno tak, že Musk, který s ním spolupracoval, se tady postavil za německou AfD a tak dále, ale to není Trump. Trumpa zajímá Amerika. Trump má před očima podle mě, jak ho tak pozoruji, Ameriku, aby zase začala fungovat, aby se přestala takovým tempem zadlužovat, aby tam lidé měli dobrou a dobře placenou práci. Prostě aby zase nastartoval tu mašinu, která funguje. Ale jediné, co jsem slyšel, nebo kde jsem to vnímal, tak to u Trumpa bylo ohledně svobody projevu.

Američané nechápou, proč se v Evropě nedostaneme na ruské weby, které v USA běží normálně

Martina: Ano, i J. D. Vance ve svých projevech kritizoval cenzorské praktiky Evropy.

Pavel Šik: V tomto má americká vláda poměrně jasný postoj, a je to zcela pochopitelné – oni mají první dodatek, my ho nemáme – takže oni z jejich hlediska nechápou, co se u nás děje. A já to tedy osobně taky nechápu.

Protože když jsem byl nedávno v USA, tak jste si tam klidně mohli číst, co si Rusové myslí. Úplně normálně. Tam jdete na nějakou stránku RT.com a prostě to tam funguje. Dokonce, když jsem v Americe, tak mi to tam hází Twitter, ale když přijdete do Evropy, tady se na tu stránku nedostanu – Twitter řekne, že je to pro oblast, kde bydlím, vyřazeno. A toto je pro Američana nepochopitelné.

Dám příklad: Já nechci hájit to, že by nutně všichni museli číst ruské weby nebo co si Rusové myslí, ale je to příklad, je to symbol. Já si myslím, že to je nesmyslná věc, která symbolizuje všechno ostatní. Symbolizuje DSA, tedy ty směrnice, symbolizuje pokusy o chat control, a tak dále. Toto je pro Američany s jejich otevřeností nesmyslné. A proto to nepovažuji za nějaké rozdmýchávání kulturních válek, ale považuji to za opravdu normální komentář k tomu, co se v Evropě za poslední dobu děje, a co Američané – jedno z jakého tábora – budou těžko chápat.

Martina: Teď se asi budu opakovat, protože jsem to už několikrát zmínila, že na tom, v jakém stavu je u nás a v Evropě svoboda projevu, se mimo jiné nemálo podílela administrativa Joe Bidena a jejich peníze z USAID do nejrůznějších neziskovek. Teď už jsou tyto penězovody přiškrceny administrativou Donalda Trumpa. Věříš, že to může osvěžit vzduch v Evropě, protože neziskovkám – které nás často rozdělovaly a říkaly nám, že jsme špatní a oni jsou dobří – už prostě došly peníze?

Pavel Šik: Budou je mít znova. Myslím, že Evropa následuje příklad Ameriky. A nedá se říct, že to byl jenom Biden, protože tyto fondy…

Martina: To už bylo a fungovalo za Obamy a podobně.

Pavel Šik: Tyto fondy fungují už léta. A ve velké většině bylo investováno do toho, aby byla America first. Je to pro americkou propagandu. Dobře, berme to tak, že to je pro americkou propagandu.

To, že to teď Trump uřízl, považuji za velice skvělou a nutnou věc, a myslím, že strašně osvěží celé publikum, média a tak dále. Ale všímám si toho, že v Evropě, i když je to komplikované a zatím na to nejsou zdroje, určitě někdo pracuje na tom, aby nahradili výdaje USAID, aby nahradili tuto politickou podporu. To jsme si mohli všimnout, že nedávno dostala nezávislá síť reportérů, nebo jak se to jmenuje, 600 000 euro podpory a tak dále. Já si prostě nemyslím, že stát by měl zasahovat do médií, nemyslím si, že by stát měl podporovat nějaká média, která mu nepatří. To by podle mě nemělo být.

Martina: Ale přesto se obáváš, že uvolněné pozice donátorů z Ameriky obsadí ti evropští?

Pavel Šik: A nejenom uvolněné pozice donátorů z Ameriky, to znamená státních donátorů, ale i organizací. Amerika není jenom stát, v Americe je spousta zájmových organizací. A když tyto zájmové organizace uvidí, že jim někde pokvete pšenka, tak u nás budou víc investovat.

Já si myslím, že je tady riziko, že se Evropa stane cílem některých organizací, které v Americe financovaly některá média, takže budou financovat média i v Evropě, a to o to víc, o co víc se od toho americký stát odpojil.

Spojení Ruska, Číny a Indie je pro Evropu smrtící – a může za to právě Evropa

Martina: Když jsi zmiňoval, čemu bude muset Evropa čelit – kromě nespolupráce se současnou americkou administrativou, a kromě postupné marginalizace Evropy – tak jsi také zmínil Čínu. A myslím, že k tomu můžeme přidat i Indii. A koho dalšího?

Pavel Šik: Viděl bych blok Indie, Čína, Rusko, který sice ve všem nemá stejný politický postoj, ale je to ta část světa, která se chce mít dobře. Jsou to společnosti, které už mají plné zuby toho, co jim Západ pořád říkal, a chtějí se mít dobře. A nově vidíme, že to chtějí i přesto, co jim říká Západ.

Martina: Zdá se ale, že vývoj Číny nám úplně utekl. Trošku mi to připadá, jako když byla dřív železná opona a my jsme za ní neviděli, takže jsme úplně nevěděli, co se na Západě děje. A teď to vypadá, že nám úplně stejným způsobem uteklo, co se děje v Číně.

Pavel Šik: Absolutně. Myslím, že si Evropa ještě neuvědomuje, co se tam vlastně stalo. Má to dvě roviny – jednu pozitivní a jednu kritickou. Pozitivní pro Čínu, bych řekl.

Když to řeknu na příkladu: Tam je rybářská vesnice Šen-čen, kde ještě v roce 1980 žili rybáři a chytali tam ryby. Potom se z toho stala speciální ekonomická zóna, a od té doby uplynulo 45 let, a z této rybářské vesnice vyrostla 17milionová metropole, která má 20 linek metra a jede přes ní superrychlý expres do Hongkongu. Je to neuvěřitelné. A my tady nejsme schopni postavit dálnici do Karlových Varů, ale oni tam postaví celou metropoli, 20 linek metra a tak dále. To je něco neuvěřitelného.

Výhodou tohoto obrovského boomu je, že Čína už není zemí levné pracovní síly. To je výhoda. To znamená, že i pro evropské firmy, které produkují ne úplně draze, je tam možný obrovský trh.

A nevýhoda pro Evropu je, že Čína si tam přesunuje celý business. Čína je největší exportér světa. A to není jenom naše chyba, tedy Evropy, ale i Ameriky, že jsme to nechali dojít takhle daleko. My jsme Čínu nebrali vážně, furt tady byly globalistické tendence, kdy ekonomové staré školy říkali: „Globalismus je dobře, ono se to rozvrství a bude se produkovat tam, kde je to výhodnější,“ a tak dále. A nakonec jsme zjistili, že se nám všechno odstěhovalo tam, pryč do Asie, a my tady dneska kupujeme z Temu věci, které jsme mohli vyrábět taky, jenomže už prakticky nemáme jak.

Teď řeknu objektivní stránku: My teď máme velkou výhodu v tom, že se Číně nedaří úplně skvěle. Čína měla obrovský boom, ale tento boom se tvořil i jejími nemovitostmi, to znamená, že tam nemovitostní trh tvořil nějakých 30 procent HDP, ale teď je úplně v Prčicích. My máme obrovskou výhodu v tom, že si Čína stanovila různé politiky dětí a tak dále, že teď vlastně nemají lidi, a to je jediné, co ještě Evropě trošku pomáhá, abychom aspoň nějakým způsobem naskočili na vlak.

Martina: Chceš říct, že naštěstí pro nás Čína udělala pár chybných krůčků.

Pavel Šik: Přesně tak.

Martina: Které nás zatím zachraňují od postavení kolonie.

Pavel Šik: Chci říct, že to nikde nedělají úplně skvěle a že Čína udělala pár poměrně velkých chyb, které jí stojí utahování celého businessu, aby se to tam nezhroutilo. Jak jsme se o tom předtím bavili, tak máme ještě šanci. Máme šanci, protože to nikdo nedělá úplně skvěle, takže máme ještě nějaké časové okno, ve kterém se můžeme probrat a říct si: „OK, tak buď se to budeme snažit nějak rozumně dohnat, nebo nám fakt ujede vlak.“ A neujede nám jenom směrem do Asie, ale, jak jsem říkal, i do Ameriky.

Pro Čínu je Rusko jako spižírna, má v něm všechno – a tohle spojení jsme dopustili my

Martina: Poměrně často se můžeme dočíst, že Rusko už je jakousi kolonií Číny. A mimo jiné se občas můžeme dočíst i to, že Evropa ho svou politikou do čínské náruče vehnala.

Pavel Šik: To si myslím spíš.

Martina: Myslíš si, že hrozí i to, že se i z Evropy časem stane, kvůli jejím rozhodnutím, jakási čínská kolonie, závislá na tom, co přijde z Temu?

Pavel Šik: To si nemyslím.

Martina: Jestli pošlou léky?

Pavel Šik: Nemyslím, že bude takhle vehementní, jako je to v rusko-čínském vztahu. Tam je vidět, že se teď potřebují navzájem. Pro Čínu je to geniální věc – mít zásobárnu všeho, protože Rusko má všechno. Je to jako spižírna.

Martina: A Rusko má zase velkého bráchu, když se s ním nikdo jiný nebaví.

Pavel Šik: Samozřejmě, a Rusové zaspali dobu, co se týče technologií a tak dále, takže to zase vyhovuje Číně, která je v tomto může zásobovat. Toto spojení je pro Evropu smrtící. To je opravdu smrtící. A to bych dal fakt, jak jsi říkala, za vinu Evropě, že toto dopustila. Ona to nebyla jenom evropská a americká věc, ale toto je opravdu problém.

A já si myslím, že i Trump se snaží toto spojení nějakým způsobem narušit, protože to je problém pro všechny, to znamená pro Evropu i pro Ameriku. Dál si myslím, že se Trump snaží o to nějakým způsobem donutit Čínu k uvolnění měny. Čína má pořád ještě velice rigidní měnovou politiku, sice to trošku uvolňují, ale furt mají velice rigidní měnovou politiku. Myslím, že Trump a Bessent míří všemi těmi hrami na to, ať Čína uvolní svou měnu, protože tato měna měla mít určitě jinou hodnotu, než jakou v současnosti má.

V Číně i v Rusku jsou řízené systémy, které nemají nic společného s nějakými -ismy

Martina: Velmi často se vedou debaty o tom, co je vlastně v Číně za zřízení? Jestli tam ještě opravdu tvrdou rukou vládne komunistická strana, nebo jestli se z toho stal jakýsi socialisticko-kapitalistický hybrid, který svým způsobem umožňuje volné podnikání?

Pavel Šik: Myslím, že je dokonce zavádějící nazývat to komunismem nebo socialismem – to je prostě nějakým způsobem řízený systém a nemá to vůbec nic společného s nějakými -ismy, stejně tak jako s nějakými -ismy nemá nic společného Rusko. Jsou to prostě řízené systémy, které se nám můžou líbit, nebo ne.

Ale můj osobní názor je, že v určitých zemích to chápu, a jsem za ně docela rád. Protože nevím, jestli Čína se svou miliardou lidí je úplně připravena chovat se demokraticky. A také úplně nevím, jestli by se Rusko nerozpadlo, kdyby to nebyl řízený systém. A teď je otázka: Je to v našem zájmu? Nebo to není v našem zájmu? Chceme to? Nebo nechceme? Já si myslím, že to nechceme.

Martina: My o tom hlavně nemůžeme diskutovat, a tím pádem se nemůžeme k něčemu dobrat.

Pavel Šik: Samozřejmě, je to nefér vůči všem aktivistům v Rusku, kterým se to nelíbí. Já si dokonce myslím, že tyto strategie se někde za zavřenými dveřmi v Evropě projednávají, a proto Evropa nebo Amerika do toho nejdou tak úplně naplno, protože nikdo nemá zájem na tom, aby se to nějakým způsobem začalo drolit nebo aby se začaly měnit systémy, aby to bylo ještě nestabilnější a ještě nevypočitatelnější, než to v současnosti je.

Martina: Že by v Rusku třeba vznikly samostatné provincie, které mají svou vlastní armádu a své jaderné zbraně? To je reálné?

Pavel Šik: Je to reálná hrozba. A já si myslím, že si to ani vůbec neumíme představit, co by se potom mohlo dít – v tom nám může fantazie jít do nebes. Já osobně to nepovažuji za dobrou věc, a pokud bude v budoucnu nějaký přerod těchto společností – v daleké budoucnosti – tak si myslím, že bude krůček po krůčku přesně tak, jak to trošku dělá Čína.

Martina: Ty jsi tady vyjmenoval chybné kroky, které udělala Čína, a ze kterých může svět těžit, protože to Čínu přeci jenom pozdržuje ve vývoji. My dostáváme pokud možno co nejčastěji, co nejplastičtější informace o tom, že už je Rusko prakticky na kolenou – hospodářsky na kolenou, ekonomicky na kolenou. Smíme doufat?

Já se ptám tak odlehčeně, ale v zemi, kde se o tom vlastně nesmí mluvit, tak já nevím, jestli je na kolenou, jestli ho opravdu drží ve své velké náruči Čína, a bez Číny, Indie už by Rusko bylo ekonomicky rozvrácené. Nevím, jestli se nám dostává mylného obrazu toho, jaká je skutečná kondice Ruska?

Pavel Šik: Rusko má výhodu, jako každý řízený systém, že může rychleji reagovat, nehledě na protihlasy.

Martina: A řízený systém? Myslíš tak trochu totalitu?

Pavel Šik: Je to určitě tak trochu totalitka. Řízený systém je třeba to, že kroky, které tam udělala ruská centrální banka, by na Západě takhle jednoduše neprošly. Tedy že by se rozhodli zachránit měnu, udělali to skvěle, zachránili měnu – tečka. Nebo různé omezení spíš cizích měn – toto by asi na Západě úplně nešlo, ale oni to tak dělají. Dělá to Čína a tak dále.

Já si osobně myslím, že pokud by se Trumpovi podařilo opravdu oddělit Indii od Ruska, a pokud by se zákulisními rozhovory podařilo oddělit Čínu od Ruska, tak Rusko bude mít velký problém, fakt velký ekonomický problém. Nepůjde na kolena, to si nemyslím, ale bude mít citelné problémy, a tím pádem bude mít těžší obhájit poměrně nákladnou vojenskou mašinérii, kterou má.

Martina: A umíš si představit, proč by se Čína připravila o spižírnu, o které jsi mluvil? Jenom proto, že si to přeje velký bratr v Americe?

Pavel Šik: Dokážu si to představit.

Martina: Co by museli nabídnout?

Pavel Šik: Buďme objektivní – Čína je zapojena do světového hospodářství jako nikdo jiný. Čína je největší exportér. A buďme k ní kritičtí. My z Číny slyšíme: „Nic nám to neudělá, ať Amerika dělá, co chce. Čína je stará 5 000 let, a za dalších 5 000 let bude.“ To jsou takovéto řeči.

Ale představme si, že by opravdu došlo na to, že by se tento export, tento super rozjetý vlak, rychlík, fakt zastavil. Pro Čínu by to byla tragédie, protože její hospodářství je vlastně budováno na exportu, takže to není úplně věc, kterou by Čína jen tak dokázala jednoduše postrádat, zvlášť ještě po krizi v nemovitostním sektoru. Toto si teď nemohou dovolit.

A proto já beru současné americko-čínské hrátky – že Trump něco vysolí, nějaká cla, a Čína zase omezí minerály – beru tak, že to vlastně vůbec nesleduji, protože si myslím, že to souvisí s procesem vyjednávání. Toto nejsou konečné stavy. Nikdy to nejsou konečné stavy.

Čína nikdy neomezí vývoz vzácných nerostů, protože si je přesně vědoma toho, že když dneska zásobuje devadesáti procenty zpracovaných vzácných nerostů, tak pokud by to úplně zablokovala, tak samozřejmě tyto nerosty jsou i jinde – to není tak, že by je Čína měla jako jediná – takže se začnou budovat jiné kapacity, takže na tom Čína moc zájem nemá. Jim to poměrně dobře vyhovuje mít průmysl, který z tohoto těží, a mít i nějakým způsobem kontrolu nad světovým trhem.

To znamená, že všechny řeči o tom považuji za jednání, cla považuji za jednání, zákaz vývozu nerostů považuji za krok jednání. A v zákulisí probíhají obchodní jednání o tom, jak to tedy bude. A Trump na ně zřejmě tlačí: „Hele, já potřebuji, aby se Rusko fakt zastavilo, protože přece nemůže zabrat celou Ukrajinu,“ dejme tomu, parafrázuji. A Čína za to bude něco chtít, a nakonec Rusa možná přesvědčí, že se zastaví tam, kde je. I když si myslím, že by klidně mohli pokračovat dál. Je to na mnoha úrovních, vrstvách toho, jak to asi zřejmě probíhá. Ale toto jsou mé osobní názory, které se samozřejmě z novin nikde nedozvíme.

Trump je geniální stratég, a Evropa na jednání poslala gynekoložku bez obchodních zkušeností

Martina: A uprostřed těchto velkých jednání, velkých kroků, velkých her si Evropa vede svou.

Pavel Šik: Podívej, Evropa je tady v tom úplně mimo. Ale jak můžeme být uvnitř, když máme členy jako nevolenou šéfku Leyenovou. A všichni to nějak tolerují, všichni se na to koukají.

Martina: A zvolí si ji znovu.

Pavel Šik: A zvolí si ji znovu. Co to má znamenat? Já jsem třeba viděl jednání Leyenová vs. Trump o clech, tak jsem si říkal, že Trump je geniální obchodník, je to stratég, který má kolem sebe fakt dobré lidi, a my na toto jednání pošleme Leyenovou? Gynekoložku? Vždyť ona nemá žádné zkušenosti s obchodem. Proč ona? Kdybychom byli rozumní, tak někoho pověříme.

Martina: Problém je, že kdybys mi teď měl říct jméno, koho bychom pověřili, tak tě možná nenapadne.

Pavel Šik: Můžeme pověřit. Mohli jsme pověřit nějakého evropského politika. Bylo to už v době Merze? Bylo. Tak tam mohl jet za Evropu Merz. Myslím, že by byl v něčem možná lepší než Leyenová, pokud by tedy hrál za Evropu, což je s jeho pozadím samozřejmě otázka. Takže pokud by nekopal za někoho jiného než za Evropu.

Martina: Teď mi dopadl zrovna pohled na situaci v Německu, kdy nezaměstnanost ve věkové skupině 15–25 let vzrostla za poslední dva roky o 22 procent. To jenom k tomu, když jsme řekli, že bychom tam poslali vyjednávat někoho z Německa.

Není to federalismus versus národní státy, ale obrovský tlak a přirozený protitlak

Martina: Je to asi teď těžké. Ale řekni mi, když se na to podíváš – protože ty se Evropě ve svých analýzách velmi věnuješ, věnoval ses volbám v Moldavsku, v Rumunsku, ve Francii, předvolebním tanečkům v souvislosti s odstavením Marine Le Pen z prezidentských voleb – když to takto sleduješ, takto jsme to shrnuli, k čemu Evropa směřuje?

Tedy s tím, jak je nastavena k ochotě měnit se. Je to ideologicky unifikovaná Evropa, nebo autoritářský režim, řízený režim, jak jsi tady několikrát říkal, který bude diktovat dalším členským zemím, nebo jinak bude zle? Nebo je to klasická totalita, které ani nebudeme říkat „řízený režim“?

Pavel Šik: Já bych to tak černě neviděl.

Martina: Právě že já chci, abys mě rozveselil.

Pavel Šik: Já si nemyslím, že Evropa je totalita. To, že má prvky řízeného režimu – tak to bych už asi pomalu řekl v souvislosti s omezeními a se snahou omezit svobodu projevu, protože si myslím, že to je jeden prvek řízeného systému.

Ale já si myslím, že směr nebo budoucí vývoj je nejasný. Není to úplně tak, že by se dalo říct: „A teď všechno strašně špatně.“ Já myslím, že tady působí strašně moc tlaků proti sobě, a i ozdravných tlaků. I to, že když dneska vidíme ty volby všude po Evropě, tak tam vlastně dostávají slovo strany, které by před dvaceti lety byly no-go. Já si myslím, že tyto strany jsou reakcí na tlak, který tam vzniká, což znamená, že tam vzniká protitlak.

Je tady obrovská snaha o federalizaci Evropy, obrovská snaha. Vždyť vidíme Leyenovou, která tuto snahu zosobňuje a která se už vidí jako šéfka společné Evropy, i když jí vlastně nemá být, nebo ona jí není.

A proti tomu je tlak – vlastně bych ani neřekl, že národoveckých hnutí, ale všech ostatních protitlaků – protože ten federální tlak je tak špatně dělán nebo jde tak na sílu, že tady vznikají další protitlaky. Je možné to nazvat tak, že to je federalismus vs. zachování národních států. Ale já si myslím, že to je na jedné straně obrovský tlak, a na druhé straně je obrovský protitlak, který vzniká proti tomu. To je velice přírodní úkaz.

Já doufám, že se stávající tlak, který to vlastně vyvolal, nějakým způsobem uvolní, a tím pádem se uvolní i protitlak, a nějakým způsobem budeme moci ve společnosti diskutovat, co to přinese, co to může přinést, jak to je.

Protože na jednu stranu já nejsem příznivcem toho, co se teď v Evropě děje, ale na druhou stranu si jako ekonom uvědomuji, že jednání za blok je vlastně v moderním světě nutné. Máme teď multipolární svět, máme tady různé mocnosti, které tvoří jednotlivé póly, a i na jednání Trumpa s Leyenovou jsme viděli, že Trump chce mít jednu osobu, která to s ním dojedná. To znamená, že chápu, že Evropa musí v některých věcech jednat společně a že nebude zvát každého ministra.

Martina: To chápu, že Trump chce mít někoho, kdo bude jednat za Evropu. Proto tak Amerika usilovala o to, aby Evropská unie vznikla.

Pavel Šik: Samozřejmě. Ale je to logické, a je to i rozumná myšlenka.

Martina: Tobě se Leyenová nelíbila.

Pavel Šik: Kdo?

Martina: Říkám, že tobě se Leyenová na jednání nelíbila, i když říkáš, že je to rozumná myšlenka.

Pavel Šik: Leyenová je tragédie. Ale ani Čína nebude akceptovat Česko nebo Slovensko, nebude ani akceptovat ještě menší státy, jako Pobaltí. To je prostě pod její rozlišovací schopnost. Takže i tam je nějakým způsobem nutné v rámci hospodářské politiky jednat.

Ale tady jde spíš o to, jak se Evropa chová směrem dovnitř, jaký tlak tam nastává, jestli to je rozumné, které otázky jsou rozumné – máme mít vlastní armádu, nemáme mít vlastní armádu, co je ještě hospodářská politika a co už není hospodářská politika a tak dále. Tyto otázky jdou dost na sílu. A já si myslím, že společnost potřebuje určitě mnohem větší diskuzi, a hlavně svobodnou diskuzi o tom, jak si to lidé v Evropě představují.

Můžeme se hádat o všem, ale musíme mít možnost veřejně a neomezeně mluvit

Martina: A jakou šanci a naději vidíš pro Českou republiku – pro Čechy, Moravu a Slezsko – v rámci tohoto konglomerátu kolem nás, který jsi popsal?

Pavel Šik: Já si myslím, že zásadní je uvolnit svobodu projevu, lépe řečeno dál ji neutahovat – a vlastně i uvolnit, protože tam opravdu nastaly zákroky. A to je to, v co do budoucna doufám od vlády, že opravdu dodrží slib, který dala nastávající vláda, že to bude základ.

Můžeme se hádat o hospodářství, můžeme se hádat o zahraniční politice, můžeme se hádat o všem možném, ale musíme se moct hádat a musíme mít možnost veřejně a neomezeně mluvit. Já si myslím, že šanci máme. Máme předpoklady, že bychom to uprostřed Evropy mohli docela dobře zvládnout. Uvidíme, jak to nastupující vláda udělá. Já jsem na to hodně zvědavý.

Martina: Tak se zase brzy setkáme a podíváme se, jak se jim daří. Pavle Šiku, já ti moc děkuji za to, že jsi nám připomněl, jak důležitá je pro tento svět a pro Evropu především svobodná diskuze a svoboda jako taková. Díky moc.

 

Celý rozhovor s Pavlem Šikem o současné Evropě, vztazích s Amerikou, ekonomických výzvách a geopolitických posunech si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube. Díky za to, že nás posloucháte, šíříte, a navíc podporujete na účtu 1010349016/2700. Brzy se znovu uslyšíme, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Ivan Hoffman: Já jsem taky rád, že tě slyším, a zdravím naše posluchače.

Martina Kociánová: Já ještě musím, jako vždy, představit mého kolegu, Ivan Hoffman zamotal hlavu svým kritikům, protože patřil mezi nejvýraznějším disidentům před listopadem 89. Slavný písničkář a novinář, v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, nebo třeba v Českém rozhlase, což mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřitakat pohodlnému mainstreamu, mu nakonec vyneslo cenu Krameriovu, a před několika dny se stal také laureátem ceny za obranu svobody projevu. Tak ti také velmi ráda gratuluji.

Ivan Hoffman: Děkuji, a je asi na čase, abych nějaké starší ceny začal vracet.

Martina Kociánová: No, ještě si to rozmysli.

Ivan Hoffman: Dobře.

Kardinál Duka obstál ve vězení, jako arcibiskup i jako důchodce zapojený do boje s progresivismem

Martina Kociánová: Jsou události, jak jsem zmínila, které se valí. Ale pak jsou věci, které když se stanou, tak člověk ustrne. Zastaví se, ponoří se do přemýšlení. 4. listopadu zemřel ve věku 82 let Dominik Duka. Emeritní pražský arcibiskup a politický vězeň. Jak jsi, Ivane, jeho odchod prožíval ty?

Ivan Hoffman: Tak uvědomil jsem si především, že jsou lidé, kterých jsou plná média, ale když zemřou, tak není o nich co říct. A pak jsou lidé, na které lze v médiích narazit jenom sporadicky, a pak když umřou, tak se ukáže, jak chybí, a najednou jsou jich plná média. Řekl bych, že Dominik Duka je ten druhý případ, v posledních letech si ho média, nebo přesněji prorežimní moderátoři už zvali pouze na koberec, když řekl něco, co nezapadalo do jejich omezeného obzoru, no a jakmile zemřel, tak ho vyprovodily na věčnost přátelské, uctivé, obdivné nekrology, Dominika Duku ocenili i jeho kritici, vyjma několika farářů, kterým v tom bránila jejich namyšlenost a pýcha. Ale i ti se alespoň drželi zpátky.

Martina Kociánová: Ano, jedna má známá šla v neděli, tedy den po pohřbu na mši svatou, a jejich kněz nevzpomenul ani slovem Dominika Duku. Čím byl pro tebe Dominik Duka výjimečný?

Ivan Hoffman: Tak Dominik Duka obstál v běžném životě, stejně jako obstál ve vězení, nezměnil se ani v pozici arcibiskupa, kardinála, no a řekl bych, že vůbec není samozřejmé udržet si takovou mravní integritu, názorovou pevnost za všech okolností, v jakémkoliv režimu, je to tím, že asi každá doba něco preferuje, něco potlačuje, a v minulosti bylo třeba brát se za svobodu a nenechat si vzít víru.

V současnosti je, řekl bych, takovým hlavním úkolem bránit rodinu a národ, a nenechat si vzít víru. No a Dominik Duka mohl úplně v klidu na stará kolena žít ze své disidentské minulosti, no a on se místo toho aktivně zapojil do zápasu s aktuální hrozbou. A tu představuje progresivismus, jeho zhoubný vliv neohrožuje jenom společnost, ale ohrožuje i církev.

No a tady je asi dobré říct, že ten vztah společnosti k církvi se odvíjí od chování křesťanů. Ono to není tak, že církev deleguje autoritu na duchovní, spíš platí opak, duchovní sjednává autoritu církvi. No a Dominik Duka coby důchodce, soukromá osoba, řekl bych, si takovým rozumným konzervativním přístupem vyvažoval škody působené progresivními církevními celebritami.

Tak tam, kde jeden pyšný sebestředný teolog církev znemožňuje, poškozuje, tam jiný teolog pokorný ve víře vrací církvi u veřejnosti důstojnost a přízeň. Tak tak nějak bych vnímal roli Dominika Duky.

Martina Kociánová: Tak to mě napadá, že to vás tak nějak spojuje. To, že ani Dominik Duka, ani ty, Ivane Hoffmane, jste si neustlali na pohodlné posteli, která se jmenuje prebendy, a žít z toho, že jste dřív byli disidenti.

Ivan Hoffman: No tak to je nevkusné. A prostě to dává smysl.

Moci nad Evropou se zmocňuje Antikrist, a těm, kdo mají bít na poplach, vadí lidé jako Duka

Martina Kociánová: Poslední Dukovou provokací, jak si to neodpustili jeho kritici, byla mše za zavražděného křesťanského aktivistu Charlieho Kirka. Jak jsi vnímal tento krok?

Ivan Hoffman: No, když na té mši Dominik Duka řekl, že svět je ohrožen, tak myslím, že se to nevztahovalo pouze na ty lidi, kteří se chopí zbraně, když jim chybí argumenty. Svět je ohrožen lidmi, kteří ztratili cit pro spravedlnost. Je ohrožen těmi, kteří nejsou schopni solidarity, soucitu, slušnosti, je ohrožen chamtivci, egoisty, ale stejně tak elitáři, anebo lidmi domýšlivými, povýšenými, a konečně ten svět je ohrožen těmi, kdo vědí a mlčí.

A řekl bych, že v poslední době je docela věrné, že moci nad Evropou se zmocňuje Antikrist. Naopak v Krista nevěřící nejspíš nevnímají, že Evropská unie ignoruje Desatero, blahosklonně bagatelizuje smrtelné hříchy, to vypadá jako takové teoretické pojmy, ale těm, kdo mají v popisu práce bít na poplach, tak těm jsou namnoze trnem v oku lidé, právě jako byl Dominik Duka, který vlastně boří takovou bludnou iluzi, že taková ta Evropa bezbožná je podle progresivního Antikrista skvělým místem pro život. Vlastně nic se nemusí, za nic nebereme odpovědnost, tak těm Dominik Duka opravdu vadil.

Martina Kociánová: Musím říct, že tvůj obrat „Evropa podle progresivního Antikrista je skvělým místem k životu“, tak musím říct, že to jen tak snadno z hlavy nedostanu, tuto představu.

Ivan Hoffman: Bohužel je to taková prostě realita, no.

Martina Kociánová: Rozloučím se vzpomínkou na kardinála Duku jeho citátem, který nám zároveň připraví půdu pro další téma, když řekl: „Je smutné, že se politikové zabývají pouze tím, co je výhodné jen pro jejich volební období. Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary některých menšin.“

Ivan Hoffman: Tak ano. Je zvláštní, že ještě nedávno byla kazem na demokracii spatřována diskriminace menšin, a dnes se ve jménu práv menšin diskriminuje většina. To je takový paradox.

Martina Kociánová: A zatímco před tím ta diskriminace menšin byla velmi hlasitě doprovázena nejrůznějšími provoláními, tak diskriminace většin je přijímána za hrobového ticha s pocitem, to máte za to.

Ivan Hoffman: Ano, ano, tak nějak to je.

Okamura ustavil parlament, koalice drží, Hrad čeká na Godota a škodí si držením poraženého Fialy

Martina Kociánová: Zdá se, že si většinu roku vystačíme se situací kolem voleb. Všiml sis toho, Ivane? Nejprve jsme řešili předvolební klání. Pak volební boj a teď povolební tanečky a místy řež. Ustavující schůze Poslanecké sněmovny se konala 3. listopadu, jak jsi se v tom zorientoval?

Ivan Hoffman: Tak sešli se noví poslanci, zvolili předsedu, té volbě předcházely dlouhé projevy, ve kterých poslanci za poražené strany domlouvají těm vítězným s pohodlnou většinou, že Tomio Okamura je špatná volba. Šlo o test soudržnosti koalice, v tajném hlasování dostal Okamura všechny hlasy ANO i Motoristů, a nikdo z SPD ho nezradil, takže tím pádem definitivně víme, že ta koalice bude vládnout, zatímco opozici připadne role těch, kteří zdržují, překážejí, škodí, jinak řečeno, vše bude tak, jak je to normální, jak to má být, jenom si ti, kteří byli doteď důležití, budou muset zvyknout, že jsou zbyteční, no a ti, co byli zbyteční, se budou muset srovnat s tím, že to co přijde, za to ponesou svou odpovědnost.

Martina Kociánová: Když se podívám na současnou situaci, tak po všech stránkách se stal jedním z vítězů voleb Tomio Okamura. Své hnutí dovedl do vlády a stal se předsedou Poslanecké sněmovny. Jak se svého úkolu podle tebe zhostí?

Ivan Hoffman: Vždy je dobré sledovat, co s člověkem udělá funkce. Zda mu stoupne do hlavy, anebo zda se ukáže, že na to nemá, Tomio Okamura je z opozice solidně zocelen. Málo politiků čelilo, řekl bych, až takové zavilé nepřízni médií jako on, takže si umím představit, že funkce předsedy parlamentu je pro něj určitou satisfakcí, bude chtít obstát, no a pokud jde o poslaneckou rutinu, tak Okamura už jako místopředseda parlament řídil, takže to bude u něj jako s jízdou na kole.

Tak to už umí navždy, zajímavější je, že co dnes Tomio Okamura udělal, už je to něco, co udělal předseda parlamentu. To má úplně jinou váhu, s tímto předsedou se nebudeme nudit, už svědčí o tom, že zkraje svého úřadování svěsil z parlamentu ukrajinskou vlajku, anebo že 17. listopadu ignoroval cirkus na Národní třídě, a zamířil na Hlávkovu kolej. Tak začal doopravdy zostra.

Martina Kociánová: Koho ale stále nemáme, je předseda vlády. Prezident otálí se jmenováním Andreje Babiše, chce, ať vyřeší svůj střet zájmů, pokud neřekne, jak to hodlá vyřešit, chce po něm, aby nabídl jiného kandidáta. Zhusta se diskutuje, zda chce Andreji Babišovi překazit cestu k postu premiéra, nebo rovnou přepsat výsledky voleb, anebo zda jde o relevantní požadavek. Jak se v tom chaosu vyznáš ty?

Ivan Hoffman: To, co nám připadá jako rafinovaná zákulisní hra, šachová partie, ve které se přemýšlí několik tahů dopředu, tak může být obyčejný chaos. Kdy si aktéři, nebo jeden z aktérů, dělají schválnosti a čekají, co druhá strana na to, a myslím, že v té partii mezi Andrejem Babišem a prezidentem Kolářem schovaným za sličného generála zatím to spíše vypadá na ten chaos.

V těch povolebních kontaktech mezi Hradem a vítěznou politickou koalicí vzešlou z voleb postupuje Hrad jaksi pokusem omylem, je to takový průzkum bojem ve snaze najít soupeřovu slabinu, vyprovokovat ho k nějaké chybě, na které by se pak točila prezidentova a korporátní média. Ale zatím se zdá, a na to je také potřeba upozornit, že ani Babiš není nějaký extra šachista, a nemá plán, jak s tím Kolářem zamést a jak srovnat generála do latě, ono celé mi to přijde takové nemastné neslané, jako by ti lidé nevěděli, co s tím, a na něco čekali. Takové čekání na Godota, řekl bych.

Martina Kociánová: Jenom aby Godot vůbec přišel.

Ivan Hoffman: On nepřijde, to je logické.

Martina Kociánová: Ano, to my z literatury víme, že Godot se nedostaví. Tím hůř. Protože prezident nechce jmenovat premiérem Babiše, a nikdo kromě Babiše pravděpodobně nemá šanci získat důvěru v Poslanecké sněmovně. Jak dlouho může tento pat trvat?

Ivan Hoffman: Hrad není v komfortní situaci. Držet u moci poraženého Fialu, kterému vypadává jeden kostlivec za druhým, tak mně to od Hradu připadá jako lpět na kouli u nohy, místo aby se té přítěže a ostudy rychle zbavil. Každým dnem bez odpovědné vlády bude narůstat chaos. To je jasné. Takže nakonec Kolářovi nezbude než nechat jmenovat nějakého prezidentského outsidera, posléze druhého outsidera, aby Hrad nedržel v rukou černého Petra. Čili politickou odpovědnost za narůstající škody.

Tak ten boj proti Babišově koalici je navíc kuriózně načasovaný. Je to taková… jak politická opozice, tak novinářští aktivisté se vrhají do ztečí s virtuálním nepřítelem. Cupují program, který neodhlasoval parlament, vymezují se k dosud nejmenovaným ministrům, technicky vzato, ten program vznikající koalice z pilnosti poskytla veřejnosti ke čtení, tak ten není žádnou závaznou smlouvou s občany.

Momentálně by bylo úplně v pořádku, kdyby Babiš, Okamura, Macinka poslali zvědavému Kolářovi do datové schránky jídelní lístek. Až tím, co podpoří hlasování o důvěře Sněmovna, má smysl se zabývat. Takže já to vidím na časově omezené škození, které jednou musí skončit, protože vlastně to, co je důležité, to je výsledek voleb, a to už se nezmění.

Martina Kociánová: Znamená to, že naši představitelé zatím tančí jeden krok dopředu, dva zpátky, za nadšeného skandování novinářů, kteří každý ten krok musí náležitě okomentovat.

Ivan Hoffman: Je to tak. Mně to někdy přijde, že se věci musí rozžvanit, jo. Prostě do nekonečna, je to taková spousta zbytečných slov, ale tak se to dělá, no.

Potenciál Listopadu byl dávno promarněn, politický rituál se stal čekáním na Godota a ostudným cirkusem

Martina Kociánová: 17. listopadu si už od roku 1990 připomínáme výročí takzvané Sametové revoluce v roce 1989. Každý rok se na Národní třídě scházejí tisíce lidí, aby zavzpomínali. A v posledních letech čím dál častěji, aby si zanadávali. Případně vypískali politika s květinou, který se jim příliš nepozdává. Ty to máš do Prahy daleko, takže předpokládám, že jsi na Národní určitě nebyl, ale tím spíš jsi mohl sledovat z povzdálí, jak to tam vypadalo letos, a možná i co ze vzpomínky na Listopad zbylo?

Ivan Hoffman: Jak jde čas, tak ten 17. listopad mizí v mlze. A když se dnes někdo dušuje, že si jeho odkaz nenechá vzít, tak já jsem v pokušení mu říct, ať si ten 17. listopad klidně nechá. Ten potenciál Listopadu byl dávno promarněn. Jde o prošlé historické zboží, o takový propagandistický kýč. A to, co se každoročně děje v Praze na Národní třídě, je záležitost v podstatě ostudná. Jo, slušnému člověku je z toho špatně.

Já bych řekl, že už takových 30 let není co zcizit. Asi poprvé, myslím, že už to bylo na 5. výročí listopadového převratu, řekl Ludvík Vaculík takovou větu, která pak zlidověla: „Komunismus byl poražen, ale důvody, pro které vznikl, jsou tady zpátky“. No a v tom žijeme dalších 30 let.

Martina Kociánová: No, tebe ten listopad nějak rozčejčil.

Ivan Hoffman: Spíš opustil.

Martina Kociánová: Ty to jistě víříš. Ale oslavy 17. listopadu se v Praze slavily a odpoledne a večer se rozšířily na další místa v Praze. Staroměstské náměstí například zaplnily tisíce lidí v protivládní demonstraci, organizoval ji spolek Milion chvilek pro demokracii. A protestovalo se i u sousedů na bratislavském Náměstí svobody, kde se už v předvečer 17. listopadu odehrály protesty hned dva. Nejprve opoziční demonstrace Nevezmú nám november, a následně občanský protest Mír Ukrajině. Na obou demonstracích kritizovali účastníci současnou vládu, a olej do ohně přilila i skutečnost, že letos poprvé nebyl na Slovensku 17. listopad dnem pracovního klidu. Co sis z těch protestů opozice odnesl ty?

Ivan Hoffman: Každý režim má své rituály. K něčemu se vztahuje, od něčeho se distancuje, ty socialistické rituály, které pamatuji z dětství, ať už se jednalo o 1. máje, anebo lampiónové průvody, sázely na optimismus. Byly tak trochu povinný, časem pravda poněkud křečovitý, řekl bych, že ten současný kapitalistický režim, a hlavně v té jeho soudobé progresivní verzi, upřednostňuje buďto rituály negativní, svolává publikum k projevům takové té demokratické nenávisti, anebo láká na oslavu různých sexuálních deviací, jako jsou takové ty duhové obscénní pochody.

A jak se atmosféra ve společnosti mění, roste nespokojenost s ekonomickou a politickou situací, no a progresivci začínají prohrávat volby, no tak u nich, řekl bych, jak to já cítím, převládá frustrace. Já bych až škodolibě řekl, že frustrace těch samozvaných demokratů je vlastně takový balzám na duši pro tu donedávna frustrovanou většinu, která se díky porážce této party cítí lépe, velice se jí ulevilo.

No, na Slovensku tam se ta frustrace progresivců dá doopravdy krájet. Tam v popředí opozice stál takový oplzlý student, kterého lidé napodobují psaním křídou na ulice nápisy proti premiérovi Ficovi, no, progresivní média to prezentují jako křídovou revoluci, něco tak hloupého se skutečně jen tak nevidí.

Ukrajina rozkrádá americké dolary a Washington ji za neposlušnost kompromituje odhalením korupce

Martina Kociánová: My se, Ivane, už tradičně věnujeme Ukrajině, ale tentokrát se tedy nevydáme na frontu. Špičky ukrajinské politiky a energetiky čelí obrovskému korupčnímu skandálu. Do případu se vložil národní protikorupční úřad a úřad zvláštního prokurátora s tím, že vyšetřují údajné úplatky v celkové výši cirka 100 miliónů dolarů ve státním energetickém sektoru. To vyšetřování se zaměřilo na skupinu kolem Timura Mindiče, obchodního partnera prezidenta Zelenského, ministr spravedlnosti a ministryně energetiky museli rezignovat, a NABU jde ještě dál, když tvrdí, že existují důvody pro podezření prezidenta Volodymyra Zelenského a bývalého ministra obrany Rusteho Umera. Řekni mi, co vše to může v této chvíli, v této situaci pro Ukrajinu znamenat?

Ivan Hoffman: Pověst zkorumpované země má Ukrajina odjakživa, takový recept proti korupci nikdy nenašla. No a korupce je příčinou veškerého ukrajinského neštěstí. Všechny vzpoury proti korupci skončily ještě větší korupcí, a zdá se, že se tento ukrajinský korupční kruh uzavírá, když se korupce stává příčinou, nebo záminkou likvidace Ukrajiny jako svrchovaného státu.

Zelenský se nedávno neúspěšně pokusil ovládnout protikorupční organizace, jenomže záštitu nad nimi drží Američané, kteří jejím prostřednictvím kontrolují, anebo spíše monitorují, co se na Ukrajině děje s jejich dolary. No a když se to hodí, tak zavírají nad rozkrádáním oči, ale ti podvádějící politici jsou samozřejmě vydíratelní, no a když zlobí, neposlouchají, tak je ta jejich korupce teatrálně odhalena. To se právě děje. Kdyby Zelenský Trumpovi neodmlouval, tak by se nic nešetřilo.

Martina Kociánová: Myslíš, že až tak jednoduché to je?

Ivan Hoffman: Až tak jednoduché to je.

Trump tlačí Zelenského ke kapitulaci, protože pokud Ukrajina ztratí Oděsu, nebude mít čím splácet zbraně

Martina Kociánová: No, v tuto chvíli se dá vlastně chápat i další krok Donalda Trumpa, který zdánlivě tedy potvrdil svou nepředvídatelnost, když zveřejnil svůj poslední mírový plán pro Ukrajinu. A návrh vychází velmi vstříc Kremlu. A přišel na svět vzápětí poté, co Trump vůči Moskvě přitvrdil, když zavedl nové sankce na ruský ropný průmysl. Přemýšlím, jestli jsi mi to tvou poslední větou vlastně vysvětlil, anebo jestli se v tom vyznáš ještě jinak?

Ivan Hoffman: No tak kompromitace Zelenského a ten Trumpův poslední mírový plán, který tedy, řekněme to na rovinu, byl spíše jízdním řádem ukrajinské kapitulace, spolu souvisí. Americký prezident sice předstírá, že je mírotvůrce, ale popravdě je to pragmatik, je to obchodník, a ví, že Rusko nelze porazit, aniž by to znamenalo apokalypsu.

Američané se celou dobu, a to už za Bidena, omezují na to, že Rusům okopávají kotníky, a to prostřednictvím Ukrajinců, kteří za Američany krvácejí na bojišti. No a tu současnou situaci Američané zjevně vyhodnotili tak, že Ukrajinci na frontě melou z posledního, a pokračování války shledávají nevýhodným. A je to takový cynismus, ale důvodem může být třeba to, že pokud Ukrajina ztratí Oděsu a přístup k Černému moři, tak nevyveze obilí, a nebude mít peníze na splácení amerických zbraní a jiné pomoci, kterou pořizovala na dluh. No a to bych řekl, že bude důvod, proč Trump tlačí Zelenského ke kapitulaci.

Martina Kociánová: Já přemýšlím, do jaké míry lze tento mírový plán brát vážně. Protože podle mluvčí ruského ministerstva zahraničí Zacharovové nemá Moskva od Spojených států o novém mírovém návrhu vůbec žádné informace, ve stejném duchu se vyjádřil i vlivný republikánský senátor Lindsey Graham, pádnost návrhu zpochybnil i ministr zahraničí Spojených Států Marco Rubio, na našich serverech se spekuluje, že by za celým plánem mohly být jen odvážná rošáda ruského vyjednavače businessmana Kyrila Dmitrijeva. Řekla bych, že to vše ubírá tomuto poslednímu mírovému plánu na váze.

Ivan Hoffman: Určitě. Z toho plánu nebude nic. Pro Ukrajince je ponižující, a pro Rusko neřeší problém, kvůli kterému na Ukrajině válčí s NATO, je to jen další účet bez hostinského. Válka na Ukrajině bude pokračovat až do definitivní porážky ukrajinské armády, a to proto, že se Západ odmítá smířit s tím, že tím hostinským je Putin.

Martina Kociánová: Ty jsi zmínil, že Američané zjevně vyhodnotili situaci tak, že Ukrajinci na frontě melou z posledního. Evropa stále Ukrajinu povzbuzuje v pokračování. Zdá se, že americké mírové plány, myslím ty dřívější oficiální, jí připadají nepřijatelné. Dokážeš odhadnout všechny důvody proč?

Ivan Hoffman: Ve válce na Ukrajině vidí Němci, Francouzi a Britové příležitost vydělat na zbrojení. Američané je z tohoto lukrativního ukrajinského trhu chtějí vytlačit, když bezpečnostní záruky pro Ukrajinu podmiňují tím, že Ukrajinci budou kupovat zbraně americké, no a navíc takové, které nebudou pro Rusko představovat hrozbu.

Evropa se kvůli Ukrajině zadlužila, no a když boje skončí, bude potřeba občanům vysvětlit, jaký mělo angažmá v této předem prohrané válce smysl. Myslím si, že to je hlavní důvod, proč se všichni bojí konce války, protože pak se to celé bude muset vysvětlit a zaplatit.

Martina Kociánová: Na zahraničních webech se stále častěji mluví o kapitulaci Ukrajiny. Může prezident Zelenský kapitulovat?

Ivan Hoffman: Otázka stojí, zda může kapitulaci přežít. To, že válku chce ukončit jeho hlavní sponzor, to vůbec neznamená, že se s kapitulací smíří ukrajinští vlastenci, ukrajinští nacisté, a také pozůstalí po mrtvých, kteří v případě porážky zemřeli zbytečně. Kapitulace, a to je potřeba říct na rovinu, se rovná zradě.

Navíc by v případě dnešní kapitulace mnoho Ukrajinců v budoucnu věřilo, že ta válka se dala vyhrát. Je potřeba si uvědomit, že je propagandisté krmí denně zprávami o ukrajinských vojenských úspěších, o tom, jak jsou Rusové v koncích, no a na tom, právě na tomto zřejmě Trumpovo americké ultimátum zkrachuje.

Vlastně jediné, co lze říct s jistotou, je to, že čím déle válka potrvá, tím budou důsledky pro Ukrajince horší. Jde o to, o kolik území nakonec Ukrajina přijde, kolik lidí ještě z Ukrajiny emigruje, jak stará populace na Ukrajině zůstane, a jak vysoký dluh bude splácet těm, co je ve válce podporovali.

Francouzský náčelník generálního štábu hlásá obětování dětí pro válku – smysl vojáka je vybojovat vítězství

Martina Kociánová: No, zdá se, že přituhuje všude, způsob, jakým se nás evropští lídři snaží připravit na válku, je už opravdu zdrcující. Ovšem zcela jinak na to šel francouzský náčelník generálního štábu Fabien Mandon, který se na setkání s francouzskými starosty vyjádřil, že Francie má být připravena obětovat své děti v možném konfliktu s Ruskem. Generál si tu podprahovost opravdu ušetřil. Je toto sdělení pro tebe ještě únosné?

Ivan Hoffman: Je to, Martino, výrok vojáka. Válka dává životu vojáka smysl. Smysl vojáka je vybojovat slavné vítězství. No a porazit Rusko, to je, zdá se, věčný francouzský a také německý a britský sen. Není ale pravděpodobné, že se Rusové nechají vyhladit. V minulosti se jim to nelíbilo, nebude se jim to líbit ani teď. Takže není moc jasné, jaký by obětování francouzských dětí mělo mít smysl. To voják neumí vysvětlit.

Martina Kociánová: Já jsem v první chvíli přemýšlela, než jsem ten článek dočetla, že generál chce Francouzům tak opatrně oznámit, že by měli pomýšlet na to vzít si svou vlastní zemi zpět. Ale ne, ne. Zdá se, že ve francouzském chalífátu je vše v nejlepším pořádku.

Ivan Hoffman: Podle posledních průzkumů je favoritem prezidentských voleb Bardela, to je mluvčí lepennovské pravice, takže i tam se něco zřejmě tedy mění, no. Uvidíme.

CDC přiznalo, že vakcíny mohou způsobovat autismus – nemocné dítě vydělává 500 miliard dolarů ročně

Martina Kociánová: Teď uděláme, Ivane, něco pro zdraví, a připomeneme, že před pár dny CDC, což je americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí, oficiálně změnilo desetiletí trvající prohlášení o vakcínách a autismu. Ze svých webových stránek odstranili tvrzení, že vakcíny nezpůsobují autismus. Místo něj CDC opatrně přiznalo, že pro takový kategorický závěr neexistuje dost důkazů. A že studie nevyloučily možnost, že vakcíny u kojenců způsobují autismus. To je poměrně převratná změna myšlení v dosavadním pohledu na to, že bylo neustále potřeba dokazovat, že může mít vakcína tyto vedlejší účinky. Na to, že je potřeba dokazovat, že je nemá. Jak k této zásadní změně paradigmatu přistoupila média naše, světová, která doposud měla jasno, a vlastně i ty?

Ivan Hoffman: Je potřeba si uvědomit, že když ve Spojených státech prohráli volby demokraté, tak to zkomplikovalo život i farmaceutickým firmám. Ministrem zdravotnictví se stal Robert Kennedy junior, který z toho Centra pro kontrolu a prevenci nemocí vyhnal lidi, kteří v zájmu farmaceutického businessu vlastně bránili kontrole a prevenci nemocí.

Ta změna, o které hovoříš, přichází poté, co se Kennedy odvážil nahlas říct, co všichni vědí, ale mlčky to tolerují, že totiž dnes není v Americe nic výnosnějšího, než je nemocné dítě. Protože na něm všichni vydělávají. Pojišťovny, nemocnice, lékařský kartel, farmaceutické společnosti. No a čím dříve je to dítě nemocné, tím lépe. Oni ho nechtějí zabít, ale ani uzdravit, chtějí ho léčit. Chtějí, aby bylo nemocné po zbytek svého života.

Pokud jde o ty vakcíny, tak počítáme, že farmaceutické společnosti vydělávají v Americe 60 miliard dolarů ročně na prodeji vakcín, no a 500 miliard dolarů na léčbě zdravotních potíží způsobených vakcínami. Že lidi neznají pravdu a chybí jim informace, je dáno tím, že farmaceutický business v Americe kontroluje média. Oni je tedy kontrolují úplně všude.

O zločinech a o podvodech těch farmaceutických gigantů se dnes začíná mluvit jenom proto, že ten pohár trpělivosti zřejmě přetekl, Američanům dochází, že jim jde o život, no a u nás se takové poznání samozřejmě dostaví, ale jak už je to zvykem, s nějakým odstupem. No a před tím je nutné, nebo nezbytné, lidem asi tak stokrát, nebo nejméně stokrát zopakovat citát, a to jsi tady zmínila před časem ty, že není těžké lidi oklamat, ale těžké je je přesvědčit, že byli oklamáni. Jestli se nemýlím, tak to byl Twain.

Martina Kociánová: Přesně tak, a musím říct, že mám pocit často, že už jsem poměrně dost obrněná. Ale vždycky ve společnosti, ve která žiji, zjistím, že to mé brnění zkrátka někde nedoléhá.

Ivan Hoffman: Hm, hm.

Německé vánoční trhy končí kvůli teroristickým hrozbám – konzumní obsah ustupuje demonstraci víry

Martina Kociánová: Chtěla jsem naše posluchače rozveselit, hledala jsem poctivě zvířátko na konec, jenomže jsem pořád narážela na decimované chovy drůbeže kvůli ptačí chřipce. Tak to jsem si říkala, že to není správná cesta. Tak jsem si říkala, že bychom tedy mohli posluchače pozvat na nějaké pěkné vánoční trhy. Ale zase chyba lávky. Uvítaly mě titulky, že vánoční trhy v Německu bojují o přežití. Mír a klid se nekoná, jsou to svátky bezpečnostních rizik. Kvůli hrozbám teroristických útoků se tak zvyšují náklady na jejich bezpečnost, že je to pro mnohá města už neúnosné. Po tragických zkušenostech z loňska trhy ruší třeba Magdeburg, ale také například Dortmund, Rostock a další. Myslíš, Ivane, že se blíží okamžik, kdy budeme Vánoce slavit tajně ve sklepích?

Ivan Hoffman: Nejbezpečnější místo, kde je vhodné slavit Vánoce, je lidské srdce. Návštěva vánočních trhů, zdá se, díky zradikalizovaným islamistům dostane nový obsah, ten konzumní obsah ustoupí do pozadí, procházka mezi stánky se stane demonstrací víry potenciálních křesťanských mučedníků. Těch ovšem sotva bude tolik, aby se kvůli nim organizovaly trhy, takže zbydou ty sklepy a lidská srdce.

Martina Kociánová: Ty jsi skončil tak trochu argumentací kruhem. Ale to, že nejbezpečnější místo, kde můžeme slavit Vánoce, je od tebe něžná poznámka na závěr. Milí posluchači, jak jsme už naznačili, tak z nás to veselí už asi nevymlátíte. A přitom, ty bys veselý být měl, protože, jak už jsem zmínila na začátku, dostal jsi krásnou cenu za tvůj přínos ke svobodě slova. Napadlo tě, před více než pětatřiceti lety, že budeš dostávat takovou cenu? Že jí bude třeba? Že bude existovat?

Ivan Hoffman: Tak něco na tom… asi se to dalo čekat. Nedávno jsem našel takový starý vtip od Jiránka, kde takový muž prohlašuje, sbohem autocenzuro, ještě mi budeš chybět. Jo. Ta doba znovu přinesla takový zápas o svobodu slova, já u příležitosti této ceny si ale teď neumím úplně přesně vybavit, co jsem provedl, za co jsem to dostal. Asi mě mají rádi porotci a ti, kteří to udělovali.

Martina Kociánová: Já myslím, že když posluchači poslouchali náš dnešní rozhovor, tak moc dobře vědí, za co jsi ji dostal. Vím to i já a děkuji ti za to, vážím si toho, že si takto s tebou mohu každý měsíc povídat.

Ivan Hoffman: To je i radost na mé straně.

Martina Kociánová: Měj se hezky, něco pro to dělej, nikdo jiný to za nás neudělá, a já se budu těšit na vánoční měsíc zase za měsíc.

Ivan Hoffman: Děkuji ti a já se taky těším, jak zhodnotíme prosinec. Určitě bude idylický, romantický a pozitivní.

Martina Kociánová: No, škoda, že ty sám tomu nevěříš, tak jak mám já? Uděláme pro to, co budeme moci. Tak se měj hezky.

Ještě nedávno mi přišlo, že jsme v časové tísni. Že je za pět minut dvanáct na cokoli, co se zanedbalo a co je třeba udělat, abychom vybrali ostrou civilizační zatáčku a nenatloukli si. V jedné chvíli ovšem jakoby se utišila bouře. Nastalo ticho a s ním divný pocit, že už není kam spěchat. Jako by se naplnilo ono kafkovské: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“

V Kafkových Aforismech jsem si to podtrhl v osmnácti. Je to citát, který nepotřebuje záložku, protože je hned na první stránce. Vždy jsem si ho vykládal tak, že dokud je člověk rozptylován alternativami, anebo se s životem potýká nanečisto, nic pořádného z toho nevzejde. Nemyslím, že by Kafka radil pálit za sebou mosty, i když i to je někdy způsob jak nemarnit čas a ušetřit energii. Vedle zkušenosti těch, kteří si polepšili nevratnými kroky, existuje pravda i zoufalství z nemožnosti návratu. Zoufalství ale Kafka určitě nemá na mysli, když za dosažení nevratného bodu horuje.

Ticho, ve kterém není kam spěchat, na sebe bere různé podoby. Někdy jde o klid v oku hurikánu. Uprostřed všeobecné hysterie je tomu, kdo už takové běsnění párkrát zažil, zatěžko brát vážně reprízu odehraných dějů.

Existuje pak ticho před bouří, předzvěst neodvratného. Někdo v tom tichu nestihne ani rozevřít deštník, jiný v očekávání neodvratného zestárne, aniž by se dočkal trestu, o který si koleduje, čili aniž by sklidil bouři, co zasel větrem.

Tak či tak, už není kam spěchat, neboť bod, kdy ještě šlo vývoj zvrátit, jsme minuli. Je čas zvolnit krok. Smířit se s tím, že komu není rady, není ani pomoci. Netrápit se tím, co vzalo za své, a těšit se z toho, co zbylo. Není naší povinností svádět za druhé zápas, který jsme už podstoupili, a ne naší vinou se opakuje. Jako se v nových kulisách odehrávají stará dramata, tak se také ve starých kulisách mění herecké obsazení. A jak říká můj dobrý přítel, bylo by trapné setrvávat na pódiu po potlesku.

Jakmile se člověk, poutník po věčnosti, zastaví, nabídne se mu pohled na záda těch, co lehkovážně spěchají vstříc apokalypse. Čas, kdy už není kam spěchat, ovšem není předurčen k beznaději, skepsi a rezignaci. Je to čas, který patří modlitbám. Za potřebné, pronásledované, ale i za pomýlené, obelhané, zrazené. Řečeno dnešním slangem, devět z deseti mystiků radí hovořit raději s Bohem o hříšníkovi, než s hříšníkem o Bohu. Má to logiku: hříšník je na Šéfa alergický, zatímco Šéf má s hříšníkem boží trpělivost.

Ano, dorůstá nám tu digitální, povrchní a současně militantní omladina, trpící klimatickou úzkostí a hybridní identitou. Jde o potomky atomizovaných potetovaných pohodářů, co propadli konzumu na dluh a uvízli v sociálních sítích a názorových bublinách. Lidí co zlenivěli, ztloustli a ustrnuli intelektuálně i mentálně a duchovně, přibývá geometrickou řadou a bylo jen otázkou času, kdy se stanou majoritou, ztělesňující nový evropský, respektive atlantický normál.

Zjednodušeně řečeno se normálním stává všechno, co bylo včera nenormální. Huxleyho Zánik civilizace se nám před očima stává realitou. Ze včerejší noční můry se vyklubal dnešní splněný sen. Jakmile se člověk zastaví, panoptikum, jež ho obklopuje, dostane zřetelné kontury a vyjeví se, že ve světě, co je vzhůru nohama, jsou lidé nutně na hlavu. Když jít s dobou není výzva, nýbrž prokletí, je čas nechat dobu jít. U vědomí, že stejně daleko nedojde, jako ta lež, co má krátké nohy.

Už prostě není kam spěchat. Toho dobrého, co pro sebe vzájemně můžeme udělat, je víc, než se dá stihnout.