Kdysi, když ještě politika oscilovala mezi pravicí a levicí, existovalo nepsané pravidlo, že levicové politice svědčí ulice, zatímco pravicová, konzervativní je doma v kongresových sálech. Levice to brala tak, že politika se dělá pro lidi a tedy zdola, zatím co konzervativcům vadil populismus a dávali najevo, že jsou něco lepšího. Jenomže časy, kdy to bylo takto jednoduché, jsou pryč.

Dnešní politika se z ulic a kongresových sálů přestěhovala na sociální sítě. Je to prostor univerzální, ve kterém se cítí dobře jak lidé kultivovaní, tak sprosťáci, lidé chytří, ale i ti, co moc rozumu nepobrali. Virtuální sítě pak nabízejí jak soukromí v sociálních bublinách, tak i otevřený prostor pro inteligentní konfrontaci rozdílných pohledů, respektive pro neurvalou rvačku fanatiků, extrémistů či provokatérů. S rostoucím vlivem virtuálního prostoru ovšem sílí také snahy o jeho regulaci. A tak není nepředstavitelné, že se nakonec politika vrátí do kongresových sálů a také na ulici.

Dnešní pokusy dělat u nás politiku na ulici mají na politickou realitu zanedbatelný praktický vliv. Platí to jak pro čerstvou demonstraci prezidentova fanklubu, tak i pro dřívější demonstrace proti Fialově drahotě. Stejně marginální účinek se dostavil bez ohledu na to, že prezidentský happening se těšil masivní mediální podpoře, zatímco kritiku svého Fialy média důsledně ignorovala a aktivně zamlčovala. Ulice je místem setkání spřízněné části občanů, kteří se utvrzují ve svém názoru. To není málo, ale na změnu poměrů to nestačí a demonstranti jsou si vědomi, že jejich skandování vyslyšeno nebude, neboť prohráli volby.

Aby ulice změnila režim, anebo prosadila převrat, museli by si demonstranti místo prostoduchých sprosťáren na papírových kartonech přinést zápalné lahve a železné tyče, jak tomu bylo na kyjevském Majdanu. K tomu by museli mít spřízněné odstřelovače, kteří v davu pár demonstrantů postřílí. Na změně režimu by pak museli mít zájem bohatí sponzoři, kalkulující, že na převratu vydělají. Nic z toho na mírumilovných demonstracích v Praze nepozorujeme, protože jejich účastníci se přicházejí bavit. Zcela jim postačí, když pourážejí konkurenci a o sobě prohlásí něco hezkého.

Nenásilné demonstrace mají u nás dlouhou tradici. Václavské či Staroměstské náměstí ani jiné nepamatuje. Svatý Václav z koně přihlížel davům, provolávajícím slávu republice, Hitlerovi, komunistické straně, československým hokejistům po vítězství nad Sověty anebo Občanskému fóru. V místech, kde rozjásaní Pražané každoročně oslavovali první máje, se nyní jejich potomci vyznávají z lásky ke komunistickému rozvědčíkovi, který se coby napravený hříšník vypracoval na fešného prezidenta.

Svatého Václava už sotva něco překvapí. Má se svým národem svatou trpělivost a dohlíží pouze na to, aby se na jeho náměstí nenosily ty Molotovovy koktejly a železné tyče. Když politiku dělá ulice, má to hodně společného s divadlem. Někdy je na repertoáru drama, jindy komedie, jednou se rolí politického představení ujmou amatéři, ochotníci, jindy profesionální herci a herečky, ale vždy je dobré si připomínat, že sledujeme hru na politiku, nikoli politiku samotnou. Tato pouliční představení nic nevyřeší, ale ani ničemu neublíží. Někomu zvednou náladu, někomu žaludek, ale euforie i znechucení se vytratí v čase. I nyní se nakonec náměstí vyprázdnilo a poslední slovo měla úklidová četa, která po demokratech zametla binec.

Ivan Hoffman: Já jsem také rád. Ty mě tedy provokuješ od začátku, abych nebyl mírný.

Martina: No tak to víš, sloužím lidu. Ivane, zatímco mnozí ještě trávili bramborový salát, tak Amerika podnikla útok na Venezuelu. 3. ledna letošního roku zahájili operaci Absolutní odhodlání. Cca dvě hodiny trvala akce, kdy USA zaútočily leteckými údery na řadu cílů ve Venezuele, a potom vytáhli z ložnice prezidentský pár. Tedy Nicolase Madura a jeho manželku Silii Floresovou. A než bys řekl kokain, tak byli na válečné lodi, a vzápětí na to v New Yorku, kdy čelí obvinění. Řekni mi, jak vnímáš ty tuto akci, pro mnohé nečekanou, mnozí říkali, my jsme to říkali. Co jsi říkal ty?

Ivan Hoffman: Tak říká se, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se navaří. Vojenské akce Spojených států v poslední době končí dříve, než pořádně začnou. A myslím, prezidentovi zjevně chybí podpora americké veřejnosti pro války, takže si nemůže dovolit ani vleklé konflikty, a hlavně ztráty na životech. Trumpovi jde, zdá se, spíše o psychologický efekt, než o nějaký praktický výsledek, no tak to platí jak o tom krátkém zapojení USA do izraelsko-íránského konfliktu před časem, tak i o tomto únosu prezidenta Venezuely.

Martina: My se určitě budeme věnovat důležitým věcem, tedy dalšímu osudu Venezuely, byť ho asi nemůžeme ovlivnit, ale mě by ještě zajímalo, jak jsi vnímal, že na tuto akci zareagovali naši politici a naše média? Mně se totiž vybavil verš Jarka Nohavici, „mám napsat stížnost, anebo tleskat? Bude to zítra, nebo už dneska?” Zaregistroval jsi tu zmatenost také?

Tak politika není exaktní disciplína. Pozná se to právě z toho, že neexistuje taková situace, ze které by se politik nevykecal. Jo, my jsme s vyslechli, že Madura vlastně není škoda. Protože to byl diktátor, že je třeba situaci sledovat, anebo že je hlavně třeba předejít eskalaci. A vlastně jenom vzácně zaznělo, že šlo o popření mezinárodního práva, o teroristickou akci, no a jasný důkaz, že v dnešním světě platí pouze právo silnějšího. To řekli nemnozí. Co si myslíš, že s Venezuelou bude nyní? První den, jak jsem naznačovala, šlo o kokain, druhý už o ropu, co bude dál? Oč půjde dál?

Ivan Hoffman: Tak asi je dobré začít tím, že podle oficiální interpretace venezuelské story, někdo říká venezuelské telenovely, nešlo o napadení Venezuely Spojenými státy americkými. Americká armáda pouze udělala laskavost americké policii, respektive americkému soudu, když z Venezuely vyzvedla podezřelého obžalovaného, kterým je venezuelský prezident, aby se tento i s manželkou mohl osobně zodpovídat americké spravedlnosti. Maduro je totiž obviněn z drogového a teroristického spolčení za účelem pašování kokainu do USA. Spor s ním potrvá dlouho, podstatné je, že Spojené státy s Venezuelou neválčí. Venezuela bez prezidenta funguje s viceprezidentkou, která s Trumpem mluví, i když poslední dobou říká, že se jí nelíbí, že má tendenci jí nějak rozkazovat, že takhle by to tedy nešlo, ale nedošlo ke změně režimu, a místo protirežimních nějakých demonstrací proběhly demonstrace protiamerické, no a to Trumpovo vyhrožování Venezuelany spíše pobouřilo, než vystrašilo. Takže venezuelská armáda se konfrontaci s USA vyhnula, protože nemohla vyhrát. Ale i proto, že ve Venezuele vidí, že Trump nemá vojenskou kapacitu na to, aby Venezuelu okupoval, nastolil loutkový režim, pak tam bojoval s nějakými partyzány, to prostě vědí, že nehrozí.

Martina: Jedna věc je, co jsou fakta, ač se všichni tváříme, že je známe, tak vlastně tak úplně neznáme, a druhá věc je, jaký z toho můžeme mít dojem. Protože my jsme tady projevili radost, když Trump získal podruhé prezidentské křeslo, mě by zajímalo, co to vlastně s tebou dělá nyní, jestli věříš spíše těm důvodům ohledně pašování drog, nebo cítíš nablízku „drill baby dril“?

Ivan Hoffman: No, možná je to ještě něco třetího, ale je pravda, jestliže důvodem toho únosu je obvinění z drogového a teroristického spolčení, tak je divné, že si americký prezident ve svých komentářích plete v každé druhé větě kokain s ropou. Ono to zakládá skutečně podezření, že ten kokain ho až tak netíží, více jako v jiných zemích, a tam prezidenta neunáší, protože by to nebylo tak jednoduché, no a ve skutečnosti ho asi štve ten venezuelský vývoz americké ropy nacházející se nějakým nedopatřením ve Venezuele. Jenomže…

Martina: Vidím, že jsem tě na začátku dobře vyprovokovala.

Ivan Hoffman: Martino, těžit venezuelskou ropu ve velkém, to říkají mnozí, nelze ze dne na den, je to technicky a finančně náročné pro americké firmy, které už byly ve Venezuele znárodněny, by šlo o riskantní podnik. Takže Trump by pro ně musel garantovat přátelské přijetí. No a začít únosem prezidenta nebylo asi úplně chytré. Co je ale důležité, Američané prohlašují, že Jižní Amerika je jejich hemisféra, nelíbí se jim, když se tam stále více prosazují Číňané, no a přesvědčit jihoamerické státy, že patří Spojeným státům americkým, to musí Američané udělat po zlém, neboť po dobrém to nejde. Nikdo je totiž pro tu jejich aroganci nemá moc rád, no ale co je horší, všichni se jich už tolik nebojí. A je těžké zastrašit toho, kdo se nebojí. Takže toho, kdo se nebojí, lez jenom buďto vyřídit, nebo respektovat. No a Trumpovi je ten respekt ke komukoli cizí. Stále se to nějak neumí naučit. No a na to, aby zase naopak někoho vyřídil, tak zase nemá dostatečnou politickou podporu. Takže, to si musíme uvědomit, že ten kabaretní únos Madura, kde ani jeden americký voják nezemřel, ocenila jenom třetina Američanů. Nikdo se z toho příliš nějak neradoval. No a i to může být důvod, proč Trumpa přestala záhy Venezuela bavit, už o ní nemluví, a raději hodně mluví o Grónsku.

Martina: Ke Grónsku se dostaneme hned, ale já musím říct, že tvoji větu, že ho štve venezuelský vývoz americké ropy nacházející se nějakým nedopatřením ve Venezuele, tak tuto větu si budu skutečně pamatovat.

Ivan Hoffman: Dobře.

Martina: Pojďme k prohlášením Donalda Trumpa, který se opakovaně vyjadřuje k tomu, že Spojené státy obsadí Grónsko. Všichni si teď lámou hlavu, zda mlží, nebo se k tomu opravdu chystá, a jaké má důvody. Z hlediska národní bezpečnosti je největší ostrov světa pro Spojené státy poměrně zásadní. Dalším důvodem by mohla být i prostá řeč čísel. Protože jsem našla, že americká geologická služba odhadla, že v širší Arktidě, včetně Grónska, může být až 13 % neobjevených světových zásob ropy a 30 % neobjevených zásob plynu, a také významné zásoby minerálů, je tam uran, zinek. Ale na druhou stranu největší ostrov světa nemá dostatečnou infrastrukturu. Není tam dostatek silnic, železnice a tak dále a tak dále. Jak tedy vlastně vnímáš tyto opakované hrozby ty, a jaký pod nimi cítíš kořen této snahy Ameriky?

Ivan Hoffman: Já bych začal tím, že opakovaný vtip nebývá vtipný, no a to Trumpovo strašení přestává působit. Protože sankce, co ohlásí, zpravidla zruší dřív, než začnou platit, a z těch co platí, se mnohé beztrestně obcházejí, takže takové to vysvětlení, že Amerika nemá za prezidenta diplomata, nýbrž drsného obchodníka, je asi výstižné, ale není to žádná polehčující okolnost. Když Trump chce něco, co není jeho, s argumentem, že to potřebuje, tak to spojenci přejdou mlčením, když jde o jižní Ameriku. Když si ale USA chtějí vzít Grónsko, které patří Dánsku, tedy aliančnímu spojenci, tak se o tom mlčí špatně. Vypadá to trapně. Takže někteří vazalové si dovolili Donaldovi opatrně odmlouvat. To jsme viděli teď v Davosu.

Martina: Ty jsi teď trefil na jiný aspekt této věci, jedna věc je, že Donald Trump by měl asi Grónsko moc rád, ale druhou věcí je to, jak si ho případně vezme. Když člověk čte vyjádření bezpečnostních analytiků, tak narazí na názory, že podle mnohých by vojenská intervence znamenala konec Severoatlantické aliance. Co predikuješ ty?

Ivan Hoffman: Tak Donald Trump nakonec v Davosu slíbil, že si Grónsko sice bude dělat, co chce, ale bez toho, že by s Grónskem, Dánskem a Severoatlantickou aliancí válčil – tak vazalům spadl kámen ze srdce, Mark Rutte to s ním opatrně domluvil, a za to odmlouvání je Donald nepotrestal 100% cly. Tak to je takový z toho výsledek. Obecně ale, to si musíme uvědomit, s Donaldem Trumpem se do světové politiky vrací zákony džungle. No a v džungli, tam platí právo silnějšího. Silný neřeší, zda mu slabý věří, zda ho mají rádi, anebo ho nesnáší, to je mu úplně fuk. Slabším je pak jasné, že nechtějí-li být zotročeni, tak se musí proti tomu silnějšímu spojit, společně ho porazit, anebo držet ústa a krok. Takže na tom, že se USA vyčleňují ze společnosti, kde se ctí mezinárodní právo, ono se už ale dlouho nectí, ale aspoň formálně jsme se tak tvářili, že to tak je, tak to je zajímavé. A nejzajímavější na tom je, že to je v situaci, kdy Spojené státy slábnou. Je ohrožený dolar, prostě jsou neproduktivní, outsourcují výrobu, už dělají jenom služby, technologicky jim kdekdo šlape na krk, no a když Trump dělá reklamu džungli, tak v této situaci, když Američané slábnou, tak se docela k tomu hodí říct, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Martina: No, zdá se, že příští týdny a měsíce ukážou, jak se věci nakonec vyvinou, příští dny možná ukážou i to, jak na tom v budoucnu bude Írán, čímž chci říct, že měním téma, abychom nezůstali stále jenom v Americe.

Ivan Hoffman: A stále to bude o Trumpovi.

Martina: Ano. Ale Írán má za sebou také horké týdny, ocitl se ve vlně protestů, střílelo se, zatýkalo, oběti byly jak na straně demonstrantů, tak vládních sil. Můžeme se dočíst, že vláda ajatolláhů se ocitá ve stejně slabé uličce, jako svého času Réza Páhlaví. I tehdy začaly protesty na Velkém bazaru v Teheránu, a tytéž sociální skupiny, což je zajímavé, které před léty podpořili Chomejního, tak se nyní obracejí proti režimu ajatolláhů. Jak jsi tu krizi vnímal ty?

Ivan Hoffman: Tak mě zaujala fotografie, která obletěla svět, takové mladé prostovlasé Íránky, která si připaluje cigaretu hořící fotografií Ajatolláha Chomejního. No, pak se ukázalo ale, že je to sice fotografie z protestů proti íránskému režimu, ale šlo o protest, který proběhl v Kanadě. Ta fotka byla pořízena v Kanadě. No, a to je ten problém.

Martina: Trošku mění pravidla, že.

Ivan Hoffman: Přesně. Ono to tvrzení, že Íránci už nechtějí teokratický režim, je nepřesné. Někteří Íránci ho nechtějí. Ale tento pokus o změnu režimu byl podle toho, co víme, neúspěšný, převládli ti, co ten režim akceptují, no a zatímco už bylo zřejmé, že vláda demonstrantům neustoupí, tak Donald Trump jim vzkázal, aby vydrželi s tím, že pomoc je na cestě. Tak žádná pomoc přitom na cestě nebyla, a řekl bych, že i sotva bude. I když se tam teď prostě shromažďují letadlové lodě a brousí si na útok kromě Američanů zuby údajně i Britové a Němci, ale ten poslední průzkum bojem v izraelsko-íránské válce ukázal, že obrana před íránskými drony a raketami je děravá a drahá. Takže Američané určitě nechtějí přijít o své vojenské základny v regionu. No a z tohoto pohledu hecování davů, do kterých se střílí ostrými, je čirý cynismus. Já tedy nevím, jestli Američané mají naše přísloví, z cizího krev neteče, ale určitě se podle něj chovají.

Martina: Já vím, že vždycky jsme byli zdrženliví, patří to k našemu nastavení, ale teď už začínám mít pocit, že sis na Donalda Trumpa zasedl.

Ivan Hoffman: Jsou věci, pro které ho mám rád. To, jak šlape na krk progresivcům, tak to je věc, která každého konzervativce potěší. Já si myslím, že je něco na tom, co nedávno řekl Ondřej Hejma, náš kamarád, že když něco řekne Donald Trump, tak je to potřeba dělit deseti. A možná že ještě nějakým vyšším číslem.

Martina: Pojďme se podívat k nám domů, protože veselo bylo v lednu i na naší politické scéně, více než sto dní od říjnových voleb trvalo Poslanecké sněmovně, než vložila důvěru koaliční vládě Andreje Babiše. Rozprava trvala tři dny, chtělo by se dodat a tři noci, a buďme rádi, že vláda nemusela za poslanci putovat přes devatero řek, hor a lesů, nakonec pro důvěru hlasovalo všech 108 poslanců vládní koalice. Máš radost, nebo na tebe z těch všech diskusí padá tíseň? Zejména, když si uvědomíš, že všechny tyto diskuse brání jakékoliv akceschopnosti, a kromě toho je také platíš?

Ivan Hoffman: Já jsem to nesledoval online, nebyl jsem jako na trní, musíme říct, že vyjádření důvěry vládě předcházela ta dlouhá debata, z praktického pohledu byla zbytečná. Protože koalice ANO, SPD a Motoristů má výraznou většinu, výsledek byl předem jistý, ale kdo se zajímá o politiku, žije tou politikou, baví ho to, tak měl výbornou příležitost udělat si představu o kvalitě zákonodárného sboru. U toho poslaneckého představení se nabízí zajímavé srovnání současného parlamentu s tím minulým. Myslím, že víc lidí si všimlo, že, kdybych to tedy hodně zjednodušil, tak v tom minulém volebním období jsme měli chabou bezvýraznou vládní koalici, ti byli doopravdy smutní od pohledu, a kvalitní opozicí. Dnes máme kvalitní vládní koalici a tragicky nekvalitní opozici. Tam se tedy dostali lidi, to je snad neuvěřitelné. Takhle pitomá opozice tady ještě nebyla nikdy. No, a to není pozitivní zjištění, protože po Fialovi je v parlamentu práce jako na kostele, a těch 108 použitelných zákonodárců bude čtyři roky zakovávat o ten nepoužitelný, nepoučitelný opoziční kompars. No a k tomu se dá jediné říct, že taková je prostě parlamentní demokracie, prostě tam jsou, nic se s tím nedá dělat, jenom to vydržet.

Martina: Ale přesto, tolik řečí, a nakonec je vláda stejně nekompletní. Protože si hlava státu postavila hlavu, a odmítla jmenovat ministrem životního prostředí Filipa Turka. Jak vnímáš ty tuto, já nevím, ne to je silné slovo, ale šarádu?

Ivan Hoffman: Je to šaráda. Prezident se tak dlouho vymezoval proti Filipu Turkovi v naději, že přinutí vládní koalici navrhnout někoho jiného, a tak slavně zvítězí v médiích nad populisty, až nakonec Babiš znechuceně pokrčil rameny, a přestal se s prezidentem, který pošlapal ústavu dohadovat. Prezident utrpěl podle mého Pyrrhovo vítězství, protože Filipa Turka vláda jmenovala zmocněncem pro Green Deal, který shodou okolností bude sedět v kanceláři po minulém ministrovi životního prostředí. Takže řízení ministerstva zmocněncem sice ze zákona není možné, ale vláda podle mě vysvětlila kritikům, že se nejedná o ústavní řešení, nýbrž o technické řešení, čili o provizorium, které potrvá pouze do momentu, kdy prezident dostane rozum. To by měl podle mě zapotřebí. Tak ale ještě bych k tomu řekl, že tedy z hlediska soudržnosti vládní koalice bylo důležité podpořit lídra koaliční strany, ale z hlediska koaličních voličů, těch, kteří toho Turka volili, je důležitější, že vláda zrušila funkci vládního zmocněnce v oblasti vyjednávání v oblasti ochrany klimatu, a zřídila pozici vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal. To znamená, když to přeložíme, Turkovou agendou bude konfrontace s klimatickými alarmisty, se zelenými fanatiky, a především s mocným zeleným businessem, který ohrožuje energetickou bezpečnost a ekonomickou stabilitu. Jinak řečeno, tenhleten Turek bude mít daleko vážnějšího soupeře, než jsou místní média a prezident. Prostě mu půjde po krku Brusel. I když bude mít co dělat, tak bude mít těžký život.

Martina: Asi proto se jim tak snadno řeklo, tak pane prezidente, my počkáme, až vás to přestane bavit…

Ivan Hoffman: To určitě, to určitě.

Martina: Ale zajímalo by mě, jak bude dál fungovat vztah vlády a prezidenta? Protože je tady velká otázka, Ukrajina. Třeba otázka letadel pro Ukrajinu. Vzpomeňme, že Petr Pavel řekl 16. ledna v Kyjevě: „Česká republika dodá Ukrajině stíhačky pro boj s ruskými bezpilotními letouny.” Vzápětí kontroval ministr zahraničí Petr Macinka, který řekl na společné tiskové konferenci se svým ukrajinským protějškem, že je dobře, že bude pokračovat muniční iniciativa, ale Česko už nebude finančně přispívat do jím vedené muniční iniciativy. Konkrétně řekl, že pro Ukrajinu je zásadní, že muniční iniciativa bude pokračovat a že ji nebudeme blokovat. Podívej, my jsme se v minulém režimu naučili číst mezi řádky. Já jsem v tom minulém režimu strávila kratší čas, ale přesto jsme se to naučili.

Ivan Hoffman: A pořád se ti to hodí.

Martina: Ty jsi byl přeborníkem ve čtení mezi řádky, i psaní mezi řádky. Tak co jsi, prosím tě, tady z této zvláštní situace a konfrontace vyčetl?

Ivan Hoffman: Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, ve které jí podporuje majorita poslanců vzešlých z většinové vůle občanů projevené v demokratických volbách. Tak to prostě je. Vláda není odpovědná prezidentovi, a ani náhodou není odpovědná aktivistickým médiím. Ten současný stav je takový, že se prezident zdvořile nabízí premiérovi k součinnosti, ke které ho premiér, až na nějaké procedurální záležitosti, nepotřebuje. Takže zatímco prezident bude mediálně dohlížet na demokracii a prostřednictvím médií se bude veřejnosti svěřovat se svými pocity, tak premiér ho bude zdvořile brát na vědomí. Ale já předpokládám, že to okopávání prezidentových kotníků si vezmou na starost Motoristé a SPD.

Martina: Ivane, kdybychom se bavili jen o okopávání kotníků, ale prezident se cítí být vydírán. Stačí, aby ministr zahraničí poslal SMS Petru Kolářovi, který vzhledem k tomu, že nemá bezpečnostní prověrku, tak funguje de facto jako přítel na telefonu pro Hrad, ten ale pošle onu SMS, nebo ony SMS prezidentovi, prezident je pošle do médií, média je pošlou nám, a my zase takzvaně skáčeme na špek. Ale zase na druhou stranu alespoň na chvíli zapomínáme na to, že máme úplně jiné praktické a mnohdy existenční starosti. Tak by mě zajímalo, jestli tebou ta taková SMS gate také otřásla?

Ivan Hoffman: No, spíše překvapila, zaujala, a také pobavila, tak jako vnáší do politiky zajímavé novoty. V tomto případě porušení listovního tajemství velkoryse umožňuje široké veřejnosti nahlédnout do politické kuchyně. Ve společnosti, ve které se prezident, coby instituce, má těšit úctě, vážnosti, ukázalo, že pro politiky prezident není posvátná kráva. A když vystoupí z ústavního rámce, octne se na velice tenkém ledě. Já myslím, že ten otevřený konflikt mezi prezidentem a vicepremiérem Macinkou byl jenom otázkou času. Murphyho zákon pro tuto situaci by mohl znít: „Může-li nějaký konflikt eskalovat, nepochybně se tak stane”. U toho napětí patrně už ohledně českých letadel pro Ukrajinu, myslím ministr Macinka, si namazal prezidenta na chleba dvakrát. Poprvé, když ho veřejně zesměšnil přirovnáním ke slonu v porcelánu, a podruhé, když byl prezidentův nápad, že kvůli marketingu by je neškodilo předvést v boji. To se ukázalo, že generál vůbec netušil, že tato letadla byla nasazena v Iráku.

Martina: No a to se zjevně neodpouští, a možná i toto inspirovalo prezidenta Petra Pavla, aby svolal minulé úterý mimořádnou tiskovou konferenci, ta se uskutečnila na Pražském hradě, a před novináři obvinil ministra zahraničních věcí Petra Macinku z politického vydírání. Zároveň zveřejnil, jak už jsme předeslali, i zaslané SMS zprávy od vicepremiéra Macinky. S tím, že věc předá svým právníkům. Tak myslíš si, že se bude celý Hrad soudit s Poslaneckou sněmovnou, nebo jak si myslíš, že to bude vypadat?

Ivan Hoffman: No tak pokud jde o umělecký dojem, prezident sice hrdinně hlásí, že se nenechá vydírat, no ale už tím, že mluví o vydírání, se pasuje do role chudáka, kterému se vyhrožuje. No a když brečí, že se nechal šikanovat Macinkou kvůli své politické nezkušenosti, tak to vůbec nesvědčí image generála. Prezident citově vydírá své fanynky a fanoušky, že je vydírán, no ale to je jistě politováníhodný. Takže tolik k tomu dojmu uměleckému. Pokud jde o předmětné SMS, Macinka narovinu řekl, že prezidenta vláda nebude potřebovat, bude-li dlít mimo ústavní rámec. No a pak to trestní oznámení, tak k tomu bych řekl tolik, že se mu podařilo rozesmát advokáty.

Martina: A mě by zajímalo, co je za těmi kulisami, které pro nás společně namalovali. Zda jde skutečně o pouhou bouři ve sklenici vody, anebo cílené a strategicky promyšlené kroky některých účastníků kauzy, případně všech účastníků? A tady je velký prostor pro spekulace. Zda Petr Macinka se zveřejněním zpráv tak trochu počítal, zda se za něj Andrej Babiš postaví, anebo ne, což by pak znamenalo třeba rozpad vlády. A to pak vyvolává spekulace, zda by Motoristy ve vládě nahradila ODS, anebo je to nepřijatelné, v některých politických komentátorech vyvolává tato situace vzpomínky na konec vlády Petra Nečase. Jak o těchto tazích a protitazích přemýšlíš ty?

Ivan Hoffman: Ono asi všechno jsou spekulace, mně se nezdá, že by šlo o nějakou konspiraci, spíš to vypadá ze strany Petra Koláře na takový podraz, ze kterého by měl mít prezident prospěch pro volební kampaň. Jenomže na mobilizaci prezidentova fun clubu je doopravdy velmi brzo. Pokud jde o Macinku, únik korespondence nejspíš nečekal, ale zjevně byl překvapen příjemně. Tu tiskovou konferenci, která se konala po té prezidentově ve stejný den, si vysloveně užil. I v politice platí, že co člověka nezabije, to ho posílí, no a Macinka z té konfrontace s prezidentem v tom svém provládním táboře jednoznačně profituje. No a pokud si prezident a opozice myslí, že tato kauza ohrozí vládu, tak podle mne zůstává naivní. Ale Babiš si spolupráci s Macinkou pochvaluje. Z vývoje SMS není nadšený, ale vnímá ji jako vyjednávání, no a představa, že by kvůli přízni prezidenta ANO vyměnilo své koaliční partnery za ODS, tak to je typické wishfull thinking, neboli že je přání otcem myšlenky. Pokud jde o mainstream, přeslechl to, co jsme slyšeli všichni, a to je prohlášení Andreje Babiše, že kdyby spolupracoval s někým z Fialovy koalice, tak by se musel sám ze sebe pozvracet. No a díky tomuto výroku vyhrál volby. To znamená, Babiš na konfrontaci Koláře a prezidenta s motoristou Macinkou politicky vydělá. On je tím moderátorem, hlasem rozumu, smiřovatelem, na něm závisí Macinkova, nikoli prezidentova budoucnost. Karty jsou rozdány tak, že Kolář potřebuje Babiše, nikoli Babiš Kolářova Pavla.

Martina: No tak to jsem vážně zvědavá, jak to nakonec bude s tím slabým žaludkem, anebo zda-li se v rámci vládnutí určité zažívací potíže dají rozchodit. Když reaguju na ten tvůj výrok.

Ivan Hoffman: Ne můj, to je výrok Babišův.

Martina: Ano.

Ivan Hoffman: Mně se jenom líbí.

Martina: To, že se ministr Macinka sešel s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem, víme. Ale to, zda došlo i na výrok Petra Macinky, přeji si, aby prezident, český prezident, nevedl Česko na summitu NATO, tak to už jisté není. Co myslíš?

Ivan Hoffman: No, bráno na mediální výstupy prezidenta, na jeho veřejné prohlášení, které je kompromisem koaličních stran. Babišově vládě je jedno, co si myslí prezident o jmenování velvyslanců, anebo o zahraniční politice, a také Ruttemu je jedno, kdo bude zastupovat Česko na summitu NATO. Macinka navrhuje premiéra, a říká, že je ještě čas, takže prezident ještě může dostat rozum a vrátit se k ústavnímu rámci, čili vyjmenovat Turka ministrem. Tak já tomu celému rozumím. Na Hradě Kolář, Babiš nikam nespěchá, má na práci důležitější věci.

Martina: Víš, co mně mrzí? Že ten náš rozhovor natáčíme trochu dřív, a tudíž ještě před demonstrací. Takže až budeme náš rozhovor 2. 2. vysílat, tak nebudeme moci glosovat, jak dopadla demonstrace spolku Miliónů chvilek na podporu prezidenta Pavla. Ale to nevadí, protože ona je prvního, to už spadá do měsíce února. Nebudeme tím pádem vědět, zda se ČT projeví jako obvykle velmi nestranně, a tak budeme tuto událost zevrubně komentovat až za měsíc. Pokud to ovšem ještě bude někoho zajímat.

Ivan Hoffman: No, my jsme, Martino, kronikáři událostí, takže poctivě osvěžíme posluchačům paměť, a vylovíme z paměti vzpomínku na obranu prezidenta, ozvláštněnou davem demokratů. No a dojde i na Českou televizi, která tyto liberálně demokratické kýče miluje.

Martina: I z kruhů poučených, z kruhů s kritickým myšlením, jsem zaregistrovala několikrát otázku a názor, co jako že budu dělat s Rádiem Universum, když už po volbách mě nebude potřeba? Když už přece Kupředu do minulosti nebude potřeba, protože přece všechny informace a názory budou ve veřejném prostoru. Musím říct, že by mě to asi vyděsilo, kdybych nezažila dejavu, a tento pocit už jsem měla jednou v devadesátých letech, kdy jsem si to myslela také. Ale co budu tobě, zasloužilému disidentovi několika režimů, vyprávět. Tak jak to vidíš ty, s tou prací médií? Už se po volbách zorientovala?

Ivan Hoffman: No tak vzhledem k tomu, že vztah médií veřejnoprávních, nebo korporátních, ono to u nás skoro vyjde nastejno, k této vládní koalici je nepřátelský, a dokonce se dá říci, že se jedná o média loajální ke koalici minulé a nyní opoziční, tak já bych považoval za logické, kdyby na tiskových konferencích s novináři komunikovali pouze vládní mluvčí. A to říkám jako daňový poplatník, který si premiéra a ministry platí, takže mi vůbec není jedno, že se v pracovní době rozptyluje akcemi na trapné mainstreamové novinářské dotazy. Já ale podezírám premiéra Babiše, tak i vicepremiéra Macinku, kterého jsem před chvílí zmínil, a také předsedu sněmovny Okamuru, že oni v tiskových konferencích vidí příležitost vlastně se nějak pobavit na účet těchto novinářských tazatelů, kteří tedy nejsou žádní chytráci, a zmínění politici v konfrontaci s nimi působí jako takoví intelektuální giganti. Já si z toho důvodu vždy s chutí vyslechnu tiskové konference slovenského premiéra Roberta Fica, tak on si ten progresivní slovenský mainstream doopravdy vychutnává. Protože ti novináři působí tak zavile, prostě nenávistně, tak on se s tím naučil velmi dobře pracovat, takže ty jeho tiskovky jsou doopravdy kabaret, vřele doporučuji a myslím si, že se ti to naši naučí taky.

Martina: No to mi připomíná, že my, kdybychom neměli Českou televizi a Český rozhlas, tak by nám možná neměl kdo vysílat o chystané křivdě v podobě zrušení televizních poplatků. A zase tady máme takový exemplární rozpor, vládní koalice ANO, SPD a Motoristů se v lednu rozhodla, shodla na zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Vzápětí na to se proti postavil Senát. Člověku nutně přijde na mysl, že kdybychom tolik času věnovali kvalitě vysílání veřejnoprávních médií, kolik věnujeme tomu, jako moc si máme za to zaplatit, tak by možná byla naše informovanost méně jednostranná, více věcná, a vlastně nebylo by už takové možná až lehce otravné. Řekni mi, ještě toto klání sleduješ?

Ivan Hoffman: Máš pravdu, že způsob financování veřejnoprávních médií je důležité téma, ale doopravdy není nejdůležitější. Alergie veřejnosti, anebo významné její části, na koncesionářské poplatky, není primárně o penězích. Já myslím, že především lidem vadí, jak se veřejnoprávní média chovají, tedy co vysílají, a co nevysílají, no a je samozřejmě divné, když někdo musí platit za to, co nepotřebuje, a dokonce za to, co mu vadí. Tak já nevím, co je na tom ministru kultury panu Klempířovi nepochopitelné, a proč místo zrušení České televize v té její dnešní podobě a převedení na nějaký normální subjekt, primárně naléhá na její udržitelné financování. To je taktové zvláštní, tomu nerozumím. Ale někde jsem zaregistroval rozhovor s ředitelem Českého rozhlasu, který zmínil, že Oto Klempíř kdysi působil na rozhlasové stanici Vltava. Takže vlastně v tom prostředí nějakým způsobem působil, takže možná je to takový resentiment, že nechce, aby jeho bývalí kolegové skončili s hypotékami někde na ulici. Nevím, to může být taky vysvětlení.

Martina: Může to tak být. Ale většinou se říká, že nejsou sentimentální. A já jsem pracovala i v Českém rozhlase a v České televizi, a zdá se, že jsem v tomto smyslu slova poněkud méně sentimentální, více cynická. Jak tedy vlastně hodnotíš postup koalice ve vztahu k médiím? Mám z toho, co jsi teď řekl, vyrozumět, že ti přijde, že jejich předvolební proklamace poněkud zeslábly, nebo jde o nějakou rafinovanost? ¨

Ivan Hoffman: Možné je obojí. Pro politiky je samozřejmě výhodnější si média ochočit, než je vymýtit. No tak Česká televize se ochočit nedá. A to z toho důvodu, že je přesvědčená, že patří sama sobě, a odpovědnost k demokracii je zavazuje na politiky přísně dohlížet. Oni si pak vyberou, na které. Babiš je politik opatrný, proto bude vláda v tom nepřátelském terénu postupovat, podle mě, salámovou metodou. Tedy rafinovaně. Nejprve proběhne audit, ve kterém hospodaření veřejnoprávních institucí nezávisle prověří NKÚ. Vyjde najevo plýtvání, klientelismus a korupce. To je veřejné tajemství, a to se jenom řekne nahlas. To bude důvod nově definovat veřejnou službu, aby odpovídala současným podmínkám. Když bude jasné, co veřejnost od veřejnoprávních médií potřebuje, bude také jasné, kolik potřebuje peněz, aby poptávku veřejnosti uspokojila. Těch příkladů, jak financování televize zajistit, je v Evropě celá řada, není třeba nic originálního vymýšlet, jenom bych řekl, že stále platí, že ta formální změna organizace a financování nenaučí staré psy novým kouskům. To se prostě nestává. Takže bych řekl, že pro nezávislá média, tím se dostávám k našemu rádiu, nepředstavuje mainstream nějakou vážnou konkurenci.

Martina: No tak, kéž bys měl pravdu, Ivane, držme si palce a nechť nám drží palce i naši posluchači, a nejen to. Já se ještě dnes jednou musím zmínit o Americe a o akcích, které v lednu podnikla, připomeňme si, že Donald Trump ihned po svém zvolení dokázal, že je schopen opouštět organizace a iniciativy, o kterých jsme my informováni, že se opouštět nesmí, v žádném případě, protože by to byla velká tragédie. Donald Trump jedním podpisem opustil Pařížské dohody, a v té době to byl tak rázný krok, že řekla bych, že mnozí v Evropě hledali exorcistu. Odchod z WHO trval Americe déle. Nyní ale Spojené státy potvrdily odchod ze Světové zdravotnické organizace kvůli chybám během pandemie covidu. Mainstreamová média, jako třeba Seznam, stále důsledně uvádějí, že kvůli údajným chybám, nicméně Americe, na rozdíl od Seznamu, ty chyby asi už nepřišly údajné. A WHO na to musela okamžitě zareagovat, protože o peníze jde až v první řadě, a oznámila, že v rámci zefektivnění svého provozu propustí asi 25 % pracovníků. Tak otřásla tebou ta rána WHO?

Ivan Hoffman: Světová zdravotnická organizace podle mne není jenom zbytečná, je především nebezpečná. Je v rukou lidí, kteří se nezabývají lidským zdravím, nýbrž zdravotnickým businessem. A je velkým paradoxem, že se proti WHO vymezuje businessman. Ale logiku to má, zdraví Američanů se vinou toho zdravotnického businessu natolik zhoršilo, že to nelze přehlížet. A to covidové spiknutí bylo kapkou, kterou přetekl pohár. Takže ta pravda o covidu se nedá utajovat věčně, WHO v tom sehrálo šílenou roli, no a že se to nedá utajit věčně, je patrné třeba z toho, že se náš premiér Andrej Babiš za covidovou politiku občanům omluvil. Jo, on se omluvil, že se nechal experty a organizacemi, jako je WHO oklamat. Já si myslím, že to mluví za vše.

Martina: Ano, 26. ledna se to ve sněmovně na konferenci tři roky po covidu velmi přetřásalo, a já samozřejmě jsem ráda za tento krok Andreje Babiše, a na druhou stranu tedy musím ocenit, že si to načasoval téměř na poslední chvíli.

Ivan Hoffman: Ano, jasně. Ale myslím si, že to nestihl jeho ministr zdravotnictví. Ale ten aspoň řekl, že se s výsledky té konference podrobně seznámí. Tak aspoň tak.

Martina: Jak říkají ve filmu o Cimrmanovi: Zase pozdě.

Ivan Hoffman: Zase pozdě, no.

Martina: Už tady byl Nobel… Teď tady mám na tebe, Ivane, něco trochu osobního, protože jsem se v lednu podepsala pod dopis, který spolek Svatopluk poslal šéfovi sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndtu Posseltovi, a tam jsem ho vyzývali, aby přehodnotil záměr uspořádat sudetoněmecké dny poprvé v České republice. Posselt to odmítl, a všichni jsme do Brna na sjezd landsmaschaftu zváni. Je to pro tebe přijatelné, opravdu čas vyléčí vše? Možná i promlčí?

Ivan Hoffman: Toto by, Martino, ani náhodou nebylo možné, kdyby ještě žili pamětníci německého nacismu. To je otázka času a zapomínání, asi nejlepší komentář měl k tomu, mě napadl, Jan Schneider, který řekl, že jediným místem u nás, kde by se měl sjezd sudetských Němců konat, je Terezín. No, ale pokud by se skutečně v Brně tato skandální akce konala, tak slíbil náš kolega Vidlák, že tam přijde číst jména Čechů umučených a popravených gestapem, aby to bratrské sbližování neprošlo neonacistům, revanšistům a národním zrádcům tak snadno. Tak uvidíme, jestli to tam postranně bude číst. Ale půjde o příležitost postavit se přepisovačům historie, připomenout hrůzy, které Evropu postihly, kvůli německé rozpínavosti a nadřazenosti, a to několikrát, a dneska zase vypadají velice podezřele, popravdě, já si stále neumím představit, že by takovou mezinárodní provokaci vláda dopustila. Já vím, že oni se mohou tvářit, že to závisí na nějakém místním národním výboru, anebo tak, ale to je přece věc, která má velký mezinárodní dopad, právní dopad, já bych doopravdy byl rád, kdyby prostě vláda proti tomu zasáhla a prostě to demonstrativně zakázala.

Martina: Ty jsi trefil hřebík na hlavičku, když jsi řekl, že by to asi nebylo možné, kdyby ještě žili pamětníci německého nacismu, a musím říct, že jsem dostala teď dva maily, jeden od syna 97letého pána z Brna, a jeden od dcery paní, která je jednou z posledních přeživších Ležáky, a oba mi psali: Naši rodiče mi říkali, že čekali, až umřou.

Ivan Hoffman: Jo, jo. Jo.

Martina: Že si počkali, až ti pamětníci prostě zemřou. Uvidíme, jak to dopadne.

Ivan Hoffman: My jsme ještě nezemřeli.

Martina: Ano, a tady ti dva také ne. Ale měli stejný postřeh jako ty.

Ivane, nutně potřebujeme veselé zvířátko, a potřebujeme ho hned. Já jsem zjistila, že jednou z nejvýznamnějších osobností České republiky se stal bobr z Brd. Vodní hlodavec, který žije v jedné krajinné oblasti Brdy, ve své nenasytnosti postavil hráze pod dolejším Padrťským rybníkem na Rokycansku. A tím mimoděk obnovil přírodní mokřad. A co navíc, ušetřil státu desítky miliónů korun, které byly určeny na tentýž revitalizační projekt. Z našeho bobra se tak stala dělná hvězda světových médií, trochu jsem se začala obávat, že když se zvířátka dají do práce tak nějak hromadně, tak co pak budou dělat aktivističtí Petrovští?

Ivan Hoffman: No, já doufám, že nepokazím tenhleten závěrečný příspěvek, ale na tomto příběhu, který obletěl svět není zajímavé, co udělal bobr. Ten udělal jenom to, co je mu přirozené. Rozhodující je, že mu to člověk dovolil. To znamená, není to příběh o bobrovi a člověku, kteří jsou dobří sousedé ve zdejší krajině, je to příběh bobra v brdské krajině, přičemž ve skutečnosti to jejich sousedství člověka a bobra vůbec není tak idylické. Svého času mi František Segrado, zpěvák a valašský patriot věnoval tričko vlastní výroby a měl nějakou takovou výrobnu triček, takové podnikání, no a na tom tričku byl bobr a něm nápis: Zabij bobra, zachráníš strom. Tak ekologové mě pro to tričko probodávali nenávistnými pohledy. Neuběhlo ale mnoho času, bobři se přemnožili, zlikvidovali park ve Valticích, no a dnes vedle článku o tomto bobrovi budovateli, co zachraňuje mokřady, čteme také o tom, jak se v české krajině daří rozmnožovat vlky. A jak se jejich zásluhou mění česká krajina. Tak oni prý mají vliv na obnovu lesa, protože tím, že pronásledují srnky, tak nemají čas okusovat ty nálety, ale taky mají zásluhu na eliminaci bobrů. Takže já se tě zeptám, co by říkali na vlka, co by našeho příštího zvířete na konec, které brání českou přírodu, aby se z ní nestal nehostinný mokřad.

Martina: Já se jenom bojím, co s námi bude, až vlkům dojdou bobři.

Ivan Hoffman: No tak teď oni žerou krávy, ovce a tak dál, takže jejich hvězdná chvíle taky brzy pomine.

Martina: Já jsem ráda, že jsi zmínil tento aspekt jednostranné oslavy bobrů, protože nejednou jsem si povídala třeba s arboristy z Lednického parku, kteří se křižují a říkají, že je možné, že toto výjimečné území pod dílem bobra dozná zkázy.

Ivan Hoffman: Promiň, já jsem spletl Valtice a Lednice.

Martina: Mně se tedy líbí to vlastně řečnické logopedické cvičení, že bobr z Brd z poddolejším Padrťským rybníkem nám ukázal, že jak k jídlu, tak k dílu, a my si, protože jsme obezřetní, tak my si to nadšení necháme na později. Viď?

Ivan Hoffman: Ano, my si ho podržíme, a nedoložíme. Ano. Dobře.

Martina: Jestli my nejsme moc vážní. Ivane, já ti moc děkuji za dnešní povídání, za tvůj zevrubný pohled na měsíc leden, a přála bych nám všem, aby v únoru byla větší nuda.

Ivan Hoffman: No, nebude, nebude, Martino. Ale přát si to můžeme. Dobře, tak jo, rád jsem s tebou hovořil a zdravím také všechny naše posluchače.

Martina: Ivane, moc ti děkuji, loučím se s našimi posluchači, ostatně, jako vždycky, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá. Měj se hezky, Ivane, i vy, milí posluchači.

Diverzifikace znamená rozdělení, rozložení, rozčlenění, rozrůznění a souvisí s obavou, že vsadit vše na jednu kartu je nerozum. Diverzifikace snižuje riziko. Má to ale háček: kdo neriskuje, nevyhraje. Kdo chce pořádně vydělat, odmítá diverzifikaci coby zbytečnou brzdu.

O diverzifikaci se toho hodně namluvilo kolem plynu. Evropa ho ve velkém výhodně nakupovala z Ruska, ale čím více si Rusko ošklivila, tím i sílily hlasy, že kvůli energetické bezpečnosti je třeba dovoz plynu diverzifikovat. Vedle ruského plynu se začal nakupovat také drahý americký. Američany trápila evropská závislost na ruském plynu natolik, že preventivně přátelsky zlikvidovali podmořské potrubí z Ruska.

Svět je ale v pohybu, Američané jsou rozpínaví a téma energetické bezpečnosti se vrací. Evropa musí řešit závislost na americkém plynu, poté, co si ruský zakázala. A diverzifikovat americký plyn lze v praxi jenom tím zakázaným ruským, který Evropa bez tak stále nakupuje, i když předstírá že ne.

K plynu ještě tolik, že odstřihnout se od levného zdroje je ekonomicky chybné, odstřihnout se od drahého je ekonomicky racionální, energeticky bezpečné ovšem není jedno ani druhé. Energeticky bezpečný je pouze mix levných dodávek od předvídatelného nepřítele a drahých dodávek od záludného spojence. Aby se ovšem do praxe prosadila tato elementární logika, musel by se nejprve diverzifikovat obsah hlav, které Evropu řídí.

Evropu ze zálohy řídí hazardéři, kteří ve vidině momentálního zisku prosadili obchodování na burze, místo dlouhodobých kontraktů. Energetická destabilizace Evropy je důsledkem tohoto hazardu, ale platí i opak, že hazard je příležitostí z nestability profitovat. Pod rouškou zajištění energetické bezpečnosti se zkrátka bezpečněji krade. Evropu ekonomicky ruinuje fikce energetické bezpečnosti.

Problém s diverzifikací je samozřejmě obecnější. Jde o to, že u většiny lidí fungují hlavy v jakémsi základním černobílém nastavení. Taková hlava osciluje mezi buď, anebo. Je puzena volit z protichůdných alternativ, aniž by je svedla kombinovat. V černobílém režimu kdo není přítelem, je automaticky nepřítelem. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Z čeho není zisk, toho není škoda, protože vše je buďto nezbytné, anebo na odpis. Představa, že je bezpodmínečně nutné zvolit stranu, k někomu se přidat a od někoho se distancovat, vychází z představy světa jako barikády, světa odsouzeného k permanentnímu konfliktu, který vylučuje smír, toleranci, kompromis, koexistenci či neutralitu.

Smutnou ilustrací, co mají hlavy fungující v černobílém režimu na svědomí, je Ukrajina. Obsedantní ukrajinská potřeba zvolit mezi Ruskem a Západem způsobila státní převrat, občanskou válku proevropského ukrajinského západu s proruským ukrajinským východem, a nakonec zástupnou válku kolektivního Západu s Ruskem prostřednictvím Ukrajinců. Profitovat mohli Ukrajinci pouze z neutrality. Volbou jedné strany zvolili konfrontaci, jejíž důsledky jsou bída, rozvrat, masová emigrace, a ztrátu ukrajinského východu s tím, že zbytek Ukrajiny bude neutrální, anebo nebude.

Odhadnout míru rizika není jednoduché, a pro diverzifikaci rizika je třeba nejprve diverzifikovat hlavu. Z primitivního plochého černobílého režimu přepnout na sofistikovanější prostorové barevné vnímání světa. Jenomže myšlení, jak známo, bolí. Je přirozené, že vždy budou v menšině hlavy, které si dají tu práci přemýšlet v širších souvislostech, předvídat možné důsledky a na základě toho neriskovat, neopouštět jisté pro nejisté.

Jenomže nechat rozhodování na diverzifikovaných, opatrných hlavách, znamená zvolit nudu. Člověk je netrpělivý, touží po tom, co nemá, a nikdy nemá dost. Černobílé hlavy zřídka ocení stagnaci, nehybnost, neměnný řád. Ocení ho vlastně pouze v jedné specifické konstelaci. Po katastrofě způsobené špatným odhadem rizik. Tehdy, když kolem sebe vidí mrtvoly svých blízkých uprostřed hořících trosek.

Co mají společného, tabák, mobil, uzenina, výherní automat a televizní noviny? Ano, správná odpověď je závislost. O závislosti hovoříme tehdy, když máme problém zříct se něčeho, co nepotřebujeme k životu, co nám neprospívá anebo rovnou škodí. Na některé závislosti se umírá, jiné přivedou závislého na mizinu, některá závislost je pro ostudu a další ohlupuje. Stát se závislým je přitom nesrovnatelně snazší než závislost porazit.

Před bojem se závislostí se hojně upřednostňuje její popírání. Závislost je proto dobré definovat. Je zřejmé, že u dýchání se nejedná o závislost na kyslíku – kyslík je k životu pouze nezbytný. Zajímavé to je se závislostí na jídle. Homo sapiens kdysi jedl třikrát týdně, dnes jí třikrát denně. Je to nezbytné?

Pak jsou zde závislosti na něčem, co je příjemné, byť nezdravé, třeba na cigaretě, anebo smartphonu. Odbourá-li člověk tyto závislosti kde se octne? V pozemském nebi? Anebo v pekle na zemi? Nezávislost je zjevně luxus, kterého si dopřávají nemnozí. Většina lidí si libuje v závislostech, které nepociťují jako handicap, vnímají je jako životní styl. Za shopping se nikdo nestydí.

Předmětem této úvahy je specifická závislost na médiích, konkrétně na televizních zprávách. Před časem jsem měl příležitost tuto závislost pozorovat na vlastní oči v nemocnici. Pacienti, sledující napínavý fotbalový zápas, najednou přeladili na kanál, kde začínaly televizní události. Viseli pak na rtech mluvícím hlavám, jako by jim to mělo změnit život. Aby o tento rituál nepřišli, vhazovali pacienti mince do speciální krabičky napojené na televizor. Toto je zajímavý detail: Zprávy byly nepovinné, závislost byla zpoplatněna.

Co se prezentuje jako potřeba být informován, být „v obraze“, má paradoxně zcela opačný efekt, tedy neinformovanost a indoktrinaci. Mediální realita totiž dnes překvapivě nemá se skutečností mnoho společného. Předkládaný produkt, na kterém jsou lidé závislí, je snůškou tendenčních polopravd, bulvárních povrchností, subjektivně vybraných sloužícím editorem z rešerší politicky korektně přežvýkaných tiskovými agenturami. U televizních novin nejde jen o to, co se vysílá, ale také o to, co v nich chybí, co se zamlčí.

Proč se přesto televizním zprávám věří? Bude tomu téměř čtyřicet let, kdy do restaurátorských ateliérů, kde jsem byl fotografem, nastoupil jako konzervátor sympatický mladý muž s podmanivým hlubokým hlasem. Když přišla řeč na jeho předchozí zaměstnání, zmínil, že byl televizním hlasatelem. „Musel jsem odejít. Chtělo se po mně, abych na obrazovce působil dojmem, že věřím tomu, co čtu… Nešlo to.“ Nevím, jak vypadal v televizi, stejně jako dnes jsem se na televizi nedíval, ale živě si pamatuji, jak byl šťastný v nové práci.

Člověk závislý na každodenní dávce televizního zpravodajství ztrácí schopnost nezávislého úsudku. Ať už se s obsahem identifikuje, anebo je vůči němu kritický, mimoděk akceptuje agendu, kterou mu vnucuje editor, respektive redakční kolektiv, licitující v zákulisí, co se odvysílá. Na zpravodajství má zásadní vliv politická orientace editorů, respektive redakce. Do vysílání se promítají sympatie či antipatie moderátorů vůči lidem, o kterých referují. Zprávy proto ze všeho nejvíce vypovídají o těch, kdo je produkují.

Zpravodajství, na kterém jsou jeho konzumenti závislí, si hraje na nezávislého arbitra bránícího demokracii. Novináři jsou teatrálně alergičtí na politické tlaky, které chápou jako útoky na svobodu slova. Současně se ovšem sami tím, co vysílají, politicky angažují, aniž by akceptovali demokratickou kontrolu. V tomto kompetenčním chaosu, kde se za svobodu vydává obyčejná svévole, informace ztrácejí váhu, důvěryhodnost a smysl.

Jako z každé drogy jde i z televize strach. Příkladem budiž nový ministr kultury s jeho vyjádřením k vysílání České televize, že „všechno dělá dobře“. Samozřejmě nedělá. Dodnes hájí covidovou lež, zločinný vakcinační byznys farmaceutických společností. Setrvává na klimatické konspiraci, která je zástěrkou pro dotovaný zelený byznys s alternativními energiemi. Přehlíží a kamufluje nekompetentní migrační politiku Evropské unie. Je platformou politických lhářů, podvodníků a fanatiků. Nic nedělá dobře, nemá-li ovšem nový ministr na mysli, že jde o drogu, která dělá dobře závislákům.

Televizní noviny jsou vždy na straně mocných. Na straně velkých peněz. Jsou na straně největších zločinů proti lidskosti, jsou vždy na straně války, nikoli míru. Televizní noviny jsou z principu, jedno zda diskrétně, skrytě, anebo demonstrativně, nepokrytě na straně zla. Společenským problémem ovšem nejsou primárně toxické televizní noviny. Problémem je závislost na této droze. Lidé, závislí na televizních novinách, potřebují detox, televizní prohibici. To ale neznamená, že detox chtějí. U televizních novin platí totéž, co u heroinu. Dealeři mohou člověka poškodit jenom tím, čemu jde sám naproti.

Porozumět dnešnímu světu není těžké. Těžké je ho akceptovat. Jestliže sílí názor, že diplomacie k ničemu nevede a své zájmy je praktičtější prosazovat právem silnějšího, pak to, čemu přihlížíme, je deglobalizace, návrat k dělení světa na sféry vlivu.

Trend je nezvratný ale otázkou je, jak rychle porcování světa proběhne, na kolik sfér se svět rozdělí, kdo si co podmaní a jak velké násilí si to vyžádá. Proces, kdy se soupeřící bloky vzájemně vymezují, má předvídatelnou dynamiku: Mohou-li se soupeři něčím vydírat, budou se tím vydírat. Mohou-li se poškodit, samozřejmě se vzájemně poškodí. Soupeření bude eskalovat a povede nejen k militarizaci, ale vynutí si také co největší soběstačnost.

Jestliže globalizace probíhala v režii globálních elit, pak deglobalizace proti sobě postaví lokální elity, které budou ekonomicky slabší, ale o to agresivnější. Definovat vnějšího nepřítele sebou nese potřebu pohlídat si nepřátele vnitřní. Lze předpokládat, že v budoucnu budou svoboda a demokracie vzácným zbožím a nebude to pouze vinou technologické šikany.

Je několik možností, jak se v dané situaci zachovat. Obecně jsou tři. Postavit se deglobalizaci čelem, bokem, anebo zády. Postavit se čelem čili věřit, že tomuto trendu lze čelit, je naivní. Otočit se zády čili lhát si do kapsy, že se nás to netýká, anebo dokonce, že se nic neděje, je strategie pitomce. Realista bere situaci na vědomí a zvažuje, jak přežít a nejlépe při tom neztratit veškerou důstojnost.

V nudných dobách, když je ve světě shoda na pravidlech a prohřešky proti mezinárodnímu právu jsou pouze výjimkou z pravidla, mohou politiku provozovat i pitomci, aniž by se na to přišlo. Když jde do tuhého, volič vybírá mezi lidmi, naivně hájícími vizi spravedlivého, férového, světa, a mezi realisty, pragmatiky, kteří na ideální svět nevěří a jsou svolní k pletichám a kompromisům. Ve střední Evropě se začínají prosazovat v politice pragmatici místo pitomců. Rovněž ale voliči upřednostňují pragmatiky před idealisty, kteří nepřemýšlejí jak vadný systém vyspravit, ale čím ho nahradit.

Z řečeného plyne, že v situaci, kdy se zřejmě nadlouho dopředu bude rozhodovat o naší kolektivní, národní budoucnosti, budeme svědky politiky, která nebude pitomá, ale nebude ani hezká. Od pragmatiků nelze čekat, že se odváží definovat národní zájem. Tím spíše ho pak nesvedou hájit. Pragmatik nejde proti proudu, nejde ani svou cestou, nýbrž se ad hoc přidává tam, kde tuší momentální profit. Pragmatik sice neprodělává, jak tomu je u pitomce, ale pouze paběrkuje, na rozdíl od politika s vizí, který promýšlí několik tahů dopředu.

Pragmatik se drží při zdi, nežene se za chimérami, bere vrabce v hrstí, ne holuba na střeše. Ale je to počtář. Chybí mu periferní vidění a odstup, bez kterého je těžké zorientovat se v tlačenici. Svět bude v dohledné budoucnosti stále chaotičtější. Řada současných dilemat ztratí relevanci a vystřídají je nové hrozby a nové příležitosti. Deglobalizace nepochybně poznamená Evropskou unii. Důvod je prostý: EU nehájí evropské zájmy, zájmy Evropanů. Je to lobbistická organizace, prosazující zájmy globálních korporací v Evropě. Proces deglobalizace eliminuje vliv Bruselu možná zásadněji než suverenizmus, sílící v jednotlivých členských zemích EU. S rozkladem politického Bruselu budou slábnout i korporace, parazitující na národních ekonomikách, protože EU je tou žábou na prameni, garantem korporátního byznysu, korporátní korupce, korporátní lichvy, tedy univerzálním viníkem společenské stagnace.

Z EU se stal celoevropský problém. EU je ovšem také středoevropský problém, systémový problém evropské periférie, který se nevyřeší řešením celoevropského problému. EU je ve své podstatě koloniální projekt, kdy celek nevnikne spojením suverénů, ale suveréni se rozšiřují o periférie, ze zištných pohnutek kolonizují své sousedy. Otázka zní, zda deglobalizace je příležitostí také k dekolonizaci!

Zatím se nezdá se, že by pragmatici, kteří ve střední Evropě postupně střídají u moci pitomce, byli připraveni na restart národní ekonomiky, na státní suverenitu anebo na středoevropskou alternativu ke kolabující unii. Naskytne-li se historická šance udělat se ve společenství rovných pro sebe, bude zřejmě tradičně promarněna. Polehčující okolností pro naše pragmatiky je, že jejich voliči nepoptávají systémovou změnu. Netrvají na tom, aby bylo dobře. Chtějí jenom aby bylo líp.

Martina: Ivane, filozofka profesorka Hogenová by o současné situaci pravděpodobně lapidárně řekla, že se to zkrátka nemůže nestát. A to ví i prezident. Ví, že musí jmenovat premiéra, posléze vládu, a přesto byl kolem jmenování takový chaos. Je ti jasné, co zatím bylo?

Ivan Hoffman: Taky když bylo zřejmé, že prezident nemůže nejmenovat premiéra, posléze vládu, tak stejně bylo kolem jmenování dusno, a bylo to způsobeno tím, že v rozdělené společnosti si hodně lidí přálo, aby se prezident vymezoval proti Babišovi, a hodně lidí naopak chtělo, aby si Babiš od prezidenta nenechal líbit naschvály. No a média šla této poptávce veřejnosti naproti. Mainstream hecoval Pavla, nezávislá média byla rozladěná z Babišovy defenzívy, a nakonec ale se oba aktéři nepoprali, a řekl bych, že své stoupence tím trochu zklamali. Nejmenování vlády už premiérovi od prezidenta nehrozí, že by se mu příliš pletl pod nohy, ale ani prezident si premiéra neznepřátelil natolik, že by mu hrozila nějaká pomsta. Takže jejich vztahy asi budou korektní a formální. Ne přátelské, ale korektní.

Prezident Turka vyslechl, ale neakceptoval – pro jmenování však neexistují zákonné překážky

Martina: Prezident republiky Petr Pavel nakonec vyhověl žádosti poslance za stranu Motoristé sobě, Filipa Turka, a přijal ho na Pražském hradě. Vyslechl, leč neakceptoval. Intenzita a rozsah problematických výroků a činů Filipa Turka opakovaně vyvolávají pochybnosti o jeho loajalitě k hodnotovému řádu vymezenému ústavou České republiky. Jak jsi vnímal tady tento přístup a výrok?

Ivan Hoffman: Tak prezident zřejmě toho Turka nemá rád. To je normální, lidé ne vždy se mezi sebou akceptují. Nicméně já myslím, že Motoristé budou na jmenování Turka trvat s tím, že neexistují žádné zákonné důvody ho nejmenovat. Premiér ho navrhne s vysvětlením, že to tak chce koaliční partner. No a jak se v tom bude prezident potom plácat, tak to už je jeho věc. Když se ohlédneme zpátky, jak si minulý předseda vlády prosadil u prezidenta Zemana zcela obskurní figuru na ministerstvo zahraničí, tak je jasné, že si prezident nemůže moc vyskakovat.

Martina: Mně dokonce připadl jeden z nejzásadnějších výroků ten, když Hrad dokonce argumentoval tím, že není rozhodující, zda byly jednotlivé výroky či činy prokázány, ale zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti. Takže stačí o nějaké věci jenom přesvědčit dost lidí, a zákony můžou jít stranou?

Ivan Hoffman: No tak na standartě má prezident „Pravda vítězí“. Takže tohle je pohrdání pravdou. Teď nechci být ani laskavý, ani sarkastický, ale tohle může říct jenom blbec. To je prostě strašný výrok.

Ministr vnitra svěsil ukrajinskou vlajku, ministr zahraničí zamířil na Slovensko – první kroky jsou symbolické

Martina: Mít na standartě „Co si myslí většina, vítězí“, to by chtělo nějak tu standartu zvětšit. V každém případě, jaké očekáváš první kroky od nové vlády?

Ivan Hoffman: Tak v našem politickém systému nelze kopírovat smršť dekretů, kterou po svém zvolení předvedl americký prezident, který podepisoval a rozhazoval pera mezi publikum. U nás se vláda ujímá moci postupně. Ministři musí získat představu o stavu svých rezortů, dát dohromady funkční týmy. Takže ty první kroky jsou symbolické.

Vláda potvrdila, že platí, co slíbila v návrhu programového prohlášení. Symbolické je, že nový ministr vnitra svěsil z budovy ukrajinskou vlajku, anebo že nový ministr zahraničí okamžitě navštívil Slovensko, aby potvrdil, že se obnovují nadstandardní československé vztahy. Symbolické je podle mě i prohlášení Petra Macinky, že s jeho příchodem na ministerstvo životního prostředí skončila klimatická krize a ministerstvo se místo klimatem začne zabývat ochranou přírody.

Média šikovně sestříhala tiskovou konferenci ministra obrany, ale kompetentního vojáka nezpochybnila

Martina: Velký rozruch jsme ale měli. Ten byl kolem tiskové konference ministra obrany Jaromíra Zuny. A posluchač, notabene volič, se mohl cítit zmatený z toho, co se následně z médií dozvídal. Místopředseda hnutí SPD Radim Fiala pak reagoval, že vyjádření ministra obrany bylo jen neobratné. Jak jsi se v tom vyznal ty?

Ivan Hoffman: Ono to působilo v první chvíli hrozivě, protože médiím se podařilo vybrat z té čtyřicetiminutové anebo možná ještě i další tiskové konference několik výroků, a tak je šikovně upravit, aby to vypadalo, že tam zůstala bývalá ministryně Černochová na ministerstvu, ale když si člověk poslechl celou tu tiskovou konferenci, tak můj pocit z toho je, že byl vybrán za ministra obrany člověk nesmírně kompetentní, který to má v hlavě srovnané, přesně ví, jaké jsou problémy tohoto rezortu, co je tam potřeba udělat.

Byla to taková odborná řeč profesionálního vojáka, který, když dostane politické zadání, tak ho zrealizuje. No, a nakonec se vlastně neobjevily žádné hlasy volající po jeho odvolání. Důvěru mu vyjádřil jak Tomio Okamura, tak Jindra Rajchl. Všichni prostě mají pocit, že to je člověk na svém místě.

Martina: Z toho, co jsi říkal, to vypadá, že skutečně šlo zase jenom o mediální bouři ve sklenici vody.

Ivan Hoffman: Jo, ministři si musí dávat na novináře pozor. Jsme strašně nebezpeční.

Dobrou politiku nedělá jen to, co politici zavedou – někdy je větší užitek z toho, co zruší

Martina: Ve volbách zazní vždycky mnoho slibů, velkých slov, rázných proklamací i odsudků. Co očekáváš, že z nich tentokrát v agendě zůstane a co spíše spadne pod stůl?

Ivan Hoffman: My nikdy nevíme. Vždycky je to takové hádání, ale já bych řekl, že na periférii zájmu toho nového kabinetu se logicky ocitne vyzbrojování zkorumpované Ukrajiny anebo ochrana planety před člověkem, podpora progresivních neziskovek. Řekl bych, že voliči vládní koalice poptávají konkrétní práci pro republiku a dobré vztahy se sousedy.

Občané, kteří potřebují k životu někoho nenávidět, tak ti prohráli volby a na splnění snů o pořádné válce si budou muset počkat, jenomže my pacifisté si zase musíme počkat na vládu, která vystoupí z agresivní Severoatlantické aliance. Prostě nikdy nemůžou být spokojeni všichni.

Řekl bych, že kromě těch slibů, u kterých tedy není jasné, kde na ně vláda najde peníze, jsou i věci, které změnit nic nestojí. A k jejich řešení postačí pouze použít selský rozum. A mně se zdálo takové symbolické nebo vhodné, když nový premiér v jednom z videí, kterými komunikuje s veřejností, zmínil návštěvu školy, kde si od učitelky vyslechl, že prvňáci chtějí dostávat jedničky a nestojí o nějaké psychologické hodnocení. Anebo že smyslem stravování je, aby po obědě měly děti prázdné talíře. To znamená, aby jim chutnalo.

Já bych k tomu řekl, že dobrou politiku nedělá jen to, co politici zavedou. Někdy je větší užitek z toho, co zruší. Já myslím, že tady je toho strašně moc ke zrušení.

Krádež ruských aktiv nakonec zablokovali Meloniová s Macronem a Babiš zůstal v klubu

Martina: Tady je toho hodně ke zrušení. Mimo jiné, pod stůl na základě jednání Evropské rady padlo i to, že by zmražená ruská aktiva putovala na Ukrajinu. Evropská unie poskytne Ukrajině půjčku devadesát miliard eur, tedy zhruba 2,2 bilionu korun. Maďarsko a Slovensko se garancím, které s ní budou spojené, nepřipojí. A Česko také ne, jak Andrej Babiš slíbil. Andrej Babiš se v tu chvíli vrátil na scénu v důležitém okamžiku, kdy se rozhodovalo o této podpoře Ukrajiny. Čekal jsi s napětím, ke které straně se náš premiér přidá?

Ivan Hoffman: Ono to úplně jasné nebylo, protože my jsme si mohli všimnout už při jednání o jmenování premiéra, jmenování vlády, že Andreji Babišovi hodně záleželo na tom, aby se už na této Evropské radě vrátil mezi politické prominenty. Proto si zřejmě dával velký pozor, aby nedal prezidentovi záminku k nějakým průtahům.

Na Babišovi je vidět, že ho politika baví, a dvojnásobně to platí u mezinárodní politiky. On si buduje osobní vztahy s lidmi, kteří mají v Evropě slovo, chce s nimi sedět u stolu, patřit do klubu. No a asi se nezmýlíme, že budeme předpokládat, že pro Andreje Babiše je takovou satisfakcí mít fotografii s usmívajícím se Macronem, vysmátou Leyenovou, Markem Ruttem, šéfem NATO.

Ale jiná otázka je, jak srdečně se má náš premiér družit s lidmi, kteří táhnou Evropu ke dnu. Tak tam je takový rozpor mezi tím, že chce patřit do klubu, ale naše zájmy nejsou s těmito lidmi úplně stejné.

Takže, abych se k tomu vrátil, ten návrh přihrát Zelenskému zmrazená aktiva, který leží na stole, to byl krok, který, kdyby k němu došlo, tak by vyvolal řetězovou reakci, při které by došlo k odvetě v podobě recipročního zabavení evropských aktiv v Rusku. Znamenalo by to konflikt s USA, které jsou proti, a především by se Evropa stala ve finančním světě nedůvěryhodným partnerem, vlastně bankovním lupičem. Takže je dobře, že to tedy nakonec neprošlo.

Druhá možnost byla půjčit Zelenskému, který je před bankrotem, další peníze, s vědomím, že je nikdy nevrátí, a navíc mu ani moc nepomohou, protože z nich polovinu rovnou použije na splátky dluhu minulých.

Takže existuje samozřejmě ještě třetí možnost. Nechat Ukrajinu zkrachovat, což by urychlilo její kapitulaci, čímž by se ušetřilo hodně peněz, a především hodně ukrajinských životů. Jenomže k takovému kroku v Evropské unii vůle není. Evropská unie vše vsadila na jednu kartu, na porážku Ruska, z čehož v praxi rezultuje závazek podílet se na ukrajinské porážce.

No a do té krádeže ruských aktiv, o které jsme hovořili v úvodu, hodili nakonec vidle Meloniová, Macron, kteří se přidali k Belgičanům, ale také k Orbánovi, Ficovi a našemu Babišovi. Přičemž těmto posledně jmenovaným prošlo, že nebudou ručit ani za splácení nesplatitelné půjčky. Takže Babiš zůstal v klubu a současně udělal to, co bylo třeba.

Martina: Ale ta neshoda při posledním jednání Evropské rady dává tušit, že trhliny v Evropské unii jsou stále větší.

Ivan Hoffman: Evropská unie nevzkvétá. Její globální role se snižuje souběžně s tím, jak upadá ekonomicky a jak není relevantní silou vojensky. No a když jde do tuhého, tak košile je bližší než kabát.

To je dobře vidět na rivalitě Německa a Francie v soupeření, kdo vydělá na zbrojení. To je docela důležité. Němci to s pokusem převálcovat Francouze přehnali, a důsledkem jsou zákulisní námluvy Francouzů s Rusy, kteří představují pro Francouze potenciálního partnera, který jim může pomoci vrátit se do Afriky.

Na první pohled to vypadá jako konspirace, ale Francouzi už s Ruskem chystají spolupráci ohledně jaderného paliva, to není zatížené sankcemi. Macron ohlašuje potřebu obnovit s Putinem diplomatické kontakty, zkrachuje-li Trumpova mírová iniciativa na Ukrajině. Ta určitě zkrachuje, takže evropská jednota je iluze.

Po desetiletích nehybnosti se hraje o to, kdo s kým, proti komu, v čem. Což je hra, kterou do značné míry k naší ostudě moderují Američané.

Středoevropská neutralita je obranou proti ukrajinizaci regionu – nic lepšího se tady nedá vymyslet

Martina: Evropská jednota je iluze. Pojďme se bavit o tom, že bližší košile než kabát. Ještě přednedávnem jsme u nás mohli slyšet, že V4 už je pasé. V některých společných otázkách našli shodu spíše ve V3. Jak vidíš tuto spolupráci do budoucna? V4 nebo V4 plus?

Ivan Hoffman: Hlavně musíme říct, že je strašně důležité, že se u nás ve volbách změnila politická garnitura, protože kdyby u moci zůstal Petr Fiala s lidovci, TOPkou, Starosty, tak by přetrvala jednostranná servilní orientace na Německo a tím současně na všechny ty bruselské nesmysly.

U nynější koalice lze předpokládat, že před družbou se Sudetoněmeckým sdružením upřednostní středoevropskou spolupráci a to, ať už na půdorysu V4 nebo V3 se Slovenskem a Maďarskem, respektive širším blokem, který by čítal Rakousko a některé země Balkánu.

Babišova vláda sice odkývala, že jsme pevnou součástí EU a NATO, ale budoucnost EU a NATO je nejistá. Ta orientace na středoevropskou spolupráci má po volbách většinovou podporu v Poslanecké sněmovně. Okamžitě její kontakty se Slovenskem a Maďarskem oživil její předseda Tomio Okamura.

A já bych řekl, že tyto úvahy o středoevropském partnerství dávají smysl, když vezmeme v úvahu, že Američanům EU leze na nervy a míní se orientovat na bilaterální vztahy s jednotlivými evropskými zeměmi. Toho důkazem může být i překvapivý telefonát Donalda Trumpa Babišovi o Vánocích, protože ho to dění zajímá.

A to jen posílí odstředivé tendence unijních periferií, nespokojených s diktátem Berlína prostřednictvím Bruselu. S výměnou vlády se Orbán a Fico změnili z nepřátel Česka na spojence. V čem snadno najde střední Evropa řeč, to je několik témat. Je to skepse k masové migraci, sebevražednému Green Dealu, nechuť k cynickému prodlužování války na Ukrajině, a obecně pak nespokojenost s unijní centralizací a omezováním národních států.

Martina: Ty, jestli si to dobře pamatuji, jsi před chvílí řekl: „My pacifisté si musíme počkat na vládu, která vystoupí z agresivní Severoatlantické aliance.“ Umíš si představit do budoucna pro země střední Evropy neutralitu?

Ivan Hoffman: Tak já myslím, že dříve nebo později určitě někdo toto téma zvedne, téma středoevropské neutrality. Ke společné historické zkušenosti národů střední Evropy patří poznání, že být periferií Východu nebo periferií Západu v obou případech znamená být periferií. Takovým nárazníkovým pásmem, ve kterém jde o život.

Takovým smutným názorným příkladem země, která se vzdala neutrality, aby se stala bojištěm, je Ukrajina. Neutralita je obranou proti ukrajinizaci střední Evropy, a já bych řekl, že nic lepšího se tady nedá vymyslet.

Američané objevili kouzlo svobody slova a Elon Musk rovnou vyzval ke zrušení Evropské unie

Martina: Podíváme se ještě na kroky Spojených států. Ty uvalily sankce kvůli cenzuře amerických internetových platforem. Zakázaly vstup do země pěti Evropanům, včetně bývalého eurokomisaře. A podle Marca Rubia je americké ministerstvo zahraničí připraveno seznam rozšířit. Řekni mi, vidíš tady najednou trošku z poturčence horšího Turka?

Ivan Hoffman: Máme za sebou rok, ve kterém Američané objevili kouzlo svobody slova. Začalo to tím, že oni to mají v prvním dodatku své ústavy, ale poněkud na to pozapomněli. Začalo to tím, že americký viceprezident J. D. Vance dobromyslně domlouval Evropanům na Mnichovské bezpečnostní konferenci, že respekt k názorům, se kterými nesouhlasím, patří k demokracii.

No a skončilo to tím, že Evropská unie pokutováním digitálních platforem za nechuť cenzurovat obsah rozlítila ministerstvo zahraničí Spojených států. No a ministerstvo USA rozhodlo o zavedení těchto sankcí vůči těm Evropanům, které označuje za globální cenzurně-průmyslový komplex. Tyto osoby organizovaně tlačily na americké platformy, aby cenzurovaly a potlačovaly názory Američanů.

No a rozčilený Elon Musk rovnou vyzval ke zrušení Evropské unie. Tak to je zatím nejsilnější výrok, co se z Ameriky ozval.

Martina: Asi není velkým překvapením, že řada evropských zemí a Evropská komise jsou pochopitelně proti. Francouzský ministr zahraničí konkrétně na sociální síti X napsal: „Lidé v Evropě jsou svobodní a suverénní, a ostatní jim nemohou vnucovat pravidla upravující jejich digitální prostor.“ Tak jak ses popasoval s tím?

Ivan Hoffman: Tak Evropská unie si do cenzury nenechá mluvit, tak to vnímá jako vměšování a brání se, že má jakožto suverénní celek právo regulovat digitální a hospodářské prostředí podle svých pravidel. Američané dostali dokonce od Ursuly von der Leyenové na vědomí, že svoboda projevu je základem naší silné a dynamické evropské demokracie, že jsme na ni hrdí a budeme ji bránit.

Takže na tom, že si cenzor není vědom toho, že je cenzor, není nic zvláštního. Zajímavé je, že koho Evropská unie oceňuje za boj proti digitálnímu násilí či šíření nenávisti, tak toho Američané pranýřují coby radikálního aktivistu či nevládní organizaci prosazující cenzurní opatření.

Já bych řekl, že je jasné, že pravdu nemohou mít současně obě strany. Někomu je třeba dát za pravdu, ale připomeňme si, že za Bidena tento problém s rozdělováním nebyl, protože Američané byli v cenzuře internetu s Evropskou unií na jedné lodi.

Za Trumpa se Američané stylizují do role napravených hříšníků a určitě je to osobní, protože Trump měl z cenzury nevyřízené účty, no a přesvědčit napraveného hříšníka, že na hříchu není nic špatného, tak to se Evropské unii sotva podaří.

Martina: Já jsem ráda, že jsi zmínil to, co se dělo za prezidenta Bidena, protože si vzpomeňme, jak nejen za něj, ale jak plynuly skrze USAID do evropských neziskovek miliony dolarů, a tak si právě říkám, jestli má Amerika už opravdu zameteno před vlastním prahem a jestli má ten puvoir být arbitrem svobody slova?

Ivan Hoffman: Já jsem teď četl čerstvý rozhovor, myslím, že vánoční, s Tuckerem Carlsonem. Tucker Carlson je nezávislý americký novinář. Ten rozhovor vyšel na webu Marker, no a ten si to nemyslí a o svobodě slova v Americe má pochybnosti.

Ono to tam souvisí s trendem v hájení práv skupin a s odklonem od západního chápání spravedlnosti, jež se vztahuje na jednotlivce, nikoli na skupinu. On to ten Carlson v rozhovoru ilustruje na amerických univerzitách, tam jsou dva zajímavé pohledy.

Z jedné strany se pozastavuje nad problematickým nátlakem exekutivy, která podmiňuje státní peníze pro univerzity proizraelskými, respektive protipalestinskými postoji. Tam byl takový problém, že tam bylo silné studentské propalestinské hnutí, a to se tedy Američanům, tedy tomu establishmentu, nelíbilo.

No a Carlson upozorňuje, že se ve Spojených státech kritika Netanjahua a jeho režimu považuje za antisemitismus. Což tedy není jenom nesmysl, ale je to taková překážka pro svobodnou diskuzi o tak závažném a komplikovaném problému, jakým je izraelsko-palestinský konflikt. To je jedna strana.

Ale druhá je taky zajímavá, že ty americké univerzity, které vlastně čelí politické diskriminaci a cenzuře, tak samy aktivně diskriminují bílé muže. Ony pod heslem boje proti nenávisti propagují nenávist. Zakódovaly nenávist do svých politik a nenávist etnickou, rasovou, genderovou, klimatickou.

No a Carlson spatřuje ohrožení svobody slova v kmenové politice, kdy nejde o to, jakým je kdo člověkem, ale jde o to, k jakému patří kmeni. Upozorňuje, že podlehnout nesmyslu, že existují pouze práva skupin, třeba práva černochů, práva žen, práva židů a tak dále, takže to je cesta do pekel, něco, co zničí Ameriku, ve které společně žije tři sta padesát milionů lidí, aniž by existovala nějaká fungující většina.

Tak já to zmiňuji a dlouze cituji, protože Američané před svým prahem zameteno nemají. Svobodu slova nelze omezit na regulaci anebo deregulaci internetových platforem, navíc když se spor z velké míry vede o peníze.

Z Grety Thunbergové se stal profesionální univerzální rebel – rekvalifikace na lidskoprávní aktivistku nepůsobí důvěryhodně

Martina: Ty jsi tady zmínil, jak zakomponovali nenávist do svých politik, nenávist etnickou, rasovou. Já jsem si zapamatovala tu klimatickou, a to proto, že švédská aktivistka Greta Thunbergová byla před nedávnem zatčena v Londýně poté, co se zúčastnila protestu s nápisem, který vyjadřoval podporu hladovkářům spojeným s organizací „Palestine Action“. A tu organizaci britská vláda zakázala na základě protiteroristických zákonů. A tak jsem si už říkala, jestli si myslíš, že se aktivismus stal jakýmsi povoláním?

Ivan Hoffman: Greta Thunbergová se stala globální celebritou v kampani boje proti změnám klimatu. Změny byly připisované ekologickými aktivisty lidské činnosti. Jenomže názor na klimatickou krizi se vyvíjí. Je zde silná pochybnost, zda to, co sledujeme, není jenom proměnlivé počasí, anebo cyklická změna, jakou už planeta zažila spoustu, a ve které člověk není vinen.

A školačka Greta posloužila politikům a lidem, kteří si z klimatické hysterie udělali výnosný byznys, coby maskot, kterému se tleskalo v parlamentech, v OSN. Jenomže pak přišel covid a po něm válka na Ukrajině. Greta se okoukala, poptávka po ní upadla.

Dnešní Greta se pokouší restartovat kariéru coby propalestinská aktivistka. A problém je, že rekvalifikace z klimatické aktivistky na lidskoprávní aktivistku nepůsobí moc důvěryhodně. Když je člověk jednou ztotožněn s nějakým silným tématem, a pak přesedlá na téma zcela odlišné, tak se z něj stane to, co naznačuješ. Profesionální, univerzální rebel, u kterého nevíme, proti čemu bude bojovat příště.

Takže být maskotem „Palestine Action“ je z právního hlediska totéž, tedy v Británii, jako by byla maskotem Hamásu. Takže není nic překvapivého, když v Londýně skončila za mřížemi.

Greta Thunbergová určitě má své publikum, ale těmto recyklovaným revolucionářům už se netleská v parlamentech. Spíše hrozí, že ta současná aktivita Grety vrhne špatné světlo na její minulý věhlas. Já bych řekl, že dnešní Greta znemožnila a diskvalifikovala minulou Gretu, ale to je obecný problém těchto profesionálních rebelů.

Martina: Ivane, mám pro nás plán podnikatelský. Zřídíme si spolu rekvalifikační kurz „aktivistiky“. Rekvalifikační kurz aktivismu, to se… na tom zbohatneme.

Ivan Hoffman: No tak můžou se u nás hlásit lidé, kteří teď budou chtít vědět, jak se to dělá.

Vánoční příměří 1914 novináři odsuzovali jako vlastizradu – dodnes jim imponuje spíše zabíjení než pacifismus

Martina: Říká se, že válce umlkají múzy, ale také se říká, že o Vánocích umlkají zbraně. Vypovídá o tom i ten dojemný příběh vánočního příměří první světové války. Ale na Ukrajině nebyl klid zbraní ani o „Svaté noci“. Proč si myslíš, že to tentokrát, zkrátka na Vánoce „Svatá noc“ nedokázala utěšit?

Ivan Hoffman: Tak ano, i o Vánocích se na Ukrajině válčilo. Z vojenského hlediska to je pochopitelné. Obě strany se vzájemně podezírají a nejspíše oprávněně, že by protivník příměří nějak zneužil.

Ale to, co zmiňuješ, to je skutečně zajímavé. Toto vánoční příměří, ke kterému došlo v minulosti, bylo to v prosinci v roce 1914, během první světové války. Moc se neví, že k němu původně vyzval papež Benedikt XV. Ale obě znepřátelené strany to odmítly, tedy generálové, vojáci, politikové.

A pak se stalo to, že řadoví vojáci a nižší velitelé si spontánně ty Vánoce společné udělali. Bylo to dáno trochu i tím, že jejich zákopy nebyly od sebe příliš vzdálené. Takže oni se slyšeli, jak nejprve provolávají veselé Vánoce, pak zpívali koledy, jedna strana, druhá strana, a nakonec spontánně vyšli ze zákopů a setkávali se v území nikoho, kde si povídali, vyměňovali si drobné dárky, cigarety, alkohol, čokoládu.

A ta dnešní válka je v tomto ohledu trochu jiná. Ti vojáci ruští a ukrajinští se na Ukrajině až tak často do konkrétního střetu nedostávají, protože hodně těch konfliktů se odehraje působením dronů, takže ti vojáci málokdy přímo vidí jeden druhého, takže by si asi těžko vyměňovali cigarety. To by si museli posílat těmi drony.

A dnešní válka je hrozná a nemilosrdná. Já bych ještě k tomu, co se tenkrát stalo, zmínil reakci médií, protože to je taky zajímavé. Zpočátku ta reakce médií byla nulová, a to mlčení prolomil až deník New York Times, který 31. prosince 1914 se o této věci zmínil.

Pak se přidaly noviny v Británii, vesměs tedy v pozitivním duchu, ale v Německu se o tom spontánním příměří psalo velmi málo, ve Francii díky bdělým cenzorům dlouho vůbec. Když se tedy psalo, tak novináři to příměří, na které dnes se tak jako vzpomíná s takovou nostalgií, jako na krásný moment, tak to bagatelizovali a odsuzovali coby vlastizradu. Takže z historie víme, že novinářům tenkrát stejně jako dnes imponuje spíše zabíjení než pacifismus.

Martina: Ale přesto Ukrajina čelila na svých hranicích velkým kolonám. Na rozdíl od prvních dní po vypuknutí ruské invaze se ale tentokrát desítky hodin trvající kolony vytvářely pro vstup do země. Mnozí Ukrajinci žijící v zahraničí se vydávali na cestu, aby ve vlasti oslavili svátky. Vyznáš se v tom?

Ivan Hoffman: Nakonec na vánoční zázrak na Ukrajině zmítané válkou došlo. Jenom se neodehrál v zákopech, ale na hraničních přechodech. Z běženců, co si zachránili holé životy, se stali vánoční turisté, putující za teplem domova, kteří se po svátcích opět stanou běženci. Podobně jako ti vojáci v zákopech se vrátili k svému řemeslu a po Vánocích se začali znovu zabíjet.

Být šelmou celebrity je riskantní osud – jeden den je slavný, druhý namočený v drogách

Martina: My jsme si vždycky slibovali na závěr veselé zvířátko. Ani tentokrát mi to nepřijde až tak veselé, ale v každém případě je to zvláštní okamžik, protože konec roku v novinách obsadil zápasník Carlos Vémola a soud, který rozhodl, že Carlos půjde v souvislosti s drogami do vazby. A začalo se nesmírně diskutovat o tom, co bude se šelmami Carlose Vémoly. Mnoho lidí ho do té doby považovalo za skvělého chovatele kočkovitých šelem. Mnozí o jeho praktikách chovatelství pochybovali, ale otázkou je teď, co se bude dít s tím jeho zvěřincem, který měl čítat lva, samozřejmě psy, pštrosy, žraloky, krokodýly, bílou tygřici, nevím, ta čísla a množství zvěře, které Carlos Vémola choval, se v různých periodikách různí.

Ivan Hoffman: No, první zpráva, kterou jsem zaregistroval, byla, že během té razie u něj nechtěli k těm zvířatům pustit jeho řezníka. O jeho zvířata, o jejich krmení se stará, tedy vyrozuměl jsem, řezník.

Já pevně věřím, že ta zvířata neskončí prostě svůj život rukou toho řezníka ve chvíli, když dojdou peníze na krmení, protože být šelmou celebrity je riskantní osud, když to tak vezmeš. Tak jeden den je slavný, druhý den se zjistí, že je namočený do přepravy desítek kilogramů nějakého hašiše nebo heroinu, ale ta zvířata si ten osud nevybrala.

Já jim držím palce, aby ten řezník, co je krmí, je i nadále krmil, a aby prostě neskončila v řeznictví.

Rok 2026 bude rokem diplomacie, protože dnešní svět už se nedá vyřešit jenom silou

Martina: Ivane, máš teď jedinečnou možnost přát si něco do nového roku, protože toto je naše první společné setkání v novém roce. Oba dva tušíme, že pravděpodobně svět bude stejně bláznivý, ale něco přát bychom mu měli. Jaké je tvoje přání?

Ivan Hoffman: Já jsem optimista, já mám pocit, že z nejhoršího jsme venku. Pokud se dívám na vnitřní politiku, tak nic horšího, než jsme tady zažili, už se stát nemůže. Já myslím, že optimistou je kdekdo, a já bych jednoho takového optimistu tady rád citoval v závěru, a to je Petr Drulák, který řekl, že na ministerstvu zahraničí, kdyby prostě všechny ty lidi, které tam dosadil minulý ministr, pan Lipavský, nahradilo devět Mickey Mouseů, takže by to bylo úplně v pořádku. A že je potřeba udělat v tom velmi rychle pořádek a nastolit nějaké normální vztahy.

Já věřím, že do politiky se začne vracet diplomacie, protože vlastně všichni vidí, že to bez ní nefunguje, že vlastně dnešní svět už se nedá vyřešit jenom silou. Že v jedné chvíli prostě si všichni musí sednout ke stolu a nějak probrat, jak dál. Tak já jsem optimista. Já myslím, že toto bude rok diplomacie.

Martina: To bych si moc přála, když už jsi zmiňoval výrok Petra Druláka o minulém ministerstvu zahraničí, respektive o ministerstvu zahraničí, které dosadila minulá vláda, ministra zahraničí, tak mně se vybavil výrok prezidenta Václava Klause, který řekl, že při stavu naší zahraniční diplomacie je existence ministerstva zahraničí nemístný luxus.

Ivan Hoffman: No něco na tom je, že se tam už vlastně žádná diplomacie nedělá, ta už se dělá vlastně ve vládě, dělají ji premiéři, a to ministerstvo se stalo vlastně jenom takovým dějištěm nějaké diplomacie ekonomické. Tak takových názorů je víc, takže to je luxus, to je zajímavé.

Martina: Ivane Hofmane, já si tedy přeji také, aby tvůj optimismus do budoucna byl na místě a přeji si, abychom se v novém roce setkávali spolu s tebou i s našimi posluchači. Díky ti za to a měj se krásně, dobrý rok.

Ivan Hoffman: Také, dobrý rok všem našim posluchačům.

Vadim Petrov: Jsem rád, že jsi mě pozvala, protože se známe dlouho, já jsem ti chtěl naznačit několikrát, že jsem tady u tebe nebyl, a ty jsi potom sama pochopila, že jsem u tebe nebyl a že by to pro tebe mohlo být. Takže děkuji za pozvání.

Martina Kociánová: Já ti děkuju, že jsi přišel. Ano, mám ze sebe radost, že jsem se nakonec vycvičila. Jako syn slavného hudebního skladatele, muzikanta, jsi pochopitelně šel v jeho šlépějích – to naprosto chápu. Ale co tě od hudby odvedlo, a to právě do prostředí tak odlišného, jako jsou tajné služby a politika?

Vadim Petrov: Ty jsi taky člověk, který toho dělá hodně, kombinuješ víc věcí dohromady. Říkáš, že jsem pochopitelně začal dělat to, co táta. Asi jo. Když máš blízko vedle sebe silnou, výraznou osobnost, a je to tvůj otec, tak se necháváš trochu vést jeho příkladem, protože ta osobnostní síla nějakým způsobem to vyžaduje. A potom přišel rok 1989 a otevřely se možnosti, spousta věcí, o kterých jsme si nedokázali představit, že bychom je mohli dělat, že bychom se s nimi mohli někdy v životě potkat. A v tomto si myslím, jsou životy každého z nás jedinečné – že si na začátku nedokážeš představit, kudy tvoje životní pouť půjde, a že tam přijde nějaký rok 1989 a že nakonec skončíš u tématu tajných služeb. Ale ještě krátce, jak jsem se k tomu dostal: Byl jsem v Americe, vrátil jsem se z Ameriky a teď jsem koukal, co moji kamarádi, přátelé dělají, a většina z umělecké branže měla reklamní agentury a zařídili si nějaká studia…

Martina Kociánová: Divoké devadesátky.

Vadim Petrov: Divoké devadesátky. A mně se nechtělo podnikat, protože jsem z Ameriky věděl, že kapitalismus není tak úplně jednoduchá věc. A tak, jak jsem tak bloumal po Praze, potkal jsem kamarády, kteří byli u Havla a říkali: „Hele, ty ses vrátil z Ameriky, umíš anglicky, nebyl jsi u StB, ani jsi nebyl v komunistické straně. My bychom tě možná potřebovali.“ A já jsem říkal: „Dobrý, o co by šlo?“ A oni: „To ti nemůžeme říct, ale pošleme tě do zahraničí, a tam ti to vysvětlí a tam tě to naučí.“ A já jsem říkal: „Ale ne. Já jsem se teď vrátil, já nikam nechci.“ A oni říkají: „Ne, to tě bude bavit.“

Martina Kociánová: A přece tě k tomu nemohla katapultovat jenom tvá znalost angličtiny? To, že si tě někdo vyhlédne. To, že se našim tajným službám rozhodla finančně a odborně pomoct Její veličenstvo Alžběta II. a ausgerechnet si řekne: „Máte tam nějakého Petrova, tak ho zkuste nadraftovat“ – tak to mi nějak nejde úplně do sebe.

Vadim Petrov: Víš, když se teď kolikrát bavíme o současné době, a říkáme si, co tady bylo, co tady proběhlo, co byly divoký devadesátky a jak to, že tehdy – míněno tedy ne já, ale tehdejší politici – rozdali strategické komodity, které v této zemi byly, že jste to za babku vyprodali, že jste dopustili, že teď odevzdáváme do zahraničí západním investorům stovky miliard na poplatcích – tak my jsme to tehdy nevěděli. My jsme neviděli, co se děje. Ale byly otevřené dveře, byly příležitosti, vyměnila se celá garnitura lidí, takže bylo zapotřebí někde brát lidi. A jediné, na co můžeš sázet, bylo to, že někdo byl čistý, že měl nějakou přirozenou inteligenci a že měl nějaké základní vybavení a že byl ideologicky na správné straně. Tedy že chtěl budovat novou společnost na nových principech. A těchto lidí zase až tak moc nebylo, a když se o nich mluvilo jako o možných kandidátech, tak se tomu muselo věřit. Ale protože spousta lidí fakticky převlékalo kabáty, statisíce lidí opustilo komunistickou stranu až ve chvíli, kdy bylo jasné, že to tady padá, tak byl nedostatek lidí, a ti, kteří byli důvěryhodní, dostali příležitost.

Martina Kociánová: Abych byla úplně upřímná, tak Jejímu veličenstvu tuto dobročinnost tak úplně nevěřím v tom, jak se rozhodla, že pomůže českým tajným službám, které v podstatě v té době byly v rozvratu, protože jsme mohli navazovat akorát na StB. Ale to přece byla ideální příležitost, jakým způsobem se mohla Británie infiltrovat do našich tajných služeb a vlastně si vychovat své lidi, možná i spící agenty.

Vadim Petrov: Jo. dobře, ale i mezi tajnými službami tehdy byla konkurence. To nebyl jenom zájem britské MI5 nebo MI6, ale to byl zájem CIA, FBI, to byl zájem Mosadu, kolem nás tady kroužily všechny rozvědky, nemluvě o německých rozvědkách či francouzských. Ale legenda, proč zrovna MI5 – to je zajímavé – tak Ondřej Černý, který byl poradce pana prezidenta na tyto věci, říkal, že se rozhodl pro Brity, protože ti jediní na něj, na hradní kancelář, netlačili, abychom se jim odevzdali do rukou, abychom jim odevzdali právo to tady vybudovat a založit. Nicméně to je legenda, ale Britové nám možná byli vždycky blíž než kdokoliv jiný. Tady je velká tradice, až k první republice československé, spolupráce s britskou tajnou službou.

Martina Kociánová: To ano. Já jim jenom, jak říkám, nevěřím tu dobročinnost. Když se podívám, jak si po 2. světové válce nechali zaplatit výcvik našich vojáků…

Vadim Petrov: Ale já jsem neřekl „dobročinnost“. To jsi z nějakého důvodu řekla ty. Tam ale žádná není, je to zájem, je to win-to-win, give-and-take, něco dostaneš, něco dáš. To je deal, nebavíme se o nějaké dobročinnosti. A toto je svět, i svět politiky. Když naše společnost po třiceti letech kapitalismu věří na ideály a idealistické pojetí věcí, když to pořád čtu, tak si říkám: Už prohlédněte, to je business. To je já tobě, ty mně. A to nemusí být cynické. Jde o to, aby to bylo fér. Ale v zásadě dejme na jednu stranu to, co bychom chtěli, a na druhou to, co skutečně je. V tomto jsem reálpolitik, a od začátku jsem byl s Brity. A jasně, oni nás znali a četli nás. Dokonce když jsem potom nějakou dobu pár let jezdil na Západ, tak mě nikde v anglosaských zemích nekontrolovali. Koukli do pasu, a v databázi vyskočilo „Petrov“ – tak dobrý, může jít, protože je náš, OK.

Britové nám vysvětlovali, k čemu jsou tajné služby v demokracii – řemesla byla jen forma výuky

Martina Kociánová: Když jsi se najednou ocitl ve výcvikovém kurzu s nejrůznějšími Čechoslováky, kteří všichni měli přezdívky – Pes, Pára, Spára, Gagarin – tak jste ještě dnes v kontaktu? Zůstali někteří ještě v tajných službách?

Vadim Petrov: Už jsou to lidi starší, takže oni byli důležití a významní v prvních dekádách. Teď už je to jiné, myslím si, že už tam nejsou, už jsou staří nebo jsou v důchodu – určitě jsou v důchodu. A těch pár mladších, které jsme vychovávali, ti tam ještě jsou, ale v tuto chvíli jsou senioři, plukovníci, vysocí manažeři nebo důstojníci, kteří v těchto službách jsou, ale tyto služby už jsou opřeny o úplně jiné generace.

Martina Kociánová: Já jsem se nedávno setkala s jedním – svého času tajným agentem – který byl skutečně v aktivní službě, a on mi říká: „Já bych k vám moc rád přišel na rozhovor, ale když já nemůžu nic říct.“ Jak jsi na tom ty? Jsi nositelem nějakého tajemství?

Vadim Petrov: Ale ne. Já nemám tuto interpretaci rád. Vždycky můžeš. Ale já jsem dělal tiskového mluvčího, upřímně řečeno, takže jsem se naučil vždycky něco říct. Ale jasně, že může říct. Nikoho nezajímá konkrétní kauza, nikoho nezajímá, nebo zajímá, ale ten agent nemusí říkat: „Byl to Pepa Novák, který nám donesl tuto informaci.“ Ne, to se nedělá. Ale můžeš mluvit o významu, procesech, o smyslu, o tom, co se spíše daří, nedaří, to jsou všechno volná témata. A jde o interpretaci. Lidi stejně zajímá, na kterých případech tajné služby dělají a jak je to složité – to by sice bylo fajn. Ale lepší je mluvit o jejich významu, možnosti jejich zneužití, pojistkách proti zneužití, pojistkách proti tomu, že to co tajné služby říkají, je spíš pravda, a není to cílená dezinformace, omyl, není to nějaká konspirační teorie, kterou tajné služby samy o sobě vysílají, protože sledují nějaký cíl. To jsou témata tajných služeb. A jejich uchopování politickou mocí, to je téma, o kterém se naopak musí mluvit.

Martina Kociánová: A my o něm určitě mluvit budeme. Mě jenom ještě pořád zajímá atmosféra, ve které ses ocitl. Protože ty ve své knize vystupuješ jako Nathan, a tady jsem se dočetla, jak jste si začali říkat přezdívkami a nesměli jste znát svá jména, tak tady píšeš: „Nathanovi se to zdálo trochu přitažené za vlasy. Připadalo mu to jako ve hře na špiony nebo nadsázka, protože Češi jsou přece národ Švejků a Cimrmanů. V každém případě jsme přezdívky mezi sebou používali.“ Připadal sis tam někdy opravdu jako ve hře na agenta? Nebo si myslíš, že jim opravdu šlo o to, aby se z vás stali, když ne špičkoví, tak alespoň velmi použitelní…?

Vadim Petrov: No ne, to byl kurz, byl to recruitment. Bylo to budování tajných služeb a učení se základům. Víš co, hlavní smysl toho, že si nás Britové vzali do školy, bylo to, aby nám vysvětlili, k čemu tajné služby jsou v demokratickém prostředí. My jsme to neuměli. My jsme znali Státní bezpečnost, znali jsme rozvědku, První správu, a to všechno bylo řízeno KGB a bylo to řízeno ideologicky, bylo to v době studené války, takže druhá strana byla nepřítelem. A toto uměli důstojníci u nás. Ale tady nebylo know-how, jak pracovat při obraně demokratických hodnot. Takže to byl hlavní cíl, proč jsme tam šli. Že jsme se to učili formou řemesel – tajné schránky, sledovačky, rekrutace nových agentů a tak…

Martina Kociánová: Poprvé jsi tím moc neprošel – uvedl jsi do chodu všechny ohňostroje.

Vadim Petrov: Teď nevím, co máš na mysli. Ale jo, to, jak jsem hledal…

Martina Kociánová: Vyzvednutí tajné schránky.

Vadim Petrov: Tajné schránky, výbušniny. My jsme opravdu chodili odhalovat výbušniny a všichni jsme vylítli do vzduchu. Kdo se s tím moc crcal – s hledáním bomby – tak se nesplnil časový limit. Ale ono to bylo proto, abychom si uvědomili, že to je práce. Nástražná zařízení byla samozřejmě umělá, takže jsme nevylítli do vzduchu doopravdy. Ale oni nám vysvětlovali: „Dobře, tak teď jste mrtví. Abyste věděli, že kdyby to byla skutečná bomba, tak jste mrtví. Takže si udělejte vnitřní analýzu toho, co všechno jste neudělali, co jste dělali špatně a příště abyste věděli, jak se tomu vyhnout.“

Otevřeli jsme hranice, přišel kapitál a organizovaný zločin – vyzobal vše cenné a my jsme nebyli schopní se bránit

Martina Kociánová: Mě zaujalo, jak vám vaši výuku vysvětloval šéf toho vašeho kurzu Šakal – to je přezdívka – že „vás naučí bojovat s mezinárodním organizovaným zločinem a s terorismem. Zavřené hranice a nedostatek demokracie, volnosti a pohybu vám paradoxně vytvořily čisté prostředí. Zatím se u vás plnou silou mezinárodní organizovaný zločin nezabydlel a vy máte unikátní možnost mu to nedovolit. Musíte být ale dobří, výkonní a vědět, jak na to.“ Úplně se nám to nepovedlo. Že ne?

Vadim Petrov: Ne, absolutně nepovedlo. My jsme šli přesně cestou jako všichni – hloupě, naivně – poučení jsme ignorovali, nebyli jsme schopní ho aplikovat. A to bylo i v ekonomické oblasti, když jsme otevřeli trh, tak jsme sem pustili nejenom organizovaný zločin, ale pustili jsme sem kapitál, který přichází tam, kde jsou příležitosti a tam to vyzobe. A tady to vyzobal. My jsme se zbavili všeho, co tady mělo nějakou cenu, a teď to patří nadnárodním korporacím. A organizovaný zločin šel ruku v ruce. My jsme společnost otevřeli a nebyli jsme schopní mít nějaké pojistky, ochrany, obrany. Otázka by byla, Martino, jestli bychom toho byli schopní teď, nebo jestli by toho byl někdo schopen. Protože když otevřeš společnost…

Martina Kociánová: Je lačná.

Vadim Petrov: Tak ti, kteří jsou hladoví, přijdou a začnou si vybírat. A jsou zkušenější, mají sílu, mají prostředky, koupí si i lidi. To není tak, že by všechno dělali sami, nabídnou ti peníze, a tajné služby a policejní orgány, které by tomu měly čelit, tak to vůbec neuměly, nebyly toho vůbec schopny.

Martina Kociánová: Nehledě na to, že i ve své knížce zmiňuješ, že to byla doba, kdy se skutečně přerozdávaly peníze SSM, nejrůznějších svazů, a jenom někteří věděli, kde jsou.

Vadim Petrov: Ježišmarjá, my jsme byli hloupí. My, kteří jsme byli muzikanti – já nebyl v disentu, ale pohyboval jsem se v prostředí undergroundu – my jsme byli strašně nezkušení, nevzdělaní. A lidé, kteří byli v mezinárodních zahraničních obchodních společnostech, v pézetkách, tak oni pracovali s úvěry, s penězi, s valutami, s devizami – to všechno oni uměli. My jsme dostali maximálně příslib do Jugoslávie, když jsme měli štěstí – a tam lítaly milióny. Oni si s tím nedělali hlavu. Pro nás tehdy milión – to byly nepředstavitelné peníze – ale tito frajeři z pézetek to uměli, znali se a dohodli se mezi sebou.

Martina Kociánová: Stejně jako vysocí funkcionáři věděli, kde to brát.

Vadim Petrov: Jasně, měli nadhled a měli ty, kteří uměli pracovat s penězi. Oni se přirozeně spojili a provedli ekonomickou transformaci hlavně – nechci říct hlavně – ale značně ve svůj prospěch.

Martina Kociánová: To znamená, že řeči o tom, že jsme měli všichni stejnou startovní čáru, jsou velkou chimérou?

Vadim Petrov: Tak měli.

Martina Kociánová: Ale jenom někteří věděli, kde ji hledat.

Vadim Petrov: Jen někteří ji dokázali přesně identifikovat. My jsme plandali – mně to hodně připomíná dnešní dobu – plandali jsme v představách o tom, co by mělo být a jak vybudujeme tu správnou, ideální společnost, a mezi tím tito pragmatici dělali peníze, pospojovali se a rozebrali si to. A ano – děti revoluce, které byly na náměstích a které se identifikovaly s nastávající změnou a s myšlenkou, většinou ostrouhaly, protože neměly na to, aby využily výhodu revoluce.

Martina Kociánová: Místo abych si za pár korun koupila pole před Prahou nebo Ostravou, tak jsem šla studovat historii, protože jsem si myslela, že vzdělání teď bude svobodné a že to je to, co je důležité.

Vadim Petrov: Ale ono to bylo spojeno i s nově nastupující politickou reprezentací. A tehdy to byla hlavně ODS, co si budeme namlouvat. Když mluvíš o poli před Prahou, tak to byly zemědělské půdy, které byly za korunu, za šest korun, takže to koupili, když jsi měla nějaké peníze nebo kamaráda…

Martina Kociánová: Oni dostávali úvěry.

Vadim Petrov: Dostávali úvěry. A potom z rozhodnutí v zastupitelstvu z toho udělali stavební pozemky, změnili katastrální plán, a v ten moment z jedné investované koruny bylo patnáct set. A takhle se narodila spousta milionářů. Vezmi si všechny ty pozemky kolem Prahy – což byla původně pole – a co se tam teď staví, tak to někdo takhle šikovně v devadesátých letech převedl. A to nebyla jenom věc starých struktur, chraň Bůh, to byli šikulové, kteří dokázali vidět tuto příležitost.

Martina Kociánová: Ano, někdo měl tento fištrón, a taky měl obchodní tah na branku. Zažil jsi kurz MI5, byli tam školitelé MI6, změnilo tě to tak, že máš dodnes na určité věci, které se dějí ve společnosti, jiný pohled nebo určitý nadhled, protože pořád tušíš, jaké spodní proudy pod jevy, které vidíme, mohou plynout?

Vadim Petrov: Určitě ano. Nikoli samotný kurz jako takový, ale když jsem se vrátil, tak jsem se zabýval tajnými službami, protože jsem byl ředitel kanceláře, která koordinovala tajné služby pod předsednictvím premiéra. Takže za tu dobu – teď nemyslím samotnou agendu – ale za tu dobu, kdy přemýšlíš o úloze tajných služeb v systému a i důvěryhodnosti, o validitě dat, která oni mají. A tak si říkáš: „Dobře, tak já něco vidím a oni mi ukážou jakoby za roh, že za rohem je to jinak. Ale když to studuješ dál, tak zjistíš, že za rohem je další roh a další roh, a i když ho nevidíš, tak tam může být a že ho jenom nevidíš. Tak od té doby jsem strašně opatrný. Nechci říct, že jsem skeptik, že nevěřím věcem obecně. Pořád mám víru třeba v dobro a v nějaký pozitivní lidský moment, ale systému příliš nevěřím, protože si říkám, že systémy nám vždycky nastavují tu tvář, kterou chtějí, abychom viděli, a za tím se vyvíjí leccos. Takže já jsem v tom velmi, velmi opatrný.

Tajné služby dostávají bianco šeky, Klaus věřil Economistu víc než zprávě BIS bez uvedení zdroje

Martina Kociánová: Proto se také pořád diskutuje o tom, do jaké míry tajné služby ovlivňují politiku, dění ve světě, nakolik jsou aktivními hráči v pozadí. Část lidí říká, že sbírají informace pro politiky, jiná část lidí označuje tajné služby za jakousi skrytou vládu, majitele faktické moci s vlivem větším než má nějaký politik nebo nějaká politická strana. Jak to podle tebe s tajnými službami je? Nebo je to různé?

Vadim Petrov: To nikdy nedokážeš posoudit, jestli tajná služba s tebou nehraje nějakou hru. Nikdy nevidíš, nebo když jsi politik, politická strana, premiér, prezident, tak se s tebou může buď nějak identifikovat, nebo naopak může hrát proti tobě. Proto je potřeba tajné služby řídit, ale ty je možné řídit jedině penězi nebo projektovým řízením, tedy dát jim na něco. A to v této zemi vůbec neexistuje. Tady se vystavují bianco šeky: „Tady máš BISko peníze, tady máš rozpočet a víceméně co si s tím děláš, do toho my nevidíme.“ Existuje sice nějaký výbor Poslanecké sněmovny pro Bezpečnostní informační službu, ale protože i sama tato bezpečnostní služba ví, že co řekne poslancům, tak to oni hned vynesou do médií, tak jim nic nemůže říkat. Takže tady jsou bianco šeky pro tajné služby. Kdyby to aspoň bylo projektové řízení, tedy že vláda řekne: „Tak fajn, nám se chce teď pracovat na něčem“ – nevím, třeba na migrantech odněkud – tak na to máte rok a bude to stát 20 miliónů. A za rok tyto peníze už nebudete mít, tak vykážete, co jste za tyto peníze vykonali. A to v této zemi není. Tady se do těchto služeb narvou peníze a oni si tam něco dělají. Takže jejich politika – v médiích se říká „redakční politika,“ a tady bych řekl „vlastní, interní politika tajných služeb“ – není prohlédnutelná. Vždycky se řekne: „Hele, to je tajný, to už ti říct nemůžu.“ A ani politikům to neřeknou, a premiéra to dost často nezajímá, protože má úplně jiné starosti. A to samozřejmě vede k tomu, že já tajným službám, a nejenom českým, až tak nevěřím, a informacím, se kterými přicházejí, také nevěřím. Řeknu příklad: Právě když jsem byl šéf kanceláře Rady pro zpravodajskou činnost, tak tam byli členy premiér, který byl předsedou, ministr vnitra, ministr obrany, financí, tedy silových ministerstev, a šéfové tajných služeb. A často za mnou přicházel třeba šéf BISky a říkal: „Hele, já tady mám takovouto informaci a chci, aby premiér konal.“ Nebo: „Já si myslím, že by premiér měl konat. Tak mu to dej.“ Tedy Klausovi. A vy řeknete: „Dobrý. Ale tak jak ti mám věřit, že to je validní? Že to je pravda?“ A on řekne: „Tak já to říkám, jsem tajná služba.“ A já říkám: „Na tom nezáleží. Kdo je zdroj?“ „To ti říct nemůžu.“ Tak říkám: „Co s tím chceš? Ty říkáš, že někdo něco udělal nebo udělá nebo plánuje. Co chceš po premiérovi? Ten nese politické riziko. A ve chvíli, kdy to Klausovi přinesu, tak zešílí a vyhodí mě s tím. Protože on bude víc věřit článku Economistu, který je podepsán, než nějaké zprávě tajné služby, která je podepsána jenom ředitelem, který řekne: ‚Toto jsme zjistili a měl byste konat.‘ Já jsem říkal: „Vy neřídíte politiky. Politici od vás dostávají informace, ale politická rizika – když jim dají informaci – nesou oni a ne vy.“

Martina Kociánová: Asi dokonalým příkladem je vpád do Iráku. Tam je rozpor v práci, tvrzení politiků a tajných služeb markantní, a dodnes nevíme, jak to bylo. Když nám tvrdili, že Amerika musí vtrhnout do Iráku, protože disponuje chemickými zbraněmi, tak dodnes nevíme, jestli byli američtí politici podváděni tajnými službami, nebo jestli tajné služby vyráběly falešné důkazy na jejich zakázku, nebo jestli politici, když se jim to hodí, jejich informace ignorují.

Vadim Petrov: Nebo tajné služby byly podvedeny zase někým jiným, kterým sloužilo ku prospěchu, aby Američani tehdy zahájili útok na Irák, a podsunuli tajným službám informace nebo důkazy, kvazi důkazy o tom, že tam chemické zbraně jsou.

Martina Kociánová: Ve hře jsou všechny možnosti.

Vadim Petrov: A že všichni udělali nějakou chybu, někomu se to mohlo hodit – je tam spousta proměnných. Tajné služby, nebo americká vláda tehdy rozhodla na základě zpravodajských služeb, že do Iráku vlítne, a začne druhé kolo války o Irák – válka v Zálivu – ale bylo to na základě, nechci říct „dezinformace“, protože to je strašně populární slovo, a já jsem na to alergický.

Martina Kociánová: Ale v knize ho už také několikrát používáš a ta kniha už má za sebou nějaký ten křížek.

Vadim Petrov: Ano, ale snažím se s tím nepracovat. Byla to informace, která se nezakládala na pravdě. Ale jak vznikla, kdo ji pustil, jestli to bylo z omylu, se záměrem, jestli někomu tento záměr vyšel a dobře to celé procesoval, to se nikdy nedozvíme.

Celý rozhovor s Vadimem Petrovem o britském výcviku tajných služeb, otevření hranic kapitálu v devadesátých letech a práci s informacemi tajných služeb si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Rok 2025 byl v České republice rokem Andreje Babiše. Politika, který polovině občanů pije krev a druhou polovinu zbavil nenáviděného Petra Fialy. Po celý rok pak Babišovi v jeho vítězném tažení asistovala média hlavního proudu. Posedlost miliardářem, který se dal na politiku, definovala mediální prostor, ve kterém jak Babišovi protivníci, tak jeho potenciální partneři hráli druhé housle. Ano, rok 2025 byl i rokem rekordně dlouhého zástupu druhých houslistů.

V zoufalé snaze odradit občany od volby fabrikanta, který politiku nemá zapotřebí, se média dopustila negativní kampaně k nezaplacení. Triumfálním volebním vítězstvím ale pozoruhodný vztah médií a staronového premiéra neskončil. Půdorys vládní koalice slibuje drama, které mainstreamu pořádně zamotá kolektivní hlavu. Místo jednoho padoucha se naši progresivní euroliberálové budou muset nějak srovnat hned se třemi padouchy: Babišem, Okamurou a Macinkou.

Čas ukáže, zda se budou doplňovat, anebo se budou jeden druhém plést pod nohy. A je rovněž jen otázkou času, kdy mainstream zjistí, že soupeření v koalici je mediálně vděčnější příběh než soupeření koalice s impotentní opozicí. Už z kraje koaliční komunikace je zjevné, že půjde o vystoupení tří sólistů, a part pro druhé housle zůstane neobsazen.

Andrej Babiš je politicky dobře čitelný. Velice zjednodušeno je sám sobě programem: Chce být Někdo. Není ideologicky vyhraněn, nesleduje konkrétní politický cíl. Do politiky si z podnikání přinesl přístup opatrného manažera, který neriskuje. Není to finančník, který vydělává na spekulaci. Není revolucionář, silný lídr, nýbrž obchodník, který profesionálně zúřaduje politickou transakci. Chce dobře vypadat, být respektován, patřit do klubu mezi politické prominenty. Babiš je realpolitik. Vyzná se v tlačenici, ale nepostaví se do čela rebelie. Ustoupí a minimalizuje škodu.

Výše řečené má konkrétní konsekvence. Babiš si zakládá na přízni politiků, kteří mají v Evropě slovo. Jenomže být za dobře s těmi, kdo Evropu táhnou ke dnu, je něco, co sotva ocení Babišovi koaliční partneři. Pro Okamuru a Macinku bude prioritou udržet se nad hladinou, a způsob, jak toho dosáhnout, spatřují v emancipaci národního státu. Nikoli v bratření se s Rutem, Leyenovu, Merzem či Macronem.

Mainstream, který se teatrálně hrozil toho, že nás Babiš zatáhne na Východ, a neměl tím na mysli Kyjev, dnes bude moderovat zcela jiné drama, ve kterém Babiš čelí podezření, že nás zatáhne na kolabující Západ. Zatím je to jenom podezření, Babišova rétorika je dosud národní, ale že má nutkání spřáhnout se s Bruselem, se o něm ví. A tady to bude zajímavé. Mainstream, který ztratil probruselsky servilního Fialu si za něj bude hledat adekvátní náhradu. Najde ji v Babišovi? To by byl gól!

Adoptovat si Babiše je ale pro mainstreamové progresivisty stejné riziko, jakým byla snaha ho mediálně popravit. Okamura s Macinkou budou dohlížet,

aby Babiš své předvolební sliby a programové priority nezametl pod koberec. A protože Babiš nemá za koho Okamuru s Macinkou vyměnit, aniž by se tím znemožnil, nezbude mu než vzít na vědomí, že se od něj chce, aby byl obhájcem českých národních zájmů v protinárodním Bruselu. Tedy někým, kým není, ale nemůže nebýt.

Jednoduše se nelze zalíbit všem. Těm, co chtějí porazit Putina, a současně těm, kterým už leze na nervy Zelenský. I ten muniční byznys nelze současně podporovat a odhalit. Pak je tu migrační pakt a emisní povolenky, tedy věci, které je třeba odmítnout, přesto, že to nejde. Od Babiše se očekává, že to dá dohromady s Ficem a Orbánem, nikoli s Českou televizí a Seznamem. Bude to těžká volba a Babiš udělá vše možné a nemožné, aby si nemusel vybrat. Jeho problém je v tom, že jeho partneři i jeho voliči už si vybrali. A nechat se adoptovat mainstreamem by byla, a dost možná i bude, od Andreje Babiše velice potupná politická sebevražda.

Máme novou vládu a její předseda prohlásil, že bude vládou všech občanů. Tedy i těch, kteří ve volbách prohráli. Touto obligátní frází se poraženým říká: Nebrečte, nebudeme vám ubližovat. Na voliče poražených stran ale taková útěcha sotva udělá dojem. Budou trpět, bez ohledu na to, co vítězové voleb udělají, či řeknou. Jednoduše proto, že je vítězství nepřátel, kterými pohrdají, nevýslovně ponížilo.

Jenomže ani voličům stran vítězné koalice nemůže konvenovat vstřícnost vlády k lidem, kteří volbou kompromitované koalice minulé prokázali, že jim chybí vkus, rozum a pud sebezáchovy. Smyslem voleb je zajistit některým politikům většinovou podporu. Ti se pak svým voličům za obdržený mandát mají odvděčit tím, že hájí jejich zájmy, čili dodržují smlouvu se svými voliči. S voliči opozice žádnou smlouvu neuzavřeli, takže směrem k poraženým zjevně nemají co plnit. Nynější poražení se ostatně plnění předvolebních slibů nedočkali ani od politiků, které si v minulých volbách vítězně zvolili, a co je zajímavé, na politiky, kteří je obelhali a poškodili, nezanevřeli.

Voliči vládních stran, ale i voliči opozičních stran, které se sice do parlamentu nedostali, ale s  programem vítězných stran souzní, nepochybně uvítají, když se vláda vůči poraženým jasně vymezí. Nemá smysl hledat společnou řeč s lidmi, kteří o to nestojí. V politice lze vypozorovat tradici opakovaně porážet poražené. Děje se tak proto, že souběžně existuje tradice poražených nesmířit se s prohrou. Čím více je společnost názorově rozdělená, tím je i zjevnější, že kompromis nic neřeší. I rozdělená společnost může táhnout za jeden provaz, ale každá polovina za opačný konec. A u přetahování nejde o to, aby vyhráli všichni.

Že být vládou všech je nesmysl, je patrné z rozdílných priorit vítězů a poražených. V těchto volbách se volilo mezi pragmatismem a aktivismem v přístupu ke klimatické agendě, mezi servilností a suverenismem ve vztahu k EU, ale i mezi válečným třeštěním a poptáváním míru. Lidé, kteří nenávidí Rusy, a považují za dobrý nápad složit se na raketu, která zasáhne Moskvu, si budou muset počkat na jinou vládu, protože pro tu současnou bude prioritou, aby nějaká ruská raketa nezasáhla Prahu.

Nelze být vládou všech, když části občanů záleží na korektních vztazích s každým, kdo o ně stojí, zatímco pro jiné je přednější pestré portfolio nepřátel. Jsou samozřejmě věci, se kterými se poražení s těžkým srdcem smíří. Asi překousnou levnější elektřinu, a nebudou se dožadovat Bruselem organizované islamizace. Podobně se poražení eurofilové nebudou hroutit z rehabilitace spalovacích motorů, pokud je na milost vezme Západ, kterému slibují poslušnost.

Výsledek voleb je jistě hodně ovlivněn tím, kdo kandiduje, jak se komu podaří kampaň, anebo jak veřejné mínění zmanipulují média. Pak je zde ale něco, co bychom mohli označit za mocný spodní proud ve společenském vědomí, obecný trend, který má na svědomí společenskou dynamiku. Společnost není statická, proměňuje se. Někdy nám až volby ozřejmí, která bije.

Ze setrvačnosti ještě dožívá konsenzus, že jsme součástí Západu, bohatého kulturního, civilizovaného kontinentu, a také Evropské unie, coby společenství, které nám velkoryse otevřelo svou vlídnou náruč. Vyznavači tohoto narativu u nás právě prohráli volby. Důvodem jejich  porážky se stalo převládající podezření, že ve skutečnosti jsme periférií Západu, který nikdy nepočítal s tím,  že pro něj budeme rovnocenným partnerem. Společnost procitá z iluze, že našim národním zájmem je poslušnost k bruselské byrokracii, vnímané jako Západ. Ve společnosti sílí tušení, že nejsme na cestě k prosperitě, nýbrž čelíme eurounijní gravitaci, jež nás stahuje do propasti. A pud sebezáchovy nám říká, že nepostaráme-li se o sebe sami, nikdo jiný to za nás neudělá.

Vláda zde není od toho, aby se líbila Bruselu. Většina zvolila vládu, od které se čeká, že nás před Bruselem bude bránit. Řečeno na rovinu, tato vláda není pro všechny. Je to vláda domorodců, kteří patří tam, kde jsou a kde vždy byli. Kdo si myslí, že patříme někam, kde nejsme, jednou na Východ, jindy na Západ, je tady špatně. Minimálně v tomto volebním období tu bude cizí.

Martina: Když se podívám třeba na média veřejné služby, ale i na další mainstreamová média, tak v některých případech už poměrně nepokrytě přešla od informování, od klasických faktů k propagandě. Co to dělá s námi posluchači, i když si to neuvědomujeme?

Vítězslav Jandák: Samozřejmě to na člověka podvědomě působí, a i když nevím, jestli to byla informace, dezinformace, nebo to bylo působení, ale každopádně mě to ovlivní, jsem-li pod vlivem médií, to znamená, kupuji-li noviny, čtu internet, dívám se na televizi. Znám spoustu lidí, kteří se dneska od těchto věcí odřízli, a můžu vám říct, že jsou to šťastní a rozesmátí lidé.

Martina: A je to cesta? Je to cesta, že se hromadně odstěhujeme do lesů?

Vítězslav Jandák: Ne hromadně. Stačí, když odejde pár lidí, a lidé najednou zjistí, že příroda je krásná, a že je krásnější než ministerstvo životního prostředí. Že sama příroda je krásnější, že si ji ochráním. Proč bych ji ničil?

My jsme tady pod strašným vlivem jedné věci, a za to ještě může – bacha – rakousko-uherský typ byrokracie, my jsme opravdu pod tímto vlivem. A komunisti to zdokonalili, a dneska je to strašné. Když si chcete cokoliv koupit, udělat, potřebujete k tomu tuny a tuny papírů a povolení, a to nám znepříjemňuje život.

Ale horší je to, co jste před chvilinkou zmínila – a to je oficiální – že 30 procent mladých lidí jsou čekatelé tak trošku na blázinec, když to říkám takhle. Buď se mluvilo o tom, že máme nedostatek psychiatrů, že mladí lidé mají psychické problémy a že jich je 30 procent.

Martina: Včetně dětí.

Vítězslav Jandák: Včetně dětí. To znamená, že ve společnosti je něco nezdravého, když se nám najednou objevují obrovská množství rakovin, a že to stoupá hrozitánským způsobem, a turborakoviny, a podobné nemoci, a že společnost začíná být nejen psychicky, ale i fyzicky postižená. A tady by měla přijít vláda, a ti moudří a říct: „Prokristapána, lidi, něco je špatně. Pojďme se nad tím zamyslet.“

Společností vládne pokrytectví, lež a strach – základní lidské emoce jsou pod tlakem

Martina: Jak si vysvětlujete, že takto chřadneme na těle i na duchu?

Vítězslav Jandák: Je to o tom, že vládne pokrytectví, že vládne lež a strach. Vládnou nám všechny věci, které ovlivňují váš život negativně. My jsme to zmínili: „Mám strach, Ježišmarjá, aby z toho děti neměly malér. Ježiš, aby mě nezavřeli.“ Už to tady je zase. Tak, prokristapána, toto všechno ovlivňuje lidské zdraví.

Martina: Jenomže co si počít se skutečností, že rozhovor, argumentace a diskuse se staly nežádoucími, protože když je někdo takzvaně woke – to je moderní slovo – ale my pro to máme velmi hezké české slovo „pravověrný“, tak pokud je někdo pravověrný, tak nic z toho, co jsem vyjmenovala, nepotřebuje. Co s tím, když o těch věcech vlastně nemůžete mluvit? Nebo se vystavujete nebezpečí, že budete veřejně diskvalifikován.

Vítězslav Jandák: To musíte jít zase do lesa, koukat, aby tam nikdo nebyl, a vyřvat to do lesů. O tom byla jedna pohádka, viďte. Ze země, kde byl smutek, šel přes hranici, a tam si zařval, zaveselil se, a šel zase zpátky.

Martina: Starý švec.

Vítězslav Jandák: Ano, starý švec. Tak takhle žijeme – lidi si jedou zanadávat. Víte, co je strašné?

Martina: Je to hra na demokracii, to, co tady vedeme?

Vítězslav Jandák: To už dávno není demokracie.

Martina: Co je to?

Mediokracie nahradila demokracii: co napíšou noviny, všichni nekriticky opakují

Vítězslav Jandák: Je to mediokracie. Vždyť nám vládnou média – co se napíše, to je svaté. Nějaké noviny napsaly, že Turek je prostě lotr. A teď to po nich všichni opakují, protože to napsali oni. Já, když jsem je chtěl koupit u nás v trafice na vesnici, tak říkali: „Přišlo jedno číslo, a nikdo to nechtěl.“ Tak já nevím. Ale to je jedno. Jen mě zajímalo, co to je.

Takže to noviny napíšou, a všichni to opakují, a najednou je Turek lump a lotr. Ale nevíme, jestli je to pravda – to přiznávají i ti největší protivníci – ale: „Oni to napsali, tak to tak bude.“

Martina: A pak tady začne úřadovat ono: „Na každém šprochu…“

Vítězslav Jandák: „…pravdy trochu“. Vidíte to? Vidíte to.

Někteří lidé volají po tom, aby mohli volit jenom vyvolení třeba umělci, protože lidé jsou prý blbí

Martina: Myslíte si, že nás čeká takový osud, který známe z minula? To znamená, že v rámci Evropské unie budeme chodit k volbám – dokonce se k volbám chodilo povinně – a tam dostanete, jako kdysi, jeden lísteček? A za plentu se nechodilo, protože se tím člověk odsuzoval k tomu, aby se ocitl pod drobnohledem. Takže ti nesprávní, které bychom neměli volit, budou předem vytčeni před závorku, a nebudou vůbec připuštěni?

Vítězslav Jandák: Víte, dokonce je tady jedna možnost, že budou volit jenom někteří, a zbytek nebude mít právo volit. Proč? Vyvolení budou volit. I to je cesta, ne? A už po tom volají některé umělkyně, jak jsem se dočetl.

Martina: Že by volili jenom umělci?

Vítězslav Jandák: Jistě, protože lidé jsou blbí. Prosím vás, jak může někdo nevolit třeba TOP 09, který mají devět poslanců, nebo Piráty, měli čtyři, a z toho měli tři ministry. A nikdo neřval. Víte, to bylo zvláštní. To se ve světě nestává, aby strana měla tři ministry a čtyři poslance.

Martina: Umělci se zapojovali už před minulými volbami. Vzpomínám si na tu nesmírně „vkusnou“ kampaň: Přesvědč bábu a dědka.

Vítězslav Jandák: Ano. A podívejte, kam to dotáhli. Mádl je dneska světový režisér. No vidíte to.

Láska k lidem byla tajemstvím úspěchu – autenticita prosvítala i přes televizní obrazovku

Martina: Když jste se stal ministrem kultury, tak jste se za poměrně krátkou dobu stal v žebříčcích nejoblíbenějším politikem v České republice. Jak si to vysvětlujete? Nebo, jak jste tehdy smýšlel o tom – proč?

Vítězslav Jandák: Víte, já jsem si to nikdy nepřipouštěl. Já jsem si to prvně připustil, když mě pozvali na americkou ambasádu, která velice dobře sleduje hitparády, a tam bylo, že jsem byl jednak nejoblíbenější a nejpopulárnější politik a dokonce nejdůvěryhodnější. A tak jsme tam poseděli s Cabanissem, se kterým jsem se stýkal ještě dlouho po tom, co odešel, a když jsem odešel i já.

A teprve tam jsem si uvědomil, že politika je tak trochu sport, protože Amíci to tak brali, že: „To je bomba.“ Mně to nedocházelo. Já jsem říkal: „Každý chvilku tahá pilku, a za chvíli budu zapomenut.“ A víte, čím to taky bylo? A to mi nikdo nevěří – já mám rád lidi, miluju lidi. V životě mě mockrát nakrkli, krkají mě každodenně, a přesto je miluji. Takže možná že když jsem byl ministrem, a toto ze mě šlo, tak to lidé pochopili, a proto mě taky měli rádi.

Martina: Někteří vám vytýkali, a někteří vás za to respektovali, že jste vždycky mluvil – jak se lidově říká – jak vám zobák narostl.

Vítězslav Jandák: A tím jsem nakrkl vlastní stranu.

Martina: Měl byste ještě dnes, s tímto vaším projevem, šanci účastnit veřejného života, když to tak ta a tam sledujete?

Vítězslav Jandák: Já bych mohl, ale mám zase v sobě tolik cudnosti, že si uvědomuji, že éra Winstonů Churchillů, tedy starých politiků, například Teng Siao-pchingů, už je pryč. Dneska mládí vpřed. Vždyť bych dneska byl ve Sněmovně přestárlý. Nejstaršímu politikovi tam je snad sedmdesát let, a mně bylo sedmdesát osm, táhne mi na sedmdesát devět. Takže, víte, to už nejde. Už i v Americe se diskutuje: „Ten Trump, on by chtěl být ještě jedno období?“

Martina: Ano, mládí vpřed…

Vítězslav Jandák: Taky: „Mládí řídí Brno“, pamatujete? To nepamatujete. To bylo v padesátých letech za komunistů. Vždyť ono je to furt stejné: „Mládí vpřed“, protože mládí ví pendrek, nic si nepamatuje, tak ho dáme dopředu, a nebude dělat potíže.

Martina: Ale ví všechno. Proto někteří politici chtějí, aby se snížil volební věk, právě proto, že…

Vítězslav Jandák: Vždyť to v Rakousku udělali, a vyhrál ten Holanďan, který tam je prezidentem. V Rakousku od šestnácti, nebo od sedmnácti let.

Se snahou snižovat věk voličů začali už soudruzi, protože čím je člověk mladší, tím lépe se s ním dá manipulovat, protože nemá zkušenosti

Martina: S mládím se dá lépe manipulovat.

Vítězslav Jandák: To oni chtějí, přesně toto chtějí. A bolševici, ti to začali, soudruzi. Tehdy se ta akce jmenovala „Mládí řídí Brno“. Všechny vyházeli, i staré soudruhy, a nastoupili tam mladí svazáci. A asi za týden to skončilo, protože Brno bylo v bankrotu. To nejde.

Martina: To stihli tak rekordně rychle?

Vítězslav Jandák: Samozřejmě. A komunisti pochopili velmi rychle, že to nejde, protože jsou potřeba zkušenosti. Podívejte, čínský hospodářský zázrak – já jsem tady řekl jméno Teng Siao-pching. To byl prostě chlap, kterému bylo hodně přes sedmdesát, který přišel s novým ekonomickým modelem v Čínské lidové republice – říkám to velmi stručně – to znamená, že začaly vznikat zóny, některá uzavřená města, kde už začal kapitalismus, a pak se to propojilo, a Čína je dneska největší ekonomika světa. Ale Teng Siao-pching na to přišel, když mu bylo hodně přes sedmdesát.

Martina: A proto se na to ptám, jestli si nemyslíte, že to, jakým způsobem se teď jede v podstatě kampaň proti starším lidem, nebo starým lidem.

Vítězslav Jandák: Ano, jede.

Martina: Je tady neustále hlouben obrovský generační příkop. A mladým se zase podsouvá, že „dědeček a babička nám ujídají chlebíčka“. Nemyslíte si, že by tady měla fungovat jakási rada starších? On ji měl původně v podstatě suplovat Senát, ale to se zase tak úplně nedaří.

Vítězslav Jandák: Ne, to se tedy opravdu nedaří. To je výkvět, ti se vytahují, kdo má víc vyznamenání z Tchaj-wanu. To je tak jediné.

Martina: Je tam pár úctyhodných osobností.

Vítězslav Jandák: Je. Já si je momentálně nepamatuju, ale to nevadí.

Martina: Třeba Daniela Kovářová.

Vítězslav Jandák: Právnička Danička, tu znám.

Martina: Jana Zwyrtek Hamplová.

Vítězslav Jandák: Jistě. Vždyť ona byla ministryní spravedlnosti. Danu samozřejmě znám. Tak to jo, jsou tam chytří lidé, všechno, ale je jich málo. Je jich málo.

Martina: Myslíte, že tento generační příkop je hlouben vědomě?

Vítězslav Jandák: Jistě. Vždyť jsme to tady zmínili. Když jste mladý, blbý, neznající, tak se líp ovládáte, líp se režírujete, na leccos se spíš chytnete. Tak takhle se pracuje s lidmi. Takhle pracují ty služby. Tak pracují ti, kteří vládnou světu. Ne ti, kteří jsou otevřeně v kravatě, nebo v rozhalence, a říkají, jak na světě bude, ale ti, kteří jsou za nimi, ty šedé eminence – ty vládnou světu. A to na obou stranách.

Pozor, to není v tom, že by to bylo na jedné straně, a na druhé ne. A to je síla těch služeb. Vždyť si vezměte, že starý Bush byl šéfem CIA. Putin, Lavrov, to jsou všecko, bych řekl, jsou lidé nejvyšší kvalifikace, protože to je královské zaměstnání. Podle mého názoru. A tito lidi teď něco umí, něco vědí, a ti řídí. A když se pak dostanou do funkcí, tak jsou úspěšní.

Byl starý Bush neúspěšný? Byl úspěšný. Úspěšný nebyl jeho syn, to už bylo horší, ale táta byl dobrý. Putin z pohledu Ruska a zemí, které fandí Rusku, je velice úspěšný politik. Takže má dobrou kvalifikaci – služby.

Jsem zklamán z toho, co se stalo z Vánoc. Je to jen jarmark a veletrh, a mluví se jen o tom co je levné, co je k dostání, a co je možné koupit na půjčku. Ale o duši nepadne ani slovo.

Martina: Vy jste před chvílí říkal, že vaše tajemství úspěšnosti pravděpodobně spočívalo v tom, že máte rád lidi, a oni to vytuší. My budeme naše povídání vysílat těsně před Vánoci, blíží se nám Vánoce, a pro mnoho lidí jsou to nejkouzelnější, nejtajemnější, nejlaskavější svátky v roce.

Vítězslav Jandák: Pro mě ne.

Martina: Ne?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Vy nemáte rád Vánoce?

Vítězslav Jandák: Velikonoce. Já miluju Velikonoce. To je naděje. Velikonoce jsou naděje. Vánoce, to je funus.

Martina: Ježíšek se narodí. Velikonoce jsou pohřeb.

Vítězslav Jandák: Ježíšek se narodí. Dobře. Ale zmrtvýchvstání – bacha. To zase pozor.

Martina: To ano. Ale tady se nám narodí ten, který tak miloval svět, že se vydal, takže většina lidí je má ráda, na tom se shodneme.

Vítězslav Jandák: Má, to ano. Ale spletli si je.

Martina: Ale nemusíme mít radši jedno, nebo druhé. Zkrátka máme rádi tyto svátky. A v lidech Vánoce vždycky probouzí jakousi laskavost, jsou v té době vstřícnější.

Vítězslav Jandák: Myslíte?

Martina: Spoustu věcí chtějí napravit.

Vítězslav Jandák: Myslíte?

Martina: Možná, že se to u některých týká Velikonoc. Ale řekněte mi, našel jste nějaký recept, jak si tyto sváteční pocity přetáhnout do normálního života, a nechat je tam pokud možno co nejdéle?

Vítězslav Jandák: Já tyto pocity nikdy nemám, protože jsem zklamán z toho, co se z Vánoc stalo. To je prostě velký jarmark, to je veletrh. Tam o duši nepadne slovo – když jsme tady začali mluvit o duši. Všimla jste si, že vypadla duše, ani chvilky poezie nejsou. Není nic. To je jenom o tom, jestli je to levné, jestli je to k dostání, a toto byste si měli koupit, a klidně si na to půjčte. Ne. Já myslím, že jsme Vánoce trochu zkazili. A jestli v někom toto zůstalo, tak je to dobře.

Dokonce už se na štědrovečerní večeře chodí do hospod, ale to si lidé dřív dělali sami – někdo dělal řízky, někdo dělal kapra. Ale dneska vám nabídnou menu – i když při současných cenách z toho nebude zásek. Ale víte, to je i to, že by to mělo být doma, že by se lidé měli sejít, tedy ti, kteří patří do klanu rodiny, a být na sebe aspoň chvilku milí, a vypnout politiky.

Musí přijít něco strašného, aby se lidé vrátili na zem, a k tomu, že není podstatné, co mám, ale co si myslím, co cítím, aby se lidé vrátili k sobě, protože od sebe odešli

Martina: Jak to dostat zpátky? Jak znovu obnovit ten obrovský vzkaz, který ve Vánocích dostáváme? Já si vždycky Vánoce nejvíc užiji na vánočních koncertech, kam lidé přijdou, jsou naměkko. A když k tomu přidáte ještě kus správných příběhů – třeba obrovský vzkaz, jaký nám nechalo velké vánoční příměří z první světové války – tak to z Vánoc udělá to, jako by se otevřel průzor, a na chvíli se vás dotkne milost Vánoc, která lidem byla dána.

Vítězslav Jandák: Ano, Vy jste se tady dotkla jedné věci, ale já jsem v tomto velkým skeptikem. Já si myslím, že musí přijít něco strašného, aby se lidé vrátili na zem, aby se vrátili k tomu, že není podstatné, co mám, ale co si myslím, co cítím. Takže lidé by se spíš měli vrátit k sobě, a tam se dostanou jedině velkým otřesem. Tento otřes může být veliký, ale může být i pozitivní v tom, že ti, co zbydou, se vrátí k sobě. Lidé od sebe odešli. Lidé by se měli vrátit k sobě.

Martina: Myslíte, že po dobrém to nejde?

Vítězslav Jandák: Ne, vždyť jsme lidi. Vždyť jsme šelmy. Pochopte, my jsme všežravci a šelmy.

Martina: Tak vy jste se asi vydal na speleologickou cestu do sebe sama, když jste se vydal do lůna přírody.

Vítězslav Jandák: Ano. Přesně tady je odpověď. Tam je odpověď. A je to jako s lidským životem: Narodíte se, dospíváte, žijete, začnete stárnout, a odejdete, jste prach – „A v prach se obrátíš.“ A to je jaro, léto, podzim, zima. Ono to je všecko v přírodě. Začne to pučet, začne to růst, začne to kvést, začne to přinášet plody. Vy si je pak užíváte, a pak ulehnete, a do jara spíte.

Martina: Kdy jste se tak zklidnil? A kdy jste se vydal jiným směrem?

Vítězslav Jandák: Když bych chtěl být vtipný, tak řeknu: Když jsem začal brát diazepam.

Martina: Práškový klid?

Vítězslav Jandák: Ne. Víte, o čem to je? Je to o tom, kdy si řeknete: „Jsem saturován.“ Já nic nepotřebuji. Já vlastně nic nepotřebuji. Já potřebuju zdraví pro své děti, vnuky, a svou rodinu, i pro sebe – a to je všecko. Já nechci žádné hmotné tretky. To se všecko rozpadne. Lidi si neuvědomují, že byli chyceni na tretky.

Martina: Také jste byl někdy chycen?

Vítězslav Jandák: Taky jsem byl chycen na tretky. Každý je svého času, ve svém věku, chycen na tretky. Je, protože jsou to hračky. Lidem se to dává jako hračky: „A hrajte si, abyste byli zticha, a my jsme si mohli dělat, co budeme chtít.“

Martina: Otec Reinsberg ve svých dávných kázáních ještě na rádiu Golem lidem přál, že vysoko pod stromečkem, a ještě výše v duši.

Vítězslav Jandák: Samozřejmě.

Martina: To by bylo směrováno k Vánocům to správné poselství. Ale víte, v čem jsme my Češi prý snad jedineční v Evropě, co se týká Vánoc? V tom, jak milujeme, a pořád dokola každý rok sledujeme pohádky.

Vítězslav Jandák: Už to tak není.

Nemám rád Halloween. Je to úplně přiblblá, a nám cizí zhůvěřilost. To se máme dívat na kostry, na mrtvoly, na zrůdy – což je právě Halloween. Je to anglosaský způsob humoru.

Martina: Není už to tak – bohužel. Ale vy jste svého času byl hodně obsazovaným princem.

Vítězslav Jandák: Já jsem hodně dělal pohádky, a pořady pro děti. Proto nemám rád Halloween, protože to je úplná zhůvěřilost. To je tak přiblblé a nám cizí. Mám se dívat na kostry, mám se dívat na mrtvoly, na zrůdy – to je Halloween. Ale to je anglosaský způsob humoru.

Martina: Který nám byl implementován.

Vítězslav Jandák: Jistě.

Martina: Vy jste natočil pohádku, která byla svého času nejúspěšnější televizní pohádkou, Floriánkovo štěstí. Když se teď díváte na pohádky, změnily se, změnila se jejich atmosféra?

Vítězslav Jandák: Začínají se velmi neúspěšně modernizovat. Začínaly se jako aplikovat do současnosti, najednou do pohádek začíná pronikat technika, a to si myslím, že je blbé. Protože pohádka by měla být o vnitřku, o duši, o dětské fantazii, o dětské dušičce, a vždycky by mělo vyhrát dobro, a ne zlo. Nemám rád zrůdy á la Halloween. To ne.

Martina: Velmi známým jste se stal v legendární pohádce Tři oříšky pro Popelku, a tu si určitě letos zase nadělíme, a nejen jednou. Myslíte si, že by ještě dnes někdo dokázal natočit tak poetickou, a svým způsobem věčnou pohádku, protože prochází generacemi?

Vítězslav Jandák: Ne. Na to by nesehnal investora. Na to by nesehnal investor, protože by mu řekli: „To se přeci nemůže líbit. Toto je blbost. Kde máte rakety? Kde máte mrtvoly?“

Martina: Honičku.

Vítězslav Jandák: No. Takže já si myslím, že ne. Toto už se nebude opakovat. Tyto pohádky už nikdo nebude točit. Bohužel. Proto budeme věční.

Martina: A tak třeba, řekněme, že Jirka Strach natočil Anděla Páně, a to s velkou poetikou.

Vítězslav Jandák: Ano, to bylo velmi úspěšné, velmi příjemné a velmi dobré, podle mě. To jo. A byla tam sranda, a to je podstatné. A teď jsme zase u toho. Vytrácí se sranda. My furt o duchovnu – ale svět je o srandě. Vždyť je směšný. Paní Kociánová, Vždyť ten svět je směšný. Je jednoduchý jak facka, a my z toho jen děláme vědu. O co jde?

Západní westerny měly jasný vzkaz: dobro vyhraje, padouši padnou – dnes už to tak nefunguje

Martina: Když jste před chvílí mluvil o pohádkách, tak jste říkal, že v pohádce musí zvítězit dobro nad zlem. Člověk to chce vidět, chce být u toho, že šejdíř je nakonec potrestán. Ale vy jste realista, myslíte si, že jednou se člověčina tak promění, že to bude součást našich životů?

Vítězslav Jandák: Ne, už ne. Lidstvo směřuje nějak špatně. Víte, proto jsem miloval americké westerny, ale tak do sedmdesátých, osmdesátých let. Tuhle jsem se zase díval na Johna Wayna – to byli chlapi, to byla doba, a padouši padli, a já vím, že to tak skončí, a proto se na to rád dívám. A české pohádky byly to samé, protože dobro nakonec vyhrálo. Vůbec na světě byla doba, kdy dobro vítězilo. Dneska ne.

Martina: Vesničani porazili Calveru.

Vítězslav Jandák: No samozřejmě. Přece Sedm statečných, samozřejmě, to byl film, který měl ve Spojených státech propagovat nábor lidí do zemědělství. To není sranda, to je pravda. Taky se tam často na toto téma hovoří.

Martina: A opět měkká síla Hollywoodu.

Vítězslav Jandák: Ano. Jak říkají: „Sedláci tu zůstanou, my odejdeme“, tedy ti pistolníci, ale oni na té půdě budou dělat.

Martina: A jeden z pistolníků, když za ním přijdou děti s tím, že jejich otcové jsou zbabělci, jim říká: „Vaši otcové vás živí. Každý den vstanou, lopotí se na poli, aby pak přišel Calvera, a všechno jim vzal. To jsou stateční muži.“ To by mě nenapadlo, měkká síla Hollywoodu funguje.

Vítězslav Jandák: A co Hollywood točí dneska? Jak se svět rozpadá, je pod potopou, přicházejí sem mimozemšťani.

Martina: A jak se mají lidi zase začít smát? Jak mají zase dělat legraci? Poraďte, když to máte tak pod kůží.

Vítězslav Jandák: Přestat se zaprvé bát. Za smích vás moc nezavřou. Můžou vám napařit, že zesměšňujete, ale musíte se smát srdečně. To je návod. Nesmějte se s úšklebkem, vždycky se jim smějte otevřeně, protože oni jsou směšní, i když kážou blbiny. Většinou kážou blbiny, tak tomu se smějte. Nenadávejte, nikdy nepřistupte na hru, že budete nadávat.

Já, když dneska vidím bývalé představitele vládní koalice – například včera jsem v televizi viděl, jak jedna poslankyně křičela, nadávala, byla úplně vzteky bez sebe, a přišla moje manželka, a povídá: „Podívej, oni jsou úplně hysterický, jak prohráli. Oni jsou hysterický. Nemají argumenty, jenom nadávají, a jsou zklamaní. Vždyť oni chtěli pro lidi udělat to nejlepší, a ti blbí lidé to nepochopili, a zvolili někoho jiného.“

Mně to připomíná Štěpána, a tyto lidi. Ty taky asi chtěli pro lidi dobře, nebo to tak mysleli, a lidi je pak kopli do zadku, a oni z toho taky byli zu grunt. Ale zase bych řekl, že to přijali líp než tito poražení, protože ti jsou vzteky bez sebe, a to je špatně. Tak se jim směji. A dotyčný protivník se jim začal smát do obličeje, a to byla nejlepší obrana.

Martina: Vítězslave Jandáku, já vám moc děkuji za rozhovor, a za to, že jste nám připomněl, že věci možná nejsou veselé, ale přesto jsou k smíchu.

Vítězslav Jandák: Jsou k smíchu. Já vám moc děkuji. Pro mě to bylo moc příjemné. Kdy to začneme natáčet?

Martina: Mám špatnou zprávu, hotovo.

Vítězslav Jandák: Hotovo.

Martina: Děkuji.

Celý rozhovor s Vítězslavem Jandákem o mediokracii, generačním příkopu, zkomercionalizovaných Vánocích a úpadku české pohádky si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Autorství strategie „rozdělit a ovládnout“ se připisuje Juliu Caesarovi, ale i Alexandru Velikému, či Niccolu Machiavellimu. Původní know-how, jež mělo za cíl znesvářit mezi sebou a pak porazit nepřátele, vylepšili Američané, kteří si libují ve znesváření spojenců, které pak ovládají snáze, než kdyby tito drželi spolu. V aktuální, přelomové Národní bezpečnostní strategii USA si můžeme číst o rozdělení Evropy mezi řádky, nicméně záměr je zřejmý. Podpořit nové země EU proti starým, čili periférie proti jádru. Současně Američané hodlají v jednotlivých zemích Unie podporovat konzervativní elity, suverenisty, orientované národně, proti liberálním, progresivistickým elitám, orientovaným na globalisty.

Jak takové rozdělování bude vypadat? Předně je zde téma migrace, kdy západ EU je migranty kulturně obohacen, čili zamořen, zatímco do unijních periférií, tedy zemí střední a východní Evropy, se muslimští a afričtí migranti ještě nenahrnuli. Je to dáno tím, že jdou za lepším, a také míří tam, kde už si domorodé obyvatelstvo ochočili. I bez Američanů vidíme, jak si Němci, Francouzi či Britové zavařili, ale když jsou tito západní zoufalci peskováni z Bílého domu, dobře se to poslouchá. A v periferii poroste kuráž poslat Brusel s migračním paktem do háje, respektive, jak se tomu nově říká, „do brusele“.

Pak je zde klimatický alarmismus, od kterého se Američané distancovali a s pobavením glosují evropský Green Deal, neboli naši kolektivní energetickou a ekonomickou sebevraždu. Amerika se nabízí coby pokušitel, který horuje pro stará dobrá fosilní paliva a v Co2 nespatřuje žádného strašáka. Se zelenými panikáři to samozřejmě nehne, ale Američanům rozumí pochybovači, kterým je deindustrializace Evropy podezřelá, a se znepokojením sledují zaostávání Evropy za Čínou. Green Deal je ovšem také ideologickou zástěrkou pro spekulace s elektřinou. Není těžké rozdělit Evropany na ty, kteří z Green Dealu profitují, a na ty, co reptají, že jsou škodní.

Na co v Evropě slyší každý druhý, je americká kritika cenzury. Bruselský boj proti nepohodlným názorům, jež jsou klasifikovány jako dezinformace, má oporu v mainstreamových médiích, a svobodného slova se okázale štítí progresivci, liberální demokraté. Nově si Brusel znepřátelil Elona Muska, když napařil pokutu jeho síti X. Pro Američany to bude další záminka ignorovat Evropskou unii a upřednostňovat diplomatické kontakty s jejími jednotlivými členy. Návrhu Elona Muska zlikvidovat Evropskou unii budou tleskat odpůrci totality. Otázkou samozřejmě je, čím vyčpělou a toxickou EU nahradit ku prospěchu evropských národů.

Divide et impera podle USA má především globální, velmocenský rozměr. Američany zneklidňuje partnerství Ruska a Číny. Američané v bezpečnostní strategii rezignovali na snahu Rusko porazit a pokusí se dělat s Ruskem byznys. Rozdělit a znepřátelit Rusy s Číňany, aby pak pro USA jednotlivě nepředstavovali nebezpečné konkurenty, není nemožné, ale půjde to ztuha a určitě ne ze dne na den. Jde o to, zda mají USA čím vyhrožovat, zda mají co nabídnout a zda někdo bude Američanům věřit. Zatím se zdá že Američané mají zásluhu na rusko-čínském sbratření. Poté, co se jim nedaří naklonit si Čínu proti Rusku, zkusí pro změnu v Rusku najít spojence proti Číně.

A co my s tím? Naši staří atlantisté doufají, že Trump je dočasná mrzutost, a po něm si Američané Evropu opět adoptují. To se už ale nestane. Trump není příčina, nýbrž důsledek toho, co se s USA děje. Nechají si nás jenom proto, aby měli kam posílat faktury za zkapalněný plyn, a výhledově také za plyn, co nám pošlou Nord Streamem. Od rozhádané Evropy Američané poptávají pouze nepřátelství k Rusku a nepřátelství k Číně. Je to od Američanů velice odpovědný, ale i těžký domácí úkol! Máme mít za nepřátele všechny velmoci a ještě se hádat mezi sebou! To je práce na celý úvazek, kdy nehrozí, že bychom si tady v Evropě našli nějaký čas i pro sebe.

Martina: O situaci ve filmovém průmyslu nám tady zcela otevřeně vyprávěl třeba Tomáš Vorel, a ten říkal, že mu strach pořád sedí na zádech, že jde ke mně na rozhovor, a manželka mu říká: „Nic neříkej, máme děti.“

Vítězslav Jandák: Máme děti, ano.

Martina: Ale on přišel. A já jsem tady už vzpomínala onu německou zástupkyni za kulturu Claudii Roth, která se rozhodla – protože přerozdělovala více než dvě miliardy korun umělcům – že bude dávat jenom těm, jejichž témata budou dostatečně feministická, proti rasismu a xenofobii, budou genderově spravedlivá a inkluzivní, a celkově by neměla příliš rozrušovat. Řekněte mi, nehrozí, že se pod tímto tlakem umění ztratí v úplně prázdném moralismu?

Vítězslav Jandák: To už je. Vždyť se podívejte třeba na úroveň evropských filmů. Ale podívejte se na úroveň amerických filmů. Kam to šlo. Já se dívám na kanál Dvojku, protože tam jdou starý americký filmy ze sedmdesátých let, a jsou báječný a jsou bez konkurence – a byly i evropský filmy. A teď jste se dotkla Němců – ale jediná kinematografie, která podle mého názoru jde nahoru, je německá kinematografie. To je zvláštní. Ale oni mají veliká témata, a jsou to témata jednak jako druhá světová a v současné době po druhé světové válce, když tam bylo NDR, a podobně. Dělají zajímavé věci.

Martina: Co byste nám doporučil? Zapamatoval jste si nějaký film?

Vítězslav Jandák: Ne, já si nepamatuju jména – já si toho nepamatuju. Vím, že jsem to shlédl, že jsem to viděl – ale Němci jdou hodně nahoru herecky a vším. To je zajímavé, že je to vždycky u zemí, které jdou ekonomicky do háje, ale kumšt jde nahoru. U nás tedy ne – u nás jde všecko do háje.

Martina: Já myslím, že jsem pochopila, že měkká síla Hollywoodu stále funguje, když jsem byla teď v kině na velmi protěžovaném filmu „Jedna bitva za druhou“, kde všichni adorují fantastického Leonarda di Capria, který je tam asi ve své životní roli. Ale to je tak indoktrinační film, kde vlastně nakonec fandíte levici, která dělá teroristické útoky, a vozí načerno z Latinské Ameriky uprchlíky. A bílý muž je tam vykreslen jako úplně největší zavrženíhodné pako.

Vítězslav Jandák: Pako, ano. Takový je trend, a proto to tak budou umělci dělat. Já si myslím, že si to Di Caprio ani nemyslí, ale je to profík, tak to zahraje. Vždyť to není tak dlouho, když po osmé večer museli umělci za hranice města. Vidíte, na co to ukazuje. Je to těžký zaměstnání, možná krásný zaměstnání, ale hodně prodejné zaměstnání. Vždycky, i na královských dvorech, se hrálo na zadané téma, které by se králi líbilo. Tak teď to máte u filmu, teď to máte u televize, vždyť se nic nezměnilo. Víte, my tady děláme, že se něco stále děje a že to je špatný. Vždyť je to od začátku lidstva špatný.

Jediná šance je útěk do lesů, protože příroda nás nikdy nezklame

Martina: Vy sršíte optimismem.

Vítězslav Jandák: Ne, realismem. Já jsem realista – proto se směju. A proto říkám, že jediná šance je to, co se stalo mně, že jsem odešel do lesů. Jak říkám, já jsem odešel do lesů – příroda, ta nás nezklame, nikdy. Zvířata – miluju svého psa, povídám si se svým psem. Nedávno zemřela moje sousedka paní Frantová, a ta vždycky říkala: „Vy si s tím psem tak popovídáte, pane Jandák.“ Popovídám. Miluju zvířata, miluju koně, miluju psy, miluju ovce, miluju cokoliv, všechna zvířata neboli němé tváře.

Martina: Proč jste šel do politiky, když vlastně v sobě máte vůči politice určitý nihilismus?

Vítězslav Jandák: Víte proč? Protože jednak jsem chtěl tak trošku napravit to, co se stalo u táty. Myslel jsem si, že jsou tady nové poměry a že to tedy půjde napravit. Stalo se, že o něm Blesk napsal dvoustranu, jak bojoval za války proti Němcům – což už se pomalu zase bojím akcentovat, protože jsou tady stavebnice hrdých pilotů luftwaffe, které se prodávají dětem, a takovéto věci, a Bandera je vedle na Ukrajině národní hrdina. Takže se doba trošku mění. Ale bojoval furt proti komunistům – i když se taky začínám trošku bát, protože vezměte si, že Evropská unie odhalila sochu Karlu Marxovi, je to tak tři roky, nebo kolik let, byl to skoro monument. Tedy on hloupý nebyl. Pro Němce je to v jejich historii osoba číslo jedna, nebo dvě po Bismarckovi, a já jsem se nedávno u rybníka díval do Marxe, a to je rok asi 1872–80, kdy byl v Timesech článek, kde říká, že budoucnost se jmenuje Čína. A to píše Karel Marx. Měl recht – vidíte, už to tady máme.

Evropa nikoho nezajímá a Amerika stahuje vojska z východní Evropy – o novém rozdělení světa se mlčí

Takže Evropská unie je celá bezradná, protože Evropu nikdo nechce. Nechtějí ji ani Rusové. A nám tady vyhrožují, jak Ivan půjde na Evropu, jak na nás zaútočí, ale na druhou stranu píšou, že jsou to sralbotkové, kteří neumí vymyslet ani zbraň – a přitom se jich bojíme. Nevím, nerozumím tomu. Američani ohlásili – a u nás nic – že odsunou svá vojska z východní Evropy. Američani jdou pryč, Američani – a nikoho to nezajímá. A taky se v kuloárech mluví o tom – ale nahlas se to neříká – že tady začíná trošku nové rozdělení světa. Že velmocemi už nebudou Velká Británie, Spojené státy, Rusko, ale budou to Rusko, Spojené státy a Čína.

Martina: A Indie.

Vítězslav Jandák: Indie – ta zatím ne. Ta povahově, i úrovní ještě není tam, kde je třeba dneska Čína. A tam se v podstatě začínají rozdělovat sféry vlivu. A říká se – já nevím, ale říká se – že Evropa by měla padnout pod čínský vliv. A najednou, když se tak podíváte – a toto si odmyslíte – tak zjistíte, že v Maďarsku stavějí fabriku, v Portugalsku stavějí fabriku, najednou jsou tady obrovské čínské investice.

Martina: V tom případě byl Vlastimil Podracký visionářem, protože napsal knihu Žluté nebezpečí, která popisuje stav, kdy Čína osvobozuje muslimizovanou Evropu.

Vítězslav Jandák: I to je možný, i toto je varianta. Vidíte, skoro jsem na ni zapomněl. Je to možné, ano. Takže od hnědých po žlutý. Ale furt tam ten bílej už není. Už se s ním moc nepočítá.

Martina: Ale vy v současné korektní době takhle mluvit nemůžete, pane. Nebo můžete, protože už jste v důchodu.

Vítězslav Jandák: Prosím vás, proč takhle nemůžu mluvit? A co je na tom špatného? Když si řekneme, vždyť ono by to mohlo dopadnout tak, že ty žlutý zachrání – až Arabové postoupí na svá původní území, což byla celá Sicílie, půl Itálie, celé Španělsko – tak že by nám pomohli. Ale teď – kteří žlutí? Z Čankajšku, nebo z Pekingu? Vidíte, další otázka. A Trump prý vůbec nemluvil se strýčkem Si o Tchaj-wanu. Taky zvláštní.

Trump vnáší do politiky normalitu – mění názory jako normální chlap, ne jako evropští ideologové

Martina: Když jste teď zmínil Donalda Trumpa, myslíte si, že Donald Trump je osobnost, která může trošku ozdravit Západ od totalitních sklonů, o kterých se teď nepřímo bavíme?

Vítězslav Jandák: Může svět trošku ozdravit. Samozřejmě mimo Orientu. Protože je normální chlap, je to normální mužský, je trochu machoo, ale je to normální chlap. A já mám rád normální chlapy, normální ženský, to znamená, že on vnáší najednou do politiky to, na co hlavně evropská politika nebyla zvyklá. On najednou mění názory – a jenom blbec nemění názory, jak se říká. To znamená, že on napíchne problém, ustoupí z něj, a pak ho třeba znova akcentuje. Ale to Lipavští a podobní jsou z toho úplně per plex. Protože Američani byli doteď svatí, a najednou nejsou svatí. Já jsem v jednom článku, nebo rozhovoru, řekl: „Nikdy jsem neslyšel – a já jsem velký amerikanofil – tolik ošklivých, negativních věcí na Spojené státy, jako od vlády Donalda Trumpa.“

Martina: Je to zhrzení.

Vítězslav Jandák: Možná zhrzená milenka, já nevím. A on jim řekl: „Neblbněte s tím Green Dealem.“ To řekl nedávno. „Už toho nechte, vždyť se sami zlikvidujete.“ A má svatou pravdu. Vždyť od doby, kdy jsme začali být zásadoví, tak to jde všechno zu grunt.

Rozum zklidňuje, ale my potřebujeme adrenalin – a to je jen krůček k fanatismu

Martina: Filozof a básník Voltaire svého času řekl: „Politika je bezmocná proti fanatismu. Jedinou zbraní proti tomuto netvoru je rozum.“ Máte naději v to, že se zdravý rozum znovu dostane k veslu?

Vítězslav Jandák: Ne. Ne. Ne, nemám, vůbec. Protože je spousta podpůrných látek, které podporují fanatismus, nikoliv rozum. Rozum zklidňuje, ale my potřebujeme adrenalin. Všimněte si, ve filmu byl adrenalin, děláme sporty, kde je adrenalin. A když se rozvibrujeme, tak je to jenom krůček k fanatismu. Budu fanatickým horolezcem, budu fanatickým bojovníkem, budu fanatickým co? Volem?

Martina: Fanatismus je nebezpečné vyvrcholení ideologie.

Vítězslav Jandák: To řekl kdo?

Martina: Já.

Vítězslav Jandák: To je hezký. Vytisknout.

Martina: Jsem ráda, že jste si toho všiml.

Vítězslav Jandák: To by se mělo tisknout.

Umělcům už nerozumím a jsem smutný z toho, že se hraje o osud této země

Martina: Hovoří se o tom, že se čím dál tím víc ideologizuje naše školství, zejména vysoké školství, humanitní směry. Vy jste studoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, pak na Divadelní akademii múzických umění, slavnou DAMU. Když se díváte na absolventy, sledujete na nich proměnu českého školství?

Vítězslav Jandák: Já se na ně hlavně nedívám.

Martina: Některé můžete znát.

Vítězslav Jandák: Neznám, já na ně nechodím. Já jsem věčně v lese, u rybníka. Já jsem byl teď na narozeninách Pavla Trávníčka, protože on byl na mých narozeninách, což mě dojalo, a říkal jsem si, že musím udělat nějakou reciprocitu. Tak jsem tam byl, objali jsme se, všechno, a za hodinu a půl jsem zadním vchodem vypadl. Já už do tohoto prostředí, podle mého názoru, nepatřím. Já jim nerozumím.

Martina: Komu?

Vítězslav Jandák: Umělcům.

Martina: Umělcům.

Vítězslav Jandák: Ono jich tam zase tolik nebylo, nebo bylo, já je neznám, nevím, kdo tam byl. Ale mě už to tam tolik nebaví. Oni mají svůj svět – a je to logické, mají své problémy. A já jim nerozumím. Takže nevím, nevím. Jsem smutný. Jsem smutný z toho, že se tady trošku hraje o osud této země.

Martina: Ještě se toho dotkneme, ale můžeme klidně hned. V jakém smyslu slova?

Začíná revize druhé světové války a nevzdělaní historici tvrdí, že rok 1918 byl omyl

Vítězslav Jandák: Mě vždycky bavila historie, protože si myslím, že to je pramen všeho. A když dneska sleduju některé historiky, jak říkají, že rok 1918 byl omyl, že to bylo vlastně všecko špatně, že jsme ublížili třeba Němcům, a podobně, že trochu začíná revize druhé světové války a že dokonce jedna z nových poslankyň řekla, že Prahu osvobodili spojenci v roce 1945, tak když vidím tuto nevzdělanost, hloupost a záměr…

Martina: A v tomto případě ideologii.

Vítězslav Jandák: A ideologii. Vždyť se podívejte, jak dopadli polabští Slované, jak dopadli Lužičtí Srbové? No kruci písek, 10 miliónů čecháčků…

Martina: Polabské Slovany nakonec vyhladil Řád německých rytířů.

Vítězslav Jandák: Mají dostat nějaký ten hrad, viďte.

Martina: Rádi by.

Vítězslav Jandák: Přesně tak. Nevidím to dobře, nevidím to dobře. A lidi si to neuvědomují, a dokonce si myslím, že by jim to ani nevadilo.

Martina: Ale přesto by mě ještě konkrétněji zajímalo: Když říkáte „o osud“, znamená to, že se hraje o duši tohoto národa?

Vítězslav Jandák: O občanku. Hraje se o občanku. Na duši se vám každý vykašle. To je krásný, vy jste pořád taková poetická, krásná žena, tak ještě tady hrajete s duší. Vždyť o to se ve světě vůbec nehraje, tak jako se nehraje o demokracii. Vždyť to jsou všechno hry zpravodajských služeb. Já vám vytvořím – když dostanu moc a prachy – za chvíli druhého Turka, o kterém nebude nic napsáno, a možná že nebude ani živý, a lidé ho budou milovat. Vždyť se dá všechno vytvořit. Vždyť se dá vytvořit to, že lidé pak řeknou: „Vždyť to není pravda, vždyť tam žádný Čech nikdy nebyl. Moje babička byla Židovka a dědeček byl Němec. Copak já jsem Čech?“ I to se dá. I toto jsou způsoby.

Muslimské banky pracují bez úroků a při krizi nekrachla ani jedna – v Německu jich je už téměř 70

Martina: Před několika lety jsem na přednášce, na které jsem byla, slyšela jednoho ekonoma z Německa, který říkal: „Vy jste popletení. Vy si myslíte, že bankám jde o vaše peníze, když se jim zadlužujete? Jim jde o vaši duši.“

Vítězslav Jandák: To byl poetický Němec, a měl recht. Jde jim o vaši duši, abyste jim podepsala krví…

Martina: Ceduličku.

Vítězslav Jandák: Ceduličku, samozřejmě. Vždyť o toto jde. A existuje zajímavá věc, o které se tady u nás nemluví: Víte, máme banky evropského typu. Ale máme taky muslimské banky, které pracují na absolutně jiném principu.

Martina: V muslimském světě je úrok „haram“.

Vítězslav Jandák: To je bez úroku.

Martina: Ano – „haram“ je hřích.

Vítězslav Jandák: Ano, ale já tady platím úrok, kdežto v tamtěch bankách se úrok neplatí. A je zajímavý, když byla velká bankovní krize před pár lety, tak ani jedna z těchto bank nekrachla – a v Německu už jich je skoro 70. Takže jsou i modely v bankovnictví, a některé hrají o duši, a některé hrají o něco jiného. Je to zvláštní.

Martina: Pokud se teď rozhoduje o osudu tohoto národa – a vy to tak vnímáte…

Vítězslav Jandák: Já to vnímám.

Martina: Tak ale přece nemůžete odejít do lesů, a užívat si jenom vodu a stráně…

Vítězslav Jandák: Můžu, ten les je můj.

Martina: Tak dobře, velkopodnikateli, majiteli lesů a polností, nemáte potřebu, když to vidíte, znovu se vrátit? Přece, když je někdo nadán viděním, tak vás to musí pudit k tomu, něco v tom udělat.

Vítězslav Jandák: Mě to dopudilo k tomu, že jsem si koupil obrovský stožár, a vyvěsil jsem českou vlajku. Já mám českou vlajku na svém pozemku, u svého srubu, a vlaje tam česká vlajka, aby v Rakousku – to je kousíček – viděli, že toto už je český. A víte, že už se tam objevilo víc českých vlajek? Zase, to není z mé hlavy. Když jsem byl ve Švédsku, tak jsem jel takhle Švédskem a říkám: „Jé, to je krásný, oni tady mají všichni vlajky. Vy máte státní svátek?“ Oni říkají: „Ne. Táta přijde z práce, a vyvěsí vlajku, protože je Švéd.“ Takže na tom něco je. Vlajka je vůbec velmi zajímavý symbol, a měli bychom ji víc ctít a užívat.

Martina: My jsme si v posledních letech užili vlajek, protože všude visely ukrajinské vlajky…

Vítězslav Jandák: Zajímavé. Prý nejvíc v Evropě.

Martina: Ano. A nedávno se měli před muzeem sejít demonstranti, kteří protestovali za návrat ukrajinské vlajky na budovu Národního muzea. A když už se bavíme o vlajkách, tak mě vlastně teď napadá aféra, která se teď odehrála a žije na Filmové akademii múzických umění, kde při letošním výročí masakru Židů palestinskou teroristickou organizací Hamás vyvěsili studenti palestinské vlajky. A proti tomu se ohradili bývalí absolventi FAMU a varovali před akademickým antisemitismem.

Vítězslav Jandák: Ten byl tady vždycky. Bylo zajímavé, jak jste řekla, „akademický antisemitismus“. Ten byl i za první republiky. Je to zvláštní.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Vítězslav Jandák: Nevím. Možná hodně čtou, nebo z toho čtení zblbnou – čert ví. Ale toto je problém, který vždycky byl. Víte, je to o jedné věci: Já nepoznám Žida. Nebo možná že jsem sám Žid. Já nevím, mě toto vůbec netankuje. Ale veřejná média, nebo média služby – jak se říká – nám v podstatě tlučou do hlavy každý židovský svátek a vždycky akcentují: „On byl Žid. Židé byli popraveni“, a podobný věci. To se lidem protiví. A co to vzbuzuje? Vzbuzuje to i to, co se může zvrhnout v antisemitismus. Proč to vůbec říkáme? Vždyť jsme tady lidi. Vždyť jsme lidi, tak proč říkat: „On je Žid“, nebo „On není Žid“ a podobný věci. Mně to připadá blbý. Podle mě byl velký spisovatel – teď jsem chtěl říct „židovský spisovatel“, jak se jmenuje? Měl špičatý uši, a psal…

Martina: Franz Kafka?

Vítězslav Jandák: Franz Kafka. A proč budu říkat, byl to Žid? Ne, byl tady v Čechách tento spisovatel a psal dobře, psal zvláštně, psal chytře, a nemusím k tomu dodávat tyto věci. Proč se k tomu dodávají? Nebo na druhé straně, proč se v televizi teď říká o Ukrajincích – je jich tady hodně, a přibývají, a zcela zákonitě páchají trestnou činnost, to je všude – cizinec. A když to udělá kdokoliv jiný, tak se řekne jeho národnost: Byl to Albánec, byl to Němec, byl to Američan – ale když je to Ukrajinec, tak se říká „cizinec“. Proč jsme takoví? Proč rozlišujeme? Pojmenováváme, nepojmenováváme.

Martina: Nejenom my. Jiří Černický, dlouholetý vedoucí ateliéru malby, který před dvěma lety odešel z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze – my jsme si s ním tady několikrát povídali – v otevřeném dopise napsal: „Těžce nesu společenskou až pedantskou kontrolu údajného korektního pojmenování věcí. Obklopuje mě jako těžký stín.“ Toto k nám přišlo ze Západu. Částečně z Ameriky, a částečně z velkých, takzvaně vyspělých západních zemí.

Vítězslav Jandák: Takzvaně vyspělých, a hlavně demokratických.

Martina: Ano. Ke kterým jsme vzhlíželi. Řekněte mi, k čemu to povede?

Evropská unie vede kontinent k ekonomickému kolapsu – embarga nefungují, ale pobaltské státy zásobují ruské tankery

Vítězslav Jandák: Povede to k totální likvidaci Evropy. Vezměte si jenom hospodářskou politiku – nemusíme jít do detailů – kterou začala dělat Evropská unie, která dovádí Evropskou unii k ekonomickému kolapsu. A to není jenom problém s Ruskem, ale i s Čínou. Vždyť my potřebujeme barevné kovy na to, abychom mohli vyrobit zbraně, a mohli jít na toho Rusa, ale my ty zbraně nemůžeme vyrobit, protože nám Čína tyto barevné kovy nedá. Dovedete si to představit?

Martina: Tak mně samotné už hlava…

Vítězslav Jandák: A nesmějte se. Já to myslím vážně.

Martina: Ne. Mně samotné…

Vítězslav Jandák: Takže ty embarga byly krásný v době Kuby, a v době Konga, a podobně, kdy se na dotyčné země udělalo embargo, a ony to vydržely, a dneska je po embargu, a už to jede normálně. A to byl svět ještě jednotný. Ale dneska na někoho dělat embargo? Vždyť včera proběhla světovými agenturami zpráva, že Rusové vytvořili tisícihlavou flotilu tankerů, které vozí jejich naftu po světě. Pod různými vlajkami. A teď si představte – všichni víme, a teď to myslím velmi vážně – osud pobaltských států, které tehdy Stalin zlikvidoval a které nabyly svobodu, jsou na první linii boje proti Putinovskému Rusku. A představte si, kdo tuto ruskou flotilu zásobuje. Ty pobaltské země. Takže je z toho malér, teď se v Evropě vyšetřuje, jak je to možný. To mám z veřejných zdrojů. To není tak, že bych četl nějaká média. Dokonce to snad bylo i v televizi, že tyto státy, nebo z těchto států, jsou zásobovány tyto podlé lodě.

Martina: Jak to může dopadnout, když nám politici naprosto otevřeně lžou, a neustále nám nepopisují svět takový, jaký je, ale jaký by ho chtěli mít? A všichni vědí, že ruský plyn se dostává do Německa, a i možná k nám, a to přes nejrůznější přeprodejce…

Vítězslav Jandák: Obrat mezi Ruskou federací a Evropskou unií se za minulý rok zvýšil o 24 procent. O 24 procent.

Martina: Ale přesto tady hovoříme o plynu, který má v sobě jenom molekuly svobody.

Vítězslav Jandák: To je krásný. To chci dýchat.

Rusové dojdou k Dněpru a zbytek Ukrajiny se rozdělí – Německo a Francie zkolabují pod tlakem muslimů

Martina: Jak vlastně může dopadnout tato hra, kdy určitá část lidí tuto hru jasně vidí, ale mávne nad tím rukou, protože jsou unavení, a říkají: „Co máme dělat“, případně utečou do lesů. To jsem jedovatá.

Vítězslav Jandák: Já si myslím, že toto skončí. Až tato garnitura, která vede Evropskou unii – a ono se to začíná hýbat – půjde pryč, nebo dojde k určitému rozvratu celistvosti Evropské unie, například obnovení V4…

Martina: Nebo V12.

Vítězslav Jandák: Nebo V12. Může to být V12, ale může to jít po etapách. To znamená, že můžeme začít V4, a vlně se připojí Rakousko. Chorvatsko má zájem, a najednou vznikne Evropa od moře k moři, a bude to přirozená hráz Rusku. Já si myslím – nechci být prognostik – ale je to zaznamenáváno, že Rusové dojdou k Dněpru, a Dněpr je velikánská řeka, až několik kilometrů široká, a to bude přirozená hranice. A o zbytek Ukrajiny se podělí Polsko, Ukrajina, Maďaři už před lety rozdali pasy na maďarské Zakarpatské Ukrajině. Takže toto se rozdělí. A zbytek bude hnědá Evropa. Teď nemyslím nacistická, ale barvou pleti, protože muslimové budou tlačit, tlačit, tlačit, a v podstatě se to začne mísit – a to bude Německo, Francie – a tyto státy zkolabují. Proto z toho Britové – staří kolonizátoři – utekli. A Farage je dneska v Británii na prvním místě v preferencích, a toryové a labouristi jsou až hluboko pod ním, takže on možná bude vítězem příštích voleb. Takže k tomuto možná dojde. A Evropská unie si musí brzy velmi dobře uvědomit, že dáma, která dovedla pomalu ke krachu bundeswehr, paní Leyenová, má aféru s vakcínami, a že tito lidé budou muset z vedení Evropské unie odejít. A pak si musíme nově říct, jak bude vypadat Evropský parlament. Vždyť je k ničemu. O čem rozhodne? O čem rozhoduje Evropský parlament?

Martina: Kdyby bylo referendum o vystoupení z Evropské unie, jak byste hlasoval?

Vítězslav Jandák: Já bych hlasoval pro Evropskou unii. Myslím to vážně, protože ve mně žije odkaz Jiřího z Poděbrad, který vlastně jako první chtěl spojenou Evropu.

Martina: Takže přece jenom idealista?

Vítězslav Jandák: Ne idealista, historik. Děkuji, madam. Takže já si myslím, že ano. Ale musí dojít k obrovské revizi Evropské unie, aby se do budoucna skutečně stala partnerem jak Spojených států, tak Ruska, Číny, Afriky.

Komisaře nikdo nevolil, ale mají moc – Green Deal jako sebevražedný projekt při zbrojení Evropy

Martina: Ale k této revizi musela by být Evropská unie schopna v prvním kroku v tom, že si uvědomí, že má problém, že Green Deal není aplikovatelný, že nemůže jedním dechem říkat, že chce vyzbrojit Evropu, a zároveň chce být bezemisní, když vojenský průmysl je nejméně ekologický a je nejvíce zatěžující. To jsou další nesmysly, které k nám přicházejí, a…

Vítězslav Jandák: Od koho? Od lidí typu paní Leyenová. A tyto lidé musejí odejít.

Martina: Od komisařů, které nikdo nevolil, a přesto rozhodují.

Vítězslav Jandák: Víte, komisaře nikdy nikdo nevolil. Třeba v bolševickém Rusku s jeho rudými komisaři. A dneska máme evropské komisaře. „Komisař“ – to je děsný název, to by se mělo přejmenovat.

Martina: Ale skoro bych řekla, že je odpovídající.

Vítězslav Jandák: Ano, skoro odpovídající. Nikdo je nebere vážně, a oni jsou krutí. To je pravda.

Martina: Ale aplikování Green Dealu do našich národních ekonomik myslí vážně, a zatím, když vidí, že Evropa chudne, tak chtějí ještě více Green Dealu.

Vítězslav Jandák: A co když někdo chce, aby Evropa zchudla?

Martina: To by mohl chtít jenom někdo, kdo by to chtěl udělat jako u firem, kde se to dělá tak, že poškodíte firmu, a pak ji levně koupíte. Myslíte, že má někdo zájem koupit Evropu?

Vítězslav Jandák: Myslím, že ne. Podívejte, tady jsou už dneska líní lidé – nikdo nechce dělat. Máte tu nějaké nerostné suroviny? A teď mě napadla jedna věc: Pamatujete si, v letech 17, 16, 20, se najednou začalo mluvit o tom, že Česká republika má jedny z největších zásob lithia. A pak napadli dotyčného ministra – já ho znal – že to prodal Australanům. To je zvláštní. A najednou je o tom lautr ticho. A to už se začaly psát zajímavé prognózy, že bychom na tom mohli vydělat víc než na uranu – na kterém jsme moc nevydělali, protože nám to Rusáci vzali – ale v podstatě bychom mohli být bohatou zemí. Protože lithium je potřeba na elektrovozy, na zbraně, na rakety, v lékařství, v tomto všem je potřeba lithium, a my ho máme „něúrekom“, jak říkají Slováci. Jak je možné, že je o tom ticho? Nebo už si to někdo koupil? Nebo se řeklo: „Vždyť by to bylo nevhodný, kdyby to bylo v Čechách, oni by se zase hádali.“

Martina: Několik zájemců o to bylo, proběhlo to svého času tiskem. Ale třeba takovou věc – jen odbočuji – Václav Cílek starší, tatínek Václava Cílka, geologa, kterého známe, objevil, když byl v Africe, na břehu v Mozambiku největší zásoby titaničitých solí, a tuším v devadesátých letech asi čtyřikrát oslovil vládu, aby si to zaregistrovala, ale nikdy k tomu nedošlo. A už to má jiná země.

Vítězslav Jandák: Tak třeba o to šlo. My jsme štědří. „Vezměte si to. Vy jste velcí. My jsme mrňavý. My bychom byli bezradní.“

Martina: Tak ale, teď mi řekněte, když jsme takoví mistři slepých uliček, a vždycky někam…

Vítězslav Jandák: To jste řekla pěkně – mistři slepých uliček.

Martina: To řekl Jára Cimrman. Ale řekněte mi, máte v souvislosti s tím, v jaké situaci jsme – když jste řekl, že se hraje o osud této země – strach? Máte z něčeho strach?

Vítězslav Jandák: Ne. Víte, strach je taky otázka věku. Mně bude za rok a půl osmdesát, takže z čeho já už můžu mít strach. Ze smrti, která stejně přijde?

Martina: O potomky.

Vítězslav Jandák: Tam strach mám, samozřejmě. Ale myslím si, že se jim taky líbí příroda. Jedni už v Praze nebydlí, a druzí se z Prahy chtějí vystěhovat, protože každé město je trochu toxický. A nejednom Praha. Praha hodně, ale jsou i jiná města, a vždycky tam kumulace populace přinese sajrajt. Takže začínají mít rádi přírodu, tak jim třeba bude dobře, až já tady nebudu, protože budou milovat přírodu, a příroda vás nabíjí. My jsme se smáli – odpusťte ještě – jedné věci, a to jak Miloš Zeman, velký filozof, říkal: „Já jsem objímal stromy.“ Zkuste někdy na jaře obejmout strom. Zkuste ucítit, když se tam lije míza…

Martina: Já jsem také objímač.

Vítězslav Jandák: Co jste?

Martina: Objímač – tak se tomu říká. Ano.

Vítězslav Jandák: No, vidíte.

Martina: Když je strom zdravý, když se začíná probouzet.

Vítězslav Jandák: Ano, ano – to je síla. Takže bacha na to.

Na válku nejsou prachy, říká můj ortodoxní židovský kamarád – a já na něj dám

Martina: Ale lidé přesto žijí ve velkých městech, jsou třeba ještě mladí, přemýšlejí nad svým životem, a bojí se, mají hodně strachu. Bojí se poklesu životní úrovně, ale v poslední době se třeba také bojí války, protože na válečné bubny naši politici, i evropští, tlučou už několik let.

Vítězslav Jandák: Co mají dělat, když jsou v ekonomicky v háji? Válka vyřeší všechno a smaže dluhy. No tak.

Martina: Bojíte se jí?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Nebo, co byste jim poradil?

Vítězslav Jandák: Víte jeden můj – a teď jsme tady říkali, Židi, nežidi – židovský kamarád, on je ortodoxní…

Martina: Vy si nedáte pokoj.

Vítězslav Jandák: Ne, pozor, my se navštěvujeme, je to jeden z nejbližších přátel, já mu vždycky říkám: „Davídku, prosím tě, jak to vypadá? Ten svět je hrozný. Bude válka?“ A on říká: „Slávečku, nebude.“ A já říkám: „Jak to víš?“ On říká: „Na válku jsou potřeba prachy, a ty nejsou.“ A já na něj dám, takže mám takový dojem, že válka nebude. Kde bychom na ni vzali?

Martina: Máte dojem, že se na našem strachu, na naší rozkolísanosti, podílejí média?

Vítězslav Jandák: Určitě. I když nechcete, tak někde zní rádio, nebo ho máte puštěný v autě, a tam vždycky: Pic, a pustí nějakou zprávičku: „Teď zařvalo 132 lidí v Rio de Janeiru“, nebo kde. To se může stát i tady. A každý den mám – ale soustavně – zprávy ze všech médií, jak ve Spojených státech na univerzitě, v hospodě, kdekoliv, někdo pomlátil několik lidí. To tedy mám vždycky, jakože Amerika je hrozná.

Celý rozhovor s hercem a režisérem Vítězslavem Jandákem o totalitních sklonech Západu, indoktrinaci v umění, revizi historie, muslimských bankách, budoucnosti Evropy a o tom, proč válka nebude, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

V politice se nám rozšířil takový nešvar, že jakmile někdo ztratí funkci, distancuje se od toho, co ve funkci prohlašoval, s tím, že to byla jenom jakási „komunikační linka“ systému, jehož byl součástí. Jakkoli si soudný člověk nedělá iluze o politice a politicích, podobná přiznání jsou docela znepokojivá. A skandální. Nevypovídají pouze o jednotlivci, který vědomě klamal, ale také o systémovém problému, o politickém životě ve lži.

Traduje se, že kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Lze to brát jako varování, že člověk se slušnějším, nežli vlčím názorem, mezi vlky neuspěje a měl by se tedy vlčí společnosti vyhnout velkým obloukem. Někdo si ovšem toto přísloví bere k srdci jako doporučení osvojit si vlčí způsoby, aby mezi vlky dobře zapadl. Pokud v politicích vidíme úctyhodné reprezentanty lidu, kteří mají na paměti dobro společnosti a nejlepší zájem občana, pak předpokládáme, že vstupem do politiky se člověk přidává k uchu lahodícímu sborovém zpěvu. Jinak je tomu, jestliže politiky identifikujeme coby mafiány, kteří jsou srozuměni s tím, že je člověk člověku vlkem, a zájem veřejnosti mají na háku (jestli se to tak ještě říká).

Člověk, který bez rozpaků přizná, že hájil Green Deal, vakcíny proti covidu či válku na Ukrajině, i když to považoval za nesmysl, bude příště propagovat jiný nesmysl, bude-li za to placen. Přiznáním ke lži nám ozřejmuje, že když jiní politici dosud plédují za Green Deal, za předem prohranou válku anebo za kontroverzní vakcíny, činí tak za úplatu. Pod loajalitou k tomu, kdo platí, si ovšem nepředstavujme daňové poplatníky, z jejichž prostředků jsou politici štědře vydržováni. Politik, respektive úředník, je loajální k instituci, která s prostředky daňových poplatníků hospodaří. Tak se stane, že politik loajální k Evropskému parlamentu, anebo k NATO prosazuje nesmysly, či nepravosti, kterým nevěří, na škodu občanům, kteří ho zvolili.

S politickým životem ve lži se to má tak, že lež není diskvalifikace. Lež je kvalifikace. A protože, jak známo, kdo lže, ten i krade, máme jen skromnou naději, že z politiky vzejde něco dobrého. Z dostatečného odstupu je patrné, že střídáním politiků u moci se nemění systém. Těch, co selhali, a proto prohráli, samozřejmě není škoda. Jenomže z těch, co je střídají, zřídka bývá užitek. Změny, které připadají v úvahu v rámci stávajícího systému, jsou pouze kosmetické. Systémových změn se pak politici bojí, proto je spíše slyšíme vysvětlovat, jak co nejde, než že bychom je viděli něco vadného napravit.

Politický život ve lži se vyznačuje kontinuitou. Co je předmětem opoziční kritiky, se posléze stane vládní praxí a to, co poražení prováděli, když byli u moci, pak z opozičních lavic vášnivě kritizují. Zatímco v praxi se střídáním politiků mnoho nemění, jejich verbální konfrontace budí dojem politické dynamiky. Bouření ve sklenici vody je symptomem úpadku, a čím je úpadek politiky hlubší, tím méně stačí lidem povolit uzdu a osladit život, aby veřejnost uvěřila ve světlo na konci tunelu. Čím déle se ale lže, tím více se veřejnost cítí v tunelu doma a za světlem nespěchá.

Největší politickou hádankou, na kterou nikdo nezná odpověď, je otázka, zda je myslitelný politický život v pravdě. Jednalo by se o rehabilitaci politiky, anebo o její popření, pokud by politici za všech okolností volili pravdomluvnost? Povznesla by pravda pospolitý lid, anebo by do společnosti vnesla chaos? Pravda osvobozuje, ale také se pro pravdu každý nejvíc zlobí. Co by se společností udělalo přiznání politiků, že řeší, na čem lze vydělat, nikoli co je dobré pro lidi?

Jak by se občané tvářili, kdyby se jim na rovinu řeklo, že než riskovat, že lidem s jídlem poroste chuť, je jistější držet je na dietě? Že úkolem politiky je lidi ovládat, nikoli jim sloužit? Že se ve volbách nevolí správce, nýbrž dozorce?

Politický život ve lži by se sotva prosadil, kdyby svět nechtěl být klamán, kdyby lidé nedávali iluzi přednost před bezútěšnou skutečností, a kdyby člověk neodvracel zrak, když mu hrozí poznání, že politikům naivně naletěl. Člověk raději přehlédne, že byl obelhán, než by byl za hlupáka, který se obelhat nechal. Co je ovšem nejhorší, politický život ve lži je kompatibilní se společností, která sama k životu ve lži inklinuje. Jestli politika kopíruje společenské poměry, anebo zda společenské poměry kopírují politiku, není podstatné. Není totiž pravděpodobné, že občané budou vyčítat politikům něco, co tolerují sobě. Lež si oškliví jen ten, kdo usiluje o život v pravdě. Z toho je patrné, kudy vede cesta k nápravě politiky a společnosti současně. Pokaždé to začíná u člověka.