V politice se nám rozšířil takový nešvar, že jakmile někdo ztratí funkci, distancuje se od toho, co ve funkci prohlašoval, s tím, že to byla jenom jakási „komunikační linka“ systému, jehož byl součástí. Jakkoli si soudný člověk nedělá iluze o politice a politicích, podobná přiznání jsou docela znepokojivá. A skandální. Nevypovídají pouze o jednotlivci, který vědomě klamal, ale také o systémovém problému, o politickém životě ve lži.

Traduje se, že kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Lze to brát jako varování, že člověk se slušnějším, nežli vlčím názorem, mezi vlky neuspěje a měl by se tedy vlčí společnosti vyhnout velkým obloukem. Někdo si ovšem toto přísloví bere k srdci jako doporučení osvojit si vlčí způsoby, aby mezi vlky dobře zapadl. Pokud v politicích vidíme úctyhodné reprezentanty lidu, kteří mají na paměti dobro společnosti a nejlepší zájem občana, pak předpokládáme, že vstupem do politiky se člověk přidává k uchu lahodícímu sborovém zpěvu. Jinak je tomu, jestliže politiky identifikujeme coby mafiány, kteří jsou srozuměni s tím, že je člověk člověku vlkem, a zájem veřejnosti mají na háku (jestli se to tak ještě říká).

Člověk, který bez rozpaků přizná, že hájil Green Deal, vakcíny proti covidu či válku na Ukrajině, i když to považoval za nesmysl, bude příště propagovat jiný nesmysl, bude-li za to placen. Přiznáním ke lži nám ozřejmuje, že když jiní politici dosud plédují za Green Deal, za předem prohranou válku anebo za kontroverzní vakcíny, činí tak za úplatu. Pod loajalitou k tomu, kdo platí, si ovšem nepředstavujme daňové poplatníky, z jejichž prostředků jsou politici štědře vydržováni. Politik, respektive úředník, je loajální k instituci, která s prostředky daňových poplatníků hospodaří. Tak se stane, že politik loajální k Evropskému parlamentu, anebo k NATO prosazuje nesmysly, či nepravosti, kterým nevěří, na škodu občanům, kteří ho zvolili.

S politickým životem ve lži se to má tak, že lež není diskvalifikace. Lež je kvalifikace. A protože, jak známo, kdo lže, ten i krade, máme jen skromnou naději, že z politiky vzejde něco dobrého. Z dostatečného odstupu je patrné, že střídáním politiků u moci se nemění systém. Těch, co selhali, a proto prohráli, samozřejmě není škoda. Jenomže z těch, co je střídají, zřídka bývá užitek. Změny, které připadají v úvahu v rámci stávajícího systému, jsou pouze kosmetické. Systémových změn se pak politici bojí, proto je spíše slyšíme vysvětlovat, jak co nejde, než že bychom je viděli něco vadného napravit.

Politický život ve lži se vyznačuje kontinuitou. Co je předmětem opoziční kritiky, se posléze stane vládní praxí a to, co poražení prováděli, když byli u moci, pak z opozičních lavic vášnivě kritizují. Zatímco v praxi se střídáním politiků mnoho nemění, jejich verbální konfrontace budí dojem politické dynamiky. Bouření ve sklenici vody je symptomem úpadku, a čím je úpadek politiky hlubší, tím méně stačí lidem povolit uzdu a osladit život, aby veřejnost uvěřila ve světlo na konci tunelu. Čím déle se ale lže, tím více se veřejnost cítí v tunelu doma a za světlem nespěchá.

Největší politickou hádankou, na kterou nikdo nezná odpověď, je otázka, zda je myslitelný politický život v pravdě. Jednalo by se o rehabilitaci politiky, anebo o její popření, pokud by politici za všech okolností volili pravdomluvnost? Povznesla by pravda pospolitý lid, anebo by do společnosti vnesla chaos? Pravda osvobozuje, ale také se pro pravdu každý nejvíc zlobí. Co by se společností udělalo přiznání politiků, že řeší, na čem lze vydělat, nikoli co je dobré pro lidi?

Jak by se občané tvářili, kdyby se jim na rovinu řeklo, že než riskovat, že lidem s jídlem poroste chuť, je jistější držet je na dietě? Že úkolem politiky je lidi ovládat, nikoli jim sloužit? Že se ve volbách nevolí správce, nýbrž dozorce?

Politický život ve lži by se sotva prosadil, kdyby svět nechtěl být klamán, kdyby lidé nedávali iluzi přednost před bezútěšnou skutečností, a kdyby člověk neodvracel zrak, když mu hrozí poznání, že politikům naivně naletěl. Člověk raději přehlédne, že byl obelhán, než by byl za hlupáka, který se obelhat nechal. Co je ovšem nejhorší, politický život ve lži je kompatibilní se společností, která sama k životu ve lži inklinuje. Jestli politika kopíruje společenské poměry, anebo zda společenské poměry kopírují politiku, není podstatné. Není totiž pravděpodobné, že občané budou vyčítat politikům něco, co tolerují sobě. Lež si oškliví jen ten, kdo usiluje o život v pravdě. Z toho je patrné, kudy vede cesta k nápravě politiky a společnosti současně. Pokaždé to začíná u člověka.

Vítězslav Jandák: Já jsem ještě radši, když na vás koukám. Já bych vás malinko opravil: Co s tím můžeme dělat? Nic, protože žijeme v Čechách. A uvědomte si, že brácha bráchu v historii klidně podřízli. Češi se mezi sebou řezali vždycky, to znamená, že tužby o tom, aby byli Češi jednotní, jsou marné. Češi nikdy nebudou jednotní, Češi jsou uštěkaní malí ratlíci v Evropě, kterým každý připomíná, velmi nenápadně, že tady vlastně neměli být a že rok 1918 byl omyl. Už o tom píší někteří velmi uznávaní historici, že to byla chyba, že to vzniklo. To znamená, že se my se řítíme do propasti, a těmito nenápadnými kroky těchto takzvaných historiků, a podobně, lidé ještě víc znervózní, protože nevědí, co bude. A pak vám řeknu, že politici se leckdy chovají opravdu blbě.

Martina: Pane Jandáku – tak když se s tím nedá nic dělat, tak vám děkuji za rozhovor.

Vítězslav Jandák: Dobře, tak já půjdu. Bylo to gratis. Ale skutečně, co byste s tím chtěla dělat? Nechcete být soudružka, která by chtěla vychovávat národ. To se nedá vychovat.

Martina: To nejde. Takže dobře, ale můžeme přece exempla trahunt, příklady táhnou. Můžeme se každý snažit sám za sebe…

Vítězslav Jandák: Proč to budeme dělat, vždyť je přece daleko lepší, když si můžeme zanadávat. Vždyť je to ventil.

Martina: Ale zanadávat si je něco jiného, než v sobě opravdu živit zášť a ublíženost.

Vítězslav Jandák: Možná, že to je stravou. Říká se, že vzteky jsou od žlučníku, že lidé mají v sobě žluč. A my žereme tlusté, a z toho možná máme narušený žlučník, a proto jsme tak nervózní. Možná to nebude o politice, možná to bude o stravě.

Martina: Já tlusté tak moc nekonzumuji, a stejně jsem někdy rozčilená.

Vítězslav Jandák: Vy jste rozčilená z blbosti těch druhých. To vás, jako inteligentní ženu, rozčiluje. Ale neříkejte mi, že vás rozčiluje, když se někdo chová tak, či onak.

Martina: Vy jste říkal, že Češi se řezali odjakživa. Ale kdo ne, když se podíváte kolem.

Vítězslav Jandák: Hodně, vždycky hodně.

Martina: Já myslím, že bratrovražedné boje byly poměrně rozšířenou praktikou.

Vítězslav Jandák: Ale to byly vždycky kmenové záležitosti. Kdežto Češi byli později v podstatě jeden kmen, a furt se mezi sebou řezali.

Martina: Vy mi ty Čechy moc pomlouváte. Já tvrdím, že my svým způsobem máme dobrou karmu.

Vítězslav Jandák: Ty byly zrušené.

Martina: Protože jsme v moderních dějinách nikdy nikoho nenapadli.

Vítězslav Jandák: Protože jsme mrňaví.

Za to, že Češi byli a jsou mrňaví, slušní a hodní, zaplatíme

Martina: Neměli jsme žádné kolonie, ani to Togo nám nezůstalo. Takže my jsme docela takoví – že už jsme si spoustu věcí odžili.

Vítězslav Jandák: Za to zaplatíme. Za to zaplatíme.

Martina: Za co?

Vítězslav Jandák: Za to, že jsme byli mrňaví, slušní a hodní. Podívejte se jenom, když se na to budeme z této pozice dívat, na takového Orbána. Podle našich médií zlobí Evropu, je to kazisvět, leze Moskvě kamsi, a podobné věci, a přesto má pořád nějakou úroveň, dokonce schůzka – která ještě pořád nebyla uzavřena – mezi Putinem a Trumpem, by měla být v jeho Budapešti. Čím to je? A my, kteří jsme opravdu, ale opravdu tak evropanští – když se podíváte na Lipánka, na Fialu – ti, jen co se Leyenová otočila, už udělali, co si přála, a přesto nás neberou. Ani nás nevzali na otevření Notre-Dame. Kdo tam byl? Duka, a nikdo jiný, a bylo tam státníků „něúrekom“ – jak říkají Slováci.

Martina: Když se někdo moc podbízí, tak se to tomu většímu hodí, ale zřejmě k němu nechová vážnost.

Vítězslav Jandák: Nechová. Přitom máme dneska obrovské obavy, abychom byli bráni vážně, kdyby náhodou ten lotr Turek se stal ministrem zahraničí. Vždyť je to pitomost. Všimla jste si jedné věci? Já se nedívám na předávání medailí na Hradě, já jsem tam byl asi dvanáctkrát, a je to vždycky to samé. Ale Turek tam byl s paní Coolidge, a to je dáma, která sloužila v Bílém domě, a zažila tam pár hlav Spojených států…

Martina: Pěti prezidentům dělala asistentku.

Vítězslav Jandák: Samozřejmě, ale on byl jejím oficiálním doprovodem, a to je velmi zajímavý moment. Politika je vždycky tak trošku o symbolech, a tohle byl nějaký symbol. S kým se teď nejdříve sešel nový americký velvyslanec, když přijel? Prvně se sešel s Babišem. Řekli bychom, že by se měl sejít s Lipánkem, a později s prezidentem, ale ne, on se sešel s Babišem. To jsou ty drobnosti, které mainstreamoví novináři tak trošku vynechávají. Ale ony dokreslují, jaká je situace ve světě, jak si stojí tato republika.

Martina: Oni je nevynechávají, když se jim to hodí do krámu. Ale když by to snad náhodou mělo posílit konzervativní část politického spektra, tak to v tu chvíli poměrně přehlížejí. A já jsem stejně chtěla začít něčím trochu jiným.

Vítězslav Jandák: Dobře, ale ještě pár oprav. Vy normálnosti říkáte „konzervativní“. Teď jsem si toho všiml. „Konzervativní část veřejnosti“, vždyť to jsou normální lidé, a ti jsou většinou konzervativní. Říkají: Máma je máma. Táta je táta. Rodina je táta, máma. To jsou konzervativní lidé.

Martina: Vy když řeknete „normální“, tak je to trochu zavádějící. Tak proto v politice…

Vítězslav Jandák: Jak zavádějící? Já jsem vám skočil do řeči, omlouvám se. Už jsem zticha.

Martina: Myslím, že to dnes není poprvé, a není to rozhodně naposledy.

Vítězslav Jandák: Už jsem úplně zticha.

Demokracie už dneska nemá žádná pravidla – lidstvo bude muset přemýšlet o něčem jiném

Martina: Když jsem mluvila o tom, jak tyto volby před, v průběhu, i po, připomínají řež, tak si říkám, že po revoluci jsme jako novináři pokrývali volby od devadesátých let, a já si nepamatuju, že by komunikace mezi politiky byla až taková vyhrocená a nenávistná.

Vítězslav Jandák: Víte, to začalo už v minulém období, v předminulém. Já jsem právě kvůli tomuto odešel ze Sněmovny. V roce 2017 jsem na jaře položil mandát. Lidsky jsem se nakrkl, poněvadž i poslanec je člověk a už mi to připadalo zbytečné. A zbytečné bylo i to, jakým způsobem proti mně šli někteří kolegové z vedení sociální demokracie, a podobně. A já jsem řekl: „Ne. Už chci pryč“, a odešel jsem. A bylo zajímavé, že jediný, kdo za mnou přišel, a říkal: „Pane kolego, to je škoda, že odcházíte“, se jmenoval Schwarzenberg, člověk z protitábora. Ten přišel. A myslím, že to už by se dneska nestalo, aby přišel někdo odtamtud, nebo naopak. Ale už tehdy byla taková atmosféra, že už to směřovalo až k hysterii, kterou prožíváme dneska po volbách. Ta už začínala tehdy.

Martina: Už začínala, a vy jste dokonce přímo řekl, že vás z politiky vypudila nenávist, nebo to byl přinejmenším jeden z hlavních důvodů vašeho odchodu. Když říkáte, že tam jste si toho všiml a že to bylo tak intenzivní, že vás to katapultovalo pryč z politiky, tak jak se to tehdy projevovalo? Protože my víme, jak ta nenávist vypadá teď. Ale jaké měla začátky?

Vítězslav Jandák: Projevovala se daleko záludněji, protože se projevovala v určitém rozkladu stran, které v podstatě už byly na odchodu. Já jsem v roce 2017 na jedné schůzi sociální demokracie předpověděl, že sociální demokracie je určena k likvidaci a že se zlikviduje, a skončí. Stalo se. A dodával jsem tehdy ještě: „A druhá strana, která bude likvidována, či se zlikviduje, se jmenuje ODS.“ A podívejte, jak dneska ODS vypadá.

Martina: To zní prognosticky.

Vítězslav Jandák: Možná že jsem prognostik, ale především jsem důchodce. Ale řekl jsem: „Podívejte se, jak to vypadá. Část ODSáků přešla k Motoristům, část přešla dokonce k ANO, některé kolegy dnes vidím v barvách ANO. Možná že to taky bude tím, že žijeme v nějakém historickém období, kdy strany, které startovaly toto období, v podstatě už splnily svůj úkol, a – jděte pryč. A přijdou nové, a přicházejí. A všimla jste si, že přicházejí hnutí? To je krásné „hnutí“. Do hnutí se vejde všecko. Hnutí je lepší, než strana. Strana je, myslím, tak trošku relikt z minulého období demokracie, kdy to mělo pravidla. Dneska už demokracie nemá žádná pravidla. A demokracie je leckdy zaskočena sama sebou. Já myslím, že lidstvo bude muset přemýšlet o něčem jiném.

Martina: Co byste navrhoval?

Vítězslav Jandák: Nevím. Nevím, co bych navrhoval. Opravdu jsem bezradný. Ale možná, že to bude muset vypadat trošku jinak – všecko na světě.

Umělci podporující politické strany se dostávají na vedlejší kolej, protože o ně lidé přestávají mít zájem

Martina: Vy jste byl desítky let hercem, a na začátku devadesátých let začalo mnoho herců podporovat některé politické strany. Třeba ve volbách podporovali tu, či onu stranu. Tehdy nám to přišlo celkem normální, na Západě se to taky dělalo, a my jsme si tam přáli být. Jenomže dnes se někteří umělci angažují trvale, nejen v kampaních, ale i mezi nimi, a propagují jejich politiku, a mnoho lidí se na ně kvůli tomu dívá skrz prsty.

Vítězslav Jandák: Nejen u nás.

Martina: Nejen u nás, ano. Jak se na tuto angažovanost umělce – jak se tomu říkalo za minulého režimu – díváte?

Vítězslav Jandák: Nevím, mně to je trošku směšné. A možná, že to je dneska už právě kontraproduktivní. Vezměte si, kolik velkých bardů – možná v uvozovkách, možná ani ne – z řad umělců, podporovalo Fialovu vládu, a podívejte se, jak to Fiala prošvihl. A oni do budoucna taky, najednou ztrácí kredit. A já jsem si toho všiml ve Spojených státech po první volbě Trumpa – mnoho velkých hollywoodských hvězd se postavilo proti Trumpovi, a řekli: „Neexistuje.“ Až v reakci na to v Americe vzniklo zvláštní hnutí, které řeklo: „Víte co, komedianti, hrajte dobré filmy, ale už se nepleťte do politiky.“ A vezměte si, že ve druhé volbě Trumpa, která pro něj už dopadla úplně perfektně, se moc umělců neozývalo. A u nás to taky přestane, protože se ti umělci začínají dostávat na druhou kolej.

Martina: V jakém smyslu slova?

Vítězslav Jandák: Na druhou kolej, tedy že je lidé přestávají mít rádi. Dříve to byli národní umělci – teď nemyslím terminus technicus, který používali komunisti – škoda, že není. Ve Francii se dává Rytíř umění, a u nás to byl národní umělec, a já to nepovažoval za blbost, i když to bylo často politicky zneužito. A co není nikdy politicky zneužito? Ale měli by se držet tohoto. Já jsem se rozhodl z herectví víceméně odejít, tak jsem z něj odešel, a věnoval jsem se politice.

Martina: Proč?

Vítězslav Jandák: Já jsem nikdy nechtěl být hercem. Já jsem měl tatínka v roce 1960 zavřeného za podvracení republiky, a velezradu, a nevím za co všecko, a všichni říkají, že šedesátá léta byla fantazie. Nebyla. Nám vzali všechno a fotra mi zavřeli. Ale v podstatě jsem neměl moc na vybranou. Já jsem chtěl dělat práva, ale pán na fakultě mi řekl – já si to budu pamatovat nadosmrti, bylo to velmi vtipné – že: „Pakliže vaše babička nebojovala v Pařížské komuně, tak nemáte šanci. A vy už vůbec ne.“ Já si moc nepamatuju, ale tohle si pamatuju. Tak jsem recitoval básničky – mně se vždycky líbily ženské a poezie – a oni říkali: „On na to má, ať jde na AMU.“ My nevěděli, co je AMU, ale tak jsem tam šel, a oni mě vzali, a tak se ze mě stal herec. A mezitím jsem vždycky hledal z herectví únik. Třeba jsem se pak podílel – když jsem se stal spoluvlastníkem Zlínských ateliérů, jako akcionář Bontonu – na rozjezdu festivalu dětského filmu, ze kterého se svého času stal největší festival na světě. Dneska už jsou to zase moravské ptáčky. Vždycky jsem z herectví jakoby uhnul. A pak byla politika, a zvolili mě třikrát za sebou, tak jsem byl třikrát za sebou v parlamentu, a také jsem byl ministrem, takže se mi už k herectví moc nechtělo. Teď mám nabídku…

Martina: Ano?

Vítězslav Jandák: Možná na příští rok, ale to bych vzal, protože by to měla být sranda. Vy jste se tady dotkla mnoha vážných věcí, ale zapomněli jsme na jednu věc, že se nám vytratila sranda.

Martina: Humor.

Vítězslav Jandák: Nebo humor. Vy říkáte „humor“, já říkám „sranda“. Nám se sranda vytratila. A my jsme byli ve srandě mistry.

Martina: My jsme byli v legraci mistry vždycky, za každého režimu.

Vítězslav Jandák: Smějící se bestie.

Status registrovaného umělce je blbost – buď umělcem jste, nebo ne, na to není potřeba papír

Martina: Smějící se bestie. Vzpomínám si, kolik bylo za komunistů vtipů, ale dnes je jich méně. Není to vůbec. Já si vzpomínám, že jsme si dokázali celý večer vyprávět vtipy o komunistech, a vždycky na závěr zazněl základní vtip, jak se sejdou dva ve vězení, a jeden říká: „Za co tu jsi?“ A on říká: „Za lenost.“ A on říká: „Jak to?“ „My jsme si se sousedem povídali politické vtipy, a já jsem si myslel, že bude stačit, že ho půjdu udat až druhý den ráno. Ale on mě byl udat už ten den večer.“ Ale tohle není. Tohle není.

Vítězslav Jandák: Ne, už to není.

Martina: Čím to?

Vítězslav Jandák: Dobou. Doba je rychlejší, a doba vymyslela taková fígle, že vlastně k tomu, abych žil, nepotřebuju lidi. Stačí mi krabička, abych se spojil se světem, a tam si vymyslím ženskou, tam si vymyslím dobu, vymyslím si cokoliv, a druhé lidi moc nepotřebuju.

Martina: Ale humor nás vždycky ze všeho vyvedl, držel nás nad zemí. A teď si kolikrát říkám, jestli lze stvořit korektní vtip, kterému se někdo bude smát. Myslíte si, že za tím je i toto?

Vítězslav Jandák: Někteří se budou smát, někteří se budou bát. A jsme zase tam, kde jsme byli. Protože jsme mrňaví, nejsme hrdí, nejsme pyšní.

Martina: Maďaři jsou také malí.

Vítězslav Jandák: Pozor, ale mají velikou historii. Vezměte si Rakousko-Uhersko. Ale Karel to zvoral, že neudělal Rakousko-Uhersko-Česko. Možná, že by nebyl ani rok 18. Ale on pak pendloval po světě a vracel se do Budapešti, a myslel si, že ho Maďaři zachrání. Ale ne. A zase zapomněl na Čechy.

Martina: Většinou byli nositeli legrace a čtení mezi řádky mnozí herci, a právě malé scény, a podobně. Vy jste si povzdechl, že je škoda, že už tady nemáme národního umělce, tedy lidi, kteří oslovovali celý národ.

Vítězslav Jandák: To byl Werich. To byl Menšík – ti byli podle mě národní umělci.

Martina: Ale tato vláda přijala status registrovaného umělce. To asi není to, po čem vy toužíte?

Vítězslav Jandák: To je blbé, to je hodně blbé. Protože buď umělcem jsem, nebo nejsem – na to nepotřebuju papír. A abych bral podporu v nezaměstnanosti, protože se na mě jako na umělce nikdo nechce dívat – tak to mi připadá blbé.

Ministerstvo kultury bych zrušil – v EU ho má jen jednadvacet zemí, dotační systém slouží k tomu, aby se pod vlajkou umělce uživilo hodně lidí

Martina: Tady je pořád diskuze o tom, jak by měla být kultura financována, že je věčně podfinancovaná. Myslíte si, že dotační systém, který v ní je, napomáhá svobodné tvorbě?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: A čemu tedy?

Vítězslav Jandák: Aby se pod vlajkou umělce uživilo hodně lidí – o tom to je, o ničem jiném. Já jsem dokonce říkal – a jsem za to proklínán – že bych zrušil ministerstvo kultury. Pouze jednadvacet zemí Evropské unie má ministerstvo kultury. Myslíte, že Německo má ministerstvo kultury? Spolková republika Německo nemá Ministerstvo kultury.

Martina: Má.

Vítězslav Jandák: Ne, nemá.

Martina: Vždyť ministryně Claudia Roth, ta zelená…

Vítězslav Jandák: To nebylo ministerstvo kultury.

Martina: Zvolená v loňském roce, dokonce osobně přerozdělovala granty, aby se tam právě dostalo angažované umění.

Vítězslav Jandák: Ne, já se vsadím. Podívejte se na to.

Martina: Já to najdu.

Vítězslav Jandák: Spolková republika nemá, dokonce ani Rakousko nemá. Má ministerstvo, ale nemá ministra kultury. A říkám, že je to jednadvacet zemí z Evropské unie, které má ministerstvo kultury, a zbytek z osmadvacítky nemá.

Martina: Tak já to teď asi hned úplně nenajdu…

Vítězslav Jandák: Nemají.

Martina: Aha, ona byla federální komisařkou pro kulturu a média.

Vítězslav Jandák: Ano, to je něco jiného.

Martina: Ano.

Vítězslav Jandák: To je něco jiného, protože tam máte třeba bavorského ministra kultury, s tím jsem jednal, v Bavorsku jsem byl. Ti mají ministra kultury. Ale to je svobodný stát Bavorsko, Hesensko má ministra. Ale protože je to spolková země, tak by měl být spolkový, a tak tam mají komisaře.

Martina: Naše ministerstvo kultury přijímá žádosti do registru umělců, a již brzy také plánuje zveřejnit granty, a podmínky, za jakých registrovaní budou moci žádat. Martin Baxa svého času napsal na X-ku, že museli předložit tento návrh statusu umělce, protože to na pokyn Evropské unie odsouhlasila minulá vláda. K čemu si myslíte, že to vede? Myslíte si, že jako dotační systém – když chcete zrušit ministerstvo kultury – je v umění úplně špatně?

Vítězslav Jandák: Není úplně špatně. Některá divadla by se dneska asi neuživila. Ale ministerstvo kultury má pod sebou jenom jedno divadlo, a to Národní, a ostatní divadla nepatří pod ministerstvo kultury.

Martina: Ale dostávají vládní granty.

Vítězslav Jandák: Dostávají granty, ne vládní, ale dostávají je z ministerstva. Mohou dostávat granty. Víte, je to o tom, že mohou, a veškeré grantové podpory – ať to je v zemědělství, v kultuře – víte, tyto podpory jsou trochu k ničemu. Já si myslím, že by všichni měli trošku hodně pracovat, aby si na sebe vydělali. A trh – teď moc nemluvím jako bývalý sociální demokrat – ale trh ukáže, jestli na to půjdou, nebo nepůjdou. Myslíte si, že například Jarek Nohavica, kterého považuju, jakožto zpěváka, za největšího barda tady…

Martina: A básníka.

Vítězslav Jandák: A básníka, samozřejmě. Myslíte si, že dostává nějaké podpory? Že má za sebou sponzory? Já si myslím, že nemá. On si vydělá tím, že zpívá, a lidi na něj chodí. A to by měla být jaksi základní míra. A teď jsme se vrátili malým obloučkem k politice. Víte, co je mi do toho, že na Hradě protestují nějací lidé, že by Macinka, nebo Turek, neměli být ministry? Dyť jsme tady o tom měli velký plebiscit, a ten se jmenoval – „volby“. Lidé jim dali puvoir, tak ať jsou ministry. A tyhle mrňavé? Co do toho řvou? Co řvou? Jsou vzteklí, řvou, prohráli volby, a třeba je příště vyhrají. O tom je takzvaná demokracie.

V umění se začala rozmáhat autocenzura

Martina: Vrátím se k vašemu záměru, že by bylo dobré zrušit ministerstvo kultury. Říkal jste to i v době, kdy jste byl ministrem kultury?

Vítězslav Jandák: Ano, řekl jsem to.

Martina: Byl jste první kapr, který se rozhodl vypustit si rybník?

Vítězslav Jandák: Ano. Já jsem to říkal, a dokonce jsem byl první, kdo říkal – teď už mě budou proklínat strašně – že by se měl spojit rozhlas s televizí, podle vzoru BBC, podle vzoru Slovenska. A říkal jsem to ještě před tím, než se na Slovensku rozhodlo, že by to tak mělo být, protože by došlo k úsporám, k obrovským finančním úsporám.

Martina: A proč si myslíte, že nepotřebujeme ministerstvo kultury? Václav Klaus nedávno říkal, že při stavu naší zahraniční politiky je pro nás nemístný luxus mít ministerstvo zahraničí. Ale proč nemít kulturu?

Vítězslav Jandák: Má pravdu. Protože stejně většina práce poslanců je naplňovat ve Sněmovně směrnice Evropské unie. Devadesát procent jsou směrnice, o kterých se hlasuje, a samozřejmě se vždycky přijmou, protože to jsou šéfové. Takže k čemu bychom měli mít ministerstvo? A vrchol byl, když jsme měli ministra pro evropské záležitosti, což je ministerstvo, když jste členem Evropské unie. A jemu zřejmě podléhal Fiala, jakožto premiér, když to vezmete logicky, protože on byl nejvyšší. To jsou všecko blbiny. A je to proto, abych zaměstnal kamarády, soukmenovce ze stran, abych jim dal, když se mnou bojovali, taky nějakou šanci si…

Martina: To, co jste říkal, že si trh rozhodne, to jsou skutečně zákony ekonomiky, zákony trhu. Pak jsou určité druhy umění, které by se možná v rámci naší malé země nedokázaly samy uživit, třeba nejrůznější slovesná umění. Ale řekněte mi…

Vítězslav Jandák: Například „slovesné umění“? Co tím máte na mysli? Já jsem fakt blbý.

Martina: Věci, které se třeba týkají jenom naší země, různé literární časopisy, a podobně. Jak byste vyřešil toto?

Vítězslav Jandák: Já jsem jim na to dával dotace. Uhde mi přišel poděkovat, protože před tím na to trošku zapomněl, nebo dával míň – tak já jsem jim to dal. Myslím, že na toto by stát měl. Ale jsou i jiné způsoby. Třeba Francouzi financují v různých stupních. Máte stát, který podporuje, dále podporují departementy, kraje, města, a podobně. Všimněte si, když se díváte na francouzský film, nebo detektivku, tak se podívejte, který kraj, nebo které město to finančně podpořilo. Čili to je jejich propagace, a na to dávají peníze. Dá se financovat různě, a nemusí k tomu být obrovský aparát ministerstva kultury. Stačil by daleko menší aparát, a ten by v podstatě mohl dělat takovouto grantovou činnost, a to by bylo všecko.

Martina: Ve světě také fungují různí mecenáši, kteří, když jsou úspěšní, si vezmou za své nějaký projekt.

Vítězslav Jandák: To bylo u mě. Já jsem měl prvního mecenáše na opravu obrazů v kostelech. O tom se taky už nemluví. Já jsem tehdy vyzval podnikatele, protože je spousta vzácných, nikoli úplně nejvzácnějších, ale vzácných obrazů v pražských chrámech a kostelech, a potřebují restaurovat. A tehdy se zavedlo to, že přišli podnikatelé – hlásili se k tomu velice – a dali tam cedulku – abych nikoho nejmenoval – tak třeba: „Pan Vonásek s chotí přispěli na restauraci tohoto obrazu.“ A opravdu se spousta obrazů skutečně zlepšila, zkvalitnila a zrestaurovala. Taky se to povedlo. A to byl u mě vzor mecenášů. Ale k tomu jsou ještě potřeba zákony, že když jsem mecenáš, abych to mohl odpočítat z daní, a podobně. To by chtělo další legislativu.

Martina: A tu nemáme?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Myslíte si, že se dá hovořit o nezávislosti tvorby, nezávislosti umělce, když přijímá jakékoli dotace od státu, potažmo z Evropské unie? Nebo se tím už vždycky v druhém plánu stává dotyčný umělec loajálním?

Vítězslav Jandák: Víte, když v minulém režimu dostával od státu prachy – bolševického státu – tak byl taky tak trochu loajální, ale hledal cestu, kudy z toho ven, a vzniklo mnoho děl, která byla fantastická, a dodnes se na ně můžeme dívat. Možná, že to byl lepší způsob. Já nevím. Víte, záleží na kumštýři. Já říkám, že buď kumšt je, nebo není, a lidé si rozhodnou, jestli se jim to bude líbit, nebo ne. A buď jich bude hodně, nebo jich bude málo.

Martina: Jak moc je u nás – podle vás – tvorba svobodná? Ať už divadelní, nebo…

Vítězslav Jandák: Víte, já myslím, že je absolutně svobodná. Dokonce to někdy ulítává do toho, že se na jevišti činí nemravnosti, a dámy na různá místa dávají vlajky, a podobně. To je nechutnost. To ani není pornografie, to je hnůj. Ale jinak, máme, si myslím, svobodu. Ale začala jedna věc, která už začala za bolševika – autocenzura.

Martina: Autocenzura.

Vítězslav Jandák: Přesně. A to si říkáte: „A hergot, bacha. Vždyť já mám děti, děti jsou na škole, nebo tam pracují, tak já budu radši držet hubu.“ A jsme tam. Nebo: „Mám půjčku, mám hypotéku.“ A stávky? U nás nemáte stávky, protože všichni mají půjčené prachy, a to znamená: „Co kdyby mě vyhodili z práce? Kdo zaplatí hypotéku, kdo mi zaplatí leasing na auto? Tak se na to, mámo, radši vykašleme.“

 

Celý rozhovor s Vítězslavem Jandákem o tom, proč jsou Češi uštěkaní malí ratlíci, kteří se mezi sebou vždycky řezali, jak politici ztrácejí pravidla slušné komunikace, proč by mělo být zrušeno Ministerstvo kultury, a jak se v umění rozmáhá autocenzura, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jak hodnotíš současnou spolupráci Evropy s novou americkou administrativou od nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu? V čem ti přijde, že Evropa alespoň v něčem vnímá, slyší? Nebo se prostě rozhodla, že si vede svou, a z velkého přítele – kterým Amerika byla ještě za Joe Bidena – se přes noc stal velký oranžový nepřítel?

Pavel Šik: Nevím, jestli se budu vyjadřovat srozumitelně, ale mně připadá, že Evropa je v nějaké schizofrenní pozici. Protože doposud všichni tady byli svědky toho: „My patříme na Západ.“ A teď – kde ten Západ začíná, kde Západ končí? Od té doby, co je v Americe Trump, máme pocit, že Západ končí pobřežím v Normandii, a dál už Západ není. Zůstáváme ostrovem.

Je to schizofrenní, protože na jednu stranu my Ameriku potřebujeme, protože musíme být blok vůči Číně, vůči Asii, vůči Číně s Ruskem, vůči Číně s Indií a s Ruskem, a měli bychom si ho zachovat. Ale mně se nezdá, že Evropa v současném rozpoložení dokáže s americkou administrativou rozumně jednat. Takový pocit fakt nemám, a docela to sleduji.

Martina: Když už jsme u schizofrenie, tak mě napadl příklad studie Centra mezinárodních vztahů, kterou řada médií vykládá tak, že americký prezident Donald Trump rozdmýchává v Evropě řadu kulturních bojů, a to skrze podporu evropských stran a hnutí na okrajích politického spektra, se kterými má překvapivě mnoho společného. Tak co myslíš, má Donald Trump čas a kapacitu rozdmýchávat řadu evropských kulturních bojů?

Pavel Šik: Já myslím, že on to dělá, ale nedělá to tak, že by to chtěl dělat – už jenom samotná jeho existence rozdmýchává u nás velkou diskuzi. Už to, že vyhrál, už to, že je prezident. Já si nemyslím, že se Trump nějakým způsobem strašně zajímá o Evropu nebo o její vývoj, nebo že by tady chtěl něco rozdmýchávat. To si nemyslím.

Martina: Ale z médií, promiň, můžeš skutečně slyšet, že Donald Trump vyhlásil Evropě kulturní válku.

Pavel Šik: To je nesmysl. Já myslím, že Donalda Trumpa zajímá Evropa tak daleko, dokud bude dobrým obchodním partnerem a dokud bude nějakým způsobem možno se s ní domluvit. Mně se ani nezdá, že by se nějak vměšoval, neviděl jsem příklad, že by se vměšoval do nějakých voleb, politických proklamací a tak dále, že by někoho zrovna vyzdvihoval.

Možná je to myšleno tak, že Musk, který s ním spolupracoval, se tady postavil za německou AfD a tak dále, ale to není Trump. Trumpa zajímá Amerika. Trump má před očima podle mě, jak ho tak pozoruji, Ameriku, aby zase začala fungovat, aby se přestala takovým tempem zadlužovat, aby tam lidé měli dobrou a dobře placenou práci. Prostě aby zase nastartoval tu mašinu, která funguje. Ale jediné, co jsem slyšel, nebo kde jsem to vnímal, tak to u Trumpa bylo ohledně svobody projevu.

Američané nechápou, proč se v Evropě nedostaneme na ruské weby, které v USA běží normálně

Martina: Ano, i J. D. Vance ve svých projevech kritizoval cenzorské praktiky Evropy.

Pavel Šik: V tomto má americká vláda poměrně jasný postoj, a je to zcela pochopitelné – oni mají první dodatek, my ho nemáme – takže oni z jejich hlediska nechápou, co se u nás děje. A já to tedy osobně taky nechápu.

Protože když jsem byl nedávno v USA, tak jste si tam klidně mohli číst, co si Rusové myslí. Úplně normálně. Tam jdete na nějakou stránku RT.com a prostě to tam funguje. Dokonce, když jsem v Americe, tak mi to tam hází Twitter, ale když přijdete do Evropy, tady se na tu stránku nedostanu – Twitter řekne, že je to pro oblast, kde bydlím, vyřazeno. A toto je pro Američana nepochopitelné.

Dám příklad: Já nechci hájit to, že by nutně všichni museli číst ruské weby nebo co si Rusové myslí, ale je to příklad, je to symbol. Já si myslím, že to je nesmyslná věc, která symbolizuje všechno ostatní. Symbolizuje DSA, tedy ty směrnice, symbolizuje pokusy o chat control, a tak dále. Toto je pro Američany s jejich otevřeností nesmyslné. A proto to nepovažuji za nějaké rozdmýchávání kulturních válek, ale považuji to za opravdu normální komentář k tomu, co se v Evropě za poslední dobu děje, a co Američané – jedno z jakého tábora – budou těžko chápat.

Martina: Teď se asi budu opakovat, protože jsem to už několikrát zmínila, že na tom, v jakém stavu je u nás a v Evropě svoboda projevu, se mimo jiné nemálo podílela administrativa Joe Bidena a jejich peníze z USAID do nejrůznějších neziskovek. Teď už jsou tyto penězovody přiškrceny administrativou Donalda Trumpa. Věříš, že to může osvěžit vzduch v Evropě, protože neziskovkám – které nás často rozdělovaly a říkaly nám, že jsme špatní a oni jsou dobří – už prostě došly peníze?

Pavel Šik: Budou je mít znova. Myslím, že Evropa následuje příklad Ameriky. A nedá se říct, že to byl jenom Biden, protože tyto fondy…

Martina: To už bylo a fungovalo za Obamy a podobně.

Pavel Šik: Tyto fondy fungují už léta. A ve velké většině bylo investováno do toho, aby byla America first. Je to pro americkou propagandu. Dobře, berme to tak, že to je pro americkou propagandu.

To, že to teď Trump uřízl, považuji za velice skvělou a nutnou věc, a myslím, že strašně osvěží celé publikum, média a tak dále. Ale všímám si toho, že v Evropě, i když je to komplikované a zatím na to nejsou zdroje, určitě někdo pracuje na tom, aby nahradili výdaje USAID, aby nahradili tuto politickou podporu. To jsme si mohli všimnout, že nedávno dostala nezávislá síť reportérů, nebo jak se to jmenuje, 600 000 euro podpory a tak dále. Já si prostě nemyslím, že stát by měl zasahovat do médií, nemyslím si, že by stát měl podporovat nějaká média, která mu nepatří. To by podle mě nemělo být.

Martina: Ale přesto se obáváš, že uvolněné pozice donátorů z Ameriky obsadí ti evropští?

Pavel Šik: A nejenom uvolněné pozice donátorů z Ameriky, to znamená státních donátorů, ale i organizací. Amerika není jenom stát, v Americe je spousta zájmových organizací. A když tyto zájmové organizace uvidí, že jim někde pokvete pšenka, tak u nás budou víc investovat.

Já si myslím, že je tady riziko, že se Evropa stane cílem některých organizací, které v Americe financovaly některá média, takže budou financovat média i v Evropě, a to o to víc, o co víc se od toho americký stát odpojil.

Spojení Ruska, Číny a Indie je pro Evropu smrtící – a může za to právě Evropa

Martina: Když jsi zmiňoval, čemu bude muset Evropa čelit – kromě nespolupráce se současnou americkou administrativou, a kromě postupné marginalizace Evropy – tak jsi také zmínil Čínu. A myslím, že k tomu můžeme přidat i Indii. A koho dalšího?

Pavel Šik: Viděl bych blok Indie, Čína, Rusko, který sice ve všem nemá stejný politický postoj, ale je to ta část světa, která se chce mít dobře. Jsou to společnosti, které už mají plné zuby toho, co jim Západ pořád říkal, a chtějí se mít dobře. A nově vidíme, že to chtějí i přesto, co jim říká Západ.

Martina: Zdá se ale, že vývoj Číny nám úplně utekl. Trošku mi to připadá, jako když byla dřív železná opona a my jsme za ní neviděli, takže jsme úplně nevěděli, co se na Západě děje. A teď to vypadá, že nám úplně stejným způsobem uteklo, co se děje v Číně.

Pavel Šik: Absolutně. Myslím, že si Evropa ještě neuvědomuje, co se tam vlastně stalo. Má to dvě roviny – jednu pozitivní a jednu kritickou. Pozitivní pro Čínu, bych řekl.

Když to řeknu na příkladu: Tam je rybářská vesnice Šen-čen, kde ještě v roce 1980 žili rybáři a chytali tam ryby. Potom se z toho stala speciální ekonomická zóna, a od té doby uplynulo 45 let, a z této rybářské vesnice vyrostla 17milionová metropole, která má 20 linek metra a jede přes ní superrychlý expres do Hongkongu. Je to neuvěřitelné. A my tady nejsme schopni postavit dálnici do Karlových Varů, ale oni tam postaví celou metropoli, 20 linek metra a tak dále. To je něco neuvěřitelného.

Výhodou tohoto obrovského boomu je, že Čína už není zemí levné pracovní síly. To je výhoda. To znamená, že i pro evropské firmy, které produkují ne úplně draze, je tam možný obrovský trh.

A nevýhoda pro Evropu je, že Čína si tam přesunuje celý business. Čína je největší exportér světa. A to není jenom naše chyba, tedy Evropy, ale i Ameriky, že jsme to nechali dojít takhle daleko. My jsme Čínu nebrali vážně, furt tady byly globalistické tendence, kdy ekonomové staré školy říkali: „Globalismus je dobře, ono se to rozvrství a bude se produkovat tam, kde je to výhodnější,“ a tak dále. A nakonec jsme zjistili, že se nám všechno odstěhovalo tam, pryč do Asie, a my tady dneska kupujeme z Temu věci, které jsme mohli vyrábět taky, jenomže už prakticky nemáme jak.

Teď řeknu objektivní stránku: My teď máme velkou výhodu v tom, že se Číně nedaří úplně skvěle. Čína měla obrovský boom, ale tento boom se tvořil i jejími nemovitostmi, to znamená, že tam nemovitostní trh tvořil nějakých 30 procent HDP, ale teď je úplně v Prčicích. My máme obrovskou výhodu v tom, že si Čína stanovila různé politiky dětí a tak dále, že teď vlastně nemají lidi, a to je jediné, co ještě Evropě trošku pomáhá, abychom aspoň nějakým způsobem naskočili na vlak.

Martina: Chceš říct, že naštěstí pro nás Čína udělala pár chybných krůčků.

Pavel Šik: Přesně tak.

Martina: Které nás zatím zachraňují od postavení kolonie.

Pavel Šik: Chci říct, že to nikde nedělají úplně skvěle a že Čína udělala pár poměrně velkých chyb, které jí stojí utahování celého businessu, aby se to tam nezhroutilo. Jak jsme se o tom předtím bavili, tak máme ještě šanci. Máme šanci, protože to nikdo nedělá úplně skvěle, takže máme ještě nějaké časové okno, ve kterém se můžeme probrat a říct si: „OK, tak buď se to budeme snažit nějak rozumně dohnat, nebo nám fakt ujede vlak.“ A neujede nám jenom směrem do Asie, ale, jak jsem říkal, i do Ameriky.

Pro Čínu je Rusko jako spižírna, má v něm všechno – a tohle spojení jsme dopustili my

Martina: Poměrně často se můžeme dočíst, že Rusko už je jakousi kolonií Číny. A mimo jiné se občas můžeme dočíst i to, že Evropa ho svou politikou do čínské náruče vehnala.

Pavel Šik: To si myslím spíš.

Martina: Myslíš si, že hrozí i to, že se i z Evropy časem stane, kvůli jejím rozhodnutím, jakási čínská kolonie, závislá na tom, co přijde z Temu?

Pavel Šik: To si nemyslím.

Martina: Jestli pošlou léky?

Pavel Šik: Nemyslím, že bude takhle vehementní, jako je to v rusko-čínském vztahu. Tam je vidět, že se teď potřebují navzájem. Pro Čínu je to geniální věc – mít zásobárnu všeho, protože Rusko má všechno. Je to jako spižírna.

Martina: A Rusko má zase velkého bráchu, když se s ním nikdo jiný nebaví.

Pavel Šik: Samozřejmě, a Rusové zaspali dobu, co se týče technologií a tak dále, takže to zase vyhovuje Číně, která je v tomto může zásobovat. Toto spojení je pro Evropu smrtící. To je opravdu smrtící. A to bych dal fakt, jak jsi říkala, za vinu Evropě, že toto dopustila. Ona to nebyla jenom evropská a americká věc, ale toto je opravdu problém.

A já si myslím, že i Trump se snaží toto spojení nějakým způsobem narušit, protože to je problém pro všechny, to znamená pro Evropu i pro Ameriku. Dál si myslím, že se Trump snaží o to nějakým způsobem donutit Čínu k uvolnění měny. Čína má pořád ještě velice rigidní měnovou politiku, sice to trošku uvolňují, ale furt mají velice rigidní měnovou politiku. Myslím, že Trump a Bessent míří všemi těmi hrami na to, ať Čína uvolní svou měnu, protože tato měna měla mít určitě jinou hodnotu, než jakou v současnosti má.

V Číně i v Rusku jsou řízené systémy, které nemají nic společného s nějakými -ismy

Martina: Velmi často se vedou debaty o tom, co je vlastně v Číně za zřízení? Jestli tam ještě opravdu tvrdou rukou vládne komunistická strana, nebo jestli se z toho stal jakýsi socialisticko-kapitalistický hybrid, který svým způsobem umožňuje volné podnikání?

Pavel Šik: Myslím, že je dokonce zavádějící nazývat to komunismem nebo socialismem – to je prostě nějakým způsobem řízený systém a nemá to vůbec nic společného s nějakými -ismy, stejně tak jako s nějakými -ismy nemá nic společného Rusko. Jsou to prostě řízené systémy, které se nám můžou líbit, nebo ne.

Ale můj osobní názor je, že v určitých zemích to chápu, a jsem za ně docela rád. Protože nevím, jestli Čína se svou miliardou lidí je úplně připravena chovat se demokraticky. A také úplně nevím, jestli by se Rusko nerozpadlo, kdyby to nebyl řízený systém. A teď je otázka: Je to v našem zájmu? Nebo to není v našem zájmu? Chceme to? Nebo nechceme? Já si myslím, že to nechceme.

Martina: My o tom hlavně nemůžeme diskutovat, a tím pádem se nemůžeme k něčemu dobrat.

Pavel Šik: Samozřejmě, je to nefér vůči všem aktivistům v Rusku, kterým se to nelíbí. Já si dokonce myslím, že tyto strategie se někde za zavřenými dveřmi v Evropě projednávají, a proto Evropa nebo Amerika do toho nejdou tak úplně naplno, protože nikdo nemá zájem na tom, aby se to nějakým způsobem začalo drolit nebo aby se začaly měnit systémy, aby to bylo ještě nestabilnější a ještě nevypočitatelnější, než to v současnosti je.

Martina: Že by v Rusku třeba vznikly samostatné provincie, které mají svou vlastní armádu a své jaderné zbraně? To je reálné?

Pavel Šik: Je to reálná hrozba. A já si myslím, že si to ani vůbec neumíme představit, co by se potom mohlo dít – v tom nám může fantazie jít do nebes. Já osobně to nepovažuji za dobrou věc, a pokud bude v budoucnu nějaký přerod těchto společností – v daleké budoucnosti – tak si myslím, že bude krůček po krůčku přesně tak, jak to trošku dělá Čína.

Martina: Ty jsi tady vyjmenoval chybné kroky, které udělala Čína, a ze kterých může svět těžit, protože to Čínu přeci jenom pozdržuje ve vývoji. My dostáváme pokud možno co nejčastěji, co nejplastičtější informace o tom, že už je Rusko prakticky na kolenou – hospodářsky na kolenou, ekonomicky na kolenou. Smíme doufat?

Já se ptám tak odlehčeně, ale v zemi, kde se o tom vlastně nesmí mluvit, tak já nevím, jestli je na kolenou, jestli ho opravdu drží ve své velké náruči Čína, a bez Číny, Indie už by Rusko bylo ekonomicky rozvrácené. Nevím, jestli se nám dostává mylného obrazu toho, jaká je skutečná kondice Ruska?

Pavel Šik: Rusko má výhodu, jako každý řízený systém, že může rychleji reagovat, nehledě na protihlasy.

Martina: A řízený systém? Myslíš tak trochu totalitu?

Pavel Šik: Je to určitě tak trochu totalitka. Řízený systém je třeba to, že kroky, které tam udělala ruská centrální banka, by na Západě takhle jednoduše neprošly. Tedy že by se rozhodli zachránit měnu, udělali to skvěle, zachránili měnu – tečka. Nebo různé omezení spíš cizích měn – toto by asi na Západě úplně nešlo, ale oni to tak dělají. Dělá to Čína a tak dále.

Já si osobně myslím, že pokud by se Trumpovi podařilo opravdu oddělit Indii od Ruska, a pokud by se zákulisními rozhovory podařilo oddělit Čínu od Ruska, tak Rusko bude mít velký problém, fakt velký ekonomický problém. Nepůjde na kolena, to si nemyslím, ale bude mít citelné problémy, a tím pádem bude mít těžší obhájit poměrně nákladnou vojenskou mašinérii, kterou má.

Martina: A umíš si představit, proč by se Čína připravila o spižírnu, o které jsi mluvil? Jenom proto, že si to přeje velký bratr v Americe?

Pavel Šik: Dokážu si to představit.

Martina: Co by museli nabídnout?

Pavel Šik: Buďme objektivní – Čína je zapojena do světového hospodářství jako nikdo jiný. Čína je největší exportér. A buďme k ní kritičtí. My z Číny slyšíme: „Nic nám to neudělá, ať Amerika dělá, co chce. Čína je stará 5 000 let, a za dalších 5 000 let bude.“ To jsou takovéto řeči.

Ale představme si, že by opravdu došlo na to, že by se tento export, tento super rozjetý vlak, rychlík, fakt zastavil. Pro Čínu by to byla tragédie, protože její hospodářství je vlastně budováno na exportu, takže to není úplně věc, kterou by Čína jen tak dokázala jednoduše postrádat, zvlášť ještě po krizi v nemovitostním sektoru. Toto si teď nemohou dovolit.

A proto já beru současné americko-čínské hrátky – že Trump něco vysolí, nějaká cla, a Čína zase omezí minerály – beru tak, že to vlastně vůbec nesleduji, protože si myslím, že to souvisí s procesem vyjednávání. Toto nejsou konečné stavy. Nikdy to nejsou konečné stavy.

Čína nikdy neomezí vývoz vzácných nerostů, protože si je přesně vědoma toho, že když dneska zásobuje devadesáti procenty zpracovaných vzácných nerostů, tak pokud by to úplně zablokovala, tak samozřejmě tyto nerosty jsou i jinde – to není tak, že by je Čína měla jako jediná – takže se začnou budovat jiné kapacity, takže na tom Čína moc zájem nemá. Jim to poměrně dobře vyhovuje mít průmysl, který z tohoto těží, a mít i nějakým způsobem kontrolu nad světovým trhem.

To znamená, že všechny řeči o tom považuji za jednání, cla považuji za jednání, zákaz vývozu nerostů považuji za krok jednání. A v zákulisí probíhají obchodní jednání o tom, jak to tedy bude. A Trump na ně zřejmě tlačí: „Hele, já potřebuji, aby se Rusko fakt zastavilo, protože přece nemůže zabrat celou Ukrajinu,“ dejme tomu, parafrázuji. A Čína za to bude něco chtít, a nakonec Rusa možná přesvědčí, že se zastaví tam, kde je. I když si myslím, že by klidně mohli pokračovat dál. Je to na mnoha úrovních, vrstvách toho, jak to asi zřejmě probíhá. Ale toto jsou mé osobní názory, které se samozřejmě z novin nikde nedozvíme.

Trump je geniální stratég, a Evropa na jednání poslala gynekoložku bez obchodních zkušeností

Martina: A uprostřed těchto velkých jednání, velkých kroků, velkých her si Evropa vede svou.

Pavel Šik: Podívej, Evropa je tady v tom úplně mimo. Ale jak můžeme být uvnitř, když máme členy jako nevolenou šéfku Leyenovou. A všichni to nějak tolerují, všichni se na to koukají.

Martina: A zvolí si ji znovu.

Pavel Šik: A zvolí si ji znovu. Co to má znamenat? Já jsem třeba viděl jednání Leyenová vs. Trump o clech, tak jsem si říkal, že Trump je geniální obchodník, je to stratég, který má kolem sebe fakt dobré lidi, a my na toto jednání pošleme Leyenovou? Gynekoložku? Vždyť ona nemá žádné zkušenosti s obchodem. Proč ona? Kdybychom byli rozumní, tak někoho pověříme.

Martina: Problém je, že kdybys mi teď měl říct jméno, koho bychom pověřili, tak tě možná nenapadne.

Pavel Šik: Můžeme pověřit. Mohli jsme pověřit nějakého evropského politika. Bylo to už v době Merze? Bylo. Tak tam mohl jet za Evropu Merz. Myslím, že by byl v něčem možná lepší než Leyenová, pokud by tedy hrál za Evropu, což je s jeho pozadím samozřejmě otázka. Takže pokud by nekopal za někoho jiného než za Evropu.

Martina: Teď mi dopadl zrovna pohled na situaci v Německu, kdy nezaměstnanost ve věkové skupině 15–25 let vzrostla za poslední dva roky o 22 procent. To jenom k tomu, když jsme řekli, že bychom tam poslali vyjednávat někoho z Německa.

Není to federalismus versus národní státy, ale obrovský tlak a přirozený protitlak

Martina: Je to asi teď těžké. Ale řekni mi, když se na to podíváš – protože ty se Evropě ve svých analýzách velmi věnuješ, věnoval ses volbám v Moldavsku, v Rumunsku, ve Francii, předvolebním tanečkům v souvislosti s odstavením Marine Le Pen z prezidentských voleb – když to takto sleduješ, takto jsme to shrnuli, k čemu Evropa směřuje?

Tedy s tím, jak je nastavena k ochotě měnit se. Je to ideologicky unifikovaná Evropa, nebo autoritářský režim, řízený režim, jak jsi tady několikrát říkal, který bude diktovat dalším členským zemím, nebo jinak bude zle? Nebo je to klasická totalita, které ani nebudeme říkat „řízený režim“?

Pavel Šik: Já bych to tak černě neviděl.

Martina: Právě že já chci, abys mě rozveselil.

Pavel Šik: Já si nemyslím, že Evropa je totalita. To, že má prvky řízeného režimu – tak to bych už asi pomalu řekl v souvislosti s omezeními a se snahou omezit svobodu projevu, protože si myslím, že to je jeden prvek řízeného systému.

Ale já si myslím, že směr nebo budoucí vývoj je nejasný. Není to úplně tak, že by se dalo říct: „A teď všechno strašně špatně.“ Já myslím, že tady působí strašně moc tlaků proti sobě, a i ozdravných tlaků. I to, že když dneska vidíme ty volby všude po Evropě, tak tam vlastně dostávají slovo strany, které by před dvaceti lety byly no-go. Já si myslím, že tyto strany jsou reakcí na tlak, který tam vzniká, což znamená, že tam vzniká protitlak.

Je tady obrovská snaha o federalizaci Evropy, obrovská snaha. Vždyť vidíme Leyenovou, která tuto snahu zosobňuje a která se už vidí jako šéfka společné Evropy, i když jí vlastně nemá být, nebo ona jí není.

A proti tomu je tlak – vlastně bych ani neřekl, že národoveckých hnutí, ale všech ostatních protitlaků – protože ten federální tlak je tak špatně dělán nebo jde tak na sílu, že tady vznikají další protitlaky. Je možné to nazvat tak, že to je federalismus vs. zachování národních států. Ale já si myslím, že to je na jedné straně obrovský tlak, a na druhé straně je obrovský protitlak, který vzniká proti tomu. To je velice přírodní úkaz.

Já doufám, že se stávající tlak, který to vlastně vyvolal, nějakým způsobem uvolní, a tím pádem se uvolní i protitlak, a nějakým způsobem budeme moci ve společnosti diskutovat, co to přinese, co to může přinést, jak to je.

Protože na jednu stranu já nejsem příznivcem toho, co se teď v Evropě děje, ale na druhou stranu si jako ekonom uvědomuji, že jednání za blok je vlastně v moderním světě nutné. Máme teď multipolární svět, máme tady různé mocnosti, které tvoří jednotlivé póly, a i na jednání Trumpa s Leyenovou jsme viděli, že Trump chce mít jednu osobu, která to s ním dojedná. To znamená, že chápu, že Evropa musí v některých věcech jednat společně a že nebude zvát každého ministra.

Martina: To chápu, že Trump chce mít někoho, kdo bude jednat za Evropu. Proto tak Amerika usilovala o to, aby Evropská unie vznikla.

Pavel Šik: Samozřejmě. Ale je to logické, a je to i rozumná myšlenka.

Martina: Tobě se Leyenová nelíbila.

Pavel Šik: Kdo?

Martina: Říkám, že tobě se Leyenová na jednání nelíbila, i když říkáš, že je to rozumná myšlenka.

Pavel Šik: Leyenová je tragédie. Ale ani Čína nebude akceptovat Česko nebo Slovensko, nebude ani akceptovat ještě menší státy, jako Pobaltí. To je prostě pod její rozlišovací schopnost. Takže i tam je nějakým způsobem nutné v rámci hospodářské politiky jednat.

Ale tady jde spíš o to, jak se Evropa chová směrem dovnitř, jaký tlak tam nastává, jestli to je rozumné, které otázky jsou rozumné – máme mít vlastní armádu, nemáme mít vlastní armádu, co je ještě hospodářská politika a co už není hospodářská politika a tak dále. Tyto otázky jdou dost na sílu. A já si myslím, že společnost potřebuje určitě mnohem větší diskuzi, a hlavně svobodnou diskuzi o tom, jak si to lidé v Evropě představují.

Můžeme se hádat o všem, ale musíme mít možnost veřejně a neomezeně mluvit

Martina: A jakou šanci a naději vidíš pro Českou republiku – pro Čechy, Moravu a Slezsko – v rámci tohoto konglomerátu kolem nás, který jsi popsal?

Pavel Šik: Já si myslím, že zásadní je uvolnit svobodu projevu, lépe řečeno dál ji neutahovat – a vlastně i uvolnit, protože tam opravdu nastaly zákroky. A to je to, v co do budoucna doufám od vlády, že opravdu dodrží slib, který dala nastávající vláda, že to bude základ.

Můžeme se hádat o hospodářství, můžeme se hádat o zahraniční politice, můžeme se hádat o všem možném, ale musíme se moct hádat a musíme mít možnost veřejně a neomezeně mluvit. Já si myslím, že šanci máme. Máme předpoklady, že bychom to uprostřed Evropy mohli docela dobře zvládnout. Uvidíme, jak to nastupující vláda udělá. Já jsem na to hodně zvědavý.

Martina: Tak se zase brzy setkáme a podíváme se, jak se jim daří. Pavle Šiku, já ti moc děkuji za to, že jsi nám připomněl, jak důležitá je pro tento svět a pro Evropu především svobodná diskuze a svoboda jako taková. Díky moc.

 

Celý rozhovor s Pavlem Šikem o současné Evropě, vztazích s Amerikou, ekonomických výzvách a geopolitických posunech si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube. Díky za to, že nás posloucháte, šíříte, a navíc podporujete na účtu 1010349016/2700. Brzy se znovu uslyšíme, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Ivan Hoffman: Já jsem taky rád, že tě slyším, a zdravím naše posluchače.

Martina Kociánová: Já ještě musím, jako vždy, představit mého kolegu, Ivan Hoffman zamotal hlavu svým kritikům, protože patřil mezi nejvýraznějším disidentům před listopadem 89. Slavný písničkář a novinář, v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, nebo třeba v Českém rozhlase, což mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřitakat pohodlnému mainstreamu, mu nakonec vyneslo cenu Krameriovu, a před několika dny se stal také laureátem ceny za obranu svobody projevu. Tak ti také velmi ráda gratuluji.

Ivan Hoffman: Děkuji, a je asi na čase, abych nějaké starší ceny začal vracet.

Martina Kociánová: No, ještě si to rozmysli.

Ivan Hoffman: Dobře.

Kardinál Duka obstál ve vězení, jako arcibiskup i jako důchodce zapojený do boje s progresivismem

Martina Kociánová: Jsou události, jak jsem zmínila, které se valí. Ale pak jsou věci, které když se stanou, tak člověk ustrne. Zastaví se, ponoří se do přemýšlení. 4. listopadu zemřel ve věku 82 let Dominik Duka. Emeritní pražský arcibiskup a politický vězeň. Jak jsi, Ivane, jeho odchod prožíval ty?

Ivan Hoffman: Tak uvědomil jsem si především, že jsou lidé, kterých jsou plná média, ale když zemřou, tak není o nich co říct. A pak jsou lidé, na které lze v médiích narazit jenom sporadicky, a pak když umřou, tak se ukáže, jak chybí, a najednou jsou jich plná média. Řekl bych, že Dominik Duka je ten druhý případ, v posledních letech si ho média, nebo přesněji prorežimní moderátoři už zvali pouze na koberec, když řekl něco, co nezapadalo do jejich omezeného obzoru, no a jakmile zemřel, tak ho vyprovodily na věčnost přátelské, uctivé, obdivné nekrology, Dominika Duku ocenili i jeho kritici, vyjma několika farářů, kterým v tom bránila jejich namyšlenost a pýcha. Ale i ti se alespoň drželi zpátky.

Martina Kociánová: Ano, jedna má známá šla v neděli, tedy den po pohřbu na mši svatou, a jejich kněz nevzpomenul ani slovem Dominika Duku. Čím byl pro tebe Dominik Duka výjimečný?

Ivan Hoffman: Tak Dominik Duka obstál v běžném životě, stejně jako obstál ve vězení, nezměnil se ani v pozici arcibiskupa, kardinála, no a řekl bych, že vůbec není samozřejmé udržet si takovou mravní integritu, názorovou pevnost za všech okolností, v jakémkoliv režimu, je to tím, že asi každá doba něco preferuje, něco potlačuje, a v minulosti bylo třeba brát se za svobodu a nenechat si vzít víru.

V současnosti je, řekl bych, takovým hlavním úkolem bránit rodinu a národ, a nenechat si vzít víru. No a Dominik Duka mohl úplně v klidu na stará kolena žít ze své disidentské minulosti, no a on se místo toho aktivně zapojil do zápasu s aktuální hrozbou. A tu představuje progresivismus, jeho zhoubný vliv neohrožuje jenom společnost, ale ohrožuje i církev.

No a tady je asi dobré říct, že ten vztah společnosti k církvi se odvíjí od chování křesťanů. Ono to není tak, že církev deleguje autoritu na duchovní, spíš platí opak, duchovní sjednává autoritu církvi. No a Dominik Duka coby důchodce, soukromá osoba, řekl bych, si takovým rozumným konzervativním přístupem vyvažoval škody působené progresivními církevními celebritami.

Tak tam, kde jeden pyšný sebestředný teolog církev znemožňuje, poškozuje, tam jiný teolog pokorný ve víře vrací církvi u veřejnosti důstojnost a přízeň. Tak tak nějak bych vnímal roli Dominika Duky.

Martina Kociánová: Tak to mě napadá, že to vás tak nějak spojuje. To, že ani Dominik Duka, ani ty, Ivane Hoffmane, jste si neustlali na pohodlné posteli, která se jmenuje prebendy, a žít z toho, že jste dřív byli disidenti.

Ivan Hoffman: No tak to je nevkusné. A prostě to dává smysl.

Moci nad Evropou se zmocňuje Antikrist, a těm, kdo mají bít na poplach, vadí lidé jako Duka

Martina Kociánová: Poslední Dukovou provokací, jak si to neodpustili jeho kritici, byla mše za zavražděného křesťanského aktivistu Charlieho Kirka. Jak jsi vnímal tento krok?

Ivan Hoffman: No, když na té mši Dominik Duka řekl, že svět je ohrožen, tak myslím, že se to nevztahovalo pouze na ty lidi, kteří se chopí zbraně, když jim chybí argumenty. Svět je ohrožen lidmi, kteří ztratili cit pro spravedlnost. Je ohrožen těmi, kteří nejsou schopni solidarity, soucitu, slušnosti, je ohrožen chamtivci, egoisty, ale stejně tak elitáři, anebo lidmi domýšlivými, povýšenými, a konečně ten svět je ohrožen těmi, kdo vědí a mlčí.

A řekl bych, že v poslední době je docela věrné, že moci nad Evropou se zmocňuje Antikrist. Naopak v Krista nevěřící nejspíš nevnímají, že Evropská unie ignoruje Desatero, blahosklonně bagatelizuje smrtelné hříchy, to vypadá jako takové teoretické pojmy, ale těm, kdo mají v popisu práce bít na poplach, tak těm jsou namnoze trnem v oku lidé, právě jako byl Dominik Duka, který vlastně boří takovou bludnou iluzi, že taková ta Evropa bezbožná je podle progresivního Antikrista skvělým místem pro život. Vlastně nic se nemusí, za nic nebereme odpovědnost, tak těm Dominik Duka opravdu vadil.

Martina Kociánová: Musím říct, že tvůj obrat „Evropa podle progresivního Antikrista je skvělým místem k životu“, tak musím říct, že to jen tak snadno z hlavy nedostanu, tuto představu.

Ivan Hoffman: Bohužel je to taková prostě realita, no.

Martina Kociánová: Rozloučím se vzpomínkou na kardinála Duku jeho citátem, který nám zároveň připraví půdu pro další téma, když řekl: „Je smutné, že se politikové zabývají pouze tím, co je výhodné jen pro jejich volební období. Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary některých menšin.“

Ivan Hoffman: Tak ano. Je zvláštní, že ještě nedávno byla kazem na demokracii spatřována diskriminace menšin, a dnes se ve jménu práv menšin diskriminuje většina. To je takový paradox.

Martina Kociánová: A zatímco před tím ta diskriminace menšin byla velmi hlasitě doprovázena nejrůznějšími provoláními, tak diskriminace většin je přijímána za hrobového ticha s pocitem, to máte za to.

Ivan Hoffman: Ano, ano, tak nějak to je.

Okamura ustavil parlament, koalice drží, Hrad čeká na Godota a škodí si držením poraženého Fialy

Martina Kociánová: Zdá se, že si většinu roku vystačíme se situací kolem voleb. Všiml sis toho, Ivane? Nejprve jsme řešili předvolební klání. Pak volební boj a teď povolební tanečky a místy řež. Ustavující schůze Poslanecké sněmovny se konala 3. listopadu, jak jsi se v tom zorientoval?

Ivan Hoffman: Tak sešli se noví poslanci, zvolili předsedu, té volbě předcházely dlouhé projevy, ve kterých poslanci za poražené strany domlouvají těm vítězným s pohodlnou většinou, že Tomio Okamura je špatná volba. Šlo o test soudržnosti koalice, v tajném hlasování dostal Okamura všechny hlasy ANO i Motoristů, a nikdo z SPD ho nezradil, takže tím pádem definitivně víme, že ta koalice bude vládnout, zatímco opozici připadne role těch, kteří zdržují, překážejí, škodí, jinak řečeno, vše bude tak, jak je to normální, jak to má být, jenom si ti, kteří byli doteď důležití, budou muset zvyknout, že jsou zbyteční, no a ti, co byli zbyteční, se budou muset srovnat s tím, že to co přijde, za to ponesou svou odpovědnost.

Martina Kociánová: Když se podívám na současnou situaci, tak po všech stránkách se stal jedním z vítězů voleb Tomio Okamura. Své hnutí dovedl do vlády a stal se předsedou Poslanecké sněmovny. Jak se svého úkolu podle tebe zhostí?

Ivan Hoffman: Vždy je dobré sledovat, co s člověkem udělá funkce. Zda mu stoupne do hlavy, anebo zda se ukáže, že na to nemá, Tomio Okamura je z opozice solidně zocelen. Málo politiků čelilo, řekl bych, až takové zavilé nepřízni médií jako on, takže si umím představit, že funkce předsedy parlamentu je pro něj určitou satisfakcí, bude chtít obstát, no a pokud jde o poslaneckou rutinu, tak Okamura už jako místopředseda parlament řídil, takže to bude u něj jako s jízdou na kole.

Tak to už umí navždy, zajímavější je, že co dnes Tomio Okamura udělal, už je to něco, co udělal předseda parlamentu. To má úplně jinou váhu, s tímto předsedou se nebudeme nudit, už svědčí o tom, že zkraje svého úřadování svěsil z parlamentu ukrajinskou vlajku, anebo že 17. listopadu ignoroval cirkus na Národní třídě, a zamířil na Hlávkovu kolej. Tak začal doopravdy zostra.

Martina Kociánová: Koho ale stále nemáme, je předseda vlády. Prezident otálí se jmenováním Andreje Babiše, chce, ať vyřeší svůj střet zájmů, pokud neřekne, jak to hodlá vyřešit, chce po něm, aby nabídl jiného kandidáta. Zhusta se diskutuje, zda chce Andreji Babišovi překazit cestu k postu premiéra, nebo rovnou přepsat výsledky voleb, anebo zda jde o relevantní požadavek. Jak se v tom chaosu vyznáš ty?

Ivan Hoffman: To, co nám připadá jako rafinovaná zákulisní hra, šachová partie, ve které se přemýšlí několik tahů dopředu, tak může být obyčejný chaos. Kdy si aktéři, nebo jeden z aktérů, dělají schválnosti a čekají, co druhá strana na to, a myslím, že v té partii mezi Andrejem Babišem a prezidentem Kolářem schovaným za sličného generála zatím to spíše vypadá na ten chaos.

V těch povolebních kontaktech mezi Hradem a vítěznou politickou koalicí vzešlou z voleb postupuje Hrad jaksi pokusem omylem, je to takový průzkum bojem ve snaze najít soupeřovu slabinu, vyprovokovat ho k nějaké chybě, na které by se pak točila prezidentova a korporátní média. Ale zatím se zdá, a na to je také potřeba upozornit, že ani Babiš není nějaký extra šachista, a nemá plán, jak s tím Kolářem zamést a jak srovnat generála do latě, ono celé mi to přijde takové nemastné neslané, jako by ti lidé nevěděli, co s tím, a na něco čekali. Takové čekání na Godota, řekl bych.

Martina Kociánová: Jenom aby Godot vůbec přišel.

Ivan Hoffman: On nepřijde, to je logické.

Martina Kociánová: Ano, to my z literatury víme, že Godot se nedostaví. Tím hůř. Protože prezident nechce jmenovat premiérem Babiše, a nikdo kromě Babiše pravděpodobně nemá šanci získat důvěru v Poslanecké sněmovně. Jak dlouho může tento pat trvat?

Ivan Hoffman: Hrad není v komfortní situaci. Držet u moci poraženého Fialu, kterému vypadává jeden kostlivec za druhým, tak mně to od Hradu připadá jako lpět na kouli u nohy, místo aby se té přítěže a ostudy rychle zbavil. Každým dnem bez odpovědné vlády bude narůstat chaos. To je jasné. Takže nakonec Kolářovi nezbude než nechat jmenovat nějakého prezidentského outsidera, posléze druhého outsidera, aby Hrad nedržel v rukou černého Petra. Čili politickou odpovědnost za narůstající škody.

Tak ten boj proti Babišově koalici je navíc kuriózně načasovaný. Je to taková… jak politická opozice, tak novinářští aktivisté se vrhají do ztečí s virtuálním nepřítelem. Cupují program, který neodhlasoval parlament, vymezují se k dosud nejmenovaným ministrům, technicky vzato, ten program vznikající koalice z pilnosti poskytla veřejnosti ke čtení, tak ten není žádnou závaznou smlouvou s občany.

Momentálně by bylo úplně v pořádku, kdyby Babiš, Okamura, Macinka poslali zvědavému Kolářovi do datové schránky jídelní lístek. Až tím, co podpoří hlasování o důvěře Sněmovna, má smysl se zabývat. Takže já to vidím na časově omezené škození, které jednou musí skončit, protože vlastně to, co je důležité, to je výsledek voleb, a to už se nezmění.

Martina Kociánová: Znamená to, že naši představitelé zatím tančí jeden krok dopředu, dva zpátky, za nadšeného skandování novinářů, kteří každý ten krok musí náležitě okomentovat.

Ivan Hoffman: Je to tak. Mně to někdy přijde, že se věci musí rozžvanit, jo. Prostě do nekonečna, je to taková spousta zbytečných slov, ale tak se to dělá, no.

Potenciál Listopadu byl dávno promarněn, politický rituál se stal čekáním na Godota a ostudným cirkusem

Martina Kociánová: 17. listopadu si už od roku 1990 připomínáme výročí takzvané Sametové revoluce v roce 1989. Každý rok se na Národní třídě scházejí tisíce lidí, aby zavzpomínali. A v posledních letech čím dál častěji, aby si zanadávali. Případně vypískali politika s květinou, který se jim příliš nepozdává. Ty to máš do Prahy daleko, takže předpokládám, že jsi na Národní určitě nebyl, ale tím spíš jsi mohl sledovat z povzdálí, jak to tam vypadalo letos, a možná i co ze vzpomínky na Listopad zbylo?

Ivan Hoffman: Jak jde čas, tak ten 17. listopad mizí v mlze. A když se dnes někdo dušuje, že si jeho odkaz nenechá vzít, tak já jsem v pokušení mu říct, ať si ten 17. listopad klidně nechá. Ten potenciál Listopadu byl dávno promarněn. Jde o prošlé historické zboží, o takový propagandistický kýč. A to, co se každoročně děje v Praze na Národní třídě, je záležitost v podstatě ostudná. Jo, slušnému člověku je z toho špatně.

Já bych řekl, že už takových 30 let není co zcizit. Asi poprvé, myslím, že už to bylo na 5. výročí listopadového převratu, řekl Ludvík Vaculík takovou větu, která pak zlidověla: „Komunismus byl poražen, ale důvody, pro které vznikl, jsou tady zpátky“. No a v tom žijeme dalších 30 let.

Martina Kociánová: No, tebe ten listopad nějak rozčejčil.

Ivan Hoffman: Spíš opustil.

Martina Kociánová: Ty to jistě víříš. Ale oslavy 17. listopadu se v Praze slavily a odpoledne a večer se rozšířily na další místa v Praze. Staroměstské náměstí například zaplnily tisíce lidí v protivládní demonstraci, organizoval ji spolek Milion chvilek pro demokracii. A protestovalo se i u sousedů na bratislavském Náměstí svobody, kde se už v předvečer 17. listopadu odehrály protesty hned dva. Nejprve opoziční demonstrace Nevezmú nám november, a následně občanský protest Mír Ukrajině. Na obou demonstracích kritizovali účastníci současnou vládu, a olej do ohně přilila i skutečnost, že letos poprvé nebyl na Slovensku 17. listopad dnem pracovního klidu. Co sis z těch protestů opozice odnesl ty?

Ivan Hoffman: Každý režim má své rituály. K něčemu se vztahuje, od něčeho se distancuje, ty socialistické rituály, které pamatuji z dětství, ať už se jednalo o 1. máje, anebo lampiónové průvody, sázely na optimismus. Byly tak trochu povinný, časem pravda poněkud křečovitý, řekl bych, že ten současný kapitalistický režim, a hlavně v té jeho soudobé progresivní verzi, upřednostňuje buďto rituály negativní, svolává publikum k projevům takové té demokratické nenávisti, anebo láká na oslavu různých sexuálních deviací, jako jsou takové ty duhové obscénní pochody.

A jak se atmosféra ve společnosti mění, roste nespokojenost s ekonomickou a politickou situací, no a progresivci začínají prohrávat volby, no tak u nich, řekl bych, jak to já cítím, převládá frustrace. Já bych až škodolibě řekl, že frustrace těch samozvaných demokratů je vlastně takový balzám na duši pro tu donedávna frustrovanou většinu, která se díky porážce této party cítí lépe, velice se jí ulevilo.

No, na Slovensku tam se ta frustrace progresivců dá doopravdy krájet. Tam v popředí opozice stál takový oplzlý student, kterého lidé napodobují psaním křídou na ulice nápisy proti premiérovi Ficovi, no, progresivní média to prezentují jako křídovou revoluci, něco tak hloupého se skutečně jen tak nevidí.

Ukrajina rozkrádá americké dolary a Washington ji za neposlušnost kompromituje odhalením korupce

Martina Kociánová: My se, Ivane, už tradičně věnujeme Ukrajině, ale tentokrát se tedy nevydáme na frontu. Špičky ukrajinské politiky a energetiky čelí obrovskému korupčnímu skandálu. Do případu se vložil národní protikorupční úřad a úřad zvláštního prokurátora s tím, že vyšetřují údajné úplatky v celkové výši cirka 100 miliónů dolarů ve státním energetickém sektoru. To vyšetřování se zaměřilo na skupinu kolem Timura Mindiče, obchodního partnera prezidenta Zelenského, ministr spravedlnosti a ministryně energetiky museli rezignovat, a NABU jde ještě dál, když tvrdí, že existují důvody pro podezření prezidenta Volodymyra Zelenského a bývalého ministra obrany Rusteho Umera. Řekni mi, co vše to může v této chvíli, v této situaci pro Ukrajinu znamenat?

Ivan Hoffman: Pověst zkorumpované země má Ukrajina odjakživa, takový recept proti korupci nikdy nenašla. No a korupce je příčinou veškerého ukrajinského neštěstí. Všechny vzpoury proti korupci skončily ještě větší korupcí, a zdá se, že se tento ukrajinský korupční kruh uzavírá, když se korupce stává příčinou, nebo záminkou likvidace Ukrajiny jako svrchovaného státu.

Zelenský se nedávno neúspěšně pokusil ovládnout protikorupční organizace, jenomže záštitu nad nimi drží Američané, kteří jejím prostřednictvím kontrolují, anebo spíše monitorují, co se na Ukrajině děje s jejich dolary. No a když se to hodí, tak zavírají nad rozkrádáním oči, ale ti podvádějící politici jsou samozřejmě vydíratelní, no a když zlobí, neposlouchají, tak je ta jejich korupce teatrálně odhalena. To se právě děje. Kdyby Zelenský Trumpovi neodmlouval, tak by se nic nešetřilo.

Martina Kociánová: Myslíš, že až tak jednoduché to je?

Ivan Hoffman: Až tak jednoduché to je.

Trump tlačí Zelenského ke kapitulaci, protože pokud Ukrajina ztratí Oděsu, nebude mít čím splácet zbraně

Martina Kociánová: No, v tuto chvíli se dá vlastně chápat i další krok Donalda Trumpa, který zdánlivě tedy potvrdil svou nepředvídatelnost, když zveřejnil svůj poslední mírový plán pro Ukrajinu. A návrh vychází velmi vstříc Kremlu. A přišel na svět vzápětí poté, co Trump vůči Moskvě přitvrdil, když zavedl nové sankce na ruský ropný průmysl. Přemýšlím, jestli jsi mi to tvou poslední větou vlastně vysvětlil, anebo jestli se v tom vyznáš ještě jinak?

Ivan Hoffman: No tak kompromitace Zelenského a ten Trumpův poslední mírový plán, který tedy, řekněme to na rovinu, byl spíše jízdním řádem ukrajinské kapitulace, spolu souvisí. Americký prezident sice předstírá, že je mírotvůrce, ale popravdě je to pragmatik, je to obchodník, a ví, že Rusko nelze porazit, aniž by to znamenalo apokalypsu.

Američané se celou dobu, a to už za Bidena, omezují na to, že Rusům okopávají kotníky, a to prostřednictvím Ukrajinců, kteří za Američany krvácejí na bojišti. No a tu současnou situaci Američané zjevně vyhodnotili tak, že Ukrajinci na frontě melou z posledního, a pokračování války shledávají nevýhodným. A je to takový cynismus, ale důvodem může být třeba to, že pokud Ukrajina ztratí Oděsu a přístup k Černému moři, tak nevyveze obilí, a nebude mít peníze na splácení amerických zbraní a jiné pomoci, kterou pořizovala na dluh. No a to bych řekl, že bude důvod, proč Trump tlačí Zelenského ke kapitulaci.

Martina Kociánová: Já přemýšlím, do jaké míry lze tento mírový plán brát vážně. Protože podle mluvčí ruského ministerstva zahraničí Zacharovové nemá Moskva od Spojených států o novém mírovém návrhu vůbec žádné informace, ve stejném duchu se vyjádřil i vlivný republikánský senátor Lindsey Graham, pádnost návrhu zpochybnil i ministr zahraničí Spojených Států Marco Rubio, na našich serverech se spekuluje, že by za celým plánem mohly být jen odvážná rošáda ruského vyjednavače businessmana Kyrila Dmitrijeva. Řekla bych, že to vše ubírá tomuto poslednímu mírovému plánu na váze.

Ivan Hoffman: Určitě. Z toho plánu nebude nic. Pro Ukrajince je ponižující, a pro Rusko neřeší problém, kvůli kterému na Ukrajině válčí s NATO, je to jen další účet bez hostinského. Válka na Ukrajině bude pokračovat až do definitivní porážky ukrajinské armády, a to proto, že se Západ odmítá smířit s tím, že tím hostinským je Putin.

Martina Kociánová: Ty jsi zmínil, že Američané zjevně vyhodnotili situaci tak, že Ukrajinci na frontě melou z posledního. Evropa stále Ukrajinu povzbuzuje v pokračování. Zdá se, že americké mírové plány, myslím ty dřívější oficiální, jí připadají nepřijatelné. Dokážeš odhadnout všechny důvody proč?

Ivan Hoffman: Ve válce na Ukrajině vidí Němci, Francouzi a Britové příležitost vydělat na zbrojení. Američané je z tohoto lukrativního ukrajinského trhu chtějí vytlačit, když bezpečnostní záruky pro Ukrajinu podmiňují tím, že Ukrajinci budou kupovat zbraně americké, no a navíc takové, které nebudou pro Rusko představovat hrozbu.

Evropa se kvůli Ukrajině zadlužila, no a když boje skončí, bude potřeba občanům vysvětlit, jaký mělo angažmá v této předem prohrané válce smysl. Myslím si, že to je hlavní důvod, proč se všichni bojí konce války, protože pak se to celé bude muset vysvětlit a zaplatit.

Martina Kociánová: Na zahraničních webech se stále častěji mluví o kapitulaci Ukrajiny. Může prezident Zelenský kapitulovat?

Ivan Hoffman: Otázka stojí, zda může kapitulaci přežít. To, že válku chce ukončit jeho hlavní sponzor, to vůbec neznamená, že se s kapitulací smíří ukrajinští vlastenci, ukrajinští nacisté, a také pozůstalí po mrtvých, kteří v případě porážky zemřeli zbytečně. Kapitulace, a to je potřeba říct na rovinu, se rovná zradě.

Navíc by v případě dnešní kapitulace mnoho Ukrajinců v budoucnu věřilo, že ta válka se dala vyhrát. Je potřeba si uvědomit, že je propagandisté krmí denně zprávami o ukrajinských vojenských úspěších, o tom, jak jsou Rusové v koncích, no a na tom, právě na tomto zřejmě Trumpovo americké ultimátum zkrachuje.

Vlastně jediné, co lze říct s jistotou, je to, že čím déle válka potrvá, tím budou důsledky pro Ukrajince horší. Jde o to, o kolik území nakonec Ukrajina přijde, kolik lidí ještě z Ukrajiny emigruje, jak stará populace na Ukrajině zůstane, a jak vysoký dluh bude splácet těm, co je ve válce podporovali.

Francouzský náčelník generálního štábu hlásá obětování dětí pro válku – smysl vojáka je vybojovat vítězství

Martina Kociánová: No, zdá se, že přituhuje všude, způsob, jakým se nás evropští lídři snaží připravit na válku, je už opravdu zdrcující. Ovšem zcela jinak na to šel francouzský náčelník generálního štábu Fabien Mandon, který se na setkání s francouzskými starosty vyjádřil, že Francie má být připravena obětovat své děti v možném konfliktu s Ruskem. Generál si tu podprahovost opravdu ušetřil. Je toto sdělení pro tebe ještě únosné?

Ivan Hoffman: Je to, Martino, výrok vojáka. Válka dává životu vojáka smysl. Smysl vojáka je vybojovat slavné vítězství. No a porazit Rusko, to je, zdá se, věčný francouzský a také německý a britský sen. Není ale pravděpodobné, že se Rusové nechají vyhladit. V minulosti se jim to nelíbilo, nebude se jim to líbit ani teď. Takže není moc jasné, jaký by obětování francouzských dětí mělo mít smysl. To voják neumí vysvětlit.

Martina Kociánová: Já jsem v první chvíli přemýšlela, než jsem ten článek dočetla, že generál chce Francouzům tak opatrně oznámit, že by měli pomýšlet na to vzít si svou vlastní zemi zpět. Ale ne, ne. Zdá se, že ve francouzském chalífátu je vše v nejlepším pořádku.

Ivan Hoffman: Podle posledních průzkumů je favoritem prezidentských voleb Bardela, to je mluvčí lepennovské pravice, takže i tam se něco zřejmě tedy mění, no. Uvidíme.

CDC přiznalo, že vakcíny mohou způsobovat autismus – nemocné dítě vydělává 500 miliard dolarů ročně

Martina Kociánová: Teď uděláme, Ivane, něco pro zdraví, a připomeneme, že před pár dny CDC, což je americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí, oficiálně změnilo desetiletí trvající prohlášení o vakcínách a autismu. Ze svých webových stránek odstranili tvrzení, že vakcíny nezpůsobují autismus. Místo něj CDC opatrně přiznalo, že pro takový kategorický závěr neexistuje dost důkazů. A že studie nevyloučily možnost, že vakcíny u kojenců způsobují autismus. To je poměrně převratná změna myšlení v dosavadním pohledu na to, že bylo neustále potřeba dokazovat, že může mít vakcína tyto vedlejší účinky. Na to, že je potřeba dokazovat, že je nemá. Jak k této zásadní změně paradigmatu přistoupila média naše, světová, která doposud měla jasno, a vlastně i ty?

Ivan Hoffman: Je potřeba si uvědomit, že když ve Spojených státech prohráli volby demokraté, tak to zkomplikovalo život i farmaceutickým firmám. Ministrem zdravotnictví se stal Robert Kennedy junior, který z toho Centra pro kontrolu a prevenci nemocí vyhnal lidi, kteří v zájmu farmaceutického businessu vlastně bránili kontrole a prevenci nemocí.

Ta změna, o které hovoříš, přichází poté, co se Kennedy odvážil nahlas říct, co všichni vědí, ale mlčky to tolerují, že totiž dnes není v Americe nic výnosnějšího, než je nemocné dítě. Protože na něm všichni vydělávají. Pojišťovny, nemocnice, lékařský kartel, farmaceutické společnosti. No a čím dříve je to dítě nemocné, tím lépe. Oni ho nechtějí zabít, ale ani uzdravit, chtějí ho léčit. Chtějí, aby bylo nemocné po zbytek svého života.

Pokud jde o ty vakcíny, tak počítáme, že farmaceutické společnosti vydělávají v Americe 60 miliard dolarů ročně na prodeji vakcín, no a 500 miliard dolarů na léčbě zdravotních potíží způsobených vakcínami. Že lidi neznají pravdu a chybí jim informace, je dáno tím, že farmaceutický business v Americe kontroluje média. Oni je tedy kontrolují úplně všude.

O zločinech a o podvodech těch farmaceutických gigantů se dnes začíná mluvit jenom proto, že ten pohár trpělivosti zřejmě přetekl, Američanům dochází, že jim jde o život, no a u nás se takové poznání samozřejmě dostaví, ale jak už je to zvykem, s nějakým odstupem. No a před tím je nutné, nebo nezbytné, lidem asi tak stokrát, nebo nejméně stokrát zopakovat citát, a to jsi tady zmínila před časem ty, že není těžké lidi oklamat, ale těžké je je přesvědčit, že byli oklamáni. Jestli se nemýlím, tak to byl Twain.

Martina Kociánová: Přesně tak, a musím říct, že mám pocit často, že už jsem poměrně dost obrněná. Ale vždycky ve společnosti, ve která žiji, zjistím, že to mé brnění zkrátka někde nedoléhá.

Ivan Hoffman: Hm, hm.

Německé vánoční trhy končí kvůli teroristickým hrozbám – konzumní obsah ustupuje demonstraci víry

Martina Kociánová: Chtěla jsem naše posluchače rozveselit, hledala jsem poctivě zvířátko na konec, jenomže jsem pořád narážela na decimované chovy drůbeže kvůli ptačí chřipce. Tak to jsem si říkala, že to není správná cesta. Tak jsem si říkala, že bychom tedy mohli posluchače pozvat na nějaké pěkné vánoční trhy. Ale zase chyba lávky. Uvítaly mě titulky, že vánoční trhy v Německu bojují o přežití. Mír a klid se nekoná, jsou to svátky bezpečnostních rizik. Kvůli hrozbám teroristických útoků se tak zvyšují náklady na jejich bezpečnost, že je to pro mnohá města už neúnosné. Po tragických zkušenostech z loňska trhy ruší třeba Magdeburg, ale také například Dortmund, Rostock a další. Myslíš, Ivane, že se blíží okamžik, kdy budeme Vánoce slavit tajně ve sklepích?

Ivan Hoffman: Nejbezpečnější místo, kde je vhodné slavit Vánoce, je lidské srdce. Návštěva vánočních trhů, zdá se, díky zradikalizovaným islamistům dostane nový obsah, ten konzumní obsah ustoupí do pozadí, procházka mezi stánky se stane demonstrací víry potenciálních křesťanských mučedníků. Těch ovšem sotva bude tolik, aby se kvůli nim organizovaly trhy, takže zbydou ty sklepy a lidská srdce.

Martina Kociánová: Ty jsi skončil tak trochu argumentací kruhem. Ale to, že nejbezpečnější místo, kde můžeme slavit Vánoce, je od tebe něžná poznámka na závěr. Milí posluchači, jak jsme už naznačili, tak z nás to veselí už asi nevymlátíte. A přitom, ty bys veselý být měl, protože, jak už jsem zmínila na začátku, dostal jsi krásnou cenu za tvůj přínos ke svobodě slova. Napadlo tě, před více než pětatřiceti lety, že budeš dostávat takovou cenu? Že jí bude třeba? Že bude existovat?

Ivan Hoffman: Tak něco na tom… asi se to dalo čekat. Nedávno jsem našel takový starý vtip od Jiránka, kde takový muž prohlašuje, sbohem autocenzuro, ještě mi budeš chybět. Jo. Ta doba znovu přinesla takový zápas o svobodu slova, já u příležitosti této ceny si ale teď neumím úplně přesně vybavit, co jsem provedl, za co jsem to dostal. Asi mě mají rádi porotci a ti, kteří to udělovali.

Martina Kociánová: Já myslím, že když posluchači poslouchali náš dnešní rozhovor, tak moc dobře vědí, za co jsi ji dostal. Vím to i já a děkuji ti za to, vážím si toho, že si takto s tebou mohu každý měsíc povídat.

Ivan Hoffman: To je i radost na mé straně.

Martina Kociánová: Měj se hezky, něco pro to dělej, nikdo jiný to za nás neudělá, a já se budu těšit na vánoční měsíc zase za měsíc.

Ivan Hoffman: Děkuji ti a já se taky těším, jak zhodnotíme prosinec. Určitě bude idylický, romantický a pozitivní.

Martina Kociánová: No, škoda, že ty sám tomu nevěříš, tak jak mám já? Uděláme pro to, co budeme moci. Tak se měj hezky.

Ještě nedávno mi přišlo, že jsme v časové tísni. Že je za pět minut dvanáct na cokoli, co se zanedbalo a co je třeba udělat, abychom vybrali ostrou civilizační zatáčku a nenatloukli si. V jedné chvíli ovšem jakoby se utišila bouře. Nastalo ticho a s ním divný pocit, že už není kam spěchat. Jako by se naplnilo ono kafkovské: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“

V Kafkových Aforismech jsem si to podtrhl v osmnácti. Je to citát, který nepotřebuje záložku, protože je hned na první stránce. Vždy jsem si ho vykládal tak, že dokud je člověk rozptylován alternativami, anebo se s životem potýká nanečisto, nic pořádného z toho nevzejde. Nemyslím, že by Kafka radil pálit za sebou mosty, i když i to je někdy způsob jak nemarnit čas a ušetřit energii. Vedle zkušenosti těch, kteří si polepšili nevratnými kroky, existuje pravda i zoufalství z nemožnosti návratu. Zoufalství ale Kafka určitě nemá na mysli, když za dosažení nevratného bodu horuje.

Ticho, ve kterém není kam spěchat, na sebe bere různé podoby. Někdy jde o klid v oku hurikánu. Uprostřed všeobecné hysterie je tomu, kdo už takové běsnění párkrát zažil, zatěžko brát vážně reprízu odehraných dějů.

Existuje pak ticho před bouří, předzvěst neodvratného. Někdo v tom tichu nestihne ani rozevřít deštník, jiný v očekávání neodvratného zestárne, aniž by se dočkal trestu, o který si koleduje, čili aniž by sklidil bouři, co zasel větrem.

Tak či tak, už není kam spěchat, neboť bod, kdy ještě šlo vývoj zvrátit, jsme minuli. Je čas zvolnit krok. Smířit se s tím, že komu není rady, není ani pomoci. Netrápit se tím, co vzalo za své, a těšit se z toho, co zbylo. Není naší povinností svádět za druhé zápas, který jsme už podstoupili, a ne naší vinou se opakuje. Jako se v nových kulisách odehrávají stará dramata, tak se také ve starých kulisách mění herecké obsazení. A jak říká můj dobrý přítel, bylo by trapné setrvávat na pódiu po potlesku.

Jakmile se člověk, poutník po věčnosti, zastaví, nabídne se mu pohled na záda těch, co lehkovážně spěchají vstříc apokalypse. Čas, kdy už není kam spěchat, ovšem není předurčen k beznaději, skepsi a rezignaci. Je to čas, který patří modlitbám. Za potřebné, pronásledované, ale i za pomýlené, obelhané, zrazené. Řečeno dnešním slangem, devět z deseti mystiků radí hovořit raději s Bohem o hříšníkovi, než s hříšníkem o Bohu. Má to logiku: hříšník je na Šéfa alergický, zatímco Šéf má s hříšníkem boží trpělivost.

Ano, dorůstá nám tu digitální, povrchní a současně militantní omladina, trpící klimatickou úzkostí a hybridní identitou. Jde o potomky atomizovaných potetovaných pohodářů, co propadli konzumu na dluh a uvízli v sociálních sítích a názorových bublinách. Lidí co zlenivěli, ztloustli a ustrnuli intelektuálně i mentálně a duchovně, přibývá geometrickou řadou a bylo jen otázkou času, kdy se stanou majoritou, ztělesňující nový evropský, respektive atlantický normál.

Zjednodušeně řečeno se normálním stává všechno, co bylo včera nenormální. Huxleyho Zánik civilizace se nám před očima stává realitou. Ze včerejší noční můry se vyklubal dnešní splněný sen. Jakmile se člověk zastaví, panoptikum, jež ho obklopuje, dostane zřetelné kontury a vyjeví se, že ve světě, co je vzhůru nohama, jsou lidé nutně na hlavu. Když jít s dobou není výzva, nýbrž prokletí, je čas nechat dobu jít. U vědomí, že stejně daleko nedojde, jako ta lež, co má krátké nohy.

Už prostě není kam spěchat. Toho dobrého, co pro sebe vzájemně můžeme udělat, je víc, než se dá stihnout.

Martina Kociánová: První otázka, v tuto chvíli prakticky povinná: Jaké pocity se u tebe dostavily po volbách? Nadějeplné, nebo jiné?

Pavel Šik: Tak já mám většinou tendenci věci zkoumat, nebo se dívat na detailnější pohledy, ne úplně globálně. Co si myslím? Že určitě je oprávněný výsledek. Aspoň z mého pohledu.

Martina Kociánová: Oprávněný, jako právoplatný? Nezpochybňuješ ho.

Pavel Šik: To není tak, že bych ho nezpochybňoval. Ale považuju společnost za zdravou, pokud chtěla změnu. Protože čeho jsme tady byli svědky v posledních letech, tak to bylo opravdu tragické. Aspoň z mého pohledu to bylo strašně tragické.

Vláda po minulých volbách měla neuvěřitelně výbornou pozici, protože tehdy odcházel Babiš, dostal strašný výprask za to, jak se choval za covidu, a tehdy jsme měli možnost poslouchat dnešní dosluhující vládu, a znělo to opravdu rozumně. Spousta názorů tam bylo rozumných, a říkali jsme si: „Tak, vlastně jo, mají obrovský kredit, se kterým začínají.“

Pětikoalice promrhala obrovský kredit a místo spojení národa ho ještě víc rozdělila

Martina Kociánová: Myslíš pětikoalici?

Pavel Šik: Přesně tak. Nic strašnějšího než covid jsme do té doby neznali. Covid byl přešlap vedle přešlapu, bylo tam spousta věcí, které vláda dělala opravdu blbě, i když na ni nechci úplně házet to zadlužení, ale ta jednotlivá rozhodnutí, neustálé tiskové konference, které jsme viděli – o blbostech.

Dodnes si pamatuju, jak tehdy ministr zdravotnictví odpovídal na to, jestli má mít někdo roušku, když je sám v autě, a takovéto kraviny. Jsme byli svědky, a byli jsme bombardováni kravinami novinářů, vládních představitelů a tak dále. Takže ta vláda, když začínala, měla obrovský kredit, a myslím si, že ho prohrála tak strašně rychle, že potom už se to těžko poskládávalo.

Martina Kociánová: Suverénně ho prohrála.

Pavel Šik: Absolutně. Oni se z tehdy rozumnějších stali absolutními fanatiky, a když potom bohužel vypukla ta nešťastná válka, tak absolutně najeli fanaticky na jednu stranu, a každý, kdo nefandil Ukrajině na 300 procent, byl proruskej, každý kritický hlas byl proruský.

Tehdy jsme viděli zastavování, nebo vypínání webů, a úplně děsivé kampaně proti všem lidem, kteří měli jiný názor, neustálé snahy o blokaci, o cenzuru, a to tam bylo pořád. Vždy to byly jakési nájezdy, jakože: Zkusíme cenzuru – a stáhneme. A pak zase – zkusíme cenzuru, a pak zase stáhnutí.

Martina Kociánová: Zkrátka nikoho nenechat na pochybách o tom, jakou vládu si vlastně přejí.

Pavel Šik: Vůbec, vůbec, přesně. A co jim mám, vládě, strašně za zlé, je to, že jak jsme viděli rozdělenou společnost v covidu, kde to opravdu bylo strašně děsivé – ale tehdy to ještě přikládám nějakým způsobem hysterické společnosti, to znamená, nejenom vládě, ale i společnost se hystericky bála, a dosáhlo se toho, že jsme měli různé tábory dezolátů, antivaxerů a tak dále – a vláda pak měla šanci to nějakým způsobem spojit. Ale co udělala? Vybrala si jiné téma a společnost znova rozeštvala, a to ještě víc, tábory se trošku přeskupily, ale v principu nedali vůbec možnost být někde ve středu.

Jediným tématem za čtyři roky bylo rozdělit společnost na ty správné a špatné

Martina Kociánová: To znamená, že myslíš, že pětikoalice z tvého úhlu pohledu měla za úkol, po té podivné covidové letargii, lidi spojit, ale ona využila další situace, která se stala na to, aby nás rozeštvala ještě více?

Pavel Šik: Naprosto. Vždyť to, co dělali – nechci tady zmiňovat třeba Foltýna – co to mělo znamenat? Co to všechno bylo? To byli jacísi pověřenci, to byly snahy cenzurovat média, nebo jim nepřidělovat peníze. My jsme zažili opravdu tragických pár let, kdy jediným tématem, jediným tématem, o které pořád dokola šlo, bylo rozeštvat společnost, rozdělit ji na ty správné a na ty špatné.

Martina Kociánová: Co to tedy mělo znamenat? Protože ty jsi řekl, že málokterá vláda na začátku vstupovala s tak velkým kreditem, řekněme s otevřeným hledím, a během několika málo měsíců se ukázalo, zač je toho loket. Co to mělo podle tebe znamenat? Bylo to plánované, nebo se jim to přihodilo?

Pavel Šik: Já myslím, že se jim to nějak přihodilo. Nebo lépe řečeno, lidé, kteří měli blíž k vládě – a teď bych nerad říkal nějaké konspirace o zbraňových lobbistech a tak dále – které měla vláda kolem sebe, jeli určitým směrem, protože každý jsme nějakým způsobem ovlivnitelní.

Tam vůbec nebyla snaha o vyvážený dialog, vyvážený názor. To je jedna stránka věci, že vláda v komunikaci, nebo vůbec v rozeštvávání společnosti sehrála ohromnou roli. A pak jí dávám za zlé – to je zase zpátky odpověď na otázku, proč si myslím, že společnost je zdravá, když jí odvolila – že vláda prakticky neudělala žádné ekonomické kroky k tomu, aby na situaci, která přišla zvenčí – oni se vždycky vymlouvali, že za to nemohou, protože to jsou vnější vlivy – reagovala.

Samozřejmě, jsou tam vnější vlivy, ale vláda je tady od toho, aby je mírnila. To znamená, aby zakročila, aby nějakým způsobem reagovala, včas reagovala.

Martina Kociánová: A tím chránila své občany.

Pavel Šik: A tím chránila své občany. Protože ať si budeme namlouvat co chceme, tak tady medián mezd je tam, kde je, to znamená, že spousta lidí má opravdu velice hluboko do kapsy a snaží se nějakým způsobem přežít. A tyto lidi je nutné bránit proti tomu, co se děje, třeba proti stoupajícím cenám – a je jedno, jakým způsobem, ale musíte nějak reagovat. Třeba reakce na zdražení všech energií byla strašně pozdě.

Martina Kociánová: Já tě přeruším jenom proto, abychom si seřadili to, co máš za zlé Fialově vládě nejvíce. Co si myslíš, že je její dědictví, které si poneseme a které nám tady zanechala?

Pavel Šik: Myslím, že když začínali, tak měli opravdu obrovský kredit, prakticky celý národ jim byl nakloněn, protože si každý oddychl, že je konec covidové šílenosti, a oni tento kredit nevyužili. To znamená, co jim dávám nejvíc za zlé, je, že nevyužili kredit a nespojili národ, ale naopak ho dál rozeštvali.

Martina Kociánová: Hazard s důvěrou lidí.

Pavel Šik: Absolutní. Na začátku jsme slyšeli, že někdo chce být premiér všech. Blbost. První co udělal, tak rozdělil společnost na ty, kteří souhlasí s tím, co my říkáme, a to je ta správná polovina, a ti druzí jsou špatná polovina. Úplně černobíle, což bylo to samé, co se dělo za covidu, i když tam, jak říkám, to nepřikládám vládě, ale spíš hysterii v celé společnosti a řečem nějakých pseudoodborníků, kteří byli neustále v médiích.

Za čtyři roky vláda nasekala 1,2 bilionu dluhu, nedošetříme se, potřebujeme růst

Martina Kociánová: Podařilo se pětikoalici splnit jejich slib o nápravě veřejných financí? Řada ekonomů říká, že nasekali stejné, nebo možná ještě větší dluhy než Babišova vláda, a nepotřebovali k tomu ani covidovou krizi.

Pavel Šik: Když se podíváme na rozpočty, na schodky, které jsme tady měli, tak ať máme rádi Babiše, nebo ne, tak se mu podařilo před covidem poměrně stabilizovat schodky, nebo lépe řečeno opravdu vylepšit rozpočty. Každý si ta čísla může najít.

Já nedávám Babišovi za zlé to, co stalo za covidu, jak zadlužil stát. Odpovídající reakcí na hysterii lidí bylo holt to, že se něco zavře, něco se nesmí, protože by se asi polovina národa zbláznila, kdyby se to nechalo běžet jako ve Švédsku, to by některým praskly cévky. Takže jemu nezbylo nic jiného než vyplácet náhrady a tak dále.

To znamená, v takovéto situaci to nejmenší, co dávám Babišovi za vinu, je obrovský schodek, který nám tady po jeho vládě zanechal. Potom tedy přišla tato vláda s velkými řečmi o tom, že tento schodek změní. Jenomže ano, můžeme říct: „Vnější faktory.“ Jenomže to je těžké, protože když něco slíbíte, tak potom musíte otevřeně říct: „Ne, my to neumíme. Neumíme to.“

Martina Kociánová: Vždycky přijdou nějaké vnější faktory. Když to není válka, když to není epidemie, tak jsou to povodně, tak je tornádo, tak je to spousta jiných věcí, které se mohou dít. Skoro každá vláda je vystavena nějakému silnému vnějšímu faktoru. Není-liž pravda?

Pavel Šik: Je to tak.

Martina Kociánová: Takže pověz mi, jak si vedla, co se týká financí, Fialova vláda? Když svého času i Nejvyšší kontrolní úřad mluvil o astronomickém zadlužování země Fialovou vládou?

Pavel Šik: Za ty čtyři roky tady zanechali zadlužení, myslím, že 1,2 bilionu. Já nejsem úplně člověk, který jde na barikády a říká: „Snižme zadlužení státu.“ Já si myslím, že to prakticky nejde. Nejde to tím stylem, že budeme šetřit. To se člověk nedošetří – to nejde.

Možná mě za to někdo označí za levicového, ale vidíme to i v Americe. Tam když přijde Bessent, tak absolutně jasně a realisticky říká: „My to nemůžeme změnit jinak, než že zvýšíme produktivitu. My potřebujeme větší hospodářský výsledek, a tím se nám samozřejmě sníží dluh. Nemůžeme to udělat tak, že se zastavíme a řekneme, že teď zrušíme veškeré výdaje.“

Takže úplně nesouhlasím s řečmi, které teď přichází s novou vládou, že se nějakým způsobem došetříme. Nedošetříme. Není jak.

Martina Kociánová: Asi se těžko můžeme došetřit, když je potřeba dostavět Dukovany, když je potřeba postavit dálnice…

Pavel Šik: Spousta plánů, a nejenom to. Ale bývalá vláda se vymluvila na vnější vliv, a strašně jim najednou přišel vhod. Vnější vliv – to znamená zdražené energie – jí strašně přišel vhod, protože ani kdyby to nepřišlo, tak by to nedokázala. Prakticky by to nedokázala.

Martina Kociánová: A jak to, že Fialova vláda nechala dopadnout tíhu energetické krize na své občany, a to, řekla bych, v Evropě téměř bezpříkladným způsobem, a přesto nasekala takové dluhy? Můžeš to vysvětlit?

Pavel Šik: Tam u nich vidím schizofrenii, teoretickou hru na pravici s tím, že naše ceny se tvoří na takzvaných burzách a tak dále, což je velice pravicová myšlenka. To znamená, že máme nějaký trh a ten trh tvoří naše ceny. Jenomže to je ptákovina. To nejde. Všichni vědí, že to nejde.

Nejde to v době, kdy se na vás z vnějšku valí vnější vlivy, a vy nemůžete furt říkat, že to vyřeší trh. A tam vidím i rozpor vůči tomu, co jako na druhé straně dělali. Když slyším Fialu, že se jim podařilo vytvořit obrovskou skupinu obyvatel, kteří dosáhnou na nějaký příspěvek, tak co to je?

Tak na jednu stranu nechávám tvorbu cen na trhu, a na druhou stranu vytvářím absolutně levicově obrovskou skupinu lidí, kteří dosáhnou na nějaký státní příspěvek, a ještě jsem na to hrdý? Toto je strašný rozpor v politice.

Martina Kociánová: A u které vlády jsi ho viděl především?

Pavel Šik: Teď mluvím o té dosluhující vládě. Dneska, dalo by se říct, je docela těžké se vztahovat k nějaké buď pravici, nebo levici, protože s tím, co nám svět předvádí a jak se mění, tak už to ani nejde s tímto pohledem dělat. Vy musíte reagovat, nebo člověk musí reagovat na věci, které přicházejí, a někdy je lepší pravicové řešení a někdy je lepší levicové, řekněme, ale nemůžu být takhle strašně v rozporu, měl bych se pohybovat někde ve středu.

Martina Kociánová: Asi ti třeba zastánce ekonomické politiky, kroků odcházející vlády, řekne, že žádná pravice, žádná levice, ale zkrátka: Ukrajina. A že tato vláda se musela zadlužit, protože jsme museli pomoct ukrajinské armádě a ukrajinskému lidu.

Pavel Šik: I kdyby to byla pravda, nebo když vezmeme poslední číslo, které jsem četl, které bylo 250 miliard, kterými jsme pomohli, tak to je jenom část celkového dluhu za ty čtyři roky. Další obrovská věc, kde se vláda stále snažila přesvědčit občany, je ta, jak je pro nás výhodné mít tady nějakých 400 000 Ukrajinců, kteří tady pracují. Ano, pro pracovní sílu je to strašně výhodné, ale na druhou stranu nám to vytváří jiné sociální problémy s tím, že nám klesá cena práce a tak dále.

Martina Kociánová: A myslím, že to dávno není 400 000.

Pavel Šik: Možná je to asi víc, a souvisí s tím i další věci. Já vím, že se člověk vždycky snaží o vyvážení – kolik to přinese, kolik to odnese – ale je to samozřejmě nutné do tohoto počítat. A je to jedna z věcí, které se těžko vyhneme, protože když je někde válka, tak lidi utíkají. Já bych utekl taky. To znamená, toto já jim zase tak moc nezazlívám a nemyslím si, že by to byla jako velká část dluhu, který nám tady zbyl.

Pomoc Ukrajině je jedna věc, druhá je zbrojení Evropy kvůli egoistickým zájmům

Martina Kociánová: Myslím si, že pomáhali i ostatní sousedské země a ostatní země v Evropě, ale my jsme přesto pomáhali, kromě praktického, finančního a zbrojního způsobu pomoci, ještě nějakou zvláštní oddanou teatrálností.

Pavel Šik: To je možná to hlavní. Pomoct někomu, kdo prchá – jasně – jsme Evropa, a vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Pomoct Ukrajině – jasně, ale asi by člověk měl opravdu hledět na to, aby tato pomoc byla adekvátní. Já jsem třeba příznivcem spíše maďarského modelu, který pomáhá humanitárně, než aby posílal někam zbraně.

Martina Kociánová: Myslíš drony diplomatickou cestou?

Pavel Šik: Ale to je u každého věc názoru. Já jsem samozřejmě od začátku této války příznivcem diplomatického řešení, protože si myslím, že to, co se dneska děje, se dalo předpokládat. A to bylo právě i to, že tady vláda vedle všech přešlapů si jela propagandu – jakože toto je jediná správná cesta – a celé čtyři roky to bylo jediné téma, které jsme slyšeli. Jediné téma. To nejde. To nejde.

Vládní koalice měla víc voličů než minule, lidé chtěli patřit k „těm dobrým“

Martina Kociánová: Ty jsi řekl, že tato země je zdravá, když si zvolila změnu, když v těchto volbách nechala odejít Fialovu vládu. Na druhou stranu: Můžeš mi vysvětlit, nebo chápeš, čím to, že tolik lidí přesto volilo strany pětikoalice? A to navzdory astronomickému zadlužování, navzdory tomu, že si museli odpovědět, zda se na začátku Fialovy vlády měli lépe než se mají teď, a většina si musela odpovědět poměrně jasným způsobem, pokud zrovna nemají zbrojařskou firmu. Podařilo se ti rozkrýt, jak je možné, že se lidé vždycky rádi nechají ošálit hezkými řečmi o tom, s jakou láskou, něhou a zodpovědností Fiala se svou vládou napravuje veřejné finance?

Pavel Šik: Já myslím, že to vůbec nebylo o veřejných financích. Vůbec.

Martina Kociánová: A o čem to tedy bylo, když použiju špatnou vazbu „o něčem“?

Pavel Šik: Bylo to přesně rozdělenou společností. Já jsem to teď po volbách počítal, a přišlo mi strašně fascinující, že voliči vládní koalice, nejenže jich nebylo míň, ale bylo jich víc. Díky poměrně vysoké volební účastí měla vládní koalice víc voličů než v posledních volbách.

Martina Kociánová: Ano.

Pavel Šik: Což je absurdní. A pokud by člověk přišel z venku, tak by řekl: „Jak je to možné? Vždyť situace není fakt dobrá. Vždyť udělali spoustu přešlapů, udělali spoustu chyb. Nasekali obrovský dluh. Jejich politika nebyla dobrá. Neudělali prakticky žádnou reformu, i když se tím plácají po zádech. Jejich rozdělení společnosti, a tak dále“.

Ale přesně s tím to souvisí. Oni opravdu dosáhli toho, že se společnost rozdělila na ty, kteří chtějí patřit k těm dobrým, takzvaně. Když to slyšíte neustále čtyři roky, tak chcete patřit k těm dobrým, a je vám úplně jedno, jaká je hospodářská politika, je vám úplně jedno, jestli se máte líp nebo hůř, protože: „To jsou vnější vlivy a oni za to nemůžou,“ a tak dále.

Martina Kociánová: A je jim úplně jedno, když jste dobrý, kolik to stojí životů?

Pavel Šik: Tady to myslíš jako k té válce?

Martina Kociánová: Ano.

Pavel Šik: Tady je zase jiná otázka. Toto si musí zase každý nějak osobně projednat sám se sebou vnitřně. Já třeba jsem nebyl zastánce tohoto řešení, ale chápu, že spousta lidí v sobě má jakési evropské cítění pro oběť, fandí oběti – v tomto případě Ukrajině – a chce, aby agresor – v tomto případě Rusko – dostal na frak.

To, co se za tím schovává, ty milióny nebo statisíce životů, to, že to nemá smysl a tak dále, to nějak vytěsní. A na tyto lidi Fiala mířil. A nebyl v Evropě přece jediný.

Martina Kociánová: My vlastně jen kopíruje evropskou proválečnou cestu.

Pavel Šik: Je to pokrytecky proválečná cesta. To znamená, že Evropa je pořád politicky korektní. Co to znamená? Samozřejmě se tam nainvestovalo spousta peněz. Ale to bylo takové pořád: „My jsme s obětí.“ Ale nepůjdeme úplně až do hrany.

Martina Kociánová: To ne. Ale řeči o masivním zbrojení za sta miliard eur, do kterého se chce Evropa pustit prostřednictvím každého jednoho z nás, tak tato rétorika ještě neutichla.

Pavel Šik: Ne, já si myslím, že to jsou dvě oddělené nádoby. Je to sice absurdní, takhle to říct, ale já si myslím, že by se na to mělo podívat odděleně. Jedna věc je, jak se Ukrajině opravdu pomohlo, co se tam dalo a tak dále, a jak daleko tam Evropa vůbec chtěla jít. A druhá věc je, co se děje právě teď, nebo to, co vidíme poslední dobou, a to je to zbrojení uvnitř Evropy samotné. A já si myslím, že to jsou dvě úplně rozdílné nádoby.

Martina Kociánová: Možná spouštěč.

Pavel Šik: Je to takový spouštěč, ale tady už vůbec nejde o Ukrajinu, protože tady vidíme, že jde o Evropu. Dronová zeď určitě nebude na budoucích hranicích mezi Ruskem a Ukrajinou, to asi těžko. Tady už jde úplně egoisticky pouze o Evropu, tady jde o zájmy, které uvnitř Evropy teď hrají prim, zájmy, které samozřejmě ukrajinská válka spustila, ale které jsou strašně vhod některým politikům, kteří si na tom postavili za poslední roky celou svojí existenci.

Rusko NATO nenapadne, ale zbrojní lobby s černými fondy tlačí masivní nákupy

Martina Kociánová: Dokážeš odhadnout, jaké zájmy teď Evropa má? Jsou to zájmy Evropy, nebo čí jsou to zájmy?

Pavel Šik: Já osobně mám názor – ale samozřejmě s tím nemusí každý souhlasit – že Rusko Evropu nenapadne, určitě nenapadne státy NATO. Já si myslím, že to je blbost, že toto strašení je blbost. Přesto chápu i lidi uvnitř Evropy, kteří – stejně jako za covidu – mají strach, protože Rusko nám tady bylo čtyři roky vykreslovano jako absolutně krvavý režim a tak dále, což je daleko od pravdy, od toho, jak to tam opravdu uvnitř funguje.

Putin sám je v rámci Ruska samozřejmě pod tlakem různých skupin, takže to tam všechno není černobílé. Já si samozřejmě myslím, je to blbost. Musel jsem se docela smát, když teď generální tajemník NATO Rutte někde řekl, že evropská armáda je 25 krát větší než ruská, dohromady počítáno, a že máme o hodně lepší letectvo, o hodně lepší dělostřelectvo, a máme všechno lepší, a přesto tady slyšíme, že jsme na tom strašně špatně a musíme strašně zbrojit.

To znamená, že podle mě je tam obrovská, gigantická lobby zbrojních firem. To jsou firmy, které mají černé fondy. Když je má Siemens, řekněme úplně upřímně, a může zaplatit z černých fondů politiky, kteří rozhodnou o tom, aby se někde nakoupily vagóny metra, tak samozřejmě zvlášť firmy, které vyrábějí rakety, vojenská letadla a tanky, tak ty samozřejmě mají černé fondy také. A tyto černé fondy teď jedou naplno.

To se samozřejmě těžko dozvíme. Každá strana, každá politická strana – to je trošku problém Evropy – si furt nějakým způsobem myslí, že poplatek, který daná strana získá za úspěch ve volbách, stačí na její provoz. Samozřejmě, že nestačí. Protože kampaně jsou drahé, všechno je drahé, musíte platit aparát, který se vám stará o sociální sítě, lidi, kteří neustále připravují podklady pro politiky a tak dál, to všechno stojí strašné prachy.

Martina Kociánová: A tady je prostor pro černé fondy.

Pavel Šik: A samozřejmě, tam jsou černé fondy. Vždyť to bylo v Německu za Kohla, tam také byly černé fondy, které platily CDU a tak dále. Nějak to bylo a nějak to bude. Možná můžeme kritizovat, když někdo v Americe otevřeně sponzoruje nějaký CPAC nebo nějaký PAC, ale ono to funguje i v Evropě, jenomže my se tady bojíme si to přiznat.

To znamená, ano, myslím, že v Evropě máme docela politický problém, a to, že si nepřiznáme, že politické strany potřebují mnohem víc peněz než dostanou třeba jako volební příspěvky, a že to nebude stačit. A jakmile tady tento rozpor máme a nepřiznáme si to, neřekneme si otevřeně, kdo koho sponzoruje…

Martina Kociánová: A to si neřekneme.

Pavel Šik: To si neřekneme. Tak se potom budeme divit, že tato dosluhující vláda těsně před tím, než končí, najednou koupí za tři miliardy nějaký komunikační systém pro armádu.

Martina Kociánová: Je nám k něčemu aspoň informace, odkud víme, odkud ty černé fondy byly?

Pavel Šik: To jsou samozřejmě moje spekulace, to jsou spekulace. Ale to nadšení, s jakým tato vláda nakupovala věci do armády, které jsou velice rozporuplné…

Martina Kociánová: Myslíš polní kuchyně, které doslova svět neviděl?

Pavel Šik: Něco podobného. Ale kdyby to byly jenom polní kuchyně.

Nákup F-35 je absurdní, ukrajinský konflikt ukázal, že letectvo nehraje klíčovou roli

Martina Kociánová: Máš na mysli F-35?

Pavel Šik: Jako to je úplně – no nevím, co k tomu říct. Vždyť to bylo už v době, kdy celý svět viděl, jak se dneska vedou války. Upřímně, hraje letectvo v ukrajinském konfliktu nějakou roli? Prakticky malou.

Martina Kociánová: A bude ji hrát za devět let?

Pavel Šik: Bude ji hrát za devět let, až dostaneme tato letadla? Nejsem odborník na vojenství, ale viděli jsme, jak se tam ten konflikt vyvíjí, a to znamená, že pokud bychom měli nějaké politiky, kteří uvažují opravdu pragmaticky, tak by si pozvali odborníky a ptali by se, jak se tento konflikt bude vyvíjet, jak se vyvíjí dneska, kam to zřejmě půjde, a směřovali by investice už do budoucího vývoje.

Ale my dostaneme někdy nějaká letadla, ale prakticky s nimi nebudeme moct letět v realistickém konfliktu.

Martina Kociánová: A chápeš, jak je možné, že to prošlo? Přestože ani jeden z nás tady není odborníkem na bezpečnost, ani na armádní výstroj, ani státní rezilienci, tak přesto všechno se zdá, že pro nákup takovýchto letadel už ani neplatí bonmot, že se připravujete na minulou válku, ale už je to možná předminulá.

Pavel Šik: Jak říkám, nejsem vojenský expert, ale viděl jsem nakupování F-35 všude po Evropě, a pamatuju si na švýcarský případ, kdy tam byly obrovské protitlaky, a nakonec to taky schválili. Tam musí být obrovské fondy. Tam musí být obrovské fondy, které něco takového tlačí. Protože na jednu stranu se dá pochopit, že NATO má nějakou společnou techniku, ale přece nemusí mít všichni stejná letadla.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale nakoupit letadla ze zámoří, když jsou tady jiná letadla, která bychom mohli koupit, tak mi to přijde absurdní.

 

Celý rozhovor s ekonomem, analytikem a publicistou Pavlem Šikem o politických změnách v České republice, válce na Ukrajině a ekonomických výzvách si můžete poslechnout na platformě Herohero https://herohero.co/radiouniversum.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

„Jako je řízek s přívlastkem karbanátkem, je demokracie s přívlastkem totalitou“, říkávalo se na adresu demokracie „lidové“ – a říká se dnes na adresu demokracie „liberální“. Latinská definice contradictio in adjecto, čili logický rozpor mezi podstatným jménem a adjektivem, které ho zpochybňuje, má ovšem u demokracie zvláštní kouzlo: pokud se na demokracii na pokračování roubují upřesňující adjektiva, nakonec se totalitou stane i demokracie bez přívlastku. Dojde k opotřebení materiálu, k jeho degradaci.

Demokracie je dlouhodobě zkoušena, neboť ideál vlády lidu má více kritiků než stoupenců. Zpochybňuje se schopnost lidu zvolit, co je pro něj dobré. Proto bývá lidu svěřen pouze výběr expertů, kteří to vědí, a o obecné dobro se postarají. To je princip demokracie zastupitelské, anebo parlamentní (opět ta adjektiva!). Parlamentní demokracie je ovšem v troskách, neboť zastupitelé jsou namnoze zcela nekompetentní a nezřídka rovnou toxičtí. To se pak klade za vinu nekompetentním voličům: Každý národ má vládu, jakou si zaslouží. Není divu, že se oblibě těší bonmot, že demokracie je nejlepší ze špatných systémů.

Nejjistější způsob, jak zdiskreditovat demokracii, je, zdá se, její okupace a personifikace. Jakmile se některé politické strany prohlásí za demokratické, a konkurenci prohlásí za nedemokratickou, a když si někteří politici pro sebe exkluzivně vyhradí status demokratů, je po demokracii. Lidé vyloučení z „demokratické“ společnosti nejsou pouze znechuceni elitářstvím samozvaných demokratů. Stávají se alergickými na demokracii, coby klacek, kterým se demokraté ohánějí hlava nehlava.

Žádná škoda není nevratná a i demokracie je pojem, který může být jednou rehabilitován. Třeba proto, že dojde k diskreditaci totality, která právě demokracii vytěsňuje, a zaujímá její místo. Není ale moc pravděpodobné, že by se demokracie dočkala rehabilitace od současné generace, pro kterou je synonymem pro samozvaného demokrata korupčník, zloděj, mafián, ignorant, hlupák či sprosťák. Demokracie není pouze vyprázdněným pojmem. Stala se pojmem, který zcizili autoritáři a poškodili ho natolik, že nemá cenu se s nimi o demokracii přetahovat.

Pokud se ještě nedávno vysvětlovala krize evropských institucí deficitem demokracie, pak s globálním nástupem neosobních technologií, které se opřou o umělou inteligenci, ztratí lpění na demokracii smysl. Společnost se rychle adaptuje na globální regulaci, lidé uvykají korporátní šikaně, dozoru, ztrácejí rezistenci vůči propagandě a jsou manipulovatelní snáze než v minulosti. Ve výsledku pak poptávka po vládě lidu, čili po demokracii, není příliš patrná. Na demokracii se rezignuje, protože z ní není užitek. Člověk je připraven svěřit se do péče algoritmů, které vědí, co je pro něj dobré.

Demokratickou totalitou, anebo totalitní demokracií samozřejmě nebude završena lidská evoluce, stejně jako konec dějin nenastal s vítězstvím liberálů. Na lidské civilizaci je fascinující, že když člověk dojde na konec další slepé cesty, pokaždé se rozpomene na své staré já. Novým člověkem, člověkem po katastrofě, bude z nouze demokrat. Lidem nezbude, než si vládnout sami. Bůh nic neriskoval, když dal člověku svobodnou vůli. Pojistkou proti lidskému selhání je restart, návrat do původního nastavení. Až když je nejhůř, najde v sobě člověk člověka.

Martina: Ultralevice – ty to mu tak neříkáš – ta progresivistická část varuje, že se vinou prezidenta Trumpa společnost radikalizuje, že ji to rozeštvává. Je tomu skutečně tak, že se příkopy hloubí více, než jak tomu bylo předtím?

Dušan Neumann: Já bych řekl, že v krajnostech ano. V krajnostech ano, ale to z obou stran.

Kompromis mizí zejména ve velkých městech, obě strany se odmítají dohodnout

Martina: Jak to myslíš, že v krajnostech?

Dušan Neumann: Asi tak, že snaha dojít k nějakému kompromisu, politickému kompromisu, je velmi v pozadí. Že ani levičáci, nebo progresivisti, ale ani tradiční konzervativci se na něčem nechtějí dohodnout. A je to hodně místní, protože tak je americká společnost strukturovaná, to znamená, že to nejdůležitější je radnice, tam kde bydlíme, a pak tedy stát a federál, a ten nám do toho kecá – ale jako proč, vlastně? Takže tam je nejhorší, že zejména ve velkých městech a ve vzdělávacích centrech kompromisy téměř vymizely. Na malých městech to tak není. Ale zase, abych se k tomu vrátil, všechen útok se koncentruje, všimni si, na osobu Donalda Trumpa.

Ale on je manažer, a uvědomuje si jednu zásadní věc, která je podstatná, že to, čemu nerozumí, deleguje lidem, kterým může věřit – na rozdíl od jeho prvního období – a kteří toho vědí daleko víc. Progresivisti a demokraté mu vyčítají třeba to, že strašně rychle mění ministry. A on říká: „Když nesplnil, tak najdeme někoho jiného.“ A v tom je jeden z jeho největších kladů, že si skutečně vybírá daleko větší odborníky na to, o čem toho moc neví. On o tom žvaní a dělá chyby, ale lidé, kteří to skutečně dělají, jsou ve svém oboru bezchybní – téměř, tedy, protože nikdo není úplně bez chyby. A vezměte si příklad třeba Gazy, tam je evidentní, že celý dvacetibodový plán dal dohromady jeho zeť Jared Kushner s konzervativní židovskou lobby Spojených států, a udělali plán, který byl win-win situation – Izrael v tom nemohl prohrát. Ale ještě se to táhne, takže k tomu nebudu …

Martina: A myslíš, že na průběh této války, na její uklidnění, ukončení, bude mít Donald Trump zásadní vliv?

Dušan Neumann: Myslím, že ano. Když on udělal ultimativní prohlášení: „Do 72 hodin propustíte všechny, nebo uvidíte peklo“, tak já jsem si tehdy myslel, že Hamás na to nepřistoupí. Ale on aspoň přistoupil na vyjednávání v Egyptě, které probíhalo.

Antifa směřuje stejnou cestou jako Weather Underground, zaslouží si status teroristické organizace

Martina: Nemáš obavy, když jsi řekl, že se v krajnostech situace opravdu velmi vyostřuje, že když na Donalda Trumpa už byly spáchány dva atentáty, tak se někdo rozhodne to dotáhnout do konce, jako třeba u Charlie Kirka? A víme, že v uplynulých letech jsou útočníci většinou nějakým způsobem spřízněni s progresivity. Možná, že to říkám příliš jednoduše, nebo ne?

Dušan Neumann: Zase, atentátů, nebo útoků na členy Demokratické strany, nebo i progresivistů je daleko méně, téměř nejsou, ale ty z druhé strany jsou daleko významnější. A i FBI zveřejňovala nějaké informace o tom – ne moc – co se podařilo zastavit, a je toho daleko víc, než si člověk dovede představit. A případ Charlieho Kirka to vlastně celé rozkryl s tím, že radikální levice není schopna kompromisu a ústupků. A trošičku se opakuje historie, protože když si vezmeme konec šedesátých let, Weather Underground, což byla levicová organizace, která začala působit proti vietnamské válce, tak z ní se stalo něco jako Rote Armee Fraktion v Německu, které vyhazovaly banky do vzduchu, kradly, atentáty, docela vesele se vraždilo, než se to podařilo zlikvidovat. Já vidím Antifu tak, že směřuje tímto směrem, a myslím, že vyhlášení, nebo definice Antify jako teroristické organizace je v pořádku. A je třeba to zlikvidovat i mocí, i když to neradi vidíme.

Martina: Dušane, abychom zůstali nad věcí. Já jsem si našla článek Igora Lukeše, historika z univerzity v Bostonu, a ten psal: „Po půl roce čekání je ale nutné si přiznat, že místo zlatého věku se Spojené státy nacházejí v krizi.“ A teď tady píše: „Zlatý věk nesignalizovala ani Trumpova hrozba, že nechá zatknout guvernéra státu Kalifornie a starostku Los Angeles. Útokem na srdce amerického systému byla vražda demokratky Melissy Hortmanové, bývalé mluvčí sněmovny státu Minnesota, a jejího manžela, stejně jako pokus zavraždit státního senátora za Demokratickou stranu Johna Hoffmanna a jeho manželky.“ Když jsem to tak četla, tak jsem si říkala: „Vy tam máte pořád Divoký západ.“

Dušan Neumann: Vražda manželů Hortmanových skutečně byla, ale opět, když se to člověk snaží rozklíčovat, tak se nakonec zjistilo, že atentátník měl na seznamu padesát jiných politiků, a Hortmanová byla jediná, která tehdy v kongresu státu Minnesota hlasovala – nevím už přesně pro který zákon – s republikány.

Martina: Přesto to bylo kvalifikováno jako politicky motivovaná…

Dušan Neumann: Politicky motivovaná, ale trošku jinak než jak to pan profesor interpretuje. Takhle bychom mohli vyjmenovat atentáty na republikánské politiky. Třeba Scalise, kterého postřelili, když demokraté hráli baseball s republikány – myslím senátoři a kongresmani. Někdo přišel s puškou s dalekohledem, a tohoto Scaliseho, který byl mluvčím republikánů, postřelil tak, že to málem nepřežil. Ale to už je asi čtyři roky. Tyto věci se dějí. Takže pokud Divoký západ – tak Divoký západ nebyl tak divoký, jak se tady předpokládá na základě detektivek a mayovek.

New York Times ztratil dvanáct miliónů čtenářů, přesto si média drží iluzi o jeho objektivitě

Martina: Ale podle našeho denního tisku to vypadá, že teď je. Jak dobré máme informace o tom, co se v Americe odehrává? Jsou věčně cinknuté? Nebo můžeme najít i fakta? Jenom fakta.

Dušan Neumann: Fakta tam jsou, ale je to jen výběr. Problém je, že tady se stále New York Times bere jako vzor objektivního zpravodajství a komentátorů. Není. A je to vidět třeba na tom, že New York Times, jeho cirkulace, to znamená prodej tištěného New York Times, je na 370 000, ale bývávalo to asi 12 miliónů. Hodně čtenářů je, k nějakému miliónu, je tedy na internetu, to je pravda. Ale na internetu to díky podcastům dneska válcují všecky televize. Třeba kdysi velmi známá redaktorka Foxu, a pak i NBC Megan Kelly, která byla propuštěna za naprostý nesmysl, kdy se vyslovila pro to, že když si někdo na Vánoce namaluje obličej načerno, tak to není výraz rasového útoku na menšiny, tak tu vyhodili z NBC. Ale ona odešla s velmi dobrým odstupným, to ne, že ne, asi nějak 40 miliónů, nebo takový nějaký drobný. Takže ta si zařídila podcast, a 1,5 hodiny denně, kromě víkendů, má hosty, nebere si servítek, a používá jazyk, který bych nikdy nedoporučoval šestiletým dětem. Ale třeba, když zastřelili Charlieho Kirka, tak její sledovanost za ten večer byla 37 miliónů shlédnutí, a o tom se žádné televizi nemůže ani zdát. Ale milióny má denně. Takže celé to je tak, že se mediální sféra posunula někam jinam. A i tady v Česku to je také. Máte Xavera, ale máte jich víc, a dá se říct, že pro mě jsou často věrohodnější, než ČT.

Martina: Často?

Dušan Neumann: Často.

Martina: Pro některé lidi možná ještě častěji než často.

Dušan Neumann: A to jsem nezmínil tebe s Kupředu do minulosti.

Martina: Pak by mě zajímalo: Komentovali nějak v Americe volby u nás? Zajímalo to vůbec někoho? Nebo je to okrajová záležitost?

Dušan Neumann: Typicky New York Times napsal takový velice krátký článek, asi tři odstavce, a tam bylo, že Babiš povede Českou republiku směrem k Rusku.

Martina: Tak to museli opsat.

Dušan Neumann: Asi třeba ještě s Orbánem.

Kdyby Evropa tvrdě potlačovala svobodu slova, Amerika by jí mohla vypnout GPS

Martina: Samozřejmě. Myslíš si, že Donald Trump to myslí vážně, když ve vztahu k Evropě uvažuje o sankcích proti představitelům Evropské unie, kteří zavádějí prvky cenzury? Že prostě nedopustí, aby v Evropě byla omezována svoboda slova?

Dušan Neumann: On si nemůže dovolit, že to nedopustí, ale bude to mít důsledky. Protože ještě pořád mediální scénu, i internetovou, ovládají americké společnosti. Základna je přes Google, a přes Apple, a další, a pokud by tam mělo dojít k nějakému tvrdému uplatňování DSA, tak nevím, jakou má pravomoc, ale vsadím se, že nějaký reciproční nátlak by Spojené státy určitě vyvolaly.

Martina: To jsem se právě chtěla zeptat, jestli si myslíš, že nejenom Trumpův tlak, ale hlavně jeho administrativy, může mít nějaký faktický výsledek ohledně chování Evropské unie a bruselských představ o omezování svobody slova?

Dušan Neumann: Myslím, že ano. Třeba si představ, že by Američani řekli: „Tak, a vypneme vám GPS. A kde je Evropa? Protože přestože tady na to máme veliké úřady, tak jedinou další formu GPS mají Rusové. Nikdo jiný.

Takže to jedna z těchto věcí. Dál si vezměme, že by třeba Google odešel. To taky nejde, protože přes to v Evropě mnoho byznysu. A pokud si Německo vypne nukleární elektrárny, a zejména, pokud bude umělá inteligence, která je žroutem energie, tak kdo má energii? Spojený státy, a to za rozumný peníz. A když se na to podíváte tady, tak to je vlastně největší brzda rozvoje těchto nových technologií v Evropě – nedostatek energie. A kdyby se k tomu přidala ještě auta, tak se tam zhasne.

Trump se snažil rozbít rusko-čínskou alianci, ale Čína každý týden otevírá novou uhelnou elektrárnu

Martina: Tak zdá se, že energie má hodně Čína. Je Donald Trump, třeba právě v tomto, do té doby nejbolavějším místě jeho zahraniční politiky, úspěšný?

Dušan Neumann: Ne, není úspěšný. Jeho snahou bylo vrazit klín mezi Rusko a Čínu. Proto tak dlouho Putinovi toleroval to, co by mu tolerovat neměl. Ale pro Spojené státy Rusko není hrozba, ale je to Čína. Čína strašlivě zbrojí. Čína má mnoho výjimek ze zelené energie, kterou propaguje tak, že je to proti Evropské unii. Celá čínská elektromobilita, která je úspěšná, levná, a bez které Evropa není. A Číňané toto všechno mají, nebo s tím začali. Ale oni přitom ještě každej tejden otevřou nějakou uhelnou elektrárnu, a mají naplánováno, že do roku 37 budou stavět uhelky, protože mají uhlí celkem dost, a nepotřebují ropu od Američanů, nebo od Rusů. I když teď si koupili kus Sibiře, když s Putinem podepsali dohodu, že budou dělat ropovody ze severní Sibiře do Číny. Ta východní Sibiř už je jejich.

Martina: To je jedna věc, ve které je Čína neobyčejně silná. Ale pak ještě tady je vnitřní tlak na Donalda Trumpa, protože Trumpovu politiku proti Číně mají odnášet velice fatálně američtí farmáři. Ti protestují, a rozhodně si to nechtějí nechat líbit. Nemůže třeba právě toto Trumpovi podrazit nohy, protože to byli jeho voliči?

Dušan Neumann: Jeho voliči to jsou. Ale když si vezmeš, že z celkového produktivního obyvatelstva jsou farmářů necelá 4 procenta, tak tento tlak je trošku jiný. Tam jde o to, že se Čína stejně snaží omezit dovoz potravin a potravinářského zboží ze Spojených států. Oni se to tam snaží zavodňovat pouště, aby byli v tomto soběstační, a to je dlouhodobá záležitost. Zatím si to Čína nemůže dovolit úplně zlikvidovat, zatím nezrekultivovala podsaharskou Afriku natolik – a tam jsou hodně zaháčkovaní – aby to všechno vozili odtamtaď. Říkám, toto není moje parketa, takže k tomu nemůžu dát nějaká skutečně seriózní data, to bych si je vycucal z palce. Ale myslím, že se Trumpovi podaří vrátit průmysl do Ameriky dřív, než to Číňané zapíchnou se zemědělstvím, tak to bude srovnaný.

Indie odmítla přestat nakupovat ruskou ropu, sankce opět nefungují

Martina: Dušane Neumanne, ty jsi ve spoustě věcí kroky Donalda Trumpa vychválil. Pak jsme zmínili jeho neúspěch, co se týká vyjednání míru na Ukrajině. A také jsi naznačil, že s Čínou mu to také zrovna nevychází, jsou ještě další věci, které se mu nepodařily a jsou zásadní? Abychom ho pořád jenom nechválili?

Dušan Neumann: Ne, jen chválit se nedá, je to jenom člověk, ale není diktátor. Je to taky první prezident, který má zasedání kabinetu před televizními obrazovkami, to žádný prezident nedělal. A když zasedání skončí, tak mu novináři dávají otázky, i když je pravda, že si tam novináře vybírá. Ale nepodařila se mu Indie, a teď už z toho couvá – Módí mu to dal najevo. Protože on chtěl, aby Indie skončila s dovozem ruské ropy, ale zatím to nemohl nahradit americkou, a chtěl dostat Putina do kolen tím, že se dají sankce proti těm, kteří s ním obchodují. A nejvíc s ním obchoduje Indie a Čína. A přitom víme, že sankce moc nepomáhají.

Podívejte se na osmnáctý, nebo devatenáctý balíček evropských sankcí vůči Putinovi. Těch osmnáct nějak fungovalo, ale nijak moc. Podobné jsou americké sankce proti Íránu od roku 80, a taky to nefunguje. Takže si myslím, že pokud se nedají sankce na ty země, které obchodují s těmi, koho my sankcionujeme, tak to nemá vůbec smysl. A to se Trumpovi nepodařilo, Dneska na sankcích proti Rusku nejvíc bohatne Kazachstán.

Martina: Mohou mít změny, které má v plánu, které jsou ve stádiu rozpracování – o některých jsme mluvili, o mnoha jsme mluvit nestihli – pokud se podaří, mít nějaký rozhodující vliv na to, jak dopadnou příští rok volby do Kongresu?

Dušan Neumann: Určitě. Myslím, že z vnitropolitického pohledu je to asi to nejdůležitější, co republikány čeká. A zase, v tomhle je Trump okrajově, on je fackovacím panákem. Takže důležité je, aby si republikáni uhlídali většinu v Senátu – a tu myslím, že si uhlídají – ale většina v parlamentu, tedy ve Sněmovně reprezentantů, vůbec není jistá. A dějí se podivné věci, kterým nerozumím. Třeba volba starosty v New Yorku. Zohran Mamdani, to je Palestinec, muslim, a má podporu velmi progresivních Židů, které by nejradši zahnal do moře.

Martina: Jak si to vysvětluješ?

Dušan Neumann: Já si to nedovedu vysvětlit. Proto třeba odstoupil Eric Adams, a také odstoupil Sliwa, který chtěl být starostou, a republikáni dávají nazpátek šanci Cuomovi, protože ten má největší šanci Mandaniho přehlasovat. To je velmi absurdní situace, a nevím jaký vliv v tom má ve vědomí voličů New Yorku představa, že Trump je diktátor. Ale určitě nějakou má.

Pokud Trump udrží inflaci nízko a nevyšle vojáky do válek, republikáni mají šanci vyhrát

Martina: A jak tedy odhaduješ, že to příští rok může dopadnout? My si o tom samozřejmě příští rok popovídáme, ale přeci jenom se teď možná se dopusťme jakési prognózy.

Dušan Neumann: Pokud se Trumpovi – Trumpově administrativě – podaří udržet inflaci někde kolem těch 2,5 až 2,7 procent, a nebude muset – a což nechce – poslat nějaké vojáky někam do světa, aby se vraceli v rakvích, tak je veliká šance, že vyhrají republikáni. Pokud se to nepodaří, tak je veliká šance, že se to zase vrátí k demokratům, kteří také slibují zlatý věk Ameriky – pochopitelně, se zadlužováním, protože to jinak nejde. A pokud se Trumpovi podaří srazit deficit – což si myslím, že se mu nepodaří – nebo ho udržet, tak to by bylo také velké plus. Ale kdyby se mu to podařilo stáhnout z 37 biliónů na nějakých 33, 35, tak už je to nástroj, protože by to byla první vláda od 60. let, která by snížila státní dluh.

Martina: Když to podtrhneme, sečteme, tak přál by sis, aby Evropa našla svého Donalda Trumpa?

Dušan Neumann: Určitě přál. Jen by neměl být tak velkohubý, ješitný, a sebestředný.

Martina: Byl by to pak ještě Donald Trump?

Dušan Neumann: Asi ne. Říkám, na mě dělá dojem, že to přehání i vzhledem ke svému věku, protože jsme skoro stejně staří, a zdá se mi poslední dobou velmi unavený, a ani jeho projevy nejsou tak zaostřené a razantní, jako byly ještě před půl rokem. A myslím, že by udělal dobře, kdyby trošičku ustoupil do pozadí, a nechal jeho administrativu, Bessenta a další chytré lidi, mluvit víc, než mluví on.

Martina: Diskutuje se v Americe hodně o jeho zdravotním stavu?

Dušan Neumann: Demokraté se to snaží otvírat, že už je tak starej, jako byl Biden, když byl zvolen, a tak dále, a že se přeříkává. To se přeříkává, občas si splete jméno nějakého politického představitele někde v Africe, nebo kdekoliv – to se mu stává. Protože když – a to on dělá často – odejde, nebo odvrátí oči od telepromteru, a začne mluvit spatra, tak tam někdy říká věci, které by říkat nemusel, nebo by neměl. Ale pořád dává pravomoci své administrativě, a ta to dělá víceméně dobře. Asi by se to mohlo v něčem dělat líp, ale jak se Amerika vyvíjí, tak si myslím, že demokrati by to neudělali o moc líp. Ti by se podle mě zadlužili, protože to se dělá snadno. Ale přeji si, aby vydržel v tom smyslu, aby ho nepřepadl Alzheimer, nebo něco takového, protože to by pak byla tragédie.

Martina: Dušane Neumanne, já ti moc děkuji, že jsi nám dal nahlédnout do Spojených států, protože máš vzácný pohled člověka, který žije uvnitř, ale zároveň si stále ještě ponechává odstup, protože se pořád ještě vracíš do svého druhého domova, tady k nám domů, do Čech, do Česka. Jsem moc ráda, že jsi přišel, a že sis se mnou povídal. ¨

Dušan Neumann: Děkuji mockrát. Snažím se nezapomenout česky – to by byla ostuda.

Martina: To se ti daří.

Fráze, že Amerika je zemí neomezených možností, zní v souvislosti s novým starostou New Yorku docela neotřele a důvěryhodně. Ve městě vnímaném jako metropole kapitalismu si lidé zvolili čtyřiatřicetiletého „komunistu“, přistěhovalce, indického muslima narozeného v Ugandě, a to při rekordní více než dvoumiliónové volební účasti.

Šokovaní republikáni, ale i šokovaní demokraté se jako tonoucí stébla chytají naděje, že volební sliby nového starosty, učiněné pracujícím, čili nebohatým Newyorčanům, jsou nesplnitelné. Potíž s nadšenci, jako je tento Zohran Mamdani, je ale v tom, že udělají něco, co nejde, protože neví, že to nejde. Nový starosta nastoupí do úřadu 1. ledna. Až pak jeho praktické kroky dají odpověď na otázku, zda jsou Newyorčané svědky triumfu demokracie, anebo jejího selhání.

Už nyní se ale političtí rutinéři, kteří se střídají u moci, aniž by se tím pro běžného Američana něco podstatného měnilo, mohou zamýšlet nad tím, co dělali špatně, když si voliči mezi jejich kandidáty nevybrali, a našli si vlastního, který na ulici oslovoval kolemjdoucí s dotazem, co je v jejich městě trápí, a co by si přáli, aby se změnilo.

Není moc pravděpodobné, že analýza toho, co se právě odehrálo v New Yorku, povede k hledání podobných kandidátů, jako je Mamdani. Pravděpodobné není ani to, že si republikánští či demokratičtí politici osvojí úspěšný Mamdaniho politický program. Hledat se spíše bude know-how, jak dostat volební proces pod kontrolu. Je-li do vysoké politické funkce zvolen někdo, komu vadí sociální nerovnost, a viníky chudoby spatřuje v boháčích, znamená to, že někdo v politickém marketingu republikánů a demokratů nedělal svou práci.

Nikdo nečeká, že se New York zaslíbí komunismu. Případné zastropování nájmů, autobusy zdarma, dostupná péče pro děti anebo dostupnost levných zdravých potravin New York neučiní ani socialistickým. Reálně politiky děsí, že se uleví lidem, pro které je již život v jejich městě neúnosně drahý. Pokud se provalí, že se proti drahotě dá něco dělat, socialisté budou v kurzu a Amerika vzhůru nohama.

Tam, kde tradiční strany ztratí cit pro náladu ve společnosti a nechají si od ekonomů namluvit, že potěší chudé, když sníží daně bohatým, nutně nakonec přijde někdo, kdo občanům prozradí, že to takhle nefunguje. Lidi, co jsou nikoli vlastní vinou v hmotné nouzi, je obtížné přesvědčit, že jim k životu postačí demokracie, která je zdarma. Všechny revolty proti vrchnosti, co svět je světem, si vykoledovala vrchnost sama, když se udělala pro sebe a jaksi opomněla nakrmit chudinu.

Asi nemá smysl hledat nějaké ideologické pohnutky voličů tam, kde je evidentním vysvětlením protestní volby chybějící sociální smír. Když se dnes obyčejní lidé vymezují vůči lidem privilegovaným, není to proto, že si po večerech čtou Marxův kapitál. Příčinou všeho toho amerického povyku bude omezená představivost boháčů. Prostě je nenapadlo, že někdo bude volit starostou skvělého New Yorku pouličního radikála kvůli takovým prkotinám, jako je drahý nájem, nízké mzdy a kvůli averzi na kapitalistické papaláše.

Z mládí pamatuji, jak mne coby tehdejšího Pražana jednou zaskočil výrok, že jedinou vadou na kráse Prahy jsou Pražáci. Je docela možné, že milovníci New Yorku právě lámou hůl nad Newyorčany, které mají za ostudu města opěvovaného Frankem Sinatrou.  I když, Sinatra podporoval demokraty, a kvůli Zohranu Mamdanimu se nejspíše v hrobě neobrací.

Martina Kociánová: Vrátím se ještě zpátky k zelené energii: Myslíš si, že – přestože ekonomika, odvětví jako průmysl, zemědělství, má dlouhý dojezd – zrušením zelené ideologie v USA, v její extrémistické podobě, jako to tady máme my v Evropě v podobě Green Dealu, získá Amerika proti Evropě další velkou výhodu?

Dušan Neumann: Určitě. Ale hlavně se zrušením zelené ideologie otevírají nová pole pro levnou energetickou politiku. Dneska už je ve Spojených státech cena energií poloviční, než v Evropě, a v některých státech je to ještě podstatně méně. Takže, bohužel pro Evropu, mnoho výrobců v energeticky náročných odvětví se stěhuje do Spojených států. Dneska třeba německý Siemens zaměstnává ve Spojených státech víc lidí, než v Německu. Takže během dvou, tří let – pokud to tady bude takto pokračovat – si budou Spojené státy téměř monopolizovat vývoz zkapalněných plynů, a velmi pravděpodobně i ropných produktů, a posílí tedy svou pozici asi největšího vývozce energií na světě.

Amerika se chystá ovládnout světový trh s energiemi díky levné těžbě

Martina Kociánová: Našim zeleným se taky hodně nelíbilo, když Donald Trump slíbil, že Amerika bude nejenom těžit, „drill, baby, drill“, ale že bude i prodávat do světa více ropy a plynu. Ty tady ještě hovoříš o tom zkapalněném. Myslíš si tedy, že to je cíl a že je tato cesta nastoupena?

Dušan Neumann: Určitě, byla to jedna ze součástí Trumpova plánu, jak dostat Rusko do kolen, tedy srazit cenu ropy a plynu tak, aby Vladimír Vladimirovič přišel o zbytek peněz na financování války. Ale to je běh na dlouhou trať. Jinak to u energií je znát. Já bych se za Američany nevytahoval, ale když v lednu stál litr benzínu 27, 28 korun, když to převedu, a teď stojí 14, tak to je velký rozdíl.

Martina Kociánová: To je velký rozdíl.

Dušan Neumann: A protože Američani pořád a všude dojíždí, tak je to docela podstatné snížení nákladů, a je to znát. Ale zase, ne hned, protože u zemědělců, kteří používali diesel, naftu – všechny traktory jsou na naftu – tak se to projeví až po další sklizni, až se všechny ty náklady sečtou. Čili ne hned. Ale inflaci se podařilo zastavit. Je trošičku skoková, ale pořád je pod tři procenta. Někdy vyleze na 3,1, a to už potom progresivisté šílejí. Ale je to v únosných mezích. Za Bidena byla – a to bylo pro Ameriku hrozné – inflace 7,8 procent.

Martina Kociánová: Tento slib o snižování inflace, aby úspory Američanů nebyly dále znehodnocovány, byl asi velký argument. Ale třeba v září jsme se dozvěděli, že inflace v Americe kvůli clům naopak stoupá. Je to podle tebe dočasné? Je to plán, který jsme třeba dostatečně nedocenili? Bude v tomto nakonec Trump slavit vítězství?

Dušan Neumann: Zase, Trump je prostě obchodník, a když se přečte jeho knížka Umění dohody, nebo dealu, kterou on tedy nepsal, ale nadiktoval, tak jeho taktika je zcela jasná, a je zcela předvídatelná. Vyžene požadavky na nesmysl, a pak ustupuje. V diplomacii to nikdy takto děláno nebylo, ale prostě on to tam zavedl, a dá se říct, že tradiční spojenci si s tím nevědí rady. Moje největší výtka k Trumpově politice je, že když zjistil, že všechny státy jsou ochotny přejít na 10 procent, tak odmítl nabídky některých států zrušit cla úplně. Ze začátku to slíbil, ale nedodržel to. A to mu mám za zlé. Ale na druhou stranu to znamená obrovský příliv peněz do rozpočtu Spojených států, které jsou zadluženy 37 bilióny dolarů, což je tolik nul, že se nevejdou na stůl, takže to si člověk ani nedovede představit. A to se mu daří snižovat.

Trump se snaží dostat do USA fabriky, které se v minulosti přesunuly hlavně do Číny a Asie. A také se staví nové. Ale v Americe je málo lidí, kteří umí pracovat v potřebných oborech

Martina Kociánová: Kritici říkají: „Ano, když zavedl cla, tak cena zlata na burzách skutečně stoupla, ale okamžitě se propadly ceny akcií, do kterých si spousta Američanů ukládá peníze na stáří.“ Jsou to zlé větičky, nebo…?

Dušan Neumann: Někdy ano, někdy ne. Trump se taky snažil o snížení bonity dolaru, a dolar klesl, takže dneska je asi za dvacet korun, a býval 23, nebo kolik. Ale to je pro americký vývoz výhodné, protože Spojené státy jsou víceméně soběstačné, a na domácím trhu se to nepocítí. Ten dolar je pořád to, co byl. Ano, něco zdražuje, byly výkyvy, před rokem a něco zdražila vejce, takže jich byl tucet asi za 8 dolarů, ale to bylo způsobeno ptačí chřipkou, a ve Spojených státech se muselo utratit 160 miliónů nosnic. Ale už je to nazpátek, takže se za vajíčka platí v podstatě to, co se platilo předtím. Něco klesá, něco stoupá, ale co bude klesat – a trošku už se to začíná projevovat – je cena hovězího, protože Američané odmítli tu součást zeleného údělu, že krávy a býci přispívají k oteplování a že se to musí omezovat. Toto Američani neberou. Američani bez steaků – to je jako Američan bez auta.

Martina Kociánová: Donald Trump – ještě se chvilku zdržím u celní politiky – řekl: „Namísto, abychom danili naše občany, pro zbohatnutí cizích zemí, proclíme cizí země ku zbohatnutí našich občanů.“ A naši ekonomové do toho zase hned vnášejí, že ve skutečnosti je to přesně naopak, protože cla vždy nejvíc dopadnou na občany té země, která je uvaluje, protože jim přímo zvýší ceny téměř všeho. Protože i v tak velké ekonomice, jako jsou Spojené státy, je ve prakticky všem něco zahraničního, dovezeného. Tak má to tedy blahodárný účinek ku zbohatnutí vlastních?

Fabriky se vracejí do Ameriky, ale chybí dělníci, kteří by v nich pracovali

Dušan Neumann: Tam je totiž ještě to, co se také moc nezmiňuje, že důsledkem zvýšení cen je návrat výroby z jiných zemí – zejména z Číny, a z Asie – nazpátek do Spojených států. Ale zase, fabriku nevrátíte za měsíc, když je v Americe zavřena už desítky let. Takže to je v ekonomice běh na delší trať. Důležité je, pokud se továrny začínají stavět. Dokonce i několik významných českých firem začíná ve Spojených státech stavět. Problém je, že část Američanů se odnaučila v těchto odvětvích pracovat. Takže energie je levná, pozemky, takže postavit fabriku – fajn. Ale kdo to bude vyrábět, když to nikdo neumí? A to se zase musí vycvičit, vytrénovat pracovní síla, a to zase není věc na měsíc. Takže já si netroufám dělat nějaký závěr, a zatím bych řekl, že je to fifty fifty.

Martina Kociánová: U nás se velmi komentovala celní dohoda Donalda Trumpa s Evropskou unií. A četli jsme mnoho posměšků na adresu Trumpa, ale také, že Trump vyhrál nad Unií na celé čáře. Jak je to viděno z Ameriky?

Dušan Neumann: To se musíte ptát lidí, kteří se o to zajímají, a to je asi tak 10 procent Američanů, ale jinak Evropská unie nikoho moc nezajímá. Když byste se někde ve Spojených státech v baru zeptala, kdo šéfuje Evropské unii, tak na vás budou koukat s otevřenou pusou. Ale já se ještě vrátím ke clům. Nevím, jestli se to dost prezentuje, ale problém je s Indií, což je dneska nejlidnatější stát na světě, a firmy Spojených států mají v Indii veliké zastoupení. Prakticky každá společnost, která má kreditní karty, tak má call centra, a ta jsou dneska v Indii, nebo v Pákistánu, a tak dál. Ale přitom Indové měli na americké zboží úžasná cla, třeba 100, 150 procent. Třeba Harley-Davidson postavil továrnu v Thajsku, protože tam byla cla přes 200 procent na motorku. Takže oni tam postavili továrnu, a v podstatě to tam vozili rozebrané v bednách, a místní to tam akorát sešroubují. Takže toto chtěl Trump vyeliminovat, a částečně se mu to daří.

Martina Kociánová: Hodně se také mluvilo o snižování vládních výdajů, daňových škrtech, deregulacích. U nás jsem ale četla, že toto opatření, které měl Trump nazvat „velký krásný zákon,“ ve výsledku zvýší dluh Ameriky o biliony dolarů. Je to úspěch, nebo je to jen na momentální efekt? Pokud člověk není ekonom, tak tyto věci nikdy nedokáže, na základě informací, které máme k dispozici, rozkrýt.

Když člověk s invaliditou leze na střechu, měl by se vrátit do práce

Dušan Neumann: Je to velmi složité. A opět, stranická politika mu neumožňuje to udělat v takovém rozsahu, v jakém by chtěl. Právě v říjnu, kdy byla vládní krize, státní krize, kdy stát přestal platit, tak jedním z důvodů, proč Trump chtěl snížit výdaje na plán zdravotního pojištění, kterému se říká Obamacare – to je ACA plán – bylo, že je třeba vyeliminovat zbytečné výdaje, a byl ochoten – administrativa, ne sám Trump, ale jeho lidé – prodloužit současný plán o rok. Demokraté to zašlápli, že ne o rok, ale buď nastálo, nebo kvůli tomu vyvolali vlastně tu krizi. Ale když se podíváte na to, co se chtělo vyeliminovat, tak součástí toho Obamacare bylo, že dostávali příspěvky na zdravotní péči i lidé, kteří vydělávali 150 000 dolarů ročně. Další věc, kterou chtěli – a to progresivisté nemohou přenést přes srdce – že se měla zrevidovat politika lidí, kteří jsou na různých formách invalidního důchodu. Neboť dneska ze všech důchodců na invalidním důchodě je asi 13 procent Američanů, což jsou statisíce. A pojišťovny to občas honí, ale většinu těchto lidí najdete pod autem, nebo na střeše. Takže je třeba to prověřit a zastavit tam, kde se to zneužívá. A bohužel, zneužívání vidím třeba i u nás na malém městě, a je to podstatné, protože jsou lidé, kteří by mohli pracovat, ale jsou na těchto dávkách a nepracují. Máte chlapíka, je mu 55, takže už ho nikdo nechce najmout za peníze, na které byl zvyklý, takže má pronajatý domeček, ten mu platí město, a protože musí k doktorovi, tak auto, na to se to nevztahuje. Takže můžete vlastnit auto, nebo vlastnit dům, který vám někdo platí, a nemusíte nic dělat.

Martina Kociánová: Ty ale popisuješ krásný socialismus.

Proč má daňový poplatník platit Harvardu, když má univerzita miliardy na účtu?

Dušan Neumann: No, vždyť to je. Bohužel to tak je. Není to převládající, ale v tomto objemu to znamená obrovské státní výdaje, mandatorní výdaje. Zejména výdaje na zdravotnictví a školství má Amerika nejvyšší na světě, ale to, co za ně dodává, to není to nejlepší. Ono to nikde není nejlepší, ale některé věci jsou strašně drahé. Zejména je problém americké školství, kde je to cítit. Ale tento problém nezpůsobil ani Trump, to už je dávno, a hlavní žábou na prameni jsou učitelské odbory. Učitel, který neumí učit, tak se nedá vyhodit, když je v odborech.

Martina Kociánová: Když jsi tedy vzpomenul školy, tak Trump vytáhl například proti univerzitám, proti těm, které upřednostňovaly šíření progresivistické ideologie, a došlápl si i na Harvard. A v Americe, i u nás, se ale objevily vyděšené titulky: „Útok na akademické svobody“. Je možné to skutečně nazývat útokem na akademické svobody?

Dušan Neumann: Útok, to bych neřekl – ale podfinancování toho, čemu elita říká akademické svobody. Harvardova univerzita dostávala ze státního rozpočtu tři miliardy dolarů ročně. Nevím proč, protože Harvardova univerzita má v bance 52 miliard dolarů, ze kterých může financovat úplně nejchudší studenty. Ale oni peníze akumulují, a školní stoupá, a platy pánů profesorů jsou nebetyčné. A není to věnováno na vzdělání, ale na velmi příjemné věci života na této univerzitě, zejména těch, kteří tam pracují. Takže proč by měla Harvardská univerzita dostávat 3 miliardy dolarů, když jich má 52 v kešeni?

Martina Kociánová: Trump jim na to odpovídá, že ať si tedy nechají své akademické svobody, jenom že jim na ně stát nebude přispívat.

Dušan Neumann: A to je vlastně daňový poplatník. A proč by měl přispět daňový poplatník, který si nemůže dovolit poslat vlastní dítě na Harvard, kde se platí školné 70 000 dolarů ročně? Proč by měl přispívat na ty tři miliardy, které tam stát dává. To nemá hlavu ani patu.

Rodiče se bouří proti sexuální výchově ve školách a přebírají místní správu

Martina Kociánová: My se teď bavíme jenom o univerzitách, ale ty říkáš, že školství v Americe je problémem napříč. Má tedy Donald Trump šanci vyhnat levicový extremismus, nebo progresivismus z amerických škol?

Dušan Neumann: Takhle, Trump samozřejmě ne. Ale tím, že se to odhaluje, tak občané – to čemu bych tady řekl „rodičovská sdružení“ – tu možnost už mají. Rodiče už se začínají stavět na zadní proti těmto nesmyslnostem. A to třeba Trumpovi hodně pomohlo ve volbách, a dneska mu to pomáhá, když se konečně začínají likvidovat transgenderové sportovní podmínky, kdy se plavec, který se nedostal do okresního přeboru, nechal přejmenovat na – tělesné detaily neznám, do toho nám nic není – a najednou vyhrál na americkém mistrovství. Tak tyto věci opravdu končí. A je také zajímavé, že v tomto posledním společenském vývoji, a v místních volbách, úplně největším překvapením pro progresivisty bylo, že ženy ve věku mezi 40 lety, se vyloženě přiklonily na stranu konzervativců, a to právě proto, že když jim děti doma začaly vyprávět výsledky sexuální výchovy ve školách, tak to prostě maminku naštve. A to demokrati vůbec nečekali. Takže v místních volbách do místních administrativ – a ty ve Spojených státech mají daleko větší pravomoci, než tady v Evropě – se dostalo hodně maminek, a ty to vedou konzervativním způsobem, a je to dobré, a mně se to líbí. A v politice se to dneska v Česku také přihodilo v posledních volbách.

Martina Kociánová: Pravdou je, že se o tom na začátku jeho mandátu hovořilo mnohem více, když začal tažení proti programům, které podporovaly genderovou ideologii, rasové kvóty, nebo ideologická školení typu „kritická rasová teorie“. Víme, že přiškrtil dotace neziskovkám, které byly aktivistickými buňkami. Ale teď se o tom u nás zase tolik nepíše. Znamená to, že Donald Trump má v tomto tak dobře našlápnuto, že už to není až tak na dennodenním přetřesu?

Dušan Neumann: Není, a to hlavně z jednoho jediného důvodu, že toto vyrukování proti tomu asi bylo mediálně velice výnosné – i pro něj – a nestálo to žádné peníze. Ale ostatní reformy – ekonomická, armádní – to stojí peníze, a dlouho trvá, než se takový program dá dohromady, a než se na to seženou peníze. Ale když se prostě zruší 70 pohlaví, tak to administrativu nic nestojí. Ale občas si Trump v tomto stále zažertuje, a to vždycky vyprovokuje. Někdy před měsícem se na něco ptali, a Trump – nevím, jestli si to vymyslel sám – řekl, že až archeologové za 500 let otevřou na hřbitově hroby LGBT lidí, tak tam stejně najdou jenom mužské a ženské kostry.

Martina Kociánová: On poměrně razantně, jak už to tak má ve zvyku, zakázal transgender osobám sloužit v armádě. To už jsme zmiňovali, a zmiňovali jsme sportovce, kterým nařídil uznávání jenom dvou pohlaví. Dá se říci, že tedy rozbil ideologům LGBT+ jejich pozice, a Američané to přijali?

Dušan Neumann: Já myslím, že ano – ve většině, ve velké většině. Protože třeba výsledkem je to, že ještě za Bidenovy vlády se do armády Spojených států a do námořnictva nepodařilo rekrutovat dost lidí. Chybělo 37 000 rekrutů ročně. Dnes jsou rekordní počty mladých lidí, kteří se hlásí do armády, a to jak mužů, tak žen. A teď lehce odbočím k tomu, co považuju od Donalda Trumpa za pitomost, že zase přejmenoval ministerstvo obrany na ministerstvo války. Je to fajn, ale jenom kolik bude stát hlavičkový papír, to je přeci nesmysl. A v říjnu si nechal ministr Hegseth svolat generály – nemohli mu to odpustit, že si všechny svolává na jedno místo – a tam vyložil návrat k tomu, že vojáci jsou válečníci a že jejich jediným úkolem je, když to bude nutné, vyhrát, a nic jiného. A že k tomu, aby to mohli zvládnout, tak musí mít dobrý výcvik a dobrou fyzičku, a že tedy to nejhorší, co může voják vidět, je tlustý generál. Takže generálové musí do tělocvičny, a když nezhubnou – tak nazdar.

Martina Kociánová: Jasně. Hladce oholeni.

Dušan Neumann: Ano.

Ivan: Taky tě vítám a jsem moc rád, že se zase slyšíme.

Martina: A já tě zase představím, připomínám, že můj kolega Ivan Hoffman byl jeden z nejvýraznějších disidentů před listopadem 89, známý písničkář a novinář, v samizdatu vydával časopis Fragment K. Mnozí si možná pamatujete jeho porevoluční působení ve Svobodné Evropě, nebo třeba v Českém rozhlase. Což mimo jiné znamená, že jeho současní kritici to mají poněkud složitější, zejména když získal cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřidat se k pohodlnému hlavnímu proudu mu později vyneslo cenu Krameriovu.

Tak, a teď už měsíc říjen a naše témata. Ivane, když si člověk otevřel po volbách noviny, tak mohl ve většině z nich číst vyjádření nejrůznějších politologů o tom, že vyčkávání prezidenta Petra Pavla s pověřením k sestavení vlády je standardní postup hlav státu, a obvyklé je i to, že se svolává ustavující schůze sněmovny až asi měsíc po volbách. A podle některých je to vlastně prospěšné pro strany, které uspěly, aby mohly dojednat složení vlády i obsazení postů. Jak si tu povolební atmosféru a ty odklady vnímal ty?

Ivan: Tak tím, že prezident Kolář v zastoupení svého přítele Petra Pavla po volbách ustanovil ustavující schůzi parlamentu na nejzazší možný termín a nepověřil jasného vítěze sestavením vlády, vznikl luxusní prostor pro to, aby vítězové sladili noty a poražení strávili studenou sprchu a pokusili se na úřadech, které předtím ovládali, zamést stopy.

Já bych řekl, že u členů příští vlády je patrný realismus. Všichni, tedy Babiš, Okamura, Macinka – vzali na vědomí, že koalici sestavili voliči, kteří nejsou zvědaví na nějaké koaliční naschvály, vydírání, okopávání kotníků. Lidé, kteří volili proti Fialovi, prostě očekávají, že se do politiky vrátí rozum. No, a naopak lidé, kteří volili proti Babišovi, ti sní o tom, že se podaří koalici různými intrikami rozkmotřit. Takže vlastně ta situace je zcela průhledná.

Jakmile bude ustavena Poslanecká sněmovna, Hrad bude muset někoho pověřit sestavením vlády. No, a řekl bych, že pan Kolář nechce pověřit nikoho jiného než Andreje Babiše. A Babiš tu svou představu o složení a programu vlastně nekonzultoval, oznámil ho až nakonec s výsledkem. Protože jsou si ale Babiš s tím Kolářovým Pavlem souzeni, tak já dál nečekám, že zvolí nějakou další komplikaci. Určitě ne.

Neměl jinou možnost než pověřit vítěze vyjednáváním o vládě

Martina: My už teď víme, jak to dopadlo, a vlastně proto se chci zeptat, jak jsi tedy nakonec přivítal, že nakonec prezident přes všechny ty počáteční výkřiky o tom, že Andrej Babiš bude vytčen před závorku při sestavování vlády, i kdyby přesvědčivě vyhrál volby, tak nakonec ho prezident sestavením vlády pověřil. Vnímáš to tak, že prostě neměl jinou možnost?

Ivan: No, on ho pověřil vyjednáváním, což mohl učinit hned po volbách. Ale možná doufal, že se potenciální partneři rozkmotří. Pak, když bude muset vzít za vděk někým z toho končícího koaličního kartelu… Tak či tak podstatné bude až to jmenování premiérem po ustavení sněmovny. Takže já si myslím, že to není žádné velké drama.

Martina: A jak vnímáš to plánované rozdělení ministerských postů? To znamená devět křesel má mít hnutí ANO, tři hnutí SPD, čtyři Motoristé. Překvapilo tě to, stejně jako to, že na příkladu některých politiků, u kterých jsme se dozvěděli, že aspirují na některý ministerský post, se to rovnalo odsouzení k veřejnému lynči?

Ivan: Tak Andrej Babiš je vůči svým miniaturním koaličním partnerům štědrý a nabízí, co si nemohli představit ani v nejdivočejších snech. Nadstandardní nabídka vlivu je, mám takový pocit, investicí do nadstandardních koaličních vztahů. Ta vláda se přátelsky domlouvá v nepřátelské atmosféře, kdy snaha o dominanci nějakého ministra prakticky znamená předhodit ho poražené politické konkurenci se svými médii i státní bezpečností.

Takže proto koalice prakticky nekomentovala jednání o personáliích do poslední chvíle, byla velmi otevřená. No, a z toho mála, co se o příštích ministrech ví, tak obecně bych řekl, že se zdá, že Babiš se míní obklopit lidmi kompetentními, nikoli lidmi se stranickými zásluhami. No, a koaliční partneři, zdá se, to akceptují. ANO nikdy nevolil sebevražedný postup, vzhledem k té katastrofě, kterou tady způsobil, respektive dopustil minulý premiér pan učitel Fiala.

Program vlády se napsal sám – musí opravit škody z Fialovy éry

Martina: My už jsme se dozvěděli, že předseda hnutí ANO a budoucí premiér Andrej Babiš souhlasí s podobou programu vlády ANO, SPD a Motoristů. Nebo respektive víceméně. Jak se ten program zamlouvá tobě?

Ivan: No, tak musím říct, že konkrétní program jsme si nepřečetli. Politici rádi prohlašují, že dokud není domluveno všechno, tak není domluveno nic. To je takové jejich alibi. Ale tato koalice má štěstí v neštěstí, že bude provozovat krizový management. Ten program se Babišovi a jeho partnerům vlastně napsal sám.

Budou muset pracovat tam, kde se čtyři roky hibernovalo, budou muset používat mozek tam, kde se čtyři roky nemyslelo. No, v řadě případů bude třeba rušit, co Fiala zavedl, pokusit se vycouvat z nevýhodných smluv, které minulá vláda uzavřela. No a pak obnovovat kontakty, které byly zpřetrhány. To vše v situaci, kdy minulá vláda nasekala obří dluhy a vytunelovala státní kasu. Ten program se jim napsal sám.

Martina: Ivane, ty jsi dnes v ráži. Co si myslíš, když jsi řekl, že bude potřeba zrušit, co Fiala zavedl? Co bude potřeba zrušit? A bude mít na to podle tebe vláda Andreje Babiše kuráž?

Ivan: Tak nová vláda skoncuje s poškozováním důchodců a podnikatelů, a tu kuráž bude potřebovat u sabotování emisních povolenek nebo při odmítnutí migračního paktu. Andrej Babiš, to si musíme připomenout, v minulosti příliš kurážný nebyl. Ale mám pocit, že teď se to bude muset naučit, protože legrace doopravdy skončila.

Martina: Tak schválně, jsem zvědavá, až třeba budeme hodnotit třeba měsíc červen, tak co budeme na kuráž nastávající vlády říkat. Já pokračuji v našem hodnocení povolební situace u nás. Vypadalo to, když se vrátím ještě k tomu programu, že poražení se těšili, že při sestavování programu vznikne konflikt ohledně referend o členství v Unii a NATO. Protože jasný byl postoj SPD, a jasný byl i odlišný postoj v této otázce Motoristů. Jak myslíš, že to nakonec dopadne?

Ivan: Tak vládní program se bude psát tak, aby nevznikla kontroverze s Hradem ohledně naší zahraniční orientace. Prezident si přečte o našem pevném zakotvení v západních strukturách. V praxi se bude nucená nová vláda proti těmto strukturám vymezovat a hledat spojence proti Bruselu. Zjednodušeně řečeno: my nepatříme na Východ, ani na Západ, patříme tam, kde odjakživa jsme – tedy do střední Evropy. Ono to samozřejmě nevylučuje, že v některých oblastech nenajdeme spojence proti Bruselu třeba ve Francích.

Ale k té otázce, jestli z Evropy odejít – za situace, kdy je tento projekt těsně před krachem, já po vládě vlastně ani nechtěl, aby za sebou v Unii nějak teatrálně práskla dveřmi. Lepší strategie je chovat se prostě v EU svéprávně, autonomně, svobodně a ta bruselská pravidla akceptovat, když se nám to hodí, a ignorovat je, když se jedná o nesmysly. A já bych k tomu ještě dodal, klidně se nechat za trest i vyhodit, protože ty škody z členství už jsou beztak vyšší než ty zisky.

Martina: Jestli toto budoucí vláda poslouchá, tak si tě musí vzít za poradce.

Ivan: Já jsem k dispozici, ano.

Neschopnost předložit rozpočet odhaluje hospodářskou kriminalitu nebo ostudu

Martina: Ta současná vláda opakovaně odmítá sněmovně předložit návrh státního rozpočtu na příští rok. A tak se to rychle střídá. Najednou se dočteme, že podle ministra zemědělství Marka Výborného je na místě, aby vláda předložila návrh rozpočtu, pokud do 5. listopadu nevznikne nový kabinet. A pak se zase dočteme, že ministr vnitra řekl, že dává novému kabinetu čas do prosince, a pokud nevznikne, tak jsou ochotni vést debatu o tom, v jaké formě rozpočet předloží. Jak se v tom zmatku, trošku umělém zmatku, orientuješ?

Ivan: No, tak ono to předložení státního rozpočtu nové sněmovně je procedurální nezbytnost, ze které ta stará vláda úplně, možná trochu nesmyslně, dělá politikum. A vzhledem k tomu, že se v tom rozpočtu podle nastupující vlády operuje čísly, která neodpovídají skutečnosti, tak může jít o snahu nějak zamluvit hospodářskou kriminalitu.

No, a u vlády, která proslula velice vlažným vztahem k pravdě, se tak nabízí přísloví, že kdo lže, ten krade. No, ale abychom byli spravedliví, rovněž je možné, že se prostě ta stará vláda za svůj rozpočet jenom stydí.

Martina: Ivane, já už jsem na začátku zmiňovala, že po oznámení aspirace Filipa Turka na post ministra zahraničí se strhla lavina snahy najít na něj cokoli. Jak si myslíš, že tahle uměle vytvořená a nafouklá mediální kauza nakonec dopadne?

Ivan: No, ta kauza, jako je ta s Turkem, tam je velmi důležité načasování. A vypadá to, že ten hon na Turka ani nerozklížil koalici, ani nevyřadil Turka z politiky. Kauza už je hodně vyčpělá, stal se z ní nakonec příběh o udavačích – vzhledem k bývalému kamarádovi, kterému Turek velkoryse odpustil.

Podstatné je, že Motoristy tato kampaň nepoškodí. A pokud se ministrem zahraničí nakonec stane například Jan Zahradil, tak půjde o dobrou alternativu. Navíc po tom Janu Lipavském bude jakýkoli Motorista vypadat jako génius. To je potřeba taky zmínit.

Martina: Zdá se, že skutečně každé téma v posledních týdnech bylo dobré k tomu, aby se z něho stala kauza. A tak se musím zeptat, zda tě taky tak zaměstnalo, nebo potažmo překvapilo, nebo dokonce rozčílilo, že si Andrej Babiš vzal pár dní dovolené? Tuším, že nakonec to byly čtyři dny. A tuším, že poslanci minulé vlády nepracovali celý týden od pondělí do pátku jako my, normální smrtelníci, a tudíž mají více volna. Ale Andrejova dovolená, to bylo téma, a novináři psali a psali, byť mnozí – v tomto případě musím říci – soudně.

Ivan: Tak já nevím, jestli jsem to zaregistroval správně, ale potřeba Andreje Babiše být pár dní s rodinou má souviset s tím, že jeho dceři Vivien zemřel pes, zlatý retrívr. A být v takové chvíli nablízku rodině je samozřejmě důležitější než nějaké sestavování vlády a pilování programu, protože na to on má lidi. Zatímco u té rodiny ho nikdo nenahradí.

Navíc dokud nebyl prezidentem pověřen sestavením vlády, tak je potřeba pohlížet na vše, co dělá, jako na takovou volnočasovou aktivitu, které se věnuje z pilnosti. Tak to je asi tolik k tomu.

Pirátky budou lovit lajky na sociálních sítích, ne v parlamentu

Martina: Podívejme se ještě na ostatní strany. Piráti budou mít ve sněmovně silný klub osmnácti poslanců, či spíše by se dalo říct poslankyň, protože klub má 15 pirátek. Mimochodem asi budou muset muži piráti prosazovat povinné kvóty na muže. Ale ta moje otázka zní jinak – myslíš si, že jim bude ten silný klub něco platný?

Ivan: No, tak pirátky doopravdy získaly ve sněmovně 15 křesel. No, a s těmi třemi piráty, aby to nevypadalo blbě, tak k tomu tvoří silný politický klub. Otázka je, zda se s holkami bude někdo v parlamentu bavit. Protože je nepotřebuje vláda, a nepotřebuje je ani opozice. Nepočítá se s nimi do sněmovních funkcí, protože ony nemají ani čím uškodit, ani co nabídnout.

Takže já myslím, že holkám navíc nepomohly řeči, že jim nejde o koryta, ale o práci. To prostě nemají říkat. Protože pak žádné koryto nedostanou. Teď se k těm korytům nedostanou, ani když si dají všichni pásku přes oko, aby vypadali drsně.

Já si umím představit, že se pirátky ovšem stanou hvězdami sociálních sítí. Připomeňme pirátský slogan „internet je naše moře“. No, a v těch kalných vodách sociálních sítí, bublin, budou pirátky lovit lajky, smajlíky. Takže v parlamentu budou pro legraci, no a na těch sítích s nimi může být docela legrace.

Martina: No, a samozřejmě z toho vyplývá i otázka, když budou řádit především na sítích, jak velmi zase zasáhnou a osloví mladé lidi?

Ivan: Určitě těch pirátek tam bude příště o něco víc, to je klidně možný, ano.

Koalice SPOLU se rozpadne, společně vládnout, a společně prohrát, jsou dvě věci

Martina: Prosím tě, ty jsi dnes nenechal na SPOLU nit suchou. Jakou jim predikuješ budoucnost?

Ivan: Tak společně vyhrát nebo společně prohrát, to jsou dvě úplně jiné disciplíny. Strany, které se společně dostanou k moci, se vzájemně potřebují – pokud jsou u moci k tomu, aby čerpaly benefity, které moc přináší, a pokud nemají potřebu vést nějaké programové spory, jak vládnout, což byl tedy příklad koalice ODS, TOP 09 a KDU. Pak je tu předpoklad harmonického soužití.

Jenomže stejná koalice v opozici si vlastně nemá co rozdělit. Její členové jsou vnímáni jak jednotlivě, tak i spolu, jako lůzři. Jsou si navzájem spíš břemenem než posilou. Takže koalici SPOLU navíc nedrží žádný koaliční program, ale pouze averze na Babiše. No, a averze na Babiše zastínila averze na Fialu, která ODS, TOP 09 a lidovce vrhla do opozice.

No, a řekl bych, že za takové situace se ve SPOLU ta družba případná jeví jako masochismus. Já nepředpokládám, že spolu zůstanou.

ODS je mistrem v nabízení se jako menší zlo, ale nemá vizi

Martina: Ivane, já využiju dnes tvé třeskuté upřímnosti pro otázku – co si myslíš, že čeká ODS?

Ivan: ODS je na rozcestí, ale pokud si vzpomínám, jak člověk tu politiku sledoval posledních 30 let, tak vlastně na rozcestí už byla mnohokrát. Není to pro ni vůbec nová situace. A ODS je zajímavá tím, že na rozcestí vždy intuitivně zvolí špatnou cestu. Ale pokaždé to přežije. Byť se stále odřenějšíma ušima, ale přežije.

Takže řekl bych, že ODS je mistrem v nabízení se coby menší zlo, a u toho do budoucna nejspíše zůstane, protože na něco lepšího nemá vizi ani lidi. Aktuálně se musí zbavit ODS koule u nohy, kterou je její předseda. No, a v tom nejbližším horizontu pak ODS, řekl bych, asi nečeká pokus o návrat do vlády, nýbrž pokus o udržení se v parlamentu. ČSSD se to nepovedlo, ale říkám: ODS má jako kočka spoustu životů a přežije všechno.

Martina: Myslíš si, že může ODS potkat to, co svého času potkalo ČSSD, že se z vládní strany staly stranou naprosto marginální?

Ivan: Jak říkám, nabízí se takové srovnání, ale myslím si, že ODS má nějakou vnitřní schopnost pokaždé prostě přežít.

Martina: Teď odhlédněme od stran. Co podle tebe, zkušeného novinářského praktika a pozorovatele, můžeme čekat od médií? Promění se jaksi plošně po volbách? Když to uvedu na příkladu veřejnoprávní televize, tak myslíš si, že můžeme očekávat opět klasickou rovnici – to znamená, že když byl u vlády Andrej Babiš a byly proti němu demonstrace na Letné, tak ČT informovala i o tom, odkud odjíždějí autobusy pro demonstranty, aby je mohli svážet. A když byly demonstrace proti vládě Petra Fialy, třeba na Václavském náměstí, tak i téměř plné Václavské náměstí představovalo pro Českou televizi nižší tisíce většinou proruských individuí. A televizi uvádím jen jako příklad většinového mediálního chování. Myslíš, že se to změní?

Ivan: My jsme zatím sledovali zajímavé období, kdy ještě vládli politici, kteří prohráli volby, a média hlavního proudu jim do poslední chvíle nadržovala. Měla by nyní trpět krizí identity, ale zřejmě netrpí. Zatímco dosud byla servilní k vládě a kritická k opozici, nyní budou stejná média k vládě kritická a servilní budou k opozici.

A já myslím, že je tomu tak proto, že novináři hlavního proudu se neidentifikují automaticky s politiky, kteří se dostanou k moci jenom proto, že se dostali k moci. Ten mainstream se identifikuje s určitým typem politiky – bez ohledu na to, zda je tato politika prosazovaná vládou, nebo opozicí.

Takže bych řekl, že jde o takovou vstřícnost, a někdy až servilnost k systému, který sám sebe, kdoví proč, nazývá liberální demokracií. Přičemž podle toho, jak v praxi funguje, se jedná o úplně jednoduchý globální mafiánský kapitalismus. No, a korporátní veřejnoprávní média, podle mého názoru, proto nemění kabát, protože hlavně slouží té mafii globální. Ony jsou jejich součástí, bez ohledu na to, zda je u moci, nebo v opozici.

Politici nemusí novináře, novináři nepotřebují politiky

Martina: A teď bych měla takovou malou vsuvku, která nás oba ale enormně zajímá. Co si myslíš, že čeká právě nás, takzvaná alternativní média? Nechají nás teď trochu dýchat, anebo budou státem, případně Evropou placené neziskovky nadále – za naše, ať už vyloženě naše, nebo evropské peníze – sestavovat žebříčky o tom, kdo z nás je nejvíc dezinformační?

Ivan: Tak u vlády budou strany, které byly mainstreamem různě peskovány, pronásledovány, mají tudíž vlastní špatnou zkušenost s těmi veřejnoprávními a korporátními dezinformátory. Proto se od nové vlády dá očekávat, že bude hájit svobodu slova. To se tak jako logicky nabízí.

Z druhé strany ale nezávislá média ze své podstaty nemohou být provládní. To si já vlastně neumím představit. Takže si naopak umím představit, že takové to pokušení umlčet kritiku nikdy zcela nezmizí.

Martina: Tomu se dá těžko odolat. Ale stejně by mě zajímalo, jak bude vypadat v následujících měsících to praktické soužití vlády s médii, která jsou jim nepřátelská?

Ivan: Tak politici, kteří se rozhodnou nepracovat pro mafii, jejíž chapadla prorostla skutečně všude – do nejnižších pater politiky, do státní správy, justice, armády, a také školství, zdravotnictví, kultury – tak oni vědí, že si s tím, jak se to někdy říká, hlubokým státem, nenajdou společnou řeč. Vláda nemá šanci oslovit lidi, kteří mají místo hlavy televizi. To prostě nejde. Podobně ale mediální mafie nemá moc nad lidmi, co místo televize mají hlavu. To snad jako se vyrovnává.

Předpokládám, že nová vláda nebude usilovat o ovládnutí mainstreamu, ale bude podporovat svobodu slova – o tom jsme mluvili – zdrží se cenzury. No a v tom prostředí internetu a nezávislých médií, což je strašně důležité, prostě to, co se prezentuje jako boj s dezinformacemi a co vedlo i k řadě politických procesů, tak skončí na nějakou dobu na smetišti dějin. Ale možná ne navždy. To uvidíme.

To je na tom sympatické, že náš příští premiér nemusí s občany komunikovat prostřednictvím Václava Moravce, vystačí si s internetem. Nikdo mu neskáče do řeči. To znamená ten vztah mezi novináři a politiky se proměnil. V minulosti se politici a novináři vzájemně potřebovali, proto k sobě byli vzájemně korektní. My ty doby pamatujeme, po změně režimu to byla skutečně taková gentlemanská doba, politici s novináři se prostě respektovali.

No, a dnes politici novináře nepotřebují, protože mohou oslovit lidi napřímo. No, a novináři, což je ještě zajímavější, ti se obejdou bez politiků, protože tu politiku mohou dělat i bez nich. No, a korektnost se vytratila proto, že už je dobrovolná, a vlastně k ní už nejsou profesionální důvody.

Martina: Když jsi zmínil tu porevoluční dobu, tak to ve mně probudilo vzpomínky na dobu, kdy jsme všichni hltali diskuze politiků v televizi. Čím víc, tím líp. A když moderátor Otakar Černý řekl v pořadu ČT Co týden dal svou repliku „Občan se ptá“, tak jsme měli opravdu dojem, že mluví za nás. Zůstalo z toho ještě něco, nebo jsou už televizní debaty vyčpělý formát?

Ivan: Když ty vnímáš Otu Černého, tak já si pamatuju – v několika těch debatách jsem byl jako diskutér, a to bylo opravdu takové prostředí klubu. Tam ti lidi si naslouchali a rozuměli si. Já bych řekl, že v dnešní době se diskuze přeceňují, že moderátoři ztratili respekt a hosté ztratili úroveň. Vlastně se nic chytrého neřekne, protože diskutéři si nenaslouchají, nepřemýšlejí o argumentech protistrany a jsou zcela soustředění na to, jak znemožnit, překřičet, porazit nepřítele.

Takže diskuze je formát, který prochází těžkou krizí. Já poslední dobou mám pocit, že užitečnější než diskuze je rozhovor moderátora s chytrým hostem. A to bych ještě dodal, že ideálem je rozhovor chytré moderátorky s chytrým hostem.

Martina: To je od tebe hezké, Ivane. Když se nepochválíme sami, kdo to udělá, viď?

Ivan: Přesně tak.

Reforma veřejnoprávních médií přijde, ale ještě nikdo neřekl jak

Martina: Mezi lidmi, kteří přemýšlejí, se dlouho diskutuje o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu. O budoucnosti veřejnoprávních médií, která vedou už léta svou vlastní předvídatelnou politiku a nabízejí předvídatelné ideologizované zpravodajství. Jak ty vidíš budoucí osud těchto institucí?

Ivan: Myslím, že ve veřejnoprávní televizi a rozhlase panuje značná nervozita. Vládní koalice se už rozhodla, co s těmito institucemi provede, ale jak se rozhodla, to ještě neřekla. Ví se jen, že jsou všichni vyjednavači s dosaženým kompromisem spokojeni a zajedno.

A těch modelů, jak média veřejné služby fungují – tedy co vysílají a jak jsou financována – je ve světě i v Evropě celá řada. Politici mají z čeho vybírat a nepochybně budou přihlížet i k poptávce veřejnosti, která je k současné podobě České televize a Českého rozhlasu docela kritická. Já osobně bych byl nové vládě vděčen, kdybych už nemusel platit za to, na co se nedívám a co neposlouchám.

Martina: Tak musíme jen doufat, že budeme mít stále odkud čerpat informace faktické, informace ne podbarvené nějakým názorem.

My tady v našem rozhovorování se už bohužel několik let musíme věnovat situaci na Ukrajině, protože je to stále aktuální. V říjnu Donald Trump sršel energií. Schůzka v Oválné pracovně, na rozdíl od té únorové, proběhla bez konfliktů, dokonce jsme se dozvěděli, že americký prezident pochválil Volodymyru Zelenskému sako. Ale co s tím dál?

Ivan: Tak je pravda, že v říjnu Donald Trump sršel překvapivými nápady, měnil své postoje ze dne na den jako špinavé ponožky, zatímco všichni ostatní aktéři tomu zdvořile přihlíželi, aniž by je to ovšem jakkoli ovlivnilo.

Před příchodem Zelenského do Bílého domu vedl Trump dlouhý telefonát s Putinem, údajně produktivní. No, a pak Zelenský narozdíl od tomahavků dostal dobrou radu, aby se vzdal, protože jinak Rusové Ukrajinu zničí. Ukrajina projevila ochotu k příměří na stávající bojové linii, takové řešení zase není zajímavé pro Putina, který má pro konec konfliktu stále stejné podmínky – to znamená denacifikaci a neutralitu Ukrajiny, respektování práv ruské menšiny, připojení východních regionů nejraději k Rusku. S tím nemůže samozřejmě souhlasit Zelenský, protože by ho za to banderovci sežrali zaživa.

Tomahavky na Moskvu by znamenaly odvetu proti NATO

Martina: My můžeme pozorovat, že Ukrajina a Rusko v posledních týdnech stupňují vzájemné útoky na energetiku. Média komentovala setkání Trumpa se Zelenským mimo jiné jako schůzku, na které si ukrajinský prezident chce domluvit dodávku tomahavků. Na to ihned reagovala Moskva. Řekni mi, co by taková zásilka znamenala pro Ukrajinu, Rusko a Evropu?

Ivan: Ta situace na frontě se pro Ukrajinu vyvíjí špatně, a protože Zelenský potřebuje nějaké úspěchy, které by mohl propagandisticky využít, tak upíná se i na různé sabotáže, atentáty, terorismus. No, a mít raketu, kterou lze poslat na Moskvu, tak to by samozřejmě představovalo vyšší level.

Potíž je v tom, pokud by na Moskvu letěl tomahavk, nebrali by to Rusové jako akci Zelenského – to oni taky říkají – nýbrž jako akci Trumpova NATO. No, a ta reciproční odveta by pak nesměřovala proti Ukrajině, ale proti Severoatlantické alianci. To je opravdu vážné.

Martina: No, a my si můžeme poměrně snadno odhadnout, jaké cíle by pravděpodobně přicházely v úvahu. Tím víc mě zarazilo, že americký prezident Donald Trump zrušil plánovanou schůzku s Vladimirem Putinem v Budapešti. Když řeknu, že uvedl, že není vhodná doba na jednání kvůli doposud slabému pokroku v mírových snahách, tak myslíš, že se tam hodí dodat „údajně“? Že ty důvody mohly být jiné? Protože už když summit domlouvali, tak věděli, v jakém stavu jednání jsou.

Ivan: Ta představa, že se Trump s Putinem setkají v Budapešti, lehce vyděsila Zelenského a jeho evropské spojence. A řekl bych, že ta nervozita rychle pominula, protože příměří na frontové linii nelze dojednat dříve, než se frontovou linií stane hranice Donbasu, a možná až poté, co na ruské straně bojové linie bude i Oděsa. To se uvidí. Ale do té doby si Trump s Putinem skutečně nemají co nového říct. Oni už ty své postoje znají. Takže taková situace – tedy pokračování vojenského řešení – vyhovuje i evropské koalici ochotných, pro kterou je požehnáním každý den války. To je potřeba si uvědomit. Oni tím zdůvodňují krize všeho druhu, taky tím obhajují dluhy umožňující zbrojení. Prostě pro určité kruhy je ta válka tragédií a pro jiné to je požehnání.

Sankce na ruské ropné společnosti jsou Trumpovou hrou se všemi

Martina: Hmm. Namísto setkání Spojené státy uvalily sankce na dvě největší ruské ropné společnosti Rosněft a Lukoil. Rozumíš tomuto Trumpovu tahu?

Ivan: No, tak Trump těmi sankcemi získal alibi, že Putinovi neustupuje, a současně nemusí ukazovat svaly někde, kde by riskoval jadernou eskalaci. Sankce jsou vždy spojeny s riziky. To znamená, ony mohou poškodit i toho, kdo je uvalí. No, a v tom případě geopoliticky, protože přibývá zemí, kterým už s Trumpem dochází trpělivost – to je Čína, Indie, to nikoho nepřekvapí. Když Donald Trump vlastně zruší, co uvalil, anebo se vrátí k tomu, co odvolal, ono to Trumpovo překvapování už nikoho nedojme. Takže už začíná překvapovat i sám sebe. Nově už ruší sankce na Čínu, které už několikrát přísně uvalil, a už couvá. Dokonce zjistil, že vždycky miloval Elona Muska. A pamatujeme, jaký konflikt mezi nimi byl. Tak Trump je sice od pohledu notorický chaot, ale řekl bych, že je potřeba ho stále velice dobře sledovat. Protože se nikdy nedá vyloučit, že to, co říká, myslí vážně.

Martina: Ivane, v říjnu jsme neustále diskutovali o tom, jak astronomickou částku si Německo schválilo na zbrojení v příštím roce. Ale já jsem narazila na jednu informaci, která by nám možná mohla odhalit, v jaké kondici je německý bundeswehr reálně. Nedaleko bavorského Erdingu se konalo cvičení vojenské policie, a jen to tak nějak zapomněli říct místním a všem policejním stanicím. A tak když vystartovali muži v maskáčích, tak místní obyvatelé zděšeně zavolali policii. Cvičenci si mysleli, že je to součást cvičení, a tak na policisty, kteří přijeli, začali pálit slepými patronami. Ovšem strážci německého pořádku opětovali palbu ostrými. Kdyby to dva lidé neodnesli zraněními, tak by to možná bylo až úsměvné. Ale myslím si, že po této příhodě je čas si pojmenovat, v jaké kondici náš velký soused vlastně je.

Ivan: Martino, mám takové podezření, že to naše povídání v Německu, minule, monitorovali. A když slyšeli, jak je podezíráme z militantní rozpínavosti a revanšismu, tak přemýšleli, jak dokázat, že naše obavy jsou přehnané. Tak zinscenovali tuto věrohodnou scénku, která nás má přesvědčit, že Němci jsou nebezpeční jenom sami sobě. Dobrý pokus, řekl bych, ale já zůstávám ostražitý.

Pes v metru odhalil naši laskavost i patologii na sociálních sítích

Martina: Ivane, my našim posluchačům, aby si trochu odfrkli, tak vždycky nabízíme veselé zvířátko na konec. A v Praze se stala taková velmi zvláštní situace, když ji porovnáme s tím, jak se chováme my lidé, když nějaký člověk skočí pod metro. Což je tedy záležitost, kterou známe jenom my v Praze, ale dá se vztáhnout i na vlakovou dopravu v celé republice. Vzápětí na to lidem docházejí nervy a na sociálních sítích můžeme číst komentáře typu „to je ale sobec, co nás do toho tahá, měl si hodit lano před tramvaj“. Ale pozor, jakmile do kolejiště skočí pes, tak vzápětí na sociálních sítích dostane mazlivé jméno fenka přezdívaná Metrouš, a všichni se starají, jestli si něco neudělala, a mají zájem, jestli povede dál šťastný život.

A mě by zajímalo, co to o nás vypovídá, Ivane? Neměl nakonec pravdu Caligula, když zvolil senátorem koně? Protože zdá se, že zvířatům jsme schopni odpustit mnohem, mnohem více než lidem.

Ivan: Tak asi ano. I když my nemáme na všechna zvířata stejný metr, dokonce řekl bych ani na všechny psy. Bylo by zajímavé vědět, co si zvířata myslí o nás. Já myslím, že zrovna u psů to máme dobré, že to naše přátelství se psy je vzájemné. A kdybychom si se psy vyměnili role, tak já věřím, že by k člověku ztracenému v kolejišti psi také zastavili provoz.

Martina: Tak tento úhel pohledu mě nenapadl. Ale přečetla jsem si komentář Miloše Čermáka, který velmi hezky napsal, že ta situace dokázala, že dokážeme mít soucit, že nám není lhostejný život a že dokážeme společně fandit dobrému konci. A píše, že anomálií není naše laskavost ke psu, ale anomálií je naše chování ve veřejném prostoru, zejména na sociálních sítích. To je deformace, to je patologie. Ne naše skutečná povaha. Ta představa se mi líbí, ale myslíš si, že to tak skutečně je a že se v nás tady ty dobré vlastnosti nakonec proboxují na povrch?

Ivan: Já bych řekl, že mám rád texty Miloše Čermáka. Já ho čtu rád už dlouho a myslím si, že i toto napsal pěkně a s tím, co napsal, se dá určitě souhlasit. Pravdu má bohužel i s tou deformací a patologií na sociálních sítích, což dokládají i reakce na tu jeho glosu tam někde v diskuzi. Tam o nějaké laskavosti se nedá mluvit. Většina těch příspěvků se vyznačovala averzí jak na toho zatoulaného psa, tak na Miloše Čermáka. Ono to ale může být tím, že on tu svoji glosu zveřejnil na Seznamu, kde mívají diskuze tedy standardně úroveň hospody čtvrté cenové skupiny. Řečeno s Biblí: Miloš Čermák naházel perly sviním, a podle toho to s fenkou v metru dopadlo.

Martina: Víš, mám takovou radost, když už jsme se dneska pochválili jednou, pochválíme se i podruhé, že my se chováme na těch sociálních sítích tak, jako bychom chtěli, aby se lidé chovali k nám.

Ivan: To je hezké, já si to vezmu za domácí úkol.

Martina: Ale to, že jsi jedovatý, to k tomu patří. To se počítá. To je satira v novinařině, a já ti za ni moc děkuji, a za zhodnocení celého měsíce října taktéž.

Ivan: Měj se hezky a zdravím i naše všechny věrné posluchače.

Martina: Ivane, za měsíc se opět uslyšíme, těším se na tebe. Zatím se mějme hezky a něco pro to dělejme. Nikdo to za nás neudělá. Ivane, děkuju.

Kritici současné Evropské unie se dělí na ty, kteří tvrdí, že je třeba z ní odejít, a na ty, co chtějí EU napravit. Vlastně jde o dilema reformovatelnosti EU, přičemž už je evidentní, že se tato buďto změní, anebo rozpadne. Tím pádem ale nedává velký smysl z ní odcházet, prásknout za sebou dveřmi. Chytřejší je chovat se v EU sebevědomě, nezávisle, nesmysly ignorovat a nechat se vyhodit.

Než se tak ale stane, je dobré si ozřejmit, čím to je, že původně slibný projekt mírové spolupráce a užitečného partnerství zparchantěl. Analyzovat evropský úpadek je třeba kvůli budoucnosti. Opakování starých chyb je třeba ponechat příštím generacím, ty naše si zaslouží chyby nové.

Nejčastěji se dnes Evropskému parlamentu, Evropské komisi a obecně Bruselu vyčítá levičáctví. Levičáctvím se pak myslí posedlost ideologiemi, které neberou v potaz realitu, a naopak se snaží skutečnost podřídit ideologii: Poroučet větru, dešti. Levičáctvím je spatřována honba za uhlíkovou neutralitou, protežování deviantních minorit, ale i likvidace střední třídy regulacemi všeho druhu.

Podezřelé ovšem je, že na levičáctví participují v Evropském parlamentu vedle socialistů i lidovci a konzervativci, takže je zřejmé, že řeč není o levici v tradičním smyslu slova, tedy o hnutí hájící zájmy pracujících proti vykořisťování kapitalisty. Rovněž je zajímavé, že do levičáků nadávají vládnoucímu bruselskému kartelu vesměs lidé orientovaní konzervativně pravicově, kteří kladou Bruselu za vinu destrukci kapitalismu. Méně se řeší, že souběžně dochází i k destrukci autentické levice.

Že se nejedná pouze o terminologický chaos, dokládá čerstvá událost, kdy z frakce socialistů byla vyloučena slovenská strana SMER-sociální demokracie. Nikoli ovšem za absenci kroků v sociální oblasti. Robert Fico cituje nizozemskou europoslankyni, která mu před časem výhrady socialistické frakce familiárně, rychle a jasně vysvětlila: „Roberte, nás sociální výdobytky nezajímají. Budeš levičákem, až se postavíš do čela pochodu homosexuálů.“

Se slovenským premiérem, který dnešní progresivce irituje natolik, že se ho jeden z nich pokusil zavraždit, lze souhlasit, že „strana evropských socialistů už nemá s levicí nic společného, svou agendou doslova zlikvidovala autentickou levici v jednotlivých členských zemích EU a měla by se přejmenovat na stranu homosexuálů a válečných štváčů.“

Z řečeného plyne, že Evropská unie nebude paralyzována levicovostí, hanlivě levičáctvím. Co EU paralyzuje, je ve skutečnosti absence rozumu, čili idiocie. Pro idiocii platí, že úplně stejně diskvalifikuje socialistu, jako lidovce. Je přitom lhostejné, je-li idiocie europoslance autentická, anebo pouze předstíraná, aby zakryla zkorumpovanost všudypřítomnými lobbisty. Podstatné je, že v dnešní EU je idiocie většinového charakteru a na adresu myslící minority je bohužel třeba říct, že na kolektivních rozhodnutích nese spoluvinu.

Je samozřejmě lepší být pouze spolupachatelem nesmyslů, lumpáren a institucionalizované korupce, než být rovnou pachatelem. Oblíbeným argumentem nedobrovolných spolupachatelů je tvrzení, že v rámci omezených možností alespoň minimalizují škody, když na nepravosti upozorňují. Evropský parlamentem je ale institucí, která se vymkla veřejné kontrole a stala se veřejnou hrozbou. Upozorňovat na něco, co je veřejným tajemstvím, v daném případě na idiocii, ničemu nepomůže.

Deficit demokracie je v Bruselu způsoben deficitem politiky. Vypadá to, že spílání levičákům je pláč na špatném hrobě. Průšvih není v tom, že se politika dělá špatně, ale v tom, že se místo politiky dělají kšefty. Levici není třeba z Bruselu vypakovat, už tam dlouho není. Je třeba ji vrátit, a to společně s konzervativní pravicí. Evropa se musí vrátit k hledání ideálního mixu svobody a solidarity, k pravolevému kyvadlu, bez kterého politika nefunguje. Tedy politika, ze které mají užitek lidi.