U každého konfliktu nastane moment rozhodování, zda v něm pokračovat ve víře ve vítězství, anebo z něj vycouvat, protože riziko prohry je neúnosné. Řeč je o poslední možnosti učinit racionální, svobodné rozhodnutí, než aktér sporu začne být událostmi vlečen. Rozeznat ten moment je těžké, většinou je až z odstupu patrné, kdy se subjekt sporu stal jeho objektem a obětí.

Většina konfliktů do stavu, kdy je nelze zastavit, nedospěje. Tím pádem se o nich nemluví. Všímáme si požárů, co už nejdou uhasit. Jsou to spory, které živí a zesiluje eskalace. Nezávislému pozorovateli se eskalace může jevit jako neodpovědnost. Chyba úsudku. Vždyť pokud dosud vynaložené úsilí nepřineslo požadovaný výsledek, a naopak vyvolalo protiakci, lze logicky predikovat, že eskalace povede pouze k ještě silnější protiakci. Pokud se navíc spory vedou bez pravidel, volným stylem, či jak se dnes říká hybridně, anebo asymetricky, konflikt má potenciál eskalovat až do úplného zničení a sebezničení soupeřů.

Nejhorší konflikty jsou současně nejabsurdnější. Při pohledu na bilanci katastrofy se její příčina jeví jako prkotina. Vidí to všichni, kromě těch, co si jdou po krku. Jsou mimořádně vzteklí, když se jim radí situaci neeskalovat. Vidíme zoufalce, kteří se octli v pasti, v bludném kruhu násilí.

Eskalaci berou jako povinnost, úkol, jako otázku cti, jako dluh vůči těm, o které přišli. K eskalaci nedochází ve víře, že se něco napraví, nýbrž z pocitu, že jediné, na čem záleží, je pomsta, odplata.

Je třeba zmínit i eskalaci v režii cyniků, kteří v konfliktech sledují nějaký konkrétní zištný zájem. Některé konflikty eskalují proto, že jejich aktéři byli obelháni třetí stranou, slibem pomoci, která se pak nedostaví. Věrolomnost spojenců je větší malér než nepřátelství protivníků. Spojenecké závazky se uzavírají v míru. Když pak dojde ke konfliktu, dojde na přísloví, že košile je bližší než kabát.  Spojenci, kterému není pomoci, se nepomáhá, respektive cynicky pomáhá jen tolik, aby nekapituloval.

Zájem na stupňování konfliktu vůbec nemusí souviset s předmětem sporu. Není výjimečné, že někdo podporuje obě strany v konfliktu, který se mu podařilo záludně vyvolat. A je zcela běžné vydělávat na cizím neštěstí. V irácko-íránské válce 1980–1988, kdy obě strany podporovali Američané, si Iráčané s Íránci podávali dveře v Československu, které oběma stranám prodávalo munici. Když dnes v Perském zálivu eskaluje konflikt mezi Izraelem, USA a Íránem, vzpomínka na minulost ožívá. Arabští šejkové správně tuší, že to není jejich válka, a než by si u Američanů nakupovali zbraně proti Íránu, budou se držet bokem, jak jen to bude možné.

I u eskalace platí, že kdo s čím zachází, s tím také schází. Neodpovědět na agresi je legitimní strategie, jak přežít a vnutit agresorovi vlastní scénář konfliktu, ve kterém se nestřílí. Ve Venezuele se to takto vyvinulo proto, že agresor nevyvraždil vedení napadené země a neučinil eskalaci nevyhnutnou. Obecně platí, že vyhnout se sebevražedné eskalaci lze jen tehdy, když to agresor akceptuje. Což není případ Íránu. Izrael v této válce sleduje zničení Íránu a nemá žádný plán B. Írán je rovněž v situaci, kdy upřednostňuje vyřešit letité handrkování s USA a Izraelem z jedné vody načisto.

Už není pochyb o tom, že Írán v odvetě za napadení zničí Američanům byznys, a Izrael se pro Američany stane trnem v patě. Nakonec půjde o to, kdo koho na Blízkém východě vyhladí. Zda se Peršanům podaří vyhladit Židy, anebo Židům vyhladit Peršany. Írán není Gaza, a pokud chce Netanjahu udělat z Teheránu parkoviště, bude se inspirovat Hirošimou. Eskalace má prostě neúprosnou logiku, a od jistého bodu je to jednosměrná cesta, na které se blbě otáčí.

S každou další bombou, která někde roztrhá lidi na kusy, je dobré si uvědomit, že odpovědnost za tu hrůzu nenese voják, ale nějaký politik. Voják pouze zmáčkne spoušť. Skutečným vrahem je politik, bez kterého by nevzlétla letadla, nerozjely se tanky, nevypluly křižníky. Jeden politik by samozřejmě sám vražednou mašinérii nerozpohyboval. Vždy je potřeba nejméně tři do mariáše, aby jeden zabíjel preventivně, druhý zabíjel v sebeobraně a třetí přihlížel, jak se ti dva vymlátí, aby pak dorazil oslabeného vítěze.

Fráze, že konflikt nelze vyřešit na bojišti a že je třeba se vrátit k politickému řešení, slýcháme od lidí, kteří přehlédli, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Domyslíme-li tento protimluv, politika je současně příčinou i důsledkem válek, je bludným kruhem, ve kterém triumfuje zlo.

Ne každý politik má pravomoc vyhlašovat válku, anebo ji i bez staromódního vyhlašováni rozpoutat. Toto privilegium patří těm, co se vyškrábou až na samotný vrchol politické pyramidy. Z politického hlediska jsou to ti nejschopnější. Z lidského hlediska ovšem ti nejhorší. Každý z nich se musí vylhat z Božího přikázání „Nezabiješ!“. Musí umlčet hlas svědomí, zatvrdit své srdce a upsat ďáblovi duši.

Jsou dvě možnosti, jak si ďábel organizuje peklo na zemi. První vysvětlení je, že politický systém není schopen eliminovat psychopaty. Ti mají nejlepší předpoklad prosadit se v politické konkurenci, vyšplhat na vrchol, kde se pak neštítí žádné špatnosti. Druhá možnost je, že politické prostředí je již ze své podstaty toxické. I člověk s odbornými předpoklady a s dobrým úmyslem podlehne v politickém prostředí pocitu výjimečnosti, nadřazenosti, a když dojde na dilema, zda zmáčknout tlačítko, neodolá pokušení spáchat dobro.

Politiků, kteří jsou přímo odpovědní za odpálení raket na lidi, se kterými se nikdy nepotkali, o kterých nevědí, jak žijí, a kteří jim nic zlého neudělali, není mnoho. Jedná se o mediální celebrity, kterým stále někdo strká pod nos mikrofon, a u kterých se neřeší morální integrita, ale jak se vyfikla jejich manželka. Na fotkách nikdy nemají ruce od krve. Týmy politických marketérů pracují 7 dní v týdnu a 24 hodin denně na jejich státnické imidži.

O alibi se pak politikům, kteří spustí masakr, stará dlouhý zástup spoluviníků: spřátelené politické strany, političtí aktivisté, loajální novináři a komentátoři. Bez těchto angažovaných zapálených spoluviníků, kteří dehumanizují nepřítele, by veřejnost sotva podpořila válku, sotva bychom byli svědky všeobecné netečnosti k lidskému utrpení. A právě tento dav spoluviníků definuje politiku jako spiknutím proti míru, spiknutí proti člověku. Politika neřeší problémy. Politika je problém.

Kdyby nebylo politiky, nebylo by třeba zbraní, a bez zbraní by nebylo dnešních válek. Občas by se nepochybně nějací opilci chytli v hospodě, anebo by někdo někomu ukradl kolo. Pouze péčí politiků jsme ale zavlečeni do globálních konfliktů, ve kterých se porcuje a drancuje planeta. Díky politikům žijeme v iluzi, že jsme součástí něčeho velkého, historického, co musíme osobně sdílet a řešit. No, a aktuálně jsme díky politikům imperialisté, kterým to ti, které porůznu ve světě bombardujeme, jednou recipročně vrátí.

Komu připadá normální házet na druhé bomby, měl by být srozuměn s tím, že i na něj nějaké přiletí. A komu není líto zmařených lidských životů, nemá co čekat, že někomu bude záležet na tom jeho. Jde o to, že každý jeden člověk je důležitý. Ustoupíme-li z této zásady, necháme-li si namluvit, že jsou lidé, na kterých nezáleží, kterých není škoda, kteří mohu být vyhlazeni, pak nezáleží na nikom.

Martina: Vy ve své knize Migrace a globalismus citujete bezpečnostního experta Davida Betze z londýnské King’s College, a ten říká: „Lze pozorovat, že občanské války, které Západ čekají, budou vytyčeny podle etnických linií.“ Myslíte si, že nás Amerika tímto radikálním způsobem upozorňuje na to, že nás čekají občanské války na území Evropy?

Robert Kotzian: Myslím, že nás Amerika upozorňuje na riziko tohoto jevu. Nikdo z nás nevidí do budoucnosti, nevidím do ní já, ani – s veškerou úctou – pan profesor Betz, kterého cituji. Ale ani on netvrdí, že do ní vidí. O tom, o čem se můžeme bavit, jsou rizika.

A riziko vzniku občanské války v některé západoevropské zemi profesor Betz vyčísluje na téměř 20 procent, což se domnívám, je alarmující číslo. Alarmující proto, že občanská válka je devastující jev, který může zemi uvrhnout do úplného chaosu. Měli bychom to brát velmi vážně. A samozřejmě napětí mezi etnickými skupinami – které vzniká právě v důsledku vznikání paralelních společností osob s migračním pozadím versus původní obyvatelé – je dominantním faktorem, který hrozí spuštěním občanského konfliktu.

Martina: Pro přiblížení toho, jak David Betz přemýšlí, ještě uvedu, jak se vyjadřuje ke své vlasti, kdy tvrdí: „Spojené království má nyní všechny tradiční znaky společnosti na pokraji násilného občanského konfliktu.“ A zmiňuje mimo jiné zhroucení důvěry v britské instituce, dvoustupňový soudní systém, islámskou radikalizaci a polarizaci způsobenou oficiálním multikulturalismem.

Robert Kotzian: Je to tak. On si všímá toho – a to je opravdu reálný jev – že původní obyvatelé, ne všichni pochopitelně, nic není černobílé, že se Britové, Francouzi, a tak dále, vystěhovávají z velkých měst na venkov.

A také proto říká, že konflikty, které hrozí, nebudou jenom mezi etnickými skupinami a migrantskými diasporami a původními obyvateli, ale že spory mohou mít také venkovsko-městský charakter, a to právě z tohoto důvodu, a budou vedeny o infrastrukturu, respektive o služby, které infrastruktura poskytuje. Protože zajištění chodu takových zdánlivě obyčejných věcí, jako je to, že všichni máme v kohoutku pitnou vodu, kanalizaci a podobně, jsou věci zdánlivě samozřejmé, ale mohou rozhodovat mezi civilizací a chaosem. A měli bychom, se domnívám, tato varování lidí, jako je profesor Betz, opravdu reflektovat s plnou vážností.

Britové a Francouzi se stěhují na venkov, budoucí spory hrozí i podél venkovsko-městské linie

Martina: Myslíte si, že je možné, aby se třeba země Visegrádu připravily na netradiční migraci, na migraci Švédů, Britů, Francouzů – tedy těch rodilých? Nevím, jak to mám říct, aby to bylo politicky korektní. Zkrátka ti, kteří budou utíkat před migranty do bezpečnější střední Evropy?

Robert Kotzian: Myslím, že bychom se na to připravit měli. A hlavně bychom to měli vnímat jako ve své podstatě pozitivní věc. A domnívám se, že to pomalu v některých případech už je jev, který existuje, možná zatím pouze v podobě nějaké přípravy nákupu nemovitostí a podobně, ale ano, je to reálný jev.

A myslím si, že země Visegrádu, a možná pobaltské republiky, by opravdu měly tvořit jeden politický blok v rámci Evropské unie, protože v oblasti migrace lze nalézt společné zájmy a společné postupy, kterými jsme schopni, doufám, se alespoň trochu ubránit před migrační pohromou.

Martina: To mi připomíná závěr knihy Vlastimila Vondrušky Kronika zániku Evropy, kdy nakonec rozhodující bitvu starou Evropou a Chalífátem umístil na naše území.

Robert Kotzian: Je to zajímavé. Já jsem si dal takový závazek, že se pokusím procestovat právě Valašsko, kde, myslím, taková historická zkušenost svého druhu je, protože turecké odboje dosáhly až na toto území. A možná je zajímavé si připomenout, že i my máme v historii cosi, co by nás mohlo inspirovat.

Martina: Roberte Kotziane, jako o jedné z metod, jak se vypořádat s migranty, se mluví neustále o deportacích. Jenomže vy sám v knize uvádíte: „Jedním z významných problémů Evropské unie v oblasti migrace je chronická neschopnost deportovat alespoň ty ilegální migranty, kterým se podaří jejich žádost o azyl odmítnout.“ Kde se bere tato neschopnost? A jak to, že ještě stále může politikům procházet, když nemůžeme deportovat ani usvědčené islamisty, nebo členy Muslimského bratrstva? A to jsou reálné případy.

Robert Kotzian: Dneska je úspěšnost v oblasti deportací kolem dvaceti procent, což je bídné číslo. Ale to jsou deportace všech národnostních skupin. Já jsem si vybral státy právě ze severní Afriky a Blízkého východu a zabýval jsem se tím, jaká úspěšnost je v případě těchto států, a zjištění je takové, že to není 20, ale pouze 10 procent.

To znamená, že pouze jednoho z deseti migrantů z migračně rizikových zemí se podaří vrátit zpátky, a to z těch, kterým se podaří neudělit azyl. Tento problém spočívá v lidskoprávním systému, který už dorostl tak obludných rozměrů, že evropským státům – a členským státům Evropské unie dvojnásob – znemožňuje deportace provádět.

Základním problémem je zásada „nenavracení“, říká se jí francouzsky princip non-refoulement, který zakazuje vrátit migranta do země, ve které by mu hrozila nějaká újma na jeho lidských právech. Ale to jsou na Blízkém východě a v severní Africe téměř všechny země, takže je opravdu velmi problematické vracet třeba migranty do Afghánistánu.

Teď, abych nebyl pouze kritický, je v legislativním procesu Evropské unie snaha označit některé země i z tohoto civilizačního okruhu jako takzvané „bezpečné třetí země“. Ale já moc nevěřím, že to povede k úspěchu, nicméně teoreticky by se mohl poměr vrácených migrantů trochu zvýšit. Ale nic to nemění na tom, že příčinou problému je lidskoprávní systém.

Změnit Evropskou úmluvu o lidských právech vyžaduje souhlas 46 zemí, jediná reálná cesta je odstoupit

Martina: Vy říkáte, že současný lidskoprávní systém stojí na dokumentech přijatých v reakci na hrůzy holocaustu po druhé světové válce. Jak tyto dokumenty změnit, když se ukazuje, že je to v současné situaci neudržitelné?

Robert Kotzian: Tyto dokumenty jsou změnitelné teoreticky, ale prakticky změnitelné nejsou, protože změnit Evropskou úmluvu o lidských právech znamená najít v tomto shodu se všemi 45 dalšími ze 46 zemí – prosím, neberte mě úplně za slovo, myslím, že je 46 členských zemí Rady Evropy, to není Evropská unie – tak najít shodu s dalšími 45 státy na změně lidskoprávního dokumentu je prakticky nemožný politický úkol.

Čili řešení je odstoupit od Evropské úmluvy o lidských právech, jiné řešení to nemá. A pak zde nastane problém s Listinou základních práv Evropské unie, což je ten dokument, ze kterého Václav Klaus v době, kdy došlo k ratifikaci Lisabonské smlouvy, požadoval výjimku, která mu byla přislíbena. Ale následně ho vláda, myslím, že Bohuslava Sobotky, podtrhla a za tuto výjimku se nakonec nepostavila.

Čili toto je problém. A to, že lidskoprávní smlouvy, mezinárodní smlouvy, jsou prakticky nezměnitelné, velmi přitahuje právě progresivisty, kteří dnes operují v rámci globalistické aliance s liberály, protože se tím pádem dostávají mimo rámec demokratického systému. A to je pro ně lákavé.

Martina: Administrativa Donalda Trumpa se věnuje vyhošťování migrantů, dokonce chce použít starý zapomenutý zákon, podle kterého byli kdysi vyhošťováni nacisté. O občanství by podle něho mohl přijít kdokoli, kdo je potenciálním nebezpečím pro národní bezpečnost. Navíc Spojené státy přišly s tím, že hodlají přijímat už jenom 7 500 migrantů ročně, a to mimochodem většinou bílých Jihoafričanů. Dokážete si něco podobného představit v Evropě?

Robert Kotzian: Já si to představit dokážu, neboť se domnívám, že to je přístup, který je v pořádku, a nemyslím si, že to nutně musí být lidé doslova bílí. Protože když se podíváme podrobněji, tak tento problém je mnohem barevnější – ve smyslu pestřejší, to je možná lepší slovo.

Nicméně ano, limity tohoto druhu, si myslím, jsou žádoucí, ale ve stávajícím legislativním a institucionálním prostředí Evropské unie si to představit nedovedu. Nevím, jak by mohla vzniknout politická síla, která by to zařídila.

Martina: Přijímání Jihoafričanů pravděpodobně reaguje na neutěšenou situaci jihoafrických farmářů, kteří jsou vražděni, lynčováni a rozhodně nemohou své farmy a majetky dále provozovat.

Robert Kotzian: Ano, to je jasné. Já jsem odkazem na to, že tento problém je pestřejší, chtěl říci, že je velmi zajímavé sledovat lidi, kteří přišli do Evropy téměř výhradně jako legální migranti právě z prostředí Blízkého východu a severní Afriky, a to právě proto, aby přijali hodnoty západní civilizace.

A řada z nich jsou dnes lidé, kteří stojí po boku západní civilizace mnohem silněji a věrněji, než kdekterý nativní příslušník západní civilizace. Nevím, jestli třeba sledujete, ale asi ano, Ayaan Hirsi Ali, která je původem ze Somálska – to je opravdu pozoruhodná dáma. Řada lidí z Blízkého východu varuje naši společnost a podivuje se nad tím, že utekli před jistými jevy, a najednou je tyto jevy dostihují v Evropě, a z nich se často stávají bojovníci, kteří za naši civilizaci bojují více než my sami. Takže ano, tento problém je v tomto smyslu mnohem pestřejší.

Martina: To velmi hezky vyjádřil svého času náš host Luděk Frýbort, který řekl, že problémem Evropy je, že přijímá migranty, kteří utíkají před dopady ideologie, ale tuto ideologii si nesou s sebou.

Robert Kotzian: Přesně tak.

Odmítnutí migračního paktu může být jen kosmetika, skryté mechanismy povinných offsetů nás doženou

Martina: Vy jste velmi často mluvil o tom, že je bezpodmínečně nutné odmítnout takzvaný migrační pakt, který za nás za všechny přijal tehdejší ministr vnitra Vít Rakušan. Vláda Andreje Babiše se k odmítnutí migračního paktu zavázala. Myslíte si, že máme šanci? Že máme šanci i třeba s dalšími zeměmi středoevropského prostoru?

Robert Kotzian: Já jednu kapitolu v knize Migrace a globalismus věnuji tomu, co to vlastně znamená odmítnout migrační pakt. Domnívám se, že ve většině případů to v praxi bude znamenat, že členské státy a jejich vlády – a vidíme to, Maďarsko, Polsko, vidíme to u nás, pravděpodobně to tak bude i na Slovensku, čili v celém Visegrádu – se nebudou zavazovat k relokacím, to znamená k tomu, že budou migranty přebírat.

Ale to neznamená, že nebudou aplikovat těch deset právních předpisů, které migrační pakt utvářejí – a brzy přijde jedenáctý. Domnívám se, že tak to myšleno není. Odmítat relokace lze, to migrační pakt ani nezakazuje.

Ale má skryté problémy, u kterých by to už znamenalo vzepřít se migračnímu paktu v tom smyslu, že bychom neakceptovali právo Evropské unie tak, jak to třeba dělá Maďarsko Viktora Orbána, když brání maďarsko-srbskou hranici od roku 2015 před nelegální migrací, a platí za to pokutu milion eur denně.

Takže je otázka, kde na ose od nepřislibování relokací až po vzepření se některým skrytým problémům – a ne tolik diskutovaným – migračního paktu, kde odvaha politiků toho kterého členského státu leží.

Když poprvé zasedala nová česká vláda 16. prosince 2025, tak hned na prvním zasedání přijala usnesení, kterým v uvozovkách odmítla migrační pakt. A já se domnívám – byť v době, kdy natáčíme tento rozhovor, ještě není znám text tohoto usnesení – podle vládních tiskových výstupů, že došlo právě k tomu, že vláda odmítla přislibovat relokace. To je naprosto v pořádku, já to kvituji a jsem rád, že se k tomu vláda takto rozhodně postavila.

Nicméně mě by třeba zajímalo, jak se bude stavět k tomu, když dojde na takzvané povinné offsety, což je zvláštní institut v migračním paktu, který tady asi není čas rozebrat, a v mé knize ho snad vysvětluji srozumitelně a podrobně.

Ale podstatné je, že jeho důsledkem může být to, že migrantům, kteří se na našem území nacházejí – a v našich azylových střediscích se jich nacházejí nižší stovky – budeme muset povinně vyřídit žádost o azyl, což ale znamená, že si některé z nich budeme muset nechat. Takže mě zajímá, jak se bude vláda, nejen naše, ale třeba i polská, maďarská a slovenská, stavět k této situaci, pokud k ní dojde. Ono k ní dojít nemusí, ale je dost pravděpodobné, že k ní docházet bude.

Migrační pakt srovnal tvrdost azylových systémů na jednu úroveň a přidal politický dohled neziskovek

Martina: Rozumím tomu správně, že upozorňujete na nebezpečí, že samotné odmítnutí migračního paktu by mohlo být vlastně jenom kosmetickou záležitostí?

Robert Kotzian: Odmítnutí, pokud se odmítnutím myslí, že se nebudeme účastnit relokačního mechanismu, což nám ale pak umožňuje, tak ano, pak by to mohlo být kosmetickou událostí, respektive nebylo by řečeno vše.

Čili migrační pakt je problematický z více důvodů, a čeští úředníci ministerstva vnitra v době, kdy nad nimi stál Vít Rakušan, odpovídali, že ano, že mechanismus povinných offsetů v migračním paktu je, ale České republiky se to netýká, protože je pouze tranzitní zemí a žádní nelegální migranti se u nás nevyskytují.

Ale ono to není tak úplně pravda, jak říkám, jsou tu nižší stovky. Ano, jsme prakticky výhradně tranzitní zemí – a buďme za to rádi – protože cílem těch migrantů je západní Evropa, převážně Německo. Ale za prvé není nikde napsáno, že to bude platit věčně.

V Německu se mění politické podmínky, přitvrzuje se tam v oblasti nelegální migrace. Nezapomeňme, že Německo dosud kontroluje hranice, přestože to nedělá a nemůže dělat neprodyšně, tak čísla dokazují, že to má dopad. A čím přísněji budou Němci kontrolovat hranice a čím přísnější budou na migranty, kteří se tam budou ucházet o azyl, tím vyšší bude riziko, že se budou shromažďovat u nás, protože to sice nebude jejich první volba, ale pořád to pro ně bude lepší, než aby se vraceli kamsi, odkud přišli.

To znamená, že riziko, že migranti tady nakonec budou fyzicky přítomni – a jiná podmínka tam není – je značné. A proto je značné riziko, že pokud na Českou republiku dopadnou povinné offsety, tak těmto migrantům budeme vyřizovat žádost o azyl, což může skončit tím, že jim azyl dáme.

Protože zatímco před migračním paktem jsme měli přísnější azylový systém než podstatná část Evropské unie, tak jeden ze skrytých dopadů migračního paktu je v tom, že migrační pakt tvrdost azylových systémů, nebo měkkost, jak chcete, srovnal na jednu úroveň a nastavil systém – promiňte, že to řeknu – politického dohledu evropských agentur a politických neziskovek nad tím, abychom si náhodou nedovolili mít tvrdší migrační systém.

To znamená, že to bude všude stejné. A tento faktor může mít nepředvídatelný vliv na pohyb migrantů po Evropské unii.

Martina: Musím říci, že mě fascinuje neochota a neschopnost připustit si, že migranty oblíbené destinace – jako třeba naši sousedé, Německo, případně Rakousko – nejsou nafukovací. A je to vlastně nejčastější argument, který jste zdůraznil: „Vždyť jste jenom tranzitní země.“

Robert Kotzian: Je to tak, je to nejčastější argument. Ale vezměme v potaz, že přes Českou republiku projde ročně zhruba 10 000 migrantů. Německo, které se nachází ve velmi komplikované hospodářské situaci dané například tím, jakým způsobem přistupují k energetice – mám tím na mysli vypínání jaderných elektráren a podobně – se opravdu může vyskytnout ve stavu, kdy přestane být tolik lákavé.

Byť ano, migranti jdou často za svými, a tam aspoň skutečně jsou, jak jsem říkal. Já na sociálních sítích sleduji, co publikují převaděčské bandy nebo jednotlivci, kteří se živí tím, že převádějí migranty, a nejčastěji tam najdeme, jak často natáčejí reportážní videa, jak vezou migranty, a dávají to na sociální sítě.

Takže tam vidíme migranty, jak jedou tajně na lodích v kontejnerech, jak jedou v kamionech, kde jsou krabice se zbožím a mezi nimi migranti, vidíme tam individuální převozy ve vozidlech a řada z nich také chodí pěšky. Není to naštěstí zatím pravidlo, ale vidíme tam i reportáže z toho, jak procházejí Slovenskem a Českou republikou. A ano, nakonec jdou do Rakouska nebo do Německa, ale přes naše území, na našem území se pohybují. A otázka je, co bezpečnostní složky na to, že si to pašeráci dovolí dávat na sociální sítě.

Pakt pro Středomoří nepokrytě staví vedle sebe demografickou krizi Evropy a přebytek mládí na jihu

Martina: Myslíte si, že bude nutné změnit třeba pravidla středomořské spolupráce? O těch se mluví jako o velkém ohrožení Evropy.

Robert Kotzian: Ano, to si myslím, že je jedna ze zásadních věcí, protože Evropská komise – a nechť si to zodpoví každý z těch, co hlasovali, a myslím tím každý europoslanec, co hlasoval pro Ursulu von der Leyenovou – jestli udělal dobře.

Ursula von der Leyenová poté, co byla podruhé zvolena v létě roku 2024 předsedkyní Evropské komise, vytvořila nový komisariát, kterému se zkratkou říká MENA, to znamená, je to komisariát pro Středomoří, a vede ho Chorvatka Dubravka Šuica, a uložila paní Šuici v takzvaném pověřovacím dopise, v Mission Letter, zpracovat pakt pro Středomoří. Jako by nám jeden migrační pakt nestačil.

A paní Dubravka Šuica na tom pracovala, respektive její úředníci, a v říjnu roku 2025 byl pakt pro Středomoří zveřejněn a následně 8. prosince schválen na Radě Evropské unie. Já usiluji o to, abych se dozvěděl, jak bývalý ministr zahraničních věcí Jan Lipavský hlasoval, protože vím, že na této Radě byl.

Tento pakt pro Středomoří je dnes schválen a je to vlastně pokus o politickou integraci Evropské unie s tím, čemu eurobyrokraté říkají „jižní Středomoří“, to znamená 10 zemí severní Afriky a Blízkého východu. A podle tohoto paktu má docházet k různým formám hospodářské spolupráce, má docházet k investicím evropských investorů v evropském Středomoří, ale také – a to je podstatné – na základě paktu pro Středomoří má být nastavena celá řada legálních migračních kanálů.

Oni to říkají kódovým souslovím, kterým ne zcela vždycky všichni rozumí, a to „cirkulární migrace“, což znamená rychloobrátková migrace pracovních sil mezi Evropou a jižním Středomořím, tedy severní Afrikou a Blízkým východem. A je jasné, že větší peníze jsou v Evropě, takže migrace bude především z jižního Středomoří do Evropské unie.

Je tam v plánu zcela otevřít Erasmus plus, to znamená studentské výměny studentům z těchto zemí. A nepokrytě tam pakt pro Středomoří staví vedle sebe demografickou krizi Evropské unie a – mohu-li říct – přebytek, nebo větší množství, větší podíl mladých lidí v jižním Středomoří.

Čili cílem je opravdu, aby se Evropská unie těmto civilizačním oblastem otevřela. Toto nepokrytě popsala v paktu pro Středomoří a bez uzardění připravuje obdobnou formu spolupráce se státy Perského zálivu.

Takže toto je globalistické řízení migrace: Budeme trochu strašit pašeráky, nějak budeme potlačovat nelegální migraci – byť za mě jsou to spíše parametrické nebo kosmetické změny – ale naprosto volně si budeme dělat, co chceme, v oblasti legální migrace. „Vždyť je legální, tak co komu může vadit.“ Jenomže takto tento problém v západní Evropě začal, a je vidět, že bruselské elity to vůbec nechápou. Nebo to chápou až moc dobře. Nevím, co mě má děsit víc.

K velké proměně civilizační skladby západní Evropy dochází zcela evidentně a objektivně

Martina: Ve světle těchto informací se nedivím, že některé kapitoly v knize věnujete některým konspiračním teoriím. Jedna z tezí, která je velmi často označována za konspirační teorii, je teorie velkého nahrazení, nebo velké výměny obyvatelstva. Ta říká, že původní evropské obyvatelstvo je programově nahrazováno neevropským, zejména migrací z Afriky a Blízkého východu. K čemu jste se při vašem studiu této problematiky přiklonil?

Robert Kotzian: Já jsem si záměrně nahradil – nevím, jestli to čtenáři postřehnou bez toho, aniž bych je na to upozornil – slovo „velká výměna“, což je sousloví, které zavedl francouzský spisovatel Renaud Camus, slovem „velká proměna“, které se mi zdá jako přiléhavější pojem. Možná by šlo jen na margo překladatele, francouzsky neumím, ale mně se zdá „velká proměna“ přiléhavější.

A můj závěr je, že k velké proměně dochází, je to faktický jev. Jestliže dnes v některých významných zemích západní Evropy máte ve věkové skupině kolem dvaceti let čtyřicetiprocentní podíl osob s migračním pozadím – jak jsme si říkali pouze co do první a druhé generace, a otázka je třetí a další – tak se domnívám, že nelze popřít, že k velké proměně civilizační skladby, nebo složení obyvatel, jak chcete, v těchto zemích dochází. Zcela evidentně a objektivně k ní dochází.

Možná si někteří odpoví, nebo k tomu přidají poznámku, že je to vlastně jedno, člověk jako člověk – to teď ponechávám stranou. Ale k velké proměně z mého hlediska dochází a jediná otázka, která mi zbývá, je, zda se tak děje záměrně, cíleně, s nějakým tajným cílem proměnit obyvatelstvo Evropy, a na to se snažím v knize dát odpověď.

Snažím se říct, že neznám jedno mocenské centrum, které by cíleně tímto směrem postupovalo a tahalo za jakési pomyslné nitky, ale snažím se nastínit, že existuje jedna forma řízení globalistických elit – řekněme postup společným směrem. Ale také, že formou řízení je i to, když politické elity, které mají moc to změnit, zbrzdit či zastavit, tak vědomě nečiní. Ač by mohly, nedělají to. Když mohu zasáhnout, ale vědomě to neudělám a nechám tuto škodu narůst či nechám negativní jev, aby se dokonal, tak je to svým způsobem řídící zásah.

Globalismus nemůže směřovat k demokracii, protože ta existuje jen v rámci národního státu

Martina: V tomto smyslu slova velkou proměnou může být i to, co pozorujeme, že naše elity nás postupně vychovávají k tomu, abychom věřili, že národní státy jsou pouhým anachronismem, který je třeba nahradit.

Robert Kotzian: Ano.

Martina: A tohle je jev, který by pro toto velké nahrazení hlasoval.

Robert Kotzian: Ano, protože liberály, kteří zastávají zájmy nadnárodního kapitalismu či podnikatelského sektoru, národní státy obtěžují, a progresivisté je nenávidí. A navíc zjistili, že si v tomto mohou vzájemně vyhovět, a proto se tady takto zachází s pojmem národního státu.

My bychom ale neměli zapomínat, že tak, jak se zachází s národním státem, tak se nutně zachází i s demokracií, protože ta může existovat pouze v podmínkách jednoho politického národa, tedy jednoho národního státu. Proto globalismus nemůže směřovat k demokracii.

Případné vystoupení z EU se odehraje jako v roce 1918 – prostě vyhlásíme nezávislost

Martina: Vy úplně v závěru knihy píšete, že pro progresivisty je cílem zničení západní kultury bílého muže. A sám říkáte, že řešení migračních katastrof spočívá v zásadních reformách, a jedním dechem dodáváte – a i dnes jste to říkal – že v současných podmínkách je to v podstatě nemožné. Myslíte si, že se nakonec progresivistům, ve spolupráci s liberály, podaří dotáhnout plán na zničení západní kultury do konce?

Robert Kotzian: Jak jsem říkal, nevidím do budoucna, ale rizika, která tímto hrozí, jsou opravdu značná. Domnívám se, že nám nezbývá, než se začít orientovat na to, jakým způsobem si s tím poradit v zemi, která dosud nebyla migrační pohromou tak významně či vůbec zasažena, jako je právě Česká republika.

Ten problém je totiž odlišný. My, na rozdíl od západoevropských zemí, máme komfort řešit pouze budoucnost, tedy jak postupovat, abychom předešli zavlečení migrační pohromy domů, do naší země. Západoevropské země bohužel musí řešit to stejné, ale vedle toho ještě to, co bylo migrační pohromou již do těchto zemí zavlečeno. A já jsem rád, že se tím zabývat nemusím, protože to opravdu asi není za standardních politicko-právních podmínek řešitelné, a nestandardní řešení si příliš představovat nechci.

Přesto pozoruji, že se už i v západní Evropě objevují politické síly, které uvažují o tom, jak by tento problém mohly řešit, ale mají velké potíže, protože opravdu naráží na tvrdou realitu toho, že to není snadno řešitelné. My bychom si tady toho měli být vědomi, a proto říkám, že bychom měli – společně s ostatními státy Evropské unie, které jsou v podobné situaci jako my – utvořit politický blok a brát se v tomto směru za naše zájmy.

Martina: Utvořit politický blok v rámci Evropské unie. Myslíte, že v případě, když začnou v České republice fungovat sebezáchovné mechanismy, tak bude nutné třeba vystoupit z Evropské unie?

Robert Kotzian: Já jsem v referendu v roce 2003 hlasoval proti vstupu. Přiznám se, že sám sebe jsem se několikrát ptal, jestli bych toho neměl litovat, ale vždycky jsem si nakonec odpověděl, že ne. A dnes vím zcela jistě, že toho nemám litovat.

Nicméně jakkoli si myslím, že Evropská unie nám v tomto dělá potíže, tak si myslím, že to je politicky méně reálné než usilovat o tento blok. A pokud jde o vystoupení z Evropské unie, tak bych řekl, že pokud k němu dojde, tak se to odehraje tak, jako v roce 1918 – prostě vyhlásíme nezávislost.

Podstupovat martyrium procedur, které podle primárního práva Evropské unie vedou k opuštění Evropské unie tak, jak to podstoupila Velká Británie, to se domnívám, že je bohužel nereálné. Takže doufám, že se podaří vytvořit politický blok, který si své zájmy zkrátka prosadí.

A ano, v některých případech bude na místě řešení, které zvolilo Maďarsko, to znamená, že některé absurdní předpisy prostě ignoruje a platí za to denně pokutu milion eur. Maďarsko je vlastně trestáno ne za příliš benevolentní přístup k ochraně hranic, vnější hranice Evropské unie, ale pro příliš tvrdý přístup, což je naprosto absurdní, ale je to realita.

Takže Maďarsko pokutu jeden milion eur denně platí, ale má za to zemi prakticky bez nelegální migrace. A domnívám se, že je to cena, kterou bychom měli být připraveni platit, a že za to stojí. Domnívám se, že přinejmenším za toto budoucí maďarské generace poděkují Viktoru Orbánovi, a nám by poděkovaly naše budoucí generace. Jiná cesta, domnívám se, není realistická.

Martina: Roberte Kotziane, já vám nesmírně děkuji za vaši hlubokou sondu do problému, před kterým takzvané evropské elity zavírají oči jako jeden muž. Díky moc.

Celý trojdílný rozhovor s Robertem Kotzianem o migraci, globalismu a hrozbách pro bezpečnost Evropy si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Poslouchejte nás, šiřte nás a když nás podpoříte na účtu 1010349016/2700, tak nám umožníte točit rozhovory s dalšími zajímavými lidmi. Martina Kociánová se na vás těší zase brzy.
Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Musím připomenout ještě, že můj kolega Ivan Hoffman plete hlavu svým kritikům, protože patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem 1989. Slavný písničkář a novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě nebo třeba Českém rozhlase, což mu vyneslo prestižní cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho novinářská čest a osobitost mu později vynesla cenu Krameriovu a také cenu za obranu svobody projevu. Tak, už tě všichni známe a pojďme se podívat…

Ivan Hoffman: Už jsem notoricky známý, ano.

Martina: Hned na první únorový den. Únor by se dal označit za měsíc věnovaný Petru Pavlovi. A hned toho prvního únorového dne uspořádala organizace Milion chvilek pro demokracii na podporu prezidenta na pražském Staroměstském a Václavském náměstí demonstrace. V polovině měsíce se lidé měli sejít ve více než čtyřech stech městech mimo Prahu, aby vyjádřili prezidentovi podporu. Řekni mi, porozuměl jsi tomu, před čím, před kým je pana prezidenta potřeba usilovně chránit kohortou lidí?

Ivan Hoffman: No, nejjednodušší odpověď je, že obdivovatelé pana prezidenta ho brání před politiky a politikou. Demonstrace na podporu prezidenta se těšila značné podpoře veřejnoprávních i korporátních médií, která se otevřeně angažují na straně dnešní pozice.

No a vzhledem k tomu, že náš současný pan prezident je marketingovým produktem a jeho vliv stojí a padá s mediální podporou, Petr Kolář může být velice spokojený – nejde jen o slušnou účast, ale také o pozitivní komentáře hlavního proudu, který už zjevně rozjíždí kampaň za znovuzvolení svého favorita.

No a lidé, kteří se shromažďují na podporu tohoto dobře ostříhaného a hezky oblečeného motorkáře, na to mají nejen plné právo, ale také je dobré si uvědomit, že se jedná o specifickou cílovou skupinu, která si vlastně ani někoho lepšího nezaslouží. Navíc v našem politickém systému je prezident především reprezentantem – někým, koho posílá vláda na společenské nebo sportovní akce, kde od něj nehrozí nějaká politická škoda. Takže pan prezident například reprezentativně vypadal na zimní olympiádě – dokonce až tak dobře, že sportovce, kterým fandil, omezovala tréma.

Martina: Já teď si musím říct, že ty – s ohledem na prezidentskou kampaň, jak jsi zmínil – tak ta masová podpora prezidenta Pavla má svůj vývoj. Předseda spolku Mikuláš Minář slibuje uspořádat demonstraci na Letné, pokud shromáždí milion podpisů pod výzvou: „Stojíme za prezidentem“. Ač nevím tedy přesný počet, mělo by to být už na 700 tisíc lidí, kteří tuto petici podepsali. Řekni mi, o čem to vypovídá?

Ivan Hoffman: Říká se, že volební kampaň začíná den po volbách. A opozice má proti vládě výhodu, že se na kampaň může plně soustředit, protože nic jiného nemá celé volební období na práci, zatímco vláda musí vládnout. Takže jsme a budeme svědky permanentní volební kampaně opozice. A co Babišova vláda udělá či neudělá, s tím nemá nic společného.

Angažovaní herci dodávají demonstracím lesk a ministr kultury naivně věří, že se s aktivisty dá diskutovat

Martina: Kdo se ještě velmi angažuje, tak to jsou herci, hudebníci. Dagmar Havlová měla kdysi říci větu: „Umělci opět nezklamali.“ A ona to tehdy myslela obdivně. Ale vzhledem k tomu, že někteří z nich by už mohli mít ve svém osobním erbu korouhvičku, tak se dá tento výrok tlumočit dnes i jako povzdech. Angažovaní herci se v únoru vyjadřovali k mnoha věcem, ale podívejme se třeba na povyk kolem ministra kultury Oty Klempíře. Ten se stále snažil debatovat a diskutovat, než zjistil, že s aktivisty to nebývá možné. Tak jak, Ivane, vnímáš ty umělecký přínos v této době?

Ivan Hoffman: Tak účast herců na akcích politických neziskovek či nevládek už je jakousi demokratickou rutinou. Herci jsou na pódiu jako ryby ve vodě. Mediální celebrity dodávají demonstraci lesk a současně jim účast zvyšuje popularitu.

Pokud si angažovaní umělci vedle podpory prezidenta – na smrt vyděšeného z Petra Macinky – brali do úst i ministra kultury Otu Klempíře, myslím si, že to bylo proto, že vedle toho Kolářova dopisování s Macinkou bylo třeba i nějaké další téma, aby bylo o čem demonstrovat.

No a Ota Klempíř se v ministerském křesle teprve rozhlíží, sbírá zkušenosti a máš pravdu – on se naivně domnívá, že s umělci je možné vést dialog. Možné to samozřejmě není, jestliže jde o exhibicionisty anebo provokatéry – ti nediskutují. Navíc takové diskuse nemá ministr v náplni práce. Málo se o tom mluví, ale ministr je odpovědný za řízení resortu občanům, ne umělcům. On je manažer spravující ministerskou agendu, nikoliv reprezentant kulturní obce anebo nějaký kulturní předák či mluvčí.

Martina: Předseda spolku Milion chvilek pro demokracii Minář šel ještě dál a řekl, cituji: „Tohle už není jen o prezidentovi, tohle je o nás všech. Je na čase být proaktivní, je na čase dát jasně najevo, že nejsme Maďarsko ani Slovensko a že už nedopustíme, aby nám skupinka oligarchů, extrémistů a hulvátů ukradla budoucnost naší země. Je na čase ukázat naši kolektivní občanskou sílu. Sejdeme se na Letné.“

Omlouvám se za ten přednes, ale nemohu si pomoci. Mělo to být ještě procítěnější. Máš také pocit, že jsi tuto dikci někdy už slyšel? A to je tedy jen jedna věc. Ta druhá – možná tomu nerozumím, ale ony nebyly volby před nedlouhou dobou demokratické volby, že jsou voliči vítězných stran těmito aktivisty označeni za skupinku oligarchů, extrémistů a hulvátů?

Na demonstracích se vždy přehání – poražení voliči urážejí ty vítězné a je to běžná praxe

Ivan Hoffman: Já tě možná překvapím, já mám pro to určité pochopení. Na demonstracích se vždy přehání. Tam panuje davová psychóza, které podléhají i řečníci, kteří se rozparádí a mají takovou nutkavou potřebu říct něco úderného, dramatického. No a často z toho vyjdou takovéto trapné floskule, že poražená část voličů uráží vítězné voliče. To je vlastně také běžná praxe.

Já vzpomínám, že na demonstraci proti tomu, co prováděla vláda pana učitele Fialy, skandoval celý Václavák: „Hovada, hovada.“ A mně to přišlo výstižné a přiměřené, takže říkám – mám pro to určité pochopení.

Martina: Dobrá, tak já budu pamatovat na to, že na demonstracích se tedy přehání. Přesto mi v tom projevu vlastně chybělo na závěr už jenom: „Republiku si rozvracet nedáme.“ A bylo by to takové kompletnější. Nevím, zda se politika přesouvá stále častěji na ulici, protože máme dojem, že jsme si v listopadu 89 na ulici zajistili svobodu. A ta vzpomínka je opravdu stále silná. Proč se myslíš, že se lidé srocují znovu a znovu? Je to ze sentimentu, naivity nebo zoufalství?

Ivan Hoffman: No, tak možná jde i o potřebu spolupatřičnosti, vzájemnosti, potřebu něco společně, veřejně sdílet, utvrdit se v tom, že nejsem se svým pocitem nebo se svou frustrací sám. Nicméně ty dnešní pokusy dělat u nás politiku na ulici mají na politickou realitu zanedbatelný praktický vliv. Ono to platí jak pro čerstvou demonstraci prezidentova fanklubu, tak vlastně i pro ty dřívější demonstrace proti Fialově drahotě.

A stejně marginální účinek se dostavil bez ohledu na to, že prezidentský happening se těšil masivní mediální podpoře, zatímco kritiku Fialy média důsledně ignorovala a aktivně zamlčovala. Ta ulice je místem setkání spřízněné části občanů. Ti se utvrzují ve svém názoru. To není málo, ale na změnu poměrů to nestačí a demonstranti si jsou vědomi, že jejich skandování vyslyšeno nebude, neboť prohráli volby.

No a aby ulice změnila režim nebo aby prosadila převrat, tak by si museli demonstranti místo takových prostoduchých sprosťáren na papírových kartonech přinést zápalné lahve, železné tyče, jak tomu bylo na kyjevském Majdanu. No a k tomu by ještě museli mít spřízněné odstřelovače, kteří v davu pár demonstrantů postřílí. A na změně režimu by museli mít zájem bohatí sponzoři, kteří kalkulují, že na převratu vydělají. No a nic z toho na těch mírumilovných demonstracích v Praze nepozorujeme, protože jejich účastníci se přicházejí bavit. Zcela jim postačí, když pouráží konkurenci – no a o sobě prohlásí něco pěkného.

Mnichovská konference je dnes team building, kde se funkcionáři utvrzují v sebeklamu, že na svět ještě mají vliv

Martina: Přesto to tak příliš vykresluje dopad toho verše: „A moje zem je na dva díly puklá.“ Pojďme se podívat na Mnichovskou bezpečnostní konferenci. 13. až 15. února jsme mohli sledovat průběh už 62. ročníku. Tradičně se koná v hotelu Bayerischer Hof v Mnichově a v posledních letech lze dodat, že se tam tradičně nic nevyřeší. Ale třeba to letos vidíš jinak.

Ivan Hoffman: No, tak Mnichovská bezpečnostní konference je akce s dlouhou tradicí. A to už dnes ani si neuvědomujeme, ale v minulosti byla místem, kde se diskutovalo o bezpečnosti a předávaly se doopravdy různé názory. Dnes je to akce, kde se mluví o válce a notují si lidé stejného názoru. Takže se jedná o jakýsi team building – o akci, na které se stmelí kolektiv. Vybraní funkcionáři, papaláši a politici se sjíždějí utvrdit se v sebeklamu, že na to, co se ve světě děje, mají stále nějaký vliv. No a je přitom stále zjevnější, že v Mnichově se dělají účty bez hostinského.

Rubio snil o novém západním století, ale Evropu chce jako poslušného vazala pro oživení starého imperialismu

Martina: Hned na úvod Mnichovské bezpečnostní konference řekl německý kancléř Friedrich Merz, že řád založený na pravidlech, který svět znal desítky let, je už minulostí. Do popředí se dere velmocenská politika, nové postavení ve světě hledá Čína a Spojené státy už možná přišly o svou pozici světového lídra. A ještě pokračoval: pokud má mít naše partnerství budoucnost, musíme ho ve dvojím smyslu nově založit. Sdělil hned na začátku kancléř Merz Americe – pravděpodobně, aby se vyděsila – že se s ní Evropa také už třeba nemusí kamarádit. Jak se podle tebe s tím leknutím popasoval ministr zahraničních věcí Marco Rubio?

Ivan Hoffman: Já ještě nejprve řeknu, že německý kancléř měl krátce před volbami ve své vlastní straně, a tak musel být statečný a říct něco ostrého, aby ho znovu zvolili jeho straníci.

Marco Rubio přicházel na místo, kde loni evropské atlantisty naprosto šokoval americký viceprezident J. D. Vance, který zjednodušeně konstatoval, že Evropa je ekonomicky, politicky i morálně ve stavu, v jakém je Američanům k ničemu. No a evropští Bidenovi sirotci si teď s úlevou vyslechli, že Amerika Evropu potřebuje, a dlouho tomu tleskali. Nevšimli si ale, že Spojené státy Evropu nepotřebují jako partnera, ale jako poslušného vazala, se kterým zkusí vzkřísit starý dobrý imperialismus.

Marco Rubio nahlas snil o novém západním století. Spojené státy a Evropa podle něj tvoří civilizaci. Vyzval evropské státy, aby opustily liberální politiku, kterou Trumpova administrativa považuje za příčinu poválečného úpadku Západu. Také kritizoval masovou migraci, klimatické politiky, závislost na Číně. No a podle Rubia se aliance vedle obrany musí soustředit i na technologický rozvoj, průmyslovou obnovu, posílit pozici Západu ve světě.

Tak vzhledem k tomu, že parametry partnerství mají jednostranně určovat Američané, tak ten nadšený potlesk nedává příliš smysl. Myslím, že publikum ty Rubiovy parametry ignorovalo, nepochopilo, anebo je prostě považovalo za nedůležité, protože Evropa chce být partnerem Spojených států za všech a za jakýchkoli okolností. Řekl bych, že to není nic nového. Američané vždy přistupovali k Evropě jako k protektorátu, zatímco Evropa vždy předstírala, že to vnímá jako spojenectví založené na vzájemném respektu.

Martina: Říkáš, že publikum Rubiovy parametry ignorovalo nebo nepochopilo. Myslím, že jsou to tedy vlastně jen hry z obou stran. Narážím na to, že Friedrich Merz ještě také řekl: „Zahájil jsem s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem první rozhovory o evropském jaderném odstrašení.“ Jaderné odstrašení – na to v současnosti závisí do velké míry na amerických atomových zbraních rozmístěných v Evropě. Kromě toho, že z těchto výroků mládnu, protože o jaderném odstrašení jsem slýchala zhusta ve svých deseti letech, tak je markantní, že jakkoli mohou být transatlantická spojenectví vazalská, tak asi nejdou jen tak vypovědět.

Ivan Hoffman: S odstrašováním máme zkušenost. Říkáš to správně. Problém je, že ne každý je na odstrašování dostatečně silný. Odstrašování není vždy nutné, a konečně – odstrašování nemusí fungovat. Ale především bych řekl – dnes, teď a tady je pochybné, že by Američané v Evropě jaderné odstrašování dovolili.

Martina: Tak se nabízí otázka, k čemu ta konference byla?

Ivan Hoffman: No, tak byl to ten team building.

Zelenský ujistil Mnichov, že válka bude pokračovat, a publikum mu za to nadšeně tleskalo

Martina: Team building, no tak. Třeba to byl hezký víkend. Pojďme se podívat na jednotlivé účastníky, jak se popasovali s faktem, že konec války na Ukrajině je stále v nedohlednu. Zaslechl jsi v tomto ohledu nějaké pragmatické názory, které by reflektovaly realitu, anebo alespoň elementární lidství a úctu ke každému jednomu životu?

Ivan Hoffman: Vyjmenovala jsi něco, o čem ta konference doopravdy nebyla. Já bych řekl, že zajímavý byl projev Volodymyra Zelenského, který byl takovou hvězdou celé té mnichovské události. Všichni mu mnohokrát velmi hlasitě tleskali.

On ujistil mnichovské publikum, že Evropa může s pokračováním války na Ukrajině nadále počítat. Ukrajině se podle něj ve válce daří. Tvrdí, že každý kilometr čtvereční stojí Rusko 156 vojáků. Jde o to, aby Rusko nedostalo naději, že mu invaze projde. Ale současně si Zelenský posteskl, že Američané chtějí po Ukrajině ústupky, po Rusku nikoli. Anebo se nechal slyšet, že není moudré, když Ukrajina, která má nejsilnější evropskou armádu, není v NATO.

No a zajímavá byla i Zelenského úvaha, že Putin podle něho doufá v opakování Mnichova 1938, kdy se Československo pod nátlakem Itálie, Francie a Británie muselo vzdát pohraničí. Zelenský jako by se obával, že ho Západ přinutí vzdát se Donbasu. To je ale obava zbytečná, protože o tu východní část Ukrajiny – a to nejspíš ještě včetně Charkova a Oděsy – Ukrajina nepřijde kvůli zradě spojenců. My je budeme stále podporovat a držet jim palce. Ale kvůli tomu, že v té opotřebovávací válce Ukrajině jednoduše dojdou vojáci a spojencům peníze, které Ukrajinu drží nad vodou.

Takže to válečné nadšení v sále působilo dojmem, že Zelenský a Evropa drží situaci pevně v rukou, diktují Putinovi podmínky a těší se na válečné reparace. A teď vlastně už jenom zbývá, aby toto nadšení sdílel se Zelenským a Evropou také Vladimir Putin.

Macinka předvedl na Mnichově nejlepší výkon ve vedlejší roli a pochválil ho i Trump

Martina: O situaci na Ukrajině na této konferenci diskutovali také naši zástupci a mainstreamová média u nás velmi eufemisticky konstatovala, že v Mnichově byly vidět určité odlišnosti v pohledu na válku na Ukrajině mezi prezidentem a ministrem zahraničí Macinkou. Prezidentovy postoje známe – jak se ti líbil postoj Petra Macinky?

Ivan Hoffman: Tak pokud jde o Ukrajinu, tak Petr Macinka reagoval na hesla, jak Ukrajinci bojují za nás, no a dovolil si oponovat, že Ukrajinci bojují za sebe. Pokud jde o našeho prezidenta, tak ten se dostal na nějakých pět minut ke slovu v chabě obsazeném panelu a referovala o tom jenom česká média.

Zatímco to, co Petr Macinka předvedl na Mnichovské bezpečnostní konferenci, tak to bylo něco jako nejlepší výkon ve vedlejší roli, bych řekl. V tom našem českém mainstreamu se sice vříská, že dělal studu, ale v USA nadchl republikány a konzervativce. A jeho výměna názorů s Hillary Clintonovou pobavila miliony sledujících na Fox News, Washington Post, Sky News, na sociálních sítích. No a nakonec ještě za dobrou práci s Clintonovou ho pochválil Donald Trump, který s ním pak osobně prohodil pár slov.

Tak prostřednictvím Macinky pozdravil americký prezident i skvělé Čechy, ke kterým má blízko i kvůli své bývalé manželce a dětem. My nebudeme raději Američanům říkat, že Petr Macinka je mezi českými politiky spíše světlou výjimkou z pravidla. Přičemž běžný kádrový standard je politicky korektní probruselský liberál. A smutné na tom je – to, čím se náš Macinka proslavil, je zřejmě to, že se jednalo o naprostou samozřejmost. On je frajerem proto, že normální věci říká v nenormální době.

Emisní povolenky jsou z principu nemravné – spekulace s nimi je ale příliš výnosná na to, aby se našla odvaha je zrušit

Martina: Tímto frajerem se také stal svého času Donald Trump a Ameriku to velmi mění – a rozložení sil na světě také. Já jsem si znovu vzpomněla na výrok předsedy Mináře, předsedy spolku Milion chvilek pro demokracii: „Je na čase být proaktivní.“ A ukázalo se, že premiér Andrej Babiš je proaktivní. Napsal dopis lídrům evropských zemí, že žádá odklad systému emisních povolenek ETS2. A hledá spojence.

Europoslanci Patriotů pro Evropu, kde sedí i hnutí ANO, říkají, že pokud se přidají všichni, kdo před evropskými i sněmovními volbami slibovali, že se proti povolenkám postaví, podpora by se pro návrh našla. Ale věci se říkají před volbami – evropskými i sněmovními – a voda teče i poté, co skončí, a mnohdy celým jiným korytem. Jak si myslíš, že dopadne tato výzva?

Ivan Hoffman: Tak emisní povolenky – neboli úplatek za právo poškozovat životní prostředí průmyslovou výrobou – jsou už z principu nemravné. Shodneme-li se, že je něco škodlivé, pak je třeba to zakázat. A pokud někdo vyrábí něco potřebného, žádoucího a nenahraditelného, no tak je absurdní ho za to trestat.

My ovšem žijeme v absurdní době, kdy rozumné je jenom to, na čem se dá vydělat, a ideální je vydělat spekulací. Že se náš premiér snaží najít v EU spojence, kteří by s těmi povolenkami něco udělali – nejlépe je zrušili – je samozřejmě správná iniciativa. Ale neslyšíme od něj, co naše vláda udělá, když spojence proti emisním povolenkám v EU nenajde.

A ta spekulace s emisními povolenkami je příliš výnosná na to, aby se našla odvaha je zrušit. No a politici obecně jsou příliš zbabělí na to, aby se vzepřeli bankám, u kterých jsou zadluženi po uši. Takže rozdíl mezi prounijně servilním Fialou a prounijním opatrným potížistou Babišem bude v praxi málo významný.

Nejde jen o to, že se vláda bojí Bruselu – ona se bojí rovněž silné domácí bruselské páté kolony, jejich právníků, jejich médií. A hájit zájem běžného občana proti Bruselem organizovanému zločinu, tak to vyžaduje kuráž. No a tu premiér Babiš a jeho vláda zatím moc nepředvádějí – a já se obávám, že ani nepředvedou.

Martina: Mně vrtá hlavou ještě jeden úhel pohledu na tuto situaci s povolenkami, protože ano – každý, kdo se pokusí zachránit náš průmysl a ulevit mu od těchto emisních povolenek a zachránit tak potažmo evropský průmysl před naprostou nekonkurenceschopností, a to nejen v důsledku emisních povolenek, ale především celého Green Dealu, tak může být vnímán jako svého druhu spasitel. Ale nutno připomenout, že Andrej Babiš už v roce 2021 dokonce blokoval summit Evropské unie kvůli cenám energií, které emisní povolenky zvedaly.

Ale nutno také připomenout, že systém EU ETS, tedy Emissions Trading System, sice funguje od roku 2005, ale jeho reformy a zpřísňování probíhaly i za vlád, kde mělo hnutí ANO velké nebo klíčové slovo, anebo byl Andrej Babiš ve funkci ministra financí. Jak se v tom tedy zorientovat? Máš vysvětlení pro tuto změnu kurzu?

Ivan Hoffman: Andrej Babiš je pragmatik, není to ideolog. To znamená – nemá problém se odstřihnout od toho, co nefunguje a nevynáší. To bude asi jediné vysvětlení.

Martina: To znamená, že docela normální pud sebezáchovy?

Ivan Hoffman: Ano, určitě. On i říká, že byly nějaké prognózy, jak to bude fungovat, a pak se ukázalo, že to nefunguje, že na tom vydělávají spekulanti, že se to minulo účinkem. Takže jsou racionální důvody od toho odejít. Ale také jsou u mnoha lidí racionální důvody u toho zůstat kvůli tomu, že se na tom vydělává.

Větrné elektrárny jsou neobyčejně drahé, neekologické a škodlivé – podporují je jen cynické banky a fanatici z hlouposti

Martina: Když už jsi zmínil, že se na tom dá vydělat, tak mě napadá, že po fotovoltaickém boomu a fotovoltaických baronech, kterým jsme zaplatili a ještě zaplatíme stovky miliard, tak se zdá, že do módy přicházejí větrní baroni. Z pohádky „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“ – zatím nezaplatili jen Měsíčníku, ale jsem přesvědčená, že i na tom už někdo dělá.

Vládní strany jsou k vrtulím skeptičtější, ale také zcela neodmítají. Třeba vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal Filip Turek chce bojovat proti akceleračním zónám pro výstavbu větrných elektráren v blízkosti obcí. A chtěl by prosadit prodloužení té vzdálenosti. Bývalý ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček ale prosadil pár měsíců před loňskými volbami zákon číslo 249 o akceleračních zónách. Takže v tuto chvíli je to ve fázi, že by se musel měnit zákon. Řekni mi, jak si myslíš, že toto utkání tří družstev – ekologičtí lobbisté versus občané, kontra politici – jak dopadne?

Ivan Hoffman: Z toho, co se už dnes nejen ví, ale také smí říct a otevřeně říká o větrných elektrárnách, je jasné, že se jedná o technologii neobyčejně drahou, ekonomicky nevýhodnou, energeticky problematickou, neekologickou a prokazatelně škodlivou lidem i zvířatům.

Martina: To musím mít. To musím mít.

Ivan Hoffman: Jsou jenom dvě skupiny lidí, kteří mohou budování větrníků podporovat. Jsou to cynické banky a lichvářské fondy, které na tom vydělávají – no a pak fanatici, kteří tak činí z hlouposti.

Že se poslední dobou zvedá odpor vůči zaplevelení krajiny vrtulemi, tak to je malý zázrak, neboť obecně jsou u nás lidé apatičtí a nechají na sobě štípat dříví. Zdá se ale, že teď se na tom něco mění – když si lidé uvědomují, že to budou mít za humny, tak pomalu jim dochází, o co jde.

Zda se ale podaří tu stavbu stožárů s vrtulemi zastavit, to doopravdy jasné není. Z jedné strany vláda říká, že prověří ten záludný podraz s akceleračními zónami, který jsi zmínila, ale současně nezastavila aukce, na kterých si developeři předjednávají dotace. Je to podobné jako s těmi povolenkami.

Vláda se bojí jasně říct, že energii z větrníků nebude v žádném případě dotovat – protože když řekne, že to nebude dotovat, tak to zkrachuje a ani se to nepostaví. Ale zřejmě už jsou nějací právníci připravení jim říct, že to nejde, že se to úplně nedá, že už je něco podepsané – to se dozvíme.

Ale vláda se bojí jasně říct, že je dotovat nebude, a tam, kde větrníky by škodily lidem a hyzdily krajinu, že je nepovolí. To neříkají. Hlavní problém s politiky je, že jsou jako ti indiáni, kteří prodávali půdu bílým tvářím za ohnivou vodu. To je věčné.

Obnovitelné zdroje energie jsou ve skutečnosti občasné zdroje – vítr fouká jen 2 500 hodin z téměř devíti tisíc ročně

Martina: A přitom by stačilo dát si chvilku kupeckých počtů. Slunce v Česku s účinností cca 17 % dává efektivně elektřinu 1 000 až 1 500 hodin v roce. Problém je tedy jen maličkost – rok má 8 760 hodin. Vítr fouká jen 2 500 hodin, a přitom si opět musíme položit otázku z prvního stupně základní školy: 2 500 a kolik je 8 760? A skoro nic nevylepší přestupný rok, který má těch hodin jen 8 784.

Není proto divu, že v rozhovoru, který jsme odvysílali v polovině února, říká bývalý ministr dopravy Vladimír Budinský, že takzvané OZE, tedy obnovitelné zdroje energie, jsou podle něj zkratka pro občasné zdroje energie. Myslíš si, že ta hluboká víra v čistou alternativní energii z obnovitelných zdrojů dovede naši zemi do energetické chudoby, nebo jak říkají někteří energetici, do energetického hladomoru?

Ivan Hoffman: Dlouho to vypadalo, že proti je jenom hrstka kacířů, kteří ty obnovitelné zdroje pomlouvají, že jsou občasné. To se ale mění. V Americe už došlo na rehabilitaci fosilních paliv a na víru v čistou alternativní energii se pohlíží jako na blud související s klimatickým podvodem. Ty americké trendy vždy dorazí do Evropy s jistým zpožděním. Bludy jako je tento mají svou setrvačnost, ale stejně si myslím, že otázka je, jestli ještě dnešní generace dostanou rozum, anebo až ty příští. Já bych tady citoval Jana Wericha, ten kdysi říkal: „Je to blbé, to se bude líbit.“ A tyhle větrníky jsou neuvěřitelně blbé.

Stát zavírá doly těsně předtím, než bude uhlí znovu potřeba – typická střelba do vlastní nohy

Martina: Ty říkáš, že v Americe už došlo na rehabilitaci fosilních paliv, tak u nás jdeme opačným způsobem, protože dobývání černého uhlí na Ostravsku skončilo, přestože trvalo téměř 250 let – čtvrt tisíciletí. Je po všem, 4. února horníci vyfárali a vyvezli poslední symbolický vozík z dolu ČSM. Ten byl tím posledním nejen v Ostravsko-karvinském revíru, ale v celé republice. Hlubinná těžba končí, přestože pod povrchem zůstávají odhadem ještě další dvě miliardy tun, ale už by jejich dobývání bylo nákladnější. Co si o konci našeho černouhelného hornictví a chystaném konci hnědouhelného myslíš ty?

Ivan Hoffman: Zavírání dolů je součástí strategie, kdy stát zjišťuje, co všechno nepotřebuje, co je výhodnější dovážet než produkovat, čeho by se ještě mohl zbavit, aby se o to nemusel starat, až se nakonec ukáže, že už ničím nevládne a může se zbavit sebe sama.

Paradoxní je, že se těžba utlumuje těsně předtím, než bude uhlí třeba znovu nějak používat a těžit. Zřejmě se naši politici inspirují sousedním Německem, které stihlo zbourat jaderné elektrárny rovněž těsně předtím, než zjistilo, že mu jejich elektřina bude chybět. Mluví se o tom, že obrovské množství elektřiny bude potřeba k vykrmování umělé inteligence, kterou Evropa bude nutně potřebovat – místo politických lídrů, kteří inteligencí nedisponují. Takže to zavírání dolů je taková typická střelba do vlastní nohy, bych řekl.

Doktrína Pevnost Rusko počítá s kompletní blokádou Evropy a zlomyslně nechá Evropany na pospas Američanům

Martina: No, to nám v poslední době jde. Pojďme se ještě podívat za hranice. My už jsme se sice Ukrajině věnovali, ale pojďme se k ní ještě vrátit. Vracíme se k ní už několik let, bohužel každý měsíc. A dnes jsme se jí už dotkli prostřednictvím Volodymyra Zelenského, vývoje na Ukrajině a jeho vystoupení na konferenci v Mnichově. Ale zaregistroval jsi kromě projevu Zelenského také nějaký nový vývoj?

Ivan Hoffman: Ani ne. I v únoru se předstíralo vyjednávání o ukončení války. Stanoviska válčících stran se nemění, všem je jasné, že se rozhodne na bojišti, ale politici potřebují alibi, že neopomenuli zkusit diplomatické řešení. Zemřely už statisíce vojáků, všechny strany do konfliktu nainvestovaly příliš mnoho peněz a politického kapitálu, takže je pro ně obtížné jen tak odepsat zmařené životy a zmařené investice. Nicméně je jasné, že tenhle konflikt nemůže skončit remízou. Jeden vyhraje, jeden prohraje – tak to dopadne.

Martina: Jak v budoucnu válka na Ukrajině ovlivní vztahy mezi Evropou a Ruskem? A tady narážím na doktrínu Pevnost Rusko.

Ivan Hoffman: V Evropě se živí představa kolabujícího Ruska, které se dříve nebo později bude u Západu doprošovat odpuštění. To se ale nestane. Ve vztahu Evropy a Ruska existuje symetrie. Stejně jako Evropa řeší nezávislost na Rusku, má i Rusko na stole plán, jak se zbavit závislosti na Evropě, anebo obecně na kolektivním Západu. No a ten evropský sen izolovat Rusko možná nakonec zrealizují Rusové – čímž Západu ušetří práci.

No a jak to bude v praxi vypadat, to popisuje právě ta doktrína Pevnost Rusko. My se na ni musíme dívat i jako na součást ruské propagandy, nicméně je to dokument, který předložil ruský ministr obrany, v Rusku se o něm široce diskutuje, no a ta doktrína vypadá asi takto:

Rusko nejprve zákonem zakáže dodávky ropy, plynu a elektřiny do nepřátelských států, no a důsledně pohlídá šedé reexporty přes Indii, Turecko, Čínu či Ázerbájdžán. Rusové uzavřou dopravní trasy do Evropy a z Evropy – Transsibiřskou magistrálu, Severní námořní trasu, vzdušný koridor z Evropy – no a dojde vzápětí ke konfiskaci západních aktiv v Rusku, tedy ke znárodnění bez náhrady v odplatě za zmražení ruských aktiv na Západě.

Ta doktrína vedle ekonomické blokády předpokládá i blokádu kulturní. Rusové se plánují obejít bez Hollywoodu, západních sociálních sítí. S tím souvisí počítačová suverenita – vytvoření ruského internetu kompletně izolovaného od Západu. Takováto striktní kulturní a informační deglobalizace je sotva představitelná v míru, no ale válka, ve které jde o přežití, má vlastní zákonitosti.

Ono je to dobře patrné i na tom ruském zdůrazňování soběstačnosti. Rusové počítají s industrializací z donucení. Ta blokáda západního zboží povede k tomu, že co se doma nevyrobí, to nebude. To je ta úplně nejlepší tržní stimulace – zaplnit vlastní produkcí díru na trhu. Tam samozřejmě ještě tu díru na trhu zaplňují Číňané, ale to už tak moc nezdůrazňují, to už tak příznivé pro ně není.

Mimochodem náhradu importu vlastní výrobou nevymysleli jenom oni – o tom sní i Donald Trump, který je frustrovaný Čínou. No a další, co je na té doktríně zajímavé, je, jak se věnuje ruským elitám – tedy podnikatelům, topmanažerům, politikům, poslancům, kteří vydělávali v Rusku a utráceli na Západě. Západ tyto Rusy vnímá jako vetřelce a v Rusku se na ně pohlíží jako na kolaboranty s nepřítelem. No a to povede – a vlastně už vede – ke znárodnění elit, čili k eliminaci prozápadní páté kolony.

Rusové zbaví Evropany Rusů – s výjimkou těch, kteří si Rusko hlasitě oškliví, pročež jsou v Rusku neužiteční a rádi je budou postrádat. No a nakonec budiž zmíněno, že Rusko se po zuby vyzbrojí a přinutí k témuž i Evropu. Militarizace Evropy nebude jen drahá, ale také zbytečná, protože jaderné velmoci lze okopávat kotníky jen zlehka, aby se nenaštvaly.

No a ta nejpravděpodobnější prognóza pro příští desetiletí vypadá tak, že Rusové zlomyslně nechají namyšlené Evropany na pospas vykutáleným Američanům a chytrým Číňanům. No a když jsem zmínil symetrii, tak nelze vyloučit, že se v Rusku najdou lidé, kteří očekávají, že se kolabující Evropa bude dříve nebo později u Ruska doprošovat odpuštění. No ale to se také samozřejmě nestane.

Martina: Nevím, co bych si s touto tvou analýzou počala, kdybych nebyla natočila rozhovor s psychologem Marošem Vagem, který budeme zanedlouho vysílat. A ten mě ujišťoval, že ten chaos, který kolem nás je, je momentálně naprosto nutný k našemu růstu.

Ivan Hoffman: Tak na to se těším.

Ukrajina, Maďarsko a Slovensko si navzájem blokují ropu, naftu i peníze – a Brusel možná veto přivítá

Martina: Potřebuji našim posluchačům fouknout trošku naděje pod křidélka. Ne úplně ideálně to vypadá u našich sousedů – mluvím o Slovensku a také o Maďarsku. Obě země zastavily dodávky nafty na Ukrajinu. Šéf maďarské diplomacie oznámil, že dodávky motorové nafty směřující na Ukrajinu nebudou obnoveny, dokud ropa znovu nepoteče ropovodem Družba. A zároveň řekl: „Ukrajinský prezident z politických důvodů rozhodl, že nebudou obnoveny dodávky.“

Připomeňme, že přes Ukrajinu přestala letos v lednu téct ruská ropa přes ropovod Družba do Maďarska a na Slovensko. Jak si myslíš, že tady tyto – když to trochu zlehčím – schválnosti mohou dopadnout?

Ivan Hoffman: Ukrajinci jsou zřejmě domluveni s Bruselem, že nepřepraví do Maďarska a na Slovensko ropovodem Družba ropu. Zelenský je zvyklý, že mu Evropa vychází vstříc, ale v tomto případě se Maďarsko a Slovensko budou bránit – budou bránit své ekonomické zájmy. No a na revanš – kromě té nafty – přestanou dodávat Zelenskému i elektřinu. A také zablokují miliardy eur, které Evropská unie Ukrajině slíbila a na které Ukrajina netrpělivě čeká.

Takže obě strany mají nějaké páky. Uvidíme, jak to bude. Zda Zelenský ustoupí a pustí ropovodem Družba ruskou ropu, která má ještě nějaký čas výjimku v Evropské unii. Není to nic, co by dělali na Slovensku a v Maďarsku proti Evropské unii. No ale pokud neustoupí, tak se také uvidí, jestli Evropské unii nepřijde to maďarské a slovenské veto vhod – jako záminka neposlat Zelenskému peníze, o kterých je předem jasné, že jde o půjčku nevratnou, která se navíc zčásti rozkrade.

Koně prokazující úctu autoritám – historik se jednou nezasměje, ale vezme to jako fakt doby

Martina: Tak když tě tak poslouchám, tak jsem si jistá, že potřebujeme veselé zvířátko – potřebujeme ho oba a potřebujeme ho hned.

Naštěstí tady mám naše veselé zvířátko na konec, v tomto případě spíše uvědomělé. Prezident Petr Pavel vyrazil na procházku a novináři byli u toho. Výsledkem je článek iDNES, který boduje na sociálních sítích, byť asi trochu jinak, než by si autoři přáli. Lidé se stylizaci současné hlavy státu do podoby dobrotivého lidového panovníka, kterého vítají zvířata, spíše smějí.

Celá procházka ostatně tak trochu připomněla film z roku 1966 – Angelika a král – kde si Ludvík XIV. vyrazí na procházku ve Versailles i s půlkou dvora se slovy: „Zveme vás na procházku do našich královských zahrad.“ Zdali i Ludvíkovi XIV. kynula zvířata v parku, tak tomu se režisér filmu před 60 lety – zřejmě pod tlakem elementárního vkusu – vyhnul. Ne tak reportérka v článku o procházce Petra Pavla. Popis, kterak hlavu státu přibíhali vítat i koníčci ve výběhu, tak ten popis nemohl nechat jediné oko suché. Jak dalece to dojalo tebe, Ivane?

Ivan Hoffman: Některé texty v médiích vypovídají něco o jejich autorech, o cílové skupině, na kterou se to které médium orientuje, a každý text je pak odrazem doby, ve které byl napsán. Historik, který jednou tuto reportáž objeví v archivu, se na rozdíl od nás nezasměje. On vezme na vědomí, že v roce 2026 žili na území České republiky koně prokazující úctu, respekt a lásku k autoritám. Takhle to dopadne.

Martina: Musím říci, že teprve teď doceňuji, že mě při procházkách v jedné pražské lokalitě vítají jeleni, kteří tam jsou na oplocené louce. Já jsem si dosud – asi zbytečně skromně – myslela, že je to proto, že vědí, že jim tam lidé nosí jablka a mrkev, ale teď už se na to dívám jinak. Možná by to za reportáž o mé výjimečnosti stálo, co myslíš?

Ivan Hoffman: Ano, ano. Rovněž máme v sousedství koně, které – když jdeme kolem – tak tuší, o jak vzácnou návštěvu jde.

Martina: To je krása. Tak měli bychom jít do sebe – a možná mainstreamoví novináři, klidně nám můžete být v patách a uvidíte, kterak k nám úctu a lásku projevují drobná zvířata i větší kusy.

Ivan Hoffman: Víš, to i kráva, když takhle stojí člověk u ohrady, tak za ním přijde. Tak aby se nám nestalo, Martino, že to budou jenom zvířata, která pochopí, jak jsme vzácní.

Martina: No, máme nakročeno. V každém případě ti moc děkuji a pevně věřím, že naše sdělení pochopili i naši věrní posluchači. Loučím se s tebou.

Ivan Hoffman: Také. Také hezký den tobě i našim posluchačům.

Martina: Loučím se s vámi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Když se tady v této velké rozehrané partii, kterou má Amerika rozehránu na mnoha frontách, když se podíváme na Evropu, tak teď ti pohasl úsměv. Řekni mi, Evropská unie se vzdaluje od amerických východisek, čím dál tím častěji se mluví o evropské armádě, o Severoatlantické alianci bez vlivu Spojených států a podobně – jak vidíš budoucnost evropsko-amerických vztahů?

Dušan Neumann: Protože já jsem víceméně Američan tím přemýšlením za posledních padesát let, myslím si, že jediná naděje, aby Evropa přežila jako judeokřesťanská civilizace, je ta, že do toho zase musí pořádně zatlačit Amerika. Podle mě Evropa páchá hospodářskou sebevraždu, a to pořád. Když se podíváte, když si lidi přečtou statistiky v Německu s tím zeleným šílenstvím, tak si myslím, že opravdu tady z toho není nějaké východisko.

A pokud, tak východní Evropská unie má tu šanci – podíváte se dnes do novin a německé velké koncerny, které vyráběly docela dobře v Německu, se stěhují do Maďarska a na východ. Německo – 1,1 procenta hospodářský růst. To tak dlouho nemůže být. A když jsme u armády, tak kdysi jsem měl docela rád Tuckera Carlsona, teď si myslím, že je to takový konspirační podcaster, ale zajímavé je, že zveřejnil – není to potvrzené, dával to k věření – když hovořil s kancléřem Merzem a říkal mu: Podívejte se, vy teď budete zbrojit a budete mít tolik těch zbraní, kdo to bude obsluhovat, když nemáte žádnou armádu? Tak nezavedete povinnou brannou službu alespoň jako mají Švýcaři, třeba na rok? A Merz mu údajně na to řekl, to by bylo moc těžké, protože dnes by většina těch rekrutů byli muslimové, a to my si nemůžeme dovolit.

Martina: Nevím, jestli to řekl, ale v každém případě logicky to zní naprosto. A tahle logika mě až překvapuje u kancléře.

Dušan Neumann: Mě taky. Je to nepotvrzené, údajné.

Martina: V každém případě ty říkáš, že Evropská unie páchá ekonomickou sebevraždu, ale i kdyby se teď Green Deal zastavil, tak on už má brzdnou dráhu jako airbus. Protože některé kroky, které se udělaly třeba zrovna s jadernou energetikou v Německu, jsou nevratné.

Dušan Neumann: Téměř nevratné.

Martina: Téměř, nebo z větší části nevratné.

Trump zkrátil schvalování jaderných elektráren na třicet dní, Česko na to potřebuje dvacet let

Dušan Neumann: Když mluvíme o nukleární energetice – to jsem zaznamenal – Trump v Davosu ve svém projevu právě na Evropu řekl: Podívejte se, vy schvalujete výstavbu nukleární elektrárny, a to vám trvá pět let. Já jsem to zkrátil na 30 dní. A už podepsal takové předběžné schválení výstavby asi 32 nových nukleárních elektráren ve Spojených státech.

Martina: Ale kdo to bude stavět? Notabene, když říkáš, jak je Amerika zadlužená, a výstavba jaderné elektrárny, to je skutečně velká díra do rozpočtu.

Dušan Neumann: To je věc – já nejsem ekonom – ale v tomhle je neuvěřitelné, jak Trump přitahuje zahraniční investice. Třeba na některé nukleární elektrárny přislíbily investiční podíl docela podstatný země ze Zálivu, Katar například. A jestli to, co říká, že skutečně ty investice zajišťuje, a jestli je to stoprocentní pravda, tak je to úžasné. Pokud jsou to chiméry, tak to nedopadne asi tak úplně dobře a místo třiceti se postaví možná tři. Já nevím. To to opravdu neodhaduji, protože v tomto okamžiku je to rozhodnutí investiční, víceméně než technologické. Ty technologie – společně Westinghouse s Korejci – těch je celkem dost, ale třeba je zajímavé, že ta elektrárna, která je blízko nás v Pensylvánii, Three Mile Island, která se odstavila v roce 1979, protože tam došlo k úniku, tu koupil Microsoft a teď ji otevírá.

Martina: Jenom si uvědomuji, že když řekl v Davosu Donald Trump, že v Evropě schvalujete pět let výstavbu jaderné elektrárny, tak se projevil jako veliký naiva, protože myslím si, že u nás se Temelín a Dukovany schvalují už dvacet let? Kdybychom to nasčítali.

Dušan Neumann: Asi jo. Ale tady se všechno schvaluje daleko déle, než třeba možná i ve zbytku Evropy. Možná kromě Francie, nevím přesně.

Deep State se nedá porazit, ale Trumpovy deregulace ho alespoň výrazně omezily

Martina: Dušane Neumanne, ty jsi několikrát mezi řečí pochválil Trumpovu administrativu, a já se teď vrátím k tomu, co se o Americe traduje – že tam de facto vévodí bankovní kruhy, vojenskoprůmyslový komplex a takzvaný Deep State. Nebo ono to dohromady tvoří takzvaný Deep State. A myslím si, že v prvním volebním období Donalda Trumpa to byla jeho největší bitva, kterou musel svést. Myslíš si, že se mu podařilo tu svou administrativu přece jen prosadit proti tomuto obrovskému konglomerátu?

Dušan Neumann: Ten se porazit úplně nedá, samozřejmě, to je vyloučené, bohužel. Dnes je státní struktura všech takzvaných civilizovaných zemí tím tak prorostlá, že se to dá jen nějakým způsobem redukovat.

Martina: I my máme svůj malý Deep State.

Dušan Neumann: No ale Trumpovi se to opravdu podařilo redukovat tím, že se mu podařilo prosadit hodně deregulací. A to je velmi důležité. Myslím, že to i zmínil v Davosu a že se mu podařilo docela – že každou novou regulaci, já nevím, osmdesát se zrušilo, a tak dál. Je to snaha, je to cítit, zejména ty deregulace v energetickém průmyslu, ty jsou podstatné, a tam se mu to podařilo.

Ten zbrojní průmysl – musíte být vděční, že do něj investuje, protože předchozí vlády do něj vůbec neinvestovaly. Teď – jel jsem do Norfolku, do největší námořní základny ve Spojených státech, tak tam asi dvě třetiny lodí jsou potažené polyethylenovou fólií a používají se akorát jako zdroj náhradních dílů. Proto Trump s tím plánem na postavení dvou nových – on tomu říká bitevních lodí, ten formát samozřejmě neexistuje – ale dvou námořních válečných lodí, aby znovu předehnal čínskou iniciativu. Protože Číňané staví, nevím, kolik lodí ročně, válečných, ale určitě desetkrát tolik než Spojené státy, možná víckrát.

Z Kalifornie se stěhují statisíce lidí, ale počet registrovaných voličů paradoxně roste

Martina: Ty, když jsi mluvil o deregulacích – Donald Trump jako mezi prvními zrušil politiku DEI, tedy diverzita, rovnost, inkluze, svatý triumvirát progresivistů i v zemích Evropské unie, a argumentoval tím, že jde o vysoce nákladnou položku pro americkou ekonomiku. Jakým způsobem na to reagovali Američané?

Dušan Neumann: Opět, on to může zrušit jen tam, kde má federální pravomoc. To znamená vlastně jenom v armádě a někde ve financích. Ale jinak je to na jednotlivých státech. Takže DEI samozřejmě omezoval, rušil na televizních obrazovkách, ale v takové Kalifornii se nestalo vůbec nic.

A je to na nich znát – přestože tam přibývají imigranti, tak loni se z Kalifornie vystěhovalo 750 000 lidí, a to zejména těch vyšších daňových poplatníků. A to znova, jak já tvrdím, ten hlavní problém bude v té volební registraci, protože ať v Kalifornii ubývají voliči registrovaní, tak jich za poslední roky přibylo 1,5 milionu voličů. Populace se zmenšila, přibyli voliči. Tak si to nějak vysvětlete.

Nejjednodušší – kdo chce se na tohle podívat – je to demografické srovnání: počet obyvatel a počet voličů. A uvidíte, že tam jsou ty nesrovnalosti, a ty jsou dány oficiálními statistikami. Akorát se to musí hledat. A ty diskrepance tam opravdu jsou.

Kennedy není antivaxer – zredukoval počet vakcín z dvaasedmdesáti na jedenáct podle dánského vzoru

Martina: Velká kritika se na hlavu Donalda Trumpa snáší z univerzit, což v mnoha případech není divu, protože mnohé americké univerzity byly doslova líhní progresivistických myšlenek a mládeže. Ale je kritizovaný taky za to, že ruší vědecké programy, ruší stáže, ruší výzkum a podkopává práci vědeckou a univerzitní. Zase, já to čtu u nás v novinách – co čteš ty v novinách v Americe?

Dušan Neumann: Je to tak, ale on to úplně neruší, ale ty programy se pozastaví. Pozastavují se ty, které jsou financovány z federálních rozpočtů. Ani ne z těch státních, a pokud se ukáže, že to je k něčemu, že ten federální rozpočet nefinancuje výzkum homosexuálních problémů vačnatců v Jižní Africe, tak se to třeba pustí. Tam je velké tažení a velké nedorozumění třeba v zdravotnictví, kde velké farmaceutické firmy skutečně drží celý ten trh.

A problém toho očkování – nejen okolo covidu – se tvrdí, že ministr Kennedy je antivaxer, což samozřejmě není pravda. On to jenom redukuje – do jednoho roku věku dítěte bylo dodnes a ještě to mnohde je aplikováno těm miminkům asi sedmdesát dva různých vakcín.

Martina: Do 18 let mohly obdržet až 85 dávek, pokud byli rodiče aktivní v tom.

Dušan Neumann: Pravdu to má. A Kennedy adoptoval dánský vzorec, kde těch vakcín bylo pouze devět v tom prvním roce, a dnes je jich ve Státech jedenáct, není jich těch devět jako v Dánsku, ale rodiče, kteří trvají na tom, že jejich děti budou očkovány, tak samozřejmě k tomu mají přístup a stále zadarmo.

Jenomže se opravdu ukazuje, že to není tak černobílé, jako to bylo, a začínají se dělat skutečně otevřené výzkumy. Ty výzkumy, které nesouhlasí, konfrontují s těmi původními, které souhlasí, a dochází – a to musím říct, že je to díky Trumpově administrativě – k vědecké konfrontaci, a nikoliv konsensu. Protože vědecký konsensus je nesmysl. A vědecká konfrontace je vlastně vědecká práce.

Postoj Američanů k povinnému očkování se výrazně otočil, vyhození vojáci se vrátili i se zpětným platem

Martina: Přesto všechno, má proti sobě Kennedy a v tomto případě i třeba Donald Trump velké oponenty? Protože když se podívám na to, jak u nás diskuze na téma covidu a vakcinace funguje jen velmi stěží, velmi ztuha, a je spíš tendence nediskutovat a dospět k vědeckému a politickému konsenzu, nikoliv diskuzi, tak v Americe některé státy třeba podaly žaloby – některé na vládu, Texas, jiné na farmaceutické firmy, Missouri žalovala Čínu. Je ta situace v Americe na toto téma otevřenější?

Dušan Neumann: Určitě je otevřenější, a tím i nepřehlednější. Ale ten postoj k povinnému očkování proti covidu se výrazně změnil. V době, kdy se s tím začalo, většina Američanů to přijímala jako nutné, povinné. Když se ukázaly i ty negativní vlivy a to, že třeba Pfizer vůbec neprošel kritickým zhodnocením před tím, tak se ta nálada obrátila.

A dnes je to – ať se ten stát rozhodne jak – a z federálního hlediska samozřejmě Trump do toho vstoupil tím, že všichni příslušníci ozbrojených sil a federálně sponzorovaných hasičských sborů, kteří byli vyhozeni z práce, protože se nenechali očkovat, byli přijati nazpátek, a někteří dokonce zpětně i s platem.

Martina: Připomenu, že nedávno konaný seminář o covidu na půdě Sněmovny vyvolal značné vášně mezi těmi, kdo tehdy stáli na vakcinační straně, dokonce budou padat, nebo padají žaloby. Myslíš si, když se podíváš na situaci u nás, že jsme vůbec schopni se otočit zpět a chtít odpovědi na nezodpovězené otázky?

Dušan Neumann: Myslím, že je to celkem nutné, a ne tolik pro ten minulý přístup, ale aby se zabránilo podobnému v nějaké budoucnosti, když pravděpodobně k něčemu podobnému může zase dojít. Globalizace se bohužel týká i pandemií, nejen volného obchodu.

Fakt je – teď se vracím ke Státům – říkal jsem ti to, myslím, po covidu, že třeba v okrese Schuylkill, kde já žiji v Pensylvánii, tam se žádná škola nezavřela, nic, protože místní, kteří mohli hrát roli místních komisařů, si to spočítali, zjistili, že to nemá žádný vliv, a skutečně počet úmrtí v okrese ve srovnání s těmi zavřenými byl úplně stejný.

V roce 2021 byl za konspirátora každý, kdo mluvil o amerických laboratořích v Číně

Martina: Ty jsi tady zmínil Tuckera Carlsona, že jsi ho měl rád a že teď ho vnímáš za takového konspirativního komentátora, ale tím se člověk může stát velice snadno. Ty jsi jím byl například v roce 2021, když už jsi v některých článcích třeba pro Neviditelného psa dokladoval, že s takzvanou covidovou pandemií je to jinak, než tvrdila oficiální místa ve Spojených státech a samozřejmě také u nás. A že šlo o americké laboratoře v Číně, které umělou cestou vylepšovaly ony viry. A v té době jsi byl konspirátor. Do jaké míry ten názor rezonoval v Americe, protože já bych řekla, že u nás si mnozí dodnes myslí, že to je konspirace.

Dušan Neumann: Já jsem se s nějakými, dalo by se říct, nenávistnými útoky přes internet vůbec nesetkal. Přece jen to americké publikum je otevřenější širšímu spektru názorů než jenom jedinému. Kromě těch progresivních univerzit – tam je to prostě „my jsme mládež, nová mládež Stalinova“ – nebo to tam funguje takovým způsobem. Taková mládež Newsomova, tedy tak.

Martina: Musím říct, že když jsi zmínil „my jsme mládež, nová mládež“, tak se mi vybavil zážitek, kdy jsem šla do kina na velmi protěžovaný film Jedna bitva za druhou. Film teď dostal Zlatý glóbus, a já musím říct – ty to asi oceníš, to srovnání – že ani Třicet případů majora Zemana nemělo svou agitku vystavěnu tak detailně. Viděl jsi ten film?

Dušan Neumann: Ne, ne. Neviděl.

Martina: Když to trošku zkrátím, jde o nelegální migraci, teroristé jsou ovšem kladní, američtí bossové jsou veskrze šílenci, vojáci jsou záporní a odporní. A tento snímek sklízí jednu cenu za druhou. Dokonce tam ústy Leonarda DiCapria znovu ožívá slovo soudruh. Je ještě pořád ta měkká síla Hollywoodu tak účinná?

Dušan Neumann: Já si myslím, že ne. Je třeba se podívat na kasovní úspěch těch filmů. A ten je velmi rozdílný od nominací na Oscary a podobně. Poslední z takových opravdu dobrých politických filmů byl Vrtěti psem, což byl podle mě geniální a stále platný. A když se podíváš na hollywoodskou produkci – není jediný film za posledních dvacet let, kde CIA nebyli zločinci. Takový film neznám. Vždycky je to negativní, ta síla protilidská. Nepamatuji si, kde by byli agenti jako ti dobří. A pokud tam nějací jsou, tak jsou ostrakizováni svými šéfy. To je takový film, kde Russell Crowe hrál šéfa a DiCaprio byl někde na Středním východě, a ten to chudák furt dostával.

Martina: Tak je pravdou, že třeba ve filmu Po přečtení spalte nedostává úplně dobrou vizitku, ale přece jen nakonec dobro zvítězí a nad americkými vlajkami přeletí stíhačky.

Dušan Neumann: Ale ono jich tolik není. Já si pamatuji na Tři dny Condora – tam to končí do ztracena, vlastně.

Martina: To je pravda.

Dušan Neumann: Dobro zvítězí na chvilku.

Martina: Ale to už je opravdu hodně, hodně starý film. Spíš mě jenom zajímalo, jestli má ten Hollywood stále takový vliv na populaci Američanů, kterou ty můžeš znát, potkávat. Protože mně se zdá, že ano. Když vidím, jak tento film Jedna bitva za druhou, protěžovaný, kam vstoupí na jakýkoliv festival…

Dušan Neumann: Tam těžko můžu říct. Ale když jsem se přestěhoval do Pottsville, v okolí bylo takových dvanáct až patnáct kin. Teď je tam jedno. A poloprázdné.

A já nemám předplacené filmové kanály, protože to bych nedělal nic jiného, než se koukal na televizi, takže nevím, jak to je. Ale říkám, je třeba si někde najít tu statistiku těch kasovních úspěchů, protože ta ukáže, kdo a kolik lidí se na to dívá. A to samozřejmě ještě neříká, kolik těch filmů se těm lidem líbí a jak s tím souhlasí.

Teď třeba takový malér byl – uvedl se dokumentární film, já jsem ho neviděl, Melania, a je to o manželce prezidenta Trumpa. Všechny kritické stránky v hlavních médiích, v tištěných i v televizi tvrdily, že to je naprostý propadák, to se nikdo nebude koukat, to když to za celou dobu udělá tři miliony, tak se to ani nezaplatí. První den devět milionů.

Rubio by po Trumpovi zjemnil styl, ale Vance kopíruje jeho agresivní vystupování

Martina: Ty jsi zmínil, že Donald Trump je nervózní z toho, že nemá dost času. Má už jenom jedno volební období, pokud nezmění Ústavu.

Dušan Neumann: To může, ale ani to ne – do těch příštích voleb mezitermínových, to znamená už necelý rok.

Martina: Jaká je atmosféra, co se týká jeho nástupce? J. D. Vance se netají tím, že by byl žhavým kandidátem, hovoří se ale také o velké rivalitě mezi Marcem Rubiem a J. D. Vancem, a kdyby vyhrál Marco Rubio toto klání, tak by to poměrně změnilo americkou vnitřní politiku.

Dušan Neumann: Myslím, že by ji to nezměnilo, ale zjemnilo. Osobně bych dával přednost Rubiovi před J. D. Vancem, přestože ho považuji za dobrého a rovného politika, ale jeho projev je daleko bližší tomu agresivnímu vystupování Trumpovu než tomu hladšímu, uhlazenějšímu Rubiovu, a to na mezinárodní scéně už není potřeba. Protože Trump to rozbombarduje. A příští prezident to musí dát dohromady.

Myslím si, že je dobře, že to Trump rozbombarduje. Protože to byl takový zahnívající rybník, mezinárodní politika, zejména té naší atlantské, nebo křesťanské civilizace. A je třeba to skutečně zchladit. Je v zájmu Spojených států mít silnou Evropu. Zejména vojensky. A jak se tvrdí, že Spojené státy chtějí rozbít Evropskou unii – pokud Spojeným státům něco jde, tak je to omezit eurounijní byrokracii, ale ne Unii samotnou. A ta byrokracie bohužel Evropskou unii dusí.

Martina: Ty jsi řekl, že Trump to rozbombardoval, ale je čas na rukavičky?

Dušan Neumann: Ještě ne. Ale třeba hned včera – a všichni tvrdili, že k tomu nedojde – podepsal dohodu s Indií, ve které se Indie zavázala, že nakoupí za 500 miliard dolarů amerického zboží. Co je v tom pozadí, já nevím. Ale to je významný krok. Protože Módí byl ještě před měsícem vyloženě protiamerický, jednal s Putinem, jednal s Čínou, a najednou tohle.

Právě proto je třeba ty Trumpovy výstupy filtrovat a snažit se zjistit, co je v tom pozadí. A to pozadí je úplně jiné, nebo podstatně jiné. A zejména v té investiční politice, kterou já považuji za důležitou z toho hlediska, že Spojené státy ty peníze nemají a investice jsou nutné, aby se z toho na stole ležícího bankrotu vylízaly.

Česká politika pořád připomíná Kocourkov, kde všechno končí komickým výstupem

Martina: Ty jsi teď několik týdnů strávil v Česku. Když se tě zeptám, jak hodnotíš naši politiku – a vlastně jestli už tě nepotkal ten případ, jak se říkalo, toho ruského žida: jak vždycky když byl v Rusku, tak se moc těšil do Izraele, a když byl v Izraeli, zase se těšil do Ruska, a nakonec zjistil, že je šťastný jenom na cestě.

Dušan Neumann: To je můj případ. V letadle, to se těším. Ale mně nepřísluší, abych českou politiku tak kritizoval, protože ji opravdu nesleduji do hloubky, a jenom když jsem tady a okolo Vánoc – stejně to dál nejde – ale musím říct, že mi to pořád připomíná Kocourkov. Že na rozdíl třeba od těch jiných evropských států, kde to jde občas do vážných důsledků, tak tady to nakonec vždycky končí nějakým komickým výstupem.

Martina: Co tě nejvíc pobavilo naposledy?

Dušan Neumann: Střet mezi panem Macinkou a panem prezidentem. To bylo takové hezky české, no.

Martina: Dušane Neumanne, já ti moc děkuji za zevrubný pohled na americkou současnost a úsměvný pohled na tu naši. Děkuji ti mnohokrát.

Dušan Neumann: Nedostali jsme se k jedné věci…

Martina: Ano…

Epsteinovy spisy odhalují chobotnici, o jejímž skutečném rozsahu nemá tušení téměř nikdo

Dušan Neumann: Která myslím, že bude mít ještě těžkou dohru, a to jsou Epstein Files.

Martina: A to je pravda.

Dušan Neumann: Jo.

Martina: To je pravda, hm.

Dušan Neumann: A to tedy – z toho mi nabíhá husí kůže. Když vidím, jaká je to chobotnice, jak je to rozlezlé – tam nejde o to, že tam vidíš Epsteina, Clintona s Mickem Jaggerem někde u stolu, ale ten Mubarak, třeba, vliv izraelských zpravodajských služeb v tom. A vlastně Ghislaine Maxwellová, dcera toho Maxwella, která má kořeny tady v Ostravě – to je takový ten Murdochův konkurent, který se utopil, spadl z lodi, a 80 % lidí a novinářů je přesvědčeno, že ho utopil Mosad.

Martina: To byla velká kauza.

Dušan Neumann: To byla.

Martina: Která ale vyvanula.

Dušan Neumann: Jistě. Takže teď se znova tyhle věci, to podhoubí otevírá. Já nevím, jestli ses na to podívala – ono jde tam ten archiv FBI, tam už jsou tři miliony různých e-mailů a dokumentů, jsou tady lidi, kteří do toho koukají a publikují na internetu, zaplať pánbůh, ale je to tedy větší, než jsem si myslel. Ale vlastně tam o ty holčičky ani tak moc nejde.

Martina: Je to děsivé, je to děsivé.

Dušan Neumann: Je to děsivé.

Martina: Co tato společnost umožnila, že tady v podstatě existovala satanistická sekce, nebo nevím, jak to správně nazvat.

Dušan Neumann: Takový ten Bohemian Grove jsou proti nim amatéři.

Martina: Ano. A že to vypadá, jako kdyby si zadal prakticky každý – viděno zpětně.

Dušan Neumann: Švédská princezna. Ne, norská princezna. Švédská šéfka Handelshögskolan.

Martina: To byla ta Merit, Merit.

Dušan Neumann: No. A další. To je neuvěřitelné, jak to bylo prorostlé, to podhoubí, a pochopil jsem, že když to Trump na začátku slíbil, tak netušil, o co jde. A když zjistil, o co jde, tak se mu do toho nechtělo. Ne kvůli němu, ale kvůli tomu, co všechno v tom je.

Martina: Myslíš si, že by to mohlo zbořit základy většiny vlád a organizací? Má to ten potenciál?

Dušan Neumann: Myslím, že to ten potenciál má. A že to je skutečně daleko horší, než jsme si všichni, co se kdysi o tom dozvěděli, mysleli.

Martina: Jde to ještě zamést pod koberec?

Dušan Neumann: Ne. Jde to omezit, nějakým způsobem, ale ne napořád. Jakmile se to odhalí a budou tam ta začerněná jména, o kterých se tvrdí, že je to proto, že jsou to jména obětí a těch ještě neuzavřených soudních případů – kterých musí být tisíce – tak za čas to někdo objeví a ta jména vyplavou navrch. To nejde úplně utajit navždy. Protože už se našla cesta k tomu. A bylo odsouhlaseno, že to bude publikováno. A z toho, co vyplývá – to je tedy, musím říct – to jsme naprosto netušili. Že taková kabala existuje.

Martina: Čeká nás asi rozsáhlá ztráta iluzí.

Dušan Neumann: To bohužel k tomu dochází, no.

Martina: Dušane Neumanne, jsem ráda, že se s tebou loučím podruhé, protože jsem ráda, že jsi tento případ vzpomněl, a těším se na tvou další návštěvu v Česku, abychom se podívali na zoubek jak vám, tak nám. Díky moc.

Celý rozhovor s Dušanem Neumannem o americké politice za Donalda Trumpa, budoucnosti evropsko-amerických vztahů, covidové vakcinaci a Epsteinových spisech si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina Kociánová: Já jenom ještě zdůrazním, že naši posluchači tě znají jako specialistu na problematiku Spojených států, tam totiž už od roku 1980 žiješ. A spolupracoval jsi tam s českou sekcí BBC a samozřejmě jsi potom spolupracoval po revoluci s mnoha našimi periodiky. Tak řekni mi, když teď jsi nějakou dobu byl v Česku a díváš se na Spojené státy, kam se zase budeš vracet – řekni mi, vidíš nějaký zásadní rozdíl mezi tím, jak to funguje u vás a jak to funguje u nás?

Dušan Neumann: Kde nevidím rozdíl vůbec, tak to je ve funkci společenských médií. Ta jsou orientovaná jak tady v Česku, tak i ve Spojených státech, dalo by se říct, progresivisticky. Já nemám rád to dělení pravice–levice, protože ho považuju zejména pro Spojené státy za zastaralé, ale ta funkce toho, jak prezentují politické a jiné kulturní události, je v podstatě téměř stejná – ten vzorec, ta matrice.

Jinak samozřejmě Spojené státy, když se zdá, že to je taková odnož evropské kultury, tak je to úplně jinak, protože Spojené státy vznikly z jiných politických momentů a z jiného demografického pozadí, a je to stále znát. Ve Spojených státech stále dominuje to, že hlavním hybatelem společenským je komunita, pak stát, a ten federál je až taková třešnička na dortu, která lidi zajímá asi tak jednou za čtyři roky, když se volí prezident.

Společenská média fungují stejně v Česku i v Americe, ale hlavním hybatelem tam zůstává komunita

Martina Kociánová: Zmínil jsi roli a úlohu společenských médií, a dá se říci, že pokud bychom poslouchali to, co nám říkala média veřejné služby před volbou Donalda Trumpa, tak bylo jasné, že nemá naprostou šanci. Pak se ukázalo, že voliči mají přece jen trochu jiný názor, ale teď nám zase říkají, že se situace velmi proměňuje, že nálady jsou v Americe velmi protitrumpovské. Jaké to je, když tam žiješ?

Dušan Neumann: Záleží na tom, odkud člověk ty zprávy bere. Pokud se díváte na zprávy přenášené třeba Českou televizí nebo CNN Prima, tak vlastně Spojené státy a jejich politika dneska – ta imigrantská – se točí okolo Minneapolis. Což je jedno město v jednom státě z padesáti. To, že třeba v Texasu nebo tam, kde já žiji, v Pensylvánii, v podstatě nedochází k žádným násilným demonstracím, vlastně skoro nikde – o tom se člověk nedozví.

A ani se nedozví, že za tu dobu, kdy se spustila skutečně ta drsná imigrační politika včetně deportací – a mohu říct, že svým způsobem ne se všemi těmi efekty souhlasím – tak bylo deportováno přes tři milióny nelegálních přistěhovalců, a z toho většina se deportovala sama. A to se taky moc neví, že když je člověk tam nelegálně a rozhodne se, že se přihlásí u imigračního úřadu, tak ho Spojené státy dopraví do země, ze které přijel, pokud mu tam nehrozí kritický trest, a na cestu mu dají tisíc dolarů, aby se v té zemi mohl začít připravovat na legální migraci. Takto se deportovalo asi 2,5 miliónu lidí. Ale o tom se člověk moc nedozví, zatím všechno se točí kolem těch problémů a malérů, a ty jsou skutečné v Minneapolis.

Ze tří miliónů deportovaných se většina odstěhovala dobrovolně – a na cestu dostali tisíc dolarů

Martina Kociánová: Máš pravdu, že ze situace v Minneapolis se stalo ústřední téma nejenom evropské informovanosti o Americe. A aktuálně do této vody vstoupil třeba i zpěvák Bruce Springsteen s písní Streets of Minneapolis, kde reaguje na potyčku mezi civilisty a policisty. Nazývá v tom protestsongu policisty Trumpovými federálními grázly a Ministerstvo vnitřní bezpečnosti Trumpovou soukromou armádou. Je to tak skutečně, anebo sledujeme opět „vrtěti psem“ a právě někdo složil píseň Stará bota? Lidé, kteří slyšeli a viděli tento film, mi asi teď rozumí.

Dušan Neumann: Bruce Springsteen vlastně modifikoval zřejmě Streets of Philadelphia…

Martina Kociánová: Ano, ano, velký hit svůj.

Dušan Neumann: Ovšem Bruce Springsteen je spíš aktivista, není to žádný Bob Dylan. To ani náhodou. Ve srovnání třeba s ním nebo s Leonardem Cohenem je to taková třetí liga. Takže zase – je to spíše politický akt, dokonaný politický stav a výraz bez té literární nebo politické formy, kterou tomu dávali ti opravdoví zpěváci. Nevím, jak vážně se to bere, protože ve Státech jsem dva měsíce nebyl, ale myslím si, že jako celonárodní vliv to bude mít velmi minimální.

Martina Kociánová: Přesto všechno se nabízí pohled zvenčí a pod vlivem informací, které máme k dispozici, že všechny tyto události společnost v Americe ještě více polarizují. Dá se to tak říct, nebo se Trumpovi podařilo Ameriku přece jen více sjednotit a toto jsou prostě dílčí – řeknu to drsně – kolaterální ztráty?

Dušan Neumann: Nepodařilo se mu to. Jeho tlačí vědomí času – že nemá na to, co chce uskutečnit, dost času. A dokonce se mu podařilo odradit i takové ty vlažné republikány, ne členy hnutí MAGA, což je opravdu hnutí, které není oficiálně organizované, hlavně je to bezpříspěvková organizace, jen se to pozná tak, že si někdo dá tu červenou čepici.

To se mu skutečně nepodařilo, a v posledních doplňovacích volbách vyhrávají demokraté. Zrovna nedávno v Texasu vyhrál v doplňovacích volbách nový demokratický kongresman, který prohlásil, že ICE je třeba úplně vykořenit a rozbít navždy. Což je velmi překvapivé, protože v tom okrsku, kde vyhrál, tam v prezidentských volbách vyhrál prezident Trump o 17 % víc.

Martina Kociánová: Jak si to vysvětluješ?

Dušan Neumann: Vysvětluji si to zaprvé tím neuvěřitelným tlakem médií, která skutečně z ICE dělají zločince, přirovnávají to k německým SA a podobným organizacím. A tím, že skutečně k těm přešlapům došlo – ale vezměte si, kolem těch tří miliónů deportovaných, těch, kteří byli deportováni neprávem a zatčeni, bylo asi 170. Někteří se už vrátili, někteří ještě ne, a všechno se to podává zejména ve velkých médiích tím způsobem, že to je kritika nehorázné trestné politiky prezidenta Trumpa.

Ale já bych se vrátil k tomu, že to pozadí je skutečně jiné. Problém Ameriky, který se musí řešit – a ten Trump o tom ví, jeho administrativa – je problém demografický. A pokud se reformou nedá do pořádku volební systém, tak budoucnost je velmi tmavá.

Například se Trumpovi vytýká, že chce zrušit takzvaný birthright citizenship. To znamená: narodíte-li se ve Spojených státech jako miminko a odjedete pryč, nadosmrti jste Američanem. Takže za posledních deset let komunistická Čína poslala do Spojených států přes sto tisíc těhotných žen, tam se jim narodila miminka, během několika měsíců se všechny matky vrátily do Číny a ty děti tam procházejí normální komunistickou indoktrinací, ovšem v osmnácti to budou američtí občané a mohou ve Spojených státech volit. Ale to není úplně to nejpodstatnější – oni mohou přispívat do volebních kampaní. A to přispívá čínská komunistická strana docela velkými finančními prostředky. To je dlouhodobý problém Spojených států.

Čína posílá těhotné ženy do Ameriky, aby jejich děti jednou mohly financovat volební kampaně

Martina Kociánová: Říkáš, že z ICE, tedy imigračního celního úřadu Spojených států, se dělá jakýsi bubák a téměř zločinec, ale když se podíváme na problémy s migrací a kriminalitou, tak bariéry byly stavěny už od roku 1909. Opatření zesílilo za Jimmyho Cartera v 78 a pak v roce 2006 za George Bushe. Naopak Biden zastavil výstavbu nechvalně proslulé mexické zdi. Jak to s ní vypadá teď? Protože před volbami Trump stále mluvil o tom, že zeď dostaví, a jeho imigrační kroky tomu nasvědčují.

Dušan Neumann: Jak to vypadá fyzicky, to opravdu nevím na všech těch úsecích, ale fakt je, že nelegální imigrace poklesla od loňského dubna asi o 99,5 %. Takže místo těch sedm a půl tisíce imigrantů, kteří přicházeli denně, tak od toho dubna jich přišlo možná deset tisíc. To číslo nevím přesně, protože Trump samozřejmě rád přehání, takže to nikdo nespočítal. Ale imigrace je skutečně zastavena.

Martina Kociánová: Ale přesto, jak jsi před chvílí zmiňoval, volby vyhrávají demokraté. Lidem to nestačí.

Dušan Neumann: To je právě to – volební systém byl založen na důvěře. A je strašně otevřený. Pro většinu Američanů je taková věc jako občanský průkaz stále věcí osobního omezení. Takže zejména v modrých státech, demokratických, jdete k volbám a nemusíte vůbec prokázat, kdo jste. A v některých okresech to bylo tak, že něco jako domovní důvěrník mohl obcházet a sbírat volební lístky a pak to v krabici odnést do volebního centra a tam odevzdat. A je to bez jakékoliv kontroly.

Proto třeba byl už od loňska schválený nájezd FBI do okresu Fulton v Georgii, kde se zabavily všechny krabice s volebními lístky z prezidentských voleb v roce 2020. Protože tam ještě byly dodány dokumenty o elektronických volbách, a dneska to vyšetřuje FBI – jestli ty volby byly opravdu, když bych to řekl česky, cinknuté, anebo jestli je to výmysl. Ale předtím to nikdo neudělal, a musím říct, že to zase přikládáme k dobru Trumpově administrativě. Ne jenom jemu – že se rozhodli to znovu prověřit. A tím se to uřízne. Jakmile to FBI potvrdí a ministerstvo spravedlnosti, ať je tak, nebo tak, tím je to vyřízeno. Nebo bude, doufejme.

FBI konečně prověřuje volební lístky z roku 2020 a Trumpova administrativa si za to zaslouží kredit

Martina Kociánová: V průběhu předvolební kampaně v říjnu 24 jsi řekl: „Donald Trump je v mnoha ohledech pozoruhodná a rozporuplná osobnost.“ Roman Joch šel mnohem dál a nazval Trumpa nebezpečným magorem. Už nám uběhl nějaký pátek – řekni mi, která z těch slov se z prezidentování naplnila více?

Dušan Neumann: Jako magor mi občas připadá nebezpečný a trochu vykolejený. Myslím si, že se na něm podepisuje ten věk – vidím sám na sobě, co to dělá. A on je neskutečně pracovitý, vyřídí toho za den strašně moc. Ty negativní jeho vlastnosti, které mě vždycky pobuřovaly, to je ta sebestřednost a přehánění – já tvrdím, že to má asi v genech. Prostě stále přehání, takže to, co řekne, je dobře třeba podělit, ne úplně na polovičku, ale dobře to odfiltrovat, a pak se v tom člověk vyzná.

Stále je pro mě předvídatelný. Jak se píše, že je nepředvídatelný – je předvídatelný. Stačilo by si přečíst tu jeho knížku Art of the Deal. A já to přirovnávám k tomu, kdyby si evropští politici v roce 1935 přečetli Hitlerův Mein Kampf, tak by taky věděli, o co jde. I když srovnávat ta obě díla samozřejmě nejde.

Třeba ta Venezuela byla předvídatelná. A myslím, že se dost nezdůrazňovalo, že hlavně byla zaměřená jako takové dloubnutí do žeber Číně. Protože to odpoledne, než byl Maduro unesen, podepsal dlouhodobou dohodu s Čínou na deset let na obchod s ropou. A to samozřejmě všechno padlo. Maduro i podle mezinárodně uznávaných výtek byl nelegitimní prezident. A pokud je tedy někdo v nějakém kriminále v New Yorku, tak samozřejmě jeho podpisy už neplatí a Čína prostě musí koukat někam jinam.

Trochu mi uniká Grónsko. Musím se vrátit trochu nazpátek. Za prvního období, když už Trump vyjádřil o Grónsko jakýsi zájem, tak Dánové slíbili, že tam nainvestují 200 miliónů dolarů na obranu a na všechny záležitosti, které tam okolo toho jsou. Tam třeba dneska pod ledem v Grónsku jsou radioaktivní vrstvy z doby, kdy tam Američané ztratili atomovou bombu. A Američané slíbili, že pokud se dohodnou, celé to vyčistí. V padesátých letech se nějaká ekologická záležitost vůbec nebrala. Takže tam jsou desetitisíce tun amerických odpadků někde deset metrů pod ledem.

Ale to je vedlejší. Jenomže když přišel podruhé do Bílého domu a začal se zajímat o Grónsko, tak tam Dánové za tu dobu investovali jeden milión. A tohle jsou věci – on se na to dívá Trump transakčně a byznysově, a to považoval za nedodržení jakési, byť možná ústní, dohody. Proto do toho takovým způsobem vyjel. A já si myslím, že jeho představa byla, že tímhle donutí Evropany, aby tam všechno investovali, a že to Spojené státy nebude stát ani dolar. Ale to se mu úplně nepovedlo – právě tou velkohubostí a tím tlakem.

Trump je předvídatelný – stačí si přečíst Art of the Deal jako Mein Kampf v roce 1935

Martina Kociánová: Na Venezuelu se mnozí dívají jako na porušení mezinárodního práva a sprostý únos legitimního prezidenta, jiní to chápou jako svým způsobem oprávněnou odvetu za Madurem znárodněné americké naftařské podniky. Do toho mnozí, stejně jako před chvílí ty, zdůrazňují, že tam byla snaha zabránit Číně získat venezuelskou ropu. Jak se v tom vyznat? Je to ze všeho trochu?

Dušan Neumann: Já se na to dívám – a to je můj osobní vhled – takto: zaprvé Maduro nebyl legitimní, byla na něj vypsána odměna 50 miliónů dolarů, která, já si myslím, že byla utracena velmi dobře prostřednictvím Rodriguesových.

Martina Kociánová: To na Šaru svého času, ještě když se prohlásil za prezidenta, tak na něj bylo vypsáno 10 miliónů dolarů, a také…

Dušan Neumann: Šara je mazaný a ten Maduro nebyl. Ale já se na to dívám z morálního hlediska, protože mně to taky moji přátelé vytýkají – říkají, vždyť je to nelegitimní. Ale odešlo osm miliónů Venezuelanů do exilu a dvacet tisíc jich bylo popraveno. Tak se na to, kamarádi, dívejte tak: představte si, 1977, tady StB honí disidenty, na Hradčanském náměstí přistanou dva Chinooky, vytáhnou Gustáva Husáka a odvezou ho do Bonnu. Půjdete ráno manifestovat před americkou ambasádu, aby nám ho vrátili? Já se na to dívám tímto prizmatem.

Martina Kociánová: Mnozí se zase obávají, že z akce Venezuela se může stát jakýsi mustr pro možné budoucí geopolitické kroky Ameriky.

Dušan Neumann: Já si to nemyslím, protože vždycky je pravděpodobné, že na řadě budou další dva státy, které spadají pod obnovenou Monroeovu doktrínu, a to je Nikaragua a Kuba. Ale jak se to provede – myslím si, že vojensky určitě ne. On zase opravdu Trump není král. Bez Kongresu si vojenskou akci nemůže dovolit. Tahle akce byla v podstatě policejní – přilítli, přistáli, sebrali, odletěli.

Martina Kociánová: Ano, oni spolu prostě neválčí. Něco jiného by bylo, kdyby Venezuela vstoupila do války.

Dušan Neumann: A to by byl veliký poprask, protože po afghánské zkušenosti jsou na to Američané velice citliví, a to by neprošlo. To by, myslím, měl Trump po žížalkách.

Martina Kociánová: Zároveň se můžeme stát svědky srovnání – a stáváme se svědky srovnání – s dávnými akcemi Spojených států v Chile, Panamě, Haiti, ve východním Timoru. Cítil bys tady nějakou podobnost, anebo jsme se přece jen posunuli do úplně jiné geopolitické situace?

Dušan Neumann: Myslím si, že úplně všechno se srovnávat stejně nedá. Nedá se srovnávat Venezuela a Chile. Tam ten odpor vnitrostátní byl opravdu velmi silný, pouze tu logistiku jim poskytovala CIA a americké služby, ale Američané tam nevlítli. Podporovali Pinocheta, samozřejmě, zpravodajské služby. A Chile je dneska velmi prosperující a celkem spokojená země a ty – dalo by se říct – typické jihoamerické levicové struktury, často vycházející z křesťanských organizací, tam zase mohou fungovat a nikdo je nenabírá do vrtulníků a neshazuje do moře.

Martina Kociánová: A srovnání s Guatemalou by to uneslo? Protože tam se Amerika podepsala na vyvolání vnitřního konfliktu jenom proto, aby majitelé plantáží nepřišli o své banány.

Dušan Neumann: Velmi těžko, protože my jsme se skutečně posunuli o více než půl století. A zahraniční politika se dělá poněkud jinak, i když na stejných principech. Takže si myslím, že dneska Guatemala vypadá spíš jako koupená, než… Ale Spojené státy se podepsaly na smutném osudu Guatemaly na dlouhá léta. To se nedá oddiskutovat.

Spojené státy se snaží vymanit z role světového četníka – na dluhu 37 biliónů si to nemůžou dovolit

Martina Kociánová: Vlastně spíš stále tančím kolem toho, zda Spojené státy mají tendenci hrát si na toho světového četníka, anebo jestli prostě jenom sledují momentálně své vnitřní zájmy.

Dušan Neumann: Spojené státy se snaží vymknout se z role světového četníka, protože na tom je nejdůležitější, že na to nemají peníze. I když Trump nasliboval co mohl, nemůže to dodržet – jsou na pokraji finančního bankrotu. Sedmatřicet biliónů dolarů, to je číslo, které si člověk nedovede představit, a i když se ten vnitřní dluh snižuje, tak to není dost rychle.

A zadlužování na druhou stranu pokračuje, protože třeba vyzbrojení Spojených států a armády – zbrojní rozpočet byl velmi zanedbán a Spojené státy nemají tu sílu, opravdu tu fyzickou sílu, jakou měly. Vezměte si – a tady je to typické – když Trump řekl, že dodá Ukrajině tomahawky, tak pak přišli generálové: a kde je jako vezmeme? Máme jenom dva tisíce a všechny jsou na lodích a ponorkách. No a dát Ukrajincům loď do Černého moře, to je přece pitomost. Takže to nejde.

Pak se z toho samozřejmě vycouvalo, Trump byl samozřejmě rád, protože se nechtěl do toho konfliktu dostat dál. Takže je to takové balancování na ostří nože, protože Trump – ne Trump – já mluvím o administrativě. Trump je jenom ta velkohubá prezentace, ale ti lidé, kteří to dělají za ním, to jsou opravdu odborníci, které si tentokrát vybral tak, že za ním stojí a tu politiku podporují. Hlavní věc, na kterou teď musí tlačit, je přesvědčit americké voliče, že jeho vnitrostátní politika je úspěšná a že jim přinese to, co jim slíbil.

Zatím je to na hraně, neboť inflace je 2,6 až 2,8 %, čili není pod 2 %, jak to sliboval. A jelikož se ve Spojených státech všechno promítá přes dopravu a ropu, tak to je jeden z jeho dlouhodobých úspěchů. Když to převedu na česká čísla – loni touto dobou se v Pensylvánii prodával litr benzínu asi za 28 korun a dneska je za 16. A v Texasu, kde se produkuje ropa, tam je za 10 korun litr benzínu. A to už je tedy hodně znát.

Litr benzínu v Texasu za deset korun – Trumpův úspěch, který voliče zajímá víc než Ukrajina

Martina Kociánová: To by mělo být pro Američany dostatečně přesvědčivé a pravděpodobně je to zajímá mnohem více než povolební Trumpovy výroky o tom, že do 24 hodin ukončí válku na Ukrajině. Tady bychom mohli asi spoléhat na to, co jsi řekl před chvílí, když jsi hovořil o jeho velkohubosti. Ale přece jen válka stále trvá a jednání se vlečou, troskotají – a mě by zajímalo, jestli je pozice Bílého domu v tomto vývoji jakýmkoli způsobem významná? Protože zatím to vypadá, že motivace Trumpova vedení k ukončení této války není dostatečná. A tak se zeptám: je nějaká motivace k prodlužování této války?

Dušan Neumann: K prodlužování úplně – ač se to nezdá – já si myslím, že Trump je v hloubi duše opravdu humanista a že ty statisíce, možná milióny mrtvých mu opravdu nedělají dobře, zejména pokud je zásobován těmi videozprávami. On opravdu moc nečte, a vidí, co se na Ukrajině děje – dneska ty mrazy a to utrpení civilního obyvatelstva.

Uvědomil si jednu věc během svého vládnutí: že Američané tu válku vnímají úplně jinak. A to ze dvou hledisek. Zaprvé – co Američany, nebo dá se říct větší polovinu, překvapilo – bylo zjištění, že z těch miliard dolarů, které se do Ukrajiny investovaly, se skoro polovička nedá dopočítat. To se prostě ztratilo, zmizelo.

A to podpořilo druhé prizma vnímání: že konflikt Ruska a Ukrajiny je vlastně regionální konflikt dvou zkorumpovaných postkomunistických zemí a že do toho Spojené státy nemají zasahovat. Pokud se to někoho týká, tak je to především Polsko a evropské země, které tím, že dlouho do rozpočtu NATO nic nepřispívaly, na to nějakým způsobem hřešily a jsou za to víc zodpovědné než Spojené státy.

Ukrajincům docházejí muži a dva milióny odmítly mobilizaci – zastavení bojů je nejlepší scénář

Martina Kociánová: A co výroky Marca Rubia svého času, že je to proxy válka mezi Amerikou a Ruskem a jenom se vlastně odehrává na ukrajinském území?

Dušan Neumann: To byly podle mě takové zbytky studeného postválečnického přemýšlení, ale to myslím, že víceméně vyprchalo. Protože Trump, jakožto transakční obchodník, a ti lidé okolo docházejí k názoru – a teď je samozřejmě důležité, že mají informace, které já nemám.

Pokud ty informace jsou takové, že si myslí, že ruská ekonomika skutečně padá dolů a že v tomto válečném úsilí může vydržet dva tři roky, tak z amerického hlediska je pro Rusko jedinou pořádnou záchranou, aby zůstalo v představě velmoci, přesvědčit Spojené státy zrušit všechny sankce a rozjet byznys s Ruskem. Což by mohl Putin předstírat, že je to nějaká část vítězství, pokud se dostane přes své dobyvatelské, imperialistické ideje obnovení Ruské říše.

A podle mě je americká vláda přesvědčena, že Rusko v tom ukrajování maličkých kousků může pokračovat dál, protože má podstatně větší přísun lidské síly, na které těm Rusům zdaleka tak nezáleží, zatímco Ukrajincům muži docházejí. A navíc – tam je ten morální konflikt – asi dva milióny Ukrajinců se odmítly zúčastnit mobilizace a zmizely nebo se skrývají. Což ukazuje, že ta vláda vlastně není moc silná v tomhle. Proto by bylo pro Ukrajinu nejvýhodnější, kdyby se ta válka zastavila tam, kde je, protože tím ukrajováním by mohli přijít až o Oděsu, a tím Ukrajina končí – nebude mít přístav.

O konci války na Ukrajině rozhodne dohoda Washingtonu s Pekingem, ne jednání s Ruskem

Martina Kociánová: Četl jsi knihu Donalda Trumpa, takže říkáš, že je předvídatelný. Jak si myslíš, že se to bude vyvíjet dál?

Dušan Neumann: To, kdybych věděl, tak bych kandidoval na Nobelovu cenu. Ale doufám, že trochu rozumu na straně Ruska zvítězí a že zjistí, že sami to už nemohou ufinancovat. Tam je ještě americký vliv zezadu – ten americký tlak na Čínu. Pokud by Čína přestala Rusko podporovat tak, jak ho podporuje, tak to Rusko nevydrží už dlouho. Takže podle mě bude na ukončení války na Ukrajině rozhodující, jak se domluví Spojené státy s Čínou.

Martina Kociánová: A co bude rozhodující pro budoucnost Grónska? Už jsme tady naťukli, co možná Trump předpokládal a čeho se nedočkal, ale teď má takové karty, se kterými musí hrát. Jak si myslíš, že bude ta partie vypadat?

Dušan Neumann: Myslím si, že to zase dospěje k nějakému útlumu, a ta snaha bude vlastně přes J. D. Vance na Grónsko tlačit tak, aby spíš usilovalo o nezávislost a samostatnost. A pokud by Grónsko bylo samostatné, pak už to bude daleko jednodušší pro Spojené státy – udělat si z něj takové Portoriko nebo něco podobného. Je to běh na dlouhou trať. Podle mě to není akutní.

Tam je daleko zajímavější, co se podařilo Trumpovi rozpumpovat v Kanadě, což mi připadlo jako úplný nesmysl na začátku, ale dneska jsou veliká občanská hnutí v kanadské provincii Alberta požadující odtržení od Kanady a připojení ke Spojeným státům. Tak si to přeber.

Martina Kociánová: Jak sis to přebral ty?

Dušan Neumann: Já nevím, čeho jsem se to dožil, ale tak jsem si Spojené státy nepředstavoval.

Celý rozhovor s Dušanem Neumannem o proměně americké zahraniční politiky, imigrační krizi, válce na Ukrajině a budoucnosti Grónska a Kanady si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Vážnou překážkou všech reformistů je sociální únosnost politických rozhodnutí. Vize, které slibují lepší budoucnost za cenu nepopulárních opatření se zpravidla nenaplní, neboť politici mají strach, že by na nepopulární opatření doplatili ztrátou vlivu. Proto slýcháme politiky mluvit o tom, že sociální únosnost reforem je naplněna čili že proti dalšímu utahování opasků už by se lid vzbouřil.

Jak tomu ale je doopravdy se sociální únosností, co lidé ještě snesou a co už nesnesou je jedna velká otázka. Teoreticky se má za to, že lidé nesnesou téměř nic. V praxi se pak ukazuje, že lidé snesou téměř všechno. Co činí populaci změkčilou, pohodlnou a lenivou je demokracie. Vláda pevné ruky formuje společnost odolnou a pracovitou. A čím jsou životní podmínky náročnější a svízelnější, tím větší je výdrž občanů. Nejvíce lidé vydrží, když jim jde o holý život, takže z pohledu politiků je sociální únosnost ideální, téměř absolutní, když je země ve válce.

Sociální únosnost je samozřejmě selektivní. Nejslabší snesou nejvíc, protože se jich nikdo neptá a nic jiného, než vydržet jim nezbývá. Bohatým je naopak třeba snižovat daně, nabízet úlevy a přiznávat dotace, neboť jejich schopnost poradit si s nepohodou nestojí za nic. Známý bonmot praví, že pro stát není problém nasytit chudé, těžké je uspokojit potřeby bohatých.

Příčinou rozpočtových deficitů se s oblibou prohlašuje neschopnost státu uhlídat sociální výdaje. Ekonomové jsou vyloženě alergičtí na „projídání“ rozpočtových prostředků. Protikladem projídání jsou investice, tedy peníze, které se strkají do privátních kapes ve víře, že se tam rozmnoží a zúročí. Pokud se tak ovšem občas stane, zisk privátní kapsu neopustí. Zúročeným penězům by totiž hrozilo, že se zbytečně marnotratně projedí. Deficity bobtnají souběžně s tím, jak kvůli plnění privátních kapes roste dluh. Nakonec nezbývá než testovat na chudých sociální únosnost nějaké nové reformy.

Moderní stát je z definice asociální. Občan v něm není beneficientem hospodaření, nýbrž překážkou odpovědného hospodaření. Z občana je stále menší užitek, jak stále ubývá těch, kteří svedou něco potřebného vyrobit, a naopak přibývá státních zaměstnanců co si vzájemně slouží. Stát dnes na občanech prodělává a jestliže neřeší, kolik občanů si ekonomicky může dovolit, neřeší to pouze proto, že sociální únosnost udržuje na dluh. Stát si vydržuje občany, které nepotřebuje.

A tady to začíná být zajímavé. A drsné. Vyzkoušený recept, jak redukovat nároky občanů a současně redukovat jejich počet, je válka. Válka je v principu radikální reformou, u které nehrozí vzpoura proti nepopulárním opatřením. Nepopulárním opatřením je samotná válka a diskomfort k válce přirozeně patří, přičemž strádání a bída jdou na vrub nepřítele. Stát, kterému se podaří podstrčit svým občanům nepřítele, ochotného válčit, má vyhráno bez ohledu na to, zda ve válce zvítězí anebo prohraje. Zbaví se nadbytečných hladových krků, a zbylí občané vezmou zavděk skromnou odměnou za práci na obnově zruinované země. Válka stimuluje hospodářský růst. A pracovní příležitosti v reálné ekonomice stimulují fyzickou i mentální odolnost příští generace. Bezprostředně po válce dává mír dokonalý smysl.

Dnes, kdy Američané a s nimi kolektivní Západ nostalgicky křísí imperialismus, má kouzlo války kuriózní podtext. Nezdá se totiž, že by Západ ve válce, po které touží a do které se hrne, mohl být vítězem. Vypadá to, že Západ cynicky sází na profit z porážky! Spíše než uloupené zdroje, potřebuje dekadentní Západ dát do latě vlastní občany, kteří zlenivěli, ztloustli a zhloupli. Výprask, o který si koledují západní politické elity, má železnou ekonomickou logiku. Navíc pár lidí na tom masakru slušně vydělá.

Martina Kociánová: Já jenom ještě připomenu, že vaše kniha se jmenovala „Politické neziskovky a jejich boj proti západní civilizaci“, a nově je to tedy „Migrace a globalismus“. Pane doktore, vy ve své knize – hned v úvodu jsem citovala úryvek – spojujete globalismus a migrační katastrofu, přitom globalismus popisujete jako tichou alianci liberálů a progresivistů. Ale ještě docela nedávno byla snaha o šíření globalismu připisována prakticky všem politickým směrům, ať už pravice, nebo levice. U pravice šlo o volný obchod, žádná cla, volný pohyb kapitálu a osob. Jak to, že teď vlastně říkáte, že je to levicová záležitost? Pojďme si tedy říct, kdo je v současné době největším průkopníkem globalismu.

Robert Kotzian: Tak samozřejmou odpovědí je, že největším průkopníkem globalismu jsou globalisté, tedy oni progresivisté a liberálové. Pokud bych měl být konkrétní v České republice, tak u nás jsou to z politických sil určité politické strany, jmenoval bych například STAN, TOP 09, a podobně. Ale motorem globalismu jsou také nadnárodní organizace, na jejichž vrcholu stojí například Organizace spojených národů čili OSN. Já osobně nemám nic proti, a těžko bych mohl mít něco proti přirozeným trendům globalizování, které jsou přirozeným důsledkem technologického vývoje, potřeby obchodní spolupráce, a podobně.

Do doby, do které bylo globalizování pragmatickou spoluprací, pragmatickým krokem, ze kterého mohly mít prospěch obě strany, nebo všechny strany, které se tohoto procesu účastnily, to pravděpodobně nebyl problém. Ale já se v knize zabývám globalismem jakožto ideologií, a jakožto politickým programem, který je, dle mého názoru, metaideologií, čili aliancí progresistů a liberálů, která je jakýmsi sňatkem z rozumu, ale její dopady na naše společnosti jsou velmi problematické, a projevují se právě významně v oblasti migrace.

Liberálové pustili progresivisty k moci a ti jim zajistili klid na práci – tak se zrodil globalismus

Martina Kociánová: Pane doktore Roberte Kotziane, vy jste teď řekl, že se zabýváte globalismem jako politickým programem. Když bychom se podívali na globalismus, jak jste ho zmínil před malou chvílí – to znamená jakousi vývojovou fází technologií – tak ano, můžeme říct, že obchod přes hranice fungoval vždycky. Ale v tomto případě globalismu jde o jakousi politickou kontrolu, která se přesouvá od občanů jednotlivých zemí k něčemu, co nemohou ani kontrolovat, a už vůbec ne ovlivnit. Kde se tedy vzal globalismus jako politický program?

Robert Kotzian: Někdy – a nelze říci, že by to byl jeden okamžik v čase – dvěma politickým proudům došlo, že ač jsou vzájemně do značné míry rozporné, tak si mohou vzájemně docela dobře vyhovovat. Poprvé to ve své brilantní, a ne tolik známé knížce, popsal profesor Keller, bývalý europoslanec, a je to knížka Hybridní politika, kterou bych si vašim posluchačům dovolil určitě doporučit. A tyto dva politické proudy zjistily, že jeden druhému může dodávat to, co mu chybí, to znamená, že liberálové mohou progresivisty pustit k reálné moci, a progresivisté mohou liberálům zajistit, řekněme, klid na práci.

A tato pragmatická aliance se dnes projevuje jako globalismus, pro který je charakteristická víra v konec ideologických dějin, v to, že právě syntéza progresivismu a liberalismu je konečnou ideologií, ideální ideologií, která už nemůže být lepší. A dalším charakteristickým znakem je výrazné nadnárodní řešení. Tato ideologie je ovšem protidemokratická, a to z toho důvodu, že demokracie může plnohodnotně existovat pouze tam, kde existuje jeden démos, jeden politický národ, což v nadnárodním měřítku zkrátka existovat nemůže.

Měkké právo OSN a EU není závazné, ale pomalu a jistě proniká na národní úroveň a mění naše životy

Martina Kociánová: To spojení liberálů a progresivistů je, jak jste popsal, velmi praktické a účelové spojení. A když se k tomu připočítají ještě nadnárodní korporace, které pravděpodobně trpí jistým mesiášským syndromem, a to, že jim nestačí ovlivňovat země v jejich hranicích, ale mají nadnárodní poslání, tak teprve tato třetí proměnná do rovnice z toho dělá hybrid, který tady popisujete?

Robert Kotzian: Já bych k tomu ještě přidal mezinárodní organizace, nebo nadnárodní organizace, jako je třeba právě OSN, jako Rada Evropy, a Evropská unie – to jsou dvě odlišné mezinárodní organizace – které nad námi nemají standardní politickou, ale jednak disponují poměrně velkými penězi, a produkují velké množství koncepčních dokumentů, strategií, a politických programů, které ovšem, ačkoli nejsou právně závazné, a mohou být i pouhými deklaracemi, mají vliv na chod přinejmenším zemí západní civilizace. A je to působením takzvaného měkkého práva, soft law power se tomu říká, v překladu měkké právo.

Je to metoda řízení, spíše jen v hrubých obrysech – není to operativní řízení, kde by tyto organizace mohly každý den dávat ostře ohraničené příkazy. Tedy je to metoda řízení, kterou využívá i Evropská unie, která pomalu a v hrubých rysech, ale přesto ovlivňuje chod jednotlivých států.

Těchto nadnárodních organizací, soft dokumentů, a aktivit tohoto typu je takové množství, že se skutečně projevují například právě zase v oblasti migrace, kdy se například na tyto politické programy OSN odvolávají dokumenty Evropské unie, odvolávají se na ně strategické dokumenty na úrovni už třeba států, a takto postupně politické cíle formulované v OSN pronikají i na národní úroveň, a pak už reálně dopadají i na životy nás všech.

Martina Kociánová: Vy jste tady zmiňoval OSN, a OSN zaměstnává na 130 000 lidí, a 130 000 kaprů si rybník nevypustí. A můžeme k tomu připočítat organizace jako Mezinárodní měnový fond, případně možná i Světovou banku. Patří také tyto instituce do tohoto konglomerátu, který jste zmínil?

Robert Kotzian: Tak určitě patří, je jich velké množství. Mně se zdá, že ve výseku, kterým jsem se zabýval v knize, a to je oblast migrace, jsou nejpodstatnější tři, které jsem jmenoval, tedy OSN jako opravdu vrcholná organizace, pak další dvě, Evropská unie a Rada Evropy, protože ty jsou na tomto poli opravdu nejaktivnější.

Progresivismus vnímá vše jako mocenský boj – a pravolevé dělení už na popis politiky nestačí

Martina Kociánová: Má globalismus, coby politický program, něco společného s jinou ideologií, s ideologií neomarxismu?

Robert Kotzian: Tak říkal jsem, že ideologickou složkou globalismu je aliance zvláštního, možná paradoxního spojení progresivistů a liberálů. A progresivismus je skutečně založen na tom, čemu jsme si zvykli říkat neomarxismus, to znamená pohled na svět, který vnímá všechny společenské vztahy jako vztahy mocenské, vztahy mezi někým, kdo utlačuje a utlačovaným, takže v tomto smyslu ano, tam toto pojítko je.

Martina Kociánová: Pane doktore, dokážete si vysvětlit, jak je možné – když jste jmenoval třeba u nás strany, které sympatizují s globalismem, STAN, a ještě jste jmenoval TOP 09…

Robert Kotzian: A Piráti.

Martina Kociánová: Dokážete si představit, jak je možné, že tyto strany, které se kvalifikují jako jednoznačně pravicové, přijaly politický program globalismu postavený na neomarxismu?

Robert Kotzian: Domnívám se, že tyto strany příliš pravicové nejsou, ale rozumím tomu, že se některé z nich mohou takto sebedefinovat. Ale někdy se říká, že už nemá smysl rozlišovat mezi pravicí a levicí. Ono to zcela jistě smysl má, ale to, co nás vede k úvahám, že to smysl nemá je skutečnost, že politický život se stal složitějším, že k onomu pravolevému dělení je potřeba přidat ještě dvě osy, a to osu společenskou, která se vede mezi konzervativním a liberální, a osu, která vede od suverenistického přístupu, nebo řekněme národního přístupu, k internacionálnímu, nadnárodnímu. Od národního ke globalistickému přístupu k nějakému problému.

A pokud si přidáme do posuzování politických subjektů tyto další dvě hlediska, tyto další dvě politické osy mimo známé pravolevé, tak zjistíme, že možná je daná strana relativně pravicová v ekonomických otázkách, ale v ostatních už pravicová, možná přesněji konzervativní, tedy rozhodně není.

Řízená migrace neznamená boj proti ní, ale její organizování – OSN a EU ji považují za pozitivní jev

Martina Kociánová: Proč dáváte dohromady migraci, ať už legální, nebo ilegální, s globalismem? Mohly by v takové míře existovat bez sebe? Mohly by v takové míře migrace existovat bez toho, že by měla takovou oporu v globalismu?

Robert Kotzian: Migrace jako faktický jev, jako něco, co jen popisuji, by pravděpodobně existovala, přinejmenším snaha o ní, ale migrace jako jev chtěný, a v nějakém smyslu řízený, tak ta – domnívám se – by bez globalismu neexistovala.

Martina Kociánová: Abych pravdu řekla, tak jsem si myslela, že takto odpovíte, protože když člověk čte vaši knihu, tak zjistí, že si musí položit zásadní otázku: Jak je možné, že pohraniční systémy v Evropě selhaly najednou? Tady prostě musí fungovat to, co říkáte, tedy řízený jev, chtěná migrace.

Robert Kotzian: Tato situace je velmi obtížně uchopitelná, velmi obtížně popsatelná, což tedy je přesně to, co lidi jako já provokuje k tomu, aby to dali na papír, a pokusili se uspořádat, jak vlastně OSN ve svém globálním kompaktu o řízené migraci, tak následně Evropská unie ve svých právních předpisech a koncepčních soft law dokumentech, hovoří o tom, že migraci je třeba řídit. A má-li být něco řízeno, musí to existovat. To je první poznámka k tomu. A mě zajímalo, co to znamená řídit migraci, protože můj první, prvoplánový pohled je, že migrace nemá existovat – teď myslím nelegální. A pak nemá existovat legální migrace, která je pro společnost nějakým způsobem škodlivá.

Ale nikde v těchto dokumentech, nikde v dokumentech OSN, nikde v dokumentech Evropské unie nenajdete, že migrace je vlastně jev škodlivý a že prospěšný je pouze výjimečně. Tyto dokumenty používaly úplně opačné hledisko, že migrace je vlastně jev pozitivní, a škodlivý je pouze výjimečně. Takže tento dramatický rozdíl, mezi mým pohledem, a skutečností, jak je mezinárodními organizacemi migrace pojímána, mě vyprovokoval k sepsání této knihy.

A globalistické řízení migrace zhruba spočívá v tom, že nelegální migrace je, řekněme, nesměle tlumena, ale legální migrace, o které se příliš nehovoří – a možná ani vaši posluchači nevnímají problém, že vedle nelegální migrace, která plní naše média, existuje ještě legální migrace – může znamenat podobný problém, jako migrace nelegální, respektive je to součást tohoto problému.

Martina Kociánová: Uvědomuji si, že když se potřebuji vyjádřit k migraci, tak aby vlci netrhali příliš, tak alibisticky vždycky uvádím, že mám na mysli nelegální migraci.

Robert Kotzian: Ano.

Legální migrace může být spouštěčem nelegální – přesně takhle to v západní Evropě začínalo

Martina Kociánová: Čímžto vlastně dávám, dáváme, požehnání té legální. Řekněte mi, jaké nebezpečí pro nás představuje legální? Protože u nelegální si to umíme představit, ale legální migrace je, jak jste teď zdůraznil, možná sama o sobě ještě větším problémem?

Robert Kotzian: Ano, protože jednak její malá část, opravdu hrozně malá část, je, řekněme, neproblematická, a možná i opravdu pozitivní. K tomu se můžeme dostat. A tato malá část, která je pozitivní, či může být, je vlastně zneužívána k tomu, aby se zakryla, řekněme, stinná stránka legální migrace. Základní problém legální migrace je v tom, že může posloužit jako spouštěč v oblasti migrace nelegální, protože takto tento problém začínal ve většině zemí západní Evropy. Tento problém začal se odvíjet v míře, která je pro dnešní dny relevantní, po druhé světové válce, kdy se západoevropské státy – každý po svém – musely vypořádat se svou koloniální minulostí, a následně také s problémem potřeby poválečné obnovy.

V procesech vypořádání se s kolonialismem docházelo k tomu, že západoevropské země různě otevřeně umožňovaly obyvatelům bývalých, nebo končících kolonií, dostat se na evropskou půdu. V některých případech to bylo tak, že dovolovaly volný pohyb smíšeným sňatkům, nebo smíšeným manželstvím, v některých případech existovalo období na to, aby se lidé z bývalých kolonií volně přestěhovali do Evropy, což v některých případech bylo skutečně ve velkém měřítku využito. Ale to je, dejme tomu, nějaké ukončení koloniální minulosti.

Potom v šedesátých letech v západní Evropě byla velmi populární politika dovážení levné pracovní síly právě ze zemí severní Afriky a Blízkého východu, ale také z evropských zemí, které tehdy ještě nebyly členskými zeměmi Evropské unie. Což bylo tedy dominantně Španělsko a Portugalsko, které vstoupily až v polovině osmdesátých let. To byla šedesátá léta. Potom v 73. roce přišla takzvaná ropná krize, v Evropě začala narůstat nezaměstnanost i právě v řadách původních Evropanů, nebo původních obyvatel v evropských zemích, což vedlo k ukončování programů pracovní migrace, a pracovní migranti v Evropě byli tedy žádáni o to, aby se vraceli do svých zemí. A co se stalo?

Obyvatelé z evropských zemí, tehdy ještě nečlenských zemí EU, Španělé a Portugalci, se skutečně vrátili, nicméně pracovní migranti ze severní Afriky a Blízkého východu se vraceli v mnohem menší míře, řada z nich zůstala, a využívali různé možnosti, které tehdejší systémy evropských zemí poskytovaly, a naopak začali dovážet své rodinné příslušníky. A to skutečně byly v některých zemích až desítky tisíc příslušníků ročně. Tato možnost dovážet rodinné příslušníky se během několika let vyčerpala, ale pochopitelně tyto přesuny do Evropy inspirovaly další obyvatele středomořského regionu, severní Afriky, Blízkého východu, a ti začali využívat, nebo začali praktikovat, nelegální migraci.

Čili vlastně nelegální migrace navázala na legální, a v osmdesátých letech začala narůstat.

Martina Kociánová: Promiňte, že vás přeruším, jenom nezapomeňte nit. Když jste řekl, že Španělé, Portugalci se vrátili, zatímco migranti z Blízkého východu a severní Afriky zůstali, kdo tehdy zasáhl v jejich prospěch?

Robert Kotzian: Myslím, že dané země na to nebyly připraveny. Moje čtení této situace je takové, že západoevropské země si vůbec neuměly představit, že pracovní migranti z těchto regionů, to znamená severoafrického a blízkovýchodního, takto zareagují. Myslím si, že jejich systémy na to nebyly připraveny, a než zareagovaly, tak tento problém začal narůstat, a postupně přerostl do situace, kdy už začaly přicházet nelegálně, což samozřejmě vyvolalo ochranářské pudy – a teď ve velkých uvozovkách – u progresivistických a levicových stran těchto zemí, a začal boj, který vlastně známe až do dneška.

Ale toto byl zárodek, a proto se domnívám, že nelegální migrace v sobě vždy skrývala riziko podobného vývoje, protože jestliže v západoevropských zemích mají tuto zkušenost, tak není žádný důvod si myslet, že by to u nás mohlo dopadnout jinak. Přinejmenším je to riziko, se kterým bychom měli počítat, pokud se o nelegální migraci bavíme.

Visegrád má jedinečnou šanci nezopakovat migrační chyby Západu, ale migrační pakt to může znemožnit

Martina Kociánová: Já bych velmi ráda pardonovala tehdejší politickou reprezentaci, že si v sedmdesátých letech neuměli představit, co tato legální migrace může spustit. Kdyby třeba už před třiapadesáti lety nenapsal Jean Raspail „Tábor svatých“, kdyby nevznikaly tyto dystopické vize, které se nakonec ukázaly jako velmi prorocké. Přestože Jean Raspail tam zasazuje proud migrace z jiného kontinentu, tak přesto bezpohlavnost tehdejších představitelů v tomto románu je naprosto souměřitelná. To znamená, že vizionáři zde byli, ať už Houellebecq, a podobně. Tak jak je možné, že se to vůbec nepropsalo do politické reprezentace Evropy?

Robert Kotzian: To je opravdu otázka za poměrně vysokou částku. Nevím, nejsem historik, ale fakticky to vznikalo takto. A lze registrovat i to, že v končícím britském impériu tyto debaty probíhaly i na politické úrovni v tom smyslu, jaký prostor, nebo jak volný pohyb v rámci Commonwealthu, a jak rozsáhlé právo mají mít obyvatelé zemí Commonwealthu se přistěhovat do samotné Velké Británie, nebo na území dnešní Velké Británie. Čili, nepochybně byly i v politických řadách, nebo v řadách politiků takoví, kteří si to uvědomovali. Ale situace holt byla taková, že neměli dostatečnou politickou sílu, takže tento problém takto vznikal.

A my tím, že jsme měli odlišnou historii, odlišnou cestu v polovině dvacátého století, a nebyli jsme koloniální mocností – ani to Togo nám tehdy nevyšlo – máme vlastně jedinečnou příležitost, a nejen my, ale celý Visegrád, ale i postsovětské pobaltské republiky – máme jedinečnou příležitost tyto chyby Západu, západní Evropy, nezopakovat. Já bych si to velmi přál, ale zdá se, že nastupující unifikace v oblasti migrační a azylové legislativy – mám tím na mysli migrační pakt, a vůbec celá snaha o OSN a EU migraci řídit z Bruselu, ze sídla Evropské komise – nám toto může znemožnit.

Martina Kociánová: Vy ve své knize, jak jsem na začátku citovala, říkáte, že naroste-li migrace do určitých rozměrů, je za běžných politickoprávních podmínek nevratná. Myslíte si, že Evropa se už dostala do bodu, ze kterého není návratu?

Robert Kotzian: Evropa jako celek jistě ne. Ale některé evropské země jsou opravdu ve vážných potížích. Domnívám se, že bychom míru potíží měli měřit podílem osob s migračním pozadím, nebo podílem obyvatel s migračním pozadím ve věkové skupině kolem dvaceti let, zkrátka u mladých lidí. A v Evropě už najdeme významné země, jako třeba Švédsko, kde tento podíl v této věkové skupině je kolem 40 procent, přičemž to jsou statistiky, které berou v úvahu migranty první a druhé generace. Ale v těchto zemích už máme migranty třetí generace, možná i čtvrté, které už jsou počítáni jako rodilí Švédové. Takže situace například ve Švédsku je, pokud jde o toto složení obyvatel, velmi vážná.

A pokud k tomu připočteme demografickou situaci v řadách původních Švédů, a demografickou situaci v řadách osob s migračním pozadím, nebo u těchto skupin, tak se domnívám, že je důvod ke skepsi.

Politické elity zamlčují problémy s migrací, protože přiznání pravdy by odhalilo jejich vlastní selhání

Martina Kociánová: Dočetla jsem se ve statistikách, že ve Švédsku páchají osoby s migračním původem přes 60 procent vražd, pokusů o vraždu, a těžkých, násilných trestných činů. Zvlášť vysoké hodnoty se objevují u mladých mužů pocházejících z Blízkého východu a Afriky, a trestná činnost páchaná v rámci gangů je pak jejich výhradní doménou. I když ve Švédsku se momentální situace trochu obrací. Ale máte vysvětlení pro to, že jedinou reakcí na tyto statistiky – které jsou velmi podobné v Německu, Rakousku, a tak dále – bylo zamlčovat to?

Robert Kotzian: Jestli mám vysvětlení pro to, proč je toto jediná reakce?

Martina Kociánová: Ještě vzpomeňme Británii – gangy.

Robert Kotzian: Jistě, to je vlastně situace, která je stejná prakticky ve všech evropských zemích. Domnívám se, že kdyby to politické elity nezamlčovaly, ukázalo by to na jejich vlastní špatné hodnocení situace, na jejich omyly, a lhaní, a to – domnívám se – většina z nich není schopna připustit.

Martina Kociánová: Vybavuje se mi citát jednoho britského studenta, který řekl, že kdyby u moci v Británii byla reprezentace, která nenávidí Brity, tak jejich postup by mohl být těžko odlišný. Myslíte si, že se za tím skrývá pouze strach, aby si občané neuvědomili, že situace začíná být v těchto zemích kritická?

Robert Kotzian: Myslím si, že to je dominantní složka. Je to strach, a je to pochopitelně také intelektuální lenost tyto věci domýšlet do důsledků. A je to strach z nepopularity, z nezvolení, protože tyto politické síly – a teď nemyslím jenom v řadách standardních politiků, ale i v podhoubí, v aktivistickém podhoubí – jsou zaměřeny progresivisticky, umí být velmi hlasití, velmi agresivní, a umí budit dojem, že zastupují většinu společnosti. A pochopitelně tento problém vždy staví morálně, takže pro politika je dost náročné tomu vzdorovat.

A pokud by se náhodou politik standardní politické strany vydal na odvážnou cestu, kdy bude stát proti těmto hordám progresivistických aktivistů, tak se domnívám, že riskuje, že ho vyčlení sama strana, protože to není pro ně výhodné. Pro takovou stranu je výhodné mít co nejvíce zástupců, a k tomu potřebuje klid a akceptaci co největším okruhem voličů. Takže se domnívám, že tato sbírka pro politiky nepříliš dobrých vlastností, o kterých jsem zde mluvil, je ve svém součtu příčinou toho, na co jste se ptala.

Milí posluchači, celý rozhovor s Robertem Kotzianem o migraci, globalismu a o tom, jak nadnárodní organizace proměňují Evropu, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Poslouchejte nás, šiřte nás a když nás podpoříte na účtu 1010349016/2700, tak nám umožníte točit nová a nová témata
Martina Kocánová se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

U bludů a nesmyslů, které ovládnou či posednou společnost, je zajímavé sledovat setrvačnost, se kterou ovlivňují lidi ještě dlouho poté, co se jejich bludnost a nesmyslnost provalí. Částečně to lze připisovat notoricky známému efektu, kdy se stokrát zopakovaná lež stává „pravdou“. Vyvrátit „pravdu“ je těžší než vyvracet lež. Hlavní příčina oné setrvačnosti ale tkví už v příčině, proč většina moderních bludů a nesmyslů (dnes jde o především o ty „zelené“) spatřuje světlo světa. Tou příčinou jsou peníze, čili zisk.

Moderní blud je především podnikatelským projektem. Není chybou, omylem, nedopatřením. Je záměrem, sofistikovaným plánem, koordinovaným spiknutím. Chybně se má za to, že blud je důsledkem ideologického poblouznění, na kterém následně parazituje byznys. Je to naopak. Vždy jde na prvním místě o peníze, a ideologie pouze maskuje loupež za bílého dne. Na tomto pravidle nic nemění spontánní podpora užitečných idiotů, kteří se s bludy a nesmysly nezištně ztotožňují.

Moderní blud je projevem systému, nikoli jeho selháním. Proto je na místě hovořit o kapitalistických bludech, bludech souvisejících s akumulací kapitálu, přerozdělování kapitálu, spekulací s kapitálem. A protože moderní bludy jsou ve své podstatě dokonale organizovaným zločinem, je důvodné se ptát, kde končí kapitalismus a začíná zlodějna. Odmyslí-li se učené teorie, pak v praxi kapitalismus je zlodějna.

Žijeme v systému, který navzdory tomu, že je vadný, má mimořádnou rezistenci. Jeho odolnost stojí na společenské smlouvě, že každý může mít podíl na lupu. Všichni jsou spolupachatelé, všichni jsou účastníci loterie, ve které se i na posledního žebráka při slosování může usmát štěstí. Protože se ale naprostá většina lidí štěstí v podobě bohatství nedočká, je třeba sdílené víry, že se tak děje z nějakého ušlechtilého, anebo alespoň racionálního důvodu.

Moderní bludy, má-li na nich úzká skupina prominentních globálních loupežníků masivně vydělávat, musí být velice sofistikované. Budování moderního bludu vyžaduje finančně ovládnout vědu, média a politiku. Vědci dostanou zadání, co mají za štědré granty vyzkoumat. Novináři jsou zaplaceni za propagaci bludu, ale i za jeho mediální obranu před nežádoucí polemikou, kritikou či investigací. Politické kampaně, umožňující politické vítězství, se financují těm, co pak jdou organizátorům bludu na ruku.

Urputná setrvačnost těch nejvýdělečnějších bludů je dána stabilitou systému, vyloučením rizika, že z voleb vzejde opozice, která do zavedeného byznysu hodí vidle. V kapitalistických volbách je předem jisté, že vítězící voliči si jen nepatrně polepší, a poražení si nijak nepohorší. Aby bylo možné lidi ve jménu nějakého bludu obrat, musí mít něco v peněženkách. V kapitalismu mají lidé něco v peněženkách pouze proto, aby bylo možné je obrat. Je to jednoduché a perfektně to funguje.

Jakmile je nějaká generace posedlá kolektivním bludem, stane se jí tento blud celoživotním osudem. Pro kapitalistický kolektivizmus je určující akceptace egoismu, chamtivosti. Bezohlední individualisté si vzájemně nemají co vyčítat, tvoří soudržný bezohledný tým. Negaci je ale třeba vyvážit něčím pozitivním, ušlechtilým. Obchodníci s bludy podsouvají demoralizované společnosti svůj byznys coby morální berli. Celá jedna generace se nadchla pro předražené, škodlivé a neekologické „alternativy“, a je nepravděpodobné, že někdy dostane rozum. Moderní bludy jsou příliš hezké na to, aby se jich moderní člověk zřekl.

Kdysi, když ještě politika oscilovala mezi pravicí a levicí, existovalo nepsané pravidlo, že levicové politice svědčí ulice, zatímco pravicová, konzervativní je doma v kongresových sálech. Levice to brala tak, že politika se dělá pro lidi a tedy zdola, zatím co konzervativcům vadil populismus a dávali najevo, že jsou něco lepšího. Jenomže časy, kdy to bylo takto jednoduché, jsou pryč.

Dnešní politika se z ulic a kongresových sálů přestěhovala na sociální sítě. Je to prostor univerzální, ve kterém se cítí dobře jak lidé kultivovaní, tak sprosťáci, lidé chytří, ale i ti, co moc rozumu nepobrali. Virtuální sítě pak nabízejí jak soukromí v sociálních bublinách, tak i otevřený prostor pro inteligentní konfrontaci rozdílných pohledů, respektive pro neurvalou rvačku fanatiků, extrémistů či provokatérů. S rostoucím vlivem virtuálního prostoru ovšem sílí také snahy o jeho regulaci. A tak není nepředstavitelné, že se nakonec politika vrátí do kongresových sálů a také na ulici.

Dnešní pokusy dělat u nás politiku na ulici mají na politickou realitu zanedbatelný praktický vliv. Platí to jak pro čerstvou demonstraci prezidentova fanklubu, tak i pro dřívější demonstrace proti Fialově drahotě. Stejně marginální účinek se dostavil bez ohledu na to, že prezidentský happening se těšil masivní mediální podpoře, zatímco kritiku svého Fialy média důsledně ignorovala a aktivně zamlčovala. Ulice je místem setkání spřízněné části občanů, kteří se utvrzují ve svém názoru. To není málo, ale na změnu poměrů to nestačí a demonstranti jsou si vědomi, že jejich skandování vyslyšeno nebude, neboť prohráli volby.

Aby ulice změnila režim, anebo prosadila převrat, museli by si demonstranti místo prostoduchých sprosťáren na papírových kartonech přinést zápalné lahve a železné tyče, jak tomu bylo na kyjevském Majdanu. K tomu by museli mít spřízněné odstřelovače, kteří v davu pár demonstrantů postřílí. Na změně režimu by pak museli mít zájem bohatí sponzoři, kalkulující, že na převratu vydělají. Nic z toho na mírumilovných demonstracích v Praze nepozorujeme, protože jejich účastníci se přicházejí bavit. Zcela jim postačí, když pourážejí konkurenci a o sobě prohlásí něco hezkého.

Nenásilné demonstrace mají u nás dlouhou tradici. Václavské či Staroměstské náměstí ani jiné nepamatuje. Svatý Václav z koně přihlížel davům, provolávajícím slávu republice, Hitlerovi, komunistické straně, československým hokejistům po vítězství nad Sověty anebo Občanskému fóru. V místech, kde rozjásaní Pražané každoročně oslavovali první máje, se nyní jejich potomci vyznávají z lásky ke komunistickému rozvědčíkovi, který se coby napravený hříšník vypracoval na fešného prezidenta.

Svatého Václava už sotva něco překvapí. Má se svým národem svatou trpělivost a dohlíží pouze na to, aby se na jeho náměstí nenosily ty Molotovovy koktejly a železné tyče. Když politiku dělá ulice, má to hodně společného s divadlem. Někdy je na repertoáru drama, jindy komedie, jednou se rolí politického představení ujmou amatéři, ochotníci, jindy profesionální herci a herečky, ale vždy je dobré si připomínat, že sledujeme hru na politiku, nikoli politiku samotnou. Tato pouliční představení nic nevyřeší, ale ani ničemu neublíží. Někomu zvednou náladu, někomu žaludek, ale euforie i znechucení se vytratí v čase. I nyní se nakonec náměstí vyprázdnilo a poslední slovo měla úklidová četa, která po demokratech zametla binec.

Ivan Hoffman: Já jsem také rád. Ty mě tedy provokuješ od začátku, abych nebyl mírný.

Martina: No tak to víš, sloužím lidu. Ivane, zatímco mnozí ještě trávili bramborový salát, tak Amerika podnikla útok na Venezuelu. 3. ledna letošního roku zahájili operaci Absolutní odhodlání. Cca dvě hodiny trvala akce, kdy USA zaútočily leteckými údery na řadu cílů ve Venezuele, a potom vytáhli z ložnice prezidentský pár. Tedy Nicolase Madura a jeho manželku Silii Floresovou. A než bys řekl kokain, tak byli na válečné lodi, a vzápětí na to v New Yorku, kdy čelí obvinění. Řekni mi, jak vnímáš ty tuto akci, pro mnohé nečekanou, mnozí říkali, my jsme to říkali. Co jsi říkal ty?

Ivan Hoffman: Tak říká se, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se navaří. Vojenské akce Spojených států v poslední době končí dříve, než pořádně začnou. A myslím, prezidentovi zjevně chybí podpora americké veřejnosti pro války, takže si nemůže dovolit ani vleklé konflikty, a hlavně ztráty na životech. Trumpovi jde, zdá se, spíše o psychologický efekt, než o nějaký praktický výsledek, no tak to platí jak o tom krátkém zapojení USA do izraelsko-íránského konfliktu před časem, tak i o tomto únosu prezidenta Venezuely.

Martina: My se určitě budeme věnovat důležitým věcem, tedy dalšímu osudu Venezuely, byť ho asi nemůžeme ovlivnit, ale mě by ještě zajímalo, jak jsi vnímal, že na tuto akci zareagovali naši politici a naše média? Mně se totiž vybavil verš Jarka Nohavici, „mám napsat stížnost, anebo tleskat? Bude to zítra, nebo už dneska?” Zaregistroval jsi tu zmatenost také?

Tak politika není exaktní disciplína. Pozná se to právě z toho, že neexistuje taková situace, ze které by se politik nevykecal. Jo, my jsme s vyslechli, že Madura vlastně není škoda. Protože to byl diktátor, že je třeba situaci sledovat, anebo že je hlavně třeba předejít eskalaci. A vlastně jenom vzácně zaznělo, že šlo o popření mezinárodního práva, o teroristickou akci, no a jasný důkaz, že v dnešním světě platí pouze právo silnějšího. To řekli nemnozí. Co si myslíš, že s Venezuelou bude nyní? První den, jak jsem naznačovala, šlo o kokain, druhý už o ropu, co bude dál? Oč půjde dál?

Ivan Hoffman: Tak asi je dobré začít tím, že podle oficiální interpretace venezuelské story, někdo říká venezuelské telenovely, nešlo o napadení Venezuely Spojenými státy americkými. Americká armáda pouze udělala laskavost americké policii, respektive americkému soudu, když z Venezuely vyzvedla podezřelého obžalovaného, kterým je venezuelský prezident, aby se tento i s manželkou mohl osobně zodpovídat americké spravedlnosti. Maduro je totiž obviněn z drogového a teroristického spolčení za účelem pašování kokainu do USA. Spor s ním potrvá dlouho, podstatné je, že Spojené státy s Venezuelou neválčí. Venezuela bez prezidenta funguje s viceprezidentkou, která s Trumpem mluví, i když poslední dobou říká, že se jí nelíbí, že má tendenci jí nějak rozkazovat, že takhle by to tedy nešlo, ale nedošlo ke změně režimu, a místo protirežimních nějakých demonstrací proběhly demonstrace protiamerické, no a to Trumpovo vyhrožování Venezuelany spíše pobouřilo, než vystrašilo. Takže venezuelská armáda se konfrontaci s USA vyhnula, protože nemohla vyhrát. Ale i proto, že ve Venezuele vidí, že Trump nemá vojenskou kapacitu na to, aby Venezuelu okupoval, nastolil loutkový režim, pak tam bojoval s nějakými partyzány, to prostě vědí, že nehrozí.

Martina: Jedna věc je, co jsou fakta, ač se všichni tváříme, že je známe, tak vlastně tak úplně neznáme, a druhá věc je, jaký z toho můžeme mít dojem. Protože my jsme tady projevili radost, když Trump získal podruhé prezidentské křeslo, mě by zajímalo, co to vlastně s tebou dělá nyní, jestli věříš spíše těm důvodům ohledně pašování drog, nebo cítíš nablízku „drill baby dril“?

Ivan Hoffman: No, možná je to ještě něco třetího, ale je pravda, jestliže důvodem toho únosu je obvinění z drogového a teroristického spolčení, tak je divné, že si americký prezident ve svých komentářích plete v každé druhé větě kokain s ropou. Ono to zakládá skutečně podezření, že ten kokain ho až tak netíží, více jako v jiných zemích, a tam prezidenta neunáší, protože by to nebylo tak jednoduché, no a ve skutečnosti ho asi štve ten venezuelský vývoz americké ropy nacházející se nějakým nedopatřením ve Venezuele. Jenomže…

Martina: Vidím, že jsem tě na začátku dobře vyprovokovala.

Ivan Hoffman: Martino, těžit venezuelskou ropu ve velkém, to říkají mnozí, nelze ze dne na den, je to technicky a finančně náročné pro americké firmy, které už byly ve Venezuele znárodněny, by šlo o riskantní podnik. Takže Trump by pro ně musel garantovat přátelské přijetí. No a začít únosem prezidenta nebylo asi úplně chytré. Co je ale důležité, Američané prohlašují, že Jižní Amerika je jejich hemisféra, nelíbí se jim, když se tam stále více prosazují Číňané, no a přesvědčit jihoamerické státy, že patří Spojeným státům americkým, to musí Američané udělat po zlém, neboť po dobrém to nejde. Nikdo je totiž pro tu jejich aroganci nemá moc rád, no ale co je horší, všichni se jich už tolik nebojí. A je těžké zastrašit toho, kdo se nebojí. Takže toho, kdo se nebojí, lez jenom buďto vyřídit, nebo respektovat. No a Trumpovi je ten respekt ke komukoli cizí. Stále se to nějak neumí naučit. No a na to, aby zase naopak někoho vyřídil, tak zase nemá dostatečnou politickou podporu. Takže, to si musíme uvědomit, že ten kabaretní únos Madura, kde ani jeden americký voják nezemřel, ocenila jenom třetina Američanů. Nikdo se z toho příliš nějak neradoval. No a i to může být důvod, proč Trumpa přestala záhy Venezuela bavit, už o ní nemluví, a raději hodně mluví o Grónsku.

Martina: Ke Grónsku se dostaneme hned, ale já musím říct, že tvoji větu, že ho štve venezuelský vývoz americké ropy nacházející se nějakým nedopatřením ve Venezuele, tak tuto větu si budu skutečně pamatovat.

Ivan Hoffman: Dobře.

Martina: Pojďme k prohlášením Donalda Trumpa, který se opakovaně vyjadřuje k tomu, že Spojené státy obsadí Grónsko. Všichni si teď lámou hlavu, zda mlží, nebo se k tomu opravdu chystá, a jaké má důvody. Z hlediska národní bezpečnosti je největší ostrov světa pro Spojené státy poměrně zásadní. Dalším důvodem by mohla být i prostá řeč čísel. Protože jsem našla, že americká geologická služba odhadla, že v širší Arktidě, včetně Grónska, může být až 13 % neobjevených světových zásob ropy a 30 % neobjevených zásob plynu, a také významné zásoby minerálů, je tam uran, zinek. Ale na druhou stranu největší ostrov světa nemá dostatečnou infrastrukturu. Není tam dostatek silnic, železnice a tak dále a tak dále. Jak tedy vlastně vnímáš tyto opakované hrozby ty, a jaký pod nimi cítíš kořen této snahy Ameriky?

Ivan Hoffman: Já bych začal tím, že opakovaný vtip nebývá vtipný, no a to Trumpovo strašení přestává působit. Protože sankce, co ohlásí, zpravidla zruší dřív, než začnou platit, a z těch co platí, se mnohé beztrestně obcházejí, takže takové to vysvětlení, že Amerika nemá za prezidenta diplomata, nýbrž drsného obchodníka, je asi výstižné, ale není to žádná polehčující okolnost. Když Trump chce něco, co není jeho, s argumentem, že to potřebuje, tak to spojenci přejdou mlčením, když jde o jižní Ameriku. Když si ale USA chtějí vzít Grónsko, které patří Dánsku, tedy aliančnímu spojenci, tak se o tom mlčí špatně. Vypadá to trapně. Takže někteří vazalové si dovolili Donaldovi opatrně odmlouvat. To jsme viděli teď v Davosu.

Martina: Ty jsi teď trefil na jiný aspekt této věci, jedna věc je, že Donald Trump by měl asi Grónsko moc rád, ale druhou věcí je to, jak si ho případně vezme. Když člověk čte vyjádření bezpečnostních analytiků, tak narazí na názory, že podle mnohých by vojenská intervence znamenala konec Severoatlantické aliance. Co predikuješ ty?

Ivan Hoffman: Tak Donald Trump nakonec v Davosu slíbil, že si Grónsko sice bude dělat, co chce, ale bez toho, že by s Grónskem, Dánskem a Severoatlantickou aliancí válčil – tak vazalům spadl kámen ze srdce, Mark Rutte to s ním opatrně domluvil, a za to odmlouvání je Donald nepotrestal 100% cly. Tak to je takový z toho výsledek. Obecně ale, to si musíme uvědomit, s Donaldem Trumpem se do světové politiky vrací zákony džungle. No a v džungli, tam platí právo silnějšího. Silný neřeší, zda mu slabý věří, zda ho mají rádi, anebo ho nesnáší, to je mu úplně fuk. Slabším je pak jasné, že nechtějí-li být zotročeni, tak se musí proti tomu silnějšímu spojit, společně ho porazit, anebo držet ústa a krok. Takže na tom, že se USA vyčleňují ze společnosti, kde se ctí mezinárodní právo, ono se už ale dlouho nectí, ale aspoň formálně jsme se tak tvářili, že to tak je, tak to je zajímavé. A nejzajímavější na tom je, že to je v situaci, kdy Spojené státy slábnou. Je ohrožený dolar, prostě jsou neproduktivní, outsourcují výrobu, už dělají jenom služby, technologicky jim kdekdo šlape na krk, no a když Trump dělá reklamu džungli, tak v této situaci, když Američané slábnou, tak se docela k tomu hodí říct, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Martina: No, zdá se, že příští týdny a měsíce ukážou, jak se věci nakonec vyvinou, příští dny možná ukážou i to, jak na tom v budoucnu bude Írán, čímž chci říct, že měním téma, abychom nezůstali stále jenom v Americe.

Ivan Hoffman: A stále to bude o Trumpovi.

Martina: Ano. Ale Írán má za sebou také horké týdny, ocitl se ve vlně protestů, střílelo se, zatýkalo, oběti byly jak na straně demonstrantů, tak vládních sil. Můžeme se dočíst, že vláda ajatolláhů se ocitá ve stejně slabé uličce, jako svého času Réza Páhlaví. I tehdy začaly protesty na Velkém bazaru v Teheránu, a tytéž sociální skupiny, což je zajímavé, které před léty podpořili Chomejního, tak se nyní obracejí proti režimu ajatolláhů. Jak jsi tu krizi vnímal ty?

Ivan Hoffman: Tak mě zaujala fotografie, která obletěla svět, takové mladé prostovlasé Íránky, která si připaluje cigaretu hořící fotografií Ajatolláha Chomejního. No, pak se ukázalo ale, že je to sice fotografie z protestů proti íránskému režimu, ale šlo o protest, který proběhl v Kanadě. Ta fotka byla pořízena v Kanadě. No, a to je ten problém.

Martina: Trošku mění pravidla, že.

Ivan Hoffman: Přesně. Ono to tvrzení, že Íránci už nechtějí teokratický režim, je nepřesné. Někteří Íránci ho nechtějí. Ale tento pokus o změnu režimu byl podle toho, co víme, neúspěšný, převládli ti, co ten režim akceptují, no a zatímco už bylo zřejmé, že vláda demonstrantům neustoupí, tak Donald Trump jim vzkázal, aby vydrželi s tím, že pomoc je na cestě. Tak žádná pomoc přitom na cestě nebyla, a řekl bych, že i sotva bude. I když se tam teď prostě shromažďují letadlové lodě a brousí si na útok kromě Američanů zuby údajně i Britové a Němci, ale ten poslední průzkum bojem v izraelsko-íránské válce ukázal, že obrana před íránskými drony a raketami je děravá a drahá. Takže Američané určitě nechtějí přijít o své vojenské základny v regionu. No a z tohoto pohledu hecování davů, do kterých se střílí ostrými, je čirý cynismus. Já tedy nevím, jestli Američané mají naše přísloví, z cizího krev neteče, ale určitě se podle něj chovají.

Martina: Já vím, že vždycky jsme byli zdrženliví, patří to k našemu nastavení, ale teď už začínám mít pocit, že sis na Donalda Trumpa zasedl.

Ivan Hoffman: Jsou věci, pro které ho mám rád. To, jak šlape na krk progresivcům, tak to je věc, která každého konzervativce potěší. Já si myslím, že je něco na tom, co nedávno řekl Ondřej Hejma, náš kamarád, že když něco řekne Donald Trump, tak je to potřeba dělit deseti. A možná že ještě nějakým vyšším číslem.

Martina: Pojďme se podívat k nám domů, protože veselo bylo v lednu i na naší politické scéně, více než sto dní od říjnových voleb trvalo Poslanecké sněmovně, než vložila důvěru koaliční vládě Andreje Babiše. Rozprava trvala tři dny, chtělo by se dodat a tři noci, a buďme rádi, že vláda nemusela za poslanci putovat přes devatero řek, hor a lesů, nakonec pro důvěru hlasovalo všech 108 poslanců vládní koalice. Máš radost, nebo na tebe z těch všech diskusí padá tíseň? Zejména, když si uvědomíš, že všechny tyto diskuse brání jakékoliv akceschopnosti, a kromě toho je také platíš?

Ivan Hoffman: Já jsem to nesledoval online, nebyl jsem jako na trní, musíme říct, že vyjádření důvěry vládě předcházela ta dlouhá debata, z praktického pohledu byla zbytečná. Protože koalice ANO, SPD a Motoristů má výraznou většinu, výsledek byl předem jistý, ale kdo se zajímá o politiku, žije tou politikou, baví ho to, tak měl výbornou příležitost udělat si představu o kvalitě zákonodárného sboru. U toho poslaneckého představení se nabízí zajímavé srovnání současného parlamentu s tím minulým. Myslím, že víc lidí si všimlo, že, kdybych to tedy hodně zjednodušil, tak v tom minulém volebním období jsme měli chabou bezvýraznou vládní koalici, ti byli doopravdy smutní od pohledu, a kvalitní opozicí. Dnes máme kvalitní vládní koalici a tragicky nekvalitní opozici. Tam se tedy dostali lidi, to je snad neuvěřitelné. Takhle pitomá opozice tady ještě nebyla nikdy. No, a to není pozitivní zjištění, protože po Fialovi je v parlamentu práce jako na kostele, a těch 108 použitelných zákonodárců bude čtyři roky zakovávat o ten nepoužitelný, nepoučitelný opoziční kompars. No a k tomu se dá jediné říct, že taková je prostě parlamentní demokracie, prostě tam jsou, nic se s tím nedá dělat, jenom to vydržet.

Martina: Ale přesto, tolik řečí, a nakonec je vláda stejně nekompletní. Protože si hlava státu postavila hlavu, a odmítla jmenovat ministrem životního prostředí Filipa Turka. Jak vnímáš ty tuto, já nevím, ne to je silné slovo, ale šarádu?

Ivan Hoffman: Je to šaráda. Prezident se tak dlouho vymezoval proti Filipu Turkovi v naději, že přinutí vládní koalici navrhnout někoho jiného, a tak slavně zvítězí v médiích nad populisty, až nakonec Babiš znechuceně pokrčil rameny, a přestal se s prezidentem, který pošlapal ústavu dohadovat. Prezident utrpěl podle mého Pyrrhovo vítězství, protože Filipa Turka vláda jmenovala zmocněncem pro Green Deal, který shodou okolností bude sedět v kanceláři po minulém ministrovi životního prostředí. Takže řízení ministerstva zmocněncem sice ze zákona není možné, ale vláda podle mě vysvětlila kritikům, že se nejedná o ústavní řešení, nýbrž o technické řešení, čili o provizorium, které potrvá pouze do momentu, kdy prezident dostane rozum. To by měl podle mě zapotřebí. Tak ale ještě bych k tomu řekl, že tedy z hlediska soudržnosti vládní koalice bylo důležité podpořit lídra koaliční strany, ale z hlediska koaličních voličů, těch, kteří toho Turka volili, je důležitější, že vláda zrušila funkci vládního zmocněnce v oblasti vyjednávání v oblasti ochrany klimatu, a zřídila pozici vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal. To znamená, když to přeložíme, Turkovou agendou bude konfrontace s klimatickými alarmisty, se zelenými fanatiky, a především s mocným zeleným businessem, který ohrožuje energetickou bezpečnost a ekonomickou stabilitu. Jinak řečeno, tenhleten Turek bude mít daleko vážnějšího soupeře, než jsou místní média a prezident. Prostě mu půjde po krku Brusel. I když bude mít co dělat, tak bude mít těžký život.

Martina: Asi proto se jim tak snadno řeklo, tak pane prezidente, my počkáme, až vás to přestane bavit…

Ivan Hoffman: To určitě, to určitě.

Martina: Ale zajímalo by mě, jak bude dál fungovat vztah vlády a prezidenta? Protože je tady velká otázka, Ukrajina. Třeba otázka letadel pro Ukrajinu. Vzpomeňme, že Petr Pavel řekl 16. ledna v Kyjevě: „Česká republika dodá Ukrajině stíhačky pro boj s ruskými bezpilotními letouny.” Vzápětí kontroval ministr zahraničí Petr Macinka, který řekl na společné tiskové konferenci se svým ukrajinským protějškem, že je dobře, že bude pokračovat muniční iniciativa, ale Česko už nebude finančně přispívat do jím vedené muniční iniciativy. Konkrétně řekl, že pro Ukrajinu je zásadní, že muniční iniciativa bude pokračovat a že ji nebudeme blokovat. Podívej, my jsme se v minulém režimu naučili číst mezi řádky. Já jsem v tom minulém režimu strávila kratší čas, ale přesto jsme se to naučili.

Ivan Hoffman: A pořád se ti to hodí.

Martina: Ty jsi byl přeborníkem ve čtení mezi řádky, i psaní mezi řádky. Tak co jsi, prosím tě, tady z této zvláštní situace a konfrontace vyčetl?

Ivan Hoffman: Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, ve které jí podporuje majorita poslanců vzešlých z většinové vůle občanů projevené v demokratických volbách. Tak to prostě je. Vláda není odpovědná prezidentovi, a ani náhodou není odpovědná aktivistickým médiím. Ten současný stav je takový, že se prezident zdvořile nabízí premiérovi k součinnosti, ke které ho premiér, až na nějaké procedurální záležitosti, nepotřebuje. Takže zatímco prezident bude mediálně dohlížet na demokracii a prostřednictvím médií se bude veřejnosti svěřovat se svými pocity, tak premiér ho bude zdvořile brát na vědomí. Ale já předpokládám, že to okopávání prezidentových kotníků si vezmou na starost Motoristé a SPD.

Martina: Ivane, kdybychom se bavili jen o okopávání kotníků, ale prezident se cítí být vydírán. Stačí, aby ministr zahraničí poslal SMS Petru Kolářovi, který vzhledem k tomu, že nemá bezpečnostní prověrku, tak funguje de facto jako přítel na telefonu pro Hrad, ten ale pošle onu SMS, nebo ony SMS prezidentovi, prezident je pošle do médií, média je pošlou nám, a my zase takzvaně skáčeme na špek. Ale zase na druhou stranu alespoň na chvíli zapomínáme na to, že máme úplně jiné praktické a mnohdy existenční starosti. Tak by mě zajímalo, jestli tebou ta taková SMS gate také otřásla?

Ivan Hoffman: No, spíše překvapila, zaujala, a také pobavila, tak jako vnáší do politiky zajímavé novoty. V tomto případě porušení listovního tajemství velkoryse umožňuje široké veřejnosti nahlédnout do politické kuchyně. Ve společnosti, ve které se prezident, coby instituce, má těšit úctě, vážnosti, ukázalo, že pro politiky prezident není posvátná kráva. A když vystoupí z ústavního rámce, octne se na velice tenkém ledě. Já myslím, že ten otevřený konflikt mezi prezidentem a vicepremiérem Macinkou byl jenom otázkou času. Murphyho zákon pro tuto situaci by mohl znít: „Může-li nějaký konflikt eskalovat, nepochybně se tak stane”. U toho napětí patrně už ohledně českých letadel pro Ukrajinu, myslím ministr Macinka, si namazal prezidenta na chleba dvakrát. Poprvé, když ho veřejně zesměšnil přirovnáním ke slonu v porcelánu, a podruhé, když byl prezidentův nápad, že kvůli marketingu by je neškodilo předvést v boji. To se ukázalo, že generál vůbec netušil, že tato letadla byla nasazena v Iráku.

Martina: No a to se zjevně neodpouští, a možná i toto inspirovalo prezidenta Petra Pavla, aby svolal minulé úterý mimořádnou tiskovou konferenci, ta se uskutečnila na Pražském hradě, a před novináři obvinil ministra zahraničních věcí Petra Macinku z politického vydírání. Zároveň zveřejnil, jak už jsme předeslali, i zaslané SMS zprávy od vicepremiéra Macinky. S tím, že věc předá svým právníkům. Tak myslíš si, že se bude celý Hrad soudit s Poslaneckou sněmovnou, nebo jak si myslíš, že to bude vypadat?

Ivan Hoffman: No tak pokud jde o umělecký dojem, prezident sice hrdinně hlásí, že se nenechá vydírat, no ale už tím, že mluví o vydírání, se pasuje do role chudáka, kterému se vyhrožuje. No a když brečí, že se nechal šikanovat Macinkou kvůli své politické nezkušenosti, tak to vůbec nesvědčí image generála. Prezident citově vydírá své fanynky a fanoušky, že je vydírán, no ale to je jistě politováníhodný. Takže tolik k tomu dojmu uměleckému. Pokud jde o předmětné SMS, Macinka narovinu řekl, že prezidenta vláda nebude potřebovat, bude-li dlít mimo ústavní rámec. No a pak to trestní oznámení, tak k tomu bych řekl tolik, že se mu podařilo rozesmát advokáty.

Martina: A mě by zajímalo, co je za těmi kulisami, které pro nás společně namalovali. Zda jde skutečně o pouhou bouři ve sklenici vody, anebo cílené a strategicky promyšlené kroky některých účastníků kauzy, případně všech účastníků? A tady je velký prostor pro spekulace. Zda Petr Macinka se zveřejněním zpráv tak trochu počítal, zda se za něj Andrej Babiš postaví, anebo ne, což by pak znamenalo třeba rozpad vlády. A to pak vyvolává spekulace, zda by Motoristy ve vládě nahradila ODS, anebo je to nepřijatelné, v některých politických komentátorech vyvolává tato situace vzpomínky na konec vlády Petra Nečase. Jak o těchto tazích a protitazích přemýšlíš ty?

Ivan Hoffman: Ono asi všechno jsou spekulace, mně se nezdá, že by šlo o nějakou konspiraci, spíš to vypadá ze strany Petra Koláře na takový podraz, ze kterého by měl mít prezident prospěch pro volební kampaň. Jenomže na mobilizaci prezidentova fun clubu je doopravdy velmi brzo. Pokud jde o Macinku, únik korespondence nejspíš nečekal, ale zjevně byl překvapen příjemně. Tu tiskovou konferenci, která se konala po té prezidentově ve stejný den, si vysloveně užil. I v politice platí, že co člověka nezabije, to ho posílí, no a Macinka z té konfrontace s prezidentem v tom svém provládním táboře jednoznačně profituje. No a pokud si prezident a opozice myslí, že tato kauza ohrozí vládu, tak podle mne zůstává naivní. Ale Babiš si spolupráci s Macinkou pochvaluje. Z vývoje SMS není nadšený, ale vnímá ji jako vyjednávání, no a představa, že by kvůli přízni prezidenta ANO vyměnilo své koaliční partnery za ODS, tak to je typické wishfull thinking, neboli že je přání otcem myšlenky. Pokud jde o mainstream, přeslechl to, co jsme slyšeli všichni, a to je prohlášení Andreje Babiše, že kdyby spolupracoval s někým z Fialovy koalice, tak by se musel sám ze sebe pozvracet. No a díky tomuto výroku vyhrál volby. To znamená, Babiš na konfrontaci Koláře a prezidenta s motoristou Macinkou politicky vydělá. On je tím moderátorem, hlasem rozumu, smiřovatelem, na něm závisí Macinkova, nikoli prezidentova budoucnost. Karty jsou rozdány tak, že Kolář potřebuje Babiše, nikoli Babiš Kolářova Pavla.

Martina: No tak to jsem vážně zvědavá, jak to nakonec bude s tím slabým žaludkem, anebo zda-li se v rámci vládnutí určité zažívací potíže dají rozchodit. Když reaguju na ten tvůj výrok.

Ivan Hoffman: Ne můj, to je výrok Babišův.

Martina: Ano.

Ivan Hoffman: Mně se jenom líbí.

Martina: To, že se ministr Macinka sešel s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem, víme. Ale to, zda došlo i na výrok Petra Macinky, přeji si, aby prezident, český prezident, nevedl Česko na summitu NATO, tak to už jisté není. Co myslíš?

Ivan Hoffman: No, bráno na mediální výstupy prezidenta, na jeho veřejné prohlášení, které je kompromisem koaličních stran. Babišově vládě je jedno, co si myslí prezident o jmenování velvyslanců, anebo o zahraniční politice, a také Ruttemu je jedno, kdo bude zastupovat Česko na summitu NATO. Macinka navrhuje premiéra, a říká, že je ještě čas, takže prezident ještě může dostat rozum a vrátit se k ústavnímu rámci, čili vyjmenovat Turka ministrem. Tak já tomu celému rozumím. Na Hradě Kolář, Babiš nikam nespěchá, má na práci důležitější věci.

Martina: Víš, co mně mrzí? Že ten náš rozhovor natáčíme trochu dřív, a tudíž ještě před demonstrací. Takže až budeme náš rozhovor 2. 2. vysílat, tak nebudeme moci glosovat, jak dopadla demonstrace spolku Miliónů chvilek na podporu prezidenta Pavla. Ale to nevadí, protože ona je prvního, to už spadá do měsíce února. Nebudeme tím pádem vědět, zda se ČT projeví jako obvykle velmi nestranně, a tak budeme tuto událost zevrubně komentovat až za měsíc. Pokud to ovšem ještě bude někoho zajímat.

Ivan Hoffman: No, my jsme, Martino, kronikáři událostí, takže poctivě osvěžíme posluchačům paměť, a vylovíme z paměti vzpomínku na obranu prezidenta, ozvláštněnou davem demokratů. No a dojde i na Českou televizi, která tyto liberálně demokratické kýče miluje.

Martina: I z kruhů poučených, z kruhů s kritickým myšlením, jsem zaregistrovala několikrát otázku a názor, co jako že budu dělat s Rádiem Universum, když už po volbách mě nebude potřeba? Když už přece Kupředu do minulosti nebude potřeba, protože přece všechny informace a názory budou ve veřejném prostoru. Musím říct, že by mě to asi vyděsilo, kdybych nezažila dejavu, a tento pocit už jsem měla jednou v devadesátých letech, kdy jsem si to myslela také. Ale co budu tobě, zasloužilému disidentovi několika režimů, vyprávět. Tak jak to vidíš ty, s tou prací médií? Už se po volbách zorientovala?

Ivan Hoffman: No tak vzhledem k tomu, že vztah médií veřejnoprávních, nebo korporátních, ono to u nás skoro vyjde nastejno, k této vládní koalici je nepřátelský, a dokonce se dá říci, že se jedná o média loajální ke koalici minulé a nyní opoziční, tak já bych považoval za logické, kdyby na tiskových konferencích s novináři komunikovali pouze vládní mluvčí. A to říkám jako daňový poplatník, který si premiéra a ministry platí, takže mi vůbec není jedno, že se v pracovní době rozptyluje akcemi na trapné mainstreamové novinářské dotazy. Já ale podezírám premiéra Babiše, tak i vicepremiéra Macinku, kterého jsem před chvílí zmínil, a také předsedu sněmovny Okamuru, že oni v tiskových konferencích vidí příležitost vlastně se nějak pobavit na účet těchto novinářských tazatelů, kteří tedy nejsou žádní chytráci, a zmínění politici v konfrontaci s nimi působí jako takoví intelektuální giganti. Já si z toho důvodu vždy s chutí vyslechnu tiskové konference slovenského premiéra Roberta Fica, tak on si ten progresivní slovenský mainstream doopravdy vychutnává. Protože ti novináři působí tak zavile, prostě nenávistně, tak on se s tím naučil velmi dobře pracovat, takže ty jeho tiskovky jsou doopravdy kabaret, vřele doporučuji a myslím si, že se ti to naši naučí taky.

Martina: No to mi připomíná, že my, kdybychom neměli Českou televizi a Český rozhlas, tak by nám možná neměl kdo vysílat o chystané křivdě v podobě zrušení televizních poplatků. A zase tady máme takový exemplární rozpor, vládní koalice ANO, SPD a Motoristů se v lednu rozhodla, shodla na zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Vzápětí na to se proti postavil Senát. Člověku nutně přijde na mysl, že kdybychom tolik času věnovali kvalitě vysílání veřejnoprávních médií, kolik věnujeme tomu, jako moc si máme za to zaplatit, tak by možná byla naše informovanost méně jednostranná, více věcná, a vlastně nebylo by už takové možná až lehce otravné. Řekni mi, ještě toto klání sleduješ?

Ivan Hoffman: Máš pravdu, že způsob financování veřejnoprávních médií je důležité téma, ale doopravdy není nejdůležitější. Alergie veřejnosti, anebo významné její části, na koncesionářské poplatky, není primárně o penězích. Já myslím, že především lidem vadí, jak se veřejnoprávní média chovají, tedy co vysílají, a co nevysílají, no a je samozřejmě divné, když někdo musí platit za to, co nepotřebuje, a dokonce za to, co mu vadí. Tak já nevím, co je na tom ministru kultury panu Klempířovi nepochopitelné, a proč místo zrušení České televize v té její dnešní podobě a převedení na nějaký normální subjekt, primárně naléhá na její udržitelné financování. To je taktové zvláštní, tomu nerozumím. Ale někde jsem zaregistroval rozhovor s ředitelem Českého rozhlasu, který zmínil, že Oto Klempíř kdysi působil na rozhlasové stanici Vltava. Takže vlastně v tom prostředí nějakým způsobem působil, takže možná je to takový resentiment, že nechce, aby jeho bývalí kolegové skončili s hypotékami někde na ulici. Nevím, to může být taky vysvětlení.

Martina: Může to tak být. Ale většinou se říká, že nejsou sentimentální. A já jsem pracovala i v Českém rozhlase a v České televizi, a zdá se, že jsem v tomto smyslu slova poněkud méně sentimentální, více cynická. Jak tedy vlastně hodnotíš postup koalice ve vztahu k médiím? Mám z toho, co jsi teď řekl, vyrozumět, že ti přijde, že jejich předvolební proklamace poněkud zeslábly, nebo jde o nějakou rafinovanost? ¨

Ivan Hoffman: Možné je obojí. Pro politiky je samozřejmě výhodnější si média ochočit, než je vymýtit. No tak Česká televize se ochočit nedá. A to z toho důvodu, že je přesvědčená, že patří sama sobě, a odpovědnost k demokracii je zavazuje na politiky přísně dohlížet. Oni si pak vyberou, na které. Babiš je politik opatrný, proto bude vláda v tom nepřátelském terénu postupovat, podle mě, salámovou metodou. Tedy rafinovaně. Nejprve proběhne audit, ve kterém hospodaření veřejnoprávních institucí nezávisle prověří NKÚ. Vyjde najevo plýtvání, klientelismus a korupce. To je veřejné tajemství, a to se jenom řekne nahlas. To bude důvod nově definovat veřejnou službu, aby odpovídala současným podmínkám. Když bude jasné, co veřejnost od veřejnoprávních médií potřebuje, bude také jasné, kolik potřebuje peněz, aby poptávku veřejnosti uspokojila. Těch příkladů, jak financování televize zajistit, je v Evropě celá řada, není třeba nic originálního vymýšlet, jenom bych řekl, že stále platí, že ta formální změna organizace a financování nenaučí staré psy novým kouskům. To se prostě nestává. Takže bych řekl, že pro nezávislá média, tím se dostávám k našemu rádiu, nepředstavuje mainstream nějakou vážnou konkurenci.

Martina: No tak, kéž bys měl pravdu, Ivane, držme si palce a nechť nám drží palce i naši posluchači, a nejen to. Já se ještě dnes jednou musím zmínit o Americe a o akcích, které v lednu podnikla, připomeňme si, že Donald Trump ihned po svém zvolení dokázal, že je schopen opouštět organizace a iniciativy, o kterých jsme my informováni, že se opouštět nesmí, v žádném případě, protože by to byla velká tragédie. Donald Trump jedním podpisem opustil Pařížské dohody, a v té době to byl tak rázný krok, že řekla bych, že mnozí v Evropě hledali exorcistu. Odchod z WHO trval Americe déle. Nyní ale Spojené státy potvrdily odchod ze Světové zdravotnické organizace kvůli chybám během pandemie covidu. Mainstreamová média, jako třeba Seznam, stále důsledně uvádějí, že kvůli údajným chybám, nicméně Americe, na rozdíl od Seznamu, ty chyby asi už nepřišly údajné. A WHO na to musela okamžitě zareagovat, protože o peníze jde až v první řadě, a oznámila, že v rámci zefektivnění svého provozu propustí asi 25 % pracovníků. Tak otřásla tebou ta rána WHO?

Ivan Hoffman: Světová zdravotnická organizace podle mne není jenom zbytečná, je především nebezpečná. Je v rukou lidí, kteří se nezabývají lidským zdravím, nýbrž zdravotnickým businessem. A je velkým paradoxem, že se proti WHO vymezuje businessman. Ale logiku to má, zdraví Američanů se vinou toho zdravotnického businessu natolik zhoršilo, že to nelze přehlížet. A to covidové spiknutí bylo kapkou, kterou přetekl pohár. Takže ta pravda o covidu se nedá utajovat věčně, WHO v tom sehrálo šílenou roli, no a že se to nedá utajit věčně, je patrné třeba z toho, že se náš premiér Andrej Babiš za covidovou politiku občanům omluvil. Jo, on se omluvil, že se nechal experty a organizacemi, jako je WHO oklamat. Já si myslím, že to mluví za vše.

Martina: Ano, 26. ledna se to ve sněmovně na konferenci tři roky po covidu velmi přetřásalo, a já samozřejmě jsem ráda za tento krok Andreje Babiše, a na druhou stranu tedy musím ocenit, že si to načasoval téměř na poslední chvíli.

Ivan Hoffman: Ano, jasně. Ale myslím si, že to nestihl jeho ministr zdravotnictví. Ale ten aspoň řekl, že se s výsledky té konference podrobně seznámí. Tak aspoň tak.

Martina: Jak říkají ve filmu o Cimrmanovi: Zase pozdě.

Ivan Hoffman: Zase pozdě, no.

Martina: Už tady byl Nobel… Teď tady mám na tebe, Ivane, něco trochu osobního, protože jsem se v lednu podepsala pod dopis, který spolek Svatopluk poslal šéfovi sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndtu Posseltovi, a tam jsem ho vyzývali, aby přehodnotil záměr uspořádat sudetoněmecké dny poprvé v České republice. Posselt to odmítl, a všichni jsme do Brna na sjezd landsmaschaftu zváni. Je to pro tebe přijatelné, opravdu čas vyléčí vše? Možná i promlčí?

Ivan Hoffman: Toto by, Martino, ani náhodou nebylo možné, kdyby ještě žili pamětníci německého nacismu. To je otázka času a zapomínání, asi nejlepší komentář měl k tomu, mě napadl, Jan Schneider, který řekl, že jediným místem u nás, kde by se měl sjezd sudetských Němců konat, je Terezín. No, ale pokud by se skutečně v Brně tato skandální akce konala, tak slíbil náš kolega Vidlák, že tam přijde číst jména Čechů umučených a popravených gestapem, aby to bratrské sbližování neprošlo neonacistům, revanšistům a národním zrádcům tak snadno. Tak uvidíme, jestli to tam postranně bude číst. Ale půjde o příležitost postavit se přepisovačům historie, připomenout hrůzy, které Evropu postihly, kvůli německé rozpínavosti a nadřazenosti, a to několikrát, a dneska zase vypadají velice podezřele, popravdě, já si stále neumím představit, že by takovou mezinárodní provokaci vláda dopustila. Já vím, že oni se mohou tvářit, že to závisí na nějakém místním národním výboru, anebo tak, ale to je přece věc, která má velký mezinárodní dopad, právní dopad, já bych doopravdy byl rád, kdyby prostě vláda proti tomu zasáhla a prostě to demonstrativně zakázala.

Martina: Ty jsi trefil hřebík na hlavičku, když jsi řekl, že by to asi nebylo možné, kdyby ještě žili pamětníci německého nacismu, a musím říct, že jsem dostala teď dva maily, jeden od syna 97letého pána z Brna, a jeden od dcery paní, která je jednou z posledních přeživších Ležáky, a oba mi psali: Naši rodiče mi říkali, že čekali, až umřou.

Ivan Hoffman: Jo, jo. Jo.

Martina: Že si počkali, až ti pamětníci prostě zemřou. Uvidíme, jak to dopadne.

Ivan Hoffman: My jsme ještě nezemřeli.

Martina: Ano, a tady ti dva také ne. Ale měli stejný postřeh jako ty.

Ivane, nutně potřebujeme veselé zvířátko, a potřebujeme ho hned. Já jsem zjistila, že jednou z nejvýznamnějších osobností České republiky se stal bobr z Brd. Vodní hlodavec, který žije v jedné krajinné oblasti Brdy, ve své nenasytnosti postavil hráze pod dolejším Padrťským rybníkem na Rokycansku. A tím mimoděk obnovil přírodní mokřad. A co navíc, ušetřil státu desítky miliónů korun, které byly určeny na tentýž revitalizační projekt. Z našeho bobra se tak stala dělná hvězda světových médií, trochu jsem se začala obávat, že když se zvířátka dají do práce tak nějak hromadně, tak co pak budou dělat aktivističtí Petrovští?

Ivan Hoffman: No, já doufám, že nepokazím tenhleten závěrečný příspěvek, ale na tomto příběhu, který obletěl svět není zajímavé, co udělal bobr. Ten udělal jenom to, co je mu přirozené. Rozhodující je, že mu to člověk dovolil. To znamená, není to příběh o bobrovi a člověku, kteří jsou dobří sousedé ve zdejší krajině, je to příběh bobra v brdské krajině, přičemž ve skutečnosti to jejich sousedství člověka a bobra vůbec není tak idylické. Svého času mi František Segrado, zpěvák a valašský patriot věnoval tričko vlastní výroby a měl nějakou takovou výrobnu triček, takové podnikání, no a na tom tričku byl bobr a něm nápis: Zabij bobra, zachráníš strom. Tak ekologové mě pro to tričko probodávali nenávistnými pohledy. Neuběhlo ale mnoho času, bobři se přemnožili, zlikvidovali park ve Valticích, no a dnes vedle článku o tomto bobrovi budovateli, co zachraňuje mokřady, čteme také o tom, jak se v české krajině daří rozmnožovat vlky. A jak se jejich zásluhou mění česká krajina. Tak oni prý mají vliv na obnovu lesa, protože tím, že pronásledují srnky, tak nemají čas okusovat ty nálety, ale taky mají zásluhu na eliminaci bobrů. Takže já se tě zeptám, co by říkali na vlka, co by našeho příštího zvířete na konec, které brání českou přírodu, aby se z ní nestal nehostinný mokřad.

Martina: Já se jenom bojím, co s námi bude, až vlkům dojdou bobři.

Ivan Hoffman: No tak teď oni žerou krávy, ovce a tak dál, takže jejich hvězdná chvíle taky brzy pomine.

Martina: Já jsem ráda, že jsi zmínil tento aspekt jednostranné oslavy bobrů, protože nejednou jsem si povídala třeba s arboristy z Lednického parku, kteří se křižují a říkají, že je možné, že toto výjimečné území pod dílem bobra dozná zkázy.

Ivan Hoffman: Promiň, já jsem spletl Valtice a Lednice.

Martina: Mně se tedy líbí to vlastně řečnické logopedické cvičení, že bobr z Brd z poddolejším Padrťským rybníkem nám ukázal, že jak k jídlu, tak k dílu, a my si, protože jsme obezřetní, tak my si to nadšení necháme na později. Viď?

Ivan Hoffman: Ano, my si ho podržíme, a nedoložíme. Ano. Dobře.

Martina: Jestli my nejsme moc vážní. Ivane, já ti moc děkuji za dnešní povídání, za tvůj zevrubný pohled na měsíc leden, a přála bych nám všem, aby v únoru byla větší nuda.

Ivan Hoffman: No, nebude, nebude, Martino. Ale přát si to můžeme. Dobře, tak jo, rád jsem s tebou hovořil a zdravím také všechny naše posluchače.

Martina: Ivane, moc ti děkuji, loučím se s našimi posluchači, ostatně, jako vždycky, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá. Měj se hezky, Ivane, i vy, milí posluchači.

Diverzifikace znamená rozdělení, rozložení, rozčlenění, rozrůznění a souvisí s obavou, že vsadit vše na jednu kartu je nerozum. Diverzifikace snižuje riziko. Má to ale háček: kdo neriskuje, nevyhraje. Kdo chce pořádně vydělat, odmítá diverzifikaci coby zbytečnou brzdu.

O diverzifikaci se toho hodně namluvilo kolem plynu. Evropa ho ve velkém výhodně nakupovala z Ruska, ale čím více si Rusko ošklivila, tím i sílily hlasy, že kvůli energetické bezpečnosti je třeba dovoz plynu diverzifikovat. Vedle ruského plynu se začal nakupovat také drahý americký. Američany trápila evropská závislost na ruském plynu natolik, že preventivně přátelsky zlikvidovali podmořské potrubí z Ruska.

Svět je ale v pohybu, Američané jsou rozpínaví a téma energetické bezpečnosti se vrací. Evropa musí řešit závislost na americkém plynu, poté, co si ruský zakázala. A diverzifikovat americký plyn lze v praxi jenom tím zakázaným ruským, který Evropa bez tak stále nakupuje, i když předstírá že ne.

K plynu ještě tolik, že odstřihnout se od levného zdroje je ekonomicky chybné, odstřihnout se od drahého je ekonomicky racionální, energeticky bezpečné ovšem není jedno ani druhé. Energeticky bezpečný je pouze mix levných dodávek od předvídatelného nepřítele a drahých dodávek od záludného spojence. Aby se ovšem do praxe prosadila tato elementární logika, musel by se nejprve diverzifikovat obsah hlav, které Evropu řídí.

Evropu ze zálohy řídí hazardéři, kteří ve vidině momentálního zisku prosadili obchodování na burze, místo dlouhodobých kontraktů. Energetická destabilizace Evropy je důsledkem tohoto hazardu, ale platí i opak, že hazard je příležitostí z nestability profitovat. Pod rouškou zajištění energetické bezpečnosti se zkrátka bezpečněji krade. Evropu ekonomicky ruinuje fikce energetické bezpečnosti.

Problém s diverzifikací je samozřejmě obecnější. Jde o to, že u většiny lidí fungují hlavy v jakémsi základním černobílém nastavení. Taková hlava osciluje mezi buď, anebo. Je puzena volit z protichůdných alternativ, aniž by je svedla kombinovat. V černobílém režimu kdo není přítelem, je automaticky nepřítelem. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Z čeho není zisk, toho není škoda, protože vše je buďto nezbytné, anebo na odpis. Představa, že je bezpodmínečně nutné zvolit stranu, k někomu se přidat a od někoho se distancovat, vychází z představy světa jako barikády, světa odsouzeného k permanentnímu konfliktu, který vylučuje smír, toleranci, kompromis, koexistenci či neutralitu.

Smutnou ilustrací, co mají hlavy fungující v černobílém režimu na svědomí, je Ukrajina. Obsedantní ukrajinská potřeba zvolit mezi Ruskem a Západem způsobila státní převrat, občanskou válku proevropského ukrajinského západu s proruským ukrajinským východem, a nakonec zástupnou válku kolektivního Západu s Ruskem prostřednictvím Ukrajinců. Profitovat mohli Ukrajinci pouze z neutrality. Volbou jedné strany zvolili konfrontaci, jejíž důsledky jsou bída, rozvrat, masová emigrace, a ztrátu ukrajinského východu s tím, že zbytek Ukrajiny bude neutrální, anebo nebude.

Odhadnout míru rizika není jednoduché, a pro diverzifikaci rizika je třeba nejprve diverzifikovat hlavu. Z primitivního plochého černobílého režimu přepnout na sofistikovanější prostorové barevné vnímání světa. Jenomže myšlení, jak známo, bolí. Je přirozené, že vždy budou v menšině hlavy, které si dají tu práci přemýšlet v širších souvislostech, předvídat možné důsledky a na základě toho neriskovat, neopouštět jisté pro nejisté.

Jenomže nechat rozhodování na diverzifikovaných, opatrných hlavách, znamená zvolit nudu. Člověk je netrpělivý, touží po tom, co nemá, a nikdy nemá dost. Černobílé hlavy zřídka ocení stagnaci, nehybnost, neměnný řád. Ocení ho vlastně pouze v jedné specifické konstelaci. Po katastrofě způsobené špatným odhadem rizik. Tehdy, když kolem sebe vidí mrtvoly svých blízkých uprostřed hořících trosek.

Co mají společného, tabák, mobil, uzenina, výherní automat a televizní noviny? Ano, správná odpověď je závislost. O závislosti hovoříme tehdy, když máme problém zříct se něčeho, co nepotřebujeme k životu, co nám neprospívá anebo rovnou škodí. Na některé závislosti se umírá, jiné přivedou závislého na mizinu, některá závislost je pro ostudu a další ohlupuje. Stát se závislým je přitom nesrovnatelně snazší než závislost porazit.

Před bojem se závislostí se hojně upřednostňuje její popírání. Závislost je proto dobré definovat. Je zřejmé, že u dýchání se nejedná o závislost na kyslíku – kyslík je k životu pouze nezbytný. Zajímavé to je se závislostí na jídle. Homo sapiens kdysi jedl třikrát týdně, dnes jí třikrát denně. Je to nezbytné?

Pak jsou zde závislosti na něčem, co je příjemné, byť nezdravé, třeba na cigaretě, anebo smartphonu. Odbourá-li člověk tyto závislosti kde se octne? V pozemském nebi? Anebo v pekle na zemi? Nezávislost je zjevně luxus, kterého si dopřávají nemnozí. Většina lidí si libuje v závislostech, které nepociťují jako handicap, vnímají je jako životní styl. Za shopping se nikdo nestydí.

Předmětem této úvahy je specifická závislost na médiích, konkrétně na televizních zprávách. Před časem jsem měl příležitost tuto závislost pozorovat na vlastní oči v nemocnici. Pacienti, sledující napínavý fotbalový zápas, najednou přeladili na kanál, kde začínaly televizní události. Viseli pak na rtech mluvícím hlavám, jako by jim to mělo změnit život. Aby o tento rituál nepřišli, vhazovali pacienti mince do speciální krabičky napojené na televizor. Toto je zajímavý detail: Zprávy byly nepovinné, závislost byla zpoplatněna.

Co se prezentuje jako potřeba být informován, být „v obraze“, má paradoxně zcela opačný efekt, tedy neinformovanost a indoktrinaci. Mediální realita totiž dnes překvapivě nemá se skutečností mnoho společného. Předkládaný produkt, na kterém jsou lidé závislí, je snůškou tendenčních polopravd, bulvárních povrchností, subjektivně vybraných sloužícím editorem z rešerší politicky korektně přežvýkaných tiskovými agenturami. U televizních novin nejde jen o to, co se vysílá, ale také o to, co v nich chybí, co se zamlčí.

Proč se přesto televizním zprávám věří? Bude tomu téměř čtyřicet let, kdy do restaurátorských ateliérů, kde jsem byl fotografem, nastoupil jako konzervátor sympatický mladý muž s podmanivým hlubokým hlasem. Když přišla řeč na jeho předchozí zaměstnání, zmínil, že byl televizním hlasatelem. „Musel jsem odejít. Chtělo se po mně, abych na obrazovce působil dojmem, že věřím tomu, co čtu… Nešlo to.“ Nevím, jak vypadal v televizi, stejně jako dnes jsem se na televizi nedíval, ale živě si pamatuji, jak byl šťastný v nové práci.

Člověk závislý na každodenní dávce televizního zpravodajství ztrácí schopnost nezávislého úsudku. Ať už se s obsahem identifikuje, anebo je vůči němu kritický, mimoděk akceptuje agendu, kterou mu vnucuje editor, respektive redakční kolektiv, licitující v zákulisí, co se odvysílá. Na zpravodajství má zásadní vliv politická orientace editorů, respektive redakce. Do vysílání se promítají sympatie či antipatie moderátorů vůči lidem, o kterých referují. Zprávy proto ze všeho nejvíce vypovídají o těch, kdo je produkují.

Zpravodajství, na kterém jsou jeho konzumenti závislí, si hraje na nezávislého arbitra bránícího demokracii. Novináři jsou teatrálně alergičtí na politické tlaky, které chápou jako útoky na svobodu slova. Současně se ovšem sami tím, co vysílají, politicky angažují, aniž by akceptovali demokratickou kontrolu. V tomto kompetenčním chaosu, kde se za svobodu vydává obyčejná svévole, informace ztrácejí váhu, důvěryhodnost a smysl.

Jako z každé drogy jde i z televize strach. Příkladem budiž nový ministr kultury s jeho vyjádřením k vysílání České televize, že „všechno dělá dobře“. Samozřejmě nedělá. Dodnes hájí covidovou lež, zločinný vakcinační byznys farmaceutických společností. Setrvává na klimatické konspiraci, která je zástěrkou pro dotovaný zelený byznys s alternativními energiemi. Přehlíží a kamufluje nekompetentní migrační politiku Evropské unie. Je platformou politických lhářů, podvodníků a fanatiků. Nic nedělá dobře, nemá-li ovšem nový ministr na mysli, že jde o drogu, která dělá dobře závislákům.

Televizní noviny jsou vždy na straně mocných. Na straně velkých peněz. Jsou na straně největších zločinů proti lidskosti, jsou vždy na straně války, nikoli míru. Televizní noviny jsou z principu, jedno zda diskrétně, skrytě, anebo demonstrativně, nepokrytě na straně zla. Společenským problémem ovšem nejsou primárně toxické televizní noviny. Problémem je závislost na této droze. Lidé, závislí na televizních novinách, potřebují detox, televizní prohibici. To ale neznamená, že detox chtějí. U televizních novin platí totéž, co u heroinu. Dealeři mohou člověka poškodit jenom tím, čemu jde sám naproti.