Martina: My už jsme tady zmínily nějaké úporné plevely, které zahradníkům kazí rok, ale zároveň mnohdy netuší, jaký poklad jim na zahradě roste. Co je taková zlatá mince, která je všude kolem nás a my se na ni díváme jako na nějaký chrást nebo obtěžující plevel, obtěžující zeleň?

Radka Svatošová: Teď bychom si mohly povídat klidně pět hodin a povídaly bychom si proto, že takových je spousta. Já už jsem na své zahrádce přestala s plevely bojovat dávno, před lety, protože u každého plevele, na který se podívám, vím, jak je skvělý, jak je léčivý, jaká je to výborná zelenina. Takže já, když je konzumuji a sbírám a odjídám, proto jsem se už dávno přestala zlobit i na bršlici, to je prostě geniální zelenina, kterou mohu celoročně sbírat a pořád mi chutná.

Pampeliška je poklad od kořene až po semínka a američtí osadníci si ji vezli na nový kontinent

Martina: Celoročně?

Radka Svatošová: V podstatě celoročně. Protože když ji máte na místě, které sekáte nebo kosíte, tak tam pořád vyráží mladé lístečky a pořád máme k dispozici vytrvalý a superléčivý špenát. Dokonce bylo zjištěno, že podzimní bršlice má prý ještě více vitamínu C než jarní, kdy ji většina lidí sbírá. Stejně tak kopřiva. Kopřiva jako lék by se samozřejmě neměla nadužívat, měla by se užívat v kúrách, ale když si s ní občas zpestříme jídelníček, třeba ji dáme do polévky nebo uděláme špenát, tak klidně můžeme trhat kopřivy i na podzim, z pokoseného trávníku, a dokonce i v zimě se dají najít maličké kopřivy pod listím někde v lese. A já se vůbec nebojím si je přidat do zimního čaje právě proto, aby tam bylo něco vitálního, zeleného, něco, co obsahuje chlorofyl a spoustu dalších užitečných látek.

Takže, pokud bych měla mluvit o mých největších kamarádkách z řad plevele, tak je to určitě bršlice, kopřiva, pampeliška, kterou zahrádkáři nenávidí. Přitom američtí osadníci si ji prý vezli na nový kontinent s tím, že si tam s ní zakládali zahrady. Oni si ji cenili tak, že si s ní oseli záhony, a proto se pravděpodobně v Americe rozšířila a určitě tušili, jaká je její léčivá síla a jaké je její využití. Třeba zrovna o pampelišce mám ve své knížce celou kapitolku, abych na jejím příkladu demonstrovala, že se opravdu dá využít doslova od kořene k plodu. To znamená kořen na spoustu způsobů, včetně pampeliškové kávy, a dá se dokonce využít střed mezi kořenem a listy – když se okrájí, tak je to chutná zelenina. Na spoustu způsobů se dají využít listy, které nám klidně nahradí rukolu, dá se z nich vyrobit takzvaný černý čaj, dají se přidávat do čajů nebo prostě jen tak ochutnávat. Mohou se vybělit a potom jsou křehké a nasládlé, nejsou tak hořké. Můžeme konzumovat stonky pampelišky, které jsou výborné na alergii, poupata můžeme použít podobně jako kapari, vařit z nich. Okvětní plátky nebo celé ty květy pampelišky v sobě nemají hořkost, takže se hodí třeba i do sladkých jídel, takže já z nich dělám třeba květové pěny, limonády, vína, sirupy. A dokonce jsem jeden rok začala zkoumat i semínka pampelišky, což vzniklo tak, že my na zahradě necháváme naše zvířátka, pokud možno svobodně a měli jsme králíka, který si chodil po zahradě, a já jsem si všimla, že nejvíc ze všeho vyhledával semínka pampelišek – to pro něj byla největší pochoutka. Tak jsem je tedy taky zkusila ochutnat a zjistila jsem, že vůbec nechutnají špatně, a pátrala jsem, jestli je pro ně nějaké využití, a zjistila jsem, že je běžně používají na amerických webech, nebo běžně ne, ale používají je. Vyzkoušela jsem si, že použití je poměrně snadné, i když se to nezdá, tak když naberete celou hrst pampeliškových chmýříček a odstřihnete nůžkami semínka, tak se brzo nasbírá třeba mistička semínek. A protože tahle semínka, domnívám se – podobně jako kopřivová – mají obrovskou vitalitu, obrovskou léčivou sílu, tak od toho všeho stačí trošku. To fakt není o množství, ale jenom o malém množství, kdy to používám jako koření.

Martina: Ve starých doporučeních, ve starých spisech můžeme najít nejrůznější zásady pro sběr léčivých bylinek, některé se nám mohou z dnešního pohledu jevit bizarní a v některých doporučeních nacházíme po letech dávno zapomenutou logiku. Hodně je sběr bylin navázán na ubývání nebo přibývání měsíce, některé se musí sbírat na svatého Jana, pokud možno o půlnoci. A pak jsou tam taková doporučení, že některé bylinky by měla sbírat nahá panna, která se předtím vykoupe v pramenité vodě. Jak tato doporučení vnímáte a v čem zpětně shledáváte logiku?

Radka Svatošová: To je nádherný dotaz, děkuji za něj. Já to vnímám tak, že když máme tu možnost držet se těchto doporučení, tak to dělejme, je to krásné, určitě to umocní léčivost, a i my budeme mít pocit, že jsme pro to udělali maximum. Ale běžného vytíženého člověka, který je rád, že se vůbec někdy dostane do přírody, aby něco nasbíral, by to mohlo ohromně svazovat a vlastně i odrazovat od sběru bylin. Takže ano, pokud máme vlastní zahrádku a spoustu času, tak můžeme sbírat při přibývajícím měsíci nadzemní části, při ubývajícím kořeny, můžeme dbát opravdu i na to, zda je slunovrat, a to bych doporučila každému, protože je prokazatelně i vědecky změřeno, že léčivá síla bylin v období slunovratu je nejvyšší. Takže bych doporučila si to fakt naplánovat, vzít si i nějaký ten den dovolené nebo si aspoň na víkend, kdy je slunovrat, nic neplánovat a zasvětit to opravdu sběru bylin a jejich zpracování, abychom si udělali zásoby na zimu a na konec roku. Ale jinak bych tato doporučení omezila v podstatě jenom na to, abychom bylinky k sušení sbírali za slunného suchého dne. To je asi to nejdůležitější.

Martina: Aby nám neplesnivěly.

Radka Svatošová: Aby nám neplesnivěly, aby nám nezhnědly, nezflekatěly a podobně.

Správné sušení a skladování bylin je klíčem k zachování jejich léčivé síly

Martina: A doporučení, jak by to mělo být s nevinností sběratelky – ty nemusíme brát až tak vážně?

Radka Svatošová: Mám zkušenost, že dívky, které by splňovaly tyto atributy, bylinky zase tak moc ještě nebaví nebo je jich hodně málo, to bych spočítala na prstech jedné ruky. Většinou se k tomu ženy dostávají až v době, kdy je to začne nějak volat, a to je v době, kdy už často mají své rodiny a řeší, jak by pomohly svým dětem a svým blízkým, prostě přichází tam volání – a možná i poznání – vrátit se k tradici a k minulosti. Takže bych nešla tak rigidně do toho, že to musí být mladé nedotčené dívky, ale je moc příjemné, když si ženy na tento sběr vezmou dlouhou sukni, která je krásně energeticky propojí se zemí. A když jsou třeba i bosé, tak je to opravdu moc hezký prožitek i pro samotnou ženu, když si takto sbírá bylinky a naladí se trošku na energii našich dávných babiček, předků, vědem, moudrých žen.

Martina: A zkoumala jste někdy, z čeho tato doporučení pocházejí? Teď nemám na mysli právě slunovrat a podobně, protože fáze měsíce dávají logiku a stejně tak hrály velký smysl třeba v biodynamickém zemědělství podle Rudolfa Steinera. Ale právě, když je to spojené třebas tím, jestli má být panna a nemá být panna, nevinnost – tak co vy vnímáte v tomto puzení našich předků, že dospěli právě k tomuto?

Radka Svatošová: To slovo to už napovídá: čistota, nevinnost, nedotčenost. Stejně tak, jako bylinky sbíráme z panenské přírody, tak je moc příjemné, když se jich dotkne někdo, kdo je sám o sobě čistý i energeticky, z energetického pohledu. Stejně jako by vám asi nechutnalo jídlo, které by vám dal někdo, kdo na vás zařve někde v hospodě, působí nevábně a tak dál, tak podobně já vnímám i toto. Já si vybírám třeba i to, od koho jím jídlo, jestli z toho mám dobrý pocit, jestli ho daný člověk vaří s láskou, a s bylinkami je to v podstatě totéž. Co do sebe vkládáme, ať už na jakékoliv úrovni, tak zase je u toho důležité, s jakou energií to bylo připraveno, nasbíráno. A bílý šat, to je zase symbolika čistoty, a bosé nohy, to je propojení s přírodou, se zemí. A každý, kdo chodí občas bos a projde se po orosené louce, vnímá obrovský rozdíl oproti tomu, když jsme odděleni botami.

Martina: Jakých chyb se z neznalosti dopouštíme při sběru, konzervování, sušení, uchovávání bylinek nejčastěji? Vám prochází rukama na kurzech spousta lidí, někteří jsou poučení a nadšení a někteří jsou jenom nadšení. Tak jaká je snůška nejčastěji se opakujících chyb?

Radka Svatošová: Tak při sběru si všímám, že někdy opravdu lidé necítí lokalitu a sbírají zrovna tam, kde uvidí bylinky, a nejsou to, z mého pohledu, energeticky čistá a příjemná místa, takže tam bych byla možná trošku opatrnější. Ale hlavní chybu podle mě dělají lidé při sušení a při uskladňování bylin. Teď tady nemluvíme o tinkturách, ale o běžném sušení, a tam je důležité bylinky sušit na nějakém opravdu vzdušném a stinném místě, protože sluníčko mnoho bylin znehodnocuje. Takže to je taková první chyba, která se někdy dělává, že se to opravdu peče na slunci. A dost velké chyby jsou při uskladnění, protože bylinky by se měly usušit a potom kvalitně usušené zavřít do sklenic nebo do nějakých neprodyšných nádob, aby nám nevyprchala vůně, aby nezmizely silice, léčivost. Často se bylinky skladují třeba i v látkových sáčcích, a dokonce jsem si všimla, že některé bylinkářky, které se považují za renomované, toto doporučují, ale tím se bylinka opravdu znehodnotí mnohem rychleji, protože tam má přístup vlhkost, může navlhnout a opravdu ztratí léčivost mnohem dřív. Takže skladovat v nějakých sklenicích a ty uchovávat ve tmě při stálé teplotě. Nedávat to někde třeba do zahradního domku, kde může být v zimě 20 pod nulou a v létě 50 nad nulou, protože tím bylinky také degradují.

Řepík je královna léta, na kterou ještě nevymyslel farmaceutický průmysl pomluvu

Martina: Když budeme teď hodně praktické, tak teď je léto a než se rozkoukáme, bude pozdní léto. Tak jaké bylinky doporučujete hledat na loukách nebo v lesích teď?

Radka Svatošová: Letos není den, kdy bychom se nedali do řepíku. Řepík je bylinka, která teď kvete a dá se nádherně sbírat. Naštěstí je pořád ještě hojná a objevuje se na loukách, na horách i v nížinách a velmi dobře se pěstuje i na zahrádkách. Takže řepík, to je pro mě královna léta, protože to je bylinka – jak říká můj kamarád Láďa Vitásek – na kterou ještě nevymyslel farmaceutický průmysl pomluvu. Skutečně nejsou tam žádné zdokumentované vedlejší účinky, může se užívat dlouhodobě a je velmi hojivý, protizánětlivý. Já bych teď zmínila jednu krásnou příhodu, kterou jsem měla letos na jaře, když jsem přednášela pro chrudimské zahrádkáře a objevila se tam krásná dáma, které bylo osmdesát pět let, a ta vzpomínala na svou babičku, na to, jak s ní chodila na bylinky, což muselo být skoro před nějakými osmdesáti lety. A ona s tou babičkou sbírala bylinku, která se jmenovala hojíček, a vůbec nevěděla, co to bylo, nepamatovala si. A mě to v tu chvíli nenapadlo, ale potom mě doma trklo, že hojíček je naprosto dokonalý název pro řepík. Ona tedy říkala, že kvete žlutě, což řepík žlutý je, takže já od té doby řepíku říkám hojíček, protože on opravdu všechno hojí zvenku i zevnitř. A k tomu u něj byly i vědeckými studiemi zdokumentovány protirakovinné účinky. Takže zrovna řepík si můžeme klidně zařadit do mnoha bylinkových směsí nebo si ho třeba občas uvařit i samotný. A dá se použít i zevně k oplachům, pokud potřebujeme něco zhojit.

Martina: Promiňte, když si tedy budeme vařit třeba samotný čerstvý řepík jako čaj, tak jak dlouho ho pít, když z toho uděláme kúru? Protože asi to není napořád.

Radka Svatošová: Tak obecně se doporučuje kúra tak plus mínus tři týdny. A u řepíku bych se toho neobávala, ale pak by si tělo mohlo na něj přivyknout, takže je pak dobré ho na chvíli vysadit a třeba zařadit jiné bylinky nebo jiné směsi. Ale my na denní pití používáme většinou zrovna to, co máme v okolí nebo na zahrádce, a to je teď zrovna řepík. Takže zhruba poslední měsíc si ho přidáváme do směsí, někdy ho tam je víc, někdy míň, a popíjíme ho. A nebála bych se toho, že tam někdo udělá nějakou chybu.

Martina: Říkala jste, že jste cestou viděla třezalku, ta kvete teď, když spolu natáčíme náš pořad, a až ho budeme vysílat, tak už možná bude po odkvětu. Co nás ještě čeká v pozdním létě?

Radka Svatošová: Ta kvete, ale tam bych byla teď opatrná, tu bych teď určitě ještě nepila, protože je fototoxická a ve formě čaje nám může způsobit různé kožní problémy a vyrážky, pokud jdeme na sluníčko. Takže ta se pije opravdu až v zimě, když už sluníčko nemá takovou sílu. Ale co ještě v tuto dobu určitě potkáme na loukách, to je mateřídouška, a tu já mám spojenou s výlety do hor. Naše české hory, když chodíme na mateřídoušku, to je nádhera. A mateřídoušku úplně miluji, i když to není tak jemná bylinka jako řepík, ona se sice zdá, ale je silnější, působí silně dezinfekčně, pomáhá na dýchací cesty, na trávení, je to vlastně jemné přírodní antibiotikum. A její vůně velmi zklidňuje, takže se doporučuje třeba si ji nasušit a udělat si z ní polštářky a spát s nimi. A jsou z ní výborné sirupy. Já ji osobně používám jako koření místo tymiánu, protože hledám alternativy k dovozovému koření. Byť tymián se dá u nás pěstovat taky, ale úplně skvěle to nejde, takže raději používám naši českou mateřídoušku.

Šípek obsahuje vitamín C, který se neničí varem, a dá se využít opakovaně

Martina: A když už nám začne – nemůžeme říkat všechny bylinky, protože dáváme jakési highlighty pro určitá roční období – podzim a posléze i plískanice, tak co na nás v tomto období čeká v božské lékárně?

Radka Svatošová: Šípek. Šípek, ne nadarmo nám příroda poskytuje šípek na podzim, protože to je opravdu až takový adaptogen a je v něm obrovské množství vitamínu C, který – byť se na to lidé často ptají a plete se to – nedegraduje varem. Takže doporučuji fakt si každý rok nasbírat zásobu šípku a začít s ním od podzimu, přidávat jej do různých čajů a směsí. A doporučuji nechat si usušené šípky celé, zbytečně je nedrtit. Já, protože jsem líná, hledám vždycky nějaké zlepšováky, abych s tím neměla práci ani při přípravě, a tak dělám šípkový čaj prostě tak, že šípky namočím do skleněné konvice, nechám je tam přes noc a ráno je potom můžu trochu přihřát – trošičku – a vypít tento vlažný macerát. A potom je znovu zaliji vodou a tentokrát už je vařím a do toho je vymačkávám vařečkou, aby pustily co nejvíc šťávy, a pak máme silný, zabarvený odvar, který je kyselý a chuť je výrazná, takže to můžeme vypít. A klidně si ještě můžeme udělat druhák, tedy znova to zalít a znova se nám něco vylouhuje, protože šípek má léčivé i slupky, semínka, všechno v něm je léčivé. A navíc, když šípek nedrtíme, tak nám odpadne protivné cezení, protože jinak nás dráždí chloupky, které jsou uvnitř šípkových plodů.

Martina: A co dalšího na podzim, kromě šípků? Taky nám dozrává rakytník.

Radka Svatošová: Tak ten samozřejmě.

Martina: To je taky o céčku, viďte?

Radka Svatošová: Rakytník, to je opravdu bomba. A kdo má zahrádku, tak doporučuji, ať si tam rakytníky dá…

Martina: Nevyroste vám, nevyroste. My jsme pořád sázeli stále nové a nové rakytníky, samce, samice, a nikdy nám nevyrostly. A pak jedeme a vidíme na ošklivém špinavém kruhovém objezdu rakytníky jako neproniknutelnou buš. Takže jsme s rakytníky trošku rozvázali vztah.

Radka Svatošová: Asi jste je moc hýčkali. Ony jsou opravdu až rumištní, svahy a podobně. My jsme si je doma dali na uměle vytvořený kopeček, do kterého jsme zakomponovali zbytky ze stavby, a roste tam úplně nádherně a každý rok máme tolik rakytníků, že nevíme co s nimi, takže vás klidně pozvu na samosběr a budu ráda, když mi s tím pomůžete. Ale kdo by chtěl pěstovat rakytníky, ale neplodí mu, tak obdobně léčivé jsou i listy a mladé větvičky, takže já sbírám a suším i mladé větvičky. A dá se to klidně přidat do různých čajových směsí pro celoroční pití.

Martina: A co dalšího na podzim? Protože podzim je na bylinky asi hodně štědrý?

Radka Svatošová: Podzim je štědrý nejenom na bylinky, ale i na houby, a to je naše další radost a koníček, protože děláme spoustu let s jednou z nejlepších mykoložek mykologické kurzy, takže jsme se toho přece jenom něco málo naučili. Mykologie je složitější než bylinkaření, takže se to člověk může učit pořád. Zajímá nás i mykoterapie, a proto na podzim – kromě běžných hřibovitých hub – sbíráme i houby, které jsou běžně známé, že mají veliký vliv na naši imunitu, a to je klasická hlíva, jidášovo ucho, později potom v zimě penízovka a dalo by se tu mluvit o spoustě dalších. A houby mají jednu velkou výhodu, ty dřevokazné, které jsem zmiňovala, že jim nevadí přemrznutí. Hlívu můžete ze stromu odlomit zmrzlou na kost a doma ji rozmrazit a kuchyňsky zpracovat a vůbec to nevadí, zatímco hřibovité houby by se už po větších mrazech sbírat neměly.

Martina: Říká se, že jsou pak toxické.

Radka Svatošová: To poznáte, jestli je houba dobrá nebo není, protože když hříbek nebo podhříbek rozkrojíte a je vevnitř krásně bílý nebo žlutý, tak je v pořádku, ale špatné houby jsou vevnitř už zahnědlé – takže pohled napoví.

V zimě můžeme sbírat houby, kopřivy i větvičky na léčivé čaje

Martina: A chodíte na sběr, ať už hub nebo bylinek i v zimě? Je něco, co v našich lesích můžeme pro naše zdraví najít i pod sněhem?

Radka Svatošová: My úplně milujeme zimní houbaření i bylinkaření, a to z mnoha důvodů. První důvod je, že nám odpadá většina víkendových kurzů a máme konečně trošku volno a klidu, takže s manželem vyrážíme s košíkem do lesů – většinou prosinec, leden a tak podobně – a možná vypadáme jako podivíni, ale často se vracíme s plným košem. A víte, že s houbami je to tak, že to si člověk nenaplánuje, prostě buďto má štěstí a potká je, nebo ne. Ale to je právě období, kdy sbíráme hlívu, a té se někdy dá najít i kila, když člověk hledá a má to nakoukané, takže to je velká radost. Pak sbíráme penízovky a jidášova ucha se dají sbírat celoročně a výhodou je, že v zimě jsou stromy holé, takže se nám otevřou, odkryjí a houby se mnohem lépe pozorují a sbírají. Je ještě hodně dalších hub, ale to by bylo zase téma samo pro sebe.

Ale v zimě sbíráme nejenom houby, ale klidně i byliny, a to jsou rostliny, které jsou celoročně zelené. To je zmíněná kopřiva, kterou opravdu mráz nespálí a malé kopřivy se dají nasbírat i v zimě. Ale často sbírám listy ostružníku, které jsou také stále zelené, a sbírám kvítky sedmikrásky, ta nám taky někdy kvete v lednu, drobné lístečky pampelišek, pokud se najdou. Je toho opravdu hodně, co nám raší a objevuje se i v zimě. A další kapitolou jsou větvičky, kdy třeba v únoru, když se prořezávají lesy, ale i zahrádky, sbírám právě prořezy a vařím z toho takzvané větvičkové čaje. Ty mají často nejenom silné léčivé účinky, ale jsou i velmi chutné. Takže z nich dělám odvary. Ono by se to nezdálo, ale i tyhle větvičkové čaje mají spoustu vitamínu C. Proto tvrdím, že soběstačnost je u nás možná asi ne z hlediska kalorií – to bychom se opravdu hodně nadřeli, abychom se celoročně uživili z naší přírody – ale z hlediska vitamínů určitě, protože nám toho naše příroda dává celý rok spoustu.

Martina: Já našim posluchačům slibuji, že si vás přivábím častěji a uděláme třeba jednotlivá roční období trošku podrobněji vždycky na začátku sezóny, abychom naše posluchače přivábili do lesa a řekli jim, co mohou třeba v lednu, v únoru sbírat a v jakém oboru by se třeba měli vzdělávat, aby neudělali chybu. Ale vy jste se pustila do pro mě velmi vzdáleného oboru, tedy že vyrábíte domácí léčivá piva a dokážete v tom poradit. To mi řekněte, jak se tak vyrábí léčivá piva a kdo vám doma dělá sládka?

Radka Svatošová: Tak, ono s pivy se to u mě má tak, že já pivo vůbec nemám ráda a nepiji ho – ještě jsem mu nepřišla na chuť – ale domácí piva mi tedy chutnají víc. Netřeba v tom hledat nějakou vědu. Myslím, že pravověrný pivař, který má rád plzeň, by si na nich třeba úplně nepochutnal, ale já jsem si to uvědomila ve chvíli, kdy jsem četla jednu knihu v podstatě ze starověku, a tam se popisovalo, jak ženy putovaly s těmi svými, prostě se někde ten rod utábořil a ženy šly rovnou vařit pivo – tak jsem si říkala, že to musí jít i bez pivovaru. A zjistila jsem, že skutečně ano, že k tomu člověk vlastně nepotřebuje žádné propriety, že takové bylinné pivo je zkvašený bylinný odvar – když to řeknu zjednodušeně. Je tam potřeba nějaký čas na to, aby to pracovalo a zrálo, a nemusí to být vůbec složité, ani se tam nemusí dávat chmel. Chmel je vlastně relativně nová záležitost a u vaření piv se začal do piva přidávat někdy ve středověku, ale do té doby se tam používaly úplně jiné rostliny, jako je třeba vřes, řebříček, ale i třeba naše halucinogenní rostliny. Takže ta piva byla v minulosti spíš šamanským nápojem, věšteckým nápojem a působila mnohem omamněji než novodobá piva.

Martina: Ale to už jsme někde ve starověku.

Radka Svatošová: To jsme už skoro v pravěku, bych řekla. Ve starověku určitě.

Martina: Ve středověku se pivo i jedlo, jedlo se ohřáté, takzvaně se žralo, a proto, když někdo přebere, tak se říká, že je ožralý, a to má kořen v tomto výrazu.

Radka Svatošová: No vidíte.

Martina: Tam se vlastně používala piva jako součást jídla.

Chmel obsahuje přírodní estrogeny, pro ženy je ideální, muži by měli být opatrní

Radka Svatošová: A domnívám se, že novodobé pivo vlastně působí spíš jako zklidňující lék, možná že hořčiny působí i na trávení, ale ke všemu ještě lék, který je více vhodný pro ženy. Teď tady možná rozzlobím muže, ale chmel je látka, která obsahuje přírodní estrogeny nebo látky podobné estrogenu, takže pro ženy je chmel vynikající, protože je zklidní, pomůže při různých neurasteniích, neurózách a podobně, pomůže třeba stabilizovat i hladinu hormonů v době přechodu, v menopauze. Ale pro muže z tohoto pohledu pivo není úplně ideální. Vláďa mi to dokonce říkal, že kdo pije hodně piva, tak že jde o chemickou kastraci. Tím nechci pivo znechutit, pár piv určitě neuškodí. Takže současné pivo působí, podle mě, hlavně kvůli obsahu chmele, ale dávná piva, tam se léčivost mohla proměňovat opravdu podle požitých bylin a někdy se tam dokonce používaly houby typu hořkého březovníku. Takže na tuto tradici jsem zkusila navázat. Ale pravda je, že piva vyrábím jenom velmi málokdy, protože už je to pro mě pracné, byť na to nepotřebuji žádnou laboratoř nebo pivovar, ale jenom běžné domácí pomůcky, ale je to pořád pro mě tolik pracné, že to nedělám a radši si bylinky zobu čerstvé nebo uvařím klasický nálev nebo odvar.

Martina: Radko Svatošová, já jsem se dočetla o domácích léčivých pivech a také o tom, že vyrábíte fermentované nápoje. Je to totéž?

Radka Svatošová: Je to podobné a má to nekonečně nuancí, které vycházejí z tradic našich předků. Právě u Slovanů byl velmi známý a velmi oblíbený takzvaný kvas – nebo tam byly ještě podobné výrazy – a kvas, to byly kvašené nápoje, které používali pradávní Slované a pochází to z ukrajinské, ruské tradice. A na tomto principu funguje i spousta dalších nápojů. Akorát že dřív se tyto nápoje – i pivo – nechaly kvasit třeba úplně přírodní cestou, kdy tam nalítaly kvasinky z okolí. A pak se to začalo všechno sofistikovat a šlechtily se různé kvasinky a pak z toho začala vznikat piva a vína. A když se vrátím zpátky k fermentovaným limonádám a fermentovaným nápojům, tak u piva většinou kvasíme odvar – když to řeknu velmi, velmi zjednodušeně – takže se tam kvasí nebo se nechávají pracovat čerstvé bylinky a hlavně květy. A já z toho nedělám vůbec žádnou vědu, prostě nasbírám to, co zrovna kvete a u čeho vím, že jsou květy jedlé. Nedávno to byl ještě třeba bez, ale to je klasika, to zná každý. Výborná je růže, lahodná je lípa, mateřídouška, prostě všechny možné letní květy zalijeme vodou, která by měla být ideálně nechlorovaná, a musíme to dostatečně osladit, aby tam mělo co kvasit. Orientační poměry uvádím právě ve své knížce Domácí soběstačnost, ale netřeba se jich držet, ale prostě na cukru se tam nedá ušetřit, protože bez toho to nezkvasí, možná tak akorát zplesniví. A potom se tam mohou – ale nemusí – přidat nějaké kvasinky. Já to někdy řeším tak, že tam přidám ždibíček kuchyňského droždí, které je stoprocentní, a ještě raději používám takzvané tibi krystaly. Tibi krystaly, to je objev asi posledních mých čtyř let, kdy jsem je dostala od jedné mé účastnice a od té doby s nimi moc ráda pracuji. To jsou krystalky, které navodí u limonády proces fermentace, kvašení velmi rychle a dají se pít i samy o sobě, podobně jako kombucha. Ale zatímco kombuchu musíte krmit uvařeným čajem, tak tibi krystalky stačí jenom zalít oslazenou vodou a třeba tam přihodit kousek ovoce nebo ani to ne, a už pracují a jsou z toho moc chutné, lahodné a léčivé nápoje, které mají vliv na naši střevní mikroflóru.

Kontryhel je ženská bylina každého věku, kotvičník je mužská viagra i tonikum

Martina: Vy jste to tady zmínila v souvislosti s pivem, kdy jste rozmetala hračky mnoha mužům, protože jste říkala, že chmel pro ně není nic moc. Jaké jsou typické ženské a typické mužské byliny? A neměli bychom si na ně chodit navzájem?

Radka Svatošová: Tak, ono to tak úplně jednoznačné není, protože všichni v sobě máme mužský a ženský aspekt a někdy potřebujeme doplnit spíš to nebo něco jiného. Samozřejmě, že od pradávné tradice je typická ženská bylina – ta vám také určitě přijde na mysl jako první – kontryhel, Mariin plášť. To je opravdu bylina pro ženy každého věku, ochranná, ale neobsahuje v sobě žádné fytoestrogeny, takže se nic nestane, když ji ve směsích mají i muži, protože ten účinek je širokospektrální. Ale kontryhel určitě mezi ně patří. A pak mezi ně patří jetel, ať už luční, růžový nebo jetel plazivý, který běžně roste v trávnících, béžově zbarvený jetelíček, který je naprosto běžný a hojný. A tyto jetele už v sobě opravdu obsahují látky podobné estrogenu, ale na rozdíl od syntetických látek estrogenní povahy nám neškodí a působí protirakovinně.

U jetele já mám mnohem radši růžový, prostě to je moje barva, takže je mi sympatický, chutná mi, takže ten bych doporučila užívat pro všechny ženy, které třeba cítí nějakou hormonální nerovnováhu, blíží se do období přechodu, jsou v přechodu, ale i po přechodu, protože on opravdu jemně harmonizuje a prospívá. A navíc tam, pokud vím, není žádný nějaký účinek, který by škodil a kde by vadilo nějaké občasné nadužití nebo dlouhodobější používání. Já třeba piji – vždycky tedy v nějakých kúrách – čaj, který jsem si pro sebe pojmenovala „růžový“ a sama jsem si ho kdysi vymyslela, připravila. A dávám tam právě růžový jetelíček, sušené hlavičky, přidávám tam okvětní plátky růže stolisté, které se dají klidně nahradit nějakou jinou přírodní růží, ne moc šlechtěnou nebo botanickou, a přidávám vřes. Jetelíček v tom harmonizuje hormonální sféru, růžička harmonizuje spíš duchovní a energetickou rovinu, kdy působí velmi dobře na naši psychiku, léčí srdce – myslím třeba i srdce zraněné od lásky, takže dodává lásku. A vřes dodává jemnost a pevnost a harmonizuje ledviny. Takže to je čaj, který mi chutná, který si často míchám a popíjím.

Martina: A co bychom tedy doporučili mužům, aby se necítili tak, že jsme genderově nevyvážené?

Radka Svatošová: Abychom nezapomněli na muže, tak klasikou, kterou už teď zná skoro každý, je kotvičník. Kotvičník je nejenom mužská viagra, ale je to zároveň i skvělé tonikum. Takže pokud se třeba muži, ale i ženy, po čtyřicítce cítí občas unaveni a cítí, že by se měla hormonální hladina stabilizovat a potřebují prostě dodat sílu, tak na to kotvičník působí velmi dobře. Takže tomu bych se nebránila. Ale každý si to musí vyzkoušet sám na sobě. A není to naše bylinka, je středomořská, přišla sem z jižní Evropy a možná ještě i odjinud, ale snadno se tady pěstuje, je to jednoletka a někomu se i na zahrádce semení i jako plevel.

Co nás naše babičky nestihly naučit, teď pracně lovíme v knížkách

Martina: Radko Svatošová, vaše první knížka, kterou jste vydala, se jmenuje Domácí soběstačnost, aneb co nás babičky nenaučily. Co nás babičky nenaučily?

Radka Svatošová: Tak, já bych to možná specifikovala takto: Co nás babičky nestihly naučit. Protože někdy naše babičky už žily v období komunistické nebo socialistické éry a už byly zaměstnané, věděly, že musí pracovat, zvládat domácnost a tak dál, a navíc zkušenost předků byla v té době hodně zadupávaná do země. Takže ony už to, zaprvé, samy neuměly a zadruhé ani neměly čas nás to naučit.

Martina: A zatřetí už jsme o to ani nestály.

Radka Svatošová: Přesně to jsem teď chtěla říct. Snad na každé bylinkové přednášce, akci, kurzu mám ženy, které vzpomínají na své babičky a na to, když byly ještě malé dívenky, takže s nimi chodily do přírody a babičky měly tendenci je to učit – ale je to vlastně nebavilo. A pak už babičky najednou nebyly a tyto ženy ohromně litovaly, že nevyužily čas, kdy se to učit mohly a měly se to od koho učit, a teď to pracně hledají. A proto mně dává smysl právě budování komunit – já tomu říkám „bylinkové kruhy“ – a já jich mám okolo sebe naštěstí hodně, takže se můžeme o zkušenosti našich babiček dělit navzájem a znovu oživovat to zapomenuté, a nemusí se to nutně týkat jenom bylinkaření, ale v podstatě i jiných návodů, receptů, zkušeností, takže můžeme tyto tradice obnovovat. Takže co nás naše babičky nestihly naučit, tak to teď pracně lovíme v knížkách a učíme se to od sebe navzájem. A ráda bych to oživila ještě víc.

Martina: Radko Svatošová, jsem moc ráda, že nám suplujete babičky, že nám suplujete znalosti, které jsme si nestihli osvojit nebo jsme byli ve věku, kdy nás nezajímaly, a teď je pracně a horkotěžko hledáme. Díky za to, že nám je nabízíte a objevujete pro nás stále nové a nové věci z oblasti boží lékárny. Díky za to.

Radka Svatošová: Děkuji za pozvání a za krásné dotazy.

Martina: Vy jste několikrát narazila na to, že se lidé cítí ztraceni v množství bylinek, a zároveň se velmi často můžeme dočíst, že je možné se bylinkami předávkovat, zhoršit si stav. A v tu chvíli nastupuje obava, že je neznám dostatečně a že nemohu vědět, zdali není třeba v nějaké kontraindikaci s jinými léky, které beru, a podobně. Co byste poradila lidem, kteří nemají čas se věnovat studiu Mathioliho herbáře, ani Hildegardy von Bingen, a přesto by rádi alespoň našli třeba svých osm bylinných přátel podle Marie Treben, ale nevědí, jak je hledat, nepoznají je na louce – rozeznají akorát šťovík?

Radka Svatošová: Tak první, co bych k tomu dodala, je, že se domnívám, že strašení bylinkami je přehnané, a je to možná tlak farmaceutického průmyslu. Ale nikde se už pak nepíše, že třeba i obyčejný paralen, když se předávkuje, tak může velmi výrazně ublížit, a lidé to berou naprosto bezmyšlenkovitě. A bylin, které dokážou doopravdy ublížit, je mnohem míň, a v praxi jsem se s tím setkala, nevím, jestli jsem dvakrát slyšela, že někdy někdo cítil nějaké negativní účinky u bylinky. A ano, můžeme si najít jen pár rostlinných přátel, a v každém případě je dobré si vyjít aspoň jednou, párkrát do přírody s někým, kdo bylinky zná, a dokáže je určit.

Teď máme spoustu technologií, máme nekonečný výběr atlasů, máme už různé aplikace, které dokážou určovat rostliny, ale často to nestačí, a právě pro laiky to může být matoucí. To znamená, že je opravdu dobré si vyjít někam ven na bylinkovou vycházku. A to fakt teď nepropaguji nás, stačí s kýmkoliv, s nějakým botanikem, a rostlinky si osahat, přivonět k nim, ochutnat je, protože to jsou všechno indikátory, podle kterých je spolehlivě určíme. Obrázek fakt nestačí, ať už v mobilu, nebo v atlasu. A pak se lidé bezpečně zorientují. A většinou je to taky tak, že komu je nějaká bylinka sympatická, tak si ji vyloženě přitáhne, zavolá, a pak si ji zapamatuje. S tím jsem se setkala mnohokrát, a potkala jsem se s tím i sama u sebe, že každý rok si mě nějaké rostliny zavolají, a začnu je najednou všude potkávat, všude vídat, chodí mi k nim i informace. A takovou rostlinou je pro mě třeba letos locika, locika jedovatá, nebo locika kompasová. A to už se možná trošku vracíme zase zpátky k dávné moudrosti, protože to byla výrazně protibolestivá, zklidňující rostlinka, které – byť tedy není zakázaná – se říkalo „opium chudých“.

Martina: Takže vás si volá locika?

Radka Svatošová: Mě si volá locika. Ano.

Martina: A proč? Pochopila jste to?

Radka Svatošová: A jo, pochopila. A přála bych si, aby mi právě locika pomohla posunout se zase třeba dál a pochopit nějaké souvislosti, a zase se o kousek víc napojit na přírodu. Asi takhle bych to řekla.

Rostliny nejsou jen chemie, ale i energie a vitální síla

Martina: Lidé často namítnou, že je přeci jedno, zda mají léčivou látku, drogu, z květiny, z bylinky, nebo vyrobenou synteticky. Jak vnímáte tento rozdíl vy?

Radka Svatošová: Obrovsky. Hlavně u rostlin to není jedna účinná látka. To se vlastně vracím k tomu, co už jsem říkala, že tam působí vždycky komplex, toto působení bývá zpravidla jemnější a širokospektrálnější, takže třeba i obyčejný tužebník, nebo vrba, která účinkuje jako přírodní aspirin, působí s méně vedlejšími účinky – působí jemněji a méně nám uškodí.

Martina: Já jsem od jednoho praktického lékaře četla hezké vyjádření, protože on řekl: „Pod mikroskopem zjistíme chemické složení, které nám může napovědět o energii. Ale nejvíc zjistíme v kontaktu s rostlinou našimi smysly, třeba barvou, chutí – sladká, hořká, slaná, nebo pálivá – každá chuť vstupuje do jiného orgánu. Důležitou informaci nám dává prostředí, ve kterém dané rostliny rostou, půda, a tak dále.“ A teď jsem se chtěla zeptat, můžeme my, obrazně řečeno, pod mikroskopem, v laboratoři, zjistit o rostlině všechno, když ji rozděláme na prvočástice, na buňky, dozvíme se o tom, jak pracuje sama se sebou, s okolní přírodou, a jak je schopna s námi interagovat?

Radka Svatošová: Já myslím, paní Martino, že jste na to odpověděla. S rostlinou je to v podstatě jako s celým světem kolem nás, s celým vesmírem, tedy že i kdybychom to rozebrali na atomy, tak to neznamená, že pochopíme, jak to funguje.

Martina: Řekněte mi, co tedy léčivá kytka má, oproti laboratoři? Podle vás.

Radka Svatošová: Teď jste mě, paní Martino, trošku zaskočila, protože nevím, jak to mám naformulovat. Ale přijde mi, že živá rostlina má v sobě nejenom chemické látky, ale zároveň i nějakou vitální sílu, zároveň nějakou energii, a pokud se opravdu naučíme s rostlinou mluvit, nebo komunikovat, nebo pracovat pomocí našich pocitů, tak zároveň umožníme i její ochotu nám pomoci. Někdo tomu nemusí věřit, někdo to nemusí cítit, a skutečně to vnímá jen racionálně. Ano, i racionální složka tam je. Ale odpradávna, ať už vědomě, nebo nevědomě, léčitelé a bylinkáři používali právě i iracionálno. A ještě vnímám, že to, co je důležité, když pracujeme s rostlinnou říší, a nejenom s ní, je naše intuice. Je těžko uchopitelné, co to je, používat intuici, i my se to pořád učíme, a každý rok se třeba zase o něco maličko naučíme, a posouváme se velmi pomalu trošku dál. Je to o tom, že při práci s intuicí získáme důvěru ve své vlastní pocity a že si skutečně navnímáme, která rostlina nám je doslova příjemná, sympatická, chutná nám, voní nám. A jsou v tom obrovské rozdíly. Skoro by tomu člověk nevěřil, ale třeba patnácti lidem – a setkala jsem se s tím mnohokrát na našich kurzech – stejná rostlina nádherně voní, a jeden člověk řekne, že ji nemůže ani cítit. To znamená, že pak nemá smysl se nutit do používání této rostliny, ale je potřeba si najít nějakou alternativu, kterých je vždycky dostatek.

Martina: Z toho, co říkáte, i z toho, co vím, jak si vařit bylinkové čaje, připravovat nálevy, nebo obklady, tak květina vyžaduje naši spolupráci, naše úsilí, a vyžaduje po nás konkrétní činnost v touze si třeba udělat lépe, ulevit si. Zatímco je pravda, že léky, jako takové, představují rychlejší, třeba a účinnější momentální úlevu bez jiného úsilí, než že si léky vyzvedneme z lékárny a polkneme. Je to vlastně také vodítko k tomu, že když je něco takto bezpracné, takto jakoby zadarmo, tak to může být scestí? Vnímáte to v souvislosti s bylinkami takto?

Radka Svatošová: Tak v souvislosti s bylinkami bych to netvrdila. Jsou lidé, kterým stačí opravdu se léčit tím, že jsou jenom v přítomnosti dané rostliny, a nemusí vůbec nic složitého dělat. Ale to jsou lidé, kdy už je jejich citlivost zvýšená, rozvinutá, a u nich opravdu stačí jenom takhle málo. Jsou lidé, kteří se dokážou vyléčit už jenom tím, že něco pochopí, a nepotřebují k tomu ani pomocníky, ať už z říše rostlin, nebo z říše zvířat, nebo medicíny. Ale možností je nekonečně. Takže určitě bych to nepaušalizovala tak, že to vždy vyžaduje nějaké úsilí. Někdy stačí jenom pochopení, uvědomění si.

Každá bylinka má jiný obsah účinných látek podle prostředí

Martina: Když jste tady mluvila o tom, že docela dobře na nás funguje strašení, co všechno si můžeme bylinkami způsobit, a když je dobře neznáme, tak že jak je můžeme nakombinovat tak, že by nám mohly ublížit, tak jsem narazila na výrok jiného praktického lékaře, který říká: „Těžko se řekne, dejte si dvacet gramů náprstníku, digitalis purpurea, protože nelze jednoznačně stanovit, kolik účinné látky v něm je. Je to opravdu velké nebezpečí fytoterapie, že každá bylinka, podle toho, kde roste – ve stínu, na slunci, v mokru, v suchu, v úrodné půdě, nebo v nějakém lesním mlatu – může mít tak rozdílný obsah drogy, že nás to může někdy dovést do třeba zdravotních problémů?“

Radka Svatošová: Tak, zrovna náprstník je příklad, který není úplně typický. Náprstník je skutečně považován za jedovatý, i když se jedovatost u jednotlivých částí rostliny liší. Takže třeba květ by nikomu ani tak neublížil, ale určitě bych nikomu neradila, ať si dá dvacet gramů náprstníku. Ale existují jemnější bylinky, u kterých nebyly zjištěny nějaké vedlejší účinky, a to je třeba obyčejný hloh. To je keř, který roste v podstatě na každé mezi, roste všude za humny, a je to skvělá jemná léčivka na srdce a na krevní tlak. Nebo můžete náprstník krásně nahradit čistcem lesním, což je bylinka, u které nebyly zjištěny nějaké výrazné vedlejší účinky, aspoň podle dosavadních poznatků, nebo toho, co já vím, působí podobně jako náprstník. Takže vždycky se najde alternativa. A co se týče množství účinných látek podle lokality, tak zase, každý jsme jiný. Jsou ženy, které jsou jemné, citlivé, a stačí jim v podstatě nepatrné množství látky. A pak můžou být třeba muži, kteří jsou opravdu hřmotní, a jejich energie je jiná, a oni toho pak potřebují hodně. Takže se to fakt nedá nějak unifikovat a tvrdit, že v této lokalitě toho má ve složení tolik, a v této lokalitě je to jiné. Spíš bych se dívala na to, kde se dané bylince daří, kde je spokojená, kde dobře roste, a tam bych ji sbírala, protože předpokládám, že bude v harmonii i její působení.

Martina: O léčbě bylinami, o fytoterapii, se mluví jako o alternativní léčbě. Je pro vás léčba bylinkami alternativní?

Radka Svatošová: Za tuhle otázku tedy moc děkuji, protože jsem se nad tím hodně zamýšlela. Když si to vezmete, tak jak dlouho tady máme farmaceutický průmysl? Nějaké pokusy, ano, byly v novověku, možná i před tím, ale byliny tady s námi byly, dovolím si říct, od počátku lidstva, byly tady s námi už někdy v pravěku, a právě první léčitelé a šamani se to podle mě učili od zvířat. I zvířata se prokazatelně léčí pomocí rostlin, pomocí bylin, a pomocí své vlastní intuice. Takže co tady bylo dřív? A co je z tohoto pohledu alternativní? Rostliny nás provázejí odnepaměti, zatímco opravdu rozvinutý farmaceutický průmysl je tady desítky, stovky let. Takže si všichni můžeme položit otázku, jak to vlastně je?

Symbióza klasické a alternativní medicíny postupně roste

Martina: Myslím, že jakékoliv přírodní způsoby léčby – a možná bychom mimochodem mohli říct, že přirozené – neměly na růžích ustláno – a už vůbec ne na stolistých – v posledních desetiletích sahajících před revoluci, a vlastně potom i po ní. Ale zdá se možná, že se trošičku začíná scházet cesta alopatické medicíny a řekněme takzvané alternativní. Vnímáte to tak že dochází k určité symbióze? Narážím na to, že dokonce i na stránce Všeobecné zdravotní pojišťovny jsme s kolegou našli neútočný článek o účincích alternativní medicíny, a tam se v úvodu píše: „Klasická medicína je čím dál vyzbrojenější a účinnější. Zároveň však roste popularita alternativní medicíny. Ač mezi nimi nelze mluvit o vzájemné lásce, narůstá trend, kdy ku prospěchu nemocných uzdravují ruku v ruce.“ To jsem si říkala: „Baf! Tak to je překvapení.“ Vnímáte to tak, že dochází k symbióze?

Radka Svatošová: Já se domnívám, že to opravdu závisí na konkrétním lékaři, na konkrétním člověku, který je ochoten přijmout to, že všechno nemusí být tak, jak se to učili ve škole, a že mohou být jiné cesty, jiné přístupy. Ale velmi pozitivně vnímám, že na našich bylinkových akcích bývá spousta lékařů a lékařek. A to je tedy velká radost, že jsou otevřeni poznávání bylin, a učení se tradicím. To je vždycky pro mě velká radost. A kdybych si sama mohla vybrat, kterého lékaře budu volit, tak toho, který je otevřený, a nebrání se právě těmto přístupům.

Martina: To, co nám většinou na bylinkách schází, je, že málokterá z nich v našich očích účinkuje bezprostředně. Protože ony mají přeci jen svůj čas, a změny v organismu provádějí možná jemně, ale o to déle. Jsou tu samozřejmě takové, které nám uleví hned, třeba na zažívání zeměžluč, nebo puškvorec, ale obvykle s nimi musíme mít trpělivost. Myslíte si, že někdy mají šanci přebít syntetický lék, který udeří jako kladivo, a pro tu chvíli nám třeba uleví, zmírní problémy? Nebo bude muset tuto změnu doprovázet celková proměna nastavení člověka?

Radka Svatošová: Tak já bych se spíš přiklonila k tomu, co říkáte v druhé části vaší otázky. Když si představíte akutní bolest zubů, což jsem nedávno zažila, tak samozřejmě ano, zkoušíte přírodní preparáty, zkoušíte všechny možné alternativní způsoby…

Martina: Kloktáte šalvěj? Pak pijete heřmánek – a pak si vezmete brufen.

Radka Svatošová: Brufen zrovna ne, ale vůbec bych neodsuzovala nikoho, kdo si v případě nesnesitelné bolesti vezme takový lék, a vezme si ho s vděčností, že tady tato možnost je a že nemusí jít rovnou ke kováři, ale může si počkat na zubaře. Takže nejsem v tom nějak rigidní, že bychom se měli za každou cenu vyhýbat chemickým lékům, protože někdy dokážou opravdu velmi pomoci v takovýchto krizových situacích, a nenapadá mě situace, kdy by to bylinky přebily. Ano, jsou silné bylinky, velmi silné, ale tam už musí být člověk trošku na pozoru, co se týče dávkování, a ty úplně nepatří do rukou člověka, který s nimi nemá žádnou zkušenost. Takže, jako kladivo použít opravdu léky, a bylinky na zharmonizování, nebo na prevenci, aby se taková situace příště už neopakovala.

Martina: Berete vy nějaké klasické léky? Protože teď jste zdůraznila, že nejste proti nim, že byste třeba nerozmlouvala lidem, aby se zbavovali antidepresiv, když je mají předepsány, a užívají je dlouhodobě, nebo nějaké léky na bolest. Berete nějaké?

Radka Svatošová: Léky neberu, ale když je opravdu nějaká krize, třeba nějaký akutní zánět, a cítím, že už bylinky jsou málo, tak se nebráním. A co se týče zubu, tak budu upřímná: Vyzkoušela jsem všechny metody, ty nejdrastičtější, a pak jsem se už modlila, abych se dostala k zubaři, a vzala si z lékárny nějaký lék na ztišení bolesti.

Bylinková pohotovost v domácí i cestovní lékárničce

Martina: To, co mě na vašich stránkách – a v mnoha rozhovorech a podcastech, které jste dělala – zaujalo, je pojem „bylinková pohotovost“. My jsme se k ní teď vlastně dostali, protože taková bolest zubů, teplota, angíny, chřipky, to všechno je součástí normálního životaběhu. Tak co znamená taková bylinková pohotovost pro laika? Jak má vypadat bylinková lékárnička?

Radka Svatošová: Tak to mám radost, že jste si tohoto názvu všimla, protože mně přijde, že je docela výstižný v tom, že když se chce někdo skutečně z přesvědčení vyhýbat chemickým lékům, tak je dobré, aby si připravil takovouto baterii jednoduchých produktů, které si klidně může vzít i na cesty, třeba i do letadla, a které mu pomůžou, ať už je doma bez možnosti se potkat s lékařem, nebo v cizině. A já jsem přesvědčena, že to jde, i když to není samospasitelné – jak jsem říkala v předchozím vstupu – že někdy je bolest zubů taková, že si člověk vezme cokoliv, jenom aby přežil. A ano, dají se bylinky takto používat skvěle. Ale jsou tam i další typy, opravdu bych se nebránila ničemu, co je z hlediska alternativní medicíny možné.

A nejlepší právě je udělat si základní sadu tinktur. Už jsem tinktury zmiňovala, a mluvila jsem o tom, že jsou skoro věčné. Když si totiž vyrobíte tinkturu, tak se vám nikdy nezkazí. Byly dělány pokusy s dvacet let starými tinkturami, a byly podobně účinné, nebo o malinko méně účinné, než čerstvě vyrobené – a to mi dává smysl. Navíc, když někde cestujete autem, letadlem, nebo vlakem, tak stačí vzít si malou lahvičku tinktury, nakapat si přinejhorším rovnou do pusy, nebo do kelímku s vodou, a máte stále po ruce lék, a nezabere to žádné místo, nemusíte nic vařit. Takže určitě do domácí pohotovosti patří tinktury. A existují jakési základní, které bych dokázala doporučit, a pak by tam měly být tinktury, které používá každý podle toho, jaké má zrovna on své slabé místo, na co trpí, ať už to je třeba bolest hlavy, nebo trávicí potíže, a podobně.

Martina: Já si vzpomínám, že mám homeopatickou cestovní lékárničku, a v té mám věci na záležitosti, které nás mohou potkat. Záněty močového měchýře z mokrých plavek, takže berberis vulgaris, na těžké jídlo nějaký colocynthis, a podobně. Ale co mít sebou po ruce z bylinek, to vlastně nevím. Teď je doba dovolených, tak co by lidé měli mít řekněme v domácí bylinkové pohotovosti, v domácí bylinkové lékárničce – a také třeba i v cestovní?

Radka Svatošová: Tak ta domácí může být rozsáhlejší, tam je toho spoustu. A kdybych to opravdu velmi zestručnila, tak v té cestovní s sebou vždycky vozívám domácí dubové kapky. To je velmi silný odvar z dubové kůry konzervovaný alkoholem, a to působí jako skvělá dezinfekce, ať už při štípnutí hmyzem, při štípnutí klíšťaty, zastavuje to krvácení, je to svíravé, stahující, a může se to použít třeba do nosu při rýmě, jako kloktadlo v ústech, a třeba i vnitřně. Takže dubové kapky, to je univerzální preparát, který se dá snadno vyrobit.

Potom by tam mohla být nějaká antibioticky působící tinktura. A tady třeba doporučuji lichořeřišnici, která je také skvělá na močové cesty, ale třeba i při nějakém počínajícím nachlazení, protože tam je i antivirové působení. Takže za mě lichořeřišnice. A někdo si místo toho může zabalit propolis, nebo něco jiného. A potom bych doporučovala vozit s sebou i trošku chilli, protože chilli pomáhá jako prevence nějakých infekcí trávicího ústrojí. Když jsme třeba někde v tropických zemích, tam ne nadarmo používají ostré koření jako dezinfekci, a má vlastně i anestetické působení, i když tedy ve formě mastí. V jedné knížce dokonce zmiňuji možnost použití, že se drcené chilli smíchá s troškou vody – to pomůže i při nějakém nastupujícím srdečním záchvatu, nebo srdečních potížích. Takže je to vlastně velmi univerzální lék. Pak by také bylo vhodné vzít si nějaký ten přírodní aspirin, jak jsem říkala, takže třeba tinkturu z tužebníku, nebo z březové kůry, a to potom působí při horečkách, při bolestech, při zánětech.

Martina: A co antivirotika? My jsme řekli antibiotika, tedy lichořeřišnici, což je asi nejsilnější přírodní antibiotikum.

Radka Svatošová: Ona působí i antiviroticky, takže tam bych se toho nebála i při nastupujících virózách. A ještě třeba vozívám nějakou tinkturu na trávení, klidně i zeměžluč, kterou jste zmiňovala, nebo je výborná ožanka kalamandra, což zní trošku exoticky, ale je to taková bylinka, která roste třeba i tady kolem Prahy, roste na jižní Moravě, a ta je velmi účinná jako antibiotikum v oblasti trávení, a třeba i při bolestech, které neumíme přesně identifikovat, třeba proč nás bolí břicho. Takže ožanka. A taky bych mohla doporučit tinkturu z mochny stříbrné, nebo z mochny husí, která působí při letních průjmech doprovázených křečemi, tak, že uleví při křečích. A víte, že to v létě dokáže člověka často potrápit. Takže i takováto tinktura by tam mohla být. A pak by se nám hodila třeba tinktura z arniky, nebo klidně i homeopatikum arnika, a to je výborné při nějakých úrazech, nebo i zákrocích jako je trhání zubu, tedy tam kde se dějí nějaké invazivní věci.

Jak si vyrobit vlastní tinktury jednoduše a levně

Martina: Vy vychvalujete tinktury, ale na tinktury je potřeba dané bylinky poměrně velké množství, a mnozí řeknou: „Nemám, neumím. Mám to jít koupit do lékárny, a pak to macerovat?“ Jak si vyrobit tinktury z vlastních zdrojů, když třeba nemáme vlastní zahradu, máme jenom balkón, nebo nemáme ani balkón?

Radka Svatošová: Tak tady bych vám právě oponovala, protože na tinktury vlastně stačí jenom hrstka bylinky. Když si to chceme vyrobit pro vlastní potřebu, a třeba opravdu jako pohotovostní lék, tak nám stačí bylinky troška. A třeba lichořeřišnici si můžeme vypěstovat v truhlíčku za oknem, kdy ani balkón nemusíme mít. A běžné bylinky můžeme najít při výletech do přírody, to vůbec není problém, stačí jenom najít trošku čistou lokalitu, které jsou i v bezprostředním okolí Prahy. Stačí nám opravdu jenom hrst bylinky, kterou doneseme domů, a ještě začerstva ji natrháme na malé kousky, nebo nakrájíme, a dáme ji do nějaké skleničky se šroubovacím víčkem, a zalijeme úplně obyčejným bílým alkoholem bez příchuti, který by měl mít aspoň 40 procent.

V nouzi stačí vodka z obchodu, nebo nějaká pálenka, kterou jsme někde dostali. Líh z lékárny je hrozně drahý, tak ten bych nedoporučovala, ale opravdu domácí alkohol, který není dochucen, a bylinku jednoduše alkoholem zalijeme tak, aby byla ponořena, aby nevykukovala, a dáme to někam do pokojové teploty na temnější místo, a ideálně každý den protřepáme, aby se to lépe louhovalo. A po nějakých třech, čtyřech týdnech, ale klidně i déle, scedíme, a můžeme to trošičku dochutit medem. Dávám většinou lžičku medu na čtvrt litru tinktury, a máme hotovo. Je to opravdu velmi jednoduché, a můžeme si udělat zásobu třeba na příštích pět let, kdy by trvanlivost měla zůstat naprosto nezměněna. Takže, bylinky stačí málo, nestojí to moc peněz, stačí opravdu troška nějakého darovaného alkoholu, a na uskladnění nepotřebujeme velké místo. Což třeba mohu říct, že třeba sušené bylinky skladuji ve velkých čtyřlitrových sklenicích, a zabere mi to spoustu místa, ale na tinktury mi stačí v podstatě nějaká polička. Takže je to fakt jednoduché.

Martina: A macerovat sušené bylinky? Nebo raději čerstvé? Je tam rozdíl v tom, jak dlouho se pak dělají? Vy jste říkala tři, až čtyři dny.

Radka Svatošová: Týdny, týdny.

Martina: Pardon, týdny.

Radka Svatošová: Tak když jsou to čerstvé bylinky, tak ty jsou vždycky nejsilnější, nejúčinnější, nebo téměř vždycky. Jsou výjimky, které potvrzují pravidlo. Někdy se sušením trošku mění složení, takže dávám přednost čerstvým bylinkám. Ale dělám tinktury i ze sušených bylin, a to v případě, že čerstvé jsou nedostupné. Takže před časem jsem vyráběla tinktury z badyánu, a ten si samozřejmě nevypěstuji, takže jsem vždycky objednala balení badyánu, a z něj jsem udělala tinkturu.

Martina: Ze semínek, nebo z celého?

Radka Svatošová: Z celé hvězdičky. Podrtila jsem to, zalila alkoholem, který v tomto případě musí být silnější…

Martina: A to je antivirotikum.

Radka Svatošová: To je antivirotikum.

Martina: Tamiflu se, myslím, dělalo právě z badyánu, byla to podstatná složka.

Radka Svatošová: Přesně tak. Podobně, když jsou u nás nějaké bylinky nedostupné, třeba nějaké kořeny, a podobně. Napadá mě třeba jam huňatý, což je ženská bylinka s hormonálním působením, tak ta se taky u nás moc nedá vypěstovat, takže objednávám kořen, a dělám z něj tinkturu. Takže bych klidně vzala na milost i sušené bylinky, tím vlastně trvanlivost sušených bylinek prodloužíme, protože když si je koupíme, tak trvanlivost je plus mínus rok – do další sklizně –, a pak už to opravdu někdy razantně klesá, a někdy to klesá i dřív, zatímco když je dáme do tinktury, tak trvanlivost prodloužíme skoro na neurčito.

Obavy ze sběru bylinek jsou většinou přehnané

Martina: Mnozí lidé, jak jsme vychováni k přehnané čistotě – se bojí sbírat bylinky jen tak, protože všude jsou psi, kteří všude močí, a oni mají pocit, že když bylinky posbírají v nějakém příměstském parku, tak že to není bezpečné. A když je posbírají v lese, tak zase třeba hrozí nebezpečí exkrementů, které tam nechají lišky, a z nich je mnoho parazitů. Má smysl se takto stále obávat života kolem? A může nám opravdu zkomplikovat život, když nemáme úplně čisté prostředí? Pokud vůbec, v tomto smyslu slova, „čisté prostředí“ existuje?

Radka Svatošová: Z mého pohledu absolutně nemá smysl se obávat. Kdo se bojí, nesmí chodit do lesa. Ale já bych do lesa chodila, protože je obrovsky léčivý. A co se týče sběru bylinek, tak já osobně sbírám bylinky tam, kde mám opravdu pocit, že je to čisté, krásné místo, nedotčené, kde se moc nechodí. Takže to většinou kombinuji – protože nemám taky čas jenom jezdit po bylinkách – s nějakými výpravami, výlety do přírody, s vycházkami, a podobně, a tam potom sbírám. Ideální je mít vlastní zahrádku, kde sami víme nejlíp, jak to je čisté, jestli nám po tom šlapou nějaká zvířátka, nebo nešlapou, nebo třeba kálí, než že jenom šlapou.

A když si nejsme jistí, tak vždycky máme možnost zvednout zrak o trošku víc, a sbírat to, co roste na keřích a na stromech. A tady už se nemusíme bát, i kdybychom šli i do Divoké Šárky, protože když tam posbíráme nějaké hložinky, nebo květy lípy – teď nevím, jestli tam jsou lípy, předpokládám že jo – tak určitě nebudou znečištěné exkrementy pejsků, a můžeme je naprosto bezpečně nasbírat. A co se týče chemického znečištění, tak zase, svět je jeden celek, planeta je ucelený komplex, a pokud vím, tak nějaká chemická rezidua a mikroplasty byly nalezeny i v Himalájích, a stejně tak je zanesen mikroplasty celý oceán, takže vlastně ať jsme, kde jsme, vždycky se to tam nějak dostane. A jsem přesvědčena, že naše tělo má obrovskou schopnost se přizpůsobit, a že léčivé efekty na člověka jsou tak výrazné a silné, že i kdyby to nebylo 100 procentně bio, tak je to pro nás pořád prospěšné.

Martina: Radko, hned na začátku jsem použila vaše slova, kdy jste se vy sama představila jako žena, která jako dívka, jako dítě trpěla těžkou alergií na pyly, na trávu, a mě by zajímalo, jak jste se tedy dostala k bylinkářství? Protože je to trošku, jako kdyby se někdo, kdo má od dětství velké závratě, stal klempířem.

Radka Svatošová: Tak to někdy bývá, že ta největší výzva člověka posouvá dál. Skutečně u mě to začalo od dětství, to jste vlastně zmínila, a já to podobně zmiňuji i v úvodu své první knížky. Ale další výzvy přišly později, nebo spíše životní změny. Tou první bylo, když jsme se s mým manželem v roce 2012 přestěhovali do domečku se zahradou, a já jsem tenkrát neměla žádnou velkou představu, ale to místo si nás také začalo přetvářet. V podstatě hned od začátku jsem tam začala budovat permakulturní a bylinkovou zahrádku, a to byl zase obrovský posun dál. Protože jakmile můžete bylinky pěstovat, pozorovat a zkoumat, pojídat po celý rok a máte je opravdu u zápraží, tak tam pak nastává velký posun. A nejvíc nás dále v životě posunulo, změnilo, když jsme se v roce 2016 s manželem vydali do peruánské rovníkové džungle. Slibovali jsme si od toho ledacos, bylo to velmi náročné, obrovsky nás to změnilo na vědomé i asi i nevědomé úrovni, protože po návratu jsme najednou udělali hodně životních změn: postupně jsme opustili práci, začali jsme pracovat v podstatě z domu a mně se otevřel obraz a myšlenka, že založím školu, která nemusí mít nějaké učebny a že naší učební místností bude sama příroda.

Iniciační cesta do Peru změnila můj směr života, ale ayahuascu bych už nikomu nedoporučila

Martina: Promiňte, že vás přeruším, protože jste to všechno vychrlila rychle a řekla jste několik věcí, ke kterým se chci vrátit. Začala jste pěstovat bylinky, to je ta jedna věc. Druhá věc je jakási iniciační cesta do Peru, a u té se teď pozastavím, protože se z toho stává trochu móda, že lidé často takto vyrážejí po světě a mají pocit, že se vrátí změněni. Musím přiznat, že zrovna nedávno jsem byla svědkem toho, kdy od mého kolegy odjížděl právník na dva měsíce do Thajska, chtěl putovat po klášterech, a on říká: „Prosím tě, slib mi, že se nevrátíš s oholenou hlavou a řemínky kolem ruky, a nebudeš mi tvrdit, že už víš, o čem život je a že ho změníš.“ A on říkal: „Neboj se.“ A vrátil se s oholenou hlavou, s řemínky kolem ruky a dal výpověď. Takže někdy tyto iniciační cesty, které spouštějí změnu, fungují. Proč si myslíte, že u vás zafungovala cesta do amazonské džungle? Co jste tam objevila? Byly to psychotropní látky, nebo jenom energie, tradice. Co to bylo u vás?

Radka Svatošová: Tak my jsme tam nejeli se záměrem změnit život. My jsme tam jeli se záměrem spíš pochopit souvislosti, pochopit, jak svět funguje, jak funguje vesmír, a tak dál, prostě posunout se trošku dál v chápání a vnímání. Pečlivě jsme se na tuto cestu připravovali, ale přesto jsme zjistili, že připravení nejsme. Byli jsme skutečně v pravé džungli, nedaleko od města Iquitos, a byli jsme tam vlastně v podstatě úplně odříznuti od lidí, kromě několika lidí, kteří se tam o nás starali nebo kteří tam byli s námi, a bylo to mnohem těžší, než jsem si kdy dovedla představit.

Martina: Co tam bylo těžké?

Radka Svatošová: Těžké bylo to, že jste najednou na místě, kde nejsou cesty, kde jste v podstatě uvězněni, odkud se bez pomoci vůbec nemáte šanci dostat, protože kolem vás je opravdu jenom hluboká džungle. Takže jsme se pohybovali jenom na malém prostoru, kde bylo pár chaloupek a maloka, a nikam jsme sami nemohli, pokud nás nevzali na výlet.

Martina: Co jste tam dělali? Proč jste se tam nechali zavřít?

Radka Svatošová: Původní představa byla, že hlavně budeme jezdit nebo chodit pěšky po výletech a poznávat okolí, ale nakonec jsme tam zažívali každý večer rituály s matkou rostlin ayahuascou a musím říct, že jsme nebyli připravení na to, že těchto rituálů bude tolik, a byly velmi silné. Tak silné, že mně osobně to opravdu dostalo do těžkého stavu, do velmi těžkého, takový stav jsem fyzicky i psychicky nikdy nezažila a musela jsem se tam opravdu znovu postavit na nohy, abych tak řekla. A pak jsme se tedy rozhodli, že odjedeme a budeme si ještě chvilku cestovat sami. Ale matka rostlin už s námi nějak pracovala, nějak nás ovlivnila a změny se začaly dít teprve po návratu domů.

Martina: Mnozí lidé, kteří to absolvovali – ale i ti, kteří to jenom studovali, ať už chemici nebo farmaceuti – varují před setkáním s matkou rostlin, notabene z rukou někoho, kdo s ní třeba neumí zacházet. A zároveň varují, že to není rostlina, která je pro západního člověka. Tak já bych tady nerada fungovala jako poradna, protože my jsme tady několikrát před touhle ayahuascovou turistikou varovali. Ale vy říkáte, že to na vás mělo velký dopad. Co vám to tedy přineslo?

Radka Svatošová: Já bych možná před touto rostlinou taky varovala. My jsme byli u lidí, ke kterým jsme měli naprostou důvěru a dá se říct, že tuto důvěru nezklamali. Nicméně nešla bych k někomu, kdo takovou zkušenost nemá a kdo není z toho místa. A tato rostlina skutečně patří do amazonské džungle a když se něco podobného děje a provozuje v Čechách, tak to podle mě vůbec není namístě. Nám to něco dalo, nějak nás to posunulo v životě dál, ale zpětně bych se této zkušenosti vyhnula nebo spíš bych ji nikomu nedoporučovala. Je to urychlování duchovního vývoje a jsem přesvědčena, že to jde i bez toho, a to méně násilnou, jemnější cestou.

Martina: Takže, Radko Svatošová, kdybyste se mohla znovu rozhodovat, tak už byste do pití ayahuascy nešla?

Radka Svatošová: Na tuhle otázku nemůžu takhle odpovědět, protože ona můj život nasměrovala úplně jinam, a bez ní bych byla teď někde jinde, možná bych pořád pracovala jenom v neziskové organizaci nebo ještě seděla někde na úřadě, a tak dál. Takže ona nás posunula z mého pohledu velmi pozitivním a smysluplným směrem. Ale spíš nedokážu nikomu s úplně čistým svědomím doporučit, ať něco podobného vyzkouší.

Silové rostliny rostou všude kolem nás – růže, bříza, dub i obyčejný sporýš

Martina: Vy jste říkala, že jste se v amazonské džungli – pravděpodobně potom na vaší toulačce, kdy jste se vydali putovat po Peru – setkala s místními silovými rostlinami. Co si představit pod pojmem „silová rostlina“? Protože tím se dostáváme k vašemu bylinkaření a soběstačnosti, což bude hlavním tématem našeho rozhovoru.

Radka Svatošová: Tak silové rostliny vůbec nemusíme hledat v amazonské džungli, právě naopak, můžeme je hledat všude kolem sebe. Jsou to rostliny, které třeba používali šamani, a pak v širším slova smyslu jsou to rostliny, které jsou právě pro nás spojenci, pomáhají nám, podporují nás, dokážeme s nimi nějakým způsobem komunikovat. Každý může mít svou silovou rostlinu, svou vlastní. Takže nelze říct, že bych tady prolistovala atlas a řekla, že tohle je silová rostlina, tohle je silová rostlina, a tak dál. Takže každý si může najít své rostliny, které právě pro něj mají nějakou specifickou energii, nějaký speciální efekt. Kdybych měla uvést příklad takové rostliny, tak je to třeba druidská rostlina sporýš. Tu mi tedy také máme velmi rádi a je to náš strážce, ochránce. Na mě velmi silně působí třeba i bříza a dub, takže i stromy. A samozřejmě taková rostlina síly, rostlina s vysokými vibracemi pro většinu lidí, předpokládám snad na celé planetě, je růže. Růže, to je rostlina, kde o tom snad ani nemůžeme vést nějaké disputace, protože růže je opravdu vnímatelně ušlechtilá, je součástí všech možných dekorací, výzdob, a to už od nepaměti, a není snad člověk, kterého by nenapadla, když se zeptáte, která rostlina je silná nebo zvláštní nebo mimořádná.

Martina: Ano, ne nadarmo i váš učitel Vláďa Vitásek má svou zásadní rostlinu růži stolistou, o které tady u nás v pořadu svého času velmi hezky mluvil. Vraťme se ještě do Amazonie z jiného pohledu. Vy jste říkala, co s vámi udělala místní silová rostlina ayahuasca, ale já jsem si vzpomněla na věhlasného německého lékaře Paracelsa z Hohenheimu, který říkal, že každá země má pro své obyvatele, kteří na ní hospodaří, všechny potřebné látky na léčení chorob. Souhlasíte s tím?

Radka Svatošová: Naprosto. Naprosto. Vzala jste mi to z úst, protože opravdu často se lidé ptají na pomoc a čekají, že řekneme nějakou zázračnou exotickou bylinku z druhého konce světa, ale já to cítím tak, že opravdu ti největší rostlinní léčitelé rostou přímo u nás za humny a pro každého. A jsou to právě ty nejběžnější bylinky. Zrovna včera jsme řešili něčí pohybové potíže a stejně nevymyslíme nic lepšího než obyčejný kostival, který roste na rumištích, který roste jako plevel skoro všude, a nemá ani smysl hledat něco složitějšího. Takže ano, jsem přesvědčena, že pro každého z nás je tady bylinka nebo jsou bylinky a opravdu mi spoustu lidí potvrdilo – a vnímám to i na naší zahrádce – že většinou za námi přijdou ty rostliny, které právě potřebujeme. To znamená, že třeba když se přestěhujete na nějakou zahradu, do nějakého nového domu, tak zjistíte, že za rok se tam úplně promění skladba rostlin, které tam přirozeně rostou.

Martina: Takzvaných plevelů.

Radka Svatošová: Takzvaných plevelů. Já bych tento výraz dobrovolně ani nepoužila, ale spíše „doprovodné rostliny“.

Martina: „Doprovodné rostliny“ se nechytnou. Když má někdo na zahradě svízel syřišťový, tak navzdory tomu, že je to velká léčivka, tak pro něj je to plevel.

Radka Svatošová: A ještě jsem si všimla, že se každý rok všude objevují ve velkém jiné rostliny. A zase, bylo to třeba i za časů té zvláštní chřipky, kdy najednou všude rostl jitrocel, který je výborný na plíce, a podobně. Takže každý rok se objevují nějaké bylinky, které asi většina z nás potřebuje. Letos jsem si všimla – všimla jsem si toho i před pár minutami, když jsem procházela kolem do studia – že je velmi hojná třezalka. Dokonce tady rostla na magistrále v malé spáře někde u obrubníku.

Martina: Úzkosti, nervy, nespavost – mimo jiné.

Radka Svatošová: Přesně tak. Deprese.

Rostliny vědí, co potřebujeme aneb Příběh o pampelišce a nemocných játrech

Martina: My se budeme věnovat jednotlivým bylinkám z gruntu, ale ještě by mě zajímal celistvý a celostní pohled na bylinnou říši. Vy jste teď řekla, že když se někam nastěhujeme, tak se stane, že se promění složení trávy, která nám tam roste. Já mám příhodu své kolegyně, jejíž tatínek celý život na chalupě zoufale bojoval s pampeliškami. Nevyhrál, zemřel na nemoc jater a rok po jeho smrti tam pampeliška skoro nebyla. A to mi nahrává tomu, co jste říkala, protože on, kdyby si udělal odvar z kořene pampelišky, tak možná na játra nezemřel, protože právě na to je pampeliška jako dělaná. A vzhledem k tomu, že v rodině nikdo jiný játra nemocná neměl, tak už jí nebylo třeba, ona se tam znova nevysemenila, když už tam nebyla tato energie. Můžeme se i takto – vlastně svým způsobem i magicky – dívat na rostliny, tedy že ony vědí, co potřebujeme, a tímto nepřímo naplňují to, co říkal Paracelsus?

Radka Svatošová: Uvedla jste úplně nádherný příklad. A ano, já věřím, že se můžeme na rostliny dívat magicky. Ve mně se trošku perou dva přístupy: jeden je praktický, ženský, jak použít bylinky do kuchyně a jak je sbírat a zpracovávat. A potom je to právě magický přístup, a ten, musím říct, čím dál častěji převažuje. Vlastně to není nějaká ezoterika, protože i vědci dokázali svými přístroji vyzjistit, že rostliny komunikují, že vibrují své emoce a že je to všechno měřitelné. To je třeba klasický příklad, kdy měřili v laboratoři reakci jedné rostliny…

Martina: Difenbachie.

Radka Svatošová: Tuším, že to bylo něco podobného, prostě nějaká pokojovka, a ve chvíli, kdy vědec, co to zkoumal, pomyslel na to, že zkusí popálit její listy, tak ona velmi bouřlivě zareagovala. Další příklad mám z nedalekého okolí, já třeba dělám vycházky a povídání i pro školy, pro školní děti, když mě pozvou, a s jednou Montessori školou jsem byla na vycházce a tam mě paní učitelky líčily, jak dělaly s dětmi pokus, že měly dvě rostliny vedle sebe a jednu rostlinu chválily a na druhou rostlinu si opravdu vybíjely negativní emoce. Tyto rostliny byly naprosto identické a nemusíme si povídat, jak to dopadlo: rostlinu, které chodily nadávat, skoro zahubily. Pak ji tedy šly zachraňovat, takže se jí omluvily, a tak dál a tak dál.

Martina: Ale těch peněz, co vydaly za psychiatra.

Radka Svatošová: Takže rostliny na nás velmi silně reagují. A možná ani není potřeba uvádět takovéhle příklady, protože mnoho lidí to jednoduše cítí a ví. A proto se taky říká, že někdo má zelené ruce, protože si s rostlinami povídá, chová se k nim láskyplně a pak mu to všechno roste i v nejhorších podmínkách.

Martina: Každá země má pro své obyvatele, kteří na ní hospodaří, všechny potřebné látky na léčení chorob, to už jsme tady citovaly. Řekněte mi tedy, proč se tak často uchylujeme třeba k čínským bylinám, které jsou součástí čínské medicíny, a léčíme se bylinami, které rostou na jiném kontinentu? Nebo proč tak mnoho lidí sází na ayahuascu a jiné rostliny třeba z jižní Ameriky, když tady máme všechno za humny? A logicky bychom to měli mít v akčním rádiu možná jednoho kilometru.

Radka Svatošová: Asi právě proto, že jim to prostě připadá příliš jednoduché. To by bylo moc jednoduché se takhle uzdravit. To je první názor, který mám a který jsem si mnohokrát potvrdila, že čekáme, že zázraky, které nás musí stát nějaké peníze, musí to být odněkud z nějakého exotického místa, a tak dál. Ale jak říkám, to, co nám roste na zahradě, to pro nás takhle atraktivní být nemusí. Mám nedávný příklad: Mluvila jsem v jednom vysílání o bršlici, což je moje nejmilejší bylinka, ale pro zahradníky je to opravdu neoblíbený plevel. Ale je to vynikající léčivka a zelenina v jednom. A pak mi jeden pán napsal, byl opravdu rozzloben, jak si můžu dovolit mluvit o takovémto plevelu a že mu to zarůstá půl zahrady. Tak jsem si pomyslela, že ji možná tento pán nejvíc potřebuje a má to přímo před očima a nechce to vidět.

Lidé nechtějí vlastní úsilí – raději zaplatí za exotiku než by si vykopali kostival

A druhá odpověď na vaši otázku, proč vlastně lidé nechtějí používat to, co roste kolem nich, je možná i to, že už by museli vyvinout nějaké vlastní úsilí. Protože je snadnější jít k léčiteli, ale stejně jako u lékaře je to pořád stejný princip, že řeknete: „Něco se mnou udělejte.“ A ať se snaží ten druhý člověk, ať vydává energii a my budeme jenom tyto věci trpně přijímat, nějak je možná užívat a možná to zabere nebo nezabere. A když to nezabere, tak to svedeme na něj. Ale tuto teorii už říkal pan Zentrich, že člověk musí sám vyvinout aktivní přístup, vyvíjet nějaké vlastní úsilí, aby se uzdravil. Takže dobře, zranila jsem si nohu, kotník, tak tedy půjdu, vykopnu si kostival nebo poprosím někoho z rodiny, ať mi ho vykope, zpracuju si ho, připravím si ho – a to už je cesta k uzdravení. A to je jenom malý dílek skládačky. Samozřejmě práce s bylinkami je ještě o tom pracovat s psychosomatikou, to znamená snažit se pochopit, proč se něco děje, co nám tělo vysílá za signály, a tak dál. Takže snadnější je dostat se do rukou někomu, kdo to vyřeší za nás. Pravda je, že někdy už je člověku tak mizerně, že už fakt nemá sílu to řešit sám. Ale naopak znám spoustu příkladů z okolí, kdy třeba lidé i s těžkým hendikepem, vozíčkáři, sbírají bylinky, používají bylinky a snaží se sami pracovat na svém zdraví a uzdravení.

Martina: Už když jsem vás představovala, tak jsem zmiňovala, že se věnujete bylinkářství v kontextu původních slovanských a keltských tradic a tématům soběstačnosti. Mě by zajímalo, kde získáváte informace třeba o keltském bylinkářství? Slovanské je přeci jenom poměrně zdokumentováno, ale to keltské mě mate.

Radka Svatošová: Já bych to totiž ani nerozlišovala.

Martina: Vy jste s tím začala.

Radka Svatošová: Pravda je, že tento text jsem psala už před nějakými čtyřmi, pěti lety, a mezitím jsem se zase trošku maličko posunula dál. Ale stejně bych to nerozlišovala, protože důležitá je země, po které chodíme. Ať už po ní chodili Kelti, Slované, Germáni a podobně, tak podstatné bylo to, co tady rostlo, to, co tady nacházeli a to, s čím pracovali. Takže je vlastně úplně jedno, jak to bylo nebo nebylo zdokumentované. Samozřejmě že zdroje hledám všude možně ve staré literatuře. Kdybyste viděla moji knihovnu nebo vlastně i moji ložnici, tak všude jsou stohy knih a pořád se k nim vracím. Těchto zdrojů je víc a jsem přesvědčena, že po tisíciletí naši předkové používali prostě a jednoduše to, co se jim osvědčilo. Takže to, co se dochovalo do současnosti, to musí jednoznačně fungovat a zabírat, a to, co se nedochovalo, tak tam s tím asi zkušenosti tak dobré nebyly.

Já spíš vnímám to, že se rozvzpomínáme, protože tato doba je o rozvzpomínání. Já už se vůbec nedívám na to, co bude, a úplně nemám víru v to, že budoucnost bude jako ze scifi filmu, tedy moudřejší a lepší než to, co je teď, a vnímám, že je spíš důležité se vracet do dávné minulosti, kdy lidé věděli a cítili a znali, měli spoustu času na to, aby vnímali přírodu, pozorovali ji a dokázali tam opravdu navnímat to, co my už nedokážeme. A pak také uměli pracovat s rostlinami, které jsou v uvozovkách „jedovaté“, uměli určitě s místními rostlinami pracovat tak, jako indiáni v džungli s ayahuascou, dokázali to, co je už teď zapomenuto, anebo to, co bylo vymýceno různými čarodějnickými procesy.

Martina: Omezeními, nejprve církevními, posléze farmaceutickými.

Radka Svatošová: Ano, přesně tak.

Martina: Jestli vy nejdete kupředu do minulosti?

Radka Svatošová: Tak teď jste to řekla za mě.

Bylinka je komplex látek v symfonii – stačí osm bylinných přátel pro zdraví

Martina: Myslím, že posluchači teď už jsou také zvědaví na nějaké konkrétní rady, jakým způsobem se oni sami mohou postavit ke světu bylin, o kterém se velmi často mluví, ale málokdo mu opravdu rozumí. A málokdo z lidí, kteří si občas hodí do hrnku s horkou vodou mátový čaj nebo heřmánek, ví, jak bylinky fungují a pracují. Řekněte mi, komu byste doporučila léčbu bylinkami? Jakým způsobem léčí bylinky jinak než třeba syntetické léky?

Radka Svatošová: Tak stručně řečeno, syntetický lék je často jedna vyextrahovaná látka, zatímco bylinka je komplex látek a nikdo nedokáže chemicky a vědecky úplně postihnout, jak vlastně působí. Ale působí. Působí právě v symfonii, takže proto se vždycky nemůžeme opírat o nějaké lékařské studie, které jsou různé, různého druhu, někdy jsou zacílené tak, aby z toho něco vzešlo. A proto vnímám, že je mnohem důležitější opírat se o tradici a zkušenost našich předků, protože to už je prověřené tisíciletími. Ale teď jsem odbočila od vaší otázky a ráda bych se k ní vrátila. Naveďte mě, prosím, znovu.

Martina: Ptala jsem se, jakým způsobem se mají lidé vyznat v bylinkách? A komu byste radila, aby s léčbou, prevencí začal, a pro koho už raději rychle dát syntetické léky?

Radka Svatošová: Tak často se mě lidé ptají – poté, co mi vylíčí svých dvacet nemocí, které neúspěšně léčili desítky let pomocí farmaceutického průmyslu a komerční medicíny – jestli jim poradím nějakou bylinku. Tak co byste jim řekla? U těchto lidí je už opravdu zdraví podlomeno a čekat zázraky od jedné bylinky úplně nejde. Takže skutečně, já bylinky vnímám na jemné harmonizování a vyladění ve chvíli, kdy ještě tolik nepotřebujeme konvenční medicínu. Ale vždycky je cesta zpátky k přírodnímu léčitelství, to určitě ano. Ale postupně. Takže určitě bych nikomu neradila, ať vysadí antidepresiva, které nutně potřebuje, a tak dál, ale třeba ať postupně snižuje dávky. A z tohoto úhlu pohledu se domnívám, že používání bylinek je úplně pro každého, protože ony se mohou používat nejenom jako lék, ale právě na celkové harmonizování a zároveň i jako zdroj vitamínů a cenných vitálních látek. A myslím, že spoustu lidí odrazuje to, že si myslí, že je to složité a že potřebují nějaké hluboké znalosti. Ale tak to vůbec být nemusí, protože léčivých rostlin jsou u nás stovky, ne-li tisíce, a není bylina, aby na něco nebyla. Takže ty, které jsou z našeho pohledu neléčivé, jsou možná jenom nepoznané, nezmapované.

Já bych se v tomhle držela doporučení mé oblíbené Marie Treben, která říkala, že stačí najít takových osm bylinných přátel, kamarádů, a ty opravdu poznat velmi detailně. A to právě proto, že každá bylinka působí velmi komplexně a širokospektrálně, takže si fakt vystačíme jenom s pár rostlinami z naší zahrádky a už dokážeme své zdraví výrazně vylepšit. Takže první věc je, že nemusíme znát těch bylin tolik, stačí pár. A druhá moje zkušenost je, že bylinné přípravky lze vytvořit velice jednoduše. Já sama nemám ráda složité věci, protože složitost každého odradí. Každý má spoustu povinností, aktivit, zájmů, a tak dál, a jen velmi málo lidí si dokáže představit, že by do svého programu začlenilo vyrábění nějakých složitých preparátů a léků přírodního původu. V podstatě někdy stačí se, v uvozovkách, jenom tak napást, to znamená jíst bylinku nebo rostlinu, která je jedlá, čerstvou, utrženou třeba někde na vycházce v přírodě. Nebo stačí jednoduše ji nasušit. A do domácí lékárničky, která nám vydrží třeba celá léta nebo desetiletí, stačí vyrobit si pár základních tinktur, které vůbec nemusíme kupovat, ale mnohonásobně levněji si je zvládneme připravit sami.

Martina: Bavili jsme se o solárních cyklech, a já jsem narazila na téma, že velice negativně může ovlivnit klima solární byznys, solární farmy. Je to možné? Nebo je to z vašeho pohledu nezajímavé?

Martin Košťák: Já si myslím, že byznys se prolíná s celou touto politikou, už od samého začátku. Když se na to podíváme, tak v podstatě Green Deal, chcete-li, začíná s automobilkami, které cítily velkou příležitost, že si budou moct rozšířit své výroby a zisky tím, že začnou produkovat elektromobily. Automobilky jsou jeden ze spouštěčů tohoto. Nakonec se ukázalo, že to asi nebude tak úplně v pořádku, a asi to nebude tak výrazné. Vždycky se najde nějaká myšlenka, která je na začátku hezká, a pak se to přetaví do byznysu, nebo do ideologie, a vidíme to v různých politických a náboženských směrech. Primární myšlenka je moc pěkná, ale otázka je, co se s touto myšlenkou stane dál. Pokud tedy budeme uvažovat v globálním měřítku, kde vidíme největší průmyslové giganty světa, a země světa, Čína, USA – tak se v podstatě přikloní k elektromobilitě. Čína teď v elektromobilitě hraje prim, to víme, USA, tak tam se teď s novou politikou začíná řešit něco jiného, zvyšuje se těžba ropy, plynu, a tak dále. A Evropa se svými 10 procenty znečištění, nebo emisí, asi nebude zachraňovat nic. Otázka je, jak se to projeví na našem každodenním životě, což už teď částečně vidíme, a jestli politici budou schopní najít nějaký rozumný kompromis mezi tím, co se děje ve světě, a co chce dělat Evropa.

Ekologové proti ekologickým větrníkům – paradox současné klimatické politiky

Martina: Když se bavíme o kompromisech, tak mnozí řeknou: „Máme tady větrníky.“ Já jsem narazila na rozsudek soudu ve Francii, který pozastavil výstavbu větrníkových farem, a pozastavil provoz větrné elektrárny kvůli ochraně ptáků. A žalobu na ekologické větrníky podali ekologové. A tady už se v tom jeden ztrácí. Vy jste geolog, tak z vás nechci dělat odborníka na nové technologie, ale vnímáte vůbec tyto kroky jako aspoň smysluplné?

Martin Košťák: Tak smysl to má v místech, kde fouká – příbřežní zóny. Vidíme to na pobřeží severní Evropy v mělkých prostorách moří. Tam kde fouká, tam to asi smysl má. Samozřejmě je otázka, kolik energie se vkládá do výroby, a kolik energie to pak vyrobí – ale tak to je se vším. Prostě tam, kde jsou podmínky, lze tyto zdroje klidně použít. Já jako geolog si myslím, že pro nás je budoucnost – a my tady v Česku máme tu výhodu, že povědomí veřejnosti je poměrně zdravé, s ohledem na zdroje – jaderná energie, to naprosto jednoznačně. Rozloučíme se s uhlím, to asi jo, ale jaderná energie, říkám to ještě jednou – tady v českých podmínkách naštěstí vzdělanost, respektive přístup k této energii není úplně odmítavý, a naopak si myslím, že se na tom asi shodnou i politické reprezentace, které se tady střídají – má v naší zemi budoucnost.

Martina: Když vidím, jak nám jde výstavba od ruky, tak jste mě moc neuklidnil. Pojďme se ještě podívat na velké změny, které postihly planetu Zemi, a to se mi vybavuje dopad asteroidu, který měl vyhubit dinosaury, ale zároveň tato zásadní změna poskytla do budoucna, do hluboké budoucnosti člověku, možnost se vyvinout.

Martin Košťák: Proto jsme tady.

Martina: Proto jsme tady, protože nás může ovlivnit třeba dopad asteroidu. Víme asi jen o pětině asteroidů, které jsou schopny zničit celý kontinent. Je toto pro vás, jako pro geologa, zajímavá otázka a zajímavá neznámá?

Martin Košťák: To je úplně skvělá otázka. Totiž katastrofa na hranici křídy a paleogénu, slavný dopad meteoritu, který zlikvidoval dinosaury, nám ukázal jednu nesmírně zajímavou věc. Jednak vyhubil dinosaury, což je skvělé, protože tu pak můžeme být my…

Martina: Byli moc žraví.

Martin Košťák: No, spíš byli rozpínaví, po celou svou existenci nás nechtěli moc pouštět k lizu. Takže to pro nás byla samozřejmě velká výhra. Na druhou stranu, když se podíváme na to, jak dinosauři začínali, tak stejně jako začínali, tak v podstatě také skončili. Začínali meteoritem a klimatickou změnou, a to výraznou, když se pouště změnily na prostředí, které bylo obyvatelné. Na konci triasu začalo pršet, když to jednoduše shrneme, a to otevřelo cestu dinosaurům. A asteroid, který je tak zmiňován, udělal pro nás skvělou věc, ale pro ekosystém ne, protože vyhynulo poměrně podstatné procento života. Na druhou stranu nutno říct, že pro nás, pro geology, je to strašně krásná laboratoř, jak se můžeme dívat na to, co vyhynulo, proč to vyhynulo. My to do dneška úplně nevíme, proč něco vyhynulo, a něco ne. Já vždycky studentům říkám: Když se podíváte do období křídy, které je před dopadem meteoritu, tak v podstatě všechno, co tady plave, lítá, bzučí, kvete, tady bylo. Dopadl meteorit, a vyhynuly skupiny dinosaurů, mořských plazů, a dalších, ale něco přežilo a spousta toho, co přežilo, tady už mělo základ, takže se to mohlo dál rozvíjet. Prošlo to efektem hrdla láhve, a zase se to začalo rozšiřovat. Tato událost je pro nás pěkným příkladem, protože to je změna, která je ze dne na den. Prostě dopad meteoritu ukončil dlouhé období druhohor s nadvládou dinosaurů a dalších saurů. Je to něco, co je mementem. My se tady můžeme snažit o leccos, ale přiletí desetikilometrový meteorit, nebo nám bouchne Yellowstone, a máme tady zase klimatickou katastrofu. Ale nejenom klimatickou, ale i ekologickou ve smyslu ekologie, což jsou vztahy mezi živými a neživými organismy.

Meteorit, který bude v roce 2035 prolétat kolem nás, narazí spíše do Měsíce než do Země

Martina: A nemuseli bychom mít takové štěstí, jako v roce 1908, kdy při Tunguzské katastrofě spadl úlomek meteoritu do neobydlené oblasti. Změnilo to tehdy klima? A máme o tom povědomí?

Martin Košťák: Klima se úplně neměnilo. Došlo k disperzi částic, v severských oblastech, na Sibiři, a podobně byly neuvěřitelně bílé noci. Dopad v Tunguzsku je pořád ještě záhadou, dodneška se řeší, co to vlastně bylo. V místě dopadu byla expedice profesora Kulika, která se tam dostala snad až po dvaceti letech, a našli tam v podstatě jen sferule, ale nebyl tam materiál z objektu, který tam dopadl.

Martina: Sferule?

Martin Košťák: Sferule jsou drobné rozžhavené kapičky, které pocházejí z dopadu, ale samotný objekt…

Martina: Šutr se nekonal?

Martin Košťák: Ten se nenašel. Proto se taky objevily mraky hypotéz od UFO, až po kometu, ledovcové jádro, a tak dále. Zdá se, že tento objekt explodoval nad zemí, a plocha Tunguzska, která byla postižena, byla obrovská, ale nenašly se úlomky meteoritu. A to je docela záhadné, a dodneška se řeší, co to mohlo být.

Martina: Astronomové tyto objekty ve vesmíru určitě mají v merku – jak už jsem říkala, víme asi jen o pětině. Myslíte si, že už třeba máme technologie, abychom si dokázali od nějakého asteroidu odpomoct, kdyby se na nás řítil? Nemyslím zrovna Bruce Willise…

Martin Košťák: Ten by se nám hodil, ten by byl ideální. Ale tento pokus už proběhl. Byl to řízený pád družice, a skutečně se to pohnulo. Takže si myslím, že vlády velkých zemí, vědci na tomto určitě pracují. A je to možné. Je to možné. Máme teď příklad meteoritu, který by měl zhruba v roce 2035 buďto napálit do Měsíce, nebo na Zemi, a procento, které se udávalo, bylo strašně vysoké – asi tříprocentní. A teď se to snižuje, jak se to upřesňuje. Takže na tyto objekty, pokud se je podaří zachytit – což je případ toho, který nám hrozí zhruba do deseti let – je čas reagovat. Ale pak jsou objekty, které proletí kolem Země, a nebyly zachyceny, a to je samozřejmě problém. Musíme nějakým způsobem podpořit detekci ještě před tím, než to nastane, a dráhy se dneska dají superpočítači spočítat, dá se to odhadnout. Tedy ne odhadnout, ale modelově poměrně přesně určit, jaké je procento pravděpodobnosti dopadu takového tělesa na Zemi. Nejbližší, který nám hrozí, tak už se spekuluje o tom, že by nám mohl pomoct Měsíc. To jsou desetitisíce kilometrů, které proletí kolem planety, a teď je větší pravděpodobnost, že to schytá Měsíc než Země.

Martina: Ale to by určitě Zemi ovlivnilo také.

Martin Košťák: Myslím, že bychom se na to mohli dívat, že by to byl docela pěkný ohňostroj.

Martina: Cyniku.

Martin Košťák: Ne, asi by to s Měsícem nepohnulo. Tento objekt zase není tak velký.

V předpovědích změn klimatu vycházíme z minulosti, ale do budoucna nevidíme

Martina: Když líčíte věci, které se kolem nás odehrávají, nebo které se odehrály v minulosti, tak mi vlastně pokusy, které teď děláme, připadají ještě tranzistorovější, než jsme si začali povídat. Myslíte si, že máme šanci hodnotit příčiny klimatických změn s tím vším, co jsme si řekli, se všemi vstupními daty, která máme?

Martin Košťák: Hodnotit můžeme, můžeme se pustit i do nějakých predikcí, ale jenom budoucnost ukáže, jak jsme byli přesní. My sice vycházíme z minulosti, ale do budoucna nevidíme. Strašně rádi bychom řekli: „Jo, bude se tady oteplovat tisíc let, a pak se nám ochladí.“ Ale do toho vstupuje celá řada faktorů, které těžko budeme ovlivňovat. Mimochodem tedy i to, jaká rozhodnutí člověk ohledně klimatické změny udělá, jestli se podaří dosáhnout nějakého konsenzu, a na klimatickou změnu se připravíme, nebo jestli budeme sami proti sobě, a v poměrně malých populacích se budeme snažit s klimatickou změnou bojovat, nebo budeme vytvářet podmínky pro to, abychom ji překonali.

Martina: Jde překonat klimatickou změnu?

Martin Košťák: Tak myslím, že jo. Určitě. Podívejte se, naši předci v končinách střední Evropy lovili před dvaceti tisíci lety mamuty. Krajina vypadala úplně jinak, byla to lesotundra, nebo periglaciální step s vysokým travním porostem, a žili tady srstnatí nosorožci, mamuti, a všechna velká zvířata, která mají přezdívky, přívlastky – jeskynní medvědi, hyeny a lvi, a tak. A tato velká zvířata vyhynula, protože se změnilo klima, zmizel jim biotop, a člověk částečně taky něco vylovil, ale asi ne úplně všechno. A člověk se zase adaptoval na nějakou jinou příležitost, jak získat potravu. Naučili se pěstovat obilí, nebo plodiny, přežil, ustájil si zvířata, a tak dále.

My máme výhodu v tom, že vidíme, co se děje, a můžeme na to reagovat i s předstihem. Zvířata taky, otázka je jak rychle. Často se hovoří o korálech, korálové útesy, a překyselení oceánů, a teplota, a tak dál. Ale to jsme viděli v minulosti mockrát, to nejsou organismy, které by úplně vymizely. Jsou tady od začátku prvohor dodneška – a přežily všechny katastrofy, a to jenom tím, že se posunuly do jiných biotopů, kde pro ně byly lepší podmínky. Když bylo teplo v rovníkové části, kde teploty v triasu byly přes 40 °C, tak se posunuly do vyšších zeměpisných šířek. Samozřejmě, že vyhynuly původní formy, původní typy, ale na druhou stranu i rychlá změna, která se dneska tak často skloňuje, je dostatečně pomalá, aby na to zvířata zareagovala nějakou migrací do podmínek, které jim budou sedět víc.

Martina: Vy jste právě teď řekl: „Rychlá změna.“ Ta bývá nejčastěji uváděna jako důvod, proč současná klimatická změna nemůže mít jen přirozené příčiny. Tedy – protože je příliš rychlá. Ale vy teď říkáte, že takové rychlé změny byly i v minulosti, a že je docela dost pomalá.

Martin Košťák: Jsou samozřejmě katastrofické události, třeba ten pád meteoritů byl jasný, to bylo okamžité, ze dne na den. Ale rychlá změna, kterou můžeme vidět, je i konec posledního glaciálu, posléze konec poslední doby ledové, kdy prudce začaly tát ledovce, začala rychle stoupat hladina. A „rychle“ znamená, že bychom to viděli, že je to třeba 30 metrů za sto let. A to je něco, co se dneska taky velice často skloňuje – a uvažuje se o 30 centimetrech, o 50 centimetrech za nějaké období. Ale toto byly změny, které jsou ve finále srovnatelné. A tání ledovců, když se nastartuje, tak je to velice rychlá změna. Mimochodem, tání ledovců může paradoxně způsobit i další ochlazení. A viděli jsme to na severní polokouli, když roztálo obrovské množství ledovců, a velké jezero se provalilo do Atlantiku, vytvořila se tak sladká poklička, která zamezila cirkulaci. A víme, že naši evropskou část světa výrazným způsobem ovlivňuje Golfský proud, a ve chvíli, kdy nám Golfský proud z těchto důvodů stagnoval, nebo se zastavil, tak nám to přineslo ochlazení – místo oteplení. Což může být paradox.

Martina: To je teorie, že když budou tát ledovce, tak se voda ochladí, čímž se ochladí Golfský proud.

Martin Košťák: Tato teorie se po mnoha letech bere na milost, a jsou modely, které to ukazují, protože už k tomu došlo, a my jsme viděli tuto stagnaci severního Atlantiku. Takže tato změna začíná být brána seriózně, že kdyby došlo k prudkému oteplení, tak to ve finále severní polokouli může přinést ochlazení.

Martina: Pane profesore, když slýcháme teorie o tom, že je potřeba zastavit klimatickou změnu, že je potřeba, aby už člověk neparticipoval na uvolňování CO₂, tak s tím musel přece přijít nějaký odborník. Někdo musel říct: „Já mám pro to fundament.“ Znáte někoho takového?

Martin Košťák: Tak tato teorie, respektive klimatická změna, se řeší desítky let. Já asi v paměti nedohledám, kdo s tím začal. Ale přijde mi to jako boj s větrnými mlýny. Pokud se nastartovala klimatická změna a probíhá tempem, kterým probíhá, tak myslím, že ano, můžeme omezit naši činnost, která to podporuje, a v případech, kde je to skutečně vhodné, tak využít obnovitelné zdroje. Ale to není v tuto chvíli ještě dostačující, protože potřebujeme velké elektrárny kvůli průmyslu. Ale pro mě by smysluplnější bylo věnovat finanční prostředky ne do boje s klimatem, ale do boje a zmírnění následků. A to je něco, co si myslím, že má mnohem větší smysl, tedy připravit se na to, co nastane než se pokoušet s tím bojovat.

Na 9 gramů lithia pro výrobu jedné baterie je nutné vytěžit 15 tun horniny

Martina: Když si představíme, kolik financí už na to bylo vynaloženo, a zároveň, když stavíme ekologické zdroje, tak ony jsou velice často nerecyklovatelné – ať už se budeme bavit o solárních panelech, nebo se budeme bavit o větrných elektrárnách – my tento odpad nemáme, jak zlikvidovat, takže ho vyvážíme do Afriky, nejčastěji do Ghany. A už se tam mluví a píše o odpadovém neokolonialismu.

Martin Košťák: Tak to vidíme i u nás – skládky, které nám vozí z Německa a z Rakouska do Ostravy, a tak dále, ale to je samozřejmě něco jiného. Tady se pracuje velice intenzivně na úložištích jaderného odpadu, a pracují tam i kolegové z naší fakulty, kteří se zabývají třeba studiem bentonitů a utěsněním a zmírněním těchto záležitostí. A už je to tak sofistikovaně propracované, že hlubinná úložiště jsou do budoucna určitě akceptovatelná. Je tam v podstatě na nulu zamezen únik, jsou to pečlivě vybraná bývalá důlní díla, nebo prostory, kde by se to mohlo vytvořit, ve stabilních masivech, a bez možnosti kontaminovat vodu. Myslím, že úložiště jaderných odpadů je do budoucna cesta, jak si poradit s jaderným programem. Zmiňovala jste soláry, a samozřejmě víme, že suroviny jsou také omezené, často se skloňuje lithium, a lithium je strategická surovina, Trump si nebrousí zuby na Grónsko kvůli Eskymákům, víme, že tam je germanium, a další velice vzácné kovy, které potřebujeme pro elektromobilitu, pro soláry, a tak dále. Ale musíme si uvědomit jednu věc: Na to, abychom dostali potřebné množství gramů lithia na výrobu baterie – což je asi 9 gramů – tak potřebujeme vytěžit 15 tun horniny. A potřebujeme to vytěžit technikou, která rozhodně není na baterky. A to všechno se musí promítnout do procesu – od finančního rozpočtu, od vyhledávání ložisek, prospekce ložisek, samotné těžby, dopravy, zpracování. A to se obávám, že se v mnoha případech neděje a že v částkách, se kterými se pracuje, jsou tyto věci podhodnocené, protože všechna tato data do kalkulace nevstupují.

Martina: Pane profesore, přemýšlím, když jste teď hovořil o hlubinných úložištích jaderného odpadu, jestli v Německu nemají svého Martina Košťáka, když udělali takovýto krok, který je do značné míry nevratný?

Martin Košťák: Já bych o tom samozřejmě nerozhodoval, ale toto je věc strategická, politická, to jsou obory, do kterých se mi nechce. Ale Němci to pochopili – velice pozdě – ale pochopili, že si trošku pod sebou uřezali větev tím, že jaderné elektrárny, které měli, z nějakého ideologického důvodu stopli, a tím se v podstatě připravili o významný zdroj energie. Tam už je nálada taková, že si to uvědomili, a teď je samozřejmě otázka, jestli to půjde vrátit. Povědomí, zejména v Německu, je takové, že se populace v Německu v minulosti dala názorově ovlivnit mockrát. Takže je to v podstatě systematická ideologická práce, která Němce nějakým způsobem zviklala, a elektrárny si stopli. Takhle – je to jejich problém.

Martina: Není. Bohužel, oni jsou příliš blízcí sousedé.

Martin Košťák: Oni jsou provázaní. Ale jasně, to, že si zastavili tento zdroj, to je čistě jejich rozhodnutí. Tak nakonec, oni v mixu kupují naši jadernou energii, což tedy, když jsem říkal kamarádovi z Německa, který je zelený, tak mi dost nevěřil. A asi za měsíc mi říkal, že jsem měl pravdu.

Antarktida nebyla vždy zaledněná – před 36 miliony let tam bylo teplé klima

Martina: A navíc, prognózy jsou takové, že jim bude chybět až 60 procent energie, což znamená, že to zdraží energii zase nám, protože ji budou vykupovat.

Martin Košťák: To je pravda.

Martina: Ale tam jsem vás úplně odvést nechtěla, protože vy se přece jenom raději kutáte v zemi. Před chvílí jste tady řekl „Grónsko“, a že se tam těží germanium.

Martin Košťák: Netěží, ale ví se o tom.

Martina: Aha, takže by se chtělo těžit. Řekněte, Grónsko je, řekla bych, pro geologa krásný příklad toho, jak se kus země proměňuje klimatickou změnou.

Martin Košťák: Určitě. Grónsko je pěkným modelem. V teplejších obdobích, když se tam dostali Vikingové, tak pobřeží bylo asi zelené.

Martina: Greenland.

Martin Košťák: A samozřejmě se můžeme podívat do toho, jakým způsobem tam vzrůstá, nebo klesá ledovec. Teď samozřejmě taje, to je bezpochyby. Ale když se podíváme na druhou světovou válku, tak tam byla celá řada základen. Američani tam měli přestupní základny pro přepravu letadel, a tak dále, a tyto základny jsou dneska třeba 100 metrů pod ledovcovým pokryvem, to znamená, že ledovec rostl. Tál na okraji, ale v centrální části se zvětšovala tloušťka. A dneska tedy vidíme něco jiného, tedy že ledovec skutečně odtává. A to je zase další věc. Pokud by se výrazně oteplilo, tak může pomoct zastavit proudění v severním Atlantiku. To by proběhlo velice rychle. Navíc se ještě uvolňuje něco jiného, a to je třeba metan, protože jak to taje, tak samozřejmě proudy vody, které jsou na styku ledovce a horniny, nebo původní půdy, odnášejí spoustu materiálu do moře, a uvolňuje se velké množství. Grónsko je krásný příklad. Já bych si uměl představit Grónsko úplně bez ledovce, protože by to bylo krásné. To by bylo krásné na zkoumání – nepoznaná země. To samé Antarktida. Mimochodem, Antarktida nebyla vždycky zaledněná. V Antarktidě žilo spoustu dinosaurů v teplém klimatu. Změna nastala zhruba před třiceti pěti, šesti miliony lety. A nastala proto, že se Austrálie vzdálila od Antarktidy, Antarktida se izolovala proudem oceánským, cirkumpolárním, a to změnilo definitivně klima. A to pociťujeme dodneška. Od té doby, co se zalednila Antarktida, se v podstatě ochlazuje. Byl tam ještě jeden peak asi před 15 miliony let, kdy naposledy roztály ledovce na Antarktidě, a Antarktida se naposledy zazelenala, a od té doby to jde s teplotou dolů.

Když se oteplí, zmizí ledovce z Grónska a Antarktidy a vzniknou prostory, kde se dá bydlet

Martina: A my to víme, ale proč se tak stalo, to není možné – a neřeknu slovo „predikovat“, to bychom předvídali – ale my se obracíme hodně hluboko do minulosti.

Martin Košťák: My nevíme, kdy k tomu dojde. Pokud se nám nějaký trend v oteplování udrží, tak je reálná šance, že i okrajové části Antarktidy budou brzo bez ledovců. A takhle, já s oteplováním, které se skloňuje, nemám zase takový problém. Tak když se oteplí, tak budeme spalovat míň fosilních paliv, když se oteplí, tak nám zmizí ledovce z Grónska, z Antarktidy, a to jsou prostory, kde se dá bydlet.

Martina: Člověče, vám nic náladu nepokazí.

Martin Košťák: Ne, vůbec.

Martina: Co je pro vás největší záhadou, když se podíváte do minulosti na váš obor?

Martin Košťák: Ježíš, těch je. Tak asi velkou záhadou je událost na konci druhohor. A proč vyhynuli dinosauři, a proč savci ne, proč ptáci ne. Ptáci jsou dinosauři, takže vlastně přežili, takže abychom…

Martina: Nevyhynuli všichni.

Martin Košťák: Dokonce ptáků je teď víc druhů než savců. Takže dinosauři furt vedou. Ale pokud bych se chtěl podívat někam do minulosti, a vidět v přímém přenosu, co se stalo, tak to jsou určitě katastrofické události – ať pomalejší, nebo superrychlé. Prostě to bych chtěl vidět na vlastní oči, jak se říká. Samozřejmě v klidu, z bezpečné vzdálenosti. A zajímalo by mě, jak moc se naše poznatky liší od reality, která by tenkrát byla. Ověřit si naše poznatky v reálu, vrátit se v čase, to by bylo bezvadné.

Martina: Byla bych radši, kdyby se vám to nesplnilo. Pane profesore Martine Košťáku, je zjevné, že si člověk mnohdy příliš fandí, když si namlouvá, že má na přírodu velký vliv. Nějaký ano. Jakým způsobem bychom měli každý jeden přistoupit k přírodě? Protože bych to nerada znovu hnala přes politiky, každý máme svoji zodpovědnost. Jak to vnímáte vy?

Martin Košťák: Já s vámi naprosto souhlasím. Já pamatuji ještě fráze: „Poručíme větru, dešti“. A ano, začít u sebe je skvělá věc. Už roky řešíme odpady a další věci. Ale to, co si myslím, je, že by pomohlo – a nemyslím jenom každý zvlášť, ale státní politika, a vrátíme se k ní, protože to je něco, co politici můžou ovlivnit – je ochrana půdy. A my si musíme uvědomit, že půda je strašně důležitý aspekt v tom, jakým způsobem můžeme ukládat uhlík. A ve chvíli, kdy máte kvalitní půdu, máte vysoké profily půdních horizontů, a vzniknou tam obrovské betonové bloky, fabriky a sklady, tak jsme si zase ukrojili část země, která mohla absorbovat poměrně velké množství uhlíku v rámci uhlíkového cyklu. Určitě to – nejsem ekolog – co by se mi líbilo, jsou hodně zelená města, hodně stromů, hodně vegetace. A to je zase něco, co ovlivňuje jednak mikroklima ve městech, a jednak je to živý organismus, a živé organismy jsou zásobárnou toho, s čím tady chceme bojovat, a to je oxid uhličitý. Prostě uhlík se v organice ukládá, zejména se ukládá v rostlinách. Takže si umím představit větší propojení civilizace s tím, čemu říkáme příroda.

Martina: Tím spíš se kroky, které vedeme, jeví jako nelogické.

Martin Košťák: Přesně tak.

Martina: Pane profesore, my v sobě máme lásku k přírodě dánu dokonce i geneticky. Myslíte si, že ještě dostaneme čas, abychom tento gen nechali znovu vykvést?

Martin Košťák: Já si myslím, že ho máme, většina z nás ho má, všichni to máme. Nakonec, víme, odkud jsme přišli. Teď nemyslím Afriku, ale byli jsme nedílnou součástí ekosystému, a jsme jím dodneška. Tady jsme jedním z mála živočišných druhů, který dokáže ovlivnit dění na planetě, protože jsme ji osídlili celou, dokonce občas létáme i do vesmíru, takže jsme se dostali tam, kam jiné organismy ne. Je to na nás. Tady je problém – a já jsem to vlastně zmiňoval už na začátku – lidské populace, respektive, že množství lidí roste geometrickou řadou, v podstatě logaritmickou, ale zdroje ne. Já si myslím, že populační politika by také mohla nějakým způsobem pomoct.

Martina: Pane profesore, já jsem vám chtěla poděkovat za to, že jste nás vzal na velmi dlouhý výlet pár miliard let zpátky: Díky za to. Díky za to, že jste nám připomněl, že věci nejsou tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát, nebo, jak jsou nám někdy předkládány. Díky moc.

Martina: Pane profesore, jestli se lidé v něčem shodnou – ať už laici, nebo vědci, kteří drží současnou linii názoru na oteplování, a stejně tak skeptici – tak je to fakt, že ke klimatickým změnám v minulosti na světě skutečně docházelo. Tyto klimatické změny nebyly rozhodně malé, ale dnes jim říkáme takzvaně přirozené. Řekněte mi, které považujeme za přirozené, a byly pro vývoj světa důležitější, nebo zásadní?

Od sněhové koule k tropickým lesům – Země prošla extrémními změnami klimatu

Martin Košťák: Klimatickým změnám v podstatě dochází od vzniku planety. Možná by se název „uhoříme, neuhoříme“ dal trošku změnit na „zmrzneme, nezmrzneme“. Protože minimálně posledních deset tisíc let docházelo ke střídání dob ledových a meziledových, a není vyloučeno, že doba ledová zase přijde. A dokonce jsou seriózní výpočty a modely, které ukazují, že za pár tisíc let by skutečně doba ledová mohla nastat. Ale k tomu se určitě ještě dostaneme. Když bychom to vzali od minulosti, od té úplně nejvzdálenější, tak takovou krásnou epizodu v historii naší planety je období, které se jmenuje kryogenium, to je období, které bylo před zhruba 700 miliony lety, a některé hypotézy dokonce tvrdily, že zamrzla celá Země a v podstatě vytvořila jakousi sněhovou kouli. Říkalo se tomu Snowball Earth hypotéza. Dneska víme, že skutečně podstatná část planety byla zaledněna, ale tropické moře bylo otevřené. A tato klimatická změna, která souvisela s celou řadou věcí – mimochodem se začaly nějakým způsobem prosazovat některé typy organismů, produkoval se kyslík, klesal metan a další. Země skutečně na období milionů let z podstatné části zamrzla, to bylo chladné období a trvalo to strašně dlouho. A možná na úvod by bylo dobré také říct, že my geologové vnímáme čas trochu jinak.

Martina: Vy máte čas.

Martin Košťák: My máme čas. A hlavně vidíme v minulosti příběh, film, který se nám velice rychle promítá, a přitom tyto jevy jsou – z hlediska lidského vnímání – strašně pomalé. A čím více jdeme do minulosti, tak je tento film plný děr a stále více děr se objevuje. Řekněme, že mladší období máme barevně, pak to přechází do černobílé a pak se nám tam vyskytují mezery, a to je dáno tím, že Země je dynamická, Země se mění. Země je vlastně jakýmsi živým organismem i co se týká geologie, a všechno, co nám mohlo poskytnout informace, už je mnohokrát přetaveno a přeměněno, takže informací je míň a míň. Ale kdybychom se zaměřili na extrémy, které, řekněme, v historii Země byly, tak jedním je, že je Země zamrzlá, to je kryogenium. Pak následují prvohory, a tam máme zase několik epizod, které jsou buďto chladné, nebo teplé. A pokud bych měl něco vypíchnout, tak obrovské zalednění v období, kterému říkáme ordovik, 450 milionů let zpátky, a to je zase obrovské zalednění a velké vymírání. Na klimatické změny, ať jsou dlouhodobé, nebo krátkodobé, se většinou váží epizody, které způsobují změny biodiverzity, a dokonce pět velkých vymírání – dneska už víme, že těch velkých je už tedy asi šestnáct a další desítky a stovky menších – jsou právě podmíněna klimatickou změnou. Takže ordovik, který znamenal velké ochlazení, způsobil – protože ledovce byly na kontinentech zásobárnou vody, která chyběla v oceánech – že klesla hladina a objevily se šelfy, na kterých je nejvíc života, a tím pádem organismy ztratily životní prostředí. Pak máme období, která jsou teplejší, třeba v siluru, kde máme obrovské korálové útesy, a pak se nám zase ochladí. Posluchači si určitě vzpomenou na období, které se jmenuje karbon, podle uhlí, a přestože tady byly tropické lesy – a řekněme si, že tady máme hodně horko – tak je to dáno tím, že Česká republika, respektive území České republiky, se v té době nacházelo na rovníku. Ale ve vyšších zeměpisných šířkách toto teplo nebylo. A dokonce tam zase máme obrovské zalednění a ledovce se zmenšovaly, zvětšovaly a pulzovaly, a to je něco, co jsme viděli nedávno v dobách ledových.

Martina: Pane profesore, vy o tom mluvíte s takovým klidem, s takovým nadhledem odborníka z Ústavu geologie a paleontologie, a vypadá to, že nejste dostatečně vyděšen. A my bychom přece měli být vyděšení. Nebo alespoň neustále dostáváme do DNA, že je potřeba být vyděšeni.

Martin Košťák: Jako geolog vyděšen nejsem. A je to dáno tím, že jsem zmiňoval, že změny mohou být dlouhodobé, nebo krátkodobé. A dlouhodobé změny samozřejmě vidíme v geologickém čase a krátkodobé změny někdy probíhaly tak rychle, že dokonce záznamy chybí. A pokud bychom se podívali na krátkodobé, které nás budou zajímat, tak se často tvrdí, že ano, je to zase nějaký geologický čas, a tento geologický čas může být dlouhý, krátký, nebo to může být čas, který bychom vnímali naším pohledem. I k takovým změnám v minulosti docházelo. Když se podíváme na data třeba z vrtných jader ledovců, tak tam vidíme velice intenzivní změny, které se dají počítat podle izotopu kyslíku, a ukazuje se, že kdybychom žili na konci doby ledové, nebo těsně před začátkem doby ledové, tak uvidíme trend prudkého oteplení a prudkého ochlazení, a to asi v takové míře, že bychom to byli schopni zaznamenat i po několik generací člověka.

Tady se nejdříve hovořilo o globálním oteplování, nyní se hovoří o klimatické změně. Ale ano, klimatické změny probíhaly a probíhají, a důležité je, kolik máme vstupních dat, abychom to mohli dešifrovat. A teď je tady samozřejmě otázka vlivu člověka: Jeden extrém je sto procent, a druhý extrém je nula procent. Vliv člověka tady samozřejmě nějaký být musí, vidíme produkci skleníkových plynů, ale musíme si uvědomit, že podobné klimatické změny v trendu oteplování vidíme i před každou dobou ledovou – a tam už těžko budeme hledat nějaké fabriky.

Sopky dokážou změnit klima během okamžiku – a my nevíme zdaleka o všech

Martina: Pane profesore, myslíte si, že by k této změně, ke které dochází – ke klimatické změně – docházelo, i kdyby na Zemi žádný člověk nebyl?

Martin Košťák: Tyto změny probíhají i bez člověka. Probíhaly bez člověka v minulosti. Tady je samozřejmě otázka, kolik k tomu člověk přispívá. A to je věčná debata, protože se tady měří skleníkové plyny, zejména oxid uhličitý, ale člověk není jediným producentem skleníkových plynů. Tím je velice výrazná vulkanická aktivita, a byť tedy máme v současnosti sopky téměř na minimu, erupce jsou oproti geologické minulosti velice vzácné, tak vidíme, že sopky mohou krátkodobě změnit klima v řádech prvních let. Kdybychom si udělali přehled 640 000 let zpátky – to jsme tady ještě nebyli – tak bouchl Yellowstone, a to je něco, co tam stále bublá a může se to opakovat. A kdybychom se podívali blíž k současnosti, tak vulkán Toba – 75 000 let zpátky – to byla tedy erupce, u které se dokonce uvádí, že mohla dost výrazně zlikvidovat populaci tehdejších lidí, a občas se udává, že přežilo asi 5 až 7 000 jedinců na celém světě. Tato klimatická změna nastala během okamžiku a trvala první roky. Některé studie, které dnes vycházejí, třeba na základě nálezů v Indii, ukazují, že tato místa byla zase velice rychle osídlena a možná ani dopad nebyl takový. Ale vezměte si historicky dané erupce sopek: Tambora 1815, to je něco, co v dalším létě v roce 1816 způsobilo v podstatě v létě zimu 0 až 1 °C, hladomor a dozvuky napoleonských válek. Nebo Krakatoa 1883. A samozřejmě to jsou momenty, které můžeme…

Martina: Nám stačí vzpomenout si na nedávnou Eyjafjallajökull, která bouchla na Islandu.

Martin Košťák: A to byla ještě slabá sopečka. Takhle – jednotlivé sopky jsou schopny ovlivnit klima ihned a krátkodobě, na první rok, dva, tři. A protože jsou to jednotlivé sopky, musíme se podívat i do geologické minulosti, kdy to nebyly jen jednotlivé sopky, ale byly to obrovské vulkanické oblasti a tyto sopky to chrlily neustále. A na to je navázáno jedno z největších vymírání vůbec, přes 90 procent fauny na hranici permu a triasu, 252 milionů let zpátky, kdy nepřežilo téměř nic. Samozřejmě, výbuchy sopek klima ovlivní, ale ovlivní ho krátce, pokud jsou jednotlivé, ale pokud jsou to velké vulkanické oblasti, tak sopečná činnost tam probíhá po nějakou dobu – řekněme stovek nebo tisíc let – takže se samozřejmě klima už mění na výrazně delší dobu. Sopky jsou pěkným klimatickým modelem, protože emitují nejen oxid uhličitý, ale také aerosoly, hlavně oxidy síry, oxid siřičitý, a to pak má dalekosáhlé dopady na mořské ekosystémy, překyselení oceánů a další věci. A to se děje v podstatě bez nás.

Martina: Pane profesore, vy jste říkal, že záleží na tom, abychom měli dost vstupních dat, že musíme mít vstupní data. Na základě toho, co říkáte, si myslím, že vstupních dat máte vy, odborníci, docela dost. Jakým způsobem se s nimi pracuje? Máte pocit, když si pustíte televizi, že se s daty – s tvrdými daty, které máte z nejrůznějších fosilních nálezů, ale zároveň z různých modelů – pracuje relevantně?

Martin Košťák: Tady je právě otázka, jestli máme všechna vstupní data. V geologické minulosti máme několik případů, kdy se měnilo klima, a my nevíme proč. Pro nás má geologická minulost velmi užitečný přínos, protože vidíme, co se stalo. Takhle – vidět do budoucna znamená mít křišťálovou kouli, ale my vidíme, co předcházelo, co následovalo, a zmiňovali jsme chladná období. Ale existovala i superteplá období, třeba superteplé období na konci druhohor, kdy na pólech nebyly žádné ledovce, teploty byly u moře třeba 15, 20 °C, což je teplejší než dnes Jadran, a to je něco, u čeho bychom si řekli: „Tak jo, to je super oteplení, super skleníkové klima.“ A najednou v tomto strašně teplém klimatu vidíme propad teplot řádově o několik, pět, šest, sedm stupňů, a to nejenom na pólech – a my nevíme, co tuto klimatickou změnu způsobilo. Byla velice rychlá. Existují hypotézy: Nabourání uhlíkového cyklu. Pohřbila se organická hmota. Požáry – ale relevantně jsme si na to neodpověděli. Takže my vidíme i klimatické změny, na které dosud nemáme úplně přesné odpovědi, tedy nevíme, co se odehrálo. Na druhou stranu můžeme pracovat s modely a můžeme pracovat s něčím, kdy vidíme konec klimatické změny, která znamenala nějaký výkyv. V současnosti samozřejmě máme data o lidské činnosti, ale máme strašně omezená data z vulkanické činnosti. Z povrchové máme super výsledky, dokonce se dá procentuálně vyjádřit, že u sopek, které jsou dneska aktivní a které nějakým způsobem přispívají k emisím vulkanických plynů, je to zhruba do 10 procent, a dokonce se to teď stále snižuje. Ale co nevíme, to jsou podmořské vulkány. A to je něco, co mně trošku dělá starost, protože máme zmapováno v dobrém rozlišení zhruba 15 procent oceánského dna, to znamená na úrovni rozlišení asi dvou kilometrů, ale zbytek je na úrovni pěti kilometrů a my nevíme. A oceánské hřbety jsou strašně aktivní. Samozřejmě, vulkanický plyn v případě oxidu uhličitého zůstává z velké části rozpuštěn v oceánu, ale oceán je právě tím, co nám mění klima. Respektive je to výměník tepla a zároveň výměník skleníkových plynů, kdy pokud se nám ohřeje oceán, tak má emise oxidu uhličitého větší, a my asi nejsme schopni v tuto chvíli říct, kolik toho podmořské sopky dotují, protože oxid uhličitý se rozpouští a oceány se mohou nabohacovat, aniž bychom to nějakým způsobem viděli. To je něco, co je v podstatě asi pro většinu z nás tajemství: Kolik podmořských vulkánů je aktivních? A známe všechny?

Martina: Jaká je odpověď? Neznáme?

Martin Košťák: Samozřejmě, že neznáme. Musíme si uvědomit, že oceánské hřbety, což jsou vulkanická pohoří, která jsou dlouhá desetitisíce kilometrů po celé Zemi, jsou aktivní, takže tam samozřejmě produkce bude vysoká. Tady není průšvih, že by se oxid uhličitý nějak v oceánu držel, ale průšvih nastává, když se oceán ohřeje a CO₂ z oceánu nám ovlivní klima.

Milankovičovy cykly určují rytmus ledových dob – a další může přijít za 10 000 let

Martina: Což nám podmořské sopky mohou udělat poměrně zhusta.

Martin Košťák: To by nám mohly udělat. Většinou to vidíme v období druhohor, kdy podmořská vulkanická aktivita způsobila výrazné klimatické změny oteplení a v mořích se pak objevily takzvané anoxické události, kdy zpočátku mikroorganismy nějakým způsobem profitovaly z prostředí a z kovů, které emitovaly sopky, měly dostatek živin a tak dále, a ještě k tomu měly nějaký přínos živin z pevniny, takže se přemnožily, klesly na dno. A tam začala aktivita bakterií, a tato bakteriální aktivita to krmila dál sirovodíkem a částečně metanem. A to jsou zase události, které jsou vázány na nějaká velká vymírání. Nějaká velká vymírání například v juře anebo v křídě. A vždycky za touto událostí stojí vulkanismus.

Martina: Já jsem se právě dočetla, že před cirka 300 miliony let mohla způsobit obrovské vymírání rozmnožená bakterie. Je to správný postřeh? Kdy se kvůli nim z vody uvolňovalo velké množství metanu, který zadrží ve stejném množství až 28krát více tepla než oxid uhličitý. Může to tak být?

Martin Košťák: Takhle, bakterie profitují z toho, že mají dostatek živin a mají co rozkládat, většinou tedy organickou hmotu z organismů, která tam padá. A samozřejmě dochází k tomu, že se spousta bakterií, ale nejenom bakterií, ale i archeí a dalších, přemnoží. Tři sta milionů let, to je období konce karbonu, respektive hranice karbon-perm. Ale událost, kterou jsme zmínili, je na hranici perm-trias, na hranici druhohor – tak tam byl metan emitován z jiného důvodu. Vlastně celá centrální Sibiř a západní Sibiř, to bylo jedno velké vulkanické pole. A to fungovalo neuvěřitelným způsobem, tedy že byly nejenom obrovské výlevy láv a aerosolů a překyselení oceánů, ale žíly vulkánů procházely na Sibiři ložisky uhlí. A z tohoto uhlí se uvolňovalo – a poměrně dramaticky – obrovské množství oxidu siřičitého, ale také metan. A další věc je, že když se prohřály některé části šelfů, respektive mořského prostředí, tak tam bylo ve zmrzlé podobě vázáno obrovské množství metanu. A ve chvíli, kdy se ohřeje moře a ohřeje se část těch šelfů v distálnější části, kde jsou zmrzlé hydráty metanu, tak to samozřejmě zase emituje obrovské množství. To je dneska problém permafrostu. Pokud se otepluje – data ukazují, že nějaké oteplení je – a roztaje permafrost, tak tam je ve zmrzlé půdě skryta obrovská časovaná bomba v podobě metanu.

Martina: Pane profesore Martine Košťáku, když vás poslouchám, tak shledávám geologii jako velké dobrodružství. Jste vůbec, coby odborníci, přizváni k diskuzi o klimatu? Nebo se to klima stalo rukojmím: O tom se nediskutuje?

Martin Košťák: Tak v naší komunitě se o tom diskutuje poměrně hodně, často, a samozřejmě jsou zastánci i odpůrci. Jde hlavně o podíl člověka na klimatické změně. Ale co se dívám kolem sebe, na kolegy, tak si myslím, že k této diskuzi přizváni nebýváme. Je to trošku škoda, protože samozřejmě jsou tady modely, se kterými pracují odborníci třeba z Matfyzu nebo z klimatologických ústavů, a samozřejmě to je model, matematický model, který se dá ověřit v praxi – a ověřuje se. Ale pro nás geology je věštění budoucnosti dáno tím, že známe minulost. A tam vidíme spoustu analogií, které vedly ke klimatickým změnám i bez vlivu člověka, a je to něco, co bychom asi nějakým způsobem mohli napasovat na současný svět. My vidíme, že se otepluje – to vidíme vždycky před každou dobou ledovou – ale musíme si uvědomit, že alfa a omega klimatických změn jsou pohyby Země, zemské osy, to, po jaké elipse obíhá ve své dráze kolem Slunce. To jsou takzvané Milankovičovy cykly, které jsou v amplitudách třeba 25 000, 40 000, 100 000 let. A když se to nasčítá, tak tato amplituda udělá něco, co může – můžeme to spočítat a víme, že Země se vrtí, naklání, to je precese. Sklon osy Země je asi 22 až 24° a víme, že třeba za 8 000 let se nakloní tak, že to bude poměrně příjemné pro severní polokouli a vyšší zeměpisné šířky, bude tepleji, nebudou takové zimy, které tady už skoro neznáme – finálně to může znamenat i to, že toto oteplení bude znamenat větší výpar vody z oceánů.

Martina: Čímžto zase bude více CO₂.

Martin Košťák: Samozřejmě, to taky. Ale voda se může akumulovat v podobě sněhu v polárních oblastech a mohou zase paradoxně růst ledovce. A dneska se podle amplitud Milankovičových cyklů uvažuje, že za 10 000 let – což je pro nás v geologii nula – by mohla přijít další doba ledová. Tyto trendy, které jsou v rámci oteplení – a vidíme je i v minulosti – se nám začínají pomaloučku blížit v křivce, která stoupá, ale to už jsme viděli i v minulosti. Ale po tomto nástupu to může pokračovat dál, nebo to může náhle spadnout do doby ledové. A to je jakési věštění z koule. Chytřejší budeme, až to nastane.

Martina: Vy kladete spoustu otázek, a na mnohé si sám odpovídáte: „Nevíme. Uvidíme.“ Čím to, že z veřejné diskuse mám dojem, že se všechno ví? Že víme, jak to je, víme, jak tomu zabránit, víme, jakým způsobem nebude člověk už zasahovat do klimatických změn.

Martin Košťák: Tak to je. Je to samozřejmě otázka. Zjednodušení není jenom v tomto případě. Celý svět se zjednodušuje. Podívejte se na komunikace. Píšeme si na WhatsAppu, píšeme si… Všechno je zjednodušené. Aby současné generace vstřebaly informace, tak musí být v tomto poddajné.

Martina: Instantní?

Martin Košťák: Přesně tak. Ale to je něco, co na druhou stranu trošku omezuje argumenty. Víte, jsou vědci, kteří umějí perfektně popularizovat, perfektně zjednodušit, ale věda jako taková, je poměrně striktní v tom, že používá terminologii, používá modely, používá nějaké věci, a ty se často velice obtížně veřejnosti vysvětlují, a kdo to umí, tak samozřejmě klobouk dolů. Ale aby se tyto všechny argumenty poskládaly, a veřejnost tomu rozuměla, tak to myslím, že už je horší.

Místo boje s klimatem raději připravme infrastrukturu na změny, které přijdou

Martina: To dokážu pochopit, protože vy tady házíte miliony let, a ani se nezačervenáte, ale zároveň bych přeci jen ráda porozuměla tomu, co se děje kolem nás. Protože zejména Evropa se chystá zlikvidovat svůj průmysl, zlikvidovat svou konkurenceschopnost, a já bych moc ráda věděla, že to aspoň k něčemu bude a že obalamutíme i Milankovičovy cykly.

Martin Košťák: Tak kdybychom skutečně byli schopní klima ovládat lusknutím prstů, a přepínat z chladných do teplých dob, tak by to bylo určitě fajn. Ale já se obávám, že to tak není. To, co se přikládá Evropě jakožto produkce skleníkových plynů, je kolem 10 procent, tuším, a samozřejmě, pokud se na to vybodne Čína a Amerika, tak to my nezachráníme. Řeknu kacířskou věc: Úplně největší problém je, že lidí je strašně moc. A to je samozřejmě velký tlak na zdroje, energie, a všechno. My vidíme, že se nastartovala nějaká klimatická změna, a nevíme, jaký bude konec, jestli se nám to zvrtne do vyšších teplot, nebo jestli to za pár tisíc let zase spadne, zase sklouzneme do glaciálu. Ale tady je dost času na to, aby byly prostředky věnovány ne na boj s klimatem, které těžko ovlivníme, ale na přípravu infrastruktury, na to, co přijde. Přímořské oblasti, které jsou ohroženy vzestupem hladin – a to taky nastane, pokud se bude oteplovat – tedy připravit infrastrukturu na přesídlení do vyšších nadmořských výšek, nebo vytvoření bariér proti tomu. A to myslím, že jsou smysluplněji vynaložené prostředky, oproti tomu, co si tady děláme sami. Bohužel.

Martina: Vy jste říkal, že lidí je moc a že asi už jenom svým bytím můžeme planetu takzvaně zatěžovat. Ale přesto všechno mám pocit, že se nikdy nepohlíželo na člověka jako na takového škůdce, jako je tomu dnes.

Martin Košťák: To je dáno i tím, že je nás moc.

Martina: Dobrá: „Obětujeme pravé křídlo“. Myslíte si, že kdyby nás bylo míň, tak Slunce nebude tolik hřát? Protože jedním z velkých spoluviníků globálního oteplování, nebo globální klimatické změny, by mělo být Slunce. Nebo se o něm takto diskutuje.

Martin Košťák: Hovoří se o solárních cyklech, což jsou zvýšené, nebo snížené sluneční aktivity, a pokud vím, tak je to stále předmětem velkých diskuzí. Tady se odborníci neshodnou. Solární cykly nejsou zase až tak dlouhodobé, většinou jsou to třeba jedenácti, dvanáctileté cykly. A pak jsou tady solární cykly, které jsou dlouhodobější, které možná mají nějakou vypovídací hodnotu, ale my se s tím v geologické minulosti nesetkáváme. My jsme schopní počítat velice dobře Milankovičovy cykly. Ono to tak trošku souvisí, protože to – jak jsme daleko od Slunce, jak je nakloněná Země, jak se ohřívají oceány, kontinenty, jak se to odráží – to je pro nás hybatel klimatu. Ale solární cykly nepochybně nějakou roli hrají, a přínos, respektive vklad solárních cyklů do klimatických změn je pro nás v geologii těžko nějakým způsobem uchopitelný. A samozřejmě, dneska se odborníci neshodnou. Je křídlo, které tvrdí, že ano, solární cykly jsou teď na maximu, a druzí tvrdí, že solární aktivita nehraje až takovou roli.

Martina: Přesto třeba vědci z Massachusettského institutu pracují na poměrně zajímavém projektu, protože globální oteplování by podle nich mohly zmírnit vesmírné bubliny, které by odrážely sluneční paprsky. Umíte si představit tento velký bublifuk?

Martin Košťák: Ne. Zcela upřímně ne. Ale umím si představit jinou věc. Zmiňovali jsme sopky, a sopky mohou fungovat jako činitel oteplení, ale i ochlazení, záleží na tom, jak proběhne erupce a jak vysoko se dostanou emise a aerosoly. Pokud aerosoly zůstanou v přízemní vrstvě atmosféry, v troposféře, tak samozřejmě je to něco, co zabraňuje odrážení tepla, a oteplí se nám. A občas jsme viděli u malých a menších erupcí. Ale pokud jsou gigantické erupce, a aerosoly se dostanou do stratosféry, tak tam vytváří ochranu – a to souvisí se slunečním zářením – a na zemský povrch nedopadne tolik sluneční energie. A to se stalo právě v těch případech, které jsme zmiňovali, že by se celá další léta teploty – i v našich podmínkách – pohybovaly okolo nuly. A bylo to dáno právě tím, že do stratosféry se dostalo obrovské množství sopečných aerosolů a plynů, a ty vytvořily deštník. Takže, sopky hrají dvě role: Oteplení a ochlazení. A vidíme, že jedna kvalitní sopka je schopna na rok, na dva, změnit klima na celé planetě.

Martina: Vidíte v této souvislosti zákaz krbových kamen jako…

Martin Košťák: To považuju za úplně…

Martina: Smysluplný krok?

Martin Košťák: Ne, to už považuju za něco úplně mimo. Dokonce už čekám, až mi zakážou opékat si buřty na zahradě. Krbová kamna – já si nejsem jist, že toto je zrovna ten největší zdroj uhlíkové stopy. Já si myslím, že průmysl bude hrát větší roli.

Jan Rak: Moc děkuji a také zdravím všechny posluchače.

Helena Neumannová: Nikola Tesla zrekonstruoval hydroelektrárny na Niagaře s turbínami vyrábějícími střídavý proud, stal se průkopníkem bezdrátového spojení, přenosu energie a tak dále a tak dále. Respektoval sílu přírody a vy čerpáte z jeho odkazu. Můžeme se těšit, nebo pracujete na něčem spektakulárním v centru Elia, co by navazovalo právě na tohoto génia?

Elektrické výboje mohou vykazovat známky inteligentního chování podobně jako živé bytosti

Jan Rak: Moc děkuji za tuto krásnou otázku. Chtěl bych na začátek zdůraznit, že mě to velmi těší, to, jak jste se o mně krásně vyjádřila, moje ego vyrostlo trochu… Ale vážně. Nikola Tesla je velkou inspirací, a čím více se těmi výzkumy zabýváme, tím více objevujeme úžasné pravdy o tom, co Nikola Tesla opravdu světu přinesl. Já jsem si nikdy neuvědomil, že to poselství může být až tak hluboké. V podstatě bych to zjednodušil na jeho tvrzení ke konci, kdy vyjádřil něco ve smyslu, že elektřina je první manifestace ducha ve hmotě, a já si toto tvrzení vlastně uvědomuji, uvědomujeme si ho v našich výzkumech čím dál tím intenzivněji. A že právě spolupráce s elektřinou je mnohem výhodnější než její krocení. Člověk krotí síly a podobně. Jeden z těch nejzajímavějších výsledků, kterými se zabýváme, se týká sebeorganizace elektřiny nebo elektrických výbojů, které se pak projevují v podstatě jako živé bytosti. Je to známo, spousta lidí se buď osobně setkala s přírodními jevy jako kulový blesk, kde se ukazuje, že tyto fenomény vlastně působí, jako kdyby se chovaly jako nezávislé živé bytosti. Když mi bylo asi pět let, měli jsme chatu na Křivoklátsku, a jednou v létě se, myslím, nějak schylovalo k bouřce, a najednou se odněkud vzal, objevil se kulový blesk, vlezl k nám do chaty, mamince vytrhl nůž z ruky, ta tam něco vařila, naštěstí utekla, pak si prohlédl jakoby obývací pokoj, pak ten blesk vyšel nahoru se podívat, co máme v podkroví, tam jsme měli takovou ložnici, no a pak se rozhodl, že odejde, ale už odešel s půlkou té chatky, takže jsme pak hledali trosky toho štítu, který vyrazil asi dva kilometry od té chaty. A já se účastním experimentů a jeden z nich budujeme u nás v laboratoři, kde se zabýváme výzkumem právě takovýchto fenoménů, jmenuje se to Eevo, to je Electric Exotic Waking Object, Eevo, a tyto elektrické anomálie umožní dokonce takové fantastické jevy jako jaderná elektrická transmutace za jednoduchých podmínek. K jaderné transmutaci většinou dochází v zařízeních, která jsou velice nákladná, jako jsou jaderné reaktory, urychlovače a podobně. Ale pozoruje se, že právě v důsledku té sebeorganizace, té schopnosti, že se elektromagnetická plazma svým způsobem začne chovat jako živá bytost, začne se organizovat, vytváří se tam jakési struktury, které pak, když se vlastně ta plazma nechá pracovat pro nás, tak ona sama vytvoří takové podmínky, abychom je mohli využít právě například pro generování excesivní energie, která se pak dá použít ve smyslu zdrojů energie. Tomu se říká Low Energy Nuclear Reactions, to jsou nízkoenergetické jaderné reakce, a všechno to směřuje směrem, který oficiální věda neuznává, že je možné, ale říká se tomu Cold Fusion, že může docházet k jaderné fúzi, to jsou ty mechanismy, které se domníváme, že pohání třeba Slunce, jako že všechna energie ve Slunci pochází právě z těchto jaderných fúzních reakcí. Ale nám se za naši civilizaci nedaří takovéto procesy vytvořit dlouhodobě tak, aby byly použitelné, v energetice se to nedaří, staví se taková ta velká obrovsky drahá zařízení jako je ITER a podobně, kde se pokoušejí nastolit podmínky pro tuto jadernou fúzi silou, když to nejde silou, tak to jde ještě větší silou. Ale Tesla byl právě jeden z proponentů, který vždycky razil ideu o tom, že tyto fenomény se dají vlastně podpořit, když se spolupracuje. On mluvil o rezonancích, hlavně takových rezonancích spolupráce. Ukazuje se, že tato cesta možná je.

Helena Neumannová: To zní velmi lákavě, troufám si říct, že kdyby se vám to povedlo, tak by celé Německo nemuselo řešit Green Deal návratem k jaderné energii, a možná bychom přinášeli díky vám do pokladny české země velké finance a zvedli bychom ekonomiku a také věhlas naší vědě.

Jan Rak: Já chci říct, že to samozřejmě není jenom náš výzkum, my se snažíme objevovat některé technologie, které byly právě inspirovány Nikolou Teslou, ale takových výzkumníků a výzkumných center po světě je samozřejmě víc, takže jedná se právě o spolupráci, a myslím si, že právě v té spolupráci je klíč. Není to rozhodně unikátní.

Lidská tvořivost a rozšiřování vědomí přináší celosvětové probouzení v transformační době

Helena Neumannová: No, ale jsme u toho, česká věda, a to mě nesmírně těší, myslím, že naše diváky a posluchače také. Transformace je uvědomění, že nezpochybnitelné není vůbec nic. Vaše slova. A já vás teď budu šokovat, minulý týden proběhla zpráva, že slavný americký řetězec kuřecích křidélek krachuje. Představte si to, Jane. Máte pocit, že se Amerika probouzí? Samozřejmě pod vlivem událostí, pod taktovkou Kennedyho, pod změnou vnímání vůbec našeho zdraví a to, kam jsme se dostali pod taktovkou farmabyznysu a vůbec směřování průmyslu potravinového, chemického a farmaceutického, myslíte si, že můžeme změnit životní styl a že se dá ve světě, protože u nás to zatím nehrozí, troufám si říct, ale také se probouzíme, být tím velikánem, mocenským ukazatelem, že to jde jinak a lépe?

Jan Rak: Hm, to je moc hezká otázka. Já se domnívám, že se probouzí rozhodně nejen Amerika, ale celý svět. Mám pro to svou vlastní teorii, domnívám se, že je to hodně způsobeno obrovským pokrokem například v IT technologiích, ta umělá inteligence a podobně, není úplně jasné, co je příčina a co je následek, jestli se probouzíme v důsledku tohoto pokroku, nebo jestli je pokrok důsledkem toho probouzení, to bych nechal na posluchačích, ať se rozhodnou sami, ale já vidím ten celospolečenský nebo celosvětový vývoj ohromně pozitivně, jsem z něj nadšen. Uvědomil jsem si, a nechci se pouštět do žádných konspirací, ale uvědomil jsem si právě na příkladu z doby covidové, že předtím spousta lidí jako já jsme vždycky toužili po tom, aby konečně došlo k nějaké změně, k nějakému pohybu, a když pak ta změna přišla, tak spousta z nás byla vyděšených, co se to děje, musíme nosit roušky, ale já myslím, že i ta doba covidová, stejně jako ty další vlny transformace, podle mě války, a teď tyhle věci, co se dějí v Americe a tak, jsou vlastně průvodními jevy toho celosvětového probouzení, jehož aspektem jsou právě úžasné pokroky v IT technologiích. Já se domnívám, že lidská tvořivost, to, co nás všechny tlačí, ať chceme, nebo nechceme, k rozšiřování vědomí, protože dnes máme mnohem větší možnosti získávat informace, činit si vlastní názor a podobně, tak tento proces je podle mě nezastavitelný, a ty IT technologie jsou podle mě takový vehikl, který to dnes umožňuje asi nejvíc. Když se na to podívám ze svého pohledu jako fyzika, tak se domnívám, že podobná situace panovala na začátku 20. století právě ve fyzice. Protože začátek 20. století byl také ohromně revoluční ve smyslu hroucení starých paradigmat. Einsteinova teorie přinesla úplně nový pohled na to, co je čas a prostor, jestli vůbec existuje nějaký absolutní čas a prostor, kvantová fyzika rozmetala všechny naše představy o tom, jestli existuje vůbec objektivní realita a podobně. Ale něco se pokazilo, podle mého názoru, a nechci se nikoho dotknout, ale mám pocit, že se ten vývoj ve fyzikálním myšlení tak trochu zpomalil někdy na konci druhé světové války, souvisí to možná i s tím projektem Manhattan, kde se vyvinula jaderná zbraň a podobně. Tam se podle mě něco stalo, což způsobilo, že se tak trochu zpomalila transformace nazírání na to, co to realita je. Dokonce se to dá najít na Wikipedii nebo kdekoliv, že právě koncem druhé světové války tam vznikl takový fenomén, kterému se dnes říká v kvantové fyzice „shut up and calculate“, jako že ti vědci byli v podstatě nuceni, motivováni k tomu, aby to, co vědí o kvantové fyzice, nad tím příliš nepřemýšleli, protože matematický aparát poskytuje možnosti, jak vypočítat to, co pak v přírodě pozorujeme, ale aby nad tím nepřemýšleli. Shut up and calculate.

Helena Neumannová: No jo, jen pracujte.

Jan Rak: Ano, přesně. Takže ve fyzice, myslím, že ten pohled je stále ještě dost dominantní, ale svoboda, jak to vidím nebo vnímám sám za sebe, jako kdyby se přenesla do IT technologií, kde možná také byly nějaké pokusy o monopolizaci nebo kontrolu, ale nikdy se to vlastně nepovedlo, takže ten pokrok je úžasný. A to, co dnes sleduji, spousta lidí se třeba ptá na umělou inteligenci, jestli se toho máme bát a podobně, z mého pohledu, všechny tyto technologie nám ukazují vlastně pravdu o nás samých, o tom, jak funguje naše vlastní mysl, a co ta realita vlastně může být. A tak se domnívám, že je to úžasný pokrok, který svým způsobem zastavit podle mě nejde. A možná to, jak jste se na začátku ptala, jestli ta transformace v Americe je signaturou toho, jestli se Amerika probouzí, nebo tak, já si myslím, že rozhodně, na každý pád ta transformace, a to probouzení světa nebude podle mě probíhat tak, jak bychom si rádi přáli, bude to turbulentní, občas to může někoho bolet, ale já bych tuto otázku možná ukončil krásným citátem. Kdysi jsem našel překlad sanskrtu o tom, co to znamená být člověkem, a tam píšou, ten první bod, budete mít lidské tělo a tak dál, to je jasné, a tam říkají, cokoli se vám bude v životě dít, tak jsou to lekce, a nemůžete nikdy udělat žádnou chybu, protože to, jakkoli se rozhodnete, je vlastně to, že si jenom udílíte lekci, abyste ji prošli, pochopili, a mohli se posunout dál. Takže to je podle mě ohromně osvobozující. Když si člověk uvědomí, že vlastně někdy v životě si nemusí vyčítat, že udělal nějakou chybu. Protože to byla lekce, aby pochopil, že to byla chyba.

Lenivost jako hnací síla pokroku a technologie jako nástroje osvobození člověka

Helena Neumannová: Děkuji, podepisuji plně, přesto, počítáte, Jane, jako kvantový fyzik s tím, že lidstvo je ve své podstatě lenivé? Protože vy říkáte, že AI, umělá inteligence a vůbec ten pokrok nám otevírá oči, otevírá dveře, nabízí spoustu možností, ano, ale my k tomu umíme, jak víme, přistoupit velmi „lazy“ způsobem a opět můžeme udělat z dobrého pomocníka špatného pána. Bohužel se nám to stalo v historii milionkrát.

Jan Rak: Stává se to každému z nás neustále.

Helena Neumannová: A pojďte mi pomoct, jak využít právě kvantovou fyziku a medicínu k tomu, aby se to nedělo minimálně aspoň u toho fyzického zdraví. Co do psychického a mentálního, duševního zdraví, to budeme ještě řešit, půjdeme k tomu paradigmatu ještě více, protože to je fascinující téma, ale znovu, ten lenivý člověk pořád tady je. Ten živočich, který má probádaný mozek jenom z 30 %, vlastně nevíme, co umí, a děláme jednu chybu za druhou. Ale bohužel ji děláme tak, že jsme téměř došli na to dno. Co s tím?

Jan Rak: Já se domnívám, že lenivost je jedna z největších hnacích sil ve vesmíru. Řekl bych, že lenivost je více spojená s mužským aspektem…

Helena Neumannová: To se mi líbí… Ano, vidíte to takto.

Jan Rak: No jasně, a ten mužský aspekt je víc zaměřený na to více věci ulehčovat, a tudíž raději vymyslet nějaké zařízení, technologii nebo cokoli a zbavit se jakékoli monotónní nebo nutné práce pro obživu a podobně. Z tohoto hlediska si myslím, že i ten moderní vývoj, a říkáte to velice správně, je ohromně důležité právě z pohledu moderního vývoje si uvědomit, že vždycky to je, bylo a bude, že všechny naše prostředky, které používáme, ať už na úrovni subjektivní, jako je mysl, nebo na úrovni fyzické, jsou technologie, tak vždycky budou dobrým sluhou, ale vždycky budou zlým pánem. Kdykoli se necháme jakoby zotročit, ať už myslí, nebo technologiemi, nebo umělou inteligencí, no tak, jakmile se cokoli stane naším pánem, tak tím pánem bude vždycky zlým. To si myslím, že, jak jste zmínila, jeden z mých takových soukromých objevů je, že pravda je, že pravda není, tak ale existují jakési posvátné pravdy, které řídí jakoby realitu na hlubší nezjevené úrovni. A jedna z těchto pravd je tato, že jakákoli pravda nebo jakýkoli, když přijmu jakýkoli myšlenkový vzorec, kterým se nechám ovládat, tak se to ovládání vždycky zvrtne v noční můru. Řekl bych.

Mystické vhledy nám ukazují, že každý má v sobě již všechno potřebné k poznání smyslu života

Helena Neumannová: Je takovou posvátnou pravdou i to, kdy já jsem na jedné z vašich přednášek byla naprosto okouzlena tím tvrzením, že my dva tady ve skutečnosti vůbec nejsme, a pouze se naše energie a duše dohodly ve vesmíru, protože jsme jeden celek, ale že si tady pokecáme. A chci se zeptat, mě třeba ta práce s energií, a vůbec zamyšlení se nad energií nesmírně pomáhá při paliativní péči, kdy my neumíme mluvit o smrti, neumíme ji přijmout jako součást našich životů. Jak víme oba, jsou tady civilizace, které smrt oslavují, protože věří, že jedete někam opravdu do něčeho lepšího. Martin Stránský, pan profesor Stránský, vždycky říká: „Já vám řeknu, co tam je, a vy tam budete chtít všichni,“ takže to mi také pomáhá, samozřejmě ten humor je nesmírně důležitý. Nicméně my žijeme v civilizované společnosti, která věří, že smrt je konec všeho. Dočkáme se někdy hlubšího nahlédnutí, myslíte si, do lidského vědomí a podvědomí, do fungování naší duše? Protože já jsem třeba přijala, abych vůbec dokázala mluvit i s vědeckou obcí, nevědeckou obcí, to, že naše duše mohou být právě ty neurotransmitery, ty ocásky a pochody v těle, které si povídají. Dětem, když učím, co to vlastně duše je, tak říkám, ráno se ten mozek vzbudí, zeptá se jater, jak se mají, pak se zeptá mikrobiomu a tak dále, a to mi pomáhá vlastně k tomu, abychom si vůbec nějakým jazykem našeho kmene mohli sdělit naše názory. Ale přesto se zeptám, myslíte si, že se opravdu dostane lidstvo někdy k tomu poznání toho vědomí a podvědomí na takové úrovni, že to začne využívat ve svůj prospěch? A případně, jsme tomu blízko?

Jan Rak: Hmm. Já si myslím, že jsme jako lidstvo se k tomu dávno dostali. Že to dávno víme, že dokonce i každý z nás to někde v podvědomí, tyto znalosti zasunuty má, a dokonce každý z nás má i možnost k těmto znalostem nebo k těmto vědomostem se dostat i ve stavu fyzickém, v jakém je teď. Mám na mysli mystické stavy nebo stav změněného vědomí, a vím o tom, že naše společnost, jak jste zmiňovala, ta vědecká, nebo převládající názor ve společnosti je takový ten striktní objektivismus, že jo…

Helena Neumannová: Ano, ta nezpochybnitelná fakta…

Jan Rak: Ano, takže to je to paradigma, ze kterého se hůř nahlíží na otázky, které představují ten zjevený objektivní svět, to chápu. A nedávno jsme měli zajímavou debatu v jakémsi debatním spolku, kde byl profesionální filozof, a ten se velice striktně vymezoval vůči tomu, že někdo jako já třeba, který není vzděláním filozof, jak se může vyslovovat k teologickým otázkám existence bytí a podobně. Víte, to je naše tendence, my máme, se domnívám, ne úplně zdravou tendenci přijímat názory jakoby autorit, a přitom každý z nás má k dispozici, já to často opakuji, každý z nás má k dispozici úplně všechno, co potřebuje na to, aby si sám odpověděl na svoje otázky: Kdo jsem já? Kam jdu? Co je smyslem mého života a podobně? Nepotřebujeme, můžeme používat k tomu ať už autority, nebo urychlovače, nebo teleskopy, nebo jakékoli vědní obory, je to úžasné, mohou nám pomoci nebo nás někam posunout, ale ty finální odpovědi stejně musí hledat podle mě každý sám v sobě. A nechat si pomoct může, ale to finální rozhodnutí musí udělat každý sám. Jenom bych do toho vsunul takovou heretickou myšlenku. Vy jste zmínila zdraví, a tak, kdokoliv z nás se může dostat do situace, kdy se dostane do zdravotního stavu, kde třeba doktoři vysloví nějakou fatální diagnózu, a tam si myslím, že také má člověk častokrát na výběr mezi tou modrou a červenou pilulkou. Může si nechat vlastně otázky svého vlastního zdraví řešit autoritami, anebo mám spoustu lidí, kteří vzali svůj vlastní osud do svých vlastních rukou a postavili se a dokázali se tomu osudu vzepřít. Takže v tomto smyslu já jsem o hodně víc příznivcem té červené pilulky, vzít si osud do svých vlastních rukou a věřím tomu, že pravdu najde člověk vždycky jenom sám v sobě.

Proč je důležité a užitečné hledat cestu k vlastní duchovní svobodě i ve světě autorit

Helena Neumannová: Vy jste mi úplně, pane profesore, nahrál na další otázku. Proč si myslíte, že uvěřili lidé, že pravdu mají pouze ty autority, které navíc vznikly a byly vybudovány systémem, který je nefunkční, zastaralý, bohužel hloupý, a v poslední době i nebezpečný? Proč se lidé raději obrátí s důvěrou na někoho než sami do sebe, proč nedojde k tomu uzemnění, k tomu otevření té mysli, protože jak víme, tělo je fantastický nástroj, který dokáže zpracovat jakýkoli problém, a já jsem vaším příznivcem nebo příznivcem těch teorií, a vedu k tomu vlastně i moje klienty stejně jako vy: Vezmi osud do svých rukou. Protože já jsem zažila v Amazonii – to kdybych tady vyprávěla, tak dostanu anděla a jedu k Chocholouškovi, pavilon C, takže tam si rozumíme, nicméně právě dodávám odvahu těm lidem hledat zlatou střední cestu a obracet se jak na tu autoritu, pokud jim to pomůže, tak ale se ponořit sám do sebe a pomoci si tím, co tisíce let fungovalo. Byly to půsty, bylo to otužování, bylo to chození bosou nohou po zemi, kde nás léčí tato energie, bylo to vyčištění mysli právě cestou duší. Církev nám tady vzala takové nádherné věci, jako že jsme si umývali vlasy v řece vzájemně, vypili jsme divoké byliny, skákali jsme přes ohně, byl tam i jistý sexuální podtext, vy jste se poprali v hospodě, pak jste nebyli zlí doma, nezlobili jste, všechno fungovalo, jak má. A my jsme si ty pohanské, slovanské – protože v nás jsou keltské náčelnice, ve vás jsou keltští náčelníci, v nás jsou ty Slovanky, mimochodem ve Vatikánu se říká, že jsme svatý grál, Slovanky, že máme tu sílu obrovskou, vnitřní, vy jste ti Slované – proč jsme uvěřili autoritám, a je to opravdu dáno tím, že se to tady budovalo ty tisíce let? A případně, jak z toho ven? Zase, jak nám může pomoci kvantový fyzik a případně kvantová fyzika k tomu, abychom to zlepšili?

Jan Rak: To je krásná otázka. Jak jste zmiňovala půsty a pohanské zvyky, já jsem v pondělí teď ukončil týdenní půst, říkal jsem si, teď na jaře už je čas a tentokrát jsem to měl tak krásné, se mi nádherně meditovalo u toho, a druhý den jsem měl krizi, to tak často bývá druhý den, ale pak ten zbytek od té středy dál to bylo tak krásné, to jsem si to užil ohromně. Zdá se mi také, že je nějak to jaro městské takové krásnější, než ta příroda se probouzí trochu později, ale to trochu odbočuji od tématu. Já se domnívám, že ta otázka, proč jsme se nechali tak zavřít do těch schémat toho, že tu pravdu má kdosi tam venku někde, ať už Vatikán, nebo církev, nebo profesoři, nebo guruové a podobně, nebo jenom vědci, tak já se domnívám, že to je úžasné. Že to je nádherné, protože je to geniální, protože se domnívám, že se jedná o jakýsi způsob hry. To, co prožíváme, je jakási forma hry, jejíž cílem a záměrem je pochopit tu hru, a z té hry, řekl bych, ta výhra ve hře spočívá v tom vystoupení z té hry. Jako že to pochopím a…

Helena Neumannová: Ta odvaha…

Jan Rak: No, ale právě ta hra je o to cennější, čím víc je komplexnější a obtížnější, těžší. Protože kdyby to bylo jen tak, chvilku se nad tím zamyslet, a pak, ahá, jo takhle, já hraju tuto hru, nemusím věřit tomu, co tady říkají, a můžu vlastně zjistit, že já jsem tvůrce svojí reality, že vlastně já si můžu… že jsem vlastně ta nejsvobodnější bytost, co v celém vesmíru existuje, a kdyby to bylo tak jednoduché, tak ta cena za to probuzení, to osvobození, by byla trošku devalvovaná. Takže si myslím, o co je hra geniálnější, o co těžší je to prohlédnout, tak o to významnější, o to víc se pak můžeme radovat z každé nové dušičky, která to pochopila. Takže takhle.

Život jsou lekce, kterými musíme projít, abychom pochopili, proč se nám dějí

Helena Neumannová: Snad nám posluchači opravdu rozuměli, co chceme přinést za poselství. Trochu se bojím, jestli už nejsme moc daleko, jestli jsme neutekli, protože těžko budu teď vysvětlovat dámě, která prošla, máme kolegyni, její manžel umírá, lékař naprosto netaktním způsobem jí sdělil před ním, že má 14 dní, a teď jsme všichni přemýšleli, kde je ta hladina, jak pomoci, samozřejmě co nejlaskavějším způsobem, a zároveň ji ale připravit pravděpodobně na ten odchod, usnadnit jí to co nejvíce, a teď nevím, jestli ona teď úplně momentálně chápe, co my dva tady říkáme…

Jan Rak: No, já rozumím. Ale je to opravdu pořád vlastně ta samá otázka. V okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že to, co tady prožívá, jsou jisté lekce, kterými je třeba projít, aby se pochopil ten prožitek, který může být jakéhokoliv charakteru, někdo potřebuje si prožít v uvozovkách, nebo bez uvozovek, utrpení ve smyslu vlastní nemoci nebo nemoci někoho bližšího, nebo prostě úmrtí v rodině a podobně, ale zase… každý z nás má k dispozici úplně všechno, co potřebujeme na to, abychom tu lekci pochopili a abychom ji zvládli.

Helena Neumannová: To se mi strašně líbí, teď jste to krásně uzavřel, abychom byli pozitivní…

Jan Rak: Chtěl jsem říct ještě jednu takovou… to je právě teď k těm otázkám života a smrti. Já jsem na jakémsi, řekl bych, říká se tomu jako mystický vývoj, že když člověk se noří víc do sebe ve smyslu poznávání těch aspektů nebo dimenzí bytí, které nejsou zjevené tam venku, je tam ten obrat dovnitř, také bychom se mohli bavit, co to znamená venku, dovnitř, ale v těch mystických vhledech se dá snadno nahlédnout, že vlastně nebýt nelze. Že vědomí nemá ani počátek, ani konec. Naše tělo, ta existence, ten sen, jak to prožíváme teď, tak samozřejmě, my žijeme v jakési kauzální rovině, že vždycky něco začne, pak skončí, příčina, následek a tak dál, ale dá se prostě jenom takovou racionální úvahou typu: Dá se neexistovat? Kdyby se dalo neexistovat, tak ale neexistuje způsob, jak o tom zjistit cokoliv. O té neexistenci. Protože aby někdo podal svědectví o neexistenci, tak by v té neexistenci musel existovat, rozumíte. Takže dá se v podstatě říct, podle mě se lze racionálním způsobem dojít k závěru, že nebýt se vlastně nedá. To znamená, že jasně, nikdo z nás tady ten sen, jak ho prožívá, tady nebude věčně, to možná zaplať pánbůh za to…

Helena Neumannová: Myslím, že všichni bychom měli děkovat za to, že máme více životů, samozřejmě, ale že jsou vždycky ukončené.

Jan Rak: Otázka vědomí, jestli vědomí může zaniknout, taková jako smrt v tom…

Helena Neumannová: Energetickém poli…

Jan Rak: Smrt, myslím, fyzická samozřejmě, ale na tom vědomí si myslím, že v podstatě smrt by se dalo nazvat i to, že vlastně smrt jako vědomí možná není.

Helena Neumannová: Ne.

Jan Rak: Víte, dokonce u mě, já si vzpomínám, že víte co, to nejsou ani moje slova, to se dá… spousta mystiků nebo z východních filozofií, víte, Tibetská kniha mrtvých, ti to tam popisují přesně…

Helena Neumannová: Je toho hodně k dispozici, zaplať pánbůh.

Jan Rak: Ano, přesně tak. Ale když jsem já sám dospěl k jednoznačnému poznání, že vědomí jako takové nemá ani počátek ani konec, tak já si pamatuji, že prožíval jsem z toho dost velký otřes. Toho poznání. Jako že celý život člověk žije v tom, že prostě se jednou narodí, pak umře a tak dál. A najednou člověk zjistí, že to vlastně není možné.

Martina: Víte, co mi vrtá hlavou? Že když už dáváme člověka jako velkého viníka toho, co se děje na planetě, tak stejní vědci se naprosto odmítají věnovat ve svých analýzách tomu, že člověk by možná mohl skutečně ovlivňovat počasí už jen tím, jak poslední desetiletí násilně vstupuje do atmosféry třeba oséváním mraků. Zkrátka ovlivňováním počasí, nebo třeba všemi jadernými pokusy. My přece musíme s atmosférou pracovat jako se samostatným hráčem a nemůžeme vědět, co všechno, jaké reakce tímto můžeme způsobit. Ale když začnete mluvit o vědomém ovlivňování počasí člověkem – nejrůznější biosférické experimenty a podobně – tak je to označeno za jasnou dezinformaci.

Vítězslav Kremlík: Nevím, v tomto se moc nevyznám. Já jsem pouze četl články na téma, že se dělá řada studií a lokálních experimentů, jak by šlo třeba zvýšit v nějaké oblasti oblačnost, když tam je sucho, tedy, aby tam začalo pršet. Takže se do atmosféry zasévaly nějaké izotopy stříbra. Ale teď to asi neříkám úplně správně.

Martina: Je to tak. Naposledy osévaly Spojené arabské emiráty oxidem titaničitým právě proto, aby si vytvořily trochu deště, a trochu to přehnaly, takže se tam pak přes tuto lokalitu přehnaly hrozné bouře, které jim mimochodem zničily letiště.

Vítězslav Kremlík: To jsem zrovna neslyšel, ale určitě to je dramatická nehoda. Tady je spíš problém, že většinou tam musíte mít aspoň nějakou vlhkost, abyste mohli vytvářet nějaké mraky. Nemůže to být z ničeho. A zatím si spíš myslím, že to je pořád ve stadiu experimentu. Takže nevím, myslím si, že pořád nejsme schopni počasí řídit. Kdybychom ho uměli řídit, tak nám může být klimatická změna lhostejná a uděláme si počasí, jaké chceme. Ale takhle daleko si myslím, že zdaleka nejsme, a kdo ví, jestli budeme.

Martina: Ale člověk někdy narazí u nejrůznějších i soukromých agentur na informace, že jsou schopni měnit vzduchové proudy. U některých agentur si můžete objednat hezké počasí na svatbu, protože vám osejí mráček. Když si přečtete knihu Jamese Fleminga „Hazard s nebesy“, tak tam se člověk dočte o neuvěřitelných technologiích, a zdá se, že o obrovských zásazích do počasí. Nevšímal jste si toho také? Třeba těchto zásahů, protože jak říkám, myslím si, že v tomto případě by člověk skutečně mohl mít máslo na hlavě?

Vítězslav Kremlík: Nevím, toto jsem nesledoval, ale je možné, že počasí nebo klima nějakými způsoby, které si ještě neuvědomujeme, ovlivňujeme. Třeba když si vezmete, jak stoupla letecká doprava, a když letí letadlo a jsou za ním contrails, a tato čára nějak mění oblačnost, a nějak to přispívá k počasí v dané lokalitě, a těžko říci, nakolik to je signifikantní nebo není. Takže možná, že nakonec zjistíme, že tam jsou ještě nějaké jiné vlivy, třeba takové, které nejsou uhlík, a také mají nějaký vliv. Nebo ani třeba nemusíme jít do takových výšek a podíváme se, jak se mění mikroklima. Jestliže máte město, které se za 100 let rozrostlo, tak se tam mění místní teploty proto, že je tam více betonu a asfaltu, takže je tam tepleji. To také neřešíme. Když máte horký letní den a mají tam jenom beton a nikdo tam nevysadí stromy, tak potom se tam v horkých dnech nedá moc existovat. Většinou, když nějaké město nebo starosta podepíše nějaký klimatický pakt, že ve svém městě budou bojovat proti změnám klimatu, tak mám pocit, že většinou se to projevuje jenom tím, že si nakoupí nějaké elektromobily, autobusy na elektřinu a něco podobného, a málokdy se to projevuje tím, že by se třeba starali o mikroklima a vysadili stromy. Přitom by to bylo levné, to nestojí miliardy. Ale většina aktivistů spíše směřuje do energetiky a do toho, v čem jsou peníze.

Historické záznamy prokazují, že tornáda i povodně tu byly vždy, jen máme tendenci je považovat za nový jev

Martina: Proto už dnes někdy nebývají brány jako hlavní údaje teploty z Klementina, protože tam je teplota stále vyšší právě proto, že město se chová tak, jak jste před malou chvílí popsal. Často se ale můžeme doslechnout, dozvědět, dočíst, že jak se mění klima, tak roste počet nejrůznějších přírodních katastrof. Je to docela vděčné téma. Jak to vnímáte vy?

Vítězslav Kremlík: To jsou zase hrátky se statistikou. To je docela oblíbený statistický švindl, že lidem ukážete, jak narůstají pojistné škody při živelních pohromách. A vidíte jasný nárůst za posledních desítky let. Takže se laik může vyděsit a říká: „Kristepane, to počasí nás všechny zabije. A škody narůstají“. Je třeba si říci, že peníze mají jinou hodnotu, protože je nějaká inflace, a také máte jiný počet lidí než před 100 lety, takže máte větší hustotu zalidnění, a lidé, protože životní úroveň přece jenom za 100 let vzrostla, mají i více majetku. Takže jestliže nějaké zemětřesení nebo tornádo zasáhne stejnou oblast po 100 letech, tak tam najdou víc domů, víc lidí a v těchto domech najdou víc drahé elektroniky, a pojistné škody jsou kvůli tomu horší. Pokud ale statistiku očistíte o tyto zkreslující vlivy, tak žádný nárůst živelních pohrom není nikde vidět. To je ovšem samozřejmě nepohodlná informace, takže vědci, kteří toto publikují, mají smůlu. Doktor Roger Pielke, který se zabýval pojistnými škodami při hurikánech, už v klimatologii nepracuje, protože ho tato klimatická mafie vyštvala z jeho oboru. Teď už pracuje někde úplně jinde. A pokud tento pořad poslouchá nějaký klimatolog, tak je to pro vás varování: Nemluvte pravdu, nebo přijdete o místo.

Martina: Přesto by se mohlo zdát, zejména lidem, kteří byli opakovaně v posledních letech zasaženi povodněmi – a mluvilo se o dvou tisícileté vodě a podobně – že se třeba povodně skutečně vracejí v razantnější podobě a častěji. Mě také překvapilo, když mi tornádo rozházelo na chatě osm vzrostlých stromů jako třísky po kraji. Do té doby jsem ho nikdy neviděla, kromě amerického středozápadu.

Vítězslav Kremlík: Ano, to chápu. Lidé si normálně myslí, že tornáda v Evropě nejsou. Ale o prvním tornádu píše už Kosmas ve své kronice. Takže asi tak. Máme záznamy o tornádech z oblastí Německa. Za posledních 200 let máme docela solidní záznamy a tornáda tady skutečně existují, akorát se jim neříkalo tornádo, ale říkalo se, že třeba v lese je polom, že tam byl nějaký vítr. Ale tornáda tady překvapivě byla, jsou a budou. A jestli jsou povodně silnější nebo nejsou – tak to je také otázka. Když se povodeň prožene krajinou, tak jak tato krajina vypadá? Jestli třeba nevypadá trochu jinak než před 100 lety, jestli tam třeba není víc těch vydlážděných ploch a jestli koryta nejsou rovnější a jestli dopady povodní nesouvisí s tím, jak se krajina změnila. Jinak povodně na Vltavě, když se podíváte do minulých staletí, tak máte některé desítky let, že tam byla povodeň skoro každý druhý nebo třetí rok. Takže bohužel, povodně tady byly, jsou a budou. Ale samozřejmě lidé si to moc nepamatují, nebo předchozí generace, která si to pamatovala, už umřela, takže pořád máte dojem, že to je něco zvláštního. Samozřejmě když vám povodeň sebere barák, tak nad tím člověk těžko mávne rukou a řekne: „To je normální“. To asi těžko.

Martina: Vy jste zmiňoval, že alarmisté začali na kapitalismu vidět jako špatné to, proč vlastně kapitalismus dosahoval takových ekonomických výsledků. Je to tedy vlastně změnou zřízení? Protože se velmi často mluví o tom, že namísto skutečného kapitalismu máme na Západě, nebo přinejmenším v Evropské unii, něco jako „korporátní socialismus“.

Vítězslav Kremlík: Tak to samozřejmě máme. Velké firmy jsou napojeny na stát a berou dotace na to či ono. Takže je samozřejmě těžké poznat, kde končí soukromá firma a kde na to navazuje stát. To nepochybně ano. Je to i o tom, co teď likvidují v Americe za Donalda Trumpa, kde je spousta penězovodů, které vedou tu do té firmy a tu do támhleté firmy a do támhleté neziskovky. To už potom není tradiční kapitalismus, to už je produkt snahy kapitalismus nějak zkrotit. Ale vidíme, že každá taková snaha, jakkoliv ušlechtilá, se nakonec vymkne kontrole, takže když někdo chce kapitalismus zkrotit, aby byl hodnější, tak výsledkem je zkorumpovaný systém, kde existují monopoly napojené na stát, a tyto peníze se stejně rozkradou, a nemá to pro občany pozitivní efekt. A výsledkem je, že zaplatíte daleko víc za energie a za kde co. Takže ani tohle asi není úplně optimální snaha, jak kapitalistický systém nějak zreformovat. Protože když se podíváte na své účty za energie, tak vidíte, že korporátní socialismus není úplně dobrý.

Martina: Jak může vlastně fungovat jakékoliv zřízení, které občana a člověka považuje a priori za škůdce?

Vítězslav Kremlík: To je zajímavá otázka. Už když v 80. letech psal Římský klub svoje knihy a vize, tak přišli s tím, že jestliže chtějí vytvořit nějaký nadnárodní systém nějaké mezinárodní spolupráce, tak těžko přimějí státy ke spolupráci, pokud nebudou mít nějakého nepřítele. Lidé se vždycky spíše spojí proti nějakému nepříteli, a tak vymysleli, že ideálním nepřítelem, proti kterému se můžeme spojit, je vlastně člověk sám. Že člověk je škůdcem, proti kterému budeme bojovat. Toto oni normálně psali ve svých knihách, nikde to neschovávali. Prostě to normálně najdete v jejich knize „První světová revoluce“ asi z roku 1991, a tam je krásně a otevřeně, bez příkras, napsáno o tom, jak by měl vypadat postsovětský svět po skončení bipolárního světa, a chtějí vybudovat toto. Což se jim skutečně podařilo. Opravdu tady máme mezinárodní chobotnici těchto financí a úřadů, které bojují proti nám, kteří dýcháme, máme elektřinu a jezdíme autem, a kvůli tomu jsme ti špatní, kteří musí být zadupáni do země. A výsledkem pochopitelně je, že všechno máte dražší – energie jsou dražší – a za chvíli vám zakážou auta, a nevím, co všechno dalšího. A postupně se takto podaří třeba tento ideální svět vybudovat. A tento ideální svět ale bude vypadat tak, že Evropa bude jakési velké chudinské ghetto v roce 2050. Tak nevím, jestli to je úplně utopie, ale většinou budování utopií končí nějakou antiutopií. Většinou to tak zatím dopadlo.

Evropské instituce jsou navrženy tak, aby odolávaly reformním snahám a udržovaly byrokratický status quo

Martina: V Americe se ještě před rokem, rokem a půl zdálo nemožné, že budeme svědky takových změn – a stalo se. A poté, co byly podepsány nejrůznější nařízení, odstoupení a podobně, létaly propisky. Je možné něco podobného aplikovat na Evropu? Má na to Evropa mentálně?

Vítězslav Kremlík: Evropský systém má nastaveny evropské volby – které jsou schválně navrženy tak, aby to nebylo průchodné. Když máte volby do Evropského parlamentu, tak hurá. Tak dejme tomu, že by euroskeptici, reformisté, vyhráli volby a byli by tedy v europarlamentu. No a co? Evropský parlament nemůže navrhovat žádné zákony, není to skutečný parlament. Takže vlastně – co chcete změnit? V klíčových mocenských orgánech jsou lidé, které nominovaly jednotlivé vlády, a každá vláda má volby v jiném roce, a dynamika je v každé zemi jiná, takže tam nemůže být žádná takováto jednorázová cunami. Je to takto schválně zabetonováno, aby tam vždycky přicházeli nově zvolení politici po jednom, a ti, co už tam jsou, si je zpracují, takže tento systém si udržuje byrokratický status quo. A byrokracie, která tomu vládne, si tak udržuje svůj vliv a stabilitu, aby na ni nikdo nemohl.

Martina: Zdá se, že v poslední době, už poslední desetiletí, je zvláštním trendem, že cokoliv se děje – ať už klimatické změny, koronakrize, válka proti terorismu, válka na Ukrajině – tak tyto události jsou ihned použity k tomu, aby byla omezena svoboda lidí. Myslíte si, že to je jeden z účelů?

Vítězslav Kremlík: Těžko říct. Já místo toho, abych se uchyloval ke konspiračním teoriím, tak vždycky preferuji „Parkinsonovy zákony“. To je něco, co kdysi formuloval profesor Northcote Parkinson, a jsou to zákony, které definují fungování byrokratických systémů. A on tam říká, že jestliže vytvoříte nějakou instituci a zaměstnáte tam nějaké lidi, tak objem práce narůstá tak, aby zaměstnal všechny lidi a všechny kapacity na to vyčleněné. A z toho plyne, jestliže založíte nějakou instituci, třeba Evropskou unii, dejme tomu, tak ona už si najde nějaký smysl své existence a vytvoří nějaké zákony, vytvoří nějaké regulace, předpisy a najmou další lidi, a nikdy vám neřeknou, že nepotřebují víc peněz, že nechtějí víc zaměstnanců. Takže to bobtná a bobtná, a lidé, aby se zaměstnali a aby bylo možné přijímat nové úředníky a získávat pro ně nové finance do rozpočtu, tak neustále budou vytvářet nové regule a pravidla a předpisy. To je jediný smysl jejich existence. A když narůstají předpisy, tak co se děje se svobodou lidí? No samozřejmě už si o sobě nerozhodujete vy sami, ale rozhoduje o vás nějaký předpis. A toto se nabaluje jako sněhová koule, dokud to někoho pod kopcem nezabije.

Martina: To je určitě důležitý pohled na věc, ale vy sám nazýváte klimatický alarmismus pseudovědou. A teď se podívejme, co všechno za byrokracii na sebe nabalil v poslední době, jakým způsobem se vyrovnal a vypořádal s klimaskeptiky a s lidmi, kteří si dovolili pochybovat nebo se nevhodně zeptat. Tak to přece už musí být také trošičku prodchnuto prvotní myšlenkou, a ne jenom nahodilým vznikem nových a nových byrokratických míst?

Vítězslav Kremlík: Jak říkám, tato věc s klimatem se osvědčila nejvíc, protože vám to umožňuje regulovat cokoliv – úplně všechno. Všechny ostatní záležitosti vám umožní regulovat jednu část společnosti, ale toto je všeobjímající, je to univerzální záležitost. A ještě vám do toho vstupují takové věci jako intersekcionalita, kde aktivisté hledají způsob, jak změny klimatu napojit na otázky práv menšin a tak dále. Tvrdí, že jestliže chceme zachránit klima, tak musíme chránit tamtu menšinu a musíme chránit tuto menšinu a že to nějak způsobuje oteplování a tak dál. Uhlík je něco, co se dá použít úplně univerzálně. Takže pochopitelně, že to je svatý grál byrokracie, když můžete jednou rovnicí, jedním argumentem, ovládnout úplně cokoliv.

Ideologie, které se zaštiťují vědou, vedou historicky vždy k ústupu svobody a útlaku oponentů

Martina: Dá se tato ideologie přirovnat k něčemu, co tady už bylo?

Vítězslav Kremlík: Ve 20. století jsme tady měli dvě podobně všeobjímající ideologie. Měli jsme tady fašismus a komunismus. A také to mysleli dobře, také chtěli vytvořit pro svoje lidi něco lepšího. A zajímavé je, že v obou případech se také oháněli vědou. Oni jenom neříkali: „My a naši voliči, lid, si to žádáme.“ Ne, oni se velice rádi zaštiťovali vědeckými argumenty. Takže Sovětský svaz měl Trofima Lysenka, který přišel se svou úžasnou převratnou teorií, jak můžete uspět v zemědělství. Zavedl genetiku a tvrdil, že když budete nějak působit na pšenici, tak se vám z toho stane ječmen a takovéto nesmysly. Ale protože měl mocenskou podporu ze shora, tak převálcoval všechny oponenty, které vyhodili z práce, a skončili někde v gulagu. A také to mělo politickou podporu a také to byl mainstream, a nikdo si nedovolil proti tomu pípnout. A když se podíváte na fašismus, tak…

Martina: Nacismus…

Vítězslav Kremlík: Nacismus. Před 100 lety byla rasová biologie také mainstream, jako je dnes klimatologie. To bylo naprostým mainstreamem dávno předtím, než s tím přišel soudruh Adolf. Toto rasová biologie byla ve vědeckých časopisech na Západě běžnou záležitostí. Pak se to zdiskreditovalo tím, jak brutálně to skončilo – plynové komory a podobně. Ale začínalo to jako představa o tom, že zkvalitníme lidstvo a vytvoříme lepší zítřky úplně stejně, jako to tady máme teď. A vědci také byli pod tlakem, takže se proti tomu nemohli moc vymezovat. Takže jsme to tady měli, máme tady několik precedentů, ale očividně jsme se z toho moc nepoučili.

Martina: Potřebuje Evropa svého Donalda Trumpa?

Vítězslav Kremlík: Já nevím, jestli lze tyto všechny věci nějak reformovat postupně krok za krokem, protože se nám to tady nabalilo za desítky roků. Je to neskutečná změť regulí, institucí a úřadů, že těžko říct, jestli to lze reformovat, nebo jestli to bude někdy pozvolně nereformovatelné. Donald to tam všechno velice rychle seká jako motorovou pilou, někdy až moc rychle. Ale potíž je v tom, že nemůžete lidi, kteří jsou v těch institucích, požádat, jestli by laskavě sami sebe nějak nezrušili a nevyhodili se sami z práce. Na tom oni nebudou moc spolupracovat. Proto si myslím, že v Americe postupují takhle rychle a drsně. A myslím, že Evropa se bude dál nerušeně vyvíjet tím stylem jako doposud, dokud ekonomika neklekne úplně na dno. A potom sem přijde nějaký Donald Trump.

Martina: Otázkou je, jaké budou jeho úmysly a za kým v tu chvíli budou zchudlí, ožebračení lidé ochotni jít.

Vítězslav Kremlík: Asi tak.

Martina: Zaujalo mě, když jsem nedávno viděla reportáž o tom, jak poté, co byla v Ostravě zrušená huť Libertas, jsou lidé rádi, že tam mají čerstvý vzduch. Já, jelikož jsem vyrostla ve stínu Nové huti Klementa Gottwalda, si to velmi dobře pamatuji, kdy jsme měli hodiny, kdy můžeme otevírat okno a nemůžeme otevírat okno, kdy se musel nějakým činidlem odstranit mour. Takže si na to vzpomínám. Ale když tam teď ti lidé byli tak rádi a reportáž na České televizi byla natočena tak, že konečně tedy mají čerstvý vzduch, tak jsem si říkala: „Ale vždyť tam tolik tisíc lidí přišlo o práci. A skoro celá výroba se přesunula jinam. A kromě toho naše průmyslová země přichází o průmysl.“ Je to vždy pohled ze dvou stran. Řekněte mi: Jak najít míru, když ji vlastně teď nikdo nehledá?

Prvotní regulace znečištění byly smysluplné, ale instituce po splnění svého účelu vytvářejí stále absurdnější opatření

Vítězslav Kremlík: Řekl bych to asi takhle: První vlny ekologických regulací, podle mě, jsou většinou správné, protože to vzniká z nějaké potřeby. Znečištění je vidět a prostě má hrozné důsledky a všichni je vidí a asi se i shodnou na nějakém konsensu, že to je třeba řešit.

Martina: Účinně chránit přírodu, vodu, vzduch…

Vítězslav Kremlík: Stejně tak v 90. letech i velice pravicové vlády Václava Klause tady akceptovaly, schválily a financovaly ekologické programy. To byla největší ekologická revoluce, jaká tady kdy byla. To, co jsem zmiňoval – čističky odpadních vod, odsíření elektráren a tak dál – na tom je na začátku konsensus, protože je to znečištění opravdu zásadní. Ale jestliže k tomu vytvoříte instituce, jak už jsem řekl, tak ony i po vyřešení hlavních problémů chtějí dál existovat a vytvářejí stále nové regulace, jejichž užitečnost stále klesá, a na konci už je to akorát zlomyslnost. Když máte z Bruselu předpisy o emisích z automobilů, tak ano, to na začátku bylo fajn, že auta mají katalyzátory a na křižovatce už se dá líp dýchat. Takže to určitě jo, první verze, druhá verze – třetí verze možná. Ale to, co je teď, to už je absolutní nesmysl. My už jsme hlavní znečištění dávno vyřešili a to, co je teď, je pouze zlomyslná snaha sebrat lidem automobily – a to už není užitečné. Takže na začátku ano, ale někde to musí přestat, protože pak už to není řešení problémů, ale pak už to je jenom zlomyslná šikana obyvatel nesmyslnými předpisy. Brusel pořád něco chrlí. Teď nám zakázali vyrábět silné vysavače. Proč? K čemu je to zapotřebí? Nebo jsem se teď dočetl, že máme nějaký zákon, že nesmíte pálit listí na zahradě. Tisíce let to nevadilo a teď budeme shrabávat listí – a jak se ho zbavíme? To je prostě spirála absurdity, která se bude zhoršovat, protože hlavní problémy už jsme vyřešili, a teď by měl pokrok spočívat v tom, že si tyto zásadní problémy budou řešit nově industrializované země. V Číně se určitě první vlna průmyslu na ekologii moc neohlíží, takže teď je na nich, aby s tím něco začali dělat. Ale tady už máme hlavní problémy vyřešené.

Martina: Teď jsem se dočetla, že se při přijímání do práce zohledňuje, jak se nový zaměstnanec bude do práce dostávat. To znamená, že se dostáváme stále blíže a blíže k vizi patnáctiminutového města?

Vítězslav Kremlík: Otázka zní: Kdo nám to vnutí? Jestli máme vůbec možnost ve volbách něco ovlivnit. Podívejte se, dneska už jsme v takové situaci, že celou řadu těchto věcí nám nadekretuje nikoliv vláda nějakým zákonem, ale třeba banka. Banky teď přijímají ESG direktivy, které říkají, že banka smí půjčovat peníze pouze lidem, kteří jsou v souladu s nějakými neomarxistickými ideologickými floskulemi, že nemají uhlík nebo nevím co všechno, a že jsou dostatečně genderově diverzifikováni. A ještě vám diktují, podle jaké ideologie se máte řídit. Normálně je o tomto soutěž ve volbách, kdy strany navrhnou nějaký politický směr a voliči si vyberou. A tady si nevyberete, protože se všechny banky spojí a řeknou, že pokud nebudete poslouchat tuto ideologii, tak nedostanete peníze. A bude de–banking a nikde se ničeho nedovoláte.

Martina: Zlatá doba, kdy z vás banky chtěly sedřít peníze. Teď už vás vychovávají.

Vítězslav Kremlík: Teď nás budou vychovávat. Ale hloupě nás budou vychovávat.

Česká republika potřebuje energetickou suverenitu a nesmí sloužit jako záložní elektrárna pro Německo

Martina: Vy jste řekl, že otázkou je, jestli si vlastně vůbec můžeme zvolit. Ale my půjdeme za pár měsíců volit. Tak pokud bude nová vláda opravdu nová, tak na co myslíte, že by se měla zaměřit právě v těchto otázkách, o kterých se bavíme?

Vítězslav Kremlík: To hlavní, co asi dusí naši ekonomiku, je energetická situace. Potřebujeme rozvíjet svoji jadernou energetiku. Potřebujeme dostat Green Deal nějak pod kontrolu, potřebujeme, aby nebyly zaváděny emisní CO₂ povolenky pro domácnosti a pro dopravu. Ideálně by se to mělo celé zrušit, nebo aspoň zdržovat a zdržovat a zdržovat, dokud se Unie nezhroutí. To jsou naše priority. Měli bychom se nějak zařídit, abychom si nemuseli svou energii prodávat na burze v Lipsku – prý proto, že je jednotný energetický trh. Jestliže to pro naši republiku není výhodné, tak to nedělejme. Neměli bychom fungovat jenom jako nějaký německý otrok, kdy jim budeme zajišťovat zálohy pro jejich energetiku, kterou si oni sami destabilizovali, a my na to budeme doplácet. V tom bych viděl, co by měla příští vláda řešit především. A otázka zní: Jestli budeme mít dost hlasů v parlamentu a nakolik bude ochotná neposlouchat příkazy z Bruselu, protože cokoliv zásadního, jakékoliv zásadní změny, budou v rozporu s tím, co máme nařízeno shora od našich pánů. Když pejsek neposlouchá páníčka – co s ním páníček udělá?

Martina: Půjde na řetěz.

Vítězslav Kremlík: Na řetězu už jsme. Otázka zní, jestli by sankce, které by nás postihly za neplnění direktiv, byly horší než škody, kterými trpíme už teď tím, že posloucháme. Co je vlastně větší zlo?

Martina: Řekl jste: „Mělo by se zdržovat, dokud se Evropská unie nezhroutí“. Vidíte náš vývoj jenom skrze tento proces?

Vítězslav Kremlík: Ekonomicky je Evropská unie na sestupu. Když to srovnáte s tím, jak ekonomicky rostou Spojené státy a Čína, tak my stojíme na místě. Vzpomeňme si na lisabonskou strategii – to bylo někdy v roce 2000 nebo kdy – kdy si soudruzi v Bruselu předsevzali, že do 10 let musíme dohnat a předehnat Spojené státy. A výsledkem je, že Spojené státy jsou někde úplně – když si vezmete ukazatele HDP na hlavu – jinde, jsou o čtvrtinu dál, než jsme my. Nám ujíždí vlak. A teď, pokud to Trumpovi vyjde s jeho reformami, které si představuje, nám můžou ujet ještě dál. A Číňané na nás také nebudou čekat. Takže my se pořád, v relativním poměru k ostatním rozvíjejícím se ekonomikám, budeme pořád a pořád zpomalovat, až z nás zbude ekologický skanzen. Ale potom nás někdo dobude. Jestliže jste chudí a nemáte peníze, ani nemáte, jak se bránit, tak si to tady nakonec někdo vezme. Evropa za 100 let nebude naše. Buďto nás kolonizuje Čína, nebo arabský svět, nebo někdo. Když nemáte peníze, nemůžete se bránit, nemáte vyjednávací možnosti – a je po vás.

Martina: Je něco, co by vám dávalo naději?

Vítězslav Kremlík: Já doufám, že Trump to tam nějak zvládne, protože ví, co dělá. A my bychom také jednou mohli dospět třeba k nějakým takovým reformám, jako mají v Americe. Je to tak trochu naděje, protože jakkoliv Trump není dokonalý, a také bych mu mohl ledacos vytknout, tak ale dokázal, že změna je možná a že když toho lidé mají dost, tak se věci můžou změnit k lepšímu. Tak doufejme, že to vyjde.

Martina: Citovala jsem tady, že 99,9 procent vědců je zajedno. Vy už pěkných pár let provozujete váš portál KLIMASKEPTIK.CZ. Cítíte se pořád sám? Nebo máte pocit, že se kolem vás mnoho novinářů, odborníků, občanů, lidí, probouzí?

Vítězslav Kremlík: Myslím si, že se odpor proti Green Dealu a proti této nesmyslné zelené ideologii stal – za tu dobu, co o tom píšu – mainstreamem. Před nějakými 15 lety Václav Klaus sám někde něco takového pronesl – a všichni se na něj sesypali jako vosy – a dneska je to, podle mě, mainstream. Všechny opoziční strany odmítají Green Deal, Fiala ho podporuje opatrně stylem chytré horákyně, takže si nemyslím, že toto má dneska u nás nějakou podporu. Bursíkovy doby jsou dávno pryč a nemyslím si, že tady u nás tomu někdo tleská.

Martina: Takže mentálně jsme se nějakým způsobem vyvinuli, možná i odklonili, ale prakticky a technicky vzato, v tom stále pokračujeme.

Vítězslav Kremlík: No, protože nás řídí ze zahraničí. Řídí nás z Bruselu a z Německa. Oni rozhodují. My si ve volbách nemůžeme rozhodovat sami o sobě, protože „by to bylo neevropské“.

Martina: Vítězslave Kremlíku, já vám moc děkuji za váš dlouholetý boj a snahu o naše informování a o hledání také jiných variant než té schválené oficiální. Díky moc.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, když jsme se bavili o těch dotacích, a tak dále, tak jste se občas s lehkou přezíravostí – pokud jsem to správně přečetla – vyjádřil ve smyslu, že oni tam řeknou, že budou pěstovat býlí a podobně. Vy jste – když to řeknu tímto slovníkem – velkopodnikatel, myslíte si, že by zemědělství pořád mělo být jakýmsi tancem mezi přijatelnou cenou potravin, a zároveň ochranou krajiny, kultivací krajiny, myšlením na zdraví lidí? Protože z chemie – když se na stojato stříká roundupem, aby byly menší ztráty – asi nikdo moc dobře nevyroste. Jakým způsobem to máte nastaveno vy?

Zdeněk Jandejsek: Vy jste řekla hezkou věc. Až budete mít čas, tak vás naložím – to jsem vždycky nabízel náměstkovi Sekáčovi na ministerstvu zemědělství, že mu půjčím holínky, a provezu ho, co se tam děje – a ukážu vám kolem sebe, kolem našich podniků, kterých je osm, a je to asi 14 000 hektarů, takže to nejsou žádný velký podniky, protože když to vydělíte, tak je to dva tisíce hektarů na jeden podnik, to jsou samostatný IČa – a ukážu vám, jak vypadají naše podniky, jaké je prostředí, jak se staráme o životní prostředí. Ukážu vám naše vysekaný louky, naši starost o louky, o obnovu, ukážu vám, jak se starají.

To je jenom klišé, to jsou jenom kecy těch, kteří říkají, že dělají bio, že se starají o přírodu, o nás, o prostředí, a tak dál. To není pravda, je to obráceně. Právě ty podniky, který na to mají peníze a jsou silný, mají na to stroje, a můžou si dovolit všechno, relativně si to můžou dovolit – mají na to udělaný prostory, a starají se o ně. Já vám něco řeknu o biu – vy jste to krásně řekla, že musím furt říkat příklady, abychom lidem otevírali oči. Takže, když udělám bio ječmen, a chci s ním pražit kávu, jak se to dělalo, tak když to budu chtít dělat bio, tak to musím dělat tak, že když mi to vyroste takhle…

Martina: Ukazujete asi deset centimetrů.

Zdeněk Jandejsek: Tak musím vzít košík, dát si ho na krk, jít, a všechny plevely, které s tím vyrůstají, ručně vytrhat. To jsem dělal jako dítě, když mi bylo sedm, osm roků, protože nebyla hnojiva, nebyly na ně peníze. Měli jsme pozemky, a chodili jsme, a všechny bodláky, všechny svízele, to jsme všechno vytrhali. Tak toto je bio. A teď pojďte, pojedu s vámi, kam budete chtít, a ukážete mi, kdo to dělá, a říká, že má biozemědělství, že má bio. Klidně. Neukáže mi nic, protože to nedělají. Jsou dvě možnosti. Buď stříkají v noci – což neříkám, že stříkají všichni, nebo většina – nebo to nechají být. A tam vidíte, co je za binec, slušně řečeno. Pak to vyryjí kombajnem, vymlátí to, a mají tam z plevelů, ze semen, víc látek, které nám škodí, než ječmene, který je kvalitní. A já vám dám perfektní příklad, který se mi stal a který je pravdivý, a může vám to potvrdit moje sekretářka. Moje sekretářka byla taky bio, kupovala jenom bílý jogurt…

Martina: Ale bílý jogurt není bio.

Zdeněk Jandejsek: Ne. To jsem se možná špatně vyjádřil, ale myslel jsem, že to bylo označený jako bio.

Martina: Označený.

Zdeněk Jandejsek: Označený jako bio, a byl to bílej jogurt. A do toho si kupovala otruby dovezený z Anglie. Jeden tento sáček – sedm deka – stál asi padesát korun, a ona si to tam nasypala, rozmíchala, a jedla to, a hrozně si libovala. A teď přijela naše šéfka laboratoře – protože my všechno máme – jak říkáte, že to děláme blbě – pod kontrolou. Já mám na to všechno laboratoře, my si nedovolíme něco dělat jinak, než může být. A teď mě chytla myšlenka a říkám: „Paní Říhová, usypte mi trošku těch vašich otrub do kornoutku.“ Odsypala, a já jsem to dal vedoucí laboratoře, a říkám: „Udělejte mi na to rozbory, jestli to je v pořádku, nebo ne.“ Je to z Anglie, je to na pultech, má to asi sedm kruhových medailí, které byly nalepené na sáčku – a jak říkám, sáček sedm deka stál padesát korun. V té době stál metrák otrub – to je sto kilo – dvě stě korun. A tady stálo sedm deka za padesát korun.

Martina: To je kauf.

Zdeněk Jandejsek: A teď dobře poslouchejte: Asi za tři, nebo za čtyři hodiny jsem volal šéfce laboratoře, a říkám: „Udělala jste ten rozbor?“ A ona říkala: „Řekněte jí, ať to vůbec nejí.“

Martina: Chudák Říhová.

Zdeněk Jandejsek: Jo, paní Říhová. A já říkám: „Co tam je za problém?“ Tak plísní, mykotoxinů je povolených 100 jednotek, nebo 200, záleží jak u čeho – v jakých je to jednotkách, to není podstatné, nejsem chemik – ale je tam asi 1 200, tedy asi sedmkrát, šestkrát víc plísní, než je přípustná norma. Samozřejmě v Anglii nemůže být bio bez plísní, to je kravina, protože tam furt prší a je vlhko. A pak říká: „To by nebylo ještě to nejhorší, protože ona to tak často nejí, a není toho tolik, to jí tak neuškodí. Ale víte, je tam hodně velký procento trusu od myší.“ Tak toto sem dovážíme ve zlatých pytlíčkách s medailemi, a takhle si hrajeme na bio. Takže jenom, abyste věděla, jaká je realita. Je to všechno hloupost.

Dovozem ukrajinského obilí, které obsahuje mykotoxiny, plísně, a rezidua z chemických fungicidních postřiků, jsme si zlikvidovali trh s obilím

Martina: Tak pokud budeme přistupovat k tomu, že bio je nejenom v samotné kvalitě potraviny, ale bio by mělo být v přístupu právě k půdě, ke krajině, takže dovážet něco z Anglie samo o sobě v biu trošku ztrácí logiku.

Zdeněk Jandejsek: Ještě bych to doplnil, abych to tak nedehonestoval, abyste si udělala obrázek: U zemědělské půdy, kterou máme, máme nyní 17,8, teď už možná 18 procent v režimu bio, eko, bio a produkujeme z toho 1,3 procenta. Tak co se tam vyrábí? Na to dáváme obrovské tisíce korun, když je to bio?

Martina: Povězte, co se tam tedy vyrábí? Nic?

Zdeněk Jandejsek: Skoro nic. Minimum. Je tady pár lidí, o kterých jsme tady začali mluvit, ne že nejsou, který tomu obrovsky věnují, jsou to srdcaři, který to opravdu dělají tak, jak se má. Ale jde o ten poměr: Když je to 18 procent, tak když to je v kvalitě bio, tak by měli dělat jinde aspoň, 50, 60 procent, to znamená – měli by tam mít aspoň 8 až 9 procent produkce. A my děláme 1,2. Takovým případem je – už to snad zrušili – ekologický ovoce, tedy bio ovoce. Na to dostanete, když vám to zařadí do ekologie, na sad dostanete, myslím, 20 000 na hektar. A teď tam stačí, když tam budou na hektaru stát čtyři stromy, a nemusíte z toho vyprodukovat ani jedno jablko. Takové jsme dělali hovadiny.

Martina: Dělali? Je to už minulý čas?

Zdeněk Jandejsek: Minulý čas. Asi loni, předloni s tím začali něco dělat. My neděláme ovoce, tak bych nerad specifikoval, jestli to bylo předloni, nebo loni. Ale bylo to celou dobu, od roku 2004 do nedávna. Teď se s tím něco udělalo, ale nevím, jestli tam tedy museli mít osm stromů, nebo musí ze čtyř stromů sklidit ovoce. Nevím. Ale rozumíte, to jsou stovky věcí, který jsou nesmysl. Takže já nejsem proti tomu, že se někdo stará o přírodu – naopak – to se všichni musíme starat. Příroda, to je náš domov. Já jsem byl odjakživa takto vychovávaný, Měli jsme 14 hektarů polí, a byly jsme dvě děti, a bylo nám hodně málo, a už jsme se musely starat, a ještě jsme to musely odevzdat do družstva. Takže já k tomu mám velice dobrý vztah, nemám s tím žádný problém.

Ale jenom barbaři, který z toho nepochází, který tam nikdy nebyli a který přišli a mysleli si, že zemědělství bude zlatý důl – tak možná někteří to dělají. Já neříkám, že to nikdo nedělá s tím, aby z toho co nejvíc získal, ať je to, jaký chce, ať je kvalita, jaká chce. Proto vám říkám, my třeba máme každou šarži směsi, kterou dáváme dobytku, prasatům, nebo drůbeži, tak u všechno máme nechaný vzorky, dokud dané zvíře žije – myslím tím monogastry, kteří žijí krátkou dobu – u hovězího se to nedrží tak dlouho – a kdyby byl nějaký problém, tak se tento vzorek vezme, dá se hned na rozbor, tedy znova se rozboruje, protože rozbory se dělají běžně, když se vyrábí. Ale z konkrétního vzorku toho, co odejde v jednom autě, uděláme vzorek, a ten se uchová a hodnotí se. My si nic nedovolíme. Víte, co by to bylo? Víte, co dneska máme kontrolních ústavů? Je jich dost, a jsou docela dobrý, fungují. A když budou fungovat a budou se starat, a nebudou to mít vyřešený tak, že sem z Ukrajiny jde obilí, a v šesti státech mají problém s mykotoxiny, s plísněmi, a s reziduem, a s dalšími věcmi…

Martina: S rezidui z čeho?

Zdeněk Jandejsek: To jsou rezidua z postřiků.

Martina: Z postřiků. Z chemických postřiků, fungicidních, a tak?

Zdeněk Jandejsek: Takže všichni měli problém.

Martina: Jenom my ne.

Zdeněk Jandejsek: Poláci, Maďaři, Slováci, Rumuni měli problém, a jedině my jsme to sem vozili, zlikvidovali jsme trh s obilím, a říkali jsme, že to je v pořádku.

Martina: Takže my i jíme za mír.

Zdeněk Jandejsek: My jíme za mír. Ale je to zase jednoduchý: Obilí, který sem šlo, tady vůbec nemělo zůstat, my jsme měli přebytek, a my jsme toto obilí, protože bylo samozřejmě laciný, kupovali a dávali do mlýnů, na jídlo. Ale je to přece tak jednoduchý. Na hranici stop, odeberu vzorek, zaplombuji, jedu na druhou stranu hranic, a pokračuje to dál. A pokud to nepokračuje dál, tak samozřejmě udělám rozbor, a jak tam je chyba, tak to vrátím. Ale ne, my jsme to udělali tak, aby tam chyba nebyla. My jsme to měli tak, že to budeme dělat až tam, kde se to vyskladní, a tam vám dají cokoliv, a řeknou: „Tady to je ukrajinský.“ Copak to poznáte, když je to volně sypaný? Jak poznáte, jestli to je ukrajinský, nebo český?

Tvrzení, že kysličník uhličitý škodí, je nesmysl. CO₂ je ve vzduchu 0,038 procenta, a potřebujeme ho, aby v rostlinách neprobíhala fotosyntéza, jinak umřeme.

Martina: Pane inženýre, vy jste se mnohokrát zmiňoval o chovu prasat, a zmínil jste se taky o chovu slepic. Jak vnímáte myšlenku, že je v Evropě potřeba, pokud možno co nejvíce, snížit chovy hospodářských zvířat, protože vypouštějí příliš mnoho plynů, ať už je to hovězí dobytek, nebo vepřový? Jak vnímáte, že někteří ekologové dokonce říkají, že hospodářská zvířata škodí víc než automobily. Co si s tím počít?

Zdeněk Jandejsek: To musíte mluvit s vědci, který tomu rozumějí. Je to úplná hloupost. Co se týká kysličníku uhličitého, tak ho máme ve vzduchu 0,038 procent. A kysličník uhličitý určitě potřebujeme, bez toho by v rostlinách neprobíhala fotosyntéza, nedělal by se chlorofyl, a umřeli bychom na to, že bychom neměli pro nikoho, kdo se živí zeleným, potraviny. Takže tyto hlouposti, že kysličník uhličitý škodí, to je nesmysl. Geologové, kteří to dokážou prokázat podle hornin, podle různých rozborů, přišli na to, že tady bylo až 1,5 procent, a teď je 0,038 procenta.

Martina: My jsme tady měli geologa Václava Cílka, a ten to zas rozebíral trochu jinak.

Zdeněk Jandejsek: Cílek je vynikající, já ho mám rád, sešel jsem se s ním mockrát, vynikající chlap, ale tady cituji docenta Jana Pokorného od Jindřichova Hradce, který dělá v několika akademiích. Promluvte si s ním.

Martina: Myslím, že tady byl.

Zdeněk Jandejsek: A on bude říkat to, co říkám já. Takže kysličník uhličitý – to s tím vůbec nemá co dělat. Co se týká dusíkatých věcí, čpavku, který tam je, tak samozřejmě, není to, řek bych, bez problémů, ale čpavek se naváže během čtyř let do půdy, do rostlin, takže to vůbec nemá žádný vliv. Ale je potřeba říct, že my jsme tady měli až 100krát víc zatížení planety zvířaty, když tady byli brontosauři, sloni, a toto procento bylo obrovský. A zase vám to řeknou lidé, co dělají kolem geologie, protože znají zbytky, mají to z toho všechno vytažený. Ale nikomu to nevadilo, všichni se uživili, protože bylo právě dost kysličníku uhličitého, takže rostliny rostly obrovským způsobem. A proto přesličky měly několika metrů, proto měly kapradě několika metrů, protože tady bylo dost kysličníku uhličitého. A z my toho máme fosilní zdroje – vždyť ty jsou rostlinného původu. Co je ropa? Mně to připadá, že teď nechodíme ani do základní školy. Toto jsme se učili na základní škole. Takže tyto hovadiny, co tady jsou postavený – to je proto, aby lidstvo bylo redukováno, abyste se o něj nemuseli starat. Já to teď už říkám, dřív jsem si to tak neuvědomoval, ale dneska už to říkám jasně. Kennedy junior vám to brzy vysvětlí s věcmi kolem covidu.

Cílem ideologie globalismu je, aby nebylo moc lidí, aby zbyli jen poslušní s čipy, kteří budou řízeni jako panáci. A nebude potřeba rostlinná a živočišná výroba.

Martina: On už mnohé, mohu říci, naznačil, a řekl to poměrně jasně.

Zdeněk Jandejsek: To všechno se ukáže. To je všechno ideologie globalistů – nemít tady moc lidí, mít tady ty lidi, který budou poslouchat, všem dát čipy, a řídit je jak panáky. To je cíl všeho. A nebudou potřebovat rostlinnou a živočišnou výrobu, protože nechtějí na planetě 10 miliard lidí v roce 2052, pokud bude tahle populace růst, tak jak roste. Ne u nás, tady moc neroste, ale v Africe, v Asii, a všude. Oni chtějí, aby tady byly dvě, tři, čtyři miliardy lidí, možná dokonce někdo říká, že jedna miliarda. Jsou dohady o tom, jak to vlastně je. Ale vždycky se slezou v Davosu, a tam si řeknou, jak dál.

Martina: Pane inženýre, teď mi dáváte, abych to řekla lidově, docela nakládačku. Ale řekněte mi, dává vám v této souvislosti smysl to, jak velkou módou je třeba vegetariánství, veganství, jak je to podsouváno lidem. Ale netvrdím, že to tak nebylo, protože v historii…

Zdeněk Jandejsek: V historii to tak nikdy nebylo.

Martina: Já se snažím dělat opozici, a chápu, že když se někdo zabývá živočišnou produkcí, tak určitě nebude plédovat za vegany. Takže tady se vlastně ptám, jak to vnímáte, a tuším, že tomu asi nebude příliš nakloněn. Ale přesto by mě zajímal názor člověka, který pracuje s matérií, protože to má v sobě vždycky přímočarý fortel.

Zdeněk Jandejsek: Tak já nemám nic proti vegetariánům. Jestli si chtějí trošku podlomit zdraví, tak ať to dělají, klidně, to není vůbec problém. Ale u dospělých už to nic špatného neudělá, možná jim to i prospěje, z toho hlediska, ať nejsou všichni plní, jako jsem já. Ale měli by myslet na své potomky, měli by myslet na své děti. Když se dětem od jednoho, nevím do kolika let, nedostane živočišná bílkovina, ani hovězí, tak mají slabší vývin mozku – to je dokázaný a prokázaný. Já to zlehčím, a řeknu to tak, že pokud by naší předci dodneška sbírali jenom semena, a neživili se živočišnou bílkovinou, tak ještě skáčeme po stromech. Vývoj člověka, mozku a myšlení, a posun, zapříčinila živočišná bílkovina. To všechno je přeci dokázaný. To všechno je dokázaný. A pak se mě ještě samozřejmě vždy žáci ptali, proč neandrtálci vyhynuli, a my, homo sapiens, jsme zůstali. To taky víte, že jo?

Martina: Ano.

Zdeněk Jandejsek: Takže to nebudeme rozebírat.

Martina: Ale můžete to pro posluchače rozebrat.

Zdeněk Jandejsek: Tak hlavní věc je, že homo sapiens pracovali společně, dělali tlupy, cokoliv, a to je zachránilo, protože dokázali živočichy nějakým způsobem přemoct, a měli výživu. Kdežto neandrtálci byli spíš v rodinách, a zkrátka neměli šanci se o sebe postarat. To byl hlavní důvod. Takže živočišná bílkovina je hrozně potřebná. Ale záleží na každém. Vždyť nemusíme mít maso pětkrát, nebo sedmkrát za týden. Já už jsem člověk ve věku, a psal jsem vám údaje – vy jste si to přečetla – že nám běhaly po dvoře kachny, husy a všechno možný, ale nikdy jsme neměli maso sedm dní v týdnu. Měli jsme ho tak maximálně čtyřikrát.

Martina: Dneska se tomu říká módně reduktariánství. A já jsem se musela doptat, co to je, a znamená to: Obyčejná skromnost, nebo střídmost.

Zdeněk Jandejsek: Střídmost, ano.

Martina: To určitě neuškodí. Nicméně, když jste tady vychvaloval živočišnou bílkovinu, tak víme, že v historii bylo mnoho slavných umělců, vědců, vegetariány. A takový Denis Diderot francouzský filozof…

Zdeněk Jandejsek: Myslíte, že od prvního roku?

Martina: Myslím, že právě ne, že to je asi věc rozhodnutí v dospělém věku. Na druhou stranu tehdy byla možnost dostat se k masu – když se podíváme 150 let zpátky – poměrně vzácná, a byla to sváteční záležitost. Ale já se zeptám ještě na jinou věc: Řekněte mi, jak by vypadalo naše, myslím evropské zemědělství, a potravinářský trh, kdyby se opravdu podařilo zeleným iniciativám tak zásadně zamést s produkcí hospodářských zvířat a s jejich chovem? Já strašně nemám ráda slovo „výroba“.

Zdeněk Jandejsek: To jste řekla správně, s chovem, ano. Myslím, že k tomu nedojde, protože to začne dělat problémy v tom smyslu, že lidé nebudou zdraví, a začne to být vidět na délce života. Vezměte si, že ještě před pěti lety to ještě furt rostlo, a pak se to zastavilo, a teď už to jde dolů, třeba u chlapů. Takže pokud nebude živočišná výroba, nebude ani rostlinná, protože bez organiky…

Když se podaří omezit produkci hospodářských zvířat, jak to chce EU, nebude kejda, nebude hnůj. To znamená, že nebudou výnosy, a bude nedostatek rostlinných potravin.

Martina: Nebude kejda.

Zdeněk Jandejsek: Nebude kejda, nebude hnůj, nebude nic takového, to znamená, nebudou výnosy, začnou klesat, a bude nedostatek v rostlinné výrobě. A to by si měl každý uvědomit, že bez organiky v půdě to fungovat nebude. A že bychom to dělali jenom průmyslovými hnojivy? Tak pokud nebude v půdě organika, to znamená, nebude fungovat sorpční komplex, který je v půdě, tak nebudou růst ani rostliny a výnosy klesnou. Jak to bylo před šedesáti lety? Hnojiv byla nula, a výnosy byly oproti dnešku třetinový, takže bude nedostatek všeho. To jsou fantasmagorie, to jsou hlouposti.

To vymyslel Timmermans, a tento člověk, to je fanatik, to není normální člověk. Já jsem se s ním v Bruselu sešel, asi třikrát, nebo čtyřikrát, to jsem ještě ani nebyl šéfem Agrární komory, a tam se připravovaly tyto nesmysly. Jezdíval jsem tam ještě v době, kdy jsme měli společenství velkých podniků, a Martin Hlaváček mi tlumočil do francouzštiny. A mluvil jsem s ním třikrát, čtyřikrát, a tam jsme dělali věci, který jsem dneska s vámi diskutoval, podpory, a jak by Evropa měla fungovat, a proč to tak je, a tak dále. Dneska si myslel, jak to v Holandsku vyhraje, tak odešel, šel do Holandska, a tam ho nezvolili, takže je konečně pokoj. Takový člověk do takovýchto funkcí nepatří.

Takový člověk musí myslet na lidi. Lidé v těchto funkcích by si měli uvědomit, že to mají za to, že mají nějaký morální povýšení od lidí, a měli by mít radost z toho, že je někdo zvolil, a že můžou lidem pomoct. Lidé si je volej proto, že si myslel, že jsou chytřejší, schopnější, a že jim budou pomáhat, že se o ně budou starat. Ale jak se do takovéto filozofie nedostaneme, a půjdeme do funkcí proto, že tam chceme získat peníze, nebo moc – dneska spíš už moc, protože peněz už mají dost z bývalých zaměstnání – tak to bude všechno špatně. Půjde to špatným směrem. My tam potřebujeme dostat lidi, který za život prokázali, že něco dokázali vyrobit, postavit, a předvést, že něco umějí, a že k tomu nepotřebovali žádný zlodějny, nepravosti, a přesto to dokázali. A že na závěr, na sklonku života, do 55 let, mají tolik zkušeností, že chtějí lidem pomáhat. Že chtějí kultuře, národu, vlasti, pomoct. To jsou u mě ti, který to mají řídit. To jsou lidé, kteří by měli sloužit národu, a nikoliv lumpárnám a zahraničnímu kapitálu.

Martina: Pane inženýre Zdeňku Jandejsku, řekněte mi, my jsme tady dnes probrali leccos, a vy jste řekl několik návodů, jak by se dalo pomoci našemu zemědělství, a možná celé evropské zemědělské politice. Jak vidíte rok 2025 v své oblasti podnikání? Myslíte, že dojde na něco z vašich slov? Nebo je zelený vlak příliš rozjetý, takže nadále míří kupředu, bez ohledu na to, co s sebou strhává?

Zdeněk Jandejsek: To je hrozně těžká otázka. Tento vlak je hodně rozjetý. Mám teď zprávy, co komunikuji s některými poslanci, že tento vlak je tak rozjetý, že se to bude těžko zastavovat. Ale myslím, že se to zastaví, protože to nemůže takhle fungovat, protože se v řadě věcí ukazuje, že to bylo krátkozraké a že to jsou hlouposti.

Martina: Zastaví se to, až nám dojde šťáva. Nezastaví se to pravděpodobně dobrovolně.

Zdeněk Jandejsek: Jistě, dojde mu šťáva. Jestli se to může zastavit? Zastavit se to může, ale určitě se to nezastaví v průběhu roku 25, ale může se to zastavit na konci klidně roku 25. Dám příklady: Viděla jste volby v Německu, a to byly jen tři spolkový země. Teď se to ještě posune, takže je nebudou mít jenom země, ale budou to celoněmecké parlamentní hlavní volby. To je jedna otázka. Druhá je volba prezidenta ve Francii. Podívejte se Španělsko. My jsme tam měli od nás hochy, aby se podívali na živočišnou výrobu vepřového. Oni se tím chlubí, mají 40 milionů prasat, což je obrovské číslo, a 10 spotřebují, 30 vyvážejí do Číny. A teď, jestli to Čína zastaví, tak to bude průšvih, zase bude trochu nadbytek, ale to bude chvilka, protože to obrovsky klesá hlavně v Německu. Německo před třemi roky bralo 2 400 000 prasnic, a teď jen 1 400 000, takže Evropa jde tak, jak jste říkala, že to jde úplně všude. Takže si myslím, že k problémům dojde, a budou tak velký, že se to rozklíží a skončí to. Ale jestli to bude v průběhu roku 25, na to nedokážu ani říct názor, protože je tam tolik faktorů, které to ovlivňují. Začíná to v Americe, dále je BRICS, další věci, takže může vzniknout nedostatek vajec a tak dál. Přijde horší počasí, bude neúroda, nic se nedoveze, a tak dál. Takže to se může objevit, a může toho být tolik, že to nedokážu vlastně vyhodnotit. Ale víme, že stav je hodně katastrofální. Jestli budete chtít, tak si pusťte interpelaci našeho pana doktora Davida, velice pracovitý člověk…

Martina: V Evropské parlamentu.

Zdeněk Jandejsek: Měl jsem s ním nejlepší zkušenosti, když jsme něco prosazovali. A on tam právě interpeloval nějakou – nevím už, kdo to byl – přesně s dotacemi, jestli se to změní, a jak to bude dál. Já se s ním docela často bavím, protože on je pracovitý člověk – a to je hlavní věc. A kdybyste viděla ty odpovědi, tak byste si myslela, že ten člověk je z Marsu, že vůbec neví. On mu kladl jasný otázky, on odpovídá na něco jiného typu: „To víte, že to budeme řešit. Na to přijde řada.“ Ale aby řekl jednu konkrétní věc, to ne. Stačí, když si to pustíte – nebo vaši posluchači – a uvidíte, co tam je za velení.

Martina: Říkal jste, že se to musí rozpadnout, rozklížit. Máme my, jako země v tom stavu, v jakém naše zemědělství, chovatelství, sadařství, zelenina je, potenciál být alespoň částečně soběstační?

Zdeněk Jandejsek: Tak už jsem to v podstatě řekl: Pokud by to, co jsem tady celou dobu říkal, napravilo, tak si dovolím tvrdit, že budeme soběstační nejdéle do deseti let – to platí pro vepřový. Do pěti až sedmi let to bude drůbeží. To jsou jednoduché investice. Když bych chtěl něco podporovat, kdybych se vrátil k podporám, dotacím, tak přece nemůžu podporovat, rozdávat peníze, a nic proti tomu nemít. Já můžu říct: „Dostaneš na tuto stavbu 70 procent, a dosáhneš takové výroby, a takové výsledky. Když je dosáhneš, tak já ti to odpustím: Jeden rok tolik, druhý rok tolik, třetí rok tolik. A když to nebudeš dělat, tak všechny peníze vrátíš. Vždyť je to tak jednoduché, na tom není nic složitého. Podniky, když budou vědět, že jsou na tom závislé, že musejí mít určitou prosperitu, že musejí makat, že peníze, podpora budou, ale budou tehdy, když něco dokážou, tak je to za chvilinku vyřešeno. My hodně stavíme, my jsme relativně veliká firma, takže dneska děláme podle žebříčku 26 procent drůbežího masa republikové produkce, a asi tak 25 procent české vepřové produkce, takže jsme velice intenzivní podnik z hlediska živočišné výroby. Aniž byste to věděla, tak jste mě tady hezky zkoušela, takže to bylo dobré. Mně to vůbec nevadí, já vám to rád řeknu. My jsme to nezvýšili ze dne na den, my jsme v roce 90 začali z nuly, takže já tohle znám.

Chceme dělat celoroční produkci zeleniny ve sklenících, kam budeme vhánět kysličník uhličitý, aby to líp rostlo. To jsou fakta, to se normálně dělá.

Martina: Vy dnes máte 2 000 zaměstnanců.

Zdeněk Jandejsek: 2 500. Máte stará čísla.

Martina: Tak promiňte: Kdo chvíli stál, již stojí opodál – zatímco Jandejsek roste.

Zdeněk Jandejsek: To je o tom, že se musíte trochu zadlužovat, a to není moc dobře, i když zadlužení není tak vysoké. Banky nám zatím furt nabízí peníze, každý týden někdo, to není problém si dneska půjčit peníze pro nás – máme 12 miliard obratu. Takže 12 miliard zemědělské prvovýroby, a v potravinářském průmyslu, bez jakéhokoliv jiného průmyslu, to myslím, že je docela zajímavé číslo. A myslím, že krmíme vepřovým čtvrtinu z našeho, a zrovna tak s drůbežím. Ale pozor na to, máme jenom 57 procent drůbežího, ale 43 procent dovážíme.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, je začátek roku, začátek roku 2025, jaké máte přání? Jako podnikatel jste dosáhl mnohého, jako Zdeněk Jandejsek máte děti, které jdou ve vašich stopách, rodinu. Řekněte mi, když to takto nasčítáte, co je ještě před vámi jako nějaké přání, sen, vize?

Zdeněk Jandejsek: Tak z mého hlediska potřebuji akorát zdraví. Děti to postupně přebírají, dělají už hodně, a já jim samozřejmě říkám, že ještě musejí hodně chleba, tvrdých krajíců spapat, než dostanou zkušenosti, protože zkušenost je obrovská část úspěchu. A pokud je nemáte, tak naděláte chyby. Já jsem je taky dělal, ne, že nedělal. A co se týká cílů, tak do roku 26 chceme uzavřít činnosti, vepřové, drůbeží, a tak dál, a nebudeme je rozšiřovat. Ale chceme se pustit do toho, co nám tady chybí, tedy rádi bychom začali dělat celoroční produkci zeleniny ve sklenících, kam tedy budeme vhánět kysličník uhličitý, aby to lépe rostlo – to jsou fakta – to se normálně dělá. Když si najdete ty, co dělají skleníky, co už tady s tím začali, to tak je. Myslím, že jsme docela blízko u Prahy, takže tam zelenina bude potřeba, a měli by mít zeleninu čerstvou, a měli by jí mít všichni dostatek. Takže to je mé přání, ale já už se tím zabývat nebudu.

Martina: Nejpracnější část zemědělské výroby. Podle mě.

Zdeněk Jandejsek: Takže všechno se bude dostávat do, jak tomu říkají – kdybyste si pustila pana Blahynku – kontejnerová výroba, průmyslová kontejnerová výroba rostlinných produktů. Takže bychom chtěli začít nejdříve se skleníkem, a na kontejnery ještě počkáme, toho se už nedožiji. Ale to by se mi moc líbilo. A ještě bych před to předřadil to, aby skončily nesmyslné režimy, které tady v Evropě jsou a které jsou postavené na genderových nesmyslech a těchto výmyslech, který nejsou k uvěření. A aby se Evropská unie buď transformovala, nebo to rozpustila, abychom ji pak začali za x let dávat dohromady, až začnou fungovat země, začnou tam fungovat zákony, nastaví se tam lidi, který se nebudou volit nesmyslnými stranami, jako je to dnes, kdy nikdo neví, jestli je pravicová, levicová, nebo jaká je, hlavně aby se dostala k moci. My tam potřebujeme dostat lidi, jak jsem tady řekl, kvalitní lidi k vládnutí, kteří svou kvalitu prokázali. Prokázali to tím, že je za nimi nějaká práce, a na práci, kterou dělali, nepotřebovali nakrást peníze. Takové lidi tam dejme. To by bylo moje úplně největší přání.

Martina: Pane Zdeňku Jandejsku, vidím, že máte do nového roku velkolepá přání. Nejprve vyměnit většinu evropských vlád, a hned pak vlítnout na zeleninu. Tak ať se vám daří. Já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za svěží závan selského rozumu. Díky moc.

Zdeněk Jandejsek: Já děkuji, bylo to prima, škoda, že jsem vám utíkal od otázek, protože mě vždycky napadlo v souvislosti s tím něco ještě dalšího. Takže se omlouvám, že jsem vám to tak trošku rozbíjel.

Martina: Jiří, to se asi shodneme, že lidé byli hvězdnou oblohou fascinováni od nepaměti, pravděpodobně kam až písemná paměť lidstva sahá, a musím říct, že je na tom příjemné, jak nebe spojuje, protože je to bez rozdílu náboženství, kultur. Jak je tomu dnes? Jaká je vaše osobní zkušenost? Mají třeba děti ještě zájem o pozorování hvězd, a vyprávění o nich?

Jiří Dušek: Jednak bych asi tedy měl na úvod říct poznámku, že u našich předků nešlo o fascinaci, nebo asi i o fascinaci, ale šlo o přežití, protože první pozorování pohybu Slunce, Měsíce a hvězdného nebe jako takového, bylo pravděpodobně z důvodu měření času. Nebyly žádné jiné ukazatele času, a z postavení hvězd a těles sluneční soustavy lidé dokázali odhadovat, kdy přijde jaké roční období, období, kdy je třeba zasít, kdy je třeba sklidit a z toho se objevila astrologie. Z toho vnikla touha poznávat vesmír, jako takový. A co se týká dneška, tak já to můžu posuzovat z pozice ředitele brněnské hvězdárny, a nám neustále stoupá počet návštěvníků, takže si říkám, že to lidi asi zajímá. Podle mě je to dáno kombinací jednak toho, že dneska jsou k dispozici nejrůznější astronomické přístroje, které dělají skutečně fascinující fotografické záběry, a navíc neustále přichází jeden objev za druhým, a ukazuje se, že vesmír je ještě zajímavější, než si myslíme, nebo něž jsme si kdy mysleli. Do toho všeho tak trošku pomáhá i film, nebo ten filmový průmysl s různými vědeckofantastickými seriály, a tak. Takže kombinace zábavy a poučení.

Martina: A to jsem si říkala, jestli děti nemají pocit, že už všechno viděly, všechno znají, protože viděly Hvězdné války, Galaxii, případně Pasažéry, a mají svou dětskou představu o tom, jak to asi ve vesmíru vypadá.

Jiří Dušek: To určitě mají, to si nedělám žádné iluze. A navíc je trošku problém díky moderní době, že mají zkreslenou představu o podobě vesmíru. Samozřejmě kromě toho, že si myslí, že už kolem nás jsou mimozemšťani – ale to si nemyslí jenom děti, to si myslí i dospělí. A že se dožijeme toho, že se jednou dočkáme doby, kdy se bude létat mezi hvězdami. Tak samozřejmě, lidé ztratili představu o tom, jak vypadá hvězdná obloha, protože skoro všichni žijeme v místech, kde je v noci spousta světla a umělého osvětlení. Já to vidím u nás v planetáriu. Návštěvníci si v planetáriu sednou na sedačky, nad nimi je polokulovitý strop, ale je to v podstatě obyčejný bílý strop, a my rozsvítíme reflektory, kterými vytvoříme iluzi hvězdné oblohy, a lidé vydechnou úžasem, jak je to krásné – ale dívají se na obrázek, nedívají se na skutečnou oblohu. Takže ano, mají bezesporu zkreslené představy díky tomu, že o něco přišli, a díky tomu, že si myslí, že to, co vidíme ve vědeckofantastických filmech, se jednou stane realitou.

Martina: Tady je několik faktorů. Jednak to, že světelný smog způsobuje, že hvězdnou oblohu v její velkoleposti nemáme šanci příliš často vidět. Další věc je, že máme právě skrze nejrůznější moderní technologie zkreslenou představu o tom, jak to ve vesmíru vypadá, co se tam odehrává, a nad to jsme úplně přestali potřebovat kompetence, o kterých jste mluvil v úvodu. Protože ještě můj tatínek, když se podíval na Měsíc, řekl: „Zítra bude foukat.“

Jiří Dušek: Ano.

Martina: Děda říkal: „Bude tuhá zima.“ Ale já už o tom nemám ponětí. Řekněte mi: Co by se stalo, nebo co se stane, když přestaneme mít o nebe zájem?

Jiří Dušek: Tak nevím, jestli přestaneme mít zájem, protože podle mě pohled na hvězdnou oblohu všechny stále fascinuje. Málokdo řekne, že se mu pohled na hvězdnou oblohu nelíbí, akorát se k tomu prostě dostáváme obtížněji, nebo ne tak často. Takže člověk, když vyrazí někam na Vysočinu, nebo na Šumavu, a uvidí tam nebe poseté hvězdami, je nadšen, a to stále a do dneška. A každý rád vidí, nebo se dívá na zapadající, nebo vycházející Slunce, to fascinuje lidi pořád, přestože je to vlastně jasné, že ráno vyjde Slunce, a přesto lidi čekají, aby si ověřili, že vyjde. A to myslím, dodneška pořád funguje. Takže si myslím, že zájem je pořád, ale je jakýmsi způsobem zkreslený. Ale na druhou stranu zase v padesátých letech, nebo před sto lety, byl také zkreslený, zase jsme toho tolik nevěděli. Takže myslím, že situace se nezhoršuje.

Největší vesmírná záhada je: Jak to, že jsme? Jak to, že atomy udělají tělo, které funguje. Naše těla jsou složena z atomů, kterých je asi deset na dvacátou sedmou.

Martina: Když jste to načal, tak v zimním období je pozorování oblohy lepší. Kam by se u nás ještě mohli lidé vydat, aby zažili správnou temnotu?

Jiří Dušek: Tak obloha je hezká po celý kalendářní rok. Jde o to, jak planeta Země obíhá kolem Slunce, takže během kalendářního roku máme výhled na jiné části hvězdné oblohy. Takže některá souhvězdí, a některé jevy, jsou typické spíš pro léto, a některé jsou víc typické pro zimu. Zima má u nás na severní polokouli výhodu v tom, že brzy zapadá sluníčko, takže člověk nemusí čekat do deseti večer, až je tma, ale tma je už po páté hodině, ale na druhou stranu je zase větší zima, tak dlouho pod oblohou nevydrží. A v létě…

Martina: Jste fakt praktik.

Jiří Dušek: To byste se divila: Je to podobné, jako když si dneska přečtete, že se turisti vydali na Sněžku v teplákách a v teniskách. Podobně chodí lidé k nám na hvězdárnu na pozorování večerní oblohy, a jsou překvapeni, že je u dalekohledů zima. Mysleli si, že je tam teplo, ale oni jsou na volném prostranství. Takže i takovýto faktor hraje svou hru. Ale jak jsem říkal, v létě je třeba krásný výhled na Mléčnou dráhu a letní souhvězdí, v zimě sice Mléčná dráha moc patrná není, ale zase jsou tam velmi jasné hvězdy kolem souhvězdí Orion.

A co se týká míst, kde je skutečně hezký výhled na oblohu, tak jednak je tedy potřeba říci, že v Evropě, na evropském kontinentě, až na nějaký sever hodně za polárním kruhem, tak vlastně nikde nad Evropou už není přirozená tma. Všude, i když máte pocit, že je tma hodně velká, tak když by se to změřilo, tak zjistíte, že z nějakého vzdáleného města, nebo vesnice, má rozptýlené světlo. Nicméně pořád jsou ještě místa, kde je jakžtakž tma. A v České republice jsou dokonce takzvané oblasti tmavého nebe, kde se obce snaží ne zhasnout, ale v podstatě svítit rozumným způsobem, a chránit si přírodní bohatství. To jsou třeba Beskydy v okolí Lysé Hory, potom je to Manětín u Plzně, a oblasti jizerské tmavé oblohy, což je tedy v Jizerkách. Jinak je ještě tma na Šumpersku, severně od Šumperku. A hezká tma je také na Šumavě. Ale když chce člověk vidět skutečnou tmu, tak musí vyrazit mimo Evropu.

Martina: V každém případě díky za tipy. Já jsem přemýšlela, nad čím ještě dokáže profesionál žasnout, když zakloní hlavu, a vy jste mě v jednom rozhovoru v loňském roce překvapil, když jste řekl, že teď nejvíce žasnete nad tím, že jste. Tak už jste tomuto svému, a našemu, bytí přišel trochu na kloub?

Jiří Dušek: Ne, to je podle mě největší vesmírná záhada: Jak to, že jsme? Že tady jsme my dva, a povídáme si. Naše těla jsou složena z atomů. Těchto atomů je obrovské množství, odhaduje se, že jich je asi deset na dvacátou sedmou, to znamená jednička, a za ní dvacet sedm nul.

Martina: Kvadrilionů

Jiří Dušek: Tak tolik je atomů – prostě obrovské číslo. A to jsou tedy ještě výpočty, že to není úplné, je tam plus mínus nějaká nula.

Martina: A jak se ty atomy spolu domluvily, že …

Jiří Dušek: Ony se dohodnou tak, že vytvoří strom, nebo se dohodnou, že vytvoří kus šutru, ale také se dohodnou, že vytvoří lidské tělo. A přitom to jsou stejné a ty samé atomy. Atom vodíku tady ve sklenici vody, kterou mám před sebou, je stejný, jako atom vodíku, který je v mém těle, a přesto je mezi sklenicí a mnou jakýsi rozdíl. Zaprvé je fascinující, že se tedy atomy dohodnou na 70, nebo 80 let, což je průměrná doba života, a nějak spolu fungují. Pak se tedy rozhodnou, že už to dál nemá smysl, a zase se rozpadnou, protože atomy nezmizí, vlastně je odevzdáme vesmíru. To je jedna věc. A druhá věc: Jak to, že jsou schopny tak kooperovat, že vydáváme různé zvuky, které interpretujeme jako řeč? My různě mlaskáme, hýkáme, kvákáme, ale atomy v mozku to interpretují tak, že spolu komunikujeme. Jak to, že tedy vyrobí srdce, které pumpuje celou dobu bez ustání krev?

Všechny hvězdy, mlhoviny, galaxie, planety, tvoří čtyři procenta hmoty celého vesmíru. Zbytek je temná hmota, a temná energie. Takže 96 procent vesmíru vypadá úplně jinak, než jsme si představovali.

Martina: A ještě navíc – dobře, to tady teď popisujte tak trochu možná i Golema, řekněme – ale navíc jsme stvoření, které cítí lásku, něhu, soucit, hrdost…

Jiří Dušek: K jinému zrnku atomu.

Martina: Ano, a to by mě zajímalo, tam už my…

Jiří Dušek: Ano, to je největší záhada. Já nevím, já na to nemám odpověď. Ale je potřeba si to uvědomovat, že vesmír jako celek je záhada. Ale je také potřeba říci, že vesmír nejsou jenom hvězdy. Vesmír je i planeta Země, a i tam jsme vesmír. My jsme součástí vesmíru, takže jsme všechno. Není to jenom to, co je nad námi. Podle mě největší záhada je, jak to, že jsme. Jak to, že atomy udělají tělo. V mém případě udělají 100 kilo živého masa a tuku, a nějak to funguje, a pak to přestane fungovat.

Martina: Mě poměrně fascinovalo, když jsem se dočetla, že když zakloníme hlavu, a díváme se na nebe, díváme se kolem sebe, tak to, co známe, co máme zmapováno, jsou čtyři procenta známého vesmíru.

Jiří Dušek: Ne, je to trošku jinak.

Martina: Povězte mi, jak to je.

Jiří Dušek: Je to tak, že všechny výzkumy, které dnes existují, nebo všechna pozorování ukazují – tedy, možná je to ještě složitější, ale donedávna to vypadalo tak, že hvězdy, mlhoviny, všechny galaxie, planety, jejichž množině se říká „Zářící látka“, protože vydává elektromagnetické záření – že tato svítící látka představuje jenom čtyři procenta hmoty celého vesmíru, a zbytek spadá na vrub takzvané „temné hmoty“ a „temné energie“. Temná hmota jsou nějaké částice, něco, co drží pohromadě, co působí gravitační silou, a drží pohromadě galaxie jako celek. A částice temné hmoty pravděpodobně v tomto okamžiku prostupují našimi těly, je to obrovský proud částic temné hmoty, který prostupuje i námi. A potom mezi galaxiemi, v prostoru, existuje něco, čemu se říká temná energie a ta má naopak odpudivé účinky, takže funguje proti gravitaci, a zrychluje rozpínání vesmíru. Názvy „temná hmota“ a „temná energie“ jsme si jenom vymysleli, takže kdybychom říkali třeba „kopretina a růže“, tak by to mělo stejný význam. Prostě jsou to pojmy, které tento jev popisují. My víme, co dělají, ale vůbec nevíme, co je za tím. Takže 96 procent vesmíru vypadá úplně jinak, než jak jsme ho doteď sledovali.

Nejnovější výzkumy naznačují, že temná energie možná není konstantní v čase a že se s ní něco děje. To může vést k tomu, že astrofyzika bude úplně jiná.

Martina: Jestli tomu tedy správně rozumím, tak 96 procent vesmíru je temná hmota…

Jiří Dušek: Temná energie…

Martina: Temná energie, která tvoří vesmír, a ovládá ho, ale po celá staletí se vědci, astronomové, astrologové zabývají jenom objekty, které vyzařují elektromagnetické záření, což vlastně vypadá, jako kdyby nám někdo na velké divadlo světa seslal svítícího Kašpárka, ať se trochu zabavíme.

Jiří Dušek: Ano. Nebo že jsme zkoumali nějaký pokrm, a věnovali se jenom koření, a nevěnovali se zbytku jídla. Takže je to zvláštní. Ale je to ještě složitější, protože nejnovější výzkumy naznačují, že temná energie možná není konstantní v čase a že se s ní něco děje. A to potom může vést k tomu, že astrofyzika bude úplně jiná, že všechno je úplně jinak. Zatím se to tak jenom proslýchá v odborných kruzích, a všichni doufají, že se to nepotvrdí, protože by to znamenalo, že všechny naše představy jsou úplně mimo.

Martina: A my bychom museli začít úplně znovu.

Jiří Dušek: Tak to už se začalo několikrát. Když před 100 lety Edwin Hubble objevil rozpínání vesmíru, tak poprvé určil, zjistil, že se galaxie navzájem od sebe vzdalují, a když se vzdalují, tak v minulosti musely být k sobě blízko. A teď na základě toho poprvé spočítal stáří vesmíru. To se potom různě zpřesňovalo, pak se dlouhou dobu – to už jsem se i já začal věnovat astronomii – říkalo, že když se galaxie rozpínají, tak co se stane v budoucnosti? A byly tři varianty. Jedna, že se bude rozpínat donekonečna. Druhá varianta je, že se v podstatě rozpínání zastaví, a převládne gravitace, a začnou se objekty zase smršťovat a dojde k opaku Velkého třesku, říká se tomu „Velký krach“, jakože se rozpínání bude pomalu brzdit, a zastaví se až v nekonečnu. A pak třetí varianta byla, že se objevila temná energie, a zjistilo se, že se rozpínání naopak nezpomaluje, ale zase zrychluje. Takže teď se mluví o „Velkém roztrhu“.

Považovalo se za definitivní, že vesmír je starý zhruba 14 miliard let. Nyní se ukazuje, že to možná není pravda a že nevíme ani tak základní věc, jak starý vesmír je.

Martina: Vy se nenudíte…

Jiří Dušek: Ne. A poté, co se s tím astronomové smířili, že to tedy asi bude varianta, že se rozpíná čím dál rychleji, tak se teď ukazuje, že možná odpudivá síla není konstantní v čase a že se mění, a v tom okamžiku – pořád se bralo za definitivní, že vesmír je starý zhruba 14 miliard let – se nyní ukazuje, že to možná není pravda, že všechno je jinak a že ani takovou základní věc, jak je starý vesmír, nevíme.

Martina: A proto jste v loňském roce pro rozhovor v National Geographic zmínil, že stejně jako v Harrym Potterovi může být – jako u profesora Quirrella – uvnitř našeho světa ještě jiný, podivuhodnější svět.

Jiří Dušek: A on je. Temná energie, temná hmota je kolem nás, a tady je úplně jiný svět. My žijeme v úplně v jiném světě, než si myslíme.

Martina: Vy popisujete objevy, které by byly naprosto převratné, a negovaly by většinu věcí, které jsme si o vesmíru mysleli. Ne, že víme, protože jisté informace jsou, ale které jsme si mysleli. Myslíte si, že tady bude síla a chuť tomu přijít na kloub? Nebo spíš ne, protože vědec nechce mít rozmetány své dosavadní hračky?

Jiří Dušek: Myslím, že na tom je postaven vědecký přístup, že se snažíme bořit mýty a dogmata. Dnes existuje spousta experimentů, nebo se staví různé observatoře, které právě mají nabourat tyto představy. O tom je poznávání přírody, jako takové, že máte nějakou představu, a teď se vám ostatní snaží pravdu různými metodami dokázat, že nemáte pravdu, nebo naopak dokázat, že máte. Typický příklad je obecná teorie relativity. Když s tím Albert Einstein přišel, tak to většina fyziků odmítla, ale potom různá pozorování ukázala, že má pravdu. A dokonce předpověděl i věci, které se potom později objevily, a on o nich vůbec neměl páru. Vycházela mu existence něčeho, čemu se říká gravitační vlny, ale gravitační vlny byly pozorovány, dokázány teprve před pár lety – sto let po Einsteinovi.

Martina: A zároveň se může ukázat, že se Einstein mýlil.

Jiří Dušek: Anebo se ukáže, že je to ještě složitější. Tak to máte stejné, vlastně z Einsteinovy teorie vychází Newtonova teorie gravitace. Takže Newton, když vymyslel svou teorii gravitace, tak ji popisoval moc hezky, ale potom na velkých velkoškálových úrovních celého vesmíru Newtonova teorie selhává, a jako nadstavba vznikla obecná teorie relativity. A z obecné teorie relativity lze odvodit Newtonovu teorii gravitace. Tak třeba bude ještě něco nad tím, nad Einsteinem. Přijde třeba nový Einstein, a nový Newton.

Martina: Dokázal už někdo do temné hmoty přeci jen proniknout, a trošku tam rozsvítit?

Jiří Dušek: Nedokázal, ale je to tak, že už, kromě toho, že víme, že je – to už víme od šedesátých let minulého století – jsme schopni už ji trochu mapovat. Třeba rozložení v galaxiích se podařilo nějakým způsobem zviditelnit. Já si tedy myslím – a je to všeobecná shoda – že se ještě za našich životů vyřeší, co to je temná hmota. Možná to bude soubor různých přírodních jevů a nějakých objektů. Ale u temné energie nikdo nemá ani páru, co to je – vůbec – kromě toho, že je, ale jak působí na ostatní tělesa, tak vůbec nikdo nemá šajn.

Temná energie a temná hmota nevydávají žádné záření, žádný zvuk, nic. Ale ovlivňují viditelnou hmotu.

Martina: Když se řekne „temná energie“, „temná hmota“, tak se mnoho lidí představí „nic“, ale to je velké „něco“.

Jiří Dušek: Ano, je to velké „něco“ akorát to nevydává žádné záření.

Martina: Vydává to zvuky?

Jiří Dušek: Ne, nevydává.

Martina: Nic.

Jiří Dušek: Jenom to nějakým způsobem působí na viditelnou hmotu.

Martina: Někdy se mluví o vesmíru, někdy se mluví o mnoha vesmírech. Jak je to správně?

Jiří Dušek: My známe jenom jeden vesmír, ale jsou teorie, že vesmírů je víc, ale to jsou jenom teorie. Nikdo to nedokázal – dokonce ani ti co o těchto teoriích, nebo o tomto multivesmíru hovoří, takže z toho samozřejmě vybruslí tím, že řeknou: „Ale my mezi nimi nejsme schopni komunikovat, takže se stejně nikdy nedozvíme, jestli nějaké jiné jsou.“ Tak pak tam může být cokoliv. Takže jsou různé představy, ale prostě máme jeden vesmír, a o ničem jiném nevíme. Zatím jsou jenom tyto filozofické diskuse.

Martina: Máme spoustu skvělých teleskopů, máme spoustu skvělých dalekohledů: Jaký byl poslední objev, o kterém byste řekl, že nás opravdu někam posunul?

Jiří Dušek: Těch je spousta, ale spíš řeknu, co mě překvapilo. Už dva roky zkoumá vesmír Hubbleův kosmický dalekohled – nejlepší a nejdražší astronomický přístroj, který kdy lidé postavili. A on vznikl právě za účelem toho, aby nahlížel co nejblíž ke vzniku vesmíru, protože čím víc se díváme do dálky, tak víc vidíme do minulosti. Zároveň se pokoušíme rozlousknout problém temné hmoty a temné energie. Třeba teď on objevil – vypadá to úsměvně na fotografiích takzvaných hlubokých polí, to znamená, že dělá dlouhé expozice, aby viděl co nejslabší věci – zvláštní útvary, o kterých se říká „Malé červené skvrny“, protože vypadají jako malé červené skvrny. Je jasné, že jsou strašně daleko, a není vůbec jasné, co to je, a není to chyba dalekohledu. Někde v obrovské dálce, deset, dvanáct miliard světelných let daleko, jsou objekty, které se z té dálky tváří jako malé červené skvrny. Já tedy říkám, že to jsou nýtky. Jakože je tam přinýtován obraz vesmíru. A teď jsou diskuse: Co to je? Co to tam je? A není to? Je to fakt v obrovské dálce, a z blízka, v nějakých menších vzdálenostech, takové objekty nejsou. Prostě pozorujeme nějaké červené skvrny, nebo puntíky – vypadají jako malé červené puntíky – a nevíme, co to je.

Martina: Vy o nás říkáte, že jsme myslící hvězdný prach. Určitě ještě povedeme disputace o tom, jak se tomu prachu podařilo myslet. Ale když vidíte malé červené skvrny, když se snažíme pochopit, proč se deset na dvacátou sedmou atomů rozhodlo, že budou spolupracovat, a vytvoří Jiřího Duška, tak myslíte si, že jsme schopni to někdy umyslet? Že jsme schopni někdy vůbec najít koneček, abychom to začali rozmotávat?

Jiří Dušek: To si myslím, že ne. Za prvé, máte nějaký princip neurčitosti, že nikdy nemůžete vidět všechno úplně přesně, co se dá vztáhnout filozoficky. A když se člověk podívá do historie, tak na počátku 20. století se brala fyzika za uzavřenou vědu. Že už je všechno vymyšleno, a musí se doplnit jenom nějaké drobnosti, nějaký fotografický jev, a podobných pár detailů. A najednou z toho byla kvantová fyzika a obecná teorie relativity, teorie gravitace, a všechno se úplně změnilo. Vždyť ještě před 100 lety jsme mohli sledovat vesmír jenom ve viditelném světle, a pak najednou přišlo rádiové záření, a začalo se detekovat infračervené, a ultrafialové, rentgenová, gama, a dneska gravitační vlny. My budeme schopni velmi brzo gravitační vlny skutečně poznat rutinně, a to nám samozřejmě udělá mnohem pestřejší, a mnohem komplexnější obraz vesmíru. Ale jak už to tak bývá, tak čím víc informací víte, tak tím víc toho nevíte. Já myslím, že poznání nikdy neskončí. Že se pořád budeme udivovat a udivovat.

Náš svět by bez kosmických technologií dnes nemohl fungovat. Díky kosmonautice a satelitům ráno vstáváme, přes den žijeme a v noci klidně spíme.

Martina: Co se můžeme od vesmíru naučit?

Jiří Dušek: Tak já si myslím, že se můžeme se naučit to, že jsme naprosto bezvýznamní. Že žijeme na drobném smítku pevné hmoty v jinak pustém vesmíru, protože průměrné místo ve vesmíru je černé, a neobyčejně chladné, a nic tam není. Jen tu a tam je nějaká hvězda, a tu a tam kolem hvězd obíhají nějaké další kousky hmoty, a na tom jednom kousku žijeme. To je první věc. A druhá věc je, že tím, že jsme jediná obydlená planeta – aspoň dosud známá obydlená planeta – tak bychom si života měli vážit, protože také může lehce pominout. Říká se takový vtip: Potkají se dvě planety, a jedna planeta se zeptá: „Jak se ti daří?“ A druhá řekne: „Raději se neptej. Vracejí se mi lidi.“ A ta druhá řekne: „Neboj, to brzy přejde.“ A ono to tak může klidně být. Takže pokora.

Martina: Nevede to člověka až k nihilismu? Protože v okamžiku, kdy se vy večer podíváte dalekohledem, a uvidíte to nekonečno, uvidíte ještě navíc to, co můžete vidět, a neuvidíte to, co nám je skryto, tak když se pak podíváte zpětně na svou práci třeba v Senátu, tak nemáte pocit, že je to fakt pinožení?

Jiří Dušek: Je to samozřejmě pocit zmaru. Ale ne, to si člověk nemůže připouštět. Naopak jde o to, že mě to naopak fascinuje. Dost mě fascinuje, co lidé dokážou, jak jsou neuvěřitelně chytří, a co dneska dokážeme postavit, a jak studujeme vesmír. Já si pamatuji, že když jsem se začal o vesmír zajímat – to bylo tak v 80. letech – tak se tenkrát běžně podoby planet i pro odborné účely kreslily tužtičkou, třeba jak vypadá planeta Jupiter. A dneska tam jednak jsou sondy, a jednak i ze zařízení ze Země pomocí elektronických kamer i amatéři získávají snímky, které ještě před dvaceti lety neexistovaly. Pokrok a způsob poznávání je čím dál lepší úžasnější.

Martina: Ale na druhou stranu říkáte, „malovali tužtičkou“, ale v 60. letech jsme plánovali, že osídlíme oceán, stavěly se podmořské batyskafy, a pak jsme začali létat do vesmíru, a pokud vím, tak už jsme měli osídlovat pomalu Měsíc, a vydávat se na Mars. Ale zdá se, jako kdyby, navzdory všem technologiím, které máme, něco z tohoto nadšení opadlo.

Jiří Dušek: Ale tak to člověk nemůže brát, protože to byl asi marketing.

Martina: Studená válka.

Jiří Dušek: Studená válka. A teď, když vezmu Spojené státy a Evropu, kde to je celé z peněz daňových poplatníků – na východě to bylo trošku jinak – tak oni to museli zdůvodňovat, a nadchnout lidi pro vesmír, takže to už se potom snadno dělají takovéto krásné vzdušné zámky. A navíc je to také trošku o penězích. Když vyschne přívod peněz, tak pak se projekty ruší, nebo se nepostupuje tak rychle. Na druhou stranu dnes kosmické technologie jsou takové, že my vlastně žijeme díky kosmickým technologiím. Náš technologický svět – Evropa, a celý svět – by bez těchto věcí už dneska nefungoval. Člověk si to neuvědomuje, ale my díky kosmonautice a satelitům ráno vstáváme, a přes den žijeme, a v noci klidně spíme. To si člověk vůbec neuvědomuje. Bez toho už bychom dneska nemohli existovat.

Martina: A proč tam tedy nelítáme? Protože většina…

Jiří Dušek: To je proto – jak jsme se na začátku bavili – že bohužel lidské tělo není uzpůsobeno pobytu ve vesmíru, takže dostat 70 až 100 kilo živé hmoty do vesmíru, a udržet ho tam při životě, je mnohem nákladnější než tam poslat robota. Když vám vybouchne nějaká družice, nějaká robotická družice, tak ano, technici zamáčknou slzu, ale postaví se nová. Ale když vám bouchne kosmická loď s osmi lidmi na palubě, tak je to tragédie. Je snazší poslat roboty než lidi, lidé k tomu zatím nejsou uzpůsobeni. Ale na druhou stranu, jestli se podaří plány, které dělá Elon Musk, tak… Včera jsem byl zrovna na takové diskusi o tom, že ještě před pár lety, když jste chtěla vynést na oběžnou dráhu sýrovou pizzu, tak to stálo milión korun a víc, a on tyto lety pravděpodobně zlevní tak, že kilo čehokoliv, co vyvezete na oběžnou dráhu, vás přijde tak na 2 až 5 dolarů, což je skoro levnější než Česká pošta. Akorát, že Česká pošta to pošle z Brna do Prahy, a vy to dáte na oběžnou dráhu.

V sobotu 3. března 1978 v podvečer se rozhodlo o mém osudu. Jako děcko jsem viděl v televizi V. Remka, a rozhodl se, že se stanu kosmonautem. To se nepodařilo, ale vystudoval jsem fyziku, a zůstal u astronomie.

Martina: Teď to trošku zlehčím, ale čekala jsme víc než zlevnění dopravy pizzy.

Jiří Dušek: To ne. To je o tom, že dlouhá léta kosmické agentury, nebo státní agentury, na to měly monopol. Dneska už to tak není, dnes je to privátní sektor, který je hnán ekonomikou. Ještě před deseti lety bylo na oběžné dráze tak dva tisíce družic, a dneska už jich je přes deset dvanáct tisíc, a tímto tempem se odhaduje, že do pěti let bude na sto tisíc umělých družic, a většina z nich bude soukromá.

Martina: Ale vždyť už teď je tam trošku přetlak.

Jiří Dušek: Ne, to ne. Nezapomeňte, že vesmír je veliký, a družice jsou malé.

Martina: Spíš se hovoří o odpadu z těchto letů a stanic.

Jiří Dušek: Příroda to naštěstí vymyslela za nás. Samozřejmě, nesmí se znečišťovat, ale i když se družice pohybuje třeba 400 kilometrů nad zemí, tak tam přeci jenom je velmi řídká atmosféra, a tím, jak se to těleso pohybuje ve velmi řídkém prostoru, tak se pomalu brzdí, a spadne na zem, a shoří v zemské atmosféře. Mezinárodní kosmická stanice létá právě vysoko zhruba 400 kilometrů nad Zemí, a jednou za půl roku ji musíme pošťouchnout, musí se vynést o trošku výš, jinak by do roka spadla. A ty, které jsou níž, spadnou ještě rychleji. A ty, co jsou výše, vydrží delší dobu. Právě třeba Starlinky, a podobně, létají 500 až 600 kilometrů, tak to stihnou později, a Země to vyčistí.

Martina: Já si vzpomínám, že jsem před pár lety dělal rozhovor Andrew J. Feustelem, který byl jedním z posledních, nebo dokonce poslední kosmonaut, který ještě opravoval stanici. Tak se chci zeptat, jestli si myslíte, že už to opravdu převezmou roboti, a my už pak jenom pojedeme do pohodlí, nebo pořád tady bude ta touha? Ostatně vás k astronomii přivedl český kosmonaut Vladimír Remek, jeho příklad. Prostě kluci asi budou pořád toužit po tom letět do vesmíru, a stejně tak holky.

Jiří Dušek: Budou, já tomu věřím. A vidím to právě teď, kdy se diskutuje let českého astronauta, nebo kosmonauta Aleše Svobody, dnes rezervního astronauta Evropské kosmické agentury. On ještě nikam neletěl, a už je v podstatě svým způsobem obdivovanou hvězdou. Fakt to vidím u středoškoláků a vysokoškoláků, že jsou nadšeni z toho, že bychom se mohli po půl století dočkat nového Čecha ve vesmíru. Ano, já mu fandím, a doufám, že poletí, ale že mnohem důležitější je cesta, kdy se připraví na let, a může se stát velmi pozitivním vzorem pro mládež. Já jsem v tom možná naivní, ale zase na druhou stranu, když to vidím, jak děcka reagují na Aleše Svobodu tak, že je tady borec, který poletí do vesmíru. Takže reakce jsou pozitivní.

Já tento projekt českého astronauta vnímám jako obrovskou příležitost, jakousi kampaň, jak vzbudit zájem o vědu a techniku u dětí, byť peníze, které se na to vydají, nebudou malé, ale rozhodně budou využity efektivněji, než nějaká kampaň nějakých videí a selfíček, které se dnes dělají za státní peníze na různých sociálních sítích a v televizi. To já si myslím, že je to naprosto zásadní. Ostatně se stačí zeptat Vladimíra Remka, kolik lidí mu přiznalo, že je ovlivnil, ovlivnil jejich dětství, a ony se daly na nějakou dráhu. Jak říkám, já jsem příklad. Skutečně v sobotu 3. března roku 1978 v podvečer se rozhodlo o mém osudu. Já jsem ho jako děcko viděl v televizi, a rozhodl jsem se, že se stanu kosmonautem. To se nepodařilo, ale zůstal jsem u astronomie, vystudoval jsem fyziku, a nakonec jsem tady. Skutečně za to může on. Pro mě to bylo fascinující, a vidím, že se to může zopakovat. Ale tato šance už dlouho nepotrvá, protože jakmile začnou létat turisti, tak už to nebude ono.

Martina: Kdy budete mít pocit, že jste naplnil svůj osud, přestože nejste kosmonaut?

Jiří Dušek: To bych mohl klidně umřít.

Martina: Ne, myslím pracovní osud.

Jiří Dušek: Nevím, Z astronomického hlediska se můj osud už naplnil – když to tak řeknu pragmaticky. Jedna věc je odborná astronomie. Já nejsem astronom profesionál, jsem spíš popularizátor vědy. Mně se líbí různé přírodní jevy, které příroda kouzlí na obloze – já tomu říkám zážitková astronomie, něco jako je zážitková gastronomie – a že člověk by to měl zažít. Ale nemá žádný vědecký význam vidět úplně zatmění Slunce, vidět krásnou polární záři, jasnou kometu, nebo metodický déšť. A já už jsem viděl všechno. Skutečně ze základních astronomických úkazů jsem viděl všechno.

A můj poslední sen se mi splnil letos na jaře, když jsem mohl pobývat čtyři noci na hoře Paranal v severním Chile, kde jsou největší pozemské dalekohledy, a tam jsem mohl mezi nimi chodit a dívat se na oblohu. Tak to tedy už hezčí ze země neuvidím. V tomto směru mám už odděláno, ale rád bych si tyto věci zopakoval.

Martina: Jsem ráda, že nás ještě čekají další rozhovory, protože věřím, že na nějaké další přání společně přijdeme. Příště si budeme povídat o Vánocích, a tam se nabízí hned několik astronomických úkazů, kterým se podíváme trochu na zoubek. Ostatně většina lidí má zjednodušenou představu, že tam někde nahoře má pán Bůh číslo popisné, a kromě toho by tam samozřejmě měli být ještě mimozemšťané. Na to všechno dojde. Jiří Dušku, moc vám děkuji za rozhovor.

Jiří Dušek: Rádo se stalo.

Martina: Ještě doplním, že jsi autorem mnoha knih, jako je například Indiánská encyklopedie, Malá encyklopedie šamanismu, Dějiny velké Kolumbie a tou nejnovější je Pokrokem nad propast. Já jsem spojila v úvodu tvé dva texty dohromady, protože se přesně doplňují a dokládají, jak velmi jsi za ta léta konzistentní, protože kniha Pokrokem nad propast vychází z esejí, blogů a článků z let 1982 až 2023, kde jsi vlastně mnohé věci předvídal, mnohé věci se naplnily měrou vrchovatou, mnohé teprve dobíhají. Řekni mi, když jsi vybíral souborný název Pokrokem nad propast, visíme ještě stále nad propastí? Nebo na jaké trajektorii vzestupu či sešupu jsme?

Mnislav Zelený: To je zapeklitá otázka. Těžko někdo může určit, kde se v historickém vývoji nacházíme, protože to všechno je proces velice nenápadný, pomalý, který není vidět, který nás vede někam nad propast, nebo k propasti. Já jsem přesvědčen, že si každý sám na své vlastní cestě propast připravuje nebo urychluje, a někdo si propast snaží oddálit. Je opravdu na každém z nás, jak se zachová v tomto světě, který na nás útočí ze všech stran různými technologickými lákadly, které vypadají nádherně, jsou kouzelné. A já v nich někdy vidím právě ďáblovo vejce, které je tam nenápadně skryto. A víme dobře, že ďábel vypadá vždycky moc hezky, nádherně, umí lákat, a proto bych si přál, aby se lidé trošku snažili poodhalit jeho lákavý úsměv, protože na všech těchto lákadlech je připravena svůdná cesta ke konci, o kterém už mluvil dávno Albert Einstein, který říkal, že pokrok, technologie, nás zničí. Je to přirozený proces.

Martina: Přirozený proces. Těžko se s ním smířit, protože v případě, že si řekneme, že všechno, čeho lidstvo ve vědeckém pokroku, v tom obrovském rozmachu, v úžasných objevech dosáhlo, je nakonec cesta k sebezničení.

Mnislav Zelený: Je to kontraproduktivní. Já to někdy přeháním, abych lidi trošičku povzbudil, nebo rozčílil tím, že vše, na co jsme přišli, na co lidstvo přišlo, všechny ty obrovské vynálezy, kterým se obdivujeme, ve svém následku někdy postaví proti nám, nebo je někdo zneužije proti nám. Ať už nějaká skupina lumpů, kteří si uzurpují právo na výtěžky z vynálezů, a nás potopí.

Martina: Naprosto ti rozumím, ale přesto se obávám, že to pak zní tak, že jsme otci nihilismu, protože pak by to znamenalo rezignovat na všechno, spokojit se, konec přetvářky a zpátky na stromy.

Mnislav Zelený: Ne, ne. To neříkám. Já právě říkám, aby každý si našel svou cestu, která ho povede ke spokojenosti a k radosti. To jsou takové mantry, které já neustále všude zdůrazňuji, jako indiáni. Žijí tady pro radost. Ta radost. To štěstí je v té radosti. A každý je strůjcem toho štěstí. Každý si musí tu cestu najít a já jsem si tu cestu našel v tom, že se snažím vracet. Vracet se proti toku historie. Jak to řekl Claude Lévi-Strauss v názvu svého díla Syrové a vařené, tedy od přírody k civilizaci, tak já se snažím jít proti toku času, čili obráceně, od vařeného k syrovému. A cítím, že na této cestě se setkám s kořeny lidství, s kořeny přírody, propojení, kdy ještě lidstvo, zvířata a rostliny byli jedno.

Martina: Mnislave, to, co mi říkáš, je vlastně jakási rurální forma toho, k čemu dospěl Petr Robejšek, se kterým jsme si tady povídali a který formuloval jakási svá pravidla, a jedno z nich je sypání písku do celospolečenského soukolí, které tě pořád k něčemu nutí. On říká: „Říkají vám, že máte zrychlovat? Zpomalujte“ a podobné věci. Takže je to vlastně totéž?

Mnislav Zelený: Já jsem, Martino, před takovými třiceti lety v jednom rozhovoru pro Literární noviny, když se mě ptali, co dělat, říkal: „Já se snažím sypat písek do soukolí pokroku“. To jsem napsal a řekl více než před třiceti lety.

„Skromnost“ by neměla být sprostým slovem, neměla by znamenat, že jsem skromný, protože něco neumím, ale je to vztah ke zdrojům přírody, ze kterých sajeme

Martina: Nikdo z nás, navzdory líbivým řečem – mluvím třeba za sebe – se ale vlastně nechce vzdát vymožeností, luxusu a naprosto pohodlného života. Teoreticky určitě ano, to, myslím, máme zmáknuté – hovořím i o sobě – ale prakticky si to neumím možná ani představit. Řekni mi, myslíš si, že skutečně cesta k záchraně společnosti, západní společnosti, lidstva, vede přes zchudnutí, přes uvědomělou skromnost? Nebo jsou to příliš zjednodušené věci, a zkrátka vede přes nějakou, jak jsi to nazval, morální revoluci?

Mnislav Zelený: Já se domnívám, že „skromnost“ by neměla být sprostým slovem, neměla by znamenat, že jsem skromný, protože něco neumím, ale je to ve vztahu ke zdrojům přírody, ze kterých sajeme, abychom se měli dobře. Když nebudeme ukusovat z těchto zdrojů tolik, tak zase trošičku propast odsuneme. Je samozřejmě těžké toto nutit, když krámy jsou neustále zaplněny novými věcmi, novými hadry, šaty a technologií tak, že jsme se naučili vyhazovat věci do odpadků. To je něco, co třeba indián nezná. On neví, co je to odpadek, všechno se využije. Podobně žily naše babičky a prababičky. Já si pamatuji, a často cituji mou babičku, velice často, která se snažila všechno využít, se kterou jsme chodili – to už je úplná prehistorie – na klásky. Nevím, jestli vůbec někdo ví, co to je, a k čemu to bylo?

Martina: Já jsem četla Malého Bobeše, takže vím.

Mnislav Zelený: Ano, a tenkrát, když jsem chodil po strništi, a píchalo mě to do lýtka, tak jsem hudral, ale babička se opravdu ve svých letech sehnula a zvedla každé zrnko. To je v současné době obrovský anachronismus, všichni se tomu smějí, protože je všeho nadbytek. Nadbytek je proto, že to dolujeme z matky přírody, čili to vykrádáme, a někdy toto vykrádání dojde ke svému konci. Logicky.

Martina: Ale Mnislave, v tu chvíli se mi zdá, že je tedy cesta ztracena, protože si neumím představit politika, který bude mít před volbami na své tour heslo: „Vzdejte se blahobytu. Musíme se zbavit bohatství. Musíme se dobrovolně ochudit.“ S těmito hesly se nevyhrávají volby, tedy je nevolitelný.

Mnislav Zelený: Samozřejmě. Bohužel politika je úplně někde jinde. Ale přesto jsem zaznamenal v posledních – nevím, měsících – něco trošku na toto téma. Nebyla to přímo skromnost, ale – nevím, jak bych to nazval – už se to ukazuje, protože i ti nejvyšší musí vědět, že to není ten neustálý růst HDP, už vědí, že to není možné, nemůže se pořád jít nahoru. O tom psal, myslím, Jiří Wolker: Kdo stoupal vzhůru, byl spálen sluncem. Čili mám dojem, že ti nahoře to vědí, a teď hledají cestu, co s tím.

Martina: Já se ale bojím, že s těmito slovy by ses mohl stát tiskovým mluvčím Green Dealu.

Mnislav Zelený: No pozor, já zase Green Deal ne. Green Deal je už politika. To už je politika.

Martina: Ale v tomto smyslu slova se zdá být uvědomělá – to je to správné slovo. Pád celých průmyslových odvětví, významné zchudnutí Evropy, to je druhý plán těch konkrétních greendealových kroků.

Mnislav Zelený: Jasně, ale já za tím cítím, že to jde od nějaké party lidí, která v tom vidí svůj jiný byznys. To je jako s elektrickými vozy. Tak nejdřív byla parta, která měla spalovací motory, protože na tom vydělává, a jiná parta si řekla: „Tak my chceme také vydělávat,“ a vymyslela elektrická auta, a zase jede na této vlně, módní vlně, a když se každý zamyslí, tak logicky je to zákon o nezničitelnosti energie a hmoty. Přeci i elektřinu musíme vyrobit z něčeho, a zašpiníme tím přírodu. Čili, je to pořád o tom samém. Je to úplně jedno.

Lidé nechápou, že co je dobré pro nás, není dobré pro lidstvo, a naopak. Indiáni to cítí, nemají vymyšlený život, cítí ho a žijí podle zákonů matky přírody, jako zvířata.

Martina: Právě jsi přišel o místo tiskového mluvčího Green Dealu. Přesto se ale myšlence zeleného údělu tak daří proto, že v sobě vlastně nese poslání ulevit matce zemi, snížit CO₂, zavést emisní povolenky, jako kdyby toto samotné snad vyčistilo vzduch. Zkrátka, tyto myšlenky si oblékají háv ušlechtilosti.

Mnislav Zelený: Ale ano, to chápu. Ale já se – protože to jde přes úředníky, a přes politický systém – obávám, že je v tom skryto jiné ďáblovo vejce.

Martina: Ty říkáš, že jdeš sám proti proudu času, a sypeš písek do soukolí pokroku. Myslíš ale, že je možné, aby to změnil jenom jeden člověk, když lidstvo jako takové takovéhoto kroku morální revoluce schopno není?

Mnislav Zelený: Není. Je to opravdu jenom řada jednotlivců, která netvoří lidstvo. Lidstvo a lidé – to je vždycky velikánský rozdíl. To se vždycky říká, jako že lékař je největší nepřítel lidstva, ale největší přítel lidí. To je rozdíl, který my lidé běžně nechápeme, nebo nebereme v potaz: Co je dobré pro nás, není dobré pro lidstvo, a naopak. Ale je zajímavé, že indiáni to cítí. Ne, že by to věděli, oni svůj život nemají vymyšlený, oni ho cítí, kopírují matku přírodu, a žijí podle jejích zákonů, jako zvířata. Oni se považují za zvířata, za což se my považovat nechceme, a tím pádem jsme lidé s tím malým „l“, ale oni jsou lidé s velkým „L“.

Martina: V jedné tvé eseji jsi řekl: „Indiáni mají recept na přežití.“ Ale přesto vidíme, že indiáni mizí. Zdá se, že na to, co se kolem nich děje, je i jejich recept krátký, protože i oni, v konfrontaci s tím, proti čemu my tady tak brojíme – blahobytu, marnotratnosti a marnosti mnohého snažení – jsou také bez imunity.

Mnislav Zelený: Absolutně bezbranní a propadají tomu, bohužel tomu propadají, oni už – nebo pro většinu z nich, kteří poznali, nebo jsou ve styku, protože většina už je v nějakém styku s naší civilizací – si raději vezme proti bolesti červenou pilulku, než aby šli do džungle hledat nějaké rostlinky. Spousta lidí nebo spousta indiánů má už mobily, auta, bicykly a kola, a čumí na mobily. Ale faktem je, že ta stará parta tomu nepodléhá, a protože jsou zcela svobodní, tak mladým vůbec nic nevytýkají, i když vědí… A to si vždycky vzpomenu na jednoho stařešinu z kmene Yekuana ve Venezuele, kde jsme se přesunuli do města, kde už většina z nich má své baráčky, a žijí tam opravdu v bídě a chudině, místo aby si v džungli žili krásně, a podléhají třeba alkoholu. A teď jsme se probudili, a tam ležela parta mladých poloopilých mladých kluků, rozházené flašky, a mezi nimi byl i syn stařešiny. A on neřekne ani slovo, protože to je tvoje volba, můžeš si dělat, co chceš – nikdy nikoho nenapomenou, indiáni nikdy nikoho. Neřekne, jak a co má dělat, a jenom na něj ukázal a řekl větu, kterou mnou otřásl: „Jsou ztraceni.“ A tečka. Oni jsou smířeni, v uvozovkách, s tím, že odcházejí.

To je to, že když jsem byl před pěti lety v Peru, a chtěl se tam setkat se synem šamana Yohahé, který mi namluvil mýty, které pak vyšly v Argu – nádherný člověk César Yohahé, a já říkám: „Jak to, že tady s vámi nebydlí?“ A on říkal: „Kdepak. Ten už nesnáší mobily a pískání ledniček a výfukové motory. Ten si žije sám někde v džungli se svou sedmou manželkou – je mu 84 let – a říká: Toto už není můj svět.“. A já říkám to samé, ale on to neříká s nějakou nostalgií, jenom to čistě komentuje, a dá se říci, že je mu to jedno, protože ví, že s tím nemůže nic dělat. „Toto není můj svět. Já si žiji sám v džungli, a tady také sám zemřu, a vy si dělejte, co chcete.“

Když se podívám na artefakty od indiánů, sáhnu si na ně, tak cítím matku přírodu, cítím jaguára, a je mi chvilku dobře

Martina: Ale, Mnislave, co si počít se zjištěním, že toto není náš svět, když žiješ uprostřed západního světa?

Mnislav Zelený: Když žiji v tomto světě? Ale já žiji v tomto světě, samozřejmě žiji, a používám ty výhody, v uvozovkách luxus, že si sednu do auta, a odjedu si kdy a kam chci. Je to schizofrenie. Je to schizofrenie, kdy jsem hozen do vody tohoto světa, a abych přežil, tak se v tom musím plácat, a snažit se vytvářet si nějakou svou bublinu, kam se vždycky vrátím, a tam si žiji svůj svět. Jsou to vlastně nostalgické vzpomínky.

A proto, když jedu k indiánům, tak mi to vždycky pár let vydrží, pár let na ně vzpomínám, myslím, a přivážím si od nich dárky. Mám je doma. Před pár lety jsem dostal kožešinovou korunu z jaguára. Letos jsem si přivezl další úplně fantastický artefakt, který nosí jenom náčelníci, a to náhrdelník z jaguářích drápů. A když se na ně podívám, sáhnu si na ně, tak najednou cítím matku přírodu, cítím toho jaguára, a je mi chvilku dobře. Vždycky se přenesu zpátky a vzpomínám, jak César Yohahé našel stopy jaguára a ukazuje mi, jak k nim přišel a sežral jim dvě kuřata. A nerozčiluje se na jaguára – prostě si přišel a sežral si dvě kuřata. On totiž také žije v takové schizofrenii, že si není jistý, jestli je to opravdu jaguár, jestli to není transformovaný čaroděj. On ví, že to je jaguár, ale není si tím příliš jist.

Tam je totiž právě to kouzelné na cestě zpátky od uvařeného k syrovému, že se tam tyto světy propojují, promíchávají. Je to na úrovni mystiky, spirituality, ale oni tomu věří. Můj kamarád Paravacho věří, že je stromem. Neusmívej se, on tomu věří, a všichni vědí, že Paravacho je strom. A až já zemřu, tak zemře i strom.

Martina: Ty jsi řekl hezky, „neusmívej se“, protože já se opravdu usmívám, nikoliv vysmívám, protože mě na tom, co říkáš, na této cestě zpět od vařeného k syrovému, přijde fantastické to, že ten člověk, indián, je schopen si připustit, že jsou věci, kterým nerozumí, že jsou věci možné a že to, co je viděno, nemusí být podstatou věci. Že jaguár je jaguár, ale pro něj to může být i čaroděj.

Mnislav Zelený: Ano. My totiž dáváme důraz na to, co je vidět. Indián dává důraz na to, co není vidět – to je totiž důležité – jako například morálka, přátelství, láska. My také s těmito slovy čarujeme, to jsou věci, které nejsou vidět, ale pořád dáváme větší důraz, jak bude viděn, jak bude oblečen, jaké má auto, v jakém hotelu žije, jaký má byt. Prostě obdivujeme lidi podle toho, jak se prezentují technologiemi, materiálními hodnotami. A duchovní hodnoty jsou pro nás pořád nenositelné.

Bylo by dobré si uvědomit, že příroda tady byla dřív než my, vše stvořila, i přírodní zákony. My jsme si vytvořili zákony tak, aby vyhovovaly tomu, kdo je vymyslel.

Martina: Na první pohled nezjevné, a tudíž ne tak důležité.

Mnislav Zelený: Absolutně nezjevné, a tím pádem tomu ani nevěříme. A proto tato víra u nás odchází, nebo začala odcházet před řadami let, nebo i staletí, takže věřící člověk už je ne výjimka, ale už jich je méně. Já jsem věřící, a proto indián cítí, že jsem věřící, protože jestli věřím v Boha, nebo že jaguár je šaman, tak je to vlastně jedno – otázka víry je důležitější. A proto možná, nevím, se domnívám, že mě indiáni mají rádi, protože jsem věřící člověk, protože já věřím v to, v co věří oni. A všichni vědí, že můj přítel Paravacho je strom, ale nikdo to nekomentuje, protože tak to prostě je. Ale to jsme ovšem u stromu, který si vytvořil jeskyňku, a musím říci, že on zatím chodí do školy ve městě, teď dodělá tříletou záchranářskou a ochranářskou školu, a klidně mi řekne, že na dálku cítí, kdy mu do jeskyňky vleze jaguár, nebo kanec, a ukazuje mi stopy. On mi je ukázal: Oni tady byli a zase odešli, protože vědí, že je to moje místo. A podívej se nahoře, tam sedí rozkročený netopýr, a ten to tady hlídá, a až zemřu, tak já se stanu hadem.

Martina: Mnislave, to je svět, který je pro Pražáka, Brňáka, Ostraváka neuchopitelný. Nechce se mi ale uvěřit, že je to opravdu tak jednoduché, že jakmile člověk žije v blahobytu, tak automaticky, nebo postupně ztrácí skutečné hodnoty: Morálku, přátelství, lásku, to, co jsi tady vyjmenoval.

Mnislav Zelený: Protože všechno se dá zaplatit. Všechno, co jsi řekla, se dá zaplatit.

Martina: Takže si skutečně myslíš, že to není možné mít současně? Tedy být bohatý a projít uchem jehly?

Mnislav Zelený: Ale je to možné. Asi je to možné. Já to nepopírám. S tím hadem je to totiž docela jednoduché. My jsme potkali hada, a on říkal: „Já se ho nebojím, protože budu hadem.“ On to ví. „A když tudy půjdeš, tak vždycky toho hada pozdravuj, protože to je jeho cesta, ne naše, a počkej, až přejde.“ Ale nikdy mi neřekne: „Dej si pozor, je jedovatý,“ protože indiáni neupozorňují a nepoučují. A to je tvoje cesta, jestli řekneš: „Dobrý den, hade.“ Nebo jestli jdeš tak blbě, že na něj šlápneš, on tě kousne, a ty zemřeš. To je tvoje cesta, a ne abych to já dirigoval.

Martina: Mnislave, já velmi respektuji tvou zkušenost, a líbí se mi představovat si, co jsi zažíval, protože se tam vracíš opravdu už padesát let. Ale myslím, že těmito obrazy, podobenstvími, se západnímu člověku v tomto rozhovoru ještě více vzdalujeme. Kudy se tedy má vydávat, podle tvého poznání člověka rozkročeného mezi dvěma světy, západní člověk, když cítí, že se mu svět kolem něho vzdaluje, ale žije život, který v každém případě žije, uprostřed měst, vesnic, civilizací? Jaká je tvá rada?

Mnislav Zelený: Martino, jsou tady dvě věci: Je tady to syrové a vařené. Je tady příroda a civilizace. Bylo by dobré, abychom si uvědomili, že příroda tady byla dřív než my, ta to tady všechno stvořila, ta to pro nás připravila. Ta připravila i přírodní zákony, a my jsme si vytvořili zákony tak, že si je někdo vymyslel, a napsal na cár papíru, a to tak, aby vyhovovaly jemu. Snažme se opravdu porozumět přírodě, snažme se k ní vracet.

Nespěchat. Indián nespěchá. Když jsme v přírodě, nespěchejme, neštvěme se kilometry, snažme se jen chvilku pobýt a vnímat ticho, vnímat nic, které je kolem.

Martina: Promiň, že tě přeruším. Jak se k ní vracet, když jsme si zvykli přemýšlet v modelech a v modulech? Někdo řekne, že mluví s kameny: „Směšný, pavědec“. Paní mluví se zvířaty: „Trapná, blbá.“ Vlastně se vším jsme hned hotovi, a je velmi těžké se pak vrátit do přírody a k přírodě jinak, než turista, který jde, a vnímá pouze, že jde po červené, nebo po modré.

Mnislav Zelený: Jistě. Tady rada není. Důležitá rada je nespěchat. Indián nikam nespěchá. Nikdy, nikam nespěchá. Takže když jsme v přírodě – nespěchejme. Já nechci nikomu radit, absolutně ne, ale neštvěme se kilometry, snažme se tam chvilku pobýt a vnímat ticho, vnímat nic, které je kolem. Stačí se posadit do vysoké trávy, pozorovat ruch kolem sebe a říkat si: „Zatraceně, kam to ten mravenec táhne? Jaký je smysl toho? Ví, co má dělat? Nebo jak to má dělat?“ Já třeba z cesty často seberu zvířátko, zachráním ho, a dám ho zpátky do příkopu, aby ho někdo nepřejel. Chytím topící se včelu, a dám ji vedle, aby si usušila křidélka. To jsou drobnosti, které nás – nechci říci vrací – k přírodě, ale…

Martina: Zesilují vnímání.

Mnislav Zelený: Zesilují vnímání, a jsme v srdci spokojeni, že jsme pro to něco udělali, drobnost. Opravdu je fantastické lehnout si do trávy a vidět, jaký je tam najednou ruch, jak to tam žije, jak vidíš, jak to funguje, a najednou jsme, řekl bych to slovensky „ohúreni“ tím kolem nás, a jsme nadšeni. Snažme se také přibližovat. Samozřejmě to nevyřeší velké problémy, které tady máme, ale navrátí to klid do naší duše, a my se zklidníme, protože neustálé štvaní v tomto koloběhu, který máme kolem sebe, což je pochopitelně práce, z práce tam, a tohle splnit, támhle a tohle. To z nás dělá opravdu myši v kolotoči. Snažme se z tohoto rychlíku vystoupit, uklidnit se, položit se do trávy a jenom pozorovat cvrkot kolem sebe.

Václav Cílek: Zdravím tě. To byl hezký úvod. Moc jsem se nenasmál, ale povídej.

Martina: Tak to zkusíme, třeba nás rozveselíš. Václave, ještě doplním, že ty se těmto tématům věnuješ už léta v různých knihách, a klidně ti je můžu zpropagovat. Třeba: Tři svíce za budoucnost, Něco se děje, Ruka noci podaná. A důvod, proč si budeme povídat o tomto tématu i dnes, je nově připravovaná kniha Nové ostrovy. Václave, říkala jsem, že se těmto tématům věnuješ opravdu už dlouho, řekni mi: Jak dlouho? A co bylo spouštěčem?

Václav Cílek: Víš, moje příprava je možná přípravou celoživotní, a to proto, že v patnácti letech jsem byl hozen nejdříve někde do stanu na pobřeží východní Afriky. Později jsem byl na různých geologických expedicích – ještě v těch 15 letech – po tehdy divokých částech východní Afriky, pak mezi jeskyňáři, a potom na dlouhou dobu po různých expedicích. Nicméně začátky jsou možná dva: První začátek je rok 1993, nebo 94, to bylo sympozium NATO v tureckém Kemeru o rozpadu sociálního řádu, což bylo tehdy bráno archeologicky. První impuls. Druhý velký impuls byl 2012, kdy, jak si pamatujeme, mělo dojít ke konci světa, a tehdy mi právě Zdenko Pavelka říkal, že bychom měli napsat knížku o konci světa. A já jsem říkal, že to je hloupost, protože konec světa už byl. Konceptuálně to cítím dlouhou dobu – prostě něco končí – a je to třeba v myšlenkách a v atmosféře doby – a teprve to postupně dojíždí. Takže spíš se mi jednalo o to, co dělat po konci světa, a to je furt moje otázka – osobní problém, že žijeme na nějakém rozhraní, aspoň já to tak cítím – a že potřebujeme ze starého světa něco zachránit do světa nového, a tím, jak něco zachraňujeme, tak zachraňujeme i sami sebe.

Martina: Václave, když si s tím v roce 1993 začínal, tak vás nebylo mnoho. Teď už je na toto téma mnohem více diskusí, mnohem více knih, mnohem více literatury, a možná se tomu lidé více otevírají. Je to tak? Nebo jsme stále raději v pozici: „Nemluvme o tom. Protože když o tom nebudeme mluvit, tak se nic nestane?“

Václav Cílek: Situace se hrozně změnila. V 90. letech, když jsem mluvil o divných koncích civilizace, tak jsem byl za katastrofistu, protože v dobách rozežranosti musíš doopravdy upozorňovat na to, že to vede k nějakým koncům, které často nejsou skvělé. V okamžiku, kdy společnost ovládne strach, tak už je zapotřebí mluvit konstruktivně, uklidňujícím způsobem, a říci: Ano, vždyť my jsme zažili třeba kolaps Rakousko–Uherska. Co to pro nás znamenalo? Vlastně spíš jenom samé dobré věci. Nebo i Němci. Teď jsem četl nějaké eseje Josefa Čapka, malíře, který se v roce 1939 ještě obrací k Němcům, a říká: „Pamatujete si ještě, jak jste po první světové válce měli tak velkou inflaci, že to vypadalo na úplný konec světa. A teď, na jaké jste úrovni?“ To znamená, začneme tím, že před sebou vidíme konec, proměnu, kolaps, válku, nebo něco hrozivého, ale že se ve skutečnosti lidská společnost vyvíjí v sinusoidě – chvílemi jde nahoru, chvílemi jde dolů.

Kdybych před pěti, nebo šesti lety mluvil o válce – slovo „válka“ bylo v podstatě nežádoucí – tak by se lidé úplně zarazili, jakože o čem to mluvím? O tom se přeci nemluví. Dnes, když si otevřu zpravodajství České televize, tak první tři zpravodajství jsou o válce na Ukrajině, o válce v Gaze, a o nějakých dalších dvou konfliktech někde, a to už je zase nadbytečné. To znamená, že před tím nás ovládal nedostatek slov, jako třeba „válka“, a teď je zase nadbytek tohoto slova. Takže je dobré si najít nějakou středovou pozici.

Martina: Ty jsi vloni v jednom rozhovoru řekl, že očekáváš desetiletou krizi. To znamená, že už jsme ukrojili první rok, nebo teprve přijde?

Václav Cílek: Ne, jsme v nějakém procesu, který trvá nějakou dobu. Je dobré si uvědomit, že tento proces je globální. Já to nejlépe vidím na amerických prezidentských volbách: Jak to, že takhle velká země není schopna vygenerovat deset skvělých lidí? Co by Američané dali třeba za pana Pellegriniho, kdyby mohl být u nich prezidentem? Nebo podobně. Člověka napadají takovéto nesmysly – ale budiž.

Buďto se budeme zabývat strachem z toho, co strašného se stane a co s námi bude, nebo budeme nadávat, a nic nedělat, nebo budeme něco dělat, aby se to nestalo

Martina: Vzpomeň si na Čapkův apokryf, jak chtěl Hospodin ušetřit Sodomu, ale nenašli těch deset spravedlivých.

Václav Cílek: To znamená, že to, v čem jsme, není krize české politiky, ale je to krize nějakého širšího rozměru, a my jsme podsoučástí této krize. Z antické literatury je vždy evidentní, že každá doba má nějaký svůj charakter, a charakter této doby je právě možná strach, obavy, že všechno bude dražší, že všechno bude horší, že se hroutí zdravotnictví, že nám zakážou automobily – všechny tyto věci dohromady. To znamená celá řada těchto drobných součástek.

Martina: Ale to, co jsi vyjmenoval, vypadá v podstatě reálně.

Václav Cílek: Ano. Já jsem hlavně přírodovědec, to znamená, že mě moc politika nezajímá, mě zajímá hmotný základ světa. A proč většinu lidí zajímá politika? To je zděděné od primátů. Bylo pozorováno, že jak orangutani, tak šimpanzi, tráví větší část dne, nebo značnou část dne tím, že si vytváří sociální hierarchii skupiny. Protože pak jsou lidé – tedy šimpanzi, tedy orangutani – lépe chráněni, nebo mají určitá privilegia. To znamená, že my jsme svými primátími kořeny – ale zřejmě se to týká i slepic, ptáků, a dalších tvorů – typicky uzpůsobeni tak, že nejvíc ze všeho vnímáme sociálno kolem nás, lépe řečeno, v tomto případě politickou situaci. A já naopak mnohem víc vnímám situaci přírodní.

Podívej se, třeba teď se objevila velká studie o lese, a vychází z toho, že značná část lesních druhů, zhruba třetina, v Evropě, bude muset být vyměněna. A u nás se o tom moc nemluví, i když jsem součástí týmu profesora Podrázského, který se těmi novými dřevinami zabývá. Ale třeba ve Francii už dlouhou dobu běží projekty na to, které stromy jsou perspektivní, a které ne – a ve Francii jako perspektivní vypadá jeden druh přímořské borovice. A to je možná cesta i pro nás, ale bůh ví jaká. Ale druhý dobrý druh – to mně úplně bere dech, tedy pozitivně – je dub kanárský, který žije v Alžíru, roste v jižním Španělsku a Portugalsku. Takže jsem hned psal kamarádovi lesníkovi Martinovi Polívkovi, který je bohužel v nemocnici, že bychom někdy měli vyrazit do Španělska na sběr žaludů, abychom tyto duby začali pěstovat, a získali s nimi nějaké zkušenosti.

A teď se vrátím k tomu, na co ses ptala na začátku. To znamená, že buďto můžeme rozebírat kategorii strachu, co s námi bude, a jak dopadnou buky, protože třeba Francie je ve vyšších částech země bukových lesů, a buk je až skoro francouzský národní strom, zejména ve vyšší a severní polovině země. A oni říkají: Strom, který na tom bude skoro nejhůř, bude buk. Takže čím ho nahradit? To znamená, že oni už se dlouhou dobu zabývají tím, co dělat pozitivního a perspektivního. A co děláme my, Češi? Nadáváme na Green Deal. Pravděpodobně oprávněně, ale to nás úplně imobilizuje, to znamená, že si zanadáváme, a nic se nestane.

Martina: Já myslím, že do značné míry jsou tyto nadávky spojené také s návrhy, jak jinak. A hlavně jsou spojené také s tím, jak zabránit tomu, že uděláme revoluční převrat, aniž bychom – myslím tím energetický – měli něco příčetného, čím to nahradit. To je jedna věc. A druhá věc je, že jsi vlastně teď úplně utekl z důvodu, proč jsme se sešli, to je kniha Nové ostrovy. To, co teď říkáš, vypadá, jako kdybych se tady zabývala strachy, a ty jsi žil žaludy a třetihorními veverkami. Proč jsi tedy participoval na této knize, když tvrdíš, že to je zbytečné věnování se jakémusi strachu?

Václav Cílek: Ano, tak si to pojďme doopravdy rozebrat. V první knize, která vyšla ještě před covidem, to znamená „Ruka noci podaná“ se jednalo o téma osobní a rodinné připravenosti. A možná to budu stručně charakterizovat – prepperské hnutí. Preppeři jsou lidé, kteří se připravují na změnu. Někteří se připravují na apokalypsu, jiní na zombíky. A jiní třeba jenom na chudobu, což myslím, že je docela dobrý scénář. Součástí americké povahy je tato prepperská stránka, které vznikla v 19. století, kdy táhneš přes pláně, a odrážíš útoky indiánů, a pak se musíš někde zastavit, uděláš si farmu, a ještě chvíli válčíš s různými bandami. Americký prepper s sebou nosí pistoli, ale nenosí s sebou šití. To je docela zajímavá věc.

Takže tato původní westernová, rambovská tématika se záhy změnila na téma rodinné připravenosti. A téma rodinné připravenosti v Americe spočívá v tom, že žiješ v papundeklovém městě, přijde hurikán a úplně ti ho odnese kamsi do vedlejšího státu, takže musíš začínat znovu. Ale rodina, která docela dobře přežije ve sklepě, který je tam vybudován, a kde mají naladěné rádio na zpravodajství, a nevím co všechno, je schopna opět vytvořit dům a společnost.

Když přijde nějaká katastrofa, třeba blackout, tak stát, obec musí zajistit, aby byla otevřena aspoň jedna lékárna, u které musí být policie, aby nebyla vyrabována

Martina: Tady jde o to, že americká preparation byla postavena na jednom bojovníkovi, který jde, a zachraňuje sám sebe, potažmo svět. Posléze se zjistilo, že nikdo není ostrov, a začaly se vytvářet tyto spíše rodové, rodinné klany, místní klany, a podobně. My jsme se o tom spolu už bavili právě v souvislosti s prepperstvím, i v souvislosti s tvou knihou „Ruka noci podaná“, která byla zaměřena na rodinnou rezistenci – to mohou posluchači najít v našem archivu v našem rozhovoru. Ale teď jsou tady nové ostrovy, a to znamená, že nikdo není ostrov, ale je možné vytvořit ostrůvky. Proto vznikla tato kniha?

Václav Cílek: A teď, já jsem psal o rodinné připravenosti, protože jsem si uvědomil, že žádná z organizací, která toto má v popisu práce – což je zřejmě nějaká civilní ochrana v armádě, a nevím kde všude – o tom vlastně nemluví, nedává rozumný, normální, věcný a lidský návod. Po letech – protože mezi tím situace dál dozrávala – se ukázalo, že nemusíš být tak úplně moc připravena v okamžiku, kdy je připravená čtvrť, ve které žiješ, ulice, ve které žiješ, město, nebo stát.

Oč se jedná: Jsou to jednoduché věci, třeba že když je blackout, nebo něco, tak by měla být otevřena aspoň jedna lékárna. A teď, jaké jsou k tomu zkušenosti ze světa. Zkušenosti ze světa jsou takové, že lékárna je vyrabována první – je nedostatek léků, a jsou velice drahé, dražší než peníze, v okamžiku, kdy je potřebuješ, a jsou na váhu lehké. Takže co dělat? Je to v českých podmínkách jednoduché: Druhý, nebo třetí den musí u takové lékárny stát policista. Ale to musí zařídit starosta, nebo někdo takový. Začalo se mi jednat o komunitní, komunální, nebo sousedskou připravenost. Já jsem nad tou knížkou vůbec váhal, dokonce se mi do toho moc nechtělo, ale spolupracuji s psycholožkou a psychiatričkou Martinou Hrnčířovou, a ona hrozně rychle napsala dvě kapitoly, a jedna byla o radioaktivitě, a to mi úplně otevřelo oči. Protože se ukázalo, že na Fukušimě – teď neřeknu přesně čísla – zahynulo na nemoc z radiace, dejme tomu, několik lidí, ale na strach, na srdeční zástavu, nebo často propukla diabetes, zahynulo pravděpodobně 500 nebo 600 lidí. To znamená, že strach byl mnohem horší než radiace a že stačilo třeba nějaké domovy pro seniory normálně nechat na místě, tyto lidi uklidnit a postarat se o ně, a zachránilo by se jich víc. Jsou to nadbytečná úmrtí, to znamená, že se umírá třeba na nějaký typ stresu. A takhle podobně se ve světě začala ukazovat celá řada vyloženě praktických věcí, které jsou ve světě běžně zkoumány.

Martina: To znamená, že tato kniha nevzniká vysloveně pro jednotlivce, ale vzniká pro komuny, řekněme pro komunální politiky, regionální, nebo i celostátní celky? Když použiji redundanci výrazu.

Václav Cílek: Ano. Ono to má nějakou hierarchii resilience, neboli odolnosti, a psycholog Maslow má hierarchii potřeb, která začíná tím, že musíš mít teplo a jídlo, a končí to duchovními potřebami. Takže existuje určitá hierarchie odolností, vždycky to začíná osobní odolností, a osobní odolnost je vždy kombinace hlavy a ruky, to znamená rozumu a srdce, nebo nevím, jak to mám nazvat. I samotný název „Nové ostrovy“ vychází z veršů Jana Skácela, které řeknu velmi nepřesně, ale zní asi tímto způsobem: „Kdyby se měla potopit pevnina celá, a poněkud i s tebou, zoufejme jen málo, neb pro nové trosečníky objeví se nové ostrovy.“ Takže se mi jedná o tyto nové ostrovy, o to, co bude, až se tato transformační doba – ona asi nikdy neskončí – dostane do nějakého dalšího stádia.

Martina: První kapitola v této knize je pod názvem, který je poměrně zajímavý: „Tahle kniha není pro blbce.“ A to mě zaujalo, protože jsem si říkala: Pro koho tedy je? Koho ty, člověk jemný, a řekla bych poměrně korektní, jsi hodil do skupinky, pro které tato kniha není?

Václav Cílek: To má jednoduché řešení. Všimni si, že jakákoliv kniha, zejména pokud vyjde z nějaké instituce, je tak alibistická, a tak korektní, že je až nepoužitelná. V okamžiku, kdy já potřebuji říci věci přímo, tak nemůžu být korektní, a musím se spolehnout, že člověk, se kterým mluvím, nebo pro kterého píšu, bude umět sám zhodnotit situaci. To je zase to americké: „Stát na vlastních nohou“, tedy selfmademanství.

To znamená, že tam popisuji konkrétní příklad: Jódová tinktura – úplně skvělá věc, která zachránila statisíce lidí, a nedělá se jí žádná reklama, protože je laciná. To je velmi jednoduchá záležitost. A tato jódová tinktura se dá použít i tak, že když je jaderný výbuch – což asi nezažijeme – tak abys nebrala do těla jód, který je radioaktivní, tak už to obsadíš normálním jódem, a k tomu slouží jódová tinktura. Když se jí napiješ, spálíš si hrdlo, a dobře ti tak, protože jsi blbec, ale když si kápneš pět kapek…

Martina: Do vody…

Václav Cílek: Do vlažné vody, a vypiješ to, je to úplně v pohodě.

Politici jsou často v osobním rozhovoru milí, chytří, člověka vyslechnou, odkývají, co se jim říká, dokonce tomu i věří, a nakonec neudělají nic

Martina: To znamená, že tato kniha je pro lidi, kteří nezavírají oči, a zkoušejí myslet? Zkoušejí si připustit, že jsou kolem nás věci, na které nemusí být připraveni a na které v určitém okamžiku ani nemusí stačit?

Václav Cílek: Ano. Prostě musíš mít kritické myšlení. Další příklad je úplně jednoduchý: Představ si, že jsou vykradeny všechny lékárny v okolí, a teď potřebuješ antibiotika. Tak kam půjdeš? I to je vyzkoušené – velmi podivným člověkem jménem Ragnar Benson – půjdeš na nejbližší farmu, kde je obrovské množství antibiotik pro zvířata, a podle váhy je použiješ na lidi. Ale zkus to navrhnout v nějakém normálním rozhovoru. I my musíme v této knížce psát, že to platí jenom, když bude situace nejhorší, a tak dál. Ale musíš dát lidem na vědomí to, co by asi žádný doktor nikdy nenapsal, že léky pro zvířata se dají použít i pro lidi. A pak nebudou tak brzy rozkradeny léky pro lidi.

Martina: U nás na Valašsku to známe. Vzpomínám si, že když jsem byla u babičky, tak málo kdy, pokud jsem si něco udělala, jsem dostala jinou mast, než aby na ní bylo napsáno: „Len pre zvieratá“. To se používalo naprosto pravidelně.

Václav Cílek: V Americe je jedna mast, která byla původně používána na struky krav po dojení, a ukázalo se, že je úplně nejuniverzálnější a nejlepší i pro lidi. Takových příkladů je víc. Ale zase, nedělá se tomu reklama, moc se o tom neví, protože tyto věci jsou laciné, protože nejsou pro člověka. Prostě je kolem toho legislativa.

Martina: Navíc si myslím, že v tuto chvíli nám mnozí farmáři říkají: „Tak vám tedy pěkně děkuji. Protože kdyby se cokoliv stalo, tak my tady budeme muset hlídat naše sklady se zbraněmi v ruce.“ Ale pojďme postupně, protože to, co říkáš, to, co právě teď navrhuješ, a to, co se budete moci ve tvé knize dočíst – až vyjde, protože zdůrazňuji, že ještě není na trhu – jsou věci, na které bychom měli být připraveni. Ba co víc, myslím, že by to měla být naprosto zásadní součást jakési resilience celého státu. Ovšem, ty píšeš: „Během posledních asi deseti let se ukázalo, že politiky na vyšší úrovni, například ministra, vůbec nemá cenu oslovovat a otravovat s nějakou přípravou na krizi. Tito mají svá osobní zadání, musí soupeřit s kolegy z vlastní rozhádané a nejednotné strany, a ještě to nějak uhrát s opozicí. Na obecné dobro nemají čas, ani mentální nastavení.“ To je citace z této připravované knihy. Řekni mi: Toto platí po celou dobu, co se těmto tématům věnuješ – mluvil jsi o roce 93. Nebylo to třeba aspoň někdy lepší v tom smyslu, že by politici přemýšleli i nad tím, jak své ovečky ochránit praktickým způsobem, a ne jenom odvážnými vizemi?

Václav Cílek: Moje zkušenost s politiky – a že jich člověk za ty roky potkal poměrně dost – je následující: Jsou to často milí lidé, kteří tě vyslechnou, v osobním rozhovoru jsou často chytřejší, než působí třeba v televizi, kde musí říkat fráze. Oni tě vyslechnou, ale mají tak velkou agendu, že ti to odkývají – a dokonce věří tomu, co říkáš – a nakonec neudělají vůbec nic. To je prostě moje zkušenost. Poněkud jiná zkušenost je se starosty některých obcí, nebo měst, protože to jsou místní lidé, starostové, nebo radní, a ti vědí, že když bude problém třeba ve varnsdorfském výběžku, což se teď konkrétně řeší, tak tam vedou, dejme tomu, jedny dráty – moc drátů tam nevede – takže když bude blackout, tak to holt bude chvíli trvat, než přijde nějaká pomoc.

Martina: Hejtmani.

Václav Cílek: Možná někdy i hejtmani, protože ti také ještě žijí v daném místě, ale agendy už mají hodně. Investiční agenda musí být něco hrozného. Takže tito lidé mají zájem. Ale moje životní zkušenost je zkušenost literárního partyzána, kdy to, čemu věříš, a co si myslíš, říkáš lidem, jako jsi ty, nebo jako jsou lidé kolem mě. Stane se mi, že mě oslovují policisté, nebo lidé z URNA, a říkají: „Četli jsme vaši knížku.“ To znamená, že tady nějaká znalost a zájem mezi prostými lidmi, kteří se starají o své rodiny, a třeba ještě navíc o svou ulici, už doopravdy je. Já se neobracím tam, kde bych si vylámal zuby, a k ničemu by to nebylo. Řekl bych, že jako celkem obyčejný člověk píši pro celkem obyčejné lidi v mém okolí, a nevnucuji jim to. Což je další věc.

V tvrzení, že jsme ve válce, je zamlčeno, že proto musíme něco zdražit, nebo nedodržovat zákony a ústavu. A řeči o Green Dealu zahalují, že nám chtějí draze prodávat elektřinu.

Martina: Jiná věc je, že jsme se dostali do zcela nové historické situace, tedy, že titíž politici, kteří na takovouto agendu – tedy aby v případě krize byli jejich spoluobčané zásobováni vodou, elektřinou, léky – nemají úplně čas, ale přesto nám každý den opakují, že jsme ve válce. Nezměnilo aspoň toto u mnohých přístup? Nepozoruješ to?

Václav Cílek: Myslím, že když je nám často opakováno, že jsme ve válce, tak je to bráno tak, že to má druhý, zamlčený konec. Tedy, protože jsme ve válce, tak musíme dělat věci, které nejsou úplně populární – třeba něco zdražit. Nebo…

Martina: A nedodržovat zákony. Nedodržovat ústavu.

Václav Cílek: To se hodí. Stejně tak, jako když se mluví o Green Dealu, o zeleném údělu, tak já se dívám na to, kdo o tom mluví, protože někdy o tom mluví jenom lidé, kteří chtějí draze prodávat elektřinu. To je také důležité vědět. Asi takhle. Nevím, jestli jsem přesně odpověděl na to, co ses ptala.

Martina: Ptala jsem se na to, jestli alespoň k této rétorice, kterou nám politici na klidu rozhodně nepřidávají – to znamená, že nás uvrhávají do strachu, a jak ukazují průzkumy, lidé se války bojí čím dál tím více – jedním dechem nedodávají: „Milí spoluobčané, situace se mění. Převádíme mnohem větší pravomoci na starosty. Zajímejte se o funkci integrovaného záchranného systému.“

Václav Cílek: To se právě neděje.

Martina: Právě, to se neděje. Takže my jenom strašíme, ale jinak zůstáváme tam, kde jsme byli doteď. To znamená, že kdyby přišla jakákoliv krize, tak nikdo nic neví.

Václav Cílek: Ano, instituce strašení rády používají, protože jsme ve válce, a proto potřebujeme víc peněz na to, abychom zabezpečili to a to. Ale teď věcná hlediska: Byl to generál Allen, který těsně před tím, než vypukla ukrajinská válka, napsal knížku, která se jmenovala něco jako „Budoucí válka a obrana Evropy“, a on tam má poměrně zajímavý scénář, který stojí za to uvést: V roce 2029, to znamená po deseti letech, se vrátí covid, nebo nějaká epidemie, pandemie, a oslabí svět. Mezi tím vypuknou tři typy konfliktu – a jak říkám, vyšlo to těsně před ukrajinskou válkou. První konflikt, který předpokládal, bude válka, nebo problémy Rusko–Skandinávie. Druhý problém budou problémy Izrael–Írán. To je velmi povědomý scénář poté, co se stalo. A třetí, největší problém, bude Jihočínské moře, to znamená konflikt Čína–Amerika.

Martina: Zatím mu už vyšly dva. Takže teď ještě budeme čekat, jestli mu vyjde i třetí.

Václav Cílek: A ještě ten epidemický scénář. A teď říká, že Amerika je schopná vést účinně jeden konflikt, a ještě v jednom pomáhat. Nejméně zajímavá je pro nás v této chvíli Evropa, to je dlouhodobý proces. A teď Karel Řehka říká, že když začne válka, tak jsme od první minuty ve válce. Pochopitelně, to, co se tady bude dít, bude hybridní válka, to znamená, že to bude pokus – konec konců vždyť v tom také už žijeme – o narušení třeba elektráren. Znovu, nejběžnější způsob, jak sabotovat elektrárnu, vyzkoušený před deseti lety, je, že natolik změníš otáčky parní turbíny, že to rozbiješ, a elektrárnu vyřadíš. A vznikne-li válka – konflikt, ať nemluvíme o válce, protože nevíme, jak to bude probíhat – mezi Čínou a Amerikou, tak my, jako součást NATO, budeme napadeni. A jakým způsobem? Třeba tak, že se někde na Vysočině vypne přívod elektřiny do velkochovu slepic. Dopadem války v Jihočínském moři může být smrt 10 tisíc slepic někde za Pelhřimovem. A takhle se dá pokračovat. To znamená, že nad námi visí hrozba, že bude rozvrácena hlavně energetická infrastruktura, nebo zásobování palivy. Energetika je vůbec nejběžnější případ, protože když budeš mít špatné informace, tak se bez toho obejdeme.

Martina: Když se někdo tak velmi snaží z určitých informací vytvořit konspirační teorie, tak je to většinou proto, že se nemáme něco dozvědět. O ovlivňování počasí mluvil už viceprezident Lyndon Johnson v roce 1962, když řekl, že ti, co ovládnou počasí, ovládnou svět. Víme, že na olympiádě v Moskvě v roce 1980 už měly stíhačky, nebo nějaké letouny rozhánět mraky. Na olympijských hrách v Číně – to už bylo v roce 2008 – byly připraveny rakety a kanóny, které měly vypálit na případná blížící se mračna náplně jodidu stříbrného ještě dříve, než mraky připlují nad Peking, aby se déšť by vypršel někde jinde než nad stadiónem. Toto všechno jsme věděli, a přesto všechno se o tomto nemohlo mluvit, aniž by se člověk nevystavil tomu, že bude za hlupáka, prostě člověka, který věří všemu. Máš teorii, proč to tak je? Proč tak dlouho stálo za to toto dehonestovat, mlžit, mlčet?

Radovan Dluhý-Smith: Já si možná také pomůžu dvěma citáty velmi důležitých politiků ve Spojených státech. A než k tomu přikročím, tak možná ještě pro posluchače, aby si uvědomili, jak reálné je ovlivňování počasí a klimatu, tak opravdu doporučuju přečíst si velmi obsáhlou knihu o ovlivňování počasí amerického profesora Jamese Fleminga „Hazard s nebesy“, kde právě uvádí stovky různých experimentů, a různé metody ovlivňování počasí – chemické, elektromagnetické, lasery, a tak dále. Takže určitě přečíst, protože tato tématika je dost složitá, rozsáhlá, a nejedná se o konspiraci, protože dnes jsou na stolech zákonodárců ve Spojených státech nové návrhy zákonů – myslím, že to je New Hampshire, Jižní Dakota a Rock Island – o zákazu pokusů o ovlivňování počasí. Takže něco, co kdysi zavánělo konspirací, dnes leží na stolech zákonodárců. A teď tedy přímo k odpovědi na to, co ses ptala, tedy: Proč? Tys zmínila viceprezidenta Lyndona Johnsona, a já tady znova využiji jeden jeho citát, kdy on říká, že vládci nekonečna by měli moct řídit počasí na Zemi, způsobit sucha a povodně, změnit přílivy a proudy, zvýšit hladiny moří, odklonit Golfský proud, a změnit mírné podnebí na chladné.

Martina: Tohle už Gréta nevytrhne.

Radovan Dluhý-Smith: To je to „proč“. Je to obrovská zbraň, když nějaký stát, národ, armáda má tyto schopnosti, tak si prakticky může ve světě dělat, co chce. Může způsobit různé extrémní počasí, a různé věci, o kterých mluví Lyndon Johnson. Ale aby posluchači neřekli, že Lyndon Johnson asi nějak přestřelil, a bůhví, jestli na něčem nejel, nebo něco takového, tak bych zde ještě zmínil amerického ministra obrany Williama Cohena z roku 1997, který řekl vlastně velmi podobnou věc – cituji: „Různé druhy ekoterorismu se ve světě již používají. Pomocí elektromagnetických vln je možné změnit klima, vyvolat zemětřesení, či sopečnou činnost.“

Martina: Ty myslíš, že je fakt?

Radovan Dluhý-Smith: Řekl to ministr obrany, pak viceprezident. A mám mnoho dalších citátů.

Martina: 1997?

Radovan Dluhý-Smith: Ano,1997.

Martina: To už je dlouho.

Radovan Dluhý-Smith: A ještě jeden. Je to, myslím, Ed Anderson, který v roce 2012 v článku v Guardienu napsal, že jestli si lidé myslí, že tyto aktivity jsou pro nějaké dobro, nebo třeba pro to, abychom ochladili planetu, protože máme globální oteplování, tak ať na to rychle zapomeneme, protože opravdu tento záměr, tyto cíle jsou jiné, než jaké myslíme, že jsou.

Ovlivňování počasí prostřednictvím klimatického inženýrství zcela jistě probíhá, a to asi v 70 zemích. USA to dělaly už ve válce ve Vietnamu při operaci Popeye.

Martina: Ale pozor, to nemůže být pravda, protože ovlivňování počasí pro vojenské účely bylo oficiálně zakázáno. Můžu si ponechat alespoň část naivity? Prosím tě, myslíš si, že toto dodržuje alespoň někdo? Nebo o tom vůbec nemůžeme mít přehled? Protože jednak je to mnohdy pod státním tajemstvím, pokud je to dál zkoumáno pro vojenské využití, a kromě toho se ovlivňování počasí také dostalo do soukromého sektoru. Myslíš, že je možné to nějakým způsobem vůbec korigovat, dozvědět se, zjistit?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím si, že šlo o Kemp Calderu, nebo Alana Robocka, to jsou dva vědci ze Spojených států, kteří se zabývají klimatickým inženýrstvím, kteří dostali přesně tuto otázku od CIA, – nevím, který z těch dvou tuto otázku dostal, ale je to na YouTube – kdy se ptali: „Pane profesore, kdyby náhodou jedna ze zemí začala nad Spojenými státy ovlivňovat počasí a klima, zjistili bychom to?“ A on na to odpověděl, že ne, že pravděpodobně nezjistili. A mám podezření, že se ho ptali, zda by to – kdybychom to realizovali my – jiné země poznaly. Takže to pravděpodobně zjistit nejde. Tys zmínila zákaz OSN z roku 1977, který vznikl na základě toho, že Spojené státy začaly využívat ovlivňování počasí ve válce ve Vietnamu.

Martina: Poprvé to bylo ve Vietnamu.

Radovan Dluhý-Smith: Ano, koncem 60., začátkem 70. let, v rámci operace Popeye, kdy vypouštěli – říká se jodid stříbrný, ale i další chemikálie – aby zastavili vietnamská vojska. Ale pojďme trošku do současnosti. V roce 2019, a pak nedávno na environmentálním shromáždění OSN, které teď proběhlo v Nairobi v Keni, se snažily další členské státy o to, aby byly tyto pokusy transparentní, aby se o tom začalo mluvit, aby jednotlivé státy odkryly karty. A bohužel, v roce 2019 Spojené státy a Saúdská Arábie hlasovaly u podobných opatření proti, a nyní to byly opět Spojené státy – a teď si nevzpomenu na další země, nebylo jich mnoho – které zase hlasovaly proti tomu. Bylo to nedávno v Nairobi v Keni, kde se snažili, aby se to bylo transparentní. Takže bohužel. On totiž zákon z roku v 77–78 zakazoval využívat toto na jiných zemích, ale nezakazoval experimenty ovlivňování počasí na domácí půdě. Takže samozřejmě posluchači si dají dvě a dvě dohromady, že tyto věci se pak samozřejmě dají zneužít.

Martina: Někde jsem četla, že nějaké zásahy do počasí, ať už formou osévání mraků, nebo jinými technologiemi, dnes používá, uplatňuje, přes sto zemí na světě.

Radovan Dluhý-Smith: Je to takřka sto zemí. V Bloombergu jsem naposledy četl taky zajímavý článek, který uváděl, myslím, 60, nebo 70 zemí.

Martina: Takže je to 60, 70 zemí.

Radovan Dluhý-Smith: Ano.

Martina: O kterých se ví.

Radovan Dluhý-Smith: O kterých se ví. Samozřejmě.

Vypouštění látek, jako oxid hlinitý, oxid siřičitý do atmosféry způsobuje nárůst množství demencí. Dnes jsme v situaci, kdy každé tři sekundy přibude nový dementní člověk.

Martina: O kterých se ví. Jaké následky může mít ovlivňování počasí? Jsou na to nějaké spolehlivé vědecké studie, názory: Zejména, když existují nejrůznější metody ovlivňování počasí, a my ani nevíme, jaké z nich jednotlivé státy využívají?

Radovan Dluhý-Smith: Tak zatím se spíš tyto studie a výzkumy věnují tomu, jestli to funguje, jestli – když osejeme mraky, nebo je nasměrujeme pomocí různých elektromagnetických ionosférických technologií, opravdu snížíme, nebo zvýšíme, srážky, nebo zabráníme krupobití. Takže tyto výzkumy jdou spíše tímto směrem. Těchto výzkumů je dnes spoustu, a ukazují, že je opravdu možné pomocí těchto technologií zvýšit srážky o 15 až 30 procent, což třeba v případě afrických zemí, nebo Arabského poloostrova, je velmi významné. Myslím, že Saúdská Arábie teď dokonce staví na poušti chytré město pomocí právě různých metod ovlivňování počasí.

Ale co se týče negativních dopadů na zdraví, tak takových výzkumů a studií moc není. Nedávno jsem četl jeden v lékařském časopise, který byl o tom, že varovali, že bychom neměli zastínit slunce, neměli bychom vypouštět různé chemikálie do nižší stratosféry. A tento vědec v britském vědeckém časopisu uváděl, že jelikož by se používal oxid hlinitý, oxid siřičitý, a tak dále, tak bychom mohli způsobit u lidí zvýšení demence. Myslím, že dnes máme každé tři sekundy nového dementního člověka na světě.

Martina: Hrozně se tomu divíme.

Radovan Dluhý-Smith: Hrozně se tomu divíme. Takže se mluvilo o tom, že by ovlivňování počasí a klimatu mohlo mít tyto dopady – víc alzheimerů, více demencí, a tak dál.

Martina: Tys teď zmínil snahu zastínit slunce, což je proces, teorie, pokus, který dosud vzbuzuje opovržení, pokud o něm mluvíš. Snaha vědců zastínit slunce, aby zmírnili globální oteplování, se ještě teď těší značnému posměchu. Do jaké míry už je to realita?

Radovan Dluhý-Smith: Reálné pokusy už probíhají několik let. Já vím o dvou, které se realizují, a o jednom, který byl zatrhnut. Z těch dvou jeden nese název SATAN, což je projekt britského vědce, napojeného na Oxfordskou univerzitu. SATAN je zkratka – nevím proč – Stratospheric Aerosol Transport and Nucleation. Nevím, proč si vybral tenhle název, ale u vědců tento název mnoho uznání nesklidil. Takže vědci, kteří se snaží znormalizovat proces geoinženýrství, nebyli tímhle názvem moc nadšeni, protože samozřejmě postrašil spoustu lidí. Takže to je jeden projekt, o kterém vím. A pak je další v Americe, který realizuje komerční firma Make Sunsets. A obě tyto firmy vypustily pomocí balónů do nižší stratosféry oxid siřičitý. Jedná se o techniku, která se nazývá Řízení solární radiace s cílem ochladit planetu. To je oficiální název.

Martina: A co můžou způsobit tyto balóny plné oxidu síry, které se vypustí do stratosféry? Co to může udělat? Ví se to vůbec?

Radovan Dluhý-Smith: Jsou na to různé výzkumy, různě se spekuluje, že právě oxid siřičitý, nebo oxidy hliníku, mají vyšší albedo efekt, to znamená, jsou schopny odrážet více sluneční svit, než potom zachycovat teplo. Takže právě toto chtějí vypouštět v nižší stratosféře. Už se několik let mluví o tom, že by se to mohlo vypouštět pomocí letadel. David Keith – což je jeden z proponentů amerických klimatologů, harvardský profesor – o tom mluví už možná od roku 2005, 2010, a jsou studie, že je to možné už několik let a že existují letadla, která by mohla opravdu vynášet do ovzduší, do vyšší stratosféry plus mínus sto tun různých chemických částic a vypouštět je tam. Takže to jsou všechno reálné pokusy, reálné výzkumy.

Ještě jsem mluvil o třetím projektu, který se chystá v Izraeli, který by měl být realizován letos, a je do toho samozřejmě zapojen Bill Gates. Tento projekt se jmenuje SCoPEx, ve kterém se chystali vypouštět tyto částice ve Švédsku, ale tam jim to zatrhli místní aktivisti, takže se o to teď snaží ve Spojených státech. Ale nevím, jestli tento projekt budou realizovat. Do tohoto projektu SCoPEx je zapojen David Keith s finanční pomocí Billa Gatese. Takže to jsou projekty, které se realizovaly, které se chystají realizovat, které se zatrhly, a to je vlastně to, o čem víme. Samozřejmě těchto pokusů může být mnohem víc.

Martina: Vzpomínáš tady Davida Keithse, který řekl, že každé komerční letadlo emituje do ovzduší v průměru asi 100 kilogramů oxidu síry za minutu. Zmínil jsi, že v Emirátech vypouštějí do mraků oxid titaničitý. Vždyť my vůbec nevíme, co tam může být. Vždyť my vlastně ani nepotřebujeme žádné vyslovené – a teď to slovo řeknu, ať mají radost – chemtrails. Vždyť ani vůbec nevíme, co jednotlivá letadla, pokusy, mohou způsobit s biosférou.

Radovan Dluhý-Smith: Nevíme. Co víme, je, že tyto zplodiny z letadel – podle MIT v Bostonu, podle výzkumu vysoké školy v Curychu, které dělali x let zpátky – obsahují různé kovy, jako baryum, hliník a tak dále, různé polymery. To víme. A víme, že – sama jsi zmínila Davida Keithse, že se jedná o nějakých 100 kilogramů oxidu síry, a víme, že v síře je grafen. Takže když si vypočítáte, že máte denně na obloze nějakých 100 000 letadel, a když víme třeba ze studie, která byla zveřejněna na BBC, že zplodiny z letadel jsou prakticky ve stejném množství, jako emise CO₂, tak nám mrzne úsměv na tváři, protože se potom jedná o tisíce tun denně, a opravdu milióny, milióny tun ročně. A jak jsi správně říkala, my ale nevíme, jaký to bude mít dopad na atmosféru, na biosféru.

Zmíním dvě studie, které se realizovaly po 11. 9., což byla americká studie, a potom anglická studie v Evropě po výbuchu sopky na Islandu, a obě tyto studie reagovaly na to, že bylo zakázáno létat. Vědci vypustili do ovzduší jedno, a zkoumali, jak zplodiny z letadel, plus CO₂, vytvářejí takzvané cjrrus mraky. A s hrůzou zjistili, že zůstávají na obloze až 18 hodin, a při jejich maximu dosahují rozlohy přes 50 000 kilometrů čtverečních. Na tomto výzkumu ve Velké Británii je vidět, že tento mrak prakticky během 18 hodin zakryl asi třetinu jižní Anglie. A to je jedno letadlo, chemická stopa za jedním letadlem. Takže závěry těchto dvou studií, abych to zkrátil, byly takové, že obrovským způsobem ovlivňují klima, ovlivňují počasí ve Spojených státech, v Evropě. Takže začali zvažovat, jestli náhodou tyto chemické stopy za letadly nezpůsobují takzvané náhodné geoinženýrství, a že tato letadla – a to jsou jenom komerční, nebavíme se o vojenských – mohou zásadním způsobem ovlivnit klima.

Mluví se spíš o globálním oteplování než ochlazování, ale já se ptám, když máme tyto dvě studie o letadlech, která vypouští do troposféry, nižší stratosféry, oxid siřičitý a další zplodiny, a způsobují globální oteplování, proč se snažíme v rámci pokusů zastínění slunce prakticky o totéž? Já tomu nerozumím. Ale tady jsou možná souvislosti s covidem, že spoustu věcí je opravdu zvláštních, nelogických.

Martina: Jednou z teorií je i to, že globální oteplování a rozpouštění třeba permafrostu, může být způsobeno také tím, že cirrusy, o kterých jsi před malou chvílí mluvil – tedy asi správně vyskloňováno cirry – vytvářejí na nebi tak hustou plochu, že když sluneční záření dopadne na zem, a odrazí se, tak místo toho, aby znovu uteklo do atmosféry, se vrátí zpět na zem.

Radovan Dluhý-Smith: Tak, tak.

Může se stát, že vypouštění chemikálií do atmosféry kvůli tomu, abychom zabránili oteplování, naopak způsobíme nebezpečné ochlazení planety

Martina: Ale my jsme na to už přišli, protože jsme začali vyrábět skleněná brčka, a myslím, že to může mnohé spasit. Zaujal mě výrok známého vědce z Massachusettského technologického institutu MIT, Sallie Chisholma, který vzkázal zastáncům geoinženýrství, že jednoduše ignorují skutečnost, že biosféra je aktivním hráčem, je to žijící organismus, který se každou vteřinu vyvíjí, a má schopnost se sám adaptovat a řídit. Je to systém, jehož náhlá změna může vyústit v nepředvídatelné jevy. Nicméně zastánci geoinženýrského výzkumu tohle naprosto ignorují.

Radovan Dluhý-Smith: Ano. Můžu ještě, Martino?

Martina: Musíš.

Radovan Dluhý-Smith: Jednu věc opravdu nevíme, a to, jaký bude konečný výsledek tohoto. Doporučuji velmi zajímavý film Ledová archa, Snowpiercer, který začíná tím, že se vědci snažili zabránit globálnímu oteplování, vypouštěli do ovzduší chemikálie, a špatně to spočítali, a Země se ochladila natolik, že nebylo možné na planetě žít. Upozorňuji, že tato technika řízení solární radiace se snaží napodobit výbuch sopek, a z minulosti víme – teď nevím, jestli to bylo v 17., nebo 18. století – že vybuchla sopka, a způsobila rok bez léta, takže tady v Evropě byla taková zima, že se nedaly pěstovat potraviny, a byl hladomor. Takže se klidně může stát, že v rámci vypouštění těchto zplodin do atmosféry způsobíme ochlazení planety takovým způsobem, že to bude mít velký negativní dopad na společnost.

Martina: My jsme tady otevřeli mnoho věcí, které se nepovažovaly za možné, ale dějí se. A teď vlastně nevím – když jsme vzpomenuli chytrý prach, nanoroboty, když jsme vzpomenuli, že je možné ovlivňovat počasí, že je možné podle nejnovějších pokusů vyvolat vlny cunami, a tak dále – když bych byla totalitář, tyran, novodobý Hitler, Stalin, co bych si mohla pod stromeček přát víc. Ale pokud bych z toho mohla mít alespoň dvě věci, tak to je opravdu… Ale nechci to říkat, abych lacině nepodsouvala strachy, ale je to skutečně na pováženou.

Radovan Dluhý-Smith: Ano, je to alarmující. Ale ještě víc alarmující je to, že se o těchto věcech vůbec nemluví, což je podle mého názoru obrovská chyba, protože jenom tím, že o tom budeme mluvit, a zvyšovat povědomí lidí, a ptát se, lze tomu možná zabránit. Ale když strčíme hlavu do písku a budeme řešit věci, které často nejsou tak důležité, nebo odpoutávají pozornost od důležitých věcí, tak vlastně vůbec nevíme, jakým způsobem se náš život modeluje a formuje, a nemáme nad tím žádnou kontrolu.

O ovlivňování počasí se musíme bavit, aby s tím bylo možné něco dělat, a získali jsme nad tím kontrolu

Martina: Mě fascinuje skutečnost, že se snažíme snížit CO₂, snažíme se zabránit oteplování, a Evropa na to jde tak, že se chce ekonomicky úplně položit na lopatky, a řešíme to věcmi, jako jsou emisní povolenky, a podobně. Ale vůbec se do tohoto vzorce nezakomponovává to, že ovlivňováním počasí, cíleným ovlivňováním počasí, můžeme způsobovat reakce, které mimochodem planetu oteplují. To je přece podezřelé.

Radovan Dluhý-Smith: Je to přesně tak, jak říkáš. Podezřelých věcí je spoustu, o tom jsme v našem rozhovoru mluvili. Je to podezřelé, a jsem tady proto, abychom o tom mluvili. Snažím se tyto věci prezentovat v různých přednáškách a v dalších rozhovorech, protože věřím, že osvěta je jednou z cest, jak zvýšit povědomí lidí, a možná protrhnout nějakou bariéru, aby se o tom mluvilo, a začalo se s tím něco dělat.

Martina: Musíme to dostat mezi lidi dřív, než budou v chytrých městech chytří lidé dýchat chytrý prach, a jediná potíž může být v tom, že to vlastně nebudou lidé, ale roboti. Přeháním to už, protože jsem už přečetla mnoho fantasmagorické literatury? Nebo nás může válka nanotechnologií opravdu dovést až do tohoto stádia?

Radovan Dluhý-Smith: Tak upřímně – na tyto otázky nemám odpovědi.

Martina: A máš pravdu, že bychom se neměli pouštět do něčeho, co může být do budoucna označováno za dezinformace, protože bychom jim tím mohli opět nahrávat. A tak se zeptám jinak, a je to opravdu otázka za všechny peníze: Je možné se takové budoucnosti – kterou jsme tady reálně popisovali při rozkrývání takzvaných konspiračních teorií, které se ukázaly býti holou realitou – v tuto chvíli ještě nějak účinně vyhnout?

Radovan Dluhý-Smith: Pevně věřím, že ano, a proto děláme třeba tento rozhovor. Osvěta je naprosto klíčová, a já věřím, že faktické informace mohou šířit světlo. Informace jsou určité vibrace, které zvyšují právě povědomí lidí. A navíc si myslím, že nejsme ve vesmíru sami, takže v mnoha směrech – i když se mě lidé ptají, jak to všechno zvládám – jsem v určitém klidu, a věřím, že nakonec všechno dobře dopadne a že to ani nemůže být jinak, protože jsme propojeni s nekonečným Stvořitelem.

Martina: Takže platí, že na konci bude všechno dobré, a jestli to ještě dobré není, tak to ještě nemůže být konec?

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak.

Martina: Radovane, já ti děkuji za tvůj depresivní rozhovor, a zároveň i jiskřičku naděje, kterou si ponecháváš sám v sobě a kterou jsi nám předal. Díky moc.

Martina: Když jsem tady hovořila o závěru roku, o podzimu a Vánocích, tak jaký čas je to pro tebe?

Helena Neumannová: Tak nejprve přijde posvícení, kdy se ještě slavilo, tam je potřeba si říci, že to byla doba lovů, honů, oslav, lidé stále ještě měli z čeho brát, protože se dokončovala sklizeň a úroda, v lesích bylo plno zvěře a páni se předháněli, kdo měl větší úlovek, ale právě po tomto čase posvícení dochází, a ono upřímně i v dnešním světě je to potřeba, k takovému, jak jsi krásně řekla, zklidnění, a to zklidnění neprobíhá jenom proto, že je tu jakýsi příběh z Betléma a čas, který nazýváme adventem, ale to zklidnění přicházelo u našich slovanských předků především proto, že měli konečně čas se zastavit. Zastavit se od té dřiny, práce, úmoru a tak dále, a to zastavení se byla konečně doba, kdy se mohli ponořit se do sebe.

Dneska říká paní profesorka Anička Hogenová, napít se ze svého pramene a zjistit, kdo jsme a kudy kráčíme – půjčím si její slova, protože jí nesmírně obdivuji. Takže my sami se snažíme jít touto cestou, a přichází čas, kdy my jsme třeba otevřeli v Levandulovém údolí tradiční slovanskou Bylinnou chýši, kde opět pečujeme o člověka opravdu všemi smysly, to znamená, přikládají se obklady, suché i mokré, protože hydroterapie v rámci lázeňství byla fantastická. Snažíme se podávat takové bylinné nápoje a nálevy, které toho člověka ozdraví a zlepší mu celkově jeho mysl, tělo a duši, a samozřejmě se snažíme pracovat i s lymfou a s dýchacím systémem, s aromaterapií přímou i nepřímou, protože právě to celkové ponoření se do sebe spočívá v tom, že opečujete mysl, tělo a duši. A je krásné, že vlastně teď se té mysli, těla a duše dotýkají i nové poznatky v moderní medicíně, protože se konečně řeklo nahlas to, k čemu se přiklání naturopaté od dob Paracelsa a Rudolfa Steinera a dalších, že opravdu 95 % našeho zdraví tvoří to, jak o sebe pečujeme, nikoliv DNA, nebo naší genetickou výbavou. A to je nádhera.

Krajina, stromy, keře a zeleň kolem nás má obrovskou léčivou sílu, a my si to kolikrát neuvědomujeme

Martina: My se tady tomu budeme věnovat, těmto novým poznatkům, za chvíli, ale já bych přece jen zůstala tady u těch tradic a v tom okamžiku, ve kterém se právě teď nacházíme. Protože my se scházíme na konci října právě proto, že prevenčně, protože jak říkával otec Reinsberg, co nestihneš o adventu, už na svátky nedoženeš. A ono to platí o spoustě dalších věcí. To znamená, že když my se teď nenachystáme na tu takzvanou „malou smrt“, jak se jí říká, zimě, a tomu co přichází, je to takový poeticko-děsivý název, malá smrt, tak bychom mohli opět tento rok projít tímto obdobím tak jako všemi předchozími. To znamená ve spěchu, v chaosu, přetížení, vynervovaní, utahaní a připravení jenom na to za velké peníze nakoupit dárky, které nikomu moc neudělají radost, a pak se svalit pod stromeček.

Helena Neumannová: No, krásně jsi to řekla. Budeme-li se tedy bavit o klasickém podzimu, tak já vlastně za nás mohu říct, nebo za lidi, kteří se přiklání k přírodě a spojují se s přírodou, že když se kolem sebe rozhlédneme, tak ta krajina, a zase tady mohu nahrát na nádherná slova Václava Cílka, že vlastně stromy, keře a zeleň kolem nás má obrovskou léčivou sílu, a my si to kolikrát neuvědomujeme, třeba v těchto dnech, tak krajina nás léčí neuvěřitelným způsobem. Je to zase jenom o tom, zastavit se, odejít z toho automobilu, nebo z toho vybetonovaného příbytku, z obchodních center, kde se lidé nachází. Nepotřebujeme jezdit do Egypta na lehátko, nebo do Dubaje na horké dny, opravdu, když zajedeme do našich penzionů, do našich lesů, do nádherné Šumavy, jižních Čech, hor, našich horských středisek, tak načerpáme takovou sílu a dokážeme se tak léčit, že skutečně po obyčejném víkendu můžeme být jinou bytostí.

Večer si zapálíme svíčku, snažíme se samozřejmě zapalovat svíčky, které nám nevydávají jed pro naší dýchací soustavu, prosím. Protože musím říct, že jsem naprosto šílená z toho, kolik firem propaguje ty vonné svíčky, které samozřejmě tedy způsobují ne úplně dobré věci našemu tělu a dýchacímu systému, takže se na to zase musím podívat z tohoto úhlu pohledu. Ale zapálíme oheň v krbu, zapálíme oheň v kamnech, posedíme, jak se říká, se sousedem, protože přece, když já přijedu do jižních Čech, nebo na Šumavu, tak se strašně ráda ptám těch lidí, kteří to tam vlastní, jak se jim daří. Co se nového děje, co se tady nového událo, kam by mně doporučili jít, jestli jsou nová místa, nebo něco nového se zrekonstruovalo. A upřímně, ta radost je potom dvojitá, protože nejenom, že pomáhám sama sobě a pečuji a léčím se, ale pomáhám i těm svým krajanům. Těm svým blízkým. A o to tady jde.

To je to, co my v naší zemi až tak úplně neumíme. My máme strašně moc bohatých lidí, nedávno mi jeden ekonom řekl, že na každém českém účtě leží v průměru půl miliónu, přestože si lidé stěžují, že nejsou finance. Já jsem říkala, kdo asi ten průměr dělá, ale to je právě ono. Proč nemají ti, kterým se tady zadařilo a je jim přáno, proč nemají potřebu českou zemi pozvednout a pomoci těm lidem tady u nás. Proč musí vyvádět neustále finance ven? Proč Češi musí neustále utrácet své peníze v Egyptě? A nevím, v dalších zemích. Já neříkám, jednou ročně jet k moři, ale proč neumíme objevovat to nádherné, co tady máme od našich předků, a i současných rodin, a zároveň pečovat o svoji mysl, tělo a duši?

Architektura našeho těla je připravená na to, aby jí pomohly primárně české byliny, které tady rostly stovky let stejně jako my

Martina: Heleno Neumannová, ty, když hovoříš, tak ty říkáš, české byliny, české léčivky, česká země, česká krajina, Šumava, naši krajani, zní to velmi vlastenecky. Má to vlastně nějaký zvláštní smysl i v tvém přístupu k léčení lidí?

Helena Neumannová: Zcela bez pochyby. Já jsem tady už jednou, když jsme se mohli poprvé setkat s vašimi posluchači, tak jsem tady apelovala na to, že jsem se vlastně začala vracet s pokorou k těm znalostem a našim tradičním slovanským bylinám především proto, že se mi vůbec nelíbilo, jak Evropané utrácí horentní sumy za ajurvédu a za čínskou medicínu. Je to dáno tím, že naše architektura lidského těla je prostě připravená na to, aby jí pomohly primárně naše byliny, které tady rostly tisíce let stejně jako my. A to je prosím potvrzeno vědecky v mnoha světových analýzách.

Já neříkám, také miluji zelený čaj, a zelený čaj tady nerostl, jsou to skvělé antioxidanty a my s ním pracujeme. Ale primárně se snažíme pracovat s ostropestřcem od pana Ošťádala. S rakytníkem z Vysočiny, s břeclavskou mateřídouškou, s levandulí chodouňskou, samozřejmě, klenotem a světovým unikátem, snažíme se lidem ukazovat bylinky, které pomohou nejenom nám, aby se nám lépe dařilo v téhle zemi a budovat z toho lepší a lepší zázemí proto, aby naše děti byly hrdé na to, že rostou v zemi, kde věda jde ruku v ruce s naturopatií a daří se jí excelentně. Ale právě proto, že primárně jim právě tyto byliny mohou pomoci. A protože je tady mnoho zastánců zahraniční medicíny, a tahají nám sem nejenom chemické pilulky, které samozřejmě přichází s těmi obrovskými giganty, s tou farmakomafií, která má takové peníze na reklamu, že málokdo si může jít dovolit jít proti tomu. Ale ona i ta německá tyčinka, sušenka je nakonec levnější, protože jak už jsem jednou zmínila, a řekl to tady i Jirka Syrovátka a další, oni ještě než sklidí, už mají podporu na svém účtu. My nemáme podporu žádnou.

A přesto že jsme biozemědělci, přestože pečujeme o naši půdu, nepouštíme hormony, antibiotika a svinstva do půdy, takže neděláme z našich dětí ADHD autisty, a mohla bych pokračovat dál a dál, přesto musíme bojovat o každou pozornost. Máme malé šance na to udělat dobrý marketing k tomu, abychom tomu člověku vysvětlili, o co jde. Dám příklad. My máme už rok žádost od našich klientů, abychom udělali větší balení levandule chodouňské k pití čaje. Protože je to proti úzkosti, depresi a nespavosti absolutně tady největší lék, a vůbec šance si pomoci. Já nesmím na té krabičce nic takového říct. Takže musím vymýšlet názvy Stop depresím, nespavosti a úzkosti. Harmonie těla, mysli a duše, well-beeing a podobné nesmysly, abych vůbec tomu člověku, tomu nebohému Čechovi předala, co vlastně chci dát vlastně na ten stůl.

Martina: Líbí se mi třeba název Z tygra koťátkem, malá nápověda.

Helena Neumannová: Ano, ano. Je to skutečně, až člověk si říká, proboha, co jsem ještě schopna udělat pro to, abych těm lidem pomohla. Nebo představ si, že my máme momentálně ukončený vývoj a výzkum atopických ekzémů, máme excelentní výsledky a strašně se těšíme na to, že uvedeme do měsíce celou řadu a kůru, ale my zase bojujeme s tím, už zase dopředu víme z Vysoké školy chemickotechnologické, kde se ti docenti a docentky smějí a řeknou, jak tohle asi obejdeme? Jak to vymyslíme? Máte nějaký nápad? Vy jste na to dobrá. My vám řekneme, co to umí, a vy to vymyslete. No to ti prostě hlava nebere.

A my se nad tím můžeme smát, ale ono je to spíš k pláči. Já dám takový příklad, je podzim, je to nádherné, my jsme si sami požádali na dostavení manufaktury, kterou jsme dostavili v lednu letošního roku, na 25 miliónovou haluz jsme si požádali 2,5 miliónu Státní zemědělský intervenční fond, a teď poslouchej dobře, Martinko, 2021 nám byla schválena dotace. Je říjen 2023 a my máme 68 pokynů v naší datové schránce, abychom ještě doložili nějaké dokumenty.

Martina: Oni četli Jana Ámose Komenského, že veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest, a proto jsou…

Helena Neumannová: Hezky to říkáš.

Martina: Bdělí a rozhodně nechtějí neposlechnout.

Helena Neumannová: Ano.

Martina: Takže 68. pokus…

Helena Neumannová: Šedesátý osmý pokyn, poté, co mi paní – nejmenovaná dáma ze Státního zemědělského intervenčního fondu – zavolala, že se bude muset jet podívat, proč jsme koupili ty levnější trámy, a ne ty dražší trámy, že přijede asi víckrát, jestli nám to nevadí, tak jsem řekla, tak to vás bohužel musím obeznámit s tím, že nepřijedete, protože my na vás nemáme čas. Přijedete jednou, podíváte se na trámy a odejdete. Pokud chcete přijet víckrát, můžete přijet jako host a zaplatit si to. Nashledanou.

Martina: Hmm, ty si umíš dělat přátele.

Helena Neumannová: Ano, ano.

Chybí nám větší hrdost na domácí produkci a vědomí, že si tak navzájem můžeme i pomoci, soused sousedovi, či krajan krajanovi

Martina: Ale v každém případě těmto úředníkům se říká děti slunce, protože vylízají ze svých kanceláří vždy, když je hezké počasí. A pak chodí a kontrolují a kontrolují. Ale, prosím tě, řekni mi jednu věc, když tedy tak vlastenecky hájíš veškeré naše luhy, háje, lesy a samozřejmě rostliny, bylinky, trávy, a to podloží a taky naši vodu a naše staré technologie zavedené, tak proč existovaly vlastně po celá staletí, po celý raný středověk všechny ty hedvábné stezky a jantarové, které mají sice jméno po hlavním zboží, ale přesto se jimi přepravovalo koření, bylinky, které tady byly moc vzácné a nejenom pro svoji chuť, ale třeba pro svoji léčivou moc, ať už to byl antiseptický hřebíček, nebo černý kmín a kurkuma, nebo třeba zázvor, tak proč si myslíš, že už tehdy lidé, kteří mnohem více s tou půdou byli spjati, tak pohlíželi po něčem onačejším?

Helena Neumannová: Ano. Je to naprosto přirozený pud našeho lidstva. Vždycky toužíme po tom, co nemáme, a vždycky máme pocit, že co není naše, může být ještě lepší. Já bych skoro řekla, existují milióny pohádek o tom, viz zlatá rybka, že jo, rybářka, která neví, co by, je to jakási 13. komnata, kterou my vždycky musíme otevřít, a ta chuť objevovat je přirozeně v nás. Já proboha neříkám, protože sama jsem procestovala kus světa a učila se s obrovskou pokorou, abychom neobjevovali. Abychom nedávali šanci i novým věcem a tak dále.

Mně jenom přijde, že když jsme v situaci, kdy tato země neskutečně trpí tím, že všichni víme, že produkujeme nejvíce energie, nejvíce elektrické energie v Evropě a máme nejdražší energii na světě, kdy tato země má špičkovou vědu, špičkové vědce, špičkové lékaře, a přesto se nám nedaří do šesti měsíců získat termín operace, kdy máme fantastické potraviny a fantastické producenty nápojů, a přesto sem vozíme věci z Polska, a máme pocit, že jsou lepší, já neříkám, že se nemáme rozhlížet, objevovat, cestovat a poznávat. Naopak.

Já jenom říkám, že když je potřeba se semknout a pomoci si vzájemně, tak právě ta cesta, jak pomoci sám sobě a zároveň tomu krajanovi, tomu sousedovi, který zrovna postavil penzión na Šumavě, a je tam krásně, to znamená, můžu jet jednou do toho Egypta, nikoliv třikrát za léto, a podruhé můžu jet k tomu krajanovi, to je ta cesta. Já jenom říkám, podívejme se na Rakušany, kteří po covidu odmítali jakoukoliv tyčinku, nebo sušenku, nebo blbý nápoj, promiňte mi to slovo, z jakékoliv jiné země než z rakouské. Protože oni řekli, ne, nám se nedaří, my jsme po covidu vyhladovělí, naše ekonomika šla do háje, a my budeme kupovat rakouskou tyčinku. No, Čech prostě vzal peníze, a odjel okamžitě do zahraničí, aby tam utratil všechny našetřené peníze, protože byl vyhladovělý po moři. Neříkám, jeďte, jeďte ale jednou, vždyť jednou za ty prázdniny můžete jet někde tady u nás.

Cpeme i do dětí produkty farmakomafie, přitom máme v Evropě úžasné přírodní látky s preventivními účinky, ale unijní legislativa je upozaďuje

Martina: A teď se pojďme vrátit tedy, jak nás může vlastenectví a vlastenecký přístup k naší zemi, bylinám, ke krajině, jak nás může uzdravit? Jak mnohé z nás může vrátit teď na podzim do hry?

Helena Neumannová: Hm, tak určitě všichni víme, že na podzim je potřeba pracovat s mikrobiomem. Dneska už se to smí říkat nahlas, tedy s naší imunitou, na mikrobiom je fantastický právě ostropestřec mariánský. My jsme jedni z největších producentů a v biokvalitě máme právě rodinu Ošťádalových, my máme úžasný ostropestřec mariánský s levandulí chodouňskou, takže pracujeme i s nervovou soustavou i s imunitou. Máme tady rakytníková pole. Máme fantastický rakytník v biokvalitě, opět, je to vysoce léčivá bylina, která patřila k podzimnímu období. Máme tady šípek. Šípek je něco neuvěřitelného, máme lípu na nachlazení. Vždyť znovu se píše o tom, že se sem vrátil covid v jakýchsi formách. Ok, proč si nevaříme lipový čaj? Proč nepracujeme s prevencí?

A teď mi dovol, abych se vrátila k článku, který minulý týden zatřásl s celou Českou republikou, kdy se nahlas otevřeně řeklo, na což tedy apelujeme my, naturopaté a psychoterapeuté a psychologové a psychiatři, již dva roky, 40 % a více deváťáků trpí depresemi a úzkostmi. Co s tím budeme dělat? Co budeme dělat s tím, že naše děti ve dvaceti letech jsou vyhořelé, že naše děti nejsou schopné produkovat práci, nejsou tedy schopní budovat ekonomicky a společensky silnou komunitu lidí, nebo společnost, stát, cokoliv, jak s tím budeme pracovat? Konečně se mluví to tom, že je potřeba pracovat s prevencí a je opravdu potřeba pracovat s péčí o tyto děti, protože tím, že jim dáme zobat jako lentilky xanax, tím opravdu z nich neuděláme hotového člověka, který funguje.

A teď si vezmi, teď střih, je tady klenot, levandule chodouňská, která prokazatelně na základě výzkumů dokáže obnovit tvorbu neuronů a neurotransmiterů, zhojit nervová vlákna a neuropeptidy, a dokáže nejenom těmto dětem, ale i dospělým pomoci. A my stojíme v Evropské unii, máme legislativu Evropské unie, a my bychom mohli být neskutečná symfonie, orchestr, léčby dětí a dospělých v celé Evropě, a my to nesmíme říct.

Martina: Protože se vždy zde najdou tací, kteří řeknou, no jo, jak chcete s tou kytkou zabránit děcku v sebevraždě? Jak chcete s tou kytkou zabránit děcku, aby neskočilo pod auto?

Helena Neumannová: Je to úplně jednoduché. Já si tady pomůžu takovou pomůckou, pan Eric Candel je profesorem biochemie a biofyziky na Kolumbijské univerzitě. On je autorem nebo vynálezcem synapse. Prokázal, že synapse, která tvoří v podstatě fungování myší mysli v jednotlivých orgánech, v jednotlivých pochodech v těle. Doktor Verny nádherně popsal – a navazuji tak na Milana Calábka, Honzu Vojáčka, kteří tady vlastně byli přede mnou – nádherně to popsaly prestižní univerzity světa, Pensylvánská, Harvardská, Oxfordská, Švédská, Izraelská, všichni jsme to nastudovali, že skutečně i tvoje ledvina, nebo tvé játro, má svoji mysl, tedy svoje neurony, neurotransmitery a synapse, a svoji paměť. Tedy, stane-li se ti něco s tvým játrem, a ty s tím správně zabojuješ bylinami, případně můžeme i gemmoterapií ze stromů (gemmoterapie – bylinná léčba, která využívá přípravky na bázi semen, pupenů a mladých výhonků rostlin, tj. zárodečných tkání – zejména stromů a keřů), opět naše Jarmilka Podhorná, Češka, slavná, tak v ten moment to játro nejenom že se uzdraví bez nežádoucích účinků a závislostí, ale ono, až příště přijde jakýkoliv problém, už ví, co má dělat. Už si dokáže daleko lépe poradit.

Martina: To znamená, že my potřebujeme našim játrům přivodit ztrátu paměti?

Helena Neumannová: Tak trochu, ale ona ta paměť, kterou ono má přes právě ty vzácné buňky neurony, neurotransmitery a synapse, a já říkám i neuropeptidy, protože jsou tam velmi podstatné, tak ono si tu svou paměť opečovává tak, jak potřebuje. To je ten vnitřní lékař, o kterém nádherně mluví Honza Vojáček, ten vnitřní lékař, kterého my ctíme, jako naturopaté, protože skutečně, pomůžeš-li tomu, že tvoje tělo správně tvoří neurony a dynamicky regeneruje nervovou soustavu, tak proč běhá Clemens Kuby (spisovatel a režisér, který po pádu ze střechy příčně ochrnul, ale silou vlastní vůle se dokázal uzdravit)? No, protože tu míchu neřídí mozek, jak jsme si mysleli, ta mícha a ty nohy mají svou mysl a svou paměť. Haleluja!

A my tady pěstujeme bylinu z Central Bohemia, na Barrandien geoparku, která tyto neurony a neurotransmitery obnovuje. Čili je jedno, jestli si dáš blbou tyčinku, nebo si koupíš bio bylinkový čaj s levandulí, abys měla krásné vlasy, pořád fungují tvoje neurony a ty neustále preventivně pracuješ na tom, aby když přijde nějaký problém, aby tvoje tělo zafungovalo.