Martina: Dnes, jak jsem předeslala, budeme mluvit o euthanasii. Ale hned na začátku si ujasníme pojmy. Ve veřejných debatách jsou někdy zaměňovány euthanasie a asistovaná sebevražda. Hlavní rozdíl mezi euthanasií a asistovanou sebevraždou spočívá v tom, kdo aktivně provádí poslední čin vedoucí ke smrti. V případě euthanasie podává smrtící látku lékař, zatímco v případě asistované sebevraždy si smrtící látku, připravenou lékařem, podává pacient sám. Jak vy, Václave, vidíte oba způsoby ukončení života?

Václav Krása: U mě je to známé, já jsem zásadní odpůrce jakéhokoli činu, který by vedl k ukončení života, a myslím, že je mnoho důvodů, proč to nedělat. Ale vždycky říkám: „Když chcete v rodině euthanasii, tak si zabijte svého tatínka nebo maminku sám.“ Protože to je podle mě celé odosobněné. Já znám i lidi se zdravotním postižením, kteří říkají: „Už aby můj život skončil.“ Protože opravdu mají v životě potíže. A není to o bolesti, je to o potížích s čímkoli, třeba se někam dostat a podobně, vždycky mít všude nějakou pomoc – je to strašně složitý problém.

Ale nakonec, když už opravdu přichází čas, když člověk umírá, tak najednou zjistíte, jak se život smrti brání. To je totiž základní charakteristika života: Život se až do poslední chvíle brání tomu, aby skončil.

Já jsem byl 22 let v domově důchodců, pracoval jsem v domově důchodců, a za tu dobu tam zemřelo 500 lidí, takže jsem se smrtí seznámen hodně zblízka, protože všechny tyto lidi jsem znal, se všemi jsem mluvil. Někteří tam byli dlouho, někteří méně dlouho, ale hlavně vždycky říkali: „Pane vedoucí, nebo pane účetní, už abych skončila, viďte.“ A pak, když dochází ke stavu, kdy si lidé uvědomují, že umírají, tak se život strašně brání. Není pravda, že by někdo skutečně toužil po smrti.

Martina: Ale u asistované sebevraždy, tam je to člověk sám, který buď…

Stačí říct „Dědečku, ti naši mladí potřebují ten byt“ – a starý člověk přistoupí na cokoli

Václav Krása: Ale je ovlivněn. To je to nejhorší, že všichni tito lidé jsou ovlivněni. Takové to: „Dědečku, ti naši mladí potřebují ten byt.“ A takovéto tlaky úplně stačí. Tito lidé jsou dneska – zvláště když už nemají kognitivní schopnosti jako v mládí – lehce ovlivnitelní. Dokonce přistoupí na cokoli, třeba že odejde do domova důchodců, že uvolní toto, že uvolní tamto. To jsou věci, kdy s těmito lidmi můžete manipulovat natolik, že řeknou: „Ale vlastně, vždyť co já tady na tom světě mám. Jenom tady budu přežívat a čekat, až umřu.“

Někdy to tak může vypadat, protože většina z nás postupně opouští své zájmy, své aktivity a tak dál, to je přirozený jev. Je to přirozený jev postupného odchodu ze světa. Ale my vůbec nemáme právo život ukončovat. Ještě vím, že už jste nervózní, tak ještě řeknu…

Martina: Nebojte, máme spoustu času. Ale to víte, jsem zvídavá.

Václav Krása: Zaprvé říkáme, že vycházíme z křesťansko-židovské tradice. V křesťanství je sebevražda nejtěžší hřích, neodpustitelný hřích.

Martina: I v židovství.

Václav Krása: I v židovství. A to je právě to, že nikdo nemá právo ukončit ani svůj život, protože si ho nedal. Já jsem si nedal svůj život, dali mi ho rodiče, tak přece nemám právo jej ukončit. A vím, že mé umírání možná také bude těžké, člověk nikdy neví, ale tak to je. To je první věc, kterou bych k tomu chtěl říci: Nemáme právo. A za druhé, je to fenomén, který je zneužíván a který se bohužel v Evropě neustále rozvíjí. A pak řeknu jak.

Senátorka ANO předkládá zákon s termínem „terminální tišení bolesti“ – a tvrdí, že nejde o euthanasii

Martina: Rozšiřuje – ano, k tomu se dostaneme. Já jsem toto téma tentokrát zvedla proto, že došlo k obnovení diskuse o euthanasii. Dnes ji třeba prosazuje opoziční hnutí STAN, které se už několikrát pokoušelo euthanasii implementovat.

Václav Krása: Mají to ve volebním programu.

Martina: Ano, mají to ve volebním programu. A čerstvě senátorka Věra Procházková, zvolená za vládní hnutí ANO, předložila senátorům návrh, který se ovšem formálně nazývá: „Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.“ Já jsem zaregistrovala poznámku jednoho senátora, který říká, že se bojí, aby tato novela nevedla k uzákonění euthanasie, protože je zarážející terminus technicus, který v novele je – tedy „terminální tišení bolesti.“ Zarazilo i vás? Rozladilo vás to? Nebo vás třeba vyloženě naštvalo obnovení této debaty?

Václav Krása: „Naštvalo“ je asi malé slovo. Já už se s tímto tématem potkávám možná dvacet let a pořád se snažím politiky přesvědčit, aby tuto diskusi neobnovovali. Víte, tam je ještě jeden fenomén, který je potřeba zmínit. Když uděláte průzkum názorů občanů, tak zjistíte, že 70 procent lidí by s euthanasií souhlasilo, a pouze 30 procent je zásadně proti.

To odpovídají lidé, kteří jsou od smrti v zásadě ještě daleko, takže se jich to vlastně netýká, takže klidně řeknou: „Jestli se nějaký starý pán nebo stará paní ve stáří trápí a mají bolesti, tak ať je klidně jejich život ukončen.“ Je to o tom, že společnost je bohužel nastavena tak, že kdybych chtěl udělat demonstraci proti euthanasii, tak nenajdu lidi. Protože ti, kteří jsou proti, tam nepůjdou, protože řeknou: „Vždyť to je blbost.“ A ti, kteří jsou pro, tak nebudou demonstrovat proti.

Ale je to absurdní situace, kdy si většinová populace myslí, že to není nijak škodlivé, a že: „Proč ne, ať si lidé ukončí život, když je něco trápí.“ A to je na tom to nejhorší, že když se jich to netýká, tak s tím klidně souhlasí a nezamýšlejí se nad tímto fenoménem a k čemu to může vést hlouběji. Já tady mám údaje, k čemu to vede – a je to strašné.

Na Nuselském mostě stavíme zábrany proti sebevraždám, a přitom chceme odhlasovat euthanasii

Martina: Myslíte, že uzákonění euthanasie nebo asistované sebevraždy změní duši společnosti, protože se tím vlastně změní společenské chápání hodnoty lidského života?

Václav Krása: Samozřejmě. Protože kdybychom měli tento zákon, tak považujeme smrt za – i když je to vždycky součást našeho života – za něco, co můžeme udělat kdykoli. A to je absurdní. My tady stavíme na Nuselském mostě všemožné zábrany, aby lidé nemohli skákat dolů – promiňte, že to řeknu takhle drsně – a na druhé straně pak chceme odsouhlasit euthanasii?

Martina: Musí v tom být pořádek. Žádné divoké skákání z mostu – pěkně k doktorovi.

Václav Krása: Tak ať si skáčou, a je to skoro bez práce. Já tomu fakt nerozumím. Ale základní je, že narušíme přirozený běh života. To znamená, že je přirozené, že se lidé rodí, prožijí nějaký život, a pak přirozeně umírají. Přirozeně umírají, a ne že umírají uměle, když někdo řekne: „Tady máš injekci,“ nebo: „Já ti ji píchnu, zavři oči, odcházíš.“ To prostě není přirozený běh života. A my jakožto součást přírody – ať se nám to líbí, nebo ne – bychom měli ctít přírodu. Žádné zvíře se nezabije samo.

Martina: Říkáte, že jste se s tímto tématem potkal už před dvaceti lety.

Václav Krása: Pořád to někdo navrhuje.

Martina: V roce 2007 to navrhl poslanec Boris Šťastný, a lidi už tehdy překvapilo, že dnešní ministr, dříve poslanec, podporoval legislativní úpravu euthanasie, a přitom je lékař. Teď se podívejme, pokud tady máme hnutí STAN, které je pro, a za vládní stranu ANO navrhuje tuto úpravu paní Věra Procházková – i když teď tvrdí, že to není euthanasie. Ale vzhledem k tomu, že s tím, aby se uzákonila legalizace euthanasie nebo asistované sebevraždy, šla v roce 2022 do Senátu, tak je těžko uvěřit tomu, že by najednou měla tak nekonzistentní názory. Takže když by se nám spojil STAN, hnutí ANO – a teď je otázka, jak by se k tomu postavili Motoristé, protože Boris Šťastný je pro, ale Petr Macinka se vyjádřil v tom smyslu, že stát nesmí zabíjet své občany – tak myslíte si, že tento zákon nakonec projde? A to i pod tlakem jiných evropských zemí?

Václav Krása: Bohužel se obávám, že by projít mohl. Nevýhoda je, že nejsilnější politická strana ANO není nijak ideově ukotvena – vůbec nijak. Je velmi pragmatická – což já také oceňuji – ale nemá žádnou ideu. A to je i STAN, mimochodem. Oni říkají, že zastupují starosty, ale nezastupují nikoho, jenom sami sebe.

Martina: Starostů je tam pomálu.

Václav Krása: Ano, ale to je bohužel problém těchto neideových stran, které nemají žádnou ideu, a hlasují jenom podle toho, jak jim to zrovna v lidskoprávních otázkách vyhovuje. Takže když by byla většina pro euthanasii, tak myslím, že s tím nebudou mít zase až tak velký problém. I když řada z nich ano. I v ANO je řada lidí, pro které je to nepředstavitelná věc, a já je znám. Ale stačí půlka klubu, STAN a někteří další, a je to hned. A všechny strany trochu doleva – TOP 09 by to nepochybně také podpořila, jak znám jejich zaměření. Pravděpodobně ne všichni lidé z ODS, tam by asi byl odpor řady lidí. Já to mám trochu zmapované. Ale obávám se, že dneska by skutečně zákon, který by přišel do Poslanecké sněmovny, mohl být přijat. Neříkám, že bude, ale mohl by. Myslím, že politická konstelace je k tomu dneska bohužel nastavena víc, než byla.

Kvůli moci jsou politici schopni odhlasovat cokoli, sedmdesát procent voličů je pro euthanasii

Martina: Čím to je? Čím to je, že i konzervativní strany najednou mohou být těmi, které zvednou ruku pro dobrovolný odchod ze života, nebo asistovaný, a tak dál?

Václav Krása: Protože kvůli moci jsou schopni udělat skoro všechno a odhlasovat si, co se hodí, to, co chce víc publikum – a 70 procent lidí je pro euthanasii. Já to vím a říkám to nahlas, protože takové výzkumy byly. Takže jestliže se to líbí voličům, tak to klidně odhlasujeme, abychom dostali hlasy. Protože tady jde přece o moc, jde o hlasy. Tady nejde o nějakou morálku, tady nejde o to, jestli se zpronevěříme svým základním pohledům na život a tak dále. Dneska i lidovci v některých věcech ustoupili, což jsem si nikdy nedovedl představit. Já jsem za ně kdysi kandidoval, ale dnes bych už za ně vůbec kandidovat nemohl, protože si myslím, že se zpronevěřili všemu.

Martina: Zrovna ale kolem euthanasie snad ne. Tam jsou jednoznačná vyjádření.

Václav Krása: Zatím ne. Ale bohužel se obávám, že dneska už jsou všichni schopní prodat cokoli. Je to jenom o moci, o ničem jiném než jen o moci. Já to aspoň takto velmi tvrdě vidím.

Martina: Přesto, kde není poptávka, není nabídka. A sám jste říkal, že lidé by byli spíš pro euthanasii. A mám tady výzkum CVVM, ze kterého vyplynulo, že s euthanasií rozhodně souhlasí 41 procent a 40 procent dotázaných spíše souhlasí.

Václav Krása: Tak to je ještě horší, než jsem říkal.

Martina: Ano. A nesouhlasí 15 procent respondentů a 4 procenta neví.

Václav Krása: Protože těchto lidí se to teď netýká.

Martina: Myslíte si, že jde o jakousi krizi hodnot? Protože jestliže stojíme – jak jste zmínil – na křesťansko-židovské tradici, která považuje lidský život za nejvyšší hodnotu…

Václav Krása: Za posvátný dar.

Martina: Ano, za posvátný. Tak možná pod vlivem postmoderní filozofie – a celkového úpadku hodnot, nebo nejistoty, co to vlastně hodnoty jsou – jsme se dostali i k relativizaci samotného lidského života?

Václav Krása: Samozřejmě, vždyť to přece vidíme kolem sebe. Dneska máme 70 pohlaví, je přirozené – a to já úplně nechápu – že si politik půjčí ženu, aby měl dítě, a pak ho vychovává – to je strašné, a vůbec nikdo se nezajímá o to dítě. Dneska jsou v Americe výzkumy, že když byly děti přijaty na svět takovýmto způsobem, tak to celý život nesou strašně těžce. Vlastně neznají matku, a to je věc, která je úplně děsivá, to je prostě neuvěřitelné.

Tak toto se dostává až k životu a k tomu, jestli ho máme zachovat, nebo ne. Je neuvěřitelné, co všechno se za posledních 50 let změnilo v hodnotách, co všechno jsme ztratili, co jsme opustili, jenom kvůli tomu, že se máme dobře. Ve skutečnosti je to proto, že se máme dobře, takže už nevíme, co máme dělat. Já to tak bohužel cítím. Já tomu nerozumím, ale opravdu to tak cítím, že jsme opustili všechno.

V Nizozemsku byla schválena euthanasie, je to asi 10 let, a můžete tam sledovat nárůst euthanasií. Každý rok je to asi 1 000 lidí navíc a dneska už tam euthanasie tvoří téměř 6 procent všech úmrtí. To znamená, že to pomalu bude tak, že většina starých lidí snad bude zabíjena. Rozumíte? Tento trend je neuvěřitelný. A v Kanadě totéž, v Belgii totéž.

V Nizozemsku se euthanasie rozšířila i na děti od jednoho roku a počet případů stále roste

Martina: Je pravda, že kdekoli bylo schváleno, že člověk může takto dobrovolně odejít ze života, tak se najednou nůžky možností rozšiřují. Vy jste zmínil Nizozemsko, a to už v roce 2002 legalizovalo euthanasii. Zákon dříve stanovil možnosti euthanasie nevyléčitelně nemocných dětí do jejich prvních narozenin a dětí starších dvanácti let, a v roce 2023 se to rozšířilo na asistované sebevraždy na děti od jednoho roku do dvanácti let. Dost by mě zajímalo, jak si u sebevraždy asistuje jeden a půl roku staré dítě. Ale v každém případě jste říkal, že tento nárůst je obrovský. V Nizozemsku je to 5,8 procenta všech úmrtí a v roce 2024 bylo takových případů skoro 10 000. Zmíním ještě Belgii, a tam je to 3,6 procenta všech úmrtí. A v roce 2023 bylo v Kanadě nahlášeno 15 500 případů, což je 4,7 procenta úmrtí v zemi.

Václav Krása: To nejsou zdaleka ti, co jsou natolik zdravotně hendikepovaní, že je to jakoby pomoc, když to řeknu takhle. To vůbec takto není. Dneska se uvažuje, nebo dneska je běžné, že – a to tam ještě v zákonech upravují – když tě prostě nebaví život, tak projdeš euthanasií.

Martina: Ano, většinou argumentují lidé pro dobrovolný odchod ze života tím, že daný člověk má obrovské bolesti, které už nemůže snášet. A zase ti, kteří jsou proti euthanasii, říkají: „Ale máme přece už dostatečně kvalitní paliativní péči.“ Máme kvalitní paliativní péči, která je dostupná pro všechny?

Václav Krása: Já myslím, že máme kvalitní paliativní péči, a také dostupnou. Ale teď se právě paliativní péče velmi rozšiřuje. Vidíme jednotlivé kraje, jak tuto službu rozšiřují a snaží se skutečně mít co nejvíce služeb – až se mi někdy zdá, že je to až moc, protože nic se nesmí přehnat. Protože do paliativní péče jdou lidé, kteří mají ještě dva tři čtyři roky života před sebou – a promiňte, že to řeknu takto – protože se na tom dobře vydělá.

Já už jsem skeptik. Byl jsem strašný optimista, teď jsem skeptik. Tato služba je hrazena ze zdravotního pojištění a dneska už ji dělá řada poskytovatelů sociálních služeb jako součást své služby, a ti to velmi podporují. A já se obávám, že to trochu – neříkám, že úplně – může mít nějakou souvislost s tím, že tato služba je placena státem lépe. Je možná ode mě troufalost to takhle říct, ale já si dneska, když vidím rozvoj paliativní péče, nemyslím, že všichni tuto paliativní péči potřebují.

Já si myslím, že paliativní péče má být opravdu tam, kde už je zřejmé, že život daného člověka utíká a že máme pomoci k tomu, aby člověk měl k dispozici všechny dostupné léky, aby se život udržoval, a aby zároveň neměl bolesti a byl obklopen tím, co má rád. Aby, když umírá, cítil, že je na něj upřena pozornost, že neumírá o samotě, že má kolem sebe blízké, nebo že se mu někdo z pracovníků paliativní péče věnuje natolik, aby cítil, že není sám. Toto já považuji za jádro paliativní péče. Ale i mít kolem sebe věci, které mám rád.

Martina: To se ne vždycky daří splnit. Už jenom proto, že mnohdy jsou tito lidé v různých léčebnách pro dlouhodobě nemocné, rodina je třeba daleko a nemůže se až tak věnovat, nebo už třeba nikoho nemá.

Václav Krása: Ano, to já uznávám. Ale nějaké věci má. Víte, já jsem zjistil, že také mám rád kolem sebe věci, a to máme každý, když už jsme – vy ne, Martino, vy jste ještě mladá – ale my starší…

Martina: Už jsem také mnohokrát slyšela z jara zpívat kosa.

Václav Krása: Věci, které vás spojují s minulostí, třeba. Protože to jsou vzpomínky, které si uchováváte vlastně pořád. A proto já už ve svém pokojíčku nic moc neměním. To už tak prostě je. Myslím, že už tady nebudu třicet let, už ani dvacet, tak to tak vnímám. Já jsem na smrt připraven a myslím, že se člověk tohoto tématu nemá bát. Třeba naše rodina, když o tom začnu, tak úplně běsní, co to povídám o smrti. Já už jsem si udělal pěkně hrobeček, protože nechci být spálen, a připravil jsem se na smrt. Já vím, že přijde.

Jakmile jednou zákon projde, dojde k postupnému změkčování a počet euthanasií poroste

Martina: Já vás v tom můžu jenom doplnit, že už asi čtvrtý rok moderuji víkendový „K smrti dobrý“ festival, který je v Ostravě a který, bych řekla, je nesmírně cenný pro všechny, kdo přijdou, protože je to právě i o posledních věcech člověka. O odcházení, vyprovázení, rituálech, smiřování se, o účelu pláče a plaček v minulosti. Takže to jsou věci, kde se skutečně o těchto věcech mluví naprosto otevřeně. Pojďme si ještě jednou rozebrat nejčastější námitky proti euthanasii. Vy jste už v úvodu zmínil, že euthanasie nebo odchod ze života nemusí být až tak dobrovolný, protože se člověk k těmto věcem vyjádřil třeba někdy v minulosti, vágně, protože když je člověku třicet, tak se to vykřikuje: „Kdybych měl zůstat na vozíku nebo paraplegik, tak mě raději odpojte.“ Ale když se to pak třeba v padesáti stane, tak se člověk na to už může dívat úplně jinak. Myslíte si, že se nedobrovolnému odchodu dá zabránit jakýmkoli přesně napsaným zákonem? Je možné toto upravit zákonem tak, aby se to nedělo?

Václav Krása: To vůbec nesmí existovat. Zákon nejde napsat tak, aby nedošlo k jeho zneužívání, protože vždycky s člověkem můžete manipulovat. Jak je to u lidí, kteří jsou třeba mentálně postiženi – tam to vůbec nesmí být. Bude za něj rozhodovat opatrovník? To je přece směšné. V otázce života a smrti nemůže přece rozhodovat opatrovník. Co to je za nesmysl.

Martina: A je to právě to nebezpečí, kterému se říká „fenomén kluzkého svahu.“ To znamená, že zatímco na začátku se bavíme o lidech, kteří nepředstavitelně trpí v terminálním stádiu nějaké nemoci, ale najednou se tento zákon – a ve všech zemích se to stalo – rozšiřuje, například na psychické utrpení, na ztrátu smyslu života, dokonce na únavu ze života. A někde se ukazuje, že se tím už řeší třeba i sociální potíže, třeba samota.

Václav Krása: Proto poukazuji na to, že to je nesmysl, protože tento zákon je vždycky rozšiřován, rozšiřován a rozšiřován. Když si vzpomenu, když se zakládal ombudsman, tak měl 15 lidí, a dneska už je to instituce, kde je 200 lidí a zasahuje do všeho, podle mého, až moc. Je to fenomén, že cokoli založíte, tak se to okamžitě začne rozrůstat, bobtnat, a toto je totéž.

Jakmile jednou zákon o euthanasii – byť by byl sebepřísnější – projde, tak dojde k jeho postupnému změkčování, každý, kdo tomu fandí, začne ve Sněmovně přinášet nové a nové návrhy, a protože se to všem bude zdát jako dobré, jakože: „Pomozme těm lidem,“ tak budou nakonec hlasovat pro měkčí a měkčí variantu. Vždyť máme tyto zkušenosti ze světa a jsou jednoznačné – všude došlo ke změkčení a ve všech těchto státech dochází k obrovskému nárůstu – také o 15 procent za rok – těch, kteří podstoupili euthanasii.

Tento fenomén je dneska už tak daleko, že v zásadě bude stačit, že řeknu: „Už mě nebaví život. Chci to skončit. Pane doktore, dejte mi injekci.“ V tomto je také velmi důležité stanovisko lékařů. Lékař by toto neměl dělat a Lékařská komora je zásadně proti. A já si myslím, že to lékařům nepřísluší, protože to, aby pomáhali lidem zemřít, je proti jejich základní přísaze, proti tomu, proč studovali. A myslím, že komora zatím toto stanovisko drží.

Martina: Hippokratova přísaha hovoří jasně.

Václav Krása: Samozřejmě, ta hovoří jasně. Je to o tom, že lékaři mohou podlehnout tomuto fenoménu, a pak by to bylo úplně neuvěřitelné. My se na jedné straně snažíme zachránit každého, kdo se pokouší o sebevraždu – skokem, spolkne prášky a podobně – snažíme se chránit život do poslední chvíle, když jsou složité úrazy, tak lékaři dělají všechno možné, aby člověku zachránili život – a pak budou někomu píchat injekci, aby skončil? Vždyť je to nesmysl. Co to tady děláme? Jak je to možné?

Tak nechme zemřít každého, kdo si o to řekne. My máme málo dětí, rodí se stále méně a méně dětí, a na druhé straně necháme umírat mladé lidi jen proto, že jsou otráveni, znechuceni a tak dále? To jsme se všichni zbláznili? Co to je s naší civilizací? Končíme? Nebo jaký to má konec?

Martina: Jak si na tyto otázky, které si kladete, odpovídáte?

Václav Krása: Tak, že končíme. Že bohužel končíme. Nedávno jsem četl studii o tom, že genetičtí vědci byli přesvědčeni, že lidstvo má zakódováno trvale se rozmnožovat. A teď zjišťují, že to vlastně není pravda a že dojde k nějakému stropu, a tam to najednou končí. Mimochodem, taková studie byla udělána i na myších, které měly všechno, a neuvěřitelně se množily. A pak došlo k určitému stropu, a blahobyt je natolik znechutil, že se přestaly rozmnožovat.

Martina: Ano, dokonce – nevím ve které generaci, jestli ve čtvrté nebo v šesté, to už si přesně nepamatuji – samečci ztratili zájem o sex a už si jenom čistili kožíšky.

Václav Krása: A kde jsme dneska?

Martina: Čistíme si kožíšky.

Václav Krása: Ano, rozumíte? My život musíme zachránit, je to naše povinnost, máme to od Boha, tak to je, my prostě musíme život zachránit. Proto ho nesmíme ubírat, ale musíme udělat všechno proto, aby mladí lidé zase chtěli mít děti. Oni je opravdu nechtějí. Já sám mám zkušenosti, že opravdu nechtějí. Mladí lidé řeknou: „Já s dětmi nepočítám.“ A to je druhá strana euthanasie.

Martina: Je to vlastně další projev ztráty pudu sebezáchovy.

Václav Krása: Ano.

Staří lidé se vidí ve svých dětech a pod tlakem rodiny jsou schopni přistoupit na cokoli

Martina: Vy jste to už tady nakousl, a přesto bych to řekla explicitně: jedním z důvodů – čímž zase argumentují odpůrci euthanasie – je to, že může dojít k celospolečenskému tlaku nebo tlaku příbuzných a rodiny na staré a nemocné nebo nemohoucí, aby zvolili dobrovolný odchod jako formu odpovědnosti vůči rodině a společnosti.

Václav Krása: Já už jsem to říkal.

Martina: Ano, já vím. Myslíte, že bychom skutečně mohli být až tak cyničtí? Protože tím bychom trochu naplnili to, co říkáte, že si svou babičku zabijeme sami.

Václav Krása: Já myslím, že ano. Myslím, že dneska už ano. Vždyť manipulace všeho možného – a vám to, Martino, nemusím povídat, kde nás kdo a čím manipuluje – je přece neuvěřitelná. Takže i tady dochází k manipulaci. A staří lidé už se vidí jenom ve svých dětech a vnoučatech, a když vidí, že vnouče začne mít trápení, že nemá bydlení a tak dále, tak jsou schopní udělat cokoli.

Bohužel tak to je. Já sám vím, že kdybych měl volit mezi životem svým a svého dítěte – a to je běžné – tak vždycky zvolím to, aby žil syn nebo dcera, a já že umřu. To je přirozený vztah k životu. To považuji za přirozený stav života. A myslím, že se to prohloubí a že už to bude i kvůli těmto věcem, že rodina vyvine tlak a člověk se nechá manipulovat. Toho se obávám.

 

Celý rozhovor s Václavem Krásou o euthanasii, smyslu lidského života, politickém pozadí legalizace asistované smrti a ohrožení hodnot naší civilizace si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Vy jste se ke dřevokazným houbám, k zájmu o jejich účinky, a vlastně i ke svému byznysu, dopracoval skrze onkologické onemocnění u vás v rodině, a pak i kamaráda. Zabýváte se vy – nebo třeba i někdo v Číně, kde se potkáváte s lidmi, kteří se točí kolem dřevokazných hub – proč narůstá počet onkologických onemocnění, proč narůstá počet takzvaných turborakovin? A jaký je přístup k této novodobé epidemii u nás, a jaký je třeba v Číně?

Daniel Fiala: Důvodů, proč je teď rakovin tolik, je několik, má to několik faktorů. Není to jeden důvod, je to několik důvodů. Hlavní důvod, nebo jedním z důvodů, je, že se dožíváme vyššího věku. Jenom pro informaci: mám statistiku, že v roce 1900 byl průměrný celosvětový věk dožití 31 let a dnes je kolem 73 let.

Martina: Tam to ale snižovala obrovská úmrtnost při porodech novorozenců, dětí do pěti let věku. Jinak to zase tak strašné nebylo.

Daniel Fiala: Byly hodně infekce, hodně tomu pomohlo antibiotikum, hodně tomu pomohlo i očkování. Tuberkulóza, zápal plic, to byly smrtelné nemoci a dneska se dá léčit pomocí antibiotik. Ale tím chci říct, že čím se člověk dožívá vyššího věku, tím větší je pravděpodobnost, že rakovinu bude mít. Ze statistik vyplývá, že rakoviny mají nejvíce lidé po šedesátce, takže tím, že se prodloužil průměrný věk života, logicky přibývá i onkologických onemocnění. To je jeden z důvodů.

Druhý důvod je samozřejmě stres. Stres je obrovský spouštěč, který třeba dřív takový nebyl. Když jsem se nad tím zamýšlel, tak když si vezmu, že jsme dneska masírovaní médii, sociálními sítěmi, a že vás někdo pořád straší, tak spousta lidí žije třeba ve strachu – to byl covid, pak to byla válka na Ukrajině a tak dále. A to všechno ovlivňuje životní styl, který má na svědomí i nárůst rakoviny.

Pak jsou to potraviny. Dneska je spousta průmyslově zpracovaných potravin, které obsahují třeba spoustu éček, je tam také spousta toxinů, které ovlivňují naše zdraví. Dřív bylo třeba běžné, že si lidé chovali slepice, měli své králíky, pěstovali si zeleninu na zahradě, ale to už dneska není. Takže i jídlo obrovsky ovlivňuje zdraví. Potom i voda. Dneska se mluví o mikroplastech. Dřív se používalo sklo, dneska je všechno v plastu. Takže i toto ovlivňuje celkovou kondici těla a zdraví, a proto myslím, že i nárůst rakoviny je takový.

Jak jsem říkal, spolupracuji s jedním doktorem a on mi říkal, že je třeba velký problém i to, že lidé mají špatný spánek, že lidé málo spí. Spánek je pro naše tělo strašně důležitý, ve spánku tělo regeneruje, a když tělo nemůže regenerovat, tak dochází k chybám. V buňkách dochází k chybám a pak třeba vznikají onkologická onemocnění.

A je to dáno hodně tím, že lidé, než jdou spát, koukají do telefonu, modré světlo, LED technologie, která obsahuje modrou složku, a člověku se potom netvoří melatonin, a tím pádem není unaven a tělo není připravené jít spát. To je další faktor, který ovlivňuje zdraví. Dřív nebyly telefony, tablety, nebyly televize, nebyly LEDky, a melatonin se tvoří v mozku v okamžiku, kdy se setmí, když je tma, a tělo se připravuje ke spánku, kde regeneruje. A když nemá kvalitní spánek – a to říká i čínská medicína, že spánek velmi ovlivňuje zdraví – tak je tělo potom náchylné na různé záněty nebo nemoci.

Adaptogeny a houby dokážou odbourávat stres a připravit tělo na kvalitní spánek

Martina: Máme spací houbu?

Daniel Fiala: Spací houbu, která by podporovala spánek, zatím nemám, ale také jsme uvažovali nad tím, že bychom vyrobili nějaký produkt, který by podporoval spánek.

Martina: A existují houby, které v sobě mají třeba zklidňující látky? Mají v sobě třeba nějaký supresor, který podpoří tvorbu melatoninu? Je výzkum už tak daleko?

Daniel Fiala: Existují. Já jsem i našel doplňky stravy – nejen u nás, ale i ve světě – které by měly podporovat spánek a připravit tělo na to, aby mohlo regenerovat a odpočívat. Jsou to různé adaptogeny, houby, které uklidňují, odbourávají stres, který třeba může za to, že člověk neusne. Takže je v plánu, že něco takového zkusíme vymyslet.

Martina: Je to v plánu. Vy máte možnost srovnávat přístup k nemocem v Číně a ve zbytku světa, především v Evropě, možná v Americe. O všech těchto lokalitách můžeme hovořit jako o spouštěčích civilizačních problémů a civilizačních chorob, což jsou všechno příčiny, které jste vyjmenoval a které se mohou podílet na nárůstu rakoviny nebo i jiných zdravotních potíží. Přistupují v Číně k rakovině jinak? Přistupují celkově k civilizačním onemocněním jinak než u nás?

Daniel Fiala: Tím, že tradiční čínská medicína pochází z Číny, a já tam létám, tak jsem si myslel, že k tomu budou přistupovat trochu jinak než my. Ale musím říct, že ve větších městech to tak úplně není, protože tam je rakovina také hodně rozšířena, hlavně rakovina plic. A spousta Číňanů ani neví, co to je dřevokazná houba. Je třeba si uvědomit, že Čína je obrovská, takže ve městech, jako třeba Šanghaj, kde žije 23 milionů lidí, je spousta lidí, kteří o tom třeba vůbec nevědí, nebo si nemohou dovolit kupovat nějaké doplňky stravy, věnovat se tomu nebo jíst houby.

Já jsem byl i v tradiční čínské lékárně v Chang-čou (Hangzhou) a tam mě překvapily ceny, protože ceny některých extraktů jsou tam enormně vysoké, a napadlo mě, jak si to člověk může dovolit. Oni tam prodávají třeba divoký cordyceps nebo houbu reishi a jeden gram této houby stál 500 korun, a aby si z toho člověk udělal nějaký extrakt, tak by třeba musel zaplatit 10 tisíc korun, a to jsou pro ně velké částky.

Takže jsem si myslel, že k tomu Čína bude přistupovat jinak. Ano, třeba v provinciích, kde jsem byl, třeba Fu-ťien, tak tam je město Gutian – kde je třeba největší produkce tremelly, což je houba, která se hodně používá v kosmetice – tak tam tyto čínské tradice dodržují víc. Ale v moderních městech bych řekl, že ne.

Martina: Je to stejné jako všude jinde.

Daniel Fiala: Já to přirovnám třeba k tomu, jak je to u nás, Čechy a Morava. Já mám příbuzné na Moravě, takže tam jsou většinou lidé, kteří, když je nějaký svátek – Velikonoce a podobně – tak je dodržují, mají tam své různé tradice, své tance třeba na Valašsku. Ale tady v Čechách ne. Takže na Moravě se spíš některé tradice dodržují, ale v Čechách ne.

Sedm hub ve správném poměru funguje jako katalyzátor, účinek se až tisícinásobně zvyšuje

Martina: Jaké houby jsou pro vás teď tahouny, protože jim věříte, máte je ověřené, mnohdy odzkoušené a máte třeba odezvu od zákazníků?

Daniel Fiala: Já úplně favorita nemám, protože jedním naším favoritem je výrobek, kde je sedm hub a tyto houby spolu fungují v synergii. Pokud spojíte ve správném poměru správné houby, tak se účinek navyšuje, funguje to jako katalyzátor, zvýší se účinnost. Je to jako když dáte pepř do kurkumy nebo kurkuminu, tak správný poměr pepře a kurkuminu způsobí, že výsledný účinek, nebo účinnost, se až ztisícinásobí. Takže přímo konkrétního favorita nemám, abych vám třeba řekl, že nejlepší je reishi, houba dlouhověkosti. My jsme spíš vsadili na to, že spojujeme určité houby dohromady a vytváříme tak synergický efekt, který je účinnější, než když budu brát samostatně jednu houbu.

Martina: Synergický efekt je žádoucí, ale nežádoucí je třeba vedlejší dopad. Mají houby také negativní dopady, jako v podstatě každá droga? I bylinky, když se to přežene, když se špatně nakombinují, když se užívají příliš dlouho nebo příliš v silné koncentraci. Je to i u hub?

Daniel Fiala: Ano, u bylin to tak je. Byliny by se obecně neměly užívat dlouhodobě, protože si tělo může buď vytvořit intoleranci, nebo si vytvoří nějaké obranné mechanismy. Ale u hub to tak není. Dřevokazné houby nemají téměř žádné vedlejší účinky. Dřevokazné houby jsou hlavně o dlouhodobém užívání. Vím to z Číny, komunikoval jsem i s několika mykology v České republice. Takže obecně houby můžeme považovat za velmi bezpečné a jsou hlavně o dlouhodobém užívání, a nějaké kontraindikace tam téměř žádné nejsou. Takže houby jsou za mě bezpečné.

Martina: Jako společnou účinnou látku mnoha dřevokazných hub jste uvedl betaglukan. Chemicky je betaglukan polysacharidem, biochemicky imunomodulátorem. Ale ten se dá získat nejenom z hub – například třeba v Česku máme hlívu ústřičnou – ale také třeba z pekařských kvasnic, řas. A tak mi řekněte, proč bych si ho měla dopřávat právě z tradičních čínských hub, nebo třeba z naší hlívy ústřičné?

Daniel Fiala: Já vím, že betaglukany se dají brát z obilovin. Ale u betaglukanu je strašně důležitá čistota. A také se o tom mluví. Není betaglukan jako betaglukan. A betaglukan jako takový nemusí fungovat jako stimulátor imunity. Nemusí. On totiž musí mít určitou čistotu, aby se navázal na receptory makrofágů. A právě tuto vlastnost splňují dřevokazné houby, pokud se udělá dobrá extrakce.

Takže, když jsme se na začátku bavili, že na trhu je x výrobků, a jak se v tom mají lidé orientovat, tak ještě strašně záleží ne na koncentraci betaglukanů, ale na jejich čistotě. A to dřevokazné houby mají, pokud se extrakce udělá správně. A je fakt, že minimální čistota betaglukanu, když se preparuje z houby, musí být osmdesát procent, a když je pod osmdesáti procenty, tak to nefunguje, protože se nenaváže na receptory imunitních buněk v těle, a pak imunita nefunguje správně.

Houby do sebe natáhnou všechno z okolí, proto se pěstují ve sklenících vysoko v horách

Martina: Jedna moje lékařka, klasická lékařka, velmi skvělá odbornice, je skeptická a vždycky říká: “Ty tvoje kytky. Když si uvaříš čaj, tak nevíš, kde ta bylinka rostla, jakou měla půdu, jestli byla na slunci nebo v polostínu. A to všechno hraje roli v tom, kolik účinné látky, drogy v dané bylince je. Tak si to vezmi radši synteticky.“ Já si tedy pořád raději bylinky. Ale zajímalo by mě, jestli je to tak i u dřevokazných hub, tedy, že velmi záleží na tom, na čem rostou, jaké podloží mají stromy, na kterých ty houby rostou, v jakém jsou prostředí a tak dále?

Daniel Fiala: Říká se: „Saješ jak houba.“ A ono to tak je, protože houby mají tu vlastnost, že do sebe dokážou natáhnout všechno z okolí. Strašně záleží na tom, v jakém je to prostředí, jestli není kontaminována zem, kontaminováno ovzduší, déšť – to všechno hraje potom velkou roli u samotného extraktu. Takže to je pravda. Je potřeba si hlídat, kde houba rostla, v jakých podmínkách. Proto se dneska hodně využívají extrakty z hub, které jsou pěstovány uměle ve sklenících, protože i když je to v horách, tak je to hlídáno a ví se, za jakých podmínek to roste.

Pak strašně záleží na tom, jestli budu extrakt vyrábět z plodnice, nebo z mycelia. A proto my děláme – a dělá to i firma, se kterou spolupracuji – testy na těžké kovy, protože je pravda, že když budu mít prostředí zanesené třeba smogem, tak je velká pravděpodobnost, že taková houba bude v sobě obsahovat nějaké těžké kovy. To je pravda.

Martina: A jsou v Číně lokality, kde mají plantáže, které jste třeba navštívil, od kterých byste si to nevzal?

Daniel Fiala: To nevím, to nemůžu říct. Čína je obrovská. Já si toto hodně hlídám. My jezdíme na plantáže, které jsou hlídány, a od nich mám certifikace a potvrzení, že jejich houby neobsahují těžké kovy. A oni si to také hodně hlídají.

Martina: Vy jste tady zmínil, že máte jeden váš oblíbený výrobek, který kombinuje sedm druhů hub. Jak můžete vědět, že se navzájem podporují, potencují, když nemáte vlastní výzkum?

Daniel Fiala: Já spolupracuji s firmou, která má tradici od roku 1857. A je to firma, která se zabývá výrobou extraktů a věnuje se tomu. Dokonce vyrábí extrakty i ve farmaceutických kvalitách. Vyrábí pro firmy, vozí to do USA, do Kanady, do Japonska, kde z toho vyrábějí skutečně oficiálně léky – tedy ve východních zemích. Takže to je pro mě jistota, že extrakty budou kvalitní a že budou splňovat podmínky, které chci.

Martina: Ale jak víte, že se reishi kamarádí s čagou, a třeba se nemá ráda s cordycepsem? To si vymýšlím jenom jako příklad.

Daniel Fiala: Já jsem si tuto skladbu nevymyslel, ale poradili mi to oni, samozřejmě, já to s nimi všechno konzultuji, jsou to profesionálové. A jak říkám, v Číně to je už tradice, a lidé, se kterými si odsouhlasím jakýkoliv nový produkt, tak to jsou čínští lékaři, kteří se tím zabývají, zabývají se touto medicínou. A jak říkám, jsou to firmy, které fakt dělají extrakty ve farmaceutické kvalitě. A oni vědí, které složky tam mají být, a mají obrovský výzkum. My jsme kdysi měli na webových stránkách video, kde mají obrovské laboratoře, kde to mají otestované a vědí, které houby spolu fungují a které ne, a jak to správně poměrovat, aby tam byla synergie.

První zmínky o podávání léčivých látek v medu pocházejí už z Mezopotámie

Martina: Ale to, že je budete podávat v medu, to byl váš nápad?

Daniel Fiala: Ne, to nebyl můj nápad. Skladbu hub jsme vymysleli sami, ale ohledně podávání v medu jsem se nechal inspirovat od jednoho člověka. V Číně se ptali, proč to chci dodávat v surovém stavu, že by mi to mohli dodat rovnou v kapslích nebo v nějakých tinkturách, a já jsem jim řekl právě o medu. A oni to znají, protože první zmínky o tom, že by se něco podávalo v medu – i bylinky – pocházejí už z Mezopotámie. Takže v Číně je to velmi známé a med tam používají jako transportní médium, jako nosič. Takže to není nějaká novinka.

Martina: Ale v Číně to běžné není?

Daniel Fiala: V Číně to znají. Není to běžné v tom smyslu, že by to prodávali v kamenných obchodech. To ne. Tam jsou běžné kapsle nebo nějaké léky. Ale oni o tom medu vědí, jsou místa, kde med používají, ale je to spíše na trzích, nějací trhovci, kteří to třeba dávají do medu, nebo nějací včelaři. Ale vysloveně jako produkt to tam jsem neviděl, ale tento princip znají, vědí, že med je perfektní transportní médium.

Med je jedna z mála potravin, která je pro naše tělo téměř ze sta procent stravitelná, a když si dáte do pusy med s houbami, tak už se to začíná dostávat do těla – už v dutině ústní na sliznici. Med dokáže krásně proniknout přes celý trávicí trakt, přes žaludeční šťávy se dostane do tenkého střeva a tam se postupně uvolňuje. A protože spolupracuji s Jihočeskou univerzitou, tak vím, že existují studie, kde je dokázáno, že pokud si člověk podá doplněk stravy v medu, tak je tam ve vstřebatelnosti rozdíl zhruba kolem patnácti procent oproti tomu, když si to vezme v kapsli. Takže med vlastně zvyšuje ten účinek.

Martina: Pořád se něco o houbách dozvídáte, pořád je studujete. Co vás stále naplňuje úžasem nad touto – nemůžu říct rostlinou, ani květinou – houbou, protože je to prostě houba?

Daniel Fiala: Naplňují mě reference. Já to dělám proto, že chci pomoct lidem. Já vím, co to je, když je člověk vážně nemocen, už si to umím představit, ale v době, kdy ségra ještě žila, nebo táta nebyl onkologický pacient, tak jsem si neuměl představit, co to je. Vím, jaký to je zásah pro rodinu, když člověk přijde o někoho blízkého, zažil jsem to dvakrát, takže mě naplňuje, že to lidem pomáhá.

A mým hnacím motorem je, když mi zavolá zákazník a řekne mi dobrou zprávu. Může přijít deset negativních zpráv, ale potom tato jedna mě vždycky nastartuje a řekne mi, že to má smysl. I kdybych pomohl jednomu člověku z tisíce, tak to prostě má smysl. Takže to je můj hnací motor, že dokážu pomáhat lidem.

A já se snažím pomáhat i jinde, protože třeba sponzoruji různé nadace. Třeba Nová naděje, kde Honza Musil jezdí k lidem a natáčí s nimi reportáže o tom, že tito lidé mají třeba zdravotní problémy, nemají peníze, chtějí koupit třeba jenom vozíček nebo nějakou technologii, nebo nemají na léky, tak on s nimi natáčí jejich životní příběh a pak to zveřejňuje. Nebo vytváří sbírky Donio. A já jim financuji režii na to, aby k těmto lidem mohli dojet, mohli to s nimi natočit, a pak se mohly vybírat peníze.

Sponzoruji ještě Bazalku. To je centrum Bazalka v Budějovicích, kde jsou autistické děti. A vůbec, když mi někdo třeba napíše, že by chtěl nějaké výrobky do tomboly, nebo podpořit nějaký útulek – protože já jsem pejskař – tak jim tam dám třeba nějaké produkty pro pejsky.

Houby nejsou zázračná lžička, člověk musí změnit celý životní styl a najít příčinu nemoci

Martina: Moje babička mi vždycky říkala: „Martinko, česnek je na všechno.“ A já dnes tak trochu vím, že svým způsobem měla pravdu, protože česnek dokáže v těle řešit mnoho potíží. A to je věc, která mě fascinuje na dřevokazných houbách, na léčivých dřevokazných houbách – doufám, že za toto označení nepůjdu před soud. Ale mě na tom fascinuje, že houby dokážou, podle toho, co jsem si o nich všechno načetla, řešit obrovské spektrum problémů: od imunity, autoimunity, přes neurodegenerativní problémy až po gynekologické problémy. Jaké máte vysvětlení pro to, že jedna skupina hub je nám dána od Pána Boha k tak široké pomoci?

Daniel Fiala: Toto spektrum je skutečně veliké. My tomu mezi sebou říkáme, že to je jako „všelék“. Já to říkám i lidem, kteří nám volají a kteří se chtějí svěřit se svým zdravotním problémem, nebo se mě ptají, jestli výrobek, který berou, je správně. A já vždycky říkám, že to není jenom o houbách. Houby jsou dokonalé a fakt nakopnou imunitu. I v Číně, když tam s nimi komunikuji, tak se všechno odráží od imunity, a aby buňky pracovaly správně – to je alfa a omega. A od toho potom vznikají různé druhy onemocnění.

A já říkám, že to není jenom o houbách, že si dám zázračnou lžičku medu s houbami a budu čekat super výsledky a zbavím se všech nemocí. To je jenom jeden z faktorů. Tam je důležité i to, aby tomu člověk – když je nemocný a chce si pomoci se uzdravit – přizpůsobil celý svůj životní styl. Když se bude člověk stresovat, bude kouřit, pít alkohol, žít nezdravě, a do toho si bude dávat nějaký doplněk stravy, jakýkoliv, tak to fungovat nebude. Nebo když si v hlavě nastavím, že mi to nepomůže, tak to tomu člověku fakt nepomůže. Já to vím.

Takže je tam soubor věcí, na kterých když člověk zapracuje, tak se pak mohou dít zázraky. A kolikrát se nám stalo, že volali lidé, kterým lékaři dávali třeba pár dní života, a tito lidé jsou tady dodnes. Nechci říct, že naší zásluhou. Tito lidé museli změnit a přizpůsobit celý svůj život. A vždycky je potřeba, aby člověk našel příčinu. Když budu žít v toxickém vztahu, tak to bude samozřejmě vyvolávat stres. A pokud tuto příčinu neodstraním – to znamená toxický vztah – pokud se toho nezbavím, tak mi nepomůže nic. Mohou třeba daný problém oddálit, ale jednou je to stejně dožene. Takže tam je soubor věcí, které člověk musí dodržet tak, aby si pomohl.

Martina: Když už člověk začne přemýšlet o nejrůznějších produktech tradiční čínské medicíny nebo technikách tradiční čínské medicíny – ale i našich babiček, kořenářek, bylinkářů a podobně – tak to samo o sobě už možná spouští určité světlé okamžiky v naší mysli, a tím pádem to možná nějakým způsobem osvěžuje duši. A pak mohou pomoct i fyzicky určité látky, které v tom jsou. Ale to si třeba nemyslí – pozor – třeba Seznam zprávy, protože tam se mohou posluchači dočíst, že vyděláváte na zoufalství těžce nemocných lidí, že jim prodáváte falešnou naději, předražené placebo. Nechci, aby to znělo osobně – já se se Seznamem soudím – ale když lidé budou surfovat po síti, tak narazí i na tyto informace.

Daniel Fiala: Ten titulek je fakt ošklivý. Toto byl jeden z momentů, kdy jsem si říkal, že už to dělat nebudu – když jsem tento článek viděl a viděl jsem reakci lidí. Později jsem to těm lidem odpustil, protože na základě toho, jak byl ten článek napsán, jsem si potom řekl, že se těm lidem ani nedivím, že reagovali takto, protože podle mě byl napsán tendenčně.

Já jsem s tou paní redaktorkou dokonce dvakrát mluvil, ale říct, že někdo vydělává na rakovině, tak říkám proboha. Já jsem jim to říkal, že jsem kvůli rakovině přišel o několik členů rodiny a v životě bych na ní nevydělával. Kdybych mohl, tak rakovinu úplně zruším. Říkám: “Znáte mě? Znáte vůbec můj příběh?“ Ta paní podle mě vůbec nevěděla, o čem se bavíme.

Druhá věc. V titulku bylo: „Léčil Aničku Slováčkovou.“ Já říkám: “Já jsem Aničku neviděl dva a půl roku. Nemám ani číslo. Nikdy jsme si nevolali.“ Když se o někom řekne, že někoho léčí, tak si představuji, že někam dochází a podává mu nějaká léčiva, léky nebo doplňky stravy, a sleduje jeho stav. Tohle vůbec neprobíhalo.

To, že se dvacet dní předtím, než Anička zemřela, objevilo na Instagramu, že má náš med, tam dal Felix Slováček, který se jí snažil zoufale pomoct, ale jinak Anička byla proti všem doplňkům stravy skeptická. A já jsem ani nikdy nebyl takový – i když Felixe znám – že bych mu zavolal: „Prosím tě, dej to Aničce, pomůže jí to.“ My se o tom ani nebavili. Já jsem toto téma nikdy neotvíral, protože když máte nemocné dítě, tak nevíte, jestli danému člověku bude příjemné se o tom bavit a jak to bude snášet. Takže toto byl pro mě obrovský šok, že mě s tím vůbec spojovali.

Já to spíš vnímám tak, že: “Umřela tady celebrita, tak na tom pojďme vydělat co nejvíc peněz. Pojďme udělat zajímavý titulek, který lidé rozkliknou – protože to bylo všude v médiích – a pojďme mít co největší sledovanost.“ A já jsem se prostě hodil. Takže takto to vnímám.

A to, že tam psala, že to je placebo a že to zpochybňoval nějaký onkolog ve fakultní nemocnici na Karláku, tak to je za mě trochu troufalé říct, že čínská medicína je placebo. Já jsem si potom všiml, že tento lékař byl potom ještě na jednom rozhovoru a tam říkal, že si nemyslí, že to je placebo a že to takhle určitě podáno nebylo. A že vnímá čínskou medicínu jako dobrou, jako podpůrný prostředek ke klasické léčbě. Takže za mě ten článek byl hodně tendenční. Nevím, jestli mě chtěli zničit, nebo jestli si to někdo objednal. Fakt nevím.

Martina: Je člověk ve vašem postavení, ve vaší pozici, vlastně bezbranný? Pokud se nechce soudit, jako to dělám já.

Daniel Fiala: V podstatě ano. Před takhle silným médiem jste v podstatě bezbranná. Já jsem to říkal i na začátku. Oslovit nějakou celebritu a dodávat jí naše výrobky je na jednu stranu hrozně hezké, protože takovou osobu sleduje spousta lidí, jedním příspěvkem vám udělá neskutečnou reklamu a zvýší se prodeje. Na druhou stranu je tady obrovské riziko, že kdyby se tomu člověku něco stalo, tak si říkáš: „Fiala jí dodával výrobky a nefunguje to.“ Takže je to velmi nebezpečné. A soudit se dneska s médii, a ještě s takhle velkým médiem, to myslím, že je – sama to znáte.

Martina: Bohužel ano.

Daniel Fiala: Je velmi těžké.

Martina: Bohužel ano, a musím říct, že někdy už vím, jak bylo Davidovi před Goliášem.

Daniel Fiala: Já měl ten samý pocit a zvažovali jsme, že to povedeme právně, protože už jenom titulek: “Léčil Aničku Slováčkovou“ – to je špatně. Zaprvé, my nikoho neléčíme. A proč tam pletou Aničku, když to není pravda? Napsala mi spousta lidí, kteří se za mě postavili, napsala i spousta lidí, kteří zastávají tradiční čínskou medicínu, díky které třeba dnes žijí, díky čínské medicíně fungují.

Takže spousta lidí mi napsala, že to byl ošklivý článek a že byl tendenční, a že nechápou, jak někdo může zpochybnit čínskou medicínu a říct, že je to placebo. Ten doktor, nebo kdo to tam říkal, si udělal v tomto směru spoustu nepřátel, protože čínská medicína placebo fakt není. Ale pozor. Když vezmeme nějaký špatný doplněk stravy, tak to může být nekvalitní placebo, to souhlasím. Nekvalitní doplňky stravy skutečně mohou být placebo.

Martina: Nejenom placebo, ale mohou i uškodit.

Daniel Fiala: To je pravda.

Pragmatik a technik, který houbám uvěřil díky referencím od lidí, kterým pomohly

Martina: Někdy se my uživatelé nadchneme pro nejrůznější směry, trendy, výrobky a testujeme je. Chvíli jsme u homeopatie, chvíli akupunktura, chvíli tyto potravinové doplňky, chvíli fytoterapie, chvíli houby, a trochu pak se divíme, že nevíme, jestli něco zabralo, nebo že to vlastně nemělo čas zabrat. Myslíte si, že vám se už houby staly osudem? Že jste jim tak uvěřil, propadl jim a rozhodl jste se, že toto je váš osobní příspěvek světu?

Daniel Fiala: Myslím, že ano, jsem o tom přesvědčen, naplňuje mě to. I když jsou tady překážky, nějaké tendenční články, tak je tady pořád víc dobrých zpráv, které mě naplňují. Já skutečně houbám věřím už jenom z toho titulu, že jsem technicky vzdělán a jsem pragmatik, takže si všechno potřebuji ověřit. Mě vždycky přesvědčí reference, když vám volají lidé, jak jim to pomohlo, tak to je můj hnací motor v tom, že to má smysl, že má smysl v tom pokračovat. Nikdy nepůjdu cestou proti moderní medicíně – to vůbec – naopak, já jsem toho příznivcem a mám rád high-tech technologie a nové technologie, a fandím moderní medicíně, a vždycky budu rád, když to spolu bude kooperovat, jak jsem říkal. Ale k houbám mám obrovskou důvěru.

Martina: Danieli Fialo, já vám děkuji, že mnohé věci zkoumáte i pro nás. Možná i mnohé na sobě testujete proto, abyste je mohl poslat dál. A přesto všechno, že jsou momentálně houby, dřevokazné houby vašim osudem, tak si uchováváte ono latinské: „Dubitando ad veritatem pervenimus“, tedy: “Pochybnostmi dospíváme k pravdě.“ Díky za to.

 

Celý rozhovor s Danielem Fialou o léčivých dřevokazných houbách, betaglukanech a medu jako transportním médiu si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: V minulém rozhovoru, asi před půl druhým rokem – jak už jsem zmiňovala – jsme si povídali o tom, jak jste se dostal k čínským dřevokazným hubám, našel k nim cestu přes ztrátu vaší sestry. To je téma, které naši posluchači najdou v rozhovorech na našem webu, takže se k nim už nebudeme až tak zevrubně vracet. Mě by zajímalo, co je pro vás za tu dobu v této oblasti největším objevem?

Daniel Fiala: Když jsme se potkali, tak jsem měl za sebou rok a půl – takže dneska to jsou už tři roky – kdy se tomu aktivně věnuji. Posun je hlavně v naší firmě díky tomu, že jsme začínali se dvěma produkty, a dneska je jich dvacet, takže je tam určitý progres. A tento progres nevzniká proto, že bych si vymyslel: „Pojďme dělat nějaký nový produkt,“ ale vzniká vždycky od lidí. Tyto podněty chodí od lidí, protože lidé mají nějaké své zdravotní potíže, problémy, a já, protože létám do Číny, se to vždycky snažím nějakým způsobem vyřešit nebo jim pomoct.

Takže my se pořád rozšiřujeme, a řekl bych, že i úspěšně. A není to tím, že máme – nebo my ho ani nemáme – nějaký supermarketing, ale je to o tom, že tyto produkty skutečně fungují. A já říkám, že nejlepší marketing je spokojený zákazník. Takže – zaplať pánbůh – rosteme, a to díky tomu, že se tomu aktivně věnuji, létám do Číny, hlídám kvalitu extraktů, a to dělá z našeho produktu dobrý produkt, který se potom prodává sám.

Martina: Mnozí jsou zvyklí hovořit o léčivých bylinách, o účincích tradiční čínské medicíny jako takové. Ale máme ve světě léčivých dřevokazných hub něco nového? To znamená – známe reishi, známe cordyceps, známe naši hlívu ústřičnou, čagu, coriolus – ale přibývá jich? Šlechtí se? Nebo si tradiční čínská medicína vystačí s výše jmenovanými?

Daniel Fiala: V této oblasti vznikají novinky a my jednu takovou máme. Není to přímo dřevokazná houba, ale je to látka, která se jmenuje betulin, která souvisí i s houbami, protože betulin je látka, která je v rostlinách, ve stromech, ale i v houbách. A v houbách je právě díky stromům. Taková houba, která tuto látku obsahuje, je čaga, protože čaga roste na bříze. Tato látka betulin je poměrně nová.

Čaga dokáže vytáhnout z břízy betulin, který obsahuje kyselinu betulinovou slibnou pro onkologii

Martina: Ale čaga se používá už dlouho.

Daniel Fiala: Ano, čaga se používá léta a už dlouhá léta se zkoumá, proč čaga funguje a proč se o ní píše, že má protinádorové účinky, že je protizánětlivá a tak dále. Takže se tato houba pořád v moderní medicíně zkoumá, v čem je vlastně dobrá. A zjistilo se, že látku zvanou betulin, která je obsažena v bříze, v kůře, v bílém pigmentu, tato houba dokáže vytáhnout. Příroda je dokonalá, ví, jak se má chránit proti různým patogenům, plísním a tak dále, takže třeba bříza si vytváří betulin a houba si betulin natáhne do sebe.

A betulin obsahuje ještě jednu látku, a to je kyselina betulinová, a to zhruba z pěti procent. Kyselina betulinová je u nás novinka, jak jsem říkal, a je velmi zkoumána i v oblasti onkologie, už existují různé studie. Já jsem na to přišel minulý rok v USA, kdy jsem byl na jedné přednášce o zdraví – my jako firma máme zastoupení i v USA pod značkou Wyse Earth, tedy ne jako Supramedex, ale jako Wyse Earth – a tato přednáška mě velmi zaujala, protože přednášející mluvil o tom, že to objevili v Rusku, ve 20. století to začali zkoumat Američané a výsledky – které jsou zatím in vitro nebo na zvířatech, ne na lidech – jsou velmi slibné. Hlavně tedy v oblasti onkologie u glioblastomů nebo u melanomů, což se považuje v USA za nejčastější druh rakoviny, a ještě je tam tlusté střevo. Takže se to hodně zkoumá a výsledky jsou dobré.

A mě ta kyselina betulinová velmi zaujala a už ji také máme v produktu. Ale tato látka má jednu obrovskou nevýhodu, a to, že je pro člověka špatně vstřebatelná. Já jsem si ji nekoupil v USA, ale v Číně, protože v Číně se tím také zabývají. A zjistili jsme, že když se spojí s medem – se kterým pracujeme a používáme ho jako transportní médium, jako hlavní látku pro lepší vstřebání všech těchto hub a bylin, ale i betulinu – tak to funguje a do těla se to dostane.

Velká výhoda je, že kyselina betulinová není zakázána evropskými směrnicemi, takže se může prodávat v Evropě, protože jsou různé houby, u kterých je bohužel zakázáno je u nás vůbec nabízet. Ale kyselinu betulinovou je možné nabízet jako doplněk stravy. Sice nemá žádné dovolené zdravotní tvrzení, takže pokud se lidé budou o ní chtít něco dočíst na našem webu, tak tam nenajdou vůbec nic, jenom to, že to podporuje vitalitu, takže si budou muset najít informace sami. V této oblasti jsme se hodně posunuli. Jak jste se ptala, co je nového ve světě hub a bylin – my se teď zabýváme touto látkou.

Martina: Kyselina betulinová. Je to zvláštní, protože když se člověk zamyslí nad historií tradiční čínské medicíny, a tím pádem i využívání dřevokazných hub, tak by se nabídl názor, že už mají po těch čtyřech tisících letech tak nějak splněno, ale zjevně to tak není a tento obor se rozvíjí dále. A podle toho, co jste říkal, tak dřevokazné houbičky zachutnaly i v Americe. Znamená to, že si pro rozumy už nejezdíte jenom do Číny?

Daniel Fiala: V Americe jsou adaptogeny – což jsou dřevokazné houby – známé tak jako u nás, a je tam řada výrobků, ať jsou to kapsle, tinktury, a dneska dávají dřevokazné houby třeba i do různých tyčinek. Takže jsou tam velmi známé jako u nás. Ale co neznají, je kombinace dřevokazných hub s medem. To tam vůbec neznají.

Takže my jsme tam nejeli proto, abychom se tam třeba vzdělávali – i když tam chodíme na různé přednášky a teď jsme se tam třeba inspirovali betulinem – ale spíš proto, že tam je poptávka po našich výrobcích. Já tím, že v Čechách chodím do různých pořadů, tak tyto pořady poslouchají i čeští občané, kteří žijí v zahraničí, takže nám začaly chodit poptávky z Ameriky, třeba od Čechů, kteří tam žijí, takže jsme si řekli, že bychom tam mohli vytvořit nějaké zastoupení. A chytlo se to.

Evropská unie zakázala houby, které byly povolené do roku 2018, prý kvůli příliš dobrým účinkům

Martina: Danieli Fialo, vy jste se mi zmínil, že některé houby jsou u nás vysloveně zakázané. Já si umím představit, že nejsou úplně doporučeny halucinogenní houbičky a podobně, ale jsou zakázány i vyloženě léčivé houby třeba ze světa, které vy objevujete?

Daniel Fiala: U nás bychom nemohli říct „léčivé houby“. Můžeme říct, že léčivé houby fungují hlavně v asijských zemích, ve východní medicíně, to znamená Čína a Japonsko. Třeba firma, kterou navštěvujeme, která se zabývá výrobou extraktů z hub, tak je nám schopna nabídnout až 172 druhů. A každá taková houba má nějaký jiný benefit, takže my si potom tady ověřujeme, které z těchto hub jsou vůbec povoleny. Jsou třeba houby, které byly povoleny do roku 2018, a pak je Evropská unie zakázala.

Martina: Proč?

Daniel Fiala: To byla i moje otázka na Státní zdravotní ústav – kde jsme si nechali dělat prohlášení o shodě – proč byla některá houba do roku 2018 povolena, a najednou není? Já odpověď na to nedostal, takže jsem si musel odpověď nějak vytvořit sám. Ale u konkrétní houby, která byla potom zakázána, nebo ji zakázali v některých státech Evropské unie, jsem zjistil, že má velmi dobré protizánětlivé účinky.

Martina: Takže byla moc účinná, a proto by se mohla stát pro mnohé farmaceutické firmy špatně zobchodovatelnou?

Daniel Fiala: Je to možné. Já bych do těch detailů nechtěl zacházet – člověk si udělá obrázek sám. Ale i některé léky v době covidu, které byly běžně dostupné, se potom přestaly úplně prodávat. Takže to je podobný příklad.

Čínské firmy investují do technologií a nových farem, protože poptávka po houbách celosvětově roste

Martina: Když jedete do Číny – vy jste tam byl za poslední dobu dvakrát – tak žasnete nad tím, jakým způsobem se jejich houbová farmacie rozvíjí? Nebo si stále jedou to své a nefinancují žádný velký nový výzkum, protože to už mají za léta načteno?

Daniel Fiala: Já to můžu porovnat s tím, že tam jezdím dvakrát ročně, nebo se snažím, takže vidím ty rozdíly. A rozdíly vidím v tom, že firmy investují do technologie, do výroby, aby se snažily z houby získat co nejvíc bioaktivních látek. A je to vidět každou tu návštěvu, že se fabrika rozšíří nebo že mají nové laboratorní centrum.

A to je dáno také tím, že se o houbách poslední dobou hodně mluví, a také díky tomu, že dříve nebyly sociální sítě, nebyl tak rozšířený Facebook, Instagram a tak dále. Dneska jsou, takže se tyto informace dostávají stále víc a roste i poptávka. V Číně je vidět, že díky tomu, že poptávka roste, se víc investuje do těchto technologií.

A samozřejmě houby – to není tak, že by rostly volně v přírodě – ale rostou na farmách, kde se kontrolují. Já jsem byl minulý rok na podzim v Číně a poprvé jsem viděl i farmy, kde se to pěstuje. Já jsem vždycky byl ve fabrikách, které už dělají konkrétní extrakty, ale tentokrát jsem na vlastní oči viděl tyto farmy.

A tato návštěva v Číně byla pro mě hodně náročná, a to z toho důvodu, že tam byl velký časový posun, byly tam obrovské vzdálenosti, celou dobu, celý týden, kdy jsem cestoval po Číně, pršelo. Z tohoto důvodu to bylo velmi náročné. A tyto farmy jsem viděl na vlastní oči. Nejsou u velkých měst jako Šanghaj, Chang-čou, ale jsou ve vnitrozemí. Bylo to velmi hezké a udělali jsme o tom i několik videí. Zatím jsme tato videa nezveřejnili, neměli jsme čas je sestříhat, ale je hezké vidět na vlastní oči, jak tam ty houby pěstují.

Martina: To znamená, že tam nemají žádné pionýry, kteří by chodili s košíčky a sbírali houby po lesích?

Daniel Fiala: Není to tak. Dneska už se většina hub – a dokonce i houba cordyceps, parazitní houba, která se dřív sbírala v Nepálu nebo v Tibetu ve vysokých nadmořských výškách – pěstuje synteticky.

Martina: Synteticky se pěstuje? Synteticky se vyrábí.

Daniel Fiala: Synteticky se vyrábí. V laboratorních podmínkách.

Martina: Synteticky se vyrábí. Ale my víme, že i když vyrobíme třeba z bylinky drogu synteticky, tak pak nemusí mít takovou škálu účinků, jako když ji získáme z rostliny. Není to úplně stejné u hub?

Daniel Fiala: Dneska jsou podmínky pro umělé pěstování tak dobré, že se aktivní látky opravdu vyrovnají, téměř vyrovnají kvalitě, jako když někde divoce roste na stromě v přírodě.

Martina: To chápu, ale tato syntetická výroba mě zajímá.

Cordyceps stojí od sta dolarů do sto dvaceti tisíc za kilogram, proto se dnes kultivuje uměle

Martina: To chápu, ale tato syntetická výroba mě zajímá. Jak je to s cenou?

Daniel Fiala: Je to stejné. Moje otázka byla také konkrétně třeba u houby cordyceps, když jsme ji nakousli. Houba cordyceps stojí od 100 dolarů do 120 tisíc dolarů za jeden kilogram, takhle obrovská diference tam je. A já jsem si přivezl do České republiky housenici čínskou – to je housenka, kterou napadne parazit – abych to mohl ukazovat, když někam jdu, a byla strašně drahá. A já jsem si říkal, že když by se z tohoto divokého cordycepsu vyráběly extrakty dřevokazných hub, tak to klienti nezaplatí, protože by tyto extrakty stály desetitisíce. Tak jsem se ptal, jak to řeší oni? A oni říkali, že tyto houby už dnes vyrábějí uměle. Dnes se dají kultivovat na farmách a mají stejné benefity jako divoký cordyceps.

Martina: To je posun oproti tomu, o čem jsme se bavili minule. Protože tehdy jsme se bavili o betaglukanu, který se získává z některých dřevokazných hub, a vy jste říkal, že syntetická výroba je tak drahá, že se jim to zatím nevyplatí.

Daniel Fiala: Syntetická výroba betaglukanu jako takového.

Martina: Ano.

Daniel Fiala: Ano, tak to je. My jsme řešili – to si pamatuji – proč jsou betaglukany tak dobré. Ony podporují vrozenou imunitu, váží se na receptory makrofágů a zvyšují imunitu. A proč se to třeba dnes neprodává jako léčivo ve farmacii? Takhle jsme si o tom minule povídali. Je to z toho důvodu, že betaglukan se sám o sobě nedá patentovat. Může se patentovat s něčím, tedy betaglukan plus něco, jako už hotová složka. A výroba betaglukanu jako takového je velmi nákladná, cena by byla tisícinásobně vyšší. Takže jsme se bavili o betaglukanu jako takovém, ne o houbě, která má řadu bioaktivních složek.

Dřevokazné houby fungují jako stimulanty – zvyšují nízkou imunitu a snižují příliš vysokou

Martina: Když se podíváme na skupinu dřevokazných hub, tak jakou škálu potíží mohou pokrýt? To znamená, že nemocnému buď uleví, nebo ho léčí, anebo mohou být prevencí.

Daniel Fiala: Jak odpovědět, aby to bylo legislativně správně? Dřevokazné houby jsou brány skutečně jako léčivo, ale ne u nás. U nás jsou to doplňky stravy. U nás nemůžeme říkat, že to léčí, nebo že se to používá jako prevence. Dřevokazné houby by měl člověk užívat proto, aby byl zdráv. Dřevokazné houby především podporují imunitu a od imunity se potom rozvíjejí další věci. Když má člověk dobrou imunitu, je v dobré kondici, tak by neměl být nikdy nemocný. To tak je. S imunitou souvisí celé tělo.

Dřevokazné houby skutečně řeší třeba záněty nebo i různá autoimunitní onemocnění. Říkal jsem, že dřevokazné houby zvyšují imunitu – tak ony ji zvyšují, když je imunita nízká. A když je imunita naopak vysoká, tak ji zase sníží. Jsou to stimulanty. Takže v tom jsou ty dřevokazné houby dobré. A to, že se o nich hodně mluví v souvislosti s rakovinou – v asijských zemích je třeba běžné, že když člověk má nějaký onkologický problém, tak je úplně běžné, že se moderní medicína spojí s jejich východní medicínou a tyto dva léčebné směry spolu komunikují a kooperují. U nás to takto samozřejmě rozšířené není, u nás je to doplněk stravy. Ale v Číně je třeba v onkologii běžné, že se tyto houby používají.

Martina: Dočetla jsem se, že z některých hub se dá získat hericium. A to je – podle toho, co jsem se dočetla, že říkáte – látka, která může mírnit příznaky neurodegenerativních poruch mozku, jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba. Je to prokázáno? Funguje to tak?

Daniel Fiala: Jsou na to studie. Tuto látku obsahuje třeba houba hericium. Ona dokáže proniknout přes mozkovou bariéru a skutečně tam brání jakožto prevence proti Alzheimeru nebo Parkinsonu. Nebo je dokázáno, že tato houba zlepšuje kognitivní funkce.

Martina: Jmenuje se hericium? A látka v ní je hericium?

Daniel Fiala: U nás se jí říká třeba „lví hříva“. Je pravda, že v Číně, kde to je oficiálně léčivo, k tomu takhle přistupují.

Martina: U nás se dá sehnat jenom jako potravinový doplněk? Nebo vůbec?

Daniel Fiala: U nás ho koupíte jako doplněk stravy. Jmenuje se to hericium, nebo „lví hříva“, a podává se v kapslích, v tinkturách, jsou různé podoby toho, jak to člověk může užívat. Ale dá se u nás koupit, je to u nás povolený doplněk stravy. Ale to, že to funguje na tyto nemoci, jak jsme si tady řekli, to se nedočtete.

Houby v Evropě nesmějí mít zdravotní potvrzení, skutečnou funkčnost si musí každý najít sám

Martina: V tomto případě musí být tato práce u nás trochu tanec mezi vejci, protože vy přivezete něco, co je v Číně třeba velmi protežováno, a vidíte, že je to třeba funkční, že tam s tím pracují – jak jste řekl – v kooperaci mezi tradiční čínskou medicínou a klasickou medicínou, ale tady je to nepovolená houba. Co s tím?

Daniel Fiala: Ona je povolena, ale není povolena s žádným zdravotním tvrzením. Takže každá taková houba, kterou sem přivezeme, nebo nějakou složku – a můžou to být třeba i byliny, nebo betulin – tak existuje seznam dovolených zdravotních tvrzení pro určité houby. Většinou je to tak, že třeba houba reishi má dovolené pouze takové potvrzení, že podporuje imunitu. A když třeba máme nějaký výrobek, kde bude několik hub, bude tam směs, tak nemůžeme říct, že tento výrobek podporuje imunitu, můžeme říct, že tento výrobek obsahuje houbu reishi, která podporuje imunitu. Používá se hodně takovýchto slov, jako „imunita“, „vitalita“, to jsou většinou dovolené názvy, ale skutečnou funkčnost dané houby si každý musí najít sám na internetu.

Martina: Vy jste v minulém rozhovoru zmiňoval, že účinné látky v houbách testujete nebo spolupracujete s Českou zemědělskou univerzitou a že ta prověřovala některé látky, které jsou v dřevokazných houbách, a jejich dopady na lidské zdraví. Pokračuje tato spolupráce?

Daniel Fiala: Pokračuje. My spolupracujeme s biologickým centrem Jihočeské univerzity, kde si ověřujeme obsah betaglukanů nebo triterpenů, což jsou dvě hlavní bioaktivní látky, tedy jestli tam skutečně jsou a v jakém objemu. A ještě spolupracujeme se Státním veterinárním ústavem v Jihlavě, který nám zase říká, jestli jsou tyto extrakty pro člověka zdravé, jestli neobsahují aromatické látky, nějaké těžké kovy, thujon, arzen, rtuť a tak dále, kvasinky a plísně. Takže s těmito dvěma ústavy spolupracujeme a kooperujeme. A máme kolem sebe i různé vědce. Já jsem teď navázal spolupráci s jedním lékařem, doktorem, skutečně s člověkem, který vystudoval medicínu, a ten nám také pomáhá.

Martina: Pomáhá vám, protože ho dřevokazné houby natolik zajímají, že se rozhodl vstoupit i na tenkou plochu, která asi pro tyto takzvané alternativní směry v medicíně stále ještě existuje?

Daniel Fiala: Ano. On se odtrhl a není v profesním životě lékařem tak, jak je známe, tedy že pracuje někde v nemocnici nebo dělá praktika. On vystudoval medicínu a zabývá se právě alternativou. A my spolu spolupracujeme, a i mě to hodně posouvá dál, protože je schopen mi vysvětlit některé principy, o kterých se často mluví jako o volných radikálech a o oxidačním stresu, co to vlastně je. A jak funguje princip rakoviny a co vlastně rakovina je, protože člověk si neumí představit, co to je a jak to vzniká, a jenom heslovitě slyšíme: „Kupujte si antioxidanty. Dávejte si pozor na volné radikály,“ a tak dále. Ale tento člověk mi vysvětlil, jak to v principu funguje, a myslím, že nám pomáhá pochopit, co je smyslem dřevokazných hub.

Martina: Já si právě říkám: Jak se vám v tomto řekněme byznysu, ale zároveň samostudiu, daří obstát bez lékařského vzdělání?

Daniel Fiala: Pro prodej doplňků stravy dneska nepotřebujete žádné vzdělání. Já se to snažím dělat trochu jinak. Stojím za tím já – protože dneska je plno e-shopů a obchodníků, kteří prodávají doplňky stravy, ale vy nevidíte, kdo za tím stojí, vidíte jenom samotný výrobek – a protože jsem studoval technickou školu a jsem pragmatik, a vždycky jsem byl, tak na všechno chci důkazy, chci to vidět, chci si to ověřit. A proto létám do Číny, proto to dělám tak, jak to dělám. Chci všechno vysvětlit, chci skutečně lidem nabídnout kvalitu. Chci tomu rozumět, takže se samovzdělávám. A musím říct, že vzhledem k okolnostem, které se mi v životě staly, tak to beru jako poslání a baví mě to. A když vás něco baví, tak samostudium jde mnohem snáz, než když se něco učit musíte.

Papír snese všechno a k prodeji doplňků stravy stačí jen ohláška na ministerstvu

Martina: Jednoho lékaře, který se zabývá dlouhověkostí – jak se dnes moderně říká „longevity“ – se ptali, co má člověk dělat jakožto základní triumvirát. A on jako jednu ze tří nejdůležitějších věcí řekl: „Hlavně nepoužívejte potravinové doplňky.“ Ale on to myslel tak, že nikdy nevíte, co v nich je. Jak se vyznat v záplavě potravinových doplňků? Mimochodem nabízejících i dřevokazné houby nebo látky z nich získané?

Daniel Fiala: Já s vámi souhlasím, že doplňků stravy je strašně moc a dneska to na nás skáče z různých reklam, v obchodních centrech, všude, a všude vidíme různé doplňky stravy. A musím říct, že pro běžného člověka, který se tím nezabývá, je hodně těžké se v tom orientovat. Například houba reishi. Můžete ji dostat v několika formách a cenové rozpětí je od dvou set korun po tisíc pět set korun – a stále je to houba reishi. Jak se v tom má člověk orientovat? Samozřejmě lidé, kteří jdou po ceně, šáhnou po tom nejlevnějším.

Martina: Nebo naopak po tom nejdražším, protože si myslí, že je to nejúčinnější. Tak co je pravda?

Daniel Fiala: I tato varianta existuje. Já se většinou setkávám s tím, že lidé kupují spíš to levnější, a pak to třeba nemusí fungovat a mohou na tradiční čínskou medicínu zanevřít a říct, že to nefunguje a že tomu nevěří. Ale třeba zrovna měli smůlu a sáhli po špatném doplňku stravy. Ukazatelem může být cena. Další věc je, že by si člověk měl ověřit, od jaké firmy to kupuje. Měl by se o tom trochu zajímat, podívat se na historii dané firmy, jak to dělá, jestli to jsou jenom překupníci, nebo jestli skutečně mají svou vlastní výrobu.

Další věc je podívat se na etiketu. Ale zase – říká se, že papír snese všechno, takže když tam napíší, že to je třeba houba reishi, která obsahuje 50 procent polysacharidů – což je dneska top účinnost – tak to nemusí být pravda. To bych si musel výrobek dát do nějaké laboratoře a nechat si to změřit.

Takže jsme přemýšleli, jak se v tom má člověk orientovat, a jestli mohu poradit, tak důležité je si něco o té firmě zjistit. A další věc je zjistit si nějaké reference, protože reference jsou dnes nejlepší ukazatel. To znamená, že o firmě, která dělá kvalitní doplňky stravy, si zjistit, kdo to užíval, jak to užíval a jestli tomu člověku pomohlo. Protože jinak, jak jste říkala, doplňků je hodně a cenové rozdíly jsou velké. A člověk si na etiketu může napsat cokoliv, protože dneska, když se rozhodnete, že budete prodávat doplňky stravy, tak stačí jen ohláška na ministerstvu zemědělství. To vám zabere pár minut a můžete prodávat.

Martina: A nepotřebujete žádné certifikáty, žádné laboratorní testy, žádné chemické zkoušky?

Daniel Fiala: Jako prodejce ne. Když to budete od někoho překupovat, tak vám stačí jen ohláška. To stačí. Ale potom, když se stane nějaký problém, tak se po tom samozřejmě jde a zjišťuje se. Proto je třeba dobré udělat si prohlášení o shodě na Státním zdravotním ústavu.

Martina: O čem?

Daniel Fiala: Prohlášení o shodě na SZÚ, kde vám řeknou, jestli máte správně etikety, správné složení, správný text. A musíte tam potom i doložit, že daný výrobek byl testován třeba v Jihlavě, kde to testovali ve Veterinárním ústavu na těžké kovy a aromatické látky. Jestli je daný výrobek pro člověka bezpečný.

Martina: Když se rozhodnu, že uvěřím nějaké firmě a budu přeprodávat její výrobky, tak dobře, tak vlastně nepotřebuji – jak říkáte – kromě živnostenského listu asi nic. Ale vy už ty výrobky vyrábíte tím, že je mícháte s medem, protože používáte med jako nosič. Takže vy už ale potřebujete laboratorní testy, certifikáty a zkoušky?

Daniel Fiala: My máme laboratorní testy k medu jako takovému, protože med je hlavní složka. Není to primární složka. My se zabýváme houbami, nejsme včelaři. A ne medem. Ale medu je tam mnohem víc, takže i k medu máme různé testy. Takže my jako výrobci samozřejmě toto všechno potřebujeme. Zákon nám nenařizuje, že všechny tyto testy musíme mít, ale my to děláme proto, abychom byli kryti a abychom také věděli, že výrobky, které vyrábíme, jsou bezpečné.

Ötzi měl u sebe březovník a císař Wu užíval reishi, ale Evropa se houbám uzavírá čím dál víc

Martina: Mně to pořád vrtá hlavou. Když se podívám na tradiční čínskou medicínu, tak její výsledky jsou po tisíce let, řekněme, nesporné. I císař Wu z dynastie Chang používal, tuším, reishi, aby nikdy neumřel, protože to považovali téměř za houbu nesmrtelnosti. Člověk z doby měděné, Ötzi, kterého jsme našli zmrzlého v rakouských Alpách, měl u sebe dva kousky březovníků obecného. Měl u sebe březovník obecný, protože ho pravděpodobně, jak se ví, používal – nevěděl možná úplně proč – proti parazitům. A my pořád k těmto zkušenostem přistupujeme jako k nějakému bezmála čarodějnictví, zpozdilosti a šarlatánství a přirovnáváme to, nevím, k pouštění žilou. A přitom bychom na to mohli navázat. V Číně na to navazují, a proto asi se u nich tento obor rozvíjí. Ale zdá se mi, jako kdyby se proti tomu Evropa uzavírala čím dál víc.

Daniel Fiala: Já to vnímám úplně stejně a znám i reakce některých zákazníků. Dnes je to tak, že když je člověk nemocný nebo má nějaký zdravotní problém, tak první, co udělá, je, že jde k doktorovi, k lékaři, svěří se mu a má v něj plnou důvěru. A lékař většinou stanoví nějakou diagnózu a pak stanoví nějakou léčbu na jeho problém.

A když to nezabere, nefunguje to – protože ani moderní medicína není stoprocentní, ani východní medicína není stoprocentní – tak většinou člověk hledá různé cesty někde jinde. Ale východní medicína je hlavně o prevenci. Hlavně. A je pravda, že lidé mají určitou skepsi vůči východní medicíně, a přitom východní medicína tady je mnohem déle než konvenční medicína. Sama jste to řekla – tisíce let, před čtyřmi tisíci roky někde našli houbu.

Takže si na jednu stranu říkám, že je možná dobře, že jsou tady nějaká pravidla Evropské unie, že jsou nějaká zdravotní tvrzení skutečně zakázána, protože mám strach, že kdyby byl trh takto otevřený, tak by v tom lidé měli ještě větší zmatek. Protože by tady najednou všichni říkali: „Kupte si čagu. Máte rakovinu? Nechoďte k lékaři, čaga vás vyléčí z rakoviny,“ a tak dále. To by bylo hodně špatně. Myslím, že kdyby byl trh takto otevřený, tak by to nefungovalo.

Moderní medicína zvládne infarkt, východní je perfektní na chronické nemoci – nejlepší je kombinace

Martina: Takže když lidé užívají houby – dřevokazné houby, léčivé houby, kterým nesmíme říkat léčivé, ale zkrátka je v nich nějaké „čaro“, které zvláštním způsobem funguje – jako prevenci, tak dobrá, jsou v kondici. Ale jak je to podle vašich zkušeností – bavím se čistě o vašich zkušenostech a konkrétních příbězích, na které jste třeba v profesním životě narazil – s lidmi, kteří už nemocní jsou? Máte zkušenost, nějaký konkrétní příklad, kdy to může pomoct a třeba to podpoří západní klasickou léčbu?

Daniel Fiala: Nám bohužel volají lidé, když už nějaký zdravotní problém mají. Já bych byl nejradši, kdyby nám volali zákazníci, kteří chtějí něco udělat pro své zdraví, aby nemocní vůbec nebyli. Ale je to naopak. A referencí máme několik. My jsme je už začali uvádět i na webu, kde jsou autentické reference, reference od lidí.

A já vždycky říkám, že nejlepší je kombinace, tedy to, co jste řekla vy, tedy podpořit to. Já jsem spolupracoval s jedním lékařem – byl to obvodní lékař v Českých Budějovicích – který se začal zajímat i o alternativu, a ten říkal, že když má člověk nějaký zdravotní problém, tak by na tento problém měl zaútočit z co nejvíce stran. To znamená použít jak praktiky východní medicíny, tak praktiky západní medicíny – a že to je nejlepší. A já s tím souhlasím. Já neříkám, že nejlepší je východní, anebo nejlepší je ta západní medicína, ale každý léčebný směr je v něčem dobrý.

Obvykle platí pravidlo, že moderní medicína je dokonalá a nenahraditelná v akutních věcech. V akutních záležitostech – třeba infarkt nebo nějaký úraz, autonehoda, něco se stane, začne mi krvácet tepna – mi asi východní medicína nepomůže. A tam je moderní medicína skutečně skvělá. Máte problém se srdíčkem a oni se dokážou přes tepnu nebo žílu z nohy dostat až do srdce.

Martina: Dají stent.

Daniel Fiala: Dají stent, vyztuží žílu nebo tepnu a jede se dál. V tom je perfektní. A naopak o východní medicíně se říká, že je zase perfektní v chronických záležitostech. Mám chronický zánět, chronický kašel, cukrovku – i rakovina se považuje za chronické onemocnění – tak v tom je také dobrá. Takže nejlepší je kombinace.

Patrick Soon-Shiong vydělal miliardy na šetrnější chemoterapii a jako první mluvil o imunitním štítu

Martina: Asi se dá říci, podle toho, co jste nám řekl – když vám budu věřit, jakože nemám důvod vám v tomto nevěřit, my jsme na plantážích dřevokazných hub ani ve zpracovatelských podnicích v Číně nebyli – že v Číně je spolupráce západního přístupu, třeba urgentní medicíny nebo i moderních léčebných postupů, systémová a na tradiční čínskou medicínu navazuje. Zaregistroval jste ještě tento systémový přístup někde ve světě?

Daniel Fiala: Ne, jenom tam.

Martina: Protože jsem si vzpomněla, že jste zmiňoval – když jsme se po telefonu připravovali na rozhovor – jihoafrického a amerického podnikatele, investora, lékařského výzkumníka a transplantačního chirurga Patricka Soon-Shionga, a tam jsem z vašeho vyprávění nabyla dojmu, že on se o to pokouší.

Daniel Fiala: Ano, Patrick Soon-Shiong je jeden z nejbohatších lékařů v USA vůbec. Jeho rodiče pocházeli z Číny, jsou Číňané, a v roce 1952 emigrovali z Číny do Jihoafrické republiky, a tam se jim narodil syn. On potom vystudoval medicínu a pak se odstěhovali do Kanady, kde nějakou dobu setrvali, a pak se odstěhovali do USA, kde žije dodnes.

Patrick Soon-Shiong je hodně spojován třeba s transplantací slinivky břišní. On byl průkopník. A u něj je zajímavé, že protože pocházel z Číny nebo měl kořeny v Číně, tak se vždycky snažil tyto dva principy propojit – moderní medicínu a východní medicínu. A miliardy vydělal na léku Abraxane, což je chemoterapie, která se dnes používá hlavně u nádorového onemocnění prsu.

A on říkal, že aktivní látka, která dokáže ničit rakovinové bujení, je paklitaxel. Tato látka je špatně vstřebatelná pro člověka, takže se používají různá toxická rozpouštědla k tomu, aby se tato chemoterapie, tato látka dostala k nádoru, ale hlavně tato rozpouštědla způsobují vedlejší účinky: zvracení, padání vlasů a tak dále.

A on přišel na to, že když rozpouštědlo vymění za albumin, což je bílkovina, protein, který máme normálně v krvi, tak to také dokáže transportovat paklitaxel k nádoru. Takže on vymyslel tento lék, který nepoužívá rozpouštědla, je mnohem šetrnější k člověku. A vydělal na tom obrovské peníze.

A je to jeden z prvních lékařů vůbec, který začal používat termín „imunitní štít“, a říkal, a to se mi velmi líbí…

Martina: Imunitní štít.

Daniel Fiala: Pardon, imunitní štít. A mně se líbilo, že začal říkat, že člověk, když má nějaký onkologický problém, zvolí nějakou léčbu a nádor se zmenšuje, je pryč, super. Ale dále říkal, že takto člověk vyhraje boj, ale nemusí vyhrát celou válku, protože ve válce je několik bojů, které musí vyhrát.

Takže začal mluvit – jako první, jeden z mála – o imunitním štítu a řekl, že proto, aby člověk skutečně vyhrál válku, tak by se o své zdraví měl starat i nadále. A tam právě propojil principy východní medicíny, kdy říká, že imunita je po tomto boji tak oslabena, že může dojít třeba k recidivě. To se děje, to je běžné, že se rakovina třeba vrací, a toto procento je poměrně vysoké. A on říkal, že to je dáno tím, že je imunita hrozně slabá, a že na to, aby člověk vyhrál celou válku, je potřeba se i nadále starat o své zdraví a o svou imunitu.

Martina: Když jste ho zmiňoval, tak jsem si myslela, že třeba do některého preparátu zakomponovat některou z hub. Ale jestli tomu správně rozumím, tak on spíše preferuje používání těchto látek až jako podporu.

Daniel Fiala: Jako podporu. Jako podpůrnou léčbu. Je to lékař, ale mně se líbilo, že propojoval právě principy východní medicíny a západní medicíny. A on u onkologického onemocnění krásně vysvětloval, jak je i po léčbě důležité se o své tělo starat. Hlavně o imunitu, protože imunita je náš obranný systém, který kdyby byl skvělý, v super kondici, tak by třeba k rakovině vůbec nemuselo dojít.

 

Celý rozhovor s Danielem Fialou o dřevokazných houbách, kyselině betulinové, regulaci doplňků stravy v Evropské unii a propojení východní a západní medicíny si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Velké téma kolektivního nevědomí. Ty se k němu v přednáškách občas vyjadřuješ a mohla bych z toho pochopit, že kolektivní nevědomí je jakési negativní pásmo myšlení, kterému bychom se asi měli vyhýbat. Vždycky kolem voleb si to připomínám a ráda bych se mu vyhnula, ale nejde to. A tak se zároveň chci zeptat, jestli kolektivní nevědomí v sobě neobsahuje nekonečné množství zkušeností? Jestli to není studnice slepých uliček, ale zároveň i návratů z nich?

Maroš Vago: Ano, přesně jak říkáš, je to proces, ve kterém zůstaň tak dlouho, jak potřebuješ. To znamená, že je to školící proces – celé kolektivní vědomí a nevědomí je školící proces – který ti poskytne obrovskou praxi v celé věci. Ale je zapotřebí si uvědomit, že to ještě nejsi ty. Kolektivní vědomí je součástí našich životů, ale je potřeba pochopit, že ty nejsi kolektivní vědomí.

Máš možnost kdykoliv z něho vystoupit a sledovat vlastní myšlení, protože kolektivní vědomí je velmi silné a umí tě formovat, umí tě řídit podle toho, jak jsi naladěn, jak jsme si říkali, že tvé aurické pole začne z kolektivního vědomí zachytávat myšlenky, které s tebou budou rezonovat podle toho, co ti bude vycházet z podvědomí.

Já o kolektivním vědomí a nevědomí mluvím proto, že je to určitá forma našeho kolektivního propojení. Můžeme to nazvat duší národa. My Slováci máme určitou formu kolektivního vědomí a vy Češi také, každý národ má určitou formu kolektivního vědomí, ale je potřeba si uvědomit, že takováto věc existuje. Teď neříkám, že je dobrá, nebo zlá. Ať ti slouží do té doby, dokud se z ní učíš, ale když už pochopíš, že se můžeš z kolektivního vědomí vymanit, tak je to skvělé, protože začínáš pracovat na svém vlastním procesu a kolektivní vědomí tě tak neovlivňuje. Jedná se jen o ovlivňování myšlení, proto je to nebezpečné. Je to výborný asistent, pomocník na vzdělávání, ale když tuto hru pochopíš, tak je fajn z ní vystoupit.

Martina: Už je dávno čas individuálního růstu.

Maroš Vago: Přesně tak. To si každý musí uvědomit sám v sobě. Když potřebujeme kolektivní vědomí a potřebujeme se řídit určitými davovými psychózami, které kolektivní vědomí obsahuje, tak je to vývojový proces, je to kniha života, kterou je fajn si projít. Ale když náhle uvěříš – znova řeknu to slovo – ve vyšší vědomí, tak máš najednou možnost si vybrat, zda vstupovat do kolektivního vědomí, nebo se řídit vlastním čistým vědomím, které není závislé na davové psychóze.

Nic na tomto světě není zadarmo – a kdo chce opustit trauma, musí pro to něco udělat

Martina: Mnozí nad svým vlastním příběhem přemýšlejí nikoliv pod vlivem velkého chaosu kolem a třeskotu zemských desek a hrozby války, ale proto, že mají svá osobní traumata. A prací na těchto svých osobních traumatech se snaží nejenom se zbavit bolesti, ale posunout se jinam, pokud možno výš. Vy se v APU věnujete také léčbě traumat a zmiňujete, že je bezpodmínečně nutné pro to něco udělat, a sice OFERA (latinsky ofertorium znamená „díkuvzdání“, slovensky „oběť – vyberte si… pozn. red.). A to je termín, který, myslím, posluchači jen tak nezaslechli, pokud nebyli na vašich přednáškách, a tudíž nemáme tušení, co si pod tím představit.

Maroš Vago: OFERA je výrazové slovo, dalo by se říci, že znamená – něco za něco. Když něco chceš, tak pro to musíš něco udělat. Toto je OFERA. To znamená, že tady na 3D úrovni, 3D hmoty není nic zadarmo. A když si přeješ opustit nějaké trauma, nebo udělat na sobě nějaký progres, nebo vyvinout lepší, kvalitnější myšlení, tak musíš dát OFERU – něco pro to musíš udělat.

Lidé – opět se vrátíme ke guruismu, a proto nemám rád guruismus, protože guruismus znamená, že to je vyspělý člověk, který tě vezme s sebou, a všechno za tebe udělá. Toto bylo velice silně vidět v šamanské kultuře. Šamani jsou léčitelé, kteří – když je požádáš, že chceš být léčen – se nejprve podívají na to, zda tvoje duše povoluje, zda do toho vůbec mohou vstoupit, zda je možné ti zasáhnout do procesu, aby nenarušili něco – jak jsme se o tom bavili ohledně brouků a slimáků – tím, že by do toho zasáhli. A druhá věc je, zda to skutečně myslíš vážně. A tato otázka je velmi zajímavá – jestli tam je ta OFERA. Protože vidím, že lidé velmi chtějí, ale jejich chtění je malé, protože se ještě vnitřně nerozhodli. Tak toto znamená OFERA.

Martina: Je to něco za něco, sám se sebou?

Maroš Vago: Ano, může to být i takhle. Je to například tak, jako když – můžeme to přenést do úplně klasické situace – jdeš s někým na večeři a jdete si tam něco odevzdat, jdete si vytvořit nějakou příjemnou atmosféru, a jeden z těch dvou tu večeři platí, a je zapotřebí, aby i ten druhý přinesl do této společnosti, nebo do této výměny, nějaký typ OFERY. Jeden platí penězi, ale druhý platí třeba skvělými kontakty v té restauraci v tom smyslu, že vám dají něco jiného.

Martina: Trochu jsem se chvíli bála.

Maroš Vago: Ano, viděl jsem v tom ještě jinou verzi. Je jednoduše pochopitelné, že každý má něco přinést. Nic na tomto světě není zadarmo, a nemusí to být ve hmotné formě nebo v nějakých věcech.

I proto je v APU filozofie OFERY přesně takovýmto způsobem, že si nemyslíš, že tam přijdeš, že si to vyposlechneš, že to dostaneš zadarmo a že odejdeš ve smyslu: „Dostal jsem to, tak už to mám.“ Ty musíš prokázat, že to myslíš skutečně vážně, takže s tím musíš začít něco dělat, musíš nějakou tuto věc vyzkoušet – to je například forma OFERY. Ale když si to přijdeš jen odsedět – nebo máš pocit, že se tam uvolníš, nebo že ti někdo řekne něco pěkného, nebo že se nebudeš tak stresovat ze třetí světové války, nebo z něčeho, že tam najdeš nějakou úlevu – tak nechápeš OFERU, která je za tím.

Trauma není zážitek sám, ale iluze, které jsme o něm uvěřili – a tu lze opustit

Martina: V jedné přednášce, která je už někdy z loňského roku, jsi ale řekl, že traumata ne vždy léčíte, ale že traumata je potřeba opouštět.

Maroš Vago: Ano.

Martina: Jak se zorientovat v tom, že máme tendenci pořád všechno řešit, rozvykládávat, rozebrat na prvočinitele. Všichni jsou z toho ochraptělí, už toto téma rozebírají 20 let, a trauma je pořád tady.

Maroš Vago: Toto je metoda, která je také trochu nadčasová, ale zároveň je velmi potřebné už ji začít chápat v této éře vývoje, ve které jsme, protože my už jsme si prošli procesem, že traumata se léčí nějakou terapií, že se na ně podíváme z každé strany. I to je vhodný způsob a je to i velmi potřebný způsob, že člověk zažil trauma a je zapotřebí na něm terapeuticky pracovat. Něco se tam uvolní, něco se posune, něco se objasní, ale to ti ještě nezaručí, že tam to trauma nezůstane.

V nejlepším případě, když máš vynikajícího terapeuta, se to uloží do podvědomí, a jakmile se dostaneš do reálné situace, která může být rezonančně s tímto traumatem spojena, tak je trauma najednou na scéně, i když jsi na něm léta pracoval a už sis myslel, že ses ho zbavil.

V tomto systému je vysvětlováno, že se traumat neumíme zbavit, protože je to určitý druh zážitku, který jsme museli zažít. Ale když do toho vidíme trochu detailněji, tak trauma není negativní zážitek, který se nám stal, ale to, co jsme si mysleli, že se v dané situaci stalo. Stala se nějaká situace, je tam nějaká nehoda, a to, jak já tuto situaci pochopím, co si o ní řeknu – to znamená, že uvěřím v nějaký systém víry a přesvědčení o této situaci – tak to je to trauma. Trauma není daný zážitek, trauma je to, co si já o tomto zážitku myslím. Říkám to proto, že je velmi důležité toto při opouštění traumatu pochopit.

Martina: Stačilo by se podívat na svůj zážitek jako na zážitek někoho jiného?

Maroš Vago: Přesně tak, toto by klidně stačilo. Toto je ta metoda, jen je třeba se k tomu pomaličku propracovat. I ta terapie tam má svůj význam a je to první fáze. Jen si říkáme, že to je i finální fáze. Ale je to jen první krok.

Popovídejme si o tom, co se mi tam stalo, a sám si můžu vyslechnout, co budu o té věci říkat, a dobrý terapeut to musí otáčet. To je ta práce kvalitního psychologa, psychiatra, že to musí danému člověku otočit a dovolit mu, aby se na situaci díval jinýma očima. To je práce psychologa. A ty v té chvíli pochopíš, že ses spletl, že jsi uvěřil iluzi o tom, jak se to stalo, a že to mohlo vypadat jinak a mohlo se tam dít něco jiného, než jak jsi to pochopil. A to, jak jsi to pochopil, je mentální konstrukt, který si neseš ze svého dětství, to je systém přesvědčení a víry. A ty teď zjistíš, že ses možná spletl, že jsi možná uvěřil nějaké iluzi. A když si toto dobře osvojíš a najednou jsi schopný se na danou situaci podívat jinýma očima, tak přichází proces, že tuto věc můžeš opustit.

Vláčíme sebou mrtvoly svých traumat, a ještě si je ukazujeme – přitom stačí nechat zbroj spadnout

Martina: Už ji nepotřebuješ.

Maroš Vago: Už ji nepotřebuješ – přesně toto se tím myslí. Ale je to vyspělý způsob uvažování pro každého, kdo si přeje s tím něco udělat. A když si to nepřeješ, tak klidně choď na tisíce terapií za rok, klidně si ještě zahrávej s touto formou, nebo s tím nedělej nic. Je to trochu šokující, když toto říkám, ale je to třeba vnímat.

Každé jedno moje slovo, které řeknu, má přesah, má napojení. Je to systém, který je zapotřebí chápat a kde všechno se vším souvisí. Neříkám tyto věci jen tak. Když zjistíš, že jsi možná nepochopil, co se tam stalo, a přijmeš, že se ta nehoda měla stát, protože tak nějak jsi to měl, tak bychom šli do pýchy, kdybychom chtěli pochopit, proč se ta nehoda měla stát. O to se nestarej. Ona se stala, protože se měla stát, a jsi příliš malý na to, aby ses na to snažil přijít analýzou. Tím si jenom uškodíš.

Stala se ta věc? Stala. Vytvořil se z toho nějaký můj dojem o této věci, a s tím můžeme pracovat, a pomaličku zjistím, že to mohlo být tak, že jsem v té situaci sám sebe oklamal, že jsem uvěřil nějaké iluzi. A tehdy nastává proces: „Děkuji pěkně, už to můžu opustit. Už to nepotřebuji.“ Proto říkám, že my traumata neléčíme, my je opouštíme. A jak dlouho tento proces trvá? Záleží.

Martina: Teď se mi vybavila scéna z filmu Misie – jestli jsi ho viděl – kdy Robert De Niro v latinské Americe v době conquistadorů chytá domorodce, indiány, a prodává je. A nakonec tam v horách nad vodopádem vybudují kostel a dokážou udělat neuvěřitelnou skupinu těchto novokřtěnců. A protože se Robert De Niro dopustí zločinu a velmi toho lituje, tak si jako pokání sbalí veškerou svou zbroj, všecko brnění, které měl na sobě, když je honil, a pořád leze vodopádem nahoru. A když vyleze nahoru až ke kostelu, tak to pustí zase dolů a zase to táhne nahoru, a jednoho dne – nevím po jak dlouhé době – už to jeden indián nevydrží, přiskočí k němu a tu zbroj odřízne.

Maroš Vago: Tak, tak, tak. Přesně toto je ta univerzální moudrost. O tom se stále bavíme. Je to celé o pochopení, že si trochu sami házíme klacky pod nohy. A nemusíme.

Martina: Vláčíme s sebou.

Maroš Vago: Vláčíme s sebou ty mrtvoly, jak Jarda Dušek říkal, a ještě si tyto mrtvoly ukazujeme, mluvíme o nich.

Martina: Jak se daří vaší mrtvole?

Maroš Vago: Jak se daří vaší mrtvole – přesně. A je to stále ten samý princip, to samé, že existuje určitá univerzální moudrost, o které se stále bavíme, a stále se na ni snažíme dívat z jiného úhlu, aby danému člověku zarezonovalo, že toto je úhel, ze kterého to chápeme.

Proto se v APU snažím velmi prakticky vysvětlovat věci, jako je tato forma. Není to z mé hlavy, není to něco, co jsem vymyslel. Je to univerzální moudrost, kterou už si tato evoluční společnost vyžaduje, abychom pochopili aspoň jednoduché principy a uměli věci opouštět, propouštět, nechávat je tak, nebrat za ně odpovědnost a mohli si oddychnout. Celý tento proces léčení je v tom, že si oddychneš.

Po roce a půl končí egoistická hra a v partnerství začíná skutečná škola vzájemného obrušování

Martina: Když jsme zmiňovali kolektivní nevědomí a vědomí, tak jsme se zmínili, že je čas pro individuální práci. Jakou roli v tom má partnerství? Protože stále častěji slyšíme, že schází na úbytě, že dlouholeté páry moc nefungují, ale nefungují příliš pohromadě ani rodiny. Jak je vlastně s tím, že – když to převyprávím – splynete v jedno tělo, jednu duši a navzájem se budete nadnášet. Kde má místo toto?

Maroš Vago: Zase jsi to celé řekla. V této otázce je i odpověď, že partnerství je vyšší forma života. To znamená, že když už jsi věci pochopil na individuální úrovni a myslíš si, jak dobře věci chápeš a jak je už umíš aplikovat, a myslíš si, že jsi pochopil vzorec svého vlastního života a daří se ti, tak potom je vyšším levelem partnerství. Tam se ukážou věci, tam je skutečná prověrka.

Partnerství je nejvyšší forma učení, protože se tam najednou spojí dva osudy, které mají kráčet spolu. Je to tak dohodnuté, schválně používám tyto výrazy, protože bude skvělé, když jako společnost co nejrychleji pochopíme, že tyto věci jsou dány, a přichází ti do života člověk, který tě má možnost provést vysokou školou. Když už sis myslel, že máš věci za sebou, tak to byla teprve střední škola, a najednou přichází partnerství a i celoživotní manželství.

A to, co říkáš – že dlouhodobé vztahy nefungují – tak já si to právě nemyslím. Já si myslím, že krátkodobé vztahy nefungují, protože je tam nějaká hra egoistických forem.

Martina: Kdo z koho?

Maroš Vago: Kdo z koho.

Martina: Kdo má navrch?

Maroš Vago: Když se ega rychle vystřílejí a už si nemají co poskytnout, tak tehdy se vztah, který není silný, rozpadá, protože už tam nedostávám pozornost a další věci, protože jsem tuto školu nepochopil. Jdeme zase hledat dál, abychom zase rok, rok a půl – jak se uvádí ve statistikách, že chemická reakce a ego proces dokážou vydržet takto dlouhou formu, okolo roku a půl – kdy následně po roce a půl začíná skutečně duchovno, kde už nedokážeš déle hrát, ego už se nedokáže lépe přetvařovat a hrát tu formu, a najednou začínáš být takový, jaký ve skutečnosti jsi. A druhý partner také začíná být takový, jaký ve skutečnosti je.

A tomu říkám vysoká škola duchovna, protože nyní začíná skutečná práce, začíná to, že jeden druhého začne obrušovat. Proto jste se spojili, abyste se začali obrušovat. V první fázi je jen to, že vystřelujete své ego programy jeden na druhého a očarujete jeden druhého. A potom, v této fázi, už po tom roce a půl, začíná doopravdy práce. A když to myslíš skutečně vážně a uvěřil jsi, že jsi vyšší bytost, tak se tady můžeš otestovat, tady můžeš ukázat, co ses naučil, tady můžeš dokázat, jaký jsi a co jsi.

Martina: No tak se tužme. Velice krásně to na jedné přednášce pojmenovala profesorka Hogenová, která řekla, že její muž jí v určité části života umožnil být takovou, jakou nemohla nebýt.

Maroš Vago: Ano, přesně.

Martina: A ona říká: „A já jsem ho za to milovala.“

Maroš Vago: Přesně tak. Když člověk pochopí, jaká hra se tam hraje a jaká láskyplná dohoda se tam realizuje, tak je to zachráněno. Protože se najednou člověk začne na toho partnera dívat úplně jinýma očima a začne vnímat – a tam se začne plnit ta dohoda – že tento člověk mi přišel ukázat to, co není možné vidět jiným způsobem.

Neschopnost říkat „ne“ vychází z davové psychózy – autenticita ale začíná na úrovni sebe sama

Martina: Co se nemohlo nestat. Říkáš, že jednou z nejdůležitějších věcí na cestě k autenticitě – což se nám hodí k partnerství, a nejenom k němu – je naučit se říkat „ne“. Proč je to podle tebe tak důležité? A proč s tím má řada z nás takový problém, který z nás pak vyrábí oběti, jako by nás shazovali z pásu?

Maroš Vago: Je to kouzelné slovíčko, je to kouzelné zaklínadlo – dalo by se říci – protože my si myslíme, nebo v kolektivním vědomí nás davová psychóza učí, že je neslušné říkat „ne“. To je jen jedna z forem, kterou to teď vysvětluji. Že je neslušné říkat „ne“, protože tím ukážu, že nejsem dobrý člověk, protože nejsem dostatečně ochotný, nebo nejsem po ruce, když je to zapotřebí.

Ale ve skutečnosti jde zase jen o projev sebelásky a sebeúcty. Když mám nízkou sebeúctu, tak je pro mě velmi těžké říci slovo „ne“. Proto říkám, že je to kouzelné zaklínadlo, a proto je potřeba to trénovat, protože kolektivní vědomí nám to zasadilo hluboko do DNA. Chováme se takovým způsobem, jak nás naučili – to je to kolektivní vědomí – a najednou je velmi zvláštní a divné vyslovit slovo „ne, tentokrát nejsem ke tvým potřebám.“

Neříkám, aby to bylo odmítání, ale nejdřív si musím uvědomit, jestli je to prospěšné i pro mě, ta nabídka, která mi přišla. A nemyslím tím, že je to sobecky pro mě, ale zda je prospěšná pro oba dva, nebo je to prospěšné pouze pro druhou stranu. A trochu se rozumně, racionálně rozhodnout, co se stane, a jestli se mi stále neopakuje ten samý proces, po kterém jsem vždy naštvaný, vycucaný z energie, hroutí se mi moje věci.

V tomto kouzelném slovíčku je za tím velké rácio, které má ráda levá hemisféra. Rácio znamená, že si prohlédnu situaci a vyzkouším si říkat slovo „ne“. A v ten okamžik pocit, tělo, začne určitým způsobem reagovat. A jsou to velmi zajímavé pokusy, co se stane, když skutečně zažiješ situaci, kde bys řekl „ne“. Velmi dobře víš, kde bys rád řekl „ne“, ale hraješ se sebou hru, jsi neautentický sám k sobě.

Autenticita neznamená být autentický jen k druhým lidem – autenticita začíná na úrovni tebe. Když nějakou situaci neznáš, nevíš, jak ses v ní ocitl, nebo zkoušíš, nebo nevíš, co se stane, když řekneš „ano“ nebo „ne“, tak to je něco jiného, tehdy si tento proces zkoušej. Ale všichni dobře známe pocit, co to znamená, že do dané situace jít nechceš, ale řekneš „ano“. A toto je ten proces, o kterém tady rozmlouváme. Je potřebné vyslovit, že tu situaci odmítáš v rámci toho, že dáváš podporu sobě, dáváš lásku sobě.

Martina: Jak se vyznat ve vlastní autenticitě v tom smyslu, že člověk občas něco vyhrkne – ať už souhlas nebo nesouhlas – a vlastně neví, jestli jsou to jenom nezvládnuté emoce, nebo řekněme prožitý pocit.

Maroš Vago: Toto je přesně ta práce na pozorovacím procesu – že se trochu rozhodnu některé věci pozorovat a zajímám se o to. Někomu se to zdá strašně složité, ale je to přirozená součást běžného života, že se normálně trochu pošťourat v tom, jak se cítím.

Trochu se musím podívat, jak se v nějakých situacích cítím, na to, abych potom mohl přesně reagovat – není to o tom, že to jde hned, nebo někdy nevíš, zda je to emoce, zda nemáš dobrou náladu, nebo se tam neděje něco, co ti zkresluje pohled na danou situaci.

Proto říkám, že nejdřív je fáze si trochu dovolit proces šťourání se v sobě, a neanalyzovat. Ale trochu se normálně pozorujeme, co se ve mně odehrává, v jaké situaci, kdy. A tento proces může být krátký, kdy se v sobě velmi rychle zorientuješ. Toto se lidem někdy nechce dělat, ale je to škoda, protože se to zdá jako těžko otevíratelné dveře, ale výsledek je velmi rychlý, praktický a efektivní. Za nějakou dobu, ale klidně i v situaci, kdy nevíš, můžeš říci i „ano“, a jakmile padne tvé rozhodnutí, tak v tu chvíli cítíš.

Psilocybin a ayahuaska otevírají dveře, ale západní společnost na ně nemá průvodce

Martina: Víš, co jsi měl říct. Co chceš.

Maroš Vago: Tak, a tehdy je také odvaha zastavit tento proces a jít do té situace znovu a říci, že si přeji, aby to bylo jinak. Protože máš volbu, máš právo to kdykoliv změnit a vstoupit zpět do toho procesu. Jedna forma je, pokud se ještě neumíš v některých procesech orientovat, říci „ano“ a sledovat, co se potom stane. A když jsi řekl „ano“ správně, tak je všechno v pořádku. A když jsi neřekl „ano“ správně, tak v tobě vybuchne exploze. A i na základě tohoto se dá posuzovat daný proces, nebo zjišťovat, kdo ve skutečnosti jsi.

Martina: A pak je ještě jiná varianta, kdy v danou chvíli přesně víte, co chcete odpovědět, ale nějak vám to okolnosti neumožní, a vy se tak dlouho přesvědčujete, abyste necítili to, co cítíte, až sám sebe upovídáte. A většinou to špatně dopadne.

Maroš Vago: Přesně, a já tento proces miluji, protože je to základ lidského života. Takto my fungujeme, a za mě je to velmi krásné. To vůbec není průser, ani to není zločin, ani to není něco negativního. Je to v pořádku, a je to ve skutečnosti zábavné, jen se nesmíme bát hrát, protože toto je hravost, a na to slouží zase ty pilíře: odvaha, disciplína, pokora, to jsou všechno věci, které když pochopíš a osvojíš, tak jsi schopen začít v životě hrát. Jsi schopný hrát si se situacemi, nejsi jimi vystresován, netvoříš si mini traumata a mini věci.

Martina: Trocha lehkosti by nám slušela ve všem.

Maroš Vago: Přesně tak, to je lidskost, a ve skutečnosti to je lehkost právě duchovna.

Martina: Maroši Vago, pozorovat se, sledovat své myšlení, konfrontovat to se svým vnitřním pocitem, se zkušenostmi, které jsme nabrali v minulosti, a zároveň se nechtít zavděčovat, ale zároveň být k lidem vstřícný – to je pracné. Je toho hodně, je to, jak by řekl češtinář, full-time job.

Maroš Vago: Ano, dá se.

Martina: A my jsme mistři zkratek. A mnozí s těmito zkratkami experimentují, a jsou jich často plné Bohnice a další ústavy k tomu zřízené. Tím mám na mysli drogy. Drogy, které nám umožní nahlédnout své vědomí. V Česku se začal nedávno používat ketamin jako skutečně léčebná látka, a už, myslím, schválili i psilocybin. Vím, že v NUDZu dělají velmi úspěšné pokusy a mají léčebné výsledky. Ve Švýcarsku se používá LSD, v Nizozemsku MDMA. Řekni mi, v jaké látce spatřuješ potenciál ty, jenž jsi použil ayahuasku, a sám tvrdíš, že všechny tyto věci by člověk měl ochutnat jednou jedinkrát, zahlédnout, a pak už pracovat? Ale zase to určitě není jednoznačné.

Maroš Vago: Je rozdíl mezi syntetickými drogami a mezi přírodními medicinas plantas, jak se to v šamanské kultuře nazývá. Protože medicinas plantas mají živé vědomí, a to tě má možnost léčit, má možnost tě něco naučit. Proto říkám jednou, ale ani to nedoporučuji všem. K tomu tě musí přivést život sám – to je zase další velké téma.

Medicinas plantas je vědomí, které vejde do tebe a dokáže ti vytvořit zrcadlo a dokáže ti rozvinout tvé vědomí, abys se dokázal poznat. Zkrátím to – poznat se. A o tom se celou dobu bavíme. Když říkáš, že toto pozorování a všechny tyto věci jsou náročné, tak to chápu – ale není to vůbec tak náročné, jak se zdá, ale je za tím velká forma pýchy a lenivosti, protože se nám to nechce dělat. Je to něco, co je neuvěřitelně přirozené. A když se rozhodujeme, že se nám zdá, že to je složité, tak to klidně nedělejme, protože i tak přijde čas, kdy to budeš muset začít dělat. Dřív či později, každý jeden z nás, protože cesta vede právě tudy.

Když si vezmeme psilocybin – teď je to velké téma, a byl jsem pozván do různých konzultačních úřadů, kde tyto věci konzultujeme – tak říkám na rovinu, že otevíráme dveře někam, kde to absolutně neznáme. Ve smyslu společnosti. Na to, abychom mohli užívat medicinas plantas, potřebujeme profesionály, kteří vědí, co se tam děje, jak se to děje. Jinak je to absolutně nefunkční.

Martina: Protože spatřit sám sebe může být taky trochu děsivé a bytost se nemusí přijmout.

Maroš Vago: Přesně tak. Záleží na tom, v jaké fázi daný člověk je. Protože když je to člověk, který už podstoupil všechny dostupné druhy léčebných forem – od antidepresiv, přes přírodní léčiva, antipsychotika, klidně i elektrošoky – a tento člověk nenachází, neumí najít v tom celém procesu sám sebe a nevidí, že je obětí vlastní iluze – tak v takovém případě jsou tyto medicinas plantas určené přesně na to. Medicinas plantas jsou určeny přesně pro tento typ lidí.

Ale to není jen tak, že se jim to podá, ale musí tam být velmi přesné množství, protože to je velmi důležité, ale toho budeme muset docílit výzkumem. Množství je základní otázka. A další věcí je integrovat to, co se tam stalo. To v této oblasti vyžaduje obrovskou profesionalizaci, což například mají jihoamerické kultury velmi dobré, protože to je jejich přirozené léčivo. V tomto vidím nebezpečí.

A potom druhá forma je, že to budou aplikovat lidem, u kterých není vůbec vhodné, aby jim to bylo aplikováno, protože jim to otevírá dveře někam, na co ještě nejsou připraveni. Já to velmi schvaluji a v určité fázi je to věc, která je nesmírně potřebná, je tam skutečný léčivý potenciál, je to to, kde se dají věci léčit, je to přesně to, o čem mluvíme v APU. Je to poznání své vyšší verze – zjistíš, že nejsi své ego a tvé trauma a tvé mentální konstrukty, a máš možnost to opustit.

Tato léčivá forma je neskutečně účinná a efektivní. Ale na druhé straně otevíráme dveře do světa, který neznáme a není to součástí naší kultury, neznáme ho, nemáme ho otestovaný. Říkám ano, jsem za to nesmírně rád a klobouk dolů, ale záleží případ od případu – komu, kdy a jaké množství.

Každou noc odcházíme na poradu se svým vyšším vedením – a spánkový rituál podceňujeme

Martina: Maroši Vago, ty doporučuješ všem bez rozdílu jeden velký zázrak, který může absolvovat každý, a měl by se na něj každý večer připravit, protože každý spánek znamená vstup do jiného světa. Jelikož je doba divoká, nepravidelná, lidé slouží na směny, máme rozbité spaní nejrůznějšími příčinami. Jak působí spánek, zejména od jedné hodiny do třetí, kdy říkáš, že melatonin začíná produkovat prvek pinolin, a ten nám umožňuje velmi odvážné exkurze.

Maroš Vago: Je to věc, která se nám děje po dobu existence celého lidstva, je to tak přirozené jako dýchání. Každou noc zažíváme mimotělní zážitek, přesouváme se. My žijeme ve dvou realitách. Jedna je snová realita, druhá je bdělá, kterou považujeme za bdělou. Toto není věc, kterou říkám já, víme to, je to zase součástí univerzální moudrosti.

Proto, když to víme, tak je velmi potřebné se ke spánku připravit stejně jako na denní formu života. Víme, že v průběhu dne máme nějaké činnosti, nějaké věci, které bychom rádi zvládli dobře, rádi bychom, aby se nám podařily, a soustředíme se na nějakou část dne. A na snovou realitu – proto o ní mluvím tak intenzivně – je potřeba se připravovat stejně.

Jak jsi říkala, někteří lidé žijí formou života, že pracují na směny, což je ale v pořádku, protože to je v plánu duše. To je stejné, jako když se mě ptají těhotné maminky nebo po porodu: „Co teď budou dělat, když musím celé noci kojit a být vzhůru?“ To je všechno v pořádku, je to v plánu duše. A když se děje život tak, že teď mám dělat toto a nemám kvůli tomu dostatek spánku, tak také nepanikařím – je to v pořádku, je to určité období života.

Já toto vysvětluji v APU, že to je v pořádku. Když se ti otevřela nějaká forma tvého života, tak ji žij tak, jak ji žít máš. Každopádně u člověka, který pracuje na směny, je zapotřebí, aby měl určitou úctu ke snové realitě a k nočnímu režimu. Je velmi potřebné udělat určitý druh rituálu předtím, než si lehneme do postele, je zapotřebí se uklidnit. Všichni víme, co máme před spánkem dělat, je to už tak dostupná informace, a každý dělá to, co mu vyhovuje. A je potřeba se připravit na to, jak s tebou rezonuje informace, že někde něco budeš dělat, že se spojíš se svou vyšší verzí a budete dolaďovat plán. Každou noc tam chodíš proto, abys dolaďoval svůj osud, svůj plán, abys ho zhodnotil.

Martina: Od jedné do tří je prostě pokaždé schůze.

Maroš Vago: Můžeme to tak klidně říct, ale děje se to celou noc. Celou noc se dějí procesy. V první fázi se očišťuješ, regeneruješ. Další fáze je důležitá, a je to přesně mimotělesné konstatování, porada. A potom nastává další léčebný proces uzdravování, kdy se tělo léčí.

Říkám, že spánkový režim je neuvěřitelně vzácná fáze dne. Proto je tma, protože mozek reaguje tím způsobem, jak jsme se bavili. Začne chemický proces v těle a naše šišinka vyprodukuje melatonin, který vytvoří synteticky takovou látku, která ti umožní mimotělní vnímání. Takže jsi schopen lucidního snění, jsi schopen pozorovat své procesy, jsi schopen se pozorovat směrem do minulosti, jsi schopen podívat se do budoucnosti, jsi schopen obsáhnout celý proces tvého osudu a vidět věci tak, jak jsou.

Když nastoupí pinolin, je to krátká záležitost, protože se vstřebá. Já konkrétně popisuji, co se děje v neurokortexu, kde se obrátí spin neuronů, a my máme přístup k rozšířené formě vědomí. Přijde ale proces, je to krátký proces, kde se celý pinolin jako chemická látka vstřebá, a nastává to, že se všechno dostane do normálu a ty máš takzvanou amnézii, nepamatuješ si to. A to je daná forma, proč si to nemáš pamatovat.

Důležité je – když s tebou ta informace rezonuje – abys měl dostatečnou úctu k tomu spánkovému režimu, abys věděl, co se tam odehrává, a abys se na to připravila jako na určitý druh ceremonie. A když se ti to nepodaří, nic se neděje, přichází další noc, takže nemusíme panikařit.

Říkám to takto na rovinu, protože spánkový režim podceňujeme, a i to, co se tam ve skutečnosti děje. My máme jen pocit, že si tam jdeme oddychnout, ale to je jen jedna fáze z toho, co se tam děje. Tam oddychuje mysl, ale ve skutečnosti je mysl daleko produktivnější a pracuje daleko více, ale jiným způsobem, takovým, který ji nevyčerpává. A oddychuje tam tělo, ale ve skutečnosti tam jdeme na poradu se svým vyšším vedením.

Život je neuvěřitelné privilegium a evoluce se ubírá dobrým směrem – jen to musíme pochopit

Martina: Maroši, máš za sebou spoustu zkušeností, spoustu svých vnitřních prožitků, ať už v Peru, kde jsi asistoval šamanům, nebo jako přednášející a spolutvůrce systému APU. Když myslíš na budoucnost, usmíváš se?

Maroš Vago: Velmi se usmívám. Děkuji za tuto otázku, toto je důležité. Velmi se usmívám. Mně se zdá a vnímám, že to jde perfektně, že to jde velmi správně, i když to často vypadá hrozivě, i když je na světě mnoho utrpení, i když se děje mnoho procesů. Jakmile každý z nás pochopí tuto formu moudrosti toho, čeho jsme součástí, tak cesta bude lehčí. A určitě se tam dostaneme všichni.

Teď je nádhera v tom, že skutečně můžeme evoluci už prožívat, můžeme ji prožívat naplno. Je to vývojový proces, a já říkám, že určitě dopadne dobře. Je na co se těšit, je proč si vážit života.

Když se mě někdo zeptá, co mě nejvíc mrzí z této psychologicko-psychiatrické práce, tak říkám, že když vidím, že někdo pohrdá vlastním životem. To mě bolí nejvíce. Když někdo má určitou formu utrpení nebo traumatu, tak je to, jak jsme se o tom bavili, pochopitelné, může se to stát, je tam nějaká forma nepochopení toho, co se děje, ale to není tak vážné. Vážné je, když někdo nerozumí, že je to obrovské privilegium být momentálně na této planetě, být v tomto těle, zažívat tento reálný fyzický život, že je to obrovským darem.

A toto je pro mě skutečně bolestivé, jestliže je to až takováto forma iluze, že člověk není schopen vidět, že toto je neuvěřitelně zajímavá cesta a neuvěřitelně zajímavá hra, a že jsme toho plně součástí, jsme na to perfektně vybaveni, máme všechny možné nástroje. A ještě k tomu se to ubírá neuvěřitelně dobrým směrem.

Martina: Maroši Vago, já ti moc děkuji za tento optimismus, a děkuji ti za to, že jsi nám připomněl, jak stát nohama pevně na zemi a zároveň mít hlavu v oblacích, a dívat se na život jako na jedno velké dobrodružství. Děkuji moc.

 

Celý rozhovor s Marošem Vagem o kolektivním vědomí, opouštění traumat, partnerství jako duchovní škole a významu spánku si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Šamani v Peru ti povolili vyvést jejich myšlenky, jejich APU, a udělat z toho středoevropský „eintopf“. A nemyslím to špatně.

Maroš Vago: Ano, to byl vlastně účel mojí cesty, za tím není nějaký business plán, že jedeš do Peru a jedeš se tam toto naučit a oni ti řeknou: „Ano, ty jsi ten vyvolený, a ty to jdeš předat na Západ.“ To se všechno tvořilo pomaloučku, a já jsem si jen ověřoval, zda jsem správně, a všechno šlo synchronně s cestou.

Oni viděli, že jsem se přišel učit s otevřenou myslí, a zároveň jsem spojoval oba světy. Chápal jsem jejich, a chápu i náš západní, a proto mám možnost to více propojit. Proto rád dělám i s lidmi, kteří jsou vědecky orientováni, rád pracuji s lékaři, s psychiatry. To není nějaké uzavřené učení, to je právě pozvání všech do toho, abychom udělali život lepší a kvalitnější. Takže tak je toto učení pospojováno – tak, aby ho naše západní hlava, když to tak řeknu, byla schopna integrovat.

Martina: Máme to teď jednodušší, co se týká sebepoznání a práce na svém rozšiřování duchovního poznání a vědomí, protože už nám tak úplně nic moc jiného nezbývá?

Maroš Vago: Správně jsi to řekla. Proto se mi líbí chaos. Stále se vracíme k tomu samému, protože by si někdo řekl, že chaos není dobré slovo, není dobrá věc. Ale přesně jsi to definovala – já mám za to, že nám už nic jiného nezbývá, a v tom je to skvělé. Já pozoruji okolí, a to, co říkám dnes, jsem nemohl říci před rokem. To, co jsem řekl před rokem, jsem nemohl říci před pěti lety, a dnes jsou už tyto věci v pořádku, jsou normální. Máš tam jen volbu, co s tebou bude rezonovat, a jakým způsobem pracuje právě v tobě pokora, pýcha, odvaha, disciplína. Tím si musíš projít, a musíš se tam někde najít.

Ale ve výsledku úplně na rovinu říkám, že už moc možností nemáme. Když někdo říká, že jsou to blbosti a že to jsou samé bláboly – tak uvidíš, že za rok bude mluvit jinak. Takže toto není něco, co říkám já, anebo co říká APU, protože všichni tady říkáme to samé, a to, že jsme otevřeli dveře k evolučnímu vývoji lidské psychiky. A nyní jděme pouze cestou, která bude nejmíň bolestná, ale nejvíce praktická, ale už není otázka, zda ano, nebo ne, my víme, že toto jdeme absolvovat. Lidstvo se jde vyvinout mentálně, protože těla se historicky nezměnila, mysl se historicky nezměnila, ale tlaky na lidský život jsou daleko větší, rychlost života je daleko větší. Takže my se musíme vyrovnat této rychlosti a pochopit procesy, ve kterých se nacházíme. Jdeme se rozvinout na úrovni myšlení.

Martina: Mnozí nejdeme moc dobrovolně.

Maroš Vago: Přesně tak.

Katastrofy i geopolitický chaos jsou součástí evolučního procesu, na který je třeba se těšit

Martina: Má smysl se tedy na situace – které mohou nastat s vychýlením Země, s vychýlením zemské osy, se zvýšenou aktivitou vulkánů, s nebezpečím cunami, zaplavováním oblastí, a tak dále – dívat jako na určitý projev lásky?

Maroš Vago: Přesně tak, správně jsi to řekla. A taktéž se můžeme dívat jako na projev lásky i na to, jak se ukazují ega jednotlivých států, a jak se tady začínají dít procesy a věci na rovinu a napřímo. To všechno souvisí s geofyzikální prací, s prací Země, ale také s prací v našich hlavách. Všimni si, že všechno se začíná aktivovat, a všechno začíná vycházet na povrch.

To znamená, že tento proces se stane tak, či tak, důležité je jen to, jak na něj budeme připraveni. Takže vůbec není potřeba panikařit, ani nic podobného, je to všechno vývojový proces, který je správný, ale je zapotřebí se na něj těšit, protože je i naše vlastní volba. Já vždy říkám, že je velmi vzácné být tady na Zemi a žít život, jaký žijeme. Máme možnost přežít určitý evoluční přechod, a to je neuvěřitelně zajímavé, je to obrovská zkušenost.

Martina: A co,když se tím vším nepodaří plošně probudit správné vibrace soucitu?

Maroš Vago: Proč myslíš, že by se to nepodařilo?

Martina: Já se ptám.

Maroš Vago: Určitě se všechno podaří. Věř mi.

Martina: Mám negativní myšlenky. Co s nimi? Ale otázka není negativní. Otázka je…

Maroš Vago: Ano, přesně tak. Není to negativní, je to normální úvaha, kterou jsi položila, ale tyto procesy se dějí trošku na jiných úrovních. Naštěstí nás – tebe, mě, ani ostatní – nemusí zajímat, jak to dopadne, protože to už je dávno naplánováno a dávno rozhodnuto, a my jsme pouze v procesu vykonávání.

Martina: Je psáno?

Jediná práce, kterou tady máme, je uhlídat si vlastní myšlení – vše ostatní je pýcha

Maroš Vago: Přesně tak. Naštěstí toto není náš úkol. Tvým, nebo mým jediným úkolem je, abych, jak jsem říkal, byl svou nejlepší verzí každou jednu minutu svého dne, abych chápal vzorec života, abych chápal proces, který se tady odehrává, abych chápal, co se okolo mě děje, co se děje uvnitř i venku. To je jediná moje práce – abych uhlídal sebe.

Vidím, že velmi mnoho lidí se těmito tématy zabývá, zda bude třetí světová válka, zda bude tamto, zda vybuchne sopka, jestli bude cunami, ale to není naše práce. Opět pýcha. Všimni si, jak pýcha reaguje. Proč bych se zajímal o to, na co nemám dosah. Proč bych se trápil něčím, na co nemám dosah.

Vím, že to zní trošku surově, ale to je tak vysoký proces – který začíná dělat i tato planeta, protože to je živé vědomí, které je také ve svém evolučním procesu – že my nemáme šanci do tohoto procesu zasáhnout. Takže na konci dne si uvědomíš, že máš kontrolu pouze nad tím, co ti běží hlavou, to je jediná tvoje práce.

Martina: Takže to vnímáš tak, jak je to ve sloganu: „A na konci bude vše dobré. A pokud to ještě není dobré, tak to není konec?“

Maroš Vago: Přesně. Já samozřejmě neříkám, že všichni, osm miliard lidí na planetě, zažije to samé, zažije nádheru. Jsou tam doopravdy příběhy, které si každý napsal sám. Já vím, že to zní zvláštně, ale každý si tento příběh, jak tímto evolučním procesem projdeme, napíšeme sám. Každý si tímto procesem projde tak, jak si to už dávno vybral. Teď je tady každý jen na to, abychom se podívali, jaké rozhodnutí jsem už dávno udělal. A teď se na to jdeme podívat. Pro někoho, kdo se nechce změnit, to bude bolestivé, protože bolestivé je pouze to, když se nechceš změnit.

Ale když budeš této změně otevřený – což souvisí s rozšířeným vědomím – a chcete se evolučně vyvinout, tak v tu chvíli to bude bolet méně. Každá změna bolí, ale toto bude mít šťastný a dobrý konec, akorát každý individuální zážitek bude pro každého takový, jak už je to dávno napsáno.

Martina: Tyto věci nebývají ani černobílé, ani jednoduché. Ale přeci jen, když bych hledala alespoň nějaký kompas, tak mohu použít to, co se nyní odehrává ve společnosti, v mainstreamu, v médiích. To znamená dělat přesný opak je správně? Tím myslím opak postoje: Nakupujte, utrácejte, zadlužujte se, užívejte si, nemyslete na zítřek, a hlavně se srovnávejte se všemi kolem vás, protože vy přece můžete být nejúspěšnější, vaše děti to můžou dotáhnout dál, než jiné děti. Trošku jsem to „zglajchšaltovala“, ale je toto jakýsi kompas?

Maroš Vago: Je to výborný, zdravý selský rozum. Přesně jsi to řekla. Já bych řekl, že máš pravdu. Teď je společnost tak tlačena mainstreamovým způsobem a egem, že když budeš dělat přesný opak, tak uděláš dobře. Takže v nejzákladnější formě to je výborné rozhodnutí dělat věci přesně o 180 stupňů jinak, než kam je tlačena společnost.

Porovnávání se s druhými je zločin – konkurence je ego forma, kterou už nepotřebujeme

Martina: Zaujalo mě, jak jsi na jedné přednášce, kterou jsem viděla, popisoval, co všechno se děje v člověku na fyzické úrovni, když se porovnává s někým jiným. A vlastně do té doby jsem si nechtěla připustit, že když se s někým poměřuju – chlapečci na toaletě, kdo výš, my holky to máme jinak – tak se na sobě dopouštím až zločinu?

Maroš Vago: Je to vysloveně zločin. Ale zase, aby to neznělo příliš radikálně, když to ještě necítíš jako zločin, tak to dělej klidně tak, jak uznáš za vhodné. Ale když už začínáš pociťovat, že ti to škodí a že ti to prostě nedělá dobře, tak si začínáš uvědomovat, že se děje zločin. Je zajímavé vnímat z rozšířeného vědomí, jak sem přicházíme. Lidé to někdy nechtějí poslouchat, ale my sem jdeme sami za sebe. My sem jdeme se všemi spolupracovat, ale jdeme pracovat sami za sebe. To znamená, že v tomto nemá konkurence absolutně žádný význam.

Samozřejmě by někdo řekl, že na základě toho, že se porovnáváme, funguje evoluce, a že diamant se brousí tím, že se snažím být lepší než druhý. Ale to je čistá ego forma. Je to jako když někdo běhá pouze proto, aby porazil druhé, a druhý běhá proto, že v tom vidí nadšení a má tam tvořivý proces. Tak kdo myslíš, že z těchto dvou dojde dál? My za chvilku velmi dobře pochopíme, že absolutně není možné, abychom se porovnávali, protože ty máš svou cestu jasně napsanou, já mám svou napsanou, a je rozdílná. Jak bych mohl tobě závidět něco, když já nerozumím tomu, jak ty máš napsán svůj osud a příběh, a co se z něho chceš naučit, a ty nerozumíš mému. Jak bychom mohli porovnávat dvě neporovnatelné věci? Ale my to děláme, a proto je to zločin. A my k tomu pomalinku dojdeme. Samozřejmě historie nás učí, že v určité formě byl konkurenční evoluční proces potřebný, ale to proto, protože jsme si procházeli vývojem ega. Ego se nějakým způsobem formovalo, a v té fázi života jsme to prostě potřebovali – ale dnes už to nepotřebujeme.

A i na to je APU, abychom si řekli, jak jsme, kde jsme, co je potřeba, co není potřeba ve smyslu napasování se na dobu. Takže konkurence, která na tebe číhá na každém kroku – všechny sociální sítě, vše je na tom založeno, všechny školní systémy, všechny pracovní procesy – v pořádku, ať to tak zůstane, nebudeme tady mluvit radikálně, že to není správné. Ale ty sám v sobě se už můžeš rozhodnout jinak. A když se v tomto tématu zorientuješ, tak zase pochopíš vzorec. Stále mluvím o vzorci – když pochopíš, že náš osud je neporovnatelný s někým jiným, tak najednou zjistíš, že není možné, aby ses porovnával. Nejen, že je to zločin, ale dopracuješ se až k tomu, že to nemá absolutně žádnou logiku. A v té chvíli zase přijde pocit, že si oddychneš a že se ti ulehčí.

Martina: Abychom ještě trošku posluchače vyděsili, tak jedna věc je, že si člověk uvědomí, jak se cítí, když se pořád s někým poměřuje. A notabene, když z toho ještě navíc nevychází jako vítěz.

Maroš Vago: Tak to už vůbec ne.

Martina: To už je úplně špatně. Je to jako kdyby duše svačila skleněné střepy. Ale ty jsi popisoval, jakým způsobem se toto myšlení propisuje do fyzického těla, a to mě na tom velmi zaujalo, protože to jsou věci, které nám ještě ne vždy tak úplně docvaknou.

Maroš Vago: Trošku mi tuto věc pojď popsat, protože si nepamatuji proces, který jsem v té chvíli popisoval. Řekni mi, co tě na tom zaujalo?

Martina: Zaujalo mě to, jak jsi popisoval, jakými částmi mozku tato myšlenka prochází, a jak se to nakonec propisuje do buněk, které se smrskávají.

Maroš Vago: Ano.

Martina: Tak jsem to tady krásně vyložila, ale ne, že bych tomu rozuměla.

Negativní myšlenky stékají přes hypofýzu a nervovou soustavu do nejslabších míst těla

Maroš Vago: Ano, už rozumím. Tam byl jasný proces, kterým jsem popisoval, jak se děje tok myšlenek. To znamená, že máš své určité aurické pole, ve kterém zachytáváš určitý druh myšlenek. A když jsi nastaven nějakým negativním způsobem, nebo jsi nastaven jako oběť, nebo prostě v životě prožíváš nedobrý pocit – například v konkurenci – tak samozřejmě začneš přitahovat tyto typy myšlenek. A ty tyto myšlenky vlastně zkopíruješ, a tvé aurické pole je zachytí, protože si myslíš, že si je žádáš. Takže zachytíš tento typ myšlenek, a ty potom tečou přes tvou hypofýzu, přes neokortex, přes centrální nervovou soustavu – já to tam popisuji detailně.

A přes centrální nervovou soustavu, která teče přes páteř, se tento typ negativního myšlení rozleze – teď to říkám velmi neodborně – do všeho, do celého těla, hlavně do buněčného systému, kde nastává informační předání, na základě kterého tvé tělo začne reagovat, protože dostalo informaci. A toto detailně popisuji, že je velmi důležité, jak jsi nastaven, protože když jsi s někým v nějakém boji a v nějaké konkurenci, nebo chceš být lepší než někdo, tak si začneš přitahovat tento typ myšlenek, které tvá hypofýza musí natáhnout z aurického pole, protože si to přeješ. Toto je vzorec, který popisuji – musíš pochopit, že to, co děláš, je, že si přitahuješ tento typ myšlenek, a všechno to pro tebe bude hrát, protože si to přeješ – protože ty jsi tady šéf.

A teď natáhneš tento typ myšlenek do svého těla a způsobuješ si újmu, způsobuješ nevyživenou energii, která je negativní, nízkovibrační, a ta se dostává do celého tvého těla, do míst, která jsou pro tebe nejslabší. Například jsou lidé, kteří mají problém se zažíváním, tak to samozřejmě cítí na žaludku. Jsou lidé, kteří mají problém se srdcem, mají problém s játry, s čímkoliv, a najednou se tato nejslabší část těla začne ozývat. To je velmi zrychlený proces, už jsem o tom mluvil, jen jde o to, že nejdůležitější je pozorovat myšlení a mysl, protože o tom to celé je. Tedy, že podle toho, co ti běží hlavou, si tvé aurické pole stáhne jen ten druh vibrační myšlenky, kterou si přeješ. Nebude tě trestat žádný vesmír, nikdo tě nebude trestat, ty si to vybíráš sám.

A toto je potřebné k pochopení sebe samého. To je to, co učí APU. APU tě učí, abys chápal svou vlastní duševní technologii. Když ji pochopíš, potom se rozhoduj. Potom se rozhodni, že chceš být zlý člověk – v pořádku, buď. Ale nejdříve pochop, co tato technologie znamená.

Jsi vždy tam, kam patříš – negativní lidé kolem tebe jsou tvé vlastní zrcadlo

Martina: Ne, že bych si chtěla nad okolím mýt ruce, ale okolí nás velmi ovlivňuje, a ne vždy si můžeme v naší práci vybrat, s kým se stýkáme. Když už pracujete v korporátu, když pracujete ve státních úřadech, soukromých firmách – určitě všichni posluchači vědí, o čem mluvím, a možná někteří i konkrétně vědí, o kom mluvíme. A já jsem tady zmínila, že negativní přenos je vždycky silnější. Já sama si toho všímám: Jedu na koncert, sedíme v autě tři, máme báječnou náladu. A přisedne čtvrtý, není dobře naložen, a za chvíli je v autě kouřmo, je tam husto. Jakým způsobem pracovat s tím, že se stále ocitáme mezi lidmi, kteří mají spoustu svých problémů, a prostě z některých vyzařuje negativismus, a je nakažlivý?

Maroš Vago: Zaprvé řeknu, zase tak trošku přímo, že jsi vždy jen tam, kam patříš. Takže když se ti zdá, že máš okolo sebe spoustu takovýchto lidí, tak je to pro tebe vizitka. Proto stále říkám, že to, co ti život ukazuje, je pro tebe vizitka, protože tento obraz se děje i v tobě, protože to je všechno zrcadlový proces. Když jsi dobře naladěn, a přisedne si někdo, kdo není dobře naladěn, tak máme tendenci si myslet, že do té doby, než si přisedl, bylo vše v pořádku – ale není to tak.

Martina: Tedy: On si přisedl, protože to v pořádku nebylo.

Maroš Vago: Přesně tak, protože dejme tomu to člověk může cítit dobře, ale v hlubších úrovních je to debata na téma hypnózy a hlubších stavů vědomí, a tam se to všechno ukáže.

Martina: Zrcadlení.

Maroš Vago: Tak, přesně tak. Tam je vidět všechno, jaké typy programů ti běží hlavou, ale ty se dejme tomu cítíš dobře, jsi rád, že se cítíš dobře, a zrovna si někdo přisedne… Ale doopravdy musím říci, že nic se neděje jen tak.

Toto je důvěra v život – že si někdo takto neustále přisedá, a v práci máme plno takovýchto lidí, tak je jasné, že tam patříme, a to i přesto, že se cítíme tak, že jsme o něco lepší než oni. Ne, jsme tam, kde máme být, protože jsme stejně poskládaní jako oni. A dostat se odtud právě můžeme tak, že si tento proces začneš co nejvíc uvědomovat, a tím vzniká proces, že se z toho začneš osvobozovat. To je to.

Martina: A pokud si ještě navíc myslíme, že jsme lepší než oni, tak je tam pýcha.

Maroš Vago: Tak to je úplný průšvih. Tak je to tak, že oni se odtamtud dostanou dřív než ty.

Martina: To je vzorec mc na padesátou. mc⁵⁰

Maroš Vago: My ho dneska klidně napíšeme. Ale stále se točí okolo tohoto – že když se stane něco, co je negativní, tak je to v pořádku. A nemá to takový smysl, že tě někdo chce trestat, ale že se ti tím něco ukazuje. Pojďme se na tyto momenty, na tyto situace, připravit, abys pochopil, co je v každé situaci, abys následně mohl toto poznání přijmout, a mohl ses vydat do svého života a měnit tam věci. Na to je to. Proto to není žádné učivo, truismus, a nic podobného, ale je to vysvětlující vzorec života, ve kterém se nacházíš.

Tvoje „vyšší já“ tě nikdy nepošle do situace, která není zisková, kde se nemáš co naučit. Vždyť tě pošle do situace, ve které tě vyšší Já stále tlačí do procesů, aby ses vyvinul, a ty to vnímáš, že ti někdo dělá zlo. Naopak. Tomu je třeba trošku porozumět, a hlavně si oddechnout s tím, že: „Vše je v pořádku, a jsem tady proto, že tady mám být, a nejdu s tím bojovat. Takže v pořádku, jsem stejný blbec jako všichni okolo mě.“ A tato myšlenka tě velmi osvobodí, a toto osvobození je klíčem k propracování se odtud pryč.

Martina: Bůh tě nikdy nevystaví zkouškám, aniž by ti dopředu dal dost sil v nich obstát.

Maroš Vago: Tak, to je ještě druhá forma. Tedy, že když už ses tam ocitl, máš tam být, a zároveň jsi vybaven na to, aby ses z toho také mohl dostat, a máš i dost času, abys to uměl zvládnout.

Martina: Ačkoliv existuje anekdota, jak někdo u hořící stodoly s mrtvým dobytkem křičí: „Bože, proč?“ „Já nevím, člověče, nějak mě štveš.“

Maroš Vago: Přesně. Je to tak.

 

Celý rozhovor s Marošem Vagem o evolučním vývoji lidské psychiky, škodlivosti porovnávání se s druhými a o tom, jak negativní lidé kolem nás zrcadlí naše vlastní nitro, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
A nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Ty jsi velmi vyzdvihl pýchu, které dáváme jiné, mnohem ušlechtilejší přídomky a myslíme si, že v tu chvíli kráčíme po rovné, pravé cestě. Já jsem na jedné tvé přednášce slyšela, jak ti nějaká paní říká, že má v oblasti křížové kosti velké bolesti a že to má od doby, kdy byla malá holka, a rodiče se hádali a věčně to přes ni pasírovali. A ona říká: „A já jsem se snažila jim pomoct, přefiltrovat to přes sebe, a stala se ze mě oběť.“ A ty jsi jí tu oběť nedopřál ani na chvíli, protože jsi jí řekl: „Ne, ty jsi byla pyšná. Ty jsi byla pyšná, protože sis myslela, že to jako dítě můžeš zvládnout. Ty jsi byla pyšná, místo abys to prostě poslala dál, protože to nebyl v tu chvíli příběh, na který jsi byla zralá.“ Jak moc vynaložíme energie na to, abychom si vytvořili tyto historky, které z nás dělají lepší lidi, a pokud možno oběti, které je potřeba litovat?

Maroš Vago: Toto je například téma, proč o tom mluvím. A teď bychom mohli pojmenovat různé typy forem, co pýcha je, a co pýcha není. Ale děkuji ti – toto je například jeden z příkladů, kdy člověk má pocit, že může zasahovat do věcí, na které nemá pravomoc. Děti chtějí častokrát zachraňovat rodiče, nebo si člověk častokrát vezme příliš velké sousto, a chce někde pomáhat, protože se chce cítit dobře, a neuvědomuje si, že se vkládá do formy oběti. Oběť je jednoznačným projevem pýchy. Takže toto je například zajímavý příklad, kdy se to s lehkostí může stát.

A dnes si všimni, že všichni najednou chtějí pomáhat. Jistě, jsou lidé, kteří jsou na to vysloveně určeni. To hned vidíš na temperamentu daného člověka, že to je člověk, který skutečně je tu na to, aby pomáhal. Častokrát jsou to hasiči, častokrát jsou to sestřičky. Jsou to lidé, kteří si ani neumí představit, že by fungovali jiným způsobem. To je něco jiného – to je právě osobnost, která má na to výbavu, temperament. Ale potom si všimni, že jsou lidé, kteří pomáhají tam, kde to není třeba, kde se jich na to nikdo neptal. Oni sami si vzpomněli, něco viděli, nebo se rozhodli, že je zapotřebí někde zasáhnout. A to je právě druh pýchy, protože oni se potom rádi dostanou do formy oběti, a neuvědomují si, že jsou v maximální pýše, a nechápou, proč jim okolí nedává kredit, proč jim není dobře, proč se necítí dobře.

Martina: Musím říct, že při poslechu jedné tvé přednášky jsi rozmetal hračky i mně, protože jsem si myslela, že je hezké, když vidím na silnici pomalého, malého slepýše, kde pořád jezdí cyklisti, a já ho vezmu a přenesu ho přes cestu, a že stejným způsobem transportuji kdejakého broučka, protože se tam za chvíli prožene šestihlavý peloton, a z broučka nezůstane vůbec nic. A tak jsem si říkala, že to je milé, že mně to nic neudělá, a jim zkrátím cestu. A ty ses do nás pustil: „Kde jste vzali tu odvahu vstoupit do jejich příběhu? Kde jste vzali v sobě tu pýchu, že máte právo zasahovat do jejich života?“ A to už mi přišlo trochu moc. Já jsem ty „beruny“ prostě chtěla zachránit.

Maroš Vago: My jsme všichni na jedné lodi. Já též, když prezentuji nějaké věci, tak bych byl nerad brán za toho, kdo říká, jak věci mají být. Já jen říkám věci tak, jak jsem je viděl z rozšířeného vědomí, a i z šamanské kultury. Celý život potkávám velmi zajímavé a šikovné, vyspělé lidi a vyspělá vědomí. A i v šamanské kultuře se říká, že o každého je tu postaráno. Mimochodem mluvil o tom Buddha, říkal to Ježíš, a říkali to všichni tito vyspělí. Proto to dnes budu stále tlačit do toho, že se stále říká to samé.

Martina: Vesmír pro nás má vždy řešení.

Maroš Vago: Tak, o každého je tady postaráno. Čili, jak tě někdo požádá o pomoc, tak jsi tady na to, abys pomohl. Ale když si myslíš z tvé úrovně vědomí, že někdo čeká na tvou pomoc, tak tam je největší sféra na to, aby ses dostal do formy pýchy, protože ty sám sis vyhodnotil nějaký proces, a vstupuješ do nějakého energetického řetězce, do nějakého života, a zasahuješ, protože sis řekl, že jsi vyhodnotil situaci po svém a myslel sis, že můžeš zasáhnout.

Takže toto je to, co se jako společnost jdeme učit. Musíme se naučit, kdy pomáhat, a kdy nechat věci tak. Protože o všechno a o každého je tu postaráno. I o slimáka je tu postaráno. Každý má svůj vlastní tah. Takže ty svou pýchou zasáhneš někomu do jeho procesu a nevíš, co má následovat potom, protože jsi do toho zasáhl svým vlastním, zbrklým rozhodnutím.

Rozšířené vědomí je věda, nejen duchovno – neokortex skrývá náš nevyužitý potenciál

Martina: Možná proto řekl, tuším, Fridrich Nietzsche, že dobro a charitu děláme z pocitu vlastního sobectví, abychom se cítili lépe. I tak to drsně někdy může být. Co se týká konceptu APU, tak jsi několikrát zmínil terminus technicus „rozšířené vědomí“, a to je, bych řekla, jeden z cílů, který tento tvůj koncept sleduje. Jakým způsobem se propracovávat k rozšířenému vědomí? Musím jít na APU a objasnit si, co je pokora, odvaha a disciplína? Nebo mohu sedět doma a pozorovat krajinu? Jaké jsou cesty, kterými se mohu vědomě – protože toto musí být pravděpodobně vědomá práce – dopracovat k rozšířenému vědomí?

Maroš Vago: Toto je základ všeho. Toto je bod zlomu, kde máš možnost začít život žít trošku lépe. Protože tobě jakožto duchu, jako nějakému vyššímu „já“, o toto jde, aby ses dostával do stále lepší verze sebe v jednotlivých životech, které nastupují.

Rozšířené vědomí je vlastně výraz, kterým – dovolím si upřímně a s pokorou říci – se jdeme jako lidstvo věnovat. Protože když se neposuneme do nějaké takové rozšířené, evoluční verze sama sebe, tak budeme mít trochu problém. Takže rozšířené vědomí je samozřejmě základem širokého vědeckého výzkumu. Já sám otevírám dveře i do této sféry, protože je potřebné, aby západní kultura začala vnímat, jakým způsobem se dá měřit rozšířené vědomí, a na to je samozřejmě perfektní vědecká, technická forma. Jde o neokortex, o část mozku, který máme z velké části neaktivován – a tam, v neokortexu, se skrývá náš potenciál života. Neokortex je forma mozku, která je nejmladší z hlediska vývoje mozku. A například i o tomto je APU. APU není jen o nějaké filozoficko-duchovně-psychologické formě, ale je to i pochopení toho, co nosíme v hlavě, jak tělo působí, jak vypadá technologie těla, mysli a ducha.

Martina: Ty detailně rozebíráš mozek, jeho jednotlivé části. Určitě se dostaneme k šišince a k hormonu, který produkuje a který je pro nás důležitý, a tak dále. Takže ty se stále snažíš tuto svou duchovní cestu za rozšířením vědomí vysvětlovat vědecky.

Maroš Vago: Ano, přesně. Jednou formou je vědecké vysvětlení, a to pro ty, kteří poslouchají touto formou. To jsou levohemisféroví lidé, kteří potřebují fakta. Ale potom jsou i pravohemisféroví lidé, kteří jsou – dejme tomu – srdcaři, a to jsou lidé, kteří se tam dokážou dopracovat tím – a to je odpověď na tvou otázku – že skutečně dokážou uvěřit, že se tu děje i něco hlubšího.

Slovo „uvěřit“ je doopravdy – opakuji to velmi často – v tom celém klíčové. Protože je úplně jedno, jakou duchovní filozofii znáš. Vnímám, že všichni okolo mluví o nějakém duchovna, všichni mají plná ústa řečí duše a všeho možného, ale to je stále jen teorie, nebo na úrovni filozofování. Pokud se chceš skutečně posunout, aby se začala v životě projevovat lepší verze tebe, tak musíš uvěřit. A to je vlastně to, co APU dělá. APU tě připravuje na to, abys jednoho dne uvěřil. Takže toto je vlastně most, o kterém jsme mluvili, mezi duchovním a reálným životem. Čili APU tě připravuje na to, abys byl jednoho dne schopen uvěřit. A jakmile toto uvěření nastane, tak to je vlastně šamanský proces, a v té chvíli jsi zachráněn.

Martina: Uvěřit v sebe, uvěřit v rozšířené vědomí, uvědomit si?

Maroš Vago: Přesně tak. Ani ne v rozšířené vědomí, protože to se vytvoří následně, ale uvěřit tomu, že jsi nějaké vědomí, že jsi svou vyšší verzi, a teď jen hledáš, jak se tato vyšší verze projevuje. Čili na to, abychom se k tomu dostali, tak si všimni, že slovo „uvěřit“ bylo základem učení – Buddha, Kristus, Einstein, Nikola Tesla – všichni používali stále stejnou metodu, že musíš uvěřit.

Dopracuješ se tam tak, že je nejdřív potřeba se zorientovat v tématu, to znamená v tom, v jaké formě prezentuji APU. Musíš se nejdřív zorientovat v těchto výrazech, tématech, musíš chápat propojení, co s čím souvisí, co je na úrovni duchovna, co je na úrovni fyziky, co je na úrovni vědy. A následně, když máš dostatek informací a jsi zorientován v tématu, tak se tím blížíš k procesu uvěření. A když se stane proces uvěření, tak se jednoho dne vzbudíš, a už víš. V té chvíli se rozšiřuje vědomí, v té chvíli jsi schopen vnímat věci i za úrovněmi smyslových vjemů, pěti smyslů, které máme.

Martina: Je toto uvěření totéž, co osvícení?

Maroš Vago: Dá se to tak říci. Řekněme, že ve fyzické rovině je možné, že bychom to mohli nazvat osvícením. To osvícení má trošku vyšší charakter, je to možnost, že skutečně vnímáš věci nejen v sobě, ale i okolo sebe. Ale můžeme říci, že uvěření je první stupeň osvícení, kdy začínáš vnímat život jinak a vidíš věci skutečně jinak.

Osvícení není „mít hotovo“ – je to pocit úlevy a začátek autentického života

Martina: My si tento termín vykládáme trošku nepřesně, protože si osvícení vykládáme jako: „Mít hotovo.“ „Tak já jsem osvícený, a mám splněno.“ Ale osvícení, nemýlím-li se, je jenom jakési uzdravení duše, uzdravení vnitřního zraku, a pak by měla následovat další práce ve zdraví.

Maroš Vago: Přesně tak. Pocit pochopení je v tom, že se ti uleví. Toto je skutečný, nejlépe popisující výraz toho, jak se cítíš. Někteří lidé mají pocit, že to má být přesně „nějaké osvícení“, nebo že se má něco stát, že najednou něco uvidíš. Ale ve skutečnosti je to pocit, že se ti uleví, že si oddychneš, že si řekneš: „Aha, tak o tomto to celé bylo, že takovýto tlak je potřebný. A že jsem tak panikařil, a bál se o to, a o to, a že to vůbec není zapotřebí.“ Uvěření je pocit, že si oddychneš, že je všechno v pořádku.

Martina: Předpokládám, že ty už sis oddechl?

Maroš Vago: Často dostávám tuto otázku, ale tato otázka vůbec ani není takto směřovaná, protože v takovém případě by to znamenalo, že se nějak oddělujeme jeden od druhého. Samozřejmě stále tady budou nějaké výzvy, a i člověk, který uvěřil, bude stále mít určité výzvy života, protože osud tam má určitě naplánováno vyšší Já.

Martina: Na vyšších úrovních.

Maroš Vago: Tak. Ale uvěření znamená, že tvůj život začíná být pro tebe hrou, začínáš tvořit věci jiným způsobem, začínáš mít velmi dobře osvojeny a pochopeny tyto tři pilíře, začínáš být velmi autentický, svobodný, pravdivý – a ve skutečnosti vypadáš stále stejně, a všechno je stejné. Čili, běžnému člověku, který tě zná, se zdá, že je všechno OK, protože vše je jako předtím. Ale rozdíl je v tom, že najednou všichni chtějí být okolo tebe a nevědí o tom. Najednou jsou lidé inspirovaní tím, jak funguješ, najednou se ti daří rozhodnutí, najednou nemusíš nad něčím tak těžkopádně uvažovat, najednou je tam určitá synchronizace, která tě začne neuvěřitelně bavit. Život začíná být hrou, radostí a štěstím, a zároveň všechno vypadá normálně.

V tomto je to velmi pěkná hra, že nechodíš metr nad zemí, jsi stále stejný člověk, ale jen to začíná být tvá lepší verze, a to začne být chytlavé pro všechny ve tvém okolí. Má to zásah na všechny okolo tebe – na tebe i na všechny zúčastněné.

Martina: Je to jakýsi stav jistoty, že to má vesmír – nebo láska – pod kontrolou?

Maroš Vago: Přesně, toto tě napadne jako první. A následně tě napadne, že ty jsi ten vesmír, že ty jsi ta láska, ty jsi to všechno. Čili nejsi oddělená forma. A najednou se stane to, že přestáváš druhé hodnotit, přestáváš vnímat nějakou konkurenci, život začíná být úplně jiný. Dá se říci, že očima vidíš daleko barevněji než předtím, už tam není tak šedo, všechno začíná být barevné, příznivé, přátelské, tvořivé, kreativní. Na začátku tohoto rozhovoru jsi použila slovo „krásné“, a to je přesně tento stav. Jsi jakoby svobodný. Jsi svobodný a máš možnost věci říkat v pravdě, v čistotě, a nebojíš se pravdy, nebojíš se autentičnosti. Je to velmi příjemný pocit.

Martina: A když jsi teď řekl „nebojíš se pravdy“, tak není tam přece jenom ještě i nějaký spodní vír, že se můžeš mýlit?

Maroš Vago: Určitě.

Martina: Protože síly zla ti před oči budou strkat celé girlandy andělů jenom proto, aby sis smyslel, že jdeš správnou cestou?

Maroš Vago: Velmi dobře to říkáš, že toto může nastat. Ale je to jen trošku zkouška, zda to myslíš vážně, a že toto už je za tím ta praxe. Jedna věc je, že jsi uvěřila, ale není to stav mysli, je to stav pocitu, a už víš, že jsi nějakou hlubší verzí – nemusíš úplně pátrat jakou – ale výsledkem je, že když začneš takto uvažovat, tak přijde prověrka. Přijde přesně to, že ti pod nohy začnou přicházet věci, u kterých musíš ukázat, že to myslíš vážně. A i toto je velmi příjemné.

Jen u mnohých vidím, kteří jsou na duchovní cestě, nebo i na cestě života – protože já to neposuzuji úplně jako duchovní cestu, je to normální cesta života – že tam najednou přijdou prověrky, a v tu chvíli se pod tebou zatřese stolička, jak se říká. A tehdy je potřeba důvěřovat tomu, jak se věci dějí. Ale není to úplně z vlastní hlavy, že prosazuješ své, ale začneš trošku pozorovat svět, a život ti doopravdy řekne, zda se mýlíš, nebo se nemýlíš. Toto je tam důležité, a život, který se okolo tebe začne odehrávat, je vizitka – tam se to ukazuje. A ne to, co si myslíš, že uvěříš nějaké své vlastní propagandě ve své hlavě, ale život ti ukáže, zda jsi na dobré cestě, či jsi skutečně v univerzální pravdě, nebo zda jsi ještě pouze uvěřil nějaké egoverzi, nějaké představě.

Ezoterika je přirozený vývojový krok, ale skončí ve chvíli, kdy ti přestane fungovat

Martina: Obávám se, že svého času se z takzvané ezoteriky, z takzvaného objevování vlastního duchovna stalo něco, z čeho jsem poněkud skeptická. Třeba mi dodnes chodí SMSky, ve kterých někdo napíše: „Víte, já jsem také duchovně založená.“ Tak mnoho nejrůznějších hledačů – mluvím za posluchače, ale mluvím také za sebe, protože bych moc ráda konstatovala, že mám hotovo, ale zdaleka ne – ale mnoho hledačů se snaží najít svého guru, najít svého průvodce. A můžeme se ve spoustě literatury dočíst, že na určité úrovni by člověk měl mít nějakého svého učitele. Pak jsou tady nejrůznější relaxační praktiky, pak jsou tady nejrůznější meditace, které si můžete pustit na YouTube, ale vůbec netušíte, co vám touto meditací někdo může do hlavy ještě také poslat. Jak se v tom zorientovat? A jak se neutopit v tom, že člověk při tom všem hledání je každou chvíli trochu zfanatizován nějakým jiným směrem, až se na to vykašle, jde do hospody, dá si utopence a pivo, a říká: „Teď mám věci pevně v rukou.“

Maroš Vago: Například právě toto se mi velmi líbí, když se někdo takto rozhodne, že jde na to pivo, dá si utopence, a má pocit, že ví, že život má vypadat takto. Mě na ezoteriku – a je to překrásná věda – mrzí to, a říkám to často, co se tam událo. Ale mrzí, nemrzí – nemyslím to úplně doslovně. Dalo se očekávat, že jako společnost přicházíme do takového vývoje, a začneme se trošku zajímat o duchovní přesahy, a v tom ezoterika jakožto nauka hrála určitou úlohu, kde se ale mnoho lidí v určitých věcech zklamalo, protože je tam určitý druh šarlatánství a podobných věcí.

Vůbec to není o tom – toto nás nikam nedonese. Má svůj význam, že se o to začneš zajímat, když to tak pocítíš, což je velmi správné. Ale je to – jak stále říkám – hobby. Je to na úrovni hobby, tedy tak, jako tě baví cokoliv jiného, tak i tato sféra. Musíš sám před sebou přiznat, že je to forma hobby, a nechceš to do svého života protlačit příliš agresivně nebo seriózně, že dáš sám sebe do nějaké škatulky, a budeš sám sebe označovat nějakým způsobem. Je to přirozený duchovní vývoj, je to v pořádku, ale je to na úrovni hobby.

Když někdo začne duchovně cítit a vnímat – já jsem hluboce duchovní lidi vždy viděl jako normální, úplně běžné lidi, že by to člověk do nich nikdy neřekl. Takže toto je skutečné duchovno. Duchovno není filozofická teorie a neustálé mluvení o tom, a řízení jeden druhého, a přikazování jeden druhému: „Toto bys měl, neměl.“ Je škoda, že se to dostalo do této sféry, ale počítalo se s tím, protože je to normální vývojový proces. Ezoterika tě přestane bavit ve fázi, kdy ti to přestane fungovat, a to je výborný znak, protože až tehdy se posouváš do skutečného života, do praktičnosti, a můžeš zapojit něco z toho, co ses naučil.

Martina: To je ta tma před úsvitem?

Maroš Vago: Ano, přesně tak, a je to nevyhnutelné, protože duchovno je ještě úplně, úplně jinde oproti ezoterice. Takže všichni jsme duchovní bytosti. Není to tak, že já jsem duchovní, a někdo jiný není duchovní. Všichni jsme duchovní, a zároveň nejsme, protože žijeme ve fyzickém těle, ve 3D realitě, a reagujeme na to, co se nám v životě děje. Takže se nějak škatulkovat je velká chyba.

Pozorovat vlastní myšlenky je nejjednodušší duchovní praxe – a zároveň největší výzva

Martina: Tví hosté, kteří byli na přednáškách, se velmi často ptají na základní věc: Jakým způsobem pozorovat, co se jim odehrává v hlavě, a jakým způsobem do toho vstupovat? Protože vír, který někdy dokážou udělat myšlenky – a málo kdy dobré – je někdy nevypnutelný, a člověka stahuje.

Maroš Vago: Ano. Je to samozřejmě proud myšlení, který je sám o sobě velmi v pořádku. A dá se to právě krásně a prakticky vysvětlit na funkcích mozku a na tom, co se děje v našich hlavách. Problém je, když se na to napojí ego a mentální konstrukty, které jsou určitými zážitky, jež tě doprovázely po dobu života, a vytvoří se takzvaný systém přesvědčení a systém víry. Čili si o nějakých věcech myslíš nějaké závěry podle tvých vlastních systémů víry a přesvědčení, a toto je nebezpečné.

Tato teorie je doopravdy velmi lidská. Tak, jako pozoruješ své okolí kolem sebe, to, co se děje okolo tebe, tak jediné, co se od tebe očekává, je, že začneš stejně tak pozorovat i to, co ti prochází hlavou. To je jednoduchá pozorovací technika. Když se jednoho dne normálně zdravě rozhodneš, že se zajímáš o to, co ti prochází hlavou, tak to je duchovní rozhodnutí – jen se ti bude zdát, že jsi žádné duchovní rozhodnutí neudělal, ale je to velké rozhodnutí a velký krok vpřed. Najednou se začneš zajímat o to, co ti běží hlavou, a to je už obrovská praktická cesta.

Martina: Ale mnozí hned v tu chvíli dodají: „Ale v okamžiku, kdy se zaměřím na své myšlenky, tak mi tam začnou chodit ty nejošklivější, téměř zločinecké myšlenky.“ A mnozí se z nich vylekají: „Tohle nechci, to je nemocná myšlenka.“

Maroš Vago: A zase je tam zkouška. Protože se ptáš: „Pozorovat myšlenku?“ Kdyby ses sám sebe zeptal, nebo vesmír by se tě takto zeptal: „Tak se pojď podívat, co tam máš.“ A ty se tam tedy podíváš a uvidíš tam přesně tyto temné, všelijaké zločinecké myšlenky. Ale tam je přesně zkouška, že: „V pořádku, já se podívám na svou temnou stránku, a podívám se na to, co mi protéká hlavou, a co se tam děje, protože jsou to stále pouze myšlenky, které se rodí z nějakých tvých systémů víry a přesvědčení.“ Čili nezajímá mě, jaké jsou moje systémy víry a přesvědčení? Nepřemýšlím, co mi běží hlavou?

A já ti garantuji, že jakmile tam chvíli vydržíš, a nebudeš ze sebe zděšený – což bude asi časté – že: „Nechci myslet na temné věci.“ Ale to není, že myslíš, ty pozoruješ, co máš stále v podvědomí uloženo, jen sis na to tentokrát trošku posvítil a podíváš se na to vědomě. Je v pořádku, jak tento stav vypadá, a zakrátko se to začne čistit.

Martina: Ne, ne, ne, ne. Protože ta ošklivá myšlenka, třeba zlá, ubližná, může vzápětí způsobit možná – nevím – jakési kvantování, přivolávání negativních věcí. A speciálně ty říkáš, že negativní myšlenky mají vůči lidem větší sílu a dopad, než pozitivní. To už je staré psychiatrické moudro, že negativní přenos je vždycky silnější. Takže já chápu, že se lidé, když nahlédnou na dno své temné duše, mnohdy vylekají, ale možná se bojí právem, protože nechtějí otevřít Pandořinu skříňku.

Maroš Vago: Ano, ale toto je velký rozdíl. Představ si, že běžně funguješ ve svém životě, a tyto typy myšlenek ti tam přicházejí, ať už vědomě, nebo nevědomě, takže tyto skutečnosti kvantují tvé pole, tyto skutečnosti pracují na mezibuněčné úrovni, a častokrát o nich nevíš, častokrát je zachytíš jen trošku, lekneš se jich, ale to neznamená, že s nimi něco děláš.

Skutečné čištění je v tom, že tam jakoby pustíš trošku vzduch nebo světlo. Když šaman řekne, že do těchto myšlenek pustí trošku světla, tak to znamená, že se vědomě rozhodneš podívat, co se tam děje. A v té chvíli se neděje to, že přenášíš do mezibuněčné komunikace věci, protože ty ses svobodně, jako vyspělá bytost, jako vyspělé vědomí, rozhodl podívat se na to, co ti protéká hlavou. Takže je to velký rozdíl mezi tím, když běžně funguješ, a vkrádají se ti tam nějaké tyto typy myšlení, a ty je stopneš, a nechceš na to myslet – a mezi tím, když se vědomě podíváš na to, co se tam v danou chvíli děje.

Martina: To znamená, že toto je vědomá práce, zatímco když mi jen hlavou těkají myšlenky, tak je to jen jakási nezvládnutá emoce.

Maroš Vago: Ano, přesně tak. Tato emoce vyvěrá z podvědomí, a podvědomí je vlastně též úložištěm temnoty, které ti tam střílí neustále tyto věci, abys je viděl, abys je vyčistil, abys je změnil. Protože takto tady funguje – nic tady nepracuje proti tobě. Právě naopak, všechno pracuje pro tebe, jen musíš pochopit tuto hru, tento vzorec, a začít tuto hru hrát.

APU je na to, abys pochopil, jaký je vzorec života, a abys začal rozumět tomu, co se v životě děje, abys tomu začal rozumět. Protože jakmile tomu budeš trošku rozumět, máš možnost to ovlivňovat, máš možnost do toho zasahovat, máš možnost to řídit, máš možnost to měnit. To jsou všechno volby. Takže v první řadě je potřeba se naučit hrát tuto hru. Ale – jak přesně říkáš – když se vylekáš, tak tím zase dáváš rozhodnutí: „Já se nechci naučit hrát tuto hru. Vždyť to nějak funguje, nějak to doklepu.“ Ale to je právě rozhodnutí, nebo volba, o které jsme se bavili na začátku.

Martina: A není v tuto chvíli pro člověka hledajícího důležitý nějaký průvodce?

Maroš Vago: Ano.

Martina: Ty před „guru“ spíše varuješ, ale některá náboženství nebo techniky to vysloveně vyžadují.

Maroš Vago: Ano, ale je tam rozdíl, jak dlouho se učíš, jak dlouho tě provádí. To je velmi důležité, protože slabší člověk – nazveme ho tedy slabší, nebo také naivnější, nebo někdo, kdo věří, že někdo udělá něco za něj – je schopen v tomto procesu být roky, a klidně celý život. V náboženství zase nebyla úplně praktická cesta, a skrývalo se v tom například i hodně pýchy. I toto je druh pýchy, že člověk odevzdá svou moc někomu jinému a chce, aby někdo něco udělal za něj. Všimni si, jak často budu přicházet. A takhle by se mohl celý rozhovor opisovat – ty odvahy, pokory a disciplíny.

Martina: To je příběh Siddhárthy a Góvindy. „Ó Góvindo, celý život čekám jeho polibek.“

Maroš Vago: A to je vlastně naivita, nebo i pýcha v tomto případě, protože nejsi schopný se za sebe postavit, čili jsi rád obětí. A i to je forma pýchy, protože ty jsi vyspělé vědomí.

Martina: Nebo falešná pokora?

Maroš Vago: Přesně tak. To je více témat, proto říkám, že je trošku složité o tom mluvit. Toto je samostatné téma na rozhovor. Vždyť na to tu máme vyspělé formy. Někdo je v něčem dobrý, takže tě může naučit něco, v čem je dobrý. Takže když v sobě pocítíš, že: „Toto se mnou rezonuje, ale nechápu to, nerozumím tomu“, tak je na určité období tvého života skvělé, aby tě tímto procesem provedl někdo, kdo to už má prakticky za sebou, a skutečně ti dá praktickou informaci – ne teoretickou, ale praktickou – která s tebou bude rezonovat. A v určité chvíli přijde moment, kdy musíš pochopit, nebo je dobré pochopit, že od této chvíle s tím musíš začít pracovat sám.

Vzorec života můžeme pochopit jedině na svých vlastních zážitcích

Martina: I proto se v duchovních rukovětích říká, že když někdo, kdo dosáhl osvícení nebo nějakého vyššího stupně duchovního poznání, doslova sdělí žákovi postup, kterým k němu došel, tak se tomuto žákovi automaticky tento postup uzavírá.

Maroš Vago: V jakém smyslu myslíš, uzavírá?

Martina: Že si musí najít svůj.

Maroš Vago: Ano, v podstatě to může být navigace, může to s tebou rezonovat, ale protože jsi samostatné vědomí spojené s univerzálním, tak je potřeba, abys na cestu přišel sám.

Martina: Jinak bych přestala být svobodná?

Maroš Vago: Přesně tak, přesně tak, protože ti nebude fungovat to samé, co jemu. Ty jen musíš pochopit princip – já častokrát říkám „vzorec“. APU je laděno přesně takto, APU stále vysvětluje vzorec toho, jak to funguje. A následně je potřeba, abys tento vzorec pochopil a aby se tento vzorec integroval v tobě, abys vystoupil, a začal ho praktikovat, a zkoušet na svém životě. A tam se potom může stát životní změna.

Proto nejsem pro „guruismy“, a proto říkám, že je to nebezpečné, protože tam nemáš svobodnou volbu. Čili, na určitý čas se zorientuji, rezonuje to se mnou, chápu to, dává mi to smysl – toto je pro mě – a v té chvíli to jdu začít zkoušet. Takže to není cílem. Náboženství už skončila, toto všechno skončilo, my jsme v úplně jiné sféře a evoluci života. Proto se mi líbí chaos, protože to je vstup do toho, a my jdeme překonfigurovat celé naše myšlení, a způsob uvažování, a způsob práce v životě. Práce se sebou.

Martina: Ty jsi řekl: „Vzorec APU.“ Jak zní?

Maroš Vago: Věděl jsem, že se na to zeptáš.

Martina: Myslíš, že jsem levá hemisféra. Ale hned mě napadlo mc².

Maroš Vago: A tam je přesně to, že tento vzorec se nedá pojmenovat jako vzorec.

Martina: Věděla jsem, že takto odpovíš, takže i pravá hemisféra funguje.

Maroš Vago: Samozřejmě dá se pochopit, jen my čekáme, že přes naši hmotnou mysl přijde nějaký vzorec, a teď ho začneme aplikovat. Tento vzorec je v pochopení života, a tím se nejlépe vysvětluje, že to není hned. Nejdříve je práce – abys viděl, jakou jsi obětí systému vzorců a přesvědčení. Následně je proces uvěření. A potom nastává proces praktický, kde si začneš osvojovat život, čili začneš vidět, jak tvůj vlastní vzorec pro tebe funguje. Každý má svůj, každé vědomí je v podstatě samostatné, a vstupuje z jednoty, z jednotného vědomí, do své sekundární formy. Čili zažíváš svůj vlastní zážitek, a ty tam jsi schopen pochopit vzorec života. A v APU procházíme vše, a forma „krok za krokem“ je to, že začínáš chápat vzorec života.

Martina: A je možné, že pro někoho tato cesta není? APU?

Maroš Vago: V jakém smyslu? Myslíš APU?

Martina: Ano.

Maroš Vago: Ano, určitě. Ale když říkám, že APU je jednotné učení se všemi učeními, která tu vždy byla a vždy budou, tak otázka, zda je APU pro tebe vhodné, je těžko vysvětlitelná. Možná, že s tebou bude rezonovat něco jiného – tímto způsobem určitě ano. Ale APU není směr. Mohli bychom říci, že APU je univerzální moudrost, která tady vždy byla, je tady, a vždy tady bude.

Martina: To znamená, že APU ti nabídne to, co potřebuje tvé vědomí, tvá duše?

Maroš Vago: Ano, přesně tak.

Martina: Ať už je to tradiční víra v Boha, nebo věda, nebo nevím, jaké všechny možné směry, buddhismus, hinduismus?

Maroš Vago: Ano, APU je vlastně nasazeno na tuto dobu, ve které žijeme. Čili tak, jako Kristus říkal v době, ve které žil, věci tak, aby byly co nejvíce pochopitelné – a i tak to bylo komplikované, ale snažil se napasovat jeho učení na éru, ve které žil – tak APU je stejně tak napasováno na evoluční vývoj toho, kde se my právě nacházíme. Čili potřebujeme tam kousek vědy, potřebujeme tam praktičnost, potřebujeme tam pochopení, potřebujeme tam i trošku duchovna, filozofie. Potřebujeme tam směs všeho, a na to je vlastně APU namířeno.

 

Celý rozhovor s Marošem Vagem si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: My jsme v minulém vysílání poměrně zevrubně zmiňovali tvůj silný životní příběh. Já ho jenom tak úplně lehce nastíním: Po vojně ses dal k policii, vypracoval ses na osobního strážce slovenských ústavních činitelů. Ale pak jsi začal inklinovat k psychologii, studoval jsi ji v Americe, a to tě pak zavedlo do Peru a výš, a z Jižní Ameriky ses vrátil domů už možná trochu jiný Maroš Vago, který se rozhodl, že to, co se tam naučil, také předá. Novinkou je – kterou jsem moc ráda, že tady spolu budeme dnes probírat – že jsi založil vlastní systém APU, který má zájemce naučit základní věc: „Jak být sám sobě šamanem.“ Maroši, za ten více než rok uběhlo spousty vody, řekni mi, co se především v tvém životě a ve tvém pracovním životě změnilo?

Maroš Vago: Nepřemýšlím nad tím tak, jak jsi na úvod říkala, to celé byl takový průřez toho, jak se to všechno dělo a jak to bylo. Ale když mi to někdo řekne nazpět, tak vždycky přemýšlím, co se stalo a jak to bylo. Co se změnilo? Změnilo se mnoho věcí směrem ven, ale uvnitř jsem v podstatě stejný Maroš Vago. Já se cítím vždy stejně. Nemám rád otázku: „Jak se máš?“ – protože nevím, co mám na to odpovědět, protože mám pocit, že se mám uvnitř stále stejně. Je to taková rovnováha, taková stabilita. Já mám rád pokoj.

Martina: A tato otázka vlastně vyžaduje poměrně dlouhou odpověď.

Maroš Vago: Přesně tak, a proto ji nemám moc rád, protože mi trošku přijde, že za tím je manipulativnost, že to zní trošku manipulativně. Ale je to společenská otázka – všechno v pořádku. Myslím si, že za tu dobu, kterou jsme se neviděli, se udělalo dost práce. Makal jsem na různých věcech s týmem lidí, se kterými pracuji, takže jsem velmi orientovaný na práci, ale stejně tak i na ostatní věci. Já mám rád, když se ve dni nachází všechno, aby se nic nepřehánělo, aby tam bylo všechno. Čili mám rád i sport, i vynaložení dostatku energie na rodinu. Taková rovnováha, stabilita, aby tam bylo všechno, co má být.

Martina: Říkáš, že se hodně věcí změnilo, hodně práce se udělalo. A pokud narážím na tvůj projekt APU, znamená to, že se probudilo hodně duší?

Maroš Vago: Já doufám, že ano. Ale není to úplně o probuzení duší, protože tento proces nenáleží nám, lidem. Je to trošku jakýsi časovač duše, takže jsem rád, že za to úplně nebereme takovou zodpovědnost, a ani bychom jako lidé neměli. Ale děje se toho už víc a víc. Lidé už začínají v sobě nacházet trošku hloubku, jednak proto, že musí, protože životní okolnosti na ně tlačí, ale jednak i proto, že už cítí, že k tomu mají větší přístup, takže začínají nacházet, že je v nich i něco hlubšího a že se dá fungovat kvalitnějším životem – bych to nazval. Ne hlubším, ale kvalitnějším životem.

Komfortní zóna nedržela krok s životem, a teď nás chaos konečně probouzí k lepší verzi sebe sama

Martina: Mnoho lidí hledá změnu v sobě samých, protože cítí, že vůkol nich není přátelsky. Dochází k velké spoustě změn, jako by se přiostřovaly rohy, ale také se přiostřují slova. Možná, že se v mnohém ostřeji kreslí hranice. Je to ten ideální okamžik, kdy se vrhnout sám do sebe, protože člověku vlastně už nic jiného nezbývá?

Maroš Vago: Moc hezky to říkáš. Na jedné straně to zní děsivě, ale na druhé straně si právě naopak myslím, že se konečně něco děje. Konečně se děje něco v našich lidských životech, společnostech, v hlavách, a my začínáme doopravdy, a všichni si začínají uvědomovat, že je to zapotřebí. Život od nás vyžaduje kvalitnější verzi sebe samotných.

Já jsem tomu velmi otevřen, líbí se mi, a mám rád všechny věci, které na nás číhají, že to jsou jakási tak trochu nebezpečí, protože mám za to, že jsme se jako společnost trošku příliš dlouho radovali a drželi v komfortních zónách. Nepracujeme s tím, vyhovuje nám to, respektive vidím, že lidé se snaží co nejvíc držet v komfortní zóně, aby se nestalo nic špatného. Čili posuzují svůj život jen tehdy, když všechno jde tak, jak to má být.

Martina: Je to příslovečné, jak říkáme u nás, nevím, jestli i u vás: „Smrádeček, ale teplíčko?“

Maroš Vago: Přesně tak. To mají lidé rádi, a já chápu, proč to mají lidé rádi, nebo proč to máme rádi, vždy je to fajn. Ale potom se stane, že když život jde najednou větší rychlostí než ty sám, takže tě to zválcuje. Jsi v komfortní zóně, a najednou se na tebe valí všechny možné problémy a starosti, a ty nevíš, které řešit dřív. A o tomto přesně mluvím. Komfortní zóna vlastně udělá to, že nedržíš rychlost s životem okolo tebe.

Martina: Nestane se ale zároveň to, že člověk začne být víc sám sobě ostrovem? Protože tím, že se nemůže otáčet na pochvaly z okolí, tím, že nemůže mnohdy počítat ani s pomocí okolí, tak se najednou musí víc a víc uzavírat sám do sebe a vystačit si. Někdo se trošku zhroutí do sebe, někdo z toho začne mít třeba deprese, a někdo začne hledat sám sebe a nacházet. A někdo zjistí, že když je sám, tak je možná v docela dobré společnosti. Ale to už zase asi chce určitým způsobem vedení.

Maroš Vago: Teď jsi přesně popsala, jak to ve společnosti vypadá. Přesně takovýmto způsobem. Čili z toho, co říkáš, je za tím volba, takže jsme přece jen ve fázi, kdy si můžeme vybrat. Řekněme, že máme všichni stejný typ problému – přesně jako jsi to popsala – a teď si můžeme vybrat, jak s tímto typem problému naložíme.

A přesně, někdo se stáhne domů. Typ člověka, který je více extrovertní, který by se měl stýkat s jinými lidmi, a právě naopak by měl sdílet, měl by nasávat energii, tak takový člověk se nemůže stáhnout do samoty, protože mu to neudělá dobře, nebude mít odkud brát energii, nebo se vyživovat. Ale potom jsou lidé, kteří jsou tvořiví, jsou tvůrci, jsou introvertního charakteru, kteří právě v tichosti a sami se sebou dokážou být daleko produktivnější a silnější v pracování se starostmi.

Takže volba, kterou na konci dne uděláš, záleží na tom, kdo je jaký typ. A může se stát, že tě to semele a na nějakou dobu tě to hodí do frustrace, hodí tě to do depresivních stavů, do strachu z minulosti, anebo naopak do úzkosti z budoucnosti. Může se to stát, ale mělo by to být jen na krátkou dobu. A když to je na delší dobu, tak je určitě potřeba začít s tím pracovat. Takže za tím, co se děje se společností, je volba.

Na toto období chaosu jsem čekal, protože teď se začíná hrát skutečná hra života

Martina: Takže když to tak trošičku zjednoduším, možná až hrubě zjednoduším, tak ty jsi za chaos, za zmatek kolem nás a za to, čemu mnozí nadějeplně říkáme „transformace“, vlastně vděčný, protože nás to konečně tahá ze zóny komfortu?

Maroš Vago: Přesně, jak jsi to řekla. Když se dennodenně budím, tak mám zvláštní typ radosti, když se podívám na to, co se děje, protože vidím, že chaos už byl velmi nutně zapotřebí. Já jsem rád za to, kde se nacházíme – a abych řekl pravdu, řeknu to upřímně – na toto období jsem čekal. Ono se to děje už dlouho, jen to bylo tak trošku pod povrchem, nebylo to tak vidět – ale teď už to vidí každý.

Máme tu okolo sebe určitý druh chaosu, a já se přiznám, že jsem na tento druh chaosu čekal, protože teď se začíná hrát skutečná hra života, teď to začíná být zajímavé. Mně se nelíbí, nebo není mým stylem, když fungujeme autopilotním stylem života. To je podle mě velmi nudná forma, kde se nejvíc stávají mentální těžkosti, nejvíce vznikají, a člověk si jich nestihne všimnout. Ale v chaosu vyjde všechno na povrch. Čili se dá říci, že jdeme do období pravdy. Takto bych to nazval.

Martina: Tak je vidět, že Maroši Vagovi chaos svědčí, ale proto, aby se v něm dokázali zorientovat i lidé, kteří ještě nad svým duchovním směřováním nepřemýšleli, tolik neposilovali svou duševní sílu a nechtěli být vytaženi ze zóny komfortu, tak i pro ty by tady měla být pravděpodobně tvá koncepce APU. Pojďme si ji tedy představit, protože se nabízí, že to bude nějaká zkratka, něco jako třeba „andělský progresivní úspěch“.

Maroš Vago: Krásně řečeno. Ano.

Martina: Ale nic takového to není. APU je slovo, a ty řekni, proč právě do tohoto slova ses rozhodl obtisknout své poznání, své vědění a své sdělení?

Maroš Vago: Já mám rád život, mám rád praktické věci, praktičnost v životě a věci, které fungují. Takhle jsem byl vždy založený, a vždy, když se mi děly nějaké věci, tak se mi líbilo postavit se a vidět, co se skutečně děje. Toto bylo to, co mě v podstatě – myslím – dostalo do jihoamerické indiánské kultury, protože v této kultuře jsem viděl nejvíc čistoty, pravdy a zároveň svobody. To je to, co pro mě bylo velmi zajímavé. A tam se právě odehrává APU léčení, APU čistění.

APU je ze starého šamanského kečuánského slova, které vyjadřuje léčbu. Je to léčící proces, ale vyjadřuje také most mezi duchovním světem a reálným světem. A také vyjadřuje slovo „otec“, čili to může znamenat nějakou podporu a oporu ve tvém životě. A toto slovní spojení má samo o sobě léčivý charakter. Takže když ho vyslovíš, tak na to reagují buňky, mezibuněčná komunikace.

Čili toto slovo je velmi zajímavé, vyjadřuje podstatu našeho života, a to, že jsi tady – v uvozovkách – sám, protože když se cokoliv stane, tak tomu musíš čelit ty. APU je učení a léčení, které tě vybízí k tomu, abys byl v životě silný a uměl jsi život zvládnout sám. Čili to je základ šamanského učení. Nyní je doba turismu, a lidé stále chtějí hledat buď špičkového lékaře, nebo špičkového psychiatra, nebo špičkového šamana, ale právě toto šamanské učení je proto v pravdě, protože šaman tě naučí, nebo jeho úlohou je, aby tě dostal do tvé nejsilnější verze, abys zvládal život, abys stále nemusel hledat někoho, kdo ti s věcmi pomůže.

Martina: To znamená, že platí to, co jsem se doslechla na jedné z tvých přednášek, že člověk se nemění, ale může se rozhodnout pro svou jinou verzi, vyšší verzi?

Maroš Vago: Tak, přesně tak. V podstatě, když vejdeš do života – berme to tak, že v tomto životě jde o nějakou inkarnaci – a ty si tam vezmeš určitou výbavu. A ty víš, proč si tam tuto výbavu vezmeš, a s touto výbavou budeš pracovat celý život, ta se nedá úplně změnit. Ale ty v této výbavě, kterou si vezmeš, máš několik verzí sama sebe, které s touto výbavou mohou pracovat. A ty se nyní můžeš po dobu života rozhodnout pracovat s daleko vyspělejší verzí, a to s tou výbavou, kterou musíš nosit. Proto stále říkám, že je to volba. Záleží, jakou verzi sebe sama si zvolíš být. To je velmi podstatná věc, toto se dá změnit.

Ježíšovo učení bylo ve své podstatě šamanskou formou – čistou, pravdivou a svobodnou

Martina: Ty se ve spoustě svých výroků odvoláváš na studium křesťanství, Ježíše, středoevropské křesťanské tradice, ale s reinkarnací to nás právě přestal poslouchat celý klér. Jak se popasováváš s tím, že tady prošlapáváš cestu svým způsobem tak trochu nového náboženství, ale přitom si bereš prvky ze jsoucího?

Maroš Vago: Jak říkám, je doba chaosu. Někteří lidé, když poslouchají nějaká má slova, mají pocit, že neumí zařadit, kam patřím. Ale tam já vždy říkám: „Hodně štěstí,“ protože mám pocit, že mě se nedá zařadit nikam, protože já využívám prvky všeho, co nám poskytuje život. Čili všechno, co bylo v křesťanství správné – a je použitelné pro naši verzi života, kterou žijeme nyní – lze kvalitně použít.

Všechno Ježíšovo učení, proto častokrát mluvím o Ježíšově učení, protože jeho pravé, hluboké učení nebylo úplně to, co prezentuje křesťanství. Je to vlastně šamanská forma. Ježíšovo učení byla šamanská forma, čistá, pravdivá, svobodná. Ale nejen Ježíšovo. Jsou mnozí, kteří žili na této planetě, kteří byli velmi vyspělí, a vlastně celá vyspělost je v tom, že každý říká to samé.

Čili když jdeme do rozdrobení různých náboženství, tak už se dostáváme do průšvihu, protože tam to už začíná být nepotřebný chaos. Ale to učení je stále stejné. To, co já říkám v APU, je to samé, co učil Buddha, co učil Kristus, to samé, co říkal Albert Einstein, to samé, co říkal Nikola Tesla. Vnímáš, že to jsou všechno rozdílné charaktery, ale jmenovatel je stále stejný.

Mostem mezi duchovním a fyzickým světem je schopnost být šamanem sám pro sebe

Martina: Ty jsi vytvořil jakýsi svatý kompilát. Ale důležité je, co jsi řekl o APU, že by to měl být most mezi duchovním světem a tím stávajícím. Jakým způsobem to chceš překlenout? Jak vedeš lidi, aby začali vnímat své rozšířené vědomí a vůbec začali pracovat na svém duchovním prozření? Protože – to ještě podotknu – je toho jako hub po dešti.

Maroš Vago: Ano, to celé k tomu určitě nepomáhá. Já ale vždy říkám, že je třeba se na všechno, kde se kdo nacházel, dívat s tolerancí. Každé vědomí je velmi kvalitní. Každé vědomí, které člověk nosí, je kvalitní, a nad ním je jedno společné, ze kterého všichni vlastně pocházíme. Ale jak vklouzneme do těla, tak přežíváme svůj život s určitým vědomím a s určitou formou vědomí, kterou potřebujeme zažívat, a v této formě vědomí je všechno v pořádku.

Čili proto říkám, že to, co je řečeno v APU, je pro lidi, se kterými to rezonuje. A když to s někým nerezonuje, tak to s ním bude rezonovat možná za půl roku, anebo za deset let, nebo vůbec, a najde si svou jinou cestu. Takže most mezi duchovním světem a fyzickým světem v APU znamená, co často říkám – a je to dobře vysvětlitelné – být šamanem sám pro sebe.

Když se někomu nezdá slovo „šaman“, protože nemá toto slovo rád, tak ať ho nepoužívá, ale stále tam je pod povrchem důležitá informace, a ne v tom slově, jak to lidé na povrchu slyší. Takže výsledkem APU je, že mostem mezi duchovním světem a fyzickým je to, že ty jsi odolný člověk, který rozumí tomu, co se děje, a chápe vlastní vzorec vlastní existence.

Teď to znělo trošku komplikovaně, ale prostě najednou vnímáš svůj život, co se ti děje ve tvém životě, a jsi schopný na to reagovat čili přenášíš duchovní sféru do fyzického života. A to už se dnes dá žít naplno, a proto o tom už naplno mluvím. Já jsem APU nevytvořil, nebyl to nějaký APUovský byznys plán. Já jsem se zeptal šamanů, kteří mě vedli, zda mohu toto slovo použít v naší západní kultuře.

Čili já jsem pouze cítil ten přesah, že mám začít mluvit tímto stylem. A viděl jsem, a bylo i na mně prezentováno, že je to nesmírně praktické, a za krátkou dobu se dá udělat velmi mnoho kvalitních výsledků. A právě APU má velmi jednoduché a čisté učení, které tady bylo učeno vždy, a to jsou základní principy života, o které se budeš umět opřít, a to je: Odvaha, pokora a disciplína.

A z této formy, když obsáhneš a pochopíš, co tyto tři slova znamenají – a každý si řekne, že ví, co to znamená – jsou vlastně to, co je v APU prezentováno. Následně jsi schopen po těchto pilířích – když si je trošku osvojíš a pochopíš, jakým způsobem fungují – vykročit do hlubší verze sama sebe. A to znamená uvěřit. Věřit, že máš v sobě daleko vyspělejší verzi než tu, která se prezentuje v běžném autopilotním životě. A toto, kdy se ti podaří uvěřit tomuto slovu, tak to je vlastně hloubka šamanského léčení.

Pokora, odvaha a disciplína jsou slova, kterým si myslíme, že rozumíme, ale jejich pravý smysl nás překvapí

Martina: Maroši, když mluvíš o třech základních pilířích, na kterých jsi postavil APU, to znamená pokora, odvaha, disciplína, tak je nejprve potřeba si tato tři slova, tyto tři pojmy, vysvětlit. Protože my jsme na sebe nechali hodit „Májin závoj“ a myslíme si, že rozumíme a že máme představu o tom, co je to krása, co je to láska, co je to úcta, co je to pýcha, co je to víra, takže si pořád nalháváme a strkáme pod tyto pojmy nějaké, možná už trošičku vyzáblé významy.

A obávám se, že stejně tak by to mohlo být i s těmito třemi pilíři: Pokora, odvaha, disciplína. Na první dobrou pokora: „Já jsem pokorná. Vždyť si přece moc nevyskakuji, jsem mírná a zároveň jsem dost slušná. Rozhodně jsem pokorná, protože se chovám hezky k rodičům.“ Odvaha? To si člověk říká: „No jéje, jak já jsem odvážná. Vždyť každý den jdu do víru velkoměsta, nebojím se v lese.“ A disciplína? „Ó, kdy jste naposled viděli, že jsem nebyla v práci? Já jsem tak disciplinovaná.“

A už když to říkám, tak jsem sama sobě k smíchu, protože je to na těchto slovech úplně největší škraloup, na těchto slovech, kterými schováváme skutečný význam. Tak jestli bys byl tak hodný: Co znamenají tyto pojmy pro tebe a tvé – třeba žáky, nebo lidi, kteří tě poslouchají?

Maroš Vago: Nerad bych to nazýval „žáci“.

Martina: Já jsem se hned zkusila opravit.

Maroš Vago: Protože doopravdy nejde o nějaké učení žáků, nebo o nějakou odnož nějakého učení. Je to stále to samé, co tu říkali všichni vyspělí, a budu to určitě ještě dlouho vyprávět, protože se stále dohadujeme o tom samém. Já mám za to, že náboženství udělala svou práci, bylo to velmi důležité, že se nám objevila a držela lidi trošku právě v pokoře, která byla nesmírně potřebná v předešlých dobách.

Dnes je také velmi potřebná, ale trochu se přeměnila do trochu jiné formy, takže dnes je potřebné pochopit tyto tři pilíře trošku jiným způsobem. A já teď jen přemýšlím, zda do toho jít, protože to jsou velikánská témata, a já se každému tomuto tématu věnuji podrobně. Protože, jak jsi říkala, každému totiž naskočí v hlavě něco jiného. S každým rezonuje dané slovo trošku jinak podle toho, jaké máš vlastní zážitky a jak se vlastní vědomí vyvíjí v životě.

Takže proto jdu toto skutečně dělat. Já jsem to nikdy neměl vysněné, že jdu prezentovat něco takového a že si někdo bude myslet, že já mám nějaké žáky a že jsem nějaký učitel. Mně se pouze stalo, že umím tyto věci dobře říct, ale zároveň se to na mně dá i pozorovat, protože tím maximálně žiji. Takže toto se dá odpozorovat na mně, když o tom mluvím, že tím také žiji, a to může být inspirací.

A na základě toho, když někdo vyzkouší tuto formu a chce se dostat z nějakých svých osobních těžkostí, zjistí, že to je nesmírně funkční, a začne s tím okamžitě pracovat. Jen je potřeba si dát prostor k tomu, aby se to mohlo dít, a to je častokrát náročné rozhodnutí. Po těchto třech pilířích se přidávají další věci, kterým se budeme věnovat tento rok. Ale lidé si častokrát myslí, že teď co? Budeme tam dostávat nějaký certifikát? Nebo půjdeme nějakými levely? Toto všechno jsou právě modely, které naše západní hlava, nebo naše západní ego má rádo. Ale APU o tomto vůbec není.

Martina: Já jsem šestinásobný Apuan.

Maroš Vago: Co to znamená?

Martina: Že bych měla od vás, z vaší školičky, nebo jak to nazvat, šest certifikátů, a jsem šestkrát tak dobrá než všichni ostatní.

Maroš Vago: Ano, přesně tak. Pokud vlastně člověk nezpozoruje, že v životě reaguje jinak, že na stejnou situaci, na kterou reagoval vždy stejně, najednou zareaguje jinak a úspěšně, a řetězec se začne odvíjet jinak, tak do té doby certifikát nemáš. Takže certifikát ti může dát jedině život, kdy doopravdy ty sám na sobě zpozoruješ, že jsi svou lepší verzí a začínáš být stále lepší verzí.

Odvaha zastavit autopilot, disciplína jako sebeúcta a pokora jako touha být vyspělejší verzí sebe sama

Martina: Přesto bych tě nenechala od těch tří slov – pokora, odvaha, disciplína – odběhnout, protože jsou pro APU sakrální. A ne každý se přihlásí na APU, ne každý zaplatí vstupenky a půjde na tvé přednášky, ale třeba začne o těchto slovech přemýšlet. A mně by velmi pomohlo – za mé posluchače – kdybys mi řekl, jak o těchto slovech přemýšlíš ty a v čem se dopouštíme nejčastějších chyb, když přemýšlíme o sobě jako o odvážných, disciplinovaných, nebo pokorných?

Maroš Vago: Základem toho celého je, že když teď mluvíme o těchto pilířích a pojmenuji ti každý pilíř tak, jak ho vnímám já, tak za pět minut, když se mě zeptáš, ti povím zase jinou verzi těchto třech pilířů, protože o to vlastně jde, že se to nedá úplně dobře vysvětlit. Dá se jen to, že člověk sám sebe nachytá v jednotlivých situacích, a že pochopí velké téma, jako je například odvaha. Ty sám sebe nachytáš, kde jsi zkoušený, jakým způsobem tvoje ego pracuje s tímto pilířem odvahy. Čili ty se v tom sám můžeš odhalit.

Na první poslech to zní komplikovaně, ale když pochopíš formu toho, co se od tebe chce, tak jsi schopen začít vnímat po dobu celého dne – já to nazývám dvaceti čtyřhodinová meditace – že sám sebe vnímáš. My si tady povídáme, ale já vnímám všechno, co se děje okolo nás, a to, co se děje ve mně, a to je rozvíjení vnímavosti.

A na tomto tyto pilíře vlastně stojí, že si všimneš v jednotlivých situacích, co ti z daných pilířů chybí. V nějaké situaci se můžeš cítit odvážný, to znamená, že se dané situaci, ve které se nacházíš, postavíš s odvahou, nelekneš se a budeš schopný ji kontrolovat. To je například forma odvahy, že se nebudeš snažit na danou situaci reagovat a odpovídat autopilotně, ale dovolíš si se v té situaci zastavit a podívat se na to, co se tam děje. Například nějaká nepříjemná situace, která se ti stále opakuje. Takže to je například forma odvahy.

Potom disciplína vlastně znamená sebeúctu. Už si nebudeš vytvářet věci, které nejsou pro tebe dobré, které ti neposkytují dobrý pocit, nebo které tě vycucávají z energie. Čili toto znamená „disciplína“. Člověk si představí, že to je nějaký teror, nebo nějaký vojenský režim a podobné věci.

Martina: Studená voda, nástup, večerka.

Maroš Vago: Přesně tak. Ale disciplína má mnoho forem, a může to znamenat, že máš najednou sebeúctu a už některým lidem nedovolíš – kteří na tebe dělají určité věci, třeba že tě vycucávají z energie, takže se potom necítíš dobře – aby to dělali. Toto je forma disciplíny.

A pokora? To je nejhlubší téma z těchto třech. Pokora má doopravdy spoustu forem. Velmi často říkám, že je to moje nejoblíbenější téma, protože je nejhlubší, a každého překvapí v pokoře něco jiného. Ale pokora například znamená, že si vážíš svého života a chceš být svou větší verzí, svou vyspělejší verzí. To je druh pokory.

Největší problém dnešní společnosti není nedostatek sebevědomí, ale pýcha, že jsme si příliš uvěřili

Martina: A na to musíte mít odvahu.

Maroš Vago: Přesně tak.

Martina: Protože to znamená usvědčit se v každém jednom okamžiku svého života z hluboké nepokory.

Maroš Vago: Přesně tak. A pýcha, se kterou – myslím – máme momentálně jakožto společnost největší problém, a klidně to pojmenuji tak, že celosvětová společnost, tak tam je to, že jsme si uvěřili. Všímáš si těch slov: „Uvěřit si“ je něco jiného než „uvěřit“. To je veliký rozdíl.

A pýcha má co dělat se slovem „uvěřit si,“ protože před deseti, dvaceti lety měli lidé tak nízké sebevědomí, že pýcha byla v tom, že se za sebe nedokázali postavit, nedokázali se za sebe vyjádřit, nedokázali vnímat sami sebe. Dnes máme úplně opačný problém, dnes si všichni uvěřili, a dnes se neuvěřitelně…

Martina: Začali jsme tomu říkat „asertivita“.

Maroš Vago: Například, ano. Začali jsme k tomu používat různé druhy slov. Takže proto říkám, že všechna tato tři témata jsou náročná. Jsou to náročná témata, kterým je třeba se více věnovat. Já jsem v APU rozebral do hloubky, co se může za těmito tématy skrývat. A vím, že když si to někdo vyposlechne, tak se v každém bude odehrávat něco jiného – a toto je v tom tvá práce. Ty se musíš přichytit při tom, co se v tobě při těchto slovech, nebo při vysvětlování, odehrává. Takže toto je to důležité.

 

Celý rozhovor s Marošem Vagem o systému APU, třech pilířích duchovního rozvoje a o tom, proč je současný chaos příležitostí k probuzení si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jak hodnotíte současnou epidemiologickou situaci v Evropě?

Soňa Peková: Ohledně covidu?

Martina: Celkově. Můžu vzpomenout, že v Česku se potýkáme s epidemií žloutenky, černého kašle – nevím, jestli to lze nazvat epidemií. Jak se na to díváte?

Soňa Peková: Já si myslím, že v mnoha případech média pojmenovávají věci názvy, které neodpovídají dynamickému rozsahu skutečnosti. To, že někde, v nějakých sociálně slabších oblastech, propukne několik infekcí nebo desítek infekcí, třeba hepatitidy, tak to se sanuje v dané oblasti, a kdyby to média nerozmazávala, tak by se to třeba nikdo ani mimo tuto oblast nedozvěděl. Vyřešilo by se to prostě tam, hygienická stanice by to vyřešila tak, jak to vždycky bývalo.

Domnívám se, že se média dost přiživují na těchto událostech, a z věcí, které existují, ale nemají tu dynamiku a nemají tu kvantitativní závažnost, dělají něco víc, než je. Zase se vracím k tomu, že prý mě policie honila kvůli tomu, co jsem řekla v rádiu. Nic takového se nestalo, jenom občan z Brna podal trestní oznámení. Nebo se psalo, že budu stát před soudem kvůli soudnímu razítku, ale oni mi jenom řekli, že mi ho vezmou za to, že jsem byla podjatá. Žádný soud mi nehrozí.

Je to tak, že nějaká informace si začne žít svým životem, a žije si to svým životem bez ohledu na to, kdo je zdrojem dané informace. A média toto hodně dělají. Dělají to i ohledně různých epidemií. Samozřejmě, černý kašel tady existuje v určitých věkových skupinách nebo v nějakých sociálních skupinách, ale že by to byla nějaká epidemie, tak to se říct nedá. Já už teď dělám hlavně veterinární medicínu, protože mě vyhnali z humánní jakožto dezinformátora. Ale stejně, když bylo zle, tak se i humánní nemocnice obracely na naši laboratoř a viděli jsme, jaká je epidemiologická situace. Nic dramatického se neděje. Myslím si, že média jenom nafukují něco, co existuje, ale přidávají tomu několik logaritmů důležitosti.

Falešně pozitivní výsledky PCR testů vytvářely pandemii čísel, kterou média přeměnila v masový strach

Martina: Myslíte si, že se média na covidové pandemii podepsala možná rozhodujícím způsobem?

Soňa Peková: Domnívám se, že ano, a to minimálně ze dvou důvodů. Jeden byl, že evidentně měli zadání, aby neustále reportovali o tom, co se děje, protože pořád běžela dole na televizní obrazovce ta linka – ať už se probíralo cokoli – kde bylo, kolik lidí zemřelo, a nevím co všechno, což nikdy nebývalo. A navíc se neustále počítala čísla.

A já moc dobře vím – a my jsme to potom i publikovali, a vyšlo to – že test, který se používal pro PCR, měl vysokou míru chybovosti a dával hodně nespecifit. A bez ohledu na to, že to byly nespecifity slaboučké, tak se počítaly jako pozitivní. Toto všechno se sbíralo a reportovalo, a nikdo neřešil, jak moc jsou pozitivní, jaká je kvantita dané pozitivity, ale jen, zdali pozitivní ano nebo ne.

Podobně, jako kdyby se někdo zeptal: „Máš peníze?“ A já řeknu: „Mám.“ A on by řekl: „A kolik?“ Ale je rozdíl, jestli mám korunu, nebo 100 milionů korun. A tady se neřešilo, kolik peněz mám, ale zdali peníze mám. Pozitivní, nebo negativní, ale ne to, jak moc.

A i takové slaboučké pozitivity, které vznikaly nespecifitou testu, který byl inherentně chybový, a my jsme to kritizovali hned na začátku – což já jsem taky dostala dobře mokrým hadrem přes obličej – tak tato čísla, a všechno, sbírala média a reportovala to v neustálých grafech, jak to přirůstá a podobně. V řadě případů to byly falešné pozitivity. Média se hodně podepsala na tom, jak se šířil strach a jak se budoval strach ve společnosti.

Martina: Vy jste dokonce na začátku covidu vyvinula vlastní způsob testování?

Soňa Peková: My jsme to používali po celou dobu, a dokonce jsem to nabídla po celém světě, a lidé si to vzali. A ještě jsme to i opublikovali, takže to vyšlo i v recenzovaném časopise. To není nějaký můj nápad z večera do rána, že bych něco vykřikla. My jsme na tom takzvaně „odvrtili“, v uvozovkách, celou pandemii.

Martina: A stála odpovědná místa o vaši metodu? Protože v tu chvíli jste jim mohla rušit kruhy?

Soňa Peková: Odpovědná místa o to nestála. Na začátku, když nikdo neměl nic, tak si to hromada lidí vzala, dokonce i tady z Československa. Potom si to vzali lidé ze světa, protože neřešili nějakou politiku, jaké diagnostické sety se budou dovážet a odkud, a kdo je bude distribuovat, a že pouze ten vyvolený je může distribuovat, a nikdo jiný, a pouze vyvolené diagnostické sety, které jsou navázané na nějakou distribuční českou skupinu. Bylo to mafiánství non plus ultra, které se v té době dělo, a bylo to totálně zpolitizované.

Když na začátku nebylo nic, tak si to ode mě vzali, ale potom se sem vnutily nějaké diagnostické soupravy, které myslím, že pocházely z Číny, a ty měly tu inherentní nepřesnost. Ale to už jsme byli, navzdory tomu, že jsme to nadále kritizovali, ti špatní, protože to kritizujeme. A byla tady obrovská protiváha mediálního tlaku s tím, že já jsem dezinformátorka a podobně, a cože to tady vykládám. Takže se tady navařila hromada falešně pozitivních nálezů.

Martina: Dokonce v roce 2021 o vás Reflex psal, že máte jednu nezpochybnitelnou zásluhu, že jste dokázala, že i soukromé laboratoře, nejen státní, mohou testovat na covid. Ale netrvalo to dlouho.

Soňa Peková: To je vtipné. Covid, SARS-CoV-2, tím, že to mělo pocházet z luskounů – nevím, proč si vybrali takové exotické zvíře, tak to už v té době asi někdo měl rád humor – patří do kategorie zoonotických nákaz, to znamená, že by to měla dělat veterinární diagnostická laboratoř. Což mi spadlo úplně do klína, protože to byl v té době už náš velmi rozsáhlý program. V podstatě to měly testovat veterinární laboratoře, nikoli humánní laboratoře. Ono to celé bylo tak, že jedna ruka to podala druhé, a tak. Byla v tom politika, byla to úplně zpolitizovaná akce.

Když jsem řekla, že testy děláme za 1264 korun a že mě překvapuje, že jinde stojí 8000 nebo 15 000 korun, tak proti mně vládní garnitura rozpoutala hon

Martina: Zpolitizovaná akce. V tomto případě to neříkejme takto, ale řekněme: Kdo za tím stojí?

Soňa Peková: Tak tenkrát, když mě vytáhli, tak mi v té době končila laboratoř v Praze a já jsem ji přenášela k nám na vesnici, protože můj žebřík z vysokého světa vědy, kde jsem jezdila po celém světě a byla jsem v Americe, byl najednou tak kluzký, že jsem sjela po zadku až do Pcher, do vesnice, do veterinární laboratoře, kterou jsem si nakonec zachránila, přesunula ji z Prahy.

Do tohoto období přišel covid. A soukromé laboratoře jsou šikovné v tom, že žijí proto, že dělají dobrou práci. Kdyby soukromá laboratoř nedělala dobrou práci, tak se neuživí. Státní ústav může teoreticky dělat jakoukoliv práci a vždy bude, protože je placen ze státních prostředků, ale soukromá laboratoř, pokud nebude dělat dobrou práci, tak skončí.

To, že to dokáže i soukromá laboratoř, je směšný protimluv, protože právě soukromá laboratoř to dokázat z principu má, protože je na trhu proto, že je dobrá. V té době jsme ten test už měli a volala mi nějaká dáma z Lidových novin, za kolik že to máme. A já jsem řekla, že za 1264 korun. A ona se mě zeptala, jestli vím, že některé soukromé laboratoře, na severní Moravě hlavně, mají test za 8000 nebo 15 000 korun. A já jsem řekla, že to nevím, protože nejsem v žádném syndikátu soukromých laboratoří, ale že mě to překvapuje, protože to tuto cenu určitě nemá.

A tam se rozpoutal ten hon. A to rozpoutala vládní garnitura, která tam tenkrát byla, což byl Andrej Babiš a Adam Vojtěch. Ale já zase opakuji, že proti nim nic nemám, protože oni byli prubířský kámen toho, jak si tento náš svět žije.

Nanotechnologie v mRNA vakcínách dokáže splynout s buňkou a potenciálně změnit její genetickou informaci

Martina: Váš názor ohledně vakcinací se v čase vyvíjel. Na začátku jste v Deníku N řekla, že nový koronavirus nemá přírodní původ – na tom jste si trvala od začátku – a že vakcíny se dělaly jen proto, aby se něco dělalo, aby lidé nebyli vyděšení. Zatímco později jste se už proti vakcinaci postavila radikálněji a poukázala jste na to, že vakcíny slouží, nebo mohou sloužit ke genetické manipulaci. K čemu jste dospěla v tuto chvíli?

Soňa Peková: S Deníkem N si to už ani nepamatuji, ale vím, že Deník N mě neměl rád. Takže nevím, jestli to nebyl nějaký metabolit toho, co jsem řekla.

Martina: Je nás víc.

Soňa Peková: Tak to s Deníkem N si opravdu nepamatuji. Ale co se týče vakcín, tak ony skutečně mají potenciál změny genetické informace buňky, do které se dostanou. A protože tento preparát je na úrovni nano, což je 10 na minus devátou, a buňka je na úrovni mikro, 10 na minus šestou, tak tam jsou tři řády rozdíl. Nanotechnologie je v podstatě cosi, co v laboratoři používáme pro transfekce buněk. To se už dělá dávno, nanolipofektační měchýřky, kterými se transfekují buňky, protože to krásně splyne. Tukový měchýřek krásně splyne s membránou cílové buňky v podstatě poměrně nespecificky.

A obsah, který tento nanoměchýřek nese, se uvolní do cytoplazmy buňky, se kterou se to setkalo. A potom záleží, jestli to v té cytoplazmě zůstane, nebo se to ztratí dělením, nebo se to zaintegruje do jádra. To je úplně učebnicové, to nemusíme nikam chodit. To je první třída molekulární biologie, jak se dělá stabilní transfektant, nebo jak se dělá buňka, do které se stabilně vnese nějaká jiná genetická informace.

Tyto vakcíny měly tento potenciál od začátku. A to nebylo tak, že jsem to říkala jenom já, vzala jsem si k tomu i odborné publikace, které už byly venku, a z nich jsem citovala. Měla jsem se v podstatě alibisticky o co opřít, protože jsem se opřela o práci kolegů ze zahraničí, z Ameriky. Nebylo to tak, že bych si to vycucala z prstu, že bych tady o něčem bájila, to bylo úplně objektivně položené. I tím, že in silico predikce ukazovaly, že konstrukt, který vzniká, má spoustu nebezpečných charakteristik.

Minimálně to mělo jít do nějakého procesu velice opatrného prověřování, co to může in vivo udělat. Protože i na myšce se ukázalo, že to udělá hromadu nepříjemností, ale myška pořád ještě není člověk. Mělo to jít pomalounku, opatrně. A to, že tady byla nějaká pandemie a že byl velký tlak na to, aby se očkovalo – když víme, že tato pandemie byla hlavně pandemií čísel, která vznikala tak, jak jsme si dnes řekli – tak je to celé postaveno na hliněných nohou, že to ani nemůže být na hliněných nohou postaveno víc. A nemůžu říct, že to, co tady říkám dnes, bychom neustále do kolečka, jako flašinet, neopakovali i v té době.

Už v té době, když jsem kritizovala design toho testu, jsem říkala, že dává příliš mnoho nespecificit, ale všechno to bylo zametáno pod koberec. A jenom proto, že jsem byla ta špatná, protože jsem řekla, že ten, kdo chce lichvařit na takovéto věci a chce to prodávat za 8 nebo 15 tisíc, tak přece nemůžu být ta špatná. Špatný je asi někdo jiný, akorát že tento někdo jiný seděl ve vládních kruzích. Proto říkám, že to bylo celé zpolitizované. A zdravý rozum, nebo i zdravá skepse, která by vždycky měla být, než se nějaká nová věc uvede na trh, to všechno bylo upozaděno a ignorováno.

Působení médií bylo za covidu zjevně koordinováno. Reportéři ve stejném čase v různých zemích říkali a psali ty samé věty podle stejných not.

Martina: A chápete, že o tom stále nemůžeme ještě hovořit v minulém čase? Protože stále tady jedou kampaně: Boostrujte se, běžte na posilující dávku. Přestože jsou výzkumy, jako třeba paní doktorky Gandalovičové, která dává očkování mRNA vakcínami do přímé souvislosti s nárůstem myokarditid, perikarditid. Ale vlastně stále to trochu vypadá tak, že se o tom baví jenom, jak jste říkala, „alternativní vědecká a lékařská sféra“.

Soňa Peková: Jenomže těchto prací třeba o myokarditidě už je i v mainstreamových lékařských časopisech velké množství. Takže já si vůbec logicky nedokážu vysvětlit, jak je možné, že se to pořád děje. To je jako propaganda za války, že tam někdo schválně – i když všichni vidí, že se něco děje – položí papundeklovou zeď, a na tu papundeklovou zeď namaluje děti hrající se na písku, a v růžových barvách, a řekne, že všechno je krásné.

Já nevím, co se to děje, ale je už hromada časopisů, článků, vědeckých publikací, o které se dá opřít. Stačí je jen vytisknout a dát na hromádku. Ale ani soudce to nechce vidět. Za normálních okolností by mi nebylo jasné, proč to je. Ale vím, že asi každý dostal nějakou incentivu, aby to udělal. Vědec to asi udělal proto, aby dostal nějaký finanční obolus, nebo aby… Nevím. Něčím je museli inspirovat, jinak si to neumím představit, protože v sobě všechno potlačili, aby byli na televizních obrazovkách.

A samozřejmě ti, co sem přiváželi vakcíny, byli v rámci nějakých distribučních sítí, takže tam mají velké finanční interesy. A to nebyly velké, to byly mega velké, co se tady protočilo. Tady je asi nesmírně mnoho nějakých finančních závazků. A protože se tady neposílá do vězení za to, že někdo byl k někomu krutý, ale za to, že ukradl nějaké peníze, tak to je vždycky parametr, který člověka do vězení dostane. Tito lidé asi mají pocit, že by se ještě měli snažit nějak to oddalovat, protože evidentně nejsou hloupí, takže vidí, že jim to hrozí.

To, co se stalo, je globální akce, protože i média, která vysílala na toto téma – tak to byla stejná rétorika, stejná slova. Implementovaly se tady výrazy jako „lockdown“, to jsme tady nikdy neměli, nebo „narativ“, takové výrazy se v té době implementovaly. To, co se bude říkat, šlo evidentně z jednoho centra. To bylo úplně zjevné. Média ve všech možných zemích. Já jsem i viděla nějaký pořad, kde ukázali reportéry a co říkali, a to byly stejné věty, a přitom to byly různé televizní kanály v různých zemích. Evidentně tady byly nějaké noty, které se distribuovaly, a to se používalo.

A tyto noty, zdá se, ještě pořád jsou v jakési platnosti, a proto se tady ještě pořád nakupují nějaké vakcíny, i když se ví, že Ursula von der Leyenová má už velký problém s tím, že nechtěla ukázat SMS komunikaci s Albertem Bourlou. A to jsou věci, které by si za normálních okolností okamžitě převzala policie, aby to vyšetřovala. Ale tady je asi nějaká jistota nedotknutelných, což ale není slučitelné s přírodou, takže se to v jednu chvíli celé převrátí. Ale zjevně tyto noty ještě dobíhají, ještě to neskončilo.

Tady jako kdyby pravá ruka nevěděla, co dělá levá. Ale je to zase, opakuji, o lidech, zdali budou reflektovat na tuto pobídku, jestli budou chodit do vakcinačních center nechat si aplikovat látku, která objektivně neproběhla desetiletým zkušebním provozem. Protože pětiletý zkušební provoz je pro typické rutinní vakcíny, a desetiletý pro úplně nové koncepty. A mRNA je úplně nový koncept.

Kolem těhotných se vždy chodilo po špičkách, ale u mRNA vakcín se princip opatrnosti zcela porušil

Martina: Jaký je váš vztah k očkování obecně?

Soňa Peková: Domnívám se, že by se člověk měl očkovat proti tomu, v jakém nebezpečí je, nebo čemu je vystaven. Asi kdybych jela do nějaké endemické oblasti žluté zimnice, tak bych si vakcínu aplikovat nechala, protože to jsou prastaré vakcíny, které se používaly, zná se jejich bezpečnostní profil a ví se, že fungují, a určitě zabrání nějakým nepříjemnostem.

Bohužel se ale stalo, že v tomto farmakologickém prostoru, který se věnuje vakcinologii, se všechno v poslední době zkazilo. A teď to vypadá, protože se objevily nějaké vakcíny, zase nějaké nové koncepty různých mnohovalentních přípravků, kde by se člověk asi důvodně obával nějaké cross-reactivity. To se nikdy nedělalo, vždycky vakcína byla proti jednomu epitopu, jednomu cíli, který byl přesně dlouhodobě selektován, aby byl specifický pouze proti tomu agens, a nikoli třeba proti buňkám těla a podobně.

A teď se dělají takové různé koktejly, což určitě je asi zajímavá myšlenka, ale to chce minimálně nějakou dobu, aby se to testovalo, jestli to náhodou skutečně nezpůsobuje nějaké cross-reactivity a autoimunitní choroby. Což se zdá, že možná ano. Chci říct, že tento obor byl zkontaminován, a teď má zase někdo pocit, že by celou vakcinologii hodil někam do kýble, protože to je zkompromitovaný projekt. Jenomže tady se s vaničkou vylije i dítě, protože vakcinologie má hromadu výborných vakcín, které jsou staré, osvědčené a funkční.

Asi bych tady vybídla k tomu, aby to lidé zase neudělali černobílé. Aby byli opatrní proti novým konceptům, které se předtím nikdy nepoužívaly, a objektivně nevíme, co to udělá, protože nemáme dlouhodobé bezpečnostní profily. Ale u vakcín, které jsou za dlouhá léta používání užitečné, není žádný důvod, aby se jim, když pojedou někam do endemických oblastí, vyhýbali, a potom se tam trápili nějakou infekcí, ze které by se třeba špatně dostávali.

Martina: Soňo Peková, vy jste doktorka molekulární biologie, genetiky a virologie. Jak z pozice své vědecké erudice hledíte na skutečnost, že se doporučuje očkování třeba těhotným ženám proti chřipce, proti covidu? Já si jenom vzpomínám, že za mých mladých let, a mých rodičů, byla těhotná žena tímto způsobem nedotknutelná.

Soňa Peková: To nadále trvá, kolem těhotných se chodí po špičkách. To, jestli si těhotná vezme nějaký prášek proti bolesti, musí konzultovat se svým gynekologem, a nevím s kým ještě, to má konzultovat, aby se náhodou něco nestalo. A tady se zase vracíme k myšlence, že v případě covidu, nebo těchto různých vakcín, se úplně porušil tento princip předběžné opatrnosti vůči gravidním.

A místo toho, aby se nadále kolem nich chodilo po špičkách – ještě navíc s věcí, která nebyla nikdy otestována – tak se jim to podalo nuceným způsobem, a dnes se vidí, že to má neblahý vliv na to, jak se vyvíjí placenta, protože tam vznikají tromby v mikrocirkulaci a podobně. Nevím, co to bylo – zase se vracím k termínu – za fialové kouzlo vůči lékařům. Místo toho, aby se chovali standardně, jako se chovali vždycky, tak se začali chovat naprosto nestandardně a abnormálně.

A i tady cítím, že v jednu chvíli si lékaři budou muset uvědomit, že šlápli hrozně moc vedle a že mají za sebou spoustu zdravotně poškozených pacientů. A s tím se vyrovnat a přiznat to, tak to je velice těžká věc. Proto možná pořád ještě trvá trend, že když to řekne ministerstvo, tak já to udělám. Ale tak to být nemá. Člověk má udělat pouze to, co ví, že je v souladu s jeho svědomím, s jeho vzděláním a znalostmi. A pokud to vykřikne nějaký úředník, tak to, co vykřikne úředník, nemá pro odborníka znamenat, že se podle toho zachová.

Skrýt genetickou manipulaci v laboratoři zvládne každý zkušený vědec a legislativa je příliš pomalá

Martina: Myslíte si, že teď bude možné skrýt laboratorní úpravy nějakého viru rafinovaněji?

Soňa Peková: Já si pamatuji opravdu i ze své praktické zkušenosti, když jsem pracovala pro skupinu o genetickém nakládání s mikroorganismy, že legislativa, která k tomu byla, byla v podstatě už v té době směšná. Jak testovat, a zdali ta laboratoř… To prostě není možné, to není jako vyrobit tank. Vyrobit tank se asi schovat nedá, nebo obtížně. Ale dělat nano, nebo nějaké genetické manipulace v rámci nějakého projektu…

Když bude někdo mít třeba projekt na vytvoření geneticky modifikované myši, tak si nakoupí nějaké chemikálie, které k tomu potřebuje, z legálních grantových prostředků, a stejné chemikálie použije i na to, aby udělal geneticky modifikované lidské tkáně, nebo nějaké jiné tkáně. To je nástroj, který je velmi verzatilní, a dá se použít na to i na ono.

Zase se vracím k tomu, že je to na svědomí experimentátora. Kdybych to chtěla udělat já, tak jsem přesvědčena, že mi na to nikdo nepřijde, protože danou misku neoznačím, nebo ji označím nějak, dokumentaci budu mít někde. Pokud si to všechno nechám pro sebe a nebudu to konzultovat s nějakým kolegou, který by mohl být zdrojem úniku této informace, tak na to nikdo nepřijde, protože to se nedá vidět okem. Pokud mám nějakou letitou erudici v oboru, tak vím, jak to mám udělat, aby mi na to nikdo nepřišel. Je to v podstatě na svědomí experimentátora. Je to nesmírně děravé.

A já vlastně nevím, jakým způsobem toto ošetřit, protože to se nedá ošetřit legislativou. Legislativa je příliš pomalá, protože schvalovací procesy trvají, a tento obor letí nesmírně dopředu. Dnes jsou třeba CRISPR technologie, které umí udělat hromadu věcí. Je to ve velmi kompetitivních časových relacích, takže to nemůže nikdo odhalit. Pokud vědec nebude mít morálku, tak je to úplně v háji. Ten obor je celý v háji, protože to nemůže nikdo objektivně dosledovat.

Martina: Takže si myslíte, že nás únik laboratorního viru, ať už řízený, nebo neřízený, může potkat znovu?

Soňa Peková: Jasně. Mnoho let, deset, patnáct let, možná víc, je tady nějaká aktivita, která se jmenuje: Do it yourself, tedy Udělej si to sám. A normálně si člověk na internetu koupí pipetu, různé chemikálie, CRISPR se dá normálně koupit, protože to nic nestojí. A v garážovém provedení, tak řečeno, si můžete s těmito věcmi hrát.

Všechno si na to můžete koupit, na tom vůbec nic není. To se nedá dosledovat. Je to jakýsi černý trh, kde si můžete koupit, co chcete, a lidé akorát zase dělají, že tento problém neexistuje. Ale tento problém existuje. Pokud lidé nebudou mít morálku – a to já nevím, jak jim morálku narůst, pokud jim nenarostla – tak já tady vidím velký problém. V tomto oboru konkrétně vidím velký problém, že by se takováto věc mohla opakovat. A to se nestane pouze v tu chvíli, pokud to lidé dělat nebudou. A to nevím, jak zajistit.

Čtení jedné knihy stačilo k tomu, aby z vědkyně znovu udělali terč koordinovaného útoku

Martina: Soňo Peková, svého času prolétly médii informace o tom, že jste se stala ústřední postavou sekty AllatRa. Nebudu se bavit o videu, které přenechám bulvárům. A když jsme se o tom bavili s mými kolegy, přáteli, tak většina z nich řekla tak jako smutně: „Oni ji uštvali.“ Cítila jste se tak někdy?

Soňa Peková: Já k tomu zase musím cosi říct. Já jsem nebyla nikdy v žádné sektě. A co se týče AllatRy, tak jsem četla knihu, která se jmenuje AllatRa, a tato kniha je krásná. Je to kniha o starém zoroastrismu. Je to rozhovor muže se ženou, a je to nádherná kniha. A tuto knihu jsem četla a tuto knihu jsem propagovala, aby si to lidé přečetli, protože dává jiný pohled na svět, a velice zajímavý, někde je pohádkový, ale velice zajímavý.

A pouze to, že jsem přečetla tuto knihu a doporučila ji lidem, způsobilo, že jsem se stala členkou sekty AllatRa a že mě uštvali nebo podobně. A jak vzniklo to zvláštní video, tak to je opravdu pozoruhodná událost, pro kterou už dnes mám vysvětlení, ale nehodí se do tohoto pořadu, ale rozhodně to nemá nic společného se sektou AllatRa, protože Ivet Šilhová není v sektě AllatRa. Ona je esoterická osoba. A o tom si můžeme někdy povídat, ale sem se to nehodí.

Ale rozhodně jsem nikdy nebyla v žádné sektě a nebyla jsem ani v žádné organizaci, ani nic. A dokonce už nenosím ani snubní prstýnek, protože už nesnesu ani institut manželství. My jsme kvůli tomu doma měli tenzní atmosféru, ale můj muž to nakonec akceptoval. Přičemž zítra máme výročí, už nevím kolikáté, a já to ani nehodlám oslavovat. Takže já nejsem vůbec v žádném spolku. Jsem úplně svobodná duše, svobodná bytost, takže abych byla v nějakém spolku AllatRa, to vůbec ne. Nikdy jsem nebyla v žádném, jenom jsem četla tu knihu. A zase říkám, to, že jsem četla knihu a že jsem ji propagovala, stačilo na to, aby se kolem mě vytvořila takováto bublina, která vlastně není vůbec pravdivá. To je zajímavé, že?

Čím ostřejší byly útoky, tím méně se jí to dotýkalo – válka se stala ozdravnou kůrou

Martina: Já musím říct, že mě jako novináře vlastně tato část vašeho života nezajímá. Zajímá mě jenom tak, že je to vaší součástí, a to všechno z vás dělá člověka, jakým jste. Přesto všechno, zopakuji otázku: Cítila jste se po tom všem, po těch letech, uštvaná?

Soňa Peková: Vůbec ne, mě to strašně posunulo. Ale slovo „strašně“ bych asi používat neměla. Ale mě to opravdu „strašně“ posunulo vpřed, a slovo „strašně“ použiji, protože to bylo „strašné“, co se mi dělo. Ale vůbec mně to nic nedělalo, to bylo normální, jako když házíte gumový míček o zeď a ten se jenom odráží. A čím větší silou hodíte míček, tím víc se odrazí. Čím byly tyto útoky ostřejší, tím méně se mě to týkalo. Žila jsem si svůj život.

A i teď všichni říkají: „Pozor, něco se ti stane.“ Co by se mi stalo? Já si cestuji, chodím po horách, chodím plavat do bazénu, jezdím, mezi lidmi se pohybuji normálně, a tady někdo neustále za mě řeší nějaký můj problém, který vůbec neexistuje.

Takže mě to vůbec neuštvalo, ale nesmírně mi to otevřelo oči. A nesmírně mi to otevřelo oči v tom, že minulost mě nezajímá v tom smyslu, že bych ji chtěla pitvat a někoho usvědčovat a posílat do vězení, nebo se s někým soudit. Minulost ze mě udělala to, co jsem dnes, bez toho by to nebylo. A já si připadám jako po nějaké ozdravné kůře, protože jsem byla úplně slepá, hluchá k okolnostem, a mně to nesmírně pomohlo.

Nevím, jestli to dokážete tady se mnou sdílet, tento pocit, ale ten, kdo neprojde válkou a bojištěm, tak si necení míru, neví, nezná rozdíl. A kdybych neprošla tím, jak se může lidská zloba proti někomu otočit, jak se může společnost snažit vyštvat nějakého člověka, který se jí snaží třeba pomoct, tak bych vůbec nevěděla, že taková věc může existovat.

Tuto zkušenost mám, a to mi stačí, a vůbec to nezpůsobilo, že mě to nějak poznačilo. Já jsem z toho normálně vyskočila jako novorozená žabka, a je mi dobře.

Martina: Protože člověk poté, co je vyobcován z takzvané slušné společnosti, začne být inertní vůči tomu, co si tato společnost o něm myslí.

Soňa Peková: Ale otázka je, zdali je to slušná společnost.

Martina: Já neumím říct „uvozovky“. Přesto na mnohá vaše konstatování došlo. Omluvil se vám někdo, ať už z kolegů, z médií, ze známých, z přátel?

Soňa Peková: Já jsem v podstatě přišla o celý svůj společenský život. Krásně mi to vytřídilo lidi. A zjistila jsem, že na mně visela hromada lidí, kteří jenom využívali cosi, co bylo ve mně užitečného. A ti, co mě takzvaně uráželi, jak by to slušná společnost řekla, tak mně to je úplně jedno, protože jsem to rovněž použila jako hořkou pilulku, která mě vyléčila z toho, že jsem byla slepá a hluchá k okolnostem.

Což znamená, že kdyby náhodou někdo měl pocit, že se mi má omlouvat, tak bych ho poprosila, aby to nedělal, protože by mě vracel do doby, kterou už jsem si vyřešila. Vyřešila jsem si ji tak, že jsem z toho vytáhla maximum zajímavých zkušeností. A nechci, aby to znělo nějak nabubřele, nebo jako klišé – říkám to upřímně – já jsem si z toho vytáhla krásné zkušenosti, které bych nezískala, kdybych se v tomto ostrém prostředí neocitla.

Vůbec nechci, aby se mi někdo omlouval, protože vůbec nevím proč. Protože jenom díky nim – asi zním jako buddhista – jsem pochopila řadu věcí. Já se tam už vracet nechci. To neznamená, že bych se s těmito lidmi přátelila, ale to jenom proto, že bych si s nimi neměla už v této chvíli co říci, protože oni řeší něco, co já už neřeším. Takže by tam byl rozpor jenom v tématice, která by nás spojovala. Ale nemám vůči nim žádný problém. Jsou to lidské bytosti jako já, a zachovali se tím způsobem.

Nechci, aby se mi omlouvali, protože by mě tam vraceli, a já to mám pro sebe vyřešené. Pokud někdo má pocit, že já se mu mám za něco omluvit – což nevím, jestli ještě někdo takový existuje – tak to ráda udělám. Ale já sama to nechci, protože to považuji za úžasnou školu, kterou jsem dostala, nesmírně mě to posunulo, a ukázalo mi to, jaké kvality by člověk měl v životě pěstovat, a jaké ne, co je důležité, co není důležité. Že vůbec není potřeba, aby měl tisíce různých kamarádů, přičemž když je problém, tak žádný přítel mezi nimi není.

Jak se říká ve slušné společnosti: „Když jsi sám, tak jsi v té nejhorší společnosti.“ Tedy že jsi sám se sebou. Já si myslím, že je to nejlepší společnost, člověk si sám nejlíp rozumí, a nepotřebuje, aby ho neustále rozveselovaly externí stimuly. Já to fakt nepotřebuji. Umím si vystačit sama se sebou, a to mi dalo takovou nezávislost na okolním prostředí, že když se děje úplně cokoliv, tak to – já to zaregistruji – vůbec neberu tak, že mě to nějak negativně ovlivňuje, protože už nevnímám externí stimuly jako něco, co potřebuji k tomu, abych plnohodnotně žila.

Martina: Soňo Peková, já vám moc děkuji za otevřený rozhovor, a také za to, že jste svého času měla odvahu psát druhý díl románu Aloise Jiráska: „Proti všem“. Díky moc.

 

Milí posluchači, celý rozhovor se Soňou Pekovou o nebezpečí mRNA vakcín a manipulaci s vědeckými daty si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Díky, že nás posloucháte, šíříte a když nás podpoříte na účtu 1010349016/2700, tak nám umožníte točit nová a nová témata.
Martina Kociánová se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina Kociánová: Vy jste do roku 2021, jak jsem se dočetla, autorkou, nebo spoluautorkou, čtyřiceti šesti odborných publikací, které byly celkem pět set padesátkrát pětkrát citovány v jiných vědeckých pracích. A to mají vědci moc rádi. Přesto se většina posluchačů s vámi pravděpodobně více seznámila právě v době covidové, tedy circa od roku 2020. Paní doktorko, když jsem vám telefonovala a ptala jsem se vás na to správní řízení, které s vámi kvůli údajné podjatosti posudku zahájilo ministerstvo spravedlnosti, tak vy jste mi na to odpověděla s bohorovným klidem, že vám je to jedno. Já možná budu toto naše dnešní povídání vést trošku jako honěnou, protože se budu vracet do minulosti, kam vy nechcete, ale mně tato minulost přijde nesmírně důležitá právě pro přítomnost. Proč vám tedy na tom kulatém razítku, které vám chtějí vzít, tak nezáleží?

Soňa Peková: Protože toto kulaté razítko má velice zvláštní historii. Ono vzniklo někdy v roce 2017 z jakéhosi popudu – o kterém vůbec nevím, odkud přišel – abych si udělala soudního znalce v oboru molekulární biologie, genetiky a mikrobiologie – má to strašně dlouhý název – pro humánní i veterinární otázky. A dáma na úřadu to ani nedokázala pořádně napsat, jak to bylo komplikované. A já jsem ani nevěděla, k čemu mi to bude, jen jsem měla pocit, že by bylo dobré si takové razítko udělat. Absolvovala jsem kurz a doložila své vzdělání, odborné publikace a vědeckou erudici, všechno, co to vyžaduje.

A potom toto razítko mnoho let spalo, protože jsem zjistila, že práce, kterou to v sobě zahrnuje, je určování paternity, to znamená, zdali dítě patří rodičům. A mně přišlo, že v tom by se měli angažovat hlavně rodiče, a nikoli soud a soudní znalec, aby vytíral děťátku pusu a zjišťoval, zdali jim patří. To je intimní věc těch dvou. A já jsem nechtěla tyto věci dělat, takže jsem to potom všechno delegovala na kolegy, kteří to dělali.

A ve veterinární medicíně jsem dělala jeden posudek, než jsem to rovněž odhodila, protože to byl posudek na téma, zdali mají vykastrovat nějakého psa jenom proto, že mu chybí nějaký zadní zub, a vyloučit ho z chovu. A to mi přišlo, že tento obor je nemocný tím, čím se zabývá. Takže toto razítko spalo.

A potom přišla tato událost, kdy mě Petr Kotlár požádal o analýzu vakcín, protože na Slovensku nenalezl jednu jedinou laboratoř, která by pozitivně reflektovala na jeho otázku, zda to můžou zanalyzovat. Přitom to mohla udělat jakákoliv laboratoř z husté sítě laboratoří, které se věnovaly molekulární diagnostice SARS-CoV-2, protože to nevyžadovalo žádné jiné instrumentárium než to, co laboratoře běžně měly. Ale on na Slovensku žádnou takovou laboratoř nenašel, tak kontaktoval mě. A pro nás to neznamenalo vůbec žádný problém, tak jsem to udělala.

A on to chtěl jenom jako zprávu o tom, co v těch vakcínách je. Ale já jsem si vzpomněla na svoje zázračné razítko, a tak jsem si řekla: „A teď přišla tvoje doba – razítko,“ a ze své vlastní vůle – on mě o to nežádal, to bylo z mé vlastní vůle – udělala ne pouze odborný posudek, ale soudně znalecký posudek, což má daleko vyšší sílu. Má to forenzní sílu, má to tu část, že soudní znalec právně odpovídá za to, co tam píše. To není, že tam napíšu cokoliv, a nic se mě netýká. Já jsem za to skutečně forenzně zodpovědná. Udělala jsem to jako soudně znalecký posudek, protože ta data byla natolik alarmující, že si to zasloužilo.

Martina Kociánová: To znamená, kdyby ten beran pod vaši zprávu nedopadl, tak se vlastně nic nedělo?

Soňa Peková: Spíš by se to asi, možná, zametlo pod koberec, protože by to nemělo tu legální sílu, jakou to mělo. Protože to skončilo u prokurátora na Slovensku a na řadě dalších vysokých místech. Já jsem tento posudek předala osobně panu doktoru Kotlárovi. A to soudně znalecké razítko tomu dává takovou sílu, že tento posudek je nepřehlédnutelný. Dá se samozřejmě zamítnout, kdyby ho prokurátor zamítl, protože se mu nelíbí, ale prokurátor ho nezamítl – začali se v tom angažovat novináři.

Ale důvodem, proč toto razítko bylo pro mě tak důležité, bylo, že já pořád svou revoltu, kterou vedu už tolik let, vedu zezdola nahoru. Já informuji obyčejné lidi o tom, co se děje, o nebezpečí, třeba i covidu, že je to velmi pravděpodobně z laboratoře, i o tom, že vakcíny mají hromadu in silico teoretických předpokladů, že budou škodit, natož když se to potom prokáže. A já jsem chtěla, aby se to lidé dověděli, a díky novinářům se to lidé dověděli. Moje razítko splnilo úlohu.

Martina Kociánová: Ale vy stanete před soudem. V každém případě, já jsem vás přerušila v okamžiku…

Soňa Peková: Nestanu. Ne. To zase někdo nafoukl, to tak daleko není. Oni mi napsali, že mi to vezmou, protože jsem podjatá. Ale já jsem jen vyjadřovala svůj vědecký názor, a podle mého vyjadřovat vědecký názor neznamená podjatost. A ono si to začalo žít svůj vlastní život a zmetabolizovalo se to na nějakou strukturu. Nikdo mi zatím neřekl, že za to stanu před soudem. A pokud ano, tak já to budu považovat za nejlepší taškařici mého života, protože těch důkazů je tolik, a to, že se vede nějaká politická kauza, tak to dneska, myslím, už by mělo skončit.

Martina Kociánová: Paní doktorko Soňo Peková, když jste řekla, že vám tedy odebrali razítko, tak tím vám také odebrali tu zkoušku, kterou jste kvůli tomu musela skládat? Protože jste pravděpodobně musela něco odvést za to, že vám bylo razítko přiděleno.

Soňa Peková: Zaprvé mi ho ještě neodebrali. Jenom mi poslali pamflet, nebo úřední dopis. Pardon, nikoli pamflet, ale úřední dopis – jsme ještě pořád v roce 2026. Poslali mi úřední dopis, že mi to hrozí a že ať se k tomu vyjádřím, a citovali data z mého facebookového profilu, takže jsem z toho usoudila, že asi studují můj facebookový profil.

Místo toho, abych jim poslala oficiální dopis, tak jsem to vyřešila přes svůj facebookový profil. Já to považuji za taškařici a hru, už to nepovažuji za nic vážného a solidního. Mně je z toho do smíchu. Já si to s nimi vyřizuji přes facebook. Já jsem tam jenom napsala, že mně na tom razítku vůbec nezáleží, protože si neuvědomuji, že bych něco porušila.

Navíc to, abych se stala soudním znalcem, tak to není tak, že já řeknu, že chci, nebo že si to zaplatím, ale musím skutečně splňovat nějaká kritéria. A tato kritéria se za tu dobu pouze zmocnila, protože jsem opublikovala víc věcí a ještě jsem k tomu přidala svou erudici za léta od roku 2017, takže jsem určitě nepoklesla v kvalitě svého provedení. Právě naopak. A to, že nějaký poslanec ze Slovenska má se mnou problém, nemůže způsobit, že mi někdo uřízne třicet let mé odborné praxe.

Ve vakcínách je téměř stejně DNA jako deklarované mRNA a tato molekula se dokáže dostat do jádra buněk

Martina Kociánová: Já jsem vás v předchozí odpovědi přerušila v okamžiku, kdy jste začala říkat větu: „A tato data byla natolik alarmující.“ Mohlo by se zdát, že možná právě tato data byla důvodem tohoto honu na razítko. Ale v čem tedy byla tato data tak alarmující?

Soňa Peková: Data, která byla alarmující, byla důvodem honu na razítko, protože to skutečně ukazuje, že vakcíny – řeknu to na rovinu – jsou potenciálně velmi nebezpečné. Nejenom že jsou velice různorodé napříč jednotlivými šaržemi, ale obsahují v sobě dvouřetězcovou molekulu DNA, která by tam případně mohla být v nějakých nízkých kvantitách jakožto nedostatečný proces purifikace, čištění, při výrobě vakcíny.

Ale náhodným nálezem bylo, že přítomnost DNA není na úrovni nějaké nizounké kontaminace, ale je v tak vysokých kvantitách, že se vyrovná kvantitě účinné látky, která byla deklarována, to znamená mRNA. Je tam de facto téměř stejně mRNA jako DNA. A toto je ten alarmující nález, protože tato molekula je krátká, je jí tam ohromné množství, má volné konce a obsahuje sekvence, které dokážou molekulu navádět do jádra.

A každý molekulární genetik ví, že taková molekula, pokud se dostane do cytoplazmy buněk – což se stalo při vakcinaci – má velkou šanci dostat se do jádra, a jakmile je v jádře, tak se dokáže zaintegrovat. Nebezpečí této vakcíny je, že by mohla být integrativní. Nikoliv, že by se integrovala mRNA, jak se původně někde hypotetizovalo, ale skutečně se integruje DNA, která nejen kontaminuje tyto přípravky, ale je tam v takové kvantitě, že to vypadá, že to není nedostatek procesu čištění, ale že to je regulérní součást těchto vakcín. A přitom nikde nebylo deklarováno, že by tyto vakcíny obsahovaly DNA. Bylo deklarováno, že obsahují mRNA v nějaké kvantitě, ale ony ve velice blízké hodnotě obsahují i kvantitu DNA, což je alarmující nález. A proto jsem potřebovala, aby to mělo tu sílu. A proto to dostalo razítko soudního znalce, aby to nikdo nezametl pod koberec.

Z vědeckého ringu se po covidu stalo tržiště, kde rozhodují novináři a politici místo odborníků

Martina Kociánová: Řekněte mi, jak se liší odborná diskuze o problematice vakcín, potažmo covidu jako takového, u nás a v zahraničí? A teď nemám na mysli jenom Ameriku, která pod vlivem Roberta Kennedyho poměrně tvrdě tato témata otevřela, ale obecně?

Soňa Peková: Já jsem celý život dělala vědu, moje majoritní práce byla diagnostická práce v laboratoři. Ale vždycky jsme to dělali tak – abychom nezhloupli – že dvě třetiny diagnostikujeme, a to nás živí, a jednu třetinu se věnujeme vědě. A i z toho vzniklo to množství publikací, jak jste zmiňovala.

A vždycky to ve vědě bylo tak, že když přišla nějaká myšlenka, nápad, nějaký nový objev, tak se to opublikovalo, a pokud to bylo novátorské, tak se k tomu vyjadřovali další lidé, zdali to tak může být. Prověřovali to, a pokud se to podařilo zreplikovat, tak skvělé, tak se bádalo, co to asi znamená, a že to je zase nějaká nová věc, o které se nevědělo. A to byl mentálně stimulující ring, ve kterém se pracovalo, a bylo moc pěkné dělat ve vědě, pokud člověk samozřejmě úplně nevybočoval a nechtěl se věnovat nějakým prapodivnostem, v uvozovkách, které nebyly podporovány mainstreamem. Pokud to bylo v mainstreamu – ale i v rámci mainstreamu se našly nějaké zajímavosti – tak to vždycky byla pěkná a zajímavá diskuze k věci.

A potom přišel covid a z pěkné a zajímavé diskuze k věci, a z intelektuálního ringu, se stalo tržiště. A do toho tržiště se vložili lidé, kteří s tím nemají co do činění, to znamená novináři mimo odbornost a politici. A vyčlenila se skupina vědců, kteří se vyhranili proti nějakému pohledu na věc, a ti, co měli jiný pohled na věc, byli diskriminováni a označeni za nějaké – raději nebudu tyto výrazy opakovat.

A to nikdy nebylo. To se stalo poprvé, a já doufám, že se to stalo i naposled, protože věda by měla být oborem otevřeným, protože pouze tak jde dopředu. I když se jiná vědecká témata zpracovávají pořád jakž takž normálně, tak toto jedno se úplně vymyká. A pokud někdo tvrdí něco jiného, tak je označen za dezinformátora a nějakého hloupého, a uberou mu všechny jeho tituly a řeknou, že vůbec nerozumí své odbornosti, bez ohledu na to, že to dělá už třeba 50 let. Tohle se týká pouze covidu.

Třicet let jsem nedělala nic jiného než vědu a teď zjišťuji, že to byla zvláštní faleš

Martina Kociánová: Pochopila jste, proč mnozí vaši kolegové najednou úplně změnili svůj mindset právě vědeckého přístupu, kde je potřeba věci prokazovat, a začali trpět jakousi možná slepou vírou?

Soňa Peková: Já úplně nechápu, jaké fialové kouzlo na ně spadlo, protože to se nedá jinak nazvat. Oni zapřeli i takové bazální vědomosti, jako třeba co se týče vakcíny, že musí mít pět, nebo deset let nějakého použití, než se nasadí takhle ve velkém. To všichni zapomněli.

To, že na začátku – když jsem řekla, že tento virus je laboratorního původu – tak můj primární důvod byl takový, že jsem už mnoho let před tím pracovala ve skupině pro nakládání s geneticky modifikovanými organismy a věděla jsem, jaká je legislativa a jak je daleko za tímto oborem. Ten obor běží vpřed a legislativa mu stěží dýchá na záda, aby člověk správně dokontroloval, co se kde v laboratořích dělá.

A protože jsem věděla – protože jsem sama tyto věci dělala – že je to na svědomí experimentátora, na tom, co udělá. Protože když tam přijde nějaká kontrola a otevře termostat, a tam v Petriho misce rostou v nějakém médiu virové partikule, kontrolor vůbec nedokáže zjistit, že by se tam dělaly nějaké věci, které nejsou úplně košer. Jde to za svědomím experimentátora. Já jsem věděla, že to je nesmírně křehký parametr, aby na tom to bylo postaveno, a celá legislativa byla úplně směšná – takový prehistorický dinosaurus. Na to jsem mnoho let ukazovala.

A když se stalo toto, říkala jsem si: „A je to tady zase.“ Laboratorních úniků je popsáno mnoho, to není žádná tajnost. To se normálně dá najít na webu, kolik těchto různých úniků bylo. Říkala jsem si, že je tady možná čas, aby se to konečně s touto legislativou rozhoupalo. A místo toho, aby někdo řekl: „Tato baba má asi pravdu,“ tak po mně vyrazili.

A bylo víc takových zvláštností, které mě potom přesvědčily o tom, že je to celé nějaká smyšlená hra, kterou jsem tím nějak narušila, a proto se staly všechny ty věci kolem mě. Věda je pro mě teď zklamáním a já už to nedělám. Už dělám pouze diagnostiku, protože ta mi přijde ještě užitečná. A jakmile zjistím, že i ta je neužitečná, tak se posunu někam dál. Já nejsem uvízlá ve svých starých konceptech.

A to, co jsem dělala celý život – nic víc jsem neměla než vědu – sedm dní v týdnu jsem byla pořád v laboratoři – teď vidím, že to byla zvláštní faleš, ve které jsem žila. Bylo to v jednu chvíli smutné, ale teď už to mám za sebou, považuji to za svou historii. Ale věda mě opravdu zklamala. Opravdu zklamala.

Martina Kociánová: Jaké to je pro vědkyni, která zasvětila vědě svůj život, a zároveň pro křehkou ženu, být první, a svého času také jediný, kdo říká svůj výzkum proti všem?

Soňa Peková: Tak já možná vypadám křehce, já jsem takový malý kousek, ale vevnitř hrozně hustý.

Martina Kociánová: To jsme měli možnost vidět.

Soňa Peková: Ale ne nějak zlomyslně. Já jenom, když vidím, že se někde děje nějaké bezpráví, nebo je někde nějaká úplně zjevná lež, tak to přes mě nejde. A teď už vůbec takové věci přes mě nejdou, že bych to ignorovala, nebo nad tím mávala rukou. Bylo to tak celý můj život, a v době covidu to pro mě byla jasná zpráva, jasný imperativ, že to mám lidem sdělit, protože je to můj obor. Já v tom ležím. Dvacet let ležím v tomto oboru, nic jiného nedělám, nic jiného neumím. Vůbec nevím, jak se ovládá platební karta, ale přesně vím, jak se klonuje a jak se dělají tyto všelijaké věci.

Kdybych to lidem neřekla, nepřenesla bych přes sebe, že jsem to neudělala. Pro mě to byla jasná zpráva. Tušila jsem, že to bude mít nějaké konsekvence, ale netušila jsem, jaké to může mít konsekvence. Překvapila mě intenzita těchto konsekvencí, ale věděla jsem, že to říct musím. Udělala jsem to, a kolikrát se mě na to ptali, tolikrát jsem to zopakovala.

Pokud budou obyčejní lidé informovaní, žádná vláda je nedonutí jít na experimentální vakcinaci

Martina Kociánová: Je už svoboda diskuze o covidu v Evropě větší, než jakou ji zažíváme u nás?

Soňa Peková: Ani bych neřekla, protože vidíme, co se děje na Slovensku. Tam je pan doktor Kotlár pořád osamělý bojovník v první linii. Tady v Česku se to teď začíná snad trošičku hýbat – v pondělí 26. ledna byl v Poslanecké sněmovně seminář na téma covidu. Ale třeba v Německu je pořád situace velice chladná a ostrá, tam se na toto téma moc mluvit nedá. Leda pouze na alternativní platformě, což mi přijde, že nevím, proč by se to mělo jmenovat alternativní platforma. Vědecký ring je jeden, nemá dvě platformy, je jeden, tak nevím, proč to takhle označili, aby to zase jenom rozdělili.

Ještě pořád tato diskuze není svobodná, ale je potřeba o tom mluvit víc a víc. Ale nejdůležitější je, aby byli informováni obyčejní lidé, protože oni se potom půjdou nechat očkovat, oni potom budou aplikovat všechna restriktivní opatření a další drakoniády, které případně vymyslí vláda. Pokud oni budou vědět, že je to lež, nebo že je to příliš děravé na to, aby tomu uvěřili s tím, že je to pravda, tak i vládě – i kdyby měla bůhví jaké regule a instrukce – se bude daleko hůř pracovat s lidmi, kteří budou informovaní.

Já se tolik netrápím, že česká vláda na to ještě nereflektuje správně, byť je ze všech stran mnoho informací. Já řeším to, aby se to maximálně dozvěděli lidé, protože na nich stojí celá pyramida moci v každé jedné zemi, i na naší zeměkouli.

Martina Kociánová: Ivo Jahelka v jedné písničce zpíval: „Schody se nezametou, byť by byly z mramoru, nikdy zdola nahoru.“ A vy na to jdete stále zezdola a stále tlučete pěstí do zdi, ale v podstatě bych neřekla, že se proměnil vztah veřejnosti vůči vám. Pořád vás – myslím odborné veřejnosti – vnímají jako posedlého troublemakera, abych tak řekla.

Soňa Peková: Myslím, že jsou zabetonováni v nějaké historii, protože já určitě nejsem žádný troublemaker. Já se dokonce snažím o to, aby to bylo všechno vyrovnáno v klidu a mírumilovným způsobem. Já jsem ten poslední, kdo by chtěl do toho nějak sekat. Jestli se někdo myslí, že jsem troublemaker, tak velice zaspal dobu.

A navíc nevím, kdo to jsou tito lidé, protože vědecká obec je široká a takto se exponovali tímto způsobem vůči mně jenom někteří, spočítal by to na prstech jedné ruky. Myslím si, že těchto třeba dva, tři nebo pět lidí nemůže vyvážit ty další tisíce, kteří třeba už sdílejí můj původní názor, ale bojí se mluvit, protože se bojí, že by to pro ně mělo nějaké neblahé následky. Ale tady je pět křiklounů, u kterých se zdá, jako kdyby utrhli veřejný prostor, a potom si někdo může myslet, že to je pravda. Ale to je zavádějící situace, protože neplatí, že ten, kdo křičí, ví nejvíc. Tak jenom, aby si možná lidé uvědomili, že poslouchat toho, kdo nejvíc křičí, nemusí být správné.

Martina Kociánová: Ale mlčící většina je potom taková, která umožní křiklounům, aby se prosadili.

Soňa Peková: Ano. Ale stejně si pořád myslím, že pokud tady někdo nakoupí nějaké vakcíny za nějaké horentní peníze – které jsou stejně jenom nějakými elektronickými čísly, která už dávno nemají podstatu nějakých hmotných rezerv. To už je fiat měna. Myslím, že se to stalo v roce 1971 v Americe, že se odpojily zlaté rezervy od toho, že se začaly tisknout jenom papírové peníze.

Jsou to elektronické peníze, které zatíží elektronicky fiktivně nějakou zemi. A to, že se nakoupí nějaké nesmírně drahé vakcíny, tak se nakoupí, ale když tam lidé nepůjdou, vlastníma nohama neodkráčí do vakcinačního centra, aby si nechali podat nějakou látku, která je objektivně v experimentálním stavu, tak tady může seshora křičet, kdo chce, co chce, ale lidé tam nepůjdou, protože budou mít informaci o tom, že je to při nejmenším nedošetřené, nevyřešené. Efektivita, nebo účinnost, nebo bezpečnost těchto vakcín není vyřešena.

Já informuji lidi, a pokud lidé nebudou souhlasit s tím, co říká vláda, tak je to nakonec nestabilní stav, a vláda nemůže vládnout lidem, kteří nesouhlasí s tím, co vláda propaguje. Můj přístup zezdola nahoru je přeci jenom dobrý.

Pachatelé se vracejí na místo činu, aby za sebou zametli – návrat Adama Vojtěcha nikoho nepřekvapí

Martina Kociánová: Máte pravdu, že informovat občany je nesmírně důležité, ale v okamžiku, kdy Andrej Babiš jmenoval ministrem zdravotnictví Vojtěcha Adama, tak jsem si uvědomila, že k žádnému poučení z krizového vývoje pravděpodobně nedošlo.

Soňa Peková: Ale já se domnívám, že to, že se tady recyklovaly staré struktury, staré kádry, je ještě mezistupeň vývoje společnosti. A není to nic nelogického, protože pokud se tady na začátku dělaly různé machinace – bylo tady nějaké kupčení se strachem, a za kolik se bude prodávat analytika a podobně, to byl úplný počátek – tak tady evidentně jsou různé nitky, různé spoje z té doby, o kterých ví pouze ten, kdo to rozpoutal, což byl Andrej Babiš, a jeho pravá ruka, což byl Adam Vojtěch.

Teď, když potřebujeme, aby se tyto věci uklidnily, tak kdyby tam přišel někdo nový, kdo by tam začal provětrávat jejich staré fajly, tak by se zjistilo, co se tam všechno stalo. Je naprosto logické, že se pachatelé vracejí na místo činu, aby to tam za sebou zametli, což mě vůbec nepřekvapuje.

Ale je to tak, že si Andrej Babiš řekne, koho chce, aby tam s ním pracoval, a úplně bez skrupulí si tam zavolá někoho, kdo to s ním v té době pekl. Ale já se i tomu jenom směju, protože to považuji jenom za přechodný čas, kdy se budou snažit tyto věci zamést. Podle mě to je ten důvod, proč si tam zase vzal Adama Vojtěcha, protože Adam Vojtěch přesně věděl, co se kde dělo, a že se to stejně celé zhroutí, protože lidé už budou příliš vědět, co se dělo. A zase se vracím k tomu, že já jim to podrývám, vytrhávám kořínky. Jak ten strom roste, tak já mu pořád zezdola ořezávám kořínky, a ten strom nakonec spadne.

Trump propagoval operaci Warp Speed a masivní vakcinaci, teď totéž překrucuje – neuvěřitelná fraška

Martina Kociánová: Přesto všechno mě zarazilo, když jsem se dočetla ve slovenské „tlači“, že 5. srpna 2025 vláda Donalda Trumpa oznámila, že ukončí 22 federálních kontraktů na vývoj mRNA vakcín, protože zpochybnili jejich bezpečnost. Chápete to, že u nás stále jedeme v psychologickém modu popírání?

Soňa Peková: To je úplně, totálně vtipné, protože Donald Trump byl ten, kdo v blahé minulosti vrátil zpět legalitu procesu gain of function, to znamená přípravy mikroorganismů se zvýšenou funkcí. Protože to v jednu dobu bylo jako kdyby zrušeno, že se to v Americe provádět nesmí, a Donald Trump to tam zase, jak nastoupil do svého prvního volebního období, vrátil. Takzvaní vědci se zase začali věnovat gain of function a vyráběli tyto různé mikroorganismy.

Donald Trump potom rovněž rozvinul aktivitu, která se nazývala Warp Speed, a to bylo v roce 2020 – okamžité, masivní a plošné zavedení vakcinace proti covidu do populace. On byl obrovský propagátor těchto přípravků, kdy každý ze základní školy ví, že se to nasadilo v roce 2020, což bylo možná rok poté, co začala takzvaná pandemie, takže to nebylo objektivně pět let, což by bylo obvyklé, nebo deset let pro neobvyklé koncepty. I Donald Trump mohl vědět, že porušil tuto základní časovou premisu na lineární časové ose.

On se do operace Warp Speed namočil úplně a nesmírně propagoval tyto vakcíny. A teď najednou už to zase celé překrucuje. Přitom v té době měli stejné informace, jako mají teď. Těchto informací tolik nepřibylo. A v té době se chovali jinak a chovají se jinak i v této době. Je to neuvěřitelné divadlo. A myslím, že i vtipné. Mně to přijde opravdu jako fraška, protože ten, kdo se na to trošku dívá, sleduje to – a spousta lidí to sleduje, protože covid se týkal asi každého – tak vidí, že ten, kdo byl největší uzurpátor moci, teď dělá, že to je všechno ok. Je to úplně nestabilní plocha, a podle mě z toho už něco vznikne.

Biologické laboratoře zůstaly po rozpadu Sovětského svazu bezprizorní a ujal se jich americký přítel

Martina Kociánová: Když jsem sledovala vaše kroky v minulosti, tak jsem si někdy říkala, že si skutečně vědomě nabíháte. Třeba když jste v dubnu 2022, tedy krátce po zahájení války na Ukrajině, řekla, že na tamním území byly biologické laboratoře. Dnes se tedy ví, že tam tyto laboratoře byly s americkou účastí.

Soňa Peková: Jestli můžu. Když se tehdy rozpadl Sovětský svaz, tak ve svazových republikách byla hromada takovýchto laboratoří, protože studená válka obsahovala položku biologických zbraní. A laboratoře, které se věnují výzkumu nebo vývoji těchto biologických dvousečných agens, nejsou jenom v těchto zemích, ale jsou v Evropě, v Africe, v Austrálii, jsou po celém světě. A tam zůstaly po rozpadu opuštěné a bývalý Sovětský svaz šel na kolena. Zůstaly tady ty extrémně nebezpečné provozy v podstatě bezprizorní. Až tam přišel americký přítel, aby se toho ujal. Ale to tak bylo i v Kazachstánu a v různých zemích. Je o tom hromada knih, literatury, to také není žádná tajná věc, a všichni, co jsou z oboru, o tom vědí.

Martina Kociánová: O tom, že laboratoře na Ukrajině a v dalších svazových republikách jsou, se vědělo. Nebo aspoň lidé, kteří se o to zajímali, věděli. Přesto všechno se ale zase vzedmula obrovská vlna nevole vůči vašemu konstatování s tím, že už nevíte, co si vymyslet.

Soňa Peková: Ale já jsem si to nevymyslela. To je fakt. A kdybych byla úplně zticha, tak by asi těžko našli, proč by proti mně vyšívali. Ale já jsem nebyla úplně zticha, ale to proto, že se mě na to vždycky někdo zeptal a já jsem mu přímo odpověděla. Já jsem nemlžila, a možná jsem někdy odpověděla trochu provokativně, protože jsem věděla, že to je správná odpověď, že to akorát trochu opepřím. Ale když bych to neopepřila, tak by to třeba zapadlo. Kdybych tomu papíru nedala razítko soudního znalce, tak by také zapadl. Já to tak dělám.

Martina Kociánová: Opepřila jste to tak, že vás kvůli tomu vyšetřovala policie.

Soňa Peková: Jenom nějaký občan z Brna poslal trestní oznámení. A to potom skončilo někde v koši, to se ke mně ani nedostalo. Oni to zase nafouknou, a nakonec to tak ani nebylo. Jenom občan z Brna trpěl, tak to poslal na policii, ale policejní orgán to už neprocesoval dál.

 

Celý rozhovor se Soňou Pekovou o mRNA vakcínách a stavu vědecké diskuze o covidu si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Jen díky vám mohou vznikat další rozhovory se zajímavými hosty.
Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jarmilo, mají lidé šanci rozeznat, že v určitém okamžiku jdou naproti tomu, že se stávají pacienty navždy? Možná ne chronicky nemocní, ale chronicky léčeni. Jaké jsou další exemplární příklady civilizačních chorob, na které jsme nasedli, a máme na ně mnoho, mnoho spolehlivých léků, které je potřeba brát do konce života?

Jarmila Klímová: Kardiovaskulární nemoci se dlouho držely na nejvyšší příčce tohoto žebříčku.

Martina: Ale ty mohou být opravdu nebezpečné. Jak to rozeznat?

Jarmila Klímová: Ale můžou, jenomže my si je způsobujeme právě těmi zánětlivými procesy, které se v našem těle rozlézají, na základě třeba doporučených potravin, nebo doporučených léků. To znamená, že vedlejšími účinky potom jsou řekněme nějaké chronické disrytmie kardiovaskulárního systému, a podobně.

Ty říkáš, že můžou být nebezpečné. Ano, jenomže systémem, jakým jsou – pardon za slovo – léčeny, tuto nebezpečnost rozhodně nesnižují. Ne nadarmo má medicína roztomilý termín, že má nemoc pod kontrolou. To znamená, že kontroluje, že nemoc probíhá dál a že se průběh nemoci neodchyluje od toho, jak to předpověděli: „Pane Novák, teď to bude takhle, a za pár let to bude takhle.“

A když daná nemoc, řekněme, respektuje linii předpokladu, jak se bude zhoršovat, tak máme nemoc pod kontrolou, takže je to v pořádku. A kdyby se něco jako výrazně zvrtlo, a šlo to mimo predikce, tak to už je trochu něco jiného.

Diabetes je smrtelná choroba, ale léčíme ho tak, že slinivku jen dále ničíme

Martina: A jak tedy postupovat?

Jarmila Klímová: Ale podívej se, my tady máme nemoci jako třeba diabetes mellitus. Teď nechám první typ samostatně, protože tam jsou nějaké autoimunní komponenty. Diabetes mellitus druhého typu je smrtelná choroba.

A jak je léčen? Je léčen způsobem, který v podstatě v dlouhodobém kontextu jenom devastuje a rozvrací symbiotické tendence, nebo symbiotické funkce slinivky břišní v produkci dalších hormonů, které se spolupodílejí na regulaci inzulínu v krevním oběhu, a které se i spolupodílejí na tom, jestli je inzulín dostatečně zdatně vybaven k tomu, aby pomohl glukózu zabudovávat do buněk.

Pankreas je opravdu specifická žláza, má zevně sekretorickou funkci – to jsou enzymy, které jdou do tenkého střeva, a pomáhají trávit potravu. A pak má vnitřní sekretorickou, endokrinní funkci, a tam kromě inzulínu, tedy hormonu, je ještě pankreatin sekretin, a ve zbytkovém množství gastrin, a tyto tři hormony spolu samozřejmě spolupracují.

A když vytrhneme jeden z těch hormonů, a na ostatní vůbec nebereme zřetel, a začneme regulovat jenom jednu hladinu, navíc ryze syntetickým substituentem, tak se rozvrátí celá endokrinní spolupráce pankreatu, a on už nikdy nemůže přirozeným způsobem naplnit poslání, které původně měl.

Martina: To není úplně do rozhlasu…

Jarmila Klímová: V žádném případě. Ale musíme si uvědomit, že jsme tady říkali, že rakovina je metabolické selhání, metabolická porucha. Já jsem říkala, že systémová, protože v tom jede celý organismus. A diabetes je ve svém prapůvodu porucha hormonální – tedy systémová.

A když bych měla odpovědět krátkým způsobem – který samozřejmě nevysvětluje celou složitou kaskádu jevů, které se na endokrinní komponentě podílejí – tak bych řekla, že bychom měli zasáhnout tak, abychom udrželi hormonální rovnováhu celého organismu. Protože je to o hormonální rovnováze. A druhá věc je, že bychom měli jíst potraviny, které jsou skutečnými potravinami, a ne toxické náhražky, na které potom pankreas reaguje patologicky.

Nakupujme jen prvopotraviny – co najdeme na louce nebo v lese, ne v regálech s průmyslově zpracovaným zbožím

Martina: Můžeme tady být konkrétní? Nebo radši taky ne?

Jarmila Klímová: Můžeme.

Martina: Pud sebezáchovy je dobrý pud.

Jarmila Klímová: Když takhle vezmeme nákupní vozík, a jedeme mezi regály hitlermarketu, tak jsou regály, do kterých vůbec nezamíříme, a to jsou regály s potravinami, které jsou průmyslově zpracovány. Prostě vůbec.

Nakupujeme zásadně prvopotraviny, to znamená něco – návrat k přírodě – co můžu najít, kdybych s nákupním vozíkem přijela na louku, nebo do lesa, a co na louce můžu buď utrhnout, nebo vykopat, nebo zastřelit, nebo ulovit, nebo já nevím co ještě, a neprošlo to žádným chemickotechnologickým procesem, než se mi to dostalo do vozíku.

Protože podíl toxinů ve stravě zásadním způsobem rozvrací symbiózu metabolických procesů celého těla, a tedy i symbiózu orgánových funkcí. Taková játra musí být ve své funkci navázána symbioticky například na funkci ledvin, a zároveň musí harmonizovat s funkcí pankreatu. Ledviny jsou navázány na kardiovaskulární systém. Lymfatický oběh je navázán jak na kardiovaskulární systém, tak na filtrační kapacitu ledvin.

A když je tělo zahlceno toxiny, tak se přirozené informační, komunikační kanály postupně jakoby uzavřou, a dojde k něčemu, čemu potom i medicína říká „multiorgánové selhání“, „multiorgánový buněčný rozvrat“. Každý orgán si pak ještě chvíli jedou po svém – játra si jedou po svém, ledviny si jedou po svém, ale bez komunikační symbiotické strategie organismus prostě není možné držet pohromadě, a dojde k multiorgánovému selhání.

A začíná to u toho – nechci říkat značku žádných sušenek – co v přírodě na louce opravdu nenajdeš. A podívejte se, jak tím krmíme děti, ještě je na to reklama v televizi. A já říkám: „Prosím vás, jestli je na něco reklama v televizi, a náhodou to máte v lednici, tak to okamžitě vyhoďte ven.“

Martina: Až tak jednoduché to může být?

Jarmila Klímová: Až tak jednoduché. Ano.

Martina: Přemýšlím, jak Martin Luther – hlavní postava protestantské reformace, který žil na konci 15. století – řekl: „Medicína dělá lidi nemocnými, matematika smutnými, a teologie hříšnými.“

Jarmila Klímová: Ježíš, to je hezký. To jsem úplně zapomněla.

Lidé touží po pilulkách, protože je to jednoduché – a těžko se odolává slibům nekonečné výkonnosti

Martina: Ale když si to před chvílí vyprávěla, tak jsi říkala: „Já se začínám rozčilovat.“ A chtěla jsem se zeptat: Dáš si Neurol? A tím se dostávám k poměrně zásadnímu tématu, který je tvým domácím polem, protože jsi původní specializací psychiatr. Čím to je, že množství psychofarmak roste raketovou řadou? Je to proto, že jsme rozkolísanější, máme nemocnou duši? Nebo je to proto, že se to teď tak dělá?

Jarmila Klímová: Tam nemůžeme najít jednu kauzalitu. Protože tuto práci dělám tak dlouho, jak ji dělám, tak jsem byla účastníkem zájezdu, když antidepresiva právě začala stoupat.

Martina: Ty ses vzdělávala?

Jarmila Klímová: Já jsem se vzdělávala, dokonce jsem ve své mladické nerozvážnosti dělala asi dvě farmaceutické studie na prospěšnost psychofarmak, a bylo mi divný, jak se ty formuláře vyplňují, a proč jsme tohoto pacienta vyřadili. A je tedy fakt, že jsem to nakonec asi nějak vyplnila správně, takže jsem tenkrát za odměnu vyjela na farmaceutický kongres do Londýna.

A v té době si právě dovolím tvrdit, že nárůst psychofarmak byl na čele celého pelotonu nárůstu všech dalších léků. A bylo to tak, řekněme, dobře komunikováno, dobře prodejné, protože se lidem slíbilo, že díky této další zázračné pilulce všechno zvládnou.

A to šlo ruku v ruce s tím, že se i v celosvětovém dění výrazně šláplo na plyn ohledně výkonnosti, růstu, zmnožení statků, a tak dále. A každý, kdo nebyl tak úplně výkonný, tak netrvalo dlouho, a stál opodál. A kdo by to chtěl?

A pilulka začala nabízet možnost, že výkonnost poroste donekonečna, že nebudeme mít špatnou náladu, že všechno budeme hravě snášet, a pokud jsme náhodou smutní, tak to nesmíme dávat najevo. Takže lup, a zvýšíme si dávku. A už to jelo.

Zase, každý by chtěl být neviditelný, nebo nesmrtelný, tak každý by chtěl být vysoce odolný. A bylo taky moc hezký, jak se potom rozšiřovala škála indikačních kritérií, kdy na začátku právě antidepresiva třetí generace byla určena jenom pro depresivní poruchy.

A pak se zjistilo, že prodeje nejsou tak velké, takže se udělaly super studie, že se to může podávat i na úzkostné poruchy, a pak že to budou úzkostně depresivní poruchy, pak to budou obsedantně kompulzivní poruchy, a takhle bychom mohli pokračovat dál, tedy, že věk podávání bude od jednadvaceti let, pak od šestnácti let, a pak už to bude dvanáct let.

Antidepresiva u dětí způsobují plíživou psychopatizaci – vznikají bioroboti bez skutečných emocí

Martina: Dnes berou antidepresiva a léky proti úzkosti děti na základních školách.

Jarmila Klímová: Léky proti úzkosti, ano.

Martina: Co jim to může způsobovat?

Jarmila Klímová: Strašný věci. Strašný věci.

Martina: Co o psychofarmakách nevíme? A nevíme to o nich třeba i cíleně.

Jarmila Klímová: Co já o nich nevím?

Martina: Co o nich nevíme my, běžná populace.

Jarmila Klímová: To že to je všechno otázka především dlouhodobého podávání. Farmaka jsou postavena na principu chemické buněčné interakce – to čemu říkáme neuromediátory, tedy serotonin, dopamin, noradrenalin, a mohla bych pokračovat – a teď se do toho zasáhne takhle zevně nějakou chemickou, průmyslově nastrukturovanou náhražkou přirozeného neuromediátoru, což je zase hormon, takže se postupně začne vychylovat hormonální rovnováha nejenom v rámci centrálního nervového systému, ale začne se to samozřejmě propisovat i do periferního nervového systému, začne se to propisovat i do dalších hormonálních kaskád. Například třeba do pohlavních hormonů – abych byla decentní.

To je jedna věc, která se odehrává na biochemicko-metabolické bázi. A teď paralelně s tím se odehrává druhý proces, který je na vývojové, psychicko-osobnostní bázi – když hovoříme především o dětech.

A při dlouhodobém podávání těchto chemických struktur vidíme, že to začne modelovat osobnost. Co si pod tím má běžný laik představit? Je to lehounká, plíživá psychopatizace s oploštěním emoční plasticity, s oploštěním celé škály přirozených emocionálních struktur.

Martina: A projevů.

Jarmila Klímová: A jejich následných projevů. Nejdřív prožitků, pak i projevů. Takže jsou to tak trošičku bioroboti. Sice odolní, ale bez šťavnaté člověčiny uvnitř.

Generace na lécích a umělých potravinách mají oříznuté emoční amplitudy – vrchní i spodní

Martina: Proto se také v souvislosti s civilizačními chorobami mluví o změně povahy lidstva. To znamená, že generace, které už vyrůstají třeba na těchto farmakách, vyrůstají na těchto lákadlech v podobě zpracovaných potravin, tak vlastně mají problém s prožíváním věcí naplno. I u veselí, smutku, v lásce i ve zklamání, mají jakoby oříznuté vršky…

Jarmila Klímová: I vrchní i spodní amplitudy.

Martina: I spodní.

Jarmila Klímová: Ano. Ale vždyť to je něco jako životní pojištění – je to bezpečné. Nepropadnete do tenat neopětované lásky, nepropadnete do zoufalého básnického vytržení, prostě jste v bezpečí.

Martina: Ničeho.

Jarmila Klímová: Ano. V jakémsi bezpečí emocionálního vakua opravdu neohrožujícího prostředí.

A navíc právě odtržení od podstaty lidství vedlo k považování patologie za normu. Co je míněno patologií? Umělé potraviny, umělé léky, běžnost nemocnosti lidstva. Najít dneska úplně zdravého člověka je vlastně už minoritní záležitost. Lidé nemocnost považují za normu – aniž by si to uvědomili.

Je to novodobá norma. Přeci: „Já ta antidepresiva beru dvacet let, tak už je to dneska normální. Ne?“ Oni se i takhle vyjadřují, oni to v těchto slovech prezentují, a nepozastavují se nad tím, že původní lidství už je dneska jenom jakýsi nostalgicky vnímaný okrajový jev této společnosti. Strašný.

Válka a rakovina mají nejlepší PR – proto se jich dvacetiletí bojí nejvíc

Martina: V tomto smyslu slova jsou slova skutečně velkou magií, která dokáže měnit naše myšlení. Je normální, že se lidé rozvádí, je normální, že lidé berou psychofarmaka, je normální, že po padesátce jsem nemocný. Já nezapomenu, jak mi jeden číšník, když jsme si spolu povídali, než mě obsloužil v restauraci, a když jsem se ho ptala, jak se má, říkal: „Tak děti jsou zabezpečené. Dům jsem dostavěl. Když to řeknu úplně otevřeně, tak teď už i ty nemoci můžou přijít.“

Jarmila Klímová: Ano.

Martina: To je asi magické. A když budu velmi osobní, tak jsem nedávno při nějaké příležitosti mluvila se skupinou mladých lidí a zjistila jsem, že když jsem se jich ptala, z čeho mají v současné době obavu, co je ve veřejném prostoru leká, tak to byly dvě věci, které z toho můžu vypíchnout: Válka a rakovina. A přestože to byli lidé, kterým bylo kolem dvaceti let, tak mi říkali, že se pravidelně prohlíží, že se pravidelně prohmatávají, a pravidelně kontrolují, jestli jim někde nenaskakují třeba nějaké bouličky. Je toto zdravá prevence? Nebo je to pokyn pro organismus?

Jarmila Klímová: Ano. Takto má být položena otázka: Kde je míra? Kde je míra na jedné straně mezi přirozenou, zdravou sebereflexí, že o sebe pečuju, že si myju ruce a čistím si zuby, že se občas ráno proběhnu bosa ranní rosou – já jenom v půlce srpna, pak už mám zase kozačky – že jdu na sluníčko, ale ne, že se tam jdu ugrilovat, a na druhé straně mezi hysterickou karikaturou panické prevence proti devadesáti procentům jevů, které patrně ani nenastanou?

Jestliže fokus uvažování otočím tímto směrem, tak – nerada bych, aby to znělo jako nějaké ezo kecy – tak si to nejspíš, s největší pravděpodobností, vyrobím. Protože tělo a mysl, a v podstatě součinnost mých myšlenek a mého sebevnímání dospěje do takového stádia, že si někde tu bouli prostě vyrobím.

Martina: Babičky říkaly: „Čeho se člověk bojí, to přivolává.“

Jarmila Klímová: Přivolává, je to tak. A uvědomme si, že válka a rakovina mají v současné době nejlepší PR, tak je jasné, že dvacetiletí mlaďoši budou tyto dvě velmi úspěšně obchodované komodity pojmenovávat jako první.

Jeden workshop v Dobřanech mi ukázal, že nemoci jsou bytostně spjaty s životním příběhem člověka

Martina: Vzpomeneš si na okamžik, kdy sis poprvé uvědomila, že musíš ty, sama osobně, začít k medicíně přistupovat jinak? Že musíš být bdělá v důvěře v to, co se ti předkládá? Že medicína není vždy vedena bezelstnou snahou o uzdravení, ale že jsou v ní velké zájmy, velké peníze, zájmy mocných – jak jsme si tady o tom dnes povídaly. Mělo to, že jsi vykročila proti proudu, nějaký konkrétní spouštěč? Nebo to byl také proces?

Jarmila Klímová: Každý by rád řekl, že toho a toho dne, toho a toho roku se mi rozbřesklo v hlavě, a od té doby jsem osvícen. Tak to opravdu nehrozí. Ale vlastně můžu, protože v době, kdy se ke mně vesmírem propasírovala jakási úplně jiná úroveň chápání nemocí, jsem pracovala jako řadový sekundář v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Dobřany jsou ještě větší blázinec než Bohnice. Dneska už se nesmí říkat blázinec, protože kdybychom zastřešili Českou republiku, tak je to psychiatrická nemocnice.

A myslím, že každý psychiatr, který by chtěl někdy dělat nějakou svou ambulantní praxi, by rozhodně měl takovýmto zařízením projít, aby na vlastní oči viděl, jak to také může skončit, do jakých hrůz se nemoc, ta psychická devastace může propracovat. Takže tím jsem tam procházela, a přihodilo se něco zcela neobvyklého, a dodneška vůbec nechápu, jak se to podařilo: Přijela tam na seminář dvojice terapeutů, pan doktor Chvála a paní doktorka Trapková z Liberce, kteří nám během jednoho sobotního odpoledne předvedli na workshopu teorii časové osy.

Ukázali, jak v časové korelaci určitých životních – ani to nemusejí být závažná traumata – okolností, se k tomu v časové souslednosti přiřazují konkrétní syndromy, symptomy, nemoci, jevy na těle. A že v podstatě to, jak člověk žije, a jak přemýšlí, a co se mu děje v životě, je bytostně spjato s tím, jestli se objeví, nebo neobjeví nějaká nemoc. A tehdy mi to poprvé celé dalo smysl. Já jsem byla tak chtivá, že jsem se tam tenkrát přihlásila jako figurant, takže Láďa Chvála tu časovou osu ukazoval na mně. Ale to jsem nevěděla, do čeho jdu.

Je to tak strašlivý šok, když se najednou podíváte na perspektivu, na historii svého života, o kterém si něco doposavad myslíte, a myšlenková linie je celkem konzistentní, a pak vám někdo během dvou hodin do toho hodí takový vidle tak, že se z toho vzpamatováváte několik týdnů. A možná že díky tomu, že to pro mě byla tak šokující – v dobrém slova smyslu – šokující zkušenost, která mně otevřela úplně nové nazírání, jsem si říkala, že toto jediné má smysl.

Martina: Nové nazírání na tvou představu o tvém životě?

Jarmila Klímová: Ne. Nazírání na lidské nemoci jako takové. Na nezpochybnitelnou souvztažnost s lidským příběhem, se strukturou lidského myšlení, a se vším, co dělá člověka člověkem v jeho individuálním životním příběhu. Takže netrvalo dlouho, a já jsem se přihlásila do pětiletého výcviku psychosomatiky v Liberci. My jsme byli tenkrát první, my jsme byli nejstarší potomci – a pak už to jelo.

To máš asi tak, že když si jednou koupíš barevnou televizi, tak už se na černobílou nechceš dívat, protože už ti to chybí. Stejně tak, jako když film poprvé zazpíval a promluvil, tak už jsme nechtěli němé filmy s titulky. A pro mě to mělo tento rozměr: Film života promluvil a zazpíval. Předtím jsem se brodila černobílým němým filmem s titulky, a teď najednou barevná plazma, skoro 3D. To už se prostě nemůžeš vrátit, i kdybys hodně chtěla, i kdyby ti nabízeli vysoký post.

Jednou mi ho nabízeli, na tu dobu hodně vysoký, kdy 100 000 byl astronomický plat, a já jsem s velkou úctou poděkovala a řekla: „Hele, já jako si toho od vás budu do smrti, pane XY, vážit, protože to beru jako velké ocenění mých schopností. Opravdu na vaši nabídku nikdy nezapomenu, ale já už nemůžu, já už se nemůžu vrátit.“

Horizonty poznání jsou nekonečné – a skutečné pravdy nikdy nebudou přijímány většinově

Martina: Teď jsem se tě ptala na jeden z prvních impulsů, a náš rozhovor bych zakončila tím, kdy přišel jeden z posledních? Protože možná se ve spoustě věcí, které teď říkám, mýlím, a asi jenom hlupák nemění svůj názor, když zjišťuje nové informace, přicházejí mu do cesty nové příklady a indicie. Vybavíš si, kdy jsi naposledy změnila názor na něco opravdu zásadního? A nemusí se to týkat jen našeho tématu, a tvé lékařské praxe.

Jarmila Klímová: To je hodně těžká otázka, a myslím, že bych potřebovala – abych byla hluboce autentická – možná tak týden na rozmyšlenou.

Ale možná, že to nebude jedna věc, a že to spíš bude jakási provázanost několika jevů. Ono to nikdy není v nějaké krystalicky čisté podobě. Pokusím se to říct srozumitelně.

A to je, že jsem si připustila, že – ač to bylo mnohokrát filozofy a básníky nějakým způsobem zmíněno – že poznání nemá opravdu konec. Že vždycky, když se dostaneme na nějaký horizont, který jsme si vytyčili, jako že to je kóta, ke které potřebujeme dojít, tak zjistíme, že je před námi pět dalších horizontů. A když pokračujeme, a dostaneme se na třetí z těch pěti, tak vidíme, že je jich tam dalších šestatřicet. A když stojíme na dvacátém z šestatřiceti, tak už se to v podstatě nedá spočítat.

A že to je něco, co by nás ale nemělo vést k malomyslnosti, ale spíš by se to mělo stát hnacím motorem pro další a další poznávání, které by mohlo být, když se správně uchopí, jakýmsi antidotem, tedy protijedem vůči dogmatismům, které jsou nám předkládány jako hotové, správné, konečné, nezpochybnitelné pravdy.

Vždycky, když bylo něco nezpochybnitelnou pravdou, tak to trvalo pár let a zjistilo se, že to přetluče jiná nezpochybnitelná pravda. Takže to je jedna věc, skutečně nekončící horizonty poznání, což možná, jako jeden z mála jevů našeho konečného smrtelného života, dává smysl. Protože když něco nekončí, tak je naší povinností, smyslem našeho bytí, předat štafetu dál. Protože já doběhnu jenom někam, a v pokoře k nekonečnosti musím předávat štafetu, ve víře, že ji opravdu uchopí někdo, kdo s ní bude zacházet pokorně a láskyplně.

Dalo by se říct, že teď druhý jev, který možná zmíním, je protichůdný – ale není. Já ho protichůdně nechápu. Tedy, že skutečné poznání, ve všech svých opravdu hlubokých pravdách, nikdy nebude přijímáno většinově. Vždycky tady zůstane jenom pro určité procento lidí, které je ochotno jít trnitou cestou napříč světem, a jsou věrni pravdivému poznávacímu spirituálnímu procesu, tedy procesu poznávání, který dává smysl. Spiritualita nám hluboce dává smysl.

A stejně tak, jako nesmíme propadnout smutku a malomyslnosti ve smyslu, že tento proces je nekončící a že nikdy nedoběhneme na jeho konec, tak stejně nemáme propadnout malomyslnosti z toho, že to nikdy nebude zavnímáno většinou. Protože si uvědomíme, že to vlastně nevadí a že jenom důležité, že tady tento proces existuje a že máme šanci se touto cestou vydat. Čímž, prosím vás, si trošičku říkám o to, že možná budu obviněná z nějakého elitářství. Ale proč ne, ať si někdo obviňuje, já jsem zvyklá na ledacos. Ono je to elitářství, ale ve smyslu, že je to menšinový jev. Takhle to, prosím pěkně, vnímejme.

A ve chvíli, kdy si spojíme tyto dvě myšlenky, tak můžeme přehodnotit i postoj, protože nás to nebude rmoutit, že nás to nebude paralyzovat v odhodlanosti tomuto postupu, že to jenom přijmeme jako…

Martina: Jako status quo.

Jarmila Klímová: Jako boží vůli? Status quo? Protože všechno koneckonců nemá být poznáno. Viděli jsme ten masakr, kdy jablko jednou spadlo na zem, a co se okolo toho dělo. Takže je dobré být v poznání, řekněme, uctivým a skromným. Já si myslím, že to je věc, která pokud mě bude provázet dál, tak myslím, že mám šanci celkem spokojeně žít.

Martina: Jarmilo Klímová, já ti moc děkuji za celý náš dlouhý rozhovor. Děkuji ti za připomenutí, že ty nemáš nikdy hotovo. Je to velmi inspirativní pro to, abychom si uvědomili, že bychom nikdo nikdy neměli mít hotovo.

Jarmila Klímová: A něco pro to dělejme.

Martina: Moc ti děkuju.

Jarmila Klímová: Já děkuju. Já děkuju za krásnou linii, kterou jsme mohli spolu projít, protože jsme se neuchýlily k žádným lacinostem, které jsou dnes a denně propírány v širokých médiích, a že mi dnešní rozhovor opět dal hluboce smysl. Takže děkuju.

 

Celý čtyřdílný rozhovor s Jarmilou Klímovou o medicíně a civilizačních chorobách, psychofarmakách a jejich vlivu na lidskou osobnost a o cestě k poznání, které nikdy nekončí, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Když jsi zmínila duhou světovou válku, tak se na tu dobu podívejme ze dvou úhlů pohledu, abychom byly spravedlivé. Na jedné straně se objeví zázrak v podobě penicilinu, který najednou dokázali vyrábět chemicky, a nemusela pořád chodit po tržištích zaměstnankyně laboratoře, které se říkalo Plesnivá Mary, protože hledala nejkrásnější plísně, které nakonec našla v červeném melounu, ze kterého se to podařilo vykultivovat, takže najednou tisíce a tisíce vojáků neumíralo na sepsi. Ale na druhou stranu se nám ve stejné válce, na stejném jevišti – nejprve petrochemie, posléze farmacie – objevuje společnost IG Farben. Před americkým vojenským tribunálem v podsekci Norimberských procesů bylo usvědčeno z IG Farben 13 lidí, a posláno na několik let do vězení.

Jarmila Klímová: Na několik málo let do vězení.

Martina: Na několik málo let, ano.

Jarmila Klímová: Vůči tomu, čeho se dopustili.

Martina: Myslím, že maximum bylo osm. A zase, tady se snažím sledovat polaritu, abychom nevylily s vaničkou i Fleminga, a zároveň, abychom si uvědomili, kudy se to pak vydalo.

Jarmila Klímová: Já si myslím, že tady žádnou vaničku nevyléváme, protože ono to má jednoho společného jmenovatele. Penicilin – samozřejmě, Ježíš, halelujá, chvalme pána. Jenomže tam je jeden společný jmenovatel, a to, že když zjistili, že se to dá vyrábět chemicky, a tím pádem, že je to ziskový produkt, tak je to úplně stejná linie, jako když se dají chemicky, a patentově a finančně ohodnotit další látky, jež napodobují nepatentovatelné biologické produkty. Třeba na pampelišce si nepřivyděláš, a navíc pampelišek roste, nedej bože, moc, takže by to bylo hodně laciné. Ale když třeba z takové roztomilé kytičky, jako je barvínek – víš co je barvínek?

Martina: Modrý.

Jarmila Klímová: Ano, modrý. On se latinsky jmenuje vinca minor, a máme tady lék „vincristine“, což je původně preparát extrahovaný z této nevinné modrooké květiny – a máme tady chemický koktejl.

Martina: A patent.

Jarmila Klímová: A patent, samozřejmě. Takže na dobrých věcech – a je jedno, jestli je to pampeliška, bojínka, barvínek, nebo březová kůra – víš co je březová kůra původně? To je acylpyrin.

Martina: Kyselina salicylová.

Jarmila Klímová: Kyselina salicylová, ano, vyextrahovaná z březové kůry. Nedávno někdo řekl, že příroda nedělá chyby, a hodně za to dostal vynadáno, ale příroda nás vybavila vším, co potřebujeme. Všechny léky, všechny léčivé prostředky nám příroda naservírovala, všechny tady vždycky byly. Vždycky celé lidské pokolení provázely, a to do té doby, než se to z jakýchsi vyšších ideových, a finančně proliferativních důvodů zakázalo. Takže i z dobrých věcí – jako byl jasně penicilin, nebo pampeliška – se ve chvíli, kdy se to dalo vyrobit chemicky a patentovat, stalo to, co se z toho stalo.

Příroda nás vybavila vším, co potřebujeme – zakázali jsme si to sami

Martina: Je pravdou, že Alexander Fleming nebyl nadšený z toho, že se jeho objev mohl vyrábět masově, takže v roce 46 měl varovat, že to byl lék na dobu války, ale ne na dobu míru, protože by se mohlo – tehdy už predikoval – že by se mohla proti penicilinu vytvořit rezistence.

Jarmila Klímová: A kdo ho dneska cituje?

Martina: Tady ale musel nastat určitý zlom, protože pacienti, nebo lidé, a posléze pacienti, museli chtít.

Jarmila Klímová: Začít chtít.

Martina: Chtít ty pilulky. Stalo se to proto, že je představa kouzelné pilulky tak lákavá, že se jí vlastně nedá odolat, a kdy odevzdáš svou zodpovědnost za svůj život, za přístup ke svému tělu, mysli, této kouzelné pilulce? Nebo se na tom také pilně pracovalo, aby lidé chtěli? Nebo je obé pravda?

Jarmila Klímová: Samozřejmě, nikdy to nelze oddělit. Podívej se, každé PR aby bylo úspěšné – a je jedno, co propaguje, úplně jedno – musí velmi dobře studovat principy lidské psychiky. Musí být velmi trefně postaven třeba i na psychických paradoxech, ze kterých vycházejí určité mentální operace, protože na to potom zákazník, spotřebitel, prostě naskočí. V lidské povaze je lenost, pohodlnost, touha po zázraku, a tyto věci, které mají společného jmenovatele, a to, že to přijde zvenčí. Zázrak také přichází zvenčí. A teď se tady tato lákadla sumarizovala, a už nebyl zas tak velký problém lidi přesvědčit, aby to chtěli.

Já teď nevím, ale mám pocit, že Rudolf Steiner – jménem si nejsem úplně jistá – už toto predikoval v meziválečném období, že bude zničeno nejen lidské zdraví, ale i lidský duch. A bude zničen tak, že se to lidem předloží tak, že to chtějí, že tomu sami půjdou naproti. A teď to tady máme, a vidíme, jak to skutečně funguje. A v poslední celoplanetární sociologické studii o tom: „Pojďte, my tady máme skvělou injekci, zachrání vám to život“, se to jenom potvrzuje v čím dál masovějším měřítku. Lidé chtěli. Lidé byli tak hezky namotivováni…

Martina: Vyděšeni.

Jarmila Klímová: Vyděšeni – to je skvělá motivace. Takže chtěli, a stáli fronty. Už nebyl potřeba žádný nátlak. A zase přijde něco, že lidé zase budou chtít, protože cesta do pekla je vždy dlážděna pohodlně. Vždycky to tak bylo, vždycky to tak bude. A zase najde nějaký kuliferda, který na této partikulární lidské malosti bude parazitovat a vydělávat.

Skutečná vzdělanost ducha za sebou vždycky nese benefit tělesného zdraví

Martina: Když jsi vzpomenula predikci Rudolfa Steinera, tak má cenu diskutovat o tom, co je dřív, vejce, nebo slepice, jestli si prvně ničíme své zdraví, nebo si více ničíme ducha? Je to asi neoddělitelné.

Jarmila Klímová: Nejde to přesně oddělit. To nelze oddělit, protože – psychosomatika. Tečka. Protože zkrátka jsme jedna nádoba – ať už jakkoliv hříšná – ve které se všechny tyto aspekty spolu neustále propojují, klokotají, transformují se jeden v druhého. A aby někdo vzal pravítko a řekl, že tady končí toto, a začíná toto, naprosto irelevantní. To bychom se zase dostali k dalekosáhlým popisům všech psychosomatických jevů, a to myslím, že není předmětem dneška.

Ale vzdělanost, skutečná vzdělanost, skutečné zušlechtění ducha jako takového, vždycky za sebou nese benefit tělesného zdraví. A když to celé otočíme, a podíváme se třeba na lidi ve vysokém věku, kteří jsou na svůj věk prokazatelně velmi zdraví, a zaposloucháme se do toho, co říkají, tak nemůžeme odhlédnout od toho, že jsou nositeli jakési přirozené moudrosti, která se s tím někde pojí. Takže zase vidíme, že jedno vzájemně podporuje druhé.

Martina: Mohlo by se zdát, že o vakcinaci se začalo mluvit v souvislosti s covidem. A určitě je pravdou to, že tam vypukla velká diskuse, a příkopy se hloubily granáty. Ale když jsem nad tím přemýšlela, tak jsem si uvědomila, že o možných vedlejších účincích vakcín se vlastně mluvilo dlouho, jen to byly dílčí soldatesky rodičů, kteří si chtěli ponechat rozhodnutí o sobě a o svých dětech v kruhu rodiny, a brali tak na sebe riziko, že budou pohnáni k zodpovědnosti, nebo budou opravdu zodpovědní za to, že se možná některé epidemie, třeba spalniček, zase vrátí.

Ale lidé nad tím začali mnohem víc diskutovat. Protože si vzpomínám, že za mého mládí diskuse o očkování neexistovala. Byla to danost. Byli už tehdy lidé, jedinci, lékaři, kteří by zdvihli prst a řekli: „Pozor, možná některé adjuvanty, které jsou nosiči vakcíny, nemusí dělat v těle úplně harmonické prostředí.“? Byli?

Jarmila Klímová: Byli, samozřejmě, a především mezi pediatry. Protože když se většinově díváme na pojem „očkování“, tak první, co nás napadne, jsou běžné dětské nemoci, proti kterým se vždycky – tedy v poslední éře – očkovalo, a byli prostě pediatři, kteří to dětem nedávali, kteří ctili dobrovolnost, kteří ctili rozhodnutí rodičů.

A pokud to rodič chtěl: „Tady máme Pepíčka, tak mu dáme nějakou kombinaci, třeba černý kašel, záškrt, a další kombinaci“, tak ale upozorňovali: „Buďte připravení, že se může stát toto a toto.“ Já to znám ze svého dětství. Vždyť já jsem vyrůstala v podstatě v lékařské rodině, přátelé, kamarádi mé matky byli doktoři, měli děti ve stejném věku, jako jsem byla já. A já si dodneška pamatuju pediatry ze svého rodného města, kteří říkali: „Hele, já bych to tomu dítěti úplně nedával.“

Martina: Ale to bylo povinné.

Jarmila Klímová: Ale mezitím už se vyskytovaly vakcíny nepovinné, a tam už se tyto hlasy objevovaly. A u povinných vakcín explicitně hovořili o konkrétních nežádoucích účincích. Říkali: „Ano, prosím vás, může se objevit toto a toto. A když se to objeví, musíte s dítětem přijít.“ Byla tam jakási vyváženost v tom, že: „Ano, teď to tedy musíme naaplikovat, ale buďte ostražití, protože je tam A4 nějakých možných jevů, které se tam mohou objevit.“ Ale to už dneska není. A to je ten rozdíl. Takže pokud se ptáš, jestli kdysi byli, tak jich bylo hodně, protože ještě nebylo tak protisystémové o těchto ošklivoučkých věcech mluvit. Dneska je to výsostně protisystémové.

S životním rizikem se nese zodpovědnost – a čím zodpovědnější člověk, tím méně je ovladatelný

Martina: V současné době se ve Spojených státech pohybuje počet očkování u adolescentů do 18 let mezi 60 až 90 dávkami. Máš na to vysvětlení, jak se to dá vůbec lidem zdůvodnit? Když se ještě navíc mladí lidé bojí jehel, nechtějí injekce, ale přesto někteří mají v sobě do 18 let až 90 dávek.

Jarmila Klímová: To je zase masáž zaprvé strachem. To je slavná triáda, která vždycky fungovala: Vyděsit, podrobit, zahubit.

Martina: A ještě vyfakturovat.

Jarmila Klímová: To už je při té první, to už jedou zálohovky, už jedou zálohové faktury. A druhak, s vyděšeností, kterou vidíme, s křehkostí: „Proboha, jenom aby se mi něco nestalo“ – se pojí touha, být úplně před vším ochráněn. Ale úplně před vším.

Takže dneska už nevidíte děti, jak lezou na stromy, protože by nedejbože spadly. Dneska dítě nemůže ven bez mobilu, kde má polohu, protože maminka se bojí, že kdyby nedej bože nastoupil do špatné tramvaje, tak ježišmarjá, Pepíček by z toho měl trauma.

Takže tato generace velmi radostně přijímá tato ochranná křídla před všemi možnými hypotetickými riziky, aby je ochránila úplně až na kost, až do skonání světa. Protože lidé jsou cíleně vedeni k tomu, aby odmítli jakoukoli míru životního rizika, protože s životním rizikem se nese v přímé úměře životní zodpovědnost, že do toho rizika půjdu, nebo nepůjdu. Čím zodpovědnější člověk, tím méně je ovladatelný.

Takže když nabídneme možnost absence rizik, tak se s tím samozřejmě také vytratí nutnost osobní zodpovědnosti, a ovladatelnost jede jak vlna cunami, futrovaná úplně v klidu, úplně bez uzardění, jakýmkoliv nesmyslem.

Teď ti řeknu příklad, u kterého jsem si říkala, že snad špatně slyším, a že už si snad začnu psát hlášky z ordinací: Přišla klientka v pátém měsíci těhotenství, a přinesla mi úplně čerstvou – jak se to říká – pikošku…

Martina: To říká profesor Peter Staněk…

Jarmila Klímová: Ano, zdravíme pana profesora. Teď nevím, jestli to bylo – to si nepamatuju – ale myslím, že to měla od své praktické doktorky, tedy, že to nebyla gynekoložka, ale praktická doktorka. A ona tam šla na nějakou prohlídku – nevím jakou – a ta doktorka jí řekla, že už má dostatečný odstup od poslední dávky očkování proti tetanu a že by se měla nechat okamžitě a střelhbitě naočkovat.

Paní celkem rozumně argumentovala, že to snad počká, že teď, když je těhotná, asi ne. Načež jí paní doktorka řekla, že ať si sáhne do svědomí a že jestli to očkování odmítne, tak bude spoluzodpovědná za epidemii tetanu v České republice. Takže lékařka vyhrožuje své pacientce zodpovědností za epidemii nenakažlivou nemocí. A to už si říkáš: „Ty jo, tak už nevím.“

Martina: Kdyby paní měla zahradnictví, okopávala růže, a hnojila je koňským hnojem z přilehlé stáje, tak bych možná mohla tuto argumentaci zvážit. Ale v tuto chvíli si říkám, jestli lékaři jsou tak přesvědčeni, nebo jakým způsobem se do nich tyto informace propsaly? Skrze co? Protože i za mého mládí bylo, že žena, která je těhotná, je svatá. A nepatří do ní ani…

Jarmila Klímová: Ani půlka acylpyrinu.

Martina: Nic. Možná lžička medu.

Jarmila Klímová: Možná. Tak, ano.

Martina: Ale ten by mohl způsobovat alergie, tak ani ten ne.

Jarmila Klímová: Ani ten ne. Ano.

Celoživotní vzdělávání lékařů probíhá pod taktovkou farmaceutických firem

Martina: Jakým způsobem se to podařilo dostat mezi odbornou veřejnost?

Jarmila Klímová: Nezapomeň, že tady máme jev, který se zove „Celoživotní vzdělávání lékařů“. Když vylezeš po šesti letech z fakulty, a nastoupíš do alegorického vozu, který se jmenuje „Celoživotní vzdělávání lékařů“, které už je ryze farmaceutické, pod taktovkou farmaceutických firem. A když jezdíš na kongresy, a minimálně jednou za tři měsíce si k tomu ještě poslechneš nějakého farmaceutického reprezentanta, tak se mozkové buňky zkrátka přesměrují nějakým jiným směrem.

To, co jsem tady říkala: Hupky dupky, kdo by se staral o výuku fyziologie v druhém ročníku medicíny, když stejně o tom, co mi tady přinese reprezentant této farmaceutické firmy, já se potom dočtu ve věstníku České lékařské komory, že to je ryze v souladu s doporučenými postupy. A také mám hypotéku, také mám zelené složenky – mrchy nenažrané. Tak co si budu komplikovat život. Tak mu to dám.

Martina: Přesto se objevují možná první vlaštovky. Teď mám na mysli, jak před nedávnem americké CDC, což je americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí, oficiálně změnilo desetiletí trvající prohlášení o vakcínách a autismu, a ze svých webových stránek odstranili tvrzení, že vakcíny nezpůsobují autismus. A místo toho nenápadně přiznali, že pro takový kategorický závěr neexistuje dost důkazů, a že studie nevyloučily možnost, že vakcíny u kojenců způsobují autismus.

To, co se pak proti CDC strhlo ve světovém tisku, je na pováženou, a člověk si pak řekne: „Kdo tedy pak platí školy žurnalistiky.“ Ale přesto mi to přijde jako poměrně převratný krok.

Jarmila Klímová: Hele, všimni si, že vlastně žijeme v docela zábavné době, když to tak shrnu. Protože na povrch lezou věci, které byly jakožto relevantní informace dlouhodobě potlačovány, skrývány, zakázány. A teď už to hezky vylézá, jako krtek, když se ti objeví na zahradě – tady je hromádka, tam je hromádka – a je strašně zábavné to sledovat, a je to i trochu nadějeplné.

Je nadějeplné sledovat, že se z času na čas objeví něco, co přizná pravou podstatu věcí. A na druhou stranu je důležité si uvědomit, že tato přiznání přicházejí pohříchu až ve chvíli, kdy jsou už předchozí tvrzení neudržitelná.

Byla zase nějaká, myslím zase, studie ve Spojených státech, která monitorovala výskyt – nebo prevalenci – tedy výskyt ADHD, a těchto autistických jevů, na určitý počet narozených dětí, a to se za posledních několik let vyšvihlo na 1,6 tisícinásobek, což je šílené, v podstatě nepředstavitelné číslo. A nelze si nepovšimnout, že právě tyto děti, kterým je dneska mezi dvanáctým až čtrnáctým rokem věku, už zapluly do období masivnější vakcinace. Tento jev už byl tak očividný, že už ho jen tak nezametete pod koberec. To už opravdu nejde. Takže bylo nutné z toho přiznat aspoň něco.

A oni se z toho celkem dobře vykroutili tím, že není studie, která by to nevyvracela, takže to je trošičku diplomatické…

Martina: Že tam není kauzalita.

Jarmila Klímová: Ano, že tam není kauzalita, takže je to trošičku diplomatické prohlášení. Ale my se potřebujeme zamyslet nad tím, která fakta jsou ještě velmi pečlivě potlačována, jak dlouho potlačována budou, kolik lidských životů, nebo minimálně kolik lidského utrpení to ještě bude stát, než bude jakýmsi vyšším arbitrem povoleno, aby vyplula na povrch tato nepříjemná pravda. A myslím, že to zase bude ve chvíli, kdy situace bude opět neudržitelná.

Česká trpělivost je vlastně „ať je smrádek, hlavně když je teploučko“

Martina: Ale jak dlouho to ještě může trvat? Protože se zdá, že máme, třeba u nás v České republice, neobyčejnou trpělivost. Mohou vystupovat odborníci, jako je kardioložka doktorka Gandalovičová se svými statistikami, jak u vakcinovaných mladých mužů narostl výskyt myokarditid a perikarditid, případně i úmrtnosti. Může vystupovat Tomáš Fürst, matematik se svými statistikami, může vystupovat paní doktorka Hana Zelená, která dokonce byla ve výboru Rastislava Maďara pro zvládnutí pandemie, a přichází se statistikami nefunkčností testů, a přichází…

Jarmila Klímová: Z pole imunologie.

Martina: Ano, přesně tak. A my si přesto všechno velice zarputile vedeme svou, zatímco v americkém Kongresu vydávají zprávy, a zatímco v některých zemích pohánějí už k zodpovědnosti ty, kteří u nich dohlíželi třeba na národní vakcinační strategie, tak my máme pořád tendenci ještě o profesoru Beranovi říkat, že to přehnal, a že profesor Turánek neví, co říká. Co to je? Co to je za jev? Co je to u nás za jev – tato trpělivost?

Jarmila Klímová: Trpělivost? Já bych to spíš nazvala klidně: „Ať je smrádek, hlavně když je teploučko“. Protože začít obracet fokus, zaměřenou pozornost na tato sdělení, třeba vybraných lidí, o kterých jsi právě hovořila, je velmi nekomfortní.

To se neobejde bez jakési bolestné sebereflexe: Že jsem byl předtím takový debil, a věřil jsem něčemu jinému. Takže já se nedivím, že stále zůstávají ještě minoritně osazenými hlasy, které zkrátka neatakují hranici sté opice, tedy, že když se to bude opakovat dlouho, tak že to konečně prolomí většinové myšlení.

Protože lidé jsou příliš pohodlní, a museli by se zamyslet, a museli by přehodnotit svůj vlastní dlouhodobý životní postoj, takže je jednodušší říct, že Turánek to nemá v hlavě v pořádku, a jedeme dál. Takhle to je.

Propaganda nám vnutila mýtus o cholesterolu, který ve skutečnosti zachraňuje naše cévy

Martina: Já opět musím zopakovat výrok Marka Twaina, který tady říkám velmi často, že: „Není těžké lidi oklamat, ale přesvědčit je o tom, že byli oklamáni.“

A proto ještě přidám další svůj velmi častý výrok, aby si naši posluchači přečetli práce zakladatele PR Edwarda Bernayse z 20. let minulého století, myslím, že ta kniha se jmenovala „Propaganda“, a jeho postupy, kdy dokázal americké feministky naučit kouřit, protože cigaretu prohlásil za pochodeň svobody, a najal dostatečný počet lékařů, kteří doporučovali konkrétní značku cigaret, protože jim přijde nejlepší, a který mimo jiné naučil Američany jíst k snídani slaninu a vejce, protože řeznický koncern potřeboval navýšit tržby.

Je hezké vysledovat, jak snadné to je zejména, když si ráno smažíme slaninu, a můžeme za to, v uvozovkách, poděkovat, nebo možná poděkovat, Edwardu Bernaysovi, a jeho sto let staré, poctivě odvedené práci propagandy.

Jarmila Klímová: Ano, poctivě odvedené práci. A zase to naráží na to, že už to tady všechno bylo. Jenom ten, kdo není ochoten se podívat do minulosti, zazrcadlit tento stejný princip, tak má pocit, že se děje něco nového. Neděje. A vždycky, když mám pocit, že je něco nelogického, tak si s oblibou říkám: „Hledej cestu peněz.“ Ostatně vajíčko se slaninou by mi z toho vadilo nejméně. Rozhodně lepší, než jogurt s kukuřičnými vločkami.

Martina: Ale na tom se zase pracovalo mnohem později. Takže nás zase jiná propaganda naučila odvrhnout sádlo a máslo, a jíst velmi zdravé rostlinné transtuky, které způsobily obezitu a kardiovaskulární choroby. Dodnes čekám, že se mi za to někdo omluví.

Jarmila Klímová: Obezitu a kardiovaskulární choroby, ano. Ale tady je potřeba si říct, na jakém základě. Proč? Protože tyto tuky výrazným způsobem podporují zánětlivé procesy v těle, celotělové zánětlivé procesy, které postihují jak parenchymatózní orgány – to znamená plíce, ledviny, játra – tak i svalové struktury. A nejchoulostivější svalová struktura v našem těle je srdeční sval, to znamená, že myokarditidy, záněty srdečního svalu, jsou tady v přímé úměře jak na stříbrném podnose.

Potom pochopitelně záněty celého cévního systému, a na to nasedající obrovský mýtus – já už se zase začínám rozčilovat – o cholesterolové teorii, kterému taky uvěřila planeta od severu na jih, od západu na sever…

Martina: A v tom pořád jedeme.

Jarmila Klímová: A spousta lidí v tom pořád jede, a pořád si myslí, že cholesterol je zodpovědný za aterosklerózu. Je to roztomilé. Tak v pořádku. Přitom je to zase krásný příklad toho, jak je to celé komerčně postaveno obráceně.

Ateroskleróza, tedy usazování sklerotických plátů, cholesterolových plátů v tepnách, je tam proto, že vnitřní výstelka cévy podléhá zánětlivému procesu, který eroduje, vyžírá cévu, a hrozí riziko ruptury, hrozí riziko perforace, a to u velkých tepen znamená do několika minut vykrvácení.

A cholesterol si tam jde lehnout jako hlídací pes, zalepí zánětlivou část, a cévu zachrání. Ale když zánět postupuje dalšími trubkami arteriálního krevního řečiště, tak se zalepuje čím dál tím víc zánětlivých ložisek. A protože jsou cholesterolová – molekula cholesterolu je základní strukturální buněčná komponenta – tak se samozřejmě uplatňuje i tady. Ale už se právě neřekne to mínus jedna, že je tam proto, aby zachraňovala.

To znamená, že pokud máme i potom zvýšenou hladinu cholesterolu, tak je to především proto, že je pokračující riziko zánětlivého procesu v kardiovaskulárním systému, a my musíme mít na skladě molekuly, které to jdou zachraňovat. A teď – to si neodpustím – na tom se zase potom otočeným PR způsobem postavila celá obrovská kampaň na podporu statinů, což jsou léky, které zaplavily celý západní svět a které snižují hladinu cholesterolu, ale na úkor toho, že rozvrací základní metabolické procesy v těle.

 

Celý čtyřdílný rozhovor s doktorkou Jarmilou Klímovou, ve kterém bez příkras pojmenovala mechanismy farmaceutického průmyslu i kořeny moderní onkologie – si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700 děkujeme. Bez vás by to nešlo.
Brzy naslyšenou, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jak bys radila jednotlivým studentům – kteří přišli na medicínu s ideály, přišli na medicínu s touhou vzdělat se v oboru fungování lidského těla, zdraví – jak se mají chovat, aby si všimli, že podléhají?

Jarmila Klímová: To je strašně těžké, protože radit někomu, kdo o radu nepožádá – tak to je lepší jít na ryby. To je produktivnější činnost. Mladí lidé o tyto rady nežádají.

Pokud by tam byl někdo z nich, a zeptal se: „Já jsem někde zaslechl, že by nás to mohlo manipulovat. Co s tím můžu dělat? Jak mi poradíš, abych vůči tomu zůstal nějakým způsobem imunní?“, tak mě pro tyto lidi, kteří ještě procházejí stále studiem, napadá jediná věc, a to: „Prosím vás, nezapomínejte, co jste se naučili v teoretických oborech.“

Pozor, v teoretických oborech, jako je anatomie, fyziologie, patofyziologie, biochemie. Namítneme, že to jsou teoretické obory. Dobře, ale to jsou obory, které bychom pak měli začít uplatňovat v klinických oborech, to znamená, že jejich znalosti bychom měli začít uplatňovat v klinické praxi. Jenomže ono je to pak překryto právě tím tendenčním výkladem, jak se léčí které nemoci, a na tyto základy se velmi rychle zapomíná.

Toto zapomínání můžeme trochu ospravedlnit tím, že každý, kdo prošel medicínou – a já si na to velmi dobře vzpomínám – taky jsme museli absolvovat tak obrovské množství informací ke každé zkoušce, že každý, kdo se chtěl zachovat trošku při smyslech, zachovat si duševní zdraví, tak jsme to zkrátka dělali tak, že jsme to do sebe nalili, došli jsme na zkoušku, a pak jsme to ze sebe vylili, abychom mohli nalévat další a další kilogramy učebnic. I my jsme tím pádem měli tendenci zapomínat.

Jenomže když se potom dostaneš do vlastní praxe, tak vidíš, jak fungují lékařské postupy, které jsou samozřejmě směrovány k podávání těch a těch léků, a úplně ignorují původní, teoreticky předávané poznání, a často jsou v přímém rozporu s tím, co se odehrává na biochemické úrovni těla, což skutečně zajišťuje zdraví.

Ale protože už na to není brán zřetel, tak nedochází ani v myslích lékařů ke konfliktu. A to považuji za velký malér. Já jsem mnohokrát opakovala větu: „Ježišmarjá, jestli vám paní doktorka předepsala toto a toto na tyto a tyto vaše potíže, tak ať se proboha živého vrátí do druhého ročníku medicíny, a prostuduje si fyziologii toho a toho orgánu.“ Bohužel – to asi není v naší moci.

Výzkumy vitamínu B17 a další metody léčby rakoviny byly úspěšně zatlačeny do zapomnění

Martina: Říkáš, že výuku studentů mnohdy platí farmaceutické firmy, a tam se dá očekávat, že tím pádem v prvním sledu asi nebudou říkat studentům, že když má pacient podrážděný žaludek, tak si má vzít puškvorec, protože z toho asi nikdo nezbohatne. Stejně jako se příliš nezavádějí léčebné postupy, které jsou postaveny na nepatentovaných přípravcích, protože to také nefunguje.

Já jsem narazila na doktora Harolda Mannera, který v sedmdesátých letech přinesl nejen názor, ale i léčbu, a prohlásil, že rakovina je metabolická nemoc, a poměrně úspěšně bojoval s nádory na myších pouze pomocí vitamínů, enzymů a laetrilu vitamínu B17. A tak jsem si studovala vitamín B17, neboli amygdalin, a zjistila jsem, že tyto poměrně zajímavé výzkumy se zajímavými laboratorními výsledky byly zastaveny.

Jarmila Klímová: Kdo by to tak byl řekl.

Martina: A tak se tě chci zeptat, jestli je ve vzduchu více takovýchto možných léků a léčivých postupů, které jsou zkrátka vědecky zakázány?

Jarmila Klímová: Ty jsi na začátku zmínila mou třetí knížku: „Rakovina? Ne, děkuji.“ A mně přišlo důležité – kromě svého příběhu o tom, jak vzdorovat onkologické lobby – udělat v ní jakousi edukaci širšího záběru skutečně funkčních léčebných metod, které se tady, minimálně během dvacátého století, začaly objevovat, a které byly úspěšně zatlačeny do zapomnění. Takže odpověď na tvou aktuální otázku, jestli je takovýchto metod víc, se dá odpovědět, že je jich spousta.

Tady pan doktor říká, že rakovina je metabolická porucha. Samozřejmě, protože je to porucha systému jako takového. Pak můžeme udělat jenom malinký úkrok stranou, a narazíme na směr, který říká, že rakovina se rozvíjí na základě především překyselení organismu. A úzce se zabývá tématem acidobazické rovnováhy a překyselení organismu – ale to je také metabolická porucha.

Pak jsou tady studie, které byly zastaveny, protože celkem úspěšně začaly prokazovat souvislost mezi onkologickým zvrhnutím buněčného metabolismu a parazitárními toxiny. To se také nelíbilo. A takhle bychom mohli pokračovat dál a dál.

Jsou teorie, které jsou virové. Ať už tady dneska o virech polemizujeme jak chceme – někdo tomu říká vir, někdo tomu říká exozom, to je úplně jedno – ale tyto kvazi živé částečky tady zkrátka fungují, naše organismy jsou jimi prodchnuty, a některé z nich zkrátka v sobě mají tento onkologický potenciál.

Prosím vás, když říkám, že mají v sobě onkologický potenciál, tak neříkám nic jiného, než to, co se i učíme, že medicína zná onkoviry – to je medicínský pojem – a že by se tedy logicky mělo následovat, že budeme, když zjistíme, že u identifikovaného pacienta jsou přítomny onkoviry, posilovat protivirovou imunitu, abychom tyto viry začali z těla eliminovat. Proč se tak neděje? No, neděje.

Veterinární medicína se parazitologii věnuje intenzivně, ta humánní ji odsunula k tropickým nemocem

Martina: Můžeš pokračovat o protiparazitárních lécích?

Jarmila Klímová: Budu stručná. U současné medicíny tady u nás v Čechách, která by se měla věnovat parazitologii v rámci humánní medicíny, na rozdíl od medicíny veterinární – veterinární medicína se parazitologii věnuje velmi intenzivně, a ví, proč to dělá – se parazitární zájem do jisté míry zúžil na medicínu tropických a exotických zemí.

To znamená, že se dělají parazitologická vyšetření především u lidí, kteří se vrátili z exotických zemí, především okolo rovníku, s tím, že si sebou s velkou pravděpodobností přivezli nějaké podnájemníky v jakémkoli orgánovém systému.

Ale my tady v našich klimatických šířkách máme celou řadu domácích parazitů, ať už jsou to různí vlasovci, nebo bych tady mohla jmenovat širokou škálu parazitárních kmenů. Každý z nás se někdy s nějakým parazitem potkal, a pokud měl dobře nastavenou imunitu, tak se toho parazita zase zbavil.

Ale lidé jsou čím dál tím víc infikováni širokou škálou parazitárních toxinů, které při dlouhodobém, chronickém kolonizování našeho organismu k onkologickým procesům vedou také.

Tinktura z ořešáku přispívá k tomu, že paraziti skáčou přes palubu a opouštějí tělo

Martina: Ale řekla bych, že parazitárnímu původu nemocí se vlastně zase spíše věnuje takzvaná alternativa. Protože ano, děti se setkají, nebo i dospělí, většinou s roupy – teď připustíme hlísty, připustíme škrkavky – a dostanete pro dítě nějaké tabletky, a tím by se mělo třeba roupů zbavit.

Ale jinak se vlastně s parazity setkávám jenom ve velmi nechutných reklamách, které YouTube dává – myslím si, že i pod naše podcasty – kdy tam vyběhne reklama, hororové video, s tím, že když si vezmete toto a toto, tak z vás vyleze kolonie červů. A teď ve videu leze kolonie červů. A působí to poměrně neuvěřitelně. Jednak zázrak. A jednak to člověka odpuzuje, a svým způsobem si není ochoten připustit, že něco podobného by mohlo bydlet i v něm. Je to účel?

Jarmila Klímová: Hele, já jako úplně nevím, kdo tato videa natáčí. Mně spíš připadá, že je to, řekněme, tak vizuálně odpudivé, že s tím nechce nikdo mít nic společného, a že pokud tam byl záměr: „Zamyslete se, jestli taky nepotřebujete odparazitovat“, tak myslím, že se to bohužel míjí účinkem.

Ale na druhou stranu, když odhlédneme od těchto science fiction videí, a podíváme se na to, jak to vypadá v reálu, tak řekněme, že ne úplně mikroskopičtí živočichové – protože oni jsou viditelní pouhým okem – začínají po dobře vedené protiparazitární léčbě opouštět naše tělo, a je to vidět. Je to opravdu vidět.

Například – a teď čekám, že zase budu kamenována – ve slzném vaku oka, ve slinných žlázách, v potních žlázách, v mazových žlázách, takže to můžeme vidět i na kůži. A pokud jsou to skutečně mikroskopičtí obyvatelé, tak to často opravdu makroskopicky neuvidíme, ale všimneme si, že máme jakousi divnou pálivou puchýřnatou vyrážku, což je i projev toho, že paraziti z hlubších tkání vystupují směrem ven, a neznalý člověk řekne: „Já mám ekzém.“

No, nemá ekzém. Jsou to parazitární puchýřnatá depozita toxinů, která se snaží opustit naše tělo. To není žádná výjimka, a setkalo se s tím obrovské množství lidí, akorát jim to nemůžeme mít za zlé, že jako laici si to k tomu neumí přiřadit.

Martina: Uměli to třeba naši předkové? Protože jestli se oficiální medicína, dá-li se to tak nazvat – ve starověku, ve středověku, v novověku, v současnosti – vůči něčemu, jako jeden muž, vždycky vymezovala, tak to bylo lidové léčitelství, bylinkářství. Pracovali třeba naši předkové s informací, že můžou mít parazity?

Jarmila Klímová: Samozřejmě. Naši předkové zcela samozřejmě pracovali i s touto informací, protože pracovali se zdravím v rámci přirozeného prostředí. To znamená, že bylo běžnou součástí lidového léčitelství například požívat byliny, které pomáhají odparazitování.

Vždyť bylinkářství se historicky věnovalo i takovým věcem, jako je parazitologie. Jestli můžu udělat reklamu jednomu z nejkrásnějších stromů, který tady máme, tedy ořešáku, tak když máte třeba správně připravenou tinkturu z ořešáku, tak významným způsobem přispívá k tomu, že paraziti skáčou přes palubu, a opouštějí vaší destinaci.

Doktor Semmelweis si jednou umyl ruce a skončil v blázinci – příběhy opakující se v dějinách medicíny

Martina: Když jsme se teď opět vydaly do historie – mně se líbí tvůj záběr, a myšlenka, že všechno už tu kdysi bylo, a zase bude…

Jarmila Klímová: A zase bude – to je ono. Zase bude. My pořád doufáme, že tentokrát už to bude konečně lepší. Ale ne, nebude. Zvykněte si na opakování.

Martina: Když si vzpomenu jenom na příklad nebohého doktora Semmelweise, který chtěl zjistit, proč, když ženy rodí doma u porodních bab, mají řádově nižší úmrtnost, než když rodily v nemocnicích. A pořád nad tím dumal, pořád nad tím koumal, pořád pitval ženy, které po porodu, nebo při porodu umíraly na horečku omladnic, a posléze zjistil, že on sám z mrtvých žen z pitevny přenáší nákazu na živé ženy, tedy že on je tím mezičlánkem, který umožňuje transfer této nákazy.

A přišel na to, že by bylo dobré si mýt ruce, což porodní báby vždycky dělaly, ale za celý život se mu nepodařilo tuto svou banální teorii obhájit. Máš více takovýchto příkladů v historii, kdy zdravý rozum, logika, a jasný výsledek, tedy pokles úmrtí pacientek, matek, nehraje žádnou roli?

Jarmila Klímová: Nehraje žádnou roli, a dokonce bývá až namířen proti autorovi. Já mám nevalnou paměť na jména, ale můžeme dohledat, i v současnosti, mnoho lidí, kteří se třeba zabývali bylinkářstvím, a kteří byli tak naivní, že své prokazatelné léčebné úspěchy zavázali do mašliček, odnesli to někam na ministerstvo zdravotnictví, nebo na nějakou lékařskou akademickou půdu, a byli shledáni vinnými ve všech bodech obžaloby, v lepším případě skončili na několik let v kriminále.

Což je třeba nedávný příběh z Itálie, kdy slavný lékař Tullio Simoncini prokazoval svou metodu onkologické léčby, a skončil v kriminále, mám pocit, že na šest let. A to proto, že to šel někam prokázat. Protože se to zrovna nehodilo, nebo nehodí důstojným představitelům dané doby.

A na klinice, kde byl Ignác Semmelweis, se proti němu spikla celá vědecká rada, a naprosto ohavně ho exkomunikovali z jejich vědeckého kolegia. Já tomu ve zkratce říkám: „To si takhle jednou umyjete ruce, a skončíte v blázinci.“ Protože on pak zemřel v blázinci. Takže zase, vidíme to v mnoha variantách, v mnoha opakováních.

Doktor Foltýn měl prokazatelné výsledky s devitalizací nádorů, vědecká rada ho záměrně sabotovala

Martina: Když vzpomínáš, že může skončit dehonestován, diskvalifikován z vědeckého středu, tak mě napadá jméno doktora Foltýna.

Jarmila Klímová: Chudák snědl na Silvestra jednu klobásu, a už oni ho nevzkřísili. Ten přišel s metodou devitalizace nádorů, a prokazatelně měl odoperován, už nevím jaký počet pacientů. Prováděl to v Brně, pokud si dobře pamatuji, a vědecká rada mu schválně předložila pacienty v posledním vývojovém stádiu – tedy z jejich hlediska už v neléčitelném stádiu rakoviny – a když on provedl operace, tak se pacienti začali uzdravovat. „Tak by takhle nešlo, soudruzi, to hodnotově není úplně to, co potřebujeme.“

Martina: My se vlastně stále dokola bavíme o tom, že léčení je obrovský business, a že je téměř nemožné ty obrovské peníze, které se v tom točí, přeprat.

Jarmila Klímová: To je taková přesilovka, že se nám ani nesní. Já řeknu jeden malilinkatý pidipříkladeček: Přišla klientka, o něčem jsme si povídali, a ona říká: „Paní doktorko, já vám ukážu – protože už prošla nějakou chemoterapií – já jsem teď dostala tabletky už jenom na měsíc, takže to už jenom takový dojezd, že už je to dobrý.“

A teď vytáhla tu krabičku, a na krabičce byla nálepka z lékárny s cenou 167 000. Jedna krabička na měsíc. Ale to je ještě úplná – jak to říct slušně – úplná prkotina proti tomu, co stála předcházející léčba.

Tam se pohybujeme průměrně v číslech – vlastně těžko to lze vyčíslit. Protože každý třeba i onkolog, kterého se zeptáte: „Tak pane doktore, řekněte nám, kolik tato onkologická léčba stojí?“, vám řekne, když je rozumný: „Já vám to nemůžu říct.“

A má pravdu, protože u někoho se napíše protokol třeba chemoterapeutického procesu, a někdo má šest sezení, někdo má dvanáct sezení, někdo má třikrát šest sezení – prostě tento rozptyl je obrovský. Ale určitě jako není potřeba troškařit, a většinou to u jednoho konkrétního klienta nejde pod půl milionu.

Chemoterapeutické preparáty vycházejí z bojových plynů a jejich skutečná účinnost je 10 až 15 procent

Martina: Kdy se začalo toto dít? Kdy se pomoc člověku, pomoc pacientu, snaha vynalézt preparát, kouzelnou pilulku, zvrhla? Dá se to vysledovat?

Jarmila Klímová: Tyto procesy jsou vždycky plíživé. My máme takový pocit, že ukážeme na nějaké datum a řekneme, že tehdy, třeba v roce 1492, začal novověk. Ono se to začalo modelovat velmi pomalinkým procesem – nechci úplně říct slovo „zvrhávat“ – už v polovině 19. století v jednom nenápadném obchůdku s bylinkami a tinkturami, který byl celkem přátelsky nastaven, ale začali do toho postupně dávat nějaké chemické náhrady bylinných tinktur.

Financovala to „chudá rodina“, která byla tak chudá, že jejich zahradník byl chudý, a jejich kuchařka byla chudá, jejich hradní pán byl chudý, takže na moc věcí neměli. Až se vypracovali v poměrně slušnou finanční skupinu, bez níž by možná nebyla tak dobře vedena druhá světová válka, protože někde ty prachy vzít musíte.

A pak už to jede ve velkém, protože čím víc, tím víc. A řekněme, že to viditelné, to nezadržitelně viditelné můžeme začít vysledovávat ve druhé polovině toho 20. století, po druhé světové válce, kdy válka byla vynikající laboratoří na pokusných králících – pardon, pán Bůh mi odpustí – kdy se začaly ověřovat řekněme účinky určitých chemických látek, které byly původně třeba vyvinuty na základě bojových plynů.

Všichni, co jsme na základce prošli brannou výchovou, si pamatujeme tabun, sarin, soman. To jsme uměli jako básničku, protože toto jsou pramáti chemoterapeutických preparátů, které se později začaly čím dál tím více a šířeji uplatňovat, a s širším PR protlačovat do terapie onkologických onemocnění.

Ono to někde mělo svůj prazáklad, protože když nějaká látka účinně zahubí nějakou buňku támhle na válečné stezce, tak se dá předpokládat, že zahubí i buňku, kterou nechceme, tedy rakovinnou. Ale ona s sebou vezme postupně všechny. A když imunitu nemáte opravdu velmi dobře vytuněnou, tak vás to zkrátka semele.

Proklamace o tom, že: „Jsme postoupili v léčbě rakoviny“ – to už tady také bylo mnohokrát. Jednou za čas se vyrojí nějaká senzační zpráva o tom, že: „Britští vědci zjistili“ – a teď následují tři tečky, co zase britští vědci zjistili. „A že už jsme na prahu nové etapy v boji proti…“ A teď tady máme něco, a bude se to pár let klinicky zkoušet, a pak už…

A teď přijde jednou za tři, pět let takováto bombastická zpráva, a já jsem si za posledních třicet let nevšimla, že by něco z toho bylo opravdu uvedeno do praxe. Takže je to zase jenom plácnutí do vody, aby nám tady bylo do víry se stejně bombastickou proklamací vkládáno, jak nás chemoterapie zachraňuje.

A na druhé straně jsou barikády naprosto evidence based medicine studie o tom, že správná, chtěná, léčebná účinnost chemoterapie se pohybuje někde mezi 10 až 15 procenty u aplikovaných případů.

 

Celý rozhovor s doktorkou Jarmilou Klímovou o selhání západní medicíny, vlivu farmaceutických korporací na vzdělávání lékařů a o tom, jak hledat cestu ke skutečnému zdraví, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme – díky vám můžeme přinášet rozhovory, které jinde neuslyšíte.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jarmilo, když bych začala zhurta, co ty osobně jako člověk zkušený považuješ za současný omyl současné západní medicíny?

Jarmila Klímová: Tady mi připadá věta „kdybys začala zhurta“ – já si myslím, že už jsi zhurta začala, protože já tady fascinovaně poslouchám tvou předmluvu a říkám si: Tak to už jsme řekli všechno a jdeme domů, protože o čem se dál budeme bavit, když tím je řečeno téměř všechno. Ale samozřejmě to můžeme taky kypřit a rozvíjet. A co byla otázka? Co považuji…?

Martina: Za největší omyl současné západní medicíny?

Jarmila Klímová: Tak to jsme začali opravdu zhurta: Že je potřeba najít nemoc. Když o tom takhle přemýšlím, tak lékaři jsou vedeni k tomu, a jsou placeni, motivováni, aby našli nemoc. Oni nehledají, kde je zdraví, to moc není předmětem jejich zájmu, ale hledají, kde najít nemoc, protože to znamená úspěch. To chceme, my jsme to identifikovali, udělali jsme diagnózu a můžeme začít léčit.

Martina: Lidé ale většinou k lékaři přijdou, když mají nějaké subjektivní potíže, nebo přijdou kvůli prevenci. To, když třeba potíže nemají, ale chtějí případným potížím předejít. Co je vlastně v tu chvíli úkolem lékaře?

Jarmila Klímová: Já si myslím, že úkolem lékaře je přesvědčit přicházejícího pacienta, že bude bezpečně ukotven v nějaké systematické péči a že od chvíle, kdy na svém těle, na svém zdraví zaznamenal nějaký defekt, tak bude sledován v bezpečné náruči, a zodpovědnost za vývoj tohoto nežádoucího projevu bude moci s klidným srdcem předat do rukou někoho jiného.

Martina: To ve mně řetězí mnoho otázek týkajících se ztráty tvých iluzí možná o medicíně, možná o farmaceutickém průmyslu. Ale tuto svou větu teď používám jako upoutávku na to, kudy se bude náš rozhovor vyvíjet.

Od starověku platí: Kdo přijde s převratnou myšlenkou ohrožující vládnoucí struktury, skončí dehonestován

Martina: Ale mě zaujala jedna důležitá věc. Když si tady povídáme s lidmi o tématech z historie, geopolitických, politických, sociálních, tak skoro vždycky v nějaké podobě zazní: „Ale tato situace, tento stav, už tady byly a opakují se. A my jsme si toho buď nevšimli, nebo se třeba nepoučili.“ Jak je to s medicínou? Když se budeme bavit o současné medicíně, o stavu medicína–pacient, o otevřenosti v nahlížení na složitost procesů v lidském těle, na lidskou individualitu, o tržním potenciálu medicíny – je také možné nacházet paralely v minulosti, které se vlastně stále opakují, jenom na jiné technologické úrovni a v jiné kvalitě?

Jarmila Klímová: Já si myslím, že nejen že je možné nacházet paralely, ale dokonce si myslím, že je to nutné, abychom si uvědomili, že nihil novi sub sole, tedy nic nového pod sluncem, akorát že technologické kulisy a společenské klima se jako otáčivé jeviště trochu proměňují, ale v podstatě se cyklicky vrací – myslím, že můžeme říct, že od starověku.

Tedy že se cyklicky vrací to, že když někdo přišel s nějakou skutečně převratnou myšlenkou, která se ovšem nelíbila vládnoucím strukturám, tak byl dehonestován, zavržen, vyhoštěn a tak dále. Vždycky bylo nějaké období nadšení pro nějaké nové věci, které ovšem neohrožovaly v tu danou historickou etapu stávající vládnoucí struktury, například církev. Církvi nevadilo bylinkářství, tak se trošku mohlo rozvíjet, ale běda, kdyby někdo chtěl rozkrojit člověka a podívat se, kudy teče krev – to už bylo jako stoupnout si na hranici a škrtnout vlastními sirkami.

Martina: A Jesenius si to pak odnesl.

Jarmila Klímová: Ten si to pak odnesl se vším všudy. Takže vlastně v tom, co dnes vidíme v procesu, řekněme, dichotomie mezi masově uplatňovaným PR propagované alopatické západní medicíny a okrajově se uplatňujícími terapeutickými léčebnými přístupy, které jsou svou podstatou naprosto legitimní pro proces uzdravování člověka, je nerovnost.

Ale kdyby jenom nerovnost v propagaci, ale i v tom, jakým způsobem se většinová vládnoucí vrstva snaží zatlačit a dehonestovat věci, které kdyby se – nedej bože – začaly prudčeji rozvíjet, tak by mohly ohrozit tržby na druhé straně barikády.

Věda převzala roli církve – říká nám, co je správně, a když ji neposlechneme, zavrhne nás

Martina: Tím jsi už asi napověděla, jaká odpověď nás možná potká, když se zeptám, kdo v dnešní době supluje zmíněnou roli církve, o které jsi mluvila, která měla své limity v poznávání lidského těla, poznávání mechanismů, a vlastně často se uchylovala k tomu, že modlitba je ten pravý proces uzdravování. Což já do značné míry nechci zpochybnit.

Jarmila Klímová: Jasně, to zpochybňovat nebudeme. Ale to sem nepatří. Když se ptáš na to, kdo je v současné době pokračovatelem nebo nástupcem, tak se mi chce říct, že věda. Ale teď pozor.

Církev se stavěla, abych to dala do nějaké souvztažnosti, do role určovatele pravdy – pozor – o světě, co si o světě máme myslet, jak se máme na světě správně chovat. Když převedeme tuto snahu do dnešní doby, tak tady vidíme, že je tady jakási věda – což je dost všeobjímající pojem pro souhrn novodobého poznání – která nám také říká, co je správně.

Teď to zúžíme, řekněme, na vědu medicínskou nebo vědu o zdraví, a ta nám přesně říká, co je pro nás dobré, kterým směrem se máme vydat, a když se tím směrem nevydáme, tak se věda na nás strašně zlobí. Ona nás v podstatě začne považovat za nevychované pubertální povstalce, a když nenásledujeme její pravou cestu té správné pravdy, tak nás zkrátka zavrhne, nebo se k nám minimálně otočí zády.

Dovětek, který ale teď dodám, je velmi důležitý, protože věda, o které teď mluvím, už není nezávislou touhou po poznání, tak jak vědu známe ještě z předminulého století, ale během dvacátého století se plíživým způsobem uchýlila, nebo byla zatlačena do role zaplacené – a teď budu slušná – zaplacené služky nadnárodních korporací, především farmaceutického a potravinářského průmyslu. Když hovořím o vědě medicínské.

A tak i, řekněme, opěvované vědecké studie, které se nás snaží přesvědčit o tom, který lék je dobrý pro naše zdraví, tak když se podíváte za oponu – každá vědecká studie stojí, každá opravdová vědecká studie stojí prostě spoustu peněz, spoustu času mnoha vzdělaných lidí. A tyto peníze na to musí někdo vynakládat, někdo je musí poskytnout.

A nadpoloviční, co nadpoloviční, ve většinovém, v drtivém procentu jsou tyto dnešní vědecké studie sponzorovány právě korporáty. Takže co si potom o jejich pravdivosti můžeme myslet?

Martina: To mi zase připomíná jednu historickou paralelu z nepříliš vzdálené doby, kdy nejzásadnější studii o neškodlivosti cukru platila cukrovarnická lobby.

Jarmila Klímová: Že ti do toho skáču: To je kouzelné. To je další střípek odpovědi na tvou předcházející otázku, jestli je možné v historii vidět paralely. A já jsem říkala, že ne možné, ale že je nutné je vidět, abychom pochopili hloubku toho, co se děje dneska.

Kdo se v ordinaci zeptá, je okamžitě potížista – kacíř jdoucí proti novodobé víře

Martina: Tady je zvláštní jedna věc. Když jsi říkala, že církev nabízela recept na život člověka, správný přístup, a nabízela víru – a víra ze své podstaty nesnese podrobování zkoumání, nesnese důkazní materiál, aby člověk uvěřil. Protože: „Blahoslavení ti, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ale to je podstata víry. Té to neberme.

Jarmila Klímová: Samozřejmě.

Martina: Ale podstata vědy je přece dokazování, vyvracení. Ale podle toho, co říkáš, je to zkrátka selhání vědy, která ze sebe udělala novodobou víru.

Jarmila Klímová: Věda s námi odmítá vést dialog – myslím tato novodobá věda – a vede nás právě k tomu, abychom uvěřili, a to svou argumentační platformou, která je často postavena na tvrzeních, která jsou úplně v rozporu s tím, jak třeba fungují fyziologické procesy v organismu.

Když to občas čtu, tak si říkám, že to snad není možné, že je někdo schopen něco tak strašlivého napsat. Ale evidentně ano, a to nás vede k tomu, abychom uvěřili jakýmkoliv argumentačním paradoxům, nesmyslům, neologismům, kterými jsou ty studie protkány, a neptali se.

Podívejte se, jak to funguje v ordinacích. To vím, vždyť to řeším skoro denně s lidmi, se kterými hovořím. Oni přicházejí a říkají: „Já se bojím pana doktora v ordinaci zeptat, když mi něco nesedí, protože se hned rozčílí.“

Spoustu lidí přichází a říká: „Když se zeptám, když jdeme třeba k dětskému lékaři – a hned jsem matka potížistka, protože jsem položila otázku.“ To je vlastně úplně přesně to samé, to je kacířství jdoucí proti víře, a všechno, co bychom se snažili do toho vmezeřit, tak je někdy až arogantním způsobem zamítnuto.

Martina: Je to proto, jak jsi říkala, že potravinářský průmysl, farmaceutické korporace, do značné míry – asi jenom do značné míry – platí výzkum, platí studie? Zlí jazykové tvrdí, že mají takovou moc, že dokážou ovlivňovat i národní zdravotnické strategie jednotlivých států.

Jarmila Klímová: A co je dneska nového?

Dvacet procent nezkorumpovaných vědců drží plápolající pochodeň pravdivého poznání

Martina: Ptám se, jestli je to možné až takto paušalizovat? Protože jsou vědci a vědci, jsou studie a studie, je věda a věda-víra. Do jaké míry se to dá zobecnit?

Jarmila Klímová: Já si myslím, že toto je jednoznačně jev většinový. To, že tyto korporátní aktivity zasahují i do státních legislativ, vždyť to už je, ježíšmarjá, tolikrát řečeno, že si myslím, že v tuto chvíli asi nepřinášíme nějakou převratnou novinku.

Ale na druhou stranu je dobré si všimnout toho, že tu a tam probleskne na světlo světa nějaká studie nebo názor nějakých vědců, kteří jdou proti většinovému názoru – a někdy spadnou z okna, nebo to s nimi rychle skončí – takže nebudeme zatracovat celý vědecký svět.

Vždycky tady byli lidé, kteří se snažili o pravdivost, o skutečnou prospěšnost svých vědeckých názorů, studií a o pravdivé poznání. Teď vidíme v poslední době, řekněme rok, rok a půl, jak začínají vystrkovat růžky všechny čepicemi utlučené studie o tom, jak vakcíny byly nebo nebyly užitečné, a už se z toho vyvíjí docela slušný mezinárodní skandálek, a uvidíme, jak to bude dál.

Samozřejmě my bychom si přáli, aby pravda a láska zvítězily nad korporátní hamižností, ale říkám si, buďme rádi i za to, že je tady pořád jakási jiskřička naděje, že je kam se obrátit.

Musíme samozřejmě hledat, nemůžeme čekat, že nám to řekne Česká televize nebo někdo takový, ale když opravdu chceme hledat – dá to práci, musíme být velmi pozorní, musíme být velmi trpěliví, dávat si dohromady informace – tak se nám postupně vytvoří smysluplná červená nit poznání. Jsou skutečně dohledatelné věci, které jsou užitečné pro naše zdraví.

Buďme ale realističtí, toto není cesta pro většinovou populaci, protože to dá práci, protože je to často lemováno mnohým zklamáním, zklamáním i o sebepoznání, hořkým prozřením, že já jsem si myslel, že něco dělám dobře – a ejhle, ono ne. To také není příjemná sebereflexe.

Ale když se podržíme Paretova pravidla 80:20 – toto funguje v neuvěřitelné škále jevů, je to až dechberoucí – tak minimálně pro 20 procent hledající populace, která opravdu chce doznat rozumných názorů a užitečnosti nezaplacené vědy. A myslím, že je tady někde na této druhé straně možná také 20 procent nezkorumpovaných vědců, kteří jsou pravdivě za linií poznání, jsou dohledatelní a drží plápolající pochodeň toho, že není všechno jenom zkažené a zaplacené.

Vědomosti nelze koupit – k orientaci ve zdraví potřebujete celý život zkušeností

Martina: To, co říkáš, je důležité, ale pro běžného posluchače je to velmi obecné. Protože on mnohdy neví, jak se k těmto výsledkům vědeckého výzkumu dostat, nebo neví, komu věřit. To se týká spousty oborů, není to jenom farmacie, není to jenom potravinářský průmysl, není to jenom klimatologie. Tento jev, o kterém mluvíme jako o selhání vědy, je možná epidemií napříč obory. Ale jak se v tom vyznat? Zejména když jde o tak křehkou věc jako zdraví naše a našich nejbližších.

Jarmila Klímová: Je to čím dál tím těžší. Já si to velmi dobře uvědomuji, a myslím, že i toto je součástí většinové strategie zmatení lidí. Když jim předhodíme nepřeberné množství informací, tak zaprvé, už to nejde ani třídit, a zadruhé, ztrácíme se v tom, jak vůbec hledat.

Takže z mého pohledu je důležité, aby se tam skloubily dvě věci: Nějaká dlouhodobější životní zkušenost – zůstáváme v oblasti zdraví – s tím, co mi dává nebo nedává smysl, a být pozorný k tomu, jestli když čtu nějakou recenzi, nějaký názor, to harmonizuje s mou osobní životní zkušeností. Jestli to zapadá do toho, o čem vím, že mi dělá dobře, o čem vím, že prospívá mému zdraví, nebo nejenom mému, ale mým dětem, rodině, že to navazuje na nějakou smysluplnou historii léčení, kterou jsme ještě nezapomněli.

Bohužel to je komponenta – když hovoříme o osobní zkušenosti – kterou nelze koupit, kterou nelze mít ve dvaceti, dvaceti pěti, možná ani ve třiceti letech, ale kterou člověk nabírá, toto zkušenostní poznání, celý život.

Martina: Promiň, že tě přeruším: Aby se z nás nestali chronicky léčení pacienti už v osmadvaceti.

Jarmila Klímová: Už v raném mládí, jo. A nejhorší je, že když to tady povídám, tak si říkám: „Tobě táhne na šedesát, a začneš tady velebit moudré starce. Jak to s tebou dopadne za deset let? To už nebudeš k poslouchání.“

Ale je potřeba si uvědomit, že když má někdo za sebou delší život, více zkušeností, a nedejbože je i doktorem, který to chce dělat dobře, tak asi bude rozumnější naslouchat starému, dobrému praktikovi, než čerstvě vykřesané medicínské hvězdičce, které je dneska nějakých dvacet osm, třicet let, která právě dostudovala šest let medicíny, přičemž tři roky klinických oborů medicíny už má za sebou pod patronací farmaceutické firmy.

Martina: To znamená, že chceš říct, že i vzdělání lékařů už je zaplacené?

Jarmila Klímová: Už delší dobu. Teď nechci úplně říkat číslo, protože já s časem úplně nekamarádím, takže když řeknu, že to je deset, patnáct let, tak možná bude mnoho posluchačů, kteří mě opraví a řeknou: „Ne, ne, ne, je to jiné číslo.“

To jsem si úplně myslela, že omdlím, když jsem se dočetla, že farmaceutická společnost Zentiva převzala patronaci nad výukou klinických oborů jedné pražské lékařské fakulty. Já jsem si říkala: „Tak, a jsme v háji.“

 

Celý rozhovor s Jarmilou Klímovou o proměně medicíny v novodobou víru, vlivu farmaceutických korporací na vzdělávání lékařů a nutnosti hledat vlastní cestu ke zdraví si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.