Martina: Šamani v Peru ti povolili vyvést jejich myšlenky, jejich APU, a udělat z toho středoevropský „eintopf“. A nemyslím to špatně.

Maroš Vago: Ano, to byl vlastně účel mojí cesty, za tím není nějaký business plán, že jedeš do Peru a jedeš se tam toto naučit a oni ti řeknou: „Ano, ty jsi ten vyvolený, a ty to jdeš předat na Západ.“ To se všechno tvořilo pomaloučku, a já jsem si jen ověřoval, zda jsem správně, a všechno šlo synchronně s cestou.

Oni viděli, že jsem se přišel učit s otevřenou myslí, a zároveň jsem spojoval oba světy. Chápal jsem jejich, a chápu i náš západní, a proto mám možnost to více propojit. Proto rád dělám i s lidmi, kteří jsou vědecky orientováni, rád pracuji s lékaři, s psychiatry. To není nějaké uzavřené učení, to je právě pozvání všech do toho, abychom udělali život lepší a kvalitnější. Takže tak je toto učení pospojováno – tak, aby ho naše západní hlava, když to tak řeknu, byla schopna integrovat.

Martina: Máme to teď jednodušší, co se týká sebepoznání a práce na svém rozšiřování duchovního poznání a vědomí, protože už nám tak úplně nic moc jiného nezbývá?

Maroš Vago: Správně jsi to řekla. Proto se mi líbí chaos. Stále se vracíme k tomu samému, protože by si někdo řekl, že chaos není dobré slovo, není dobrá věc. Ale přesně jsi to definovala – já mám za to, že nám už nic jiného nezbývá, a v tom je to skvělé. Já pozoruji okolí, a to, co říkám dnes, jsem nemohl říci před rokem. To, co jsem řekl před rokem, jsem nemohl říci před pěti lety, a dnes jsou už tyto věci v pořádku, jsou normální. Máš tam jen volbu, co s tebou bude rezonovat, a jakým způsobem pracuje právě v tobě pokora, pýcha, odvaha, disciplína. Tím si musíš projít, a musíš se tam někde najít.

Ale ve výsledku úplně na rovinu říkám, že už moc možností nemáme. Když někdo říká, že jsou to blbosti a že to jsou samé bláboly – tak uvidíš, že za rok bude mluvit jinak. Takže toto není něco, co říkám já, anebo co říká APU, protože všichni tady říkáme to samé, a to, že jsme otevřeli dveře k evolučnímu vývoji lidské psychiky. A nyní jděme pouze cestou, která bude nejmíň bolestná, ale nejvíce praktická, ale už není otázka, zda ano, nebo ne, my víme, že toto jdeme absolvovat. Lidstvo se jde vyvinout mentálně, protože těla se historicky nezměnila, mysl se historicky nezměnila, ale tlaky na lidský život jsou daleko větší, rychlost života je daleko větší. Takže my se musíme vyrovnat této rychlosti a pochopit procesy, ve kterých se nacházíme. Jdeme se rozvinout na úrovni myšlení.

Martina: Mnozí nejdeme moc dobrovolně.

Maroš Vago: Přesně tak.

Katastrofy i geopolitický chaos jsou součástí evolučního procesu, na který je třeba se těšit

Martina: Má smysl se tedy na situace – které mohou nastat s vychýlením Země, s vychýlením zemské osy, se zvýšenou aktivitou vulkánů, s nebezpečím cunami, zaplavováním oblastí, a tak dále – dívat jako na určitý projev lásky?

Maroš Vago: Přesně tak, správně jsi to řekla. A taktéž se můžeme dívat jako na projev lásky i na to, jak se ukazují ega jednotlivých států, a jak se tady začínají dít procesy a věci na rovinu a napřímo. To všechno souvisí s geofyzikální prací, s prací Země, ale také s prací v našich hlavách. Všimni si, že všechno se začíná aktivovat, a všechno začíná vycházet na povrch.

To znamená, že tento proces se stane tak, či tak, důležité je jen to, jak na něj budeme připraveni. Takže vůbec není potřeba panikařit, ani nic podobného, je to všechno vývojový proces, který je správný, ale je zapotřebí se na něj těšit, protože je i naše vlastní volba. Já vždy říkám, že je velmi vzácné být tady na Zemi a žít život, jaký žijeme. Máme možnost přežít určitý evoluční přechod, a to je neuvěřitelně zajímavé, je to obrovská zkušenost.

Martina: A co,když se tím vším nepodaří plošně probudit správné vibrace soucitu?

Maroš Vago: Proč myslíš, že by se to nepodařilo?

Martina: Já se ptám.

Maroš Vago: Určitě se všechno podaří. Věř mi.

Martina: Mám negativní myšlenky. Co s nimi? Ale otázka není negativní. Otázka je…

Maroš Vago: Ano, přesně tak. Není to negativní, je to normální úvaha, kterou jsi položila, ale tyto procesy se dějí trošku na jiných úrovních. Naštěstí nás – tebe, mě, ani ostatní – nemusí zajímat, jak to dopadne, protože to už je dávno naplánováno a dávno rozhodnuto, a my jsme pouze v procesu vykonávání.

Martina: Je psáno?

Jediná práce, kterou tady máme, je uhlídat si vlastní myšlení – vše ostatní je pýcha

Maroš Vago: Přesně tak. Naštěstí toto není náš úkol. Tvým, nebo mým jediným úkolem je, abych, jak jsem říkal, byl svou nejlepší verzí každou jednu minutu svého dne, abych chápal vzorec života, abych chápal proces, který se tady odehrává, abych chápal, co se okolo mě děje, co se děje uvnitř i venku. To je jediná moje práce – abych uhlídal sebe.

Vidím, že velmi mnoho lidí se těmito tématy zabývá, zda bude třetí světová válka, zda bude tamto, zda vybuchne sopka, jestli bude cunami, ale to není naše práce. Opět pýcha. Všimni si, jak pýcha reaguje. Proč bych se zajímal o to, na co nemám dosah. Proč bych se trápil něčím, na co nemám dosah.

Vím, že to zní trošku surově, ale to je tak vysoký proces – který začíná dělat i tato planeta, protože to je živé vědomí, které je také ve svém evolučním procesu – že my nemáme šanci do tohoto procesu zasáhnout. Takže na konci dne si uvědomíš, že máš kontrolu pouze nad tím, co ti běží hlavou, to je jediná tvoje práce.

Martina: Takže to vnímáš tak, jak je to ve sloganu: „A na konci bude vše dobré. A pokud to ještě není dobré, tak to není konec?“

Maroš Vago: Přesně. Já samozřejmě neříkám, že všichni, osm miliard lidí na planetě, zažije to samé, zažije nádheru. Jsou tam doopravdy příběhy, které si každý napsal sám. Já vím, že to zní zvláštně, ale každý si tento příběh, jak tímto evolučním procesem projdeme, napíšeme sám. Každý si tímto procesem projde tak, jak si to už dávno vybral. Teď je tady každý jen na to, abychom se podívali, jaké rozhodnutí jsem už dávno udělal. A teď se na to jdeme podívat. Pro někoho, kdo se nechce změnit, to bude bolestivé, protože bolestivé je pouze to, když se nechceš změnit.

Ale když budeš této změně otevřený – což souvisí s rozšířeným vědomím – a chcete se evolučně vyvinout, tak v tu chvíli to bude bolet méně. Každá změna bolí, ale toto bude mít šťastný a dobrý konec, akorát každý individuální zážitek bude pro každého takový, jak už je to dávno napsáno.

Martina: Tyto věci nebývají ani černobílé, ani jednoduché. Ale přeci jen, když bych hledala alespoň nějaký kompas, tak mohu použít to, co se nyní odehrává ve společnosti, v mainstreamu, v médiích. To znamená dělat přesný opak je správně? Tím myslím opak postoje: Nakupujte, utrácejte, zadlužujte se, užívejte si, nemyslete na zítřek, a hlavně se srovnávejte se všemi kolem vás, protože vy přece můžete být nejúspěšnější, vaše děti to můžou dotáhnout dál, než jiné děti. Trošku jsem to „zglajchšaltovala“, ale je toto jakýsi kompas?

Maroš Vago: Je to výborný, zdravý selský rozum. Přesně jsi to řekla. Já bych řekl, že máš pravdu. Teď je společnost tak tlačena mainstreamovým způsobem a egem, že když budeš dělat přesný opak, tak uděláš dobře. Takže v nejzákladnější formě to je výborné rozhodnutí dělat věci přesně o 180 stupňů jinak, než kam je tlačena společnost.

Porovnávání se s druhými je zločin – konkurence je ego forma, kterou už nepotřebujeme

Martina: Zaujalo mě, jak jsi na jedné přednášce, kterou jsem viděla, popisoval, co všechno se děje v člověku na fyzické úrovni, když se porovnává s někým jiným. A vlastně do té doby jsem si nechtěla připustit, že když se s někým poměřuju – chlapečci na toaletě, kdo výš, my holky to máme jinak – tak se na sobě dopouštím až zločinu?

Maroš Vago: Je to vysloveně zločin. Ale zase, aby to neznělo příliš radikálně, když to ještě necítíš jako zločin, tak to dělej klidně tak, jak uznáš za vhodné. Ale když už začínáš pociťovat, že ti to škodí a že ti to prostě nedělá dobře, tak si začínáš uvědomovat, že se děje zločin. Je zajímavé vnímat z rozšířeného vědomí, jak sem přicházíme. Lidé to někdy nechtějí poslouchat, ale my sem jdeme sami za sebe. My sem jdeme se všemi spolupracovat, ale jdeme pracovat sami za sebe. To znamená, že v tomto nemá konkurence absolutně žádný význam.

Samozřejmě by někdo řekl, že na základě toho, že se porovnáváme, funguje evoluce, a že diamant se brousí tím, že se snažím být lepší než druhý. Ale to je čistá ego forma. Je to jako když někdo běhá pouze proto, aby porazil druhé, a druhý běhá proto, že v tom vidí nadšení a má tam tvořivý proces. Tak kdo myslíš, že z těchto dvou dojde dál? My za chvilku velmi dobře pochopíme, že absolutně není možné, abychom se porovnávali, protože ty máš svou cestu jasně napsanou, já mám svou napsanou, a je rozdílná. Jak bych mohl tobě závidět něco, když já nerozumím tomu, jak ty máš napsán svůj osud a příběh, a co se z něho chceš naučit, a ty nerozumíš mému. Jak bychom mohli porovnávat dvě neporovnatelné věci? Ale my to děláme, a proto je to zločin. A my k tomu pomalinku dojdeme. Samozřejmě historie nás učí, že v určité formě byl konkurenční evoluční proces potřebný, ale to proto, protože jsme si procházeli vývojem ega. Ego se nějakým způsobem formovalo, a v té fázi života jsme to prostě potřebovali – ale dnes už to nepotřebujeme.

A i na to je APU, abychom si řekli, jak jsme, kde jsme, co je potřeba, co není potřeba ve smyslu napasování se na dobu. Takže konkurence, která na tebe číhá na každém kroku – všechny sociální sítě, vše je na tom založeno, všechny školní systémy, všechny pracovní procesy – v pořádku, ať to tak zůstane, nebudeme tady mluvit radikálně, že to není správné. Ale ty sám v sobě se už můžeš rozhodnout jinak. A když se v tomto tématu zorientuješ, tak zase pochopíš vzorec. Stále mluvím o vzorci – když pochopíš, že náš osud je neporovnatelný s někým jiným, tak najednou zjistíš, že není možné, aby ses porovnával. Nejen, že je to zločin, ale dopracuješ se až k tomu, že to nemá absolutně žádnou logiku. A v té chvíli zase přijde pocit, že si oddychneš a že se ti ulehčí.

Martina: Abychom ještě trošku posluchače vyděsili, tak jedna věc je, že si člověk uvědomí, jak se cítí, když se pořád s někým poměřuje. A notabene, když z toho ještě navíc nevychází jako vítěz.

Maroš Vago: Tak to už vůbec ne.

Martina: To už je úplně špatně. Je to jako kdyby duše svačila skleněné střepy. Ale ty jsi popisoval, jakým způsobem se toto myšlení propisuje do fyzického těla, a to mě na tom velmi zaujalo, protože to jsou věci, které nám ještě ne vždy tak úplně docvaknou.

Maroš Vago: Trošku mi tuto věc pojď popsat, protože si nepamatuji proces, který jsem v té chvíli popisoval. Řekni mi, co tě na tom zaujalo?

Martina: Zaujalo mě to, jak jsi popisoval, jakými částmi mozku tato myšlenka prochází, a jak se to nakonec propisuje do buněk, které se smrskávají.

Maroš Vago: Ano.

Martina: Tak jsem to tady krásně vyložila, ale ne, že bych tomu rozuměla.

Negativní myšlenky stékají přes hypofýzu a nervovou soustavu do nejslabších míst těla

Maroš Vago: Ano, už rozumím. Tam byl jasný proces, kterým jsem popisoval, jak se děje tok myšlenek. To znamená, že máš své určité aurické pole, ve kterém zachytáváš určitý druh myšlenek. A když jsi nastaven nějakým negativním způsobem, nebo jsi nastaven jako oběť, nebo prostě v životě prožíváš nedobrý pocit – například v konkurenci – tak samozřejmě začneš přitahovat tyto typy myšlenek. A ty tyto myšlenky vlastně zkopíruješ, a tvé aurické pole je zachytí, protože si myslíš, že si je žádáš. Takže zachytíš tento typ myšlenek, a ty potom tečou přes tvou hypofýzu, přes neokortex, přes centrální nervovou soustavu – já to tam popisuji detailně.

A přes centrální nervovou soustavu, která teče přes páteř, se tento typ negativního myšlení rozleze – teď to říkám velmi neodborně – do všeho, do celého těla, hlavně do buněčného systému, kde nastává informační předání, na základě kterého tvé tělo začne reagovat, protože dostalo informaci. A toto detailně popisuji, že je velmi důležité, jak jsi nastaven, protože když jsi s někým v nějakém boji a v nějaké konkurenci, nebo chceš být lepší než někdo, tak si začneš přitahovat tento typ myšlenek, které tvá hypofýza musí natáhnout z aurického pole, protože si to přeješ. Toto je vzorec, který popisuji – musíš pochopit, že to, co děláš, je, že si přitahuješ tento typ myšlenek, a všechno to pro tebe bude hrát, protože si to přeješ – protože ty jsi tady šéf.

A teď natáhneš tento typ myšlenek do svého těla a způsobuješ si újmu, způsobuješ nevyživenou energii, která je negativní, nízkovibrační, a ta se dostává do celého tvého těla, do míst, která jsou pro tebe nejslabší. Například jsou lidé, kteří mají problém se zažíváním, tak to samozřejmě cítí na žaludku. Jsou lidé, kteří mají problém se srdcem, mají problém s játry, s čímkoliv, a najednou se tato nejslabší část těla začne ozývat. To je velmi zrychlený proces, už jsem o tom mluvil, jen jde o to, že nejdůležitější je pozorovat myšlení a mysl, protože o tom to celé je. Tedy, že podle toho, co ti běží hlavou, si tvé aurické pole stáhne jen ten druh vibrační myšlenky, kterou si přeješ. Nebude tě trestat žádný vesmír, nikdo tě nebude trestat, ty si to vybíráš sám.

A toto je potřebné k pochopení sebe samého. To je to, co učí APU. APU tě učí, abys chápal svou vlastní duševní technologii. Když ji pochopíš, potom se rozhoduj. Potom se rozhodni, že chceš být zlý člověk – v pořádku, buď. Ale nejdříve pochop, co tato technologie znamená.

Jsi vždy tam, kam patříš – negativní lidé kolem tebe jsou tvé vlastní zrcadlo

Martina: Ne, že bych si chtěla nad okolím mýt ruce, ale okolí nás velmi ovlivňuje, a ne vždy si můžeme v naší práci vybrat, s kým se stýkáme. Když už pracujete v korporátu, když pracujete ve státních úřadech, soukromých firmách – určitě všichni posluchači vědí, o čem mluvím, a možná někteří i konkrétně vědí, o kom mluvíme. A já jsem tady zmínila, že negativní přenos je vždycky silnější. Já sama si toho všímám: Jedu na koncert, sedíme v autě tři, máme báječnou náladu. A přisedne čtvrtý, není dobře naložen, a za chvíli je v autě kouřmo, je tam husto. Jakým způsobem pracovat s tím, že se stále ocitáme mezi lidmi, kteří mají spoustu svých problémů, a prostě z některých vyzařuje negativismus, a je nakažlivý?

Maroš Vago: Zaprvé řeknu, zase tak trošku přímo, že jsi vždy jen tam, kam patříš. Takže když se ti zdá, že máš okolo sebe spoustu takovýchto lidí, tak je to pro tebe vizitka. Proto stále říkám, že to, co ti život ukazuje, je pro tebe vizitka, protože tento obraz se děje i v tobě, protože to je všechno zrcadlový proces. Když jsi dobře naladěn, a přisedne si někdo, kdo není dobře naladěn, tak máme tendenci si myslet, že do té doby, než si přisedl, bylo vše v pořádku – ale není to tak.

Martina: Tedy: On si přisedl, protože to v pořádku nebylo.

Maroš Vago: Přesně tak, protože dejme tomu to člověk může cítit dobře, ale v hlubších úrovních je to debata na téma hypnózy a hlubších stavů vědomí, a tam se to všechno ukáže.

Martina: Zrcadlení.

Maroš Vago: Tak, přesně tak. Tam je vidět všechno, jaké typy programů ti běží hlavou, ale ty se dejme tomu cítíš dobře, jsi rád, že se cítíš dobře, a zrovna si někdo přisedne… Ale doopravdy musím říci, že nic se neděje jen tak.

Toto je důvěra v život – že si někdo takto neustále přisedá, a v práci máme plno takovýchto lidí, tak je jasné, že tam patříme, a to i přesto, že se cítíme tak, že jsme o něco lepší než oni. Ne, jsme tam, kde máme být, protože jsme stejně poskládaní jako oni. A dostat se odtud právě můžeme tak, že si tento proces začneš co nejvíc uvědomovat, a tím vzniká proces, že se z toho začneš osvobozovat. To je to.

Martina: A pokud si ještě navíc myslíme, že jsme lepší než oni, tak je tam pýcha.

Maroš Vago: Tak to je úplný průšvih. Tak je to tak, že oni se odtamtud dostanou dřív než ty.

Martina: To je vzorec mc na padesátou. mc⁵⁰

Maroš Vago: My ho dneska klidně napíšeme. Ale stále se točí okolo tohoto – že když se stane něco, co je negativní, tak je to v pořádku. A nemá to takový smysl, že tě někdo chce trestat, ale že se ti tím něco ukazuje. Pojďme se na tyto momenty, na tyto situace, připravit, abys pochopil, co je v každé situaci, abys následně mohl toto poznání přijmout, a mohl ses vydat do svého života a měnit tam věci. Na to je to. Proto to není žádné učivo, truismus, a nic podobného, ale je to vysvětlující vzorec života, ve kterém se nacházíš.

Tvoje „vyšší já“ tě nikdy nepošle do situace, která není zisková, kde se nemáš co naučit. Vždyť tě pošle do situace, ve které tě vyšší Já stále tlačí do procesů, aby ses vyvinul, a ty to vnímáš, že ti někdo dělá zlo. Naopak. Tomu je třeba trošku porozumět, a hlavně si oddechnout s tím, že: „Vše je v pořádku, a jsem tady proto, že tady mám být, a nejdu s tím bojovat. Takže v pořádku, jsem stejný blbec jako všichni okolo mě.“ A tato myšlenka tě velmi osvobodí, a toto osvobození je klíčem k propracování se odtud pryč.

Martina: Bůh tě nikdy nevystaví zkouškám, aniž by ti dopředu dal dost sil v nich obstát.

Maroš Vago: Tak, to je ještě druhá forma. Tedy, že když už ses tam ocitl, máš tam být, a zároveň jsi vybaven na to, aby ses z toho také mohl dostat, a máš i dost času, abys to uměl zvládnout.

Martina: Ačkoliv existuje anekdota, jak někdo u hořící stodoly s mrtvým dobytkem křičí: „Bože, proč?“ „Já nevím, člověče, nějak mě štveš.“

Maroš Vago: Přesně. Je to tak.

 

Celý rozhovor s Marošem Vagem o evolučním vývoji lidské psychiky, škodlivosti porovnávání se s druhými a o tom, jak negativní lidé kolem nás zrcadlí naše vlastní nitro, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
A nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Ty jsi velmi vyzdvihl pýchu, které dáváme jiné, mnohem ušlechtilejší přídomky a myslíme si, že v tu chvíli kráčíme po rovné, pravé cestě. Já jsem na jedné tvé přednášce slyšela, jak ti nějaká paní říká, že má v oblasti křížové kosti velké bolesti a že to má od doby, kdy byla malá holka, a rodiče se hádali a věčně to přes ni pasírovali. A ona říká: „A já jsem se snažila jim pomoct, přefiltrovat to přes sebe, a stala se ze mě oběť.“ A ty jsi jí tu oběť nedopřál ani na chvíli, protože jsi jí řekl: „Ne, ty jsi byla pyšná. Ty jsi byla pyšná, protože sis myslela, že to jako dítě můžeš zvládnout. Ty jsi byla pyšná, místo abys to prostě poslala dál, protože to nebyl v tu chvíli příběh, na který jsi byla zralá.“ Jak moc vynaložíme energie na to, abychom si vytvořili tyto historky, které z nás dělají lepší lidi, a pokud možno oběti, které je potřeba litovat?

Maroš Vago: Toto je například téma, proč o tom mluvím. A teď bychom mohli pojmenovat různé typy forem, co pýcha je, a co pýcha není. Ale děkuji ti – toto je například jeden z příkladů, kdy člověk má pocit, že může zasahovat do věcí, na které nemá pravomoc. Děti chtějí častokrát zachraňovat rodiče, nebo si člověk častokrát vezme příliš velké sousto, a chce někde pomáhat, protože se chce cítit dobře, a neuvědomuje si, že se vkládá do formy oběti. Oběť je jednoznačným projevem pýchy. Takže toto je například zajímavý příklad, kdy se to s lehkostí může stát.

A dnes si všimni, že všichni najednou chtějí pomáhat. Jistě, jsou lidé, kteří jsou na to vysloveně určeni. To hned vidíš na temperamentu daného člověka, že to je člověk, který skutečně je tu na to, aby pomáhal. Častokrát jsou to hasiči, častokrát jsou to sestřičky. Jsou to lidé, kteří si ani neumí představit, že by fungovali jiným způsobem. To je něco jiného – to je právě osobnost, která má na to výbavu, temperament. Ale potom si všimni, že jsou lidé, kteří pomáhají tam, kde to není třeba, kde se jich na to nikdo neptal. Oni sami si vzpomněli, něco viděli, nebo se rozhodli, že je zapotřebí někde zasáhnout. A to je právě druh pýchy, protože oni se potom rádi dostanou do formy oběti, a neuvědomují si, že jsou v maximální pýše, a nechápou, proč jim okolí nedává kredit, proč jim není dobře, proč se necítí dobře.

Martina: Musím říct, že při poslechu jedné tvé přednášky jsi rozmetal hračky i mně, protože jsem si myslela, že je hezké, když vidím na silnici pomalého, malého slepýše, kde pořád jezdí cyklisti, a já ho vezmu a přenesu ho přes cestu, a že stejným způsobem transportuji kdejakého broučka, protože se tam za chvíli prožene šestihlavý peloton, a z broučka nezůstane vůbec nic. A tak jsem si říkala, že to je milé, že mně to nic neudělá, a jim zkrátím cestu. A ty ses do nás pustil: „Kde jste vzali tu odvahu vstoupit do jejich příběhu? Kde jste vzali v sobě tu pýchu, že máte právo zasahovat do jejich života?“ A to už mi přišlo trochu moc. Já jsem ty „beruny“ prostě chtěla zachránit.

Maroš Vago: My jsme všichni na jedné lodi. Já též, když prezentuji nějaké věci, tak bych byl nerad brán za toho, kdo říká, jak věci mají být. Já jen říkám věci tak, jak jsem je viděl z rozšířeného vědomí, a i z šamanské kultury. Celý život potkávám velmi zajímavé a šikovné, vyspělé lidi a vyspělá vědomí. A i v šamanské kultuře se říká, že o každého je tu postaráno. Mimochodem mluvil o tom Buddha, říkal to Ježíš, a říkali to všichni tito vyspělí. Proto to dnes budu stále tlačit do toho, že se stále říká to samé.

Martina: Vesmír pro nás má vždy řešení.

Maroš Vago: Tak, o každého je tady postaráno. Čili, jak tě někdo požádá o pomoc, tak jsi tady na to, abys pomohl. Ale když si myslíš z tvé úrovně vědomí, že někdo čeká na tvou pomoc, tak tam je největší sféra na to, aby ses dostal do formy pýchy, protože ty sám sis vyhodnotil nějaký proces, a vstupuješ do nějakého energetického řetězce, do nějakého života, a zasahuješ, protože sis řekl, že jsi vyhodnotil situaci po svém a myslel sis, že můžeš zasáhnout.

Takže toto je to, co se jako společnost jdeme učit. Musíme se naučit, kdy pomáhat, a kdy nechat věci tak. Protože o všechno a o každého je tu postaráno. I o slimáka je tu postaráno. Každý má svůj vlastní tah. Takže ty svou pýchou zasáhneš někomu do jeho procesu a nevíš, co má následovat potom, protože jsi do toho zasáhl svým vlastním, zbrklým rozhodnutím.

Rozšířené vědomí je věda, nejen duchovno – neokortex skrývá náš nevyužitý potenciál

Martina: Možná proto řekl, tuším, Fridrich Nietzsche, že dobro a charitu děláme z pocitu vlastního sobectví, abychom se cítili lépe. I tak to drsně někdy může být. Co se týká konceptu APU, tak jsi několikrát zmínil terminus technicus „rozšířené vědomí“, a to je, bych řekla, jeden z cílů, který tento tvůj koncept sleduje. Jakým způsobem se propracovávat k rozšířenému vědomí? Musím jít na APU a objasnit si, co je pokora, odvaha a disciplína? Nebo mohu sedět doma a pozorovat krajinu? Jaké jsou cesty, kterými se mohu vědomě – protože toto musí být pravděpodobně vědomá práce – dopracovat k rozšířenému vědomí?

Maroš Vago: Toto je základ všeho. Toto je bod zlomu, kde máš možnost začít život žít trošku lépe. Protože tobě jakožto duchu, jako nějakému vyššímu „já“, o toto jde, aby ses dostával do stále lepší verze sebe v jednotlivých životech, které nastupují.

Rozšířené vědomí je vlastně výraz, kterým – dovolím si upřímně a s pokorou říci – se jdeme jako lidstvo věnovat. Protože když se neposuneme do nějaké takové rozšířené, evoluční verze sama sebe, tak budeme mít trochu problém. Takže rozšířené vědomí je samozřejmě základem širokého vědeckého výzkumu. Já sám otevírám dveře i do této sféry, protože je potřebné, aby západní kultura začala vnímat, jakým způsobem se dá měřit rozšířené vědomí, a na to je samozřejmě perfektní vědecká, technická forma. Jde o neokortex, o část mozku, který máme z velké části neaktivován – a tam, v neokortexu, se skrývá náš potenciál života. Neokortex je forma mozku, která je nejmladší z hlediska vývoje mozku. A například i o tomto je APU. APU není jen o nějaké filozoficko-duchovně-psychologické formě, ale je to i pochopení toho, co nosíme v hlavě, jak tělo působí, jak vypadá technologie těla, mysli a ducha.

Martina: Ty detailně rozebíráš mozek, jeho jednotlivé části. Určitě se dostaneme k šišince a k hormonu, který produkuje a který je pro nás důležitý, a tak dále. Takže ty se stále snažíš tuto svou duchovní cestu za rozšířením vědomí vysvětlovat vědecky.

Maroš Vago: Ano, přesně. Jednou formou je vědecké vysvětlení, a to pro ty, kteří poslouchají touto formou. To jsou levohemisféroví lidé, kteří potřebují fakta. Ale potom jsou i pravohemisféroví lidé, kteří jsou – dejme tomu – srdcaři, a to jsou lidé, kteří se tam dokážou dopracovat tím – a to je odpověď na tvou otázku – že skutečně dokážou uvěřit, že se tu děje i něco hlubšího.

Slovo „uvěřit“ je doopravdy – opakuji to velmi často – v tom celém klíčové. Protože je úplně jedno, jakou duchovní filozofii znáš. Vnímám, že všichni okolo mluví o nějakém duchovna, všichni mají plná ústa řečí duše a všeho možného, ale to je stále jen teorie, nebo na úrovni filozofování. Pokud se chceš skutečně posunout, aby se začala v životě projevovat lepší verze tebe, tak musíš uvěřit. A to je vlastně to, co APU dělá. APU tě připravuje na to, abys jednoho dne uvěřil. Takže toto je vlastně most, o kterém jsme mluvili, mezi duchovním a reálným životem. Čili APU tě připravuje na to, abys byl jednoho dne schopen uvěřit. A jakmile toto uvěření nastane, tak to je vlastně šamanský proces, a v té chvíli jsi zachráněn.

Martina: Uvěřit v sebe, uvěřit v rozšířené vědomí, uvědomit si?

Maroš Vago: Přesně tak. Ani ne v rozšířené vědomí, protože to se vytvoří následně, ale uvěřit tomu, že jsi nějaké vědomí, že jsi svou vyšší verzi, a teď jen hledáš, jak se tato vyšší verze projevuje. Čili na to, abychom se k tomu dostali, tak si všimni, že slovo „uvěřit“ bylo základem učení – Buddha, Kristus, Einstein, Nikola Tesla – všichni používali stále stejnou metodu, že musíš uvěřit.

Dopracuješ se tam tak, že je nejdřív potřeba se zorientovat v tématu, to znamená v tom, v jaké formě prezentuji APU. Musíš se nejdřív zorientovat v těchto výrazech, tématech, musíš chápat propojení, co s čím souvisí, co je na úrovni duchovna, co je na úrovni fyziky, co je na úrovni vědy. A následně, když máš dostatek informací a jsi zorientován v tématu, tak se tím blížíš k procesu uvěření. A když se stane proces uvěření, tak se jednoho dne vzbudíš, a už víš. V té chvíli se rozšiřuje vědomí, v té chvíli jsi schopen vnímat věci i za úrovněmi smyslových vjemů, pěti smyslů, které máme.

Martina: Je toto uvěření totéž, co osvícení?

Maroš Vago: Dá se to tak říci. Řekněme, že ve fyzické rovině je možné, že bychom to mohli nazvat osvícením. To osvícení má trošku vyšší charakter, je to možnost, že skutečně vnímáš věci nejen v sobě, ale i okolo sebe. Ale můžeme říci, že uvěření je první stupeň osvícení, kdy začínáš vnímat život jinak a vidíš věci skutečně jinak.

Osvícení není „mít hotovo“ – je to pocit úlevy a začátek autentického života

Martina: My si tento termín vykládáme trošku nepřesně, protože si osvícení vykládáme jako: „Mít hotovo.“ „Tak já jsem osvícený, a mám splněno.“ Ale osvícení, nemýlím-li se, je jenom jakési uzdravení duše, uzdravení vnitřního zraku, a pak by měla následovat další práce ve zdraví.

Maroš Vago: Přesně tak. Pocit pochopení je v tom, že se ti uleví. Toto je skutečný, nejlépe popisující výraz toho, jak se cítíš. Někteří lidé mají pocit, že to má být přesně „nějaké osvícení“, nebo že se má něco stát, že najednou něco uvidíš. Ale ve skutečnosti je to pocit, že se ti uleví, že si oddychneš, že si řekneš: „Aha, tak o tomto to celé bylo, že takovýto tlak je potřebný. A že jsem tak panikařil, a bál se o to, a o to, a že to vůbec není zapotřebí.“ Uvěření je pocit, že si oddychneš, že je všechno v pořádku.

Martina: Předpokládám, že ty už sis oddechl?

Maroš Vago: Často dostávám tuto otázku, ale tato otázka vůbec ani není takto směřovaná, protože v takovém případě by to znamenalo, že se nějak oddělujeme jeden od druhého. Samozřejmě stále tady budou nějaké výzvy, a i člověk, který uvěřil, bude stále mít určité výzvy života, protože osud tam má určitě naplánováno vyšší Já.

Martina: Na vyšších úrovních.

Maroš Vago: Tak. Ale uvěření znamená, že tvůj život začíná být pro tebe hrou, začínáš tvořit věci jiným způsobem, začínáš mít velmi dobře osvojeny a pochopeny tyto tři pilíře, začínáš být velmi autentický, svobodný, pravdivý – a ve skutečnosti vypadáš stále stejně, a všechno je stejné. Čili, běžnému člověku, který tě zná, se zdá, že je všechno OK, protože vše je jako předtím. Ale rozdíl je v tom, že najednou všichni chtějí být okolo tebe a nevědí o tom. Najednou jsou lidé inspirovaní tím, jak funguješ, najednou se ti daří rozhodnutí, najednou nemusíš nad něčím tak těžkopádně uvažovat, najednou je tam určitá synchronizace, která tě začne neuvěřitelně bavit. Život začíná být hrou, radostí a štěstím, a zároveň všechno vypadá normálně.

V tomto je to velmi pěkná hra, že nechodíš metr nad zemí, jsi stále stejný člověk, ale jen to začíná být tvá lepší verze, a to začne být chytlavé pro všechny ve tvém okolí. Má to zásah na všechny okolo tebe – na tebe i na všechny zúčastněné.

Martina: Je to jakýsi stav jistoty, že to má vesmír – nebo láska – pod kontrolou?

Maroš Vago: Přesně, toto tě napadne jako první. A následně tě napadne, že ty jsi ten vesmír, že ty jsi ta láska, ty jsi to všechno. Čili nejsi oddělená forma. A najednou se stane to, že přestáváš druhé hodnotit, přestáváš vnímat nějakou konkurenci, život začíná být úplně jiný. Dá se říci, že očima vidíš daleko barevněji než předtím, už tam není tak šedo, všechno začíná být barevné, příznivé, přátelské, tvořivé, kreativní. Na začátku tohoto rozhovoru jsi použila slovo „krásné“, a to je přesně tento stav. Jsi jakoby svobodný. Jsi svobodný a máš možnost věci říkat v pravdě, v čistotě, a nebojíš se pravdy, nebojíš se autentičnosti. Je to velmi příjemný pocit.

Martina: A když jsi teď řekl „nebojíš se pravdy“, tak není tam přece jenom ještě i nějaký spodní vír, že se můžeš mýlit?

Maroš Vago: Určitě.

Martina: Protože síly zla ti před oči budou strkat celé girlandy andělů jenom proto, aby sis smyslel, že jdeš správnou cestou?

Maroš Vago: Velmi dobře to říkáš, že toto může nastat. Ale je to jen trošku zkouška, zda to myslíš vážně, a že toto už je za tím ta praxe. Jedna věc je, že jsi uvěřila, ale není to stav mysli, je to stav pocitu, a už víš, že jsi nějakou hlubší verzí – nemusíš úplně pátrat jakou – ale výsledkem je, že když začneš takto uvažovat, tak přijde prověrka. Přijde přesně to, že ti pod nohy začnou přicházet věci, u kterých musíš ukázat, že to myslíš vážně. A i toto je velmi příjemné.

Jen u mnohých vidím, kteří jsou na duchovní cestě, nebo i na cestě života – protože já to neposuzuji úplně jako duchovní cestu, je to normální cesta života – že tam najednou přijdou prověrky, a v tu chvíli se pod tebou zatřese stolička, jak se říká. A tehdy je potřeba důvěřovat tomu, jak se věci dějí. Ale není to úplně z vlastní hlavy, že prosazuješ své, ale začneš trošku pozorovat svět, a život ti doopravdy řekne, zda se mýlíš, nebo se nemýlíš. Toto je tam důležité, a život, který se okolo tebe začne odehrávat, je vizitka – tam se to ukazuje. A ne to, co si myslíš, že uvěříš nějaké své vlastní propagandě ve své hlavě, ale život ti ukáže, zda jsi na dobré cestě, či jsi skutečně v univerzální pravdě, nebo zda jsi ještě pouze uvěřil nějaké egoverzi, nějaké představě.

Ezoterika je přirozený vývojový krok, ale skončí ve chvíli, kdy ti přestane fungovat

Martina: Obávám se, že svého času se z takzvané ezoteriky, z takzvaného objevování vlastního duchovna stalo něco, z čeho jsem poněkud skeptická. Třeba mi dodnes chodí SMSky, ve kterých někdo napíše: „Víte, já jsem také duchovně založená.“ Tak mnoho nejrůznějších hledačů – mluvím za posluchače, ale mluvím také za sebe, protože bych moc ráda konstatovala, že mám hotovo, ale zdaleka ne – ale mnoho hledačů se snaží najít svého guru, najít svého průvodce. A můžeme se ve spoustě literatury dočíst, že na určité úrovni by člověk měl mít nějakého svého učitele. Pak jsou tady nejrůznější relaxační praktiky, pak jsou tady nejrůznější meditace, které si můžete pustit na YouTube, ale vůbec netušíte, co vám touto meditací někdo může do hlavy ještě také poslat. Jak se v tom zorientovat? A jak se neutopit v tom, že člověk při tom všem hledání je každou chvíli trochu zfanatizován nějakým jiným směrem, až se na to vykašle, jde do hospody, dá si utopence a pivo, a říká: „Teď mám věci pevně v rukou.“

Maroš Vago: Například právě toto se mi velmi líbí, když se někdo takto rozhodne, že jde na to pivo, dá si utopence, a má pocit, že ví, že život má vypadat takto. Mě na ezoteriku – a je to překrásná věda – mrzí to, a říkám to často, co se tam událo. Ale mrzí, nemrzí – nemyslím to úplně doslovně. Dalo se očekávat, že jako společnost přicházíme do takového vývoje, a začneme se trošku zajímat o duchovní přesahy, a v tom ezoterika jakožto nauka hrála určitou úlohu, kde se ale mnoho lidí v určitých věcech zklamalo, protože je tam určitý druh šarlatánství a podobných věcí.

Vůbec to není o tom – toto nás nikam nedonese. Má svůj význam, že se o to začneš zajímat, když to tak pocítíš, což je velmi správné. Ale je to – jak stále říkám – hobby. Je to na úrovni hobby, tedy tak, jako tě baví cokoliv jiného, tak i tato sféra. Musíš sám před sebou přiznat, že je to forma hobby, a nechceš to do svého života protlačit příliš agresivně nebo seriózně, že dáš sám sebe do nějaké škatulky, a budeš sám sebe označovat nějakým způsobem. Je to přirozený duchovní vývoj, je to v pořádku, ale je to na úrovni hobby.

Když někdo začne duchovně cítit a vnímat – já jsem hluboce duchovní lidi vždy viděl jako normální, úplně běžné lidi, že by to člověk do nich nikdy neřekl. Takže toto je skutečné duchovno. Duchovno není filozofická teorie a neustálé mluvení o tom, a řízení jeden druhého, a přikazování jeden druhému: „Toto bys měl, neměl.“ Je škoda, že se to dostalo do této sféry, ale počítalo se s tím, protože je to normální vývojový proces. Ezoterika tě přestane bavit ve fázi, kdy ti to přestane fungovat, a to je výborný znak, protože až tehdy se posouváš do skutečného života, do praktičnosti, a můžeš zapojit něco z toho, co ses naučil.

Martina: To je ta tma před úsvitem?

Maroš Vago: Ano, přesně tak, a je to nevyhnutelné, protože duchovno je ještě úplně, úplně jinde oproti ezoterice. Takže všichni jsme duchovní bytosti. Není to tak, že já jsem duchovní, a někdo jiný není duchovní. Všichni jsme duchovní, a zároveň nejsme, protože žijeme ve fyzickém těle, ve 3D realitě, a reagujeme na to, co se nám v životě děje. Takže se nějak škatulkovat je velká chyba.

Pozorovat vlastní myšlenky je nejjednodušší duchovní praxe – a zároveň největší výzva

Martina: Tví hosté, kteří byli na přednáškách, se velmi často ptají na základní věc: Jakým způsobem pozorovat, co se jim odehrává v hlavě, a jakým způsobem do toho vstupovat? Protože vír, který někdy dokážou udělat myšlenky – a málo kdy dobré – je někdy nevypnutelný, a člověka stahuje.

Maroš Vago: Ano. Je to samozřejmě proud myšlení, který je sám o sobě velmi v pořádku. A dá se to právě krásně a prakticky vysvětlit na funkcích mozku a na tom, co se děje v našich hlavách. Problém je, když se na to napojí ego a mentální konstrukty, které jsou určitými zážitky, jež tě doprovázely po dobu života, a vytvoří se takzvaný systém přesvědčení a systém víry. Čili si o nějakých věcech myslíš nějaké závěry podle tvých vlastních systémů víry a přesvědčení, a toto je nebezpečné.

Tato teorie je doopravdy velmi lidská. Tak, jako pozoruješ své okolí kolem sebe, to, co se děje okolo tebe, tak jediné, co se od tebe očekává, je, že začneš stejně tak pozorovat i to, co ti prochází hlavou. To je jednoduchá pozorovací technika. Když se jednoho dne normálně zdravě rozhodneš, že se zajímáš o to, co ti prochází hlavou, tak to je duchovní rozhodnutí – jen se ti bude zdát, že jsi žádné duchovní rozhodnutí neudělal, ale je to velké rozhodnutí a velký krok vpřed. Najednou se začneš zajímat o to, co ti běží hlavou, a to je už obrovská praktická cesta.

Martina: Ale mnozí hned v tu chvíli dodají: „Ale v okamžiku, kdy se zaměřím na své myšlenky, tak mi tam začnou chodit ty nejošklivější, téměř zločinecké myšlenky.“ A mnozí se z nich vylekají: „Tohle nechci, to je nemocná myšlenka.“

Maroš Vago: A zase je tam zkouška. Protože se ptáš: „Pozorovat myšlenku?“ Kdyby ses sám sebe zeptal, nebo vesmír by se tě takto zeptal: „Tak se pojď podívat, co tam máš.“ A ty se tam tedy podíváš a uvidíš tam přesně tyto temné, všelijaké zločinecké myšlenky. Ale tam je přesně zkouška, že: „V pořádku, já se podívám na svou temnou stránku, a podívám se na to, co mi protéká hlavou, a co se tam děje, protože jsou to stále pouze myšlenky, které se rodí z nějakých tvých systémů víry a přesvědčení.“ Čili nezajímá mě, jaké jsou moje systémy víry a přesvědčení? Nepřemýšlím, co mi běží hlavou?

A já ti garantuji, že jakmile tam chvíli vydržíš, a nebudeš ze sebe zděšený – což bude asi časté – že: „Nechci myslet na temné věci.“ Ale to není, že myslíš, ty pozoruješ, co máš stále v podvědomí uloženo, jen sis na to tentokrát trošku posvítil a podíváš se na to vědomě. Je v pořádku, jak tento stav vypadá, a zakrátko se to začne čistit.

Martina: Ne, ne, ne, ne. Protože ta ošklivá myšlenka, třeba zlá, ubližná, může vzápětí způsobit možná – nevím – jakési kvantování, přivolávání negativních věcí. A speciálně ty říkáš, že negativní myšlenky mají vůči lidem větší sílu a dopad, než pozitivní. To už je staré psychiatrické moudro, že negativní přenos je vždycky silnější. Takže já chápu, že se lidé, když nahlédnou na dno své temné duše, mnohdy vylekají, ale možná se bojí právem, protože nechtějí otevřít Pandořinu skříňku.

Maroš Vago: Ano, ale toto je velký rozdíl. Představ si, že běžně funguješ ve svém životě, a tyto typy myšlenek ti tam přicházejí, ať už vědomě, nebo nevědomě, takže tyto skutečnosti kvantují tvé pole, tyto skutečnosti pracují na mezibuněčné úrovni, a častokrát o nich nevíš, častokrát je zachytíš jen trošku, lekneš se jich, ale to neznamená, že s nimi něco děláš.

Skutečné čištění je v tom, že tam jakoby pustíš trošku vzduch nebo světlo. Když šaman řekne, že do těchto myšlenek pustí trošku světla, tak to znamená, že se vědomě rozhodneš podívat, co se tam děje. A v té chvíli se neděje to, že přenášíš do mezibuněčné komunikace věci, protože ty ses svobodně, jako vyspělá bytost, jako vyspělé vědomí, rozhodl podívat se na to, co ti protéká hlavou. Takže je to velký rozdíl mezi tím, když běžně funguješ, a vkrádají se ti tam nějaké tyto typy myšlení, a ty je stopneš, a nechceš na to myslet – a mezi tím, když se vědomě podíváš na to, co se tam v danou chvíli děje.

Martina: To znamená, že toto je vědomá práce, zatímco když mi jen hlavou těkají myšlenky, tak je to jen jakási nezvládnutá emoce.

Maroš Vago: Ano, přesně tak. Tato emoce vyvěrá z podvědomí, a podvědomí je vlastně též úložištěm temnoty, které ti tam střílí neustále tyto věci, abys je viděl, abys je vyčistil, abys je změnil. Protože takto tady funguje – nic tady nepracuje proti tobě. Právě naopak, všechno pracuje pro tebe, jen musíš pochopit tuto hru, tento vzorec, a začít tuto hru hrát.

APU je na to, abys pochopil, jaký je vzorec života, a abys začal rozumět tomu, co se v životě děje, abys tomu začal rozumět. Protože jakmile tomu budeš trošku rozumět, máš možnost to ovlivňovat, máš možnost do toho zasahovat, máš možnost to řídit, máš možnost to měnit. To jsou všechno volby. Takže v první řadě je potřeba se naučit hrát tuto hru. Ale – jak přesně říkáš – když se vylekáš, tak tím zase dáváš rozhodnutí: „Já se nechci naučit hrát tuto hru. Vždyť to nějak funguje, nějak to doklepu.“ Ale to je právě rozhodnutí, nebo volba, o které jsme se bavili na začátku.

Martina: A není v tuto chvíli pro člověka hledajícího důležitý nějaký průvodce?

Maroš Vago: Ano.

Martina: Ty před „guru“ spíše varuješ, ale některá náboženství nebo techniky to vysloveně vyžadují.

Maroš Vago: Ano, ale je tam rozdíl, jak dlouho se učíš, jak dlouho tě provádí. To je velmi důležité, protože slabší člověk – nazveme ho tedy slabší, nebo také naivnější, nebo někdo, kdo věří, že někdo udělá něco za něj – je schopen v tomto procesu být roky, a klidně celý život. V náboženství zase nebyla úplně praktická cesta, a skrývalo se v tom například i hodně pýchy. I toto je druh pýchy, že člověk odevzdá svou moc někomu jinému a chce, aby někdo něco udělal za něj. Všimni si, jak často budu přicházet. A takhle by se mohl celý rozhovor opisovat – ty odvahy, pokory a disciplíny.

Martina: To je příběh Siddhárthy a Góvindy. „Ó Góvindo, celý život čekám jeho polibek.“

Maroš Vago: A to je vlastně naivita, nebo i pýcha v tomto případě, protože nejsi schopný se za sebe postavit, čili jsi rád obětí. A i to je forma pýchy, protože ty jsi vyspělé vědomí.

Martina: Nebo falešná pokora?

Maroš Vago: Přesně tak. To je více témat, proto říkám, že je trošku složité o tom mluvit. Toto je samostatné téma na rozhovor. Vždyť na to tu máme vyspělé formy. Někdo je v něčem dobrý, takže tě může naučit něco, v čem je dobrý. Takže když v sobě pocítíš, že: „Toto se mnou rezonuje, ale nechápu to, nerozumím tomu“, tak je na určité období tvého života skvělé, aby tě tímto procesem provedl někdo, kdo to už má prakticky za sebou, a skutečně ti dá praktickou informaci – ne teoretickou, ale praktickou – která s tebou bude rezonovat. A v určité chvíli přijde moment, kdy musíš pochopit, nebo je dobré pochopit, že od této chvíle s tím musíš začít pracovat sám.

Vzorec života můžeme pochopit jedině na svých vlastních zážitcích

Martina: I proto se v duchovních rukovětích říká, že když někdo, kdo dosáhl osvícení nebo nějakého vyššího stupně duchovního poznání, doslova sdělí žákovi postup, kterým k němu došel, tak se tomuto žákovi automaticky tento postup uzavírá.

Maroš Vago: V jakém smyslu myslíš, uzavírá?

Martina: Že si musí najít svůj.

Maroš Vago: Ano, v podstatě to může být navigace, může to s tebou rezonovat, ale protože jsi samostatné vědomí spojené s univerzálním, tak je potřeba, abys na cestu přišel sám.

Martina: Jinak bych přestala být svobodná?

Maroš Vago: Přesně tak, přesně tak, protože ti nebude fungovat to samé, co jemu. Ty jen musíš pochopit princip – já častokrát říkám „vzorec“. APU je laděno přesně takto, APU stále vysvětluje vzorec toho, jak to funguje. A následně je potřeba, abys tento vzorec pochopil a aby se tento vzorec integroval v tobě, abys vystoupil, a začal ho praktikovat, a zkoušet na svém životě. A tam se potom může stát životní změna.

Proto nejsem pro „guruismy“, a proto říkám, že je to nebezpečné, protože tam nemáš svobodnou volbu. Čili, na určitý čas se zorientuji, rezonuje to se mnou, chápu to, dává mi to smysl – toto je pro mě – a v té chvíli to jdu začít zkoušet. Takže to není cílem. Náboženství už skončila, toto všechno skončilo, my jsme v úplně jiné sféře a evoluci života. Proto se mi líbí chaos, protože to je vstup do toho, a my jdeme překonfigurovat celé naše myšlení, a způsob uvažování, a způsob práce v životě. Práce se sebou.

Martina: Ty jsi řekl: „Vzorec APU.“ Jak zní?

Maroš Vago: Věděl jsem, že se na to zeptáš.

Martina: Myslíš, že jsem levá hemisféra. Ale hned mě napadlo mc².

Maroš Vago: A tam je přesně to, že tento vzorec se nedá pojmenovat jako vzorec.

Martina: Věděla jsem, že takto odpovíš, takže i pravá hemisféra funguje.

Maroš Vago: Samozřejmě dá se pochopit, jen my čekáme, že přes naši hmotnou mysl přijde nějaký vzorec, a teď ho začneme aplikovat. Tento vzorec je v pochopení života, a tím se nejlépe vysvětluje, že to není hned. Nejdříve je práce – abys viděl, jakou jsi obětí systému vzorců a přesvědčení. Následně je proces uvěření. A potom nastává proces praktický, kde si začneš osvojovat život, čili začneš vidět, jak tvůj vlastní vzorec pro tebe funguje. Každý má svůj, každé vědomí je v podstatě samostatné, a vstupuje z jednoty, z jednotného vědomí, do své sekundární formy. Čili zažíváš svůj vlastní zážitek, a ty tam jsi schopen pochopit vzorec života. A v APU procházíme vše, a forma „krok za krokem“ je to, že začínáš chápat vzorec života.

Martina: A je možné, že pro někoho tato cesta není? APU?

Maroš Vago: V jakém smyslu? Myslíš APU?

Martina: Ano.

Maroš Vago: Ano, určitě. Ale když říkám, že APU je jednotné učení se všemi učeními, která tu vždy byla a vždy budou, tak otázka, zda je APU pro tebe vhodné, je těžko vysvětlitelná. Možná, že s tebou bude rezonovat něco jiného – tímto způsobem určitě ano. Ale APU není směr. Mohli bychom říci, že APU je univerzální moudrost, která tady vždy byla, je tady, a vždy tady bude.

Martina: To znamená, že APU ti nabídne to, co potřebuje tvé vědomí, tvá duše?

Maroš Vago: Ano, přesně tak.

Martina: Ať už je to tradiční víra v Boha, nebo věda, nebo nevím, jaké všechny možné směry, buddhismus, hinduismus?

Maroš Vago: Ano, APU je vlastně nasazeno na tuto dobu, ve které žijeme. Čili tak, jako Kristus říkal v době, ve které žil, věci tak, aby byly co nejvíce pochopitelné – a i tak to bylo komplikované, ale snažil se napasovat jeho učení na éru, ve které žil – tak APU je stejně tak napasováno na evoluční vývoj toho, kde se my právě nacházíme. Čili potřebujeme tam kousek vědy, potřebujeme tam praktičnost, potřebujeme tam pochopení, potřebujeme tam i trošku duchovna, filozofie. Potřebujeme tam směs všeho, a na to je vlastně APU namířeno.

 

Celý rozhovor s Marošem Vagem si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: My jsme v minulém vysílání poměrně zevrubně zmiňovali tvůj silný životní příběh. Já ho jenom tak úplně lehce nastíním: Po vojně ses dal k policii, vypracoval ses na osobního strážce slovenských ústavních činitelů. Ale pak jsi začal inklinovat k psychologii, studoval jsi ji v Americe, a to tě pak zavedlo do Peru a výš, a z Jižní Ameriky ses vrátil domů už možná trochu jiný Maroš Vago, který se rozhodl, že to, co se tam naučil, také předá. Novinkou je – kterou jsem moc ráda, že tady spolu budeme dnes probírat – že jsi založil vlastní systém APU, který má zájemce naučit základní věc: „Jak být sám sobě šamanem.“ Maroši, za ten více než rok uběhlo spousty vody, řekni mi, co se především v tvém životě a ve tvém pracovním životě změnilo?

Maroš Vago: Nepřemýšlím nad tím tak, jak jsi na úvod říkala, to celé byl takový průřez toho, jak se to všechno dělo a jak to bylo. Ale když mi to někdo řekne nazpět, tak vždycky přemýšlím, co se stalo a jak to bylo. Co se změnilo? Změnilo se mnoho věcí směrem ven, ale uvnitř jsem v podstatě stejný Maroš Vago. Já se cítím vždy stejně. Nemám rád otázku: „Jak se máš?“ – protože nevím, co mám na to odpovědět, protože mám pocit, že se mám uvnitř stále stejně. Je to taková rovnováha, taková stabilita. Já mám rád pokoj.

Martina: A tato otázka vlastně vyžaduje poměrně dlouhou odpověď.

Maroš Vago: Přesně tak, a proto ji nemám moc rád, protože mi trošku přijde, že za tím je manipulativnost, že to zní trošku manipulativně. Ale je to společenská otázka – všechno v pořádku. Myslím si, že za tu dobu, kterou jsme se neviděli, se udělalo dost práce. Makal jsem na různých věcech s týmem lidí, se kterými pracuji, takže jsem velmi orientovaný na práci, ale stejně tak i na ostatní věci. Já mám rád, když se ve dni nachází všechno, aby se nic nepřehánělo, aby tam bylo všechno. Čili mám rád i sport, i vynaložení dostatku energie na rodinu. Taková rovnováha, stabilita, aby tam bylo všechno, co má být.

Martina: Říkáš, že se hodně věcí změnilo, hodně práce se udělalo. A pokud narážím na tvůj projekt APU, znamená to, že se probudilo hodně duší?

Maroš Vago: Já doufám, že ano. Ale není to úplně o probuzení duší, protože tento proces nenáleží nám, lidem. Je to trošku jakýsi časovač duše, takže jsem rád, že za to úplně nebereme takovou zodpovědnost, a ani bychom jako lidé neměli. Ale děje se toho už víc a víc. Lidé už začínají v sobě nacházet trošku hloubku, jednak proto, že musí, protože životní okolnosti na ně tlačí, ale jednak i proto, že už cítí, že k tomu mají větší přístup, takže začínají nacházet, že je v nich i něco hlubšího a že se dá fungovat kvalitnějším životem – bych to nazval. Ne hlubším, ale kvalitnějším životem.

Komfortní zóna nedržela krok s životem, a teď nás chaos konečně probouzí k lepší verzi sebe sama

Martina: Mnoho lidí hledá změnu v sobě samých, protože cítí, že vůkol nich není přátelsky. Dochází k velké spoustě změn, jako by se přiostřovaly rohy, ale také se přiostřují slova. Možná, že se v mnohém ostřeji kreslí hranice. Je to ten ideální okamžik, kdy se vrhnout sám do sebe, protože člověku vlastně už nic jiného nezbývá?

Maroš Vago: Moc hezky to říkáš. Na jedné straně to zní děsivě, ale na druhé straně si právě naopak myslím, že se konečně něco děje. Konečně se děje něco v našich lidských životech, společnostech, v hlavách, a my začínáme doopravdy, a všichni si začínají uvědomovat, že je to zapotřebí. Život od nás vyžaduje kvalitnější verzi sebe samotných.

Já jsem tomu velmi otevřen, líbí se mi, a mám rád všechny věci, které na nás číhají, že to jsou jakási tak trochu nebezpečí, protože mám za to, že jsme se jako společnost trošku příliš dlouho radovali a drželi v komfortních zónách. Nepracujeme s tím, vyhovuje nám to, respektive vidím, že lidé se snaží co nejvíc držet v komfortní zóně, aby se nestalo nic špatného. Čili posuzují svůj život jen tehdy, když všechno jde tak, jak to má být.

Martina: Je to příslovečné, jak říkáme u nás, nevím, jestli i u vás: „Smrádeček, ale teplíčko?“

Maroš Vago: Přesně tak. To mají lidé rádi, a já chápu, proč to mají lidé rádi, nebo proč to máme rádi, vždy je to fajn. Ale potom se stane, že když život jde najednou větší rychlostí než ty sám, takže tě to zválcuje. Jsi v komfortní zóně, a najednou se na tebe valí všechny možné problémy a starosti, a ty nevíš, které řešit dřív. A o tomto přesně mluvím. Komfortní zóna vlastně udělá to, že nedržíš rychlost s životem okolo tebe.

Martina: Nestane se ale zároveň to, že člověk začne být víc sám sobě ostrovem? Protože tím, že se nemůže otáčet na pochvaly z okolí, tím, že nemůže mnohdy počítat ani s pomocí okolí, tak se najednou musí víc a víc uzavírat sám do sebe a vystačit si. Někdo se trošku zhroutí do sebe, někdo z toho začne mít třeba deprese, a někdo začne hledat sám sebe a nacházet. A někdo zjistí, že když je sám, tak je možná v docela dobré společnosti. Ale to už zase asi chce určitým způsobem vedení.

Maroš Vago: Teď jsi přesně popsala, jak to ve společnosti vypadá. Přesně takovýmto způsobem. Čili z toho, co říkáš, je za tím volba, takže jsme přece jen ve fázi, kdy si můžeme vybrat. Řekněme, že máme všichni stejný typ problému – přesně jako jsi to popsala – a teď si můžeme vybrat, jak s tímto typem problému naložíme.

A přesně, někdo se stáhne domů. Typ člověka, který je více extrovertní, který by se měl stýkat s jinými lidmi, a právě naopak by měl sdílet, měl by nasávat energii, tak takový člověk se nemůže stáhnout do samoty, protože mu to neudělá dobře, nebude mít odkud brát energii, nebo se vyživovat. Ale potom jsou lidé, kteří jsou tvořiví, jsou tvůrci, jsou introvertního charakteru, kteří právě v tichosti a sami se sebou dokážou být daleko produktivnější a silnější v pracování se starostmi.

Takže volba, kterou na konci dne uděláš, záleží na tom, kdo je jaký typ. A může se stát, že tě to semele a na nějakou dobu tě to hodí do frustrace, hodí tě to do depresivních stavů, do strachu z minulosti, anebo naopak do úzkosti z budoucnosti. Může se to stát, ale mělo by to být jen na krátkou dobu. A když to je na delší dobu, tak je určitě potřeba začít s tím pracovat. Takže za tím, co se děje se společností, je volba.

Na toto období chaosu jsem čekal, protože teď se začíná hrát skutečná hra života

Martina: Takže když to tak trošičku zjednoduším, možná až hrubě zjednoduším, tak ty jsi za chaos, za zmatek kolem nás a za to, čemu mnozí nadějeplně říkáme „transformace“, vlastně vděčný, protože nás to konečně tahá ze zóny komfortu?

Maroš Vago: Přesně, jak jsi to řekla. Když se dennodenně budím, tak mám zvláštní typ radosti, když se podívám na to, co se děje, protože vidím, že chaos už byl velmi nutně zapotřebí. Já jsem rád za to, kde se nacházíme – a abych řekl pravdu, řeknu to upřímně – na toto období jsem čekal. Ono se to děje už dlouho, jen to bylo tak trošku pod povrchem, nebylo to tak vidět – ale teď už to vidí každý.

Máme tu okolo sebe určitý druh chaosu, a já se přiznám, že jsem na tento druh chaosu čekal, protože teď se začíná hrát skutečná hra života, teď to začíná být zajímavé. Mně se nelíbí, nebo není mým stylem, když fungujeme autopilotním stylem života. To je podle mě velmi nudná forma, kde se nejvíc stávají mentální těžkosti, nejvíce vznikají, a člověk si jich nestihne všimnout. Ale v chaosu vyjde všechno na povrch. Čili se dá říci, že jdeme do období pravdy. Takto bych to nazval.

Martina: Tak je vidět, že Maroši Vagovi chaos svědčí, ale proto, aby se v něm dokázali zorientovat i lidé, kteří ještě nad svým duchovním směřováním nepřemýšleli, tolik neposilovali svou duševní sílu a nechtěli být vytaženi ze zóny komfortu, tak i pro ty by tady měla být pravděpodobně tvá koncepce APU. Pojďme si ji tedy představit, protože se nabízí, že to bude nějaká zkratka, něco jako třeba „andělský progresivní úspěch“.

Maroš Vago: Krásně řečeno. Ano.

Martina: Ale nic takového to není. APU je slovo, a ty řekni, proč právě do tohoto slova ses rozhodl obtisknout své poznání, své vědění a své sdělení?

Maroš Vago: Já mám rád život, mám rád praktické věci, praktičnost v životě a věci, které fungují. Takhle jsem byl vždy založený, a vždy, když se mi děly nějaké věci, tak se mi líbilo postavit se a vidět, co se skutečně děje. Toto bylo to, co mě v podstatě – myslím – dostalo do jihoamerické indiánské kultury, protože v této kultuře jsem viděl nejvíc čistoty, pravdy a zároveň svobody. To je to, co pro mě bylo velmi zajímavé. A tam se právě odehrává APU léčení, APU čistění.

APU je ze starého šamanského kečuánského slova, které vyjadřuje léčbu. Je to léčící proces, ale vyjadřuje také most mezi duchovním světem a reálným světem. A také vyjadřuje slovo „otec“, čili to může znamenat nějakou podporu a oporu ve tvém životě. A toto slovní spojení má samo o sobě léčivý charakter. Takže když ho vyslovíš, tak na to reagují buňky, mezibuněčná komunikace.

Čili toto slovo je velmi zajímavé, vyjadřuje podstatu našeho života, a to, že jsi tady – v uvozovkách – sám, protože když se cokoliv stane, tak tomu musíš čelit ty. APU je učení a léčení, které tě vybízí k tomu, abys byl v životě silný a uměl jsi život zvládnout sám. Čili to je základ šamanského učení. Nyní je doba turismu, a lidé stále chtějí hledat buď špičkového lékaře, nebo špičkového psychiatra, nebo špičkového šamana, ale právě toto šamanské učení je proto v pravdě, protože šaman tě naučí, nebo jeho úlohou je, aby tě dostal do tvé nejsilnější verze, abys zvládal život, abys stále nemusel hledat někoho, kdo ti s věcmi pomůže.

Martina: To znamená, že platí to, co jsem se doslechla na jedné z tvých přednášek, že člověk se nemění, ale může se rozhodnout pro svou jinou verzi, vyšší verzi?

Maroš Vago: Tak, přesně tak. V podstatě, když vejdeš do života – berme to tak, že v tomto životě jde o nějakou inkarnaci – a ty si tam vezmeš určitou výbavu. A ty víš, proč si tam tuto výbavu vezmeš, a s touto výbavou budeš pracovat celý život, ta se nedá úplně změnit. Ale ty v této výbavě, kterou si vezmeš, máš několik verzí sama sebe, které s touto výbavou mohou pracovat. A ty se nyní můžeš po dobu života rozhodnout pracovat s daleko vyspělejší verzí, a to s tou výbavou, kterou musíš nosit. Proto stále říkám, že je to volba. Záleží, jakou verzi sebe sama si zvolíš být. To je velmi podstatná věc, toto se dá změnit.

Ježíšovo učení bylo ve své podstatě šamanskou formou – čistou, pravdivou a svobodnou

Martina: Ty se ve spoustě svých výroků odvoláváš na studium křesťanství, Ježíše, středoevropské křesťanské tradice, ale s reinkarnací to nás právě přestal poslouchat celý klér. Jak se popasováváš s tím, že tady prošlapáváš cestu svým způsobem tak trochu nového náboženství, ale přitom si bereš prvky ze jsoucího?

Maroš Vago: Jak říkám, je doba chaosu. Někteří lidé, když poslouchají nějaká má slova, mají pocit, že neumí zařadit, kam patřím. Ale tam já vždy říkám: „Hodně štěstí,“ protože mám pocit, že mě se nedá zařadit nikam, protože já využívám prvky všeho, co nám poskytuje život. Čili všechno, co bylo v křesťanství správné – a je použitelné pro naši verzi života, kterou žijeme nyní – lze kvalitně použít.

Všechno Ježíšovo učení, proto častokrát mluvím o Ježíšově učení, protože jeho pravé, hluboké učení nebylo úplně to, co prezentuje křesťanství. Je to vlastně šamanská forma. Ježíšovo učení byla šamanská forma, čistá, pravdivá, svobodná. Ale nejen Ježíšovo. Jsou mnozí, kteří žili na této planetě, kteří byli velmi vyspělí, a vlastně celá vyspělost je v tom, že každý říká to samé.

Čili když jdeme do rozdrobení různých náboženství, tak už se dostáváme do průšvihu, protože tam to už začíná být nepotřebný chaos. Ale to učení je stále stejné. To, co já říkám v APU, je to samé, co učil Buddha, co učil Kristus, to samé, co říkal Albert Einstein, to samé, co říkal Nikola Tesla. Vnímáš, že to jsou všechno rozdílné charaktery, ale jmenovatel je stále stejný.

Mostem mezi duchovním a fyzickým světem je schopnost být šamanem sám pro sebe

Martina: Ty jsi vytvořil jakýsi svatý kompilát. Ale důležité je, co jsi řekl o APU, že by to měl být most mezi duchovním světem a tím stávajícím. Jakým způsobem to chceš překlenout? Jak vedeš lidi, aby začali vnímat své rozšířené vědomí a vůbec začali pracovat na svém duchovním prozření? Protože – to ještě podotknu – je toho jako hub po dešti.

Maroš Vago: Ano, to celé k tomu určitě nepomáhá. Já ale vždy říkám, že je třeba se na všechno, kde se kdo nacházel, dívat s tolerancí. Každé vědomí je velmi kvalitní. Každé vědomí, které člověk nosí, je kvalitní, a nad ním je jedno společné, ze kterého všichni vlastně pocházíme. Ale jak vklouzneme do těla, tak přežíváme svůj život s určitým vědomím a s určitou formou vědomí, kterou potřebujeme zažívat, a v této formě vědomí je všechno v pořádku.

Čili proto říkám, že to, co je řečeno v APU, je pro lidi, se kterými to rezonuje. A když to s někým nerezonuje, tak to s ním bude rezonovat možná za půl roku, anebo za deset let, nebo vůbec, a najde si svou jinou cestu. Takže most mezi duchovním světem a fyzickým světem v APU znamená, co často říkám – a je to dobře vysvětlitelné – být šamanem sám pro sebe.

Když se někomu nezdá slovo „šaman“, protože nemá toto slovo rád, tak ať ho nepoužívá, ale stále tam je pod povrchem důležitá informace, a ne v tom slově, jak to lidé na povrchu slyší. Takže výsledkem APU je, že mostem mezi duchovním světem a fyzickým je to, že ty jsi odolný člověk, který rozumí tomu, co se děje, a chápe vlastní vzorec vlastní existence.

Teď to znělo trošku komplikovaně, ale prostě najednou vnímáš svůj život, co se ti děje ve tvém životě, a jsi schopný na to reagovat čili přenášíš duchovní sféru do fyzického života. A to už se dnes dá žít naplno, a proto o tom už naplno mluvím. Já jsem APU nevytvořil, nebyl to nějaký APUovský byznys plán. Já jsem se zeptal šamanů, kteří mě vedli, zda mohu toto slovo použít v naší západní kultuře.

Čili já jsem pouze cítil ten přesah, že mám začít mluvit tímto stylem. A viděl jsem, a bylo i na mně prezentováno, že je to nesmírně praktické, a za krátkou dobu se dá udělat velmi mnoho kvalitních výsledků. A právě APU má velmi jednoduché a čisté učení, které tady bylo učeno vždy, a to jsou základní principy života, o které se budeš umět opřít, a to je: Odvaha, pokora a disciplína.

A z této formy, když obsáhneš a pochopíš, co tyto tři slova znamenají – a každý si řekne, že ví, co to znamená – jsou vlastně to, co je v APU prezentováno. Následně jsi schopen po těchto pilířích – když si je trošku osvojíš a pochopíš, jakým způsobem fungují – vykročit do hlubší verze sama sebe. A to znamená uvěřit. Věřit, že máš v sobě daleko vyspělejší verzi než tu, která se prezentuje v běžném autopilotním životě. A toto, kdy se ti podaří uvěřit tomuto slovu, tak to je vlastně hloubka šamanského léčení.

Pokora, odvaha a disciplína jsou slova, kterým si myslíme, že rozumíme, ale jejich pravý smysl nás překvapí

Martina: Maroši, když mluvíš o třech základních pilířích, na kterých jsi postavil APU, to znamená pokora, odvaha, disciplína, tak je nejprve potřeba si tato tři slova, tyto tři pojmy, vysvětlit. Protože my jsme na sebe nechali hodit „Májin závoj“ a myslíme si, že rozumíme a že máme představu o tom, co je to krása, co je to láska, co je to úcta, co je to pýcha, co je to víra, takže si pořád nalháváme a strkáme pod tyto pojmy nějaké, možná už trošičku vyzáblé významy.

A obávám se, že stejně tak by to mohlo být i s těmito třemi pilíři: Pokora, odvaha, disciplína. Na první dobrou pokora: „Já jsem pokorná. Vždyť si přece moc nevyskakuji, jsem mírná a zároveň jsem dost slušná. Rozhodně jsem pokorná, protože se chovám hezky k rodičům.“ Odvaha? To si člověk říká: „No jéje, jak já jsem odvážná. Vždyť každý den jdu do víru velkoměsta, nebojím se v lese.“ A disciplína? „Ó, kdy jste naposled viděli, že jsem nebyla v práci? Já jsem tak disciplinovaná.“

A už když to říkám, tak jsem sama sobě k smíchu, protože je to na těchto slovech úplně největší škraloup, na těchto slovech, kterými schováváme skutečný význam. Tak jestli bys byl tak hodný: Co znamenají tyto pojmy pro tebe a tvé – třeba žáky, nebo lidi, kteří tě poslouchají?

Maroš Vago: Nerad bych to nazýval „žáci“.

Martina: Já jsem se hned zkusila opravit.

Maroš Vago: Protože doopravdy nejde o nějaké učení žáků, nebo o nějakou odnož nějakého učení. Je to stále to samé, co tu říkali všichni vyspělí, a budu to určitě ještě dlouho vyprávět, protože se stále dohadujeme o tom samém. Já mám za to, že náboženství udělala svou práci, bylo to velmi důležité, že se nám objevila a držela lidi trošku právě v pokoře, která byla nesmírně potřebná v předešlých dobách.

Dnes je také velmi potřebná, ale trochu se přeměnila do trochu jiné formy, takže dnes je potřebné pochopit tyto tři pilíře trošku jiným způsobem. A já teď jen přemýšlím, zda do toho jít, protože to jsou velikánská témata, a já se každému tomuto tématu věnuji podrobně. Protože, jak jsi říkala, každému totiž naskočí v hlavě něco jiného. S každým rezonuje dané slovo trošku jinak podle toho, jaké máš vlastní zážitky a jak se vlastní vědomí vyvíjí v životě.

Takže proto jdu toto skutečně dělat. Já jsem to nikdy neměl vysněné, že jdu prezentovat něco takového a že si někdo bude myslet, že já mám nějaké žáky a že jsem nějaký učitel. Mně se pouze stalo, že umím tyto věci dobře říct, ale zároveň se to na mně dá i pozorovat, protože tím maximálně žiji. Takže toto se dá odpozorovat na mně, když o tom mluvím, že tím také žiji, a to může být inspirací.

A na základě toho, když někdo vyzkouší tuto formu a chce se dostat z nějakých svých osobních těžkostí, zjistí, že to je nesmírně funkční, a začne s tím okamžitě pracovat. Jen je potřeba si dát prostor k tomu, aby se to mohlo dít, a to je častokrát náročné rozhodnutí. Po těchto třech pilířích se přidávají další věci, kterým se budeme věnovat tento rok. Ale lidé si častokrát myslí, že teď co? Budeme tam dostávat nějaký certifikát? Nebo půjdeme nějakými levely? Toto všechno jsou právě modely, které naše západní hlava, nebo naše západní ego má rádo. Ale APU o tomto vůbec není.

Martina: Já jsem šestinásobný Apuan.

Maroš Vago: Co to znamená?

Martina: Že bych měla od vás, z vaší školičky, nebo jak to nazvat, šest certifikátů, a jsem šestkrát tak dobrá než všichni ostatní.

Maroš Vago: Ano, přesně tak. Pokud vlastně člověk nezpozoruje, že v životě reaguje jinak, že na stejnou situaci, na kterou reagoval vždy stejně, najednou zareaguje jinak a úspěšně, a řetězec se začne odvíjet jinak, tak do té doby certifikát nemáš. Takže certifikát ti může dát jedině život, kdy doopravdy ty sám na sobě zpozoruješ, že jsi svou lepší verzí a začínáš být stále lepší verzí.

Odvaha zastavit autopilot, disciplína jako sebeúcta a pokora jako touha být vyspělejší verzí sebe sama

Martina: Přesto bych tě nenechala od těch tří slov – pokora, odvaha, disciplína – odběhnout, protože jsou pro APU sakrální. A ne každý se přihlásí na APU, ne každý zaplatí vstupenky a půjde na tvé přednášky, ale třeba začne o těchto slovech přemýšlet. A mně by velmi pomohlo – za mé posluchače – kdybys mi řekl, jak o těchto slovech přemýšlíš ty a v čem se dopouštíme nejčastějších chyb, když přemýšlíme o sobě jako o odvážných, disciplinovaných, nebo pokorných?

Maroš Vago: Základem toho celého je, že když teď mluvíme o těchto pilířích a pojmenuji ti každý pilíř tak, jak ho vnímám já, tak za pět minut, když se mě zeptáš, ti povím zase jinou verzi těchto třech pilířů, protože o to vlastně jde, že se to nedá úplně dobře vysvětlit. Dá se jen to, že člověk sám sebe nachytá v jednotlivých situacích, a že pochopí velké téma, jako je například odvaha. Ty sám sebe nachytáš, kde jsi zkoušený, jakým způsobem tvoje ego pracuje s tímto pilířem odvahy. Čili ty se v tom sám můžeš odhalit.

Na první poslech to zní komplikovaně, ale když pochopíš formu toho, co se od tebe chce, tak jsi schopen začít vnímat po dobu celého dne – já to nazývám dvaceti čtyřhodinová meditace – že sám sebe vnímáš. My si tady povídáme, ale já vnímám všechno, co se děje okolo nás, a to, co se děje ve mně, a to je rozvíjení vnímavosti.

A na tomto tyto pilíře vlastně stojí, že si všimneš v jednotlivých situacích, co ti z daných pilířů chybí. V nějaké situaci se můžeš cítit odvážný, to znamená, že se dané situaci, ve které se nacházíš, postavíš s odvahou, nelekneš se a budeš schopný ji kontrolovat. To je například forma odvahy, že se nebudeš snažit na danou situaci reagovat a odpovídat autopilotně, ale dovolíš si se v té situaci zastavit a podívat se na to, co se tam děje. Například nějaká nepříjemná situace, která se ti stále opakuje. Takže to je například forma odvahy.

Potom disciplína vlastně znamená sebeúctu. Už si nebudeš vytvářet věci, které nejsou pro tebe dobré, které ti neposkytují dobrý pocit, nebo které tě vycucávají z energie. Čili toto znamená „disciplína“. Člověk si představí, že to je nějaký teror, nebo nějaký vojenský režim a podobné věci.

Martina: Studená voda, nástup, večerka.

Maroš Vago: Přesně tak. Ale disciplína má mnoho forem, a může to znamenat, že máš najednou sebeúctu a už některým lidem nedovolíš – kteří na tebe dělají určité věci, třeba že tě vycucávají z energie, takže se potom necítíš dobře – aby to dělali. Toto je forma disciplíny.

A pokora? To je nejhlubší téma z těchto třech. Pokora má doopravdy spoustu forem. Velmi často říkám, že je to moje nejoblíbenější téma, protože je nejhlubší, a každého překvapí v pokoře něco jiného. Ale pokora například znamená, že si vážíš svého života a chceš být svou větší verzí, svou vyspělejší verzí. To je druh pokory.

Největší problém dnešní společnosti není nedostatek sebevědomí, ale pýcha, že jsme si příliš uvěřili

Martina: A na to musíte mít odvahu.

Maroš Vago: Přesně tak.

Martina: Protože to znamená usvědčit se v každém jednom okamžiku svého života z hluboké nepokory.

Maroš Vago: Přesně tak. A pýcha, se kterou – myslím – máme momentálně jakožto společnost největší problém, a klidně to pojmenuji tak, že celosvětová společnost, tak tam je to, že jsme si uvěřili. Všímáš si těch slov: „Uvěřit si“ je něco jiného než „uvěřit“. To je veliký rozdíl.

A pýcha má co dělat se slovem „uvěřit si,“ protože před deseti, dvaceti lety měli lidé tak nízké sebevědomí, že pýcha byla v tom, že se za sebe nedokázali postavit, nedokázali se za sebe vyjádřit, nedokázali vnímat sami sebe. Dnes máme úplně opačný problém, dnes si všichni uvěřili, a dnes se neuvěřitelně…

Martina: Začali jsme tomu říkat „asertivita“.

Maroš Vago: Například, ano. Začali jsme k tomu používat různé druhy slov. Takže proto říkám, že všechna tato tři témata jsou náročná. Jsou to náročná témata, kterým je třeba se více věnovat. Já jsem v APU rozebral do hloubky, co se může za těmito tématy skrývat. A vím, že když si to někdo vyposlechne, tak se v každém bude odehrávat něco jiného – a toto je v tom tvá práce. Ty se musíš přichytit při tom, co se v tobě při těchto slovech, nebo při vysvětlování, odehrává. Takže toto je to důležité.

 

Celý rozhovor s Marošem Vagem o systému APU, třech pilířích duchovního rozvoje a o tom, proč je současný chaos příležitostí k probuzení si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jak hodnotíte současnou epidemiologickou situaci v Evropě?

Soňa Peková: Ohledně covidu?

Martina: Celkově. Můžu vzpomenout, že v Česku se potýkáme s epidemií žloutenky, černého kašle – nevím, jestli to lze nazvat epidemií. Jak se na to díváte?

Soňa Peková: Já si myslím, že v mnoha případech média pojmenovávají věci názvy, které neodpovídají dynamickému rozsahu skutečnosti. To, že někde, v nějakých sociálně slabších oblastech, propukne několik infekcí nebo desítek infekcí, třeba hepatitidy, tak to se sanuje v dané oblasti, a kdyby to média nerozmazávala, tak by se to třeba nikdo ani mimo tuto oblast nedozvěděl. Vyřešilo by se to prostě tam, hygienická stanice by to vyřešila tak, jak to vždycky bývalo.

Domnívám se, že se média dost přiživují na těchto událostech, a z věcí, které existují, ale nemají tu dynamiku a nemají tu kvantitativní závažnost, dělají něco víc, než je. Zase se vracím k tomu, že prý mě policie honila kvůli tomu, co jsem řekla v rádiu. Nic takového se nestalo, jenom občan z Brna podal trestní oznámení. Nebo se psalo, že budu stát před soudem kvůli soudnímu razítku, ale oni mi jenom řekli, že mi ho vezmou za to, že jsem byla podjatá. Žádný soud mi nehrozí.

Je to tak, že nějaká informace si začne žít svým životem, a žije si to svým životem bez ohledu na to, kdo je zdrojem dané informace. A média toto hodně dělají. Dělají to i ohledně různých epidemií. Samozřejmě, černý kašel tady existuje v určitých věkových skupinách nebo v nějakých sociálních skupinách, ale že by to byla nějaká epidemie, tak to se říct nedá. Já už teď dělám hlavně veterinární medicínu, protože mě vyhnali z humánní jakožto dezinformátora. Ale stejně, když bylo zle, tak se i humánní nemocnice obracely na naši laboratoř a viděli jsme, jaká je epidemiologická situace. Nic dramatického se neděje. Myslím si, že média jenom nafukují něco, co existuje, ale přidávají tomu několik logaritmů důležitosti.

Falešně pozitivní výsledky PCR testů vytvářely pandemii čísel, kterou média přeměnila v masový strach

Martina: Myslíte si, že se média na covidové pandemii podepsala možná rozhodujícím způsobem?

Soňa Peková: Domnívám se, že ano, a to minimálně ze dvou důvodů. Jeden byl, že evidentně měli zadání, aby neustále reportovali o tom, co se děje, protože pořád běžela dole na televizní obrazovce ta linka – ať už se probíralo cokoli – kde bylo, kolik lidí zemřelo, a nevím co všechno, což nikdy nebývalo. A navíc se neustále počítala čísla.

A já moc dobře vím – a my jsme to potom i publikovali, a vyšlo to – že test, který se používal pro PCR, měl vysokou míru chybovosti a dával hodně nespecifit. A bez ohledu na to, že to byly nespecifity slaboučké, tak se počítaly jako pozitivní. Toto všechno se sbíralo a reportovalo, a nikdo neřešil, jak moc jsou pozitivní, jaká je kvantita dané pozitivity, ale jen, zdali pozitivní ano nebo ne.

Podobně, jako kdyby se někdo zeptal: „Máš peníze?“ A já řeknu: „Mám.“ A on by řekl: „A kolik?“ Ale je rozdíl, jestli mám korunu, nebo 100 milionů korun. A tady se neřešilo, kolik peněz mám, ale zdali peníze mám. Pozitivní, nebo negativní, ale ne to, jak moc.

A i takové slaboučké pozitivity, které vznikaly nespecifitou testu, který byl inherentně chybový, a my jsme to kritizovali hned na začátku – což já jsem taky dostala dobře mokrým hadrem přes obličej – tak tato čísla, a všechno, sbírala média a reportovala to v neustálých grafech, jak to přirůstá a podobně. V řadě případů to byly falešné pozitivity. Média se hodně podepsala na tom, jak se šířil strach a jak se budoval strach ve společnosti.

Martina: Vy jste dokonce na začátku covidu vyvinula vlastní způsob testování?

Soňa Peková: My jsme to používali po celou dobu, a dokonce jsem to nabídla po celém světě, a lidé si to vzali. A ještě jsme to i opublikovali, takže to vyšlo i v recenzovaném časopise. To není nějaký můj nápad z večera do rána, že bych něco vykřikla. My jsme na tom takzvaně „odvrtili“, v uvozovkách, celou pandemii.

Martina: A stála odpovědná místa o vaši metodu? Protože v tu chvíli jste jim mohla rušit kruhy?

Soňa Peková: Odpovědná místa o to nestála. Na začátku, když nikdo neměl nic, tak si to hromada lidí vzala, dokonce i tady z Československa. Potom si to vzali lidé ze světa, protože neřešili nějakou politiku, jaké diagnostické sety se budou dovážet a odkud, a kdo je bude distribuovat, a že pouze ten vyvolený je může distribuovat, a nikdo jiný, a pouze vyvolené diagnostické sety, které jsou navázané na nějakou distribuční českou skupinu. Bylo to mafiánství non plus ultra, které se v té době dělo, a bylo to totálně zpolitizované.

Když na začátku nebylo nic, tak si to ode mě vzali, ale potom se sem vnutily nějaké diagnostické soupravy, které myslím, že pocházely z Číny, a ty měly tu inherentní nepřesnost. Ale to už jsme byli, navzdory tomu, že jsme to nadále kritizovali, ti špatní, protože to kritizujeme. A byla tady obrovská protiváha mediálního tlaku s tím, že já jsem dezinformátorka a podobně, a cože to tady vykládám. Takže se tady navařila hromada falešně pozitivních nálezů.

Martina: Dokonce v roce 2021 o vás Reflex psal, že máte jednu nezpochybnitelnou zásluhu, že jste dokázala, že i soukromé laboratoře, nejen státní, mohou testovat na covid. Ale netrvalo to dlouho.

Soňa Peková: To je vtipné. Covid, SARS-CoV-2, tím, že to mělo pocházet z luskounů – nevím, proč si vybrali takové exotické zvíře, tak to už v té době asi někdo měl rád humor – patří do kategorie zoonotických nákaz, to znamená, že by to měla dělat veterinární diagnostická laboratoř. Což mi spadlo úplně do klína, protože to byl v té době už náš velmi rozsáhlý program. V podstatě to měly testovat veterinární laboratoře, nikoli humánní laboratoře. Ono to celé bylo tak, že jedna ruka to podala druhé, a tak. Byla v tom politika, byla to úplně zpolitizovaná akce.

Když jsem řekla, že testy děláme za 1264 korun a že mě překvapuje, že jinde stojí 8000 nebo 15 000 korun, tak proti mně vládní garnitura rozpoutala hon

Martina: Zpolitizovaná akce. V tomto případě to neříkejme takto, ale řekněme: Kdo za tím stojí?

Soňa Peková: Tak tenkrát, když mě vytáhli, tak mi v té době končila laboratoř v Praze a já jsem ji přenášela k nám na vesnici, protože můj žebřík z vysokého světa vědy, kde jsem jezdila po celém světě a byla jsem v Americe, byl najednou tak kluzký, že jsem sjela po zadku až do Pcher, do vesnice, do veterinární laboratoře, kterou jsem si nakonec zachránila, přesunula ji z Prahy.

Do tohoto období přišel covid. A soukromé laboratoře jsou šikovné v tom, že žijí proto, že dělají dobrou práci. Kdyby soukromá laboratoř nedělala dobrou práci, tak se neuživí. Státní ústav může teoreticky dělat jakoukoliv práci a vždy bude, protože je placen ze státních prostředků, ale soukromá laboratoř, pokud nebude dělat dobrou práci, tak skončí.

To, že to dokáže i soukromá laboratoř, je směšný protimluv, protože právě soukromá laboratoř to dokázat z principu má, protože je na trhu proto, že je dobrá. V té době jsme ten test už měli a volala mi nějaká dáma z Lidových novin, za kolik že to máme. A já jsem řekla, že za 1264 korun. A ona se mě zeptala, jestli vím, že některé soukromé laboratoře, na severní Moravě hlavně, mají test za 8000 nebo 15 000 korun. A já jsem řekla, že to nevím, protože nejsem v žádném syndikátu soukromých laboratoří, ale že mě to překvapuje, protože to tuto cenu určitě nemá.

A tam se rozpoutal ten hon. A to rozpoutala vládní garnitura, která tam tenkrát byla, což byl Andrej Babiš a Adam Vojtěch. Ale já zase opakuji, že proti nim nic nemám, protože oni byli prubířský kámen toho, jak si tento náš svět žije.

Nanotechnologie v mRNA vakcínách dokáže splynout s buňkou a potenciálně změnit její genetickou informaci

Martina: Váš názor ohledně vakcinací se v čase vyvíjel. Na začátku jste v Deníku N řekla, že nový koronavirus nemá přírodní původ – na tom jste si trvala od začátku – a že vakcíny se dělaly jen proto, aby se něco dělalo, aby lidé nebyli vyděšení. Zatímco později jste se už proti vakcinaci postavila radikálněji a poukázala jste na to, že vakcíny slouží, nebo mohou sloužit ke genetické manipulaci. K čemu jste dospěla v tuto chvíli?

Soňa Peková: S Deníkem N si to už ani nepamatuji, ale vím, že Deník N mě neměl rád. Takže nevím, jestli to nebyl nějaký metabolit toho, co jsem řekla.

Martina: Je nás víc.

Soňa Peková: Tak to s Deníkem N si opravdu nepamatuji. Ale co se týče vakcín, tak ony skutečně mají potenciál změny genetické informace buňky, do které se dostanou. A protože tento preparát je na úrovni nano, což je 10 na minus devátou, a buňka je na úrovni mikro, 10 na minus šestou, tak tam jsou tři řády rozdíl. Nanotechnologie je v podstatě cosi, co v laboratoři používáme pro transfekce buněk. To se už dělá dávno, nanolipofektační měchýřky, kterými se transfekují buňky, protože to krásně splyne. Tukový měchýřek krásně splyne s membránou cílové buňky v podstatě poměrně nespecificky.

A obsah, který tento nanoměchýřek nese, se uvolní do cytoplazmy buňky, se kterou se to setkalo. A potom záleží, jestli to v té cytoplazmě zůstane, nebo se to ztratí dělením, nebo se to zaintegruje do jádra. To je úplně učebnicové, to nemusíme nikam chodit. To je první třída molekulární biologie, jak se dělá stabilní transfektant, nebo jak se dělá buňka, do které se stabilně vnese nějaká jiná genetická informace.

Tyto vakcíny měly tento potenciál od začátku. A to nebylo tak, že jsem to říkala jenom já, vzala jsem si k tomu i odborné publikace, které už byly venku, a z nich jsem citovala. Měla jsem se v podstatě alibisticky o co opřít, protože jsem se opřela o práci kolegů ze zahraničí, z Ameriky. Nebylo to tak, že bych si to vycucala z prstu, že bych tady o něčem bájila, to bylo úplně objektivně položené. I tím, že in silico predikce ukazovaly, že konstrukt, který vzniká, má spoustu nebezpečných charakteristik.

Minimálně to mělo jít do nějakého procesu velice opatrného prověřování, co to může in vivo udělat. Protože i na myšce se ukázalo, že to udělá hromadu nepříjemností, ale myška pořád ještě není člověk. Mělo to jít pomalounku, opatrně. A to, že tady byla nějaká pandemie a že byl velký tlak na to, aby se očkovalo – když víme, že tato pandemie byla hlavně pandemií čísel, která vznikala tak, jak jsme si dnes řekli – tak je to celé postaveno na hliněných nohou, že to ani nemůže být na hliněných nohou postaveno víc. A nemůžu říct, že to, co tady říkám dnes, bychom neustále do kolečka, jako flašinet, neopakovali i v té době.

Už v té době, když jsem kritizovala design toho testu, jsem říkala, že dává příliš mnoho nespecificit, ale všechno to bylo zametáno pod koberec. A jenom proto, že jsem byla ta špatná, protože jsem řekla, že ten, kdo chce lichvařit na takovéto věci a chce to prodávat za 8 nebo 15 tisíc, tak přece nemůžu být ta špatná. Špatný je asi někdo jiný, akorát že tento někdo jiný seděl ve vládních kruzích. Proto říkám, že to bylo celé zpolitizované. A zdravý rozum, nebo i zdravá skepse, která by vždycky měla být, než se nějaká nová věc uvede na trh, to všechno bylo upozaděno a ignorováno.

Působení médií bylo za covidu zjevně koordinováno. Reportéři ve stejném čase v různých zemích říkali a psali ty samé věty podle stejných not.

Martina: A chápete, že o tom stále nemůžeme ještě hovořit v minulém čase? Protože stále tady jedou kampaně: Boostrujte se, běžte na posilující dávku. Přestože jsou výzkumy, jako třeba paní doktorky Gandalovičové, která dává očkování mRNA vakcínami do přímé souvislosti s nárůstem myokarditid, perikarditid. Ale vlastně stále to trochu vypadá tak, že se o tom baví jenom, jak jste říkala, „alternativní vědecká a lékařská sféra“.

Soňa Peková: Jenomže těchto prací třeba o myokarditidě už je i v mainstreamových lékařských časopisech velké množství. Takže já si vůbec logicky nedokážu vysvětlit, jak je možné, že se to pořád děje. To je jako propaganda za války, že tam někdo schválně – i když všichni vidí, že se něco děje – položí papundeklovou zeď, a na tu papundeklovou zeď namaluje děti hrající se na písku, a v růžových barvách, a řekne, že všechno je krásné.

Já nevím, co se to děje, ale je už hromada časopisů, článků, vědeckých publikací, o které se dá opřít. Stačí je jen vytisknout a dát na hromádku. Ale ani soudce to nechce vidět. Za normálních okolností by mi nebylo jasné, proč to je. Ale vím, že asi každý dostal nějakou incentivu, aby to udělal. Vědec to asi udělal proto, aby dostal nějaký finanční obolus, nebo aby… Nevím. Něčím je museli inspirovat, jinak si to neumím představit, protože v sobě všechno potlačili, aby byli na televizních obrazovkách.

A samozřejmě ti, co sem přiváželi vakcíny, byli v rámci nějakých distribučních sítí, takže tam mají velké finanční interesy. A to nebyly velké, to byly mega velké, co se tady protočilo. Tady je asi nesmírně mnoho nějakých finančních závazků. A protože se tady neposílá do vězení za to, že někdo byl k někomu krutý, ale za to, že ukradl nějaké peníze, tak to je vždycky parametr, který člověka do vězení dostane. Tito lidé asi mají pocit, že by se ještě měli snažit nějak to oddalovat, protože evidentně nejsou hloupí, takže vidí, že jim to hrozí.

To, co se stalo, je globální akce, protože i média, která vysílala na toto téma – tak to byla stejná rétorika, stejná slova. Implementovaly se tady výrazy jako „lockdown“, to jsme tady nikdy neměli, nebo „narativ“, takové výrazy se v té době implementovaly. To, co se bude říkat, šlo evidentně z jednoho centra. To bylo úplně zjevné. Média ve všech možných zemích. Já jsem i viděla nějaký pořad, kde ukázali reportéry a co říkali, a to byly stejné věty, a přitom to byly různé televizní kanály v různých zemích. Evidentně tady byly nějaké noty, které se distribuovaly, a to se používalo.

A tyto noty, zdá se, ještě pořád jsou v jakési platnosti, a proto se tady ještě pořád nakupují nějaké vakcíny, i když se ví, že Ursula von der Leyenová má už velký problém s tím, že nechtěla ukázat SMS komunikaci s Albertem Bourlou. A to jsou věci, které by si za normálních okolností okamžitě převzala policie, aby to vyšetřovala. Ale tady je asi nějaká jistota nedotknutelných, což ale není slučitelné s přírodou, takže se to v jednu chvíli celé převrátí. Ale zjevně tyto noty ještě dobíhají, ještě to neskončilo.

Tady jako kdyby pravá ruka nevěděla, co dělá levá. Ale je to zase, opakuji, o lidech, zdali budou reflektovat na tuto pobídku, jestli budou chodit do vakcinačních center nechat si aplikovat látku, která objektivně neproběhla desetiletým zkušebním provozem. Protože pětiletý zkušební provoz je pro typické rutinní vakcíny, a desetiletý pro úplně nové koncepty. A mRNA je úplně nový koncept.

Kolem těhotných se vždy chodilo po špičkách, ale u mRNA vakcín se princip opatrnosti zcela porušil

Martina: Jaký je váš vztah k očkování obecně?

Soňa Peková: Domnívám se, že by se člověk měl očkovat proti tomu, v jakém nebezpečí je, nebo čemu je vystaven. Asi kdybych jela do nějaké endemické oblasti žluté zimnice, tak bych si vakcínu aplikovat nechala, protože to jsou prastaré vakcíny, které se používaly, zná se jejich bezpečnostní profil a ví se, že fungují, a určitě zabrání nějakým nepříjemnostem.

Bohužel se ale stalo, že v tomto farmakologickém prostoru, který se věnuje vakcinologii, se všechno v poslední době zkazilo. A teď to vypadá, protože se objevily nějaké vakcíny, zase nějaké nové koncepty různých mnohovalentních přípravků, kde by se člověk asi důvodně obával nějaké cross-reactivity. To se nikdy nedělalo, vždycky vakcína byla proti jednomu epitopu, jednomu cíli, který byl přesně dlouhodobě selektován, aby byl specifický pouze proti tomu agens, a nikoli třeba proti buňkám těla a podobně.

A teď se dělají takové různé koktejly, což určitě je asi zajímavá myšlenka, ale to chce minimálně nějakou dobu, aby se to testovalo, jestli to náhodou skutečně nezpůsobuje nějaké cross-reactivity a autoimunitní choroby. Což se zdá, že možná ano. Chci říct, že tento obor byl zkontaminován, a teď má zase někdo pocit, že by celou vakcinologii hodil někam do kýble, protože to je zkompromitovaný projekt. Jenomže tady se s vaničkou vylije i dítě, protože vakcinologie má hromadu výborných vakcín, které jsou staré, osvědčené a funkční.

Asi bych tady vybídla k tomu, aby to lidé zase neudělali černobílé. Aby byli opatrní proti novým konceptům, které se předtím nikdy nepoužívaly, a objektivně nevíme, co to udělá, protože nemáme dlouhodobé bezpečnostní profily. Ale u vakcín, které jsou za dlouhá léta používání užitečné, není žádný důvod, aby se jim, když pojedou někam do endemických oblastí, vyhýbali, a potom se tam trápili nějakou infekcí, ze které by se třeba špatně dostávali.

Martina: Soňo Peková, vy jste doktorka molekulární biologie, genetiky a virologie. Jak z pozice své vědecké erudice hledíte na skutečnost, že se doporučuje očkování třeba těhotným ženám proti chřipce, proti covidu? Já si jenom vzpomínám, že za mých mladých let, a mých rodičů, byla těhotná žena tímto způsobem nedotknutelná.

Soňa Peková: To nadále trvá, kolem těhotných se chodí po špičkách. To, jestli si těhotná vezme nějaký prášek proti bolesti, musí konzultovat se svým gynekologem, a nevím s kým ještě, to má konzultovat, aby se náhodou něco nestalo. A tady se zase vracíme k myšlence, že v případě covidu, nebo těchto různých vakcín, se úplně porušil tento princip předběžné opatrnosti vůči gravidním.

A místo toho, aby se nadále kolem nich chodilo po špičkách – ještě navíc s věcí, která nebyla nikdy otestována – tak se jim to podalo nuceným způsobem, a dnes se vidí, že to má neblahý vliv na to, jak se vyvíjí placenta, protože tam vznikají tromby v mikrocirkulaci a podobně. Nevím, co to bylo – zase se vracím k termínu – za fialové kouzlo vůči lékařům. Místo toho, aby se chovali standardně, jako se chovali vždycky, tak se začali chovat naprosto nestandardně a abnormálně.

A i tady cítím, že v jednu chvíli si lékaři budou muset uvědomit, že šlápli hrozně moc vedle a že mají za sebou spoustu zdravotně poškozených pacientů. A s tím se vyrovnat a přiznat to, tak to je velice těžká věc. Proto možná pořád ještě trvá trend, že když to řekne ministerstvo, tak já to udělám. Ale tak to být nemá. Člověk má udělat pouze to, co ví, že je v souladu s jeho svědomím, s jeho vzděláním a znalostmi. A pokud to vykřikne nějaký úředník, tak to, co vykřikne úředník, nemá pro odborníka znamenat, že se podle toho zachová.

Skrýt genetickou manipulaci v laboratoři zvládne každý zkušený vědec a legislativa je příliš pomalá

Martina: Myslíte si, že teď bude možné skrýt laboratorní úpravy nějakého viru rafinovaněji?

Soňa Peková: Já si pamatuji opravdu i ze své praktické zkušenosti, když jsem pracovala pro skupinu o genetickém nakládání s mikroorganismy, že legislativa, která k tomu byla, byla v podstatě už v té době směšná. Jak testovat, a zdali ta laboratoř… To prostě není možné, to není jako vyrobit tank. Vyrobit tank se asi schovat nedá, nebo obtížně. Ale dělat nano, nebo nějaké genetické manipulace v rámci nějakého projektu…

Když bude někdo mít třeba projekt na vytvoření geneticky modifikované myši, tak si nakoupí nějaké chemikálie, které k tomu potřebuje, z legálních grantových prostředků, a stejné chemikálie použije i na to, aby udělal geneticky modifikované lidské tkáně, nebo nějaké jiné tkáně. To je nástroj, který je velmi verzatilní, a dá se použít na to i na ono.

Zase se vracím k tomu, že je to na svědomí experimentátora. Kdybych to chtěla udělat já, tak jsem přesvědčena, že mi na to nikdo nepřijde, protože danou misku neoznačím, nebo ji označím nějak, dokumentaci budu mít někde. Pokud si to všechno nechám pro sebe a nebudu to konzultovat s nějakým kolegou, který by mohl být zdrojem úniku této informace, tak na to nikdo nepřijde, protože to se nedá vidět okem. Pokud mám nějakou letitou erudici v oboru, tak vím, jak to mám udělat, aby mi na to nikdo nepřišel. Je to v podstatě na svědomí experimentátora. Je to nesmírně děravé.

A já vlastně nevím, jakým způsobem toto ošetřit, protože to se nedá ošetřit legislativou. Legislativa je příliš pomalá, protože schvalovací procesy trvají, a tento obor letí nesmírně dopředu. Dnes jsou třeba CRISPR technologie, které umí udělat hromadu věcí. Je to ve velmi kompetitivních časových relacích, takže to nemůže nikdo odhalit. Pokud vědec nebude mít morálku, tak je to úplně v háji. Ten obor je celý v háji, protože to nemůže nikdo objektivně dosledovat.

Martina: Takže si myslíte, že nás únik laboratorního viru, ať už řízený, nebo neřízený, může potkat znovu?

Soňa Peková: Jasně. Mnoho let, deset, patnáct let, možná víc, je tady nějaká aktivita, která se jmenuje: Do it yourself, tedy Udělej si to sám. A normálně si člověk na internetu koupí pipetu, různé chemikálie, CRISPR se dá normálně koupit, protože to nic nestojí. A v garážovém provedení, tak řečeno, si můžete s těmito věcmi hrát.

Všechno si na to můžete koupit, na tom vůbec nic není. To se nedá dosledovat. Je to jakýsi černý trh, kde si můžete koupit, co chcete, a lidé akorát zase dělají, že tento problém neexistuje. Ale tento problém existuje. Pokud lidé nebudou mít morálku – a to já nevím, jak jim morálku narůst, pokud jim nenarostla – tak já tady vidím velký problém. V tomto oboru konkrétně vidím velký problém, že by se takováto věc mohla opakovat. A to se nestane pouze v tu chvíli, pokud to lidé dělat nebudou. A to nevím, jak zajistit.

Čtení jedné knihy stačilo k tomu, aby z vědkyně znovu udělali terč koordinovaného útoku

Martina: Soňo Peková, svého času prolétly médii informace o tom, že jste se stala ústřední postavou sekty AllatRa. Nebudu se bavit o videu, které přenechám bulvárům. A když jsme se o tom bavili s mými kolegy, přáteli, tak většina z nich řekla tak jako smutně: „Oni ji uštvali.“ Cítila jste se tak někdy?

Soňa Peková: Já k tomu zase musím cosi říct. Já jsem nebyla nikdy v žádné sektě. A co se týče AllatRy, tak jsem četla knihu, která se jmenuje AllatRa, a tato kniha je krásná. Je to kniha o starém zoroastrismu. Je to rozhovor muže se ženou, a je to nádherná kniha. A tuto knihu jsem četla a tuto knihu jsem propagovala, aby si to lidé přečetli, protože dává jiný pohled na svět, a velice zajímavý, někde je pohádkový, ale velice zajímavý.

A pouze to, že jsem přečetla tuto knihu a doporučila ji lidem, způsobilo, že jsem se stala členkou sekty AllatRa a že mě uštvali nebo podobně. A jak vzniklo to zvláštní video, tak to je opravdu pozoruhodná událost, pro kterou už dnes mám vysvětlení, ale nehodí se do tohoto pořadu, ale rozhodně to nemá nic společného se sektou AllatRa, protože Ivet Šilhová není v sektě AllatRa. Ona je esoterická osoba. A o tom si můžeme někdy povídat, ale sem se to nehodí.

Ale rozhodně jsem nikdy nebyla v žádné sektě a nebyla jsem ani v žádné organizaci, ani nic. A dokonce už nenosím ani snubní prstýnek, protože už nesnesu ani institut manželství. My jsme kvůli tomu doma měli tenzní atmosféru, ale můj muž to nakonec akceptoval. Přičemž zítra máme výročí, už nevím kolikáté, a já to ani nehodlám oslavovat. Takže já nejsem vůbec v žádném spolku. Jsem úplně svobodná duše, svobodná bytost, takže abych byla v nějakém spolku AllatRa, to vůbec ne. Nikdy jsem nebyla v žádném, jenom jsem četla tu knihu. A zase říkám, to, že jsem četla knihu a že jsem ji propagovala, stačilo na to, aby se kolem mě vytvořila takováto bublina, která vlastně není vůbec pravdivá. To je zajímavé, že?

Čím ostřejší byly útoky, tím méně se jí to dotýkalo – válka se stala ozdravnou kůrou

Martina: Já musím říct, že mě jako novináře vlastně tato část vašeho života nezajímá. Zajímá mě jenom tak, že je to vaší součástí, a to všechno z vás dělá člověka, jakým jste. Přesto všechno, zopakuji otázku: Cítila jste se po tom všem, po těch letech, uštvaná?

Soňa Peková: Vůbec ne, mě to strašně posunulo. Ale slovo „strašně“ bych asi používat neměla. Ale mě to opravdu „strašně“ posunulo vpřed, a slovo „strašně“ použiji, protože to bylo „strašné“, co se mi dělo. Ale vůbec mně to nic nedělalo, to bylo normální, jako když házíte gumový míček o zeď a ten se jenom odráží. A čím větší silou hodíte míček, tím víc se odrazí. Čím byly tyto útoky ostřejší, tím méně se mě to týkalo. Žila jsem si svůj život.

A i teď všichni říkají: „Pozor, něco se ti stane.“ Co by se mi stalo? Já si cestuji, chodím po horách, chodím plavat do bazénu, jezdím, mezi lidmi se pohybuji normálně, a tady někdo neustále za mě řeší nějaký můj problém, který vůbec neexistuje.

Takže mě to vůbec neuštvalo, ale nesmírně mi to otevřelo oči. A nesmírně mi to otevřelo oči v tom, že minulost mě nezajímá v tom smyslu, že bych ji chtěla pitvat a někoho usvědčovat a posílat do vězení, nebo se s někým soudit. Minulost ze mě udělala to, co jsem dnes, bez toho by to nebylo. A já si připadám jako po nějaké ozdravné kůře, protože jsem byla úplně slepá, hluchá k okolnostem, a mně to nesmírně pomohlo.

Nevím, jestli to dokážete tady se mnou sdílet, tento pocit, ale ten, kdo neprojde válkou a bojištěm, tak si necení míru, neví, nezná rozdíl. A kdybych neprošla tím, jak se může lidská zloba proti někomu otočit, jak se může společnost snažit vyštvat nějakého člověka, který se jí snaží třeba pomoct, tak bych vůbec nevěděla, že taková věc může existovat.

Tuto zkušenost mám, a to mi stačí, a vůbec to nezpůsobilo, že mě to nějak poznačilo. Já jsem z toho normálně vyskočila jako novorozená žabka, a je mi dobře.

Martina: Protože člověk poté, co je vyobcován z takzvané slušné společnosti, začne být inertní vůči tomu, co si tato společnost o něm myslí.

Soňa Peková: Ale otázka je, zdali je to slušná společnost.

Martina: Já neumím říct „uvozovky“. Přesto na mnohá vaše konstatování došlo. Omluvil se vám někdo, ať už z kolegů, z médií, ze známých, z přátel?

Soňa Peková: Já jsem v podstatě přišla o celý svůj společenský život. Krásně mi to vytřídilo lidi. A zjistila jsem, že na mně visela hromada lidí, kteří jenom využívali cosi, co bylo ve mně užitečného. A ti, co mě takzvaně uráželi, jak by to slušná společnost řekla, tak mně to je úplně jedno, protože jsem to rovněž použila jako hořkou pilulku, která mě vyléčila z toho, že jsem byla slepá a hluchá k okolnostem.

Což znamená, že kdyby náhodou někdo měl pocit, že se mi má omlouvat, tak bych ho poprosila, aby to nedělal, protože by mě vracel do doby, kterou už jsem si vyřešila. Vyřešila jsem si ji tak, že jsem z toho vytáhla maximum zajímavých zkušeností. A nechci, aby to znělo nějak nabubřele, nebo jako klišé – říkám to upřímně – já jsem si z toho vytáhla krásné zkušenosti, které bych nezískala, kdybych se v tomto ostrém prostředí neocitla.

Vůbec nechci, aby se mi někdo omlouval, protože vůbec nevím proč. Protože jenom díky nim – asi zním jako buddhista – jsem pochopila řadu věcí. Já se tam už vracet nechci. To neznamená, že bych se s těmito lidmi přátelila, ale to jenom proto, že bych si s nimi neměla už v této chvíli co říci, protože oni řeší něco, co já už neřeším. Takže by tam byl rozpor jenom v tématice, která by nás spojovala. Ale nemám vůči nim žádný problém. Jsou to lidské bytosti jako já, a zachovali se tím způsobem.

Nechci, aby se mi omlouvali, protože by mě tam vraceli, a já to mám pro sebe vyřešené. Pokud někdo má pocit, že já se mu mám za něco omluvit – což nevím, jestli ještě někdo takový existuje – tak to ráda udělám. Ale já sama to nechci, protože to považuji za úžasnou školu, kterou jsem dostala, nesmírně mě to posunulo, a ukázalo mi to, jaké kvality by člověk měl v životě pěstovat, a jaké ne, co je důležité, co není důležité. Že vůbec není potřeba, aby měl tisíce různých kamarádů, přičemž když je problém, tak žádný přítel mezi nimi není.

Jak se říká ve slušné společnosti: „Když jsi sám, tak jsi v té nejhorší společnosti.“ Tedy že jsi sám se sebou. Já si myslím, že je to nejlepší společnost, člověk si sám nejlíp rozumí, a nepotřebuje, aby ho neustále rozveselovaly externí stimuly. Já to fakt nepotřebuji. Umím si vystačit sama se sebou, a to mi dalo takovou nezávislost na okolním prostředí, že když se děje úplně cokoliv, tak to – já to zaregistruji – vůbec neberu tak, že mě to nějak negativně ovlivňuje, protože už nevnímám externí stimuly jako něco, co potřebuji k tomu, abych plnohodnotně žila.

Martina: Soňo Peková, já vám moc děkuji za otevřený rozhovor, a také za to, že jste svého času měla odvahu psát druhý díl románu Aloise Jiráska: „Proti všem“. Díky moc.

 

Milí posluchači, celý rozhovor se Soňou Pekovou o nebezpečí mRNA vakcín a manipulaci s vědeckými daty si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Díky, že nás posloucháte, šíříte a když nás podpoříte na účtu 1010349016/2700, tak nám umožníte točit nová a nová témata.
Martina Kociánová se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina Kociánová: Vy jste do roku 2021, jak jsem se dočetla, autorkou, nebo spoluautorkou, čtyřiceti šesti odborných publikací, které byly celkem pět set padesátkrát pětkrát citovány v jiných vědeckých pracích. A to mají vědci moc rádi. Přesto se většina posluchačů s vámi pravděpodobně více seznámila právě v době covidové, tedy circa od roku 2020. Paní doktorko, když jsem vám telefonovala a ptala jsem se vás na to správní řízení, které s vámi kvůli údajné podjatosti posudku zahájilo ministerstvo spravedlnosti, tak vy jste mi na to odpověděla s bohorovným klidem, že vám je to jedno. Já možná budu toto naše dnešní povídání vést trošku jako honěnou, protože se budu vracet do minulosti, kam vy nechcete, ale mně tato minulost přijde nesmírně důležitá právě pro přítomnost. Proč vám tedy na tom kulatém razítku, které vám chtějí vzít, tak nezáleží?

Soňa Peková: Protože toto kulaté razítko má velice zvláštní historii. Ono vzniklo někdy v roce 2017 z jakéhosi popudu – o kterém vůbec nevím, odkud přišel – abych si udělala soudního znalce v oboru molekulární biologie, genetiky a mikrobiologie – má to strašně dlouhý název – pro humánní i veterinární otázky. A dáma na úřadu to ani nedokázala pořádně napsat, jak to bylo komplikované. A já jsem ani nevěděla, k čemu mi to bude, jen jsem měla pocit, že by bylo dobré si takové razítko udělat. Absolvovala jsem kurz a doložila své vzdělání, odborné publikace a vědeckou erudici, všechno, co to vyžaduje.

A potom toto razítko mnoho let spalo, protože jsem zjistila, že práce, kterou to v sobě zahrnuje, je určování paternity, to znamená, zdali dítě patří rodičům. A mně přišlo, že v tom by se měli angažovat hlavně rodiče, a nikoli soud a soudní znalec, aby vytíral děťátku pusu a zjišťoval, zdali jim patří. To je intimní věc těch dvou. A já jsem nechtěla tyto věci dělat, takže jsem to potom všechno delegovala na kolegy, kteří to dělali.

A ve veterinární medicíně jsem dělala jeden posudek, než jsem to rovněž odhodila, protože to byl posudek na téma, zdali mají vykastrovat nějakého psa jenom proto, že mu chybí nějaký zadní zub, a vyloučit ho z chovu. A to mi přišlo, že tento obor je nemocný tím, čím se zabývá. Takže toto razítko spalo.

A potom přišla tato událost, kdy mě Petr Kotlár požádal o analýzu vakcín, protože na Slovensku nenalezl jednu jedinou laboratoř, která by pozitivně reflektovala na jeho otázku, zda to můžou zanalyzovat. Přitom to mohla udělat jakákoliv laboratoř z husté sítě laboratoří, které se věnovaly molekulární diagnostice SARS-CoV-2, protože to nevyžadovalo žádné jiné instrumentárium než to, co laboratoře běžně měly. Ale on na Slovensku žádnou takovou laboratoř nenašel, tak kontaktoval mě. A pro nás to neznamenalo vůbec žádný problém, tak jsem to udělala.

A on to chtěl jenom jako zprávu o tom, co v těch vakcínách je. Ale já jsem si vzpomněla na svoje zázračné razítko, a tak jsem si řekla: „A teď přišla tvoje doba – razítko,“ a ze své vlastní vůle – on mě o to nežádal, to bylo z mé vlastní vůle – udělala ne pouze odborný posudek, ale soudně znalecký posudek, což má daleko vyšší sílu. Má to forenzní sílu, má to tu část, že soudní znalec právně odpovídá za to, co tam píše. To není, že tam napíšu cokoliv, a nic se mě netýká. Já jsem za to skutečně forenzně zodpovědná. Udělala jsem to jako soudně znalecký posudek, protože ta data byla natolik alarmující, že si to zasloužilo.

Martina Kociánová: To znamená, kdyby ten beran pod vaši zprávu nedopadl, tak se vlastně nic nedělo?

Soňa Peková: Spíš by se to asi, možná, zametlo pod koberec, protože by to nemělo tu legální sílu, jakou to mělo. Protože to skončilo u prokurátora na Slovensku a na řadě dalších vysokých místech. Já jsem tento posudek předala osobně panu doktoru Kotlárovi. A to soudně znalecké razítko tomu dává takovou sílu, že tento posudek je nepřehlédnutelný. Dá se samozřejmě zamítnout, kdyby ho prokurátor zamítl, protože se mu nelíbí, ale prokurátor ho nezamítl – začali se v tom angažovat novináři.

Ale důvodem, proč toto razítko bylo pro mě tak důležité, bylo, že já pořád svou revoltu, kterou vedu už tolik let, vedu zezdola nahoru. Já informuji obyčejné lidi o tom, co se děje, o nebezpečí, třeba i covidu, že je to velmi pravděpodobně z laboratoře, i o tom, že vakcíny mají hromadu in silico teoretických předpokladů, že budou škodit, natož když se to potom prokáže. A já jsem chtěla, aby se to lidé dověděli, a díky novinářům se to lidé dověděli. Moje razítko splnilo úlohu.

Martina Kociánová: Ale vy stanete před soudem. V každém případě, já jsem vás přerušila v okamžiku…

Soňa Peková: Nestanu. Ne. To zase někdo nafoukl, to tak daleko není. Oni mi napsali, že mi to vezmou, protože jsem podjatá. Ale já jsem jen vyjadřovala svůj vědecký názor, a podle mého vyjadřovat vědecký názor neznamená podjatost. A ono si to začalo žít svůj vlastní život a zmetabolizovalo se to na nějakou strukturu. Nikdo mi zatím neřekl, že za to stanu před soudem. A pokud ano, tak já to budu považovat za nejlepší taškařici mého života, protože těch důkazů je tolik, a to, že se vede nějaká politická kauza, tak to dneska, myslím, už by mělo skončit.

Martina Kociánová: Paní doktorko Soňo Peková, když jste řekla, že vám tedy odebrali razítko, tak tím vám také odebrali tu zkoušku, kterou jste kvůli tomu musela skládat? Protože jste pravděpodobně musela něco odvést za to, že vám bylo razítko přiděleno.

Soňa Peková: Zaprvé mi ho ještě neodebrali. Jenom mi poslali pamflet, nebo úřední dopis. Pardon, nikoli pamflet, ale úřední dopis – jsme ještě pořád v roce 2026. Poslali mi úřední dopis, že mi to hrozí a že ať se k tomu vyjádřím, a citovali data z mého facebookového profilu, takže jsem z toho usoudila, že asi studují můj facebookový profil.

Místo toho, abych jim poslala oficiální dopis, tak jsem to vyřešila přes svůj facebookový profil. Já to považuji za taškařici a hru, už to nepovažuji za nic vážného a solidního. Mně je z toho do smíchu. Já si to s nimi vyřizuji přes facebook. Já jsem tam jenom napsala, že mně na tom razítku vůbec nezáleží, protože si neuvědomuji, že bych něco porušila.

Navíc to, abych se stala soudním znalcem, tak to není tak, že já řeknu, že chci, nebo že si to zaplatím, ale musím skutečně splňovat nějaká kritéria. A tato kritéria se za tu dobu pouze zmocnila, protože jsem opublikovala víc věcí a ještě jsem k tomu přidala svou erudici za léta od roku 2017, takže jsem určitě nepoklesla v kvalitě svého provedení. Právě naopak. A to, že nějaký poslanec ze Slovenska má se mnou problém, nemůže způsobit, že mi někdo uřízne třicet let mé odborné praxe.

Ve vakcínách je téměř stejně DNA jako deklarované mRNA a tato molekula se dokáže dostat do jádra buněk

Martina Kociánová: Já jsem vás v předchozí odpovědi přerušila v okamžiku, kdy jste začala říkat větu: „A tato data byla natolik alarmující.“ Mohlo by se zdát, že možná právě tato data byla důvodem tohoto honu na razítko. Ale v čem tedy byla tato data tak alarmující?

Soňa Peková: Data, která byla alarmující, byla důvodem honu na razítko, protože to skutečně ukazuje, že vakcíny – řeknu to na rovinu – jsou potenciálně velmi nebezpečné. Nejenom že jsou velice různorodé napříč jednotlivými šaržemi, ale obsahují v sobě dvouřetězcovou molekulu DNA, která by tam případně mohla být v nějakých nízkých kvantitách jakožto nedostatečný proces purifikace, čištění, při výrobě vakcíny.

Ale náhodným nálezem bylo, že přítomnost DNA není na úrovni nějaké nizounké kontaminace, ale je v tak vysokých kvantitách, že se vyrovná kvantitě účinné látky, která byla deklarována, to znamená mRNA. Je tam de facto téměř stejně mRNA jako DNA. A toto je ten alarmující nález, protože tato molekula je krátká, je jí tam ohromné množství, má volné konce a obsahuje sekvence, které dokážou molekulu navádět do jádra.

A každý molekulární genetik ví, že taková molekula, pokud se dostane do cytoplazmy buněk – což se stalo při vakcinaci – má velkou šanci dostat se do jádra, a jakmile je v jádře, tak se dokáže zaintegrovat. Nebezpečí této vakcíny je, že by mohla být integrativní. Nikoliv, že by se integrovala mRNA, jak se původně někde hypotetizovalo, ale skutečně se integruje DNA, která nejen kontaminuje tyto přípravky, ale je tam v takové kvantitě, že to vypadá, že to není nedostatek procesu čištění, ale že to je regulérní součást těchto vakcín. A přitom nikde nebylo deklarováno, že by tyto vakcíny obsahovaly DNA. Bylo deklarováno, že obsahují mRNA v nějaké kvantitě, ale ony ve velice blízké hodnotě obsahují i kvantitu DNA, což je alarmující nález. A proto jsem potřebovala, aby to mělo tu sílu. A proto to dostalo razítko soudního znalce, aby to nikdo nezametl pod koberec.

Z vědeckého ringu se po covidu stalo tržiště, kde rozhodují novináři a politici místo odborníků

Martina Kociánová: Řekněte mi, jak se liší odborná diskuze o problematice vakcín, potažmo covidu jako takového, u nás a v zahraničí? A teď nemám na mysli jenom Ameriku, která pod vlivem Roberta Kennedyho poměrně tvrdě tato témata otevřela, ale obecně?

Soňa Peková: Já jsem celý život dělala vědu, moje majoritní práce byla diagnostická práce v laboratoři. Ale vždycky jsme to dělali tak – abychom nezhloupli – že dvě třetiny diagnostikujeme, a to nás živí, a jednu třetinu se věnujeme vědě. A i z toho vzniklo to množství publikací, jak jste zmiňovala.

A vždycky to ve vědě bylo tak, že když přišla nějaká myšlenka, nápad, nějaký nový objev, tak se to opublikovalo, a pokud to bylo novátorské, tak se k tomu vyjadřovali další lidé, zdali to tak může být. Prověřovali to, a pokud se to podařilo zreplikovat, tak skvělé, tak se bádalo, co to asi znamená, a že to je zase nějaká nová věc, o které se nevědělo. A to byl mentálně stimulující ring, ve kterém se pracovalo, a bylo moc pěkné dělat ve vědě, pokud člověk samozřejmě úplně nevybočoval a nechtěl se věnovat nějakým prapodivnostem, v uvozovkách, které nebyly podporovány mainstreamem. Pokud to bylo v mainstreamu – ale i v rámci mainstreamu se našly nějaké zajímavosti – tak to vždycky byla pěkná a zajímavá diskuze k věci.

A potom přišel covid a z pěkné a zajímavé diskuze k věci, a z intelektuálního ringu, se stalo tržiště. A do toho tržiště se vložili lidé, kteří s tím nemají co do činění, to znamená novináři mimo odbornost a politici. A vyčlenila se skupina vědců, kteří se vyhranili proti nějakému pohledu na věc, a ti, co měli jiný pohled na věc, byli diskriminováni a označeni za nějaké – raději nebudu tyto výrazy opakovat.

A to nikdy nebylo. To se stalo poprvé, a já doufám, že se to stalo i naposled, protože věda by měla být oborem otevřeným, protože pouze tak jde dopředu. I když se jiná vědecká témata zpracovávají pořád jakž takž normálně, tak toto jedno se úplně vymyká. A pokud někdo tvrdí něco jiného, tak je označen za dezinformátora a nějakého hloupého, a uberou mu všechny jeho tituly a řeknou, že vůbec nerozumí své odbornosti, bez ohledu na to, že to dělá už třeba 50 let. Tohle se týká pouze covidu.

Třicet let jsem nedělala nic jiného než vědu a teď zjišťuji, že to byla zvláštní faleš

Martina Kociánová: Pochopila jste, proč mnozí vaši kolegové najednou úplně změnili svůj mindset právě vědeckého přístupu, kde je potřeba věci prokazovat, a začali trpět jakousi možná slepou vírou?

Soňa Peková: Já úplně nechápu, jaké fialové kouzlo na ně spadlo, protože to se nedá jinak nazvat. Oni zapřeli i takové bazální vědomosti, jako třeba co se týče vakcíny, že musí mít pět, nebo deset let nějakého použití, než se nasadí takhle ve velkém. To všichni zapomněli.

To, že na začátku – když jsem řekla, že tento virus je laboratorního původu – tak můj primární důvod byl takový, že jsem už mnoho let před tím pracovala ve skupině pro nakládání s geneticky modifikovanými organismy a věděla jsem, jaká je legislativa a jak je daleko za tímto oborem. Ten obor běží vpřed a legislativa mu stěží dýchá na záda, aby člověk správně dokontroloval, co se kde v laboratořích dělá.

A protože jsem věděla – protože jsem sama tyto věci dělala – že je to na svědomí experimentátora, na tom, co udělá. Protože když tam přijde nějaká kontrola a otevře termostat, a tam v Petriho misce rostou v nějakém médiu virové partikule, kontrolor vůbec nedokáže zjistit, že by se tam dělaly nějaké věci, které nejsou úplně košer. Jde to za svědomím experimentátora. Já jsem věděla, že to je nesmírně křehký parametr, aby na tom to bylo postaveno, a celá legislativa byla úplně směšná – takový prehistorický dinosaurus. Na to jsem mnoho let ukazovala.

A když se stalo toto, říkala jsem si: „A je to tady zase.“ Laboratorních úniků je popsáno mnoho, to není žádná tajnost. To se normálně dá najít na webu, kolik těchto různých úniků bylo. Říkala jsem si, že je tady možná čas, aby se to konečně s touto legislativou rozhoupalo. A místo toho, aby někdo řekl: „Tato baba má asi pravdu,“ tak po mně vyrazili.

A bylo víc takových zvláštností, které mě potom přesvědčily o tom, že je to celé nějaká smyšlená hra, kterou jsem tím nějak narušila, a proto se staly všechny ty věci kolem mě. Věda je pro mě teď zklamáním a já už to nedělám. Už dělám pouze diagnostiku, protože ta mi přijde ještě užitečná. A jakmile zjistím, že i ta je neužitečná, tak se posunu někam dál. Já nejsem uvízlá ve svých starých konceptech.

A to, co jsem dělala celý život – nic víc jsem neměla než vědu – sedm dní v týdnu jsem byla pořád v laboratoři – teď vidím, že to byla zvláštní faleš, ve které jsem žila. Bylo to v jednu chvíli smutné, ale teď už to mám za sebou, považuji to za svou historii. Ale věda mě opravdu zklamala. Opravdu zklamala.

Martina Kociánová: Jaké to je pro vědkyni, která zasvětila vědě svůj život, a zároveň pro křehkou ženu, být první, a svého času také jediný, kdo říká svůj výzkum proti všem?

Soňa Peková: Tak já možná vypadám křehce, já jsem takový malý kousek, ale vevnitř hrozně hustý.

Martina Kociánová: To jsme měli možnost vidět.

Soňa Peková: Ale ne nějak zlomyslně. Já jenom, když vidím, že se někde děje nějaké bezpráví, nebo je někde nějaká úplně zjevná lež, tak to přes mě nejde. A teď už vůbec takové věci přes mě nejdou, že bych to ignorovala, nebo nad tím mávala rukou. Bylo to tak celý můj život, a v době covidu to pro mě byla jasná zpráva, jasný imperativ, že to mám lidem sdělit, protože je to můj obor. Já v tom ležím. Dvacet let ležím v tomto oboru, nic jiného nedělám, nic jiného neumím. Vůbec nevím, jak se ovládá platební karta, ale přesně vím, jak se klonuje a jak se dělají tyto všelijaké věci.

Kdybych to lidem neřekla, nepřenesla bych přes sebe, že jsem to neudělala. Pro mě to byla jasná zpráva. Tušila jsem, že to bude mít nějaké konsekvence, ale netušila jsem, jaké to může mít konsekvence. Překvapila mě intenzita těchto konsekvencí, ale věděla jsem, že to říct musím. Udělala jsem to, a kolikrát se mě na to ptali, tolikrát jsem to zopakovala.

Pokud budou obyčejní lidé informovaní, žádná vláda je nedonutí jít na experimentální vakcinaci

Martina Kociánová: Je už svoboda diskuze o covidu v Evropě větší, než jakou ji zažíváme u nás?

Soňa Peková: Ani bych neřekla, protože vidíme, co se děje na Slovensku. Tam je pan doktor Kotlár pořád osamělý bojovník v první linii. Tady v Česku se to teď začíná snad trošičku hýbat – v pondělí 26. ledna byl v Poslanecké sněmovně seminář na téma covidu. Ale třeba v Německu je pořád situace velice chladná a ostrá, tam se na toto téma moc mluvit nedá. Leda pouze na alternativní platformě, což mi přijde, že nevím, proč by se to mělo jmenovat alternativní platforma. Vědecký ring je jeden, nemá dvě platformy, je jeden, tak nevím, proč to takhle označili, aby to zase jenom rozdělili.

Ještě pořád tato diskuze není svobodná, ale je potřeba o tom mluvit víc a víc. Ale nejdůležitější je, aby byli informováni obyčejní lidé, protože oni se potom půjdou nechat očkovat, oni potom budou aplikovat všechna restriktivní opatření a další drakoniády, které případně vymyslí vláda. Pokud oni budou vědět, že je to lež, nebo že je to příliš děravé na to, aby tomu uvěřili s tím, že je to pravda, tak i vládě – i kdyby měla bůhví jaké regule a instrukce – se bude daleko hůř pracovat s lidmi, kteří budou informovaní.

Já se tolik netrápím, že česká vláda na to ještě nereflektuje správně, byť je ze všech stran mnoho informací. Já řeším to, aby se to maximálně dozvěděli lidé, protože na nich stojí celá pyramida moci v každé jedné zemi, i na naší zeměkouli.

Martina Kociánová: Ivo Jahelka v jedné písničce zpíval: „Schody se nezametou, byť by byly z mramoru, nikdy zdola nahoru.“ A vy na to jdete stále zezdola a stále tlučete pěstí do zdi, ale v podstatě bych neřekla, že se proměnil vztah veřejnosti vůči vám. Pořád vás – myslím odborné veřejnosti – vnímají jako posedlého troublemakera, abych tak řekla.

Soňa Peková: Myslím, že jsou zabetonováni v nějaké historii, protože já určitě nejsem žádný troublemaker. Já se dokonce snažím o to, aby to bylo všechno vyrovnáno v klidu a mírumilovným způsobem. Já jsem ten poslední, kdo by chtěl do toho nějak sekat. Jestli se někdo myslí, že jsem troublemaker, tak velice zaspal dobu.

A navíc nevím, kdo to jsou tito lidé, protože vědecká obec je široká a takto se exponovali tímto způsobem vůči mně jenom někteří, spočítal by to na prstech jedné ruky. Myslím si, že těchto třeba dva, tři nebo pět lidí nemůže vyvážit ty další tisíce, kteří třeba už sdílejí můj původní názor, ale bojí se mluvit, protože se bojí, že by to pro ně mělo nějaké neblahé následky. Ale tady je pět křiklounů, u kterých se zdá, jako kdyby utrhli veřejný prostor, a potom si někdo může myslet, že to je pravda. Ale to je zavádějící situace, protože neplatí, že ten, kdo křičí, ví nejvíc. Tak jenom, aby si možná lidé uvědomili, že poslouchat toho, kdo nejvíc křičí, nemusí být správné.

Martina Kociánová: Ale mlčící většina je potom taková, která umožní křiklounům, aby se prosadili.

Soňa Peková: Ano. Ale stejně si pořád myslím, že pokud tady někdo nakoupí nějaké vakcíny za nějaké horentní peníze – které jsou stejně jenom nějakými elektronickými čísly, která už dávno nemají podstatu nějakých hmotných rezerv. To už je fiat měna. Myslím, že se to stalo v roce 1971 v Americe, že se odpojily zlaté rezervy od toho, že se začaly tisknout jenom papírové peníze.

Jsou to elektronické peníze, které zatíží elektronicky fiktivně nějakou zemi. A to, že se nakoupí nějaké nesmírně drahé vakcíny, tak se nakoupí, ale když tam lidé nepůjdou, vlastníma nohama neodkráčí do vakcinačního centra, aby si nechali podat nějakou látku, která je objektivně v experimentálním stavu, tak tady může seshora křičet, kdo chce, co chce, ale lidé tam nepůjdou, protože budou mít informaci o tom, že je to při nejmenším nedošetřené, nevyřešené. Efektivita, nebo účinnost, nebo bezpečnost těchto vakcín není vyřešena.

Já informuji lidi, a pokud lidé nebudou souhlasit s tím, co říká vláda, tak je to nakonec nestabilní stav, a vláda nemůže vládnout lidem, kteří nesouhlasí s tím, co vláda propaguje. Můj přístup zezdola nahoru je přeci jenom dobrý.

Pachatelé se vracejí na místo činu, aby za sebou zametli – návrat Adama Vojtěcha nikoho nepřekvapí

Martina Kociánová: Máte pravdu, že informovat občany je nesmírně důležité, ale v okamžiku, kdy Andrej Babiš jmenoval ministrem zdravotnictví Vojtěcha Adama, tak jsem si uvědomila, že k žádnému poučení z krizového vývoje pravděpodobně nedošlo.

Soňa Peková: Ale já se domnívám, že to, že se tady recyklovaly staré struktury, staré kádry, je ještě mezistupeň vývoje společnosti. A není to nic nelogického, protože pokud se tady na začátku dělaly různé machinace – bylo tady nějaké kupčení se strachem, a za kolik se bude prodávat analytika a podobně, to byl úplný počátek – tak tady evidentně jsou různé nitky, různé spoje z té doby, o kterých ví pouze ten, kdo to rozpoutal, což byl Andrej Babiš, a jeho pravá ruka, což byl Adam Vojtěch.

Teď, když potřebujeme, aby se tyto věci uklidnily, tak kdyby tam přišel někdo nový, kdo by tam začal provětrávat jejich staré fajly, tak by se zjistilo, co se tam všechno stalo. Je naprosto logické, že se pachatelé vracejí na místo činu, aby to tam za sebou zametli, což mě vůbec nepřekvapuje.

Ale je to tak, že si Andrej Babiš řekne, koho chce, aby tam s ním pracoval, a úplně bez skrupulí si tam zavolá někoho, kdo to s ním v té době pekl. Ale já se i tomu jenom směju, protože to považuji jenom za přechodný čas, kdy se budou snažit tyto věci zamést. Podle mě to je ten důvod, proč si tam zase vzal Adama Vojtěcha, protože Adam Vojtěch přesně věděl, co se kde dělo, a že se to stejně celé zhroutí, protože lidé už budou příliš vědět, co se dělo. A zase se vracím k tomu, že já jim to podrývám, vytrhávám kořínky. Jak ten strom roste, tak já mu pořád zezdola ořezávám kořínky, a ten strom nakonec spadne.

Trump propagoval operaci Warp Speed a masivní vakcinaci, teď totéž překrucuje – neuvěřitelná fraška

Martina Kociánová: Přesto všechno mě zarazilo, když jsem se dočetla ve slovenské „tlači“, že 5. srpna 2025 vláda Donalda Trumpa oznámila, že ukončí 22 federálních kontraktů na vývoj mRNA vakcín, protože zpochybnili jejich bezpečnost. Chápete to, že u nás stále jedeme v psychologickém modu popírání?

Soňa Peková: To je úplně, totálně vtipné, protože Donald Trump byl ten, kdo v blahé minulosti vrátil zpět legalitu procesu gain of function, to znamená přípravy mikroorganismů se zvýšenou funkcí. Protože to v jednu dobu bylo jako kdyby zrušeno, že se to v Americe provádět nesmí, a Donald Trump to tam zase, jak nastoupil do svého prvního volebního období, vrátil. Takzvaní vědci se zase začali věnovat gain of function a vyráběli tyto různé mikroorganismy.

Donald Trump potom rovněž rozvinul aktivitu, která se nazývala Warp Speed, a to bylo v roce 2020 – okamžité, masivní a plošné zavedení vakcinace proti covidu do populace. On byl obrovský propagátor těchto přípravků, kdy každý ze základní školy ví, že se to nasadilo v roce 2020, což bylo možná rok poté, co začala takzvaná pandemie, takže to nebylo objektivně pět let, což by bylo obvyklé, nebo deset let pro neobvyklé koncepty. I Donald Trump mohl vědět, že porušil tuto základní časovou premisu na lineární časové ose.

On se do operace Warp Speed namočil úplně a nesmírně propagoval tyto vakcíny. A teď najednou už to zase celé překrucuje. Přitom v té době měli stejné informace, jako mají teď. Těchto informací tolik nepřibylo. A v té době se chovali jinak a chovají se jinak i v této době. Je to neuvěřitelné divadlo. A myslím, že i vtipné. Mně to přijde opravdu jako fraška, protože ten, kdo se na to trošku dívá, sleduje to – a spousta lidí to sleduje, protože covid se týkal asi každého – tak vidí, že ten, kdo byl největší uzurpátor moci, teď dělá, že to je všechno ok. Je to úplně nestabilní plocha, a podle mě z toho už něco vznikne.

Biologické laboratoře zůstaly po rozpadu Sovětského svazu bezprizorní a ujal se jich americký přítel

Martina Kociánová: Když jsem sledovala vaše kroky v minulosti, tak jsem si někdy říkala, že si skutečně vědomě nabíháte. Třeba když jste v dubnu 2022, tedy krátce po zahájení války na Ukrajině, řekla, že na tamním území byly biologické laboratoře. Dnes se tedy ví, že tam tyto laboratoře byly s americkou účastí.

Soňa Peková: Jestli můžu. Když se tehdy rozpadl Sovětský svaz, tak ve svazových republikách byla hromada takovýchto laboratoří, protože studená válka obsahovala položku biologických zbraní. A laboratoře, které se věnují výzkumu nebo vývoji těchto biologických dvousečných agens, nejsou jenom v těchto zemích, ale jsou v Evropě, v Africe, v Austrálii, jsou po celém světě. A tam zůstaly po rozpadu opuštěné a bývalý Sovětský svaz šel na kolena. Zůstaly tady ty extrémně nebezpečné provozy v podstatě bezprizorní. Až tam přišel americký přítel, aby se toho ujal. Ale to tak bylo i v Kazachstánu a v různých zemích. Je o tom hromada knih, literatury, to také není žádná tajná věc, a všichni, co jsou z oboru, o tom vědí.

Martina Kociánová: O tom, že laboratoře na Ukrajině a v dalších svazových republikách jsou, se vědělo. Nebo aspoň lidé, kteří se o to zajímali, věděli. Přesto všechno se ale zase vzedmula obrovská vlna nevole vůči vašemu konstatování s tím, že už nevíte, co si vymyslet.

Soňa Peková: Ale já jsem si to nevymyslela. To je fakt. A kdybych byla úplně zticha, tak by asi těžko našli, proč by proti mně vyšívali. Ale já jsem nebyla úplně zticha, ale to proto, že se mě na to vždycky někdo zeptal a já jsem mu přímo odpověděla. Já jsem nemlžila, a možná jsem někdy odpověděla trochu provokativně, protože jsem věděla, že to je správná odpověď, že to akorát trochu opepřím. Ale když bych to neopepřila, tak by to třeba zapadlo. Kdybych tomu papíru nedala razítko soudního znalce, tak by také zapadl. Já to tak dělám.

Martina Kociánová: Opepřila jste to tak, že vás kvůli tomu vyšetřovala policie.

Soňa Peková: Jenom nějaký občan z Brna poslal trestní oznámení. A to potom skončilo někde v koši, to se ke mně ani nedostalo. Oni to zase nafouknou, a nakonec to tak ani nebylo. Jenom občan z Brna trpěl, tak to poslal na policii, ale policejní orgán to už neprocesoval dál.

 

Celý rozhovor se Soňou Pekovou o mRNA vakcínách a stavu vědecké diskuze o covidu si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Jen díky vám mohou vznikat další rozhovory se zajímavými hosty.
Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jarmilo, mají lidé šanci rozeznat, že v určitém okamžiku jdou naproti tomu, že se stávají pacienty navždy? Možná ne chronicky nemocní, ale chronicky léčeni. Jaké jsou další exemplární příklady civilizačních chorob, na které jsme nasedli, a máme na ně mnoho, mnoho spolehlivých léků, které je potřeba brát do konce života?

Jarmila Klímová: Kardiovaskulární nemoci se dlouho držely na nejvyšší příčce tohoto žebříčku.

Martina: Ale ty mohou být opravdu nebezpečné. Jak to rozeznat?

Jarmila Klímová: Ale můžou, jenomže my si je způsobujeme právě těmi zánětlivými procesy, které se v našem těle rozlézají, na základě třeba doporučených potravin, nebo doporučených léků. To znamená, že vedlejšími účinky potom jsou řekněme nějaké chronické disrytmie kardiovaskulárního systému, a podobně.

Ty říkáš, že můžou být nebezpečné. Ano, jenomže systémem, jakým jsou – pardon za slovo – léčeny, tuto nebezpečnost rozhodně nesnižují. Ne nadarmo má medicína roztomilý termín, že má nemoc pod kontrolou. To znamená, že kontroluje, že nemoc probíhá dál a že se průběh nemoci neodchyluje od toho, jak to předpověděli: „Pane Novák, teď to bude takhle, a za pár let to bude takhle.“

A když daná nemoc, řekněme, respektuje linii předpokladu, jak se bude zhoršovat, tak máme nemoc pod kontrolou, takže je to v pořádku. A kdyby se něco jako výrazně zvrtlo, a šlo to mimo predikce, tak to už je trochu něco jiného.

Diabetes je smrtelná choroba, ale léčíme ho tak, že slinivku jen dále ničíme

Martina: A jak tedy postupovat?

Jarmila Klímová: Ale podívej se, my tady máme nemoci jako třeba diabetes mellitus. Teď nechám první typ samostatně, protože tam jsou nějaké autoimunní komponenty. Diabetes mellitus druhého typu je smrtelná choroba.

A jak je léčen? Je léčen způsobem, který v podstatě v dlouhodobém kontextu jenom devastuje a rozvrací symbiotické tendence, nebo symbiotické funkce slinivky břišní v produkci dalších hormonů, které se spolupodílejí na regulaci inzulínu v krevním oběhu, a které se i spolupodílejí na tom, jestli je inzulín dostatečně zdatně vybaven k tomu, aby pomohl glukózu zabudovávat do buněk.

Pankreas je opravdu specifická žláza, má zevně sekretorickou funkci – to jsou enzymy, které jdou do tenkého střeva, a pomáhají trávit potravu. A pak má vnitřní sekretorickou, endokrinní funkci, a tam kromě inzulínu, tedy hormonu, je ještě pankreatin sekretin, a ve zbytkovém množství gastrin, a tyto tři hormony spolu samozřejmě spolupracují.

A když vytrhneme jeden z těch hormonů, a na ostatní vůbec nebereme zřetel, a začneme regulovat jenom jednu hladinu, navíc ryze syntetickým substituentem, tak se rozvrátí celá endokrinní spolupráce pankreatu, a on už nikdy nemůže přirozeným způsobem naplnit poslání, které původně měl.

Martina: To není úplně do rozhlasu…

Jarmila Klímová: V žádném případě. Ale musíme si uvědomit, že jsme tady říkali, že rakovina je metabolické selhání, metabolická porucha. Já jsem říkala, že systémová, protože v tom jede celý organismus. A diabetes je ve svém prapůvodu porucha hormonální – tedy systémová.

A když bych měla odpovědět krátkým způsobem – který samozřejmě nevysvětluje celou složitou kaskádu jevů, které se na endokrinní komponentě podílejí – tak bych řekla, že bychom měli zasáhnout tak, abychom udrželi hormonální rovnováhu celého organismu. Protože je to o hormonální rovnováze. A druhá věc je, že bychom měli jíst potraviny, které jsou skutečnými potravinami, a ne toxické náhražky, na které potom pankreas reaguje patologicky.

Nakupujme jen prvopotraviny – co najdeme na louce nebo v lese, ne v regálech s průmyslově zpracovaným zbožím

Martina: Můžeme tady být konkrétní? Nebo radši taky ne?

Jarmila Klímová: Můžeme.

Martina: Pud sebezáchovy je dobrý pud.

Jarmila Klímová: Když takhle vezmeme nákupní vozík, a jedeme mezi regály hitlermarketu, tak jsou regály, do kterých vůbec nezamíříme, a to jsou regály s potravinami, které jsou průmyslově zpracovány. Prostě vůbec.

Nakupujeme zásadně prvopotraviny, to znamená něco – návrat k přírodě – co můžu najít, kdybych s nákupním vozíkem přijela na louku, nebo do lesa, a co na louce můžu buď utrhnout, nebo vykopat, nebo zastřelit, nebo ulovit, nebo já nevím co ještě, a neprošlo to žádným chemickotechnologickým procesem, než se mi to dostalo do vozíku.

Protože podíl toxinů ve stravě zásadním způsobem rozvrací symbiózu metabolických procesů celého těla, a tedy i symbiózu orgánových funkcí. Taková játra musí být ve své funkci navázána symbioticky například na funkci ledvin, a zároveň musí harmonizovat s funkcí pankreatu. Ledviny jsou navázány na kardiovaskulární systém. Lymfatický oběh je navázán jak na kardiovaskulární systém, tak na filtrační kapacitu ledvin.

A když je tělo zahlceno toxiny, tak se přirozené informační, komunikační kanály postupně jakoby uzavřou, a dojde k něčemu, čemu potom i medicína říká „multiorgánové selhání“, „multiorgánový buněčný rozvrat“. Každý orgán si pak ještě chvíli jedou po svém – játra si jedou po svém, ledviny si jedou po svém, ale bez komunikační symbiotické strategie organismus prostě není možné držet pohromadě, a dojde k multiorgánovému selhání.

A začíná to u toho – nechci říkat značku žádných sušenek – co v přírodě na louce opravdu nenajdeš. A podívejte se, jak tím krmíme děti, ještě je na to reklama v televizi. A já říkám: „Prosím vás, jestli je na něco reklama v televizi, a náhodou to máte v lednici, tak to okamžitě vyhoďte ven.“

Martina: Až tak jednoduché to může být?

Jarmila Klímová: Až tak jednoduché. Ano.

Martina: Přemýšlím, jak Martin Luther – hlavní postava protestantské reformace, který žil na konci 15. století – řekl: „Medicína dělá lidi nemocnými, matematika smutnými, a teologie hříšnými.“

Jarmila Klímová: Ježíš, to je hezký. To jsem úplně zapomněla.

Lidé touží po pilulkách, protože je to jednoduché – a těžko se odolává slibům nekonečné výkonnosti

Martina: Ale když si to před chvílí vyprávěla, tak jsi říkala: „Já se začínám rozčilovat.“ A chtěla jsem se zeptat: Dáš si Neurol? A tím se dostávám k poměrně zásadnímu tématu, který je tvým domácím polem, protože jsi původní specializací psychiatr. Čím to je, že množství psychofarmak roste raketovou řadou? Je to proto, že jsme rozkolísanější, máme nemocnou duši? Nebo je to proto, že se to teď tak dělá?

Jarmila Klímová: Tam nemůžeme najít jednu kauzalitu. Protože tuto práci dělám tak dlouho, jak ji dělám, tak jsem byla účastníkem zájezdu, když antidepresiva právě začala stoupat.

Martina: Ty ses vzdělávala?

Jarmila Klímová: Já jsem se vzdělávala, dokonce jsem ve své mladické nerozvážnosti dělala asi dvě farmaceutické studie na prospěšnost psychofarmak, a bylo mi divný, jak se ty formuláře vyplňují, a proč jsme tohoto pacienta vyřadili. A je tedy fakt, že jsem to nakonec asi nějak vyplnila správně, takže jsem tenkrát za odměnu vyjela na farmaceutický kongres do Londýna.

A v té době si právě dovolím tvrdit, že nárůst psychofarmak byl na čele celého pelotonu nárůstu všech dalších léků. A bylo to tak, řekněme, dobře komunikováno, dobře prodejné, protože se lidem slíbilo, že díky této další zázračné pilulce všechno zvládnou.

A to šlo ruku v ruce s tím, že se i v celosvětovém dění výrazně šláplo na plyn ohledně výkonnosti, růstu, zmnožení statků, a tak dále. A každý, kdo nebyl tak úplně výkonný, tak netrvalo dlouho, a stál opodál. A kdo by to chtěl?

A pilulka začala nabízet možnost, že výkonnost poroste donekonečna, že nebudeme mít špatnou náladu, že všechno budeme hravě snášet, a pokud jsme náhodou smutní, tak to nesmíme dávat najevo. Takže lup, a zvýšíme si dávku. A už to jelo.

Zase, každý by chtěl být neviditelný, nebo nesmrtelný, tak každý by chtěl být vysoce odolný. A bylo taky moc hezký, jak se potom rozšiřovala škála indikačních kritérií, kdy na začátku právě antidepresiva třetí generace byla určena jenom pro depresivní poruchy.

A pak se zjistilo, že prodeje nejsou tak velké, takže se udělaly super studie, že se to může podávat i na úzkostné poruchy, a pak že to budou úzkostně depresivní poruchy, pak to budou obsedantně kompulzivní poruchy, a takhle bychom mohli pokračovat dál, tedy, že věk podávání bude od jednadvaceti let, pak od šestnácti let, a pak už to bude dvanáct let.

Antidepresiva u dětí způsobují plíživou psychopatizaci – vznikají bioroboti bez skutečných emocí

Martina: Dnes berou antidepresiva a léky proti úzkosti děti na základních školách.

Jarmila Klímová: Léky proti úzkosti, ano.

Martina: Co jim to může způsobovat?

Jarmila Klímová: Strašný věci. Strašný věci.

Martina: Co o psychofarmakách nevíme? A nevíme to o nich třeba i cíleně.

Jarmila Klímová: Co já o nich nevím?

Martina: Co o nich nevíme my, běžná populace.

Jarmila Klímová: To že to je všechno otázka především dlouhodobého podávání. Farmaka jsou postavena na principu chemické buněčné interakce – to čemu říkáme neuromediátory, tedy serotonin, dopamin, noradrenalin, a mohla bych pokračovat – a teď se do toho zasáhne takhle zevně nějakou chemickou, průmyslově nastrukturovanou náhražkou přirozeného neuromediátoru, což je zase hormon, takže se postupně začne vychylovat hormonální rovnováha nejenom v rámci centrálního nervového systému, ale začne se to samozřejmě propisovat i do periferního nervového systému, začne se to propisovat i do dalších hormonálních kaskád. Například třeba do pohlavních hormonů – abych byla decentní.

To je jedna věc, která se odehrává na biochemicko-metabolické bázi. A teď paralelně s tím se odehrává druhý proces, který je na vývojové, psychicko-osobnostní bázi – když hovoříme především o dětech.

A při dlouhodobém podávání těchto chemických struktur vidíme, že to začne modelovat osobnost. Co si pod tím má běžný laik představit? Je to lehounká, plíživá psychopatizace s oploštěním emoční plasticity, s oploštěním celé škály přirozených emocionálních struktur.

Martina: A projevů.

Jarmila Klímová: A jejich následných projevů. Nejdřív prožitků, pak i projevů. Takže jsou to tak trošičku bioroboti. Sice odolní, ale bez šťavnaté člověčiny uvnitř.

Generace na lécích a umělých potravinách mají oříznuté emoční amplitudy – vrchní i spodní

Martina: Proto se také v souvislosti s civilizačními chorobami mluví o změně povahy lidstva. To znamená, že generace, které už vyrůstají třeba na těchto farmakách, vyrůstají na těchto lákadlech v podobě zpracovaných potravin, tak vlastně mají problém s prožíváním věcí naplno. I u veselí, smutku, v lásce i ve zklamání, mají jakoby oříznuté vršky…

Jarmila Klímová: I vrchní i spodní amplitudy.

Martina: I spodní.

Jarmila Klímová: Ano. Ale vždyť to je něco jako životní pojištění – je to bezpečné. Nepropadnete do tenat neopětované lásky, nepropadnete do zoufalého básnického vytržení, prostě jste v bezpečí.

Martina: Ničeho.

Jarmila Klímová: Ano. V jakémsi bezpečí emocionálního vakua opravdu neohrožujícího prostředí.

A navíc právě odtržení od podstaty lidství vedlo k považování patologie za normu. Co je míněno patologií? Umělé potraviny, umělé léky, běžnost nemocnosti lidstva. Najít dneska úplně zdravého člověka je vlastně už minoritní záležitost. Lidé nemocnost považují za normu – aniž by si to uvědomili.

Je to novodobá norma. Přeci: „Já ta antidepresiva beru dvacet let, tak už je to dneska normální. Ne?“ Oni se i takhle vyjadřují, oni to v těchto slovech prezentují, a nepozastavují se nad tím, že původní lidství už je dneska jenom jakýsi nostalgicky vnímaný okrajový jev této společnosti. Strašný.

Válka a rakovina mají nejlepší PR – proto se jich dvacetiletí bojí nejvíc

Martina: V tomto smyslu slova jsou slova skutečně velkou magií, která dokáže měnit naše myšlení. Je normální, že se lidé rozvádí, je normální, že lidé berou psychofarmaka, je normální, že po padesátce jsem nemocný. Já nezapomenu, jak mi jeden číšník, když jsme si spolu povídali, než mě obsloužil v restauraci, a když jsem se ho ptala, jak se má, říkal: „Tak děti jsou zabezpečené. Dům jsem dostavěl. Když to řeknu úplně otevřeně, tak teď už i ty nemoci můžou přijít.“

Jarmila Klímová: Ano.

Martina: To je asi magické. A když budu velmi osobní, tak jsem nedávno při nějaké příležitosti mluvila se skupinou mladých lidí a zjistila jsem, že když jsem se jich ptala, z čeho mají v současné době obavu, co je ve veřejném prostoru leká, tak to byly dvě věci, které z toho můžu vypíchnout: Válka a rakovina. A přestože to byli lidé, kterým bylo kolem dvaceti let, tak mi říkali, že se pravidelně prohlíží, že se pravidelně prohmatávají, a pravidelně kontrolují, jestli jim někde nenaskakují třeba nějaké bouličky. Je toto zdravá prevence? Nebo je to pokyn pro organismus?

Jarmila Klímová: Ano. Takto má být položena otázka: Kde je míra? Kde je míra na jedné straně mezi přirozenou, zdravou sebereflexí, že o sebe pečuju, že si myju ruce a čistím si zuby, že se občas ráno proběhnu bosa ranní rosou – já jenom v půlce srpna, pak už mám zase kozačky – že jdu na sluníčko, ale ne, že se tam jdu ugrilovat, a na druhé straně mezi hysterickou karikaturou panické prevence proti devadesáti procentům jevů, které patrně ani nenastanou?

Jestliže fokus uvažování otočím tímto směrem, tak – nerada bych, aby to znělo jako nějaké ezo kecy – tak si to nejspíš, s největší pravděpodobností, vyrobím. Protože tělo a mysl, a v podstatě součinnost mých myšlenek a mého sebevnímání dospěje do takového stádia, že si někde tu bouli prostě vyrobím.

Martina: Babičky říkaly: „Čeho se člověk bojí, to přivolává.“

Jarmila Klímová: Přivolává, je to tak. A uvědomme si, že válka a rakovina mají v současné době nejlepší PR, tak je jasné, že dvacetiletí mlaďoši budou tyto dvě velmi úspěšně obchodované komodity pojmenovávat jako první.

Jeden workshop v Dobřanech mi ukázal, že nemoci jsou bytostně spjaty s životním příběhem člověka

Martina: Vzpomeneš si na okamžik, kdy sis poprvé uvědomila, že musíš ty, sama osobně, začít k medicíně přistupovat jinak? Že musíš být bdělá v důvěře v to, co se ti předkládá? Že medicína není vždy vedena bezelstnou snahou o uzdravení, ale že jsou v ní velké zájmy, velké peníze, zájmy mocných – jak jsme si tady o tom dnes povídaly. Mělo to, že jsi vykročila proti proudu, nějaký konkrétní spouštěč? Nebo to byl také proces?

Jarmila Klímová: Každý by rád řekl, že toho a toho dne, toho a toho roku se mi rozbřesklo v hlavě, a od té doby jsem osvícen. Tak to opravdu nehrozí. Ale vlastně můžu, protože v době, kdy se ke mně vesmírem propasírovala jakási úplně jiná úroveň chápání nemocí, jsem pracovala jako řadový sekundář v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Dobřany jsou ještě větší blázinec než Bohnice. Dneska už se nesmí říkat blázinec, protože kdybychom zastřešili Českou republiku, tak je to psychiatrická nemocnice.

A myslím, že každý psychiatr, který by chtěl někdy dělat nějakou svou ambulantní praxi, by rozhodně měl takovýmto zařízením projít, aby na vlastní oči viděl, jak to také může skončit, do jakých hrůz se nemoc, ta psychická devastace může propracovat. Takže tím jsem tam procházela, a přihodilo se něco zcela neobvyklého, a dodneška vůbec nechápu, jak se to podařilo: Přijela tam na seminář dvojice terapeutů, pan doktor Chvála a paní doktorka Trapková z Liberce, kteří nám během jednoho sobotního odpoledne předvedli na workshopu teorii časové osy.

Ukázali, jak v časové korelaci určitých životních – ani to nemusejí být závažná traumata – okolností, se k tomu v časové souslednosti přiřazují konkrétní syndromy, symptomy, nemoci, jevy na těle. A že v podstatě to, jak člověk žije, a jak přemýšlí, a co se mu děje v životě, je bytostně spjato s tím, jestli se objeví, nebo neobjeví nějaká nemoc. A tehdy mi to poprvé celé dalo smysl. Já jsem byla tak chtivá, že jsem se tam tenkrát přihlásila jako figurant, takže Láďa Chvála tu časovou osu ukazoval na mně. Ale to jsem nevěděla, do čeho jdu.

Je to tak strašlivý šok, když se najednou podíváte na perspektivu, na historii svého života, o kterém si něco doposavad myslíte, a myšlenková linie je celkem konzistentní, a pak vám někdo během dvou hodin do toho hodí takový vidle tak, že se z toho vzpamatováváte několik týdnů. A možná že díky tomu, že to pro mě byla tak šokující – v dobrém slova smyslu – šokující zkušenost, která mně otevřela úplně nové nazírání, jsem si říkala, že toto jediné má smysl.

Martina: Nové nazírání na tvou představu o tvém životě?

Jarmila Klímová: Ne. Nazírání na lidské nemoci jako takové. Na nezpochybnitelnou souvztažnost s lidským příběhem, se strukturou lidského myšlení, a se vším, co dělá člověka člověkem v jeho individuálním životním příběhu. Takže netrvalo dlouho, a já jsem se přihlásila do pětiletého výcviku psychosomatiky v Liberci. My jsme byli tenkrát první, my jsme byli nejstarší potomci – a pak už to jelo.

To máš asi tak, že když si jednou koupíš barevnou televizi, tak už se na černobílou nechceš dívat, protože už ti to chybí. Stejně tak, jako když film poprvé zazpíval a promluvil, tak už jsme nechtěli němé filmy s titulky. A pro mě to mělo tento rozměr: Film života promluvil a zazpíval. Předtím jsem se brodila černobílým němým filmem s titulky, a teď najednou barevná plazma, skoro 3D. To už se prostě nemůžeš vrátit, i kdybys hodně chtěla, i kdyby ti nabízeli vysoký post.

Jednou mi ho nabízeli, na tu dobu hodně vysoký, kdy 100 000 byl astronomický plat, a já jsem s velkou úctou poděkovala a řekla: „Hele, já jako si toho od vás budu do smrti, pane XY, vážit, protože to beru jako velké ocenění mých schopností. Opravdu na vaši nabídku nikdy nezapomenu, ale já už nemůžu, já už se nemůžu vrátit.“

Horizonty poznání jsou nekonečné – a skutečné pravdy nikdy nebudou přijímány většinově

Martina: Teď jsem se tě ptala na jeden z prvních impulsů, a náš rozhovor bych zakončila tím, kdy přišel jeden z posledních? Protože možná se ve spoustě věcí, které teď říkám, mýlím, a asi jenom hlupák nemění svůj názor, když zjišťuje nové informace, přicházejí mu do cesty nové příklady a indicie. Vybavíš si, kdy jsi naposledy změnila názor na něco opravdu zásadního? A nemusí se to týkat jen našeho tématu, a tvé lékařské praxe.

Jarmila Klímová: To je hodně těžká otázka, a myslím, že bych potřebovala – abych byla hluboce autentická – možná tak týden na rozmyšlenou.

Ale možná, že to nebude jedna věc, a že to spíš bude jakási provázanost několika jevů. Ono to nikdy není v nějaké krystalicky čisté podobě. Pokusím se to říct srozumitelně.

A to je, že jsem si připustila, že – ač to bylo mnohokrát filozofy a básníky nějakým způsobem zmíněno – že poznání nemá opravdu konec. Že vždycky, když se dostaneme na nějaký horizont, který jsme si vytyčili, jako že to je kóta, ke které potřebujeme dojít, tak zjistíme, že je před námi pět dalších horizontů. A když pokračujeme, a dostaneme se na třetí z těch pěti, tak vidíme, že je jich tam dalších šestatřicet. A když stojíme na dvacátém z šestatřiceti, tak už se to v podstatě nedá spočítat.

A že to je něco, co by nás ale nemělo vést k malomyslnosti, ale spíš by se to mělo stát hnacím motorem pro další a další poznávání, které by mohlo být, když se správně uchopí, jakýmsi antidotem, tedy protijedem vůči dogmatismům, které jsou nám předkládány jako hotové, správné, konečné, nezpochybnitelné pravdy.

Vždycky, když bylo něco nezpochybnitelnou pravdou, tak to trvalo pár let a zjistilo se, že to přetluče jiná nezpochybnitelná pravda. Takže to je jedna věc, skutečně nekončící horizonty poznání, což možná, jako jeden z mála jevů našeho konečného smrtelného života, dává smysl. Protože když něco nekončí, tak je naší povinností, smyslem našeho bytí, předat štafetu dál. Protože já doběhnu jenom někam, a v pokoře k nekonečnosti musím předávat štafetu, ve víře, že ji opravdu uchopí někdo, kdo s ní bude zacházet pokorně a láskyplně.

Dalo by se říct, že teď druhý jev, který možná zmíním, je protichůdný – ale není. Já ho protichůdně nechápu. Tedy, že skutečné poznání, ve všech svých opravdu hlubokých pravdách, nikdy nebude přijímáno většinově. Vždycky tady zůstane jenom pro určité procento lidí, které je ochotno jít trnitou cestou napříč světem, a jsou věrni pravdivému poznávacímu spirituálnímu procesu, tedy procesu poznávání, který dává smysl. Spiritualita nám hluboce dává smysl.

A stejně tak, jako nesmíme propadnout smutku a malomyslnosti ve smyslu, že tento proces je nekončící a že nikdy nedoběhneme na jeho konec, tak stejně nemáme propadnout malomyslnosti z toho, že to nikdy nebude zavnímáno většinou. Protože si uvědomíme, že to vlastně nevadí a že jenom důležité, že tady tento proces existuje a že máme šanci se touto cestou vydat. Čímž, prosím vás, si trošičku říkám o to, že možná budu obviněná z nějakého elitářství. Ale proč ne, ať si někdo obviňuje, já jsem zvyklá na ledacos. Ono je to elitářství, ale ve smyslu, že je to menšinový jev. Takhle to, prosím pěkně, vnímejme.

A ve chvíli, kdy si spojíme tyto dvě myšlenky, tak můžeme přehodnotit i postoj, protože nás to nebude rmoutit, že nás to nebude paralyzovat v odhodlanosti tomuto postupu, že to jenom přijmeme jako…

Martina: Jako status quo.

Jarmila Klímová: Jako boží vůli? Status quo? Protože všechno koneckonců nemá být poznáno. Viděli jsme ten masakr, kdy jablko jednou spadlo na zem, a co se okolo toho dělo. Takže je dobré být v poznání, řekněme, uctivým a skromným. Já si myslím, že to je věc, která pokud mě bude provázet dál, tak myslím, že mám šanci celkem spokojeně žít.

Martina: Jarmilo Klímová, já ti moc děkuji za celý náš dlouhý rozhovor. Děkuji ti za připomenutí, že ty nemáš nikdy hotovo. Je to velmi inspirativní pro to, abychom si uvědomili, že bychom nikdo nikdy neměli mít hotovo.

Jarmila Klímová: A něco pro to dělejme.

Martina: Moc ti děkuju.

Jarmila Klímová: Já děkuju. Já děkuju za krásnou linii, kterou jsme mohli spolu projít, protože jsme se neuchýlily k žádným lacinostem, které jsou dnes a denně propírány v širokých médiích, a že mi dnešní rozhovor opět dal hluboce smysl. Takže děkuju.

 

Celý čtyřdílný rozhovor s Jarmilou Klímovou o medicíně a civilizačních chorobách, psychofarmakách a jejich vlivu na lidskou osobnost a o cestě k poznání, které nikdy nekončí, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Když jsi zmínila duhou světovou válku, tak se na tu dobu podívejme ze dvou úhlů pohledu, abychom byly spravedlivé. Na jedné straně se objeví zázrak v podobě penicilinu, který najednou dokázali vyrábět chemicky, a nemusela pořád chodit po tržištích zaměstnankyně laboratoře, které se říkalo Plesnivá Mary, protože hledala nejkrásnější plísně, které nakonec našla v červeném melounu, ze kterého se to podařilo vykultivovat, takže najednou tisíce a tisíce vojáků neumíralo na sepsi. Ale na druhou stranu se nám ve stejné válce, na stejném jevišti – nejprve petrochemie, posléze farmacie – objevuje společnost IG Farben. Před americkým vojenským tribunálem v podsekci Norimberských procesů bylo usvědčeno z IG Farben 13 lidí, a posláno na několik let do vězení.

Jarmila Klímová: Na několik málo let do vězení.

Martina: Na několik málo let, ano.

Jarmila Klímová: Vůči tomu, čeho se dopustili.

Martina: Myslím, že maximum bylo osm. A zase, tady se snažím sledovat polaritu, abychom nevylily s vaničkou i Fleminga, a zároveň, abychom si uvědomili, kudy se to pak vydalo.

Jarmila Klímová: Já si myslím, že tady žádnou vaničku nevyléváme, protože ono to má jednoho společného jmenovatele. Penicilin – samozřejmě, Ježíš, halelujá, chvalme pána. Jenomže tam je jeden společný jmenovatel, a to, že když zjistili, že se to dá vyrábět chemicky, a tím pádem, že je to ziskový produkt, tak je to úplně stejná linie, jako když se dají chemicky, a patentově a finančně ohodnotit další látky, jež napodobují nepatentovatelné biologické produkty. Třeba na pampelišce si nepřivyděláš, a navíc pampelišek roste, nedej bože, moc, takže by to bylo hodně laciné. Ale když třeba z takové roztomilé kytičky, jako je barvínek – víš co je barvínek?

Martina: Modrý.

Jarmila Klímová: Ano, modrý. On se latinsky jmenuje vinca minor, a máme tady lék „vincristine“, což je původně preparát extrahovaný z této nevinné modrooké květiny – a máme tady chemický koktejl.

Martina: A patent.

Jarmila Klímová: A patent, samozřejmě. Takže na dobrých věcech – a je jedno, jestli je to pampeliška, bojínka, barvínek, nebo březová kůra – víš co je březová kůra původně? To je acylpyrin.

Martina: Kyselina salicylová.

Jarmila Klímová: Kyselina salicylová, ano, vyextrahovaná z březové kůry. Nedávno někdo řekl, že příroda nedělá chyby, a hodně za to dostal vynadáno, ale příroda nás vybavila vším, co potřebujeme. Všechny léky, všechny léčivé prostředky nám příroda naservírovala, všechny tady vždycky byly. Vždycky celé lidské pokolení provázely, a to do té doby, než se to z jakýchsi vyšších ideových, a finančně proliferativních důvodů zakázalo. Takže i z dobrých věcí – jako byl jasně penicilin, nebo pampeliška – se ve chvíli, kdy se to dalo vyrobit chemicky a patentovat, stalo to, co se z toho stalo.

Příroda nás vybavila vším, co potřebujeme – zakázali jsme si to sami

Martina: Je pravdou, že Alexander Fleming nebyl nadšený z toho, že se jeho objev mohl vyrábět masově, takže v roce 46 měl varovat, že to byl lék na dobu války, ale ne na dobu míru, protože by se mohlo – tehdy už predikoval – že by se mohla proti penicilinu vytvořit rezistence.

Jarmila Klímová: A kdo ho dneska cituje?

Martina: Tady ale musel nastat určitý zlom, protože pacienti, nebo lidé, a posléze pacienti, museli chtít.

Jarmila Klímová: Začít chtít.

Martina: Chtít ty pilulky. Stalo se to proto, že je představa kouzelné pilulky tak lákavá, že se jí vlastně nedá odolat, a kdy odevzdáš svou zodpovědnost za svůj život, za přístup ke svému tělu, mysli, této kouzelné pilulce? Nebo se na tom také pilně pracovalo, aby lidé chtěli? Nebo je obé pravda?

Jarmila Klímová: Samozřejmě, nikdy to nelze oddělit. Podívej se, každé PR aby bylo úspěšné – a je jedno, co propaguje, úplně jedno – musí velmi dobře studovat principy lidské psychiky. Musí být velmi trefně postaven třeba i na psychických paradoxech, ze kterých vycházejí určité mentální operace, protože na to potom zákazník, spotřebitel, prostě naskočí. V lidské povaze je lenost, pohodlnost, touha po zázraku, a tyto věci, které mají společného jmenovatele, a to, že to přijde zvenčí. Zázrak také přichází zvenčí. A teď se tady tato lákadla sumarizovala, a už nebyl zas tak velký problém lidi přesvědčit, aby to chtěli.

Já teď nevím, ale mám pocit, že Rudolf Steiner – jménem si nejsem úplně jistá – už toto predikoval v meziválečném období, že bude zničeno nejen lidské zdraví, ale i lidský duch. A bude zničen tak, že se to lidem předloží tak, že to chtějí, že tomu sami půjdou naproti. A teď to tady máme, a vidíme, jak to skutečně funguje. A v poslední celoplanetární sociologické studii o tom: „Pojďte, my tady máme skvělou injekci, zachrání vám to život“, se to jenom potvrzuje v čím dál masovějším měřítku. Lidé chtěli. Lidé byli tak hezky namotivováni…

Martina: Vyděšeni.

Jarmila Klímová: Vyděšeni – to je skvělá motivace. Takže chtěli, a stáli fronty. Už nebyl potřeba žádný nátlak. A zase přijde něco, že lidé zase budou chtít, protože cesta do pekla je vždy dlážděna pohodlně. Vždycky to tak bylo, vždycky to tak bude. A zase najde nějaký kuliferda, který na této partikulární lidské malosti bude parazitovat a vydělávat.

Skutečná vzdělanost ducha za sebou vždycky nese benefit tělesného zdraví

Martina: Když jsi vzpomenula predikci Rudolfa Steinera, tak má cenu diskutovat o tom, co je dřív, vejce, nebo slepice, jestli si prvně ničíme své zdraví, nebo si více ničíme ducha? Je to asi neoddělitelné.

Jarmila Klímová: Nejde to přesně oddělit. To nelze oddělit, protože – psychosomatika. Tečka. Protože zkrátka jsme jedna nádoba – ať už jakkoliv hříšná – ve které se všechny tyto aspekty spolu neustále propojují, klokotají, transformují se jeden v druhého. A aby někdo vzal pravítko a řekl, že tady končí toto, a začíná toto, naprosto irelevantní. To bychom se zase dostali k dalekosáhlým popisům všech psychosomatických jevů, a to myslím, že není předmětem dneška.

Ale vzdělanost, skutečná vzdělanost, skutečné zušlechtění ducha jako takového, vždycky za sebou nese benefit tělesného zdraví. A když to celé otočíme, a podíváme se třeba na lidi ve vysokém věku, kteří jsou na svůj věk prokazatelně velmi zdraví, a zaposloucháme se do toho, co říkají, tak nemůžeme odhlédnout od toho, že jsou nositeli jakési přirozené moudrosti, která se s tím někde pojí. Takže zase vidíme, že jedno vzájemně podporuje druhé.

Martina: Mohlo by se zdát, že o vakcinaci se začalo mluvit v souvislosti s covidem. A určitě je pravdou to, že tam vypukla velká diskuse, a příkopy se hloubily granáty. Ale když jsem nad tím přemýšlela, tak jsem si uvědomila, že o možných vedlejších účincích vakcín se vlastně mluvilo dlouho, jen to byly dílčí soldatesky rodičů, kteří si chtěli ponechat rozhodnutí o sobě a o svých dětech v kruhu rodiny, a brali tak na sebe riziko, že budou pohnáni k zodpovědnosti, nebo budou opravdu zodpovědní za to, že se možná některé epidemie, třeba spalniček, zase vrátí.

Ale lidé nad tím začali mnohem víc diskutovat. Protože si vzpomínám, že za mého mládí diskuse o očkování neexistovala. Byla to danost. Byli už tehdy lidé, jedinci, lékaři, kteří by zdvihli prst a řekli: „Pozor, možná některé adjuvanty, které jsou nosiči vakcíny, nemusí dělat v těle úplně harmonické prostředí.“? Byli?

Jarmila Klímová: Byli, samozřejmě, a především mezi pediatry. Protože když se většinově díváme na pojem „očkování“, tak první, co nás napadne, jsou běžné dětské nemoci, proti kterým se vždycky – tedy v poslední éře – očkovalo, a byli prostě pediatři, kteří to dětem nedávali, kteří ctili dobrovolnost, kteří ctili rozhodnutí rodičů.

A pokud to rodič chtěl: „Tady máme Pepíčka, tak mu dáme nějakou kombinaci, třeba černý kašel, záškrt, a další kombinaci“, tak ale upozorňovali: „Buďte připravení, že se může stát toto a toto.“ Já to znám ze svého dětství. Vždyť já jsem vyrůstala v podstatě v lékařské rodině, přátelé, kamarádi mé matky byli doktoři, měli děti ve stejném věku, jako jsem byla já. A já si dodneška pamatuju pediatry ze svého rodného města, kteří říkali: „Hele, já bych to tomu dítěti úplně nedával.“

Martina: Ale to bylo povinné.

Jarmila Klímová: Ale mezitím už se vyskytovaly vakcíny nepovinné, a tam už se tyto hlasy objevovaly. A u povinných vakcín explicitně hovořili o konkrétních nežádoucích účincích. Říkali: „Ano, prosím vás, může se objevit toto a toto. A když se to objeví, musíte s dítětem přijít.“ Byla tam jakási vyváženost v tom, že: „Ano, teď to tedy musíme naaplikovat, ale buďte ostražití, protože je tam A4 nějakých možných jevů, které se tam mohou objevit.“ Ale to už dneska není. A to je ten rozdíl. Takže pokud se ptáš, jestli kdysi byli, tak jich bylo hodně, protože ještě nebylo tak protisystémové o těchto ošklivoučkých věcech mluvit. Dneska je to výsostně protisystémové.

S životním rizikem se nese zodpovědnost – a čím zodpovědnější člověk, tím méně je ovladatelný

Martina: V současné době se ve Spojených státech pohybuje počet očkování u adolescentů do 18 let mezi 60 až 90 dávkami. Máš na to vysvětlení, jak se to dá vůbec lidem zdůvodnit? Když se ještě navíc mladí lidé bojí jehel, nechtějí injekce, ale přesto někteří mají v sobě do 18 let až 90 dávek.

Jarmila Klímová: To je zase masáž zaprvé strachem. To je slavná triáda, která vždycky fungovala: Vyděsit, podrobit, zahubit.

Martina: A ještě vyfakturovat.

Jarmila Klímová: To už je při té první, to už jedou zálohovky, už jedou zálohové faktury. A druhak, s vyděšeností, kterou vidíme, s křehkostí: „Proboha, jenom aby se mi něco nestalo“ – se pojí touha, být úplně před vším ochráněn. Ale úplně před vším.

Takže dneska už nevidíte děti, jak lezou na stromy, protože by nedejbože spadly. Dneska dítě nemůže ven bez mobilu, kde má polohu, protože maminka se bojí, že kdyby nedej bože nastoupil do špatné tramvaje, tak ježišmarjá, Pepíček by z toho měl trauma.

Takže tato generace velmi radostně přijímá tato ochranná křídla před všemi možnými hypotetickými riziky, aby je ochránila úplně až na kost, až do skonání světa. Protože lidé jsou cíleně vedeni k tomu, aby odmítli jakoukoli míru životního rizika, protože s životním rizikem se nese v přímé úměře životní zodpovědnost, že do toho rizika půjdu, nebo nepůjdu. Čím zodpovědnější člověk, tím méně je ovladatelný.

Takže když nabídneme možnost absence rizik, tak se s tím samozřejmě také vytratí nutnost osobní zodpovědnosti, a ovladatelnost jede jak vlna cunami, futrovaná úplně v klidu, úplně bez uzardění, jakýmkoliv nesmyslem.

Teď ti řeknu příklad, u kterého jsem si říkala, že snad špatně slyším, a že už si snad začnu psát hlášky z ordinací: Přišla klientka v pátém měsíci těhotenství, a přinesla mi úplně čerstvou – jak se to říká – pikošku…

Martina: To říká profesor Peter Staněk…

Jarmila Klímová: Ano, zdravíme pana profesora. Teď nevím, jestli to bylo – to si nepamatuju – ale myslím, že to měla od své praktické doktorky, tedy, že to nebyla gynekoložka, ale praktická doktorka. A ona tam šla na nějakou prohlídku – nevím jakou – a ta doktorka jí řekla, že už má dostatečný odstup od poslední dávky očkování proti tetanu a že by se měla nechat okamžitě a střelhbitě naočkovat.

Paní celkem rozumně argumentovala, že to snad počká, že teď, když je těhotná, asi ne. Načež jí paní doktorka řekla, že ať si sáhne do svědomí a že jestli to očkování odmítne, tak bude spoluzodpovědná za epidemii tetanu v České republice. Takže lékařka vyhrožuje své pacientce zodpovědností za epidemii nenakažlivou nemocí. A to už si říkáš: „Ty jo, tak už nevím.“

Martina: Kdyby paní měla zahradnictví, okopávala růže, a hnojila je koňským hnojem z přilehlé stáje, tak bych možná mohla tuto argumentaci zvážit. Ale v tuto chvíli si říkám, jestli lékaři jsou tak přesvědčeni, nebo jakým způsobem se do nich tyto informace propsaly? Skrze co? Protože i za mého mládí bylo, že žena, která je těhotná, je svatá. A nepatří do ní ani…

Jarmila Klímová: Ani půlka acylpyrinu.

Martina: Nic. Možná lžička medu.

Jarmila Klímová: Možná. Tak, ano.

Martina: Ale ten by mohl způsobovat alergie, tak ani ten ne.

Jarmila Klímová: Ani ten ne. Ano.

Celoživotní vzdělávání lékařů probíhá pod taktovkou farmaceutických firem

Martina: Jakým způsobem se to podařilo dostat mezi odbornou veřejnost?

Jarmila Klímová: Nezapomeň, že tady máme jev, který se zove „Celoživotní vzdělávání lékařů“. Když vylezeš po šesti letech z fakulty, a nastoupíš do alegorického vozu, který se jmenuje „Celoživotní vzdělávání lékařů“, které už je ryze farmaceutické, pod taktovkou farmaceutických firem. A když jezdíš na kongresy, a minimálně jednou za tři měsíce si k tomu ještě poslechneš nějakého farmaceutického reprezentanta, tak se mozkové buňky zkrátka přesměrují nějakým jiným směrem.

To, co jsem tady říkala: Hupky dupky, kdo by se staral o výuku fyziologie v druhém ročníku medicíny, když stejně o tom, co mi tady přinese reprezentant této farmaceutické firmy, já se potom dočtu ve věstníku České lékařské komory, že to je ryze v souladu s doporučenými postupy. A také mám hypotéku, také mám zelené složenky – mrchy nenažrané. Tak co si budu komplikovat život. Tak mu to dám.

Martina: Přesto se objevují možná první vlaštovky. Teď mám na mysli, jak před nedávnem americké CDC, což je americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí, oficiálně změnilo desetiletí trvající prohlášení o vakcínách a autismu, a ze svých webových stránek odstranili tvrzení, že vakcíny nezpůsobují autismus. A místo toho nenápadně přiznali, že pro takový kategorický závěr neexistuje dost důkazů, a že studie nevyloučily možnost, že vakcíny u kojenců způsobují autismus.

To, co se pak proti CDC strhlo ve světovém tisku, je na pováženou, a člověk si pak řekne: „Kdo tedy pak platí školy žurnalistiky.“ Ale přesto mi to přijde jako poměrně převratný krok.

Jarmila Klímová: Hele, všimni si, že vlastně žijeme v docela zábavné době, když to tak shrnu. Protože na povrch lezou věci, které byly jakožto relevantní informace dlouhodobě potlačovány, skrývány, zakázány. A teď už to hezky vylézá, jako krtek, když se ti objeví na zahradě – tady je hromádka, tam je hromádka – a je strašně zábavné to sledovat, a je to i trochu nadějeplné.

Je nadějeplné sledovat, že se z času na čas objeví něco, co přizná pravou podstatu věcí. A na druhou stranu je důležité si uvědomit, že tato přiznání přicházejí pohříchu až ve chvíli, kdy jsou už předchozí tvrzení neudržitelná.

Byla zase nějaká, myslím zase, studie ve Spojených státech, která monitorovala výskyt – nebo prevalenci – tedy výskyt ADHD, a těchto autistických jevů, na určitý počet narozených dětí, a to se za posledních několik let vyšvihlo na 1,6 tisícinásobek, což je šílené, v podstatě nepředstavitelné číslo. A nelze si nepovšimnout, že právě tyto děti, kterým je dneska mezi dvanáctým až čtrnáctým rokem věku, už zapluly do období masivnější vakcinace. Tento jev už byl tak očividný, že už ho jen tak nezametete pod koberec. To už opravdu nejde. Takže bylo nutné z toho přiznat aspoň něco.

A oni se z toho celkem dobře vykroutili tím, že není studie, která by to nevyvracela, takže to je trošičku diplomatické…

Martina: Že tam není kauzalita.

Jarmila Klímová: Ano, že tam není kauzalita, takže je to trošičku diplomatické prohlášení. Ale my se potřebujeme zamyslet nad tím, která fakta jsou ještě velmi pečlivě potlačována, jak dlouho potlačována budou, kolik lidských životů, nebo minimálně kolik lidského utrpení to ještě bude stát, než bude jakýmsi vyšším arbitrem povoleno, aby vyplula na povrch tato nepříjemná pravda. A myslím, že to zase bude ve chvíli, kdy situace bude opět neudržitelná.

Česká trpělivost je vlastně „ať je smrádek, hlavně když je teploučko“

Martina: Ale jak dlouho to ještě může trvat? Protože se zdá, že máme, třeba u nás v České republice, neobyčejnou trpělivost. Mohou vystupovat odborníci, jako je kardioložka doktorka Gandalovičová se svými statistikami, jak u vakcinovaných mladých mužů narostl výskyt myokarditid a perikarditid, případně i úmrtnosti. Může vystupovat Tomáš Fürst, matematik se svými statistikami, může vystupovat paní doktorka Hana Zelená, která dokonce byla ve výboru Rastislava Maďara pro zvládnutí pandemie, a přichází se statistikami nefunkčností testů, a přichází…

Jarmila Klímová: Z pole imunologie.

Martina: Ano, přesně tak. A my si přesto všechno velice zarputile vedeme svou, zatímco v americkém Kongresu vydávají zprávy, a zatímco v některých zemích pohánějí už k zodpovědnosti ty, kteří u nich dohlíželi třeba na národní vakcinační strategie, tak my máme pořád tendenci ještě o profesoru Beranovi říkat, že to přehnal, a že profesor Turánek neví, co říká. Co to je? Co to je za jev? Co je to u nás za jev – tato trpělivost?

Jarmila Klímová: Trpělivost? Já bych to spíš nazvala klidně: „Ať je smrádek, hlavně když je teploučko“. Protože začít obracet fokus, zaměřenou pozornost na tato sdělení, třeba vybraných lidí, o kterých jsi právě hovořila, je velmi nekomfortní.

To se neobejde bez jakési bolestné sebereflexe: Že jsem byl předtím takový debil, a věřil jsem něčemu jinému. Takže já se nedivím, že stále zůstávají ještě minoritně osazenými hlasy, které zkrátka neatakují hranici sté opice, tedy, že když se to bude opakovat dlouho, tak že to konečně prolomí většinové myšlení.

Protože lidé jsou příliš pohodlní, a museli by se zamyslet, a museli by přehodnotit svůj vlastní dlouhodobý životní postoj, takže je jednodušší říct, že Turánek to nemá v hlavě v pořádku, a jedeme dál. Takhle to je.

Propaganda nám vnutila mýtus o cholesterolu, který ve skutečnosti zachraňuje naše cévy

Martina: Já opět musím zopakovat výrok Marka Twaina, který tady říkám velmi často, že: „Není těžké lidi oklamat, ale přesvědčit je o tom, že byli oklamáni.“

A proto ještě přidám další svůj velmi častý výrok, aby si naši posluchači přečetli práce zakladatele PR Edwarda Bernayse z 20. let minulého století, myslím, že ta kniha se jmenovala „Propaganda“, a jeho postupy, kdy dokázal americké feministky naučit kouřit, protože cigaretu prohlásil za pochodeň svobody, a najal dostatečný počet lékařů, kteří doporučovali konkrétní značku cigaret, protože jim přijde nejlepší, a který mimo jiné naučil Američany jíst k snídani slaninu a vejce, protože řeznický koncern potřeboval navýšit tržby.

Je hezké vysledovat, jak snadné to je zejména, když si ráno smažíme slaninu, a můžeme za to, v uvozovkách, poděkovat, nebo možná poděkovat, Edwardu Bernaysovi, a jeho sto let staré, poctivě odvedené práci propagandy.

Jarmila Klímová: Ano, poctivě odvedené práci. A zase to naráží na to, že už to tady všechno bylo. Jenom ten, kdo není ochoten se podívat do minulosti, zazrcadlit tento stejný princip, tak má pocit, že se děje něco nového. Neděje. A vždycky, když mám pocit, že je něco nelogického, tak si s oblibou říkám: „Hledej cestu peněz.“ Ostatně vajíčko se slaninou by mi z toho vadilo nejméně. Rozhodně lepší, než jogurt s kukuřičnými vločkami.

Martina: Ale na tom se zase pracovalo mnohem později. Takže nás zase jiná propaganda naučila odvrhnout sádlo a máslo, a jíst velmi zdravé rostlinné transtuky, které způsobily obezitu a kardiovaskulární choroby. Dodnes čekám, že se mi za to někdo omluví.

Jarmila Klímová: Obezitu a kardiovaskulární choroby, ano. Ale tady je potřeba si říct, na jakém základě. Proč? Protože tyto tuky výrazným způsobem podporují zánětlivé procesy v těle, celotělové zánětlivé procesy, které postihují jak parenchymatózní orgány – to znamená plíce, ledviny, játra – tak i svalové struktury. A nejchoulostivější svalová struktura v našem těle je srdeční sval, to znamená, že myokarditidy, záněty srdečního svalu, jsou tady v přímé úměře jak na stříbrném podnose.

Potom pochopitelně záněty celého cévního systému, a na to nasedající obrovský mýtus – já už se zase začínám rozčilovat – o cholesterolové teorii, kterému taky uvěřila planeta od severu na jih, od západu na sever…

Martina: A v tom pořád jedeme.

Jarmila Klímová: A spousta lidí v tom pořád jede, a pořád si myslí, že cholesterol je zodpovědný za aterosklerózu. Je to roztomilé. Tak v pořádku. Přitom je to zase krásný příklad toho, jak je to celé komerčně postaveno obráceně.

Ateroskleróza, tedy usazování sklerotických plátů, cholesterolových plátů v tepnách, je tam proto, že vnitřní výstelka cévy podléhá zánětlivému procesu, který eroduje, vyžírá cévu, a hrozí riziko ruptury, hrozí riziko perforace, a to u velkých tepen znamená do několika minut vykrvácení.

A cholesterol si tam jde lehnout jako hlídací pes, zalepí zánětlivou část, a cévu zachrání. Ale když zánět postupuje dalšími trubkami arteriálního krevního řečiště, tak se zalepuje čím dál tím víc zánětlivých ložisek. A protože jsou cholesterolová – molekula cholesterolu je základní strukturální buněčná komponenta – tak se samozřejmě uplatňuje i tady. Ale už se právě neřekne to mínus jedna, že je tam proto, aby zachraňovala.

To znamená, že pokud máme i potom zvýšenou hladinu cholesterolu, tak je to především proto, že je pokračující riziko zánětlivého procesu v kardiovaskulárním systému, a my musíme mít na skladě molekuly, které to jdou zachraňovat. A teď – to si neodpustím – na tom se zase potom otočeným PR způsobem postavila celá obrovská kampaň na podporu statinů, což jsou léky, které zaplavily celý západní svět a které snižují hladinu cholesterolu, ale na úkor toho, že rozvrací základní metabolické procesy v těle.

 

Celý čtyřdílný rozhovor s doktorkou Jarmilou Klímovou, ve kterém bez příkras pojmenovala mechanismy farmaceutického průmyslu i kořeny moderní onkologie – si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700 děkujeme. Bez vás by to nešlo.
Brzy naslyšenou, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jak bys radila jednotlivým studentům – kteří přišli na medicínu s ideály, přišli na medicínu s touhou vzdělat se v oboru fungování lidského těla, zdraví – jak se mají chovat, aby si všimli, že podléhají?

Jarmila Klímová: To je strašně těžké, protože radit někomu, kdo o radu nepožádá – tak to je lepší jít na ryby. To je produktivnější činnost. Mladí lidé o tyto rady nežádají.

Pokud by tam byl někdo z nich, a zeptal se: „Já jsem někde zaslechl, že by nás to mohlo manipulovat. Co s tím můžu dělat? Jak mi poradíš, abych vůči tomu zůstal nějakým způsobem imunní?“, tak mě pro tyto lidi, kteří ještě procházejí stále studiem, napadá jediná věc, a to: „Prosím vás, nezapomínejte, co jste se naučili v teoretických oborech.“

Pozor, v teoretických oborech, jako je anatomie, fyziologie, patofyziologie, biochemie. Namítneme, že to jsou teoretické obory. Dobře, ale to jsou obory, které bychom pak měli začít uplatňovat v klinických oborech, to znamená, že jejich znalosti bychom měli začít uplatňovat v klinické praxi. Jenomže ono je to pak překryto právě tím tendenčním výkladem, jak se léčí které nemoci, a na tyto základy se velmi rychle zapomíná.

Toto zapomínání můžeme trochu ospravedlnit tím, že každý, kdo prošel medicínou – a já si na to velmi dobře vzpomínám – taky jsme museli absolvovat tak obrovské množství informací ke každé zkoušce, že každý, kdo se chtěl zachovat trošku při smyslech, zachovat si duševní zdraví, tak jsme to zkrátka dělali tak, že jsme to do sebe nalili, došli jsme na zkoušku, a pak jsme to ze sebe vylili, abychom mohli nalévat další a další kilogramy učebnic. I my jsme tím pádem měli tendenci zapomínat.

Jenomže když se potom dostaneš do vlastní praxe, tak vidíš, jak fungují lékařské postupy, které jsou samozřejmě směrovány k podávání těch a těch léků, a úplně ignorují původní, teoreticky předávané poznání, a často jsou v přímém rozporu s tím, co se odehrává na biochemické úrovni těla, což skutečně zajišťuje zdraví.

Ale protože už na to není brán zřetel, tak nedochází ani v myslích lékařů ke konfliktu. A to považuji za velký malér. Já jsem mnohokrát opakovala větu: „Ježišmarjá, jestli vám paní doktorka předepsala toto a toto na tyto a tyto vaše potíže, tak ať se proboha živého vrátí do druhého ročníku medicíny, a prostuduje si fyziologii toho a toho orgánu.“ Bohužel – to asi není v naší moci.

Výzkumy vitamínu B17 a další metody léčby rakoviny byly úspěšně zatlačeny do zapomnění

Martina: Říkáš, že výuku studentů mnohdy platí farmaceutické firmy, a tam se dá očekávat, že tím pádem v prvním sledu asi nebudou říkat studentům, že když má pacient podrážděný žaludek, tak si má vzít puškvorec, protože z toho asi nikdo nezbohatne. Stejně jako se příliš nezavádějí léčebné postupy, které jsou postaveny na nepatentovaných přípravcích, protože to také nefunguje.

Já jsem narazila na doktora Harolda Mannera, který v sedmdesátých letech přinesl nejen názor, ale i léčbu, a prohlásil, že rakovina je metabolická nemoc, a poměrně úspěšně bojoval s nádory na myších pouze pomocí vitamínů, enzymů a laetrilu vitamínu B17. A tak jsem si studovala vitamín B17, neboli amygdalin, a zjistila jsem, že tyto poměrně zajímavé výzkumy se zajímavými laboratorními výsledky byly zastaveny.

Jarmila Klímová: Kdo by to tak byl řekl.

Martina: A tak se tě chci zeptat, jestli je ve vzduchu více takovýchto možných léků a léčivých postupů, které jsou zkrátka vědecky zakázány?

Jarmila Klímová: Ty jsi na začátku zmínila mou třetí knížku: „Rakovina? Ne, děkuji.“ A mně přišlo důležité – kromě svého příběhu o tom, jak vzdorovat onkologické lobby – udělat v ní jakousi edukaci širšího záběru skutečně funkčních léčebných metod, které se tady, minimálně během dvacátého století, začaly objevovat, a které byly úspěšně zatlačeny do zapomnění. Takže odpověď na tvou aktuální otázku, jestli je takovýchto metod víc, se dá odpovědět, že je jich spousta.

Tady pan doktor říká, že rakovina je metabolická porucha. Samozřejmě, protože je to porucha systému jako takového. Pak můžeme udělat jenom malinký úkrok stranou, a narazíme na směr, který říká, že rakovina se rozvíjí na základě především překyselení organismu. A úzce se zabývá tématem acidobazické rovnováhy a překyselení organismu – ale to je také metabolická porucha.

Pak jsou tady studie, které byly zastaveny, protože celkem úspěšně začaly prokazovat souvislost mezi onkologickým zvrhnutím buněčného metabolismu a parazitárními toxiny. To se také nelíbilo. A takhle bychom mohli pokračovat dál a dál.

Jsou teorie, které jsou virové. Ať už tady dneska o virech polemizujeme jak chceme – někdo tomu říká vir, někdo tomu říká exozom, to je úplně jedno – ale tyto kvazi živé částečky tady zkrátka fungují, naše organismy jsou jimi prodchnuty, a některé z nich zkrátka v sobě mají tento onkologický potenciál.

Prosím vás, když říkám, že mají v sobě onkologický potenciál, tak neříkám nic jiného, než to, co se i učíme, že medicína zná onkoviry – to je medicínský pojem – a že by se tedy logicky mělo následovat, že budeme, když zjistíme, že u identifikovaného pacienta jsou přítomny onkoviry, posilovat protivirovou imunitu, abychom tyto viry začali z těla eliminovat. Proč se tak neděje? No, neděje.

Veterinární medicína se parazitologii věnuje intenzivně, ta humánní ji odsunula k tropickým nemocem

Martina: Můžeš pokračovat o protiparazitárních lécích?

Jarmila Klímová: Budu stručná. U současné medicíny tady u nás v Čechách, která by se měla věnovat parazitologii v rámci humánní medicíny, na rozdíl od medicíny veterinární – veterinární medicína se parazitologii věnuje velmi intenzivně, a ví, proč to dělá – se parazitární zájem do jisté míry zúžil na medicínu tropických a exotických zemí.

To znamená, že se dělají parazitologická vyšetření především u lidí, kteří se vrátili z exotických zemí, především okolo rovníku, s tím, že si sebou s velkou pravděpodobností přivezli nějaké podnájemníky v jakémkoli orgánovém systému.

Ale my tady v našich klimatických šířkách máme celou řadu domácích parazitů, ať už jsou to různí vlasovci, nebo bych tady mohla jmenovat širokou škálu parazitárních kmenů. Každý z nás se někdy s nějakým parazitem potkal, a pokud měl dobře nastavenou imunitu, tak se toho parazita zase zbavil.

Ale lidé jsou čím dál tím víc infikováni širokou škálou parazitárních toxinů, které při dlouhodobém, chronickém kolonizování našeho organismu k onkologickým procesům vedou také.

Tinktura z ořešáku přispívá k tomu, že paraziti skáčou přes palubu a opouštějí tělo

Martina: Ale řekla bych, že parazitárnímu původu nemocí se vlastně zase spíše věnuje takzvaná alternativa. Protože ano, děti se setkají, nebo i dospělí, většinou s roupy – teď připustíme hlísty, připustíme škrkavky – a dostanete pro dítě nějaké tabletky, a tím by se mělo třeba roupů zbavit.

Ale jinak se vlastně s parazity setkávám jenom ve velmi nechutných reklamách, které YouTube dává – myslím si, že i pod naše podcasty – kdy tam vyběhne reklama, hororové video, s tím, že když si vezmete toto a toto, tak z vás vyleze kolonie červů. A teď ve videu leze kolonie červů. A působí to poměrně neuvěřitelně. Jednak zázrak. A jednak to člověka odpuzuje, a svým způsobem si není ochoten připustit, že něco podobného by mohlo bydlet i v něm. Je to účel?

Jarmila Klímová: Hele, já jako úplně nevím, kdo tato videa natáčí. Mně spíš připadá, že je to, řekněme, tak vizuálně odpudivé, že s tím nechce nikdo mít nic společného, a že pokud tam byl záměr: „Zamyslete se, jestli taky nepotřebujete odparazitovat“, tak myslím, že se to bohužel míjí účinkem.

Ale na druhou stranu, když odhlédneme od těchto science fiction videí, a podíváme se na to, jak to vypadá v reálu, tak řekněme, že ne úplně mikroskopičtí živočichové – protože oni jsou viditelní pouhým okem – začínají po dobře vedené protiparazitární léčbě opouštět naše tělo, a je to vidět. Je to opravdu vidět.

Například – a teď čekám, že zase budu kamenována – ve slzném vaku oka, ve slinných žlázách, v potních žlázách, v mazových žlázách, takže to můžeme vidět i na kůži. A pokud jsou to skutečně mikroskopičtí obyvatelé, tak to často opravdu makroskopicky neuvidíme, ale všimneme si, že máme jakousi divnou pálivou puchýřnatou vyrážku, což je i projev toho, že paraziti z hlubších tkání vystupují směrem ven, a neznalý člověk řekne: „Já mám ekzém.“

No, nemá ekzém. Jsou to parazitární puchýřnatá depozita toxinů, která se snaží opustit naše tělo. To není žádná výjimka, a setkalo se s tím obrovské množství lidí, akorát jim to nemůžeme mít za zlé, že jako laici si to k tomu neumí přiřadit.

Martina: Uměli to třeba naši předkové? Protože jestli se oficiální medicína, dá-li se to tak nazvat – ve starověku, ve středověku, v novověku, v současnosti – vůči něčemu, jako jeden muž, vždycky vymezovala, tak to bylo lidové léčitelství, bylinkářství. Pracovali třeba naši předkové s informací, že můžou mít parazity?

Jarmila Klímová: Samozřejmě. Naši předkové zcela samozřejmě pracovali i s touto informací, protože pracovali se zdravím v rámci přirozeného prostředí. To znamená, že bylo běžnou součástí lidového léčitelství například požívat byliny, které pomáhají odparazitování.

Vždyť bylinkářství se historicky věnovalo i takovým věcem, jako je parazitologie. Jestli můžu udělat reklamu jednomu z nejkrásnějších stromů, který tady máme, tedy ořešáku, tak když máte třeba správně připravenou tinkturu z ořešáku, tak významným způsobem přispívá k tomu, že paraziti skáčou přes palubu, a opouštějí vaší destinaci.

Doktor Semmelweis si jednou umyl ruce a skončil v blázinci – příběhy opakující se v dějinách medicíny

Martina: Když jsme se teď opět vydaly do historie – mně se líbí tvůj záběr, a myšlenka, že všechno už tu kdysi bylo, a zase bude…

Jarmila Klímová: A zase bude – to je ono. Zase bude. My pořád doufáme, že tentokrát už to bude konečně lepší. Ale ne, nebude. Zvykněte si na opakování.

Martina: Když si vzpomenu jenom na příklad nebohého doktora Semmelweise, který chtěl zjistit, proč, když ženy rodí doma u porodních bab, mají řádově nižší úmrtnost, než když rodily v nemocnicích. A pořád nad tím dumal, pořád nad tím koumal, pořád pitval ženy, které po porodu, nebo při porodu umíraly na horečku omladnic, a posléze zjistil, že on sám z mrtvých žen z pitevny přenáší nákazu na živé ženy, tedy že on je tím mezičlánkem, který umožňuje transfer této nákazy.

A přišel na to, že by bylo dobré si mýt ruce, což porodní báby vždycky dělaly, ale za celý život se mu nepodařilo tuto svou banální teorii obhájit. Máš více takovýchto příkladů v historii, kdy zdravý rozum, logika, a jasný výsledek, tedy pokles úmrtí pacientek, matek, nehraje žádnou roli?

Jarmila Klímová: Nehraje žádnou roli, a dokonce bývá až namířen proti autorovi. Já mám nevalnou paměť na jména, ale můžeme dohledat, i v současnosti, mnoho lidí, kteří se třeba zabývali bylinkářstvím, a kteří byli tak naivní, že své prokazatelné léčebné úspěchy zavázali do mašliček, odnesli to někam na ministerstvo zdravotnictví, nebo na nějakou lékařskou akademickou půdu, a byli shledáni vinnými ve všech bodech obžaloby, v lepším případě skončili na několik let v kriminále.

Což je třeba nedávný příběh z Itálie, kdy slavný lékař Tullio Simoncini prokazoval svou metodu onkologické léčby, a skončil v kriminále, mám pocit, že na šest let. A to proto, že to šel někam prokázat. Protože se to zrovna nehodilo, nebo nehodí důstojným představitelům dané doby.

A na klinice, kde byl Ignác Semmelweis, se proti němu spikla celá vědecká rada, a naprosto ohavně ho exkomunikovali z jejich vědeckého kolegia. Já tomu ve zkratce říkám: „To si takhle jednou umyjete ruce, a skončíte v blázinci.“ Protože on pak zemřel v blázinci. Takže zase, vidíme to v mnoha variantách, v mnoha opakováních.

Doktor Foltýn měl prokazatelné výsledky s devitalizací nádorů, vědecká rada ho záměrně sabotovala

Martina: Když vzpomínáš, že může skončit dehonestován, diskvalifikován z vědeckého středu, tak mě napadá jméno doktora Foltýna.

Jarmila Klímová: Chudák snědl na Silvestra jednu klobásu, a už oni ho nevzkřísili. Ten přišel s metodou devitalizace nádorů, a prokazatelně měl odoperován, už nevím jaký počet pacientů. Prováděl to v Brně, pokud si dobře pamatuji, a vědecká rada mu schválně předložila pacienty v posledním vývojovém stádiu – tedy z jejich hlediska už v neléčitelném stádiu rakoviny – a když on provedl operace, tak se pacienti začali uzdravovat. „Tak by takhle nešlo, soudruzi, to hodnotově není úplně to, co potřebujeme.“

Martina: My se vlastně stále dokola bavíme o tom, že léčení je obrovský business, a že je téměř nemožné ty obrovské peníze, které se v tom točí, přeprat.

Jarmila Klímová: To je taková přesilovka, že se nám ani nesní. Já řeknu jeden malilinkatý pidipříkladeček: Přišla klientka, o něčem jsme si povídali, a ona říká: „Paní doktorko, já vám ukážu – protože už prošla nějakou chemoterapií – já jsem teď dostala tabletky už jenom na měsíc, takže to už jenom takový dojezd, že už je to dobrý.“

A teď vytáhla tu krabičku, a na krabičce byla nálepka z lékárny s cenou 167 000. Jedna krabička na měsíc. Ale to je ještě úplná – jak to říct slušně – úplná prkotina proti tomu, co stála předcházející léčba.

Tam se pohybujeme průměrně v číslech – vlastně těžko to lze vyčíslit. Protože každý třeba i onkolog, kterého se zeptáte: „Tak pane doktore, řekněte nám, kolik tato onkologická léčba stojí?“, vám řekne, když je rozumný: „Já vám to nemůžu říct.“

A má pravdu, protože u někoho se napíše protokol třeba chemoterapeutického procesu, a někdo má šest sezení, někdo má dvanáct sezení, někdo má třikrát šest sezení – prostě tento rozptyl je obrovský. Ale určitě jako není potřeba troškařit, a většinou to u jednoho konkrétního klienta nejde pod půl milionu.

Chemoterapeutické preparáty vycházejí z bojových plynů a jejich skutečná účinnost je 10 až 15 procent

Martina: Kdy se začalo toto dít? Kdy se pomoc člověku, pomoc pacientu, snaha vynalézt preparát, kouzelnou pilulku, zvrhla? Dá se to vysledovat?

Jarmila Klímová: Tyto procesy jsou vždycky plíživé. My máme takový pocit, že ukážeme na nějaké datum a řekneme, že tehdy, třeba v roce 1492, začal novověk. Ono se to začalo modelovat velmi pomalinkým procesem – nechci úplně říct slovo „zvrhávat“ – už v polovině 19. století v jednom nenápadném obchůdku s bylinkami a tinkturami, který byl celkem přátelsky nastaven, ale začali do toho postupně dávat nějaké chemické náhrady bylinných tinktur.

Financovala to „chudá rodina“, která byla tak chudá, že jejich zahradník byl chudý, a jejich kuchařka byla chudá, jejich hradní pán byl chudý, takže na moc věcí neměli. Až se vypracovali v poměrně slušnou finanční skupinu, bez níž by možná nebyla tak dobře vedena druhá světová válka, protože někde ty prachy vzít musíte.

A pak už to jede ve velkém, protože čím víc, tím víc. A řekněme, že to viditelné, to nezadržitelně viditelné můžeme začít vysledovávat ve druhé polovině toho 20. století, po druhé světové válce, kdy válka byla vynikající laboratoří na pokusných králících – pardon, pán Bůh mi odpustí – kdy se začaly ověřovat řekněme účinky určitých chemických látek, které byly původně třeba vyvinuty na základě bojových plynů.

Všichni, co jsme na základce prošli brannou výchovou, si pamatujeme tabun, sarin, soman. To jsme uměli jako básničku, protože toto jsou pramáti chemoterapeutických preparátů, které se později začaly čím dál tím více a šířeji uplatňovat, a s širším PR protlačovat do terapie onkologických onemocnění.

Ono to někde mělo svůj prazáklad, protože když nějaká látka účinně zahubí nějakou buňku támhle na válečné stezce, tak se dá předpokládat, že zahubí i buňku, kterou nechceme, tedy rakovinnou. Ale ona s sebou vezme postupně všechny. A když imunitu nemáte opravdu velmi dobře vytuněnou, tak vás to zkrátka semele.

Proklamace o tom, že: „Jsme postoupili v léčbě rakoviny“ – to už tady také bylo mnohokrát. Jednou za čas se vyrojí nějaká senzační zpráva o tom, že: „Britští vědci zjistili“ – a teď následují tři tečky, co zase britští vědci zjistili. „A že už jsme na prahu nové etapy v boji proti…“ A teď tady máme něco, a bude se to pár let klinicky zkoušet, a pak už…

A teď přijde jednou za tři, pět let takováto bombastická zpráva, a já jsem si za posledních třicet let nevšimla, že by něco z toho bylo opravdu uvedeno do praxe. Takže je to zase jenom plácnutí do vody, aby nám tady bylo do víry se stejně bombastickou proklamací vkládáno, jak nás chemoterapie zachraňuje.

A na druhé straně jsou barikády naprosto evidence based medicine studie o tom, že správná, chtěná, léčebná účinnost chemoterapie se pohybuje někde mezi 10 až 15 procenty u aplikovaných případů.

 

Celý rozhovor s doktorkou Jarmilou Klímovou o selhání západní medicíny, vlivu farmaceutických korporací na vzdělávání lékařů a o tom, jak hledat cestu ke skutečnému zdraví, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme – díky vám můžeme přinášet rozhovory, které jinde neuslyšíte.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte, nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Jarmilo, když bych začala zhurta, co ty osobně jako člověk zkušený považuješ za současný omyl současné západní medicíny?

Jarmila Klímová: Tady mi připadá věta „kdybys začala zhurta“ – já si myslím, že už jsi zhurta začala, protože já tady fascinovaně poslouchám tvou předmluvu a říkám si: Tak to už jsme řekli všechno a jdeme domů, protože o čem se dál budeme bavit, když tím je řečeno téměř všechno. Ale samozřejmě to můžeme taky kypřit a rozvíjet. A co byla otázka? Co považuji…?

Martina: Za největší omyl současné západní medicíny?

Jarmila Klímová: Tak to jsme začali opravdu zhurta: Že je potřeba najít nemoc. Když o tom takhle přemýšlím, tak lékaři jsou vedeni k tomu, a jsou placeni, motivováni, aby našli nemoc. Oni nehledají, kde je zdraví, to moc není předmětem jejich zájmu, ale hledají, kde najít nemoc, protože to znamená úspěch. To chceme, my jsme to identifikovali, udělali jsme diagnózu a můžeme začít léčit.

Martina: Lidé ale většinou k lékaři přijdou, když mají nějaké subjektivní potíže, nebo přijdou kvůli prevenci. To, když třeba potíže nemají, ale chtějí případným potížím předejít. Co je vlastně v tu chvíli úkolem lékaře?

Jarmila Klímová: Já si myslím, že úkolem lékaře je přesvědčit přicházejícího pacienta, že bude bezpečně ukotven v nějaké systematické péči a že od chvíle, kdy na svém těle, na svém zdraví zaznamenal nějaký defekt, tak bude sledován v bezpečné náruči, a zodpovědnost za vývoj tohoto nežádoucího projevu bude moci s klidným srdcem předat do rukou někoho jiného.

Martina: To ve mně řetězí mnoho otázek týkajících se ztráty tvých iluzí možná o medicíně, možná o farmaceutickém průmyslu. Ale tuto svou větu teď používám jako upoutávku na to, kudy se bude náš rozhovor vyvíjet.

Od starověku platí: Kdo přijde s převratnou myšlenkou ohrožující vládnoucí struktury, skončí dehonestován

Martina: Ale mě zaujala jedna důležitá věc. Když si tady povídáme s lidmi o tématech z historie, geopolitických, politických, sociálních, tak skoro vždycky v nějaké podobě zazní: „Ale tato situace, tento stav, už tady byly a opakují se. A my jsme si toho buď nevšimli, nebo se třeba nepoučili.“ Jak je to s medicínou? Když se budeme bavit o současné medicíně, o stavu medicína–pacient, o otevřenosti v nahlížení na složitost procesů v lidském těle, na lidskou individualitu, o tržním potenciálu medicíny – je také možné nacházet paralely v minulosti, které se vlastně stále opakují, jenom na jiné technologické úrovni a v jiné kvalitě?

Jarmila Klímová: Já si myslím, že nejen že je možné nacházet paralely, ale dokonce si myslím, že je to nutné, abychom si uvědomili, že nihil novi sub sole, tedy nic nového pod sluncem, akorát že technologické kulisy a společenské klima se jako otáčivé jeviště trochu proměňují, ale v podstatě se cyklicky vrací – myslím, že můžeme říct, že od starověku.

Tedy že se cyklicky vrací to, že když někdo přišel s nějakou skutečně převratnou myšlenkou, která se ovšem nelíbila vládnoucím strukturám, tak byl dehonestován, zavržen, vyhoštěn a tak dále. Vždycky bylo nějaké období nadšení pro nějaké nové věci, které ovšem neohrožovaly v tu danou historickou etapu stávající vládnoucí struktury, například církev. Církvi nevadilo bylinkářství, tak se trošku mohlo rozvíjet, ale běda, kdyby někdo chtěl rozkrojit člověka a podívat se, kudy teče krev – to už bylo jako stoupnout si na hranici a škrtnout vlastními sirkami.

Martina: A Jesenius si to pak odnesl.

Jarmila Klímová: Ten si to pak odnesl se vším všudy. Takže vlastně v tom, co dnes vidíme v procesu, řekněme, dichotomie mezi masově uplatňovaným PR propagované alopatické západní medicíny a okrajově se uplatňujícími terapeutickými léčebnými přístupy, které jsou svou podstatou naprosto legitimní pro proces uzdravování člověka, je nerovnost.

Ale kdyby jenom nerovnost v propagaci, ale i v tom, jakým způsobem se většinová vládnoucí vrstva snaží zatlačit a dehonestovat věci, které kdyby se – nedej bože – začaly prudčeji rozvíjet, tak by mohly ohrozit tržby na druhé straně barikády.

Věda převzala roli církve – říká nám, co je správně, a když ji neposlechneme, zavrhne nás

Martina: Tím jsi už asi napověděla, jaká odpověď nás možná potká, když se zeptám, kdo v dnešní době supluje zmíněnou roli církve, o které jsi mluvila, která měla své limity v poznávání lidského těla, poznávání mechanismů, a vlastně často se uchylovala k tomu, že modlitba je ten pravý proces uzdravování. Což já do značné míry nechci zpochybnit.

Jarmila Klímová: Jasně, to zpochybňovat nebudeme. Ale to sem nepatří. Když se ptáš na to, kdo je v současné době pokračovatelem nebo nástupcem, tak se mi chce říct, že věda. Ale teď pozor.

Církev se stavěla, abych to dala do nějaké souvztažnosti, do role určovatele pravdy – pozor – o světě, co si o světě máme myslet, jak se máme na světě správně chovat. Když převedeme tuto snahu do dnešní doby, tak tady vidíme, že je tady jakási věda – což je dost všeobjímající pojem pro souhrn novodobého poznání – která nám také říká, co je správně.

Teď to zúžíme, řekněme, na vědu medicínskou nebo vědu o zdraví, a ta nám přesně říká, co je pro nás dobré, kterým směrem se máme vydat, a když se tím směrem nevydáme, tak se věda na nás strašně zlobí. Ona nás v podstatě začne považovat za nevychované pubertální povstalce, a když nenásledujeme její pravou cestu té správné pravdy, tak nás zkrátka zavrhne, nebo se k nám minimálně otočí zády.

Dovětek, který ale teď dodám, je velmi důležitý, protože věda, o které teď mluvím, už není nezávislou touhou po poznání, tak jak vědu známe ještě z předminulého století, ale během dvacátého století se plíživým způsobem uchýlila, nebo byla zatlačena do role zaplacené – a teď budu slušná – zaplacené služky nadnárodních korporací, především farmaceutického a potravinářského průmyslu. Když hovořím o vědě medicínské.

A tak i, řekněme, opěvované vědecké studie, které se nás snaží přesvědčit o tom, který lék je dobrý pro naše zdraví, tak když se podíváte za oponu – každá vědecká studie stojí, každá opravdová vědecká studie stojí prostě spoustu peněz, spoustu času mnoha vzdělaných lidí. A tyto peníze na to musí někdo vynakládat, někdo je musí poskytnout.

A nadpoloviční, co nadpoloviční, ve většinovém, v drtivém procentu jsou tyto dnešní vědecké studie sponzorovány právě korporáty. Takže co si potom o jejich pravdivosti můžeme myslet?

Martina: To mi zase připomíná jednu historickou paralelu z nepříliš vzdálené doby, kdy nejzásadnější studii o neškodlivosti cukru platila cukrovarnická lobby.

Jarmila Klímová: Že ti do toho skáču: To je kouzelné. To je další střípek odpovědi na tvou předcházející otázku, jestli je možné v historii vidět paralely. A já jsem říkala, že ne možné, ale že je nutné je vidět, abychom pochopili hloubku toho, co se děje dneska.

Kdo se v ordinaci zeptá, je okamžitě potížista – kacíř jdoucí proti novodobé víře

Martina: Tady je zvláštní jedna věc. Když jsi říkala, že církev nabízela recept na život člověka, správný přístup, a nabízela víru – a víra ze své podstaty nesnese podrobování zkoumání, nesnese důkazní materiál, aby člověk uvěřil. Protože: „Blahoslavení ti, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ale to je podstata víry. Té to neberme.

Jarmila Klímová: Samozřejmě.

Martina: Ale podstata vědy je přece dokazování, vyvracení. Ale podle toho, co říkáš, je to zkrátka selhání vědy, která ze sebe udělala novodobou víru.

Jarmila Klímová: Věda s námi odmítá vést dialog – myslím tato novodobá věda – a vede nás právě k tomu, abychom uvěřili, a to svou argumentační platformou, která je často postavena na tvrzeních, která jsou úplně v rozporu s tím, jak třeba fungují fyziologické procesy v organismu.

Když to občas čtu, tak si říkám, že to snad není možné, že je někdo schopen něco tak strašlivého napsat. Ale evidentně ano, a to nás vede k tomu, abychom uvěřili jakýmkoliv argumentačním paradoxům, nesmyslům, neologismům, kterými jsou ty studie protkány, a neptali se.

Podívejte se, jak to funguje v ordinacích. To vím, vždyť to řeším skoro denně s lidmi, se kterými hovořím. Oni přicházejí a říkají: „Já se bojím pana doktora v ordinaci zeptat, když mi něco nesedí, protože se hned rozčílí.“

Spoustu lidí přichází a říká: „Když se zeptám, když jdeme třeba k dětskému lékaři – a hned jsem matka potížistka, protože jsem položila otázku.“ To je vlastně úplně přesně to samé, to je kacířství jdoucí proti víře, a všechno, co bychom se snažili do toho vmezeřit, tak je někdy až arogantním způsobem zamítnuto.

Martina: Je to proto, jak jsi říkala, že potravinářský průmysl, farmaceutické korporace, do značné míry – asi jenom do značné míry – platí výzkum, platí studie? Zlí jazykové tvrdí, že mají takovou moc, že dokážou ovlivňovat i národní zdravotnické strategie jednotlivých států.

Jarmila Klímová: A co je dneska nového?

Dvacet procent nezkorumpovaných vědců drží plápolající pochodeň pravdivého poznání

Martina: Ptám se, jestli je to možné až takto paušalizovat? Protože jsou vědci a vědci, jsou studie a studie, je věda a věda-víra. Do jaké míry se to dá zobecnit?

Jarmila Klímová: Já si myslím, že toto je jednoznačně jev většinový. To, že tyto korporátní aktivity zasahují i do státních legislativ, vždyť to už je, ježíšmarjá, tolikrát řečeno, že si myslím, že v tuto chvíli asi nepřinášíme nějakou převratnou novinku.

Ale na druhou stranu je dobré si všimnout toho, že tu a tam probleskne na světlo světa nějaká studie nebo názor nějakých vědců, kteří jdou proti většinovému názoru – a někdy spadnou z okna, nebo to s nimi rychle skončí – takže nebudeme zatracovat celý vědecký svět.

Vždycky tady byli lidé, kteří se snažili o pravdivost, o skutečnou prospěšnost svých vědeckých názorů, studií a o pravdivé poznání. Teď vidíme v poslední době, řekněme rok, rok a půl, jak začínají vystrkovat růžky všechny čepicemi utlučené studie o tom, jak vakcíny byly nebo nebyly užitečné, a už se z toho vyvíjí docela slušný mezinárodní skandálek, a uvidíme, jak to bude dál.

Samozřejmě my bychom si přáli, aby pravda a láska zvítězily nad korporátní hamižností, ale říkám si, buďme rádi i za to, že je tady pořád jakási jiskřička naděje, že je kam se obrátit.

Musíme samozřejmě hledat, nemůžeme čekat, že nám to řekne Česká televize nebo někdo takový, ale když opravdu chceme hledat – dá to práci, musíme být velmi pozorní, musíme být velmi trpěliví, dávat si dohromady informace – tak se nám postupně vytvoří smysluplná červená nit poznání. Jsou skutečně dohledatelné věci, které jsou užitečné pro naše zdraví.

Buďme ale realističtí, toto není cesta pro většinovou populaci, protože to dá práci, protože je to často lemováno mnohým zklamáním, zklamáním i o sebepoznání, hořkým prozřením, že já jsem si myslel, že něco dělám dobře – a ejhle, ono ne. To také není příjemná sebereflexe.

Ale když se podržíme Paretova pravidla 80:20 – toto funguje v neuvěřitelné škále jevů, je to až dechberoucí – tak minimálně pro 20 procent hledající populace, která opravdu chce doznat rozumných názorů a užitečnosti nezaplacené vědy. A myslím, že je tady někde na této druhé straně možná také 20 procent nezkorumpovaných vědců, kteří jsou pravdivě za linií poznání, jsou dohledatelní a drží plápolající pochodeň toho, že není všechno jenom zkažené a zaplacené.

Vědomosti nelze koupit – k orientaci ve zdraví potřebujete celý život zkušeností

Martina: To, co říkáš, je důležité, ale pro běžného posluchače je to velmi obecné. Protože on mnohdy neví, jak se k těmto výsledkům vědeckého výzkumu dostat, nebo neví, komu věřit. To se týká spousty oborů, není to jenom farmacie, není to jenom potravinářský průmysl, není to jenom klimatologie. Tento jev, o kterém mluvíme jako o selhání vědy, je možná epidemií napříč obory. Ale jak se v tom vyznat? Zejména když jde o tak křehkou věc jako zdraví naše a našich nejbližších.

Jarmila Klímová: Je to čím dál tím těžší. Já si to velmi dobře uvědomuji, a myslím, že i toto je součástí většinové strategie zmatení lidí. Když jim předhodíme nepřeberné množství informací, tak zaprvé, už to nejde ani třídit, a zadruhé, ztrácíme se v tom, jak vůbec hledat.

Takže z mého pohledu je důležité, aby se tam skloubily dvě věci: Nějaká dlouhodobější životní zkušenost – zůstáváme v oblasti zdraví – s tím, co mi dává nebo nedává smysl, a být pozorný k tomu, jestli když čtu nějakou recenzi, nějaký názor, to harmonizuje s mou osobní životní zkušeností. Jestli to zapadá do toho, o čem vím, že mi dělá dobře, o čem vím, že prospívá mému zdraví, nebo nejenom mému, ale mým dětem, rodině, že to navazuje na nějakou smysluplnou historii léčení, kterou jsme ještě nezapomněli.

Bohužel to je komponenta – když hovoříme o osobní zkušenosti – kterou nelze koupit, kterou nelze mít ve dvaceti, dvaceti pěti, možná ani ve třiceti letech, ale kterou člověk nabírá, toto zkušenostní poznání, celý život.

Martina: Promiň, že tě přeruším: Aby se z nás nestali chronicky léčení pacienti už v osmadvaceti.

Jarmila Klímová: Už v raném mládí, jo. A nejhorší je, že když to tady povídám, tak si říkám: „Tobě táhne na šedesát, a začneš tady velebit moudré starce. Jak to s tebou dopadne za deset let? To už nebudeš k poslouchání.“

Ale je potřeba si uvědomit, že když má někdo za sebou delší život, více zkušeností, a nedejbože je i doktorem, který to chce dělat dobře, tak asi bude rozumnější naslouchat starému, dobrému praktikovi, než čerstvě vykřesané medicínské hvězdičce, které je dneska nějakých dvacet osm, třicet let, která právě dostudovala šest let medicíny, přičemž tři roky klinických oborů medicíny už má za sebou pod patronací farmaceutické firmy.

Martina: To znamená, že chceš říct, že i vzdělání lékařů už je zaplacené?

Jarmila Klímová: Už delší dobu. Teď nechci úplně říkat číslo, protože já s časem úplně nekamarádím, takže když řeknu, že to je deset, patnáct let, tak možná bude mnoho posluchačů, kteří mě opraví a řeknou: „Ne, ne, ne, je to jiné číslo.“

To jsem si úplně myslela, že omdlím, když jsem se dočetla, že farmaceutická společnost Zentiva převzala patronaci nad výukou klinických oborů jedné pražské lékařské fakulty. Já jsem si říkala: „Tak, a jsme v háji.“

 

Celý rozhovor s Jarmilou Klímovou o proměně medicíny v novodobou víru, vlivu farmaceutických korporací na vzdělávání lékařů a nutnosti hledat vlastní cestu ke zdraví si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Civilizační nemoci – zvykli jsme se jimi zaklínat, a vlastně je uvádět jako omluvenku pro náš životní styl. Co si myslíte, že za nimi, speciálně u nás ve střední Evropě, stojí? Protože středomořské státy žijí trošku jinak, a severské také.

Petr Habal: Tak jistě, je to dáno klimatickými podmínkami a tak dále. My jsme si obecně – myslím střední Evropu, můžeme to vzít od Bavorska přes nás, možná do Polska – to jsou státy, které jsou zvyklé žít relativně pohodlně. Stravovací návyky nemají úplně optimální, pohybové návyky a tak dále, a to v těch generacích společnosti prostě je. Jak toto chcete odstranit? Můžeme z pojišťoven dávat různé příspěvky na to, aby lidé víc cvičili a tak dále. Ale starat se o své zdraví, to musí mít každý jako engram ve svém genu, nebo jak to říci.

Civilizační choroby – jaké jsou především? Tak je to vysoký tlak, cukrovka, a z toho se generují potom civilizační choroby srdeční, infarkty a tak dále. A to má všechno základ ve stresu. Choroby psychosociální, konkrétně třeba žaludeční vředy, se také generují z chronického, dlouhodobého stresu. Podívejte se, každý manažer má nějakou vředovou chorobu duodena a tak dále.

Martina: Reflux.

Petr Habal: Reflux z dlouhodobého stresu. Jak toto odstranit? Já si myslím, že v tom společnost může pomoci nějakou formou osvěty – ale každý musí chtít sám.

Martina: Srovnávací čísla říkají, že třeba seveřané trpí předčasnými civilizačními chorobami až třikrát méně než u nás. Myslíte si, že je to skutečně dlouhodobou výchovou? Nebo tím, že v tom máme velký dluh? Že jsme si prostě uvykli se huntovat.

Petr Habal: Určitě je to vliv populace, možná nějakého genofondu, to úplně nevím. I když teď se to tam může všelijak přemísit migrační politikou a tak dále. Ale samozřejmě je to výživou. Všichni seveřané jsou vesměs sveřepí, štíhlí, vysocí, nemáte tam populaci obtloustlých lidí jako ve střední Evropě a tak dále. Možná i pracovní způsoby, léta zpátky tvrdá práce, možná třeba i podnebí, které tam je daleko drsnější.

Já vždycky doma říkám: „Chlad je dobrý, protože chlad udržuje člověka mladého, nesmíte příliš přetápět.“ Nevím, čím to vysvětlit. Ale můžeme ovlivnit způsob života. Vezměte si třeba severské státy, tam byli hodně kuřáci – Dánové, Norové hodně kouřili. A zajímavé je, že tam civilizačními chorobami z kouření tolik netrpí. Možná kontakty mezi jednotlivými společnostmi nejsou tak agresivní jako třeba v husté populaci u nás, takže se lidé tolik nehádají. To nedokážu říct. Ale každá takováto příčina může civilizační chorobu způsobovat, pokud samozřejmě na vás působí dlouhou dobu.

Martina: Co byste tedy radil? Protože rady vlastně zní tak jednoduše, až se mnohdy zdají být banální.

Petr Habal: No, banální. Vždycky ve všem hledejme jednoduchost. Já neříkám, že to je úplně správně, ale to první je – žít samozřejmě v harmonii, v klidu, bez stresu. Ale jak stres odstraníte? Vždyť stres na vás působí, aniž byste si to uvědomila.

Martina: Ostatně vy lékaři nás stresujete také.

Petr Habal: To je pravda.

Martina: Místo prevence se dočteme na oknech v tramvaji, že třetina populace trpí kardiovaskulárními chorobami. V jiné tramvaji se dočtete, že třetina populace má deprese. Je to vlastně jakýsi podprahový tlak.

Petr Habal: Možná měly být tyto kampaně varující v tom smyslu, aby se lidé nad tím zamysleli. Ale já si myslím, že si těchto reklam ani nikdo nevšímá. Já si myslím, že těchto reklam je tolik, že to není tak, že by se občan nad tím zamyslel a řekl: „Hele, tím bych se měl dál zabývat.“ Já si myslím, že mnoho lidí kolem toho jen projde. Je to stejné jako předvolební billboardy, které také lidé ignorují a tak dále. Myslím, že společnost je netečná. Že má tolik informací, že nedokáže rozlišit, co je důležité, a to, co je méně důležité.

Martina: Právě proto v nás někdy ulpívají tyto informace spíš jako pokyny. Protože se jimi vědomě nezabýváme.

Petr Habal: To je možné, to je pravda. Ale jak chcete třeba, když máte informaci, že třetina lidí trpí ischemickou chorobou srdeční – tak jak si má občan poradit? Nebo co mu to dá? Na čem má na sobě zapracovat? Měl by se asi zamyslet, aby se šel poradit ke svému praktickému lékaři. Možná. A tam by možná nastoupila nějaká dobrá cesta, že by mu lékař řekl: „Jste obézní, máte cukrovku“ a tak dále, takže by tam možná začala nějaká prevence. To je možné.

Martina: A zároveň víme, že mnohé pokusy s pacienty a lékaři ukázaly, že když přijde pacient k lékaři a bolí ho záda, a lékař řekne: „Nebojte, dáme na to náplast. Buďte trošku v klidu, a za týden jste z toho venku.“ Tak je z toho za týden venku. Když přijde a řekne mu: „Šest týdnů se nepohnete, milý pane,“ tak on poslechne, a šest týdnů se nepohne. Někdy můžou podprahové věci fungovat i takhle. Máte tu zkušenost?

Petr Habal: Já ji mám spíš v jiné problematice – že ho budou bolet záda chronicky po šesti týdnech, nebo po měsíci…

Martina: To byl příklad.

Lékař nemůže všechno odhalit včas, lidé musí o své zdraví pečovat hlavně sami

Petr Habal: Tomu rozumím. Já dám stejný příklad: Mnoho nemocných tyto informace prakticky přechází, a mnoho lékařů je také danému člověku nedokáže dobře podat. A teď mám na mysli příklad z mé profese, že třeba obecně u plicních nádorů se dlouho nic neprojevuje, člověku dlouho nic není, a najednou se dostane k lékaři pro nějakou banalitu chřipkového původu.

A teď záleží možná na štěstí, možná taky na prozřetelnosti lékaře, kdy řekne: „Pane, vy jste kuřák, dlouho jste nebyl na rentgenu. Copak vám je? Jste v té věkové skupině,“ a začne se tím víc zabývat. Nebo to odbude: „Tak tady máte antibiotikum, a ono vás to přejde.“ A pacient to možná pojme tak, že poctivě sní antibiotikum, moc se mu třeba neuleví, a přijde znovu k lékaři, a tento lékař třeba řekne: „To je divné, nezabralo to.“ A teprve pak začne víc vyšetřovat rentgenem.

Ale většinou to končí tak, že pacient na to koukne, takzvaně spolyká dvě tři tabletky antibiotika a řekne si: „Stejně je mi to k ničemu,“ a hodí to za hlavu s tím, že: „Vlastně mi nic není.“ A to je špatně. Víte, lidé o své zdraví musí pečovat hlavně sami. Třeba i informacemi. Je to složité, nemohou se spoléhat, že lékař všechno odhalí včas a včas správně léčí. Lékař taky má jenom určitý počet informací o tom nemocném, a choroby bývají zpočátku podobné, takže se některé také mohou přehlédnout.

Martina: Bavili jsme se o kvalitě vzdělávání lékařů, a vy jste teď narazil na jednu věc, která se jeví býti drobností, ale možná je to jedna z podstatných záležitostí, a to je přístup lékaře k pacientovi. Učí se dnes toto na školách dostatečně s tím, že pacient je člověk?

Petr Habal: Možná mají ze začátku, v prvních ročnících, obor lékařská etika a tak dále. To je ale takový obor, nad kterým, myslím, každý ze studentů mávne rukou, protože je trápí daleko složitější obory – anatomie a tak dále. Takže tam možná dostanou nějaké základy. Ale toto se musí naučit vesměs ve vyšších ročnících kontaktem s vyučujícím, kteří jim to vysvětlují ze svého příkladu, chodí s nimi za pacienty. To je pak opravdu personalizace léčby.

Mnoho mediků to přijme, ptají se a chovají se slušně, a mnoha medikům je to jedno. To se nedá do každého vtlouct, aby byl na člověka slušný. Bohužel je to obecná věc, že mnoho nastupujících lékařů jsou, řekl bych, trošku bez pokory. Nebo jak bych to řekl – nemají pokoru, lidskost k pacientovi, i třeba ke kolegům, a přitom jsou mladí a měli by se zajímat a dychtit po každé zmínce, nějaké dobře míněné radě. Ale oni to často přecházejí. A jsou třeba jenom sježdění po světě, po stážích, ale to jim tolik nepřinese. A toto vidím jako nedobrou věc.

Martina: Myslíte, že jsou to mnohdy i odborníci, ale člověk jim nejde?

Mladí lékaři často postrádají pokoru a lidskost, medicínu musí dělat srdcem

Petr Habal: Tak ze začátku, když hovoříme o mladých, tak oni praví odborníci nejsou, ale ten člověk jim nejde taky. Ale pokud opravdu medicínu, jak se říká, nebude dělat z nějakého pocitu, ale hlavně srdcem, tak z nich nikdy nebude lidský doktor. Protože když k vám přijde jakýkoli pacient, tak je v těžké submisivní pozici. Bloudí – asi tak jako jsem já bloudil tady – je nervózní, je nemocný, tak každé dobré slovo, které s ním prohodí třeba i vrátný nebo sestřička, hraje velkou roli. Notabene potom ošetřující lékař si pro něj musí najít čas a všechno mu vysvětlit. To vše hraje velkou roli.

Prostě navázat s daným člověkem osobní kontakt. Musíte se zeptat: „Odkud jste? Tam jsem byl, tam to znám,“ navázat i takovýto lidský vztah, nejen medicínský strohý: „Pane Novák, máte tuto nemoc. Uděláme to a to. Na shledanou.“ To je špatně. Musíte tam s ním, jak se říká, třeba pošpásovat, na to musí mít doktor čas. A samozřejmě musí mít zájem.

A to je taky další role i sestřiček. Někdy jsou sestřičky, které si opravdu k pacientovi sednou, chytnou ho za ruku, pohladí ho – to je lidský přístup. A to vás nikdo nenaučí. To musí být výchovou. Je to tak. A to je velká devíza, hlavně pro pacienta.

Martina: Pane doktore, toto jsou věci, které se nedají naučit. Na druhou stranu můžou být třeba lékaři vzdělávacím systémem tlačeni k tomu, aby se nad tím chtěli aspoň zamyslet. „Pojďte, svedeme to na politiky.“ To je poměrně vděčné téma – svedeme všecko na politiky.

Petr Habal: Ano, to je vděčné téma.

Martina: Mě by zajímalo, protože jsem se v létě dočetla, že iniciativa Platforma pro udržitelné zdravotnictví představila plán systémových změn…

Petr Habal: To bych řekl, že snad ani neznám.

Martina: Je to skupina organizací od pacientských po zdravotnické, expertní think tanky nebo také Svaz průmyslu, a ti říkají, že české zdravotnictví je bez reformy neudržitelné a že systém zdravotního pojištění se bude propadat do ještě horších deficitů. Myslíte si, že je reforma českého zdravotnictví nutná?

Třicet let se trápíme s reformou zdravotnictví a nikdo zatím žádnou nepřinesl

Petr Habal: Nevím. Ta stránka reformy může mít mnoho aspektů. Odborná reforma, kdy můžeme třeba sdružovat – plácnu – ortopedii s chirurgií, traumatologii s ortopedií, tedy nějaká odborná změna. Dřív to bylo. A pak se naopak tyto obory velikostí svého poznání oddělovaly. Dřív byla jedna velká chirurgie, a z toho se pak poznáním oddělovala neurochirurgie, kardiochirurgie a tak dále.

Můžeme se třeba zamyslet, jestli by třeba některé obory nedaly spojit, třeba i ve formě vzdělávání. Protože zase některé ambiciózní obory si vytvořily svůj atestační průběh vzdělávání. A jak já říkám: Tak to budeme mít atestaci na levou ruku, druhou atestaci na pravou ruku. Třeba z interny se oddělila diabetologie a spousta oborů. Pak můžeme říkat, jestli toto nespojit do nějaké velké atestace. Nevím. Dřív to tak bylo, že byla velká interní atestace, a pak byly třeba nástavbové atestace. To je možná jedna forma nějaké reformy. A pak reforma zdravotního pojištění? Znamená to, že by se mělo platit víc?

Martina: Nebo sloučit pojišťovny?

Petr Habal: Nebo sloučit pojišťovny. Tak jistě se to dá spočítat. Sloučení pojišťoven mi připadá nejreálnější. Nakonec vždyť už se o tom hovoří řadu měsíců: Pojišťovna ministerstva vnitra, Pojišťovna…

Martina: Vojenská pojišťovna a Pojišťovna ministerstva vnitra plánovaly fúzi.

Petr Habal: Plánovaly fúzi. To je možná nejrychlejší cesta, možná nějaké reformy. Otázka je, kolik by to přineslo. Otázka je, kdo se bude stavět proti. Musíme vždy hodnotit, co na jednu stranu chceme, a na druhou stranu samozřejmě budou proti tomu protitlaky.

Toto je jedna forma. Druhá forma je – a i některé politické strany to měly ve vládním programu – nadstandardní péče. Že by se tím ušetřilo na všeobecném zdravotním pojištění. Mně se to z jednoho pohledu úplně nepozdává. Medicína se rozvíjí strašně rychle kupředu, a to, co bylo dneska nadstandardní péče, za dva roky bude standard. Tak to je. Před pěti lety byla endoskopie nadstandardní péče, dneska je to standard, robotická chirurgie začíná být standardní péče.

Pak to obvykle sklouzne k tomu, že se do nadstandardní péče zařadí třeba jednolůžkový pokoj, ani jiná strava už v mnoha nemocnicích nefunguje, televize na pokoj – to jsou nadstandardy, které nejsou úplně pro průběh léčby důležité. Možná pro psychiku toho člověka to hraje roli, protože pak může říkat: „Já jsem si to zaplatil.“ Mnoho lidí takhle uvažuje: „Já jsem si to zaplatil, tak jsem měl lepší péči.“ To mezi lidmi funguje, možná jste se s tím setkala, ale to není vůbec podstatné.

Martina: Spíš jsem myslela na to, že jsme v čase výměny vlád, a parametry zdravotnictví nám nastavují v zákonech politici, a všichni před volbami říkají, že udělají i ve zdravotnictví pořádek. A mě by zajímalo, jestli to opravdu někdo ví. Já jsem se třeba dívala na vyjádření koalice SPOLU, a musím říct, že třeba u věty: „Posílíme odpovědnost zdravotních pojišťoven tak, aby aktivně přispívaly k efektivitě a dostupnosti péče ve všech regionech,“ si člověk řekne: Tolik ničeho neunesu.

Petr Habal: To je taková frázovitost.

Martina: Ví někdo, co s tím?

Petr Habal: Neví. Takhle, kdyby to někdo věděl, tak už se to dávno udělalo. Podívejme se, třicet let se trápíme s takzvanou reformou zdravotnictví, a nikdo zatím žádnou nepřinesl. Proč? Protože sociální cítění je obrovské, sociální nároky lidí jsou obrovské. A najednou to přetvořit? Jak chcete lidem říci: „Tak budete dostávat jenom nějakou základní péči.“ Co je základní péče? „A ostatní si připojistěte.“

Myslíte, že se někdo extra připojistí? Myslíte si, že když někomu řekneme: „Chcete-li být operováni moderními metodami, tak si musíte platit připojištění“? Vždyť to lidé hodí za hlavu, řeknou: „Ono to nějak dopadne.“ Myslím, že populaci nezmění nic. Vždyť si vzpomeňme, myslím, že se tomu říkalo julínkovné, tomu poplatku, pamatujete si? To bylo za Topolánkovy vlády.

Martina: Třicetikorunový poplatek, ano.

Petr Habal: Třicetikorunový. Já jsem mladého anesteziologa Julínka zažil, když byl ve Svitavách, a já jsem tam byl na stáži. To byl docela veselý hoch. Ale to je jedno. Zavedlo se julínkovné – třicetikorunový poplatek – byla s tím poměrně velká administrativa, a pro nemocnice to byla banální záležitost. A pak nastoupil do vlády Sobotka, protože díky zdravotnickým poplatkům sociální demokracie vyhrála, protože to lidé nechtěli.

Platilo se, což, myslím, není úplně špatné rozhodnutí, aby si lidi platili takzvané hotelové služby, stravu v nemocnicích, o tom by se dalo uvažovat. Ale myslím, že nastupující koaliční vláda to v programu ani nemá, tyto poplatky za stravu v nemocnicích. Dočetla jste se to někde? Já myslím, že ani ne.

Martina: Nevím o tom.

Petr Habal: Já si taky myslím, že nemá. To bych chápal jako určitou logiku věci. Pak byla snaha omezit drahou spotřebu léků. Tak když lidé čerpali hodně, tak jim to nějakým způsobem pojišťovny vracely. Na jednoho to bylo pět tisíc, a zbytek pojišťovny vracely. A zase jsme u lékové polypragmazie. Otázka je, jestli nemocní opravdu všechny ty léky potřebují.

Martina: Čím víc léků, tím víc zdraví…

Petr Habal: Jasně. Teď zase řeknu úsměvnost z mé historie, z medicínských začátků: Tenkrát jsme všechno psali rukou, takže jsme byli samozřejmě velmi opatrní, abychom se nepřepsali a nepsali zbytečné léky, takže jsme psali jenom ty důležité. A dneska vám ťuknutím na počítačovou klávesnici vyjede léků… A to je špatně.

VZP plánuje miliardový dluh – je tohle správné hospodaření?

Martina: Vy jste zmínil, že si lidé neradi připlácejí na zdraví, na služby, na servis. Ale stále zdražující se energie nám zdraží úplně všechno, a samozřejmě i nemocniční služby nebo lékařské služby. A pokud se Evropská unie rozhodne uskutečňovat své velkolepé představy o Green Dealu, tak ceny mohou růst násobně. Co myslíte, že to může udělat se zdravotnictvím? Protože vy jste říkal, že bude neustálý pokrok, ale toto může velmi zamíchat kartami nejen energetickými.

Petr Habal: K čemu to povede? K větším a větším dluhům zdravotních pojišťoven. Zatím je oddělen rozpočet zdravotních pojišťoven od rozpočtu státního. Dneska, kde to jsme – VZP plánuje na příští rok dluh dvanáct nebo čtrnáct miliard, nebo kolik? Tak to je správné plánování odpovědného hospodáře – plánovat dluh? To se mi skoro nezdá.

Myslím, že tím, jak to bude v důsledku dražších energií, se nikdo takto do dálky nezabývá. Nikde nevidím, že by někdo říkal: „Tak to přijde ve zdravotnictví krach, protože bude drahá energie, doprava.“ To myslím, že nikdo neřeší.

Martina: Pokud vím, tak dosud neexistuje žádná komplexní dopadová studie.

Petr Habal: To rozhodně neexistuje. A zdravotnictví, bohužel, bude až na posledním okraji k řešení, protože se bude řešit průmysl, pokud ještě nějaký bude, energetika v průmyslu. A ve zdravotnictví myslím, že to nějak dopadne.

A druhá věc, že jsou čtyři roky vlády, a pak přijde, bohužel, další vláda, a to je taky špatně, že se netvoří nějaká celorepubliková koncepce. A s energií se ve zdravotnictví nešetří, vůbec se nešetří. To prostě nejde. Vytápět se musí, svícení – ale to je málo v celkovém nákladu – a energie na vytápění. A staví se další a další zdravotnické objekty, které jsou sice krásné, prosklené a tak dále, ale energetická náročnost u toho bude velká.

Za reálného socialismu se říkala ekonomická teze, že musíme změnit extenzivní hospodaření na intenzivní hospodaření. Pamatujete si možná na tento výrok.

Martina: Ano, ano.

Petr Habal: Já jsem ještě studoval politickou ekonomii, na medicíně jsme to měli jako předmět. Ale já mám dojem, že my pracujeme extenzivně místo toho, abychom naopak pracovali intenzivně. I ve zdravotnictví. Mně by se taky nechtělo, abychom chodili pracovat na dvě směny, aby se třeba využila technika. Ale zase, na to není celý systém zařízen. Máme tam samozřejmě sestřičky, a ty mají děti, a kdo se jim bude odpoledne starat o děti, vyzvedávat je ze školek a podobně. Takže můžete něco vymyslet, ale těch kroků, které by se musely doladit, je nepřeberné množství. Takže takto to fungovat nebude. Ale otázka je, až dojdou peníze, co bude? Jestli se stát znovu zadluží? Asi jo. Zatím to tak vždycky dopadlo.

Martina: Až dojdou peníze, to je jedna věc. Ale až dojdou energie, to je další věc.

Petr Habal: Energie, to bude malér. Jestli opravdu Tykač a spol. zavřou tepelné elektrárny, protože se nebudou vyplácet, tak co? Oni jsou podnikatelé a nebudou doplácet ze svého na drahé ETS2, který je postihne a tak dále. Tak hrozí – možná je to jenom hrozba, aby pohrozili státu, aby jim to nějakým způsobem třeba dotoval, já nevím.

Ale zavřít uhelné elektrárny? Vždyť kolik dělají? Minimálně třetinu elektřiny nebo elektrické energie z uhlí. A to si vezměte, že byly odsířeny a tak dále. Vzpomeňme si, jaké obrovské miliardy šly z kupónové privatizace nebo z velké privatizace na odsíření, na ekologii těchto elektráren. A teď se to bude zavírat. Je to hrůza.

Martina: Pane docente, když jsme se společně bavili o světě, tak vy jste velmi často zmiňoval, že jsme skutečně nemocnou společností. Jak se tato nemoc jmenuje? Jaká je vaše diagnóza?

Společnost je nemocná, ale příčiny jsou polyvalentní a změna politického uspořádání je nevyléčí

Petr Habal: Já jsem to vždycky psal. Léčba společnosti. Tak samozřejmě, protože jsem v této profesi, tak se mně to zdálo relativně trefné. Vždycky, když máme nemoc, tak u toho musíme jednak diagnostikovat – teď myslím v medicíně – pak musíme hledat příčinu, to znamená nějakou etiologickou, z čeho to vzniklo. A pak teprve, když známe tyto dva faktory, tak pak z toho můžeme vyvodit možnou léčbu.

V medicíně je spousta nemocí nezjistitelného původu, takže tím pádem některé nemoci můžeme léčit jenom nekauzálně, to znamená, že jenom zlepšíme kvalitu života. A některé můžeme léčit kauzálně. Máte zánět slepého střeva, tak víte, že se musí odoperovat, a pak jste zdravá. Takhle to funguje v medicíně.

Ve společnosti je to daleko složitější. Je to, bych řekl, polyvalentní záležitost nemocné společnosti. Já to vidím v sociologické stránce, tam se nejvíc, mám dojem, demaskují vztahy mezi lidmi. Lidé jsou vzájemně každý na každého nedůtkliví. Nechci říct, že neplatí dohoda podáním rukou, ale každý by se s každým skoro soudil, aniž byste si o tom vzájemně pohovořili. Nemáme na to čas, tak to dáme k soudu. A to i na pracovišti.

Dřív třeba jsme se kolektivně bavili o všem možném, byli jsme samozřejmě věkoví vrstevníci, ale i s těmi staršími. Dneska je to trošku návrat k individualizaci, každý kouká: „Já pro sebe, a tomu druhému to radši ani neřeknu, abych z toho já něco měl.“ To je špatně.

A já si říkám: „Z čeho se to generuje?“ A když pak se bavíme, hlavně to řeknou spíš sestřičky, protože doktoři jsou spíš uzavřenější, ale ty sestřičky vám to řeknou trošku otevřeněji. Ony mají spoustu svých sociálních problémů. Mají nějaké vzdělání, jsou zaměstnané, většinou pracují na směny, takže svého volného času taky nemají moc.

Otázka je samozřejmě teď bydlení. Jak se říká, pokud se dobře nevdají, tak nedosáhnou na hypotéku, dneska hypotéku nedostanou. Takže život v nájmu, který možná je o něco levnější než hypotéka. A mnohdy to je tak, že žijí po dvou, že si pronajmou byt dvě holky. To samozřejmě pak naráží na partnerské problémy, partnerské vztahy. A už jsme u toho – nerodí se děti. A teď jak z toho?

Martina: Jenomže když nevíte, co to generuje, tak nemůžete navrhnout léčbu.

Výchovu celé generace jsme předali společnosti, která ji zdevastovala

Petr Habal: Právě proto. A to už jsme se o tom opakovaně s panem prezidentem bavili. Změna politického – nemyslím systému, ale uspořádání, levice–pravice – není schopna změnit podstatu. Změní dejme tomu daňový systém nebo mezinárodní politiku, ale sociální vazbu na generaci. To je generační problém. A začíná to ve školách, výchovou.

Já říkám, my jsme – a házím to tedy i na naši generaci – my jsme totálně prohospodařili výchovu další generace. My, kteří jsme po revoluci už byli znalí věci, nebo jsme byli dospělí, nebo relativně dospělí, tak mnozí výchovu dětí zanedbali v tom smyslu, že náhle zbohatli třeba, a všechno si u svých dětí kupovali: „Běž si to koupit a neotravuj rodiče,“ jak se říká obecně, místo abychom s dětmi hovořili.

Nebo druhá sorta lidí měla spoustu svých problémů, ekonomických, sociálních, tak na to neměli čas. Takže my jsme děti, možná celou generaci, několik generací mladých, předali do výchovy společnosti. A teď si vezmeme, kdo společnost, myslím i školství a tak dále, tady celou dobu vytvářel.

Tak samozřejmě teď gender a LGBT, to si myslím, že je vrchol. Ale začalo to možná už před dvaceti lety, že se pomalu začala dětem výuka usnadňovat, nedávaly se jim domácí úkoly, aby děti nebyly přetěžovány, převažovala síla, váha rodičů nad učitelem. Já si nedovedu představit, že bych přišel domů a stěžoval si na učitele. To bych ještě… víte, jak to bylo?

A dneska výchova spočívá v tom, že učitel je vůči rodičům v submisivní pozici. Samozřejmě to pak působí na učitele neblaze: „Jak se tady mám angažovat, když to nepřinese žádný výsledek.“ A samozřejmě mladá generace, ty děti, vždyť je to nepolíbená tabula rasa, jsou velmi vnímavé na všechny možné impulsy a využívají výhody, které se jim dávají: „Tak proč bych se učil? Proč bych psal úkoly, když nemusím?“

Martina: Pane docente, jsou věci, kde nemůžeme začít znova. Musíme pracovat s tím, co je.

Petr Habal: Máte pravdu.

Martina: Jak zní vaše rada?

Musíme být připraveni na geopolitický otřes, který přijde a zatřese i námi

Petr Habal: Budeme muset začít znova. Ale nebudeme stavět na zelené louce. Budeme stavět stavbu společnosti, jak říkám, na rozbláceném, prázdném terénu, kde nic nemáme. Uvědomme si, že transformaci, kterou jsme po revoluci udělali, to jsme udělali s tím, že jsme měli určité národní bohatství, a hlavně jsme měli určitou vůli lidu, který to chtěl. Tedy možná chtěl něco jiného. Podle mě vůbec nerozuměl nějaké ekonomické transformaci, jenom se chtěl mít takzvaně dobře.

Já říkám – to jsem někde četl, to není z mé hlavy – revoluce obecně vyhrávají katalogy Neckermann, kde se lidé zhlédnou s tím: „Tam je to krásné, to bych chtěl mít taky,“ a už vůbec nepočítají s tím, že to tam všechno už dávno bylo od šedesátých let na dluh. Na takzvaném Západě. Ale lidé tuto fázi nechápou.

A jak z toho? Budeme muset začít opravdu od výchovy dětí. A možná i trochou skromnosti ve společnosti, dát najevo, že společnost chudne, že si nemůžeme všechno dovolit. Ale dneska, podívejte se, máme obrovský státní dluh, veřejný dluh. Vždyť kolik je obyvatel, kteří mají třistatisícové dluhy u všech velkých komerčních společností. Oni rádi půjčují, protože z vás dostanou nějaké peníze. Ale lidi si vůbec neuvědomují, že musí začít šetřit, že si nemohou půjčovat, že nemohou žít na dluh. Ale společnost toto vůbec nebere. Půjčují si na dovolené. Aby si půjčili na byt, to se jim nevyplatí, na to nedosáhnou, tak si půjčí na dovolenou, na Vánoce…

Martina: Pane doktore, jste chirurg, jaký by byl chirurgický řez?

Petr Habal: Jo, řez. No, to není ani řez. Ale já mám velmi smutnou představu, že se změní, jak se říká, situace ráz na ráz, že se něco stane geopoliticky. Protože my si tady hrajeme na nějakém našem písečku, my tady nic nezměníme. A já to přirovnám k situaci, která vznikla koncem osmdesátých let, kdy se bipolární svět náhle změnil, došlo k takzvaným revolucím. Jak to bylo prováděno, to je už druhá stránka. Ale došlo k velké geopolitické změně.

A k tomu se, bohužel, nachyluje, a tato změna zatřese i takovými státečky, jako jsme my. Ale my na to nejsme připraveni, bohužel. Tak když se vrátíme do Evropy, tak jak fungovalo Evropské hospodářské společenství? Fungovalo. Po válce, když vzniklo Evropské sdružení uhlí a oceli, tak to mělo možná jiný efekt, jiné důvody, ale EHS fungovalo – volný pohyb kapitálu, služeb a tak dále.

A pak z toho vznikly politické situace, politické tlaky, Maastricht, Lisabonská smlouva a tak dále, a to je katastrofa, to se musí odstranit. Ale my to sami neodstraníme, nemáme na to už dneska žádnou páku a žádnou sílu. Ale pořád hájím to, že musíme být připraveni na geopolitickou změnu, která přijde otřesem, který způsobí samozřejmě konflikt na východě a postavení Číny a BRICS, a nakonec i Ameriky, která má své těžké vnitřní ekonomické problémy. To všechno my neovlivníme, ale musíme na to být připraveni. Na varianty, které nastanou.

Martina: Pane docente, já vám moc děkuji za váš pohled na svět s rázností chirurga a zároveň s pochopením pro člověka. Díky moc.

 

Celý třídílný rozhovor s docentem Petrem Habalem, ve kterém jsme se věnovali nejen systémovým problémům českého zdravotnictví, ale i osobní odpovědnosti za vlastní zdraví, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme za to, že s námi hledáte odpovědi na důležité otázky.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Heleno Neumannová, my jsme v našem minulém povídání několikrát zmínily, co je to biohacking, a vždycky jsme od toho utekly. Mnozí naši posluchači se s tím setkávají čím dál tím častěji, protože se to stalo opět módní záležitostí. Co si pod tím představit, co si z toho možno vzít? A před čím se mít na pozoru?

Helena Neumannová: Já si pomůžu otázkou. Biohacking – když to řeknu úplně lidsky, svobodně, jednoduše, primitivně – je o tom, jak žít v dlouhověkosti, radosti, hojnosti, štěstí, a co nejdéle.

Martina: To ale zní velmi pozitivně? Proč tedy v nás tento název vzbuzuje určité negativní konotace?

Helena Neumannová: Tak to samozřejmě zase přichází z angličtiny, a jak víme – a teď zase je to úplně nahrávka na smeč – víš, když někde řekneš „obyčejná levandule nebo heřmánek“, tak to nezní. Ale když to změníš třeba na Lavandula angustifolia a nazveš to jako biosložku, která je použita v nějakém léku na demenci, který stojí statisíce, případně na Alzheimera, případně na jiné onemocnění, tak…

Mimochodem lék, který je zkoumán na Alzheimera, o kterém dneska padesát procent vědců říká, že vlastně neexistuje – to je také potřeba říct, když už chceme přinášet novinky a musíme ukázat, že se stále vzděláváme, a stále vím, že nic nevím, protože už se k tomu opravdu přiklání téměř polovina vědců.

Martina: Promiň, že neexistuje co?

Helena Neumannová: Že neexistuje tato nemoc, že prostě není. Že to je pouze vlivem jedů na organismus, tudíž pouze přichází dříve demence. Vlastně se zdestruují neurobuňky, a v ten moment jde tělo do háje. Ale ve skutečnosti Alzheimerův model, který popsal ten vědec, není žádná konkrétní nemoc, a že to je výmysl.

Stejně tak jsem se dostala k nějakým vědeckým poznatkům, které jsou vysoce podložené, že Hashimoto, kterou jsem trpěla celý život – pro ty, kteří nevědí, je to chronický zánět štítné žlázy – že tato nemoc neexistuje a že to je jenom otrava organismu tím, jak žijeme.

Martina: To ale asi můžeme říct o devadesáti osmi procentech chorob, protože jsem četla, že údajně jenom dvě procenta nemocí jsou geneticky dědičné.

Helena Neumannová: Tak to samozřejmě, to už dneska víme. Také furt narůstá vliv epigenetiky. Mimochodem biohacking vzešel jenom z epigenetiky, protože devadesát procent věcí je o tom, co děláme, jak žijeme, jak se o sebe staráme.

Multimiliardářka celý život prodávala jedovaté krémy, teď zakládá nadaci pro dlouhověkost

Martina: Čeho se vyvarovat?

Helena Neumannová: Jednoznačně je to – prosím – takovým těm rychle vzniklým firmám, které, jak víte, pochází z velkých nadnárodních korporací. Ty stojí za vznikem nějakého týmu, kdy si najmou ideálně mladé vědce, aby to bylo co nejlevnější, ale vyrábí to ve velkých továrnách, aby zase byl náklad na daný podpůrný potravinový doplněk co nejlevnější.

Ptejte se po výsledcích, ptejte se po lidech, kteří za tím stojí, ptejte se po certifikacích. Ptejte se hlavně po tom, odkud pochází jejich byliny.

Znovu jsme u příběhu rodiny, kterou nesmím jmenovat, protože by si na nás právníci smlsli. Krémy této dámy používá osmdesát procent žen na celém světě. A tyto krémy obsahují skutečně nejen benzen, toluen a všechna tato svinstva, ale právě i herbicidy, pesticidy, insekticidy. Je to největší podvod vůbec na planetě Zemi. A dnes se o tom veřejně mluví jako o největším vrahovi ve společnosti.

A tato dáma je multimiliardářka a dneska zakládá nadace. A co myslíš, že je její nové téma? Biohacking a longevity. A tohle mě děsí. Děsí mě, když si tohle lidé nezjistí – že firma, která doteď prodávala skutečně jedovaté krémy, jedovaté látky, šílenosti, které na sebe ženy denně matlají, a vlastně neví, co přináší přes kůži a přes synapsi do nervového i krevního systému – tak dneska tahle dáma, pochopitelně protože má peněz, že by s nimi mohla tapetovat zeměkouli, tak co založí? Založí biohacking a longevity.

Martina: Jestli nakonec nezačne páchat dobro? Ale opět před našimi posluchači a před námi, před všemi, vyvstává otázka, jak se zorientovat? Teď asi nebudeme jmenovat, protože ani já nemám tolik peněz nazbyt, tedy na soudy, a tady bychom to asi nevyhrály. Tak jakým způsobem se zorientovat? Bavily jsme se, jak si dohledávat jídlo, jak být bdělí.

Helena Neumannová: Tak bavíme se o lokálnosti.

Martina: Ano, co člověk dá do úst. Ale dobře, jak si tedy teď pomoct třeba právě co se týká kosmetiky? Řeč byla i o vonných svíčkách, můžeme se bavit i o vonných tyčinkách – těchto věcí, kterými si takzvaně zpříjemňujeme život, je mnoho. Takže jak se zorientovat v kosmetice?

Bio mýdlo a šampon dnes nejsou problém ani pro obyčejného smrtelníka

Martina: Jak se zorientovat v kosmetice?

Helena Neumannová: Tak dneska i drogistické sítě, které mají i jedy, tak ale mají i bio certifikované kosmetické přípravky. Bio mýdlo dneska není problém ani pro obyčejného smrtelníka.

A když si uvědomíte, co tím přinášíte rodině – že mohou přestat atopické ekzémy, že může přestat vypadávání vlasů. Nebo když dcera v šestnácti potřebuje hormonální antikoncepci, protože chce samozřejmě zdravě sexuálně žít – a je to v pořádku – tak ji samozřejmě nebudu kupovat kosmetiku, která je plná dalších hormonů, antibiotik a chemie. Vynasnažím se přinést do rodiny to, co rodině pomůže.

Stejně tak když myji nádobí, tak dneska se vracíme s pokorou k sodě, k citrónu. Mýdlo Jelen – slavná česká rodinná firma, dneska bohužel už ne. Ale byl to pan Schicht, který založil margarín, byl to náš výmysl, jeho výmysl, a zároveň mýdla na praní a tak dále. Pracoval se sodou, pracoval s citrónem.

Já myslím, že rad v lifestylových magazínech – samozřejmě škodlivých – je dost, ale také je tam dost dobrých rad, protože i redaktorky už dneska mají doma děti, které mají problémy s kůží, mají psoriázu, mají hormonální problémy, mají akné.

Mimochodem akné: Já jsem byla úplně vyděšená, když jsem před třiceti lety šla za nejmenovanou doktorkou s akné, která je dneska zase na jednom institutu dermatologie, a stále nabízí kortikoidy a antibiotika. Po třiceti letech stejná léčba, my jsme nepokročili dál, protože to prostě furt ovládají stejné firmy a stejný byznys.

Martina: Nepokročili?

Helena Neumannová: Já jsem vyděšená.

Lepidlo na umělé řasy obsahuje formaldehyd a je jistou cestou k rakovině

Martina: Já si vzpomínám, že – dej mu pán Bůh nebe – léčitel Vojnar, jeden z nejslavnějších fytoterapeutů, svého času říkal: „Pokud máte akné, zaměřte se na ledviny, na látkovou výměnu.“

Helena Neumannová: A cukr, samozřejmě, slinivka, jasně.

Martina: Posunuli jsme se v tom?

Helena Neumannová: Naturopaté a celostní lékaři, ti ano. Například zrovna růže, o které mluvím, a levandule mají fantastické vody. Nevím, jestli to víš, ale jedna nejmenovaná bulharská rodina se svou růžovou a levandulovou vodou vyléčila půl Británie z akné. Prostě Bulhaři to dokázali. A uspěli nejvíc nikoli ve své zemi, ale v Británii.

Martina: Chceš mi snad říct, že měli stejně dobrou levanduli, jako máš ty?

Helena Neumannová: Samozřejmě měli bio certifikovanou levanduli, v tom je celý zázrak – ať to byl bio lavandin, nebo je bio levandule, fungovalo to. A dobré je, že to dokázali přírodní cestou, a my sami s tím samozřejmě máme krásné výsledky a dělá nám to radost.

Ale děsí mě, že když přijdeš k těm, kteří sedí v prestižních klinikách plastické chirurgie a dermatologie, tak ti frajerka nabídne laser – ten je v pořádku, u laseru stále nevíme, jaké jsou následky, protože pořád je to mladá věda, mladá technologie.

A já vždycky říkám, že lepší, než aby se dívka pokusila o sebevraždu, je vybrousit jí jizvy laserem a udělat ji krásnou a šťastnou. To jednoznačně, to podepisuji všemi deseti. Stejně tak přišití uší, zmenšení nosu – pokud to tito lidé opravdu nesou jako velký problém, tak já říkám – a všichni jsou tím překvapeni – jdi a nech si to prosím udělat. Protože ti to pozvedne sebevědomí a budeš to ty, tak jak ty si představuješ.

Horší je, když potom nějaká dáma má šestnáctou plastickou operaci a už neví coby a vypadá jako zrůda.

Martina: Anebo to s tím nosánkem úplně nevyjde. Ale když už se tady teď bavíme o těchto víceméně kosmetických zásazích, které ale skoro vždycky pramení z nějakého zádrhele v těle, z látkové výměny a podobně, tak mi řekni: Jak ty sama rozeznáváš okamžik, kdy je dobrý návrat jako „ad fontes“, k pramenům a k tradičním léčebným metodám, a kdy je čas už na opravdu brutální chemii?

Helena Neumannová: Ano. Tak my se snažíme vždycky dělat personalizovanou konzultaci, abychom pochopili, v jakém prostředí daný člověk žije.

Protože když žije v rodině, kde matka vyžaduje, aby dcera vypadala jako Barbie, tak ta holčička se může snažit sebevíc a může být sebe intelektuálnější, a maminka ji bude pořád někam směřovat. A pokud chce mít jenom trochu nějak dobrý vztah s matkou, tak musí dělat nějaké kompromisy.

Takže tam já vždycky říkám: „Dobře, je to tvůj život, ty si ho tvoříš, ty hledáš cestu. Pojď najít minimálně v tvé základní péči bio mýdla, bio šampon. Nemyj si tak často vlasy šamponem, protože ti padají, protože evidentně máš šestnáctou barvu za tento rok.“ Rozumíš, to jsou extrémy.

Nebo když vidíš ta káčátka, ty řasy, tak tam potom šílím, protože bohužel lepidlo, kterým si ty dámy lepí řasy, tak to je jistá rakovina do pěti, do šesti let. Tam opravdu všechny maminky varuji: „Prosím vás, rozmluvte jim to, protože toto lepidlo na řasy je skutečný, těžký formaldehyd do těla.“

Martina: Taky jsem to měla. Když se to začalo nosit, tak jsem také chvíli měla lepené řasy.

Helena Neumannová: Než jsi věděla – jasně. Ale rozumíš, pochopila jsi a poznala. Další věc – káčátka.

Martina: Kačer. Takzvaný kačer, to znamená napíchané rty.

Helena Neumannová: Já mám jednadvacetiletého syna a deset kamarádů, kteří k nám přijdou, když dělám domácí burgery nebo něco dobrého, tak mi řeknou: „Ježiš, Heleno, to my bychom ale nikdy nechtěli.“ A já říkám: „Tak pro koho to ty holky nosej?“ Víš? Já se vlastně té dívky ptám: „A opravdu si myslíš, že jsi takhle krásnější?“ Ale zase, umí to udělat i hezky.

Martina: Ano, ale utekli jsme od léčby. Toto jsou prostě naše produkty marnivosti.

Devadesát procent autoimunitních onemocnění začíná ve střevě

Martina: Utekli jsme od léčby.

Helena Neumannová: A já to začnu – tedy skončím – tím nejdůležitějším, a to je střevo. Prostě je to tak. Protože momentálně se nejvíc vědeckých studií a analýz věnuje tomu, že devadesát procent autoimunitních onemocnění začíná ve střevě.

A proč? Protože to už jsou generace dětí, Martinko, které skutečně od nějakého sedmého, osmého roku, kdy začíná dítě vzdorovat, utíká k pochutinám plných jedů, doritos, pringles, cola, prostě všechny ty barvené, slazené nápoje, jedovaté látky v jídle. A jsou celý den shrbeny, protože prstíky jsou na monitoru, nebo mají hlavu ponořenou v monitoru, i když se třeba učí.

O lese slyšely možná tak do pěti let, kdy je rodiče, v lepším případě, vzali na výlet. A zase ti, co si to mohou dovolit. Já nevím, jestli víš, kolik dneska stojí sportovní kroužek. Když to slyším – protože moje děti chodí na beach volejlbal – tak já platím za jedno dítě dvanáct tisíc na půl roku, a mám dvě děti.

Tak samozřejmě sport a vzdělání jsou na prvním místě, ale spousta mých známých si to dovolit nemůže. A mě děsí, když říkáme „sport, pohyb a prevence jsou na prvním místě“, ale my to lidem neumožníme.

A to nemluvím o matce samoživitelce, kde jsme zase u toho, kdy ona slyší „kvantujte, kvantujte“, ale já jí určitě v momentě, kdy ta matka nemá na bílý jogurt pro dítě, neříkám „kvantujte“. Tam je prostě potřeba jít a koupit jí jogurt. Rozumíš? To jsou momenty, kdy se zase dostáváme do nějakých modelů, kde ano, pracuji s hlavou, ale zároveň respektuji a vnímám prostředí, ve kterém se daný člověk nachází, a hledám řešení pro toho daného člověka v ten daný moment. To je správná celostní medicína a prevence.

Citrón stojí třicet korun kilo a domácí citronáda je fantastická léčba

Martina: A co může člověk, který neoplývá penězi, který má opravdu hluboko do kapsy, který má dvě, tři děti – ať už je to mladá rodina, nebo samoživitelka, jak jsi zmínila – co mají dělat, aby žili jakýsi přirozený, zdravý život? Když dnes víme, že právě všechny bio věci jsou poměrně nákladné. Když jdete do bezobalového obchodu, tak je to úplně úsměvné, protože tam se skutečně můžete stravovat týden, a pak zbytek života držet některý z půstů. Takže co teď hned můžou udělat pro děti, pro sebe? Jak na to jít, a zároveň děti nevydělit ze společnosti a ostatních spolužáků?

Helena Neumannová: Tak první věc je – a zase nejsem nutriční poradce, specializuji se celkově na organismus, ale dostanu se i k nutriční radě – nebát se říct si o pomoc. A říkám to všem mým klientům, ať je to senior, kterého posílám pravidelně na setkání, která jsou zdarma, ať je to mladý člověk, který se neumí seznámit a nechce na seznamku – jsou místa, kde se může potkat s různými lidmi. Nebo ať je to matka samoživitelka, která potřebuje pomoc, protože my jsme nikdy takového člověka neodmítli a vždycky jsme dali produkty zadarmo.

A teď půjdu k praktickým radám. Citróny teď stojí, myslím, třicet korun kilo. Bio citróny stojí čtyřicet dva, čtyřicet pět korun. Takže co udělám? Koupím bio citróny a udělám úžasné domácí citronády. Voda, citrón. Dám to do ledničky a děti pijí fantastickou léčbu, která stojí prd.

Rohlík? Ne, ne, tam není žádná živina. Ale když upečeš placku z původní pohanky, kuskusu, quinoa, jáhel, vloček, červené čočky a dáš do toho dobré koření, které zase nestojí tolik peněz – mňam. Ještě navíc můžeš udělat burgera. My ho děláme u nás v Údolí jako low carb burger, Milena je na to specialista.

Nezatížíš tolik lepkem, který je hlavně v rohlících. Teď se vědci velmi věnují tomu, kolik bezlepkových dětí a bezlepkových lidí je skutečně bezlepkových. Ono to nesouvisí s tím, jestli si koupíš rohlík nebo chleba, ale souvisí to s tím, jaký rohlík a chleba to je. Kupte si chleba od poctivého řemeslného pekaře a zjistíte, že lepek tam vlastně není a že to je prostě famózní věc. Protože málokdo ví, že jáhly a pohanka neobsahují lepek.

Martina: A také některé druhy pšenice ho obsahují mnohem méně, zatímco levné rohlíky jsou z toho utkané.

Sdílená zahrada je cesta ke zdravému jídlu i pro ty, kdo nemají zahradu vlastní

Martina: Některé druhy pšenice ho obsahují mnohem méně.

Helena Neumannová: Pak je to zelenina a ovoce. Samozřejmě ideální je sdílená zahrada, nebo komunitní zahrada, nebo zahrádka s nějakým přítelem, kamarádem, rodinou: „Můžu pomoct? Můžu za to dostat nějakou zeleninu, ovoce pro dítě?“

Víš, řešení jsou, ale my se stydíme. To je první věc – my se stydíme, bojíme se říct si o pomoc – my dvě o tom něco víme – a máme problém s tím, co běžně funguje třeba v severských zemích.

Teď jsem měla nádherný rozhovor s Juditou Matyášovou, špičkovou novinářkou, která žije napůl v Dánsku, napůl tady. A ona říká: „Heleno, víš, že v Dánsku, když je někdo senior, tak do měsíce, když požádáš, aby byl umístěn někam – protože už to rodina nezvládne – kde se o něj pečuje, tak oni do měsíce pro něj musí mít špičkové středisko?“

A já jsem říkala: „To je u nás sci-fi.“ Ale pojďme si říct tu druhou věc, to B, a to, že do úplně nejzazšího možného momentu si nechávají svého seniora doma, protože takhle to oni cítí. To je ta úcta a respekt ke starému člověku. A to tady dávno zmizelo.

A přitom si vzpomeň, že to není ani sto let, kdy naši lidé sdíleli jednu světnici, a v dalším „vejminku“ byli senioři, kteří seděli u kamen – meleme, meleme – a rodina věděla, a dítě vidělo, co je stáří, a bylo to součástí přirozenosti a biorytmu, cirkadiánního kódu od počátku až po konec. A rodilo se doma a umíralo se doma, a dneska se všechno odehrává v nemocnici.

Martina: Je to všechno institucionalizované. Když jsi tady zmínila nejrůznější nové metody techniky – frekvenční medicína, aromaterapie – to už je klasika.

Helena Neumannová: U nás ne.

Martina: U nás ne, ano. Práce s buněčným mikroprostředím, využití právě vědecky ověřených biodynamických bylin, minerálů, frekvencí, bioaktivních látek. Kam si pro to lidé mají jít? Protože zase víme, že někde jsou jenom vstupní poplatky vysoké. Zdraví něco stojí. Kam mají jít? Mohou samozřejmě přijít do Levandulového údolí.

Osm set padesát tisíc klientů v Československu za tři roky – a většina z nich nejsou bohatí lidé

Martina: Mohou samozřejmě přijít do Levandulového údolí.

Helena Neumannová: Vůbec to není o tom, že si dnes máme povídat o Levandulovém údolí. Já ti do toho hned skočím a nemusíš to ani zmiňovat.

Hele, já teď připravuju na příští rok velké téma, které chceme uchopit právě po celé Evropě: Kolik pro vás má hodnotu deset let života?

Protože já jsem se setkala s nádherným, obrovským respektem a úctou vůči starým lidem, speciálně ze Slovenska, kde už dnes máme mnoho klientů. Kdy oni mi řeknou: „Ale paní Helenka, veď těch 140 eur za no-stres kapky, veď to je dvě padesát denně, no tak čo, tak si nedám v kavárně kafe, ne?“

Já jsem poslouchala tuto sedmdesátiletou dámu a mně spadla brada. Mě by v životě nenapadla tato věta, kterou napadla slovenskou seniorku, která ale pořád ví, co byliny znamenají. Že jsme z nich vzešli, že byly součástí našeho života, že ta svatá trojice – ráno v poledne, večer, tři větve a tři kořeny stromu života, trojka, svatá číslice Keltů a Slovanů…

Martina: A to znamená tři nálevy bylin.

Helena Neumannová: Tři nálevy bylin denně. To bylo svatý. Tři nálevy bylin denně. Oni měli šálek, na kamenech stál kastrol nebo konvice, a matka nalévala sběračkou. Každé dítě dostalo, protože všude nad kamny visely měšce, všechno se usušilo. Podzim, zima, to bylo svaté, přes to nejel vlak. Tři nálevy bylin denně.

Martina: Ona to byla i součást nouze, protože nic jiného nebylo alternativou.

Helena Neumannová: A proto byli zdravější než my. Nepřejídali se samozřejmě a měli tři nálevy bylin denně. A mimochodem bohové se zjevovali ve třech zjeveních. Ono to všechno má svůj řád, to není jenom o Williamovi Turnerovi.

A mě vlastně fascinovala její odpověď. A já tě asi překvapím, ale… My si samozřejmě pravidelně píšeme s našimi klienty, dáváme jim různé dárky, pečujeme o ně, mají jako komunita různé vymoženosti, mají informace, které ostatní nemají. Snažíme se, abychom tvořili jakousi rodinu lidí, kterým záleží na tom, co se děje s jejich životy a co se děje v jejich společenství.

A my jsme si všimli při různých analýzách, že dneska je to osm set padesát tisíc klientů v Československu. To už není malé číslo.

Martina: Osm set padesát tisíc…

Helena Neumannová: Klientů, kteří si u nás nakoupili. To není málo za ty tři roky.

A my jsme zjistili, že to vůbec nejsou lidé, kteří jsou bohatí, že to vůbec nejsou lidé, kteří mají mnoho peněz. Oni jsou jen přirozeně moudří, když s nimi komunikujeme. A mě to fascinuje v jedné věci – že já už neberu, když mi někdo řekne „já na tohle nemám“. Protože já jedu na víkend na Dolní Moravu a on jede na víkend do Londýna. A Londýn je pořád dražší než Dolní Morava.

On si koupí, nevím, bavoráka, já jezdím ve volkswagenu, ale moje děti jedí bio ovoce, bio zeleninu a bio maso. Prostě jedí, protože já to považuji za důležité. A byliny u nás – přes ně taky nejede vlak. Takže ať chce, nebo nechce.

Prostě jestliže máme být vzorem, tak i večer, po večeři, když usedám k posledním mailům a ony mě po večeři vidí, tak se za to fakt stydím. A když vidím, že někdo z nich má problém a u té večeře to nestačilo, tak k těm mailům jdu až v jedenáct v noci, až když oni jdou do svých pokojů, a prostě si je vyslechnu. Všechno to jde.

Martina: Čímž mi vlastně nahráváš na jednu z posledních otázek, to jest: Co dělat se svou psychikou? Protože pravděpodobně je alfou a omegou úplně všeho, a přesto jde žebrotou, co se týká našeho zájmu. Buď se snažíme o práškové veselí, nebo o umělé zlepšovače nálady, jak už jsi tady zmiňovala, tedy alkohol, a kdo ví, co ještě jiného. Ale jakým způsobem bys poradila teď, když jsme v té zimě, teď, když se brzo stmívá, teď, když se nám vkrádá do duše přirozená melancholie. Co dělat s tím, aby nepřerostla v patologickou melancholii?

Helena Neumannová: Tak pohyb předchází tomu, že si pak večer, nebo i brzo ráno – protože já jsem ranní ptáče, takže pro mě je pátá hodina svatá, všichni spí, všude ticho, a já můžu mezi pátou a sedmou fungovat a nikdo mě neobtěžuje.

Ale tam to začíná – jednoznačně prosím vás – chůze. Já myslím, že všichni, kdo si to vyzkouší, vidí, co chůze dokáže, a nestojí to nic.

Ale já tady trošku přihřeju polívčičku tobě: Mně přijde, že se roztrhl pytel s podcasty a vůbec s lidmi, kteří chtějí něco hltavě předávat. Já to samozřejmě respektuju, a jak se říká, čím lepší nabídka, tím více potom vyhrávají ti, kdo jsou skutečně dobří. Tak je to správně.

Ale já opravdu svým klientům radím: „Když máte večer nebo ráno ticho a čas pro sebe, tak si poslechněte podcasty, které tady pro vás připravují lidé, jako jsi ty.“ Protože já tam hledám nejenom tvou moudrost a tvůj obrovský rozhled, ale hlavně obrovskou přípravu na každý rozhovor, jak se celý život za nás stále sebevzděláváš ve všech směrech.

Já třeba v politice ani z jedné desetiny nerozumím tomu, čemu rozumíš ty, a proto přijímám tvoje podcasty jako něco, co mi velmi chytře udělá rozhled, a já si v tom najdu to své a zvolím si, čemu chci případně věřit, kdo se mnou rezonuje nebo s čím rezonuji já.

Stejně tak tady máš moudré filozofy, teology, mystiky, lékaře, naturopaty, vědce – to je přeci nádhera. A lidé pořád říkají: „Jak se v tom máme vyznat?“ A od toho jste tady vy. Vy nám nesmírně sloužíte v tom, jak se zorientovat, jak najít svou cestu, kdo mi vyhovuje a kdo ne.

Na Slovensku to je Martina, tady jsi to ty, naše Martina, a zaplať pán Bůh za vás. Ale můžeme pokračovat, jsou tady další. Jenom když srovnám tebe a mainstreamová média s podcasty, tak jenom blb nevidí, že si to tam zase zaplatili ti velcí, že tam je generální ředitelka a tak dále.

Martina: To je od tebe laskavé.

Helena Neumannová: Ale o tom to je. Já tady mluvím z naprosté upřímnosti. Já teď mluvím zcela upřímně. A vůbec tady nehraje roli to, že jsme kamarádky, protože Martina může mít vůči mně milion výhrad a já vůči ní taky, ale přesto je toto skutečná pravda. Uvědomme si to, jakou službu nám toto médium dělá.

Martina: Také proto, že mám takové hosty a respondenty, jako jsi ty. Abych ti oplatila stejnou mincí, protože tak činím moc ráda.

Zpívejte si „Každá buňka v těle mém“ – funguje to, i když nevíme proč

Martina: Heleno, jsem ráda, že jsi zdůraznila, že moje vysílání není depresivní. Já si myslím, že když člověk zkrátka některé věci pojmenovává, tak to není špatně, protože nám to umožňuje s tím něco zavčasu dělat. Ale řekni mi ještě jednu věc: Ty jsi tady řekla, že se spousta lidí stydí, že si neumí říct o pomoc. A já si uvědomuji, jak si sami klademe překážky. Když Jaroslav Dušek řekne, že mluví s kameny, tak je to důvod se mu vysmívat. Když někdo řekne, že objímá stromy, tak je to objímač stromů, protože tuto činnost pro mnohé zdiskreditoval Miloš Zeman. Když někdo řekne, že si musí dát nohy do tekoucí vody, protože mu to odnáší veškeré jeho starosti, tak je divný. Jak se stát sám pro sebe divným bez výčitek svědomí?

Helena Neumannová: Tak prosím vás pěkně, soudit umíme všichni a jsme v tom fakt přeborníci, český národ extra přeborník. Těch výsměchů tady bylo vždycky strašně moc a nakonec všichni vysmívaní nakonec obrovským způsobem uspěli po celém světě. Takže už je to pro nás pravidlem, že jste-li divní, tak jste vlastně báječní.

Já jsem divná po všech stránkách, vždycky jsem byla, a vůbec se za to nestydím. Popravdě, kdybych neprošla tou džunglí, tak bych asi taky strach odhodila mnohem později. Ale strach a obavy jsou jenom v našich hlavách. A to vám řekne kouč, doktor, celostní doktor, naturopat, filozof, ayurvédský, čínský, jakýkoliv.

Martina: A možná i biohacker.

Helena Neumannová: A možná i biohacker. A když dokážete přijmout to, že vy se modlíte k Bohu, já se modlím k nějaké energii a k vyšší moci, k vesmíru, ten se modlí k andělům a povídá si s anděly a potřebuje to – tak je to sakra správně, protože mu to tak vyhovuje.

Já dneska, poté co znám Karla Svobodu…

Martina: „Každá buňka v těle mém naplněná je světlem.“

Helena Neumannová: Tak já si to zpívám i za moje klienty a za levanduli chodouňskou si to zpívám, a za moje přátele a moje kolegy. A já si tu práci s tím velmi ráda dám, a ke svým modlitbám, které jsem si přinesla z té džungle a které mi fungují celý život, si teď zpívám i „Každá buňka v těle mém“.

A všichni mí klienti, co jdou z epigenetiky, si ráno v ledové sprše mají zpívat to samé. Já v tom vůbec nevidím nic špatného.

Pokud tady sakra existuje klinická studie, že sto lidí, kteří odešli domů s vitamíny a mysleli si, že mají chemoterapii, a sto lidí, kteří šli domů s chemoterapií, se léčili dál. A těchto sto lidí – dvojitá zaslepená studie. Vyprávěl to u Jardy Duška vědec, který sám vůbec nevěděl, jak to popsat.

Dvojitá zaslepená studie, kdy těch sto lidí dostalo blbé vitamíny, ale jejich jména byla napsána na papíře, která dostalo sto cizích lidí. To znamená, že ten člověk nevěděl, že má vitamíny, nevěděl, že se za něj bude modlit cizí člověk, a těch sto lidí se sakra uzdravilo.

A takových příběhů máme miliony dnes a denně. Když jsem v Arábii, poslouchám od svých arabských kolegů – ale i ayurvédských, protože tam je samozřejmě více Indů než Arabů – nádherné příběhy uzdravení, které nedokážeme definovat a popsat proč.

Tak já bych tedy s dovolením ráda odcházela s tím, že i to je potřeba předávat. Ne jenom pořád strašit: Udělejte si screening, jděte na mamograf, udělejte si biopsii, udělejte támhleto. Vždycky to začíná s tím, co já pro to udělám.

Maminka dostala diagnózu „tři měsíce života“ – syn jí řekl, že se spletli, a žila ještě patnáct let

Martina: Co já pro to udělám.

Helena Neumannová: Mimochodem, byl to Honza Hnízdil – a mám pocit, že to bylo u tebe – vyprávěl, jak jeho kolega měl maminku nemocnou s rakovinou a nevěděl, jak jí to v autě říct.

Tak když mu kolega řekl: „Maminka má tři měsíce, jenom ať to víš“, tak on jí v autě říká: „Maminko, vy jste úplně zdravá. Oni se spletli. To byl rentgen někoho jiného.“ A maminka žila ještě patnáct let.

Martina: Tak nedostala pokyn.

Helena Neumannová: A máš to. A teď si s tím poraď?

Martina: Heleno Neumannová, já ti moc děkuji za rozhovor a děkuji ti za tu výzvu, kterou jsme tady v podstatě společně učinily: „Nebojme se být divní, pokud to znamená, že jsme jedineční.“

Helena Neumannová: Přesně tak. Naprosto souhlasím. Buďte zdrávi. A opravdu jakákoliv výjimečnost – a prosím vás, i deviace – jsou tady proto, že nás příroda takto postavila. Protože máme samozřejmě spoustu klientů, kteří se o tom bojí i mluvit, natož tedy jít k odborníkovi. Jděte k tomu odborníkovi, nikdo vás neodsoudí, pomůže vám.

Všechno se dá řešit a se vším se dá žít, protože nás příroda pravděpodobně takto postavila proto, abychom se navzájem obohacovali a vnímali se a voněli si, nebo si nevoněli, a hledali si své bubliny, své smečky a Noemovy archy. A to je nádhera.

Martina: A učili se spolu žít.

Helena Neumannová: Přesně tak.

Martina: Díky, Heleno.

 

Celý rozhovor s Helenou Neumannovou o biohackingu, péči o zdraví a síle bylin si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Vy jste pojmenoval triumvirát jako vzkaz tehdejšího kolegy pro lékaře: Buďto to jde na platy, nebo na operace, nebo na nákup přístrojů. Ale kde je tedy rovnováha? Je to pracoviště od pracoviště jiné? Nebo jakým způsobem se v tom orientovat, abych šla na pracoviště, kde investují do smysluplných výkonů a zařízení, a ne na pracoviště, kde to především investují do platů?

Petr Habal: Tak ano, v tomto máte pravdu. Myslím, že každý management nemocnice je racionální. Co se týká platů, tak tam nelze moc uhýbat, protože ty jsou dány tabulkovým systémem platových tříd a tak dále, plus možnosti různých příplatků – ty jsou dány maximálním stropem 100 procent tabulky. A pak samozřejmě mohou existovat nějaké smluvní platy, kde někdo může dostat enormně hodně – ale k tomu nedochází. Takže platová politika to určitě nenabourá.

Potom přístrojová politika, ta to částečně nabourat může, teď třeba konkrétně u robotů, to znamená, že tam opravdu musí být nějaký strop. Ale je otázka, kdo řekne: „Toto pracoviště může mít tento přístroj, jiný přístroj ne, protože ten má druhé pracoviště.“ To bylo v systému řízení za reálného socialismu, jak jsem o tom hovořil. Prostě krajský odborník řekl: „Tady se budou dělat tyto výkony, na okrese se budou dělat jenom výkony do této odbornosti.“ Dneska je to tak, že co si zařízení namlouvá s pojišťovnou přes úhradovou vyhlášku a tak dále, tak to víceméně může provádět.

Martina: Kdo by na to tedy měl dohlížet? Třeba už zmíněná Česká lékařská komora?

Petr Habal: Česká lékařská komora by ráda zasahovala do ledasčeho. Ale ministerstvo zdravotnictví od tohoto rozhodování, koho sankcionovat, nebo nedat to, co požaduje, dává ruce pryč a hází to na pojišťovny: „To je věc pojišťoven. Vy tuto péči financujete, vy ji platíte danému zařízení, tak se s nimi musíte dohodnout.“ To je právě o úhradové vyhlášce, o kterou jsou vždycky velké boje.

Ale tam je určitě velký lobbismus všech spolků a zařízení, která si chtějí na úhradových vyhláškách vybudovat, nebo vybojovat, lepší postavení na úkor někoho druhého. Bohužel to je tak, že ve zdravotnictví v dnešní fázi je rozdělenost – neexistuje jednotné zdravotnictví nemocenského systému. Jsou nemocnice, které jsou zřízeny kraji, krajské nemocnice, nebo potom třeba ministerská zařízení, což je v podstatě státní řízení. A pak jsou zařízení, která jsou soukromá. To bývají především odborníci, soukromí ortopedi a tak dále, kteří se také snaží vybojovat přes své resortní organizace a uhájit si své pole na planetě, chtějí samozřejmě víc. A to je zase boj o to, že víc dostaneš ty, než třeba nemocnice, nebo obráceně. Takže v tomto najít balanc s balíkem, který je jednou dán, je velmi složité. Když tedy opomenu to, že některé nemocnice v minulosti – především státní – hospodařily možná cíleně s předpokládaným propadem, a stát to de facto vždycky dorovnal.

Martina: Trošičku ve vaší odpovědi možná cítím jakýsi stesk po centrálním orgánu, který by tyto věci zastřešoval. Nebyl by to ale příliš dlouhý krok zpět?

Petr Habal: Teď jste mě tedy touto otázkou zaskočila. Centrální řízení, no…

Martina: Nějaký zastřešující státní úřad?

Petr Habal: To v dnešním ekonomickém systému může někdo udělat těžko. Protože je na to zřízeno mnoho různých úřadů, které mají mít nad správou ekonomiky dohled. Ale asi se nedostaneme zpátky k systému, že já budu král, který rozhodne, že tady bude toto, tady bude toto. K tomu se asi nedostaneme. A myslím, že by to asi nebylo úplně správné, protože přece jen král by seděl na jednom místě, měl by ke všemu daleko, a informace, které by mohl získat, by mohly být různě lobbisticky ovlivněny. To myslím, že by nefungovalo.

Já si myslím, že musí fungovat opravdu racionalita na obou stranách, to znamená i na straně lékařů – a tam je to obtížné právě pro jejich někdy neukojené ambice. A na druhé straně i management musí říct: „Na to nemáme, to nedostanete.“ Nedá se nic dělat. Nejsme tak bohatá společnost, aby každá nemocnice měla robota a každý nemocný mohl být robotem operován. To je složité. A kdo má toto rozhodnout?

Martina: Kdo?

Petr Habal: Myslím, že jedině ekonomický tlak. Jedině ekonomický tlak.

Éra Ratha a Svobody proměnila noblesní organizaci koryfejů v politický nástroj

Martina: Pojďme si tedy říct, jaká je role České lékařské komory. Většinou o ní slyšíme v souvislosti s platy lékařů. Někdy by se mohlo téměř zdát, že jenom supluje odbory.

Petr Habal: Česká lékařská komora tady fungovala za první republiky. Tehdy to byla profesní, řekl bych noblesní organizace. Když pak vznikla komora v roce 1991 – myslím, že ji ještě zřizovala Česká národní rada, která možná trochu stavěla na historii, že to bude spíš noblesní organizace pro lékaře koryfeje, že se tam budou scházet, budou hodnotit etiku. To by možná mohlo být smysluplné. Prvním prezidentem byl pan profesor Štejfa, brněnský kardiolog.

A pak nastala éra docenta Svobody a doktora Ratha, a to už tam začala hodně smrdět snaha skrze lékařskou komoru zasahovat do politiky, a to, myslím, nebylo úplně optimální. Lékařská komora je povinná – což já třeba, nebo my všichni státní zaměstnanci to neseme nedobře, protože pro nás de facto nic nepřináší. My pouze platíme příspěvky a dostáváme jednou měsíčně časopis, který stejně většinou lidé nečtou. Já si ho tedy aspoň přečtu, abych byl v obraze, ale čte ho málokdo.

Martina: Promiňte, dozvíte se z toho časopisu něco?

Petr Habal: Já osobně tedy moc ne, přiznám se. Tam jsou vždycky první sloupky od pana prezidenta. Ale víte, co je zajímavé? Co komora komorou je, vždycky nadává na vládu. To je zvláštní. Toho jsem si všiml už dávno, že ať je vláda jakákoliv, levicová, nebo pravicová, tak komora na ni dští blesky a síru a všechno nejhorší. To je taky zajímavé.

Martina: A jak si to vysvětlujete?

Petr Habal: To právě nevím. Přece současný prezident, který byl znovu zvolen, byl spíš levicového cítění, tak jak vystupoval za covidu, a jeho snahy byly progresivistické – a stejně na současnou vládu, která by mu měla být trošku libá, stejně nadává. Tak já vlastně nevím, jak komora funguje.

Komora má spoustu všelijakých snah ovlivňovat třeba vzdělávání, ovšem ona může ovlivňovat vzdělávání, které nemá v rámci státu, protože stát pořád garantuje zdravotní péči, atestace a tak dále. Ona sice má snahu vydávat různé kredity za nějaké semináře a tak dále, ale to víceméně nemá žádnou váhu. Může to mít váhu třeba pro soukromou sféru, že se tam scházejí lékaři a takzvaně si předávají zkušenosti. Dokonce komora zavedla určitý bonifikační systém s pojišťovnami – nevím, jestli to ještě funguje – že lékaři, soukromí lékaři, kteří nasbírají určitý počet kreditů, tak by měli mít nějaké vyjednané lepší smluvní podmínky s pojišťovnou, a takovéto absurdity.

Martina: To je trošku kupčení.

Petr Habal: Je to možné, fungovalo to tak, a nevím, jestli to tak funguje ještě. Ale jenom chci říct, že jsou to určité snahy nějak se uplatnit na trhu zdravotnictví. Pak jsou určité smírčí komise, i právní oddělení, které se může zabývat stížnostmi pacientů na péči nebo postupy lékařů, což není úplně špatné. Protože vesměs, pokud jsou lékaři v komisi odborně zdatní a etičtí, tak to posuzují velmi objektivně, takže se možná často odstraní nějaké zbytečné soudní třenice mezi pacientem a lékařem nebo zařízením. To myslím, že bych komoře nechal, to je docela dobrá funkce.

A Česká lékařská komora ještě sdružuje celou sortu lékařů, kteří mají ambivalentní zájmy. Protože když tam je spousta členů, lékařů ze státního, což jsme my, a pak proti tomu jsou lékaři, kteří jsou soukromí, tak tam je ambivalentní zájem. Ti mají zájem o toto, ti mají zájem o toto – tak jak se má komora dohodnout? Stomatologická komora to má jednodušší, tam táhnou za jeden provaz, protože ti jsou všichni soukromí.

Martina: Co se týká České lékařské komory, tak se také množí případy lékařů, kteří z ní vystupují.

Petr Habal: Tak nevím, jestli se úplně množí. Dokonce tam jsou snahy – jeden můj kolega založil v době covidu paralelní lékařskou komoru. Já bych to řekl takhle: Oni potom, když by nebyli členy komory, by správně neměli vykonávat, nebo by nemohli vykonávat povolání.

Komora nemůže lékaři jen tak odebrat možnost vykonávat povolání, pokud nic neprovedl

Martina: Mohou, ale pokud vím, tak ale nesmí předepisovat léky.

Petr Habal: Tak. Ale myslím, že těm státním je to víceméně jedno. Já jsem přesvědčen, že i kdyby došlo k nějakému právnímu sporu – nejsem v tom honěný právník – tak že nakonec komora nemůže odebrat mírnix týrnix lékaři možnost provádět povolání. Když nic neprovedl, tak mu nemůže takzvaně odebrat diplom. To si myslím, že nemůže.

Martina: Odebrat diplom ne, ale znemožnit mu předepisování léků, čímž ho omezit. Jako příklad uvedu pana doktora Hnízdila nebo paní doktorku Klímovou.

Petr Habal: Ano, to máte pravdu. Ale pozor, to jsou lékaři, kteří jsou soukromí.

Martina: Ano, jsou.

Petr Habal: Takže tam to funguje možná trochu jinak.

Martina: Ale Česká lékařská komora by měla být všech.

Petr Habal: Měla by být. Ale právě tam jsou absolutně různé pohledy na věc. Ale pro státního lékaře být členem je podle mého pohledu zbytečné.

Martina: Takže Česká lékařská komora by měla být zastřešujícím orgánem pro lékaře. Pro státní lékaře je zbytečná, a pro soukromé je striktně limitující.

Petr Habal: Striktně limitující, řekla jste to správně. A v lékařské komoře se ještě vytvářejí určité odnože vlivových skupin. Mladí lékaři tam hráli velkou roli v době stávkových pohotovostí a tak dále, ti jsou hodně ambiciózní, derou se rychle na medicínské vrcholy a tak dále. Ale někdy to je tak, že si ani neprošli od píky klasickou medicínu, to, co jsme si prožili my.

Nevěřím tomu, že jsou vykořisťováni službami. Možná někde ano, ale může to být individuální příklad. Je to tak prostě, když jste mladý, tak holt musíte víc pracovat. Vždyť to v Anglii je taky, než se mladí dostanou k nějakému vzdělání a tak dále, tak tam ve dne v noci pracují. To tak bývá. Když se chcete rychle něco naučit, být vzdělaný, manuálně šikovný, tak tomu musíte obětovat možná víc než někdo starší. Já to tak trošku vidím. Možná to vidím jenom z pohledu mě jako chirurga, že prostě musím být v práci, když probíhá operace, a nemůžu být doma, i když jsem třeba po službě a operace zrovna je. S mladými je to kolikrát složité. Ale aby to nevyznělo, že jsem starý a že jsem proti mladým. To vůbec ne. Tak to nemyslím.

Vzdělávání lékařů bylo za socialismu systematičtější, dneska si medici odkládají zkoušky do posledního ročníku

Martina: Já bych našla třeba vyjádření jiných lékařů, kdy vzpomínali na minulý systém před rokem 89 a zmiňovali, že jedinou věcí, která byla za socialismu lepší, byl větší pořádek v atestační přípravě lékařů. Systém byl dořešen, fungoval. Když jsme spolu mluvili my, tak jste říkal, že právě máte velké výhrady k pregraduálnímu a postgraduálnímu vzdělávání lékařů. Co z toho vyplývá pro lékaře, potažmo pro pacienty?

Petr Habal: Osobně si myslím, že se pregraduální vzdělávání – to je myšleno studentů – zvolnilo, tedy pořádek ve zkouškách. Medici si mohou zkoušky odkládat, převádět ze semestru do semestru, je v tom trošku nesystémovost. V medicíně obzvlášť jednotlivé obory, teoretické složky, potom navazují na praktické, a když si to pořád budete odkládat, tak se někdy stane, že člověk dojde do posledního ročníku a chybí mu zkoušky z prváku. Tak to je špatně. To je špatně.

Martina: To znamená, že si myslíte, že vzdělávací systém mediků byl detailnější, propracovanější, systematičtější?

Petr Habal: Byl systematičtější, racionálnější. Konkrétně, když se vrátím k výchově v posledním ročníku, v šestém ročníku, tak to fungovalo lépe, protože byli rozposíláni na jednotlivá okresní zařízení a tam absolvovali půl roku na chirurgii, pak proběhla státní zkouška a tak dále.

Dneska, protože tam hrají roli nutnosti pojištění a GDPR a tak dále, tak všechno toto hází klacky pod nohy okresním pracovištím, protože o to příliš nestojí. Dřív byl trochu zájem, protože když si pracoviště vychovávalo absolventy nebo ty v šestém ročníku, tak tam třeba někdo zůstal. A pak to většinou proběhlo tak, že na pracoviště přijela komise zkoušejících, což byli koryfejové daného oboru. A i pro primáře bylo dobré, když měl takovouto vazbu na kliniku. Tak i toto hrálo roli.

Dneska to tak úplně není. Dneska medici v šestém ročníku jsou na klinických pracovištích, třeba ve fakultních nemocnicích, někteří to absolvují ve větších nemocnicích – ale my jsme to procházeli skoro jako doktoři. Museli jsme být v sedm hodin na vizitách, psali jsme příjmy, dokonce jsme chodili do služeb, ale dneska to tak úplně není. Oni se tomu někdy medici trošku brání, nechtějí to absolvovat, tak se tam pohybují v určitém polovakuu. Myslím, že v šesťáku by to už měli být skoro doktoři.

Mladí chirurgové ztrácejí manuální zručnost, protože si v dětství nehráli s merkurem

Martina: Mají tedy lékaři, studenti, podmínky pro to, aby se naučili svůj obor, ať už chirurgii, internu, i prakticky, ale i teoreticky?

Petr Habal: Teoreticky rozhodně, protože dneska už máme obrovskou možnost nabývat znalosti, pokud chtějí, ze všech možných sítí – prostě půlku informací získají ze všech možných pramenů. Samozřejmě nejlepší je získat to od toho, kdo s tím má největší zkušenosti, nebo při výuce face to face – to je myslím nejlepší – než to číst někde z knih nebo z obrazovky. Možnosti, které de facto mají školy a tak dále, tak to myslím, že je finančně dobře zajištěno, ale i personálně, protože mají učit kvalitní vyučující.

Martina: A zručnost?

Petr Habal: Zručnost – tak to máte pravdu. Zručnost, to jste narazila dobře. Já si vzpomínám, jak jsem četl krátký článek od jednoho známého profesora, onkochirurga – už je teď důchodcem – a jeho závěr byl, že nastupující mladí chirurgové, nebo lékaři, kteří se mají zabývat chirurgií, ztrácejí manuální zručnost. A on to přirovnal k tomu, že v minulosti měli nastupující chirurgové prstíčky šikovné z různých stavebnic, třeba z merkuru a tak dále. A ono na tom něco je. Protože oni dneska ruce vlastně nepotřebují, všechno mají na klávesnicích. A manuální zručnost, kdy se prstíky cvičí od mládí – tak někdo se to naučí, někdo je takzvaně bohem políben, a někdo se to nenaučí nikdy.

Martina: A co s tím?

Petr Habal: Co s tím?

Martina: Postavit chirurga k robotovi?

Petr Habal: Tak toto je sice možné. Robota může obsluhovat člověk, ale pokud se něco přihodí, nějaká nenadálá komplikace, tak by to měl umět odstranit klasicky. Než začaly endoskopické výkony – čehož pak vyšším stupněm je robotická chirurgie – tak se k tomu mohl dostat člověk, který tuto operaci zvládl standardně, a až teprve pak se mohl věnovat endoskopické. To má logiku, protože když dojde k nějaké komplikaci – protože čas nepracuje pro vás, čas pracuje proti pacientovi – třeba krvácení, tak on to musí umět v tom stresu udělat. A to se dělá daleko hůř než za standardních podmínek. Takže on to musí umět velmi dobře udělat už za standardních podmínek.

Na to se dneska tolik nedbá. Proč? Protože klasických operací, kde by se to ti mladí naučili, je málo. A to je taky velký hendikep.

Nová generace chce volno i erudici, ale obojí najednou prostě nejde dohromady

Martina: Pane docente Habale, máme dostatek lékařů?

Petr Habal: Tak teď se vrátíme trošku k mladým lékařům a k dostatku lékařů. Nevím, kolik končí ročně absolventů, asi 1 700, 1 800 za rok, a myslím, že se naopak počty navyšují, a myslím, že už tolik lékařů neodchází do zahraničí. A pokud odejdou, tak jsou nahrazováni takzvaně přišedšími lékaři k nám. Takže migrační a emigrační problém bych v tom asi nehledal.

Jestli je dostatek lékařů? Jak kde a jak na co. Velkou roli v negativním smyslu, myslím, sehrál nově přijatý zákoník práce, který nám vlastně zamezuje přesčasovou práci. A toho se právě chytli mladí lékaři, kteří chtěli víc peněz – ale také chtěli volno. Ale ono to všechno skloubit nejde.

Protože když se chcete něco naučit, tak prvních těch pět let po promoci je potřeba u všeho být, a pokud opravdu chcete daný obor dělat, tak se tomu musíte věnovat naplno, bez ohledu na volno. Ale zase nechci, aby to vyznělo, že jsem příliš proti nim. Ale dneska je doba, kdy oni chtějí mít svůj volný, svobodný čas, a mají na to právo.

Já ještě pamatuji, dávno tomu, že člověk po službě zůstával v práci a pak pracoval. Sice byl třeba unavený, ale byl tam a učil se. Dneska po službě mnoho lékařů odchází domů, a na základě toho pak chybí na běžnou osmihodinovou práci. Takže se to řeší tak, že se přijímají další lékaři. Někdy se mi zdá, že lékařů je na některých pracovištích zbytečně moc.

Takže se nabírají lékaři. A pak samozřejmě erudice vázne, dlouho čekají na atestaci, protože musí přece jen – konkrétně v chirurgii – splnit počet nějakých naoperovaných výkonů, aby se to vůbec naučili. Takže pak mají výkonů málo a čekají na atestaci ne pět let, ale třeba sedm roků a tak dále. A to pak přináší i tuto negativní stránku. A samozřejmě svaz mladých lékařů toto napadal, chtěli mít jednak volno, chtěli mít erudici, a ono to tak úplně nejde dohromady.

U nás, když se řešilo, jestli se bude stávkovat nebo nebude stávkovat, tak mě tam nazývali stávkokazem, protože jsem řekl: „Proti čemu chcete stávkovat? Vždyť kdo chce pracovat, dejte mu možnost. Když mu zakážete pracovat tady po službě, tak on, aby si vydělal, má jít vykládat vagóny?“ To je těžké. Tak si najde jinou práci. Ono to tak stejně bylo. Hlavním cílem bylo mít volno, aby lékaři třeba mohli sloužit někde jinde. To některé obory měly takto uděláno.

Martina: Že pak ze státní nemocnice ještě šli třeba na…

Petr Habal: Já to řeknu, oni se na mě budou zlobit, ale toto hlavně využívali anesteziologové, kdy po službách ještě chodili zajišťovat anesteziologickou péči na jiné pracoviště. Nebo se jezdilo sloužit do jiných zařízení a tak dále. Nebo některé jiné obory mají své souběhy, mají svou soukromou ambulanci. A toto se mi nikdy příliš nelíbilo.

Sestry s magisterským titulem vám stejně bez příkazu lékaře nesmí podat ani aspirin

Martina: A pane docente, jak jsme na tom s dostatkem sester?

Petr Habal: Tak to je taky problém. Dostatek sester, to je obdobné jako s lékaři. Dříve bylo získání kvalitní sestry jednoduché. Byly zdravotní školy, střední zdravotní školy, po čtyřech letech byla sestřička vzdělaná, vychovaná a samostatná, schopná samostatné práce.

Dneska je jejich odbornost roztříštěná. Pokud má jenom toto absolutorium, tak vlastně musí pracovat pod dohledem, tak to řeší různá bakalářská studia, třeba mají dva roky další bakalářskou nástavbu, pak jsou bakalářky. Nebo pokračují dál v magisterském studiu. To je možná všechno i lobbismus vzdělávajících institucí, že si vytvářejí práci na vzdělávání těchto sester.

Být sestrou magistrou je bezvadné pro nějaké řídící funkce, nebo konkrétně pro staniční sestry – proč by to neměly mít? Ale proč to má mít každá druhá sestra, která pracuje u lůžka? Navyšuje se jejich vzdělání, a nejsem si tak úplně jist, jestli to přinese jasný přínos v kvalitě jejich odbornosti.

Shodou okolností u nás na oddělení se školí právě zdravotní sestřičky, a já jsem člověk, který je celkem rád učí a tak dále, tak je vyučuji a jsem celkem ve styku s jejich učitelkami, které jsou vždy rády, když jim předávám informace z praxe, protože ony to učí z teoretické stránky.

Já ještě pamatuji, že když ještě byly střední zdravotní školy, tak odbornost tam chodil učit – konkrétně chirurgickou odbornost – primář chirurgie, a u interny to samé. On to třeba učil osnova neosnova, on je učil praxi, a to bylo pro sestry hlavním přínosem. A to se dneska trošku odbourává.

Něco jiného je potom jejich nástavbová specializace, třeba různé speciální vzdělávání sestřiček, které pracují na jednotkách intenzivní péče, protože tam je péče vysoce specializovaná. Třeba na umělé ventilaci a v péči s přístroji – to jistě smysl má. Ale mít pro každou sestru bakalářské, magisterské vzdělání? To si myslím, že kdyby bylo kvalitní čtyřleté středoškolské vzdělání, jak bylo, tak by to bohatě stačilo. Sestřičky stejně, i když jsou magistry, vám stejně bez příkazu lékaře nesmí podat ani aspirin třeba na bolest. A to také není dobře.

Lůžek v LDN je málo, protože společnost se odnaučila starat se o své staré rodiče

Martina: Pane docente, vy jste řekl „pro sestřičky u lůžka“. A to ve mně evokuje otázku: Máme dostatek nemocnic a lůžek, a máme dobře využitá lůžka na počet obyvatel? A na počet lidí s civilizačními chorobami, a možná stále nemocnější populaci?

Petr Habal: V globálu, když to vezmeme na lékaře, tak lékařů máme relativně – v rámci studií OECD a tak dále – v rámci Evropy asi 4,5 lékaře, a v rámci OECD mají na 1 000 obyvatel jenom 3,5 lékaře. Ale v tom jsou jistě započítány severské státy, kde je řídké osídlení a tam k doktorovi lidé třeba vůbec nechodí. I to je možné.

Ale vrátíme se k lůžkům. V nemocnicích máme asi přes 50 000 lůžek. Nevím, jestli je to dost, nevím přesně, jaká je to struktura, ale samozřejmě struktura je i u lůžek intenzivní péče, kde je péče hodně drahá. A pak jsou lůžka následné péče. A tady je pořád souboj – a zase se u nově nastupující vlády objeví, že je potřeba zredukovat lůžka intenzivní péče, že tam lidé leží zbytečně, že by mohli být na následné péči.

V něčem to může být pravda, ale zase na druhou stranu kolikrát nemůžeme každého přesunout na lůžko následné péče, která je univerzální pro celou medicínu. Kdežto nemocný člověk po intenzivní nebo po intermediální péči leží pořád na odborném pracovišti. Když má konkrétně třeba nějakou nemoc srdíčka, tak leží na interně. Nebo nemocného po nějakém chirurgickém zákroku, který se protahuje. A pak ho dáme na nějakou následnou lůžkovou péči, kde je péče všeobecná, ať je tam pacient s interním nebo chirurgickým onemocněním.

Martina: Spíš je tam tedy problém v rozdělení na akutní a následnou péči?

Petr Habal: To také, ale hlavně, i když my pak člověka z akutní, intenzivní péče, konkrétně tam, kde jsou sestřičky ARIPu, dáme na nějaké standardní oddělení, kde jsou sestřičky u lůžka, tak my třeba máme snahu ho poslat domů. A když třeba úplně nemá sociální zázemí, tak pak je úvaha následné péče, což je de facto forma jakési LDNky.

Lůžek LDNky pravděpodobně dost není, protože valná většina naší populace má tendenci se o nemocné příbuzné, vesměs rodiče, méně a méně starat, mnohdy ze sociálních důvodů – to znamená, že si nemůžou vzít domů ležícího dědečka, protože oni chodí do práce. Samozřejmě řeší se to docházkovou službou, charitativní péčí, ale to všechno je, myslím, nedostatečné.

Zdraví je hodnota každého z nás, stát by měl pomoct, ale základ musíme udělat my sami

Martina: Pracuje náš stát, a potažmo naše zdravotnictví, s faktem, že populace stárne? Že nás je čím dál tím víc starých a dožíváme se průměrně delšího věku? Ale zároveň mnohdy mnoho let ve velmi špatném zdravotním stavu. Všimlo si už toho naše zdravotnictví tak, aby s tím nějakým způsobem prakticky pracovalo?

Petr Habal: Máte pravdu, že se prodlužuje věk. Ale my musíme uvažovat dožití v reálném zdraví. Není účelem dožití osmdesáti pěti let, když je člověk hodně nemocný, tak vyžaduje nějakou trvalou péči, následnou péči nebo LDNkovou péči a tak dále.

Jestli s tím stát pracuje? On s tím pracuje ve formě – aspoň politici o tom hovoří – že nám populace stárne. Zdravotnictví, jak se na to může připravit? Tak může posílit výstavbu zařízení LDNkového typu, což se děje, možná že to je pořád málo, a posílit tam personál. Možná by v lékařském personálu až tak velký problém nebyl, protože tam je péče spíš ošetřovatelská. Ale odborná sesterská, to bude velký problém, protože bude chybět střední zdravotnický personál na markantní rozšíření lůžkového fondu LDNek. Bude tam chybět ošetřovatelský personál, protože co si budeme povídat, platy ve sféře těchto sociálních pracovnic jsou vesměs nízké a špatné.

Martina: A pracuje se třeba i s myšlenkou, že by státem bylo umožněno, aby se o své blízké, kteří potřebují péči, starali rodinní příslušníci? Nebo to pořád institucionalizujeme?

Petr Habal: Zaznamenal jsem – nedávno jsem poslouchal na konkurenčním rádiu pana inženýra Doležala z SPD – a velmi jsem byl překvapen, jak má tuto problematiku sociálních služeb a tak dále zpracovanou. On se zmiňuje právě o tom, že je potřeba posílit péči ambulantní nebo domácí, asi v tom smyslu – asi to neřeknu přesně odborně sociálně – že by to mělo být něco podobného, jako jsou příspěvky na péči o postižené děti. Měli by pobírat něco podobného, měl by být vybudován systém i pro rodinné příslušníky. Protože řešit to nějakými příspěvky v nemohoucnosti a podobně, to je nesystémové, je to málo.

Tak to si myslím, že není úplně špatná myšlenka. Ovšem otázka je, z kterého balíku to půjde. Jestli to půjde z balíku zdravotnického, nebo z balíku sociálního pojištění. To já nevím. Ale myšlenka to není špatná, aby se posílila domácí péče o rodinné příslušníky.

Ale naše společnost není zvyklá žít vícegeneračně, a lidé mnohdy ani nemají mnoho možností. Bydlí v panelácích, nemají bývalé vejminky, kde se o ně vzájemně starali. A bylo to dobře i pro generace. Žily spolu de facto tři generace, a to určitě vychovávalo i mladou generaci ke vztahu k nejstarší generaci. A i pro stát velká rodina zachovávala určitou vzájemnou slušnost v populaci. A to se dneska totálně odbouralo.

A nemyslím, že to je vina jenom současného politického zřízení, to už vzniklo v minulosti právě tím, jak jsme už hovořili o národním zdraví, národním pojištění, takže si lidé zvykli, že zdraví je skoro hodnota, o kterou se má starat stát. A to je špatně. Protože zdraví je hodnota každého z nás. Musíme se o něj náležitě starat, a až potom vám může zdravotnictví lehce pomoci. Ale základ musíte udělat vy.

Martina: Mnozí připomínají, že sociální systém umožnil rozrušení rodinných vazeb.

Petr Habal: Ano. To jste řekla jednou větou. Já jsem to říkal kostrbatě, ale je to tak.

Martina: To jiní.

Petr Habal: Je to tak. A zase, sociální systém. Vždyť vesměs národ žije ve strašném stresu ekonomickém, sociálním, politickém a tak dále. A to všechno zanechává jednotlivé stopy v generaci, a pak se ta generace k sobě takto chová. O vesnicích jsme hovořili, jak se… A to je všechno špatně.

 

Celý rozhovor s docentem Petrem Habalem o České lékařské komoře, vzdělávání lékařů a sester, lůžkové péči a stárnoucí populaci si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Martina: Ty jsi zmínila longevity jako mediální, módní bublinu, a takzvaný biohacking. Longevity to máme jasné – dlouhý život. Ty říkáš, že je potřeba, abychom nedodali životu roky, ale rokům život. V čem je tedy longevity nafouklá bublina? Protože by v sobě mohla obsahovat i tuto tvou teorii – jak vždycky říkával můj tatínek: „Dát trochu života do toho umírání.“

Helena Neumannová: Prosím, ano. O tom je, dá se říct, ten základ. Ale já použiju zase úplně jednoduchou – protože jsem praktik, a lidé ode mě vždycky očekávají praktická řešení – ukázku. Vždyť se podívej na to, kdo se ve světě longevity chytil, a kam jdou miliardy do výzkumů? Jsou to přístroje, které ti mají změřit, jak se v daný den cítí tvé buňky, co se ten den děje v tvé krvi, jestli mají kosti dostatek vápníku a zinku – a toto je svatá trojice.

Ale nikdo tam neřeší, proč se tak děje, co za tím je, kde je příčina, co se děje ve tvém životě, ve tvé smečce, ve tvé rodině, že ti není dobře, že ti je ouvej, nebo že možná kolabuješ, nebo že jsi na pokraji zhroucení. Proč tam hrozí vyčerpání, proč přišla úzkost nebo deprese, proč už třetí měsíc nechrápeš a hrozí ti spánkový deficit, tudíž velmi závažná situace v těle, protože selhávají orgány. Všichni se zase chytli toho, že někdo vymyslí nějaký náramek, hodinky, náušnice, čip do palice, a nikdo neřeší poctivou práci celostního lékaře, který si s tebou na tři hodiny sedne a rozseká tě na maděru, aby zjistil, v čem je problém.

Martina: Ale poté pacient musí začít chtít sám se zase skládat.

Helena Neumannová: Jistě.

Martina: A náramek je mnohem elegantnější.

Helena Neumannová: No jasně, je to zase růžová pilulka – furt jsme v Matrixu, furt je to stejný problém. Pořád je to o tom: „Vyberu si lehkou cestu, nebo složitější cestu.“ Ale musím říct, že módní trend vždycky padá ze shora. Když se podíváš na nejbohatší z nejbohatších, tak to začíná tím, proč Jobs a všichni tito pánové kolem technologie ji zakazují svým dětem, proč si darují ty nejlepší lázně – a ne válení v Karibiku, jak po tom touží naši obyčejní lidé, smrtelníci – jezdí do klinik, které jsou umístěné v horách, kde se čistí, kde se pracuje s hlavou a celkově s tělem a s duší.

Martina: Ale to jsou většinou ty nejdražší.

Helena Neumannová: Ano.

Martina: Tedy narazíme na to, že pro nás obyčejné smrtelníky to není.

Helena Neumannová: Ano. A pak je vyšší střední třída – střední třída už není, protože je dávno zlikvidovaná, lidé po covidu strašným způsobem zchudli – a tam se dostávám k tomu legračnímu. Já teď jednám, jak jsem říkala, s německými kolegy, a oni mi říkají: „Víš, Heleno, tady u nás, když někdo zbohatne, tak tam jakousi místní Paris Hilton je Giulia Siegel. Siegel je slavný německý skladatel, a já jsem ho neznala, takže jsem si musela zdokonalit své obzory a vzdělání.

A tato Giulia Siegel, dneska padesátiletá bývalá modelka, byla ta, která jela ty párty a drahé šaty a všechny módní značky, co si dovedeme my dvě leda tak představit. A to já k nim mám úctu, aby bylo jasno, mě příběh paní Dior a pana Dior fascinuje. Paní Dior pomáhala v koncentračním táboře, je to nesmírně silný příběh, a celá tato značka je překrásný příběh, a přála bych si vytvořit takový Dior ve zdraví. Ale bohužel vždycky se z toho potom stane jakýsi paskvil, nebo něco podobného.

Martina: Následovníci paní Hilton nemají vždy tyto ušlechtilé…

Helena Neumannová: A tahle Giulia Siegel dneska vyzývá dámičky, jak oni tomu říkají, v Německu, německou elitu k tomu, aby půstovala, aby se ráno ledovala, aby hodinu denně strávily samy v přírodě, nebo někde v tichu a v klidu. Aby se zamyslely nad tím, jestli k nim patří jóga a luxusní karimatka, super legíny, nebo jestli k nám takto náhodou spíš nepatří tanec, protože germánské národy pochází – stejně jako my Slovani – z Keltů. Takže, víš, návrat, back to the roots, zpátky ke kořenům, to je teď jako lavina.

Zelený lísteček na obalu zdraví nepřinese – za produktem musí stát tým s reálnými výsledky

Martina: A některé věci, které jsou opravdu levné, nám přijdou podezřelé, a myslíme si, že nemohou účinkovat. Ale když mi někdo nabízí longevity a celou tuto navoněnou agendu, tak já mohu rozeznat, že tady je něco podezřelého, když to slibuje velmi rychle takové zázraky, a když je to velmi drahé. Ale zároveň bio certifikované věci jsou také poměrně nákladné, a někdy velmi drahé. Jak se v tom tedy zorientovat? To, že tam vidím zelený lísteček, mi také zdraví přinést nemusí.

Helena Neumannová: Tak rozhodně. Měl by za tím být nějaký tým, kterému věříš, někdo, kdo má ty výsledky. To je asi to nejdůležitější. Protože já si myslím, že u nás těch firem, které se chytly biohackingu nebo dlouhověkosti, je strašně moc.

A pro mě – možná jsem v tom naivní – ale když si povídám s našimi klienty, kteří přijíždí třeba jenom do Údolí… Nebo teď je jedna krásná věc, že jsme spojili síly s top českými rodinami, které mají co předat pro zdravý domov, a otevřeli jsme halu a říkali jsme: „Pojďte přestat nadávat na Temu a pojďte něco udělat.“

Martina: Jsi trochu megaloman.

Helena Neumannová: Já jsem blázen, já vím. Ale nakonec i ta obrovská koupelnová rodina SIKO, která dokázala, co dokázala – klobouk dolů před paní zakladatelkou, i později rodinou – za mnou přišli a říkali: „To je super nápad, že lidé nepojedou do chrámů konzumu, ale přijedou do Údolí, dají si tam oběd, dají si horkou čokoládu, nebo teď v zimě punč, máma si nakoupí, a budeme tady všichni hezky pohromadě.“

Nebo pan Matějovský – co dokázali s povlečením. Jednu třetinu života prospíme. Takže jasně, že tam patří ProSpánek a Matějovský. A oni na mě všichni koukali, že já jim tam nabízím prostor a nechci žádné nájemné, a že jenom chci, aby to bylo pohodlné pro klienta, aby přijela rodina na jedno místo a tam nakoupila zdravý domov, užila si tam, a netrávila čas v chemických chrámech, které se stále rozrůstají.

Teď jsem slyšela, že na Černém Mostě zase máme větší Westfield, tak jsem si říkala: „Jasně, zase to do nich hustěte,“ protože ti mladí tam žijí, oni se tam narodili – v těch chrámech konzumu – takže oni tam žijí. Je tam teplo, víš.

Martina: Je tam Wi-Fi.

Helena Neumannová: Nefouká, je tam Wi-Fi.

Martina: Voní to tam tím…

Helena Neumannová: Voní to tam – přesně tak. Ale pak máme ty strašně nemocné děti, a je to strašný průser.

Náš život se skládá z každé minuty a záleží na tom, kolik vteřin zahodíme a kolik prožijeme s láskou

Martina: Mně se na této tvé myšlence líbí to, co nám tímto předáváš, to jest, že se náš život skládá ze spousty drobností, které ani nevnímáme. A možná k tomu není úplně správný přístup to, žít deset hodin nějak – a pak se hodinu a půl věnovat jakože zdravému životu. To může fungovat, když si v tu chvíli jdu zaběhat, nebo se projít do lesa, ale skutečný život se sestává z každé jedné minuty, a záleží na tom, v jakém prostředí a s kým je trávím.

Ale my jsme tady už několikrát zmínily biohacking, a to je zase nové slovo, novinka, která nás má určitě přivést na cestu pravou. Což samozřejmě nechci zlehčovat, protože o tom příliš mnoho nevím, ale když mě něco má hacknout, tak to na mě právě naopak nepůsobí dobrým dojmem.

Helena Neumannová: Hele, ty jsi mluvila hezky o tom dni, a já se vrátím s pokorou k Baťovi. Jeden den má 86 400 vteřin – teď jsem si na to vzpomněla. Baťa to má krásně ve svých vzpomínkách v silných poselstvích, která se snažíme všichni nějakým způsobem uchopit, a tak to předal.

Přesně jak jsi řekla, vždyť je to jenom o nás, kolik vteřin zahodíme – ten tvůj tatínek „živoříme“ – a kolik vteřin prožijeme s obrovskou láskou a radostí.

Já bych se tady, trošku – abychom nebyly jenom negativní z toho, co se na nás všechno hrne – chytila toho, že my jsme opravdu postaveni od přírody úplně geniálně. My nakonec dokážeme bojovat i se svinstvy, které si posíláme do těla, i s negativními elementy kolem nás, se závistí, záští, nepokorou, nerespektem, netrpělivostí, chtíčem, levným dopaminem přes chlast a čokoládu, žrádlo, cokoliv, protože to už potom není jídlo – to je žrádlo. Rozumíš? A tělo je postaveno tak, že si s tím dokáže poradit, a to strašně dlouho.

Martina: Kdybys takhle pořád ostřelovala nějakou budovu, tak to asi nevydrží. A my se ostřelujeme desítky let.

Helena Neumannová: K tomu se dostanu. A pak to samozřejmě spadne.

Ale já vždycky říkám, když máš pro co žít, tak to je padesát procent tvého úspěchu, že přežiješ i rakovinu, nebo nějakou závažnou nemoc. A ještě, když aspoň z padesáti procent do života dáš laskavost, tak zjistíš, že mnohem krásnější je darovat třeba i blbost – nemusí to být veledary – a udělat někomu ten den radost, a že to víc uzdraví tebe, že ti to dá víc, než když ty dostaneš dárek.

Protože my jsme bohužel nějak převzali model, že potřebujeme hromadit a mít a vlastnit, a ještě nejlépe předělávat – o bezpodmínečné lásce bychom tady mohly hovořit hodiny.

Tak pořád, i přesto, že děláme chyby a třeba si koupíme špatný produkt pro péči, tak tělo si s tím nějakým způsobem poradí víc, než když žijeme jen fakt, ale „svinský život“, tedy že budu udávat, budu škodit, a říkat: „On se má líp než já, tak já něco udělám. Já mám křivdu, protože jsem z rodiny alkoholika, tak jsem chudinka. Otec mě nepřijal, protože jsem byl gay, nebo proto, že jsem byla lesba, tak jsem chudinka. Ale ona to má lepší, ona má rodinu, má normální rodiče, oni ji podporují, a mě ne.“ Rozumíš?

A mně se to ukazuje při epigenetice z devadesáti procent: To je největší výhra v jakékoli péči o jakoukoliv nemoc, když nad tímhle dokážeš zvítězit, odpustit sám sobě, a v ten moment odpouštíš okolí. Milovat se, v ten moment miluješ okolí. A prožít den, jako kdyby byl poslední.

Pořád jsou to stejná slova, já vím, ale je potřeba do toho dát aspoň padesát procent chutí a péče o ten den – protože i o vztahy musíme pečovat.

To je to, co říká Anička Hogenová. My jsme teď s Petrem Horkým a s Anou Hogenovou byli na nějaké přednášce na Střeleckém ostrově, kde jsme byli hosty, a ona tam znovu zopakovala – a ona se do toho umí ponořit jako já – tak si stoupla a všem nám to tam řekla. Ale znovu to bylo o tom: „Dovol mi nebýt tím, kým nemohu být.“ To je úplně jednoduché.

Martina: Nemohu nebýt.

Helena Neumannová: Dovol mi…

Martina: Být tím, kým nemohu nebýt.

Helena Neumannová: Ale ty to říkáš „být“, a já říkám „nebýt tím, kým nemohu být.“ Ano, přesně tak.

Martina: Ona na jiné přednášce řekla: „Můj muž mi v určitém okamžiku dovolil být tím, kým nemohu nebýt.“

Helena Neumannová: Ano, a já jsem to řekla obráceně.

Martina: „A já jsem ho za to šíleně milovala.“ Tuto větu mám moc ráda.

Helena Neumannová: Přesně tak. Jak dlouho jsi se svým mužem?

Martina: Dvacet čtyři let, respektive dvacet devět.

Helena Neumannová: My dvacet šest. A je to asi tím, že se učíme si od těchto lidí vzít alespoň trochu moudra. Protože pokaždé, když mi klient řekne: „Ale já znám Čtyři dohody,“ tak já říkám: „Tak proč je nežijete?“ Tam to začíná. My je všichni známe, slyšeli jsme je milionkrát, víme, že si to nemáme brát osobně – a stejně to člověk pokaždé udělá.

Devadesát procent lidí v biohackingu se shoduje: Pracujte s hlavou, s duší, a vezměte si na to odborníky

Martina: Ano, a zejména my dvě: „Dělejte věci nejlépe, jak umíte. Ne lépe.“ Tohle bychom si měly, myslím, nechat „vylejzrovat.“ Ale víš co? My jsme utekly od biohackingu.

Helena Neumannová: Ano, já se k němu teď chci právě dostat. Takže to je základ, na kterém se shoduje devadesát procent lidí, kteří se momentálně ve světě dotýkají biohackingu: „Pracujte s hlavou. Pracujte s duší. A pokud to nezvládnete sami, vezměte si na to odborníky.“

Já jsem si dříve říkala: „Tady je víc koučů než lidí, které by mohli koučovat.“ Ale dneska si říkám, že oni se stále vzdělávají a dokážou lidem pomoci. Takže proč ne? Je to správně. Oni sice nemají znalost anatomie člověka, takže zdravotně nejsou úplně schopni pomoci, ale minimálně jim pomůžou s hlavou a s duší, a to se mi strašně líbí.

Martina: Někteří.

Helena Neumannová: Někteří. Samozřejmě zase. Je lékař a lékař.

Martina: Kouč a kouč.

Helena Neumannová: Naturopat a naturopat. Kouč a kouč.

A já se vrátím s pokorou k Williamu Turnerovi, který ve svém díle „New Herbal“ z roku 1551 nádherně popsal, že každá rostlina, každá živá věc na této planetě, je nějak strukturovaná – má molekuly. Dneska je to fraktální řez, který krásně popsali kvantoví fyzici. Zlatý fraktální řez – nádhera. Ta krásná šroubovice, která je ve mně, v tobě, v žížale, v kamení, v rostlině. A rostliny tvoří – u nás se říkalo – lesní internet. Ale on to není lesní internet, ale je to internet planetární. Pro mě planetární.

Martina: Václav Cílek zdůrazňuje „lesní internety.“

Helena Neumannová: Ano, výborně, protože tam je i ten háj, louky, alej. Teď jsem šla od kláštera Červená voda, šla jsem alejí k mohyle, a to je taková pokora, že jsem tam stála a jenom lapala po dechu a říkala jsem: „Bože, jak jsme malí, živočichové, lidičky.“

Já říkám, že kdybychom se alespoň malinko snažili napojit – ono je to v nás, že když tě bolí hlava, tak máš chuť na ořechy, pokud to člověk v sobě úplně nezabil – protože když rozlouskneš ořech, tak on vypadá jako mozek. A bolí ta palice, hlava.

Když se podíváš na makovici, tak je to vlastně část průdušnice, která je krásně prokrvená. Když si vezmeš semeno slavné byliny…

Martina: Pískavice.

Helena Neumannová: Pískavice řecké semeno – děkuji – tak málo kdo ví, že pomůže na uštknutí štírem. Ale když se podíváš na toto semeno, ono vypadá jako klepeta štíra.

Příroda, včetně nás, je dokonalá, a my si primárně jdeme pro to, co potřebujeme. Proto taky dneska naturopatie vychází z toho, že byliny, které jsou od přírody nastavené pro konkrétní onemocnění, jsou nastavené tak, že potřebuješ svým způsobem jed. Droga, která je v silici, ta silice v bylině, je potřebná.

EU chtěla zakázat bulharskou růži jako jedovatou – premiér pohrozil von der Leyenové defenestrací

Martina: To je zajímavé propojení bylin a tvaru. Jak jsi se k tomuto poznání dostala?

Helena Neumannová: Já jsem teď absolvovala úžasný kurz přímo v Kazanlaku v Bulharsku, kde byli bulharští vědci, kteří s námi začali spolupracovat. A k tomu vám řeknu perličku: Představte si, že vláda Evropské unie chtěla před dvěma lety v Bulharsku zakázat prodej růže…

Martina: Slavného, nejslavnějšího růžového oleje.

Helena Neumannová: A tinktury, která jim tvoří jednu třetinu hrubého domácího produktu. Největší vývozní artikl, mnoho rodin z toho žije, a samozřejmě za ní jezdí turisti z celého světa, s tím, že je poisoned.

Martina: Jedovatá.

Helena Neumannová: Jedovatá. Takže já vám popíšu přesně, co mi vyprávěla rodina Benčevů, která je nejslavnější rodinou v Kazanlaku, v horách, odkud pochází slavná UNESCO biorůže.

Tato rodina sedla s panem prezidentem a s panem premiérem do letadla – protože on je zároveň prezident asociace pěstitelů Damašské biorůže – a letěli za paní von der Leyen, nechali si udělat slyšení, meeting, a sedli si s ní.

A já teď budu tlumočit, abyste věděli přesně, jak to proběhlo. Oni jí vysvětlili, že to, co chtěli udělat před čtyřmi lety v Provence z levandulí, tak to teď zkouší na ně.

A teď si vzal slovo premiér a povídá: „Tak teď mě dobře poslouchejte, paní premiérko. Už jste někdy slyšela o defenestraci?“ A ona říká: „Ne.“ A on říká: „Tak defenestrace je, že v našich končinách se špatní úředníci házeli z oken. Takže ještě jednou se pokusíte zlikvidovat naše dědictví, naše zlato, náš lék, damašskou růži v bio kvalitě, a poletíte tady všichni z okna. To vám tady svatosvatě přísahám, jako premiér Bulharska. A pan prezident a rodina Benčevů vám to potvrdí.“

Martina: Tam se asi dokázali za své přírodní bohatství brát trochu jinak než u nás?

Helena Neumannová: A od té doby se samozřejmě školíme s damašskou růží, protože ona je opravdu, dá se říct, fenomenální pro hormonální potíže.

A jak víme, u nás žen – protože evropské ženy pod vlivem církve po staletí nemasturbují, nemají pravidelný sex, takže se jim nevyvíjí hormonální soustava tak, jak by měla – a proto máme nejvyšší výskyt hypertyreóz, hypotyreóz na světě, to nevím, jestli víš. Je to velký problém, protože hormony jsou úplný základ.

A když se ti vzbouří hormony, nebo určité hormony neprodukuješ, ať je to dopamin pro kognitivní funkce, tedy soustředěnost, kreativitu, nebo jenom to, že si ráno vstaneš a řekneš, že zvedneš pravou ruku, pravou nohu, a ono se to tak neděje.

A já jsem se tam dozvěděla – když jsem se školila přes úžasné výsledky ve vztahu k tomu hormonálnímu systému – že ale když pozřeš víc jak pět kapek esenciálního růžového oleje, tak si poškodíš zubní sklovinu.

A to je přesně to, co říkáš. V momentě, kdy jdeš k nějaké mamince, která se rozhodne, že začne pracovat s bylinami z mateřské, a nemá vzdělání, nezná byliny, nezná esence, nezná to, co způsobují jednotlivé drogy, které jsou uvnitř bylin – tedy nezná naturopatii – tak může člověku skutečně ublížit.

A stejně tak jako konvenční lékař, který, jak se říká, nešetří antidepresivy, kortikoidy a podobnými svinstvy, které mají více nežádoucích účinků než žádoucích, tak i mezi námi jsou takoví, kteří mohou poškodit zdraví. A my si to velmi dobře uvědomujeme.

Třicet pět lázeňských měst může fantasticky léčit – pokud přestanou nabízet thajské masáže místo minerálů

Martina: Co je podle tebe takovým naším národním bohatstvím, že bychom si ho měli chránit stejně – jak jsi to velmi emotivně popsala, že si ho chrání Bulhaři? Tedy, že bychom si ho měli také chránit téměř defenestračně?

Helena Neumannová: Tak jednoznačně je to třicet pět lázeňských měst, která mohou fantasticky léčit. Pokud přestanou blbnout s tím, že budou nabízet thajské masáže, lávové vany z Bali a podobné nesmysly, a pochopí, co je naše dědictví – a to jsou minerály a byliny – tak to bude fantazie.

Jsou to naše duchovní místa, která jsou překrásná a která jsou spojena s tím, že když se léčíš v nějakých lázních, tak někam chceš dojít, chceš někam chodit, něco vidět, něco zažít, něco prožít.

A pochopitelně je to věda. Pořád je to věda, která je sice arogantní, závistivá, nepřející mezi sebou, mezi jednotlivými kolegy, podle toho, co slyšíme od vědců, ale na druhou stranu pořád jsou tam neskutečné mozky, které dokážou přicházet s pokorou k tomu, co tady bylo tisíce let prověřeno, a s obnovením a přidáním do toho něčeho nového, aby to fungovalo pro – a já teď použiju slovo – „otráveného člověka“ po všech stránkách a ve všech směrech 21. století.

Martina: Jaký příklad z těchto úspěchů ve vědě bys zmínila z poslední doby? Co ti tak přijde? Je to využívání infračerveného světla? Nebo nejrůznějších nových mikrovlnných ablací? Nebo nano NAIFu? Věci, o kterých jsem četla, a vlastně je ještě z praxe příliš plošně neznáme. Co to je?

Helena Neumannová: Tak pro mě třeba, protože jsem obrovský zastánce synapse, tedy že jdeš přes kůži, náš ochranný štít, intenzivně, hluboko, a předáš informaci byliny, nebo jakéhokoliv léku přímo k příčině. Tedy ať je to v kloubu, ve fasciích, šlachách, svalech, samozřejmě do orgánů.

Ale představ si, že my právě pracujeme s Lucií Vojtovou z CEITECu, Vědeckotechnického parku Brno, proto, že jejich tým je na vynikající cestě ve světě zpropagovat a ukázat rychlejší a efektivnější cestu – údajně, teď se to měří samozřejmě i klinicky – než je synapse přes takzvané lipidové gely.

A my jsme se s nimi spojili – protože já mám patentovanou levandulovou náplast – a najednou paní doktorka říká: „Heleno, pojďme to zrychlit. Pojďme ten efekt udělat z deseti minut do pěti minut.“ A já říkám: „Samozřejmě, proboha. Je to vaše, pojďte do toho.“

Tak to je jedna věc, která mě fascinuje. A druhá věc, ty jsi to zmínila, tak to je frekvenční terapie. Frekvenční terapie je momentálně jedna z prémiových uznávaných metod právě v řešení onkologických pacientů. A vzhledem k tomu, že onkologičtí klienti jsou skutečně mor 21. století, tak mě cokoliv, co by mohlo pomoci proti rakovině, nesmírně těší.

A když se podíváš, jaký obrovský úspěch má třeba nauka špičkové australské naturopatky Barbary O’Neill, která dokázala onkologickým klientům přinést na zlatém podnose moringu – u nás je to tedy levandule a máta a růže, jednoznačně tyhle tři byliny – ale moringa je asijská bylina, o které se ví, že si poradí s rakovinovými buňkami velmi rychle, intenzivně, efektivně, a ještě ti přenastaví celý organismus.

Ona tam samozřejmě k tomu doporučuje další – kurkumu, skořici – pracuje skutečně s asijskými, africkými, australskými a americkými bylinami.

Tak mě to nabádá k tomu, že chci dokázat, že Helena Neumannová bude řvát a tvrdě křičet do světa, že my tady sakra máme také vědce, kteří ctí tyto byliny, biodynamické byliny z Evropy, a že biodynamické evropské byliny jsme schopni přinést do světa.

A já jsem se třeba teď vrátila z Beauty Worldu v Emirátech, kde jsem se dozvěděla, že zelená strategie Dubaje, Abú Dhabí, Saúdské Arábie je skutečně na nejbližších dvacet let zelená. A my hodláme, a už jednáme o tom, přinést nejšpičkovější biodynamické byliny z Maďarska, Bulharska, Rakouska, Česka a Slovenska do jejich zahrad, do špičkových skleníků, kde sakra vedle ayurvédy a čínské medicíny konečně bude slyšet také o Evropanech. To je momentálně můj cíl.

Biodynamika znamená přirozený stres byliny mrazem a větrem plus naprostou čistotu v okolí dvaceti kilometrů

Martina: Biodynamické byliny. Ti, kteří četli některá díla Rudolfa Steinera, vědí, co je biodynamika, a jaké je biodynamické zemědělství. Ale jaké je tedy současné moderní biodynamické zemědělství zjevně položené na základech učení Rudolfa Steinera?

Helena Neumannová: Tak, je to ještě před Rudolfem Steinerem, tam bych se ráda dotkla našich ranhojičů a léčitelů. O biodynamice věděli už naši předkové, věděli o tom i indiáni, nejenom tedy naši šamani, sibiřští šamani, keltští šamani, slovanští šamani.

Je to hlavně, primárně – ale Rudolf Steiner si toho krásně všiml a popsal to poprvé vědecky – je to hlavně o krajině a geologii daného místa. To znamená intenzivní stres dané byliny a plodiny – a je jedno, jestli větrem, mrazem, tedy horské kraje, horské louky, nadmořské výšky, pochopitelně, nebo údolí, jako je to u nás.

Zároveň je to ale naprostá čistota, a to v nejbližším okolí až dvaceti kilometrů. Nesmí tam zavát žádná chemie, která, bohužel, hrozí spoustě nám, bio certifikovaným pěstitelům, protože my už dnes máme kolem nás fantastické rodiny z Československa, Rakouska, Německa, Bulharska. Ale všichni se bojíme toho, že ti, kteří si stále myslí, že zvítězí velkoagrohospodářským systémem, stále ještě stříkají pesticidy, herbicidy, insekticidy – a my už víme, že půda je velmi jedovatá.

Přesto bych ráda zmínila – a to je zase jeden z dalších pilířů, na němž můžeme postavit úspěch Československa – že my pořád máme půdu velmi málo otrávenou ve vztahu k dalším zemím.

Sice Švýcarsko, Rakousko, severské země, Německo už mají mnohem větší podporu v biu a v bio pěstitelství, a vůbec i v marketingu a vstupu na další zahraniční trhy, takže si postupně půdu regenerují, ale my pořád ještě máme strašně moc, naštěstí, horských luk, lesů, polí, která nejsou zatížena. A z toho bychom mohli vytěžit.

Takže biodynamika je hlavně o přirozeném přírodním stresu – promiňte mi to slovo. A proto také nejslavnější brambory jsou peruánské modré brambory s nejvyšším obsahem proteinů na světě, kam si jezdí lidé z celého světa. Nejslavnější byliny – švýcarské Alpy, rakouské Alpy, patentovaná Limba rakouská, Borovice rakouská.

Martina: Borovice Limba.

Helena Neumannová: Jasně, z nadmořské výšky dva tisíce a výš.

Martina: A zase třeba červená vína, která v sobě mají nejvíce resveratrolu, jsou z takových těch nejvíce zakoušených lokalit – korsická a podobně. Já tedy slibuji našim posluchačům, že se určitě od tebe dozví i to, co je to „biohacking.“

Helena Neumannová: OK.

 

Celý rozhovor s Helenou Neumannovou o longevity, biohackingu a návratu k přírodním léčebným metodám si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.