Martina: Jen ještě připomenu, že jste vystudovala farmacii, a také Vysokou školu ekonomickou, jste majitelkou firmy Euphar, která se zabývá administrativou okolo léčiv – registrací, nežádoucími účinky. A právě toto téma zvedneme dnes jako první. „Pojďme ke covidu“ – tato věta mnohé lidi již, řekla bych, nervuje, protože říkají: „Covid byl. Nechme to, opusťme to.“ Řekněte, myslíte si, že je možné toto téma opustit, a říci: „Co bylo, to bylo. Zapomeňme. Kupředu.“?

Pynelopi Cimprichová: Vzhledem k tomu, že vidím, jaká situace je v současné době, jaká samozřejmě byla, a jaká se i chystá, tak je evidentně vidět, že si to nemůžeme dovolit, že je třeba s tím dále pracovat. Protože vlastně covid-19 se nepřerušil, stále toto onemocnění trvá, nebo lépe řečeno, si určité síly přejí, aby stále trval, a jenom díky speciální vojenské operaci na Ukrajině se přerušil, a myslím, že se jenom čeká na to, až se tato speciální vojenská operace ukončí, a znovu začne – možná zase v nejhrubších podobách – jako byl původně.

WHO chystá pandemickou smlouvu, která je úplně novou formou totality

Martina: Promiňte, vy jste teď řekla, že se čeká na to, až válka na Ukrajině skončí. To znamená, že se znovu rozšíří covid, nebo že dostane mediální prostor, který si, podle mínění některých, zaslouží?

Pynelopi Cimprichová: Spíš to druhé, že dostane konečně mediální prostor, na který se neustále čeká. WHO si totiž chce uzurpovat takovou moc – pracuje na pandemickém zákonu, který by všechny země světa sloučil pod jednu hlavičku WHO, a všichni by museli poslouchat. V této chvíli vyhlašujeme pandemii tak, že všechny státy uzavírají hranice, může se samozřejmě vozit jenom zboží, ale jinak lidi vůbec ne, musí mít roušky, musí se nechat očkovat nějakou látkou, kterou třeba nemáme prozkoumanou – ale to vůbec nevadí, my jsme to nařídili, a to takto bude. A vzhledem k tomu, že se ani přesně neví, co v tomto pandemickém zákonu bude, a dokonce se uvažuje o tom, že se tento návrh zemím ani v dostatečném předstihu nepředá, tak je otázka, co tam přesně bude. A na základě toho, co jsme zažili, je nám jasné, že se směřuje k tomu, abychom opravdu byli pod kuratelou, abychom byli zamčeni doma, abychom si nemohli dovolit vůbec nic. Já vnímám WHO, a ten systém, který se momentálně snaží nastavit, jako otrokářský systém – abychom byli jenom vazalové, a poslouchali, co se nám řekne.

To, co se dnes děje, už není vakcinace, ale genocida

Martina: My jsme tady nedávno měli producenta Petra Kratochvíla, který citoval dokonce z tohoto pandemického zákona, protože v určité podobě se k němu dostat můžeme, a tvrdil, že bychom si tento pandemický zákon měli nastudovat, protože takto vypadá nová forma totality. Myslíte, že to tak je?

Pynelopi Cimprichová: Úplně nová forma totality. Když všichni říkají, že totalita byla za minulého režimu, tak to byl úplně čajíček, to nebyla žádná totalita vzhledem k tomu, co chystají oni.

Martina: Oni? To znamená Světová zdravotnická organizace?

Pynelopi Cimprichová: Ano. WHO. Já se omlouvám, že všude říkám Světová zdravotnická organizace, protože World Health Organization – a já už říkám World Hellish Organization, tedy Světové pekelná organizace, z mého pohledu – protože to vůbec není organizace, kde bychom měli být. Na základě čeho? Vždyť ona je vlastněna z podstatné většiny – někteří říkají z 80, někteří z 85, někteří z 88 procent, to číslo se asi nedozvíme – soukromými společnostmi, zejména vakcinologickými a farmaceutickými společnostmi, a Gates stojí za skupinou, já to nebudu říkat anglicky, řeknu to tak, jak se to píše – Globální vakcinologická aliance GAVI, to je vlastně systém vakcinologických společností, a do toho Bill a Melinda Gatesovi, a všichni tito chtějí, aby se vakcinovalo, vakcinovalo a stále vakcinovalo. Ale to, co se dneska děje, už není vakcinace.

Existují tři verze mRNA vakcín proti covidu. První, klasická mRNA. Druhá je placebo. A třetí je zničující.

Martina: Ale co je to?

Pynelopi Cimprichová: Jestli bych mohla citovat doktora Martina (David Martin), který mluvil v Evropské unii, tak ten prohlásil, že je to normální genocida. Opravdu doslova takhle to řekl. Nevím, proč se k tomu takhle přispělo, ale pravda je, že existují různé studie, například dánská studie, kde jasně rozlišili, že jsou tři šarže – nebo tři druhy, ani ne šarží, protože šarže jednoho typu se může vyrábět do nekonečna, takže to je další a další šarže – ale rozdělme to takhle, je to jednodušší. Takže máme tři typy této vakcíny. Jedna, která je opravdu klasická messenger RNA. Další je placebo. A nejmenší část – kolem 5 procent – je opravdu zničující. To je z dánské studie. A na základě toho je otázka, co vlastně lidé, kteří si nechali aplikovat tuto genovou terapii – říkejme tomu genová terapie, já ani nemůžu říct „terapie“, ale dejme tomu, abychom to nějakým způsobem nazývali, tuto genovou terapii, tak je otázka – obdrželi?

Martina: Vy jste, paní Pynelopi, zmínila doktora Martina. Kdo to je? Abychom věděli.

Pynelopi Cimprichová: Je to člověk, odborník z Ameriky, který se zabýval prostředky na biologickou válku, takže je to člověk, který je opravdu z oboru. Takže, pokud to řekne takový člověk, tak je to pro mě hodně důležité. Ale ještě víc to vidím ve vlastní praxi, kterou máme tady v České republice. Začala se nám tady doporučovat látka, o které všichni víme, že je experimentální, o které všichni víme, že neznáme dlouhodobé dopady, že se testovala na lidech dva, tři měsíce, a potom se celoplošně aplikovala. A navíc víme, že se tam netestovaly různé věci. A uvědomme si, že při studiích jsou většinou zdraví pacienti, kteří se podrobují tomuto očkování, a najednou jsme zjistili, že nejohroženější je riziková skupina, a té se má tahle látka aplikovat? A jak to věděli? Jak věděli, že tyto genové injekce jim prospějí, když to nestudovali přímo u těchto onemocnění? Takže pro mě je to dodneška záhada. Jako je záhada – jak je možné – že se něco takového uskutečnilo a že se našli takzvaní odborníci, nebo lépe řečeno vakcinologická společnost, a skupina MESES, kde byli asi tři lékaři, a byl tam třeba publicista, a podobní „odborníci“, kteří určovali, co se má aplikovat, a jak se má postupovat v dané době.

Martina: Paní Pynelopi Cimprichová, já jsem myslela, že začneme zlehka, jestli se už covid oklepal, a jak vypadají naše data teď, a jestli se máme z čeho poučit. A pokud ano, jestli jsme se poučili. A vy jste do toho skutečně bacila jako hrom do stodoly. Ale vy jste tady zmiňovala dánskou studii, která připouští, že v každé, řekněme, šarži těchto vakcín, nebyl jeden typ, ale tři, aniž by to věděli lékaři, a sestřičky, které to injektovaly.

Pynelopi Cimprichová: Nikdo to nevěděl.

Marta Kubišová v jednom rozhovoru o Haničce Zagorové říkala, že odešla proto, že ji poškodilo očkování a že ona sama se také necítí dobře. Rozhovor byl okamžitě ukončen.

Martina: A o co se opírá tato dánská studie? A jakým způsobem s tím pracuje dál? Protože rozumíte tomu, že někdo může vykřikovat, ale kde jsou nějaká, řekněme, data, nebo kde jsou nějaké stížnosti této skupiny odborníků z Dánska, kteří tento objev udělali? A mají třeba v rukou vzorky? Aby nám zase někdo neřekl: „No jo, co jsme od vás čekali. Vždyť vy tady zase jenom šíříte nějaké smyšlenky.“

Pynelopi Cimprichová: Na celém světě se spousta odborníků, ale opravdu odborníků rozhodla, že bude řešit tyto injekce. Protože všichni víme, že výrobci těchto genových injekcí už dříve platili dosti velké částky za pokuty, protože podváděli ve studiích, podpláceli odborníky, a podobně. Já přece nemůžu říct, že by všichni lidi byli takoví, že by opravdu lidem nutili tyto přípravky, ale byli i tací, kteří se s touto situací snažili něco udělat. Takže chtěli, aby lidé věděli, o co se jedná, nebo aby sami věděli, co můžou svým pacientům doporučit.

Martina: A ono to vyšumělo.

Pynelopi Cimprichová: Všechno. Podívejte se, jaká jsou dneska všechna média – jestli chcete něco říct, něco slušného říct, tak se stejně ani do médií nedostanete. Prostě je tomu bráněno. Já se pamatuji, omlouvám se, že to zase řeknu – jak říkáte, že jdu hodně natvrdo – ale viděla jsem video s paní Martou Kubišovou, jak mluvila o Haničce Zagorové – obě dvě úplně úžasné umělkyně – a jak říkala, že vlastně odešla z toho důvodu, že ji poškodilo očkování a že ona se také necítí dobře. A okamžitě byl rozhovor ukončen. Nicméně toto video samozřejmě kolovalo po sítích.

Takže je otázka, když vidíme dneska náhlá úmrtí mladých lidí, opravdu mladých, kde nám klesají sportovci, když sportují, z čeho to asi mají? Mají to jenom tak? Z ničeho nic? Najednou? Ze dne na den? Vlastně se od doby očkování zkazila nemocnost. Nebo to budou všichni přisuzovat covidu? Existuje zase informace – je to také pěkné zhodnocení, je to dokonce na stránkách vlády Velké Británie – kde mají přesně rozepsané, jak to bylo u neočkovaných a očkovaných lidí, a úmrtnost je podstatně vyšší právě u očkovaných, a neočkovaní, samozřejmě, covid měli také. To nebylo tak, že bychom ho nikdo neměli. Asi měli, nebo bůhví co to vlastně bylo. O tom uvažuji celou dobu, protože to bylo zase založeno na PCR testech. Takže když už něco takového dokonce vláda Velké Británie nechce zamlčovat, tak tady evidentně něco existuje.

Když ještě platila pandemická vyhláška o povinném očkování, EMA už registrovala miliony nežádoucích účinků: Smrt, mrtvé nebo poškozené plody, abnormalita dětí, a Creutzfeldt-Jakobova choroba

Martina: A vy se, paní Cimprichová, k těmto informacím dostáváte skrze vaši firmu, skrze Euphar, která se, jak už jsem tady zmínila, zabývá administrativou okolo léčiv, registrací, schvalováním, nežádoucími účinky, a tak dále? Díky tomu se vám tyto informace dostávají do rukou?

Pynelopi Cimprichová: Tak musím říct, že zrovna toto je informace, která je běžně dostupná. To jsou stránky organizace, která pracuje pro vládu Velké Británie, takže jsou dostupné. Ale pravda je, že minulý rok, jak to bylo v nejhorším stádiu – to ještě tady byla povinná pandemická vyhláška, že bude povinné takzvané očkování – jsem si z EMA vytáhla nežádoucí účinky, protože to je Evropská léková agentura, kde se všechny nežádoucí účinky hlásí. A už na začátku loňského roku tam byly milióny nežádoucích účinků. A zarazila mě tam hlavně jedna věc, že tam byly nežádoucí účinky i co se týče smrti, abnormality narozených dětí, nebo poškození plodu, čili že se narodilo, nebo se nenarodilo poškozené a mrtvé dítě. Takové věci už tam byly. Dokonce mě až tak nezarazila úmrtí, to mi bylo jasné, ale co mě tam opravdu zarazilo, byla Creutzfeldtova-Jakobova choroba.

Martina: Nemoc šílených krav.

Pynelopi Cimprichová: Ano.

Martina: Není-liž pravda?

Pynelopi Cimprichová: A to jim vůbec nevadilo. Bylo to vlastně u každého z přípravků, tenkrát tam bylo dohromady 28 nahlášení.

Martina: 28 nahlášení koho? Čeho?

Pynelopi Cimprichová: Této Creutzfeldt-Jakobovy nemoci jako nežádoucí účinek z očkování proti covidu. A u všech těchto přípravků to bylo nahlášeno. Takže teď je otázka, že když to tam bylo, tak jak to, že ten přípravek okamžitě nezastavili? Jak to, že se to okamžitě nezačalo hodnotit? Vždyť vidíte sama, co se dělo – jak vybíjeli celá stáda. Celá stáda hovězího dobytka se tenkrát vybíjela. To kvůli jedné jediné krávě. Nebo teď nedávno, co se týče ptačí chřipky, kdy vám vybili všechny slepice. A tady se to dostane do organismu přímo člověka, a to jim to nevadí?

A ještě si vezměme to podstatné, že i na SÚKLu najdete informaci, že se počítá s tím, že se hlásí tak pět procent nežádoucích účinků. My, kteří v tom pracujeme, víme, že se hlásí tak maximálně jedno až dvě procenta, takže si to klidně můžete vynásobit stem. Ale u tohoto očkování už byli všichni lidé upozorňováni na to, že jsou nežádoucí účinky, že budou nežádoucí účinky – že to snad ani nemusí hlásit. Ale vzhledem k tomu, že to byla vlastně experimentální látka, tak bylo přece nutné, aby se hlásilo úplně všechno, protože není jenom důležité, že se objeví nějaké onemocnění, ale důležité je, jakou mám frekvenci. A to se úplně zanedbalo, to se vůbec neřešilo.

Martina: Já se znovu vrátím ještě k té dánské studii, kterou jste tady zmínila, protože jsem v té době byla, když to trošičku přeženu, tak zavalená maily od zdravotních sester, které mi psaly, že nerozumí jedné věci: Že když očkují, a berou z krabičky – nebo jak to mám nazvat, z blistru, kde jsou nasázeny jednotlivé vakcíny – tak že tyto vakcíny, přestože to je od jedné firmy, jeden druh vakcíny, mají různou vazkost.

Pynelopi Cimprichová: To je zvláštní. To by měly hlásit. To by se mělo hlásit jako nežádoucí účinek.

Martina: Spíš projev.

Pynelopi Cimprichová: Nejenom to. Když se změní kvalita přípravku, tak je také důležité to hlásit, protože to může znamenat, že se něco dělo, něco se poškodilo. A všichni víme, že messenger RNA není příliš stabilní, takže kdo ví, co se v tom přípravku stalo. A toto byl důvod, kdy to měly opravdu nahlásit jako nežádoucí projev přípravku. To se taky musí hlásit, to je taky důležité, protože to může mít také vliv. Kvalita přípravku může mít vliv i na účinek přípravku.

Šel by člověk na očkování proti covidu, kdyby věděl, že jedním z nežádoucích účinků je, podle souhrnných informací o přípravku, vznik myokarditidy, perikarditidy, a smrt?

Martina: Paní Cimprichová, myslíte si, že o covidu a jeho následcích jsme informováni dostatečně? Stále se pídíme nejenom po tom, co způsobil covid, jakožto onemocnění, ale také po tom, co způsobila vakcinace. Vidíte tady tendenci zjišťovat data? A pokud je zjistíme, tak je analyzovat, vyhodnotit, poučit se?

Pynelopi Cimprichová: Bohužel to nevidím. Protože kdyby tento zájem byl, tak by se opravdu museli pídit u každého naaplikovaného člověka, který obdržel tuto genovou injekci, jak to dopadlo. A neměla jsem pocit, že by to řešili – ani u těhotných, ani u malých dětí – že by se to nějakým způsobem dalece sledovalo. Dokonce nejhorší na tom je, že když dneska jdete do nemocnice a vidíte, že tam přijde mladý člověk, který má infarkt, embolii, tak už se vůbec těchto lidí neptají, jestli byli očkováni, a kolikrát. Nikoho to nezajímá.

Martina: Existují tedy nějaké relevantní statistiky, nebo alespoň určitá skupina obyvatel, kteří by byli třeba sledováni?

Pynelopi Cimprichová: Já bych spíš navrhla, aby se to dělalo, protože retrospektivní studie, to znamená, že zhodnotíme to, co se stalo, existují. Nemyslím tím zrovna na covid, ale celkově se dělají. A bylo by vhodné, aby se společnost, která momentálně je, kdy máme určitou naočkovanou a nenaočkovanou část – bohužel nám to budou trošku kazit v naočkované skupině – nechci říkat kazit, protože jsem ráda, že to udělali aspoň takhle – ti, kteří si nechali napsat nějakým způsobem, a vyřešit, protože takových je taky dost…

Martina: Napsat a vyřešit?

Pynelopi Cimprichová: Vyřešit to nějakým takovým způsobem, že jsou naočkovaní, koupili si očkovací certifikát.

Martina: Takzvaný „fingáč“.

Pynelopi Cimprichová: Ano. Zajímavý výraz, souhlasím. Takže určitě ano. A i tak si myslím, že podstatná většina si tuto látku aplikovat nechala. Všichni víme, jakou vytvořili situaci, že podnítili v lidech takový strach, že se ještě předháněli, aby tuto očkovací látku dostali. Někdo se mě na to ptal, a říkám: „Tak každý, jak si zaslouží. Když se chce předhánět, a dostane něco, co vlastně dostat nemusí, a přitom by za tu dobu, než by došel na řadu, mohl mít více informací, tak by k němu možná přišlo, že to není vhodné, takže by na tom byl líp.

Martina: Paní Pynelopi, existují, když už ne statistiky – protože to jste naznačila, že ne, protože nebyl jednotný postup v tom, jak je vysledovat, jaké skupiny obyvatelstva sledovat, co zaznamenávat, co hlásit, takže statistiky asi úplně mít nemůžeme – tak alespoň relevantní počty. To znamená, že víme, že v roce 2019 bylo tolik a tolik mužů ve věku od 30 do 40 let postiženo myokarditidou, nebo zánětem srdečního svalu. A kdy můžeme vědět, že v roce 2022 to byl jiný počet mužů. Máme alespoň takovéto?

Pynelopi Cimprichová: To si myslím, že se najdou. Pravda je, že po takových datech jsem se ještě nepídila, ale určitě nějaká budou. Samotnou by mě hodně zajímalo, jaký je právě rozdíl u těch, kteří byli naočkováni, a kteří nebyli naočkováni, protože myokarditida, perikarditida, se vlastně objevila v souhrnu informací o přípravku – což je zdravotnická informace, nebo informace pro zdravotníky – až v klinické praxi, až se začalo očkovat, a do té doby v tomto souhrnu informací o přípravku nebyla. A když už se objevila, tak se tam samozřejmě napsala větička, že se to objevilo až v klinické praxi, až poté, až se začal tento přípravek používat. A bylo to napsáno takovým způsobem, že neliší se od klasické myokarditidy a perikarditidy, pokud ji ten člověk má. Takže se to tímto výrazem jako kdyby zlehčilo. Ale to přece není důležité, jestli se liší, nebo neliší. Důležité je, že člověk úplně zbytečně myokarditidu a perikarditidu dostane.

A teď nově už tam máme, už nějaký pátek tam je dokonce u myokarditidy a perikarditidy napsáno, že toto onemocnění může mít fatální dopad. Co to znamená? Že ten člověk může zemřít. Takže už to konečně máme i v tomto souhrnu informací o přípravku. A teď je otázka: „Šel by člověk na toto očkování, kdyby věděl, že nežádoucí účinek je smrt? Šel by na to?“

To, že odborníkům bylo hned o začátku covidu bráněno používat léky jako Ivermektin, nebo Isoprinosine, a provádět pitvy, bylo známkou toho, že se děje něco divného a nesprávného

Martina: Já jsem speciálně tuto nemoc zmínila proto, že jsem už dříve četla článek, který napsal kolega Kaiser v Echu, kde právě popisuje poměrně velký nárůst právě myokarditid – a to řádově. Takže vaše otázka, jestli by šel, je slovo do pranice, a člověk si ji bude muset zodpovědět možná znovu, protože ta „tečka“ pokračuje. Že ano? A teď tady máme podzim, a už znovu sílí informace o tom, jak bychom měli jít na očkování, protože covid stále mutuje, a rozhodně neřekl své poslední slovo. Myslíte, že covid někdy vůbec může skončit? Z logiky věci?

Pynelopi Cimprichová: Já se obávám, že oni potřebují – nevím, co to je za skupinu, kdo to je – ale určitě tady firmy s vakcinačními látkami budou tlačit, a dělat co nejvíce pro to, aby se vakcinovalo. Já bych se možná ještě vrátila k tomu, jakým způsobem se tento přípravek zaregistroval. Většinou studuji Comirnaty, protože je od Pfizeru, který se tady používal vlastně nejvíc, ale ty souhrnné informace o přípravku, ty texty, jsou tam podobné. A já bych chtěla upozornit, že když se dělala ta studie, a lidé se kontrolovali, tak se porovnávala placebová skupina, a skupina, která dostávala tyto genové injekce, bylo to tak přibližně 20 000 na 20 000 lidí.

Martina: To se skutečně porovnávalo, zkoumalo?

Pynelopi Cimprichová: Ano, to se porovnávalo, takhle ty studie mají probíhat, aniž by zkoumající věděl, jestli ten dostával tuhle dávku, a ten dostával tuhle látku. A zvláštní bylo, že to nebylo tak, že by ti lidé měli nějaká závažná onemocnění. Stačil prostě pozitivní test, nějaký PCR, a k tomu nějaký jeden příznak, což u virového onemocnění máme, já nevím, třeba tam napsali zhoršení kašle, nebo teplotu, zimnici, průjem, cokoli z těchto virových onemocnění.

Takže to tam použili jako základní kritérium, a zjistili, když to porovnávali 10 000 ku 10 000, aby se to lépe počítalo, že přibližně 80 lidí s placebem mělo údajně covid, a jenom 4 s genovou terapií. A tento poměr 4:80 nám dalo těch 95 procent. Čili, vezměte si, že vlastně, abychom zachránili, kolik lidí u tisíce? To je asi 7,6, je to 0,8 procenta, nebo kolik, používáme tuhle terapii, kde jsou – ale pozor – nežádoucí účinky v desítkách procent.

Já vůbec nechápu, jak to mohl někdo schválit. A v těch desítkách procent jsou právě zrovna horečky, bolesti hlavy, prostě takovéto věci, ale v desítkách procent. Čili to mají tisíce lidí z deseti tisíc, ne těch 80, co jsme si předtím řekli. Čili, vůbec jsem to nepochopila.

Ale kromě toho jsme tu ještě dostali přídavkem bolesti kloubů, bolesti svalů, neurologická onemocnění. A vidíme, kolik lidí má potom jakoby změněnou psychiku. To mi řeklo několik lidí, že jsou nervnější, že jsou jiní, že už opravdu jsou na tom podstatně hůře. Takže nevím, jestli člověk, který má nějaké bolesti kloubů normálně, že by chtěl lék, kde je z 20 procent možnost mít nežádoucí účinky bolesti kloubů. Oni tam píšou, že to jsou většinou „zpravidla“ mírné nežádoucí účinky, nebo střední intenzity, a že po čase vymizí. To jsou ale „zpravidla“. Ale ti, co nejsou v okénku „zpravidla“, tak to mají na dlouho. Ale to „zpravidla“ by mohlo být i u toho onemocnění. To znamená, že při tom onemocnění by nám onemocnělo asi pár lidí, tak by tam bylo jenom minimum, kteří by měli závažný problém. A to bylo i při chřipkách. Každý rok tady umíralo kolem 2 500 lidí na chřipku. Ale neudělali jsme z toho devastující…

Martina: Pandemii.

Pynelopi Cimprichová: Pandemii, epidemii, a nevím co ještě.

Martina: Paní Cimprichová, máte pochopení třeba k okamžiku úleku? Úleku ať už lékařů, nebo představitelů WHO, nebo představitelů vlád, že se skutečně může světem prohnat nějaká smrtící epidemie, a proto dělali takové neuvážené kroky? Nebo kroky, které považovali za menší zlo?

Pynelopi Cimprichová: Já jsem taky první měsíc čekala, co z toho bude, a jak to bude. A když se po čase začalo ukazovat, že lidé, kteří se snažili nějakým způsobem nalézt terapii, za to byli vlastně perzekuováni, a nesměli, a že takové přípravky, jako Ivermektin, všichni to víme…

Martina: Isoprinosin.

Pynelopi Cimprichová: Isoprinosin, Ivermektin, to všechno bylo potíráno. A to je právě to, z čeho bylo úplně jasné, že se tady něco děje a že je něco špatně.

Martina: To znamená, že vás už od začátku mátlo, že nebyla chuť, vůle a odvaha hledat lék, normální léčení?

Pynelopi Cimprichová: Ano. A už to, že se zamezilo pitvám – to bylo další podezřelé. To bylo první, to byl podezřelý ukazatel, protože naši patologové jsou zvyklí pitvat kohokoliv, a vůbec neřeší, jestli jsou nějakým způsobem ohroženi. Ten skafandr si můžou obléct taky, to není přeci vůbec žádný problém. A vědí, jak na to, a jak to mají dělat. Ale to se všechno zakázalo.

Je nepochopitelné, že lékaři aplikovali mRNA vakcíny lidem, o kterých nic nevěděli, neznali jejich zdravotní stav, anamnézu, zda netrpí autoimunitou

Martina: Lidé, kteří se nechali naočkovat, podepisovali informovaný souhlas, který byl ovšem souhlasem postaveným na vodě, protože byl velmi neinformovaný. Jak vnímáte, že aplikaci nějakých geneticky modifikovaných látek klidně zdravotníci aplikovali lidem na nádražích, supermarketech, bez jakékoli znalosti jejich zdravotního stavu, bez informace, jestli dotyčný člověk třeba v sobě nemá čerstvě vakcínu proti chřipce, nebo jestli se nechystal někam na cesty, a nemá v sobě má další vakcíny – břišní tyfus, žlutá zimnice, a nevím co všechno – což by už mohlo v krvi už udělat slušnou polévku?

Pynelopi Cimprichová: To je právě něco, co normální zdravotníci doteď nechápou – jak je možné, že se přistoupilo takovým způsobem k tomuto typu takzvané vakcinace. Protože normální to opravdu není. Normální je, že lékař, praktický lékař, nebo dětský lékař, má svého pacienta, a zná ho dlouhodobě, zná jeho anamnézu, ví, co si může dovolit, ví, jaké může mít rizika, dívá se na něho, jestli je na tom nějak špatně. Měla jsem třeba kamarádku, nebo mám, která týden po tom, co prodělala covid, šla na tuto injekci, což mě mrzí, přestože jsem jí to rozmlouvala, a měla samozřejmě cytokinovou bouři, a říkala, že to odnesla podstatně hůř než samotný covid. Ale není divu. To se prostě nedělalo. Dříve bylo důležité, aby byli lidé úplně zdraví, než půjdou na vakcinaci, a bylo by nejlepší, kdyby v jejich okolí, v rodině, byl taky každý zdravý.

Martina: A v chřipkových epidemiích se nesmělo očkovat proti chřipce.

Pynelopi Cimprichová: Přesně tak.

Martina: Od určitého data, není-liž pravda?

Pynelopi Cimprichová: A ještě se dělalo, a co se nedělá, jak se dříve očkovalo? Když se píchlo, tak se z žíly jemně natáhla krev, a když to nešlo, tak se aplikovala další injekce, protože takovým způsobem to bylo zakázané. Dneska už všechny tyhle hranice padly. Proto si myslím, že je spousta takových problémů – i z tohoto špatného typu očkování. Dneska je všechno úplně jedno, hlavně když se to naaplikuje, a hlavně, když to každý pacient dostane. A je jedno, jestli má autoimunitu – protože si vezměte, kolik lidí má autoimunitní onemocnění – je jim to úplně jedno. Je to jedno, žádná kontraindikace tam není uvedena, pořád je tam jenom uvedena kontraindikace na účinnou látku, pokud má člověk nějakou alergii. Jinak nic.

Martina: Vy jste vystudovala farmacii, paní magistro farmacie, a použila jste tady před malou chvílí obrat, že normální zdravotníci dodnes nechápou, co nastalo s tímto druhem očkování za změny. Rozdělili se zdravotníci na normální zdravotníky, a na ostatní?

Pynelopi Cimprichová: Já bych řekla, že normální, kteří začali uvažovat nad tím, že nechápou, proč by se tento přípravek měl aplikovat. Navíc, když notabene viděli, že když jim přišli lidé z těch center naočkovaní s tím, že mají problémy, a začali vidět, že tyto problémy tam opravdu existují. A potom byli ti zmanipulovaní. Ti opravdu věřili, že toto očkování je takové, jako dříve, které přinášelo, podle toho, co jsme se ve školách učili, benefity. Ti šli opravdu touto cestou, a mysleli si, že to je z odborného hlediska fakt pravda.

Bohužel si nikdo nepřečte tu obyčejnou souhrnnou informaci o přípravku. Ona není obyčejná, je podstatná, a pro zdravotníka je to jediná stránka v SÚKLu, takže se na to každý může podívat, tím spíše, pokud je to přípravek, který byl úplně nový, a každý věděl, že to je experimentální. Tak si to tam najdu, a vsadím, že se vlastně spousta vyšetření při hodnocení nedělala. Tak proč bychom to pacientům dávali?

Martina: Pane profesore Martine Stránský, když jsme spolu mluvili před pár lety poprvé, tak jsi byl jedním z prvních, kdo u nás rázně varoval o dopadech nových komunikačních technologií na lidské zdraví. Řekněme, že dnes už se o tomto fenoménu u nás, i díky tobě, mluví více. Ale je to dost, vzhledem k tomu, jaké představuje tento fenomén riziko?

Martin Jan Stránský: Já si myslím, že dost to není, poněvadž jsme ještě nedospěli k fázi, ke které dospěly v řadě dalších zemí blízko nás, i daleko od nás, jako je třeba Francie, Anglie, Amerika, nebo Malajsie, nebo i Uganda, a tak dál, co se týká buď určitých restrikcí, nebo dokonce úplného zákazu mobilních telefonů, konkrétně mobilních telefonů hlavně u dětí. A to na základě určité neurologické evidence důkazů studií, které jasně dokládají, že se jedná o velice nebezpečný fenomén – toxickou drogu, dá se říci – která skutečně působí přesně všechno to, co jsi řekla na začátku pořadu – řeklas to krásně – a to jsou ty hlavní problémy, který teď vidíme. My tady, v České republice, se s touto debatou seznamujeme, ale teprve teď se to dostává do určitých legislativních kruhů, co se týče podvýborů v parlamentu, nebo myslím, že se o tom poprvé začalo, nebo začíná, mluvit vážně v České pediatrické asociaci, a tak dále. Takže budeme doufat, že dojde k nějaké akceleraci a k nějakým změnám.

Martina: Ty jsi vyjmenoval několik zemí, které jsou velmi vyspělé, a tvrdíš, že jsou právě vyspělé i v tom, že už nerazí všudypřítomnou digitalizaci. Čím to je, že, řekněme, ve Francii zakazují nosit dětem mobily do škol, v Americe už navrhují přístup k počítačům pro děti jenom pod supervizí, a my si pořád vedeme svou, a máme pocit, že to je nějaké znamení většího rozvoje?

Martin Jan Stránský: To všechno souvisí s místní kulturou. Některé země jsou autoritativnější – dejme tomu vezmeme Čínu, kde zakázali mobilní telefony ve školách, nebo videohry úplně pro všechny děti do 12 let – tam to dovedou. V Číně, když se něco zakáže, tak se to prostě zakáže, a víme, jak to dělají. Některé jiné země jsou k tomu, dá se říci, citlivější, a zakážou to na základě, v uvozovkách, zdravého rozumu. A my, jako Češi, jsme, myslím, byli trošku pomalejší, trošku alibističtější, trošku obezřetnější na jedné straně, ale na druhé straně tady máme oblíbené přísloví: „My to tady děláme takhle. Já to vím, takhle.“ Takže my, jako Češi, s prominutím, máme vždycky sklon vynalézt kolo, i když je to tady pár tisíc let, jestli ne víc, a právě proto to u nás trvá déle.

Za druhé, my máme i politický systém, který, podle toho, jak je strukturován, garantuje neúspěch jakýchkoliv změn. Máme příliš moc politiků, příliš moc lidí mluví do všeho, poněvadž my to takhle děláme, a každý z nás to ví nejlíp. Takže když začneme s tím, že u nás malá obec, 300 lidí, má sedm zastupitelů, a v Londýně jeden zastupitel zastupuje 75 000 lidí, tak to je metafora. A pak tady máme koalice, horní komoru, dolní komoru, různá ministerstva, a tak dál, takže si představte, že prosadit zákon, regulaci, nemusí být úplně nejlehčí. Jenže toto je lehké, a to je právě to, co mě trošku zaráží, že se tady jedná o naše děti, a o fakta.

Česká lékařská komora je dysfunkční. Je vedena člověkem, který nedělá nic pro zvýšení prestiže lékařů, a dělá z ČLK odborovou organizaci.

Martina: Ty jsi teď hovořil o tom, jak máme, řekněme, zbytečně robustní politický systém, a je těžké prosadit nějakou změnu. Ale abych řekla pravdu, tak já nevidím ani armádu odborníků, kteří by říkali ve školách, kteří by chodili, dělali besedy, kteří by varovali rodiče, kteří by psali do novin – tak jako to už léta děláš ty – a říkali: „Dejte si pozor. Jedná se o vaše děti. Jedná se o jejich rozum, o jejich vývoj, o jejich zdravý vývoj.“ Já je příliš nevidím. Je jich dost? Je jich víc?

Martin Jan Stránský: Myslím, že je jich čím dál tím víc. Ale tady ses dotkla velice důležité věci, a to, že obecně řečeno, v této zemi, i v souvislosti s naší minulostí, tito odborníci tady nejsou dobře zorganizováni mezi sebou. Tady, v této zemi, nefunguje v tom správném smyslu slova elitní zdravotnictví. Pokud je někdo respektován, tak jsou i odborníci, kteří se pořád drží stranou, nebo dokonce této osobě v určitých situacích i závidí. Je tady strašně moc žabomyších sporů o tom, kdo vede kterou nemocnici, kdo vede kterou komoru, kdo dělá tohle. Máme naprosto dysfunkční Českou lékařskou komoru, která je vedena jedním a tím samým člověkem, který nedělá vůbec nic pro to, aby zvýšil prestiž lékařů, ale využívá svou pozici, aby z toho dělal nadále odborovou organizaci, což je tradice po Davidovi Rathovi. Takže tady ani není sounáležitost – lepidlo mezi námi všemi zdravotníky –, která by byla garancí, že začneme v určitých situacích – a toto je jedna z nich – táhnout okamžitě a rychle za jeden a stejný provaz.

Martina: A kdo myslíš, že by měl v tuto chvíli zasáhnout? Vím, že už je stále více praktických lékařů, kteří říkají rodičům školáků: „Vaše dítě špatně spí. Vaše dítě je bledé, je anemické. Vaše dítě se neumí soustředit. Vaše dítě má potíže se sebekontrolou, se sebeovládáním,“ a dají to do spojitosti s tím, jak dlouho ho necháváte u počítače a s mobilem – má mobil na noc u sebe, a tak dále. Kdo by měl tedy teď zasáhnout? Rodiče? Školy? Nebo opravdu zákon, který by řekl: „My vám to, děti, prostě zabavíme direktivně.“ Jako v Číně?

Martin Jan Stránský: Kdo by měl zasáhnout nejvíc, jsou rodiče, poněvadž ti za všechno můžou, ti to dětem dali, někdy v dobré vůli, někdy si myslí, že tato technologie skutečně něco dobrého přináší, a všichni ostatní to mají, takže moje dítě bez toho nemůže být, a tak dál. Takže tam musí být edukace rodičů. A kdo tuto edukaci udělá? Média už ji začínají dělat dostatečně. Teď už se o tom skutečně píše mnohem více než před pěti, deseti lety, a kdo absolutně pořád selhává, jsou lékaři – od ministerstva zdravotnictví a ministerstva školství až dolů – tam už by měl být stoprocentně robustní dialog o tom, ne jestli, ale kdy, a přesně co, se začne regulovat, a do kdy, a ministerstvo školství. A samozřejmě Česká pediatrická akademie by toto měla vzít za své hlavní téma, a vydat jasné stanovisko tak, jak to udělala Americká akademie pediatrie, nebo Světová zdravotnická organizace, kde jasně dávají najevo rizika, a doporučují A, B a C.

Martina: A profesore, Martine Stránský, ty jsi řekl, že rodiče stojí za vším. Ale oni jsou mnohdy opravdu rukojmími třeba školy, protože školy stále vnucují přítomnost dětí u mobilů, nebo u počítače, protože skrze něj zadávají úkoly. Já už nemám žákovskou knížku, i já musím být na počítači, abych zjistila, jak si synek vede ve škole. Takže, bych někdy řekla, že jsou rodiče v sendvičové tlačenici, kdy zespoda na ně tlačí dítě, protože mobil chce, a shora tlačí škola, protože dává dítěti za pravdu.

Martin Jan Stránský: Ano, je to samozřejmě tak. Já jsem se zmínil o tom, že kromě ministerstva zdravotnictví tam musí hrát velice důležitou a pozitivní roli ministerstvo školství, a mělo by vydat směrnici učitelům a školám, co ve třídě má být, a co tam být nemá. Ale suma sumárum, myslím, že všichni víme, že kdyby se rodiče začali zajímat, a aktivně protestovat proti určitým věcem, a šli do školy, a mluvili s ředitelem školy – ať je to soukromá, nebo státní škola – tak by to mělo obrovský vliv. Moje zkušenost je taková, že v naší zemi už je spousta škol, které mobily zakazují. Některé to udělaly jen tak, některé to udělaly přes diskusi s rodiči, a s ostatními, některé do toho byly nuceny, některé nevěděly, proč to udělaly, ale víceméně se to začíná dít, a hybným motorem jsou tak či onak rodiče. Takže já si pořád myslím, že tady je centrem skutečně rodina, rodiče, kteří o tom můžou rozhodovat nejvíc.

Koukání do mobilů a počítačů působí na děti jako toxická, ničivá droga, jako heroin. Velká dávka může zabít tím, že se dítě zabije samo, nebo propadne depresi a následně šikanování.

Martina: Ale přesto nechápu jednu věc: My jsme to tady už zmiňovali, tuším, posledně, že stanovisko Světové zdravotnické organizace a Americké pediatrické akademie zní: Žádný počítač pro dítě, žádná obrazovka pro dítě mladší dvou let, od dvou do pěti let hodinu denně, a od pěti do patnácti let maximálně dvě hodiny denně. A zatímco my jsme v době covidu měli tendenci poslouchat WHO naprostou slepě, mazaly se profily, mazaly se youtubové kanály se zdůvodněním, že vysílají informace v rozporu se stanoviskem WHO. Lidé, lékaři, kteří hovořili na základě svých zkušeností, ale v rozporu se stanoviskem WHO, byli prakticky kriminalizováni, a teď tady najednou něco řekne WHO, a my to odsuneme, a nevěnujeme tomu vůbec žádnou pozornost. Rozumíš tomu?

Martin Jan Stránský: Já tomu rozumím. Zase jsme u toho, ve které zemi se to děje. Když jsme tady měli covid, tak si asi všichni dobře pamatujeme, že ve večerních zprávách v diskusních pořadech byl neskutečný počet, v uvozovkách, odborníků, kteří mluvili o tom, co se má dělat, jestli se mají nosit masky, a tak dál, a vůbec nikdo se neshodl na ničem. „My to tady děláme takhle.“ Nebo: „Já to v nemocnici vidím takhle.“ Ale to prostě není medicína, to je názor. Medicína se má dělat na základě takzvané evidence-based medicine, to znamená, že se udělá správný průzkum, rozdělí se subjekty na dvě části, jedna dostane něco, druhá to nedostane, a pak, aniž by lékaři věděli, co kdo dostal, se to sečte, odečte, a víme, co funguje, a co nefunguje. Americká pediatrická akademie a Světová zdravotnická organizace to udělaly, ví to, a ti lidé a země, které se tím živí, když chtějí, to poslechly. My jsme se tím řídili, když jsme chtěli, co se týče jiných stanovisek. Ale tady, co se týče té technologie, jak jsem řekl na začátku, jsme trošku kulturně a společensky laděni jinak.

A druhá věc je, že mobilní telefony jsou víceméně spjaté s určitou představou, která je úplně jiná, než je představa o tom, že chytím nějakou, v uvozovkách, smrtelnou nemoc, kterou můžu dokonce vidět v laboratoři, a tak dále, a můžu na ni zemřít. Lidský mozek se mnohem více boji ztrát než čehokoli jiného. Vlastně upřednostňuje to, že ví víc o tom, co ho může okamžitě zabít než cokoliv jiného. Takže v době covidu, a v době těchto debat, jsme poslouchali, jako normální lidé, trošku víc, poněvadž jsme cítili, že tato hrozba byla akutnější – což byla – byla jiného formátu. A tady se jedná o další hrozbu, ale na základě toho, že se jedná o technologii, která drasticky a celosvětově za posledních 25 let zdeformovala naše priority a transformovala společnost.

Martina: Já bych řekla že – a to je zase můj osobní názor – že systém evidence-based-medicine je sice určitě systémový, nicméně má zase mezery v tom, že příliš nepočítá s originalitou každého jednotlivce. Ale toto teď odložme stranou. Tady šlo spíš jenom o to, proč někdy posloucháme, co řekne WHO téměř slepě, a v jiných věcech je nám odborný názor Světové zdravotnické organizace úplně ukraden, řekla bych lidově. Ale pojďme se teď vrátit k tomu, že jsi řekl, že hybatelem musí být rodiče. My už jsme je mnohokrát informovali, ale přesto se tento problém vyvíjí tak, jako se vyvíjí technologie, jako se vyvíjí jejich přítomnost v dalších a dalších oblastech našeho života, a tak jako se vyvíjí závislost dětí na nich.

Takže si pojďme znovu říct, jak velké to představuje nebezpečí, a kam jsme se dostali. Začnu novou zprávou z letošního roku, studii, kterou vypracovali vědci z Národního ústavu duševního zdraví, že až 40 procent žáků devátých tříd základní školy vykazuje známky střední, až těžké deprese, a 30 procent známky úzkosti. Myslíš si, pane profesore Martine Stránský, že za tímto poměrně zásadním poměrem můžeme hledat nadužívání, a nesprávné užívání moderních technologií? Nebo je špatně svést na ně všechno?

Martin Jan Stránský: Já tady ve vší úctě budu opakovat, že co se týče této problematiky, tak já jenom tlumočím fakta. Toto není názor, to je prostě fakt. A tím pádem se s tím nedá debatovat jinak, než: Co s tím? Tady je naprosto bez diskuse prokázáno, na základě skutečně věrohodných studií, že k těmto problémům dochází, a to za druhé, na základě určitých, nejenom psychologických změn. A tyto změny jsou dokonce podpořeny fyziologicky, to znamená, že můžeme doslova vidět v mozku, že se tam děje něco, co se dít nemá. A zároveň se to děje právě v těch částech mozku, které ručí za funkce, o kterých jsme se tady bavili: Za gramotnost, za intelektuální schopnost řešit problémy, a tak dále. A to je v přímé souvislosti s počtem hodin, co dítě stráví před obrazovkou.

A to je to nejzajímavější: Viděli tyto změny, aniž by věděli, který mozek patřil kterému dítěti, a kolik hodin se koukalo do obrazovky. Takže to všecko sesumírovali, a je to naprosto jasné. A to je ve všech vědeckých publikacích, a dá se to jednoduše najít. Takže máme tady něco, co prostě funguje jako toxická ničivá droga, v přímé souvislosti s dávkou, úplně jako heroin. Když si vezmu málo heroinu, tak cítím tohle, když si vezmu víc, tak mám ještě větší euforii, když si vezmu strašně moc, tak mě to může zabít. A toto také může dítě zabít tím, že se dítě zabije samo, nebo padne do deprese, a stane se obětí šikanování, a tak dál. To už všecko známe. Máme tady něco, co pro děti funguje jako toxická droga. To je fakt, ne názor.

Sociální sítě vznikaly ve spolupráci s neurology tak, aby na nich byl závislý stále větší počet lidí. A toto pokračuje a stále se prohlubuje.

Martin Jan Stránský: Martine, podle tebe vytváření závislosti na telefonech, a na sociálních sítích, je stále vědomé? Protože když jsme se o tom bavili úplně poprvé, tak jsi upozornil na to, že sociální sítě vznikaly v součinnosti s nejlepšími neurology, aby působily právě na tato centra, jako třeba těžké drogy. Pokračuje tento trend? Nebo se zjistilo, kam to společnost a lidstvo vede? Vidíš u softwarových firem nějakou sebereflexi?

Martin Jan Stránský: U softwarových firem žádná sebereflexe není, protože ony potřebují vydělávat. A můžou vydělávat jenom tím, že budou prodávat stejné množství této drogy, a za odměnu dostanou víceméně údaje týkající se našeho soukromí. Takže naopak, tento trend se čím dál tím víc zhoršuje, poněvadž každá droga funguje úplně stejně: Člověk se s ní seznámí, pak je z ní nadšený, pak ji začne používat, a pak ji potřebuje čím dál tím víc. Nebo nějakou jinou formu, nebo mutaci.

Vidíme, co se děje třeba s kokainem, nebo s takzvanými street-drugs, s léky, které jsou teď v laboratoři přilepeny k sobě s drogou, aby vytvořily třetí drogu, a tak dále. A co se týče sociálních sítí, tento fenomén se vyvíjí zajímavým směrem: Dochází k většímu dávkování stimulů, a k odpadu jakéhokoliv, dá se říci, rozumu, či rozumné interakce. Příklad: Začali jsme s Facebookem, kde člověk musel číst, a dokonce i napsat pár vět. Ale to pak už nestačilo, už tam nebylo dost světýlek a atrakcí pro dopamin – což je ta látka v mozku, která jde nahoru, která nutí člověka, aby se vrátil zpátky na stránky. Takže se vymyslel Instagram, a pak byl WhatsApp, a pak došlo k úplné stupidifikaci, což je TikTok, tedy nejpoužívanější aplikace na zeměkouli v sociálních sítích – a to jsou pětisekundové, až párminutové klipy, kde se vůbec nemluví, kde už není potřeba žádné interakce, protože i to už je moc složité: Dej mi ten heroin hned a rychle a přímo do žíly!

Takže jsou tam absolutní pitomosti, s prominutím, jsou tam bizarní obrázky, a je to všecko strašně ploché, a není tam už interakce, ani reflex – reflexní chování tam není, ale je tam prostě stádové chování. My tomu anglicky říkáme „dumbing down“ (snížení obtížnosti, zjednodušení, zpřístupnění většímu počtu lidí). Každá verze, generace těchto sociálních sítí nabízí víc světel, víc stimulů, míň přemýšlení a dialogu. Takže teď to kleslo až sem. Zatímco samozřejmě dolují data lidí, a hlavně dětí.

A teď se to dostalo do situace, že jak Evropská unie, tak i určité státy ve Spojených státech, založily soudní žaloby na tyto firmy, že už přímo překročily hranici zneužívání dětí, že už je to tak návykové a že už mají tyto algoritmy, počítačové programy tak dobře vymyšlené, že stimulují dítě až tak, že je to skutečně nezdravé, a skutečně to zneužívá soukromí dětí. Což je sice dobré, ale pro mě je to trošku morálně absurdní, poněvadž je to, jako kdybychom se rozhodli: „Dobře, tak tedy víte co? Nedovolíme dětem, aby měly samopaly, ale dovolíme jim jenom, aby měly kolty.“ Nebo: „Nedovolíme jim, aby koupily litr vodky, ale jenom, ať si sem tam dají malého panáka.“ A to je pro mě zajímavé, že tato debata o tomto neuvažuje, neuvažuje o absolutním zákazu všech mobilních telefonů, pro všechny děti. A tečka, konec.

Martina: A nejde ke kořenům.

Martin Jan Stránský: Ano, poněvadž takhle jsme vlastně žili 200 000 let. Až do roku 2000 nikdo neměl iPhone, který, jestli se nemýlím, byl vynalezen na začátku, nebo na konci devadesátých let, a nepronikl do civilizace dříve, než během posledních pětadvaceti třiceti let. Ale absolutně každý člověk, který se narodil v tomto období, si vůbec nedovede představit, že lidstvo vzniklo na zeměkouli bez iPhonu.

Martina: A je to pro děti poměrně zásadní statusová záležitost.

Martin Jan Stránský: Absolutně.

Martina: Pojďme se ještě podívat na rozpor, který si v poslední době čím dál víc uvědomuji, že dřív to byla tak trošku západní medicína, konvenční medicína, proti tak zvané alternativní, nebo přírodní, řekněme. Můžeme to říct. A teď najednou tu vidím další pukliny, mám pocit, že proti sobě trošku stojí někdy i čínská medicína proti ajurvédské, a ty obě stojí proti třeba té české tradiční, slovanské naturopatii, o které teď tady mluvíš ty. A to nyní ještě nepřineslo nikomu nic dobrého.

Helena Neumannová: Absolutně máš pravdu. A to je třeba ten důvod, proč já s pokorou jezdím do arabského světa, abych dělala dobré jméno a renomé naší zemi a naší vědě, a reprezentovala právě naše krásné výsledky, a nejenom naši levanduli chodouňskou, ale i ty byliny, se kterými teď začínáme pracovat, viz třeba pro atopiky. Budeme pracovat s farmou Romany a Lukáše Krejzových z Orlických hor, kde jsme zjistili, že jsou úžasné biodynamické látky v pohance a bioovsi. A biooves a biopohanka jsou tisíce let prověřenými plodinami, které dokážou pomoct s obrovskými záněty na kůži, s dermatitidou, s lupus, samozřejmě psoriáza, lupenka.

Evropa je předrogováná jako Amerika kvůli síle peněz farmakomafie, přitom má nesmírné bohatství tradičního bylinkářství

Martina: Spousta rutinu tam je, takže…

Helena Neumannová: Ano, ano. A je to fantastické, jak vlastně i holky na vysoké škole, ty docentky to baví, když vědí, že to je něco, kdy český zemědělec nebude bojovat o korunu dvě na kile pohanky s Polákem, ale on bude součástí vědy. On bude reprezentovat tuhle zemi při léčbě atopických ekzémů v Emirátech. A o to mně jde. Já chápu, že se ajurvéda a čínská medicína dostala do Evropy. Protože Evropa začala být stejně overdruged, já použiji to slovo, promiň mi to, absolutně předrogovaná a přelékovaná jako Amerika a jako další země. Nemohlo dojít k ničemu jinému. Já jenom říkám, že když už jsme tací, že sem vpustíme farmakomafii, protože má obrovské peníze na marketing, vpustíme sem ajurvédu a čínskou medicínu, tak si přece proboha nenecháme zahubit bohatství, dědictví, evropské bylinoznalectví. Protože proč Švýcarsko není v Evropské unii? Jedním z důvodů je právě to, že švýcarské kapky stojí 6 000 Kč, a nikdo se s tebou ani nebude bavit, protože na té etiketě si přečteš, že umí tohle, tohle, tohle. A moje kapky umí desetkrát víc, a nesmím to říct. Stojí 3 500 a lidem přijdou příliš drahé. Přestože biorůžový olej z Bulharska, litr stojí 350 000 Kč včetně DPH, tak můj litr oleje má větší hodnotu, co do výzkumu a prokazatelných látek, ale Čechům jej prodáváme v bioesenciálním olejíčku pod cenou. Aby se mohli léčit. To neznamená, že když pojedu do Emirátů, neřeknu si o částku, která je adekvátní k tomu, co jsme dokázali s vědci a lékaři.

Martina: A nepřijdeš tím pádem o další důležitou věc tvého podnikání, to jest ta země původu? Pokud vím, tak když se někde objeví velké peníze, tak to chtějí všechno schramstnout, a nemyslím si, že by někde v Emirátech trpěli nějakým sentimentem, že tam dají českou vlaječku.

Helena Neumannová: Tak, a na to, na co nejvíce hrdá, že já tam jezdím už pět let a nepodlehla jsem velkým penězům, nepodlehla jsem těm privátkám, které tady realizují další firmy, které dneska na to dojíždí a budou dojíždět, a všude hlásám: „Chcete Levandula bohemia a naše tradiční slovanské byliny pod touto značkou? Nebo chcete poznávat jenom léčbu těžkými indickými oleji z ajurvédy?“ Protože tam když skutečně navštívím svého kamaráda v nemocnici, prestižní klinika, tak všude jsou indičtí lékaři. A je jedno, jestli jedeš Kuvajt, Katar, Abú Dhabí, Dubaj. Všude jsou Indové. Co si Ind s sebou přinese? Samozřejmě že ajurvédický olej, ajurvédickou medicínu, a tak dále. A já říkám, vy jste nejbohatší oblast světa, chrlíte tady obrovské peníze, říkáte, že chcete to nejlepší, a vy neznáte tradiční slovanské bylinoznalectví? Vaše chyba. A oni na to začínají slyšet, a vypadá to, že se nám zadaří skutečně podpořit Levandula bohemia. A proto ty české rodiny, a dneska i bulharské a polské, se mnou chtějí spolupracovat a Slováci, protože oni cítí, že tam nejezdím pro peníze, ale primárně proto, aby se sakra vědělo, že nejenom Švýcarsko, ale i my máme fantastické lázeňství, fantastickou naturopatii a skvělou vědu.

Martina: Tak ses rozčílila. Ty jsi říkala, podpořit slovanské bylinoznalectví. Jaké má kořeny? Z čeho vlastně čerpáš?

Helena Neumannová: To je velice zajímavá otázka.

Keltové byli takoví předskokani slovanského bylinoznalectví, a v Británii mají skoro každý měsíc nový dokument, co se o nich zjistilo nového

Martina: Protože já jsem teď viděla, jak jsi třeba v Itálii nesmírně váží, a v jedné lékárně je taková jedna kniha, celé to je v takovém sarkofágu, a v té knize jsou původní receptury dominikánských mnichů, a pak je tam takových šest ampulek, zašlých, vypadá to, jako by je tam zapomněla Angelika du Plessis-Bellière, a tam je k tomu prostě celá ta legenda, že oni stále pokračují stejnou technologií. Tak k jakým kořenům saháš nyní?

Helena Neumannová: Já se tedy musím přiznat, že když vidím, jak málo stále víme o Keltech, kteří jsou vlastně předskokanem tradičního slovanského bylinoznalectví, tak mě až děsí s novými výzkumy, a já jsem to tady říkala, asi v květnu jsem tady byla, kdy na BBC i v dalších dokumentárních pořadech, kanálech, vidíš každý měsíc nový dokument, a s každým měsícem přijde nová zpráva o tom, co se zjistilo o Keltech, neznámé prameny, čili oni jsou opravdu těmi lasery do těch hrobek, do těch míst, do těch nalezišť, a přináší nové a nové zprávy. A mě neskutečně potěšil pan Václav Cílek, byla jsi svědkem, kdy jsi nás koneckonců seznámila ty, a pro mě to byla neskutečně dojemná chvíle, já si ho hrozně vážím a říkám, že každý kámen v této zemi miluji díky Václavu Cílkovi, jeho práci a péči o naši zemi.

A já jsem vlastně po skončení toho nádherného setkání u nás v Levandulovém údolí s tebou a s Václavem a s dalšími hosty, tak jsme seděli s Václavem a on říká: Víš, já mám takové schované receptury a různé jakoby bylinno-znalecké slovníky a já jsem teď pochopil, ty jsi ta bláznivá vlastenka, která to musí dostat do rukou– pojďme to spolu sepsat. A já jsem úplně zkoprněla, protože já si samozřejmě to, co mám ze Sudet, díky doktoru Hájíčkovi, který tady otevřel u Václavského náměstí špičkovou rehabilitační kliniku, že se navrátil po dvaceti letech ze Švýcarska, kde pomáhal právě nechat vzniknout prestižní kliniky a rehabilitační centra se znalostmi našich předků, tak takhle já si hájím ty svoje receptury ze Sudet a od babičky Jáji a z dalších a dalších míst, protože tím, že jsem jezdili farmářské slavnosti, tak jsme se skutečně dostali k nádherným recepturám, které by skončily v kamnech, nebo někde prostě možná na skládce.

Ale on mě fascinoval tím, že on sám říká, mně se líbí na tom tvém příběhu, že já si myslím, že ten šaman si tě totiž vybral proto, že ty sem netaháš ayahuasku a žáby, ale ty jsi se rozhodla jít ke kořenům předků. A on to musel cítit. A Václav něco ví o indiánech a o těchhle věcech, protože sám má tyto zkušenosti. A já jsem se úplně začervenala, protože jsem pochopila, to je to, co já nikdy do médií nikdy neřekla, u tebe to tady říkám poprvé, to byl ten důvod, kdy on mi po mém odchodu z Amazonie řekl, přijde tvůj čas a ty najdeš sílu, obrovskou sílu pomoci tvým lidem z tvé Mekky a z bohatství tvé země. Já jsem vůbec nechápala, co mi říká. To teď překládám z lámané španělštiny, kdy mi můj tehdejší partner překládal, protože jim rozuměl trochu, ale takhle nějak to bylo.

A ten Václav, aniž by o mně věděl cokoliv, tak to takhle řekl. Já jsem úplně zkoprněla. Protože všichni novináři vždycky ze mě tahali, Helenko, řekněte nám trošku, jak to tam bylo, a já jsem se vždycky zapřisáhla, že o tom nebudu mluvit. Protože já jsem se tam jela pouze podívat a ověřit, jestli naše medicína jde správnou cestou.

Martina: A?

Helena Neumannová: Bohužel nejde.

Martina: A naturopatie?

Helena Neumannová: Naturopatie, ta celostní, říkejme tomu celostní péče, skutečně dneska se říká cestou funkční medicíny, ta rozhodně ano. Protože prostě pospojuje péči o mysl, tělo a duši. A to je to nejcennější

Nemůžeme už využít všechny receptury z dávné minulosti, jednoduše i proto, že jsme do půdy napumpovali spoustu svinstev

Martina: Přesto člověk doby Hildegardy von Binden, abatyše, byl jiným člověkem po všech těchto stránkách, tělo, mysl, duše. Ona také sepsala mnoho receptur, mnoho můžeme najít v Matioliho herbáři a podobně, ale lze tyto věci třeba beze změny aplikovat na člověka dnešního?

Helena Neumannová: Beze změny určitě ne. A je to pochopitelně dáno tím, že jak už jsem řekla, my jsme si do té půdy vpumpovali příliš věcí, které tam nepatří. Jsou to mikroplasty, hormony, antibiotika, všude je chemie. V tom se právě s Václavem shodujeme, že říkáme, jděte za sousedem a řeknete mu, prosím vás, nehnojte si ty muškáty, ony budou pěkné i tak a budeme mít byliny, které bude možné jíst a pít, protože tam nebude to svinstvo v půdě, protože ta bylina bohužel chrání obrovské okolí, a vlastně vstřebává všechno to svinstvo. Ale víš co, já bych možná tady použila vlastně nové poznání, protože on je to špičkový, velice považovaný psychiatr, profesor Bessel A. Van der Kolk, který řekl, že pro léčbu nejen traumatu– on se primárně věnuje traumatu ve své vědecké práci celoživotní– ale v léčbě nejen traumatu, ale všech emočních šoků a toho všeho, co jsme si právě přivodili životem, který dneska žijeme, je potřeba zapojit tělo, mysl a duši.

A ono když se zase napojíme na Candace Beebe Pert, slavnou vědkyni americkou, která málem dostala Nobelovu cenu za objevení neuropeptidů, kdy ona řekla jako první, dobře, páni vědci, když chcete vědět, co je ta duše, a ona tehdy řekla, jsou to tyto neuropeptidy, my už dneska víme, jsou to neurony, neuropeptidy a neurotransmitery, díky těm výzkumům špičkových analýz, ale já bych řekla, že když si máme lidsky říct, má-li každý náš orgán a pochod v těle svoji mysl a paměť, pak přeci není nic jiného potřeba, než tu mysl a paměť každého orgánu vyživovat tak, jak mi nejlepší mé svědomí, znalosti a rozhled dává možnost, nebo nabízí. To znamená, když vím, že se rodí příliš mnoho dětí s ADHD a dalších prostě poruch, které vůbec nejsou jednoduché, a ty maminky kolikrát by potřebovaly více péče než tyto děti, protože ony jsou vlastně geniální, ty děti, jak říká Jaroslav Dušek, a nejenom on, spousta psychiatrů se k tomu váže, anebo přiklání, ony nám přináší určitý dar do života, protože vidí ten svět jinak, tak ale pojďme pracovat i na tom, abychom tu půdu do budoucna ochránili.

A teď zase jsme u toho. Ajurvéda, odkud přichází ajurvéda? Z Indie. Která část planety nejvíc infikuje tuhle planetu svinstvem a bordelem? Indie. A jsme u toho. Čína. V jedné kádi barvíš modré džíny, v druhá kádi vzniká čínská medicína. Tak to je. To je realita. A my si to sem vozíme s tím, že zachraňujeme lidské životy. Když už bychom šli takhle úplně do jádra pudla. Vedle toho máš šanci naprosto ověřeně mít z Evropy produkt, bio-certifikovaný produkt, kdy máme velmi přísné kontroly těch paniček, co jsi říkala, které se probudí na jaře, protože je sluníčko, tak jedou do terénu, a když je zima, tak jezdí do těch manufaktur a dělají nám: „Tytyty, takhle to musí být. Máte výklepnu vajec? A máte tohle, a máte támhleto?“ Tímhle vás nebudu zatěžovat, to je velká legrace. Tak právě tyto etikety slouží k tomu, abychom se aspoň trochu chránili před tím, kdo lže a kdo tvrdí pravdu, že tam v tom produktu je jenom to nejlepší.

Martina: Teď by se mohlo zdát, že jsi tak trochu řekla, že ty produkty, které dostaneme z indické ajurvédy, nebo z čínské medicíny, tak nemusí být vždycky kvalitní, ale ony také asi někdy mohou. Věnují se tomu mniši, vyrábí mnohé produkty v klášterech a má to určitě i takovou tu biodynamickou sílu, velmi dobrou. Ale řekni mi, opravdu všechny léky, které potřebujeme pro naše nejčastější choroby tady u nás v Evropě, nebo u nás ve střední Evropě, najdeme tady u nás? Protože občas se říká, kurkumin, ten je ale opravdu výborný na mozek, má antirakovinné účinky, jsou tady léky, které velmi pomáhají s imunitou a tak dále…

Helena Neumannová: Třeba francouzský camembert…

Martina: Ano, poslouchalas, poslouchalas, a resveratrol ve víně….

Helena Neumannová: Jasné. Podívej, rozhodně nejsem ten člověk, který by říkal, nevař si zázvor, když přijde chřipka. Ale zase jak zjistíš na ploše v jakémkoliv Tescu, Kauflandu, nebo cokoliv, že ten zázvor je v biokvalitě? U produktu, který pochází z tvého nejbližšího okolí, tedy z Evropy, to aspoň máš šanci zjistit.

Martina: Čím ho tedy nahradíš?

Helena Neumannová: Dobře. Tak zrovna zázvor nahradíš úplně jednoduše kombinací lípa, rakytník, levandule, že ano. Budeš si dělat tyhle tři byliny a jsi zdravá za čtyři dny. Mimochodem konopí s levandulí přinese tu horečku samo, protože vyčistí detoxikace, které dělá, tu detoxikaci organismu, a projdeš horečkou, anebo potřeš syrovou bramborou chodidla a zápěstí, tak jako to dělaly babičky, a horečka je do dvou dnů pryč. A co Priessnitz, proboha? Jako kdybychom neměli Priessnitze. Jako kdybychom neměli Kneippa. Zase jsem u toho. Nepoužíváme hydroterapii a obklady. Vždyť vzpomeň na kostival, kaštan na bolavé koleno. A jsme u toho. Já jenom říkám, že stoprocentní ajurvédické produkty jsou i kvalitní. Moje sestra studovala ajurvédu v Kérale, a já s pokorou vzhlížím k tomu, co si přivezla za znalosti, a neustále se dohadujeme a diskutujeme nad tím, jak pomoci konkrétnímu člověku, když mu něco nezabere. Ale já vždycky tvrdím, a za tím si stojím, že daleko lépe se mi ověří mateřídouška z Břeclavi, nebo třeba i z Rakouska, než prostě jeden klášter v Indii, o kterém nevím zhola nic. Protože prostě nemám šanci tam dojet a zjistit, jestli je to tedy klášter, nebo to není klášter. Ty to poznáš z hinduistického písma? Já ne. A překlad, pardon. Kdyby jsi viděla, s kolika podvodníky v Indii jsme jednali, kteří řekli, že chtějí dovážet naše produkty do Indie, a nakonec se z nich stali pouze vykradači know-how. To bych tady mohla vyprávět pohádky tisíce a jedné noci.

Teď na podzim je nejlepší levandule, máta, ostropestřec, rakytník a heřmánek, bylinky které podpoří vnitřního lékaře

Martina: Podívej, já tady nelobuji za dovoz něčeho, co nám roste na paloučku před domem, vždycky je to lepší. Dokonce jsem jednou byla na vycházce s jedním bylinkářem, a vlastně jsme si měli každý měli utrhnout bylinku, která se nám líbí, a on podle toho identifikoval, co nám nejspíše je. A docela se trefil.

Helena Neumannová: No jasně. Tělo si jde automaticky, to je jasné.

Martina: Ono se říká, že když se vám ty bylinky opravdu nějak hodně nelíbí, anebo vám nevoní, tak pravděpodobně nejsou úplně správně indikované. Protože pokud máte třeba něco se žlučníkem, tak vám i ten puškvorec bude chutnat, protože přesně tuto hořčinu v tu chvíli potřebujete. Pověz mi, teď tedy rady. Protože už jsme v listopadu, nebo říjen, listopad, jak vysíláme naše povídání, všichni máme nabouranou imunitu. Teď chci stručné a rychlé recepty, jako je snadné vzít si ibubrufen.

Helena Neumannová: Jo, jo, jasné. No tak podívej, určitě musíš podpořit svůj mikrobiom právě pro tvorbu imunity a toho vnitřního lékaře. Takže máš na výběr. Máš skvělou levanduli, máš skvělý ostropestřec, máš skvělý rakytník. Máš skvělý heřmánek, máš skvělý lipový květ. Máš ale i skvělou mateřídoušku a máš skvělou mátu. Máta je skvělý detoxikátor, navýší ti stejně, protože má velký obsah terpenů a flavonoidů jako levandule, takže navýší ideálně spolu, kdyby to bylo, to tedy nemáme, to ani nelobuji za nás tady, kombinaci, máme zvlášť mátu, máme zvlášť levanduli, ale opravdu dokážou opravdu fantasticky zvednout hladiny hormonů v mikrobiomu.

Martina: A co když někdo si půjde tyto bylinky koupit do lékárny?

Helena Neumannová: Tak jednoznačně v biocertifikaci. V biokvalitě, to je léčivá bylina, zbytek jsou kytky, jak jsi správně řekla, ač kytky neléčí, kytky nám tak maximálně voní. Čili na kůži možná, ale rozhodně ne in vitro. A pochopitelně, prosím, sanování, procházky, pohyb na čerstvém vzduchu, koupele, hydroterapie, zábaly, i ten Priessnitz a Knneip jsou prosím pěkně našimi předky, a já je ctím, my je děláme, respektujeme, realizujeme a doporučujeme. Protože jsou fantasticky úspěšné.

Martina: A když někomu teď před Vánocemi dochází energie, dochází mu síly, když vyjde do města, tak začne trpět panickými atakami z lidí, a místo aby se na Vánoce těšil, tak se jich drobně děsí, co bys doporučila na toto?

Helena Neumannová: Tak tam 100% levandule chodouňská, proboha, je to klenot, opravdu, to že se poštěstilo mít takovouhle bylinu, která je světovým unikátem, je deset polí na světě s levandulí lékařskou, a tahle levandule lékařská je prokazatelně vědecky nejlepší na světě co do léčivých látek. Čili, my už za tři dny máme klienty, kteří spí. Máme klienty, kterým odchází deprese a úzkost. Zlepšuje se jim imunita, i vlastně celkově, řekla bych, vitalita. My záměrně používáme ten „claim“ klidná mysl, veselý mikrobiom, protože prostě víme, že je to pravda. Že to funguje, že to má skvělé výsledky, a jsme na to nesmírně hrdí.

Většina bylin – kromě snad třezalky a několika dalších málo používaných – tak většina bylin může být kombinovatelná s léky a léčivy, a často je dokonce podpoří

Martina: My jsme se tady bavili o výsledcích studie vědců Národního ústavu duševního zdraví, že až 40 % žáků devátých tříd základní školy má známky střední až těžké deprese. A to především dívky. Zabere to i na děti?

Helena Neumannová: U dívek stačí bohatě, když rodiče nemají na non-stress kapky, které bohužel stály obrovské peníze, ten vývoj a výzkum, stačí bohatě dvě lžičky na půl litru, sedmdesát stupňů teplota vody, hlavně to dodržet u jakéhokoliv čaje v biokvalitě, protože potřebujeme tuto biodynamiku dostat do těla, uvařit večer levandulový čaj a aplikovat esenciální olejíček na vnitřní zápěstí a spánky. Je to zázrak.

Martina: Počkej, jestli mi pak budou lidé psát, no, tak vám píši ve čtyři ráno, a zázrak se nedostavil. Může to na někoho nefungovat? Jsou lidé, kteří jsou prostě tak odolní, že na ně tyto léčivé bylinky prostě nefungují?

Helena Neumannová: Nebudu říkat, že to nefunguje, ale funguje to na některé lidi mnohem déle, než by mělo podle těch výzkumů, které jsou nám k dispozici a podle těchto klinických studií. I s těmito lidmi pracujeme, a bohužel jsou to lidé, kteří mají dalších x problémů, které je potřeba řešit. Ale oni to třeba napíšou až v druhém mailu.

Podotýkám, my máme například na info Levandulové údolí zdarma poradenství. To znamená, mně chodí skutečně emaily od lidí, kde oni stručně popíšou, co jim je, nebo případně co jim bylo diagnostikováno, a my víme, že pravděpodobně… A ptáme se, berete tyto léky, nebo neberete tyto léky, protože nejčastější otázky jsou: „Paní Helenko, my bereme tento lék. Můžeme tuto bylinku?“ Prosím vás, většina bylin, kromě snad třezalky a deseti vybraných bylin, které jsou z toho břehu bohyně Hekaté – a s těmi tady málokdo pracuje, protože si na to netroufá – tak většina bylin může být kombinovatelná s léky, či léčivy, že zase ten lékařský slovník, něco jsou léčiva, něco jsou léky, protože nemají nežádoucí účinky, ba naopak, například levandule podněcuje vlastně vliv toho léku a jeho účinek. Jo. Což my bychom si ani nepřáli, ale děje se to.

Martina: A co když někdo bere častý lék na tlak a k tomu si dá tu bylinku, která by mohla pak způsobit to…

Helena Neumannová: …že se sníží příliš.

Martina: Že se nám nějak svalí.

Helena Neumannová: Chápu. Já vždycky říkám, dobrá, když víte, že jdete experimentovat, chtěli byste postupně chemický lék nahrazovat bylinkami, snižujte dávku léku, lámejte klasicky na půlku, na čtvrtku, a když víte, že jdete experimentovat, vyzkoušejte si, že jste v klidu – když byste měl andělíčky, což se tedy vůbec nikdy nestává, ale když byste měl andělíčky, abyste se v klidu zastavil, díval se na jedno místo, jako klasická rada babská, a ono se to srovná. Protože, ono vlastně, co je práce s cirkadiálním kódem?

Práce s cirkadiálním kódem znamená, že levandule lékařská je královnou bylin, protože dopoledne to tělo připraví na vitalitu. Ona ho nakopne. A večer ho zklidňuje, už od odpoledne ho zklidňuje. Takže otázka: Mohu pít levandulový čaj dopoledne? Co když budu řídit? A já vždycky říkám, skvěle, budete se lépe soustředit, budete mít víc dopaminu, serotoninu a budete hezky koncentrovaný. Aha, já myslela, že budu spát. Jo, to jsou nejčastější otázky. Ale ta bylina, to je ten rozdíl mezi léky a bylinami, že byliny si dovedou poradit s tím, jak tělo má fungovat od přírody. Tam vrací to tělo. Zpátky úplně na začátek. Na start, tak jak jsme se narodili a byli jsme od přírody postaveni. Jenom v sobě máme příliš hnoje, včetně léků, z půdy, z vody, z jídla a stresu, a proto to trvá samozřejmě déle. Protože druhá nejčastější otázka je: A jak dlouho to budu pít? A moje odpověď zní: „Navždy.“

Martina: To uklidní. A jak dlouho tedy lidé, kteří mají vysoký tlak, protože to je taky epidemie, se mají léčit, čím?

Helena Neumannová: Levandule ho snižuje, stejně jako konopí. Konopí používali naši předkové na snížení tlaku, biokonopí je fantastická věc nejenom na snížení tlaku, ale i cholesterolu, ale právě levandule chodouňská má úplně stejné výsledky. To znamená, proto my jsme nakombinovali jako první vědecký tým, jestli si vzpomínáš, říkala jsem to tady v květnu, na to jsme byli nesmírně hrdí, že jsme nakombinovali biokonopí s biolevandulí v andělských kapkách, a v biokonopném oleji s levandulí chodouňskou, a tam se děje to, že my tím regenerujeme právě nervovou soustavu, a zároveň tím upravujeme pochody v těle tak, jak byly nastaveny. Snižujeme tlak, snižujeme cholesterol, opravujeme štítnou žlázu, opravujeme mikrobiom, zvedáme dopamin, serotonin, a děláme to se dvěma bylinami, které jsou neskutečně dynamické v tomto směru. Takže ty po deseti dnech užívání andělských kapek najednou zjistíš, že líp dýcháš. Protože ti líp funguje tělo. Nejenom, že líp spíš, nejsi nervózní a není ti blbě, ale ty líp dýcháš. Máš víc vitality při chůzi. To jsou prostě věci, já si vzpomínám, když uvedli čeští vědci Wobenzym. Vzpomínáš si na tu dobu?

Martina: Ano, ano. Dokonce i muzikál o něm vznikl.

Helena Neumannová: A já jsem Wobenzym brala, když jsem rodila, tak po porodu po mém synovi mně zkolabovala štítná žláza. A šla jsem za docentkou Liehmanovou, která věděla, jak jsem bláznivá, že nebudu brát žádné kortikoidy, hormony a tak dále, a řekla, dobře, Heleno, chcete si to vybojovat, vybojujte si to, jdeme do toho, jdeme do toho s minerály, jdeme do toho s rybami a tak dále, denně šest kilometrů jsem musela chodit ráno a šest kilometrů večer, abych rozpumpovala tělo. Bylo to úžasné, docentka Liehmanová si ze mě udělala takového toho klasického pokusného králíka, ale docentka Liehmanová způsobila, že jsem skutečně za osm týdnů ztratila dvacet kilo vody z těla. Které jsem nabrala v šestinedělí. Protože já jsem odešla z porodnice hubenější než před porodem, jsem vždycky byla hubená, a najednou jsem za šest neděl, si představ, že nabereš dvacet kilo vody. Víš, co to je s tělem? Únavový syndrom se ti rozjede, to můžeš až zemřít. Takže já jsem věděla, že je zle. A věděla jsem, asi to bude štítná žláza. Která mě už jednou v minulosti zlobila. To jsem zdaleka neměla tyhle byliny. To bylo jenom to, co bylo. To se bavíme mínus dvacet let. A docentka Liehmanová se mnou do toho šla, a tehdy mi řekla, a jestli byste svolila, nejmenší zlo pro vás, co do chemie, je Wobenzym– a je český. Zkuste to. A opravdu se mi ten metabolismus zrychlil i díky Wobenzymu. A stejným způsobem pracuje vlastně levandule chodouňská. Když bych to měla připodobnit.

Zamysleme se nad tím, jak si my vzájemně tady můžeme pomoci k tomu, abychom se denně nemuseli rozčilovat nad tím, že nás třeba řídí lidé, kterým je to fuk

Martina: Podívej, já tě tady rozhodně nemám za úkol dneska přesvědčit, že levandule chodouňská není takový zázrak, jaký si myslíš. Ba co víc, velmi ráda tomu uvěřím a budu ráda, když ty a levandule chodouňská bude pomáhat všem, kteří to potřebují. Protože, jak se zdá, ty sis tento úkol vzala na sebe, a nepovolíš a nepovolíš. A teď kolem Vánoc se to bude hodně hodit.

Helena Neumannová: Děkuji moc. A já bych strašně ráda zdůraznila na závěr, že to není opravdu jenom o té levanduli chodouňské, která mně asi byla dána z vesmíru, a já za to děkuji každým dnem, protože věř mi, když jsem sázela tuto třiceticentimetrovou bylinku, tak jsem zdaleka netušila, co sázím. A taky to trvalo deset let, než jsme došli tam, kam jsme došli, ale já bych znovu zdůraznila: Zamyslete se všichni, prosím, nad tím, jak si my vzájemně tady můžeme pomoci k tomu, abychom se denně nemuseli rozčilovat nad tím, že nás třeba řídí lidé, kterým je to fuk. Nebo lidé, kteří nemají zájem na tom, aby česká země byla ve světě vnímaná jako určitá prestiž. My sami si můžeme utvořit svůj malý svět, proto si asi trochu rozumíme, protože promlouváme k lidem, kteří možná smýšlejí podobným způsobem, nebo stejně, a je to opravdu i o tom, že ano, rakouské Alpy, tam to sviští. Já to chápu, nestojíte na lanovkách, ale přimlouvám se aspoň za jeden víkend o menší návštěvu českých hor, protože už čtvrtou sezónu české hory trpí a nemají klienty, stejně tak jsme trpěli všichni v létě, protože Pálava neměla hosty. Jižní Čechy měly méně hostů, my koneckonců také, snažte se, prosím, nejenom léčit se těmi úžasnými českými, nebo tradičními slovanskými bylinami, ale snažte se léčit i tím, že když víte, když jdete koupit dárek k Vánocům, tak třeba od českého řemeslníka, nebo designéra. Vás to zahřeje u srdce, že jste zase zvedli hrubý domácí produkt této země, ale hlavně jste zvedli sebevědomí svých dětí a nás všech, že jsme úžasný tvůrčí národ, a vždycky jsme byli.

Martina: Heleno Neumannová, máš srdce bojovníka, děkuji ti za to, že jsi se rozhodla vyrazit do boje s tím, aby nejenom levandule, ale každý člověk pochopil, že má svoji cenu. A že je zodpovědný sám za sebe. Díky moc.

Helena Neumannová: Děkuji i já a přeji krásný podzim a nádhernou zimu.

Martina: My jsme se tady bavili o nový objevech, o tom, že skutečně každý náš orgán má vlastně, abych tak řekla, svou hlavu.

Helena Neumannová: Ano.

Martina: Když to řeku úplně lidově, tak jsme se o tom bavili třeba s doktorkou Helenou Máslovou, a i s Milanem Calábkem, ale přeci jen to pro mnohé lékaře a pro část veřejnosti zní jako výplod nějaké partičky, která má za sebou prostě léčitele, není dost erudovaná, není dost vzdělaná, říkám to správně?

Helena Neumannová: Říkáš. Říkáš to naprosto správně, problém je, že celé této partě, která ráda dává Bludné balvany, a nebudu jmenovat další a další vědce a lékaře, kteří potřebují pouze tu hmatatelnou část světa, tedy to, co dokážou nahmatat, je potřeba zdůraznit, a na tom já, prosím, tedy velmi lpím, že jestliže je tady nějaká revoluce v medicíně 21. století, která je potvrzená napříč planetou Země, ať se podíváš na kterýkoliv kontinent, všichni se na tom shodují, někdo na to jde přes paměť, někdo na to jde přes neurovědu, někdo na to jde přes kvantovou fyziku, dneska máme bio kvantovou fyziku, biochemii a tak dále, biochemie je v podstatě jedna, řekla bych, z nejdynamičtějších věd současnosti, spousta mladých lidí ji chce studovat, a já když sedím s těmi docenty a vědci na Vysoké škole chemickotechnologické, tak oni, právě oni, se klaní těmto vynálezům. A říkají, to je neuvěřitelné, že zrovna v naší zemi máme takové možnosti pracovat s těmito bylinami, tak pardon, mám-li v rámci tohoto poznání světového něco zkoušet nového a prokazovat něco, tak já vůbec nevidím důvod, proč bych to měla dělat s chemickým shitem, který na epigenetiku nemá vůbec žádný vliv, ba naopak přináší pouze nežádoucí účinky, proč bych na to neměla jít s tisíci let prověřenými stromy, bylinami a naturopatií, někde v některých zemích používají slovo fytoterapií, které žádné nežádoucí účinky nepřináší, a jenom té epigenetice pomohou. Proboha, proč? Řekni mi jediný důvod.

Martina: Praktický důvod by byl ten, protože najednou bys byla uvěřitelnější, možná že by do tebe zainvestovala nějaká farmaceutická firma, no a další důvod, než praktický, mě nenapadá.

Helena Neumannová: Ano. A to, že jsou naše těla řízená klasickou fyzikou, ale také kvantovou fyzikou, pan profesor Rak by nám řekl, že my momentálně tu teď nesedíme, že. Já jsem tvé zrcadlení, ty jsi mé zrcadlení a naše duše, naše energie se spojily ve vesmíru a řekly, že si tady pokecáme. Tak já si troufám říct, že před tím naší vědci neutečou, stejně tak jako my neutečeme před umělou inteligencí. Prostě, ať se nám to líbí nebo ne, je tady. A musíme pracovat s tím, aby nás nesežrala zaživa.

Pokud vystoupíme z role oběti – „Dobrý den, pane doktore, opravte mě!“, tak máme obrovskou šanci žít nádherný, hojný, radostný, vitální a zdravý život

Martina: Co nám může tato nová teorie přinést pozitivního? Protože to by mohl být kámen úhelný, který mnohé lidi přiměje k tomu, aby se pídili, aby se dozvěděli o těchto výsledcích mnohem více, už jen proto, že by jim to dávalo naději.

Helena Neumannová: Ano, naprosto krásně jsi použila slovo naděje. Je to, prosím pěkně, především naděje pro to, že když se budu správně chovat ke svému tělu, mysli a duši, a my zatím o tu duši pečovat neumíme, protože slovo duševní zdraví je tady tabu, teď momentálně se začalo řešit právě kvůli našim dětem, které jsou na tom velmi špatně, tak pokud přijmeme tuto zodpovědnost a vystoupíme z role oběti – dobrý den, pane doktore, opravte mě – tak máme obrovskou šanci žít nádherný, hojný, radostný, vitální a zdravý život. A proboha, co víc si přát?

Jestliže vím, že nemůžu k obědu sežrat řádku brambor a půl vola, protože mi to ublíží, tak ano, je těžké se k tomu nějak dopracovat, a minimálně už vím, co mám dělat. Jak se nám žilo v době, kdy jsme přišli k lékaři, a on nám naprosto, já mám dennodenně na epigenetické analýze klienty, kteří přijdou, a řeknou mi, představte si, paní doktorka mi řekla, že dusím svou dceru tím, že jsem. Představte si, že mi paní doktorka řekla – jako by řekla, kupte si čtyři rohlíky – že mám roztroušenou sklerózu, tady máte zprávu a jeďte do Krče, tam na vás čekají. Takhle – a jděte. Takhle ti řekne nevyléčitelné onemocnění. Jo, a to je dnes a denně.

Nemluvím o chronických zánětech, se kterými si ti lidé nevědí rady. Až když je zle, tak přijdou nakonec k těm léčitelům a těm naturopatům. Ale proboha, naturopatie je tady především proto, že vám může pomoci hlavně s prevencí, a samozřejmě, když je potom zle, a vy jste ochotni udělat ty kroky, tak může udělat zázraky. Protože jak víme, neexistuje nevyléčitelná nemoc. Teď jsme u Jaroslava Duška. Opět jsem u toho, proč se rozohnila celá země za to, co on řekl. A ještě navíc vytrženo z kontextu, jak všichni víme. Jo, je to o té odpovědnosti v nás. Chci-li žít radostný hojný život, budu ho žít.

Toho strašení už bylo opravdu dost v rámci covidu, a ty následky, které dneska neseme, jsou jenom kvůli strašení

Martina: Zdá se to být jednoduché. Tak teď jenom se rozhodnout a vědět, kde se jít poradit. Když se znovu vrátím k tomu vědeckému výzkumu, který popisuji, jistou proměnu, nebo revoluci v tom vnímání hlavního řidiče lidského těla, tak dá se říci, že tato nová teorie svým způsobem popírá existenci geneticky daných dědičných onemocnění, anebo alespoň do určité míry?

Helena Neumannová: Úplně nepopírá, v žádném případě, protože stále se bavíme o tom, že nevíme, jestli je to pět, nebo deset procent právě genů, které tady hrají velkou roli. Důležité ale je, a já bych to vzala z druhého konce, že když odcházíte z nemocnice s tím, že máte diagnostikovanou nevyléčitelnou chorobu, nemusíte se okamžitě hroutit z toho, že vaše dítě ji bude mít taky. A stejně tak, když vašemu rodiči je diagnostikována rakovina, nemusíte se okamžitě ve své hlavě hroutit z toho, že vám rakovina přijde do života také. Já toto považuji za největší výhru celé této analýzy a celé této epigenetiky. Protože to strašení, a prosím pěkně, už ho bylo opravdu dost v rámci covidu, a ty následky, které dneska neseme, jsou jenom kvůli strašení. To strašení právě způsobuje to, co říká Helenka Máslová, už jenom ta žena, když jde na vyšetření prsu, na mamograf, tak ty myšlenky, které se točí v hlavě – ježíšikriste, co když mi zjistí rakovinu? – už to je špatně.

Jo, a teď já mám šanci vědět, dobře, chodím na mamograf, jednou za dva roky, protože moje babička zemřela na rakovinu prsu, chodím tam, není mi to úplně příjemné, já tam jdu a vím, že jsem zdravá, a budu odcházet zdravá. To je ten rozdíl mezi mnou a tou ženou, která se tam hroutí, a odchází tam, a oni jí pak do půl roku zavolají, že má rakovinu, protože ona v té hlavě neustále mluví a přemýšlí o tom, ježíšikriste, já tam můžu mít tu rakovinu, vždyť ona na to umřela moje babička. To je ten problém.

Martina: A je to tedy jenom rozhodnutí?

Helena Neumannová: Není to jenom o tom rozhodnutí.

Martina: K tomu si člověk musí dospět.

Helena Neumannová: Ano, s tou pokorou….

Martina: A k té jistotě, aby to nebyla falešná pýcha, a takové to bonvivánské: mně se nemůže nic stát, ale aby to byla pravdivá myšlenka, já prostě chci být zdráv, budu zdráv, jsem zdráv, tak to se člověk taky musí nějakým způsobem naučit.

Helena Neumannová: Určitě ano. A teď jsi mi zase nahrála na krásnou věc, neustále slýchám od klientů, kteří přijdou od psychiatra, paní Helenko, prosím vás, hlavně nám neříkejte, že se máme mít rádi. My to slyšeli. Ale jak se to dělá?

Zpomalte, zastavte, vyskočte z toho vlaku stresu

Martina: Že se máme zpomalit.

Helena Neumannová: Tak. Zpomalte, zastavte, vyskočte z toho stresujícího vlaku, nebo z toho vlaku stresu…

Martina: Nestresujte se, samozřejmě, a pak musíte rozlišovat důležité od nedůležitého, a o nedůležité se vůbec nezajímejte.

Helena Neumannová: A já říkám vždycky, já vím, jak se to dělá, že. A já vždycky říkám, pojďme na to. Mně u té epigenetické analýzy funguje nádherně to, a upřímně, já bych se nejraději rozkrájela. Já mám teď objednávky na únor a úplně mě děsí, a je mi líto, kolik tak málo celostních klinik tady je, jako je Honza, jako jsme my, je jich tady opravdu minimum, protože já s takovým klientem strávím tři a půl hodiny. Tři hodiny řešíme od prenatálního života, od porodu až po současnost, skutečně tu duševní časovou osu zdraví, psychickou a fyzickou, abychom následně zjistili, kde nastaly příčiny toho, proč se dneska ten člověk přejídá? Proč potřebuje alkohol? Proč přišel chronický zánět kolene? Proč přišel parkinson? Proč přišla roztroušená skleróza? Tam nejde o ten následek vůbec. To my umíme. To se dneska dá. Tady jde o tu příčinu. Protože bez toho to nedokážeme.

A právě to, co my si tady říkáme, jak se to dělá, to je ta péče o duševní zdraví. Kterou mimochodem, teď nebudu vlastenecká, ta východní část planety dokáže nádherně. Oni nemají co jíst, nemají střechu nad hlavou, ale oni si každý den hodinu opečují svoje duševní zdraví. Oni mají své afirmace, oni meditují, oni se starají o své myšlenky, oni chodí do přírody, oni se připojují k Zemi, oni se spojují se zemí, protože víme, to je zase vědecky potvrzeno, sundáš-li si boty a projdeš se bosá po trávě, jde do tebe obrovské množství energie.

Martina: Mají svoje mantry.

Helena Neumannová: Přesně tak. A my to nedokážeme. Ale proč, Martinko? Zase jsme u tradic, kdo nám vytrhl vlastně ty naše tradice? Kdy my, jako ženy, jsme si o svatojánské noci a při každém svátku, v každém měsíci jsme si šly nahé zaplavat jako ženy do řeky, vypily jsme spolu bylinné nápoje, skákaly jsme přes oheň, objímaly jsme se. Byl tam i jistý sexuální podtext. Protože doma ty ženy často měly velice tvrdý život. Jo, nebylo to vůbec jednoduché.

Chlapi se poprali v hospodě, vyříkali si všechno, a druhý den se šlo, makalo se, pomohli si vzájemně a sousedská komunita byla vyčištěná. My ženy jsme spolu měly tyto rituály. Nebo se dralo peří, u toho se popíjely byliny, povídaly se pohádky, a zase jsme byly jenom my ženy spolu, protože to byla jistá očista. Jistý odpočinek od toho, že pak běžím domů, jsem ta matka, milenka, manželka, dcera, kolegyně. A my to máme dneska absolutně vytržené z kontextu, vůbec tyhle věci nemáme. Nám to bylo všechno vzato. Je to strašnáý škoda.

Martina: Bylo nám to vzato proto, že jsme si to vzít nechaly. Ty důvody a příčiny byly různé, některé, co se koupaly při měsíčku, tak skončily na hranici.

Helena Neumannová: Ano, tam to začalo.

Martina: Některé, které zase vařily moc bylinných čajů pro moc lidí a moc to pomáhalo, tak na ně přišly úřady, že se obohacují a okrádají socialistickou republiku. Spousta příčina a spousta cest, jak tyto přírodní, původní tradice zvyklosti a rituály vykořenit.

Helena Neumannová: Ano.

Často toužíme po cizokrajných zážitcích a vlastní tradice s jejich jedinečností necháváme vyvanout

Martina: Povedlo se to zcela?

Helena Neumannová: Já doufám, že ne. Já doufám, že ne, protože musím říct, že když my děláme každý víkend ty tradice, zvyky, a i to sledujeme, teď jsem byla na Moravě, jeden den jsem jela za kolegou, taky bylinkářem, a byla jsem účastna zabíjačky klasické, tedy moravské, bylo to naprosto nádherné. Opět jsem měla pocit, že jsem doma. Oni prostě s naprostou přirozeností – teď už je gulášek, připravte talíře, stoupněte si do fronty – všichni si stoupli do fronty, čekali na ten gulášek. Teď jsou jelítka, tak jsme si koupili jelítka, tady je zábava. Až na příšerně nemelodickou hudbu, která k tomu hrála, protože tam zpíval jakýsi už ovíněný pán, tak všechno bylo naprosto v pořádku. Tady bylo víno, tady bylo místní pivo, tady byly ty pochutiny, tady se tančilo, tady se povídalo, bylo nádherné počasí a ta obyčejná sobota, my se opět setkali, tam bylo Pražáků strašně moc, to znamená lidi z celé republiky se potkali někde, kde se taková tradice udržuje.

Martina: Tato tradice může léčit duši. Můžeš léčit mezilidské vztahy. Protože se ti lidé potkají, promluví si, pohádají se třeba, někdy, jak jsi zmiňovala, si to třeba vyřídí ti chlapi i ručně, ale v každém případě mnohdy se zkrátka pročistí vzduch. Ale někdo zase říká, že udržujeme třeba tradice už jenom pro tradice. Že jsou vyprázdněné, že už pod nimi není ta opravdovost, také že mnohé tradice už není potřeba udržovat, protože tehdy měly svůj důvod třeba vzhledem k omezené hygieně, nebo nedostatku vody a tak dále. Jak se vlastně dnes dívat na tradice, které ctít, které nedat, které ochraňovat a předávat dál, a které třeba nechat odplynout, protože už jich není třeba?

Helena Neumannová: Tak samozřejmě, vykuřovat místnost vykuřovadlem a bílit světnici na žluté úterý už dneska nemusíme. Protože máme k dispozici možnosti, jak udržovat ten domov čistý jak hygienicky, tak…

Martina: Taková bílá šalvěj, když se zapálí a vykouří, to je…

Helena Neumannová: Perfektní, děláme to v Bylinné chýší, takže víme. Ale jsou lidé, kteří, přesně jak říkáš, mají pocit, že to není třeba. Na druhou stranu, když se podíváš do našeho kalendáře, a vzali bychom si jenom ty nejdůležitější svátky každý měsíc, ať jsou to Tři králové, je to masopust, následně půst škaredé středy, Velikonoce, otevírání studánek, Královničky, pak máme, že jo, svatého Jána, a teď do toho jsou i státní svátky, pak jsou to ty letnice, všechno to mělo svůj obrovský význam právě v tom, aby se ti lidé setkali, mluvím teď o tom, aby se i navzájem poznávali jakoby ty krajanské tradice. Mě třeba baví přijet na Moravu, já, když dneska dám na web, že děláme masopust, tak ti lidé řeknou, jé, my bychom strašně rádi přijeli, ale víte, my to máme sto kilometrů. A já vždycky říkám, víte, v Americe sto kilometrů je každodenní dojížďka do práce. A pokud chci něco zažít a ten den si užít, tak pro mě sto kilometrů nehraje roli. Já na ty hory do toho Harrachova za tím Krakonošem klidně na ten jeden den zajedu. A to je právě už ta pohodlnost, bohužel někdy je to i o financích, já to chápu, ti lidé na to třeba nemají, ale je to přesně to, co si nesmíme v žádném případě nechat ukrást. Protože pak se díváme na dokumenty o karnevalu brazilském, a říkáme: To bychom chtěli zažít, to je úžasné. A zase si necháváme za zavřenými dveřmi ukrást to naše. Jo. Kdo dneska chodí v krojích? Část Moravy, opravdu tři čtyři vesničky chráněné UNESCO. Jízda králů a podobně. Kdo dneska zažívá, že opravdu zaťuká cizí človíček na dveře a chce zahodovat a dostat vajíčka?

Na každé období v roce bychom se měli umět připravit a naladit, tělo a duše jsou vystaveny různým výzvám

Martina: Ve Velkých Bílovicích to ještě funguje, je dalších pár vinařských oblastí, kde se tyto tradice ctí. A kde možná i ti chasníci, co přišli vyplatit, vlezou do baráčku oknem, aby byla legrace, aby nachytali tu svoji vyvolenou sousedku, ale je toho šlakovitě málo a musím říct, že po Praze se v podstatě potuluje s pomlázkou jenom pár téměř zoufalců. Ale pojďme si říct, jakým způsobem tyto věci implementovat do života, aby se nám ozdravovala duše. Protože my se teď bavíme o duši. My nezachráníme všechny tradice, můžeme něco dělat v našich rodinách, to je asi ten nejdůležitější způsob, a můžeme ho udělat prakticky každý, ale opravdu to má takový dopad na naše zdraví třeba teď před těmi Vánocemi?

Helena Neumannová: Určitě ano. Protože je čas viróz, je čas, kdy děti ve školkách nosí domů, jak se říká, nudli, maminky jsou zoufalé z toho, že zase nastal čas, kdy si berou volno na to, aby opečovaly své děti, protože nemohou do školy, do školky, kdo bude hlídat a tak dále. A je to přesně o tom, že když se zamyslíme nad tím, jak ten vůbec každodenní cirkadiální kód, kdy to tělo funguje, kdy ráno má získat vitalitu, zvednout ten dopamin, serotonin, vždycky v tom mikrobiomu, večer se zklidnit a připravit se na kvalitní spánek, tak to jsou přesně právě ty bylinky k tomu, abychom zvládli každodenní činnosti, a ještě k tomu ctili, že jaro a podzim je to uzemnění, ta příprava.

V případě jara, na veselice v letním čase, kdy si dopřáváme koláče, kdy cestujeme, lítáme, běháme, objevujeme, jsme venku, víc než doma, je to naprosto nádherný úžasný čas, to jaro se probouzí, a s ním se probouzíme i my, z takové té zimní letargie, z únavy, potřebujeme opravdu dopřát tomu tělu, jak se říká, ten zázrak, je tam namístě pečovat už nejenom o proběhlé onemocnění, jako je lipový květ, jak jsem jmenovala, ostropestřec, případně rakytník.

A podzim je naopak o tom, abychom se opravdu připravili na advent, zklidnili se. Hezky si uvědomili, co všechno tedy je připraveno na zimní čas, budeme moct jet na hory, nebudeme moct jet na hory, vím, že finanční situace v některých rodinách není dobrá. To znamená, dobře, nepojedeme na hory, nestálo by tedy za to jít jednou za 14 dní do sauny a dopřát si bylinkovou saunu, nebo Bylinnou chýši v Levandulovém údolí, dětem dopřát koupel ve vápencových mořích, máme tam slaměný parkur, můžou lítat, nebo jet do těch hor a dát si tam v penzionku večer wellness. Klidně ano, ale pak popít kvalitní čaj, ne jako vídáme ve všech hotelích, vím, že bych neměla, ale myslím prostě vymáchané punčocháče a další a další čaje, které se nedají nazývat čajem, přitom jsme země bylin, která má úžasné čaje, které dokážou léčit. No, samozřejmě ten podzim a zima je období, kdy přichází deprese a úzkosti.

Děti víc přecitlivělé, nevídají se tolik, protože zase nemohou tolik lítat venku a těmi sporty se vlastně zklidňují, nebo se přesouvají do hal. Teď v halách je samozřejmě chladno, takže jsou nemocné, ty děti, takže potom třeba tři týdny nemohou sportovat, jsou doma. Pochopitelně řeší se to Netflixem a brambůrkami a podobnými nesmysly, to je přesně ten model, kdy je potřeba začít a říct si, tak pozor, jestliže ta epigenetika, jestliže já se budu starat o to, aby moje dítě bylo zdravé, tak tam to začíná. Udělat kvalitní svačinu, nejíst jenom mrtvoly a potraviny, které nemají žádnou hodnotu. Vždyť proboha dnes na každé etiketě máme napsáno vlastně, co to obsahuje, ta potravina. Jestli má éčka, jestli má antibiotika, hormony. Nebo jestli je to opravdu čistá superpotravina, která tomu dítěti něco přinese.

Chápu, že pro dítě spolknout biokonopný olej, kdy naši předkové to konopí používali celý podzim a zimu, protože z něj čerpali omega 3, 6, 9, neměli lososy, neměli mořské plody, tak chápu, že pro to dítě to není úplně chutné, ale rozhodně je chutnější než třeba ta ostropestřecová pasta, takže konopný olej s levandulí je opravdu fantazie, protože mu pracuje s tou hlavičkou a s těmi neurony, snaží se mu pomoci s mikrobiomem a s imunitou. Doplní mu minerály a ty omega 3, 6, 9, tak jsou tady opravdu možnosti, jak vybírat, z čeho vybírat, a jak o sebe pečovat.

Stejně tak udělat si horkou vanu a sypat do ní kvalitní sůl a část bylin. I to je výborná pomoc tomu dítěti, nebo sama sobě. A to ani nemluvím o tom, že té aromaterapii se ještě před dvěma třemi lety lidé smáli. Po covidu, když jsme měli extrémní úspěšnost opravdu s návratem čichu, chuti, s pomocí lidem s hormonálními změnami, s obrovskými výsledky, tedy právě s depresí, úzkostí a nespavostí…

Esenciální oleje mají někdy až překvapivé účinky, když je člověk vetře na postižené místo

Martina: Koupelemi

Helena Neumannová: Koupelemi. Ale hlavně přímou aromaterapií. Kdy aplikuješ esenciální oleje v biokvalitě, samozřejmě aby mohly na kůži, přímo na vnitřní zápěstí a spánky. Představ si, Martinko, že dneska existují špičkové kliniky, které, nejenom psychiatrické, ale alopecie se tedy léčí přímou aromaterapií a aplikováním kvalitních esenciálních olejů na vlasy.

Zase bych si mohla hřát polívčičku, že existují tonika, která pracují jenom s levandulí lékařskou. A po šesti měsících ženám rostou vlasy – při aplikaci esenciálních olejů na místa, kde se ty vlasy netvořily. Já sama jsem tomu nechtěla věřit. Než jsem viděla ten výzkum. Kdy mě vysoká škola, holky z vysoké školy, docentky, mně říkaly, jak tomu nemůžeš věřit? To není možné, to se nedostává in vitro. Že řeší jenom to místo, místně, lokálně. A ony říkaly, ta sama vidíš, co obsahuje tvoje bylina za unikátní léčivé látky, a nevěříš, že šest měsíců, když se matlá ten olej na hlavu, že začne růst vlas? Že se ten folikul začne probouzet? No říkám, je to pro mě neuvěřitelné. Pozdrav pánbůh. Jo, a je to pravda.

Martina: Je to pravda, je to pravda. Omlouvám se.

Helena Neumannová: Ne, akorát jsi mi to potvrdila. Je vidět, že ti tady neblábolím. Děkuji ti za to. Takže opravdu dneska má aromaterapie, mimochodem v Mariánských lázních vznikla psychiatrická klinika Recovery. Vláďa Vurm doktor, a docent balneolog, špičkový, který s námi spolupracuje, za ní stojí, mimo jiné, je tam spousta lékařů, a Vláďa říká, my s tou aromaterapií máme výjimečné výsledky, a tvůj olej by měl znát celý svět. Čili, je to o tom opravdu, přesně jak jsi řekla, dát si tu práci a hledat. Dát si tu práci a hledat.

Já ti dám příklad, já jsem byla na přednášce v rámci festivalu Uvědomění, a byla tam jedna přednáška, nebudu jmenovat tu dámu, nutriční poradkyně, která dala na závěr takové tipy na to, jak se dobře stravovat v těchto obdobích a jak vlastně případně zhubnout, v případě menopauzy a dalších věcí, a ona mě úplně fascinovala tím, že v rámci té přednášky zakázala, nebo doporučila nejíst a nepoužívat pět základních potravin, které naši předkové užívali, a byly famózní. Jedna z nich bylo lněné semínko a lněný olej. Ona přímo zakazovala lněný olej. Že není schopen se štěpit, že není schopen se v tom střevě zpracovat, že vlastně způsobuje potom plynatost, bla bla bla, a že doporučuje avokádový olej, avokádo a lososy.

A já jsem si říkala, tady mi něco nehraje, tady je něco špatně. Jak může v dnešní době, kdy celý svět prokazatelně ukázal, že jíst především to, co roste tady, stejně jako já, tedy i len setý, co roste tady, je to nejlepší – a ona mně tady tvrdí, že ne. Načež nastoupil Petr Havlíček, špičkový nutriční poradce, a vlastně všechno vyvrátil. A já jsem se smála a říkala jsem, tak a teď odsud odcházíme jak zpráskaní psi, co si z toho vzít.

Martina: No, škoda, že to neslyšela moje babička, která celý život, celý život na plotně stálo vařené lněné semínko a pokaždé, každý, kdo kolem šel, tak se z toho hrnce napil. Kdyby byla věděla, že dělá spatně, tak se mohla dožít víc než 96 let, kterých se dožila. Avokádo to mělo být, babi, avokádo.

Martina: Když jsem tady hovořila o závěru roku, o podzimu a Vánocích, tak jaký čas je to pro tebe?

Helena Neumannová: Tak nejprve přijde posvícení, kdy se ještě slavilo, tam je potřeba si říci, že to byla doba lovů, honů, oslav, lidé stále ještě měli z čeho brát, protože se dokončovala sklizeň a úroda, v lesích bylo plno zvěře a páni se předháněli, kdo měl větší úlovek, ale právě po tomto čase posvícení dochází, a ono upřímně i v dnešním světě je to potřeba, k takovému, jak jsi krásně řekla, zklidnění, a to zklidnění neprobíhá jenom proto, že je tu jakýsi příběh z Betléma a čas, který nazýváme adventem, ale to zklidnění přicházelo u našich slovanských předků především proto, že měli konečně čas se zastavit. Zastavit se od té dřiny, práce, úmoru a tak dále, a to zastavení se byla konečně doba, kdy se mohli ponořit se do sebe.

Dneska říká paní profesorka Anička Hogenová, napít se ze svého pramene a zjistit, kdo jsme a kudy kráčíme – půjčím si její slova, protože jí nesmírně obdivuji. Takže my sami se snažíme jít touto cestou, a přichází čas, kdy my jsme třeba otevřeli v Levandulovém údolí tradiční slovanskou Bylinnou chýši, kde opět pečujeme o člověka opravdu všemi smysly, to znamená, přikládají se obklady, suché i mokré, protože hydroterapie v rámci lázeňství byla fantastická. Snažíme se podávat takové bylinné nápoje a nálevy, které toho člověka ozdraví a zlepší mu celkově jeho mysl, tělo a duši, a samozřejmě se snažíme pracovat i s lymfou a s dýchacím systémem, s aromaterapií přímou i nepřímou, protože právě to celkové ponoření se do sebe spočívá v tom, že opečujete mysl, tělo a duši. A je krásné, že vlastně teď se té mysli, těla a duše dotýkají i nové poznatky v moderní medicíně, protože se konečně řeklo nahlas to, k čemu se přiklání naturopaté od dob Paracelsa a Rudolfa Steinera a dalších, že opravdu 95 % našeho zdraví tvoří to, jak o sebe pečujeme, nikoliv DNA, nebo naší genetickou výbavou. A to je nádhera.

Krajina, stromy, keře a zeleň kolem nás má obrovskou léčivou sílu, a my si to kolikrát neuvědomujeme

Martina: My se tady tomu budeme věnovat, těmto novým poznatkům, za chvíli, ale já bych přece jen zůstala tady u těch tradic a v tom okamžiku, ve kterém se právě teď nacházíme. Protože my se scházíme na konci října právě proto, že prevenčně, protože jak říkával otec Reinsberg, co nestihneš o adventu, už na svátky nedoženeš. A ono to platí o spoustě dalších věcí. To znamená, že když my se teď nenachystáme na tu takzvanou „malou smrt“, jak se jí říká, zimě, a tomu co přichází, je to takový poeticko-děsivý název, malá smrt, tak bychom mohli opět tento rok projít tímto obdobím tak jako všemi předchozími. To znamená ve spěchu, v chaosu, přetížení, vynervovaní, utahaní a připravení jenom na to za velké peníze nakoupit dárky, které nikomu moc neudělají radost, a pak se svalit pod stromeček.

Helena Neumannová: No, krásně jsi to řekla. Budeme-li se tedy bavit o klasickém podzimu, tak já vlastně za nás mohu říct, nebo za lidi, kteří se přiklání k přírodě a spojují se s přírodou, že když se kolem sebe rozhlédneme, tak ta krajina, a zase tady mohu nahrát na nádherná slova Václava Cílka, že vlastně stromy, keře a zeleň kolem nás má obrovskou léčivou sílu, a my si to kolikrát neuvědomujeme, třeba v těchto dnech, tak krajina nás léčí neuvěřitelným způsobem. Je to zase jenom o tom, zastavit se, odejít z toho automobilu, nebo z toho vybetonovaného příbytku, z obchodních center, kde se lidé nachází. Nepotřebujeme jezdit do Egypta na lehátko, nebo do Dubaje na horké dny, opravdu, když zajedeme do našich penzionů, do našich lesů, do nádherné Šumavy, jižních Čech, hor, našich horských středisek, tak načerpáme takovou sílu a dokážeme se tak léčit, že skutečně po obyčejném víkendu můžeme být jinou bytostí.

Večer si zapálíme svíčku, snažíme se samozřejmě zapalovat svíčky, které nám nevydávají jed pro naší dýchací soustavu, prosím. Protože musím říct, že jsem naprosto šílená z toho, kolik firem propaguje ty vonné svíčky, které samozřejmě tedy způsobují ne úplně dobré věci našemu tělu a dýchacímu systému, takže se na to zase musím podívat z tohoto úhlu pohledu. Ale zapálíme oheň v krbu, zapálíme oheň v kamnech, posedíme, jak se říká, se sousedem, protože přece, když já přijedu do jižních Čech, nebo na Šumavu, tak se strašně ráda ptám těch lidí, kteří to tam vlastní, jak se jim daří. Co se nového děje, co se tady nového událo, kam by mně doporučili jít, jestli jsou nová místa, nebo něco nového se zrekonstruovalo. A upřímně, ta radost je potom dvojitá, protože nejenom, že pomáhám sama sobě a pečuji a léčím se, ale pomáhám i těm svým krajanům. Těm svým blízkým. A o to tady jde.

To je to, co my v naší zemi až tak úplně neumíme. My máme strašně moc bohatých lidí, nedávno mi jeden ekonom řekl, že na každém českém účtě leží v průměru půl miliónu, přestože si lidé stěžují, že nejsou finance. Já jsem říkala, kdo asi ten průměr dělá, ale to je právě ono. Proč nemají ti, kterým se tady zadařilo a je jim přáno, proč nemají potřebu českou zemi pozvednout a pomoci těm lidem tady u nás. Proč musí vyvádět neustále finance ven? Proč Češi musí neustále utrácet své peníze v Egyptě? A nevím, v dalších zemích. Já neříkám, jednou ročně jet k moři, ale proč neumíme objevovat to nádherné, co tady máme od našich předků, a i současných rodin, a zároveň pečovat o svoji mysl, tělo a duši?

Architektura našeho těla je připravená na to, aby jí pomohly primárně české byliny, které tady rostly stovky let stejně jako my

Martina: Heleno Neumannová, ty, když hovoříš, tak ty říkáš, české byliny, české léčivky, česká země, česká krajina, Šumava, naši krajani, zní to velmi vlastenecky. Má to vlastně nějaký zvláštní smysl i v tvém přístupu k léčení lidí?

Helena Neumannová: Zcela bez pochyby. Já jsem tady už jednou, když jsme se mohli poprvé setkat s vašimi posluchači, tak jsem tady apelovala na to, že jsem se vlastně začala vracet s pokorou k těm znalostem a našim tradičním slovanským bylinám především proto, že se mi vůbec nelíbilo, jak Evropané utrácí horentní sumy za ajurvédu a za čínskou medicínu. Je to dáno tím, že naše architektura lidského těla je prostě připravená na to, aby jí pomohly primárně naše byliny, které tady rostly tisíce let stejně jako my. A to je prosím potvrzeno vědecky v mnoha světových analýzách.

Já neříkám, také miluji zelený čaj, a zelený čaj tady nerostl, jsou to skvělé antioxidanty a my s ním pracujeme. Ale primárně se snažíme pracovat s ostropestřcem od pana Ošťádala. S rakytníkem z Vysočiny, s břeclavskou mateřídouškou, s levandulí chodouňskou, samozřejmě, klenotem a světovým unikátem, snažíme se lidem ukazovat bylinky, které pomohou nejenom nám, aby se nám lépe dařilo v téhle zemi a budovat z toho lepší a lepší zázemí proto, aby naše děti byly hrdé na to, že rostou v zemi, kde věda jde ruku v ruce s naturopatií a daří se jí excelentně. Ale právě proto, že primárně jim právě tyto byliny mohou pomoci. A protože je tady mnoho zastánců zahraniční medicíny, a tahají nám sem nejenom chemické pilulky, které samozřejmě přichází s těmi obrovskými giganty, s tou farmakomafií, která má takové peníze na reklamu, že málokdo si může jít dovolit jít proti tomu. Ale ona i ta německá tyčinka, sušenka je nakonec levnější, protože jak už jsem jednou zmínila, a řekl to tady i Jirka Syrovátka a další, oni ještě než sklidí, už mají podporu na svém účtu. My nemáme podporu žádnou.

A přesto že jsme biozemědělci, přestože pečujeme o naši půdu, nepouštíme hormony, antibiotika a svinstva do půdy, takže neděláme z našich dětí ADHD autisty, a mohla bych pokračovat dál a dál, přesto musíme bojovat o každou pozornost. Máme malé šance na to udělat dobrý marketing k tomu, abychom tomu člověku vysvětlili, o co jde. Dám příklad. My máme už rok žádost od našich klientů, abychom udělali větší balení levandule chodouňské k pití čaje. Protože je to proti úzkosti, depresi a nespavosti absolutně tady největší lék, a vůbec šance si pomoci. Já nesmím na té krabičce nic takového říct. Takže musím vymýšlet názvy Stop depresím, nespavosti a úzkosti. Harmonie těla, mysli a duše, well-beeing a podobné nesmysly, abych vůbec tomu člověku, tomu nebohému Čechovi předala, co vlastně chci dát vlastně na ten stůl.

Martina: Líbí se mi třeba název Z tygra koťátkem, malá nápověda.

Helena Neumannová: Ano, ano. Je to skutečně, až člověk si říká, proboha, co jsem ještě schopna udělat pro to, abych těm lidem pomohla. Nebo představ si, že my máme momentálně ukončený vývoj a výzkum atopických ekzémů, máme excelentní výsledky a strašně se těšíme na to, že uvedeme do měsíce celou řadu a kůru, ale my zase bojujeme s tím, už zase dopředu víme z Vysoké školy chemickotechnologické, kde se ti docenti a docentky smějí a řeknou, jak tohle asi obejdeme? Jak to vymyslíme? Máte nějaký nápad? Vy jste na to dobrá. My vám řekneme, co to umí, a vy to vymyslete. No to ti prostě hlava nebere.

A my se nad tím můžeme smát, ale ono je to spíš k pláči. Já dám takový příklad, je podzim, je to nádherné, my jsme si sami požádali na dostavení manufaktury, kterou jsme dostavili v lednu letošního roku, na 25 miliónovou haluz jsme si požádali 2,5 miliónu Státní zemědělský intervenční fond, a teď poslouchej dobře, Martinko, 2021 nám byla schválena dotace. Je říjen 2023 a my máme 68 pokynů v naší datové schránce, abychom ještě doložili nějaké dokumenty.

Martina: Oni četli Jana Ámose Komenského, že veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest, a proto jsou…

Helena Neumannová: Hezky to říkáš.

Martina: Bdělí a rozhodně nechtějí neposlechnout.

Helena Neumannová: Ano.

Martina: Takže 68. pokus…

Helena Neumannová: Šedesátý osmý pokyn, poté, co mi paní – nejmenovaná dáma ze Státního zemědělského intervenčního fondu – zavolala, že se bude muset jet podívat, proč jsme koupili ty levnější trámy, a ne ty dražší trámy, že přijede asi víckrát, jestli nám to nevadí, tak jsem řekla, tak to vás bohužel musím obeznámit s tím, že nepřijedete, protože my na vás nemáme čas. Přijedete jednou, podíváte se na trámy a odejdete. Pokud chcete přijet víckrát, můžete přijet jako host a zaplatit si to. Nashledanou.

Martina: Hmm, ty si umíš dělat přátele.

Helena Neumannová: Ano, ano.

Chybí nám větší hrdost na domácí produkci a vědomí, že si tak navzájem můžeme i pomoci, soused sousedovi, či krajan krajanovi

Martina: Ale v každém případě těmto úředníkům se říká děti slunce, protože vylízají ze svých kanceláří vždy, když je hezké počasí. A pak chodí a kontrolují a kontrolují. Ale, prosím tě, řekni mi jednu věc, když tedy tak vlastenecky hájíš veškeré naše luhy, háje, lesy a samozřejmě rostliny, bylinky, trávy, a to podloží a taky naši vodu a naše staré technologie zavedené, tak proč existovaly vlastně po celá staletí, po celý raný středověk všechny ty hedvábné stezky a jantarové, které mají sice jméno po hlavním zboží, ale přesto se jimi přepravovalo koření, bylinky, které tady byly moc vzácné a nejenom pro svoji chuť, ale třeba pro svoji léčivou moc, ať už to byl antiseptický hřebíček, nebo černý kmín a kurkuma, nebo třeba zázvor, tak proč si myslíš, že už tehdy lidé, kteří mnohem více s tou půdou byli spjati, tak pohlíželi po něčem onačejším?

Helena Neumannová: Ano. Je to naprosto přirozený pud našeho lidstva. Vždycky toužíme po tom, co nemáme, a vždycky máme pocit, že co není naše, může být ještě lepší. Já bych skoro řekla, existují milióny pohádek o tom, viz zlatá rybka, že jo, rybářka, která neví, co by, je to jakási 13. komnata, kterou my vždycky musíme otevřít, a ta chuť objevovat je přirozeně v nás. Já proboha neříkám, protože sama jsem procestovala kus světa a učila se s obrovskou pokorou, abychom neobjevovali. Abychom nedávali šanci i novým věcem a tak dále.

Mně jenom přijde, že když jsme v situaci, kdy tato země neskutečně trpí tím, že všichni víme, že produkujeme nejvíce energie, nejvíce elektrické energie v Evropě a máme nejdražší energii na světě, kdy tato země má špičkovou vědu, špičkové vědce, špičkové lékaře, a přesto se nám nedaří do šesti měsíců získat termín operace, kdy máme fantastické potraviny a fantastické producenty nápojů, a přesto sem vozíme věci z Polska, a máme pocit, že jsou lepší, já neříkám, že se nemáme rozhlížet, objevovat, cestovat a poznávat. Naopak.

Já jenom říkám, že když je potřeba se semknout a pomoci si vzájemně, tak právě ta cesta, jak pomoci sám sobě a zároveň tomu krajanovi, tomu sousedovi, který zrovna postavil penzión na Šumavě, a je tam krásně, to znamená, můžu jet jednou do toho Egypta, nikoliv třikrát za léto, a podruhé můžu jet k tomu krajanovi, to je ta cesta. Já jenom říkám, podívejme se na Rakušany, kteří po covidu odmítali jakoukoliv tyčinku, nebo sušenku, nebo blbý nápoj, promiňte mi to slovo, z jakékoliv jiné země než z rakouské. Protože oni řekli, ne, nám se nedaří, my jsme po covidu vyhladovělí, naše ekonomika šla do háje, a my budeme kupovat rakouskou tyčinku. No, Čech prostě vzal peníze, a odjel okamžitě do zahraničí, aby tam utratil všechny našetřené peníze, protože byl vyhladovělý po moři. Neříkám, jeďte, jeďte ale jednou, vždyť jednou za ty prázdniny můžete jet někde tady u nás.

Cpeme i do dětí produkty farmakomafie, přitom máme v Evropě úžasné přírodní látky s preventivními účinky, ale unijní legislativa je upozaďuje

Martina: A teď se pojďme vrátit tedy, jak nás může vlastenectví a vlastenecký přístup k naší zemi, bylinám, ke krajině, jak nás může uzdravit? Jak mnohé z nás může vrátit teď na podzim do hry?

Helena Neumannová: Hm, tak určitě všichni víme, že na podzim je potřeba pracovat s mikrobiomem. Dneska už se to smí říkat nahlas, tedy s naší imunitou, na mikrobiom je fantastický právě ostropestřec mariánský. My jsme jedni z největších producentů a v biokvalitě máme právě rodinu Ošťádalových, my máme úžasný ostropestřec mariánský s levandulí chodouňskou, takže pracujeme i s nervovou soustavou i s imunitou. Máme tady rakytníková pole. Máme fantastický rakytník v biokvalitě, opět, je to vysoce léčivá bylina, která patřila k podzimnímu období. Máme tady šípek. Šípek je něco neuvěřitelného, máme lípu na nachlazení. Vždyť znovu se píše o tom, že se sem vrátil covid v jakýchsi formách. Ok, proč si nevaříme lipový čaj? Proč nepracujeme s prevencí?

A teď mi dovol, abych se vrátila k článku, který minulý týden zatřásl s celou Českou republikou, kdy se nahlas otevřeně řeklo, na což tedy apelujeme my, naturopaté a psychoterapeuté a psychologové a psychiatři, již dva roky, 40 % a více deváťáků trpí depresemi a úzkostmi. Co s tím budeme dělat? Co budeme dělat s tím, že naše děti ve dvaceti letech jsou vyhořelé, že naše děti nejsou schopné produkovat práci, nejsou tedy schopní budovat ekonomicky a společensky silnou komunitu lidí, nebo společnost, stát, cokoliv, jak s tím budeme pracovat? Konečně se mluví to tom, že je potřeba pracovat s prevencí a je opravdu potřeba pracovat s péčí o tyto děti, protože tím, že jim dáme zobat jako lentilky xanax, tím opravdu z nich neuděláme hotového člověka, který funguje.

A teď si vezmi, teď střih, je tady klenot, levandule chodouňská, která prokazatelně na základě výzkumů dokáže obnovit tvorbu neuronů a neurotransmiterů, zhojit nervová vlákna a neuropeptidy, a dokáže nejenom těmto dětem, ale i dospělým pomoci. A my stojíme v Evropské unii, máme legislativu Evropské unie, a my bychom mohli být neskutečná symfonie, orchestr, léčby dětí a dospělých v celé Evropě, a my to nesmíme říct.

Martina: Protože se vždy zde najdou tací, kteří řeknou, no jo, jak chcete s tou kytkou zabránit děcku v sebevraždě? Jak chcete s tou kytkou zabránit děcku, aby neskočilo pod auto?

Helena Neumannová: Je to úplně jednoduché. Já si tady pomůžu takovou pomůckou, pan Eric Candel je profesorem biochemie a biofyziky na Kolumbijské univerzitě. On je autorem nebo vynálezcem synapse. Prokázal, že synapse, která tvoří v podstatě fungování myší mysli v jednotlivých orgánech, v jednotlivých pochodech v těle. Doktor Verny nádherně popsal – a navazuji tak na Milana Calábka, Honzu Vojáčka, kteří tady vlastně byli přede mnou – nádherně to popsaly prestižní univerzity světa, Pensylvánská, Harvardská, Oxfordská, Švédská, Izraelská, všichni jsme to nastudovali, že skutečně i tvoje ledvina, nebo tvé játro, má svoji mysl, tedy svoje neurony, neurotransmitery a synapse, a svoji paměť. Tedy, stane-li se ti něco s tvým játrem, a ty s tím správně zabojuješ bylinami, případně můžeme i gemmoterapií ze stromů (gemmoterapie – bylinná léčba, která využívá přípravky na bázi semen, pupenů a mladých výhonků rostlin, tj. zárodečných tkání – zejména stromů a keřů), opět naše Jarmilka Podhorná, Češka, slavná, tak v ten moment to játro nejenom že se uzdraví bez nežádoucích účinků a závislostí, ale ono, až příště přijde jakýkoliv problém, už ví, co má dělat. Už si dokáže daleko lépe poradit.

Martina: To znamená, že my potřebujeme našim játrům přivodit ztrátu paměti?

Helena Neumannová: Tak trochu, ale ona ta paměť, kterou ono má přes právě ty vzácné buňky neurony, neurotransmitery a synapse, a já říkám i neuropeptidy, protože jsou tam velmi podstatné, tak ono si tu svou paměť opečovává tak, jak potřebuje. To je ten vnitřní lékař, o kterém nádherně mluví Honza Vojáček, ten vnitřní lékař, kterého my ctíme, jako naturopaté, protože skutečně, pomůžeš-li tomu, že tvoje tělo správně tvoří neurony a dynamicky regeneruje nervovou soustavu, tak proč běhá Clemens Kuby (spisovatel a režisér, který po pádu ze střechy příčně ochrnul, ale silou vlastní vůle se dokázal uzdravit)? No, protože tu míchu neřídí mozek, jak jsme si mysleli, ta mícha a ty nohy mají svou mysl a svou paměť. Haleluja!

A my tady pěstujeme bylinu z Central Bohemia, na Barrandien geoparku, která tyto neurony a neurotransmitery obnovuje. Čili je jedno, jestli si dáš blbou tyčinku, nebo si koupíš bio bylinkový čaj s levandulí, abys měla krásné vlasy, pořád fungují tvoje neurony a ty neustále preventivně pracuješ na tom, aby když přijde nějaký problém, aby tvoje tělo zafungovalo.

Martina: Jenomže my už jsme to trošičku rozostřili.

Jan Vojáček: Rozostřili, ano.

Martina: V rámci rovnosti jsme vytvořili chlapobaby, a babochlapy, když to řeknu takto hrubě, protože jsme si rovnost zaměnili se stejností. A tudíž mnoho žen – teď nevím, co znamená ženský princip – a mnoho mužů tápe v tom, co to je mužský princip, protože silné ženy muže kastrují, aby byli trošku slabší. Myslím tím, kastrují mentálně. V okamžiku, kdy se projevíš jako alfa samec, tak jdeš ve škole k pedagogicko-psychologické poradkyni, a na pracovišti jdeš na kobereček na personální, protože si na tebe dvě kolegyně stěžovaly.

Jan Vojáček: Záleží na tom, jak se projevíš jako alfa samec. To je jedna věc. Protože spousta mužů, kteří nemají vyzrálé sebepojetí, se projevuje nekultivovaně – to je ta potíž s, řekněme, toxickou maskulinitou. A důležité je říct, že my v sobě máme obě tyto polohy. Já mám v sobě ženskou polaritu a mužskou polaritu, jing a jang. Ty máš v sobě obě polohy. Já někdy potřebuji tu, a někdy tuhle – víc, či míň. Ale rozhodně potřebuji obě, a mít je v nějaké formě rovnováhy, která mi zajišťuje zdraví. A já osobně za nezdraví, čili nemoc, považuji nejrůznější formu nerovnováhy v různých systémech. Teď se bavíme o systému, který se jeví velmi neuchopitelně – nějaký mužsko-ženský. Ale pak zde samozřejmě jsou fyziologické nerovnováhy, a různé jiné nerovnováhy, které se nakonec projeví jako nemoc, nebo jako zdraví. A z mého pohledu, přestože to je čím dál tenčí led, tak mužsko-ženská nerovnováha, z hlediska principů, je obrovské téma, a dotáhli jsme to na takovou úroveň, že když se dneska bavíš s mladými lidmi, tak oni jsou tak ztraceni sami v sobě, že už nevědí, k čemu se mají hlásit.

Zpochybňování sexuální identity u dětí nemůže přinést nic dobrého: Děti si budou chtít každý rok měnit pohlaví, a my jim k tomu nabídneme kliniky.

Martina: Nebinární – řešení tu je.

Jan Vojáček: A tím pádem se vždycky přijde na nějaké řešení, nebo na nějakou kompenzační strategii. Třeba já nebudu žádné pohlaví, protože být jako chlap chlapem, to vlastně není populární, protože se tam děje hodně nekultivovanosti, hulvátství, agrese, šovinismu, a všechno možné. Nebo naopak být ženou – tak buď budu nějaká Amazonka, budu to tady sekat, nebo budu považována za slabou ženu, která je diskriminovaná – to se mi také nelíbí.

Z mého pohledu, když se chceme podívat na společnost, jak na tom jsme, z určitého nadhledu prostředí a toho, co si tady tvoříme, tak je vždy dobré se podívat právě na naše děti a mladé lidi. Podívat se na jejich zdraví, na jejich fyzické zdraví. Takže když vidíme boom obezity u mladých lidí, malých dětí, nebo vidíme velké psychické a sociální problémy, tak jsou dva způsoby, jak se k tomu dá přistoupit. Jeden je: „Ta děcka jsou rozbitá. Pane doktore, tohle je rozbité. Na psychiatrii, na diabetologii, obezitologii – spravte ta děcka, jsou rozbitá.“ A z mého pohledu je tohle živoucí katastrofa, protože to, co je rozbité, je prostředí, které jsme rozbitým udělali. A místo toho, abychom se zpětně obviňovali za to, jak jsme byli mimo, a co všechno jsme k tomu přidali…

A zase se můžu zeptat, proč neuděláme to, že bychom si sedli, a řekli si: „Hele, jak jsou na tom naše děti z hlediska zdraví? A jak je na tom naše mládež?“ Abychom si řekli: „Není to moc dobré. Jsme to my, dospělá generace, kteří jsme tomu šli naproti.“ A to se zase nikomu nechce na společenské úrovni, takže děti jsou v tom ztraceny. Teď se dějí tendence, které nemůžou přinést nic dobrého: Děti si snad budou chtít každý rok měnit pohlaví, takže nabídneme kliniky, které budou furt měnit pohlaví.

Martina: Možná nebudou potřeba kliniky. V Německu teď schválili, že od 14 let to mohou jenom nahlásit.

Jan Vojáček: Tak snad tam tomu klukovi nebude „zavazet“ jen ten penis, a jenom nahlásí, že se necítí být mužem, a bude to tedy řešení. Místo toho si sednout a říct: „Není to náhodou krize mužství a ženství jako taková, která vyhřezla do takovéto podoby zmatenosti našich dětí? Nemohlo by to náhodou být tím?“ A myslím, že to otvírá dveře, za kterými je svět, kde se v klidu podívám na principy, a co do světa přináší. Nebo to skončí tím: „Buďme korektní. Čtrnáctiletý kluk se cítí nebýt žádné pohlaví, tak mu to umožněme.“ A já si říkám: „Ty jo, tak my všichni jsme v pubertě. Puberta je přeci o krizi identity a hledání sama sebe.“

Společnost by se měla daleko více zaměřit na zdroj toho, proč jsou lidé nemocní

Martina: Je to ta larva, která se musí proměnit na kaši, aby z ní mohl vylétnout nějaký motýl. Tak to je, a je to těžké období. Ale nemyslím, že když 50 procent dětí přijde na to, že jsou pravděpodobně ve špatném těle, takže to bude řešení, které přinese něco dobrého jim, i světu. Co ty?

Jan Vojáček: Z mého pohledu je všechno projevem něčeho. A z mého pohledu tohle je problémem neřešení, dlouhodobého neřešení, a zanedbání, mimo jiné, mužsko-ženských principů, tak jak bychom to mohli mít korektně a zdravě nastaveno. A zároveň je to projev dlouhodobě neřešených traumat, protože my, jako společnost, a jako jedinci, jsme nevědomě velmi traumatizovaní, aniž bychom to tušili. A toto trauma, o kterém mluví třeba krásně Gabor Maté a další, se dřív, nebo později nějak projeví. A buď se může projevit na úrovni individuální nemoci, nebo je to je to jeden z faktorů, který přispívá ke vzniku nemoci, a na úrovni společenské to vede k určitým tendencím, který máme možnost vidět právě v oblasti pohlaví, nepohlaví a sebepojetí. Jenomže kdybychom si přiznali, že to jsou neřešená traumata, jak individuální, tak kolektivní, tak pak by se zase nabízelo říct: „Dobře, pojďme nebýt korektní jenom vůči tomu, že se každý může cítit, jak chce, a pojďme řešit podstatu – jestli to, jak se projevuje, je pro něho zdravé.

Příklad z oblasti nemocí: Je to jako kdybychom řekli, že každý má právo na svou rakovinu. Je to tak? Je nemocný na rakovinu. Má na to právo? Má. Buďme k němu korektní. Nemůže si za to, pojďme ho opečovat, být k němu milosrdní a říct mu: „Ano, máš na to právo. Jasně. OK. Pomůžeme ti, co můžeme.“ Nebo, k tomuto soucitnému, laskavému přístupu, ale nezdravému, řekneme: „Proč bychom se jako společnost neměli více zaměřit na zdroj toho, proč jsou lidé nemocní?“

Nemá smysl dávat lidem možnost, aby do svého okolí vrhali svá traumata, nepohodu a neštěstí

Martina: To by asi i v tomto případě bylo namístě jako v případě všech problémů, snažit se jít ad fontes, k pramenům, nebo ke kořenům. Ale já jsem si pak začala dělat čárky, a ty, když jsi tady mluvil o genderu, nebo o krizi mužského a ženského principu, tak jsi šestkrát řekl: „Je to tenčí led. Radši bych o tom neměl mluvit.“ Možná, že i ty jsi ve stresu, už jenom když o tom mluvíš, protože si můžeš naběhnout.

Jan Vojáček: Tak dnes, v dnešní době, jsme si to tady udělali tak, že lidé, kteří vidí věci jinak, váží slova. Je otázka, jestli to je dobře, nebo špatně. Já osobně to vnímám tak, že se nechci namotávat do sféry, co je mimo můj vliv. A zároveň dávám důvěru tomu, že my, jako lidé, jak na úrovni individuální, tak společenské, si pravděpodobně potřebujeme nabít kokos. Říkám to nehezky. Protože znovu nechci říct, že schvaluji, že lidi jsou nemocní a že jsou krize, války. To v žádném případě. To mě zase někdo vezme za slovo, a řekne…

Prostě to je dneska tak, že lidé jsou ztraceni, nejistí, a pod vlivem strachů, které v sobě mají, a neví co s nimi. A ani neví, že jsou pod vlivem strachu, takže jsou velmi nepřátelští. A člověk si řekne: „Hele, stojí mi to za to? Vždyť já přece můžu počkat, až ke mně někdo přijde, a požádá mě o pomoc. Někdo, komu stojí za to, aby si s Honzou promluvil o tom, jak on vnímá život, zdraví a nemoc. Proč já bych to měl někomu, takzvaně, tlačit do éteru, jestli mi rozumíš, když on není ani připraven to slyšet?“

Martina: A když si můžeš naběhnout.

Jan Vojáček: A když si můžeš naběhnout, a někdo tě zas někde bude vláčet. Tak si člověk řekne: „Proč bych to měl dělat? Vždyť mně stačí, když ke mně někdo přijde, a požádá o pomoc, nebo o radu. A já mu ji rád dám.“ Takže proto dneska ten éter, který tady máme a který spolu tady tvoříme, je tak z mého pohledu tenký led, protože kulminuje projev traumat, kulminuje projev nepohody, kulminují projevy neštěstí u lidí, a díky tomu se navazuje na jejich myšlenky, emoce hněvu, nenávisti, zlosti, zesměšňování, opovržení, a teď mají možnost to všechno „vyblejt“ do prostředí. A tak si říkáš: „Hele, stojí to za to?““

Martina: Ty jsi se už také setkal s nevybíravou kritikou, s útoky. A když ještě vzpomenu nedávný případ Jardy Duška, tak se tehdy v novinách objevily výroky typu: „To by se mělo zakázat, říkat takové věci veřejně.“ Sílí tento tlak i na tebe? Cítíš ho, a občas si říkáš: „Já se už do toho raději nebudu pouštět. Ačkoliv vidím, že některé věci se dějí špatně, tak o nich pomlčím, protože mám pud sebezáchovy.“

Jan Vojáček: Ano. Protože nedávno, když jsem si dovolil někde říct a sdílet, že nenosím sluneční brýle, tak jsem byl za vraha. A volali mi ze čtyř televizí, natočili o mně pořad jako o vrcholném šarlatánovi, vyjadřovali se tam lékaři…

Martina: A čepici, čepici nosíš? Námět na další seriál.

Jan Vojáček: Na základě jednoho příspěvku na sociálních sítích, kde jsem napsal, že nenosím sluneční brýle, mi volali ze čtyř televizí, a byl jsem pod týdenní palbou nenávisti, hejtů. Prostě lidi s onkologiemi, kteří tam chodí, s melanomy, s očními nádory a zákaly. A že já jsem propagátor toho a že by na mě nikdo nikdy neměl dát. Já jsem to neviděl, to nedělám, že bych sledoval tuhle vlnu shitstormu, kde se vyjadřovali třeba: „Zakázat se to ještě nemůže. Jsou to doktoři, my s nimi nic dělat nemůžeme, tak co se dá dělat?“ A já si pak říkám: „Hele, proč, proč bych to dělal? Buď si dotyčný člověk k těmto věcem najde cestu, nebo nenajde. Je to naprosto jeho věc.“ Já mám tendenci ubírat, ubírat, přestože jsem vydal tři knihy, za kterými si stojím, včetně té třetí – Umění nemoci – která ve velké míře, akorát v určitých souvislostech, mluví o tom, co řekl Jarda Dušek. Protože to jsou ty „dveře mysli“, které nelze opomenout. Akorát, že Jarda to popsal svými slovy.

A tendence k tomu říct: „To by se mělo zakázat!“, tak to je, jako kdybychom řekli: „Pojďme to předvést na Kukaččím hnízdě: Pojďme udělat lobotomii. Pojďme dělat lidem lobotomii.“ To je vyřazení čelního laloku, aby se danému člověku vyřešily psychiatrické, psychické potíže. Chceme takovým lidem jako Jarda Dušek, a já, dělat lobotomii, protože mají mozek, a svým mozkem, a životní zkušeností, dospěli k nějakému názoru – na základě nějakého fundamentu – například nenosit sluneční brýle. To není nějaký můj manýr, abych nechal zkrachovat výrobce slunečních brýlí, nebo opalovacích krémů. To není můj manýr. To je něco, co vychází z nějakých principů, na základě nějakých pravidel. A tato pravidla se dají uchopit konstruktivně, a podporovat tak zdraví, nebo se dají uchopit destruktivně, a mohou, řekněme, přispět ke vzniku nemoci. O některých těchto tématech se radši nebudeme bavit. Jo?

Martina: To je podobná smršť, jaká se před léty snesla také na Jaroslava Duška, když řekl, že nepoužívá opalovací krémy.

Jan Vojáček: To jsem tam také zmínil.

Když si v poledne nasadíš sluneční brýle, a vyrazíš na slunce, tak je organismus zmaten, protože má pocit, že je ve stínu, a nachystá se na to, ale přitom je na slunci

Martina: A já jsem tomu přišla na kloub, když jsme se ocitli o prázdninách na jihu, protože jsme chodili k moři v osm ráno, a po desáté jsme odcházeli, zatímco jsme pozorovali, že v jedenáct táhnou davy s malými dvouročními dětmi k moři, a my jsme šli do muzea, na výstavu a podobně, kde jsme byli schováni v klimatizaci, nebo jsme něco hráli, relaxovali, a k moři jsme se vraceli po páté hodině, kdy tito rudí lidé odcházeli. A pak chápu, že když je někdo přes pravé poledne na jižním slunci, tak se musí mazat, a myslím, že to nikdy nedomaže. Ale kdybychom možná používali zdravý rozum, nebo pozorovali Italy a Řeky, kteří tam žijí od nepaměti, tak bychom možná přišli na to, jak se to má dělat.

Jan Vojáček: To jsi popsala přesně, jak se to má dělat. Hovoříš o těch principech, které se zkoumají. A mimo jiné, když pochopíš – a tím se nezaobírá nejenom Vojáček, ale mnozí chytří lidé ve světě – že když si nasadíš sluneční brýle, a v jedenáct hodin vyrazíš na slunce, tak v ten okamžik je tento systém naprosto zmaten, protože má pocit, že je jakoby ve stínu, takže nachystá organismus…

Martina: Otevře se více.

Jan Vojáček: Nachystá kůži na stín, a ne na polední slunce, a okamžitě, za pět minut, máš problém. Kdežto, když si můžeš dovolit, že nemáš brýle, protože nemáš zrovna nějaké onemocnění očí, tak tě to ani nenechá být na slunci tam, kde nemáš být, protože intenzita slunce tě tam být nenechá, to nedáš. A to je přesně to, co jsme nazvali nepřirozeným způsobem života, to znamená dát si brýle, a „bejt vypláclej“ od jedenácti do tří na lehátku, tak to je vlastně ono. Ale nemít brýle, nenaplácat se, a jít tam od osmi do deseti, a od pěti do sedmi, to je tedy vrchol šarlatánství a zabijáctví. A když potom změříš hladinu vitamínu D, který je jeden z nejdůležitějších motorů imunitního systému? Dneska je to pořád jenom: „Déčko – je dobré na kosti.“ O vitamínu D měly být v době covidu billboardy, protože vitamin D je jeden z nejdůležitějších regulátorů a motorů imunitního systému.

Martina: Billboardy byly, ale na úplně jiné téma.

Jan Vojáček: Ano. A mimo jiné se zjistilo, což má logiku, že kdo měl nízkou hladinu vitamínu D, což podle měření úřadů je 70 až 95 procent lidí, kteří mají nedostatek vitamínu D vV průběhu let jsme čím dál více indoor společnost, vevnitř, pod vlivem umělého světla – a rakovina roste. A mě někdo obviní: „Pane doktore, to je tím, že se málo mažeme, málo brýlí.“ Tak já si mám dávat asi troje brýle, a nejradši se rovnou namazat asi všude.

Martina: Neopren.

Jan Vojáček: Neopren. Ano, to je dobrá varianta. V neoprenu bychom měli chodit, a mít dobrou hladinu vitamínu D – asi – který, mimo jiné, velmi zajišťuje to, jestli v životě budu, nebo nebudu mít rakovinu. Zmínili jsme roztroušenou sklerózu, a 95 procent je nízká hladina vitamínu D. Onkologie – 95 procent je nízká hladina vitamínu D. A v medicíně to skončí tak: „Dejte si Vigantol.“ To znamená, že se v laboratoři vyrobí nějaká látka, nazve se, že to je Déčko – tak si to dejte. „A pane doktore, podle vás, když se někdo bude cpát Vigantolem, tak by se měl uzdravit, ne? Když je to tím Déčkem.“ Jenže to je zase absolutní nepochopení toho, jakým způsobem je to potom se sladěním se s přirozeným rytmem, kdy, jenom díky slunci, jsem schopen si vytvořit dostatečnou hladinu nejefektivnějšího, nejsprávnějšího vitamínu D. Z čeho? Z cholesterolu, proti kterému je další válka.

Martina: Statiny.

Jan Vojáček: Ano. A teď je otázka, jestli to děláme systémově schválně, nebo neschválně, nebo jestli to je prostě jenom nevědomí a strach. My vlastně tím, jak se to dělá, si pořád nabíháme na to, že si snižujeme odolnost, a zvyšujeme riziko všech typů onemocnění. A když na to někdo upozorní, tak se naráz vyplaví tyto typy emocí, kdy pan ministr Válek, a další, postuje: „Počkejte, až vy budete…“ A pak člověk, který to zkoumá, a má fundament jako já, si sám žije zdravě, snaží se to přenášet na svou rodinu, snaží se to přenášet na své nejbližší okolí, snaží se tím inspirovat ty, kteří si o to řeknou. A zároveň si říká: „A stojí mi to za to, pouštět to do éteru, kde je spousta strachu, neporozumění, netolerance a nerespektu? A to je to, co já teď často řeším: Jestli to stojí za to.

Martina: Myslíš, že současný výpadek léků by mohl přinést v určitých oblastech i něco příznivého? Třeba jestli to, že některý výpadek léků není výpadek, ale bude to trvalý nedostatek, jak se to teď jeví, nás třeba zavede k tomu, že na lehčí průběh, nebo na začátek určitého onemocnění, si dáme lichořeřišnici, protože má antibiotické účinky, protože penicilin prostě není, a protože potíže se žlučníkem budeme řešit třeba zeměžlučí, nebo puškvorcem, protože Cholagol není, a tak dále? Já se tedy z toho neraduji, že tyto léky okamžiku, a skvělé berličky ve chvíli velké nepohody a problémů nejsou, ale můžeme se na to třeba podívat i pozitivně? Nebo tě to taky spíš leká, protože ono u těch jmenovaných asi nezůstane.

Jan Vojáček: Z mého pohledu se to začalo dít už za covidu, že si mnozí lidé uvědomili, že by se měli o své zdraví starat. Protože to sekalo kohokoliv a kdekoliv, hlava nehlava, nevybíralo si to. Z mého pohledu je to o tom, jak na tom jsem se svým zdravím, a se svou odolností, a proto si myslím, že spoustu lidí už tenkrát začalo o zdraví uvažovat jinak. A myslím, že tyto další tendence, jako jsou nedostatky léků, by měly přinést změnu přístupu ke svému zdraví, a to nejenom individuálně, ale i třeba ze systémového hlediska. Prostě to může přinést nějakou změnu. Mně by se třeba líbilo, kdyby byl třeba výpadek výrobců slunečních brýlí, nebo…

Co se týká negativních dopadů techniky, sociálních sítí, mobilů na děti, tak žádný nástroj se nestane destruktivním, pokud se nachází ve zdravém prostředí

Martina: Já je do auta potřebuji.

Jan Vojáček: Ano, to je právě ono, že to není absolutní. Třeba jako léky jsou někdy potřeba, tak i ty brýle, pokud řídím proti sluníčku. Zároveň by to ale přineslo, že by lidé naráz zjistili, jaké to je jít na slunce bez brýlí, začali by se učit, příroda by je začala učit větší přirozenosti, kdy se a jak chránit přirozeně, a kdy jít na slunce. A s léky je to podobné. Ano, tahle země, příroda, nabízí obrovskou škálu možností, jak podporovat své zdraví. Je to řešení často pomalejší, není tak intenzivní jako léky, které umí udělat rychlý efekt. Všechny léky vznikly původně nějakou izolací látek, které byly původně v přírodě, protože naše tělo vzniklo z přírody, a proto všechny receptory, které má, reagují pouze na to, co znají. A tím pádem každý lék, a jeho reakce a efekt, je jenom díky tomu, že tělo zná danou látku někde v přírodě. Akorát s přírodou je to složitější než s lékem, protože tam nikdy nevíš přesnou dávku, aby nedošlo třeba k toxické dávce, aby to někdo nepřehnal. Takže je to složitější, a proto to vede k tomu, co by se dalo nazvat „umění léčit“.

Umění léčit není jenom o tom, že dneska použiji nějaký lék, nebo ne. Dřív to bylo přece mimo jiné o tom, jak jsem člověka schopen navést, provést, zorientovat v tom, jak se má vztahovat ke slunci, jaký vztah má mít k životnímu stylu, ke stravě, ke spánku, ke světlu, jaký má mít vztah s druhými lidmi. Tak to je za mě umění léčit. Umění léčit by nemuselo být jenom – což je také velmi důležité – o tom, jaký lék dám, a jestli umně vyoperuji žlučník, nebo ne, jako třeba můj táta. Takže si myslím, že umění léčit by se mělo znovu rozšířit i do jiných spekter, více přirozených, více přírodních, a mělo by to začít právě u skutečné primární prevence. Je to o tom, a některé mé aktivity a snahy tím směrem vedou, aby se děti naučily, jak být zdrávy. A pokud přijde nemoc, tak aby věděly, že jedna věc je, že jim může pomoct velmi šikovný pan doktor, z pohledu klasické medicíny, ale druhá věc je, že by měly otevřít některé nové dveře, které za ně pan doktor otevřít nemůže, ani jimi nemůže projít. O těchto dveřích jsme hovořili.

Martina: Když jsi, Jane Vojáčku, mluvil o tom, že bychom měli děti, aspoň na začátku jejich života, provést, a zároveň se zamyslet nad tím, jaký svět jim připravujeme, tak, řekla bych, na našich bedrech spočívá jeden vynález, ze kterého se časem stává vina – a to je technika. Sociální sítě, telefony. Jakým způsobem zvládnout být zdráv, když se nadužívání a závislost na telefonech a sociálních sítích stala normou? A především u mladých a nejmladších?

Jan Vojáček: Otázka je, proč se stala normou? Jestli je to technikou jako takovou, která je samozřejmě velmi přitažlivá – a to vidím u svých dětí, že obrazovky, to je hypnotizér, magnet – a zároveň je to jako každý nástroj, včetně ohně a dalších, které se dají velmi dobře využít, nebo zneužít, nebo může působit konstruktivně, nebo destruktivně. Z mého pohledu to nemá jednoduché řešení typu zákazů. To je přesně to povrchní řešení, který se vyvalí někde jinde. Je to o rekultivaci prostředí. A to je to, co začíná.

My nejsme v žádném případě od těchto technologií odtrženi, ale v rámci možností kultura našeho rodinného systému tyto technologie respektuje, a někdy je využívá, a zároveň by se to nemělo stát něčím, co je v rodinném systému kompenzační nástroj nějakých, řekněme, nezdravých principů. To znamená, že pokud dítě nedostává dostatek pozornosti, péče, respektu… A chápu, že se mi to dobře mluví u dětí dva a pět let. Zeptej se mě za deset let, až budou mít patnáct, nebo za sedm let, až bude mít dvanáct, jakým způsobem se nám to bude v našem rodinném systému dařit. Protože chápu, že tato obrovská výzva přichází s pubertou, takže já osobně to vnímám tak, že žádný nástroj se nestane destruktivním, pokud se nachází ve zdravém prostředí.

Martina: Ale to už ti do toho musím vstoupit. To už se prostě vyšinulo z vazby, protože my, i kdybychom se chtěli oprostit, tak musíme úplně vystoupit ze společenského systému: Nebudu mít datovou schránku, nebudu mít internet banking, nebudu mít tím pádem účet, a tím pádem nebudu moct zahájit žádné podnikání, protože tento stát se mnou nebude komunikovat. Když nebudu na bakalářích, tak se nedozvím, jak syn prospívá ve škole, protože žákovskou knížku už nemá, a můžu pokračovat takto dál. A navrch zmíním, že zatímco do té doby to mnoho rodičů hlídalo, a děti byly na internetu hodinu, dvě, tak za covidu jsme je nutili, aby tam byli devět hodin a více, jinak jsme jim nadávali do lemplů. Takže, já bych řekla, že o zdravém prostředí se už nemůžeme bavit, protože už se z toho nedá uniknout.

Jan Vojáček: Uniknout se nedá. Nicméně já zdravé a nezdravé prostředí vnímám teď na úrovni mikrosystémů rodiny, kde ještě pořád nějaká šance, že když dítě prožívá období, kdy chce rebelovat, revoltovat, chce nějakým způsobem krizi identity vztáhnout ke vzdoru, nějakému idolu, a tím pádem má po ruce nějakého idola na sociálních sítích, chce vytvořit nějakou skupinu, nějaký kmen, ve kterém si rozumí, tak záleží na tom, jaký kmen si najde.

Já rozumím, že před tím není úniku, my taky tady máme mobily, používáme všechno, co jsi řekla, a jsem přesvědčen o tom, že stejně tak jako já, Honza Vojáček, otec, 41 let, můžu všechny sociální sítě a nástroje používat ku svému prospěchu, nebo ke své sebedestrukci. A stejně tak se to děje u dětí. Ale říkám, zeptej se mě za deset let, jak to vyjde, kdy bude rebelovat moje dcera, jedna, druhá. Každopádně, já jsem hodně přesvědčený, že to je o důvěře, o komunikaci, a že to je o nabídce.

Současný zdravotnický systém se nedá reformovat, protože je to nekonečný byznys. Jde o to, aby to začalo od nás, od každého člověka, který řekne: „Já mám zájem o své zdraví, a chci s ním něco dělat.“

Martina: Ty ses do toho nenarodil, jako mladší generace.

Jan Vojáček: A někdy se tím člověk přesytí, není mu to vzácné, a má tendenci to klidně i opouštět. To jsou některé zkušenosti, které nemám u sebe, protože děti jsou malé, ale u některých rodičů, kteří mi o tom říkají.

Martina: Právě to mě zajímá, jestli k tobě chodí pacienti s touto, řekněme, novou diagnózou, s projevy závislosti, roztěkanosti, neschopnosti se soustředit, číst delší text, porozumět delšímu textu?

Jan Vojáček: Ne. Neřekl bych, že to je specifická zakázka, se kterou ke mně lidé chodí. Každopádně tohle téma se tam často objeví z hlediska technologií, a závislostí třeba na sociálních sítích, a tak dále. Ale díky tomu, že nepracuji s dětmi a mladistvými, tak ke mně chodí spíš lidé, řekněme, od třiceti, nejčastěji mezi třiceti a padesáti lety, a tam už většinou s lidmi pracuje celostně, a tohle je jedno z témat, které se řeší, které je nějaký kompenzační projev.

To máš stejné, jako když přijde někdo závislý na kouření, na tabáku, nebo na alkoholu, na sportu, nebo na pornu, na čemkoliv, na drogách, tak tato závislost je jenom vrchol, nějaký kompenzační projev něčeho. A když řešíš, jak to děláme, podstatu, tak se projev a priori může přeměnit na jiný, takže člověk třeba přirozeně přestane, nebo ubere alkohol, ubere cigarety, ubere sociálních sítí, protože naráz nemá tolik potřebu kompenzovat si tímto způsobem některá svá emoční napětí, nebo zátěže. U dětí je to specifické téma, tam chápu, že to je velmi složité právě díky rebelii a vztahování se ke vzorům, a touze mít nějaký svůj kmen. Takže tam je to velká výzva, jakým způsobem si s tím poradit. Já cestu budu hledat tím, jak mi budou růst dcery.

Martina: Jane Vojáčku, slovo do pranice na závěr: Ty jsi svého času zmínil, že současný systém zdravotní péče není zdravý – i oněm jsme se dnes bavili – a tak nemůže naučit být zdravým ani nikoho dalšího. Řekni mi, jak uzdravit nemocný systém? A potažmo: Uzdravovat ho mohou zdraví lidé, nebo lidé, kteří po uzdravení touží. Jak tedy uzdravit naši společnost?

Jan Vojáček: Tak tento výrok zní přísně vůči zdravotnímu systému, který by v někom mohl a priori zase vyvolávat odpor v tom smyslu, že je to přece to nejlepší, co máme, a z určitého hlediska to tak je. Jenom jde o přiznání si hranic, limitů, a toho, v čem je ta nezdravost. A to nás může posunout dál. Myslím, že tento systém jako takový se nedá reformovat. Opravdu, když se podíváme, jak to dnes funguje, že to je nekonečný byznys, tak málokdo chce reformovat nekonečný, fungující byznys. Takže spíš jde o to, aby to začalo od nás, zespodu, od každého člověka, který řekne: „Já mám zájem o své zdraví, a mám ochotu s tím něco dělat. Mám ochotu dveřmi otázky „Proč jsem nemocný?“, nebo „Jak zůstat zdráv?“, projít. A čím více takových lidí bude, tím víc bude mít systém tendenci jít tomu také naproti. Dokud ho k tomu nic nenutí, tak nemá důvod se měnit.

A tak to asi bude. Musí to vyjít z lidí, mimo jiné i ze systému vzdělávání lékařů, protože na medicíně by měly vzniknout obory, které se zajímají o zdraví, nejenom o nemoc. A lékaři, a různé nelékařské obory, by měly projít nějakou formou vzdělávání, kde se budou tyto brány, tyhle dveře, otevírat přirozeně, a ne až na okraji, kdy jsou vytlačovány do sféry šarlatánství, a nevím čeho všeho, když se řekne, že mysl má svou roli v lidském zdraví, a jak konkrétně s myslí pracovat. Jak konkrétně tyto principy zprostředkovat, jak komunikovat s pacienty. A to je běh na delší trať, kdy teď a tady může každý začít u sebe, a může si říct: „OK, fajn, jakým způsobem rozumím principům zdraví u sebe?“ A naprostá většina lidí dospěje k tomu, že jim nerozumí prakticky vůbec. A pak si můžou říct: „A je důležité jim rozumět?“ A já jim odpovím: „Pokud chceš být zdráv, tak ano. Protože medicína ti pomůže výborně vypínat nemoci, a odstraňovat nejrůznější věci, které považuje za takové, že jsou v těle navíc, že tam nepatří, ale se zdravím ti nepomůže. Takže koho jiného by to mělo zajímat, než tebe?“ A pokud takových lidí bude čím dál více, tak myslím, že se to bude přenášet i na děti, že se to bude třeba přenášet i do systému vzdělávání dětí, a díky tomu jsem přesvědčen, že můžeme nabrat nový trend ke zdravější společnosti.

Martina: Jane Vojáčku, já ti moc děkuji za rozhovor, a za to, že máš odvahu nad věcmi přemýšlet, a jít na ně třeba i jinak. Díky.

Jan Vojáček: Já děkuji za pozvání.

Martina: Jenomže ono „zdravěji“ se možná také smrsklo do strategie nejrůznějších výrobců, kterou převzali mnozí lékaři, nebo celé lékařské skupiny. Ty jsi na začátku mluvil o anomáliích – a vedl tě k tomu tvůj učitel. A já, když se bavíme o anomáliích, použiji třeba někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla, který se dožil v poměrně slušné kondici jednadevadesáti let, a asi nikdo ho nikdy neviděl udělat rychlejší pohyb jakožto sportovce, jeho stravovací návyky byly děsuplné, z hlediska dnešní medicíny, kromě toho, že denně podle všeho vypil láhev šampaňského, láhev whisky, a několik skleniček sherry, doutníky nepočítaje. A rozhodně se nedá říct, že by byl prost stresu, ale zkrátka prožil život v naprosté mentální bdělosti, a v poměrně dobrém fyzickém zdraví delší život než mnozí sportovci. Tak jakým způsobem se dívat na to, čemu my říkáme „zdravý životní styl“? A dá se i zdravý životní styl narazit na jedno kopyto?

Jan Vojáček: Nedá, protože z mého pohledu, a my nevíme, jak se vlastně Winston Churchill cítil, jestli si alkoholem, doutníky, a dalšími věcmi, nekompenzoval některé věci, protože se nikdo nedokáže vžít do kůže toho druhého, jakým způsobem se cítil, a jestli mu stačilo to, že ho jeho silná hlava držela v běhu, že zájem o cokoliv, co ho bavilo, co bylo jeho vášní, mu dávalo smysl, takže mu to stačilo pro kvalitní život, přestože jeho tělo drželo jednadevadesát let. Nicméně je otázka, jak se cítil v tomto těle. To je druhá věc.

Protože z mého pohledu zdraví je o kvalitě života, který se reprezentuje na úrovni fyzické, mentální, emoční nějakými parametry, nějakou kvalitou. Čili například, že ráno vstanu s energií, že mě den baví. To neznamená, že jsem furt zalitý sluncem, že se nikdy nenaštvu, že se někdy něco nepovede, že nikdy nepochybuji. O tom to není. Z mého pohledu je kvalita života to, o čem se tady bavíme. A jestli to je devadesát let, nebo jestli to je šedesát let, tak to už je druhá věc. A kvalita života je vlastně to, co by mělo přestoupit povrchnosti, že támhle si lupnu místo léku nejlepší chemický vitamín, nebo že já nevím co. Prostě, jak se zdravý životní styl uchopí, a nejen, že už budu jíst do konce života jenom kořínky, že to je to ono. Prostě z mého pohledu je zdraví o nalezení určité moudrosti v sobě, která mi pomáhá se v životě cítit dobře, a uchovat si svoje fyzické a duševní zdraví, a díky tomu můj život na úrovni každého jednoho dne, ze kterého se stane týden, rok, a pak několik desetiletí, takže si můžu říct: „Jo, to stálo za to. To bylo ono.“

Martina: To znamená, že jsi mi teď vlastně řekl, že zdravý životní styl může být skutečně pro každého jiný.

Jan Vojáček: Ano. Protože když člověk porozumí principům, objeví moudrost. Když porozumí tomu, proč je důležité vytvářet si určité podmínky pro zdraví, ve vztazích, v prostředí, ve kterém žije, v životním stylu, ve kterém žije, ale když to nebude dělat úzkostně, podle někoho, podle nějakých dietologů, nebo guruů, nebo čehokoliv jiného. Pokud objeví v sobě, o čem to je, tak on jediný si může zprostředkovat, ve skutečnosti, kvalitu svého života. A zase se to vrací zpátky k tomu, že někdo může být vegan, a někdo jíst jenom maso, a oba to můžou mít, nebo ani jeden. A o tom to je. Že vegan může být absolutně nešťastný, ale chvilku se cítit lépe, a pak nakonec jeho zdraví selže. Nebo že se masožravec může cítit skvěle, a pak to nedopadne. Nebo naopak, že z vegana se stane masožravec, a bude se cítit skvěle, z masožravce vegan, protože…

Martina: Přemýšlet, poznávat se.

Jan Vojáček: Poznávat se, zkoumat, být u sebe, být ve svém těle, jak bylo řečeno, mít jedno oko ven, a druhé dovnitř. Nevím, jestli je to v Bibli, nebo kde to bylo – to je to ono.

Tam, kde skončí prášky, je možné nastoupit novou cestu, pochopit, co mě přivedlo k mé nemoci, jaké myšlenky, vztahy, zvyky, prostředí, jídlo, a vydat se cestou zpět ke zdraví

Martina: Zvykli jsme si používat chemické léky, a někdy jsou skutečně výborné, dokážou nás ve vteřině zbavit bolesti, nebo pomáhají třeba v nějakých chronických onemocněních. Ale ty říkáš, že léky by měly být užívány po co nejkratší dobu. Co třeba ale u nemocí, jako je cukrovka, kardiovaskulární onemocnění, ředění krve, štítná žláza, a tak dále? I já mám jeden lék, o kterém mi řekli: „Do smrti, a jenom se bude zvyšovat dávkování.“ Přijmout to? Jak se k tomu postavit? Zase, každý jsme jiný. Chápu: Ale přesto.

Jan Vojáček: Postavit se k tomu principiálně. A principiálně znamená to, o čem se tady bavíme. Čili, vlastně lék je velmi zajímavý nástroj, jakým způsobem se dá modulovat systém: Stav bolesti, hladina cukru v krvi a tak dál. A je to přesně to, o čem jsme se bavili, že medicína někde začne, a někde skončí. Začne tak, že člověku, který má vysoký cukr v krvi, to medicína změří, řekne: „Máte cukrovku.“, což je pro vás velmi rizikové, mít vysoký cukr v krvi. Je to rizikové pro nervy, cévy, támhle pro to, takže je pro vás logicky mnohem výhodnější nemít vysokou hladinu cukru v krvi. A „my pro vás máme řešení – tento lék, který, když si každý den dáte, tak máte po problému, protože hladina cukru ve vaší krvi se zreguluje. A toto budete činit celý život, protože tento stav je nevyléčitelný.“ Tak to je.

Z mého pohledu už je čas vykročit kousek dál. A dál je, že tohle všechno akceptuji, respektuju, jsem vděčný – skvělý, vymysleli jsme nástroj na regulaci cukru v krvi. A tam, kde toto skončí, někteří lidé mohou začít pokračovat, řekněme, jinou cestou, nebo další cestou, která otevře nové dveře. A tito lidé si řeknou: „Aha, dobře. Proč se moje tělo hormonálně metabolicky projevuje tak, že místo toho, abych měl cukr v krvi takový, mám takový?“ Položí si otázku: „Proč?“ Co vše se podílí na tom, že můj úžasný nástroj těla, který neustále hledá nejlepší verzi sama sebe, aby přežil, a bude to dělat celý život – i vteřinu před smrtí bude hledat nejlepší variantu sama sebe, aby přežil další vteřinu. V nějaký okamžik už nepůjde dál udržet tento život, a on skončí. Takže tenhle můj systém, který je naprosto dokonalý, je to prostě dar, který je z pohledu medicíny ještě stále absolutně neprobádaný – jestli víme 5 %, tak je to moc, z toho, jak to vlastně ve skutečnosti funguje – si v současné době na mě vymyslel, že mi zvýšil dvakrát, oproti normálu, hladinu cukru v krvi. Proč?

A když si člověk položí otázku, proč to dělá, tak se mu otevřou nové dveře zkoumání toho, co je na pozadí toho, proč to dělá. Co vytváří prostředí hormonálně metabolických procesů, které vede k tomu, že je vysoký cukr? A když si tuto otázku položí, tak se mu otevřou troje dveře. Uvidí dveře, na kterých je nápis: „Moje vlastní mysl.“ Pak uvidí druhé dveře, a tam bude napsáno: „Tvůj životní styl, jaké máš návyky, jak ho ty aktuálně žiješ, a jak tomu rozumíš. A pak uvidí třetí dveře, a tam bude: „Prostředí. Prostředí, ve kterém žiješ, ve kterém se nacházíš.“ A když tyhle troje dveře člověk prozkoumá, tak má obrovskou šanci, že přijde postupně na to, proč jeho dokonalý nástroj těla zvýšil hladinu cukru v krvi.

Takže je ti z toho jasné, že většina lidí vůbec neprojde prvními dveřmi, a naprostá většina lidí neprojde všemi třemi dveřmi, aby prozkoumali principy, co jsou v těchto světech, protože to třeba skončí na tom: „Nežer sladký. Nežer tuky. Nestresuj se.“ Takže nám je asi jasné, že tyhle dveře rozhodně nejsou o těchto prázdných prohlášeních, protože ony otvírají úplně jiné světy, ohromně barevné, ohromně komplexní světy, kde jsou nádherně vidět principy. A když lidé těmito dveřmi projdou, tak: „Aha, aha, aha, aha…“

A pokud dojde k dostatečným aha momentům, tak na ně většinou naváže proces změn, když tomu člověk porozumí, a řekne si: „Aha, tak já jsem na základě těchto mých strachů mysli konal v životě takhle, a kvůli tomu jsem byl chronicky vyčerpaný, a kvůli tomu jsem to zažíral tímhle, udělal jsem tohle, támhle, takže tělo naprosto logicky zvýšilo hladinu cukru. A pokud to naprosto logicky k tomuto dospělo, tak proč by to tělo nemohlo třeba zase snížit samo zpátky?“

Martina: Určitě se chce teď někdo zeptat: „Dobře, ať jenom nemudrujeme: Honza Vojáček měl pacienta, který prošel prvními dveřmi, a řekl: Aha. Pak uviděl troje dveře, řekl třikrát aha, aha, aha, a zbavil se cukrovky? Zbavil se roztroušené sklerózy?“

Jan Vojáček: Nezbavil. Tam jde o to… Pozor, zbavit se a priori říká, že je to něco špatného. Ale to je tenký led v tomhle pojetí, že se nemoc považuje a priori za zlo, kterého je potřeba se zbavit.

Nemoc je krize a informace, která říká, že něco děláme špatně, a nabízí možnost změny

Martina: Vyléčit se je dobré.

Jan Vojáček: Nemoc je informace, je to krize, která mi nabízí možnost změny. Například spolupracujeme s paní doktorkou Terezou Feltoni. Paní doktorka na medicíně – můžu to říct, protože ona to prezentuje naprosto veřejně – které se projevila autoimunitní choroba tlustého střeva, známá pod diagnózou ulcerózní kolitída. Oběhla všechny své známé, neznámé doktory, tak jak jsme se o tom bavili, byla jí nabídnuta léčba, která víceméně nefungovala – chvilku fungovala, chvilku nefungovala. Projevuje se to i krvavými průjmy, je to velmi nepříjemné onemocnění, obzvláště velmi citlivé pro ženu v takovémto věku. A bylo jí řečeno, že nikdy nebude mít děti, a tak dál. Paní doktorka si tímto vším z klastické medicíny prošla, a poděkovala. „Děkuji, tohle pro mě můžete udělat, děkuji, děkuji, děkuji.“ Pak došla k tomu: „Mně to nefunguje. Myslím, že to můžu udělat ještě nějak jinak.“ To jsou první dveře. Prošla dalšími, dalšími, dalšími, a dneska je zdravá, a má děti. Prostě, klastická medicína řekne: „Nelze se uzdravit. To je remise.“ Remise znamená klidný stav nemoci. „Ale ona přijde, paní doktorko. Teďka se nemusíte léčit. A že si myslíte, že jste to zvládla? Ne, ne, ne, paní doktorko. Ta nemoc je tam pořád, a číhá na vás.“

Martina: Jenom spinká.

Jan Vojáček: Jenom spinká, a počkejte, až se probudí, to se budete divit. Přesně tyhle řeči si paní doktorka vyposlechla. A proto vlastně to vyléčení. My to ani nenazýváme vyléčením. Z pohledu klasické medicíny, například roztroušená skleróza. X klientů je v této remisi a klasická medicína udělá magnetickou rezonanci a řekne: „Tady jsou fleky,“ jak to můžeme laicky nazvat. A my řekneme: „Ano, jsou. Jaké, jsou? Aktivní? Nejsou.“ A oni řeknou: „Jsou klidné, ale jsou tam. Takže ten člověk není zdráv, má roztroušenou sklerózu.“ A my řekneme: „Ale on se cítí skvěle, mnohem lépe, než byla tato diagnóza objevena. Žádné léky nebere, takže jaký je? Je tedy nemocný?“ A oni: „Ano, je stále nemocný. Nemoc spinká.“ Proto já říkám, že to není on…

Martina: Proto jsi se snažil říct, že jsou vyléčení?

Jan Vojáček: Přesně tak. Protože můžete mít diabetika, který nebere žádné léky, a je v pohodě. Ale je to diabetik? Jen proto, že to je diabetik na celý život? O tom se tady bavíme. Že z pohledu klasické medicíny neexistuje pojem vyléčený. Neexistuje. Neexistuje. Nemáš diagnózu „cukrovka vyléčena“. Neexistuje tenhle pojem. „Roztroušená skleróza vyléčena“ –neexistuje tenhle pojem. „Ulcerózní kolitida vyléčena“ – neexistuje tenhle pojem. Tito lidé jsou stigmatizovaní na celý život, že jsou nemocní, a mají tuhle diagnózu.

Představ si, můžeš být celý život zdráva? Celý život říkat: „Hele, když projdu těmihle dveřmi, všemi, o kterých tady Vojáček mluví, tak celý život bud zdráva.“ Třeba: „Pane doktore, dostala jsem pěkně hnusnou angínu.“ A já řeknu: „Ano. Reprezentuje to některý z těchto principů?“ „Ano, víte, já jsem vlastně poslední dobou tohle, támhle, s tímhle, cítila jsem se dost unavená, pak jsem támhle tohle, vlastně jsem se dost oslabila.“

Stejně tak, kdyby se tahle paní doktorka z nějakého důvodu dostala do nějakého kolotoče, a vypadla ze svého pojetí zdraví, ke kterému došla, tak se jí může objevit co? Ataka ulcerózní kolitidy. Může? Může. Protože z nějakého důvodu je to její téma, slabé místo projevu, kde jí, když se dostane na nějakou úroveň oslabení, nějakou úroveň snížení její vlastní odolnosti, přetížení, vznikne ataka třeba ulcerózní kolitidy. Nebo někomu roztroušené sklerózy. Někomu se zvýší hladina cukru na nepřijatelnou hodnotu. Ale vždyť to je život. Takhle to je. Vždyť přece náš organismus je v dynamice. Chvilku je blíž tomu, co můžeme považovat za zdraví, pak je trošičku oslabenější, pak je nemocnější. Proč nerespektujeme tuto dynamiku, že to chvilku může být tak, chvilku onak, podle toho, jak život dáváme, zvládáme. Proč nálepkujeme: „Nejde to? Nejde to.“ Nebo „Nemusíte pro to nic dělat.“ Jak bylo řečeno paní doktorce: „Vezměte si léky.“ „A neměla bych nějak změnit stravu?“ To je zbytečné.“ „Jak, zbytečné?“ „Strava nehraje roli?“ A tak dále. Rozumíme si?

Martina: Ty jsi tady zmiňoval, že sleduješ svým způsobem tří základní principy, podle jakých člověk, pacient – nebo jim říkáš pacienti, nevím jestli, pacient, zkrátka…

Jan Vojáček: Dneska se rozděluje, jestli je to pacient, nebo klient, tak je to takové, že se to střídá.

My si myslíme, že můžeme být chytřejší než příroda, že si ji můžeme ohýbat ke svému prospěchu. Dnes už se nesmí mluvit o tom, co je žena, co je muž.

Martina: Zkrátka člověk, který má nějaký problém, chce ho řešit, a ty u něj sleduješ životní styl, psychiku a prostředí. Jestli jsem to správně zaregistrovala.

Jan Vojáček: Ještě by se tam dalo vypíchnout vztahování se ke druhým lidem, protože socio, což je vlastně kvalita vztahů, které člověk má, je skvělý informační prvek o tom, jakým způsobem on má nastaveny některá svá přesvědčení, vzorce, schémata, emoční pozadí. Takže bych tam vypíchl ještě vztahy. Životní styl, vztahy, prostředí.

Martina: Já se možná ještě podívám na prostředí, protože jsi zmínil své dcery, a já jsem zase zmínila, že jednoho dne ti je svět, v uvozovkách, na určitou dobu vezme, a bude je ovlivňovat tak, jako svět vůkol ovlivňuje nás všechny. A ty jsi v jednom rozhovoru zmínil, že velký vliv na naše zdraví má současná nerovnováha mužského a ženského světa. Řekni mi, to je nějaké novum? Nebo proč jsi potřeboval toto zmínit?

Jan Vojáček: Novum to není. A teď už je to zase skoro tenký led, a už bych zase vypadal jako dinosaurus, pokud bych vytahoval tohle téma, protože dneska je to už genderově nekorektní, a už se vlastně nesmí mluvit o tom, co je žena, co je muž – víme, co se děje.

Martina: A to je možná ta nerovnováha, a skrytý problém, který může probublat, protože asi přírodu donekonečna tahat za nos nejde, ať se o to sociální vědci snaží sebevíc, není-liž pravda?

Jan Vojáček: Ano. A důkazem toho jsou nejrůznější tendence a nemoce. Protože to je přesně to, že si myslíme, že můžeme donekonečna být chytřejší než příroda a že si ji můžeme ohýbat ku prospěchu svému. Z mého pohledu to není o muži a ženě, ale o mužsko-ženských principech. A to je ten, z mého pohledu, archaický přístup, že dávná filozofie jing a jang přežila dlouhá tisíciletí, ale pravděpodobně bude nekorektní, takže asi jing a jang nepřežije, jak to tak vidím v západní společnosti. Vše má nějaké polarity: Den a noc. Teplo, chlad. Slunce, Měsíc. A u těchto polarit, jak je to naznačeno v jing a jang – pokud si někdo dovede představit tento symbol – se jedno prolíná s druhým, jedno vychází z druhého, a my tyto tendence, síly, máme všichni nějakým způsobem obsažené v sobě. A z mého pohledu to koresponduje s tím, že co se týká ženského světa čili – už to zase bude vyznívat nekorektně – že ženy, které žijí v tomhle prostředí, jsou často, z mého pohledu, když jsem tenkrát dělal tyto rozhovory, už je asi dělat nebudu, abych nebyl vyloučen definitivně ze společnosti…

Vztahy mezi muži a ženami jsou zdeformované. Mužnost je vydávána za toxickou, klesá počet spermií, a vznikají nemoci prostaty. Ženy mají problémy s dělohou, vaječníky a prsy.

Martina: Pokud to ale ovlivňuje naše zdraví, tak bys neměl rezignovat před strachem.

Jan Vojáček: Ano, děkuji, já věřím, že u sebe nebudu podléhat tomuto typu strachu. Nicméně chci respektovat, že každý to má jinak a že to může vnímat různě. Ale já to vnímám tak, že žijeme ve světě krize mužství, která je mimo jiné reprezentována tím, že u mužů neustále klesá hladina testosteronu. Dneska už je to tak – někde jsem slyšel – že slavný režisér prohlásil, že testosteron je toxin, že už se mužství považuje za toxické. Už jsme vůči tomu napružení, protože muži se často historicky projevovali nekultivovaně a nekorektně vůči například ženám – různé typy patriarchátů. Nicméně klesá hladina testosteronu, klesá hladina spermií, to znamená, něco se děje v oblasti mužství.

A u žen se děje to, že jsou dnes velmi často potíže s hormony, dependentními orgány, dělohy, vaječníky, prsa. To znamená, že se to zase projektuje do ženských orgánů tak, jako u mužských orgánů – u prostaty, s čímž mimo jiné souvisí libido, schopnost početí, která neustále klesá. A já na to svítím tak, že z mého pohledu existuje, nebo děje se jakási forma krize tohoto sebepojetí jako muže, a krize na úrovni sebepojetí jako ženy, a toho, jakou roli mám hrát v tomhle světě, abych v něm na jednu stranu obstál, a na druhou stranu zůstal zdráv. Protože to je moje téma. Zvlášť když jsem za těch patnáct let vyposlechl v ordinaci tisíce příběhů jak mužů, tak žen, takže jsem se začal dívat pod povrch slov, toho, co mi vlastně sdělují.

A ženy mi sdělovaly: „Často musíme být supermatky, superženy, musíme být supermanažerky, musíme být nezávislé, vydělávat, a přesto mít rodinu.“ A vlastně z tohoto se stalo to, že ženy jsou velmi vyčerpané, v obrovském výkonu, který nelze udržet z pohledu fyziologického. Je to neudržitelně energeticky náročný systém, který dříve, nebo později nějakým způsobem selhal. A to je to, co mimo jiné říkám, že nemoc není zlo, ale v případě dospělého věku je to šance na změnu – něco v sobě přece jenom přeskládat, pochopit, porozumět, změnit. A to jsem viděl u žen.

Martina: A co ti řekli muži?

Jan Vojáček: A muži mi řekli, že na jednu stranu jsou velmi citliví, vnímaví, a na druhou stranu určitým způsobem nevyzrálí, protože je to odpojení se od minulého rodinného systému, například od matky. Člověk by se fakt divil, jak je ředitel skoro zeměkoule, nějakého obrovského korporátu, velmi perfekcionistický, velmi na sebe náročný, na své okolí, a zároveň je v obrovském napětí, pnutí, že není dost dobrý, a jestli to všechno dělá dobře. Je tam naráz obrovský konflikt, napětí, který řeší třeba alkoholem, kouřením, něčím, holkami, a tak dále. A to dřív, nebo později, vedlo k nějaké formě vyhoření.

Ohromně zjednodušuji, generalizuji, protože se snažím vytáhnout představitelnou formu toho, co se týká tématu mužsko-ženských principů, jak se to objevovalo v mé ordinaci. A fakt je to samozřejmě mnohem složitější. Co tím chci říct, je, že pokud jsem v dnešním světě muž, tak čelím určitým typům výzev. Pokud jsi žena, čelíš určitým typům výzev. A já to stále vnímám tak, že bychom měli přistupovat k sobě tak, že jsem muž, a ty bys měla přistupovat k sobě, že jsi žena.

Martina: Ty říkáš, že funkční medicína si myslí, že neexistuje nevyléčitelná nemoc, ale jenom nevyléčitelný pacient. Když něco podobného řekl, jinými slovy, Jaroslav Dušek, tak už má hřeby v rukou. Tak mi řekni: Jak je to tedy s touto úvahou, z filozofie funkční medicíny?

Jan Vojáček: Tato různá prohlášení je potřeba uvést do zásadního kontextu, který obnáší velkou pokoru. Protože tato pokora je v tom, aby z toho nevyplynulo, že si tedy každý za svou nemoc může sám a že každý by se mohl okamžitě uzdravit, kdyby jenom nebyl debil, když to řeknu takhle pejorativně. O tom to není. Všechna tato prohlášení mají na pozadí nějaký princip, je nutno je s pokorou prezentovat, a to je princip, že tělo je naprosto úžasný, dokonalý nástroj, který se umí uzdravovat. To je neoddiskutovatelný fakt. Prostě zlomí se kost, kosti se přiblíží k sobě, kost sama sroste. Sama sroste. A to „sama“ znamená, že v kódu našeho života je schopnost se samouzdravovat. Je nám to naprosto jasné u zlomené kosti, a už nám to není jasné na úrovni třeba karcinomu, nebo autoimunity, případně na úrovni alergie, vysokého krevního tlaku, nebo na úrovni cukrovky. Tam jako kdyby samoléčebné schopnosti, to znamená uzdravení se do nějaké podoby zdraví, nejsou.

Martina: Tomu nevěříme.

Jan Vojáček: Bohužel, bohužel, tam se to už neděje. To, že cukrovkáři sroste kost, je přece jasné, ale to, že se neuzdraví z cukrovky, je jasné, a bohužel nedá se nic dělat.

Martina: Kdo nás naučil této nedůvěře ve vlastní tělo? Cukrovkáři, dříve, než byl vynalezen inzulín, skutečně umírali. Možná je tato zkušenost odtud?

Jan Vojáček: Určitě se dá podívat do historie, jak se vyvíjeli přístupy k řešení nemocí, ale před sto, sto padesáti lety bylo mnohem méně chronických onemocnění. Umíralo se na akutní, protože jsme neměli tak vynikající akutní péči, jako máme teď, a technologie s tím spojené, takže dříve bylo běžné, že lidé podchycovali určité prvotní příznaky a signály různými přirozenými změnami, když měli možnost. Bylo obrovské množství bylinkářů, byla homeopatie, než byla postavena mimo systém, byly školy, které se zabývaly různými naturopatickými směry, které měly za úkol dělat primární prevenci – čili podchycovat prvotní signály zavčas, udělat nějaké malé úpravy, aby to nešlo dál až do stavu, který dnes nazveme chronická nemoc.

Protože když se podíváte na nemoci dospělých, tak k tomu vedou měsíce a roky určitých procesů, které se dají jasně identifikovat, že vedou ke vzniku nemoci. Takže z mého pohledu prostě jsme přestali důvěřovat tomu, že naše tělo se umí uzdravit. A z mého pohledu prohlášení, že neexistuje nevyléčitelná nemoc, jenom nevyléčitelný pacient, s veškerou pokorou jaksi ukazuje, že naše tělo se umí uzdravit, pokud – a to je to ono – jsou splněny podmínky k tomu, že se podchytí zdroj nemoci jako takové, tedy zdroj toho, co k nemoci vede. A když se podchytí zdroj, když člověk pochopí, jakým způsobem kráčel k nemoci, a podchytí zdroj, tedy procesy určitých změn, tak je šance, že se tělo může uzdravit. Příklady jsou, vždyť máme tolik zaznamenaných případů, kdy se člověk uzdravil.

Oddělování mysli od těla v medicíně brání nastavení těla buď na regeneraci a samoléčebné procesy, takže probíhají sebedestruktivní nevědomé mechanismy, které utlumují imunitní systém

Martina: Říkáme jim zázraky.

Jan Vojáček: Zázraky. Z mého pohledu je zázrak velmi málo pravděpodobná varianta. Můj profesor biofyziky, který mě velmi ovlivnil na začátku mé cesty, byl člověk s encyklopedickýma znalostmi, který byl schopen dávat je do souvislostí, a ještě přetavit do slov tak, aby to pochopil i obyčejný člověk jako já, mi vždycky říkal: „Honzo, zkoumej paradoxy, protože pokud objevíš, co je vlastně na pozadí paradoxu, tak objevíš velmi dobře principy, které můžeš reálně uchopit, a potom je předávat dál, protože tím pádem, když se byl schopen uzdravit jeden člověk nějakým, jakože, zázrakem, tak nějakým způsobem došel k velmi málo pravděpodobné variantě, verzi v současném světě, a uzdravil se.

A to je to, co mě baví. Mě baví zkoumat tyhle paradoxy, tyhle zázraky. Například po světě jsou takzvané modré zóny, což jsou zóny, kde se lidé pravidelně dožívají sto let života, a mě baví dívat se na to proč. Proč se tenhle člověk uzdravil? Zjistit jeho životní příběh. Proč se dožívají sto let? Proč tady my jsme v průměru všichni od 62 let nemocní? Je to jenom tím, že se svět změnil natolik, že jsme všichni odsouzeni k nemoci? Nebo se na tom já, jako Honza Vojáček, nějakým způsobem významně podílím? Na tom, že já jako Honza Vojáček ve svém životě buď umřu zdráv, nebo umřu s nemocí, tak jako většina lidí dnes. A to je to, co mě baví zkoumat, a baví mě se na to dívat v praxi, a vidět to na životních příbězích lidí, a vidět, co se pak s nimi děje dál.

Martina: Honzo Vojáčku, když jsi mluvil o třech druzích prevence, tak jsi říkal, že ta primární je úplně nejzákladnější a nejopomíjenější, to znamená, že my sami sobě nerozumíme, že nerozumíme mechanismu svého těla. A tím pádem si z toho tedy vyvozuji, že naše zdraví velmi ovlivňuje naše mysl. Právě nedávno jsem v jedné knize četla řečnickou otázku, proč se tak vehementně západní člověk snaží popřít to, že mysl ovlivňuje i jeho tělo, a procesy v něm? Máš na to nějakou odpověď? Proč si tak velmi zakládáme na oddělenosti mysli od fyzia?

Jan Vojáček: To je dobrá otázka.

Martina: Získáváš čas.

Jan Vojáček: Ano, získávám čas, protože tato oddělenost nedává žádnou logiku. Přístup k řešení fyzických problémů bez složky mysli nedává žádnou logiku, protože mysl je dnes už jasně popsaným způsobem jedním z nejdůležitějších regulativních systémů, který nastavuje tělo buď pro-regeneračním způsobem, kde já vůbec umožňuji, aby samoléčebné systémy fungovaly. Nebo se podílím na tom, co by se dalo nazvat sebedestruktivními, nevědomými mechanismy, to znamenám, že například utlumuji, nebo měním chování imunitního systému.

A z mého pohledu je to o tom, že jsme opravdu učeni se zbavovat odpovědnosti za své tělo, za svůj život, své prožitky, své nezdary, protože – jak jsi to nazvala – je to pohodlnější. Ale přitom je třeba, aby lidé pochopili, že to je jenom zdánlivá pohodlnost, která si vybere dřív, nebo později, daň na našem zdraví, nebo na našich vztazích ve formě neustálých emočních dramat, a toho, co dneska vidíme na úrovni vztahů, kdy se vztahy ve společnosti rozhodně nedají nazvat harmonickými. Návrat k pojetí, že mysl je jeden z nejdůležitějších faktorů pro lidské zdraví, je absolutně zásadní. A představ si, že na medicíně se o tom nedozvíš prakticky nic. A otázka je – proč?

Každá naše myšlenka s navazující emocí v těle něco udělá přes limbický systém a molekuly emocí. Ale medicínu nezajímá, co limbický systém dělá, a jak ovlivňuje lidské zdraví.

Martina: Babičky říkaly: „Víra tvá tě uzdravila“, to je možná stovky let starý výrok.

Jan Vojáček: Ano. My máme pocit, že jsme společnost velmi racionální, že racionálně přistupujeme k řešení problémů. Máme tady vědu, a té se musíme striktně držet, protože to, co se nedrží vědy, je pseudověda. Jako třeba filozofie je pseudověda, nebo nějaké alternativnější směry. Za mě hlavní důvod pro to, co všechno se děje – a to se znovu vracíme k emocionálnímu světu, a k emocím – je strach.

Protože si vezmi, že jako mladý člověk nastoupíš na cestu medicíny. Medicína si udržuje určitý autoritativní postoj: „My přesně víme, co vám je, a budeme to za vás řešit.“ Pokud se takto přistupuje k lidskému zdraví, tak je to obrovská zátěž na lékaře, který se dostává do role boha, který rozhoduje o životě své ovečky. A to je strašně náročný systém, kde se lékař musí plně ztotožnit s tím, jakým způsobem se vyrovná s tímhle tlakem. A cokoli by mu narušovalo toto pojetí, tak by ho to vlastně ohrožovalo, a zvyšovalo by mu to další formy napětí a stresu.

Tento systém, tak jak je dnes postaven, říká: Nesmíte se dívat ani o trošičku víc doleva, nebo doprava, mimo rámec zaběhlých dogmat a schémat. A do těchto dogmat a schémat se zatím mysl prostě nevešla. To znamená, že lékař, který zapluje do tohoto systému, a nechce být ostrakizován a vytlačen na okraj, nechce být považován za šarlatána, za alternativce, za ezoblábola, se vlastně musí striktně držet tohoto systému tak, jak je nastavený. A tam, z pro mě nepochopitelných důvodů, se nevejde mysl, která, podle vědeckých výzkumů, jednoznačně patří do oblasti fyzického zdraví, protože opravdu každá naše myšlenka s navazující emocí něco v těle udělá přes navazující limbický systém a molekuly emocí. A z nějakého důvodu medicínu nezajímá, co tam vlastně tenhle limbický systém dělá, a jakým způsobem ovlivňuje lidské zdraví.

Martina: Dá se říci, že veřejně jsme se mohli začít bavit o těch takzvaných alternativních přístupech k léčení po revoluci. Takže bych řekla, že rozhovory na téma vztahu celostní medicíny, funkční medicíny, ať už jí říkáme jakkoli, a klasické medicíny, se dělají asi 32 let. Tak se tě chci zeptat – z tvé o polovinu mladší zkušenosti: Přibližují se funkční medicína a klasická západní medicína, za tvou kariéru, k sobě? Nebo je stále zakopána ve svých zákopech, ve svých pozicích, a uprostřed je území nikoho, na kterém se pochovávají oběti tohoto sporu?

Jan Vojáček: Z mého pohledu je to tak, že navenek to vypadá, že se vzdaluje. Protože tady, z mého pohledu, je systém zdravotní péče napumpován strachem o své pozice, strachem o to, aby se náhodou někomu neublížilo, aby si člověk neublížil. Je to jako úzkostlivá máma naplněná strachem. A z mého pohledu tenhle status quo drží struktury, které jsou tady s námi už dlouho. Tím myslím i některé profesory, a další, kteří logicky nechtějí ustoupit ze svých pozic. Z mého podhledu se zároveň děje, že spousta mladých lidí, mladých lékařů, cítí, že něco není úplně v pohodě, není úplně v pořádku. Protože dneska je informací tolik, a už i vědecky potvrditelných, dohledatelných…

Martina: Máme studii, kterou tak nutně potřebujeme.

Jan Vojáček: Může si ji najít. Třeba v oblasti psychoendokrinologie, imunologie, si může každý brouzdat, jak chce, a je o tom, jak obrovskou roli hraje mysl na tyto regulační procesy, včetně chování imunitního systému, který třeba nakonec dovolí, aby vznikla rakovina. A v jaké roli je prostředí, jakou roli hraje životní styl, světlo, spánek, strava, to všechno je dnes dohledatelné. Čili je velmi složité udržet tento status quo, tedy že my jsme medicína, která jediná má patent na pravdu, a my jediní to děláme nejlíp, a všechno ostatní je šarlatánství a pseudověda.

Takže z mého pohledu je to velmi složitě udržitelné, obzvláště když i lékaři jsou lidské bytosti a zažívají ve svém životě nepohodu, nezdary, nemoci. A teď si vezmi, že já mám spoustu lékařů, kteří onemocněli – a samozřejmě spousta lékařů je chronicky nemocných – a teď přijdou ke svému oboru z druhé strany – jako pacienti. A teď zjišťují, jak to je. A z mého pohledu a zkušeností z toho, jak jsme se bavili i s těmito lidmi, lékaři, dojde k velkému rozčarování, protože mají nějaké své představy, nějaké své potřeby, aby nějakým způsobem došlo k tomu, že se cítíte lépe. Že dojdou k nějakému stavu nemoci, jako lékař…

Martina: A to na rozdíl od nás mají armádu kamarádů.

Jan Vojáček: Mají armádu kamarádů.

Martina: Mají automaticky status takzvaného kulicha, to znamená protekčního pacienta.

Jan Vojáček: Přesně tak. A dostanou se k nejlepším profesorům, k nejlepší léčbě. A věřím, že spousta z nich řekne: „Hele, zaplať pánbůh za to, to mi zachránilo život, pomohlo mi to.“ A dovedu si představit, že se takto děje. A zároveň se děje to, že tam je určitá forma, z mé zkušenosti, rozčarování, protože oni zjistí: „Aha, tenhle nejlepší profesor mi pomohl odstranit tohle. Dal mi tyhle léky, a ten mi dal támhleto. Super, děkuji, ale já se pořád necítím úplně dobře. Necítím se zdráv, necítím se úplně ve své síle. Necítím se být s plnou energií života, a s radostí a touhou, těšením se na každý nový den. Že mi to vlastně tato medicína nepřinesla.“ A tam právě se dostane do limitu, do hranice, kdy i lékaři zjišťují, že je to složitě, a čím dál více neudržitelné, a že bude nutné změnit přístup k řešení chronických nemocí. Prostě klasická medicína si musí přiznat své limity – což nechce. A teď se můžeme bavit o tom, kdo to vlastně nechce.

Funkční medicína říká: Pojďme si přiznat své hranice, a podívejme se za ně, co všechno ovlivňuje lidské zdraví. A velkou roli hraje prostředí, životní styl a mysl.

Martina: Otázka zněla, zdali se k sobě přibližuje funkční celostní medicína a klasická. A ty jsi říkal, že se může zdát, že se vzdaluje. Ale výsledek je, že si myslíš, že se vlastně k sobě přibližují?

Jan Vojáček: Ano. Z mého pohledu se přibližují. Nejde o to, že jeden systém je víc pravdivý, než druhý ve smyslu: Pojďme si to navzájem dokázat, pojďme se poměřovat. Tam nejde vůbec o funkční medicínu, a klasickou medicínu. Jde o to, že člověk a jeho zdraví je nějaký fenomén, který má na pozadí nějaké principy, podle kterých to funguje. A čím dál více lidí, včetně lékařů, má zájem se o těchto principech dozvědět více, a díky tomu se to přibližuje. Protože funkční medicína neříká: „My jsme nejlepší, všechny uzdravíme, a všechno se může vyléčit okamžitě.“ Ne. Funkční medicína říká: „Pojďme si přiznat své hranice, a pojďme se podívat za ně, co všechno ovlivňuje v současné době lidské zdraví. A pojďme se na to podívat, řekněme, společensky, protože tam hraje velkou roli prostředí, a pojďme se na to podívat s každým individuálně, a tam hraje velkou roli mysl, a životní styl. A tím už se vlastně dostáváš do oblastí, kterými se funkční medicína zabývá. Funkční medicína jenom říká, že v prostředí jsou určité faktory, které buď zdraví podporují, nebo ubírají čili odolnost zvyšují, nebo snižují.

Martina: Když se dívám na ostatní hosty, kteří tady seděli na tvém místě, tak mnoho z nich tvrdí, že si myslí, že děti na základní škole by se měly učit, jakým způsobem duchovně směřovat, jakým způsobem posilovat svého ducha, jakým způsobem hledat svou cestu, jakým způsobem se učit rozumět svému tělu. Ale ono se to vlastně všecko smrklo na to, že si musíte mýt ruce, a jíst cereálie. Myslíš si, že už v tom je zakopaný pes? V této primární prevenci?

Jan Vojáček: To je další prázdnota a neporozumění v tom, jak to funguje. A tato prázdnota, bohužel, a povrchnost, se tady šíří v oblasti zdraví jednoznačně. A když se řekne: „Duchovně směřovat“, tak zároveň už zase všichni slyší: „Ezo, ezo, ezo, ezo.“

Martina: Ale být silný – tomu mnozí říkají „asertivita“. Jenomže asertivita, pokud není podložená skutečnou osobností člověka, je arogancí.

Jan Vojáček: Ano.

Martina: A s tímto se můžeme setkávat dnes a denně, že se takto zaměňují tyto pojmy, protože nejsou žité. Jsou uměle vyčtené z různých knížek, a navrstvené na nepochopení člověka, není-liž pravda?

Jan Vojáček: Já to vidím u svých dcer – pět a dva roky. Jako rodič se teď významně podílím na tom, jakým způsobem moje dcery budou ve svém životě zdrávy. A pod tíhou této zodpovědnosti se samozřejmě zhrozí všichni rodiče, že se můžou významně negativně podílet na tom, že jejich děti někdy onemocní. Jenomže, to je zodpovědnost. Zodpovědnost bez obviňování, bez podlehnutí tomuto tlaku. Já jsem si vědom, že roli hraje už výběr školky – to, jaký mám vztah se svou ženou, jakým způsobem informujeme naše děti o tom, jakou roli hraje životní styl, v jakém žijeme životním prostředí, ve kterém se nacházejí, jakou roli, až to budou schopny pojmout, hraje jejich mysl, s myšlenkami, které se jim rodí v hlavě, a s navázanými emocemi – pro jejich celoživotní spokojenost, nespokojenost, zdraví, či nemoc.

Tento svět nabízí tolik možností, jak se rozptýlit, že na zdraví nezbývá dostatek energie, pozornosti, času, ani prostoru

Martina: Ale tvůj vliv bude slábnout. V okamžiku, kdy odevzdáš děti do školského kolostroje, tak najednou začneš být na chvostu jejich zájmu a autorit, které ony budou vnímat.

Jan Vojáček: A proto se tak málo lidí uzdravuje, proto je tak moc lidí nemocných. Když se podíváme na tento systém – to znamená systém výchovy, vzdělávání a zaměstnání, prostředí, ve kterém se to děje, na základě životního stylu, který se žije, na základě vnímání toho, jakým způsobem moje mysl ovlivňuje můj prožitek, včetně mé odolnosti – tak tento systém je prožraný nejrůznějšími nezdravými mechanismy.

A z mého pohledu, pokud bychom chtěli – a to je to, co se dotýká také tématu zdraví dětí – pokud bychom chtěli – a to je otázka, jestli chceme být zdravější společnost, pokud bychom chtěli být zdravější jako jednotlivec. A já, Honza, chci být zdráv, chci vytvářet co nejzdravější prostředí pro moje děti, já, jako Honza Vojáček, bych rád přispěl ke zdravějšímu prostředí České republiky, pokud je to v mém měřítku, v mém záběru záměrem – tak zkoumám, jakým způsobem si to můžu zprostředkovat pro sebe, pro moje děti, a pro Českou republiku. A to je to, co může udělat do nějaké míry každý, přestože není funkční lékař.

Jak to udělá? Tak, že se bude o zdraví zajímat. Protože z mého pohledu, a věřím, že se shodneme, většina lidí na tom nic moc nedělá. Zdraví by mělo být na prvním místě. Tak proč si tedy nesedneme a neřekneme si, co pro zdraví na prvním místě uděláme – bez obviňování, v klidu, principiálně.

Martina: Proč? Proč si nesedneme? Samozřejmě teď nejdu do svědomí každého jednotlivce, protože to se asi děje, ale jako společnost jsme si rozhodně nesedli. A rozhodně jsme si nesedli bez obviňování. A rozhodně na cestě k hledání odpovědí není společná snaha, aby lidé byli zdravější. Nebo se to tak aspoň jeví, protože nejsme.

Jan Vojáček: Nejsme. Jsme víc nemocní.

Martina: Jsme víc zaléčenější.

Jan Vojáček: Zaléčenější a nemocnější. A to je fakt. A proč? Mám pocit, že tenhle svět nabízí tolik možností, jak se rozptýlit, rozptylovat, jak být rozptýlen, že na zdraví nezbývá dostatek energie, pozornosti, času a prostoru. Z nějakého důvodu to není naše priorita. Naše priorita je se dohadovat, obhajovat svou pravdu, držet status quo, vydělávat prachy, cestovat na dovolenou. Vlastně život tak nějak přežít, jakoby vychovat děti, a říct si: „Tak se mi to nějak podařilo.“ A z mého pohledu je to o tom překonat lhostejnost, a překonat velký rámec zabřednutí sama v sobě, v nevědomých procesech, které mě mají tendenci neustále vyčerpávat, rozptylovat, a ukazovat na tom, že všechno, co se děje venku, a na nějaké zdraví mi už prostě nezbývá čas. Nemám na to čas, nemám na to peníze. Dneska to stojí peníze koupit si lepší potraviny, natož abych přemýšlel nad tím, proč bych měl jíst zdravěji, když jsem natolik vyčerpaný, že si potřebuji dát pět koblih za den.

Martina: Ještě doplním, že jsi autorem knih Umění být zdráv, Rozhodni se být zdráv, a Umění nemoci. Jane, já jsem četla některé tvé rozhovory, a po přečtení jednoho z nich jsem si říkala: Jak si to ty představuješ, když v dnešní době mnozí lidé ráno vstávají se slovy: „Už aby byl večer,“ a že říkáš: „Já se těším na každý nový den.“ Je to provokace? Máš to zapotřebí? Řekni mi, jak se to dělá, těšit se na každý nový den, aby to nebyla jenom klasická fráze?

Jan Vojáček: Tak, odkazuje to na nějakou životní filozofii, kterou mám v sobě hluboce zakořeněnou, a to, že život je pro mě opravdu škola, kde každý den mám novou příležitost se ve svém životě posunout ve svém sebeobjevování, a objevování toho, co mě skutečně baví. A to jsou principy, které se nám dějí na pozadí našeho života, a souvisí s našim zdravím a vznikem nemocí. Takže každý den je pro mě nová příležitost dozvědět se něco nového, protože každá vteřina, každý okamžik je naprosto unikátní, a nějakým způsobem reprezentuje prožitek každodennosti, každého okamžiku, nás samotné.

Ty jsi v úvodu zmínila, že existují nějaké události, které zdánlivě běží venku kolem nás, ale ve výsledku to, co opravdu prožíváme každý den, každý okamžik, je naše velmi unikátní interpretace toho všeho. A tato interpretace rozhoduje, z mého pohledu, o kvalitě našeho života. A právě tento přístup k tomu, že každý den můžu zažívat, jakým způsobem se vztahuju ke světu, k druhým lidem, mě vede k tomu, že mě to baví.

Martina: To, že se člověk každý den dozvídá něco o sobě, něco nového o světě, a něco nového o své roli ve světě, je fakt, to je pravda, skutečnost. Přesto mnoho lidí ubíjí jakýsi stereotyp, a to vztahový, pracovní, a zároveň na něj útočí možná víc než dřív, nebo určitě víc než v mém mládí, právě věci, které jsou vůkol: Inflace, drahota, válka na Ukrajině, zmíněný covid, paniky, které jsou v nás vyvolávány, řekla bych, že mnohdy velmi uměle. Řekni mi, jakým způsoben pěstovat tu svou interpretaci, aby se ode mne tyto molekuly strachu odrážely, a nepronikaly mým tělem, mojí myslí, mými buňkami?

Jan Vojáček: Je to opět o nastavení si určitých postojů, a přístupu vůbec, k samotnému životu jako takovému. Protože jeden z těchto přístupů je, že mě někdo bombarduje molekulami strachu, které mnou prostupují, a díky tomu, že se dostávají do kontaktu se mnou, tak já a priori musím mít strach, protože se přece tento strach na mě valí. A to je přístup, který já – aniž bych se chtěl někoho dotknout – nazývám přístupem oběti vnějšího světa, vnějších okolností, vnějších událostí.

A přestože chápu náročnost v dnešním světě, tak já to u sebe, pro sebe, vidím ještě trochu jinak. A to tak, že já, a můj emoční mozek, můj limbický systém, a toto všechno s tím spojené, si vytváří veškeré molekuly emocí. Já si vytvořím každou svou molekulu strachu. Žádná ke mně nepřijde z venku, aby se stala součástí mě – já si ji vytvořím. A z mého pohledu, čím více lidé rozumí tomu, jakým způsobem vzniká prožitek, jakým způsobem si ho já ve skutečnosti tvořím – já si ho tvořím právě interpretací, a veškerými postoji, nastaveními, očekáváními, přesvědčeními, schématy, vzorci, i minulými traumaty – tak vlastně na základě toho si ve skutečnosti tvořím svůj subjektivní vesmír, a svou subjektivní realitu. A tam potom přijde otázka: Jak moc je moje subjektivní realita, můj subjektivní vesmír, závislý na tom, co se děje ve skutečnosti venku?

Žijeme v emočním světě, který je tvořen molekulami emocí vytvářenými emočním mozkem. A interpretace situace určuje, jestli se držíme ve své sféře vlivu, nebo ne.

Martina: Jane Vojáčku, znamená to tedy, že měl pravdu můj kolega, který, když jsem mu popisovala svůj poryv vzteku – protože si myslím, že byl svým způsobem oprávněný, protože se zkrátka někdo nezachoval fér – a říkala jsem: „A to mám být klidná? To to mám dusit?“ Tak on mi říká: „To ne: Ty jsi naštvaná oprávněně. Ale důležité je to, co to s tebou dělá.“ To je to, o čem ty teď mluvíš?

Jan Vojáček: Veškeré emoce, veškeré prožitky spojené s nějakým typem myšlenek – například, pokud ti projde hlavou myšlenka na nějaké bezpráví, která má navazující emoci hněvu, tak tvůj prožitek je naprosto v pořádku. Pokud se podíváme na děti, tak ty autenticky prožívají veškeré své emoce, a dávají to jasně najevo. Tam jde o to, jakým způsobem máš pod kontrolou, a vnímáš to, jak si tvoříš právě tento svůj emoční svět. Protože my skutečně žijeme v emočním světě, který je tvořen právě molekulami emocí, který tvoří náš emoční mozek. A důležité je na tvé interpretaci situace, jestli se držíš ve své sféře vlivu, nebo jestli se dostáváš mimo svou sféru vlivu.

Protože jednou z největších potíží, které dnes tvoří lidem současný svět, je to, že se toho děje globálně tolik, a my máme přístup ke všem těmto globálním informacím, že se naprostá většina, nebo velké množství lidí dostává mimo svou sféru vlivu, čili se namotají do emoce bezmoci. Protože pokud uvidíš nějakou formu bezpráví, která nekoresponduje s nějakou tvou morální a etickou hodnotou, tak tahle myšlenka vytvoří emoci hněvu, protože chceš toto bezpráví napravit. Ale nemůžeš, takže se v tom okamžiku dostáváš ze stavu hněvu do stavu bezmoci, čili tvůj emoční aparát se obrátí proti tobě. A z mého pohledu naprostá většina chronických nemocí má prazáklad v tom – samozřejmě jsou multifaktoriální, a je tam velké množství rolí – že obrovskou roli hrají emoce, které se obrací proti samotnému organismu. A můžeme se také bavit o tom, jak.

Martina: Když k tobě přicházejí do Institutu funkční medicíny…

Jan Vojáček: Lehké doplnění, já na Institutu funkční medicíny působím jako mentor ve vzdělávání lékařů, a jinak působím jinde. Jako praktik, lékař.

Martina: Jako praktický lékař.

Jan Vojáček: Ne jako praktický lékař, ale jako praktikující medicínu na jiném zařízení. Nechci dělat zbytečně reklamu.

Martina: Klidně můžeš.

Jan Vojáček: Na klinice Endal.

Je strašně důležité pochopit, jakým způsobem si vytváříme stres a napětí. Vytváříme si je my sami.

Martina: Na klinice Endal. Dobře, přicházejí za tebou pacienti, řekni mi, jsou více ve stresu, než když jsi s funkční medicínou začínal před deseti, patnácti lety?

Jan Vojáček: Neřekl bych. Nedokážu to takhle vyhodnotit, že by byli více ve stresu, protože my, z mého pohledu, si myslíme, že žijeme největší stres teď. Ale když se na to podíváme, tak vždy bylo něco, čím jsme se mohli stresovat, protože náročnost světa vždycky přináší výzvy, a záleží právě na tom, jak se k tomu vztahujeme – ať je to rodina, ať je to nějaké ekonomické zázemí, ať je to aktuální zdraví. A to se dělo vždy. Tyto tři základní pilíře – peníze, vztahy, hojnost – mohou být zdrojem stresu vždy, a je jedno, jestli jsme v absolutní pohodě a blahobytu, z hlediska nějakého vnějšího světa, nebo jestli aktuálně prožíváme ještě nějaké další výzvy. Takže z mého pohledu stres a porozumění tomu, jakým způsobem si ho vytváříme, je obrovské téma, které se patnáct let line mým lékařským praktikováním prakticky na stejné úrovni.

Martina: Když přijdu k lékaři, a on řekne: „Nesmíte se tolik stresovat“, tak pro mě je to už malinko….

Jan Vojáček: Stresující.

Martina: Ne, je to pro mne naprosto vyprázdněný pojem, protože se samozřejmě zeptám: „Aha, a jak? Můžete mít říct, jak se nemám stresovat? Nebo, jakým způsobem mám postupovat?“ Je to vlastně svým způsobem klišé, když řekneš svým pacientům: „Musíte se méně stresovat.“ Co v tvém podání tato informace obsahuje?

Jan Vojáček: To bych právě takhle nikdy neřekl. A tyto vyprázdněné fráze, klišé? Je potřeba si uvědomit, co tím pádem dělám, protože na tom se to uvědomit dá, že tam, kde klasická medicína končí s těmito vyprázdněnými frázemi, například: „Žijte zdravě a nestresujte se.“ To je základní recept na zdraví, který dneska získá člověk u klasického lékaře, kromě toho, že získá klasickou léčbu, odnese si léky, a k tomu třeba informaci „nestresujte se a žijte zdravě“, a tam to končí.

A tam, kde tohohle končí, tak já začínám. To je můj startovací bod, kdy se tyhle vyprázdněné fráze začínají velmi pečlivě naplňovat. A to čím? V prvé řadě porozuměním tomu, co jsou principy na pozadí touhy žít zdravě, a mít menší chronické napětí svého autonomního nervového systému, což je, složitěji řečeno, výsledek toho, když se člověk méně stresuje. Protože stres je napětí, je to určitý výdej energie. Je to napětí v našem nervovém systému. Je to tak, jako struna na kytaře, která má být tak akorát. A my, jako lidské bytosti v 21. století, protože nás to nikdo neučil, nevíme, jakým způsobem toto napětí regulovat a modulovat, protože nám bylo řečeno, že je napětí způsobeno tím, co se děje venku.

A to se zase opět vracíme k tomu, že z mého pohledu je to jinak. A to tak, že my máme velkou moc nad tím, jakým způsobem toto napětí regulovat. A přijde otázka jak, a to je vlastně z velké části můj obor – jakým způsobem člověka provést, aby znovu uchopil svou moc nad sebou, čili nad svými různými schopnostmi a možnostmi, jakým způsobem regulovat své napětí, a to od interpretace jakékoliv situace, po nastavení svého konstruktivního postoje, aby své napětí právě moduloval a reguloval.

Martina: A já tady tedy udělám dramatickou pauzu mezí tím, jak a co se dozví naši posluchači, a jen se zeptám: Ty jsi vystudoval klasickou medicínu, a dlouho jsi zvažoval, kam se vydáš. Řekni mi, co bylo tím zvratem? Proč ses rozhodl pro takzvanou funkční medicínu? Proč ses rozhodl pro tuto cestu?

Jan Vojáček: Já jsem v době, kdy jsem byl na jakési křižovatce, vůbec netušil, že existuje nějaká funkční medicína. Já jsem v sobě pouze registroval vnitřní konflikt a rozpor nad tím, co jsem se do té doby dozvídal, a dozvěděl v klasické medicíně, v pojetí klasické medicíny o zdraví, a tím, co někde ve mně bylo určitou touhou, vášní, vidět zdraví celostně, komplexně. Mě v prvé řadě v klasické medicíně nechytlo pojetí klasické medicíny. To znamená: „Honzo, tak co, to budeš, jako táta, vytahovat žlučníky, nebo jako kluci vyměňovat kolena, nebo jako jiní kamarádi budeš prodávat léky na nejrůznější nemoci? To je to, co chceš?“ A já jsem necítil, že to je to, co chci. Já jsem si říkal: „Vždyť mě baví se bavit s lidmi. Mě baví jejich životní příběh. Baví mě se dozvědět o tom, jak vlastně jejich zdraví souvisí s tím, jak žijí, jací jsou. Přede mnou sedí člověk, a ne nějaké číslo diagnózy, nebo orgán, rozbitý játro, porouchaná ledvina.

Martina: Játro… Vždycky, když někdo řekne játra v singuláru, tak mě to rozesměje.

Jan Vojáček: Ale to schválně. Nebo náhodná chyba genů – pojďme ji spravit, a už se nebavme o tom, že to je nějaká paní Marie, která má nějaký svůj život. Takže díky této neztotožněnosti s pojetím klasické medicíny jsem začal pátrat po tom, co je to moje. A našel jsem to tenkrát na Východě, i když při pobytu ve Skotsku, kde se dávno urodila myšlenka celostního, komplexního pojetí lidského zdraví, i když v té podobě, která není tak úplně taková, jak to dneska pojímá funkční medicína, protože čínská medicína, nebo ájurvéda, a tyhle směry, mají velmi specifickou terminologii, velmi specifický přístup. A abych přiblížil lidem funkční medicínu, tak se funkční medicína snaží být co nejvíce prozápadní, co nejvíce být v pojmech klasické medicíny, aby tomu člověk rozuměl, a zároveň si uchoval myšlenku, že přede mnou stojí unikátní bytost, ke které je potřeba přistoupit velmi individuálně, komplexně, celostně. A to se mi spojilo v tom Skotsku vlastně tím, že jsem si řekl: „Aha, tak ono to nějak jde.“

Příčina nemoci není ani venku, ani to není moje vina. Je potřeba opustit koncept viny, a tím je opuštěn i koncept oběti, protože dokud tam je vina, je tam oběť a agresor.

Martina: Teď se zvolna dostaneme k tomu, jak. Protože ty říkáš, že u vás na klinice neléčíte nemoci, ale podporujete lidi na jejich cestě ke zdraví. A to je asi opravdu velký rozdíl v přístupu. Ale pokud podporuješ někoho na jeho cestě ke zdraví, tak to předpokládá, že on převezme zodpovědnost za své tělo, za svou mysl, za svůj život, za své zdraví. A v tom asi může být jádro pudla. Protože svádět vše, jak jsme se o tom bavili na začátku, na okolí, na ostatní lidi, na špatnou společnost, na nepřízeň osudu, je vlastně mnohem snazší. Takže teď se dostávám, sice dlouhou otázkou, ale k tomu, jak tedy podporovat současného člověka na jeho cestě ke zdraví?

Jan Vojáček: Právě tím, že on začne postupně rozumět tomu, co skutečně způsobuje jeho nezdary a nepohodu v jeho životě. My máme tendenci svádět na lidi, a lidi to tak přijmou, že si za svoje nemoci můžou sami. Kouří? Tak co se divíte. Jíte samé nezdravosti? Tak co se divíte. Vždyť se pořád stresujete, tak co se divíte. Máte tendenci to hodit na lidi, a zároveň jim brát moc. To znamená říct: „Svět je těžký. Dneska je to složité. Máme čím dál víc nemocných. Společnost je čím dál víc nemocná.“ Ale vlastně si tenhle stav zafixuje, a tenhle status quo se tím pádem fixuje, že se lidem říká: „Nemůžete za to. A přitom si tak trošku za to můžete sami.“ A oni neví, co s tím. A kdykoliv někdo přinese myšlenku: „Pojďte se na to podívat v klidu, trošku jinak. Pojďte se na to podívat velmi principiálně, velmi logicky, v určitých souvislostech. Pojďte si sednout, projdeme si váš životní příběh. Podívejte se na to, z čeho jste vzešel, to znamená, jakým způsobem vás zformovala jaká rodina, jaké jste tam měli návyky, jak jste přistupovali k životu, k životnímu stylu, sami k sobě, to znamená, jaké jste si odnesli sebepojetí v životě. A pojďte se na to podívat, podívejte se na tyto události, co se vám v životě a jak dělo, a jak se to propisovalo do vašeho zdraví. Pojďte se na to v klidu podívat.“

Ty jsi zmínila, že klíč – jádro pudla – je zodpovědnost. Ano, protože v klidu si sednout a říct: „Není to ani venku, a není to vina ani moje,“ znamená, že se úplně opustí koncept viny. Tím vlastně opouštíš koncept oběti, protože pokud tam je vina, vždycky je tam nějaká oběť a nějaký agresor. Někdo, kdo to způsobil. Tohle je potřeba absolutně opustit. Tenhle koncept. Není to vina nikoho venku, ani nikoho uvnitř toho, to znamená mě samotného. Koncept samotné viny je potřeba opustit, a tím znovu nabírám zodpovědnost a moc – bez emoce viny, a jenom se chci podívat na to, co se opravdu se mnou děje. Co se mi to opravdu v mém životě děje. Jakým principiálním způsobem si tvořím zdraví, jakým způsobem se co podílí na vzniknu mé nemoci. A to je způsob, jakým my provázíme lidi.

My je provázíme cestou porozumění, očištěné od tohoto obviňování čehokoliv, kohokoliv, včetně sebe, abychom jim ukázali, že se dá posvítit, a pokud je člověk schopný to navnímat – a to je každý schopný navnímat. Tam nezáleží na žádné inteligenci, protože máme velmi inteligentní lidi, kteří se tomu brání, a máme lidi, které bychom mohli nazvat, a to se nechci někoho dotknout, obyčejnějšími, a jsou to perfektně schopní uchopit. To znamená, že my všichni máme v sobě hlubokou moudrost, kterou můžeme vytáhnout na světlo, a posvítit si na to, jakým způsobem se co podílí na našem zdraví, a na vzniku nemoci.

Martina: Honzo Vojáčku, to, co popisuješ, mi připadá jako dobrá cesta, třeba prevence, ale přemýšlím, do jaké míry má člověk čas, sílu, energii, víru a naději v okamžiku, kdy mu už nějaký karcinom hlodá uvnitř těla?

Jan Vojáček: Hm, to je právě stále o tom stejném v tom, že když jdeme pod povrch věcí, to znamená zkoumáním principů, co vlastně zdraví je, a jakým způsobem ho co tvoří, co tvoří moji odolnost, moje zdraví, tak když to lépe chápu, tak mi zároveň začne být naprosto jasné, proč může vzniknout nemoc. A to je, pořád je to obrovsky tenký led, zvláště pokud se to týká onemocnění, jako je rakovina, protože je to samozřejmě napumpováno – a my už jsme to tady zmínili několikrát – emocemi, je to napumpováno obrovským množstvím emocí, logicky, utrpení, strachu, bolesti.

A já jsem schopen se na to podívat touto optikou, pokud pochopím, jak si tvořím vlastní zdraví, tak, jak jsem zmínil, jsem schopen porozumět tomu, co je to ve skutečnosti nemoc. Protože, když se na to podíváme optikou klasické medicíny, tak klasická medicína vlastně člověka z tohoto procesu vytrhuje: „Paní Marie, to je náhodná mutace genu. Sešlo se tam víc faktorů – a prostě nedá nic dělat.“ Máme tady ozonové díry, máme tady zátěže prostředí, je tady prostředí, které je absolutně stresující, tak se to prostě sešlo tak, že tyhle všechny faktory se podílejí na tom, že tady před námi teď sedí paní, která má karcinom. A medicína zůstane u toho: „Hele, prakticky se nedá nic dělat, my to za vás vyřešíme.“

A paní Marie se zeptá: „Dobře, a jakým způsobem?“ A to je tenký led, do kterého medicína nechce jít. Paní Marie se může zeptat: „A není to náhodou tak, že nějakým způsobem jsem nevědomě činila ve svém životě tak, že jsem šla této nemoci naproti? Že jsem se nějakým způsobem mohla podílet na tom, že můj organismus na úrovni imunitního systému selhal, a dovolil, aby se tyto mutace projevily ve formě karcinomu?“ A tam vlastně už medicína nejde, protože se toho bojí, právě z toho důvodu, že by z toho mohlo vyplynout, že se obviní paní Marie, že si za to může ona sama. Tak jí přeci nebudeme v tomhle stavu nakládat takovouhle další zátěž. Do tohoto se pouštět nebudeme, protože pokud bychom se do toho pustili, tak ano, existuje spoustu faktorů, který se jeví, že jsou mimo naši zónu vlivu, sféru vlivu. A naopak existuje obrovské množství faktorů, které jsou v naší sféře vlivu. Kterými si právě tvoříme a budujeme svoje zdraví, nebo podporujeme vznik nemoci.

To, co skutečně léčí, je proces změn, které člověk udělá tak, že žije jinak, než jak žil, než se nemoc objevila

Martina: Vnímala bych, že v tuto chvíli by stálo za to paní Marii naložit na záda její třeba způsob života, který ji k tomu mohl dovést, v případě, že by jí to mohlo pomoct. Ale ty sis jistý, že v okamžiku, kdy ve stádiu akutní nemoci zjistíme, třeba, čím jsme se k tomu pravděpodobně k tomuto zbědovanému zdravotnímu stavu dopracovali, tak že nás to začne léčit? Toto poznání? To asi ne.

Jan Vojáček: Toto samotné poznání může být vstupní brána k tomu, že ve svém životě udělám adekvátní změny. A to je to, co je vlastně léčivé. To, co skutečně léčí, je proces změn, kde dojdu k určité formě jinakosti toho, než jak jsem žil předtím, než se nemoc objevila.

Například se to vždycky vztáhne k dětem, takže to určitě je téma, které se dá otevřít, že vždy lidi napadne, jak za to můžou děti. A to je potřeba také osvětlit. Nicméně, z mého pohledu, z mé zkušenosti, pracuji s lidmi, kteří dostali nějakou informaci z klasické medicíny, dostali klasickou léčbu. To znamená, že každý, se kterým pracuji, prošel klasickou medicínou, udělala se veškerá vyšetření, veškeré zprávy, nastavila se léčba, a tam by to mohlo skončit. To je to, co jsme si řekli. Tam by to mohlo skončit, a tam většinou končí 99 procent lidí, řekněme to tak. A někteří, třeba jedno procento – to je jenom schéma – tak řeknou: „Fajn, dobře. Ale pokud to není jenom nějaká náhoda, že jsem si vytáhl krátkou sirku, černého Petra, pokud se na svém zdraví, či nemoci, nějakým způsobem podílím, tak by přece dávalo velkou logiku něco změnit.

Ty jsi zmínila, že existuje něco jako prevence, že to může být úžasná prevence. Ano, existují tři druhy prevencí: Primární prevence, sekundární prevence, terciální prevence. Proč je to důležité? Primární, která tady prakticky neexistuje, je velmi neefektivní, primárně má předcházet vzniku nemoci. To znamená, že když ty, jako Martina Kociánová, porozumíš principům, co všechno se podílí na tvé odolnosti, tvorbě zdraví a nemocí, tak jsi na nejlepší cestě si uzpůsobit svůj život, a své vnitřní nastavení tak, abys měla do nějaké míry šanci, že riziko nemoci u tebe bude co nejnižší – tak to je primární prevence.

Sekundární, že se zachytí nemoc včas. Tady medicína funguje relativně dobře, dělají se různá preventivní vyšetření, která mají odhalit nemoc včas, a tím pádem zvýšit šanci, že to bude v pohodě. A terciální prevence je, že když už něco mám, a relativně se to dostane pod kontrolu, a tak zajistím, že se mi to nevrátí. A tady opět selháváme, protože pokud už tedy něco objevím, že se děje, třeba mamografem, že je karcinom prsu, tak se můžeme bavit o tom, jaká vyšetření jsou v rámci prevence cost-benefit, jaká je za to daň – což je téma samo o sobě.

Nicméně, pokud to tak dneska je, že se udělá například mamografické vyšetření, zjistí se karcinom prsu, začne se řešit – pokud taková žena řekne: „Fajn, je to náhodná mutace. Já to mám, a měla to babička, nemůžu s tím nic dělat. Děkuji, že jste mi pomohli to objevit. Děkuji, že jste mi to pomohli vyřešit. A jedu dál.“ Spousta takových žen v čase onemocní znovu – nějaký další typ i onkologického onemocnění – a jede se nanovo. Zachytí se to a řekne se: „Hm, pardon, bohužel. Další náhodná mutace. Tak to pojďme znovu vyřešit.“ A další náhodná mutace, další náhodná mutace…

To z mého pohledu nesplňuje tu logiku, ke které jsem zatím došel, a to je, že nemoc a její vznik má svou vnitřní logiku, kterou lze objevit, a porozumět jí. To znamená, že když ta žena porozumí tomu, jakým způsobem se podílela, nevědomě, mimo jiné díky svému emočnímu nastavení, na vzniku své nemoci, tak může velmi dobře projít procesem určitých vnitřních změn, posunů, které potom realizuje navenek, kde si může velmi dobře zajistit terciální prevenci, například to znamená, že se jí nemoc nevrátí. A tady, na úrovni prevence, systém velmi selhává, protože svítí pouze na sekundární prevenci, což je: „Pojďme zachytit nemoc včas, a všechny ostatní typy prevence jsou prázdné, vyprázdněné projekty, nebo se to prostě zaléčí. Jenomže terciální prevence je: „Po infarktu berte do konce života statiny na cholesterol.“ To je z mého pohledu absolutně nedostačující.

Martina: Ty to říkáš velice erudovaně. Já bych do toho přiskotačila se svou dřevorubeckou nonšalancí a řekla bych: „Pane Bože, dej, ať nás nesvede povrch věcí. Jak to zmiňuje Jaroslav – prosím, ať nekloužeme pořád po povrchu.“ Je to tak?

Milan Calábek: Ano, je to tak. Přesně je to tak. Ano.

Martina: A řekni mi, spousta lidí stále potřebuje mít potvrzené své myšlenky, své úvahy, nebo to, co poslouchají, autoritami, a řeknou, když Jaroslav Dušek mluví o percepčních bodech: „Tak a co? Řekni mi, najdeme opravdu silnou oporu percepčních bodů třeba v klasických filozofických spisech, traktátech, v literatuře?

Milan Calábek: Samozřejmě že jo. Jedním z prvních, kdo přispěl k rozvoji teorie percepčních bodů, byl Immanuel Kant, který přistoupil zcela odlišně k teorii poznání. A sice tak, že si uvědomil, že na jedné straně existuje svět, na který se díváme svými smysly, který vnímáme svými smysly a nervovou soustavou, a nazval ho jevovým, fenomenálním světem – v Jaroslavově adaptaci Čtyř dohod je to takzvaný tonal, používá tento termín – zatímco to podstatné, co uniká našim smyslům a rozumu, nazval světem o sobě, nebo věcí o sobě. Důležité na tom je to, že my nevnímáme svět, že my nevidíme to, co je, ale my to vytváříme, spoluvytváříme. Naše smysly nezrcadlí skutečnost venku, vibrace, které tam jsou, ale vytvoří tento svět, který je podle Kanta naší představou – je čistou fikcí. Je vlastně jenom, dalo by se říci, halucinací. Ale nejenom to, Kant udělal takzvaný Koperníkovský obraz, on to sám to tak nazval, kdy upozornil na to, že o tom nerozhodují předměty, které máme, ale rozhodujeme o tom my způsobem, jak je vnímáme. A to je obrovsky důležité.

Martina: To je důležité, protože vlastně svým způsobem to, co tedy Jaroslav říká mnohdy trefně, leč slovy prostými, nehledanými, je vlastně věc, která stojí na nových základech naší filozofie.

Milan Calábek: Přesně tak. Přesně tak, ano. A z tohoto hlediska se právě na to můžeme dívat. A teďka, čím jsme na nižším vývojovém stupni, čím jsem na nižší příčce žebříku, tím víc nám tento fenomenální svět, ten povrch světa, jeví jako skutečný. Jakmile vystoupíme trošku výše, jako Kant, tak ho v tom momentě najednou vidíme jako neskutečný. A skutečně svět o sobě, ke kterému zdánlivě nemáme přímý přístup, tak když vystoupíme ještě výš, dostáváme se k tomu, že tento svět není ani skutečný, ale ani neskutečný. Už jsme u Šankary, dostáváme se k jeho klíčovému koánu, který říká, že svět je iluze, kdy skutečný je jenom Brahman, ale Brahman je svět. A to je podstatné. To je strašně důležité.

Martina: To znamená – svět je iluze…

Milan Calábek: Ano.

Emergeneze je konfigurace genů, díky které máme individuální vlastnosti, které se ještě nikdy nevyskytly, protože geny zděděné od otce a matky se můžou zkombinovat tak, jak se nikdy nezkombinovaly

Martina: Skutečný je jenom jeho vykladač?

Milan Calábek: Skutečný je Brahman, To je podstata. A Brahman je svět. To je hodně těžký koán k pochopení, ale jakmile to pochopíš, dospěješ k osvícení. Podle Rámána Maharišiho.

Martina: To nevadí, já mám čas.

Milan Calábek: Jde o to, že se zde zapojují vlastně dva přístupy. První přístup je dualistický. První dva verše jsou dualistické: Svět je iluze. Druhý verš: Brahman je skutečný. Zase dualisticky. A nedualismus, ani tak, ani onak říká, že Brahman je svět.

Martina: Řekni mi, v minulosti se filozofové, myslitelé, nebo náboženští lídři, také tak nenávistně přeli o tyto otázky, jako to můžeme vidět teď, když někdo popisuje tělo, nemoci, způsobem, jako Jaroslav, a ostatní mu to třeba vyvrací?

Milan Calábek: Zcela určitě. Samozřejmě. Šankaru označovali za zakukleného buddhistu, to už buddhismus padl, když byla Indie obsazená muslimskými vojsky. A proto pořád stejným způsobem velice aktivně spolu polemizovali sofisté, a podobně v antické filozofii, a tak podobně. To je věčný běh.

Martina: Nic nového.

Milan Calábek: Nic nového pod sluncem.

Martina: Přesto by člověk čekal, že budeme, když ne vzdělanější a osvícenější, tak alespoň velkorysejší.

Milan Calábek: To spíš asi ne.

Jarda Dušek mluvil o tom, že když jsme připraveni o náš skutečný příběh, nenaplníme své osudové volání, důvod, proč žijeme, často ztrácíme vůli k životu

Martina: Pojďme se ještě vrátit k té samotné podstatě tohoto sporu: Já si tam uvědomuji, že Jaroslav vlastně mluvil o svojí mamince. Jaroslav si dovolil citovat pouze svou zkušenost a řekl: „Moje maminka zemřela na rakovinu. To byla její volba. Všichni umřeli na rakovinu, babička, děda z máminy strany. A co je to rakovina? Tak se ptejme. Umřeli na rakovinu, a vy si myslíte, že ten člověk umřel na rakovinu? A já si myslím, že umřel na to, že nenávidí život. To vím. Ten člověk nemá rád život, nemá rád sám sebe.“ To byl vlastně nejvíc kontroverzní Jaroslavův výrok. Řekni mi, jak tento výrok konkrétně vnímáš ty? Já si myslím, že ve světle toho, o čem jsme se bavili, má Jaroslav nárok na to, aby řekl příběh své maminky.

Milan Calábek: Zcela určitě. Jaroslav jí tehdy sehnal všechny – když se maminka ocitla v nemocnici s rakovinou dělohy, a současně na rakovinu umírala babička, předtím umřel dědeček v šedesáti letech, a byly tam další velké problémy – to Jaroslavovi bylo tenkrát 33 let – sehnal pro maminku všechny dostupné knížky o této nemoci, o její alternativní léčbě, dokonce i nějaký samizdat. A jeho maminka je odmítala číst, rozdala je ostatním pacientkám, neměla vůli dál žít, a byla smířena s tím, že odchází. Vůli k životu obvykle ztrácíme, když jsme připraveni o náš skutečný příběh, když nenaplníme své osudové volání, které vypovídá o tom, že existuje nějaký důvod, proč žijeme, které našemu každodennímu, někdy úmornému, těžkému nejrůznějšímu pobývání, dává hlubší význam a smysl.

Martina: A ta maminka zkrátka nenaplnila svůj osud?

Milan Calábek: Ano, tam je prostě toto. Protože ještě, než se narodíme – to je stará legenda, stará představa – nám něco přisoudily sudičky. Dnes bychom mohli spíš mluvit – teď si dovolím odbočit – o emergenezi. To je specifická konfigurace genů, díky které máme vlastnosti, které se nevyskytly třeba v té určité rodině, ale ani vůbec nikdy ve skutečnosti, protože geny dědíme od otce, od matky, a můžou se zkombinovat tak, že se objeví geny, které se dřív nikdy nezkombinovaly, a můžou vytvořit naší individuální jedinečnost, náš obrovský potenciál.

Když nezrealizujeme svůj potenciál, talent, tak na podvědomé, nebo nevědomé úrovni víme, že jsme promarnili svůj život, a přestaneme usilovat o jeho zachování

Martina: Třeba talent.

Milan Calábek: Ano, třeba talent. A když nenastoupíme cestu k realizaci tohoto potenciálu, tohoto talentu, k tomu, co opravdu jsme, tak víme, na hlubší podvědomé, nebo nevědomé úrovni, že jsme promarnili svůj život, a přestaneme usilovat o jeho zachování. Čím víc se zpronevěříme svému osudovému poslání, tím blíž jsme smrti. Jaroslavova maminka byla nesmírně nadaná. Už jako čtrnáctiletá vyhrála nějakou celostátní soutěž, v recitaci, byla oceněna, ale jí se nepodařilo, a neměla možnost, z mnoha důvodů, tento talent realizovat.

Martina: Takže ona nám povila Jaroslava, vychovala Jaroslava, připravila ho na život, ale svůj osobní příběh vlastně nemohla žít.

Milan Calábek: Ano, nenaplnila ho, vůbec ho nenaplnila. Na to, co bylo osudové volání, na vlastně nemohla reagovat.

Martina: A proto si myslíš, že ztratila vůli žít?

Milan Calábek: Ano, ztratila vůli žít. Protože vůle žít – jak jsme tady mluvili o Kantovi, tak bychom se jenom letmo mohli vrátit k jeho nejlepšímu, a nejvíc indickému filozofovi, jeho žákovi, kterým je Schopenhauer. Který věc o sobě, svět o sobě, nazývá vůlí.

Martina: Svět jako vůle a představa.

Milan Calábek: Ano, přesně, svět jako vůle a představa. A jestliže tuto vůli k životu – já teďko nemluvím o Schopenhauerovi, ale vracíme se zpátky – ztrácíme, tak ztrácíme všechno. V tom momentě už nemáme sílu. Nemáme sílu, jak říká Hamlet, čelit prakům, šípům, rozkacené zuby, znova vstávat a znova se zvednout, a znova jít do boje. A to se přihodilo jeho mamince. Ale samozřejmě je tady ještě jedna věc, daleko důležitější, a k té se dostaneme.

Martina: Když jsme si už předtím povídali na toto téma, tak mě asi nejvíc oslovila věta, kterou jsi mi řekl, že se člověk nemůže vyléčit, pokud nepřevezme zodpovědnost za svou nemoc. Ke mně tato věta dolétla, zpracovávám si ji. Ale, přesto, vysvětli nám, jak vnímáš teto vzkaz, že člověk převezme zodpovědnost za svou nemoc.

Milan Calábek: Já bych se teďka, když dovolíš, zase vrátil trošku k antické filozofii, protože bez toho se neobejdu. A sice k dvoupojetí kosmických sil, kterou Empedoklés, jeden z největších filozofů před Platónem, nazval láskou a svárem, které strukturují dynamismus čtyř živlů. Kdy láska sjednocuje, tak svár, nebo nenávist, rozděluje. A byl přesvědčen, že láska působí jako kreativní síla, jako něco naprosto úžasného, bez čeho se neobejdeme.

Jaroslav toto dobře ví a zná, protože Sicílii miluje, a mnohokrát tam byl – a kdykoli jsem na Sicílii jel, tak mi vždycky říkal: „A ještě se podívej tady, nezapomeň se podívat tam, na velice málo navštěvovaná a nesmírně zajímavá místa, a samozřejmě na Agrigento, na Údolí chrámů, kde Empedoklés v době Magna Graecia působil. Platón dal této neosobní síle, kterou nazval Empedoklés láskou, božskou podobu Eróta. A ještě ho rozdělil na pozemského a božského. Ficinova platónská akademie odvodila platonickou lásku právě od toho božského, od toho božského Eróta. Fichte třeba chápal, tak jako Jaroslav, božský Erós jako zamilovanost do života, zatímco v Goethovi, ve Faustovi závěr zní: „Za věčným ženstvím spějme výš!“, kde je Erós spojen s ženstvím, provázán s mužstvím a podobně. A tady se vlastně setkáváme s něčím, co souzní se současnou dobou. Freud se inspiroval Platónem, inspiroval se Empédoklem, a přenesl tuto božskou sílu na biologickou rovinu, přenesl Eróta z božské roviny, na instinkt, na pud.

Nepatrná síla, banalita, která nás v dětství zranila, nás může odklonit od vnitřního božství, Erótu, lásky k životu, aniž bychom si to dlouho uvědomovali

Martina: Ponížil ho trošku.

Milan Calábek: O to jsme se kdysi strašně přeli. Ano, velice přeli. Byly to veliké diskuse, jestli jde o instinkt, nebo jestli jde o něco vyššího, a podobně. Ale u Freuda je to jednoznačně na instinkty – na instinkt k životu, a instinkt k smrti. A Jaroslav, který říká, že jsme událostí, jako vesmír, ale stejně tak, jako v každé události, jako ve vesmíru, jsou v nás uvedeny všechny možné verze životního příběhu, a proto my, když si vybereme ten pro nás určitý, jsme výrazným spolutvůrcem toho příběhu.

A v posledním rozhovoru, který jste vedli na Universu spolu s Jaroslavem, Jaroslav posluchače vybízel, aby hledali klíčový okamžik, kritický bod v nelineárním systému, kterým nepochybně jsme, na který stačí působit zcela nepatrnou silou, aby se změnil celý systém, kdy nás ono pověstné mávnutí motýlími křídly prvně odklonilo od vnitřního božství, kterým je Erós. A mohla to být, podle Jaroslava, z hlediska dospělých úplná banalita, někdy ve dvou, ve třech letech, kdy nás něco zranilo, co by nás nikdy v pozdějších letech zranit nemohlo, ale pro nás to byl okamžik, jak říká Jaroslav, kdy jsme přehodili výhybku, a začali se vzdalovat od svého božství, od lásky k životu, od Eróta, aniž bychom si to dlouho uvědomovali. Vydali jsme se vstříc tanátu, který se nám po letech zjeví v nějaké vážné nemoci, nebo dopravní nehodě. Nic z toho samozřejmě není náhoda. I když současný vědecký mainstream povýšil náhodu na Boha. Většina lidí vůbec netuší, co vlastně způsobilo, že jak by řekl Rilke: „Na ochozech smrt uviděli stát, kde se předčasně setkávají se smrtí.“ Jaroslav proto navrhuje u tebe v rozhovoru toltéckou rekapitulaci Victora Sancheze.

Martina: Ten návrat.

Milan Calábek: Prosím?

Martina: Ten návrat.

Milan Calábek: Ano. Kdy se lidé, pokud nepřišel jejich čas, uzdraví z osudových ran, které si zasadili, přijetím odpovědnosti za své zrady, a za celý svůj život, protože to, co jsem si já způsobil, já zase mohu opravit, já to zase mohu odčinit. A sice tím, že se podle Jaroslava, plně propojím s radostí ze života, s láskou k životu, která je projevem obrovské zázračné síly nazývané Erós a která z události, kterou jsme, vytěsní protipól tanátu.

Příkladem takové rekapitulace ve středoevropském kontextu může být třeba Viktor Frankl, který přežil peklo koncentračního tábora díky tomu, že si jako kdysi stoikové uvědomil, že ho můžou mořit hladem, mučit, nebo zabít, ale nemohou mu vzít svobodu rozhodovat se, jak na to bude vnitřně reagovat, jaký zaujme postoj. Neboť: „Věci nejsou ani dobré, ani zlé, to jen naše myšlení je takovými činí“, jak říká Hamlet.

A tak ten, kdo útočí na jeho slova za vyslovení názoru o našem podílu na vzniku rakoviny, který vychází z jeho osobní zkušenosti – Jaroslav tedy vychází z osobní rodinné zkušenosti, intuice, a ne zrovna zanedbatelných vědomostí, k jehož zkrácené formulaci ho vyprovokoval moderátor – každý, kdo takto na něj útočí, musí si uvědomit, že neútočí na nějaké pavědecké nesmysly, ale i na Freuda, Schopenhauera, a celý významný západní a východní proud filozofické duchovní tradice, kterou označit za esoterické blábolení může jen úplný ignorant. Nebo někdo, kdo nechce převzít zodpovědnost za svůj život, kdo nehledá jeho hlubší smysl, a není bláznivě zamilován do jeho krásy. Kdo nevidí, jak třpytem kapky deště, jak skrze zeleň stromů u cest, které nevedou třeba nikam, prosvítá absolutno.

Martina: Milane Calábku, znamená to, že úzus, který jsme si tak trošku osvojili, že když nám něco je, tak pořád hořekujeme, proč se to stalo zrovna mně, co jsem komu udělal, že mám takové bolení, takové potíže, takové problémy, je vlastně to, o čem mluvíme? Že bychom neměli zbytečně pokládat tyto otázky, a hledat, proč se nám to stalo? Dá se to vždycky dohledat?

Milan Calábek: Podle té rekapitulace, kterou navrhuje Jaroslav, by se dohledat mělo – kdy jsme se odklonili od Eróta, kdy jsme se odklonili od naší lásky k životu.

Martina: A od sebe sama.

Milan Calábek: Od sebe sama. Od své podstaty. Od toho podstatného, co máme naplnit. To, co nám osud pro nás připravil. A jakmile se od tohoto odkloníme, tak ztrácíme sílu, ztrácíme schopnost znova vstát z prachu, a pokusit se dál bojovat.

Jestliže převezmu zodpovědnost za svůj osud, mohu, když si uvědomím, že existují příčiny, které mou nemoc, rakovinu, způsobily – naše konání, akce – tak to mohu změnit

Martina: To je vlastně ten okamžik, kdy Jaroslav nesouhlasil s tím, čím mu oponoval moderátor, a řekl mu, že pro člověka, kterému oznámí onkologickou diagnózu, to vlastně není hrozná zpráva, ale je to zpráva, díky které on to může otočit, může to vzít vlastní silou do rukou. To je ono?

Milan Calábek: Ano. Jestliže převezmeme zodpovědnost za svůj osud, můžeme zároveň, jestliže si uvědomím, že jsou tady věci, které způsobily to, že jsem onemocněl rakovinou – protože ne vždycky o tom rozhoduji geny – že to byly má konání, mé akce, tak v tom momentě to mohu všechno změnit. Jestliže ne, jestliže budu obětí, jestliže budu poslouchat onu subpersonalitu, která mi říká: „Seš obětí. Je to hroznej svět…“ – tak je vše ztraceno.

Martina: V tuto chvíli si ale musím vzpomenout na jedny z nejčastějších výtek, které lidé adresovali Jaroslavovi – i když on mluvil konkrétně o své mamince, o svých příbuzných, o svém příběhu – a ta výtka zněla: „A co malé děti, vy chytráci, když onemocní rakovinou a umřou? Také nenáviděly svůj život?“ Jak k tomu přistoupit a jak porozumět této tragédii?

Milan Calábek: „Jak vypadala tvoje původní tvář, než se narodili tví rodiče?“ To je jeden z nejznámějších zenových koánů, ze kterého bychom mohli vyjít, když budeme hledat odpověď na tuto důležitou a oprávněnou otázku. Většina posluchačů bude znát spíš z Bible: „Otcové jedli kyselé hrozny, a synům trnou zuby“, Ezechiel 18–2, a podobně u Jeremiáše. Možná si rozvzpomenou i na to, že starozákonní Bůh stíhá nepravosti otců až do třetího, nebo do čtvrtého pokolení. Tady jde o to, že rodové postižení dnes nejlépe objasňuje epigenetika. Epigenetické změny, jako je třeba metylace DNA, jako je deacetylace, defosforizace, jako jsou nekódující mikro RNA, a většina rakovin, s výjimkou těch, které způsobí viry, je genetického původu. Rozhodující úlohu ale nehrají jen tyto geny, nebo mutace, které jsme zdědili, ale epigenetické změny, jako je například epigenetické vypnutí třeba tumor supresorových genů, jako je TP53 gen, to jest takzvaný hlídací pes genomu.

Martina: Proč se najednou vypíná?

Milan Calábek: Vypíná se proto, že v určité etapě vlivem stresu, vlivem stravy – třeba mléčné výrobky, protože mléčné výrobky jsou určeny telátkům, dětem, aby rostly – se musí vypnout geny, které brání růstu, a musí zapnout geny pro růst. Jenomže, když se to stane v našem dospělém věku, tak dojde k tomu, že z prorůstových genů, když nerosteme, a nejsou brzděny těmito tumor supresorovými geny, se stanou onkogeny, a začne se v nás vytvářet nádor, a podobně.

Hlavní příčinou rakoviny je epigenetická dědičnost. Tím, že na genech svou nenávistí, kouřením, UV zářením, a podobně, vytvoříme epigenetické značky, které zdědí naše děti a vnoučata.

Martina: My se bavíme teď o dětech, a u těch by měl policajt fungovat v podobě toho…

Milan Calábek: Tam jde o to, že my pracujeme s genetickou dědičností, nebo se zabýváme genetickou dědičností, mutacemi. Ty vznikají velice dlouho. Ale už Lamarck upozorňoval na to, že zároveň se může přenést to, co jsme zažili, i na naše potomky. Je spousta laboratorních testů u zvířat, u krys: Když třeba, dejme tomu, vezmeme krysího samečka, pustíme do klece nějakou vůni a dáme mu elektrický výboj, tak ještě jeho potomek z třetí generace, když tuto vůni pustíme do klece, se schoulí někde vzadu – a dědečka vůbec nepoznal – a začne se třást strachy. A to je epigenetická dědičnost, protože se nedědí jenom mutace, ale dědí se i vypínání a zapínání exprese genů.

Takovým klasickým příkladem je holandská ledová zima, kdy Němci ke konci války z pomsty, protože tam stávkovali železničáři, zamezili asi 4,5 miliónům Holanďanů jakékoli potraviny asi na devět měsíců. Nastal hladomor, umřelo hodně lidí, desetitisíce, spousta lidí onemocněla. Ale z našeho hlediska je důležité, že děti, které se narodily těhotným ženám, tyto následky přenesly ještě na své děti, a ty na další děti. Podobně tomu bylo i v obleženém Leningradu. To znamená, tyto děti, které se narodily těmto ženám postiženým hladomorem, stresem a hrůzou, měly spoustu nemocí, které normálně jejich o něco starší bratři, nebo sestry, neměli. Ale u nich vznikly, a dál to v této linii pokračovalo, kdežto v linii před hladomorem k tomu nedošlo. A to známe záznamy ze Švédska, a z mnoha jiných stran. To znamená, že my vytváříme to, jak naše děti budou reagovat na určité situace, a zda už jim připravíme možnost vzniku rakoviny, protože třeba u leukémie vypneme FLT3 gen, nebo vypneme onen TP53, nebo jiné geny.

Martina: A vypneme ho třeba tím, že jíme – teď to zjednoduším, opravdu brutálně zjednoduším – že se stresujeme, že jsme zažili nějaký šok, že jíme moc mléka, že kouříme.

Milan Calábek: Nenávidíme, kouříme, vystavujeme se UV záření, a podobně. Je to celý konglomerát. A samozřejmě psychika tam hraje obrovskou roli. Většina lidí, většina zkušených lékařů, vůbec neuvažuje o tom, že by nemoc, i tato vážná nemoc, byla aspoň z 80 procent, ne-li více, způsobena psychicky. A to je to, co vlastně Jaroslav říká, i když vyhrocenou formou. A když o tom začne mluvit velice normálně – poslouchal jsem jeden rozhovor, kde se moderátorka strašně rozčilovala, co Jaroslav mohl říct – a pak najednou dospěli k závěru – nikoli, že by ho ospravedlnili – že skutečně může zapůsobit naše psychika, že naše psychika může mít roli, a tak dál.

Rakovina je epigenetická nemoc. Je možné ji napravit tím, jak říká Hamlet: Nuťte se k ctnosti, i když ve vás není, jen tak můžete změnit přirozenost.

Martina: Milane, nemohlo se teď stát, že jsme třeba rodiče takto strašně nemocných dětí, ještě možná zatížili pocitem viny, že za to mohou oni? Víš, já bych nechtěla nikomu víc nakládat, a spíš bych chtěla přispět k tomu….

Milan Calábek: Je to nevědomost. Je to nevědomost, a pokud něco můžeme udělat, tak bychom ji měli rozptylovat.

Martina: Ehm.

Milan Calábek: Rakovina je epigenetická nemoc.

Martina: Epigenetická nemoc. Jmenoval jsi tady příklad. Zároveň epigenetika, dá se říci, přichází téměř do módy…

Milan Calábek: Tak to je nesmírně důležité.

Martina: A řekni mi – my to tedy nevíme? My tyto poznatky nemáme vědecky podložené? Protože já narážím na to, že k Jardovu výroku cítil potřebu vyjádřit se i ministr Válek – přičemž Jaroslav si nikdy nehrál na lékaře, nikdy si nehrál na onkologa – a já vůbec nechápu, co ho to popadlo.

Milan Calábek: Velice hezky o tom napsala ve slovenském deníku Pravda nějaká žena pod pseudonymem Popelka. Dokonce napsala dva články, nesmírně hezké. A v tom prvním píše, vyjadřuje se k překvapení, jak ministr Válek, který má v gesci tolik věcí, jako jsou léky, nebo problém s IKEMem, a tak dále, místo toho, aby to řešil, tak řeší nějakého Duška. A vyloženě říká: „To je odpoutání pozornosti od vlastního selhání.“

A druhá věc, která je nesmírně důležitá – upozornil na to doktor Čížek, který říká velice hezky, že existují – zmíním to jenom jednou větou, měli bychom to rozebrat víc – že existuje pojetí dvou amerických špičkových odborníků, které musí ministr znát a kterým nemůže přiřknout, že by to snad byli proruští trollové – což udělal v případě Jaroslava – kteří popsali tři klíčové osobnosti ve vztahu k vážným nemocem: Koronární osobnost číslo A, to jsou lidi, kteří pravděpodobně dostanou infarkt, a umřou na infarkt, nebo budou mít ischemii, a tyto problémy. Pak je to osobnost B, relaxovaná, které se tato nemoc v žádném případě netýká. A pak je třetí, C, takzvaný nádorový typ. První osobnost, to jsou lidi, kteří, to už říkal nobelista Lorenz, závodí sami se sebou, kteří se překonávají, kteří se uštvou, jsou výbušní, choleričtí, a podobně, rychlé spalování. To je tento typ. Friedman, který to formuloval, společně ještě s Rosenmanem, byl sám touto osobností. Po dvou infarktech se rozhodl, že to změní, a změnil to. Jeho vzorem byl Churchill a Jimmy Carter, a změnil se tak, že se dožil jednadevadesáti let. Navzdory tomu. On říká velice zajímavou věc o tom, jak postupovat, a cituje Hamleta, což se mi hrozně líbí: „Nuťte se k ctnosti, i když ve vás není, jen tak můžete změnit přirozenost.“ V Shakespearovi je všechno.

Každý z nás může dostat typ nemoci, ke které je vnímavý, pokud nezmění tu část své osobnosti, která ho k tomu předurčuje

Martina: Je to krásné. Ale někdo by to mohl pochopit tak, že jde o to nutit se k ctnosti, to znamená, že přestane být cholerik, začne to uzavírat v sobě, a tím se stává osobností potenciálně onkologickou.

Milan Calábek: Ne. On to podrobně vysvětluje: Je to řeč Hamleta ke Gertrudě. On podrobně vysvětluje, jak by měl člověk postupovat, jak by měl být relaxovaný, a podobně. Relaxovat. Relaxovat.

Martina: Promiň. Vysvětluje to kde? Že by to mohlo fungovat jako…

Milan Calábek: Ježiš, já nevím, já…

Martina: Že to lidé můžou třeba někde najít.

Milan Calábek: Jistěže, na internetu v angličtině. To není vůbec žádný problém. A ještě tedy doporučuje všech sedm dílů Hledání ztraceného času od Prousta jako velice dobrou terapii.

Martina: Promiň, ještě zopakuj ta jména.

Milan Calábek: Ano. Je to tedy Friedman a je to Rosenman. A kromě toho, a to je pro nás velice důležité, je tady ještě ta třetí osobnost C, lidé nádorového typu. Lidé tohoto typu jsou velice svědomití, úzkostliví, se sklonem k obavám, často samotáři – zatímco osobnosti A jsou extroverti – to jsou většinou introverti, rezervovaní a opatrní, neradi riskují, hůř zvládají změny, a ohrožuje je právě proto rakovina a deprese. Jejich zranitelnost samozřejmě neznamená slabost, ale je to další příklad, jak naše psychologické vlastnosti, a náš psychologický profil pomůže ovlivnit nemoc, kterou dostaneme. Že každý z nás je vnímavý k určitému typu nemoci, pokud nezmění tu část osobnosti, která ho k tomu předurčuje.

Martina: Milane, my jsme se této kauze doposud nevěnovali, a myslím, že je čas, protože se k tomu vyjádřil kde kdo. Ale možná je ten správný čas podívat se na to trošičku z nadhledu. Řekni mi, zarazila tě tato kauza? A překvapila tě?

Milan Calábek: Musím se přiznat, že ano. Je to velice podivné, protože kdož mluvíme o nějakém tématu, a to s velice vstřícným a chápavým moderátorem, dovol, abych to vztáhl i na tebe, tak přesto vždycky dochází k nějakému zkrácení, k nějakým zkratkám, které můžou vést k určitému zkreslení. Každé poznání je jako světlo, které někam vrhá stín, a nikdy není úplné. Problém ovšem nastane, když moderátor s námi nehraje čistou hru, a vzniklou zkratku, nebo generalizaci, využije ve svůj, ne zrovna nezištný prospěch, a proti nám. Jaroslav byl v rozhovoru oklamán několikrát: Nebylo mu řečeno, že nemluví pro Reflex, protože kdyby věděl, že mluví pro placený podcast, tak by na to asi vůbec nepřistoupil. A z jeho asi třicetiminutového rozhovoru se vytrhlo proskribované téma rakovina, na které připadla sotva jedna minuta. A tato zkratka o rakovině byla tak šikovně vytržena z rozhovoru, že samozřejmě vyvolala obrovský nárůst předplatitelů pro moderátora. Prostě to nebylo fér.

Martina: Já vím, co tím myslíš. Na druhou stranu musím také vyjádřit určité pochopení, protože i já se setkávám s tím, že si prostě z rozhovoru vytáhnu nějaký titulek, protože vím, že právě tato věta přitáhne, možná trošku lacině, k celému rozhovoru a k tématům, která třeba ve výsledku považuji za důležitější. Mně tedy na tom jednání, když se budeme věnovat technikáliím, vadilo to, že tento rozhovor vznikl v rámci festivalu v Karlových Varech: Pohoda, klídek, kino, představíme vám náš nový film, ve kterém já, Jaroslav Dušek, účinkuji, a pak najednou – tu máš čerte kropáč. Takže toto je jedna stránka věci. To, jakým způsobem novináři jednají, nebo jednáme, nebo nejednáme na rovinu, fér, a s odkrytým hledím. Ale tady je pak ještě jedna věc, že moderátor si může z rozhovoru vytrhnout cokoliv, ale svým způsobem by měla být jakási povinnost diváků, posluchačů, čtenářů, kteří reagují, aby si daný rozhovor aspoň poslechli. Řekni mi, v této souvislosti, zarazila tě ta smršť kritiky naprosto mnohdy hysterických a nenávistných výlevů, která se snesla na hlavu Jardy Duška?

Milan Calábek: Jako malý kluk jsem se s tím setkal už v 50. letech – nebudu mluvit o výrocích, třeba Drdových psů, psí smrt, a podobně – a tenkrát mi otec vysvětlil, že to je nic proti tomu, k čemu došlo v roce 39, kdy najednou začala obrovská nenávistná kampaň vůči Čapkovi, Karlu Čapkovi, kterého uštvala k smrti, Josefu Čapkovi, vůči Werichovi, Voskovcovi, kdy najednou lidé – můžeme říct i hloupí – se stavěli chytrými, protože jsou lepší, než tito chytří lidé, než tato elita národa, než ti, kteří jsou milováni, protože jsou morálnější, mravnější. A tato část podobných lidí ve společnosti vždycky existuje, existovala, a ještě dlouho asi existovat bude.

Martina: Milane Calábku, ty jsi teď řekl: „Hloupí se stavěli chytrými.“ A musím říct, že to by mi vadilo nejmíň, protože tuto tendenci máme občas všichni – nerozumíme tomu, ale zásadně zaujímáme stanoviska. Ale problém je, když jsi vzpomenul 39. rok, že těch nenávistných výroků, útoků, se dopouštěli i lidé chytří.

Milan Calábek: Bohužel.

Martina: I lidé, kteří by na to měli argumentovat, přemýšlet. Co to je? Co se teď vlastně stalo? A dá se říct, že v okurkové sezóně prázdnin se to s Jaroslavem Duškem tak trochu provalilo, odkopalo, řízli jsme do vředu? Co to je?

Milan Calábek: Nejsou to samozřejmě jenom hloupí lidé, ale je to taky možnost upozornit na sebe: Já jsem lepší než Dušek. Já neříkám takové nesmysly. Já jsem mravnější, morálnější. Tyhle postoje prostě přežívají, a budou přežívat.

To, co ze světa vidíme, záleží na našem percepčním bodu – odkud, z jakého hlediska, z jaké perspektivy se díváme. To jsou stupně Jákobova žebříku.

Martina: Ale jak říkám, přemýšlím nad tím, protože k tomu se v podstatě snad vyjádřil každý v téhle zemi. Proč? Proč mají lidé potřebu polemizovat s něčím, co si ani nepustili, zůstali u titulku? Máš na to nějakou teorii?

Milan Calábek: Jaroslav uvádí velice zajímavou hru, jmenuje se Čtyři dohody. Napsal to Miguel Ruiz, a patří to do takzvané toltécké spirituality, to znamená, nemá to nic společného ani s historií, ani s antropologií – jde o čtyři dohody, které uzavíráme se sebou. Tyto čtyři dohody nás můžou vést k něčemu, čemu bychom mohli říct „osvícení“, a jedna z těchto dohod, hned ta první, kterou bychom měli uzavřít se sebou, je – važme svá slova. Važme svá slova. Jaroslav to říká: nehřešme slovy. A druhá věc – neberme věci osobně, to je druhá dohoda. A tohle všechno je tam porušeno. A pak ještě třetí věc – nevycházet z domněnek, zdržet se úsudku. Tam toto všechno bylo porušeno. A zdá se, že Jaroslavova hra, nebo dramatizace, ta inscenace, má obrovskou platnost, a ještě – bohužel, nebo bohudík – se to bude dlouho, dlouho hrát, bude to oslovovat obrovskou spoustu lidí, kteří ovšem nemají potřebu vstupovat do těchto nesmyslných diskusí, které nejsou diskusemi, ale změnily se na ostrakizaci, hon na Duška, mediální lynč.

Martina: Teď jsme se pověnovali tomu, co to přineslo, a čeho jsme byli svědky, a teď se pojďme podívat na to, co tento střet odhalil. Protože když jsme spolu nad tímto tématem před vysíláním mluvili, tak ses zmínil, že v té mediální vřavě zcela zaniklo mnohé podstatné, mnohdy to nejpodstatnější, co Jaroslav v té vážnější části rozhovoru otevřel. Ty jsi vypíchl zásadní téma percepčních bodů, s odkazem na Castanedu. Můžeš dovysvětlit, čeho jsme si mnozí nevšimli poté, co jsme tonuli ve spravedlivém hněvu nad tím, že někdo má nějaký názor?

Milan Calábek: Především si toho nevšiml moderátor. To je první věc. Ale jak říká doktor Čížek, který napsal: „Zřejmě na to neměl šuplík.“ – to byl jeho výrok. Tam jde o to, že podle tohoto pojetí percepčního bodu to, co vidíme z fenomenálního jevového světa, závisí na tom, odkud se na něj díváme, z jakého hlediska, nebo z jaké perspektivy. A jak už říkal William Blake: „Blázen nevidí stejný strom, jako moudrý člověk.“ Jaroslav mluvil o percepčních bodech s odkazem na Castanedu a onu toltéckou spiritualitu, ale pokud vím, tak s jejich pojetím, případně pojetím výchozích, nebo centrálních bodů, se setkáme už u Šankary, v jeho advaitové védantě, neduální védantě, která tvoří nadstavbu upanišád. Ta vznikla v době, kdy Evropa se teprve probouzela z temného věku na počátku karolínské renesance, okolo roku 800. V západní tradici se oproti védantě setkáme spíše s metaforou žebříku, odvozenou zřejmě od snové vize biblického Jákoba, kde těmto percepčním bodům, a později vývojovým stádiím vědomí, odpovídají jeho příčky, kdy z každé příčky tohoto žebříku svět vypadá nejen zcela jinak, ale i v nás, po každém výstupu, dochází k vnitřnímu přerodu, a získáváme novou identitu a nový morální profil. A touto změnou světa, a zároveň nás, na základě změněné perspektivy, související s naším poznáním, se zabývá mnoho psychologů, filozofů, jako Jean Piaget, Lawrence Kohlberg, Jürgen Habermas, nebo Kenneth Wilber, a samozřejmě je klíčová i pro Jaroslava, který rád cituje Einsteina, a sice, že naše problémy nemohou být řešeny na stejné úrovni, na které vznikly. A proto je tak důležitý tento přesah sebepercepce.

Martina: Naše problémy nemohou být řešeny na stejné úrovni, na které vznikly.

Milan Calábek: Nemohou být řešeny na stejné úrovni, na které vznikly. Musíme je řešit na vyšší úrovni. Jinak je nevyřešíme.

Martina: A to je svým způsobem podstata toho, o čem on mluvil.

Milan Calábek: Ano. Přesně tak.

Martina: Když jsi zmiňoval advaitovou védantu, tedy indickou filosoficko-náboženskou školu, tak tady je nejvíce důležité zmínit, že monismus, která ona představuje, je filozofie jedné reality – zkrátka, jen jedna realita. Myslíš si, že to je věc, na kterou jsme si zvykli – je tady jedna realita, o tom se nebude diskutovat, a když o tom budeš diskutovat, tak jsi podezřelý, nebo patříš do blázince?

Milan Calábek: Počkej, já musím zpátky. Ty jsi říkala, že advaitová védanta se zabývá jenom jednou realitou?

Martina: Monismus.

Milan Calábek: Myslím si, že to je mnohem složitější, že tam nejde o jednu realitu.

Když naše vědomé já leze nahoru po Jákobově žebříku, mohou mu v tom bránit naše malá odštěpená nižší já: vnitřní kritik, kontrolor, poháněč, perfekcionista

Martina: No jo, jenomže my potřebujeme zjednodušovat. To moderátoři dělají.

Milan Calábek: Ano. To je v pořádku.

Martina: Ale povídej.

Milan Calábek: My do tohoto máme tři přístupy: Máme samozřejmě: Je tu jenom Jedno – antické to hen, nebo je tu jenom Brahman (nekonečné a transcendentní božské bytí, které je základem všeho ve vesmíru). Nebo je tady ještě přístup duální, západní filozofie. A pak je tady nedualita. Šankara a Jaroslav hlásají nedualitu. A k tomu bych se ještě hrozně rád vrátil, protože to je nesmírně důležité. Ale jestli se ještě na okamžik můžu vrátit k tomu žebříku.

Martina: Ano, Jákobův žebřík?

Milan Calábek: Ano. Jákobův žebřík – to je jedno, jak to nazveme.

Martina: Ano. Z knihy Genesis, tuším?

Milan Calábek: Prosím?

Martina: Z knihy Genesis.

Milan Calábek: Je to tóra, Starý zákon. Prostě Jákob spí, má pod hlavou kámen, a teďka sestupují a vystupují andělé, a tak dále. Ale to samozřejmě bylo jenom převzaté, a stala se z toho metafora.

Martina: Vrať se k tomu, a vysvětli proč.

Milan Calábek: Ano. Protože při tomto výstupu naše vědomé já, které je tím lezcem nahoru, můžou tomuto výstupu našeho já bránit naše malá odštěpená já, která zůstávají dole na spodních příčkách a které John Rowan nazývá subpersonalitami, jako je třeba vnitřní kritik, kontrolor, poháněč, perfekcionista, a podobně, celá množina percepčních bodů, ze kterých se zcela odlišně díváme nejen na svět, ale hlavně na sebe, a když jim dopřejme sluchu, tak nám mohou zkazit život. Jaroslav, jako návod k sebepřesahu, k sebetranscendenci, inscenuje právě tyto čtyři dohody, a tato inscenace… ne, nikoliv tato inscenace, ale Miguel Ruiz v tom svém románu, nebo jak to nazveme…

Martina: Spis.

Milan Calábek: Spis, nebo poselství, ano, přidává ještě soudce a oběť, a považuje všechny tyto subpersonality za počítačové viry v programu naší mysli. A úkolem adepta neošamanismu, protože to je manifest neošamanismu, je stát se pokojným válečníkem s těmito parazity, kteří způsobují naše mitoté, zmatení. A Miguel Ruiz je dokonce přirovnává k bruchérii, k černé magii. Můžu uvést příklad, kde se u tohoto zastavíme?

Martina: Určitě. Jenom mi pak musíš vysvětlit proč.

Milan Calábek: Vysvětlím. Protože když třeba se žena dívá ráno na sebe do zrcadla, tak její percepční bod může obsadit vnitřní kritik, a ten jí sdělí: „Ty máš ale malá prsa. Myslíš si, že pro někoho můžeš být přitažlivá?“ A když to trvá nějaký čas, žena nakonec upaluje na plastickou chirurgii pro implantáty. A ráno se znovu podívá do zrcadla, a její percepční bod je pořád obsazen vnitřním kritikem, který pokračuje: „A postavu máš taky příšernou.“ Kritikovi ale houby záleží na jejích ňadrech, nebo její postavě – je tady od toho, aby kritizoval, to je jeho chleba. A je spolu s ostatními subpersonalitami hlasem Tanáta – boha smrti, který ničí náš Éros, naši lásku k životu, jak o tom budeme mluvit za chvíli. Je nesmírně zajímavé, že na toto téma moderátor vůbec nereagoval.

Mnoho lidí si myslí, že vidí všechny aspekty skutečnosti. Ale my je nikdy nevidíme najednou.

Martina: Nereagoval. Ale ty, když jsi teď mluvil o Jákobově žebříku, o tom, že stoupá naše já, a můžou tam být ještě naše odštěpená já, jsi vysvětloval percepční body – to je pravda. Ale takhle si asi můžeš povídat člověkem, který je tomu otevřený. Problém nastává v okamžiku, kdy toto popisuješ, ať už moderátorovi, nebo posluchačům, kteří to považují za poblázněnou esoteriku, a Jaroslava Duška za to, že je jejich králem. Tady jde o to, abychom se dostali k tomu, co se stalo? Proč tolik lidí nepochopilo – i lidí, kteří mají Jaroslava rádi – a zároveň nebyli ochotni naslouchat, a byli tak superkritičtí? Jestli mi rozumíš?

Milan Calábek: K tomu se budeme dobírat velice pomalu. To nemůžeme, hned takhle na začátku. Musíme jít postupně, nelineárně. Lineárně se k tomu možná nedostaneme.

Martina: Tak dobře. Ale čím méně cizích slov, Milane, tím lépe.

Milan Calábek: Ano, pokusím se. Tam jde ještě o jednu věc, kterou Jaroslav v tom rozhovoru zdůrazňuje, a to, že když se ocitneme na určité příčce, tak můžeme zažít něco, jako satori (termín z buddhismu, který označuje stav náhlého osvícení, probuzení nebo pochopení). Ten film, kterému chtěl dělat reklamu, je asi o satori. On mluví o tom, že toto satori nás potom pozvedne, zvedne nás na několik dalších příček, daleko výš, než jsme byli. Ale to samozřejmě nevydrží dlouho, protože evoluci můžeme popostrčit, ale nemůžeme ji obelstít. Jak říká Aurobindo, a zase znova spadneme dolů.

A druhá věc je, to Jaroslav připomíná, že něco podobného mohou s námi udělat třeba halucinogeny, nebo životní otřes. Ale ta změna vědomí je nesmírně důležitá – o tu jde. O tu jde zřejmě i v tom filmu, který jsem ještě bohužel nestihl vidět. To, o co Jaroslavovi asi šlo, velice hezky popisuje, z hlediska západní tradice, ve svém Incendium Amoris, Oheň lásky, anglický mystik Richard Rolle, který žil ve 14. století, který byl známý v předhusitských Čechách – promiň kostrbatý překlad: „Mystický zážitek, který vede k transmutaci univerza, spočívá v naší schopnosti měnit perspektivu pohledu na svět tak, aby nabyl jisté zázračnosti a krásy. Díky tomu, i navzdory dosud nepříznivým okolnostem, můžeme zažívat radost a blaženost.“ A ve 20. století se k tomuto tématu vyjadřoval třeba Martin Heidegger, který napsal, že neexistuje žádný privilegovaný úhel pohledu, nebo světonázoru, který by nám umožnil vidět všechny aspekty skutečnosti. A to je to, co se domnívá celá řada lidí, že je vidí. Názorně je to vyjádřeno třeba v japonské zenové zahradě Rjóandži, ve které, ať už se díváme odkudkoliv, nikdy nevidíme současně všech patnáct kamenů, které se v ní nacházejí.

Martina: Ano, to je to podobenství, aby si člověk uvědomil, že v určitém stádiu nedokáže vidět nic v celé celistvosti.

Milan Calábek: V žádném stádiu.

Martina: V žádném stádiu?

Milan Calábek: V žádném stádiu, myslím si. To je na další diskusi, samozřejmě. Ale to, o čem se mluví, jestli máš na mysli objektivní obraz skutečnosti, na který se odvolává marxismus, nebo současný západní neomarxismus, ten není možný.

Martina: Ne, tak chytrá nejsem, tohle jsem nemyslela. Já jsem myslela jinou věc: Jestli to, co tady popisuješ, má co do činění s diskrepancí ve vnímání světa? Můžu?

Milan Calábek: Samozřejmě. Hodně cizích slov, to mám rád.

Čím výše stojíme, tím větší se nám otvírá pohled na skutečnost

Martina: Diskrepancí ve vnímání světa v tom smyslu, který můžeme velmi často pozorovat, když se bavíme s někým třeba o pravdě, a on říká: „Co je to ta tvoje pravda? Každý má svou pravdu.“ Ano, každý má svůj střípek pravdy, svůj pohled na věc, ale pak je někde pravda jako konstanta, jako hodnota, ke které bychom měli směřovat.

Milan Calábek: Ano.

Martina: A to je to, o čem ty mluvíš?

Milan Calábek: Domnívám se, že čím stojíme výš, tím se nám otvírá větší pohled na skutečnost.

Martina: I na těch 15 kamenů?

Milan Calábek: Na těch 15 kamenů nemůžeme vidět. Nemůžeme vidět z toho důvodu, že se na ně díváme ze stejné úrovně. Museli bychom vystoupit výš.

Martina: Tak.

Milan Calábek: A to je to satori. To je změna struktury vědomí, ke které změna vědomí může do jisté míry vést. Díváme-li se na to ze struktury vědomí třeba mentálně racionálního, vidíme úplně jiný svět, úplně jinou skutečnost než ze současného pluralitního vědomí, přes všechny jeho chyby, přes všechna jeho zneužití. A teďka k tomu přistupuje multikulturalismus, který říká, že všechny perspektivy jsou stejné, že všechny kultury jsou stejné, že všechny názory jsou stejně hodnotné. Ovšem samozřejmě myslí jenom ty názory, které jsou v souladu s jejich názory, a ne jiné. A že zrušení všech perspektiv je přesně to ono.

Ale je to přesně to, co Jean Gebser – myslím, že jeden z největších myslitelů 19. století – nazývá aperspektivním šílenstvím, kdy Hegelův světový duch se pak dívá na skutečnost z nekonečna perspektiv – ten by oslepl. A ty zřejmě mluvíš o tomto duchu, o dopracování se pohledu světového ducha, který se rozvíjí v našich dějinách, ve společnosti, a ve zřejmé podobě.

Ale proč o tom mluvím? Proč se tím takhle zabýváme? Proč tady možná maříme čas?

Chtěl bych říct, že tato filozofie percepčních bodů je jeden z důvodů, proč se Jaroslav – navzdory až nenávistným útokům, nebo zradě některých jeho takzvaných přátel, nebo útoků cizích lidí – na ně opravdu nezlobí. Protože je přesvědčen, že jejich výroky vypovídají především o tom, z jak odlišných perspektiv, na rozdíl od něho, se dívají na svět, i když často v domnění, že jeden pohled je správný, a to jejich.

Krom toho druhá dohoda ze čtyř dohod, které Jaroslav uzavřel sám se sebou, zní: „Nic neber osobně. Jinak upadneš do pasti osobní důležitosti, a od toho je už jenom krok k nekonečným konfliktům a utrpení.“ A co je rovněž velice důležité, navzdory tomu všemu, Jaroslav nepropadá smutku, protože jako divadelník ví, že stejně tak, jako v dobách dávno minulých i v současnosti – když se díváme na nějaký názorový, nebo jiný střet, zdola, jako Sofoklova Elektra, nebo Antigona, tak to obvykle vede k tragédii. Zatímco pohled shora, z vyššího percepčního bodu, zcela mění situaci a žánr na komedii. A to, i když šlo třeba o bratrovražednou peloponéskou válku v případě Aristofanovy Lysistráty, trojskou válku v Shakespearově Troilovi a Kressidě, nebo krvavou první světovou válku z pohledu Jaroslava Haška.

Naše smysly a nervová soustava nezrcadlí vnější svět, ale spoluvytvářejí ho. Jde o akt nejhlubší kreativity – o stvoření světa. Naše poznání nezávisí na poznávaných předmětech, ale poznávané předměty závisí na způsobu našeho poznávání.

Martina: To je velmi důležité, co jsi teď řekl, protože jsi vlastně znovu zmínil, jak tento konflikt odhalil různosti myšlení lidí.

Milan Calábek: A perspektivy.

Martina: Ano. A perspektivy pohledu. Což by samo o sobě nebyl problém, mohlo by to být naopak přínosné, kdybychom byli ochotni o tom spolu diskutovat, a kdybychom mnozí neměli dopředu jasno, jak to má v tomto světě být. Když se ještě znovu vrátím k percepčním bodům, tak Jaroslav vlastně často v souvislosti s percepčními body cituje aramejský otčenáš, kde překlad zní: „Pane Bože, dej, ať nás nesvede povrch věcí.“

Milan Calábek: To je nesmírně důležité. Ano, výborně. To je perfektní. V současné toltécké spiritualitě – jíž je Jaroslav u nás jedním z hlavních zvěstovatelů – hrají důležitou roli dva klíčové pojmy: Tonal a nagual, které u Castanedy prošly zajímavým vývojem, a v jejichž výsledné podobě jde o paralelu s Kantovou filozofií.

Martina: Tonal a nagual, co to je?

Milan Calábek: Vysvětlím to. Určitě. Tento podivný člověk z německého, dnes ruského Královce, doplnil teorii percepčních bodů o naprosto zásadní poznatek. Poukázal totiž na to, že když se budeme například dívat na tento stůl z mnoha různých úhlů – zespoda, seshora, ze strany – odkryjí se nám tak postupně prakticky všechny možné jeho aspekty, ale přesto bude vždycky chybět něco podstatného, zcela podstatného – a sice reálná existence tohoto stolu. Kant si totiž stejně, jako dávní mudrci upanišád, nebo Jaroslavovi toltéčtí nehamané, uvědomil, že naše smysly a nervová soustava nezrcadlí vnější svět – uchraň nás od povrchu věci, ano – ale že ji spoluvytvářejí a že jde o akt nejhlubší kreativity – o stvoření světa. A tím, jak Kant sám řekl, uskutečnil koperníkovský obrat, který představoval zásadní změnu perspektivy, a sice, že naše poznání nezávisí na poznávaných předmětech, ale poznávané předměty závisejí na způsobu našeho poznávání. A svět tak v podstatě rozdělil na dvě kategorie: Fenomenální jevový svět, transcendentální iluze, svět zdání, který chybně považujeme za skutečnost, i když jde o pouhou chiméru, fikci, akceptovanou halucinaci. A na druhou kategorii, Ding an sich, věc sama o sobě, esenciální podstatu, která existuje ještě před jejím uchopením smysly, a úhrn těchto podstat Ding an sich, neboli svět o sobě.

Šaman k tomu přistupuje z hlediska naguálu a tonalu. Ještě bych se vrátil k Šankarovi, když už jsme tady rozvinuli jeho teorii. Šankara to vyjádřil jinými slovy: „Náš smyslový aparát a myšlení mění nekonečné a nepodmíněné na konečný a podmíněný svět Máji – iluze.“ A v novodobé toltécké vizi, se kterou se Jaroslav ztotožňuje, tonal odpovídá jevovému světu, a původně animální spojenec čaroděje nagual, světu o sobě.

Martina: Takže to je tonal a nagual.

Milan Calábek: No. A celé toto pojetí působí jako ozvěna slavné Platonovy metafory jeskyně, ve které lidé, kteří jsou v ní uvězněni, vidí na jejích stěnách, to jest na obrazovce svého vědomí, jen stíny skutečnosti venku, které zaměňují se skutečností. A když jim někdo, pro koho je Mája už průhledná, řekne, že nejsou ve skutečnosti, ale v kolektivním deliriu, vrhnou se na něho a dají mu co proto.

Martina: Ano. Přitom by stačilo, aby se otočili, a viděli by otvor z jeskyně a skutečný svět. Ale oni vidí jenom přes oheň.

Milan Calábek: Ano, tunelové vidění. Jaroslavovy provokativní výroky mají často charakter koánu, neboli instrukcí k prozření. Teda někdy působí jako granát hozený do sedimentace našich myšlenkových vzorů. Když se ale vrátíme k percepčním bodům, v podobě příček zmiňovaného žebříku, tak se z jeho nižších příček můžeme dívat na fenomenální svět jako na skutečný, a čím jsme níž na tomto žebříku, tím víc se nám tento svět jeví jako skutečný. A když vystoupíme o něco výš spolu s Kantem, tak se nám bude jevit tento jevový svět jako neskutečný, protože skutečný je jen svět o sobě, a z nejvyšší příčky se nám pak bude jevit jako ani ne skutečný, ale ani ne neskutečný. Protože jeho základ tvoří, podle Šankary, Brahman. A toto velice krásně komentuje Rámana Mahariši, jeden z nejvýznamnějších představitelů neovédanty, který připomíná svým žákům, a každému, kdo jej čte, Šankarův koán: Svět je iluze, jen Brahmam je skutečný. Brahman je svět, kde dualitu prvních dvou veršů transcenduje nedualita třetího.

Martina: Ještě připomenu, že ty jsi bývala kreativní ředitelkou reklamních agentur, a to byla poměrně dlouhá profesní doba. Jak už jsem předeslala, tak když jsme spolu mluvili v Rádiu Universum naposledy, tak se jednalo do značné míry o představení tebe, tvých aktivit, myšlenek, ale dnes už to není tak potřeba, protože mnoho lidí už tě zná. V té době ani nebylo moc lidí, kteří prošli tranzicí, tedy změnou pohlaví, i chirurgickou, a přesto měli dostatek odvahy postavit se stále naléhavější agendě ideologických aktivistů. Ty patříš mezi ně, v mnoha případech jsi byla průkopnicí. Řekni mi, proč?

Michelle Adlerová: Já transsexualitu chápu jako medicínskou záležitost, jako něco, co si člověk, pakliže má tento problém, řeší s lékaři, a řeší to jako soukromou věc. A taky jsme se minule bavily o tom, že transsexuálů je ve společnosti několik málo promile. Tak to bylo dřív, kdy vlastně se o tom ani moc nemluvilo, nebo se o tom ve společnosti vědělo, probíhala nějaká osvěta, ale bylo to přiměřené těm několika málo promile. Zatímco dneska máme situaci, že se už z toho stala epidemie, že mě v podstatě každý týden kontaktují nějací rodiče, kteří hovoří o tom, že jejich dcera se cítí jako muž. Najednou, z ničeho nic. No, není možné, aby se toto promile najednou o tolik zvýšilo, to jsou fakt stovky procent, jak říká třeba sexuoložka doktorka Fifková, ke které jsem chodila. Není možné, aby byl najednou takový nárůst, to je úplný nesmysl. Takže, tady je vysvětlení toho, že se z toho ve společnosti stal opravdu trend, nechci říkat úplně móda – ale do určité míry ano – a mladí lidé vlastně sahají ke změně pohlaví. Problémy s identitou, dalo by se říct, je dneska problém, ale bylo by lepší, kdyby, zaprvé možná v rámci rodiny probíhala nějaká diskuse, případně psychologická pomoc, aby prostě tito lidé mohli… Toto je úplně nečekaná situace, já jsem si třeba vůbec nemyslela, že k něčemu takovému dojde.

Martina: Že budeš najednou jednou z mnoha?

Michelle Adlerová: Ale což, to je jedno…

Martina: Ale ty mi rozumíš.

Michelle Adlerová: Rozumím. Ale myslela jsem si, že s touto změnou bude člověk normálně fungovat v tomto světě, a nebude tyto věci řešit.

Martina: Promiň, jakou roli si myslíš, že v tomto nárůstu procent, pochybování o tom, zda jsem se narodil v dobrém, nebo špatném těle, jak se na tom podílejí ideologičtí aktivisté, neziskovky? Myslíš, že v tom mají nějakou až rozhodující, nebo klíčovou roli?

Michelle Adlerová: Myslím, že ano, že opravdu tuto roli mají. Já si myslím, že to je docela náročný fenomén, tahle současná krize identity, ale samozřejmě že aktivisté v tom hrají roli, protože když je člověk v pubertě, tak je samozřejmě náchylný k experimentům, pochybuje. A hovoří se i o tom, že se to hodně rozšířilo během covidu, kdy ti mladí lidé byli v izolaci, a sezení na sociálních sítích…

Martina: Vnímáš to jako problém?

Michelle Adlerová: Problém. Myslím, že je důležité tyto věci správně pojmenovávat. To znamená, že pakliže nám aktivisti říkají, že transsexualita, nebo být trans, je záležitost snad každého třetího, čtvrtého, pátého člověka, tak to prostě není pravda. Ale v současnosti je tady mezi mladými lidmi tato krize identity, a to je fakt. Bylo by asi potřeba nějaké zvýšení počtu dětských psychologů, kterých se nedostává, aby bylo možné toto řešit. Tam je i nebezpečí, že mladí lidé udělají nějaké unáhlené rozhodnutí, které se potom dost těžko vrací. To byly příklady z Anglie, kde byla tavistocká klinika, která dělala tyto změny pohlaví skoro jako na běžícím páse, a opravdu dneska tito lidé, kterým je, já nevím, okolo dvaceti, této změny litují, a ono to nejde vrátit zpátky. Takže v Británii…

Ideologičtí aktivisté z neziskovek manipulují s dětmi a zasévají do jejich duší pochybnosti o jejich pohlaví. Rodiče by se proti tomu měli ozvat.

Martina: Byť ty retranzice jsou také čím dál tím častější. Ale samozřejmě, že to nelze beze zbytku. Ty jsi zmiňovala, že to v Británii dělali jako na běžícím páse a že mladí mají krizi identity. Já si umím představit, když si vzpomenu, co jsem měla v hlavě ve svých třinácti letech, samozřejmě jsem se sobě nelíbila, samozřejmě jsem si připadala tlustá, ošklivá, nevzhledná. A teď by v té době přišel někdo do školy, a velice sugestivním způsobem by mi zkoušel takzvaně pomoci: Jakože jsem možná tak rozpolcená, protože se cítím špatně ve svém těle, a možná, že za tím stojí to, že bych měla být spíš chlapeček. Ostatně, vždyť mám takové zájmy, a rodiče mi od malička říkají, že jsem truc kluka a že… Myslíš, že je tak snadné mladého člověka zmanipulovat, aby měl najednou, v nejlepším případě brouka v hlavě, v horším případě prakticky vyřešeno?

Michelle Adlerová: Myslím, že ano. Protože když si vzpomínám na pubertu, tak jsem to měla podobně, a v té době byl člověk náchylný ke snadnému řešení. Takže, jestliže by ti někdo povídal, že se to dá vyřešit tímhle způsobem, tak si myslím, že bys mu mohla věřit, takže by ti klidně brouka do hlavy mohli dostat, už z toho důvodu, že to vypadá jakoby snadné řešení, dá se k tomu upnout. Takže z tohoto pohledu si myslím, že práce těchto aktivistů je hrozně nezodpovědná.

Martina: A jak se díváš na jejich aktivistickou činnost, propagandu právě na školách, a to včetně základních škol? Sledujete to?

Michelle Adlerová: Snažíme se to poslední dobou trochu sledovat. Myslím, že situace tady ještě není tak masivní, jak byla třeba v Holandsku, nebo tak, ale už tady jsou první vlaštovky. A tam jsou zase dvě věci: V rámci sexuální výchovy je určitě fajn, aby se mluvilo i o okrajových věcech. Ale potom je tady otázka, že školu začnou navštěvovat aktivisté, kteří k tomu nemají žádné předpoklady týkající se třeba vzdělání. Takže je potřeba toto sledovat, a myslím, že i rodiče by měli sledovat ty programy, který se dějí na školách, sledovat, a bavit se o tom s dětmi, a když se jim to nelíbí, tak se ozvat.

Martina: Michel, ty jsi zmínila, že ti píší, nebo kontaktují tě rodiče, aby s tebou zkonzultovali pocity svých dětí o tom, zdali jsou zralí na tranzici, nebo zadali o tom má smysl vůbec uvažovat. Věnuješ se těmto lidem? Poskytuješ jim nějakou radu? Nebo je posíláš za nějakými odborníky? Ale také se chci zeptat, jestli sleduješ, jak to obvykle dopadá?

Michelle Adlerová: Já nemám kvalifikaci, abych poskytovala nějaké poradenství, nebo tak, takže to jsou spíš neformální rady, když to jsou známí, nebo tak. Takže si třeba sedneme i s tím dítětem, a já trošku naznačím nějaké možnosti, co by se dalo dělat, a pak třeba kontaktuji nějakého odborníka. K tomu, jak se to vyvíjí potom, musím říct, že je to skutečně záležitost posledních pár let, takže ještě nemám úplně odstup. Ale měli jsme jeden takový případ s kamarádkou, jejíž syn se právě začal domnívat, že je dívka. V současnosti, bych řekla, ne úplně teď – dlouho jsme se nebavily – to vypadá, že toto období přešlo. A to je asi důležitý vzkaz – a to říká i doktorka Fifková – že v tom je důležitý čas, že to častokrát přejde. Dřív by to tyto lidi vůbec nenapadlo, že chtějí nějakou tranzici, ale právě v dnešní době, kdy to vypadá strašně jednoduché a dostupné, k tomu tito lidé inklinují. Ale častokrát to opravdu po nějakých letech přejde, což je asi důležité.

Móda dětí prezentovat se před spolužáky jako nebinární osoba jim dává pocit výjimečnosti, že jsou středem pozornosti, cool, že jsou zajímaví

Martina: Ty jsi řekla: „Nechci říct, že je to móda.“ Ale řekni mi, není to přece jenom trochu móda, že se třeba dítě na základní, střední škole, najednou z té myšky stává středem pozornosti, protože je to vlastně nesmírně zajímavé, možná je to „cool“. A ještě pak o sobě může říct: „Já přesně nevím. Jsem nebinární. Chci, abyste mě oslovovali nějakým středním rodem,“ a podobně. Nemyslíš, že tohle, navíc v tak masivním nárůstu, je svým způsobem projevem určité módy?

Michelle Adlerová: Tak myslím, že právě, jak jsi zmiňovala masivní nárůst, tak to částečně mezi mladými móda je. Právě, jak jsem zmiňovala, že nárůst byl i během covidu, tak to je jeden z klasických případů, kdy děti byly na sítích, kde je neuvěřitelné množství skupin, které se právě věnují nonbinaritě, a tam myslím, došlo i k tomuto rozšíření.

Martina: Říkáš, je mnoho skupin, které se věnují nonbinaritě. Máš tím na mysli aktivistické skupiny?

Michelle Adlerová: Spíš jsem měla na mysli, že to jsou lidi, kteří se mezi sebou v pubertě baví, a společně tam řeší, že to je jejich problém. A vyměňují si tam různé zkušenosti, a podobně. Ani ne aktivistické, ale spíš puberťáků.

Neziskovky manipulují veřejnost. Tvrdí, že možnost tranzice s podmínkou operace je nucenou kastrací, a chtějí změnu pohlaví pouze změnou údajů v dokladech.

Martina: Michel, ty jsi se rozhodla, že nebudeš tyto věci kolem sebe jenom pozorovat. Začalo to mimo jiné tím, jestli si správně vzpomínám – protože to byla myšlenka, která zaujala už v tom předchozím rozhovoru mnoho lidí – že jsi mluvila o tom, že se mnoho lidí domnívá, že když o sobě aktivisté z neziskovek tvrdí, že hájí zájmy určité skupiny lidí, tak že za ně také mluví. Jenže tys to poměrně rozhořčeně popřela, že naopak za velkou spoustu lidí z minoritních skupin ideologičtí aktivisté nejenom nemluví, nemají k tomu žádný jejich mandát, ale dokonce nehájí ani jejich zájmy. O tom jsme se bavily posledně. Jak je to dnes? Stále máš pocit, že za tebe někdo mluví?

Michelle Adlerová: Je to tak. Dokonce bych řekla, že ta situace je dneska ještě vyhrocenější, než byla před dvěma roky. A to proto, že se občas objevuje na stole návrh zákona o úřední změně pohlaví. Tehdy byl takový návrh, kde požadovali změnu pohlaví bez operace, takže je to jenom v občance. A tehdy tam navrhovali nějakou zákonnou hranici, od které je to možné, už od dvanácti let. V současnosti zatím není návrh novely znám, ale předpokládám, že po prázdninách se to objeví ve Sněmovně. A poslední dobou – což bylo vlastně před prázdninami, respektive během dubna, května tady byla velká kampaň, které se účastnila zmocněnkyně pro lidská práva paní Laurenčíková s aktivisty z Transparentu, a ti vyloženě – a tady bych možná použila vágní slovo „dezinformace“ – vytáhli kampaň, která se nesla ve znamení „Stop nuceným kastracím“. Tedy vlastně tvrdili, že tady probíhají jakési kastrace.

Martina: To je opravdu zavádějící.

Michelle Adlerová: Ano, a lidé třeba z neziskovky Transparent říkají, že ta společnost je nutí ke kastraci. Přitom se tady přes třicet let dělají operace změny pohlaví, což je poměrně lékařský, sofistikovaný výkon, který je ještě vázán na spolupráci s psychologem, sexuologem, a bylo to vlastně vždycky součást léčebného procesu transsexuality. A k tomu na to potom byla vázána změna pohlaví i v dokladech. Teď jako požadují, že změna pohlaví v dokladech by měla být udělána bez operace, a operaci odmítají, protože ji nazývají nucenou kastrací. Přitom to bylo řešení v rámci terapie transsexuality dobrovolné. Takže oni tady míchají tyto věci dohromady, a skutečně se tím, že převedli tuto medicínskou záležitost na lidské právo, dopustili zmatení veřejnosti.

Muži, kteří mají penis, ale prohlásí se za ženy, startují v ženských závodech. To je likvidace ženského sportu.

Martina: Ty jsi byla jednou ze spoluautorek, signatářek dopisu, který se jednak zastával pana sexuologa Weisse, a jednak upozorňoval na tuto novelu. Teď, když to znovu přeříkám, podle této novely by si mohl úředně změnit pohlaví každý občan starší patnácti let, který o tom sepíše osobní prohlášení, a bude mít potvrzení od lékaře. To znamená, že to bude žena s penisem, bude to muž, který svým způsobem bude moct být těhotný, tedy to, co jsme tady několikrát zmínily. Je to pro tebe přijatelné? Dává ti to logiku jakožto ženě, která si prošla celým tímto složitým, bolestným procesem?

Michelle Adlerová: Vlastně je jedno, jak to já beru, nebo co já si o tom myslím, ale docela důležité je, co si o tom myslí společnost. Protože my tam máme ještě další problémy, když se takhle legislativně změní pohlaví jen v občance. Je to hrozně změn zákonů, jsou to i změny, který se potom týkají takových věcí, jako jsou společné sprchy, nebo vězeňství, kde známe ze Skotska případy sexuálních delikventů, kteří se jednoduše prohlásili za ženu. A to je vlastně to sebeurčení, jak tvrdí aktivisti.

Martina: Je to vlastně likvidace sportu.

Michelle Adlerová: Je to i likvidace sportu. To je taky jedna velká kapitola, kdy už třeba Martina Navrátilová, nebo Kean Jenner, říkají, že likvidace ženského sportu funguje tak, že muž, který má penis, a jenom bere nějaký hormony, může soutěžit v ženské kategorii, což je samozřejmě nesmysl. Já si myslím, že tohle se už nějak začíná řešit, sportovní federace už omezují účast transgender sportovců v ženských kategoriích.

Myslím si, že v současnosti se tento vývoj dostal až do extrému, že v podstatě asi každý, když se dozví, že ve sportu mezi ženskými závodí v podstatě biologický chlap, vidí, že je to nesmysl. Takže se už dostáváme někam na dno této situace, a že už bychom to teď zase měli začít brát racionálně. I v té Anglii jsou taky první signály. Teď nedávno tam zakázali dětem blokátory puberty, a jenom je umožnili pro nějaké vědecké a studijní účely, protože tam se to používalo tak, jakože to je jen nějaký prášek, který se dá zobat jako nějaké lentilky, a přitom tam jsou neprozkoumané zdravotní účinky na prepubertální děti.

Martina: A na normální, zdravý vývoj.

Michelle Adlerová: A na zdravý vývoj dětí, přesně tak…

Aktivisti tvrdí, že mluví za lidi, kteří mají problém se sexuální orientací. Ale není to pravda. Nemluvte za nás. Je to medicínský problém. Neotravujte společnost.

Martina: …které si musí projít pubertou. A zdůvodnění, že je potřeba těmto dětem oddálit pubertu, aby měly víc času se rozhodnout, jaké pohlaví si zvolí, je asi svým způsobem už na hranici, nebo za hranou.

Michelle Adlerová: Ano, je to podle mého názoru tak. A proto vnímám pozitivně právě věci, kdy v Anglii zakázali blokátory puberty, nebo že se v mnoha státech začaly ozývat ženy právě kvůli sportu, a začaly se vymezovat proti těmto přehnaným věcem. Takže se domnívám, že tato situace se snad už začne zlepšovat a že tato hysterie přejde.

Martina: Nedávno jsem, když zmiňuješ Británii, sledovala show Pierse Morgana, slavného britského moderátora, a porotce „Británie má talent“. Ten tam měl právě aktivistku, které pokládal neustále sugestivní otázky, jako: „Proč já se nemůžu prohlásit za černou lesbu?“ A celá diskuse byla natolik otevřená, že mě to překvapilo, protože tak otevřenou diskusi jsem třeba u nás na toto téma opravdu neslyšela hodně dlouho. Ale já se vrátím k vaší aktivitě, k tomu dopisu, kde jste se uváděli jako pacienti s tou a s tou diagnózou. Řekni mi, máš kolem sebe mnoho translidí, kteří jsou tak otevření tomu říct: „My jsme měli zdravotní, nebo psychický problém, ten jsme vyřešili, a tento problém má v seznamu diagnóz to a to číslo?“

Michelle Adlerová: Z lidí, se kterými jsem chodila k doktorce Fifkové, nebo to jsou lidi, kteří chodili k jiným doktorům – já jsem na operaci byla před sedmi lety, takže to je doba asi méně než deset let dozadu – tak 99 procent z těchto lidí, kteří toto se mnou absolvovali, to bere jako medicínskou záležitost. Předpokládali, že svůj problém s identitou si vyřešili a že už budou žít klidný život. A všem se v té době právě objevili tito aktivisti. A my jenom říkáme: „Nemluvte za nás.“

Martina: Ta vaše aktivita.

Michelle Adlerová: Ano, tak se jmenujeme. Říkejte si, že chcete nonbinaritu, nebo že chcete pohlaví na čestné slovo, ok – ale nepleťte do toho transsexualitu. Prostě my jsme si to řešili tímhle způsobem, a nechceme s tím otravovat společnost, nechceme klást nějaké požadavky, nechceme tlačit na majoritu a požadovat pro sebe nějaká speciální práva. My jsme prostě spokojení. Tak jenom stačí: Říkejte si to za sebe, a nás do toho prostě netahejte.

Martina: A myslíte si, že obstojíte? Protože když jsem četla, co řekl tiskový mluvčí organizace Transparent, Daniel Zikmund, tak ten odkazoval na studii Národního ústavu pro duševní zdraví, a podle té si 90 procent dotázaných z LQBT+ komunity v České republice přeje konec nutnosti kastrací při úřední změně pohlaví. Takže vlastně většina z nich je svým způsobem se svým tělem spokojena, a jenom potřebují, aby jim někdo říkal: „Ty jsi ale hezká holčička,“ přestože je to muž se všemi sekundárními pohlavními znaky. Máte šanci?

Michelle Adlerová: Já si myslím, že to není otázka, kdo z koho. My jsme měli potřebu říct náš názor. A jak to dopadne, jak budou rozhodovat zákonodárci, to my nevíme.

Martina: A na to je dobrý epigalokatechingalát. A zmínil jsi ještě glutathion. Kde ho můžeme sehnat?

Milan Calábek: Glutathion je mana pro všechny tyto mitochondrie. Většina nemocí je podmíněná úpadkem mitochondrií, nejenom stáří, nejenom paměť, ale prakticky na každé nemoci se toto podílí. A aby u nás nebyla stařecká slabost, je třeba posílit mitochondrie. A glutation posílíme pomocí NAC, N-acetyl cysteinu, nebo kyseliny afa-lipoové, nebo přímo pomocí už existujícího glutathionu, který není zničený v žaludku a který si můžeme vzít. A oleamid, když se ještě vrátím zpátky.

Martina: Oleamid – to znamená panenský olej? Protože jsi říkal, že je to derivát kyseliny olejové.

Milan Calábek: Ne, to je nedostatečné. Je tam, samozřejmě, ale to bychom museli olej pít po litrech. Daleko lepší je to v tom camembert sýru. To je daleko lepší. Ale teď jde o to, co skutečně obrovsky aktivuje NRF2. Na prvním místě to je sulforafan z brokolice. Sulforafan je úžasný proti rakovině, to je jeho hlavní funkce. Na druhém místě to je epigalokatechingalát, červené víno, plné červené víno. Není to bílé víno, ani na neurogenezi bílé víno nefunguje, ani pivo na ni v podstatě nefunguje. Červené víno, kvalitní. U piva jsou to jenom dva druhy. A kakaové boby, tam hraje roli kvercetin, alicin z česneku, z bylin je to třeba gotukola, andrographis paniculata, je to ashwagandha. Ale jestliže třeba sulforafan má osmdesátiprocentní účinnost, tak třeba sandrographis paniculata, která je vynikající, právenka latnatá, je tříprocentní. Takže je to velice odstupňované.

Martina: Právenka latnatá, tu jsi svého času doporučoval i jako dobrou prevenci proti covidu.

Milan Calábek: Ještě bych řekl hericium a coriolus versicolor. Tímto končím, uzavírám to. Ale ne, nekončím: Temná stránka: I tady musíme říct temnou stránku, protože tak, jako má temnou stránku kvercetin, kdy musíme dávat pozor, když máme nemocné ledviny, protože on to může obrovsky zhoršit, tak mají temnou stránku i antioxidanty. A to v tom případě, kdy je nebezpečí rakoviny. Jakmile je nebezpečí rakoviny, tak ony chrání i zvrhlé rakovinové buňky. V tom případě musíme jít od antioxidantů pryč. A NRF2 může v takovém případě podporovat onkogeny. Takže vždycky musíme zvážit všechno – v jakém stavu jsme.

Martina: Je to individuální, ale mnozí z nás třeba nemůžeme vědět, jestli náhodou v sobě nemáme nějaké onkologické bujení. Já se rozhodnu, že si vezmu kvercetin – vím, že svého času jsi kvercetin a bromelain také doporučoval na určitý typ covidu. Když tady byla paní profesorka Strunecká, tak doporučovala na paměť ve spreji tříkombinaci, tuším B5, B9 a B12, a právě ty jsi, když jsme se o tom bavili, říkal: „Ale pozor…“

Milan Calábek: Je to úžasné, je to nejlepší. Klobouk dolů paní profesorce Strunecké, je úžasná. Ale je tu jedna nevýhoda, a sice, že kdo prodělal rakovinu, by neměl toto používat. Každá věc má svůj temný stín, každá, sebeprospěšnější věc. A je tady obrovské nebezpečí, že Evropská unie to, co se jí hodí, zakáže. Nebo i naši. Coriolus versicolor je úžasný proti rakovině, a v Čechách byl zakázaný, tak si ho lidé vozili ze Slovenska, takže ho potom povolili. Nejdříve ho kupovali pro psy, protože pro psy byl povolen. Záleží na místní mafii, jak rozhodne a jak s tím bude pokračovat.

Jestli můžu se ještě vrátit k epigalokatechinu, který má úžasnou účinnost ve dvou případech. Jednak je tu velice vážná nemoc, které se říká CHOPN, nebo v angličtině COPD, což je chronická obstrukční plicní nemoc, která je na třetím místě v úmrtnosti na světě vůbec. A dá se říct, že tak třetina lidí vůbec neví, že touto nemocí trpí, než dojde k nejhoršímu. Ta vzniká jednak znečištěním ovzduší, jednak cigaretový kouř. Ale cigaretový kouř, možná jsme už o tom mluvili, dělá lidem obrovskou pohodu – když jsou zdraví – protože snižuje působení onoho enzymu MAO, který nám odebírá právě dopamin a tak dále, takže se kuřáci cítí skvěle. Že jo?

Pro zapnutí klíčového genu SERPINA1 je potřeba aktivovat NRF2

Martina: Pasivní kuřáci? Nebo…?

Milan Calábek: Jen aktivní. A pak je další důvod – virové nebo bakteriální onemocnění. Tady hraje klíčovou roli gen SERPINA1, kdy buď je vypnutý, nebo máme jiný polymorfismus než třeba MM. A opět, vzniku tohoto velice vážného onemocnění, které obrovsky narostlo po covidu, protože byly postižené plíce, zabrání právě aktivace NRF2. A když ji doprovodíme ještě cvičení tai-či. Tam jde o to…

Martina: Promiň. Ty jsi řekl aktivace NRF2. A teď každý, kdo nás poslouchá, řekne „No, a jak si ho mám aktivovat?“

Milan Calábek: Sulforafan, epigalokatechingalát, červené víno, alicin z česneku, gotukola třeba. Správně, to je velmi dobře. Těch informací je asi moc. Je dobře, že jsme to rozdělili na dvě části, doufám.

Martina: Rozhodně.

Milan Calábek: Ta druhá část bude lepší, doufám.

Martina: Tím chci říct našim posluchačům, že i teď už točíme několik dílů, ale sejdeme se ještě za pár týdnů, a budeme pokračovat dál.

Milan Calábek: V současnosti se na tom třeba může podílet omicron XBB.1.16. Ten vznikl v Indii, zaplavil Ameriku, řítí se sem, už tady v podstatě je, říká se mu také Arcturus podle nejjasnější hvězdy souhvězdí Pastýř.

Martina: Takže další mutace covidu?

Milan Calábek: Omicronu, ano. Pozná se to, protože první věc, co napadá, jsou oči. Vypadá to jako normální zánět spojivek, a tak dále, ale ve skutečnosti je to tohle. Ale tam jde o to, že když je tento gen SERPINA1 vypnutý, tak imunitní systém zničí alveoly, zničí plicní sklípky, a tím pak vlastně dochází k fibrotizaci plic, a je to nenávratná ztráta. A proto je důležitá tato aktivace, protože ta tomu zabrání. Proto je epigalokatechingalát tak důležitý.

Epigalokatechingalát, zelený čaj, na jedné straně chrání před rakovinou, a na druhou stranu může vyvolat zánět jater, jaterní karcinom, žloutenka C, cirhózu, a některým ženám rakovinu prsu

Martina: A promiň, ještě se zeptám, protože, jak říkám, jsem si našla, že existuje v různých potravinových doplňcích. Ty říkáš, že to nebude dlouho trvat. Stačí ten epigalokatechingalát v zeleném čaji třeba? A v jakém množství?

Milan Calábek: Když je takhle zvýšený, třeba co pijeme dneska, tak to stačí. Ale normálně ho musíme pít pravidelně, delší dobu, a především takový čaj, jako je gyokuro, protože některé čaje neobsahují třeba epigalokatechingalát, ale obsahují třeba theaflavin, který je rovněž vynikající, nebo l-theanin a podobně. A l-theanin je samozřejmě třeba v hřibech a všude jinde. Ale to už bych teď nechal, a šel teď k temnému stínu epigalokatechinugalátu – to je takzvaná minnesotská studie – protože i epigalokatechin může dělat dost ošklivou věc, a tou je toxické poškození jater, a toxické poškození jater není samozřejmě jedinou.

Minnesotská studie se zabývala i vznikem estrogenní rakoviny prsu u žen, protože na jedné straně, to byla záhada: Epigalokatechingalát, zelený čaj, na jedné straně chrání před rakovinou, zejména rakovinou prostaty a rakovinou tlustého střeva, a podobně, a najednou se objeví, že některým ženám způsobuje rakovinu, nemluvě o tom, že u některých lidí může vyvolat velice problematické poškození jater. Jeden můj kolega, který je vášnivý piják zeleného čaje, často pije benifuki, úplně zežloutl, přišel do nemocnice, a vietnamská lékařka, která ho přijímala, říkala: „Pane, vy jste ale tak žlutej!“ A objevili u něj žloutenku, hepatitidu C. A teď se k tomu dostaneme. Díky právě této studii se k tomu dostaneme. Tato studie se zabývá tím, že ve výjimečných případech, při dlouhodobém pití zeleného čaje, dochází právě k těmto zmiňovaným problémům. Tyto zprávy přicházely nejdříve z Kanady, kde se extrakt epigalokatechingalátu velice běžně používal k prevenci, nebo léčbě onkologických nemocí, kardiovaskulárních nebo inzulinové rezistence, a báječně fungoval, ale u malého počtu lidí se objevil zánět jater, jaterní karcinom, žloutenka C, nebo i cirhóza.

Podle mého názoru – tato studie zjistila, že jde o základní genetickou příčinu – a já bych ji ještě rozšířil o jeden gen, který to rovněž může dělat. Je to gen, který tato studie nezmiňuje, který je poměrně vzácný. Zrovna teď umřela na cirhózu jater matka jedné naší studentky na Slovensku, která vůbec nepila alkohol, nic, ale ex post se zjistilo, že byla nositelkou tohoto genu. Tam vůbec nemusel být žádný zelený čaj, tento gen to jenom urychlí, a je to RS758409 PNPLA3. A ještě záleží na tom, aby byla heterozygot CG. A tam prostě…

Martina: Teď jsi mě na vteřinku ztratil. Ale dobře, nemusím vědět všechno.

Milan Calábek: To jen pro někoho. Někoho to třeba bude zajímat, ale 99 procent lidí ne. To je pochopitelné.

Martina: Hned se k tomu vrátíme. Ale je možné, aby si někdo dal zjistit, jestli není nositelem tohoto genu?

Milan Calábek: To je velice složitá otázka, protože ne všechny laboratoře u nás to dělají. Ale existují. Nechci dělat reklamu, abych se nedopustil nějaké nepříjemnosti.

Martina: Můžeš, klidně to řekni, pokud je to rada pro lidi.

Milan Calábek: Myslím, že se dá domluvit v GHC třeba, kde je velice vstřícná paní doktorka Vlčková.

Martina: Takže je možné nechat si udělat analýzu těchto genů, a…?

Milan Calábek: Dá se domluvit. Nevím to určitě, ale vím, že cokoliv jsem potřeboval, tak jsou velice ochotní, a v řadě věcí to takto udělali.

Martina: Promiň. Odvedla jsem tě od té paní s cirhózou jater.

Milan Calábek: To je praktické, to bylo možná důležité. A ta minnesotská studie se zabývala variacemi genu COMT. To je ten COMT val 158/met, a ještě nový UGT 1A4. Je jich 6, ale my se budeme zabývat, tak jako ta studie, pouze tím, který kde tento polymorfismus je pouze u bílých lidí.

Martina: U bílých? To znamená, že …

Milan Calábek: Jak u kavkazkých, tady u nás. Úplně jinak je to zase u Hispánců, u černochů, indiánů, Číňanů, a podobně.

Různá etnika v minulosti upravovala vodu, aby ji zbavily choroboplodných zárodků, rozdílně. Číňané dělali zelený čaj, keltsko-germánská kultura vařila pivo, v románské cestě se pilo víno.

Martina: Nedobře se na to díváš, protože všude se můžeme dočíst, že rasy jsou pouze společenský konstrukt. Takže zjevně…

Milan Calábek: Geny jsou zřejmě dezinformátoři, asi proto, že to geneticky neodpovídá. A dokonce měl průšvih – no to vůbec nebudeme rozvíjet dál. Vrátíme se tedy k tomu COMT 4680, a tam negativní vliv zastupuje v prvním, i v druhém případě shodně, alela A. Ta se vyskytuje, podle této studie, u 63 procent Hispánců, to je Mexičanů, a to v Americe hraje velikou roli, ta bude velice brzy mexická. Na míru populace je to 54 procent, u Afroameričanů 34 procent, a u Asijců 24 procent. Ale u Asijců jsou zahrnuti všichni Číňani, u kterých se to prakticky nevyskytuje, protože ti šli jinou cestou, protože toto etnikum se rozšířilo, dá se říci, před starověkem, a ve starověku záleželo na tom, jestli převařovali vodu, nebo nepřevařovali vodu. Jestli jí zbavili choroboplodných zárodků, nebo nezbavili. A každé etnikum to dělalo jiným způsobem. Číňané převařovali vodu na zelený čaj. Proto je pro ně zelený čaj tak obrovsky prospěšný, na rozdíl od řady jiných. Zatímco třeba keltsko-germánská cesta šla vařením piva, i malé děti pily pivo. V takovém Londýně ve středověku, a v Praze, se nedala pít voda, protože byla plná salmonel, a všeho tohoto, všech těchto bakterií. A potom románská cesta, kde se pilo bílé i červené víno, to rovněž výborně působilo.

A ta alela A u genu COMT snižuje tepelnou stabilitu tohoto enzymu, a tím jeho aktivitu o 40 procent. A toto snížení metabolické účinnosti genu COMT prodlužuje pobyt epigalokatechingalátu v játrech, a zvyšuje tak riziko hepatotoxicity. Protože se pomalu odbourává, tak na ní zaútočí imunitní systém, a ten zaútočí zároveň i na buňky a ničí nám játra, a dochází k problému.

Kromě toho zahrnula tato studie i přes 1000 post menopausálních žen, a zjistila, že v případě homozygotek, které měly tuto alelu AA – obě alely, jak od maminky, tak od tatínka – tak epigalokatechingalát, nebo i zelený čaj, zvyšuje riziko rakoviny prsu, zatímco ty, kteří mají od maminky, nebo i od tatínka, alelu GG, chrání.

Martina: Ale zase to nevíme. Nevím, jakou mám alelu.

Milan Calábek: Já ti to zjistím.

Martina: Ale teď sis na sebe ušil bič, protože ano….

Milan Calábek: Ne, ne, ne. To musíš vystřihnout.

Martina: Já to nevystřihnu. Naopak, já řeknu, že ti lidé nemohou psát, protože nemůžeš víc, než můžeš. Ale proto jsi právě – promiň, k alele se vrátíme – jak vlastně tedy já, jako obyčejný člověk, který nás teď poslouchá, můžu vědět, co tedy mohu, nebo ne? A jestli mě epigalokatechingalát zabije, nebo jestli mě vyléčí?

Milan Calábek: Když bys to opravdu chtěla, tak si můžeš tento test udělat. Dá se udělat třeba ve Spojených státech, nebo kdekoliv. Pošleš tam jenom ampulku s krví, nebo sliny a udělají ti tento test.

Martina: Ale není to úplně snadné. Viď?

Milan Calábek: Ne, není to úplně běžné. Není to úplně jednoduché.

Martina: To znamená, že by se lidé asi bezhlavě neměli pouštět do toho, že si teď prostě koupí tento potravinový doplněk, protože…

Milan Calábek: Je to takhle: Podívej se, většina lidí, kteří mají tyto problémy, tak zelený čaj nemůžou. Prostě ho nepijí. Je jich poměrně hodně. A pro ty, kterým dělá dobře, a pijí ho už hodně dlouho, je to naopak vynikající. Takže bezhlavě to zakázat – to bychom museli zakázat úplně všechno. Dokonce se zpupně říkalo, že lék, který nemá vedlejší účinek, není lékem. A platí to samozřejmě i o rostlinných produktech.

Gen UGT 1A4 vytváří enzym, který štěpí epigalokatechingalát v játrech. A z toho důvodu ti, kteří mají homozygoty AA, nemůžou pít zelený čaj.

Martina: Takže si tady tělo taky často řekne.

Milan Calábek: Ano, a takže největší prospěch z pití epigalokatechingalátu… Ještě řeknu poměr: Mezi těmi 1000 účastnicemi bylo homozygotů GG 26,5 procent, heterozygotů AG 41,8 procent, a 31,7 procent homozygotů AA. Takže to je skoro dobrá třetina. A může to být náhodné, protože alela A se přeci jenom u nás, pokud já vím, vyskytuje poměrně málo. Ne tolik tedy.

A v případě druhého genu UGT 1A4, kterých je 6, a teď zkoumáme jenom ten, který má vliv na naši kavkazskou rasu, tak byl zkoumán tento polymorfismus, a tento gen totiž vytváří enzym, který epigalokatechingalát v játrech štěpí. A z toho důvodu, když někdo má AA, a je homozygot, když má dvě alely AA, tak tito lidé nemůžou pít zelený čaj. Ti ho vlastně nepijí. A to už je úplně klíčová věc, která napoví. Ty AC nemají problém, a pro ty CC je to vysoce prospěšné. To jsou Číňani, většinou, kteří ho pijí tisíce let, takže tam už ta změna prostě prošla. Jestli ještě můžu? Nebo už končíme? Nebo ještě nekončíme?

Molekulou paměti je acetylcholin, který je ničen enzymem acetylcholinesterázou. Tomu lze bránit extraktem z plavuně Huperzine A, hericiem, Bakopou monnieri a Gotu kolou.

Martina: Ne. Já mám ještě spoustu doplňujících dotazů. Omlouvám se, asi nikdy jsem nikomu tolik neskákala do řeči, ale snažím se porozumět, protože na tvé znalosti zkrátka nestačím.

Milan Calábek: Ještě bych se zmínil o jedné věci. O tom, čemu říkáme „jazyk mysle“. Tento velice krátký úvod do problematiky paměti a učení bych ještě rád doplnil krátkým dodatkem o jazyku mysle, který představují mozkové vlny. Mozkové vlny jsou, jak každý asi už ví, součástí elektromagnetického pole, které vzniká okolo mozku díky elektrické aktivitě mezi skupinami neuronů.

Ještě mě napadlo, že bychom se mohli vrátit k jedné důležité věci, pokud jde o epigalokatechingalát, a sice jsme zmiňovali důležitý neurotransmiter, molekulu paměti, což je acetylcholin. Prakticky každá civilizace si vytvořila nějaký prostředek, kterým likvidovala acetylcholinesterázu, to je enzym, který degraduje acetylcholin, to znamená, zhoršuje naši schopnost myslet a pamatovat si. V tradiční čínské medicíně to byla plavuň hupersia serrata, ze které byl extrahován extrakt huperzine A, který výrazně zlepšuje paměť a proces učení, která se nestuduje se jen v Číně, ale i ve Spojených státech. Budhističtí mniši používali už zmiňované hericium, které rovněž snižuje působení acetylcholinesterázy i butyrylcholinesterázy. To jsou dvě látky, které ji likvidují.

Čím je člověk inteligentnější, tím více u něj převládají rychlé vlny, vysoká beta, gama, takže si dobře vybavují, myslí, uvažují, propojují věci. Někdy i lambda.

Martina: Má to třeba nějaké české názvy? Obchodní ekvivalenty?

Milan Calábek: Ne. Ale huperzine A se dá sehnat, to není vůbec problém, nebo se dá někde objednat. A ájurvéda používá bakopa monnieri, která je už všude propagovaná, ví se o tom, a používá se. Ale třeba mně vůbec nejde. Já místo toho, kdybych to chtěl, použiji gotukolu, protože každý jsme trochu jiný. Pokud jde o ginkgo bilobu, tam pomáhá pouze strašně vysoký extrakt, musí být třeba dvě kila listí, ze kterých se udělá – i u nás se prodává německý extrakt, ale přestal se dovážet. Ten fungoval.

Ale znovu bych se vrátil k jazyku, na což mě přivedl můj známý, který se mě nedávno zeptal, proč vysoce inteligentní lidé, jako Jaroslav Hašek, můj přítel Pavel Buksa, který psal pod jménem Karel Michal, a další, byli alkoholici, nebo mezi nimi bylo mnoho alkoholiků. A tato otázka nás přivádí k problematice mozkových vln, protože čím víc je člověk inteligentnější, tak u něj převládají rychlé vlny, jako je vysoká beta, anebo gama. Velmi dobře si vybavují, myslí, uvažují, propojují věci. A v některých případech se objevuje i lambda, to je už od dvou tisíc, do dvě stě devadesáti, používají to někteří léčitelé, aby odstranili určité problémy. Jakmile je to nad dvě stě devadesát, tak už to likviduje naše tělo – naše tělo na to není postaveno.

Martina: Dvě stě devadesát čeho?

Milan Calábek: Lambd. Herzů.

Pokud nemáme v pravém spánkovém, a temenním laloku vysoké beta vlny, nemáme šanci se v dospělosti třeba naučit cizí jazyk. Dá se to změřit.

Martina: Prostě jsou to vlny?

Milan Calábek: Je to mozkové vlnění. A lidově se říká: „Pořád jim to šrotuje v hlavě.“ A protože meditační praxe ještě nedávno u nás nebyla nějak rozšířená, pořád to je nedostatečné, tak společensky doporučovaným, nádherným, velice příjemným způsobem, jak zpomalit mozkové vlny, je alkohol. Alkohol se totiž váže na receptory GABA. A GABA je inhibiční neurotransmiter, který zpomalí i ty nejvyšší vlny na alfa vlny, na vlny odměny, a v tom momentě se člověk cítí úžasně relaxovaný, to znáš, v pohodě, příjemné pocity, dochází k vypnutí amygdaly, takže ztrácíme ostražitost, už nejsme ve střehu, mizí pocit nebezpečí, naštvání, ohrožení, a mění se celé naše genetické nastavení. Samozřejmě to má své následky, když to přeženeme.

Na druhé straně ale, pokud nemáme třeba na pravé straně, to znamená v pravém spánkovém laloku a temenním laloku, za normálních okolností vysoké beta vlny, tak nemáme šanci se v dospělosti třeba naučit cizí jazyk. To se dá strašně snadno změřit. Byla tady laboratoř, myslím, že dál pokračuje, doktor Tyl, který se vrátil z Ameriky, která byla v Libni, opravdu vynikající laboratoř, kde ti mozkové vlny bez problémů změřili, a udělali výklad. Takový odborník ti na základě mozkových buněk přesně řekne tvůj věk, i biologický věk, IQ, zda se pohybuješ na okraji autistického spektra, nebo nikoliv, a podobně.

Martina: To se u nás dá změřit?

Milan Calábek: Já si myslím, že jo. Ale musí být odborník. Dá se to změřit, samozřejmě, ale musí být odborník, který to zná. Musí být odborník, který to ví.

Manipulací v mozku lze v člověku vyvolat falešnými vzpomínkami lásku, nebo nenávist ke konkrétním lidem

Martina: A ten by mi i řekl: „Prosím vás, italsky nebo španělsky už se nenaučíte“?

Milan Calábek: To nejde. Nejde o konkrétní jazyk. Není to takový problém. Jakmile jsou sníženy tyto vlny v pravém spánkovém laloku a v temeni, tak to prostě nejde. Ale ten člověk tam naopak může mít třeba gamu, a může být metamyslitel, může mu to myslet úžasně, ale cizí jazyk se v dospělosti už nenaučí. A těchto souvislostí je obrovská spousta.

Jenom bych to připomněl z toho důvodu, že francouzský neurolog Karim Benchenane zjistil – dělal pokusy na myšácích, na laboratorních myších – že myši, které se učily nacházet cestu bludištěm, potom ve spánku tuto cestu opakovaly ve své mozkové prostorově mapě tohoto bludiště. A když je rušil, tak si to nezapamatovaly. Ale když je nerušil, když se dobře vyspaly, tak druhý den si docela dobře cestu pamatovaly. A totéž samozřejmě probíhá u lidí – stejné opakování – co jsme se naučili, si pak v noci opakujeme, rozdíl je jenom v tom, že při denním učení jde o vysoké frekvence beta, nebo gama, kdežto při opakování ve spánku jde o deltu. To znamená, že spánek musí být opravdu hluboký, nebo případně někdy o thétu. Je to přerušované samozřejmě REM spánkem, a podobně.

Benchenane se zde nezastavil. U spící myši, když se ve spánku dostala v jejím putování bludištěm v prostorové mapě na určité místo, v tomto určitém místě stimuloval příjemné pocity, třeba tvorbu dopaminu. A jakmile se myš probudila, upalovala na to místo, a tam seděla. Je to v podstatě pavlovovský reflex, ale je to o tom, jak je možné podsunout falešnou vzpomínku.

A ten pokus jde mnoha způsoby rozšířit třeba i na lidi. Informace, která určuje totožnost konkrétního člověka, bývá v mozku uložena jenom v jednom neuronu. A tak, pokud bychom třeba určili mozku někoho z tvých přítomných spolupracovníků neuron, který pro něj reprezentuje tebe, a zároveň bychom u něj třeba ve spánku, nebo pomocí elektrod, nebo jinak, vyvolali příjemné pocity, tak tento dotyčný by se do tebe mohl zamilovat, protože tvoje přítomnost by v něm neustále vyvolávala příjemné pocity. Ale to je možná princip některého zamilování. A zrovna tak se může postupovat naopak – vyvolat velice nepříjemné pocity, a v tom momentě by se z něj mohl stát tvůj úplně zarytý nepřítel, který by tě mohl nenávidět.

Martina: Ale to je velmi nebezpečná manipulace.

Milan Calábek: To už je opravdu orwelovská vize o pronikání do našich myšlenek. Tim bych chtěl skončit. Ale chtěl bych ještě na závěr, jestli můžu, říct jednu japonskou básničku. Musím si ji najít, protože ji neumím zpaměti: „Kdybych tak mohl, až přijde stáří, zavřít své dveře, zavolat: Hola! Pán se vám pěkně poroučet dává, leč není doma!“ A Ernest Hemingway tomu říká: „Stáří není tak velkým neštěstím, když uvážíme i tu druhou možnost.“

Martina: To je krásné na rozloučení. A přesto jsem se chtěla zeptat, protože my jsme vlastně varovali onkologické pacienty, ale tím pádem jsme jim na paměť neporadili nic. Protože ti jsou ve střehu před kvercetinem, před B5, B9, B12…

Milan Calábek: Ti mají úplně jinou starost. Tam se prvně musí u nich aktivovat hlídací pes genomu, to znamená gen TP53 a zjistit, jestli tento gen je plně funkční, protože v řadě případů je může uchránit od toho nejhoršího.

Martina: Milý Milane. Já ti moc děkuji za to, že si toto všechno pamatuješ i za nás a že jsme to mohli zaznamenat, protože si myslím, že mnozí z toho budeme čerpat. Děkuji ti mnohokrát.