Martina: Pojďme tedy ještě jednou pojmenovat viníka, protože určitě za vším nestojí jenom Evropská unie. Už za minulého režimu šlo veškeré lidové léčitelství jaksi žebrotou, protože bylo minulým režimem dehonestováno, vysmíváno a podobně. Takže jsme přišli o tradici, kterou babičky předávali svým vnučkám, a zkrátka bylo to vždycky jakési klíčové, nebo podpůrné léčitelství v našich životech.

Helena Neumannová: Troufám si říct, že poslední sláva našeho bylinoznalectví spadá do období První republiky, a to až do momentu, kdy na naše území vstoupil Hitler. Máme spousta krásných knih, a ví se, že nejvzácnější bylinoznalci byli v oblasti Sudet. Já měla to štěstí, že jsem se přes doktora Hájíčka dostala k některým recepturám, takže je dodnes ochraňuji a ctím. Ale když se podíváte i na knihu „Žítkovské bohyně“, tak tam je to nádherně popsáno, a byť je to populární kniha, tak autorka dokázala lidem krásně sdělit to, co jsme si skutečně nechali ukrást. My jsme totiž vybudovali v lidech strach. Upřímně, zlý komunista trápil Mikoláška natolik, že měl chuť přestat. Pokud čtete skutečnou knihu, nejen film, tedy příběh tak, jak to opravdu bylo, tak on opravdu došel do takového stádia, že měl chuť přestat.

Já se vám přiznám, že i přes to, že se mí klienti ke mně chovají s obrovskou úctou, jezdí k nám rádi, a hledají cestu k bylinám, tak v době covidu jsem padla na kolena. Dehonestace špičkových odborníků, kteří se nebáli říct nahlas, jak to ve skutečnosti je, a co bychom měli dělat, a neznalost lidí, mě natolik trápila, že jsem si skutečně řekla: „Tohle nemá cenu. Já to nikdy nedokážu.“ Ale nastal červen 2020, republika byla zavřená ve vztahu k cestování k moři, ale byla otevřená k cestování u nás. Na pár měsíců, samozřejmě. A představte si, že – měli jsme jenom maringotku a stan, ještě jsme neměli svou manufakturu, protože jsme byli v pronajatých prostorách, kde jsme dělali eventy, které nám byly ukradeny, takže jsme přišli o obrovské peníze a neměli jsme levanduli z čeho podporovat – vesmír najednou zapůsobil, a přijelo k nám 60 000 lidí od prvního června do 30. září. A jezdili lidé, kteří byli totálně zdecimováni covidem, nebo vakcinacemi. A já jsem pochopila, že my těmto lidem můžeme pomoct.

A to se stalo? Přišla válka. Přišla znovu krize. Znovu se lidé, kteří tady chtějí tvořit, neměli, jak se nadechnout. Neměli šanci. Vláda, na kterou jsme všichni čekali, vlastně řekla: „Sorry, my to neumíme. My vám neumíme pomoct. Udělejte to, jak chcete. Vy jste nám jedno.“ A mě to strašně bolelo a znovu jsem si řekla: „Mám tady ještě co dělat? Nemám jít ven? Já asi tady v této společnosti fakt nemůžu žít.“ A pak jsem si upřímně řekla: „Nějak to musím zvládnout. Musím to nějak dokázat. Protože když všichni utečeme, tak co tady zbyde? Co se tady stane?“ A můj manžel je navíc extrémní patriot, takže jsem neměla jinou volbu. Ale pak jsem, přiznám se vám, našla jednu cestu, kterou bych tady ráda poradila všem ostatním: Řekla jsem si, že to otočím. Že tak, jako se nám sem cpe ájurvéda a čínská medicína, tak já vezmu evropské bylinoznalectví, a tradiční slovanské byliny, a prostě je odvezu do světa, kde lidé chtějí zdraví, a kde nemají krizi a mají peníze. A že oni mi pomůžou zachránit nás, a my potom budeme zachraňovat Čechy.

My Češi neumíme najít cestu ke kvalitním certifikovaným bio bylinám. Takže naše bylinoznalectví, a tradiční slovanské byliny vezu do světa, kde lidé chtějí zdraví, nemají krizi a mají peníze.

Martina: A kam je vozíte? Kam vozíte naše bylinky na výlet?

Helena Neumannová: To je moje malé tajemství. Ale přiznám se vám, že nejvíc teď pracujeme s partnery v Emirátech, kteří ale opečovávají Nový Zéland, Austrálii, Ameriku a Emiráty.

Martina: Ale teď se znovu dostáváme k tomu, že by si v Emirátech, Austrálii a Novém Zélandu neměli trhat bylinky, které rostou zase u nich?

Helena Neumannová: Měli. Máte naprostou pravdu. Ale Australané a Nový Zéland? Tam je tolik přistěhovalců, že jim to už nestačí. Amerika? To je vůbec téma na čtyři hodiny diskuse. To je zničený svět. Obávám se, že tam není jiného úniku než se vrátit na stromy. A co se týče Emirátů, tak na jejich obranu, prosím: Oni ji nedokážou vypěstovat v těch 50 °C, a už vůbec ne stresovanou větrem a mrazem, s tolika flavonoidy a antioxidanty, antibiotiky a antiseptiky, jako my. Takže to na jejich obranu. Tam to zrovna vozím, a s obrovskou láskou a říkám: Prosím, Evropané mají fantastická lázeňství – Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko – vy máte fantastický wellness, ale my umíme skutečně léčit lázněmi. Vždyť oni jezdí do Karlových Varů, Mariánských Lázní, Františkových Lázní, Luhačovic, a utrácí tam obrovské peníze. Takže já jsem se rozhodla, že když my Češi neumíme najít cestu ke kvalitním certifikovaným bio bylinám, tak si holt musím pomoct jinak. A dělám to touto cestou.

Ale je mi to samozřejmě líto, a strašně moc bych si přála, abych měla dostatek financí na to, abych dělala osvětu. Dám obyčejný příklad, a to počet sebevražd a sebepoškozování u dětí mezi 12. až 18. rokem, kterým se teď extrémně věnujeme, protože pomoc je potřeba, a nejde tam vůbec o peníze. Toto číslo narůstá tak extrémně – nejenom u nás, ale v celé Evropě – že říkáme maminkám: „Dobře, pojďme to zkusit ve školách.“ A představte si, že už máme dvě školy, jednu státní, jednu soukromou, kde jsme opravdu nabídli studentům možnost aplikovat ráno na vnitřní zápěstí a spánky esenciální olej. Nic víc. A těm lidem je líp. Lépe se soustředí, protože jim zvedáme serotonin a dopamin, to znamená, že kognitivní funkce fungují tak, jak mají: Soustředěnost, kreativita a energie. Večer usínají, mají menší noční můry. Menší deprese, menší úzkost, menší nespavost, a my jsme šťastni.

Nic nedokáže léčit víc než pozornost, komunikace, pohlazení, láska, něha a laskavost. A byliny, jako levandule lékařská, na nespavost, úzkosti, deprese a noční můry.

Martina: Slyším mnohé nevěřící Tomáše, jak říkají: „Takže mi chcete říct, že tuto covidem zdecimovanou generaci puberťáků – která ztratila kontakty se svými spolužáky, a mnohdy i schopnost adekvátně svému věku se socializovat, sebepoškozují se, obrovský nárůst depresí, a jak jste řekla, i nárůst pokusů sebevražd mladistvých – spasíme tím, když si ráno ťuknou esenciální olej na zápěstí?“

Helena Neumannová: Samozřejmě nespasíme je pouze esenciálním levandulovým olejem z levandule chodouňské. My máme bionápoje, nabízíme jim harmonizovanou vodu, nabízíme ledový čaj s devíti vitamíny a s levandulí. Nabízíme jim levandulovou limonádu, nebo i obyčejnou tyčinku. Jsou tady čaje, a tak dále. Máme kaše a další produkty.

Chci říct, jestli tady mohu do éteru, že úplně nejvíc takovému človíčkovi pomůžeme tím, že tady pořád pro něj budeme, budeme s ním mluvit, budeme ho hladit, objímat ho, laskat, odpouštět, protože my jsme tady od toho, abychom měli ve vztahu k němu bezpodmínečnou lásku. Skutečně. Je to šílené období. Mám dva puberťáky doma, a vzpomínám na Betty McDonaldovou: „Posílám vám Imogenu a vraťte mi ji, až jí bude 30.“ Nádherná věta, která mě provází každý den, a je pravdivá. Nicméně prosím, nic nedokáže léčit víc než právě pozornost, komunikace, pohlazení, láska, něha a laskavost. Samozřejmě jsou tu byliny, které nám dokážou nesmírně pomoci s těmito problémy, protože právě levandule lékařská, jestli je v něčem nejlepší, tak je to na nespavost, úzkosti, deprese, skutečně i na noční můry.

My dneska slyšíme z Psychiatrické kliniky z Motola, že se týdně hospitalizuje dvacet dětí mezi dvanáctým až osmnáctým rokem, které to prostě nedají. A to je strašné. Psychoterapeuti, psychiatři, psychologové volají, bijí na poplach. Speciální pedagogičtí pracovníci na gymnáziích i na středních a základních školách křičí, a volají po vládě, aby umožnila pomoc právě přírodní medicínou. Ale i nutričním poradenstvím, protože i jídelna je pořád tragická, stejně jako školství, které se od Marie Terezie nezměnilo. Je skutečně potřeba pomoci, aspoň u mladých a u dětí.

V USA je nemocnice, založená na levanduli lékařské, kde třeba ztrátu vlasů u ženy s hormonálními změnami vyléčili potíráním levandulovým olejem v bio kvalitě

Martina: A myslíte, že když jsou třeba v nějakém už poměrně těžkém psychickém stavu, nebo v těžkém psychickém rozpoložení, tak je chemie v tu chvíli na místě? Protože pak si někdy můžeme říkat, že jsme určitý čas takzvaně prokaučovali, když jsme dělali nálevy z kopřiv.

Helena Neumannová: Tak tohle je strašně těžká otázka, protože vše souvisí se vším. O tom, o těchto aspektech, které ovlivňují jedince, který má problém, je epigenetika. Odpovím vám takto: Mluvíme-li o rodině, která je zdravá, kde jsou dobré mezilidské vztahy, která si jednou za dva dny sedne k večeři, k snídani, nebo k obědu a popovídá si spolu, má se ráda, kde nejsou velké problémy, ať už sociální, ekonomické, nebo finanční, tak pak takovému jedinci skutečně pomůže daleko víc příroda. Stojím si za tím. Protože tito jedinci za mnou jezdí – ať to jsou anorektičky, bulimičky, ať jsou to kluci, kteří se pokusili o sebevraždu, děti, které mají rozřezané ruce, nebo nohy od zdola až nahoru – a léčím je. Opravdu tato bylina, levandule lékařská, je v tomto případě obrovským pomocníkem. A aby si odborníci, kteří teď budou bezpochyby křičet, že blábolím, nemysleli, že si vymýšlím, tak já to, Martino, mohu doložit stovkami výzkumů, které byly s levandulí lékařskou udělány ve světě.

Martina: Vědeckých výzkumů?

Helena Neumannová: Vědeckých, vědou podložených výzkumů.

Martina: Dvoje zaslepené studie? To, co máme všichni obzvláště rádi?

Helena Neumannová: Já vím, že tyto výzkumy potřebujeme. Potřebujeme to neustále definovat, uchopovat, a tak dále. Ale představte si například reflux jícnu, který stále neumíme léčit: Znám jednoho 45letého pacienta, který bere dvacet tablet denně, aby dal svůj život s těžkým refluxem jícnu, protože jeho jícen prakticky nepracuje, protože to má samozřejmě autoimunitní, psychosomatické, a tak dále. Je to feťák. Normální feťák, kterému jsem z dvaceti léků odbourala osm, dostali jsme se na dvanáct. To je zatím můj největší výsledek – po roce. Nicméně tento člověk si přečetl analýzu z pakistánsko-britského výzkumného týmu, který dokázal reflux jícnu absolutně vyléčit pouhou aromaterapií, za pomocí levandule lékařské a tymiánu, čistou aromaterapií, která je dneska v celostních klinikách ve světě, ať jste v Americe, Švýcarsku, v západních klinikách, v Belgii, kde skutečně lidé vyžadují celostní péči a nic jiného nechtějí. Takže se léčí aromaterapií. A my, představte si, máme levanduli lékařskou, kterou můžeme použít i in vitro, vnitřně. To znamená, že pracujeme dvojím efektem tak, jako to dělali naši předchůdci lékařů – Hildegarda, Rudolf Steiner.

Nebo si představte, že v Americe existuje klinika, která na levanduli lékařské postavila celý hospitál, celou nemocnici. Oni léčí, mají prokázaný sedmiměsíční vědecký výzkum, kdy totální alopecii, tedy ztrátu vlasů u ženy s hormonálními změnami, vyléčili pouhým potíráním levandulovým olejem v bio kvalitě. Mimochodem stát Washington, oblast Sequim, je šesté nebo sedmé místo v pěstitelství levandule lékařské na světě. Británie je dneska devátá, Francie až osmá, a největší jsou Bulhaři. Mohla bych vám jmenovat. Opravdu svět je úplně jinak, než se my domníváme. My stále vnímáme levanduli lékařskou v mýdle a proti molům, nebo v šatníku, protože to tak známe z Francie. A to je prostě strašné.

Martina: Pojďme zakleknout na záhonky u vás: Vaší levanduli se říká levandule chodouňská. Je to vámi vyšlechtěný druh, typ? Nebo co si pod tím představit? Promiňte. Ještě připomenu, co jste říkala v prvním díle, že jste si musela v Německu kupovat malé, konvenčně vypěstované rostlinky, a pak pět let čekat, než jednak vyrostou, a také se ozdraví.

Helena Neumannová: Ano. Levandule lékařská v bio kvalitě nebyla. Prostě nebyla, a dodnes je velmi nedostatková. Představte si, že nejmenovaná rakouská firma, která produkuje právě tak, že už má na účtu peníze ještě dříve, než, jak se říká, „vykopnou“, produkuje špičkové, zdravé produkty, super potraviny, nápoje, a tak dále. A ta mi každý rok nabízí milión euro, když jim prodám celou sklizeň, aby to šlo do Rakouska. A já si vždycky ťukám na čelo, a říkám si: „Vy jste se asi úplně zbláznili?“

Nicméně, levandule chodouňská je to proto, že my ještě navíc, kromě toho, že tady máme mráz a vítr, tedy jako slovanská území, tak představte si, máme také geopark Barrandien, který je chráněn UNESCO. A my jsme zjistili, že ve světě existuje takzvané geofoot, což jsou rostliny, které jsou pěstovány právě na území geoparků – nad biem je ještě demeter – kdy sklízíte pouze při určitém svitu měsíce, a pouze v okolí kamenů, které jsou léčivé. Takže geofoot je považováno za vysoce léčivé. A my se můžeme prsit geoparkem Barrandien, protože ležíme v jeho srdci. Proto jsme chtěli výzkum s Vysokou školou chemicko-technologickou – přičemž bych strašně ráda poděkovala docentce Čížkové, a doktorce Horsákové – protože jsme věděli, že v levanduli jsou nejenom minerální unikáty, ale i vítr, mráz, a krajina kolem, kde hospodaří rod Stehlíků, který si velmi považuje půdy, protože tam hospodaří už od 15. století.

Co je biokvalita? Půda, voda, kuře, kráva bez antibiotik a hormonů. Bio kuře, kráva, vepř, mrkev, okurka mají jinou chuť, a léčí.

Martina: To znamená, že rod Stehlíků obhospodařoval určitá pole, latifundie nějakým specifickým způsobem, takže se tam mohla, a začala hned zasazovat a sklízet levandule v biokvalitě?

Helena Neumannová: Ne. Pan Stehlík samozřejmě ze začátku postupoval jako všichni, hledal řešení v různých přírodních hnojivech, a tak dále. Oni mají hlavně chov krav, to je nejdůležitější, zároveň pěstují kukuřici, brambory, a obhospodařují pole tím, že střídají. To znamená, že respektuje vztah k půdě tak, jako to dělali sedláci v historii – jeden rok jsou tam brambory, druhý rok jetel, a tak dále. Nicméně, co je nejcennější, pan Stehlík byl jeden ze zakladatelů Asociace soukromých zemědělců: Byli to pan Miler, pan Němec a pan Stehlík. Pepa je ve věku mého manžela, dneska jsme přátelé. Josef Stehlík je vlastně ten, kdo mě do Chodouně vyloženě nalákal, abych zkusila obhospodařovat, protože on mi prodával část polí – část pan Stehlík, a část jedna starší dáma, která byla vedle. A pan Stehlík mě lákal i tak, že říkal: „Vždyť vidíš. Deset let tady spolu jezdíme farmářské slavnosti, ty se třicet let věnuješ bylinám, znáš historii, studovala jsi to i ve světě, a já sem chci to nejlepší.“ Čili jsme opravdu hledali toto spojení i proto, že chtěl dát Chodouni to, co jí bylo vyrváno, ukradeno.

Mimochodem ve Svatém Janu pod Skalou, přes kopec, byly za 1. republiky první minerální lázně, a je tam dodnes pramen, sice malý, ale je tam. Já sama mám na svém pozemku minerální pramen, protože když jsme si nechali udělat rozbor vody, tak jsme zjistili, že je velmi bohatá na úžasné minerály. Ale zatím finance na to, abych udělala minerální lázně, nemám, ale je to pochopitelně můj sen, vytvořit celostní lázně, a znovu nalákat celý svět, aby věděl, že tady pořád pečujeme o dědictví a bohatství. Takže skutečně, tohle bylo tím důvodem. A myslím, že tak je to se vším. Třeba pan Syrovátka to podědil, a proto má tu laskavou péči a lásku, a vlastně si nemůže dovolit pečovat jinak, než se svou obrovskou láskou a dřinou. A my jsme do toho šli úplně stejně, akorát s tím, že jsme se tam nenarodili, ale byli jsme přizvání právě pro znalosti.

Martina: Vy jste tady mnohokrát zmínila: „v biokvalitě“. Ale biokvalita u nás už zdaleka nemá tu pověst, co dříve, přestože se to teď zase trošku mění, přes vyslovenou skepsi vůči předraženému biu – které je nakonec úplně stejné, jako všechno ostatní – si lidé znovu začínají hledat vztah k bio-hospodaření, protože si uvědomují, že je to nejenom pro nás, pro naše zdraví, čistotu organismu, ale že je to také šetřivý a ohleduplný přístup k přírodě, krajině, okolí. Ale řekněte mi: Co znamená, ve vašem pojetí, pěstovat levanduli v bio kvalitě?

Helena Neumannová: Úplně nádherně jste popsala vztah Čechů k biu. K nám přijížděli lidé, kteří na nás s velkým humorem a nadsázkou křičeli: „No jo, bio se hnojí v noci.“ A já vždycky říkám: „Vezměte nůžky, a pojďte s námi chvíli dřít na pole. Pojďte si to vyzkoušet. Pojďte si vyzkoušet skutečnou dřinu.“

Co se týče biokvality, tak na to je nejjednodušší odpověď, jaká může vůbec existovat: Dovedete si představit, že do půdy patří hormon? Dovedete si představit, že do naší vody patří antibiotikum? Dovedete si představit, že do krávy, nebo kuřete, se má něco píchat? Nemá. To tam nepatří. Kráva i kuře dokážou růst sami. Samozřejmě pomaleji, ne tak intenzivně, ne finančně efektivně, jako když mu podáte hormon, ale za to, když potom ochutnáte bio kuře, nebo bio krávu, bio vepře, to je jedno, nebo když ochutnáte bio mrkev, bio okurku, tak nejenom, že je chuť zcela jiná. Nejen, že se navracíte ke skutečné chuti plodiny, byliny, nebo masa, ale ony vás léčí. To je to, co nám říkal Hippokrates: „Jezte tak, aby jídlo bylo vaším lékem, a ne, aby byl jednou lék vaším jídlem“.

Takže na to je jednoduchá odpověď: Na člověka, který si ráno dá tři majonézové chlebíčky a pivko, k obědu si dá půl vola a řádku brambor, samozřejmě chemicky ošetřených, večer si dá čtyři rohlíky a gothaj, nebo nějakou klobásku, a zase nějaké to pivko, nebo vínečko, a samozřejmě ve větší míře. Takovému člověku není pomoci. A já mu ani nechci pomáhat, protože nemusím. On přijde sám. Přijde sám v momentě, kdy mu stanoví diagnózu, a nedej Bože, mu chemoterapie nepomůže. Nebo nedej Bože má autoimunitní onemocnění, na které vlastně lékaři nemají léčivo. On sám přijde, protože to je krásná vlastnost lidského bytí, že když už je průser, tak potom jdeme, a hledáme všude, nejenom u rozumbrady lékaře. Takže asi tak bych to řekla k biu.

A samozřejmě bio certifikace je úžasná věc v tom, že dokáže vysvětlit babičce na zahrádce, která pak jde na trh a tvrdí, že má bio bylinky nebo bio brambory, že bio bylinky, nebo bio brambory skutečně nemá, protože když si soused nastříká muškáty, aby je měl pěkné, tak veškerý ten sajrajt jde do její máty. Navíc byliny mají jednu, dá se říct, dobrou, ale i špatnou vlastnost: Chrání své okolí a prostředí. Ony potřebují chránit. A léčí i půdu. Takže samozřejmě, když si soused postříká jablka nebo muškáty, tak vy byste měli jít, a zkusit laskavým tónem a diskusí sousedovi vysvětlit, že nejenom likviduje jeho děti, ale likviduje i vaše děti.

Do Levandulového údolí jezdí vysoce postavení manažeři drahými automobily, aby se zbavili těžké migrény, na kterou jim nepomáhají žádné prášky

Martina: A jakým způsobem tedy pečujete o půdu? Protože si neumím představit, že ji necháte jen tak ladem: Zasadím, a na podzim prodám kravku.

Helena Neumannová: No, ale ono to tak je.

Martina: Vůbec nic? Žádná přírodní hnojiva?

Helena Neumannová: Já odmítám i přírodní hnojiva. Víte, já si prostě myslím – a je to zase dáno i mým naturelem, a nepřesvědčuji vůbec nikoho, aby nepěstoval s přírodními hnojivy – chraň Bůh, prosím, tak by to nemělo vůbec vyznít – ať každý přistupuje k půdě s láskou a s respektem. Ale samozřejmě přírodní hnojiva jsou velice dobrá. Já ale, nevím proč, si prostě myslím, že když dříve v historii lidé levanduli dokázali pěstovat bez hnojiv, tak že já to dokážu také. Pokud je půda čistá, a dnes už po pěti, osmi letech, je více než čistá. My máme kontroly 4x do roka z každého rohu našeho pozemku, což je čtyři a půl hektaru. Není to málo a každý rok jsme nesmírně chváleni, a jsme na to strašně pyšní.

Třeba teď na jaře se těšíme na bio-pampeliškové údolí. Takže maminky k nám můžou přijet na bio pampelišky. Víte, co je to za úžasnou věc, když můžete vypustit dvouletého prcka, aby utíkal, utrhl si pampelišku, nebo sedmikrásku, a snědl ji, protože je v bio kvalitě? Já jsem nesmírně hrdá na to, že jsem to dokázala. Strašně bych si přála, aby tady bylo víc rodin, které dokážou tímto způsobem vytvářet takovéto Edeny na naší půdě, protože se potom staneme rájem bylinkářů i pro další země, nejenom pro nás. V létě k nám přijížděli Němci a Holanďani, a říkali: „Ježíš, my o vás vůbec nevíme. To je nádhera.“ A to nebylo léto, byl květen. To jsme ještě zrovna měli pampelišky, a oni říkali: „Tady je tak blaze. Tady je líp, jak na Bali.“ A my jsme říkali: „Ježíš, je krásné tohle slyšet. My si toho nesmírně vážíme.“ Protože si tam lehnou na lehátko, a vápencová moře a levandule samozřejmě léčí, když u ní sedíte. Léčí i v zimě. Ono se to nezdá, ale ta síla a energie do vás prostě jde.

My už dneska máme dokonce pět manažerů, nejmenovaných, samozřejmě, vysoce postavených pánů, kteří přijíždějí svými drahými automobily do Levandulového údolí, a když mají těžkou migrénu, tak si vezmou deku a jdou si tam lehnout, nebo se stulí do křesla, a my jim uděláme aromaterapii, čajový rituál – a je dobře. Oni vědí, že jim to pomůže, a mnohdy mi říkají: „To není možné, Heleno. Mně nepomáhá ani koňská dávka aulinu, nebo ibáč, nebo cokoliv.“ A tohle jim pomůže. A to byli lidé, kteří se tomu posmívali.

Martina: Paní Heleno Neumannová, vy jste tady před chvílí řekla, že je ještě něco nad biem. Řekla jste Demeter?

Helena Neumannová: Ano.

Naše prababičky věděly, proč na Zelený čtvrtek vykouří světničku bílou šalvějí, nebo levandulí, a proč se na svatého Jana ve čtyři až v šest ráno sklidilo. A dokázaly pracovat s myslí a s duší skrz byliny.

Martina: Demeter. Vzpomínám, že v nejrůznějších knihách můžeme slyšet o tom, kterak bosorky chodíval za úplňku sbírat nějaké bylinky. Ale ony to nebyly jen bosorky, byly to naše babičky, které věděly, že nějaká bylina se musí sklízet o svatém Janu, nějaká se musí sklízet v novoluní, nějaká za úplňku. A i dnes víme, že rebarbora se musí sklidit do červa, protože jinak je v ní příliš mnoho kyseliny šťavelové. Takže žádné pověry, žádné čáry a kouzla. Vím, že existují, i v Rakousku, některé certifikované kosmetické firmy, které tímto způsobem také pracují. A teď se přes mnoho slov dostávám k otázce: Má levandule také takové požadavky na to, že musí být sklizena tehdy a tehdy, a v takové teplotě? Zkrátka – Demeter.

Helena Neumannová: Nejedeme Demeter. Tedy, přáli bychom si to i přesto, že jsme kousek od Koněpruských jeskyň a Čertových schodů, takže bychom mohli, protože ty kameny skutečně… a přímo sídlíme na srdci Barrandien parku. Ale je to ještě více finančně náročné než biocertifikované byliny. Nicméně, ráda bych zdůraznila, pro všechny milovníky levandule lékařské, že jsou skutečně dána pravidla, a to platí pro všechny bylinky. To znamená, že například my nesmíme sklízet šest hodin po dešti, a dvě hodiny před deštěm, protože pak je vlhkost v bylině tak extrémní, že bychom ji nedokázali správným způsobem usušit, abychom udrželi biodynamickou látku léčivých bylin uvnitř.

Takže si představte, že když máme období sklizně, tak u nás to funguje tak, že jsme všichni vynervovaní, přestože pijeme levanduli, z toho, jak bude pršet, v kolik to skončí, kdy zavoláme lidi, protože v jeden moment sklízí třeba šedesát lidí, a vy musíte lidi nabrat přesně v tu pravou hodinu, abychom sklidili co nejvíc. Samozřejmě, úplně běžné pravidlo je, a to považuji za nejcennější předání od našich prababiček a pradědečků, že sklízet byliny se má hlavně po ránu, úplně ideální je pátá, šestá hodina, což ne každému vyhovuje. My třeba vstáváme brzy i kvůli péči o farmu, a tak dále, a dneska už tam máme i lázeňské procedury, takže i kvůli péči o naše klienty, ale opravdu ideální je to do deseti, jedenácti hodin, protože pak, při přímém slunci, se sklízet nemůže. Ono je to i dobře, chrání to i člověka, protože si jde do stínu si odpočinout, najíst se, zchladit se vodou. Všechny tyto rituály jsou v přírodě v souladu, všechno je v nádherné harmonii, a vůbec nad tím nemusíte přemýšlet.

Martina: A v logice.

Helena Neumannová: Ano. Ono se to samo nabízí. A jak jste správně řekla, naše bosorky – to je samozřejmě přehnáno, a vysmívám se tomu, paroduji – naše prababičky věděly, proč na Zelený čtvrtek vykouří místnost, světničku bílou šalvějí, nebo právě levandulí, a proč se na svatého Jana ve čtyři až v šest ráno sklidilo. Ony věděly, k čemu tyto rituály slouží. Ony skutečně dokázaly – a teď už si hraju, ale je to tak – dokázaly i určitá kouzla. Dneska tomu říkáme kouzla. Ony dokázaly pracovat s myslí a s duší skrz bylinu. A to je to, co se úplně vytratilo, protože my se toho bojíme. Bojíme se toho oprávněně, protože bychom byli nazýváni šarlatány, ale skutečnost je taková, že všechny tyto rituály, které byly na Velikonoce, na Vánoce, posvícení, otevírání studánek, všechny naše nádherné tradice a zvyky, sloužily především k ozdravení člověka a mezilidských vztahů. A to je to, co jsme ztratili úplně.

Lidé, kteří říkají, že mají na levanduli alergii, se mýlí. To nemůže být z levandule lékařské v biokvalitě, ale dostali něco jiného.

Martina: Vzpomínám si, že když tady byl bylinkář pan Vitásek, tak mluvil o své teorii, že když se vám bylinka nelíbí, tak ji nepijte, protože vám nepatří.

Helena Neumannová: Jednoznačně. Naprosto s ním souhlasím, a podepisuji celým jménem.

Martina: Protože vy víte, že levandule se líbí každému.

Helena Neumannová: Ne. Pouze 90 procent planety ji má rádo, a 10 procent ji nenávidí.

Martina: Skutečně jim vadí ta výrazná, specifická vůně?

Helena Neumannová: Ano. Deseti procentům vadí a říkají: „Já ji nesnesu.“ Problém potom je, když přijde člověk a říká: „Já na ni mám alergii.“ Tak odpovídám: „To prosím neexistuje. To není levandule lékařská, ale dostal jste bohužel jed.“

Martina: To znamená, že z hybridů, které máme na zahrádkách a které si tak opatrujeme, čaje nevařit?

Helena Neumannová: Rozhodně ne. Samozřejmě jsou lidé, kteří se dostanou k levanduli lékařské, třeba pokud mají chalupu na Šumavě, kde opravdu sousedé nic nestříkají, a jsou u lesa. To je ideální. Ale prosím, když pěstujete bylinky tam, kde jsou zahrádky na sebe, jak bych řekla, nacpané, a je tam spousta dalších aspektů, třeba jalovec by na zahradě vůbec neměl být, protože obsahuje všechny nemoci rostlin v okolí, a přenáší je do bylin, protože ony to od něj vytáhnou. Botanika je vysoká věda. Takže já vždycky říkám: „Ano, bylinky, které máte na zahrádkách, používejte právě na provonění, koupel, můžete i na kůži.“ To mi nevadí, protože myslím, že je to minimální riziko. Ale řekne-li vám potom někdo: „Já jsem měl alergii na levanduli, a nemůžu ji.“ Tak já říkám: „To jsi neměl alergii na levanduli. To jsi dostal jed.“ To je jednoduché. A proto by lidé měli přemýšlet do něčeho investovat.

Dobře, rozumím tomu, že řeknou, že bio maso, bio zelenina a bio ovoce jsou drahé, protože i z chemicky ošetřeného ovoce a zeleniny dostanete pár vitamínů. Ale samozřejmě dostanete do těla jedy. Jestli ale na něčem nešetřit, tak proboha, když mi něco je, a potřebuji se uzdravit, tak si přeci koupím bio certifikovanou bylinu, protože mám záruku, že ten člověk tomu rozumí, je vzdělaný, a že dokáže sklidit, usušit a připravit produkt v dobrých poměrech tak, aby mi pomohl, a ne uškodil. To je celé.

Martina: Učiňme vědě za dost. Rozloučíme se vysloveně studiemi: Zmiňovala jste, že tuším už v roce 2019, jste začali spolupracovat na Vysoké škole chemicko-technologické na vaší bio levandulové harmonizované vodě. Proč se do tohoto Vysoká škola chemicko-technologická, a ony dámy, pouštěly?

Helena Neumannová: My jsme to s paní doktorku Horsákovou vyloženě urosily. A to z toho důvodu, že jsme, Martinko, musely vylévat hektolitry harmonizované vody, než jsme zjistily, jak šetrně pasterovat, a uchovat biodynamické látky z bio levandule, a z bio citronu, v čisté vodě. Protože…

Martina: Bez konzervantů?

Helena Neumannová: Bez konzervantů, samozřejmě, bez jakékoliv chemie a konzervantů. A přesto, že zpasterizujete, tak se nám to kazilo, a tvořily se nám plísně – a my jsme plakaly, a byly zoufalé. A paní doktorka říkala, že jsme její noční můra. Ale nakonec to Iveta Horsáková s paní Milenou Krčálovou, která právě je naší šéfkou výroby, dokázaly. Mimochodem Milena pracovala 15 let na ARO na Homolce, a zachraňovala lidské životy – vozili jí rozbité lidi vrtulníkem – takže velmi dobře rozumí lidskému organismu. A jsme nesmírně pyšní, že jsme dokázali najít cestu. Protože představte si, že to málo kdo dokáže, a dodnes, když na trh přijde bio limonáda, nebo bio ledový čaj, tak se velmi často stává, že prodejci nedodržují skladovací teplotu, takže klient už vlastně koupí limonádu nebo čaj, který je plesnivý. To se děje velmi často, takže pozor na to. A my dneska s touto vodou dokážeme léčit. A hlavně dokážeme odbourat bolest hlavy touto vodou z čisté přírody. A kdo to dneska nezná? Takže tak.

Martina: Existuje něco, na co si člověk musí dát pozor? Protože i levandule je léčivka, a tudíž – všeho moc škodí?

Helena Neumannová: Ano. U člověka, který má nízký tlak, a trpí na to i ve vztahu ke změnám v okolní přírodě, na tlak kolem nás, říkáme, že v případě, když od nás dostává kůru levandule, tak by po třech dnech měl na jeden vynechat, abychom naučili tělo si s levandulí hrát, protože ona regeneruje dynamicky. To znamená, učí znovu tělo pochodům, které mu byly nastaveny od přírody. Takže čtvrtý den člověk vynechá, a levandule si krásně sedne s tlakem, a on nemá ty andělíčky. Takže asi tak.

Martina: Paní Heleno Neumannová, já vám moc děkuji za to, že jste nás s takovou vášní seznámila s tak známou bylinkou jako je levandule, a myslím, že mnohé i nadchla pro to, aby zkoušeli žít v přírodě, s přírodou, a přemýšleli nad věcmi, které dělají. Díky moc.

Helena Neumannová: Mockrát děkuji a přeji všem, aby opravdu přírodu nejenom opečovávali, ale aby si jí vážili, protože v ní najdete úplně všechno, co potřebujete pro svůj život.

Martina: Paní Heleno Neumannová, vy jste řekla velmi důležitou věc, ale zároveň je v ní obsažen rozpor: V souvislosti se školstvím, nebo s absencí laskavé diskuse o čemkoliv, jste uvedla: My nevíme, jak vybřednout ze zaběhaných vzorců. Ale třeba co se týká právě zdraví, bylinek, tak jsme zaběhané vzorce opustili s velkým rozběhem, protože jsme se začali na všechno, co bylo dřív, dívat velmi z vrchu.

Helena Neumannová: Ano, s despektem.

Martina: Řekněte mi, jak to, že se to dotklo zrovna zdraví?

Helena Neumannová: Začíná to tím, co už jsem tady řekla: Maminka porodí v porodnici miminko, a protože se jí dějí velké hormonální změny, tak najednou máte pocit, že tady není nikdo jiný než vaše dítě, a žijete život tohoto dítěte. Zblázníme se. Vůbec nevíme, co se děje, a najednou to nejsme my, už nikdy nebudeme jenom my. Takže má pocit, že by jí někdo měl dopomoci k tomu, jak nejlépe o dítě pečovat. A to je ten moment, kdy se stáváme otrokem medicíny a lékařů. Přestáváme diskutovat o tom: „Mám si uvařit čaj, nebo rychle snížit dítěti horečku?“ Všimněte si, co nastalo za obrovskou hysterii, když z Evropy zmizely léky na horečku: Matky šílely. Šílely, protože: „Ježíši Kriste, co se stane, když bude mít čtyřicítku horečku?“ Dříve bylo naprosto běžné, že se horečka nechala proudit. Samozřejmě, snižovala se hodně bylinkami, dělaly se zábaly, potírala se cibule a brambory, dělalo se spoustu úžasných věcí, kterými se horečka snižovala postupně tak, aby toxiny mohly z těla odejít. Protože co je horečka? Horečka je známkou toho, že se v našem těle děje něco špatného: „Pozor, zastav se, lehni si, vykurýruj se, protože něco děláš blbě, mně se to takhle nelíbí.“ To je vzkaz vašeho těla. Ale my šílíme, když přijde čtyřicítka horečka, a okamžitě potřebujeme horečku snižovat, a k tomu dávat minerály, vitamíny, všechno samozřejmě umělé, místo toho, abychom sehnali bio ovoce, bio zeleninu, kde vitamíny pořád jsou. Takž nasloucháme úplně do blba.

Představte si, že přijdete k lékaři, což se běžně dneska děje: Mám klientku, 42 let, maminka dvou dětí, přišla k lékaři, že vidí špatně na levé oko. Čekala čtyři měsíce, protože se běžně čeká na vyšetření čtyři měsíce, a oni jí zavolali, že má přijít, že se tyto informace nepředávají po telefonu. Ona přišla znovu k lékaři, sedla si, a ten člověk koukal do monitoru, vůbec jí nepodal ruku, vůbec se nepředstavil, posadil si ji do toho křesla, a takhle, jak já si s vámi povídám, jí řekl: „Takže, paní Zuzano, máte roztroušenou sklerózu. Je to nevyléčitelná nemoc, jak jistě víte. Já vás teď posílám na Karlák, kde je specializované pracoviště, a kde se o vás budou starat. Tady máte papíry, a zavolejte si tam.“ Takhle vám sdělí nevyléčitelné onemocnění. Matce 42leté, se dvěma dětmi. Takže on ji v podstatě v ten moment zabil. Normálně ji zabil za bílého dne.

Ztratili jsme soudnost, chuť povídat si, právo na svůj názor, zeptat se: „Pane doktore, musím to udělat takhle? Není jiná volba, jiná cesta?“

Martina: Moje maminka říká, že vlastně jedinou informaci, kterou nyní neustále dostává od lékařů je: To je proto, že jste stará.

Helena Neumannová: To je také krásné. Ale na to nemusím chodit k doktorovi. Promiňte tedy, ale já se strašně zlobím na jedné straně nad lékaři, nad tím, co se s nimi stalo, že mají pocit, že jsou všichni doktor Strange. Toto video, nebo tento příběh miluji, protože tam je ta arogance, a obrovský despekt nad námi všemi nádherně vidět. A také pokora, která potom přichází s karmou, kdy se on vybourá, nemůže pracovat, nemůže dělat špičkové neurochirurgické operace. A zároveň se zlobím na lidi, že ztratili selský rozum. Jak si mohu nechat diktovat, že podstoupím operaci, nebo půjdu dělat tohle? Je to stejné, jako když mi v patnácti letech sdělili, že mám těžké astma a že ve třiceti osmi letech umřu, jestli nebudu dýchat kortikoidy. A přísahám vám, Martino, že pokaždé, když jsem šla k lékaři na kontrolu, tak mi vynadali, vynadali, a to jsem studovala pediatrickou sestru – pak jsem utekla z medicíny do Jižní Ameriky – vynadali mi, že co si to dovoluji odmítat léky. A já jsem řekla: „Promiňte, já studuji tuto školu. Já vím, co přináší tento lék. Možná mi trochu pomůže se nadechnout, ale vedle toho mi přinese dvacet problémů, které budu jednou řešit.“

Martina: No, to miluji, takové přechytřelé pacienty.

Helena Neumannová: Přesně tak. To je ono. Ztratili jsme soudnost, ztratili jsme chuť povídat si, ztratili jsme právo mít svůj názor, nebo, nedej bože, se zeptat: „Musím to udělat takhle, pane doktore? Nebyla by tam jiná volba? Nebyla by jiná cesta?“ A zase: není čas. Pan doktor nemá čas si s vámi povídat. Nebo nedej bože diskutovat, jestli by to náhodou nešlo udělat jinak. Prostě: „Takhle jsem to řekl. Takhle jsem to vystudoval. Já jsem doktor, a vy mlčte.“ Ale samozřejmě jsou mezi námi špičkoví lékaři, se kterými spolupracuji, a nesmírně si vážím jejich práce. A musím říct, že v dnešní době, zaplaťpánbůh, spousta z nich kombinuje konvenční medicínu právě s naturopatií, protože si velmi dobře uvědomují, co to bude přinášet pro naši státní pokladnu, pro naši budoucnost, a pro naše děti, které možná budou tak over due, že nebudou moct pracovat a tvořit společnost. A to přeci nikdo z nás nechce. Ani lékař.

Moderní věda, medicína, přenechala duši církvi s tím, že je to pánbíčkářství. Ale duše je součást těla, jsou to neuroreceptory.

Martina: Paní Heleno Neumannová. V určitém okamžiku vašeho povídání se určitě mnoho posluchačů zarazilo, a řeklo si: Dobře, ale všechno by se přece mělo vyvíjet. Mělo by se vyvíjet nejenom poznání těla, ale měla by se vyvíjet i poznání, řekněme, ducha. Na to jsme trošku rezignovali a spíše jsme se tomu začali vysmívat. Ale proč bych já dnes, v roce 2023, měl studovat, co napsala ve 12. století Hildegarda von Bingen, když už to patří k přežitému reliktu minulosti, a není to věc, kterou bych se měl řídit teď. Navzdory tomu, že ona ve své osvícenosti kombinovala několik přirozených metod: Fyzioterapii, balneoterapii, duchovní moudrost, sestavovala nemocným bylinné směsi, upravovala jídelníček, užívala dokonce léčivou moc kamenů. To všechno ano. Ale řekněte mi: Neměli bychom být tedy už nad tím? Neměli bychom to už použít, poznat, zpracovat, zakomponovat, ale jít dál?

Helena Neumannová: Řekla jste to zase krásně a nahrála jste mi na jednoduchou odpověď: Představte si, že jdu ulicí k vám do rádia, a po cestě potkávám thajské masáže, filipínský wellness, ájurvédu, čínskou medicínu a spoustu dalších nádherných technik, které dneska východní část planety stále respektuje. A my jsme si, bohužel, od Descartese, který podepsal papeži smlouvu, aby mohl pitvat a věnovat se moderní medicíně, moderní vědě medicíně, a který přenechal duši církvi, řekli, že duše je pánbíčkaření, duše je církev, duše je víra. Řeknete „duše“ a oni řeknou: „Ježíšmarja, na to já nevěřím. Na pána Boha nevěřím. To na mě nehrajte, to na mě nezkoušejte. S tím na mě nechoďte.“ A já vždycky říkám: Ale prosím vás, kdo mluví o víře? Duše je součást vašeho těla, jsou to právě neuroreceptory. A já vás vůbec nenutím, abyste byl hinduista, nebo měl jste svého Budhu, nebo Alláha, nebo abyste byl křesťan. Já vám pouze říkám, že východní část planety si ráno – tak jako my si vyčistíme zuby – zamedituje, případně si jde do přírody opečovat duši. Oni si opečují duši, tak jako my si dáme sprchu a vyčistíme si zuby. My to od 15. století neděláme, a v ten moment šla naše medicína do háje. A proto tady měli daleko větší úspěchy právě bylinkáři.

Ono se to stále svádí na to, že lidé neměli peníze. Proto šli k bylinkáři, a ne k lékaři, který byl už v historii drahý. Ale prosím vás pěkně, když se tady bavíme o moderní vědě: Ona i medicína měla svá úskalí. To, že se nasazovaly pijavice, trávily se za bílého dne arsenikem tisíce lidí, to všechno předcházelo tomu, že se dnes synteticky vytváří obyčejný lék. Zatímco bylinkáři jednotlivě, rodiny od rodin, dědili neuvěřitelné bohatství – receptury, které jsou prokázané tisíce let, a mají vynikající výsledky. Takže to vůbec není o tom, co říkají lékaři: „Byla chudoba, proto se šlo k bylinkáři.“ Ne. K bylinkáři se šlo proto, že bylinkář měl výsledky.

To je stejné, jako když lidé jezdí za mnou, protože mám výsledky, prokazatelné výsledky, aniž bych jim přinesla do života něco, co tam nepatří. To znamená, že jim přinesu s bylinkami pouze pomoc, a už jim nepřinesu vedlejší účinek, případně závislost. A to je jediné, co říkám: Pojďme spojit síly, lékaři a naturopaté, pojďme najít cestu, jak každému pomoci tak, aby šly ruku v ruce špičkové moderní přístroje a diagnostikování právě s bylinami. A když už jsme u toho, tak pokud vidím, že tady lidé tíhnou zase k vyznávání, nebo k jakémusi obdivu ájurvédy, čínské medicíny, a řeknou: „Já vím. Chodím na jehličky. Jedu ájurvédu, papám neem. Neboj.“ Tak já vždycky říkám. „Proč papáš kořen neem, který vyrostl tisíce kilometrů od tebe? Proč nepapáš třezalku, levanduli, konopí? Například v konopí jsme měli omega 3,6,9, aniž bychom měli lososa, nebo mořské ryby. Předkové omega 3,6,9 měli také, a byli velice zdraví, a dopoledne měli takovou energii, o které se nám ani nezdá. Proč sedláci dokázali zorat za jedno dopoledne půl pole? Z něčeho to přeci vzít museli, sakra. A k tomu byly tyto byliny a skutečné potraviny.

Takže ano. Včera když jsem měla malou přednášku, byl tam krásný dotaz: „My bychom strašně chtěli jíst biopotraviny, ale ony jsou strašně drahé.“ A já říkám: „Ano. A teď je ten čas vzbouřit se, a říct té Evropské unii: „Přestaňte nám sem cpát americké, nebo švýcarské léky.““ My máme fantastickou naturopatii, a špičkové evropské producenty, kteří nám mohou pomoci. Dohlížejte dobře na certifikaci těchto skutečně vzdělaných lidí a odborníků, a dovolte jim, aby mohli pomoci lidem dnešními super potravinami, s výživou, která je ze skutečných potravin, které tady v Evropě rostou, a bylinami, které nám mohou pomoci. Proč máme neustále nahlížet na něco, co nám sem cpou, protože to umí lépe? Proč? Proboha, my jsme z kraje Hildegardy, Rudolfa Steinera, Kneippa, Priessnitze, pátera Ferdy, Mikoláška a mohla bych jmenovat dál a dál. My jsme vždycky měli úspěchy. A mezi námi já, když jsem přijela do Jižní Ameriky, tak pivovar Polar založil utečenec před Hitlerem, pan Roubíček. Já jsem měla tu čest si s ním podat ruku, a do teďka mi vyhrknou slzy, když na něj vzpomínám. Ten člověk tam založil největší pivovary v celé Jižní Americe, protože utekl z Plzně. Sládek.

Když chceme dát světu vědět, že v Levandulovém údolí máme světově výjimečnou bylinu, zablokují sociální sítě. Obrovské síle peněz a lobbingu nadnárodních společností nedokážeme čelit.

Martina: Paní Neumannová, vy jste teď řekla, ať nám se nevozí z Ameriky nějaké preparáty. Ale myslím, že nemusíme čekat na to, co nám dovezou z Ameriky, protože legislativa Evropské unie zakazuje uvádět na obalu s bylinkami jejich léčivé účinky. Já se u máty nedozvím, že je na trávení. Nedozvím se, na co je jmelí, a tak dále, protože to je prostě taková tráva. Řekněte mi: Rozumíte tomuto? Rozumíte tomu, že z nějaké byliny se extrahuje, nebo se podle tohoto vzorce synteticky vyrábí účinná látka, ale v přírodní podobě to nesmím pojmenovat?

Helena Neumannová: Teď budu hodně zlobivá: Ale ano, rozumím tomu. Začíná to tím, že se člověk dozvídá od kolegů, od lékařů, od vědců a naturopatů, že například naše předsedkyně Evropského parlamentu má manžela, který byl největší distributorem vakcín v období covidu. A končí to tím, že se dozvíte, že FDA je spojeno s lobbisty v Evropské unii, a proto nesmíme na obalech našich tisíce let prověřených produktů uvádět, že dokážeme léčit. My dokonce dnes nesmíme použít spoustu dalších slov. A když chcete dát světu vědět, že tady máte určitou bylinu, která je světově výjimečná, což třeba v našem Levandulovém údolí máme, tak vám třeba zastaví Facebook, Instagram tak, jako vám, když jste zlobili v době covidu. Nebo vás vyloučí z různých reklam. Vy dokonce seženete peníze na to, abyste světu dali vědět, že tady máme unikát, a přesto je dnes síla peněz a lobbingu konkrétních nadnárodních společností, vlastněných několika rodinami ve světě, tak obrovská, že ať se nám to líbí nebo ne, tak tomu nedokážeme čelit.

A kočím tímto: Francouzi a Němci zakládali Evropskou unii. A já vám dám příklad. Když my dneska vyrobíme bioraw tyčinku bez cukru, vhodnou i pro diabetiky, ve které je levandule, to znamená, že si dáte svačinu a pomůžu vám s trávicím ústrojím, ale navíc vám udělám dobře v hlavě – když to řeknu lidsky jednoduše – tak než tuto tyčinku vyrobím, tak mám náklady 15 korun na tyčinku. To znamená, že když ji potom prodám za 40 korun někde v obchodech, tak oni si vezmou, co potřebují, a já vydělám nějakých 5 korun na tyčince. Francouz, když vyrobí tyčinku, tak než sklidí levanduli, tak už má na účtu peníze na podporu tohoto produktu, dané byliny, rostliny, případně meruňky, broskve, plodiny.

Martina: V podobě dotací?

Helena Neumannová: Ano, už má na účtu na danou bylinku. Jde na trh, a už má na účtu peníze na marketing. Pak jde do obchodu, a už má peníze na účtu na, jak tomu oni říkají, jak se to česky řekne, osvětu, aby lidé žili zdravě. Stejně tak Němec, nebo Rakušák. Ale Čech, Polák, Slovák, Maďar, Rumun, celá slovanská území, nemají nic.

Martina: Aspoň nás ty peníze nezkazí.

Helena Neumannová: Já mám, přátelé, ročně podporu 45 tisíc korun.

Martina: A řekněte mi: Je to špatně, nebo je to dobře? Protože problém je asi v tom, že jedni mají, a druzí nemají.

Helena Neumannová: Dotace by vůbec neměly být. Naprosto souhlasím s panem Syrovátkou, my u něj navíc děláme hydroláz, dobře se známe, máme stejné problémy a víme, o čem to je. Dotační politika je celkově špatná, nahrává konkrétním zemím, konkrétním skupinám, velkopěstitelům a velkochovatelům. Na tom není co dodat. Všichni víme, odkud pramení. Tak, jako my máme pana Babiše, oni zase mají své politiky, kterým se to hodí do krámu, a na malé, kteří skutečně pečují o krajinu, o půdu, rody, které hospodaří od 15. století, jako pan Stehlík v Chodouni, se stále nahlíží s despektem. Ale proto jsem vůbec do toho rizika šla, že tam budu pěstovat levanduli lékařskou v biokvalitě, aby v okolních oblastech nebyla v půdě chemie, abych nepřišla o biocertifikát, když už mě to bude stát několik generací peněz.

Když oni před dvaceti lety křičeli: „Pojďme prosím nebetonovat Evropu. Pojďme udržet meandry, pracovat s lesy. Pojďme tvořit a mít krajinu skutečně jako naše národní dědictví, bohatství, stejně, jako naše bylinoznalectví,“ tak se jim všichni vysmívali. A dneska pláčeme. Pláčeme, a Evropská unie křičí, že bude podporovat udržitelnost, a eko, a bio. No to ano, ale pouze u konkrétních, vybraných skupin.

Naivně jsem věřila, že EU je velké společenství, které se bude starat o své ovečky, a pomáhat jim. Ale je to jen konsorcium lobbistů, které lobuje napříč profesemi.

Martina: Dobře, tak řekněme, že Evropská unie v tomto není spravedlivá. Někdo dotace má, někdo ne, a tím pádem je vlastně vždycky problém. Jak byste pak mohla ovládnout mezinárodní trhy, když máte úplně jiné výchozí podmínky? Ale pořád nerozumím tomu, proč Evropská unie zakáže informovat na výrobku, a předpokládám i na francouzském, stejně jako na našem, že levandule má tyto a tyto pozitivní účinky na naše zdraví.

Helena Neumannová: A teď jste mi položila docela zajímavou otázku, protože když přijedete do rodiny Deborah do Francie, já jsem je v srpnu navštívila znovu, kde mají stále levanduli lékařskou, tak pan Deborah na etiketě slovo „healing“ má.

Martina: Léčivá.

Helena Neumannová: Léčí. Já to uvést nesmím. On to buď nesmí uvést, ale uvádí to, nebo to může uvést, a my to nevíme.

Martina: A jsme tedy tak neprůrazní popletové, nebo je v tom třeba ještě něco jiného? Protože, i na základě tohoto kolují nejrůznější více či méně divoké fámy, to nedokážu rozhodnout, o údajné tvrdé korupci, fámy o uplacených komisařích a europoslancích, které uplatily farmaceutické firmy. Řekněte mi, jak se tedy v tomto bylinkovém mišmaši na Evropském trhu vyznat?

Helena Neumannová: Upřímně, pokud na poli Evropy existuje nějaká rozumná entita, tak je to Švýcarsko, které není v Evropské unii, a moc dobře ví, proč není. Představte si, že švýcarské byliny, které jsou pěstovány ve vysoké nadmořské výšce Švýcarských Alp, jsou nejdražší na světě. Představte si, že my jsme s Vysokou školou chemicko-technologickou zjistili, že náš vítr a mráz naši levanduli chodouňskou stresuje natolik, že má stejně vysoké biodynamické hodnoty, jako byliny v Peru, v Tibetu, ve Švýcarech, a dokonce v některých případech v některých biodynamických látkách více.

A teď si vezměte, že Švýcaři byli rozumní a pochopili, o čem Evropská unie je. My jsme samozřejmě Evropskou unii vítali. Já sama jsem ji vítala, a opravdu jsem si naivně myslela, že budu pod střechou nějakého velkého společenství, které se bude dobře starat o své ovečky, a bude jim napomáhat, nahrávat. Bude je podporovat v tvořivosti. Jak naivní jsem byla. Dnes musím naprosto otevřeně říct, že Evropská unie je pouze konsorcium lobbistů, které napříč profesemi lobbuje za konkrétní věc. A protože americké farmakologické firmy v podstatě vznikly, a to je doložené, tak, že byly vybudovány našimi předky, kteří utekli před komunisty a Hitlerem, tak se vůbec nedivím. Oni jsou velmi šikovní, chytří, vědí, jak na to. To znamená, že už si dnes platí eurokomisaře a lobbisty, kteří chodí na půdu Evropského parlamentu, a dokážou si velmi tvrdě zajistit, že my naše tradice, a naše národní dědictví, nesmíme nabízet, nesmíme říkat, že pomáhá a že je dobré. V podstatě chtějí, abychom ztratili to, co je naším bohatstvím.

Za bílého dne jsme si nechali ukrást to úžasné a cenné, co tady máme. Sadařství, zemědělství, byliny a plodiny. Byla přervána tradice.

Martina: Zmínila jste tady Švýcarsko. A Švýcarsko je země, kde se na bylinných preparátech můžeme normálně dočíst, k čemu slouží a co léčí. Myslíte si, nebo víte, že toto je možné jen proto, že Švýcarsko není v Evropské unii, takže nepodléhá legislativě EU?

Helena Neumannová: Nemyslím si to. Myslím, že je to dáno tím, že v té zemi zůstala elita, protože Švýcarsko nebylo dotčeno komunisty vůbec, a Hitlerem minimálně. A je to samozřejmě dáno i tím, že tam nebyly zpřetrhány rody jednotlivých bylinoznalců, bylinkářů a pěstitelů. Čili oni to skutečně vnímají jako něco obrovského, co jim přináší nejenom finance, moudrost a znalost, ale i péči o své krajany.

Stejně tak bych já strašně chtěla, aby český člověk dokázal rozpoznat, proč si nemá kupovat levandulový olejíček z drogerie, který šel kolem levandule 100 kilometrů, a proto stojí 70 korun, ale proč si má koupit skutečně kvalitní bio esenciální olej, který holt stojí 500 korun, ale léčí. Ale nemám tu možnost. Nemám to právo, protože tito lidé, kteří přijíždějí, jsou naprosto neznalí, nechápou, a ještě vám řeknou, že také mají na zahrádce levanduli. Často tam mají Luandin a vaří z toho sirupy. Matky svým dětem doma vaří v podstatě jed, a vy nemáte tu sílu a chuť jim to říkat, protože mají pocit, že z nich taháte peníze.

Je to o předávání znalostí, o edukaci, o osvětě. My jsme ji prostě ztratili, protože sedláci i bylinkáři byli zahnáni do kouta. A to jsem zapomněla na inkvizitory, prosím pěkně. Nezapomeňme na středověk, kde lidé opravdu neměli nic jiného než svého bylinkáře, který jim pomohl, aby přežívali, a léčili je velice dobře, a inkvizitoři je skutečně upalovali.

Martina: Dá se říct, že je u nás tato tradice, která tady byla už třeba od zmíněné abatyše Hildegardy von Bingen ze 12. století, byla v naší zemi, nebo ve střední Evropě, přervána?

Helena Neumannová: Naprosto. To je úplně správné slovo. Nedá se to říct jinak. Nedovedu to jinak pojmenovat, definovat. Prostě my jsme za bílého dne nechali ukrást to úžasné a cenné, co tady máme, ať je to sadařství, o kterém mluvil pan Syrovátka, ať jsou to byliny, plodiny. Ale i zemědělství. Vždyť se podívejte, i nížina ve slavném Polabí – to je pryč. Je tam pár jedinců, kteří se snaží a starají se.

Martina: Když se podívám na louku, jsou jich tam stovky, tisíce. Proč právě levandule?

Helena Neumannová: Ano. Na to se mě ptají všichni. Tato otázka je samozřejmě na místě, protože všichni známe krásný příběh Provence tak, jak jste řekla, Martino, nicméně málokdo ví, že Slované měli levanduli lékařskou první. A mě tento příběh naprosto dojal. Jezdila jsem na farmářské slavnosti napříč Českou republikou, deset let jsem jezdila s Asociací soukromých zemědělců, a naslouchala přenádherným příběhům, nejenom českých bylinkářů, ale i historiků, archivářů a moudrých matek a babiček, protože ty hrály velkou roli. A pochopila jsem, že když Keltové dobývali Evropu, a docházelo ke stěhování národů, tak levanduli lékařskou přinesli i na naše území, ať to bylo Bulharsko, Maďarsko, Chorvatsko, Černá Hora, Slovensko a Česko. A my jsme se rozhodli, že se vrátíme k levanduli lékařské jako jedni z prvních, a dnes mohu říct, s velkou pýchou, že spolupracujeme s dalšími rodinnými farmami nejenom tady u nás, ale i na Slovensku, a samozřejmě se pomaloučkými krůčky přibližujeme i k Bulharsku, Maďarsku a k dalším zemím, a fandíme si a říkáme: Dnes jsme my těmi, kteří jí vracíme věhlas, protože na rozdíl od Francie jsme si museli projít 2. světovou válkou ve velkém. Kvůli Hitlerovi jsme přišli o mnoho bylinkářů, kteří odešli za oceán do Ameriky, Jižní i Severní, a samozřejmě výjimeční lékaři a naturopaté odešli i do Švýcarska. Takže dnes jsem ráda, že se znovu hovoří o levanduli lékařské právě i z těchto území.

Martina: Paní Heleno Neumannová, znamená to, co jste mi právě řekla, že to byl víceméně sňatek z rozumu, že jste tuto bylinu musela poznat? Nebo vás očarovala, okouzlila, takže jste se rozhodla věnovat takto výlučně právě jí?

Helena Neumannová: Ano, prošla jsem nádherným příběhem paní doktorky Štolcové z Nižboru, kde je Centrum keltské kultury. Ona i její manžel velmi pečlivě studovali právě území od Barrandova po Plzeňsko, kde se nacházejí vápencová moře. A protože pan Stehlík, prezident Asociace soukromých zemědělců, mě neustále přemlouval, abych zkusila v Chodouni obnovit byliny a rostliny, které tam byly, tak jsem se rozhodla, že jestliže se nám zadařilo vrátit lidi na trhy a farmy, a znovu nakupovat u těch, kteří opravdu nabízí kvalitní potraviny, skutečné potraviny, a tedy i maso, tak jsem si řekla: „Dobře, zkusím to.“ A když jsem zjistila, že tam levandule lékařská byla, tak jsem v roce 2014 jela na BIOFACH, a úplně naivně jsem ve dvanácti halách hledala levanduli lékařskou v biokvalitě, a zjistila jsem, představte si to dvanáct hal, producenti z celého světa, že ji nikdo nemá. Že prostě není. Neexistuje.

Martina: Ani Francouzi?

Helena Neumannová: Ani ti ne. Francouzi mají, měli už tehdy – rodina De Bois má dvě velká pole, a ta jsou zarezervována na 100 let dopředu od významných farmakologických firem.

Ve Francii kvůli evropským dotacím přešli z pěstování levandule na řepku, která se pro farmáře stala finanční jistotou a ekonomickým profitem

Martina: Takže tam je levandule dost, avšak to nestačí.

Helena Neumannová: Nestačí. A hlavně, oni díky evropským dotacím, o kterých jste tady mluvili už několikrát, přešli na řepku. Pole tam vymizela, protože řepka se stala jakousi finanční jistotou, ekonomickým profitem pro farmáře.

Martina: Promiňte. I v Provence?

Helena Neumannová: Ano, i v Provence. Tam je dneska několik polí, která byla levandulová, ať to byl lavandin hybrid, nebo levandule lékařská, a dnes jsou to pole s řepkou, protože – biopalivo.

Martina: Tak doufejme, že to nenapadne také vinaře ve Francii.  

Helena Neumannová: To doufám.

Martina: Vy jste teď řekla levandule lékařská a lavandin. Je mezi tím rozdíl?

Helena Neumannová: Obrovský.

Martina: Promiňte, že hned pokračuji další otázkou. Já totiž si představuji, že rozdíl může být takový, jako když vidíme pelyněk černobýl, což je, řekněme, ne příliš významná bylinka, spíše plevel, a pak pelyněk pravý, který je velice vzácný.

Helena Neumannová: Je to úplně stejné. Řekla jste to naprosto krásně, nebo to přirovnání, které jste našla, je senzační, protože lavandin má většina lidí na zahrádkách. Je to vysoká, nádherná levadule, kterou znáte. Dnes už spíš z Pinterestu a maleb než z opravdové Provence. Ale třeba v Bulharsku pěstují dva farmáři lavandin právě pro esenciální oleje. Lavandin je hybrid, který byl vyšlechtěn proto, aby se lidé tolik nenadřeli. A dám vám hned příklad: Když přijedete do muzea pana De Bois, který zachraňuje levanduli lékařskou v Provence, tak se dozvíte, i z historie, ale samozřejmě se to dozvíte i od slovanských pěstitelů, že na jeden litr esenciálního oleje je třeba 140 kg lavandinu. Na jeden litr esenciálního kvalitního léčebného oleje. Protože lavandinem léčit nemůžete, je potřeba 400 kg levandule lékařské. Stačí říct jenom tohle.

Martina: Na jeden litr.

Helena Neumannová: Ano. Každý si umíme představit, co to potom znamená.

Martina: A u vás v Levandulovém údolí, předpokládám, pěstujete levanduli lékařskou.

Helena Neumannová: Ano, levanduli lékařskou, přímo Angustifolia monsrera, odrůdu, která je nejvzácnější, a v lékařských slovnících z celého světa je považována za nejvíce léčivou, a to právě pro obsah léčivých biodynamických látek. Takže já, když jsem hledala, tak jsem musela nakoupit v Německu s rodným listem konvenčně vypěstovanou Levanduli lékařskou (Angustifolia), maximálně tři centimetry, a pět let čekat na to, abych ji mohla prohlásit za bio levanduli lékařskou.

Martina: To zní jako dobrý džob.

Helena Neumannová: Velmi. Kdybych se neživila eventy, a nedělala marketing pro zahraniční firmy, nikdy bych to nedokázala. Nikdo si nedovede představit, co to tehdy obnášelo. My jsme samozřejmě věděli, že to bude dřina. Ale přiznám se vám úplně dobrovolně, že jsem pět let x krát plakala, že jsem zešílela. Na druhou stranu, dneska mi to tato bylina vrací desetinásobně, a já s obrovskou pokorou říkám, že všechno je, jak má být. Takže i já jsem se měla nadřít.

V hrobce Tutanchamona byla v amforách uložena levandule lékařská jako bylina do dalších životů

Martina: Heleno Neumannová, když se řekne Levandulové údolí, tak to zní idylicky. A když si člověk řekne: „Zakladatelka Levandulového údolí“, tak přímo vidí to děvče, jak jede, vpředu má košíček, a v něm kytičky levandule, případně s sebou zdravou svačinku, když jezdí objíždět latifundie. Ale to je asi velmi naivní představa.

Helena Neumannová: To je krásný příběh. Mohla bych to vyprávět tady. Ale to samozřejmě není pravda. Je to úplně o něčem jiném. Přiznám se, řeknu vám to úplně na rovinu, protože tady se hovoří na rovinu – a proto tady sedím, a nesmírně si vážím vaší práce – je to zadlužení několika generací přede mnou. Je to obrovská dřina celé mé rodiny. Je to obrovská ztráta spousty zájmů ve prospěch farmy, a ve prospěch vývoje, výzkumu a tvorby produktů, které tvoříme. Je to i ztráta některých přátel, protože vám řeknou, že jste blázen, a že proč vlastně to děláte. Že tady na to nejsme vůbec připraveni, abychom přijali takovouto cestu léčení, nebo pomoci přes zdravou výživu a skutečné potraviny. A mohla bych pokračovat.

Na druhou stranu potkáváte lidi, které chcete potkávat. Dokážete zachránit lidský život. Pomůžete lidem, a oni pak přijíždějí, objímají mě a pláčou mi tam, a já se z toho celá třesu, a nevím, jak na to reagovat. A dodnes některé klienty považuji za přátele, protože nejenom, že jsem pomohla jim, ale pomohla jsem celým rodinám změnit jejich život, a uvěřit tomu, že příroda v podstatě přináší vše, co potřebujeme pro to, abychom žili dobrý, zdravý život.

Martina: Vy jste teď řekla mnoho informací, zaujala mě jedna: Můžete s tím zachránit život. Řekněte mi: Levandule mi přijde jako dobrý podpůrný prostředek. Přijde mi fajn mít polštářek na spaní z levandule. Přijde mi fajn mít ze 400 kg levandule litr oleje mazání. Levandule mi přijde fajn na koupele, jak s tím, tuším, původně začínali staří Řekové. Ale zachránit život? To mi přijde takové…

Helena Neumannová: Přeceněné?

Martina: Ano.

Helena Neumannová: Naprosto vás chápu. A popravdě, i já jsem k tomu takto přistupovala, protože se 30 let věnuji bylinám, všem, nejenom levanduli. Velice si vážím lidí, kteří přicházejí do našich končin s ájurvédou, a s čínskou medicínou, i když jsem přesvědčena, že architektura našeho lidského těla potřebuje právě ty byliny, které rostly tak, jako my tady, tisíce let. Na druhou stranu, když se hádám se svou sestrou, která studovala v Kérale ájurvédu, v Mekce ájurvédy v Indii, tak zjišťuji, že spoustě pacientů nebo klientů mohu pomoci právě třeba v kombinaci ájurvédy s tradičními evropskými bylinami. Takže ano, mohlo by se říct, že je to přeceněné.

Já na to odpovím úplně jednoduše: První informace, kterou jsem velice těžce zpracovávala, byla, že když v roce 1922 našli hrobku Tutanchamona, tak v amforách byla uložena jedna jediná bylina do dalších životů: Byla to levandule lékařská.

Levandule pomáhá tělu, mysli i duši člověka

Martina: Já jsem slyšela, že tam byl ještě černý kmín.

Helena Neumannová: To neznám.

Martina: To je nejvzácnější olej, který…

Helena Neumannová: Ano. Tak je to možné, že se to může. Víte co, já studuji Kelty, a každý měsíc vím, že nic nevím, protože přijdou s novým dokumentem na BBC, a už je všechno jinak. Přišli s novým laserem k nové kostře, a zjistilo se, že pravda, kterou nám tvrdili měsíc před tím, už zase není pravda. Takže se rozhodně nehádám. Nicméně ať to byl jenom kmín, nebo levandule, tak tam byla levandule lékařská. A je to dáno tím, že oni chápali daleko lépe než my – po tisících letech studia medicíny, i přírodní medicíny, tedy naturopatie – že lidské bytí, neboli člověk, je jedině celek, který se skládá z mysli, těla a duše. A neexistuje lepší bylina, když na to mám odpovědět jednoduše, která dokáže pomoci tělu, mysli a duši, než je levandule lékařská.

Martina: Á, tady je někdo trochu posedlý.

Helena Neumannová: Je to možné, ale já to mám vyzkoušené nejenom na sobě, na veškerých svých onemocněních a problémech. A to se přiznám, že jsem studovala naturopatii v Jižní Americe a Africe, takže mám skutečně srovnání se světem. Nejsem nafrněný člověk, který se rozhodl pro jednu bylinku, a teď bude tvrdit, že je nejúžasnější na světě. Zažila jsem opravdu nádherné počiny a léčení lidí, kdy respektuji a jdu stejnou cestou, že vyléčit se můžeme pouze my sami. Já vám pouze podám pomocnou ruku, a byliny, které vám mohou pomoci.

Abych vysvětlila, proč je to levandule lékařská, a proč ji ctil Hippokrates, a všichni fantastičtí lékaři, bylinoznalci, ale i balneologové, tedy fenomén našeho lázeňství, který je znám po celém světě. Kamkoliv vyjedu, tak musím přiznat, že nikdo nezná pana Havla nebo Jágra, ale lázeňství ano. Budu upřímná. A naše lázeňství vychází stejně, jako světová lázeňství, a jako staré egyptské, římské, i řecké, které jste jmenovala, z bylin a minerálů, protože nic jiného nebylo.

Martina: A studené vody.

Helena Neumannová: Ano, správně – ještě voda, samozřejmě. Takže minerály, byliny a voda, obzvlášť v našich končinách. My ji máme úžasnou: Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, se všemi tam spolupracujeme, takže to nesmírně ctíme. Ale mezi bylinami vždy, ať vás trápí koleno, žlučník, slinivka, nebo zjistíte, že máte první stadium rakoviny, musíte pracovat s centrální nervovou soustavou. A právě centrální nervová soustava je střecha, která dokáže přes neuroreceptory, které si povídají, protože jsou to poslové našeho těla mezi pochody a orgány v těle.

Každé ráno se vzbudíte, a mozek si řekne se slinivkou: „Jak se dneska máš, slinivko? Dobré?“ „Blbé, mozku. Nemůžou to za mě dneska vzít ledviny, játra a další?“ A když nemáte v pořádku neuroreceptory, neboli centrální nervovou soustavu, tyto posly, tak si to neřeknete, a v ten moment pomalu přicházejí malé nemoci, a později bohužel ty horší, ať už jsou to autoimunitní onemocnění, která trápí 21. století, nebo rakoviny, chronická onemocnění, se kterými si neví konvenční medicína rady, a další, a další.

A tam právě nastupuje královna bylin, protože ona vám pomůže nejenom zacelit nervová vlákna, a pomocí neuroreceptorů umožnit předáváni informací o tom, co se v těle, mysli a duši děje. A potom můžete dál pokračovat s dalšími bylinkami a řešit konkrétní problém. Ale příčinu, která je vždycky v hlavě, jak říkaly naše babičky, a v duši, kterou nádherně pojmenovala v roce 1984 jako první americká vědkyně, která se nebála, a byla to žena, a já jsem za to šťastná, která se svým týmem řekla, že právě: Naše neuroreceptory, neuropeptidy jsou duše, pokud to potřebují páni vědci a lékaři pojmenovat. Právě duši je potřeba pojmenovat, protože věřte mi, když pitvám tři a půl hodiny jednoho člověka, a dělám epigenetickou analýzu, tak vždycky je problém v tom, co vám ublížilo na duši.

Chemie, věda přiznává, že bylinky mají v sobě léčivé látky. Ale přesto je raději vyrábíme synteticky, protože v Petriho misce je máme víc pod kontrolou, než na louce.

Martina: Vy jste teď řekla „pitvám“, ale myslíte tím „rozebírám“.

Helena Neumannová: Rozebírám, samozřejmě. Epigenetická analýza spočívá v tom, že tři a půl hodiny řešíme fyzickou, psychickou a duševní časovou osu člověka.

Martina: To, co říkáte, zní velmi logicky, a mnohokrát nám mnozí lékaři, kteří se zabývají i klasickou konvenční medicínou, ale také celostní, v různých obměnách to, co teď říkáte, předestřeli. Ale přesto jsou dnes chemické léky první volbou. A velmi často slyším názor: „Mně se kytky líbí. Tato filosofie se mi líbí. A když jsem zdráv, tak si rád bylinkový čaj udělám, a cítím se, že pro sebe dělám něco navíc.“ Ale když vezmu v úvahu účinnost, co teď hned, okamžitě, zda chemie nebo bylinka, tak z toho vlastně bylinka nevychází moc akčně. Jak tento rozpor vnímáte vy?

Helena Neumannová: Je to strašně těžké, protože samozřejmě nesmírně ctím akutní konvenční medicínu. My dneska umíme přišít i hlavu. Když vám přivezou člověka na ARO, na Homolku vrtulníkem rozbitého na padrť, tak dokážeme zázraky. Všechna čest takové medicíně.

Na druhou stranu lidi dnes trápí především chronická onemocnění, ať jsou to atopické ekzémy, alopecie, lupénka, akné, hormonální změny v těle, které přicházejí jak v pubertě, tak posléze v přechodu. Ale i muži mají své hormonální změny, nejen žena. A jsou to onemocnění, která přicházejí s dobou, s tím, jak žijeme. A protože lékaři skutečně pracují nonstop, a je tam několik aspektů, které jejich práci ovlivňují, oni mají na hodinu deset pacientů, tak po čem sáhnete, Martino? Přeci nebudete trávit hodiny s deseti lidmi tím, že si s nimi budete povídat. To nejde. Nedovolí vám to pojišťovna, ani nemocnice, nedovolí vám to váš chlebodárce, a bohužel vám to nedovolí ani doba, protože i pacient na druhé straně přichází s tím: „Pane doktore, já potřebuji zítra do práce. Pane doktore, já si to nemůžu dovolit, já mám hypotéku, leasing, tři děti, a musím je živit. Dejte mi nějakou pilulku, já potřebuji makat.“ Na obou stranách váhy je tato potřeba.

Dnes se zjistilo, že děti se rodí s ADHD, jsou hyperaktivní, protože nestačí, že jim cpeme do půdy antibiotika, pesticidy a hormony, takže to mají z vody a z půdy, ale odmalička, kdy se musíme narodit v nemocnici, a musíme pomalu zemřít v nemocnici, jsme ládováni chemickými, synteticky vytvořenými léky. Čili overdrugs je téma číslo jedna celosvětové. A ono to trápí i lékaře, protože lékař moc dobře ví, že když mu dá jednu pilulku, tak do pěti let jich má pět. On ví, že s analgetikem, sedativem, které se často aplikuje, nebo nedej Bože s kortikoidem, které se dneska zcela běžně cpou dětem na atopický ekzém, pak přichází vyšší tlak, vyšší cholesterol, zadržujete vodu, takže potřebujete další pilulky. Oni to moc dobře vědí, ale často nemají jinou volbu.

Martina: Možná by to mnozí mnohdy chtěli zakomponovat do své léčby jako, řekněme, podpůrnou součást přístupu k pacientovi, ale na druhou stranu mnohdy ne. A vezměme v úvahu, že chemie, věda jako taková, přiznává, že ta která bylinka má v sobě léčivou látku, silici, drogu, ale přesto si ji raději vyrobíme synteticky, protože v té Petriho misce máme tuto látku tak nějak více pod kontrolou než na louce. Myslíte, že tento přístup dává logiku? Nebo bylinka ve své komplexnosti představuje něco, co jsme vlastně doteď nepochopili?

Helena Neumannová: Říkáte to naprosto krásně. Úplně mi mluvíte z duše. Je to velice jednoduché: Pro pány vědce, pro absolutní odmítače přírody, kteří popisují naturopatii jako šarlatánství, tady máme jeden vzkaz: Osmdesát procent léčiv a léků je stále tvořeno z přírody. Stále. Ať jsou to minerály, byliny, voda, a další. Dvacet procent je přírodní medicína. Dvacet procent léčiv a léků na světě představuje přírodní medicína. A teď pozor: Ve Švédsku existuje jakýsi úřad, který kontroluje kontraindikace, vedlejší účinky, smrt, úmrtí, a nahlášené problémy s jednotlivými léky. A teď se budete smát, ale z celkového počtu všech úmrtí je 80 procent úmrtí z důvodů vedlejších nežádoucích účinků, které přinášejí, skutečně si představte, prosím, od základního poškození až po demenci, debilitu. Skutečně vás mohou zabít. A 80 procent z toho tvoří synteticky vytvořené léky, a ještě 0,5 procenta z nich jsou léčiva, ve kterých převažuje přírodní medicína. Stačí vám tohle? To jsou doložená fakta, prosím.

Při covidu jsme zjistili, že znalosti o lidském organismu skončily šestou třídou přírodopisu, takže se pak z lifestylových médií dozvídáme fake news

Martina: A má někdo na takovémto výzkumu opravdu zájem?

Helena Neumannová: Takový výzkum existuje. Je to oficiální úřad respektovaný všemi vládami světa, tak jako smerická FDA uvolňuje na trh léčiva pro celý svět. Chcete-li distribuovat do Ameriky, musíte být v FDA, a stejně tak tento švédský oficiální úřad hlídá skutečné vedlejší účinky, a skutečný přínos jednotlivých léků a léčiv. Takhle to je ve skutečnosti.

Takže máme tady lékaře, kteří říkají: „No jo, prosím tě, co třezalka? Vždyť třezalka dokáže zabít.“ Ano, samozřejmě, že třezalka dokáže zabít stejně, jako váš chemický shit. Prostě tak to je. Pokud neumíme aplikovat bylinku, a mezi námi, určitě jsou bylinkáři, kteří vyrostli rychle, udělali si tříměsíční kurz a tvrdí, že jsou bylinkáři. Já jsem nikdy neřekla, že ne. Ale to je přeci na nás, abychom hledali stejně, jako dobrého lékaře, tak zkušeného bylinkáře, který opravdu ví, a který zná lidské tělo.

Protože, co se stalo při covidu? My jsme pouze zjistili, že znalost lidí o lidském organismu, lidském těle, skončila šestou třídou přírodopisu, kde berete tři hodiny týdně, ať studujete v Americe, ve Švédsku, nebo v České republice. A to je zásadní problém. My už potom čteme pouze lifestylová média, a dozvídáme se v podstatě fake news. Jak můžete chtít po takovém člověku, aby dokázal rozpoznat, kdo mu při covidu říká pravdu, a kdo mu lže, kdo s ním manipuluje, kdo z něj chce tahat peníze, a kdo ne? Jak může takový člověk nahlédnout, že když dvanáctiletému dítěti, což se dneska běžně děje, a je to trestuhodné, a měli by jim za to sekat ruce, dávají Xanax a Zoloft jako lentilky, tak že za to potom jezdí dvakrát do roka na dovolenou od firmy? Žádná z matek, které potom za mnou přichází šílené a pološílené, to neví, protože mají pocit, že mluví skrz dítě, protože prostě dítě nevnímá, protože je samozřejmě ovlivněno drogou, těžkým jedem. Pardon, že jsem se rozohnila.

Martina: Úplně chápu, proč jste se rozvášnila. Chápu, jak bych to chtěla v životě také já, a líbí se mi představa sepětí s přírodou, přírodního času kairos, věčného chronos, abychom jedli to, co je v sezóně. Všechno se mi to líbí. Ale když se upřímně podívám sama na sebe, tak to také nedělám. A na to, abych sem dneska mohla dojít se svou vymknutou nohou, tak jsem si tam lupla něco proti bolesti, aby to tak nějak bylo lépe vyladěno. Řekněte mi, co se nám to stalo v hlavě? Protože je to zkratka. Zkratka k úlevě, k rádoby zdraví, zkratka proti bolesti, že vezmeme pilulku, a podobně. Ale co to změnilo v našem myšlení, v našem přístupu?

Helena Neumannová: To je strašně těžké, protože existují nádherné knihy a publikace, mohla bych jich tady jmenovat x. Když sledujete historii, tak se člověk opravdu v historii velmi nadřel. Pouze šlechta a vyvolení se měli dobře, a běžný člověk dřel na to, aby vůbec měl střechu nad hlavou, a jídlo do druhého dne. Přišla průmyslová revoluce, a my jsme jásali a tleskali, že zmizí robota, tvrdá dřina, zemědělské roboty na polích, kdy to bylo skutečně velice fyzicky náročné, což nahradily stroje, takže nepracují děti. Což je samozřejmě chvályhodné a úžasné, že se matka může večer po práci věnovat své rodině, a nemusí dřít do úmoru, než slunce zapadne, a pak přijde ztahaná, protože se sourozenci hlídali navzájem, a často byli na poli s maminkou, nebo se starali o dobytek, a tak dále. To všechno je chvályhodné. Bohužel jsme sklouzli do druhého extrému, a naučili jsme se být pohodlní, až líní. Líní. A začíná to, prosím, myšlením, protože přece i doktor řekne: „Co mám udělat, abych se uzdravil?“

Ona mi přece paní učitelka přinese informaci, kterou se děti naučí, aby mohly jednou dělat, co chtějí dělat. Podívejte se na náš systém školství. Zůstali jsme u Marie Terezie. Ale mezi námi děvčaty, ono to není jenom u nás. Dneska jsou kritici v celém světě. My neumíme vybřednout ze zastaralých vzorců, které si málokdo dovolí kritizovat, aby se z nás nestávaly ovečky, protože je pohodlné z nás dělat ovečky. Čí je to cíl? V koho zájmu to je, abychom se příliš neptali? Abychom nezjišťovali? Abychom moc netvořili? Abychom si vzali hypotéku a leasing? Abychom si mysleli, že musíme mít byt v Praze, nebo v nějakém velkém městě? Že dítě musí mít iPhone, aby bylo ve společnosti někdo, nebo aby se mu spolužáci nesmáli? Že když se řekne, že pyramidy se stavěly takhle, tak přeci to tak je, když se to tak tvrdí, i když dneska máme x dalších názorů, že to bylo zcela jinak, ale my se jim posmíváme. Neumíme přijímat nové informace, neumíme dávat prostor pro laskavé diskuse, ať je to medicína, školství, práce, změna v tom, jak respektujeme jeden druhého, soužití jednotlivých společností, vír, jednotlivých nahlédnutí, nebo pohledů na život. My jsme se prostě stali pasivními uživateli planety Země.

Martina: Já tomu říkám „rekreant zeměkoule“.

Helena Neumannová: Krásně řečeno.

Martina: Já jsem dokonce četla, tuším, že to dokonce bylo od nějakého sportovního kouče, ale tím si teď nejsem jistá, že vlastně všichni veleúspěšní sportovci se dostali na bednu jenom skrze nějakou frustraci.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: Skrze stres.

Jaroslav Matýs: Zátěž.

Martina: Zátěž. A když pak vezmeme v úvahu, byli jsme toho v posledních letech mnohokrát svědky, že se třeba mnohé sportovkyně zbavily svého osobního trenéra, otce, teroristy v uvozovkách, zbavily, tak v tu chvíli šly výkonnostně úplně pryč. Ale to se mi úplně nechce přijmout, protože olivy je potřeba pořád drtit?

Jaroslav Matýs: Zkusím to trošičku s nadsázkou: Proč tolik úspěšných lidí dopadne blbě, když mají hodně peněz? Protože nemusí nic. A jenom část úspěšných, nemyslím jenom bohatých, úspěšných, si to udrží, protože pracují. Slyšel jsem bývalého manažera Microsoftu, nevím, jak se jmenoval, ale dělá teď kouče. který řekl: „Já jsem si svou prací přivodil depresi.“ Chytrý chlap, strašně chytrý chlap. „Přivodil jsem si depresi, přetížil jsem se energeticky tak, že jsem si epigeneticky vyvolal depresi.“ Neboli si poškodil mozek. On to ví. A mě to hrozně zaujalo, že někdo mimo psychiatrii takhle přemýšlí. „A já jsem pět let bral antidepresiva, a po pěti letech jsem si nastavil program, dneska jsem bez antidepresiv a vedu sportovce tak, aby se nezatěžovali negativními myšlenkami. Ty jsou k ničemu.“ Takže je učí je vypínat.

A druhá věc je, že je učí nejenom myslet pozitivně, ale dbát o sebe. A kolik lidí dneska o sebe dbá? A furt mluvíme o duševním zdraví. Vždyť my děláme všechno, abychom byli duševně nemocní. Neboli, je tady trend udělat z nás neschopny, abychom mohli dostávat pomoc. Ale já nechci dostávat pomoc. Já si ji chci vyžádat, ne že ji musím dostat. A bez krize. Lidstvo se z jeskyně dostalo proč? Protože jsme nechtěli mrznout, nechtěli jsme furt dělat nějaké zásoby. Pak jsme vymysleli průmyslovou revoluci, protože jsme z principu přemýšleli frontálním lalokem, jak si zlepšit sociální život. A dneska jsme v situaci, že všichni odmítají zátěž, protože se máme dobře. Bude asi muset přijít nějaká katarze, aby se lidstvo vrátilo opět k jeskyni, protože na to máme vývojově nastavený mozek, a příroda není blbá. Jak jsme řekli minule: Příroda nás potrestá za to, co děláme.

Martina: Máte pravdu v tom, že jsme si vlastně na pomoc, která musí přijít, už zvykli v úplně veškerých oblastech života. Potřebujete podepsat smlouvu, protože prodáváte skříň, ale musí to udělat právník. Potřebujete si pronajmout byt, ale musí to udělat realitní makléř, abyste nenaletěli. Potřebujete si otevřít konto v bance, tak potřebujete osobního bankéře. Potřebujete kouče na to, abyste věděli, jak máte běhat kolem baráku. Potřebujete nějakého guru, který vám pomůže, abyste zůstali mentálně zdraví. Pak potřebujete doktora, aby vám pomohl, jak zůstat zdráv fyzicky. Takže my jsme vlastně už veškerou svou moc delegovali na armádu pomocníků kolem.

Jaroslav Matýs: Spíš je otázka: Proč jsme tak zpohodlněli? Protože se máme dobře.

Martina: Protože se máme dobře.

Jaroslav Matýs: Nevím, kdo to řekl, že v Česku jsme nárokový národ. Na všechno máme nárok. Mám pocit, že na všechno máme nárok.

Martina: A to nejenom Česko. To je, řekla bych, Západ vůbec.

Jaroslav Matýs: Tak to je. Na druhou stranu zase k umělé zaměstnanosti: Existují technologie, díky kterým umíme udělat víc za kratší dobu. A to se stalo mantrou. A teď to vidím i ve zdravotnictví. Nechci teď být úplně zlý, ale: Mám půl čtvrté, a jdu domů. To jsem já v medicíně v životě nikdy neudělal. Dneska to začíná být normou, protože i do zdravotnictví, i do důležitých humánních profesí, se dostal určitý až řemeslný pohled. Řemeslo „odcaď pocaď“, a tím končíme. Já jsem to tak nikdy neměl. Nejenom já, ale i kolegové naší generace to tak mají. Takže dneska, když jde mladý lékař do nemocnice, a je unavený po službě, tak neví, co jsme zažili my. Ale v Americe slouží běžně, protože holt to tak je. To patří k této profesi.

Česká populace je v užívání návykových látek benevolentní, a když to bude volně, tak zdravotnictví bude mít problém, protože než se člověk zničí, tak zdevastuje okolí

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, já to teď řeknu s velkou nadsázkou, a nerada bych, aby si někdo, kdo to třeba zažil, myslel, že si z toho dělám legraci. Ale poté, co jste mi teď popsal ohledně virtuálních drog, a podobně, si říkám: „Zlatý alkoholismus.“ Protože to máme tak nějak více zmapované. Ale zároveň nutno dodat, že mezi závislými na alkoholu se stále častěji objevují i třináctileté děti, a možná i mladší, to víte spíše vy. Čím to je, že už sahají po kdejaké droze?

Jaroslav Matýs: To už tady jednou bylo. Dneska určitá skupina lidí tvrdí, že se snižuje věk, kdy děti sahají pro drogy. Ale není to pravda, protože kdyby to byla pravda, to jsem se učil už já na vysoké škole v Hradci Králové, dneska by to bylo daleko dříve, a to nejde. Ale skutečně „ADHĎáci“ si na to sáhnou o dva roky dřív, a deset, dvanáct let je přesně prepubertální věk, a pak pubertální věk, kdy hledají něco nového. Takže věk se vůbec nesnižuje. Ale děje se to, že je to dostupnější, než bylo v minulosti běžné, a také k tomu nebyla taková tolerance, jako je dnes. Tolerance na víno byla třeba na Moravě větší než v Čechách, a v Čechách větší na pivo. A na slivku na Uherskohradišťsku, nebo na Slovensku. Ale tolerance je teď tak daleko, že platí zákon, že se to nesmí prodávat, a stejně se to prodává. V minulosti se to více respektovalo. Do toho přijde kratom, který ještě není pod žádným zákonem, a oni hledají, protože to k tomuto věku patří, ale není na to žádná restrikce nebo pravidlo.

Martina: Nikotinové sáčky.

Jaroslav Matýs: Nikotinové sáčky. A teď školy neví, co s tím.

Martina: Vapování.

Jaroslav Matýs: Vapování je zdravější. Když jsem byl v jedné pracovní skupině k protikuřáckému zákonu, jsem jeden z autorů, tak tam byl taky jeden pán, který říkal: „No, víte, on to je vlastně léčebný prostředek.“ To není léčebný prostředek. Tady se bavíme o tom, že tato generace nemá vidět ten rituál, když začínají. Dospělákům už to je jedno. Tady je zákon, který má chránit mládež, aby do toho nespadla. U alkoholu se to doma víc toleruje, represe na to není přes rodiče, kontroly se nedělají, a je to tak široké spektrum, že přece nezavřeme celou populaci. Takže mládež dělá to, co je jim dovoleno. Nic víc.

Pak se ptám, proč aspoň nedržíme nějaká pravidla, která jsou napsána? Já jsem byl nedávno v televizi, a bavili jsme se o léčebné marihuaně v tom smyslu, že to není léčebná marihuana, ale marihuana pro léčebné účely. To je rozdíl. Marihuana nikdy nic nevyléčila. V drtivé většině jsou v indikačních skupinách bolesti, a psychiatrická diagnóza je tam jedna, a to Touretteův syndrom. Nic jiného tam není, protože my psychiatři víme, že je to návykové, ničí to mozek, ale v bolestivých stavech je to pomoc. Ale zase: Když jsme se bavili o marihuaně, tak už je zase řeč o to uvolnit marihuanu do prodeje tak, jak to je někde jinde. A my lékaři víme, že teď, když to není uvolněné, jsme nejlepší v Evropě. A když to uvolníme, co se asi stane? Proč mají poslanci problém povolit 0,5 promile alkoholu za volantem? Protože znají národ: Dáme 0,5 a bude 1,5. My lékaři víme, že když se ptám: „Kolik cigaret si dáte?“, tak odpoví, že pět, a já už vím, že to je minimálně krát dva. „Dám si štamprli“, a já vím, že to je aspoň pět štamprlí. Takže u marihuany je najednou pohled jiný, protože se to celosvětově uvolňuje.

Ale česká populace je v tom tak benevolentní, že když to dáte volně, tak neříkám, že to bude katastrofa, ale zdravotnictví bude mít problém. Nejsou lidé, kteří by se tomu věnovali, a než se člověk zdevastuje, tak udělá hromadu devastace kolem sebe. Takže my lékaři obecně, myslím, a jak to vnímám, bychom nechali regulaci tak, jak je. A i když se nedodržuje stoprocentně, tak je to nějaká regulace.

Martina: Necháme regulaci, přesto můžeme očekávat, že děti budou různými cestami dále padat do závislostí. Řekněte mi: Bude je mít kdo z toho tahat? Teď narážím na to, co jste říkal o tom, na jaké sestupně trajektorii česká psychiatrie je. A čekací doby na vyšetření léta páně. Zažila jsem příběh, který mi vyprávěla kolegyně, že matka dovezla svou už asi 40 kilovou dceru do Bohnic, a zastavila před tím jedním pavilonem a začala troubit.

Jaroslav Matýs: Až takhle?

„Reforma psychiatrie“ se povedla tak, že se psychiatři dostali do takové defenzívy, že jako odborníci nemáme nikde slovo, a rozpadla se základní ambulantní síť

Martina: Prostě zoufalá. Ale nebylo jak. Řekli: „Za půl roku vám ji tady vezmeme“. Ale ona už nebude žít. Takže se tím chci zeptat: Jak vidíte reálnou pomoc? Co se musí stát? Vím, že jste teď sepsal deklaraci hnutí za obrodu psychiatrie, je to velmi čerstvá záležitost z března letošního roku. Tak co nás v tomto oboru čeká, když tak nějak všichni trošku klesáme na mysli, na duchu a na síle?

Jaroslav Matýs: Víte, tady trošičku vnímám i svůj podíl na tom, co se stalo, protože jsem jeden z těch, kteří rozjížděli reformu psychiatrické péče v České republice. Na psychiatrii jsme doslova vlomili psychiatrii dětskou. A z funkce jsem odstupoval, i když jsem věděl, co všechno se chystá, jaké nesmysly, a jak se chystá demontáž psychiatrické péče. Deklaraci za obrodu psychiatrie jsem nenapsal já. To napsali psychiatři pro dospělé, a je to na webových stránkách Deklarace hnutí za obrodu psychiatrie. A tam jsou přesně pojmenovány věci, o kterých jsem mluvil před třemi lety, když jsem odcházel z funkcí. To znamená, že v reformě psychiatrie se stalo to, že se povedlo, a teď neříkám komu, dostat psychiatrii do takové defenzívy, že jako odborníci vlastně nemáme slovo nikde, a ti co mají do čeho mluvit, dělají projekty – jak to nazvali – odtržené od reality v tom smyslu, že se dělají výzkumné projekty, ale nikdo nezaregistroval, nebo nechce vidět, že se rozpadla základní ambulantní síť.

Pedopsychiatrie je úplně rozbitá, a dospělácká skomírá. A pedopsychiatrická se rozbíjí proto, jak jste to řekla. Kdysi jsem to dal panu ministru Vojtěchovi na dvou papírech. Jsme neustále napadáni ze školství, že nespolupracujeme a že furt něco chceme po výchovných ústavech a školách. Z mainstreamových médií jsme napadáni, jak intoxikujeme děti, a že si vystačíme výchovou. Takže ano, Makarenko se nám vrátil. A do toho nastoupí dotační programy na neziskové organizace, které prý zvládnou problémové děti. Tak který psychiatr by šel, když na vás ještě pošlou média, napíší stížnost na hejtmanství, na zdravotní pojišťovny, nebo si vás dokonce začnou nahrávat v ambulanci. Kdo z mladých lékařů by šel do takového oboru? Proto ti mladí do toho nechtějí vstupovat, protože nemají žádnou ochranu, ani pomoc. A psychiatrická společnost se v mediálním prostoru úplně odmlčela, a psychiatři nikde nemají žádnou oporu v případě nějakých sporů s pacientem, který je obviní, protože je duševně nemocný, a musíme ho chápat. A kdo chápe toho psychiatra? Kdo pochopí, ten raději uhne. A kdo má nějakou vizi zájemců o dětskou psychiatrii?

Já mám kolegyni, kterou teď dávám do dětské psychiatrie. To je tak strašně složitý obor, protože jedete přes rodiče, školy a instituce. To je strašně těžké. A všechny tyto instituce, teď se budu bavit ne o psychiatrech, nám radí, jak máme psychiatrii dělat, a že oni si to nemyslí. Tak to je pak těžké. Takže já, když to vezmu, kdyby došlo ke zlomu: Pozitivní kampaň v televizi, dva, tři roky. Pozitivní, a ne, že vynuceně pozitivní o tom, že existují skutečné úspěchy, i u těžce postižených dětí, které by bez léků rodina nezvládla. Já je mám v ordinaci. Tak aby se zveřejňovalo, že to není žádná intoxikace, ale reálná pomoc. A pak po pubertě a v dospělosti fungují, protože se prošlo krizovým obdobím v dětských domovech, kde jsou děti s léky. Ne proto, že jsou v domově, ale byl tam reálně problém duševních poruch, kterou mají po někom z rodičů. Tak to prostě je. Takže jsou v nějakých stabilních podmínkách. Takže pozitivní kampaň i tyto příklady.

A pak za druhé: Finanční ohodnocení psychiatrů, rizikový příplatek oproti jiným oborům, protože to tak je. A rizikový příplatek za sociální tlak, a příplatek za to, že pracujete s celou rodinou. To se nedá jenom s jedním pacientem. A zatím nám nikdo mezioborově nevypočítal, když se navyšovaly výkony, že dětská psychiatrie toho má nejvíc, protože nás je málo. Ale jsem na druhou stranu rád – jak jsem se snažil, aby si dětské psychiatrie každý všiml – že v postcovidové době si lidi všimli, že není možné, aby neziskovky radily psychiatrům, dětské psychiatrii. Není to možné, a ukázalo se to v praxi.

Existuje mnoho občanských sdružení, která tvrdí, že to s dětmi umí, chodí do škol, nabízí přednášky, vzdělávací programy, ale nemají žádnou zodpovědnost

Martina: Jak se to ukázalo v praxi? Protože víme, že existuje mnoho občanských sdružení, která tvrdí, že to s dětmi umí, chodí do škol, nabízí přednášky, vzdělávací programy, a vy tvrdíte, že ale vlastně nemají žádnou zodpovědnost.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: A umí to aspoň tyto mnohé neziskovky? Mám děsivé slovní spojení: „Myslí to aspoň dobře?“

Jaroslav Matýs: „I Putin to myslí s Ukrajinou dobře“. To není nadsázka, protože je hromada lidí, kteří zneužívají pseudohumánní kabát, aby si postavili živnost, a zvýšili svůj status, a prakticky nikdo z nich nikdy nebyl na psychiatrii. Takže jak tomu můžou rozumět? Druhá věc: Když jsem dělal na ministerstvu, prosazoval jsem tam, a řekl jsem tehdy natvrdo panu ministrovi: „Udělejte dotační programy s tím, že bude akreditační komise, u kterých všechny neziskovky, které poskytují péči dětem s duševní poruchou, musí prokázat vzdělání, dokázat program a prostory. A to by se mělo pět let opakovat.“ Na to mi řekli: „Pane doktore, to bychom museli zrušit asi dvě třetiny neziskovek.“ „Tak je zrušte.“ Protože jestli to stát platí, tak má garantovat kvalitu. A když garantuje kvalitu v sociálních službách o seniory, tak proč ne u dětí? A dnes se ukazuje, jak jsem odešel z funkcí, že se najednou rozbalily všechny dotační programy – už tam nebyl Matýs. A jaká je teď situace? Kdyby to zvládali, tak proč jsme přetíženi? Kdyby to zvládali, tak proč se navyšují počty asistentů a psychologů ve školách? Vždyť to jsou jednoduché počty.

Martina: To znamená, že největší problém v uskutečnění reformy psychiatrické péče vidíte v nedostatku lidí, v nedostatku peněz, a v tom, že se lékaři nemají vůbec na koho obrátit, kdo by jim kryl záda? Nebo jak to správně pojmenovat? Nemají oporu ve státu? V zákonu?

Jaroslav Matýs: První, co je v psychiatrii vůbec, a hlavně v dětské, že to není atraktivní obor, ale spíš nebezpečný. Krásně to řekla kolegyně: „Dětská psychiatrie je nebezpečný obor ne kvůli pacientovi, ale kvůli rodičům pacienta.“. A za druhé je tento obor nebezpečný i vzhledem k mediálnímu obrazu, jaký má. To je to první, co by se mělo změnit. Druhá věc jsou peníze. Ano, musí se to tak zatraktivnit, jako se to dělá v kapitalismu, aby práci v kanálu chtěl někdo dělat, v kanálu obrazně, prosím vás. A třetí věc je příprava. Systém přípravy je tak složitý, že dětští psychiatři nikdy nevědí, jak budou testovat, tak se vlastně musí odstěhovat na kliniku, protože to nemůžou dělat ve svém regionu. Je to složitě nastavené i s ohledem na dostupnost budoucích lékařů, aby se mohli odstěhovat i s rodinou a nastavit si to. Takže to jsou tři věci. Zvednout pozitivní obraz psychiatrie, aby to bylo ekonomicky atraktivní, neboli bolesti neútrpné, jak tomu říkám, a do toho ještě vzdělávání. A když to vezmu prakticky, tak šest let, plus pět atestace, za patnáct let nejdřív. Jinak se to nedá udělat. A pak další věc: Obory jako pediatrie, nebo dětská neurologie s psychiatrií sice spolupracují, ale v rámci vzdělávacích programů nemají ani dětskou psychiatrii.

Martina: A co si počnou děti, kterým je teď třináct let, které se ve volných chvílích pořežou, ale rozhodně jim to dlouhodobě nepřináší ani řešení, ani radost. Budou čekat, až se za patnáct let někdo atestuje? Co s nimi? Jak jim pomoci teď?

Jaroslav Matýs: Myslím, že to bude svým způsobem poškozená generace. Teď budeme všechno shazovat na covid, ale covid to akorát zvýraznil a demaskoval, že ani telemedicína, jak jsem neustále vykládal u psychiatrie, prostě nefunguje tak, jak si někdo představuje. Bohužel je to generace, která se s tím bude muset nějak vyrovnat. Neboli chci doufat, že se rodiče naučí rodičování, když bude s dítětem krize.

A teď jsme u toho: Krize nastoupí jenom tím, že si fakt postavím hlavu, vezmu mu mobil, a půjdeš pracovat, a pak půjdeme na vycházky, budeme spolu mluvit. To, co všichni odmítají, musí být v pohodě. Musí se naučit zvládat nepohodu. A chci doufat, že rodiče toto pochopí, protože už se nelze vymluvit na covid. A to škaredé slovo „kvrdlání“ je signál, že to v rodině nefunguje. Ne dítě, ale rodina nefunguje.

Mužský a ženský mozek je rozdílný kvůli intraděložním hormonálním vlivům. Nelze věřit, že by se mozek ve 14 letech najednou změnil na mužský, a po roce na ženský. Je to sociální koncept.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, my jsme tady vyjmenovali nejrůznější potíže, druhy závislostí. Ale jak se vy, jako psychiatr, díváte na obrovský nárůst žádostí dětí o tranzici? Čeho myslíte, že je to důsledek? Protože je to násobně víc, než to kdy bylo.

Jaroslav Matýs: Byl jsem na konferenci, a nebudu jmenovat, ale celkem jasně se u děvčat zvedla změna sexuální identity čtyři tisíc krát. A dokonce se objevil terminus technicus „fluidní pohlaví“. To už jsem tedy hodně zpozorněl.

Martina: Plovoucí pohlaví.

Jaroslav Matýs: Ptal jsem se, co to je, četl některé věci. A teď trošku biologie a trošku sociálna: Takže „fluidní pohlaví“ je to, že rok se cítí jako muž, a oslovujeme ho jako Milan. Pak fluidní pohlaví bude žena, a jsem Ela. V Německu dokonce chtějí takovou občanku, kde to můžou takto měnit. Jestli to prošlo, nevím. Tak teď biologicky: Víme, že mužský a ženský mozek je rozdílný díky hormonálním vlivům intraděložně. Já nemůžu uvěřit tomu, že by se ve 14, 15, 16 letech mozek najednou přeformátoval na mužský, a pak po roce na ženský, protože ta struktura je skutečně jiná. A jediné, co mě napadá, je zase sociální koncept, kde funguje nějaká autosugesce, kde každý chceme být nějak výjimečný. A když zjistí, že si holky líp pokecají s holkami, tak jsem na holky. A pak se v 18 zamiluje a zjistí, že je to jinak. A to je ta sebezkušenost. A psychiatrie jako taková teď bádá, jestli to je možné, a proč se to děje.

Když se podíváte do historie, tak byla vlna emo po internetu, pak byla vlna anorexie po internetu, a dneska je vlna digitální závislosti a kvrdlání. Úleva. To jsou věci, které lidstvo vývojově má. Museli jsme si tím projít. A u momentální generace je módní být jiný než ostatní, a je jedno v čem. A ještě jsem chráněný, když se cítím jinak. A zjistil jsem, že mám ještě záchod, kam nemůžu, takže můžu i tam i tam. A v pubertě, jak se hledá sexuální orientace, místo ve společnosti, ale také sexuální identita, tak ano, sklouznou do toho holky, protože kluci jsou v tomto věku ještě blbější. Rok, dva to tak je, kdy se s nimi nedá mluvit, ale pak se fakt zamilují a zjistí, že je to jinak. Teď nemluvím o dospělých, že se cítí jako vlk. To je autosugesce, o které jsem mluvil. Je tam nějaká osobnostní anomálie, ale to nelze udělat na dálku.

Takže si myslím, že je to určitá ne módní vlna. Je to trend ve společnosti. Všichni chceme být nějak výjimeční, a tato generace dostala tento prostor. A zase, příroda rozhodne, jak to je, ale všude je jen muž a žena. Nic jiného není.

Martina: Myslíte, že se na tom může podílet i další móda? To znamená, že nejrůznější neziskovky chodí do škol, ale také do školek, a tam tyto ideologické konstrukty nabízejí dětem? A třeba dětem zrovna v pubertě, a tak podobně.

Jaroslav Matýs: Kdyby jenom to, že indoktrinují nějakou možnost alternativy. Ale hned obviní rodiče, že je musí respektovat. Učitele hned nastaví – zkuste nás nerespektovat. A vzápětí přijde nějaká skupina: My vás budeme chránit i soudně. Až tak daleko se to dostalo. A místo toho, aby se to nechalo volně přírodě, že když se nějak cítíš, vydržíš to do 25, a nemusíš to vykládat všem, jenom svým blízkým. A tím to končí.

Ty neziskovky to dělají. Ale musel bych se ptát, jestli je možné, že v přírodě v průběhu deseti, nebo pěti let, stoupne počet lesbických žen třikrát. Když víme, že schizofrenici jsou na tom furt stejně. Depresí je víc. Ale u duševních bipolárek, schizofreniie, se to zásadně nemění. A najednou porucha sociálních identit, nebo změna sexuální identity, stoupne víc než čtyři tisíckrát u kluků a u holek? To svědčí o tom, že je to spíš skutečně ideologický sociální koncept, který někdo přiživuje, protože je to pro něho výhodné. Ale i pro jednotlivé aktéry, pro holky nebo kluky, jsem jiný, a když nemám pozornost, tak si dělám pozornost tím, že jsem jiný.

A bohužel do budoucna se děje to, že sexuologové, z mého pohledu, přistupují k hormonální terapii moc brzo, a ze světa už se ví, že když najednou v dospělosti, v osmnácti, v pětadvaceti zjistí, že je to jinak, tak je to nevratné, a tam je pak vysoké riziko sebevražd. Já jsem navrhoval, když jsem byl ve výboru, že než se v České republice přistoupí k normální léčbě, tak by musel povinně projít dětským psychiatrem. Ale ke shodě mezi výbory nedošlo, a já nevím proč.

Martina: My se tady můžeme bavit o nějakém ideologickém aktivismu, progresivistické ideologii, která se dostává do škol, do školek a tak podobně, ale možná tomu můžeme říct úplně jednoduše: Co když děti, třeba ve školkách, stavím do dospělého světa mnohem dříve, než na to jsou zralé? Jsou takové tendence třeba už ve školkách děti sexuálně informovat. Opět, váš kolega na to říká: „Dítě si neumí zašněrovat tkaničky, ale ví, jak se nandavá prezervativ.“ Myslíte, že i tohle je jeden z důvodů, který způsobuje nejistotu? A i to, že najednou přepisujeme pohádky pro děti, kdy my jsme vždycky věděli, že je dobro a zlo, že Karkulka to má přežít, a vlk má skončit ve studni? Já jako dítě jsem to cítila, sice mi ho bylo trochu líto, ale cítila jsem úlevu.

Jaroslav Matýs: Spravedlnost.

Od kdy děti vnímají, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou. Je to spontánní vývoj. A dneska do raného dětského věku podsouváme problémy dospělých.

Martina: Bylo to potrestáno. A teď je to jinak. Vlk je přeškolený, jakoby už prošel nějakým kurzem. Řekněte mi: Způsobuje to chaos v hlavičkách dětí, nebo je to jenom balast, který jde s dobou?

Jaroslav Matýs: Spíš si myslím, že to jde až tak daleko, že už to je poškozující. Od kdy děti vnímají, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou. A to je ten vývoj, přijdou na to spontánně, a hotovo. A dneska to je zase věčné školení. Místo toho, abychom děti učili sociální dovednosti, tak přeskakujeme vývojovou fázi, a dáváme jim dospělácké problémy do raného dětského věku. A protože dítě nemá zkušenost, tak taky vůbec ještě neví, co je sexualita, takže neví, co s tím, ale chce se nějak zakotvit, tak – jsem holka místo kluka. Protože ten tlak je blbý, je to nepříjemné.

A vůbec se přemýšlí, jak je možné, že se v rezortu školství bez jakékoliv regulace pustí tyto programy. Je to na rozhodnutí ředitele školy? Ano. Jakou má za to zodpovědnost? To nemluvím o sexualitě, ale jsou tam jiné věci. Takže tam přijde školit někdo, kdo dostává dotace, vymyslel program, protože jinak by peníze musel vrátit. Tak o čem to celé je? Je to klientelismus, nic jiného mi z toho nevychází, selským, jeskynním rozumem. Přece nebudou v jeskyni rodiče dětem ukazovat, jak se dělá dítě? A to je v jeskyni. My jsme to prostě… Ne my, ale drtivá mlčící většina škodí už tím, že mlčí.

Martina: Co vás v poslední době ve vaší ordinaci nejvíce zaskočilo, že jste si říkal: „Tak, Jaroslave, děláš tuto práci dlouho, ale s tímto ses ještě nesetkal?“

Jaroslav Matýs: Nebylo to v ordinaci, ale v taxíku, kdy jsem jel z badmintonu. A jak jsem pesimista, tak furt vidím, jak to všude dělají blbě, a ten taxikář říká: „Co děláte?“ „Dětskou psychiatrii.“ Výborně. A teď mi popsal, jak to dělá s technologiemi: „Zakázal jsem všechno. Učitelce jsem vynadal, že si bude všechno psát, a nebude nic posílat mailem, má si to napsat ve škole.“ Já jsem byl tím taxikářem nadšený. Otec kolem třiceti pěti let. Byl úžasný. Potěšilo mě, že jsou ještě lidé, kteří mají jeskynní, selský rozum. To mě potěšilo nejvíc.

Martina: Tak až budu v Ostravě, zkusím si zavolat tohoto taxikáře. Ale když se podíváte na naši společnost globálně, tak mi řekněte: Půjde to s námi ještě po dobrém? Nebo už to bude muset jít po zlém? Protože jsme se dostali za bod zlomu.

Jaroslav Matýs: Víte, to je jako v pohádkách. Jak jste řekla, dneska nesmíme děti trestat. A pohádky nejsou náhodou, archetypálně je to dobro a zlo. To máme tady. To tak prostě bylo a bude. Musíme asi počkat, až se ta mlčící většina fakt naštve. Už cítím, že se to děje, že se fakt naštve, a dají si natvrdo pravidla.

Teď budu mluvit o penězích: Na co dáme naše peníze? Protože my profesionálové, to mi vysvětlil můj syn, máme smůlu v tom, že jak jsme vytíženi v ambulancích v práci, tak už nemáme energii, abychom dělali PR, a působili navenek. Kdežto ti, co se živí různými projekty, tak jejich prací je sehnat peníze. Proto to dělají, a je o nich tolik slyšet. A nevím, jak to zařídit, aby profesionálové, a teď myslím celou medicínu… Víte, že dneska se vlastně profesionál pomalu nechytne. Protože přijde někdo s přesvědčením a řekne, že jste buď rasista, nebo že jste tmář, nebo jste archetypálně zaostalý ještě někde v jeskyni – což já bych byl na druhou stranu rád v jeskyni.

Takže když se většina rozhodne, že naše peníze se nebudou rozhazovat komukoliv, ale jen tomu, kdo to umí. Ale jestli se to povede a jak, to nevím. Protože bohužel všichni politici myslí na volební období, a ne na dvacet, třicet let dopředu. A teď jen na závěr: Je to nepříjemné, ale při posledních volbách jsem si všiml, že se ztratila mezigenerační sounáležitost. Důchodci přestali říkat: Chceme, aby se vnoučata měla dobře. A vnoučatům je úplně jedno, jaké důchody mají staří, a nadávají jim. To bylo poprvé, co jsem na tomto světě, že jsem toto rozštěpení u voleb zaregistroval. Vždycky to bylo: Nechceme našim dětem zadlužit tento stát. Ale dneska to nikdo neřekl.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, pane doktore, moc vám děkuji za rozhovor, a děkuji za vaši snahu o resuscitaci našeho zdraví, duševního zdraví a resuscitaci zdravého rozumu. Díky moc.

Jaroslav Matýs: Já děkuji za pozvání. A prosím vás, vraťte se do jeskyně, tam to fungovalo úžasně. Děkuji.

Martina: Řekněte mi ale, kdo to nás, rodiče, tak špatně naučil? Protože já jsem byla ještě vychovávána přirozenějším způsobem, přestože i mě už rodiče hýčkali. Myslím, že jsem zmiňovala při našem posledním rozhovoru, jak tatínek říkal, že kdyby vychovávali mě, nebo našeho syna tak, jako jeho rodiče, tak je dítě v pasťáku, a oni ve vězení. A pak přišla doba, kdy už najednou neplatilo, že nejdůležitější je vyhrát a být první, druhý, třetí, třeba, stát na bedně ve sportu, ale začalo platit, že je potřeba dítě povzbuzovat, aby si na všechno přišlo samo. Víte, co všechno tím chci říct?

Jaroslav Matýs: Já vám rozumím.

Martina: A asi to kolem sebe vidíme, protože dát na ulici dítěti na zadek, protože vám zrovna řeklo něco nepřijatelného, znamenalo…

Jaroslav Matýs: Něco přímo urážlivého. Ne nepřijatelného. Uráží rodiče – to dělá dítě dnes.

Martina: A to najednou nebylo možné. Řekněte mi: Kdy se změnil přístup k dětem? A kdy jsme je, podle toho, co říkáte, začali mrzačit, sociálně invalidizovat, a vyrábět z nich děti, které jsou tak křehké, že trpí? My jsme jim chtěli udělat hezký život, a ony trpí.

Jaroslav Matýs: Já zhruba ten předěl vidím: Když vstoupí do něčeho dotace, tak je to špatně. A to nemyslím úplně v principu. Když se začne dotovat nějaký program, hned se vyrojí hromada reformátorů a ochránců, kteří na tom začnou parazitovat. A tito lidé, protože se živí dotacemi, mají hromadu času, jak si zdůvodnit svou pomoc, nebo svůj koncept. A pak jsou tam politici, kteří chtějí být zvoleni. A obecně vidím, jak se dějí dotace i v rámci reformy psychiatrie, a do sociálních služeb. Teď to nemyslím obecně, existují výborné služby. Ale myslím na atmosféru, kdy abyste dostala peníze na nějaký program, musíte mít veřejnou podporu, a ta se dělá tím, že vytvoříte nutnost, tedy že když to nebude, tak bude katastrofa. Takže se pracuje s úzkostí a s ubližováním, v podstatě. A v rámci těchto programů, neříkám, že všichni, se stalo, že se tato pomoc rozšířila tak daleko, že jsme z lidí, kterým chceme pomáhat, udělali absolutně neschopné jedince – jak z rodičů, tak z dětí – protože dneska aby byl rodičovský program, jak vychovávat děti. Vždyť to má být přirozená dovednost.

Martina: Už jste se někdy díval ve velkých knihkupectvích, kolik je tam regálů knih o tom, jak vychovávat děti? Jak k nim přistupovat? Jak s nimi komunikovat? Jak vychovat veselé děti? Takové: Líný rodič – šťastné děti.

Jaroslav Matýs: Já to vím, ale zase je to o tom, že je to komerce, která reaguje na potřebu. A z rodičů, nebo z dospělých se udělali neschopní jedinci, kteří to nejsou schopni sami zvládnout, a proto jim dáme asistenty, neboli nějaké organizace, nebo pomocníky.

A to samé se přidalo do školství a k dětem. Takže dneska jak rodiče, tak děti, jsou sociálně invalidizováni v tom, že se jim říká, že je všechno blbě. Proč? Protože já pak mám práci, mám dotaci. V přírodě žádné asistence nejsou. První asistence je: Uděláte chybu, a zabijí vás, takže musíte dávat pozor, aby vám nezabili mládě, takže učíte své potomky, jak to dělat, aby ho nezabili. A my děláme co? My nepřítele, který nás zabije, nemáme, ale vytvoříme si ho, protože někdo potřebuje mít činnost.

Ale být rodičem přece není ani zásluha, to se prostě stane. Ale být rodičem se musíme učit tak, jako se učíme jíst, jako se učíme oblékat, připravovat se na zimu a náročné období. Tak se učíme být rodičem – s věkem dítěte, ale i naším. A dnes se stává, že sundáváme zodpovědnost z rodičů za jejich rodičování, a přesouváme to na různé asistenční, výukové a vzdělávací programy.

Martina: A občanské sdružení.

Jaroslav Matýs: Občanská sdružení a neziskovky. V podstatě neziskovky. Dneska je to v podstatě soukromý sektor, ve kterém se podniká úplně stejně, jako akciové společnosti. Je to soukromé, akorát se to nazývá „neziskovka“ – k tomu se nechci moc vyjadřovat. Ale podstata je v tom, že když někoho zneschopníte, a řeknete mu – dobrým způsobem – že je k ničemu, tak vás požádá o pomoc, a vy pak za to dostanete peníze. Já jsem toto zažil za komunismu, že vychováme člověka nového typu.

Martina: Ale…

Jaroslav Matýs: Dneska se to vrátilo.

Učitelům měl po covidu někdo vysvětlit, že děti po přerušení školy nemají na co navazovat, že nemají návyky a že se to musí znovu učit

Martina: Ale přesto všechno, za minulého režimu ještě fungoval sociální systém umělé zaměstnanosti, a podobně. Ale přesto ti lidé jako kdyby měli ještě zdravější fortel.

Jaroslav Matýs: Nahrála jste mi. Umělá zaměstnanost: Když se v současnosti podíváte na projekty, když se podíváte na asistenci, a teď neříkám, že asistence jsou špatné, tak když děti selhávají a školství má problémy, tak to vyřešíme tím, že tam dáme další psychology a asistenty. Není to stejné?

Martina: Tomu váš kolega, profesor Kašparů říká, že na morální díry dáváme technické záplaty.

Jaroslav Matýs: Ano, a nejenom na morální. Je to o tom, že se učitel dneska bojí potrestat dítě, dát mu čtyřku, pětku, protože se pohádá s rodiči, rodiče se pohádají se školou, že škola to dělá špatně. A aby to rodiče nedělali špatně, tak přijde někdo, kdo je to bude učit. Takže jich zbavujeme pomalu za všechno zodpovědnosti rodičů. A za minulého režimu? To myslím, že je na zamyšlení. Byla povinnost pracovat, a dneska je možnost pracovat, mám jen právo, nemám povinnost. Tak se ptám: Když ten, kdo má právo pracovat, nepracuje, tak proč využívá služby státu, které zajišťují ostatní, kteří pracují? Tomu nerozumím. Právo pracovat, být zaměstnán, neznamená, že nemám dělat. Tím neříkám, že v minulosti povinnost pracovat byla špatná nebo dobrá, ale holt to vedlo lidi k zodpovědnosti sama za sebe – víc než dneska. A v rámci svobody rozhodování jsme se dostali do situace, že pracující zajišťují pohodlí těm, kterým se nechce pracovat. Ne všem, někteří nemůžou. Ale u dětí to je typické. Například: Dítě se odmítá učit, tak paní učitelka napíše: „Nerozumí tomu. Není schopen spočítat.“ Prosím vás, včera jsem v ordinaci viděl deváťáka, kterému jsem dal spočítat poměrnou délku 9:4, a s příkladem nepohnul. V 9. třídě, a to jsou počty.

Martina: Mluvila jsem s jednou školní psycholožkou, a ta říká, že ještě výrazně hůře, než obecně, odnesly covidové dvouleté prázdniny děti, které když začal covid, byly ve 4. a v 9. třídě. Ve 4. třídě proto, že se najednou po dvou letech ocitly bez přirozeného vývoje na druhém stupni, a první a druhý stupeň se liší právě tím, že se tam mění vnímání člověka vlastního já vůči celku, a tak dále. A ti v 9. třídě se najednou ocitli na střední škole, ovšem s mentální vybaveností, rétorikou, a sociální vyzrálostí studenta základní školy. Pozorujete to v ordinaci také, nebo ne?

Jaroslav Matýs: Já s tím souhlasím. A vysvětlím to trošičku hlouběji psychiatricky. Druhý stupeň je úplně jiný level učení. Kromě změny, že se střídají učitelé, tam už musí mít skutečně dovednost, že mám naučeno učit se, vydržím nad tím sedět, a beru to za povinnost. A do toho vstupuje puberta, rebelie. To je problém 6. třídy. A děti ze 4., 5. třídy byly dva roky doma, a tyto návyky úplně ztratily, a najednou skočily do levelu, v uvozovkách, střední školy. A ta stejná problematika byla u osmáků a deváťáků, kde najednou naskočila střední škola, a navíc dělali přijímačky. Takže najednou byli všichni po dvouletých prázdninách prvňáci. To si nikdo neuvědomil. A problém pak měli i maturanti, kteří skočili na vysokou školu. Ti ty dva roky nějak využili, a asi se pravděpodobně chytli, ale to nechci komentovat.

Vrátím se k základním a střední školám. To, co vidím v ordinacích, je, že to skutečně nejvíc odskákala generace čtvrťáků, páťáků, a pak osmáci, deváťáci. A to nejenom proto, že byli doma a že je to jiný level učení, ale hlavně vypadly pracovní návyky, které by se tam měly vytvořit a udržet. Takže když jsem vykládal, že když mám děti, tak vždycky: Prázdniny – máte volno. Máte prázdninový režim. Ale my jste měli prázdninový režim dva roky v distančce.

Martina: A navíc byly pak konfrontovány s tím, což mi tedy školní psycholožka říkala, že učitelé toho druhého stupně, a učitelé střední školy, se na ně dívali jako na lehce retardované, protože vlastně vůbec neuměli pracovat s dětmi.

Jaroslav Matýs: Ale nikdo jim nevysvětlí kontext, o kterém mluvím. Neřeklo se jim: „Podívejte, je to generace,“ teď ne asistenti, „která v podstatě objektivně vypadla z pracovního procesu. My školu vidíme z pohledu zaměstnavatele, že to je zaměstnání pro děti, takže děti vypadly z pracovního procesu, takže se znovu musí naučit pracovat. Nezaměstnaný dospělý, když rok, dva roky není v zaměstnání, tak vypadne z pracovního procesu, ztratí pracovní návyky, ale má na co navazovat. Kdežto děcka nemají na co navazovat. Zkušenosti nejsou zafixované.“ A toto měl pedagogům někdo vysvětlit.

Na obranu generace dětí zasažené opatřeními proti covidu je potřeba říct, že ztratily potřebné návyky, o kterých nevěděly, že je ztratily

Martina: Dobře, připusťme, že tyto děti se toho moc nenaučily, že budou mít mezery ve vzdělání, že je to muselo také svým způsobem velmi stresovat, protože nakonec i ony dospěly k poznání, že neumí, nevědí, nevědí, co mají dělat, byly zmatené. Ale řekněte mi: Proč ten psychický propad? Proč se nám najednou děti sebepoškozují? Proč mají deprese? Proč je obrovský nárůst sebevražd? Proč kluci i holky mají poruchy příjmu potravy? To je všechno důsledek jenom, v uvozovkách, dvou let prázdnin?

Jaroslav Matýs: Ještě se vrátím na začátek. Pousmál jsem se, když jste říkala, že najednou nevědí, co dělat, a že ztratily návyky. Že nevědí, co dělat? Ony vědí, co dělat, akorát se jim do toho nechtělo. Mluvme teď o lenosti. Ano, lenost je lidské právo, ale je to také o tom, že když někdo leží, a najednou chcete, aby běhal, tak to není možné. Takže já bych na obranu dětí, nebo této generace řekl: Ano, ony ztratily návyky, o kterých nevěděly, že je ztratily. Nevěděly, že mozek musí znovu začít pracovat, jako svaly. Ale ani rodiče to nevěděli. To je na obranu této generace. Druhá věc je, že ony prázdninový režim ve škole vzaly za normalitu, a nikdo jim neřekl, že to má být jinak. A co se týče úzkostí a příjmu potravy – tak teď se dostanu k digitálním technologiím.

Martina: Promiňte, pořád o tom všude čtu, slýchám o tom, ale potřebovala bych od vás, jako od profesionála, vědět, zda tyto děti jsou na tom hůř, a projevuje se to všemi těmito sebepoškozujícími…

Jaroslav Matýs: To je následek toho dalšího – sociální sítě, digitální technologie. Ale když je dítě dlouhodobě nemocné, a v minulosti nebyly nemocné, nebo se nepoškozovaly, a neměly další zátěž, tak by se v tomto smyslu měly naučit znovu pracovat. A osobně si myslím, že by nemělo projít, že protože byl covid, tak mohou mít deficit ve vzdělání. To přeci není možné, aby si lékař řekl: „Byl covid, tak se nebudu učit farmakologii, protože teď máme…“ To je nemožné.

Martina: Jasně. Já jsem v páté třídě chyběla, a proto neumím to a to až do konce života.

Jaroslav Matýs: Takže bylo věcí školy, jak tyto děti doučit. Protože se skutečně stala situace, se kterou se nikdo nikdy v moderních dějinách nepotkal. Uděláme program doučování tak, aby uměly to, co mají umět, a ne, že budeme tolerovat, že to jsou chudáci. V práci mu to nikdo neodpustí.

Martina: Já jsem třeba čekala, že se zkrátí letní prázdniny. Že třeba vezmou 14 dní z prázdnin, a děti, které byly doma, tak když už se uvolnil lockdown, se aspoň něco zkusí naučit.

Jaroslav Matýs: Tam byste narazila právě na problém, kdo učitele donutí jít do školy dřív než po prázdninách. To je právní problém. A druhý právní problém je, kdo donutí rodiče, aby tam děti dali? Já vidím jiný způsob: Státní zkoušku. A buď ji splní, a pokračuje dál v šesté třídě, nebo v osmičce, nebo nesplní, a musí na doučování, aby mohl splnit to, co stát garantuje, že se člověk, dítě, student, žák, má naučit. Přeci na učňáku nedají výuční list proto, že byl covid a neumí to. On to prostě musí udělat. Takže si myslím, že v politice asi řešili i právní problém, jestli to stát může nařídit, a podle mě to nařídit nemohl. Ale je to zase věc rodičů a škol. Mohli to nabídnout, ale nenabídli. Zase jsme u lidského faktoru: Kolik učitelů by šlo o prázdninách dřív do práce, když nemusí? To je složitá otázka. Ale faktem je, že se bohužel toleruje nevědomost i proto, že se vždycky najde nějaký důvod, proč to nešlo.

Klíčem k pomoci dětem závislých na sociálních sítích je abstinence od mobilu, tabletu, počítače, a navrácení zpět do reality

Martina: V jedné své prezentaci a přednášce zmiňujete Beckovo sebevražedné trias, a zmiňujete ho právě v souvislosti se současnými dětmi, a s jejich rozpoložením. To jest: Negativní pohled na sebe samého. Negativní pohled na události. A negativní výhled do budoucna. Proč třeba mají děti najednou negativní výhled do budoucna?

Jaroslav Matýs: To je navazující s covidem. Ztratily kontakt s realitou, takže nemají kde testovat, jak na tom jsou. Holky jsou na digitálních sítích, kluci hrají hry, nemají konfrontaci se svými dovednostmi, a mozek je neustále unaven a utahán, protože nespí, takže nemá výkony. A ještě se hádá s rodiči. Tomu říkám sociální opuštění. Takže se vypne i rodinná kotva, protože se zavře do své pokojové nory. A tato deprese není depresí. Já to vnímám jako depresivní syndrom, jako výsledek přetížení na digitálních technologiích, plus závislost na tom, což je velice podobné. Já to vidím v praxi. A k tomu nejistota co budu dělat, když to nebudu mít, a strach z toho, že nepůjdu mezi holky, protože vypadám blbě, v covidu jsem přibrala. A kluci? Jednou jsem musel poslat do nemocnice kluka, který chtěl mít svaly jako Schwarzenegger, říká se tomu bigorexie, a přitom ten klučina má třicet kilo, a nikdy nebude mít svaly jako Schwarzenegger.

A teď jsme u sociálních sítí. Jsou tam vzory, které děti chtějí tak, jako dospělí, chtějí jich dosáhnout, a když nevypadám jako on, tak nepůjdu ven do té doby, než nebudu nějak vypadat. Tak to je porucha příjmu potravy, která je indikována nikoli tím, že někdo na ulici něco řekl, nebo že taťka říkal, že mám velký zadek, nebo mi kluk řekl, že jsem tlustá, ale je to na sociálních sítích formou vzoru, což vzbuzuje patologické myšlenky, a někdy je nutné tyto lidi hospitalizovat. Ale zase, klíčem je odtrhnout je od sociálních sítí a od internetu, a vrátit je zpět do reality.

Martina: Mnoho rodičů mi ale říká, že by asi museli vzít děti ze školy, a svázat je doma, nebo je nějakým způsobem držet na uzavřeném místě, protože kdyby je pustili za kamarády, tak v tu chvíli kamarádi prosviští mobily, a on si ho bude půjčovat, nebo půjde do nákupního centra, kde je wifi zdarma. Takže rodiče říkají: „Jsme vlastně zahnáni do toho, abychom děti někde zavřeli?“

Jaroslav Matýs: Kdyby braly pervitin, tak co rodiče udělají? To stejné. Je to tak?

Martina: Nejspíš ano.

Jaroslav Matýs: A nepustí je mezi pervitinisty.

Martina: Ale musíte vzít v úvahu, že se pořád ještě mezi dětmi najdou ti, co neberou pervitin, ale nenajdou se mezi nimi takové, kterým by nemohl být indikován netolismus, to znamená závislost na virtuálních drogách.

Jaroslav Matýs: Zase, je to o odvaze. Když jsem začínal, tak v Ostravě jsme dělali zákon pro adolescentní narkomany a streetworkery, a pracovali jsme s Romy. A romská komunita se s tím vůbec nepárala: Udělali buď to, že si sehnali policejní pouta, připoutali ho k radiátoru a nechali ho tam v jedné místnosti, na záchod chodil pod kontrolou, a abstinoval. Nebo podali trestní oznámení, že někoho okradl, tak šel do vězení a tam abstinoval. S tím vůbec nemají problém. Rodinu si chrání nadevše. My se to bojíme udělat. Monar v Polsku dělal něco podobného: Tvrdé, nekompromisní metody na heroinisty.

A teď se ptám: Pokud se závislost chová stejně, a rodič odmítá dítě izolovat od pervitinu, a ještě mu ho kupuje, tak se bojí abstinenčního syndromu, bojí se, že vám to dítě chce něco udělat, že je napadne. Ale závislost se jinak léčit nedá. A ne všichni jsou závislí tak, aby to nezvládli, to je třicet procent, ale nepoznáte to bez vyčištění a s abstinencí. Z Prahy za mnou jezdili kluci, vlastně děti, a jeden kluk mi řekl: „Pane doktore, já jsem zjistil, že se bavím s maminkou, s tátou, s babičkou, jdu za tetou, mám venku kamarády, a že svět je celkem pěkný.“ O jiném klukovi maminka řekla: „Nechodí ven, protože jsou všichni debilové.“ Za tři měsíce s těmi debily hraje fotbal. Stačilo vzít mu mobil a tablet, protože najednou musí do vztahů.

Dětem závislým na internetu je potřeba sebrat mobily a počítače, aby abstinovaly, bez ohledu na reakce okolí, a dát jim tlačítkový telefon, aby mohly volat

Martina: Ale když jdu po Jižním Městě, tam je skupina milých mladých lidí, a je to jako hrozen autistů – každý má mobil. A teď když svému dítěti mobil vezmete, a pustíte je mezi ně, tak nejenomže bude za hlupáka, ale kromě toho si ho půjčí. Teď jsem se rozohnila.

Jaroslav Matýs: A teď se vrátím zase k pervitinismu. Ano. To je to, co říkám, toto nebezpečí je horší než pandemie covidu. Neohrožuje bezprostředně život, ale likviduje to celou vrstvu ve vztazích. Když začne abstinovat, tak ta parta feťáků se na něho vykašle. Ale kamarádi za ním půjdou. To je ověřené z praxe. Ale má tlačítkový telefon, kterým si může zavolat, a domluvit si schůzku. A už to není komiksová generace, která mluví formou komiksových bublin, ale musí mluvit normálně. A když si něco domluví, tak už od toho odtrhne i další, a udělají si novou skupinku. Někdo to v partě vždycky začít musí.

Ke mně teď chodí rodiče s hláškou: „Pane doktore, začíná být módní tlačítkový mobil.“ A já říkám: „To není módní. To jsou moji pacienti.“ To tak prostě je. Někdo to začít musí. Ale nedělám si iluze, že to všichni zvládnou, ale aspoň dostávají informaci. A pokud ke mě nepřijdou: „Ona už k vám nechce, pane doktore“, tak už rodiče mají informace, co s tím. On jim to nikdo neřekne před tím. Opakovaně to přednáším pediatrům, ale oni bohužel hned nasazují antidepresiva. Ale to je nebezpečné. Když dáte antidepresivum u deprese ze závislosti, tak riskujete, že se ten člověk zabije, protože antidepresivum jenom že odstraní mentální depresivní blok, ale uvolní energii k tomu to zrealizovat.

Viděl jsem v v ambulanci dívenku, teď je v nemocnici, která se řezala, opila se tak, aby umřela. Matka o tom nic nevěděla, protože žily odděleně. Rodina už byla v tomto směru autistická, digitálně autistická, bych to nazval, ale mně řekla všechno, a šla do nemocnice. A teď jsem se díval, jak nasadil, nebudu říkat kdo, antidepresivum, které zvyšuje riziko sebevraždy, Prozac, neboli Fluoxetin, který byl v Americe příčinou pádu burzy. Měli velkou odvahu, riskovali, a padla burza. Tehdy. Takže dal Prozac, tedy antidepresivum, které aktivizuje, a to je nejhorší cesta k sebevraždě. A my, dětští psychiatři máme studie, které říkají, že při neopatrném medikování, nebo při špatném režimu, když se nasazují antidepresiva, to zvýší riziko sebevražd. Takže tady, stejně jako u jakýchkoliv jiných závislostí, platí: Nejdřív detoxifikace. A teprve když zůstane deprese, úzkost, tak pak se dávají antidepresiva. Ale dneska je trend všechno řešit tabletkami. A maminka: „Já chci léky, protože má úzkosti. Bojí se mezi lidi.“ Dobře. Vyčistíme mozek. Mozek se vzpamatuje. Vrátíte ho mezi lidi. Separační úzkost, jak jsem před chvílí říkal, není tak nebezpečná. A pak tam má nějaké kamarády, a to je sebejistota a sebevědomí. Ale dneska je tendence na všechno dávat tabletky. Jak tedy lidé nechtějí pracovat na tom, aby se jim zlepšilo zdraví.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, já už jsem tady zmínila netolismus, závislost na virtuálních drogách, která byla poprvé popsána v roce 2000. A když jste přicházel, tak já jsem si myslela, že začnete mluvit především o tom, jak jsou děti úzkostné, že mají deprese, jak se poškozují, mají poruchy přijmu potravin. Ale z vašeho vyprávění mám pocit, že otcem nebo matkou všech těchto potíží…

Jaroslav Matýs: Zdrojem…

Děti, hlavně dívky, kvrdlačky, se sebepoškozují už od desíti let, aby tak ulevily vnitřní tenzi, protože se tak vyplavují endorfiny, které vyvolávají slast. A to je návykové.

Martina: Zdrojem je vlastně ta závislost na virtuálních drogách?

Jaroslav Matýs: Přetížení a závislost. Mozek už je přetížený. Když to spočítáte dohromady, tak sedm, osm hodin je škola, plus příprava, do toho pět, šest hodin digitálních, to máte dvanáct, čtrnáct hodin denně. To žádný mozek nemůže vydržet. Kdyby to dělal dospělý, tak řekne, že se sesypal z práce, ale u dětí, protože nic nedělají, je problém rodičům vysvětlit, že u těchto her si mozek vůbec neodpočine. Právě naopak, pracuje ještě navíc. YouTube a podobně? Mozek dává excelentní výkon, a pak není výkon na školu. A k tomu sebepoškozování. Když jsem dělal psychiatrii pro dospělé, měl jsem v péči i vězně a kriminálníky, a oni to dělali běžně. A já jsem se ptal, to platí do dneška. A oni říkali: „Když se pořežu, tak si ulevím.“ A tento slastný pocit úlevy je úžasně návykový.

Martina: Když se pořežu?

Jaroslav Matýs: Ano. A pocit úlevy, endorfiny, jsou tam stejně návykové, jako droga. Takže když jsem v absťáku, nebo v tenzi, a naučil jsem se, že si ulevím tím, že si vyplavím endorfiny sebepoškozením, že si sednu a koukám, jak to teče, a že jsem borec, tak tento pocit slasti je návykový stejně, jako drogy.

Takže u holek máte dvojí závislost. Já jim říkám, nevím, jestli to slovo můžu použít, já jim říkám „kvrdlačky“. Ony se pokvrdlají, a říkají mi to otevřeně: „Já to dělám už od desíti let“, zrovna předevčírem jsem měl v ordinaci takovou děvenku: „Já to dělám už od deseti let. Když mi je blbě, tak si ulevím.“ „A jak ti je?“ „No, je mi výborně.“.

Martina: Je to proto, že potřebují aspoň něco cítit? Protože už vlastně necítí, že mají…? Já mám někdy pocit, že tyto děti mají oříznuté vršky citů. Cítí méně radost, méně těšení, možná i méně smutek, jako kdyby celá sinusoida citů byla oříznutá, a aby aspoň něco cítily, tak si způsobí třeba…

Jaroslav Matýs: Ne, aby něco cítily. Je to úleva od tenze.

Martina: Úleva od tenze. Takže je to jinak?

Jaroslav Matýs: Je to jinak. Je to o tom, že jak jsou frustrovány ze vztahů, tak to substitují na obrazovce. Teď trochu příkladů, abych nezapomněl, co jsem chtěl původně. Když jsme v běžné realitě, to vykládám těm holkám, tak čím se od sebe liší pomeranč a citron? Tak je to barva, na pohmat je to jiné, velikost zhruba stejně, voní a chutná to jinak. A na obrazovce se liší čím? Jenom barva, nic jiného. Tak se ptám, jak vytváříme vztahy? Za prvé si musíme vonět, pak se musíme cítit, a pak se musíme vidět face to face. Ale na obrazovce to není, takže sociální mozek je úplně vypnut. Ale ony tam neustále hledají vztahy, které nikdy nemůžou najít, jsou v tenzi, protože nemají řešení, uleví si, vytvoří si novou závislost s endorfiny, kvrdlají se, a mluví o sebevraždě. To je sebepoškozování. Bohužel dneska v psychiatrii vidím běžný jev, že se dává diagnóza hraničních poruch osobnosti. To bych tam neviděl, protože je to něco jiného.

Dnešní děti a jejich rodiče neumějí pracovat s emocemi, protože jsou každý sám uzavřeni ve své digitální bublině, takže je nerozvíjejí, a nakonec je zablokují

Martina: Takzvaně hraničáři?

Jaroslav Matýs: Ano. Ale tak to není. Jasně, holky jsou méně úzkostné, ale když se vrátím k pocitu úlevy: Úkolem v životě je co? Psychologové, když dělali vyšetření, tak zjistili, že neumí pracovat s emocemi. A kde se to mají naučit, když sedí doma na obrazovce? Když rodiče žijí každý ve své autistické bublině. Emoce tam jsou, ale nemá je s kým rozvíjet. Tak co se stane? Začne emoce blokovat.

A teď k emocím. Mám tady v Praze lektora na psychoterapii, tady v Praze, a pro něj je obrovským překvapením, že generace současných rodičů neumí popsat emoce. Když se ptám dětí – ptal jsem se i autistů, mám materii testů, otázek – kdo je to smutný člověk, tak to neumějí popsat. A to nejsou autisti, prosím vás, ale pletou smutek tím, že jim chybí například mobil. Pletou si smutek s tím, že něco nedostaly, nebo že někam nemůžou jít. Prosím vás, smutek se váže na lidi. Mám věc, kterou mi rozbili – je mi líto po té věci. Ano, ale je spojena s osobou, se vztahem. Když se ptám: „Když člověk pláče, co mu je?“, tak autisti to vůbec neumí, nebo řeknou, že je smutný. A já se zeptám, jestli může brečet i z jiných důvodů, tak ty děcka nejsou schopny poznat pocit radosti, že může člověk brečet z radosti. Ony vůbec nechápou, o čem se baví.

A co je v psychoterapeutickém výcviku horší, že stejné problémy má i generace, která dělá terapeuty. Neumí popsat slova v emocích. Maminka řekne: „On je smutný. Když mu vezmu mobil, tak je hrozně smutný.“ A já říkám: „Je to smutek, nebo vztek?“ Protože vy, matky, když pobrečí, vidíte ve všem smutek. „A co s tím, když jsme se dostali do situace, kdy se nesmíte moc těšit, protože vám budou závidět. Takže moc radosti ne. Když radost, tak aby nebylo zase blbě. Smutek ne, protože to je negativní emoce, tak se všichni máme smát?“ Na to vždycky řeknu: „Podívejte se na krásný film V hlavě. Zkuste se smát 70 let dvacet čtyři hodin denně. To je prostě blbost.“ Pak lze pochopit, že i ten vztek má smysl. A smysl má i zhnusení.

Ale my jsme se dostali do situace, jak jste říkala na začátku, aby děti nebyly ve stresu, aby byly šťastné. Zeptejte se všech úspěšných lidí, jak se dostali ke svému štěstí? Přes krizovky, obtížné situace. A všichni řeknou: „Tam jsem se naučil nejvíc.“ A co dneska chtějí spasitelé světa? Aby nebyly krize. Aby nebyly těžké situace, aby byli všichni šťastni. Tak jsem to řekl matkám: „Měl jsem pocit, že chcete, aby dítě bylo úspěšné, a pak že je i šťastné. Ale úspěšné znamená něco umět, být v něčem dobrý a užitečný.“

Martina: Já jenom připomenu, že jste bývalým dlouholetým předsedou Asociace dětské a dorostové psychiatrie, předsedou sekce Dětské a dorostové psychiatrické společnosti, a také člen mnoha pracovních skupin ať už ministerstva zdravotnictví, školství, a tak dále. Pane doktore, čísla, která jsem tady jen namátkou zmínila, jsou na vládním webu, a přesto musím říct, že mi vzala dech: 445 tisíc dětí nad 15 let v riziku digitální závislosti. Tušila jsem, že to není dobré, a mnohdy slýcháme informace, že to není dobré, ale přesto mě překvapilo, že až tak. Máte vy, jako psychiatr, podobnou zkušenost?

Jaroslav Matýs: Přiznám se, že mě to nepřekvapilo. Ale na druhou stranu jsem rád, že vyšel vládní dokument, který exaktně, v rámci Evropy, Evropské unie, ale také v rámci České republiky – jasně popisuje stav, a že k tomuto jevu došlo. Já jsem poprvé tuto problematiku řešil tak dva roky před covidem, kdy vláda dotlačila všechny operátory, aby snížili ceny dat. A už dva roky před tím jsem řešil tento typ závislosti u dětí, protože i sociálně slabé skupiny už měly peníze na to, aby mohly dětem tímto způsobem udělat radost. Takže už tehdy jsem – jako bývalý pracovník s návykovými nemocemi a s narkomany, závislými – postavil program, který dnes praktikuji v podstatě denně. To znamená: detoxifikace srovnatelná s detoxifikací na heroinu, pervitinu, nebo alkoholu.

Martina: Když se podíváme na závislosti na sociálních sítích, na digitální závislosti, má to jiný průběh? A je k tomu, řekněme, jiný přístup, takže se to i vy, jakožto lékaři, musíte učit, nebo je to prostě závislost, jako každá jiná?

Jaroslav Matýs: Je to závislost, jako každá jiná. Ale v dnešní době si připadám trošičku zpět tak dvacet třicet let, kdy se Československem začala rozjíždět závislost na pervitinu a heroinu, a kdy jsme se učili, jak pracovat s gamblery. Tato situace je v podstatě stejná, ale masivní. Já bych to nazval až „pandemií naší společnosti“, protože všichni jsme se bavili o pandemii covidu – dneska se říká „tripandemie“, což jsou tři virové nemoci, které se vrátily zpět k nám ­–, ale nikdo si nevšiml, že máme pandemii digitální závislosti, a to nejenom u dětí a dorostu, ale i dospělých. Můj poznatek je, že pokud mám dítě, které je 4, 5, 6 hodin na digitálních technologiích, holky na sociálních sítích, kluci mají hry, tak v 90 procentech je na tom některý z rodičů úplně stejně. Rozdíl proti látkovým závislostem je v tom, že pervitin si nikdo nekoupil, a všichni se toho bojí, ale u tohoto je skryté nebezpečí v tom, že všichni tomu holdují, a jen někteří jsou na tom závislí, a dospěláci k psychiatrům nepřijdou. K nám chodí děti, a přes děti se dostanou k rodičům.

Podle zákona děti nesmí do heren, aby u nich nevznikla závislost. A dneska kupují rodiče hernu domů, ještě za to platí, ale nevšimnou si toho.

Martina: Pravdou je, že takový gambler se také docela nadřel, protože někam musel dojít, najít si nějaké automaty, kde ho nechali hrát, když byl navíc třeba mladistvý, zatímco teď to máme všichni doma v kapse.

Jaroslav Matýs: Já nikoli s nadsázkou, ale celkem vážně rodičům vysvětluji: Podívejte se, existuje zákon, že děti nesmí do heren. Proč? A oni hned odpoví: „Protože vznikne závislost.“ Výborně. A kdybych šel do herny, tak ještě musím mít peníze. To jsou dva zásadní filtry, a ví se o tom, že závislosti se regulují nejdříve cenou. A dneska se děje to, že rodiče koupili hernu domů, a ještě tuto hernu i platí, ale nevšimnou si toho. Chápu, že od doby covidu – a teď nejde o to, že vláda nařídila nějaká opatření – to máte v rámci distanční výuky, jako když chodíte do hospody, a najednou začnete pít, a už to nezastavíte. Jdete do party s pervitinem, a už to nezastavíte. A od doby covidu se stalo normalitou, že musím jít na počítač, ale už nikdo nehlídal, co se děje pak dál.

A došlo to tak daleko, že si děti denně narušovaly rytmus, takže nevstávaly v šest, ale v půl osmé, nešly ke stolu, ale učily se „z postele“, a když skončilo učení, tak pokračovaly dál na internetu a sociálních sítích. A když skončila distanční výuka, děti se bály jít do školy, protože měly narušené rytmy. A to trvá do dneška. Dneska volá denně 5, 6 rodičů, kterým po telefonu například říkáme: „Nejdříve tři měsíce detox, a pak zavolejte, jestli má ještě úzkost.“ Například.

Martina: Tři měsíce detox. To znamená zabavit mobil a počítač?

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: Když řeknu osobní zkušenost, tak nám ve škole řekli: „Ne, my spoustu věcí děláme právě přes mobily, počítače, protože děti tam mají stažené některé knihy, které už nevycházejí.“ Takže když mu vezmete mobil, tak on nebude moct ve třídě pracovat, takže už v tom pokračujeme dál.

Jaroslav Matýs: Může pracovat. Tento program má nastavit tři plus tři měsíce. Já to mám ve své přednášce. Tři měsíce je detox, aby mozek, a tím myslím skutečný mozek, biologický, je přetížený – protože škola je pět až šest hodin, řekněme sedm, a do toho si vezměte, že příprava do školy by měla být hodinu, dvě, už jsme na osmi, devíti hodinách, a do toho sociální sítě, nebo digitální hry, dalších pět, šest hodin – a šestnáctihodinovou šichtu žádný mozek nevydrží. A pak se to projevuje podobně, jako u závisláků: Úzkosti, deprese, podrážděnost, snížení výkonnosti, narušený denní rytmus. Proč? Protože ponocuje po dvacáté druhé hodině. Ale v mozku se tvoří hormony mozku, které potřebují melatonin, a tak dál, a dospává to přes den, a neurologové už jasně prokázali, že spánková deprivace také ničí mozek. Takže děláme všechno proto, abychom si zdevastovali mozek.

Mluví se o duševním zdraví, ale najednou je to všem jedno. A ptáme se: Proč to tak je? Protože v rodině, pokud někdo fetuje obrazovku, tak stoprocentně fetuje některý z rodičů. Když má alkoholik přestat pít, tak celá rodina začne abstinovat, a dají si suchý režim – celá rodina. Pervitinista nemůže pervitinovat doma, protože holt celá rodina abstinuje. A když toto řeknete rodině s digitální technologií, tak je tu najednou argument: „On musí pracovat“. A já říkám: „Ano, ale nejdřív se musí vyčistit, dát mozek do pořádku, zafixovat nový režim.“. Já tomu říkám „jeskynní režim“, den a noc. A pak, když se mozek vrátí do původního stavu, v uvozovkách, stavu fungování, pak si nastavíme vztah k technologiím tak, že je potřebuje na práci, a pak jdu od toho pryč. A když komunikuji, tak nejsem povinen hned zvedat telefon, nebo hned odepsat. Ono to počká. Tak, jak jsme to měli my, to měli v jeskyni. Říkám tomu „jeskynní terapie“. Nastavte se na přírodu, když všichni mluví o přírodě. Takže digitální technologie nám mají pomáhat, a ne nás ničit. Tak, jak jsme se naučili s alkoholem a s kokainem.

Děti, i rodiče, jsou závislí na počítačích a sítích. A ukažte mi jediného feťáka, který má dobrou náladu, výkony v práci, ve škole, a nemá problémy v rodině.

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, covid udělal z mnohých rodičů hlupáky, protože zatímco předtím jsme děti, obrazně řečeno, drželi pod krkem a za ručičky: „Ne, budeš tam hodinu. A řekneš mi navíc, co jsi na počítači dělal!“, tak teď jsme najednou udělali úplně pravý opak: „Budeš tam ještě osmou hodinu. A hlavně neodcházej a nevypínej!“ Takže tady vlastně došlo, řekla bych, i k určitému narušení důvěry v rodiče, v jejich názor a stanovisko. To je jedna drobná věc. A teď po dětech znovu chceme: „Opovaž se jít na počítač!“ Nevede to trochu k nějaké, nevím, jak to správně nazvat – k nedůvěře v rodiče?

Jaroslav Matýs: Já bych to celé otočil. Mám problém i s první hypotézou: důvěra v dítě. První musí mít dítě důvěru v rodiče, a od toho se odvíjejí životní zkušenosti, dovednosti, ale také i hranice a taky i zodpovědnost. A důvěra v rodiče znamená, že rodič od útlého věku, a pak postupně vývojově, poukazuje na to, co je správné, a když dítě dělá něco jinak, tak ho dospělí opraví více, nebo méně direktivně, podle povahy dítěte, ale samozřejmě i rodiče. Ale důvěra – pořád platí: Důvěřuj, ale prověřuj. A rodiče s důvěrou omlouvají neochotu vychovávat. A rodiče, nebo dnešní protagonisté názoru, že dítě na to musí přijít samo, úplně popřeli přírodní pravidla.

Podívejte se na šimpanze. Podívejte se mezi lvy, nebo mezi vlky. Které smečce vládne mládě? Žádné. A u nás? U nás vládnou děti rodinám. Což je fakt, a dokonce tak daleko, že dítě už vládne i školám, a také institucím. A nemyslím to ve zlém slova smyslu. Instituce a spasitelé světa říkají: „Musí si na to přijít sám.“ A teď budu mluvit biologicky o mozku. Jestliže mozek nenaformátujeme, v uvozovkách „nenaučíme“ a nevytvoří se v různých centrech, včetně frontálního laloku, sítě a dovednosti, jako je hrubá a jemná motorika, ale i sociálno, tak v dospělosti už nemá šanci se to naučit. Příkladem jsou emočně deprivované děti z týraných rodin.

A co se děje teď? Dochází k emoční deprivaci, protože se děti zavřely do pokojů. Emočně nemají žádné vztahy. Dochází k sociálnímu ploštění a strachu z našeho vlastního lidského rodu, společnosti. A kam to vede? K tomu, že se úplně uzavřou do nory. Zrušily si denní rytmus, takže jsme úplně vypnuli zeměkouli. A pak po nich chceme, aby byly zodpovědné? To přeci nejde. A nemůžeme to házet na děti. To je věc rodičů. Ale rodiče říkají, pod záminkou, nebo pod pláštíkem zase humanitárního hesla: On si na to musí přijít sám, a já mu musím důvěřovat. To přece nikde v přírodě neplatí. Já mu můžu věřit, ale tím, že ho kontroluji, mu dávám najevo, že chci, aby to dělal tak, jak je to do života výhodné. Pak se s tím ztotožní, a rozvine to svými schopnostmi dál. A v dnešní situaci? Když už jsou závislí? Ukažte mi jediného feťáka – jiné slovo na to nemám, říkám to expresivně, který má dobré výkony v práci. Feťáka, který má dobré vztahy. Feťáka, který má dobrou náladu. A feťáka, který nemá žádné problémy v rodině. To tak prostě není.

Martina: Pane doktore, kdy to začalo? Protože to, co jste nastínil, je proces, který určitě nemůžeme svést jenom na dva roky covidu. Možná to covid urychlil, ale přišlo by to pravděpodobně stejně?

Jaroslav Matýs: Myslím, že ano. Když byl covid, tak mě něco vyzývalo k tomu, abych napsal o tom, že v rámci vojenské psychiatrie jsme se učili válečnou medicínu. A ve válečné medicíně jsme se učili, že ve válce jsou akutně reaktivní stavy duševních poruch, a pak jsou následné. A já jsem si namaloval graf – a škoda, že jsem to tam nedal, byl bych vizionář – první vlna covidu, druhá vlna covidu, a předpovídal jsem, že do půl roka, do tří až šesti měsíců, přijde první vlna duševních poruch, a pak druhá vlna duševních poruch. A když by byly další vlny, tak bude třetí, čtvrtá vlna. A co se děje dnes?

S covidem je složité to, že dneska víme, že covid je systémové onemocnění celého těla, že je schopen poškodit imunitu i mozek. Takže čas ukáže, jestli jsou postcovidové deprese vlivem organického poškození mozku, a existují data například o krvácení do mozku u dětí po covidové infekci, což je poškození center v mozku. Například když ztratíte čich, tak to není čich v nose, ale je poškozeno centrum čichu. Když ztratíte chuť, tak je poškozeno centrum chuti v mozku. Neboli je to neuroinfekt, a sekční nálezy to jasně prokazují. A plíce jsou orgán, který byl poškozen nejčastěji. Ale v psychiatrii musíme počkat, až čas ukáže, co jsou tak zvané reaktivní, to znamená ze sociální izolace, a teď dám bokem digitální technologie, a co je následek virového onemocnění podobně, jako u herpetické meningitidy, a bakteriální meningitidy.

Dospělí se mají po detoxu a abstinenci k čemu vrátit. Ale děti nemají žádnou minulost, na kterou by mohly navázat.

Martina: To znamená, že část potíží, které děti teď mají v mnohem větším měřítku než dřív, a k tomu se vzápětí dostaneme, může být z fyziologické příčiny, a část z psychické?

Jaroslav Matýs: Psychiatrie je výsledek fyziologie. Spíš bych řekl, že u dětí, protože ony covidem nějak moc netrpěly, jen výjimečně, takže nepředpokládám, že by byl mozek, ale stává se to, poškozený i covidovou infekcí, nebo imunitou. Ale to je minimum. To spíš to má starší generace, diabetici, a tak dál. Ale já jsem to v ambulanci u dětí neviděl, že by covid, nebo karanténní opatření před covidem, byl vyšší prioritou. To tak prostě je. Mylně jsem se domníval, že rodiny budou žít spolu v jeskyni, a naučí se spolu vycházet, ale netušil jsem, jak silný fenomén jsou digitální technologie a sociální sítě. Takže tam jsem se spletl. Mluvil jsem o tom ještě dávno před tím v České televizi, že mladý organismus se s tím vyrovná, že se zadaptuje. To jsem netušil, jak závažný fenomén je tato závislost, nebo tyto možnosti, takže to paradoxně vedlo v naší jeskyni k izolaci, protože se všichni zavřeli do svého pokoje, a přestali komunikovat i v rodinách.

Martina: To znamená, že se dostavil opak toho, co jsme předpokládali, že vzájemnou blízkost a čas na sebe využijeme k tomu, abychom se věnovali sobě navzájem. Ale my jsme se naopak atomizovali v koutech bytů se svým telefonem, laptopem.

Jaroslav Matýs: Přesně a…

Martina: Virtuálním světem…

Jaroslav Matýs: Já jsem se spletl. Vycházel jsem z toho, že lidstvo si vždycky skrze krizovou situaci pomohlo, a vždy se zadaptovalo. Svědkem jsou různé války. Na druhou stranu tato technologie je tak nová, a teď už se trošku trefím do umělé inteligence, že s tím neumíme pracovat, protože 200, 300, 1000 let máme mozek formátovaný na sociálno, a teď se najednou děje to, že si sociálno sami blokujeme tím, že nechodíme do sociálních kontaktů. Děti to neučíme. A když to vezmu biologicky, tak je prokázáno, že dochází k rozpadávání sítí, takže u dětí…

Martina: Promiňte, prosím lépe vysvětlit.

Jaroslav Matýs: Existují studie, které prokazují, že v souvislosti s časem na obrazovce, znova, buď laptop, tablet, nebo telefon, dochází k úbytku propojení v mozku, různých částí mozku. To znamená, že to, co se vytvořilo, se rozpojí, a projeví se to právě sociální neschopností, úzkostí, nejistotou, a dva roky trvá, než se to dopojí zpátky. To znamená, že pokud necháváme děti čtyři, pět, šest hodin na obrazovce, tak tyto části mozku přestanou fungovat, síť se rozpojí, a mozek to prostě vypne. A potom dva roky trvá, když se abstinuje, mozek je takový těžký orgán, než se to znovu dopropojí. Je to vlastně stejný fenomén, jako u narkomanů. Asi rok trvá, než se vyčistí, druhý rok trvá, když existují nová pravidla, než si je zažijí, a pak se ty sítě dopropojí.

Ale dospěláci už mají na co navazovat, děti nemají na co navazovat, ty si nic nedovytvoří. A v této situaci chceme po dětech atomizaci, dochází k sociální izolaci, a jsou rozbité i rodinné vztahy. A to jsem, když začal covid, neodhadl. To jsem netušil. A dneska se dokonce tvrdí, že je to horší pandemie než ta infekční, protože proti infekci máme antibiotika.

Martina: Řekl jste, že dítě nemá na co navázat. Dospělí možná ano. Je to příklad, na který jsem si shodou okolností vzpomněla, když jsem si četla vaše přednášky. Před lety mi Radek John vyprávěl, že když psal slavnou knihu Memento, tak že vyzkoušel mnohé drogy, protože potřeboval zjistit reakce, potřeboval to popsat, vcítit se. Samozřejmě v určitém, omezeném množství. A říkal: „Některé z nich účinkovaly opravdu tak, že kdyby za sebou člověk neměl už životní zkušenost, neměl už vytvořen svůj život, a neměl dost informací o tom, jak to pak končí, tak je strašně snadné do toho spadnout.“ Znamená to, že děti jsou vlastně vůči sociálním sítím, virtuálnímu světu, úplně bezbranné, protože nic jiného neznají, a nic jiného kolem není tak barevné, jednoduché, rychlé, a tak zábavné?

Jaroslav Matýs: Já se usmívám. Prosím vás, kdo dneska vyhrává volby? Kdo je masivně na sociálních sítích, a kdo chodí volit? Dospělí. A děti jsou na tom ještě hůř, právě proto, že zkušenosti, vývoj mozku, ještě nedošel, zkušenosti nejsou, ale to je dneska silný fenomén. A média to ví, a ví to i politici, takže využívají média i s nepravdami, konspiračními teoriemi. A bránit se tomu je těžké. A kdokoliv to chce bránit, teď se tomu říká cenzura, nebo to chce regulovat, kdyby se něco dělo, tak je to svoboda slova. Nechci do tohoto tématu vůbec vstupovat, ale ani dospělí na to nejsou připraveni. Proč? Protože to je tak nová technologie, že náš mozek s tím vůbec neumí pracovat. I u dospělých to tak je.

Dětská psychiatrie je neustále pod tlakem aktivistů a lobbistických skupin, které vydělávají na dotacích a pseudoprogramech

Martina: Já tady vedle sebe mám mobil, a Petr Robejšek o tom říkal: Proč by dneska někde instalovali nějaké složité odposlouchávací zařízení, kamery velikosti octomilek, když si svého šmíráka, udavače a práskače ještě sami kupujeme za velmi velké peníze? To znamená, že ani dospělí, jak jste před chvílí řekl, nejsou dostatečně odolní. Než se dostanu k sakrální otázce: „Co s tím?, tak s vámi ještě chci zmapovat celkovou situaci, protože v dětských psychiatrických ambulancích byl přetlak ještě před codem, už tehdy byly dlouhé čekací lhůty. Je to nyní v adiktologických ambulancích a psychiatrických poradnách ještě těžší, horší? A jsou čekací doby ještě delší?

Jaroslav Matýs: Je to katastrofální. Ne, že horší, je to katastrofální. Bohužel se naplnila moje předpověď, že dětská psychiatrie potřebuje pozitivní kampaň. Ta se nestala. Nikdo na tom nepracoval. Úspěchy terapeutických i dětských psychiatrů? V dětské psychiatrii jsme neustále pod tlakem různých aktivistů, nebo lobbistických skupin, které vydělávají na dotacích, různých pseudoprogramech, a dětská psychiatrie je v takové defenzívě, že podle statistik je v ambulancích nejméně dětských psychiatrů od roku 2011 nebo 12.

Martina: A jak je to možné? Já mám zkušenost, že s kýmkoliv se bavím, tak chce jít dělat psychologii.

Jaroslav Matýs: Protože psychologie má obrovskou výhodu. Může formulovat, uvažovat. V psychiatrii nemůžete uvažovat. To je první věc. A druhá věc je, že lékaři mají trestně právní zodpovědnost, ale psychologové takovou nemají, protože tam jsou vždycky hypotézy, které buď psychiatr potvrdí, a pak je zodpovědný i za léky, za samotnou léčbu. Psychiatrie je složitá v tom, že nejdříve musíte mít fyziku, chemii, naučit se biologii. Šest let. A pak máte atestaci. Někdo si udělá výcvik. V psychologii se tyto věci berou spíš orientačně, ne informativně, bez zodpovědnosti, co to v těle udělá ten který lék, nebo co udělají jednotlivá opatření. Ale hlavně, když pacienta nehospitalizujete a stane se neštěstí, tak je zodpovědný psychiatr. U psychologů jsem tu zodpovědnost neviděl ani jednou, a to jim nevyčítám. Prostě to je hierarchie v rámci zdravotní péče.

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, naznačil jste tady obrovské potíže s digitální závislostí, ale když se podíváme na stav po covidu, tak jakou spoušť celkově nadělal v naší mladé generaci? Jak to teď vypadá s dětmi? Znal jste je, jste letitý praktik. Znal jste je před dvaceti lety, a znal jste je před covidem a víte, jaké potíže nyní děti mají.

Jaroslav Matýs: Já to teď dám zase z pohledu rodičovského. Děti jsou produktem hlavně generace rodičů. Říká se jim generace vloček.

Děláme z dětí fyzické a sociální invalidy

Martina: Sněhových vloček.

Jaroslav Matýs: Protože zasvítí sluníčko a roztají. Zafouká vítr, tak se zlomí. A přirovnáme to ke sportu: Jestli chcete mít ve sportu výkon, tak trénujete svaly, dovednosti, motoriku, a trvá to nějakou dobu. Ale i odolnost. Prohrajete, praští vás, zlomíte si ruku – vrátíte se nazpátek. To je klasický příklad zarputilého sportovce, který tyto věci překonává. Je jako vzor.

A v dnešní generaci co se děje? Dnešní situace rodičů, ale asi i celospolečenská, je taková, že se vytváří generace asistované mládeže. Mládeže s asistencí. Asistenci dáváme na všechno. Řeknu to jinak: Za války se bombardovalo. Skončilo bombardování, a děti šly do školy, a musely být naučeny. A přišel covid: Zkoušet se nemohlo, protože chudáci děti to mají těžké. A maturita se dala stáhnout. Já jsem neslyšel, že by za 2. světové války, nebo po válce, byly staženy maturity. A tato generace našich rodičů, mých rodičů, pak vybudovala Evropu, protože se naučila zvládat překážky, zátěž, a měli pracovitost, a také zarputilost. A dnešní generace je asi důsledek toho, že byly v minulosti těžké doby, a tak rodiče chtějí ulehčit dětem všechno, takže dávají asistenty na všechno. Už mám pocit, že budou asistenti i na intimní život. V dospělosti. Protože ve školách stačí trošičku zlobit, a dají vám asistenta, aby nezlobil. Ne, aby se to naučil sám. Nejde mu čtení? Tak dáme asistenta, a nemusí všechno číst, protože je dyslektik. To je nesmysl. V mozku je centrum na čtení, a musí se rozvinout. A rozvine se jenom tím, že to dělám. Dělám to blbě? Ano, ale dělám to tak, jako zedník – nejdřív blbě, a pak to dělám dobře. A my jsme se dostali do situace, že spasitelské organizace, aby děti nebyly ve stresu, aby, chudáci, netrpěly, tlačí na to, že potřebují asistenty na všechno.

A přijde ke mně do ambulance tato generace dětí, a ptají se, jaké jsou domácí práce. A že pomůže. Říkám: Nebudeš pomáhat. Ty pracuješ, protože žiješ v jeskyni. Když jsou děti úzkostné, separačně úzkostné – maminka musí s ním být – tak se ptám maminky: „Kdybyste byla v jeskyni, a máte separačně úzkostné dítě, nemáte co jíst, půjdete nebo nepůjdete lovit?“ A ona: „Nevím. Asi…“ „No tak umřete.“ „Tak půjdu lovit.“ „Co udělá dítě vaše?“ „Tak asi musí vydržet.“ „No vidíte. Teď vám řeknu, jak se léčí úzkosti. Vy půjdete pryč z jeskyně, a separačně úzkostné dítě, které se bude hodně bát, se schová, a počká na vás. A separačně úzkostné dítě, které je neopatrné, půjde ven a někdo ho zabije. Tomu se říká přirozený výběr. Ale to, které počká, až přijdete do jeskyně s mamutem, tak bude nadšené, že se maminka vrátila. Takže úzkost – první odměna, a pak druhá odměna – že se najím, takže má i biologickou odměnu. A podruhé, potřetí, po páté už pak se separačně úzkostlivé dítě půjde s vámi dívat, jak to děláte, a naučí se to. Úzkostné dítě se naučí v dospělosti lovit. To je psychoterapie jeskyní.

Martina: No, trošičku jste od našeho posledního setkání studoval krále Heroda. Ale myslím, že rozumím tomu, co chcete říct: Že současné děti, kterým se říká sněhové vločky, se nenarodily křehké. My jsme je křehkými udělali.

Jaroslav Matýs: Ano, my si děláme sociální invalidy, neumím to nazvat jinak, protože neumí pozdravit. Včera jsem měl konkrétně kluka, šikovný klučina, který brečel, jako kdyby ho řezali, a měl maminku požádat o kapesník, když brečel. On měl problém s autoritou v tom, že se přece doprošovat nebude. Normální lidská slušnost je: „Maminko, prosím, dáš mi kapesník?“ On toho nebyl schopen, nebyl ochoten to ze sebe dostat. Proč? Protože z něho vytvořili narcis.

Martina: Příliš chválení? Příliš povzbuzování?

Jaroslav Matýs: Ta maminka je učitelka, prosím vás. Já jsem se té maminky ptal: „Prosím vás, asistenti ve školách? K čemu jsou dobří?“ A ona: „Já nevím. Protože pomáhají s úkoly, dávají věci do aktovky, zapisují, co mají dělat.“ A já říkám: „A co z toho neděláte doma vy?“ „Vlastně to stejné.“ „Tak ho nechte ať…“ „Ale nechci, aby dostal pětku.“ Ale to je jeho pětka. Jak zjistí, že když nedělá, nemá výplatu?

Martina: Vidíte šanci, když posuzujeme, co se děje ve světě, že se někdy dočkáme nějaké hloubkové analýzy toho, co se stalo? Proč se to stalo? Kdo za tím stál? Co se udělalo dobře? Co se udělalo úplně špatně? Nebo budeme pořád jenom čekat na to, že nám tu a tam spadne ze stolu nějaký střípek, jako už na začátku zmíněná citace zprávy tajných služeb v listu The Wall Street Journal? Myslíte, že se celkově ve světě, navzdory tomu, co jste řekl, tu a tam ledy hýbou a pukají, že je vidět tendence přijít věcem na kloub?

Vladimír Čížek: Veškeré informace o covidu vždycky šly po ose Spojené státy směrem do Evropy. Myslím Spojené státy, Velká Británie, potom Německo a další. Ve Spojených státech je situace taková, že jsou rozděleni napůl. To znamená republikáni a demokrati mají na covid naprosto diametrálně odlišné názory, a to je moje spekulace, nemám na to žádný zdroj. Myslím, že bude hodně záležet na tom, kdo v USA vyhraje prezidentské volby, protože už teď, když v jednom ze zákonodárných sborů nabyli převahu republikáni, se něco začalo hýbat, je snaha něco vyšetřit, a tak dále. A když to bude ještě vyfutrováno republikánským prezidentem, například kdyby to byl Ron DeSantis, floridský guvernér, tak si opravdu myslím, že se začne něco dít. Ale zatím je to pořád takhle v plenkách. Uvidíme. Ale já jsem v tomto mírně optimistický. Říká se, že optimismus je nedostatek informací, ale já chci být optimistou, protože jinak by to bylo špatně.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, když tady byl Tomáš Fürst, kterého jste také zmiňoval, tak v souvislosti s testy, s jejich validitou, hovořil o tom, že výsledky, které máme, jsou naprosté nic s přesností na dvě desetinná čísla. Myslíte, že v budoucnu máme šanci s výsledky, které máme, opravdu zjistit, kolik lidí zemřelo skutečně na covid, a kolik s covidem? Nebo se tyto informace už definitivně vešly pod koberec?

Vladimír Čížek: To se už nedozvíme, a to z jednoho prostého důvodu, že zemřelí se už nedají vyšetřit, a je velmi obtížné projít desetitisíce dokumentací, a snažit se z nich něco vypátrat. Takže kdybych byl třeba ministrem zdravotnictví, tak bych okamžitě nařídil pitvy, a to sice pitvy lidí, kteří, dejme tomu, zemřou náhlou smrtí do 14 dnů od očkování, nebo do 14 dnů od pozitivního PCR testu – náhlou smrtí. A tehdy se v některých případech dá prokázat, jestli dané úmrtí souvisí s vakcínou, nebo s covidem. Jsou zveřejněny práce, kdy u lidí, kteří třeba zemřeli na nekrotizující encefalitidu, což je zánět mozku, nebo na myokarditidu, byla provedena pitva a imunohistochemické vyšetření, a našly se tam dva druhy látek. Buď se tam našel s-protein sám, to je spike, nebo s+n. A když se tam najdou oba, tak se dá s jistou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že tento člověk zemřel na covid, protože se oba dva vyskytují ve viru. Ale ve vakcíně se vyskytuje jenom es-ko, takže když se najde jenom es-ko, tak je velmi pravděpodobné, že tento člověk mohl zemřít na následky očkování.

Jenomže ono se nepitvalo, nepitvá se. Jeden můj kolega, a to bylo hned v roce 2020, nebo možná začátkem roku 21 – on je trošku šťoural, nebudu ho jmenovat – oslovil patology, proč se nepitvá? Že potřebujeme vědět, jak jste řekla, kdo zemřel s covidem a kdo na covid, takže by se mělo více pitvat. Mailová odpověď od významného profesora patologie, kterého nebudu jmenovat, zněla, cituji: „Neserte se do patologů.“ Konec citátu.

Martina: A tím pádem, pokud se uchráníme, v uvozovkách, těchto informací do budoucna, tak se alespoň nebudeme muset trápit otázkami, kolik lidí ve skutečnosti zemřelo na zanedbání péče, nebo kvůli hysterii, která tady byla. Myslíte si, že i toto je jedním z důvodů, proč mnozí skutečně tyto informace získat nechtějí?

Vladimír Čížek: Nevím. K tomu se opravdu neumím vyjádřit. Ne, to bych spekuloval. To asi nevím. Na tuhle otázku neumím odpovědět.

Martina: Ale zároveň na tuto otázku odpověď už nikdy nemůžeme získat.

Vladimír Čížek: Nemůžeme, jenom pro futuro, do budoucna. Zpětně už opravdu ne. Ale co bychom mohli? Kdybych měl tu pravomoc, tak bych nařídil pečlivě prozkoumat všechny chorobopisy u mladých lidí, dejme tomu do 18, 20 nebo 30 let. Těchto úmrtí nebylo moc, to by se dalo stihnout za týden, a z těchto chorobopisů bychom mohli získat zajímavé informace. Protože někteří vakcinologové nám celou dobu tvrdili, že je třeba očkovat děti proto, že i děti umírají na covid. A já jsem to sledoval, když bylo těch dětí osm, nebo deset zemřelých. A už v té době bylo známo, z vyjádření jejich rodičů, respektive z vyjádření dvou rodičů těchto dětí, že jsou sice vedeny, jako že zemřely na covid, ale že měly hodně těžká neurologická onemocnění. Že tyto děti v podstatě byly ochrnuté, ležáci, se vším, co s tím souvisí, a že tedy zemřely na toto základní onemocnění, a pouze měli pozitivní PCR test čili takzvaně s covidem, nikoliv na covid. A kdyby se u těchto dětí, nebo u mladých lidí, chorobopisy prozkoumaly, měli bychom přesnou, nebo přesnější informaci.

Počáteční úlek a nedostatek informací o covidu mohly být pár měsíců omluvou pro porušování zákonů a ústavy. Ale pak mohli informace získat všichni, pokud měli zájem.

Martina: Řekněte mi, když pozorujete, co se děje ve světě v souvislosti s covidem, jak vypadá postcovidová krize? Co přinesla? Myslíte, že si my, Češi, dáme líbit opravdu hodně, dalo by se říci, že více než mnozí jiní? Nebo se to takto říct nedá, když vezmeme v úvahu třeba to, co se odehrávalo v Austrálii, a podobně?

Vladimír Čížek: Myslím, že Češi se s tím vypořádali tak nějak po svém, švejkováním. A možná vlastně že tyto aktivity, nechci říkat disidentské, ale aktivity různých lidí s alternativními názory, aktivity médií, jako je zrovna to vaše, přispěly k tomu, že se naši vládcové neodvážili tlačit až tak silně, jako se to třeba dělo v Německu, nebo v Rakousku. I když víme, že Německo a Rakousko bylo náš vzor, u nás vlastně opakovali vše, co dělali i Němci a Rakušané, ale nikdy v takové intenzitě, protože, jak víme, Němci jsou poslušný národ, a ti opravdu roušky nosili velmi poctivě. A například, když teď byla zimní vlna, tak Němci byli poctivě zarouškovaní, a mnohem více naočkovaní, a měli na počet obyvatel osmkrát více nakažených než my. To o něčem svědčí, že tato opatření nejsou tak účinná, nechci říkat, že jsou k ničemu, ale nejsou tak účinná, jak nás celou dobu přesvědčovali. Nelze poručit větru dešti, nelze poručit viru. Prostě nelze.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, asi bychom mohli říct, že počáteční úlek, nedostatek informací, následná panika, dávala určitou omluvenku k tomuto jednání, a dokonce i možná k porušování zákonů a ústavy. Ale řekněte mi, jak dlouho myslíte, že tato omluvenka mohla pro politiky i odborníky platit?

Vladimír Čížek: Maximálně několik měsíců, protože když jsem si já, jako obyčejný doktor, byl schopen zjistit informace, tak proč by si je nemohli zjistit i jiní, ti, kteří měli rozhodovací pravomoc? A mimochodem, já jsem napsal už na přelomu roku 2020, 21, někdy v listopadu článek Dvojnásobná epidemie, který vyšel i v jedné knize, a tam jsem v podstatě už tehdy pojmenoval to, co se teď ukazuje být pravdou, a tehdy to bylo bráno jako dezinformace, jako soubor, souhrn dezinformací. A teď víme, že to všechno byla pravda. A to, co jsem zjistil já, si opravdu měli možnost zjistit všichni, kdo by o to měli zájem. Ale zájem nebyl.

Martina: Nechtěla bych působit, že jsem rozumu mdlého, ale přesto se chci zeptat: Umíte si představit, že to třeba farmaceutické firmy myslely jen dobře, a chtěly za každou cenu pomoct?

Vladimír Čížek: Uměl bych si to představit, kdybych trošku nepřičichl k tomu, co se tam od roku 2009 dělo. To je poměrně důležité datum, protože to byla pandemie, takzvaná, prasečí chřipky, o tom už jsme mluvili, a tehdy Evropská unie dokonce začala vyšetřovat Světovou zdravotnickou organizaci s tím, že šlo o nekalé úmysly, manipulace, a tak dále. Nevím, jak toto vyšetřování dopadlo, ale psalo se o tom.

A teď se dostáváme na půdu, kterou řada lidí označí za konspirace, ale nicméně v roce 2010 Rockefellerova nadace vydala dokument, který se jmenuje Lockstep, ve kterém byly čtyři scénáře, jak postupovat při pandemii. A na úvod tam píšou teorii, že prasečí chřipka nezmizela, že pokračuje a že je třeba zaujmout stanoviska. A jeden scénář jako by z oka vypadl – a to byl rok 2010, už před dvanácti lety, nebo deset let před rokem 2020 – tomu, co se děje teď. V tom scénáři byly naordinovány plošné roušky, přitom se v roce 2010 vědělo, že WHO má soubor studií, které neprokazují efekt roušek, ale v Lockstepu byly naordinovány. A byly tam lockdowny, a měření tělesné teploty při vstupu do budov. Dále tam je připsáno, každý si to může najít na internetu, dá to trošku práce se tím proklikat, ale je to dohledatelné, že proti takovým tvrdým opatřením velmi pravděpodobně nastane odpor a že, aby nedošlo k nějakým sociálním nepokojům, bude třeba v této vládě tvrdé ruky pokračovat i po skončení pandemie. A pak tam jsou další futuristické nápady, jakože do roku 2030 budou vynalezeny detekční rámy, kterými lidé budou procházet, a v těchto rámech bude zabudována funkční magnetická rezonance, která pozná, zda člověk nemá protispolečenské myšlenky. To je pravda, to si tam opravdu můžete najít.

Martina: Myslím, že je spousta důvodů se těšit na budoucnost, a na dny příští. Řekněte mi, dokázal jste si představit, před onou koronakrizí, že by někteří lidé, úřady, instituce, tak nepokrytě a spokojeně porušovaly platné zákony, a nic by se jim nestalo? A hlavně ještě zdůrazním, že dlouhodobě?

Vladimír Čížek: Ne, to bych si nedokázal představit ani ve snu. Víme, že Nejvyšší správní soud označil více než 50 mimořádných opatření jako nezákonná. Víme, že byla porušována Úmluva na ochranu lidských práv, která v článku 2 hovoří o nadřazenosti lidské bytosti. Ale o tomhle by asi lépe promluvili právníci. Mě, co na tom zaujalo ještě více, je to, že se zcela nepokrytě lidé začali třídit na kategorie lepších a horších.

Příčinou podřízení se, přijetí a prosazování mnoha nesmyslných opatření v době covidu byl strach, poslušnost k autoritám a neochota vyčnívat z řady

Martina: Hodnotnější a méněcenní. A velmi ochotně na to nasedli. Sami lidé na to přistoupili. Dokonce jim to ani nemusel nikdo dnes a denně připomínat.

Vladimír Čížek: Přesně tak.

Martina: Chápete to?

Vladimír Čížek: Chápu to.

Martina: Strach?

Vladimír Čížek: Ano. Strach, poslušnost k autoritám, nechtít vyčnívat z řady. A mě mrzí, že se k tomu propůjčili i lékaři, nebudu je jmenovat, ale jeden pan profesor, který je zároveň poslancem ANO, prohlásil, že bude nezbytné rozdělit občany na občany první a druhé kategorie. Jeden pan docent, který je zase z ODSky, řekl, že bude nutné zavést řízené očkování všech lidí, a tak dále. Našlo by se více případů. Je to bolševické myšlení, můžeme ho nazvat neomarxistické, které říká, že jsme vyvolení, a víme, co je pravda a co je pro vás dobré. Koneckonců zcela otevřeně to vyjádřil na Světovém ekonomickém fóru John Kerry, který dokonce řekl, že je, ve Světovém ekonomickém fóru, předurčila jakási mimozemská síla, aby byli vyvolení. To jsem žasnul, když jsem toto poslouchal.

Takže bych všem lidem doporučoval, aby si přečetli nejen Orwella 1984 a Farmu zvířat, ale třeba i knihu Ve jménu metody od Juli Zeh. Je to dobrá kniha. Je třeba se prokousat začátkem, prvních 30, 40 stran je velmi nezáživných, ale pak to nabývá na síle. A pak samozřejmě Laurent Gounelle, Probuzení. To by mělo být povinnou četbou. Já jsem zásadně proti povinné četbě na školách, ale toto bych zahrnul jako povinnou četbu.

Martina: Řekněte mi, když se podíváte zpátky a zjistíme, že před mnohými vyslovenými botami a absurdním chováním neochránila ani inteligence, ani vzdělání, co myslíte, že jsme se dozvěděli sami o sobě? Z čeho se poučit?

Vladimír Čížek: Asi to, jak snadno se dosud rozumní lidé dají vyděsit, totálně zmanipulovat a zblbnout. Řekl bych, že docent Chocholoušek by měl žně.

Evropská unie plánovala digitální očkovací certifikát už od roku 2018, a v roce 2020 měl nastat zkušební provoz. Takže covid přišel jako na zavolanou.

Martina: Co s tím dělat teď? Máme před sebou nějakou budoucnost? Mrtvým život už nevrátíme, nevrátíme ani majetky lidem, kteří o ně přišli. Tak co bychom se měli dozvědět, abychom se při další případné pandemii nezachovali stejně nelogicky, nebo třeba ještě hůře? Co změnit? Jak se připravit?

Vladimír Čížek: Tady vás asi zklamu, ale nebudu optimistou. Pokud přijde nějaký větší počet lidí s omikronem, tak to už asi naši politici nějakým způsobem zvládnou. Ale pokud přijde nový virus, a my víme, že už se zase konalo další cvičeníčko, a to v říjnu 2022 s názvem Katastrofická nákaza, kdy má pro změnu přijít enterovirus, který by postihl i mladé – samozřejmě, byla to jenom fikce, pouhé cvičení – tak pokud by přišel nový virus, nebo nová nebezpečná mutace tohoto viru, tak se všechno bude opakovat. A dokonce v horším měřítku, protože se řekne: „Ale to je něco jiného. To už není neškodný omikronek. Je to nová zhoubná mutace, a musíme všechno dělat znovu.“ Možná ne úplně všechno, možná lockdowny, možná zavření škol na tak dlouho ne, ale to ostatní by se znovu opakovalo. I covidisté se poučili, takže asi trošku důrazněji s ohledem na ztrátu svobod jednotlivce, protože jak víme, oni chtějí nechat očkovací průkaz, certifikát, nechat natrvalo. Není to tak, jakože by to byla dočasná věc, daná covidem.

Mimochodem, Evropská unie plánovala digitální očkovací certifikát už od roku 2018, a shodou okolností měl zrovna v roce 2020 nastat zkušební provoz, takže covid do toho přišel jako na zavolanou. Řeklo by se, že bezinfekčnost neexistuje, tak musíme okamžitě tyto certifikáty zrušit. Ale ne. Na Bali bylo setkání G20, a indonéský ministr zdravotnictví tam jasně řekl: Kdo se nenaočkuje, nebude moci cestovat.“ To znamená, že covidisté počítají s tímto omezením lidských svobod natrvalo.

Příčina covidových událostí? Peníze a nápady šílených psychopatů sdružených ve Světovém ekonomickém fóru a v podobných organizacích.

Martina: Myslíte, že se teď dostáváme k odpovědi na otázku: Proč to všechno? Může to být až tak jednoduché?

Vladimír Čížek: Může to být až tak jednoduché, kromě peněz. Ještě nikdy žádná firma neprodala miliardy vakcín a nevydělala na nich tolik miliard dolarů, jako teď v této krizi. Takže sledovat tok peněz, plus sledovat nápady šílených sociopatů a psychopatů, kteří se sdružují mimo jiné ve Světovém ekonomickém fóru a v podobných organizacích.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, ale teď se nabízí důležitá otázka a rada: My jsme teď byli léta svědky toho, že někdo, kdo se netopil, volal: „Pomoc, pomoc.“ A může se stát, že si jednoho dne řekneme: „On si dělá legraci,“ takže se dotyčný člověk utopí. Řekněte mi, jak mají občané poznat, že je tentokrát opravdu čas poslouchat? Že je čas skutečně zůstat zavřený doma, protože zle je, když teď bude možná tendence všechno zlehčovat, a na všechno říkat: „Jo? To už známe.“ Dá se nějak poradit?

Vladimír Čížek: To máte naprostou pravdu, toto je velké riziko. A poradit se v podstatě dá jenom jediným způsobem, že instrukce směrem shora budou vedeny opravdu pomocí odborníků, kteří tomu rozumějí. To znamená, že epidemiologové, hygienici, lékaři by měli dělat svou práci, a neměli by se jim do toho montovat politici. Já bych pozval Anderse Tegnella ze Švédska, to je člověk, který to celé ty tři roky řídil, na svou zodpovědnost. Už měl jednou namále, protože jim to z počátku ve Švédsku nevyšlo, bylo tam hodně nadúmrtí, několik tisíc nadúmrtí v domovech seniorů, a tehdy se i u nás říkalo: „Chcete dopadnout jako ve Švédsku?“

My jsme se o tom bavili v úzkém rodinném kruhu, a já jsem říkal, že si myslím, že to dělá lépe, a mělo by se to dělat tak, jako ve Švédsku. A ukázalo se, že měl pravdu. Odstranili chyby, a teď jsou na tom lépe. Nedávno prosákla informace, že třeba Dánsko a Finsko měly větší omezení, a co se týká nadúmrtí, tak jsou na tom lépe. To platilo až někdy do letošního ledna. Ale v lednu se tyto křivky protnuly, a teď dánská a finská křivka stoupá, zatímco švédská už je v rovině, v plató. To znamená, že teď už zase jsou na tom Švédové lépe.

Takže bych poval Anderse Tegnella, aby nám odpřednášel to, čím se od začátku řídil, jakými zdroji, jakou literaturou, jak uvažoval. A důležitá je jedna věc: My máme nějaký poradní sbor, který by se měl angažovat v další epidemii. Ten sbor měl za Babišovy vlády 22 členů, a z těch 22 bylo jen šest odborníků, kteří měli, řekněme, alternativní názory. Nepoměr. Teď má tento sbor 49 členů, a těch alternativních je tam sedm. To je ještě větší nepoměr. To znamená, že kdybych byl já zodpovědný za řízení další epidemie, udělal bych kulatý, nebo oválný stůl, pozval bych tam odborníky z obou spekter, ať si tříbí názory, ať si to vyříkají, a ať udělají nějaký konsenzus, nějaký kompromis. Asi tak.

Během covidu byla zavedena cenzura medicínských informací. A ta je zde stále.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, čeho jsme si ještě za covidu mohli všimnout ve velké, nebývalé míře, byl rozmach cenzury. Rozmach cenzury medicínských informací. Trvá embargo na informace podle vás dodnes? A je to jeden z lakmusových papírků, podle kterých se mohou občané orientovat?

Vladimír Čížek: Určitě, cenzura trvá celou dobu. Koneckonců já jsem si to vyzkoušel sám na sobě, protože když jsem nahrával generálku k petici pro parlament, tak tato nahrávka měla za necelých 24 hodin asi 65 000 shlédnutí – a pak byla smazána. A přitom, prosím, to byla petice pro Parlament České republiky. Pak jsem dělal rozhovor pro Nadační fond Svědomí národa k lékařské etice – a ten byl také smazán. Pak jsme měli konferenci CovidCON, kterou jste koneckonců uváděla, a tato nahrávka byla rozdělena do pěti bloků, a autor za to dostal pět banů, a všecko bylo smazáno. A teď nevím přesně, jestli z YouTube, nebo z Facebooku.

Takže cenzura i medicínských informací existuje. Mohl by o tom vyprávět světoznámý lékař Martin Kulldorff, který popsal celou historii toho, jak byl cenzurován, a další a další. A přetrvává to i do dnešních dnů. A to v tom smyslu, že mainstreamová média stále ještě nezveřejňují vůbec nic z alternativních názorů. Nedávno proběhla tisková konference Iniciativa 21, bylo obesláno 400 novinářů – a přišli čtyři. Jeden, nebo jedna, nevím, já jsem na tiskovce nebyl, ze CNN Prima News, a večer ve zprávách se pak objevila reportáž o člověkovi, který trpí long covidem (post-covidový syndrom), a k této reportáži pak byla přiřazena replika doktorky Gandalovičové z této tiskovky, která ale mluvila o nežádoucích účincích vakcín, jenomže v kontextu této reportáže to vypadalo, jakože mluví o pacientovi s long covidem. Takže až takto se děje manipulace ve veřejnoprávních a mainstreamových médiích. A z této tiskovky se samozřejmě neobjevily vůbec žádné zprávy.

V roce 2022 proběhlo podle scénáře cvičení Katastrofická nákaza 2025 proti pandemii horší než covid

Martina: Obáváte se, pane doktore Čížku, že nás čeká nějaká další pandemie?

Vladimír Čížek: Scénář Katastrofická nákaza 2025 už tak nějak napovídá, že by nějaká mohla přijít v roce 2025. Ale je to jenom cvičení, jenom fikce, jenom scénář, takže nevím. Ale bezesporu nějaká další epidemie přijde, protože lidská imunita se vlivem různých faktorů celkově zhoršuje, a je jen otázkou času, kdy si nás zase nějaký virus vyhlédne. A nemusí to být virus, může to být bakterie. Včera se objevila zpráva, že existuje nebezpečný kmen shigelly, což je bakterie, která dělá střevní úplavici, takže se možná můžeme dočkat něčeho takového. Víme o antibiotické rezistenci, to znamená, že fůra bacilů nereaguje na antibiotika. A můžeme se dočkat nějakého jiného bacila, nebo viru. Ale bezpochyby něco dalšího přijde, a je třeba na to být připraveni, a nereagovat tak, jako se reagovalo teď. Prostě si vzít poučení z toho, co se dělo. Ale já se obávám, že není vůle. Není k tomu vůle.

Martina: A to asi záleží na každém jednom z nás. Ale uvědomuji si, když ještě otevíráme tato témata, tak lidé jsou z toho unaveni. Říkají: „Dejte nám už pokoj s covidem. Už to nechceme poslouchat. Covid skončil, buďme rádi, radujme se.“ Myslíte, že i toto je svým způsobem zdravý přístup?

Vladimír Čížek: Je to zdravý přístup v tom smyslu, jak z toho nezblbnout. Už v průběhu epidemie jsem lidem radil: „Nedívejte se na zprávy. Nedívejte se na ČT24.“ Já jsem dokonce s hrůzou zaregistroval, že jednou v televizi běžela pohádka pro děti, a na žlutém proužku dole běžel počet zemřelých na covid. V průběhu pohádky. To je naprostý děs. Takže vypněte, vypněte televizi, choďte do přírody, cvičte, a vykašlete se na covid. To bych asi poradil z důvodu duševního zdraví. A abych pravdu řekl, překvapilo mě, že jste mě pozvala kvůli covidu, protože jsem si říkal, že už to lidi nebude zajímat. Že už to nebudou poslouchat. Takže vám asi díky mně klesne sledovanost.

Martina: Já bych se nebála, protože si myslím, že mnozí lidé znají úsloví: Kdo nezná svou historii, je nucen ji opakovat. A v tomto případě myslím, že by to mohlo platit dvojnásob.

Vladimír Čížek: Ano, a taky: Opakování matka moudrosti.

Martina: Tak já vám naopak mockrát děkuji za to, že jste nám připomněl minulé dny, naštěstí, ale také, že jste nás informoval o věcech, které jsou nové a které bychom se mnohdy, nebýt vás, ani nedozvěděli. Díky moc.

Vladimír Čížek: Já vám moc děkuji za pozvání. Dík.

ODKAZY

Pitevní nálezy:

Pitva u myokarditidy:
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1878540922001128
https://www.andrewbostom.org/wp-content/uploads/2022/10/Moerz_German-autopsy_C19-mRNA-vax-induced-coronary-arteritis-and-myocarditis.pdf

Pitva u nekrotizující encefalitidy:
https://www.mdpi.com/2076-393X/10/10/1651

Děti, které údajně zemřely „na Covid“:
https://zivotvcesku.cz/chlapec-vazici-13-kg-byl-v-cr-zapocitan-jako-obet-covidu-rodina-rekla-ze-se-udusil-potravou-lukas-pollert-promluvil-o-manipulaci-s-cisly/
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/To-nebyl-covid-Zemrel-chlapec-zapocitali-Ale-rodina-se-ozvala-692362

Němci 8x více případů i při nošení roušek:
https://www.blogosvet.cz/article/jak-funguji-skvela-nemecka-opatreni-M9Wnp

Článek Dvojnásobná epidemie:
https://www.vladimircizek.cz/wp-content/uploads/2022/01/dvojnasobna_epidemie_leden_2021.pdf

Pandemie prasečí chřipky (blíže viz odkazy k 1. části rozhovoru):
https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/pandemie-chripky-byla-podle-rady-evropy-podvod_155042.html

Lockstep z dílky Rockefeller Foundation:
https://www.academia.edu/43023323/Scenarios_for_the_Future_of_Technology_and_International_Development

(Jelikož Lockstep je oblíbeným soustem pro fact-čekisty, zdůrazňuji zvlášť pro ně, že jsem konstatoval, že v dokumentu jsou popsány čtyři scénáře, a jeden z nich říká … to co prezentuji v rozhovoru – je to v dokumentu od strany 18 dále)

Nezákonná opatření:

Do května 2021:
https://www.ceska-justice.cz/2021/05/prehledne-jaka-protiepidemicka-opatreni-jiz-soudy-zrusily/

Po květnu 2021 (jen příklady, bylo jich celkem přes 50):
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-nejvyssi-spravni-soud-dalsi-dve-protipandemicka-opatreni-byla-nezakonna-212125
https://cnn.iprima.cz/povinne-noseni-respiratoru-bylo-v-rozporu-se-zakonem-rozhodl-nejvyssi-spravni-soud-107151
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pristup-k-testum-ci-omezeni-u-lazni-soud-poukazal-na-dalsi-nezakonnosti-v-opatrenich-40406462
https://www.centrumlidskaprava.cz/uzavreni-strednich-skol-na-jare-bylo-nezakonne

Občané druhé kategorie:
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/julius-spicak-izrael-zazracny-lek-exo-cd24-ceska-byrokracie.A210312_110903_domaci_chtl

Řízené očkování národa:
https://www.forum24.cz/bohuslav-svoboda-ods-tehotnym-zenam-uz-umiraji-jejich-deti-rizene-ockovani-musime-provest-pro-cely-narod/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

John Kerry: Jsme vyvolení:
https://www.thegatewaypundit.com/2023/01/world-economic-forum-update-john-kerry-claims-part-select-group-human-beings/

Cvičení Katastrofická nákaza:
https://www.centerforhealthsecurity.org/our-work/exercises/2022-catastrophic-contagion/lessons.html

Očkovací pasy v plánu již 2018:
https://off-guardian.org/wp-content/medialibrary/2019-2022_roadmap_en-1.pdf?x73884

Summit G20 na Bali:
https://lc.org/newsroom/details/111722-world-leaders-agree-to-implement-vaccine-passports-1

Přístup Švédska:
https://theconversation.com/did-swedens-controversial-covid-strategy-pay-off-in-many-ways-it-did-but-it-let-the-elderly-down-188338
https://theconversation.com/covid-why-are-swedish-towns-banning-masks-153681
https://www.syrzdarma.cz/clanek/velmi-cennou-vlastnosti-dnes-je-odvaha-v-politice-je-ji-pramalo

Videa Vladimíra Čížka:
https://vladimircizek.cz/media/

Martin Kulldorf:
https://www.linkedin.com/pulse/covid-19-counter-measures-should-age-specific-martin-kulldorff/
https://twitter.com/martinkulldorff/status/1248617666308235264
https://www.youtube.com/watch?v=FlwqqgYAyZs

Martina: Řekněte mi, máme už teď nějaké výsledky, nějaká data, jaké pro lidi mělo očkování, a jeho následky?

Vladimír Čížek: Zklamu vás, data nemáme. Po datech toužíme. Ve světě už se nějaká data objevují. Nedávno unikla nějaká dosud nepublikovaná data CDC, a je třeba se na to podívat, Objevila se data britská. Mimochodem Britové v určité chvíli přestali publikovat data, takzvaně, aby jich někdo nezneužil, nebo aby je někdo nedezinterpretoval, a podobně Skotsko, Austrálie. A stejně tak náš ÚZIS publikuje jenom taková data, která publikuje jen on sám.

Skupina Iniciativa 21, SMIS-Lab, se snažily získat data od VZP – to byla zajímavá historka – a VZP jim odepsala, že jim ani takzvaná pseudonymizovaná data nedá. To jsou data, kde se nedá zjistit, od kterého člověka daná data pocházejí. A důvod byl takový, že i z těchto napůl anonymizovaných dat by se za jisté souhry okolností dalo zjistit u některých lidí, o koho šlo. Takže se to dalo na Úřad pro ochranu údajů, a tento úřad řekl: „VZP nemá pravdu, protože takhle by nikdo nikdy žádná data nedostal. VZP, dejte jim ta data.“ Druhé kolečko, VZP řeklo: „Nedáme.“ Odvolání na Úřad pro ochranu údajů: „VZP, děláte špatně. Dejte jim ta data.“ VZP potřetí řekla: „Nedáme.“ A teď mohly nastat dvě věci: Zůstat napořád v tomto začarovaném kruhu typu Hlava 22, nebo to dát k soudu. Takže to asi pravděpodobně k soudu nešlo, to nevím. Ale zkusily požádat o data ÚZIS, a ten rovněž data nevydal. Ale tam nedávno zasáhl Ústavní soud a řekl, že ÚZIS je placený z peněz daňových poplatníků a že tato data musí vydat, a nemůže si určovat, komu je dá, a komu ne. V tomto verdiktu Ústavního soudu je to paragraf 50, a v následujícím paragrafu se praví, že ÚZIS často nevydal data na základě kafkovsky absurdních argumentů. To tam přímo je.

Martina: Jakých třeba?

Vladimír Čížek: Třeba nějaká byrokratická chybička, která v žádosti byla, jakože to bylo jiné písmenko, jiné číslo, nebo jiný paragraf. Prostě na základě takovýchto maličkostí to vrátili, jakože je to špatně podaná žádost, a že data nevydají.

Martina: Znamená to, že je šance, že někdy získáme data z ÚZISu, nebo si myslíte, že se to nepodaří?

Vladimír Čížek: Pevně doufám, že je získáme, protože přece jenom Ústavní soud je instituce, jejíhož rozhodnutí se musí dbát, takže doufám, že data získáme, a naši spřátelení matematici, statistici a datoví analytici se na to kouknou a uvidíme. Nepochybuji o tom, že oni to udělají poctivě, takže získáme opravdu relevantní údaje, jak se říká: Padni komu padni. Možná se ukáže, že obavy o počty nežádoucích účinků byly liché, možná se ukáže, že obavy o nadúmrtnost, nebo pokles porodnosti, byly liché, ale nechme se překvapit, co z těchto dat vyjde.

Zatím tedy víme, například, že jeden vědec napsal dopis editorovi do významného časopisu, ve kterém spočítal, a to je strašně zajímavé, protože sportovci patří mezi nejzdravější lidi, spočítal, že v letech 1996 až 2004 umíralo na náhlé úmrtí 29 sportovců za rok. A teď najednou v letech pandemie za dva roky zemřelo 1 100 sportovců a zkolabovalo jich 1 598. Takže tam je obrovský nárůst. Nikdo zatím netvrdí, že je to v důsledku nežádoucích účinků vakcín, ale je potřeba to prozkoumat. Nelze tvrdit, že s tím vakcíny apriori nemají a nemůžou mít nic společného.

U mladých mužů očkovaných mRNA vakcínami je řádově vyšší počet případů myokarditidy, než bylo v populaci běžné

Martina: Já tedy musím říct, že jsem v časopise našla sesbíraná data, něco podobného, o čem jste právě hovořil, že od začátku očkování proti covidu někteří lékaři formulovali hypotézu, že pokud tato experimentální vakcína jakkoli poškozuje srdeční sval, o čemž asi ještě bude řeč, tak představuje především riziko pro mladé lidi. kteří musejí podávat špičkový výkon. A blog Good Science sesbíral z médií napříč světem lokální zprávy o kolapsech sportovců během hry, nebo závodu – a vy jste řekl přesně toto číslo, že před rokem 21 se takových případů událo ročně pod 30 ročně, ale za roky 2021 a 2022 jich mají dokumentováno, na rozdíl od toho, co jste říkal, dokonce 1 652. Tedy téměř 800 ročně. Řekněte mi, může to být náhoda? Jsou to zatím pouze hypotézy? Nebo by se měly nadočnicové oblouky lékařů už přece jenom vyšplhat do půli čela?

Vladimír Čížek: Určitě měly, už jenom proto. Kdybychom věděli, že tito mladí lidé nemívají ve zvýšené míře myokarditidy, tak bychom mohli uvažovat, že za tím může být něco jiného. Ale my přesně z dat víme, že dejme tomu, u věkové skupiny mužů 16 až 24 let jsou myokarditidy 9 až 28 na 100 000, což je tedy sakra více, než jak tvrdí někteří kardiologové, že v globále je jedna myokarditida na milión lidí. To možná ano, to možná bylo zpočátku, když se vezme celá populace. Ale když vezmeme mRNA vakcíny u mladých mužů, tak je tato frekvence obrovsky vyšší, řádově vyšší. Myokarditida může způsobit srdeční selhání, ale také může způsobit takzvanou maligní arytmii, což znamená poruchu srdečního rytmu, která vede ke kolapsu, případně k úmrtí.

Martina: V otevřeném dopise sedmi švédských lékařů, ve kterém vyzývají svou vládu, aby zastavila masové očkování posilující dávkou, můžeme najít odkazy na několik nedávných studií o korelaci mezi vakcínou proti covidu a nárůstem případů myokarditidy, a také perikarditidy, o čemž jste hovořil. A na webu JAMA, časopisu vydávaného americkou lékařskou asociací, už v létě vyšla velká skandinávská studie, která formuluje souvislost mezi vakcínou proti covidu, a vyšším výskytem jak mozkové žilní trombózy, tak i trombocytopenie. Tak si pořád říkám, jestli máme údaje, nebo stále nemáme? Těchto studií, se mi zdá, a to jsem laik, když je procházím, už je skoro dost, ale nevím, jak dalece jsou validní. To nedokážu posoudit.

Vladimír Čížek: Ano, existuje webová stránka, která už v loňském roce shromáždila 1 011 vědeckých prací o nežádoucích účincích vakcín, většiny ukazují styk, nebo soubory případů. Ale my nemáme data, která bychom nejvíce potřebovali, to znamená takzvaná řádková data, kdy člověk číslo 1 měl tehdy PCR test pozitivní, tehdy negativní, tehdy byl hospitalizován, tehdy byl očkován, a případně tehdy zemřel. A když se to u 5 miliónů lidí dá do časové osy, u každého zvlášť, tak z toho něco vyleze – a my nevíme zatím co. Takže se zatím musíme spoléhat na tyto práce, které jste citovala, a tam jsou určitá podezření. Jenom bych to rozdělil. Mozková žilní trombóza je velmi vzácná klinická jednotka, která se ale vyskytuje ne u mRNA vakcín, ale mnohem častěji u DNA vakcín, u vektorových.

A teď zase odbočím do jiného šuplíčku. Vektorové vakcíny, Janssen, Johnson&Johnson a AstraZeneca, náš Státní ústav pro kontrolu léčiv se už před časem, a teď nevím datum, to bych nerad kecal, vyjádřil v tom smyslu, že do 60 let je u těchto vakcín vyšší riziko nežli přínos a že by se neměly podávat. A co myslíte, jaké je doporučení České vakcinologické společnosti? Že se můžou podávat od 18 let, přestože naše nejvyšší léková autorita, Státní ústav pro kontrolu léčiv řekl, že se podávat nemají.

Martina: Jak si to vysvětlujete? A jak si vysvětlujete, že mnozí lékaři je podávali, přestože umí číst?

Vladimír Čížek: Bohužel toto vyjádření SÚKLu bylo v jednom ukrytém odstavečku. SÚKL vydával čtvrtletně zprávy o nežádoucích účincích léků, a teď, myslím, přešel na režim pololetní, nebo dokonce roční, ale vydával to, co čtvrt roku, a v jednom bulletinu byl malý odstavec s tímto textem. A na jiné stránce SÚKLu bylo vyjádření Evropské lékové agentury, že tyto vakcíny se dávat můžou. Já jsem schválně volal na SÚKL, abych si to ověřil, a bylo mi sděleno následující: SÚKL šel nad rámec Evropské lékové agentury, protože měl data, že tyto vakcíny jsou u mladších ročníků rizikové. SÚKL se jakoby vzepřel Evropské lékové agentuře, a vydal tady toto prohlášení. Jenomže to bohužel skoro nikdo z lékařů nevěděl, tak proto se tím neřídili, protože oni si přečtou doporučení vakcinologické společnosti, a tam je napsáno, že tyto vakcíny se podávat můžou.

Mimochodem, včera někdo zmínil, že Světová zdravotnická organizace už zase tyto vakcíny omilostnila, a vrátila je do plánu. Takže nevím, jak se to bude dál vyvíjet, ale více než rok platilo pravidlo, že tyto vektorové vakcíny by se u nás neměly dávat lidem pod šedesát let věku, a přesto se dávaly. Když si přečtete nejnovější doporučení České vakcinologické společnosti z listopadu 22, tak vás zaujmou dvě věci: Toto doporučení není nikým podepsáno, není tam žádný podpis, žádné jméno, a není tam ani jeden odkaz na vědeckou literaturu, na základě čeho toto doporučení vydávají.

Bezinfekčnost ohledně covidu neexistuje, je to prázdný pojem. Přesto jsou lidé na zahraničních cestách nuceni prokazovat se certifikáty o očkování, které údajně zaručují bezinfekčnost.

Martina: Protože postupujeme v souladu s WHO, není-liž pravda?

Vladimír Čížek: Asi je to tak myšleno, ale aspoň se tam mohl někdo podepsat. Přitom vakcinologická společnost nemá žádnou právní subjektivitu. Ale to je vedlejší. A pak je v tomto doporučení ještě jeden renonc. Já jsem cévař a vím, že na cévním kongresu se říkalo, že u vybraných rizikových pacientů se po očkování má podávat preventivní prostředek proti srážení krve, aby právě nevznikaly tyto trombózy. A v doporučení vakcinologické společnosti je napsáno, že se žádné prostředky proti srážení krve nepodávají.

Martina: Dá se toto kvalifikovat jako hazardování se zdravím národa?

Vladimír Čížek: Do jisté míry ano, protože je to přinejmenším nezodpovědné. Pokud se oni, jako vakcinologové, vyjadřují k cévám, tak by si měli zjistit názor cévních specialistů. A tento postoj přednášela paní docentka Karetová už v listopadu 2021 na angiologickém kongresu. Nebylo nic jednoduššího, protože ona je jednou z čelných představitelek angiologické společnosti, než si to u ní ověřit. Neudělali to.

Martina: Nedávno republikáni ve státě Florida schválili rezoluci, tedy zatím rezoluci, návrh zákona ještě musí schválit republikánský guvernér Floridy De Santis, na zákaz všech vakcín na covid 19, a přirovnali je k použití biologické zbraně. Jak se na to díváte? Je na tom něco reálného, racionálního? Nebo prostě extrém plodí vždycky další extrém?

Vladimír Čížek: Tlak plodí protitlak. To krásně vyjádřil v jednom článku o enantiodromii, protiběhu, pan profesor Komárek. A ve Spojených státech byl tento tlak ještě mnohem větší než u nás, tak se nedivím, že státy, které se snažily uvažovat zdravým rozumem, a nenaskočit na propagandu, přicházejí na takováto řešení. Ale pořád tam z federální úrovně tlak na vakcinaci je. Koneckonců teprve 8. února se hlasovalo o tom, že konečně začnou do Spojených států pouštět neočkované lidi.

To je další absurdita, další otevřený šuplíček. Víme, že neexistuje nic jako bezinfekčnost. To je prostě prázdný pojem. Bezinfekčnost ve vztahu ke covidu neexistuje. A přesto jsou lidé nuceni prokazovat se certifikáty o očkování, které jim údajně zaručují bezinfekčnost. To je absurdní. To už mělo být dávno zrušeno. Ještě bych řekl, že Florida není sama. Ve státě Idaho je návrh zákona, že očkování mRNA vakcínou bude považováno za přestupek. Ještě to neprošlo, ale tento návrh tam je.

Je prokázáno, že čím víc dávek člověk má, tím víc je náchylnější k tomu, aby covid chytil

Martina: A jak vnímáte vakcinační strategii proti covidu-19 u nás v současné době? Vím, že někteří už dostali čtvrté, posilující dávky, myslíte, že tady je tendence dále hrát tečkovanou?

Vladimír Čížek: Mlčí se. Kolem covidu teď zavládlo hluboké ticho, a myslím, že někteří rozumnější lidé si uvědomili, že došlo k mnoha pochybením, a tímto mlčením to vlastně chtějí zahrát do autu, do ztracena. Takže teď neprobíhá vlastně žádná očkovací kampaň, a je to dobře. Naprostá většina obyvatel už je buď naočkována, nebo covid prodělala, nebo obojí dohromady. A je prokázáno, že čím více dávek člověk má, tím více se stává naopak náchylnější k tomu, aby covid chytil.

Martina: To je opravdu prokázáno?

Vladimír Čížek: Ano, to je Clevelandská studie, kde je to krásně vidět na grafu v této práci. A dále byly udělány pokusy, zatím tedy na myších, s nejnovějšími boostery, a zjistilo se, že nejnovější boostery potlačují, až likvidují imunitu u myší, což je v souhlase s tím, že čím více teček, tím více covidu. Hned na začátku, v roce 2020, paní docentka Koutná z Brna vyjádřila o těchto vakcínách – ona nepatří mezi antivaxery, vůbec ne, celou dobu si prostě dělala svou práci – že, za prvé, přece musíme respektovat přirozenou imunitu po prodělání infekce, což bylo popíráno.

Odbočím: Otvírám další šuplíček, přirozená imunita, byla změněna definice kolektivní imunity. Dřívější definice CDC říkala, že kolektivní imunita se skládá z imunity přirozené a postvakcinační. A ta přirozená imunita z nové definice zmizela. Zcela účelově. A paní docentka Koutná ještě na začátku řekla, že mRNA vakcíny můžou být buďto geniální vynález, nebo strašný průšvih. A já byl od začátku někde uprostřed, a čekal jsem, kterým směrem se to bude vyvíjet. A s postupem času si čím dál více myslím, že se to blíží k průšvihu. Tím neříkám, že mRNA technologie nemůže být užitečná třeba v léčbě nádorových onemocnění. Koneckonců pro léčbu nádorových onemocnění byla primárně vlastně testována. Ale očkování proti respiračním virům vnitrosvalovou cestou, to je podle mě od samého počátku špatná cesta.

Politici a odborníci nám od počátku lhali. Věděli, že nebude stačit jedna dávka vakcíny. Vždyť objednali 48 milionů dávek pro 10,8 milionů občanů ČR.

Martina: Dá se říci, že nám odborníci i politici od začátku vakcinační kampaně lhali? Když tvrdili: „Tečka a dost. Uděláme tečku za covidem.“ Lhali nám, protože museli vědět, že jedno očkování nebude stačit? Myslíte, že lhali, nebo že někteří prostě nevěděli?

Vladimír Čížek: Někteří nevěděli, a někteří zcela jednoznačně lhali. Protože, pokud je mi známo, tak Česká republika objednala 48 miliónů dávek pro 10,7, nebo 10,8 miliónů lidí. Takže už jenom jednoduché počty nám říkají, že ani jedna, ani dvě tečky nebyly v plánu už od začátku. Ale bylo v plánu více teček.

Martina: Řekněte mi, jaké následky pro zdravotnictví, z hlediska důvěryhodnosti zdravotnického systému, bude mít tato covidová krize, a to co jsme zažili? A vlastně ještě zažíváme.

Vladimír Čížek: Vůbec nevím. Protože, jak jsem říkal, většina lékařů – vezměme si, že je to Gaussova křivka, kde většina lékařů, šedá zóna, tomu stále ještě důvěřuje, protože se k nim stále ještě nedostávají informace, které například máme my, ve skupině SMÍŠ. Většina lékařů vůbec neví, že nějaká taková skupina existuje. Takže krize nastane ex post, až budou opravdu data, a až je začnou zveřejňovat mainstreamová média. Kolega Tomáš Fürst jednou řekl zajímavé přirovnání, že neexistuje tak velký koberec, aby se toto všechno pod něj dalo zamést. A to je docela trefné.

Martina: Mnoho lidí přišlo o život. A byly to utracené stamiliardy, státy se zadlužily, spousta lidí přišla o živnosti, podniky, o firmy. Taková krize, která má tak rozsáhlé společenské, zdravotní, i ekonomické důsledky, by měla být určitě co nejpřesněji a nejpravdivěji zanalyzována, prošetřena, posouzena. Vidíte alespoň elementární snahu o poctivé prošetření toho, co se stalo?

Vladimír Čížek: Ne, u nás naprosto ne. U nás je zatím fáze mlčení. V některých zemích jsou snahy, protože vyšla spousta prací o lockdownech, kde bylo prokázáno, že lockdowny nejenže nefungují, ale že jsou naprosto škodlivé a devastující duševní zdraví zejména dětí, ekonomiku, a tak dále. My jsme byli zemí, která měla možná nejdéle uzavřené školy.

Takže v některých zemích probíhá určitá sebereflexe: Německý ministr zdravotnictví Lauterbach se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že některá jejich opatření – a řekl „která se zavedla“, ne „která já jsem zavedl“ – opatření, která se zavedla, byla idiotská. Doslova takhle to řekl. A jmenoval zavření škol a roušky venku. U nás jsem nic takového neslyšel. Až někdo z našich představitelů řekne: Roušky venku byly idiotské a zavření škol taky, tak potom můžeme mluvit o nějaké sebereflexi. Dánsko se omluvilo za to, že…

Martina: …očkovali děti.

Vladimír Čížek: Ano, Dánsko už děti nechce očkovat, a až do padesáti, šedesáti let nedoporučuje v podstatě další boostery. Nedávno s boostery skončila Velká Británie. Austrálie se vyjádřila v tom smyslu, že pátou dávku dávat nebudou a že počkají na přelom podzim–zima rok 2023, a pak se rozhodne co dál. CDC se vyjádřilo, že teď už nemá smysl dávat více než jednu dávku ročně. Přitom ještě před pár měsíci byly zprávy o tom očkovat co osm, co šest měsíců, dokonce co čtyři měsíce, teď maximálně jednou ročně. Takže informace se trošku korigují…

Martina: Promiňte, skoro by to vypadalo, že všude se tedy něco děje, jenom u nás ne.

Vladimír Čížek: U nás se neděje bohužel nic. A musím vám říct, že teď v eKLEPu, což je vlastně vládní portál, kam se dávají návrhy zákonů a vyhlášek, je návrh na vyhlášku o epidemiologické bdělosti vůči nemoci covid-19, na novelu této vyhlášky, nebo pokračování této vyhlášky. Lockdowny tam naštěstí nejsou, ale znovu je tam masivní testování, povinné respirátory, a opatření na hranicích, příjezdové formuláře. To tam znovu je. I když víme, že třeba stran povinných roušek nefungují. Nejvyšší autorita ve vědě, nebo je to považováno za zlatý standard, ukázala v obrovské studii, metaanalýze, nejen že roušky nefungují, to by byla trošku dezinterpretace, ale že neexistuje žádný důkaz o tom, že by fungovaly. A přesto jsou v návrhu naší vyhlášky znovu povinné roušky. Nevím, jak si to vysvětlit.

ODKAZY

Nedostatek dat:

FDA a CDC zadržovaly data
https://www.bmj.com/content/379/bmj.o2527

Skotsko nebude zveřejňovat data
https://www.glasgowtimes.co.uk/news/19931641.covid-data-will-not-published-concerns-misrepresented-anti-vaxxers/

V Izraeli musel nařídit vydání dat soud
https://www.theepochtimes.com/court-orders-israeli-authorities-to-provide-vaccination-status-of-people-who-died-during-pandemic 4811643.html

Problém s daty v Německu
https://www.epochtimes.cz/2022/12/22/komentar-institutu-paula-ehrlicha-k-debate-o-nahlych-a-neocekavanych-umrtich/

Získaná data Medicare (USA)
https://stevekirsch.substack.com/p/game-over-medicare-data-shows-the?utm source=post-email-title&publication id=548354&post id=104943824&isFreemail=true&utm medium=email

Manitoba, Ontario (Kanada) přestaly zveřejňovat data
https://www.gov.mb.ca/health/publichealth/surveillance/covid-19/2022/week 31/index.html https://data.ontario.ca/en/dataset/covid-19-vaccine-data-in-ontario

Velká Británie nebude zveřejňovat data (str. 37)
https://assets.publishing.service.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment data/file /1067158/vaccine-surveillance-report-week-14.pdf

Ústavní soud o vydání dat
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2023/Pl._25-21_nalez.17-1-23_-_AN.pdf

Polykretis o úmrtích sportovců
https://focusfm.gr/wp-content/uploads/2023/01/Scand-J-Immunol-2022-Polykretis-Rational-harm%E2%80%90benefit-assessments-by-age-group-are-required-for-continued-COVID%E2%80%90191.pdf

Myokarditidy u mladých (8-39 na 100 000 osob)
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1111/eci.13947

Přes 1000 prací o nežádoucích účincích
https://www.saveusnow.org.uk/covid-vaccine-scientific-proof-lethal/

Doporučení SÚKLu neočkovat do 60 let DNA vakcínami
https://www.sukl.cz/sukl/informacni-zpravodaj-nezadouci-ucinky-leciv-4-2021 (str.6)

Doporučení vakcinologické společnosti z listopadu 2022
https://www.vakcinace.eu/data/files/downloads/doporucenicvskockovaniprotionemocnenicovid-19aktualizace_listopad_2022_final.pdf

Doporučení angiologů k profylaxi trombóz při očkování rizikových
https://www.angiology.cz/novinky/zaznam-zilniho-dne-vfn-(1)

Enantiodromie – prof. Komárek:
https://www.stanislav-komarek.cz/media/medialibrary/2022/07/Echo_Odrikaneho_chleba_nejvetsikrajic.pdf

USA – hlasování o ukončení zákazu vstupu neočkovaným
https://www.reuters.com/world/us/us-house-votes-end-foreign-air-traveler-covid-vaccine-requirement-2023-02-08/

V Missouri chtějí zakázat mandáty mRNA vakcín
https://www.komu.com/news/state/bill-that-would-ban-covid-19-vaccine-mandates-heads-to-house-floor/article 969c9814-bc74-11ed-ad21-63408135ccfd.html

V Idaho chtějí, aby očkování mRNA vakcínou bylo přestupkem
https://legislature.idaho.gov/sessioninfo/2023/legislation/H0154/

Florida varuje před nárůstem hlášení závažných život ohrožujících stavů o 4400 %
https://www.floridahealth.gov/newsroom/2023/02/20230215-updated-health-alert.pr.html?utm source=substack&utm medium=email

Čím víc očkování, tím větší náchylnost ke Covidu (odkaz v blogu)
https://www.blogosvet.cz/article/cim-vic-pruhu-tim-vic-adidas-cim-vic-tecek-tim-vic-covidas-yCrZK

Vyjádření paní docentky Koutné
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/zivot-v-pandemii-druha-vlna-sliznicni-imunita/r~bf1c2c76559e11ebb115ac1f6b220ee8/?utm source=volnyHP&utm medium=videobox&u tm content=default&utm term=position-3&utm campaign=Video
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/rok-si-nicime-imunitu-mozna-i-proto-je-tolik-nemocnych-rika-ceska-vedkyne-148516#dop ab variant=544810&dop source zone name=zpravy.sznhp.box&dop req id=7zIY8y1Y cHl-
https://video.aktualne.cz/dvtv/koutna-mlade-bych-neockovala-kdyz-budeme-rozumne-promorovat/r~53013fd4c3dc11eb8fa20cc47ab5f122/

Boostery u myší selhaly
https://igorchudov.substack.com/p/ba5-boosters-8-mice-trial-actually?utm source=email

ČR objednala více než 48 milionů dávek vakcín
https://www.epochtimes.cz/2022/06/15/ministerstvo-zdravotnictvi-cr-prozradilo-ze-objednalo-vice-nez-48-milionu-davek-vakcin-proti-covidu-19/

Lauterbach o přehnaných až idiotských opatřeních
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-s-omezenimi-za-covidu-jsme-to-prehnali-priznal-nemecky-ministr-40422783?utm source=www.seznam.cz&utm medium=denni-tisk

Dánsko – omluva deníku, očkování už jen nad 50 let
https://www.novinky.cz/zahranicni/clanek/selhali-jsme-dansky-denik-se-omluvil-za-papouskovani-vlady-pri-pandemii-40383992#dog_ab_variant=0&dog_source_zone_name=noyinky.sznhp.box&dog_reg_id=And3c5lZeOS-
https://thecountersignal.com/denmark-bans-covid-yaccine-for-youth-under-18/
https://www.sst.dk/en/english/corona-eng/vaccination-against-covid-19

GB – už nebudou boostery
https://www.nhs.uk/conditions/coronavirus-covid-19/coronavirus-vaccination/find-a-walk-in-coronavirus-covid-19-vaccination-site/

CDC – nejsou data pro více než 1 dávku ročně pro starší a rizikové
https://www.reuters.com/world/us/not-enough-data-support-multiple-annual-covid-boosters-us-cdc-advisers-say-2023-02-24/

Návrh vyhlášky o epidemiologické bdělosti
https://odok.cz/portal/veklep/material/KORNCP3HAPNM/

Martina: Vladimíre Čížku, pane doktore, než se dostaneme na úplně konkrétní otázky, řekněte mi vlastními slovy, jak teď s odstupem hodnotíte celou koronavirovou krizi?

Vladimír Čížek: Asi jako jedno obrovské selhání, a to na mnoha úrovních. Došlo vlastně k selhání práva, potlačení lékařské etiky, k selhání medicíny, jako umění léčit, k potlačení zdravého rozumu, v mnoha případech lidské důstojnosti, potlačení svobody projevu a vlastně diskreditaci vědy a odborné literatury. To jsou jakési šuplíky, a já bych byl teď schopen každý z těchto šuplíků otevřít, a kterýkoli bychom otevřeli, tak na nás vyskočí nějaký fujtajbl, a můžeme se potom bavit o detailech.

Ale ještě bych se zmínil o tom, co jste říkala na začátku o umělém původu viru: To je celkem zásadní, protože je to ilustrace toho, co se dělo. Doktorka Soňa Peková toto říkala na úplném začátku pandemie, protože s těmito viry pracuje, a viděla do genomu tohoto viru, že s ním někdo manipuloval. Byla označena za dezinformátorku, a teď se ukazuje, že virus s největší pravděpodobností, hraničící s jistotou, je umělého původu. Potvrdilo to v nedávných dnech i americké ministerstvo energetiky a ředitel FBI, ale doktorce Pekové se dodneška nikdo neomluvil, a pořád je vedena za dezinformátorku. Takže to je jenom drobná ilustrace toho, co se děje.

Martina: Když se podíváte zpátky a otevřete všechny šuplíky, o kterých jste hovořil, řekněte mi, víte, jak se to mohlo stát? Kde je původ? Proč to začalo i samotným popíráním původu viru? Kde se to všechno zrodilo?

Vladimír Čížek: Nevím. A asi budu trošku spekulovat, protože na první pohled opravdu i nám, až do, nevím, poloviny roku 2020, se zdálo, že to je pandemie nového viru, který je takový, že vůči němu nemá lidstvo imunitu a že se musejí dělat ta opatření, a také jsme je v našem zdravotnickém zařízení dělali. A pak, čím více jsem začal studovat literaturu a zdroje o tomto, tak tím více si myslím, že šlo o určitý plán. A teď, abych nebyl úplně velký konspirátor, se budu řídit heslem: Sledujme tok peněz. Kdo z této pandemie nejvíce profitoval? Farmaceutické firmy, které vyrábějí vakcíny. A tam lze, když se člověk zabere do hloubky, vysledovat určité cílené kroky. A tato historie nezačala teď, ale minimálně v roce 2009, nebo i dříve. Ale nevím, jestli zrovna toto chcete rozebírat.

Je podezřelé, že EU nakoupila tolik vakcín proti covidu, že by to stačilo na deset dávek na každého Evropana

Martina: Můžeme a určitě se k tomu dostaneme, k vakcínám jako takovým. Vy jste řekl, že nejvíce z toho profitovaly farmaceutické firmy. Ale ony by na to nestačily samy. Jak to, že najednou měly tolik spojenců?

Vladimír Čížek: Jsou to jedny z nejbohatších firem na světě, a jak podotkl časopis British Medical Journal, farmaceutický průmysl je jedním z nejméně důvěryhodných průmyslů, a přitom je neuvěřitelně bohatý. Takže oni mají prostředky na to, aby si koupili novináře, aby si koupili lékaře a politiky. Koneckonců New York Times podal žalobu na Ursulu von der Leyenovou, aby vydala SMSky, kterými si dopisovala s ředitelem Pfizeru Albertem Bourlou. Ona se tomu zuřivě brání, a podporuje ji i naše eurokomisařka Eva Jourová, která řekla, že SMSky jsou jenom pomíjivé a dočasné, takže to vydat nechtějí. Ale na základě komunikace těchto dvou lidí Evropská unie nakoupila tolik vakcín, že by to stačilo na deset dávek na každého Evropana. A to je natolik podezřelý fakt, že už jenom toto by mělo logicky smýšlejícího člověka zarazit.

Martina: Ale na druhou stranu, pokud tyto SMSky nebyly zveřejněny, tak nemůžeme vědět, že to bylo na základě jejich komunikace. Nebo můžeme?

Vladimír Čížek: Nemůžeme. Ale Ursula von der Leyen byla tou, která o tom rozhodla. A když si vezmete, že se od začátku mluvilo o tečce, případně dvoudávkovém schématu, dvou tečkách, a najednou máme deset dávek na jednoho obyvatele, tak to samo vyvolává určité podezření.

Martina: Rozhodně tedy dotazy. Řekněte mi, když se podíváme zpětně, vnímáte koronavirovou eskapádu na prvním místě jako krizi zdravotní, nebo spíš krizi demokracie, svobody, krizi nevyzrálých politiků, případně propagandisticky, nebo servilně naladěných médií?

Vladimír Čížek: Určitě všechno to, co jste řekla. A politici dělali práci, která jim nepřísluší. Když to vezmeme jako pandemii, tak se mělo jet podle pandemického plánu, který byl vypracován pro chřipku, měli to řídit epidemiologové, hygienici, a léčit měli lékaři. Najednou to dostali do rukou politici. To byla zásadní chyba. Potom tam vidím prvky cenzury, která se rozhořela neskutečnou silou, protože postihla vlastně každého, kdo si dovolil mít na jakoukoliv kapitolu té pandemie odlišný názor. Vezměme si lékaře, kteří navrhovali určité léky v léčbě covidu. Byli mazáni, cenzurováni. A tak dále a tak dále. Zase bychom otevřeli další šuplíček, a mohli bychom se o tom bavit klidně půl hodiny. A na úplném vrcholu vévodí obrovská manipulace. Manipulace s davem pomocí strachu. A to je jeden z nejhorších faktorů, protože lidé, kteří jsou ovládáni strachem, a záměrně vyvolávaným strachem, tak v podstatě přestávají racionálně uvažovat, a jsou schopní se podřídit čemukoliv.

Šířilo se heslo: „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě.“ Přesnější je ale „Moje rouška dusí mě, tvoje rouška dusí tebe.“

Martina: Vy jste do té doby, než vypukl covid, řešil cévy, angiolog, lymfolog, rozhodně se o vás nedalo říct to, co nyní: Je to rebel. Proč jste se jím stal?

Vladimír Čížek: K tomu vám řeknu ještě jednu věc: Myslím, že většina lékařů pořád ještě neprokoukla, a pořád ještě jede ve vlně, jakože se v podstatě staly drobné chybičky, ale že v základě to, co se dělo, bylo v pořádku. Aspoň tak to slýchám od svých kolegů. Jenom výjimečně za mnou někdo přijde, poklepe mi na rameno a řekne: Jo, já vím, že máš pravdu, ale nebudu to říkat veřejně, protože nechci být také dehonestován. Já bych se možná neoznačil za rebela, ale spíše za skeptika. Jsem zvyklý přemýšlet o věcech, a nevěřit a priori všemu, co se mi naservíruje.

Ale, nicméně od března, až řekněme do května, června, jsem velmi poctivě plnil mimořádná opatření, protože v našem zdravotnickém zařízení, kde jsem zaměstnancem, ve Frýdku Místku, mě jmenovali mini-epidemiologem, a měl jsem za úkol to tam šéfovat, abychom nemuseli zavřít. Takže jsme ambulance nezavřeli, pořád jsme ordinovali tak, jak co nejvíce šlo, a já jsem řídil a poctivě dodržoval opatření, která se měnila každý týden, někdy i vícekrát týdně. Takže jsem to dodržoval, a zlom nastal v situaci, kdy se přihodily dvě věci: První věc byly roušky, a to roušky o samotě v autě, roušky na liduprázdné ulici, a roušky v lesoparku. Tam jsem si řekl: „To přece nemůžou myslet vážně. Tady je něco špatně.“ Mimochodem, z počátku jsme taky doma šili roušky. Líbilo se mi strašně heslo: „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“, než jsem přišel na to, že je to úplná blbost. Jeden z frýdeckých zastupitelů potom, když se o rouškách vědělo více, toto pořekadlo upravil, a začal říkat: „Moje rouška dusí mě, tvoje rouška dusí tebe.“ Což bylo, myslím, trefnější.

A druhým bodem, který mě zarazil, byla urputná a usilovná snaha říkat, že na covid není lék, že je třeba se izolovat, a čekat na zázračnou vakcínu, protože virózy přece musíme nějakým způsobem léčit. Už třeba jenom tak, že máme vitamín C, vitamín D… Ale ozvaly se silné hlasy proti větším dávkám vitamínu C, proti vitamínu D. Známé kloktání a výplachy nosu byly považovány za šamanství – samozřejmě všechno špatně. Nyní studie ukázaly, že i kloktání ústní vodou, i výplachy nosu do jisté míry fungují, vitamín D funguje. Ale toto všechno bylo šmahem odsuzováno, a v podstatě se lidem říkalo: Berte si paralen, něco od kašle, a až se začnete dusit, tak si zavolejte rychlou, a nechte se odvézt do nemocnice. A už jenom v této jedné větě je popření medicíny. Protože když jsme od začátku věděli, že covid sedá na cévy, a paralen působí jenom na snížení horečky, tak proč paralen, a ne aspirin, o kterém víme, že má příznivý vliv proti srážení krve? Ne. Celá Amerika jela v paralenu, i když u nich se jmenuje jinak, a tak i u nás byl doporučován paralen.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Vladimír Čížek: Jeden kolega říká tři možnosti vysvětlení. Blbé, navedené a zaplacené. A já bych k tomu přidal ještě čtvrtou, a to vyděšené. Takže lékaři byli, bohužel, navedeni propagandou, a nepřemýšleli. Lékaři jsou skupina lidí, kteří jsou zvyklí poslouchat autority. Na škole medici poslouchají pana profesora, když dostudují a přijdou do nemocnice, tak poslouchají pana primáře. Úcta k autoritám v medicíně existuje, a je nezpochybnitelná. Takže to je jeden faktor. A druhý faktor je, že lékaři v praxi nemají čas. Abych se jich zastal, nemají čas shánět si různé alternativní zdroje, ale prostě jedou v tom, co se jim předloží. Takže takto to bylo i s paralenem.

Další chyba byla, že „až se začnete dusit, volejte si rychlou“, protože se od začátku vědělo, že covid má takzvanou tichou hypoxémii, to znamená, že člověk už nemá v krvi dost kyslíku, ale ještě není dušný. A až už začne být dušný, tak už je hladina kyslíku tak nízká, že už je pozdě. A na tohle, bych řekl, že „zařvalo“ dost velké procento lidí, protože nevěděli nic o tom, že existuje pulsní oxymetr. Kolikrát jsme viděli v televizi nějakého odborníka, který by lidem radil, klidně radil, co mají dělat? Ne, byly tam pytle s mrtvolami, mrazáky, a tak dále.

Martina: A speciálně o oxymetrech říkali, že to je zbytečnost.

Vladimír Čížek: Tak toto není vůbec pravda. V některých zemích rozdávali v balíčku pulsní oxymetry spolu s vitamínem C a vitamínem D. Čili, pulsní oxymetr: Jednou denně se změřit, pokud mám 95, varovný prst, pokud 93, okamžitě do špitálu, a nemusím být v tu chvíli dušný. Toto jednoduché pravidlo mohlo zachránit spousty lidských životů. Ale nic z toho se nedělo.

Léky účinkující na covid byly potlačovány proto, že pokud by se ukázalo, že fungují, tak by mRNA vakcíny nikdy nedostaly ani nouzové schválení

Martina: Řekněte mi, byla to, mimo jiné, jakási zkouška etické a odborné vyspělosti lékařů?

Vladimír Čížek: Do jisté míry určitě ano. Ale já za tím vidím ještě jednu věc, je to jenom spekulace, ale poměrně klíčová: Tato mRNA vakcína by nikdy nedostala schválení, ani nouzové, pokud by se ukázalo, že na světě existuje nějaký, třeba jeden jediný lék na covid. Jakmile by bylo potvrzeno, že jediný lék funguje, vakcína by nedostala schválení. To znamená, že snahou firem vyrábějících vakcíny bylo potlačovat informace o jakémkoliv léku, který by mohl fungovat na covid.

Martina: To bych chápala, kdyby na tom pracovaly farmaceutické firmy, které potřebovaly schválit vakcínu. Ale tady byla celá armáda lékařů, která apriori shazovala veškeré alternativní možnosti. Ať už ivermektin, isoprinosin, kvercetin, bromelain, spoustu léků, které mohly možná pomoct. Tamiflu, nebo nevím jaké všechny.

Vladimír Čížek: To my nevíme. Ví se například, protože já o tomto nemám informace, ale existují informace o původu viru, a víme, že vyšel článek v Lancetu, který zásadně odsoudil dezinformace o takzvaném umělém původu viru, a už v roce 2020 tvrdil, že virus je přírodního původu a že to bylo nezvratně prokázáno. Podepsalo to sedmadvacet autorů. Bylo to spíše jako pamflet, ale bylo to v Lancetu, takže vědecký článek. A až později se zjistilo, že z těch sedmadvaceti, šestadvacet bylo ve střetu zájmů, to znamená, že byli placení farmaceutickými firmami. A když se bývalý ředitel CDC Redfield odvážil naznačit, že virus by mohl být umělého původu, bylo mu vyhrožováno smrtí.

Vrátím se do roku 2002, protože to je zajímavá historka, která je analogická s dnešním povídáním: V roce 2002 byl velmi nadějný preparát Vioxx, který, tuším, vyráběla firma Merck, a pak se ukázalo, že tento preparát má závažné nežádoucí kardiovaskulární účinky, včetně úmrtí. Takže po x letech byl stažen z trhu. Ale co se dělo v roce 2002? Firma Merck začala vydávat falešný lékařský časopis, kde jakoby psali lékaři, a tento preparát propagovali. Tento časopis vycházel od roku 2002 až do roku 2005, ale v podstatě ho psali pracovníci firmy Merck.

Martina: To je pravda?

Vladimír Čížek: Ano. Pravda.

Martina: Jak to víte?

Vladimír Čížek: Dohledal jsem to v literatuře. Ještě bych řekl jednu poměrně důležitou věc: Já jsem zvyklý všechny své prezentace odzdrojovat. Čili to, co vám tady budu říkat, a u čeho neřeknu, že si nejsem jist, nebo že je to spekulace, a tak dále, tak na to mám odkazy na zdroje. A to je například toto tvrzení.

Proti Vioxxu se ozývali také alternativní lékaři s tím, že je na tom něco podezřelého, že jsou tam závažné nežádoucí účinky. A pak z firmy Merck unikly dokumenty, že si tato firma dělala seznamy těchto lékařů, a u nich byly poznámky: Neutralizovat, diskreditovat, neutralizovat. Takže síla farmaceutických firem je obrovská. My teď u covidu nevíme, co za tím bylo. To nevíme. Na to zatím nemáme zdroje. Ale probíhají, a budou probíhat soudní procesy, takže se možná něco dozvíme.

Prvního března měl ve Spojených státech začít soudní proces o vakcíně Pfizeru, kde měli vypovídat zaměstnanci firmy Ventavia. To je firma, která se podílela na falšování výsledků, nebo na, řekněme, ledabylé práci ve schvalovací studii. V oblasti klinických studií se pohybuji dvacet let, takže do toho trošičku vidím, a kdyby byla v jakékoli jiné studii taková pochybení, jaká vyšla najevo díky firmě Ventavia, díky jedné whistleblowerce z této firmy, tak by tato studie musela být nutně anulována. Tam například bylo strašně velké množství odslepených pacientů. Co to znamená? Že pacient nedokončí studii, a předčasně se lékař i pacient dozví, jestli byl ve skupině s opravdovou vakcínou, nebo s placebem. Toto odslepení se děje ve studiích zcela výjimečně. A tady, u téhle registrační studie, v Argentině, došlo k odslepení, myslím, až několika stovek pacientů. Dokonce v jeden jediný den se odslepilo třiapadesát pacientů.

Vynálezce PCR testů Kary Mullis řekl, že PCR testem lze u kohokoliv najít cokoliv, podle toho, jak je nastaven. Kdyby byl nastaven na zachytávání jen infekčních jedinců, počet pozitivních by klesl o 43 až 83 procent.

Martina: A řeknete proč?

Vladimír Čížek: Proč? To snad vyjde najevo u toho soudu. To já nevím. Ale je to naprosto něco nevídaného, protože to diskredituje výsledky studie. Protože těch 311 pacientů může vlastně zásadním způsobem zkreslit výsledky celé studie. Takže já jsem sám zvědav, jak toto soudní jednání dopadne.

Martina: Ve Spojených státech Nejvyšší soud zakázal už na začátku roku 2022 administrativě prezidenta Bidena nařizovat povinné očkování zaměstnanců firem. A v řadě amerických států jde vývoj opačně, než jak šla koronavirová hysterie. Řekněte mi, jak si vysvětlujete, že u nás byla propaganda nutící lidi očkovat se tak intenzivní?

Vladimír Čížek: Zase bych použil: Navedené, zaplacené, blbé a vystrašené. V podstatě je to nabourání lékařské etiky. A vysvětlím proč: V roce 2009 byla pandemie prasečí chřipky, která se nakonec ukázala být mnohem méně závažnou, než se nám snažili nabulíkovat.

Martina: I tam už padaly návrhy na plošné očkování.

Vladimír Čížek: Ano. A tam byla v tom roce zajímavá situace, protože u nás na to čelní představitelé, včetně Lékařské komory, prezidenta Kubka, nenaskočili, a prohlásili, že se lékaři nestanou pokusnými králíky a že do sebe nebudou píchat nějakou nevyzkoušenou vakcínu. Takže u nás se toto v roce 2009 nestalo. Ale uvěřilo tomu Švédsko. Ve Švédsku plošně naočkovali lidi, včetně mladých, a pak se ukázalo, že několik set lidí po této vakcíně dostalo takzvanou narkolepsii. To je nemoc, která vyřadí člověka ze života, protože takový člověk usíná kdykoliv a kdekoliv. To znamená, že může usnout v autě, v práci, při chůzi ze schodů, při sportu, takže je vyřazen z běžného života. Takových postižených lidí bylo několik desítek, a to zejména mladých mužů. A já, to je moje spekulace, myslím, že tato událost zůstala u Švédů nějakým způsobem zapsána, hlavně u lidí, kteří řídí epidemie, a že to mohl být jeden z důvodů, proč se Švédsko teď vydalo jinou cestou, než celý svět. Teď naopak většina světa uvěřila tomu, že tato pandemie je něco jako mor. Tato teorie byla podporována.

A zase bychom otevřeli další šuplík, a jedním z těchto šuplíků je testování. O PCR testech by se dalo mluvit půl hodiny, a my víme, že jejich vynálezce Kary Mullis řekl, že PCR testem, který je vhodně nastavený, lze u kohokoliv najít cokoliv. A to se vlastně dělo. Ve státě Massachusetts spočítali, že kdyby byl tento test nastaven jiným způsobem tak, aby zachytával opravdu jenom infekční jedince, a ne jedince, kteří mají v sobě kousíček neživé RNA, tak by počet pozitivních klesl o 43 až 83 procent. A to už by nebyla tak veliká pandemie, jak se to jevilo. A zase je tam spousta detailů, o kterých bychom se mohli bavit. Ale to bychom tady asi museli sedět půl dne.

https://vladimircizek.cz/wp-content/uploads/2023/03/RadioUniversum1.pdf

Martina: Pojďme se podívat ještě na oblast zdravotnictví, protože tady by mohlo jít o život. Existuje představa, že tato data budou bez našeho souhlasu, bez našeho vědomí, s přitakáním státu zneužita a použita, řekněme v oblasti genetiky, genomiky, molekulární a syntetické biologie, umělé inteligence, či třeba na vývoj geneticky zaměřených biozbraní. Tomu všemu nemůžeme my zabránit, ale v podstatě dáme svým mlčením souhlas k tomu, že skutečně mohou vyrobit třeba geneticky zaměřené bio zbraně. Je to tak?

Luděk Nezmar: Zcela jednoznačně. Vždyť se stačí podívat na nějaký dokumentární film o moderních lécích, kde se to zaměřuje přesně cíleně na nějaký genom, na nějakou strukturu v těle, která je rozpoznatelná. Ale tuto rozpoznatelnou strukturou může být třeba i nějaká plodina, která se v daném místě pěstuje. To znamená, že když budu chtít zlikvidovat konkrétní skupinu osob, tak se můžu třeba zaměřit přesně na toto. K tomu všemu potřebuji data. A tyto technologie už existují.

Martina: Řekni mi, myslíš si, že si to navrhovatelé tohoto europrojektu až tak neuvědomují, nebo si to naopak uvědomují velmi dobře? Nebo si to navrhovatelé uvědomují, a spíše to nedochází europoslancům?

Luděk Nezmar: Myslím, že to je souběh několika věcí. V první řadě si myslím, že skutečnými navrhovateli jsou lidé, kteří z toho budou finančně profitovat. To znamená, jde v první řadě o to, jak říká Milton Friedman: „Na prvním místě hledej peníze.“ Takže v první řadě jde o peníze. To znamená, že toto má v první řadě sloužit k výdělku, ale je to zaobaleno do hezkého hávu, že člověk bude mít větší přehled o svých zdravotních datech a uvidí, kdo se mu do jeho zdravotní dokumentace koukal. Ale uvidí samozřejmě jen to, co stát bude ochoten ukázat.

Martina: Jasně. Nechte se očipovat, a když vám selže srdce, tak automaticky přijede sanitka.

Luděk Nezmar: A až sem bych řekl, že je to ještě pochopitelné, byť si nemyslím, že je to tak, jak je nám tvrzeno, že občan je na prvním místě. To si tedy rozhodně nemyslím. Ten je v tomto případě někde na úplně posledním místě. Ale samozřejmě zcela reálně hrozí, že když se někdo nabourá do systému, přestože data nebudou na jednom úložišti, ale pokud se nabourám do chobotnice, tak si data prostě vytahám, udělám si z nich kopii, a udělám si své vlastní úložiště. To znamená, že nepotřebuji mít to úložiště, stačí mít přístup, a k tomu se můžu dostat ne jenom hackersky, že vymyslím skript, který mě tam pustí, ale přes pouhé v uvozovkách sociální inženýrství. To znamená, že na český úřad, který to bude mít na starosti, napíšu: Mám geniální projekt, a potřebuji tento typ dat. Samozřejmě, že deklaruji účel, ale použiju to potom pro úplně něco jiného. A to je to nebezpečí, které v tom vidím.

Martina: Teď vstoupím na horkou půdu, ale svého času tato informace mezi lidmi velmi žila, že existují nějaké tajné laboratoře, ve kterých se vyvíjí biologická zbraň, která bude fungovat jenom na nositele slovanského genomu. Umíš si toto představit?

Luděk Nezmar: Nejen že si to dovedu představit – myslím, že je to zcela reálná věc. Tam není vůbec o čem diskutovat, protože současné technologie toto zcela jednoznačně umožňují.

Data o zdravotním stavu jednotlivých lidí mohou být nesmírně prospěšná, ale také strašně nebezpečná

Martina: Ale tím pádem můžeme skončit. Teď nám může být jasné, proč je potřeba stále více a informací o našem zdravotním stavu a chování.

Luděk Nezmar: Samozřejmě.

Martina: To znamená, že získáním, potažmo zneužitím těchto dat může zásadním způsobem negativně ovlivnit budoucnost celých populací, skupin obyvatel, nebo i jednotlivců?

Luděk Nezmar: Pokud se tato data zneužijí, tak zcela jednoznačně. Je to jenom opačná strana jedné mince. Tak, jako můžou být tato data nesmírně prospěšná, tak zrovna tak mohou být strašně nebezpečná. A tady je potřeba velmi zvážit, jestli toto hrozící nebezpečí není ještě větší, než pozitiva, která jsou nám předkládána a deklarována.

Martina: Použil jsi trpný rod, tak jak to vidíš ty?

Luděk Nezmar: Já tedy rozhodně svá data sdílet nehodlám.

Martina: Nikdo se tě ptát nebude. Možná.

Luděk Nezmar: Doufám, že jsem na tolik schopný a šikovný, že se postarám o to, aby data mé a mé rodiny sdílena nebyla, i kdyby to mělo znamenat, že budu mít svého privátního lékaře, který mě, v uvozovkách, bude léčit načerno.

Martina: Za celý svůj život jsem potkala, nebo respektive spíše za posledních dvacet let jsem potkala jenom jednoho soukromého internistu, který píše na elektrickém psacím stroji, a všechny karty dává do své klasické kartotéky. Ale je jeden jediný.

Luděk Nezmar: To je velmi moudrý postup z hlediska kybernetické bezpečnosti. Velmi moudrý postup.

Martina: Ale přijde třeba nařízení. Může se to stát?

Luděk Nezmar: Myslím, že toto nařízení přijde. Nemyslím, že bojujeme o to, jestli nařízení přijde, nebo nepřijde, ale myslím, že teď už bojujeme o to, jak moc budou tato data otevřená, a jak moc dokážeme zmenšit nebezpečí, které tam hrozí.

Martina: Představme si zdravotnické zařízení, které se rozhodne, že se tomu prostě nepodvolí. Jeho pacienti si to nepřejí, oni ctí intimitu pacienta, lékařské tajemství. Je to možné, nebo budeme muset být všichni podvoleni?

Luděk Nezmar: Myslím, že dikce tohoto zařízení je naprosto jasná, tedy budou muset být všichni podvoleni. Ale pak samozřejmě přijdou partyzánské metody, kdy se do karty místo mého pravého jména napíše Josef Novák, a budeme léčit Josefa Nováka, abych byl schopen zajistit nepropojení, skutečnou anonymizaci svých dat. Ale tam pak samozřejmě hrozí úplně jiná věc. Hrozí nebezpečí, že pokud budu například alergik, a v tom zdravotnickém zařízení se poskládám, protože mi tam píchnou něco, na co jsem alergický, a za půl roku tam půjdu znovu na nějaký zákrok, tak už si nikdo nebude pamatovat, že jsem pod Josefem Novákem, protože si vymyslí nové jméno, takže mi tam můžou dát znovu látku, která mě „sestřelí“. To znamená, že tam je celá řada jiných nebezpečí. Ale tohle je třeba způsob, jak v některých špitálech dochází k anonymizaci celebrit, protože některé systémy jsou otevřené, a kdekdo si data v současné době už může přečíst. Takže, aby se zabránilo, že tato data budou prodána nějakému novináři, tak je pacient zapsán pod jiným jménem.

U zdravotnických dat je jenom otázkou času, než se k nim dostane někdo, kdo by je mít neměl

Martina: Protože ono by to mohlo mít úplně opačný efekt. Ne to, že to vylepší zdravotní péči, nebo prevenci, ale že lidé, kteří nebudou chtít, aby se na ně věděla jejich diagnóza, jejich třeba selhání, slabosti, poklesky, nebo jejich zatížení, tak zase začnou chodit k andělíčkářkám, nebo než by šli řešit svůj alkoholismus, tak si budou v klidu popíjet.

Luděk Nezmar: Nejenom to. Navíc data se můžou zkreslovat. Třeba hodinky Apple, které mají zdravotní funkci, tak to je zrovna věc, kterou si nemůže dovolit každý, protože jsou poměrně drahé. Takže, když se tam přihlásí Apple, tak výzkumníci a doktoři uvidí pouze tu část populace, která si může dovolit kupovat hodinky Apple. A ti, kteří si můžou dovolit kupovat hodinky Apple, tak si také asi můžou dovolit kupovat lososy, a řekněme velmi kvalitní stravu, a mají určitě jiný životní styl, než člověk, který je rád, že si koupí chleba s  turistickým salámem, a logicky jeho zdravotní stav a návyky budou úplně jiné. A v ten moment tato data začnou být zkreslená, a tedy i výsledky, které bude poskytovat umělá inteligence, o které tam hovoří, kterou na to budou pouštět. To znamená, je tam ještě celá řada věcí, které je potřeba dořešit, a zamyslet se nad nimi. To, co je v plánu, to bude mít obrovský dopad na celou populaci.

Martina: Ty jsi před chvílí zmiňoval termín „kreativní anonymizace“, což je lingvistický a logický nesmysl, je to prostě byrokratický cant – nemůžu najít lepší výraz. Řekni mi, jak se k tomu staví naše země? Jak to přijímá, a jak na to reaguje?

Luděk Nezmar: Z toho, co jsem v těch dokumentech četl, se obávám toho, že vláda s tím v podstatě vyjádřila souhlas. Dokonce v je jednom textu hovořeno o tom, že to patří k jedné z jejích priorit, takže se k tomu staví veskrze pozitivně, ale je tam krátký odstaveček bez toho, aby se někdo reálně zamyslel nad tím, co všechno okolo toho hrozí. Současné informační systémy, které jsou v nemocnicích, nejsou na něco takového připraveny, a kybernetická bezpečnost je z mého pohledu pro takovýto projekt naprosto nedostatečná.

Martina: I u lékařských zařízení je kybernetická bezpečnost nedostatečná?

Luděk Nezmar: Já jsem o tom přesvědčen, protože to vidím dnes a denně. Takže z mého pohledu ano.

Martina: Vezmeme-li v úvahu, že hackeři dokázali před nějakou dobou paralyzovat jednu naši nemocnici, tak to asi hovoří samo za sebe.

Luděk Nezmar: Kdyby jednu. Bylo jich víc.

Martina: Povídej.

Luděk Nezmar: A navíc to není jenom o hackerech, ale právě i o tom, že stačí, když si data dá nějaký výzkumník na flashku, a někde je zapomene. To prostě není jenom o hackerech. Ještě jednou: U dat, které někdo někde má, je jenom otázkou času, než se k nim dostane někdo, komu do ruky nepatří.

Martina: Jak se k tomu staví třeba ministerstvo zdravotnictví? Vyjádřilo se k tomu nějak?

Luděk Nezmar: Pokud vím, tak ministerstvo zdravotnictví uspořádalo na toto téma setkání, kde – teď jsem chtěl říci výzkumníci, ale spíš zástupci farmaceutických firem – zařehtali blahem. A ostatním to bylo celkem jedno. Takže z mého pohledu tam právě naprosto chyběl prvek někoho z technického prostředí, kdo by jim řekl: Ale pozor, to také obnáší taková a taková rizika. To není jenom o pozitivech.

Vznik nového úřadu Evropský prostor pro zdravotní data je dalším krokem k úplné kontrole občanů

Martina: Myslíš, že lidé stále velmi podceňují cenu svých dat?

Luděk Nezmar: Tak to zcela jednoznačně. Lidé si vůbec neuvědomují nejenom cenu těchto dat, ale co všechno s nimi lze udělat.

Martina: Když bychom se trošku chtěli bránit: Zjišťoval jsi třeba, jestli by toto předání našich intimních zdravotních dat nebylo porušením ústavy?

Luděk Nezmar: Vzhledem k tomu, a už jsem to tady zmínil, že článek 7 Listiny základních práv a svobod zcela jasně hovoří o právu na soukromí, tak z mého pohledu ano. Ale nejsem právníkem.

Martina: Řekni mi, z pohledu kybernetického odborníka, jak by se naše země měla v ideálním případě k tomuto projektu postavit?

Luděk Nezmar: V první řadě bych si nechal zpracovat posouzení vlivu na bezpečnost osobních údajů, takzvanou DPIU. Tím bych začal, protože tam se upozorní na největší rizika. A pak by mělo dojít k redukci, nebo mitigaci rizik, a mělo by se říci, jestli jsme vůbec schopni tato rizika zmírnit, pokud tam tedy taková jsou. Z mého pohledu jsou. A třetí věcí je, že jsem stále přesvědčen o tom, že tady je nezbytný souhlas. Někde v tom materiálu je to dokonce souhlas majitele zdravotních dat, a někde se tam píše, že v současné době je to mimo jiné všechno komplikováno tím, že se vyžaduje tento souhlas, který je příliš drahý. Ale přece není nic dražšího než moje soukromí, moje bezpečnost.

Martina: Vzpomínal jsi, že naše vláda, nebo respektive jednotlivá ministerstva, mají v úmyslu zřídit více takových datových prostorů, kde se budou shromažďovat data na každého jednoho z nás, ať už jde, jak jsi říkal, o podávání daňového přiznání, nebo placení daně z nemovitosti. Myslíš, že toto je trend, který jsme nastoupili, a že je tudíž potřeba se s tím smířit? Nebo začít bojovat? Nebo je to boj s větrnými mlýny?

Luděk Nezmar: Já se trošku obávám, že tady spousta lidí zaspala. To je jedna věc. Další věcí je, že lidé, kteří toto prosazují, mnohdy mají sami za sebe dobrý pocit v tom smyslu, že takhle to má být, že konají dobro, bez ohledu na to, aby si uvědomili důsledky, které to má. Kam až to vlastně může dojít? Když jsme se před pár lety smáli Číňanům, jak tam mají dohled v podobě kamer, tak my si tady na sebe šijeme ještě něco horšího, protože pokud budeme data centralizovat, budeme takzvaně, jak se tomu říká „data mining“, tedy že budeme data vytěžovat, tak to samozřejmě bude za nějakým účelem. A pokud si tedy někdo myslí, že stát má v první řadě na mysli blaho občana, tak to tak není. Stát má v první řadě na mysli své blaho, aby získal co největší moc nad občanem.

Martina: Myslíš, že to je jenom logický krok na cestě k dokonalé kontrole občanů?

Luděk Nezmar: Tato skládačka je myslím na prosto jasná. Za mě ano.

Cílem nových technologií není v první řadě ulehčit člověku život, ale vydělat peníze

Martina: Já jsem si uvědomila, že některé firmy, které se zabývají získáváním a přeprodejem dat, se vlastně chovají tak, že bych se zeptala: Proč se nám přiznávají? A pak mi došlo, že se chlubí. A teď mluvím o třeba Anomaly Six, která v jedné prezentaci tvrdila, že dokáže sledovat tři miliardy telefonů v reálném čase, a která mimo jiné vložila svůj software do více než pěti set mobilních aplikací. Chápeš, jak je tohle možné, a že to není trestné? A ještě navíc je doloženo, že s nimi obchodovala americká vláda?

Luděk Nezmar: Chápu to naprosto přesně. Je to prostě o tom, že jako vždy jdou tyto technologie před jakýmkoliv právem, tedy že právo za těmi technologiemi velmi výrazně kulhá. A je to čím dál markantnější. A cílem všech těchto nových technologií není v první řadě ulehčit člověku život, ale vydělat peníze. Všechno je to jenom o penězích.

Martina: Tisíce českých firem budou muset do konce roku 2024, nebo do poloviny roku 2024 nově splňovat povinnosti v kybernetické bezpečnosti. S těmi počítá směrnice Evropské unie, NIS2. Je toto dobrý krok? Co je to za směrnici?

Luděk Nezmar: NIS2 je Network and Information Security. Existovala takzvaná NIS1, a já to teď dám do kontrapunktu s GDPR: Tak, jako Česká republika nebyla připravena na GDPR, a velmi významně pokulhávala, tady to byla oproti jiným státům v Evropské unii spíš revoluce, než evoluce. A nyní jsme přesně v opačné situaci. Díky tomu, že u nás byl v minulosti přijat poměrně kvalitní zákon o kybernetické bezpečnosti, tak v případě České republiky minimálně od firem, které spadaly pod takzvané ZKBčko – Zákon o kybernetické bezpečnosti – se jedná spíše o evoluci, nebude tam nic až extra děsivého.

Na druhou stranu pod ZKBčkem jsou v současné době stovky entit, řekněme třeba 400 firem, ale nově by jich mělo být přes 6 000. To znamená, že se to dotkne celé řady podniků, ale třeba i organizací, a jednou z primárních je zdravotnictví. Vzhledem k tomu, že znám tamní stav, tak za mě NIS dvojka je v tomto směru spíš požehnáním, a tlak na to, aby se tyto věci alespoň částečně srovnaly, a naše data byla pod drobnohledem.

A je tam velmi zajímavá jedna věc: Oproti předchozím legislativním počinům Evropské unie je tady plná odpovědnost vedení těchto společností, takže když dojde ke kybernetickému průšvihu, tak to dokonce může skončit odvoláním ředitele, nebo zákazem činnosti. A to doteď nebylo. Doteď to bylo tak, že…To vlastně nemusíme řešit.

Martina: Pokuta může být až 10 miliónů eur, nebo 2 % z celosvětového ročního obratu firmy. Ale, tak jak si říkal, že jsme nebyli připraveni na GDPR, tak doposud mělo povinnost plnit kybernetické předpisy asi 400 subjektů, a teď jich bude 15x tolik. Dá se to zvládnout?

Luděk Nezmar: Ne, nedá. Není to reálné, protože v současné době chybí kyberbezpečáci, protože to je relativně malá skupina lidí, která tomu opravdu rozumí. Jedna věc je – někteří chodí a říkají: „My vám tyto směrnice naimplementujeme, a tak podobně.“ Ale o tom to není, nebo jenom malá část, a už v současné době kyberbezpečáci chybí. Je naprosto nereálné, aby bylo kvalitně zvládnuto 6 000 entit.

Evropské dotace jsou jedním z největších zel

Martina: Ale pozor. Nesu dobré zprávy, protože byla spuštěna dotace na kyberbezpečnost, a jak víme, tak dotace řeší všechno. Mimochodem, znáš nějakou oblast lidské činnosti, do které by nevstupovaly státní, nebo evropské dotace?

Luděk Nezmar: Bohužel neznám. A musím říct, že je to jedno z největších zel, které se k nám dostalo.

Martina: A co myslíš, že mohou znamenat dotace na kyberbezpečnost? Mají v sobě zakódováno nějaké nebezpečí?

Luděk Nezmar: Tak v první řadě nebezpečí korupce. To myslím, že je zakódováno dokonce v každé dotaci. A samozřejmě, že ano, protože ti, kteří na dotaci nedosáhnou, to budou muset platit sami, a kyberbezpečnost není pohodlná ani levná. A to i vzhledem k absolutní digitalizaci našich životů, protože lidi si zatím furt neuvědomují, že za téměř každou lidskou činností v současné době už data, digitalizace, robotika, umělá inteligence jsou. Koneckonců těm, kteří by si to chtěli vyzkoušet, doporučuji OpenAI.org nebo .com, což je umělá inteligence, která je spuštěna, a do roku 21 sbírala data z celého internetu. A nedávno jsem hovořil se svým kolegou, a on mi doslova a do písmene říkal: „Ty viděl jsi to? Hrál sis s tím?“ Představ si, my jsme tomu řekli, ať to napíše script, a ono to script napsalo. A pak jsme řekli, že to ale chceme udělat takhle. A ono nám to tak napsalo. Co budu ti programátoři žrát? Tak to bylo do slova a do písmene. Umělá inteligence strašně moc pokročila, a lidé opravdu nedohlížejí realitu. Je strašně málo lidí, kteří tomu skutečně rozumí.

Martina: Luďku Nezmare, když se dívám na to, co jsme probrali. A když si ještě dobře vzpomínáme na to, jaké opravdu manévry se děly kolem GDPR, a jak absurdní rozměr to mnohdy mělo – třeba, že můj muž zavolá do nemocnice, jak se mi daří, a oni mu to neřeknou, protože jsem ho nikde jmenovitě neuvedla – a do toho se podíváme na Evropský prostor pro zdravotní data a další prostůrky, kde se budou shromažďovat, pokud možno další co nejcitlivější data na každého jednoho z nás. Tak nemyslíš, že nám tím třeba jenom vymýšlejí zábavu, abychom se nenudili mezi jednotlivými volbami, nebo nějakým zásadními věcmi? Protože to vlastně vypadá jenom jako umělé zaměstnání.

Luděk Nezmar: Jak si to myslím u spousty jiných věcí, tak tady tak úplně ne. Myslím, že jde v první řadě o mining dat, to znamená: Zadarmo se dostat k obrovskému potenciálu peněz. Tady myslím, že jde čistě o peníze.

Martina: Když se podívám na zásadní kyberútoky, které se odehrály v loňském roce, tak skupina Conti vypnula Kostariku, severokorejský útok Lazarus Group, ruské útoky na Ukrajinu. Útok skupiny ALPHV odstavil pohonné hmoty v Německu, a to poměrně zásadním způsobem. Myslíš si, že toto je naše budoucnost?

Luděk Nezmar: Zcela jednoznačně. To je to, co jsem říkal, že si lidé neuvědomují, kde všude už by kyberbezpečnost měla být, a není. Kouzelně je to vidět i na moderních autech: Ano, máme auto, připojení na wi-finu, na bluetooth. Tesla výborná, ale šikovný hacker ji dokázal za 30 minut vypnout. Lidé si fakt neuvědomují, kam všude to může jít. A teď se přidávají nové věci – třeba dávkovače léků. A momentem, kdy já jako doktor na dálku dokážu ovlivnit množství podaného léku, tak jako hacker ho na dálku dokážu ovlivnit také, až na to, že doktor může dávku snižovat, a já můžu udělat přesný opak. A v tom vidím obrovské nebezpečí. Tyto technologie strašně předběhly schopnost lidí si tyto věci ohlídat.

Martina: Zlatá doba inspektora Colomba, kdy padouchové museli digitalis zavrtat do korunky zubu.

Luděk Nezmar: Přesně tak.

Lidé by se měli připravit na to, že budou bez digitálních přístrojů, a mít doma obyčejná kamna a dříví. Telefon lze ochránit v mikrovlnné troubě.

Martina: My se tady bavíme o tom, jak si neuvědomujeme, jak jsme křehcí, a jak jsme zaspali v oblasti kybernetické bezpečnosti. Ale nevede cesta jinudy, než jen posilovat kybernetickou bezpečnost? Nevede cesta přeci jenom přes to, že se budeme spousty těchto pomocníků i v uvozovkách „pomocníků“ zbavovat tak, že na nich budeme čím dál tím méně závislí? Když vezmu v úvahu, co nám v poslední době hrozí od rusko-ukrajinského konfliktu, kdy všechny strany mají zbraně fungující na bázi elektromagnetického pulzu, takzvané EMP, které bezpečně vypnou prakticky všechno, protože dokážou roztavením z polovodičů udělat vodiče, a v tu chvíli se jakýkoliv přístroj destruuje, tak nevede cesta přeci jenom tudy?

Luděk Nezmar: Myslím, že zcela jednoznačně. Lidé by měli být připraveni i na variantu, že budou i bez těchto přístrojů. Já mám taky doma v baráku i obyčejná kamna, mám naštípané dříví, a jsem na tuto variantu připraven. Možná by lidé měli vědět, že když budou chtít ochránit telefon, tak nejlepší Faradayova klec, kterou na EMP můžou mít, je asi jejich mikrovlnná trouba. Ale je důležité podotknout, že zachrání telefon, ale vysílače to asi nedají. Takže pokud je někdo prepperem, tak bych si tam dal aspoň vysílačky.

Martina: Chci vidět preppera, který má mikrovlnku. Pověz mi ještě, jestli můžeme vědět, zda se selhávání kyberbezpečnosti na straně Ruska nebo Ukrajiny v tomto konfliktu už i tam projevuje?

Luděk Nezmar: Jistě. Za dobu ukrajinského konfliktu tam byly několikrát různé typy hackerů. Třeba Rusům se podařilo hacknout americký systém, který dodával informace o pozicích ruských jednotek. Rusům se podařilo hacknout, a teď nevím, nechci, aby mě někdo bral za slovo, jestli twitterový, nebo facebookový účet generála Zalužného, a potom se nestačil divit, co se mu tam všechno objevilo. Opět – data v současném vojenském konfliktu hrají klíčovou roli. NATO už před delší dobou kyberprostor definovalo jako další bojiště. To znamená, že mít ve vojenských složkách odborníky na kybernetickou bezpečnost je v současné době naprosto klíčová věc.

Martina: Ty víš o kybernetické bezpečnosti, o hrozbách, i o možnostech lidí, kteří toho všeho chtějí zneužít díky naší nepozornosti mnohem více než všichni ostatní. Řekni mi, čeho se bojíš nejvíce?

Luděk Nezmar: Toho, že mi seberou moje naftové auto, které je kyberneticky odolné. Já se nejvíce bojím o své děti, takže se je snažím od začátku učit si s telefony a počítači nehrát, ale naopak umět s nimi zacházet tak, aby děcka byla v bezpečí.

Martina: Jak to je? Protože já si myslím, že děti jsou v tomto velmi důvěřivé, a přestože se sociálními sítěmi žijí vlastně odmalička, tak jsou v tom mnohem naivnější.

Luděk Nezmar: Úplně odmalička. V současné době jsou tomu nejmenšímu dva a půl roku, dobře, tomu teprve začínáme obrázky ukazovat, ale kromě toho, že si s těmito přístroji hrají, s těmi hrami, tak se zcela reálně s nimi posadím ke stolu, a vysvětluji jim, co všechno se může stát. Ukazuji jim příklady, snažím se je v tomto směru vychovávat a vzdělávat, aby znaly i tu dark side, nebezpečnou stránku těchto věcí, a bez tohoto vzdělání by pak opravdu přežít nedokázali. To je jedna věc. Druhá věc je, že se jim snažím ukázat, jaký je život bez těchto věcí. To znamená, že jdeme pod stan, rozděláme oheň, a žádné přístroje tam nemají. To je druhá terapie.

Internet věcí skrývá mnoho nebezpečí, od sledování po manipulaci se spotřebou

Martina: Ty jsi říkal, že se bojíš o to, že ti vezmou auto. Ale já už jsem tady zmiňovala hackerský útok, kdy byl v únoru 2022 napaden německý energetický gigant, a po destabilizaci jeho IT struktury bylo uzavřeno více než 200 čerpacích stanic po celém Německu.

Luděk Nezmar: Přesně tak, protože všechno je teď postaveno na počítačích, to znamená, pokud hacknou hlavní systém, tak zůstanou zavřené třeba všechny elektromotory, které otevírají třeba vpustě, to znamená, že je to strašně nebezpečná věc. Zrovna tak si představte, že by ČEZ už měl nainstalovány všude elektroměry, a momentem, kdyby ty se hackly, tak nejen, že to lidi bude stát peníze, ale třeba by tam mohlo dojít ke změnám v míře vpouštěného proudu. Nejsem hardwarista, nechci do toho úplně zabíhat, ale těch nebezpečí, které u toho hrozí, je strašně moc. A to jsme se vůbec nebavili o nebezpečích spojených s takzvaným IoT, internetem věcí, což jsou chytré ledničky a podobné věci. Toho je strašně moc.

Martina: V čem je nebezpečí, když si člověk koupí přechytřelou ledničku, která ho neustále upozorňuje na to, že mu končí záruční doba mléka? Hrozí tam ještě nějaké jiné nebezpečí?

Luděk Nezmar: Třeba tak, že si tyto chytré ledničky třeba vedou seznamy toho, kdy a jaké jídlo je do ledničky dáno, a to se klidně může změnit. Tím chci říct, že se třeba doby spotřeby můžou změnit. A je také možné na dálku začít roztáčet motory. Dobře, v posledních ledničkách to tak úplně není, ale chytrá pračka se může spouštět momentem, kdy spustím X spotřebičů v domácnosti, takže někde můžou vyvolat zkrat. Zrovna tak chytré televize, které umí nejenom zvuk vysílat, ale umí ho i přijímat, takže přes ně můžou všechno poslouchat. Jsem přesvědčen, že lidé si mnohdy toto nebezpečí, které kolem toho všude je, neuvědomují.

Martina: Patříš také, Luďku Nezmare, k lidem, kteří mají na kamerce na počítači samolepku? Máš hloupou televizi, ledničku, která trestuhodně jenom chladí?

Luděk Nezmar: Takhle, v baráku je jedna místnost, kde je v podstatě absolutní elektronický klid. Ano, taková tam je. Je tam jedna takováto Faradayova klec. Ale nejsem až tak paranoidní. Na druhou stranu, kde to lze, tak tam jsem na data opatrný, takže třeba na mém notebooku není přelepka, ale mám tam rovnou šoupátko, což tento notebook umožňuje. A nedávám zbytečně své osobní údaje do světa. Třeba Facebook mi neslouží k tomu, abych tam dával své příspěvky, ale Facebook používám přesně opačným způsobem, to znamená, že si se zájmem čtu dění okolo sebe, ale zcela záměrně se vyhýbám komentářům, protože přesně nechci, aby někdo v budoucnu tyto věci použil. A nemluvím o svých sousedech, příbuzných, přátelích, ale třeba právě o státu, nebo o nějakých nadnárodních korporacích.

Současné nastavení společnosti ujelo a není zdravé. Lidé by se měli vrátit, zvolnit, zklidnit, a přemýšlet, jestli nejsou manipulováni

Martina: My jsme se dnes především věnovali Evropskému prostoru pro zdravotní data. Přenesme se do brzké budoucnosti, kdy to bude schváleno: U nás se tomu nikdo nebrání, lidé si toto nebezpečí ani neuvědomují, přicházejí k lékaři, a neví, že tím poskytují data ke všelikému zpracování, nebo si to uvědomují jen někteří. Co můžeme v tuto chvíli dělat?

Luděk Nezmar: Obávám, že člověk nemůže dělat nic. Já bych řekl, že jediné, co může dělat, je jít k volbám, a velmi s rozmyslem volit lidi, kteří potom v Parlamentu podobnou legislativu dál nepustí.

Martina: Myslíš Piráty, kteří prosazují pravý opak toho, co měli v některých bodech svého programu?

Luděk Nezmar: Pro mě Piráti bezpochyby zklamáním jsou, protože hovořili o svobodném internetu, a ve finále jejich kroky vedly spíše přesně k opaku, to znamená spíše k potlačování svobody na internetu, viz vypnuté weby. Já se opravdu obávám, že současné nastavení celé společnosti ujelo někam, kde to není zdrávo. Lidé by se měli vrátit, zvolnit, zklidnit, a více se zamýšlet nad tím, proč některé věci dělají, proč jsou jim některé věci předkládány, a zvážit, jestli nejsou manipulováni někam, kde v podstatě být nechtějí.

Martina: Ty jsi, Luďku Nezmare, v této době čestným předsedou Asociace pověřenců pro ochranu osobních údajů, a byl jsi i klasickým předsedou. Jsi také členem Českého institutu manažerů informační bezpečnosti. Z této pozice nemůžete dělat vůbec nic? Nemůžete nějakým způsobem informovat ministerstva, vládu, sestavit správu, udělat petici, všechny takové legální, většinou neúspěšné kroky?

Luděk Nezmar: Shodou okolností zrovna před sebou mám jeden náš přípis, který se týkal právě tohoto návrhu zákona o správě dat veřejného sektoru, který jsme velmi zkritizovali. Ale když se k tomu vrátím, tak nás nikdo neoslovil. Tyto informace se k nám dostávají spíše náhodou, stejně tak, jako o Evropském prostoru pro sdílená zdravotní data. A pokud se k nám dostanou, tak na to reagujeme. Ale z mého pohledu je obrovským problémem současné státní správy to, že nedává tyto věci k reálné veřejné diskusi. Prostě nás nikdo neosloví. Co si sami neseženeme, nevybojujeme, tak nedostaneme.

Martina: Dobře, tuším, že to byl Einstein, kdo říkal, že projevem šílenství je dělat stále stejné věci a stále doufat v jiný výsledek. Takže, budete teď čekat, že vám jednou někdo zavolá a poprosí vás o radu, nebo v tom třeba budete aktivní?

Luděk Nezmar: Ne. Myslím, že se snažíme být aktivní, a zaplať pán Bůh se současný předseda velmi intenzivně snaží komunikovat s úřady, a upozorňovat je na to, že tady jsou i odborné společnosti, které se k tomu chtějí vyjadřovat, které jsou i zadarmo schopny poskytnout know-how. Takže za nás se snažíme tyto věci měnit, a v první řadě hovořit ve prospěch lidí, nikoliv ve prospěch státní správy.

Martina: Tak doufám, že se brzy společně setkáme a že mi řekneš, že to dobře dopadlo a že se třeba naše země rozhodla, že dobrovolně do této informační oprátky hlavu nestrčí. Luďku Nezmare, díky za to, že jsi nás upozornil na to, co se kolem nás vlastně děje. Díky moc.

Luděk Nezmar: Já mockrát děkuji za pozvání.

Martina: Prosím tě, odkud dnes pro naše soukromí, naši bezpečnost, co se týká informací o nás samotných, plynou největší rizika? Je to spíše od soukromých firem, od státu, nebo od nadstátních institucí?

Luděk Nezmar: Tak kouzelné na tom je, že digitalizace, a to propojení dat prostoupilo prakticky všemi obory lidské činnosti. To znamená, že útok může přijít odkudkoliv, protože zájemců o data je strašně moc. Základním předpokladem, základní tezí, proč data potřebují, je to, že kdo data má, tak je mnohem efektivnější ve své práci i ve svých výkonech k dosažení svých cílů. Proto všichni data chtějí.

Martina: To znamená, že my soukromé, státní a nadstátní organizace ani tak nezajímáme jako jedinci, ale jako snůška dat?

Luděk Nezmar: Veškerá umělá inteligence se učí na datech. Čím víc dat mám, tím, řekněme, lepších výsledků dokážu dosáhnout, proto také je tak veliký zájem o soubory dat. Ale na druhou stranu samozřejmě, když umím s daty pracovat, tak si vyzobnu i konkrétního jedince a dokážu o něm zjistit prakticky úplně všechno.

Martina: Když si uvědomíme, kdo všechno ví, kde jsou naše informace, nebo respektive informace o nás, tak se nabízí otázka, jestli ještě existuje pojem „soukromí“. Nebo ho budeme muset nějak předefinovat?

Luděk Nezmar: Za současné situace se dá říci, že neexistuje. A myslím, že hezkou ukázkou je třeba to, že – není to zatím příliš známo – že i české úřady zafungovaly, a daly pokutu v řádech stovek miliónů jedné společnosti, která nabízela svůj softwarový produkt, který měl člověka ochránit, ale ve skutečnosti sbíral data, která tato společnost prodávala.

S aplikacemi, které si zaplatíme, si mnohdy stahujeme šmíráky, kteří někam tajně odesílají naše data, a to ještě za naše peníze

Martina: Četla jsem, že vydavatelé aplikací často umožňují třetím stranám vkládat za poplatek do svých aplikací sady SDK, takže my si stáhneme aplikaci, případně za ni ještě zaplatíme, a tím jsme si nasadili do mobilu šmíráka. A ta firma to ví.

Luděk Nezmar: Čím dál častěji se při programování používají už hotové skripty, mnohdy jsou to i black boxy, to znamená, že ani programátor nevidí dovnitř. Vůbec nevidí, co se tam s daty děje. A samozřejmě tvůrce skriptu tam může dát klidně věci, které „na tajňačku“ budou data odečítat a třeba někam posílat, a ještě prostřednictvím vašeho telefonu, takže si to sami zaplatíte.

Martina: Je pravdou, že existují soukromé firmy, které od nás získávají data veřejným, či někdy i podloudným způsobem, a pak tato data naprosto suverénně prodávají státním institucím, nebo státu?

Luděk Nezmar: Zcela jednoznačně. Je celá řada takových systémů. Jeden takový systém třeba sbírá data už, pokud si nemýlím, od devadesátých let, teď nevím, jestli 93, nebo 94, z celého českého internetu, a když jste potom v pozici třeba exekutora, tak si tam dáte jméno člověka, kterého hledáte, a ono vám vyjede nejenom informace o něm, ale také o jeho okolí. To znamená, že pak víte, jak se jmenuje jeho soused, získáte na něj spojení, a pak se exekutor může klidně dotazovat i tam. Jinými slovy, klíčové v těchto datech je dokázat pospojovat jednotlivé vazby, a čím větší soubor takových dat mám, tím lépe na tom jsem. Proto se kradou data ve velkém, a pak se na ně posazuje umělá inteligence, která je schopna najít souvislosti, které člověk ani najít nedokáže.

Martina: To znamená, že nám ještě nedochází, co všecko umělá inteligence, které jsme ještě příliš nepřišli na chuť, a hlavně jí moc nerozumíme, dokáže vyextrahovat z našich dat?

Luděk Nezmar: Ona dokáže najít vzorce, které člověk najít nedokáže, to je jedna věc. Druhá věc je, že při současné velikosti neuronových sítí dokonce dochází k situacím, kdy je předpokládán nějaký výsledek umělé inteligence, ale ona dá ve finále úplně jiný výsledek, a oni nejsou schopni zpětně zrekonstruovat, jak na to přišla.

Martina: Takže nás v něčem už trochu trumfuje?

Luděk Nezmar: Já bych neřekl, že je schopna, nebo že někdy bude schopna předčit člověka, protože schopnost kreativního myšlení bude zřejmě umělé inteligenci vždycky chybět. Ale dám příklad z Ameriky, kde soudní systém došel k závěru, že aby ulehčili práci soudcům, tak nasadili umělou inteligenci, která v banálních případech nějakým způsobem rozhodovala. A bylo zajímavé, že mnohem častěji posílala do vězení za drobné přestupky občany tmavé pleti. A ukázalo se, že to dělala z toho důvodu, že se právě učila na sadě dat z minulosti, kde byli většinou odsouzeni občané tmavší pleti, a z toho důvodu předpokládala, že tam je i důvod, proč to takhle dělat. Jinými slovy, když mám špatnou, nebo nepřesnou sadu dat, nebo když zvolím nepřesný, nebo chybný algoritmus, tak výsledky můžou být úplně jiné. Ale to nesouvisí s tím, co jsem říkal předtím, ale se špatným zadáním, nebo špatným souborem dat. Ale když už je neuronová síť dost velká, tak nejsme schopni dosledovat způsoby rozhodnutí, toho, jak běžel vývoj umělé inteligence, když to řeknu jednoduše.

Vzniká Evropský prostor pro zdravotní data, který bude moct získávat podrobné informace o zdravotním stavu všech občanů EU bez jejich souhlasu

Martina: To znamená, že v tuhle chvíli jsou naše data nejcennější komoditou, a tuto komoditu chtějí získávat státní i soukromé, nadnárodní firmy, a my vůbec netušíme, co všechno z nich získají? Nebo mi můžeš říct, co všechno nám třeba mohou udělat, co nám mohou provést?

Luděk Nezmar: Mohou vám provést cokoliv. A myslím, že i na současném konfliktu, který teď probíhá na Ukrajině, je krásně vidět, že síla dat je jedna z klíčových věcí. Když se na to člověk podívá, tak zjistí, že není nejdůležitější mít nejsilnější tank, ale mít dron, který seshora vidí pohyb jednotek, dokáže včas predikovat, zaměřit palbu, a podobné věci. To znamená, že data jsou naprosto klíčová. Ano, možná nám v poslední době ropa vyskočila o něco dráž, ale data jsou furt nejcennější zboží na světě, které v současné době může člověk pořídit. A pokud mám vhodný soubor dat, tak můžu člověka zničit, můžu mu pomoci, můžu ho nechat zabít, nebo mu naopak zachránit život. Strašně záleží na tom, k čemu kdo data použil. Ale pozor, tady platí staré dobré okřídlené heslo: Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. A to je v poslední době vidět velmi často.

Martina: Takže Karel může shromažďovat má data proto, aby mi pomohl, aby hlídal mé zdraví a podobně. Ale když tyto data získá František, tak je může použít k tomu, aby mě nějakým způsobem dehonestoval, zničil, poškodil.

Luděk Nezmar: Přesně tak, protože data jsou potřeba třeba k tomu, aby se nalezl nový lék. To znamená cílená biologická léčba, protože dokážu zaměřit konkrétní nádor přesně v daném místě. Ale toto jde použít i opačně, to znamená, že už nebudu hledat genom nádoru, ale budu hledat genom člověka, který se někde narodil, má modré oči, a dokážu ho zlikvidovat. Takže nikoli, že mu pomůžu, ale naopak, pokud dokážu genom přečíst, nebo získat o jeho genomu data, tak dokážu zacílit nejenom léčbu, ale i smrtelnou aplikaci.

Martina: Tím se dostáváme k tématu, kvůli kterému jsme se dnes sešli především, a to k záměru Evropské unie, která se rozhodla shromažďovat data v oblasti zdravotnictví. Říká tomu Evropský prostor pro zdravotní data, a vše zdůvodňuje tím, že to, cituji, údajně povede ke zlepšení zdravotní péče o pacienty. Jenže to, co chce o nás Evropská unie vědět, je v pravdě na pováženou, protože ona chce nejen všechna data z našich zdravotních záznamů, což samotné už by byl poměrně tvrdý zásah do soukromí pacientů a občanů, ale chtějí znát i nejrůznější data, která souvisí s dopadem na zdraví lidí, včetně sociálních faktorů, vlivů životního prostředí, a také, pozor: chování jednotlivců i skupin obyvatel. Dále potřebují genomická data o patogenech s dopadem na lidské zdraví, a také, a to opět doporučuji k pozornosti, genetická, genomická a proteomická data týkající se nás všech. Takže naprosto všechno, od buňky po ponožky. Chtějí vědět všechno. Co říkáš na tento projekt Evropské unie, soustředit všechna tato data všech evropských občanů do jednoho Evropského prostoru pro zdravotní data?

Luděk Nezmar: Začal bych tím, že to je první vlaštovka. Také tam píší, že to je první prostor, který by měl vznikat, prostor pro zdravotnictví. Ale budou vznikat další. To je první věc. Celé je to založeno na Data Governance Act, a toto je první pokus o využití dat. Já bych tam poopravil jednu věc: Nemyslím, že tato data chce Brusel. Myslím, že tato data chtějí primárně lobbisté, kteří toto v Bruselu prosadili, kteří primárně reprezentují spíše skupinu farma firem a výrobců zdravotnických pomůcek, protože platit drahé klinické studie, a vše s tím související, je nesmírně náročné, a takhle budou mít tato data v podstatě zadarmo.

Bude zřízen úřad EU, který má schvalovat žádosti o přístup k datům o vašem zdravotním stavu, pokud vyhodnotí, že je to pro dobro lidstva

Martina: Luďku Nezmare, připadá ti to aspoň z nějakého pohledu rozumné? Nebo ti to připadá jako velmi nebezpečný tah?

Luděk Nezmar: Kdybych měl pocit, že žiji v ideálním světě, tak bych řekl, že je to rozumné, protože můžeme sdílet data o vzácných chorobách. Přeci jenom, pokud máte v České republice dva lidi se vzácnou chorobou, tak pravděpodobně bude trvat nesmírně dlouho, než se na tuto chorobu přijde, a pak na způsob její léčby. Takhle, kdybyste měli data z celé Evropy, už to nebudou dva jedinci, ale bude jich třeba 300, takže bude mnohem jednodušší tato data sdílet. To je to, o čem jsem hovořil, tedy dobrý úmysl, který vede potom do pekla. Ale pak je tam druhá stránka věci, že tato data lze velmi snadno zneužít, a tady bych byl velmi opatrný ve sdílení těchto dat. Myslím, že primárně by to mělo být založeno na souhlasu daného člověka, ale tak tomu bohužel v tomto případě není, a nikdo se nás nebude na nic ptát, a tato data si prostě vezmou.

Martina: To znamená, pokud to projde: Přicházím k lékaři, on něco naťuká do počítače, a v tu chvíli nad těmi údaji ztrácím jakoukoliv moc, a odesílají se do nějakého společného úložiště, a každý se už jednou provždy může dozvědět, na co jsem se léčila, co mi bylo, jakou máme rodinnou zátěž, jaké jsou moje slabiny. Tak to je?

Luděk Nezmar: Tento technický postup by byl příliš primitivní. Oni tam říkají, že žádné velké úložiště dat nebude existovat. Je to chytřejší v tom, že Brusel poskytne platformu, já bych řekl, že to je jakési chapadlo, které bude schopno si sáhnout do všech malých, drobných databází v jednotlivých zdravotnických zařízeních, to znamená, že tato data se nikam odesílat nebudou, ale přijde toto chapadlo, které si sáhne pro kopii těchto dat, tu si vytáhne, a v jeden okamžik shromáždí X různých kopií. A tento „výzkumník“ bude moci s těmito daty pracovat.

Oni sice říkají, že tato data budou anonymizována, v některých případech pseudonymizována. Ale je nutno vysvětlit, že když data anonymizují, tak to znamená, že se zcela ztratí linka mezi daným člověkem a daty. Ale když jsou pseudonymizována, tak to tak není. Jednoduše řečeno, existují dvě Excel tabulky, jedna, kde jsou jména s čísly, s takzvanými ID-čky Y až X, a na druhé tabulce mám potom třeba výsledek zdravotního stavu, a k tomu některé z těchto čísel, takže jenom člověk, který má obě dvě tyto tabulky, dokáže identifikovat daného člověka. Ale samozřejmě tady platí staré kyberbezpečácké heslo, že bezpečná data jsou jen taková, která neexistují. Jakmile jsou data ve světě, tak je otázka času, kdy o ně přijdu.

Martina: A co lékařské tajemství? Tento pojem v tuto chvíli asi úplně ztrácí na významu.

Luděk Nezmar: Samozřejmě z tohoto pohledu ano. Tady hrozí jedno velké nebezpečí v tom, že EU uvažuje o tom, že bude zřízen úřad, který bude schvalovat jednotlivé žádosti, to znamená, že to nebude odsouhlasovat daný člověk, ale nějaký úřad, který vyhodnotí, jestli to je, nebo není pro dobro lidstva, a když to je pro dobro lidstva, tak řekne, že si můžete data vzít, jen tedy nezbytná data, a kdyby se náhodou ukázalo, že účel, který byl deklarován, není tím, ke kterému jsou data skutečně použita, tak zde je nějaká sankce. Jenže momentem, kdy mi někdo sebere má data, která se budou týkat třeba genomu, tak už není cesty zpět, tam žádná sankce nepomůže, a danému člověku to prostě ublíží. To je strašně nebezpečné. Listina lidských práv a svobod, to, co je součástí naší ústavy, ve článku 7 jasně deklaruje, že je právo člověka mít své soukromí a že je nedotknutelné, ale v tomto případě se to naprosto popírá. Relevantní by mi to přišlo, kdyby to bylo založeno na souhlasu dotčeného člověka, a nikoli bez jeho vědomí.

Evropský zdravotní prostor bude sbírat data i z elektronických zdravotních pomůcek, do kterých se výrobci napojí, a odešlou informace do systému

Martina: Znamená to, že vlastně v tuto chvíli se v rámci kategorie dobro lidstva chystá hromadné porušení základních lidských práv, svým způsobem, všech občanů EU?

Luděk Nezmar: Já to takhle vnímám. Samozřejmě si velmi dobře uvědomuji důležitost těchto dat pro zdravotníky, ale ještě jednou opakuji, je přece výsostným právem mé osoby rozhodnout si o tak soukromých otázkách, jako je zdraví.

Martina: Asi není. Nebo nebude.

Luděk Nezmar: Tak je to v současné době Evropskou unií deklarováno.

Martina: Myslím, že máme ještě v poměrně živé paměti, jak se používala, využívala a zneužívala data jednotlivců třeba v době covidu pro všeobecné bezpečí.

Luděk Nezmar: Tam je mimo jiné argumentováno tím, že se v době covidu ukázala potřebnost digitálních dat a jejich relevantnosti, správnosti. Jenže když se na to podívám z hlediska správnosti, tak velmi často tato data nebyla relevantní, nebyla správná, a na základě toho byli někteří lidé doslova šikanováni. To myslím, že v pořádku není. Takže z mého pohledu je to velmi nedopracované, a v této podobě bych to za kyberbezpečáky nepustil.

Martina: A jak je to už daleko?

Luděk Nezmar: Předpokladem je, že tento Evropský zdravotní prostor má být spuštěn v roce 2026. V současné době jsou dotazovány jednotlivé národní parlamenty, a celé se to upřesňuje. A kdyby to byla jen zdravotní data, ale tento text dokonce zmiňuje i takzvané wearables, což je sice na základě dobrovolnosti, ale zase, ne toho konkrétního člověka. Wearables jsou nositelné elektronické zdravotní pomůcky, takže typicky jsou to třeba hodinky, nebo pacemakery, a tak podobně, která odesílají data, a do toho se výrobci mohou zapojit, a tato data by se tam měla automaticky skákat. To je další věc, která jde úplně mimo.

Martina: Ano. Říkáš, že Evropský prostor pro zdravotní data má být spuštěn, řekněme, až v roce 2026.

Luděk Nezmar: Už.

Martina: Ale já to říkám spíš s ohledem na pokračování, ale shromažďována už musí být v podstatě teď.

Luděk Nezmar: Už teď jsou shromažďována jednotlivými zdravotními zařízeními, ale neexistuje propojenost a možnost všechna tato data sdílet, což je primární cíl. Oni hovoří o tom, že to je v podstatě pro naše dobro, že budeme mít nad těmito daty větší kontrolu. Ale to není pravda, naopak kontrolu ztratíme. Jediné, co uvidíme, v lepším případě, bude to, kdo se třeba na tato data chtěl podívat, ale reálně nad těmito daty ztratíme kontrolu. A pak je tady ještě druhá věc: Troufám si říct, že jsem poměrně dobře seznámen s úrovní zabezpečení dat právě ve zdravotnických zařízeních, a už jenom z toho důvodu jsem zásadně proti tomu, aby to za současné situace bylo spuštěno tak, jak je to připraveno.

Z anonymizovaných, nebo z pseudonymizovaných souborů dat o našem zdravotním stavu je možné zpětně najít konkrétní lidi

Martina: Musím říci, že ve světle nedávných GDPR manévrů působí velmi zvláštně zmínky o tom, že Evropský prostor pro zdravotní data má sloužit ke sdílení všech zdravotních dat v rámci České republiky, ale také v celoevropském prostoru, a to nejen mezi zdravotnickými zařízeními, ale i pro použití regulatorními orgány, státními i evropskými, a výzkumnými týmy v Evropě i ve světě. Tady už Orwell rotuje v hrobě.

Luděk Nezmar: Oni tam hovoří o tom, že je takzvané primární využití a sekundární využití. Primární využití má sloužit k tomu, aby člověk měl všechnu svou zdravotní dokumentaci elektronicky dostupnou, a ať je u jakéhokoliv lékaře, aby se tam mohl kdokoliv podívat, což myslím, že není úplně špatně. Druhá věc je, že se tím samozřejmě už zase zvyšuje riziko počtu lidí, kteří k těmto datům mají přístup. Ještě bych dodal, že v případě primárního využití se hovoří o tom, že já dávám souhlas, jestli do toho zdravotnické zařízení uvidí, nebo ne. A u sekundárního využití pro výzkum, pro regulatorní orgány a podobně, už žádný souhlas nedávám, tam to jde zcela mimo mě, a souhlas by za mě měl dávat zmíněný nově zřízený úřad, který žádost schválí nebo neschválí, ale já, jako občan, nad tím nemám vůbec žádnou kontrolu.

Martina: Přemýšlím ještě nad jinou stránkou tohoto procesu získávání dat, a to, že jsme nedávno byli svědky mediálně úmorné volby prezidenta, a viděli jsme, jak se všichni snažili na protikandidáta vytáhnout, co jenom šlo. A teď si představ, že máš středně šikovného hackera, kterého pošleš do Evropského prostoru pro zdravotní data, a on si vezme, jak jsi říkal, chapadlo, a zjistí, jestli někdo měl v minulosti třeba nějakou psychiatrickou diagnózu, nebo bral nějaká antidepresiva, léčil se před lety na venerickou chorobu, měl potíže s alkoholem, potrat, umělé oplodnění, spoustu věcí, které by mohly člověka pro kandidaturu, ale i pro hledání jakéhokoliv jiného zaměstnání, diskvalifikovat.

Luděk Nezmar: Tam myslím, že to takhle úplně použít nebude možné, protože teoreticky by tato data pro sekundární využití měla být anonymizována, nebo pseudonymizována. Nicméně je tam větička, která říká že, v ojedinělých případech by to tak být nemuselo. To je jeden moment. Ale pak je druhý moment: Prokazatelně jsem schopen z anonymizovaných, nebo z pseudonymizovaných souborů dat, pokud jich mám dostatek, poskládat určitý algoritmus, a dokázat tak zpětně najít jednoho konkrétního člověka. Krásně to bylo před časem prokázáno na datech telefonních operátorů. Takže ještě jednou: Byl bych v tom velmi opatrný. Ten princip, byť pohledu zdravotníků rozumím, se mi z pohledu kyberbezpečnosti vůbec, ale vůbec nelíbí.

Martina: Navíc když si představíme, jak se do budoucna mají rozvíjet biotechnologie, a právě umělá inteligence, o které jsme už mluvili, tak vlastně vůbec nemůžeme vůbec vědět, jestli ten nositel dat nebude nakonec velmi hravě vysledovatelný.

Luděk Nezmar: Přesně tak.

Systém sbírání dat o zdravotním stavu lidí by měl platit od roku 2026, ale EU se to snaží utajit, a chce postavit lidi před hotovou věc

Martina: Řekni mi, patří ve skutečnosti citlivá zdravotní data v každé evropské zemi občanovi nebo pacientovi, nebo patří lékaři, státu? Komu?

Luděk Nezmar: V současné době zcela jednoznačně patří občanovi, nebo pacientovi. Dokonce GDPR hovoří o tom, že to je údaj zvláštního charakteru, to znamená něco, čemu je potřeba při jeho ochraně věnovat zvláštní péči. Evropský prostor pro sdílená data z mého pohledu toto do značné míry prolamuje, a je otázkou, jak detailně by toto technické řešení mělo fungovat. To zatím zcela jasné není. Ale ještě jednou zopakuji: Jakmile jsou data na světě, a existuje k nim přístup, není otázkou, jestli o ně přijdu, ale kdy o ně přijdu.

Martina: Luďku Nezmare, já jsem se o záměru EU shromažďovat tato data dozvěděla od tebe. Znamená to, že jsem nepozorná, nebo že neexistuje žádná veřejná diskuse?

Luděk Nezmar: „B“ je správně. Přestože jsem v několika odborných společnostech, tak to ani v jedné nepřišlo na přetřes. Já jsem se k této informaci dostal shodou okolností díky diskusi s jedním panem poslancem, který zná mé zaměření na kyberbezpečnost, takže se mě ptal na můj názor. Takže jsem se to dozvěděl čirou náhodou. A potom jsem se to dozvěděl ještě z druhé strany, právě přes medicínský projekt, kde už se o tom hovoří jako o danosti, a už se na to čerpají granty.

Martina: To je přesně ta věc, která mě dostala do střehu, protože způsob, kterým chtějí orgány Evropské unie tento svůj záměr, tuto svou myšlenku prosadit, mi přijde až zákeřný, nebo řekněme podezřelý. Ale vlastně toho chtějí dosáhnout metodou, a teď jsi to nepřímo řekl, krok za krokem, kdybych chtěla být lidová, tak řeknu „salámovou metodou“, tak, aby většina odborníků, a hlavně veřejnost, byla v roce 2006 postavena před hotovou věc, kdy už se nebude možno k ničemu vyjádřit, takže řeknou: „Měli jste si to najít. Na dvou tisící třísté straně bylo napsáno, že se k tomu můžete vyjádřit.“ Je to skutečně tak? Je tady snaha nejednat, tutlat, zamlžovat a pak už to bude najednou schváleno?

Luděk Nezmar: Já jim do hlavy nevidím, ale takový pocit z toho mám, protože opravdu, kdyby někdo měl zájem toto veřejně diskutovat, tak bezpochyby prostor pro to je. A ještě víc mě ve všech těch podkladech zaujala jedna věc: GDPR hovoří o tom, že když se přichází s novou legislativou, tak je povinnost udělat takzvanou DPIU, a v tomto případě existuje jenom IA. Vysvětlím tyto pojmy: Evropská unie k tomuto materiálu udělá jen takzvaný Impact Assessment, což znamená posouzení dopadu. Ale to je posouzení dopadu z hlediska kolik, co to stojí, kolik by se ušetřilo, jaké to má výhody a nevýhody, ale pro ten samotný systém. A DPIA, takzvaný Data Protection Impact Assessments, je posouzení, nebo zhodnocení dopadu na subjekty údajů, na nás na lidi, jaký to bude mít přínos, jaká jsou tam rizika, co nám hrozí, jak je třeba to minimalizovat. Ale tohle tam není. Alespoň jsem to nikde na stránkách Evropské komise nebyl schopen dohledat. To je zrovna věc, která by si to bezpochyby zasloužila.

My sami dobrovolně krmíme digitální obry místo peněz našimi osobními daty za to, že si můžeme s někým v uvozovkách pokecat

Martina: Pokud by naše země přistoupila na záměr Evropské unie, co se bude s těmito daty dít? Budou se muset vyvlastnit, přijmout k tomu patřičné zákony, které zbaví naše občany možnosti nesouhlasit s umístěním jejich zdravotních dat do tohoto Evropského prostoru? Nebo do toho tak moc nemáme co mluvit, a směrnice se postupně upraví, nikdo si toho ani nevšimne, a najednou zjistíme, že naše data jsou předmětem zkoumání vědců někde v Belgii, nebo kde?

Luděk Nezmar: Tak kdyby to bylo předmětem zkoumání vědců, tak myslím, že je to docela dobré.

Martina: Já jsem rozený optimista.

Luděk Nezmar: My teďka hovoříme o směrnici, která se týká Evropského prostoru pro zdravotnická data, ale mezi tím byl přijat Data Governments Act, což je nařízení, které se týká správy a chování se k datům, a to vždycky bývá doprovázeno nějakou transpozicí do národní legislativy. A opět tady hrozí obrovské nebezpečí, protože někdo na ministerstvu vnitra tu transpozici spojil velmi kreativně, a hovoří o tom, že je potřeba všechna data, která státní správa nashromáždila, mít nejlépe někde na jednom místě, a aby si dotyční správci těchto dat pro ně jen tak chodili, když je budou potřebovat. A dokonce se tam přímo hovoří o takzvané kreativní anonymizaci, což jako je z hlediska …

Martina: Bojím. Bojím…

Luděk Nezmar: Což je z hlediska legislativních termínů naprostý nesmysl, protože data buďto mám anonymizována, nebo nemám. Ale tam se přímo hovoří o vytěžování těchto dat. A to jsou věci, které jsou nesmírně nebezpečné, protože já, jako subjekt údajů, předám data státu za nějakým účelem, to znamená třeba kvůli daňovému přiznání, a oni potom tato data použijí kvůli úplně něčemu jinému, a za jiným účelem, což mě může ohrozit. To znamená kreativní anonymizaci, a svévolné změny účelů předání dat, což je něco strašně nebezpečného, a objevuje se to čím dál tím častěji. Data jsou v současné době klíčový zdroj ke všemu.

Martina: V jedné restauraci jsem měla vyplnit dotazník, jestli jsem spokojená se službami, a jestli se mi to tam líbí. A pod tím byla vtipná douška, že vaše data budou zpracována a předána irskému klubu zahrádkářů a belgickému svazu pedofilů, a spousta takových věcí. A tak se tě chci zeptat, jestli se to už dávno neděje? A jestli my svým způsobem nemlátíme prázdnou slámu, protože naše data už jsou všude v prostoru, a my jsme nad nimi už dávno ztratili moc.

Luděk Nezmar: Myslím, že „B“ je správně, nad daty jsme dávno ztratili moc. Vždyť my sami dobrovolně krmíme obry v podobě Google, nebo Facebooku všemi našimi daty. My za to, že si můžeme s někým v uvozovkách pokecat, neplatíme peníze, ale platíme svými daty, a to je někdy mnohem cennější, než kdyby nám řekli o desetikorunu. Stačí se podívat, jaké je finanční zhodnocení společností, které se zabývají obchodováním s daty, ať se lidé podívají, o kolik vyrostl Google, Facebook – to jsou miliardy dolarů.

Martina: Já jsem dokonce s hrůzou zjistila, že mladí dělají to, že za jakési pofidérní benefity u té které společnosti jim poskytují svá data vlastně na kšeft.

Luděk Nezmar: Je to přesně tak. A zase, nad těmito daty pracuje umělá inteligence s nějakým zaměřením. Tato data jsou schopni dávat dohromady na základě našich příspěvků, a pomocí umělé inteligence, řekněme, s nějakou 80procentní pravděpodobností predikovat například naše volební chování. A teď si vezměte situaci, kdy sociální síť bude mít, řekněme, levicového, nebo pravicového majitele, a ten si řekne: „Tak, a já tady tomu volebnímu kandidátovi pomůžu.“ Takže pokud budeš pravičák, a já tě nebudu chtít mít u voleb, tak ti tam začnou vyskakovat příspěvky, které budou hovořit o tom, že tvoje oblíbená restaurace má slevu, že tady je otevřeno nové ZOO a že se tam máte jít podívat s dítkem, a naopak ti nebude zobrazovat příspěvky o tom, že tam bude setkání tvého kandidáta. A naopak u levicově zaměřených voličů budou příspěvky přesně opačné, to znamená: Tady bude otevřená volební místnost, a to od tehdy, do tehdy. Jděte tam. Ale toto se reálně děje.

Martina: Pane profesore, nejsilnější státy NATO na ukrajinskou výzvu, aby umožnily vstup Ukrajiny do Aliance, tvrdí, a konkrétně zacituji amerického armádního analytika Daniela Davise, že: „Ukrajina se nemůže stát členem NATO, a myslet si opak je bláznovství největšího kalibru.“ Ale přesto se s tím teď neustále operuje, a pobaltské státy, střední a východní Evropa, ti všichni jedním mocným hlasem volají: „Ukrajina musí do NATO.“ Kam toto může vést? Je to třicet vteřin do…?

Peter Staněk: Ano. Bude to znamenat jedinou věc: Nutnost. Pozor, jak vypadají nové nukleární doktríny Spojených států a Ruska? Nukleární doktrína Bidenovy administrativy zní: „Ve vhodných situacích se Spojené státy cítí oprávněny použít preventivní jaderný úder na potenciálního protivníka“. Konec citátu. Jak zní jaderná doktrína Ruska? „V případě, že budou ohroženy vitální funkce ruské společnosti, ruského státu a ruské kultury, Rusko si vymezuje právo použít preventivní jaderný protiúder proti nebezpečným soustředěním vojenských sil.“ Konec citátu. Máte pocit, že tito chtějí, a směřují k dohodě?

Víte, co znamená preventivní jaderní úder? Použití taktických zbraní o rozsahu 10 až 50 kilotun s tím, že zničíte letiště, shromaždiště vojsk, zásobovací trasy a tak dále. Ale s tím, že nepodniknete globální jaderný konflikt. Dnešní strategie Spojených států předpokládá, že můžete podniknout preventivní jaderný úder, který setne hlavu ruskému vedení, a přinutí Rusko ke kapitulaci. To jsou citace přesně z toho materiálu. Oni zapomněli na projekt „Mrtvá ruka“, který je dnes nazývám „Horizont 1“. Víte, co je „Mrtvá ruka“?

Martina: Ne.

Peter Staněk: „Mrtvá ruka“ je projekt. V 80. letech byla vypracována taková strategie, podle které, i kdybyste zničili stranické ruské velení, tak systémy automatického odpálení všech jaderných zbraní vyhladí všechny nepřátele na povrchu planety. Tento projekt je teď modernizován, nazývá se „Horizont 1“ a používá nové zbraňové systémy, kterých se všichni děsně bojí – Sarmat 2. Sarmat 2 je nejtěžší a nejničivější mezikontinentální balistická střela s doletem 18 000 kilometrů, která může zaútočit přes jižní pól. Má 8 až 16 multi-hlavic, přičemž každá hlavice má od 10 kilotun až po 500 kilotun, pohybují se po samostatných dráhách, jsou řízeny umělou inteligencí a jsou nezastavitelné po prvních dvou minutách od startu. Dosáhnou výšky 140 kilometrů oběžné dráhy, a již je nemůžete zastavit. Nemáte protizbraň, nebo budete mít na americké protistraně protizbraň za příštích 10 až 20 let. A vy, i když toto znáte, chcete jít do jaderné konfrontace?

Martina: Tak proč dráždí chřestýše bosou nohou? Nebo nedráždí? To je otázka.

Peter Staněk: Odpověď je jednoduchá. Vezměte si amerického historika Kennedyho. Nemá nic společného s Kennedyovci. Ten již v 60. letech napsal krásnou velkou dvoudílnou monografii, kterou nazval „Imperiální přepětí sil Spojených států“. Spojené státy se cítí Bohem pověřené, aby řídily a usměrňovaly svět. Spojené státy se cítí vyvolenou zemí, která má právo diktovat všem ostatním na planetě, jak má vypadat jejich život, a jejich svět. A Spojené státy jsou oprávněny jako největší poválečná mocnost toto udělat.

A teď si představte, že tato největší válečná mocnost dostává zabrat. Je tady Čína, Rusko, BRICS, vytváření nové ekonomické zóny. Tak jak zareagují? Vytváří to, čemu se říká anglosaský blok. Anglosaský blok je skupina pěti zemí: Velká Británie, Spojené státy, Kanada, Austrálie, Nový Zéland. Víte, proč je to pět zemí? Protože to je projekt Pěti očí. A proč je to projekt Pěti očí? Protože systém Echelon špionážních družic monitorujících jakékoliv formy komunikace běží již od osmdesátých let.

Evropský parlament před pěti lety vytvořil komisi, která měla zjistit rozsah škod vytvořených pro evropské podniky z titulu insiderského využívání těchto informací, a tento výbor konstatoval, že Evropskou unii to stálo 235 miliard euro. A pak byl tento výbor rozpuštěn. Co vy na to? Jsou to zase hoaxerské věci, výmysly, nebo podobně? Tak se podívejte, co znamená systém Echelon. Funguje dnes, a v plném rozsahu.

Martina: Kdo tedy vlastně s kým přátelí? Říká se, že velmoci nemají přátele, mají jen dočasné spojence. Tak jak vypadají současné spojenecké bloky?

Peter Staněk: Evropskou unii můžete odepsat. Zájem Američanů se přesouvá do nové oblasti, protože ti chtějí považovat za dominantní zájem tichooceánské, pacifické regiony. A proto je hlavním dlouhodobým nepřítelem z hlediska perspektivy Čína, ne Rusko. Druhá věc, BRICS, kdy se původních pět zemí rozšířilo o dalších dvanáct a máte tam i země, jako Argentina, Írán, Pákistán, Indonésie, Egypt, Malajsie a podobně: Jestliže se toto sdružení vytvoří v plném rozsahu, pak je to ekonomický blok, který počtem obyvatel, ekonomickou situací, i vším ostatním, zahrnuje 70 % planety…

Martina: Ale proamerická část je pořád ještě bohatší, ačkoliv ta proruská a pročeská je podle různých výzkumů…

Peter Staněk: Proč myslíte, že je bohatší?

V roce 2022 přišlo tři tisíce nejbohatších Američanů o dvacet jedna bilionů dolarů, ale nejbohatší Číňané nepřišli o nic

Martina: Podle vyjádření ekonomů, například ekonoma Tomáše Havránka.

Peter Staněk: Tak se pana Havránka zeptejte, jak je možné, že v roce 2022, podle Forbesu, tři tisíce nejbohatších Američanů přišlo o dvacet jedna bilionů dolarů majetku. Jak je to možné?

Martina: Mělo by to pro mě vypovídací hodnotu, kdybyste mi řekl, o kolik přišli nejbohatší Číňané.

Peter Staněk: Ti nepřišli o nic, protože bohatství je založeno na vlastnictví akcií a státních dluhopisů. Ale akcie firem velké čtyřky, jako je Microsoft, Facebook a podobně, mají prý hodnotu pět a půl bilionu dolarů. Anebo tu hodnotu nemají? Nebo máte pouze zaplacené ratingové agentury, aby měly tuto hodnotu? A jaké je vlastně dneska bohatství? Jednoduchá odpověď – i tomu pánovi: Jestliže za posledních dvacet let reálná ekonomika vzrostla jedenkrát, ale finanční sektor vzrostl čtyřikrát, tak jak mohl vzrůst? Není kryt ničím, žádnými dolary, službami, výrobky, ničím, pouze čtyřikrát vzrostl. Další otázka: Co bylo příčinou krize v roce 2008? Oficiálně subprime hypotéky, které začaly být velice rizikové, Lehman Brothers zkolaboval a tak dále. Je to pravda?

Martina: To je oficiální verze.

Peter Staněk: Ano, to je oficiální verze. Byla to suma 1,7 bilionu subprime hypoték. Nebylo to náhodou období, kdy ve stejném roce všechny vyspělé firmy měly extrémně vysokou dluhovou službu, na kterou se daly vysoké rizikové přirážky pro investory, kdy Německo, Francie to zvládly, ale Itálie, Řecko, Španělsko a Irsko šly ke dnu? První otázka. A druhá otázka: Proč nyní Bidenova administrativa prohlásila generální pardon na studentské půjčky? Nikdo si toho nevšiml, ani tento pan ekonom? Nevšiml si, že objem nesplácených studentských půjček je 2,7 bilionů dolarů a že to zatěžuje banky? Takže Bidenova administrativa přišla s tím, že uděláme generální pardon na studentské půjčky. A vy si opravdu myslíte, že tito ekonomové ještě mají pravdu a můžou být důvěryhodní, jestliže Fed natiskne 6,7 bilionů nekrytých dolarů, a Evropská centrální banka 1,8 bilionů nekrytých euro, a inflace byla pořád minimální?

Martina: Pane profesore, komu na světě věříte?

Peter Staněk: Nikomu. Musíte věřit tomu, co si uděláte jako systémovou křížovou analýzu dat, která zařadíte do architektury souvislostí. Musíte chápat, jak funguje řetězení, což jsem vám ukázal úplně krásně: Jestliže se změnila hodnota státních dluhopisů denominovaných v dolarech, které vlastnila Čínská centrální banka, a v průběhu jednoho jediného roku odprodala 1,2 biliónu dolarů, tak si musíte položit klíčovou otázku: „Proč? Co vědí?“ Jestliže zároveň američtí ekonomové publikují, že pokud se přestanou obchodovat energetická média v dolarech, tak hodnota dolaru klesne o 40 procent, pak máte jasnou odpověď, proč se vedení Čínské centrální banky rozhodlo prodat státní dluhopisy i se ztrátou, protože ztráta při poklesu dolaru o 40 procent by byla neporovnatelně větší než prodej dnes. Máte symptomy, a měli byste analyzovat symptomy dnešního světa. A toto jsou ukázky symptomů.

Martina: Symptomy rozkladu?

Peter Staněk: Ano.

Martina: Rozkladu naší civilizace?

Peter Staněk: Ano, přesně tak.

Martina: Rozkladu Západu, nebo civilizace celkově?

Peter Staněk: V první řadě Západu. Ostatní civilizační modely jsou založeny jinak. A teď vám dám takovou krásnou hypotetickou ekonomickou otázku, kurňa, i pro toho ekonoma.

V celé EU platí zákon bail-in, že v případě systémové krize finančního a bankovního sektoru má stát právo zestátnit úspory lidí

Martina: Trochu se bojím.

Peter Staněk: Nebojte se: Islámské bankovnictví? Co vám to říká?

Martina: To je kapitola sama pro sebe.

Peter Staněk: No pozor, ale Evropané a Američané investují mohutně do islámského bankovnictví.

Martina: A jsme nadšeni z toho, když se nám tam podaří získat opci na nějaký plyn.

Peter Staněk: A víte, proč to je? Protože když investujete do islámské banky, tak se stáváte spoluvlastníkem této banky – v dobrém i ve zlém – a nikdo vás nesmí odrbat. Takže jste vlastně spoluúčastí dané banky. A ne, jako v Evropě, kdy vám oznámí: „Banka zavřená, takže to máte smůlu“. A vás nenapadlo, že máte v Evropské unii dva klíčové zákony? Zákon bail-out a bail-in. Bail-out znamená, že máte oficiálně podle legislativy garantováno 100 tisíc euro vašich vkladů. To ale není pravda. Vědí to všichni. Protože měli naplnit fond na ochranu vkladů, a ten se nenaplnil, aby se banky rekonstruovaly, takže byste ve skutečnosti dostali, řekněme, 771 českých korun v sedmiletých splátkách. Ale máte ještě lepší zákon schválený v roce 2019 – jediná výhrada byla z České národní banky, která to uvedla na své internetové stránce – zákon bail-in říká: „V případě systémové krize finančního a bankovního sektoru má stát právo zestátnit vaše úspory bez jakékoliv možnosti postihovat stát nebo banku, kde jste měli úspory uloženy.“ Konec citátu. A kdo přijímá takovouto legislativu, která je komunitární, a platí v celé Evropské unii? Když očekáváte růžovou procházku alejí? Nebo když očekáváte to druhé? A proč mnozí hovoří o tom, že jsme na prahu největší finanční krize, která bude desetkrát horší, než krize v roce 2008, a dvakrát horší než krize v roce 1929?

Martina: Pane profesore, k čemu si myslíte, že dojde dřív? Protože před chvílí jsme se bavili o tom, jak se nám rozděluje svět. Na jedné straně Západ, Japonsko, Jižní Korea a samozřejmě Amerika, a na druhé straně je to Rusko, Čína.

Peter Staněk: Paní Martino, odpověď je prostá: Co vytáhlo svět z krize v roce 1929 až 33?

Martina: Válka.

Peter Staněk: Ne. Válečná výroba.

Martina: Tak. A příprava.

Peter Staněk: A co má vytáhnout svět z finanční krize teď? Schwab vám odpověděl? Války.

Martina: Militarizace ekonomik?

Peter Staněk: Ano, samozřejmě. Velmi jednoduchý způsob. Dluhy můžete řešit pouze dvěma způsoby: Obnovíte válečnou produkci a posílíte válečný průmysl. Nebo vedete globální konflikt, který smaže všechny dluhy, pohledávky, a všechno ostatní, a všichni jsou nadšeni, když mají hrneček s červenými puntíky.

Většina lidí chce být klamána a nechce znát pravdu, protože kdyby ji znali, tak mají přímou odpovědnost za každý svůj čin. Ale bez odpovědnosti se žije lépe.

Martina: Pane profesore, asi před 15 lety jsem viděla film „Vlákna“, což je starý film, myslím ze 70. tet, a tam je jedna děsivá věta, kdy se jeden z hlavních hrdinů podívá na obzor, uvidí hřib a řekne: „Oni to udělali. Oni to fakt udělali!“ Mně tento film přišel hrozně zastaralý, protože jsem ho viděla v 90. letech a říkala jsem si…

Peter Staněk: A viděla jste film „Den poté“?

Martina: Ano, ale já jsem myslela „Vlákna“.

Peter Staněk: To není to ochlazení.

Martina: Ale já hovořím o tomto filmu a o této větě: „Oni to udělali.“ Já jsem tomu nevěřila a říkala jsem si: „Ještě, že jsme už za tím, studená válka je pryč.“ Tehdy mi přišlo úlevné, že po těch 15, 20 let, už to není možné uskutečnit. A teď se mi ta věta vrací: „Oni to udělali.“ Řekněte, myslíte, že přesto všechno, že na všech stranách, především na obou stranách vědí, co ten druhý na ně má, že to opravdu hrozí? Nebo je potřeba nás jenom vyděsit k smrti, protože pak budeme vláčnější, povolnější?

Peter Staněk: Řeknu vám to tímto způsobem: V 60. letech, v časech karibské krize, jsme byli na hraně války, ale měli jsme Kennedyho a Chruščova, kdy oba pochopili, že válka zničí jednoho i druhého, a našli dost odvahy, aby našli společné řešení. Máte dnes elity, které jsou této mentální a intelektuální úrovně, aby pochopily, co pochopili Chruščov a Kennedy?

Martina: Možná jednotlivce, ale jako leadership je nevidím.

Peter Staněk: Tak jste si odpověděla. Teď vzniká otázka: Proč chce být většina lidí klamána a nechce znát pravdu? A má odpověď zní: Protože kdyby znali pravdu, tak mají přímou odpovědnost za každý svůj krok a čin. Ale bez odpovědnosti se žije perfektně. Máte jeden klasický historický příklad: Vezmete rok 1938, nebo 1940, Německo, jak zněla přísaha německého národa Adolfu Hitlerovi? „Já, ten a ten, osoba XY, přísahám absolutní věrnost a budu vykonávat všechny příkazy vůdce německého národa Adolfa Hitlera, protože on přebírá zodpovědnost za všechny skutky, které učiním.“ Takže jste najednou měli Einsatzkommanda a jiné výtvory civilizace německé společnosti. A všichni se po válce vyviňovali tím, že měli rozkazy, protože přeci odpovědnost byla na Hitlerovi, Göringovi, Keitelovi a dalších. Jste si jistá, že se něco změnilo?

Martina: Komu přísaháme?

Peter Staněk: Teď je to takové, že kdybychom přísahali alespoň sobě a nesli odpovědnost za své skutky, už to by stačilo. Ale dneska budete přísahat České republice, Slovenské republice, Spojeným státům, Velké Británii, Francii, Ukrajině, budete přísahat svým elitám, ale nebudete se ptát, nakolik jsou tyto elity morálně a eticky na výši, protože jste si je vy sami zvolili. Nezvolil je žádný marťan, mimozemšťan, ani nikdo jiný, my sami jsme zvolili tyto elity, které nás vlečou do toho, čeho jsme svědky.

Martina: Znamená to, že my prostě na víc nemáme, ani intelektuálně, myšlenkově, odpovědnostně, duševně a duchovně?

Peter Staněk: Někteří cynici by řekli: „Víte, je to jako s ovcemi. Většině ovcí stačí ovčácký pes a písknutí.“ Nebudou přemýšlet. Máme jednu krásnou ukázku: Jak je vysoká zaočkovanost v Čechách?

Martina: Asi sedm milionů.

Peter Staněk: Dobře, takže řekněme 65 procent. Ti všichni podepsali informovaný souhlas. Kdo z nich četl informovaný souhlas, který podepsali, pro případy obrovských zdravotních problémů? Neptali se. Stačilo jim, aby viděli takzvanou celebritu, která si nechala píchnout, bůh ví co, a šli na vakcinaci. Dneska tam máte reklamu. Máte lidi, kteří se těší na čtvrtou booster dávku, a nechtějí číst všechno ostatní, protože řeknou: „Já to nechci vědět. To je nesmysl, to jsou hlouposti. Já si dám čtvrtou, pátou a šestou dávku.“ Tak se choďte zeptat na neurologii, urologii, kardiovaskulární oddělení. Jak je možný tak obrovský náraz náhlých případů u zdravých lidí?

Kdybych byl rozumný a chtěl přinutit lidi k vakcinaci, víte, jak bych to udělal? Ne těmi videi o celebritách, ale udělal bych krásnou jednu jedinou věc, a zeptejte se svého bývalého a dnešního ministra zdravotnictví, proč to neudělali. A ta věc zní takhle: „Jestliže se nebudete vakcinovat, tak 70 procent lidí, kteří překonají covid, budou mít dlouhý covid, obrovské klinické problémy v délce šest měsíců až dvou let. Takže proto se raději vakcinujte.“ A měli jste na to studie již v roce 2020. A proč nebylo použito toto, co by každého rozumného člověk přesvědčilo, aby si dal vakcínu? Protože stačilo, abyste viděli, jak si nějaká dementní celebrita nechá něco napíchat do ramene, a to pro stádo stačilo jako záruka stádovitého jednání.

A pro elity, o kterých jste se bavila na začátku, je to nádherný signál. Víte, že vakcinace byla fantastickým psychologickým experimentem, jak velká část populace přemýšlí? A vy teď víte, jak velká část populace bude stádem, které půjde tam, kam písknete. A to dnes již víte. Takže možná to je jeden z důvodů, proč se nemusíte obávat, a můžete otevřeně mluvit o depopulaci, různých změnách, a tak dále.

Martina: Takže novodobá přísaha zní: „Budeme věřit. Nebudeme myslet?“

Peter Staněk: Ano. Přesně tak.

Jsme za křižovatkou. Zvolili jsme už cestu, která vede k nárazu do zdi. Ti, kteří pochopí, přežijí, ti, kdo nepochopí, nepřežijí.

Martina: Vy jste řekl, že jsme na křižovatce. Nemyslíte, že už jsme na cestě?

Peter Staněk: Jsme za křižovatkou. Zvolili jsme již vlastní cestu, která nevede k žádnému růžovému háji, ani udržitelnému vývoji.

Martina: Kam jsme mohli odbočit? A kdy jsme se rozhodli, že se vydáme tou asi zaručeně nejhorší cestou?

Peter Staněk: Kdyby každý přestal přemýšlet o černém pasažérovi, a přijal odpovědnost za své skutky. Tehdy jste to mohli změnit.

Martina: Teď už ne?

Peter Staněk: Teď už ne. Proces již běží.

Martina: A co každý jeden člověk? Protože my se stále bavíme o lidstvu, o mase. Chápu, že kdyby přiletěla stokilotunová bomba, tak asi to, že jsem to myslela poctivě, mě před vypařením neochrání. Ale přesto, má tedy ještě smysl něco dělat?

Peter Staněk: Ano, samozřejmě. Ještě se stále můžeme pokusit dosáhnout změny, i když oběti budou zbytečně stále narůstat. Čím později lidé prohlédnou, tím větší rozsah zbytečných obětí bude. To je základní věc.

Martina: Dala by se taková odbočka udělat nějak plynule, nebo už jde udělat jen z pokleku?

Peter Staněk: Ne, společnost musí narazit ne na betonovou, ale na žulovou zeď. Žula je tvrdá. Pak ti, kteří přemýšlí, pochopí nutnost změny. Ti, kteří nepřemýšlí, bohužel po tomto nárazu skončí. A rozdíl mezi těmi, kteří přežijí a kteří skončí, bude tím větší, čím později to bude.

Martina: Pane profesore, historik Vlastimil Vondruška říká, spolu s vámi, že naše západní civilizace umírá. Řekněte mi, jaká civilizace může přijít po ní? Jak ji vidíte?

Peter Staněk: Řekl bych to takhle: Je skutečnou náplní našeho života hromadění majetku, peněz, bohatství a tak dále? Nebo je základním fenoménem, který by mohl naplnit náš život, poznání? Posunout poznání o sobě samém, o společnosti, lidech kolem mě, o společnosti planety? Posun poznání o přírodě, abychom si uvědomili, že jsme součástí přírody, že platí, že planeta bez nás přežije, ale my bez planety nepřežijeme, a i kdybychom chtěli utíkat na Mars, tak si všechny chyby poneseme s sebou.

A z tohoto hlediska je to velmi prosté: Zkusit skutečně přemýšlet o sobě samém, o tom, co po mně zůstane. A k tomu je pro každého jedna jednoduchá věta: Kdy jste skutečně zemřel? Až tehdy, až na vás všichni, kteří vás znali, zapomněli, nemají důvod si vás pamatovat. Jak prosté. A z tohoto hlediska, jestli se začneme dívat na to, co po nás zůstane, pak máte před sebou nutnost zvolit, to je individuální křižovatka. A kdyby těchto rozhodnutí bylo dost, tak můžete převážit změnu, protože platí jedna zajímavá věc. Odvolávám se na americké studie: 25 % přesvědčených a nazvěme to informovaných obhájců změny, dokáže přesvědčit ostatní část společnosti. Každý z nás si musí položit otázku: Jak vysoké procento je těch, kteří chtějí změnu a přemýšlejí. Pět procent? Deset procent? Patnáct? Dvacet? Jsme před prahem kritických dvaceti pěti procent. Jestliže řekneme, ať to udělá soused, a já se připojím, nikdy to nebude. Jestliže každý z nás začne přemýšlet nad vlastní odpovědnosti o budoucnosti své, i svých dětí, pak se můžete začít přibližovat ke dvaceti pěti procentům.

Rok 2023 bude už součástí teraformace planety, světa i společnosti. A na nás bude záviset, zda přežijeme s boulemi, nebo zahyneme bez boulí.

Martina: Pane profesore, ještě třeba před rokem bych se velmi usilovně modlila, aby krize nepřišla, protože ji nechci, mám ráda život, alespoň ty věci, které kolem sebe mám, ať už rodinu, přátele, byt, krásnou zahradu. Později bych se asi modlila, že když už přijde, tak aby nebyla tak hrozná. A pak bych se modlila, že když už přijde a bude hrozná, tak abych to zvládla, aby mě to nesrazilo na kolena. Ale začínám mít pocit, že tyto modlitby nejsou dobře.

Peter Staněk: Ta krize je katalyzační proces.

Martina: Takže se modlit za to…

Peter Staněk: Čím dřív, tím líp.

Martina: A čím horší?

Peter Staněk: Čím horší, tím líp.

Martina: Nebojíte se?

Peter Staněk: Čeho se chcete bát?

Martina: Sražení na ta kolena.

Peter Staněk: Můžeme se bát, co se stane s dětmi, jestliže se stane něco nám – to je jediná obava, kterou by člověk měl mít. Ale na druhé straně, čeho se bojíme? Toho, že svět kolem nás je ve skutečnosti neobyvatelný? Že v každém případě musí dojít k zásadní kvalitativní změně? Že musíme redefinovat primární směrnice společnosti, ve které žijeme? Že příroda nám nic neodpustí a spláchne nás, když nebudeme rozumní? A že nás zachrání řeči o tom, jak se přesídlíme na Mars, a budeme drancovat přírodu tam? Nezachrání. Všechny nedostatky a nesmysly dnešní společnosti neposunete.

A mám jednu ukázku: Evropská unie přijala rozhodnutí, podle kterého máte snížit energetickou spotřebu o patnáct procent. Závaznou, že ano. Kdybyste přestali vyrábět to, co se nikdy neprodá a co je vypracováno zbytečně, ušetříte dvacet až dvacet dva procent energie – tak kde je logika? A jestliže se neodhodláte k tomu, abyste skutečně zreálnili produkci, tak potřebujete narazit na žulovou zeď, abyste si uvědomili, že tento způsob společnosti se mi zdá poněkud nevhodný.

Martina: Pane profesore, na začátku jste zmínil, že rok 2022, teď už máme rok 2023, byl rok, který byl poslední možností velkého ohňostroje, o kterém jste hovořil. Tak jaká je vaše prognóza do tohoto roku?

Peter Staněk: Přijde krize. Přijde obrovská sociální bouře. Přijde nutnost se rozhodnout, jestli chci přemýšlet, nebo ne. Již nebude času nazbyt, čas nečeká, a každý z nás se bude muset rozhodnout, jaký je jeho postoj ke změně, ke které dojde. Tato změna bude zásadní, přeformátuje společnost, přeformátuje svět kolem nás.

Položte si jednu drobnou otázku: Proč to všechno se urychluje? Proč to spěchá? Dokonce i elity, které tento proces řídí, nebo si myslí, že ho řídí, spěchají. Znají něco, co my ostatní neznáme a to, že přírodní teraformace planety bude probíhat velmi rychle, a zásadním způsobem změní svět kolem nás. A rok 2023 bude nejen prvním – už bude součástí teraformace planety, světa i společnosti. Ale na nás bude záviset, zda – vy jste se ptala na přežití – chceme přežít s boulemi, ale přežít, nebo nechceme boule, a nepřežijeme. A to jsou ty zbytečné oběti.

Historie vždy v krizích ve správném čase a na správném místě vygeneruje osobnost, která to vyřeší. Mějme důvěru v universum, že totéž se stane i teď.

Martina: Pane profesore, když jsme svého času v našem pořadu dělali rozklad toho, jak by vypadala společnost třeba po několikadenním blackoutu, tak jsme mluvili o tom, že vzápětí nutně dojdete k tomu, že tato extrémní situace, tento chaos vynese nahoru nikoliv profesory estetiky, sociologie a kulturologie, ani historiky, dokonce možná ani matematiky, ale lidi z okraje společnosti, kteří jsou připraveni na to, že život je boj. Zimu přežijí bezdomovci, protože ví, jak na to. Nebojíte se toho, co tato krize společnosti přinese, a z koho udělá lídry?

Peter Staněk: Odpověď zní jednoduše: Když vezmete historii posledních dvou tisíc let, vždy se v krizové situaci objevila osobnost, nebo lídr, který začal problém řešit. Můžete to nazvat dobře nebo hůře, ale začal to řešit. Samozřejmě vždy máte před sebou dvě možnosti: Buď to bude führer, nebo to bude někdo osvícený. Ale v každém případě si všimněte jedné historické zvláštnosti: V historických momentech to muselo být pevné vedení. Opakuji, pevné vedení. Když mluvím s německými kolegy, tak mi říkají jediné: „Čekáme na nového sjednotitele. Nemusí být z Branau, nemusí mít vousy, ale určí cíl, cestu a možnost.“ A ta historie, potvora jedna, vždy vygeneruje správnou osobnost ve správném čase, na správném místě. Mějte důvěru v universum, že totéž se stane i teď.

A protože dnešní, nynější způsob civilizace je neudržitelný, tak i osobnost, která bude vygenerována, bude vědět, že touto cestou nemůže jít dál, že musí změnit hlavní paradigma společnosti. A vy si musíte položit jednu otázku: Proč speciální vědecké týmy v současnosti rozpracovávají pět civilizačních modelů budoucnosti, německé, japonské, dva americké, jeden ruský? Kdo ví, že je nutno udělat novou architekturu společnosti, nové primární protokoly? A proč na to jdou miliardy dolarů, které do toho fedrují? Někdo skutečně ví, že je nutný globální proces změny. A když uděláte tyto civilizační modely, tak nepochybně víte, že ten, kdo je dělá, by je i mohl realizovat. Takže máte i možnost odpovědi na otázku budoucí, příští elity. Ale ne elity v dnešním slova smyslu.

Martina: Pane profesore, vy jste řekl „mějte důvěru v universum“. Ale já nemohu vědět, jestli záměry universa jsou v souladu s těmi, které mám teď momentálně nízce já.

Peter Staněk: To by byla otázka na vás. A když se zpětně podíváte na svůj život, neproběhlo množství událostí až v čase, kdy měly proběhnout? Posunuly vás tam, kam byste se jinak neposunula? Nevytvořilo to úplnou změnu vašeho života? A vždy to probíhalo velmi zvláštním způsobem. Týká se to jednotlivce, státu i planety. Mějte skutečně trochu důvěru v universum, a zkuste si pomoct tím, že si uděláte analýzu svého vlastního života. Jak proběhly události, řekněme posledních tří, nebo pěti let? Byly čistě náhodné, nebo vás posunuly na nějakou novou rovinu? Jde o to změnit váš pohled na svět, změnit váš pohled na všechno kolem vás. Udělejte to.

Osud je kniha s bílými stránkami, kde je určeno pořadí stránek, ale co na nich bude napsáno, je naše volba. A universum nám s tím, co na ně napíšeme, pomůže.

Martina: Pane profesore, toto je moc pěkná odbočka, a máte pravdu, že já ve svém životě vnímám spoustu okamžiků, ve kterých se dá pouze sklopit hlava a padnout na kolena, protože to zařídil někdo ještě moudřeji, než bych si kdy já dovolila vůbec doufat. Ale já jsem se chtěla zeptat na to, jestli záměr universa, když už jsme tak daleko, nebo spíš možná vysoko, nemůže být také takový jako: „Neotáčejte se, paní Lotová.“ Protože se prostě nenajde těch deset spravedlivých, jako tehdy v Sodomě. Proto se chci zeptat: Máte naději v pokračování?

Peter Staněk: Universum je milosrdné. Matka příroda je milosrdná. I když jsme nedobré děti, neustále nám dává další šanci. Universum vám také dává další šanci. Ale to je pak ta krásná otázka, která by možná zazněla v závěrečné části: Je váš osud předurčen? Můžete ho změnit? Anebo je váš osud pouze kniha, která má bílé stránky, pořadí stránek je určeno, ale stránky jsou bílé, a co na ně napíšete, je vaše volba? A universum vám s těmi stránkami pomůže, ale co na ně napíšete, je vaše rozhodnutí, vaše odpovědnost, vaše schopnost přemýšlet a vaše schopnost pracovat s informacemi. A to je právě to, co by měl udělat každý z nás. A nikdo se nemůže zbavit odpovědnosti za to, co na tu stránku napíše. To je to nádherné, kterého se nemůžete zbavit, ale které vám na druhé straně dává jistotu, že máte důvěru v budoucnost.

A já důvěru mám, protože když proberu zpětně můj vlastní život, tak skutečně, i když to byly obrovské strázně – úmrtí manželky, rakovina poprvé, podruhé, a tak dále – jsem najednou pochopil, co ode mne universum chce, co je smyslem života, a proč to mám udělat. A přesně v čase, kdy to bylo nutné, se to stalo – ne dřív, ne později – a stalo se to přesně tak, aby si člověk uvědomil svou odpovědnost vůči sobě, lidem kolem něho, i k přírodě. A proto dělám toto, i když mě za to vyhodí z akademie, i za tyto výstupy, a všichni na mě dští síru a oheň, ale já vím, že to udělat musím. Ne proto, že to žádá universum, ale proto, že je to má odpovědnost vůči světu i universu. A to je mé poselství.

Martina: Vaše poselství do nového roku. Pane profesore, prosím, mohl byste nám ještě jednou zopakovat domácí úkol, který máme pro tento rok?

Peter Staněk: Přemýšlejme nad světem kolem sebe, nalezněme odpovědnost vůči světu, sobě i společnosti a přírodě, a zkusme přemýšlet v souvislostech, ne v jednotlivých částech. Na úvod by úplně stačilo splnění těchto tří bodů u každého z nás. Nevyhneme se tomu. Každý z nás to musí učinit.

Martina: Pane profesore, doufám, že se v průběhu roku 2023 několikrát setkáme, abychom se pobavili o tom, zda nám domácí úkol do nového roku jde dobře, nebo zda dále putujeme po cestě, o které jste řekl, že nikam nevede. Díky moc.

Peter Staněk: Děkuji velice pěkně za tuto možnost. A říkám: Poznání je nejzajímavější svět našeho života. A doufám, že toto poznání bude zajímavé i v budoucnu. Děkuji pěkně.

Martina: Díky za připomenutí.

Martina: Řekněte mi, jak hodnotíte to, co se velmi očividně rozjelo v době covidu, to jest, že diskuse přestala být možná? Diskuse nad tím, jestli je porušován zákon, jestli budeme chodit do práce, nebo nebudeme, diskuse nad tím, jestli pošleme děti do školy, nebo nepošleme, a také diskuse nad tím, co si necháme vpravit do těla? Co se to přihodilo v době covidu, že i demokraticky zvolení předsedové vlád, prezidenti a podobně, najednou nabrali naprosto autoritářský kurz, jak jste zmínil, a že se někteří možná zhlédli v tom, že být totalitním vládcem má hezkou řádku výhod?

Ondřej Dostál: Myslím, že politici to netáhnou, byli do toho spíše tlačeni. Bylo to mimochodem hezky vidět na Andreji Babišovi, který je výborný v tom, jak sleduje průzkumy veřejného mínění, jak se snažil otáčet jako korouhvička podle toho, co si myslel o tom, jaký je názor veřejného mínění. A příčinou toho, co si myslí veřejné mínění, proč si myslí hlouposti, je důsledek dvojího selhání: Selhání univerzit a selhání velkých médií. Na univerzitách, bohužel, vnímáme odhlédnutí od skutečné tvrdé vědy, a přístup k aktivismu, který je mimochodem motivován tím, že kdo píše ty správné věci se správnými klíčovými slovy, dostává granty, dostává místa na katedrách, čímž samozřejmě dochází k obměně, a skeptici jsou pomalinku vytlačováni, a ti svatí věštci tam získávají prebendy. A toto pak zase formuje mediální sféru, která si zve vědce, a je nekritická k tomu, že existují i jiní vědci, kteří říkají opak.

Vy budete vědět lépe než já, jak má vypadat práce redaktora, který má být nestranný, má dávat sluchu oběma stranám, a nemá být propagátorem myšlenek, které vymyslela banda aktivistů někde kolem univerzit. A to právě proto, že to vede k vytvoření určitého mínění, že jediná správná cesta je ta a ta, a že kdokoliv říká něco jiného, je dezolát, což pak samozřejmě dotlačí i politika, který nechce být vnímán jako dezolát, ale jako ten, kdo podporuje správné věci, k tomu, že se ve skutečnosti chová chybně, jde špatným kurzem. A to vede k obrovské celospolečenské hysterii, k obrovské víře, že když se budeme bičovat jako flagelanti ve středověku, tak zaženeme morovou epidemii. A to nutně vede k tomu, že když se po roce, po dvou ukáže, že to byla blbost, že máme leda rozšvihaná záda, ale s morem to neudělalo vůbec nic, že se lidé odkloní úplně na druhou stranu, protože budou strašně naštvaní, odmítnou to, a zase zvolí přímý opak – tedy ode zdi ke zdi. A to také není dobře.

Martina: Ale tu mimořádnou aktivitu aktivistů, a selhání velkých médií, to covid nevytvořil, pouze to ukázal v plné nahotě – není-liž pravda?

Ondřej Dostál: Ano, a to je hrozně zajímavý fenomén spíš pro sociologa. Skupina Mňága a Žďorp zpívala: „Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu, africkým dětem hlad nezaženu, zabloudil jsem lhostejností, nevím, jak najít cestu zpět, jmenuju se po tátovi, je mi třicet let…“, a to je hrozný problém lidí, kterým je tolik, kolik bylo některým lidem, o něco starším, 17. listopadu, kteří měli možnost udělat společenskou změnu, jako make a difference – a skutečně se něco stalo. Měli něco špatného, proti čemu mohli bojovat, a proměnit to v něco dobrého. A to této moderní generaci není dáno, jakože je všechno v pořádku, to znamená, že se snaží někde uplatnit, něco udělat, ukázat, že jejich život má smysl, a často se to projevuje v tomto hysterickém prosazování třeba nošení roušek v lese.

Překřičet hysterické aktivisty můžou jenom jiní hysteričtí aktivisti z druhé strany, což nevede k ničemu dobrému

Martina: Velmi si všimneme, že nám aktivisté mluví do života, když se nás to přímo týká. A aktivistická agenda se teď stále víc rozšiřuje. Aktivisté rozhodovali o tom, jak se bude bojovat s kůrovcem, s pandemií, se suchem, jak se bude bojovat s oteplováním: Řekněte mi, jak je možné, že si to třeba odborníci v dané oblasti nechají líbit? Přijde za vámi aktivistický právník a řekne: „Tak tohle ne, Ondřeji. Tohle ne.“ A co uděláte vy? Jak je možné, že tolik lidí srazí podpatky, nasedne na pohodlnou cestu, a nechá se ukřičet?

Ondřej Dostál: Ono nutno říct, že spousta lidí, kteří něco umí, mají už své práce a své životy, a celkem nemají zapotřebí účastnit se facebookových, nebo jiných debat. To znamená, že si řeknou: „Proč bych na sebe měl nechat křičet od nějakých aktivistů? Já si budu dělat svoje, a ať si trhnou,“ což odstaví velkou část odborníků. Pak jsou jiní, kterým na tom záleží, ale zjistí, že protože dělali celý život vědu, a neumí pořádně chatovat, tak v diskusích prohrávají, protože jsou dané diskuse ohnuté. A sítě jsou strašně rychlé, to znamená, že když předestíráte složité, skeptické, konzervativní argumenty, tak na to potřebujete minimálně deset stránek, a minimálně hodinu. Jenže toto lidé neusledují, a místo toho radši kliknou lajk někomu, kdo řekne: „Budeme nosit dvě roušky křížem přes sebe, zachráníme planetu, zachráníme celý svět před covidem.“ A skutečně musí dojít k selhání, aby nastal katarzní efekt, kdy si to lidé přečtou, a začnou se zajímat o to, co říkali ti opravdoví, skeptičtí vědci. Ale to už je pozdě, to už se průšvih stal.

Martina: To znamená, že vlastně kurz může nastavit, když nefunguje dialog, jenom krize?

Ondřej Dostál: To může jenom krize, protože překřičet hysterické aktivisty můžou jenom jiní hysteričtí aktivisti z druhé strany, což nevede k ničemu dobrému. To znamená, že za covidu jsme se setkávali s jednou stranou a že se všichni musíme zamknout na dva západy, a zejména nepustit děti do školy. A na druhé straně je tvrzení, že žádný covid neexistuje, že bacily a viry neexistují, a nejmenší míra je mravenec. A zúčastnit se takové debaty je pro někoho, kdo je aspoň trošku odborník, natolik bolestné, že se tito lidé primárně stahují v tom smyslu, že to nemají zapotřebí.

Když někdo v březnu 2021 tvrdil, že vakcínou ochráníme celou společnost, tak to byl omyl v dobré víře. Pokud to ale někdo tvrdil v srpnu 2022, tak ukazoval, že je mimo, a nečte vědecké studie.

Martina: Máme určitá data týkající se očkování, vy se jim věnujete. Řekněte mi, je ještě brzy na to, chtít vědět, jak dalece očkování fungovalo, a do jaké míry jsme se možná stali obětí ne úplně pravdivé kampaně?

Ondřej Dostál: Jsem přesvědčen, že z dat už teď vidíme, že očkování, ty mRNA vakcíny zejména, byly velice moderní produkt, který v dílčích indikacích skutečně měl smysl a individuálně některým lidem z určitých skupin pomohl. Určitě z dat vidíme, že plošné nasazení vakcinace nepřineslo dodatečný efekt, než kdyby se to nechalo pro tyto skupiny, protože zabránit šíření nebylo možné. Důležitá věc: Známe jiná očkování proti tuberkulóze, a dalším nemocem, proti kterým očkujeme naše děti, a ta efekt vytvoření kolektivní imunity mají. To znamená, že v těchto případech má smysl, za určitých okolností, plošně očkovat i ty, kteří sami nemocí nejsou ohroženi, protože tím chráníme třetí osoby.

Covidové vakcíny tenhle efekt neměly. Když někdo v březnu 2021 tvrdil, že kolektivní imunitou vytvořenou z vakcín ochráníme i zbytek společnosti, tak to byl omyl v dobré víře, tehdy si to myslela spousta lidí, data nebyla dostupná. Pokud to samé někdo tvrdil v srpnu 2022, tedy že covidové vakcíny budou vytvářet kolektivní imunitu, tak tím ukazoval, že je mimo a že nečte vědecké studie.

Martina: To znamená, že třeba naše propagandistická kampaň: „Uděláme tečku za covidem očkováním“, byla mystifikační?

Ondřej Dostál: Ano. A ukazuje to, jaké má ministerské PR zpoždění, protože data, která v ten moment byla už dostupná, studie byly dostupné, při formulaci kampaně „TEČKA“ nezohlednili. A to je taky důvod, proč jsme měli tolik teček jako slunéčko sedmitečné, a žádná tečka nenastala.

Očkovací kampaň ministerstva zdravotnictví proti covidu je klamavá

Martina: A bodíky sbíráte? Spousta vtípků. Vy jste řekl, že pokud toto člověk nevěděl v roce 2021, tak jaksi ignoroval informace. Ale v poslední aktualizaci na stránkách ministerstva zdravotnictví z 25. 10. je výrok Vlastimila Válka, který započal v Ostravě novou vakcinační kampaň, že jedinou správnou možností, jak předcházet těžkým průběhům a chránit tak sebe i své okolí, je nechat se naočkovat. Očkujme se pro život beze strachu. On to nečetl?

Ondřej Dostál: Nechápu, co motivuje profesora Válka k této formulaci kampaně, která je podle mého názoru klamavá, a to je špatně. Všimněte si, jak volí slova, on ne vždycky říká covidové očkování – někdy říká očkování obecně.

Martina: Ano, v další větě to pak ještě zdůrazňoval.

Ondřej Dostál: A všimněme si, jak říká, ta kampaň říká, že covidová očkování pomáhají, ale už odmítá jako dodat, že u některých skupin o tom není potřeba uvažovat, protože apriori nejsou covidem ohroženy. Pořád platí, myslím, že je to pořád vědecky platné, že když je někdo starý, polymorbidní, nebo neprodělal, tak by se rozhodně měl poradit se svým lékařem, jestli si nemá dát covidovou vakcínu v další dávce. Ale nemyslím, že by toto platilo i pro osmiletého, nebo patnáctiletého školáka.

Martina: Řekněte mi ještě, a teď už se na vás příliš obracím jako na lékaře, jak vnímáte třeba předsedu České vakcinologické společnosti pana Chlíbka, který říká, že očkovat proti chřipce je možné současně ve stejný den, do jiného aplikačního místa, s jakoukoli jinou očkovací látkou, včetně vakcíny proti Covid-19. Musím říct, že to trošku popírá to, co jsme se v minulých letech dozvídali o způsobu očkování, tedy třeba, proč se na meningokoka očkuje s rozmezím tří měsíců. I když tam je trošku jiná funkce vakcíny. Ale co si o tom myslíte?

Ondřej Dostál: Já si o tom myslím toto: Běžte se poradit se svým ošetřujícím lékařem, který zná váš zdravotní stav, který zná SPCečka všech očkovacích látek, a který vám řekne, co si myslí o tom, jestli očkovat covid a chřipku zároveň, nebo jestli by nebylo bezpečnější očkovat je zvlášť. Případně si zvolit jedno z těchto očkování, a druhé nezvolit. Od toho jsou ošetřující lékaři, od toho je poučovací povinnost v zákoně o zdravotních službách, a lékaře můžete žalovat, když vám poradí vědomě špatně. Takže skutečně ptejte se svého ošetřujícího lékaře.

Ještě bych z obecných principů farmaceutického práva dodal, že velmi nové léky, které buď nemají registraci, nebo mají registraci, ale pouze v omezených indikacích, a používají se i takzvaně OFF-LABEL mimo registrace – a tak se dlouhou dobu používaly covidové vakcíny – nebo dokonce ty, které registraci mají, ale pořád jsou ještě nové, a jsou ještě ve zkoumání na vedlejší účinky, nasazujeme pouze tehdy, pokud riziko z dané nemoci, kterému předcházíme, převyšuje známá a potenciálně neznámá rizika tohoto moderního produktu. To neplatí jenom pro vakcíny, ale pro každý lék.

Je velký problém, pokud plošně proženeme populací něco, s čím máme rok, nebo rok a půl zkušeností, když z historie farmacie víme, že vedlejší účinky u nově objevených léků se nám začaly v plné míře ukazovat až v průběhu několika let. To je mimochodem důvod, proč u běžných léků probíhá registrační proces tak strašně dlouho. To není proto, že by tam seděli nějací tupí byrokrati, kteří brání lidem v tom, aby se včas dostali k moderním lékům, ale je to proto, že zkoumání, jestli daný lék skutečně jenom prospívá, a má nějaké efekty, nebo také může vytvářet nějaké škody, prostě trvá. Čili, pokud jste riziková skupina, a váš ošetřující lékař řekne, že si máte dát covidovou vakcínu, tak super, jděte do toho. Ale tento lékař by měl zhodnotit i tyto okolnosti.

Se znalostí dat z V-SAFE o vedlejších účincích mRNA vakcín nejsem očkován, protože rizika vakcinace nejsou vyvážena jejím přínosem

Martina: Jak si vysvětlujete, Ondřeji Dostále, situaci, která nastala v Americe, kde se skutečně snaží, alespoň co se týká covidu, a vakcinačního tažení, poučit, řekněme, z krizového vývoje? Možná proto byla po čtyřstech šedesáti dnech soudních tahanic zveřejněna data z aktivního monitoringu nežádoucích účinků mRNA vakcín v aplikaci V-SAFE. A tato data měla skutečně k dispozici CDC už v červnu roku 2021. Tato data nejsou opravdu jednoznačná, ba co víc, ukazují poměrně vysoké procento lidí, kteří měli vážné vedlejší důsledky vakcín, a přesto to ta společnost tajila a zveřejnila to, až když k tomu byla donucena soudem.

Ondřej Dostál: Já vidím jako obrovsky pozitivní, že tato debata ve Spojených státech probíhá. Američané dělají práci, kterou u nás budeme dělat časem taky, to znamená, budeme zkoumat rozsah vedlejších účinků, a porovnávání rizik vedlejších účinků, s přínosem u jednotlivých skupin. Jsem přesvědčen, že data nově zveřejněná z V-SAFE dříve či později bude přinucen americký regulátor zohlednit, a propíše se to do veřejné debaty ve Velké Británii a i k nám. Dávám tomu tak půl roku, rok, než budeme schopni činit lepší závěry o tom, jak to vlastně s bezpečností vakcín, se znalostí V-SAFEových dat je. Do té doby mně to jako pacientovi a jako rodiči dává zpětnou vazbu v tom smyslu, že si musím vyhodnotit, jestli jsem nemocí covid ohrožen. Kdybych byl ohrožen, budu vážit, jestli potenciální neznámá rizika z vakcinace jsou dostatečně malá na to, aby převážila nad riziky z onemocnění covid. Ale já, jako prodělavší, a jako rodina, která je prodělavší, tato rizika vzhledem k statistickým číslům, která vidíme, hodnotím jako velice nízká, takže i kdyby tato vakcína byla relativně bezpečná, tak její přínos nepřeváží rizika, a z toho důvodu stále očkován nejsem.

Martina: Můžete mi říct, jaký máte názor na to, že přestože tato aplikace, tento monitoring nežádoucích účinků proběhl na poměrně velkém vzorku, více než 10 miliónů Američanů, tak my s tím u nás vlastně vůbec nepracujeme, přestože třeba výsledkem bylo, že po očkování muselo vyhledat lékařskou péči 0,8 miliónů lidí? To je číslo, které by nás mělo přinejmenším alespoň učinit bdělými. Ale, jak říkám, u nás se tato data vůbec nezohledňují, v kampani o nich nikde neslyším. A i když Iniciativa 21 požaduje po ministrovi Válkovi laboratorní přezkoumání vzorků vakcín Moderny a Pfizeru, a přezkoumání dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky ÚZISu, tak se také nemohou ničeho dobrat. Jak to vnímáte? Co to je za mlžení, které zbytečně, možná zbytečně, vyvolává nedůvěru?

Ondřej Dostál: V medicíně, a v řízení zdravotnictví, je právně nejdůležitější důvěra. Důvěra je poškozována tehdy, pokud nepracujeme s daty nestranně, a neposkytujeme je ven. Vnímám hrozně negativně, že se ministerstvo nechová formálně nestranně v tom smyslu, že by zajistilo jakémukoliv vědci, jakémukoliv člověku, který se o tato data zajímá, plný přístup – která by byla samozřejmě anonymizovaná – k těmto podrobným datům. Díky bohu za to, že alespoň pouštějí reporty, ze kterých publikuji své tabulky. Ale měli by pustit mnohem víc dat. A to se neděje. Stejně tak by měli zaujmout nestranné, zdravě skeptické stanovisko k rozsahu vedlejších účinků. Nemám pocit, že by se to dělo. To působí nedůvěryhodnost kampaně, která je sama o sobě formulována tak, že by mohla znamenat to i ono. Čili, toto vnímám velmi špatně.

Martina: Ondřeji Dostále, říkal jste, že životnost ministra zdravotnictví je v průměru jeden rok. Když byste se jím stal vy, řekněte mi, co byste udělal? Jakým způsobem by se dal tento resort opravit tak, aby mu lidé opět věřili, a aby neměli pocit, že o jejich zdraví nerozhodují lobbistické firmy a přesuny peněz?

Ondřej Dostál: Nutností je naprostá otevřenost ohledně toho, kde jsme, jaké objektivní průšvihy ve zdravotnictví jsou, a otevřenost ohledně toho, co se s tím dá udělat. Třeba s tím, že existuje možnost politické debaty, jestli se vydáme trošku doleva, nebo trošku doprava, ale na konci dne máme omezené množství peněz, za které se musíme postarat o celých 10 miliónů lidí tak, aby všichni bezplatně dostali alespoň něco v časové a místní dostupnosti bez zbytečného čekání.

To znamená, že kdybych se stal ministrem zdravotnictví, tak bych se především snažil seznámit lidi s tím, co skutečně dostávají. Nesnažil bych se jim říkat, že máme nejlepší zdravotnictví pomalu na světě, ale řekl bych, že máme sice dobré zdravotnictví, ale s limitacemi toho, že spousta lidí nenajde praktika, nesežene zubaře, spousta lidí čeká rok a víc na operaci, a co s tím musíme dělat. Zveřejnění skutečných čísel, skutečného stavu, kolik máme peněz, co se za to dá pořídit. To vede i k tomu, že lidé by byli otevřenější přijmout, že se některé nároky osekají, respektive se vlastně neosekají, protože dneska už nejsou naplňovány, ale že za to dostaneme to, že jako vždycky aspoň něco někde lidé dostanou. A to pak vede i k omezení lobbistických tlaků, protože když víte, že nemáte peníze na základní zajištění primární péče a nemocniční péče, respektive, že to kulhá, a pak přijde někdo, že chce 10, 20 miliard na plošné testování, které nemá v podstatě žádný přínos, tak sorry, to prostě není nákladově efektivní. Máme mnohem důležitější věci, které potřebujeme dělat. My nemůžeme zvýšit daně, nemůžeme z lidí vytáhnout víc peněz, a peníze, které máme, do korunky využijeme na nejefektivnější péči, kterou umíme.

České zdravotnictví stojí na lži. Lidé nedostávají zákonem garantovanou, slíbenou zdravotní péči, protože peněz je čtyřikrát méně, než kolik by bylo potřeba.

Martina: Možná jste mi to řekl, ale já to úplně nerozpoznala: Uměl byste mi říct, jaký je největší nešvar a problém našeho zdravotnictví?

Ondřej Dostál: Že je postavené na lži. My nejsme schopní zajistit všem a včas plný rozsah medicínských možností, které věda dneska umí. My od lidí vybíráme peníze, a zákonem stanovujeme, co lidem uhradíme za to, co odvádí ze svých platů a mezd, ale rozsah toho, co je slíbeno, je asi třikrát, čtyřikrát větší než na co vybrané peníze stačí. Bohužel držíme potěmkinovskou vesnici, když tvrdíme, že to všichni skutečně dostávají, jenže ona to není pravda. Troufám si říct, že už to ani není většina lidí, kteří jsou schopní dobrat se plného rozsahu bezplatné péče. Narážejí. Když jdete přednášet kamkoliv do kulturáku, nebo na nějakou besedu do regionů, tak vám lidé budou říkat, že v lékárně neseženou základní léky, neseženou praktika ani stomatologa, a že jim to brání říkat, na co všechno mají právo, protože to reálně zkusili a neděje se to.

Důvěra lidí ve zdravotnictví by se výrazně obnovila, pokud by se to přiznalo, a začalo se s tím něco dělat na úrovni zdravotních pojišťoven a ministerstva zdravotnictví. Tím neříkám, že by síť byla úplně k ničemu, nebo že by péče nefungovala, ale skutečně oslabení reálné dostupnosti základní péče nás stojí hrozně moc životů. A přitom na tom nepracujeme.

Martina: Kdo na to nejvíc doplácí? Jsou to pacienti, nebo jsou ve výsledku oběťmi i samotní praktičtí lékaři? Případně třeba nemocnice?

Ondřej Dostál: Obětí jsou všichni. Jak pacienti bez dodatečného finančního, nebo sociálního kapitálu, kteří mají stále těžší práci se k této péči probourat. Čím dál víc je to takové, jako to bylo za starých časů: Její bratr dělá v OÚNZ sestřičku, to znamená, že se dostane včas na operaci. A když nemám vztahy, nevím, komu zavolat, komu se ozvat, a nejsem schopen platit nějaké sponzorské dary, tak čekám. Tento jev je příliš častý, než abych ho mohl ignorovat. Ale stejně tak jsou na tom biti zdravotníci, kteří se snaží skutečně dělat pro ty lidi to, co mají, bez toho, aby vybírali nějaké úplatky, protože jsou pod tlakem toho, kdo péči platí, což jsou zdravotní pojišťovny. A protože platba za rok je omezená, je zastropována nejrůznějšími omezeními, tak lékař řeší, jestli prodělá, způsobí škodu svojí nemocnici tím, že bude všechny v plném rozsahu léčit, nebo lidi zařízne na jejich nároku, omezí péči tak, aby se vešel do směrných čísel, do budgetů a paušálů.

Martina: Řekl jste, že problémem našeho zdravotnictví je, že stojí na lži. Kdo má z této prvotní lži prospěch?

Ondřej Dostál: Jsou to jednak ti, kteří jsou schopní bezplatný, všezahrnující nárok skutečně realizovat, protože za relativně nízké středoevropské odvody dostanou bezplatně nejmodernější světovou medicínu. Tohle je vyváženo naopak tím, že musí být jiní, kteří odvádějí z každé výplaty, ale ve skutečnosti nedostanou ani to, co si předplatili. Čili vítězové jsme, řeknu to ošklivě, jsme my, kteří máme sociální kapitál, kteří umíme uplatnit svá práva na včasnou péči, umíme se hádat s pojišťovnou, a hádat se ve špitále, a ani tam nemusíme mít nějaké známé, ani nemusíme nikoho uplácet, protože se k tomu probouráme s pilníkem, splníme bobříka právních znalostí. To máme bezvadné.

Ale je to na úkor lidí, kteří na to nemají. To je špatně. A zrovna ti, kteří by si nejvíce mohli dovolit si péči připlácet z vlastního, jsou většinou sociálně zdatní na to, že ji dostanou bezplatně. A naopak ti, kterým má zdravotnictví především sloužit, to znamená chudí nemocní, kteří se blbě narodili s nějakou těžkou nemocí, nebo onemocněli, tak ti jsou na tom biti. To je špatně.

Druhá věc, kdo na tom vydělává: Ten, kdo uvádí na trh výkon, lék, pomůcku, která je předražená, nebo aspoň nákladově neefektivní, ale v našem všezahrnujícím systému je hrazena, je schopen to dostat do nemocnic, kde to pak dají bezplatně lidem, a zaplatí to zdravotní pojišťovna. A bity jsou na tom ty specializace, nebo ti, kteří nabízejí péči založenou hlavně na lidské práci, na zájmu o pacienta, ale kde se nenakupují žádné položky, protože tato práce je v poslední době poměrně špatně hrazena, nepoměrně špatně hrazena.

Martina: Ondřeji Dostále, moc vám děkuji za velmi otevřený rozhovor, a za to, že jste dal, věřím, posluchačům pocítit, že také někdo stojí na jejich straně. Díky moc.

Ondřej Dostál: Já vám moc děkuji za pozvání. Děkuji.