Martina: Slyšela jsem obavy odborníků, že i kdybychom předaly kompetence umělé inteligenci ve spoustě věcí, tak to, co nás zničí, bude nečinnost, absence práce a nepotřebnost.

Helena Máslová: A samozřejmě tvořivosti. Absence tvořivosti. To je problematické, protože to je lidská přirozenost: Být tvořivý, něco tvořit. Ale je možné, že budeme tvořit něco nového. Je možné, že uvolněná pozornost a energie nás přivede k tomu, že nás napadne třeba něco jiného, co můžeme tvořit.

Martina: Vy jste teď tak moc pozitivní, že se vás zeptám: Četla jsem od vás v rozhovoru výraz „ženské peklo“: A říkala jsem si: Co to je „ženské peklo“ v chápání doktorky Heleny Máslové?

Helena Máslová: Kdysi jsem udělala přednášku, která se jmenovala „Ženské peklo“. A pointa této přednášky byla v tom, že společnost je bezohledná a málo empatická, a tím pádem vlastně potlačující přírodu, potlačující ženská element, ženskou empatii. A to z toho důvodu, že ze společnosti vymizel oxytocin. A oxytocin vymizel ze společnosti proto, že ustoupila energie mateřství. A v momentě, kdy devalvovala mateřská energie… To jsem já zažila ještě v 90. letech, když jsem se stala maminkou, a ocitla se v propadlišti společenského žebříčku. Prostě tam jsem najednou toto velmi výrazně zažila jako matka malých dětí. Můj muž pořád dostával nějaké pozvánky na různé společenské akce, a mě nikdy nikdo nepozval.

Martina: Jak říká Bolek Polívka: „Řeklo se – bez bab“!

Helena Máslová: V té době byla mateřská energie něco tak samozřejmého, a něco tak naprosto bezhodnotného, že mě začalo zajímat, co to je mateřská energie. A došla jsem k závěru, že mateřská energie je hormonálně především hormon oxytocin. To je hormon, který mají nejvíc vyplaven matky malých dětí, protože potřebují cítit, co jejich dítě chce, aniž by bylo toto dítě schopno jim napsat textovku: „Mám hlad“, nebo „Potřebuji přebalit“. A tím, že v té době radikálně poklesl počet matek v této společnosti – v té době jsme měli porodnost 1,0, což je historicky úplně nejnižší – tak se společnost výrazně proměnila: Pokles oxytocinu znamenal obrovský nárůst určité bezohlednosti. A důsledkem toho bylo, že ženy, které vždy přirozeně chtěly obstát i v této společnosti, se začaly mateřské role jakoby bát, a začaly se před ní chránit i antikoncepcí. A tohle pro mě bylo „ženské peklo“, že ženy se jako by vzdaly svého oxytocinu, protože na antikoncepci se oxytocin nevyplavuje v takové míře, jako bez antikoncepce. Ztratily vlastně i schopnost trochu orgasmického prožívání, protože víme, že na antikoncepci je menší procento žen s orgasmem při sexu. A toto jsem nazvala „ženské peklo“.

A název „ženské peklo“ se vžil, protože pak někoho napadlo, že bychom na to mohli udělat divadelní představení „Ženské peklo“, protože podob ženského pekla je mnoho. A ono to zpětně ovlivňuje i muže, protože když ženy mají nižší hladiny oxytocinu, tak jsou pro muže méně empatické. Takže tehdy můj syn správně poznamenal: „Ženské peklo, to je to peklo, který dělají chlapům.“ Ano, je. I tohle je peklo. Je to prostě to, že žena, když přestane svět prožívat oxytocinově, začne být tvrdá, chladná, a tím pádem může být úspěšná.

Zrovna jsem měla přednášku pro trenéry sportovkyň, pro trenéry dospívajících žen, ale pak i dospělých žen, to znamená dorostu a žen ve vrcholovém sportu. A tato přednáška se jmenovala: „Žena a výkon“, kdy mým úkolem bylo trenérům vysvětlit, jak fungují hormony, menstruační cyklus, a co to znamená, když je žena přetrénovaná, strhne se, a přestane u ní fungovat hormonální systém. Protože ve sportu, zejména v kolektivním sportu, je velmi mnoho žen, které nemenstruují, a trenéři se diví, proč tyto ženy jednak nechodí s kluky, to znamená, že velmi mnoho jejich svěřenkyň nemá kluka, a co víc, nakonec se stávají lesbami. A já jsem jim vysvětlovala, že to je hormonální, protože je to logický důsledek toho, že se estrogen mění na testosteron, a progesteron na kortizol. A že kvůli tomu, že mají obrovskou zátěž, tak se hormonálně změní fungování celého těla, a tím pádem se změní i chování. A to nejenom chování sexuální, ale pak i chování, které je pak více vhodné pro sportování. Takže to, že podávají skvělý, špičkový výkon, s sebou nese tuto daň.

A bavili jsme se o tom, jestli je etické, aby tyto ženy věděly, že se jim toto může stát a že vrcholový sportovní výkon s sebou nese i tuto daň. A tohle je exaltovaný, nebo excentrický příklad, nebo podoba ženského pekla. A to se děje v menším, v rafinovanější, jemnější podobě, i jiným ženám.

Homosexuál se nerodí jako homosexuál. Neexistuje genetický podklad pro homosexualitu. Ale existuje epigenetická ovlivnitelnost sexuální preference.

Martina: Protože to může velmi podobně působit, když žena jede na výkon nejenom fyzický, ale mentální, třeba šéfuje oddělení, a tak dále.

Helena Máslová: Ano. To je přesné.

Martina: Ale to, co jste teď řekla, paní doktorko, že nakonec přetrénované, přetažené dívky nemenstruují, nemají zájem o kluky, a stanou se lesbami, by znamenalo, že ony se k tomu opravdu dopracovaly? Protože obvykle slýcháme, že homosexuálem se člověk rodí.

Helena Máslová: Ne. Ať jsme přesné: Začátek tohoto příběhu už může být v těhotenství. Určitě člověk, budoucí homosexuál, není zrozen jako homosexuál. To znamená, neexistuje genetický podklad pro homosexualitu. Dlouho se věřilo, že je to genetické, ale to se nepotvrdilo – gen homosexuality se nikdy nenašel. Ale to, co vidíme, je to, že tam je určitá epigenetická ovlivnitelnost sexuální preference. To znamená, když dojde k početí, tak – a zase se dostáváme k tomu, o čem jsme už mluvily, tedy, že když je biologický rozdíl mezi párem, který počne dítě, velký, tak je pravděpodobné, že spolu tito dva, echt muž a echt žena, zplodí, jsou schopni zplodit dítě, které bude mít výraznou sexuální polaritu.

Ale největší, zásadní rozdíl nastává tehdy, když je žena těhotná v 8. až 10. týdnu těhotenství, kdy se zakládají pohlavní lišty, kdy Müllerovy vývody začínají tvořit pohlavní orgány. V tomto období je žena vystavena svým vlastním hormonům, a také hormonálním disruptorům. A pak porodí dítě, které je geneticky chlapec nebo děvče. Tam není žádný mezistupeň, prostě je to buď XX nebo XY, a nazdar. Prostě může mít nějakou poruchu, nějakou mozaiku, nebo změnu na pohlavních hormonech, ale to jsou jasné vývojové vady, které jsou lehce vyšetřitelné a rozpoznatelné. Ale pokud je to dítě chromozomálně normální, má takzvaně normální karyotyp, to znamená XX holčička, nebo XY chlapeček.

A potom je dalším kritickým momentem puberta, kdy se začíná hormonálně měnit fenotyp. To znamená, že z holčičky se stává ženský fenotyp – to, jak vypadá, což znamená, že se dělají sekundární pohlavní znaky, nebo se začne vylupovat muž. Takže jsou tam tyto dva momenty, to znamená těhotenství, a pak puberta. A pak ještě trochu, částečně, má vliv postnatální období, to znamená doba, kdy se dítě narodilo, a je kojeno, protože někdy bývají hormonální disruptory přítomny i v mateřském mléce. A také nějakou roli hraje i výchova, protože víme, že u homosexuálních párů je vždycky nějakým způsobem konflikt s tím rodičem, který je stejného pohlaví. To znamená u gayů je to konflikt s otcem, a u leseb je to konflikt s matkou.

Martina: Paní doktorko, teď jste mi ale poskytla vysvětlení a odpověď na otázku, kterou tak často slýcháme: Čím to je, že je stále více gayů, leseb, nebo těch, kteří přesně nevědí kým, čím jsou. Může to být opravdu proto, že jsme takto masivně intoxikovaní hormonálními disruptory?

Helena Máslová: Ano. Ale není to samozřejmě jediný faktor, jde vždycky o skládačku všech vlivů. Ale určitě je toto jednou ze součástí těchto vlivů.

Žena může být silná, a přitom si zachovat ženskost, křehkost a jemnost

Martina: Pojďme se ještě vrátit k ženě. Vždycky platilo, že žena je ochránkyní rodinného krbu. Ale dnes je to už všechno trošku jinak. Je to opravdu součást vývoje? Po ženě se chce, aby byla silná, a chtělo se to po ní vždycky. Chce se to po ní znovu, i když mnohdy v jiných směrech, než tomu bylo dřív. Řekněte mi: Máte nějaký recept, jak si udržet ženskost navzdory tomu, že musím být, nebo jsem emancipovaná. Navzdory tomu, že občas je potřeba šéfovat celé fabrice. Navzdory tomu, že je to vysoká, velká sportovkyně, nebo něco podobného. Jak si uchovat elementární ženskost? A jak ji v sobě pěstovat?

Helena Máslová: Vždycky se nějakým způsobem osud přizpůsobuje tomu, o čem jsme přesvědčeni. Tedy když jsem přesvědčena: „Já vím, že to je takhle, jsem přesvědčena, že jsem taková,“ tak taková většinou opravdu už jsem, nebo se takovou stanu. To znamená, když je žena přesvědčena o tom, že si nemůže dovolit nějaké projevy, tak si je většinou nedovolí. A naopak zase, když žena nějakým způsobem ví, že může být silná, respektive dostatečně silná, ať už to znamená cokoliv, a při tom si může zachovat ženské projevy chování, a nemusí manipulovat nějakým pro ni nesympatickým ženským způsobem, tak se jí to podaří. Tak si může zachovat určitou křehkost svého bytí, a jemnost, která k ženskosti patří.

Většinou tam velkou roli hraje maminka, která buď používala takovou formu ženskosti, která nám v pubertě nebyla sympatická. A pod tím si můžeme představit cokoliv: Maminka, která fňuká a lituje se. Maminka, která, jak už jsem zmínila, manipuluje ženským způsobem, kdy nedokáže nic říct přímo, ale po žensku různě tak trošku ošetřuje situace takovýmto divným způsobem. Může to být maminka, která uvěřila, že je slabá, a pak se nechává šikanovat despotickým otcem. Může to být matka, která díky své submisivitě třeba skončila špatně, dcery na to pak reagují tak, že si toto v žádném případě nemohou dovolit, nebo je to pro ně zavržené. A někdy se kyvadlo v averzi dostane do protitlaku. Ale vždycky, když jsme v protitlaku proti něčemu, tak jsme v napětí, nebo v nějaké nezdravé podobě. Nejzdravěji a nejuvolněněji jsme tehdy, když jsme uvolněné, když se cítíme svobodné: „Já si můžu dělat, co chci. A když se mi bude chtít fňukat, tak budu fňukat. A když se mi bude chtít brečet, tak budu brečet. Když budu potřebovat křičet, tak budu křičet. A když budu potřebovat, co já vím, být silná, tak budu silná.“

V této uvolněné podobě vždycky tělo funguje na nejmenší energetický výkon, a zároveň máme vysokou schopnost adaptace na cokoliv. Vždycky, když tam je: „Musím, musím to vydržet.“ nebo “Nesmím brečet.“ nebo „Nesmím si to nechat líbit.“ Nebo je tam ještě nějaké silné „must“, tak nás to dostává do stavu napětí a energetické náročnosti. Takže silná žena je podle mě žena uvolněná. Žena uvolněná, která…

Martina: Teď ji vidím naproti sobě. Důležitou radou pro ženy také bývá, většinou, nestavět se do role oběti. Je to také hodně časté, nebo už jsme se z této role jaksi plošně vymanily?

Helena Máslová: To jsme se určitě nevymanily. Ale navážu na předchozí: Nesmím být oběť. V momentě, kdy „nesmím být oběť“, tak se velmi snadno stanu ženou, která není v pravém vyladění, protože „nesmím být oběť“ znamená, že jsem někdy zbytečně bojovná, zbytečně opatrná, zbytečně v postoji: „No to tedy ne. To tedy ne, to si nenechám líbit.“ A někdy to je možná úplně zbytečné vytváření konfliktu tam, kde není.

To znamená, že já bych tam mnohem víc, místo toho „nesmím být oběť“, dala: „Žena bdělá“, která je pozorná. A to znamená nenechat se rozptylovat rozptylovači. Ale je bdělá a vědomá si toho, že ne vždycky jsou věci, které se kolem ní dějí, v její prospěch. A v momentě, kdy je člověk bdělý, tak má nejlepší vycentrování v tom, aby se nestal obětí.

To mě naučil Jarda Dušek. Líbí se mi Jardovo ponaučení, které mi jednou dal, a to: „Když si nejsi jistá, jestli to s tebou někdo, nebo něco, myslí dobře, tak hoď do toho křoví kámen“. A když jsem pak na to dávala pozor, tak on to dělá pořád, pořád háže kameny do křoví. To znamená, že člověk dá nějakou otázku, nebo něco řekne, a z reakce z křoví pozná, jestli je ve křoví had, který by ho mohl uštknout. A pak tam nejde, a křoví se prostě vyhne.

Martina: Je to hezká rada, zní moc pěkně. Ale vždycky nevím, jak zvolit dobrý šutr, a dobré křoví.

Helena Máslová: Jo, to se trénuje. To není jen tak. Já také nejsem úplně světoborný házeč, ale vidím, že to jde, že se to dá naučit. A když něčemu nedůvěřujeme, nebo máme o něčem nějaký pochybnosti, tak je možné to tam prostě cvičně dát: „Aha, aha. Jó? Dobře. Aha…“

Ženy dříve bez muže nemohly být, ale dnes už je nepotřebují. Ale přece jen je ještě může spojovat láska.

Martina: Stále častěji kolem sebe slýchám od nejrůznějších žen až mantru: „Já vlastně chlapa nepotřebuji. Všechno to zvládnu. Potřebuji chlapa jenom na to, abych měla děti, ale pak už si se vším vystačím sama.“ Řekněte mi, je to důsledek právě této doby? Nebo jak tento poměrně četný stav ve společnosti vznikl? Nebo, jakým způsobem jsme ho k sobě pustily?

Helena Máslová: Vznikl úplně jednoduše, a to, že jsme skutečně muže přestaly potřebovat. To je úplně jednoduché. Já, jak jsem teď byla na chatičce bez elektřiny, tak jsme tam musely topit dřevem, protože byla velká zima. Když jsme tam přijely, byla kosa, a bylo potřeba zatopit. A naštěstí tam bylo nasekané dříví, takže jsme jenom elegantně nasbíraly polínka, a topily jsme celý víkend. Ale důležité je, že jsme to dříví nenasekaly. My ne. My jsme tam nepřitáhly polena, klády – to tam přitáhl muž. My bychom to tam vůbec bez muže nezvládly. Muž to tam udělal předtím, a my jsme to měly připravené jako princezny. Takže tato situace jasně ukázala, že ženy dříve bez muže prostě nemohly být.

My bychom asi taky s vypětím všech sil přitáhly z lesa nějaké to poleno, ale už bychom třeba neporazily soušku, nebo možná bychom ji porazily, nevím. To je ta mužská síla, nebo fyzická zdatnost toho muže, která byla v minulosti nepostradatelná.

Já sama mám v rodě jeden kořen – matka mého otce je ze Šumavy, a její matka, moje babička Anička, byla z osmi dětí. A její tatínek zemřel na španělskou chřipku, když se vracel z italské fronty z 1. světové války, a zůstala po něm vdova s osmi dětmi. Měli chalupu 1070 metrů nad mořem, to znamená průměrná teplota čtyři stupně, a tato vdova s osmi nedospělými dětmi tam málem umřela hlady, takže moje babička měla křivici z podvýživy. Není to tak dávno, kdy někdo málem umřel hlady. A myslím, že mou babičku by nikdy nenapadlo říct dědovi: „Já tě nepotřebuji.“ To prostě… Tenhle zážitek pro ni byl tak determinující, že i kdyby děda dělal, nevím co, tak prostě přes to nejel vlak.

Martina: Takže k této přezíravosti k druhému pohlaví nás dostalo pohodlí a dostatek.

Helena Máslová: Ano. Já bych ani neřekla, že přezíravost. Technické vymoženosti, a nastavení každodennosti je takové, že nás nic nelepí dohromady. To znamená jediné, co nás lepí dohromady, je pud sociální, který si dokážeme uspokojit někde jinde a nějak jinak, a pak samozřejmě pud rozmnožovací, který, jak jsme si řekly, slábne a slábne.

Martina: Ale teď jsme z mužů udělaly jakási děladla, která jsou nepostradatelná, když je zima, nebo je potřeba ulovit srnu. Ale co myslíte, že čeká společnost, která by si dál pěstovala tuto ostentativní nepotřebnost?

Helena Máslová: Pořád tu je láska. Na tu jsme zapomněli. Pořád existuje velký tmel mezi mužem a ženou, a to je zamilování a láska. Prostě jsou stále lidé, kteří dokážou prožívat takovou velikou lásku, která je drží ve dvojici. Pořád existuje. A že se to vytratilo? To bych nepoužila. Dneska ráno jsem si přišla dát do kavárny kávu, a zaslechla jsem tam, jak při dělání kávy jedna servírka vyprávěla druhé, jak se bude vdávat, a mluvila o tom opravdu tak něžně, romanticky, a tak vroucně, že jsem viděla, že pořád ještě existuje to, že se někdo strašně těší na svatbu, že se vůbec vdává a že to považuje za velké dobrodiní.

Martina: To je hezká představa. Je to takový onen nadějeplný konec v Čapkově R.U.R., kdy Helena zjistí, že miluje. Já bych se ještě úplně pragmaticky podívala na to, co si myslíte o současném ideologickém trendu procpat všude až násilně v jakékoliv práci, v jakékoliv oblasti našeho života, povinné kvóty žen?

Helena Máslová: Firmám, které tato kvóty zavedou, často poklesnou akcie.

Martina: To nás budou posluchačky milovat.

Helena Máslová: Já mám za sebou období, kdy jsem byla nadšená feministka, takže chápu perfektně, proč to je. Feministické úsilí bylo opravdu velmi potřebné. Celé 20. století bylo věkem prostě nespravedlnosti, kdy ženy musely chodit do práce, a k tomu musely vychovávat děti. Měly takzvaně dvě směny. A do toho měly nižší platy za úplně stejnou práci. To bylo prostě neudržitelné. Takže já respektuji všechny feministické emancipační snahy, které se snažily toto bezpráví a nespravedlnosti napravit. A asi by nám teď ženy, které se ještě pořád věnují feministickým otázkám, řekly, že dílo není dokonáno.

Síla myšlenek, imaginace, je obrovská. Sníme svou realitu, jsme to, v co věříme. A to, o čem je člověk přesvědčen, se odrazí i v jeho zdraví.

Martina: To jsem se vás právě chtěla zeptat, jestli si myslíte, že je ještě pořád třeba to tak tlačit?

Helena Máslová: No, nevím. Tady musím říct, že nevím. Z principu mám raději, když jsou věci svobodné a neregulované. A obecně mám radši, když je v různých proudech určitá přirozenost a neregulovanost. Obecně jsem spíše zastáncem neregulovanosti, jsem liberálního nastavení. Ale nepřipadá mi to asi až tak důležité. Pokud má někdo pocit, že to musí politicky regulovat, tak ať to reguluje. Nevím. Pro mě to není palčivé.

Martina: Paní doktorko, ještě poslední otázka, ve které bychom to shrnuly: Co můžeme my, ženy, udělat pro to, aby se do našeho života vrátily radost, zdraví a sebeúcta? Nebo aby neopustily náš život. Co radíte? Už jsme to v mnoha odpovědích nakously.

Helena Máslová: Řeknu to na příkladu: Dneska dopoledne jsem měla klientku, a dělaly jsme imaginaci. Byla to klientka po padesátce, a dělaly jsme imaginaci o tom, že byla v nějakém pokoji, který dobře znala, který byl dobře osvětlen, a znala tam každý šuplíček, každý kout. Tento pokoj se jí líbil, a byl to její pokoj, a bylo to tam pro ni perfektní, protože si to tam tak vytvořila. A prošla padesátiletými dveřmi do jiného pokoje, kde bylo zatím ještě úplně šero, není vidět, co v tom pokoji je. A zjistily jsme, že to, co vidí v pokoji po padesátce, jsou hnusné věci. Jsou tam nemoci, nemocnice, infuze, chemoterapie, staří lidé, bolest, nemohoucnost, důchody, hřbitovy, krematoria, a podobné věci.

Martina: Prostě pokojíček jako malovaný.

Helena Máslová: Pokojíček jako malovaný. Ano. A toto je síla vědomí. Když jsme nějakým způsobem takto nastaveni, tak kvantová biologie nás učí, že takto se to stane. Síla imaginace je nesmírně silná.

Martina: Hlídat si myšlenky?

Helena Máslová: Kdyby tady byl Honza Rak, tak by nám řekl, že jste tvůrci všeho. Že se to tady všechno nějakým způsobem takto tvoří. Sníme takto svou realitu. A já vnímám v této úrovni zdraví – je to opravdu velká korelace. To znamená, že to, o čem je daný člověk přesvědčen, že to takhle je, se pak odrazí v biologii. To znamená pak ve vyšetřeních, a podobně. To znamená, myslím pro ženu, že dneska se stalo to, jako kdyby v tom pokoji někdo rozsvítil, a nějakým způsobem jí to tam ukázal. A bylo tam velmi důležité, jak to vzniklo, proč na to myslí. A tam jsme našly důvod, proč si to myslí. A toto, když se vyčistí, a zjistí se, že to není moje, že to takto nemusí být, že tam v pohodě může být 60letá žena, která si sbírá mušličky na pláži, nebo staví hrad z písku, a baví ji to, je úplně svobodná a dělá si, co chce. A je tam dostatek a radost ze života. Tedy že i takto může po padesátce pokojíček vypadat. Tak tímto příměrem bych to zakončila. Jsou to naše přesvědčení, naše víra v to, co si myslím. A tak jsem to, v co věřím. Tak to je. To se děje.

Martina: Albín Polášek, slavný sochař, zanechal na Valašsku sochu, kde je muž, který se vytesává ze skály a která se jmenuje: „Strůjce svého osudu“. A to asi platí i o myšlenkách. Paní doktorko, moc vám děkuji za mnoho dobrých rad, a za připomenutí, že být ženou, skutečnou ženou, je obrovská moc, síla, a výhoda i pro muže. Díky moc.

Helena Máslová: Děkuji za pozvání.

Martina: Celý odborný svět se už po desítky let snaží najít lék proti rakovině, a vlastně stále neúspěšně. Vždycky někdo ohlásí, že už je to v testování, ale tak, že by někdo přišel, a řekl: Máme účinný lék na rakovinu jako takovou – to neexistuje. Existují dílčí úspěchy na různé typy rakoviny, ale zdá se, že tato nemoc má stále navrch. Řekněte mi, co je to za organismus? Co je to za bytost?

Anna Strunecká: Ale to je prostě rakovina, jedna z civilizačních nemocí. Ve stejném postavení jsou i další civilizační nemoci. Vezměte si třeba Alzheimerovu nemoc. Svět se také sto let snaží přijít na to, čím to je. A to o tom víme hodně, víme o tom spoustu věcí.

Já jsem byla v roce 2011 na konferenci v Toulouse o léčení časných fází Alzheimerovy nemoci, a tam se sešly autority ze světa a konstatovaly: „Měli jsme naději, že toto pomůže, ale má to nežádoucí účinky. Měli jsme naději, že tohle pomůže. Ale nepomáhá to.“ A se stejným závěrem se tenkrát vrátil z Ameriky profesor Höschl, to znamená, že se po mnoha letech výzkumu zase na nic nepřišlo. Ale tam tenkrát v Toulouse přišli s tím, že sledovali sedm let v domovech seniorské péče podávání vitamínů B6, B9, B12, a že to zabránilo degeneraci, že to pomohlo. A protože jsem věděla, že tyto vitamíny pomáhají i autistům, tak jsem o tom napsala článek do Psychiatrie, jak jsou tyto vitamíny užitečné a preventivní.

My známe přesně cyklus metabolických reakcí, které probíhají, a kde jsou tyto tři vitamíny důležité. V tomto cyklu vzniká homocystein, látka, u které vychází najevo, že je asi horší než cholesterol při skleróze, ale i při rakovině, při dalších civilizačních nemocích. Jenomže oficiální medicína pořád ještě homocystein neuznává, pořád ho ještě nestanoví při preventivním vyšetření. Můžete si ho dát stanovit, zaplatit si pět stovek, ale pořád to trvá. Přitom je spousta studií, které ukazují, že homocystein škodí, přitom současně existuje spousta studií, které ukazují, že tyto tři vitamíny jsou preventivní.

Martina: Jaké jste to říkala? B6, B9, B12?

Anna Strunecká: Ano.

Martina: Takže velká béčková trojka. Stačí. Když posluchači třeba budou preventivně brát B-komplex. Nebo to musí…?

Anna Strunecká: Ne, B-komplex jich obsahuje celou řadu, a také není špatný. Můžou ho brát. Ale tyto vitamíny působí ve vysokých dávkách. Nevím, jestli můžu, ale já se svým nakladatelem jsme se snažili najít firmu, která nám bude dělat tablety s těmito vitamíny. Ale protože je tam potřeba pětinásobná dávka, víc než pětinásobná proti tomu, co je doporučené, tak se to do té tablety ani nevejde. Autistu nepřimějete, aby vám spolknul deset tabletek za den, nebo mu nemůžete obden píchat injekce B12. Nakonec jsme vymysleli a udělali sprej, takže máme trio B ve spreji, který si třikrát stříknete pod jazyk. Ještě je to v chemických formách, které tělo nemusí metabolizovat, ale jdou rovnou do krve. Takže když spolknete prášek, jde to do střeva, a ze střeva se vstřebá jen něco, jsou tam velké ztráty, pak to jde do jater, kde se to musí přeměnit. My jsme udělali spreje.

Vysoké dávky vitamínu C podávané nitrožilně mohou pomoct na rakovinu

Martina: Když jsme se, paní profesorko, dostaly k vitamínům, a zmínily jsme rakovinu, tak já jsem se dočetla, že americký chemik a biochemik Linus Pauling, který má dvě Nobelovy ceny, zkoumal souvislost mezi vitamínem C a zastavením rakovinného bujení. A musím říct, že se čím dál tím častěji setkávám s lidmi, hodně třeba z Rakouska, ale vzácně i u nás, kterým jejich lékař předepsal obrovské dávky céčka, a ono to nějakým způsobem zabralo – buď to zpomalilo, nebo prostě pomohlo. A na druhou stranu samozřejmě slyším odsudky: „Jasně, vezměte si citrón, a je po rakovině!“ Ale nedbám toho, protože o vitamínu C slyším stále častěji, a mám laický pocit, že když už nic, tak tím nemůžeme nic pokazit. Řekněte mi, je na tom něco?

Anna Strunecká: Právě ty Paulingovy věci se hodně diskutují. Ale dneska na řadě pracovišť lékaři dávají vitamín C nitrožilně, ti můžou dát vysoké dávky. A existuje řada studií, že to pomáhá. Já tomu věřím. Sama jsem na vitamín C alergická, takže kdybych to spolykala, tak se mi udělá vyrážka. Ale nitrožilně u pacientů s rakovinou to funguje.

Zase jsem byla na jedné konferenci v Německu, kde jsem slyšela americké autory, kteří to dělali ve spolupráci s výzkumníky v Lovani, že udělali preparát, který obsahoval vitamín C a vitamín K3, se kterým může vitamín C oxidovat, a na druhou stranu vitamín K3 zase udržuje koloběh, aby byl vitamín stále C ve správné formě. Tento svůj preparát nazvali APATON, a – mám pocit, že v některé ze svých knížek o tomto vitamínu C, a APATONu píši. Ale to bylo dokonce mám pocit někdy v roce 12 a v Americe na to dokonce měli velikou studii a zjistili, že APATON funguje jako chemoterapie. Takže APATON funguje, a vymysleli ho pro chudé obyvatele, kteří nemají na chemoterapii. Dávali jim APATON, aby potom nemuseli na operaci. Je to pro několik typů nádorů. Myslím, že to bylo schváleno u močového měchýře. Ale nevím proč – já to sleduji na internetu – se pořád v Americe nedostali k tomu, aby APATON schválili jako lék. Jako levný lék bez nežádoucích účinků, místo chemoterapie.

Martina: V nějakém rozhovoru s vámi už z roku 2013 jsem četla, že jste měla příležitost sledovat výzkum vašich amerických kolegů, kteří si dokonce tento preparát nechali patentovat. Ale vlastně jsem se chtěla zeptat: Tak kde tedy je?

Anna Strunecká: Dá se najít na internetu, že někde se to snad dá koupit. Jenomže každý lékař se vystavuje určitému postižení a ztrátě licence, když takový preparát svému pacientovi doporučí. Čili mu to může doporučit pouze zcela neoficiálně: Shánějte si to. Měla jsem i jednu kolegyni endokrinoložku, která měla rakovinu prsu a která si dala tento preparát udělat v lékárně, aby se tím léčila. Takže…

Martina: A zabralo to?

Anna Strunecká: U ní to zabralo.

Martina: Také to nemusí zabrat každému. Stejně jako když jsme se bavily o tom, že ne každému cukrovkáři musí sedět hladovka. Je potřeba to všechno takzvaně „vytitrovat,“ aby člověk věděl, co bude zabírat na něj.

Anna Strunecká: Rozhodně se ukazuje, že vitamín C u rakoviny funguje. Že může pomoct.

Martina: Může fungovat, a v každém případě asi nemůže škodit.

Anna Strunecká: Ano. A nemůže uškodit.

Osmdesát procent obyvatel EU má nedostatek vitamínu D3, takže je dobré užívat ho v množství do deseti tisíc mezinárodních jednotek denně

Martina: Paní profesorko, vy už jste tady zmiňovala vitamín D, který se diskutoval zejména v době covidu, kterého prý máme všichni málo. Ale někteří lékaři už tehdy tvrdili: „Co blázníte? Stačí, když jednou za den přejdete Nuselský most s nezakrytým obličejem a rukama, a získáte vitamínu D tolik, kolik potřebujete.“ Jiní zase říkali: „Ne. Musíte mít obrovské dávky vitamínu D, abyste se chránili.“ A jiní ještě: „Musíte mít vitamín D s vitamínem K, jinak nefunguje správně. Tak prosím, kde vzít informace a nezbláznit se?

Anna Strunecká: S vitamínem D3, tak dalo by se říct, byl učiněn jeden krok, a to, že medicína vitamín D3 striktně neodmítá. Debaty můžou být o tom, kolik ho člověk potřebuje. A protože jsme se už dřív učili, že vitamín D3 je důležitý proti křivici, takže se dává i miminkům. Takže se ví, že když 20 minut denně vystavíte tělo sluníčku, tak vám to poskytne dávku vitamínu D3. Ale fakt je, že se mezi tím zjistilo, že vitamín D3 potřebují všechny buňky našeho těla. A to se zjistilo tak, že všechny buňky našeho těla mají ve svých membránách receptory pro vitamín D3. Takže fyziologové říkají, že to vlastně není vitamín, ale že je to regulační hormon, který tělo bezpodmínečně potřebuje. A protože tam jsou celkem vstřícné přístupy, tak si Evropská unie zmapovala, jak to vypadá s výskytem vitamínu D3, a zjistila, že 80 procent obyvatel Evropské unie má vitamínu D3 nedostatek, protože u nás sluníčko nesvítí celý rok, a když, tak ne v dostatečné míře. Takže vitamín D3 se dá koupit v mnoha typech přípravků, a fakt je, že do deseti tisíc jednotek mezinárodních se může vitamín D3 užívat jako…

Martina: Potravinový doplněk.

Anna Strunecká: Potravinový doplněk, a nikomu neškodí.

Člověk by měl mít stále na jídelním stole: hořčík, zinek, vitamín D3 s vitamínem K

Martina: Paní profesorko, potravinové doplňky jsou v posledních letech, desetiletích, velmi v módě. Je to asi i skvělý business. Ale mnozí zase říkají: „Když jím dobře, když jím pestře, tak proč bych se ještě k tomu cpal všemi těmito potravinovými doplňky, vitamíny, a preparáty? Mají pravdu ti, kteří si myslí, že pestrost stravy by nám mohla stačit, aby organismus fungoval jako dobré harmonium?

Anna Strunecká: Pestrost stravy je důležitá. Je to jedna ze zásadních podmínek naší výživy. Ajurvéda říká, že máte denně sníst potraviny všech barev a chutí. Ale všeho s mírou. Nemusíte sníst mísu borůvek, a podobně. Od každého trochu. Fakt je, že tím, jak se dnes vyrábějí potraviny, je půda ochuzena, neobsahuje tolik solí, takže se nevytváří vitamíny a minerály. Takže já třeba doporučuji, že hořčík a zinek by měl člověk přijímat v tabletách jako potravní doplněk. Protože i když je hořčík ve všech zelených potravinách, tak kilo kopřiv, nebo tolik zelených potravin, denně nesníte. Takže hořčík v množství asi 400 miligramů denně, a zinek v množství 25 miligramů denně. To by měl mít člověk na jídelním stole – ráno vzít jednu pilulku, a večer druhou. A k vitamínu D3 je dobré brát káčko, to je také ověřeno, a člověku to neuškodí, a navíc káčka v tom zas tak moc není.

Já píšu pravidelně a mnoho let do časopisu Meduňka, a letos po mě paní šéfredaktorka chtěla, abych psala seriál o aminokyselinách. To jsou stavební kameny lidského organismu, které tvoří bílkoviny. Dalo by se říct, že když člověk jí pestrou stravu, tak má aminokyselin dostatečný přísun. Ale jsou tady zase třeba vegetariáni, kteří nejí maso, a tyto zdroje, takže ti by měli dbát na to, aby věděli, kterou aminokyselinu, nebo který vitamín mají doplňovat. Uvádí se, že jsou ohroženi nedostatkem vitamínu B12, nebo nedostatkem některé aminokyseliny. Ale vidím, dřív jsem si to ani neuvědomovala, že je na trhu nabídka všech aminokyselin, a můžete si vybrat, koupit, co chcete.

Martina: Ale to už na stole budeme mít takové množství potravinových doplňků, že, jak říkal pan Sommer v sérii Básníků: „A když si tohle všechno dám dohromady a sním to, tak jsem syt, Kovando. Jsem syt.“ Tudíž to asi není cesta.

Anna Strunecká: Chce to všechno s rozumem. A myslím, že tyto vitamínové doplňky má člověk brát jenom, když na něj přijde nějaká nemoc. Když najednou zjistíte, že máte anémii, pokles červených krvinek, nebo něco, tak si dávat nějaký doplněk. Ale vitamín D3, hořčík a zinek, to bych doporučovala, aby člověk dnešní doby užíval jako potravinový doplněk.

Existují stovky bylin, u kterých je prokázáno, že fungují. Ale ze strany medicíny a EU jsou takové informace potlačovány, a omezováno je i jejich používání.

Martina: Paní profesorko, vy jste s panem Jiřím Patočkou, svým souputníkem, vedle mnoha knih, napsala také knihu „Léčivé byliny a duševní zdraví“, kdy léčivé byliny v tomto případě zřejmě směřujete hlavně na civilizační, psychické poruchy. Ale bylinky jsou účinné ve spoustě jiných věcí, i v rámci fyzického těla, a nejenom duševního zdraví. Řekněte mi: Rozumíte tomu, proč se považuje léčba bylinkami za alternativní?

Anna Strunecká: Podívejte se, bylinky, to je právě věc, kterou lidé odjakživa užívali. Je to alternativní přístup, vůči kterému jsou i u nás v současné době přinejmenším námitky. Tradice léčivých bylin je v České republice velmi silná, máme velmi významné představitele z tohoto oboru. V současné době máme skvělé firmy, které produkují, dávají na trh skvělé bylinné preparáty. Jenomže v roce 2012 vydala Evropská unie nařízení, že na komerčně dostupných preparátech z léčivých bylin se nesmí psát, k čemu daná bylina slouží, a vydali seznam, co se tam může napsat. Takže výrobci léčivých bylin to různě obcházejí, že to mají na internetových stránkách, aby si to tam lidé našli. Ale je to pro konzumenty nekomfort, problém.

Martina: Myslíte, že to je cíl lidem to znepohodlnit?

Anna Strunecká: Proč to Evropská unie dělá? Já nevím. Vím, že je spousta bylin, které jsou účinné, dobré, ale dnes je EU zakázala dovážet z Číny. Nebo jsou prostě desítky, stovky bylin, které fungují, jsou jak tradiční, a alternativním léčitelstvím je prokázáno, že fungují, ale současná medicína uznává pouze třezalku pro antidepresivní působení, a ginkgo bilobu. Ale třezalku neproplácí Všeobecná zdravotní pojišťovna, zatímco v sousedním Německu jsou antidepresiva s třezalkou nejpředepisovanější antidepresiva. U nás si to musí člověk koupit, když to chce.

Martina: Jasně. Ať si vezme xaurin.

Anna Strunecká: To je zase problém, že třezalka působí proti antikoncepci, takže ženy, které užívají antikoncepci, nemůžou brát třezalku, protože by antikoncepce nefungovala.

Příroda, evoluce, nebo Stvořitel, vytvořil bylinky tak, aby každá měla celostní účinek

Martina: Aha. Já jsem přemýšlela nad tím, protože se snažím tyto kroky pochopit, jestli to nemůže být i tím, že množství účinné látky, drogy, v bylinkách kolísá. Vy jste to řekla i v souvislosti se zeleninou a se zelenými potravinami, že ta půda už nemá živiny. Nemůže to být tak, že bylinka už třeba nemusí být spolehlivá? Že to, co v ní našla Hildegarda von Bingen, my už nenajdeme?

Anna Strunecká: K tomu množství, a k působení léčivých bylin povím jedno své tajemství: Já se jako bioložka o léčivé byliny zajímám odjakživa, desítky let. A naše knížka s profesorem Patočkou vznikla tak, že jsme pracovali v neuropsychofarmakologii, pohybovali jsme se mezi psychiatry, a abychom jim jako ne-lékaři ukázali něco nového, tak jsme do časopisu Psychiatrie psali články o působení léčivých bylin. A když jsme těch článků měli už asi třicet, pětatřicet, tak jsem řekla: „Měli bychom to sepsat do knížky.“ Protože jsme měli, já, toxikolog a chemik Patočka, botanička z přírodovědecké fakulty, která se zabývá léčivými bylinami, velmi obsáhlý materiál. A když jsem to začala dávat dohromady, tak jsem zjistila, že je překvapivé, jak velké množství látek bylo v léčivých bylinách stanoveno. Že třeba u takové meduňky bylo stanoveno čtyři sta osmdesát látek – vždycky jsou to stovky, sto padesát – a to jich je tam víc, a nebyly všechny stanoveny. A když na to přijdete, tak zjistíte, že příroda, evoluce, nebo tedy Stvořitel, že vytvořil bylinky tak, aby každá měla celostní účinek. Čili, ať si vezmete jakoukoliv bylinku, tak působí protizánětlivě, protisrážlivě, antioxidačně. Prostě každá má pět až deset složek takovéhoto celostního působení.

Martina: Z toho by ale vyplývalo, že pak je jedno, jakou bylinku jím. Ale někteří zase říkají: „Nemůžete ji, protože máte vysoký tlak.“ Nebo naopak: „Nemůžete ji, protože…“

Anna Strunecká: To už jsou další věci. Takže všeho s mírou, všeho trochu. Vždycky se má udělat nějaká pauza. Ale já jsem vypozorovala, že vám příroda nabízí to, co právě potřebujete. Že každý, kdo obývá nějaký prostor – ale třeba i na konečné autobusu, kde chodí hodně lidí – vyroste to, co člověk zrovna potřebuje. Třeba v době covidu se zkoumalo mnoho bylin, a skupina německých badatelů zjistila, že na covid je skvělá pampeliška. Prosím vás, mně na zahradě začaly růst pampelišky tak, že její listy byly pomalu půl metru velké, takže mi bylo líto, že nejsem králík, abych to všechno spásla. A lidem na přednáškách říkám: „Dívejte se, co vám roste na vaší zahradě. Dívejte se, co vám roste tam, kudy denně chodíte. To je právě ta bylina, která vám v ten rok pomáhá. Takže si ji ráno natrhejte, a uvařte si čaj. Nebo si ji nasušte na zimu, a prostě ona vám svým způsobem pomůže.

Martina: Pravdou je, že mi jedna kolegyně říkala historku, že její tatínek měl poměrně hodně nemocná játra, a jejich zahrádka byla naprosto zaplevelena pampeliškami, jejichž kořen je na játra velmi účinný. A její táta se celý rok věnoval tomu, že pampelišky likvidoval. A když umřel, tak do roka na té zahradě nebyla žádná, protože nikdo v rodině už potíže s játry neměl. Mohlo by se to zdát symbolické, a mnozí nás za toto budou kritizovat, ale možná je dobré si rozšířit záběr, dívat se kolem sebe, a člověk se toho na sebe možná dozví mnohem víc. Možná se dozví, jak je na tom se zdravím, když se podívá z okna, co mu pod nimi roste. Paní profesorko, vy navzdory tomu, že vaše vzdělání je exaktní, se velmi věnujete psychice v léčení, už jste to tady zmínila, a to přesto, že jste fyzioložka, věnujete se biochemii. Řekněte mi: Je toto věc, kterou už jsme prohlédli? Už jsme přišli na to, že když přijdeme k lékaři, a on nám řekne: „Tak s tím budete doma aspoň měsíc…“, tak nám vyšle informaci, kterou zkrátka chtíc nechtíc přijmeme? Nebo když řekne: „Tyto prášky máte na celý život.“ – hotovo, a už nikdy bez nich nebudu. Lepšíme se v tom? Už to dokážeme?

Anna Strunecká: Nelepšíme se, ale začínáme mluvit o tom, že tato psychosomatika funguje. A někteří propagátoři tohoto směru vystupují dost veřejně, výrazně. Třeba to zdůrazňují pan doktor Hnízdil, nebo pan doktor Vojáček. Takže jde o to, aby to proniklo i mezi lékaře, mezi praktické lékaře. V současné době dochází k vývoji lidského vědomí. Dochází ke změnám v psychice lidí, takže na toto by si měl člověk dát pozor. A já to píšu v některé své knížce. A vědí to moderátoři, různí veřejní činitelé, politici, že mají takto vystupovat. Mělo by se na to dbát. A to, co jste zmiňovala: „Tohle už budete mít na celý život. Tohle to budete brát už do smrti,“ – tyto věci ty by měly vymizet.

S láskou připravené jídlo láska prozáří. Člověk má vařit s láskou, a když má vztek, tak radši nevařit vůbec.

Martina: Paní profesorko, říkalo se, je to staré přísloví, že: „S láskou uvařené brambory jsou lepší, než v hněvu upečená klobása“. Řekněte mi, jak moc je v léčení důležitá láska? Ve stravování? V přípravě stravy? Je to indicie, se kterou bychom měli počítat, ačkoliv zní tak neuvěřitelně, a pro mnohé nepřijatelně? Pro jiné zase nabubřele? Je to důležité?

Anna Strunecká: V každém duchovním textu, v každém alternativním přístupu, všude se setkáte s tím, že láska je nejmocnější silou – léčivou silou. Že tedy, když u pacienta sedíte s láskou, tak nemusíte ani mluvit. Působí to. Víte, dneska se nám rodí děti, které toto velmi citlivě vnímají. Říká se, že jsou to děti duhové, nebo diamantové, které se už třeba jako batole, někdy i kojenec, se tváří na lidi, které vidí v tramvaji. Na někoho se usmívají, před někým se rozpláčou. Prostě tyto děti to vnímají tak, že láska matky je bezpodmínečná láska, která děti zaplavuje. To je základ, který jim dává dobrý start do života.

Martina: Dokáže s láskou připravené jídlo negovat třeba špatné látky, které tam jsou?

Anna Strunecká: S láskou připravené jídlo láska prozáří. Člověk má vařit s láskou, a když mám vztek, tak radši nemám vařit vůbec. O tom není pochyb, že to jídlo připravené s láskou je o něčem jiném. Takhle, ono vám to nezlikviduje nějaké chemické, hormonální disruptory, nebo nějaké chemické toxiny – to ne – zas takhle mocné to není. Ale prosytí vám to, prozáří, dodá vám to určitou energii.

Martina: Jsem docela zvědavá, jak na nás zafunguje to obrovské zdražování potravin. Zdali si to vynutí náš návrat do kuchyně a k vaření ze základních potravin, nebo naopak. Protože když jsem se dívala, že kilo rajčat stojí 86 korun, tak nevím, jestli máma tří dětí nakoupí dvě kilečka, aby z toho napasírovala polévku, nebo pro svou smečku koupí radši ranec párků, protože se tím nasytí. Co odhadujete? Jakým směrem myslíte, že se to bude vydávat?

Anna Strunecká: Myslím, že tady to bude návrat k vaření ze základních potravin: Cibule, mrkev, pórek. Nebo že se začnou vařit věci, které natrháme na zahradě, budou se dávat do polévky různé natě, a udělá se vývar.

Je důležité se vyhnout glutamátu, hliníku, fruktóze, aspartamu a dalším sladidlům

Martina: Zkrátka kupředu do minulosti. Paní profesorko, když bychom to měli pro naše posluchače shrnout: Vy jste tady jmenovala několik látek, na které si máme dávat pozor. Ale kdybychom měli říct, které látky jsou pro vás takové, že se vám skutečně rozsvítí červené světlo: „Na toto si lidi dejte pozor. Je to v tom a v tom, a vyhněte se tomu.“ Co to je? Co byste k tomu řadila? Jsou to nějaké zpomalovače hoření, fluorid, jsou to disruptory? Co to je? Pět věcí, před kterými si skutečně řekneme: „Dejte lidé, bacha.“

Anna Strunecká: Mezi moje „oblíbence“ patří aspartam a umělá sladidla. To každopádně. Mezi sladkými chutěmi se dneska jako nový nepřítel objevuje fruktóza. O té jsme dnes nemluvily, ale mluvily jsme o ní minule. Člověk by řekl, že fruktóza je ovocný cukr. Jenomže lidé vymysleli výrobu fruktózy z kukuřičného šrotu. Tato fruktóza je sladší než sacharóza, a její výroba je levnější než výroba cukru z řepy. Takže dneska, když kupujete ovocné džusy, tak jsou slazené fruktózo-glukózovým sirupem. Jenomže fruktózu dokážou zpracovat jenom játra, žádná jiná buňka v těle, krvinky, mozek, nervy, fruktózu nezpracovávají. Takže když člověk přijme nadbytek fruktózy, tak se mu v játrech dělají tuky, a dělá si břišní pneumatiku. Takže když se dnes radí: „Jezte více ovoce, zeleniny“, tak „ovoce“ by mělo být malým písmenem, protože lidé taky vyšlechtili sladivější ovoce. Citrony, pomeranče, jsou sladší, než byly dříve. Velké červené jablko, které si koupíte v krámě, je sladší než jablko z vaší zahrádky. Takže by člověk neměl jíst více jak dvě porce ne příliš sladkého ovoce denně. A neměl by jíst ovoce jakožto speciální jídlo. Třeba by se neměla jíst miska hroznového vína k večeři – to je škodlivé. Čili, vyvarovat se sladidel. Vyvarovat se fruktózy. Ovocného cukru.

Potom tedy hliník. Já před ním varuji hlavně při očkování dětí. Ale hliník není součástí lidského těla. Lidské tělo ho nepotřebuje, a působí na něj jenom škodlivě. Takže nejenom nepoužívat hliníkové nádobí. Hliník se používá v potravinářství, a nejvíc je ho v pečivu, hlavně v pečivu, které dlouho vydrží: Vánočka, bábovka, která vám vydrží několik měsíců, obsahuje hodně hliníku. Čili, nejíst dlouhotrvající potraviny. Nejíst obarvené potraviny – to platí hlavně pro děti – všelijaké barevné bonbony, a tak dále. Všechna tato barviva škodí.

A odjakživa varuji před glutamátem, což je chuť masa. Čili, nejíst uzeniny. Nenajdete paštiku bez glutamátu. Prostě vyvarovat se hotových potravin, a co nejvíc si vařit doma. Třeba jednoduchá jídla.

Pozor na reklamy na štítcích u jídla, kde je napsáno „Bez glutamátu“, ale je tam kvasnicový extrakt, který obsahuje uvolněný glutamát

Martina: Všimla jsem si, že na kostkách do polévky je v poslední době velkým písmem napsáno „Bez glutamátu“. Ale člověk zjistí, že je tam kvasnicový extrakt, a podobně. Je to jenom finta na nás?

Anna Strunecká: To je právě podvod na lidi, protože glutamát je nebezpečný, když je uvolněný, rozštěpený. Je ve všech bílkovinách, a když je to tam navázané, tak to nevadí. Jenomže rozštěpené kvasnice, nebo rozštěpené bílkoviny, obsahují právě uvolněný glutamát. Kdyby tam nebyl, tak by to nedávalo tu chuť. Takže to je podvod na spotřebiteli. Čili žádné tyto kostky nekupovat!

Martina: A když ještě jsem narazila na fluorid: Ten bychom…

Anna Strunecká: U nás není. Podívejte se, fluorid je problém v zemích, kde se fluoriduje pitná voda, a to je dnes hlavně Amerika a Čína. V Evropě to není takový problém. A v České republice se voda nefluoriduje. Fluorid v zubních pastách, to je to poslední. Povrchově aplikovaný fluorid na zuby nevadí. Vadí to u dětí, když by to polykaly. Čili děti do tří let by neměly mít fluoridovanou zubní pastu. A jinak u nás není přísun fluoridu takový. Jedině snad nějaká alpská sůl. Takže kdo by si chtěl domů něco pořídit dobrého, tak ať nekupuje alpskou sůl.

Martina: Paní profesorko, teď jsme varovaly. A co by byla souhrnná rada? Co dát lidem, abychom pořád nežili v takovém zvláštním napětí? Ve strachu před škodlivinami, a vlastně před životem, a nepojišťovali se na všechno, proti smrti, proti nehodě, protože na všechno se pojistit nedá. Jaká je vaše souhrnná rada, ke které jste dospěla? Jak prožít naplněný život?

Anna Strunecká: Jezte to, na co máte chuť. Všeho s mírou. Od každého trochu. A i když sníte něco škodlivého, ale sníte toho jenom trochu, a sníte to s láskou, tak vám to zase tak moc neuškodí. Rozmanitou stravu. Pijte podle chuti. Nemusíte vypít dva, nebo tři litry vody denně. Teď zrovna budu mít v Meduňce článek o vodě, kde se rozepisuji o tom, jak je to s množstvím vody, kterou má člověk vypít, a že nemusíme být aquaholici.

Martina: Ano. Stále s sebou všude nosit láhev…

Anna Strunecká: Prostě máme pít jenom tehdy, když máme žízeň. A od každého trochu. A dobře spěte. Mějte rádi lidi kolem sebe. Snažte se lidem sloužit, pomáhat. A dělejte to, co máte rádi. To je dobrá rada. Dělejte to, co děláte rádi.

Martina: Vy to děláte celý život a je vidět, že to funguje.

Anna Strunecká: No…

Martina: Paní profesorko. Moc vám děkuji. Děkuji vám za rozhovor. Děkuji za to, že jste si na nás našla čas. A děkuji vám také za to, že se stále držíte svých zásad. Děkuji.

Anna Strunecká: A já děkuji vám, Martino, nejenom za pozvání, ale hlavně za to, že šíříte tyto myšlenky. Že šíříte mezi lidi to, jakým způsobem by se měli dožít zdravého života ve štěstí a lásce. Děkuji.

Martina: Já také.

Martina: Říkáte, že je faktem, že přibývá umělých oplodnění. Ale co mají tedy ženy dělat, aby se tomu ubránily? Aby nepotřebovaly neustále běhat s manželem do poraden a zkoumat, kdo za to může, čí je to „vina“, a potom se dopracovávat jakousi, pokud možno co nejméně přirozenou cestou, k početí?

Helena Máslová: Myslím, že to není věc obviňování, hledání viníka a přenášení zodpovědnosti na viníka. Nicméně si myslím, že otázka „proč“ je velmi legitimní a žádoucí. A v momentě, kdy je tento jev masový, to znamená, že to není jen pár žen, ale je to trend, tak se musíme ptát: „Proč, a co tedy máme dělat?“, abych přihodila zrníčko na druhou misku vah. A myslím, že úplně a naprosto správné, aby se člověk ptal, a možná i aktivně na individuální úrovni něco dělal ve smyslu: „Proč je stále legální používat hormonální disruptory?“ Z mého pohledu třeba trochu nechápu, zejména u mužů, kteří mají ve své podstatě, v popisu práce trošku bojovnost, proč nejsou nějací muži, kteří by už se dávno naštvali – zdravě naštvali…

Martina: Že je někdo kastruje…

Helena Máslová: Poté co dostali do ruky papír, kde je napsáno, že jejich spermiogram je mizerný. A proč se na příslušných místech nezeptali, proč jsou ve zdrojích pitné vody hormonální disruptory? Proč se v České republice povoluje užívání agrochemie, která je hormonálně disruptivní? Proč nejdou na ministerstvo zemědělství a neptají se, jak je možné, že tady není lépe zajištěno, abychom měli zdravé potraviny?

Martina: Jedna věc je, proč muži, kteří zjistí, že jejich spermie se příliš nehemží, nejdou na ministerstvo zdravotnictví, nebo na ministerstvo zemědělství. Ale hlavně jde o to, proč tyto věci neřeší vláda? Proč neřeší zdraví lidu? Protože je umělé oplodnění dobrý byznys? Pořád slýchám o tom, jak se rozšiřují kliniky, a tak dále.

Helena Máslová: Myslím, že to asi napadne každého. Ono proč je nějakým způsobem křížení zájmů? Vždycky je něčí zájem, a dokud se tyto zájmy dostatečně nezkříží, tak jakmile se na něčem dá vydělat, tak se na tom vydělává – to je zákon ekonomie. A tady je potřeba, aby právě se udělal protitlak, na který nějaký zájem narazí, a zkříží se s ním. A teprve pak je možné, aby nastala nějaká změna. A to, že si to necháváme líbit, vyplývá i z určité poddajnosti české povahy, protože tady u nás se používají látky, které jsou v EU zakázané. Jak je to možné, že proti tomu nikdo neprotestuje? A toto otevřeně říkám už od roku 2018, kdy Česká republika dostala výjimku na užívání toxických látek v agrochemii. A nevšimla jsem si, že by se ke mně ještě někdo přidal, že by na to poukazoval i někdo jiný.

Kdyby před sto lety někdo nakopal muže do varlat tak, že by nemohl mít děti, reakce by byla rychlá a ostrá. Kastrace mužů probíhá i dnes, neustále, ale nenápadně a pomalu.

Martina: To mluvíte třeba i o svých kolezích? Existuje nějaká odborná iniciativa, která by plédovala za to, aby tyto výjimky nebyly možné?

Helena Máslová: My lékaři máme v popisu práce věnovat se těmto postiženým lidem, ale nemáme řešit příčinu. Když vybouchne jaderná elektrárna, lékaři jdou ošetřovat karcinomy štítné žlázy, a neřeší, proč vybouchla jaderná elektrárna. Ale někdo by měl jít po příčině, protože to, že pacient má karcinom štítné žlázy, není chyba pacienta.

Martina: A stále se snižuje věk, jak jste o tom mluvila, kdy lidé už o sobě nemohou říct: „Já jsem zdráv.“

Helena Máslová: Ano. To se netýká jenom plodnosti, ale daleko širšího spektra vývoje člověka. Bohužel to vypadá tak, že mužská bojovnost… Když si představím muže před sto lety, že by ho někdo nakopal do varlat tak, že by pak nemohl mít děti, tak si dovedu představit, že by reakce byla okamžitá, a velmi ostrá. V současné době se to děje, ale je to jako pomalu vařená žába. To znamená, že si toho člověk ani nevšimne, že byl kastrován. Je to nenápadné, a děje se to pravděpodobně už od puberty, takže si nevšimne, že jeho tělo neodpovídá zdravému vývoji, protože erekci má, a heterosexuální zůstal. Ale nějak se stalo, že muž nemůže mít děti. Respektive proto, že ho někdo převedl do beta pozice, což sebou nese to, že beta samec není schopen se ozvat, prosadit se, a udělat něco, aby pomohl třeba těm, kteří ještě mají šanci. Nebo i sobě, protože spermiogram je flexibilní, a spermatogeneze se při dobré změně podmínek může vylepšit. Vidím, že se často zlepší, když muž udělá něco, aby se to zlepšilo. Ale v globálním měřítku muži neudělají nic. Nebo já aspoň o tom nic nevím. Nevím o tom, že by někdo něco udělal.

Martina: Možná proto, že, jak jsme se bavily na začátku, se proměnily ženy. A bavily jsme se o tom, jak se ty ženy proměnily směrem k samostatnosti a emancipaci, takže se pak proměnili také muži. Vy jste použila obrat, když jste mluvila o tom, že je konec patriarchátu: A ještě se to dočišťuje třeba takovým MeToo. My jsme možná muže tak dovychovaly, že oni už vlastně ani nevědí, že by měli bouchnout do stolu, když je někdo možná připravuje o potomstvo.

Helena Máslová: Syndrom hodného chlapce.

Martina: Když chlapec není hodný, tak jde k pedagogicko-psychologické poradkyni.

Helena Máslová: Ano. Takže ano, můžeme si možná… Kdy jsem došla k závěru, že za to můžeme my ženy.

Ženy se až devótně přichylují ke svému ženství, adorují ho, a opájejí se jím

Martina: Já jsem přemýšlela ještě nad jednou věcí: Čím to je, že když se podívám kolem sebe, na reklamy, na módu, tak jsme stále více unisex? A já bych řekla, že to je jenom vnější projev vnitřního světa – my jsme míň ženy, a oni jsou míň chlapi.

Helena Máslová: Já bych řekla, že u žen došlo k revitalizaci ženství. Že tam opravdu byl silný proud, který pořád běží. Ne, že byl, ale pořád je. Kde ženy až oslavují, a až devotně se přichylují k ženství jako kněžky – jsem žena, a podobně. Je to někdy až směšné, jak se ženství někdy až adoruje, a ženy se tím až někdy…

Martina: Opájejí?

Helena Máslová: Opájejí svým ženstvím, a podobně. To znamená, že si ženy začaly svého ženství vážit, ne samozřejmě všechny, a některé se tak až silně přimykají ke své ženské polaritě. Ale tento proces ještě nenastal u mužů. Vznikají sice mužské kruhy – dokonce jsem šla na film: Muži sobě – protože jsem si myslela, že je to o mužském kruhu, že je to parodie na mužské kruhy, a tak jsem si říkala, že to bude něco, co mě pobaví. Moc mě to tedy nepobavilo. A parodie to byla, ale myslím, že špatná. Tento proces podle mě ještě muže čeká.

Martina: Ale kdyby se pustili do tohoto procesu znovuobjevování „muže v sobě“, tak my bychom s nimi pěkně zametly. A to už na úrovni základního školství. Na úrovni toho, že: „Jak se to chováš?“ Nemáte ten pocit?

Helena Máslová: Návrat k patriarchátu, myslím, už nestane. Ale to, co se v současné době tvoří, a je to teprve v procesu vzniku, není hierarchické uspořádání, ale určitá synarchie. To znamená, že se mužsko-ženský svět poskládá nově ve větší spolupráci, anarchické, synaptické podobě. Tedy tak, že to není: Já jsem nad tebou, a ty jsi pode mnou, ale že se svět mužsko-ženský propojí v určité rovnosti. Aspoň myslím, že o toto jde hodně nové, mladé generaci.

Hormonální disruptory způsobují nedokončení puberty: Muži nemají dostatek testosteronu, tělo měkčí, boky zaoblené tukem jako u žen. Holky mají chlapecké postavy, nevyvinutá prsa, rovný pas, úzké boky.

Martina: To by byla hezká představa. Ale řekněte mi, jak do tohoto synergického procesu zapadá to, že stále více dětí podstupuje tranzici? Máme stále větší část mozku obsazenou úvahami nad tím, jestli máme takové, nebo jiné pohlaví. Jak to s tím souvisí? Rozumíte tomu?

Helena Máslová: Rozhodně to souvisí s hormonální disrupcí. Je tam sice určitě nějakým způsobem podíl touhy zbořit nějaké tabu. Současná generace už se nemůže vymezovat vůči předchozí generaci v něčem takovém, jak jsme se my vymezovali vůči komunismu, nebo se před tím vymezovaly generace vůči nějakému jinému útlaku. To je bariéra, která čekala na tuto generaci, aby byla zbořena. Ale určitě tam svou roli hraje biologická podstata. To znamená sexuální preference, tedy buď výrazně mužsko-ženská polarita, a echt muž, a echt žena s výraznou polaritou. To je Carmen, staré archetypy hrdiny s ženskou postavou. Toto se v současné době hodně dostává do středových, málo polarizovaných podob.

Když jsem mluvila o pubertě, tak nedotočená puberta způsobuje, že muž zůstane v určitém nedotažení do krajní testosteronové pozice. A je to vidět i na postavě, že chlapci zůstanou v jakési měkčí podobě, mají někdy i boky – jakoby tuk na ženských partiích těla. A stejně tak holky se nedotočí do toho, že jim pořádně narostou sekundární pohlavní znaky. To znamená, že holky mají někdy chlapecké postavy: Malá prsíčka, rovný pas, úzké boky. A to je věc hormonální. To není věc výchovy, domluvy, nebo rozhodnutí. To je věc biologie. A tady musíme vědět, že hormony ovlivňují chování, prožívání, a i vědomí. A stejně tak zpětně, vědomí ovlivňuje hormonální nastavení. Všechno se navzájem mísí.

Martina: Ale společnost nás vede spíš k tomu, abychom si na to zvykali. A svým způsobem abychom tuto biologickou nevyvinutost oslavovali. Protože když vidím záběry třeba z nějakých světových módních přehlídek, tak mám pocit, že už se šije jen taková móda, kterou předvádějí jenom androgynní cherubíni.

Helena Máslová: Mám jednu klientku, která pracuje pro významnou, velmi rozšířenou módní značku. A ta říkala, že když do této firmy nastoupila, tak to bylo: Jedna třetina muži, mužské oblečení. A více jak 60 procent bylo ženské oblečení. Takže poměr byl takový, že bylo víc ženského oblečení, a méně mužského. A malinký úsek byl unisex. A to se za dobu, kdy tam pracuje, úplně proměnilo tak, že nejvíce oblečení se vyrábí unisex. Říkala, že nejvíc pracovala v ženském oddělení, kde bylo nejvíc designerů – pracuje jako designérka – a že se skoro všichni z toho oddělení přesunuli do oddělení unisex. A to odráží i to, co se děje ve společnosti, že se unisexuje, uniformuje. Je to tak.

Arabský svět si ještě zachovává velkou polaritu mezi mužem a ženou

Martina: A teď otázka, co bylo dříve? Jestli nás opravdu připravují na svět takovýchto mužů a žen, u kterých nerozeznáte, kdo je kdo, ani podle chování, ani pomalu podle druhotných sexuálních, biologických znaků, nebo zda, protože se to děje, nám tak chtějí pomoct, abychom aspoň měli co na sebe.

Helena Máslová: Jo, to určitě je reakce. To není tak, že by to tvořili. Oni perfektně odpovídají na poptávku. A poptávka je prostě taková. Já si jenom kladu otázku, jestli by nás to mělo pohoršovat, nebo jestli je to v pořádku, takže se na to zadaptujeme. Samozřejmě, z pohledu medicíny, čím menší je biologický rozdíl, tak menší je taky napětí mezi dvěma jedinci. Když ona je tak trochu muž, a on je tak trochu žena, nebo má silnou tu vnitřní ženu, tak samozřejmě jsou to daleko snadněji kamarádi, někdy je toto chování až sourozenecké, a tím pádem mezi sebou sice můžou vytvořit bezpečnou dvojici, ale chybí tam napětí.

Martina: A to je to, o čem jste mluvila, že je velmi důležitou ingrediencí pro početí.

Helena Máslová: Ano, přesně tak.

Martina: Takže v tom případě jste si vlastně odpověděla na svou řečnickou otázku. Protože bychom možná rádi zachovali druh, tak by nás to pohoršovat mělo.

Helena Máslová: Zase, planeta je přelidněná. Já nevím, jestli tedy máme za každou cenu lpět na vysoké plodnosti. To je zase jiná otázka.

Martina: Takže myslíte, že vlastně…

Helena Máslová: Ale taky nezapomeňme, že se bavíme o menší části světa. My se tady bavíme o…

Martina: …západní společnosti.

Helena Máslová: Tak. A to je z pohledu celosvětové populace minoritní. Takže tady moc nezáleží na tom, co se tady u nás děje.

Martina: Pravdou je, že rodiny v arabském světě většinou nemají problémy ani s tím, že by nešlo poznat muže od žen, ani s početím, a ani s váháním, jaké jsou pohlavní druhy.

Helena Máslová: Tak mně se letos stalo, že jsem uvízla v Istanbulu na letišti v době, kdy tam bylo zemětřesení. A protože jsem na tom letišti byla mnoho hodin, tak jsem chodila na záchod čůrat. A tam jsem viděla, že tradiční, arabské ženy, které tam byly na nějakém přestupu na jiné arabské země, přicházely na toaletu zahalené, a nikdo nevěděl, jak pod těmi závoji vypadají. Ale na toaletě odmotávaly své závoje, hidžáby, a já jsem úplně žasla, jak jsou pod nimi výrazně žensky namalované. Takhle výrazné make-upy jsem v poslední době už v západní Evropě neviděla, protože to už není tak moderní. Ony měly třeba výrazně rudé rty, linky, a až bych řekla, z našeho pohledu, transvestitní make-upy. A i oblečení pod černými svrchními šaty bylo výrazně ženské. A když po letišti šla nějaká šedá myška, oblečená v nějaké mikině a v unisex oblečení, tak to byla Evropanka. Byl tam opravdu výrazný rozdíl. Arabský svět si tedy tuto vysokou polaritu zachovává.

Líbí se mi představa ženy, která má v sobě důvěru, že všechno jde správným směrem, nepodléhá obavám, nedůvěrám a zpochybňováním, a věří ve schopnost regenerace

Martina: Minule jsme se bavily o tom, že se ženská síla proměňuje, žena se proměňuje, myšlení se proměňuje, vlastně i tělo. Kdybychom dnes, protože vy jste taková naše poradkyně, nás žen, měly definovat ženskou sílu, tak co by teď žena, když se přetváří, měla v sobě hledat? Jakou podobu teď má ženská síla mít?

Helena Máslová: Mně se líbí představa ženy, která má v sobě důvěru. Důvěru, že všechno jde správným směrem. Nepodléhat všem obavám, nedůvěrám a zpochybňování, že všechno jde špatně, a podobně. Věří v určitou schopnost regenerace, že se umí napojit na prazdroj nějaké síly, která vychází ze samotné podstaty země, nebo přírody. A hodně se mi líbí představa země, která, i když požár spálí celý její povrch, tak ve své hloubce má dostatečnou zásobu všeho živého, a znova se zazelená, znova vytvoří ekosystém, a znova tam vzniknou všechny potřebné organismy, hmyz, rostliny, zvířata a tak. A tuto regenerační schopnost máme všichni v sobě, a to je pro mě zdroj síly: Nezlomná víra, že se ze všeho vylížeme. Ze všeho, ať se stane cokoliv, a že síla života je prostě tady, a nezmizí.

Je potřeba si v životě dávat pauzy zvnitřnění, kdy jde člověk sám k sobě. A k tomu musí vzniknout ticho, ve kterém spočine, a navnímá, na čem záleží, a na čem ne.

Martina: Vy jste v nějakém rozhovoru řekla, že ženskou silou je třeba i schopnost uspořádat si život. A na to bych potřebovala v současném chaosu manuál. Co přesně jste tím myslela?

Helena Máslová: Možná umění rozlišovat podstatné od nepodstatného. Protože to já vnímám silně, že tady je inflace podnětů, které chtějí mou pozornost. Nevím, jak to mají ostatní ženy, ale myslím, že to jsme na tom všechny stejně, že příliš mnoho věcí, lidí, zdrojů chce mou pozornost. A uspořádání vidím v určitém selektivním přístupu k tomu, čemu řeknu „Ano“, a čemu řeknu „Ne“. Jak se říká: Když ďábel chce získat duši, tak učiní nabídku, a nabídka je přijata. A já vnímám, cítím, že těchto nabídek je velké množství, pořád se nám něco nabízí, pořád je něco skvělé, nové, úžasné. Něco, něco, něco, něco… A že jsme tak nuceni se tím prohrabovat, a neustále vyhodnocovat, jestli jo, nebo ne, a tak nám snadno unikne to, o co nám opravdu v životě jde.

Takže já sama pro sebe vytvářím uspořádání k tomu, abych pak mohla čistit prostor kolem sebe, a otiskovat se do okolí zdravým způsobem. Takže si potřebuji dávat pauzy v svém životě na určité zvnitřnění. Když člověk jde znovu sám k sobě, tak nejdříve musí vzniknout určité ticho, a to, čemu říkám mezery, nebo pauzy v tom…

Martina: Chyba v Matrixu?

Helena Máslová: Tak. V třesoucím se chaotickém světě. A v těchto mezerách, v tomto zastavení, je dobré si prostě spočinout, a navnímat si, na čem mi záleží, a na čem ne. Je to pořád to, co je nejdůležitější.

Martina: Vy jste tady už hovořila o tom, že když žena skončí školu, tak je před ní najednou oceán, oceán možností, který je skutečně někdy takový, že se až téměř zdá být bezbřehý. Já jsem teď slyšela, že na střední škole mezi čtvrťáky dělali průzkum o tom, jak vidí svůj život po maturitě. Co s nimi bude. A jenom jedna jediná holka napsala, že by chtěla mít velkou rodinu, a hodně dětí, jinak všichni byli v oceánu života kariérní, úspěšní, práce ze zámoří, a podobně. Když se podíváte na sociální sítě, tak je opravdu velmi těžké odolat všem těmto nabídkám, protože ďábel možná dřív dělal nabídku třeba jednou do měsíce, nebo dvakrát za život, ale teď ji dělá každých deset minut. Každou minutu.

Helena Máslová: Ano, je to tak.

Touha, chtění, je nízká emoce, horší než hněv. Přináší neklid, nespokojenost, stres. Je potřeba si jejím ovládnutím zjednodušit život.

Martina: Toto rozeznávání je mnohem těžší. Můj muž odmítá jakékoliv sociální sítě, osobní, soukromé, a kdykoliv mu ukážu třeba fotky našich přátel, jakože teď jsou někde na Mauriciu, nebo něco podobného, tak vždycky říkal: „Sociální sítě slouží jenom k tomu, aby v tobě probouzely chtění.“

Helena Máslová: Touhu, ano. A to je moudrý muž. Ví perfektně, jak to je. Je to přesně tak. To je podstata všech časopisů. Začalo to časopisy. Stačí, když si člověk vezme nějaký časopis s krásně nainstalovaným jídlem, nádherně zařízeným bytem, nějaká nádherně oblečená žena, tak to vzbuzuje touhu. Ale časopis můžeme odhodit, zatímco telefon držíme pořád v ruce, málokdy ho odhazujeme. A touha podle mě bývá někdy i adorovaná. Vzpomeňme si na písničku Touha je zázrak.

Martina: Ano. Musíš chtít víc.

Helena Máslová: Ano, musíš chtít víc. Chtít, chtít od života víc. To je vlastně jakoby pozitivně vnímáno. Ale když se podíváme třeba na úrovně vědomí, tak David Hawkins tam toto udává pěkně nízko, dává ji pod úroveň 200, kde jsou toxické emoce, kdy vznikají nemoci. Touha je dokonce níž než hněv. Když jsem to četla, tak jsem s ním ze začátku nesouhlasila, a říkala jsem si: „Touha? Touha?“, a musela jsem nad tím opravdu chvilku popřemýšlet, a pak jsem dala Davidovi Hawkinsovi za pravdu, ale až po několika měsících. A zjistila jsem, že to rozhodně není emoce, která přináší klid, spokojenost a zdraví, protože jakmile toužíme, tak se dostáváme do stresu, protože najednou z touhy vyplývá nespokojenost. Když tedy toužím po něčem, tak to znamená, že to nemám. A když to nemám, tak to je problém. A když to je problém, tak jak ho vyřeším? A okamžitě vzniká stimulace nadledvinek.

Martina: Snad všechny moudré knihy, a také moudří lidé, radí podobnou věc, kterou jste teď řekla jinými slovy vy. Ale výstup je: Zjednodušte si život. Co v této souvislosti radíte svým klientům, klientkám? Jak si zjednodušit život?

Helena Máslová: Já to vidím tedy kolem sebe, že spousta lidí to umí a dělá, a mě to inspiruje. O sobě nemohu říct, že bych to uměla, ale mám kolem sebe lidi, kteří to opravdu umí a dělají, a vidím, že jim toto zjednodušení přináší určitou úlevu. Třeba minulý týden jsem si odinstalovala Instagram, a bylo to po tom, co jsem strávila nějakou dobu rolováním Instagramem, a pak jsem si dala tu mezeru, takže jsem to zavřela, a řekla si: „Jak se teď cítíš?“. A zjistila jsem, že se necítím dobře. Že mě trochu bolí hlava, trochu jsem naštvaná, a že je odpoledne, je hezky, a já jsem místo toho tady dvě hodiny, nebo hodinu a půl, rolovala nějaký Instagram, a že místo toho jsem mohla být venku. Tak jsem udělala klik, klik, klik, a byl pryč. A odstranila jsem pokušitele. A to je jenom jedna malinká věc, která vede ke zjednodušení.

Martina: Asi důležitá.

Helena Máslová: Jinak zjednodušení je možné od rána až do večera. Každý náš krok je možné zjednodušit – je to možné. Teď nechci vyjmenovávat jednotlivé kroky, ale my si všechno nesmírně komplikujeme. Jenom taková obyčejná věc, jako je uvařit si čaj, znamená, že někde v Číně natrhají nějaké lístky, v nějaké fabrice je zabalí do pytlíčků, pak je kargo lodě převezou, tady je kamion převeze do supermarketu. A já tam dojedu autem, ale předtím musím natankovat benzín, musím mít servisní prohlídku auta, abych tento pytlíček přivezla domů, a tam ho zalila horkou vodou. Ale před tím ještě musím zaplatit elektřinu, koupit si varnou konvici, a pak mám ve výsledku hrnek s čajem. Ale úplně stejný čaj, a daleko možná lepší a kvalitnější, můžu mít, když vyjdu před dům, tam si utrhnu pár bylinek, které mi tam rostou před prahem, a zaleju je horkou vodou.

Martina: Jenom to chce podrobit každý krok našeho konání takovéto analýze. Promyslet si ho. Protože my jsme neustále vystaveni takové nepřirozenosti, že už je těžké to rozeznat, a v mnoha ohledech už vůbec neumíme rozeznat, co to je přirozenost. Věčně se hlásá „návrat k přirozenosti“, ale kde ji najít?

Helena Máslová: Ne každý má šanci otevřít dveře, a natrhat si meduňku, nebo něco takového. My, obyvatelé Prahy, to v tomto máme těžší. A možná, že to bude i tak, že digitalizace a umělá inteligence způsobí, že spousta profesí zanikne. Říká se, že teď to, co probíhá na úrovni umělé inteligence, předčí situaci, když byl vynalezen parní stroj. Tak je možné, že nebude tak dlouho trvat, a nebude potřeba, abychom žili ve městě. Je možné, že teď prožijeme nějakou revoluční dobu, kdy to možná celá evoluce vyřeší za nás.

Martina: Paní profesorko, vy jste aktualizovali vaši úspěšnou knihu „Doba jedová“, a nazvali jste ji „Doba jedová a covidová“. A já vím, že o vás média opakovaně píší, že svými postoji provokujete odborníky, že je prostě rušíte, často jdeme proti letitým názorům lékařů, nebo expertů z potravinářského a farmaceutického průmyslu, takže se z vás postupem času skutečně stala bojovnice. Ale zažila jste někdy ve svém osobním i profesním životě něco podobného, jako byla doba covidová? Kdy cenzura dopadla i na ryze odborná stanoviska, a zavládl chaos a strategie od zdi ke zdi?

Anna Strunecká: To, čeho jsme, a byli jsme svědky v době covidu, to bylo skutečně něco nebývalého. Před tím jsme byli zvyklí, že co prokáže věda, to je důležité a správné. Hledali jsme důkazy ve vědě. Ale v době covidu, kdy se tady najednou objevila infekce, o které jsme nevěděli, co bude, a jak bude? A najednou tady byl další jev, že o tom, co se na nás řítilo, co nás potkalo, začali mluvit lidé všech profesí. Já říkám, že se doba „covidisovala“, že o covidu mohli mluvit filozofové a sociologové. Dřív třeba členové klubu Sisyfos kritizovali, proč se Strunecká vyjadřuje o očkování, když nikdy nikoho neočkovala. Ale vezměte si, že členové klubu Sisyfos, to je asi 300 osob nejrůznějších profesí, se vyjadřují ke všemu.

A stejně tak do veřejných sdělovacích prostředků, do médií, vstupovali nejenom odborníci, ale i lidé, kteří si něco přečetli, něco zjistili, a tak dále. A najednou se začalo říkat, že se může propagovat, že se může mluvit jenom o tom, co se oficiálně proklamuje, a zjišťovali jsme, že o věcech, které zjišťuje věda, nebo které jsou logicky správné, se mluvit nemůže. A dokonce, když by se někdo odvážil kritizovat vakcíny, které všichni očekávali a které byly ze všech stran propagovány, a někde dokonce vynucovány, tak byl označen jako bioterorista. Takže já jsem se v době covidu naučila mlčet, nevyjadřovat se, i když jsem už byla v důchodu, a teoreticky mi nic nehrozilo. Ale prostě nenesla jsem svoji kůži na trh, kde bych se hádala třeba s tvrzením ministra zdravotnictví, nebo hygieničky, případně abych se hádala s tvrzením třeba s významnou osobností, jakou byl profesor Václav Hořejší, který byl jednoznačným propagátorem očkování, a dokonce ho chtěl nařídit plošně, obecně.

Martina: Paní profesorko, vy jste řekla, že jste v době covidu trošku vyklidila pole. Ale vy jste v důchodu, a můžete si dovolit zasloužený odpočinek, přestože jak jsem říkala, stále publikujete odborné práce a stále se v těchto věcech šťouráte. Ale dobře, mohla jste si dovolit ten luxus. Ale řekněte mi, udělala byste to také třeba před 30 lety? Protože velká spousta vašich kolegů, odborníků, vědců, nebo lékařů, se navzdory nelogičnostem nechala politiky řídit. Rozumíte tomu?

Anna Strunecká: To je právě vždycky osobní přístup. Říkáte, že už jsem v důchodu, už si to můžu dovolit. Jednak máte své jméno, tak já pořád na svém jménu nesu černou tečku, nebo dvě černé tečky, že mám Bludný balvan. A když lidé rozumně uvažují, a seznámí se s tím, tak se tomu můžou smát. Ale nezapomeňte, že mám taky širokou rodinu. Vnučka přijde na zkoušku, a tam se jí zeptají: „Máte něco společného s profesorkou Struneckou?“ Nebo jedu vlakem, a pan průvodčí mi prohlíží jízdenku a říká: „Vy jste ta paní profesorka, co píše knížky?“ Takže široká veřejnost už to zná. A jak říkám, nechci poškodit, nechci ublížit svým dětem. Dřív platilo, že to, co je vědecky prokázané, je správné. Ale věda se vyvíjí na základě protikladu. Určitá skupina něco zjistí, jiní zase zjistí, že to tak není, vzájemně diskutují, vzájemně se to prokazuje, a tak se věda vlastně vyvíjí.

Ale to, co se zavedlo v době covidu, cenzura, netolerance, tak to nemá obdoby. A můžu vám říct, že i dneska máte vžité, že třeba kadeřávek je zdravý, že je zdravý určitý druh potravin, a najednou mi přijde e-mailová zpráva: „Nejezte kadeřávek, nejezte jahody.“ Dneska kdekdo vyjadřuje své názory, takže máte protikladných názorů plný internet. A jak si v tom má člověk vybrat? Mám jíst jahody, nebo nemám jíst jahody?

Martina: Tak jak se v tom orientovat?

Anna Strunecká: Jak se v tom orientovat?

Dnes už víme, že vakcíny proti covidu mají spoustu nežádoucích účinků. Ale o tom si troufne napsat nějaké médium jen občas.

Martina: Máte na to odpověď, recept? Něco, čím se řídíte vy? Přece jenom odborných znalostí máte mnohem víc, než my ostatní, a tudíž my jsme vlastně odkázáni na to, co nám řekne někdo, komu věříme.

Anna Strunecká: Ano. A komu věříme? A jak si vybíráte, komu věříte?

Martina: Zejména jak si vybíráte, komu věříte. Protože jste před chvílí řekla, že jste mlčela proto, že jste svými odbornými názory nechtěla vystavovat své blízké nějaké černé tečce.

Anna Strunecká: Ano.

Martina: Takže komu tedy věřit?

Anna Strunecká: Bohužel tato situace trvá stále. Dneska už třeba víme, že proticovidové vakcíny mají spoustu nežádoucích účinků. Ale o tom si troufne napsat sem tam nějaký časopis, nebo sem tam nějaké médium. Tady u vás to můžu povědět, ale do rozhlasu by mě pořád ještě nepozvali, abych vykládala o nežádoucích účincích proticovidových vakcín.

Martina: Ale vždyť celá armáda lékařů brání tomu, abychom o tom vůbec diskutovali. Já nevím, jaké to má nežádoucí účinky, neznám ty studie. Já si povídám s vámi, s jinými lidmi, kteří na to mají své názory, které jsou více, či méně, podložené nějakými fakty. Ale povězte mi: Lékaři přece skládají Hippokratovu přísahu, a jejich povinností je se pídit po tom, co je látka, kterou píchali lidem. Ale tuším, že se říká, že jeden politik, když nevěděl, že nejsou vypnuté mikrofony, řekl: „Perte to do nich, hlava nehlava“. A oni prali. A teď je přece potřeba zjistit, jestli v tom je problém, nebo není. Já vím, že se ptám trochu naivně, ale řekněte mi, čím to je, že se lidé, ani odborníci plošně nepídí?

Anna Strunecká: Pídí, nepídí. To je právě to, jak se vyvíjí kolektivní vědomí. Přesně tohle, co říkáte, znám od mnoha lékařů, kteří takto uvažují. Doufám, že neublížím tím, že řeknu, že moje dcera, praktická lékařka, byla povinná očkovat proti covidu.

Martina: A když někdo chtěl, samozřejmě, tak…

Anna Strunecká: A ona řekne: Mami, když to ti lidé chtějí, já je musím naočkovat. Oni by mě žalovali, že je neočkuji. A ona sama se nenaočkovala, ale musela to tajit, že není naočkovaná, nesměla to nikde říct. A v jedné rodině se stalo, že lékařka naočkovala svého o deset let staršího manžela, a ten dostal tak těžký covid, že byl tři měsíce na jednotce intenzivní péče. A byl očkován. A ona ani dneska nemůže lidem vykládat: Podívejte, toto máte po tom, že jste se dali naočkovat.

Už nikdy se nedozvíme, kolik důchodců v domovech seniorské péče, kde byli všichni povinně naočkováni, umřelo na následky nežádoucích účinků vakcín proti covidu

Martina: A proč to nemůže vyprávět? Ještě pořád nad vámi visí Damoklův meč veřejného zostouzení?

Anna Strunecká: Ano. Pořád to není oficiálně přijato. My se nikdy nedozvíme, kolik seniorů si v domově seniorské péče – kde byli všichni povinně naočkováni – my se dodnes nedozvíme, taková statistika prostě neexistuje, kolik jich umřelo v důsledku očkování, kolik jich umřelo v důsledku toho, že se jim zhoršila civilizační nemoc, kterou v sobě měli. Kolik jich zemřelo v důsledku nežádoucích účinků vakcín?

Martina: My nemáme šanci se to dozvědět, protože čísla jsou buď zkreslena, nebo neexistují. Takže to znamená, že si z toho máme odnést: Je to skončeno, zapomeňme?

Anna Strunecká: Ale třeba i v Americe, kde mají pečlivé statistiky, taky museli, když někdo umřel, a měl covid, zaznamenat, že umřel na covid, a neumřel na svou původní nemoc, třeba na cukrovku. Takže my se to nedozvíme, nezjistíme to. Je to určitá fáze vývoje lidstva.

Martina: Paní profesorko. Máte nějaké vysvětlení na to, proč se téměř od počátku koronakrize začalo mluvit o očkování jako o spáse, přestože se vakcína teprve oficiálně vyvíjela, ještě nebyla, a bylo naprosto upozaděno nasazování účinných léků, vymýšlení účinných kombinací léků, které tady už byly na nejrůznější druhy viróz?

Anna Strunecká: Proč bylo toto upozaděno, to nevím. Nevím, jak dalece ovládly některé komerční firmy politické zájmy. Nevím, jestli se to někdy dozvíme. Ale často jsme kritizovali právě to, že lidé s těžkým průběhem covidu jsou většinou hospitalizováni, aniž by jim byly poskytovány nějaké způsoby terapie. Vím třeba, že ve Velké Británii byla udělána veliká studie, kde zkoumali vliv aspirinu, a ukázalo se, že aspirin, starý lék, je prospěšný a pomáhá.

Martina: Ředí krev.

Anna Strunecká: Byly studie, které s oblibou ukazuji, že vitamin D3 zabraňuje těžkému průběhu nemoci a že lidé, kteří dostávají dostatečně vysoké dávky vitaminu D3, mohou být propuštěni mnohem dříve, zkracuje se doba hospitalizace. Ale vitamin D3 dokonce dělal to, co nedokázala, a doposud nedokáže, žádná vakcína – dokáže zabránit šíření této nemoci. A představte si, že v době covidové, v těch dvou letech, bylo publikováno na osm set studií v impaktovaných časopisech o tom, jak vitamin D3 pomáhá. Takže najednou by lidé měli začít dostávat vitamin D3 místo vakcín. Jenomže v tu dobu prorektor Univerzity Karlovy pro vědu, původním povoláním biochemik, na konferenci o covidu prohlásil: „Nevěřte vitamínům, je to pouze komerce.“ Osm set publikací bylo publikováno. Nebo, že zinek pomáhá lidem na postcovidové syndromy. Hodně lidí má poté, co se zotavili z covidu, problémy. U mnoha lidí byla známa ztráta čichu, chuti. A Egypťané ve velké klinické studii zjistili, že k návratu toho smyslu pomáhá zinek. A zinek taky zkracuje dobu hospitalizace. Takže v době covidové jsem vyhlašovala, propagovala, to jsem si mohla dovolit, že velmi důležitý je zinek, 25 miligramů zinku denně. Doporučená denní dávka je deset, ale v době covidové dvacet pět miligramů. Naštěstí jsou na trhu tabletky, které obsahují dvacet pět miligramů zinku. Takže doporučuji, dejte si na jídelní stůl krabičku, kupte si zinek, a berte denně zinek.

Vakcíny proti covidu byl nejhorší experiment na lidstvu. Jde o vážné poškození zdraví milionů lidí. A to je nepřijatelné.

Martina: Tak, já už se asi nebudu ptát, paní profesorko, proč se tyto informace k nám dostávaly, dá se říct, pokoutně, a cestami nejrůznějších alternativních médií, a lidí, kteří měli tu odvahu o tom mluvit. Což byl třeba Milan Calábek, a taky si za to vysloužil mnohé urážky, stejně jako potom někteří profesoři, například profesor Beran, kteří propagovali isoprinosine, ivermectin, a podobně. Ale přesto, když jsme se bavili o tom, jak se mají lidé zorientovat, protože něco jiného jim říkali mnozí odborníci, něco jiného jim říkali jiní odborníci. A pak tady byla ještě politická skvadra, která měla jasno víc než nositelé Nobelovy ceny za medicínu. Tak jak tedy poznat, že tyto věci nejsou pro nás dobré? Řekněte mi: Jakou jste pro sebe vyhodnotila nejbizarnější radu, které se nám dostalo z oficiálních míst?

Anna Strunecká: Nejbizarnější?

Martina: V souvislosti s covidem. Že jste si vy sama…

Anna Strunecká: Vakcína. To pro mě bylo nejhorší. To pro mě byl experiment na lidstvu, to pro mě bylo vážné poškození zdraví milionů lidí, které neprojde bez následků. To bylo něco, co jsem nemohla přijmout.

Martina: Ale jak to víte? Ani vy jste to nemohla vědět. Tato vakcína nebyla prozkoumána, dodnes vlastně nemáme pořádně výsledky. Tak jak jste mohla vědět, že je špatně?

Anna Strunecká: Prosím vás, když víte, jak tato vakcína funguje, že vnáší do organismu genetickou informaci pro spikeový protein, který v lidském těle žádná buňka nemá. A když se tento spikeový protein musí tvořit, tak se vám vytvoří spikeový protein na buňkách vašeho těla, a ty pak najednou začnou fungovat jinak, nebo je tělo začne vnímat jako cizí vetřelce. On tento virus interaguje s takzvanými ACE receptory, abyste mohla onemocnět. A tyto ACE receptory ovládají krevní oběh. Když berete léky na snižování krevního tlaku, tak ty působí přes ACE receptory. Čili tento virus zasahuje do krevního oběhu, a když ho uměle začnete tvořit, prosím vás, tak se… Tvůrci vakcín si mysleli, že to píchnou do svalu a že imunitní systém bude fungovat, působit, pouze na tom svalu. Ale potom spousta odborníků přes vakcíny, světových odborníků, kteří tomu rozuměli, a měli odvahu, řekli: To byla závažná chyba, které jsme se dopustili. Nenapadlo nás, že se to rozšíří po celém těle. Že to půjde do jater, do ledvin, do mozku. A teď si představte, že vlastně naprogramujete buňky lidského těla, aby na svém povrchu vytvářely nějaký protein, který tam vůbec nemá být, takže nutně leukocyty neprojdou vlásečnicemi, a nutně dochází ke srážení krve a k poruchám činnosti srdce. Na to je naprogramovaná celá populace miliónů lidí, kteří tuto vakcínu museli dostat.

Třeba v naší rodině se syn, který cestuje, a je v kontaktu s lidmi, aby mohl cestovat do zahraničí, musel dát naočkovat. A já jsem o něj měla strach, aby neměl nějaké důsledky očkování. A on, protože byl striktní vědec, který v tu dobu věřil tomu, co tvrdí světové autority, měl strach o mě, že nejsem naočkovaná. Takže my jsme se o sebe takhle báli navzájem.

Ale já bych tady tedy ještě řekla, připomněla okolnosti, za jakých byla tato vakcína přijata. Představte si, že Evropská léková agentura EMA musela mít důkaz toho, že vakcína funguje. A výrobci jak od vakcíny Pfizer, tak od vakcíny Moderna prohlásili, že jejich vakcína má 90ti až 100procentní účinnost. To se tenkrát nezdálo už ani panu profesorovi Prymulovi, protože řekl, že to je dost nepravděpodobné a že tato vakcína nevyvolává takzvanou slizniční imunitu, ale že to je zajímavé.

Jenomže, jak oni k tomu dospěli? Oni odevzdali zprávu, která prý měla asi 400 stránek, kde to bylo všechno zdokumentováno. Jenomže prosím vás, oni měli skupinu 36 tisíc subjektů, kterou rozdělili na dvě části. Polovině naočkovali vakcínu, a polovině dali placebo, čili něco, v čem nebyla účinná látka. A teď se zjistilo, že za sedm dní, protože se měly dávat dvě vakcíny, tak za sedm dní po druhé dávce vakcíny ve skupině očkovaných onemocnělo sedm lidí, a v té skupině neočkovaných onemocnělo asi 130 lidí. Teď nevím přesně ta čísla. Takže naočkovali 18 tisíc osob, a z nich onemocnělo sedm. A z neočkovaných onemocnělo 130. Takže spočítali, že u očkovaných je 95procentní účinnost. A teď si běžná populace myslí, že když vás naočkují, takže 95 procent lidí tuto nemoc nedostane. Jenomže to tak vychází z těchto malých čísel. A to je zase další podvod na populaci. To je veliký podvod. A lékaři, kteří očkují, myslíte, že jdou po tom, aby sledovali původní zprávu a aby si zjišťovali tato čísla? To potom zase opublikoval jeden odvážný autor v impaktovaném časopise. Ale toto všechno se potom lidé dozvídají se zpožděním, a laická veřejnost se to nedozví vůbec.

Jak vysvětlit, tak velké selhání politiků, lékařů, a odborníků v době covidu? Byl to výraz jejich bezradnosti a neinformovanosti. Ale někteří by mě asi přesvědčili, že to bylo vědomé.

Martina: Paní profesorko, poslední otázka ke covidu: Jak si to tedy vysvětlujete? Jak si vysvětlujete, z toho, co říkáte, a z toho, co jsme zažili, selhání odborníků, selhání zdravotní veřejnosti. Jak to vnímáte?

Anna Strunecká: Upřímně řečeno, já si to snažím nevysvětlovat, protože existuje spousta odvážných, kteří mají různé názory na to, že to byl plán na snížení populace ve světě. Já si spíš myslím, že to byl prostě výraz bezradnosti politiků a lidí ve vedoucích postaveních, a i lékařů, kteří najednou čelili naprosto nečekané epidemii, kterou nazvali pandemií. Prostě, že to bylo z jejich neinformovanosti a hlouposti. Že to nedělali schválně, i když by mě asi mnozí sociologové a politologové přesvědčili, že to bylo vědomé.

Martina: Paní profesorko, opustíme covid, nebo si naběhneme ještě více. Covid nás plně myšlenkově zaměstnával dva roky, ale v okamžiku, kdy tak nějak vyvanul, se opět vynořil velký strašák, který je s námi už desítky let, a to je rakovina. Podle nejrůznějších tvrzení, jak už jsem tady v úvodu říkala, je mezi lidmi stále více rakoviny, stále více nádorů, zhoubných nádorů. Řekněte mi, je to tak, nebo je to proto, že máme lepší diagnostické přístroje, a odhalujeme ji dříve? Je mezi námi rakoviny skutečně více?

Anna Strunecká: Statistiky jsou po celém světě, v různých státech. A tyto statistiky na jednu stranu říkají, že tím, jak se zdokonaluje diagnostika, se řada typů rakoviny může odhalit včas. Dělá se screening u prsu, u rakoviny kolorekta, kde, když se na to přijde včas, se to může léčit, takže lidé přežívají. Většinu si zaviní lidé tím, že se tomu nevěnují.

V době covidové to bylo tak, že se tyto screeningy omezily. Lidé nechodili k lékařům, takže v době covidové naopak narostly zanedbané případy rakoviny. Ale vzhledem k tomu, co jsem říkala, co všechno nás obklopuje v našem prostředí, a že spousta těchto věcí je rakovinotvorných, tak se není co divit, že člověk nemá dost dobře v rukou nástroje, takže abyste se každý den bála, že dostanete rakovinu. Když říkám, abyste se toho každý den bála: Narazila jsem i na to, že se dneska hodně zdůrazňuje i mentální složka. Že záleží na tom, jak myslíte, a že jak se dneska velmi překotně se vyvíjí, zdokonaluje vědomí člověka, takže má člověk myslet pozitivně, a nemá vytvářet katastrofické scénáře.

Martina: A jak se vyvarovat toho, jak tady svého času o tom mluvila jedna lékařka: Že když jede v metru, tak tam vidí plakátky, že každý třetí člověk trpí kardiovaskulární chorobou. A pak přijde domů, tam zjistí, že každá pátá žena má rakovinu prsu a že třetina populace má deprese. A ona tehdy říkala: „Takže už nám jenom zbývá, abychom se začínali rozpočítávat – první, druhý, třetí.“ Jak se tohoto vyvarovat? Protože když mi někdo řekne: „Myslete pozitivně“, tak pro mě je tato informace už skoro únavná. Protože jak myslet pozitivně?

Anna Strunecká: Tak k tomu přispíváte třeba vy, nebo někteří, některé osobnosti, které jste tady jmenovala. Třeba pan profesor Beran, nebo pan Calábek, nebo tedy i já na svých přednáškách, kteří šíříme pozitivní myšlenky, a snažíme se. A i když tady toto nebezpečí je, tak jsou způsoby, jak se tomu bránit. Ale podívejte, v Americe udělali analýzu pupečníkové krve novorozenců a zjistili, že novorozenci mají těsně po narození v pupečníkové krvi 285 látek, z nichž asi 250 je karcinogenních. A to jsme si dřív mysleli, že placenta brání dětské tělo, takže v těle matky je děťátko chráněno. No, a podívejte se, ono přichází na svět už takhle.

Martina: A ještě na vás prozradím, že jste pracovala na gynekologickém oddělení, interním, i v léčebně dlouhodobě nemocných, a v roce 2008 jste založila Centrum psychosomatické péče, protože se specializujete na ženské zdraví a reprodukci, a také jste autorkou knihy „Plodnost“. Tak, teď už vás známe úplně: Paní doktorko, v posledních dílech jsme si povídaly o tom, jak se mění společnost. Ale pojďme se pobavit o tom, jak se změnila žena jako taková, protože samozřejmě vidíme ten vnější proces, to znamená, že jsme samostatnější, vyděláváme peníze, jsme emancipované, a to s sebou nese určitou nezávislost, ale zároveň také stres, přepracovanost. Ale změnilo to ženu jako takovou? Samotnou podstatu?

Helena Máslová: Určitě se žena vyvíjí. Jako všechno se vyvíjí, tak i obsah slova „žena“ se vyvíjí, a vidíme výrazné mezigenerační rozdíly. Určitě žena, která žila v osmdesátých letech, byla jiná než ta, která žila v devadesátých letech, a úplně jiná žena ve věku určitého vrcholu fertilní fáze. To znamená, pojďme se tedy bavit o tom, že vrchol této fáze je mezi 30., a dejme tomu 40. rokem života, a že každá žena žije v úplně jiných podmínkách, a čelí úplně jiným výzvám. A současná žena v tomto věku je konfrontována s úplně jiným světem než ženy v předchozí generací. Myslím, že největší rozdíl je určitě v tom, že patriarchát, jako určující systém, přestal být oporou. Přestal být překážkou, a teď se to dočišťuje v rovnosti příjmů a rovnosti platů. Ale v gró se patriarchální systém prostě už rozsypal. A dnešní žena je osvobozena od posluhovačství mužskému světu, ale zároveň ještě není vytvořen jiný systém, ve kterém by mohla cítit oporu.

Martina: Takže trošičku jakési bezčasí?

Helena Máslová: Je to fáze poměrně definovaná určitým chaosem – říkáme tomu, že se rozpadly strategie. To znamená, že došlo k diferenciaci, k tomu, že neexistuje už jedna normativní strategie, což bylo dříve: Vdát se, porodit dvě děti, chodit do práce, a pak jít včas do důchodu, a o víkendu jezdit na chatu. Tento rozpad, tato diverzifikace životních strategií způsobila, že žena ještě ví, je to ještě normativní, že by měla mít nějaké vzdělání, takže dostuduje vysokou školu, udělá promoci, a pak se ocitne na břehu oceánu, kde…

Martina: Možností…

Helena Máslová: …vše je možné, ale zároveň jí nikdo neporadí, jakou cestou se má vydat. Tak v tomhle bych řekla, že je velký rozdíl. Je to určitá bezradnost, a možná i přešlapování, a z toho pak vyplývající prokrastinace v důležitých věcech, protože tyto detaily jsou zahlcující: Komunikace je extrémně inflační, všichni jsme pod náporem nějakých celkem nedůležitých věcí, které ale musíme řešit, rozhodovat, zabývat se jimi, tak někdy uteče zlatá nit, která je nosnou páteří života.

Martina: Vy se věnujete převážně psychogynekologii a ženskému zdraví z pohledu psychosomatických souvislostí: Řekněte mi, za váš život, za vaší praxi, změnily se důvody, proč za vámi ženy chodí?

Helena Máslová: Změnily. Přeci jenom je to už přes deset let, takže se ze začátku diagnózy, i když to třeba byly stejné diagnózy, měly trochu jinou etiologii, to znamená příčinu. A teď ještě možná řeknu, že než jsem se začala věnovat psychosomatice, tak i gynekologická pacientka byla často žena, která byla těhotná, a nechtěla, takže šla na interrupci, a měla z toho trauma. Nebo otěhotněla s milencem, a řešila, jestli si má dítě nechat, nebo nemá. Nebo třeba traumata z rozvodu byla velkou kapitolou. Žena, která se rozvedla, a zůstala třeba v pozici, že neměla práci, neměla povolání, protože za dobu, kdy se věnovala dětem, jí utekla kariéra. To byla velmi častá témata v devadesátých letech, a ještě třeba v době milénia. V současné době už se tohle ženám nestane, že by se rozvedly, a neměly identitu, neměly povolání. To se už nestává. Také se nestává, nebo se to stává daleko méně, že ženy řešily – jsem těhotná, a nechci být těhotná, ale daleko více se řeší: Chci být těhotná, a nejsem těhotná. Toto se úplně překlopilo.

Počet žen, které se rozhodly rodit mimo zdravotnické zařízení, roste. A také déle kojí. Množství císařských řezů klesá.

Martina: Vzpomínám si, že mi tady v rozhovoru říkala Diana Jakubisková, že za jejího mládí měly všechny její spolužačky na vysoké, a podobně, jedinou starost – „neotěhotnět“. A dneska je to přesně obráceně. Ale posledně jsme se bavily o tom, jak změnil náš život, a naše zvyky třeba covid, a o počtu nárůstu početí, protože nebylo co jiného dělat, a potom zase pokles početí, protože přicházela krize. Řekněte mi, pozorujete, že by se celkově zájem ve společnosti vrátit k přirozenému mateřství?

Helena Máslová: Určitě to je trend. Každá doba má svoje negativa i pozitiva, a toto je určitě pozitivní trend. Někdy obdivuji až odvahu některých žen, které jsou nekompromisní. My jsme se přeci jenom pořád snažily prokličkovávat různými nároky, ale ony si opravdu dokážou držet takový ten…. Někdy až žasnu. Třeba teď o víkendu jsem byla, ať mluvím konkrétně, na návštěvě u kamarádky, která žije v chatě, v domečku bez elektřiny. A pamatuji si, že když jsem kdysi byla někde v nějaké chalupě, kde vypadla elektrika, tak jsem začala balit, a jelo se domů. Prostě jsem si vůbec nedovedla představit, že obstarám domácnost bez elektřiny. A teď jsme tam spolu strávily tři dny. Potřebovaly jsme tam něco pracovně řešit, a já jsem ve svém věku pochopila, že bez elektřiny se dá žít a že to je vlastně úplně komfortní.

Martina: Žít bez elektřiny? A kolik tam má dětí? Protože jsme se bavily o přirozeném mateřství.

Helena Máslová: Tak zrovna tady žádné dítě nebylo. Ale znám i domácnosti, které žijí bez elektřiny, a mají děti. Dokonce malé miminko, novorozenec. Teď jsem v lednu takovou domácnost navštívila. A co se týká mateřství, tak se samozřejmě zvýšil počet domorodek, to znamená žen, které…

Martina: Těch, co rodí doma?

Helena Máslová: …se rozhodují rodit mimo zdravotnické zařízení. Počet domorodek stoupá každý rok. A určitě i víc žen kojí, a nějakým způsobem se snaží kojit někdy pro nás, tedy pro ty, které jsme v mé generaci považovaly za dostatečné, třeba když se kojil rok. Ale teď vidíme ženy, které kojí klidně dvouleté, tříleté děti. Tak to také dřív nebývalo. A ještě bychom určitě našly i jiné oblasti.

Martina: Když jsme si povídaly před třemi lety, tak si vzpomínám, že jste žasla nad tím, co se týká našeho porodnictví. Že porod císařským řezem je považován za přirozený, zatímco porod doma za alternativní. Změnil se i tento lékařský přístup, a vnímání toho, co je, a co není přirozené?

Helena Máslová: Tak tady bych byla trochu opatrnější, protože pořád zpětná vazba od žen o tom, jak vypadá diskurz doktor versus pacientka, nebo klientka, je o tom, že je někdy dost, zvlášť u starších doktorů, zaběhnutý, zažitý ve starém paradigmatu. Ale na číslech to vidíme, protože v České republice pokleslo procento císařských řezů. Takže zatímco ve vrcholné době to byla až skoro jedna třetina, tak teď se to vrátilo zpátky na docela úhledných 24 procent, což je fajn.

Hormonální antikoncepce obsahuje karcinogenní ethinylestradiol, levonorgestrel a hormonální disruptory

Martina: A navíc roste počet porodů doma, jak jste říkala. Znamená to tedy, že obliba antikoncepce, třeba především u nezletilých – a vy jste se vždycky věnovala především tomuto nadužívání ve velmi raném věku – také poklesla? Znamená to, že už i mladé holky jsou třeba uvědomělejší?

Helena Máslová: Nemůžu to úplně prokázat na číslech, protože se stalo to, že od roku 2016 se přestala tato data veřejně publikovat, takže je nemáme k dispozici.

Martina: Veřejně. Ani pro odborníky? Lékaře?

Helena Máslová: Ne.

Martina: A nevíte proč?

Helena Máslová: Nevím proč. Stalo se to v roce 2016, kdy se změnila vláda. Ministrem zdravotnictví, myslím, že se tehdy stal Vojtěch, a od té doby se už tento typ informací nepublikuje. Před tím vycházela každý rok ročenka, a od té doby, aspoň já, jsem ji nikde nebyla schopna najít. Myslím, že se za ni dokonce musí platit, nebo něco takového. Samozřejmě, že data, když by si někdo dal tu práci, dohledá, ale já se přiznám, že když jsem dopsala knihu, tak jsem to už nehledala. Ale vím, že celková spotřeba antikoncepce klesla. Klesá od zlomového roku 2015. Tehdy jsme byli na vrcholných asi 54 procentech populace u žen ve fertilním věku. Pak to kleslo na 49 procent, což bylo poprvé, kdy se v roce 2015 zaznamenal pokles. A od té doby to pořád trošku každý rok klesá.

Martina: My jsme se tehdy v roce 2020 bavily o tom, že hormonální antikoncepce je na seznamu humánních karcinogenů. Stále to platí? Nebo máme nové generace, lepší, krémovější?

Helena Máslová: Ne, pořád to platí. Platí to pro látku ethinylestradiol, která je na seznamu prokázaných karcinogenů, a další látky se objevují na jiném seznamu, který je také poměrně nebezpečný, a to je seznam hormonálních disruptorů. A na tomto seznamu hormonálních disruptorů je také jedna z nejsilnějších, a nejpočetněji ve vodách se vyskytující látka, levonorgestrel. To je látka, která je obsažena třeba v antikoncepční depotní formě, jako je Mirena. To je v Čechách hodně populární.

Martina: A tyto hormonální disruptory se pak objevují v odpadních vodách, nebo i v té, co pijeme. Pijí to muži, pijí to ženy, a pak se divíme, že tak nějak ne a ne počít.

Helena Máslová: V současné době se ukazuje, že hormonální disruptory jsou nejvíce nebezpečné pro těhotné ženy, kdy se plod definuje v hormonální funkčnosti vůbec. A pak jsou nebezpečné pro pubertální děti, pro kluky a holky, kteří jsou v hormonálním přetransformování. Tam, když zasáhne hormonální disrupce, tak se správně nedokončí puberta.

Lidé se dnes v ČR dožívají vyššího věku, ale prodloužila se doba, kdy už nejsou schopni se o sebe postarat, a normálně fungovat

Martina: Paní doktorko. Vy jste teď na začátek vybalila spoustu dobrých zpráv: O poklesu antikoncepce a o snaze a tendenci vrátit se k přirozenému mateřství. Řekněte mi, co je tedy pro ženu dnešní doby největší problém? Co je pro ně největší otázka? Jestli se to vůbec dá takto říct? Bavíme se teď momentálně o západní společnosti.

Helena Máslová: Pro každou ženu je to samozřejmě jiný problém, nebo to může vnímat rozdílně. Ale z pohledu lékaře je největším problémem to, že nemocnost jde do stále nižších ročníků. To znamená, že vidíme závažné diagnózy, které byly dříve obvyklé v seniorním věku, už mezi padesátníky, čtyřicátníky, někdy i třicátníky. A to u žen je to výrazné: Přibývá karcinom prsu, přibývá předčasné ovariální selhání. To znamená, že vidíme holky – pro nás, pro mě to jsou holky – 34, 36 let, a už jsou v přechodu. A obecně, když se podíváme na data, na podíl lidí, kteří mají nějakou závažnou diagnózu, nebo závažný zdravotní problém, a lidí, kteří nemají žádný, tak můžeme říct, že ve středním věku nám ubývá lidí, kteří o sobě jsou schopni prohlásit: „Já jsem zdravá,“ nebo „Já jsem zdravý.“ A u žen je to výraznější než u mužů.

Martina: Máte nějakou teorii, čím to je?

Helena Máslová: Tak samozřejmě jsou to všechno věci, které se asi teprve v budoucnosti, zpětně, budou moci přesně definovat. Ale v tuto chvíli je to určitě jedna věc, a to, že trávíme mnohem méně času venku v přirozeném pohybu lehkou fyzickou prací. Změnila se kvalita potravin. A přibylo potravin, které se vyrábějí průmyslově. A jsme ukováni k židli a k monitoru.

Martina: Přitom, když se člověk podívá na různé statistiky a promluvy představitelů ministerstva zdravotnictví, tak mám pocit, že za chvíli už budeme umírat ve věku Metuzaléma. Že je všechno stále na dobré cestě, zlepšuje se zdravotní péče, zlepšuje se prevence. Takže to není pravda?

Helena Máslová: Lidský věk se prodlužuje, ale musíme si uvědomit, že lidi, kterým je dnes 100 let, se narodili za 1. republiky. A když si prohlédneme stoletou babičku, tak ta se narodila v roce 1923, a vyrostla úplně v BIO. Většinou vyrostla někde na vesnici, protože v té době byl ještě podíl lidí, kteří žili na vesnici, těch ve městě, úplně jiný než dneska. Takže většinou vyrostla na vesnici v domácnosti, kde byly slepice, králíci…

Martina: Pracovala, pomáhala…

Helena Máslová: Pracovala, pomáhala. Přesně tak. Pila kozí mléko.

Martina: Zažila válku, takže bídu.

Helena Máslová: Ano. A její fertilní věk byl někde v padesátých, šedesátých letech, dejme tomu. A pak zažila dobrodiní zdravotní péče, když to tak řeknu. A zdravotní péče určitě prodlužuje život, ale nezaručuje zdraví. Umíme prodloužit život nemocným lidem, proto se teď i ve statistikách zavádí nové rozdělení. Zavedly to především skandinávské země, takže se počítá věk soběstačnosti, kdy je člověk schopen žít sociálně zdatně. A pak se počítá střední délka života člověka, to znamená skutečná délka života. A tady se ukazuje, že když se toto porovná mezi jednotlivými zeměmi, tak v České republice se prodloužila doba, kdy už člověk ztratil svou soběstačnost, a ještě nezemřel. Tato doba se prodloužila o mnoho let, zatímco třeba ve skandinávských zemích, v Dánsku a Švédsku, se aktivní fáze života, ve které je člověk ještě schopen samostatně a normálně fungovat, prodloužila.

Psychosomatika je dnes už normální, respektovaný obor. Dříve to tak nebylo.

Martina: Vy jste se, řekněme, odpojila od hlavního proudu zdravotnictví už jenom tím, že se věnujete psychosomatice. Teď už asi…

Helena Máslová: No, neodpojila jsem se úplně.

Martina: Myslím, že v začátku, když vznikal tento váš institut, to byla výraznější, zatímco dnes už se o vlivu psychiky na lidské zdraví mluví možná častěji.

Helena Máslová: Normálně. Už je to, myslím tak, že psychosomatika je normální, respektovaný obor, zatímco dříve to nebylo. To je pravda. Ale já si pořád nechávám služby v nemocnici, takže jsem pořád v kontaktu s nemocniční péčí. A protože pracuji i na DIOPu, což je oddělení dlouhodobé intenzivní péče, kde jsou lidé v různém stupni poruchy vědomí, tak vidím, že i takto se prodlužuje lidský život, že člověk, který je vlastně více méně ve vegetativním stavu, který by dříve zemřel krátce po tom, co se mu to stalo, dneska takto může žít několik let.

Martina: Takže i toto ovlivňuje statistiky. A pravdu má můj tatínek, když říká: „Neprodlužují nám život, stáří nám prodlužují.“ Ale spíš jsem se chtěla zeptat, jestli si připadáte se svými názory – s přístupem k pacientům, a k jejich potížím, nebo k pacientkám – přeci jenom jako součást jisté menší skupiny lékařů, nebo už je to hlavní proud?

Helena Máslová: Já to mám zkreslené, protože díky internetu, a díky všem možnostem mám pocit, že celý svět je zaplaven psychosomatikou, že to všichni žijeme ve svém prismatu vidění světa. Takže já vidím, jak čtu články, nebo se prostě dívám, sleduji své kolegy, tak mám pocit, že každý druhý doktor je psychosomatik. Ale tak to samozřejmě není. Nedokážu posoudit, jak je to objektivně. Německo je největší zemí s etablovanou psychosomatikou, a protože to máme hned vedle, tak mám pocit, že to je tady stejné.

Teď zemřel jeden důležitý německý psychosomatik, a komentářů a glosátorství kolem toho bylo tolik, že jsem si říkala, že byl významný pro celou německou lékařskou obec. Já netrpím nějakou osamělostí, to tedy rozhodně ne, u nás teď měl osmdesátiny Radkin Honzák, velkou, krásnou oslavu, a to je člověk, který propašoval v době, kdy psychosomatika byla zakázána jako pavěda, jako přebytek, články o psychosomatice do časopisu Praktický lékař. Praktické lékařství tenkrát nebyl atraktivní obor, ale díky Radkinovi Honzákovi jsme všichni odebírali časopis Praktický lékař, protože tam jsme se kochali články o psychosomatice. On je určitě tím, kdo tady prokopal nejdůležitější tunel, na kterém my jsme. Další generace se svezla, a myslím, že v současné době je zájem absolventů medicíny o psychosomatiku mnohem větší. Myslím, že budu mít desítky nástupců, že to nebude už tak výjimečné.

Ženy, které se příliš nechají zlákat modrým světlem počítače, se odpoutají od svého těla do jiné reality, kam plyne jejich životní energie, a zde se cítí vyčerpány. Jsou největšími kandidátkami na neplodnost.

Martina: Když se tedy podíváme na ženu a psychosomatiku, tak vy jste svého času zmínila, že žena je dnes většinou v západní společnosti natolik odpojena od sebe samotné, že se vlastně není schopna vůbec napojit na porodní proces. A tak si říkám, jestli se toto mění i s tím, jak ženy začínají inklinovat k mateřství, dlouhému kojení, a podobně? Nebo jestli je situace, ve které jsme, tedy že věčně pracujeme tak, že buď sedíme u počítačů, nebo jsme v kanceláři, a pak se jdeme zničit do fitka, že to pořád funguje nepřirozeně.

Helena Máslová: Platí to i to. Jsou ženy, které se nechají zlákat světem modrého světla, kterým se lehce stane, že modré světlo je zmrazí, nebo že vědomí je určitým způsobem vtaženo do virtuální reality, takž v první realitě, ve které žijeme, jakoby životní energie najednou nebyla. Představuji si to tak, že pozornost je limitována, množství pozornosti je ohraničeno. A když dáme pozornost do jiné reality – nemůžu říct náhradní, to není náhradní realita, to je jenom paralelní, jiná realita – tak tělo ovšem zůstane v první realitě, takže pak tady, v první realitě, vědomí chybí. Já si to představuji, nebo mám někdy pocit, jako kdyby modré světlo monitorů bylo chladné, a ženy určitým způsobem ztuhly, nebo zamrzly. Takové ženy potkávám, a vídám je, a jsou to největší kandidátky na neplodnost. To bezesporu. A nejenom na neplodnost. Tento stav určitého odpojení se od těla se pozná při konzultaci, protože tyto ženy velmi často, když se jich zeptáte na konkrétní otázku: „Jak se cítíte v těle?“, nedokážou odpovědět. A když mluví o svých tělesných potížích, tak mluví o té nemoci, nebo o té neplodnosti, o té děloze, ale nikdy tam není ztotožnění se, že děloha jsem já, třeba. A to hodně cítím, že jakoby tam vědomí vystoupilo z těla. A pak samozřejmě existují jiné ženy, které jsou okouzleny svým prožíváním, jsou fascinovány svým tělem, a všechno je orgasmické. I pití čaje ráno je orgasmické.

Martina: K vám do ordinace asi chodí spíše ty zmražené.

Helena Máslová: Samozřejmě nic není černobílé. Takže občas vídám i celé spektrum žen, protože nemůžeme říct, že známe přesný, krásný návod na to, jak prožít ženu nejlépe. Každá žena má specifické zázemí, specifickou sbírku traumat, a nějaké z toho pak vyplývající prožívání. Takže já bych zůstala u toho, že to, co se určitě změnilo, je vnímání určitých normativů, že medicína byla dřív taková, že pacient má prostě tuhle diagnózu, a k tomu je tahle terapie, a tyto prášky. Že to jsou jakési šuplíky, kam pacienta strčíme, a šuplík zavřeme, a už se to tam nějak děje. Takže to, co se změnilo, je vnímání individuálních rozdílů, a že každý člověk je originál.

Martina: A to si myslíte, že se dnes, třeba v nemocnicích, proměnilo? Přístup?

Helena Máslová: Kupodivu to není jenom u nás, tedy u těch, kteří máme na jednoho klienta dvě až tři hodiny času, takže se věnujeme opravdu autonomně konkrétnímu, individuálnímu osudu, ale propisuje se to třeba už do farmak jakožto terapie, kde je hodně silný hlas, že i farmakologie by měla využívat nějakých třeba genetických vyšetření, a specializovat, individualizovat terapii. Zejména se o tom hodně mluví třeba při chemoterapii, že je deset pacientů, kterým dáte stejnou chemoterapii, a každý na to reaguje úplně jinak. Mluví se o tom, že je potřeba titrovat, dávkovat, specializovat terapii.

Martina: Tak, já vám tedy budu věřit. Ale je na vás poznat, že jste byla na dovolené, protože mluvíte tak optimisticky, jak jsem vás už dlouho neviděla. Ale v každém případě jsem moc ráda, že ve své profesi kolem sebe vidíte změny, protože z toho pak mají prospěch především pacienti. Nedávno jsem slyšela, že nějaká maminka dávala dítě do školky při zaměstnání, a školka se jmenovala Zkumavka. A ve mně úplně hrklo, protože jsem si říkala: „To je asi jenom pro děti s IVF“. A pak mi došlo, že ne, že ona je chemička, takže to pravděpodobně je školka při zaměstnání. Ale chtěla jsem se zeptat, jestli si myslíte, že přijde doba, kdy bude stále přibývat žen, které potřebují asistovanou reprodukci?

Helena Máslová: Tak to určitě. To se děje. Každý rok trochu naroste procento těchto dětí. Sledujeme to ve statistikách, že každý rok je těchto dětí více, protože se to vyplňuje a hlásí v hlášeních pro Ústav zdravotnických informací, jestli byla koncepce porodu spontánní, nebo asistovaná, takže to vidíme.

Martina: Paní profesorko, jsem ráda, že se opět vidíme.

Anna Strunecká: Dobrý den milá Martino, a děkuji za pozvání. Velice si vážím toho, že mě zvete mezi své spolupracovníky, což jsou většinou vyhlášené autority ve svých oborech.

Martina: Jsem moc ráda, že jste pozvání přijala. Paní profesorko, já jsem tady v úvodu řekla nějaké titulky, věty, úvahy a myšlenky o tom, že podle některých studií, i podle mnohých lékařů, se zdraví u nás, i v řadě západních zemí, zhoršuje. Vnímáte to také tak, nebo jenom slyšíme trávu růst?

Anna Strunecká: Bohužel je to tak. Já jsem si myslela, když jsem začala psát své články pro laickou veřejnost, když jsem začala psát své knížky, že tím budu dávat lidem návody, jak zdravě žít, čeho se vyvarovat, nebo co na druhou stranu dělat, abychom si udrželi zdraví. Ale bohužel zjišťuji, že to lidé, vzhledem k uspěchanému životu, a vzhledem k nejrůznějším podmínkám, nedodržují, mimo jiné také proto, že člověk ani nemůže dodržovat všechny zásady zdravého života, protože by to prostě za ten den nestihl.

Martina: A v čem si tedy myslíte, že tkví hlavní příčiny tohoto zhoršujícího se stavu? Je to jenom spěch?

Anna Strunecká: Hlavní příčiny souvisí s celkovým vývojem světa a společnosti. Toho, jakým způsobem lidé získávají potraviny, jakým způsobem se stravují. Tak třeba moji přátelé z Ameriky, například Mark Hyman, což je významná lékařská autorita, čelí tomu, že narůstá obrovské množství diabetiků. On napsal knihu, ve které lidi učí návrat k plotně, aby si uměli uvařit polévku, udělat salát, nakoupit základní potraviny, a připravit si z nich jídlo. Protože lidé jsou zvyklí brát všechno hotové, tak jak to je, aby to šlo rychle. Aby to šlo bez námahy.

Martina: Ale vysvětlete mi jednu věc: Naše maminky, babičky – maminky už asi úplně ne, ale babičky, prababičky – trávily přípravou a opatrováním rodinného krbu, dá se říci, možná 80 procent svého veškerého času. My máme spoustu udělátek a pomocníků, nemusíme mrkvičku ani strouhat, a prostě se to hodí do robota. Tak proč tedy takový ústup z jakýchkoliv principů, které se neustále snažíte prosazovat a které se snaží prosazovat zastánci zdravějšího, přirozenějšího životního stylu? Co nám v tom tedy vlastně brání? Dalo by se říct, že máme všechny podmínky, abychom byli zdravější, než jsme, ale my jdeme zaručeně vychýlenou cestou.

Anna Strunecká: V tom to právě je, protože každá žena chce vypadat pěkně, chce vypadat dlouho mladě, nechce být unavená. Já sama například už leccos pamatuji. Ve své osmé dekádě života vím, že ani já jsem nechtěla trávit tolik času s přípravou jídla, jako moje maminka. Že jsem hledala, jak si to usnadnit, jak udělat jídlo rychleji. A vím, že spousta mých kolegyň, nebo spousta žen vůbec, nechce strouhat mrkev. Na fakultě jsme jako laboratorní objekty k laboratornímu výzkumu pěstovali hmyz, sarančata, a já jsem chtěla, aby jim moje laborantka strouhala mrkev. A ona říkala: „No, to nestrouhám ani dětem. Vždyť ani nevím, jak se mrkev strouhá.“

Ženy dnes trpí hormonální obezitou – silná stehna, velké břicho. Její příčinou je koktejl jedovatých látek v potravě a vzduchu, obezogenů, které narušují hormonální regulaci

Martina: Ubohá sarančata.

Anna Strunecká: „Přeci si nezničím ruce.“ To je prostě otázka stylu života. Já dneska ukazuji, třeba na příkladu vzniku Alzheimerovy nemoci, vzniku civilizačních nemocí, ale i na příkladu vzniku autismu, že dítě nemá od narození šanci uniknout všem nežádoucím vlivům, které kolem nás jsou. A to není jeden vliv, nebo jestli jím polévku, piju, nebo nepiju kávu, ale je to tím, že kolem nás jsou miliony látek. Naše první populárně naučná knížka Doba jedová vyvolala tento dotaz: „A žijeme opravdu v době jedové?“ A já, jako vědec, odpovídám: „Ano.“ Biologové, biochemici, chemici, mají seznam všech látek, které kdy lidé vyrobili, poznali, zanalyzovali. Je to asi dvě stě milionů látek. To znamená, že to všechno nás obklopuje, a není v možnostech žádné vyspělé vědy, ani technologie, analyzovat, jak nám to škodí. Ale my, s profesorem Patočkou, rádi zdůrazňujeme, že na každého člověka působí koktejl těchto chemických látek, a na každého působí jinak, podle toho, jaký má doma nábytek, v jakém prostředí, nebo zaměstnání se pohybuje, jaké mají děti ve škole lavice, podlahu, a tak dále. A toto vše na člověka působí.

Já třeba mám jednu přednášku, kde širokou veřejnost informuji o hormonálních disruptorech, tedy že existují desítky látek, které se uvolňují z prostředí, které máme v kosmetice, nebo v nápojích, které pijeme, a to všechno působí na naše hormonální regulace. Podívejte se, že když se udělá hezky, a ženy se odhalují, tak vidíme spoustu nezdravě obézních mladých dívek. To za našeho mládí tenhle typ obezity – silná stehna, silné veliké břicho – tento typ obezity nebyl. My jsme byli obézní tehdy, když jsme jedli příliš mnoho, ale teď je takzvaná hormonální obezita.

Martina: A co to znamená?

Anna Strunecká: Ta je způsobena různými příčinami. Vědci dokonce některé látky, které jsou ve vnějším prostředí, nazývají i obezogeny, to znamená, že způsobují obezitu. A to jsou třeba i ftaláty z kosmetiky.

Martina: A to je vlastně to, o čem říkáte, že je to koktejl. Znamená to, že my do sebe dostaneme třeba v jídle nějakou látku, která by sama nenadělala velkou paseku…

Anna Strunecká: Ano.

Martina: Ale pak přijdete do prostředí, kde jsou například nějaké výpary, zpomalovače hoření, nebo sníte něco, kde jsou soli hliníku, a v tu chvíli to spustí nějakou reakci v těle? Ale to my nikdy nemůžeme vědět – co, s čím, u koho, a jak…

Anna Strunecká: A každé tělo je jinak citlivé, jinak nastavené. Dneska také významnou úlohu hrají, když mluvíme o obezitě, bakterie v našich střevech. Ve střevech máme milióny bakterií, takže vlastně v našem střevě žije celý svět bakterií – mikrobiom, který má 100krát větší genetickou informaci než naše tělo. Je tam 10krát větší počet buněk, než je počet buněk našeho těla. Čili, máme v břiše celý svět bakterií, který ovládá naše tělo. Je to velice populární: Potravinoví výrobci nám doporučují jogurty, doporučují nám kdeco, abychom si tento mikrobiom pěstovali. Ale i tam to může způsobit, že je dívka, nebo žena, osoba, obézní. To není jenom tím, že se přejídá, ale že má třeba umělý koberec, případě závěsy, ze kterých se něco uvolňuje.

Hladovka pomáhá i na diabetes druhého typu, přestože se tvrdí, že cukrovkáři musí pravidelně jíst

Martina: To znamená, že mám doma třeba špatnou podlahovou krytinu, a proto tloustnu?

Anna Strunecká: Ano, to je možné.

Martina: Aha! To je skutečně překvapivá výmluva. Já se tomu teď směji trochu zoufale, protože stále této korelaci nerozumím. U nás se miliardy dolarů ročně investují do výzkumů. Miliardy se investují do farmaceutického průmyslu. A výsledkem je, že žijeme, jak žijeme: Jsme stále nemocnější, roste počet rakoviny, depresí, narůstá množství psychických nemocí, narůstá alzheimer, cukrovka, jsme stále tlustější. Tomu se říká: Pokrok nezastavíš. Co s tím, paní profesorko? To nedává logiku? Celé to vypadá jako vyvrácené z kloubů.

Anna Strunecká: Víte, problém je v tom, že jsme se od začátku mého výzkumu nesnažili najít jen jednu příčinu určité nemoci, jednu bakterii, jednu reakci. Ale farmaceutický průmysl je založen na tom, že dělá cílené léky, čili působí na jednu reakci, na jednu sloučeninu. Jenomže tělo je nesmírně složité. Existuje něco, čemu se říká „metabolická mapa“, což je souhrn všech chemických reakcí, které probíhají v lidském těle. A tyto „metabolické mapy“ visí jako plakát ve většině laboratoří. To je něco tak složitého, že to nemůže jeden lidský mozek vůbec obsáhnout, pojmout. A teďka, kdykoliv člověk chce do něčeho zasáhnout, tak to je jako když jdete kladivem na hodinky. Takže, jak má člověk řídit své zdraví? Já říkám: Do jisté míry – vaše intuice vám poví. Vaše intuice vám napoví, co vašemu tělu dělá dobře, a co mu dobře nedělá. Jenomže lidé jsou pohodlní.

Martina: Také jste řekla, že i když budeme dělat všechno možné, tak systému nežádoucímu vlivů se nemáme šanci vyhnout, jen je omezit, minimalizovat, jak to jde. Je to tak?

Anna Strunecká: Ano. Při našich řečech mě napadá jedna rada, která pomáhá třeba i v případě diabetiků, a to je hladovka. Člověku pomáhá hladovka. My žijeme v takovém přepychu, máme všeho tolik, že všechny naše frakční, regulační mechanismy, které měly z těla vylučovat to, co je tam nadbytečné, čeho je moc, které měly regulovat hormony, jsou přesycené. Jak všeho dostáváme moc, tak naše hormony ztrácí citlivost. Máme třeba hormon nasycenosti, leptin, který by měl člověku říct, když jí, že má dost. Jenomže se zjistilo, že u obézních se ztrácí citlivost na leptin, takže se říká, že tento hormon klepe na dveře, ale nikdo ho neslyší.

Proč máme dnes tolik diabetiků? Diabetes druhého typu je ztrátou citlivosti na inzulin. My jsme se naučili, že cukrovka je nedostatek inzulinu. Ale takováto původní cukrovka, která vzniká nedostatkem inzulinu, je už dnes vzácná. Dneska máme v České republice přes milion diabetiků – je to je nemoc dospělých, kterou trpí pomalu každý druhý senior – a to proto, že organismus ztrácí citlivost na inzulin. Takže je do jisté míry nesmysl říkat těmto lidem, aby si píchali inzulin, protože ho mají dost, ale jejich tělo na něj neodpovídá.

Martina: A čím to, že tělo dospělo do stádia takového defektu?

Anna Strunecká: Čím to? Asi proto, že dostává všeho nadbytek. Existují mýty, že diabetik nesmí hladovět. Podívejte, když jedete na nějakou akci, kde je all inclusive, tak tam jste v místnosti, kde můžete sníst, co chcete, ale nesmíte nic vynášet. Ale diabetici si můžou vynášet krabičky, aby měli na pak, aby mohli jíst i v noci. Jenomže se zjistilo, že diabetikům pomáhá hladovka. Ale Americká diabetická asociace prohlašuje za nejlepší způsob, jak harmonizovat diabetes, chirurgické zmenšení žaludku.

Martina: Abychom nebyli takzvaně „rozežraní“.

Anna Strunecká: Přesně tak. Takže máte žaludek, kam se vejde jídlo, které lze vzít jenom do dlaně. Když jsem někde přednášela o diabetu, a řekla jsem, že diabetikům pomáhá hladovka, tak mě tam jedna praktická lékařka napomenula, že toto nesmím diabetikům říkat, protože diabetici musí jíst.

Přerušovaný půst lze vydržet, když člověk ví, že mu jde o zdraví

Martina: Protože jim prudce klesne cukr, takže by se jim mohl dostavit šok, a tak dále. Znamená to, že toto není pravda, nebo se to jenom musí pečlivě hlídat?

Anna Strunecká: Ukazuje se, že hladovka vlastně prospívá.

Martina: Je trochu všelékem.

Anna Strunecká: A zajímavé je, že jsem zjistila, že o diabetu, který lidé znali tisíc pět set let zpátky, někteří tehdejší lékaři, nebo učenci říkali, že diabetikům, kteří močí tak sladkou moč, že se tam sbíhají mravenci, se má dávat jíst jen tolik, aby neumřeli hlady. A my jsme k tomu dospěli až teprve po dvou tisících letech. A ještě s rezervou, protože lidé nejsou ochotni to přijmout. Nebo dneska je moderní doporučení: Jezte jen osm hodin denně. Od deseti…

Martina: Přerušované půsty.

Anna Strunecká: Ano. Takzvaný intermitentní půst. To člověk celkem vydrží, když chce. Když ví, že mu jde o zdraví, tak se naučí, že by prostě neměl jíst. Že by měl dát tělu pauzu.

Martina: Já jsem si už kolikrát všimla, že lidé, kteří zažili válečné období, kdy nebylo dostatek všeho, když přežili válečná léta, válečná generace, jsou neobyčejně zdatní, protože prostě třeba pět let žili v permanentním nedostatku. Myslíte, že to tak může být?

Anna Strunecká: To máte naprostou pravdu. Já toto také ráda konstatuji. Jenomže to je zase problém, protože byly statisíce lidí, kteří nepřežili. Kteří nepřežili koncentrák, ale fakt je, že ti, kteří přežili – my jsme také měli v příbuzenstvu jednu takovou babičku, která přežila Terezín a koncentráky, silně hladověla, a žila do 94 let – se dožili vysokého věku.

Aspartam byl původně zařazen mezi chemické bojové látky, protože poškodí organismus nepřítele

Martina: Ale pak je tady ještě jedna nástraha. A já jsem se před časem projevila také jako rozumu mdlého, protože jsem se rozhodla, že když jsem tak uspěchaná, tak si koupím dietu, abych u sebe měla nějaké koktejly, nebo pudinky, a podobně – a chutnalo mi to strašně sladce. Já nemám ráda sladkou chuť, a toto pro mě bylo téměř na hranici poživatelnosti, protože to bylo strašně sladké. A tak jsem teprve poté, co jsem zaplatila horentní sumy, začala studovat složení, a zjistila jsem, že z umělých sladidel je tam tolik typů umělých sladidel a v takovém množství, že jsem si to začala hledat na internetu. A zjistila jsem, že třeba v Americe jsou dvě z nich zakázána, protože existuje několik studií, které prokazují, že toto sladidlo způsobuje třeba rakovinu močového měchýře. A já mám na polici něco za čtyři tisíce, co možná způsobuje rakovinu močového měchýře. A byly tam ještě další.

Když tady byla paní doktorka Helena Máslová, tak také vzpomínala hormonální disruptory, a říkala, že mnohdy jsou určité typy hormonů zakázány, protože se ví, že to má vliv na mužskou potenci, když se to dostává do pitné vody a podobně. A tak si říkám: Vede se mnou někdo chemickou válku? Já bych si přála, aby mě někdo chránil, aby mě chránil třeba informacemi, které nemám. Jak to funguje? Jak je možné, že si můžu za strašné peníze koupit dietu, která se skládá ze zakázaných látek? V Evropě ne, tedy. Nebo když se mi do spodní vody dostávají hormonální disruptory, které, jak říkala paní doktorka, způsobují, že děti nedokončují pubertu. Co to je?

Anna Strunecká: Víte, to je složitá problematika, ale hlavní věc je, že mnohdy to, co je na krabičkách s výživou, je záležitostí komerce. Je to záležitost komerce. A bohužel, když dostanou lidé, kteří tomu úplně nerozumí, třeba umělá sladidla… To je oblíbená kapitola v mých knížkách, kde se hodně věnuji tomu, i v našich rozhovorech jsem často podrobně vysvětlovala, v čem jsou nebezpečná. Třeba aspartam. Například se vědělo, že sacharin vyvolává rakovinu močového měchýře. Ale zaplať pán Bůh za sacharin, protože aspartam vyvolává přes 90 nejrůznějších jiných nežádoucích účinků. Aspartam, když byl objeven, tak byl dokonce původně zařazen mezi bojové chemické látky, protože to poškodí organismus nepřítele: Je to sladké, a když se to nahází do pitné vody, tak to lidem nebude vadit. Jenomže pak se zase zjistilo, že to funguje příliš pomalu.

Martina: A my máme čas.

Anna Strunecká: Když ministr obrany Spojených států amerických šel do civilu, tak aspartam vyřadil ze seznamu bojových chemických látek, a založil si továrnu na výrobu aspartamu – a stal se z něj podnikatel. Dneska aspartam najdete v devíti tisících druhů potravin. A u nás ho lékaři doporučují diabetikům. Takže proti aspartamu mají námitky jenom informovaní lidé. Vy jste říkala, že cítíte, že je to nepříjemně sladké. Tak můj kamarád, Mark Hyman, vymyslel pro Američany, kteří chtějí mít všechno rychle a honem, desetidenní detox. A mně se to ohromně líbí. Je to knížka, která má asi tři sta stránek, kde popisuje, jak to nakoupí, jak si orestuje cibulku, jak uvaří polévku, že si může uvařit polévku na tři dny do lednice, nebo že zelených potravin může jíst, kolik chce, může sníst tři zelené talíře zeleniny. A potom, za deset dní, je jednou z nejdůležitějších věcí, které se odehrají, to, že se vám zcitliví chuťové pohárky na jazyku pro sladkost, takže vnímáte sladkou chuť tam, kde jste ji ještě nikdy nevnímala, třeba v mrkvi, nebo si najednou myslíte, že jablko je sladké. Když jsem to zkoušela, tak jsem zjistila, že čtvereček čokolády Milka je tak sladký, tak odporně sladký, že je to až nepoživatelné.

Martina: Já třeba nemůžu jíst řepu k masu, protože mi to chutná jako cukroví.

Anna Strunecká: Další věc, na kterou Mark Hyman upozorňuje, je to, že závislost na sladkém je jako závislost na drogách, takže nemůžete jen tak říct, že nebudu jíst sladké. To musíte udělat nějaký, aspoň desetidenní detox, abyste si odstranila závislost na sladkém.

Martina: Teď se na to dívám já, jakožto uživatel své „nové mysli“. Ale řekněte mi: Co by to pro nás mělo znamenat do budoucna z pohledu psychosomatiky našeho zdraví a našeho života, kromě toho, že se člověku chce padnout na kolena před tím, jak geniální stroj člověk je, jak geniální organismus, a řekne si: „Nemůže to být náhoda.“ A co si s tím počít dál?

Helena Máslová: To právě není stroj. To právě jsme si dřív mysleli, že to má nějaké přesné uspořádání jako stroj, inteligentní stroj. Ale ono to ve skutečnosti bude daleko více odpovídat tomu, co nás učí kvantová biologie, a sice, že jde o určitou vibraci, určitou energii, která nabírá strukturu stejně tak, jako voda dokáže vytvořit sněhové vločky, nebo krystaly ledu. Tak vědomí vytváří hmotu, kterou pak známe jako tělo. A to odpovídá tomu, že každá somatická buňka našeho těla, včetně odstřiženého nehtu na našem levém malíčku, má v sobě kompletní informaci celého organismu. Každá takováto buňka má v sobě kompletní DNA, ze které teoreticky, někdy v budoucnu, bude možné znovu vyklonovat celého člověka. Tato hmotná podoba je jakási krystalizace vibrace nějakého vnitřního energetického pole. A proto u toho, co jsme dříve považovali za práci s myslí, což je celý obor psychologie, psychoanalýzy, kdy jsme člověku čistili jeho myšlenky, a nějakým způsobem jsme mu uspořádávali myšlení, se ukazuje, že stejně hodnotná je práce s tělem. Teď, v současné době, je hodně v progresu, nebo také jsme okouzleni tím, že když člověk mlčí, a pracujeme s tělem, tak se mění jeho myšlení.

Martina: Nerozumím.

Helena Máslová: Dříve jsme říkali: Máte problémy se zády? Pojďte na masáž, a my vám tady budeme nějakým způsobem mačkat paravertebrální svaly, a záda vás přestanou bolet. Máte problémy s depresí? Tak pojďte, budeme si povídat, a vylepší se vaše pocity a nálady.

Martina: A já vám sdělím, že život je krásný.

Helena Máslová: A v tuto chvíli celý tento koncept padá, a my víme, že když budeme pracovat s tělem nonverbálně, tak lépe ovlivníme myšlení a náladu daného člověka, než když si s ním budeme povídat.

Martina: Paní doktorko, já samozřejmě celý scénář, který jsem měla připraven, házím do stoupy, protože toto je prostě „Téma“. A když se podívám na to, kolik jsme v historii jednak jako společnost, věda, ale také každý jeden z nás, věnovali péče, peněz a přesvědčení sebe sama o tom, že naše tělo je uzavřený obvod „ruka“, uzavřený obvod „noha“, uzavřený obvod „žaludek“, tak a vy mi teď říkáte: Práce s tělem. Tak já vlastně v tuto chvíli nevím, co si pod tím představit? Práce s tělem? Dobře, tak půjdu na jógu? Práce s tělem? Budu držet půsty a pít bylinky? Co to je? Víme to v tuto chvíli?

Helena Máslová: Já vám třeba řeknu kazuistiku, kterou mám ráda: Je to příběh jednoho washingtonského právníka, který dostal rakovinu, a řekli mu, že nádor už je inoperabilní a že už je možná jen paliativní péče. A on se rozhodl, protože byl původem Řek, že se vrátí zpátky do své původní vlasti a že tam umře, aby ho pochovali v hlíně, kde jsou pochováni jeho dědové. Takže tam odjel, což znamená – žádná terapie. A důležité ještě je, že všechno jako by odevzdal, pustil. Našel ve vnitrozemí původní dům po prarodičích, který byl poměrně zruinovaný, mimo turistické zóny, a začal ho opravovat, ale jen tak trošku, aby se neřeklo. Takže začal opravovat dům, opravil střechu, začal chodit do místní taverny, a protože se tam tak nudil a čekal na smrt, začal kouřit a pít retsinu.

Zničili jsme si kvalitu života v místech, kde jsme zakořeněni

Martina: Protože co měl dělat, že ano. Spousta času, a čekání na smrt, to se protáhne.

Helena Máslová: Pak se začal sám procházet v olivovém háji, který tam u toho byl, a začal ho čistit. Přišel čas sklizně oliv, tak sklidil olivy a integroval se do lokálního života tamních venkovanů, vesničanů. A tak jenom poskytl tělu jiné životní podmínky. To znamená, že z velkoměsta a ze stresu a smogu, automobilové zácpy, křižovatek, semaforů, hluku, se najednou ocitl na čistém vzduchu, v posvátném tichu, obklopen olivovníky, tisíc let starými olivovníky, začal být součástí nějaké komunity, a to všechno stačilo k tomu, aby se uzdravil. A pointa je v tom, že když jel zpátky do Washingtonu, aby ho vyšetřili, jakože co s ním je, protože vlastně pořád umírá, tak zjistili, že doktor, který mu sděloval tu fatální diagnózu, zemřel, že je po smrti.

Martina: Ten příběh je nadějeplný, ale já se obávám, že s tím, jak jsme si zvykli pracovat s tělem, s myslí, se strukturovanou myslí, si z toho mnoho z nás může velmi rychle vydedukovat: „Je mi špatně, jsem nemocný. Jedu do Řecka, a tak se uzdravím.“ Co musíme dělat pro to, abychom zjistili, kde je náš příběh? Protože vy říkáte, že onen člověk našel, kde je jeho soulad se sebou samým. Ale my pořád hledáme cizí příklady a cizí soulady, a k něčemu se dorovnáváme. Co teď s tím?

Helena Máslová: Tam je důležité, že jel na svou rodnou hroudu. Když jedeme do Řecka, tak jedeme na návštěvu. To je úplně jiná energie.

Martina: Ale rozumíte, co tím chci říct? Jak tedy zjistit, i s tímto novým poznatkem, který jste nám mnohým objevila, kde je soulad mě, sebe sama, se sebou samým?

Helena Máslová: Já myslím, že úplně v pohodě můžeme začít těmi kořeny. To znamená, pokud se někdo narodil v Praze, a je z pražských rodin, to znamená, že jeho předkové žili odjakživa v Praze, tak se může dožít sta let i v Praze. Není nutné být pod olivovníky. Důležité je, že soulad je pro každého něco jiného.

Martina: Přesto všechno, když jste zmínila situaci, když se někdo narodil v Praze, tak třeba Ostrava je město, které celkově působí disharmonicky. Mnohdy žijete v oblastech, kde je teplárna, spalovna, vše v dosahu. Je těžší hledat soulad se sebou samým, když je člověk zasazen do takovéhoto prostředí? A když třeba navíc ekonomicky ani nemá na to se stěhovat do vlasti svých předků?

Helena Máslová: Tak toto je samozřejmě velké téma, protože my jsme si zničili kvalitu života v místě, kde jsme zakořeněni. A to je právě destruktivní část, která je v nás, a je naše součást. Žádná jiná populace – nebo možná, že to existuje v nějakých jiných, že si vyžerou třeba pastviny, a pak tam umírají hlady, a tak musí tahat stáda, a hledat nové pastviny.

Martina: Velikonoční ostrov je toho také příkladem.

Helena Máslová: Ano. A já pořád ještě vidím naději v tom, že je možné kultivovat minimálně nějaké své teritorium. Já třeba chodím po Vinohradech – protože ještě pracuji v Nemocnici svatého Kříže, takže chodím přes Vinohrady domů – a tam vidím pěkné předzahrádky, chodníky, kde jsou stromy, kde někdo kolem prostě zasadí kytičky, a když pak ráno vyjde z baráku, tak je na místě, kde to je krásné. Vidím, že touha těch lidí kultivovat své místo je tady živá, je to v mysli lidí, že vědí, cítí, že je potřeba dané místo zušlechtit.

Touha lidí kultivovat a zušlechťovat místo, kde žijí, je živá

Martina: Ale vlastně s ním také splynout. Asi více pomáhá toto, než se neustále vymezovat vůči tomu, že bydlím vedle spalovny. Je to tak? Nebo se mám odstěhovat od spalovny pryč? Co radíte svým klientkám?

Helena Máslová: Já jsem loni byla na ájurvédském pobytu v Třinci. A bylo to strašně vtipné, protože mi bylo hodně špatně, ale v Třinci jsem našla dvě holky, které dělaly ájurvédské pobyty. Takže jsem tam odjela, a přišla se uzdravit do opravdu hnusného baráku, který byl přímo pod Třineckými železárnami. A když jsem tam přišla a ubytovala se v podkrovním pokojíku, tak jsem otevřela okno, koukala jsem na Třineckou železárnu a říkala si: Tak to je vtip?

Martina: Vyhánění čerta belzebubem.

Helena Máslová: Takže to bylo na absolutně zničeném maskulinním místě s agresivní energií železáren. Řekla bych, že není nic víc maskulinního než železárny. To je úplně těžká, tvrdá energie. A teď jsem viděla, jak tam chodí do železáren dělníci. A najednou tam prostě byly dvě holky, paní, které byly v úplně nejkrásnější, nejsoucitnější, léčivé energii, které mě tam týden masírovaly, vařily mi ájurvédskou stravu, a léčily mě napařovacími saunami. A hodně mi to pomohlo. Hodně. Musím říct, že jsem se po tomto týdnu opravdu spravila, a když jsem jela zpátky, tak jsem si říkala: No, to je jasný. To je jako, když někde na skládce vyrostou třeba sněženky. Zažili jste to někdy? To je těžká energie, ale pokud není úplně mrtvá, tak je tam vždycky potenciál, aby tam znovu něco vykvetlo.

Martina: Ale zároveň je v tom to, že tyto ženy si určitá krásná místa, spojená třeba s ájurvédou nesly v sobě, a někdo, byť bydlí kdekoliv na pláži na Bali, si s sebou nese Třinecké železárny.

Helena Máslová: Přesně tak. Je to takhle.

Martina: Přesto ale jste přeci jen v jednom rozhovoru zmiňovala příběh, který se odehrává v Londýně, kde se objevily plakáty, které lidi poučují, co mají dělat, jak mají postupovat, když je přepadne panická ataka. Protože panické atace propadalo tolik lidí, že už bylo potřeba poskytnout manuál o tom, co mají dělat: Jak mají dýchat, kde mají vyhledat pomoc. A vy jste řekla: „Místo, aby si uvědomili, že londýnské metro je pravděpodobně toxické místo, ve kterém podzemní prostor, v kombinaci se zářením z mobilních telefonů, a zesíleným signálem, aby se dostal pod zem, působí, a způsobuje to, že je to pro lidi téměř nepřijatelné místo k bytí.“ Jsou taková místa, kromě londýnského metra, kam prostě si ájurvédu, Indii, Nepál, nedonesete?

Helena Máslová: Určitě jsou. A je to podle mě velká výzva poznat, kde je ta hranice, že si řeknu, že tady už nebudu. To se netýká jenom životního prostředí, jenom dané aglomerace, ale týká se to třeba i rodinného prostředí. Je to vždycky otázka: Je toto prostředí pro mě už natolik toxické, že ho nepřeperu, nebo je to místo, které můžu prozářit, prosvětlit, zkultivovat, aby tam vykvetly sněženky? A musím říct, že to je výzva i pro mě. Není jednoduché to poznat, protože někdy se samozřejmě úplně vyčerpáme kultivováním něčeho, u čeho je destruktivní toxická energie silnější.

Na letišti v Istanbulu, kde jsme uvízli a leželi mezi luxusními obchody jako bezdomovci, jsem zažila vhled: Některé věci v mém životě jsou natolik toxické, že už je nechci ani na jeden den.

Martina: Silnější než moje schopnost ji prozářit. Možná to někdo jiný zvládne, ale já toto toxické prostředí nepřeperu. A poznat, kdy už jsem narazila na zeď svých možností, je asi velmi důležité. Jak to poznat? Jakým způsobem na tom pracovat? Vím, že zdůrazňujete: Vrátit se k přirozenosti. Ke zdravému rozumu. K intuici. Ale víme ještě, co to je? A víme, kde je naše hranice, na kterou bude prostředí pořád dorážet, a bude nás likvidovat? Ať už muže, nebo ženy?

Helena Máslová: Víc se to rozpoznává, když se pohroužíme. Existuje termín z doby křesťanství, a to je „posvátné ticho“. Proto se stavěly kostely, aby si tam lidé mohli jít sednout, proto byly kostely vždy odemčené, aby kdokoliv nejenom přišel, ale kdykoliv tam mohl jít a spočinout v tichu, aby uslyšel vnitřní hlas. V současné době si takový moment vnitřního ticha málokdy dopřejeme.

Já jsem takový moment zažila na cestě z Kolumbie, ale paradoxně ne v lůně přírody. Kolumbijská příroda je nádherná. Ráj, jak si ho představuji, jsem na vlastní oči viděla tam. Ale tam se to nestalo, ale stalo se to na letišti – tedy v toxickém prostředí. Nenavazovaly nám lety, respektive letěli jsme zpátky přes Istanbul, a protože tam bylo zemětřesení, tak dva dny vůbec nelétala letadla, takže jsme tam trčeli. Navíc se o nás vůbec nepostarali, takže na istanbulském letišti jsem zažila fraktál něčeho, co je velmi důležité. Je to nové letiště, které je nesmírně luxusní, všude jsou obchody s luxusním zbožím, všude jsou drahé značkové věci, všude je člověk obklopen krásou, nádherně nazdobené výkladní skříně, krásné kavárny – velký luxus. Do toho jsou všude obrazovky, kde běžely záběry mrtvých lidí, které vytahují ze sutin. To byl obrovský kontrast. A do toho jsme tam dva dny trčeli bez pití a bez jídla. My jsme pak zjistili, že se musíme o sebe postarat sami, ale vlastně systém vůbec nebyl připraven na to, že na letišti bude tolik lidí, takže byl skoro problém jít na záchod. Lidé tam leželi mezi luxusními obchody jako bezdomovci, a bylo to úplně absurdní.

Martina: Prostě vyloženě meditativní prostředí.

Helena Máslová: A v tomhle prostředí jsem najednou měla vhled, kdy jsem si uvědomila, že některé věci ve svém životě už nechci mít ani jeden den, protože jsou natolik toxické, že už tak nechci žít ani jeden den.

Martina: A to jste tam pocítila v jakési zprávě, v jakémsi uvědomění si. Kde se bere tato jasnost? Protože nás mnohokrát napadne: „Tohle už opravdu nechci,“ a pak se přepereme a řekneme si: „Ještě chvíli jim dám šanci.“ A podobně. Ale vy to popisujete tak, že to vystoupilo ze stroje, a vy jste věděla, že vám přišel fax.

Helena Máslová: Ano, přesně tak. Ani to nebylo nějaké – neseděla jsem na žádném obláčku, to byla prostě vnitřní jistota. A já si myslím, že je dobré zažívat takovéto situace, možná i hraniční, které vás zase vyhodí z komfortní zóny tak, aby nám některé věci došly.

Martina: Vy jste pocítila vnitřní jistotu. Ale myslím, že vzhledem k tomu, kde jste ji pocítila, tak to bylo také proto, že jste se na to připravovala svým přemýšlením, životem, vlastně i pěstováním ženské energie, intuice. Připravovala jste se na příjem faxu.

Helena Máslová: Já bych možná slovo „příprava“ nepoužila. Možná bych řekla, že je to, jako když Čech ladí rádio. Není to úplně příprava, protože příprava připomíná nějaké úsilí, nebo námahu. Toto je jen jakési jemné ladění rádia.

Martina: Dobře. Přišla vám tato zpráva, pocítila jste vnitřní jistotu. Co jste s tím pak udělala? Skutečně jste přišla domů, a stůj co stůj jste se zbavila veškerých toxických věcí?

Helena Máslová: Ano, udělala.

Celý obor psychologie je zpochybněn. Nové paradigma je o tom, že každý člověk žije přesně tak, jak je pro něj v danou chvíli nejlepší

Martina: A co když k vám přicházejí lidé, kteří si prostě nejsou jisti, protože podceňují ladění rádia, nehledají správnou stanici, která jim vyšle tento signál, a říkají: „Já nevím. Už si nejsem ničím jistá, protože všechno je zpochybněno. Vlastně nevím, jestli jsem chlap, nebo ženská, nevím, jestli jsem na ženy nebo na chlapy, nevím, jestli chci děti, nevím, jestli mě práce ještě baví, ale mám z toho pěkné peníze.“ Zkrátka takováto destruktivní souprava.

Helena Máslová: To je právě staré paradigma, že my někde vně máme něco, nějaký nástroj, který ví víc než já, a ten mi řekne, co mám dělat. V tuto chvíli, jak jsem říkala, celý obor psychologie je zpochybněn. Posledních třiadvacet let se používal termín „vědomé žití“. Takže bylo mnoho kurzů na „vědomé žití“, na zvyšování vědomí. A já si myslím, že nové paradigma je o tom, že každý člověk žije přesně tak, jak je pro něj v danou chvíli nejlepší. To znamená, když někdo žije v nejistotě, tak je pro něj správné, aby si tuto nejistotu prožil, aby se v ní možná i topil, protože teprve když bude mít pocit, že chce začít plavat a že chce doplavat do nějakého jiného rybníku, tak začne automaticky plavat. Nebo se také utopí. To je pravda. A jsem u toho Husákova: „Čo má odomriet, to má odomriet.“

Martina: Řekla jste „vědomé žití“. A z toho, co jste mi teď sdělila, plyne uklidňující okamžik, že ať je mi jakkoliv bídně, tak žiju přesně to, co mám žít. Ale teď jde o to, že občas potřebujeme někoho, komu uvěříme, o kom si opravdu myslíme, že ví víc než my, a řekneme si: „On nám ukáže cestu, jak se odrazit ode dna, nebo se přestat plácat ve špinavé vodě, a plavat. Má toto smysl, nebo je to vlastně pořád odevzdávání se, a své moci, do rukou někoho jiného, do rukou cizím lidem?

Helena Máslová: Toto je vždy nějaké uvědomění. To znamená, že nejde o to, aby mi někdo něco říkal, ale jde o to, aby to k danému člověku doteklo, aby rovnou něco uviděl. Jde o jasnost, že si to nějakým způsobem můžeme představit. Když máme určitý závoj mlhy, tak toužíme po jasnosti, něco jasně vidět, a to se stane snadněji, pokud se člověk dostane do určitého stavu kontemplace, nebo rozšířenosti vědomí. A samozřejmě s tím pracují lidé od nepaměti. Od nepaměti.

Kdysi v minulosti, v archaických společnostech to byly určité šamanské rituály, které lidi dokázaly dovést do stavu větší jasnosti. A v současné době jsou to různé techniky, které rozšiřují vědomí, ať už meditacemi, dýcháním, nebo substancemi, kdy se pacient, nebo člověk uklidní, a prostě se mu pomůže dostat se do stavu, kdy se jakoby dostane do jiných vrstev myšlení, které není exaltované, chaotické, rychlé, ale dostane se do pomalejších vln. A v tomto stavu dojde lépe ke zvědomění si třeba i starých traumat přítomných v recyklaci určitých traumatizujících disociativních reakcí, kterými procházíme celý život. A tento terapeutický potenciál je v tom, že když si to člověk zvědomí, tak se to dá přepsat. To je to neurolingvistické přepisování.

Martina: Vlastně epigenetika.

Helena Máslová: Ano. Nějakým způsobem je možné tato traumata ošetřit. Víme, že je tam i korelátor na úrovni centrální nervové soustavy, kterému říkáme mozkové relé. Ale toto mozkové relé je součástí nějakého celotělového fungování, nebo celotělové reakce, takže víme, že somatická nemoc souvisí s nějakým emočním prožitkem, který spouští nějaká zafixovaná myšlenka, která tam je. Takže, když tu myšlenku najdeme, tak ji můžeme přepsat.

Martina: Proto ve svých rozhovorech říkáte, že více než z poloviny máme své zdraví ve svých rukou?

Helena Máslová: To ani nevím, že jsem řekla. Více než z poloviny? To nevím, jestli se dá dát takto procentuální vyjádření.

Martina: Já jsem si tady právě napsala poznámku: „Která to je polovina?“

Helena Máslová: To znamená levá polovina – tak to je maminka. Pravá polovina je tatínek. Nevím, jestli bych to řekla, ale určitě tam určitě je, že: „Kdo hledá, najde.“ To je důležité.

Existuje mnoho nelátkových závislostí: Na mobilu, surfování po obrazovce, sbírání lajků, sledování porna, na korporaci, penězích. A máme strach, že když se odpoutáme, zemřeme.

Martina: To je to „vědomé uzdravování“, které propagujete?

Helena Máslová: Ano. A když se někdo nějakým způsobem naladí na to, že se chce poznat, a chce vědět, jak funguje, a proč dělá některé věci, které dělat nechce, a nějak reaguje, tak se mu to podaří.

Martina: Paní doktorko, v posledních měsících a letech narůstá psychická zátěž naší populace. Nemůžu říct „civilizace“, protože se to asi týká především západní společnosti. Řekněte mi: Jak jsme k tomuto dospěli, a jak se můžeme chtít vědomě uzdravovat tímto směrem? Vy jste to teď částečně popisovala, ale vypadá to pracně, a my přece chceme všechno hned.

Helena Máslová: Já bych řekla, že to, co se stalo v současné době, je to, že se vyskytlo příliš mnoho takzvaně rychlých dopaminových lákadel, příliš mnoho lákadel, které nám dodávají rychlou dopaminovou odpověď. To v minulosti nebylo. A velká škála, které říkáme různě: psychické dopady, závislosti – tak ty jsou právě dané nestabilitou dopaminu. A nestabilita dopaminu se projevuje tak, že daný člověk má určité návyky, o kterých ví, že jsou trošku toxické, ať už je to kouření, braní nějakých dalších závislostních látek, pití alkoholu, hraní počítačových her, nebo naopak odpírání jídla, to třeba znamená zvracení u bulimiček. Nebo to může být skrolování telefonu, surfování po obrazovce, sbírání nějakých lajků na Instagramu. Prostě v momentě, kdy dělám něco, co mi vyplaví dopamin – sledování porna – tak ten stav je v tu chvíli pro mě dobrý, cítím se dobře, ale rychlý dopamin způsobí, že pak je dopaminový propad velký, a já se brzy začnu cítit špatně. A pokud to dělám dostatečně dlouho, tak neudržím stabilní hladinu dopaminu, ani když se na hlavu postavím, a vlastně si ve fenotypu propíšu určitý typ závislostního chování.

A nemusí nutně jít jenom o alkoholismus nebo o notoricky známé závislosti, ale může to být závislostní chování, které se může projevovat tak, že se necítíme být svobodní: Jsme přimknuti k matce korporaci, k toxickému vztahu k penězům, a máme strachy, že pokud se odpoutáme, tak zemřeme, špatně dopadneme. Může to být připoutání k telefonu, nebo k obrazovce, monitoru, a tak dále.

Martina: Když jsem jela na náš rozhovor, tak jel autobus, na kterém byl nápis, reklama na nějaké pravděpodobně nákupní středisko, a bylo tam napsáno: „Nakupuj a bav se.“ To je také asi ten…

Helena Máslová: Shopaholismus.

Martina: A ubavit se.

Helena Máslová: Ano. A tohle je nová výzva. Říkáme tomu také „nelátkové závislosti“, protože ty látkové, když někdo bere pervitin, tak je to poměrně čitelné. Ale lidí, kteří jsou takzvaně normální, ale ve skutečnosti to jsou nelátkoví fenci, je obrovské množství.

Měli bychom se věnovat tomu, jak se cítí naše tělo: Naše břicho, zadek, rozkrok, koleno, močový měchýř, ledviny. A zda máme jiskru v oku.

Martina: Paní doktorko, celý tento náš rozhovor určila na začátku vaše informace o tom, že najednou víme, co to je „mysl“. Řekněte mi, jak tato informace o neuvěřitelné spolupráci každé jediné molekuly našeho těla může ovlivnit naši budoucnost? Jak může ovlivnit každého jednoho z nás, i lidstvo jako takové?

Helena Máslová: Jak to může ovlivnit nás? Myslím, že si nějakým způsobem proud života vždycky najde cestu. Stejně tak, jako země, o které si myslíme, že je mrtvá, tak pokud na ni bude svítit sluníčko a pršet, tak obživne. To vidíme při rekultivačních projektech, když se srovnávají místa, které se člověk snaží oživit, nebo když se příroda oživí sama, že lepší je pro zdraví je místo, které se oživilo samo. Tak já věřím, že má vždy schopnost oživit se, schopnost nové životní energie, takže je prostě nezničitelná. Samozřejmě z nějakého globálního pohledu. Pokud se zničí celá planeta Země, tak asi bude pravděpodobně konec. Ale dokud tady matku Zemi máme, tu naši pramáti, tak věřím v to, že regenerace je vždy nějakým způsobem možná.

A vidím to i u dětí, které se teď rodí. U mladých lidí vidím obrovskou naději. Když vidím dvacetileté holky, jak jsou daleko, jsou vědomější než jejich matky, babičky a prababičky, daleko sebevědoměji vystupují i ve schopnosti se o sebe postarat, a vztahovat se i k druhým lidem a k opačnému pohlaví, tak si myslím, že tady nastane určitá regenerace. Takže nesdílím některé katastrofické vize.

Martina: K vám do Centra psychosomatické péče přichází skupiny lidí různého nastavení, jak jsme na začátku popisovali, někteří se snaží najít skromnost, jiní naopak hledají spásu v dalším rozvoji technologií, někteří to berou někde mezi. Co jim teď nejčastěji radíte, když se díváte na naši, nově poznanou mysl, na naši duši? Co je pro vaše pacienty nyní univerzální lék? Když byste je postavila vedle sebe, tak jakou jim dáte radu a řeknete: „Kdybychom dnes neměli na nic jiného čas, tak přemýšlejte nad tím, co jsem vám teď řekla.“

Helena Máslová: Cítit se. Dát pozornost sobě, svému tělu. Hodně lidí mi popisuje pocity, jako kdyby měli pocit, že jsou uřízlí. Většinou to bývá tak, že jsou buď uřízlí na úrovni krku, jakože necítí své tělo, nebo nevědí, jak se má jejich tělo, nebo na úrovni bránice, takže cítí jenom hrudník. To znamená, extrémně jsme pozornostně posílili horní třetinu těla, a velmi často vůbec nevíme, jaký máme pocit v třeba břiše. Břicho, to je naše energetické centrum. Takže jenom tohle bych jim řekla: Aby věnovali pozornost tomu, jak se cítí, jak se má jejich tělo, jak se má třeba jejich zadek, jejich rozkrok, jejich pravé koleno, co si myslí, jak se tak asi cítí jejich močový měchýř. Třeba. Nebo co si myslí, v jakém stavu jsou jejich ledviny.

Martina: A jak nad tím přemýšlet, a nestát se třeba hypochondrem, který se stále pozoruje, a zjišťuje, že před tím, než si sebe všímal, bylo mu docela dobře, a teď je najednou celý bolavý?

Helena Máslová: Tak to je první fáze, kdy zjistíme, že naše tělo se nemá dobře. Takže to je větší pobídka dělat něco, aby se naše tělo mělo dobře. A pak je docela dobré se občas podívat na sebe, a nikoliv na to, jestli mám pupínek na čele. Podívat se skutečně sobě do očí. Podívat se, jakou mám jiskru v oku, jestli tam je energie, nebo jsou oči šedé a vyhaslé.

Martina: Paní doktorko Heleno Máslová, moc vám děkuji za čas, který jste nám věnovala, za cenné objevy, které jste pro nás odhalila, a za to, že jste nám připomněla, že se musíme sobě věnovat, a sledovat i takovou, možná banální věc, a to, jestli máme pořád jiskru. Díky moc.

Martina: A ještě na vás prozradím, že jste pracovala na gynekologickém a interním oddělení, i v léčebně dlouhodobě nemocných, a že v roce 2008 jste založila Centrum psychosomatické péče, protože se specializujete na ženské zdraví a reprodukci. A jste také autorkou knihy „Plodnost“. Tak, teď už vás máme předčtenou, paní doktorko. Tehdy, když jsme si tady povídaly na začátku covidu, jste hovořila o tom, že lockdowny, home-office, a to, že lidé spolu budou více, ať chtějí nebo nechtějí, ve výsledku vyústí ve větší porodnost. A já jsem si v roce 2022 říkala, že jste měla pravdu, protože rok 21 a 22 zaznamenal nárůst porodnosti. Ale rok 23 už zase vůbec ne, a každý měsíc se rodí o 10 procent dětí méně než v předchozích letech. Co se tedy vlastně stalo?

Helena Máslová: Už poslední statistika vlastně ukázala, že jsme se zase dostali pod 100 000 dětí, zatímco úmrtnost je 120 000 lidí za rok. Takže to zase kleslo.

Martina: A jak si to vysvětlujete? Jak to, že do půlky covidu jsme se milovali a množili, a od půlky covidu jsme opět na reprodukci rezignovali?

Helena Máslová: Myslím, že se do toho přimíchal možná i nějaký existenční strach, úzkost. Hodně mých klientek řeší finanční složku svého bytí. A v současné době k tomu ještě i inflace a to, co se děje s hypotékami a úrokovými sazbami. Myslím, že je to toto.

Martina: Aha. Takže vlastně v okamžiku, kdy nám covid vystřídala válka na Ukrajině, tak se to najednou propsalo i do našeho podvědomého chování, a to i sexuálního?

Helena Máslová: Ano. Nevím, jestli to není příliš odvážná spekulace, že cena pohonných hmot ovlivňuje…

Martina: Jak cena pohonných hmot působí na ženskou reprodukci?

Helena Máslová: Ale je pravda, že to asi každý z nás zaznamenal, že když vyrazil na nákup a u toho natankoval, tak zjistil, že…

Martina: Že si dítě nemůže dovolit?

Helena Máslová: Cítí něco, co se vymyká normě a všemu, co doposud znal. Je pravda, že reprodukce vždycky svým způsobem vyžaduje nějakou míru důvěry v to, že matka s miminkem přežijí. Samozřejmě děti se rodily i za druhé světové války, i po válce, i v obdobích, kdy byla veliká nestabilita. Ale teď se to zkombinovalo tím, že doba je nestabilní – je dost podnětů proč mít obavy. Ale k tomu ještě jako by se mysl zahltila daleko větší infiltrací podnětů z vnějšku. Přeci jenom dřív, když nějaká holka žila na vesnici a slyšela, že je něco na ruské frontě, bitva u Sevastopolu, tak ji to poměrně nechávalo chladnou, byť měla přídělové lístky na potraviny, a něco cítila. Ale nebyla to každodenní masírka.

Martina: A imprese nebyla tím pádem asi tak intenzivní.

Helena Máslová: Ano.

Martina: Paní doktorko, my jsme teď spojily pokles porodnosti v loňském roce spíše s ekonomickými faktory. Ale jak je na tom naše zdraví po covidové krizi, nebo co to bylo?

Helena Máslová: Já covid vnímám jako něco, jako kůrovcovou kalamitu, která prostě proběhne, projde ekosystémem, a jenom zvýrazní přirozený dynamický proces, který v přírodě je, to znamená, že to, co je načaté, začne umírat. To, co je v procesu umírání, zemře, a něco nového se rodí. A vnímám to tak, že toto byla akcelerace, nebo dynamičtěji probíhající fáze toho, že se nějakým způsobem populace pročistila, že se nějakým způsobem patologické procesy ještě více jako by prohloubily. A naopak zase tam, kde byl dostatečný potenciál pro regeneraci, se zdraví upevnilo. Hodně lidí reagovalo na covidovou pandemii tím, že se začalo otužovat, že se začali daleko více starat o sebe a o svou imunitu. A vidím spoustu lidí, kteří jsou v daleko lepším stavu, než byli před tím. Jsou takoví stabilnější, bytelnější.

V ordinaci jsem vyslechla mnoho případů žen, že si jejich dítě po očkování přestalo hrát s hračkami. Milovaný medvídek jim vypadl z rukou a už nikdy si nehrály.

Martina: Teď mi to připomnělo Husákův výrok, tuším: „Něch odpadnie, čo je neživotaschopné!“, nebo tak nějak to znělo. Ale přesto všechno se v souvislosti s covidem a v souvislosti s naším zdravím, a vlastně i s reprodukcí objevují na internetu spekulace, možná vysloveně fámy, že by pokles naší schopnosti mít děti, nebo našeho odhodlání, mohl souviset třeba s očkováním. Co si o těchto, řekněme odvážných tvrzeních, myslíte?

Helena Máslová: Tak v tuhle chvíli to jsou spekulace, a já tomu vůbec nechci dávat svou pozornost, protože každá spekulace je prostě spekulace. Já vůbec nechci v tuto chvíli ani pocitově, ani intuitivně, ani racionálně, směřovat svou energii k tomu, abych to nějak vyhodnocovala.

Martina: A měl by to někdo vyhodnocovat?

Helena Máslová: To myslím, že není vůbec možné.

Martina: Proč?

Helena Máslová: Protože tuto kauzalitu je extrémně obtížné nějakým způsobem vystopovat. V tuto chvíli vlastně vůbec nevíme, co to je postcovidový syndrom, nebo postvakcinační syndrom. To, že se někomu rozjedou nějaké závažné choroby, neurologické, že má problémy na pohybovém aparátu, a tak dále, a řekne se: „To je po očkování. Nebo to je po covidu,“ tak ano, je to možné, ale také to může být náhoda. Takže myslím, že to nikdy nebudeme schopni statisticky kauzálně propojit.

Martina: Já jsem teď jenom narazila na seriózní studii zveřejněnou v The British Medical Journal, která dokládá dopad očkování na menstruaci. A podle těchto dostupných dat ji zpožďuje o den. Gynekologové se shodují, že nejde o významnou odchylku, ale vás se ptám, jestli si myslíte, že je to přesto, řekněme, hodno pozornosti.

Helena Máslová: Tak každé očkování je vždycky nějakým způsobem intervence, invaze do organismu. Jednak je tam nosič, na kterém je očkovací látka, a jednak je to seznámení organismu s nějakou cizorodou mRNA. Takže vždycky je to výzva, jaký vybrat impuls pro organismus, aby nějakým způsobem reagoval. A výroba protilátek není jedinou reakcí, jak víme. Samozřejmě, že se teď dotýkáme celého spektra vakcinací, nejen proti covidu, ale celého spektra.

Já už jsem v ordinaci vyslechla mnoho případů žen, dokonce žen ve významných intelektuálních pozicích, třeba soudkyně, nebo ženy, které pracují ve státní správě, které mi říkaly, že její dítě bylo zcela normální, zdravé – přicházely do ordinace s hračkou, s medvídkem třeba přitisknutým na hrudi, a po očkování medvídek vypadl z ruky, a dítě si od té doby už nikdy nehrálo. A zase, je to subjektivní dojem? Nebo je to objektivní? To vůbec nejsme schopni nějakým způsobem zvládnout.

Na mnoha lidech pozoruji, že považují svůj dosavadní způsob života za neprospěšný, a vydávají se buď na cestu technologických vymožeností, nebo návratu k přírodě

Martina: A co vy, jakožto lékařka, která se věnuje především psychogynekologii, a ženskému zdraví z pohledu psychosomatických souvislostí, můžete říct na základě vašeho pozorování teď? V jakém se vynacházíme bodu? Změnil se třeba náš přístup k životu, ke zdraví? Přece jenom to byly poměrně zásadní předěly – ať už covid, ať už zjištění, že válka je za humny – to všechno nás může změnit. Změnili jsme se? Je něco jinak?

Helena Máslová: Řekla bych, že se zvýraznil tlak… Je to jako když kapalina zažije určitý tlak, tak se má většinou tendenci rozdvojit a jde dvěma odlišnými toky. Toto se, bych řekla, nějakým způsobem nyní děje v populaci. Já to vidím v ženské populaci, že jako kdyby vymizel normativní všední průměrný život, a ženy se více vydávají na cesty, které se od sebe vzdalují.

Martina: Extrémní cesty?

Helena Máslová: Možná bych nepoužila „extrémní“.

Martina: Vyhraněné?

Helena Máslová: Pozoruji, že mnoha ženám – a dělají to asi i se svými partnery, takže předpokládám, že se to týká i mužského světa – už nejde žít stejně. Cítí, že tak, jak žily doposud, to nebylo správné, nebylo pro ně prospěšné. A buď se vydávají cestou, která je ještě více přimyká k nějaké technologické vymoženosti – což jsou lidé, kteří důvěřují očkování, pokroku, technologiím, důvěřují vědeckému pokroku, a připravují se na to, jsou otevřeni upgradu na nějakou vyšší kvalitu bytí. Jsou to lidé, kteří nějakým způsobem třeba už dnes používají umělou inteligenci. Já třeba zrovna včera měla rozhovor s nějakými přáteli, a oni říkali, že jejich dítě je schopné, patnáctileté dítě, to znamená dítě na startu puberty, si pomocí umělé inteligence vygenerovat všechny eseje do školy, že už vůbec nepíše, ale že to píše nějaká Alexis, nebo nevím kdo.

Martina: To znamená, že jsou to lidé, kteří věří, že pokrok a jejich budoucnost je v technologiích?

Helena Máslová: Ano. A tím pádem i reprodukce jim nabízí nějaké slibné inovace, ať už je to pokrok v asistované reprodukci, v IVF metodách, kdy se neustále vyvíjí nové postupy. Teď je na spadnutí umělá děloha, to znamená, že se tím vyřeší i problém žen, které jsou třeba po odstranění dělohy, po hysterektomii, které dříve musely shánět nějakou náhradní matku a v současné době jim umělá děloh umožní mít dítě, ačkoliv nemají své vlastní reprodukční orgány. Stačí tedy mít třeba v kryorezervě nějaká vajíčka třeba z doby před operací. Tak to je jeden směr.

A pak je druhý směr lidí, kteří se naopak více přimykají k jednoduchosti. To jsou lidé, kteří hledají inspiraci v zemích, kterým jsme dříve říkali rozvojové. Cestují s oblibou do míst, kde populace ještě žijí způsobem nezasaženým médii. Sama jsem v lednu byla v Kolumbii, kde jsem hledala, nebo kde jsem našla i taková místa, kde lidé žijí po stovky let vlastně stejným způsobem života. Ale i tam jsem viděla, jak je tlak na technologické vymoženosti obrovský, a jak těžké je odolat mu. To znamená, že i Indiáni, kteří žijí bez elektřiny, mají mobil, který si chodí nabíjet někam dolů do vesnice. A toto jsou lidé, kteří mají tendenci hledat kvalitu života v souladu s přírodou.

V medicíně zaniká patriarchální systém, podle nějž v těle existuje šéf, který poroučí buňkám. Ukázalo se ale, že to není hierarchie, ale synarchie, neboli spolupráce.

Martina: Ale když vás teď tak poslouchám, paní doktorko Heleno Máslová, tak babička by to asi okomentovala slovy: „Ode zdi ke zdi.“ Jako byste teď vlastně řekla, že vymizel střed. Střed, který to propojuje, který si bere dobré z toho, co je minulé, a zkoumá, co je pro něj dobré z toho budoucího. Je to tak?

Helena Máslová: Nevím, jestli vymizel. To nemohu říct. Ale jako kdyby střední masa lidí, střední proud – který vždycky byl základem společnosti, a na který je tlak největší – byl pod obrovským náporem ztráty perspektivy, nebo naděje, že to jde dobrým směrem. Takže to je to, o čem mluvím, že je na ně vyvíjen tlak a že se rozhodují udělat nějakou změnu. A tuto změnu hledají aktivně.

Martina: To, co popisujete ve zdraví, a v myšlení žen, i mužů, jejich partnerů, nebo přátel, vlastně kopíruje i ústup střední třídy ze slávy. Tedy i ekonomicko-sociální aspekt společnosti.

Helena Máslová: Ano, je to určitě tak. Existuje termín: „Nová skromnost“, to znamená, že spousta lidí se rozhoduje dobrovolně vzdát se nějaké úrovně života městského typu, a vydává se cestou nové skromnosti. Fascinovaně teď tyto lidi pozoruji, a musím říct, že jsem z toho někdy až dojatá, nebo okouzlená, když vidím, jak jsou lidé schopni žít bez elektřiny, jak prostě jsou schopni zakládat rodinu, mít miminka v místech, kde není teplá voda, a podobně.

Martina: A setkáváte se tedy čím dál tím víc s lidmi, kteří zkouší tento způsob života, tedy odstřihnout se od systému? Od matrixu?

Helena Máslová: Ano. To určitě.

Martina: Je to vlastně cesta, kterou mnohokrát vyzdvihujete, to je zjednodušit si život? Myslíte si, že toto je ta cesta? Protože určitě, když teď budu mluvit o těch dvou skupinách, které jste popsala, ta druhá, technologická skupina, vám řekne: „Ale to je deevoluce.“ Řekněme. „Zatímco my jsme zastánci rozvoje.“ Tak co to je?

Helena Máslová: Myslím, že tyto dvě cesty se nakonec někde spojí, že to není rozdělení jednou navždy. Protože to jsou na obou stranách inteligentní lidé, a myslím, že dříve nebo později dojde k tomu, že se styčné body zase propojí. Jde spíš o to, že každý z nás má v sobě touhu být zdráv a žít spokojeně. A jde jenom o to, čemu v tu chvíli věříme. Já si myslím, že technologie nakonec přinese i těm lidem, kteří se vlastně deevolují, to, že nakonec budou mít někde fotovoltaický panel, a budou tam mít supermoderní technologie. A stejně tak lidé, kteří jdou tou supertechnologickou cestou, někde dříve, nebo později, narazí na touhu uzdravit se třeba z nějaké nemoci, a přivede je to zase do lůna přírody.

Medicína prochází ideologickou revolucí. Ukázalo se, že mysl není v neuronech mozku, ani v synapsích mezi neurony, ale že je výsledkem pohybů tekutin všech buněk.

Martina: Když se u vás v ordinaci střídají třeba i takto vyhraněné skupiny, tak mi řekněte: Co převažuje na cestě ke zdraví? I tam je to jasné? To znamená, že ti, kteří nechtějí technologie, chtějí „novou skromnost“, jak jste připomněla tento název, jdou cestou bylinek, zábalů a babských rad? A ti druzí jdou cestou vrcholných technologií v oboru farmacie?

Helena Máslová: Existuje určité paradigma, které vidíme, že teď umírá. To je zjevné. To se týká hodně mé, a trochu starší generace, třeba dnešních šedesátníků, pětašedesátníků. Tak tam je jasné a jisté, že hodnotový žebříček, který byl – to znamená mít drahé auto, jezdit dvakrát za rok na lyže někam do Alp, a v létě jet na dovolenou k moři, tato představa kvalitního života, tenhle koncept mít dobrou práci, vydělat peníze a investovat do vzdělání dětí – že tento koncept, který byl nejpopulárnější na přelomu milénia, následující generace opouštějí. To je neudržitelné. A hodně se nám do toho nasouvá i věda – přináší nové poznatky, které to rozbíjejí.

Je to systém, který je hodně silně, vrcholně, výsledkem patriarchálního systému, který tu trval tisíce let, kde veškeré oblasti patřily jednomu procentu bílých mužů, kde je korporátní kultura, která je hierarchická v tom smyslu, že je tam vždycky nějaká hlava, nějaký šéf, a od toho pak následuje B-1 a B-2. Tak tato představa hierarchického uspořádání se v tuto chvíli rozbíjí i novými vědeckými poznatky.

A třeba my v medicíně teď prožíváme silnou, až bych řekla ideologickou revoluci v tom, že se ukázalo, že mysl není v centrální nervové soustavě, to znamená hlava, kde je mozek, který všechno řídí, a zbytek těla, a že to by byla iluze, ve které jsme žili. Že to bylo něco, co se prostě notoricky učilo a opakovalo tři sta let, a my, v současné době, jsme o tom ani nepochybovali, ačkoliv nám neurologie dávala některé podněty, že to takhle asi nebude, když jsme třeba viděli některá degenerativní onemocnění, a viděli jsme k tomu koreláty na CT mozku, nebo při magnetické rezonanci, že tenhle člověk je docela v pohodě, a má při tom velký úbytek hmoty v mozkové části. A u jiného člověka, který je třeba úplně dementní, mozek vypadá téměř normálně. Takže v současné době se vědecky potvrdilo, že mysl, naše identita, přemýšlení, to, čemu říkáme „psychologie paměti“, není výsledkem činnosti neuronů v centrální nervové soustavě. Takže nejdřív se shodilo toto: „Tak dobře, nejsou to neurony.“ – to se potvrdilo.

Pak se nějakou dobu myslelo, že to jsou synapse, styčné body mezi neurony, kde jsou transmitery, takže se řeklo: „Dobře, budou to synapse.“ Pak se ukázalo, že to nejsou ani synapse. A v tuto chvíli víme, že mysl je výsledkem funkce celého systému, všech somatických buněk organismu, a že paměť, a celková psyché toho člověka, je výsledkem tekutinových procesů, které jsou v těle. To znamená intersticiální tekutiny, buď hydracelulární cytoplazma, nebo mimo buňku jako extracelulární tekutina. To znamená, že pohyby tekutin, liquid buněk, vlastně způsobují to, že celé tělo produkuje něco, čemu říkáme „mysl“.

Jako spouštěč se ukázaly některé kazuistiky lidí, kteří na moderních zobrazovacích zařízeních neměli téměř žádnou hmotu mozkovou, a přesto žili normální život. Existuje třeba případ francouzského celníka, otce dvou dětí, ženatého muže, který normálně chodil do práce a fungoval, a který měl dvě procenta zbytku mozkové tkáně. A další případy. Plus výzkum na transplantaci orgánů, kdy se ukázalo, že se po transplantacích mění psyché daného člověka. Byly tam třeba popsány i změny sexuální orientace, kdy žena, která byla lesba, začala být po transplantaci srdce heterosexuální. A řada dalších věcí. Takže se najednou zpochybnil celý patriarchální systém, že v našem těle existuje něco jako šéf, který poroučí ostatním buňkám, ale ukázalo se, že to celé tady není hierarchie, ale je to něco, čemu říkáme synarchie neboli spolupráce.

Martina: Proces spolupráce. Paní doktorko, ale toto je poměrně převratná teorie?

Helena Máslová: Už to není….

Martina: Teorie? Aha.

Helena Máslová: Už je to opravdu. Jak bych to řekla? Stejně, jako mnoho oborů, tak i medicína teď prochází obrovským zvratem: Ukázalo se, že celý koncept, který jsme vymysleli, tedy separování specializací – kardiologie, gastroenterologie, urologie, gynekologie, a tak dále, kdy jsme to takhle rozkouskovali, rozparcelovali, na obory, kdy si každý vzal jenom jeden orgán – že to byl největší omyl medicíny, který jsme mohli vymyslet.

Martina: A řekněte mi: Toto zjištění už, jak říkáte, není teorie. Víte to vy, určitě to vědí mnozí vaši kolegové, kteří se věnují psychosomatické péči, nebo celostní medicíně, a podobně. Ale myslíte, že to celkově zajímá obor medicíny, že toto jsou rozkopané hračky?

Helena Máslová: Toto přesně. Představte si, že jako jste vy na vrcholu své kariéry, je vám pětašedesát, a celý život něčemu věříte, a teď přijde někdo a řekne: „Věřil jsi blbosti. Celé to je blbost.“ Tak to je tak obrovský zásah do integrity dotyčného člověka, že jako první přichází obranná reakce.

Vcházíme do poststrukturální doby fluidnosti, ve které se všichni musíme naučit trochu plavat

Martina: Setkáváte se u svých kolegů především s odmítnutím, nebo s fascinací?

Helena Máslová: Spíš se setkávám s fascinací. Ale je pravda, že jsem obklopena…

Martina: Svou bublinou.

Helena Máslová: Ano. Takže nevím. Musím říct, že můj vnitřní prožitek je vlastně v tom, že se tak snadno dáme ošálit. Jak to, co považujeme za pravdu, za nezvratný fakt…

Martina: Mnohokrát dokázaný, mnoha studiemi doložený …

Helena Máslová: Tak se to najednou vypaří jako vanitas. Myslím, že to ve mně vytvořilo nějaké vnitřní chvění, a zároveň pobídku k obrovské otevřenosti, protože tyto koncepty padají jeden za druhým. To je jisté, že pravdy, které se zdály, že už tady budou navždy, se sesouvají. Vždyť si vezměte covid. Jako bychom se chytali jako topící stébla: Dobře, tak teď to bude takhle. Takže teď se naočkuje populace, a pak se to nějakým způsobem vyřeší. Naše snaha vytvořit nějaký systém a koncept, a věřit, že to takhle je, byl obrovský. Naše mysl je naučena se neustále strukturovat. A teď vcházíme do doby poststrukturální, do doby určité fluidnosti, ve které se všichni musíme naučit trochu plavat.

A potvrdilo mi to toto: Minulý týden jsme se dívala na předávání Oscarů. Bylo tam mnoho filmů, které byly favority na to, že dostanou nejlepší film. Sedm Oscarů posbíral film, který byl v distribuci tady v Čechách a který proběhl úplně bez jakékoliv pozornosti, jako trochu blbý, takový hloupý film. Já sama jsem tento film viděla a říkala jsem si: „To je úplně jako ADHD. Divný film.“ Střídají se tam reality. Je to o ženě, a jmenuje se to „Všechno všude vždycky“.

Martina: Četla jsem, že vyhrál. Neviděla jsem.

Helena Máslová: A je to vlastně film, který jasně ukazuje, jak realita je jedna z mnoha. Je to příběh nějaké majitelky prádelny, která jde platit daně, a ona tam začne prokládat svou realitu ubohé, vysoce frustrované ženy, která je tepána berňákem, jinými realitami. A najednou se tam začne život odvíjet v různých směrech: Nevezme si svého muže, a najednou je z ní slavná herečka. Udělá něco jinak, a stane se něco jiného. A teď najednou jakoby pochopí, že svůj život může prožít prostě v mnoha realitách a že se do těchto realit může přepínat. Ale pro nás lidi je zvyk žít jenom v jedné realitě, a pak jsme ještě do svých životů pustili maximálně druhou realitu, která ale zůstala od nás oddělena, což je televize a sledování nějakých cizích příběhů. Tak tohle je právě tento generační posun. Protože tvůrci tohoto filmu jsou mladí kluci, třicátníci, jeden Číňan a jeden Evropan, nebo Američan, a spolu vytvořili tak prapodivný film, a udělali absolutní sukces. Všichni dostali nejlepší ocenění: Herečka dostala Oscara, hudba, režie dostala Oscara, a tak dál.

Martina: Takový sukces se zopakoval snad po dvaceti letech. Tak dlouho se nic tak nelíbilo, jako tento film.

Helena Máslová: Ano. A já si myslím, že ingredience, která způsobila tento úspěch, je právě nabídnutí destrukturalizace. To, že se teď pohybujeme ve fraktálním světě.

Martina: Jen doufám, že ten scénář za ty kluky nenapsala nějaká umělá inteligence. To by mě vyděsilo. Ale paní doktorko, toto je informace, kterou jsem doposud nedostala. Vy tady o tom mluvíte trošku jako o chlebě, protože jste pravděpodobně na tyto výzkumy narazila, zajímala jste se o ně. Ale jak se o tom můžeme dozvědět? Kde můžeme zajít do knihovny, když na to půjdeme postaru? Nebo na kterém serveru najdeme informaci: Tady je zásadní objev změny pohledu na to, co je to lidská mysl? Z toho pak můžeme dál usuzovat, že možná také bude i jiný pohled na to, co je lidská duše, a tak dále. Řekněte mi. Kde to najdu? Když na to půjdu postaru, takže to potřebuji mít černé na bílém?

Helena Máslová: Teď tady vyšla kniha Thomase Vernyho, což je kanadský psychiatr, lékař, který se věnoval po celý život výzkumu mysli. A on napsal knihu, která byla přeložena do češtiny a jmenuje se „Mysl celého těla“.

Martina: Thomas Verny?

Helena Máslová: Thomas Verny. Je to původem Čechoslovák Tomáš Věrný, a narodil se ještě před druhou světovou válkou v Bratislavě.

Martina: Pojďme tedy ještě jednou pojmenovat viníka, protože určitě za vším nestojí jenom Evropská unie. Už za minulého režimu šlo veškeré lidové léčitelství jaksi žebrotou, protože bylo minulým režimem dehonestováno, vysmíváno a podobně. Takže jsme přišli o tradici, kterou babičky předávali svým vnučkám, a zkrátka bylo to vždycky jakési klíčové, nebo podpůrné léčitelství v našich životech.

Helena Neumannová: Troufám si říct, že poslední sláva našeho bylinoznalectví spadá do období První republiky, a to až do momentu, kdy na naše území vstoupil Hitler. Máme spousta krásných knih, a ví se, že nejvzácnější bylinoznalci byli v oblasti Sudet. Já měla to štěstí, že jsem se přes doktora Hájíčka dostala k některým recepturám, takže je dodnes ochraňuji a ctím. Ale když se podíváte i na knihu „Žítkovské bohyně“, tak tam je to nádherně popsáno, a byť je to populární kniha, tak autorka dokázala lidem krásně sdělit to, co jsme si skutečně nechali ukrást. My jsme totiž vybudovali v lidech strach. Upřímně, zlý komunista trápil Mikoláška natolik, že měl chuť přestat. Pokud čtete skutečnou knihu, nejen film, tedy příběh tak, jak to opravdu bylo, tak on opravdu došel do takového stádia, že měl chuť přestat.

Já se vám přiznám, že i přes to, že se mí klienti ke mně chovají s obrovskou úctou, jezdí k nám rádi, a hledají cestu k bylinám, tak v době covidu jsem padla na kolena. Dehonestace špičkových odborníků, kteří se nebáli říct nahlas, jak to ve skutečnosti je, a co bychom měli dělat, a neznalost lidí, mě natolik trápila, že jsem si skutečně řekla: „Tohle nemá cenu. Já to nikdy nedokážu.“ Ale nastal červen 2020, republika byla zavřená ve vztahu k cestování k moři, ale byla otevřená k cestování u nás. Na pár měsíců, samozřejmě. A představte si, že – měli jsme jenom maringotku a stan, ještě jsme neměli svou manufakturu, protože jsme byli v pronajatých prostorách, kde jsme dělali eventy, které nám byly ukradeny, takže jsme přišli o obrovské peníze a neměli jsme levanduli z čeho podporovat – vesmír najednou zapůsobil, a přijelo k nám 60 000 lidí od prvního června do 30. září. A jezdili lidé, kteří byli totálně zdecimováni covidem, nebo vakcinacemi. A já jsem pochopila, že my těmto lidem můžeme pomoct.

A to se stalo? Přišla válka. Přišla znovu krize. Znovu se lidé, kteří tady chtějí tvořit, neměli, jak se nadechnout. Neměli šanci. Vláda, na kterou jsme všichni čekali, vlastně řekla: „Sorry, my to neumíme. My vám neumíme pomoct. Udělejte to, jak chcete. Vy jste nám jedno.“ A mě to strašně bolelo a znovu jsem si řekla: „Mám tady ještě co dělat? Nemám jít ven? Já asi tady v této společnosti fakt nemůžu žít.“ A pak jsem si upřímně řekla: „Nějak to musím zvládnout. Musím to nějak dokázat. Protože když všichni utečeme, tak co tady zbyde? Co se tady stane?“ A můj manžel je navíc extrémní patriot, takže jsem neměla jinou volbu. Ale pak jsem, přiznám se vám, našla jednu cestu, kterou bych tady ráda poradila všem ostatním: Řekla jsem si, že to otočím. Že tak, jako se nám sem cpe ájurvéda a čínská medicína, tak já vezmu evropské bylinoznalectví, a tradiční slovanské byliny, a prostě je odvezu do světa, kde lidé chtějí zdraví, a kde nemají krizi a mají peníze. A že oni mi pomůžou zachránit nás, a my potom budeme zachraňovat Čechy.

My Češi neumíme najít cestu ke kvalitním certifikovaným bio bylinám. Takže naše bylinoznalectví, a tradiční slovanské byliny vezu do světa, kde lidé chtějí zdraví, nemají krizi a mají peníze.

Martina: A kam je vozíte? Kam vozíte naše bylinky na výlet?

Helena Neumannová: To je moje malé tajemství. Ale přiznám se vám, že nejvíc teď pracujeme s partnery v Emirátech, kteří ale opečovávají Nový Zéland, Austrálii, Ameriku a Emiráty.

Martina: Ale teď se znovu dostáváme k tomu, že by si v Emirátech, Austrálii a Novém Zélandu neměli trhat bylinky, které rostou zase u nich?

Helena Neumannová: Měli. Máte naprostou pravdu. Ale Australané a Nový Zéland? Tam je tolik přistěhovalců, že jim to už nestačí. Amerika? To je vůbec téma na čtyři hodiny diskuse. To je zničený svět. Obávám se, že tam není jiného úniku než se vrátit na stromy. A co se týče Emirátů, tak na jejich obranu, prosím: Oni ji nedokážou vypěstovat v těch 50 °C, a už vůbec ne stresovanou větrem a mrazem, s tolika flavonoidy a antioxidanty, antibiotiky a antiseptiky, jako my. Takže to na jejich obranu. Tam to zrovna vozím, a s obrovskou láskou a říkám: Prosím, Evropané mají fantastická lázeňství – Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko – vy máte fantastický wellness, ale my umíme skutečně léčit lázněmi. Vždyť oni jezdí do Karlových Varů, Mariánských Lázní, Františkových Lázní, Luhačovic, a utrácí tam obrovské peníze. Takže já jsem se rozhodla, že když my Češi neumíme najít cestu ke kvalitním certifikovaným bio bylinám, tak si holt musím pomoct jinak. A dělám to touto cestou.

Ale je mi to samozřejmě líto, a strašně moc bych si přála, abych měla dostatek financí na to, abych dělala osvětu. Dám obyčejný příklad, a to počet sebevražd a sebepoškozování u dětí mezi 12. až 18. rokem, kterým se teď extrémně věnujeme, protože pomoc je potřeba, a nejde tam vůbec o peníze. Toto číslo narůstá tak extrémně – nejenom u nás, ale v celé Evropě – že říkáme maminkám: „Dobře, pojďme to zkusit ve školách.“ A představte si, že už máme dvě školy, jednu státní, jednu soukromou, kde jsme opravdu nabídli studentům možnost aplikovat ráno na vnitřní zápěstí a spánky esenciální olej. Nic víc. A těm lidem je líp. Lépe se soustředí, protože jim zvedáme serotonin a dopamin, to znamená, že kognitivní funkce fungují tak, jak mají: Soustředěnost, kreativita a energie. Večer usínají, mají menší noční můry. Menší deprese, menší úzkost, menší nespavost, a my jsme šťastni.

Nic nedokáže léčit víc než pozornost, komunikace, pohlazení, láska, něha a laskavost. A byliny, jako levandule lékařská, na nespavost, úzkosti, deprese a noční můry.

Martina: Slyším mnohé nevěřící Tomáše, jak říkají: „Takže mi chcete říct, že tuto covidem zdecimovanou generaci puberťáků – která ztratila kontakty se svými spolužáky, a mnohdy i schopnost adekvátně svému věku se socializovat, sebepoškozují se, obrovský nárůst depresí, a jak jste řekla, i nárůst pokusů sebevražd mladistvých – spasíme tím, když si ráno ťuknou esenciální olej na zápěstí?“

Helena Neumannová: Samozřejmě nespasíme je pouze esenciálním levandulovým olejem z levandule chodouňské. My máme bionápoje, nabízíme jim harmonizovanou vodu, nabízíme ledový čaj s devíti vitamíny a s levandulí. Nabízíme jim levandulovou limonádu, nebo i obyčejnou tyčinku. Jsou tady čaje, a tak dále. Máme kaše a další produkty.

Chci říct, jestli tady mohu do éteru, že úplně nejvíc takovému človíčkovi pomůžeme tím, že tady pořád pro něj budeme, budeme s ním mluvit, budeme ho hladit, objímat ho, laskat, odpouštět, protože my jsme tady od toho, abychom měli ve vztahu k němu bezpodmínečnou lásku. Skutečně. Je to šílené období. Mám dva puberťáky doma, a vzpomínám na Betty McDonaldovou: „Posílám vám Imogenu a vraťte mi ji, až jí bude 30.“ Nádherná věta, která mě provází každý den, a je pravdivá. Nicméně prosím, nic nedokáže léčit víc než právě pozornost, komunikace, pohlazení, láska, něha a laskavost. Samozřejmě jsou tu byliny, které nám dokážou nesmírně pomoci s těmito problémy, protože právě levandule lékařská, jestli je v něčem nejlepší, tak je to na nespavost, úzkosti, deprese, skutečně i na noční můry.

My dneska slyšíme z Psychiatrické kliniky z Motola, že se týdně hospitalizuje dvacet dětí mezi dvanáctým až osmnáctým rokem, které to prostě nedají. A to je strašné. Psychoterapeuti, psychiatři, psychologové volají, bijí na poplach. Speciální pedagogičtí pracovníci na gymnáziích i na středních a základních školách křičí, a volají po vládě, aby umožnila pomoc právě přírodní medicínou. Ale i nutričním poradenstvím, protože i jídelna je pořád tragická, stejně jako školství, které se od Marie Terezie nezměnilo. Je skutečně potřeba pomoci, aspoň u mladých a u dětí.

V USA je nemocnice, založená na levanduli lékařské, kde třeba ztrátu vlasů u ženy s hormonálními změnami vyléčili potíráním levandulovým olejem v bio kvalitě

Martina: A myslíte, že když jsou třeba v nějakém už poměrně těžkém psychickém stavu, nebo v těžkém psychickém rozpoložení, tak je chemie v tu chvíli na místě? Protože pak si někdy můžeme říkat, že jsme určitý čas takzvaně prokaučovali, když jsme dělali nálevy z kopřiv.

Helena Neumannová: Tak tohle je strašně těžká otázka, protože vše souvisí se vším. O tom, o těchto aspektech, které ovlivňují jedince, který má problém, je epigenetika. Odpovím vám takto: Mluvíme-li o rodině, která je zdravá, kde jsou dobré mezilidské vztahy, která si jednou za dva dny sedne k večeři, k snídani, nebo k obědu a popovídá si spolu, má se ráda, kde nejsou velké problémy, ať už sociální, ekonomické, nebo finanční, tak pak takovému jedinci skutečně pomůže daleko víc příroda. Stojím si za tím. Protože tito jedinci za mnou jezdí – ať to jsou anorektičky, bulimičky, ať jsou to kluci, kteří se pokusili o sebevraždu, děti, které mají rozřezané ruce, nebo nohy od zdola až nahoru – a léčím je. Opravdu tato bylina, levandule lékařská, je v tomto případě obrovským pomocníkem. A aby si odborníci, kteří teď budou bezpochyby křičet, že blábolím, nemysleli, že si vymýšlím, tak já to, Martino, mohu doložit stovkami výzkumů, které byly s levandulí lékařskou udělány ve světě.

Martina: Vědeckých výzkumů?

Helena Neumannová: Vědeckých, vědou podložených výzkumů.

Martina: Dvoje zaslepené studie? To, co máme všichni obzvláště rádi?

Helena Neumannová: Já vím, že tyto výzkumy potřebujeme. Potřebujeme to neustále definovat, uchopovat, a tak dále. Ale představte si například reflux jícnu, který stále neumíme léčit: Znám jednoho 45letého pacienta, který bere dvacet tablet denně, aby dal svůj život s těžkým refluxem jícnu, protože jeho jícen prakticky nepracuje, protože to má samozřejmě autoimunitní, psychosomatické, a tak dále. Je to feťák. Normální feťák, kterému jsem z dvaceti léků odbourala osm, dostali jsme se na dvanáct. To je zatím můj největší výsledek – po roce. Nicméně tento člověk si přečetl analýzu z pakistánsko-britského výzkumného týmu, který dokázal reflux jícnu absolutně vyléčit pouhou aromaterapií, za pomocí levandule lékařské a tymiánu, čistou aromaterapií, která je dneska v celostních klinikách ve světě, ať jste v Americe, Švýcarsku, v západních klinikách, v Belgii, kde skutečně lidé vyžadují celostní péči a nic jiného nechtějí. Takže se léčí aromaterapií. A my, představte si, máme levanduli lékařskou, kterou můžeme použít i in vitro, vnitřně. To znamená, že pracujeme dvojím efektem tak, jako to dělali naši předchůdci lékařů – Hildegarda, Rudolf Steiner.

Nebo si představte, že v Americe existuje klinika, která na levanduli lékařské postavila celý hospitál, celou nemocnici. Oni léčí, mají prokázaný sedmiměsíční vědecký výzkum, kdy totální alopecii, tedy ztrátu vlasů u ženy s hormonálními změnami, vyléčili pouhým potíráním levandulovým olejem v bio kvalitě. Mimochodem stát Washington, oblast Sequim, je šesté nebo sedmé místo v pěstitelství levandule lékařské na světě. Británie je dneska devátá, Francie až osmá, a největší jsou Bulhaři. Mohla bych vám jmenovat. Opravdu svět je úplně jinak, než se my domníváme. My stále vnímáme levanduli lékařskou v mýdle a proti molům, nebo v šatníku, protože to tak známe z Francie. A to je prostě strašné.

Martina: Pojďme zakleknout na záhonky u vás: Vaší levanduli se říká levandule chodouňská. Je to vámi vyšlechtěný druh, typ? Nebo co si pod tím představit? Promiňte. Ještě připomenu, co jste říkala v prvním díle, že jste si musela v Německu kupovat malé, konvenčně vypěstované rostlinky, a pak pět let čekat, než jednak vyrostou, a také se ozdraví.

Helena Neumannová: Ano. Levandule lékařská v bio kvalitě nebyla. Prostě nebyla, a dodnes je velmi nedostatková. Představte si, že nejmenovaná rakouská firma, která produkuje právě tak, že už má na účtu peníze ještě dříve, než, jak se říká, „vykopnou“, produkuje špičkové, zdravé produkty, super potraviny, nápoje, a tak dále. A ta mi každý rok nabízí milión euro, když jim prodám celou sklizeň, aby to šlo do Rakouska. A já si vždycky ťukám na čelo, a říkám si: „Vy jste se asi úplně zbláznili?“

Nicméně, levandule chodouňská je to proto, že my ještě navíc, kromě toho, že tady máme mráz a vítr, tedy jako slovanská území, tak představte si, máme také geopark Barrandien, který je chráněn UNESCO. A my jsme zjistili, že ve světě existuje takzvané geofoot, což jsou rostliny, které jsou pěstovány právě na území geoparků – nad biem je ještě demeter – kdy sklízíte pouze při určitém svitu měsíce, a pouze v okolí kamenů, které jsou léčivé. Takže geofoot je považováno za vysoce léčivé. A my se můžeme prsit geoparkem Barrandien, protože ležíme v jeho srdci. Proto jsme chtěli výzkum s Vysokou školou chemicko-technologickou – přičemž bych strašně ráda poděkovala docentce Čížkové, a doktorce Horsákové – protože jsme věděli, že v levanduli jsou nejenom minerální unikáty, ale i vítr, mráz, a krajina kolem, kde hospodaří rod Stehlíků, který si velmi považuje půdy, protože tam hospodaří už od 15. století.

Co je biokvalita? Půda, voda, kuře, kráva bez antibiotik a hormonů. Bio kuře, kráva, vepř, mrkev, okurka mají jinou chuť, a léčí.

Martina: To znamená, že rod Stehlíků obhospodařoval určitá pole, latifundie nějakým specifickým způsobem, takže se tam mohla, a začala hned zasazovat a sklízet levandule v biokvalitě?

Helena Neumannová: Ne. Pan Stehlík samozřejmě ze začátku postupoval jako všichni, hledal řešení v různých přírodních hnojivech, a tak dále. Oni mají hlavně chov krav, to je nejdůležitější, zároveň pěstují kukuřici, brambory, a obhospodařují pole tím, že střídají. To znamená, že respektuje vztah k půdě tak, jako to dělali sedláci v historii – jeden rok jsou tam brambory, druhý rok jetel, a tak dále. Nicméně, co je nejcennější, pan Stehlík byl jeden ze zakladatelů Asociace soukromých zemědělců: Byli to pan Miler, pan Němec a pan Stehlík. Pepa je ve věku mého manžela, dneska jsme přátelé. Josef Stehlík je vlastně ten, kdo mě do Chodouně vyloženě nalákal, abych zkusila obhospodařovat, protože on mi prodával část polí – část pan Stehlík, a část jedna starší dáma, která byla vedle. A pan Stehlík mě lákal i tak, že říkal: „Vždyť vidíš. Deset let tady spolu jezdíme farmářské slavnosti, ty se třicet let věnuješ bylinám, znáš historii, studovala jsi to i ve světě, a já sem chci to nejlepší.“ Čili jsme opravdu hledali toto spojení i proto, že chtěl dát Chodouni to, co jí bylo vyrváno, ukradeno.

Mimochodem ve Svatém Janu pod Skalou, přes kopec, byly za 1. republiky první minerální lázně, a je tam dodnes pramen, sice malý, ale je tam. Já sama mám na svém pozemku minerální pramen, protože když jsme si nechali udělat rozbor vody, tak jsme zjistili, že je velmi bohatá na úžasné minerály. Ale zatím finance na to, abych udělala minerální lázně, nemám, ale je to pochopitelně můj sen, vytvořit celostní lázně, a znovu nalákat celý svět, aby věděl, že tady pořád pečujeme o dědictví a bohatství. Takže skutečně, tohle bylo tím důvodem. A myslím, že tak je to se vším. Třeba pan Syrovátka to podědil, a proto má tu laskavou péči a lásku, a vlastně si nemůže dovolit pečovat jinak, než se svou obrovskou láskou a dřinou. A my jsme do toho šli úplně stejně, akorát s tím, že jsme se tam nenarodili, ale byli jsme přizvání právě pro znalosti.

Martina: Vy jste tady mnohokrát zmínila: „v biokvalitě“. Ale biokvalita u nás už zdaleka nemá tu pověst, co dříve, přestože se to teď zase trošku mění, přes vyslovenou skepsi vůči předraženému biu – které je nakonec úplně stejné, jako všechno ostatní – si lidé znovu začínají hledat vztah k bio-hospodaření, protože si uvědomují, že je to nejenom pro nás, pro naše zdraví, čistotu organismu, ale že je to také šetřivý a ohleduplný přístup k přírodě, krajině, okolí. Ale řekněte mi: Co znamená, ve vašem pojetí, pěstovat levanduli v bio kvalitě?

Helena Neumannová: Úplně nádherně jste popsala vztah Čechů k biu. K nám přijížděli lidé, kteří na nás s velkým humorem a nadsázkou křičeli: „No jo, bio se hnojí v noci.“ A já vždycky říkám: „Vezměte nůžky, a pojďte s námi chvíli dřít na pole. Pojďte si to vyzkoušet. Pojďte si vyzkoušet skutečnou dřinu.“

Co se týče biokvality, tak na to je nejjednodušší odpověď, jaká může vůbec existovat: Dovedete si představit, že do půdy patří hormon? Dovedete si představit, že do naší vody patří antibiotikum? Dovedete si představit, že do krávy, nebo kuřete, se má něco píchat? Nemá. To tam nepatří. Kráva i kuře dokážou růst sami. Samozřejmě pomaleji, ne tak intenzivně, ne finančně efektivně, jako když mu podáte hormon, ale za to, když potom ochutnáte bio kuře, nebo bio krávu, bio vepře, to je jedno, nebo když ochutnáte bio mrkev, bio okurku, tak nejenom, že je chuť zcela jiná. Nejen, že se navracíte ke skutečné chuti plodiny, byliny, nebo masa, ale ony vás léčí. To je to, co nám říkal Hippokrates: „Jezte tak, aby jídlo bylo vaším lékem, a ne, aby byl jednou lék vaším jídlem“.

Takže na to je jednoduchá odpověď: Na člověka, který si ráno dá tři majonézové chlebíčky a pivko, k obědu si dá půl vola a řádku brambor, samozřejmě chemicky ošetřených, večer si dá čtyři rohlíky a gothaj, nebo nějakou klobásku, a zase nějaké to pivko, nebo vínečko, a samozřejmě ve větší míře. Takovému člověku není pomoci. A já mu ani nechci pomáhat, protože nemusím. On přijde sám. Přijde sám v momentě, kdy mu stanoví diagnózu, a nedej Bože, mu chemoterapie nepomůže. Nebo nedej Bože má autoimunitní onemocnění, na které vlastně lékaři nemají léčivo. On sám přijde, protože to je krásná vlastnost lidského bytí, že když už je průser, tak potom jdeme, a hledáme všude, nejenom u rozumbrady lékaře. Takže asi tak bych to řekla k biu.

A samozřejmě bio certifikace je úžasná věc v tom, že dokáže vysvětlit babičce na zahrádce, která pak jde na trh a tvrdí, že má bio bylinky nebo bio brambory, že bio bylinky, nebo bio brambory skutečně nemá, protože když si soused nastříká muškáty, aby je měl pěkné, tak veškerý ten sajrajt jde do její máty. Navíc byliny mají jednu, dá se říct, dobrou, ale i špatnou vlastnost: Chrání své okolí a prostředí. Ony potřebují chránit. A léčí i půdu. Takže samozřejmě, když si soused postříká jablka nebo muškáty, tak vy byste měli jít, a zkusit laskavým tónem a diskusí sousedovi vysvětlit, že nejenom likviduje jeho děti, ale likviduje i vaše děti.

Do Levandulového údolí jezdí vysoce postavení manažeři drahými automobily, aby se zbavili těžké migrény, na kterou jim nepomáhají žádné prášky

Martina: A jakým způsobem tedy pečujete o půdu? Protože si neumím představit, že ji necháte jen tak ladem: Zasadím, a na podzim prodám kravku.

Helena Neumannová: No, ale ono to tak je.

Martina: Vůbec nic? Žádná přírodní hnojiva?

Helena Neumannová: Já odmítám i přírodní hnojiva. Víte, já si prostě myslím – a je to zase dáno i mým naturelem, a nepřesvědčuji vůbec nikoho, aby nepěstoval s přírodními hnojivy – chraň Bůh, prosím, tak by to nemělo vůbec vyznít – ať každý přistupuje k půdě s láskou a s respektem. Ale samozřejmě přírodní hnojiva jsou velice dobrá. Já ale, nevím proč, si prostě myslím, že když dříve v historii lidé levanduli dokázali pěstovat bez hnojiv, tak že já to dokážu také. Pokud je půda čistá, a dnes už po pěti, osmi letech, je více než čistá. My máme kontroly 4x do roka z každého rohu našeho pozemku, což je čtyři a půl hektaru. Není to málo a každý rok jsme nesmírně chváleni, a jsme na to strašně pyšní.

Třeba teď na jaře se těšíme na bio-pampeliškové údolí. Takže maminky k nám můžou přijet na bio pampelišky. Víte, co je to za úžasnou věc, když můžete vypustit dvouletého prcka, aby utíkal, utrhl si pampelišku, nebo sedmikrásku, a snědl ji, protože je v bio kvalitě? Já jsem nesmírně hrdá na to, že jsem to dokázala. Strašně bych si přála, aby tady bylo víc rodin, které dokážou tímto způsobem vytvářet takovéto Edeny na naší půdě, protože se potom staneme rájem bylinkářů i pro další země, nejenom pro nás. V létě k nám přijížděli Němci a Holanďani, a říkali: „Ježíš, my o vás vůbec nevíme. To je nádhera.“ A to nebylo léto, byl květen. To jsme ještě zrovna měli pampelišky, a oni říkali: „Tady je tak blaze. Tady je líp, jak na Bali.“ A my jsme říkali: „Ježíš, je krásné tohle slyšet. My si toho nesmírně vážíme.“ Protože si tam lehnou na lehátko, a vápencová moře a levandule samozřejmě léčí, když u ní sedíte. Léčí i v zimě. Ono se to nezdá, ale ta síla a energie do vás prostě jde.

My už dneska máme dokonce pět manažerů, nejmenovaných, samozřejmě, vysoce postavených pánů, kteří přijíždějí svými drahými automobily do Levandulového údolí, a když mají těžkou migrénu, tak si vezmou deku a jdou si tam lehnout, nebo se stulí do křesla, a my jim uděláme aromaterapii, čajový rituál – a je dobře. Oni vědí, že jim to pomůže, a mnohdy mi říkají: „To není možné, Heleno. Mně nepomáhá ani koňská dávka aulinu, nebo ibáč, nebo cokoliv.“ A tohle jim pomůže. A to byli lidé, kteří se tomu posmívali.

Martina: Paní Heleno Neumannová, vy jste tady před chvílí řekla, že je ještě něco nad biem. Řekla jste Demeter?

Helena Neumannová: Ano.

Naše prababičky věděly, proč na Zelený čtvrtek vykouří světničku bílou šalvějí, nebo levandulí, a proč se na svatého Jana ve čtyři až v šest ráno sklidilo. A dokázaly pracovat s myslí a s duší skrz byliny.

Martina: Demeter. Vzpomínám, že v nejrůznějších knihách můžeme slyšet o tom, kterak bosorky chodíval za úplňku sbírat nějaké bylinky. Ale ony to nebyly jen bosorky, byly to naše babičky, které věděly, že nějaká bylina se musí sklízet o svatém Janu, nějaká se musí sklízet v novoluní, nějaká za úplňku. A i dnes víme, že rebarbora se musí sklidit do červa, protože jinak je v ní příliš mnoho kyseliny šťavelové. Takže žádné pověry, žádné čáry a kouzla. Vím, že existují, i v Rakousku, některé certifikované kosmetické firmy, které tímto způsobem také pracují. A teď se přes mnoho slov dostávám k otázce: Má levandule také takové požadavky na to, že musí být sklizena tehdy a tehdy, a v takové teplotě? Zkrátka – Demeter.

Helena Neumannová: Nejedeme Demeter. Tedy, přáli bychom si to i přesto, že jsme kousek od Koněpruských jeskyň a Čertových schodů, takže bychom mohli, protože ty kameny skutečně… a přímo sídlíme na srdci Barrandien parku. Ale je to ještě více finančně náročné než biocertifikované byliny. Nicméně, ráda bych zdůraznila, pro všechny milovníky levandule lékařské, že jsou skutečně dána pravidla, a to platí pro všechny bylinky. To znamená, že například my nesmíme sklízet šest hodin po dešti, a dvě hodiny před deštěm, protože pak je vlhkost v bylině tak extrémní, že bychom ji nedokázali správným způsobem usušit, abychom udrželi biodynamickou látku léčivých bylin uvnitř.

Takže si představte, že když máme období sklizně, tak u nás to funguje tak, že jsme všichni vynervovaní, přestože pijeme levanduli, z toho, jak bude pršet, v kolik to skončí, kdy zavoláme lidi, protože v jeden moment sklízí třeba šedesát lidí, a vy musíte lidi nabrat přesně v tu pravou hodinu, abychom sklidili co nejvíc. Samozřejmě, úplně běžné pravidlo je, a to považuji za nejcennější předání od našich prababiček a pradědečků, že sklízet byliny se má hlavně po ránu, úplně ideální je pátá, šestá hodina, což ne každému vyhovuje. My třeba vstáváme brzy i kvůli péči o farmu, a tak dále, a dneska už tam máme i lázeňské procedury, takže i kvůli péči o naše klienty, ale opravdu ideální je to do deseti, jedenácti hodin, protože pak, při přímém slunci, se sklízet nemůže. Ono je to i dobře, chrání to i člověka, protože si jde do stínu si odpočinout, najíst se, zchladit se vodou. Všechny tyto rituály jsou v přírodě v souladu, všechno je v nádherné harmonii, a vůbec nad tím nemusíte přemýšlet.

Martina: A v logice.

Helena Neumannová: Ano. Ono se to samo nabízí. A jak jste správně řekla, naše bosorky – to je samozřejmě přehnáno, a vysmívám se tomu, paroduji – naše prababičky věděly, proč na Zelený čtvrtek vykouří místnost, světničku bílou šalvějí, nebo právě levandulí, a proč se na svatého Jana ve čtyři až v šest ráno sklidilo. Ony věděly, k čemu tyto rituály slouží. Ony skutečně dokázaly – a teď už si hraju, ale je to tak – dokázaly i určitá kouzla. Dneska tomu říkáme kouzla. Ony dokázaly pracovat s myslí a s duší skrz bylinu. A to je to, co se úplně vytratilo, protože my se toho bojíme. Bojíme se toho oprávněně, protože bychom byli nazýváni šarlatány, ale skutečnost je taková, že všechny tyto rituály, které byly na Velikonoce, na Vánoce, posvícení, otevírání studánek, všechny naše nádherné tradice a zvyky, sloužily především k ozdravení člověka a mezilidských vztahů. A to je to, co jsme ztratili úplně.

Lidé, kteří říkají, že mají na levanduli alergii, se mýlí. To nemůže být z levandule lékařské v biokvalitě, ale dostali něco jiného.

Martina: Vzpomínám si, že když tady byl bylinkář pan Vitásek, tak mluvil o své teorii, že když se vám bylinka nelíbí, tak ji nepijte, protože vám nepatří.

Helena Neumannová: Jednoznačně. Naprosto s ním souhlasím, a podepisuji celým jménem.

Martina: Protože vy víte, že levandule se líbí každému.

Helena Neumannová: Ne. Pouze 90 procent planety ji má rádo, a 10 procent ji nenávidí.

Martina: Skutečně jim vadí ta výrazná, specifická vůně?

Helena Neumannová: Ano. Deseti procentům vadí a říkají: „Já ji nesnesu.“ Problém potom je, když přijde člověk a říká: „Já na ni mám alergii.“ Tak odpovídám: „To prosím neexistuje. To není levandule lékařská, ale dostal jste bohužel jed.“

Martina: To znamená, že z hybridů, které máme na zahrádkách a které si tak opatrujeme, čaje nevařit?

Helena Neumannová: Rozhodně ne. Samozřejmě jsou lidé, kteří se dostanou k levanduli lékařské, třeba pokud mají chalupu na Šumavě, kde opravdu sousedé nic nestříkají, a jsou u lesa. To je ideální. Ale prosím, když pěstujete bylinky tam, kde jsou zahrádky na sebe, jak bych řekla, nacpané, a je tam spousta dalších aspektů, třeba jalovec by na zahradě vůbec neměl být, protože obsahuje všechny nemoci rostlin v okolí, a přenáší je do bylin, protože ony to od něj vytáhnou. Botanika je vysoká věda. Takže já vždycky říkám: „Ano, bylinky, které máte na zahrádkách, používejte právě na provonění, koupel, můžete i na kůži.“ To mi nevadí, protože myslím, že je to minimální riziko. Ale řekne-li vám potom někdo: „Já jsem měl alergii na levanduli, a nemůžu ji.“ Tak já říkám: „To jsi neměl alergii na levanduli. To jsi dostal jed.“ To je jednoduché. A proto by lidé měli přemýšlet do něčeho investovat.

Dobře, rozumím tomu, že řeknou, že bio maso, bio zelenina a bio ovoce jsou drahé, protože i z chemicky ošetřeného ovoce a zeleniny dostanete pár vitamínů. Ale samozřejmě dostanete do těla jedy. Jestli ale na něčem nešetřit, tak proboha, když mi něco je, a potřebuji se uzdravit, tak si přeci koupím bio certifikovanou bylinu, protože mám záruku, že ten člověk tomu rozumí, je vzdělaný, a že dokáže sklidit, usušit a připravit produkt v dobrých poměrech tak, aby mi pomohl, a ne uškodil. To je celé.

Martina: Učiňme vědě za dost. Rozloučíme se vysloveně studiemi: Zmiňovala jste, že tuším už v roce 2019, jste začali spolupracovat na Vysoké škole chemicko-technologické na vaší bio levandulové harmonizované vodě. Proč se do tohoto Vysoká škola chemicko-technologická, a ony dámy, pouštěly?

Helena Neumannová: My jsme to s paní doktorku Horsákovou vyloženě urosily. A to z toho důvodu, že jsme, Martinko, musely vylévat hektolitry harmonizované vody, než jsme zjistily, jak šetrně pasterovat, a uchovat biodynamické látky z bio levandule, a z bio citronu, v čisté vodě. Protože…

Martina: Bez konzervantů?

Helena Neumannová: Bez konzervantů, samozřejmě, bez jakékoliv chemie a konzervantů. A přesto, že zpasterizujete, tak se nám to kazilo, a tvořily se nám plísně – a my jsme plakaly, a byly zoufalé. A paní doktorka říkala, že jsme její noční můra. Ale nakonec to Iveta Horsáková s paní Milenou Krčálovou, která právě je naší šéfkou výroby, dokázaly. Mimochodem Milena pracovala 15 let na ARO na Homolce, a zachraňovala lidské životy – vozili jí rozbité lidi vrtulníkem – takže velmi dobře rozumí lidskému organismu. A jsme nesmírně pyšní, že jsme dokázali najít cestu. Protože představte si, že to málo kdo dokáže, a dodnes, když na trh přijde bio limonáda, nebo bio ledový čaj, tak se velmi často stává, že prodejci nedodržují skladovací teplotu, takže klient už vlastně koupí limonádu nebo čaj, který je plesnivý. To se děje velmi často, takže pozor na to. A my dneska s touto vodou dokážeme léčit. A hlavně dokážeme odbourat bolest hlavy touto vodou z čisté přírody. A kdo to dneska nezná? Takže tak.

Martina: Existuje něco, na co si člověk musí dát pozor? Protože i levandule je léčivka, a tudíž – všeho moc škodí?

Helena Neumannová: Ano. U člověka, který má nízký tlak, a trpí na to i ve vztahu ke změnám v okolní přírodě, na tlak kolem nás, říkáme, že v případě, když od nás dostává kůru levandule, tak by po třech dnech měl na jeden vynechat, abychom naučili tělo si s levandulí hrát, protože ona regeneruje dynamicky. To znamená, učí znovu tělo pochodům, které mu byly nastaveny od přírody. Takže čtvrtý den člověk vynechá, a levandule si krásně sedne s tlakem, a on nemá ty andělíčky. Takže asi tak.

Martina: Paní Heleno Neumannová, já vám moc děkuji za to, že jste nás s takovou vášní seznámila s tak známou bylinkou jako je levandule, a myslím, že mnohé i nadchla pro to, aby zkoušeli žít v přírodě, s přírodou, a přemýšleli nad věcmi, které dělají. Díky moc.

Helena Neumannová: Mockrát děkuji a přeji všem, aby opravdu přírodu nejenom opečovávali, ale aby si jí vážili, protože v ní najdete úplně všechno, co potřebujete pro svůj život.

Martina: Paní Heleno Neumannová, vy jste řekla velmi důležitou věc, ale zároveň je v ní obsažen rozpor: V souvislosti se školstvím, nebo s absencí laskavé diskuse o čemkoliv, jste uvedla: My nevíme, jak vybřednout ze zaběhaných vzorců. Ale třeba co se týká právě zdraví, bylinek, tak jsme zaběhané vzorce opustili s velkým rozběhem, protože jsme se začali na všechno, co bylo dřív, dívat velmi z vrchu.

Helena Neumannová: Ano, s despektem.

Martina: Řekněte mi, jak to, že se to dotklo zrovna zdraví?

Helena Neumannová: Začíná to tím, co už jsem tady řekla: Maminka porodí v porodnici miminko, a protože se jí dějí velké hormonální změny, tak najednou máte pocit, že tady není nikdo jiný než vaše dítě, a žijete život tohoto dítěte. Zblázníme se. Vůbec nevíme, co se děje, a najednou to nejsme my, už nikdy nebudeme jenom my. Takže má pocit, že by jí někdo měl dopomoci k tomu, jak nejlépe o dítě pečovat. A to je ten moment, kdy se stáváme otrokem medicíny a lékařů. Přestáváme diskutovat o tom: „Mám si uvařit čaj, nebo rychle snížit dítěti horečku?“ Všimněte si, co nastalo za obrovskou hysterii, když z Evropy zmizely léky na horečku: Matky šílely. Šílely, protože: „Ježíši Kriste, co se stane, když bude mít čtyřicítku horečku?“ Dříve bylo naprosto běžné, že se horečka nechala proudit. Samozřejmě, snižovala se hodně bylinkami, dělaly se zábaly, potírala se cibule a brambory, dělalo se spoustu úžasných věcí, kterými se horečka snižovala postupně tak, aby toxiny mohly z těla odejít. Protože co je horečka? Horečka je známkou toho, že se v našem těle děje něco špatného: „Pozor, zastav se, lehni si, vykurýruj se, protože něco děláš blbě, mně se to takhle nelíbí.“ To je vzkaz vašeho těla. Ale my šílíme, když přijde čtyřicítka horečka, a okamžitě potřebujeme horečku snižovat, a k tomu dávat minerály, vitamíny, všechno samozřejmě umělé, místo toho, abychom sehnali bio ovoce, bio zeleninu, kde vitamíny pořád jsou. Takž nasloucháme úplně do blba.

Představte si, že přijdete k lékaři, což se běžně dneska děje: Mám klientku, 42 let, maminka dvou dětí, přišla k lékaři, že vidí špatně na levé oko. Čekala čtyři měsíce, protože se běžně čeká na vyšetření čtyři měsíce, a oni jí zavolali, že má přijít, že se tyto informace nepředávají po telefonu. Ona přišla znovu k lékaři, sedla si, a ten člověk koukal do monitoru, vůbec jí nepodal ruku, vůbec se nepředstavil, posadil si ji do toho křesla, a takhle, jak já si s vámi povídám, jí řekl: „Takže, paní Zuzano, máte roztroušenou sklerózu. Je to nevyléčitelná nemoc, jak jistě víte. Já vás teď posílám na Karlák, kde je specializované pracoviště, a kde se o vás budou starat. Tady máte papíry, a zavolejte si tam.“ Takhle vám sdělí nevyléčitelné onemocnění. Matce 42leté, se dvěma dětmi. Takže on ji v podstatě v ten moment zabil. Normálně ji zabil za bílého dne.

Ztratili jsme soudnost, chuť povídat si, právo na svůj názor, zeptat se: „Pane doktore, musím to udělat takhle? Není jiná volba, jiná cesta?“

Martina: Moje maminka říká, že vlastně jedinou informaci, kterou nyní neustále dostává od lékařů je: To je proto, že jste stará.

Helena Neumannová: To je také krásné. Ale na to nemusím chodit k doktorovi. Promiňte tedy, ale já se strašně zlobím na jedné straně nad lékaři, nad tím, co se s nimi stalo, že mají pocit, že jsou všichni doktor Strange. Toto video, nebo tento příběh miluji, protože tam je ta arogance, a obrovský despekt nad námi všemi nádherně vidět. A také pokora, která potom přichází s karmou, kdy se on vybourá, nemůže pracovat, nemůže dělat špičkové neurochirurgické operace. A zároveň se zlobím na lidi, že ztratili selský rozum. Jak si mohu nechat diktovat, že podstoupím operaci, nebo půjdu dělat tohle? Je to stejné, jako když mi v patnácti letech sdělili, že mám těžké astma a že ve třiceti osmi letech umřu, jestli nebudu dýchat kortikoidy. A přísahám vám, Martino, že pokaždé, když jsem šla k lékaři na kontrolu, tak mi vynadali, vynadali, a to jsem studovala pediatrickou sestru – pak jsem utekla z medicíny do Jižní Ameriky – vynadali mi, že co si to dovoluji odmítat léky. A já jsem řekla: „Promiňte, já studuji tuto školu. Já vím, co přináší tento lék. Možná mi trochu pomůže se nadechnout, ale vedle toho mi přinese dvacet problémů, které budu jednou řešit.“

Martina: No, to miluji, takové přechytřelé pacienty.

Helena Neumannová: Přesně tak. To je ono. Ztratili jsme soudnost, ztratili jsme chuť povídat si, ztratili jsme právo mít svůj názor, nebo, nedej bože, se zeptat: „Musím to udělat takhle, pane doktore? Nebyla by tam jiná volba? Nebyla by jiná cesta?“ A zase: není čas. Pan doktor nemá čas si s vámi povídat. Nebo nedej bože diskutovat, jestli by to náhodou nešlo udělat jinak. Prostě: „Takhle jsem to řekl. Takhle jsem to vystudoval. Já jsem doktor, a vy mlčte.“ Ale samozřejmě jsou mezi námi špičkoví lékaři, se kterými spolupracuji, a nesmírně si vážím jejich práce. A musím říct, že v dnešní době, zaplaťpánbůh, spousta z nich kombinuje konvenční medicínu právě s naturopatií, protože si velmi dobře uvědomují, co to bude přinášet pro naši státní pokladnu, pro naši budoucnost, a pro naše děti, které možná budou tak over due, že nebudou moct pracovat a tvořit společnost. A to přeci nikdo z nás nechce. Ani lékař.

Moderní věda, medicína, přenechala duši církvi s tím, že je to pánbíčkářství. Ale duše je součást těla, jsou to neuroreceptory.

Martina: Paní Heleno Neumannová. V určitém okamžiku vašeho povídání se určitě mnoho posluchačů zarazilo, a řeklo si: Dobře, ale všechno by se přece mělo vyvíjet. Mělo by se vyvíjet nejenom poznání těla, ale měla by se vyvíjet i poznání, řekněme, ducha. Na to jsme trošku rezignovali a spíše jsme se tomu začali vysmívat. Ale proč bych já dnes, v roce 2023, měl studovat, co napsala ve 12. století Hildegarda von Bingen, když už to patří k přežitému reliktu minulosti, a není to věc, kterou bych se měl řídit teď. Navzdory tomu, že ona ve své osvícenosti kombinovala několik přirozených metod: Fyzioterapii, balneoterapii, duchovní moudrost, sestavovala nemocným bylinné směsi, upravovala jídelníček, užívala dokonce léčivou moc kamenů. To všechno ano. Ale řekněte mi: Neměli bychom být tedy už nad tím? Neměli bychom to už použít, poznat, zpracovat, zakomponovat, ale jít dál?

Helena Neumannová: Řekla jste to zase krásně a nahrála jste mi na jednoduchou odpověď: Představte si, že jdu ulicí k vám do rádia, a po cestě potkávám thajské masáže, filipínský wellness, ájurvédu, čínskou medicínu a spoustu dalších nádherných technik, které dneska východní část planety stále respektuje. A my jsme si, bohužel, od Descartese, který podepsal papeži smlouvu, aby mohl pitvat a věnovat se moderní medicíně, moderní vědě medicíně, a který přenechal duši církvi, řekli, že duše je pánbíčkaření, duše je církev, duše je víra. Řeknete „duše“ a oni řeknou: „Ježíšmarja, na to já nevěřím. Na pána Boha nevěřím. To na mě nehrajte, to na mě nezkoušejte. S tím na mě nechoďte.“ A já vždycky říkám: Ale prosím vás, kdo mluví o víře? Duše je součást vašeho těla, jsou to právě neuroreceptory. A já vás vůbec nenutím, abyste byl hinduista, nebo měl jste svého Budhu, nebo Alláha, nebo abyste byl křesťan. Já vám pouze říkám, že východní část planety si ráno – tak jako my si vyčistíme zuby – zamedituje, případně si jde do přírody opečovat duši. Oni si opečují duši, tak jako my si dáme sprchu a vyčistíme si zuby. My to od 15. století neděláme, a v ten moment šla naše medicína do háje. A proto tady měli daleko větší úspěchy právě bylinkáři.

Ono se to stále svádí na to, že lidé neměli peníze. Proto šli k bylinkáři, a ne k lékaři, který byl už v historii drahý. Ale prosím vás pěkně, když se tady bavíme o moderní vědě: Ona i medicína měla svá úskalí. To, že se nasazovaly pijavice, trávily se za bílého dne arsenikem tisíce lidí, to všechno předcházelo tomu, že se dnes synteticky vytváří obyčejný lék. Zatímco bylinkáři jednotlivě, rodiny od rodin, dědili neuvěřitelné bohatství – receptury, které jsou prokázané tisíce let, a mají vynikající výsledky. Takže to vůbec není o tom, co říkají lékaři: „Byla chudoba, proto se šlo k bylinkáři.“ Ne. K bylinkáři se šlo proto, že bylinkář měl výsledky.

To je stejné, jako když lidé jezdí za mnou, protože mám výsledky, prokazatelné výsledky, aniž bych jim přinesla do života něco, co tam nepatří. To znamená, že jim přinesu s bylinkami pouze pomoc, a už jim nepřinesu vedlejší účinek, případně závislost. A to je jediné, co říkám: Pojďme spojit síly, lékaři a naturopaté, pojďme najít cestu, jak každému pomoci tak, aby šly ruku v ruce špičkové moderní přístroje a diagnostikování právě s bylinami. A když už jsme u toho, tak pokud vidím, že tady lidé tíhnou zase k vyznávání, nebo k jakémusi obdivu ájurvédy, čínské medicíny, a řeknou: „Já vím. Chodím na jehličky. Jedu ájurvédu, papám neem. Neboj.“ Tak já vždycky říkám. „Proč papáš kořen neem, který vyrostl tisíce kilometrů od tebe? Proč nepapáš třezalku, levanduli, konopí? Například v konopí jsme měli omega 3,6,9, aniž bychom měli lososa, nebo mořské ryby. Předkové omega 3,6,9 měli také, a byli velice zdraví, a dopoledne měli takovou energii, o které se nám ani nezdá. Proč sedláci dokázali zorat za jedno dopoledne půl pole? Z něčeho to přeci vzít museli, sakra. A k tomu byly tyto byliny a skutečné potraviny.

Takže ano. Včera když jsem měla malou přednášku, byl tam krásný dotaz: „My bychom strašně chtěli jíst biopotraviny, ale ony jsou strašně drahé.“ A já říkám: „Ano. A teď je ten čas vzbouřit se, a říct té Evropské unii: „Přestaňte nám sem cpát americké, nebo švýcarské léky.““ My máme fantastickou naturopatii, a špičkové evropské producenty, kteří nám mohou pomoci. Dohlížejte dobře na certifikaci těchto skutečně vzdělaných lidí a odborníků, a dovolte jim, aby mohli pomoci lidem dnešními super potravinami, s výživou, která je ze skutečných potravin, které tady v Evropě rostou, a bylinami, které nám mohou pomoci. Proč máme neustále nahlížet na něco, co nám sem cpou, protože to umí lépe? Proč? Proboha, my jsme z kraje Hildegardy, Rudolfa Steinera, Kneippa, Priessnitze, pátera Ferdy, Mikoláška a mohla bych jmenovat dál a dál. My jsme vždycky měli úspěchy. A mezi námi já, když jsem přijela do Jižní Ameriky, tak pivovar Polar založil utečenec před Hitlerem, pan Roubíček. Já jsem měla tu čest si s ním podat ruku, a do teďka mi vyhrknou slzy, když na něj vzpomínám. Ten člověk tam založil největší pivovary v celé Jižní Americe, protože utekl z Plzně. Sládek.

Když chceme dát světu vědět, že v Levandulovém údolí máme světově výjimečnou bylinu, zablokují sociální sítě. Obrovské síle peněz a lobbingu nadnárodních společností nedokážeme čelit.

Martina: Paní Neumannová, vy jste teď řekla, ať nám se nevozí z Ameriky nějaké preparáty. Ale myslím, že nemusíme čekat na to, co nám dovezou z Ameriky, protože legislativa Evropské unie zakazuje uvádět na obalu s bylinkami jejich léčivé účinky. Já se u máty nedozvím, že je na trávení. Nedozvím se, na co je jmelí, a tak dále, protože to je prostě taková tráva. Řekněte mi: Rozumíte tomuto? Rozumíte tomu, že z nějaké byliny se extrahuje, nebo se podle tohoto vzorce synteticky vyrábí účinná látka, ale v přírodní podobě to nesmím pojmenovat?

Helena Neumannová: Teď budu hodně zlobivá: Ale ano, rozumím tomu. Začíná to tím, že se člověk dozvídá od kolegů, od lékařů, od vědců a naturopatů, že například naše předsedkyně Evropského parlamentu má manžela, který byl největší distributorem vakcín v období covidu. A končí to tím, že se dozvíte, že FDA je spojeno s lobbisty v Evropské unii, a proto nesmíme na obalech našich tisíce let prověřených produktů uvádět, že dokážeme léčit. My dokonce dnes nesmíme použít spoustu dalších slov. A když chcete dát světu vědět, že tady máte určitou bylinu, která je světově výjimečná, což třeba v našem Levandulovém údolí máme, tak vám třeba zastaví Facebook, Instagram tak, jako vám, když jste zlobili v době covidu. Nebo vás vyloučí z různých reklam. Vy dokonce seženete peníze na to, abyste světu dali vědět, že tady máme unikát, a přesto je dnes síla peněz a lobbingu konkrétních nadnárodních společností, vlastněných několika rodinami ve světě, tak obrovská, že ať se nám to líbí nebo ne, tak tomu nedokážeme čelit.

A kočím tímto: Francouzi a Němci zakládali Evropskou unii. A já vám dám příklad. Když my dneska vyrobíme bioraw tyčinku bez cukru, vhodnou i pro diabetiky, ve které je levandule, to znamená, že si dáte svačinu a pomůžu vám s trávicím ústrojím, ale navíc vám udělám dobře v hlavě – když to řeknu lidsky jednoduše – tak než tuto tyčinku vyrobím, tak mám náklady 15 korun na tyčinku. To znamená, že když ji potom prodám za 40 korun někde v obchodech, tak oni si vezmou, co potřebují, a já vydělám nějakých 5 korun na tyčince. Francouz, když vyrobí tyčinku, tak než sklidí levanduli, tak už má na účtu peníze na podporu tohoto produktu, dané byliny, rostliny, případně meruňky, broskve, plodiny.

Martina: V podobě dotací?

Helena Neumannová: Ano, už má na účtu na danou bylinku. Jde na trh, a už má na účtu peníze na marketing. Pak jde do obchodu, a už má peníze na účtu na, jak tomu oni říkají, jak se to česky řekne, osvětu, aby lidé žili zdravě. Stejně tak Němec, nebo Rakušák. Ale Čech, Polák, Slovák, Maďar, Rumun, celá slovanská území, nemají nic.

Martina: Aspoň nás ty peníze nezkazí.

Helena Neumannová: Já mám, přátelé, ročně podporu 45 tisíc korun.

Martina: A řekněte mi: Je to špatně, nebo je to dobře? Protože problém je asi v tom, že jedni mají, a druzí nemají.

Helena Neumannová: Dotace by vůbec neměly být. Naprosto souhlasím s panem Syrovátkou, my u něj navíc děláme hydroláz, dobře se známe, máme stejné problémy a víme, o čem to je. Dotační politika je celkově špatná, nahrává konkrétním zemím, konkrétním skupinám, velkopěstitelům a velkochovatelům. Na tom není co dodat. Všichni víme, odkud pramení. Tak, jako my máme pana Babiše, oni zase mají své politiky, kterým se to hodí do krámu, a na malé, kteří skutečně pečují o krajinu, o půdu, rody, které hospodaří od 15. století, jako pan Stehlík v Chodouni, se stále nahlíží s despektem. Ale proto jsem vůbec do toho rizika šla, že tam budu pěstovat levanduli lékařskou v biokvalitě, aby v okolních oblastech nebyla v půdě chemie, abych nepřišla o biocertifikát, když už mě to bude stát několik generací peněz.

Když oni před dvaceti lety křičeli: „Pojďme prosím nebetonovat Evropu. Pojďme udržet meandry, pracovat s lesy. Pojďme tvořit a mít krajinu skutečně jako naše národní dědictví, bohatství, stejně, jako naše bylinoznalectví,“ tak se jim všichni vysmívali. A dneska pláčeme. Pláčeme, a Evropská unie křičí, že bude podporovat udržitelnost, a eko, a bio. No to ano, ale pouze u konkrétních, vybraných skupin.

Naivně jsem věřila, že EU je velké společenství, které se bude starat o své ovečky, a pomáhat jim. Ale je to jen konsorcium lobbistů, které lobuje napříč profesemi.

Martina: Dobře, tak řekněme, že Evropská unie v tomto není spravedlivá. Někdo dotace má, někdo ne, a tím pádem je vlastně vždycky problém. Jak byste pak mohla ovládnout mezinárodní trhy, když máte úplně jiné výchozí podmínky? Ale pořád nerozumím tomu, proč Evropská unie zakáže informovat na výrobku, a předpokládám i na francouzském, stejně jako na našem, že levandule má tyto a tyto pozitivní účinky na naše zdraví.

Helena Neumannová: A teď jste mi položila docela zajímavou otázku, protože když přijedete do rodiny Deborah do Francie, já jsem je v srpnu navštívila znovu, kde mají stále levanduli lékařskou, tak pan Deborah na etiketě slovo „healing“ má.

Martina: Léčivá.

Helena Neumannová: Léčí. Já to uvést nesmím. On to buď nesmí uvést, ale uvádí to, nebo to může uvést, a my to nevíme.

Martina: A jsme tedy tak neprůrazní popletové, nebo je v tom třeba ještě něco jiného? Protože, i na základě tohoto kolují nejrůznější více či méně divoké fámy, to nedokážu rozhodnout, o údajné tvrdé korupci, fámy o uplacených komisařích a europoslancích, které uplatily farmaceutické firmy. Řekněte mi, jak se tedy v tomto bylinkovém mišmaši na Evropském trhu vyznat?

Helena Neumannová: Upřímně, pokud na poli Evropy existuje nějaká rozumná entita, tak je to Švýcarsko, které není v Evropské unii, a moc dobře ví, proč není. Představte si, že švýcarské byliny, které jsou pěstovány ve vysoké nadmořské výšce Švýcarských Alp, jsou nejdražší na světě. Představte si, že my jsme s Vysokou školou chemicko-technologickou zjistili, že náš vítr a mráz naši levanduli chodouňskou stresuje natolik, že má stejně vysoké biodynamické hodnoty, jako byliny v Peru, v Tibetu, ve Švýcarech, a dokonce v některých případech v některých biodynamických látkách více.

A teď si vezměte, že Švýcaři byli rozumní a pochopili, o čem Evropská unie je. My jsme samozřejmě Evropskou unii vítali. Já sama jsem ji vítala, a opravdu jsem si naivně myslela, že budu pod střechou nějakého velkého společenství, které se bude dobře starat o své ovečky, a bude jim napomáhat, nahrávat. Bude je podporovat v tvořivosti. Jak naivní jsem byla. Dnes musím naprosto otevřeně říct, že Evropská unie je pouze konsorcium lobbistů, které napříč profesemi lobbuje za konkrétní věc. A protože americké farmakologické firmy v podstatě vznikly, a to je doložené, tak, že byly vybudovány našimi předky, kteří utekli před komunisty a Hitlerem, tak se vůbec nedivím. Oni jsou velmi šikovní, chytří, vědí, jak na to. To znamená, že už si dnes platí eurokomisaře a lobbisty, kteří chodí na půdu Evropského parlamentu, a dokážou si velmi tvrdě zajistit, že my naše tradice, a naše národní dědictví, nesmíme nabízet, nesmíme říkat, že pomáhá a že je dobré. V podstatě chtějí, abychom ztratili to, co je naším bohatstvím.

Za bílého dne jsme si nechali ukrást to úžasné a cenné, co tady máme. Sadařství, zemědělství, byliny a plodiny. Byla přervána tradice.

Martina: Zmínila jste tady Švýcarsko. A Švýcarsko je země, kde se na bylinných preparátech můžeme normálně dočíst, k čemu slouží a co léčí. Myslíte si, nebo víte, že toto je možné jen proto, že Švýcarsko není v Evropské unii, takže nepodléhá legislativě EU?

Helena Neumannová: Nemyslím si to. Myslím, že je to dáno tím, že v té zemi zůstala elita, protože Švýcarsko nebylo dotčeno komunisty vůbec, a Hitlerem minimálně. A je to samozřejmě dáno i tím, že tam nebyly zpřetrhány rody jednotlivých bylinoznalců, bylinkářů a pěstitelů. Čili oni to skutečně vnímají jako něco obrovského, co jim přináší nejenom finance, moudrost a znalost, ale i péči o své krajany.

Stejně tak bych já strašně chtěla, aby český člověk dokázal rozpoznat, proč si nemá kupovat levandulový olejíček z drogerie, který šel kolem levandule 100 kilometrů, a proto stojí 70 korun, ale proč si má koupit skutečně kvalitní bio esenciální olej, který holt stojí 500 korun, ale léčí. Ale nemám tu možnost. Nemám to právo, protože tito lidé, kteří přijíždějí, jsou naprosto neznalí, nechápou, a ještě vám řeknou, že také mají na zahrádce levanduli. Často tam mají Luandin a vaří z toho sirupy. Matky svým dětem doma vaří v podstatě jed, a vy nemáte tu sílu a chuť jim to říkat, protože mají pocit, že z nich taháte peníze.

Je to o předávání znalostí, o edukaci, o osvětě. My jsme ji prostě ztratili, protože sedláci i bylinkáři byli zahnáni do kouta. A to jsem zapomněla na inkvizitory, prosím pěkně. Nezapomeňme na středověk, kde lidé opravdu neměli nic jiného než svého bylinkáře, který jim pomohl, aby přežívali, a léčili je velice dobře, a inkvizitoři je skutečně upalovali.

Martina: Dá se říct, že je u nás tato tradice, která tady byla už třeba od zmíněné abatyše Hildegardy von Bingen ze 12. století, byla v naší zemi, nebo ve střední Evropě, přervána?

Helena Neumannová: Naprosto. To je úplně správné slovo. Nedá se to říct jinak. Nedovedu to jinak pojmenovat, definovat. Prostě my jsme za bílého dne nechali ukrást to úžasné a cenné, co tady máme, ať je to sadařství, o kterém mluvil pan Syrovátka, ať jsou to byliny, plodiny. Ale i zemědělství. Vždyť se podívejte, i nížina ve slavném Polabí – to je pryč. Je tam pár jedinců, kteří se snaží a starají se.

Martina: Když se podívám na louku, jsou jich tam stovky, tisíce. Proč právě levandule?

Helena Neumannová: Ano. Na to se mě ptají všichni. Tato otázka je samozřejmě na místě, protože všichni známe krásný příběh Provence tak, jak jste řekla, Martino, nicméně málokdo ví, že Slované měli levanduli lékařskou první. A mě tento příběh naprosto dojal. Jezdila jsem na farmářské slavnosti napříč Českou republikou, deset let jsem jezdila s Asociací soukromých zemědělců, a naslouchala přenádherným příběhům, nejenom českých bylinkářů, ale i historiků, archivářů a moudrých matek a babiček, protože ty hrály velkou roli. A pochopila jsem, že když Keltové dobývali Evropu, a docházelo ke stěhování národů, tak levanduli lékařskou přinesli i na naše území, ať to bylo Bulharsko, Maďarsko, Chorvatsko, Černá Hora, Slovensko a Česko. A my jsme se rozhodli, že se vrátíme k levanduli lékařské jako jedni z prvních, a dnes mohu říct, s velkou pýchou, že spolupracujeme s dalšími rodinnými farmami nejenom tady u nás, ale i na Slovensku, a samozřejmě se pomaloučkými krůčky přibližujeme i k Bulharsku, Maďarsku a k dalším zemím, a fandíme si a říkáme: Dnes jsme my těmi, kteří jí vracíme věhlas, protože na rozdíl od Francie jsme si museli projít 2. světovou válkou ve velkém. Kvůli Hitlerovi jsme přišli o mnoho bylinkářů, kteří odešli za oceán do Ameriky, Jižní i Severní, a samozřejmě výjimeční lékaři a naturopaté odešli i do Švýcarska. Takže dnes jsem ráda, že se znovu hovoří o levanduli lékařské právě i z těchto území.

Martina: Paní Heleno Neumannová, znamená to, co jste mi právě řekla, že to byl víceméně sňatek z rozumu, že jste tuto bylinu musela poznat? Nebo vás očarovala, okouzlila, takže jste se rozhodla věnovat takto výlučně právě jí?

Helena Neumannová: Ano, prošla jsem nádherným příběhem paní doktorky Štolcové z Nižboru, kde je Centrum keltské kultury. Ona i její manžel velmi pečlivě studovali právě území od Barrandova po Plzeňsko, kde se nacházejí vápencová moře. A protože pan Stehlík, prezident Asociace soukromých zemědělců, mě neustále přemlouval, abych zkusila v Chodouni obnovit byliny a rostliny, které tam byly, tak jsem se rozhodla, že jestliže se nám zadařilo vrátit lidi na trhy a farmy, a znovu nakupovat u těch, kteří opravdu nabízí kvalitní potraviny, skutečné potraviny, a tedy i maso, tak jsem si řekla: „Dobře, zkusím to.“ A když jsem zjistila, že tam levandule lékařská byla, tak jsem v roce 2014 jela na BIOFACH, a úplně naivně jsem ve dvanácti halách hledala levanduli lékařskou v biokvalitě, a zjistila jsem, představte si to dvanáct hal, producenti z celého světa, že ji nikdo nemá. Že prostě není. Neexistuje.

Martina: Ani Francouzi?

Helena Neumannová: Ani ti ne. Francouzi mají, měli už tehdy – rodina De Bois má dvě velká pole, a ta jsou zarezervována na 100 let dopředu od významných farmakologických firem.

Ve Francii kvůli evropským dotacím přešli z pěstování levandule na řepku, která se pro farmáře stala finanční jistotou a ekonomickým profitem

Martina: Takže tam je levandule dost, avšak to nestačí.

Helena Neumannová: Nestačí. A hlavně, oni díky evropským dotacím, o kterých jste tady mluvili už několikrát, přešli na řepku. Pole tam vymizela, protože řepka se stala jakousi finanční jistotou, ekonomickým profitem pro farmáře.

Martina: Promiňte. I v Provence?

Helena Neumannová: Ano, i v Provence. Tam je dneska několik polí, která byla levandulová, ať to byl lavandin hybrid, nebo levandule lékařská, a dnes jsou to pole s řepkou, protože – biopalivo.

Martina: Tak doufejme, že to nenapadne také vinaře ve Francii.  

Helena Neumannová: To doufám.

Martina: Vy jste teď řekla levandule lékařská a lavandin. Je mezi tím rozdíl?

Helena Neumannová: Obrovský.

Martina: Promiňte, že hned pokračuji další otázkou. Já totiž si představuji, že rozdíl může být takový, jako když vidíme pelyněk černobýl, což je, řekněme, ne příliš významná bylinka, spíše plevel, a pak pelyněk pravý, který je velice vzácný.

Helena Neumannová: Je to úplně stejné. Řekla jste to naprosto krásně, nebo to přirovnání, které jste našla, je senzační, protože lavandin má většina lidí na zahrádkách. Je to vysoká, nádherná levadule, kterou znáte. Dnes už spíš z Pinterestu a maleb než z opravdové Provence. Ale třeba v Bulharsku pěstují dva farmáři lavandin právě pro esenciální oleje. Lavandin je hybrid, který byl vyšlechtěn proto, aby se lidé tolik nenadřeli. A dám vám hned příklad: Když přijedete do muzea pana De Bois, který zachraňuje levanduli lékařskou v Provence, tak se dozvíte, i z historie, ale samozřejmě se to dozvíte i od slovanských pěstitelů, že na jeden litr esenciálního oleje je třeba 140 kg lavandinu. Na jeden litr esenciálního kvalitního léčebného oleje. Protože lavandinem léčit nemůžete, je potřeba 400 kg levandule lékařské. Stačí říct jenom tohle.

Martina: Na jeden litr.

Helena Neumannová: Ano. Každý si umíme představit, co to potom znamená.

Martina: A u vás v Levandulovém údolí, předpokládám, pěstujete levanduli lékařskou.

Helena Neumannová: Ano, levanduli lékařskou, přímo Angustifolia monsrera, odrůdu, která je nejvzácnější, a v lékařských slovnících z celého světa je považována za nejvíce léčivou, a to právě pro obsah léčivých biodynamických látek. Takže já, když jsem hledala, tak jsem musela nakoupit v Německu s rodným listem konvenčně vypěstovanou Levanduli lékařskou (Angustifolia), maximálně tři centimetry, a pět let čekat na to, abych ji mohla prohlásit za bio levanduli lékařskou.

Martina: To zní jako dobrý džob.

Helena Neumannová: Velmi. Kdybych se neživila eventy, a nedělala marketing pro zahraniční firmy, nikdy bych to nedokázala. Nikdo si nedovede představit, co to tehdy obnášelo. My jsme samozřejmě věděli, že to bude dřina. Ale přiznám se vám úplně dobrovolně, že jsem pět let x krát plakala, že jsem zešílela. Na druhou stranu, dneska mi to tato bylina vrací desetinásobně, a já s obrovskou pokorou říkám, že všechno je, jak má být. Takže i já jsem se měla nadřít.

V hrobce Tutanchamona byla v amforách uložena levandule lékařská jako bylina do dalších životů

Martina: Heleno Neumannová, když se řekne Levandulové údolí, tak to zní idylicky. A když si člověk řekne: „Zakladatelka Levandulového údolí“, tak přímo vidí to děvče, jak jede, vpředu má košíček, a v něm kytičky levandule, případně s sebou zdravou svačinku, když jezdí objíždět latifundie. Ale to je asi velmi naivní představa.

Helena Neumannová: To je krásný příběh. Mohla bych to vyprávět tady. Ale to samozřejmě není pravda. Je to úplně o něčem jiném. Přiznám se, řeknu vám to úplně na rovinu, protože tady se hovoří na rovinu – a proto tady sedím, a nesmírně si vážím vaší práce – je to zadlužení několika generací přede mnou. Je to obrovská dřina celé mé rodiny. Je to obrovská ztráta spousty zájmů ve prospěch farmy, a ve prospěch vývoje, výzkumu a tvorby produktů, které tvoříme. Je to i ztráta některých přátel, protože vám řeknou, že jste blázen, a že proč vlastně to děláte. Že tady na to nejsme vůbec připraveni, abychom přijali takovouto cestu léčení, nebo pomoci přes zdravou výživu a skutečné potraviny. A mohla bych pokračovat.

Na druhou stranu potkáváte lidi, které chcete potkávat. Dokážete zachránit lidský život. Pomůžete lidem, a oni pak přijíždějí, objímají mě a pláčou mi tam, a já se z toho celá třesu, a nevím, jak na to reagovat. A dodnes některé klienty považuji za přátele, protože nejenom, že jsem pomohla jim, ale pomohla jsem celým rodinám změnit jejich život, a uvěřit tomu, že příroda v podstatě přináší vše, co potřebujeme pro to, abychom žili dobrý, zdravý život.

Martina: Vy jste teď řekla mnoho informací, zaujala mě jedna: Můžete s tím zachránit život. Řekněte mi: Levandule mi přijde jako dobrý podpůrný prostředek. Přijde mi fajn mít polštářek na spaní z levandule. Přijde mi fajn mít ze 400 kg levandule litr oleje mazání. Levandule mi přijde fajn na koupele, jak s tím, tuším, původně začínali staří Řekové. Ale zachránit život? To mi přijde takové…

Helena Neumannová: Přeceněné?

Martina: Ano.

Helena Neumannová: Naprosto vás chápu. A popravdě, i já jsem k tomu takto přistupovala, protože se 30 let věnuji bylinám, všem, nejenom levanduli. Velice si vážím lidí, kteří přicházejí do našich končin s ájurvédou, a s čínskou medicínou, i když jsem přesvědčena, že architektura našeho lidského těla potřebuje právě ty byliny, které rostly tak, jako my tady, tisíce let. Na druhou stranu, když se hádám se svou sestrou, která studovala v Kérale ájurvédu, v Mekce ájurvédy v Indii, tak zjišťuji, že spoustě pacientů nebo klientů mohu pomoci právě třeba v kombinaci ájurvédy s tradičními evropskými bylinami. Takže ano, mohlo by se říct, že je to přeceněné.

Já na to odpovím úplně jednoduše: První informace, kterou jsem velice těžce zpracovávala, byla, že když v roce 1922 našli hrobku Tutanchamona, tak v amforách byla uložena jedna jediná bylina do dalších životů: Byla to levandule lékařská.

Levandule pomáhá tělu, mysli i duši člověka

Martina: Já jsem slyšela, že tam byl ještě černý kmín.

Helena Neumannová: To neznám.

Martina: To je nejvzácnější olej, který…

Helena Neumannová: Ano. Tak je to možné, že se to může. Víte co, já studuji Kelty, a každý měsíc vím, že nic nevím, protože přijdou s novým dokumentem na BBC, a už je všechno jinak. Přišli s novým laserem k nové kostře, a zjistilo se, že pravda, kterou nám tvrdili měsíc před tím, už zase není pravda. Takže se rozhodně nehádám. Nicméně ať to byl jenom kmín, nebo levandule, tak tam byla levandule lékařská. A je to dáno tím, že oni chápali daleko lépe než my – po tisících letech studia medicíny, i přírodní medicíny, tedy naturopatie – že lidské bytí, neboli člověk, je jedině celek, který se skládá z mysli, těla a duše. A neexistuje lepší bylina, když na to mám odpovědět jednoduše, která dokáže pomoci tělu, mysli a duši, než je levandule lékařská.

Martina: Á, tady je někdo trochu posedlý.

Helena Neumannová: Je to možné, ale já to mám vyzkoušené nejenom na sobě, na veškerých svých onemocněních a problémech. A to se přiznám, že jsem studovala naturopatii v Jižní Americe a Africe, takže mám skutečně srovnání se světem. Nejsem nafrněný člověk, který se rozhodl pro jednu bylinku, a teď bude tvrdit, že je nejúžasnější na světě. Zažila jsem opravdu nádherné počiny a léčení lidí, kdy respektuji a jdu stejnou cestou, že vyléčit se můžeme pouze my sami. Já vám pouze podám pomocnou ruku, a byliny, které vám mohou pomoci.

Abych vysvětlila, proč je to levandule lékařská, a proč ji ctil Hippokrates, a všichni fantastičtí lékaři, bylinoznalci, ale i balneologové, tedy fenomén našeho lázeňství, který je znám po celém světě. Kamkoliv vyjedu, tak musím přiznat, že nikdo nezná pana Havla nebo Jágra, ale lázeňství ano. Budu upřímná. A naše lázeňství vychází stejně, jako světová lázeňství, a jako staré egyptské, římské, i řecké, které jste jmenovala, z bylin a minerálů, protože nic jiného nebylo.

Martina: A studené vody.

Helena Neumannová: Ano, správně – ještě voda, samozřejmě. Takže minerály, byliny a voda, obzvlášť v našich končinách. My ji máme úžasnou: Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, se všemi tam spolupracujeme, takže to nesmírně ctíme. Ale mezi bylinami vždy, ať vás trápí koleno, žlučník, slinivka, nebo zjistíte, že máte první stadium rakoviny, musíte pracovat s centrální nervovou soustavou. A právě centrální nervová soustava je střecha, která dokáže přes neuroreceptory, které si povídají, protože jsou to poslové našeho těla mezi pochody a orgány v těle.

Každé ráno se vzbudíte, a mozek si řekne se slinivkou: „Jak se dneska máš, slinivko? Dobré?“ „Blbé, mozku. Nemůžou to za mě dneska vzít ledviny, játra a další?“ A když nemáte v pořádku neuroreceptory, neboli centrální nervovou soustavu, tyto posly, tak si to neřeknete, a v ten moment pomalu přicházejí malé nemoci, a později bohužel ty horší, ať už jsou to autoimunitní onemocnění, která trápí 21. století, nebo rakoviny, chronická onemocnění, se kterými si neví konvenční medicína rady, a další, a další.

A tam právě nastupuje královna bylin, protože ona vám pomůže nejenom zacelit nervová vlákna, a pomocí neuroreceptorů umožnit předáváni informací o tom, co se v těle, mysli a duši děje. A potom můžete dál pokračovat s dalšími bylinkami a řešit konkrétní problém. Ale příčinu, která je vždycky v hlavě, jak říkaly naše babičky, a v duši, kterou nádherně pojmenovala v roce 1984 jako první americká vědkyně, která se nebála, a byla to žena, a já jsem za to šťastná, která se svým týmem řekla, že právě: Naše neuroreceptory, neuropeptidy jsou duše, pokud to potřebují páni vědci a lékaři pojmenovat. Právě duši je potřeba pojmenovat, protože věřte mi, když pitvám tři a půl hodiny jednoho člověka, a dělám epigenetickou analýzu, tak vždycky je problém v tom, co vám ublížilo na duši.

Chemie, věda přiznává, že bylinky mají v sobě léčivé látky. Ale přesto je raději vyrábíme synteticky, protože v Petriho misce je máme víc pod kontrolou, než na louce.

Martina: Vy jste teď řekla „pitvám“, ale myslíte tím „rozebírám“.

Helena Neumannová: Rozebírám, samozřejmě. Epigenetická analýza spočívá v tom, že tři a půl hodiny řešíme fyzickou, psychickou a duševní časovou osu člověka.

Martina: To, co říkáte, zní velmi logicky, a mnohokrát nám mnozí lékaři, kteří se zabývají i klasickou konvenční medicínou, ale také celostní, v různých obměnách to, co teď říkáte, předestřeli. Ale přesto jsou dnes chemické léky první volbou. A velmi často slyším názor: „Mně se kytky líbí. Tato filosofie se mi líbí. A když jsem zdráv, tak si rád bylinkový čaj udělám, a cítím se, že pro sebe dělám něco navíc.“ Ale když vezmu v úvahu účinnost, co teď hned, okamžitě, zda chemie nebo bylinka, tak z toho vlastně bylinka nevychází moc akčně. Jak tento rozpor vnímáte vy?

Helena Neumannová: Je to strašně těžké, protože samozřejmě nesmírně ctím akutní konvenční medicínu. My dneska umíme přišít i hlavu. Když vám přivezou člověka na ARO, na Homolku vrtulníkem rozbitého na padrť, tak dokážeme zázraky. Všechna čest takové medicíně.

Na druhou stranu lidi dnes trápí především chronická onemocnění, ať jsou to atopické ekzémy, alopecie, lupénka, akné, hormonální změny v těle, které přicházejí jak v pubertě, tak posléze v přechodu. Ale i muži mají své hormonální změny, nejen žena. A jsou to onemocnění, která přicházejí s dobou, s tím, jak žijeme. A protože lékaři skutečně pracují nonstop, a je tam několik aspektů, které jejich práci ovlivňují, oni mají na hodinu deset pacientů, tak po čem sáhnete, Martino? Přeci nebudete trávit hodiny s deseti lidmi tím, že si s nimi budete povídat. To nejde. Nedovolí vám to pojišťovna, ani nemocnice, nedovolí vám to váš chlebodárce, a bohužel vám to nedovolí ani doba, protože i pacient na druhé straně přichází s tím: „Pane doktore, já potřebuji zítra do práce. Pane doktore, já si to nemůžu dovolit, já mám hypotéku, leasing, tři děti, a musím je živit. Dejte mi nějakou pilulku, já potřebuji makat.“ Na obou stranách váhy je tato potřeba.

Dnes se zjistilo, že děti se rodí s ADHD, jsou hyperaktivní, protože nestačí, že jim cpeme do půdy antibiotika, pesticidy a hormony, takže to mají z vody a z půdy, ale odmalička, kdy se musíme narodit v nemocnici, a musíme pomalu zemřít v nemocnici, jsme ládováni chemickými, synteticky vytvořenými léky. Čili overdrugs je téma číslo jedna celosvětové. A ono to trápí i lékaře, protože lékař moc dobře ví, že když mu dá jednu pilulku, tak do pěti let jich má pět. On ví, že s analgetikem, sedativem, které se často aplikuje, nebo nedej Bože s kortikoidem, které se dneska zcela běžně cpou dětem na atopický ekzém, pak přichází vyšší tlak, vyšší cholesterol, zadržujete vodu, takže potřebujete další pilulky. Oni to moc dobře vědí, ale často nemají jinou volbu.

Martina: Možná by to mnozí mnohdy chtěli zakomponovat do své léčby jako, řekněme, podpůrnou součást přístupu k pacientovi, ale na druhou stranu mnohdy ne. A vezměme v úvahu, že chemie, věda jako taková, přiznává, že ta která bylinka má v sobě léčivou látku, silici, drogu, ale přesto si ji raději vyrobíme synteticky, protože v té Petriho misce máme tuto látku tak nějak více pod kontrolou než na louce. Myslíte, že tento přístup dává logiku? Nebo bylinka ve své komplexnosti představuje něco, co jsme vlastně doteď nepochopili?

Helena Neumannová: Říkáte to naprosto krásně. Úplně mi mluvíte z duše. Je to velice jednoduché: Pro pány vědce, pro absolutní odmítače přírody, kteří popisují naturopatii jako šarlatánství, tady máme jeden vzkaz: Osmdesát procent léčiv a léků je stále tvořeno z přírody. Stále. Ať jsou to minerály, byliny, voda, a další. Dvacet procent je přírodní medicína. Dvacet procent léčiv a léků na světě představuje přírodní medicína. A teď pozor: Ve Švédsku existuje jakýsi úřad, který kontroluje kontraindikace, vedlejší účinky, smrt, úmrtí, a nahlášené problémy s jednotlivými léky. A teď se budete smát, ale z celkového počtu všech úmrtí je 80 procent úmrtí z důvodů vedlejších nežádoucích účinků, které přinášejí, skutečně si představte, prosím, od základního poškození až po demenci, debilitu. Skutečně vás mohou zabít. A 80 procent z toho tvoří synteticky vytvořené léky, a ještě 0,5 procenta z nich jsou léčiva, ve kterých převažuje přírodní medicína. Stačí vám tohle? To jsou doložená fakta, prosím.

Při covidu jsme zjistili, že znalosti o lidském organismu skončily šestou třídou přírodopisu, takže se pak z lifestylových médií dozvídáme fake news

Martina: A má někdo na takovémto výzkumu opravdu zájem?

Helena Neumannová: Takový výzkum existuje. Je to oficiální úřad respektovaný všemi vládami světa, tak jako smerická FDA uvolňuje na trh léčiva pro celý svět. Chcete-li distribuovat do Ameriky, musíte být v FDA, a stejně tak tento švédský oficiální úřad hlídá skutečné vedlejší účinky, a skutečný přínos jednotlivých léků a léčiv. Takhle to je ve skutečnosti.

Takže máme tady lékaře, kteří říkají: „No jo, prosím tě, co třezalka? Vždyť třezalka dokáže zabít.“ Ano, samozřejmě, že třezalka dokáže zabít stejně, jako váš chemický shit. Prostě tak to je. Pokud neumíme aplikovat bylinku, a mezi námi, určitě jsou bylinkáři, kteří vyrostli rychle, udělali si tříměsíční kurz a tvrdí, že jsou bylinkáři. Já jsem nikdy neřekla, že ne. Ale to je přeci na nás, abychom hledali stejně, jako dobrého lékaře, tak zkušeného bylinkáře, který opravdu ví, a který zná lidské tělo.

Protože, co se stalo při covidu? My jsme pouze zjistili, že znalost lidí o lidském organismu, lidském těle, skončila šestou třídou přírodopisu, kde berete tři hodiny týdně, ať studujete v Americe, ve Švédsku, nebo v České republice. A to je zásadní problém. My už potom čteme pouze lifestylová média, a dozvídáme se v podstatě fake news. Jak můžete chtít po takovém člověku, aby dokázal rozpoznat, kdo mu při covidu říká pravdu, a kdo mu lže, kdo s ním manipuluje, kdo z něj chce tahat peníze, a kdo ne? Jak může takový člověk nahlédnout, že když dvanáctiletému dítěti, což se dneska běžně děje, a je to trestuhodné, a měli by jim za to sekat ruce, dávají Xanax a Zoloft jako lentilky, tak že za to potom jezdí dvakrát do roka na dovolenou od firmy? Žádná z matek, které potom za mnou přichází šílené a pološílené, to neví, protože mají pocit, že mluví skrz dítě, protože prostě dítě nevnímá, protože je samozřejmě ovlivněno drogou, těžkým jedem. Pardon, že jsem se rozohnila.

Martina: Úplně chápu, proč jste se rozvášnila. Chápu, jak bych to chtěla v životě také já, a líbí se mi představa sepětí s přírodou, přírodního času kairos, věčného chronos, abychom jedli to, co je v sezóně. Všechno se mi to líbí. Ale když se upřímně podívám sama na sebe, tak to také nedělám. A na to, abych sem dneska mohla dojít se svou vymknutou nohou, tak jsem si tam lupla něco proti bolesti, aby to tak nějak bylo lépe vyladěno. Řekněte mi, co se nám to stalo v hlavě? Protože je to zkratka. Zkratka k úlevě, k rádoby zdraví, zkratka proti bolesti, že vezmeme pilulku, a podobně. Ale co to změnilo v našem myšlení, v našem přístupu?

Helena Neumannová: To je strašně těžké, protože existují nádherné knihy a publikace, mohla bych jich tady jmenovat x. Když sledujete historii, tak se člověk opravdu v historii velmi nadřel. Pouze šlechta a vyvolení se měli dobře, a běžný člověk dřel na to, aby vůbec měl střechu nad hlavou, a jídlo do druhého dne. Přišla průmyslová revoluce, a my jsme jásali a tleskali, že zmizí robota, tvrdá dřina, zemědělské roboty na polích, kdy to bylo skutečně velice fyzicky náročné, což nahradily stroje, takže nepracují děti. Což je samozřejmě chvályhodné a úžasné, že se matka může večer po práci věnovat své rodině, a nemusí dřít do úmoru, než slunce zapadne, a pak přijde ztahaná, protože se sourozenci hlídali navzájem, a často byli na poli s maminkou, nebo se starali o dobytek, a tak dále. To všechno je chvályhodné. Bohužel jsme sklouzli do druhého extrému, a naučili jsme se být pohodlní, až líní. Líní. A začíná to, prosím, myšlením, protože přece i doktor řekne: „Co mám udělat, abych se uzdravil?“

Ona mi přece paní učitelka přinese informaci, kterou se děti naučí, aby mohly jednou dělat, co chtějí dělat. Podívejte se na náš systém školství. Zůstali jsme u Marie Terezie. Ale mezi námi děvčaty, ono to není jenom u nás. Dneska jsou kritici v celém světě. My neumíme vybřednout ze zastaralých vzorců, které si málokdo dovolí kritizovat, aby se z nás nestávaly ovečky, protože je pohodlné z nás dělat ovečky. Čí je to cíl? V koho zájmu to je, abychom se příliš neptali? Abychom nezjišťovali? Abychom moc netvořili? Abychom si vzali hypotéku a leasing? Abychom si mysleli, že musíme mít byt v Praze, nebo v nějakém velkém městě? Že dítě musí mít iPhone, aby bylo ve společnosti někdo, nebo aby se mu spolužáci nesmáli? Že když se řekne, že pyramidy se stavěly takhle, tak přeci to tak je, když se to tak tvrdí, i když dneska máme x dalších názorů, že to bylo zcela jinak, ale my se jim posmíváme. Neumíme přijímat nové informace, neumíme dávat prostor pro laskavé diskuse, ať je to medicína, školství, práce, změna v tom, jak respektujeme jeden druhého, soužití jednotlivých společností, vír, jednotlivých nahlédnutí, nebo pohledů na život. My jsme se prostě stali pasivními uživateli planety Země.

Martina: Já tomu říkám „rekreant zeměkoule“.

Helena Neumannová: Krásně řečeno.

Martina: Já jsem dokonce četla, tuším, že to dokonce bylo od nějakého sportovního kouče, ale tím si teď nejsem jistá, že vlastně všichni veleúspěšní sportovci se dostali na bednu jenom skrze nějakou frustraci.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: Skrze stres.

Jaroslav Matýs: Zátěž.

Martina: Zátěž. A když pak vezmeme v úvahu, byli jsme toho v posledních letech mnohokrát svědky, že se třeba mnohé sportovkyně zbavily svého osobního trenéra, otce, teroristy v uvozovkách, zbavily, tak v tu chvíli šly výkonnostně úplně pryč. Ale to se mi úplně nechce přijmout, protože olivy je potřeba pořád drtit?

Jaroslav Matýs: Zkusím to trošičku s nadsázkou: Proč tolik úspěšných lidí dopadne blbě, když mají hodně peněz? Protože nemusí nic. A jenom část úspěšných, nemyslím jenom bohatých, úspěšných, si to udrží, protože pracují. Slyšel jsem bývalého manažera Microsoftu, nevím, jak se jmenoval, ale dělá teď kouče. který řekl: „Já jsem si svou prací přivodil depresi.“ Chytrý chlap, strašně chytrý chlap. „Přivodil jsem si depresi, přetížil jsem se energeticky tak, že jsem si epigeneticky vyvolal depresi.“ Neboli si poškodil mozek. On to ví. A mě to hrozně zaujalo, že někdo mimo psychiatrii takhle přemýšlí. „A já jsem pět let bral antidepresiva, a po pěti letech jsem si nastavil program, dneska jsem bez antidepresiv a vedu sportovce tak, aby se nezatěžovali negativními myšlenkami. Ty jsou k ničemu.“ Takže je učí je vypínat.

A druhá věc je, že je učí nejenom myslet pozitivně, ale dbát o sebe. A kolik lidí dneska o sebe dbá? A furt mluvíme o duševním zdraví. Vždyť my děláme všechno, abychom byli duševně nemocní. Neboli, je tady trend udělat z nás neschopny, abychom mohli dostávat pomoc. Ale já nechci dostávat pomoc. Já si ji chci vyžádat, ne že ji musím dostat. A bez krize. Lidstvo se z jeskyně dostalo proč? Protože jsme nechtěli mrznout, nechtěli jsme furt dělat nějaké zásoby. Pak jsme vymysleli průmyslovou revoluci, protože jsme z principu přemýšleli frontálním lalokem, jak si zlepšit sociální život. A dneska jsme v situaci, že všichni odmítají zátěž, protože se máme dobře. Bude asi muset přijít nějaká katarze, aby se lidstvo vrátilo opět k jeskyni, protože na to máme vývojově nastavený mozek, a příroda není blbá. Jak jsme řekli minule: Příroda nás potrestá za to, co děláme.

Martina: Máte pravdu v tom, že jsme si vlastně na pomoc, která musí přijít, už zvykli v úplně veškerých oblastech života. Potřebujete podepsat smlouvu, protože prodáváte skříň, ale musí to udělat právník. Potřebujete si pronajmout byt, ale musí to udělat realitní makléř, abyste nenaletěli. Potřebujete si otevřít konto v bance, tak potřebujete osobního bankéře. Potřebujete kouče na to, abyste věděli, jak máte běhat kolem baráku. Potřebujete nějakého guru, který vám pomůže, abyste zůstali mentálně zdraví. Pak potřebujete doktora, aby vám pomohl, jak zůstat zdráv fyzicky. Takže my jsme vlastně už veškerou svou moc delegovali na armádu pomocníků kolem.

Jaroslav Matýs: Spíš je otázka: Proč jsme tak zpohodlněli? Protože se máme dobře.

Martina: Protože se máme dobře.

Jaroslav Matýs: Nevím, kdo to řekl, že v Česku jsme nárokový národ. Na všechno máme nárok. Mám pocit, že na všechno máme nárok.

Martina: A to nejenom Česko. To je, řekla bych, Západ vůbec.

Jaroslav Matýs: Tak to je. Na druhou stranu zase k umělé zaměstnanosti: Existují technologie, díky kterým umíme udělat víc za kratší dobu. A to se stalo mantrou. A teď to vidím i ve zdravotnictví. Nechci teď být úplně zlý, ale: Mám půl čtvrté, a jdu domů. To jsem já v medicíně v životě nikdy neudělal. Dneska to začíná být normou, protože i do zdravotnictví, i do důležitých humánních profesí, se dostal určitý až řemeslný pohled. Řemeslo „odcaď pocaď“, a tím končíme. Já jsem to tak nikdy neměl. Nejenom já, ale i kolegové naší generace to tak mají. Takže dneska, když jde mladý lékař do nemocnice, a je unavený po službě, tak neví, co jsme zažili my. Ale v Americe slouží běžně, protože holt to tak je. To patří k této profesi.

Česká populace je v užívání návykových látek benevolentní, a když to bude volně, tak zdravotnictví bude mít problém, protože než se člověk zničí, tak zdevastuje okolí

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, já to teď řeknu s velkou nadsázkou, a nerada bych, aby si někdo, kdo to třeba zažil, myslel, že si z toho dělám legraci. Ale poté, co jste mi teď popsal ohledně virtuálních drog, a podobně, si říkám: „Zlatý alkoholismus.“ Protože to máme tak nějak více zmapované. Ale zároveň nutno dodat, že mezi závislými na alkoholu se stále častěji objevují i třináctileté děti, a možná i mladší, to víte spíše vy. Čím to je, že už sahají po kdejaké droze?

Jaroslav Matýs: To už tady jednou bylo. Dneska určitá skupina lidí tvrdí, že se snižuje věk, kdy děti sahají pro drogy. Ale není to pravda, protože kdyby to byla pravda, to jsem se učil už já na vysoké škole v Hradci Králové, dneska by to bylo daleko dříve, a to nejde. Ale skutečně „ADHĎáci“ si na to sáhnou o dva roky dřív, a deset, dvanáct let je přesně prepubertální věk, a pak pubertální věk, kdy hledají něco nového. Takže věk se vůbec nesnižuje. Ale děje se to, že je to dostupnější, než bylo v minulosti běžné, a také k tomu nebyla taková tolerance, jako je dnes. Tolerance na víno byla třeba na Moravě větší než v Čechách, a v Čechách větší na pivo. A na slivku na Uherskohradišťsku, nebo na Slovensku. Ale tolerance je teď tak daleko, že platí zákon, že se to nesmí prodávat, a stejně se to prodává. V minulosti se to více respektovalo. Do toho přijde kratom, který ještě není pod žádným zákonem, a oni hledají, protože to k tomuto věku patří, ale není na to žádná restrikce nebo pravidlo.

Martina: Nikotinové sáčky.

Jaroslav Matýs: Nikotinové sáčky. A teď školy neví, co s tím.

Martina: Vapování.

Jaroslav Matýs: Vapování je zdravější. Když jsem byl v jedné pracovní skupině k protikuřáckému zákonu, jsem jeden z autorů, tak tam byl taky jeden pán, který říkal: „No, víte, on to je vlastně léčebný prostředek.“ To není léčebný prostředek. Tady se bavíme o tom, že tato generace nemá vidět ten rituál, když začínají. Dospělákům už to je jedno. Tady je zákon, který má chránit mládež, aby do toho nespadla. U alkoholu se to doma víc toleruje, represe na to není přes rodiče, kontroly se nedělají, a je to tak široké spektrum, že přece nezavřeme celou populaci. Takže mládež dělá to, co je jim dovoleno. Nic víc.

Pak se ptám, proč aspoň nedržíme nějaká pravidla, která jsou napsána? Já jsem byl nedávno v televizi, a bavili jsme se o léčebné marihuaně v tom smyslu, že to není léčebná marihuana, ale marihuana pro léčebné účely. To je rozdíl. Marihuana nikdy nic nevyléčila. V drtivé většině jsou v indikačních skupinách bolesti, a psychiatrická diagnóza je tam jedna, a to Touretteův syndrom. Nic jiného tam není, protože my psychiatři víme, že je to návykové, ničí to mozek, ale v bolestivých stavech je to pomoc. Ale zase: Když jsme se bavili o marihuaně, tak už je zase řeč o to uvolnit marihuanu do prodeje tak, jak to je někde jinde. A my lékaři víme, že teď, když to není uvolněné, jsme nejlepší v Evropě. A když to uvolníme, co se asi stane? Proč mají poslanci problém povolit 0,5 promile alkoholu za volantem? Protože znají národ: Dáme 0,5 a bude 1,5. My lékaři víme, že když se ptám: „Kolik cigaret si dáte?“, tak odpoví, že pět, a já už vím, že to je minimálně krát dva. „Dám si štamprli“, a já vím, že to je aspoň pět štamprlí. Takže u marihuany je najednou pohled jiný, protože se to celosvětově uvolňuje.

Ale česká populace je v tom tak benevolentní, že když to dáte volně, tak neříkám, že to bude katastrofa, ale zdravotnictví bude mít problém. Nejsou lidé, kteří by se tomu věnovali, a než se člověk zdevastuje, tak udělá hromadu devastace kolem sebe. Takže my lékaři obecně, myslím, a jak to vnímám, bychom nechali regulaci tak, jak je. A i když se nedodržuje stoprocentně, tak je to nějaká regulace.

Martina: Necháme regulaci, přesto můžeme očekávat, že děti budou různými cestami dále padat do závislostí. Řekněte mi: Bude je mít kdo z toho tahat? Teď narážím na to, co jste říkal o tom, na jaké sestupně trajektorii česká psychiatrie je. A čekací doby na vyšetření léta páně. Zažila jsem příběh, který mi vyprávěla kolegyně, že matka dovezla svou už asi 40 kilovou dceru do Bohnic, a zastavila před tím jedním pavilonem a začala troubit.

Jaroslav Matýs: Až takhle?

„Reforma psychiatrie“ se povedla tak, že se psychiatři dostali do takové defenzívy, že jako odborníci nemáme nikde slovo, a rozpadla se základní ambulantní síť

Martina: Prostě zoufalá. Ale nebylo jak. Řekli: „Za půl roku vám ji tady vezmeme“. Ale ona už nebude žít. Takže se tím chci zeptat: Jak vidíte reálnou pomoc? Co se musí stát? Vím, že jste teď sepsal deklaraci hnutí za obrodu psychiatrie, je to velmi čerstvá záležitost z března letošního roku. Tak co nás v tomto oboru čeká, když tak nějak všichni trošku klesáme na mysli, na duchu a na síle?

Jaroslav Matýs: Víte, tady trošičku vnímám i svůj podíl na tom, co se stalo, protože jsem jeden z těch, kteří rozjížděli reformu psychiatrické péče v České republice. Na psychiatrii jsme doslova vlomili psychiatrii dětskou. A z funkce jsem odstupoval, i když jsem věděl, co všechno se chystá, jaké nesmysly, a jak se chystá demontáž psychiatrické péče. Deklaraci za obrodu psychiatrie jsem nenapsal já. To napsali psychiatři pro dospělé, a je to na webových stránkách Deklarace hnutí za obrodu psychiatrie. A tam jsou přesně pojmenovány věci, o kterých jsem mluvil před třemi lety, když jsem odcházel z funkcí. To znamená, že v reformě psychiatrie se stalo to, že se povedlo, a teď neříkám komu, dostat psychiatrii do takové defenzívy, že jako odborníci vlastně nemáme slovo nikde, a ti co mají do čeho mluvit, dělají projekty – jak to nazvali – odtržené od reality v tom smyslu, že se dělají výzkumné projekty, ale nikdo nezaregistroval, nebo nechce vidět, že se rozpadla základní ambulantní síť.

Pedopsychiatrie je úplně rozbitá, a dospělácká skomírá. A pedopsychiatrická se rozbíjí proto, jak jste to řekla. Kdysi jsem to dal panu ministru Vojtěchovi na dvou papírech. Jsme neustále napadáni ze školství, že nespolupracujeme a že furt něco chceme po výchovných ústavech a školách. Z mainstreamových médií jsme napadáni, jak intoxikujeme děti, a že si vystačíme výchovou. Takže ano, Makarenko se nám vrátil. A do toho nastoupí dotační programy na neziskové organizace, které prý zvládnou problémové děti. Tak který psychiatr by šel, když na vás ještě pošlou média, napíší stížnost na hejtmanství, na zdravotní pojišťovny, nebo si vás dokonce začnou nahrávat v ambulanci. Kdo z mladých lékařů by šel do takového oboru? Proto ti mladí do toho nechtějí vstupovat, protože nemají žádnou ochranu, ani pomoc. A psychiatrická společnost se v mediálním prostoru úplně odmlčela, a psychiatři nikde nemají žádnou oporu v případě nějakých sporů s pacientem, který je obviní, protože je duševně nemocný, a musíme ho chápat. A kdo chápe toho psychiatra? Kdo pochopí, ten raději uhne. A kdo má nějakou vizi zájemců o dětskou psychiatrii?

Já mám kolegyni, kterou teď dávám do dětské psychiatrie. To je tak strašně složitý obor, protože jedete přes rodiče, školy a instituce. To je strašně těžké. A všechny tyto instituce, teď se budu bavit ne o psychiatrech, nám radí, jak máme psychiatrii dělat, a že oni si to nemyslí. Tak to je pak těžké. Takže já, když to vezmu, kdyby došlo ke zlomu: Pozitivní kampaň v televizi, dva, tři roky. Pozitivní, a ne, že vynuceně pozitivní o tom, že existují skutečné úspěchy, i u těžce postižených dětí, které by bez léků rodina nezvládla. Já je mám v ordinaci. Tak aby se zveřejňovalo, že to není žádná intoxikace, ale reálná pomoc. A pak po pubertě a v dospělosti fungují, protože se prošlo krizovým obdobím v dětských domovech, kde jsou děti s léky. Ne proto, že jsou v domově, ale byl tam reálně problém duševních poruch, kterou mají po někom z rodičů. Tak to prostě je. Takže jsou v nějakých stabilních podmínkách. Takže pozitivní kampaň i tyto příklady.

A pak za druhé: Finanční ohodnocení psychiatrů, rizikový příplatek oproti jiným oborům, protože to tak je. A rizikový příplatek za sociální tlak, a příplatek za to, že pracujete s celou rodinou. To se nedá jenom s jedním pacientem. A zatím nám nikdo mezioborově nevypočítal, když se navyšovaly výkony, že dětská psychiatrie toho má nejvíc, protože nás je málo. Ale jsem na druhou stranu rád – jak jsem se snažil, aby si dětské psychiatrie každý všiml – že v postcovidové době si lidi všimli, že není možné, aby neziskovky radily psychiatrům, dětské psychiatrii. Není to možné, a ukázalo se to v praxi.

Existuje mnoho občanských sdružení, která tvrdí, že to s dětmi umí, chodí do škol, nabízí přednášky, vzdělávací programy, ale nemají žádnou zodpovědnost

Martina: Jak se to ukázalo v praxi? Protože víme, že existuje mnoho občanských sdružení, která tvrdí, že to s dětmi umí, chodí do škol, nabízí přednášky, vzdělávací programy, a vy tvrdíte, že ale vlastně nemají žádnou zodpovědnost.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: A umí to aspoň tyto mnohé neziskovky? Mám děsivé slovní spojení: „Myslí to aspoň dobře?“

Jaroslav Matýs: „I Putin to myslí s Ukrajinou dobře“. To není nadsázka, protože je hromada lidí, kteří zneužívají pseudohumánní kabát, aby si postavili živnost, a zvýšili svůj status, a prakticky nikdo z nich nikdy nebyl na psychiatrii. Takže jak tomu můžou rozumět? Druhá věc: Když jsem dělal na ministerstvu, prosazoval jsem tam, a řekl jsem tehdy natvrdo panu ministrovi: „Udělejte dotační programy s tím, že bude akreditační komise, u kterých všechny neziskovky, které poskytují péči dětem s duševní poruchou, musí prokázat vzdělání, dokázat program a prostory. A to by se mělo pět let opakovat.“ Na to mi řekli: „Pane doktore, to bychom museli zrušit asi dvě třetiny neziskovek.“ „Tak je zrušte.“ Protože jestli to stát platí, tak má garantovat kvalitu. A když garantuje kvalitu v sociálních službách o seniory, tak proč ne u dětí? A dnes se ukazuje, jak jsem odešel z funkcí, že se najednou rozbalily všechny dotační programy – už tam nebyl Matýs. A jaká je teď situace? Kdyby to zvládali, tak proč jsme přetíženi? Kdyby to zvládali, tak proč se navyšují počty asistentů a psychologů ve školách? Vždyť to jsou jednoduché počty.

Martina: To znamená, že největší problém v uskutečnění reformy psychiatrické péče vidíte v nedostatku lidí, v nedostatku peněz, a v tom, že se lékaři nemají vůbec na koho obrátit, kdo by jim kryl záda? Nebo jak to správně pojmenovat? Nemají oporu ve státu? V zákonu?

Jaroslav Matýs: První, co je v psychiatrii vůbec, a hlavně v dětské, že to není atraktivní obor, ale spíš nebezpečný. Krásně to řekla kolegyně: „Dětská psychiatrie je nebezpečný obor ne kvůli pacientovi, ale kvůli rodičům pacienta.“. A za druhé je tento obor nebezpečný i vzhledem k mediálnímu obrazu, jaký má. To je to první, co by se mělo změnit. Druhá věc jsou peníze. Ano, musí se to tak zatraktivnit, jako se to dělá v kapitalismu, aby práci v kanálu chtěl někdo dělat, v kanálu obrazně, prosím vás. A třetí věc je příprava. Systém přípravy je tak složitý, že dětští psychiatři nikdy nevědí, jak budou testovat, tak se vlastně musí odstěhovat na kliniku, protože to nemůžou dělat ve svém regionu. Je to složitě nastavené i s ohledem na dostupnost budoucích lékařů, aby se mohli odstěhovat i s rodinou a nastavit si to. Takže to jsou tři věci. Zvednout pozitivní obraz psychiatrie, aby to bylo ekonomicky atraktivní, neboli bolesti neútrpné, jak tomu říkám, a do toho ještě vzdělávání. A když to vezmu prakticky, tak šest let, plus pět atestace, za patnáct let nejdřív. Jinak se to nedá udělat. A pak další věc: Obory jako pediatrie, nebo dětská neurologie s psychiatrií sice spolupracují, ale v rámci vzdělávacích programů nemají ani dětskou psychiatrii.

Martina: A co si počnou děti, kterým je teď třináct let, které se ve volných chvílích pořežou, ale rozhodně jim to dlouhodobě nepřináší ani řešení, ani radost. Budou čekat, až se za patnáct let někdo atestuje? Co s nimi? Jak jim pomoci teď?

Jaroslav Matýs: Myslím, že to bude svým způsobem poškozená generace. Teď budeme všechno shazovat na covid, ale covid to akorát zvýraznil a demaskoval, že ani telemedicína, jak jsem neustále vykládal u psychiatrie, prostě nefunguje tak, jak si někdo představuje. Bohužel je to generace, která se s tím bude muset nějak vyrovnat. Neboli chci doufat, že se rodiče naučí rodičování, když bude s dítětem krize.

A teď jsme u toho: Krize nastoupí jenom tím, že si fakt postavím hlavu, vezmu mu mobil, a půjdeš pracovat, a pak půjdeme na vycházky, budeme spolu mluvit. To, co všichni odmítají, musí být v pohodě. Musí se naučit zvládat nepohodu. A chci doufat, že rodiče toto pochopí, protože už se nelze vymluvit na covid. A to škaredé slovo „kvrdlání“ je signál, že to v rodině nefunguje. Ne dítě, ale rodina nefunguje.

Mužský a ženský mozek je rozdílný kvůli intraděložním hormonálním vlivům. Nelze věřit, že by se mozek ve 14 letech najednou změnil na mužský, a po roce na ženský. Je to sociální koncept.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, my jsme tady vyjmenovali nejrůznější potíže, druhy závislostí. Ale jak se vy, jako psychiatr, díváte na obrovský nárůst žádostí dětí o tranzici? Čeho myslíte, že je to důsledek? Protože je to násobně víc, než to kdy bylo.

Jaroslav Matýs: Byl jsem na konferenci, a nebudu jmenovat, ale celkem jasně se u děvčat zvedla změna sexuální identity čtyři tisíc krát. A dokonce se objevil terminus technicus „fluidní pohlaví“. To už jsem tedy hodně zpozorněl.

Martina: Plovoucí pohlaví.

Jaroslav Matýs: Ptal jsem se, co to je, četl některé věci. A teď trošku biologie a trošku sociálna: Takže „fluidní pohlaví“ je to, že rok se cítí jako muž, a oslovujeme ho jako Milan. Pak fluidní pohlaví bude žena, a jsem Ela. V Německu dokonce chtějí takovou občanku, kde to můžou takto měnit. Jestli to prošlo, nevím. Tak teď biologicky: Víme, že mužský a ženský mozek je rozdílný díky hormonálním vlivům intraděložně. Já nemůžu uvěřit tomu, že by se ve 14, 15, 16 letech mozek najednou přeformátoval na mužský, a pak po roce na ženský, protože ta struktura je skutečně jiná. A jediné, co mě napadá, je zase sociální koncept, kde funguje nějaká autosugesce, kde každý chceme být nějak výjimečný. A když zjistí, že si holky líp pokecají s holkami, tak jsem na holky. A pak se v 18 zamiluje a zjistí, že je to jinak. A to je ta sebezkušenost. A psychiatrie jako taková teď bádá, jestli to je možné, a proč se to děje.

Když se podíváte do historie, tak byla vlna emo po internetu, pak byla vlna anorexie po internetu, a dneska je vlna digitální závislosti a kvrdlání. Úleva. To jsou věci, které lidstvo vývojově má. Museli jsme si tím projít. A u momentální generace je módní být jiný než ostatní, a je jedno v čem. A ještě jsem chráněný, když se cítím jinak. A zjistil jsem, že mám ještě záchod, kam nemůžu, takže můžu i tam i tam. A v pubertě, jak se hledá sexuální orientace, místo ve společnosti, ale také sexuální identita, tak ano, sklouznou do toho holky, protože kluci jsou v tomto věku ještě blbější. Rok, dva to tak je, kdy se s nimi nedá mluvit, ale pak se fakt zamilují a zjistí, že je to jinak. Teď nemluvím o dospělých, že se cítí jako vlk. To je autosugesce, o které jsem mluvil. Je tam nějaká osobnostní anomálie, ale to nelze udělat na dálku.

Takže si myslím, že je to určitá ne módní vlna. Je to trend ve společnosti. Všichni chceme být nějak výjimeční, a tato generace dostala tento prostor. A zase, příroda rozhodne, jak to je, ale všude je jen muž a žena. Nic jiného není.

Martina: Myslíte, že se na tom může podílet i další móda? To znamená, že nejrůznější neziskovky chodí do škol, ale také do školek, a tam tyto ideologické konstrukty nabízejí dětem? A třeba dětem zrovna v pubertě, a tak podobně.

Jaroslav Matýs: Kdyby jenom to, že indoktrinují nějakou možnost alternativy. Ale hned obviní rodiče, že je musí respektovat. Učitele hned nastaví – zkuste nás nerespektovat. A vzápětí přijde nějaká skupina: My vás budeme chránit i soudně. Až tak daleko se to dostalo. A místo toho, aby se to nechalo volně přírodě, že když se nějak cítíš, vydržíš to do 25, a nemusíš to vykládat všem, jenom svým blízkým. A tím to končí.

Ty neziskovky to dělají. Ale musel bych se ptát, jestli je možné, že v přírodě v průběhu deseti, nebo pěti let, stoupne počet lesbických žen třikrát. Když víme, že schizofrenici jsou na tom furt stejně. Depresí je víc. Ale u duševních bipolárek, schizofreniie, se to zásadně nemění. A najednou porucha sociálních identit, nebo změna sexuální identity, stoupne víc než čtyři tisíckrát u kluků a u holek? To svědčí o tom, že je to spíš skutečně ideologický sociální koncept, který někdo přiživuje, protože je to pro něho výhodné. Ale i pro jednotlivé aktéry, pro holky nebo kluky, jsem jiný, a když nemám pozornost, tak si dělám pozornost tím, že jsem jiný.

A bohužel do budoucna se děje to, že sexuologové, z mého pohledu, přistupují k hormonální terapii moc brzo, a ze světa už se ví, že když najednou v dospělosti, v osmnácti, v pětadvaceti zjistí, že je to jinak, tak je to nevratné, a tam je pak vysoké riziko sebevražd. Já jsem navrhoval, když jsem byl ve výboru, že než se v České republice přistoupí k normální léčbě, tak by musel povinně projít dětským psychiatrem. Ale ke shodě mezi výbory nedošlo, a já nevím proč.

Martina: My se tady můžeme bavit o nějakém ideologickém aktivismu, progresivistické ideologii, která se dostává do škol, do školek a tak podobně, ale možná tomu můžeme říct úplně jednoduše: Co když děti, třeba ve školkách, stavím do dospělého světa mnohem dříve, než na to jsou zralé? Jsou takové tendence třeba už ve školkách děti sexuálně informovat. Opět, váš kolega na to říká: „Dítě si neumí zašněrovat tkaničky, ale ví, jak se nandavá prezervativ.“ Myslíte, že i tohle je jeden z důvodů, který způsobuje nejistotu? A i to, že najednou přepisujeme pohádky pro děti, kdy my jsme vždycky věděli, že je dobro a zlo, že Karkulka to má přežít, a vlk má skončit ve studni? Já jako dítě jsem to cítila, sice mi ho bylo trochu líto, ale cítila jsem úlevu.

Jaroslav Matýs: Spravedlnost.

Od kdy děti vnímají, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou. Je to spontánní vývoj. A dneska do raného dětského věku podsouváme problémy dospělých.

Martina: Bylo to potrestáno. A teď je to jinak. Vlk je přeškolený, jakoby už prošel nějakým kurzem. Řekněte mi: Způsobuje to chaos v hlavičkách dětí, nebo je to jenom balast, který jde s dobou?

Jaroslav Matýs: Spíš si myslím, že to jde až tak daleko, že už to je poškozující. Od kdy děti vnímají, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou. A to je ten vývoj, přijdou na to spontánně, a hotovo. A dneska to je zase věčné školení. Místo toho, abychom děti učili sociální dovednosti, tak přeskakujeme vývojovou fázi, a dáváme jim dospělácké problémy do raného dětského věku. A protože dítě nemá zkušenost, tak taky vůbec ještě neví, co je sexualita, takže neví, co s tím, ale chce se nějak zakotvit, tak – jsem holka místo kluka. Protože ten tlak je blbý, je to nepříjemné.

A vůbec se přemýšlí, jak je možné, že se v rezortu školství bez jakékoliv regulace pustí tyto programy. Je to na rozhodnutí ředitele školy? Ano. Jakou má za to zodpovědnost? To nemluvím o sexualitě, ale jsou tam jiné věci. Takže tam přijde školit někdo, kdo dostává dotace, vymyslel program, protože jinak by peníze musel vrátit. Tak o čem to celé je? Je to klientelismus, nic jiného mi z toho nevychází, selským, jeskynním rozumem. Přece nebudou v jeskyni rodiče dětem ukazovat, jak se dělá dítě? A to je v jeskyni. My jsme to prostě… Ne my, ale drtivá mlčící většina škodí už tím, že mlčí.

Martina: Co vás v poslední době ve vaší ordinaci nejvíce zaskočilo, že jste si říkal: „Tak, Jaroslave, děláš tuto práci dlouho, ale s tímto ses ještě nesetkal?“

Jaroslav Matýs: Nebylo to v ordinaci, ale v taxíku, kdy jsem jel z badmintonu. A jak jsem pesimista, tak furt vidím, jak to všude dělají blbě, a ten taxikář říká: „Co děláte?“ „Dětskou psychiatrii.“ Výborně. A teď mi popsal, jak to dělá s technologiemi: „Zakázal jsem všechno. Učitelce jsem vynadal, že si bude všechno psát, a nebude nic posílat mailem, má si to napsat ve škole.“ Já jsem byl tím taxikářem nadšený. Otec kolem třiceti pěti let. Byl úžasný. Potěšilo mě, že jsou ještě lidé, kteří mají jeskynní, selský rozum. To mě potěšilo nejvíc.

Martina: Tak až budu v Ostravě, zkusím si zavolat tohoto taxikáře. Ale když se podíváte na naši společnost globálně, tak mi řekněte: Půjde to s námi ještě po dobrém? Nebo už to bude muset jít po zlém? Protože jsme se dostali za bod zlomu.

Jaroslav Matýs: Víte, to je jako v pohádkách. Jak jste řekla, dneska nesmíme děti trestat. A pohádky nejsou náhodou, archetypálně je to dobro a zlo. To máme tady. To tak prostě bylo a bude. Musíme asi počkat, až se ta mlčící většina fakt naštve. Už cítím, že se to děje, že se fakt naštve, a dají si natvrdo pravidla.

Teď budu mluvit o penězích: Na co dáme naše peníze? Protože my profesionálové, to mi vysvětlil můj syn, máme smůlu v tom, že jak jsme vytíženi v ambulancích v práci, tak už nemáme energii, abychom dělali PR, a působili navenek. Kdežto ti, co se živí různými projekty, tak jejich prací je sehnat peníze. Proto to dělají, a je o nich tolik slyšet. A nevím, jak to zařídit, aby profesionálové, a teď myslím celou medicínu… Víte, že dneska se vlastně profesionál pomalu nechytne. Protože přijde někdo s přesvědčením a řekne, že jste buď rasista, nebo že jste tmář, nebo jste archetypálně zaostalý ještě někde v jeskyni – což já bych byl na druhou stranu rád v jeskyni.

Takže když se většina rozhodne, že naše peníze se nebudou rozhazovat komukoliv, ale jen tomu, kdo to umí. Ale jestli se to povede a jak, to nevím. Protože bohužel všichni politici myslí na volební období, a ne na dvacet, třicet let dopředu. A teď jen na závěr: Je to nepříjemné, ale při posledních volbách jsem si všiml, že se ztratila mezigenerační sounáležitost. Důchodci přestali říkat: Chceme, aby se vnoučata měla dobře. A vnoučatům je úplně jedno, jaké důchody mají staří, a nadávají jim. To bylo poprvé, co jsem na tomto světě, že jsem toto rozštěpení u voleb zaregistroval. Vždycky to bylo: Nechceme našim dětem zadlužit tento stát. Ale dneska to nikdo neřekl.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, pane doktore, moc vám děkuji za rozhovor, a děkuji za vaši snahu o resuscitaci našeho zdraví, duševního zdraví a resuscitaci zdravého rozumu. Díky moc.

Jaroslav Matýs: Já děkuji za pozvání. A prosím vás, vraťte se do jeskyně, tam to fungovalo úžasně. Děkuji.

Martina: Řekněte mi ale, kdo to nás, rodiče, tak špatně naučil? Protože já jsem byla ještě vychovávána přirozenějším způsobem, přestože i mě už rodiče hýčkali. Myslím, že jsem zmiňovala při našem posledním rozhovoru, jak tatínek říkal, že kdyby vychovávali mě, nebo našeho syna tak, jako jeho rodiče, tak je dítě v pasťáku, a oni ve vězení. A pak přišla doba, kdy už najednou neplatilo, že nejdůležitější je vyhrát a být první, druhý, třetí, třeba, stát na bedně ve sportu, ale začalo platit, že je potřeba dítě povzbuzovat, aby si na všechno přišlo samo. Víte, co všechno tím chci říct?

Jaroslav Matýs: Já vám rozumím.

Martina: A asi to kolem sebe vidíme, protože dát na ulici dítěti na zadek, protože vám zrovna řeklo něco nepřijatelného, znamenalo…

Jaroslav Matýs: Něco přímo urážlivého. Ne nepřijatelného. Uráží rodiče – to dělá dítě dnes.

Martina: A to najednou nebylo možné. Řekněte mi: Kdy se změnil přístup k dětem? A kdy jsme je, podle toho, co říkáte, začali mrzačit, sociálně invalidizovat, a vyrábět z nich děti, které jsou tak křehké, že trpí? My jsme jim chtěli udělat hezký život, a ony trpí.

Jaroslav Matýs: Já zhruba ten předěl vidím: Když vstoupí do něčeho dotace, tak je to špatně. A to nemyslím úplně v principu. Když se začne dotovat nějaký program, hned se vyrojí hromada reformátorů a ochránců, kteří na tom začnou parazitovat. A tito lidé, protože se živí dotacemi, mají hromadu času, jak si zdůvodnit svou pomoc, nebo svůj koncept. A pak jsou tam politici, kteří chtějí být zvoleni. A obecně vidím, jak se dějí dotace i v rámci reformy psychiatrie, a do sociálních služeb. Teď to nemyslím obecně, existují výborné služby. Ale myslím na atmosféru, kdy abyste dostala peníze na nějaký program, musíte mít veřejnou podporu, a ta se dělá tím, že vytvoříte nutnost, tedy že když to nebude, tak bude katastrofa. Takže se pracuje s úzkostí a s ubližováním, v podstatě. A v rámci těchto programů, neříkám, že všichni, se stalo, že se tato pomoc rozšířila tak daleko, že jsme z lidí, kterým chceme pomáhat, udělali absolutně neschopné jedince – jak z rodičů, tak z dětí – protože dneska aby byl rodičovský program, jak vychovávat děti. Vždyť to má být přirozená dovednost.

Martina: Už jste se někdy díval ve velkých knihkupectvích, kolik je tam regálů knih o tom, jak vychovávat děti? Jak k nim přistupovat? Jak s nimi komunikovat? Jak vychovat veselé děti? Takové: Líný rodič – šťastné děti.

Jaroslav Matýs: Já to vím, ale zase je to o tom, že je to komerce, která reaguje na potřebu. A z rodičů, nebo z dospělých se udělali neschopní jedinci, kteří to nejsou schopni sami zvládnout, a proto jim dáme asistenty, neboli nějaké organizace, nebo pomocníky.

A to samé se přidalo do školství a k dětem. Takže dneska jak rodiče, tak děti, jsou sociálně invalidizováni v tom, že se jim říká, že je všechno blbě. Proč? Protože já pak mám práci, mám dotaci. V přírodě žádné asistence nejsou. První asistence je: Uděláte chybu, a zabijí vás, takže musíte dávat pozor, aby vám nezabili mládě, takže učíte své potomky, jak to dělat, aby ho nezabili. A my děláme co? My nepřítele, který nás zabije, nemáme, ale vytvoříme si ho, protože někdo potřebuje mít činnost.

Ale být rodičem přece není ani zásluha, to se prostě stane. Ale být rodičem se musíme učit tak, jako se učíme jíst, jako se učíme oblékat, připravovat se na zimu a náročné období. Tak se učíme být rodičem – s věkem dítěte, ale i naším. A dnes se stává, že sundáváme zodpovědnost z rodičů za jejich rodičování, a přesouváme to na různé asistenční, výukové a vzdělávací programy.

Martina: A občanské sdružení.

Jaroslav Matýs: Občanská sdružení a neziskovky. V podstatě neziskovky. Dneska je to v podstatě soukromý sektor, ve kterém se podniká úplně stejně, jako akciové společnosti. Je to soukromé, akorát se to nazývá „neziskovka“ – k tomu se nechci moc vyjadřovat. Ale podstata je v tom, že když někoho zneschopníte, a řeknete mu – dobrým způsobem – že je k ničemu, tak vás požádá o pomoc, a vy pak za to dostanete peníze. Já jsem toto zažil za komunismu, že vychováme člověka nového typu.

Martina: Ale…

Jaroslav Matýs: Dneska se to vrátilo.

Učitelům měl po covidu někdo vysvětlit, že děti po přerušení školy nemají na co navazovat, že nemají návyky a že se to musí znovu učit

Martina: Ale přesto všechno, za minulého režimu ještě fungoval sociální systém umělé zaměstnanosti, a podobně. Ale přesto ti lidé jako kdyby měli ještě zdravější fortel.

Jaroslav Matýs: Nahrála jste mi. Umělá zaměstnanost: Když se v současnosti podíváte na projekty, když se podíváte na asistenci, a teď neříkám, že asistence jsou špatné, tak když děti selhávají a školství má problémy, tak to vyřešíme tím, že tam dáme další psychology a asistenty. Není to stejné?

Martina: Tomu váš kolega, profesor Kašparů říká, že na morální díry dáváme technické záplaty.

Jaroslav Matýs: Ano, a nejenom na morální. Je to o tom, že se učitel dneska bojí potrestat dítě, dát mu čtyřku, pětku, protože se pohádá s rodiči, rodiče se pohádají se školou, že škola to dělá špatně. A aby to rodiče nedělali špatně, tak přijde někdo, kdo je to bude učit. Takže jich zbavujeme pomalu za všechno zodpovědnosti rodičů. A za minulého režimu? To myslím, že je na zamyšlení. Byla povinnost pracovat, a dneska je možnost pracovat, mám jen právo, nemám povinnost. Tak se ptám: Když ten, kdo má právo pracovat, nepracuje, tak proč využívá služby státu, které zajišťují ostatní, kteří pracují? Tomu nerozumím. Právo pracovat, být zaměstnán, neznamená, že nemám dělat. Tím neříkám, že v minulosti povinnost pracovat byla špatná nebo dobrá, ale holt to vedlo lidi k zodpovědnosti sama za sebe – víc než dneska. A v rámci svobody rozhodování jsme se dostali do situace, že pracující zajišťují pohodlí těm, kterým se nechce pracovat. Ne všem, někteří nemůžou. Ale u dětí to je typické. Například: Dítě se odmítá učit, tak paní učitelka napíše: „Nerozumí tomu. Není schopen spočítat.“ Prosím vás, včera jsem v ordinaci viděl deváťáka, kterému jsem dal spočítat poměrnou délku 9:4, a s příkladem nepohnul. V 9. třídě, a to jsou počty.

Martina: Mluvila jsem s jednou školní psycholožkou, a ta říká, že ještě výrazně hůře, než obecně, odnesly covidové dvouleté prázdniny děti, které když začal covid, byly ve 4. a v 9. třídě. Ve 4. třídě proto, že se najednou po dvou letech ocitly bez přirozeného vývoje na druhém stupni, a první a druhý stupeň se liší právě tím, že se tam mění vnímání člověka vlastního já vůči celku, a tak dále. A ti v 9. třídě se najednou ocitli na střední škole, ovšem s mentální vybaveností, rétorikou, a sociální vyzrálostí studenta základní školy. Pozorujete to v ordinaci také, nebo ne?

Jaroslav Matýs: Já s tím souhlasím. A vysvětlím to trošičku hlouběji psychiatricky. Druhý stupeň je úplně jiný level učení. Kromě změny, že se střídají učitelé, tam už musí mít skutečně dovednost, že mám naučeno učit se, vydržím nad tím sedět, a beru to za povinnost. A do toho vstupuje puberta, rebelie. To je problém 6. třídy. A děti ze 4., 5. třídy byly dva roky doma, a tyto návyky úplně ztratily, a najednou skočily do levelu, v uvozovkách, střední školy. A ta stejná problematika byla u osmáků a deváťáků, kde najednou naskočila střední škola, a navíc dělali přijímačky. Takže najednou byli všichni po dvouletých prázdninách prvňáci. To si nikdo neuvědomil. A problém pak měli i maturanti, kteří skočili na vysokou školu. Ti ty dva roky nějak využili, a asi se pravděpodobně chytli, ale to nechci komentovat.

Vrátím se k základním a střední školám. To, co vidím v ordinacích, je, že to skutečně nejvíc odskákala generace čtvrťáků, páťáků, a pak osmáci, deváťáci. A to nejenom proto, že byli doma a že je to jiný level učení, ale hlavně vypadly pracovní návyky, které by se tam měly vytvořit a udržet. Takže když jsem vykládal, že když mám děti, tak vždycky: Prázdniny – máte volno. Máte prázdninový režim. Ale my jste měli prázdninový režim dva roky v distančce.

Martina: A navíc byly pak konfrontovány s tím, což mi tedy školní psycholožka říkala, že učitelé toho druhého stupně, a učitelé střední školy, se na ně dívali jako na lehce retardované, protože vlastně vůbec neuměli pracovat s dětmi.

Jaroslav Matýs: Ale nikdo jim nevysvětlí kontext, o kterém mluvím. Neřeklo se jim: „Podívejte, je to generace,“ teď ne asistenti, „která v podstatě objektivně vypadla z pracovního procesu. My školu vidíme z pohledu zaměstnavatele, že to je zaměstnání pro děti, takže děti vypadly z pracovního procesu, takže se znovu musí naučit pracovat. Nezaměstnaný dospělý, když rok, dva roky není v zaměstnání, tak vypadne z pracovního procesu, ztratí pracovní návyky, ale má na co navazovat. Kdežto děcka nemají na co navazovat. Zkušenosti nejsou zafixované.“ A toto měl pedagogům někdo vysvětlit.

Na obranu generace dětí zasažené opatřeními proti covidu je potřeba říct, že ztratily potřebné návyky, o kterých nevěděly, že je ztratily

Martina: Dobře, připusťme, že tyto děti se toho moc nenaučily, že budou mít mezery ve vzdělání, že je to muselo také svým způsobem velmi stresovat, protože nakonec i ony dospěly k poznání, že neumí, nevědí, nevědí, co mají dělat, byly zmatené. Ale řekněte mi: Proč ten psychický propad? Proč se nám najednou děti sebepoškozují? Proč mají deprese? Proč je obrovský nárůst sebevražd? Proč kluci i holky mají poruchy příjmu potravy? To je všechno důsledek jenom, v uvozovkách, dvou let prázdnin?

Jaroslav Matýs: Ještě se vrátím na začátek. Pousmál jsem se, když jste říkala, že najednou nevědí, co dělat, a že ztratily návyky. Že nevědí, co dělat? Ony vědí, co dělat, akorát se jim do toho nechtělo. Mluvme teď o lenosti. Ano, lenost je lidské právo, ale je to také o tom, že když někdo leží, a najednou chcete, aby běhal, tak to není možné. Takže já bych na obranu dětí, nebo této generace řekl: Ano, ony ztratily návyky, o kterých nevěděly, že je ztratily. Nevěděly, že mozek musí znovu začít pracovat, jako svaly. Ale ani rodiče to nevěděli. To je na obranu této generace. Druhá věc je, že ony prázdninový režim ve škole vzaly za normalitu, a nikdo jim neřekl, že to má být jinak. A co se týče úzkostí a příjmu potravy – tak teď se dostanu k digitálním technologiím.

Martina: Promiňte, pořád o tom všude čtu, slýchám o tom, ale potřebovala bych od vás, jako od profesionála, vědět, zda tyto děti jsou na tom hůř, a projevuje se to všemi těmito sebepoškozujícími…

Jaroslav Matýs: To je následek toho dalšího – sociální sítě, digitální technologie. Ale když je dítě dlouhodobě nemocné, a v minulosti nebyly nemocné, nebo se nepoškozovaly, a neměly další zátěž, tak by se v tomto smyslu měly naučit znovu pracovat. A osobně si myslím, že by nemělo projít, že protože byl covid, tak mohou mít deficit ve vzdělání. To přeci není možné, aby si lékař řekl: „Byl covid, tak se nebudu učit farmakologii, protože teď máme…“ To je nemožné.

Martina: Jasně. Já jsem v páté třídě chyběla, a proto neumím to a to až do konce života.

Jaroslav Matýs: Takže bylo věcí školy, jak tyto děti doučit. Protože se skutečně stala situace, se kterou se nikdo nikdy v moderních dějinách nepotkal. Uděláme program doučování tak, aby uměly to, co mají umět, a ne, že budeme tolerovat, že to jsou chudáci. V práci mu to nikdo neodpustí.

Martina: Já jsem třeba čekala, že se zkrátí letní prázdniny. Že třeba vezmou 14 dní z prázdnin, a děti, které byly doma, tak když už se uvolnil lockdown, se aspoň něco zkusí naučit.

Jaroslav Matýs: Tam byste narazila právě na problém, kdo učitele donutí jít do školy dřív než po prázdninách. To je právní problém. A druhý právní problém je, kdo donutí rodiče, aby tam děti dali? Já vidím jiný způsob: Státní zkoušku. A buď ji splní, a pokračuje dál v šesté třídě, nebo v osmičce, nebo nesplní, a musí na doučování, aby mohl splnit to, co stát garantuje, že se člověk, dítě, student, žák, má naučit. Přeci na učňáku nedají výuční list proto, že byl covid a neumí to. On to prostě musí udělat. Takže si myslím, že v politice asi řešili i právní problém, jestli to stát může nařídit, a podle mě to nařídit nemohl. Ale je to zase věc rodičů a škol. Mohli to nabídnout, ale nenabídli. Zase jsme u lidského faktoru: Kolik učitelů by šlo o prázdninách dřív do práce, když nemusí? To je složitá otázka. Ale faktem je, že se bohužel toleruje nevědomost i proto, že se vždycky najde nějaký důvod, proč to nešlo.

Klíčem k pomoci dětem závislých na sociálních sítích je abstinence od mobilu, tabletu, počítače, a navrácení zpět do reality

Martina: V jedné své prezentaci a přednášce zmiňujete Beckovo sebevražedné trias, a zmiňujete ho právě v souvislosti se současnými dětmi, a s jejich rozpoložením. To jest: Negativní pohled na sebe samého. Negativní pohled na události. A negativní výhled do budoucna. Proč třeba mají děti najednou negativní výhled do budoucna?

Jaroslav Matýs: To je navazující s covidem. Ztratily kontakt s realitou, takže nemají kde testovat, jak na tom jsou. Holky jsou na digitálních sítích, kluci hrají hry, nemají konfrontaci se svými dovednostmi, a mozek je neustále unaven a utahán, protože nespí, takže nemá výkony. A ještě se hádá s rodiči. Tomu říkám sociální opuštění. Takže se vypne i rodinná kotva, protože se zavře do své pokojové nory. A tato deprese není depresí. Já to vnímám jako depresivní syndrom, jako výsledek přetížení na digitálních technologiích, plus závislost na tom, což je velice podobné. Já to vidím v praxi. A k tomu nejistota co budu dělat, když to nebudu mít, a strach z toho, že nepůjdu mezi holky, protože vypadám blbě, v covidu jsem přibrala. A kluci? Jednou jsem musel poslat do nemocnice kluka, který chtěl mít svaly jako Schwarzenegger, říká se tomu bigorexie, a přitom ten klučina má třicet kilo, a nikdy nebude mít svaly jako Schwarzenegger.

A teď jsme u sociálních sítí. Jsou tam vzory, které děti chtějí tak, jako dospělí, chtějí jich dosáhnout, a když nevypadám jako on, tak nepůjdu ven do té doby, než nebudu nějak vypadat. Tak to je porucha příjmu potravy, která je indikována nikoli tím, že někdo na ulici něco řekl, nebo že taťka říkal, že mám velký zadek, nebo mi kluk řekl, že jsem tlustá, ale je to na sociálních sítích formou vzoru, což vzbuzuje patologické myšlenky, a někdy je nutné tyto lidi hospitalizovat. Ale zase, klíčem je odtrhnout je od sociálních sítí a od internetu, a vrátit je zpět do reality.

Martina: Mnoho rodičů mi ale říká, že by asi museli vzít děti ze školy, a svázat je doma, nebo je nějakým způsobem držet na uzavřeném místě, protože kdyby je pustili za kamarády, tak v tu chvíli kamarádi prosviští mobily, a on si ho bude půjčovat, nebo půjde do nákupního centra, kde je wifi zdarma. Takže rodiče říkají: „Jsme vlastně zahnáni do toho, abychom děti někde zavřeli?“

Jaroslav Matýs: Kdyby braly pervitin, tak co rodiče udělají? To stejné. Je to tak?

Martina: Nejspíš ano.

Jaroslav Matýs: A nepustí je mezi pervitinisty.

Martina: Ale musíte vzít v úvahu, že se pořád ještě mezi dětmi najdou ti, co neberou pervitin, ale nenajdou se mezi nimi takové, kterým by nemohl být indikován netolismus, to znamená závislost na virtuálních drogách.

Jaroslav Matýs: Zase, je to o odvaze. Když jsem začínal, tak v Ostravě jsme dělali zákon pro adolescentní narkomany a streetworkery, a pracovali jsme s Romy. A romská komunita se s tím vůbec nepárala: Udělali buď to, že si sehnali policejní pouta, připoutali ho k radiátoru a nechali ho tam v jedné místnosti, na záchod chodil pod kontrolou, a abstinoval. Nebo podali trestní oznámení, že někoho okradl, tak šel do vězení a tam abstinoval. S tím vůbec nemají problém. Rodinu si chrání nadevše. My se to bojíme udělat. Monar v Polsku dělal něco podobného: Tvrdé, nekompromisní metody na heroinisty.

A teď se ptám: Pokud se závislost chová stejně, a rodič odmítá dítě izolovat od pervitinu, a ještě mu ho kupuje, tak se bojí abstinenčního syndromu, bojí se, že vám to dítě chce něco udělat, že je napadne. Ale závislost se jinak léčit nedá. A ne všichni jsou závislí tak, aby to nezvládli, to je třicet procent, ale nepoznáte to bez vyčištění a s abstinencí. Z Prahy za mnou jezdili kluci, vlastně děti, a jeden kluk mi řekl: „Pane doktore, já jsem zjistil, že se bavím s maminkou, s tátou, s babičkou, jdu za tetou, mám venku kamarády, a že svět je celkem pěkný.“ O jiném klukovi maminka řekla: „Nechodí ven, protože jsou všichni debilové.“ Za tři měsíce s těmi debily hraje fotbal. Stačilo vzít mu mobil a tablet, protože najednou musí do vztahů.

Dětem závislým na internetu je potřeba sebrat mobily a počítače, aby abstinovaly, bez ohledu na reakce okolí, a dát jim tlačítkový telefon, aby mohly volat

Martina: Ale když jdu po Jižním Městě, tam je skupina milých mladých lidí, a je to jako hrozen autistů – každý má mobil. A teď když svému dítěti mobil vezmete, a pustíte je mezi ně, tak nejenomže bude za hlupáka, ale kromě toho si ho půjčí. Teď jsem se rozohnila.

Jaroslav Matýs: A teď se vrátím zase k pervitinismu. Ano. To je to, co říkám, toto nebezpečí je horší než pandemie covidu. Neohrožuje bezprostředně život, ale likviduje to celou vrstvu ve vztazích. Když začne abstinovat, tak ta parta feťáků se na něho vykašle. Ale kamarádi za ním půjdou. To je ověřené z praxe. Ale má tlačítkový telefon, kterým si může zavolat, a domluvit si schůzku. A už to není komiksová generace, která mluví formou komiksových bublin, ale musí mluvit normálně. A když si něco domluví, tak už od toho odtrhne i další, a udělají si novou skupinku. Někdo to v partě vždycky začít musí.

Ke mně teď chodí rodiče s hláškou: „Pane doktore, začíná být módní tlačítkový mobil.“ A já říkám: „To není módní. To jsou moji pacienti.“ To tak prostě je. Někdo to začít musí. Ale nedělám si iluze, že to všichni zvládnou, ale aspoň dostávají informaci. A pokud ke mě nepřijdou: „Ona už k vám nechce, pane doktore“, tak už rodiče mají informace, co s tím. On jim to nikdo neřekne před tím. Opakovaně to přednáším pediatrům, ale oni bohužel hned nasazují antidepresiva. Ale to je nebezpečné. Když dáte antidepresivum u deprese ze závislosti, tak riskujete, že se ten člověk zabije, protože antidepresivum jenom že odstraní mentální depresivní blok, ale uvolní energii k tomu to zrealizovat.

Viděl jsem v v ambulanci dívenku, teď je v nemocnici, která se řezala, opila se tak, aby umřela. Matka o tom nic nevěděla, protože žily odděleně. Rodina už byla v tomto směru autistická, digitálně autistická, bych to nazval, ale mně řekla všechno, a šla do nemocnice. A teď jsem se díval, jak nasadil, nebudu říkat kdo, antidepresivum, které zvyšuje riziko sebevraždy, Prozac, neboli Fluoxetin, který byl v Americe příčinou pádu burzy. Měli velkou odvahu, riskovali, a padla burza. Tehdy. Takže dal Prozac, tedy antidepresivum, které aktivizuje, a to je nejhorší cesta k sebevraždě. A my, dětští psychiatři máme studie, které říkají, že při neopatrném medikování, nebo při špatném režimu, když se nasazují antidepresiva, to zvýší riziko sebevražd. Takže tady, stejně jako u jakýchkoliv jiných závislostí, platí: Nejdřív detoxifikace. A teprve když zůstane deprese, úzkost, tak pak se dávají antidepresiva. Ale dneska je trend všechno řešit tabletkami. A maminka: „Já chci léky, protože má úzkosti. Bojí se mezi lidi.“ Dobře. Vyčistíme mozek. Mozek se vzpamatuje. Vrátíte ho mezi lidi. Separační úzkost, jak jsem před chvílí říkal, není tak nebezpečná. A pak tam má nějaké kamarády, a to je sebejistota a sebevědomí. Ale dneska je tendence na všechno dávat tabletky. Jak tedy lidé nechtějí pracovat na tom, aby se jim zlepšilo zdraví.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, já už jsem tady zmínila netolismus, závislost na virtuálních drogách, která byla poprvé popsána v roce 2000. A když jste přicházel, tak já jsem si myslela, že začnete mluvit především o tom, jak jsou děti úzkostné, že mají deprese, jak se poškozují, mají poruchy přijmu potravin. Ale z vašeho vyprávění mám pocit, že otcem nebo matkou všech těchto potíží…

Jaroslav Matýs: Zdrojem…

Děti, hlavně dívky, kvrdlačky, se sebepoškozují už od desíti let, aby tak ulevily vnitřní tenzi, protože se tak vyplavují endorfiny, které vyvolávají slast. A to je návykové.

Martina: Zdrojem je vlastně ta závislost na virtuálních drogách?

Jaroslav Matýs: Přetížení a závislost. Mozek už je přetížený. Když to spočítáte dohromady, tak sedm, osm hodin je škola, plus příprava, do toho pět, šest hodin digitálních, to máte dvanáct, čtrnáct hodin denně. To žádný mozek nemůže vydržet. Kdyby to dělal dospělý, tak řekne, že se sesypal z práce, ale u dětí, protože nic nedělají, je problém rodičům vysvětlit, že u těchto her si mozek vůbec neodpočine. Právě naopak, pracuje ještě navíc. YouTube a podobně? Mozek dává excelentní výkon, a pak není výkon na školu. A k tomu sebepoškozování. Když jsem dělal psychiatrii pro dospělé, měl jsem v péči i vězně a kriminálníky, a oni to dělali běžně. A já jsem se ptal, to platí do dneška. A oni říkali: „Když se pořežu, tak si ulevím.“ A tento slastný pocit úlevy je úžasně návykový.

Martina: Když se pořežu?

Jaroslav Matýs: Ano. A pocit úlevy, endorfiny, jsou tam stejně návykové, jako droga. Takže když jsem v absťáku, nebo v tenzi, a naučil jsem se, že si ulevím tím, že si vyplavím endorfiny sebepoškozením, že si sednu a koukám, jak to teče, a že jsem borec, tak tento pocit slasti je návykový stejně, jako drogy.

Takže u holek máte dvojí závislost. Já jim říkám, nevím, jestli to slovo můžu použít, já jim říkám „kvrdlačky“. Ony se pokvrdlají, a říkají mi to otevřeně: „Já to dělám už od desíti let“, zrovna předevčírem jsem měl v ordinaci takovou děvenku: „Já to dělám už od deseti let. Když mi je blbě, tak si ulevím.“ „A jak ti je?“ „No, je mi výborně.“.

Martina: Je to proto, že potřebují aspoň něco cítit? Protože už vlastně necítí, že mají…? Já mám někdy pocit, že tyto děti mají oříznuté vršky citů. Cítí méně radost, méně těšení, možná i méně smutek, jako kdyby celá sinusoida citů byla oříznutá, a aby aspoň něco cítily, tak si způsobí třeba…

Jaroslav Matýs: Ne, aby něco cítily. Je to úleva od tenze.

Martina: Úleva od tenze. Takže je to jinak?

Jaroslav Matýs: Je to jinak. Je to o tom, že jak jsou frustrovány ze vztahů, tak to substitují na obrazovce. Teď trochu příkladů, abych nezapomněl, co jsem chtěl původně. Když jsme v běžné realitě, to vykládám těm holkám, tak čím se od sebe liší pomeranč a citron? Tak je to barva, na pohmat je to jiné, velikost zhruba stejně, voní a chutná to jinak. A na obrazovce se liší čím? Jenom barva, nic jiného. Tak se ptám, jak vytváříme vztahy? Za prvé si musíme vonět, pak se musíme cítit, a pak se musíme vidět face to face. Ale na obrazovce to není, takže sociální mozek je úplně vypnut. Ale ony tam neustále hledají vztahy, které nikdy nemůžou najít, jsou v tenzi, protože nemají řešení, uleví si, vytvoří si novou závislost s endorfiny, kvrdlají se, a mluví o sebevraždě. To je sebepoškozování. Bohužel dneska v psychiatrii vidím běžný jev, že se dává diagnóza hraničních poruch osobnosti. To bych tam neviděl, protože je to něco jiného.

Dnešní děti a jejich rodiče neumějí pracovat s emocemi, protože jsou každý sám uzavřeni ve své digitální bublině, takže je nerozvíjejí, a nakonec je zablokují

Martina: Takzvaně hraničáři?

Jaroslav Matýs: Ano. Ale tak to není. Jasně, holky jsou méně úzkostné, ale když se vrátím k pocitu úlevy: Úkolem v životě je co? Psychologové, když dělali vyšetření, tak zjistili, že neumí pracovat s emocemi. A kde se to mají naučit, když sedí doma na obrazovce? Když rodiče žijí každý ve své autistické bublině. Emoce tam jsou, ale nemá je s kým rozvíjet. Tak co se stane? Začne emoce blokovat.

A teď k emocím. Mám tady v Praze lektora na psychoterapii, tady v Praze, a pro něj je obrovským překvapením, že generace současných rodičů neumí popsat emoce. Když se ptám dětí – ptal jsem se i autistů, mám materii testů, otázek – kdo je to smutný člověk, tak to neumějí popsat. A to nejsou autisti, prosím vás, ale pletou smutek tím, že jim chybí například mobil. Pletou si smutek s tím, že něco nedostaly, nebo že někam nemůžou jít. Prosím vás, smutek se váže na lidi. Mám věc, kterou mi rozbili – je mi líto po té věci. Ano, ale je spojena s osobou, se vztahem. Když se ptám: „Když člověk pláče, co mu je?“, tak autisti to vůbec neumí, nebo řeknou, že je smutný. A já se zeptám, jestli může brečet i z jiných důvodů, tak ty děcka nejsou schopny poznat pocit radosti, že může člověk brečet z radosti. Ony vůbec nechápou, o čem se baví.

A co je v psychoterapeutickém výcviku horší, že stejné problémy má i generace, která dělá terapeuty. Neumí popsat slova v emocích. Maminka řekne: „On je smutný. Když mu vezmu mobil, tak je hrozně smutný.“ A já říkám: „Je to smutek, nebo vztek?“ Protože vy, matky, když pobrečí, vidíte ve všem smutek. „A co s tím, když jsme se dostali do situace, kdy se nesmíte moc těšit, protože vám budou závidět. Takže moc radosti ne. Když radost, tak aby nebylo zase blbě. Smutek ne, protože to je negativní emoce, tak se všichni máme smát?“ Na to vždycky řeknu: „Podívejte se na krásný film V hlavě. Zkuste se smát 70 let dvacet čtyři hodin denně. To je prostě blbost.“ Pak lze pochopit, že i ten vztek má smysl. A smysl má i zhnusení.

Ale my jsme se dostali do situace, jak jste říkala na začátku, aby děti nebyly ve stresu, aby byly šťastné. Zeptejte se všech úspěšných lidí, jak se dostali ke svému štěstí? Přes krizovky, obtížné situace. A všichni řeknou: „Tam jsem se naučil nejvíc.“ A co dneska chtějí spasitelé světa? Aby nebyly krize. Aby nebyly těžké situace, aby byli všichni šťastni. Tak jsem to řekl matkám: „Měl jsem pocit, že chcete, aby dítě bylo úspěšné, a pak že je i šťastné. Ale úspěšné znamená něco umět, být v něčem dobrý a užitečný.“