Karel IV. se Zlatou bulou vzdal spousty pravomocí, takže se říše začala rozpadat na samostatné státy

Martina: Vy si k postavám, se kterými trávíte x večerů, vytvoříte vztah a víte, že některé se přestěhují do nové knihy, ať už je to Oldřich z Chlumu a jeho pomocníci Otta ze Zástřizlí a Diviš, ale pak se s některými definitivně rozloučíte. Některé necháte popravit – viníky – a pak někteří prostě zmizí. Jak to nesete, že k velké armádě blízkých osobností – protože si myslím, že do nich asi často projektujete své pocity, svůj postřeh, názor – najednou řeknete „nazdar“ a zaklapnete knihu?

Vlastimil Vondruška: Tak já se snažím, aby kniha tak nějak končila, aby oni úplně nezmizeli. Takže třeba v trilogii, která je tetralogií, tak Martin ze Stvolna na konci zemře. Má to různé peripetie, proč jsem to musel takhle zakončit, ale když jsem ho nechal chudáka zemřít, tak jsem to fakt obrečel – jako by umřel někdo velice blízký. Opravdu dva dny jsem z toho byl špatný, ale věděl jsem, že to tak musí být. Stejně tak v detektivkách je občas nějaký pachatel, který není úplně kabinetní lotr, vlastně často to, co dělá, má logiku, ať už jde o pomstu, o zradu a tak dále, takže sice spáchá zločin, který je neomluvitelný, ale na druhou stranu lidsky ho člověk chápe. Takže si vždycky v konci říkám: „Chudák…“

Martina: Stejně na tu šibenici půjde.

Vlastimil Vondruška: Takže to jsou takové postavy, se kterými to ukončuji. A pak ty, které odejdou spolu s příběhem. Protože jsou některé příběhy, kdy nemůžete pokračovat, ale postav z něj samozřejmě nezahubíte, ty někde existují.

Martina: Žijí ve světě odložených literárních postav.

Vlastimil Vondruška: Dále jsem napsal taky knížku, která se jmenuje Neviditelní, což je dystopie, která se odehrává v roce 2084, nebo tak nějak, plus mínus v tom roce. A já jsem si říkal, že bych tedy měl být taky jednou autorem uměleckým, neboť my autoři, kteří jsme komerční, většinou máme dobré konce, a to se nenosí, protože dobré konce to je červená knihovna. Umělecký román má skončit depresí. Tak to je. Tak jsem si říkal, že to udělám taky tak, takže hlavní hrdinka nakonec utíká z města, ve kterém je uzavřená, ale na hranicích ji i s jejími přáteli postřílejí ti druzí. A když jsem to dával číst Alence, protože jsem se s ní vsadil, že napíšu knížku, která bude dystopie, že umím psát i z budoucnosti, tak jsem najednou od ní z pracovny slyšel: „To nemyslíš vážně.“ Takže jsem pochopil, že to tedy nemyslím vážně, tak jsem to přepsal, takže závěr není umělecký, ale je to závěr komerční.

Martina: Když jsem se dočetla, že tady vám do toho přímo vstoupila vaše žena Alenka, a jak říkáte, že jednou jedinkrát zasáhla opravdu do samotného…

Vlastimil Vondruška: Toto bylo jednou opravdu hodně strukturálně. Ale jinak mnohdy v různých detailech ženský pohled je velice užitečný. Navíc ona je jiný typ čtenáře, než jsem já. A protože tedy chci, aby tyto knížky konvenovaly co nejširšímu spektru čtenářů, tak jsem se vždycky pokusil to nějak promítnout.

Martina: Já jsem tím chtěla říct, že jsem jí byla vděčná, protože celá dystopie Neviditelní je sama o sobě depresivní. A když jste tam nechal chmurná oblaka protrhnout paprskem naděje, tak mi se z toho udělalo lépe na duchu. Ač by někdo řekl, že kdybyste nechal všechny zesnout, tak že je to víc umění.

Vlastimil Vondruška: Je to víc umění a mám jistotu, že nebudu muset psát pokračování. Takhle samozřejmě už nějací čtenáři psali: „A jak to bylo dál?“ Což mimochodem byl vlastně důvod, proč je trilogie o ostatcích tetralogií. Protože když jsem ty tři díly dopsal, tak to vlastně končí tak, že se hlavní hrdina vrací spolu s Karlem IV. z korunovační jízdy z Itálie a v Pise při povstání se dozví, že žena, kterou si vzal a kterou miluje, nezemřela, ale byla úklady Rožmberků zavřena v klášteře. A on se tedy přes Alpy vrací domů s tím, že ji vysvobodí a že spolu budou zase žít. Říkal jsem si, ať to má trošku vzletnější konec, ne červenoknihovní, tedy že ji přivede z kláštera a obejmou se a políbí pod rozkvetlou lípou, aniž by se podívali do očí. A jen jsem to dopsal, tak mi začaly čtenářky psát, že takhle to nemůže skončit, že se musejí pod tou lípou políbit a musejí si podívat do očí. Tak jsem tedy nakonec po dlouhém zápase napsal čtvrtý díl této trilogie.

Martina: Tady už vám do toho nekecaly jenom literární postavy, ale i čtenáři.

Vlastimil Vondruška: A nechal jsem tedy Martina chudáka zemřít. A to má i logiku v příběhu. A říkal jsem si: „A teď už mám klid. Teď už po mně nikdo nemůže nic chtít.“ A pak mi napsal jeden čtenář, že je to strašně pěkné a že se tam zmiňuji, že Martin měl syna, takže by bylo fajn, kdybych napsal pátý díl, tedy příběhy tohoto syna.

Martina: Co si o tom myslíte?

Vlastimil Vondruška: Ne.

Nemůžu říct, že by Afrodita nějak souvisela s mou ženou Alenkou, ale to, co považuji za skvělou ženu, jsem přenesl do Afrodity

Martina: Ale po dvojce Neviditelných se mi zdálo, že možná přemýšlíte. Taková budoucnost s AI, s umělou inteligencí, to by skýtalo mnohý prostor pro děsivé dystopie, které skončí umělecky úplně špatně.

Vlastimil Vondruška: Já se k tomu už asi nevrátím. Ale vymyslel jsem téma, něco na způsob Marťanské kroniky. Prostě izolované příběhy, které jsou od sebe časově odlišné, vůbec se tam nevysvětlují nějaké vztahy, jsou to prostě mozaikové příběhy o tom, jak společnost roste a zase upadá. A pokud to někdy udělám, tak by to začínalo v pravěku a bude to končit v pravěku.

Martina: Aha. Tak to vypadá optimisticky.

Vlastimil Vondruška: Ano.

Martina: Já jsem vlastně nechtěla o tomto tématu mluvit, navzdory tomu, že tento rozhovor je vaším průřezovým, životním. Ale vy jste už tolikrát utekl k odvolání se na svou ženu Alenku, že se toho musím alespoň nepatrně dotknout, protože každá žena musí vaší ženě závidět. Protože prakticky každá vaše kniha začíná věnováním: „Mé ženě Aleně.“ A já vím, že vaše žena před nedlouhou dobou zemřela. Řekněte mi, kdo vám teď dělá rezonanční desku, věčné, nekonečné diskuze? Jak to zvládáte sám?

Vlastimil Vondruška: Těžko. Těžko. Protože pokud s někým žijete třicet let tak těsně, jako jsme žili my, tak se s tím člověk těžko vyrovnává. A ona je nenahraditelná. Takže člověk si samozřejmě namlouvá, že s ní jakoby některé věci konzultuje, ale prostě smrt je vždycky obrovská rána, která vám život úplně převrátí naruby. Takže já teď vlastně spoustu času věnuji – nebo podstatně víc času než dříve – psaní, protože pro mě je to jednak relaxace, a jednak se k ní při psaní zase vracím. Takže jsem za toho půl roku, co odešla, napsal tři a půl knížky. Tři a půl knížky, protože prostě je to…

Martina: Smysluplný útěk.

Vlastimil Vondruška: Smysluplný útěk. Děkuji. Přesně.

Martina: Váš úplně první pseudonym, když jste se ještě schovával, je Jan Alenský. Což je zase odvolání na Alenku. Tak teď toto smutné téma opustím, protože je mi z toho samotné těžko. Ale řekněte mi – Afrodita Rossová, vaše nová hrdinka – žije v ní trochu Alenka?

Vlastimil Vondruška: Tak ano i ne. Protože Alenka byla senzační, ale třeba na jazyky moc talent neměla, ale v některých věcech ano. Protože Alenka byla velice pragmatická, velice akční, a to v člověku prostě zůstane – to je pro mě ideál ženy. Takže nemůžu říct, že by Afrodita s Alenkou nějak souvisela, ale to, co považuji za skvělou ženu, tak to jsem přenesl do Afrodity.

Martina: Vy zjevně nemáte potíže s inspirací. Ale přesto, zažil jste někdy období, kdy sedíte, monitor pomrkává a literární postavy dělají: „Tůdle, nepromluvíme, neřekneme“?

Vlastimil Vondruška: Zažil, samozřejmě. Vlastně to člověk zažívá i dneska. Znamená to, že člověk od toho musí na chvíli odejít, protože někdy je hardware přeplněný a přehřátý, tak ho musíte nechat vychladnout. Takže buď jdu pracovat na zahradu, protože mám obrovskou zahradu a tam je pořád co dělat, nebo si jdu zahrát proti počítači šachy. Moderní hry zásadně nehraji, já jsem skončil u šachů, to je maximum, protože šachy jsem hrával závodně a nehraji, myslím, špatně. Nebo když je úplně zle, tak si vezmu knížku nějakého konkurenta a jdu se podívat, jak to dělají jiní.

Kvůli maximální iluzi doby používám u detektivek historické postavy, které ale tvoří jen dekoraci příběhu. Ale lumpy a zločince si vymyslím.

Martina: Já si představuji, že u historických detektivek máte také načteno, máte oporu v postavách, které mnohdy použijete, využijete do knihy. Protože jsem vás občas trochu kontrolovala a když je nějaká postava výrazná, tak jsem si ověřovala, jestli skutečně žila, existovala, a řekla bych, že je pravidlem, že ano, jen jí někdy dáte trošku jiný osud.

Vlastimil Vondruška: Já mám toto teoreticky promyšleno. O epopejích nemluvíme, tam je to jasné, tam až na drobné epizodní postavy jsou to všechno reálné figury. Ale u detektivek, aby byla iluze doby co nejvěrnější, tak tam používám nějaké historické postavy, ale pouze ty, které tvoří dekoraci příběhu. Ale pokud je to lump a zločinec, tak toho si vždycky vymyslím, nebo mu dávám jakoby historický přídomek s jiným křestním jménem. Takže je to sice třeba někdo „z Pernštejna“, ale není to žádný historický Pernštejn, protože si říkám, že kdybych udělal lotra z nějakého hodného člověka, tak by mi to třeba tam nahoře vyčetli.

Martina: Člověk nikdy neví, jestli ho tam nepotká.

Vlastimil Vondruška: Právě.

Martina: Když na jaře 2021 vycházel poslední díl ságy Křišťálový klíč o sklářském rodu Heřmanů, tak jste se tak trošku zaříkal, že se už žádnému takto rozsáhlému dílu věnovat nebudete. A ejhle, příští měsíc vyjde poslední díl Lucemburské epopeje, nazvaný Otec vlasti. Proč jste se nakonec rozhodl, že se přece jenom ještě pustíte do této, podle mne, opravdu šílené mravenčí práce, abyste shromáždil obrovské množství fakt, a navíc je pak dal do literární, čtivé formy?

Vlastimil Vondruška: Tak za prvé by člověk nikdy neměl říkat nikdy, protože pak občas vypadá jako politik, který říká: „Tohle nikdy neprohlasujeme,“ a za měsíc je to jinak.

Martina: Nezvedneme daně.

Vlastimil Vondruška: Ale pravda je, že jednak se člověk vždycky musí, ať chce nebo nechce, do jisté míry řídit přáním svých čtenářů. Protože málo platné, nedělám to jako manýru, dělám to pro ně. A druhá věc je, že přišel covid a v covidu člověk najednou jednak neměl kontakt se svými čtenáři – přestal jsem jezdit na besedy a tak dále, všichni byli zalezlí doma – člověk chtěl toto vakuum vyplnit. A tak se to všechno nasčítalo dohromady – nakladatel taky říkal, že covid znamená nižší příjmy pro nakladatelství – tak si člověk říkal: „Měl bych napsat něco, abych pomohl nakladateli s obratem.“ Takže když se to všechno nasčítalo dohromady, tak jsem si říkal: „Tak já se do toho ještě jednou pustím.“

Martina: Je to velké dílo, čítající stovky stran, a jedním z důvodů, proč jste řekl, že jste se rozhodl věnovat Lucemburkům, kromě veškerých výše zmíněných důvodů, bylo to, že jste našel v jejich době tolik paralel se současnou dobou, že vás to umělecky vydráždilo. Jaké paralely jste měl na mysli především?

Vlastimil Vondruška: To bylo, řekněme, až v druhém plánu. Protože když jsem si říkal, že bych se do toho mohl pustit, tak sice něco tušil, ale teprve když člověk začal zpracovávat prameny a začal o nich přemýšlet a hledat souvislosti, tak si pak najednou začal říkat: „Sakra, vždyť je to furt stejné.“ Protože vysoká politika ve středověku, stejně jako dneska, je vlastně postavena na tom, že to je do jisté míry divadlo, které zakrývá jednak ambice vládců, jednak touhu po moci, hamižnost a tak dále. A metody jsou taky stejné. Pořád je to postaveno na korupci, pořád je to postaveno na různých výmluvách, úhybných manévrech. V tomhle byl mistrem Karel IV. Mně tedy byl mnohem sympatičtější jeho otec Jan, protože to byl ještě rytíř starého střihu, který měl samozřejmě podobné nectnosti také, ale šel na to ještě rytířštějšími způsoby.

Martina: Byl přímočařejší.

Vlastimil Vondruška: Takže zatímco Jan, když ho někdo zlobil, tak ho potrestal mečem, zatímco Karel, když ho někdo zlobil, tak ho uplatil.

Martina: Trošičku jste mi rozkopal hračky, protože mě Karel IV. přijde jako osvícenec, kterého jsme si možná trošičku zajedli ve školách, kdy z něho dělali umělým způsobem otce vlasti, stejně jako husité byli předvojem revoluce dělnické třídy. Ale mně přišel vždycky ve svém osvíceném konání nedoceněný a vy z něho děláte trochu mizeru.

Vlastimil Vondruška: V čem vidíte osvícené konání?

Martina: Možná v jeho faktických věcech, to znamená zakládání měst, zakládání – prosím vás, já to teď říkám přesto, že vy už jste mi to vyvrátil, když jsem to všechno od vás četla – v osvíceném zakládání měst, zakládání nových hradů – vy tvrdíte, že dva. Zakládání univerzity – a vy tvrdíte…

Vlastimil Vondruška: Já to netvrdím, to je fakt. A v podstatě všechno, co dělalo slávu a generovalo moc českého království, udělali poslední Přemyslovci. On tady zase tak často nebyl. My furt máme pocit, že to byl náš panovník. Ale on po dobu vlády – když nepočítáme jeho mladá léta, to máme od roku 1348 – tak on tady byl jenom pár let. Spoustu času trávil v říši. Dvakrát jel do Itálie, což bylo vždycky roční tažení. Pak pobýval v Braniborsku. A v Německu je Karel IV. furt považován za jednoho z nejhorších císařů, jakého kdy říše měla.

Karel IV. se Zlatou bulou vzdal spousty pravomocí, které císařové měli, takže se říše začala rozpadat na samostatné státy

Martina: Jeho Zlatá bula pro Svatou říši římskou z roku 1355 trošku zkomplikovala…

Vlastimil Vondruška: On se v podstatě vzdal spousty pravomocí, které císařové měli, a tím vlastně generoval rozvoj samostatných německých států. Takže vlastně touto bulou se rozpadá říše na markrabství a kurfiřtství a tak dále, která tam byla i předtím, ale v tuhle chvíli dostaly další pravomoci, takže se z nich postupně stávají samostatné státy.

Martina: On tím vlastně uplatil kurfiřty.

Vlastimil Vondruška: On tím uplatil kurfiřty. A zase, velká část těchto úplatků, včetně tedy té buly a tak dále, byla kromě jiného proto, aby on vládl jako strašně uznávaný panovník, ale současně připravoval kroky, které byly v rozporu s tradicemi. Protože on prosadil volbu svého syna Václava ještě za svého života, což do té doby nemělo opodstatnění. Panovník se vždycky volil až po smrti toho stávajícího a tak dále. Čili on dělal spoustu kroků, které byly neracionální. My máme furt pocit, že to byl nesmírně vzdělaný panovník. Byl nesmírně vzdělaný, ale na druhou stranu v mnoha věcech jednal neobyčejně nepragmaticky. A to zase souvisí s jeho povahou. Protože opravdu miloval své ženy, miloval své děti, takže dělal mnoho věcí – ale panovník může být vzdělaný, ale nesmí být sentimentální. A Karel – což je zase jeho kladná stránka – v mnoha věcech vůči své rodině sentimentální byl, ale jeho vládě to bylo na škodu. Je těžké to hodnotit s odstupem, ale výsledek byl jasný: Prostě nebýt rozhazovačné a nereálné politiky Karla IV., tak sociální dopady krize, které zasáhly Evropu ve 14., 15. století, by v Čechách nebyly tak otřesné. A možná by vůbec nedošlo k husitskému hnutí, protože on způsobil, že tady nebyly rezervy, zavinil, že tady byl nesmírně rozbujelý stav duchovenstva. Nikde na sever od Alp nebyla tak velká koncentrace duchovních jako v Praze a tak dále. Čili toto všechno se spojilo.

Martina: A velká krize, která přišla na přelomu 14. a 15. století, byla mimo jiné způsobena globálním ochlazováním. Pravděpodobně tehdy Evropané produkovali mnoho CO2 a trošku na to doplatili.

Vlastimil Vondruška: Naopak, málo, protože se začalo ochlazovat.

Martina: Ono se tu určitě oteplilo, roztály Golfské proudy a ochladila se tím…

Vlastimil Vondruška: Ne, já samozřejmě nejsem klimatolog, ale pokud se podívám do historie, tak tyhle aberace jsou dány přírodou – a vždycky byly. Takže někdy ve 4. století se začalo evropské klima na chvíli ochlazovat a pak kolem 8. století, 9., došlo k oteplení. A to, že se začala Evropa oteplovat, vedlo k tomu, že začala být vyšší produkce obilí, dokonce s menším vkladem pracovní síly, což uvolnilo část pracovních sil ze zemědělství. A proto v této době vznikaly státy, jako jsme my, Polsko, Uhersko a tak dále, protože si panovníci mohli dovolit mít větší družinu než padesát chlapů kolem sebe. A díky tomuto oteplení se začala velice prudce rozvíjet kolonizace lesnatých oblastí, protože díky oteplení byla vyšší porodnost. Takže najednou tady byla spousta lidí, kteří hledali uplatnění. A že se Evropa globálně oteplila? Tak proč se Grónsko jmenuje Grónsko? Greenland, zelená země?

Počasí v minulosti vždy kolísalo. Chvíli bylo pár let teplých, pár mokrých, pár studených a v součtu to vedlo k fatálním neúrodám, hladomorům, sociálním bouřím a k novým vynálezům

Martina: Protože bylo zelené.

Vlastimil Vondruška: Protože bylo zelené. V 9., 10. století se tam pěstovalo obilí a choval se tam dobytek. A tohle trvalo někdy do konce třetí čtvrtiny 13. století. Pak se najednou začalo ochlazovat. Ale to ochlazování, tak ono je to stejné jako dneska, není to furt, že by se ochlazovalo a byla furt větší zima. Tehdy počasí kolísalo. Takže chvíli bylo pár let teplých, pár let mokrých, pár let studených, ale v součtu toto kolísání vedlo k tomu, že byla léta fatálních neúrod a hladomorů. Takže ve 14. století se s tím muselo zemědělství vypořádat tak, že se změnily plodiny, které se pěstovaly. Takže místo pohanky a tak dále se začalo pěstovat žito, muselo se začít s hlubší orbou, což mělo větší nároky na potah, takže místo volských potahů se začaly používat koňské. To znamená, že se musely vymyslet chomouty, pluhy. Ale obecně si s tím lidé museli poradit tímto způsobem. Nicméně, i když se všechno toto dělalo, tak ochlazování pokračovalo dál. Takže jedněmi z nejméně úrodných let byly léta zhruba 1420, 1430, 1435, a na to reagovaly sociální bouře. A ideologie, která s tím byla spojena, byla jasná. Protože lidé říkali: „My se modlíme k Pánu Bohu. My platíme desátky církvi…“

Martina: A tohle jsou výsledky.

Vlastimil Vondruška: Církev se na 4. lateránském koncilu 1215 postavila mezi věřící a Boha – do té doby věřící komunikovali s Bohem přímo – a kněží si uzurpovali toto zprostředkující postavení. Takže lidé říkali: „Tak my komunikujeme přes hříšné faráře – a nic.“ Proto se hněv obrátil proti farářům, a proto se rozšířila ideologie protestantismu, to znamená návrat k prvotní praxi raných křesťanů a zase přímý styk věřících s Bohem. A proto v protestantských církvích nestojí mezi lidmi a Bohem farář, ale je tam pouze kazatel, pastor, který jenom vede, ale zbožnost je už přímo ve vás, tu nemáte zprostředkovanou. Čili toto všechno se zřetězilo. A potom globální ochlazování v době renesance trošku kolísalo, pak se začalo oteplovat, pak někdy koncem 18. století přišla zase velká krize prudkého ochlazení, což jsou právě ty doby, kdy byly různé josefínské reformy, kdy se s tím snažili vypořádat a tak dále. Takže toto kolísání tu bylo vždycky.

Martina: A to, co se jevilo jako boj za náboženské svobody, byla skoro vždycky určitá reakce na to, že se nevedlo dobře.

Vlastimil Vondruška: A naopak, když se vedlo dobře, tak se zase objevují různé fantasmagorické ideologie. Ve 13. století, kdy se ještě v první polovině lidem vedlo dobře, tak se naopak přece objevují takové řády jako minorité a tak dále, které naopak právě plédovaly pro absolutní podřízení se víře, protože víra je přeci správná. Takže je to podobné jako dneska, kdy zase máme nějakou ideologii a hlásáme absolutní podřízení se této ideologii, protože my to přeci děláme správně a toto jediné je dobře.

Musíme chránit životní prostředí. Ale nejde zabránit tomu, že Slunce cyklicky svítí někdy víc a někdy míň. Musíme hledat cesty, jak se přizpůsobit.

Martina: Trošku nám není pomoci. Když se nám vede dobře, tak děláme výboje nebo vymýšlíme nesmysly a když se máme špatně, tak se bouříme.

Vlastimil Vondruška: Tak takové jsou dějiny vždycky. Tam je problém akorát v tom, že my, kteří žijeme v nějaké z těchto etap, buď máme štěstí nebo smůlu. Přiznejme si to, že jsme měli štěstí, protože my jsme vlastně prožili léta relativního klidu. A nejspíše tedy vývoj směřuje k dalšímu velkému otřesu, tak jako to směřovalo v době třicetileté války, tak jako to směřovalo v 15. století, tak jak to směřovalo v době stěhování národů. A tyto otřesy potom vždycky vrací věci do reálu, protože ve chvíli, kdy starý systém už není schopen pro lidi generovat to, co potřebují k životu, tak se lidé začnou bouřit a začnou hledat jiný systém, začnou stávající bořit a snaží se vytvořit nový, který je kompatibilní se situací, která aktuálně panuje. Takže třeba ve vztahu ke globálnímu oteplování pochopitelně musíme chránit životní prostředí, je spousta věcí, které se musí změnit, nesmíme do půdy a vody cpát chemie a tak dále, to všechno je pravda. Ale obecně se starat o vlastní životní prostředí není totéž jako chtít zabránit tomu, aby se ochlazovala nebo oteplovala atmosféra, protože my nepřemluvíme Slunce, aby fungovalo jinak. Existují takzvané Milankovićovy cykly osvitu planety, které vyjadřují přesné matematické cykly, protože Slunce chvíli svítí víc, chvíli míň, a to my neovlivníme. Takže spíš musíme hledat cesty, jak se tomu krátkodobě přizpůsobit, protože se pak zase začne ochlazovat. Tak to bylo vždycky.

Martina: Vlastně, když o tom tak mluvíte, tak jsem si teď vzpomněla na výjev z dávné egyptské historie, kdy faraóni potřebovali zvládnout lidi, kteří se bouřili, a do toho jim, jak na zavolanou přišlo zatmění Slunce a oni, vládnoucí vrstva faraónů, toho neuvěřitelně dovedně využila, protože bohové se na vás hněvají. A mám pocit, že teď současní faraóni v Bruselu využívají těchto výbojů na Slunci a toho, co se děje pro to, aby se poddaní zase trochu báli a cítili se dostatečně vinni na to, aby byli poddajní.

Vlastimil Vondruška: Strach je základní mocenský prostředek od nejstarších časů. Proto ve 12., 13. století vymyslela církev peklo – protože v evangeliích se o peklu nehovoří. Peklo je až církevní novotvar z doby vrcholného středověku.

Martina: Takové peklo se vždycky může hodit.

Vlastimil Vondruška: Peklo se vždycky hodí. Totéž je, že se musíme bát imperialismu. Vezměte si v padesátých letech hysterii, že nás kapitalisti, imperialisti chtějí zničit a ve jménu toho všichni budeme údernicky pracovat. Vždycky musíte vytvořit peklo a strach, aby lidé poslouchali a aby souzněli s režimem. Ale lidé s ním souzněli a souzní ne proto, že mu věří, ale že se bojí.

U AI je hranice, kdy s námi nebude kompatibilní. Každá technologie je dobrý sluha, ale zlý pán. Když pán bude moc silný, lidstvo zmizí a budou jen roboti, nebo převládne zdravý rozum.

Martina: Když píšete, ať už epopeje nebo historické romány, tak jste ponořen do historie a vidíte, že historie hraje nekonečnou repetici. I proto jste si dovolil podívat se do budoucnosti? Vaše Kronika zániku Evropy patří ke knihám, které daruji nejčastěji, a musím říci, že se čtenáři – které vám takhle mimo jiné vyrábím – se pak velmi často bavíme o tom, že to neměl být návod – prosím vás. Ale vidíme, že budoucnost, kterou jste zasadil třeba do roku 2060, už zvolna žijeme. Nenaplňuje vás to zmarem? Nebo pocitem úzkosti, kdy si říkáte: „Vždyť já to vidím. Vždyť vám to říkám. A pořád nic.“

Vlastimil Vondruška: Tak pocit, že: „Já vám to říkal a pořád nic“, v minulosti měla spousta, spousta různých proroků, učenců a umělců a stejně je nikdy nikdo neposlouchal. Takže já jsem se totálně smířil s tím, že mě stejně nikdo neposlechne. Takže se to snažím sledovat jenom nezaujatě zvenku, protože zase, když se podíváte do minulosti, tak je zřejmé, že společnost vždycky procházela obdobím vzestupu a úpadku, bez ohledu na to, jaký byl obsah. Takže vím, že stejně, ať se stane cokoliv, ať zvoráme cokoliv, tak dříve nebo později se kormidlo obrátí. Brzezinski na to má krásné přirovnání, které tento vývoj naší společnosti, nebo obecně lidské společnosti, přirovnává ke kyvadlu a říká, že to vždycky funguje tak, že kyvadlo samospádem stoupá a jde doleva a pořád jde doleva. A pak už všichni vidí, že to je špatně, ale furt jde doleva, jenomže zpomaluje, až se dostane do mrtvého bodu, kde se na chvíli zastaví a pak se prudce začne vracet dolů, dojde do středu a kinetickou energií to jde zase doprava a zase to jde špatným směrem a furt jde doprava a furt jde. Takže my jsme na tom stejně, že tady oscilujeme a budeme oscilovat. A víte, když se mluví o tom, jak došlo k úpadku společnosti, jak se rozpadl Řím a tak dále, tak to zase nesmíme brát tak fatálně. Tyto otřesy vždy v první řadě obvykle zasáhnou vládnoucí vrstvy. A přijdou jiní vládcové a ti nás, prostý lid, stejně budou potřebovat. Takže nám asi změní pravidla pro hru, třeba nám dají jiné náboženství a jiné zákony a místo kapitalismu budeme mít zase socialismus nebo nějakou anarchii…

Martina: Ale my možná budeme mít technologické tyranství. V tom je tato doba jiná, než – myslím si – jakákoliv, kterou jsme v poznatelné historii mohli vnímat.

Vlastimil Vondruška: To je pravda. Otázka samozřejmě je, jak dlouho tyto technologie vůbec jsou schopny žít, protože sama víte, že není otázka, jestli přijde blackout, ale otázka je: Kdy.

Martina: Kdy a jak dlouho potrvá.

Vlastimil Vondruška: U umělé inteligence je furt určitá hranice, kdy dojde k nekompatibilitě s námi, protože každá technologie je výborný sluha, ale špatný pán. Ve chvíli, kdy pán začne být příliš silný, tak pak buď lidstvo zmizí a zůstanou tady roboti – čemuž nevěřím – a tudíž si myslím, že zase časem převládne zdravý selský rozum a ujařmí to. Protože když se zaváděly lokomotivy, parní stroje, tak byly nejrůznější fatální předpovědi, jak to zničí veškerou dělnickou třídu, stroje se rozbíjely a tak dále. Až se pak našel rozumný modus vivendi, aby technika člověku pomáhala, ale neujařmovala ho. Takže je otázka, kdy i my najdeme nějakou rovnovážnou polohu se současnými technologiemi. Protože podle mě všechno je možné a problém všech těchto procesů je, že to nevymyslíme my, ale dotlačí nás k tomu vždycky realita. Protože historie – i když v pozadí není velký Žid, který by tahal za šňůrky – má nějakou logiku. A historie nebo procesy ve společnosti jsou objektivní čili tyto procesy vždycky nás nakonec k něčemu dotlačí.