Rusové zlomyslně nechají namyšlené Evropany vykutáleným Američanům a chytrým Číňanům

Martina: Musím připomenout ještě, že můj kolega Ivan Hoffman plete hlavu svým kritikům, protože patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem 1989. Slavný písničkář a novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě nebo třeba Českém rozhlase, což mu vyneslo prestižní cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho novinářská čest a osobitost mu později vynesla cenu Krameriovu a také cenu za obranu svobody projevu. Tak, už tě všichni známe a pojďme se podívat…

Ivan Hoffman: Už jsem notoricky známý, ano.

Martina: Hned na první únorový den. Únor by se dal označit za měsíc věnovaný Petru Pavlovi. A hned toho prvního únorového dne uspořádala organizace Milion chvilek pro demokracii na podporu prezidenta na pražském Staroměstském a Václavském náměstí demonstrace. V polovině měsíce se lidé měli sejít ve více než čtyřech stech městech mimo Prahu, aby vyjádřili prezidentovi podporu. Řekni mi, porozuměl jsi tomu, před čím, před kým je pana prezidenta potřeba usilovně chránit kohortou lidí?

Ivan Hoffman: No, nejjednodušší odpověď je, že obdivovatelé pana prezidenta ho brání před politiky a politikou. Demonstrace na podporu prezidenta se těšila značné podpoře veřejnoprávních i korporátních médií, která se otevřeně angažují na straně dnešní pozice.

No a vzhledem k tomu, že náš současný pan prezident je marketingovým produktem a jeho vliv stojí a padá s mediální podporou, Petr Kolář může být velice spokojený – nejde jen o slušnou účast, ale také o pozitivní komentáře hlavního proudu, který už zjevně rozjíždí kampaň za znovuzvolení svého favorita.

No a lidé, kteří se shromažďují na podporu tohoto dobře ostříhaného a hezky oblečeného motorkáře, na to mají nejen plné právo, ale také je dobré si uvědomit, že se jedná o specifickou cílovou skupinu, která si vlastně ani někoho lepšího nezaslouží. Navíc v našem politickém systému je prezident především reprezentantem – někým, koho posílá vláda na společenské nebo sportovní akce, kde od něj nehrozí nějaká politická škoda. Takže pan prezident například reprezentativně vypadal na zimní olympiádě – dokonce až tak dobře, že sportovce, kterým fandil, omezovala tréma.

Martina: Já teď si musím říct, že ty – s ohledem na prezidentskou kampaň, jak jsi zmínil – tak ta masová podpora prezidenta Pavla má svůj vývoj. Předseda spolku Mikuláš Minář slibuje uspořádat demonstraci na Letné, pokud shromáždí milion podpisů pod výzvou: „Stojíme za prezidentem“. Ač nevím tedy přesný počet, mělo by to být už na 700 tisíc lidí, kteří tuto petici podepsali. Řekni mi, o čem to vypovídá?

Ivan Hoffman: Říká se, že volební kampaň začíná den po volbách. A opozice má proti vládě výhodu, že se na kampaň může plně soustředit, protože nic jiného nemá celé volební období na práci, zatímco vláda musí vládnout. Takže jsme a budeme svědky permanentní volební kampaně opozice. A co Babišova vláda udělá či neudělá, s tím nemá nic společného.

Angažovaní herci dodávají demonstracím lesk a ministr kultury naivně věří, že se s aktivisty dá diskutovat

Martina: Kdo se ještě velmi angažuje, tak to jsou herci, hudebníci. Dagmar Havlová měla kdysi říci větu: „Umělci opět nezklamali.“ A ona to tehdy myslela obdivně. Ale vzhledem k tomu, že někteří z nich by už mohli mít ve svém osobním erbu korouhvičku, tak se dá tento výrok tlumočit dnes i jako povzdech. Angažovaní herci se v únoru vyjadřovali k mnoha věcem, ale podívejme se třeba na povyk kolem ministra kultury Oty Klempíře. Ten se stále snažil debatovat a diskutovat, než zjistil, že s aktivisty to nebývá možné. Tak jak, Ivane, vnímáš ty umělecký přínos v této době?

Ivan Hoffman: Tak účast herců na akcích politických neziskovek či nevládek už je jakousi demokratickou rutinou. Herci jsou na pódiu jako ryby ve vodě. Mediální celebrity dodávají demonstraci lesk a současně jim účast zvyšuje popularitu.

Pokud si angažovaní umělci vedle podpory prezidenta – na smrt vyděšeného z Petra Macinky – brali do úst i ministra kultury Otu Klempíře, myslím si, že to bylo proto, že vedle toho Kolářova dopisování s Macinkou bylo třeba i nějaké další téma, aby bylo o čem demonstrovat.

No a Ota Klempíř se v ministerském křesle teprve rozhlíží, sbírá zkušenosti a máš pravdu – on se naivně domnívá, že s umělci je možné vést dialog. Možné to samozřejmě není, jestliže jde o exhibicionisty anebo provokatéry – ti nediskutují. Navíc takové diskuse nemá ministr v náplni práce. Málo se o tom mluví, ale ministr je odpovědný za řízení resortu občanům, ne umělcům. On je manažer spravující ministerskou agendu, nikoliv reprezentant kulturní obce anebo nějaký kulturní předák či mluvčí.

Martina: Předseda spolku Milion chvilek pro demokracii Minář šel ještě dál a řekl, cituji: „Tohle už není jen o prezidentovi, tohle je o nás všech. Je na čase být proaktivní, je na čase dát jasně najevo, že nejsme Maďarsko ani Slovensko a že už nedopustíme, aby nám skupinka oligarchů, extrémistů a hulvátů ukradla budoucnost naší země. Je na čase ukázat naši kolektivní občanskou sílu. Sejdeme se na Letné.“

Omlouvám se za ten přednes, ale nemohu si pomoci. Mělo to být ještě procítěnější. Máš také pocit, že jsi tuto dikci někdy už slyšel? A to je tedy jen jedna věc. Ta druhá – možná tomu nerozumím, ale ony nebyly volby před nedlouhou dobou demokratické volby, že jsou voliči vítězných stran těmito aktivisty označeni za skupinku oligarchů, extrémistů a hulvátů?

Na demonstracích se vždy přehání – poražení voliči urážejí ty vítězné a je to běžná praxe

Ivan Hoffman: Já tě možná překvapím, já mám pro to určité pochopení. Na demonstracích se vždy přehání. Tam panuje davová psychóza, které podléhají i řečníci, kteří se rozparádí a mají takovou nutkavou potřebu říct něco úderného, dramatického. No a často z toho vyjdou takovéto trapné floskule, že poražená část voličů uráží vítězné voliče. To je vlastně také běžná praxe.

Já vzpomínám, že na demonstraci proti tomu, co prováděla vláda pana učitele Fialy, skandoval celý Václavák: „Hovada, hovada.“ A mně to přišlo výstižné a přiměřené, takže říkám – mám pro to určité pochopení.

Martina: Dobrá, tak já budu pamatovat na to, že na demonstracích se tedy přehání. Přesto mi v tom projevu vlastně chybělo na závěr už jenom: „Republiku si rozvracet nedáme.“ A bylo by to takové kompletnější. Nevím, zda se politika přesouvá stále častěji na ulici, protože máme dojem, že jsme si v listopadu 89 na ulici zajistili svobodu. A ta vzpomínka je opravdu stále silná. Proč se myslíš, že se lidé srocují znovu a znovu? Je to ze sentimentu, naivity nebo zoufalství?

Ivan Hoffman: No, tak možná jde i o potřebu spolupatřičnosti, vzájemnosti, potřebu něco společně, veřejně sdílet, utvrdit se v tom, že nejsem se svým pocitem nebo se svou frustrací sám. Nicméně ty dnešní pokusy dělat u nás politiku na ulici mají na politickou realitu zanedbatelný praktický vliv. Ono to platí jak pro čerstvou demonstraci prezidentova fanklubu, tak vlastně i pro ty dřívější demonstrace proti Fialově drahotě.

A stejně marginální účinek se dostavil bez ohledu na to, že prezidentský happening se těšil masivní mediální podpoře, zatímco kritiku Fialy média důsledně ignorovala a aktivně zamlčovala. Ta ulice je místem setkání spřízněné části občanů. Ti se utvrzují ve svém názoru. To není málo, ale na změnu poměrů to nestačí a demonstranti si jsou vědomi, že jejich skandování vyslyšeno nebude, neboť prohráli volby.

No a aby ulice změnila režim nebo aby prosadila převrat, tak by si museli demonstranti místo takových prostoduchých sprosťáren na papírových kartonech přinést zápalné lahve, železné tyče, jak tomu bylo na kyjevském Majdanu. No a k tomu by ještě museli mít spřízněné odstřelovače, kteří v davu pár demonstrantů postřílí. A na změně režimu by museli mít zájem bohatí sponzoři, kteří kalkulují, že na převratu vydělají. No a nic z toho na těch mírumilovných demonstracích v Praze nepozorujeme, protože jejich účastníci se přicházejí bavit. Zcela jim postačí, když pouráží konkurenci – no a o sobě prohlásí něco pěkného.

Mnichovská konference je dnes team building, kde se funkcionáři utvrzují v sebeklamu, že na svět ještě mají vliv

Martina: Přesto to tak příliš vykresluje dopad toho verše: „A moje zem je na dva díly puklá.“ Pojďme se podívat na Mnichovskou bezpečnostní konferenci. 13. až 15. února jsme mohli sledovat průběh už 62. ročníku. Tradičně se koná v hotelu Bayerischer Hof v Mnichově a v posledních letech lze dodat, že se tam tradičně nic nevyřeší. Ale třeba to letos vidíš jinak.

Ivan Hoffman: No, tak Mnichovská bezpečnostní konference je akce s dlouhou tradicí. A to už dnes ani si neuvědomujeme, ale v minulosti byla místem, kde se diskutovalo o bezpečnosti a předávaly se doopravdy různé názory. Dnes je to akce, kde se mluví o válce a notují si lidé stejného názoru. Takže se jedná o jakýsi team building – o akci, na které se stmelí kolektiv. Vybraní funkcionáři, papaláši a politici se sjíždějí utvrdit se v sebeklamu, že na to, co se ve světě děje, mají stále nějaký vliv. No a je přitom stále zjevnější, že v Mnichově se dělají účty bez hostinského.

Rubio snil o novém západním století, ale Evropu chce jako poslušného vazala pro oživení starého imperialismu

Martina: Hned na úvod Mnichovské bezpečnostní konference řekl německý kancléř Friedrich Merz, že řád založený na pravidlech, který svět znal desítky let, je už minulostí. Do popředí se dere velmocenská politika, nové postavení ve světě hledá Čína a Spojené státy už možná přišly o svou pozici světového lídra. A ještě pokračoval: pokud má mít naše partnerství budoucnost, musíme ho ve dvojím smyslu nově založit. Sdělil hned na začátku kancléř Merz Americe – pravděpodobně, aby se vyděsila – že se s ní Evropa také už třeba nemusí kamarádit. Jak se podle tebe s tím leknutím popasoval ministr zahraničních věcí Marco Rubio?

Ivan Hoffman: Já ještě nejprve řeknu, že německý kancléř měl krátce před volbami ve své vlastní straně, a tak musel být statečný a říct něco ostrého, aby ho znovu zvolili jeho straníci.

Marco Rubio přicházel na místo, kde loni evropské atlantisty naprosto šokoval americký viceprezident J. D. Vance, který zjednodušeně konstatoval, že Evropa je ekonomicky, politicky i morálně ve stavu, v jakém je Američanům k ničemu. No a evropští Bidenovi sirotci si teď s úlevou vyslechli, že Amerika Evropu potřebuje, a dlouho tomu tleskali. Nevšimli si ale, že Spojené státy Evropu nepotřebují jako partnera, ale jako poslušného vazala, se kterým zkusí vzkřísit starý dobrý imperialismus.

Marco Rubio nahlas snil o novém západním století. Spojené státy a Evropa podle něj tvoří civilizaci. Vyzval evropské státy, aby opustily liberální politiku, kterou Trumpova administrativa považuje za příčinu poválečného úpadku Západu. Také kritizoval masovou migraci, klimatické politiky, závislost na Číně. No a podle Rubia se aliance vedle obrany musí soustředit i na technologický rozvoj, průmyslovou obnovu, posílit pozici Západu ve světě.

Tak vzhledem k tomu, že parametry partnerství mají jednostranně určovat Američané, tak ten nadšený potlesk nedává příliš smysl. Myslím, že publikum ty Rubiovy parametry ignorovalo, nepochopilo, anebo je prostě považovalo za nedůležité, protože Evropa chce být partnerem Spojených států za všech a za jakýchkoli okolností. Řekl bych, že to není nic nového. Američané vždy přistupovali k Evropě jako k protektorátu, zatímco Evropa vždy předstírala, že to vnímá jako spojenectví založené na vzájemném respektu.

Martina: Říkáš, že publikum Rubiovy parametry ignorovalo nebo nepochopilo. Myslím, že jsou to tedy vlastně jen hry z obou stran. Narážím na to, že Friedrich Merz ještě také řekl: „Zahájil jsem s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem první rozhovory o evropském jaderném odstrašení.“ Jaderné odstrašení – na to v současnosti závisí do velké míry na amerických atomových zbraních rozmístěných v Evropě. Kromě toho, že z těchto výroků mládnu, protože o jaderném odstrašení jsem slýchala zhusta ve svých deseti letech, tak je markantní, že jakkoli mohou být transatlantická spojenectví vazalská, tak asi nejdou jen tak vypovědět.

Ivan Hoffman: S odstrašováním máme zkušenost. Říkáš to správně. Problém je, že ne každý je na odstrašování dostatečně silný. Odstrašování není vždy nutné, a konečně – odstrašování nemusí fungovat. Ale především bych řekl – dnes, teď a tady je pochybné, že by Američané v Evropě jaderné odstrašování dovolili.

Martina: Tak se nabízí otázka, k čemu ta konference byla?

Ivan Hoffman: No, tak byl to ten team building.

Zelenský ujistil Mnichov, že válka bude pokračovat, a publikum mu za to nadšeně tleskalo

Martina: Team building, no tak. Třeba to byl hezký víkend. Pojďme se podívat na jednotlivé účastníky, jak se popasovali s faktem, že konec války na Ukrajině je stále v nedohlednu. Zaslechl jsi v tomto ohledu nějaké pragmatické názory, které by reflektovaly realitu, anebo alespoň elementární lidství a úctu ke každému jednomu životu?

Ivan Hoffman: Vyjmenovala jsi něco, o čem ta konference doopravdy nebyla. Já bych řekl, že zajímavý byl projev Volodymyra Zelenského, který byl takovou hvězdou celé té mnichovské události. Všichni mu mnohokrát velmi hlasitě tleskali.

On ujistil mnichovské publikum, že Evropa může s pokračováním války na Ukrajině nadále počítat. Ukrajině se podle něj ve válce daří. Tvrdí, že každý kilometr čtvereční stojí Rusko 156 vojáků. Jde o to, aby Rusko nedostalo naději, že mu invaze projde. Ale současně si Zelenský posteskl, že Američané chtějí po Ukrajině ústupky, po Rusku nikoli. Anebo se nechal slyšet, že není moudré, když Ukrajina, která má nejsilnější evropskou armádu, není v NATO.

No a zajímavá byla i Zelenského úvaha, že Putin podle něho doufá v opakování Mnichova 1938, kdy se Československo pod nátlakem Itálie, Francie a Británie muselo vzdát pohraničí. Zelenský jako by se obával, že ho Západ přinutí vzdát se Donbasu. To je ale obava zbytečná, protože o tu východní část Ukrajiny – a to nejspíš ještě včetně Charkova a Oděsy – Ukrajina nepřijde kvůli zradě spojenců. My je budeme stále podporovat a držet jim palce. Ale kvůli tomu, že v té opotřebovávací válce Ukrajině jednoduše dojdou vojáci a spojencům peníze, které Ukrajinu drží nad vodou.

Takže to válečné nadšení v sále působilo dojmem, že Zelenský a Evropa drží situaci pevně v rukou, diktují Putinovi podmínky a těší se na válečné reparace. A teď vlastně už jenom zbývá, aby toto nadšení sdílel se Zelenským a Evropou také Vladimir Putin.

Macinka předvedl na Mnichově nejlepší výkon ve vedlejší roli a pochválil ho i Trump

Martina: O situaci na Ukrajině na této konferenci diskutovali také naši zástupci a mainstreamová média u nás velmi eufemisticky konstatovala, že v Mnichově byly vidět určité odlišnosti v pohledu na válku na Ukrajině mezi prezidentem a ministrem zahraničí Macinkou. Prezidentovy postoje známe – jak se ti líbil postoj Petra Macinky?

Ivan Hoffman: Tak pokud jde o Ukrajinu, tak Petr Macinka reagoval na hesla, jak Ukrajinci bojují za nás, no a dovolil si oponovat, že Ukrajinci bojují za sebe. Pokud jde o našeho prezidenta, tak ten se dostal na nějakých pět minut ke slovu v chabě obsazeném panelu a referovala o tom jenom česká média.

Zatímco to, co Petr Macinka předvedl na Mnichovské bezpečnostní konferenci, tak to bylo něco jako nejlepší výkon ve vedlejší roli, bych řekl. V tom našem českém mainstreamu se sice vříská, že dělal studu, ale v USA nadchl republikány a konzervativce. A jeho výměna názorů s Hillary Clintonovou pobavila miliony sledujících na Fox News, Washington Post, Sky News, na sociálních sítích. No a nakonec ještě za dobrou práci s Clintonovou ho pochválil Donald Trump, který s ním pak osobně prohodil pár slov.

Tak prostřednictvím Macinky pozdravil americký prezident i skvělé Čechy, ke kterým má blízko i kvůli své bývalé manželce a dětem. My nebudeme raději Američanům říkat, že Petr Macinka je mezi českými politiky spíše světlou výjimkou z pravidla. Přičemž běžný kádrový standard je politicky korektní probruselský liberál. A smutné na tom je – to, čím se náš Macinka proslavil, je zřejmě to, že se jednalo o naprostou samozřejmost. On je frajerem proto, že normální věci říká v nenormální době.

Emisní povolenky jsou z principu nemravné – spekulace s nimi je ale příliš výnosná na to, aby se našla odvaha je zrušit

Martina: Tímto frajerem se také stal svého času Donald Trump a Ameriku to velmi mění – a rozložení sil na světě také. Já jsem si znovu vzpomněla na výrok předsedy Mináře, předsedy spolku Milion chvilek pro demokracii: „Je na čase být proaktivní.“ A ukázalo se, že premiér Andrej Babiš je proaktivní. Napsal dopis lídrům evropských zemí, že žádá odklad systému emisních povolenek ETS2. A hledá spojence.

Europoslanci Patriotů pro Evropu, kde sedí i hnutí ANO, říkají, že pokud se přidají všichni, kdo před evropskými i sněmovními volbami slibovali, že se proti povolenkám postaví, podpora by se pro návrh našla. Ale věci se říkají před volbami – evropskými i sněmovními – a voda teče i poté, co skončí, a mnohdy celým jiným korytem. Jak si myslíš, že dopadne tato výzva?

Ivan Hoffman: Tak emisní povolenky – neboli úplatek za právo poškozovat životní prostředí průmyslovou výrobou – jsou už z principu nemravné. Shodneme-li se, že je něco škodlivé, pak je třeba to zakázat. A pokud někdo vyrábí něco potřebného, žádoucího a nenahraditelného, no tak je absurdní ho za to trestat.

My ovšem žijeme v absurdní době, kdy rozumné je jenom to, na čem se dá vydělat, a ideální je vydělat spekulací. Že se náš premiér snaží najít v EU spojence, kteří by s těmi povolenkami něco udělali – nejlépe je zrušili – je samozřejmě správná iniciativa. Ale neslyšíme od něj, co naše vláda udělá, když spojence proti emisním povolenkám v EU nenajde.

A ta spekulace s emisními povolenkami je příliš výnosná na to, aby se našla odvaha je zrušit. No a politici obecně jsou příliš zbabělí na to, aby se vzepřeli bankám, u kterých jsou zadluženi po uši. Takže rozdíl mezi prounijně servilním Fialou a prounijním opatrným potížistou Babišem bude v praxi málo významný.

Nejde jen o to, že se vláda bojí Bruselu – ona se bojí rovněž silné domácí bruselské páté kolony, jejich právníků, jejich médií. A hájit zájem běžného občana proti Bruselem organizovanému zločinu, tak to vyžaduje kuráž. No a tu premiér Babiš a jeho vláda zatím moc nepředvádějí – a já se obávám, že ani nepředvedou.

Martina: Mně vrtá hlavou ještě jeden úhel pohledu na tuto situaci s povolenkami, protože ano – každý, kdo se pokusí zachránit náš průmysl a ulevit mu od těchto emisních povolenek a zachránit tak potažmo evropský průmysl před naprostou nekonkurenceschopností, a to nejen v důsledku emisních povolenek, ale především celého Green Dealu, tak může být vnímán jako svého druhu spasitel. Ale nutno připomenout, že Andrej Babiš už v roce 2021 dokonce blokoval summit Evropské unie kvůli cenám energií, které emisní povolenky zvedaly.

Ale nutno také připomenout, že systém EU ETS, tedy Emissions Trading System, sice funguje od roku 2005, ale jeho reformy a zpřísňování probíhaly i za vlád, kde mělo hnutí ANO velké nebo klíčové slovo, anebo byl Andrej Babiš ve funkci ministra financí. Jak se v tom tedy zorientovat? Máš vysvětlení pro tuto změnu kurzu?

Ivan Hoffman: Andrej Babiš je pragmatik, není to ideolog. To znamená – nemá problém se odstřihnout od toho, co nefunguje a nevynáší. To bude asi jediné vysvětlení.

Martina: To znamená, že docela normální pud sebezáchovy?

Ivan Hoffman: Ano, určitě. On i říká, že byly nějaké prognózy, jak to bude fungovat, a pak se ukázalo, že to nefunguje, že na tom vydělávají spekulanti, že se to minulo účinkem. Takže jsou racionální důvody od toho odejít. Ale také jsou u mnoha lidí racionální důvody u toho zůstat kvůli tomu, že se na tom vydělává.

Větrné elektrárny jsou neobyčejně drahé, neekologické a škodlivé – podporují je jen cynické banky a fanatici z hlouposti

Martina: Když už jsi zmínil, že se na tom dá vydělat, tak mě napadá, že po fotovoltaickém boomu a fotovoltaických baronech, kterým jsme zaplatili a ještě zaplatíme stovky miliard, tak se zdá, že do módy přicházejí větrní baroni. Z pohádky „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“ – zatím nezaplatili jen Měsíčníku, ale jsem přesvědčená, že i na tom už někdo dělá.

Vládní strany jsou k vrtulím skeptičtější, ale také zcela neodmítají. Třeba vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal Filip Turek chce bojovat proti akceleračním zónám pro výstavbu větrných elektráren v blízkosti obcí. A chtěl by prosadit prodloužení té vzdálenosti. Bývalý ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček ale prosadil pár měsíců před loňskými volbami zákon číslo 249 o akceleračních zónách. Takže v tuto chvíli je to ve fázi, že by se musel měnit zákon. Řekni mi, jak si myslíš, že toto utkání tří družstev – ekologičtí lobbisté versus občané, kontra politici – jak dopadne?

Ivan Hoffman: Z toho, co se už dnes nejen ví, ale také smí říct a otevřeně říká o větrných elektrárnách, je jasné, že se jedná o technologii neobyčejně drahou, ekonomicky nevýhodnou, energeticky problematickou, neekologickou a prokazatelně škodlivou lidem i zvířatům.

Martina: To musím mít. To musím mít.

Ivan Hoffman: Jsou jenom dvě skupiny lidí, kteří mohou budování větrníků podporovat. Jsou to cynické banky a lichvářské fondy, které na tom vydělávají – no a pak fanatici, kteří tak činí z hlouposti.

Že se poslední dobou zvedá odpor vůči zaplevelení krajiny vrtulemi, tak to je malý zázrak, neboť obecně jsou u nás lidé apatičtí a nechají na sobě štípat dříví. Zdá se ale, že teď se na tom něco mění – když si lidé uvědomují, že to budou mít za humny, tak pomalu jim dochází, o co jde.

Zda se ale podaří tu stavbu stožárů s vrtulemi zastavit, to doopravdy jasné není. Z jedné strany vláda říká, že prověří ten záludný podraz s akceleračními zónami, který jsi zmínila, ale současně nezastavila aukce, na kterých si developeři předjednávají dotace. Je to podobné jako s těmi povolenkami.

Vláda se bojí jasně říct, že energii z větrníků nebude v žádném případě dotovat – protože když řekne, že to nebude dotovat, tak to zkrachuje a ani se to nepostaví. Ale zřejmě už jsou nějací právníci připravení jim říct, že to nejde, že se to úplně nedá, že už je něco podepsané – to se dozvíme.

Ale vláda se bojí jasně říct, že je dotovat nebude, a tam, kde větrníky by škodily lidem a hyzdily krajinu, že je nepovolí. To neříkají. Hlavní problém s politiky je, že jsou jako ti indiáni, kteří prodávali půdu bílým tvářím za ohnivou vodu. To je věčné.

Obnovitelné zdroje energie jsou ve skutečnosti občasné zdroje – vítr fouká jen 2 500 hodin z téměř devíti tisíc ročně

Martina: A přitom by stačilo dát si chvilku kupeckých počtů. Slunce v Česku s účinností cca 17 % dává efektivně elektřinu 1 000 až 1 500 hodin v roce. Problém je tedy jen maličkost – rok má 8 760 hodin. Vítr fouká jen 2 500 hodin, a přitom si opět musíme položit otázku z prvního stupně základní školy: 2 500 a kolik je 8 760? A skoro nic nevylepší přestupný rok, který má těch hodin jen 8 784.

Není proto divu, že v rozhovoru, který jsme odvysílali v polovině února, říká bývalý ministr dopravy Vladimír Budinský, že takzvané OZE, tedy obnovitelné zdroje energie, jsou podle něj zkratka pro občasné zdroje energie. Myslíš si, že ta hluboká víra v čistou alternativní energii z obnovitelných zdrojů dovede naši zemi do energetické chudoby, nebo jak říkají někteří energetici, do energetického hladomoru?

Ivan Hoffman: Dlouho to vypadalo, že proti je jenom hrstka kacířů, kteří ty obnovitelné zdroje pomlouvají, že jsou občasné. To se ale mění. V Americe už došlo na rehabilitaci fosilních paliv a na víru v čistou alternativní energii se pohlíží jako na blud související s klimatickým podvodem. Ty americké trendy vždy dorazí do Evropy s jistým zpožděním. Bludy jako je tento mají svou setrvačnost, ale stejně si myslím, že otázka je, jestli ještě dnešní generace dostanou rozum, anebo až ty příští. Já bych tady citoval Jana Wericha, ten kdysi říkal: „Je to blbé, to se bude líbit.“ A tyhle větrníky jsou neuvěřitelně blbé.

Stát zavírá doly těsně předtím, než bude uhlí znovu potřeba – typická střelba do vlastní nohy

Martina: Ty říkáš, že v Americe už došlo na rehabilitaci fosilních paliv, tak u nás jdeme opačným způsobem, protože dobývání černého uhlí na Ostravsku skončilo, přestože trvalo téměř 250 let – čtvrt tisíciletí. Je po všem, 4. února horníci vyfárali a vyvezli poslední symbolický vozík z dolu ČSM. Ten byl tím posledním nejen v Ostravsko-karvinském revíru, ale v celé republice. Hlubinná těžba končí, přestože pod povrchem zůstávají odhadem ještě další dvě miliardy tun, ale už by jejich dobývání bylo nákladnější. Co si o konci našeho černouhelného hornictví a chystaném konci hnědouhelného myslíš ty?

Ivan Hoffman: Zavírání dolů je součástí strategie, kdy stát zjišťuje, co všechno nepotřebuje, co je výhodnější dovážet než produkovat, čeho by se ještě mohl zbavit, aby se o to nemusel starat, až se nakonec ukáže, že už ničím nevládne a může se zbavit sebe sama.

Paradoxní je, že se těžba utlumuje těsně předtím, než bude uhlí třeba znovu nějak používat a těžit. Zřejmě se naši politici inspirují sousedním Německem, které stihlo zbourat jaderné elektrárny rovněž těsně předtím, než zjistilo, že mu jejich elektřina bude chybět. Mluví se o tom, že obrovské množství elektřiny bude potřeba k vykrmování umělé inteligence, kterou Evropa bude nutně potřebovat – místo politických lídrů, kteří inteligencí nedisponují. Takže to zavírání dolů je taková typická střelba do vlastní nohy, bych řekl.

Doktrína Pevnost Rusko počítá s kompletní blokádou Evropy a zlomyslně nechá Evropany na pospas Američanům

Martina: No, to nám v poslední době jde. Pojďme se ještě podívat za hranice. My už jsme se sice Ukrajině věnovali, ale pojďme se k ní ještě vrátit. Vracíme se k ní už několik let, bohužel každý měsíc. A dnes jsme se jí už dotkli prostřednictvím Volodymyra Zelenského, vývoje na Ukrajině a jeho vystoupení na konferenci v Mnichově. Ale zaregistroval jsi kromě projevu Zelenského také nějaký nový vývoj?

Ivan Hoffman: Ani ne. I v únoru se předstíralo vyjednávání o ukončení války. Stanoviska válčících stran se nemění, všem je jasné, že se rozhodne na bojišti, ale politici potřebují alibi, že neopomenuli zkusit diplomatické řešení. Zemřely už statisíce vojáků, všechny strany do konfliktu nainvestovaly příliš mnoho peněz a politického kapitálu, takže je pro ně obtížné jen tak odepsat zmařené životy a zmařené investice. Nicméně je jasné, že tenhle konflikt nemůže skončit remízou. Jeden vyhraje, jeden prohraje – tak to dopadne.

Martina: Jak v budoucnu válka na Ukrajině ovlivní vztahy mezi Evropou a Ruskem? A tady narážím na doktrínu Pevnost Rusko.

Ivan Hoffman: V Evropě se živí představa kolabujícího Ruska, které se dříve nebo později bude u Západu doprošovat odpuštění. To se ale nestane. Ve vztahu Evropy a Ruska existuje symetrie. Stejně jako Evropa řeší nezávislost na Rusku, má i Rusko na stole plán, jak se zbavit závislosti na Evropě, anebo obecně na kolektivním Západu. No a ten evropský sen izolovat Rusko možná nakonec zrealizují Rusové – čímž Západu ušetří práci.

No a jak to bude v praxi vypadat, to popisuje právě ta doktrína Pevnost Rusko. My se na ni musíme dívat i jako na součást ruské propagandy, nicméně je to dokument, který předložil ruský ministr obrany, v Rusku se o něm široce diskutuje, no a ta doktrína vypadá asi takto:

Rusko nejprve zákonem zakáže dodávky ropy, plynu a elektřiny do nepřátelských států, no a důsledně pohlídá šedé reexporty přes Indii, Turecko, Čínu či Ázerbájdžán. Rusové uzavřou dopravní trasy do Evropy a z Evropy – Transsibiřskou magistrálu, Severní námořní trasu, vzdušný koridor z Evropy – no a dojde vzápětí ke konfiskaci západních aktiv v Rusku, tedy ke znárodnění bez náhrady v odplatě za zmražení ruských aktiv na Západě.

Ta doktrína vedle ekonomické blokády předpokládá i blokádu kulturní. Rusové se plánují obejít bez Hollywoodu, západních sociálních sítí. S tím souvisí počítačová suverenita – vytvoření ruského internetu kompletně izolovaného od Západu. Takováto striktní kulturní a informační deglobalizace je sotva představitelná v míru, no ale válka, ve které jde o přežití, má vlastní zákonitosti.

Ono je to dobře patrné i na tom ruském zdůrazňování soběstačnosti. Rusové počítají s industrializací z donucení. Ta blokáda západního zboží povede k tomu, že co se doma nevyrobí, to nebude. To je ta úplně nejlepší tržní stimulace – zaplnit vlastní produkcí díru na trhu. Tam samozřejmě ještě tu díru na trhu zaplňují Číňané, ale to už tak moc nezdůrazňují, to už tak příznivé pro ně není.

Mimochodem náhradu importu vlastní výrobou nevymysleli jenom oni – o tom sní i Donald Trump, který je frustrovaný Čínou. No a další, co je na té doktríně zajímavé, je, jak se věnuje ruským elitám – tedy podnikatelům, topmanažerům, politikům, poslancům, kteří vydělávali v Rusku a utráceli na Západě. Západ tyto Rusy vnímá jako vetřelce a v Rusku se na ně pohlíží jako na kolaboranty s nepřítelem. No a to povede – a vlastně už vede – ke znárodnění elit, čili k eliminaci prozápadní páté kolony.

Rusové zbaví Evropany Rusů – s výjimkou těch, kteří si Rusko hlasitě oškliví, pročež jsou v Rusku neužiteční a rádi je budou postrádat. No a nakonec budiž zmíněno, že Rusko se po zuby vyzbrojí a přinutí k témuž i Evropu. Militarizace Evropy nebude jen drahá, ale také zbytečná, protože jaderné velmoci lze okopávat kotníky jen zlehka, aby se nenaštvaly.

No a ta nejpravděpodobnější prognóza pro příští desetiletí vypadá tak, že Rusové zlomyslně nechají namyšlené Evropany na pospas vykutáleným Američanům a chytrým Číňanům. No a když jsem zmínil symetrii, tak nelze vyloučit, že se v Rusku najdou lidé, kteří očekávají, že se kolabující Evropa bude dříve nebo později u Ruska doprošovat odpuštění. No ale to se také samozřejmě nestane.

Martina: Nevím, co bych si s touto tvou analýzou počala, kdybych nebyla natočila rozhovor s psychologem Marošem Vagem, který budeme zanedlouho vysílat. A ten mě ujišťoval, že ten chaos, který kolem nás je, je momentálně naprosto nutný k našemu růstu.

Ivan Hoffman: Tak na to se těším.

Ukrajina, Maďarsko a Slovensko si navzájem blokují ropu, naftu i peníze – a Brusel možná veto přivítá

Martina: Potřebuji našim posluchačům fouknout trošku naděje pod křidélka. Ne úplně ideálně to vypadá u našich sousedů – mluvím o Slovensku a také o Maďarsku. Obě země zastavily dodávky nafty na Ukrajinu. Šéf maďarské diplomacie oznámil, že dodávky motorové nafty směřující na Ukrajinu nebudou obnoveny, dokud ropa znovu nepoteče ropovodem Družba. A zároveň řekl: „Ukrajinský prezident z politických důvodů rozhodl, že nebudou obnoveny dodávky.“

Připomeňme, že přes Ukrajinu přestala letos v lednu téct ruská ropa přes ropovod Družba do Maďarska a na Slovensko. Jak si myslíš, že tady tyto – když to trochu zlehčím – schválnosti mohou dopadnout?

Ivan Hoffman: Ukrajinci jsou zřejmě domluveni s Bruselem, že nepřepraví do Maďarska a na Slovensko ropovodem Družba ropu. Zelenský je zvyklý, že mu Evropa vychází vstříc, ale v tomto případě se Maďarsko a Slovensko budou bránit – budou bránit své ekonomické zájmy. No a na revanš – kromě té nafty – přestanou dodávat Zelenskému i elektřinu. A také zablokují miliardy eur, které Evropská unie Ukrajině slíbila a na které Ukrajina netrpělivě čeká.

Takže obě strany mají nějaké páky. Uvidíme, jak to bude. Zda Zelenský ustoupí a pustí ropovodem Družba ruskou ropu, která má ještě nějaký čas výjimku v Evropské unii. Není to nic, co by dělali na Slovensku a v Maďarsku proti Evropské unii. No ale pokud neustoupí, tak se také uvidí, jestli Evropské unii nepřijde to maďarské a slovenské veto vhod – jako záminka neposlat Zelenskému peníze, o kterých je předem jasné, že jde o půjčku nevratnou, která se navíc zčásti rozkrade.

Koně prokazující úctu autoritám – historik se jednou nezasměje, ale vezme to jako fakt doby

Martina: Tak když tě tak poslouchám, tak jsem si jistá, že potřebujeme veselé zvířátko – potřebujeme ho oba a potřebujeme ho hned.

Naštěstí tady mám naše veselé zvířátko na konec, v tomto případě spíše uvědomělé. Prezident Petr Pavel vyrazil na procházku a novináři byli u toho. Výsledkem je článek iDNES, který boduje na sociálních sítích, byť asi trochu jinak, než by si autoři přáli. Lidé se stylizaci současné hlavy státu do podoby dobrotivého lidového panovníka, kterého vítají zvířata, spíše smějí.

Celá procházka ostatně tak trochu připomněla film z roku 1966 – Angelika a král – kde si Ludvík XIV. vyrazí na procházku ve Versailles i s půlkou dvora se slovy: „Zveme vás na procházku do našich královských zahrad.“ Zdali i Ludvíkovi XIV. kynula zvířata v parku, tak tomu se režisér filmu před 60 lety – zřejmě pod tlakem elementárního vkusu – vyhnul. Ne tak reportérka v článku o procházce Petra Pavla. Popis, kterak hlavu státu přibíhali vítat i koníčci ve výběhu, tak ten popis nemohl nechat jediné oko suché. Jak dalece to dojalo tebe, Ivane?

Ivan Hoffman: Některé texty v médiích vypovídají něco o jejich autorech, o cílové skupině, na kterou se to které médium orientuje, a každý text je pak odrazem doby, ve které byl napsán. Historik, který jednou tuto reportáž objeví v archivu, se na rozdíl od nás nezasměje. On vezme na vědomí, že v roce 2026 žili na území České republiky koně prokazující úctu, respekt a lásku k autoritám. Takhle to dopadne.

Martina: Musím říci, že teprve teď doceňuji, že mě při procházkách v jedné pražské lokalitě vítají jeleni, kteří tam jsou na oplocené louce. Já jsem si dosud – asi zbytečně skromně – myslela, že je to proto, že vědí, že jim tam lidé nosí jablka a mrkev, ale teď už se na to dívám jinak. Možná by to za reportáž o mé výjimečnosti stálo, co myslíš?

Ivan Hoffman: Ano, ano. Rovněž máme v sousedství koně, které – když jdeme kolem – tak tuší, o jak vzácnou návštěvu jde.

Martina: To je krása. Tak měli bychom jít do sebe – a možná mainstreamoví novináři, klidně nám můžete být v patách a uvidíte, kterak k nám úctu a lásku projevují drobná zvířata i větší kusy.

Ivan Hoffman: Víš, to i kráva, když takhle stojí člověk u ohrady, tak za ním přijde. Tak aby se nám nestalo, Martino, že to budou jenom zvířata, která pochopí, jak jsme vzácní.

Martina: No, máme nakročeno. V každém případě ti moc děkuji a pevně věřím, že naše sdělení pochopili i naši věrní posluchači. Loučím se s tebou.

Ivan Hoffman: Také. Také hezký den tobě i našim posluchačům.

Martina: Loučím se s vámi, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.