Neupsat duši chaosu

S informacemi se roztrhl pytel. Je jich tolik, že je nelze pobrat. Zorientovat se v informačním bludišti je výzva pro detektiva. Hodně informací je totiž falešných a hodně jich chybí. Informační prostor snese srovnání s bazarem, kde si každý z pestré veteše může vybrat, co se mu zrovna hodí.

Není tomu tak dávno, kdy bylo zvykem vytvořit si z dostupných informací představu, co se děje. Anebo kdy se díky informacím vědělo, co je pravda. Nyní „pravda“ informacím předchází. Vhodně vybrané informace „pravdu“ pouze ilustrují. Co je ovšem nejzajímavější, tato praxe funguje ke spokojenosti veřejnosti. Většina lidí oceňuje, že díky konzumaci již interpretovaných přebraných informací nemusí bolestivě používat vlastní mozek.

Synonymem informační džungle je informační společnost. Založit společnost na integraci informačních a komunikačních technologií do všech oblastí života vypadalo jako dobrý nápad. Informatizace společnosti umožnila informace ve velkém posbírat, seřadit, třídit a rychle dohledat ty, o kterých se domníváme, že je potřebujeme. Jenomže místo toho, aby informační společnost nabízela zjednodušení života, jako bonus ke komfortu přibalila informační dozor. Funguje jako šmírák, udavač a policajt dohromady.

Propagátoři pokroku to mysleli dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Mocní odjakživa řeší, jak z informací vytřídil ty nevhodné, ale dnes za ně třídění obstarají neosobní algoritmy tak důkladně, že často „neexistuje“ ani to, co prokazatelně vidíme na vlastní oči. Ukazuje se, že informace nemusí zprostředkovat poznání. Mohou stejně tak na objednávku zajistit všeobecnou nevědomost a netečnost.

Jedním ze způsobů informační manipulace je odhalování dezinformací. Vyvracení nepravdivých informací má podezřele větší publicitu než ověřování informací pravdivých, pokud se tyto nehodí do preferovaného příběhu. Co se s velkou slávou odhalí jako dezinformace, bývá nejčastěji nějaká triviální pitomost. Občas ale vidíme, že se za dezinformaci, anebo za konspiraci označí nepohodlná pravda. Hra na odhalování dezinformací je kruhovou obranou názorové bubliny před krutou pravdou, je to zoufalé lpěním na sebeklamu.

Nic nového pod sluncem, chtělo by se říct. Jenže něco nového, co tu dosud nebylo, tu je: Umělá inteligence. S ní do informačního prostoru přicházejí nevídané možnosti realitu nejen mapovat či analyzovat, ale také tvořit. Díky AI můžeme být svědky událostí, které se nestaly. Můžeme komunikovat s lidmi, kteří neexistují. Především ale definitivně ztrácíme jistotu, čemu věřit, čemu se bránit, čeho se bát. Vše pohltila relativita. AI dokáže na objednávku stvořit iluzi, která je důvěryhodnější než skutečnost.

AI je splněným snem podvodníků a manipulátorů. V kalných vodách digitálního smyšleného světa není žádná špatnost nemožná a žádné dobro jisté. Nejde přitom jen o to, že se něco nepřirozeného děje s informacemi, že se nám rozostřuje obraz skutečnosti. Něco se děje i s lidmi. Nikdy nebyla tak patrná všeobecná rezignace na soukromí, rezignace na kritické myšlení, rezignace na svobodu, rezignace na lidskost. Slábne pud sebezáchovy, lidé jsou apatičtí ke starým hrozbám a nevnímají nové. Akceptujeme, anebo bagatelizujeme vytěsňování lidské přirozenosti krkolomnými sociálními konstrukty. Lidstvo se zabydluje v pasti, místo toho, aby z ní hledalo cestu ven.

V poušti informační beznaděje nic nenasvědčuje tomu, že lidé, co za sebe nechávají myslet chytré algoritmy, ještě sami něco lidsky chytrého vymyslí. Všechny vynálezy a inovace se obrátily proti člověku, a ten je s tím trapně srozuměn. Zdá se, že s tím nic nejde udělat. Jenomže tak to před katastrofou vypadá pokaždé. Je třeba vsadit na naději. Na příchod mesiáše, který obejde zlotřilé neosobní algoritmy a zlomí digitální prokletí. Pro tu naději stojí za to neupsat duši chaosu.