Komentáře
Zpět
Rudá záře nad Bruselem – 2. díl
Když něco vypadá jako federace…
V prvním díle našeho krátkého seriálu o postupné federalizaci EU jsme se věnovali tomu, kdy vlastně tento proces začal a jak jsme se dostali do jeho dnešního stavu. Tentokrát se podíváme na to, jaké federální prvky má EU již „uzákoněné“.
Jsou vesměs obsažené v zakládajících smlouvách, přičemž asi nejvíce bychom jich našli v té Maastrichtské a Lisabonské. První z nich federální charakter EU založila, ta druhá jej pak prohloubila. Asi nejvýznamnějším federalizačním prvkem je nadřazenost práva EU nad právy členských států. Byť tedy není absolutní, protože Ústavní soud v Německu si vyhrazuje nárok být konečným arbitrem, který posuzuje soulad práva EU s tamní konstitucí. Což by mohlo vést k závěru, že to s tou nadřazeností práva EU nemusí být tak žhavé ani v jiných zemích. Je však třeba si uvědomit, že Německo má díky svému významu přeci jenom jinou vyjednávací pozici než ostatní členové EU. A pokud se ti rozhodnou „revoltovat“, tak s nimi unijní byrokracie pod záminkou „nedodržování pravidel právního státu“ celkem jednoduše „zamete“. V Maďarsku nebo v Polsku by ostatně mohli vyprávět.
A jaké právní nástroje EU vlastně využívá? Jsou čtyři: Nařízení, Směrnice, Rozhodnutí a Doporučení či stanoviska, přičemž první tři patří do skupiny závazných. Liší se svojí silou a uplatnitelností. Nařízení jsou závazná v plném rozsahu a platí na celém území EU, aniž by je musely členské země transponovat do svého vlastního právního rámce. Jde tak v podstatě o jakési „federální zákony“. Směrnice jsou také závazné. Neplatí však automaticky v celé EU, ale členské země mají povinnost je do určitého termínu transponovat do svého právního systému. Závaznost pak není v případě směrnic chápana jako „doslovnost“, ale jako povinnost implementovat je v takové podobě, která zaručí dosažení stejného výsledku. V praxi to znamená, že členské země sice mohou volit různou formu implementace, ale jejich úprava nesmí být „měkčí“ než daná unijní směrnice. Rozhodnutí a stanoviska jsou pak také závazná, ale pouze pro ty země, pro které jsou určena. Mají tedy podobný charakter jako nařízení, ale nejsou celounijní.
Jedním ze znaků federace je také to, že v určitých oblastech uplatňuje společnou politiku, a tedy v nich má výhradní pravomoci. Něco podobného nalézáme i v EU, protože i v ní jsou definovány oblasti, ve kterých jsou vytvářeny právně závazné předpisy pouze na unijní úrovni a členské státy jsou povinny je respektovat. Jde o tyto záležitosti: celní unie, hospodářská soutěž na vnitřním trhu EU, měnová politika (jen pro země eurozóny), společná rybářská politika a společná obchodní politika.
O něco mírnější režim platí v oblastech, kde jsou pravomoci sdílené. I pro ně platí, že pokud v jejím rámci vytvoří EU nějaký právní předpis, tak je pro členské země závazný. Jediný rozdíl je v tom, že členové mohou používat své vlastní právní úpravy, pokud se v dané oblasti EU (prozatím) rozhodla své pravomoci neuplatňovat. Ovšem ve chvíli, kdy toto své rozhodnutí přehodnotí, musí je hodit do koše a respektovat pravidla celounijní. A které že oblasti to jsou? Vnitřní trh, sociální politika, hospodářská soudržnost, sociální soudržnost, územní soudržnost, zemědělství a rybolov, životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava, transevropské sítě, energetika, svoboda, bezpečnost a právo, veřejné zdraví, výzkum a technologický rozvoj, vesmír, rozvojová spolupráce a humanitární pomoc.
Pak tu jsou také oblasti, kde EU pravomoci stanovovat pravidla nemá, ale může v jejich rámci podporovat či koordinovat činnosti jednotlivých zemí. Jinými slovy jim do jejich interních pravidel kecat. Což, jak si ukážeme v příští části našeho seriálu, EU bohatě využívá a snaží se touto cestou prosazovat své představy i nad rámec svých formálních pravomocí. A které oblasti patří do této skupiny? Zdravotnictví, průmysl, kultura, cestovní ruch, vzdělávání, mládež, sport a civilní ochrana. Všimněme si, že ani v jedné úrovni pravomocí není třeba rodinné právo. Což napovídá, že do této problematiky nemá EU národním státům právo mluvit vůbec, a to ani formou konzultací. Přesto to dělá, a nikoliv v rozsahu zanedbatelném.
Federace však nemůže efektivně fungovat ani bez společné monetární politiky a společné měny. I když to druhé není nepřekonatelnou podmínkou, jak si vysvětlíme dále. Velmi významným federalizačním prvkem je tedy existence měny euro a dokud ji nepřijmou všechny členské země, mohou federalisté na svůj sen zapomenout. V současnosti si své národní měny uchovaly tyto země: Česko, Polsko, Maďarsko, Švédsko, Dánsko, Bulharsko a Rumunsko. Z nichž však má Dánsko na přijetí eura trvalou výjimku a Bulharsko s Rumunskem se na vstup do eurozóny připravují. Lze tedy očekávat postupně rostoucí tlak na první čtyři z výše uvedených zemí, aby do eurozóny vstoupily také. Pokud tomuto tlaku podlehnou, tak už podle mne úplné federalizaci EU nezabrání vůbec nic. A to i přesto, že bude Dánsko dále platit svojí korunou. Ani to by totiž zavedení společné monetární politiky v celé EU nebránilo, protože Dánsko je už dnes součástí unijního systému ERM II a v něm si dobrovolně stanovilo maximální fluktuační pásmo směnného kurzu ±2,5 %. Jinými slovy Dánsko již členem monetární unie de facto je.
Federalizací zavání také princip hlasování v Radě EU formou kvalifikované většiny. Je to běžný způsob v asi 80 % oblastí. Ve zbylých je zachována forma hlasování jednomyslného a lze v nich tedy uplatňovat právo veta. Mezi ně patří zahraniční a bezpečnostní politika, přijímání nových členů EU, daně, víceletý finanční rámec EU a některé soudní záležitosti. Právo veta samozřejmě komplikuje situaci těm, kteří chtějí prosazovat svoji vůli v celé EU. Proto asi nikoho nepřekvapí, že v poslední době sílí hlasy volající po jeho zrušení nebo alespoň výraznému omezení. Jedním z nich je třeba i hlas našeho prezidenta Petra Pavla. Je to však nebezpečná hra s ohněm, jehož žár může spálit i naši státní samostatnost a svrchovanost. Bez práva veta by totiž bylo možno nadále posílit pozici unijních orgánů a faktickému zrušení národních států by pak nestálo nic v cestě. Velké členské země EU by zkrátka ty menší přehlasovaly a Spojené státy evropské by byly na světě.
Těch zřejmých projevů federalizace EU bychom našli nepochybně ještě celou řadu. Ale unijní orgány se snaží prosazovat svoji vůli i v oblastech, kde jim to nepřísluší. Jak na to jdou, si povíme příště.
Všechny příspěvky s Kateřina LhotskáDoporučujeme
Prezident není „posvátná kráva“…
Setkání s blbcem mám rád, protože mi vždycky řekne něco zajímavého. Blbec ti řekne něco, co nečekáš…
Když v Evropě vypukne nukleární válka, přežije šedesát milionů lidí – zbytek pohltí radioaktivita
Když budeme Rusko ignorovat, ukáže svůj destruktivní potenciál
Současný sociální systém báječně drží lidi pod krkem díky hypotékám a strachu ze ztráty práce
Další příspěvky autora
Diskuze: