Zpět

Jsme přejedení, rozmazlení, přeháníme hygienu, žijeme sterilně a oslabujeme imunitu. A covid je trest za tento rozmařilý způsob života.

Text 20.12.202031 min Přehrát

„Nejsme ovce. Chci se bavit a nikdo nemá právo mi v tom bránit. Budu se scházet, s kým chci, kdy chci, a v jakémkoliv množství. Žádný virus není, je to jen propaganda iluminátů. Nebo naopak, kdo nenosí roušku je zločinec. Politici by měli zavřít všechno a všechny na měsíc, na dva, nikoho nepouštět ven, a byl by pokoj. Armádu do ulic, ať sjedná pořádek a všechno vynutí násilím.“ Mohla bych pokračovat ještě hodně dlouho, a také o dost drsněji, ve vyjmenovávání všemožných výkřiků, urážek a titulků, které létají v zákopové válce kvůli covidu mezi zastánci restrikcí, a jejich odpůrci. Je taková válka nutná? Jsou to závažné spory, nebo jsou banální až malicherné? A proč se jim věnujeme tak intenzivně na místo mnohých důležitějších věcí? Dokážeme překonat své spory na nějaký, byť by to měl být jen krátký čas kolem vánočních svátků, kdy ve většině drsných válek docházelo k příměří a klidu zbraní? Nejen na to se zeptáme jednoho z našich nejznámějších římskokatolických farářů, děkana lanškrounského, Zbigniewa Czendlika.

Martina: Zibi, buď vítán. Jsem ráda, že jsi tady.

Zbigniew Czendlik: Ahoj Martinko, děkuji za pozvání.

Martina: Pověz mi – a první otázka musí být taková, jak jsem ji předeslala, jak se stavíš k restrikcím, které omezily ne jenom v naší zemi kde co, a kde koho? Nosíš poctivě roušku, všechno posloucháš? Jak ses k tomu postavil?

Zbigniew Czendlik: Ty sis všimla, že jsem přišel v roušce. A teď na naše povídání, jsem v bezpečné vzdálenosti, tak jsme si roušku sundali, hlavně aby nás lidé dobře slyšeli, aby se nám dobře mluvilo. Má to svou logiku, takže myslím, že s tím problém nemám. Občas mě štvou, tak jako každého, a protože jsou to věci, kterým absolutně nerozumím, tudíž mi nic jiného nezbývá, než důvěřovat těm, kteří přijdou s touto myšlenkou, a řeknou: „Toto je pro tebe dobré.“ Takže potkávám lidi, kteří mi to říkají: „Ano, je to pro tebe dobré, je to dobré pro tvé okolí.“ Takže roušku budu nosit, ale když se dozvím, že už je to zbytečné, tak ji okamžitě odhodím a spálím.

Ale víš co, roušky mi jakoby vůbec nevadí. Jel jsem sem vlakem, miluji vláčky, a přemýšlel jsem, jestli mám jet autem, nebo vlakem, co je bezpečnější. Říkám si, že už také nejsem normální, protože v těchto kategoriích bych nikdy nepřemýšlel a neuvažoval. Říkám si: „Ne, pojedu vlakem.“ A nakonec ve vlaku bylo tak maximálně 50 lidí, obrovský dlouhý vlak. Takže kdybych to rozdělil na auta, tak myslím, že to by bylo tak půl člověka v jednom autě.

Martina: Ale ty bys měl mít docela náskok, Zibi, protože jako kněz máš v popisu práce: blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Takže když říkáš: „Já tomu nerozumím, a když mi někdo řekne, že je to pro nás prospěšné, tak poslechnu,“ co to znamená?

Zbigniew Czendlik: Co se týká toho „poslechnu“, tak já jsem vychován v poslušnosti vůči svým nadřízeným, a to není o tom, že se vzdávám, řekl bych, svého myšlení, svého rozumu a tak dále, ale přeci jenom poslušnost je důležitou věcí, a i společnost, vztahy ve společnosti, se budují na poslušnosti. V rodině rodiče očekávají, že děti budou poslouchat, ale také se očekává, že rodiče budou dětem naslouchat. To znamená, že myslím, že to je důležité.

Martina: To je určitě důležitá poznámka, jenom by mě zajímalo, jak se srovnáváš ve své, řekněme, naučené i přirozené poslušnosti s tím, že ti nadřízený říká každou chvíli něco jiného, jak je tomu v tomto případě. Kdybych já jako rodič vydávala neustále svému synovi každý den pokyn, který popírá ten, který jsem vydala před hodinou, nebo včera, tak by mě asi poslouchat přestal. Jak jsi schopen si s tím poradit, a co řekneš ovečkám, když neví?

Zbigniew Czendlik: Myslím, že některé věci si musíme filtrovat. A my se dostáváme na tenký led, a tím tenkým ledem je politika, protože politik to bude sdělovat jinak, než to bude sdělovat odborník. Otázka je, jestli je nějaký odborník, který by se k tomu přesně vyjádřil, to my absolutně nevíme, ale já jsem kritický vůči politice, dokonce mám u mě na faře zakázány politické debaty. Říkám si: „Tak si s tím klidně choďte do hospody.“ Když jsem byl v jedné hospodě, tak tam byla taková německá cedulka, bylo to v Jeseníkách, že jsou v hospodě zakázané politické debaty. Ale ve finále chlapi chodili na pivo, a diskutovali.

Takže já si myslím, že politika je něco, co nás velmi silně rozděluje. A vidím, že diskuse na politické úrovni, jestli roušky ano, zavřít školy, co máme dělat, jak máme dělat, mezi vládními a opozičními stranami se absolutně neliší od toho, jak to vypadá u nás v Polsku. Prostě mě moc štve, že pořád musíme bojovat. Já nemám rád slovo „bojovat“, já si myslím, že žijeme ve společnosti, kde bychom měli budovat, ale politici to mají v sobě zakotvené, mají to v sobě, jejich existence je postavena na bojování. Oni si vždy najdou nějaký důvod, aby s něčím bojovali.

Čím větší víra, tím menší strach z dnešní nemoci. Strach je nemoc špatného svědomí, a proto máme strach ze smrti.

Martina: A mě právě zajímá, co když se lidi utíkají k tobě, protože myslím, že ještě nikdy nebyl v lidech zaset takový chaos, jako v současné době, že lidé opravdu už nevědí, kde je nahoře, kde dole. Takže když je náhodou otevřený kostel, tak jdou k tobě, nebo jdou k tobě na faru a říkají: „Co mám dělat? Já vůbec nevím. Nevím, jestli se mám bát o rodiče, o děti, o sebe, nebo jestli to mám hodit za hlavu.“ Co jim radíš ty jako jejich duchovní pastýř?

Zbigniew Czendlik: Hlavně aby za mnou nechodili, to jim radím. Protože já jsem v tom zmatku také. Když se jedná o různá opatření, která se vyhlašují, tak se žádný z politiků nezmiňuje o nějakých náboženských akcích, nebo o tom, jak to je s kostelem, občas někdo zmíní pravidla pro pohřby, takže my jsme, jak bych řekl, vnímáni okrajově. Je to svým způsobem trošku paradox, protože na druhou stranu jsem registroval jak premiéra, tak i paní ministryni financí, že se v nějakých projevech odvolávali na vyšší hodnoty. Ale takhle to bylo vždy, že kostel přeci jenom byl azylem. Staré chrámy byly azylem pro utečence, azylem pro ty, kteří utíkali před morovou pohromou, a pak se na náměstích stavěly morové sloupy jako poděkování. Někdo řekne: „To patří do starověku.“ Ale já pořád před očima vidím dečku, kterou měla moje babička v kuchyni, kterou občas měnila, a která byla zároveň ozdobu – a za tím bylo napsána moudra, které dnes máme napsána v různých kalendářích. Byly tam napsány takové věci, jako třeba: „Lékař léčí, Pán Bůh uzdravuje,“ a já myslím, že tohle je důležité.

Máme tady lékaře, zdravotní personál, který léčí, ale Pán Bůh dává zdraví, on ve finále uzdravuje. Takže bych se chtěl vyhnout tomu, aby moje mluvení bylo vnímáno tak, že zneužívám situaci, že tady máme strach z koronaviru, a teď řeknu: „Ano, to je boží trest, běžte do kostela.“ Absolutně ne. Ale prostě tento prvek je ve věci hrozně důležitý, protože to, jak vnímáme tuto krizi, také ovlivňuje naše víra. Čím větší víra, tím možná menší strach z této nemoci, osobně to tak vidím. Strach je nemoc špatného svědomí, a proto se takhle bojíme a máme strach, jehož součástí je i strach ze smrti, protože někde tam, v dohlednu, na konci, můžeme spatřit ohrožení smrtí. Proto jsou to nepopulární témata, o kterých neradi mluvíme, neradi slyšíme slova „smrt, bolest, umírání.“ Proto také nemáme rádi Velikonoce, a máme rádi Vánoce, které jsou před námi, protože jsou o zrození, o novém životě, o dítěti a tak. Takže myslím, že víra může lidem pomoci tím, že poukáže na něco, co jsme ze života vytěsnili, co jsme poslali někam na okraj. Což je právě bolest, utrpení, smrt.

Martina: Když jsi vyjmenoval bolest, utrpení, smrt, tak to jsou přesně ty atributy, které se snažíme z našeho života vytěsnit, nechceme na ně myslet. A já jsem si i tebe v těchto dnech pozvala v podstatě jako dáreček, jako profesionálního optimistu, protože to je vlastně tvůj přístup k životu. Ale ty jsi před malou chvílí zmínil, že si nebudeš přihřívat polívčičku, a říkat, že je to boží trest, že to je středověký pohled, že Bůh seslal mor na …

Zbigniew Czendlik: … a možná to tak je, to ani nevím.

Martina: …na zkažené město. Ale jak to tedy vnímáš? Vnímáš to ve smyslu: Tak se to stalo, máme tady nemoc, pandemii? Nebo to vnímáš jako šanci něco ve svém životě změnit, šanci se zastavit? Anebo jako věc, která je velmi nepříjemná? Nechci ti napovídat, jak bys to mohl vnímat, řekni mi to ty.

Zbigniew Czendlik: To bylo několik otázek ve skoro jedné větě.

Martina: To je pravda.

Zbigniew Czendlik: A ještě více mě napadly různé odpovědi, které jsem okamžitě zapomněl. Ale já jsem se soustředil na slovo „trest“. Kdybych o tom mluvil jako o trestu, tak myslím, že je to trest za naši rozmazlenost, my jsme rozmazlení frackové, kdy už nevíme, co by. Mám pocit, že se podobáme lidem, kteří jsou přežráni, kteří chodí tisíckrát do ledničky jako já, protože patřím mezi ty přežrané, a tisíckrát za den ji otevřu a říkám si: „Co bych si ještě dal? To, a to a tamto.“ Ohrnuji nos nad tím, co v ledničce mám, a nakonec sednu do auta, chodím po obchodě, po supermarketu a možná si koupím tamto.

Víš co? Já si myslím, že my jsme se měli až příliš dobře, a to nám paradoxně nejvíce ublížilo. A vidíš, podobně to máme s různými nemocemi, kterým říkáme civilizační. Vezmi si plísně, které máme, to je následek naší přehnané hygieny. Kdysi lidé netrpěli plísní, ale dnes, když se sprchujeme 2x za den, tak oslabujeme imunitu organismu. Já si myslím, že žijeme příliš sterilně. Žili jsme příliš sterilně, a všeho se báli. Je to, řekl bych, trošku trest za náš rozmařilý způsob života.

Martina: Myslíš, že přišel čas se trochu umazat?

Zbigniew Czendlik: Ano, myslím, že bychom to neměli tak přehánět. I když to možná neplatí pro všechny, protože musím říct, že i v této naší bohaté zkušenosti potkáváme lidi, kteří si nemohou dovolit a kteří strádají, jsou v nějaké dluhové pasti a tak dále. Nicméně to nechci rozebírat. Takže si to myslím. Ale tvoje otázka směřovala ještě k něčemu jinému, ale nemohu si vybavit, na co ses ptala, a jsem zvědavý, jestli si to pamatuješ ty.

Je rozdíl mezi smrtí a umíráním, které je spojené s bolestí a opuštěností. A již jsme jednou zemřeli, a to bezpečnému světu v lůnech našich maminek, pod jejich srdcem.

Martina: Jedna z posledních v řadě byla, jestli tuto krizi vnímáš jako určitou šanci, nebo jestli to vnímáš negativně. A otázka začínala tím, že jsme vytěsnili bolest, strach a smrt.

Zbigniew Czendlik: Ano, to je pravda, o tom jsem už částečně mluvil, že to jsou věci, které jsme trochu vytěsnili. Tak jako jsme kdysi zavírali lidi s hendikepy do různých ústavů, tak my jsme do nějakého svého vnitřního ústavu zavřeli bolest, utrpení a smrt. A já myslím, že je to součást našeho života, dokonce to vidím i na pohřbech, protože musím říct, že poměrně často jsem na nějakém rozloučení, na pohřbu, a velmi často vidím dva extrémy. Za prvé, v rámci vytěsňování věcí, o kterých jsme mluvili, se vytěsňuje i smrt, a součástí toho je i pohřeb. A tudíž se někdy nedělají obřady jako takové, tedy pohřby. To je jedna věc. A pak je tu další extrém, že je to pro lidi na pohřbu jako konec světa, a chovají se až zoufale.

Já si myslím, že smrt, to jsou naše druhé narozeniny. Ale jedna věc je smrt, abychom si upřesnili pojmy. A druhá věc je umírání, což je věc, které se bojím, protože je to spojené s fyzickou bolestí, s opuštěností, protože musím umřít sám, to za mě nikdo neudělá. A smrt je pro mě přechod z jednoho života do druhého, a dokonce si myslím, že bychom na smrt měli být připraveni, protože už jsme ji jednou zažili. Já si říkám, že v okamžiku, kdy jsme byli počati, tak jsme 9 měsíců žili v určitém světě. Devět měsíců od početí jsme si žili v nějakém světě, na který si nevzpomínáme. Dokonce, i když už jsme žili na tomto světě, tak si také nevzpomeneme, kdybychom neměli fotky těhotné maminky, anebo fotky po našem narození, vědomí začíná až později. A po devíti měsících přichází to, co dnes oslavujeme, to jsou naše narozeniny, ale zároveň jsme přeci umírali pro svět v lůně našich maminek pod srdcem. Takže my už jsme jednou zemřeli. Zemřeli jsme pro svůj bezpečný svět, rozumíš?

Martina: Tamní svět.

Zbigniew Czendlik: Jak jsme se rodili do tohoto světa a nového života, tak jsme zároveň umírali.

Martina: Takto to vidíš i s další smrtí, přechodovou fází?

Zbigniew Czendlik: Pak to je tak, že umírám, a jak umírám, někdy rychle, někdy pomalu, přirozeně, nebo císařských řezem, rodím se do světa tam. A proto si myslím, že i pohřby by neměly být o beznaději a zoufalství, ale pohřby by měla charakterizovat určitá radost. To neznamená, že se máme na pohřbech smát, ale pohřeb by měl být oslavou života zemřelého člověka. Já lidem často říkám: „Podívejte se, loučíme se s babičkou. Přeci na ni můžete být pyšní a hrdí, takže to pořádně zapijte a oslavte, protože máte co slavit. Kdyby babička žila jiným životem, tak by možná byl také důvod dát si panáka.“ Říkám si, že bychom měli oslavovat život, a to, že takto prožívám optimismus, vůbec neznamená, že jsme infantilní optimista. No, jsem infantilní optimista, a to vůbec není v rozporu s tím, že budeme mít strach, protože strach nás doprovází, ale nemůžeme se z něho pokakat, to znamená, že to má svoje hranice.

Proč má Pán Bůh rád ateisty? Protože ho ničím neobtěžují.

Martina: To je hodně důležité. Takže když za tebou přijdu do kostela, protože neposlechnu: „…vůbec za mnou nechoďte.“ A teď…?

Zbigniew Czendlik: Pardon, že ti skáču do řeči…

Martina: Myslíš na faru, ne do kostela.

Zbigniew Czendlik: Na faru. Mám svůj oblíbený vtip, a možná ho někteří posluchači slyšeli: Proč má Pán Bůh rád ateisty? Protože ho ničím neobtěžují. Já se také snažím šéfa moc nezatěžovat a obtěžovat. Vezmi si, že někdo za tebou bude pořád chodit, a něco škemrat a chtít: „Martinko, pozvi mě do svého pořadu, já bych tam chtěl přijít,“ a tobě se nebude chtít, rozumíš, a půjde ti to na nervy. A já také chci, aby mě Pán Bůh nahoře měl rád, takže se ho nesnažím nějakým způsobem obtěžovat. On ví nejlépe, co je pro mě dobré a co pro mě má udělat. To jen tak na okraj.

Martina: To byl návod pro lidi, že jo?

Zbigniew Czendlik: Ano, návod pro lidi. A pro tento pořad jakýsi jingle.

Martina: Ty jsi teď říkal, že člověk by se neměl nechat ovládnout strachem a smutkem, řekl jsi to trošku jinak, ale výstup byl takový. Ale poraď mi, přijdu do kostela, místo svěcené vody si nastříkám svěcenou dezinfekci, jak je teď skoro ve všech kostelích, a půjdu za tebou a řeknu: „Co mám dělat? Já se bojím a roste to ve mně.“ Dokážeš mi poradit, jakým způsobem pracovat třeba se strachem, potažmo se smutkem z této doby? Teď nemluvím o umírání a podobně, ale jak zvládnout přítomnou situaci?

Zbigniew Czendlik: To je těžká odpověď. Možná bych ti, Martino, řekl: „Bereš se příliš vážně.“ To je první věc, že? Bereš se vážně.

Martina: My se všichni prožíváme, že?

Zbigniew Czendlik: Ano. Přesně.

Martina: Je to doba sebeprožívání.

Zbigniew Czendlik: Za druhé, je to pro mě důkaz toho, že lpíš na některých věcech, že jsi závislá na svém okolí, na lidech, nebo na věcech, a to může být jedno. Víš, jak to je? Když člověk nemá co ztratit, tak se také nemá čeho bát.

Martina: Tak je svobodný.

Zbigniew Czendlik: Tak je svobodný. Říkám si: „Asi jsi toho moc nashromáždila, víš a bojíš se.“

Martina: Nenavážej se do mě, já se ptám obecně.

Zbigniew Czendlik: Ale víš, já to zase nemám rád obecně. Někdy jsem se také chytnul na tom, že řeknu: „Člověk je takový“. My to máme rádi takto obecně. Říkají o sobě: „Jsem takový.“ Ale jaký člověk? Který člověk? Lidé se zpovídají, přijdou a: „Pane faráři, víte co, já jsem zalhala.“ Člověk je už takový. My sami sebe omlouváme, stavíme se do úplně jiné role. Říkám, mluv za sebe.

Moje rada nad zlato pro život, zní: „Neřeš to, neanalyzuj“.

Martina: U lidí. Já jsem jiná.

Zbigniew Czendlik: Ty řekneš: „Lidé se bojí.“ Bojíš se, nebo se nebojíš? Máš strach, nebo nemáš strach? Člověk, nebo ty? Já už jsem na to citlivý, když někdo začne mluvit v rovině: „Člověk už je takový.“ Ty jsi takový.

Martina: Zase pozor, mezi námi není mřížka, a já před tebou neklečím a neříkám: „Vyznávám se před Bohem, že jsem se dopustila těchto hříchů.“

Zbigniew Czendlik: Já ti to také nevyčítám, protože jsem řekl, že i já sám tohle používám. Ale když říkám a připisuji něco tobě, tak myslím, že to je autentičtější, než kdybych mluvil o nějakém třetím člověku. Řeknu: „Jsi taková.“ Ale nemyslím, že jsi taková, ale lépe se tak komunikuje.

Martina: Myslím, že ti naprosto rozumím. A když třeba zrovna teď nemám ze současné situace strach, tak ho mám v jiných situacích. Takže tvé rady jsou rozhodně aplikovatelné na mé strachy, které byly, nebo budou jindy.

Zbigniew Czendlik: A já se bojím dávat rady, a mohu říct, že k tomu přistupuji ve smyslu: Já bych to dělal tak a tak, a půjdu si tou a tou cestou. Ale bojím se vzít zodpovědnost za svou radu, protože nebudu žít život daného člověka, a co když moje rada nezafunguje? Co když přinese opačný efekt? Víš, já jsem opatrný, co se týká rad.

Martina: A u čeho tedy nejsi opatrný? Protože za svým pastýřem se lidé utíkají právě pro radu. Je to rada detektiva z první republiky: „Vy nejste nemocná, máte těžké svědomí. Tak buď běžte na komisařství, nebo za farářem.“

Zbigniew Czendlik: Moje rada nad zlato, nebo doporučení, které používám pro život, zní: „Neřeš to.“ Myslím, že příliš mnoho věcí řešíme. A řekl to někdo, teď nevím, který psycholog, nebo sociolog, a nakonec všechno bylo řečeno, takže to možná řekl ještě někdo před ním. Mně se líbí kombinace slov: „Analýza, paralýza.“ Myslím, že někdy tak často něco analyzujeme, že paralyzujeme sebe, paralyzujeme druhého, i problém. Víš, říkám si: „Neřeš to, neanalyzuj.“

Kolik je takových lidí, kteří tráví život jen nad tím, aby něco řešili, nakonec nic nevyřeší. Já to používám zase v jiném kontextu. Práce. Když se moji rodiče pohádali, tak tatínek bouchnul dveřmi od kuchyně, a prohlásil u toho: „Jdu do garáže něco dělat.“ Tam byl tři hodiny. A pochopitelně ty tři hodiny potřebovala maminka i tatínek, aby se zklidnili. Během těch tří hodin maminka něco udělala v kuchyni, a tatínek měl nepořádek v garáži po těch třech hodinách stejný. Použil bych slovo „bordel“, ale to nevím, jestli se může používat, takže měl to stejný. A já si uvědomuji jednu věc, že my v životě, něco děláme tak, že analyzujeme, ale nic neuděláme.

Víte, smutný je příběh života, kdy člověk celý život něco dělá, a nic neudělá, a možná existují lidé, kteří chodí do práce stejně tak, jako můžete chodit do kostela. Chodí do práce, ale přeci naším posláním není chodit do práce, ale něco udělat. A teď bych to posunul dále, do kostela. Někdo řekne, často se s tím potkávám: „Pane faráři, ale já nechodím do kostela.“ Říkám: „A co to má společného s vaší vírou?“ To jsou úplně dvě různé věci. To je jedno. A to je to. Proto nemám rád ani logické diskuse, protože se u toho rozhádáme, a prostě si říkám: „To je zbytečné.“ Vždy se těmto diskusím vyhnu tím, že řeknu: „Já jsem blbej, já tomu nerozumím.“

Martina: Děkuji ti nejen za tuto úžasnou radu, ale za všechna tvá slova.

Zbigniew Czendlik: Já děkuji tobě za milé pozvání.

Všechny příspěvky s Zbigniew Czendlik

Diskuze:

  1. Změnu myšlení, i když jen menší, zařídí covid. Až bude aspoň částečně proočkováno, začnou přednostně umírat ti odpůrci očkování a odpůrci existence covidu. Bohužel to nebude tak silné, aby se projevilo zvýšení IQ.

  2. Evžen Vybíravý :
    fakt nebo jenom „fikce ala zapad = hoood vonavek“?

    Tam je presne co mam zkusensot ja, cim vice vonavek na cloveku, tim vetsi jistota, ze hygiena je jenom „hra kterou hraje“…
    Lidi jako vy „ma v podpazi kruh=smradlavej hnusak co se nemyje“, realne, takovy clovek vetsinou se sprchuje, ale jaksi neni jako vy, ze namaze x deodorantu, pak sice nesmrdite, ale jaksi se vam mnozi hnus vpodpazi a jste v idile „ja vonim“ 😀

    Krasne o tom natocil video Sopor a Kanfit v USA, ktere je dáváno jako příkald „hygieny a vune lidi“, pritom to jsou nejsmradlavejsi lide… Moje zkusenost z Anglie ta sama, vonavka slouzi jako ryci mechanismus, prakticky jistota, kdyz nekdo fakt vonel, tak 50:50 ze je to smradoch…

  3. LEnka:

    ta vase jistota, ze nejste „prezrana“ 😀 Znate pravdive rceni, ze jisty si je jenom blbec 😉

  4. At tento Czendlik mluvi sam za sebe. On dost mozna je prezrany, rozmazleny fracek, ale ja nejsem a fura dalsich lidi take neni tak at si nas nedovoluje brat do huby.

  5. Přeháníme hygienu? Myslím, že pan farář by se měl občas hlavně v létě projet autobusem, tramvají či vlakem. To že v Česku smrdí staří dědkové, to mě tak moc nezaráží, ale to, že v Česku velmi často páchnou i mladé hezké holky, s tím jsem se jinde moc často nesetkával.

  6. Zibi, překvapuje mne, že věříte, že ti co říkají, že roušky jsou třeba, vám říkají pravdu. Poslední století má mnoho příkladů, jak „autority“ říkaly…

    Jinak fajn rozhovor a těším se na jeho pokračování.

  7. Takoví lidé jako Z.C. dělají z víry a náboženství „pop“ (pro upřesnění: minim tím něco jako popmusic, ne pop jako kněz).

Napsat komentář k „Richard PECHZrušit odpověď