Tváří v tvář krizi je Unie jako velmi rigidní struktura odsouzena k selhání

Ivan: Zeptám se úvodem. Platí pro vás okřídlené: „Vše, čím jsem byl, respektive vše, čím jsem, jsem stále rád?“

Ivan David: To úplně neplatí. Byla určitá období v mém životě, kdy jsem nebyl úplně spokojen s tím, co dělám, a úplně mě to nenaplňovalo. Tak jsem si vždycky hledal nějakou změnu, která by mě vedla k nějaké činnosti, která by mně byla bližší a měl bych z ní větší pocit radosti. Například jsem byl kdysi docela dobře placeným poradcem v jisté firmě a šel jsem na méně placené místo sekundáře v nemocnici…

Ivan: Kde jste byl raději.

Ivan David: …protože jsem měl pocit, že mně to bude bližší, a potom jsem se rozhodl, že bych se přeci jenom ucházel o funkci ředitele psychiatrické nemocnice. Zjistil jsem, že v té nemocnici už všichni vědí, že tam budu ředitelem, jenom já jsem se ještě nepřihlásil do konkurzu. Takže jsem se na poslední chvíli do toho konkurzu přihlásil a uspěl jsem. Takže nemůžu říct, že čím jsem byl, tím jsem byl rád. Nikdy jsem nebyl nešťastný, ale něčím jsem byl raději a něčím tedy méně rád.

Evropská unie má za cíl v podstatě minimalizovat vliv jednotlivých států, až je úplně vyzmizíkovat jako bezvýznamné entity

Ivan: Já začnu naše povídání, které bude o Evropském parlamentu, a o tom, jak se tam cítíte a jak to tam vypadá. Tím, že vás čtenáři Nové republiky znají jako reportéra, který podává osobní svědectví, co se v tom Evropském parlamentu děje. A já jsem před časem, řekl bych s úžasem, četl o tom, jak popisujete uklízečky, které odebírají ze stolků poslanců vlaječky států, které zastupují, coby nepořádek. No, a chtěl jsem se vás zeptat. Jak to celé nakonec dopadlo? A jaká je aktuální situace?

Ivan David: No, to už je poměrně dávno. To bylo asi na přelomu roku 2019 a 2020. Pak tedy nastala půldruhoroční covidová přestávka, kdy se jednalo prostřednictvím internetu nebo na dálku se hlasovalo, a tehdy tam došlo ke konfliktu, protože zástupci naší frakce, některých národních delegací, měli na svých stolcích vlaječky, což bylo vnímáno vedením Evropského parlamentu, zvláště jednou místopředsedkyní, jako rudý hadr pro býka. Protože Evropská unie má za cíl v podstatě minimalizovat vliv jednotlivých států, až je úplně vyzmizíkovat jako bezvýznamné entity. Proto oni nemají rádi, když se někdo identifikuje se zemí, odkud pochází. Sice za řečnickým pultem jsou vlajky všech národních států, a stejně tak jsou vlajky před budovou, ale to je, řekl bych, takový klamavý jev, protože ve skutečnosti hodně záleží na tom, aby se nikdo ke své zemi nehlásil. Jak mi řekl jeden poslanec, kterého si jako odborníka vážím. Řekl mi: „Nemluv o České republice, oni to nemají rádi.“ Takhle zhruba to vypadá.

S těmi vlaječkami to bylo tak, že jaksi byly zakázány. Mimo jiné ty vlaječky používala také frakce poslanců ze Spojeného království, kteří potom s brexitem odešli. No, a ti samozřejmě provokovali tím, že všichni měli vlaječky na stolečcích, bylo jich hodně a byli tedy mimo frakce. Čili seděli úplně vzadu, takže to velice rozčilovalo pana předsedu a některé místopředsedkyně. No a pan předseda, jak nám pak bylo tlumočeno za zavřenými dveřmi, se také rozčiloval, že se nechce zlobit s fanatiky, kterým ty vlaječky jaksi patří, tak abychom byli, kterým ty vlaječky vadí, tak abychom byli rozumní a sami dobrovolně se toho vzdali, aby nemuselo docházet ke konfliktům. Takže potom, když jsme si ty vlaječky – protože to jednání je několikadenní – nechali na stolku, tak se ty vlaječky pak ocitly v koši na odpadky, zatímco ten jeden poslanec, bývalý předseda vlády Belgie Verhofstadt, si klidně nechával na stolku vlaječku modrou se žlutými hvězdičkami a nepokládal to za nepřiměřené, jakože to se smí, ale jiné vlaječky se nesmí. Nikdo ho za to tedy nepeskoval, takže já myslím, že to docela symbolicky vystihuje, jaká je tam atmosféra, jaký mají oni vztah ke členským státům a k jejich budoucnosti a jak si tedy tu budoucnost představují.

Ivan: Mnoho voličů si myslí, že volí poslance, který v Evropském parlamentu zastupuje jeho zemi, ale to je tedy zřejmě omyl.

Ivan David: To záleží na tom kterém poslanci, jak vnímá svůj úkol. Nicméně řada poslanců daleko více tíhne k názorům, někdy nějaké fanatické ideologii jejich politické frakce, než tedy ke svému národnímu státu. Ale zase na druhé straně jsou takoví poslanci, kteří se více cítí být zástupci své země. Někdy z toho mají vnitřní konflikt, takže se uchylují k tomu, že raději nehlasují vůbec, aby neměli konflikt jednak se svými kolegy ve frakci, a jednak kdyby se voliči v jejich zemi dozvěděli, jak hlasovali proti zájmům jejich země, že by jim to asi moc neprospělo pro příští případné kandidatury do parlamentu, takže raději nehlasují vůbec. Takže poslanci se na to dívají různě.

Samozřejmě, že pokud se jedná o záležitost, která je nesmírně důležitá pro tu kterou zemi, nebo skupinu zemí… tak do toho jdou draci, protože se doma potřebují chlubit tím, co vyjednali. Mám takový jednoduchý příklad. Jedná se o vzdálená teritoria Evropské unie, protože řada zemí má ještě zámořské kolonie, které jsou vnímány jako vzdálená teritoria z hlediska Evropské unie, a tyto většinou ostrovy a jiná území jsou problematická a už nepřinášejí takový zisk, jako to bylo dříve. Případně je k jejich udržení potřeba podpora původně koloniálního státu a oni to charakterizují tak, že to nejsou ostrovy Francie, Nizozemí, Španělska, ale že to jsou ostrovy Evropské unie, takže je Evropská unie musí finančně podporovat, a ze společných peněz se na ty bývalé kolonie vyčlení pravidelně nějaké částky, které podporují hospodářství v těchto odlehlých regionech. A zástupci těchto států, které mají takovéto bývalé kolonie, jako draci bojují za to, aby byla přidělena co nejvyšší dotace. Zatímco nám je to třeba proti mysli… Protože já jsem toho názoru, že když ten stát má nějakou bývalou kolonii, které se nevzdal, tak je to věc toho státu, ať si to platí sám, a ne že bychom se na to měli skládat. Takže já jsem třeba v případě podpory zemědělství v těchto odlehlých regionech hlasoval proti, a teď se ke mně seběhli kolegové z Francie a zeptali se mě, jestli to myslím vážně, že oni mě potřebují, abych hlasoval pro, tak jsem volal na ministerstvo zemědělství a oni mi řekli: „Kdybyste kvůli tomu měl mít konflikt, tak raději hlasujte pro. Vždyť jde jen o pár milionů.“

Ivan: Dostal jste požehnání od našeho ministerstva.

Ivan David: Že mohu tedy podpořit zemědělství v odlehlých regionech. Protože třeba některé ostrovy jsou závislé na cukrové třtině a v případě, že poklesnou ceny cukru, tak je ten region ve velkých problémech.

V Evropském parlamentu se nepočítají hlasy těch, kteří se zdržují, a tak je schváleno i to, co má vlastně menšinovou podporu, což mi připadá jako naprosto chybné

Ivan: Jak Evropský parlament funguje? Už jste tam několik let. Je nějaký výrazný rozdíl mezi vaším očekáváním, když jste tam přicházel, a mezi skutečností, jak jste ji poznal?

Ivan David: Já jsem si to měl popsat co nejdříve, protože znáte to, když někdo přijede do cizí země, tak mu okamžitě udeří do očí ty rozdíly jeho očekávání, nebo toho, jak vypadá jeho země, a jak vypadá ta navštívená země. A když tam žije nějakou dobu, tak mu to všechno nějak splyne a připadá mu to normální. Takže pokud si mám jaksi vzpomenout, tak jsem byl hodně překvapen demokratickým deficitem. A teď nemám na mysli jenom tu skutečnost, která se zdůrazňuje, že Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu, že nemůže navrhovat nařízení a směrnice, jak se to jmenuje v Evropské unii, ale mám na mysli to, jak se hlasuje. Tam je těch problémů celá řada. Myslím, že takový typický je ten, že zatímco u nás je potřeba ke schválení nějakého návrhu většinu poslanců, kteří hlasují pro, což nám připadá jako samozřejmé, tak v Evropském parlamentu se hlasy těch, kteří se zdržují hlasování, tedy hlasují, ale nejsou ani pro, ani proti, tak se ty hlasy nepočítají. A tak dochází k tomu, že se schvaluje něco, co má vlastně menšinovou podporu, což mi připadá naprosto bizarní a jaksi chybné.

Někdy je to tedy hodně bizarní, v případě, kdy se volil předseda delegace Evropský parlament–Rusko, kdy přišel polský poslanec, který říkal, že vlastně v té delegaci je jediný, který v ní byl už vloni, a proto sám sebe navrhuje na předsedu, a s tím, že konstatoval, že bude předseda, tak že to jaksi skončí. Vystoupil tedy právník, slovenský poslanec doktor Rodačovský, který říkal, že to snad nemyslí vážně, že se o tom musí hlasovat. On řekl, že tedy dobře, a tak se bude hlasovat. A to hlasování dopadlo tak, že čtyři byli pro, tři byli proti a osm se zdrželo hlasování. Takže on konstatoval, že vyhrál, protože ti, co se zdrželi, se nepočítají, takže čtyřmi hlasy asi z patnácti byl zvolen.

Ivan: A ostatní to tedy respektovali?

Ivan David: Ostatní na to koukali s vykulenýma očima, jestli to myslí vážně, protože jsme tam byli noví a nevěděli jsme, že je to docela běžná záležitost, takové hlasování. Následně svojí místopředsedkyni navrhl poslankyni z Finska. Zase vystoupil poslanec Rodačovský a řekl, že kdyby on byl Polák, tak že by rozhodně nechtěl sám sebe ustavit do funkce předsedy delegace Evropská unie–Rusko, protože Polsko má s Ruskem problémy. A s Finskem je to úplně stejné, takže s tím úplně nesouhlasí. Nicméně nově zvolený pan předseda prohlásil, že se bude hlasovat aklamací. U nás, když se hlasuje aklamací, tak to znamená, že lidé veřejně zvednou ruku, ty ruce se spočítají a podle toho se stanoví výsledek. Ale aklamace v Evropském parlamentu znamená, že někteří z přítomných zatleskají a nepočítá se, kolik lidí zatleskalo, a tím je to jaksi schváleno. Takže tohle oni pokládají za demokratické postupy a úplně stejně se jedná uvnitř frakcí, ve výborech, prostě v celém parlamentu. Takže, pochopitelně je to vysoce manipulativní a pro mě tedy těžko přijatelné. A pochopitelně, když jsem se zmínil o té delegaci Evropská unie–Rusko, tak pochopitelně vzhledem k vedení té delegace hlavním cílem je od počátku co nejvíce zhoršit vztahy s Ruskem. Takže tam zásadně jednají pouze s disidenty, a nikoliv se zástupci ruského parlamentu. Takže tolik tedy k tomu, jak vypadá demokracie…

Mohl bych pokračovat. Ta jejich demokracie například vypadá tak, že pan předseda parlamentu Sassoli prohlásil, že je třeba izolovat populisty a nacisty, čímž tedy myslí naši frakci, a že je proti nim potřeba vyhlásit cordón sanitaire, což tedy znamenalo, že z naší frakce nesmí být nikdo ve vedení žádného výboru, což ostatní frakce s radostí dodržely. Něco takového u nás až do současnosti nebylo možné, protože se prostě respektovaly výsledky voleb a jaksi to zastoupení v orgánech parlamentu bylo poměrné. Až tato nová vláda prosadila, že to tedy bude jinak, že ve vedení parlamentu budou mít svého zástupce Piráti, kteří mají čtyři poslance, ale SPD s dvaceti poslanci tam žádného zástupce mít nebude.

Ivan: Takže to znamená, že u nás nyní už panuje ta evropská praxe?

Ivan David: Už se přibližujeme k evropské praxi. Už se asi nebude hlasovat, jen občas tleskat, a výsledky bude vyhlašovat ten, kdo se rozhodne být šéfem.

Vždycky jsme v menšině. Samozřejmě nikdy nic nevyhrajeme, je to skoro demoralizující, nedaří se nám minimalizovat škody bizarních návrhů.

Ivan: Jaké vztahy panují v Evropském parlamentu mezi jednotlivými frakcemi? Je to tak, že je jen vaše frakce předmětem určité nevraživosti, nebo to soupeření patří k věci a konsensus se moc nehledá?

Ivan David: Ono to většinou záleží na tom, o čem se hlasuje, a jinak to vypadá trochu ve výborech. Většinou je to tak, že tři největší frakce, které mají dohromady většinu hlasů, tak jednají v souladu. To je frakce evropských lidovců, kterých je přes dvě stě, potom frakce socialistů, kterých je skoro dvě stě a potom frakce Renew, kterým říkáme liberálové, nebo se tomu říká Macronova frakce, tak ta má taky asi sto padesát poslanců, ta přesná čísla si teď nepamatuji. Tyto frakce dohromady mají prostě většinu, a když se dohodnou, tak je úplně irelevantní, co si o tom ostatní myslí. Samozřejmě v demokracii rozhoduje většina, ale zejména frakce lidovců se často štěpí s tím, že část hlasuje tak, a část onak, a potom má vliv frakce Zelených, která je čtvrtá největší, a ta pravidelně podporuje všechny ty bizarní projekty, jako je Green Deal a podobně. V této frakci za Českou republiku jsou tři Piráti. A tyto věci podporuje taky frakce levice a je zajímavé, že v některých zahraničních politických otázkách hlasujeme s levicí proti celému zbývajícímu parlamentu, ale v otázkách, jako je Green Deal, zase hlasujeme proti levici.

Ivan: Ale vždycky jste v menšině, zřejmě.

Ivan David: Vždycky jsme v menšině. Samozřejmě nikdy nic nevyhrajeme, je to skoro demoralizující, protože někteří kolegové včetně mě si připravují spousty pozměňovacích návrhů tak, aby se pokusili minimalizovat škody. Ale tyto návrhy bývají téměř stoprocentně zamítnuty, takže je to tedy těžký boj. Prostě někdy je to v parlamentu třeba o jeden hlas, jeden hlas sem, jeden hlas tam, ale tady je to dvě třetiny až tři čtvrtiny proti zbytku.

Ivan: O politicích laici často spekulují jako o lidech odtržených od reality. Pozorujete něco takového v Evropském parlamentu? Lze to tak nějak zobecnit, anebo to tak prostě je?

Ivan David: Já bych to zobecnil ještě trochu více. Běžně má člověk omezenou představu o tom, co dělají lidé v jiných povoláních, takže mají lidé pocit, že učitel pracuje jenom, když je zrovna ve třídě, takže říkají: „No, tak oni pracují čtyři hodiny denně, tak co by ještě chtěli?“

Ivan: A ještě mají dva měsíce prázdniny.

Ivan David: Herec pracuje jen zrovna, když je na jevišti – je taková představa – a úředník pracuje jenom, když je za přepážkou. Takže je to samozřejmě práce, která je málo viditelná pro veřejnost. Různých povolání je mnoho a u poslanců, u politiků je to samozřejmě typické, že se občané běžně rozčilují, že poslanec neplní svoje povinnosti, když nesedí v sále a neposlouchá nějaké projevy svých kolegů. Naopak ti, kteří sedí v tom sále, zpravidla nepracují dobře, protože ten čas by mohli využít lépe tím, že by studovali materiály, protože to, co se tam řeší, je spíše určeno pro domácí veřejnost, než že by to mělo sebemenší vliv na rozhodování ostatních poslanců. To, jak se hlasuje, bývá předem domluveno, což není nic špatného. Ty řeči navenek mají většinou omezený význam. Jenom když se někdy hovoří o věcech, které poslancům připadají podružné a málo o nich vědí, tak je možné jejich rozhodování ovlivnit nějakým veřejným vystoupením.

Můžu říci takovou kuriozitu, že jednou v českém parlamentu poslanec Karel Šplíchal předložil návrh, který se týkal olympijských symbolů, a ten návrh neprošel, měl prostě malou podporu. Nikdo z poslanců o tom jaksi nevěděl, jaký význam mají olympijské symboly. Pak se tedy Karel Šplíchal přihlásil a mluvil asi tři minuty o významu olympijských symbolů a požádal, aby poslanci vzali své rozhodnutí zpět a aby se hlasovalo znovu, a ten jeho návrh prošel s obrovskou převahou. Takže to jsou takové výjimky. Tehdy předseda parlamentu Václav Klaus řekl: „Pane poslanče, netušil jsem, jak jste vlivný.“

Oblíbené slovo fanatiků v Evropském parlamentu je „ambiciózní“, takže když se něco navrhne, nějaký limit, tak oni ho zvyšují nebo snižují ad absurdum, aby to bylo ambiciózní

Ivan: Rozumím. Myslíte si, že je Evropský parlament místem, kde se tříbí názory, že je dějištěm nějakého brainstormingu, ze kterého mají Evropané prospěch, diskutuje se v Evropském parlamentu?

Ivan David: Samozřejmě, že se tam diskutuje. Hledá se shoda, ta se jaksi nalézá, ale na kolik je to v jednotlivých případech ku prospěchu občanů členských států, to už je úplně jiná otázka. Samozřejmě, že v některých otázkách se poslanci napříč všemi politickými frakcemi shodnou. Jako například to teď byly otázky týkající se letišť po covidu, kde tedy došlo ke změnám a některé letecké společnosti měly velké problémy s tím získat čas a místo pro své přílety a odlety, tak tam hlasovali poslanci napříč všemi frakcemi téměř stoprocentně pro ten návrh. Ale to jsou spíše výjimky.

Často se uplatňují různé, jaksi ideologické předpojatosti. Ti, kteří je navrhují, tak jsou přesvědčeni o tom, jak strašně prospívají věci, a ostatní na to mohou mít úplně jiný názor. Ale například v případě Green Dealu, já ho tedy uvádím nikoli náhodou, ale protože to je jeden ze základních a podle paní předsedkyně von der Leyenové vlastně hlavní cíl pro toto volební období, dosáhnout tedy Green Dealu, jeho cílů, naprojektovat to a trvat na těch cílech. Tak ti poslanci za zelené socialisty, levici, částečně tedy i liberály a lidovce, tak velmi podporují tyto návrhy, které podle mého názoru vedou k obrovským škodám a nepatrnému prospěchu.

Abych to vysvětlil, protože si myslím, že to je důležité, tak je představa, že by se produkce skleníkových plynů měla do roku 2030 snížit až o 55 %. Oblíbené slovo fanatiků v Evropském parlamentu je „ambiciózní“, takže když se něco navrhne, nějaký limit, tak oni ho zvyšují nebo snižují ad absurdum, aby to bylo ambiciózní. Takže původně to mělo být 50 %, tak oni si prosadili, že to bude 55 %. Evropská unie se ovšem podílí na produkci skleníkových plynů pouze 9 % z celého světa a má necelé 1 % plochy, tedy zeměkoule. A za posledních deset let stoupla produkce skleníkových plynů na zeměkouli o 17 %. Takže to snížení, jaksi z 9 % na 4, řekněme, v podstatě nehraje žádnou roli, protože žádný stát se k těm cílům Evropské unie v této oblasti nepřipojil, pouze verbálně. Takže říkají, že na tom pracují a podobně.

K tomu je potřeba dodat, že skleníkové plyny, které produkuje člověk, jsou jen zlomkem skleníkových plynů, které vznikají různými přírodními procesy a že skleníkové plyny nejsou jediným, možná ani nejpodstatnějším důvodem oteplování, ke kterému skutečně dochází. Takže Green Deal bude mít naprosto nepatrný vliv na změny klimatu, za to bude mít naprosto zásadní vliv na rozklad hospodářství a sociální důsledky, jako je nezaměstnanost a podobně. Z toho důvodu si myslím, že Green Deal podporovat v této formě vůbec nelze, nicméně to bylo prosazeno. Nyní mám takové zprávy k dispozici, že v Německu jistá energetická firma likviduje větrné elektrárny, protože na místě, kde se vyskytují, se má začít s těžbou hnědého uhlí. Nakonec je vždy bližší košile nežli kabát, a ti, kteří prosazují takové ambiciózní cíle, že nakonec vypadají jako blázni.

Samozřejmě, že více nebo méně odtrženi od reality jsou, protože se pohybují velkou měrou a částí svého bdělého stavu v oblastech, které jsou mimo praktický život ostatních občanů. Já si pamatuji, že když jsem byl členem Poslanecké sněmovny, že jsem si všiml, že někteří kolegové mají pocit, že vše důležité se odehrává pouze za zdmi Poslanecké sněmovny a jaksi mimo Poslaneckou sněmovnu vlastně se nic podstatného neděje. Je to velmi nebezpečné. Každý by se měl snažit uchovat nějakou korekci toho, že má tedy zkušenosti s tím, jak žijí lidé v jeho obci, lidé s jinými povoláními, jaké mají starosti a problémy, aby je pochopil a chápal tu svoji práci v kontextu reálného světa, a nikoli jako práci, řekněme, v nějaké počítačové hře.

Problémy s lobbisty má řešit návrh na jejich povinnou registraci. Je to něco podobného, jakože se někdo snaží řešit problémy prostituce tím, že prostitutky budou registrovány.

Ivan: Zeptám se na otázku, která hodně lidí zajímá. Jak je to s lobbisty, kteří krouží kolem Evropského parlamentu, kolem evropských institucí a snaží se prosadit zájmy různých vlivných korporací, bank? Je lobbismus velkým problémem v Evropském parlamentu, anebo je to spíše takové zdání?

Ivan David: Já myslím, že samozřejmě je logické, že se všichni, kteří mají zájmy, snaží ty zájmy prosadit, a že někteří jdou tak daleko, že se je snaží prosadit i nezákonnými prostředky, například korupcí. A takových určitě není málo. Já se s tím nesetkávám, a asi není náhoda, že mně nikdy nikdo nenabídl žádný úplatek, takže asi předpokládá, že by to nemělo žádný význam, že bych ho nepřijal. Pokud bych měl takový vliv, že bych mohl něco zásadního ovlivnit… Ale vedle toho samozřejmě existují profesionálové, kteří se snaží poslance seznamovat s problémy svého rezortu, své země a tak dále. Proto mají při Evropském parlamentu jednotlivé země i mimo Evropský parlament své zastoupení a snaží se tam ovlivňovat rozhodování ve svůj prospěch, nebo zabránit neprospěchu, aniž by někoho korumpovali. Nanejvýš třeba jednou za čas pozvou ty poslance na večeři, nebo něco podobného, což nelze pokládat za nějakou nepodstatnou korupci, ale těch lidí je mnoho a problém to je…

Je taková snaha tento problém vyřešit tím, že ti lobbisté budou registrováni a všichni poslanci budou mít povinnost nahlásit, že se setkali s těmi lobbisty. Mně to připadá jako naprosto bizarní, protože je to asi něco podobného, promiňte mi ten příměr, jakože se někdo snaží řešit problémy prostituce tím, že prostitutky budou registrovány. Tak samozřejmě, že některé se zaregistrují, a některé nikoliv, asi z osobních důvodů, a nic zásadního se tím nevyřeší. Takže to jen bude obtěžovat lidi, že budou říkat: „Já jsem se sešel se zástupcem rybářů ve Středočeském kraji a jdu to nahlásit, protože oni mně říkali, že mají problémy s nedostatkem vody v rybníce, tak já to musím nahlásit, vyplnit příslušný formulář.“ No a někdo, kdo tedy přijme velký úplatek, protože má významné postavení, třeba předsedy nějakého výboru, tak se k tomu veřejně asi hlásit nebude. Takže je to prostě bizarní a k žádnému řešení to nepovede. Já si myslím, že problém je vždy tam, kde se rozdělují peníze, zejména když se rozdělí veřejné peníze soukromým subjektům, což je v dnešní době běžné.

Ivan: Ale na to asi Evropský parlament vliv nemá. Anebo ano?

Ivan David: Evropský parlament na to vliv má, protože se tam schvalují dotace, někdy ve velmi značném rozsahu.

Ivan: Rozumím, ale ty dotace asi potom nepřiděluje Evropský parlament, ale spíše Evropská komise a další instituce…

Ivan David: Evropský parlament určuje pravidla, jak se rozdělují.

Ivan: Rozumím.

Ivan David: Takže Evropská komise to navrhuje, Evropský parlament to schvaluje, takže když se v nějaké oblasti neurodí víno, tak zástupci těch vinařů si prosadí, že by měli dostat kompenzaci nebo dotaci, která má nahradit jejich ztráty, například plynoucí z toho, že se v době covidu špatně placení česači vína ze severní Afriky a východní Evropy nedostavili, takže víno nebylo sklizeno a oni si prosadí kompenzaci, která je jim přidělena. Čili o penězích se tam rozhoduje a někdy jde o obrovské částky. Proto se o penězích takhle adresně nerozhoduje, až na výjimky, v českém parlamentu, ale daleko větší korupce je ve velkých městech. To, že se v parlamentu schvaluje rozpočet, tak to samozřejmě ještě nemusí vést k tomu, že se přidělují konkrétní částky na konkrétní akce a konkrétním firmám.

Nad Evropskou komisí zcela jednoznačně stojí nadnárodní korporace, které prostřednictvím svých zástupců určují pravidla a to, co se bude dít

Ivan: Zeptám se, co by se stalo, kdyby Evropský parlament nebyl. Zkomplikovalo by se tím něco pro Evropany, nebo bychom si toho ani nevšimli?

Ivan David: Kdyby nebyl vůbec nikdy, tak bychom si toho nevšimli. To je taková otázka, jako jestli nebýt s manželkou, se kterou bych se rád rozvedl, jestli by to byl takový problém. Tak nebýt by nebyl takový problém, ale ten rozvod může být velký problém, například kvůli dělení majetku, dětem a podobně. Takže něco jiného je, kdyby Evropská unie nikdy neexistovala, to by nám nečinilo žádné problémy, právě naopak, my bychom své vztahy s ostatními zeměmi řešili prostě dvoustrannými nebo vícestrannými smlouvami, ale nechali bychom za svůj prospěch často rozhodovat někoho jiného. Ale když už existuje, tak není úplně jednoduché se z těch vztahů a závazků nějak vymotat. To není alibismus z mojí strany.

Ivan: Já tomu rozumím. Otázka je, jestli třeba ta krize, která teď probíhá, je příležitostí nějakým způsobem Evropskou unii zmodernizovat, zrestaurovat, resetovat nebo zlepšit, anebo jsme v krizi, která ohrožuje vůbec její přežití?

Ivan David: Evropská unie je mimořádně rigidní struktura. To, co se tam v podstatě mění, to jsou vlády, které zastupují jednotlivé členské státy. V Evropské radě to je to, co se opravdu mění, takže po nějakých volbách může dojít k tomu, že se na řadu otázek změní názor a že rada neodsouhlasí něco, co by před těmi volbami odsouhlasila, protože se někdo postaví proti tomu rozhodnutí, ale pokud jde o Evropskou komisi, tak to jsou úředníci. Evropská komise je úřad – a v úřadě se přidělují úkoly a úředníci se hodnotí podle jejich plnění. Oni nerozhodují, ale řeší problémy na základě zákonů a přijatých předpisů. A pokud se jedná o Evropský parlament, tak tam je takový zvláštní výkvět společnosti v jednotlivých zemích, kde je tam vysoký podíl, zejména ze západní Evropy, různých fanatiků prosazujících různé nesmysly. Nejedná se jenom o velký počet pohlaví, ale i řada aspektů Green Dealu, řada zákazů, jako je zákaz orby a podobně. Takže tam se nedá příliš předpokládat nějaká podstatnější změna.

Ale tou zásadní strukturou je Evropská komise – a nad ní zcela jednoznačně stojí nadnárodní korporace, které prostřednictvím svých zástupců určují pravidla a to, co se bude dít v Evropské komisi, což může Evropský parlament jenom korigovat a Evropská rada případně neschválit. Takže jakákoliv struktura, která je rigidní a která se ocitne tváří v tvář krizi, tak je odsouzena k selhání. A teď je otázka, jestli to selhání musí vést k jejímu zániku, nebo případně k nějaké restrukturalizaci. Nemusí, může to vést k tomu, že ta struktura zůstane zachována a krize se stále prohlubuje, až tedy za nějakou dobu dosáhne úplného dna. Takže si myslím, že se to takhle bude vyvíjet. Sice to někteří poslanci myslí upřímně a někdy vědomě lžou a jaksi blouzní o nutné reformě Evropské unie, ale k reformě, která by vedla k lepšímu fungování a k předcházení krizovým situacím, bohužel tedy se neschyluje a asi se schylovat ani nebude.

Čili jestliže budeme informováni, že jsme došli do bodu, kdy menší škody přinese odejít z Evropské unie, než v ní setrvat, tak v tom okamžiku je potřeba z Evropské unie odejít. Obojí bude mít škody. Jakmile v Evropské unii, která prohlubuje krizi, zůstaneme, tak budeme padat ke dnu s ní. Když z ní budeme vystupovat, tak budeme samozřejmě konfrontováni se snahou Evropské unie bránit odchodu jednotlivých zemí, a to tedy nevybíravými prostředky. A jelikož roste společné zadlužení, zcela úmyslně, tak i odchod z Evropské unie bude mít tedy své vysoké náklady.

Evropská unie jedná pod vlivem Spojených států. Když se hovoří o svrchovanosti, tak mi to připadá celkem komické, protože to neodpovídá skutečnosti.

Ivan: Kde se podle vás o Evropě doopravdy rozhoduje? Je to Evropský parlament? Evropská komise? Je to Berlín s Paříží? Anebo se o Evropě dnes rozhoduje v Bílém domě za mořem?

Ivan David: No, určitě se rozhoduje na více místech. Určitě se nerozhoduje v Praze, ani v okamžiku, kdy Evropské radě předsedá vláda České republiky. Čili pokud předsedá nějaká významná země, tak samozřejmě ten její vliv může být znát v dalším směřování. Ne, že by se změnil zásadním způsobem, ale může se poněkud odchýlit. Pokud chceme změnit směr rozjeté zaoceánské lodi, no tak i když otočíme kormidlem maximálně, tak ten směr se změní během několika kilometrů o pár stupňů.

Prostě ta struktura je rozjetá a rozhoduje se o ní rozhodně za mořem, do značné míry. Je to krásně vidět teď v krizi, v souvislosti s válkou na Ukrajině, kdy Evropská unie přijímá rozhodnutí, které bumerangovým efektem na lidi dopadají velmi silně a nepříznivě. Zatímco Spojené státy, které tyto kroky iniciují, tak se docela dobře vyhýbají většině těch škod. Také je tam podstatně menší inflace, než je průměr v Evropské unii. Nějakých 9%. A v rámci Evropské unie je to někde 12, 13 %. Takže rozhoduje se nikoliv v Bílém domě, ale nad Bílým domem. Nikoliv v oblacích, ale někde, v uvozovkách, v podzemí, v takzvaném hlubokém státu, Deep State, což jsou zástupci nejvlivnějších korporací, nejbohatších bank, kteří řídí procesy v celém západním světě. Měli by samozřejmě ambice řídit celý svět, ale část světa se jaksi jejich vlivu poněkud vymyká, více nebo méně.

Ivan: Ale Evropa to zřejmě není.

Ivan David: Prosím?

Ivan: Ale Evropa to zřejmě není?

Ivan David: Evropa to není, protože Evropa po 2. světové válce, kdy byla západní Evropa takzvaně osvobozená Spojenými státy, a východní Evropa takzvaně osvobozena Sovětským svazem, tak Evropa byla rozdělena. No, a po roce 89 byla ta východní část jaksi přijednocena k té západní. Čili se ocitla z pod vlivu Ruska pod vlivem Spojených států, které jsou vnímány jako takzvaný klíčový partner Evropské unie, a prostě ty země nejednají nezávisle, a to včetně největší země, a to je Německo. Nejpočetnější země Evropské unie, která značně jedná pod vlivem Spojených států. Čili také v řadě zemí jsou rozmístěny strategické zbraně Spojených států. V Belgii, v Itálii, v Německu, takže o nějaké samostatnosti Evropy celkem je zbytečné hovořit. Evropa prostě jedná v závislosti. Ty země nejsou zdaleka suverénní, i když se dokonce hovoří o svrchovanosti, tak mi to připadá celkem komické, protože to neodpovídá skutečnosti.

Ivan: Mám pro vás takovou otázku na závěr, trochu osobní. Nezřídka se stává, že některé vaše názory nesouzní s hlavním proudem, takovým tím mainstreamem, a já se chci zeptat, jestli se pro autora, který přemýšlí nezávisle, a tím pádem se občas potýká s cenzurou, je výhodou, když je europoslancem, když má mandát z Evropského parlamentu?

Ivan David: No tak asi určitou výhodou to je, protože jsem nezávislý, mám příjem, který je stejně velký, jako je příjem místopředsedy české Poslanecké sněmovny. Čili to mě samozřejmě vede k určité nezávislosti. Čili ekonomicky mě zničit lze, ale není to tak úplně snadné jako případě nějakého úředníka, kterého prostě vyhodí z práce. Takže v tomto smyslu to výhodné je. Zatím je tedy zvykem, protože i Evropský parlament rozhoduje o tom, kdo bude vydán k trestnímu stíhání, a nejsou to žádné výjimky. Skoro na každém zasedání jeden nebo dva poslanci jsou vydáváni ke stíhání, nebo se o tom rozhoduje. Tak pokud se jedná o trestné činy, jako je například korupce a podobně, tak vydávání jsou, a pokud se jedná zjevně o politické záležitosti, tak zatím většinou vydáváni nejsou.

Ivan: Dobře, tak držím vám palce, aby to tak zůstalo.

Ivan David: Takhle to zatím vypadá, ale obávám se, že se to bude měnit k horšímu.

Ivan: Moc vám děkuji za tento rozhovor a přeji hezký den.

Ivan David: Já vám rovněž přeji hezký den a také posluchačům. Na shledanou.