Školy vypouští do života nešťastné lidi
Milí posluchači Rádia Universum, srdečně vás vítám a ke svému prvnímu rozhovoru v pořadu Signály Michala Gulyáše jsem si pozval profesně i lidsky blízkého hosta, který se narodil v Brně, ale do třinácti let žil v Senci u Bratislavy a s divadelním herectvím začínal v Boskovicích během studia na gymnáziu. Herectví začal studovat na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, ale v roce 1968 přešel na pražskou DAMU. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1969, a to v dnes již kultovním díle Utrpení mladého Boháčka, kde si zahrál trampa. Od roku 1976 plných čtrnáct let až do roku 1990 byl členem hereckého souboru Divadla Na Zábradlí, dnes je jednou z opor Divadla bez zábradlí Karla Heřmánka. Zahrál si v mnoha českých filmech, ale zejména od počátku 90. let patří mezi nejvýraznější tvůrce a představitele českého dabingu, a to nejen jako režisér, ale samozřejmě i jako herec, který svůj hlas propůjčuje zahraničním kolegům, a ikonicky je usazen například v hrdlech Roberta De Nira, ale především Chucka Norrise. Takže nejen pro fanoušky českého znění, ale věřím, že pro valnou většinu divácké obce zde vítám Petra Pospíchala.
Michal: Dobrý den, Petře.
Petr Pospíchal: Dobrý den, Michale. Víte o mně zbytečně mnoho věcí. (smích)
Michal: No ale já jsem je velmi zhustil a velmi jsem to okleštil, aby to náhodou zase nebylo moc dlouhé, protože důležité je to, na co se vás budu ptát, respektive na co budete odpovídat. První, úplně neformální otázka: Víte, že jste byl první, kdo mě v devadesátých letech začal zaučovat dabingovému řemeslu?
Petr Pospíchal: No, já si to velice matně pamatuju, protože to už je hodně dávno, ale byl jste pro mě taková nezapomenutelná postava, kterou mám spojenou nejenom s dabingem, i když v dabingu jsme se samozřejmě potkali. Bylo to zrovna v období, kdy jsme zkoušeli v Divadle bez zábradlí Racka, kde jsem hrál Trigorina, režíroval to pan režisér Slovák (což byla i jeho národnost). A bylo to pro mě velice strastiplné zkoušení, protože s panem režisérem jsme si moc nerozuměli. Takže jsem prožíval takové trošku stresové období a pamatuju si, že jsme si o tom cestou z dabingu do divadla, kdy jste mě doprovázel, povídali. Takže to bylo takové moje trápení, a vaše trápení bylo zase na začátku té práce v dabingu. Ale myslím si, že tohle trápení není a nikdy nebylo, šlo jen o takovou počáteční drobnou profesní nervozitu – pak si to všechno sedlo a úspěšně v tom pokračujete dál už spoustu let.
Michal: Zaplať Bůh. To právě i díky vám. Samozřejmě že ono se to vždycky nějak usadí, ale člověk na sobě musí holt makat. Někomu to jde hned od začátku, někomu to musí takzvaně dokvasit. Ale já tedy začnu. To bylo jenom proto, abychom ujasnili, že kdybych chtěl pozvat třeba filmového režiséra, tak bych si pozval paní režisérku Věru Plívovou-Šimkovou, u které jsem hrál jako jedenáctiletý kluk jako u první, ale bohužel s ní bych už dnes asi rozhovor moc neudělal. Já jsem se chtěl zeptat, co vás vedlo k tomu, že jste se začal herecké profesi věnovat, nebo že jste ji chtěl dělat. Chtěl jste to, nebo jste to tak měl ve škole, nebo to přišlo samo…? Jaká to byla okolnost, která vás k tomu dovedla?
Petr Pospíchal: No já nevím, začalo mě to bavit právě v těch Boskovicích na gymnáziu, kde byla taková báječná skupina lidí, kteří dělali takové divadélko poezie, které vedla paní profesorka Mezerová, a to byla vlastně skupina lidí, která mě k divadlu tak trošku přitáhla. Protože já byl do té doby zanícený sportovec a chtěl jsem být nějaký technický inženýr – ať už architekt, nebo strojař, nebo něco takového. Jenomže tam mě prostě začalo bavit tohle, začal jsem tam pracovat i s boskovickými ochotníky, a tím pádem jsem se rozhodl, že by bylo docela dobré, kdybych v tomto pokračoval, a musím říct, že jsem se nerozhodl špatně, protože mě to baví dodnes.
Michal: Tak to je ta nejlepší varianta, která člověka může potkat. Měl jste v dětství nějaký herecký idol?
Petr Pospíchal: No… v dětství…?
Michal: V dětství, v dospívání…
Petr Pospíchal: V dospívání, tím, že jsem přišel do Bratislavy, jsem se potkal s takovými velikány slovenského divadla, jako byli Viliam Záborský, Karol Machata, Ivan Mistrík, pan Filčík, a hlavně můj velmi oblíbený a milovaný – říkal jsem mu strýček – Július Pántik, který mě i dokonce připravoval na školu; pan Kvietik… S celou touhle garniturou herců jsem měl možnost si dokonce i zahrát. Protože jako posluchač školy jsem měl hlavního pedagoga pana profesora Zachara, který režíroval v Národním divadle. A když režíroval tenkrát Cyrana z Bergeracu s panem Machatou a s paní Vášáryovou a Adamovičem v těch mileneckých rolích – Cyrana hrál pan Machata, byla tam celá tahle plejáda herců – tak nás pan profesor vzal a dělali jsme tam básníky a kadety – a mohli jsme si takhle čichnout k tomu skutečnému velkému divadlu. Bylo to nádherné, bylo to voňavé, bylo to neuvěřitelné. Byl jsem plný ideálů a plný toho, že to je něco neuvěřitelného, že se mi povedlo dostat se do této společnosti.
Podle první věty poznám styl celé knížky
Michal: No tak to je úžasné. Já jsem měl taky to štěstí, potkat se s velikány českého divadla a slovenského divadla a filmu, ale to už byla mladší generace, to už byli ti Kukurové, Vášáryové… ale u nás to byla Dana Medřická, se kterou jsem se potkal jednou před filmovou kamerou ve veliké věci. Takže vám úplně rozumím, že to je něco, co člověka velice ovlivní. Já znám vaše zaujetí pro literaturu, ještě se k tomu dostanu. Měl jste nějaký literární idol?
Petr Pospíchal: Já jsem miloval ruskou literaturu, takže jsem si samozřejmě přečetl od pana Gogola až po pana Tolstého všechno, a myslím si, že to opravdu patří do klenotnice světové literatury. Pánové Isaak Babel a podobní, tím jsem byl úplně prosycen. A samozřejmě jsem ještě vnímal okolní autory americké, německé, francouzské, ale to bylo takové přirozené, já jsem v tom nedělal žádnou selekci. Vždycky jsem si rád četl to, co mě zaujalo, a většinou jsem měl takové heslo, taký svůj pocit, že podle první věty poznám, jak je napsaná celá ta knížka; a dodnes se mi to docela vyplácí, protože skutečně podle první věty už si umím odhadnout, jak to bude psané, o čem to bude. Dnes je to u světové literatury trošku problém, protože dnes překládá kdekdo, takže to je trošku ke škodě těch autorů, nicméně stejně se toho držím. Velký idol jako takový jsem neměl nikdy.
Michal: Já jsem třeba v dětství měl Mikulášovy patálie a samozřejmě v mladším dospívání – mezi těmi dvanácti, třinácti, čtrnácti lety – jsem měl Vinnetoua. A pak jsem samozřejmě přeskočil na úplně jiné věci, u mě se to zlomilo. Tak jestli jste měl jako další třeba Neználka… Já jako dítě třeba poslouchal Karla Högera, na kterého si dneska, když právě sedím před mikrofonem, hodně vzpomenu, protože to je velká ikona mluveného slova.
Petr Pospíchal: No to je dodneška, teď jsem ho nedávno slyšel. A jak začal, tak jsem hned všeho nechal a poslouchal jsem, protože to je úžasné, jak někdo má takový talent, to všem závidím. On vás prostě vezme a druhým slovem vás odnese do jiného světa, a vlastně celou dobu, přestože to znáte, to stejně furt posloucháte, protože to je úžasné. To je takový ten přenos jako do jiné dimenze, kterou uměl třeba pan Pivec, to byl úžasný vypravěč; no a pan Höger samozřejmě taky. S panem Högerem jsem se bohužel pracovně nikdy nesešel – a to jsme chvíli oba v Praze žili. Ale teď k té dětské literatuře – já jsem byl odchovaný třeba časopisem Srdíčko. To byl časopis, který vycházel za první republiky a spolu s Rychlými šípy to byla moje stěžejní četba. Pak jsem měl neuvěřitelnou knížku, kterou jsem buďto někde zničil, nebo jsem ji někomu dal, a ta se jmenovala Dva nezbedníci, to jsem četl od rána do večera. Pak jsem začal číst v dospívajícím věku kapitány Korkorány, bigglesovky – příběhy tohohle úžasného pilota –, tak to mě vedlo takovou tou předpubertální a pubertální četbou až posléze k Paulu Sartreovi a podobným človíčkům.
Michal: Ti hrdinové, které jste v literatuře nebo ve filmu vídával, jak se proměnili? Jaký je dneska mezi nimi rozdíl, když to posoudíte? Vy to vidíte, protože režírujete dabing, takže máte představu, jak se ti hrdinové proměnili. Protože já to třeba sleduju, a mám na to nějaký názor, ale chtěl bych slyšet od vás, jak se proměnila kvalita nebo obal toho hrdiny, jestli tam zůstalo poslání… Proměnilo se to?
Petr Pospíchal: To víte, že se to proměnilo, jako se proměnil celý svět, tak hrdinové samozřejmě jdou se světem. To znamená, že dřív se věnovali – přeženu to – tygrům, zvířatům a různým dobrodružstvím, které více voněly lidskostí, a dneska je to hodně dané určitou technikou, změnou myšlení, strašně se zrychlil způsob myšlení i těch hrdinů. U dnešních hrdinů – třeba v amerických filmech se s tím setkávám dost často – je u všech taková strašná technická vyspělost, závidím jim. Oni vedle počítačů umějí všechno na světě. MacGyver, i když je v poušti, tak najednou sáhne do kapsy a vyndá si nabíječku anebo zkoušečku, vrtačku, něco takového… takže to jsou takové úsměvné věci. Ale já myslím, že lidsky se ten princip hrdinství nebo literárních hrdinů nemění. Já si myslím, že všude – pokud je to čtivé a pokud to má smysl a oprávnění k existenci – to musí být především lidský člověk, musí mít mezilidské vztahy, musí mít vztah k dětem, k přírodě a ke všemu. Nemůže to být jenom hrdina, který je takový, jako že sestoupil z pomníku, musí smrdět člověčinou.
Michal: Takže myslíte si, že dnešní generace těch, kterým je to samozřejmě určeno, stále má dobrý příklad, jak jsme ho měli my?
Petr Pospíchal: No, já nevím. Já myslím, že dnešní generace čte úplně jinou literaturu, pokud nějakou čte. Většina – samozřejmě jsou jedinci, kteří to vezmou taky z gruntu –, ale většina z nich je už zahlcena současnou technologickou podivnou směskou literatury obrazu, různých her… a to samozřejmě ty lidi ovlivňuje. Lidi dnešní generace víc baví tankové střílečky na počítači…
Chuck Norris je vlastně pohádkový hrdina – zlo potrestá hned, bez zdlouhavých demokratických soudů
Michal: Vy jste vlastně hlasem jedné světové ikony, která opravdu patří v žebříčku sledovanosti mezi ty nejpřednější, a to je Chuck Norris – což naši posluchači hned poznali. Já mám pocit, že Chuck Norris je neuvěřitelný třeba v tom, že ho i dnešní generace pořád sleduje. Řekněte mi, v čem je kouzlo Chucka Norrise?
Petr Pospíchal: Jednak je to osobnost, která má přirozený talent a schopnost působit na lidi, za druhé to hodně umí přes bojová umění, a za další má přesně to, že je to člověk. Má prostě svoje slabosti, má svoje lásky, a přesto všechno prostě jde za určitým svým cílem. A další důvod, proč to má takový úspěch – ono je to vlastně jako v pohádkách: zlo je prostě potrestané hned, rovnou mu setnou hlavu nebo dají pár facek nebo ho zavřou, což v ostatní literatuře a v tomto vnímání světa začíná být trošku zdlouhavější. Protože se lidi musí demokraticky odsoudit, a to dlouho trvá, musí se vytvořit posudky, a já nevím co všecko… Chuck Norris prostě přišel, těm zločincům rozmlátil hubu, zavřel je a byl klid. On je vlastně pohádkový hrdina – jako princ, který usekal devítihlavé sani hlavy – a tím to skončilo. A dostal princeznu.
Michal: Jaký si člověk vlastně vytvoří vztah? Není to jako manželství nebo partnerství, ale přece je to něco víc, když jste vlastně s tím člověkem, s tím hercem, ikonou a stáváte se její součástí. Jaký máte vy pocit? Třeba kdyby někdo přišel a najednou by řekl: To nebude dělat Pospíchal, bude to dělat… já nebudu házet žádné jméno. Co by to s vámi udělalo?
Petr Pospíchal: Nic. Nic, já nejsem ješitný, někdo si na tom vnitřně zakládá. Mě to hrozně baví, on je strašně sympatický, dobře se mi dělá, mám ho takzvaně nadejchaného – to je v herectví strašně důležitá věc, dech. To myslím, že dodneška spousta pedagogů na školách nepochopila, že základ života a způsob přenosu energie a vzniku vztahů je prostě v dechu. Mě to tedy na škole učili, dodneška si to pamatuju a dodneška vidím základy toho, co to všechno s člověkem může udělat. A jak vlastně ten dech určuje celeý váš vnitřní život a projev, tak v dabingu je strašně důležitý. Tak toho mám nadejchaného a mám pocit, že se nám docela daří dýchat společně. Ale já prostě nejsem Chuck Norris, já jsem podřízený člověk Chucku Norrisovi a snažím se ho jenom přiblížit českému divákovi.
Michal: Tak to je krásná a skromná odpověď. A já si jenom říkám, když vidím třeba Louis de Funèse – a víme, kdo ho dělal, že –, že tady prostě za pana Filipovského není žádná náhrada. Byly tu veliké pokusy, pak to tedy pár lidí namluvilo (některé věci, které on bohužel tenkrát nestihl, protože se to nekoupilo), ale je to strašně těžké – pro naši generaci, samozřejmě, protože my jsme s tím vyrůstali. Ale asi ta mladší generace to má jinak…
Petr Pospíchal: Jenom k panu Filipovskému – já jsem měl čest se s panem Filipovským účastnit jednoho dabingu – myslím, že to byl Grand restaurant pana Septima – a on měl jednu neuvěřitelnou věc. On měl neskutečné množství citoslovcí, heků a toho všeho, které on dodával, aniž tam byly. On si ho prostě vychytnul, on ten Fuňas je ve skutečnosti trošku monotónnější, takový civilizovanější. Ale Filipovský to prostě udělal božsky, protože když tam byla možnost, tak už tam bylo áá-uáá-háá… a už ho obohacoval. Taky ten Fuňas, když tady před spoustou let byl a viděl to, tak říkal, že mu závidí, protože ho dělá líp, než ho dělá on. (smích)
Michal: (smích) To je samozřejmě veliká pocta. Je to neopakovatelné. Ale já si neumím představit, že by Chucka Norrise mluvil někdo jiný, a ani ho nechci slyšet v originále. Já vím, že mladá generace to teď samozřejmě takhle má, že vysledují ty herce v angličtině, jsou líp vybavení, než byla naše generace…
Petr Pospíchal: Ale stejně jenom zlomeček z nich vnímá ten celek jako umělecké dílo. Tam vám strašná spousta věcí, i když umíte anglicky, uniká. Jako když se díváte na Shakespeara v angličtině, tak dostáváte nějakou informaci, ale tu nádheru větného spojení, kterou samozřejmě Shakespeare má, tak to je věc velmi složitá – a přetransponovat ji do češtiny není vůbec jednoduché. To jsou ty pokusy – počítač vám to úplně bez problémů přeloží, ale nedá se to vůbec poslouchat, je to prostě něco úplně jiného.
Michal: No, je tu to pravidlo, že musíte takzvaně uvažovat v té řeči.
Petr Pospíchal: Myslet, musíte myslet.
Michal: Myslet, ano.
Petr Pospíchal: To jsou důležité věci. Myslet v té řeči je důležité, což je opravdu už na pováženou, protože jenom málo lidí v té řeči myslí. Oni umí anglicky, domluví se se vším všudy, ale to myšlení jako takové je strašně důležitá věc. U herectví je právě proces myšlení to zajímavé, proces toho myšlení se odehrává v každé větě, a všechno je pak výsledek toho procesu. A když to není, tak vás najednou to herectví přestane bavit, uspává vás to a je to takové monotónní. Takže naučit herectví přes myšlení – protože ta postava nějakým způsobem myslí a existuje –, to je na tom to zajímavé a těžké.
Michal: Já to teď odlehčím z jiného ranku nebo oboru. Když vidím některé naše politické představitele, když mluví v angličtině někde v plenéru, nebo na veřejnosti, nebo na nějakých zasedáních, tak kromě toho, že výsledek, který z nich plyne, je mnohdy úsměvný, tak si vůbec nedovedu představit, že tak uvažují…
Petr Pospíchal: (smích) Tak já nevím, já být politikem, tak když bych měl projev třeba před Evropským parlamentem, tak bych si to radši nechal překládat. Protože tam chybí ta rétoričnost, ti lidé musí být – nebo jako politici by měli být –zdatní rétoři. To znamená, že by měli lidi uchvátit nejenom tím, co říkají, ale i jak to říkají. Takže když dostávají takovou informaci jako My půjdeme zítra dopředu, ale přitom se najednou musíme ohlédnout dozadu, no tak je to jen ušlechtilá nuda, všichni to vědí.
Dětem chybí schopnost verbální komunikace – nikdo je to neučil a nikdo to od nich nechce
Michal: Řeč je základ naší komunikace. Nemáte pocit, že společnost trpí nedostatečností komunikace právě kvůli tomu, že lidi se ve škole nebo na studiích neučí rétorice, mluvení, uvažování? Já mám pocit, že někteří lidé to nedělají ani v rodném jazyku.
Petr Pospíchal: Víte, to je strašná absence verbální komunikace, potažmo osobní komunikace mezi lidmi – jsme strašně odlidštění. A i děti – viděl jsem to na svých dětech, že oni třeba ve škole furt píšou testy. My jsme museli přijít k tabuli a museli jsme to říct, museli jsme to naformulovat, museli jsme to nějakým způsobem zpracovat – museli jsme vlastně všecko říct. Písemky, ta písemná forma, byly jen občas. Ale dneska je jejich způsob strašně úsečný, zkratkovitý, mají jen určitá hesla, kterým já třeba občas ani nerozumím, když na mě spustí. Ale verbální komunikace jim prostě chybí, protože je to nikdo neučil a nikdo to od nich nechce. Když furt píšete někomu maily nebo esemesky, tak mně
tam strašně chybí určitá lidská etika; v tom, že když vám váš nadřízený nebo kolega nebo někdo chce něco sdělit – a třeba je to důležitá věc, třeba vás chce propustit –, že on vám to neumí říct, že vám pošle mail. Dokonce vám třeba pošle esemesku Zítra už nechoďte, už jste dohrál. Což se kolegům stává, a mně to přijde od těch lidí strašně sprosté. Mě by nebavilo být takovým šéfem. Já bych byl takovým šéfem, který by to těm lidem musel říct. Ale vlastně už to souvisí s tím, jak ty lidi k práci vede. Tohle už je na tom jenom taková korunka. Je strašně důležité, aby lidi měli pocit, že s nimi i na pracovišti verbálně komunikujete. Tuhle jsem šel domů a Oveneckou ulicí šla taková skupinka šesti sedmi černě oděných, strašně sympatických mladých lidí – jestli to byli Italové… –, hezky oblečení, hezcí lidé. A vůbec spolu nemluvili, koukali se do mobilu. Já jsem na to koukal a říkal si, že to snad není možné. Ani se ten kluk s holkou nedrží za ruce, mají mobily a dívají se do nich. Místo aby si řekli Podívej, není to nádherné, hele, strom, veverka… tyhle věci najednou jako by mizely ze slovníku, a nahrazujeme je slovy jako marginální, iracionální… víte, jako takovou určitou jinou technologií.
Michal: Rozumím. Zrovna teď načítám knihu o Josefu Větrovcovi, a když pominu všechno to, co na něho házejí a tak dále – protože mě tohle nezajímá, mě zajímá, jaký byl herec a jak přistupoval k té profesi –, tak tam z toho vychází jedna zásadní věc (která tedy byla spojená samozřejmě s tím, že on byl představitelem nějaké ideologie); on vždycky říkal, že to musí nějakým způsobem sloužit člověku, zušlechťovat ho. A já rozumím, že teď nemáme vlastně žádnou ideologii, my nemáme žádný proces k tomu, abychom ty lidi zušlechťovali. My jim jenom všechno ulehčujeme. Zušlechťování není jenom procházka rajskou zahradou, ale je to samozřejmě také jakési posilování. Je to prostě Chuck Norris, který trénuje, aby byl nejlepší.
Petr Pospíchal: To říkal třeba Hrabal v Hlučné samotě, ten básník na konci života říká: Moje vítězství se skládá ze samého prohrávání. A to nám chybí. My jsme furt úspěšní, furt jsme rychlí… Ale vždyť jsme normální lidi, zakopneme, upadneme, někoho urazíme – to jsou věci, o které nás taková ta ideologie úspěšnosti, která se furt lidem dává, vlastně ochuzuje. Ty lidi ochuzuje o to, aby byli víc človíčci.
Michal: Vy jste skvěle řekl ta ideologie úspěšnosti. To je úžasné, je to vaše definice?
Petr Pospíchal: To mě teď napadlo. (smích)
Michal: No tak jestli je to vaše definice, tak jenom abyste si na to dal copyright – ideologie úspěšnosti je definice Petra Pospíchala. Já když nad tím uvažuju a spojím to zase s naším Chuckem Norrisem – nebo s vaším Chuckem Norrisem –, tak vlastně on je taky úspěšný, ale vy víte, že bojuje se zlem, kdežto tahle ideologie úspěšnosti vůbec tohle nerozeznává…
Petr Pospíchal: Je to, jako by to zlo neexistovalo. Vlastně lidi nepřipravuje na nic, a proto stoupají sebevraždy a podobně. Ty lidi najednou procitnou a dostanou se do úplně jiných situací, než když byli celou dobu ujišťovaní o tom, že jsou mladí, že všechno bude bezvadné, všechno bude skvělé… Já neříkám, že má být člověk škarohlíd, ale musí si taky někdy jako malé dítě sáhnout na horkou plotnu a zjistit, že si popálí prsty.
Michal: Indiáni dávali dětem nůž do ruky, aby se s ním naučily zacházet, a první, co bylo, že se pořezaly nebo se píchly – a už věděly…
Petr Pospíchal: Ano, a už věděly, že je to nebezpečná věc.
Michal: Co můžeme my jako herci, režiséři, dabéři, spisovatelé… udělat pro to, abychom lidi vrátili zpátky? Já myslím, že se jakoby posunuli od té správné nebo hlavní koleje pět centimetrů bokem, a jedou mimo a drkotají… Co můžeme podle vás, Petře, udělat, abychom je na tu kolejnici vrátili zpátky?
Petr Pospíchal: To je těžké…
Michal: Já jsem čekal, že řeknete, že je to těžká otázka.
Petr Pospíchal: To je těžká otázka, a ještě těžší to je dělat. Ale já si myslím, že to záleží na jednotlivých lidech, aby si uvědomili, co je tady jejich poslání a proč ty profese, které jste vyjmenoval, jsou umělci – říkejme jim tak. Protože něco umí a výsledkem jejich práce má být, že lidi povznesou, pobaví, rozpláčou. Vlastně aby se vrátili ke kořenům divadla, aby divadlo mělo začátek, střed a konec, katarzi, zápletku – už Aristotelés to před těmi několika tisíci lety věděl. Aby umění nebylo jenom jako taková sonda do toho hnusu. Na to se musí poukázat, ale jinak musíme dávat životu taky radostný rozměr – aby lidé měli do života chuť, aby z něj měli radost, protože současná doba začíná lidi hodně trápit, třeba ekonomicky, někoho možná i jinak. Ale já si myslím, že jim nemůžeme pořád dávat jenom to negativum. Jak jsme jim dávali to pozitivum, tak najednou pochopili, že v těch reklamách to není tak docela pravda, protože si lidsky spálili prsty, ale když je dobré divadlo a dobrý film a dobrá knížka, tak je nikdy nezklamou a vždycky v tom něco najdou. Umění má člověka povznášet, nemá ho drtit.
Měli bychom si umět vážit toho, že jsme lidé
Michal: To je úžasné, co jste teď řekl. Vy jste zažil 60. léta, která byla novodobou renesancí – vznikala všechna ta divadla, Semafor a další – a vy jste vlastně přišel do téhle branže v tom nejlepším věku. Myslíte si, že je tu naděje, že se to zase může vrátit? A co tomu podle vás bude předcházet, než se to vrátí?
Petr Pospíchal: No, já si myslím, doufám, že by se to mohlo vrátit, protože lidská touha po životě a po radosti ze života je nepřekonatelná, to nikomu nevezmete. Každý chce žít, každý chce milovat, každý chce zažít život na plné pecky – a že má ekonomické nebo jiné problémy… Já si myslím, že se musíme vrátit k tomu základnímu, že jsme lidé. Že si toho musíme vážit a uvědomit si, co to vůbec člověk je. Já mám každodenní zázrak, co všecko tělo umí – protože já neumím nic, ale tělo že si umí vytáhnout z léků to správné, že si umí uložit tohle, že si v mozku uloží vzpomínku, obraz o někom… Víte, aby ty lidi zase byli lidi, aby se měli víc rádi, aby mysleli ne jenom na sebe, ale i na ty druhé. To je stará čínská moudrost, že láska je schopnost myslet na toho druhého. Myslím, že na to trošku zapomínáme a děláme to jenom takovým velice povrchním způsobem; že těm lidem dáváme jenom dárky, všecko strašně pozitivní… ale musíme jim dávat kvalitu lidskou. Aby se lidi začali chovat opravdu jako lidi.
Michal: No to je úžasné, je to moudré…
Petr Pospíchal: Já do toho ještě skočím, když jsme se vrátili do těch 60. let – to je období, které je třeba pro mě spojené s vůní. Vůní těch šminek, vůní divadla. Pamatuju si, když jsem přijel poprvé do Prahy k panu profesoru Nedbalovi, ke kterému jsem přecházel, tak jsem šel Prahou – a ona voněla. To bylo úplně jiné město, já dodneška cítím tu vůni toho, jak mě to úplně okouzlilo. Po té trošku smradlavé Bratislavě měla Praha úžasnou vůni; a vůni mělo divadlo, vůni měl film, mezi lidmi nebylo tolik záště, takových povrchních sporů… Byl tady nějaký problém, že ta ideologie byla zbytečně příkrá, ale zase na druhou stranu lidi se od ní uměli trošku osvobodit a dělali nádherné divadlo – a dělali ho neuvěřitelně. Já si myslím, že bychom se taky mohli trošku osvobodit od toho nadbytku, nebo jak tomu mám říkat, a vrátit se k těm kořenům, aby to bylo příjemné, potkávat se s lidmi.
Michal: Petře, myslíte si, že je v současné době víc talentu, než bylo dříve? Tehdy školy, ze kterých vycházeli umělci, budoucí profesionálové, byly asi tři – a dneska jich je moc. Je víc talentu, nebo víc chtění?
Petr Pospíchal: Víc chtění. To se nenafukuje, jsme malý národ, máme přiměřeně talentů, tak jako máme přiměřeně všeho; ale máme toho najednou zbytečně moc. Já jsem slyšel pojednání od pana proděkana Harvardské univerzity – to je původem Čech, který tam žije –, ten říkal, že to počítali a že máme nadbytek třeba vysokých škol. Říkal: Vy máte osmdesát vysokých škol a kdybyste měli tolik vysokých škol na počet obyvatel, jako má Anglie, tak byste jich měli mít dvaadvacet. Ten pocit svobody, který nastal po osmdesátém devátém roce, je tak trošku bezbřehý, já to vidím, to pak plodí nešťastné lidi. Není pak pro ně umístění, je zbytečné, abychom chrlili každý rok 250 herců. Dřív jich ty školy chrlily 30, ale možná se pečlivěji vybírali. Já to nechci takhle jenom zglajchšaltovat tím počtem, ale pak z toho počtu lidí je strašný odpad, neštěstí. Protože ty lidi najednou vejdou s těmi ideály, jak já jsem si šel tenkrát voňavou Prahou, a oni si takhle vejdou do života, a najednou pro ně není práce, není pro ně uplatnění, a ti lidé v podstatě nic neumějí – každý truhlář nebo zedník umí víc.
Michal: Ano, tak to je jedno z opravdu nejpřesnějších zakončení. Já bych ale přece jenom ještě o jednu nástavbu požádal – jestli máte nějakou hlášku Chucka Norrise, něco, co je vám blízké a co rád hodíte jako ten diamant. Máte něco takového, Petře?
Petr Pospíchal: Já si tyhle věci, bonmoty, vtipy, špatně pamatuju. Já jsem těchhle věcí namluvil tisíce, a vlastně si teď momentálně nevzpomenu na žádnou.
Michal: To je vlastně Achillova pata, že? Že díky tomu, že toho máte tolik a ten pytel těch věcí je tak naplněn, člověk najednou neví…
Petr Pospíchal: To je taky proto, že se tím už několik let nezabývám. Byla doba, kdy těch filmů byla strašná spousta, vysílání v rádiu a tohle všechno, a najednou člověk zjistí, že kvůli tomu – a taky proto, že jsem blbej – si ty Chuckovy hlášky moc nepamatuju; přestože zase někdo volal a někam půjdu něco vymýšlet.
Michal: Tak si počkáme, já věřím, že se potkáme na nějakém pokračování, protože vy toho máte hodně co říct. Takže já si myslím, že nás určitě ve vašem nabitém programu ještě nějaké pokračování čeká.
Petr Pospíchal: Já si něco z toho Chucka Norrise připravím.
Michal: Připravte si něco z Chucka Norrise, a já vám jenom chci moc poděkovat za to, že jsme se sešli, že jste věnoval čas tomuhle rozhovoru – předtím, než půjdete režírovat; že jsme se sešli vlastně tady v čekárně před studiem jisté televize – nevím, jestli můžu jmenovat –, kde režírujete…
Petr Pospíchal: Proč ne…
Michal: Ano, tak Česká televize. Takže tady jsme se sešli před studiem České televize, před takzvanou slavnou „Dabing Street“, kudy procházeli slavní dabéři. To jenom ještě dodejte, jak se to dělávalo dříve, a jak se to dělá dneska. Jaký je v tom rozdíl? Víceméně jenom z vašeho profesního pohledu…
Petr Pospíchal: Ten dabing je rychlejší. Já si myslím, že tím nadměrným množstvím toho, co svět produkuje, co se dabuje, že trošku v té literární části chybí větší důraz na překlady a na literární složku. Co se týká herecké složky, tak myslím, že herci jsou stejně zdatní, jako bývávali. A dělá se to trošku rychleji, než se to dělávalo. Ale zase si myslím, že to není třeba přehánět – jako někteří mí kolegové říkají, že na nic nemají čas… Samozřejmě dřív to bylo rozstříhané na smyčky, takže to bylo předpřipravené, ale dneska si na tom počítači uděláte smyčku, kde potřebujete. Řeknu si, tady to ještě chci, tohle ještě chci… na to ten čas vždycky je. Myslím, že i ta doba je rychlejší, a nemůžeme si na to stěžovat. V 60. nebo 70. letech se dabovalo pomaleji, ale hele – když jsou dobří herci a baví je to, tak ten dabing je vždycky báječná věc, ale když se z toho stane jenom taková nějaká technická záležitost, honem, rychle, rychle, děti, spěcháme… tak se to v tom vždycky trošku objeví. A je to škoda. Ale myslím si, že je v našich silách udělat si z toho takovou tu příjemnou mimodivadelní uměleckou činnost, jak jsme tomu říkali.
Michal: No tak Petře, teď jste to vlastně zakončil profesně, což je nejlepší. Já jenom k tomu dodám, že taky musí být dobrý překlad, dobrá úprava a samozřejmě dobrý režisér. To je jasná věc.
Petr Pospíchal: To je až naposledy.
Michal: (smích) Petře, já vám mockrát děkuju za váš čas a doufám, že zase někdy na slyšenou.
Petr Pospíchal: Třeba se to povede.
Michal: Hezký den a hezkou práci, která vás čeká.
Petr Pospíchal: Vám taky. Mockrát děkuju a posluchače co nejsrdečněji zdravím.
Michal: Díky a na shledanou.
Petr Pospíchal: Zůstaňte lidmi.
Všechny příspěvky s Petr Pospíchal
Pan Pospíchal podle první věty pozná jak je knížka napsaná a stejně tak já podle prvních pěti minut poznám jakej bude rozhovor… Tentokrát stařecky rozvláčný vzpomínání. Dal jsem 11minut a víc ani ne.