Chceme mít co pít? Pak musíme začít něco dělat s krajinou

Jenže bariérou výstavby či obnovy rybníků nebyly peníze, ale stavební řízení s obnovou či výstavbou rybníků spojené. Pokud tedy pár dní po svém jmenování ministrem konstatoval nový šéf zemědělského resortu Miroslav Toman, že je třeba zjednodušit, nebo dokonce v některých případech proces stavebního řízení vynechat, je to třeba ocenit. Trefil totiž hřebík na hlavičku.

Rybníky mají přitom v krajině doslova multifunkční význam jednak pro místní mikroklima, pro zlepšení čištění vod, pro biodiverzitu, jako požární nádrže i jako pohotovostní zdroje vody například při lokálním zavlažování. A samozřejmě pro zadržení vody v krajině, což je největší problém ČR. Právě z hlediska zadržení vody v krajině, což mnozí považují za největší pozitivum rybníků, ale nelze roli těchto vodních ploch přeceňovat. Současná kapacita všech rybníků na území ČR umožňuje zadržet zhruba půl miliardy kubíků vody, ve skutečnosti to ale bude méně, protože značná část rybníků je zanesena bahnem, což je většinou půda splavená z polí. Naopak retenční kapacita (schopnost zadržovat vodu) zemědělské půdy v ČR činí aktuálně něco přes pět miliard kubíků vody, pokud by se ale změnil způsob zemědělského hospodaření především tím, že by se rozčlenily terénními prvky naše „dlouhé, širé, rodné lány“, zvýšila by se tato kapacita jen v průběhu roku o více než miliardu kubíků. Jinými slovy, i kdybychom zvýšili stávající plochy rybníků v ČR o 10 000 hektarů (dnes činí plocha rybníků v ČR něco přes 50 000 hektarů), zvýšili bychom schopnost krajiny zadržet vodu jen o desetinu v porovnání se změnou způsobu zemědělského hospodaření. Tedy: Další rybníky samozřejmě ano, ale těžiště zlepšení stavu krajiny a dosažení vyšší dostupnosti zdrojů vody leží v rozčlenění „velkých širých rodných lánů“. Bez toho se naše země k žádoucí stabilizaci vodních zdrojů do budoucnosti příliš nepohne.