Máme v sobě zakódovanou tendenci usurpovat, manipulovat, ovládat, jako za fašismu, komunismu, inkvizice

Martina: Na začátku koronavirové pandemie jste se vyjádřila v tom smyslu, že vám přijde absurdní roušková hysterie. Vyjadřovala jste se k tomu, jako jedna z prvních, a otevřeně. Proč vám přišla roušková hysterie taková, že jste potřebovala jít s kůží na trh?

Kristina Höschlová: Je dobré to dávat do kontextu, protože všichni víme, že během těchto dvou let se reakce západní společnosti na pandemii vyvíjela v různých nárazových vlnách. A to, co citujete, bylo v počátku epidemie, tedy březen, duben 2020, což byla první nárazová vlna. Teď už jsme o dva roky dál, takže bych to spíš zobecnila: To, co provází můj pocit napříč celou pandemií a co mě stále konsternuje, je neskutečná psychická nadstavba a přehnané emoční zákulisí, které pandemii provází. To se stále nějak snažím pochopit, a nerozklíčovala jsem, kde se bere tato neskutečná nadstavba emocí plných paniky, strachu, hysterie, zveličování, osočování. K čemu to je? Proč to náleží této nemoci? Proč, když člověk vidí denně tolik jiného utrpení, zrovna tato nemoc se sebou nese tuto nadstavbu? Na to jsem si dosud pořádně neodpověděla.

Martina: A máte na to nějaké teorie? Proč právě tato nemoc, která se, řekněme, před dvěma lety jevila nevyzpytatelná, ale pak už jsme tušili, co dělá, a dodnes někteří odborníci zpochybňují, že jsme měli nárok říkat jí „pandemie“, protože parametry pandemie nesplňovala.

Kristina Höschlová: Je to fascinující. Myslím, že to je to souhra spousty náhod a že se tady tato nemoc objevila přesně v moment, kdy měla dát nějaký, celkem výrazný obraz fungování společnosti, ve které jsme se octli. Pořád si myslím, že pokud by se tato nemoc objevila před deseti lety, tak reakce by byla úplně jiná, a že to, že reakce je takhle neskutečně zveličená, bohužel do odstínů zbytečně ošklivých emocí, ať už je to strach, panika nebo hysterie, tak je to zrcadlem extrému nastavení našeho vnímání světa, zákonů civilizace. A další moje domněnka je, že by tato nemoc vypadala jinak, kdyby probíhala třeba pouze v asijských, případně afrických zemích, nebo v zemích Jižní Ameriky, tak bychom o ní nevěděli.

Martina: Možná bychom o ní tolik nevěděli, ani kdyby byly sociální sítě.

Kristina Höschlová: Tím mám na mysli i těch deset let zpátky. To sice už byly, ale vezměte si, jak po deseti letech ovlivňují vývoj lidského vědomí, nebo vůbec fungování společnosti. Tehdy, myslím, se ještě neprojevovalo to, co to dělá dnes s fungováním lidské mysli.

Ve dvou covidových letech trpěli nemocní, ale také ti, kteří nesli následky zákazů, příkazů, restrikcí, osočování a rozvratů

Martina: A co jste se tedy o svých spoluobčanech za tyto dva roky dozvěděla?

Kristina Höschlová: Víte, co celá tato záležitost přináší utrpení. Utrpení těch, co jsou nemocní, a pak sekundární utrpení, které jsme se mohli ušetřit, ale je zde. To jsou následky zákazů, příkazů, restrikcí, osočování, rozvratů, a tak dál. Ale zároveň si myslím, že to ještě není tak zřetelné, a je to úžasná katarze, která nám všem přerovnává hodnoty, a dává nám zrcadlo, a to jak lidem soukromě, tak i zrcadlo různým oborům. Vnímám pozitivně, že reakce není jenom negativní, ale že spoustě lidem to přerovná hodnoty v životě, a nutí nás to se zastavit, a zamyslet se nad tím, čemu věříme, a čemu nevěříme.

Abych byla konkrétnější, tak můžu zase mluvit o doméně medicíny. Zde vidíme, že je cítit jisté oslabení důvěry našich pacientů. A teď si můžeme klást otázku: Proč? A teď si říkáme: Dobře, my tady fungujeme na základě nějakých doporučení, postupů. A léků. Medicína má v posledních desetiletích neskutečný vzestup ve specializaci oborů, což způsobuje úžasné věci, jako prodloužení života, zachránění životů, ale tato situace nám možná dává zrcadlo v tom, zdali toto vše s sebou nenese i negativní stránku. Tedy: Jestli se nestáváme hluší vůči spoustě impulsů, jestli nejsme otupělí a méně vnímaví vůči nastavení vědomí našich pacientů? Zdali se nevzdalujeme od přirozených chodů v medicíně? Teď se třeba hodně diskutuje vliv farmaceutických firem. A mohu říct, že já sama hodně věcí přehodnocuji, a začínám se zamýšlet nad tím, jak fungují klinické studie.

Teď je situace taková, často se o tom mluví právě v souvislosti se současnou nemocí, že pokud někdo chce, najde si x klinických studií pro jeden argument, a někdo pro jiný, a co je tedy validní? Takže vnímám, že možná všichni směřujeme všichni víc ke kritickému myšlení, a možná i k tomu, začít si dělat prostor pro vlastní intuici založené na zkušenostech, a hlavně na vnímání přirozeného dění věcí.

Martina: Myslíte, že s tím, jak jsme se nedokázali s touto epidemií popasovat, souvisí i naše určitá zpupnost? Ať už pacientů, tak mediků?

Kristina Höschlová: Já si vůbec nemyslím, že bychom se nedokázali popasovat. Myslím, že jsme se naopak popasovali tak, jak to odpovídá našemu nastavení. A nehodnotila bych to negativně, nevnímám to tak. Je to totiž součást negativních emocí, které epidemií procházejí tak, že je tady neustálá kritika všeho a všech. Všechno děláme špatně.

Vím, že byla i taková vlna, kdy se neskutečně kritizovala primární nemocniční péče, ale ani to nebyla úplně pravda, protože praktiků, kteří jednali podle svého nejlepšího svědomí, bylo také spousta. Vůbec to nevnímám tak, že by došlo k něčemu fatálnímu, náš zdravotní systém v České republice funguje bezvadně, co se týče mého oboru urgentní medicíny, který je na špičkové úrovni – tedy dostupnost a rychlost – a dělají tam velice kvalifikovaní lidé. Takže v celkovém pohledu bych řekla, že absolutně nesdílím to, že jsme se s touto epidemií popasovali špatně, myslím medicínsky.

Martina: Myslela jsem spíše psychicky. Myslela jsem to kouřmo, které nad námi bylo vytvořeno, kdy se dým nebezpečí: „Zemřeš, zemřeš!“ dostal do každého našeho póru.

Kristina Höschlová: Otázka je, odkud to jde? Říkám, to může být právě očisťující mechanismus, kdy se najednou zamyslíme nad tím, zdali jsme se nevzdálili v různých úrovních svého fungování od vnitřní pravdy, od prostoru, o kterém jsem mluvila, když jsme se na začátku bavily o intuici a o tom, co udělat v momentě, kdy je okolo panika, a jak se zklidnit a postupovat oproštění od paralyzujících emocí. Toto je ten samý mechanismus. A myslím, že nám tato pandemie pomáhá si najednou uvědomit, jak jsme se mohli stát obětí různých zbytečných nadstaveb chtění, musení, strachu a paniky. A ve chvíli, kdy to všechno opadne, tak najednou vidíte, že není problém.

Pro západní medicínu je výzvou dokázat pomoci ku zdraví lidem podporou přirozeného chodu věcí, a jejich víry, že sami mohou mít zodpovědnost za své zdraví

Martina: Řekla jste, že jsme se možná vzdálili intuici. Myslíte tím, že jsme přestali věřit svému vlastnímu tělu? Že jsme přestali věřit ve vlastní možnost uzdravení, aniž by na nás musel pracovat celý tým, a odborné konzilium? Nebo, jak to přesně pochopit?

Kristina Höschlová: Ano, přesně takto to vnímám, a myslím, že to je ten impuls, který můžeme vnímat i pozitivně a uvědomit si, zdali příliš nespoléháme na nějaké vnější zdroje, a nejsme pasivní v tom, jak žijeme své životy. V tom právě vidím neuvěřitelnou výzvu, a vlastně i budoucnost západní medicíny, která myslím, by měla zjemnit své vnímání vůči postojům pacientů, a ne kritizovat to, že jsou nevědomí, pokud nám nedůvěřují, ale spíš se zamyslet nad tím, proč ztrácíme jejich důvěru. A myslím, že výzvou západní medicíny je v tom, pomoci ku zdraví lidem podporou jejich víry, a přirozeného chodu věcí. Víry v to, že sami mohou mít zodpovědnost za své zdraví, mohou mít velký díl zodpovědnosti. Je to jakýsi celostní pohled.

Martina: O tom, co říkáte, není neprofesionální říct, že je mi velmi sympatické, a vždy jsem byla nadšená myšlenkou, že by se spojily diagnostické dovednosti a urgentní dovednosti západní medicíny, třeba s diagnostickými a léčebnými schopnostmi alternativní, nebo východní medicíny. Ale přesto se obávám, že za to, co jste teď řekla, vás může někdo z České lékařské komory kropit svěcenou vodou a říkat: Ha, zase jedna odpadlice.

Kristina Höschlová: To je úplně v pořádku. Myslím, že západní medicína, jak nyní funguje, pořád bude mít své pacienty. V každém sociální uskupení vždy máte skupinu lidí, kteří potřebují, aby jim někdo přesně řekl, co mají udělat, kam mají jít. Je to podobné s tím, že existují lidé, i kdyby měli jinou možnost, tak budou vždy chtít chodit do fabriky od osmi do čtyř, protože jsou takto nastavení. Ale pak vždycky budete mít ve společnosti skupinu lidí, kteří jsou v něčem více kreativní, mají více kritického myšlení, a chtějí převzít více zodpovědnosti. A myslím, že co je svět světem, tak budeme mít v každém sociálním uskupení obě tyto skupiny.

Západní medicína, jak byla doposud, uspokojila první skupinu těch, kteří se pořád ptají, a potřebují slyšet, co si máte vzít za tabletku, kam má jít, a co mají dělat. A možná, že pod vlivem posledních dvou let vnímám, že mezi pacienty najednou přibylo mnohem více těch, kteří začínají na věci koukat kriticky, a začínají mít více vnitřní vůle přebírat zodpovědnost za své zdraví. Je na nás, abychom tyto lidi uspokojili. Myslím, že západní medicína tak, jak je nastavena, nemá zatím pacientům moc co nabídnout. A myslím si, že to je výzva pro budoucnost západní medicíny. Myslím, že lidem, kteří chtějí za své zdraví odpovídat sami, a mají v tomto směru více vůle se stát klienty jiné medicíny, než je západní, můžeme něco nabídnout i my, a je to blízká budoucnost západní medicíny.

Máme přístup k moudrosti jiných kultur, kterou se můžeme obohacovat a inspirovat. Ale musíme být pozorní, protože každá tato medicína vzrostla na kořenech kultury, kde působí.

Martina: Pokud se více otevře?

Kristina Höschlová: Ano. Určitě otevře. Myslím, že má spoustu úžasných prostředků, kterými nedisponují jiné medicínské systémy. A možná, mám takový pocit, že celostní nahlížení pacientů už bylo součástí západní medicíny. Vezměte si, že Hypokrates, Galén až po Avicenu, západní medicína vyučovala celostnímu nahlížení na lidí, tedy jak a co prožívají. V jakém prostředí a podnebí žijí. Čím se živí, jakou mají rodinnou a psychickou situaci, a tak dále. S tím se pracovalo, a pak se to nějakým záhadným způsobem vytratilo. Takže nemyslím, že bychom měli opouštět západní medicínu, ale spíš jí vrátit tento celostní pohled.

A nyní máme velkou výhodu, že máme, na rozdíl od minulých století, permanentní přístup ke zdrojům a k moudrosti jiných kultur, kterými se můžeme obohacovat. Tím nemám na mysli, že bychom řekli, že všechno děláme špatně, a nyní budeme všechno dělat jako Číňané. Musíme být velice pozorní, protože každá tato medicína vzrostla na kořenech kultury, kde působí, takže to nemůžeme aplikovat napříč, ale můžeme se nechat inspirovat.

Martina: Máte nějaké vysvětlení pro to, že koronavirus způsobil tak velké rozdělení v odborných skupinách? Mezi odborníky v medicíně? Naznačila jste, že tento virus odkopal spoustu potíží ve společnosti. Co tedy odkopal v medicíně?

Kristina Höschlová: Myslím, že také platí, že pokud se nějaké odvětví těší silnému úspěchu, tak dřív nebo později bývá zneužito ku prospěchu jedince. Tento jev pochopitelně neminul ani medicínu. Vezměte si, že je nějaký lék, který bezvadně funguje, a tak se z toho stane silný obchodní potenciál, takže pak už nemusí být vedoucím vodítkem to, že chci zachránit co nejvíce životů, ale bohužel za tím může běžet i to, že tento lék potřebujeme prodat, abychom na něm vydělali. Takové věci můžou někde v pozadí fungovat už nějakou dobu, a teď možná nastal čas, kdy se to mnohem znatelněji dostává na povrch. A vůbec nemám na mysli, že by západní medicína byla prodchnuta nějakým prospěchářstvím. Pořád jsme přesvědčena, že většina mých kolegů opravdu léčí podle svého nejlepšího přesvědčení, a opravdu s cílem pomoci lidem od utrpení, a že jejich hlavním vodítkem není prospěch, který by mohl deformovat tuto čistou myšlenku. Ale tento jev tam přítomen je, a myslím, že současné rozrušení, které v lékařské společnosti nastalo, je z toho důvodu, že tento jev, který jsme před tím tolik nevnímali, teď vyplul na povrch.

Teprve nyní se projevuje, jak to s covidem opravdu bylo. Začala se aplikovat nějaká látka, a po několika měsících vidíme, jak funguje. A očkovací kampaň úplně zmizela.

Martina: Jak se v této souvislosti jako lékařka, a v tuto chvíli i jako pacient, díváte na očkovací kampaně, kterých jsme teď byli svědky? Včetně prvků do té doby pro nás nevídaných, jako jsou negativní motivace? Jak jste toto uchopila?

Kristina Höschlová: To je zajímavé, a je to doprovodný fenomén celé situace. Já už mám pocit, že tuto epochu máme za sebou a že se teprve nyní projevuje, jak to opravdu bylo. Začala se aplikovat nějaká látka, a teprve teď, po několika měsících, vidíme, jak funguje, takže už jsme zase trochu dál v tom, jak se na to dívat. A ta kampaň, mám pocit, už úplně slehla. Nebo ještě trvá?

Martina: Teď se situace celkově zklidnila, ale když se nebudeme bavit jenom o nás, tak ve vedlejších státech se už plánuje pro lidi nad sedmdesát čtvrtá posilující dávka. V Izraeli už také toto čtvrté posilování proběhlo. Představuji si, že když jste byla v takových oblastech, jako Indie, Afrika, Kurdistán, tak pro nějaké očkování nejdete daleko. Tak jaký k tomu máte osobní vztah?

Kristina Höschlová: Obecně k očkování?

Martina: Poměřuji to v této souvislosti. Vy máte očkování určitě hodně víc, než běžný smrtelník, který tolik necestuje. Mám pravdu?

Kristina Höschlová: Nemám přehled, kolik má kdo očkování.

Martina: Ne každý má třeba žlutou zimnici, a myslím, že vy ji máte. Asi. Možná i břišní tyfus, což si také asi nikdo, když jede do Českého ráje, běžně nedává.

Kristina Höschlová: Nerozumím vaší otázce? Chcete se bavit o mé anamnéze? Nebo?

Martina: Ne, vůbec ne. Jakožto cestovatelka a lékařka v exotických oblastech, nebo krizových, jste se musela naočkovat spoustou nepovinných očkování. Je to tak?

Kristina Höschlová: Nechci se bavit o mém… Napříč pandemií nesouhlasím s tím, aby se veřejně bavilo o tom, zdali je někdo očkován, nebo není, a co bere za léky. Myslím, že tím porušujeme soukromí pacienta, a napříč pandemií nesouhlasím s tím, aby se to stávalo věcí veřejnou. Takže z toho důvodu o tom nechci mluvit.

Martina: To naprosto chápu, protože mi přišlo nepřirozené, že se mě číšnice ptá, jestli mám nepovinné očkování. Ale teď se vás chci zeptat na to, jestli si jakožto odbornice, i když nejste vakcinoložka, myslíte, že to byl dobrý tah?

Kristina Höschlová: Co máte na mysli slovy: „Že to byl dobrý tah?“

Každý pacient má právo odmítnout léčbu, kterou mu lékař nabízí, říká se tomu negativní reverz. A z tohoto práva by neměla být žádná výjimka.

Martina: Jestli byl dobrý tah to, že uděláme tečku za covidem tím, že se všichni naočkujeme?

Kristina Höschlová: To byla nějaká snaha. Celou dobu mám pocit, že od samého začátku tuto epidemii provází pro mě stále ne zcela pochopitelná nadstavba. Já to vnímám tak, že jestliže to většina populace vnímá jako krajně nebezpečnou infekci, tak je nasnadě, že sáhne po něčem, u čeho má pocit, že tuto krajně nebezpečnou infekci bude eliminovat. Takže pod úhlem vnímání těchto lidí je to naprosto přirozené.

Pak je zde otázka, zdali máme patent na pravdu. Musíme připustit, že tady je pořád skupina lidí, která na to nahlíží jinak, která to nemusí považovat za zcela spásný krok, a je potřeba s tím pracovat. Pořád si myslím, že pokud je tady nějaká skupina lidí, která je ze svého nejlepšího přesvědčení, aniž by tam hrál roli nějaký vlastní profit, přesvědčena, že je to adekvátní reakce, pak vždycky zvažujeme rizika. U jakéhokoliv medicínského úkonu si vždy musíme být jisti, že profit převažuje nad rizikem. Takže je úplně přirozené a v pořádku, že tato strategie nastoupila v souvislosti s nastavením vědomí většiny populace.

Ale musíme připustit, že je tady část populace, která celou záležitost vnímá pod jiným úhlem pohledu, pro kterou tento postup nebude mít stejný benefit, jako pro jiné. A s tím je v celé medicíně potřeba celou dobu pracovat. Spíš mě zarazila jedna věc, že součástí naší práce, jakožto lékařů, je respekt, naprostý respekt k vůli pacienta, a že u všech úkonů máme možnost, která se využívá několikrát za rok, takzvaného negativního reverzu, kdy já nabídnu pacientovi léčbu, nějaký léčebný postup, a pacient ho odmítne. Jsou tam samozřejmě velmi striktní podmínky, například že daný pacient nesmí být pod vlivem žádné omamné látky, nebo nějakého kvalitativně neurologického poškození, musí být úplně při smyslech. A já mu musím velice podrobně vysvětlit benefity, a proč si myslím, že by měl dostat daný lék, nebo proč ho mám převézt do nemocnice, případně zavést infuzi, nebo transfuzi. A pokud to pacient odmítne, má na to právo, a já to respektuji. A stává se to. Takže vůbec nevím, proč by se u tohoto pravidla měla dělat nějaká výjimka.

Martina: Zaujal mě ještě jeden váš videorozhovor, kde jste si povídala s moderátorem a kde vám na závěr podsunul otázku, když jste se bavili o vakcinaci: „Předpokládám, že se nebojíte vedlejších účinků?“ A vy jste se rozesmála, a řekla: „Bojím.“ A tak jsem se na to chtěla zeptat, protože on tuto otázku nerozvinul dál, jak jste to myslela?

Kristina Höschlová: Už se zase dostáváme do čistě osobní roviny. To je moje osobní záležitost. Mám nějakou anamnézu, a nemyslím si…

Martina: Nemusíme se o tom bavit.

Kristina Höschlová: Nemyslím, že je ve veřejném prostoru úplně vhodné, aby se lidé vyjadřovali ke svému zdravotnímu stavu. Nesouhlasím s tím.

Jako lidé v sobě máme zakódovanou tendenci usurpovat, manipulovat, ovládat jako za fašismu, komunismu, inkvizice. A tento fenomén sleduji i v souvislosti s pandemií.

Martina: Budu to respektovat. Povězte mi ještě jednu věc: Na konci minulého roku jste řekla, že epidemie covidu je podle vás nástrojem k nastolení totalitních praktik. Jak jste to myslela?

Kristina Höschlová: Když se podíváte napříč historií, tak myslím, že my, jako lidští tvorové, máme v sobě všichni zakódováno tendenci usurpovat, manipulovat, ovládat. To tam prostě někde je, záleží na tom, na kolik a kdy se to projeví. To neznamená, že bychom všichni takhle měli jednat. A když se podíváte do historie, na doby, kdy nastala nějaká těžká historická období, ať už pronásledování raných křesťanů, inkvizice, fašismus, komunismus, tak to jsou období, kdy se tento mechanismus projevil, a kdy se nějaká skupina povýšila nad jinou skupinu, a tuto jinou skupinu začala nějakým způsobem potlačovat, utlačovat.

A když se podíváte napříč historií, tak se vždycky využila primárně bohulibá myšlenka, která se potom použila jako nástroj, protože to dobře funguje. Inkvizice ve jménu Pánaboha: „Ty říkáš něco špatného, tak tě upálíme.“ Nebo: „Budete sdílet komunismus a všichni si budeme rovni,“ a zase se to potom zneužilo k praktikám, které potlačovaly svobodu jedince.

A tento fenomén sleduji i v souvislosti s pandemií. Takže myslím, že to není na světě něco nového, a spíše nemůže být překvapením, že k nějakému omezování svobod dochází, protože se to periodicky napříč celou historií lidstva stávalo. Vždycky se najde nějaká velice zranitelná věc, takže nyní se ve jménu zdraví omezuje svoboda. Ale zase s velkým nadhledem a širokým pohledem to ve mně nevyvolává nějaké úděsné emoce, protože se to dělo vždycky, a bude se to dít. Až skončí pandemie, tak to bude zase nějaký jiný důvod, protože se tyto věci vždycky budou periodicky objevovat.

Ale všimněme si, že pořád je to lepší a lepší. Dřív se upalovalo, pak se vraždilo, pak věznilo, a teď se zakazuje volně dýchat, chodit do práce a do školy, takže jsme kultivovanější a kultivovanější. A vezměte si, že ke konfrontacím dochází i mezi odborníky, ale probíhá nesmírně kultivovaně. Kdybychom se vrátili pár set let zpátky, tak už by polovina odborníků byla pod drnem, protože když tehdy někdo s někým nesouhlasil, tak při tom bylo mnohem víc násilí. Takže já to naopak vidím nejen jako fenomén, který nás nemůže překvapit, ale který nám může spíše dát optimismus, že jsme stále kultivovanější.

U nás možná máme, v rámci evropského měřítka, nejvíc vyvinutý kritický pohled a kritické myšlení

Martina: Vy jste ale optimistka. Máte pravdu v tom, že názoroví oponenti se momentálně neposílají do gulagů, ale to, že se veřejně zostuzují, jejich práce je zpochybňována, a všechny jejich dosavadní zásluhy jsou zpochybňovány, a jsou třeba i propouštěni z různých míst, to také není úplně nic, čím bychom se měli chlubit.

Kristina Höschlová: Ano, ale já věřím tomu, že když – vždyť to znáte z pohádek – ono se to pak vždycky obrátí. Ano, je to v něčem náročné, a samozřejmě i emočně náročné, pokud k takovým věcem dochází. Ale já to vnímám tak, že to je prostě nějaká perioda, a jednou se z té mlhy vždycky dřív, nebo později, vyjde ven na světlou mýtinu.

Martina: Teď si zpětně uvědomuji, že se mi moc líbí, jak jste mě odpálkovala s tím očkováním, protože já nemám právo se na to ptát, je to vaše soukromí. A to, že je něco v poslední době běžné, ještě neznamená, že je to normální. Tak jsem ráda, že jsme si tady takto připomněly, co je normální a slušné. Několikrát jste apelovala na politiky i média, aby nelhali a nemanipulovali s lidmi. Zaznamenala jste, jakožto odborník, hodně takovýchto jevů, jako je lež, manipulace? Já spoustu věcí nepoznám.

Kristina Höschlová: Upřímně řečeno, v České republice jsme na tom ještě dobře. Je to pro mě zajímavé, protože jsem i profesně strávila čas v různých zemích Evropy, a neskutečně mě zajímalo, během posledních dvou let, jak je v různých zemích tato epidemie vnímána. A mám pocit, že u nás, paradoxně, ještě možná máme v rámci evropského měřítka nejvíc vyvinutý kritický pohled a kritické myšlení.

Martina: Máme historické zkušenosti.

Kristina Höschlová: Ano, přesně tak, to si přesně myslím. Je to zvláštní. Je to jako v pohádkách, kde se všechno obrací. Kdy bychom kdy tušili, že nám bude ku prospěchu naše minulost čtyřicetileté totality, za kterou jsme se styděli a kterou jsme považovali za něco strašného? A je dost možné, že za dalších 40 let budeme přesně takto koukat na pandemii, a že si budeme říkat, že ani nevíme, co úžasného se nám stalo, a kam nás to posunulo. To my teď nevíme.

V souvislosti s očkovací kampaní u nás ve velkém docházelo k překračování práva pacientů na to, aby sami rozhodovali o svém zdraví

Martina: Protože jsme získali jakési protilátky na určité jednání a na určité jevy. Vy jste řekla, že s manipulací a lží to u nás nebylo vůbec tak zlé, jako někde jinde. Jaký druh třeba nebezpečné manipulace jste ve světě kolem sebe v souvislosti s epidemií zaznamenala?

Kristina Höschlová: Určitě není správné překračovat práva pacientů na to, rozhodovat o svém zdraví. A to se dělo ve velkém zejména v souvislosti s očkovací kampaní.

Martina: Kristino Höschlová, vy jste moc hezky mluvila o tom, kam by se mělo ubírat naše zdravotnictví, a vůbec pojetí lidského zdraví. Ale dnes máme tendenci zpochybňovat spoustu věcí, nejenom to, že člověk je sám zodpovědný za své tělo, své zdraví, svou mysl, včetně nejelementárnějších základů společnosti, vztahů mužů a žen, rodiny, vnímání pravdy, která je věčně relativizována. Je zde také tolikrát připomínané množství pohlaví, a budování ideologicky pojatého, takzvaně nového světa. Řekněte mi, jak z tohoto bludného kruhu ven? Jak podle vás, člověka, který se fundamentálně drží na zemi, dívá se na stromy, na přírodu, a z toho čerpá, z tohoto kruhu ven?

Kristina Höschlová: Nejdřív si musíme položit otázku: Čím tento jev nastal? Čím, to, že jsme se najednou ocitli v takovém chaosu, a neukotveni? A to v momentě, kdy máme pocit, že máme všechno, všechny výdobytky civilizace, které bychom si vymysleli. Čím to, že jsme takto nespokojeni, rozevlátí, ve srovnání s dobou před dvě stě lety?

A myslím, že je to právě vzdálením se od esence života. A zase se vracíme k začátku, kdy jsme mluvily o prostoru pro vnitřní pravdu, pro intuici. A fenomén, který jste popsala, je úplně jasným popsáním situace, kdy vnitřní pravdu a přirozenost, přirozený rytmus, uvědomění si, že jsme živé bytosti, a jakožto živé bytosti jsme součástí přirozených jevů života na Zemi, které prostě neočůráme, jsme možná poprvé úplně do extrému zahrabali, zasypali, zakramařili různými virtuálními světy a roztěkaností, kdy vnímáme chtěním, a nechtěním, toužením po tom, co má někdo druhý.

Určitě tam hraje velkou roli rozmach virtuálního světa. Epidemie se stala urychlovačem tohoto fenoménu, a myslím, že se všichni a všechno zklidní v momentě, kdy každý najdeme vnitřní prostor pro esenci bytí a vnitřní pravdu, který je v souladu s přirozeným děním věcí.

Martina: Když vás převyprávím, tak tedy: Spoléhat se na vlastní zdravý rozum a vnitřní pravdu, která vychází z principu přírody. A jak jste zmiňovala, ta se vyjeví ve chvíli, kdy spadne strach, lži, chtění, manipulace, touha po moci. Převyprávívám to dobře? Je to tak?

Kristina Höschlová: Přesně. Citujete přesně tak, jak bych to řekla.

Martina: I proto dnes nejste na sociálních sítích. A to je i otázka. Stále nemáte televizi?

Kristina Höschlová: Tu už, myslím, nemá nikdo. Slyšela jsem, že televize už není in. Nevím proč, mě to nikdy nenapadlo. Vlastně k čemu by to bylo dobré? Třeba mě to jednou napadne, a třeba si jednou nějakou televizi a sociální sítě pořídím. Ale teď zatím mě to opravdu nenapadlo. Proč?

Martina: Kristino Höschlová, moc vám děkuji za rozhovor a za vaše svérázné vidění světa, které je nesmírně inspirativní. Děkuji za to.

Kristina Höschlová: Děkuji vám. Bylo to moc milé, a přeji krásný den.

(Rozhovor byl natočen 22. 2. 2022.)