Devalvace vzdělávání a kulturní historie vede k rozpadu základních hodnot naší společnosti

Martina: Když jsi říkala, jaké osobnosti může tento přístup vytvořit, tak já jsem ti podsunula slovo „agrese“, a ty jsi říkala, že to úplně ne. Ale já jsem spíš směřovala v tu chvíli k jednomu z velkých fenoménů této doby, a to, že žák vezme střelnou zbraň, a jde vystřílet spolužáky, učitele. Už se to stalo i u nás, a týká se to kluků i holek. Čeho myslíš, že je produktem tato bezprecedentní agresivita a násilí?

Jarmila Klímová: To je pro mě, přiznám se, strašně těžká otázka. Tato otázka by si možná zasloužila aspoň dvouhodinový rozbor, abychom nebyli nezdravým způsobem redukcionalističtí – to jsem vždycky hrozně nerada. Pokud k tomu mohu říct ze svého vhledu, nejenom profesního, ale i lidského, tak někde na začátku tohoto je pád hodnotového systému. My tady na jednu stranu proklamujeme hodnotu lidského života jako jednu z nejvyšších příček, a na druhou stranu jsme rozmělnili hodnotu lidského chování právě do neuchopitelných, slizce se prolínajících nepravd, zpochybňování…

Martina: Relativizace…

Jarmila Klímová: Relativizace, lží, dehonestací. A patří k tomu i pohrdání předchozí generací, pohrdání moudrostí našich předků, která vždycky patřila ke strukturám stavby hodnotového systému společnosti. Tam myslím, že někde odstartovala tato jízda po toboganu, A do toho možná patří i taková věc, jako převrácený rasismus, inverzní rasismus. Když vidíme – a to není nic nedávného – že když tě v Americe před dvaceti lety nabouralo auto, a evidentně to byla jeho vina, a ty jsi vylezla z auta a zjistila jsi, že za volantem je Afroameričan, tak jsi poslušně nasedla do svého auta bez jediné výtky k viníkovi dopravní nehody. Možná že i tato forma beztrestnosti, nebo zmírnění trestnosti, která začala být vnímána širokou společností, mohla vést k tomu, co si kdo vlastně může dovolit. A je jedno, jestli jsem černý, zelený, nebo modrý, nebo fialový, bílý.

Martina: Já jsem četla článek, ve kterém byly statistika, že navzdory poklesu kriminality jako takové u nás vražděním vyhrožují dva žáci denně.

Jarmila Klímová: Cože?

Martina: A narazila jsem…

Jarmila Klímová: Jako v Čechách?

Martina: Ano.

Jarmila Klímová: Aspoň něčím jsou zajímaví. Chápu, aspoň něčím jsou zajímaví. Strašné.

Martina: Ale já si uvědomuji takovou věc, že my v tom máme vždy jasno, že za všechno mohou zbraně mezi lidmi.

Jarmila Klímová: Ale to je nesmysl.

Martina: Ale všimni si, že se málokdy řeší skutečná podstata, příčiny toho, co děti natolik frustruje, a natolik je činí zoufalými, až tedy vražednými. Ale my máme jasno, že by se měla zrušit řádná držení zbraně a že za vším jsou vlastně tyto technikálie.

Jarmila Klímová: Jo, za chvíli nepůjdu na houby ani s rybičkou, protože to je nebezpečný. Já to zase vnímám jako záměrný převrácení kauzality, protože v mnoha státech – například si zase vezmeme Spojené státy americké – bylo v padesátých, šedesátých, sedmdesátých letech normální, že kluci vzali auto, někam jeli, a na korbě měli pušku, protože to bylo součástí výbavy domácnosti, a součástí běžný sebeobrany, a nenapadlo je střílet ve škole. Takže…

Za covidu bylo dobře vidět, jak byly dehonestovány největší mozky, odborníci, před kterými bychom měli chodit v pokleku a v hluboké úkloně, a to jen proto, že nejeli s mainstreamem

Martina: Nezměnily se ani zbraně, nezměnilo se pravděpodobně ani jejich množství, ale změnili jsme se my.

Jarmila Klímová: Změnili jsme se my právě v přístupu k tomu, co si můžeme, nebo nemůžeme dovolit. Možná je to ještě jinak. Možná se změnilo i to, že jeden z důležitých momentů růstu osobnosti a touhy dokázat něco ve společnosti přestalo být zajímavý jako motivace pro zkulturnění vlastní osobnosti. Podívej se, jak se dehonestují – a teď za covidu to bylo krásně vidět – jak se tady dehonestovaly největší mozky, odborníci ve společnosti jenom proto, že nejeli s udávaným mainstreamem. Byli tady dehonestováni lidé, před kterými bychom měli chodit v pokleku a v hluboké úkloně. A vidíme, s jakou lehkostí se rozdávaly vysokoškolské tituly, s jakou, řekněme, nehodnotou a s jakou neznalostí je možné získat zaměstnání, které má pouze jakousi kvazi sociální prestiž. A to všechno zpětnovazebně zase zpátky modeluje kulturu osobnosti. A když to tady všechno pošlapeme a zničíme – tak přesto někde v přirozeném jádru naší bytosti je touha něčím zaujmout, nebo nějakým způsobem vyniknout, takže se nelze divit, že to má i odvrácenou stranu.

Hérostratos – kdo by si na něj vzpomenul, kdyby nezapálil chrám bohyně Artemis? Vždycky to tady bylo. Když nejsme ohodnocováni za morální, znalostní, osobnostní a kulturní kvality, tak zkrátka v rámci liberalismu tady mezi námi vždycky budou lidi, kteří sáhnou po temné straně síly ve stylu: Na všechno, co jsem se naučil ve školce, mi odpověděly Hvězdné války. Jakýmkoliv způsobem lze vyniknout, i jako Darth Vader.

Martina: Co podle tebe nejvíc chybí Západu v oblasti výchovy a vzdělání? My jsme to teď řekly mnoha slovy, ale když bys to měla ještě více zeštíhlit a zkonkretizovat, tak co myslíš, že je nejvíc zdrcující absencí?

Jarmila Klímová: Já to můžu vyhodnotit jenom jako laický pozorovatel, který sbírá různý střípky z toho, co vidím, že se odehrává na akademický scéně západní Evropy. Já si myslím, že – a je to fakt můj názor, a spousta lidí se mnou nemusí souhlasit – že to je devalvace kulturní historie, která se tady stavěla, řekněme, minimálně tisíc, tisíc tři sta let, kterou další generace vždy měly tendenci obohacovat, rozšiřovat, ctít, navazovat na ni. A i když něco, co bylo z předchozího období, trošku odmítlo, že to už je zastaralý a hloupý, tak pořád tato křivka šla jakýmsi sinusoidním charakterem směrem vzhůru. A malér, který tady vidím v rámci devastačního liberalismu a celoplanetární korektnosti, je v tom, že se plive na kulturní dědictví, takže je například hudba génia typu Wolfgang Amadeus Mozart označována za rasistickou, a místo ní se na univerzitách bude učit jako kulturní obohacení bubnování na bubny a třesení rumba koulemi. Já proti tomu nic nemám, ale proč se zároveň plive na Mozarta? Proč se zpochybňují myšlenky Heideggera? Proč se devalvuje Goethe?

Martina: Protože to byli bílí šovinisti.

Jarmila Klímová: Protože to byli bílí šovinisti, na jejichž genialitě, která několikanásobně přesahuje jejich žití tady na Zemi, se stavěla noblesa a kultura společnosti. Ano, vždycky to tady někdo využil, nějaký prospěcháříček – to ne, že ne. Ale gros bylo navazovat na tyto myšlenky, klanět se jim, snažit se jim nějakým způsobem v kultuře společnosti přiblížit. A dneska se válejí v bahně na okraji společnosti? To je katastrofa.

Martina: Myslíš, že tedy jedním z důvodů je také záměna vzorů? Záměna toho, kdo je součástí elit?

Jarmila Klímová: Pozor, jsou vzory a pseudovzory.

Martina: Já říkám – záměna.

Jarmila Klímová: Záměna. To, čemu se dneska říká „elity“ – nic, to nebudu komentovat. A umělé náhražky jsou propagovány na úkor hodnot a vzorů, které nejsou v současné době politicky pohodlné. Nechci tady kopat do sociálních sítí, to dělá kdekdo, ale přeci jenom si tuto polívku malinko přihřeji: Místo, aby šli lidé společně na kafe, tak si jenom písnou přes messenger s naivním a iluzorním vhledem, že jsou spolu v kontaktu. Ne, nejsou. Stejně tak výchova k zodpovědnému rodičovství a mateřství. Já neříkám, že každá ženská musí mít dítě – upřímně, mně taky stačilo jedno, a mám toho dost – ale když se tady naprosto bezprecedentním způsobem bude kritizovat básnička Jiřího Žáčka…

Martina: „K čemu jsou na světě…“

Jarmila Klímová: „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky“, a bude se to pokládat za šovinismus, tak jsme dospěli ke kořenům rozkladu společnosti.

Zůstat v rovnováze. Podívat se, co se píše, a připojit se k osvětě, která může otevřít oči dalším lidem. A pečovat o víru, že každý dobrý skutek brání tomu, aby definitivně nezvítězilo zlo.

Martina: Jak se poznají kořeny rozkladu společnosti? Jak se poznají pohledem zkušeného psychiatra? Když se teď podíváš kolem sebe, tak u čeho – když jsi řekla třeba právě toto – si bezpečně řekneš: Tak máme opravdu výrazně nakročeno.

Jarmila Klímová: Mně se teď vybavuje obrazová metafora, kdy padne strom, a vyvrátí se i s kořeny. Když stromu nějakým způsobem zmrzačíte korunu, a nějak ho neodborně ořežete, tak – i když ne třeba v klasické symetrii a velebnosti – přece jenom znova obroste, protože pořád někde má svůj hluboký základ, ze kterého má kde brát. Když ho vyvrátíte i s kořeny, tak přerušíte síť komunikace mezi dalšími stromy, protože každý kořenový systém je v podstatě podzemní internet, kdy se stromy vzájemně podporují, vzájemně se informují, vzájemně se chrání, mají neuvěřitelně sofistikovaný komunikační systém, a nemůže nedojít k tomu, že si stromy, které jsou v okolí této vyvrácenosti, začnou připadat minimálně osaměle, a v horším případě, že jsou v ohrožení. A tak jsou i více náchylný k tomu, že se nebudou umět tak dobře bránit, že se daleko snadněji také nechají vyvrátit a že společenství, které bylo vysoce propojené, spjaté a homogenní, se postupně rozpadne. Každé společenství se postupně rozpadne, ale je důležitý, aby na tom místě, kde stál tento les, zafoukal vítr, a aby se tam ujaly další semenáčky, které budou mít životní prostor, aby začaly klíčit a pracovat na půdě, začaly růst na terénu, kde byli jejich předci.

Takže dobře, teď se vyvracejí stromy i s kořeny. Ano, je to velmi neblahá doba. A pokud úplně nechceme, aby z naší kultury byla pouze holoseč a poušť, měli bychom se horempádem snažit vypěstovat semenáčky, které budou ctít původní les, které se uchytí na původních hodnotách, a začnou je znovu kultivovat, a začnou jim znovu naslouchat.

Martina: Vím, jak zasadím semenáček smrku, ale nevím, jak zasadit semenáček obrody naší společnosti.

Jarmila Klímová: Minimálně tím, že holce seberu počítač, a strčím jí tam Karla Čapka – místo sledování anime. Každý semenáček potřebuje svého pěstitele, potřebuje svého guru, svého ochránce, a my bychom měli dělat všechno. Nikdo z nás tady nevypěstuje 200 000 semenáčků. Ale když jich každý z nás vypěstuje – tedy z těch, kteří si myslíme, že tudy vede cesta, ona se nám sociální bublina výrazně smrskla – pět, tak, jak říkal Karel IV., tak bude v Evropě dobře.

Martina: Když se na tebe obrátím opět čistě jako na psychiatra, tak jakým způsobem může v téhle době každý pečovat o své psychické zdraví? Jak posilovat svou resilienci a odolnost? Teď se bavím opravdu o každém jednom z nás. Protože, jak poměrně rozumně radí v letadle, nejprve nasaďte dýchací přístroj sobě, a pak dětem – to znamená, že my musíme být silní, musíme se nekácet, a nevyvracet se i s kořeny.

Jarmila Klímová: S dovolením zopakuji nahlas něco z toho, co už bylo řečeno, měli bychom sami sebe, s jakousi mírou odpovědnosti vést k tomu, abychom si zachovali kritické myšlení. Abychom s rozumem sledovali a uměli vyhodnocovat, co je nebezpečné, co plodí zlo, abychom před tím nezavírali oči a abychom se ve svém životě vyváženým způsobem snažili na druhé straně plodit to, co považujeme za morální a dobré. Zase je to otázka snahy zůstat v jakési rovnováze. Když vyprávím o tom, co to je psychosomatické zdraví, a co je vůbec zdraví, tak vždycky říkám: Začínáme na rovnováze. To znamená, ne se bezhlavě vrhat do boje s jakýmisi brutálními a nesmyslnými ideologiemi. A na druhé straně se sluníčkářsky netvářit, že vždyť to bude dobrý. Nebude. Protože návrat k rovnováze byl vždycky odrazovým můstkem pro to, aby se svět úplně nezhroutil a nezbláznil. A to myslím, že není zas tak těžký. Stačí si to uvědomit. To znamená: Ano, podívám na to, co se píše na iDnes, podívám se na to, co se píše na Facebooku, řeknu si: „Ježíšikriste, to ten den zase začal!“ Mám potřebu k tomu něco říct, mám potřebu se připojit k nějaké osvětě, která by měla otevřít oči dalším lidem. Ale zároveň budu pečovat o svou vnitřní víru, že každým dobrým skutkem přispěji k tomu, aby se na světě nestalo to, co se ještě nikdy nestalo – tedy, že zlo vezme finální vrch. A když se budu snažit tuto víru v této vyrovnanosti kultivovat a čechrat, tak si myslím, že labyrintem bláznovství máme šanci projít ve zdraví.

Martina: Když budeme mít ovšem tu odvahu, abychom pořád hledali a rozlišovali, co je to dobro a zlo. Protože i to má dnes už poměrně rozpuštěné kontury.

Jarmila Klímová: Pokud jsme se do dnešních dnů nenechali zblbnout vším, co tady na nás ze všech stran útočí, tak si myslím, že máme šanci toto absolvovat se ctí.

Martina: Myslím, že si nemohu přát na závěr nadějeplnější sdělení. Jarmilo Klímová, díky moc za tvou analýzu, a díky moc i za toto poselství. Protože, já si myslím, že je nám naděje věru třeba.