Zpět
Text
Přehrát
Všechny příspěvky s Otakáro Schmidt
Když se při natáčení dokumentů dějí nevysvětlitelné věci, potvrzuje to, že v duchovním odkazu nás něco přesahuje
Nikoli Vánoce, ale Velikonoce po stovky či tisíce let byly pro křesťany – a stále jsou – tím největším svátkem v roce. Můžeme se dočíst, že Velikonoce vyjadřují vrcholnou úctu lidí k oběti Ježíše Krista pro lidstvo – jeho umučení a zmrtvýchvstání. Ježíšovo spasitelské gesto je označováno jako velikonoční tajemství, a pro křesťany představuje čin nezměrného rozsahu. Na Velikonoce se křesťané připravují čtyřicetidenní postní dobou, která začíná Popeleční středou, a připomíná Ježíšův pobyt na poušti. Jak, a co se stalo, že jsme na tenhle nejdůležitější svátek prakticky zapomněli? A jaké dopady na společnost, na nás na všechny, má fakt, že jsme se ve velké většině otočili zády ke svým kořenům, a také ke svým ideálům? Proč většina společnosti opustila zásadní odkazy předků, a to dokonce tak, že dnes už většinou zaznamená Velikonoce jen proto, že máme volné pondělí? O tom všem si budu povídat s režisérem, který se věnuje právě duchovnímu odkazu našich předků, cestuje skutečně kupředu do minulosti, natáčí historické dokumenty, ale i o nejvyšších hodnotách lidství – Otakáro Mário Schmidt mým hostem ve studiu.
Martina: Začneme Velikonocemi. Co pro tebe osobně Velikonoce znamenají?
Otakáro Schmidt: Velikonoce… Musím říct, že i s mojí Janou Kristýnou Studničkovou, se kterou jsme vytvořili duo, a je to teď přesně pětadvacet let, to znamená čtvrt století, kdy se známe, a kdy jsme hned od začátku k tomu začali – díky jejímu tátovi, který taky hledal víru, Jan Ivan Studnička, matematik, který zemřel před dvěma roky na Velikonoce, na Velký pátek– směřovat. A Jana už dávno… a já až díky ní, přes Karla Gustava Junga, protože já jsem esoterik, pak jsem křesťanství chytil přes hlubinnou psychologii. Takže cesty k tomu jsou různé. A na Velikonoce, nebo na seslání ducha svatého, čtyři roky po tom, co jsme se seznámili, to znamená v roce 2004, což je svátek spjatý s Velikonocemi, jsem byl křtěný a biřmovaný spolu s Janou, a začali jsme právě dělat naše filmy tohoto typu, nebo o těchto záležitostech. A je pravda, že od dětství jsem byl strašně fixovaný spíš na narození Ježíška, Krista…
Martina: Protože tam máme dárečky – to má každé dítě veselejší náladu.
Otakáro Schmidt: Ne, ani ne. Ani ne kvůli dárečkům. Já si myslím, že ne. Ale fascinovaly mě betlémy, fascinovalo mě právě takové to tajemné období. A když jsem se potom, k čemuž asi dojdeme, že se Kristus opravdu narodil na slunovrat, na rozednění, jako sluneční dítě, jak jinak, tak mně to jenom potvrdilo, že člověk vlastně intuitivně miloval právě čas, který je kolem Vánoc. Nicméně díky tomu se do naší tvorby dostaly i Velikonoce. Naše tvorba, abych to rychle řekl, to jsou hlavně dokumentární filmy, protože díky penězům si hrané filmy může člověk dovolit jenom jednou za čas. A naše filmy dokonce i zástupce Goya Producciones, u nás Peter Kopa, který žil celý život v Paraguay, nás seznámil s madridskou (brazilskou) křesťanskou firmou Goya Producciones, která všechny naše, hlavně televizní filmy, šíří do celého světa. A jeden z filmů, které právě jsou tohoto typu, tedy hrané dokumenty, a které točíme s Janou a s malým štábem po celé Evropě, jsou Relikvie. Tak já bych tady zacitoval k Velikonocům: „Člověk, kolik lesku a bídy, světla a stínu, se vynoří, když nad sebou přemýšlíme, jsme bytosti zdánlivě nepatrné, omezené časem a prostorem. Naše plány se nespokojí s planetou Zemí, chceme se dotýkat hvězd, obejmout vesmír, proniknout za jeho hranice, čas relativizujeme, a ohrožuje nás představa věčnosti a nadčasovosti.“ A to je vlastně asi princip Velikonoc, že člověk, když najednou vidí tu hloubku, sílu, mystérium toho, co se na Velikonoce stalo, že Ježíš Kristus, který se vlastně narodil ze všech náboženství jako jediný jako člověk z Boha Panně Marii, a musel si prožít fyzicky utrpení bičováním a ukřižováním, vlastně povýšil i všechno tělesné. Což některý heretický směry vlastně vylučují. On vlastně povýšil všechno, jak duchovní, tak tělesné, k něčemu vyššímu. A od toho se vlastně odvíjí i to, že něco po sobě zanechal. A jeho následovníci evangelisté, a pak i svatí, žili ve fyzických schránkách, a od toho se odvíjí i princip relikvií a úcta k nim, což se odvíjí od Velikonoc, kdy Kristus zemřel.
Martina: Já tě teď, Otakáro, přeruším. Ty jsi zmínil relikvie. Proč? Vy jste točili dokumenty o relikviích? Nebo, proč sis právě na Velikonoce vybavil toto téma?
Otakáro Schmidt: Pro nás křest a biřmování – které se odvinulo od Velikonoc, bylo mystické v tom, že my jsme přesně deset let potom, co se tohle stalo, dostali zakázku, abychom dělali dokument o štafetě, kterou zaštiťoval Dominik Duka a která už existovala před námi, a abychom ji dokumentárně zmapovali pro Českou televizi.
Prvomučednice, holky, kterým bylo třináct, čtrnáct let, byly tak zamilované do Božího syna Krista, že i když je mučili, podstoupily tuto bolest z lásky ke Kristu a nezradily ho
Martina: A když říkáš „my“, tak myslíš s Janou, s tvou životní i pracovní partnerkou?
Otakáro Schmidt: Myslím tím vždycky Janu Kristýnu Studničkovou. A tato štafeta vlastně funguje tak, že se doběhne do Orvieta, kde se stal eucharistický zázrak, který s tím souvisí tak, že se to stalo na Corpus Domini, na svátek Božího těla, a pro nás to bylo potvrzení, že asi možná tu věc děláme v nějakým vyšším programu, když to bylo přesně deset let po tom. Dalších deset let jsme, aniž jsme to plánovali, si říkali: Pojďme tedy ještě udělat dokument o Kristýně z Bolseny. Takže nás to vlastně takhle spojuje, a princip toho, co je i vánoční i velikonoční, je pro nás, pro mě, asi nejhlubší v tom, že to byl na začátku něco jako já, nevěří kněz, Petr, který byl levoboček krále Otakara, a byl pro svou nevíru vyslaný za papežem, aby si to nějak v sobě srovnal. A on putoval, nevíme, jestli týdny, nebo měsíce, do Říma, a když se vracel, protože papež byl v té době v Orvietě nedaleko Říma, na sever od Říma, tak sloužil poslední bohoslužbu jako kněz v Bolseně, která je dvanáct kilometrů od Orvieta, a ve chvíli, kdy docházelo k eucharistické proměně, to znamená k přítomnosti Ježíše Krista ve svátostech, v hostii, tak vytryskla krev, a dopadla z hostie, z kulaté oplatky, na korporál, a na mešní věci, na dlažební kostky. A bylo to asi proto, že plus mínus tisíc let před tím tam byla velmi silně mučena Kristýna z Bolseny, která byla současnicí svaté Agáty, nebo byla o generaci mladší, a byla možná i trochu kamarádkou svaté Lucie. Takže tisíc let před tím to asi byla doba, kdy prvomučednice, holky, kterým bylo tak třináct, čtrnáct let, byly tak zamilované do Božího syna, do Krista, a tak ho prožívaly, že vlastně přesto, že je mučili – a hodně mučili – podstoupily tuto bolest vlastně z lásky ke Kristu, aniž by ho zradily, a Krista neodvolaly. A Kristýně, a dalším jmenovaným, se říká hyper, nebo supermučednice.
Martina: Já se teď znova obrátím na Otakára režiséra, protože vy jste o eucharistickém zázraku Kristýny z Bolseny točili, a ty sám jsi zmínil, že tady vlastně vznikl pro celou západní církev nový svátek Božího těla. Vyhlásil ho papež Urban IV. svou bulou v roce 1264. Ale mě by zajímala jedna věc: Tys to teď velmi osobně sdělil, ale jakým způsobem se dá tento zázrak, který vnímali a zažili lidé ve 13. století, zprostředkovat člověku ve 21. století? Jak si s tím hraješ v dokumentech, aby to bylo sdělné a aby to lidé dokázali přijmout, přestože sami žádný zázrak neviděli. A ještě navíc řeknou: „My na ně nevěříme.“
Otakáro Schmidt: My jsme při natáčení těchto dokumentů často dospěli k nějakým vlastně nevysvětlitelným věcem. Takže když se nám podaří to lidem v těchto dokumentech říct, že se nám stalo to, či ono – budu za chvilku konkrétní – tak mi přijde, že o tom lidé aspoň přemýšlí. Potom jsem se třeba dozvěděl, že na základě našich dokumentů se dokonce lidé i obrátili – a to je pro nás největší odměna. A to, co se stalo v Bolseně, je jedna z mnoha věcí, které člověka převyšují, ale nedají se vědecky zkoumat. To znamená, že když byla tato krev zkoumána, tak se zjistilo – až tedy v současné době, ne ve středověku – že to je krevní skupina AB, a ta samá je u všech eucharistických zázraků, kterých je na světě asi 400, a to 200 v pravoslavném, ortodoxním prostředí, a 200 na Západě v katolickém. Protože jiné denominace – kromě katolického a pravoslavného – tuto eucharistickou proměnu nemají. A z těch 200 tam, a 200 tam, tedy asi tak 400, jak jsme to studovali, byla polovina vědecky zkoumána, a vždy se dospělo k závěru – v současnosti – že to je krevní skupina AB, jako u Turínského plátna. Takže to mně přijde, jako že je to jedno z potvrzení, kvůli kterému se třeba lidé, kteří na to vůbec nevěří, a myslí si, že jsou to pohádky, se nad tím najednou zamyslí a řeknou si: „No tedy, počkejte. Na tom asi něco bude.“
Podobně, jako třeba zástupci společnosti NASA, kteří v současnosti – a v nedávné minulosti – zkoumají tyto zázraky, a kteří potvrdili, že jsou vlastně nevysvětlitelné. Že třeba slzy plačící madony v Syrakusách na Sicílii na velmi naivní sošce, řeklo by se, že kýčovité sošce, nejsou glazura, nebo to není vlhkost, ale jsou to lidské slzy, které mají slanost. Poslední eucharistický zázrak z uvedených 400 – ale ne poslední ze současnosti, ale poslední, který potvrdil, že se to bude celosvětově slavit jako Corpus Domini – je nad hrobem svaté Kristýny. Nad hrobem svaté Kristýny v roce 1263, tisíc let po jejím umučení, se to stalo tomu českému knězi Petrovi. A obloukem první, vůbec první zaznamenaný eucharistický zázrak – bez ohledu na to, jestli na Východě, nebo na Západě, prostě úplně první – se stal v Lancianu, v kostele svatého Longina, setníka Casiuse. A náš nejnovější poznatek, který se tady, ve vašem rádiu, dozvídáš veřejně jako úplně první, je ten, že se tam narodil Longin, který byl na Velikonoce pod křížem, a probodl bok Krista, a který byl poloslepý, a potom, jak na něj vystříkla krev z Kristova boku, viděl – duchovně, i fyzicky.
Martina: Takže se obrátil?
Otakáro Schmidt: Takže se samozřejmě obrátil. A v Lancianu, kde jsou tyto relikvie, dalo by se říct, se z vína vytvořila krev, a z hostie pět tělesných hrudek, malých jakoby kuliček lidské svaloviny. To je taky úplné unikum. To znamená, že nejenom, že se víno proměnilo v krev skupiny AB, ale i hostie se v kostele svatého Longina proměnila anonymnímu knězi, taky nevěřícímu, podobně jako v Bolseně. A těchto pět hrudek bylo v nedávné době zase vědecky zkoumáno, a i krev, i hrudky jsou krevní skupina AB, je to lidská svalovina ve chvíli nějaké extáze, to znamená asi úmrtí. A zvláštní na tom je, což je pro vědce nevysvětlitelné, že tyto hrudky – když se váží každá jednotlivě, nebo dvě, tři, čtyři, v jakékoliv kombinaci – vždycky váží stejně. A je to vědecký závěr.
V Padově jsme chtěli na univerzitě natočit sochu svatého Jana Nepomuckého, která byla za mřížemi. Poprosili jsme rektorát o její otevření, a než se to vyřídilo, čekali jsme u sochy – a dveře se otevřely.
Martina: Jak si vysvětluješ, Otakáro, že se těmto důkazům věnuje i věda, věnuje se jim způsobem, že je zkoumá nejmodernějšími technologiemi, a závěr je, že na to nemá odpověď, a my přesto nevěříme zázrakům? Čím myslíš, že nastalo to, že se v naší době už zkrátka nevydáme na tenkou plochu přiznání si, že jsou věci, které mohou naše poznání a naše myšlení přesahovat?
Otakáro Schmidt: Ty, to nevím. Jednoduchá odpověď.
Martina: Natočil jsi cca 600 snímků, a nevíš – to je hezká odpověď.
Otakáro Schmidt: Nevím, protože v nich podáváme vědecké důkazy, nebo důkazy po nějakém zkoumání, dokonce vědeckém, a přesto mi přijde, že se tomu – přesto všechno, že těchto zázraků je tolik, a jsou různého typu – nevěnuje větší pozornost.
Martina: Já možná vím proč: Protože se každý bojí, že když se bude věnovat tématům, kterým se věnujete vy, to znamená zázrakům, v dokumentech o zjevení andělů, zjevení svatých, tak že budou označeni za duchaře, a nikoliv za lidi, kteří se snaží nahlédnout pod pokličku tajemna. Neměl jsi z toho také obavu?
Otakáro Schmidt: Takhle, my obavy prostě nemáme. My se po jednom tématu hned vrhneme na další. My jsme si prostě hned na začátku řekli, že budeme mapovat největší křesťanské řády, že budeme mapovat nejslavnější svaté. A vlastně vždycky, když jsme mapovali toho kterého světce, nebo ten který řád, a s tímto řádem spojeného světce, tak se nám při natáčení vždycky stala nějaká neobvyklá věc, kterou jsme měli jako bonbónek, kromě historie toho řádu, nebo životopisu svatého. Začínali jsme s jezuity, nazvali jsme to – tak dneska bych to už možná nedělal kvůli tomu, že moc lidi neví, o co se jedná – Nejsme andělé, jen děláme jejich práci. Ale podle mě se to mělo normálně jmenovat Jezuiti. A pak další světec byl náš český Jan Nepomucký, který vlastně i nás dva spojuje, protože ty jsi léta moderovala slavnosti Navalis, slavnosti Jana Nepomuckého. A my jsme s Nepomuckým strávili minimálně rok tak, že jsme byli několikrát po Evropě, a u nás, a strávili jsme strašně moc času s Mirkem Heroldem, s jezuitským historikem. A tomu předcházelo i to, že moje Jana měla babičku Italku, a ta takzvaně „vogárovala“. „Vogárovat“ znamená jezdit na gondole – a to dělala jako dítě i Jana, protože tam měla babičku, nebo byla tam odtud. Takže tam jezdila z Caorle do Benátek, a znala tam lidi kolem, a přišlo jí, jako že by bylo docela dobré tyto krásné slavnosti převést do Čech. A kardinál Vlk nás odvezl do Benátek – bylo to až po odvysílání o svatém Janu Nepomuckém – a pro nás odměnou bylo, že se díky našemu filmu mohli lidé u nás dozvědět, že Jan Nepomucký je jeden ze čtyř hlavních patronů Benátek, a má patronát, mimochodem, i nad gondoliéry.
A kromě svatého Theodora, svatého Rocha, a známého svatého Marka, je to právě Jan Nepomucký, který je tam patronem. A na rohu Canal Grande a Canale Cannaregio, nebo hlavního kanálu v Benátkách, stojí socha, kterou sami Benátčani vždycky, když jeli kolem, zdravili, a měli ho za patrona, ale nevěděli přesně, kdo to je. A je to Jan Nepomucký, který je vlastně bez tváře, měl ji smytou větrem, vodou, tedy měl úplně zploštělý obličej. A oni mu říkali „čeko“, že je slepý, ale zároveň Čech, jako český. A oni tuto sochu ne přímo zrestaurovali, ale zapatinovali, aby se dál nerozpadala, a kardinál Vlk nás tam k tomu pozval, abychom to natočili jako dokument, protože tam byla samozřejmě přítomnost největších italských televizí, a byl tam starosta Benátek Sindaco, i předchozí starosta, Massimo Cacciari, a tak dál. Takže se nám to všechno protnulo s Janem Nepomuckým. A tyto slavnosti se potom – což ocenil Janě i kardinál Duka, náš přítel, ve své knize Zpověď, protože Jana byla u toho, aby se po letech obnovily slavnosti Navalis, protože Jana usilovala…
Martina: To jsou tedy slavnosti, které oslavují právě světce Jana Nepomuckého?
Otakáro Schmidt: Ano, oslavují světce Jana Nepomuckého, zázraky, jeho patronát, a ty jsi vlastně tyto slavnosti moderovala, takže je ti to blízké. A zase jsme si říkali, čím nás Jan Nepomucký překvapí, protože vždycky se v dokumentu stalo něco, co bylo nadpřirozené. Takže, když jsme točili v Padově, kde se stal prvním zaalpským rektorem – a navíc k tomu Čech – tak my jsme chtěli přímo na univerzitě v Padově natočit jeho sochu, která byla za mřížemi. A když jsme šli k vedení rektorátu poprosit, jestli by nám to neodemkli, abychom si to mohli pořádně natočit, tak s tím byl organizační problém, a než se to vyřídilo, tak jsme zatím čekali u sochy – a ony se nám ty dveře otevřely, odemkly se, aniž by o to někdo usiloval. My jsme si to natočili a šli jsme tedy říct, že už to máme, protože jsme mysleli, že to udělali oni. A oni byli úplně v šoku, jak je to možné. A my jsme zase odjeli. Takže otvírač zámků Jan Nepomucký.
Svatý František obdržel stigmata ve skalách na hoře La Verna. A nedávno se zjistilo, že tyto skály pukly při zemětřesení v době, kdy Kristus zemřel na kříži, a vytvořily se tam jeskyně.
Martina: To je hezké. A měli jste na svých cestách další takové zážitky? Protože ty říkáš, že se vám vlastně vždycky u každého dokumentu stane něco podobného, což s člověkem zacloumá. Takže i kdyby už chtěl natáčení brát jako nějakou určitou rutinu, shromažďování historických faktů, a zprostředkovávání divákům, tak ho to najednou zastaví a řekne si: Páni, já jsem zase svědkem něčeho výjimečného.
Otakáro Schmidt: Je to potvrzení ochrany, tedy, že člověk tím, že je věřící, to má jako potvrzení. Ale myslím, že s námi je ve štábu občas někdo nevěřící, tak si myslím, že ho to přivedlo aspoň k přemýšlení o tom, že nás něco přesahuje, že to smrtí asi nekončí. A že vlastně všechny tyto věci, a nejenom zázraky, ale i takzvané relikvie, to znamená věci, se kterými svatí přišli za svého života do styku – oblečení, nebo přímo jejich kosti. Tím, že se Ježíš Kristus jako jediný Boží syn vtělil z Boha přímo do lidského těla, tak vlastně hmota není… – aspoň co se týče lidí, který žili svatým způsobem, ale často byli před tím třeba i promiskuitní, jako třeba František byl bouřlivák, a možná o to pak měl silnější víru.
U svatého Františka jsme tedy taky během natáčení přišli na jednu strašně zajímavou věc: On je pověstný tím, že byl první člověk na světě, který takzvaně obdržel stigmata. A tato stigmata, prosím pěkně, obdržel ve skalách, na hoře La Verna, což je asi sto, dvě stě kilometrů od místa, kde působil předtím, tedy v Assisi, a dneska tam je klášter, je to poutní a turistické místo. Jenže nedávno se zjistilo, že tyto skály, kde jako první člověk obdržel stigmata, geologicky pukly v té době, kdy zemřel Kristus na kříži. To znamená, s největší pravděpodobností…
Martina: Že se tam vytvořily jeskyně.
Otakáro Schmidt: Že se tam vytvořily jeskyně nejspíše zemětřesením, a když bylo zatmění, které bylo o Velikonocích v době, kdy Ježíš Kristus naposled vydechl na kříži. To znamená na Velký pátek ve tři hodiny odpoledne, kdy pak byla v sobotu temnota, jak se učíme, a pak v neděli s rozedněním vstal z mrtvých. Takže vlastně stigmata František z Assisi nemohl dostat nikde jinde tak příznačně než v těchto skalách, který asi pukly v tu chvíli, kdy bylo zemětřesení ve chvíli Kristovy smrti.
Martina: Ale určitě se najdou nevěřící Tomášové, kteří ti řeknou, že se František nechal ukřižovat, aby následoval příklad Krista. Jak s tím vlastně můžeš – coby autor historických dokumentů – pracovat?
Otakáro Schmidt: S tím už nijak nepracujeme. Na to není co říct. Uděláme další dokument.
Martina: Ty jsi jmenoval svatého Jana Nepomuckého, zmínil jsi Kristýnu z Bolseny, zmínil jsi svatého Františka. Jakým způsobem, a podle jakého klíče si vybíráte, kterému světci, tématu, se budete věnovat? Protože vy jste točili o velkých postavách duchovních dějin, ať už to byl svatý Mikuláš, svatý Vojtěch, ale třeba také o Pražském Jezulátku, a tak dále?
Otakáro Schmidt: My jsme si právě – jak jsem říkal na začátku – vybrali ty největší církevní řády, a nejznámější světce. A většinou se to překrylo. Nepomucký není tolik spojen s žádným církevním řádem, ale třeba u svatého Františka, tam se to překrylo, protože řád františkánů je jeden z největších, nejznámějších církevních řádů, který se dále dělí na kapucíny, na minority, a tak dále. Těch nejznámějších, které navíc byly spojeny s nějakým řádem – a pak svatá rodina – je tak deset, dvacet, a bez svatého Josefa, který nám ještě chybí, jsme vlastně ty nejdůležitější už zmapovali. Zajímavá byla ještě Máří Magdaléna, důvěrkyně Ježíše Krista, která byla první v jeskyni u vzkříšení Krista poté, co byl zabalen do slavného Turínského plátna. Dělali jsme o Panně Marii. A z našich světců zase můžu jmenovat ještě třeba Palladium země České a svatý Václav. A ještě bychom rádi dělali svatého Jiří – kromě svatého Josefa – abychom měli celou Boží rodinu. A co se týče malých dokumentů pro Českou televizi, tak jsme si řekli, že by bylo dobré zmapovat nejznámější prvomučednice, které jsem jmenoval, tedy Kristýnu z Bolseny, Lucii, a teď bychom měli dělat svatou Agátu, dělali jsme Praxedu, a ještě další. Takže tam zase mapujeme tyto dvanácti, čtrnáctileté holky, který byly strašně moc mučeny proto, aby zapřely Krista.
Vědeckým zkoumáním Kumránských svitků bylo zjištěno, že Panna Marie počala 25. března a že Kristus se narodil 25. prosince
Martina: Otakáro, ještě se vrátím k Máří Magdaléně, kterou jsi zmínil: Jak musíte, jako hledači historických faktů, pracovat s ustálenými představami, které momentálně třeba vnáší do široké veřejnosti spisovatel Dan Brown? Protože, když teď někdo řekne „Máří Magdaléna“, tak i ten, kdo nikdy nebyl v kostele, vzpomene Šifru mistra Leonarda, a začne spřádat a rozvíjet myšlenky, které právě nabral v tomto filmu. Sledoval jsi tento film? Zaregistroval jsi ho? Nebo knihu?
Otakáro Schmidt: Vím, že existuje, ale nedíval jsem se na to. To mi nějak ušlo. Ale pak je, podle mě, ještě jeden strašně důležitý moment, který taky navazuje na takzvané potvrzení, nebo vědecké zkoumání, a ten je ještě z úplně jiného ranku – a sice narození Krista. Když jsme tedy byli u Velikonoc, tak jestli můžu skočit k jeho narození. Protože, jak jsem už tady zmínil, přišlo mi, že mystérium Vánoc, pro mě, už jako dítě, nebyly jenom dárky, ale to – to všichni musí cítit – že na Vánoce je doba něčím víc těhotná – něčím spirituálním. Je to taky možná tím, že je brzo tma, je to možný. Ale přijde mi, že jsou všichni něčím rozechvělí. A mně se hrozně líbil vědecký výzkum z nedávný doby, který jsme potom taky průběžně dávali do našich dokumentů, a sice, že Schemaryahu Talmon vědecky zkoumal Kumránský svitky, který byly nalezeny těsně po konci druhý světový války v poušti v Izraeli, v Palestině, nějakým pastevcem jakožto svitky v keramických nádobách v různých jeskyních. A studiem těchto svitků – to znamená, není tam nebezpečí nějaké apologetika, protože tento Schemaryahu Talmon je vědec, žid, který by asi z logiky věci neměl mít nějaký úplně vztah ke křesťanství, nebo ke Kristu. A tento vědec zkoumal v těchto svitcích, a zjistil, že kněžský služby, kdy se v době Krista střídalo dvanáct kněžských tříd dvakrát do roka, to znamená…
Martina: Kde se střídaly?
Otakáro Schmidt: V Izraeli v Kristově době, v Kristově lokaci. A odvozením z dat, která studoval, kdy archanděl Gabriel předpovídá, že Zachariáš přijde domů, a počne s Annou v jejím vysokém stáří dítě, se stalo pětadvacátého září, a že šest měsíců na to tentýž archanděl Gabriel bude předpovídat početí Panny Marie. A on odvozením těchto kněžských tříd, kdy zjistil, že Zachariáš končil kněžskou službu pětadvacátého září, a od toho se pak odvíjí pětadvacátý březen, početí panny Marie – který církev slaví celosvětově už tisíce let – a tedy to, že Kristus se narodil pětadvacátého prosince. Tedy podle této logiky, která byla potvrzena Kumránskými svitky, na základě střídání kněžských služeb.
Martina: Jenom doplním, že Kumránské svitky našli skutečně tři beduíni po druhé světové válce – říká se, že v roce 1947.
Otakáro Schmidt: Jeden beduínský pastevec, jak jsem právě říkal, který našel přímo tenhle svitek, který se týká přímo tohoto. A tím pádem, když jsme se tomu potom ještě věnovali s nějakými odborníky na astronomii, přímo tedy s ředitelem hvězdárny v Brně, s Jiřím Duškem a dalšími, tak to vychází před dvěma tisíci lety…
Martina: Promiň, a čemu jste se věnovali?
Otakáro Schmidt: Tomu datu. Tomu slunovratu.
Martina: Tomu pětadvacátému…
Otakáro Schmidt: Tomu pětadvacátému prosinci. My dneska sice máme slunovrat jednadvacátého prosince, ale vlivem výkyvu zemský osy, která se pohne za určitou dobu o jeden den, to znamená, že to vychází za dva tisíce let asi tak na tři, čtyři dny zpátky, a že slunovrat byl v té době s dnešním datem pětadvacátého, kdy slavíme narození Krista. Takže to sedí úplně přesně, že se narodil opravdu na slunovrat. U nás je to v předvečer, ale třeba v Itálii se slaví ráno. My věříme tomu, že to bylo s rozedněním, jak jinak, když Ježíš Kristus byl sluneční dítě. To znamená, že další, jako úplně podstatná věc, že Vánoce se nemůžou slavit kdykoliv, ale slaví se plus mínus tři, čtyři dny, o kterých jsem teď mluvil – na slunovrat.
Tajemstvím Jaroslava Foglara je, že Vontové se svou vontskou tradici a s tajemnou organizaci tajemných Stínadel, byli už před Foglarem. Nebyl to tedy jen Foglarův výmysl.
Martina: Otakáro, my jsme se teď věnovali především duchovním tématům, a svatým v tvých dokumentech. Ale ty jsi natáčel taky seriál Utajené příběhy českých dějin, a to se mi líbí, protože lidé mají rádi tajemno, a ty vlastně tajemno nabízíš v mnoha směrech své práce. Řekni mi, co tebe z utajených českých dějin – tebou odtajněných – nejvíce zaujalo?
Schmidt: Musím říct, že my jsme tým tří lidí: Já, Petr Bahník, a hlavně moje Jana, Jana Kristýna Studničková, která v tom hraje velkou roli – a skoro bych řekl, že to je její seriál, ale nechci to tady přehánět. Ale myslím si, že na všechny takzvaný špeky přišla hodně ona. A dneska už je to pět řad, a teď vytváříme šestou po osmi dílech, takže to bude skoro padesát dílů. A jediná podmínka na Primě byla, abychom střídali období, to znamená, nějaký skoro současný, 20. století, nebo teď, kdy žijeme, a nějaké záhady s tím spojené, a něco z historie, ze středověku, nebo eventuelně ze starověku, eventuelně se vztahující k Čechám. Takže Jana vymyslela Utajené příběhy českých dějin, chytlo se to, je to velmi sledované. Víme, že před pár lety jsme měli na Prima Zoom, a pak reprízy i na hlavní Primě, divácké rekordy i nad americkými, ruskými dokumenty.
Martina: Dobře, ale řekni mi, co skutečně zasáhlo tebe samotného?
Otakáro Schmidt: Mně se tam líbí díly, které se právě týkají témat, o kterých jsme mluvili před chvílí a který to nějakým způsobem ještě dohledávají, ale rozvíjí dál věci, který jsou až na hranici záhady. Takže mi třeba přišel velmi užitečný jeden díl z první řady – Objevil Cyril a Metoděj svatý grál? A ze současnosti třeba – abych jmenoval ty poslední, a ty, co nás třeba čekají – tak to je Tajemství Jaroslava Foglara, což je spíš profánní věc, ne úplně spojená s křesťanstvím, nebo s náboženstvím, ale je pro mě zajímavá proto, nebo pro nás, že já se vlastně od dětství dlouhodobě věnuji – říkali mi inženýr rychlošípáckých věd – a byl jsem ve Skautu Červenáček. A maloval jsem si komiksy, který se týkaly Foglara, nebo Rychlých šípů. Objevil jsem je na půdě, a to tedy byla velká mystika zrovna v těch šesti, sedmi, osmi letech, v šedesátém šestém, šedesátém sedmém, sedmdesátém roce, kdy se v tomto dívčím a chlapeckým věku tyto dobrodružný věci nejlíp vnímají. A tím, že se teď zpětně hodně věnuji Jaroslavu Foglarovi, tak vlastně přicházíme na úplně převratný věci typu, že Jaroslav Foglar koncepční věc, jako je Záhada hlavolamu, nebo Stínadla se bouří, Tajemství velkého Vonta, vytvářel vlastně na poslední chvíli, a tyto díly dopisoval v tramvaji, když jel do redakce. To mně tedy přijde úplně šílené. A další věc, na kterou jsme teď přišli a zkoumáme ji, a chceme ji mít v dokumentu Tajemství Jaroslava Foglara, je, že Vontové se svou vontskou tradicí, s touto tajemnou organizaci tajemných Stínadel, byli už před Foglarem – s Foglarem jsme i komunikovali, a tak dále – a že to nebyl úplně Foglarův výmysl. Ale byl to asi důsledek válek mezi jednotlivými čtvrtěmi. Ale to není jenom pražská záležitost, nebo jenom česká, West Side Story je důkazem toho, že mezi čtvrtěmi byly boje vždycky.
A co se týče tematiky, tak to je vlastně to, o čem teď dokončujeme film, který hned bude mít i pokračování, Lucie a Mikuláš z kouzelné čtvrti. To jsou vlastně dva příběhy, které na sebe budou navazovat jenom vágně, ale to, co je spojuje, je právě stínadelská mystika, by se dalo v tomhle případě říct. A ta pohádka se nám vlastně přetavila spíš v bulgakovský, tajemný, stínadelský příběh. A tím se nám vlastně doplňuje i to, co děláme pro Utajené příběhy českých dějin, i to, co děláme se světci pro Českou televizi, ale i pro tuto komiksovou pohádku pro kina. Takže máme vždycky radost z toho, jako bychom měli nějaký vyšší vedení, a někdo nám trošku jako by pomáhal v tom, aby tyto věci byly navzájem propojený. Takže to je další důkaz, který není tak úplně mystický.
Martina: Trošku to ukazuje, že vám Prozřetelnost nadržuje.
Otakáro Schmidt: Myslím, že jestli neumíme nic jiného, tak aspoň umíme toto nadržování vyslechnout.
Jojo, moc pěkné… Myslím ta poslední věta vyslechnout…
Je to normální napojení na vyšší Já, 7. Čakra a spojení s astrálním světem…😉 Protože žádné myšlenky nejsou jen naše, je to jen astrální projekce, jsme přijímač a vysílač… A inteligence, je ždibec v nás a zbytek v celé síti mnohovesmírů, jsme miň než zrnko, jsme jen součást kolektivního kvantového Vědomí… To je celá pravda, ale hloupostí kterou tu generujeme jsme bohužel na špičce špicí…
A proč to Vím… Protěže jsem taky byl Věřící… A pak nevěřící Tomáš… a teď vím kdo jsem a už žádnou Víru nepotřebuju…
Víra je pro ty co sešli z cesty a musejí se najít… Je to těžká cesta a nikde není napsáno, že to dobře skončí, protože jestli je to nejvíc v p….. tak to ještě není konec…. ale blížíte se k začátku, vlastně je to přestat se bát, převzít odpovědnost sám za sebe a nikomu nedávat svojí sílu ani moc, myslím i tu volební… a jak se říká, poznej sám sebe a všeho s Mírou… a to je zkušenost…
Zazvonil zvonec a pohádky je konec…
A Ježíš…, tak ti jsou dva… Ten pravý s Vědomím synergie a osvícení, myslím jen tu duši, tělo měl půjčený a neprošel, cha… S jeho vědomím ho vočůrali úplně všude, protože tam odkud je jeho duše, je tady na Zemi nepoužitelný… Asi zřejmě dobrej oddíl…
A ten druhý, tak to už Určice tušíte, z tý pohádky o knize knih, ale tu zajisté nepsal Jidáš, ale kdo Ví😉🍀🙏👿🤕