Zpět

Recese by do většiny evropských zemí stejně přišla během tohoto roku. Koronavirus urychlil spád dějin.

Text 7.6.202042 min Přehrát

Každý den jsme svědky dohadování o tom, kdo si v koronavirové krizi zaslouží státní podporu, kdo nezaslouží, kolik peněz by měl kdo dostat, a kdo by neměl dostat vůbec nic. Všechny tyto informace a dohady přicházejí tak rychle, jak rychle se mění, až se v nich nevyznají ani ti, kdo je vypouštějí. Ale opusťme hry a mírněme dohady. Jak se změní hospodářský svět po koronavirové krizi? Jaké dopady na ekonomickou situaci a na životní úroveň nás všech můžeme očekávat? Které tendence zesílí a jaké iluze společnost opustí, nebo naopak: padne společnost do ještě horších iluzí než dříve?

O tom všem, a ještě mnohém dalším, rozmlouváme s ekonomkou Markétou Šichtařovou, autorkou mnoha článků a textů, které jsou zaměřeny na oblast ekonomiky a finančních trhů. Je také několikanásobnou bloggerkou roku, držitelkou knihy roku za titul „Všechno je jinak“ – a autorkou či spoluautorkou knih jako například „Robot na konci tunelu“, „Ukradené dítě“, „Lumpové a beránci“ a mnohých dalších.

 

Martina: Markéto, velmi ráda bych s vámi rozebrala systém nových věcí, které by měly, a budou následovat v této mimořádné situaci, a nikoliv jednotlivá opatření, protože ta se mění doslova po dnech. Takže do doby, než náš rozhovor zveřejníme, může být všechno mnohokrát jinak. Tak tedy, jaký je váš ekonomický vhled do blízké budoucnosti, jaké budou následky koronavirové krize? Hospodářská krize? Vidíte to tak?

Markéta Šichtařová: Nezaměňujme příčinu a následek. Hospodářská krize už začínala na konci minulého roku, a v té době, technicky vzato, nikdo o koronaviru nevěděl, snad s výjimkou několika málo lékařů v čínských městech. Hospodářská krize se ohlašovala mnoho let dopředu, a řadu let dopředu se ohlašovalo, že tato krize bude velmi specifická, jiná než předchozí krize. Na konci roku už tak razantně zpomalovaly mnohé ekonomické indikátory, takže bylo zjevné, že je otázkou několika měsíců, kdy v Evropě v jednotlivých zemích bude recese. Ostatně Německo se v celém minulém roce pohybovalo už na hraně recese, takže bylo zcela zjevné, že se do ní překlopí definitivně. To, že následně přišla, říkejme tomu v uvozovkách „koronavirová krize“, tak to tu hospodářskou krizi pouze urychlilo a prohloubilo. Nicméně hospodářská krize by bývala přišla, i kdybychom o koronaviru neslyšeli vůbec nic, jenom bychom se pravděpodobně dohadovali o tom, jestli v recesi budeme už v dubnu, v květnu, nebo přijde až ve druhé polovině tohoto roku. Každopádně vývoj by byl velmi podobný.

Martina: Takže se naplňuje to, co mnozí předpovídali, že na koronavir se teď svede úplně všechno?

Markéta Šichtařová: Přesně tak, a to je právě nebezpečná věc, že na koronavirus se už začíná svádět mnoho věcí, které s ním zase tak nesouvisí. Nicméně mnoho lidí je teď v mentálním rozpoložení, kdy se stále ještě bojí viru, a tak jsou ochotni skočit na vějičku – a daleko ochotněji snáší větší rozhazování a zadlužování ze strany státu, protože mají pocit, že takto to zkrátka kvůli viru musí být.

Od roku 2008 se do čela centrálních bank místo ekonomů postavili vysloužilí politici, kteří buď nerozuměli měnové politice, nebo možná částečně rozuměli, ale snažili se nahrávat vládám. Tím se rozbourala nezávislost centrálních bank.

Martina: Markéto Šichtařová, řekla jste, že už na konci minulého roku se startovala hospodářská, respektive ekonomická krize, a že se vědělo, že přichází a bude jiná. Co se vědělo, když použiji zvratné „se”, které může být nebezpečné, o krizi, která přichází? V čem měla být jiná? To, že ji urychlí nebo odstartuje mnohem intenzivněji vir, to jsme samozřejmě nevěděli. Tak co se o ní vědělo?

Markéta Šichtařová: Vraťme se ještě k tomu slovíčku „se to vědělo“. Věděl to ten, kdo to vědět chtěl a kdo nestrkal hlavu do písku jako pštros před realitou. Byly tady mnohé indikátory, nechci zacházet moc do technických ekonomických podrobností, jako třeba výnosová křivka, index IFO, index ZEW a tak dále. Mohli bychom jmenovat, ale to není tak důležité. Tyto indikátory doslova několik let signalizovaly, že situace ve finančním trhu není normální a že v ekonomice existují hluboké nerovnováhy.

Problém je v tom, že v posledních letech doslovně, tím mám na mysli poslední desetiletí, možná posledních 12 let, od roku 2008, se do čela centrálních bank místo ekonomů postavili politici. Dost často místa v centrálních bankách začali dostávat jako trafiky vysloužilí politici, kteří buď nerozuměli měnové politice, kterou měli v centrálních bankách dělat, nebo možná i částečně rozuměli, ale protože byli primárně politiky, tak se snažili nahrávat vládám, a tím se rozbourala nezávislost mezi centrální bankou a vládou. Tato nezávislost je naprosto klíčová. Je to podobné, jako kdyby například soudy byly obsazovány politiky – a najednou by soudy nebyly nezávislé. Každý chápe, že v případě justice by to byl obrovský problém. Zdaleka ne každý ale chápe, že úplně stejný problém to je v případě, že se takto nabourá nezávislost mezi centrální bankou a vládou. A toto je jev, který nastal doslova po celém světě, a měl naprosto zásadní důsledky, které právě pociťujeme nyní.

Centrální banky začaly svou centrální politikou nahrávat vládám, začaly tisknout peníze a dělat něco, co předtím desítky let nedělaly – začaly maskovat varovné příznaky, že se blíží hospodářská krize. V průběhu 20. století by normálně došlo k tomu, že v okamžiku, kdy by se blížily varovné známky, že přichází hospodářská krize, tak by centrální banka třeba trochu snížila úrokové sazby, ale tím by to skončilo. Následně by přišla krize, kdy by zkrachovala řada podniků, které už prostě nemají na to, aby finanční krizi přežily, které už jsou staré a neproduktivní. A potom, co by tyto podniky zbankrotovaly, by se uvolnily nové pracovní síly a mohly by vzniknout nové efektivní podniky, které by přišly s novou technologií a využily tyto uvolněné pracovní síly. Tím by se ekonomika katapultovala na nějakou vyšší technologickou, efektivnější úroveň.

V roce 2008 došlo poprvé v novodobé historii, kterou známe, k velice nestandartnímu jevu. Přišla na počátku celkem standartní hospodářská krize, ale nestandartní bylo, že centrální banky v tu chvíli, ve spolupráci s vládami, začaly tuto hospodářskou krizi maskovat. Začaly tisknout obrovská kvanta peněz a přišly s politikou, která vešla do známosti pod pojmem „kvantitativní uvolňování“. Toto kvantitativní uvolňování zamaskovalo problémy krize a centrálním bankám se podařilo způsobit, že zbankrotovalo jen velmi malé množství firem. A že ačkoliv tady byly státy, které byly předlužené a zralé na bankrot, jako třeba Řecko, a podniky, které byly zralé na bankrot, ale nezbankrotovaly, a banky, které byly zralé na bankrot, protože měly ve svých bilancích špatné úvěry, tak ve skutečnosti díky politice centrálních bank nezbankrotovaly.

Všichni jsme měli subjektivně pocit, že prožíváme hospodářskou krizi, jenomže hospodářská krize v roce 2008 neměla pravý ozdravný efekt pro ekonomiku, který by ji katapultoval na nějakou vyšší úroveň. Tato krize, technicky vzato, nikdy neskončila, protože ačkoliv na první pohled hrubý domácí produkt od té doby v podstatě po celém rozvinutém světě rostl, tak v ekonomice přetrvávaly atributy normální krize. Tyto atributy byly následující: centrální banky držely extrémně nízké úrokové sazby, v některých případech i záporné. Kdyby centrální banky zvýšily úrokové sazby na dlouhodobě normální úroveň, třeba tři procenta, tak někde mezi 10 a 15 procenty firem v ekonomice by zbankrotovalo. To je stav, který se dá spíše přiřadit ke krizi, nikoliv k normálnímu vývoji ekonomiky – a takto bychom mohli pokračovat.

Tyto atributy krize tady existovaly, ale podařilo se je papírově, statisticky, opticky překrýt a způsobit, že velmi nekvalitně, ale statisticky ekonomika rostla. A to vedlo k tomu, že nutně musela přijít krize nová, ovšem jiná, než běžná, cyklická, která přicházela v minulosti třeba jednou za pět let. Bylo zjevné, že příští krize, která přijde, bude svým způsobem daleko kataklyzmatičtější, protože nerovnováhy posledních 12 let ne jen že stále ještě existují, ale dokonce se ještě nafukují a zveličují. Takže u krize, která nyní přicházela, hrozilo, že porazí daleko větší množství podniků, států a domácností.

A nyní do toho ještě s velmi nešťastným načasováním přišel koronavirus, a s ním různé karantény, které ještě více zmrazily chod ekonomiky. A nyní se ještě více začalo ukazovat, který podnik, která domácnost jsou zdravé, mají na to, aby to přežily. Kdybychom posledních 12 let nežili v pseudokrizi, tak by mělo mnoho podniků s největší pravděpodobností na svých účtech naakumulováno hodně likvidity, hodně volných peněz, a to, že by se třeba na dva měsíce zavřelo, zmrazilo jejich podnikání, by drtivá většina podniků s největší pravděpodobností přežila. Bylo by to sice nepříjemné, ale nebylo by nutné jenom kvůli tomu propouštět. Stejně tak domácnosti.

My jsme se ovšem dostali během posledních zvláštních 12 let do stavu, kdy jsme stále žili v podivném krizovém managementu, takže jsme všichni ve spolek v průměru žili hlavně na dluh, s extrémně nízkými úrokovými sazbami. Proto podniky neměly likviditu na účtech, ale měly dluhy. A když máte dluh, a nemáte finanční zásobu, žádný polštář, a do toho vám někdo zavře rozhodnutím shora vaše podnikání, tak se to prožívá mnohem hůře.

Recese by do většiny evropských zemí stejně přišla během tohoto roku. Koronavirus urychlil spád dějin.

Martina: Markéto, rozhovor po telefonu je nevýhodný v tom, že nevidíte, jak dlouho se již chci na něco zeptat.

Markéta Šichtařová: Gestikulujte na mě. Já se omlouvám, ale dostala jsem se do ráže, protože je to něco, co mě strašlivě zlobí.

Martina: Rozumím tomu, protože když jsem položila otázku, zda bude následkem koronavirové krize ta ekonomická, tak chápu, že vás rozhořčuje, že v tuto chvíli obě víme, že se jí tak bude říkat, ale že přesah a začátek je hluboko v minulosti. Říkala jste, že v roce 2008 krize neskončila. Teď se bude maskovat za koronavirovou krizi. Řekněte mi, jenom dvě fabulace: Kdyby virus nepřišel, jak dlouho by to tímto samospádem ještě šlo?

Markéta Šichtařová: Já jsem přesvědčená, že recese by do většiny evropských zemí přišla během tohoto roku, ale byla by to spíše druhá polovina roku. Koronavirus urychlil spád dějin, řekněme o čtyři, možná pět, šest měsíců, a rozhodně krizi prohloubil.

Martina: Vy jste tady hovořila o kvantitativním uvolňování, které dokázalo v roce 2008, a následně, mnohé zamlžit. Zdá se, že v současné době budou vlády, alespoň ta naše, shazovat lidem peníze z vrtulníku, protože OSVČ jsou na tom tak, jak na tom jsou. Rodiny zchudly a tak dále. Co myslíte, že toto kvantitativní uvolňování udělá s naší ekonomikou a vlastně i s měnou?

Markéta Šichtařová: To není tak, že budeme shazovat peníze z vrtulníku, protože OSVČ jsou na tom tak, jak na tom jsou. Kauzalita je opět úplně jiná. Peníze z vrtulníku se budou shazovat proto, neboť už tady není jiná autorita, která by tomu dala stopku a která by připomněla, že přesně toto byl plán během druhé světové války, jak zničit ekonomiky. Tehdy vznikly tajné plány v Německu: zničíme Británii tím způsobem, že Německo vytiskne falešné bankovky a bude je shazovat na Británii. A důsledkem měl být naprostý rozvrat britské ekonomiky, kterou to mělo položit na lopatky. Potom se ukázalo na základě archivů, že pravděpodobným důvodem, proč Německo tento plán nezrealizovalo a potopilo na konci války už vytištěné bankovky na dně jezera Toplitzsee v Rakousku, bylo, že se bálo, že něco podobného by Británie udělala i jemu. Čili bylo to jako ve studené válce, kdy se každý bál použít jadernou zbraň, aby nebyla použita i proti němu, tak obrovský strach vyvolávalo tehdy použití vrtulníkových peněz. Mělo to přinést rozvrat ekonomiky – a my dnes tvrdíme, že my tím budeme ekonomiku zachraňovat. Slyšíte šílenost v těchto slovech? To je něco, co už jsme dávno zapomněli, ale to neznamená, že by to přestalo platit. Tyto ekonomické zákonitosti pořád platí, jenomže dnes se dostali do vedení centrálních bank nikoliv ekonomové, ale lidé, kteří honí politické hlasy – a shazování peněz z vrtulníku zní pro ekonomicky nevzdělané lidi příliš dobře.

Stát by neměl nalévat peníze do ekonomiky. To by vedlo k tomu, že mnoho firem, které dnes přežívají jenom díky transfúzi uměle vytištěných peněz, by nepřežilo. Jsou to zombie firmy, které nepřináší užitek, a jen hledají, kde vyčerpat nějakou dotaci.

Martina: Já jsem samozřejmě použila tento příměr jen tak a netušila jsem, že vás tím opět rozhorlím. Pojďme si říct, ať už může za ekonomickou krizi cokoliv a kdokoliv, bude důsledkem této hospodářské krize dluhová krize?

Markéta Šichtařová: Ano bude, ale nemusí přijít hned, protože stejně tak, jako se dařilo dlouhých 12 let maskovat skutečnost, že ekonomika je v hluboké vnitřní nerovnováze, až to vybublalo letos, tak stejně tak se může dařit poměrně dlouhou dobu maskovat fakt, že ekonomika zejména v Evropě, ale nejen v Evropě, je hluboce předlužená, tedy v další hluboké vnitřní nerovnováze. Může se to dařit maskovat tak dlouho, dokud se vládám bude dařit vytvářet dojem, že žádné nebezpečí nehrozí a že všechno je pod kontrolou.

Tak dlouho mohou lidé, míněno různí manažeři podílových, penzijních fondů a tak dále, nakupovat dluhopisy evropských vlád a být ochotni evropským vládám půjčovat. Ovšem stejně tak, jako si Řecko půjčovalo jenom tak dlouho, než došlo k výstřelu a vrabci se rozprchli, tak jednoho dne musí přijít logicky okamžik, kdy investoři přestanou být ochotni evropským vládám půjčovat a položí si otázku: „Proč nepůjčit raději japonské, čínské, americké vládě?“ Zkrátka komukoli jinému, než předlužené Evropě, když bude zjevné, že Evropa už nebude schopna svůj dluh platit. Pokud by ho splatila, tak jedině tím způsobem, že by řízeně vyvolala superinflaci, takže by svůj dluh smazala, protože by inflace dluhy požrala. Takže dluhová krize celkem jistě přijde. Úplně se stejnou logikou, jako přišla po roce 2008 do jižních evropských zemí. V tomto případě hrozí, že přijde nejen na jih Evropy, ale i do střední nebo severní Evropy. Ale my nejsme v tuto chvíli schopni říct, jak dlouho se bude ještě dařit udržovat fiktivně tuto důvěru investorů.

Martina: Ostatně i vlády po celém světě, ne jenom evropské, se chystají nalévat do svých ekonomik peníze horem dolem. A mě by zajímalo, jestli mají v tuto chvíli jinou možnost?

Markéta Šichtařová: Samozřejmě, že mají jinou možnost. A touto možností je – peníze tam nenalévat. Samozřejmě by to vedlo k tomu, že mnoho firem zbankrotuje, ale současně si řekněme, že firmy, které dnes přežívají, přežívají skutečně jenom díky transfúzi těchto uměle vytištěných a nekrytých peněz, a jsou to firmy, které by v normálně fungující ekonomice nepřežily. Říká se jim zombie firmy, a jsou to společnosti, které nepřináší žádný skutečný užitek, žádný přínos ekonomice, jenom na sebe váží pracovní síly a hledají, kde tesař nechal díru v nějaké dotační politice, kde vyčerpat nějakou dotaci – a vytloukají levný úvěr levným úvěrem.

Tyto firmy by zbankrotovaly, a bylo by to nepříjemné, ovšem nepříjemné to bude tak jako tak, protože problém se pouze neustále hrne do budoucnosti, a tím, že ho odsunujeme, tak ho do budoucna ještě zveličíme jako sněhovou kouli. Přesně tak, jako se to stalo v roce 2008. Skutečnost, že krize z roku 2020 je horší, hlubší, než ta z roku 2008, je jen a pouze vyjádřením skutečnosti, že se krize v roce 2008 zamaskovala, a řešení problémů se odsouvalo do budoucna.

Dát někomu peníze ve snaze mu pomoci znamená je někomu jinému ukrást

Martina: Věřím, že víte o mnoha takovýchto zombie firmách, které v podstatě nic nevytvářejí, neposkytují ani služby, ani nic nevyrábějí, a přesto se tady potácí jako zombie. Ale myslím, že teď nás poslouchají mnozí posluchači, kteří říkají: „Jaká zombie firma? Já jsem měl normální dobrou firmu, jenom jsem ji zavřel, protože platím strašivý pronájem a protože jsem musel propustit všechny zaměstnance. A teď opravdu nevím, co si počnu.” Takže měly by vlády firmám, nebo lidem pomáhat, nebo kudy z toho ven? Protože nechat to jen tak být, jak říkáte, a prostě tam peníze nedávat – nevím, jestli je to definitivní odpověď, která něco řeší.

Markéta Šichtařová: Víte, dát někomu peníze ve snaze pomoci mu znamená někomu jinému tyto peníze ukrást. Zcela vědomě u toho užívám slovo „ukrást“, takto tvrdě řečeno. Ne někomu jinému vzít, nebo ho zdanit. Prostě ukrást někomu jinému. Toho, kdo je pořád ještě schopen na svých bedrech táhnout ekonomiku, kdo je schopen ekonomiku nést a dávat práci, zdaníme, vezmeme mu peníze – a dáme je někomu, kdo sotva přežívá. To není spravedlnost, to není způsob, jakým bychom se mohli dostat ven z krize. Způsob, jak z toho ven, je kombinace dvou věcí. Zaprvé nepodporovat firmy tím, že budeme přerozdělovat a někomu dávat daně nebo dotace. Naopak musíme daně prudce snížit a v tomto krizovém období odpustit daně z příjmu. To bude totiž, padni komu padni. Tomu, kdo je nejschopnější, kdo dokáže generovat největší přidanou hodnotu a zaměstnává nejvíc lidí, tomu bude logicky odpuštěn největší díl daní. Tím pádem firmy, které jsou životaschopné, přežijí. To je jedna věc.

Druhá věc je, že prostě tou krizí už jednou musíme projít, protože když jí neprojdeme, tak ji budeme odsouvat pořád dál, a problém bude stále větší. Když mluvím o větším problému, tak tím mám na mysli fakt, že se dostaneme do takzvané japonské cesty, nebo japanifikace ekonomiky. Japonská cesta se tomu říká proto, že Japonci v tom jsou. Je to stav, kdy mají celé roky extrémně nízké úrokové sazby, extrémně vysoký veřejný dluh a jejich ekonomika stagnuje, vůbec nikam se neposouvá. Nedochází k žádnému růstu, a to ani k růstu cen, ani nějaké přidané hodnoty, nebo výroby. Běžní lidé jsou v tomto stavu extrémně frustrovaní. Roste tam počet sebevražd, roste počet lidí, kteří jsou zavřeni doma a nevycházejí ven, mají jakousi sociální fobii, prostě se ekonomika dostala do stavu podivné, dlouhodobé, chronické stagnace, která nevyhovuje vůbec nikomu. A čas od času do toho přijde nějaká drobná krize. Tak toto je úplně to nejhorší, do čeho se můžeme dostat, protože to ničí lid, ničí to psychiku – a my na tuto cestu směřujeme v případě, že jednou už nenecháme problém vyhnít, ale necháme ekonomiku ozdravit.

Pro letošek bychom měli úplně odpustit daň z příjmu živnostníkům a s.r.o. A současně nechat hospodářskou krizi projít tak, aby vyselektovala, kdo je, a kdo není životaschopný.

Martina: To znamená, jestli tomu správně rozumím, že je čas na radikální řez a na odvážná řešení, tedy, že by živnostníci tento rok neplatili vůbec daň z příjmu. Rozumím tomu dobře?

Markéta Šichtařová: Čas na radikální a odvážná řešení přišel už v roce 2008, a od té doby si pořád jenom kupujeme čas a platíme za to čím dál tím větší daň. Ale ano, přišel čas na to, že bychom měli pro letošek úplně odpustit daň z příjmu ať už živnostníkům, nebo s.r.o., to je úplně jedno. A současně bychom měli nechat hospodářskou krizi projít takovým způsobem, aby vyselektovala, kdo je, a kdo není životaschopný, protože to nás stejně nemine.

Martina: Když už jsme u radikálních řezů: Říkáte neplatit daň z příjmů, a když půjdu ještě dál, umíte si představit něco jako milostivé léto? Jak to bývávalo ještě před několika stoletími? To znamená odpuštění dluhu, nebo některých dluhů úplně.

Markéta Šichtařová: Ne, neumím si to představit, respektive umím si představit, že politici s takovým názorem přijdou, ovšem já jako ekonom si to představit neumím, protože odpustit dluh znamená věnovat něco dlužníkovi – a opět ukrást věřiteli. Věřiteli, který v dobré víře půjčil dlužníkovi, a dlužník nikoliv v dobré víře, ale klidně třeba mnohdy z lenosti, z neschopnosti, svůj dluh nesplatil. Takový morální hazard je to, co ekonomiku morálně ničí, protože každá ekonomika musí být založena na tom, že smlouvy se zkrátka spíše dodržují. Mohou samozřejmě přijít situace extrémního charakteru, jako je třeba třetí světová válka, kdy se holt většina smluv nedodrží. Ale pokud budeme vycházet z toho, že se smlouvy spíše nedodržují, než dodržují, tak toho všichni okamžitě začnou zneužívat – a zhroutí se nám základní stavební kameny, na kterých stojí celá společnost. Takže ne, neumím si představit, že bychom tyto základní pilíře, na kterých stojíme, v ekonomice podrazily.

Martina: Markéto Šichtařová, nechci teď říct, že dělám rozdíly mezi tím, jestli je věřitelem nějaký člověk, nějaká fyzická, právnická osoba, nebo banka, ale přesto se zeptám: Co když je věřitelem banka, tedy instituce, která zatím z každé poslední krize, stejně tak i v roce 2008, vyšla jako vítěz? Vnímáte to stejně?

Markéta Šichtařová: Ne, banky z krize v roce 2008 nevyšly jako vítěz. Banky vyšly z této krize velmi oslabené. Mají oslabené bilance, a různé stres testy, které byly v Evropě prováděny, ukázaly, že banky jsou velice slabé a mají problém. A to, že je pak vlády zachraňovaly, byla věc jiná. Banky samozřejmě neměly být zachraňovány, ale banky jsou každopádně páteří moderní ekonomiky. Na bankách ekonomika stojí, a když si podřízneme banky, tak si tím podkopneme základní pilíř, na kterém ekonomika stojí. Říct, že banka je bohatá, tedy ošklivá, tedy může zbankrotovat, je příliš jánošíkovské. To je opět o tom, že schopným budeme brát, a neschopným dávat.

O krizi 2008 se nedá říct, že by to byla chyba komerčních bank. Byla to chyba politiků v centrální bance, kteří dotlačili do kouta banky a donutili je k tomu, že jejich bilance byly velmi nemocné.

Martina: Třeba v případě Lehman Brothers jsme spíše nalítli, než že by se ukázalo, že jsou velmi dobrými hospodáři, když to řeknu laicky.

Markéta Šichtařová: Opět musíme jít po příčině. Proč došlo k pádu Lehman Brothers: Pád Lehman Brothers bývá velmi často vykreslován jako startovní výstřel krize, která přišla v roce 2008 stejně tak básnicky, jako výstřel z Aurory byl vykreslován jako začátek Říjnové revoluce v Rusku. Ale samozřejmě to žádný začátek nebyl, byl to jenom průvodní znak, nebo důsledek toho, že revoluce už dávno probíhala – a stejně tak pád Lehman Brothers nebyl startovním výstřelem krize, ale jenom důsledkem toho, jak se předtím chovaly centrální banky. Už jsem to tady několikrát nakousla, že do čela centrálních bank se dostali spíše politici, kteří situaci nezvládali – a právě ve Spojených státech tento trend začal. Dokonce bych se odvážila tvrdit, že ekonomicky chybné chování americké centrální banky bylo tím, co spustilo krizi v roce 2008.

Myslím, že asi není úplně účelné, abych tady rozebírala, jak přesně k tomu došlo, protože to je ekonomicky poměrně komplikované, ale když to řeknu pokud možno velmi zhuštěně v jedné, nebo dvou větách, tak došlo k tomu, že se americká centrální banka už před rokem 2008 snažila maskovat problémy spočívající v tom, že banky holt poskytly velké množství úvěrů lidem, kteří je nikdy dostat neměli. A to tím, že neustále všelijak nešikovně pohybovala úvěrovými sazbami, až holt banky centrální banka dohnala do situace, kdy jejich bilance byly velmi nezdravé. Vlastně se nedá říct, že by to byla chyba komerčních bank, byla to chyba politiků v centrální bance, kteří dotlačili do kouta banky, a donutili je, aby se jejich bilance staly velmi nemocné. A potom, když holt přišla krize, tak politici pochopili, že si nemohou dovolit nechat banky padnout, a začali je zachraňovat. Ale to už bylo pozdě. A banky se samozřejmě zachraňovaly z daní lidí.

Martina: To je poprvé, co slyším, že ty banky byly obětí. Mně se to pořád nechce úplně zdát. A nechci se teď začít věnovat krizi 2008, protože o té už bylo řečeno mnoho, a třeba to někdy ještě tváří v tvář rozebereme. Zejména v případě, když, jak říkáte, krize pokračuje, a její rezidua sklízíme dodnes – a ona bytní. Přesto všechno se mi nechce vše svést na centrální banku, protože jednotlivé velké banky, které i dnes jsou „too big to fail”, příliš velké na to, aby padly, a proto je vlády pořád zachraňují, přeci věděly, čeho se dopouští, když dávají lidem, kteří nemají příjmy, třeba pět hypoték a podobně. Na to ještě navíc mají své poradce, kteří berou desetimilionové odměny za své poradenství. Takže se mi to nechce vzít tak, že – chudáci bankéři. Velká centrální banka to tak nějak na ně nastražila.

Markéta Šichtařová: Centrální banka to na ně v žádném případě nenastražila. Myslím, že centrální banka si potom, jak to dopadlo, rvala vlasy. Byla to spíše nešikovnost, než záměr. Ale musíme se na to podívat tak, že holt smyslem existence banky je dosahování zisku, a když nastavíte v ekonomice takové podmínky, že za standartního rizika není možné dosahovat zisk, tak bohužel vzhledem k tomu, že máte nějaké akcionáře, tak jste dotlačena k tomu, že zisk musíte dosahovat za podstupování stále většího a většího rizika. A to je mimochodem přesně situace, která se nyní děje v Evropě, když jsme snížili úrokové sazby více méně do záporných hodnot v eurozóně, nebo velmi blízko nule v české ekonomice. To vede k tomu, že nejsou žádné rozumné ziskové příležitosti, protože ať investujete kamkoli, tak vám to nikde nenese žádný rozumný výnos. A to potom nutně musí vést k tomu, že jste tlačena do kouta, a abyste si zachovala peníze, které máte našetřené, tak musíte podstupovat stále větší a větší riziko. Nikdo se nechce smířit s tím, že máte celoživotní úspory, a ty vám najednou mizí, protože je ukrajuje inflace – a úroky jsou tak nízké, že inflaci v žádném případě ani nepokryjí. Potom vás to zkrátka donutí, abyste se chovala rizikověji, a to je přesně to riziko, které bylo vytvořeno pro banky.

Banky, ačkoliv nechtějí, jsou donucené k tomu, aby se hromadně chovaly rizikověji, a to, že nějaká banka je příliš velká na to, aby padla, není svým způsobem problém dané banky, ale problém toho, že je nějaká vláda ochotná nechat to dojít do situace, kdy banky zachraňuje. A dá všem najevo, že každou banku v nouzi zachrání, takže banky potom podstupují velice ochotně tento morální hazard, a samozřejmě spoléhají na to, že budou zachráněny.

Zvyšováním výdajů do ekonomiky se státní sektor zvětšuje, víc přerozděluje a živí úředníky, na což musí někomu jinému brát. A soukromý sektor, který produkuje, se zmenšuje. A tomu říkáme záchrana ekonomiky.

Martina: To znamená, Markéto Šichtařová, že z vašeho pohledu úvaha, že by banky mohly v současné době pomoci ekonomikám v nouzi odpuštěním některých plateb, není správná?

Markéta Šichtařová: To pro mě není v žádném případě správná úvaha, protože to vytvoří obrovský precedens a obrovský hazard v ekonomice, a potom odpouštění plateb bude chtít úplně každý, i ten, kdo k tomu nemá žádný důvod. Kde bychom měli vést dělicí čáru, kdo si ještě zaslouží odpustit nějakou platbu, a kdo si to už nezaslouží? Takhle uvažovat technicky nejde. V žádném případě nemůžeme křivdu, která se stala třeba tím, že ekonomika byla zmražena, přenášet dále. Křivdu nejde napravit tím, že ji přesuneme na nějakou jinou instanci. Křivda se musí napravit u zdroje.

Jestliže vláda způsobila, že jsou zavřené obchody, různé provozy, a lidé najednou museli zastavit své podnikání, tak tuhle křivdu vůči lidem, to, že nemají zisk, nemůžeme napravit tím, že tuto křivdu posuneme dál a řekneme: „A my teď obereme věřitele, aby věřitelé museli platit dlužníkům.” Tím jenom vytváříme obrovský precedens a stále větší nerovnováhy v ekonomice. A křivíme tím myšlení lidí, když se najednou stává v myšlení lidí standartním, že křivda se přesouvá někam dál, dluhy se neplatí a smlouvy se nedodržují. To není normální – nedodržovat smlouvu. Jestliže už na počátku vznikla nějaká chyba nebo křivda, kdy vláda řekla: „Tak, teď musíte mít zavřenou svou provozovnu” – tak je potom na vládě, aby to sanovala, nikoliv na bance, která s tím nemá vůbec nic společného a nemůže s tím nic dělat. A vláda s tím něco dělat může, může odpustit daně, a právě tím tu křivdu částečně napravit.

Martina: Jak si vysvětlujete, že pravicové strany, a to zdaleka ne jenom u nás, se předhánějí, která lidem slíbí více, než dává právě vláda?

Markéta Šichtařová: Protože to už dávno nejsou pravicové strany. Ukažte mi nějakou skutečně pravicovou stranu, a teď mi promiňte vulgární výraz, ale ukažte mi ekonoma, který se před krizí označoval jako pravicový, a teď se z toho nepodělal?

Martina: Napadá vás někdo?

Markéta Šichtařová: Ano, mnoho jmen.

Martina: Vy sama sebe označujete za pravicovou ekonomku. A říkáte, že by to měla vyřešit vláda, ale nedávat peníze. To znamená, že jedinou variantu, kterou nyní vidíte a která by byla alespoň částečným pragmatickým řešením situace, je odpustit daně?

Markéta Šichtařová: Ano, to je z mého pohledu jediné pragmatické řešení, jak ze stávající situace ven. Protože u jiného řešení, tedy když budeme zvyšovat výdaje do ekonomiky, se musíme podívat do jádra toho, co to znamená. Zvyšování výdajů do ekonomiky znamená, že bobtná státní sektor a stále více přerozděluje. A k tomu, aby se státní sektor mohl zvětšovat a víc přerozdělovat, musí někomu jinému brát. To ale znamená, že soukromý sektor se zmenšuje, tedy ten sektor, který něco produkuje, je čím dál tím menší, a sektor, který nic neprodukuje, pouze přerozděluje a živí státní úředníky, je stále větší. A tomu říkáme záchrana ekonomiky. Naopak odpuštění daní znamená obrácený chod, tedy že zvětšujeme soukromý sektor, necháváme soukromému sektoru peníze, které vyprodukuje, a zmenšujeme tím sektor neproduktivního stavu.

Martina: Markéto Šichtařová, děkuji vám velmi za tento rozhovor o naší budoucnosti.

Markéta Šichtařová: Také vám děkuji.

Všechny příspěvky s Markéta Šichtařová

Diskuze:

  1. Nechápu, že paní Šichtařová je schopná tvrdit, že banky byly oběť v roce 2008. I když si jí vážím jako ekonoma, tohle mě dostalo.

  2. Přeji dobrý den.
    Je to pro mne velkým zklamáním, protože jsem paní Šichtařovou bral jako top ekonomku. Jenže čas ukazuje, že její jasně argumentované pravdy pravdami nejsou a ve Vašem rozhovoru zjevně i lhala. V Japonsku 10 let klesá počet sebevražd a r 2019 byl na sebevraždy nejnižší od r 1978, kdy to v Japonsku začali sledovat. No to se pak i správné myšlenky ztratí v propagandě.

  3. Šichtařová by zruinovala českou ekonomiku a tak jsem moc rád, že tahle demagožka nemá žádný vliv na českou politiku 🙂 S jejím „idealistickým“ tvrzením že v krizi se nemají lít peníze do ekonomiky nesouhlasí z ekonomů snad vůbec nikdo 🙂 Jednak je nesmysl, že firmy v potížích = zombie firmy. Potíže mají samozřejmě jakékoliv firmy a společnosti, které vlivem krize ztratí odbyt. Hlavní ale omyl který tvrdí je ten „Nechme všecho krachnout,a ekonomika si pomůže sama“ – ano pomůže ale pouze za příšerného zchudnutí celé společnosti. Je totiž iluzorní představa, že pokud by padly podniky a výrazně se zvedla nezaměstnanost, že tito lidé by potom brzy našly novou práci, nenašly. Ono totiž vybudovat prosperující firmy, které zaměstnají hordy nezaměstnaných, není otázka dvou let, proto je levnější a všechny vlády na světě to vědí krátkodobě je zadotovat jakýmkoliv způsobem, třeba i formou odpuštěním daní, jelikož za dva roky zase prosperují, jejich zaměstnanci utrácí, roztáčí se ekonomika a státu jdou daně. Blbost je pouze zachraňovat ty firmy, které ani po konci recese nebudou schopné zisku. Já miluju tyhle idealistický demagogy, většinou mají tyto idealistický názory jenom do té doby, než realita prokáže, že nefungují. Souhlasit s ní mohu pouze s tím, že centrální banka nemá držet nízký úrokový sazby v období růstu a také má pravdu v tom, že dlouhodobé masívní dotace a přerozdělování je neefektivní a zatěžuje ekonomiku a je v principu špatně, to ovšem neplatí o krátkodobé dotaci něčeho, co se stane posléze ziskové, tady jsou totiž klamavé používané pojmy jako dotace, podpora, přerozdělování, ve skutečnosti je ale krátkodobá finanční podpora projektu, který je posléze ziskový, fakticky investicí, neb v krátkodobém nebo střednědobém horizontu projekt přináší zisk, tudíž nejde z hlediska významu o dotaci ale nazývá se to dotace, což je klamavé nikoliv jen pro veřejnost ale dokonce i pro slaboduše uvažující ekonomku s absencí empatie 🙂

  4. LIDÉ SI MYSLÍ O SVĚTĚ NĚCO JINÉHO, NEŽ BY SI MĚLI MYSLET.

    Tento neuvěřitelně provokativní výrok není můj, i když by se ke mně jistě hodil. Je výrokem snad největšího myslitele v dějinách lidstva, nositele Nobelovy ceny za ekonomii Augusta Friedricha von Hayeka, člověka skrze dědečka, s  moravskými kořeny. Co mu na první pohled tak drzé vyjádření umožnilo ?

    Je to samozřejmě jeho dílo, které nemá obdoby. Nikdo, opakuji nikdo, se nedostal ve svém vědeckém bádání tak daleko, hluboko a zároveň vysoko, jak jinak to vyjádřit, než on. Vždyť přináší jen a jen na vědecké bázi a úrovni vysvětlení vzniku a funkce lidské mysli, která je v jeho podání zároveň, jak nástrojem vědeckého bádání, tak sama o sobě i jeho předmětem.

    Velmi košatý a složitý vědecký výklad procesů a zejména principů, na kterých lidský svět vyrostl a stojí, a který je popsán v Haykeových knihách a v jeho díle, je samozřejmě základem a studnicí vysvětlení této nejsložitější vesmírné entity. Lidská mysl je supersložitým spontánním řádem s vývojem souběžným, který nám umožňuje stále vyšší a vyšší kvalitu našich životů ne proto, že by ho organizovala nebo dokonce organizovala lidský svět, ale proto, že nám umoňuje se na něho stále lépe a efektivněji adaptovat.

    Jak je to možné ? Tak, že lidská mysl je vnitřním informačním adaptačním uzlem spontánního řádu lidské interkace a lidského světa, souběžně s ním vznikajícím a spontánními silami vývoje evolučně cizelovaným. Je dominantní možností jejího nositele, tedy lidského jedince, přežít a zejména rozvíjet se v interakci s ostatními jednotlivci.

    Lidská mysl sídlí v mozku, tomuto neuvěřitelmému zařízení, které takovou možnost dává a co víc, je schopno se přizpůsobovat během lidského života podle toho v jakém prostředí a opakujících se situacích se člověk nachází a  umožňuje mysli svým vnitřním uspořádáním produkovat rozum, tedy člověku myslet. Rozum však není ničím jiným, než naší vědomou kázní v závislosti na naší momentální pozici ve spontánním řádu lidského světa, tedy adaptačních potřebách, naší kázní v přístupu k abstrakci, jako nástroji lidské mysli k uchopení nekonečného množství konkrétního. Co je rozum jsem však popsal jinde.

    Vraťme se tedy na závěr k nadpisu eseje. Proč tvrzení v něm obsažené je pravdivé ? Jednoduše proto, že o takovém uspořádání našich vnitřích procesů a dějů v mozku lidé nemají ani tušení. Vůbec nevědí, že jejich mysl se skládá z evolučních pravidel chování spontánního řádu, tedy z tzv. pravidel správného chování, potom z pravidel organizačních, generovaných rozumem pro konstrukční práce a postupy a  z  instinktů geneticky předávaných a že této směsici plně podléhají. Rozum nám umožňujě zejména udržovat naši pozici v mezích, které vyhovují našim adaptačním potřebám.

    V žádném případě nám neumožňuje organizovat tento rej spontánních sil a  už vůbec ne spontánní řád lidského světa, tedy lidský svět sám. Meze a hranice rozumu jsou takto stanoveny a lidský rozum je při jejich obří složitosti nemůže zachytit a nemůže je vysvětlit. Jen bez výjimky přijmout, natož, aby jim diktoval.

    Tohle nikdo neví a tak pravda v nadpisu eseje je zřejmá. Lidi chtějí organizovat lidský svět a ono to nejde ! Proto tolik mrtvých mezi nimi a zmaru z  jejich nekonečných svárů a válek… Dzp.

  5. Ekonomika a politika jsou úzce spjaty. Paní Šichtářová je toho důkazek když tvrdí, že je pravicová ekonomka. Její ekonomické názory jsou tedy ovlivněny nějakým politickým směrem.

    Její řešení jsou takové teoretické plky k pivu. Stejně jako když chlapi v hospodě chytračí o válce kdesi na druhém konci světa. Jak by se tam měl udělat kobercový nálet apod. V momentě kdy se ta válka přesune k nim a začne si jich a jejich rodin bezprostředně týkat, budou chtít všichni jen jedno.
    Okamžitý mír. A hlavně, aby se to už nikdy neopakovalo.

    Stejně je tomu tak i s ekonomickou krizí. Za těmi padlími firmami budou masy lidí.
    Pokud vlády nebudou pomáhat těm jenž padli na zem, ale začnou odpouštět daně těm jenž krizi ustojí a v mnohých případech se jich dotkne jen meziročním propadem zisku na úroven roku 2016. Čekjí je sociální bouře. Lidé nebudou chtít žít v systému, s nějakými cykly. Začnou volat po změně systém který jim a jejich potomkům zajistí stabilní život.
    Toho si jsou vědomi i pravicový politici jímž tento systém zajišťuje blahobyt a krize by se jich osobně moc nedotkla.

  6. Moudrá paní!!
    Popsala a pojmenovala vše naprosto přiléhavě.
    Skrývání krize od r. 2008 až po současné svalování viny na „coronu“.
    Výborná paralela neuskutečněných německých válečných plánů se současným „zachraňováním“ pomocí rozdávaných peněz.
    To se snad musí rozsvítit i zcela negramotnému člověku.
    Velmi poučné čtení!!! Palec nahoru!

  7. Rady pravicové ekonomky aneb jak udělat z bohatých ještě bohatší a chudých ještě chudší.

  8. Ale kdepak, pane anonyme. Kdo filosofuje nic neví. Kompozitivní teorie je čistá věda. Jejím středobodem není nic mýtického, ale reálný vesmírný sebepeřádací, seberegulační a sebezáchovný fenomén… Dzp.

  9. To jste se pane Janyška posunul od ekonomie k filozofii,že.Ale pan Pech vám výstižně odpověděl,co zajímá dnes většinu komzumní civilizace.Tak to zkrátka je,musíte se s tím nějak vyrovnat.

  10. Pěkně zřetelně polopatisticky vysvětleno,jak z této krize vyjít co nejlíp. Teď se jenom s odvahou k tomu postavit čelem!

  11. Šichtařová, já nechápu její logiku, když podnikatel neodhadne trh jede na dluh apod. tak viníkem je on, neni viníkem trh co mu umoznil se chovat nezodpovedne

    ALE

    když ten samí trh umožní chovat se nezodpovědně bankám, tak je není vinen bankéř, ale je vinen ten kdo nastavil trh=vlada, co na tom, že vlada nastavuje trh zakonama i pro podnikatele, bankeri vini nejsou jak vysvetlovala moderatorce, vina je centralni banka 😀

    Paní Šichtařová, „sorry jako“, ale to snad nemyslíte vážně? Jako chcete fakt tvrdit, že když dva dělají totéž není to totéž? Že když něco děláte vy jako ekonomka je to vlastně něco jiného než kdž to dělá elektrikář? V čem za vaše chyby může centralni banka a ne vy, kdežto u elektrikáře on sám a ne stát…

    Měl jsem za to, že umíte ekonomiu, ale jestli v ni používáte stejnou logiku, tak už chápu, že s váma mají další ekonomové problém, vaše logika je řekněme „zajímavá“…

  12. Pech Patriciové něco posouvají? Kdo jimi je? Těmi urozenými, obvykle zdegenerovanými… Většinou na základě archeologických fakt a historiografických výzkumů posunul něco někam prostý chuďas, který byl geniální a osud a doba mu zrovna přála. Patriciové jinak mají daleko konzumnější zájmy, než ti plebejci, kteří musí alespoň makat, než si dopřejí tu dnešní dekadentní „zábavu“… Takže buďme fér!

  13. Richarde Pechu, lidstvo je nevzdělané tak, až to bučí až sem. Lidé jsou prakticky výhradně je a popuze pouze oborovými specialisty a to ještě miliardy z nich jen velmi jednoduchých oborů. Otitulovanci jsou jen lépe v oborech vyučeni.

    Vy však nabádáte k tomu, aby to bylo fuk. Vy žádáte prakticky ukončení vědeckého bádání, protože jeho výsledky lidi stejně naznají.

    Samozřejmě, že platné vzdělání ve školách zejména v oblasti věd společenských neprobíhá a samozřejmě, že začít musí. Kdy však, to nevím. Vědecká kompozitivní teorie, jejímž středobodem jen právě teorie spontánního řádu, naházela rudé, černé a všechny ostatní socialisty, včetně zelených, do jednoho zločineckého pytle a tak ho zablokovali. To však nic nemění na její platnosti.

    Pak se ovšem nevzdělané lidstvo bude sebevraždit dále, neboť si myslí o lidském světě něco jiného, než by si mělo myslet… Dzp.

  14. Karle Janyško, špatně posloucháte. Svobodné universum už celé roky hovoří o to, že tu je cosi jako informační rovina, na kterou doposud nevidíme, tak jako jsme ještě nedávno (do vynálezu elektronového mikroskopu) neviděli viry a ještě před tím bakterie, o tom, že existují bezpečnostní protokoly planety Země, které ignorujeme, namísto toho, abychom pracovali v synergii s nimi.. Věrozvěsty JEDINÉ SPRÁVNÉ PRAVDY a plkálisty musíte hledat jinde, ne mezi diskutéry Svobodného Universa.

    MIMOCHODEM, co je to JEDNO, co lidstvo stále hledá?

    Opravdu si myslíte že někdo něco hledá? Většina lidstva nehledá nic než kus žvance a povrchní zábavy, a je jedno jestli se to jmenuje Colloseum nebo Česko hledá superstar. Pořád to jsou ty plebejské Chléb a hry a jen nemnozí patriciové cosi hledají a někam lidstvo posouvají.

  15. A co je to spontání řád obecný, co jsou jeho vzájemné replikace, co je spontánní řád lidské interakce a lidského světa a například lidského těla, víte ? A že vykazují sebezáchovné, sebepořádací a seberegulační účinky také víte ? A že mu podléhá úplně všechno, víte ? A že je to život sám ? Ano ?

    Tak proč o tom nepíšete ? Proč se nesnažíte aspoň české občanstvo seznámit s tím JEDNÍM, co lidsvo stále hledá ? To co zveřejňuujete jsou jen takové plky, které jsou možná dobré pro vaši válku s ostatními plkálisty, ne však inspirací pro všechny… Dzp.

Napsat komentář k „Václav ŠpalekZrušit odpověď