Místo vytváření mostu mezi odlišnými názory jsme si vybrali stranu – a prohloubili jsme propast mezi lidmi

Martina: Danieli, když jsme začínali s tímto pořadem ještě v Českém rozhlase, to byl někdy rok 2016, tak si vzpomínám, že jsem se především věnovala survival technikám, kurzům přežití, blackoutům a tomu, co by mohlo následovat. A teď, když Evropská unie přišla s takzvanou Strategií připravenosti, tak mi přijdou úplně marní. My jsme se už posunuli trochu někam jinam, než abychom si říkali, že máme mít doma těstoviny a vodu, ale přesto všechno Evropská unie tuto strategii zveřejnila. Je to jakési „Dobré ránko, Evropo“ s tím, že máme mít doma zásobu jídla na 72 hodin. A protože vám jsou tyto kroky také vlastní – bavili jsme se o vašem speciálním kurzu, o Indiánské stezce pro děti, Indiánská stezka přežití, tak jak čtete to, co na nás najednou Evropa vybalila?

Daniel Ďuriš: Jak to tady u vás krásně řekl Lubomír Zaorálek, jestli to říkám správně. On jasně definoval, je to PR akce – stejně jako v době covidu. Je to práce s podvědomím lidské společnosti, kdy se nejdřív do společnosti pouští nějaké šokové věci, to znamená, že se prvně vystaví červený praporek, a tím získají pozornost, protože jde vždycky o pozornost, protože pozornost diktuje, kde je jejich – tedy lidí – přítomnost, to znamená jejich život. Takže oni se zase se snaží chytit pozornost, přestřelit to nějakým názorem, který je iracionální.

A tím chci odpovědět tak, že když to tady před lety říkali zajímaví lidé, které jste třeba zpovídala, tak to přežití bylo v příjemné podobě, v nějaké připravenosti, v tom, že jsme nějací skauti, nebo pionýři, prostě jako trampíci – tady v Čechách k tomu máme blízko – a že oživíme nějaké takovéhle metody a techniky, abychom měli pocit, že pro to něco děláme, což nás leckdy uklidní. To bylo příjemné. A v momentě, kdy to nařídí Evropská unie, tak je to strašák. Ale je to zase jenom kec. Kdyby opravdu nějaké takovéto struktury chtěly chránit lidské bytosti, chovaly by se jinak. A hlavně by změnily nenávistné prostředí, které každý den vytvářejí protichůdnými informacemi, PR akcemi, kterými nás chtějí zachránit, ale neuvědomují si, že lidé si sami berou život kvůli jejich rozhodování. To je prostě absurdita, stejně absurdní jako všechno, nebo to tak vypadá. Ale vytváří to pár lidí, kteří mají mocné techniky jako v dobách nějakých pohádek, a mají k sobě média, a vlastně svým způsobem vytvářejí magické skutečnosti iluzorních světů, které potom reálně působí v životě na nás na vesnici. A je to potom opravdu vtipné, je to jako žít nějak v Simpsonech.

PR akce a manipulace vytváří iluzorní světy, které nakonec reálně působí na život obyčejných lidí

Martina: Takže když jste dostal zkušenost v showbusinessu – jak vypadá show, jak vypadá business, jak vypadá manipulace – tak teď na těchto krocích, které Evropská unie podniká, vidíte, že to je zabaleno do hávu toho, že nás chce všechny zachránit a spasit?

Daniel Ďuriš: Přesně tak. Jsem opravdu Danielu Landovi vděčný, že mi v životě tento vhled umožnil. A vím, že to dělal vědomě, že mi to opravdu chtěl ukázat. A on to už tenkrát řekl na Slavíkách: On prostě měl na to tam vystoupit a říct…

Martina: „To jsou oni, kohoute.“

Daniel Ďuriš: Pravdu, kterou já jsem tenkrát vůbec nepochopil. Ale to je ono: Kohout oznamuje ráno. Dneska většina lidí může vidět, co v tom sále sedělo za lidi, kteří jsou schopní v každém režimu… Vždyť to vidíte, co tito lidé třeba řekli o vás. A vy jste opravdu vzácná bytost, která tady vytváří příjemné prostředí, umí se ptát, nenechává se opít rohlíkem. A oni prostě použijí něco takového – to je strašné, to je prostě strašné. Takže já jsem vděčný, že jsem to věděl, protože to můžu lidem vyjevit, ukázat v nějaké zkratce, třeba v podobě cikána na mopedu. A potom vzniká ten pocit: Vždyť jsme to všichni cítili a věděli. Dneska už je jasné, co tady ti umělci vlastně svým způsobem vytvářejí, a že skutečné umění je v zahrádkách lidí, v tom, že tady jsou lidé třeba úžasní chataři. A to je umění. Sledovat zahrádky třeba u nás na vesnici je poezie, prostě pastva pro oko. To, jak si tam ženy kompozičně vyhrajou, sladí všechny věci – to je neskutečné umění. A ne banán přilepený ke zdi.

Martina: Danieli, vychvalujete zahrádky, ale rozmohl se nám tady takový nešvar, že děláme zahrádky se – jak já tomu říkám – bezzajícovou úpravou. Všechny jsou to bezživotné, pohledové zahrady, střižený trávníček, do toho několik jehličnanů, což jsou věci, které se nedají jíst, nedají se použít – pokud někdo nemá vaše zkušenosti, že je dobré si tak trochu připravit borovicové jehličí na pánvičce. O čem to vypovídá?

Daniel Ďuriš: To bylo nádherně vidět u nás na vesnici – tam byly staré zahrady. Tento příběh začíná tím – jak říkal pan Mahler – jako dramatický úvod, kterým mohl vůbec katedrálu uvést v život – že první je podloží. Takže třeba u nás je pískovcové podloží, zároveň vápencové, je tam třeba dobrá voda, a zároveň se tam dobře daří skalničkám. Takže tam v sedmnáctém století přišel zajímavý zahradník a rozjel něco, co se drží dodneška, tedy krásné zahrady, které jsou kombinací krásných skalniček, něčeho ozdobného, a zároveň třeba jedlých stromů. A to celé vytváří kompozici – jak to říkal Hrušínský, že: Tohle tě dojme.

Martina: Karle…

Daniel Ďuriš: Jo, „Karle, jen se na to podívej“. A ještě pak řekne: „Jdi do hajzlu s tou chemií.“ Takže jsem tam pozoroval toto. A pak se tam stalo, že se začaly stavět nové baráky, které se začaly lepit na staré domy a zahrady, a chvíli tam byl trend – jak říkáte – umělých trávníků, keřů, a hlavně grilovacího prostoru. Protože lidé to staví a berou si hypotéky hlavně kvůli tomu, aby měli hezký barák, hezkou grilovací terasu, a udělali grilování s přáteli, kteří jim řeknou, že mají dobrý bazén. A když tohle se nestane, tak ti lidé jsou docela nešťastní. Takže tam byl tento trend, a chvíli to i vypadalo, že staré zahrady toto přebírají, a já jsem z toho byl tenkrát nešťastný. A dneska je zase opačný trend, že se staré zahrady krásně udržely – někdo někde porazil nějaké stromy a tak dále. Lidské vztahy se tam totiž drží jinak ve starých zahradách, a jinak v nových barácích, které jsou opravdu, svým způsobem, vytvořenou iluzí. Některé tyto baráky nekopírují přírodní, přirozené věci, jako třeba sluníčko, a tak dále. Takže je i vidět, jak prostředí působí na buňku. Takže je třeba vidět, jak se třeba rozpadají vztahy v umělých zahradách a umělých barácích, kde prostě se už negriluje, prohodili si různě manželky, a vlastně to končí, protože se to nemá o co se opřít. Kdežto když je člověk na přirozené zahradě, tak na jaře už musí vylézt, i když se mu třeba nechce. A v tu chvíli je člověk proměněn prostředím. A když potom člověk sedí u staré jabloně – může to být i mladý člověk – tak mu je jinak. Kdežto, když sedí u ratanového nábytku na šedé grilovací terase, a všechno se rozpadá – na grilovačku nikdo nepřišel, a televize ho už nebaví – tak není o co se opřít.

Kombinace pravé a levé hemisféry přináší vyrovnání a vymanění z extrémů

Martina: Danieli, ačkoliv vyprávíte takto poeticky, tak já, jak jste říkal, se nesmím nechat opít rohlíkem, musím využít toho, že tu mám tvůrce kurzu přežití. Ale můžete si to uchopit po svém. Vy jste řekl, že člověk skutečně zjistí, co v něm je, až kdy nastane opravdu stresová situace – a s tím se nedá než souhlasit – protože ne všechno se dá připravit dopředu. Ale vy jste zároveň vždycky kladl důraz na přípravu, na prevenci. Takže mi řekněte: Tato doba si žádá celé muže i ženy, protože nám pořád někdo připravuje stres, ať už skutečně, nebo uměle, a my se v tom poměrně necháme utopit. Řekněte mi, jak se tedy na tuto dobu připravovat? Jak by zněla vaše poučka pro lidi, kterým chcete poradit, jak přežít tenhle život?

Daniel Ďuriš: Kombinovat to, co se už projevilo u zajímavých bytostí v historii a v různých obdobích, třeba v renesanci, kdy bytosti spojily pravou i levou hemisféru, a přestaly kroužit kolem extrémů. Myslím si, že tahle doba tlačí lidi, aby pravé, levohemisférové myšlení, svým způsobem vystředili. A to přijde až v momentě, kdy se přehltí informacemi, a přijde takzvané sokratovské „nevím“. A z tohoto nevím se potom lidé můžou vrátit do svých životů, a začít dělat některé věci jinak, a tak dále. Takový mám pocit z trendu společnosti, jak se to globálně vyvíjí. Protože část zobrazuje celek, a naopak, inverzně. Je to jako holografický vesmír.

Mám pocit, že se zároveň dostáváme do bodu, svým způsobem zlomu, kdy jsme léta stavěli své vlastní tělo – ale v globálu. Tedy, že třeba 100 000 let trvalo zemědělství – nějaká první trávicí soustava. Pak jsme budovali logistiku, to znamená nějaké svaly. Po logistice přichází neuronová síť, to znamená digitalizace našich životů. A posléze, mám pocit, když je tělo vybudované, tak se probouzí, začíná fungovat jako celý organismus. A myslím, že jsme přesně v téhle fázi, která může být hrozně chaotická, protože vyznat se v této situaci není úplně jednoduché, i když by každá první poučka měla znamenat: „Vyznej se v situaci, a přežiješ ji.“ Nevím, jestli je úplně možné se v této situaci vyznat, protože někdy ta tíha padá na člověka z toho důvodu, že se lidé chtějí vyznat, a tudíž sají každý den miliony druhů informací, a nedokážou žít vlastní život. A tam pak přichází třeba nějaký pocit úzkosti, deprese, přeinformovanost. A pak to třeba přechází na děti, a komplikují se, a rozvíjejí se problémy. Takže moje rada zní: Žít. Opravdu žít. A opravdu si to prožít, a uvědomit si věci, které nás štvou a ty okamžitě změnit, pokud to jde. A kombinovat své racio a své srdce. To znamená, rozhodovat se někdy, v některých situacích, citem a někdy mít opravdu záměr. To znamená, propojit cikána a Čecha. Cikán by řekl člověkovi ve fabrice: „Nedělej to. Nedělej v noci. Zabíjí tě to. Jako člověk máš svou důstojnost.“ A bílý člověk by zase cikánovi řekl: „Nauč to děti.“ Protože oba tyto směry si můžou něco říct. A mám pocit, že to je příběh téhle země. Já se snažím radit lidem v této zemi, protože mám pocit, že rozumím tomuto prostředí. A toto prostředí je spojení dvou hemisfér na světě: Myšlení a struktury Západu – a Východu. Racionality, tržní ekonomiky – a určitého východního myšlení, které je spíš nespecifické. A tyto dva názorové systémy se střetávají někde v naší krajině, a my z toho cítíme obrovský tlak, a nejsme schopní se dohodnout a racionálně uvažovat. Ale z tohoto tlaku pak vzniká imaginace myšlenek pro celý svět – mám pocit, že se to tady děje už od dlouhé doby. A proto je třeba naším národním symbolem most, který propojuje dvě hemisféry. A krásně to zrcadlí naše současná vláda, která místo toho, aby vytvořila most, tak řekli, že si vybrali stranu. To vlastně zrcadlí celý náš problém. My máme hledat most. Most, který komunikuje. Most byl komunikační nástroj. Most spojuje dva břehy, dva extrémy, které jsou zároveň neslučitelné, ale ten most je spojuje. A to si myslím, že je ústředním motivem této země a tohoto prostředí. Takže v tomto prostředí lidem radím uvolnit se. Já neradím, já ukazuji, co funguje, a na co jsem přišel, abych se dostal z této situace, která je pro mě třeba nepříjemná.

Učit děti hrou a vzájemnou spoluprací je efektivnější než autoritativní vedení

Martina: Žijete v nějaké enklávě, máte tam kolem sebe vytvořeno mikroklima – snažíte se třeba vaší vesnici, vaše okolí, nějakým způsobem připravovat, ovlivňovat? Máte to v sobě. Máte v sobě instruktora kurzů přežití? Našla jsem na internetu stránky s Indiánskou cestou, takže se vám dodnes mohou rodiče, školy ozvat, a vy pravděpodobně jejich děti na kurz vezmete. Co radíte dětem ve vašem nejbližším okolí?

Daniel Ďuriš: Je to právě tak, že si myslím, že by bylo nejlepší efektivně rozšířit nějaké myšlenky, a spustit nějaký systém, který si žije sám – naproti tomuhle systému. Využít čerta. Takže já jsem to udělal tak, že jsem začal zadarmo předávat indiánské stezky instruktorům po celé republice, a vymyslel jsem to tak, že si to prostě objedná škola, on přijede na školu, a děti, třeba v počtu osmdesát lidí, tuto hru ten den hrají. A tak to funguje nejlíp. Takže to není tak, že se mi někdo ozve, já ho někam provedu, protože pak se z toho stává nikoli hra, ale že se někdo soustředí na mě: Tak jak teď rozděláte oheň? Delegují na mě zodpovědnost, všechno. Kdežto tady děti vybíhají po partičce samy, a to jsou ty přidané hodnoty na stezce, které já nikdy neokecám. Já musím lidi uvést do nějaké hry, a oni pak hrají jako tým. Takže se tam naučí spolupracovat. Zjistí, že tlouštík, který nevyšel kopec, a všichni se mu tam smáli, potom jako jediný rozdělal oheň. A nikdo tam děti nemusí koučovat a říkat: Vidíte, takže jste ho nejdřív odvrhli. Na jejich tvářích je pak vidět, že jim to došlo, a o to mi jde, vymyslet hru, která by byla efektivní.

A to samé je s vesnicí. V momentě, kdy bych si tam vzal nějaký pocit, že je mám něco učit, tak vedení obce, si myslím, by si myslelo, že jsem pro ně nějaký Dan, kterého tam znali jako malého, který je tak trochu jiný, chodí bos, maluje obrazy, a něco tady říká. Já se spíš snažím být normálně svůj, usmát se na lidi, a oni se třeba na mě taky usmějou, a pak, když jdu po druhé kolem, tak mi třeba paní poradila se zahradou, a vyměnili jsme si nějaké kytky, a tak dále. Ale nepřipravuji je na katastrofu, nebo na nějaké systémy, protože to je velice složitá věc. Musíte znát dopředu scénář, který se stane, a tak dále.

Myslím, že tady lidé rádi, nebo i neradi, straší a pak něco prodávají ohledně přežití, a většina kurzů přežití se zvrhne na to, že lidé pak začnou nakupovat všechny možné pomůcky, a baví je to, a tak dále. A od toho se snažím trochu distancovat, a daří se mi to tím, že jsem svůj, dělám si, co chci, a denně jsou v mých videích návody, jak být osobně třeba rezilientní, a tak dále. A pak se soustředím na děti. Dneska už je po republice asi 11 stezek, kam se můžou školy přihlásit. Taková stezka splňuje takzvaný POKOS, což je příprava občanů k obraně státu, takže to školy vlastně mají v osnovách, a my jsme jediní, kdo to dělá, a předávám to. A i teď to tady to funguje tak, že když si mě někdo pozve, chtěl by dělat stezku, tak já mu celý koncept předám zadarmo, pomůžu s rozjetím. A tyto stezky si pak mezi sebou platí asi tisícovku na nějaké administrativní poplatky, na webové stránky, a tak dále. Ale můj úmysl je, aby tím po republice mohlo projít co nejvíc škol a dětí, a aby to nebylo závislé na mně.

Antidepresiva způsobují odříznutí od života a zabraňují přirozené společenské korekci

Martina: To, co jste před malou chvílí říkal, vede k poznání, že mnohdy je cílem těchto kurzů nejprve v člověku vzbudit strach, a pak ho uhasit. A já si uvědomuju, že v tomto módu také jedu, a občas ho sama v sobě probudím, a zase se snažím něco nového dozvědět. A strach je v tomto smyslu slova pro mě jakousi součástí výkonu, přípravy. Ale asi nejdůležitější je, dokázat strach ovládnout, což je samo o sobě nejdůležitější pro jakoukoli činnost. Máte na to nějaký fígl? Vyzkoušel jste si na sobě něco, jakým způsobem se naučit ovládat strach? Třeba když člověk padá k zemi, a země se rychle přibližuje, a on zjišťuje, že padák už se nerozbalí?

Daniel Ďuriš: Já úplně nevím, já takovéhle strachy nemám, nikdy jsem nad tím pořádně nepřemýšlel. Jsou samozřejmě metody, které jsme rozvíjeli třeba u Daniela Landy. Například si vezmete nějaký symbol, který si třeba nabijete v příjemném stavu, a pak, když jste v nějakém nepříjemném stavu, si ho vybavíte, a on by ve vás měl vybavit nějakou emoci, a pak se dokážete soustředit. Já jsem si spíš všiml, že je několik typů lidí, kteří jsou hozeni do nějaké takové situace: Jsou typy lidí, které to nějak začne bavit, začnou čerpat informace, stahovat si snad z celého vesmíru, a přijdou na geniální způsob řešení. A pak jsou lidé, kteří ztuhnou, zamrznou, a čekají, co bude. A nikdy jsem nepřišel na to, jak těmto lidem pořádně pomoci, protože každá takováto situace je jiná. A kdybych je připravoval na nějaký druh situací, tak by vlastně mohli prožít něco jiného, takže je to stejně zaskočí. Ale vzniká to celoživotním přístupem k věci. Nemyslím si, že se to dá naučit za jeden kurz, ale vzniká to celoživotním přístupem. Třeba tím, že říká pravdu, dělá to, co si myslí, prožívá věci, a tím vzniká pocit, že žije – a pak se třeba tolik nebojí. Většinou se bojí lidé, kteří celý život nic nezažili, všechno mají jenom zprostředkované z televize, takže se pak všeho bojí. Kdežto čím víc člověk poznává život, tak mu realita ukazuje, že svým způsobem fakt není, čeho se bát.

Martina: Ale nejrůznější struktury se v nás snaží čím dál víc vyvolávat obavy z války, strach z války. Může to být k něčemu dobré?

Daniel Ďuriš: Já moc nemám rád různé filozofické směry, které třeba říkají, že všechno je k něčemu dobré, a všechno tak má být. Mně to jednou říkal pan psycholog Maroš na to, když jsem mu říkal, že jsem byl svědkem dětí, co si chtějí vzít život, a že to je nepříjemné a že mám pocit, že on s těmito názory vytváří jakýsi alibismus, jakože je to hezké, že všichni zatleskají, dají 400 korun za lístek, a pak odejdou, a nic se nezmění. A mně vlítla myšlenka, že bych se prostě zvedl, nakopl toho člověka do rozkroku, a pak mu řekl: „Vaše duše si to sem přišla vybrat, protože všechno je tak, jak má být.“ Tohle je pro mě opravdu pokrytecký alibismus, takže nemám pocit, že by to k něčemu bylo, že by nás to někam vedlo.

Já mám prostě pocit, že jsme jako lidé ztratili pozornost, přestali jsme se věnovat ctnostem, a jsme svědky šíleného světa, kterému nerozumíme, do kterého máme strach přivést vlastní děti. A bohužel to celé stojí na tom, že my, jako společnost, bychom se rychle poučili a změnili ten tlak, který na nás působí, ale bohužel se stala jedna věc, která je v historii absolutně nová, a to jsou antidepresiva. Až 50 procent lidí je na antidepresivech. Antidepresiva dělají to, že člověk necítí, neuvědomuje si plně svou vlastní situaci, a je mu jedno, co se děje. A to je to, s čím tady všichni bojujeme: Že je tady jedna část lidí, která cítí, co se děje, působí to na ně, chtějí nějaké změny, chtějí se tomu třeba postavit, není jim tato situace příjemná. A tento tlak od života na nás působí proto, abychom něco změnili. My jsme ale přišli s něčím, co ještě ani nedosahuje hranice čerta, a to je to, že dáme lidem chemickou věc, která je odřízne od života, a oni to pak vykonávají dál, i když je to vlastně ničí. A to je hlavní motiv, proč společnost nemá korekci vlastních chyb, a je pořád na spirále podivnosti.

Lidé by měli pocítit nepříjemnost života, aby získali motivaci pro změnu

Martina: Protože kdybychom nemohli sáhnout po práškovém veselí, tak bychom si uvědomovali tu bolest, jakou nám způsobuje stav života, který vedeme?

Daniel Ďuriš: Přesně, ano, a tím pádem by nás to vedlo, a tento tlak by nás dovedl k tomu to změnit. Takhle to vždycky ve společnosti bylo – náprava chyb tím, že nás něco štve. Ale my jsme toto začali dávat jak dospělým lidem, tak dětem. A pak se divíme, jak to, že většina lidí přijme to, že se názorový střed posune do absurdních poloh, že si děti běžně berou život a nikoho to vlastně nezajímá. To je prostě šílenství, které není skutečným obrazem lidství, že my jsme takhle chladní. To je pozměněným prostředím, kdy buňka otupěla, a neuvědomuje si to.

Martina: Danieli, když mluvíte o budoucnosti, tak toto slovo rozdělujete na „budou“ a „ctnost“, a připomíná vám to, že je dobré pracovat na svých ctnostech. Jakou z toho – co jste teď popsal, pojmenoval – vidíte cestu? Kromě toho, že lidé spláchnou antidepresiva do záchodu, a rozhodně je nebudou dávat dětem na základních školách proto, že děti cítí tíseň.

Daniel Ďuriš: Pořád doufám ve vliv prostředí, kdy my, jako lidé, občas máme pocit zpupnosti, že jako víme, jak to je, jak to má všechno být, jak to poběží, a tak dále. Ale my jsme součástí něčeho, co nás přesahuje, ať jsou to houby, spory…

Martina: Mycelium…

Daniel Ďuriš: Mycelium je neuvěřitelné – ta odolnost, a tak dále. A my se vlastně pod vlivem prostředí chtě nechtě budeme muset svým způsobem přizpůsobit nějakým přirozeným procesům. Ale já fakt nevím, to jsou odhady, které jsou pro mě fakt iracionální, protože z toho, co je, ještě člověk nemůže usuzovat na to, co bude. A leckdy má člověk – jako v té antice – pocit: Zvednout se z té hry, a říct: „Já to s vámi hrát nebudu. Toto se vyvíjí směrem, který nechci,“ a najednou se dílo promění a změní. Takže mě mně pořád zajímá, kam se to posune, a tak dále, a jako člověkovi mi nezbývá nic jiného než pracovat na mých vlastních ctnostech, abych já byl v pohodě, a potom bych třeba mohl pomoct druhým lidem, protože mně to přijde absolutně běžné a normální. I když si myslím, že už by mnoho psychologů našlo nějaký můj vlastní komplex, kterým trpím, myslím, že by mě určitě nějak zařadili. Ale mně to od malička přijde absolutně přirozené. Vyrostl jsem v krajině lidí, kteří to psali do knížek, tesali do reliéfů fasád, a stavěly se tady krásné chrámy a já jsem na tom vyrostl, jsem z tohoto prostředí. Toto vytváří to, kým jsem, a pak se mi dobře spí.

Martina: Danieli, já vám děkuji za nejzvláštnější kurz přežití, který jsme kdy dostali. Moc si toho vážím. Děkuji.

Daniel Ďuriš: Já děkuji za tu možnost, že jsem vás mohl osobně poznat. To je pro mě malý, ale krásný klenot do pokladnice života.