Co jsme si mysleli, že je demokracie, demokracií vážně není, jen si ni hraje

Trendy z Ameriky dorazí za dva roky, filmová móda se točí jako kolotoč

Martina: Z vašich děl je zřejmé, že jste vždycky ostře vnímal nějaké módy, hlouposti, řekla bych ideologie, ať už to byla nejrůznější porevoluční vystřízlivění, potom z nové podoby divokého kapitalismu. Tak co teď říkáte na to, jak do zábavního průmyslu před časem vtrhla woke kultura? A to tak silně, že například i Americká filmová akademie podmínila účast v oscarovém klání tím, kolik různých ras či pohlaví je, tak říkajíc, na place, a jakými by se filmy měly zabývat tématy, aby měly šanci na úspěch. Co si s tím počít jako režisér?

Tomáš Vorel: Je potřeba se uvědomit, že všechno, co se tady děje posledních sto let, možná dvě stě let, přichází z Ameriky. Angloamerická kultura řídí svět posledních sto let, dvě stě let. Takže prostě to, co vymyslí v Americe, je tady za dva roky. Vymysleli porno, za dva roky tady bylo, v každém filmu se muselo šukat, musela se ukazovat prsa.

Martina: A myslím, že ale to přeci jenom trvalo déle.

Tomáš Vorel: Nebo pět let?

Martina: Od Larryho Flinta, a od doby jeho největší slávy, než se to probojovalo přes železnou oponu, tak to přece trvalo…

Tomáš Vorel: Než se to probojovalo sem, tak v Americe už to zase zakázali. Takže tam už nesmíte ukazovat prsa, nesmí být sex. Ve filmech to nesmí být. Takže pak přišla vlna feminismu. Musí být hlavní hrdinka. Pak musí být hlavní hrdinka navíc lesba. A LGBT, woke taky. Než to sem došlo, než jsme to vstřebali, tak už to v Americe zase zatípli – Trump řekl, že jsou jen dvě pohlaví, muž a žena.

Martina: Ale to jen díky Trumpovi, jinak to tam ještě žilo.

Tomáš Vorel: Ale chvíli potrvá, než to sem dojde. Takže já čekám, že třeba za dva, za tři roky tady zjistíme, že je opravdu jen muž a žena, a že LGBT prostě vyvane.

Martina: Teď mě napadá věta ze Skřivánků na niti: „Kdo je ten předčasně vyspělý chlapec?“

Tomáš Vorel: Takže musíme počítat s tím, že my tady jsme v závěsu Ameriky. Oni určují kulturu, oni jsou ve všem nejsilnější – nebo byli. A myslím, že jak vidím Trumpa, tak zase budou ve všem nejsilnější. Budou nejsilnější v počítačích, budou nejsilnější v hudbě, budou nejsilnější v kinematografii, budou nejsilnější ve filozofii. To, co se tam vymyslí, tak prostě za nějaký čas dojde sem. Takže to, co se teď děje v Americe, tak můžeme čekat, že za rok, za dva bude tady.

Martina: Já myslím, že svět už je přece jenom více multipolární.

Tomáš Vorel: Myslíte, že to se nedojde?

Martina: Myslím, že se to už vymýšlí i jinde. Řekla bych, že mnozí asijští tygři, případně čínští – netvrdím, že k nám nějak masově přijde jejich kinematografie – ale to, co se tam vymyslí, to myslím, že bude za chvíli Evropa, a možná i Západ jako takový, jenom lapat.

Tomáš Vorel: Je to možný, ale ať chceme, nechceme, tak budeme furt hledět na Ameriku. Proč? Protože mluví anglicky. Řeč je podstatná. My jsme přijali jako naši přirozenou mluvu angličtinu – a oni mluví anglicky. Číňané a Japonci nemluví dobře anglicky, a když mluví anglicky, tak mluví divně. Takže to dělá řeč. Já si myslím, že budeme furt napojení na anglo-americký svět kultury.

Martina: Chceš-li ovládnout národ, musíš ovládnout nejprve jeho jazyk. Teď na mě ukázal prstem…

Tomáš Vorel: Kdo ovládal v minulých stoletích svět? Ten, kdo uměl latinsky. Všichni, kdo řídili církev, i panovníci museli umět latinsky, aby to ovládli. A teď musíte umět anglicky. Jak neumíte anglicky, tak jste za blbečka. Ale to jste i tak, protože když Čech mluví anglicky, tak… Zažila jste někdy, když s vámi Američan nebo Angličan mluví česky? Zažila jste to?

Martina: Ano.

Tomáš Vorel: Jak je trapnej. Řeč je klíč panování. Znám kamaráda, který hraje na kytaru a zpívá krásné písně. Je to Texasan, a zpívá Dylany, a tyto…

Martina: Country and western.

Tomáš Vorel: Má klobouk a hraje na kytaru, a holky na něj koukaj, já na něj koukám. A ve chvíli, kdy promluví česky, tak je to úplný trotl. Říkám si: „Co tady tenhle ubožák dělá?“

Martina: Máte pravdu, že vždycky…

Tomáš Vorel: Úplně to toho člověka shodí, ať je jakýkoliv. Představte si, že sem přijede Trump, a začne mluvit česky. To by tady byl úplný šašek.

Martina: Je pravda, že když třeba slyším i nějakou velmi výraznou operní pěvkyni zpívat, třeba Dvořáka: „Měsáčku, na nebi hlubokém, šekni mu, šekni“, tak si vždycky říkám, že když já zpívám třeba nějakou árii, operu ve francouzštině, nebo v italštině, tak možná působím úplně stejně komicky. Pravděpodobně ano. Ale když jsme byli u té woke kultury, tak vás to přece jenom jako režiséra zajímat musí. V tom mě rozesmál můj kolega. Když jsme dávali dohromady představu o scénáři s vámi, tak on mi říká, že pokud se budeme dívat na ideologické regule, třeba již zmíněné americké filmové akademie, tak ideální oscarový film by měl v nejlepším případě točit duševně narušený režisér, za kamerou stát nevidový nebo alespoň barvoslepý, zvučit ho neslyšící, a japonského hrdinu by měl rozhodně hrát Portorikánec, jako třeba nedávno Annu Boleynovou hrála herečka tmavé pleti. Já jsem se sama tady rozesmála, což je vždycky nejtrapnější, když se člověk směje svému vlastnímu vtipu.

Tomáš Vorel: Když se někdo jiný nezasměje, musíte to udělat vy.

Martina: Vy zrovna nevypadáte jako režisér, který by kalkuloval na úspěch, ale musíte to do svého přemýšlení také zakomponovat.

Tomáš Vorel: Já jsem vepředu. Já vím, že tento trend skončí a že přijde jiný trend. Takže já už točím na ten trend, který bude třeba za pět let. Rozumíte? Já čekám, že moje filmy dozrají do toho trendu, který přijde.

Martina: Že si jenom musíme počkat, jako u „Kamenného mostu“, aby to lidé pochopili za pár desítek let od jeho premiéry.

Tomáš Vorel: Ano, ano, ano. Dělat to prostě ze srdce, jak to člověk cítí, a nevěnovat se trendům. Ne, ty trendy se budou měnit. Jak jsem to říkal s tím pornem, tak jednou je nahota dovolena, a pak je nahota zakázána. Furt se to mění. Tak chce to si připustit, že třeba „Ulovit miliardáře“ teď třeba deset let nepůjde. Ale třeba to za deset let najednou někdo objeví s tím, že to je avantgardní film a že takhle se mají točit filmy, jak to Vorel točil v roce 2000, a film „Ulovit miliardáře“ bude najednou hit. Třeba.

Martina: Ale jako režisér jste si svého času také uměl dupnout a říct si své, protože se mi vybavila scénka, kdy jste zavolal Věře Chytilové a řekl jste jí, že v žádném případě v „Kopytem sem, kopytem tam“ nebude hrát Hanák, ani nikdo jiný ze Sklepa, protože to jsou vaši herci. A to zní od režiséra, který vlastně začínal, poměrně sebevědomě.

Tomáš Vorel: Protože mě nasrala. Ona normálně vtrhla do Sklepa, sebrala tam mé kamarády, napsala scénář z našich her – mé dialogy, který jsem vymýšlel, byly v tomto scénáři. a já jsem Vávrovi říkal: „Hele, vy jste dali naše poklady, tohle jsou věty, které…“ a on říkal: „Tak já jí řeknu, ať ty tvoje věty vystřihne.“ Takže z toho scénáře ty moje věty, které jsem vymýšlel, vypadly. A pak si ty herce vzala: Šteindlera, Vávru, Hanáka. a já jsem jí volal a říkal jsem jí: „To jsou moji herci. Já jsem s nimi vyrůstal. Vždyť vy tomu našemu nerozumíte. Představte si, kdyby přišel režisér Sequens, vy byste točila film: „Ovoce stromů rajských jíme,“ a on by vám sebral herce z Ypsilonky?

Martina: A ona vám řekla: „Cože, vy mě srovnáváte se Sequensem?“

Tomáš Vorel: Ano. Ona řekla: „Vy mě srovnáváte se Sequensem? To je drzost.“ A já jsem jí řekl: „Paní režisérko, já si vás vážím, ale prosím, Tomáš Hanák ve filmu ,Kopytem sem´ hrát nebude. Já nechci, aby tam hrál.“ „Vy mi zakazujete točit s Hanákem? To mně ani komunisti nezakazovali.“ Já si řekl: „Dobře.“ Ale pochopil jsem, že je tvrdá, tak jsem řekl: „Dobře, tak Hanák tam hrát nebude, on mi to slíbil. Točte si to s někým jiným.“

Martina: A Hanák tam pak hrál.

Tomáš Vorel: Ona řekla: „Dobře, Hanák tam hrát nebude, já tu roli dám vám, Vorle. Berete?“ A já si říkal: „Ty vole, hrát hlavní roli u Chytilový?“

Martina: „Ješitnost je můj nejoblíbenější hřích.“

Tomáš Vorel: „To je neuvěřitelný.“ A pak jsem si řekl, ale ona určitě na mě má nějakou fintu, to přece není možný, a řekl jsem: „Ne, já tam hrát nebudu, a ani Hanák tam hrát nebude.“ Položil jsem telefon, a byl jsem z ní vyřízený. Ale Hanáka pak nevím, jak dostala. On asi tenkrát chodil s její dcerou, takže ji asi dostal přes dceru. Nevím.

Martina: Co to se vámi udělalo? Odpouští Tomáš Vorel?

Tomáš Vorel: Řekl jsem: „Odcházím ze Sklepa. S Hanákem už se nikdy nebudu bavit. Nikdy ho nechci vidět.“ To byla úplně zrada, zrada kamaráda. Úplně největší, klasická zrada kamaráda.

Martina: Naštěstí vám to nevydrželo.

Tomáš Vorel: Pak jsme se jednou vožrali, a on se mi omlouval. Pak jsme spolu skákali do kontejneru, pak jsme oba dva leželi uprostřed vozovky, a kolem nás jezdila auta – oba dva jsme chtěli umřít. On se vyblil ze svých věcí, já jsem se vyblil ze svých věcí. Prostě dva chlapi, oba jsme byli takový rozpadlí, oba alkoholici, oba děvkaři, oba dva rozpadlá manželství. Byla to taková vzájemná destrukce. To jsou takové stinné stránky té doby. Chtěli jsme umřít, tak jsme čekali, až nás přejde auto. Takže nás asi spojilo, že nás auto nepřejelo.

Martina: Oni vás objížděli.

Tomáš Vorel: Takže já jsem pak řekl: „Tak dobrý, tak já ještě napíšu nějaký scénář.“ Tak jsem s Jardou Duškem napsal Kamenný most, a Hanák tam hrál hlavní roli. Tak jsme se zase kamarádili.

Člověk furt hraje, protože ho víc zajímá, co si myslí sousedi, než jaký je uvnitř

Martina: Když občas, Tomáši, popisujete propady a stavy, a taky to, jak jste dělali pantomimu, tak se mi vybaví prolog z Kožíškovy knihy o Jeanu-Gaspardu Deburau, o slavném francouzském mimovi, kdy přijde bledý, vychrtlý, smutný muž k lékaři, a říká mu: „Jsem smutný, nic mě nebaví, nemám radost ze života, nic mě netěší.“ A on říká: „Mám pro vás dokonalou radu. Běžte do divadla na Jeana-Gasparda Deburau.“ „Já jsem Jean-Gaspard Deburau, pane doktore.“ Charakterizuje vás to taky trošku – svého času – jako takového smutného mima?

Tomáš Vorel: No jasně, to je odvrácená strana komika. To je logický. Komik asi nemůže být v životě veselý. To jsou vždycky protistrany. Na jevišti prostě děláte, jakože jste krásný, a ve skutečnosti jste ošklivý. Na jevišti děláte, že jste vtipný, ale ve skutečnosti jste v depresi. To je prezentace navenek, o kterou se snažíte, ale v reálu to je naopak. Je to tak, že jo. Člověk furt hraje, předvádí se před ostatními, protože ho víc zajímá, co si o něm myslí sousedi, než jaký je uvnitř. To je asi podstatný: Člověk žije pro druhý, a to je chyba. Člověk má žít pro sebe. Ale protože vás zajímá spíš, co si myslí sousedka, co si myslí vaši diváci, co si myslí vaši posluchači o vašem rádiu, než vaše nitro, tak vlastně člověk žije vnějškový život.

Martina: Mimotělní život.

Tomáš Vorel: Je to schizofrenie. Je to schizofrenie, a šťastní ti, kteří nevstoupí do showbyznysu, kteří se nestanou herci, kteří se nestanou režiséry, kteří se nesnaží něco ukazovat. Šťastní jsou ti, kteří našli sami sebe, a nepotřebují to dávat nikomu najevo. a ti jsou osvícení. Ale ty nepotkáte, protože oni o tom nemluví. Osvíceného člověka nepotkáte, protože sám jste ve tmě.

Předvádění se je největší prokletí dnešní doby, nejtěžší je smířit se s tím, že nejsem nejlepší

Martina: Takže to nerozeznáte.

Tomáš Vorel: Takže to nerozeznáte. Nerozeznáte osvíceného člověka. Myslíte si, že bude mluvit v televizi, nebo že napíše nějakou knihu o tom, jak se osvítil.

Martina: A pár jich vzniklo. Pěkných pár.

Tomáš Vorel: No, chtělo by.

Martina: Ale přesto se může člověk k tomu, že mu záleží na tom, jak vnímá svou práci on, že mu záleží na tom, co vidí, když se dívá do zrcadla – třeba probolet. A to přes všechny ty eskapády, které tady popisujeme ve vašem životě. A pokud si mohu dovolit hodnocení, tak mně přijde, že jste se do toho stádia dostal.

Tomáš Vorel: Nevím, co říkáte?

Martina: Možná holčičky, možná Bára. Ale že jste se vlastně probolel do klidu.

Tomáš Vorel: To asi jo. Asi jo. A taky jsem se propracoval k tomu, že film, který dělám, se musí nejdřív líbit mně. Já s ním musím být spokojený. Musím ho dělat nejdřív pro sebe, a teprve pak, když jsem s ním spokojený, ho můžu dělat pro ostatní. Musím mít před filmem čistý svědomí. A je to těžké nesklouznout do komerce, jak se tomu říká, do uznání od těch ostatních, když děláte film, aby vás uznali, aby vás ocenili. A to je těžké. Myslím, že je to problém i současné doby, že se člověk chce ukázat, chce být nejlepší, chce ostatní trumfnout, aby byl vítězem, aby skočil nejdál, aby doběhl nejdřív, aby dostal Oscara, aby dostal Českého lva, aby ho kritici pochválili, aby měl sto procent hodnocení filmu, aby na to přišli diváci. To je největší prokletí, myslím, celé společnosti, a moje taky. Já to mám od první třídy. Vždycky tam byli chytřejší kluci než já. Byli hezčí než já. Vyhrávali missák školy. Já nikdy nevyhrál, a nedostal ani bod.

Martina: Byl jste maximálně třetí?

Tomáš Vorel: Ani to ne. Ani hlásek jsem nedostal. Ve škole jsem skočil nejmíň, třeba 2,5 metru, ale kluci tam skákali 3 až 4 metry. Takže jsem si připadal nedostatečný. A i když jsem něco říkal, tak mě nikdo neposlouchal, když jsem říkal vtip, tak se nikdo nesmál – jako bych nebyl. Měl jsem pocit, že jsem méněcenný. A když má někdo jedničku, tak já jsem úplně blbej, protože mám dvojku, trojku. Soutěživost, předvádění se, zvítězení, to je největší prokletí dnešní doby. Chcete urvat první cenu, být nejlepší, být nahoře. A to já mám od začátku ve svých filmech, a musel jsem se s tím taky vypořádat. Když kritik poplival film, nebo když na to diváci nejdou, tak mě to úplně zlomilo. Já jsem byl na dně, a říkal jsem si: „Já tady vůbec nemůžu žít, když dělám tak strašný film, a když na to nikdo nechodí, a nikdo tomu nerozumí, a takhle mi to poplivou.“ Vyrovnat se s tímto bylo asi nejtěžší – že nejsem nejlepší a že jsem třeba nejhorší. Toto si připustit – to je, myslím, asi cesta k tomu, proč já dělám filmy, tedy abych pochopil, že je marný něčeho dosáhnout. Rozumíte mi? Je marný být oceněn. Je marný, aby vás někdo chválil. Je to prostě nic.

Byl jsem v schizofrenii: táta komunista mě vodil na průvody, maminka poslouchala Hlas Ameriky

Martina: Ale cesta z tohoto prokletí věčné snahy o úspěch, kterou známe asi úplně všichni, kdo jdeme s kůží na trh, je přece opravdu strašně důležitá cesta. Protože jestli jste dospěl do toho stádia, že teď jde v kině „Džob“, a vy nesledujete, kolik má lajků, nesledujete, kolik má diváků, tak to je asi velká výhra. Ale já si myslím, že vy to stejně sledovat musíte, ale už vás to možná vnitřně nerve.

Tomáš Vorel: Já to nesleduju, ale oni mi to stejně řeknou kamarádi: „Hele, mělo to 250 tisíc – to je super, paráda.“ Nebo: „Mělo to strašný kritiky, prý je to největší vodpad, co byl letos natočen.“ A druhý řekne: „Já jsem četl recenzi, že je to nejgeniálnější letošní film a že to je po Kouři tvůj nejlepší film.“

Martina: A pak si člověk uvědomí, že pokud bude tyhle hlasy poslouchat, tak ho to rozbije.

Tomáš Vorel: Já už to nesleduju. Já kritiky už dlouho nesleduji, ale stejně se to ke mně dostane. Ale už to na mě tak nepadá. Podstatné je, abych měl z filmu, když ho dělám, radost. To asi je nejpodstatnější. Výsledek je taky dobrý, ale musí vás to bavit. Aspoň z padesáti procent vás musí bavit se mnou tady dělat rozhovory. Pak si to za to od někoho schytáte.

Martina: Vy také.

Tomáš Vorel: Ale když vás to nebaví, tak to už je od začátku špatně. Když to člověka nebaví, tak to je chyba.

Martina: Vy jste „Džobem“ zakončil triádu „Gympl“, „Vejška“ a „Džob“. Je to opět svědectví doby? Cesta od rebelie mládí v Gymplu, přes Vejšku až po dospělou frustraci v Džobu, kdy jsou oba hrdinové frustrovaní každý úplně jiným způsobem, a končí to vlastně velmi zvláštně a překvapivě?

Tomáš Vorel: My jsme to psali spolu se Sany, to je writerka, sprejerka. Psali jsme scénář, a přemýšleli, jak to bude. A zrovna v tu dobu byla reportáž v televizi, že dva francouzští výtvarníci jeli do New Yorku, kde měli výstavu obrazů, a protože to byli bývalí sprejeři, tak si chtěli zavzpomínat, a šli do newyorského metra, aby ho posprejovali. A tam to oba – před jejich vlastní vernisáží – sejmulo. Proběhlo to v médiích. Já jsem říkal: „Sany, to je dokonalý, takhle musí skončit ti dva naši hrdinové Kocourek s Kolmanem.“ A tak jsme to napsali

Martina: A pak vám jich bylo líto.

Tomáš Vorel: A pak se nám to nějak… „Ježiš, to je strašný, proč oba musí umřít? Tak ať umře jenom jeden.“ Tak jsme říkali: „Tak kdo umře? Tak Mádl umře.“ Tak jsme napsali smrt Mádla, protože jsem nechtěl nechat zabít svého syna.

Martina: Černého Petra má Mádl.

Tomáš Vorel: A pak jsme si zase říkali: „To je blbý, on má malé dítě, je to strašný, má manželku, ženu, začal žít rodinný život, už se uklidnil – a teď ho necháme zabít. Tak dobře, tak necháme zabít Kocourka.“ A já jsem říkal: „To nemůžu dát přečíst svému synovi.“ Přišlo mi to hrozný. A můj syn to přečetl a říkal: „To je super konec, takhle to musí skončit. On zemře, udělá výstavu – a poslední chyba na konci.“ Můj syn byl tím koncem, že tam umře, nadšen. Tak jsme to natočili s ním, že on umře. Ale nenatočili jsme to úplně doslova, že ho ten vlak přemašíruje, ale zastavili v posledním okamžiku, aby bylo jasný, že je konec a že už žádný pokračování nebude.

Martina: Já jsem právě chtěla říct, že když jste tak měkkosrdcatý, tak nemůžete nikdy stvořit umění, protože na konci musí vždycky někdo umřít, pokud možno hlavní hrdina. A vy jste to tady skutečně odbrzdil. Váš syn hraje ve spoustě vašich filmů, Jiří Mádl hrál v mnoha vašich filmech. Jsou to herci, na které si taky činíte nárok, jakousi opci, jako svého času na Tomáše Hanáka?

Tomáš Vorel: Ano. A to jsou neherci, na které si činím nárok. Ani jeden z nich není herec. Pozor.

Film musí být především zábava, když to tvůrce nebaví, je to od začátku špatně

Martina: Kdyby váš syn chtěl jít hrát k někomu jinému, tak bude tichá domácnost?

Tomáš Vorel: Ne, já chci, aby hrál jinde, jenže oni ho jinde nechtějí. To je zajímavé. On nemá zákaz, jako měl Hanák, který ho porušil – takový zákaz jsem juniorovi nedával – ale on ho nikdo nechce. U Mádla – tak člověk samozřejmě žárlí. Já si kladu za svou zásluhu, že jsem Mádla objevil jako charakterního herce.

Martina: Že to není jenom snowboarďák?

Tomáš Vorel: Že to není snowboarďák a že byl schopen udělat takového hajzlíka. Myslím si, že i „Gympl“ mu otevřel cestu do herectví. On fakt teď zahraje cokoliv. Takže Mádl hraje skvěle, akorát neumí mluvit. Měl by se trošku naučit mluvit. Já jsem mu řekl, aby chodil za Přeučilem, aby ho naučil jevištní mluvu, protože on šumluje, a on mi říkal: „Představ si, teď jsem mluvil s Přeučilem, a on mi sám od sebe dal knihu Rétorika, kterou napsal.“

Martina: Sám od sebe.

Tomáš Vorel: Sám od sebe. „Tak asi na tom něco je, že se mám učit mluvit.“

Martina: A teď taková podpásovka: Když je Jiří Mádl takto významný váš herec, co říkáte jeho politickému angažmá ve filmu „Vlny“, nebo přijetí medaile předsedy Senátu za takzvaný „boj proti dezinformacím“. Jak to zvládáte?

Tomáš Vorel: Bára mi řekla, že až půjdu k vám do rádia, abych nemluvil o politice. Tak já o politice mluvit nebudu. Jsem konformní, jsem zbabělej. Ano, vím to. Byl jsem už za komunismu konformně zbabělej, jsem i za kapitalismu konformně zbabělej, a na některé otázky já prostě nebudu odpovídat. Já bych tomu ještě dal čas, tak rok, dva, tři. Pak se to všechno změní. Já si myslím, že se za chvíli všechno změní. Prostě se zhroutí celý domeček z karet v Evropě.

Martina: A co bude pak?

Tomáš Vorel: To uvidíme. Co bude pak? Já si teď asi udělám to, jak jsem tady říkal, toho „Instalatéra v lockdownu“. Prostě se vypořádat s covidovým temnem, které tady bylo. Já myslím, že by se do toho mělo šťouchnout, ne? Už je čas na to odhalit to, co to tady vlastně s námi provedli, co ty dva roky tady byly za temno.

Martina: Když to budete točit tak pět let, tak možná zase předběhnete dobu. Vážně vás to tady napadlo, že to chcete udělat? Nebo je to bonmot?

Tomáš Vorel: Abych byl upřímný, tady jsem to definoval, ale už to mám v hlavě dva roky, protože si myslím, že to byla výjimečná doba a zlomová doba a že se fakt něco úplně zlomilo. A že jsme prohlédli, co se děje. Po revoluci to byla euforie, všechno se uvolnilo: Najednou tady bude svoboda, najednou tady bude ráj na zemi, a všichni budeme bohatí, upřímní, a budeme mít demokracii. Najednou jsme z temna byli v ráji, a nikdo netušil – ani Havel – ani já jsem to netušil, že se zase dostaneme do nějaké temnoty. Že se zase dostaneme do nějaký cenzury, do nějaký rozdělený společnosti, kde jedna strana nenávidí druhou, a jedna část společnosti přeje té druhé smrt: Vakcinovaní přáli smrt nevakcinovaným, nevakcinovaní přáli smrt vakcinovaným. To tak bylo. To tak bylo.

Martina: Tady bych se trošku ohradila, já jsem si přála, ať mi dají všichni pokoj, a to bylo všechno.

Tomáš Vorel: Dobře, já to beru do extrému.

Covid nám ukázal stejné rozdělení jako za komunismu: rodiny se rozpadly kvůli očkování

Martina: Ale rozumím, jak to myslíte: Vyhloubily se velmi hluboké zákopy.

Tomáš Vorel: Ano, a pak se to ještě víc přesunulo na Ukrajinu, na válku na Ukrajině. A pak se to přesunulo na válku v Palestině. Lidi, rodiny se úplně rozdělily proti sobě. Já si vzpomínám na komunismus. Jak jsem řekl, tatínek byl komunista, vodil mě do průvodů, měl stranickou legitimaci, ale nemyslím si, že to žral s přesvědčením, byl to spíš ke komunismu takový švejkovský přístup, protože to má výhody, má nějaké výhody, komunisti ho nechaj bejt, jeho děti se dostanou na školu. Moje maminka poslouchala každou noc Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu – aby to tatínek neslyšel. A když to slyšel, říkal: „Co to posloucháš za dezinformace?“

Martina: Štvavé vysílače.

Tomáš Vorel: Štvavé vysílače. a teď já byl mezi nimi – táta komunista, matka protiruská, anarchistka. A teď se to ve mně mlelo. S tatínkem jsem chodil na průvody, maminka mi říkala: „Sovětský svaz je zlo. Amerika – ráj.“ Takže v této schizofrenii jsem vyrůstal. Takže znám, jak to funguje. A teď jsem v ní zase žil. Naštěstí je moje partnerka na mé straně. Nebo jak to říct? Rozumíme si. Rozumíme se i politicky, společensky, filozoficky. Funguje to. Skvěle. Ale jsou rodiny, které se rozpadly kvůli covidu. Rozpadly. „Ty jsi vakcinovanej. Ty jsi nevakcinovanej.“ Rozpad. Určitě jsou rodiny, které se rozpadly kvůli válce na Ukrajině. Jde to fakt úplně na dřeň, jako by to hrozilo – jak se tomu říká – civilní válkou, nebo…

Martina: Občanská válka.

Tomáš Vorel: Občanská válka.

Co jsme si mysleli, že je demokracie, demokracie není. Je to jen hra na demokracii, ale řídí to síly, které demokracii nechtějí.

Martina: Ale občanská válka by se mohla týkat nás, nebo nějakých jiných okolních zemí. Ale jak si vysvětlujete vy, citlivá umělecká duše, že třeba covidové šílenství bylo celosvětové, padni, komu padni. Prostě šílela Amerika, šílela Evropa, šílela Austrálie, šílela část Indie, to znamená země s úplně jiným kulturním zázemím, s úplně jiným historickou zkušeností a vývojem? Jako by hráblo všem.

Tomáš Vorel: To je správná otázka. A odpověď je na to ta, že to, co jsme si mysleli, to, co si moje maminka myslela, že je demokracie, tak demokracie není. Zase jenom si to hraje na demokracii, ale řídí to síly, které žádnou demokracii nechtějí. To bylo pro mě poznání, že se vlastně od komunismu nic nezměnilo, že to všechno, svět, funguje nějak řízeně zezadu, že moc, která drží svět, se furt drží u moci – skrz režimy, skrz všechny zvraty, skrz všechny ideologie – je tato moc furt stejná. Rozumíte mi?

Martina: Toto vaše poznání ale muselo být velmi velkým rozčarováním, které do značné míry negovalo i všechny radosti z 89., pak z devadesátek, protože pokud jste dospěl k tomuto závěru, tak jste dospěl k tomu, že se mění jen kulisy.

Tomáš Vorel: Ale já jsem si to myslel už dávno.

Martina: Jak dávno?

Tomáš Vorel: Už jsem to tušil. Tak třeba příběh: Natočil jsem film „Kouř“, to je o komunismu, a pouštěl jsem ho panu prezidentovi na Hradě. On tam měl vládní kino, kde si Husák za bolševismu pouštěl filmy, a buď se mu líbily, nebo je zakázal. Tak v tom samým kině jsem seděl s Havlem. A druhý den tam byl Forman se svým filmem „Larry Flynt“, a já tam byl s „Kouřem“. Tak jsme si ho s Havlem pustili, a já jsem na něj koukal: „Tak co, jak se vám to líbí, pane prezidente?“ „Tak, je to zajímavé, ale myslím si, že konec je příliš depresivní. A vy jste vlastně tak jako zesměšnil celou naší revoluci. Že jo?“

Po revoluci byla euforie, že tu bude ráj. Nikdo netušil, že se zase dostaneme do temnoty.

Martina: Karel Šmíd vs. mladá pokroková generace, to vyznělo trochu parodicky. Ano.

Tomáš Vorel: A já jsem mu říkal: „Pane prezidente, abych řekl pravdu, já moc nevěřím vnějškovým revolucím. Já si myslím, že když se neobrodíme my, když se v nás nestane revoluce, v nás lidech, tak nějaká vnějšková revoluce to nezmění. A vůbec celá ta Sametová revoluce mně přišla taková nedůvěryhodná.“

Martina: To jste mu řekl?

Tomáš Vorel: Tak nějak. Neřekl jsem to takhle přesně. Ale „Kouř“ to trošku zpochybňuje, zesměšňuje. Takže co to vlastně bylo, ta „Sametová revoluce“?

Martina: Co s tím? Vy natočíte film – po dnešním rozhovoru, možná – ale co s tím udělat, když to lidé cítí podobně, jenom nemají možnost, talent, prostředky, potenciál to vyjádřit takto okatě a zvětšeně, jako vy ve svých filmech?

Tomáš Vorel: Nic s tím neuděláte, protože to je věčný. To tady bylo vždycky, a je to tady i teď, a myslím si, že teď na tom nejsme ještě nejhůř. Když si vezmete katolickou inkvizici, když si vezmete nacismus, tam lidé šli ve velkém na popravu. Teď třeba chytí jednoho, zavřou ho, nebo mu vypnou podcast, takže je to furt jemnější a sofistikovanější. Ale to neznamená, že se to nemůže zvrhnout do poprav. Klidně, co my víme, všechno se rychle mění. Takže já si myslím, že se s tím nedá dělat nic.

Martina: Potřebuju dobrý konec.

Tomáš Vorel: Člověk se musí prostě naučit v tom žít, a najít v tom své místo. Já jsem se o tom naučil točit filmy. A moc do toho nešťourat a veřejně se neprojevovat, nelézt na tribuny, nechodit na demonstrace a neříkat svůj názor, jako to dělají někteří moji kolegové nebo herci, že se takhle angažují a že se vlastně odkopávají, až ztrapňují. Takže moje filozofie je jenom to pozorovat a nezasahovat do toho svým názorem.

Martina: Jenom svým záznamem.

Tomáš Vorel: Udělat o tom záznam, který třeba někoho osloví, osvítí, nebo někdo něco pochopí. Ale spíš to udělat jako záznam. Jak jsem řekl, já jsem zbabělý, já nejsem Jan Hus, nejsem Jan Hnízdil, abych do toho takhle rejpnul. Fakt. Takže to je moje cesta.

Martina: Myslím, že vzhledem k tomu, že opravdu chci, abyste ještě natočil filmy, tak tvrdím, že jste řekl víc, než v co jsem doufala.

Tomáš Vorel: Jo?

Martina: Chtěla bych vám popřát, ať se vám daří. Ať se neobviňujete z mála statečnosti, protože jsem tady ne často slyšela tolik upřímných výroků. A nesmírně vám děkuji za to, že jste mi dneska, a nám, připomněl, že cesta může vést nejen z města do lesa, domů, ale že jste připomněl, že cesta musí vést hlavně do sebe. Díky za to, Tomáši Vorle.

Tomáš Vorel: Já vám taky děkuji, že jste to tady vydržela. Kdyžtak to nějak sestříhejte, ať to není takový ukecaný.

Martina: Nerežírujte. Děkuji.

Tomáš Vorel: Tak jo, díky, Martino. Na shledanou.

Martina: Děkuji, Tomáši.