Чехи перестали себя обсирать

František Matějka: V souvislosti s vyjádřením Filipa Turka, při jeho návštěvě po boku ministra zahraničí Petra Macinky na Ukrajině, o možných příčinách konfliktu se opět roztrhl pytel s obviňováním Filipa z šíření „ruských narativů“. Mám rád věcnost a racionalitu. Mohlo mít dřívější rozšiřování NATO vliv na konflikt na Ukrajině? Samozřejmě mohlo a bezpochyby mělo. Řada významných světových lídrů a expertů vyjádřila v minulosti obavy nebo přímý odpor vůči rozšíření NATO směrem k ruským hranicím. Tyto postoje často vycházely z obav o destabilizaci vztahů s Ruskem, potenciální eskalaci napětí nebo porušení dřívějších ujištění daných sovětským lídrům během konce studené války. Namátkou:

James Baker (tehdejší americký ministr zahraničí, 1990): Během jednání s Michailem Gorbačovem ujišťoval, že NATO se nerozšíří „ani o palec na východ“ za sjednocené Německo. Tato ujištění byla součástí širšího diplomatického kontextu konce studené války a byla později interpretována jako odpor proti budoucímu rozšíření.

George H. W. Bush (tehdejší americký prezident, 1990): Podobně jako Baker poskytl Gorbačovovi ujištění o neexpanzi NATO na východ, což bylo zdokumentováno v diplomatických záznamech. Později to bylo viděno jako základní postoj proti rozšíření, které by ohrozilo ruské zájmy.

Helmut Kohl (tehdejší německý kancléř, 1990): Ujišťoval sovětské lídry, že NATO se nerozšíří za hranice sjednoceného Německa, a vyjádřil obavy z potenciálního narušení evropské stability. Jeho postoje byly součástí jednání o reunifikaci Německa.

François Mitterrand (tehdejší francouzský prezident, 1990): Varoval před rozšířením NATO a zdůrazňoval potřebu bezpečnostních ujištění pro Sovětský svaz, aby se zabránilo izolaci Ruska od Evropy.

Margaret Thatcher (tehdejší britská premiérka, 1990): Poskytla podobná ujištění o neexpanzi NATO a vyjádřila názor, že rozšíření by mohlo vést k nedorozuměním a napětí s Ruskem.

Hans-Dietrich Genscher (tehdejší německý ministr zahraničí, 1990): Byl proti rozšíření NATO na východ a navrhoval alternativní bezpečnostní struktury, aby se zabránilo konfrontaci s Ruskem.

Manfred Wörner (tehdejší generální tajemník NATO, 1991): Veřejně prohlásil, že NATO se nerozšíří a že většina členských států sdílí tento postoj, což bylo řečeno v kontextu jednání s ruskými představiteli.

Douglas Hurd (tehdejší britský ministr zahraničí, 1991): Ujišťoval ruské protějšky, že neexistují plány na začlenění východoevropských států do NATO.

William Perry (tehdejší americký ministr obrany za Clintona, 1990s): Později litoval, že nerezignoval v protestu proti rozšíření NATO, které považoval za chybu vedoucí k ruskému odcizení.

George Kennan (americký diplomat a architekt politiky zadržování během studené války, 1997): Označil rozšíření NATO za „nejosudovější chybu americké politiky po studené válce“, varoval před vzestupem ruského nacionalismu a obnovením studené války.

John Mearsheimer (americký politolog a realista, 1990s–2010s): Predikoval, že rozšíření NATO poruší ruskou sféru vlivu a povede k velmocenskému konfliktu, což označil za strategickou chybu.

Jack Matlock (bývalý americký velvyslanec v SSSR, 1990s): Varoval, že rozšíření NATO podkope ruské reformy a povede k konfrontaci.

William Burns (bývalý ředitel CIA, bývalý americký velvyslanec v Rusku, 2008): V diplomatické depeši označil rozšíření NATO za „emocionální a neuralgický“ bod pro Rusko, varoval před jeho důsledky.

Noam Chomsky (americký lingvista a politický kritik, 1990s–2000s): Popisoval NATO jako „ofenzivní sílu“ sloužící americkým zájmům, která podřizuje východní Evropu a vyvolává ruské obavy.

Samir Amin (egyptský ekonom a teoretik, 1990s): Viděl NATO jako „vojenskou ruku kolektivního imperialismu“ USA, Evropy a Japonska, který ohrožuje globální stabilitu.

Kishore Mahbubani (singapurský bývalý velvyslanec u OSN, 2024): Varoval před „katastrofální militaristickou kulturou“ NATO a vyzýval k odporu proti jeho expanzi, zejména v Asii, ale s implikacemi pro Rusko.

Skupina 50 expertů (1997): Otevřený dopis prezidentu Clintonovi podepsaný bývalými senátory (např. Sam Nunn, Bill Bradley), vojenskými důstojníky a akademiky, kteří označili rozšíření za „nepotřebné a nežádoucí“, varovali před ruskou opozicí a rizikem pro START smlouvy.

Neřeším svým textem, co z toho bylo, nebo nebylo dobře. Tvrdím, že názor Filipa Turka (a zdaleka nejen jeho, například já ho sdílím) je opřený o desítky let trvající postoje významných politických a expertních hráčů ve světě, které zcela jistě nelze podezřívat z šíření „ruských narativů“ a zároveň se na jejich slova a historické postoje v jiných oblastech dodnes odkazují ti, kteří teď opět obviňují Filipa Turka. A to je celé. Nemáte zač.

Markéta Šichtařová: Dotaz ze Zdravotnického deníku: „Zvedla byste ruku pro zpřísnění regulace alkoholu / reklamy na alkohol?“ Odpověď: „Zákazy a regulace je třeba tlumit, ne přidávat. Občané ČR jsou svéprávné bytosti a není třeba , aby jim stát vnucoval, co je a co není škodlivé. Ohledně zákazu reklamy je to stejné. Zakázat reklamu na alkohol, tabákové výrobky, ale třeba i na zbraně je jen křivení trhu a omezování práva výrobců propagovat svoji práci ( mluvíme samozřejmě o legálních výrobcích). Výběr spotřebních daní ( případně jejich zvýšení) je jen pokrytecký, protože stát tyto peníze potřebuje (a to zdaleka nejen na pokrytí nákladů na léčbu nemocí souvisejících s požíváním alkoholu). Jejich zvýšení by jen podpořilo černý trh s tímto zbožím.

Michal&Petr: Hlavice rakety Orešnik nedokážou přesně zasáhnout bodový cíl, mají kruhovou úchylku dopadu průměrně 10 metrů. Jejich ničivá síla je dána známým vzorcem 1/2 MV na druhou, kde M je hmotnost v kilogramech a V je rychlost v metrech za sekundu. Hlavice Orešnik dopadá na cíl rychlostí 3600m/s, hmotnost hlavice se odhaduje na 100kg. Výsledná kinetická energie úderu jedné hlavice Orešnik tak má hodnotu 324 milionů Joulů, a pro srovnání výbuch 100kg TNT má hodnotu 418 milionů Joulů. A tedy ničivá schopnost jedné hlavice Orešnik je 3.24 krát nižší než ničivá schopnost nejmenší ruské klouzavé bomby o váze 250kg. Ergo, hlavice Orešnik jsou prvořadě koncipovány jako hlavice jaderné, protože jinak nedává jejich použití žádný ekonomický smysl.

A protože ze současného ukrajinského tajnůstkaření okolo místa dopadu hlavic rakety Orešnik vystřelené na Lvov, může i vyplývat, že raketa byla Rusy úmyslně vypálena proti absolutně podřadnému cíli, protože nebylo cílem jejího pátečního úderu zničit nějaký důležitý cíl, ale vyslat nepřehlédnutelný signál, že rakety Orešnik jsou už připraveny k použití, a samozřejmě i s jadernými hlavicemi, a Rusko se nebude zdráhat při nějaké další eskalaci konfliktu je použít. Protože jde o hypotézu, je třeba ji ověřit.

Rusko vypálilo páteční raketu Orešnik z polygonu Kapustin Jar, a její hlavice podle všech dostupných údajů dopadly v rozmezí 3 sekund na jediný nevelký cíl, zřejmě 10km východně od města Lvov. Vzdálenost Kapustin Jar prostor dopadu hlavic Orešnik východně od města Lvov tak činí 1590km. A to je zajímavé, protože vzdálenost z předpokládaného místa odpalování raket Orešnik z jejich mobilních ruských nosičů koncem roku rozmístěných v Bělorusku, (kousek od hranic s Polskem), přitom do Londýna činí 1590km, a do Paříže 1540km. A ty vzdálenosti jsou nápadně podivně podobné, že? Ergo Putinův vzkaz tedy zní, odpálil jsem jednu extrémně drahou raketu Orešnik na jeden bezvýznamný cíl na Ukrajině, ale ten však leží ve stejné vzdálenosti od našich raket Orešnik s jadernými hlavicemi, které jsou už od prosince rozmístěny ve svém palebném postavení, jako vaše hlavní města.

Francie a Británie, krátce před pátečním odpálením Orešniku na bezvýznamný cíl u Lvova, deklarovaly v Paříži, za účasti českého Babiše, že pošlou svá vojska na Ukrajinu, aby jí tam poskytly ochranu před Ruskem. A dožadovaly se, aby Rusko s tímto jejich striktním požadavkem pro uzavření míru na Ukrajině, souhlasilo. A Rusko odpovědělo raketou Orešnik! Mír tedy nebude, dokud Macron, Starmer a Babiš nedostanou rozum…

Solženicyn: Únor 1945. Rudá armáda postupovala k Berlínu. Druhá světová válka se blížila ke konci. Alexandr Solženicyn, šestadvacetiletý sovětský dělostřelecký kapitán, který byl dvakrát vyznamenán za statečnost, napsal dopis příteli. V něm kritizoval Josefa Stalina. Použil krycí slova – označoval Stalina jako „muže s knírem“ – ale sovětská vojenská cenzura dopis i tak zachytila. 9. února 1945 agenti kontrarozvědky zatkli Solženicyna na frontě. Jeho zločin: „protisovětská propaganda“.

Jeho trest: osm let v gulagu.

Solženicyn byl zbaven hodnosti, medailí a svobody. Byl poslán do pracovních táborů roztroušených po celém Sovětském svazu – na nucené práce v brutálních podmínkách, obklopen dalšími „nepřáteli státu“, z nichž mnozí se nedopustili žádného zločinu kromě toho, že mluvili, mysleli nebo existovali způsobem, který režim netoleroval. V jednom táboře pracoval jako vězeň-vědec, nucen využívat své matematické dovednosti pro sovětský stát. V jiném případě snášel v Kazachstánu vyčerpávající fyzickou práci. Podmínky byly záměrně navrženy tak, aby vězně zlomily – dávky hladu, mrazivý chlad, vyčerpání a neustálá přítomnost smrti.

Během věznění se u Solženicyna vyvinul nádor. Pravděpodobně se jednalo o rakovinu. V roce 1954 málem zemřel, ale zachránila ho ozařování v Taškentu. Zkušenost s tváří v tvář smrti v kombinaci s léty strávenými svědectvím utrpení a nespravedlnosti ho proměnila.

Prošel hlubokým duchovním probuzením. Odmítl ateistický materialismus sovětské ideologie a přijal pravoslavné křesťanství. Začal vnímat své utrpení nikoli jako bezvýznamné, ale jako odhalení základních pravd o lidské přirozenosti, dobru a zlu a smyslu života.

Když Stalin v březnu 1953 zemřel, Solženicyn byl propuštěn z táborů – ale ne osvobozen. Byl poslán do „věčného exilu“ do odlehlé vesnice v Kazachstánu a měl zakázán návrat do evropské části Ruska. Vyučoval matematiku a fyziku na venkovské škole a začal tajně psát. Psal v noci ručně, protože věděl, že pokud úřady objeví jeho rukopisy, bude poslán zpět do táborů – nebo ještě hůř. Psal o tom, co viděl. O gulagu. O milionech lidí, kteří zmizeli v pracovních táborech. O lžích, které sovětský stát říkal svým lidem.

V roce 1956, po Chruščovově slavném „Tajném projevu“, v němž odsoudil Stalinovy ​​zločiny, byl Solženicyn oficiálně „rehabilitován“ a bylo mu dovoleno vrátit se do Moskvy. Učil matematiku na střední škole a tajně pokračoval v psaní. Do roku 1959 dokončil krátký román s názvem „Jeden den Ivana Děnisoviče“. Popisoval jediný den v pracovním táboře z pohledu obyčejného vězně. Byl pravdivý, nefalšovaný a zničující.

V roce 1962, během Chruščovova „tání“, Solženicyn podstoupil obrovské riziko. Ukázal rukopis sovětskému redaktorovi Alexandru Tvardovskému. Tvardovskij si uvědomil jeho důležitost a sám ho Chruščovovi přinesl. Chruščov, který se pokoušel očistit Sovětský svaz od stalinismu, osobně schválil vydání knihy.

V listopadu 1962 byl v sovětském literárním časopise Nový Mir publikován román „Jeden den Ivana Děnisoviče“.

Okamžitě se stal senzací. Během několika týdnů si ho přečetly miliony Sovětů. Poprvé byla v Sovětském svazu zveřejněna pravda o gulagu. Lidé při čtení plakali. Poznávali tábory. Poznávali vězně. Mnozí tam sami byli.

Solženicyn se přes noc proslavil. Jeho chvíle v oblibě však netrvala dlouho.

V říjnu 1964 byl Chruščov odvolán z moci. Nové sovětské vedení pod vedením Leonida Brežněva ukončilo období tání. Solženicynovy další romány – „První kruh“ a „Onkologické oddělení“ – byly zakázány jako „protisovětské“. Byl prohlášen za neexistujícího člověka. KGB provedla razii v jeho bytě a zabavila jeho rukopisy.

Ale Solženicyn se na to připravoval.

Po léta tajně psal své mistrovské dílo: „Souostroví Gulag“, třísvazkovou, téměř 2000stránkovou analýzu sovětského systému pracovních táborů. Byla založena na jeho vlastních zkušenostech a svědectvích 227 dalších bývalých vězňů. Název označoval tábory jako „souostroví“ – řetězec ostrovů – protože byly roztroušeny po celém Sovětském svazu jako ostrovy v moři ticha.

Solženicyn věděl, že rukopis je příliš nebezpečný na to, aby se uchovával na jednom místě. Jeho části ukryl v domech důvěryhodných přátel. Existovaly pouze tři kompletní kopie.

V srpnu 1973 KGB zatkla jeho písařku Jelizavetu Voronyanskou. Vyslýchali ji pět dní, dokud neprozradila, kde je jedna z kopií ukryta. Po propuštění spáchala sebevraždu.

Solženicyn věděl, že mu nezbývá čas. Nařídil vydání knihy na Západě. Mikrofilmovaná kopie byla propašována ze Sovětského svazu. V prosinci 1973 bylo v Paříži vydáno „Souostroví Gulag“. Sovětské úřady zuřily. Politbyro diskutovalo, co dělat. Někteří chtěli, aby byl popraven. Jiní chtěli, aby byl uvězněn na doživotí.

Solženicyn však v roce 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu. Byl mezinárodní celebritou. Jeho zabití nebo uvěznění by z něj udělalo mučedníka. Proto zvolili deportaci. 12. února 1974 byl Solženicyn zatčen ve svém bytě. Následujícího dne byl zbaven sovětského občanství, naložen do letadla a deportován do Západního Německa. Nakonec se usadil ve Spojených státech a 18 let žil v odlehlém komplexu v Cavendishu ve Vermontu. Pokračoval v psaní, výzkumu ruských dějin a mluvení o sovětském systému.

Solženicyn však na Západě mnoho lidí překvapil. Chválil západní svobodu a demokratické hodnoty – ale také Západ kritizoval. Ve svém slavném projevu na Harvardu v roce 1978 varoval, že Západ se stal příliš materialistickým, příliš duchovně slabým, příliš zaměřeným na pohodlí a zábavu. Tvrdil, že Západ podceňuje a zneužívá své svobody, že ztratil své náboženské a morální základy a že jeho kulturní slabost ho činí zranitelným. Někteří to vnímali jako nevděk. Solženicyn to vnímal jako upřímnost. Miloval Západ natolik, že mu řekl pravdu.

Poté, co se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, se Solženicyn v roce 1994 vrátil do Ruska. Byl přijat jako hrdina. Pokračoval v psaní, mluvení a přemýšlení o ruské identitě, morálce a významu hrůz 20. století.

Zemřel 3. srpna 2008 ve věku 89 let v Moskvě. Státní pohřeb byl mu uspořádán se všemi poctami.

Alexandr Isajevič Solženicyn se narodil 11. prosince 1918 – před 107 lety.

Jeho život byl definován morální odvahou. Říkal pravdu, i když ho to mohlo stát život. Dokumentoval utrpení milionů lidí, když stát chtěl toto utrpení vymazat z paměti. Odmítal zjednodušovat svět na hrdiny a padouchy, nás a je, dobré lidi a zlé lidi.

Místo toho napsal jedno z nejhlubších pozorování o lidské přirozenosti, jaké kdy proběhlo na papíře:

„Hranice oddělující dobro a zlo neprochází státy, ani mezi třídami, ani mezi politickými stranami – ale přímo každým lidským srdcem – a všemi lidskými srdci. Tato hranice se posouvá. Uvnitř nás osciluje s léty… Kéž by někde existovali zlí lidé, kteří zákeřně páchají zlé skutky, a bylo by nutné je jen oddělit od nás ostatních a zničit je. Ale hranice oddělující dobro a zlo protíná srdce každé lidské bytosti.“

Toto bylo ponaučení z gulagu. Že zlo není něco, co dělají „oni“. Je to něco, čeho jsme všichni schopni. Že totalitarismus neuspěje proto, že se ho zlí lidé ujmou, ale proto, že se ho účastní obyčejní lidé, mlčí nebo se odvracejí.

A tento odpor nezačíná velkými politickými hnutími, ale individuální morální volbou. Odmítnutím lhát. Říkáním pravdy, i když to stojí všechno. Solženicyn zaplatil cenu. Osm let v pracovních táborech. Exil. Rakovina. Pronásledování. Deportace. Ale říkal pravdu. A pravda nakonec pomohla svrhnout sovětský systém.

„Souostroví Gulag“ bylo vydáno v ruštině a propašováno zpět do Sovětského svazu. Kolovalo tajně, strojopisné kopie přecházely z ruky do ruky. Ukázalo sovětským občanům, co jejich vláda udělala. Delegitimizovalo režim způsobem, jakým to žádná západní propaganda nikdy nedokázala. Prezident Reagan později prohlásil, že „Souostroví Gulag“ bylo jedním z nejdůležitějších faktorů ukončení studené války.

Solženicyn dokázal, že slova mají význam. Že literatura má význam. Že vydávat svědectví o pravdě, i když je cena vším, není nikdy marné.

Ukázal, že jeden člověk, vyzbrojený pouze psacím strojem a morální odvahou, může změnit dějiny.

Jindřich Rajchl: Frederic Baldano, belgický lobbista v roce 2023 podal u soudu v Lutychu trestní oznámení na Ursulu von der Leyen.

Baldan předložil soudu podání obsahující celou řadu jednoznačných důkazů, že se Ursula von der Leyen dopustila zneužití pravomoci úřední osoby, zničení úředních dokumentů a korupčního jednání v kauze známé pod názvem Pfizergate. Ve zkratce v ní šlo o to, že si Ursula bez jakékoliv kontroly na základě smsek, které si posílala se šéfem Pfizeru Albertem Bourlou, hodla kšeft s vakcínami za 71 miliard EUR z našich daní, s tím, že Pfizer poslal miliony EUR jakožto všimné společnosti Orgenesis, v níž pracoval na vysokém postu Ursulin manžel Heiko.

A jaké „odměny“ se tomuto odvážnému muži, jenž chtěl přivést k odpovědnosti nejzkorumpovanější političku Evropy, dostalo?

Dva bankovní domy (ING a Nagelmackers) mu nezávisle na sobě ve stejný den zablokovaly všechny jeho účty. A nejen jemu, ale i členům jeho rodiny, včetně účtu jeho pětiletého syna, stejně jako jeho firmě a jeho spolupracujícímu vydavateli, jenž vlastní práva na jeho knihu o nezákonném jednání bruselské vůdkyně.

Sám Baldan k tomu uvedl toto:

„Tohle je jen začátek toho, co se stane každému, kdo bude žít ve světě s kombinací systému sociálních kreditů EU a digitálního eura. EU chce vytvořit zprostředkovatelské digitální platformy pro sledování a kontrolu naší bezpečnosti. Ale nenechte se mýlit, jde o nepřetržité masové špehování a naprostou nadvládu. Vaše práva a svobody se stanou uživatelskými privilegii podléhajícími svévolným rozhodnutím bruselských byrokratů.“

Za sebe dodávám, že tento systém bychom konečně měli nazvat jeho pravým jménem – jedná se o digitální fašismus.

Právě proto je naší povinností zavést práva na hotovost do naší Ústavy. Jedná se o jedinou účinnou ochranu naší individuální svobody. Mimochodem, když toto právo zakotvili do své Ústavy Slováci, tak se Evropská centrální banka začala vztekat jak malé dítě a Evropská komise už tento článek slovenské Ústavy začala prošetřovat pro nesoulad s evropskou legislativou. Kdepak přátelé, oni si ten jejich vysněný digitální koncentrák, kde bude každý muset na slovo poslouchat, jinak bude v minutě smazán a zůstane zcela bez finančních prostředků, jen tak vzít nenechají.

Naši svobodu nedostaneme zadarmo. Budeme si ji muset proti mocné bruselské říši vybojovat. A já jsem na tento střet připraven.

HOTOVOST = SVOBODA

Aleš Svoboda: Ani ruskou stranu nenechalo vyjádření ukrajinského velvyslance v Praze chladnou. Чехи перестали себя обсирать. To se blbě překládá ale na RTV1 běžel příspěvek že si Češi přestali srát na hlavu. Jako novoroční projev Okamury obletěl svět jako v roce 57 Sputnik. Možná rychleji. Češi tleskají, librtadi nadávají, Ukrajina nám asi vyhlásí válku a prezident čeká na text od Koláře.

Nevolil jsem SPD, ale naprosto s Okamurou souhlasím. Jestli se má po světě nějak mluvit, tak takhle. Češi poslali Ukrajinu do prdele.

Bouří se dvouprocentní ODS, mrtvá TOP09 s 0,5% a kdyby blbost nadnášela jsou už lidé jako Zdechovský, Nerudová, někde na cestě mezi Marsem a Jupiterem. Možná dál. Jenom kvičte. Váš kvikot je pro Čechy rajská hudba.

iDnes: Těsně před vánočními svátky oznámil český výrobce Colt CZ, že jeho pistoli označenou jako P13 si německá armáda – Bundeswehr – vybrala jako svou novou služební zbraň. „Je pro nás ctí, že si německý Bundeswehr zvolil naši společnost jako svého partnera.“

Dobře zrobili, němečti synci. Tradyce je tradyce…