Noty za covidu přicházely z jednoho centra, proto reportéři v různých zemích říkali totéž

Martina: Jak hodnotíte současnou epidemiologickou situaci v Evropě?

Soňa Peková: Ohledně covidu?

Martina: Celkově. Můžu vzpomenout, že v Česku se potýkáme s epidemií žloutenky, černého kašle – nevím, jestli to lze nazvat epidemií. Jak se na to díváte?

Soňa Peková: Já si myslím, že v mnoha případech média pojmenovávají věci názvy, které neodpovídají dynamickému rozsahu skutečnosti. To, že někde, v nějakých sociálně slabších oblastech, propukne několik infekcí nebo desítek infekcí, třeba hepatitidy, tak to se sanuje v dané oblasti, a kdyby to média nerozmazávala, tak by se to třeba nikdo ani mimo tuto oblast nedozvěděl. Vyřešilo by se to prostě tam, hygienická stanice by to vyřešila tak, jak to vždycky bývalo.

Domnívám se, že se média dost přiživují na těchto událostech, a z věcí, které existují, ale nemají tu dynamiku a nemají tu kvantitativní závažnost, dělají něco víc, než je. Zase se vracím k tomu, že prý mě policie honila kvůli tomu, co jsem řekla v rádiu. Nic takového se nestalo, jenom občan z Brna podal trestní oznámení. Nebo se psalo, že budu stát před soudem kvůli soudnímu razítku, ale oni mi jenom řekli, že mi ho vezmou za to, že jsem byla podjatá. Žádný soud mi nehrozí.

Je to tak, že nějaká informace si začne žít svým životem, a žije si to svým životem bez ohledu na to, kdo je zdrojem dané informace. A média toto hodně dělají. Dělají to i ohledně různých epidemií. Samozřejmě, černý kašel tady existuje v určitých věkových skupinách nebo v nějakých sociálních skupinách, ale že by to byla nějaká epidemie, tak to se říct nedá. Já už teď dělám hlavně veterinární medicínu, protože mě vyhnali z humánní jakožto dezinformátora. Ale stejně, když bylo zle, tak se i humánní nemocnice obracely na naši laboratoř a viděli jsme, jaká je epidemiologická situace. Nic dramatického se neděje. Myslím si, že média jenom nafukují něco, co existuje, ale přidávají tomu několik logaritmů důležitosti.

Falešně pozitivní výsledky PCR testů vytvářely pandemii čísel, kterou média přeměnila v masový strach

Martina: Myslíte si, že se média na covidové pandemii podepsala možná rozhodujícím způsobem?

Soňa Peková: Domnívám se, že ano, a to minimálně ze dvou důvodů. Jeden byl, že evidentně měli zadání, aby neustále reportovali o tom, co se děje, protože pořád běžela dole na televizní obrazovce ta linka – ať už se probíralo cokoli – kde bylo, kolik lidí zemřelo, a nevím co všechno, což nikdy nebývalo. A navíc se neustále počítala čísla.

A já moc dobře vím – a my jsme to potom i publikovali, a vyšlo to – že test, který se používal pro PCR, měl vysokou míru chybovosti a dával hodně nespecifit. A bez ohledu na to, že to byly nespecifity slaboučké, tak se počítaly jako pozitivní. Toto všechno se sbíralo a reportovalo, a nikdo neřešil, jak moc jsou pozitivní, jaká je kvantita dané pozitivity, ale jen, zdali pozitivní ano nebo ne.

Podobně, jako kdyby se někdo zeptal: „Máš peníze?“ A já řeknu: „Mám.“ A on by řekl: „A kolik?“ Ale je rozdíl, jestli mám korunu, nebo 100 milionů korun. A tady se neřešilo, kolik peněz mám, ale zdali peníze mám. Pozitivní, nebo negativní, ale ne to, jak moc.

A i takové slaboučké pozitivity, které vznikaly nespecifitou testu, který byl inherentně chybový, a my jsme to kritizovali hned na začátku – což já jsem taky dostala dobře mokrým hadrem přes obličej – tak tato čísla, a všechno, sbírala média a reportovala to v neustálých grafech, jak to přirůstá a podobně. V řadě případů to byly falešné pozitivity. Média se hodně podepsala na tom, jak se šířil strach a jak se budoval strach ve společnosti.

Martina: Vy jste dokonce na začátku covidu vyvinula vlastní způsob testování?

Soňa Peková: My jsme to používali po celou dobu, a dokonce jsem to nabídla po celém světě, a lidé si to vzali. A ještě jsme to i opublikovali, takže to vyšlo i v recenzovaném časopise. To není nějaký můj nápad z večera do rána, že bych něco vykřikla. My jsme na tom takzvaně „odvrtili“, v uvozovkách, celou pandemii.

Martina: A stála odpovědná místa o vaši metodu? Protože v tu chvíli jste jim mohla rušit kruhy?

Soňa Peková: Odpovědná místa o to nestála. Na začátku, když nikdo neměl nic, tak si to hromada lidí vzala, dokonce i tady z Československa. Potom si to vzali lidé ze světa, protože neřešili nějakou politiku, jaké diagnostické sety se budou dovážet a odkud, a kdo je bude distribuovat, a že pouze ten vyvolený je může distribuovat, a nikdo jiný, a pouze vyvolené diagnostické sety, které jsou navázané na nějakou distribuční českou skupinu. Bylo to mafiánství non plus ultra, které se v té době dělo, a bylo to totálně zpolitizované.

Když na začátku nebylo nic, tak si to ode mě vzali, ale potom se sem vnutily nějaké diagnostické soupravy, které myslím, že pocházely z Číny, a ty měly tu inherentní nepřesnost. Ale to už jsme byli, navzdory tomu, že jsme to nadále kritizovali, ti špatní, protože to kritizujeme. A byla tady obrovská protiváha mediálního tlaku s tím, že já jsem dezinformátorka a podobně, a cože to tady vykládám. Takže se tady navařila hromada falešně pozitivních nálezů.

Martina: Dokonce v roce 2021 o vás Reflex psal, že máte jednu nezpochybnitelnou zásluhu, že jste dokázala, že i soukromé laboratoře, nejen státní, mohou testovat na covid. Ale netrvalo to dlouho.

Soňa Peková: To je vtipné. Covid, SARS-CoV-2, tím, že to mělo pocházet z luskounů – nevím, proč si vybrali takové exotické zvíře, tak to už v té době asi někdo měl rád humor – patří do kategorie zoonotických nákaz, to znamená, že by to měla dělat veterinární diagnostická laboratoř. Což mi spadlo úplně do klína, protože to byl v té době už náš velmi rozsáhlý program. V podstatě to měly testovat veterinární laboratoře, nikoli humánní laboratoře. Ono to celé bylo tak, že jedna ruka to podala druhé, a tak. Byla v tom politika, byla to úplně zpolitizovaná akce.

Když jsem řekla, že testy děláme za 1264 korun a že mě překvapuje, že jinde stojí 8000 nebo 15 000 korun, tak proti mně vládní garnitura rozpoutala hon

Martina: Zpolitizovaná akce. V tomto případě to neříkejme takto, ale řekněme: Kdo za tím stojí?

Soňa Peková: Tak tenkrát, když mě vytáhli, tak mi v té době končila laboratoř v Praze a já jsem ji přenášela k nám na vesnici, protože můj žebřík z vysokého světa vědy, kde jsem jezdila po celém světě a byla jsem v Americe, byl najednou tak kluzký, že jsem sjela po zadku až do Pcher, do vesnice, do veterinární laboratoře, kterou jsem si nakonec zachránila, přesunula ji z Prahy.

Do tohoto období přišel covid. A soukromé laboratoře jsou šikovné v tom, že žijí proto, že dělají dobrou práci. Kdyby soukromá laboratoř nedělala dobrou práci, tak se neuživí. Státní ústav může teoreticky dělat jakoukoliv práci a vždy bude, protože je placen ze státních prostředků, ale soukromá laboratoř, pokud nebude dělat dobrou práci, tak skončí.

To, že to dokáže i soukromá laboratoř, je směšný protimluv, protože právě soukromá laboratoř to dokázat z principu má, protože je na trhu proto, že je dobrá. V té době jsme ten test už měli a volala mi nějaká dáma z Lidových novin, za kolik že to máme. A já jsem řekla, že za 1264 korun. A ona se mě zeptala, jestli vím, že některé soukromé laboratoře, na severní Moravě hlavně, mají test za 8000 nebo 15 000 korun. A já jsem řekla, že to nevím, protože nejsem v žádném syndikátu soukromých laboratoří, ale že mě to překvapuje, protože to tuto cenu určitě nemá.

A tam se rozpoutal ten hon. A to rozpoutala vládní garnitura, která tam tenkrát byla, což byl Andrej Babiš a Adam Vojtěch. Ale já zase opakuji, že proti nim nic nemám, protože oni byli prubířský kámen toho, jak si tento náš svět žije.

Nanotechnologie v mRNA vakcínách dokáže splynout s buňkou a potenciálně změnit její genetickou informaci

Martina: Váš názor ohledně vakcinací se v čase vyvíjel. Na začátku jste v Deníku N řekla, že nový koronavirus nemá přírodní původ – na tom jste si trvala od začátku – a že vakcíny se dělaly jen proto, aby se něco dělalo, aby lidé nebyli vyděšení. Zatímco později jste se už proti vakcinaci postavila radikálněji a poukázala jste na to, že vakcíny slouží, nebo mohou sloužit ke genetické manipulaci. K čemu jste dospěla v tuto chvíli?

Soňa Peková: S Deníkem N si to už ani nepamatuji, ale vím, že Deník N mě neměl rád. Takže nevím, jestli to nebyl nějaký metabolit toho, co jsem řekla.

Martina: Je nás víc.

Soňa Peková: Tak to s Deníkem N si opravdu nepamatuji. Ale co se týče vakcín, tak ony skutečně mají potenciál změny genetické informace buňky, do které se dostanou. A protože tento preparát je na úrovni nano, což je 10 na minus devátou, a buňka je na úrovni mikro, 10 na minus šestou, tak tam jsou tři řády rozdíl. Nanotechnologie je v podstatě cosi, co v laboratoři používáme pro transfekce buněk. To se už dělá dávno, nanolipofektační měchýřky, kterými se transfekují buňky, protože to krásně splyne. Tukový měchýřek krásně splyne s membránou cílové buňky v podstatě poměrně nespecificky.

A obsah, který tento nanoměchýřek nese, se uvolní do cytoplazmy buňky, se kterou se to setkalo. A potom záleží, jestli to v té cytoplazmě zůstane, nebo se to ztratí dělením, nebo se to zaintegruje do jádra. To je úplně učebnicové, to nemusíme nikam chodit. To je první třída molekulární biologie, jak se dělá stabilní transfektant, nebo jak se dělá buňka, do které se stabilně vnese nějaká jiná genetická informace.

Tyto vakcíny měly tento potenciál od začátku. A to nebylo tak, že jsem to říkala jenom já, vzala jsem si k tomu i odborné publikace, které už byly venku, a z nich jsem citovala. Měla jsem se v podstatě alibisticky o co opřít, protože jsem se opřela o práci kolegů ze zahraničí, z Ameriky. Nebylo to tak, že bych si to vycucala z prstu, že bych tady o něčem bájila, to bylo úplně objektivně položené. I tím, že in silico predikce ukazovaly, že konstrukt, který vzniká, má spoustu nebezpečných charakteristik.

Minimálně to mělo jít do nějakého procesu velice opatrného prověřování, co to může in vivo udělat. Protože i na myšce se ukázalo, že to udělá hromadu nepříjemností, ale myška pořád ještě není člověk. Mělo to jít pomalounku, opatrně. A to, že tady byla nějaká pandemie a že byl velký tlak na to, aby se očkovalo – když víme, že tato pandemie byla hlavně pandemií čísel, která vznikala tak, jak jsme si dnes řekli – tak je to celé postaveno na hliněných nohou, že to ani nemůže být na hliněných nohou postaveno víc. A nemůžu říct, že to, co tady říkám dnes, bychom neustále do kolečka, jako flašinet, neopakovali i v té době.

Už v té době, když jsem kritizovala design toho testu, jsem říkala, že dává příliš mnoho nespecificit, ale všechno to bylo zametáno pod koberec. A jenom proto, že jsem byla ta špatná, protože jsem řekla, že ten, kdo chce lichvařit na takovéto věci a chce to prodávat za 8 nebo 15 tisíc, tak přece nemůžu být ta špatná. Špatný je asi někdo jiný, akorát že tento někdo jiný seděl ve vládních kruzích. Proto říkám, že to bylo celé zpolitizované. A zdravý rozum, nebo i zdravá skepse, která by vždycky měla být, než se nějaká nová věc uvede na trh, to všechno bylo upozaděno a ignorováno.

Působení médií bylo za covidu zjevně koordinováno. Reportéři ve stejném čase v různých zemích říkali a psali ty samé věty podle stejných not.

Martina: A chápete, že o tom stále nemůžeme ještě hovořit v minulém čase? Protože stále tady jedou kampaně: Boostrujte se, běžte na posilující dávku. Přestože jsou výzkumy, jako třeba paní doktorky Gandalovičové, která dává očkování mRNA vakcínami do přímé souvislosti s nárůstem myokarditid, perikarditid. Ale vlastně stále to trochu vypadá tak, že se o tom baví jenom, jak jste říkala, „alternativní vědecká a lékařská sféra“.

Soňa Peková: Jenomže těchto prací třeba o myokarditidě už je i v mainstreamových lékařských časopisech velké množství. Takže já si vůbec logicky nedokážu vysvětlit, jak je možné, že se to pořád děje. To je jako propaganda za války, že tam někdo schválně – i když všichni vidí, že se něco děje – položí papundeklovou zeď, a na tu papundeklovou zeď namaluje děti hrající se na písku, a v růžových barvách, a řekne, že všechno je krásné.

Já nevím, co se to děje, ale je už hromada časopisů, článků, vědeckých publikací, o které se dá opřít. Stačí je jen vytisknout a dát na hromádku. Ale ani soudce to nechce vidět. Za normálních okolností by mi nebylo jasné, proč to je. Ale vím, že asi každý dostal nějakou incentivu, aby to udělal. Vědec to asi udělal proto, aby dostal nějaký finanční obolus, nebo aby… Nevím. Něčím je museli inspirovat, jinak si to neumím představit, protože v sobě všechno potlačili, aby byli na televizních obrazovkách.

A samozřejmě ti, co sem přiváželi vakcíny, byli v rámci nějakých distribučních sítí, takže tam mají velké finanční interesy. A to nebyly velké, to byly mega velké, co se tady protočilo. Tady je asi nesmírně mnoho nějakých finančních závazků. A protože se tady neposílá do vězení za to, že někdo byl k někomu krutý, ale za to, že ukradl nějaké peníze, tak to je vždycky parametr, který člověka do vězení dostane. Tito lidé asi mají pocit, že by se ještě měli snažit nějak to oddalovat, protože evidentně nejsou hloupí, takže vidí, že jim to hrozí.

To, co se stalo, je globální akce, protože i média, která vysílala na toto téma – tak to byla stejná rétorika, stejná slova. Implementovaly se tady výrazy jako „lockdown“, to jsme tady nikdy neměli, nebo „narativ“, takové výrazy se v té době implementovaly. To, co se bude říkat, šlo evidentně z jednoho centra. To bylo úplně zjevné. Média ve všech možných zemích. Já jsem i viděla nějaký pořad, kde ukázali reportéry a co říkali, a to byly stejné věty, a přitom to byly různé televizní kanály v různých zemích. Evidentně tady byly nějaké noty, které se distribuovaly, a to se používalo.

A tyto noty, zdá se, ještě pořád jsou v jakési platnosti, a proto se tady ještě pořád nakupují nějaké vakcíny, i když se ví, že Ursula von der Leyenová má už velký problém s tím, že nechtěla ukázat SMS komunikaci s Albertem Bourlou. A to jsou věci, které by si za normálních okolností okamžitě převzala policie, aby to vyšetřovala. Ale tady je asi nějaká jistota nedotknutelných, což ale není slučitelné s přírodou, takže se to v jednu chvíli celé převrátí. Ale zjevně tyto noty ještě dobíhají, ještě to neskončilo.

Tady jako kdyby pravá ruka nevěděla, co dělá levá. Ale je to zase, opakuji, o lidech, zdali budou reflektovat na tuto pobídku, jestli budou chodit do vakcinačních center nechat si aplikovat látku, která objektivně neproběhla desetiletým zkušebním provozem. Protože pětiletý zkušební provoz je pro typické rutinní vakcíny, a desetiletý pro úplně nové koncepty. A mRNA je úplně nový koncept.

Kolem těhotných se vždy chodilo po špičkách, ale u mRNA vakcín se princip opatrnosti zcela porušil

Martina: Jaký je váš vztah k očkování obecně?

Soňa Peková: Domnívám se, že by se člověk měl očkovat proti tomu, v jakém nebezpečí je, nebo čemu je vystaven. Asi kdybych jela do nějaké endemické oblasti žluté zimnice, tak bych si vakcínu aplikovat nechala, protože to jsou prastaré vakcíny, které se používaly, zná se jejich bezpečnostní profil a ví se, že fungují, a určitě zabrání nějakým nepříjemnostem.

Bohužel se ale stalo, že v tomto farmakologickém prostoru, který se věnuje vakcinologii, se všechno v poslední době zkazilo. A teď to vypadá, protože se objevily nějaké vakcíny, zase nějaké nové koncepty různých mnohovalentních přípravků, kde by se člověk asi důvodně obával nějaké cross-reactivity. To se nikdy nedělalo, vždycky vakcína byla proti jednomu epitopu, jednomu cíli, který byl přesně dlouhodobě selektován, aby byl specifický pouze proti tomu agens, a nikoli třeba proti buňkám těla a podobně.

A teď se dělají takové různé koktejly, což určitě je asi zajímavá myšlenka, ale to chce minimálně nějakou dobu, aby se to testovalo, jestli to náhodou skutečně nezpůsobuje nějaké cross-reactivity a autoimunitní choroby. Což se zdá, že možná ano. Chci říct, že tento obor byl zkontaminován, a teď má zase někdo pocit, že by celou vakcinologii hodil někam do kýble, protože to je zkompromitovaný projekt. Jenomže tady se s vaničkou vylije i dítě, protože vakcinologie má hromadu výborných vakcín, které jsou staré, osvědčené a funkční.

Asi bych tady vybídla k tomu, aby to lidé zase neudělali černobílé. Aby byli opatrní proti novým konceptům, které se předtím nikdy nepoužívaly, a objektivně nevíme, co to udělá, protože nemáme dlouhodobé bezpečnostní profily. Ale u vakcín, které jsou za dlouhá léta používání užitečné, není žádný důvod, aby se jim, když pojedou někam do endemických oblastí, vyhýbali, a potom se tam trápili nějakou infekcí, ze které by se třeba špatně dostávali.

Martina: Soňo Peková, vy jste doktorka molekulární biologie, genetiky a virologie. Jak z pozice své vědecké erudice hledíte na skutečnost, že se doporučuje očkování třeba těhotným ženám proti chřipce, proti covidu? Já si jenom vzpomínám, že za mých mladých let, a mých rodičů, byla těhotná žena tímto způsobem nedotknutelná.

Soňa Peková: To nadále trvá, kolem těhotných se chodí po špičkách. To, jestli si těhotná vezme nějaký prášek proti bolesti, musí konzultovat se svým gynekologem, a nevím s kým ještě, to má konzultovat, aby se náhodou něco nestalo. A tady se zase vracíme k myšlence, že v případě covidu, nebo těchto různých vakcín, se úplně porušil tento princip předběžné opatrnosti vůči gravidním.

A místo toho, aby se nadále kolem nich chodilo po špičkách – ještě navíc s věcí, která nebyla nikdy otestována – tak se jim to podalo nuceným způsobem, a dnes se vidí, že to má neblahý vliv na to, jak se vyvíjí placenta, protože tam vznikají tromby v mikrocirkulaci a podobně. Nevím, co to bylo – zase se vracím k termínu – za fialové kouzlo vůči lékařům. Místo toho, aby se chovali standardně, jako se chovali vždycky, tak se začali chovat naprosto nestandardně a abnormálně.

A i tady cítím, že v jednu chvíli si lékaři budou muset uvědomit, že šlápli hrozně moc vedle a že mají za sebou spoustu zdravotně poškozených pacientů. A s tím se vyrovnat a přiznat to, tak to je velice těžká věc. Proto možná pořád ještě trvá trend, že když to řekne ministerstvo, tak já to udělám. Ale tak to být nemá. Člověk má udělat pouze to, co ví, že je v souladu s jeho svědomím, s jeho vzděláním a znalostmi. A pokud to vykřikne nějaký úředník, tak to, co vykřikne úředník, nemá pro odborníka znamenat, že se podle toho zachová.

Skrýt genetickou manipulaci v laboratoři zvládne každý zkušený vědec a legislativa je příliš pomalá

Martina: Myslíte si, že teď bude možné skrýt laboratorní úpravy nějakého viru rafinovaněji?

Soňa Peková: Já si pamatuji opravdu i ze své praktické zkušenosti, když jsem pracovala pro skupinu o genetickém nakládání s mikroorganismy, že legislativa, která k tomu byla, byla v podstatě už v té době směšná. Jak testovat, a zdali ta laboratoř… To prostě není možné, to není jako vyrobit tank. Vyrobit tank se asi schovat nedá, nebo obtížně. Ale dělat nano, nebo nějaké genetické manipulace v rámci nějakého projektu…

Když bude někdo mít třeba projekt na vytvoření geneticky modifikované myši, tak si nakoupí nějaké chemikálie, které k tomu potřebuje, z legálních grantových prostředků, a stejné chemikálie použije i na to, aby udělal geneticky modifikované lidské tkáně, nebo nějaké jiné tkáně. To je nástroj, který je velmi verzatilní, a dá se použít na to i na ono.

Zase se vracím k tomu, že je to na svědomí experimentátora. Kdybych to chtěla udělat já, tak jsem přesvědčena, že mi na to nikdo nepřijde, protože danou misku neoznačím, nebo ji označím nějak, dokumentaci budu mít někde. Pokud si to všechno nechám pro sebe a nebudu to konzultovat s nějakým kolegou, který by mohl být zdrojem úniku této informace, tak na to nikdo nepřijde, protože to se nedá vidět okem. Pokud mám nějakou letitou erudici v oboru, tak vím, jak to mám udělat, aby mi na to nikdo nepřišel. Je to v podstatě na svědomí experimentátora. Je to nesmírně děravé.

A já vlastně nevím, jakým způsobem toto ošetřit, protože to se nedá ošetřit legislativou. Legislativa je příliš pomalá, protože schvalovací procesy trvají, a tento obor letí nesmírně dopředu. Dnes jsou třeba CRISPR technologie, které umí udělat hromadu věcí. Je to ve velmi kompetitivních časových relacích, takže to nemůže nikdo odhalit. Pokud vědec nebude mít morálku, tak je to úplně v háji. Ten obor je celý v háji, protože to nemůže nikdo objektivně dosledovat.

Martina: Takže si myslíte, že nás únik laboratorního viru, ať už řízený, nebo neřízený, může potkat znovu?

Soňa Peková: Jasně. Mnoho let, deset, patnáct let, možná víc, je tady nějaká aktivita, která se jmenuje: Do it yourself, tedy Udělej si to sám. A normálně si člověk na internetu koupí pipetu, různé chemikálie, CRISPR se dá normálně koupit, protože to nic nestojí. A v garážovém provedení, tak řečeno, si můžete s těmito věcmi hrát.

Všechno si na to můžete koupit, na tom vůbec nic není. To se nedá dosledovat. Je to jakýsi černý trh, kde si můžete koupit, co chcete, a lidé akorát zase dělají, že tento problém neexistuje. Ale tento problém existuje. Pokud lidé nebudou mít morálku – a to já nevím, jak jim morálku narůst, pokud jim nenarostla – tak já tady vidím velký problém. V tomto oboru konkrétně vidím velký problém, že by se takováto věc mohla opakovat. A to se nestane pouze v tu chvíli, pokud to lidé dělat nebudou. A to nevím, jak zajistit.

Čtení jedné knihy stačilo k tomu, aby z vědkyně znovu udělali terč koordinovaného útoku

Martina: Soňo Peková, svého času prolétly médii informace o tom, že jste se stala ústřední postavou sekty AllatRa. Nebudu se bavit o videu, které přenechám bulvárům. A když jsme se o tom bavili s mými kolegy, přáteli, tak většina z nich řekla tak jako smutně: „Oni ji uštvali.“ Cítila jste se tak někdy?

Soňa Peková: Já k tomu zase musím cosi říct. Já jsem nebyla nikdy v žádné sektě. A co se týče AllatRy, tak jsem četla knihu, která se jmenuje AllatRa, a tato kniha je krásná. Je to kniha o starém zoroastrismu. Je to rozhovor muže se ženou, a je to nádherná kniha. A tuto knihu jsem četla a tuto knihu jsem propagovala, aby si to lidé přečetli, protože dává jiný pohled na svět, a velice zajímavý, někde je pohádkový, ale velice zajímavý.

A pouze to, že jsem přečetla tuto knihu a doporučila ji lidem, způsobilo, že jsem se stala členkou sekty AllatRa a že mě uštvali nebo podobně. A jak vzniklo to zvláštní video, tak to je opravdu pozoruhodná událost, pro kterou už dnes mám vysvětlení, ale nehodí se do tohoto pořadu, ale rozhodně to nemá nic společného se sektou AllatRa, protože Ivet Šilhová není v sektě AllatRa. Ona je esoterická osoba. A o tom si můžeme někdy povídat, ale sem se to nehodí.

Ale rozhodně jsem nikdy nebyla v žádné sektě a nebyla jsem ani v žádné organizaci, ani nic. A dokonce už nenosím ani snubní prstýnek, protože už nesnesu ani institut manželství. My jsme kvůli tomu doma měli tenzní atmosféru, ale můj muž to nakonec akceptoval. Přičemž zítra máme výročí, už nevím kolikáté, a já to ani nehodlám oslavovat. Takže já nejsem vůbec v žádném spolku. Jsem úplně svobodná duše, svobodná bytost, takže abych byla v nějakém spolku AllatRa, to vůbec ne. Nikdy jsem nebyla v žádném, jenom jsem četla tu knihu. A zase říkám, to, že jsem četla knihu a že jsem ji propagovala, stačilo na to, aby se kolem mě vytvořila takováto bublina, která vlastně není vůbec pravdivá. To je zajímavé, že?

Čím ostřejší byly útoky, tím méně se jí to dotýkalo – válka se stala ozdravnou kůrou

Martina: Já musím říct, že mě jako novináře vlastně tato část vašeho života nezajímá. Zajímá mě jenom tak, že je to vaší součástí, a to všechno z vás dělá člověka, jakým jste. Přesto všechno, zopakuji otázku: Cítila jste se po tom všem, po těch letech, uštvaná?

Soňa Peková: Vůbec ne, mě to strašně posunulo. Ale slovo „strašně“ bych asi používat neměla. Ale mě to opravdu „strašně“ posunulo vpřed, a slovo „strašně“ použiji, protože to bylo „strašné“, co se mi dělo. Ale vůbec mně to nic nedělalo, to bylo normální, jako když házíte gumový míček o zeď a ten se jenom odráží. A čím větší silou hodíte míček, tím víc se odrazí. Čím byly tyto útoky ostřejší, tím méně se mě to týkalo. Žila jsem si svůj život.

A i teď všichni říkají: „Pozor, něco se ti stane.“ Co by se mi stalo? Já si cestuji, chodím po horách, chodím plavat do bazénu, jezdím, mezi lidmi se pohybuji normálně, a tady někdo neustále za mě řeší nějaký můj problém, který vůbec neexistuje.

Takže mě to vůbec neuštvalo, ale nesmírně mi to otevřelo oči. A nesmírně mi to otevřelo oči v tom, že minulost mě nezajímá v tom smyslu, že bych ji chtěla pitvat a někoho usvědčovat a posílat do vězení, nebo se s někým soudit. Minulost ze mě udělala to, co jsem dnes, bez toho by to nebylo. A já si připadám jako po nějaké ozdravné kůře, protože jsem byla úplně slepá, hluchá k okolnostem, a mně to nesmírně pomohlo.

Nevím, jestli to dokážete tady se mnou sdílet, tento pocit, ale ten, kdo neprojde válkou a bojištěm, tak si necení míru, neví, nezná rozdíl. A kdybych neprošla tím, jak se může lidská zloba proti někomu otočit, jak se může společnost snažit vyštvat nějakého člověka, který se jí snaží třeba pomoct, tak bych vůbec nevěděla, že taková věc může existovat.

Tuto zkušenost mám, a to mi stačí, a vůbec to nezpůsobilo, že mě to nějak poznačilo. Já jsem z toho normálně vyskočila jako novorozená žabka, a je mi dobře.

Martina: Protože člověk poté, co je vyobcován z takzvané slušné společnosti, začne být inertní vůči tomu, co si tato společnost o něm myslí.

Soňa Peková: Ale otázka je, zdali je to slušná společnost.

Martina: Já neumím říct „uvozovky“. Přesto na mnohá vaše konstatování došlo. Omluvil se vám někdo, ať už z kolegů, z médií, ze známých, z přátel?

Soňa Peková: Já jsem v podstatě přišla o celý svůj společenský život. Krásně mi to vytřídilo lidi. A zjistila jsem, že na mně visela hromada lidí, kteří jenom využívali cosi, co bylo ve mně užitečného. A ti, co mě takzvaně uráželi, jak by to slušná společnost řekla, tak mně to je úplně jedno, protože jsem to rovněž použila jako hořkou pilulku, která mě vyléčila z toho, že jsem byla slepá a hluchá k okolnostem.

Což znamená, že kdyby náhodou někdo měl pocit, že se mi má omlouvat, tak bych ho poprosila, aby to nedělal, protože by mě vracel do doby, kterou už jsem si vyřešila. Vyřešila jsem si ji tak, že jsem z toho vytáhla maximum zajímavých zkušeností. A nechci, aby to znělo nějak nabubřele, nebo jako klišé – říkám to upřímně – já jsem si z toho vytáhla krásné zkušenosti, které bych nezískala, kdybych se v tomto ostrém prostředí neocitla.

Vůbec nechci, aby se mi někdo omlouval, protože vůbec nevím proč. Protože jenom díky nim – asi zním jako buddhista – jsem pochopila řadu věcí. Já se tam už vracet nechci. To neznamená, že bych se s těmito lidmi přátelila, ale to jenom proto, že bych si s nimi neměla už v této chvíli co říci, protože oni řeší něco, co já už neřeším. Takže by tam byl rozpor jenom v tématice, která by nás spojovala. Ale nemám vůči nim žádný problém. Jsou to lidské bytosti jako já, a zachovali se tím způsobem.

Nechci, aby se mi omlouvali, protože by mě tam vraceli, a já to mám pro sebe vyřešené. Pokud někdo má pocit, že já se mu mám za něco omluvit – což nevím, jestli ještě někdo takový existuje – tak to ráda udělám. Ale já sama to nechci, protože to považuji za úžasnou školu, kterou jsem dostala, nesmírně mě to posunulo, a ukázalo mi to, jaké kvality by člověk měl v životě pěstovat, a jaké ne, co je důležité, co není důležité. Že vůbec není potřeba, aby měl tisíce různých kamarádů, přičemž když je problém, tak žádný přítel mezi nimi není.

Jak se říká ve slušné společnosti: „Když jsi sám, tak jsi v té nejhorší společnosti.“ Tedy že jsi sám se sebou. Já si myslím, že je to nejlepší společnost, člověk si sám nejlíp rozumí, a nepotřebuje, aby ho neustále rozveselovaly externí stimuly. Já to fakt nepotřebuji. Umím si vystačit sama se sebou, a to mi dalo takovou nezávislost na okolním prostředí, že když se děje úplně cokoliv, tak to – já to zaregistruji – vůbec neberu tak, že mě to nějak negativně ovlivňuje, protože už nevnímám externí stimuly jako něco, co potřebuji k tomu, abych plnohodnotně žila.

Martina: Soňo Peková, já vám moc děkuji za otevřený rozhovor, a také za to, že jste svého času měla odvahu psát druhý díl románu Aloise Jiráska: „Proti všem“. Díky moc.

Milí posluchači, celý rozhovor se Soňou Pekovou o nebezpečí mRNA vakcín a manipulaci s vědeckými daty si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Díky, že nás posloucháte, šíříte a když nás podpoříte na účtu 1010349016/2700, tak nám umožníte točit nová a nová témata.
Martina Kociánová se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.