Energetický hladomor znamená rodiny stažené do jedné vytápěné místnosti a mizející průmysl

Martina Kociánová: Pane Vladimíre Budinský, všimla jsem si za poslední roky, kdy jsem studovala vaše rozhovory, že to většinou fungovalo tak, že moderátoři chodili kolem horké kaše, a vy jste děsil. A dnes jsme si vyměnili role. Protože já, když použiji vaše výroky, děsím, a vy se snažíte trochu chlácholit. Je to tedy vyrovnané, ale já přesto použiji vaše slova, která jste řekl nepříliš dávno: „Drastický pokles spotřeby primárních energetických zdrojů povede k energetickému hladomoru v naší zemi.“ Protože to znamená, že budeme muset dovézt až třetinu čisté spotřeby. Je takové množství dovozů vůbec reálné? A co si představit pod tím pojmem „energetický hladomor“ konkrétně?

Vladimír Budinský: Takový trošku hladomor jsme zažili v krizi, která začala po válce na Ukrajině, že najednou energie byla extrémně drahá. Naštěstí v tržní ekonomice všechno funguje tak, že to, po čem je velká poptávka, se zdraží. A když je to drahé, tak se to tolik nekupuje. Takže poptávka se díky tomu vyrovná.

A hladomor bude v tom, že někteří energii mít budou a někteří nebudou mít, protože si ji nebudou moci dovolit. V tom to bude. Ale že by úplně plyn nebyl v trubce, to se nestane. Ale bude tak drahý, že lidé začnou šetřit, stáhnou topení, přesunou se ve svém bytě do jedné místnosti, kterou budou vytápět, a ty další budou vytápět méně. Budou hodně počítat, na co energii použijí.

A jak to budou dělat lidé, tak to budou dělat i firmy, a ty firmy nás budou propouštět. Naše ekonomika je hodně závislá na tepelném opracování různých věcí. My věci vaříme, tavíme, rozpouštíme. Plastikářský průmysl je například velice náročný na energie. Pivo vaříme. Pivo začíná procházet velkou krizí. Lidé pivo nepijí, a pivo je energeticky náročný produkt. Je poměrně drahé a další náš národní produkt zažívá krizi.

Takže ano, dojde k tomu, že začne ekonomická transformace. Špatné je to, že ji budou dělat všichni. Budeme ve velké konkurenci. Úplně stejný nápad budou mít i Poláci. Stejný nápad budou mít ve všech okolních zemích, že to budou chtít udělat stejně. A budeme soutěžit o to, co vymyslet, co udělat méně energeticky náročné. A protože energeticky náročný průmysl odejde, tak to bude jistou dobu kompenzovat to, že se budou elektrárny zavírat, protože jejich energie nebude pro odešlý průmysl potřebná.

Těžký průmysl odchází a budeme závislí na dovozu úplně všeho včetně hnojiv

Martina Kociánová: Určitě je hezké se soustředit částečně třeba na energeticky méně náročná odvětví, jako jste tady zmiňoval, výrobu ultralightů. Ale z toho se tak nějak úplně všichni nenajíme. A v případě, že veškerý těžký průmysl, nebo značná část těžkého zpracovatelského průmyslu odejde – slévárenství už odešlo – tak budeme závislí na dovozu úplně všeho. Obráběcích strojů, zemědělských strojů. Budeme závislí na dovozu hnojiv, protože to je také nesmírně energeticky náročné odvětví. Tudíž, když bychom si chtěli říct, že všichni půjdeme pracovat do zemědělství, tak to tak asi také nebude, protože zemědělství v moderním pojetí je rovněž velmi energeticky náročný segment. Tak tedy, co nás čeká v případě, že nebudeme mít věci, které potřebujeme k životu, k tomu, abychom se uživili?

Vladimír Budinský: To je právě to, co my v našem spolku Konec uhlí, nová energie kritizujeme – že celý ten proces je u nás neřízený, nechává se živelně dopadnout. A když se podíváme třeba do Německa, kde také odcházejí od uhlí, také ho plus minus ve třicátých letech opustí. Ale mají na to, řekl bych, německý důkladný plán, kdy vědí, která elektrárna skončí. Vědí, co ti lidé na tom místě budou místo té výroby dělat.

Protože když si představíte, dneska na tom dole a na uhelné elektrárně určitého výkonu typu Počerad, dohromady pracuje řádově tisíc lidí. Až bude tato elektrárna o stejném výkonu nahrazena plynovou elektrárnou, tak tam bude desítka lidí. To jsou dva řády. A koho zaměstnáte? Dodnes ti lidé jsou nadprůměrně placení. Udává se, že na jednoho pracovníka v těžebním a energetickém průmyslu jsou tři až pět dalších pracovníků navázaných, kteří mají práci díky údržbě, díky službám. A tohle najednou zmizí a není pro to vybudovaná náhrada.

Martina Kociánová: Na to jsem se vás chtěla zeptat, co vlastně bude s obyvateli těch regionů, o kterých tady mluvíme. To znamená Ostrava, Karviná, Most? Zatím třeba to, co se děje při zavírání sléváren a dolů v Ostravsko-karvinském revíru, se nejeví vůči tomu obyvatelstvu jako řízený proces. Znamená to, že tady nastane velký sociální propad, nebo spíše už nastal?

Vladimír Budinský: Když se podívám do Německa a vidím, že kousek za naší hranicí je Lužice, to bývalé východní Německo. Ty elektrárny, které se tak hezky jmenují Schwarze Pumpe a Jänschwalde. Je to kraj Lužice, kde žili lužičtí Srbové, v tom Spreewaldu. Těží se tam srovnatelné množství hnědého uhlí jako u nás. Ale tam mají přesný plán, kdy skončí elektrárna, a Deutsche Bahn vybuduje ve městě Cottbus obrovský opravárenský závod na elektrické rychlovlaky.

Takže odborně pracující lidé z dolů, což jsou většinou zámečníci a elektrikáři – jsou to lidé dvou profesí, často je to elektrikář, který trochu umí svařovat nebo umí trochu zámečničiny, anebo zámečník, který si s jednoduchou elektřinou poradí – tak tihle lidé přejdou na opravu železničních vagónů a budou je dělat pro celé Německo. Německo se snaží uhelným regionům nějak pomoci.

U nás se to neděje. U nás centrální vláda na uhelné regiony absolutně kašle. Neexistuje regionální politika. Ten propad životní úrovně a standardu života, který nastal v uhelných regionech – kde byl před třiceti lety a kde je dneska – to je tak markantní a zoufalé, že je to negativní vizitka všech vlád, které tady po Listopadu byly.

Sociální bomba v uhelných regionech už vybuchla – mladí odešli a staří tam dožívají

Vladimír Budinský: To nastává, protože mladá generace z těchto regionů jde studovat do velkých měst, a už se tam nevrací. Když se podíváte na mapu přírůstku obyvatel, tak vidíte, že z Ostravska lidé odcházejí, a ze severozápadu Čech lidé odcházejí. Mladí lidé jdou vystudovat do Prahy a pak už se někde u Prahy zůstanou a pracují tam v nějakých kancelářích.

Rozhodně se nevrátí do těch regionů. A v těch regionech stárne populace, protože starší lidé už nemají kam jít, a zůstanou tam. Nějak tam dožijí. Možná budou nějaké sociální programy, které je pošlou dříve do důchodu. A byty tam budou prázdné. Do těch bytů se začnou stěhovat nepřizpůsobiví občané, které budou vytěsňovat majitelé z lukrativních oblastí. A tohle běžně probíhá.

Podívejte se do periferních částí měst na severozápadě Čech nebo na severu Moravy. Tahle sociální bomba už vybuchla. Ta netiká. Ta vybuchla. Ale tyhle konce, tyhle poslední zbytky dobrých pracovních příležitostí, které tam mizí, jsou signálem, že tam opravdu je konec.

Martina Kociánová: Nedávno jsem jela v Ostravě z hlavního nádraží do centra. A člověk, když jede Přívozem, což je v podstatě opravdu vedle centra Ostravy, tak nutně nabude dojem, že se většina lidí tam živí provozováním zastaváren, výjimečně heren. Tam je markantní už teď zchudnutí lidí. A je tam markantní to, že stát tuto lokalitu a tyto lidi nechal na pospas. Ale vzhledem k tomu, že nám těchto lokalit bude přibývat, třeba ten region severozápad – tak vidíte alespoň tendenci, že budou existovat nějaké revitalizační programy, aby ti lidé nemuseli úplně hromadně opouštět tyto aglomerace a migrovat někam za prací?

Vladimír Budinský: No právě, že jich málo a nejsou moc vidět. Hovořilo se o tom, jak je potřeba stavět továrny na baterie, jak je třeba stavět továrny na čipy. Po veškeré naší aktivitě směrem k Taiwanu postaví největší taiwanská firma na čipy svoji továrnu u Drážďan. Takže možná, že nějaké autobusy budou nabírat ty schopnější a ochotnější lidi i v tom našem regionu, a budou je vozit do Německa.

Ale IBM postaví továrnu na čipy ve Wroclawi, kousek za naší hranicí toho postiženého regionu, a TSMC postaví továrnu na čipy u Drážďan. U nás v tom regionu nevidím, že by se něco extrémního dělo. Jeden z důvodů je také, že naše legislativa a celá ta složitost povolování je taková, že není problém pak říct: ono to nejde, protože je to velice těžké nám něco postavit. Na zemědělské půdě to jde těžko a na brownfieldech je to nákladné. Přitom by bylo nejlogičtější stavět to v místech uzavíraných a končících provozů. Jsou takové dobré vlaštovky, o kterých je slyšet, ale reálně toto moc nenastává.

V první vlně kolem našeho vstupu do EU bylo v těch regionech postaveno mnoho nových fabrik automotive, takže se tam dělají věci, které jsou do aut. Ale evropský automobilový průmysl zažije šok, a možná i my budeme svědky toho, co mi vyprávěli kolegové v Německu – že v Bochumi, ta lokalita v Porůří, byla hodně hornická a těžilo se tam černé uhlí, a na tom byla postavená průmyslová základna Německa. Když ty doly zavíraly, horníkům řekli, že tam bude postavena automobilka Opel a Volvo, a ty automobilky tam zkrachovaly dříve, než vůbec těžba postupně končící definitivně skončila.

A tady já mám obavu, že ten zahraniční automotive – ať jsou to japonské firmy, nebo nějaké německé firmy, které tady vyrábějí součástky do aut – tak ty odtud mohou odejít dokonce ještě dřív, než to uhlí skončí.

Martina Kociánová: Vy jste asi před dvěma roky zmínil, že od roku 1990 se region severozápad propadl v úrovni kupní síly pod úroveň Rumunska.

Vladimír Budinský: Pod úroveň průměru Rumunska. A bývali jsme – ještě si pamatuji, kdy kupní síla Mostu byla za Prahou druhá nejvyšší. Průměrné platy díky tomu, že tam je chemička, elektrárny a doly – na Mostecku byla druhá nejvyšší kupní síla po Praze.

A dneska jsme pod úrovní průměru Rumunska. Ale my jsme si tak zvykli přehlížet to Rumunsko. Rumunsko nás už jako Českou republiku předběhlo v celkovém hrubém domácím produktu. Samozřejmě Rumunů je víc, pořád to není na hlavu, ale pokrok, který udělali Rumuni, Poláci nebo i Maďaři proti tomu, z jakého výchozího postavení jsme šli v listopadu 1989, tak je velký. A my jsme hodně promeškali. Hodně z toho drajvu revoluce a devadesátých let jsme po roce 2000 ztratili.

Dneska jsme taková problémová země, kde nic nejde, a která nemá tu konkurenční výhodu, kterou dříve měla. A takovou konkurenční výhodou, kterou jsme dříve měli, byla levná energie a kvalitní pracovní síla. I dneska nemáme pracovní sílu, nemáme jí dost, a máme jednu z nejdražších energií v Evropě.

Evropská unie jede protiprůmyslovou politiku a na Česko to dopadá nejkrutěji ze všech

Martina Kociánová: Pokud jsme se bavili, že za většinou těchto problémů stojí Evropská unie se svými dekarbonizačními sny a Green Dealem, tak bychom museli ale přiznat, že máme stejnou startovní čáru v té Evropě jako ostatní evropské země. A vy jste přesto řekl, že i v tom jsme na chvostu.

Vladimír Budinský: Protože my jsme bývali jedna z nejvíce průmyslových zemí. Podíl HDP vytvořený průmyslem je v České republice snad úplně nejvyšší v EU. A jestliže EU dělá protiprůmyslovou politiku – a dneska už to všichni říkají –, tak samozřejmě musí na nás dopadat víc než na země, které tak průmyslové nejsou, které žijí službami, jako Lucembursko nebo Belgie. To jsou země, kde ten průmysl už skončil dříve anebo takový nikdy nebyl v té míře.

Ale my jsme byli vždycky, jak jste to řekla na začátku – od Rakouska-Uherska –, průmyslovou zemí, špičkovou číslo jedna. A protože Evropa jede protiprůmyslovou politiku a chce se průmyslu zbavit, tak na nás to dopadá nejbolestivějším a nejkrutějším způsobem.

Navíc struktura našeho průmyslu je pořád s převahou energeticky náročného. Průmyslu s nižší přidanou hodnotou. Jsme dodavatelé, poddodavatelé komponent, které často jsou od nás po velkém přepracování někam dovezeny, přelepeny nálepkou „made in Germany“ a prodány jako Mercedes. Prodány za cenu Mercedesu, ale ten fundament je vyrobený v Čechách levně.

Martina Kociánová: Pane Vladimíre Budinský, když připustím, že v Evropě došlo k jakémusi opojení dekarbonizací a celou tou legendou o CO₂, tak v určitém okamžiku musí zafungovat řeč čísel a řeč inženýrů. Pokud v Evropské unii se třeba uhlí dobývají už jenom 3 % světové těžby, zatímco v Číně 50 %, v Indii tuším 12 %, v Indonésii 7 % – řekněte mi, co to je za mysterium, které nutí nebo ponoukává země, které to likviduje, pořád tuto hru hrát? Vy jste se tomu věnovali profesně léta. V čem spočívá toto kouzlo?

Vladimír Budinský: Je to náboženství. Je to takové nové evropské náboženství. Racionální člověk náboženství nechápe. Nevíte, jak mohou lidé věřit něčemu, co je tak evidentně nepravdivé. Přesto se tomu věří, přesto se to hlásá, přesto se tím každý zaklíná.

Dneska i ti kapitáni průmyslu, kteří rozhodně počítat umí, musí taky do banky si pro úvěr. Jsou tu nějaké ESG pravidla a banky jim nepůjčí na něco, co je špinavé.

Martina Kociánová: Taxonomie…

Vladimír Budinský: Taxonomie. Oni se musí klanět tomu náboženství, té modle. Musí pokleknout, než něco dostanou. A tak všichni žijí v takové falši, ve lži a v něčem, co nebudou třeba za jednu, za dvě generace chápat. Až se lidé ohlédnou za dnešní dobou, tak to nebudou chápat a budou říkat, co to bylo za šílence.

Tak jako my, když dnes jedete někam a vidíte pyramidy a řeknete si – probůh, pro jednoho mrtvého člověka ta společnost třicet let budovala takto nesmyslnou věc a investovala na to třeba 40 % hrubého domácího produktu tehdejšího Egypta. Tak my tu budujeme takovéto nesmysly, akorát na ty pyramidy se ještě mohou jet podívat turisti. Je to umělecký, architektonický zážitek, ale na šílenosti Green Dealu se nikdo nebude chtít podívat, tím nic nevytvoří. Aspoň ta katedrála, byť je to náboženská stavba, tak je svým způsobem krásná. Ale stavby tohoto nového náboženství rozhodně krásné nejsou.

Martina Kociánová: Je pravda, že těmi pyramidami staří Egypťané alespoň dosáhli nesmrtelnosti, protože díky nim víme o čtyři a půl tisíce let staré říši prakticky všechno, protože v těch pyramidách zůstaly vzkazy.

Rok 2040 je za rohem a není jasné, co místo uhlí – celý Green Deal je hrubý omyl Bruselu

Martina Kociánová: Tady pravděpodobně zůstane vzkaz v podobě rozvrácené ekonomiky, jak vy říkáte, energetické chudoby. Minulá vláda Petra Fialy předvedla velice servilní politiku vůči Evropské unii a pravděpodobně i kvůli tomu jsme do energetických problémů zabředli tak, že cesta z nich nebude snadná, pokud je vůbec možná. Řekněte mi, s novou vládou – je tady politická vůle a síla, která by ten náš plánovaný a připravovaný volný pád alespoň zbrzdila, a jde to ještě?

Vladimír Budinský: Vždycky se člověk při těch volbách rozmýšlí, čte si ty programy. Programy znějí – některé hůře, některé lépe, některé docela dobře. Podle toho volí a čeká, že se něco stane. Já samozřejmě očekávám od nové vlády, že některé věci napraví. Hlavní věc, kterou je potřeba napravit, je cena povolenky.

Velice správně to pan předseda vlády Babiš pochopil hned na prvním jednání tripartity, kde mu sociální partneři, odbory a zaměstnavatelé jednoznačně toto řekli. On napsal ten dopis. Uvidíme, nakolik bude úspěšný ve vyjednávání v Bruselu. Já jsem do Bruselu jezdil a nelze stáhnout ocas, jak se česky hezky říká. Musí se za vlastní zemi bojovat, musí se za ni bojovat urputně. A některé příklady některých premiérů evropských zemí ukazují, že se to dá a že se dají některé věci zkorigovat.

Bude to samozřejmě nesmírně těžké, protože jestliže Evropský parlament tento týden odsouhlasil, že v roce 2040 musíme odstranit 90 % emisí z roku 1990, tak to znamená, že prakticky už žádné emise nezbývají na energetiku ani na průmysl. Logicky tu žádný průmysl nebude a energetika tu bude jenom ta zcela bezemisní – jádro a nějaké občasné obnovitelné zdroje, které ale věc nezjednodušují, spíše ji komplikují, plus nějaká baterie.

Ale 2040, to je sakra brzo. Když si představíte, jak dlouho se staví elektrárna, jak dlouho se připravují ty věci, tak už dnes by mělo být jasné, co chceme. Anebo musíme být schopni říct: byl to omyl. A to je pravda, že to byl omyl. Celý Green Deal je hrubý omyl Bruselu a tyhle postupné kroky – 2040 minus 90 %, 2030 za čtyři roky minus 55 % –, to jsou kroky směrem k omylu, kroky do propasti. Je třeba to zastavit, je třeba se rozmyslet a sladit kroky Evropy s tím, jak jde zbytek světa.

Podívejte se – v Americe od toho absolutně odskočili, tam se to zelené šílenství jedním hlasováním zmuchlalo a hodilo do koše. A Čína – to je oportunistická země, která žije z toho, že my jsme hloupí a kupujeme si jejich solární panely, jejich větrníky. Jsou největší producenti solárních panelů. V solární technice dělají 90 % a ve větrnících přes 60 % technologie.

A teď nám budou prodávat ještě auta. Nakonec v našich zkrachovalých továrnách je budou z dílů dovezených z Číny montovat a my si úplně zlikvidujeme veškerý průmysl. To se chce? To je nesmysl.

Zelené frakce v europarlamentu ztrácejí, ale některé škody už jsou nevratné

Martina Kociánová: Současní Motoristé mají na Green Deal poměrně jasný názor, ale v případě, že Evropská unie do tohoto bodu ještě nedospěla, což je na jejich krocích i tvrzeních markantní, tak je to pro nás v tuto chvíli řešitelné?

Vladimír Budinský: Evropa je demokratické společenství a vidíme, že jedny volby do EU, do Evropského parlamentu, za dalšími – tahle zelená parta ztrácí. V těch volbách, které byly předloni, zelené politické frakce získaly daleko méně hlasů. Je nepochybné, že v dalších volbách do EU už získají tak málo, že tu politiku nebudou reálně ovlivňovat. Vidíte tu sílu, jak roste AfD, což je strana, která je v otázkách zelené politiky velice kritická.

Martina Kociánová: To ano, ale jednou jsou tam ty jaderné elektrárny zavřené a už se s tím nic neudělá.

Vladimír Budinský: Jsou a už se s tím nic neudělá, protože jaderné palivo vyrobit trvá dva roky. Rozmontovávají to, zastavili jakoukoliv přípravu pracovníků. Takže ano, Německo by potřebovalo dalších 10–15 let, než by se k jaderné energetice vrátilo, a ono to jednou udělá. Německo se nepochybně bude muset k jaderné energetice vrátit, jako se všichni budou muset k jaderné energetice vrátit. Protože jestliže je něco budoucností pozemní energetiky, tak je to jaderná fúze, a to je pokročilá jaderná technologie. Mělo by se investovat daleko více do bádání v tomto směru a mělo by se uvažovat o tom, že těch jaderných elektráren bude po Evropě mnohem víc, než je teď.

Spravedlivá transformace je nálepka – jako byl vědecký komunismus, stejně tak je Green Deal

Martina Kociánová: Čím ještě velmi často argumentují zelení politici a aktivisté, je takzvaná spravedlivá transformace, just transition. Řekněte mi, co si myslet o tomto fondu spravedlivé transformace, když pominu to, že když už má něco v názvu spravedlivé, pravdivé nebo dobré, tak je potřeba vždy být ve střehu.

Vladimír Budinský: Naše generace je taková cynická. My jsme vyrůstali v dobách, kdy všechno byl vědecký komunismus, takže něco podobného jako Green Deal je vědecký komunismus, a spravedlivá transformace je taková nálepka. To je taková představa, že ano, něco zničím, ale pak to trošku zahladím nějakými malými dotacemi. Protože na velké dotace nikdo mít nebude, protože celá ta společnost chudne, celá ta ekonomika chudne. Celá Evropa, její relativní pozice je horší a horší.

Když si představíte Evropu, kde jsme byli před nějakými padesáti lety, kdy tady byl Concorde a špičkové jaderné technologie a Evropa byla určující v produkci know-how, nápadů, patentů. Vezměte si, že v roce 1990 byla ekonomika Číny čtyřikrát slabší než Německo. A dneska je ekonomika Číny čtyřikrát silnější než jedno Německo.

Martina Kociánová: Hlavně neztratit stopu.

Vladimír Budinský: A to je nejsilnější ekonomika Evropské unie – Německo. A Němci se propadli z toho, že byli čtyřikrát silnější než Čína, na to, že jsou jedna čtvrtina Číny.

Vladimír Budinský: Takže my neskutečným způsobem ztrácíme. My to tak nevidíme jako Češi, protože naše životní situace, naše životní úroveň se zlepšila. My jsme se z toho komunistického světa dostali na vysněný a dobrý Západ. My jsme se z chudé země dostali do relativně prosperující země evropského společenství.

Ale to jenom proto, že Evropa kolem nás zoufalým způsobem upadla. My jsme naskočili do stojícího vlaku, kde to fungovalo. Ale my nejedeme. Možná někdo pobíhá kolem oken s nějakými větvemi a předstírá, že je to ještě v pohybu. Ale Evropa stojí. Evropa se nerozvíjí. Ta nikam nepostupuje vpřed.

Ty patenty, ty nápady, ti podnikatelé, kteří něco vymýšlejí a někam dopředu jdou – ti utíkají do Ameriky. Podívejte se i na naše firmy. Ty špičkové české firmy odcházejí do Spojených států, protože tam je podnikatelské prostředí daleko výhodnější a jednodušší. Není tam ta byrokracie. Regulace jsou možná úplně to nejhorší. To zelené náboženství je jedna věc, ale vedle toho je celá řada dalších regulací, které to podnikání zoufalým způsobem ničí.

Martina Kociánová: Když se to hýbe, tak to zreguluji. Když se to ještě hýbe, tak to více zreguluji. A když se to nehýbe, tak to zadotuji.

Vladimír Budinský: A tam jsme dneska s uhlím. Protože ze světa, kdy neustále bylo uhlí ničeno, jsme se dostali do stavu, kdy stát má říct, jestli to uhlí vůbec potřebuje, a tam, kde ho potřebuje, ho bude dotovat.

Bruselský socialismus je třeba zlikvidovat, ale tentokrát to nepůjde jen na Václavském náměstí

Martina Kociánová: Pane Vladimíre Budinský, vy jste řekl spoustu realistických vizí a spoustu zbožných přání, což naprosto chápu, protože člověk se chce do budoucna dívat s nadějí. Řekněte mi na závěr, co si myslíte, že by teď měla udělat naše země pro to, aby ten volný pád zbrzdila a třeba možná i začala po nějaké době znovu stoupat?

Vladimír Budinský: Měli bychom přestat řešit úplné žabomyší blbosti, které naše politická reprezentace řeší a kterých jsou plná média – co kdo řekl a co na internetu před patnácti lety dal. Měli bychom spojit síly v tom, aby každý po svých kontaktech, které v Evropě má, tlačil na to, aby se Evropa probrala, aby tohle skončilo, abychom neměli ty brzdy podnikání a brzdy rozvoje, které jsme si za posledních nějakých dvacet let uměle vytvořili. To by se mělo bořit.

Já jsem zažil devadesátá léta, zažil jsem, jak se likvidoval socialismus. A my musíme určitou formu toho bruselského socialismu zlikvidovat podobnou ekonomickou transformací, která není lehká, která někoho zabolí. Ale tady se musí rušit celé směrnice, tady se musí rušit celé úřady. Ta byrokracie je šílená. I to, co se stalo u nás, je šílenost. Třináct krajů, nárůst úředníků násobně. Legislativa, která rozbujela tak, že dnes fakticky nic nejde. Tohle je třeba rušit v celých blocích a házet do koše.

A bohužel tohle už nerozhodneme na Václavském náměstí v Praze jen se zvoněním klíčů. Tohle se bude muset udělat v Bruselu a na náměstích všech evropských měst najednou. Protože jsme se mezitím stali součástí velkého soustátí a tu změnu musíme udělat tam. Jak jsem řekl, 80 % legislativy a 80 % té byrokracie přichází z Bruselu a mě děsí, že do toho Bruselu víc nejezdí naši politici, nebojují tam za svou vlast a utápějí se v tak žabomyších problémech, v jakých se dneska utápíme.

Martina Kociánová: Půjde to po dobrém?

Vladimír Budinský: Když to dlouho nepůjde, tak potom nastane taková revoluce, která už není sametová. Já měl možnost v devadesátých letech – byl jsem v první delegaci, která jela do Rumunska, když vám tam ukazovali parlament, kde ještě byly rozstřílené části zdí. A kde pak začne problém – ta revoluce do určité doby může být řízená, a pak, když nastane sociální rozvrat, když nastane problém, když se proti tomu ještě použije síla, tak se z druhé strany vyvine také síla. Já doufám, že k tomuhle nedojde a že se to vyřeší, ale čas nemilosrdně ubíhá.

Čína nám nic nedá zadarmo. My jsme jí taky nic nedali. Čína si velice dobře pamatuje na to, co jí Velká Británie udělala v opiových válkách, a v nich je neuvěřitelná motivace to tomu zbytku světa ukázat. A my to nesmíme dopustit. Nesmíme ten průmysl, naše technologie a naše know-how si sami zlikvidovat. To je šílenost.

Martina Kociánová: Pane Vladimíre Budinský, já vám nesmírně děkuji za to, že navzdory tomu, že nám ještě světlo svítí, teče teplá voda a topí topení, tak jste nám připomněl, že to opravdu, ale opravdu není samozřejmost. Díky za to.

Celý rozhovor s Vladimírem Budinským o energetickém hladomoru, úpadku uhelných regionů, protiprůmyslové politice EU a nutnosti zlikvidovat bruselský socialismus si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.