Kapitalismus zemřel v roce 2008. Nahradil ho technofeudalismus

Martina: Musím říct, Milane, že jsi mě získal pro Heideggera, protože jako by člověk nebyl dimenzován na to, aby dokázal techniku a technologii užívat rozumně, a promění ji pro sebe v jed.

Milan Calábek: Doufám, že se mi podaří tě přesvědčit, že tomu tak není, i když možná velká část lidí ji takto užívá.

Martina: Budu moc ráda. A také si myslím, že lidé už teď v tuhle chvíli vědí, že náš rozhovor není pouhými otázkami – mnohdy ode mne dřevorubeckými – a odpověďmi, ale je to hotová knihovna. A je to mnohdy provázení knihovnou, do které jsme skutečně zatím nenahlédli. A já jsem nesmírně vděčná, že se díváš na věci, které nás obklopují – a se kterými si nevíme rady – s takovým nadhledem, a hlavně v celé šíři problému, jak jsme to teď schopni pojmout. Získávej mě pro Stieglera, budu moc ráda, protože…

Milan Calábek: Nejen pro něj, půjdeme dál. Nezastavíme se u něho…

Martina: Ano. Ty jsi mluvil o ztrátě schopnosti milovat, a přeci jen – přesto, že jsme si to částečně pojmenovali – bych ještě chtěla vědět, kdo to v nás spustil. Kdo to v člověku, kterému požehnal Prométheus, umožnil, že se nechal tím ohněm sežehnout?

Milan Calábek: Ano, oheň je Diův dar i trest, to máš naprostou pravdu. Může nás sežehnout nebo nás může ohřát, můžeme si na něm uvařit jídlo, což nás osvobodilo od dlouhého trávení a přežvýkávání. A pořád je tady i Métis, a jestliže je nám vrozená, tak je součástí naší evoluce. Teď bych se ale, když dovolíš, ještě předtím, než se podíváme na agonii Eróta i prostřednictvím literatury, zastavil u volného času.

Volný čas byl unesen a proměněn v disocium – nejsme v práci, ale ani sami se sebou

Martina: To jsem si právě říkala, čím to je, že všechny technologie, všechna technická udělátka, přijímáme proto, abychom měli čas. A zároveň se zdá, že navzdory všem pomůckám a zkracování pracovní doby se věta „Nemám čas, to nestihnu“ stala věcí, kterou máme vytetovanou do mozku.

Milan Calábek: Ano, přesně tak. Pojďme zase k počátkům. Je tady otium a je tady negotium. Otium, jak říkali latiníci, je volný čas, negotium je popření volného času. Otium čas k existování, negotium k přežívání. Otium jako volný čas k tvorbě, k radosti, k lásce, k sympóziu, popití vína nebo čaje s přáteli, k rozmluvám, debatám, filozofickým úvahám – viz Platón. Anebo oproti tomu tvrdá práce, abychom přežili. A mezi tím se stále pohybujeme.

Bez otia ale přichází libidózní deprese a s ní všechny ty zmiňované negativní věci. V antice otium Řekové nazývali „schólé“ – z toho máme školu, tedy čas, kdy můžeme realizovat svůj nejvyšší potenciál a kdy, jak říká Aristoteles, jedině můžeme zažívat eudaimonia: vnitřní naplnění a štěstí. Podle Epicura ataraxii – neotřesitelný duševní klid. Podobně je tomu u stoiků, kteří jej dosahovali poznávánim zákonů vesmíru a toho, co mohu a co nemohu, a když něco nemohu – zachovám klid. Zatímco skeptici dospívali k ataraxii v otiu pomocí epoché: zdržení se úsudku, což inspirovalo i Husserla.

A stejně tak potom Římané, ať je to Cicero, ať je to Plinius mladší, ať je to Seneca, ať je to básník Catullus – vždycky u nich existuje polarita otium, negotium. Otium v Římě bylo spojeno s pobytem na venkově, s vycházkami do přírody, rozhovory s přáteli, filozofováním. Je to volný čas duše, kdy se můžeme vyvíjet, tvořit a odpočívat.

Ale to se dnes změnilo. I když máme zdánlivě kratší pracovní dobu, tak přesto všechno – a teď budu citovat Stieglera – naše otium je uneseno negotiem. Volný čas trávíme totiž na sítích, kde ale neodpočíváme, netvoříme, nevzděláváme se, nejsme v kontaktu se svým nitrem a zároveň i vlastně pracujeme neboť předáváme svá data, která jsou pak vytěžena a zpeněžena.

A tak se postupně stírá rozdíl mezi volným časem a negotiem, a mění se na něco, čemu Stiegler říká „disocium“, které už není ani volným časem, ale ani pracovním. Na druhé straně ovšem většina lidí už nedokáže být sama se sebou bez stimulací, a tak jsme se ocitli v situaci, kterou popíši pomocí Craryho „ekonomie pozornosti“. Crary velice výstižně říká, že problém není jenom v pohlcení otia, problém není v tom, že prodávají naši pozornost, problém není v těchto věcech, ale problém je v tom, že tyto digitální systémy ničí naši schopnost myslet, uvažovat, představovat si a snít…

Martina: Já jsem moc ráda, že jsi to tak pregnantně pojmenoval, protože disocium – ani volný čas, ani práce, neustále v práci, a zároveň nikdy ne sám se sebou – je geniální. Já pevně věřím, že si taky v průběhu rozhovoru řekneme, co s tím. Ale na to, abychom řekli, co s tím, musíme prvně vůbec pojmenovat, v jakém se vynacházíme stádiu.

Milan Calábek: A přesně to je to důležité vědět, v jakém jsme stádiu tohoto vývoje. Probudit se a vytrhnout z naší letargie.

Musilova Kakánie je předobrazem Evropské unie – stát bez společné mytické energie

Martina: A moc se mi líbilo, když jsme spolu mnohokrát telefonovali – protože tento rozhovor vznikal, dá se říct, týdny – tak jsi řekl krásnou formulaci: „Na sítích jsi déle, když jsi rozhořčený.“ A to je věc, kterou bychom si měli také připomínat, protože v tom je tolik skryté manipulace, kterou přijímáme, a ještě si myslíme, že pramení z našeho rozhodnutí.

Milan Calábek: Když dovolíš, já bych toto téma přesunul až do technofeudalismu – a spojil bych je ještě s několika dalšími. Teď bych ale upřednostnil: agonii Érota. A v tom případě by nám pomohlo, kdybychom se vrátili k oblíbenému Stieglerovu autorovi, kterým je česko-rakouský spisovatel Robert Musil, protože jeho klíčový román „Muž bez vlastností“ je vlastně popis Evropy mimo jiné i jako LDN, jako ústavu, kam se odkládají na smrt nemocní lidé, a tam někde mezi nimi se nachází i Erós.

Tento román je často přirovnáván k Proustovu „Hledání ztraceného času“ nebo k Joyceho Odysseovi a Milan Kundera říká, že to je vůbec nejlepší román, jaký kdy byl napsán. I když zpočátku nebyl přijat, jeho první vydání bylo naprostý propadák, což Musila velice zasáhlo.

Kdo to vlastně byl Musil, kterého se nám Brnu podařilo tak dokonale utajit? Musil pocházel ze selského rodu z Rychtářova na Vyškovsku, a jeho otec, který nejdřív putoval s rodinou po celém Rakousku, se nakonec stal profesorem na brněnské technické univerzitě. Musil sám studoval na vojenské reálce v Hranicích, a na základě těch zážitků napsal svůj první velice úspěšný román „Zmatky chovance Törlesse“, který byl v 60. letech zfilmován a uchvátil Thomase Manna, který ho považoval za veledílo.

Martina: Promiň, řekni ještě jednou název toho románu.

Milan Calábek: „Zmatky chovance Törlesse“.

Martina: Děkuji, protože pevně věřím, že naši posluchači si teď doplňují knihovnu.

Milan Calábek: Možná viděli film… Musil celá svá studijní léta s výjimkou Hranic strávil v Brně, kde promoval na technické universitě a stal se inženýrem. Ale obrovský úspěch jeho prvního románu ho přiměl k tomu, že se rozhodl věnovat spisovatelské dráze. A v tom ho velice podporoval právě Thomas Mann, který byl jeho obdivovatelem, a i jinak pro něho hodně udělal. Thomase Manna zřejmě – aspoň podle jeho posmrtných deníků – v „Törlessovi“ zaujalo především homosexuální téma. Musil nebyl homosexuál, ale popisuje tam praktiky, ke kterým docházelo na vojenských kadetkách. Zatímco Thomas Mann s tímto problémem, který se přenesl i na jeho děti, zápasil celý život. Z jeho šesti dětí nejstarší Erika byla lesba, velice nadaný autor „Mephista“ Klaus byl homosexuál a spáchal sebevraždu. Homosexuálem byl i Golo…

A Musil, který byl rovněž autorem několika divadelních her, psal tento asi nejdelší román v historii zhruba dvacet let, aniž by jej dokončil. Nakladatel ho ale přiměl k tomu, aby vydal alespoň první dva díly, které byly, jak už jsem se zmiňoval, naprostý komerční propadák. A myslím si, že ani dneska po něm mnoho lidí nesáhne, a to ani v Brně s výjimkou Milana Kundery, kterého před lety naprosto uchvátil. Nebo mého učitele, profesora Götze, který jej rovněž považoval za největší román, jaký kdy byl napsán.

Musil se dostal do velmi těžké finanční situace a Thomas Mann založil výbor na jeho finanční podporu. Musil pak s rodinou prchá před nacisty – kteří ho nenáviděli stejně jako komunisté – do Švýcarska, kde zemře ve veliké bídě.

Protože profesor Gotz byl jeho velkým vyznavačem, tak jsme se pokoušeli ještě v Národním divadle uvést alespoň některou z jeho her, a tu nejméně problematickou „Vincenc aneb přítelkyně vlivných pánů“ jsme dokonce měli v dramaturgickém plánu: Ale nepřešlo to přes hraběte Auersperga. Ty víš, kdo byl hrabě Auersperg?

Martina: Ne.

Milan Calábek: To jsou paradoxy doby. Hrabě Pavel Auersperg, absolvent arcibiskupského gymnázia, zvaný „Zubr z Vlašimi“, byl vedoucí ideologického oddělení ÚV KSČ, který velmi přísně bděl nad naší kulturou. V roce šedesát osm pak s exponentem StB Jelenem – pseudonym Votava, ve vysílání z Drážďan nadšeně podporovali naše obsazení sovětskou armádou.

Ale kdyby se Pavel Auersperg dožil dnešní doby, tak by určitě zase udělal obrovskou kariéru. Jelen byl původně kněz a po osmdesátém devátém se vrátil do náruče matky církve a spokojeně v ní dožil.

Martina: Některé typy nepropadnou sítem za žádných okolností.

Milan Calábek: Ano, za žádných okolností, ať se děje cokoliv. Nejpřísnější kádrovou politiku nám řídil sám pan hrabě – není to úžasné?

Martina: Nicméně, budiž mu vlastně dodáno ke cti, že na rozdíl od většiny z nás on musel tu práci Roberta Musila aspoň znát, aby ji mohl zakázat.

Milan Calábek: Byl vzdělaný, věděl s kým má tu čest oproti Hendrychovi a dalším aparátčíkům.

Martina: To jenom střílím do svých vlastních řad, protože já jsem tento román také nečetla, a doufám, že ho seženu. Ale dívala jsem se, a nebude to snadné. Kdyby mi ho některý z posluchačů chtěl dát darem, tak nadiktuji adresu.

Milan Calábek: V češtině vyšel 1980, ale jenom první tři díly, přičemž ten třetí připravila z Musilovy pozůstalosti jeho manželka. Měl velice zajímavé manželství. Zamiloval se do ženy o šest let starší, která se rozvedla se svým italským manželem, vzali se, a on pak vychovával její dvě děti. A jeho nevlastní syn pak vydal ještě asi dalších 700 stran z rukopisu, ale ty do českého překladu nejsou zahrnuty, protože se nepovažují za autentické.

Když už mluvíme o Musilovi, měl bych se zmínit i o tom, že zatímco on byl národnostně neutrální, jeho bratranec Alois Musil byl český vlastenec, český Lawrence z Arábie, který sváděl velký souboj se skutečným Lawrencem z Arábie v Arábii. Po celou dobu jej vyhrával, a prohrál až s koncem první světové války. Zároveň byl považován za Rasputina vídeňského císařského dvora, který zachránil Rašínovi a Kramářovi život, když přesvědčil císaře, aby nepodepsal rozsudek smrti, který byl nad nimi vynesen. Mimo jiné, narodil se přímo v Rychtářově.

Když se ale vrátíme k Musilovu románu, tak každá z jeho hlavních postav má svůj předobraz ve skutečnosti. Ulrich – muž bez vlastností, protože všechny vlastnosti mu implantovala společnost, tudíž nejsou jeho a jsou neautentické, je sám Musil. I s jeho sarkasmem a matematickým nadáním. Matematiku přitom ale Ulrich vidí jako démona, díky kterému je teď v našem životě všechno spočteno a zakalkulováno.

A největší ironií tohoto románu ale je, že Erós umírá ve vídeňském salonu Sókratovy kněžky lásky Diotimy, Ulrichovy sestřenky, která se za ni považuje. Tato vídeňská Diotima sestupuje na Platónově stupnici lásky od žvástů o duchovnu až na úroveň sexem posedlé nevěrné paničky, která se zamiluje do hraběte Paula. Ale tomu jde hlavně o kšeft. Předlohou pro něj byl pozdější výmarský ministr zahraničí, kterého pro jeho židovský původ zavraždila bojůvka SA. Byl blízkým přítelem Einsteina, a ten se po jeho smrti rozhodl pro emigraci, což mu zachránilo život.

A Diotima se snaží zatáhnout Ulricha do nesmyslů, které mají dát smysl životu v Kakánii. Musil Kakánií nazývá Rakousko-Uhersko roku 1913, kdy se odehrává děj románu. Tento název sice odvodil od Kaiser und Konig, ale zároveň dobře věděl, co znamená v češtině. Diotima po Ulrichovi chce, aby tak jako ona zasvětil svůj život velkolepému dílu: přípravám oslav Světového roku Rakouska v roce 1918 a zároveň jubileu sedmdesáti let od nástupu Franze Josefa na trůn. Tohoto výročí se ale Franz Josef nedožije a ani Rakousko. A právě tato ironie a sarkasmus je pro Musilův román-esej tak příznačná.

Martina: A když nám vyprávíš svým způsobem částečně obsah…

Milan Calábek: Pozor, to jsou jen střípky. Ty potřebuji proto, abych se dostal ke skomirajícímu Erótovi.

Kafkův Prométheus není přikován ke skále, ale k vlastní psyché – napadá nás zevnitř

Martina: Právě. Jestli se v tomto románu dozvíme třeba jednotlivá vodítka, která vedla k vyhynutí lásky, když to tak řeknu.

Milan Calábek: Ano, zcela jistě… Salon, salonní pindy a žvásty, prázdnota, ješitnost a kulturní klišé. I když Ulrich se velice neortodoxně pokouší o resuscitaci umírajícího Eróta mysticko-erotickou incestní láskou ke své sestře Agátě, což vyvolalo obrovský odpor. Sám Musil přitom žádný incestní vztah neměl.

Ale to, co je pro nás v tomto románě tak cenné, je obraz Kakánie. Všichni se shodneme na tom, že je to předobraz Evropské unie. Rakousko-Uhersko bylo stejný byrokraticko-právní a procedurální systém. Stát, který nemá společnou mytickou energii, nemá společný dějinný narativ, nemá nic, co by jeho obyvatele spojovalo. A proto skončí stejně jako mingská Čína a každý zbyrokratizovaný stát…

Proti tomu třeba u nás bojoval Rieger a Češi to zvládli. Češi to zvládli, i když nám za tak zvaného Bachova absolutismu zakázali literaturu, zakázali noviny, Havlíček byl v Brixenu, prakticky nic jsme nesměli. Chtěli nás zničit i ekonomicky, otevřeli uvnitř celní hranice a k nám pak proudilo levné obilí a cukrová řepa z Uher, aby naši zemědělci zkrachovali.

Rieger, který sledoval vývoj ve Spojených státech a v Anglii, po návratu do Čech prohlašoval: „Průmysl. Musíme budovat průmysl.“ A díky tomu jsme také jako jediná země Rakouska-Uherska obstáli a byli jsme jediný stát vzniklý na jeho troskách, kde po první světové válce nebyla příšerná inflace. Stát, který se stal pátým nejprůmyslovějším na světě a který vytvořil jednu z nejlepších demokracií, jaká kdy existovala.

Martina: Páteřní průmysl Rakousko-Uherska.

Milan Calábek: Ano, ale teď už nemůžeme opomenout dalšího autora, kterým je Franz Kafka.

Martina: Milane, když jsme se teď věnovali spisovateli Robertu Musilovi, tak ty jsi zmiňoval, že při popisu toho, co nás vede nejenom k agonii Eróta, to znamená ke změně duše člověka, duše lidstva, společnosti – nelze vyřadit, nebo nelze zapomenout na Franze Kafku. V čem konkrétně vidíš, že nám může být prospěšný v tomto tématu, abychom pochopili, na jakém scestí ve svém vztahu a otročení technologiím jsme?

Milan Calábek: Kafka je možná víc než spisovatel starozákonní prorok. A s Musilem mají nejen společné téma, ale navíc se i dobře znali. Musil se seznámil s Kafkou v Praze v roce 1916 a stali se přáteli. Musil, který miloval Dostojevského, Rilkeho poezii, stejně tak obdivoval i Kafku a chtěl vydat jeho „Proměnu“. Tehdy Kafku jako spisovatele prakticky téměř nikdo neznal.

Jejich společným tématem byla předpověď „internalizace třídního boje“. Ano, oba viděli natolik do budoucnosti, ale to, co je odlišovalo, byla skutečnost, že zatímco Musil a jeho „Ulrich“ byli epimétheovské postavy, Kafka je prométheovec a ve své povídce „O Prométheovi“ v tomto duchu také reinterpretuje tento mýtus.

Jestliže Stiegler ze tří klíčových mýtů o Prométheovi opomíjí Hesiodův z „Práce a dny“ i z Aischylova „Upoutaného Prométhea“ a vychází z Platónova Prótagora, Kafka vychází z Aischylova „Upoutaného Prométhea“ a internalizuje jeho základní konflikt.

Zatímco u Marxe je třídní konflikt: vykořisťovatelé a vykořisťovaní vnější, u Foucaulta částečně internalizovaný, tak Kafka tento konflikt zcela přenáší do naší psyché. U Kafky tedy stejně jako u Musila probíhá uvnitř nás. Vykořisťovatelé a vykořisťovaní obývají jedno tělo a Kafka vykládá i Diova orla jako součást Prométhea jako Prométheovo alter ego, respektive Freudovo superego.

Oba dva: Musil i Kafka, byli velmi dobře obeznámeni s Freudovými spisy. Dnes ovšem Freudovo superego nahrazujeme spíš svými ambicemi anebo společenským očekáváním, což nás ale v současné společnosti výkonnosti uzavírá do křečkova šlapacího kola, neboť nikdo nás nedokáže tak dobře vykořisťovat jako my sami.

A tento proces internalizace třídního konfliktu, který byl pro oba autory zcela zásadní, se přenáší i do naší úmrtnosti. Když se podíváš, na co jsme dříve umírali, tak většinou to byly vnější infekce, epidemie. Teď se sice objevila jedna, ale i ta byla zřejmě z naší strany hodně podpořena. A na jejich ústupu se ovšem podílí objev antibiotik, i když opět jde o farmakón, který léčí, a současně otevírá střevo.

Dnes ale umíráme hlavně na vnitřní příčiny. Na nemoci kardiovaskulárního systému, na srdeční slabost a infarkty. I náš imunitní systém se proměnil na autoimunitní a v podobě Diova orla nás napadá zevnitř, kde klove naše klouby, naše kosti i tkáně. Jestliže mýtický Prométheus je přikován ke skále, tak u Kafky je přikován k vlastní psyché a stáváme se člověkem, který je příliš živý na to, aby umřel, a příliš mrtvý na to, aby žil.

V roce 2008 zemřel kapitalismus a nahradil ho technofeudalismus digitálních platforem

Martina: Když se podívám na všechny autory, které jsme si doteď vyjmenovali – Roberta Musila, Franze Kafku, filozofa Gilberta Simondona, Bernarda Stieglera – tak jakým způsobem si z nich vzít radu, a zároveň žít ještě takový život, že si občas přečtu i něco jiného? Protože to, co popisuješ, je hluboké studium, hluboká speleologie do díla těchto autorů, potažmo do sebe sama, a bez té to asi nepůjde. Ale už mi pojď cestou nabízet nějaká drobná řešení.

Milan Calábek: Abychom byli schopni se s těmito problémy začít vyrovnávat, tak si nejprve musíme uvědomit, v jaké společnosti vlastně dnes žijeme. A na to existují tři základní názory. Podle Janise Varufakise žijeme v technofeudalismu a s tímto pojetím nového společenského řádu se ztotožňuje řada dalších autorů, jako například McKenzie Wark a další. Zároveň existuje druhý názor, druhý myšlenkový proud, který představuje Shoshana Zuboffová: „Kapitalismus dohledu“. Podle ní pořád žijeme v kapitalismu, který se ale proměnil ve vyšší vývojovou fázi: digitální kapitalismus. A potom je tady ještě třetí směr: transhumanismus. Někteří z jeho příznivců mluví o naplnění snů starých alchymistů, zatímco jiní poukazují na to, že může být ohrožena samotná existence lidstva… Pokud přijmeme toto rozdělení, pojďme tedy k Janisu Varufakisovi.

Martina: Ano, to jsem moc ráda, že jsi to takhle strukturoval. Když se v tom vyznám, tak se mi hned trochu uleví.

Milan Calábek: Pozor, tato strukturalizace je velice individuální, a kdokoliv může přijít s úplně jinou. Záleží na úhlu pohledu.

Martina: Ty jsi osobnost, kterou zpovídám, a tudíž individuální strukturalizace je naprosto v pořádku. Jenom, když jsi pojmenoval tyto tři směry, tak mně přijde, že vlastně pravdu mají všichni. Když se podívám na bývalého řeckého ministra financí Janise Varufakise, kterého jsi zmiňoval, tak ten vlastně ve své knize „Technofeudalismus“ popisuje vznik nového ekonomického řádu, ve kterém technologičtí giganti nahrazují náš tradiční kapitalismus, který jsme tak dobře znali ze školních lavic. To znamená kapitalismus volné soutěže, a podobně. A to mi přijde, že je jeden z názorů, který je naprosto relevantní.

Milan Calábek: Zcela určitě. Varufakis je neomarxista, ale neortodoxní. Mohl by být dokonce označen za renegáta marxismu. Se svým pojetím, jak jsi říkala, nás seznamuje v knize „Technofeudalismus aneb co zabilo kapitalismus“. Knihu píše jako dopis levicově orientovanému otci, který byl za občanské války čtyři roky vězněn. Jinou ze svých sedmnácti knih napsal jako dopis dceři. V „Technofeudalismu“ se otci pokouší vysvětlit, v jaké to společnosti vlastně dnes žijeme.

Podle něj kapitalismus, jak jsme jej znali, zemřel v roce 2008 a nikdo si toho nevšiml, ani kapitalisté. Šlo o tehdejší finanční krizi, kterou údajně předvídalo jen osm lidí, a já byl devátý, ale protože jsem o tom psal v časopise Regenerace, tak si toho také nikdo nevšiml.

Martina: To není úplně impaktované médium, tudíž si toho možná nevšimli.

Milan Calábek: To byl, jak říká Varufakis, první základní faktor konce kapitalismu. Druhým byla privatizace internetu, která se často přirovnává k ohrazování obecních pastvin v Shakespeareově Anglii. A třetí představoval nástup čínských Big Tech.

A jak jsi říkala: trh a zisk – z marxistického hlediska dva hlavní pilíře kapitalismu, byly nahrazeny něčím, co Varufakisovi silně připomíná feudalismus. Ale feudalismus nového typu, neofeudalismus, ve kterém je hlavním příjmem cloudová renta a dominanci trhu nahradilo feudum-léno, které představují digitální platformy.

Musím připomenout, že Varufakis je velice zavázán Joelu Kotkinovi, autorovi knihy, kterou jsem kdysi četl jedním dechem. Jmenuje se „Návrat neofeudalismu aneb varování střední třídě“. Zatímco Varufakis je ortodoxní levičák, Joel Kotkin, který už předtím napsal „Nový třídní boj”, se na tento problém dívá spíše z hlediska pravicového konzervatismu a návrat feudalismu vidí především v tom, že nově vznikly tři základní třídy, z nichž první odpovídá aristokracii ve feudalismu.

A tou jsou majitelé těchto digitálních platforem. Dále pak klerici, kteří legitimují jejich majetková práva a celý systém, vytvářejí veřejné mínění a spolu s přisluhovači jako jsou média, umělci a podobně, zplodili nové náboženství. Kotkin jej nazývá velice výstižně: „Apokalyptické zelené náboženství pro městské ateisty.“ A zároveň vzniká třetí třída, kterou tvoří nevolníci, mezi které budeme patřit my a nepřizpůsobivý zbytek střední třídy.

A na to pak navazuje Varufakis. Samozřejmě s „refeudalizací“ se setkáme už v šedesátých letech u Jürgena Habermase a u dalších autorů. A rovněž je sporné mluvit o tom, jestli se feudalismus může nebo nemůže vrátit, protože to souvisí s tím, jak se díváš na dějiny. Jestli se pohybují v cyklech, jak tvrdili stoici, jak tvrdil Nietzsche, jak tvrdil Toynbee nebo Ibn Chaldún na konci zlatého věku islámu, anebo zda jejich pohyb je lineární. S tímto pojetím přišel judaismus a křesťanství: pohyb od stvoření světa k jeho konci. Anebo zda se tyto dva pohyby propojí a vznikne spirála, a na této spirále by se pak v určité fázi mohl feudalismus opravdu vrátit, i když v jiné nové a vyšší podobě s našimi inovacemi.

Milí posluchači, celý pětidílný rozhovor s Milanem Calábkem o technofilozofii, proletarizaci v digitální éře si můžete najednou a bez přerušení poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Martina Kociánová se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.