Když vás v Africe oberou o všechno, zjistíte, kolik lidí je nezištných a jak dokážou milovat

Martina: Vy jste tady zmínil, že jste měl dolar na den, což zní hrozivě, ale je to možná poměrně velká částka, která je vám však úplně k ničemu, protože jsou oblasti, kde si nemůžete vůbec nic koupit za minci nebo v případě dolaru za papírek. Vy jste třeba psal, že jste netušil, že v Zairu – to už jsme zase kousek někde jinde – nefungují banky. A když přijdete na přepážku, tak tam sedí vekslák, který kšeftuje načerno, a vy jenom musíte vyhodnotit, u které přepážky a jakého veksláka vás vezmou méně „na hůl“. Jak jste se v tom učil chodit, nebo jste byl věčně oškubaný?

Jiří Černický: To je pokaždé jinak, tam na to neexistuje pravidlo. Máte malou banku, přijdete do malé banky a tam je jeden, nebo tam není nikdo, to se také může stát. Přijdete tam a nezbude vám nic jiného než přijmout, že vás okradou, to znamená, že za dolar dostanete strašně málo peněz. A nikdy nesmíte mít po kapsách víc dolarů, protože se tam hodně kradlo. Takže jsem měl vždycky pár dolarů po všech různých kapsách a zašité v báglu, a tak dále. A musíte se naučit, kde všude jak velkou částku máte. V zadní kapse máte dvoudolarovku, v přední kapse ve druhé vrstvě máte desetidolarovku – což je strašně moc, to nikdy neutratíte. Pak máte támhle nějaké fufníky a musíte přesně vědět, že vyndáte tolik, kolik potřebujete, aby vás neobrali o zbytek.

Martina: Tam se na výdaje asi nehraje, že vám dají zpátky?

Jiří Černický: To je jedna věc. Ale protože máte tak málo peněz po kapsách a dost brzy o ně přijdete, tak sázíte na víza, na šeky. Ale v celém Zairu šeky neplatí a to zjistíte hned u první banky. Co můžete dělat, když nemáte peníze? Můžete je dostat za šeky načerno od mafie, na černém trhu. To je skoro nemožné, ale stalo se mi to několikrát a tam musíte riskovat. A za víza dostanete hrozně málo.

Martina: To znamená, že od vás v Zairu vzali šek a dali vám nějakou nízkou částku?

Jiří Černický: Máte třeba šek na sto dolarů a dostanete třeba dvacet dolarů v místní měně, zairmany. Ale to je dost peněz, dostanete tašku plnou peněz. Tolik peněz neunesete.

Martina: Vy jste zkoušel i žebrat. Jak vám to šlo?

Jiří Černický: Dobře. Lidé jsou mnohdy strašně hodní, milosrdní a ještě bělochovi dávají. Právě když jste úplně vespod, tak zjistíte, kolik lidí je hrozně hodných a jak se o vás starají. Jim, určitému typu lidí, dělá hrozně blbě, když vidí bělocha ve špatné situaci. Samozřejmě policajti vás ještě svléknou donaha a oberou. O co jde? Místní kápové, kteří vypadají jako policie. Tam jsou různé druhy kápů a policajti, to je jeden druh gangsterů. Ale někteří obyčejní lidé jsou úplně nezištní, sladcí, miláčkové a ti vám dají první poslední, a ještě víc k bělochovi a ještě je z nich cítit, že vás milují.

Přežít v africkém pralese znamená jít deset kilometrů denně bahnem bez jídla a spánku

Martina: Ráno se vzbudíte, spíte někde u cesty, možná máte přes sebe hozenou moskytiéru, týden, dva, tři jste se nemyl a nevíte, kam ráno půjdete, nevíte, kde si dáte nějaké jídlo, protože už třeba u sebe nic nemáte. Jak jste se s tímto srovnával psychicky, protože tomu se opravdu říká „velká neznámá“. Rozhodně se tomu nedá říkat, že to je „bělošsky strukturovaný den“.

Jiří Černický: To také zase není takový problém, protože víte, kam jdete. Já jsem věděl, kam jdu. Když jsem přejel Tanganiku, tak jsem se potřeboval dostat do Kinshasy a tam je jedna silnice, která je neprůjezdná. To není silnice jako tady v Evropě, to je cesta a ta vede napříč džunglí. Takže jsem věděl, že po této cestě, když Bůh dá a nebudou odbočky, dojdu do Kisangani nebo do Walikale, do těchto míst. Proč ne? Tak jsem si říkal: „Co se může stát? Vždyť tam bude cesta a budu furt jít.“ Ta knížka je o tom, co se může stát, když se vydáte relativně po smysluplné cestě napříč Kongem. Pralesem neprojdete. Tam neprojdete, skutečný prales je neprůchozí. Potom máte pralesy v Gabonu a v Kamerunu, a tak dále, a ty jsou řídké. Nebo jsem byl v pralese v jižní Číně. Nevím v kolika, ale asi ve dvaceti pralesích. Ale nížinný prales, což je úplně na východě Konga, to je zelená stěna, tam neprojdete, to je nízký amazonský prales, tam jsou propleteny liány a různí pavouci, to je opravdu úplně husté a je to prosekávačka mačetou. Tam můžete jenom po cestě a na cestě je bahno, které jde do poloviny lýtek. Bahno vede od kraje cesty do kraje cesty, tam se nepoložíte. Jedině si musíte něco vykutat v pralese a na to nemáte čas, protože jdete hluboko do noci a máte strach, protože nevíte, kolik to je tisíc kilometrů v džungli. To je úplná abstrakce, to nevíte.

Martina: Nevíte, jaká jsou tam zvířata. Nevíte, jaká tam je havěť. Nevíte, co je jedovaté. Jestli tam jsou nějací jedovatí plazi.

Jiří Černický: Takže jenom utíkáte v džungli, co to jde, v bahně. Utíkáte a teď nejíte. Já jsem třeba nejedl sedm, osm dnů, nejedl jsem nic a denně jsem zvládnul třeba až deset kilometrů v bahně. A začnou nemoci nebo „průjmy“ na kůži, bahno vám leze úplně všude, jste celý od bahna. V bahně jsem chodil bos a ukázalo se, že je to docela šikovné. Protože nejsem nešikovný, tak jsem si dělal různé věci, kterými by se to dalo ošálit a tak. O tom je ta kniha, co to je a co to znamená.

Martina: Smířil jste se v určitém okamžiku, že to pravděpodobně nepřežijete?

Jiří Černický: Ne, já jsem byl zamilovaný, mě držela moje holka, takže jsem si řekl, že tady nemůžu chcípnout. Měl jsem v sobě ohromnou energii a byl jsem rozhodnutý, že tam za nic na světě neumřu. A součástí přežití je třeba i umět se ponižovat nebo že jste vydán na milost hrozným primitivům, úplným primitivům. Oni vás klidně oberou jako maso na špejli.

Martina: Co to udělalo s vaším egem?

Jiří Černický: Je nejníže, jak to jde. Já mám docela nízké ego. Snažím se kolem sebe spíš… Ale já to nebudu říkat, protože to zní hodně nadutě. Ale já nevidím v egu cenu, abych pravdu řekl. Když byste měla ego, tak neslyšíte, co je kolem vás, čili nezískáte poklady, které jsou kolem vás. Samozřejmě jsem užvaněný, ale to neznamená, že chci každého svým žvaněním převálcovat. Věci kolem mě mají cenu a jsou strašně důležité, protože tam jsou poklady. Co já mám furt někoho přeřvávat?

Martina: Jiří Černický nějak mínil, pán Bůh a lodivod měnil. Takže vy jste třeba chtěl přeplout do Uvíry a tam řekli, že ne, že tam už jsou nepokoje, tak vás vzali někam do Bujumbury, tuším, nebo…?

Jiří Černický: Ne, v Uvíře se koncentrovali běženci a snažili se dostat z Burundi a dalších zemí, což je bizár, protože Zair je vnímán i místními jako nejtemnější místo, úplně nejhorší. A teď si vezměte, že utíkáte z Burundi, Rwandy a Ugandy do toho nejhoršího místa i pro Afričany. I když Uganda byla fakt také hustá, protože tam byl v té době Amin.

Martina: Idi Amin.

Jiří Černický: Takže tam to bylo úplně nejhorší. Byla tam vystřílená zvířata, sloni, všechno vyžrané. Uganda, to byla země, kam jsem nechtěl. Ale je také zajímavé, že když tam přijedete dneska, tak je to jedna z nejsmysluplnějších zemí v Africe, a každému bych poradil, aby tam jel. Strašně se to tam zlepšilo. Ve Rwandě to samé, i když je tam totalitář, tak je relativně osvícený, je tam bezpečno, doprava a tak dále. Já jsem byl na hranicích Uganda, Kongo a tam vás na den pustí do Konga, protože je tam trh. Vojáci na vás koukají a můžete bez víza na den do Konga. To je fakt bezvadné.

Martina: Když zrovna probíhala opravdu naprosto bezprecedentně brutální genocida ve Rwandě, byl jste v té době zrovna na území Rwandy?

Jiří Černický: Ne, já nebyl vůbec na území Rwandy. Já jsem byl v Burundi a tam jsem – jak jste četla tu ukázku – byl úplně vyřízený, protože mi na lodi vzali to nejcennější, co jsem měl – fotoaparát. Takže jsem byl psychicky úplně na dně. Kdybyste mi vzala cokoliv jiného než fotoaparát, tak jsem na tom byl psychicky dobře. Měl jsem starou praktiku a ve spodní části báglu ještě spoustu negativů a takové věci. A teď mi tento fotoaparát vzali. Tam fotoaparát nekoupíte. Já byl úplně na dně. A pak jsem šel na trh kupovat nějaké věci a byl jsem také úplně strašně špatně, protože jsem tam byl nelegálně a to je také strašný „průser“. První, kdo na vás narazí a legitimuje vás, vás okamžitě pošle pryč a ještě do vězení a tak dále. Takže já jsem nevěděl, co mám dělat. A tam mě potom chytli vojáci, dotáhli mě na čáru – a tam to začalo, celý příběh.

Martina: Co tam začalo?

Jiří Černický: Začalo to, že jste vydán na milost a nemilost vojákům na čáře. Vy tam přijdete a kvůli tomu, že nemáte vízum, tak si vás můžou obrat. Chtějí výpalné nebo prachy. A když zjistí, že nemáte peníze – kdybych je uplatil, tak mě třeba pustí, kdybych jim dal, co já vím, sto dolarů, tak by mi vzali zase fotoaparát, kudlu a všechno, úplně by mě oholili a kopli by mě do zadku: A jdi si do Zairu. Ale já jsem tohle neměl, já jsem byl na tom hodně špatně, takže si mě nechali na stanici, šel jsem do vězení, pak jsem byl v ubytovně a furt jsem si hrál na přítele jejich hlavního velitele. A to je popsáno v knížce.

Umění kreslení mi zachránilo život – vojáci chtěli portréty a nahotinky Marilyn Monroe

Martina: My se tady o ní bavíme proto, že si ji třeba budou lidé chtít přečíst, ale nemůžeme předpokládat, že to všichni posluchači četli.

Jiří Černický: Je zajímavé, jak se chovat k tomu, jak vybruslit, a že se mi to nestalo poprvé. A tím neříkám, že to vím, ale trošičku tuším, jak se k takovému plukovníkovi chovat, co s ním udělat. A jeden z fíglů, z těchto strategií je, že jsem umělec. A to je právě také o tom, že když nakreslíte cokoliv, portrét velitele nebo něco, tak okamžitě stoupnete v ceně takovým způsobem, protože to nikdo z nich neumí a oni berou jako zázrak, že umíte kreslit. Hodněkrát jsem zachránil situaci tím, že jsem kreslil. Tak jsem si začal kreslit, vzal jsem papírek a začal kreslit. A teď mě obklopili lidi: „To je tedy neuvěřitelné.“ A on, že chce nahou blondýnu, bělošku, nahotinku. Tak jsem mu nakreslil Marilyn Monroe. A okamžitě přišli další kápové, že to chtějí také. Tak jsem to s nimi zvládl – měl jsem od nich kávu a všechno. Takže to bylo bezvadné.

Martina: My, kteří dodnes kreslíme postavy jako hlavonožce, bychom byli mrtví a pravděpodobně bychom zajetí nepřežili.

Jiří Černický: Tak byste měla svoje triky. Musíte umět prodat to, co umíte.

Martina: Myslíte, že jako ženská by tam měl člověk šanci?

Jiří Černický: Měl. Vezměte si Jazairiovou nebo lecjakou holku. Já jsem měl dokonce spolužačku, která v té době projela celou Afriku, akorát nejela do Konga. Čili to projela od shora dolů až do Jihoafrické republiky. Mám kamarádku, blondýnu, malou blondýnu – je to starostka pražské části, je o něco starší než já a ta projela Karákóram v Pákistánu. Projela ho celý sama – blondýna. Tyto ženské jsou drsné a umí v tom chodit.

Martina: A pak to třeba nedopadlo dobře, jako s našimi dvěma turistkami.

Jiří Černický: Tak si vezměte, že Jazairiová projela celou Saharu s miminkem, ten kluk byl malý. Samozřejmě se s ní znám. Okamžitě, když jsem se vrátil, tak Jazairiová byla první, která se mnou udělala rozhovor, protože cítila výjimečnost věci.

Martina: Když jste se ocitl ve vězení, neměl jste strach, že tam třeba takzvaně shnijete, že se nedostanete ven, protože žádné „Sezame, otevři se“ v podobě jména nějakého vlivného místního vládce, kápa, neznáte?

Jiří Černický: Měl jsem strašný strach, samozřejmě. Ale zase jsem měl strach po tolikáté, že pak strach vnímáte jako běžnou součást. Já jsem měl denně strach, ale zase naopak máte ohromné stavy štěstí. To není celé jenom o strachu, ale na druhé straně je to celé o zázraku, neskutečných orgiích štěstí.

Martina: Co vás jako první, na co si vzpomenete, uvedlo do stavu štěstí a teď už se to těžce sděluje?

Jiří Černický: Zaprvé lidé, že jsou skvělí. Někteří jsou temní a někteří mají extrémní empatii, takže je úplně milujete a nechcete je opustit, protože jsou tak skvělí. Potom mi domů posílali dopisy s pusinkami, s různými rtěnkami a takovými věcmi. To byly úplně dojemné vztahy. A nejenom to, ale když konečně cítíte, že máte iluzi svobody, jste v nádherné přírodě, že jste tam a jste zdravý a pokračujete na cestě, to jsou orgie štěstí. Jdete a když uvidíte jakýkoliv detail, ve kterém se nacházíte, tak to jsou přívaly štěstí. Uvidíte nějakou novou rostlinku, co já vím, to bych mohl povídat další dvě hodiny.

Martina: Jak jste to řešil se zvířaty? S nebezpečnými zvířaty nebo neznámými, o kterých jste nic nevěděl?

Jiří Černický: To jsou bizarní historky. To nejsou takové klišé, že na vás zaútočí lev – to je úplná blbost. Nic na vás takto nezaútočí. Zaprvé, když jste v národním parku, tak odtud můžete vypadnout, tam je to kontrolované, to není skutečná příroda. Když jste opravdu v divočině, tak tam zvířata v podstatě nejsou – utečou, jakmile uslyší nějaký zvuk, takže je nevidíte. Zvíře moc nevidíte nebo někde úplně vysoko ve stromech. Spíš vidíte hmyz. Nic vás nikde neštípne, protože máte kalhoty a košili a co by se do vás zakusoval nějaký had? Musíte dávat pozor. Štíři také – nic takového vás neštípne, to je blbost. Když máte vysoké boty, nic se nestane.

Martina: Když jste šel bos?

Jiří Černický: No jo, ale to bylo jenom v bahně. Tam spíš hrozila nějaká sněť nebo bůhví co. Já nevím, co tam hrozilo. Pak jsem měl kopřivku, vřídky. Tak to jsem si musel dát bacha. Nebo když máte otevřenou ránu, tak okamžitě musíte všechno zadezinfikovat. Nejdůležitější je Septonex, malarické prášky. Furt musíte pít malarické prášky, musíte mít Septonex. Mě zachraňoval Septonex.

Martina: Půl roku jste bral antimalarika?

Jiří Černický: Ano, od rána do večera.

Martina: To vám musela játra poslat děkovný dopis.

Jiří Černický: Měl jsem ztoxikovaná játra.

Martina: V té době to byl asi jenom Lariam.

Jiří Černický: Pak jsem byl na léčení. Já je neměl ztoxikovaná jenom z toho, měl jsem játra ztoxikovaná z ostré stravy, protože tam je všude tolik chilli, že mi je rozežralo. To bylo strašné. Tady se tak nepoužívá chilli jako tam.

Setkání s budoucím prezidentem – pozvracel jsem mu kapotu a stal se součástí jeho kampaně

Martina: Dobře, tak teď se potřebujeme trošičku z těchto zážitků oklepat. Vy jste si jednou takhle vzal stopa a vzal vás Laurent-Désiré Kabila, pozdější prezident Konžské demokratické republiky. On kolem roku 1997 svrhl Mobutu Sese Seka a pak vládl až do roku 2001, kdy zase někdo zabil jeho. Jaký to byl vztah? Vy jste nemohl vědět, že to jednou bude takovýto pohlavár, ale psali jste si pak třeba?

Jiří Černický: Já jsem nevěděl, že to je Kabila, myslel jsem, že to je nějaký místní „mocipáneček“. To poznáte, on jel v koloně s bílými mitsubishi a toyotami a dělal kampaň po vesnicích, aby dostal na svou stranu „místňáky“. To ještě šlo – nevím, jak by to bylo dneska. Já jsem o tom nevěděl vůbec nic, to jsem všechno nastudoval až dodatečně. On měl v té době na západním pobřeží Tanganiky něco jako – já si to vůbec nedokážu představit – komunistickou republiku, protože tato země je obrovská a je snad z poloviny nebo ze dvou třetin jenom les. Nebylo v Mobutových silách v té době – a ještě v chaosu, který tam byl, vůbec šance, aby tuto zemi kontroloval. On ji kontroloval jenom kolem Kinshasy a to někam, kde začal les, a pak už to bylo opravdu nevyzpytatelné. To byl bizár. On si stavěl luxusní vily po celé západní straně Zairu a v některých vilách jsem byl a byly tam vojenské posádky. A tam mě také docela vykostili.

A Kabila byl v opozici a byl na opačné straně Konga a znal se ještě s Che Guevarou. Byl to bodrý chlap, který v té době ještě nebyl takové zvíře, nechci říct kruté zvíře. Ale já neznám detailně jeho životopis, do jaké míry je to temná osoba. V té době se mi tak vůbec nejevil. Tam je jedna cesta, kam ani není vstup, takže jsem musel přelézt bránu – byl jsem tam ilegálně – a když tuto cestu překonáte, tak se najednou k ní přidá druhá cesta z jihu, z jižní oblasti, a stane se z ní tlustší bahnitá cesta. A z této on potom přijel, když už to bylo v Balikale, v prvním městečku. A já byl ve vesnici, kde jsem dlouho nejedl a oni mi dali avokádo a mně to nechutnalo. Za dob komunismu nebylo avokádo, takže jsem poprvé dostal avokádo. Mně to chutnalo jako sádlo. Vezměte si, že týden nejíte a dostanete avokádo, a ještě ho dostanete ve formě zelené kaše. Tak jsem si říkal: „Něco sníst musím.“ Na prázdný žaludek jíte sádlo. Tak jsem se tímto sádlem nabouchal a říkal jsem si, že tam musí být živiny, tak to sním. A teď slyším po strašných dnech motor, tak běžím přes celou vesnici, zase v bahně, a byl tam násep, sjedu po náspu a jede kordon, nějaké samopaly a tenhle borec mě bouchnul předním čumákem auta do břicha a já se mu pozvracel kaši na kapotu. Zelenou kaši.

Martina: To muselo prolomit ledy.

Jiří Černický: To byl šok. A teď vylezl černoch, který byl obrovský, byl o hlavu a půl větší než já a byl zavalitý. Měl klasickou košili s palmami, zlatý řetěz a hrozně se smál bodrým hlasem: „Co ty tady, koloušku?“ To byl šok. Najednou se vyřítí z pralesa bílý kluk a „poblije“ vám auto – to byl pro něj šok, ale hrozně ho to pobavilo. A vypadalo to, že si mě hrozně váží a ptal se, co tam dělám? A já říkám: „Vezměte mě odsud. Někam, kam jedete?“ A on říkal: „Já tě můžu popovézt třeba 100 kilometrů.“ A začal jsem s ním jezdit po vesnicích, kde dělal kampaň. Ať jsem chtěl nebo nechtěl, stal jsem se na chvíli součástí jeho kampaně. Já neumím francouzsky – oni mluvili francouzsky – takže nevím, co říkali, ale když měl proslovy před vesničany, tak mě držel za rameno a říkal něco jako: „Běloši mi rozumí“.

Martina: A měl vás jako beranidlo.

Jiří Černický: Zaštiťoval se bělochem. Dokonce mi dal nové prádlo, abych nevypadal jako lump, tak mi dal čisté oblečení, abych vypadal reprezentativněji, a dělal jsem mu loutku. A já jsem si říkal: „Já na to kašlu. Nevím, kdo to je. Nějaký místní potentát. Na to kašlu.“ Ale pak tam byl mladý kluk, který uměl trochu anglicky a ten mi říkal, co mi on říká. Ale on mi zase udělal hromadu dobra, protože jsem umělec, že se zabývám uměním a místními kmeny. Takže on mi dohodil etnologa, který mi zase řekl, co je v oblasti k vidění. A měl jsem možnost vidět, co za zajímavé věci je kolem v džungli. Já si na Kabilu vůbec nemůžu stěžovat, byl to hrozně milý člověk, hrozně bodrý. Samozřejmě jak to bylo v politice, tak tam byla asi přetvářka. Ale myslím, že měl takové charisma, že musel lidi kolem sebe uhranout.

Martina: Po Mobutovi se asi každý rozhodně jevil lidštější.

Jiří Černický: Politici v počátcích bývají lidští, ale politika je časem změní.

Martina: A v Africe to má ještě tu podobu, že snědí opozici. Nechci to úplně zlehčovat, ale stalo se to. Jak se pak od něj dalo odpojit, protože takoví lidé si někdy svoji hračku rádi podrží?

Jiří Černický: Normálně. Já jsem naprosto jasně vysvětlil, že už mám konec víza a že jsem to časově podcenil. Já měl vízum na tři neděle, a to mi propadlo. Tak jsem říkal: „Já musím co nejdřív do Kinshasy, protože jsem tady zase nelegálně, tak běžím do Kisangani.“ On si potom chtěl jet zpátky, vracel se na východ. Jenže tam už je Mobutuovo. Jel zpátky a já říkal: „Ne, já musím tam.“ Tak jsme se normálně lidsky domluvili. Dokonce byl strašně hodný a byl tam něco jako hotýlek, tak jim poručil, ať mě tam nechají zadarmo přespat. Byl bezvadný.

Martina: Když jste mu pomohl vyhrát volby – tak bodejť.

Jiří Černický: To ne. To bylo tak tři roky před tím, než udělal převrat. Ani náznakem. Já jsem byl na pobavení.

Osvícení vládci někdy udělají pro Afriku víc než demokraté – případ Ugandy a Rwandy

Martina: Ano, ten převrat potom byl v roce 1997, takže to byly tři roky. Když jste tak procházel africkými zeměmi, získal jste dojem, že lze v těchto lokalitách nastolit nějaký jednotný režim, když je to tak obrovská země, do části se vůbec nedá dostat, žijí tam kmeny, etnika, ke kterým nevede žádná infrastruktura, jinde je zase džungle a dostupné jsou jenom určité oblasti, enklávy – a tam se to pak mele. Dá se v této zemi nastolit, v tamních jednotlivých zemích nějaká jednotná vláda?

Jiří Černický: Jak to myslíte „jednotná vláda“? Demokracie nebo…? Co je to jednotná vláda?

Martina: Jednotnou vládou myslím, že jeden šéfuje a opravdu spravuje celou zemi. Já bych o demokracii… o tom se ještě budeme bavit.

Jiří Černický: To se dá všude. Leckde je a může být osvícený vládce. To je náhoda „samoděržaví“ totality. Můžete mít osvíceného krále nebo prezidenta, ale co když pod ním bude někdo neosvícený? To se může stát. Vezměte si, jaké dobro leckdo dělá pro svou zemi a je to totalitář, a to leckdy líp než někde v demokraciích, kde vám do toho furt někdo mluví, třeba opozice. To vidíme v dnešní době, že do toho furt hází vidle. Vždyť jsem vám to říkal před chvíli. V Ugandě je osvícený, úžasný prezident, ve Rwandě je úžasný prezident a je to také totalitář. Ve své době byl vynikající prezident v Gabonu, který si pozval dokonce Američana, který měl prozkoumat část džungle, protože je to velká země jako Francie a žije tam milion lidí. V době, kdy jsem tam byl já, tak tam žilo jenom na pobřeží milion lidí a ti pořádně nevěděli, co je v džungli, a tak si najal jednoho Američana – už jsem zapomněl, jak se jmenoval – a dal mu nosiče a ten prozkoumal zbytek Gabonu a zjistil, že tam je potenciál deseti národních parků. A bylo nutné to udělat, protože oni měli postavenou ekonomiku, myslím, na ropě a bylo nutné postavit ji na něčem jiném, a tak se rozhodli, že to bude na turismu. Dokonce Dick Cheney nebo někdo takový, kdo byl tenkrát v Americe u vesla, přiletěl vrtulníkem. Tento cestovatel dokonce zblbnul celý Hollywood, aby uvolnili prostředky a přesvědčili prezidenta, aby tyto parky udělal, a on je dokonce udělal. Čili byl to vynikající člověk, který se tímto nechal inspirovat a ty parky tam jsou do dneška. Je to jedna z nejúžasnějších zemí na podobné věci na světě. Ale je těžké se tam dostat a je docela drahé se tam dostat. Jestli chcete vidět nádhernou přírodu, jako Kostarika a tak dál, tak Gabon je úplně úžasný.

Martina: Pochopil jste, když jste procházel šestnácti zeměmi Afriky, že zavést tam evropský nebo západní stranický politický systém a za každou cenu se snažit prosadit v těchto zemích demokracii, se pravděpodobně ukáže ne až tak funkční?

Jiří Černický: Zaprvé, já to nevím. Ale bavil jsem se mnohokrát s kompetentními lidmi, včetně velvyslance v Kongu, s panem Čeledou, když tam byla ještě česká ambasáda. To byl úžasný chlap, velvyslanec, který byl na mnoha postech po celé Africe, takže byl velmi znalý poměrů. Já si myslím, že to nikdo neví, protože každá země je opravdu velmi specifická. Všechno spěje k chaosu, protože tam bylo narušeno kmenové uspořádání. Je tam spousta nevraživostí mezi mnoha stranami, a to na různých vrstvách. Já jsem v tomto pravděpodobně naivní optimista, protože si myslím, že demokracie je něco tak univerzálního – a lidsky je to touha po svobodě – že by to mělo být všude. Mělo by se to všude dát aplikovat, akorát že to je strašně těžké a někdy je nutné udělat nějaký extrém.

Třeba otec mojí ženy říká, že v Číně nebo v asijských zemích nikdy demokracie nebude. A podobné to je – ale samozřejmě v něčem úplně jiném – v Africe. Musíme se bavit o konkrétních zemích, univerzálně to takto nejde vyřknout. On říká, že v Číně nikdy nebude demokracie, protože to tam není tradiční. Ale tradiční. Co to je tradiční? Dřív nikde nebyla demokracie a musela někde vzniknout. To je uměle udělaný konstrukt, který tady vznikl. V Evropě vznikla první demokracie v Řecku. Ale vezměte si, jak dlouho bylo Japonsko úplně nedemokratické, byl to totálně vojenský režim a tak dále, ale Američané dokázali, že se tam demokracie nakonec je a Japonci si ji hrozně chrání, hrozně si ji váží.