Naše armáda dokáže ochránit jen generální štáb, několik elektráren a zbytky technické infrastruktury důležité zejména pro provoz státu

Právě tyto otázky byly předmětem diskuse předchozích dílů rozhovoru s docentem Václavem Cílkem. V této části se zabýváme zejména tím, na co se máme připravit a jak, když služby státu, na které jsme zvyklí, budou nedostupné, nebo zcela zmizí.

Martina: Co všechno si vlastně máme představit, že nebude, když přijdeme o stát, když stát přestane plnit svou funkci, a přestane i vytvářet iluzi, že ji plní? Vždyť do značné míry to, za co platíme, je iluze, ale vlastně nám to trošku stačí, zejména když se nic neděje.

Václav Cílek: Ona je to dobrá iluze, peníze jsou taky iluze, která záleží na víře, že mají cenu. A funguje to dobře. Stát existuje, pokud existuje aspoň nějaké vysílání rozhlasu. Já do rozhlasu chodím relativně často, ale nikdy jsem se pořádně nedozvěděl, jestli je Český rozhlas v okamžiku blackoutu v současné době schopen vysílat na nějaké frekvenci.

Martina: Vysílal by Radiožurnál a vysílal by pulzně, třeba dvakrát za den. Má na to záložní zdroje a podobně, to jsem zjišťovala.

Václav Cílek: Tak to je výborné, protože jestli existuje rozhlas, existuje stát. Mimochodem, ukázalo se to v letech 1945 a 1968 v bitvách o rozhlas.

Ale k tvé otázce. Přišli bychom o bezpečí. V okamžiku, kdy dojde ke krizi, část policistů by nenastoupila do služby, třeba ti, kteří nesnáší své nadřízené. Nebezpečí nepromyšlených policejních reforem je v tom, že se vzbuzuje nenávist mezi lidmi, takže řada policistů, i německých, by neposlechla rozkazu svých nadřízených, nebo by se vůbec nedostavila. Další část policistů by odešla domů chránit svou rodinu, protože by sami dobře věděli, jaká je situace.

Naše armáda má tolik vojáků ve zbrani, že stačí jen ochránit generální štáb, několik elektráren a zbytky technické infrastruktury, která je důležitá pro provoz státu. Je to proto, že i když vezmeme těch pár tisíc vojáků ve zbrani, tak to musíš vydělit dvěmi nebo třemi, protože část vojáků musí spát, nebo se někam přesouvat. To znamená, že v okamžiku krize nebude fungovat ani armáda, ani policie. Možná později, ale z počátku ne.

Myslím, že na malých městech to bude fungovat docela dobře. Musíš udělat sousedské hlídky, o čemž vím, že to je v Čechách nepopulární, protože to vypadá jako Lidové milice. Sousedskou hlídku nemusí tvořit žádní agresivní mladíci ozbrojeni pistolí, stačí tři, čtyři chlapi, kteří rozvážným krokem procházejí okolí a preventivně si všímají toho, co se děje. To, co velmi pomáhá, třeba i v paneláku, je, že existuje nějaké místo, stačí stolek a dvě židle, někde na chodbě, kam mohou lidé chodit a říkat, co mohou někomu dát a co oni sami potřebují. Například někteří lidé mají třeba navíc baterku; jiní, když jdou ven se psem, tak vezmou další dva psy s sebou. Mohou to být malé služby, které ale nicméně vytvářejí vědomí jednoty, protože v daném baráku, paneláku, pokud zůstane každý byt jen sám za sebe, tak budou jen trpně sledovat, jak je třeba bude někdo vykrádat.

Otázka bezpečnosti je velmi citlivá a v Česku se nerada diskutuje. Já jsem si s tím užil své, když jsem navrhoval v takové situaci, kdy na čas neexistuje stát, využít třeba myslivce. Protože myslivec umí pozorovat své okolí, má uniformu, je ozbrojený a co je zajímavé, venkovští myslivci dobře vědí, že například Franta je zrovna na šichtě a podobně. Mají představu o situaci.

Martina: Navíc znají krajinu, umí se v ní orientovat i bez GPS. Vědí, kde jsou prameny, kde chodí zvěř a tak podobně.

Václav Cílek: Je jich víc než policistů a jsou na venkově, kde mnohdy za normální situace rok nepotkáš policistu, natož v době krize. Takže se uvažovalo o tom, že kdyby mělo dojít k útoku na infrastrukturu, na dráty vysokého napětí, tak že jediná složka, která to dokáže nejlépe ohlídat, jsou myslivci. Znamená to, že musí dojít ke vzniku nějaké sousedské hlídky jako v Americe. A nemusí být násilná.

Martina: Mimochodem, jak s tím souvisí mormonský plán číslo 4? Tento terminus technicus jsem nikdy neslyšela, až v knize „Ruka noci podaná“.

Václav Cílek: To je plán, někde jsem ho opsal, kdy mormoni, jako koneckonců celá řada náboženských spolků, počítají s tím, že stát třeba po dobu jednoho roku nemusí existovat. Čili je to soupis věcí, potravin, které by lidé na jeden rok měli mít.

Martina: To už není něžná příprava.

Václav Cílek: To už není něžná příprava, že ano. Myslím, že kdybych doma prošel všechny zabordelené, zapomenuté potraviny, tak dáme 14 dnů, ale rok nedáme.

V případě blackoutu by v Praze mohlo zůstat viset 50 000 výtahů

Martina: Co radí policie v L.A.? To je jedna kapitola, které se věnuješ a já jsem si říkala, proč zrovna policie v L.A.?

Václav Cílek: V určitých městech za určitých situací policie vydává brožurku, co lidi mají v krizi dělat. Poslední takovouto brožurku, velmi ilustrativní, jsem viděl ve Švédsku. Tato brožurka byla v angličtině, protože už počítají s tím, že ne všichni Švédové mluví švédsky. Na obálce je myslím arabská nebo černošská žena, aby bylo jasné, ke komu se obrací a jsou tam základy branné připravenosti pro lidi. Upozorňování policie na možnost krize je totiž hrozně nepopulární, takže k tomu prakticky nikdy nedojde. Ale jsou to běžné nápady: nevycházejte ven, když jsou nepokoje, nevycházejte v noci. Když musíte vyjít, běžte dva, mějte doma nějaké jídlo, sledujte zprávy.

V Americe je hodně důležité, a to se tam zdůrazňuje, že když přijdeš třeba do hotelu, nebo vůbec nějaké neznámé budovy, tak si musíš zjistit, kde jsou schody. Američani jezdí jen výtahy, které se však okamžitě zablokují, což by byl mimochodem asi největší problém celého blackoutu. Představ si, že třeba v Praze by zůstalo viset 50 000 výtahů. Nějaké dvě čety opravářů by to nezvládly ani náhodou. To znamená, že v každém baráku musí být člověk, který ví, co dělat, když uvízne výtah mezi patry. To je podstatné. A musí mít u sebe ty správné klíče.

Toto vnímám jako velký a závažný problém. Takže policie v L.A. radí a říká: „Několikrát si to přečtěte, nebo to někde přilepte.“ Jak na dveřích do kuchyňky nyní máte návod, jak udělat kávu, tak jiní lidé tam mohou třeba mít: „Policie v L.A. vám radí to a to…“. Je to několik jednoduchých zásad, které by člověk měl dostat do krve. Patří k tomu i to, že když jdete po ulici a přichází hurikán, tak musíte dávat pozor na létající a rozbité sklo, protože domy se rozvibrují a nebezpečné velké kusy střepů začnou létat celou ulicí.

Skeptičtí psychologové říkají, že IQ test měří schopnost obstát v IQ testu

Martina: Ty v uvedené knize máš kapitolu, kterou jsi nazval „Tři druhy inteligence“. Jaké to jsou, jak se potkávají a jak je můžeme využít v krizi?

Václav Cílek: My inteligenci nejčastěji měříme pomocí IQ testů a skeptičtí psychologové říkají, že IQ test měří schopnost obstát v IQ testu.

Martina: Ano.

Václav Cílek: Druhů inteligence je víc. Existuje inteligence analytická, která ti umožní zanalyzovat situaci. Analýza někdy dopadne tak špatně, že potřebuješ inteligenci, která je kreativní, ale ta vyžaduje usebrání a klid. To často není možné, takže je to jakási singularita, jedinečný návod, jak na danou věc vyzrát a obstát.

Existuje také inteligence praktická. Jednomu z kognitivních psychologů, který přemýšlel o různých druzích inteligence, se stalo, že jel na americký venkov a rozbil jedno z kol. Nebylo komu volat, nebylo co dělat, tak došel za nejbližším farmářem, který, ač neznal pojem resilience, měl, jako to mají zemědělci, na dvoře hromadu šrotu. Z této hromady vytáhl kolo zhruba stejných rozměrů a chtěl ho namontovat na auto. Neměl ale šrouby. Avšak protože každé kolo na autě je přichyceno čtyřmi šrouby, tak z každého kola odmontoval jeden šroub, tím dostal 4 šrouby a smontoval to. A povídá: „No, odjedete s tím domů, ale hned to strčte do servisu.“. A onen psycholog, který měl vysoké IQ a zkoumal psychologii, si najednou uvědomil, že on sám by na toto praktické řešení nepřišel asi nikdy a že různí lidé mají různé druhy inteligence. Ženy mají emoční inteligenci, chlapi víc třeba konstruktivní a podobně, a že to je optimistické.

Obávám se ale toho, že praktická inteligence u nás hodně mizí s rukodělnictvím, s tím, že nemáme dílny a podobně. Člověk přijde k řemeslníkovi a vidí, že sice nezná žádný cizí jazyk, ale je inteligentní. Jenom je to jiný druh inteligence. Já si těchto lidí považuji čím dál tím víc.

V případě krize je důležité mít schopnost emoce uzavřít, nechat je být, nenechat se jimi pohltit

Martina: Řekl jsi: „Ženy mají hodně rozvinutou emoční inteligenci.“ A jedna tvoje kapitola se jmenuje „Paralelně řešíme své emoce i problém“. Jak se s tím srovnat? Je to záležitost paniky?

Václav Cílek: Tato záležitost byla často zkoumána sociology na přípravě záchranářů. Jednalo se o to, který záchranář je nejlepší. Emoce ti pomůže s vhledem do situace, co konkrétní člověk potřebuje. Důležité u emoce je mít schopnost ji uzavřít, nechat být, nenechat se pohltit. To znamená, že doktor, který bude litovat svého pacienta, spíše udělá chybu, než doktor, který řekne: „Dobře, tady to musím sešít, snad to přežije,“ nebo něco takového. Při krizi všichni budeme nejdříve emočně zahlceni, protože budeme mít strach o sebe, o děti. Budeme mít strach z toho, co se děje, budeme mít nejistotu a bát se, jestli nás někdo nepřepadne, nebo co budeme jíst. A u dobrých záchranářů a policistů se ukazuje, že v okamžiku krize jsou schopni oddělit emoční a rozumovou složku.

Výzkum u britských policistů ukázal, že když stříleli, tak neměli emoce, a to díky výcviku. Byli schopni se odizolovat od paniky, strachu, že někoho poškodí, nebo že někoho zbytečně zabijí, případně naopak, že nějaký člověk zabije je, a normálně chladně střílet. To je důvod, proč se výcvik často nedá přeskočit. Poté, co to skončilo, tak většinou přichází emoční šok, kdy se s tou věcí musíš nějak smiřovat. V krizi třeba trosečníci ve člunu vlastně neustále řeší praktické a emoční věci.

Je třeba rozlišovat výrok o skutečnosti od výroku o výroku. V dnešní televizi často nejde o to, co řekl Obama nebo Putin, ale co jiný analytik řekl o Putinovi.

Martina: Říkáš, že mnohdy výcvik nejde přeskočit. Málokdo z nás ho opravdu má, ať už nějaký specializovaný, nebo i jen obyčejnou základní vojenskou službu, což dříve muži mívali. Čím se tedy řídit?

Václav Cílek: Toto pochopitelně v našem komplikovaném světě jde velmi těžko. Někdy se to popisuje jako zdravý, selský, běžný rozum. Mám pocit, že někteří lidé jsou blíž kontaktu s realitou a díky tomu lépe posuzují věci, které se kolem nich dějí – co říkají politici, média a podobně. Mohou mít zjednodušený pohled na svět, není to nic objevného, ale spíše jsou zdrženliví vůči mediálním informacím, víc se spolehnou na vlastní zkušenost, nenechají se tak jednoduše obelhat. Existují také lidé, kteří uvažují hodně abstraktně a jsou často chyceni ve schématech. Před mnoha lety mi hodně pomohla sci-fi, kde je člověk, který pečlivě rozlišuje výrok o skutečnosti, od výroku o výroku. Všimni si, že v dnešní televizi se často nejedná o to, co řekl Obama nebo Putin, ale co jiný analytik řekl o Putinovi. A další analytik na to, zřejmě aby se zaplnil čas, prostě reaguje. To je typický příklad výroku o výroku, který může být také o výroku, a ještě o dalším výroku. A tím se vzdaluješ realitě, nebo výroku o realitě.

Martina: Toto jsou věci, které se asi opravdu nedají nějak jednorázově nacvičit. Vnímání reality je o celkovém přístupu k životu, k lidem a sobě samotnému. Ale odkud máme čerpat praktické zkušenosti? Použil jsi v knize zkušenosti z New Orleans po hurikánu Katrina?

Václav Cílek: Mé zkušenosti jsou takové, že jsem někdy od patnácti let vždy jezdil do přírody jako takový trampík, hodně jsem spával venku. Jako jeskyňář jsem potom byl v celé řadě situací, na které dnes kvůli vlastní hlouposti nejsem vůbec pyšný, byla tam i blízkost smrti. Pak ve věku 15 let jsem s tatínkem, který byl geolog, jezdil do východní Afriky na dlouhá safari. Takže přece jen člověk nasbíral určité zkušenosti ze situací, které jsou ne snad krizové, ale náročné. V českém prostředí bych doporučil dát děti do skauta, nebo něčeho podobného, protože se ukazuje, že vtisk toho skauta, nebo nějaké podobné organizace, jde s lidmi celý život. Skoro bych řekl běžné indiánské dovednosti, spát venku, rozdělat oheň.

Indiáni Navahové říkají: „Když jste normální, psychicky zralí a ne příliš velká svině, tak vám mrtví radí.

Martina: Ptám se proto, že jedna z kapitol se jmenuje „Naslouchat mrtvým“. To zní docela mysticky a ladilo mi to s New Orleans.

Václav Cílek: To není můj výraz, to je výraz jedné paní, která přežívala, protože naslouchala nikoli mrtvým, ale zkušenostem lidí, kteří žili před ní. Nechci, abychom se dostali do nějakých mystických končin, ale mnoho kultur celého světa bralo za zaručené, že mrtví jim naslouchají a že jsou schopni radit. Indiáni, alespoň Navahové, u kterých jsem byl, dodneška říkají: „Ano, když jste normální, psychicky zralý člověk a nejste nějaká příliš velká svině, tak vám mrtví radí. Ale když děláte ve světě všelijaké divné věci, tak se dostáváte do sféry, kdy se hlasy a nápady, které se objevují ve vaší hlavě, přicházejí ze zmatené sféry divných bytostí a tehdy ztrácíte schopnost přežít, protože posloucháte špatný vnitřní hlas.“

Nechci to nějak dramatizovat, nebo něco takového, je to doopravdy o stylu života. To znamená, že už z toho důvodu, abych obstál v možné budoucí době – tak by se na to dívali ti moji indiáni – je lepší být normálním, běžným člověkem a nebýt žádná hrabivá svině, protože pak v okamžiku krize nemusím dostat správnou radu.

Martina: Uvědomuji si, že jsi mi neodpověděl, zda jsi použil zkušenosti z New Orleans, ale pokud vím, tak v knize určitě zmiňuješ Argentinu. Jaké zkušenosti si tedy vůbec můžeme vzít z těchto situací, katastrof, zemí?

Václav Cílek: Ano. Já jsem teď spíš odpovídal ne z hlediska rozumu, co jsem se dočetl, ale co jsem prožil. V případě New Orleans se objevilo mnoho zajímavých věcí, poznatků a podobně. Například jsme si vždy představovali, že v New Orleans zůstali chudí černoši, kteří neměli kam odejít. Ale ukázalo se, že v New Orleans zůstali především lidé, ať už černoši, běloši nebo hispánci, kteří se nestarali o budoucnost, kterým to bylo vlastně jedno, kteří neměli takovou patočkovskou starost o svět, jako máme my.

Martina: Mě překvapilo, že tam zůstalo také velmi mnoho opravdu majetných lidí, takže to nejde ruku v ruce s bezvýchodností mého života, ale s jakýmsi, jak by řekli „nastrojením“.

Václav Cílek: Prostě s vnímáním reality. Zkušenost z Argentiny je a bude ještě složitější. Na prepperských webech se často objevují hodně násilné věci typu, že když jedete autem, tak máte mít vedle sebe položenou brokovnici a podobně. Ale pro jiné lidi nesmírně zajímavá zkušenost z Argentiny. Lidé se tam dali hrozně rychle dohromady. Vytvořili vlastní měny – když přestala fungovat normální měna, vytvořili si poukázky. V knize máme návod, jak se to dělá, to jsou LETS, Local Exchange Trading System. Funguje to jen do určité míry, chce to ještě nějakého bohatého člověka, jsou tam nějaké propady atd.

Ale je to velmi zajímavé, velmi dynamické a lidé to ve službách používají i v Americe a Kanadě. To je doopravdy systém, který žije. Dělníci v továrnách pochopili, že továrna, kde pracují, se zavře, když něco neudělají. Tak si ji naprosto svévolně vyvlastnili. Složili se na vlastní platy, dali to do společné kasy, aby aspoň přežívali. A takovýmto kreativním způsobem se spolehli na komunitu, na to lepší v člověku. Zatímco prepper by zdůrazňoval koho, jakého lupiče z okna, je možné zastřelit, v Argentině se lidi domluvili na tom, jak udržet zemědělství a továrny v chodu, jak to prodat, kam to dopravit. A věděli, že pro nějakou přechodnou dobu do toho musí vložit i vlastní peníze.

V případě krize instituce využijí peníze spíše pro sebe, než pro lidi

Martina: Václave, to mi ladí s poněkud dlouhým titulkem, který máš ve své kapitole „Po krizi se peníze dají organizacím a lidé se nechají bez informací“. O čem je přesně tato pasáž?

Václav Cílek: Už jsme o tom částečně mluvili a to, co říkám, není názor, skoro vše je podepřeno nějakým výzkumem. Vždy, když vypukne nějaká krize, například zemětřesení, teroristický útok, tak se ukáže, že třeba policie dostane víc peněz a ona je použije k tomu, aby fungovala lépe. Ale lidem neřekne nic. To znamená, že tyto instituce využijí peníze pro sebe a ne pro lidi. Proto je vždy důležité zdůraznit: „To, co podnikáme se svými životy, je naše zodpovědnost, protože nikdo další, žádná vláda, žádná organizace se v určité chvíli o nás nepostará.“

A dostáváme se k další podstatné věci, kterou jsou první hodiny po krizi. Je tam popsán příklad městečka v Mexiku, kde vybuchl plyn – a hořelo asi 5 000 domů. Mexická vláda se obrátila s žádostí o pomoc na Američany. Američané a další týmy se speciální výbavou, s naslouchátky na zjišťování, kde jsou ještě živí lidé, a se speciálně cvičenými psy, dorazili za 23 hodin, což byl rekord. Ale ukázalo se, že lidi se podařilo zachránit jen v prvních dvou hodinách.

První žurnalista přichází nejdříve s prvním týmem, takže u většiny krizí vůbec není zachycena její úvodní část, kdy se jedná o vše a kdy se doopravdy zachraňují lidé. My máme mylnou představu o tom, co se při takové krizi děje, protože novináři tam jsou pozdě a soustředí se na několik málo zázračných zachránění, zatímco to, co doopravdy rozhodovalo, kdy byly skutečně zachráněny desítky nebo stovky lidí, se odehrálo bez pozornosti médií a vyloženě v režii místních lidí.

Když kolem zuří zemětřesení, nebo něco takového, tak je dobré si prostě udělat kafe

Martina: Musím říci, že jedna kapitola má sympatický nadpis, přestože mi to plně neladí se závažnou krizovou situací. Radíš: „Udržujte se v pohodlí.“ Já jsem si vždy myslela, že šanci má ten, kdo se dokáže poměrně snadno smířit s nepohodlím a udržovat se v pohodlí a lpět na něm mi přijde nesmírně zdržující, svazující a frustrující.

Václav Cílek: Vychází to ze zkušeností nejednoho záchranáře, nebo záchranných týmů. V krizové situaci není nic jednoduššího, než během prvních dvaceti hodin přijít o veškerou energii, prostě se upracovat. Ale důležité je šetřit si energii na další dny. Opět jedna praktická, opakovaně vyzkoušená věc. Lidem velmi často pomohlo obyčejné kafe, i když nebylo dobré jídlo, nebo vůbec mnoho potravin. Pokud máš doma kafe a kolem zrovna zuří zemětřesení, nebo něco takového, tak si prostě to kafe udělej. Aspoň na chvíli se zklidníš. Takže odpočívání je důležité a stejně tak nikdy neztratit celých 100 procent energie. Je dobré mít v každém okamžiku ještě několik desítek procent energie v rezervě.

Nesmírně důležitá je všímavost. Minulý týden jsem si šel koupit kapesní nůž. Byl jsem v časovém stresu, takže když mi nejdříve prodavač ukázal zapalovače na USB, které se dnes vyrábějí, tak jsem ho chytnul tak, že jsem se spálil. Pak jsem vzal do ruky nůž a říznul jsem se, což se mi nestalo několik desítek let, přestože nože mám v ruce každou chvíli. Uvědomil jsem si, že jsem byl nesoustředěný, bez energie všímavosti a čtení okolí. A to jsem byl relativně v klidu, ráno snídal a byl vyspalý.

Martina: Vidím tvé spoluautorství nebo autorství v příspěvku: „V krizi nikoho nezajímáte.“ Je to skutečně tak, že v krizi nikoho nezajímáme a každý z nás je ostrov?

Václav Cílek: To je logické, protože když doopravdy probíhá nějaká krize – a to, co říkám, vychází ze strategie jak policie, tak armády – tak se nezachraňují jedinci, ale stát. A stát se zachraňuje tak, že se zachrání vodárna, železniční most, Temelín nebo něco takového, na víc není síla. Alespoň v prvních dnech je člověk ponechán sám sobě. Je to logické a je to tak prakticky všude na světě. Policie chrání stát, to má vyšší prioritu, než chránit jednotlivce. A stejně tak armáda.

Martina: Takže dokud krize ještě není, máme živit v sobě vůli přežít.

Václav Cílek: Vůle přežít mi ještě zní silově a negativisticky. Dokud krize ještě není, tak je hodně času dívat se kolem sebe, nakoupit nezbytné věci, vypěstovat si smysl pro humor, nebo něco takového, protože bez toho to většinou v krizi vůbec nejde. Takže spíš to není silová vůle k přežívání, ale relaxovaně veselý pohled na svět, o kterém víš, že má i negativní vlastnosti.

Martina: Václave Cílku, moc ti děkuji za to, že jsi nám poradil, jak bychom mohli nepropadnout obavám, ale přesto se připravit na možné krize. Díky moc.

Václav Cílek: Když slyším slovo „poradit“, tak si vzpomenu na Jánošíka, který bohatým bral a chudým dával rady. Takto neradíme, ale povídáme si o věcech. Na shledanou a pěkný den.