Komentáře
Zpět
Ekonomie jako živý organismus, nikoli stroj
Na Vánoce roku 2023 zemřel ekonom, profesor Milan Zelený, který od roku 1967 působil na několika amerických a čínských univerzitách, a pokud se nepletu, tak v 90. letech byl jeden či dva roky vůbec nejcitovanější vědec českého původu. Profesor Zelený byl legendou na okraji hlavního proudu. Kromě jiných studoval u ekonoma Miltona Friedmana a s držitelem Nobelovy ceny za ekonomiku F. A. von Hayekem diskutoval svůj model evoluční ekonomiky jako přirozené vědy, v něčem podobné biologii. Myslím, že asi dvakrát uvažoval o kandidatuře na prezidenta, ale nějak se mu mezi politické vlčáky nechtělo.
Jednou mi řekl: „To, o čem se teď mluví, jsem popsal už před deseti lety, ale teď už je holt trapné to připomínat.“ Často si vzpomínám na jeho jiný výrok: „Když máme nekvalitní školství a nalijeme do něj hodně peněz, tak získáme stejně nekvalitní, ale o dost dražší systém.“ Platí to ale i o zdravotnictví, dopravě a dalších sektorech. Také říkal: „Když nevíte, co se děje, budete všechno svádět na politiku, na osobnosti a strany, a svoji energii vybijete na hledání nových lidí a stran – bez sebemenšího záblesku pochopení evoluční fáze dané ekonomiky.“
Nevídali jsme se tak často, abych mohl mít nějaké hlubší, osobní vzpomínky, ale líbil se mi jeho vyrovnaný, lidský přístup k věcem, doprovázený snahou o obecné dobro. Jestli pro něj bylo něco typické, tak přání, aby svět fungoval. Ekonomika v jeho pojetí byl způsob, jak zajistit stabilitu, a nikoliv nástroj k vydělávání peněz. V tomto pojetí rozumně fungujícího světa se v něčem podobal docentu Petru Robejškovi. Oba dva upozorňovali šílené kapitány na lodích bláznů ovládané sv. Grobiánem (mohu-li použít toto přirovnání Sebastiana Branta z knihy „Das Narrenshift“ z roku 1494), že jejich kurz je kolizní.
Spolupracoval se mnou na knize „Věk nerovnováhy, klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci“ (Academia, 2019), kde stručnou, přehlednou formou shrnul své názory. Jako tichou vzpomínku otevírám knihu a začítám se do textu profesora Zeleného. Píše, že resilience je asi pět set let starý výraz, popisující schopnost návratu do původního stavu (u neživých materiálů a konstrukcí), schopnost překonávat krizové podmínky (u živých organismů), nebo obecněji, schopnost systému vyrovnávat a přizpůsobovat se změně. Jde o schopnost adaptace individua nebo skupiny ke stresujícím podmínkám života. Dřív převládala biologická evoluce, ale dnes je hlavní vlastností evoluce lidského druhu dnešní převaha a akcelerace tvorby vystavěného, znalostního a institucionálního prostředí. Proto můžeme mluvit o kulturní evoluci, která přehlušuje a dominuje dnes již statickou evoluci biologickou. Lidé se rodí do prostředí, které sami vytvořili – a které marginalizuje a vytěsňuje živé i neživé přírodní prostředí.
Kulturní evoluce se stále zrychluje a bude dominovat následná staletí existence lidského druhu. Přirozená resilience (adaptabilní odolnost) neživého i živého prostředí již nestačí a musí být doplněna i nahrazena účelovou resiliencí vytvořeného prostředí a lidí fungujících v tomto prostředí. Jak se přizpůsobovat nárokům a odolávat nástrahám umělého prostředí, je novou a zásadní výzvou lidskému druhu v podmínkách kumulativní akcelerace změny. Stále významnější součástí vytvářeného prostředí jsou ekonomické, politické a společenské instituce i systémy. Tyto tři oblasti také definují potřebu rychle se měnící resilience lidí a jejich skupin. Současné nedostatky a selhání převážně spočívají v oblastech ekonomické, politické a společenské evoluce.
Na jiném místě říká pan profesor (text poněkud zkracuji), že historie přestává být vodítkem do budoucnosti, starší generace nemohou učit mladší generace, jak se adaptovat v nikdy předtím nepoznaném prostředí. Přitom je až zarážející, že evoluční ekonomie dodnes neexistuje, a ekonomika samotná je vnímána jako mechanismus (tj. stroj), ne jako organismus. Vzhledem k celkové akceleraci doby a vyčerpání transformací se i další ekonomiky rychle přibližují k ekonomické koncovce.
Není-li správná diagnóza, nemůže být ani správná léčba. Výčet symptomů a přikládání „mokrých hadrů“ – jako snižování daní, oslabování regulace, návrat k manuálním sektorům hornictví, železáren a středověkého stavebnictví, umělá podpora burzovních spekulací pumpováním peněz a zadlužováním státu pouze přispívá k politickému zmatení a bezvýchodnosti, nárůstu radikálních skupin a vzrůstajícímu nebezpečí občanských konfliktů i válek. Fundamentální nepochopení toho, co se děje a proč, má škodlivé a dlouhodobé dopady: ztrátu důvěry v obor ekonomie, zneužití a vulgarizaci demokracie, deformaci myšlení i vzdělávání, úpadek stran a stranické politiky, omezení lidské spolupráce ve jménu politické solidarity atp. Všechny tyto jevy, a mnohé další, probíhají paralelně, a jsou nutně následkem jediné a konečné příčiny: ztráty orientace, ztráty pochopení a ztráty jakékoli koncepce budoucnosti.
Profesor Zelený vnímal řešení v deglobalizaci a relokalizaci ekonomik do regionálních a lokálních hospodářských systémů autonomie, nezávislosti a soběstačnosti. Pokud jsem si při čtení jeho ekonomicko-evoluční úvahy něco závažného uvědomil, tak to je nejenom tichá vděčnost jeho odkazu, ale i toxicita současného politického a ekonomického prostředí, kdy se soustřeďujeme na výměnu politiků či stran a na dotační „mokré hadry“, a ne na porozumění naší poněkud chaotické a zrychlující se plavbě na Lodi bláznů.
Všechny příspěvky s Václav Cílek
Žvásty.
Resilience pochází z latinského resilio. Jeden z významů je skákat zpět My jsme to ale převzali pravděpodobně z angličtiny, ovšem ne před 500 lety.
Je normální přejímat z angličtiny výrazy pro nové věci, jako byla třeba televize, případně je trochu počeštit aby psaný výraz odpovídal výslovnosti.
Je ale nesmyslné zavádět do naší řeči cizí slova pro která máme odpovídající český výraz. Ukazuje to většinou neschopnost překladatele. Vrcholem je použít cizí slovo v jiném významu než má v původním jazyce. Pokud se to ujme, vede to k mnoha zmatkům a všichni kdo se učí cizí jazyky ty omezence co to zavedli proklínají.
Resilient v angličtině znamená schopnost navrácení do původního stavu, přeneseně odolnost změnám. U organismů jde o překonávání překážek a přizpůsobení se měnícím okolnostem pokud možno bez trvalé změny, nebo jen s minimálními změnami, například oblečením, když je chladno, nebo vyléčením z nemoci kdy získáte imunitu.
U schopnosti přizpůsobovat se změně a měnit se ještě víc než je přirozeně možné, jak o tom mluví pan Cílek, jde o pravý opak. Pokud chcete použít slovo přejaté z angličtiny, abychom byli konsistentní jde spíše o flexibilitu.
„Přirozená resilience (adaptabilní odolnost) neživého i živého prostředí již nestačí a musí být doplněna i nahrazena účelovou resiliencí vytvořeného prostředí a lidí fungujících v tomto prostředí.“. A to přesně, jak?
Návrat ke středověkému stavebnictví? V USA je ve městech dost staveb kde vidíte Jihoameričany nosit hlínu v plastových kýblech od stěrky:)
… a jak taková „účelová resilience“, vymyšlená lidmi dopadne, je vidět na mnoha přikladech, třeba na našem „soužití s kůrovcem“. Do stejné kategorie spadá i celý slavný „grýndýl“, kde např. důsledné analýzy jasně ukazují, že celková uhlikova stopa elektromobilu je proti autu se spalovacim motorem vyšší. Lepší jen tam, kde mají 90% elektřiny z vodních elektráren ….
Souhlasím s vámi, když píšete, že se slovy se má zacházet v jejich původním významu, a předcházet nedorozuměním.
Jen bych to nevyčítal přímo autorovi jeho jinak podnětné úvahy, V. Cílkovi, když i např. ta Wikipedie (CZ) nám říká, že: .. Resiliencí obvykle rozumíme psychickou houževnatost, nezdolnost jedince, schopnost vyrovnat se s „ranami osudu“, dobře žít a jednat navzdory biologickým, psychologickým a psychosociálním vývojovým rizikům. Každý jedinec má jinou míru resilience, tedy míru schopnosti řešit nepříznivé životní situace.
Podobně pojem vykládá i Slovník cizích slov, a sice: … nezdolnost, odolnost, houževnatost, pružnost, nezlomnost.
Jinak pro to, pro co vy navrhujete coby výstižnější pojem „flexibilita“ bych sám použil spíš „adaptabilita“. Flexibilita spíš v krátkodobém horizontu, adaptabilita zas v tom dlouhém.
—
To podstatné, oč patrně autorovi šlo, jste ve svém rozhořčení (jaksi) přehlédl.
Např. to, že se V. Cílek (a) ztotožňuje s prof. Zeleným v preferenci ekonomiky pojaté jako způsob zajišťující stabilitu, a nikoliv nástroj k vydělávání peněz. Že si autor (b) uvědomuje existenci jevu kulturní evoluce lidského druhu a její převahy nad evolucí biologickou, čímž je marginalizováno a vytěsňováno živé i neživé přírodní prostředí. To mě znepokojuje, protože ten úkaz nevěstí nic dobrého jak pro lidstvo, tak i přírodu, na které jsme bytostně závislí. A konečně (c) že se ve shodě s prof. Zeleným přiklání k lokalizaci ekonomik, neboť se zdá jako až absurdní dovážet produkty přes půl zeměkoule, jež si daná země může vyprodukovat, např. jablka z Nového Zélandu, hovězího z Argentiny či pesticidy obohacené pšenice z Ukrajiny. Nejde jen o ekologii, ale i o udržení produkční soustavy jako civilizační (a specificky kulturní) základny dané společnosti.
Nejsem proti všemu, co pan Cílek v tom článku napsal a rozhodně jsem se nechtěl dotknout památky pana Zeleného. Píši jen připomínky k některým bodům. Nejvíc mi vadí, že je to tak všeobecně napsané, jsou to spíš proklamace, je to tak neurčité, že si na to nedokáži udělat názor. Myslím, že ekonomika má k organismu ještě dál, než ke stroji. Znovu jsem si článek přečetl, adaptabilita se tam asi hodí víc. Problém je, že pan Cílek píše „Přirozená resilience (adaptabilní odolnost) neživého i živého prostředí již nestačí a musí být doplněna i nahrazena účelovou resiliencí“.
Ty významy slov ve slovnících jsou dost ošidné, je nějaký základní význam toho slova a potom jsou významy, které má za určitých okolností, ty tam už bohužel nebývají. Například houževnatost a pružnost pokud se to týká materiálů jsou vlastnosti, které se nedají zaměnit.
Pokud jste adaptabilní, tedy přizpůsobivý, dá se o vás také říci, že jste pružní a nezdolní, schopni vyrovnat se s ranami osudu. Tím, že se změníte. Oproti resilienci ta změna může být trvalá.
Pokud jde o ta jablka, na Novém Zélandu dozrávají když u nás začíná jaro a ta naše už nejsou moc dobrá. Je to zároveň doba kdy vlastní ovoce ještě nemáme.
„Není-li správná diagnóza, nemůže být ani správná léčba. Výčet symptomů a přikládání „mokrých hadrů“ – jako snižování daní, oslabování regulace, návrat k manuálním sektorům hornictví, železáren a středověkého stavebnictví“
Bohužel, návrat k výrobě je nutnost pokud chceme opustit globalizaci a ne vše se dá automatizovat. Nejsem si jistý, co znamená návrat k manuálním sektorům středověkého stavebnictví a jak by mělo to správné stavebnictví vypadat.
Mám z toho pocit, jako když v jednom podniku kde jsem pracoval nahradili spolehlivý dopravní systém dvou babek s vozíkem, které rozvážely materiál poruchovým automatickým dopravním systémem za milióny, o který se staralo několik ajťáků a údržbářů. Jde v evoluční ekonomii jako živém organismu stále ještě o výrobní náklady, když zisk jak to vypadá opustila?
Cítím, že byste raději od V. Cílka uvítal nejen obecný popis tíživých problémů, kterým lidé čelí (a budou), ale náměty, jak se k nim postavit, jak je řešit. Jakkoliv autor Cílek je člověkem (ve svém oboru) mimořádně vzdělaným, nemá v jím otevřeném „sektoru“ mnoho šancí radit, protože vše, o čem se obecně zmiňuje, překračuje rámec jeho možností – odborné kompetence.
Článek jsem ale ocenil, už i jen pro to, že dnes není moc lidí, kteří existující problémy jednak vnímají, jednak o nich ve veřejném prostoru píší.
Snad se těch témat (jako je a) smysl ekonomiky, b) bezbřehé zatlačování přirozené flóry/fauny lidskou urbánní a technogenní sférou či zemědělskou výrobou plantážového typu až k jejímu zničení či c) udržení lidského postavení člověka – jakožto lidské bytosti – v moderní výrobě a udržení národní či regionální kulturní rozmanitosti cestou lokalizace výrob) chopí skupiny kompetentních, kteří dokážou podat odpověď nebo poskytnout použitelný názor.
V budoucnu se dá očekávat vytlačování lidí z výroby (automatizací a robotizací) a dalších ze sféry intelektuálních činností (stále širším uplatňováním podpory umělé inteligence), což povede k tomu, že část z nich bude frustrována ztrátou své důstojnosti člověka výrobce/tvůrce. Co s takovými?, jak napomoci těm? ..
Návrat k „tradičním“ technologiím jen pro návrat samotný se mi zdá absurdním. Leda tak jako součást pěstování kulturní tradice, pro připomenutí dějin technologické evoluce.
Sám takové články nekritizuji, pokud v nich spatřuji světélko zájmu o řešení existujících problémů. A nad použitým výrazivem se taky moc nezalamuji (snažím se porozumět spíš podstatě sdělení), pokud to není vyslovený úkrok bokem nebo záměrný klam/balamucení. Z toho bych autora Cílka nepodezíral.
—
A dík za vaše názory!!, bylo zajímavé si vás přečíst.
Hezká diskuse. Moc se mi líbil ten příklad se 2 babkami s vozikem. Přesně takhle vnímám tu „adaptabilitu“, jak se projevuje v praxi. Místo toho, aby lidé, kteří neumí, nechtějí nebo nemohou dělat nic náročnějšího dostali do ruky koště, lopatu a vozík a uklizeli ulice, se po veřejnych prostranstvich pohybuji spousty drahých strojů na úklid, které obsluha často neumí ovládat a které polovinu nečistot nechají ležet za sebou, přičemž spotřebuji spoustu nafty a vyprodukují vic nečistot, než uklidí. To není proti Cílkovi. Lidé prostě nedokážou domyslet vše do detailu a tak ta „umělá resilence“ většinou napáchá vic škody než užitku.
ztotožňuje s prof. Zeleným v preferenci ekonomiky pojaté jako způsob zajišťující stabilitu, a nikoliv nástroj k vydělávání peněz.“
Ocividne byl Zeleny stejny fantasta jako ten kaspar Ota Sik, ktery pak ve svycarskem St. Gallenu dostal na uni trafiku a do zblbnuti blekotal o jeho treti ceste. Vzhledem k tomu ze Friedmann byl podobny sasek jako Keynes a nevidel si na spicku nosu, nepadlo jablko Zeleneho asi daleko od stromu.
Vsechny tyto proudy ruznych klaunu kteri veri ze ekonomika se da ridit jako trikolka maji puvod v nepochopeni proc marxisticky model vychodni Evropy sel do kolen a dnes se to na Zapade hemzi potencialnimi apparatciky kteri touzi to znovu zkusit a doufaji ze soucasny korporatni fasismus striknuty prvky marxismu brzo zdechne (coz je temer jiste) a oni to priste uuuurcite udelaji lip.
Tvrzení, že „starší generace nemohou učit mladší generace, jak se adaptovat v nikdy předtím nepoznaném prostředí“ je naprosto chybné.
Jistý nositel Nobelovy ceny za Fyziku odpověděl na dotaz, jak se k svým objevům dostal: „Několikrát jsem použil naprosto stejnou vědeckou metodu ve zcela odlišných oblastech vyzkumu. V tom poslednim připadě jsem za výsledky dostal Nobelovu cenu“.
Jde tedy, o metodiku, ne o bezhlavé opakování téhož. Samozřejmě „nikdy nevstoupíš do stejné řeky“, ale ten, kdo bude vědět, jak na to šli ti před ním, bude mít určitě větší šanci než ten, kdo tam skočí bez jakýchkoliv rad, nebo dokonce si řekne, tyhle rady jsou blbost, udělám to po svém.
… ovšem to přirovnání našeho politicko-ekonomického systému k plavbé na lodi bláznů, to je na Nobela 🙂 🙂
tedy — za literaturu 🙂
A na to, jestli historie přestává být vodítkem do budoucnosti, se zeptejte pana Vavrušky. Většinou jde jen o to, najít v historii tu správnou analogii ….