Copak asi běželo hlavou Navratilove, když přebirala medajlu z ruky představitela režimu Pavla? …kvuliva takym, jakym si byl ty, jsem musela Československo opustit

Copak asi běželo hlavou Martiny Navratilove, když přebirala medajlu z ruky představitela režimu Petra Pavla?

…kvuliva takym, jakym si byl ty, jsem musela Československo opustit?…

Ne, oceněni kdosik předava, ale to přece neznamena, že bezvyhradně suhlasim s jeho polityku. Nikdo nezpochybňuje skvěle uspěchy Martiny v tenysu… že, vy moralni majaci, keři buzerujete Jarka?

Jindřich Rajchl: Prezident nevyznamenal výrazné osobnosti, nýbrž jemu nakloněné aktivisty. Považuji tuto privatizaci státních vyznamenání za velmi nedůstojný krok, jenž degraduje jejich prestiž.

Jan Tománek: „Neber si kritiku od někoho, za kým by sis nikdy nepřišel pro radu.“

Lidovky: Jsem dlouholetým silným zastáncem svobody slova. Včetně práva svobodně říkat a psát i absolutní hlouposti. A současně roky pojednávám o tom , že trestní právo má být krajní mez (ultima ratio) a má se s ním zacházet krajně opatrně. Nota bene to roky též judikuje český Ústavní soud. Ve zcela zbytečné kauze „učitelka Bednářová“ došlo, dle mého soudu, k porušení obojího. Z čehož jsem jako právník a hlavně jako svobodný občan krajně znepokojen.

Když jsem se poprvé dozvěděl, že paní učitelka Martina Bednářová je a bude trestně-právně (!) stíhána za realizaci svobody slova, nevěřil jsem, zda to čtu správně. V demokratické zemi, která si každoročně v listopadu připomíná pád totality, zní taková zpráva jako špatný vtip. Jenže není.

Martina Bednářová nebyla obžalována za čin (nic neukradla ani nikoho nezbila či neznásilnila, ani s veřejnými zakázkami dozimetricky nepletichařila), nýbrž za „svobodnou (byť třeba hloupou) řeč“. Prostě za to, že si dovolila ve škole říct svůj názor na válku na Ukrajině. Pro méně pozorné čtenářstvo – nijak zde nehodnotím, zda její slova byla či nebyla správná a pedagogicky vhodná. To snad měl řešit ředitel školy jako (drobné či střední) pracovně-právní pochybení a třeba jí snížit osobní ohodnocení nebo dát důtku. Ovšem rozhodně to nebyl případ pro orgány činné v trestním řízení. Velice se divím státním zástupcům, že věc hned zkraje nestáhli ze stolu.

Snad nebudu pokládán za neadekvátně předrážděného, nicméně mám dojem, že stejně jako kdysi například nacisté, fašisté a komunisté, i dnešní režim – byť v obleku demokracie – začíná sahat po pendreku. Pakliže se mu nelíbí, když někdo říká něco jiného, než se dle vlády sluší a patří. Trestat za svobodu slova byla a je cesta do pekel, to mi žádný Milion chvilek pro demokracii nevymluví.

iDnes: Evropa zchudla, je bez hodnot a směřuje k zániku. Militarizace, kolosální rozpočty, šílená vojenská cvičení prováděné bez důvodu pro celém perimetru, nekonečné provokace, ochuzování evropských západních evropských ekonomik, zničení logistických řetězců, odmítnutí paliv a energetiky, což povede k ještě větším problémům a obrovské potíže s nelegální migrací v zemích Evropské unie,“ vyjmenovala Zacharovová, co považuje za evropské problémy.

Podle mluvčí Evropa rovněž zničila své tradice, historii a kultury a nyní nemá nic, o co by se mohla opřít. Rusko se opakovaně staví do role ochránce tradičních, konzervativních hodnot a vykresluje Západ jako země zachvácené šílenstvím „zvrácených“ progresivních ideologií.

Petr Štěpánek pro Deník TO: Kdyby Česká televize byla normální institucí, nebylo by na pořadu jménem Události, komentáře týdne nic divného. Jenže není normální institucí, nýbrž hlásnou troubou pouze jednoho ideového a politického proudu, totiž zdegenerované liberální demokracie, která již dávno není ani liberální, ani skutečná demokracie. A podle toho to také vypadá.

První úskalí je v tom, čemu se v branži říká „media setting“, čili nastavování agendy, o které se mluví. Přičemž platí moje stará poučka: „Co v televizi nebylo, to se nestalo, a pokud se to stalo, tak se to nestalo tak, jak se to stalo, nýbrž tak, jak řekli v televizi, že se to stalo.“ Jestliže výběr toho, o čem se bude mluvit, vybírají dramaturgové ČT, můžeme si být jisti, že o něčem se nebude mluvit vůbec a důležitost něčeho jiného se naopak bude přifukovat.

A pak je tu hlavní úskalí, kterým je samotný výběr hostů. Bývá jich pět, leč o tom, že by Česká televize zachovávala povinnou názorovou vyváženost, nemůže být vůbec řeč. Pokud bychom si názorové rozčlenění české společnosti rozdělili jednoduchým řezem na voliče a sympatizanty končící vlády na straně jedné a na příznivce nastupující vládní koalice na straně druhé, příliš neprohádáme, že jejich každotýdenní zastoupení ve studiu je v poměru čtyři ku jedné.

Nikdy nechybí nějaký mladý progresivistický aktivista, influencer či youtuber, nějaký vysloužilý názorově spolehlivý eurofilní liberál Kalouskova typu, někdo ze Sklepa plného fanoušků prezidentského rozvědčíka, někdo z rodiny Kocábů a tak podobně. A v rámci dramaturgického předstírání jakési vyváženosti bývá obvykle přizván jeden zástupce z opačného, tedy konzervativního břehu, takže ve studiu se střídají tu Daniel Kaiser či Dalibor Balšínek z Echa 24, tu Jiří Weigl či Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause apod. Ale vždy to je 4 ku 1.

Výsledná podoba? Žádnou velkou fantazií českotelevizní dramaturgové neoplývají, takže přestože v naší zemi žije více než 10 milionů lidí, z nichž se nepochybně rekrutují tisíce zajímavých osobností nejrůznějších názorů, na nenápadité obrazovce České televize týden co týden rotují stále stejné či alespoň podobné ksichty. Cíl je jediný – nepřipustit, aby se diskuzní prostor jakkoliv vychýlil z povinného koridoru.

Vidlák: ZBISlavu Pokornou byl pravdě a lásce čert dlužen. To ona v podstatě zabránila jinému složení vlády, protože, málo platné, Motoristé byli, jsou a budou jazýček na vahách. Ale místo, aby si je libtardi předcházeli, mazali jim med kolem huby a nabízeli jim ještě víc ministerstev než Babiš, objevil se znenadání morální maják Vojta Dobeš, který uvědoměle nabonzoval Filipa Turka za nacikecy. Celý republika pak byla patřičně Zdíšena a vedlejším produktem bylo jasné poznání Motoristů, že majnstrýmovým médiím se nedá věřit. Babiš díky tomu možná utnul nějaké přehnané motoristické ambice, SPD si z toho také vzalo ponaučení a všechny to nakonec semklo dohromady, místo aby je to rozhádalo.

Přitom, k tomu nebyl důvod. Motoristé neměli žádnou tendenci odcházet z EU a na celém prozápadním ukotvení jim vadil jen grýndýl a přehnaná ekologie. Neměli ambice zrušit Českou televizi, nechtěli žádná referenda, mají vybudované vztahy s Trumpem v USA, což by se demobloku ohromně hodilo, jsou poměrně proukrajinští, ale mají kamarádšofty i s Orbánem. K tomu jsou pravičáci jak sviňa, kteří by klidně pokračovali v privatizaci všeho možného… ale, smůla. Nasazovat psí hlavu jejich hlavní hvězdě se moc nevyplatilo.

Jediné, čeho majnstrýmová média dosáhla, že Motoristy zahnala hlouběji do Babišovy náruče a pokud Andrej ještě navíc nepovolí a Turka si jako ministra zahraničí prosadí, bude mít Motoristy až do konce volebního období jisté, protože média se postarají, aby si od něj liberálně demokratický pes kůrku nevzal.

Ivan Hoffman pro Parlamentní listy: U střídání vlád lze pravidelně pozorovat, jak jsou končící politici posmutnělí a někteří až nevrlí a nasupení, zatímco ti, kteří se nově ujímají funkcí, bývají natěšení a hýří optimismem. Nezaujatému pozorovateli přitom může připadat zvláštní, že vládní odpovědnost nenahlížejí politici jako pověstné veslo převozníkovo, kterého se převozník snaží zbavit coby prokletí, pročež vyhlíží někoho, komu by veslo poťouchle předal a mohl si konečně odpočinout.

U vlády, která převáží občany do neživota, mizérie, úpadku, lze lpění na vesle vysvětlit jedině tím, že jde o převozníka, který se nenadřel, neboť se nenamáhal veslovat. A ještě se za nečinnost nechal platit a opečovávat. Nechat se unášet proudem do záhuby se ovšem ukázalo jako málo atraktivní vize, pro kterou parta kolem pana učitele Fialy nenašla dostatek voličů.

O veslo se v politice většinou přichází nedobrovolně. Často je to provázeno ponížením poražených a škodolibostí vítězů. V naší aktuální situaci je obojí nepatřičné. Poražení by měli děkovat prozřetelnosti, že nemusejí sklízet, co zaseli, a vítězové by se naopak měli děsit, co toxického z té fialové setby vzejde. V souvislosti s EU a NATO jde o nevýhodné anebo zcela nesmyslné vojenské zakázky, o skandální závazky v energetice a ekonomice či o velice prodělečnou účast na ekologickém alarmismu. A pak je zde Damoklův meč migračního paktu.

Novou vládu čeká buďto úmorné veslování proti europroudu, anebo se bude bojácně držet zpátky, což její voliči budou vnímat jako neplnění volebních slibů anebo rovnou jako zradu.

Petr Hampl: Jednoznačně nejdiskutovanějším textem posledních týdnů je Velká feminizace od Helen Andrewsové. Americká novinářka tvrdí, že to, co je připisováno neomarxismu, extrémním formám politické korektnosti a psychologickým změnám, to vše, že je ve skutečnosti důsledkem feminizace organizací. Na úřadech, ve velkých redakcích, na univerzitách atd. převládly ženské kolektivy. No a ženské kolektivy se chovají jako ženské kolektivy. To znamená, že preferují konformitu, bezpečný pocit, povinné úsměvy a likvidace všeho, co by to mohlo narušovat. To je podstatnou té změny, která proběhla. Mnohem víc než ideologické změny.

Článek pochopitelně vzbudil spoustu reakcí na obou stranách. Nicméně už to, že mohl vyjít a že se k němu vyjadřují lidé z liberálního světa ve stylu „nesouhlasím s tím, ale je to zajímavé,“ to ukazuje, jak strašně moc se změnila situace proti době před dvěma lety.

Andrewsová má pravdu, že ženská davovost je úplně jiná než mužská. Pištící holky vytváří úplně jiný typ davu než hřmotní přiopilí agresivní chlapi nebo sevřeně pochodující vojenská jednotka.