Zpět
Vývoj dnešních onemocnění ukazuje, že model klasické medicíny již nestačí, protože na základě jejích metod nejsme schopni vysvětlit 66 procent nemocí
Kdo má pravdu? Na jedné straně jsou ti, kteří tvrdí, že alternativní medicína nefunguje. Podle nich „holistická léčba není ničím jiným než módním, neurčitým a zastírajícím termínem pro využívání placebo efektu.“ Nebo říkají: „Akupunktura je typickou specificky neurčenou metodou alternativní medicíny. Existence aktivních bodů nebyla objektivně potvrzena a odporuje biologickým poznatkům i zákonitostem.“ A na druhé straně stojí ti, kteří hájí alternativní medicínu, nedají na ni dopustit a vůči té klasické jsou z mnoha důvodů nabroušeni. Někteří ji odmítají zcela, jiní částečně. Tento boj se zdá nesmiřitelným a často to vypadá, že to musí dopadnout tak, že vyhraje jen jedna strana a druhá bude zcela zničena.
V dějinách ne jen medicíny podobné spory nejsou ničím novým. Například v roce 1872 profesor fyziologie v Toulouse Pierre Pachet tvrdil, že teorie mikroorganismů Luise Pasteura je směšným nesmyslem. A ještě před tím Bavorská lékařská rada v roce 1837 tvrdila, že zavedení železnic by vedlo k poškozování lidského zdraví. Pohyb, který by byl rychlejší než 41 kilometrů za hodinu, by prý cestujícím nutně způsoboval mozkové otřesy a následně šílenství. Lidé stojící u tratí by byli zachváceni závratí a nevolností. A proto, pokud by byla železnice zavedena, bylo by nutné ji zapustit mezi stěny, vysoké alespoň jako lokomotiva a vagóny.
Jako by nebylo možné hledat pravdu a prospěch pacienta, a nikoli vítězství toho, nebo onoho názoru na zdraví a medicínu. Ovšem existují jedinci, kterým nejde o prosazení své vlastní, nebo skupinové ideologie, ale pokoušejí se na prvním místě nalézat, uskutečňovat a také zdůvodňovat to, co pomáhá konkrétním lidem v jejich konkrétních situacích. Mezi takové lékaře patří paní doktorka Věra Dolejšová, lékařka, která pobývá na obou březích. Je internistkou s dlouholetou praxí na dialýze, která současně od roku 1980 pracuje také s akupunkturou a homeopatií. Patří mezi zakládající členy lékařských odborných společností, které se zabývají metodami nekonvenční medicíny, a spolupracuje také na tvorbě legislativy a propagaci těchto metod ne jen u nás, ale také v zahraničí. S doktorkou Věrou Dolejšovou hovoříme o problémech vztahu klasické a integrativní medicíny, akupunktuře, homeopati, zda skutečně fungují a na čem jsou založeny.
Martina: Paní doktorko, jste lékařka, internistka s praxí na dialýze. Proč jste se najednou v roce 1980 rozhodla, že se musíte opřít ještě o něco jiného, než je klasická medicína?
Věra Dolejšová: Promovala jsem v roce 1979 a záhy nastoupila na dialýzu, čili na léčení umělou ledvinou. Byla jsem přesvědčena o tom, že klasická medicína je naprosto dostačující na to, aby zachraňovala pacienty, prodlužovala jim život a zlepšila jeho kvalitu. Jenže realita byla úplně jiná. Moji pacienti měli žízeň, na kterou klasická medicína neměla žádné léky. Měli svědivku, na kterou též neexistoval žádný preparát, měli bolesti a spoustu dalších potíží. Klasické léky byly během prvních pěti minut oddialyzovány a pacienti trpěli. A já, s celou svou znalostí z medicíny, jsem jim nedokázala pomoci. To byl jeden z důvodů, proč jsem začala hledat jiné cesty. A objevila jsem akupunkturu.
Použití akupunktury při dialýze vedlo ke zmenšení nebo vymizení negativních následků pro pacienty, jako je žízeň, svědivka a přibírání a ztrácení na váze
Martina: A záhy jste k tomu přibrala i homeopatii, což je důvod k dalšímu dotazu. Proč nestačila akupunktura a přibrala jste navíc ještě homeopatii?
Věra Dolejšová: Ta cesta byla trošku složitější. Aplikovala jsem akupunkturní jehly a stav mých pacientů se skutečně výrazně zlepšil. Žízeň a svědivka při dialýze vymizely. A snížily se váhové přírůstky mezi dialýzami. Před tím, než jsem začala aplikovat jehly, to bylo někdy až 10 kg, to znamená, že pacienti třikrát do týdne přibrali a pak zase10 kg ztratili. Po aplikaci jehel to bylo již jen 1,5 až 2 kg, což už nebylo tak zatěžující pro organismus.
A potom jsem zjistila, že mohu akupunkturní body měřit pomocí elektrodiagnostické metody podle doktora Volla. Ukázalo se, že touto metodou mohu také měřit vhodnost určitých léků, které pacienti užívají. Opět jsem byla ze začátku pouze nadšená tím, že mohu měřit klasické léky a být si jista, že pacientům sedí a všechno je v nejlepším pořádku. Jenže se ukázalo, že klasický lék sice na něco působí velmi dobře, ale má zase špatný vliv na jiné orgány a systémy. A tak jsem hledala cestu, jak odstranit tyto vedlejší účinky, což akupunkturou tak úplně nešlo – a objevila jsem homeopatii.
Dnes ještě přesně neznáme mechanismy, jakými metody nekonvenční, integrativní medicíny v organismu působí. Víme jednoznačně, že působí regulačně, tedy využívají vlastní síly organismu.
Martina: Musí člověk, lékař, který se vydává na tuto neprobádanou cestu, zejména v této době, zcela změnit své myšlení? Jste exaktně vzdělána, máte medicínu, absolvovala jste Hippokratovu přísahu, vystudovala jste přírodní vědy a tak podobně. A najednou začnete pracovat s něčím, o čemž většina vašich kolegů tvrdí, že je to nesmysl a šarlatánství, že to nefunguje, že je to placebo. Umím si představit, že v 80. letech minulého století jste si musela říkat: „Já ale nevím, jestli to není jenom placebo.“
Věra Dolejšová: Domnívám se, že každý lékař, pokud dělá svou profesi řádně, se neustále trápí otázkami, zda jde správnou cestou, jestli pacientům pomáhá tak, jak potřebují. A to se týká klasické medicíny, i té nekonvenční. Myslím, že to není otázka jen nekonvenční medicíny. Samozřejmě, že v době socialismu byla tato cesta mnohem složitější z toho důvodu, že tyto metody odporovaly dialektickému materialismu, takže byl problém je nějakým způsobem vysvětlit. Ale nutno říct, že ani dnes ještě úplně přesně neznáme mechanismy, jakými tyto metody v organismu působí. Co víme zcela jednoznačně je, že metody nekonvenční medicíny, které se dnes říká integrativní medicína, jsou metody regulační. To znamená, že využívají vlastní síly organismu a dodávají do těla informaci, jakým způsobem má organismus vlastními silami zapůsobit tak, aby se jeho stav zlepšil.
Martina: Říkáte, že lékař stále musí pochybovat, jestli péče, kterou poskytuje, je zrovna v tu chvíli ta pravá. Ale když přesně nevíme, jak síla homeopatik funguje, říkáme, že mají regulační funkci, nebála jste se třeba na začátku, že homeopatika rozjedou v těle nějaký proces, který nakonec nebude možné řídit nebo vypnout?
Věra Dolejšová: Musím říct, že naším prvním pacientem, na kterého jsme použili homeopatický lék, byla želva. Byla to želva, která nastydla, protože praskla žárovka a ona byla několik dní v chladné vodě. Měla řadu příznaků, změkl jí krunýř, trápil ji průjem a rýma. Veterinář prohlásil, že želvě neumí nijak pomoci a že tedy pravděpodobně zahyne.
V té době jsme studovali homeopatii a učili jsme se o léku Aconitum, který je určen na následky prochladnutí. A tak jsme želvu nechali plavat dvě hodiny ve vodě, ve které jsme rozpustili několik kuliček Aconita. A milá želva se po dvou hodinách zcela uzdravila, byla úplně v pořádku. Žila potom ve zdraví ještě řadu let. Velmi zajímavým zjištěním pro mě bylo, že ta želva kuličky ani necucala, nedávali jsme jí je pod jazyk, nedodrželi jsme vlastně žádná pravidla, která se doporučují pro homeopatické léčení. Jen jsme ji nechali plavat v homeopatickém roztoku.
Pomohlo jí to přesto, že jsme této želvě nevysvětlovali, že se má uzdravit, že tomu má věřit a využít „placebo efekt“. Po této zkušenosti jsem si uvědomila, že na homeopatii asi něco je. Musím říct, že samozřejmě vždy mám pochyby o tom, jestli jsem zvolila správný lék, ale do určité míry mi dává jistotu právě elektrodiagnostická metoda, která mi umožní změřit a zvolit z nich ten nejvhodnější.
Pan profesor Heřt se snažil akupunkturní body nalézt u zemřelých osob, vypitvat je a to se mu nemohlo podařit, protože akupunkturní bod je aktivní fyziologický bod u živého jedince
Martina: Umožní změřit lék – to asi hovoříte o Vollově přístroji. Ale přečtu vám citát: „Existence aktivních bodů nebyla objektivně potvrzena a odporuje biologickým poznatkům i zákonitostem“. Vypůjčila jsem si ho od profesora Heřta, který nefandil jakékoliv alternativní medicíně. Když používáte Vollův přístroj, tak ale těchto aktivních bodů využíváte. Jak se v tom má laik vyznat? Existují, neexistují, kdo na ně přišel?
Věra Dolejšová: Pan profesor Heřt se snažil akupunkturní body nalézt u zemřelých osob, vypitvat je a to se mu nemohlo podařit, protože akupunkturní bod je aktivní fyziologický bod u živého jedince. Dá se tedy zjistit řadou jiných metod, že tento bod existuje. To, že existuje, je známo 7000 let. Číňani kdysi na začátku tyto body skutečně zjišťovali empiricky. Ale způsob, jak bod najít, je vždy stejný. Aktivní bod se liší od svého okolí tím, že je například vlhčí, měkčí, prosáklejší, má jiné elektrické vlastnosti, jiný elektrický odpor, než jeho okolí. A pokud by se provedla biopsie z tohoto bodu, tak na jeho spodině se nalezne více histiocytu, leukocytu, tedy bílých krvinek a řadu dalších krevních derivátů, které znamenají, že daný bod je aktivní. Nalézt jej pohmatem dokáže každý, kdo je na to vycvičen a naučí se to.
Martina: Před chvílí jste říkala, že stále brouzdáte současně akupunkturou i homeopatií, protože víte, že využíváte souběžně obě tyto metody, plus klasickou medicínu, a že homeopatie funguje v organismu regulačně. Nedávno vzbudila poměrně značnou diskuzi zpráva, že mechanismus fungování homeopatických léků je vědecky prokázán. Jak se na to díváte? Opravdu tedy známe mechanismus, jak homeopatika působí, nebo jsou to stále spíše domněnky?
Věra Dolejšová: Domnívám se, že ještě není zcela přesně znám mechanismus působení homeopatik. Ale existuje řada velmi dobře potvrzených hypotéz, které svědčí o tom, že jsme již na cestě, která způsob působení homeopatických léků v organismu jednoznačně prokáže. Máme řadu prací, které ukazují cestu. Například bych jmenovala Luc Montagniera, který ukázal, jakým způsobem tato léčba působí. Je nutno také říci, že se jedná o léčbu informační.
Homeopatie nebyla prakticky nikdy, ani v době svých začátků, příliš uznávána vědeckou medicínou. Už v době jejího zakladatele doktora Samuela Hahnemanna byly proti ní vedeny nejrůznější výpady. Byla dokonce zkoumána profesory, které bychom dnes mohli nazvat třeba jako „sysifovce“, z nichž nejvýznamnější byl profesor Hering. Ten se věnoval velmi důkladně a poctivě studiu homeopatických léků. Zajímalo ho, jak je možné, že existuje klinický efekt, přestože homeopatický lék v sobě nemá žádnou chemicky zjistitelnou látku, což i na začátku 19. stol. bylo čímsi nepochopitelným. Tento profesor Hering na základě toho, že velmi podrobně zkoumal homeopatické léky, zjistil, že působení homeopatik má tři základní pravidla. Tato pravidla platí dodnes a jsou nazvána podle svého objevitele, tedy původního odpůrce homeopatie, který však dokázal, jak fungují. Tato pravidla jsou: každá nemoc se léčí nejprve zevnitř ven, potom seshora dolů a zatřetí v časové ose zpětným chodem.
Martina: To jsou pravidla, která se týkají homeopatik?
Věra Dolejšová: Ano, ta se týkají homeopatie.
Vývoj dnešních onemocnění ukazuje, že model klasické medicíny již nestačí, protože na základě jejích metod nejsme schopni vysvětlit téměř 66 procent nemocí
Martina: Když jste zmínila Luc Montagniera, tak jen doplním, že to je nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu a to za objev viru HIV. Tento odborník se posléze začal velmi věnovat homeopatii. Ale když jsem zmiňovala diskuzi na internetu ohledně toho, že je znám a vědecky prokázán mechanismus fungování homeopatických léků, tak musím říct, že většina diskuze byla věnována tomu, že byli zpochybňováni ti, kteří se to pokusili vědecky doložit. A tak si říkám, jestli má homeopatie někdy šanci docílit toho, že bude respektována, že ji začnou lékaři brát vážně, nebo že ji začnou využívat jako doplňkovou metodu. Myslíte, že je šance?
Věra Dolejšová: Domnívám se, že zcela jednoznačně je, protože vývoj dnešních onemocnění ukazuje, že model klasické medicíny, který absolutně nezpochybňuji, nestačí. Před několika lety byla dokončena americká studie, která na deseti tisících pacientech prokázala, že až 66 procent nemocí, nebo obtíží pacienta, nejsme schopni vysvětlit pomocí klasické medicíny a jejich objektivních metod. Američani tehdy navrhli název MUPS, to znamená medicínsky nezjistitelné fyzické symptomy.
V této studii bylo také prokázáno, že většina těchto pacientů odchází od lékaře s nějakou přijatelnou diagnózou, jako jsou deprese, subdepresivní ladění, čili dostanou antidepresiva, nebo se jim doporučí, aby zhubli, tam kde to tedy lze doporučit. A za třetí dostali odpověď, že jejich potíže pramení z nevhodného způsobu práce a života a že je potřeba se věnovat více aktivnímu pohybu, upravit stravu a podobně. Ani v jednom případě nevedla tato doporučení a léčba k úplnému odstranění jejich obtíží.
A zde se dostáváme k hlavnímu rozdílu mezi vnímáním pacienta z hlediska klasické a nekonvenční integrativní medicíny. Klasický lékař se opírá o objektivní vědecké nálezy, pokud nějaké najde, a léčí příznaky pacienta. To znamená, že můžeme vytvářet dvojitě zaslepené studie, protože léčíme příznak, nemoc, nikoliv pacienta. Jenže lékař, který používá integrativní medicínu, léčí pacienta, tedy léčí všechny příznaky jeho nemoci, nebo více nemocí v celém komplexu osobnosti daného jedince, a tudíž tam nelze vytvářet dvojitě zaslepené výzkumy, protože nezískáme ani dva totožné jedince, natož minimální počet 50, abychom mohli vytvořit alespoň orientační dvojitě zaslepenou vědeckou studii.
U lidí se to dělat prostě nedá. Můžeme tyto studie použít u bakterií nebo rostlin, u jednoduchých živočichů, jako jsou žáby a podobně, kde se dá předpokládat, že komplex jejich potíží nebude tak složitý. V takovém případě můžeme použít tuto metodu, u lidí ne.
Mezi potvrzení toho, že něco funguje, patří řádně doložené kazuistiky, tedy příběhy konkrétních pacientů, kterým pomohl ten, či onen způsob léčby
Martina: To tedy ale znamená, že vlastně nikdy nebudeme mít v ruce exaktní důkazy na to, abychom mohli říci, že této armádě lidí pomohla homeopatika…
Věra Dolejšová: Domnívám se, že můžeme říct: nebudeme mít nikdy dvojitě zaslepené studie, na kterých klasická medicína bazíruje. Lze to udělat třeba u komplexů i homeopatických léků, postavených na určitou diagnostickou jednotku, třeba na následky úrazu, na angínu, chřipku, nebo na něco takového, kde léčím určitou diagnostickou jednotku. Tam s určitými výhradami takové studie použít lze.
Ale pokud budu mluvit o jiných komplexech nemocí, tak zásadní myšlenka, jak má léčit lékař používající integrativní medicínu, vylučuje dvojitě zaslepené pokusy. Musíme si však také uvědomit, že takzvaná evidence based medicine, tedy medicína založená na důkazech, má šest nejrůznějších úrovní, co vlastně důkazy jsou. Kdybychom brali v úvahu pouze metaanalytické studie, čili nejvyšší potvrzení důkazů, které se po nás vyžaduje, tak zůstáváme zhruba 15 až 20 let ve vývoji za tím, co se momentálně děje. Čili i klasická medicína se musí opírat i o jiné, než pouze o metaanalytické důkazy, protože ty jsou až tou samotnou špičkou. Mezi základní potvrzení toho, že něco funguje, patří řádně doložené kazuistiky, tedy příběhy konkrétních pacientů, kterým pomohl ten, či onen způsob léčby.
Martina: Paní doktorko, když jsem vás poslouchala, tak v některých termínech jsem se trochu ztratila a říkám si: „Může být dobrým homeopatem a akupunkturistou člověk, který nemá klasické lékařské vzdělání?“
Věra Dolejšová: Velmi ráda používám výrok staroindického lékaře Sušruty, který říkal, že ten, kdo používá pouze jednu část svého umění, je jako pták s jedním křídlem. To znamená, že pokud lékař používá pouze klasickou medicínu a netuší nic o nekonvenční, je jako pták s jedním křídlem. A totéž se týká lidí, kteří nemají zase vůbec žádné ponětí o klasické medicíně, protože ten, kdo chce léčit, by měl mít alespoň základní zdravotnické minimum, aby tušil, jaké jevy se v organismu odehrávají a kde je vhodné zařadit integrativní medicínu, kde je potřeba zvolit medicínu klasickou. A teprve hluboká znalost obou těchto směrů může působit ve prospěch pacienta, protože volím ty metody, které jsou pro něj v daný okamžik nejvhodnější.
Martina: Víte u nás o homeopatovi, nebo akupunkturistovi, ke kterému byste nešla, a pejorativně ho označila: „Tento člověk je homeopatem z leknutí a je to vlastně šarlatán.“?
Věra Dolejšová: Tuto otázku nedokáži zodpovědět, protože v každém oboru se najdou lidé, kteří jsou výborní, vynikající a jiní, kteří zkrátka nejsou dobří. Domnívám se, že tím podstatným, co to rozlišuje, je pokora a schopnost se stále učit, přiznávat si vlastní nedostatky a studovat dál a hlouběji. Ten, kdo je přesvědčen o tom, že jeho cesta je jediná správná a nemá potřebu se už dál nic učit, je na tom vždy špatně, protože jeho namyšlenost mu znemožní vidět problém ze všech stran. A to, že nemá žádné pochyby, ho vlastně zavádí určitým směrem, který opět může vést k tomu, že pacientům nepomůže.
Klasická medicína je výrazně atomizovaná. Máme specialisty ve stále užším spektru medicíny, každý si dělá jen tu svou oblast a nic jiného ho nezajímá. Tito odborníci se prakticky nikdy nesejdou, aby se domluvili, jak budou působit na konkrétního pacienta.
Martina: Mně se velmi osvědčila kombinace obého, klasické i alternativní medicíny, zejména u těžších případů. Když jsme měli v rodině nemocného, který musel dlouhodobě užívat vysoké dávky prednisonu, tak po roce, když jsme byli v čekárně u lékaře, byl jediným, kdo neměl pověstné prednisonové křeččí tváře. A to proto, že se nám podařilo díky alternativním metodám zmírnit vedlejší nežádoucí účinky prednisonu. Ale že bychom to mohli říct tomu ošetřujícímu lékaři, to ne. Zkusili jsme to, a pochopili jsme, že to nevezme, a to přesto, že před sebou viděl člověka, který zjevně prospíval lépe, než ostatní. A přesto si o něm myslím, že je to dobrý lékař, ale říct v nemocnici, nebo u praktického lékaře: „Víte, já ještě k tomu ještě beru toto, třeba kapičky z řepíku,“ tak vím, že se na mě většinou – ale není to pravidlo – začne dívat přes prsty. Co s tím?
Věra Dolejšová: Problém je v tom, že dnešní klasická medicína je výrazně atomizovaná. Máme specialisty, kteří jsou odborníky ve stále užším spektru medicíny, protože znalosti z klasické medicíny jsou obrovské. Proto dochází k atomizaci. Problém je v tom, že u těchto odborníků platí, že si každý dělá jen tu svou úzkou oblast a nic jiného ho nezajímá. Tito odborníci se prakticky nikdy nesejdou, aby se domluvili, jak budou působit na konkrétního pacienta. A to vede k tomu, že takový odborník ani nechce slyšet, co daný člověk všechno užívá a jak to na něj působí, protože je specialistou ve svém úzkém oboru. V tom je dokonalý, skvělý, má spoustu vědeckých důkazů pro to, že jeho cesta je správná, a to mu stačí.
Lékař, který dělá integrativní medicínu, si je vědom toho, že to nestačí, že je třeba propojit síly a znalosti na jedné straně vysoce specializovaných odborníků a na druhé straně se znalostí konkrétního člověka jako takového. My se vždy ptáme: „Proč tento jedinec onemocněl právě teď a právě tímto způsobem?“ A snažíme se najít příčinu jeho onemocnění a samozřejmě využíváme i znalosti odborníků, a pokud to lze, snažíme se s nimi spolupracovat. Ale problém je v tom, že některé oblasti nejsou dnes dostatečně exaktně doložitelné, ani jejich působení v organismu, přestože klinický efekt je naprosto jednoznačný.
A určitou roli zcela jistě hraje strach, obavy z neznámého, obavy z toho, že by se dotyčný lékař diskreditoval a podobně. Když jsem začala dělat akupunkturu v době socialismu, kdy nás bylo v celém tehdejším Československu pár, možná necelých sto lékařů, tak jsme všichni používali tyto metody proto, abychom pomohli našim pacientům. Snažili jsme se jim pomoci, jak nejlépe jsme dokázali, a používali akupunkturu společně s klasickou medicínou s tím, že řada nemocných potom už klasickou medicínu vlastně vůbec nepotřebovala.
Vlajkovou lodí toho, kde se dá akupunktura dobře použít a má jednoznačný efekt, je paréza, neboli ochrnutí lícního nervu. Tam je akupunkturní cesta zcela jednoznačná, vede k rychlému zlepšení zdravotního stavu pacientů a nemá žádné vedlejší účinky. Je to naprosto evidentní, snadno prokazatelné a naši pacienti skutečně během pár dnů, maximálně za 14 dnů, odcházejí z ordinace zcela v pořádku, zatímco metodami klasické medicíny je léčba mnohem složitější, náročnější, vyžaduje daleko složitější postupy. Toto je naprosto jednoznačný efekt akupunktury, kdy potom klasickou medicínu můžeme použít jen doplňkově.
Martina: Paní doktorko, vím, že máte stovky pacientů, od batolat až po seniory. V kolika procentech řádově použijete homeopatickou, či akupunkturní léčbu a kdy sáhnete po klasické?
Věra Dolejšová: Vždy záleží na tom, v jaké fázi onemocnění pacient přijde. Pokud přijde na začátku onemocnění, kdy jsou velmi dobře komponované regulační mechanismy v organismu, je výhodné začít některou z metod integrativní medicíny. Pokud to nestačí, tak zařazujeme klasickou medicínu. Například nikdo z nás nebude léčit angínu bez antibiotik. Vždy je pacientovi dám, třeba i na začátku, protože je to správná léčba. Ale nebudu léčit antibiotiky virovou angínu, protože to je nesmyslná léčba, takže raději použiji metody integrativní medicíny. A samozřejmě u akutních případů potřebuji pacienta sledovat mnohem častěji, intenzivněji, musí být víc pod kontrolou, a pokud se jeho stav nevyvíjí tak, jak si přejeme, tak zařazuji klasickou medicínu třeba i po pár hodinách.
Martina: Vím, že se mnohokrát stane, že špatná diagnóza a špatně nasazená léčba, může pacientovi hodně ublížit. Hovořím o klasické medicíně. Hrozí totéž u homeopatie?
Věra Dolejšová: Samozřejmě, to hrozí vždy. Lékař musí vždy zvážit všechny aspekty daného onemocnění a pochopitelně může něco přehlédnout a léčbu indikovat nevhodně. Nebo se může domnívat, že léčba zabere třeba během tří nebo čtyř hodin, avšak ona nezabere a pacient se mu třeba neozve. Pak už je potřeba samozřejmě volit klasickou léčbu. Je to vždy o spolupráci mezi lékařem a pacientem, komunikaci o vývoji nemoci, a samozřejmě také hlubokých znalostech toho, kdo léčbu provádí.
Martina: J. X. Doležal si dělal velkou legraci z homeopatie a pořádal na náměstí v Praze happening předávkování se homeopatickými léky. Mohli si ublížit anebo to v tomto případě nespustí žádné mechanismy?
Věra Dolejšová: Homeopatický lék je chemicky cukr, nebo líh. Pokud vím, tak v tom pokusu probandi snědli vždy jednu tubičku homeopatik, což jsou 4 gramy cukru.
Martina: Jedna kostka…
Věra Dolejšová: Jedna kostka, dva linecké koláčky, nebo tak nějak. Neznám nikoho, komu by snědení jedné kostky cukru nějak ublížilo.
Samuel Hahnemann začal zkoumat homeopatické léky na základě rozčarování z medicíny, studoval řadu lékařských spisů a zjistil, že již Hippokrates používal vysoce zředěné léky pro léčbu různých nemocí
Martina: Ale je tam také ta chemicky nezjistitelná účinná látka. A to je věc, která mě stále na homeopatikách fascinuje a zároveň dráždí, protože jejich účinek nejsem schopna úplně pochopit.
Věra Dolejšová: Vrátila bych se do historie. Samuel Hahnemann začal zkoumat homeopatické léky na základě svého rozčarování z medicíny, která v jeho době fungovala – používaly se pijavice, klystýry, pouštění žilou a tak dále, a on studoval řadu lékařských spisů a zjistil, že již Hippokrates používal vysoce zředěné léky pro léčbu různých nemocí. A tak Hahnemann začal zkoumat, jestli je lze vyrobit a používat i v jeho době.
Narodil se v roce 1755. Jeho manželkou byla dcera lékárníka, takže měl k dispozici velké množství léků, vlastně jedů, které se používaly k výrobě léků. Měl také 11 dětí, na kterých, krom sebe, mohl experimentovat. Nejprve začal používat toxické látky léků a zjišťoval, co to v organismu udělá. Byl neuvěřitelným pozorovatelem, takže dokázal popsat u jedné látky až 3600 příznaků, které tato jediná dávka vyvolá. Jenže to byla cesta velmi riskantní a záhy zjistil, že ohrožuje nejen sebe, ale i členy své rodiny. Proto začal vymýšlet jinou cestu. A zjistil, že podá-li zkoumané osobě po dobu několika dní po sobě lék ve vysokém ředění, v centezimálním ředění minimálně 30 CH, což znamená, že tam není ani jedna molekula původní toxické látky, protože takzvaná Avogadrova konstanta je překročena u devátého stupně tohoto ředění, tak vyvolá soubor obtíží, který by vznikl, pokud by podal danou toxickou látku. Ale po skončení užívání léku tento soubor vymizí, aniž by pacienta ohrozil.
Tento způsob zkoumání léků se používá dodnes a nazývá se „zkouška léku“. Dnes se to dělá tak, že se domlouvají skupiny probandů alespoň ve dvou zemích, aby se vyhnuli národnostním specifikům. Češi se například často domlouvají s Francouzi, Holanďany, Belgičany, Rakušany, případně s Němci. Firma dodá vzorky zkoumané látky v ředění 30 CH a všichni probandi se nejprve týden pozorují, aby zjistili, jaké jsou jejich příznaky, jak se chovají, jak spí, jedí, na co mají chuť a podobně. A potom ke stanovenému dni všichni začnou užívat daný lék, který je označen pouze jako vzorek číslem. Užívá se vždy pět kuliček ráno na lačno minimálně po dobu 5 dní, nebo do vzniku viditelných příznaků. Po tyto dny všichni probandi zapisují vše, co na sobě pozorují, případně mají ještě nějaké zevní pozorovatele, kteří objektivizují příznaky, protože ne každý se dokáže dobře sledovat. A po měsíci se všichni probandi sejdou a probírají se příznaky podle protokolů, co kdo na sobě pozoroval.
Pokud na sobě nějaký příznak prokáží všichni, tak je velmi důležitý a tento lék je pro daný příznak vhodný, tedy dá se vždy na tento příznak použít. Vychází to z několika základních poznatků, které vyjmenoval jednak Hahnemann a také již zmiňovaný profesor Hening . Tato pravidla, tři základní premisy, zní: 1. Každá farmakologicky aktivní látka vyvolá nějaký soubor potíží, které jsou pro ni charakteristické. 2. Každá nemoc se projeví určitým souborem potíží charakteristickým pro danou nemoc. 3. Podobné se léčí podobným – nebo-li Similia similibus curentur. Což znamená, že porovnám-li oba soubory a nasadím na léčbu ten lék, který se svými příznaky podobá co nejvíce příznakům dané nemoci, tak danou chorobnou jednotku vyléčím, nebo odstraním tyto příznaky.
Říkám tedy znovu: Není úplně přesně znám mechanismus účinku. Ale velmi pravděpodobně se jedná o zásah do takzvaného energoinformačního systému v organismu, který je generován v takzvaném základním mezenchymálním Pischingerově systému, což je systém tvořený glykoproteiny a proteoglykany a propojuje všechny buňky v těle.
Martina: Paní doktorko, velmi vám děkuji za nesmírně přínosný rozhovor.
Věra Dolejšová: Také vám děkuji.
Všechny příspěvky s Věra Dolejšová
Diskuze: