Chovy anglického plnokrevníka si chrání řada států, jen u nás balancuje jeho osud na hraně

Martina: Já ještě doplním u pana Dražana, že 25 let byl prezidentem Asociace svazů chovatelů koní v České republice, takže je do problematiky chovu koní skutečně hluboce vtažen. Pane Martínku, pane právníku Aleši Martínku – v zemi u nás neustále zanikají nějaké firmy, nějaké vznikají, ale možná spíše zanikají – proč jste se rozhodl začít se takto s vervou věnovat právě Hřebčínu Napajedla?

Aleš Martínek: Těch důvodů je několik. První byl ten, že v souvislosti s vlastnictvím dostihového koně, který je v tréninku u paní Kabelkové, trenérky dostihových koní, která – mimochodem dva roku zpátky zvítězila s Talentem ve Velké pardubické – a tak ona mi o tom začala vyprávět, že Hřebčínu hrozí zánik. Protože ona je velkým patronem toho napajedelského chovu a s těmi koňmi odchovanými v Hřebčíně dlouhodobě pracuje a je s nimi poměrně úspěšná.

Martina: Pane Jaroslave Dražane, vy jste bývalý ředitel hřebčínů třeba v Kladrubech, jak už jsem zmínila, v Tlumačově – to znamená jiných. Řekněte mi: Proč vy jste se pustil do boje za záchranu hřebčína v Napajedlech, když to vlastně není vaše domácí adresa?

Jaroslav Dražan: Tak ono to tak není úplně. Ono je všechno s něčím spojeno. A já říkám: Tady funguje dobře genetika, protože můj otec, jako bývalý rektor Vysoké školy veterinární, mně předal asi geny, že jo… lásku ke zvířatům. A já jsem, jak říkal, od malička onemocněl chorobou kůň. Čili prchal jsem, jak jsem se naučil chodit za koňmi, za školu naši. Obdivoval tyto zvířata. Ani mě tak nezajímala prasata nebo koně. A od malička mě proto otec brával na známé aukce do napajedelského Hřebčína, protože Brno od Napajedel je kousíček, asi 80 km. A mně, jako důchodci se vybavují nejlépe vzpomínky z mládí. A to prostředí prostě. To mě tak nesmírně oslovilo, ta slavnostní atmosféra, ti krásní koně. Ti zapálení lidé, co všechno se v té době dělalo pro chov, a řekl bych vůbec funkčnost Hřebčína v Napajedlech. Že to zůstalo dodneška a jako prezident asociace samozřejmě jsem měl na starosti šlechtění 25 plemen koní – a většinou všechna teplokrevná plemena vznikla z anglického plnokrevníka. Čili anglický plnokrevník je zušlechťovatel celé řady plemen teplokrevných, a proto jsem byl, a jsem dodneška závislý, aby i u nás byli k dispozici špičkoví angličtí plnokrevníci. Nejenom pro potřebu dostihového provozu, ale šlechtění všech plemen koní v České republice.

Hřebčín Napajedla je takové národní rodinné stříbro, protože nikde jinde u nás se nešlechtil anglický plnokrevník

Martina: Pánové, toto bylo na úvod takové vaše osobní vyznání, takže je vidět, že jste v tomto problému angažováni nejenom, řekněme, u vás pane Dražane jaksi odborně, ale také oba dva citově. Ale teď se na to pojďme podívat pragmaticky. Hřebčín v Napajedlech – poměrně klíčové místo pro chov a šlechtění anglických plnokrevníků. Řekněte mi: V čem je takový problém, aby se tento chov přesunul třeba někam jinam?

Jaroslav Dražan: Tak jestli dovolíte, tak si dovolím třeba odpovědět já. Každý chov jakýchkoliv zvířat má povinnost, nebo dneska je o tom zákon o ochraně a týrání zvířat, dodržovat jednak welfare a podmínky pro daný chov daných zvířat. A právě plnokrevník – jakožto nejušlechtilejší s arabským plnokrevným koněm – je speciální plemeno, které potřebuje i speciální prostředí pro jeho chov – a jeho odchov hlavně. Čili nemůžeme ho chovat jako velšského poníka nebo já nevím kladrubského koně, protože je šlechtěn na rychlost v rovinných dostizích. Čili potřebuje to, co vlastně byl kůň, když vznikl v euroasijské stepi, rovinaté prostředí, aby mohl rozvíjet svou tělesnou, a i muskulaturní skladbu pro právě dosažení nejlepších časů v rovinových dostizích. Potřebuje nejenom stáj, ale potřebuje prostředí, výživu. A proto v tom vynikají Angličané, kde díky Golfskému proudu a vápencovému podloží celého anglického ostrova jsou koně z pastvin nesmírně dobře zásobení vápníkem do koster, a díky teplému vlivu Golfského proudu už mohou ti koně být od února na pastvách. My se tam dostaneme třeba v dubnu, v květnu. Čili ti koně mají unikátní prostředí, kterému se nikde na světě nic nevyrovná.

Martina: To chápu. Ale z bílých útesů doverských je do Napajedel trochu dlouhá cesta. Tak proč tolik povyku?

Jaroslav Dražan: Povyku proto, protože to byl jediný a zůstává jediným podnikem, který tady šlechtil anglického plnokrevníka. My jiný takový podnik jsme tady nikdy neměli.

Martina: To znamená, že Hřebčín v Napajedlech s tím vším, co k němu patří – protože k němu patřil zámeček nebo patří zámeček, patří tam stáje, patří tam rozsáhlé pastviny a výběhy – je to nějaké rodinné stříbro?

Jaroslav Dražan: Přesně tak. Uhodila jste hřebíček na hlavičku. Je to unikum a bylo právě na základě staletých zkušeností takto postaveno. Takhle se staví v Anglii. Ve Francii i v těch největších státech, které šlechtí anglického plnokrevníka. A bylo postaveno na našem území. A toho si musíme vážit jako rodinného zlata, stříbra nebo jak to chcete nazvat. Protože takový areál tady prostě neexistuje.

Martina: Napajedelský starosta pan Robert Podlas si posteskl, že kdyby v Napajedlech chov koní skončil, město by přišlo o svou chloubu. Řekněte mi, pane Martínku, přijde vám to jako pádný důvod, aby město nepřišlo o svou chloubu?

Aleš Martínek: Z pohledu města je Hřebčín statisticky prakticky turisticky nejzajímavějším místem. Je zajímavé i to, že Napajedla byla prohlášena za město až teprve po založení Hřebčína. A já mám za to, že v podstatě platí, že Napajedla jsou Hřebčín a Hřebčín jsou Napajedla. A vždycky to tak bylo. Čili kromě zámku to město větší pýchu, než je Hřebčín, nemá. A myslím si, že ten Hřebčín je z tohoto pohledu daleko zajímavější než samotný zámek. A věřím, že to, že pan starosta nazval Hřebčín „chloubou a pýchou města“, takže to popsal velmi správně.

Martina: Rozuměla jsem správně, že Napajedla dostaly městský status až po roce 1886, kdy Aristides Baltazzi založil Hřebčín?

Aleš Martínek: Ano.

Nový majitel Hřebčína Napajedla chce stavět na pastvině pro koně bytové domy, ale chov nejde jen tak šmahem někam přesunout

Martina: Aha. Tak to je velká provázanost tedy s městem a v tuto chvíli Hřebčínu hrozí zánik. A teď se dostáváme k meritu věci. Proč hrozí Hřebčínu zánik? Co se tam děje?

Aleš Martínek: Tak Hřebčínu hrozí zánik z toho důvodu, že stávající vlastník se rozhodl na hlavní pastvině Hřebčína, která je spojená samozřejmě s těmi historickými budovami, provést zástavbu bytovými domy. A je úplně logické a zjevné, že pokud by se taková zástavba odehrála, tak to by znamenalo, že by ten Hřebčín v podstatě skončil, neboť není možné bez té klíčové pastviny přímo spojené s historickými stavbami a tím areálem pokračovat v tom, čím je Hřebčín vyhlášený, a to je chov. Jakkoliv ten Hřebčín má dvě části, tu centrální a tu, která je dislokovaná na okraji města, kde jsou ty větší pastviny pro odchov, tak bez té centrální části Hřebčín prostě nebude pro chov už nikdy tak vhodný. To je vyloučeno.

Martina: Je s majiteli nějaká diskuse o tom, jaké jsou jejich zámysly a kroky, protože oni říkají, tedy majitelé, co jsem měla možnost se dočíst, že nechtějí zničit chov koní, jen ho přesunout jinam. A potřebují vytvořit nějakou další, řekněme, ekonomickou nohu, ze které by mohli dotovat provoz Hřebčína, protože je velmi ztrátový. A to vlastně nezní nelogicky. Tak v čem je ten problém?

Aleš Martínek: K tomu je potřeba říci asi to, že jedna věc je ten přesun chovu na to jiné, na to dislokované de facto místo, ale tam není pro chov žádné zařízení, a to by se tam muselo všechno dodatečně vybudovat. Tam skutečně nelze žádný chov provozovat, to je vyloučeno. A druhá věc je ta, že jakoby tím, že na tom dislokovaném místě nejsou… není porodna ani žádné jiné zařízení pro odchov, tak mně se tady tento argument moc nezdá. Protože v podstatě opravdu zástavbou té hlavní pastviny by ten Hřebčín skončil. To by byla ohromná investice vybudovat kompletní zařízení pro ustájení hřebců, ustájení klisen, porod…

Martina: Myslíte někde jinde?

Aleš Martínek: Někde jinde. Kde si nemyslím, že by bylo realizovatelné vůbec uskutečnit.

Martina: Pokud vím, tak majitelé ještě zkoušeli přijít s nápadem, s myšlenkou, že ti hřebečci nebo vůbec chovní koně by byli ustájeni v Napajedlech v zimě a na léto by byli převáženi jinam. Je to reálné? Protože už teď byli odvezeni někde jinde, už nejsou v Napajedlech. Je možné toto třeba takhle jednou za rok přestěhovat?

Jaroslav Dražan: To je právě tak, asi proč Napajedla končí – odbornost a neodbornost majitelů ve smyslu chovu koní. Protože dislokovat koně na zimu… Víte, oni mají stejné podmínky. Musí běhat jak v létě, zimě do výběhu. Musí se samozřejmě menežovat jejich další působení ve smyslu výcviku a tak dále… Což nikde na světě není, a kdyby to tak šlo, tak by to někteří asi dělali, ale nikdo to tak nedělá, takže to je zcela amatérský názor. A takto to dělat nelze.

Martina: Takhle to dělat nelze. Lze s majiteli nějak pragmaticky diskutovat? Protože vy jste iniciovali petici. Tu petici podepsalo asi osm tisíc lidí. Možná v tuto chvíli už je to víc.

Aleš Martínek: Už přes dvacet…

Martina: Už přes dvacet – no tak vidíte – já jsem četla staré noviny. Takže už přes dvacet tisíc lidí podepsalo petici, ale pravděpodobně těch dvacet tisíc lidí se nebude každý měsíc skládat na to, aby ti koně měli dostatečnou péči. Měli podmínky ustájení, krmivo a tak dále. To znamená, že proti této občanské iniciativě stojí soukromník, který to všechno dotuje. Řekněte mi, jaká je z toho vlastně cesta ven? Jednáte s majiteli? Je s nimi nějaká třeba pragmatická řeč?

Jaroslav Dražan: Tak snažili jsme se samozřejmě nabídnout řešení, ale majitelka, jak se říká, před námi zabouchla dveře. Takže proto hledáme jiný způsob, jak tento unikátní Hřebčín zachránit. A samozřejmě máme systémy, jak tomu zabránit, ale hlavní argument, že to nelze provozovat? Ano, na koních nevydělává nikdo na světě. Je to, jak jsem říkal, trošičku nemoc, záliba v chovu koní, ale tak se zeptejme, proč od toho roku založení až prakticky do toho loňského roku mohl fungovat a fungoval? A když to bylo pod státem, plemenářské podniky, tak by vám pan bývalý třicetiletý ředitel, inženýr Zdeněk Hladší, potvrdil, že dokonce vydělávali a vydělávali tím, že dělali služby pro chovatele. Samotné jenom narození hříbátka a jejich prodej vás nezachrání. Musíte dělat služby. To znamená: mít tam kvalitního plemeníka, na kterého si nikdo jako jednotlivec v České republice asi peníze nesežene, ale když chceme držet genofond a chov na úrovni celosvětového chovu, musíme mít kvalitního… jak tam byli dřív Behistoun a z Francie La Leserdaine – tito kvalitní hřebci. Tam potom přijede majitel, postaví si kobylu na připuštění. Samozřejmě si ji tam nechá i porodit, protože tam je kvalitní porodna, která je profesionálně vedená a také z hlediska zdravotního stavu. No, a na to hned naváže i odchov možného hříběte, které musí právě být řešeno v kolektivu, v chovu – je to stádové zvíře. Čili… Jak vy jako soukromnice, když budete mít jednu kobylku, jedno hříbátko a dvoreček, budete odchovávat anglického plnokrevníka? A za tyto služby se platilo a vydělávalo se.

Martina: Doporučuje se ke koňovi koupit aspoň berana, aby nebyl sám. Ale nejsem si jistá…

Jaroslav Dražan: Známá klisna Kim měla kočičku…

Anglický plnokrevník se musí narodit ve vhodném prostředí a nesmí vyrůstat sám

Martina: Hlásí se pan Aleš Martínek…

Aleš Martínek: Já bych jenom doplnil, že je potřeba říci, že ten chov opravdu vyžaduje nějakou určitou početní základnu, aby mohl být úspěšný. A samozřejmě že bez této základny asi těžko se dá vychovat solidní kůň, jak pro rovinové, tak i pro překážkové dostihy. No a pokud jde o tu rentabilitu, tak je potřeba si uvědomit, že to je v podstatě zemědělská činnost. A zemědělská činnost má jednu velkou nevýhodu v tom, že má dlouhý ekonomický cyklus. Protože když například se zaseje obilí na podzim, tak se sklidí až v červenci a prodá se třeba v září, říjnu nebo listopadu. To podle toho, jak dlouho to držíte na sýpce. Takže musíte strašně dlouho čekat. Od té doby, než se zaseje, do té doby, než dostanete za to peníze. A u těch koní je to vlastně podobné.

A tím se dostávám k tomu, co řekl pan Dražan, že v momentě, kdy se to hříbě jakoby narodí, tak samozřejmě se do něho musí investovat tato péče a tak dále. Odchov. A trvá to hrozně dlouho, než se prodá. A ten Hřebčín se v současných asi tvrdých ekonomických podmínkách dokáže udržet pouze tím, že opravdu dokáže nabídnout ostatním, hlavně těm drobným chovatelům z České republiky, podmínky jednak pro to, aby se tam mohly připouštět klisny kvalitními hřebci. A druhá věc, že ty klisny tam budou ustájené, ohřebí se tam a dojde tam k odchovu v tomto početném stádě. Protože anglický plnokrevník opravdu by se měl nacházet aspoň ve stádě sčítajícím dvacet, třicet, čtyřicet hříbat. Aby oni mezi sebou soupeřili od mala. Protože jinak toho dostihového koně vychovat nelze.

Jaroslav Dražan: To bych podtrhl. Na rozdíl od jiných disciplín jezdeckých, tak vždycky v dostihu běhají skupiny koní.

Martina: Ach tak? Oni musí mezi sebou soutěžit od malička? Oni musí machrovat…

Jaroslav Dražan: Tam je takzvaná geneticky zafixovaná hierarchie poslušnosti ve stádě. Takže ty koně, když se individuálně odchovávají, tak oni neznají, jak bych to nazval: řeč těch svých kolegů – koní. A nechovají se jako kůň vychovaný ve stádě, kde ho to stádo naučí se chovat. To funguje prostě ve všech kategoriích zvířat na světě. A když ho z toho vytrhneme, tak vidíme řadu třeba koní, že nechce jít do startovacího boxu. Že mají strach, že vedle tam kope kůň, nebo dá ucho dolů a říká: Tady nechoď nebo tě kousnu. A když tohleto nezná a neví, tak to nefunguje.

Martina: U těch koní je hrozně důležitá psychika a nervy, aby zvládli třeba na startu ten tlak, stres a přítomnost ostatních koní. No, když mi to takto vyprávíte, tak zní to i pro mě neodborníka logicky. Shodou okolností jsem asi před dvěma a půl lety byla jako náhodný návštěvník na zámku v Napajedlech i v Hřebčíně. Tak jsem si to užila, ale uvědomuji si, když jsem viděla to v uvozovkách panství, že to je skutečně pravděpodobně polykač na peníze. A musí do toho investovat někdo obrovské peníze. Musí být propadlý mentálně chovu koní a musí mít v podstatě neomezené finanční zdroje. A proto si říkám, jestli nebyla chyba hned na začátku to, že se v roce 92 Hřebčín privatizoval. Jestli to nebyl ten hlavní úkrok stranou. A potom samozřejmě nevím, jak byly dál postaveny smlouvy, které by zaručovaly, že bude kontinuita chovu těchto koní zachována.

Jaroslav Dražan: Tady musím říci, že bohužel privatizace velmi bolestně zasáhla do celého šlechtění chovu koní, protože jsme tady měli celou řadu ještě jiných chovatelských zařízení, které šly, kromě tedy kladrubského a hřebčince v Písku. Protože hřebčinec v Tlumačově nebyl původně chovatelským střediskem. To byl selský statek původně, přestavěný až pro potřebu koní. Ale měli jsme tady Albertovec, Xaverov, Netolice, Pohořelice nedaleko Napajedel. A to všechno zaniklo právě privatizací. Byli tam bohatí majitelé, dokud tam dávali peníze, tak to třeba Albertovec nebo jiný ještě podnik fungovaly, ale jak přešly do rukou právě dalším generacím, které ztratily o koně zájem? Tak prostě dneska už zanikly a nejsou, a proto my nemůžeme nechat tak krásný a historicky cenný, a je to odkaz na minulost našich předků, co vybudovali a udělali. A není to nahraditelné, protože opravdu takový objekt v republice nemáme takto postavený, kromě Kladrub. Vidíte, že i on měl zámeček. Měl svoji kapli a všechno, takže vidíte, že je to ve stejném stylu, což třeba Albertovec už neměl. A podobně. Takže je to unikum, které t patří být, s pokorou se dívat na historii a zachránit to, co předci nám přenechali.

Martina: Ale znovu položím tu otázku, protože se snažím vnímat i druhou stranu. Chránit dědictví předků. Jenom je otázka, jestli máme vlastně právo naléhat na nějakého soukromníka, aby za nás chránil dědictví předků, přestože tím připravuje o dědictví své potomky? Rozumíte mi? Jenom se snažím nedívat se na to tak jednoznačně. Na jedné straně je ošklivý podnikatel, který nemá rád koníčky, a na druhé straně jsou hodní chovatelé a šťastní napajedelští, kteří jsou rádi, že mají takovéto rodinné stříbro.

Aleš Martínek: Řeknu asi tolik. Já se tady s touto otázkou v rámci petičních akcí setkávám velmi často. A první věc je, že já si tedy nemyslím, že ti majitelé nemají rádi koně. Oni ten Hřebčín několik let provozovali a v podstatě i ta poslední produkce posledních několika let je úspěšná na dráze.

Martina: Mají nějaké vítěze Velkých pardubických a podobně? Nebo potomky?

Aleš Martínek: No určitě. Myslím, že Gasparini byl také původem z Napajedel, a ten vyhrál loni slovenské derby. Vilemine, že jo, Vignetta vyhrála loni Oaks, což je pro tříleté klisny hlavní dostihová zkouška. Velunka, co měla paní Kabelková, ta před několika lety tedy, když se běhal v Praze Evropský pohár žokejů – velmi kvalitně dotované dostihy – tak dokázala porážet i zahraniční koně. Takže…

Martina: Úspěchy tam jsou, i za poslední roky tam jsou vidět progresivní úspěchy.

Aleš Martínek: Ano. To nelze asi popřít i když pochopitelně to množství těch vyprodukovaných koní bylo menší, ale tohle tvrzení, že oni koně rádi nemají, tak úplně bych se s tím asi neztotožnil. Já nevím, Já jsem se s nimi o tom nebavil.

Martina: Což je dobře…

Aleš Martínek: Ale věřím, že mají rádi koně.

Martina: Ano.

Aleš Martínek: Asi člověk, už to tady zaznělo, k tomu musí mít velké srdce a velkou lásku, aby to mohl dělat. A bez té lásky ke koním to nejde dělat dlouhodobě, protože ono to je ohromné odříkání. Je to velká řehole a v podstatě to dlouho bolí, než se člověk vůbec dopracuje u koní k nějaké větší radosti. Spíš je tam hodně zklamání a smutku, a jednou za čas velká radost. Takhle to u koní prostě funguje. Takže to je k tomu, zda oni mají rádi koně, nebo ne. Já věřím, že mají koně rádi. Řekněte mi: Kdo nemá rád koně? Já myslím, že každý člověk, i když spousta lidí má z nich respekt nebo se jich bojí, tak mají rádi koně. A věřím, že obecně to takhle bude platit. A pokud jde o to, že my tady iniciujeme akci na záchranu Hřebčína na straně jedné, a vlastnické právo majitelů na straně druhé, tak samozřejmě je potřeba se podívat na to asi právním hlediskem a zkrátka a dobře stát vždycky musí prosazovat veřejný zájem na to, aby si dokázal kulturní dědictví ochránit.

Hřebčín Napajedla by se měl stát národní kulturní památkou se záštitou a podporou státu, aby se už neopakovala možnost zániku po privatizaci

Martina: A v tomto případě vy chcete, a proto jste také mimo jiné iniciovali tu petici, aby se z Hřebčína stala kulturní památka. Jak by to Hřebčínu pomohlo? Vím, že to vlastně Kladrubskému hřebčínu pomohlo, když byl prohlášen za kulturní památku. Posléze za národní kulturní památku, takže vy si myslíte, že by to v tuto chvíli mohlo spasit i Hřebčín v Napajedlech?

Aleš Martínek: Věřím, že ano. Protože v situaci, kdy hrozí zástavba hlavní pastvině, tak my se musíme dívat především na to, aby ten areál zůstal tak, jak je. Aby se opravdu v budoucnu do něj mohli vrátit koně ať už v jakékoliv formě. Jestli tam bude nový vlastník nebo jestli se majitelé třeba s někým dohodnou na pronájmu toho hřebčína. To se také nedá vyloučit. Ale prostě ten areál musí zůstat nedotčený. A já věřím tomu, že ta kulturní památka tomu pomůže, protože se to týká kompletního areálu. A samozřejmě druhá věc je, že zastupitelé města Napajedla v uplynulém týdnu tedy jednomyslně odhlasovali to, že návrh na změnu územního plánu se v té lokalitě pořizovat nebude.

Martina: Ach tak. Protože to byla podmínka, že by majitelé mohli začít na pastvinách stavět byty, kterých jak už jsme zmínili, měly být asi dvě stovky. Pokud nebyl schválen, nebyl změněn územní plán města, tak v tu chvíli vlastně o čem je řeč? Stavět se tam nemůže.

Jaroslav Dražan: To je to, o co nám šlo. Aby ta lokalita zůstala v té historické podobě, jako chlouba českého státu, a chceme samozřejmě a máme tři různá řešení, jak to řešit. Ale musí chtít majitel samozřejmě. My mu, pokud bude s námi chtít mluvit, tak pomocnou ruku dáme, a proto samozřejmě jakoby největší záštitu si myslím, tak jako dostal hřebčín Kladruby a hřebčín Písek a Tlumačov, tak jsme oslovili proto i nového pana ministra zemědělství, a ten kupodivu tak, jak v historii, když inženýr Tichota a hrozilo likvidování hřebčínského objektu, docílil u státu, že tento objekt stát koupil. Čili ona se ta situace teď znovu opakuje. A my chceme být druhými Tichoty a pan ministr, myslím, že to velmi pozitivně zatím vnímá a možná se najde řešení a nabídne třeba majitelům právě spolupráci státu, aby se tento unikátní chov zachoval. Pokud ne, tak potom bychom se museli zeptat: Proč pořád všude na světě existuje chov koní, když je nerentabilní? Proč to ti lidé dělají? A naši chovatelé utíkají a kupují si zámky ve Francii a přenáší chov do Francie, do Belgie, do Holandska?

Martina: Proč? Lepší podmínky?

Jaroslav Dražan: Lepší podmínky. Tradice, a hlavně lepší selekční základna. Protože tam mají daleko více koní a můžou vybírat z více hřebčínů a tak dále. Ale je to složitost daleko větší. To je otázka, kde bych zabrousil trošku až do té ekonomické stránky dostihového provozu, který u nás bohužel tak nefunguje jako ve světě. Z čeho je ten dostihový a chovatelský provoz financován.

Martina: To znamená, že vy chcete dospět k tomu, že by se Hřebčín Napajedla stal státem dotovaný? Nebo že by si ho stát odkoupil? Nebo že by na tom stát nějak participoval? To je ta koncovka, kdy si řeknete: Tak se nám to povedlo?

Jaroslav Dražan: Z mého hlediska je to nejideálnější a nejoptimálnější řešení. Protože potom už by nikdo nemohl… nebo neopakovala by se znovu ta situace tady té privatizace a zániku. Vidíme, kam se dostal Kladrubský hřebčín. Stát se ho rozhodl zachránit. A je dneska i v rámci toho chráněn chov, je to prostředí pod UNESCO.

Je to o hodnotách a má to velmi hluboký přesah, protože my se i celospolečensky nacházíme v krizi

Martina: Kdo všechno na tu vaši petici reagoval? Ať už pozitivně nebo negativně? Jak reagovali politici nebo spolky a podobně?

Aleš Martínek: Vesměs ze strany politické ta reakce je pozitivní, a to mě velmi těší. Protože jestliže my se tady snažíme o to, aby se ochránilo národní kulturní dědictví a bylo to předáno de facto v pořádku dalším generacím, tak já mám za to, že i politici si tady k tomu musí říci jasné stanovisko a minimálně, pokud jde o tu památku a její prohlášení, tak mám za to, že zatím se k tomu nikdo negativně nevymezil, a mám z toho radost, protože víte… Ona ta věc je totiž o hodnotách a má to velmi hluboký přesah, protože my se i celospolečensky nacházíme v takové nějaké, bych řekl, krizi. Hodnotové krizi. A na tom Hřebčínu se to prostě ukazuje. Je to takový lakmusový papírek, v podstatě. A mě těší, že je vesměs ten ohlas pozitivní na to, aby se ten Hřebčín opravdu zachoval.

Martina: Přečetla jsem si reakci poslankyně Margity Balaštíkové, která říkala, že poslanci mohou vyvolat veřejné slyšení na petičním výboru a tlačit na ministerstvo zemědělství, aby upravilo financování chovů koní. Vidíte toto jako krok, a jako krok reálný?

Aleš Martínek: Víte, já to zase vezmu trošku víc zeširoka. Tady je totiž problém ten, že u anglického plnokrevníka se tady dost zaspalo od revoluce. Pokud jde o odbornost chovu a šlechtění anglického plnokrevníka, tak my jsme zaspali dobu. A čili ta věc s Hřebčínem má velký přesah, a z mého pohledu je třeba to řešit komplexně a v podstatě to Balaštíková říkala správně. Protože my se tady musíme podívat na to, jak ten chov znovu celkově v republice organizovaně nastartovat. Nebo restartovat. A jak se pokusit ho dále zlepšovat. Na tom vidíte, že ten Hřebčín nebo kauza Hřebčína je taková špička ledovce, která je vyústěním mnoha věcí. To znamená, jak jde o odbornost, financování, zušlechťování toho chovu a tak dále, tak to všechno vyúsťuje dneska v to, že bez Hřebčína my už žádný chov organizovaný anglického plnokrevníka mít nebudeme, a tu situaci je potřeba řešit zeširoka, a to je vlastně obsah toho sdělení, co jste citovala od paní Balaštíkové, protože tady se musí udělat poměrně zásadní koncepční změny. A to, abychom byli ten chov jako stát dlouhodobě schopni nějakým způsobem držet.

Martina: Jak už jste před chvílí zmiňovali, obrátili jste se na nejrůznější ministerstva a třeba mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý řekl: Zánik tohoto historicky významného hřebčína může chovatelům anglického plnokrevníka a chovu jako takovému způsobit nedozírné následky. Toto znamená, že vy v podstatě máte už mezi politiky své podporovatele nebo lidi, úředníky, kteří to vnímají stejně. Minimálně tedy ministerstvo zemědělství. Pak jsem tady citovala poslankyni Balaštíkovou za ANO. Znamená to, že jste na dobré cestě? Nebo, jak si myslíte, že to dopadne nakonec?

Jaroslav Dražan: Tak já si právě myslím, že tahleta věc musí mít nejenom obecnou, ale i politickou podporu, a podtrhnul to tady kolega přede mnou, když řekl, že se na to musíme dívat komplexně. Že nejde jenom o ten vlastní chov, ale i o vzdělávací proces. Napajedla se nachází v krásném trojúhelníku slušovického závodiště. Kroměřížská ZTEška. Hřebčinec Tlumačov. Ideální pro školení, vzdělávání budoucí generací. Protože pro anglického plnokrevníka prakticky jenom učiliště v Chuchli učí jezdce, ale neučí chovat. Neučí dělat reprodukci, výživu. Nic. Tohle nám velice chybí, protože tohle školství dneska v republice nemáme. Já jsem byl členem předsednictva ESI, což je evropská společnost pro záchranu v rámci rakousko-uherské tehdejší monarchie státních hřebčínů a hřebčinců, kam jsem jezdil na předsednictvo, a když se podíváme na okolní státy, jako je Německo, Maďarsko, Švýcarsko, Polsko, Finsko, Rakousko, všechny tyto státy udělaly to, co my tady říkáme. Čili my neobjevujeme něco nového. To tam funguje. Mají chov, mají vzdělávání, mají propagaci, mají historii, mají rekreaci. Mají všechno, co nový člověk vyžaduje od těchto prostředků, které se do něho dají a vrací se jim to, jak v té, bych řekl ,historické oblasti vzdělávání, tak i v té vzdělávací oblasti pro další rozvoj chovu koní, a samozřejmě zůstávají ty památky zachované v původních formách. A mohl bych jmenovat všechny ty hřebčíny, jako je Redefin, Marbach, Schwaiganger, Janów Podlaski v Polsku, Bábolna, Mezohegyes v Maďarsku. Tam lidé pro to tak cítili, že dokonce udělali sbírky na opravu tady těchto původních historických podniků. A my jediní budeme ta černá ovce a budeme říkat: My to nepotřebujeme?

Ve státech kolem nás se jim podařilo chovy anglického plnokrevníka udržet, a jedině u nás hrozí unikátnímu chovu zánik

Martina: Pánové, já jsem ve své podstatě romantik. V mládí jsem také jezdila na koni, protože mimochodem v naší zemi jste si toho určitě všimli: Zatímco jinde se kolem koní motají všichni nebo především muži, u nás jsou to prakticky v 98% děvčata. Ale tím jsem chtěla jenom říct, že mám i já k tomu takový romantický přístup. Můžu si to dovolit, protože to neplatím. Můžu si to dovolit, protože se mi to líbí a přijde mi to, že jsou to důležitá rezidua minulosti a součást tradice, která by měla zůstat zachována. Na druhou stranu si umím představit, že lidé mají teď jiné starosti a říkají si: Napravo pershingy, nalevo válka, energie destruktivně vysoké, a tak dále, a tak dále… A my tady budeme zachraňovat, diskutovat chovy anglického plnokrevníka. Co odpovíte na tyto ryze praktické a někdy trochu jakoby nešťastné názory v tom smyslu slova, že lidé mají jiné starosti?

Aleš Martínek: Podívejte se, to je úplně jednoduchá odpověď. Lidi, nebo lidé, společnost vždycky řešila nějaké problémy. Vždycky byly nějaké, dejme tomu, ekonomické krize. To všichni vědí, že prostě ekonomika má nějaký cyklus. Nacházíme se někde na sinusoidě, někdy jsme nahoře, někdy jsme dole. Ale i když jsme dole, nebo i když jsme nahoře, tak to neznamená, že budeme rezignovat na řešení podstatných věcí. Kterou určitě musí být ochrana kulturního dědictví. A za druhé světové války třeba ten Hřebčín také nebyl podstatný ve smyslu nebo v kontextu probíhající války. Ale lidé dokázali ty koně z Hřebčína Napajedla ukrýt po celé Moravě. Rozmístit je všude možně tak, aby nemohli být nalezeni, a po válce se tam vrátili.

Prostě já si myslím, že jako člověk i individuum, každý z nás, jednotlivec, má celý život problémy. Já bych si také mohl říct, že mám k řešení tisíc problémů a kauz a případů, a nestojí mi za to, abych prostě třikrát do týdne chodil spát ve dvě nebo ve tři ráno, jenom protože mi záleží na tom Hřebčínu. Když budeme uvažovat tak, že máme všichni jiné starosti, což máme. Já to nezpochybňuji a na všechno ostatní se vykašleme, tak co tady z nás zbude za chvilku?

Martina: Pane Dražane?

Jaroslav Dražan: Je to, jak říkám, právě to vzdělávání, že když se podíváme do historie, tak ta sinusoida, jak tady kolega říkal, ta v historii existuje: Proč zanikla říše Inků? Proč zanikla říše římská? Vždycky byla. Napoleon prošel někam, chtěl ovládnout svět. Byly války, a nakonec se to vždycky vrátilo. Čili, poučme se. Ale nedělejme to. Já jsem pacifista, Já války nemám rád, ale opravdu si myslím, tak jak to říkal – zase Polsko – Janów Podlaski, že před Němci také přestěhovalo ty koně. Udělali za týden 400 kilometrů „po kopytě“, aby je přehnali. Je nevezli, oni šli po kopytě s hříbátky. To samé – se zachránil hřebčín Lipica. Americká armáda také zachránila hřebčín v Rakousku. Čili, to se tady opakuje a já jenom říkám: Podívejme se na historii a musí být ti šílenci, kteří se snaží zachránit i lidské i historické hodnoty.

Martina: Ano, pane Martínku?

Aleš Martínek: Já bych chtěl ještě doplnit: Hřebčín, Národní hřebčín v Kladrubech. Zrovna minulý týden odvysílala Česká televize dokument o pokladech země, a bylo to o hřebčíně v Kladrubech. On už je asi natočený dříve, a teď se opakoval. To je jedno, ale důležité… Dívejte: Tomu hřebčínu hrozil také několikrát zánik. Ten už ležel několikrát historicky na lopatkách. A po první světové válce, někdy asi na přelomu 20., 30. let de facto byly velké společenské tlaky na to, aby ten chov kladrubských, starokladrubských koní byl zlikvidován, protože je to spojitost s monarchií. A tehdy se za to postavil Masaryk. Začal kladrubské koně využívat pro ceremoniální účely, a v podstatě z toho dokumentu vyplynulo, že na základě tady té jeho aktivity a prosazování těch koní, vlastně ty tendence na likvidaci toho chovu a hřebčína velmi rychle utichly. Takže a … Masaryk měl také spoustu jiných problémů na řešení po první světové válce a stálo mu to za to, protože ty koně miloval. Takže já se vracím ještě k tomu původnímu dotazu, že opravdu život není ideální. Vždycky jsou problémy a vždycky se to musí řešit, když to přijde. Prostě jinak to nejde.

Všichni by měli pochopit, že je potřeba zajistit Hřebčínu Napajedla budoucnost, že to stojí za to i z pohledu historie

Martina: Pánové, podařilo se vám sehnat více než dvacet tisíc podpisů. To není málo vzhledem k objektu zájmu. Podařilo se vám oslovit ministerstva. Podařilo se vám získat mezi politiky sympatie. Řekněte mi: V čem by tedy ještě mohl být problém? Protože, když se na to takto podívám, tak mi to připadá na dobré cestě.

Aleš Martínek: No, já si myslím, že … nebo věřím, že na konci těch podpisů jich bude ještě víc, protože ta petiční akce pořád probíhá. Teď bude v Lysé 21.-23. Výstava KŮŇ. Což je… a tam se slaví 30leté výročí této výstavy. Čili to je ohromná výstava. Pak bude Velká pardubická. Samozřejmě kde rovněž chceme oslovit diváky tak, že já věřím, že na konci jich budek mnohem víc. Když ta petice se nachází na mnoha místech v České republice a pořád lidé opravdu aktivně ty podpisy sbírají.

A pokud jde o ten… Na té dobré cestě? Já myslím, že zatím je to na dobré cestě, ale problém bude v tom, že já bych chtěl, aby ti majitelé pochopili, že přeci ten Hřebčín za to musí stát všem, i jim, ho předat dál. Že… Já bych chtěl, aby se na to podívali tímto pohledem a nejenom prizmatem případné rentability nebo výstavby nebo zástavby, ale ještě o několik rovin výš, z toho pohledu historie. Podívat se na to pohledem za 50, za 70, za 100 let. A říct si: Jo, tak my jsme ten Hřebčín třeba provozovat nechtěli, ale dokázali jsme mu zajistit budoucnost.

Martina: Ať už třeba spoluprací se státem, nebo s nějakým jinými partnery či sponzory. Tak to myslíte?

Aleš Martínek: Přesně, protože to je věc zcela jistě jakoby všech. Pokud jde o tu koňskou komunitu, tak tam je to úplně bez debaty. Prostě nic lepšího nemáme. A nic lepšího pro chov anglického plnokrevníka tady mít nikdy nebudeme.

Martina: Takže jen hledat cestu a snažit se najít řešení.

Aleš Martínek: Přesně tak.

Jaroslav Dražan: Proto to jenom podtrhnu. Nekončí to. Pokud se nám podaří, aby to bylo vyhlášeno kulturní památkou, ale já bych chtěl poděkovat vám, jako Rádiu, a vám, že jste nás tady pozvali k diskusi, abychom otevřeli tuto problematiku široké veřejnosti. Aby začali chápat, jakými problémy se můžeme také zabývat, ve smyslu i jiných řešených problémů, co nám otravují život. Takže chtěl bych vám poděkovat a pozvat vás, všechny posluchače, abyste tyto podpisové akce sledovali,a vyjádřili se tak nejenom ti koňáci, ale i normální lidé svůj názor. A za to vám děkuji.

Martina: Já vám také pánové, konkrétně právníkovi Aleši Martínkovi a bývalému řediteli hřebčína v Kladrubech a v Tlumačově panu Jaroslavu Dražanovi, děkuji za návštěvu. Děkuji vám za informace a děkuji vám za vaše odhodlání, které snad nebude „donkichotské“. Děkuji moc.

Aleš Martínek a Jaroslav Dražan: Děkujeme na shledanou.

Aleš Martínek: Děkujeme za pozvání. A pan Dražan právě už mi několik měsíců říká, že jsme „Don Quichoti“. Tak věřím, že to k něčemu nakonec povede.

Martina: No ,už máte minimálně dvacet tisíc „Sancho Panzů“. Děkuji. Mějte se krásně.