Oscaři od desíti k pěti

Pamatuji dobu – a není to tak dávno – kdy večer udělování cen – sošek Oscarů – za nejlepší díla a výkony filmového průmyslu, byl jedním z nejsledovanějších televizních večerů v roce. Na letošních cenách kvůli covidovým omezením, která jsou v Kalifornii dost drastická, chyběl večeru tradiční úvod, kdy po červeném koberci přicházely do sálu slavné filmové hvězdy provázené kulometnou palbou blesků fotoaparátů paparazziů společenských a módních časopisů. Uličku vždy lemovaly kamery všech hlavních i místních televizních společností a komentátoři se předháněli v v odhadování vítězů. Nominované filmy byly známé a většinou přinesly i podstatný finanční zisk. Jenže časy se mění. Za progresivistické vlády Baracka Obamy se změnila kritéria výběru. Přestala rozhodovat „populistická“ oblíbenost u diváků, a začala se prosazovat ideologická cesta k lepším zítřkům. Čím dále tím více byly nominovány filmy, na něž kromě kritiků nikdo nechodil. Projevilo se to i na sledovanosti oscarových večerů, která bývala okolo 50 milionů diváků. V roce 2018 poprvé klesla pod 30 milionů. A letos, skoro škoda mluvit – sledovanost 9,6 milionu diváků. Pro komerční průmysl, jakým zábava a umění jsou, je to katastrofa, ale zdá se, že Hollywood, který se během posledního desetiletí napakoval miliardami dolarů, to tak nevidí. Ještě chvíli mu prostředky na to, aby financoval filmy, na které nikdo nechodí, vydrží. Žádné „umění” nemá bez publika smysl. Z tohoto úhlu pohledu se z Hollywoodu stala tvůrčí poušť.