Prosba o deazbukizaci

Teď, když mi život vepsal na hřbet osm křížků a devátého půl, už toho asi moc po světě nenaběhám, dokud to ale šlo, cestoval jsem rád a hojně. Sám nebo s mou cestovatelstvím stejně střelenou chotí, bez cestovních agentur s jejich hromadnými výpravami, průvodci a tlumočníky. Jsa takto odkázán sám na sebe než jsem se někam vydal, snažil jsem se do jisté použitelné míry naučit tamnímu jazyku; během toho času, co mi jej Pánbíček vymezil k potloukání světem, mohlo takových být kolem třiceti. Dnes už, to se ví, bych jimi většinou dokázal tak zrovna pozdravit a poděkovat, ale aspoň vím, jak se vyslovují. Umí v tom být pěkný zmatek. Svou potíž s přepisem z cizokrajných písem mají všechny evropské jazyky – musím už sáhnout do svých chatrných zbytků arabštiny, čtu-li, že kdesi chytili teroristu jménem Mousaoui… aha, Musáwí si říká ten pán, tu pokrouceninu z něj udělal přepis na základě francouzštiny. Přepisy do češtiny ale také za něco stojí, jak si hned ukážeme.

Doporučil mi svého času jeden znalec těch končin abych si zajel na Tajwan, jestli chci poznat opravdovou, tradiční Čínu; tam totiž neřádili rudí gardisté jako v pevninské Číně, kde v rámci kulturní revoluce všechno staré a památné rozmlátili. Čtete správně: Tajwan, nikoli Tchai-wan, jak jméno toho pěkného ostrova kdovíproč komolí český (a ne jiný) tisk. To počáteční „T“ je jen tak lehounce nadechnuté, rozhodně za ním nenásleduje žádné „ch“; tu hlásku čínština vůbec nezná. Totéž platí o korejštině; obsahuje její abeceda dvojí „p“, jedno nadechnuté, druhé bez nadechnutí; i odpusťme si všelijaké Pchjongjangy i jiné potvornosti a pišme jednoduše Pjongjang. Pravou záplavou „ch“ však postihl český oficiální přepis zeměpis čínský. Tadyhle města Charbin a Čcheng-du, tamhle řeka Chuang-chu… nesmysl, nesmysl. Harbin, Čeng-du a Huang-hu, račte si vyhledat správnou výslovnost ve wikipedii, přepisovatelé.

Západoevropské řeči touto anomálií netrpí. Současná čeština… to už je jiná. Inu, bývali časové v zemích koruny české, kdy jediným přípustným světovým jazykem byla ruština; nu, a mluva Tolstého a Puškinova hlásku „h“ neobsahuje, píšíc všude místo toho „ch“, po azbucku „x“. Pravda, on i tenkrát leckdo v kruzích literárních vládl jazykem německým či anglickým, avšak jsa dbalý svého kádrového profilu (ví-li mladší čtenář ještě, co tak bylo označováno) omezil se poslušně na díla sovětská, azbukou psaná. A už to tak zůstalo. Málem třicet let uplývá od zemětřesení, jímž se zhroutil Sovětský svaz a s ním i nadvláda ruštiny, azbucké reziduum však jako skála trvá. Proč? Ze zvyku? Z pohodlonsti? Z nechuti něco měnit?

Nemýlím-li se, způsob přepisu z různých neevropských písem určuje Ústav pro jazyk český, jehož úkolem, jak se na příslušném místě dočítám, jest péče o kulturní bohatství. Tak jen do toho, učení pánové. Je vlast česká členem obranných i ekonomických sdružení Západu, i po stránce kulturní urazila od onoho roku 1989 pěkný kus cesty směrem západním, snad tedy dozrál čas i k odpoutání od toho posledního co ji ještě pojí s dávno shnilým východním imperiem. Snažně vás prosím, roveďte deazbukizaci zeměpisných názvů!

Hannover, 31. března 2018