Zpět
Text
Přehrát
Text
Přehrát
Všechny příspěvky s Petr Habal
Sedm zdravotních pojišťoven je stále příliš, stačí jediná s racionálním plánováním péče
Nevyléčitelně nemocná společnost zahajuje válku sama proti sobě. Tato válka pohlcuje zdroje, vysává životní síly. Společnost začíná požírat sama sebe. Tato slova pronesl věhlasný britský historik, teoretik a filozof dějin Arnold Joseph Toynbee. Také vám ta slova zní tak nějak aktuálně? Britský historik je však řekl na adresu Ruska na počátku 20. století. Jenže dnes, po více než stovce let, je podepíše kdekdo.
Jako o nemoci společnosti se mluví o systémových a hodnotových problémech, sociálních a politických tlacích, rozkladu svobody a demokracie. Také o podivné výchově dětí nepřipravených na skutečný život, neschopných nebo neochotných zvládat nepohodlí a učit se. Stejně tak jsou tato slova používána s prudkým nárůstem úzkostí a depresí, rozpadem mezilidských vztahů. O tom všem mluvíme v našem rádiu s mnoha lidmi, s mnoha odborníky.
Dnes se na tento jev podíváme z jednoho úhlu a budeme se bavit o tom, jak nemocnou společnost dokáže léčit naše zdravotnictví. Nebo je také nemocné? Zvládá rostoucí nápor na léčení lidí? V čem je systém nastaven dobře a v čem špatně? To jsou jen některé z otázek, které probereme s docentem chirurgie, uznávaným hrudním chirurgem a také pozorným pozorovatelem naší společnosti jako celku. Pan doktor Petr Habal je mým hostem.
Martina: Pane docente, pro nás, pro náš rozhovor je velkou výhodou, že vy si dobře pamatujete i ryze státní systém zdravotnictví minulého režimu. V současné době se často uchylujeme k tomu, že všechno en bloc kritizujeme, co bylo v době minulé, anebo naopak, že čas mnohé setřel a mnozí jsou zasaženi sentimentem. Vy máte odstup, protože jste žil pracovně obojí. Řekněte mi, jak to vlastně tehdy fungovalo? My si pamatujeme OÚNZ a Krajské ústavy národního zdraví. Ten systém byl tenkrát veškerý dotovaný státem, bylo to zdravotnictví takzvaně zadarmo. Jak to fungovalo? A fungovalo to?
Petr Habal: Máte pravdu, že já jako mladý si pamatuji takzvané začátky své medicínské kariéry té doby, takzvaného reálného socialismu. Dá se říct, že to byla ta poslední fáze, se kterou se počítalo, že pak už nastoupí ten všemi očekávaný komunismus.
Nastoupil jsem v roce 85 po promoci. Zajímavé bylo, že tehdejší lékaři, medici absolventi, měli velký zájem o chirurgické obory. Což dneska postupně se vytrácí. Měl jsem to štěstí, že jsem snad i dobře studoval, protože jsem se nakonec dostal na vrcholné pracoviště klinické, chirurgické, do tehdejšího Krajského ústavu národního zdraví. Měl jsem možná to štěstí, že se zrovna otvírala nová klinika, kardiochirurgická klinika. Tam byl relativní nedostatek nových lékařů, proto jsem byl přijat tam. Tam jsem absolvoval jeden měsíc a potom mě čekala roční vojenská služba. To bylo, absolvent musel tehdy…
Martina: Pro takzvané „absíky“.
Petr Habal: Přesně. Já jsem musel nastoupit, prodělal jsem roční vojenskou službu jako hlavní lékař útvaru. Byla to svým způsobem také zkušenost, ne snad z té medicínské stránky, protože to byli vesměs zdraví mladí hoši. Ale čas od času se tam vyskytly těžké psychické problémy a člověk tam byl někdy, jak se říká, tou poslední záchranou. Mladí lidé se k nám chodili poradit, postěžovat si, a mnohdy jsme zabránili dalším stavům. Vzpomínám si, že tehdy nemocný, psychiatricky nemocný hoch, se dostal až na psychiatrické diagnózy do civilu.
Šéfové oddělení museli být odborníci, i když jim to mělo politicky myslet
Martina: Tohle je určitě nesmírně zajímavé a dostaneme se určitě k takovým případům, ale pojďme se podívat na srovnání, co tehdy v tom zdravotnictví fungovalo a my jsme to třeba posléze zavrhli, anebo to muselo zkrátka skončit, i kdyby nepřišla revoluce, protože by se ten systém rozpadl.
Petr Habal: To si nejsem tak úplně zcela jistý, kdyby nenastala revoluce, že by se ten systém zhroutil. Asi nedá se nic dělat, budu muset začít ještě z větší historie, protože my jsme určitý systém soukromé péče, takzvaný, měli za první republiky. Existoval pojišťovací systém, pojišťovny – možná si posluchači vzpomenou, trošku to bylo parodované v tom filmu U pokladny stál – takže ten systém nebyl vůbec dokonalý.
Po 48. roce došlo ke všeobecnému znárodnění de facto všeho. I zdravotnictví. Vyšel zákon o národním pojištění, který znárodnil nejen hmotné statky, ale obecně si myslím, že trochu znárodnil i myšlení tohoto národa. Protože v tu chvíli si většina obyvatelstva představovala: budu-li nemocný, stát se o mě postará. A ono to tak úplně není.
Vznikly ty klasické ústavy národního zdraví, už jste o tom hovořila. Struktura byla relativně dobře udělaná v takové té posloupnosti, protože existovaly Okresní ústavy národního zdraví, které kopírovaly tehdejší státní uspořádání okresů. Pak vznikly okresní nemocnice, buď prvního, nebo druhého řádu. Dneska ty menší nemocnice, bychom mohli říct, že to byly takové městské, tam byly základní obory – interní, gynekologické a chirurgické. Pak už byly větší okresní nemocnice, tam byl okresní ředitel, a pak tam byla jednotlivá oddělení.
A co je zajímavé, to já jsem celkem kvitoval, a myslím si, že nejen já, ale já jsem byl hodně mladý, takže jsem spíš přejímal názory starších kolegů – totiž šéf toho oddělení byl vesměs odborník. On musel být odborník. Samozřejmě v tehdejším režimu byl jistě i konformní s tehdejším politickým režimem. Většinou to byli lidé, kteří byli třeba ve straně.
Martina: Muselo mu to politicky myslet.
Petr Habal: Muselo mu to politicky myslet, ale to je zajímavé, nebylo to úplně na 100 %. Protože možná i tehdejší kádři političtí se přece jen trochu obávali o svoje zdraví, tak vlastně někdy tolerovali i na pozici odborníka člověka třeba méně politicky spolehlivého.
Lékaři si vyráběli kanyly z bužírek nad plamenem svíčky, o devizy byly velké boje
Martina: Pane docente, tehdy se říkalo o těch OÚNZ, měly takovou přezdívku „občane, úplatek nebo zemřeš“, a často jsme se na to proto dívali skepticky. Já se samozřejmě chci dostat především k současnému stavu, jestli je utěšený, anebo bychom měli mít trochu nahnáno. Co bylo vlastně největším hendikepem tehdejšího zdravotnictví, aby fungovalo?
Petr Habal: Hendikep toho zdravotnictví v tehdejší době, si myslím, že byl nedostatek ekonomických vstupů. To znamená peněz. Ono ne snad ani nedostatek peněz naší měny koruny československé, ale hlavně, tehdy se říkalo, valut či deviz.
Protože málo platné, my jsme sice byli samostatní, soběstační ve výrobě některých farmak a tak dále, přece jen technologii, která byla hlavně na Západě – v tom jsme tedy hodně zaostávali. A pokud jsme se chtěli vyrovnat, tak byly velké boje získat nějaké devizy na nákup čehosi. Ať léků, nebo potom přístrojového vybavení a tak dále.
Ta odborná stránka – v tom si myslím, že jsme byli na vysoké úrovni. Protože to bylo entuziasmem možná většiny lékařů. Já si docela vzpomínám, že někteří kolegové, kteří mohli vyjet na nějaké zahraniční stáže, což bylo přínosné, protože třeba přiváželi novinky, poznatky, vzpomínám si, že třeba – to se zdá velmi směšné – zaváděly se tehdy centrální žilní vstupy cestou kanylace podklíčkové žíly, což tehdy tady bylo relativně novinkou. Ty kanyly nebyly, tak se vyráběly z bužírek, nad plamenem svíčky se natahovaly. To si nikdo nedovede představit.
Martina: To jste si dělali sami, lékaři?
Petr Habal: Lékaři ne, ale náš jeden technik ve službách. Podobně také, možná to vypadá na dnešní dobu směšně, sestřičky v nočních směnách motaly tampóny. Tak taky to tak bylo. To všechno bylo na entusiasmu lidí.
Takhle ten systém fungoval i na úrovni těch Okresních ústavů národního zdraví, Krajských ústavů národního zdraví. Vy jste tam narazila na trošku systém korupčního prostředí. Nedokážu říct, ale samozřejmě jistě bylo. Bylo u zelinářů, bylo u řezníků, tak určitě fungovalo i ve sféře zdravotnictví. Otázka je, jaká výše to byla, jestli to byla operace za telecí řízek, nebo obráceně, nedokážu posoudit. Ale to si myslím, že korupce ve společnosti se může zmírnit, ale asi je obtížně odstranitelná.
Starší kolegové varovali: Nebourejme systém, který odborně funguje
Martina: Vy jste popsal dřevní doby i vašeho začátku v medicíně. Je něco, co jsme v roce 89, nebo po roce 89 přesněji řečeno, unáhleně odhodili a šmahem začali stavět na zelené louce s trošičku podkopanými základy?
Petr Habal: Trošku ano, ale jak říkám, já jsem to zase spíš sledoval z povzdálí. Protože samozřejmě v tom revolučním kvasu privatizace, privatizace všeho, mnozí kolegové se v tom zhlédli, mysleli si: my si zprivatizujeme to zdravotnické zařízení, aspoň část, budeme na tom vydělávat a budeme bohatí.
Pak většinou ti starší, kteří byli, jak se říká, už na té odborné stránce i takové lidské, i takové možná společensky – to viděli jinak. Ten rychlý přerod společnosti, tak nás mírnili. Říkali, pamatuji si na svého bývalého šéfa, který to celkem brzdil a říkal: dejme do zdravotnictví více peněz, pusťme lidi do zahraničí, ať se tam něco naučí, ten systém zatím příliš nebourejme. Protože funguje především po odborné stránce – to stupínkové zařízení odborníků, okresní odborník, krajský odborník, kteří se vzájemně znali, zodpovídali si.
Také samozřejmě po materiální stránce fungovaly přístrojové komise, které přidělovaly omezený počet deviz na nákup třeba přístrojů. Asi pravděpodobně v nějaké malé nemocnici si nemohli koupit zařízení, které by tam nevyužili, koupilo se spíše do toho zařízení, kde se to daleko lépe využilo, kde na to byli odborníci.
Bohužel, někdy si myslím, po revoluci toto se všechno zbouralo. Potom když vznikly zdravotní pojišťovny, to bylo, tuším, v roce 93, vznik zdravotních pojišťoven, a tím pádem i možná stát se zbavil velké zátěže zdravotnictví, oddělil zdravotnictví od státního rozpočtu. Když vznikly pojišťovny, tak se vlastně celý ten státní systém řízení zdravotnictví jaksi převedl na sílu nabídky a poptávky. Poskytovatel si dohadoval s pojišťovnou a nasmlouval si zdravotní péči.
Samozřejmě doposud je mi záhadou, jak se tehdy vytvořily body. Protože veškeré výkony byly bodovány a jsou bodovány. To znamená, když to řeknu lapidárně, operace slepého střeva obnášela třeba – teď nevím přesně – 150 bodů. Kdo to takhle stanovil?
Martina: To nevíte ani vy, ani mnozí kolegové?
Petr Habal: Nevím, my jsme se jenom vždycky divili, jak měly některé obory toto takhle pěkně nasmlouvané, druhé hůře. Nicméně toto vzniklo, bodový systém, a původně se plánovalo, že bod, jeden bod bude koruna.
Pak se to převedlo na dohadovací řízení, pojišťovny si nasmlouvaly péči v těch zdravotnických zařízeních, nemocnicích, ale došlo k tomu, že samozřejmě, když se otevřela, jak se říká, peněženka, tak se začalo pracovat výkonnostním systémem. To znamená, že lékaři, možná samozřejmě ve snaze pomoci, možná z jiných zájmů…
Martina: To znamená získat co nejvíc bodů?
Petr Habal: Získat co nejvíc bodů, vytvářely se body. Samozřejmě se zjistilo, že ten systém je takto neudržitelný, neufinancovatelný, protože pořád byl určitý, jak se říká, budget peněz z vybraného pojištění. Tak se dělala všelijaká opatření, že se může zvýšit maximálně příští rok o 3 %, nesmí se udělat zase méně než 3 %, opravdu takhle to bylo složité a vlastně tu problematiku v podstatě neznám, ale takhle prakticky fungoval výkonový systém bodů.
Sedm pojišťoven je stále příliš, stačila by jediná pro racionální plánování péče
Martina: Ano, pane doktore. Vy jste tady upozornil na to, že to oddělení zdravotnictví od státního rozpočtu byl takový ze zásadních předělů a vznikly zdravotní pojišťovny, tehdy těch 29, ale ještě v roce 48 u nás fungovalo přes 2 000 pojišťoven. Z toho asi třetina podnikových. Až po roce 48, v roce 51 byl přijat Semaškův centralizovaný systém financování zdravotnictví. A řekněte mi, co mohlo být uděláno v oblasti těch zdravotních pojišťoven lépe? Protože v současné době je jich asi sedm?
Petr Habal: Sedm. Proč byl dán prostor pro vznik tak velkého počtu pojišťoven… Asi představa byla, že všechno bude zprivatizováno a ty pojišťovny si budou vzájemně konkurovat svojí nabídkou připojištění těch nemocných. Ale toto se ukázalo, že není dobrá cesta. Že prostě stejně všechny pojišťovny nabízejí de facto podobné služby, které si nasmlouvají s těmi zdravotními zařízeními. Ony vesměs mohou konkurovat nabídkou mimozdravotnických služeb, já nevím, příspěvkem na lyžařské kurzy a tak dále, a to není cesta správná.
Martina: Vám se zdá, že těch sedm pojišťoven je tedy mnoho?
Petr Habal: Ano.
Martina: A přitom jsme se bavili, že jich bylo dva tisíce.
Petr Habal: Za první republiky nejsem schopen říct, jak fungoval zdravotnický systém, nevím. Ale pokud funguje tento zdravotní systém, zdravotní systém de facto ze zdravotního pojištění, to je de facto daň další, jenom jinak se to jmenuje, takže je to de facto podobné, jako když to šlo z toho rozpočtu. Takže to stejně musí řídit, si myslím, jeden systém. Jedna pojišťovna, já nevím. Každá pojišťovna má svůj aparát, dozorčí radu obsazenou politiky, a tak dále. Nezdá se mi to úplně optimální pro plánování a racionalitu zdravotní péče u nás.
V akutních stavech jsme na světové úrovni, pacienti si to ale neuvědomují
Martina: Pane docente, jelikož mě zajímá pohled na naše zdravotnictví především očima pacienta, co si myslíte, že je v současné době problémem našeho zdravotnictví?
Petr Habal: Otázka je asi případ od případu, obor od oboru a nemoc od nemoci. Já si myslím, že vesměs naše zdravotnictví v těch základních život ohrožujících stavech je na světové úrovni. Já to mohu posoudit hlavně u kardiovaskulárních chorob.
Nikde ve světě není takzvaně rychlá dostupnost péče, třeba provedení při akutním infarktu myokardu, otevření té uzavřené cévy a tak dále, jako myslím u nás. To si mnozí občané ani neuvědomují, jakou mají za ty náklady úžasnou péči. Oni samozřejmě toto nevidí, oni pak kverulují třeba na tom, že čekají dlouho u praktického lékaře, že je nedostatek praktických lékařů. Ale to, co jim ohrožuje život – ta nemoc, která jim ohrožuje život – v tom si myslím, že jsme na světové úrovni. Tam není, si myslím, co hledat. Opravdu, i jinak odborně, tak myslím i materiálně.
Diagnostická centra jsou zahlcena zbytečnými vyšetřeními, která nikomu nepomůžou
Martina: To je pro pacienta se zanesenými tepnami dobrá zpráva, ale pojďme se podívat, v čem tedy problém je. Protože můžeme neustále slýchat nejrůznější zvolání: ve zdravotnictví je málo peněz, lékaři jsou podfinancovaní, zároveň lékařů je málo, sester je málo, dlouhé čekací lhůty na odborná vyšetření. Co z toho vidíte jako reálnou věc k řešení?
Petr Habal: Když to vezmeme od té vaší poslední otázky – dlouhé čekací lhůty na vyšetření. Já vždycky jsem razil takovou teorii: mám-li něco kauzálně léčit, tak si to musím zařídit, vyšetřit. Nechat si udělat speciální vyšetření, které já potřebuji, a pokud tak – také od toho člověka, kterému já důvěřuji.
Toto se dost odbouralo, protože dneska kdejaký lékař, který má možnost poslat toho nemocného na jakékoliv vyšetření bez ohledu, jestli to tomu nemocnému něco přinese v další léčbě – tak jsou vyšetřovací zařízení, ta diagnostická centra tímto zahlcena.
Mnohdy pak mezi těmi pacienty je takové určité mínění, že pan doktor se o mě nestará, proč mi nenapsal magnetickou rezonanci a tak dále. A vůbec ten člověk nechce nebo nedokáže pochopit, že to vyšetření je až to úplně top, které se musí udělat jinak ne u každého, ale u vybraného počtu, aby to něco přineslo.
Takže v tom já vidím problém diagnostiky, že se musí začínat od těch jednodušších metod k těm složitějším. Protože až teprve na základě toho složitějšího vyšetření můžeme tomu člověku pomoct, třeba kauzálně léčit.
Potom samozřejmě možná je to i tak, že ti nemocní to vyšetření vyžadují. Ten lékař k tomu má třeba i ambivalentní postoj a řekne: no tak já ho tam pošlu, uvidíme. Ale to naráží i na ten systém po privatizaci. Předtím fungovaly určité komise, možná přístrojové, které rozdělovaly podle potřebnosti přístroj tam, kde se opravdu využijí.
Dneska to tak úplně není, dneska si kdejaká nemocnice může, pokud na to získá prostředky, koupit cokoliv. Ono je to i trošku politikum. Protože pak politik si řekne: v té oblasti já jsem vám zařídil to a to. Jestli to má už určitý přínos pro ten region, to už nikdo nezkoumá. Ale to v tom také hraje velkou roli – ten úbytek peněz, že se pak vyšetření zdvojují.
Teď náš pan ministr v demisi sice říkal, že se vše zlepší, že se zelektronizují žádanky, že se budou posílat, to sice je pravda. Ale já si myslím, že to neodstraní žádný systém, protože uvědomme si, že ty obory, které jsou zaměřeny na diagnostiku, jsou také vázány tím, aby vytvářely částečně body, protože podle toho jsou taky financované.
Pak další – dlouhé čekací doby na operace. To je zase případ od případu. Když je akutní, máme systém různých operací. Máme operace elektivní, máme klasické, třeba žlučníkové kameny. Samozřejmě je to otravné, ale na to člověk může čekat měsíc dva na výkon. Ale ty výkony, které se provádějí za záchranu života, akutní výkony, na to lidi nečekají. To rozhodně ne.
Civilizační nemoci způsobuje životní styl, tam lékař nepomůže
Martina: Já jsem četla vyjádření Ladislava Švece, bývalého ředitele kanceláře zdravotního pojištění, který říká, že problém českého zdravotnictví není, že má málo peněz. A říká, že je problém v tom, jakým způsobem jsou ty peníze využívány a přerozdělovány. A vlastně obecně, když slyšíme staronového šéfa České lékařské komory pana Kubka, tak slyšíme neustále: do zdravotnictví je potřeba, aby bylo více peněz.
Petr Habal: Jasně, tak České lékařské komoře se také můžeme trošku věnovat, v tom jsem také velmi skeptický. Ale ty čekací lhůty – já nevím, možná se někde stane technická závada nebo něco, a vesměs ti nečekají, spíš naopak se jim vyjde vstříc.
Často také je to v takových návalech. Lidé nechtějí být léčeni nebo operováni v době dovolených, v době Vánoc, takže pak se to zase nakumuluje do stavu po Vánocích, po dovolených a tak dále. Ale myslím, že to není hlavním problémem. To není hlavní problém, není ani hlavní problém čekání na diagnostiku, protože když uvažujeme o diagnostice racionálně, aby to tomu člověku pomohlo, tak nečekají.
Samozřejmě v rámci civilizačních nemocí dneska 90, možná i víc procent populace trpí bolestmi zad. To každého, kterého potkáte na ulici, bolí záda. Ale to je způsobem života, tam žádné vyšetření nepomůže. Pan doktor, bolí mě záda, nepošle mě na magnet, furt na to čekám. A on říká: ale co tam asi najdete – degenerativní změny. Cvič, pohybuj se, trošku také shoď na té své váze. A tak dále.
To je otázka těch civilizačních problémů, které potom přinášejí tyhle chronické nemoci, a tam jim lékař nepomůže. Velmi málo pomůže.
Výpadky léků nejsou hlavní problém, plýtvání penězi ano
Martina: Máte pravdu, že my tady máme tolik témat, protože teď jste nakousl civilizační choroby, ale já bych přece jen ještě zůstala u těch potíží, které naše zdravotnictví skutečně má. Často se mluví třeba o výpadcích léků. Je to podle vás čím dál narůstající problém?
Petr Habal: Možná já to vidím zase až z toho opravdu vrcholného klinického pracoviště, kdy se s tím málokdy setkáme. Občas bývají výpadky, nebo spíš že některé šarže toho léku se zjistí, že je vadná, tak se musí objednat jiná. Ale ty základní léky víceméně k dispozici jsou.
Samozřejmě bývají výpadky, teď třeba očkovacích látek. Že se s tím třeba nepočítalo, žloutenka, že bude v takovém rozsahu. Já bych z toho zase opět nedělal takový hlavní problém našeho zdravotnictví. Ono je to politicky hezké říkat, že teď chybí tyhle léky.
Ale vesměs bohužel taková je léková politika všech těch firem – ono těch léků je obrovské kvantum. Jsou to léky, které se různě jmenují a generikum je stejné. Lékaři jsou zvyklí, že léta používají tento lék, který vypadne, a už se nezabývají tím, že třeba zase existuje jiný lék, zástupný. Já nevím, já si myslím, že opět bych to neviděl jako hlavní problém našeho zdravotnictví, na rozdíl od plýtvání penězi, to jo.
Medicína dokáže utratit jakoukoliv částku, jediným řešením je finanční limit
Martina: A kde jsou tedy ty záhadné černé díry?
Petr Habal: To je problém, kde jsou ty záhadné černé díry. Zbytečné dublování zbytečných metod, jak jsem na to trošku naskočil. Ono se ty peníze neztrácely, jak si někdo představoval, jak se někde ztrácí do černé díry. To si myslím, že v tom problém není.
Ale medicína s tím obrovským pokrokem dokáže utratit jakoukoliv částku. Jakoukoliv částku. Opravdu, tomu věřte. A na celém světě. Tam musí být jedině limit peněžní. Tady máte tolik a tolik, a jeďte si podle toho.
Já tady ještě řeknu, vzpomínám, když u nás byly určité rebelie finanční, málo peněz do zdravotnictví a tak dále, tak bývalý ředitel – stále člověk, který se pohybuje ve vyšší politice, nechci ho jmenovat zrovna – tak nám říkal: víte, hoši, víc operujete, odoperováváte si výplaty. Protože těch peněz je stejně pořád. Vždyť si to musíme uvědomit, peníze jsou na péči, nebo na přístroje, nebo na platy. Tak ono to jinak nejde. Ty peníze jsou jedny.
Když budeme uvažovat o tom, že medicína pokračuje a samozřejmě čím dál víc technika, léky, a to je všechno drahé. Dneska třeba je obrovská vlna v robotické chirurgii. To já už jsem tedy nezachytil, už jsem na to starý, ale je to bezvadné. Ale ovšem ty výkony jsou tak drahé, že to tedy ještě pořád naše zdravotnictví unáší. Před několika lety u nás byl kardiochirurg z Jižní Koreje, to není stát, který by byl zrovna chudý. Podivoval se, jak to vlastně u nás financujeme, tu robotiku. U nich je to tak, že operace stojí navíc 10 000 dolarů, jak se říká cash, nebo při nějakém připojištění. U nás toto není.
A je fakt, že zase po stránce pro toho pacienta je to obrovský přínos. Je to samozřejmě krátká hospitalizační doba, méně bolestivosti. Pro toho chirurga je to bezvadné. Protože to vidíte ve 3D projekci zvětšené, ty nástroje jsou bezvadné, protože se otočí o 360°, takže to je obrovský komfort. A teď si musíme říct, má společnost na to pro každého? To je těžké. A samozřejmě entusiasmus lékaře je, že s tím chce dělat každý.
Celý rozhovor s docentem Petrem Habalem o stavu českého zdravotnictví, systému pojišťoven a rozdílech mezi minulým a současným režimem si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Já jsem celkem zdravý, tak současné zkušenosti nemám. Ale podle zdravotního stavu známých a příbuzných musíte mít štěstí, peníze, nebo známé, jinak nepřežijete. Například moje máma chodila dlouho k lékaři s bolestmi břicha. Žádné vyšetření neodmítla, ale stejně nebyl schopen nic najít, když si sama našla informace a žádala o tu magnetickou rezonanci, byla odmítnuta, tak si ho sama zaplatila a zjistili ji rakovinu v pokročilém stádiu. Když jsem mluvil později s její lékařkou, tvrdila mi jak jasný její případ je, že se nádor dá snadno nahmatat, ptal jsem se jestli to vyrostlo rychle, řekla, že ne, pravděpodobně roky. Když jsem se s lékařkou chtěl domluvit na pozdější péči veškeré otázky odmítala odpovědět, s tím, že mi vše vysvětlí před propuštěním. Tam mi pak řekla, že se o vše postarala, že na několik hodin bude docházet ošetřovatelka, ale zatajila nám, že bude každé dva týdny muset k lékaři žádat o prodloužení, i když jí lékařka dávala jen měsíc života. To jí sdělila až ošetřovatelka jen několik dní předem. To bylo v době, kdy sotva zvládla dojít si na záchod. Když jsme mámu přivezli domů, potřebovala, nad postelí zavěšenou hrazdičku, aby mohla vstát, bez toho to nezvládla. Ovšem na tu má podle našeho lékařství nárok jen několik kategorií, musel jsem ji pracně shánět po obchodech se zdravotními potřebami.
Moje známá mi zase vyprávěla, že ji s nemocným dítětem nechali přes noc na pokoji, ale zakázali jí lehnout si na vedlejší lůžko, tak musela spát na zemi. Je to určitě pokrok, proti mému dětství, kdy se děti za mřížemi v okně jen mohli koukat na rodiče pod okny 2 x týdně v návštěvních hodinách.
Náš lékařský systém pořád bere pacienta jako věc, kterou se snaží opravit. Když se to vyplatí. Je byrokratický a odlidštěný, jako by pravidla napsal pan Franz Kafka. Na lidskou důstojnost naprosto nebere ohledy, obnažení nemocní pokud nemají na soukromý pokoj jsou klidně vystavování pohledům návštěvníků, nemají ani možnost zatáhnout si závěs kolem lůžka.
Vzhledem k českým poměrům jsou lékaři, podobně jako soudci a politici přepláceni. Čím víc budou mít, tím větší jejich požadavky budou a jejich chování povýšené. Dostat špičkovou péči bylo za socíku mnohem levnější. Stačilo koupit doktorovi flašku něčeho lepšího a sestrám bonboniéru.
Nikdo rozumný samozřejmě nechce být operován v době Vánoc, protože ví, že i lékaři a sestry budou chtít být doma a ti, na které zbydou služby budou pravděpodobně ti horší a ti navíc budou slavit na pracovišti. Nikdo nechce být operován týmem který měl pár skleniček, ani čelit pooperačním potížím.
Stejný rozhovor jako ostatní rozhovory s lékaři, které tu byly. Pan Habal si stěžuje na pacienty. Jak by bez těch otravů bylo lékařům dobře:)