Islám se stane státním náboženstvím Evropy bez mečů a bez násilí, postupnou islamizací podporovanou elitami

Martina: Petře, já jsem zmínila, že se tématu islamizace Evropy, nelegální migraci, věnuješ už, dá se říci, desítky let. Jak ses k tomuto tématu dostal?

Petr Hampl: K tomu tématu jsem se dostal tak, jako všichni ostatní v Evropě, kteří se tomu nějak systematicky věnují – že jsem na to narazil zblízka. Jednak jsem se setkal s lidmi, kteří měli kontakty s muslimskou komunitou tady v České republice, respektive s lidmi, kteří utekli z muslimské komunity – a to člověk vidí velice zblízka, jak to vypadá. Vidí, co se tam opravdu děje, má osobní svědectví, což je něco úplně jiného, než to číst někde v novinách. A druhá věc je, že se tak jako ostatní dívám kolem sebe, všímám si toho, jaké jsou trendy, protože mám nějakou profesi, a snad i nějaké analytické schopnosti, a jsem schopen nějakých časových srovnání, a je vidět, že se poměry Evropy posouvají, že se posouvají rychle a že je dramaticky ohroženo to, co bych nazval normálním, moderním, svobodným světem. A od toho je jenom krůček k tomu, aby člověk začal zkoumat, co je to za fenomén, začal si hledat knihy, začal mluvit s lidmi, začal číst nějaké studie – a pak vznikne nějaký obrázek.

Martina: Ty jsi se těmito tématy věnoval i v době, kdy to bylo, řekněme, na ostří nože. Ještě stále se nedá říci, že by to bylo svobodné téma, ale přesto všechno, když i deník Le Figaro, jak už jsem zmínila, zveřejnil svá zjištění, tak to učinil několik dnů poté, kdy spatřila světlo světa velmi kritická zpráva Evropského účetního dvora, která obvinila Evropskou komisi z neprůhledného a nepřiměřeného nakládání s dotacemi ve výši 7,4 miliardy eur, které byly rozděleny nevládním organizacím lobujícím za Green Deal. A v tu chvíli, když se toto zveřejnilo, tak se deník Le Figaro pochlapil a zveřejnil čísla, kolik bylo také vynaloženo na organizace, které podporují islamizaci Evropy. A od té doby v obou případech už uběhl nějaký čas – a nic se neděje. Řekni mi: To už neexistuje informace, která by občany donutila třeba k nespokojené reakci? Nebo alespoň k volání po převzetí zodpovědnosti?

Petr Hampl: Myslím, že reakce nebyla proto, že zveřejnění, o kterém jsi mluvila, nebylo pro většinu veřejnosti nějak šokující. To znamená, že všichni tak nějak tuší, že se něco takového děje, a tuší, že se to děje už celé roky. Je dobré si uvědomit, že takhle typicky probíhají společenské změny, a zejména změny k horšímu – tedy ne tak, že by se jednoho dne vyhlásila nějaká průlomová změna, že od zítra je to úplně opačně, ale stane se nějaká věc, která budí třeba nějaké pohoršení nebo pobouření, nicméně ti, kdo to dělají, to dokážou umanévrovat. A za půl roku se to stane znovu, a to už nevzbudí stejně velké pohoršení, a po dvou, třech, pěti letech si na to společnost zvykne, a pak, když se to provalí, tak všichni už vlastně nějak tušili, že se to děje.

Lidé si zvykli na podporu islámu a kulturně neevropských hodnot jako na součást režimu

Martina: Ale přeci jenom, když jim někdo kvůli tomu ještě tahá peníze z kapes, tak by to mohlo naše spoluobčany alespoň trochu znervóznit. A když zjistí, že ze svých kapes, místo aby je dávali dětem na obědy, dotují Muslimské bratrstvo, tak by to jednoho možná i trošku znervóznilo?

Petr Hampl: Tady jsou různé věci. Znervóznilo? Možná. Kdybychom se zeptali lidí, jestli s tím souhlasí, tak samozřejmě nesouhlasí. Dobře, ale zorganizovat revoluci, to není tak jednoduché, takže maximálně mohu napsat nějaký post na Facebook, a tím se vystavuji nějaké perzekuci nebo minimálně riziku perzekuce, takže to tak zůstane. Nezapomínejme, že většina lidí už to vnímá tak, že tyto věci jsou součástí režimu. Žijeme v nějakém politickém režimu a zvykli jsme si na to, že na Facebook nemůžu napsat cokoliv, jestliže nechci problém v práci. Zvykli jsme si na to, že když to někdo potřebuje, může zrušit volby nebo minimálně vyřadit kandidáta. Prostě na to jsme si zvykli – to už je součástí našeho politického režimu. Ale také jsme si zvykli na to, že vlády, které tady vládnou, podporují nejen islám, ale v podstatě všechno, co je kulturně neevropské. A můžeme s tím nesouhlasit, ale zvykli jsme si na to jako na běžnou součást našeho politického režimu – tak to teď prostě je.

Martina: Stejně tak, jako jsme si zvykli na to, že v okamžiku, kdyby jakýmkoliv způsobem vynaložila takovéto prostředky jakákoliv konzervativní strana, tak se strne obrovský poprask.

Petr Hampl: Ano – druhý den budou demonstrace a filozofické fakulty budou zaplaveny nějakými prapory, budou mít stávku a bude to na titulních stránkách v novinách jako kauza roku a kauza desetiletí. Ano, protože to je něco, co v tomto politickém režimu není zvykem, to znamená, není to součást režimu, má to povahu, řekněme, útoku na režim nebo dokonce, možná za nějakých okolností, revoluce, zatímco podpora průběžné a postupné islamizace je běžnou součástí režimu. Já bych řekl, že to pořád ještě není běžnou součástí režimu v České republice. V České republice pořád ještě očekáváme, a myslím, že to očekávají i třeba voliči pětikoalice, že vláda nebude podporovat radikální muslimské skupiny. V Anglii, ve Švédsku, v Německu, ve Francii už takové očekávání není.

Martina: Ty o tom mluvíš s vědeckou samozřejmostí a s odstupem, což je asi zdravé, protože nemá cenu se pořád divit, když tyto věci tak jsou. Ale když už tedy tento jev pozoruješ tak dlouho, že jsi ho vzal na vědomí jako danost, tak zjistil jsi, proč se to děje? Proč Evropská komise sponzoruje islamizaci Evropy a změnu celkového statusu quo v Evropě?

Petr Hampl: Napsal jsem o tom tlustou knihu, takže se tím samozřejmě zabývám, a na konci této knihy – myslím, že předloni vyšla verze, která se jmenuje „dvojka“, to znamená, že to je doplněná verze s obrovským poznámkovým aparátem.

Čtyři scénáře budoucího vývoje Evropy od postupné islamizace po zásah zvenčí

Martina: Kniha „Prolomit hradby“.

Petr Hampl: Ano. „Prolomit hradby dvě“, tam mám na konci čtyři scénáře. Jeden scénář říká: Všechno bude pokračovat tak, jako doteď, žádné velké změny, postupná islamizace radikálně podporovaná – bych řekl – nejen vládou, ale obecně politickou elitou, finanční šlechtou, prostě horními vrstvami společnosti. A bude pokračovat tak dlouho, až se jednou stane islám státním náboženstvím, a stane se to přirozeně, nenápadně, nikdo to nebude řešit. Což je jedna varianta dalšího vývoje. Druhá varianta dalšího vývoje je, že tak, jako jsme každý rok o něco chudší, o něco méně svobodní, je tady o něco větší vliv islámu a spousta dalších špatných věcí, jsme méně vzdělaní a tak dále, tak mezi tím přijde nějaký zlom. Možná něco ve smyslu zhroucení, a potom samozřejmě uvidíme, jestli by to vedlo k nějakým nepokojům, násilím, občanským válkám. Jestli by místní knížata nebo vojevůdci vyhlásili své království. Nevíme. Ale nepokračoval by tento současný režim a došlo by k nějaké dramatické změně. Já mám obavu, že v tuto chvíli jsou na takovou změnu nejlépe připraveny muslimské komunity a že by to pro evropské domorodce nebylo moc dobré. Takže to je druhý scénář. Ale třetí scénář je, že se ve společnosti zformuje nějaká kontraelita. To znamená někdo, kdo bude schopen se současným elitám postavit na odpor a nasměrovat celou civilizaci nebo celou západní civilizaci nějakým jiným směrem. A čtvrtý scénář: Zásah zvenčí. To znamená, že by nás okupovali třeba Číňané nebo – nevím – klidně Putin nebo někdo jiný. Prostě, že by se pod vlivem výrazné síly zvenčí začaly evropské společnosti měnit k něčemu jinému.

Martina: Proč se mi ani jedna z tvých vizí příliš nelíbí?

Petr Hampl: Já bych řekl, že trojka není tak úplně špatná. To znamená, že to je to, co teď v podstatě vidíme ve Spojených státech, a to nejen dva měsíce po volbách, ale to, co jsme tam viděli, řekněme, minimálně půl roku před tím. Já bych řekl, že zajímavé nebylo to, že v listopadu nějak dopadly, ale to, že půl roku před tím začaly spolupracovat proudy, u kterých se do té doby zdálo, že nebyly schopny spolupracovat. To znamená, že vznikla jakási aliance průmyslových magnátů, dělnické třídy, esoteriků, možná i trochu rasistů, rozhněvaných mladých mužů a spousty dalších relativně minoritních skupin, a ty vytvořily nějaké konzistentní hnutí, které se ukázalo, že je v součtu silnější než ti, kdo do té doby vládli. Myslím, že to není špatný vývoj. Je to samozřejmě vývoj překotný, vývoj se spoustou chyb, se spoustou nerovnováh, ale v zásadě si myslím, že by to nebyla žádná katastrofa.

Kaddáfího proroctví o padesáti milionech muslimů se začíná naplňovat

Martina: A samozřejmě je také možné, že ještě vznikne nějaká pátá, šestá verze, a navíc je ještě možné, že se naplní všechny tvé prognózy v různých zemích Evropy různě. A tak si pojďme teď rozebrat Evropu kámen po kameni, abychom zjistili, ve které zemi mají tendence, podle tvé teorie, k nějakému svému svébytnému vývoji. Muammar Kaddáfí v dobách, kdy ještě byl libyjským vůdcem, pronesl slova: „Alláh daruje vítězství islámu v Evropě bez mečů, beze zbraní, bez dobývání. Nepotřebujeme terorismus, ani sebevražedné atentátníky. Padesát a více miliónů muslimů změní v příštích desetiletích Evropu v islámský kontinent.“ Tehdy se na to evropští i světoví lídři dívali skrze prsty s dojmem, že tento tyran má velikášské myšlenky a blábolí o tom, jak ovládne svět. Jak to můžeme vnímat dnes? Měl Muammar Kaddáfí zkrátka jenom prorockou vizi?

Petr Hampl: Především to není jenom čistě jeho vize. On citoval jakéhosi – a teď nevím jméno – arabského filozofa a citoval něco, co mnoho lidí v arabském světě zná. To znamená něco, co bylo celému arabskému světu povědomé.

Martina: Nám to zprostředkoval právě on.

Petr Hampl: Ano. On to zprostředkoval, a bylo to pro nás šokující. Ale pro Araby to bylo něco jasného. Co se tady od té doby děje? Za prvé se opravdu potvrzuje, že islamizace Evropy je nesena migrací. Jsou nějaké, řekněme, domácí konverze, ale tyto domácí konverze nejsou početně významné. Druhá věc, která se ovšem tak úplně nepotvrzuje, jsou dělohy.

Martina: Tedy, že: „Zvítězíme dělohami žen. Porazíme vás.“

Petr Hampl: Ano, v tuto chvíli se zdá, že muslimové, kteří přicházejí do Evropy jako migranti, si v první generaci skutečně ponechávají zvyky z Afghánistánu, Egypta, to znamená mnohem větší rodiny a mnohem více dětí. Nicméně od druhé a třetí generace sice mají pořád o maličko vyšší porodnost než Evropané, ale rozdíl už není velký. To znamená, že přece jenom to není tak, že bude mít pět generací po sobě sedm dětí. Tak tohle se neděje. Kromě toho začínají mít problém s porodností v zásadě všechny muslimské země, snad kromě Afghánistánu a Pákistánu. Všude klesá porodnost. V Íránu už je tragická, je v podstatě stejná jako v nejméně plodných evropských zemích. V části Turecka je tragická, což je asi fenomén, že ve fundamentalistických oblastech je porodnost výrazně vyšší než v sekulárních nebo rozumných, jak bychom my řekli, částech Turecka. To znamená, že se uvnitř Turecka mění poměr fundamentalistů a umírněných.

Martina: Aha, to znamená, že v Turecku – podle toho, co říkáš – počet fundamentalistů narůstá geometrickou řadou, zatímco umírnění, stejně jako Západ, v podstatě vymírají.

Petr Hampl: Ano, to se tam děje. Typické městské kruhy v Istanbulu, vzdělaní lidé, jak jsme Turky znali, mají stejné rodiny jako Evropané. A pak tam jsou venkované, kteří pořád mají čtyři děti a stěhují se do Istanbulu, a berou si s sebou vroucí víru a fundamentalismus, a ochotu zachovávat všechny muslimské obyčeje, včetně těch velmi drastických. Ano, samozřejmě, že toto tuto zemi posouvá. Ale obecně bych řekl, že obrovská muslimská porodnost není takovou hrozbou, za jakou ji máme. Naopak si myslím, že podceňujeme práci bílých neislámských Evropanů, kteří odvádějí obrovskou část islamizační práce. Ještě je také dobré vidět, že od roku 2015 se výrazně změnila podoba islamizace Evropy nebo podoba vedení džihádu proti Evropě. V letech 2015–2016 se skutečně zdá, že v džihádistickém světě byla naděje, že tady dojde k povstání a k převzetí moci a k vyhlášení chalifátu v jižní Francii nebo někde jinde. Tedy, že se do Evropy dostanou bojovníci Islámského státu. Nějací se sem dostali, ale nikde nedokázali převzít moc a nikde nedokázali efektivně udělat velké povstání.

Martina: Jenom narostl počet teroristických útoků a nejrůznějších bojůvek. A byla to také doba, rok 2015, kdy si veřejnost poprvé všimla, že se něco děje, že sem proudí ať už legální nebo nelegální migranti.

Základní zbraní džihádu proti Evropě se staly soudy místo atentátů

Petr Hampl: Ano. I podoba atentátů se zmenšila. Byla vlna, kdy atentáty byly s 50, 70 mrtvými. Dneska je to spíš každodenní život – tu dva propíchnutí, tu jeden zajetý, tu jedna uříznutá hlava, a pak dva dny nic. Je to více těchto drobných věcí. Ale to, co se stalo místo tohoto dramatického násilí, jak se píše a jak píší i sami muslimové, je to, že: „Základní zbraní džihádu proti Evropě jsou soudy“.

Martina: To mi vysvětli.

Petr Hampl: To znamená stovky podání k Ústavnímu soudu nebo nejdříve k obyčejným soudům, že to či ono je diskriminace, že ten či onen domácí zákon nesmí být vymáhán vůči muslimským příchozím. A těchto rozsudků jsou desítky.

Martina: A tím pádem nepředpokládám, že přišedší muslimové absolvovali nějaké právnické minimum, ale že jim v tom právě pomáhají původní obyvatelé, bílá skupina, která mění postavení islámu v Evropě? Tak jsi to myslel?

Petr Hampl: Ano, přesně tak, jsou to bílí právníci vyrostlí a vystudovaní v Německu, Velké Británii, České republice. Konec konců si vzpomínám na případ, který byl tady v České republice, který šel nakonec do ztracena, kdy na jedné zdravotní škole dvě žákyně podaly žalobu, že jsou diskriminovány tím, že nemůžou nosit islámský šátek. Pak to šlo k soudu a soud školu odsoudil. Mezi tím byla škola různě šikanována, ředitelka školy byla šikanována, měla speciální kontroly a tak dále. A je dobré si všimnout, že Somálka, která údajně podepsala jakousi plnou moc a měla být diskriminována, vůbec k žádnému soudu nepřišla – pravděpodobně už vůbec nebyla na území České republiky. Jestli ji mezi tím ukamenovali v nějakém západoevropském ghettu, nebo co se stalo – nevíme, prostě zmizela beze stopy. A celou tuto žalobu vedli čeští neziskovkáři a čeští právníci, a celé to bylo naprosto zásadní, protože vlastně dostali stanovisko Ústavního soudu, že pokud je na muslimy a nemuslimy aplikováno stejné pravidlo, pro muslimy to znamená nějaké trauma a pro české lidi ne, tak se jedná o nepřímou diskriminaci.

Martina: Takže toto byl přelomový rozsudek?

Petr Hampl: Nebyl to přelomový rozsudek, protože to potom shodil nějaký další soud a mělo se to soudit znovu, a najednou to protistrana stáhla. Já to přičítám tomu, že už nedokázali sehnat tu Somálku, která úplně zmizela, a nebyli schopni pokračovat, takže v tuto chvíli je to otevřené, šlo to do ztracena. Nemáme žádný platný průlomový rozsudek, ale jenom upozorňuji, že to všechno dělali čeští občané, tady vystudovaní etničtí Češi.

Islamo-leftismus spojuje radikální islám s progresivistickou levicí

Martina: A to máš ještě pravdu, že u nás jsme vůči těmto projevům poměrně zdrženliví oproti jiné části Evropy. Máš vysvětlení pro to, že se tyto věci v Evropě odehrávají v tak obrovském měřítku – pro mě tedy ne zcela pochopitelném – že stoupenci multikulturalistické ideologie mají obvykle velmi kladný vztah k migrantům, k muslimům, k islámu, a to přesto, že jsou to třeba homosexuálové nebo členové LGBTQ komunity, se kterými, dá se říct, islám nemá moc slitování? Rozumíš této dysbalanci, disproporci a tomuto ne příliš pochopitelnému postoji?

Petr Hampl: Rozumím tomu, protože existuje slovíčko „islamo-leftism“.

Martina: Islamo…?

Petr Hampl: Islamo-leftism, islamo-levičáctví. Někdo mi říká, že bych to měl raději překládat islamo-progresivismus. Je to ideový proud, který spojuje radikální islám s radikálním evropským progresivismem. A představa, která za tím je, je společnost rozdělená do dvou částí: Bude tam vládnoucí vrstva – ta bude muslimská – my se asi ještě dostaneme k Británii, k britskému případu – což asi bude znamenat, že mnozí příslušníci současné elity konvertují k islámu. A druhá část bude podřízená masa. Tam jsou samozřejmě nějaké podmínky, které stanovil Mohammed, jak má tato podřízená masa žít, ale jsou to spíš věci, že musí platit speciální daně, nesmí být ozbrojena, nesmí kritizovat islám a tak dále, ale co se týče jejich sexuální morálky, tam žádná omezení nejsou. Takže je možné, aby podřízená masa měla 76 pohlaví a nevím, co všechno ještě. Vládnoucí vrstva bude muslimská. To je obraz, který je – nechci říct, že takový bude – možný.

Martina: A myslíš, že levicovým progresivistům tato představa vyhovuje? Já si nemyslím, že právě tito lidé – kteří preferují a stále opakují právo na sebeurčení, chodí v průvodech – si představují, že budou podřízenou masou.

Petr Hampl: Ne, to určitě ne. Myslím, že hodně z nich si představuje, že budou součástí vládnoucí vrstvy. Také nezapomínejme, že když se podíváme, jak to vypadá v reálných islámských společnostech, tak když vezmeme nejbohatší šejky a tak, tak tam to většinou s dodržováním všech muslimských pravidel není až tak úplné. To znamená, že na dvorech šejků najdeme homosexualitu nebo tam najdeme, že se tam pije alkohol. Najdeme tam různé výstřelky, které by jinde byly pokládány za dekadentní. Ale nikdo se neodváží sultánovi říct: „Sultáne, toto nesmíš dělat.“ Tyto společnosti fungují jinak. To je jedna věc. Druhá věc: Nečekejme od progresivistů nějaké racionální promýšlení věcí. Tito lidé jsou vedeni davem, davovou emocí. Je to hodně emotivní, hodně zaměřené na momentální dojem. Konec konců to vidíme stejně i ve vztahu k válce na Ukrajině nebo jinde. Řeší se emoce, řeší se okamžité emoce.

Martina: Sebeprožívání vlastního dobra.

Petr Hampl: Ano, to tam rozhodně je. A také se tam řeší příslušnost ke skupině. To znamená, že člověk řeší: „Čeká se ode mne tento názor? Čeká se ode mne tento pocit? Jaké emoce se ode mne čekají? Jak bych měl vystupovat?“ Ale že by někdo domýšlel nějaké důsledky, které budou za deset, za padesát let? To myslím, že je minimální.

Žurnalistika se změnila z hledání pravdy na evangelizaci správných názorů

Martina: Petře Hample, a chápeš, proč tímto způsobem posledních asi deset let vystupují a postupují i novináři, kteří svým způsobem mrzačí novinářské řemeslo, protože o tom neinformují, věci vymlčují a manipulují fakta tak, aby vždy vyznívala – zejména v minulých letech – ve prospěch islamizace Evropy?

Petr Hampl: Určitá nechuť o tomto mluvit je dlouhodobá. V západní Evropě je to možná dokonce od 80. let a u nás od 90. let, že se k otázce islámského násilí přistupuje s rozpaky, že se zvýrazňuje jakási pofidérní evropská vina a tyto věci. To myslím, že je ve vzdělaneckých kruzích dlouhodobě, není to jenom otázka posledních deseti let.

My jsme začínali tím, co je charakteristikou současného politického režimu. Tím, že se mění politický režim nebo se změnil – dneska už žijeme v jiném, než jsme žili před dvaceti lety – tak se mění žurnalistika. Je to vidět i na tom, že se mění podoba tohoto řemesla. Přestaly se třeba oddělovat komentáře od zpravodajství, což ještě za mého mládí bylo naprosto součástí novinářského řemesla. Přestaly se dělat backgroundy do dolní části článků. Nebo bylo ctností, samozřejmostí, že když mám v článku nějaký názor, tak ještě musím zavolat někomu z opačné strany, abych to měl vyvážené, byť to třeba můžu někomu zmanipulovat, můžu dát někomu více prostoru, ale ctností, samozřejmostí je mít tam obojí. Mě učil psát Pavel Šafr a i on nás v 90. letech tlačil k těmto věcem. Dnes, když se podívám…

Martina: To už bylo dávno.

Petr Hampl: To je hodně dávno. Ale já se nechci bavit o Šafrovi, ale chci říct, že takhle žurnalistika fungovala. A dneska, když se podíváme, jakým stylem se píší články, tak to jsou spíš angažované referáty, kde pisatel nebo novinář ukazuje, jaký je jeho postoj, a předvádí, že to tedy vidí správně. To je úplně jiný žánr.

Martina: Máš pravdu, že se zcela změnil kánon žurnalistiky, protože – o tom už jsme se bavili několikrát – novináři už nehledají pravdu, oni ji našli, a teď ji potřebují sdělit a pokud možno evangelizovat. Dá se tedy říci – poté, co jsme v žurnalistice zažili třeba v posledních deseti letech – že se mainstreamová média podílela na současném stavu postupující islamizace Evropy, protože o tom odmítala věcně, fakticky informovat a brát to vůbec na vědomí?

Petr Hampl: Jednoznačně ano. Musím tedy říct, že tady v České republice se to trochu posouvá v tom, že v posledních dvou letech, možná v posledních třech letech, přece jenom i v mainstreamu nebo v hodně progresivistickém mainstreamu čas od času projde nějaký článek, který líčí problém nebo to, že někde bylo něco odhaleno. Konec konců, když bylo několik případů teroristických skupin v pražské mešitě na Černém Mostě, tak třeba Mladá fronta DNES o tom psala docela podrobně. Takže občas se to dostane i do mainstreamového tisku, což bylo před nějakými osmi, deseti lety nemyslitelné. Já si ještě pamatuji, když Učitelské noviny někdy v roce 2018 nebo 2019 se mnou natočily rozhovor, tak se řešilo až na ministerstvu školství, jestli mají být zrušeny, nebo nemají být zrušeny. To byl totální skandál. Přitom v tomto rozhovoru nebylo nic, co by dneska nebylo všeobecně známo nebo co by bylo dneska popíráno, tedy, že tady jsou muslimské komunity, že mají ambice stát se dominantními, že rostou – nic jiného jsem tam neměl. Já vlastně ani nevím, jestli ještě dneska Učitelské noviny existují – ale opravdu, když se to řešilo na ministerstvu, tak se k tomu všichni vyjadřovali, jako že je to něco naprosto za čáru, jako kdybych tam napsal, že Adolf Hitler měl pravdu, že zabije židy, nebo něco takového. Myslím, že v České republice se to už posouvá. Neposouvá se to k tomu, že by se mohlo mluvit o nějakém řešení, to ani náhodou, ale aspoň k tomu, že se připouští, že by tento problém mohl být. To ano.

Martina: Takže už jsme se dostali k tomu, že to jakože vidíme.

Petr Hampl: Ano, už máme zavřené jenom jedno oko.