Nejsem pesimista, ale racionálně vidím, že ke změně špatného přístupu ke krajině nás asi přiměje až nějaký vážný průšvih

Ano, je spousta věcí, na které máme vliv, ale když budeme obviňovat každého, kdo na nebezpečí poukazuje, že „straší“, pak máme stoprocentní jistotu, že to pro nás dopadne hodně špatně. Naději máme jen tehdy, když se postavíme k celému životu čelem, jak k tomu příjemnému, tak i k tomu nepříjemnému nebo hrozivému. Když ho pravdivě zhodnotíme a uděláme něco pro to, aby byl svět lepší. Také o tom jsem už v předchozích dílech hovořila s agrárním analytikem Petrem Havlem a to je také tématem třetího dílu.

Martina: Pojďme se tedy věnovat tomu, co může udělat každý, tedy co pro krajinu, udržení vody v krajině a tím pádem pro svůj budoucí zdejší chléb můžeme udělat my, respektive každá obec. Je tady vůbec místo pro iniciativu obcí, regionů a menších či větších územních celků?

Petr Havel: Každý může udělat samozřejmě mnohé.

Martina: To bych úplně neřekla, protože vy sám jste třeba prohlásil, že domácnosti mohou šetřit vodou, jak chtějí, a proti suchu to nepomůže.

Petr Havel: To je pravda.

Martina: To jsou teď dvě otázky, které visí ve vzduchu.

Petr Havel: To se vzájemně nevylučuje. Jedna věc je ušetřit vodu, což je z toho pohledu, abychom si vody více vážili, vlastně dobře, ale samozřejmě to nebude znamenat, že když doma ušetřím 10 litrů, tak tím zastavím riziko nějakých klimatických změn. Vnímám tyto snahy o šetření s vodou spíše jako součást jisté osvěty, schopnosti nebo tlaku na to, aby si společnost uvědomila cenu vody. Samozřejmě také částečně jako volání k návratu k některým starým dobrým praktikám.

Mimochodem, do dneška je na celém světě zcela běžné zalévat zahrádky vodou, která mi steče ze střechy do nějakého sudu pod okapem, zatímco my jsme se na to postupně vykašlali. Nevím proč, někdo asi nechtěl mít ty sudy pod okapem, takže zaléváme vodou, kterou jsme si natočili z kohoutku, nebo si s ní lidé napouštějí bazény. Tím samozřejmě snižují tlak vody v trubkách, dokonce mohou o vodu dočasně připravit některého svého souseda, protože všechna voda proudí do bazénu, a ne do vedlejšího kohoutku.

Toto jsou všechno cesty, které jsou sice dobré, ale problém je v tom, že řešíme drobnosti, a nevěnujeme se podstatě problému. Sucho nám to nevyřeší, sucho nám vyřeší krajina – její členění, struktura, způsob, jakým se tam lidé chovají, a zdaleka nejen zemědělci. Ačkoli to hodně svádíme na ně, a někdy oprávněně, není to jen na nich, protože i my zabíráme půdu. Já tvrdím, že i ta méně kvalitní půda aspoň nějakou vodu zadrží, rozhodně víc, než když zem pokryji asfaltem nebo betonem. Takže my všichni se musíme nějakým způsobem podívat na tuhle problematiku a hlavně přehodnotit spíše naplňování než dikci zákona.

V zákonech máme to, že se nemá stavět v záplavových oblastech, ale stejně se tam staví; že v aktivní zóně, tedy tam, kde proudí voda, když jí je víc, nemá být už vůbec nic, a stejně tam stojí stavby. Takže musíme především zvýšit vymahatelnost stavebního zákona. Tam, kde jsou rezervy, a ty samozřejmě jsou, tak jedině tam bych byl pro zpřísnění, jinak si myslím, že máme zákony přísné dost. Hlavní problém je s aplikacemi zákonů, ale je to také o stavebním zákoně a o tom, aby lidé neusilovali o výstavbu chat a domů na břehu řeky. Tím pádem tam riskujete při povodních nebo větší vodě nějaké poškození na majetku, možná i na lidských životech, a samozřejmě se tím komplikuje také protipovodňová ochrana. Čili je to také o tom, jak se chceme chovat v ohledu ke svým volnočasovým aktivitám, rekreačním chalupám, chatám, objektům… A to vše zase souvisí se stavebním zákonem.

Je toho opravdu strašně moc, ale základ je v tom chovat se odpovědným způsobem k půdě. To je možné dvěma způsoby. Buď, když jde o hospodáře, tak aby měl ke své půdě vztah. Potom ji nebude ničit, protože chce své hospodářství předat dalším generacím; pakliže mluvíme o rodinných farmách. Jestliže je to půda pronajatá z pozice vlastníka, tak je potřeba bedlivě sledovat, kdo a jakým způsobem na ní hospodaří. Není úplně nejlepší pronajmout vždy půdu tomu, kdo nejvíc nabízí nebo kdo je nejpřesvědčivější, ale je potřeba se dívat na to, jak na půdě nájemce skutečně hospodaří. Takže je to nekonečné množství malých rozhodnutí a postupů, kterými může ke zlepšení stavu půdy přispět každý z nás.

Martina: Pane Havle, když to tak jen poslouchám a sumíruji – docílit vymahatelnosti stavebního zákona, nehospodařit jen za účelem zisku, ale především pečovat o půdu a o krajinu, zlepšit komunikaci mezi odborníky a úředníky…

Petr Havel: Jsou to obecné fráze, co?

Martina: Nejen obecné fráze, ale když to všechno sečtu, tak v podstatě té krajině moc šancí nedávám, protože to jsou prostě věci, které… Zkrátka, dokud voda nedojde nebo dokud se potraviny nezdraží fatálním způsobem, tak tady k tomu všemu nevidím vůli – a to nejsem skeptik.

Petr Havel: Za prvé si myslím, že zdražení potravin si nebude mnoho lidí spojovat s vodou, protože tam je potřeba vědět, kolik k čemu je potřeba vody, atd. Lidé zaznamenají zdražení potravin, ale nebudou za tím vidět vodu, takže cesta k nápravě přes zdražení potravin nepovede.

Martina: Ale až bude mrkev stát 30 Kč, tak budeme jednat, budeme ochotnější naslouchat tomu, co by za tím třeba mohlo být. Stejně jako když raketově zdražilo máslo, tak jsme se teprve začali zajímat o to, jak to vlastně je s mlékárenskou produkcí u nás.

Petr Havel: Začali jsme se zabývat hlavně tím, kde se dočasně prodává máslo ve slevě.

Martina: Já nejsem skeptik. Vidím, že vy ano.

Petr Havel: Lidé se kvůli tomu i prali v obchodech.

Martina: Ráda bych se zeptala na jednu věc, kterou však nemám potvrzenou. Je pravda, že Evropská unie platila nějakou částku těm, kdo produkují mléko, za to, že ho nevyprodukují?

Petr Havel: Ano.

Martina: Aha. Já jsem tomu nechtěla věřit. Znáte přesné čísla?

Petr Havel: Tuším 150 euro na 1000 litrů. Číslo 150 tam bylo, ale teď nevím, v jaké souvislosti.

Martina: Ale to připomíná Hlavu 22.

Petr Havel: Regulace plodí regulace. Začátek byl v tom, že v roce 2015 byly zrušeny mléčné kvóty. To znamená, že do té doby mohly jednotlivé země vyprodukovat jenom určité množství mléka, a když vyprodukovaly více mléka, tak musely platit sankce, takže se nevyplatilo produkovat více mléka, než byla tzv. národní kvóta.

Martina: Což je ale už jen samo o sobě šílené, ta národní kvóta. Nebo to dává nějakou logiku? Nerozumím tomu.

Petr Havel: Samozřejmě zemědělsky to logiku dává, protože v okamžiku, kdy byla regulována produkce mléka, tak to zemědělcům zajišťovalo určité ceny. Když je něčeho moc, tak pochopitelně cena padá.

Martina: Tomu rozumím.

Petr Havel: V okamžiku, kdy bylo množství mléka regulované, to měl být základní nástroj k udržení stability ceny a to se relativně dařilo, i když cena kolísala i v minulosti před zrušením kvót.

Martina: Dává mi to smysl ekonomicky, ale zdravý rozum to nebere.

Petr Havel: Za prvé to všechno vždy odnese spotřebitel, který zaplatí vyšší cenu vycházející z toho, že tam není volné konkurenční prostředí.

Martina: Po tomto musí docházet k masivnímu obracení starých hospodářů v hrobě.

Petr Havel: Hospodářů ze starých časů asi ano. Kvóty na mléko v unii vznikly dávno předtím, než do ní Česká republika vstoupila, je to několik desítek let starý mechanismus, který má za úkol udržet určitou cenovou hladinu pro zemědělce, ale také určitý pohotovostní kapitál, protože mléko je komodita, která vzniká denně. To znamená, že každý den kráva nadojí, každý den je mléko někam svezeno a zemědělec může v podstatě každý den počítat s provozním kapitálem. To prakticky u žádné jiné komodity nejde – obilí máte jednou za rok, v příznivých klimatických podmínkách dvakrát za rok, prasečí cyklus je půlroční, vajíčka také nesnášejí slepice každý den.

To znamená, že nějaké stabilizace nebo regulace trhu s mlékem mají důvod dvojí – peníze a cash flow pro zemědělce. To je samozřejmě výhodné jenom pro zemědělce a vše je to na úkor další společnosti. Když v roce 2015 kvóty padly, jelikož se jedná o strategickou surovinu z hlediska např. cash flow, tak všichni v Evropě navýšili cenu mléka. Výsledkem bylo, že cena spadla na asi druhé historicky nejnižší minimum za posledních 20 let. Když EU zrušila regulaci kvót, tak pak nastolila druhou regulaci, a totiž aby motivovala zemědělce ke snížení produkce, tak jim vyplácela kompenzaci za to, že ji nebudou navyšovat. Celá řada zemědělců toho v unii využila. A u nás také. Není pravda, že by se ČR nezapojila.

Výsledkem bylo opět vychýlení kyvadla na druhou stranu, to znamená, že najednou bylo mléčné suroviny zase pro změnu méně. Navíc spotřebitelé (což já považuji za pozitivní), začali více jíst tučné mlékárenské produkty, protože se přeci jen neprosadilo, že bílá obarvená voda, čili odstředěné mléko, je ta správná tekutina; ono tam z toho mléka už skutečně moc není.

Kombinace toho, že byla větší spotřeba tučných surovin, nižší spotřeba mléka – a zároveň se zvýšila poptávka po mléku v asijských zemích, způsobila zdražení másla. U nás byl ještě čtvrtý faktor, a to role médií. Každý den si lidé přečetli, že máslo nebude stát 50 Kč, ale 60 Kč, pak že místo 60 Kč dokonce 70 Kč, a tak začali máslo nakupovat víc, než by ho normálně nakupovali. Tím se samozřejmě cena povytáhla ještě o něco víc, než by mohla být.

Martina: Jenomže tato věc, kterou jste právě popsal, o kvótách a kompenzacích za to, že zemědělci nebudou třeba navyšovat produkci mléka atd., je evidentně systém slepých uliček.

Petr Havel: Samozřejmě.

Martina: Patříte tedy k těm, kteří si myslí, že záchranou pro zemědělství je zrušení veškerých dotací?

Petr Havel: Nepatřím, protože to je takový populistický výkřik liberálů, kteří ovšem asi vůbec netuší, že zemědělství není dotováno jen v u nás, jen v Evropské unii, ale že je dotováno naprosto na celém světě – v Austrálii, v Americe, v Rusku, v Číně, dokonce v chudé Indii, v Indonésii. V rámci Evropy je třeba zemědělství dotováno v bohatých zemích, jako jsou Norsko a Švédsko, které nejsou v Evropské unii, ještě více než v zemích Unie.

Jinými slovy – musela by být globální dohoda na úrovni WTO, Světové obchodní organizace, a protože v řadě rozvojových zemí tvoří zemědělství 60 až 80 % HDP, tak je to v podstatě neprůchodné, protože také pobírají dotace. Kdyby se dotace zrušily, tak by se na globální úrovni stalo něco podobného jako s tím mlékem. Trhy by se nepředvídatelně obrovsky rozkolísaly směrem nahoru i dolů. Samozřejmě by se to během deseti, dvaceti let uklidnilo a vznikl by ten pro někoho kýžený volný trh, ale do té doby by zkrachovaly miliony zemědělců na celém světě, mnohé země by měly problémy. Takže zrušení dotací není v praxi možné a jediné, co je možné udělat s dotacemi, je to, aby nebyly spojené s produkcí (a o to se nejen Evropa snaží), ale aby to bylo ohodnocení veřejného zájmu péče o krajinu. Dotace jsou jedním z nástrojů, který když bude dobře nastavený, tak může hodně pomoci i naší krajině ve stavu půdy i vody.

Martina: Dá se vystopovat, kdy se to u nás pokazilo? Máme totiž tendenci říkat, že péče o krajinu souvisí čistě s rozoráváním mezí, rušením remízků, vytvářením velkých lánů apod. Mně se však nechce úplně věřit, že jsme to dokázali zkazit za tak rekordně krátkou dobu. Vykazovali jsme už předtím určité jevy špatného hospodáře v krajině?

Petr Havel: Korektní odpověď je, že určitě i před rozoráním mezí byli hospodáři, kteří se nestarali tak úplně dobře. Základ toho všeho ale byl v rozorávání mezí. Je celá řada lidí, kteří tvrdí, že i v té polistopadové době se udělala spousta chyb, a udělalo, to je pravda, ale generální narovnání řek, rozorání mezí, odstěhování původních vlastníků do jiných oblastí, aby byl přerušen jejich vztah k půdě, to byl základ toho všeho zlého.

Příroda je však mocná čarodějka, jak by řekl klasik, a má opravdu neuvěřitelné samočisticí procesy. Přestože se toto stalo v 50. letech, tak si s tím dokázala příroda nějak poradit a plíživě se připravovala stávající situace. Dnes už vyústila do stavu, který lze označit opravdu jako krizový. Samozřejmě, že se postupně přidávaly další faktory, ale také už v podstatě v tom předlistopadovém období. Například chemie… to znamená, abychom zvýšili výnosy, dáme do půdy chemii. V dnešní době se chemie dává daleko méně než v předlistopadovém období. Chemie zahubila mikroorganismy v půdě, které rozkládají látky a dělají dírky do půdy, tím pádem se v ní může zadržet voda.

Postupně také mohutněly zemědělské stroje. Dnes máme mnohatunové kolosy, které jezdí po zemědělské půdě a postupně (podle výzkumu Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd) je dnes už 40 % půdy v ČR poškozeno utužením. Samozřejmě, když je něco tuhého a neprostupného, nedokáže to zadržovat vodu. Poslední dobou se to trochu mění a nastupují metody precizního zemědělství, kdy zemědělská technika jezdí podle družicového signálu. To znamená, že mimo jiné neprojede podruhé stejným místem a tím se snižuje riziko utužení.

Důležité je, že se na tyto věci reaguje vždy až ex-post. Degradační proces se sice zbrzdí, ale nenapraví se a nedostaneme se do výchozího stavu. Navíc teď máme před sebou zákon o odpadech a další zákony s cílem zlepšovat stav životního prostředí, ale jedním z projevů je, že odpad z čistíren odpadních vod, ze septiků a bezodtokových odpadních jímek, čili z žump, nebude smět zpět na pole. Jestli to takto bude pokračovat dál, tak bude větší eroze půdy, hmotu nebudeme moci doplňovat, protože si na to uděláme zákony.

Martina: Proč si tak děláme ty zákony? Je to dobré?

Petr Havel: Je to něco, čím trpí celá oblast legislativy a přístup k vodě, k půdě a krajině. Jde o jednostranný pohled. Jedna věc je tedy pozitivní – nebudeme mít na zemědělské půdě chemické látky, které zůstávají například v čistírnách odpadních vod. Na druhou stranu tam sypeme chemii prostřednictvím pesticidů, herbicidů, insekticidů, fungicidů atd.

Martina: Zkoušel jste tyto informace předat dál?

Petr Havel: Nejen já jsem napsal stovky článků, ale potíž je právě v tom, že nelze stav naší krajiny řešit jedním opatřením, vytrženým z dalších souvislostí, byť by bylo sebekrásnější a veřejně prospěšnější, ale vždy je to jen o tom, že určitá opatření prosazují jen určité lobbistické skupiny a jiné lobbistické skupiny se jim brání. Ve výsledku vznikne nějaký kompromis nebo jedna skupina přetlačí tu druhou, ale nevzniká komplexní řešení. Je to něco, čím si asi musíme nějak projít.

Spouštěcím mechanismem ke změně přístupu, ke komplexnosti řešení bude asi skutečně až nějaký průšvih. Bude muset asi dojít k tomu, že některá větší obec se ocitne bez pitné vody, nějaké rozsáhlejší území nebude mít vodu ve studních nebo se jednoduše ještě na nějakém jiném území než na jižní Moravě ukáže, že tam není možné udělat konkurenceschopný hektarový výnos při produkci hospodářských plodin, a tamní zemědělci třeba zkrachují, protože budou mít vysoké náklady na obnovu kvality půdy. Vypadá to tak, že bez nějakého průšvihu zřejmě nebudeme chtít řešení hledat nebo ho budeme chtít hledat, ale nebudeme schopni ho realizovat.

Martina: Pane Havle, já vám moc děkuji za to, že nad naší krajinou a tím pádem i naší budoucností stále přemýšlíte.

Petr Havel: Přemýšlet nestačí, ale děkuji a přeji hezký den všem.

Martina: I tak to není málo. Díky!