Svět se zbláznil, kapacita psychiatrických léčeben nestačí, už není kam lidi posílat

Proto hledáme pomoc u klasické, ale i různých forem alternativní medicíny. A jednou z cest je psychosomatická medicína, která mimo jiné vychází z toho, že se naše problémy somatizují do různých forem tělesných problémů. S doktorem Janem Hnízdilem pokračujeme v rozhovoru o současné společnosti a jednotlivcích, kteří ji na jednu stranu tvoří, a na druhou stranu jsou jí ovlivňováni a vláčeni jako tříska v proudu dravé řeky. A také o využití psychosomatické medicíny k tomu, abychom se mohli pokusit problémy naše i společnosti jako celku, včetně duševního a fyzického zdraví, nějak rozplést – a sebe i civilizaci uzdravit.

Martina: Pane doktore, zajímám se o zdraví světa, protože si myslím, že duše světa je s tou naší velmi provázána. Nevím, co která zrcadlí, ale když se podíváte na současný svět, co si myslíte, že se s ním děje? Hovoří se o rozkladu hodnot a morálky. Je to přirozený života běh, který tady byl vždy, nebo máte pocit, že se děje něco divného?

Jan Hnízdil: Myslím, že to přirozený jev není a celý problém civilizace vidím v iluzi nekonečného růstu. V situaci, kdy energetické vlastnosti planety jsou omezené, dochází pitná voda, zdroje ropy, je celý systém západní civilizace založen na neustálém ekonomickém růstu. Musíme víc vyrábět, víc spotřebovávat, víc nakupovat, neustále musí růst HDP. Jenomže na omezeném prostoru planety to prostě nejde, energetické rezervy docházejí a my bychom stále chtěli žít tímto způsobem.

Ale už svítí všechny červené kontrolky, takže skutečně tato civilizace, pokud bude pokračovat tímto způsobem, mluví o tom dalajláma, psal o tom Radkin Honzák, tak tato civilizace může skutečně skončit. Takto už to dál nejde. Takže já pacientům v ordinaci sděluji: zastavte se, ta nemoc není pokyn „Utíkejte k doktorovi pro léky“, ale říká: „Zastavte se, zamyslete se, takto už dál žít nemůžete.“ To je i zpráva pro celou civilizaci. To je zpráva pro všechny: Takto už to dál nepůjde. Energie dochází.

Obávám se, že tato společnost může v důsledku sebezničujícího chování skončit

Martina: Říkal jste, že tato civilizace je v situaci, kdy nezná řešení co dál. Máte nějakou vizi, co by se mělo stát, kromě zastavení se?

Jan Hnízdil: Nemá řešení a to je zase živná půda pro mecenáše a psychopaty, kteří využívají obrovského strachu a znejistění lidí a národů k tomu, aby vystoupili: „Já vás spasím. Já vím…“ Ale oni také nevědí. Je potřeba, aby se lidé soudní, rozumní, vzdělaní, začali opravdu zajímat a diskutovat o tom, jak dál, když ne takto. A spousta lidí se o to snaží, například dalajláma, kolegové psychosomatici. Máme spoustu nesmírně moudrých, vzdělaných lidí, kteří upozorňují a varují před neudržitelností této situace. Skutečně se obávám, že tato společnost může v důsledku sebezničujícího chování skončit.

Martina: V souvislosti s tím, že společenský systém je nemocný, říkáte, že ten, kdo se na něj adaptuje, je vlastně postižený, že lidé trpící úzkostí nebo depresí jsou paradoxně normální, protože ještě cítí tu disbalanci. Je to opravdu tak?

Jan Hnízdil: To je citace Ericha Fromma, se kterou se zcela ztotožňuji, protože skutečně existuje obrovský nárůst duševních nemocí, úzkostí a depresí. U nás se v současné době soustavně léčí antidepresivy evidovaných asi 600 tisíc lidí a spousta dalších užívá psychofarmaka zcela nekontrolovatelně, protože už nemohou. Skutečně se nedokáží adaptovat na nesmírně hektický, stresující společenský systém. A psychopaté, kteří tento systém nastavují a organizují, říkají: „Vy jste nějaký divný, máte deprese, úzkosti. Běžte k doktorovi, měl byste užívat prášky.“

Materiálně a technicky se máme tak, jak jsme se ještě nikdy neměli, ale za jakou cenu? Za cenu rozpadu rodiny, ničení životního prostředí, za cenu zdraví.

Martina: Ale čím to? Lidé mají všechno, nemusíme se bát o život, nemusíme se bát o to, že zítra nebudeme mít co jíst, že děti nebudou ve škole, protože základní školství je povinné. Technicky se máme opravdu jako v bavlnce, tak proč čím dál tím větší armáda plní čekárny u psychiatra?

Jan Hnízdil: No, my se sice máme materiálně, technicky tak, jako jsme se ještě nikdy neměli, ale za jakou cenu? Za cenu rozpadu rodiny, ničení životního prostředí, za cenu zdraví. Vláda, politický systém, chce s lidmi manipulovat, a když zde není reálná hrozba, tak oni teda nějakou imaginární vytvoří, například ohrožují nás imigranti – a přitom tady žádní nejsou.

Martina: Ale jsou v Evropě. A pokud je zde Schengen a když člověk umí počítat, tak ví, že donekonečna se Německo nafukovat nemůže. Tak jak říkáte vy: zdroje dojdou.

Jan Hnízdil: Nemůže. Je potřeba lidem v klidu sdělit: „Ano, je tady obrovský imigrační problém. Musíme ho řešit. Musíme se společně podílet v rámci EU a v rámci celého globálního systému na řešení těchto zásadních problémů, jako je nedostatek vody, znečištění životního prostředí, nedostatek základních potravin, nedostatek energie a pohyb obrovského množství lidí.“ To nemůže vyřešit jeden stát a je iluzí si myslet, že my se tady opevníme, že postavíme vysoké ploty a nikoho sem nepustíme. No my sem nikoho nepustíme, ale pak se nedostaneme ven a my si tady vlastně zařídíme, jak nás nabádají naši političtí vůdci, koncentrační tábor. Nikoho sem nepustíme, ale nikam se nedostaneme.

Je nutné změnit zásadním způsobem myšlení. Odstoupit od nekonečného růstu a věnovat se vnitřnímu rozvoji, ekologii, pěstování vztahů.

Martina: Ale třeba tento příklad imigrace je exemplárním příkladem bezradnosti komunikace společnosti, protože politici tuto otázku nejsou schopni vůbec vyřešit, ani mezi sebou, ani na úrovni Evropské unie. Nejsou schopni se domluvit na základních parametrech, jaké bychom měli jakožto Evropa přijmout dohromady, a zároveň v okamžiku, kdy kdokoliv s dílčími body nesouhlasí, tak je označen za extrémistu, fašistu, rasistu a tak dále. Stačí mít jenom jiný názor.

Jan Hnízdil: No, nevědí si s tím rady, nenacházejí řešení, protože v rámci tohoto společenského systému založeného na neustálém ekonomickém růstu, to řešení nemá. Tady je skutečně nutné změnit zásadním způsobem myšlení. Odstoupit od nekonečného růstu a věnovat se vnitřnímu rozvoji, ekologii, pěstování vztahů. To je úplně jiný pohled než ten současný, který je založen na ekonomickém modelu.

Martina: Řekněte mi, kde jsou příčiny toho, že nejsme schopni spolu komunikovat? Člověk se rozhlédne po nedávné historii, když si vzpomeneme, co třeba jenom u nás přinesly prezidentské volby, co přináší mnoho návrhů na nějaké řešení… Když například odborníci přijdou s tím, že je potřeba postavit přehradu, a najednou vypuknou proti tomu na internetu protesty, protože přehrada samozřejmě bude muset něco zaplavit. A ti lidé si nadávají a nikoho už nezajímají argumenty, nikoho už nezajímá realita, fakta, jenom do sebe bušit a vymezovat se vůči jakémukoliv názoru.

Jan Hnízdil: No, protože snahou politických vůdců a intencí jejich psychopatologie je, aby mohli občany ovládat, rozdělovat, rozeštvat, naštvat, vyvolávat negativní emoce. A my jim na to skutečně přistupujeme, viz nedávné divadelní vystoupení v Brně. Okamžitě to vyvolalo obrovskou vlnu. Odpůrci, zastánci, trestní oznámení a už jede lavina negativních emocí, a přitom jde, jak jste řekla, o deficit základní komunikace.

Psychosomatika je založena právě na vztazích a komunikaci. Já se snažím s lidmi navázat kvalitní vztah, zjistit, jak žijí, vysvětlovat. Ne jim říci: „Vy musíte brát léky.“ Ale „Vy nemusíte brát léky, ale podmínkou je, že se začnete chovat jinak. Změníte vaše vztahy, i vztah k sobě. Pokud to uděláte, tak nemusíte brát léky. Ale je to podmíněné vaší snahou a prací sama na sobě. Když to odmítnete, tak pak berte léky. To pochopitelně můžete. To je vaše volba. Já vám nabízím alternativu farmakoterapie, ale bude to těžké. Je to dlouhá a složitá cesta a bude vyžadovat vaši spolupráci. Vyberte si.“

Základem psychosomatiky je slovo „somatizace“, kdy tělo začne ztělesňovat životní starosti a stresy, se kterými si člověk neví vědomě rady a to se projeví jako nemoc

Martina: Jakým způsobem dokázat žít ve společnosti, která je plná agrese, zloby?

Jan Hnízdil: Hlavně tu agresi a negativní emoce zpracovávat. Nesnažit se je v sobě zadržovat, ale ventilovat je. Zdravotní problémy jsou důsledkem toho, že člověk negativní emoce nezpracovává. Základem psychosomatiky je důležitý termín, jmenuje se somatizace a znamená ztělesňování složité životní situace. Člověk má nějaké životní starosti, je ve stresu, neví si rady a to, co není schopen změnit vědomě ve svém životě, tak postupem času začne tělo na nevědomé úrovni dělat za něj. Vlastně za něj začne stonat. Bolesti hlavy – má toho plnou hlavu, závratě – hlava se mu z toho zatočila, a už se zase vracím k těm lidovým příslovím.

Já pacientům somatizací vysvětlím, co jim vlastně tělo sděluje, poradím jim, co mají změnit a pokud to akceptují a spolupracují, tak pak se mohou uzdravit. A pak tu změnu přenášejí na své okolí. Mám spoustu ohlasů od pacientů i uzdravení na dálku. Skutečně už desítky lidí mi psalo: „Pane doktore, bolela mě záda, měl jsem vysoký tlak, i vážné nemoci, a přečetl jsem si vaši knížku, jak tam popisujete příběh manažera, to je jako kdybyste psal o mně. Já jsem se v tom našel, pochopil svou nemoc, změnil způsob života a uzdravil se, ani k vám nemusím.“ To je můj cíl: dávat lidem informaci a dávat jim kompetenci do vlastních rukou, aby pochopili nemoc a začali žít způsobem, který je zdravý, zdravě.

Martina: Pane doktore, ale přesto říkáte, že rapidně směřujeme k tomu, že většina citlivých, vnímavých lidí bude za chvíli na psychiatrii a venku zbudou jen psychopati. Vidíte to jako bonmot, nebo se obáváte, když se rozhlížíte kolem, že to třeba opravdu nezvládneme?

Jan Hnízdil: Já se obávám, že to nemusíme zvládnout a snažím se všech sil varovat před neudržitelností tohoto způsobu života. Možná je to naivní, možná zbytečné, ale když to nevyjde, když to nezvládneme, tak alespoň budu mít čisté svědomí, že jsem se o to pokusil, že jsem skutečně varoval, dával lidem informace, psal knížky, vystupoval, dělal besedy, dělal, co jsem mohl. Nevyšlo to, ale snažil jsem se.

Svět se zbláznil a kapacita psychiatrických léčeben už nestačí, takže není lidi kam posílat

Martina: Takže až se tady budeme potloukat jako parta blábolících, tak vy budete říkat: „Já jsem vám to říkal.“

Jan Hnízdil: No, a myslím, že máme nakročeno. Kapacita psychiatrických léčeben už nestačí. Už skutečně není kam lidi posílat, protože, a není to bonmot, se svět zbláznil. Je nesmírně těžké si zachovat soudnost a klid a nenechat se společenským stresem strhnout.

Martina: Svět se zbláznil. Kdy to přišlo? Dá se to pojmenovat, datovat? Od kdy to s námi jde z kopce?

Jan Hnízdil: Bude mi 60 let a změna životního stylu je obrovská. Já skutečně pamatuji, když jsem chodil pro mléko s bandaskou, pro krájené máslo, na návsi byl jeden telefon, psal jsem dopisy ručně, s každým jsem chodil na poštu a lepil známky. Během posledních třiceti, čtyřiceti let je to neskutečné zrychlení tempa. Svět se zrychlil, ale naše fyziologická podstata je stále stejná. My už skutečně tempu technologií nestačíme. Nestíháme.

Abych se zachoval, tak se snažím moderní technologie ovládat, umět s nimi zacházet, ale nenechat se jimi ovládnout. Já třeba nemám vlastní mailovou adresu. Mobil v podstatě nepoužívám, jenom na SMS. Facebook mi založil nějaký fanoušek. Já vůbec nevěděl, co to je. Přišla dceruška, je to asi pět let: „Táto, ty máš Facebook.“ Povídám: „Co to je?“ Tak jsem zjistil, že mám Facebook a že je to úžasná věc, ale ne ke komunikaci. Facebook používám výlučně ke sdělování informací. Informuji, kde mám besedu, článek, veřejné vystoupení, ale důsledně odmítám komunikovat pomocí těchto technologií, protože to je naprostá rezignace na osobní kontakt. Nabídky přátelství na Facebooku, no, co to je? Já toho přítele prostě musím vidět. Musím se s ním poznat, musím s ním navázat mezilidský kontakt. Ale mít virtuální stovky nebo tisíce přátel na Facebooku, to striktně odmítám.

To, co dělám, je vlastně návrat k tradici, zkušenosti a moudrosti rodinných doktorů. Základem špičkové medicíny je kvalitní praktický doktor.

Martina: Je to v podstatě devalvace obsahu slova „přítel“, byť vím, co znamená být „přítel“ na Facebooku. Když jste vzpomínal pacienty, kteří za vámi chodí, co jim říkáte? Že máte na takzvané čekačce 1600 pacientů, kteří se k vám nemohou dostat, protože není místo, není to ve fyzických silách? Ne každý může projít vaší péčí, ne každý najde svého doktora, svého guru, nebo učitele, filosofa a tak dále, a tím pádem se musí lidé spoléhat sami na sebe, na svůj úsudek. Hraje v dnešním permanentním stresu a zhoršujících se vztazích mezi lidmi v našem psychickém zdraví podstatnou roli také to, že už se nemáme úplně o co opřít? A to proto, že naše tradiční hodnoty, které šly ruku v ruce třeba s náboženstvím, křesťanstvím, jsou rozrušeny, jsou vysmívány, nebo si jich už nikdo nevšímá, jsou takzvaně de mode. Myslíte, že je to také důvodem, proč se nemáme o co opřít?

Jan Hnízdil: Určitě. Ztráta víry a opory, víry v sebe, nic revolučního, nic alternativního. To, co dělám, je vlastně návrat k tradici, zkušenosti a moudrosti rodinných doktorů, jaké jsem já ještě poznal před 50 lety. Takový doktor znal rodinu, rodiče, děti, babičku, dědečka, věděl, jak to v té které rodině chodí, a když někdo onemocněl, přišel za ním a on velice rychle dokázal jeho zdravotní problém zasadit do souvislostí života rodiny. Hned věděl. Takže já dělám v podstatě totéž, ale v současné době já i jiní lékaři máme navíc ještě vymoženosti špičkové medicíny. Ale základem špičkové medicíny je kvalitní praktický doktor.

Martina: Jak si ale vyložit třeba mou čerstvou zkušenost. Po tří týdenní vynucené dietě o rohlících jsem přišla už zoufale k lékaři a říkám: „Bolí mě břicho, bolí moc, už tři týdny.“ A odešla jsem s mnoha žádankami na různá vyšetření, ale že by mi třeba na to břicho sáhl, to ne. A to je okamžik, kdy si říkám: „Co si s tím počít?“ Protože pak si samozřejmě pacient říká: „Není mi pomoci.“ A já se v tu chvíli ptám: „Jak si mám pomoci?“

Jan Hnízdil: Pokud byste přišla ke mně, tak se začnu zajímat o váš způsob života, prohlédnu vás, sáhnu si i na to břicho a na základě vašeho povídání si udělám vysoce pravděpodobnou představu, z čeho vás to břicho může bolet. Ale ve chvíli, kdy mám jakoukoliv pochybnost, tak vás také pošlu na CT nebo ultrazvuk, ale nikoli k vyloučení mnoha možností, ale k potvrzení mé představy, kterou jsem si udělal na základě informací, které jste mi sdělila, což je mnohem rychlejší, efektivnější a úspornější.

Ale vůbec to neznamená, že bych nepoužíval moderní technologie. Jsem velice rád, že je můžeme používat, že jsou k dispozici, ale pracuji s nimi v jiném režimu, na základě seznámení se. Když ke mně přijde pacient a řekne: „Pane doktore, bolí mě strašně záda v bederní oblasti.“ Tak se ho zeptám: „A kdy jste byl naposledy na dovolené?“ Je to manažer, pracuje denně 10, 12 hodin v obrovském stresu, sedí, a tak mohu s vysokou pravděpodobností usoudit: stres a sedavý způsob života.

Martina: Ale to si s ním musíte dlouze povídat, tomu musíte naslouchat…

Jan Hnízdil: Nemusím ani dlouze. Skutečně už jsem si vypracoval takovou sadu deseti, patnácti úplně jednoduchých otázek. Vždy pacientovi řeknu: „Domluvíme se. Abych se zorientoval ve vašem stonání, položím vám úplně jednoduchou otázku a prosím o úplně jednoduchou odpověď.“ A trvám na tom. Na základě těchto deseti, patnácti otázek vždy získám poměrně jasnou představu o tom, kde je podstata jeho potíží.

Kombinace vědecké medicíny a způsobu práce léčitele

Martina: Pane doktore, ještě před 20 lety byl antagonismus mezi alternativním přístupem a alopatickou medicínou skutečně značný. To byl boj jako mezi dobrem a zlem, jen že jsme stále nevěděli, na které straně je to dobro a na které zlo. Bylo to velmi vyhrocené. Je ta situace lepší, nebo je stále spolupráce minimální?

Jan Hnízdil: Klasická medicína pohlíží na alternativce, léčitele, s despektem, a naopak léčitelé brojí proti vědecké medicíně. Ale já si skutečně myslím, že tento boj je úplně zbytečný, že obojí má svůj potenciál. Základem je kvalitní medicínské vzdělání. Já, kdybych neměl lékařskou fakultu, dvě atestace, tak bych si nikdy nedovolil pracovat s pacientem. Ale současně se od léčitelů poučit o tom, co umějí oni. Oni umějí s pacientem komunikovat, navázat vztah, zasadit jeho problém do souvislosti jeho života. A to je celá věda, vlastně to není žádná věda. Tedy kombinace vědecké medicíny a způsobu práce léčitele. Ve své ordinaci vůbec nepoužívám homeopatii, akupunkturu, v podstatě žádnou z takzvaných alternativních metod. Celý můj způsob je založen na vztahu, porozumění, vysvětlení, povzbuzení.

Když zjistím, že stav pacienta je už tak závažný, že by to již vlastními silami a změnou způsobu života nezvládl, tak mu okamžitě doporučím klasickou léčbu, psychofarmaka, kortikoidy, onkologickou léčbu

Martina: Kdo k vám chodí nejčastěji? Lidé, kteří vás mají jako poslední instanci, nebo jste jejich první volba?

Jan Hnízdil: Ideální je, když jsem jejich první volba. Takový člověk ještě není poznamenán tím kolotočem. Spektrum pacientů je skutečně bez jakéhokoliv omezení věku, pohlaví, nemoci, od vyrážky až po onkologické pacienty. Vždy je to ale informace. Ať už jde o banální, nebo těžký stav, tak vždy je to informace a vždy je na místě vysvětlení, porozumění. Ale ve chvíli, když zjistím, že stav pacienta je už tak závažný, že by to již vlastními silami a změnou způsobu života nezvládl, tak mu okamžitě doporučím klasickou léčbu, psychofarmaka, kortikoidy, onkologickou léčbu.

Problém je, když ke mně přijde pacient a poví: „Pane doktore, vy jste úžasný. Já jsem vás poslouchal. To je bezvadné. Vy mě zachráníte, nikdo jiný.“ To se mi okamžitě rozsvítí červená kontrolka, protože je mi jasné, že ten člověk má naprosto nereálné očekávání, že chce v podstatě zázrak. Tak mu řeknu: „Ne, ne, ne, to jste tady špatně. Já nejsem spasitel, to musíte vy, to musíte k sobě.“ Nemůžu si dovolit, aby se na mě pověsili pacienti a neustále ode mě čerpali energii.

Moje energetické rezervy nejsou nekonečné. Já se na ně musím napojit, navázat s nimi vztah, porozumět jim, ale pak se zase rychle odpojit a nedovolit jim, aby ze mě čerpali neomezené množství energie, protože tento způsob komunikace je energeticky náročný. Skutečně do toho musíte investovat pozornost a vztah, ale mít to pod kontrolou.

Martina: Říkal jste, že nespolupracujete s kolegy, kteří by dělali akupunkturu, homeopatii a podobně. Proč?

Jan Hnízdil: Nepoužívám ji, nepotřebuji ji. Ale ve chvíli, kdy mi pacient poví: „Pane doktore, bolí mě záda a pomáhá mi akupunktura,“ tak to naprosto respektuji. Mluvil jsem o tom, že to sám nenabízím. Nejsem zkušený akupunkturista, nejsem homeopat, a ve své praxi to ani nepotřebuji.

Například je zde boj mezi stoupenci a odpůrci homeopatie. Odpůrci tvrdí: „V té kuličce nic není. To je podvod, nemůže to fungovat.“ A homeopaté tvrdí: „Ne, ne, ne, je tam informace, ale vy ji neumíte analyzovat.“ Myslím, že spor o homeopatickou kuličku je úplně zbytečný, protože síla a podstata, ten nejcennější lék je osobnost terapeuta. Jeho schopnost s pacientem komunikovat, navázat s ním vztah a dobrý doktor toto umí.

Mezi homeopaty je určitě mnoho dobrých doktorů, kteří používají homeopatickou kuličku, což je v podstatě symbolický nosič informace. Ale spoustu těch informací oni pacientovi sdělí, pokud je to zkušený homeopat, v dialogu, v komunikaci. Vysvětlí mu, jak má změnit způsob života, stravování, bylinné čaje, vztahy. Prostě s ním rozeberou jeho problém a pak mu jako takovou třešničku na dortu dají homeopatickou kuličku, čímž to celé završí. Podle mě je ten boj zbytečný. Kulička je symbolem, ale zase homeopatie by nebyla homeopatií bez této kuličky. Ale já ji nepotřebuji. Já tu informaci dám pacientovi jasně, slušně, kultivovaně rovnou. Prostě mu v klidu vysvětlím, kde je problém i bez kuličky.

Martina: Myslím, že homeopaté by asi nesouhlasili s tím, že ta kulička je jenom symbolem, ale tvrdí, že je nositelem důležité léčebné informace té které látky.

Jan Hnízdil: Ano, ale já dodávám – symbolicky. To je můj názor. Nepotřebuji bojovat ani s homeopaty, ani s odpůrci homeopatie. Pro mě je cenný způsob práce zkušeného homeopata a ta kulička je doplněk.

To, co bylo v dokumentu o AKTIPu prezentováno, je skutečně medicínsky neobhajitelné, neomluvitelné, neudržitelné. Je mi to líto, protože to vrhá obrovský stín na psychosomatickou medicínu. Udělalo se mi z toho nevolno.

Martina: Před časem jsme byli svědky bouřky kolem institutu AKTIP paní doktorky Jarmily Klímové. Útoky, posměch, svým způsobem hysterie. Jak to vnímáte?

Jan Hnízdil: Já jsem to nejprve neviděl, ale byl jsem dotazován na názor pacienty, takže jsem se na to nakonec podíval. A po deseti minutách jsem to musel vypnout, protože jsem začal mít opravdu psychosomatické potíže. Bylo mi skutečně nevolno, protože to, co tam bylo prezentováno, je skutečně medicínsky neobhajitelné, neomluvitelné, neudržitelné. Je mi to velice líto, protože to vrhá obrovský stín na celou psychosomatickou medicínu. Obávám se, že paní doktorka Klímová, podle mého názoru, několikrát jsme se setkali, je velmi rázná a dokáže sama generovat negativní odezvu. Takže myslím, že ona do jisté míry spustila lavinu negativních ohlasů.

Martina: Ona v tom dokumentu téměř vůbec nefiguruje.

Jan Hnízdil: Nicméně je garantem AKTIPu a nejviditelnější a mediálně velmi známou osobou. Takže ona to v podstatě zaštiťuje s tím, že podstata jejích myšlenek je mi blízká. Mluví o tom, že třeba rakovina souvisí s nešťastným manželstvím. No určitě, pochopitelně. Pokud je člověk ve stresu, tak to oslabuje jeho imunitní systém a vytváří si tím podmínky pro vznik imunitních onemocnění, autoimunitních, ale i onkologických onemocnění. Ale nelze říci, že vyřeším rakovinu rozvodem. Je potřeba na jedné straně řešit danou životní situaci, ale současně léčit i tu rakovinu klasickou medicínskou péči.

Jsem pod podobným tlakem dnes a denně. Atakují mne onkologičtí pacienti. Minulý týden byl u mě onkologický pacient, měl asi pěticentimetrový nádor lopaty kosti kyčelní a už zkoušel ájurvédu, hladovky, homeopatika, homocystein, zkouší kde co. Za mnou přišel s tím, že já mám být ten guru alternativní medicíny a chtěl ode mne alternativní léčení. Já jsem řekl: „Ať vás ani to nenapadne. Vaše onemocnění je skutečně pokročilé a závažné, ale naštěstí lokalizované takovým způsobem, že je léčitelné. Bez váhání, bez otálení využijte nabídky onkologů, operace, chemoterapie, radioterapie a neztrácejte čas nějakou alternativní léčbou.“ Byl zklamán, protože ode mě očekával, že bude něco alternativního, ale já jako reprezentant alternativní medicíny jsem využil svého vlivu, pověsti a důvěry, kterou ke mně měl, že jsem ho přesvědčil, ať se léčí.

Vidím problém v tom, a v té reportáži to zaznělo, že tam byla snaha trošku pacienty odvádět od klasické medicíny a slibovat jim to, co není úplně splnitelné.

Jak poznat kvalitního psychosomatického doktora? Když tam vstoupíte, tak se vám představí, pozdraví, podá vám ruku a začne se zajímat jak o vaše zdravotní potíže, tak životní souvislosti. Ale neslibuje zvládnutí závažných stavů nějakou alternativní metodou.

Martina: Nevnímáte tedy ten pořad jako součást jakéhosi dlouhodobého útoku proti alternativní medicíně? Protože mnozí to zpochybňují na základě toho, jak to bylo sestříháno a podobně.

Jan Hnízdil: Paní redaktorka odvedla opravdu profesionální práci. Důležité je, že veřejně upozornila na úskalí takzvané psychosomatické medicíny, protože cedulku „psychosomatická medicína“ si dnes může dát na dveře kdokoliv a může se za tím skrývat cokoliv. Zveřejnění toho, co se skrývalo v AKTIPu, je skutečně nesmírně důležité. Pacienti si musí dát pozor i na to, co nabízí člověk s titulem MUDr., zaštiťující se cedulkou psychosomatické medicíny. Dát si tedy pozor.

A jak poznat kvalitního psychosomatického doktora? Tak, že když tam vstoupíte, tak se vám představí, pozdraví, podá vám ruku a začne se zajímat jak o vaše zdravotní potíže, tak životní souvislosti. Je prostě zvědavý, ale současně vám neslibuje zvládnutí závažných stavů nějakou alternativní metodou, protože zde je obrovské riziko nějakých závažných komplikací z prodlení. Takže já se mohu pochlubit tím, že se mi možná desítky onkologických pacientů, kteří u mě hledali nějakou alternativu, povedlo přesvědčit, aby žádnou alternativu nehledali a neváhali využít moderní onkologie.

Takže po některých formulacích v tom dokumentu jsem to skutečně nevydržel a po deseti, patnácti minutách jsem to musel vypnout, takže znám jenom útržky z médií. Že rakovina odejde stolicí, to je skutečně daleko, daleko za hranou únosnosti, naprosto neobhajitelné. Pokud vím, tak paní doktorka Klímová byla zvána, a já jsem se měl besedy s ní účastnit, ale ona sama už tehdy odmítla jít do studia, protože by obhajovala neobhajitelné. Ona se dostala do nesmírně profesně i lidsky těžké situace. Ale je garantem a skutečně za dění v AKTIPu nese odbornou zodpovědnost.

Dokud jsem pracoval na klinice, pacienti říkali „Je mi blbě, udělejte se mnou něco.“ Divili se, když jsem jim hned nedal prášky.

Martina: Pane doktore, založil jste Centrum komplexní medicíny, protože jste se rozhodl jít svou cestou. Jste teď šťastný?

Jan Hnízdil: Jenom lituji, že mi to trvalo tak dlouho. Do svých 55 let jsem byl neustále zaměstnancem a jel v modelu medicíny, který mě neuspokojoval. Neměl jsem odvahu z něj vystoupit. Pak v 55 letech jsem si řekl: „Buďto v tom dožiješ otrávený, nebo ještě uděláš změnu.“ Takže jsem udělal změnu a vystoupil ze systému. Dali jsme s kolegy dohromady malé rodinné zařízení, žádné centrum, skutečně rodinný útulný podnik Hnízdo zdraví, a jediné čeho lituji, že jsem ten krok měl udělat už dávno. Dává mi to smysl, je obrovský zájem, pacienti tomu chtějí rozumět.

Dokud jsem pracoval na klinice, tak za mnou chodili: „Pane doktore, je mi blbě, udělejte se mnou něco.“ Divili se, když jsem jim hned nedal prášky: „Co to je za doktora? Bolí mě záda, on mě neposlal ani na CT, ani mi nenapsal brufen.“ A teď za posledních deset, patnáct let, kdy se věnuji komplexní medicíně, je zakázka úplně opačná. Chodí ke mně: „Pane doktore, beru spoustu prášků, furt je mi blbě. Poraďte mi, co mám udělat pro to, abych se uzdravil?“ V tomto vidím šanci nejenom pro jednotlivé pacienty, ale že jejich změna chování je inspirací a nadějí pro změnu chování a stavu společnosti.

Říkám si, jestli není už pozdě, ale společnost je vlastně pacient, takže záleží na úhlu pohledu. Buďto můžete povědět: „Ještě je čas, dobrý.“ Nebo: „Už je pozdě.“ Ale já myslím, že snad ještě není pozdě a že je ještě čas, ale že už nelze tu změnu odkládat. Že je nejvyšší čas, aby pacient nerezignoval: „Ta změna už nestojí za to, to už nějak dožijeme.“ Nebo aby si neřekl: „Na změnu už je pozdě, to už nestojí za to.“ Jsem přesvědčen, že šance na změnu ještě je, ale nelze ji odkládat.

Martina: Pane doktore, mnohdy nám posluchači říkají, že vize, které předkládáme, nejsou úplně radostné a že by potřebovali také nějakou radost, že potřebují z něčeho čerpat dobré zprávy. Řekněte mi jednu dobrou zprávu, ze které bychom mohli načerpat trošku odhodlání a víry v budoucnost.

Jan Hnízdil: Já osobně čerpám radost a sílu z přírody. Pro mě je největším potěšením vzít do ruky sekyrku, rýč, motyku, zasázet záhony. Se ženou jsme měli obrovskou radost, když se nám povedlo získat kousek pozemku. Koupili jsme čtrnáct valníků hnoje, dovezli nám ho a my jsme to se ženou rozhrnovali a sázíme tam.

Spousta lidí se mě ptá, jestli medituji. Teď je módní meditace. Lámal jsem si hlavu, co to tedy je. Teď jsme stáčeli med, začali jsme včelařit a já točil klikou medometu, svítilo slunce a připadal jsem si jako tibetský mnich, když točí mlýnkem. A myslím, že to, co jsem zažil, byla vlastně meditace, že jsem meditoval. Teď o víkendu jsme stočili z jednoho úlu 25 kg úžasného medu. To je meditace. My jsme si medili.

Martina: Teď bych mohla uměním zkratky říct: „Ale z vašeho hnoje ani medu se všichni radovat nemohou.“

Jan Hnízdil: Ale my se z toho skutečně radujeme. Myslím, že by si člověk měl najít něco, co mu dává smysl, co ho těší. Ale co těší nejen jeho, ale aby jeho práce, to, co dělá, přinášelo potěšení i těm okolo. Takže podle mě nejzdravější práce je taková, která přináší potěšení vám a pokud možno co největšímu množství lidí okolo vás.

Martina: Pane doktore, moc vám děkuji za návštěvu ve studiu a také za to, že jste nám ukázal, že některé velmi složité věci se možná dají řešit poměrně jednoduše. Díky za to.

Jan Hnízdil: Děkuji za pozvání.