Fialova vláda za sebou nechává jen dluhy a vytunelovanou státní kasu

Ivan: Taky tě vítám a jsem moc rád, že se zase slyšíme.

Martina: A já tě zase představím, připomínám, že můj kolega Ivan Hoffman byl jeden z nejvýraznějších disidentů před listopadem 89, známý písničkář a novinář, v samizdatu vydával časopis Fragment K. Mnozí si možná pamatujete jeho porevoluční působení ve Svobodné Evropě, nebo třeba v Českém rozhlase. Což mimo jiné znamená, že jeho současní kritici to mají poněkud složitější, zejména když získal cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřidat se k pohodlnému hlavnímu proudu mu později vyneslo cenu Krameriovu.

Tak, a teď už měsíc říjen a naše témata. Ivane, když si člověk otevřel po volbách noviny, tak mohl ve většině z nich číst vyjádření nejrůznějších politologů o tom, že vyčkávání prezidenta Petra Pavla s pověřením k sestavení vlády je standardní postup hlav státu, a obvyklé je i to, že se svolává ustavující schůze sněmovny až asi měsíc po volbách. A podle některých je to vlastně prospěšné pro strany, které uspěly, aby mohly dojednat složení vlády i obsazení postů. Jak si tu povolební atmosféru a ty odklady vnímal ty?

Ivan: Tak tím, že prezident Kolář v zastoupení svého přítele Petra Pavla po volbách ustanovil ustavující schůzi parlamentu na nejzazší možný termín a nepověřil jasného vítěze sestavením vlády, vznikl luxusní prostor pro to, aby vítězové sladili noty a poražení strávili studenou sprchu a pokusili se na úřadech, které předtím ovládali, zamést stopy.

Já bych řekl, že u členů příští vlády je patrný realismus. Všichni, tedy Babiš, Okamura, Macinka – vzali na vědomí, že koalici sestavili voliči, kteří nejsou zvědaví na nějaké koaliční naschvály, vydírání, okopávání kotníků. Lidé, kteří volili proti Fialovi, prostě očekávají, že se do politiky vrátí rozum. No, a naopak lidé, kteří volili proti Babišovi, ti sní o tom, že se podaří koalici různými intrikami rozkmotřit. Takže vlastně ta situace je zcela průhledná.

Jakmile bude ustavena Poslanecká sněmovna, Hrad bude muset někoho pověřit sestavením vlády. No, a řekl bych, že pan Kolář nechce pověřit nikoho jiného než Andreje Babiše. A Babiš tu svou představu o složení a programu vlastně nekonzultoval, oznámil ho až nakonec s výsledkem. Protože jsou si ale Babiš s tím Kolářovým Pavlem souzeni, tak já dál nečekám, že zvolí nějakou další komplikaci. Určitě ne.

Neměl jinou možnost než pověřit vítěze vyjednáváním o vládě

Martina: My už teď víme, jak to dopadlo, a vlastně proto se chci zeptat, jak jsi tedy nakonec přivítal, že nakonec prezident přes všechny ty počáteční výkřiky o tom, že Andrej Babiš bude vytčen před závorku při sestavování vlády, i kdyby přesvědčivě vyhrál volby, tak nakonec ho prezident sestavením vlády pověřil. Vnímáš to tak, že prostě neměl jinou možnost?

Ivan: No, on ho pověřil vyjednáváním, což mohl učinit hned po volbách. Ale možná doufal, že se potenciální partneři rozkmotří. Pak, když bude muset vzít za vděk někým z toho končícího koaličního kartelu… Tak či tak podstatné bude až to jmenování premiérem po ustavení sněmovny. Takže já si myslím, že to není žádné velké drama.

Martina: A jak vnímáš to plánované rozdělení ministerských postů? To znamená devět křesel má mít hnutí ANO, tři hnutí SPD, čtyři Motoristé. Překvapilo tě to, stejně jako to, že na příkladu některých politiků, u kterých jsme se dozvěděli, že aspirují na některý ministerský post, se to rovnalo odsouzení k veřejnému lynči?

Ivan: Tak Andrej Babiš je vůči svým miniaturním koaličním partnerům štědrý a nabízí, co si nemohli představit ani v nejdivočejších snech. Nadstandardní nabídka vlivu je, mám takový pocit, investicí do nadstandardních koaličních vztahů. Ta vláda se přátelsky domlouvá v nepřátelské atmosféře, kdy snaha o dominanci nějakého ministra prakticky znamená předhodit ho poražené politické konkurenci se svými médii i státní bezpečností.

Takže proto koalice prakticky nekomentovala jednání o personáliích do poslední chvíle, byla velmi otevřená. No, a z toho mála, co se o příštích ministrech ví, tak obecně bych řekl, že se zdá, že Babiš se míní obklopit lidmi kompetentními, nikoli lidmi se stranickými zásluhami. No, a koaliční partneři, zdá se, to akceptují. ANO nikdy nevolil sebevražedný postup, vzhledem k té katastrofě, kterou tady způsobil, respektive dopustil minulý premiér pan učitel Fiala.

Program vlády se napsal sám – musí opravit škody z Fialovy éry

Martina: My už jsme se dozvěděli, že předseda hnutí ANO a budoucí premiér Andrej Babiš souhlasí s podobou programu vlády ANO, SPD a Motoristů. Nebo respektive víceméně. Jak se ten program zamlouvá tobě?

Ivan: No, tak musím říct, že konkrétní program jsme si nepřečetli. Politici rádi prohlašují, že dokud není domluveno všechno, tak není domluveno nic. To je takové jejich alibi. Ale tato koalice má štěstí v neštěstí, že bude provozovat krizový management. Ten program se Babišovi a jeho partnerům vlastně napsal sám.

Budou muset pracovat tam, kde se čtyři roky hibernovalo, budou muset používat mozek tam, kde se čtyři roky nemyslelo. No, v řadě případů bude třeba rušit, co Fiala zavedl, pokusit se vycouvat z nevýhodných smluv, které minulá vláda uzavřela. No a pak obnovovat kontakty, které byly zpřetrhány. To vše v situaci, kdy minulá vláda nasekala obří dluhy a vytunelovala státní kasu. Ten program se jim napsal sám.

Martina: Ivane, ty jsi dnes v ráži. Co si myslíš, když jsi řekl, že bude potřeba zrušit, co Fiala zavedl? Co bude potřeba zrušit? A bude mít na to podle tebe vláda Andreje Babiše kuráž?

Ivan: Tak nová vláda skoncuje s poškozováním důchodců a podnikatelů, a tu kuráž bude potřebovat u sabotování emisních povolenek nebo při odmítnutí migračního paktu. Andrej Babiš, to si musíme připomenout, v minulosti příliš kurážný nebyl. Ale mám pocit, že teď se to bude muset naučit, protože legrace doopravdy skončila.

Martina: Tak schválně, jsem zvědavá, až třeba budeme hodnotit třeba měsíc červen, tak co budeme na kuráž nastávající vlády říkat. Já pokračuji v našem hodnocení povolební situace u nás. Vypadalo to, když se vrátím ještě k tomu programu, že poražení se těšili, že při sestavování programu vznikne konflikt ohledně referend o členství v Unii a NATO. Protože jasný byl postoj SPD, a jasný byl i odlišný postoj v této otázce Motoristů. Jak myslíš, že to nakonec dopadne?

Ivan: Tak vládní program se bude psát tak, aby nevznikla kontroverze s Hradem ohledně naší zahraniční orientace. Prezident si přečte o našem pevném zakotvení v západních strukturách. V praxi se bude nucená nová vláda proti těmto strukturám vymezovat a hledat spojence proti Bruselu. Zjednodušeně řečeno: my nepatříme na Východ, ani na Západ, patříme tam, kde odjakživa jsme – tedy do střední Evropy. Ono to samozřejmě nevylučuje, že v některých oblastech nenajdeme spojence proti Bruselu třeba ve Francích.

Ale k té otázce, jestli z Evropy odejít – za situace, kdy je tento projekt těsně před krachem, já po vládě vlastně ani nechtěl, aby za sebou v Unii nějak teatrálně práskla dveřmi. Lepší strategie je chovat se prostě v EU svéprávně, autonomně, svobodně a ta bruselská pravidla akceptovat, když se nám to hodí, a ignorovat je, když se jedná o nesmysly. A já bych k tomu ještě dodal, klidně se nechat za trest i vyhodit, protože ty škody z členství už jsou beztak vyšší než ty zisky.

Martina: Jestli toto budoucí vláda poslouchá, tak si tě musí vzít za poradce.

Ivan: Já jsem k dispozici, ano.

Neschopnost předložit rozpočet odhaluje hospodářskou kriminalitu nebo ostudu

Martina: Ta současná vláda opakovaně odmítá sněmovně předložit návrh státního rozpočtu na příští rok. A tak se to rychle střídá. Najednou se dočteme, že podle ministra zemědělství Marka Výborného je na místě, aby vláda předložila návrh rozpočtu, pokud do 5. listopadu nevznikne nový kabinet. A pak se zase dočteme, že ministr vnitra řekl, že dává novému kabinetu čas do prosince, a pokud nevznikne, tak jsou ochotni vést debatu o tom, v jaké formě rozpočet předloží. Jak se v tom zmatku, trošku umělém zmatku, orientuješ?

Ivan: No, tak ono to předložení státního rozpočtu nové sněmovně je procedurální nezbytnost, ze které ta stará vláda úplně, možná trochu nesmyslně, dělá politikum. A vzhledem k tomu, že se v tom rozpočtu podle nastupující vlády operuje čísly, která neodpovídají skutečnosti, tak může jít o snahu nějak zamluvit hospodářskou kriminalitu.

No, a u vlády, která proslula velice vlažným vztahem k pravdě, se tak nabízí přísloví, že kdo lže, ten krade. No, ale abychom byli spravedliví, rovněž je možné, že se prostě ta stará vláda za svůj rozpočet jenom stydí.

Martina: Ivane, já už jsem na začátku zmiňovala, že po oznámení aspirace Filipa Turka na post ministra zahraničí se strhla lavina snahy najít na něj cokoli. Jak si myslíš, že tahle uměle vytvořená a nafouklá mediální kauza nakonec dopadne?

Ivan: No, ta kauza, jako je ta s Turkem, tam je velmi důležité načasování. A vypadá to, že ten hon na Turka ani nerozklížil koalici, ani nevyřadil Turka z politiky. Kauza už je hodně vyčpělá, stal se z ní nakonec příběh o udavačích – vzhledem k bývalému kamarádovi, kterému Turek velkoryse odpustil.

Podstatné je, že Motoristy tato kampaň nepoškodí. A pokud se ministrem zahraničí nakonec stane například Jan Zahradil, tak půjde o dobrou alternativu. Navíc po tom Janu Lipavském bude jakýkoli Motorista vypadat jako génius. To je potřeba taky zmínit.

Martina: Zdá se, že skutečně každé téma v posledních týdnech bylo dobré k tomu, aby se z něho stala kauza. A tak se musím zeptat, zda tě taky tak zaměstnalo, nebo potažmo překvapilo, nebo dokonce rozčílilo, že si Andrej Babiš vzal pár dní dovolené? Tuším, že nakonec to byly čtyři dny. A tuším, že poslanci minulé vlády nepracovali celý týden od pondělí do pátku jako my, normální smrtelníci, a tudíž mají více volna. Ale Andrejova dovolená, to bylo téma, a novináři psali a psali, byť mnozí – v tomto případě musím říci – soudně.

Ivan: Tak já nevím, jestli jsem to zaregistroval správně, ale potřeba Andreje Babiše být pár dní s rodinou má souviset s tím, že jeho dceři Vivien zemřel pes, zlatý retrívr. A být v takové chvíli nablízku rodině je samozřejmě důležitější než nějaké sestavování vlády a pilování programu, protože na to on má lidi. Zatímco u té rodiny ho nikdo nenahradí.

Navíc dokud nebyl prezidentem pověřen sestavením vlády, tak je potřeba pohlížet na vše, co dělá, jako na takovou volnočasovou aktivitu, které se věnuje z pilnosti. Tak to je asi tolik k tomu.

Pirátky budou lovit lajky na sociálních sítích, ne v parlamentu

Martina: Podívejme se ještě na ostatní strany. Piráti budou mít ve sněmovně silný klub osmnácti poslanců, či spíše by se dalo říct poslankyň, protože klub má 15 pirátek. Mimochodem asi budou muset muži piráti prosazovat povinné kvóty na muže. Ale ta moje otázka zní jinak – myslíš si, že jim bude ten silný klub něco platný?

Ivan: No, tak pirátky doopravdy získaly ve sněmovně 15 křesel. No, a s těmi třemi piráty, aby to nevypadalo blbě, tak k tomu tvoří silný politický klub. Otázka je, zda se s holkami bude někdo v parlamentu bavit. Protože je nepotřebuje vláda, a nepotřebuje je ani opozice. Nepočítá se s nimi do sněmovních funkcí, protože ony nemají ani čím uškodit, ani co nabídnout.

Takže já myslím, že holkám navíc nepomohly řeči, že jim nejde o koryta, ale o práci. To prostě nemají říkat. Protože pak žádné koryto nedostanou. Teď se k těm korytům nedostanou, ani když si dají všichni pásku přes oko, aby vypadali drsně.

Já si umím představit, že se pirátky ovšem stanou hvězdami sociálních sítí. Připomeňme pirátský slogan „internet je naše moře“. No, a v těch kalných vodách sociálních sítí, bublin, budou pirátky lovit lajky, smajlíky. Takže v parlamentu budou pro legraci, no a na těch sítích s nimi může být docela legrace.

Martina: No, a samozřejmě z toho vyplývá i otázka, když budou řádit především na sítích, jak velmi zase zasáhnou a osloví mladé lidi?

Ivan: Určitě těch pirátek tam bude příště o něco víc, to je klidně možný, ano.

Koalice SPOLU se rozpadne, společně vládnout, a společně prohrát, jsou dvě věci

Martina: Prosím tě, ty jsi dnes nenechal na SPOLU nit suchou. Jakou jim predikuješ budoucnost?

Ivan: Tak společně vyhrát nebo společně prohrát, to jsou dvě úplně jiné disciplíny. Strany, které se společně dostanou k moci, se vzájemně potřebují – pokud jsou u moci k tomu, aby čerpaly benefity, které moc přináší, a pokud nemají potřebu vést nějaké programové spory, jak vládnout, což byl tedy příklad koalice ODS, TOP 09 a KDU. Pak je tu předpoklad harmonického soužití.

Jenomže stejná koalice v opozici si vlastně nemá co rozdělit. Její členové jsou vnímáni jak jednotlivě, tak i spolu, jako lůzři. Jsou si navzájem spíš břemenem než posilou. Takže koalici SPOLU navíc nedrží žádný koaliční program, ale pouze averze na Babiše. No, a averze na Babiše zastínila averze na Fialu, která ODS, TOP 09 a lidovce vrhla do opozice.

No, a řekl bych, že za takové situace se ve SPOLU ta družba případná jeví jako masochismus. Já nepředpokládám, že spolu zůstanou.

ODS je mistrem v nabízení se jako menší zlo, ale nemá vizi

Martina: Ivane, já využiju dnes tvé třeskuté upřímnosti pro otázku – co si myslíš, že čeká ODS?

Ivan: ODS je na rozcestí, ale pokud si vzpomínám, jak člověk tu politiku sledoval posledních 30 let, tak vlastně na rozcestí už byla mnohokrát. Není to pro ni vůbec nová situace. A ODS je zajímavá tím, že na rozcestí vždy intuitivně zvolí špatnou cestu. Ale pokaždé to přežije. Byť se stále odřenějšíma ušima, ale přežije.

Takže řekl bych, že ODS je mistrem v nabízení se coby menší zlo, a u toho do budoucna nejspíše zůstane, protože na něco lepšího nemá vizi ani lidi. Aktuálně se musí zbavit ODS koule u nohy, kterou je její předseda. No, a v tom nejbližším horizontu pak ODS, řekl bych, asi nečeká pokus o návrat do vlády, nýbrž pokus o udržení se v parlamentu. ČSSD se to nepovedlo, ale říkám: ODS má jako kočka spoustu životů a přežije všechno.

Martina: Myslíš si, že může ODS potkat to, co svého času potkalo ČSSD, že se z vládní strany staly stranou naprosto marginální?

Ivan: Jak říkám, nabízí se takové srovnání, ale myslím si, že ODS má nějakou vnitřní schopnost pokaždé prostě přežít.

Martina: Teď odhlédněme od stran. Co podle tebe, zkušeného novinářského praktika a pozorovatele, můžeme čekat od médií? Promění se jaksi plošně po volbách? Když to uvedu na příkladu veřejnoprávní televize, tak myslíš si, že můžeme očekávat opět klasickou rovnici – to znamená, že když byl u vlády Andrej Babiš a byly proti němu demonstrace na Letné, tak ČT informovala i o tom, odkud odjíždějí autobusy pro demonstranty, aby je mohli svážet. A když byly demonstrace proti vládě Petra Fialy, třeba na Václavském náměstí, tak i téměř plné Václavské náměstí představovalo pro Českou televizi nižší tisíce většinou proruských individuí. A televizi uvádím jen jako příklad většinového mediálního chování. Myslíš, že se to změní?

Ivan: My jsme zatím sledovali zajímavé období, kdy ještě vládli politici, kteří prohráli volby, a média hlavního proudu jim do poslední chvíle nadržovala. Měla by nyní trpět krizí identity, ale zřejmě netrpí. Zatímco dosud byla servilní k vládě a kritická k opozici, nyní budou stejná média k vládě kritická a servilní budou k opozici.

A já myslím, že je tomu tak proto, že novináři hlavního proudu se neidentifikují automaticky s politiky, kteří se dostanou k moci jenom proto, že se dostali k moci. Ten mainstream se identifikuje s určitým typem politiky – bez ohledu na to, zda je tato politika prosazovaná vládou, nebo opozicí.

Takže bych řekl, že jde o takovou vstřícnost, a někdy až servilnost k systému, který sám sebe, kdoví proč, nazývá liberální demokracií. Přičemž podle toho, jak v praxi funguje, se jedná o úplně jednoduchý globální mafiánský kapitalismus. No, a korporátní veřejnoprávní média, podle mého názoru, proto nemění kabát, protože hlavně slouží té mafii globální. Ony jsou jejich součástí, bez ohledu na to, zda je u moci, nebo v opozici.

Politici nemusí novináře, novináři nepotřebují politiky

Martina: A teď bych měla takovou malou vsuvku, která nás oba ale enormně zajímá. Co si myslíš, že čeká právě nás, takzvaná alternativní média? Nechají nás teď trochu dýchat, anebo budou státem, případně Evropou placené neziskovky nadále – za naše, ať už vyloženě naše, nebo evropské peníze – sestavovat žebříčky o tom, kdo z nás je nejvíc dezinformační?

Ivan: Tak u vlády budou strany, které byly mainstreamem různě peskovány, pronásledovány, mají tudíž vlastní špatnou zkušenost s těmi veřejnoprávními a korporátními dezinformátory. Proto se od nové vlády dá očekávat, že bude hájit svobodu slova. To se tak jako logicky nabízí.

Z druhé strany ale nezávislá média ze své podstaty nemohou být provládní. To si já vlastně neumím představit. Takže si naopak umím představit, že takové to pokušení umlčet kritiku nikdy zcela nezmizí.

Martina: Tomu se dá těžko odolat. Ale stejně by mě zajímalo, jak bude vypadat v následujících měsících to praktické soužití vlády s médii, která jsou jim nepřátelská?

Ivan: Tak politici, kteří se rozhodnou nepracovat pro mafii, jejíž chapadla prorostla skutečně všude – do nejnižších pater politiky, do státní správy, justice, armády, a také školství, zdravotnictví, kultury – tak oni vědí, že si s tím, jak se to někdy říká, hlubokým státem, nenajdou společnou řeč. Vláda nemá šanci oslovit lidi, kteří mají místo hlavy televizi. To prostě nejde. Podobně ale mediální mafie nemá moc nad lidmi, co místo televize mají hlavu. To snad jako se vyrovnává.

Předpokládám, že nová vláda nebude usilovat o ovládnutí mainstreamu, ale bude podporovat svobodu slova – o tom jsme mluvili – zdrží se cenzury. No a v tom prostředí internetu a nezávislých médií, což je strašně důležité, prostě to, co se prezentuje jako boj s dezinformacemi a co vedlo i k řadě politických procesů, tak skončí na nějakou dobu na smetišti dějin. Ale možná ne navždy. To uvidíme.

To je na tom sympatické, že náš příští premiér nemusí s občany komunikovat prostřednictvím Václava Moravce, vystačí si s internetem. Nikdo mu neskáče do řeči. To znamená ten vztah mezi novináři a politiky se proměnil. V minulosti se politici a novináři vzájemně potřebovali, proto k sobě byli vzájemně korektní. My ty doby pamatujeme, po změně režimu to byla skutečně taková gentlemanská doba, politici s novináři se prostě respektovali.

No, a dnes politici novináře nepotřebují, protože mohou oslovit lidi napřímo. No, a novináři, což je ještě zajímavější, ti se obejdou bez politiků, protože tu politiku mohou dělat i bez nich. No, a korektnost se vytratila proto, že už je dobrovolná, a vlastně k ní už nejsou profesionální důvody.

Martina: Když jsi zmínil tu porevoluční dobu, tak to ve mně probudilo vzpomínky na dobu, kdy jsme všichni hltali diskuze politiků v televizi. Čím víc, tím líp. A když moderátor Otakar Černý řekl v pořadu ČT Co týden dal svou repliku „Občan se ptá“, tak jsme měli opravdu dojem, že mluví za nás. Zůstalo z toho ještě něco, nebo jsou už televizní debaty vyčpělý formát?

Ivan: Když ty vnímáš Otu Černého, tak já si pamatuju – v několika těch debatách jsem byl jako diskutér, a to bylo opravdu takové prostředí klubu. Tam ti lidi si naslouchali a rozuměli si. Já bych řekl, že v dnešní době se diskuze přeceňují, že moderátoři ztratili respekt a hosté ztratili úroveň. Vlastně se nic chytrého neřekne, protože diskutéři si nenaslouchají, nepřemýšlejí o argumentech protistrany a jsou zcela soustředění na to, jak znemožnit, překřičet, porazit nepřítele.

Takže diskuze je formát, který prochází těžkou krizí. Já poslední dobou mám pocit, že užitečnější než diskuze je rozhovor moderátora s chytrým hostem. A to bych ještě dodal, že ideálem je rozhovor chytré moderátorky s chytrým hostem.

Martina: To je od tebe hezké, Ivane. Když se nepochválíme sami, kdo to udělá, viď?

Ivan: Přesně tak.

Reforma veřejnoprávních médií přijde, ale ještě nikdo neřekl jak

Martina: Mezi lidmi, kteří přemýšlejí, se dlouho diskutuje o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu. O budoucnosti veřejnoprávních médií, která vedou už léta svou vlastní předvídatelnou politiku a nabízejí předvídatelné ideologizované zpravodajství. Jak ty vidíš budoucí osud těchto institucí?

Ivan: Myslím, že ve veřejnoprávní televizi a rozhlase panuje značná nervozita. Vládní koalice se už rozhodla, co s těmito institucemi provede, ale jak se rozhodla, to ještě neřekla. Ví se jen, že jsou všichni vyjednavači s dosaženým kompromisem spokojeni a zajedno.

A těch modelů, jak média veřejné služby fungují – tedy co vysílají a jak jsou financována – je ve světě i v Evropě celá řada. Politici mají z čeho vybírat a nepochybně budou přihlížet i k poptávce veřejnosti, která je k současné podobě České televize a Českého rozhlasu docela kritická. Já osobně bych byl nové vládě vděčen, kdybych už nemusel platit za to, na co se nedívám a co neposlouchám.

Martina: Tak musíme jen doufat, že budeme mít stále odkud čerpat informace faktické, informace ne podbarvené nějakým názorem.

My tady v našem rozhovorování se už bohužel několik let musíme věnovat situaci na Ukrajině, protože je to stále aktuální. V říjnu Donald Trump sršel energií. Schůzka v Oválné pracovně, na rozdíl od té únorové, proběhla bez konfliktů, dokonce jsme se dozvěděli, že americký prezident pochválil Volodymyru Zelenskému sako. Ale co s tím dál?

Ivan: Tak je pravda, že v říjnu Donald Trump sršel překvapivými nápady, měnil své postoje ze dne na den jako špinavé ponožky, zatímco všichni ostatní aktéři tomu zdvořile přihlíželi, aniž by je to ovšem jakkoli ovlivnilo.

Před příchodem Zelenského do Bílého domu vedl Trump dlouhý telefonát s Putinem, údajně produktivní. No, a pak Zelenský narozdíl od tomahavků dostal dobrou radu, aby se vzdal, protože jinak Rusové Ukrajinu zničí. Ukrajina projevila ochotu k příměří na stávající bojové linii, takové řešení zase není zajímavé pro Putina, který má pro konec konfliktu stále stejné podmínky – to znamená denacifikaci a neutralitu Ukrajiny, respektování práv ruské menšiny, připojení východních regionů nejraději k Rusku. S tím nemůže samozřejmě souhlasit Zelenský, protože by ho za to banderovci sežrali zaživa.

Tomahavky na Moskvu by znamenaly odvetu proti NATO

Martina: My můžeme pozorovat, že Ukrajina a Rusko v posledních týdnech stupňují vzájemné útoky na energetiku. Média komentovala setkání Trumpa se Zelenským mimo jiné jako schůzku, na které si ukrajinský prezident chce domluvit dodávku tomahavků. Na to ihned reagovala Moskva. Řekni mi, co by taková zásilka znamenala pro Ukrajinu, Rusko a Evropu?

Ivan: Ta situace na frontě se pro Ukrajinu vyvíjí špatně, a protože Zelenský potřebuje nějaké úspěchy, které by mohl propagandisticky využít, tak upíná se i na různé sabotáže, atentáty, terorismus. No, a mít raketu, kterou lze poslat na Moskvu, tak to by samozřejmě představovalo vyšší level.

Potíž je v tom, pokud by na Moskvu letěl tomahavk, nebrali by to Rusové jako akci Zelenského – to oni taky říkají – nýbrž jako akci Trumpova NATO. No, a ta reciproční odveta by pak nesměřovala proti Ukrajině, ale proti Severoatlantické alianci. To je opravdu vážné.

Martina: No, a my si můžeme poměrně snadno odhadnout, jaké cíle by pravděpodobně přicházely v úvahu. Tím víc mě zarazilo, že americký prezident Donald Trump zrušil plánovanou schůzku s Vladimirem Putinem v Budapešti. Když řeknu, že uvedl, že není vhodná doba na jednání kvůli doposud slabému pokroku v mírových snahách, tak myslíš, že se tam hodí dodat „údajně“? Že ty důvody mohly být jiné? Protože už když summit domlouvali, tak věděli, v jakém stavu jednání jsou.

Ivan: Ta představa, že se Trump s Putinem setkají v Budapešti, lehce vyděsila Zelenského a jeho evropské spojence. A řekl bych, že ta nervozita rychle pominula, protože příměří na frontové linii nelze dojednat dříve, než se frontovou linií stane hranice Donbasu, a možná až poté, co na ruské straně bojové linie bude i Oděsa. To se uvidí. Ale do té doby si Trump s Putinem skutečně nemají co nového říct. Oni už ty své postoje znají. Takže taková situace – tedy pokračování vojenského řešení – vyhovuje i evropské koalici ochotných, pro kterou je požehnáním každý den války. To je potřeba si uvědomit. Oni tím zdůvodňují krize všeho druhu, taky tím obhajují dluhy umožňující zbrojení. Prostě pro určité kruhy je ta válka tragédií a pro jiné to je požehnání.

Sankce na ruské ropné společnosti jsou Trumpovou hrou se všemi

Martina: Hmm. Namísto setkání Spojené státy uvalily sankce na dvě největší ruské ropné společnosti Rosněft a Lukoil. Rozumíš tomuto Trumpovu tahu?

Ivan: No, tak Trump těmi sankcemi získal alibi, že Putinovi neustupuje, a současně nemusí ukazovat svaly někde, kde by riskoval jadernou eskalaci. Sankce jsou vždy spojeny s riziky. To znamená, ony mohou poškodit i toho, kdo je uvalí. No, a v tom případě geopoliticky, protože přibývá zemí, kterým už s Trumpem dochází trpělivost – to je Čína, Indie, to nikoho nepřekvapí. Když Donald Trump vlastně zruší, co uvalil, anebo se vrátí k tomu, co odvolal, ono to Trumpovo překvapování už nikoho nedojme. Takže už začíná překvapovat i sám sebe. Nově už ruší sankce na Čínu, které už několikrát přísně uvalil, a už couvá. Dokonce zjistil, že vždycky miloval Elona Muska. A pamatujeme, jaký konflikt mezi nimi byl. Tak Trump je sice od pohledu notorický chaot, ale řekl bych, že je potřeba ho stále velice dobře sledovat. Protože se nikdy nedá vyloučit, že to, co říká, myslí vážně.

Martina: Ivane, v říjnu jsme neustále diskutovali o tom, jak astronomickou částku si Německo schválilo na zbrojení v příštím roce. Ale já jsem narazila na jednu informaci, která by nám možná mohla odhalit, v jaké kondici je německý bundeswehr reálně. Nedaleko bavorského Erdingu se konalo cvičení vojenské policie, a jen to tak nějak zapomněli říct místním a všem policejním stanicím. A tak když vystartovali muži v maskáčích, tak místní obyvatelé zděšeně zavolali policii. Cvičenci si mysleli, že je to součást cvičení, a tak na policisty, kteří přijeli, začali pálit slepými patronami. Ovšem strážci německého pořádku opětovali palbu ostrými. Kdyby to dva lidé neodnesli zraněními, tak by to možná bylo až úsměvné. Ale myslím si, že po této příhodě je čas si pojmenovat, v jaké kondici náš velký soused vlastně je.

Ivan: Martino, mám takové podezření, že to naše povídání v Německu, minule, monitorovali. A když slyšeli, jak je podezíráme z militantní rozpínavosti a revanšismu, tak přemýšleli, jak dokázat, že naše obavy jsou přehnané. Tak zinscenovali tuto věrohodnou scénku, která nás má přesvědčit, že Němci jsou nebezpeční jenom sami sobě. Dobrý pokus, řekl bych, ale já zůstávám ostražitý.

Pes v metru odhalil naši laskavost i patologii na sociálních sítích

Martina: Ivane, my našim posluchačům, aby si trochu odfrkli, tak vždycky nabízíme veselé zvířátko na konec. A v Praze se stala taková velmi zvláštní situace, když ji porovnáme s tím, jak se chováme my lidé, když nějaký člověk skočí pod metro. Což je tedy záležitost, kterou známe jenom my v Praze, ale dá se vztáhnout i na vlakovou dopravu v celé republice. Vzápětí na to lidem docházejí nervy a na sociálních sítích můžeme číst komentáře typu „to je ale sobec, co nás do toho tahá, měl si hodit lano před tramvaj“. Ale pozor, jakmile do kolejiště skočí pes, tak vzápětí na sociálních sítích dostane mazlivé jméno fenka přezdívaná Metrouš, a všichni se starají, jestli si něco neudělala, a mají zájem, jestli povede dál šťastný život.

A mě by zajímalo, co to o nás vypovídá, Ivane? Neměl nakonec pravdu Caligula, když zvolil senátorem koně? Protože zdá se, že zvířatům jsme schopni odpustit mnohem, mnohem více než lidem.

Ivan: Tak asi ano. I když my nemáme na všechna zvířata stejný metr, dokonce řekl bych ani na všechny psy. Bylo by zajímavé vědět, co si zvířata myslí o nás. Já myslím, že zrovna u psů to máme dobré, že to naše přátelství se psy je vzájemné. A kdybychom si se psy vyměnili role, tak já věřím, že by k člověku ztracenému v kolejišti psi také zastavili provoz.

Martina: Tak tento úhel pohledu mě nenapadl. Ale přečetla jsem si komentář Miloše Čermáka, který velmi hezky napsal, že ta situace dokázala, že dokážeme mít soucit, že nám není lhostejný život a že dokážeme společně fandit dobrému konci. A píše, že anomálií není naše laskavost ke psu, ale anomálií je naše chování ve veřejném prostoru, zejména na sociálních sítích. To je deformace, to je patologie. Ne naše skutečná povaha. Ta představa se mi líbí, ale myslíš si, že to tak skutečně je a že se v nás tady ty dobré vlastnosti nakonec proboxují na povrch?

Ivan: Já bych řekl, že mám rád texty Miloše Čermáka. Já ho čtu rád už dlouho a myslím si, že i toto napsal pěkně a s tím, co napsal, se dá určitě souhlasit. Pravdu má bohužel i s tou deformací a patologií na sociálních sítích, což dokládají i reakce na tu jeho glosu tam někde v diskuzi. Tam o nějaké laskavosti se nedá mluvit. Většina těch příspěvků se vyznačovala averzí jak na toho zatoulaného psa, tak na Miloše Čermáka. Ono to ale může být tím, že on tu svoji glosu zveřejnil na Seznamu, kde mívají diskuze tedy standardně úroveň hospody čtvrté cenové skupiny. Řečeno s Biblí: Miloš Čermák naházel perly sviním, a podle toho to s fenkou v metru dopadlo.

Martina: Víš, mám takovou radost, když už jsme se dneska pochválili jednou, pochválíme se i podruhé, že my se chováme na těch sociálních sítích tak, jako bychom chtěli, aby se lidé chovali k nám.

Ivan: To je hezké, já si to vezmu za domácí úkol.

Martina: Ale to, že jsi jedovatý, to k tomu patří. To se počítá. To je satira v novinařině, a já ti za ni moc děkuji, a za zhodnocení celého měsíce října taktéž.

Ivan: Měj se hezky a zdravím i naše všechny věrné posluchače.

Martina: Ivane, za měsíc se opět uslyšíme, těším se na tebe. Zatím se mějme hezky a něco pro to dělejme. Nikdo to za nás neudělá. Ivane, děkuju.