Porozumět dnešnímu světu není těžké. Těžké je ho akceptovat. Jestliže sílí názor, že diplomacie k ničemu nevede a své zájmy je praktičtější prosazovat právem silnějšího, pak to, čemu přihlížíme, je deglobalizace, návrat k dělení světa na sféry vlivu.
Trend je nezvratný ale otázkou je, jak rychle porcování světa proběhne, na kolik sfér se svět rozdělí, kdo si co podmaní a jak velké násilí si to vyžádá. Proces, kdy se soupeřící bloky vzájemně vymezují, má předvídatelnou dynamiku: Mohou-li se soupeři něčím vydírat, budou se tím vydírat. Mohou-li se poškodit, samozřejmě se vzájemně poškodí. Soupeření bude eskalovat a povede nejen k militarizaci, ale vynutí si také co největší soběstačnost.
Jestliže globalizace probíhala v režii globálních elit, pak deglobalizace proti sobě postaví lokální elity, které budou ekonomicky slabší, ale o to agresivnější. Definovat vnějšího nepřítele sebou nese potřebu pohlídat si nepřátele vnitřní. Lze předpokládat, že v budoucnu budou svoboda a demokracie vzácným zbožím a nebude to pouze vinou technologické šikany.
Je několik možností, jak se v dané situaci zachovat. Obecně jsou tři. Postavit se deglobalizaci čelem, bokem, anebo zády. Postavit se čelem čili věřit, že tomuto trendu lze čelit, je naivní. Otočit se zády čili lhát si do kapsy, že se nás to netýká, anebo dokonce, že se nic neděje, je strategie pitomce. Realista bere situaci na vědomí a zvažuje, jak přežít a nejlépe při tom neztratit veškerou důstojnost.
V nudných dobách, když je ve světě shoda na pravidlech a prohřešky proti mezinárodnímu právu jsou pouze výjimkou z pravidla, mohou politiku provozovat i pitomci, aniž by se na to přišlo. Když jde do tuhého, volič vybírá mezi lidmi, naivně hájícími vizi spravedlivého, férového, světa, a mezi realisty, pragmatiky, kteří na ideální svět nevěří a jsou svolní k pletichám a kompromisům. Ve střední Evropě se začínají prosazovat v politice pragmatici místo pitomců. Rovněž ale voliči upřednostňují pragmatiky před idealisty, kteří nepřemýšlejí jak vadný systém vyspravit, ale čím ho nahradit.
Z řečeného plyne, že v situaci, kdy se zřejmě nadlouho dopředu bude rozhodovat o naší kolektivní, národní budoucnosti, budeme svědky politiky, která nebude pitomá, ale nebude ani hezká. Od pragmatiků nelze čekat, že se odváží definovat národní zájem. Tím spíše ho pak nesvedou hájit. Pragmatik nejde proti proudu, nejde ani svou cestou, nýbrž se ad hoc přidává tam, kde tuší momentální profit. Pragmatik sice neprodělává, jak tomu je u pitomce, ale pouze paběrkuje, na rozdíl od politika s vizí, který promýšlí několik tahů dopředu.
Pragmatik se drží při zdi, nežene se za chimérami, bere vrabce v hrstí, ne holuba na střeše. Ale je to počtář. Chybí mu periferní vidění a odstup, bez kterého je těžké zorientovat se v tlačenici. Svět bude v dohledné budoucnosti stále chaotičtější. Řada současných dilemat ztratí relevanci a vystřídají je nové hrozby a nové příležitosti. Deglobalizace nepochybně poznamená Evropskou unii. Důvod je prostý: EU nehájí evropské zájmy, zájmy Evropanů. Je to lobbistická organizace, prosazující zájmy globálních korporací v Evropě. Proces deglobalizace eliminuje vliv Bruselu možná zásadněji než suverenizmus, sílící v jednotlivých členských zemích EU. S rozkladem politického Bruselu budou slábnout i korporace, parazitující na národních ekonomikách, protože EU je tou žábou na prameni, garantem korporátního byznysu, korporátní korupce, korporátní lichvy, tedy univerzálním viníkem společenské stagnace.
Z EU se stal celoevropský problém. EU je ovšem také středoevropský problém, systémový problém evropské periférie, který se nevyřeší řešením celoevropského problému. EU je ve své podstatě koloniální projekt, kdy celek nevnikne spojením suverénů, ale suveréni se rozšiřují o periférie, ze zištných pohnutek kolonizují své sousedy. Otázka zní, zda deglobalizace je příležitostí také k dekolonizaci!
Zatím se nezdá se, že by pragmatici, kteří ve střední Evropě postupně střídají u moci pitomce, byli připraveni na restart národní ekonomiky, na státní suverenitu anebo na středoevropskou alternativu ke kolabující unii. Naskytne-li se historická šance udělat se ve společenství rovných pro sebe, bude zřejmě tradičně promarněna. Polehčující okolností pro naše pragmatiky je, že jejich voliči nepoptávají systémovou změnu. Netrvají na tom, aby bylo dobře. Chtějí jenom aby bylo líp.
Všechny příspěvky s Ivan Hoffman
Dobře. Možná to tak nebylo myšleno, ale tento příspěvek pana Hoffmana mi přijde (nemístně) optimistický. Za pomoci realistů, pragmatiků, se zbavíme Uhnije v dnešní podobě, vysušíme bruselskou bažinu a setřeseme koloniální okovy. Sice nezískáme suverenitu, ale „bude líp“. Mírný pokrok v mezích zákona.
Já pochybuji. Především si nemyslím, že by Uhnije byla „lobbistická organizace, prosazující zájmy globálních korporací v Evropě.“ To by bylo ještě „krásné“. Myslím, že, stejně jako samy ony globální korporace, je Uhnije nástrojem, transportním vehiklem, převodovkou a lokálním ovladacím panelem „globalistů“ (kteří jen shodou okolností momentálně a dočasně deglobalizují, když se jim dosavadní globalizace nečekaně poněkud zadřela). „Majitelů klíčů“, bandy zakonspirovaných a chráněných bezskrupulózních ničemů, chtejících určovat, co se ve světě bude dít. A tahleta Uhnije, dnes zdánlivě bojující proti trampismu, ve skutečnosti poslušně a přesně vykonává, co se od ní chce. A nevypadá to, že by se na tom mělo v dohledné době něco měnit. O to už se postará „stará dobrá“ CIA, která svými nesčetnými chapadly drží všechny pod krkem.
Takže já očekávám – v lepším případě – novou železnou oponu, oddělující nás od levných energií, surovin a levné čínské výroby, formující digitální gulag. V horším případě válku, armagedon.
Ano, myslím si totéž. Pan Vlk to vystihl naprosto přesně. On, pan Hoffman, v podstatě neříká nic jiného, jen to podává takovým způsobem, který je pro ty, kterým ještě nedošlo kdo a jak na té zeměkouli vládne, poněkud skousnutelnější.
Sféry vlivu? Já vidím stále USA jako světového policajta, který svůj velký klacek používá víc, než předtím. O sférách vlivu budeme moci mluvit až USA stáhnou svá vojska a vyklidí základny na Tchai-wanu, Jižní Korei a v Japonsku a předají je Číně.
Nevím, kdo jiný, by měl hájit národní zájmy, než pragmatici. Myslím, že pan Hoffman si plete pragmatiky s oportunisty.
Systémovou změnu pokud pamatuji prosazoval nejvíc pan Drulák, který byl jedním z těch, kdo stál za programem hnutí Stačilo! Chtěl odstranit různé demokratické pojistky, aby byly možné rychlé změny směřování země, po vzoru USA a pana Trumpa. Jsem moc rád, že je voliči dali k ledu. Pan Trump a USA jasně ukazují, jak nebezpečná tak velká moc soustředěná v jedněch rukou je. Co začalo první měsíc nadějně, se změnilo v noční můru. Od bránění vstupu nelegálních přistěhovalců, s kterým většina souhlasila, hony na podezřelé nelegální migranty, kteří už byli v zemi, po hony na pracující nelegální migranty, pak každého, kdo neměl v pořádku doklady a jejich zavírání do klecí a upírání jejich práv, až po vraždění vlastních občanů, s obhajováním vraha a vydáváním neposlušné Američanky, která se provinila ironickými poznámkami a úsměvem za teroristku.
V mezinárodních vztazích obviňování bez důkazů, pirátství, loupení, únosy a vydírání.
predstavy autora jsou ponekud infantilni, jednoduse protoze nechape to podstatne, budouci vyvoj nerozhodnou ani politicti sasci bez ohledu na politickou prislusnost, ani jejich pejzati loutkovodici z bankovni a zbrojarske mafie, mohou sice vyvoj jeste do urcite miry oddalit, ale moment kdy jeste mohli situaci udrzet pod kontrolou nebo dokonce neomezene ridit lezi nejmene 30 let v minulosti. Uz davno nejde o udrzeni globalizace nebo jeji blokaci, na programu je reset monetarniho systemu a konec legalizovaneho padelani obeziva pod nazvem fiat money. Kdo, lepe receno co, tedy rozhodne budouci vyvoj jsou 113 let sabotovane ekonomicke zakonitosti a volny kreditni trh ktere definitivne prevzaly kontrolu a saskovani politickych magoru jsou pouze reakce na vyvoj ktery neocekavali bez jakekoli moznosti defintivne ziskat kontrolu na systemem zpet, jsou v dluhove pasti z ktere neexistuje politicke ani ekonomicke vychodisko dle jejich predstav. Melou uz roky ze prijde reset ale reset ktery dostanou se diametralne lisi od jejich vlhkych snu a blbecek a ekonomicky analfabet Trump to jeho saskovanim jeste urychli. Hlavni roli v nadchazejici tragi-komedii sehraje kreditni trh US treasury bonds ktery tem vypatlancum paradne natrhne prdel v kooperaci s trhem commodit. Giganticky hrbitov financnich mrtvolek poleti kominem.
vtipný a výstižný