Volby v Rumunsku ukázaly, že demokracie je jen hra, kde vítěz může být předem určen

Historie se píše podle politické objednávky, hrdinové se mění v padouchy

Martina: Ty určitě dovolíš, abych tě znovu připomněla, a to, že můj kolega Ivan Hoffman byl jedním z výrazných disidentů éry před listopadem 89, je právem pyšný na to, že dokázal v samizdatu vydávat časopis Fragment K. Po revoluci pak pracoval ve Svobodné Evropě, Lidových novinách, byl komentátorem v Českém rozhlasu a je držitelem několika novinářských cen. Například ceny Ferdinanda Peroutky, anebo Ceny Karla Havlíčka Borovského. Tak, a teď už pojďme se podívat pod sukénku měsíci květnu. V květnu jsme si pochopitelně připomněli významné výročí, že uplynulo od konce druhé světové války už osmdesát let. A nám, a nejen nám se tedy vždy čas od času objeví takový nešvar, že princip neměnnosti historie narazí na pohledy současníků. Myslím si, že jsem tím poměrně rafinovaně sdělila skutečnost, že zkrátka čas od času má ta či ona politická zájmová skupina potřebu trochu historii upravit, přistřihnout, ohnout. Jak jsi tento jev pozoroval právě v souvislosti s oslavami konce války ty, Ivane?

Ivan Hoffman: Tak od konce druhé světové války uběhlo osmdesát let a ono by se zdálo, že o té obrovské tragédii bylo napsáno, řečeno vše, ale snem historiků je přijít na něco, co se ještě nezjistilo, anebo na sebe upozornit nějakou neotřelou interpretací dávno odehraných dějů. To znamená, když se objeví politická objednávka přepsat dějiny tak, aby včerejší hrdinové byli za padouchy, a včerejší padouši za politováníhodné oběti, no, tak to je pro historiky ve službách režimu neodolatelná příležitost zviditelnit se převyprávěním nevyhovující pravdy. Takže já sám se nedivím, že to využili, a stalo se, že jsme si letos mohli přečíst, že druhou světovou válku rozpoutali společně rukou nerozdílnou Rusové s Němci, anebo že Rusové Evropu neosvobozovali, nýbrž okupovali, no, a německý nacismus, ten se už zmiňuje jenom letmo, no, a z nacistů estonských či ukrajinských jsou rovnou vlastenci. Takže přepsat historii není těžké, že úplně stačí vyškrtat z ní, co se nehodí – nehodící se škrtněte – a to, co potom zbude, je požadovaný výsledek.

Martina: Já teď musím říct, že na to říkám, že mám smůlu, co se týká mých studií, protože když jsem dokončila ekonomickou školu, tak se zcela změnila účetní soustava, a když jsem dokončila na filozofické fakultě historii, tak se zase zcela změnila historie. Já jsem prostě měla studovat chemii nebo něco.

Ivan Hoffman: Ta se změnila taky určitě. Jestli je to v tobě, tak by se změnila i chemie.

Martina: Ale, jak jsi říkal, netýká se to jenom nás, a asi i proto většina západních politiků odmítla zúčastnit se oslav konce války v Rusku. Za naše politiky zmíním europoslance Ondřeje Dostála, který jel položit květiny ke hrobu Neznámého vojína. Jel tam také slovenský premiér Fico. Vzpomeňme, že dříve se evropští lídři těchto oslav pravidelně zúčastňovali. A je tedy zřejmé, že v jejich absenci hraje roli válka na Ukrajině. Dalo by se říct, co ještě se změnilo, že Západ najednou chybí?

Ivan Hoffman: V nedávné minulosti reprezentovali Západ politici, kteří se hlásili k protihitlerovské koalici, tedy k vítězům. A v dnešním NATO, to je tedy aspoň můj dojem, sílí takový ten sen na ovládnutí Ruska – a evropská politická reprezentace je aktuálně pokračovatelem strany poražené. Takže ono by bylo vlastně divné, kdyby Němci, Francouzi, Italové a další jeli do Moskvy slavit svou porážku. Kdyby to šlo, tak oni by rádi do Moskvy vyjeli na tancích. Srovnat se zemí Kreml. To je takový starý britský, francouzský anebo německý sen.

Martina: Až tak to vidíš? Opravdu si myslíš, že sní tento sen, ze kterého se musel probudit Napoleon i Hitler?

Ivan Hoffman: No, tak mně přijde, že nový německý kancléř má Hitlerovu DNA. Macron Napoleonovu, a vlastně jejich problém je, že Putin má zase Stalinovu DNA. Takže historie se neustále opakuje, jenom s jinými herci.

Martina: Takže myslíš, že prostě geny nepřepereš?

Ivan Hoffman: Ne. To prostě nejde.

Válka začíná v médiích, novináři mají na rukou virtuální krev

Martina: Pojďme se podívat, co s tím? A v té souvislosti jsem si připomněla výrok německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela, který řekl: „Co však zkušenost a dějiny učí, je to, že národy a vlády se nikdy ničemu z dějin nepoučily a nikdy nejednaly podle poučení, které by z nich mělo být vyvozeno.“ Čímž mi v podstatě potvrdil to, co ty jsi říkal před chvílí. Hegel nad námi, zdá se, zlomil hůl. Jak to vnímáš ty? Navzdory DNA, navzdory historickým zkušenostem, je možnost a schopnost poučit se z války a nota bene také z míru?

Ivan Hoffman: Filozofové jsou skeptici. Já patřím ke generaci, která znala válku jenom z vyprávění, a mír byl pro nás banální samozřejmostí. Po generacích, které byly válkou postiženy, nicméně v tom veřejném prostoru zůstala taková chátrající rezavá agitace. Já si vzpomínám na takovou rezavou tabuli s nápisem Mír světu, která hyzdila křižovatku v naší malé obci, ještě před nějakými pětadvaceti lety tam byla. Pak ji jednou někdo uklidil do šrotu, zmizela, zůstal tam jenom takový ten stojan, na kterém byla, a ten potom také zmizel, a já si někdy říkám, že mír skončil na smetišti s těmi starými tabulemi, plakáty a transparenty, aby milovníci násilí a válek mohli prohlašovat, že mír je pouze výjimkou z pravidla, a pravidlem je věčný svár, zabíjení člověka člověkem, ať už pro kořist, anebo snad z nějakého rozmaru, a to tvrzení, že člověku je bližší válčit a ničit než spolupracovat a tvořit, se vždycky odvolává na historii. Pečlivě se zaznamenává, kdo kdy koho porazil, ovládl anebo rovnou vyhladil, no a o míru není nic moc co napsat. Protože pro válečníky je mír jen čekáním na zákonitý a neodvratný válečný konflikt, a války podle militantů nenarušují mír, ale mír jim občas naruší válku.

Martina: Takže ty myslíš, že vlastně mír není dost fotogenický? Ale je-li tedy ovšem mír, podle toho, co jsi teď naznačil a citoval, jenom nedorozuměním, které vyplývá z naivity, tak jak si vysvětlit, že se většina lidí do války nehrne? A dokonce že i ve válce samotné lidé přežívají, pokud možno v mírovém módu? Pokud tedy nejsou pod palbou na válečné linii. Já si vzpomínám, že jsem několikrát dělala rozhovor s mnoha spisovateli, umělci, a když jsem se jich ptala na jejich zlaté staré časy, tak mi omluvně říkali, že třeba nejhezčí jejich doba života byla za protektorátu. A jiný řekl, že v padesátých letech. A omlouvali se a vysvětlovali, protože jim bylo osmnáct nebo dvacet. Byli mladí, zamilovali se a věřili, že navzdory všemu mají všechno před sebou. Tak jak je to tedy s tím mírem, který plyne z naivity?

Ivan Hoffman: No, já také občas říkám takový bonmot, že jsme si té totality nevážili, když jsme byli mladí, protože tehdy člověk zažil vlastně to nejlepší. Já myslím, že většina lidí se do války doopravdy nehrne, a dokonce i ve válce lidé přežívají v takovém mírovém módu, pokud se nenacházejí pod palbou na válečné linii. To vidíme i na Ukrajině, kde lidé normálně žijí, pokud tedy zrovna na ně nepadají bomby. Vidíme, že vášeň pro válku je virtuální. Ona se odvíjí od nenávisti k lidem, kteří jsou shledáni nepřáteli, nepřátelům se přeje smrt, ale to vůbec neznamená, že ten, kdo nenávidí, že se cítí současně povinen osobně se účastnit zabíjení nepřátel. Těch lidí s potřebou zabíjet je daleko méně než těch, kterým prostě stačí, že se zabíjí. No, a odůvodnit potřebu války je vždycky snazší než prosadit mír, my vidíme, že nenávist se prodává daleko lépe než tolerance, a to bych tedy zdůraznil, válka dnes začíná jako mediální projekt. Jsou to novináři, kteří otráví veřejný prostor adorací zla, otevřou válce dveře, připraví pro válku půdu. Jsou to novináři, kteří toleranci degradují na slabost, z míru udělají sprosté slovo, já bych dokonce řekl, že novináři mají na rukou krev, ale i ta krev je znovu virtuální. Je to krev, která se nepočítá, prolévá se beztrestně, protože je cizí, nepřátelská.

Martina: Já jsem si teď vzpomněla na výrok, či spíše otázku jednoho klasika o tom, že na konci každé války je jednání a vyjednávání. Tak proč to jednání a vyjednávání neproběhlo, než vypukla? A v té souvislosti se tedy ptám, když už ta válka je, má mír šanci zastavit válku?

Ivan Hoffman: No, já moc nevěřím, že mír lze vybojovat, on vlastně vždycky zbude, když lidé válku začnou nenávidět, když přestanou tolerovat nenávist. Zdá se, že si člověk může užívat jen míru, který zbude. Když dojde krev k prolévání, když dojdou nepřátelé, není koho nenávidět, no tak tehdy přicházejí novináři, kteří předtím rozdmýchali vášeň vedoucí k válce, no a teď přicházejí s adorací míru, s výzvou poučit se z válečných hrůz a již nikdy válku nedopustit, takže takový ten čas pro instalaci té plechové tabule s tím nápisem Mír světu, tak já myslím, že on přijde nepochybně, možná budu u toho, když se bude instalovat, ale teď to podle mě není aktuální, jsem skeptik s tím filozofem, kterého jsi citovala, já bych řekl, že dnešek zatím ještě patří nenávisti, protože ten poslední masakr byl opravdu strašně dávno, no a ti, co se poučili, tak ti jsou po smrti. No, a poučení je nepřenosné, je exkluzivně vyhrazeno mrzákům a pozůstalým po padlých. Tak jsem v tom skeptik.

Rumunské volby jako ukázka, jak se kroutí krk demokracii

Martina: No, teď jsme se trochu pustili do filozofování, ale myslím si, že si to výročí, právě osmdesáté výročí konce druhé světové války, zaslouží. Ale pojďme teď být zase praktičtí a pragmatičtí a podívat se, co se dělo kolem nás. V Rumunsku proběhlo druhé kolo prezidentských voleb, ale jak psali naši mainstreamoví kronikáři, utkali se ultranacionalista a euroskeptik George Simion s proevropským primátorem Bukurešti Nicușorem Danem. A jak víme, zatímco v prvním kole zrušených voleb suverénně vyhrál kandidát, který opravdu vadil, Călin Georgescu, tak ten kandidovat tedy nesměl, a doporučil svým voličům, aby volili Simiona. A teď to přišlo. Ti ale zjevně zpytovali své svědomí a rozhodli se masivně přejít na druhou stranu. A tak rumunské volby vyvolávají dosud mnoho otázek a dávají velmi málo odpovědí. Jak tedy toto druhé kolo rumunských voleb působilo na tebe?

Ivan Hoffman: Budu pokračovat ve tvém sarkasmu a řeknu, že vítězství Bruselu v Rumunsku se nerodilo lehce. Bylo třeba si ho dopracovat. Voliči si totiž oblíbili nesprávné prezidentské kandidáty, u kterých hrozilo, že nepůjdou Bruselu na ruku a budou hájit zájmy Rumunů. To by byla úplná katastrofa. To teď nehrozí. Protože favorita Simiona předstihl proevropský, proukrajinský liberál Dan, no a jeho vítězství, teď už končím se sarkasmem, provází závažná podezření z manipulace, mluví se o hlasování mrtvých duší, o cenzuře internetu, o vlivu zahraničních hlasů, především tedy z Moldavska, o ovlivňování voleb Bruselem, a především Francií. Ti tam měli své velké zájmy. No, a Dan po prvním kole ztrácel na Simiona 20 %, takže aby byl dosazen za prezidenta, tak to chtělo, jak se říká, doopravdy víc než úsměv. Poražený kandidát napadne výsledek u soudu, no ale v Rumunsku soudy, včetně ústavního, kontrolují liberálové, takže můžeme to uzavřít, v Rumunsku liberální mafie úspěšně zakroutila demokracii krkem.

Martina: Tebe ten květen opravdu rozněžnil, Ivane.

Ivan Hoffman: No, snažím se být vtipný.

Martina: Do rumunských voleb se zásadně vměšovala Evropská unie. Čím myslíš, že si Rumuni vysloužili onu masivní zahraniční pozornost?

Ivan Hoffman: Rumunsko sousedí s Ukrajinou, je členem NATO, má přístup k Černému moři, to z Rumunska dělá důležitého člena protiruské koalice pro případ útoku na Rusko. Rumunsko je zajímavá destinace pro budování vojenských základen, a právě tam začíná cvičení NATO Sabre Guardian 2025, na které přes naše území projela kolona stovek amerických vozidel z Německa, těch důvodů pro vměšování je tam hodně.

Martina: Hm. V každém případě je vždycky bližší košile než kabát, takže můžeme mít zvednuté obočí nad volbami v Gruzii, a především nad volbami ve zmíněném Rumunsku, ale nutně se vkrade otázka, jak tedy můžou vypadat naše podzimní volby? Co s nimi můžou provést korespondenční hlasy z ciziny, kdo všechno se do nich může a bude vměšovat, jak objektivně budou raportovat média, a kdo se dopředu stane otloukánkem? Máš odpovědi na všechny tyto otázky?

Ivan Hoffman: Tak vyhlášením termínu voleb začala volební kampaň, ale myslím, že symbolicky ji odstartoval průzkum, který si nechalo u agentury STEM vypracovat Rakušanovo ministerstvo. Jde o to zjištění, že nadpoloviční většina občanů předpokládá, že se naše vláda pokusí zmanipulovat nadcházející volby ve svůj prospěch. To je pikantní záležitost, protože nás straší Ruskem, ale občané se víc než Putina bojí záludností vlastní vlády. Ta obava, že naše volby budou zmanipulované, je podle mě na místě, vládě jde o všechno, jak to i přiznává ve volební kampani, no a když jde o všechno, tak se dělá cokoli. Čili jakákoli levota. Takže myslím si, že občané správně cítí, že jde do tuhého.

Martina: Už jsem dokonce i slyšela, že je velká škoda, že ty volby nemohou být 2. listopadu, na Dušičky, protože to mrtví vstávají z hrobů, a tak by korespondenční volba byla tak nějak víc fér.

Ivan Hoffman: A už to někdo navrhl? Nemělo by to zapadnout, to je dobré řešení.

Martina: Termín už je daný. Ale ať už Rumunsko, to je příklad, který jsem už několikrát zmínila, ale můžeme se třeba podívat do Nizozemí, do Německa, a je jasně vidět, že i když volby vyhrajete, tak ve výsledku to nemusí nic znamenat. Myslíš, že něco podobného hrozí i u nás? Že lidi, volte si koho chcete, vládnout nakonec bude ten, kdo je tak nějak předvybrán?

Ivan Hoffman: No, asi ano, když to rozebereme, dá se očekávat více věcí, já bych řekl, že nejprve to bude kriminalizace opozice. Nejjednodušší způsob, jak vyhrát v soutěži, je vyloučit konkurenci ze soutěže. Takže uvidíme, zda se vládě a povolaným soudům podaří vyřadit z voleb SPD. Takové náznaky tady jsou, a to by jim tedy hodně pomohlo. Další možností je znevýhodnit a kompromitovat opozici v provládních médiích. Takový ten shovívavý přístup k vládě a nepřátelství k opozici, to je u nás vlastně praxe běžná, no ale před volbami budou muset naši veřejnoprávní a korporátní kolegové přidat, protože pracují pro otřesné klienty, které udržet u moci… to chce tedy skoro zázrak. Já bych řekl, že mediální mainstream je v situaci obchodníka, který má zákazníkům vnutit vadný, neprodejný produkt. A jediné štěstí, které má premiér Fiala a jeho lidé, je, že Česká televize a Český rozhlas, respektive jejich managementy, mají obrovskou motivaci zmanipulovat diváky a posluchače. Tito novináři nesledují zápas s politickou opozicí, tedy s Babišem, Okamurou, Konečnou, Turkem, ale bude to zápas, řekl bych, ve vlastní věci, protože pokud Fiala padne, tak je ohroženo fungování veřejnoprávních médií v současné podobě, jinak řečeno, mohou skončit na ulici s tím, že je sotva někdo s jejich schopností a pověstí zaměstná v oboru. Takže oni vlastně budou bojovat v těchto volbách za sebe.

Martina: Prezident Petr Pavel se svěřil, co bude zohledňovat při sestavování vlády po říjnových sněmovních volbách. „Pokud by do nich mířil někdo,“ podle něj, „kdo nepovažuje členství České republiky v NATO a Evropské unii za důležité, měl bych výhrady. Považoval bych za naprosto nezodpovědné, kdybych se této otázce nevěnoval i při sestavování vlády,“ řekl. Tak co si myslíš o tomto výkladu, jak naložit s výsledky svobodných voleb?

Ivan Hoffman: Nápad prezidenta, že podmínkou pro jmenování vlády, respektive ministrů, bude láska k Evropské unii a k NATO, se neopírá o ústavu. Já si myslím, že prezident tímto záměrem asi dává najevo, že je loajální k Bruselu. Lidé s obrácenými kabáty nejsou moc svobodní. Oni cítí takové ty podezíravé pohledy okolí, protože když obrátil kabát jednou, tak ho může obrátit i podruhé, no a teď zrovna přicházejí velice turbulentní časy. Jiná otázka je, zda tou sázkou na EU a NATO pan prezident Pavel nenačasoval vlastně stejně nešikovně, jako kdysi sázkou na RVHP a Varšavskou smlouvu, ale já si říkám, že on možná má nějakou křišťálovou kouli a že to je sázka na jistotu, nicméně o vládě se rozhodne v Poslanecké sněmovně. Nebude to na Hradě.

Ukrajina vykrvácí, Západ si myje ruce a čeká, jak to dopadne

Martina: My jsme se dnes věnovali válce spíše teoreticky, tak trochu filozoficky, ale hned tady vedle nás válka stále zuří, a my od amerických prezidentských voleb v listopadu stále řešíme, zda už konečně zavládne mír na Ukrajině, zda bude Trump tím, kdo skutečně zavelí, aby mezi Ukrajinou a Ruskem příměří zavládlo. Nebo dohoda, nebo dokonce mír. Pokud si někdo představoval, že to bude ze dne na den, tak se musí smířit s tím, že to zjevně není ani otázkou týdnů, ani měsíců. Navíc se teď stále spekuluje o chemii v politických vztazích, o tom, jak moc se mají Trump s Putinem rádi, anebo jak moc se dokonce navzájem rozčilují, a tak jenom položím takovou otázku: A kde jsou činy?

Ivan Hoffman: No, tak Evropa úplně prohrává. Teď už nejen s Ruskem, ale i se Spojenými státy, no a šance, že se Donald Trump změní, že změní názor, rozhodne se nějak masivně obnovit pomoc, vojenskou pomoc kolabující Ukrajině, tak ta je nevelká. Tím pádem pro evropské rusofoby platí, že naděje umírá poslední, oni se chytají různých výkřiků kritiků Trumpových v americkém Kongresu, ale řekl bych, že moc nadějí na nějaké pokračování velké pomoci ze strany Ameriky není. My jsme hlavně svědky toho, že se delegace Ukrajiny a Ruska sešly u jednoho stolu v Turecku, co vzejde z toho vyjednávání, je nejasné, teď teprve si řeknou, o co komu jde a jaké kdo má cíle, co by někdo chtěl, ale to se už ví předem, no a je jisté jenom to, že při tom jednání se k zájmům a názorům Evropy přihlížet nebude. No, a pokud jde o Američany, tak na nich je úplně zřejmé, že si myjí ruce a čekají, jak to dopadne, a že se do toho nechtějí příliš angažovat.

Martina: Myslíš si, že skutečně Evropa je tady v těchto jednáních vytčena před závorku? Je to vlastně vůbec možné v diplomacii a mezinárodních vztazích?

Ivan Hoffman: Tak objevují se takové názory, že by ze strany Evropy už bylo zajímavé navázat nějaké kontakty s Ruskem, ale ve chvíli, když se všechny ty linky zpřetrhají, tak potom navázat je znovu je docela problém, existuje obrovská nedůvěra mezi politiky, to znamená to obnovení dialogu je vždycky daleko těžší, než ho přerušit a znemožnit, tak nebude to jednoduché. Nebude to snadné a nebude to hned.

Martina: Zrovna včera jsem si povídala s diplomatem Ondřejem Kašinou, ten rozhovor teprve budeme vysílat, a on jako zkušený diplomat říká tak jednoduchou prostou větu, kterou, myslím, že musí úplně každý chápat, že diplomacie spočívá v tom, že každý mluví s každým.

Ivan Hoffman: Ano, je to pravda, no.

Martina: Taková jednoduchá věc – a jak se s tím někteří natrápí. Ale pojďme se podívat na to, co se všechno děje, co to znamená pro ukrajinské vojáky. A vlastně, můžete si říkat, co chcete, také pro ruské pěšáky v pozicích. Změnilo se tedy pro ně něco? Anebo prostě stále létají drony, bouchá to, umírají, a přes všechno to krasořečnění, tak pro ně je ta válka stále stejná?

Ivan Hoffman: Je to tak. Ta válka probíhá, a na tom, co se děje na bojišti, se nic nemění. Možná se mění trochu atmosféra ve společnosti, podle těch projevů, co by si politici přáli, anebo komentářů, jak má válka na Ukrajině dopadnout, co nemůžeme dopustit, a na co nikdy nelze přistoupit, tak kromě toho, dnes už se i rozebírá, co se reálně děje, no a co pravděpodobně přijde. No. Ta skutečnost je taková, že Ukrajinu už odepsali globalisté, bankéři, banka Morgan prostě vydala pro své akcionáře vysvětlení, ať si nepředstavují nějaké ukrajinské vítězství, no a v neschopnost Ukrajinců nevěří renomovaní západní vojenští experti, a ti ten konflikt s tím takovým profesionálním cynickým zájmem studují, ukazují, jak Rusové rutinně a s minimálními ztrátami prolamují třetí linii ukrajinské obrany, říkají, proč to dělají, jak to dělají, jak je to chytré a tak, a v podstatě je vymalováno. Takže pokud se Západu doteď nepodařilo Rusko izolovat a ekonomicky zruinovat, tak už se to nepodaří. Prostě ukázalo se, že do konfliktu s jadernou velmocí se nikomu nechce a že Rusko nemá nouzi o ekonomické partnery, kteří potřebují ropu, plyn, anebo je pro ně zajímavý ruský trh. Situace, Západ prostě nechá Ukrajince vykrvácet, ale bojovat nebude. Prostě nemají na to armádu, nemají na to kuráž, tak se věci mají.

Martina: Ale svalnatých řečí teď má Evropská unie, co se týká nové vlny zbrojení a výdajů na zbrojení, tak svalnatých řečí má hodně.

Ivan Hoffman: No, to jo. Ale je to takové směšné. Něco řeknou, něčím vyhrožují, pak už se k tomu nevracejí, protože na ně nikdo nereaguje, je to takové… Evropská unie je v takové, řekl bych, ve velmi nekomfortní a komplikované pozici.

Trump rozdává cla a Evropa není v pozici silného vyjednavače

Martina: Někdy to vypadá, že se Evropská unie s Amerikou baví pouze a jen o Ukrajině. Ale jak jsme to teď oba vlastně naznačili, peníze jsou nakonec vždy tím hlavním tématem, a v uplynulém měsíci se mluvilo stále více o celní válce než o jakékoli jiné.

Ivan Hoffman: No, je to pravda. Ono připomeňme, že i před Trumpem to mezi USA a Evropskou unií skřípalo, Američané s oblibou reptali, že nevědí, s kým mají jednat, že na něho nemají telefon, a teď Donald provokuje tvrzením, že Evropská unie byla vytvořena primárně za účelem zneužití Spojených států v oblasti obchodu, že její mocné obchodní bariéry, DPH, absurdní sankce vůči korporacím, nepeněžní obchodní bariéry, měnové manipulace, nespravedlivé a neoprávněné soudní spory proti americkým společnostem zavinily obchodní deficit USA ve výši 250 miliard dolarů ročně. To teď cituji z takového Trumpova tweetu nedávného. No, a podle Trumpa diskuse nikam nevedou, proto doporučil zavedení 50% cla pro Evropskou unii. Tak. Na první pohled je to stejný příběh jako s Čínou, kde se drasticky vzájemně zvýšila cla, ale velice rychle se opět zrušila, aniž by se příliš vysvětlilo, co to vlastně mělo být. Rozdíl může být jenom v tom, že EU není Čína, není v tak silné vyjednávací pozici, no a nemusí to být stejný příběh, nicméně po telefonátu s předsedkyní Evropské komise Trump uvalení cel odložil, a bude o nich prý mezi USA a Evropskou unií jednat. Což je zajímavé, protože předtím tvrdil, že diskuse nikam nevedou, najednou se bude diskutovat. To je celý Trump.

Martina: Já musím říct, že když jsi právě teď říkal, že provokuje tvrzením, že Evropská unie byla vytvořena primárně za účelem zneužití Spojených států, tak to je věc, která mě tedy trošku nadzvedla, protože projekt vytvoření Evropské unie vznikl původně ve Spojených státech.

Ivan Hoffman: Samozřejmě.

Martina: A trošku patrně Donald Trump zapomněl na to, že sice Jean Monnet, jeden z otců zakladatelů, byl sice Francouz, ale léta působil jako bankéř v Americe, a další otec zakladatel, Robert Schuman, byl zase předsedou evropského hnutí, sdružení, které prosazovalo evropskou integraci, ale toto hnutí bylo tajně financováno Americkým výborem pro sjednocenou Evropu, který, světe div se, řídili dva bývalí pracovníci amerických tajných služeb Donovan a Dulles. Takže tady se tak zdá, že spíše Amerika nechtěla obchodovat se 48 státy tehdy, ne Unie ještě, protože to znamenalo 48 měn, 48 zdravotních norem, 48 jiných zákoníků práce, takže musím říct, že tady tohle mi přijde tak, že by bylo potřeba, aby Donald Trump trochu zpytoval americké svědomí, a co všechno ve světě bylo podřízeno americkým zájmům.

Ivan Hoffman: A je to, jak říkáš. U toho Donalda vždy záleží na tom, co mu zrovna slina přinese na jazyk a někdy je vidět, že chyběl ve škole, když se brala příslušná látka.

Martina: Tak už necháme Donalda Donaldem, a podíváme se na jeden výzkum veřejného mínění, který vyšel, protože Všeruské centrum veřejného mínění zveřejnilo na svých stránkách výsledky průzkumu na téma přátel a nepřátel Ruska. A ukázalo se, že Rusové přehodnotili, jak vnímají státy jako přátelské a nepřátelské. Pokud byste tipovali, že jako nepřátelské vnímají především Spojené státy, Ukrajinu, nebo snad nás, tak chyba lávky. Žebříček vede trojice evropských zemí: Francie, Velká Británie, Německo. To jsou pro ně v tuto chvíli ty státy, které považují za nejméně přátelské. Překvapilo tě to, Ivane?

Ivan Hoffman: Je jasné, že sympatie a antipatie u Rusů ovlivňuje geopolitika, oni Čínu vnímají teď Rusové jako přítele největšího, a to nebude kvůli nějaké podobné mentalitě, kultuře anebo společné historii, ale jednoduše proto, že Rusové mají s Číňany společného rivala nebo konkurenta, a tím je kolektivní Západ. Čína je důvěryhodný spojenec, spolehlivý obchodní partner do nepohody. Ale pozoruhodné je, jak se s nástupem Trumpa změnilo ruské vnímání USA, to jsi už zmínila, v roce 2022 vidělo v Americe nepřítele 75 % Rusů, a dnes je to jen 27 %. To je dramatická změna. Když to tak půjde dál, tak se z Rusů a Američanů brzy stanou kamarádi, jo. A pro zapřisáhlé nepřátele Ruska, a to jsou ti Francouzi, Britové a Němci, to by byla velice hořká pilulka. A pro mě bylo na tom průzkumu zajímavé ještě to, že naši politici a média hlavního proudu, ti jsou vášnivě a demonstrativně proti čemukoli ruskému, takže by člověk očekával, že na nás Rusové budou hodně alergičtí, ale proč nás za nepřátele, kterými jako celek objektivně jsme, považují jenom dva Rusové ze sta, dva Rusové ze sta, tak to si vysvětluji tím, to je jediné možné vysvětlení, že ti naši politici jsou pod rozlišovací schopností respondentů zmíněného průzkumu, protože si nás tak nějak nevšimli.

Martina: Když už jsme otevřeli tento průzkum veřejného mínění, tak já jsem se podívala ještě na jiný, protože mě zaujalo, kdo je oblíbencem naší veřejnosti. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku. A tento průzkum udělala agentura STEM a je s podivem, jak rychle svou oblibu zase u nás ztratili do nedávna protěžované Spojené státy, anebo třeba také Slovensko. A naopak, teď se s největším zalíbením díváme směrem do Rakouska a Švýcarska. Zase, je to pro tebe nějaké překvapení?

Ivan Hoffman: No tak STEM interpretuje ten zhoršený vztah Čechů ke Slovensku, u těch Američanů nevím, čím to vysvětlují, ale ten zhoršený vztah Čechů ke Slovensku vysvětlují poměry na Slovensku. Ale já bych řekl, že stejně tak na vině mohou být poměry v Česku. Kde se politici a média angažovali a angažují ve prospěch slovenské liberální opozice a proti současné slovenské vládě. Myslím, že jsou takové dvě možnosti, jak se česko-slovenské vztahy mohou zlepšit, a jak mohou být opět Slováci v Čechách na prvním místě, nebo tak, buďto se Češi zbaví Fialy, nebo Slováci Fica. Jo, přičemž technicky bych řekl, že pravděpodobnější je ta první varianta, ono to vyplývá z termínů voleb, na Slovensku mají po volbách, a u nás je před volbami, takže zbavit se Fialy by znamenalo vylepšit dramaticky vztahy Čechů ke Slovensku.

Martina: A stejně asi u všech těchto průzkumů pořád platí to, co se říká o statistice, že věřím jenom statistice, kterou si sám zfalšuji, takže kdo ví, jak to vlastně všechno je. Tam je velmi důležité to, jak se naformuluje otázka, kdo je respondentem, a tak dále.

Ivan Hoffman: Určitě.

Ve Švýcarsku odhalili notorickou pirátku silnic – divokou kachnu

Martina: Ale v každém případě jisté vodítko to být může. A teď to přijde, Ivane. Máme tady naše zvířátko na konec. Ve Švýcarsku, které je nám tedy podle průzkumu tak sympatické, odhalili notorického piráta silnic. Policejní radar v obci ve středním Švýcarsku zachytil kachnu, která o 22 km/h překročila povolenou rychlost. A nebylo to poprvé, kdy v místě, kde má povolenou třicítku, letěla rychlostí 52 km/h, a co navíc, stejného přestupku se podle záznamu radaru dopustila na den přesně před sedmi lety. Tyto informace zveřejnila obec, dotčená obec, na svém Facebooku s tím, že kachna je notorickou silniční pirátkou a recidivistkou. Já tedy nevím, jaký dopravní systém mají Švýcaři přesně, ale přemýšlím pořád nad tím, kde a jak se asi kachnám odebírají body?

Ivan Hoffman: No, tak to bude, Martino, skutečně problém, protože kachně evidentně chyběla SPZ, já jsem si u toho příběhu uvědomil, že některé kuriozity vejdou ve známost právě díky lidem obecního úřadu, u kterých bychom nečekali vůbec smysl pro humor. Ta obec ve Švýcarsku, kde se kachna připletla do měření policejního radaru, bude podle mě mít určitě oblíbeného starostu, spořádané občany, co mají dobré sousedské vztahy, bude se jednat o obec, kde vše řádně funguje, protože jenom ve vzorné obci, která neřeší krizi, nepořádek, kriminalitu či politiku, si lidé všímají kachen, co nedodržují dopravní předpisy. Myslím, že se jedná o obec, ve které bychom rádi žili.

Martina: A je to vlastně ještě o to zvláštnější, že my se obvykle na Švýcarsko díváme jako spíše na zemi sucharů, kteří by kachnu zavřeli, až zčerná.

Ivan Hoffman: Je to tak, musí být tam strašně dobře, nemají si na co stěžovat.

Martina: Oni asi dokázali vzít v úvahu, že šlo o kachnu divokou.

Ivan Hoffman: Určitě, ale u té kachny, ti diskutující, to se strašně řešilo. Všichni řešili, jak kachna dlouho žije, jestli to mohla být stejná, zkoumali její identitu, a tak dále. Brali to opravdu ze všech stran, a to už chce doopravdy se na to soustředit a nějak si to užít, tu událost.

Martina: Já jsem si to pro sebe vyložila tak, že jde o tutéž kachnu, tehdy to byla mladice a po sedmi letech zkoušela, jestli jí to pořád lítá tak dobře.

Ivan Hoffman: To je dobré vysvětlení.

Martina: A přesně, jak jsi to říkal, já pevně věřím, že se nám jednou podaří žít v obcích, městečkách a zemi, kde budeme mít kapacitu na to bavit se životem a pozorovat, jak rychle létají kachny.

Ivan Hoffman: Přesně, přesně.

Martina: Kéž je nám přáno. Ivane, já ti moc děkuji za tvůj hluboký vhled do toho, jak vypadal měsíc květen, a také na to, žes nás upozornil na mnoho událostí a nuancí, kterých bychom si byli bez tebe možná ani nebyli všimli. Děkuji ti za to moc.

Ivan Hoffman: Nemáš zač. Červen bude lepší, začíná Dnem dětí, tak uvidíme. Snad to vydrží.

Martina: Už víme, jaké bude tvé první téma, a já se na tebe za měsíc moc těším.