Osmdesát let míru skončilo s posledními pamětníky války, něco jiného je o žumpě číst a spadnout do ní

Martina: Všude kolem nás je příliš mnoho slov, a přesto stále pravděpodobně platí ono orwellovské, že pokud chceš ovládnout lidi, musíš prvně ovládnout jazyk.

Stanislav Komárek: Ano.

Martina: Protože ten je stále klíčový a stále slouží, nebo měl by sloužit, jako příspěvek a prostředek k porozumění, domluvě. A když ovládnete jazyk, tak zároveň může sloužit k nedorozumění, k rozhádání, protože hovoříme-li ve vyprázdněných pojmech, tak si do nich každý může zasadit něco svého. Slovu se třeba velmi krásně věnoval Karel Čapek ve své knížečce „V zajetí slov“. Ale já bych se znovu vrátila k dobru a zlu, abychom nezpůsobili jakousi rozrušenost těchto slov tím, že je budeme příliš bagatelizovat. A možná bychom nakonec mohli dospět k tomu, co je nebezpečné – tedy že to, co je dobro pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého, to, co je dobré pro jednotlivce, nemusí být dobré pro celek.

Stanislav Komárek: To, co říkáte, je samozřejmě pravda. Pokud toto člověk neví, tak je ztracen. Konec konců společnost západního typu stojí na tom, že lze bažit po štěstí všemi způsoby, které nejsou zakázány. A pokud bude jeden předpis – jistě, katechismus takhle dává odpověď prakticky na všechny běžnější otázky, které mohou vzniknout. Ale to, že něco je dobré pro jednoho, nebo pro jedny… Nedá se říct, že by zvířata neměla pojetí o dobru a zlu. Mají, ale ona to vidí podle sebe.

Martina: Myslíte si, že když mi divočák sní moje pole s kukuřicí, tak z toho má výčitky svědomí?

Stanislav Komárek: Ne, rozhodně ne. Ale když mu tam dáte elektrický ohradník, bude se cítit zkrácen na svých právech.

Martina: Ale to je záměna dobra a zla za příjemno a nepříjemno.

Stanislav Komárek: To jo, ale oni to takhle chápou. Nebo emoce, které se na to nabalují, jsou tytéž co u nás. Divočák se naštve, nebo ho stejně naštve, když za jeho bachyněmi bude docházet nějaký jiný, nebo když po něm budou myslivci střílet a třeba ho trefí, a ono se mu to zase zahojí – což se stává dost často. Takže lidé také většinou jako dobré shledávají to, co oni chtějí. A potom je třeba značné míry reflexe – kterou tedy zvířata už nemají – aby člověk poznal, že třeba pro celek je dobré něco jiného než pro jednotlivce.

Sókratés věřil, že zlo pramení z nevědomosti, ale děti trhají broukům nožičky z čiré zlomyslnosti

Martina: A přesto bych potřebovala pojem dobro a zlo pojmenovat jako kategorii. Sókratés opakoval, že existuje jen jedno dobro, a to je správné vědění, že existuje jen jedno zlo, a to je nevědomost. Správné vědění, tedy poznávání skutečné pravdy, skutečného stavu věcí v opozitu proti iluzím, představám, pocitům. Dá se dívat na dobro a zlo třeba především tímto prismatem Sókratovým?

Stanislav Komárek: Zajisté dá. Ale konec konců Buddha to viděl podobně, že zlo pramení z omylu. A někdy z něj pramení, ale někdy nepramení. Dětičky šikanují spolužáky nebo trhají broukům nožičky spontánně, ne z omylu, ale z čiré zlomyslnosti. Šikana, konec konců, jaká bývala na vojně – to už byli dospělí mladí muži, a nebyli to nějací zvrhlíci, a potom šli zase do civilu a dál dělali třeba traktoristu, nebo v horším případě i státního úředníka. A jistě, správné poznání je věc důležitá, ale také je vždycky otázka, který poznatek je správný. Pravda se do určité míry skládá ze dvou polopravd, tak jako přímka se skládá ze dvou polopřímek.

Martina: Jak to myslíte, ze dvou polopravd?

Stanislav Komárek: Pracující lid jsou nebožáci manipulovaní a vykořisťovaní samovolnými pohyby kapitálu. To na tom mnoho je. A také je to banda líná, která by nejradši pobírala příspěvky, a nedělala nic. To je zajímavým plodem evropského polárního myšlení. U jiných kultur to není tak výrazné. Třeba v Číně je to také. Ale je parlamentarismus.

Martina: Jako projev evropského myšlení?

Stanislav Komárek: Ano. Případy parlamentarismu mimo Evropu jsou zřídkavé, třeba rady bojovníků u severoamerických Indiánů, u Mongolů. Vždycky to bylo u vojenských národů, což je typické. Ale je to v zásadě strašně zvláštní problém, když rozpoznáme opozici, a místo toho, abychom ji rozvěsili po kandelábrech, ji posadíme do parlamentu. To je úplně kontraintuitivní.

Martina: To znamená, že jsme dobráci, protože jinak bychom opozici pověsili.

Stanislav Komárek: V minulosti se to tak dělalo. Co by tak člověku napovídal mocenský instinkt? Držet moc, dokud to jde, a nikomu ji nepředávat. A když se objeví opozice, tak šup s ní zatočit.

Martina: Jaký má toto vztah k dobru a zlu?

Stanislav Komárek: Protože v opozici jsoucí politické strany většinou každá drží jednu polovičku pravdy, která se jim rozpadá do dvou polopravd.

Vnitřní kompas máme podobný jako instinkt u zvířat, ale u člověka funguje slaběji

Martina: Pane profesore, to, co teď provádíme, je možná filozofování v tom hezkém, nejhezčím smyslu slova, mudrování, rozhovorování. Ale když bych přeci jen chtěla konkrétní odpověď, tak na to půjdu tedy přes vás. Jakým vnitřním kompasem se řídíte vy?

Stanislav Komárek: Něco se mi zdá, něco se mi nezdá, a podle toho… Vnitřní kompas je také něco jako instinkt u zvířat. U člověka to funguje trochu hůř. Stěhovaví ptáci poznají, nebo pěnicím se zachce koncem září letět na jihovýchod, a ještě k tomu není rozumného důvodu. A pak letí přes Balkán, Střední východ do Afriky, a kdyby tady zůstali, tak holt zmrznou. Ale pokud pěnice není nějaká zraněná nebo se jí úplně nepřevrátil instinkt, tak tam doletí, a pak se jí zase zachce letět zpátky.

A my máme také takovouto instinktivní výbavu, ale slabší. Já tady nemůžu dát posluchačům jednotný recept na to, že bych taxativně řekl, co je dobré, co je zlé. Světová náboženství toto pochopitelně mají, a dá se podle nich fungovat. V každém křesťanském státě – my už žijeme v daleko postkřesťanském státě – přicházeli mravní kritikové s tím, že tento stát není dostatečně křesťanský. Třeba že feudalita vede nespravedlivé války, příliš utiskuje…

Martina: Bližního svého?

Stanislav Komárek: Ano. Nebo že církev žije v příliš hýřivých poměrech. Podobně v muslimských zemích vždycky někdo poukáže na to, že vláda je málo muslimská, že by měla být mnohem striktnější. Tím jsou tradiční náboženství konfigurovaná tak, že jimi vybudovaná společnost je poměrně dosti stabilní a poměrně málo se mění. Kdyby měl běžný člověk říct, jaké byly zásadní rozdíly v Evropě mezi 12. a 13. stoletím, by toho těžko vyjmenoval mnoho. Jistě byly, ale pak došlo za renesance ke zvláštnímu utržení a společnost se začala prudce vyvíjet, měnit, a to se vyvezlo do celého světa. Ale na otázku, zdali jsou ty konečné podoby dlouhodobě udržitelné, je odpověď: Nejsou. To vidíme už teď.

Martina: Ale přes to všechno, dobro jako takové a zlo jako takové je pravděpodobně stejně staré jako lidstvo samo, přestože se mění zřízení, epochy. Je to tak z pohledu filozofa, biologa? Nebo ne? Nebo se zkrátka za několik tisíc let mohl pojem dobra a pojem zla naplnit něčím jiným?

Stanislav Komárek: Nejlépe to vidíme na vztahu k jiným lidem a na vztahu ke zvířatům. Z hlediska třeba antiky v podstatě vztah k otrokům nebo k barbarům byl, řekněme, ne úplně jako k domácím zvířatům, ale nemělo to k tomu úplně daleko. Otroka jsme si mohli koupit, prodat ho, a když nám nesloužil tak, jak jsme si představovali, tak ho nějak zmlátit, i když to málokdo udělal, protože pořizovací cena byla velká. Ale kdybychom si to usmysleli, tak bychom ho mohli i zabít.

Což, dejme tomu, po rozšíření křesťanství jako státního náboženství už nějak možné nebylo, ale vztah ke zvířatům byl stále tentýž. Ta jsou nám dána k užitku, a to, že kozu dojíme, se nevidí jako projev vykořisťování nebo nějaká nepravost. A jak to vidí koza, to už se nebere do úvahy. Vztah ke zvířatům se za mé paměti velmi zlepšil. Minimálně by bylo dosti těžko jíst maso. Já bych dělal povinné exkurze pro děti na jatka, do velkochovů, aby viděly, jak řízeček vzniká. A ono by se tu dalo zdramatizovat – dneska se stále apeluje na emoce.

Martina: V tomto případě nemusí být nutně vegetarián ten dobrý a nemusí být nutně zlo jíst maso, ale zlo je maso vyrábět průmyslovým způsobem, jak ho vyrábíme, protože to s sebou nese velmi tristní přístup ke zvířatům.

Stanislav Komárek: To jako jo. Ale kdo by pak v tržním hospodářství koupil maso, které by stálo, já nevím, osm set korun kilo?

Martina: A co mi tím chcete říct o dobru a o zlu? Já si pořád vedu svou.

Stanislav Komárek: Chci tím říct, že třeba to, co je dobré a co je špatné ve vztahu k jiným lidem nebo ke zvířatům, podobně viděli Řekové ve vztahu k barbarům. „Barbaros“ znamená „breptající, koktající“, ten, co neumí jediný kloudný jazyk, a to je řečtina. Ale to se může nějak trošku naučit i papoušek. Alexandrijští gramatici pak s velkým podivem psali, že i jazyky barbarů mají nějakou gramatiku. To je něco, jako kdybychom to objevili u sýkorek, tak bychom o tom napsali nějaký článek. Čili to, kdo je vlastně člověk v plném smyslu nebo kdo je bližní – tak to se za ta léta velmi změnilo. Dneska v civilizovaném světě už nemůžete jen tak zabít šimpanze.

Když si napíšeme vlastnosti nejhoršího nepřítele, čteme o svém jungovském stínu

Martina: Pane profesore, potřebuji získat jakési vodítko k tomu, kterak se v běžném, dennodenním životě orientovat v rozhodování dobro–zlo. Přestože málokdy je to v životním běhu postaveno až tak fatálně. Jsou to spíš výjimečné okamžiky, kdy se skutečně musíme rozhodovat, jestli se přikloníme k dobru, které pro nás může vypadat jakkoliv nepohodlně a nevýhodně, nebo se přikloníme ke zlu, které pro nás může vypadat velmi příznivě. Spisovatel Hermann Hesse napsal: „Zlo se rodí tam, kde chybí láska.“ Je láska skutečně tou nejsilnější prevencí zla?

Stanislav Komárek: To jistě, to jistě ano. Ovšem i láska má své opozitum. Otázka je, jestli opozitum k lásce je nenávist, nebo lhostejnost.

Martina: Jedno horší než druhé.

Stanislav Komárek: Ano, ale člověk má – což není úplně radostné zjištění, ale vidíme to každý den – potřebu lásky, ale také potřebu nenávisti. A proto jsem na začátku mluvil o jungovském stínu. Když si sedneme a napíšeme si na papír A4, dejme tomu. dvacet vlastností svého nejhoršího nepřítele: je do morku kostí zlý, je úplně pitomý…

Martina: Lže…

Stanislav Komárek: Je lstivý a prolhaný. A pak si to přečteme, tak je to o našem jungovském stínu. A reflexe začíná až momentem, kdy si řekneme – jak jsem tady mluvil o lakotě: „Jsem trošku lakotný, ale mám se rád.“ Jung kupodivu radí k tomu si stín uvědomit a akceptovat ho, protože jinak proti němu neustále bojujeme, a on před námi neustále prchá. Toto bylo vidět na moskevských procesech. „Tak dneska pověsíme soudruha Kameněva, protože jsme poznali, že je to zrádce.“ No jo, ale sovětské hospodářství nevzkvétá ani potom, zahraniční politika se propadá. Kdo je tím vinen? „Tak pověsíme soudruha Zinověva.“ A takhle je možno pokračovat do nekonečna.

Karel Kryl – takto náš exilový kamarád – kdesi zpívá: „On lidem spílal zrádců, psal hesla do podloubí, vždycky podle vzoru vládců, lež s neřestí se snoubí.“ To byl naprosto úžasný básník. Taky to dlouho neunesl. Takový talent, to je obrovská hypotéka na život. Orwell taky umřel v úplně stejném věku, Čapek umřel ve stejném věku. Ale to je jen odbočka.

Čili my, když si uvědomíme některé vlastní stínové vlastnosti, tak se nám uleví, a náš vztah k našim nepřátelům bude méně běsný. Potom se spustí emoce. Je strašně poučné přečíst si Stefana Zweiga, kde ve „Světě včerejška“ píše o začátku první světové války. Jak německé dámy najednou přísahaly, že už v životě nepromluví francouzsky, zakládaly se společnosti pro mýcení všeho francouzského. Najednou se celá Evropa stala nacionalisticky běsnou. Nacionalismus je také sekulární náboženství. Když vidíme Národní divadlo – to je chrám českého nacionalismu, který je krásně vyzdoben s pompou, jako kdysi byla Svatovítská katedrála.

Martina: Ale na nacionalismu nemusí být nic zlého, může být do určité míry dobrem, pokud se k němu nepřidruží fanatismus a jiné nánosy.

Stanislav Komárek: Jistě.

Osmdesát let míru skončilo s posledními pamětníky, něco jiného je o žumpě číst, a do ní spadnout

Martina: Ale víte, co se vás ještě musím zeptat? Když jste, pane profesore, zmiňoval válku v souvislosti s knihou Stefana Zweiga, tak lidstvo válku řadí k největším zlům. Kdyby někdo třeba před deseti lety prorokoval, že se naši občané, děti, budou bát války, nebo že budou dokonce lidé, kteří se budou cítit, jako že jsou dobří, když volají po válce, tak bychom se divili. Čemu přisuzujete tento jev? Protože v okamžiku, kdy chcete mír, třeba u sousedů, tak jste pejorativně označen jako „chcimír“, a nejste člověk, který touží, aby neumírali další lidé. Jak se v této podivné kaši pocitů, floskulí, vyprázdněných slov, fanatismu vyznat?

Stanislav Komárek: Je dobře si uvědomit jednu věc, že člověk, stejně jako pro práci, je uzpůsoben pro boj. Drtivou většinu dějin lidstva trvaly velmi drobné války mezi jednotlivými vesnicemi, nebo potom ve středověku mezi malými knížectvími. Nebylo to zmechanizované jako dneska. To vidíme – nevím, jestli to tam ještě vůbec je, ale donedávna to bylo – na Nové Guineji, kde je každá ves opevněna. Nezřídka se tam už mluví jiným jazykem než okolo, a občas tam vznikají malé konflikty, kdy si chlapi třeba jenom nadávají přes hranice pozemků, nebo se pak do sebe pustili kamennými sekyrami. Tuším, že asi pětina – ale to je pouze pětina mužů – tam navzdory neustálým lokálním válkám umírala násilnou smrtí. Tohle je něco, co máme strašně hluboko pod kůží, v zásadě v genomu.

A představovat si, že jsme až jakési holubice? No, holubice. Já jsem holuby jako mladší léta choval, a to tedy jsou neobyčejně svárliví živočichové. Oni se za běžných okolností nezabíjejí. Ale dejte do klece dva holoubky samce, a je velmi pravděpodobné, že jeden druhého třeba do týdne uklove. On ho klove do zátylku, až mu nakonec prorazí lebku.

Takže my to v sobě máme. O tom už kdysi mluvil Konrad Lorenz v knize „Takzvané zlo“, že agrese je nám nějakým způsobem vrozena. Je to něco podobného, co měla církev pod pojmem dědičného hříchu, v latině peccatum originale, jako hřích odvozující se od původu. To jest, že jsme lidé – jak se věřívalo – potomci Adama a Evy, kteří se neosvědčili – ale vlastně to, co bylo počátkem jejich trablů, bylo počátkem lidství vůbec. Oni v ráji jestvovali, ale dynamiku to začalo mít až tímto. My máme strašnou touhu za něco bojovat, samozřejmě bojovat za něco správného. Kdo by záměrně bojoval za něco špatného?

Martina: My jsme dokázali posledních osmdesát let na evropském kontinentu žít prakticky bez válek. Samozřejmě je tady válka v bývalé Jugoslávii, takže to neplatí beze zbytku, ale jinak se na evropský kontinent žádný větší konflikt nerozšířil. A teď se zdá, že už nás to pálí. O čem to vypovídá? Že osmdesát let jsme to dali, ale teď je najednou mnoho lidí, kteří bubnují a křičí: „Na zteč!“ Vypovídá to o tom, že nejsme uzpůsobeni k tomu žít trvale bez bojů a válek?

Stanislav Komárek: Po mém soudu to není náhodou, že je to poté, co umřeli poslední pamětníci nejstrašnější z dosavadních válek. Už nikdo není. Já jsem měl ještě možnost – jak už jsem také stár – mluvit třeba s bývalými frontovými vojáky, jak z německé, tak z ruské strany. A když jsem jim líčil své životní příběhy, tak říkali: „Jo, chlapče. Tak máš všechny končetiny, to vidím. Máš co jíst, to také vidím, protože nejsi vyhublý. Oblečený jsi. Tak kde je problém?“

Martina: Ale my máme o válce spoustu dokladů, dokumentů. Máme filmy, které ukazují nelidskost, které byl člověk před osmdesáti lety schopen. Toto už nestačí?

Stanislav Komárek: To sice máme, ale kdybych měl použít nějakou metaforu, tak něco jiného je o žumpě číst, a něco jiného je do žumpy spadnout. To jsou diametrálně odlišné záležitosti. A zřejmě toto si lidstvo, nebo evropské lidstvo, občas nějakým způsobem připravuje. Těžko zatím prorokovat další vývoj, ale před první válkou se to také nezdálo: svět byl rozdělen, všichni měli koloniální říše, vcelku nikdo neměl úplný hlad. Možná v Indii, ale v Evropě už ne.

Státy byly jakžtakž právní, rozvíjel se světový obchod, a všichni říkali: „To je přece zcela vyloučeno. To není v ničím zájmu.“ Samozřejmě i vítězné mocnosti obou válek na tom byly velmi škodné, a v podstatě jen Spojeným státům to přineslo větší rozkvět nežli zkázu. Nechci si tady hrát na proroka, ale tento inherentní sklon k boji je lidem poměrně hluboce dán.

Martina: Je to také tím, že lidem je agrese vrozená? Nebo se s ní všichni nerodí?

Stanislav Komárek: Rozhodně je to variabilní. To vidíte na dětech ve škole, že některé jsou rodilí teroristi, jiné jsou zase mírné – tato věc je do značné míry dána také geneticky. To je vidět na domácích zvířatech. Když máme býčí zápasy ve Španělsku, tak to jsou býci andaluské černé domácí rasy, kteří vyrůstají na španělských stepích. Kdybyste tam vypustila býka simentálského, tak půjde důvěřivě k toreadorovi a olízne ho. Nebo kohouti bojových plemen, ti jsou selektovaní na agresi, zatímco většina domácích zvířat je selektována naopak.

Sociální sítě budou mít jednou pověst asi jako bojové plyny, džina už nelze vrátit do láhve

Martina: Nevím, jak je selektován člověk, ale na sociálních sítích je vidět, že mnohdy sociální sítě slouží jako tlampač agrese. V této chvíli naštěstí zatím ještě verbální agrese.

Stanislav Komárek: Já se obávám, že sociální sítě budou mít jednou pověst asi jako bojové plyny. Těžko můžeme zatáhnout zpátky do láhve džina, kterého jsme si vytvořili. Teď je pokus to zakázat pro děti, a je otázka, jestli se to vůbec zdaří. Já se sociálními sítěmi nemám zkušenosti, já na nich nejsem.

Martina: Pane profesore, nejste na sociálních sítích, takže jste ušetřen mnohých výlevů, které se na nich objevují v okamžiku, kdy třeba na něco sdělíte svůj názor. Na druhou stranu si říkám, jestli to není Papinův hrnec, a jestli sociální sítě nejsou ventilek. To znamená, že lidé se tam jaksi vyjádří a řeknou si: „To jsem mu to natřel, to jsem jí to vytmavil,“ a vlastně se může najednou dostavit pocit úlevy, a není to prostě vztek bez ventilu.

Stanislav Komárek: Jistě, tuto funkci to nepochybně také má. Kdysi se diskutovalo o tom, zda filmy s násilnou tematikou zvyšují, nebo snižují zločinnost ve státě. Nápadná je jedna věc, že od dob, kdy začaly televize pravidelně vysílat – to je v různých zemích tak rok 1950 až 1955 – tak došlo k poměrně velkému uklidnění. V roce 1953 končí válka v Koreji, a pak po desetiletí lidé seděli na gaučích a byli proplachováni nejen agresivními, ale také třeba milostnými emocemi, tedy různé seriály z rodinného prostředí a tyto věci.

Je otázka, jestli se to v určitém momentě nevyčerpá. Já se obávám, že na to není jiná odpověď než počkat si na praxi. Takže jistě, že to tam je. Německý sociolog Hartmut Rosa používá velmi pěkný termín, a to Rasender Stillstand. Trochu špatně se to překládá, a je to něco jako „běsný klid“. To je to, co je v dnešní společnosti, kdy média nebo sociální sítě neustále šlehají pěnu napětí výš a výš, a ve společnosti se nemění vlastně nic. Také mladí lidé těžko udělají nějakou úplně zářivou kariéru. Společnost je nasycená, spoutaná spoustou regulací, každý má co jíst, kde bydlet, ba si jede do Egypta či na Seychely, ale všichni jsou nespokojeni. Je tam obrovské napětí.

Algoritmy přiživují všechny konflikty a vybírají nejextrémnější zprávy jako nejcennější

Martina: A k tomuto všemu přijde věc, kterou jste predikoval už vloni v lednu, kdy jste řekl: „Velký konzumní mejdan je u konce. Mění se naše vnímání.“ Jak vy ve vašem pojetí jakožto biologa, filozofa vnímáte, že bude vypadat konec tohoto konzumního mejdanu? A jaké to bude mít dopady na nás?

Stanislav Komárek: To je otázka. Každý růst jednou někdy končí. Sledujeme-li nějakého puberťáka, tak on roste, roste, zdálo by se, že bude mít za chvíli pět metrů, ale v metru devadesáti najednou přestane a dál už neporůstá.

Ale ještě jsem k předchozímu tématu chtěl říct, že je značné nebezpečí, že západní společnost nakonec zajde na činnost médií. Co je typického na algoritmech, které vybírají příspěvky? To, že čím je zpráva horší a extrémnější, tím je cennější. Média neustále přiživují všechny lokální konflikty, názorové konflikty. Pokud se diskutuje na téma potraty ano, potraty ne, tak se pozve největší příznivec potratů, který by každému embryu zakroutil krkem, a pak nějaký skalní tradicionalista, který by to v žádném případě nepřipustil, a ti se proti sobě štvou jako ve starém Římě šelmy v cirku, a tím se lid baví.

Ale tímto vzniká stále běsnější atmosféra. Algoritmy také vyhledávají samozřejmě příspěvky, které četlo hodně lidí, a to působí všeobecnou bulvarizaci médií nejdrsnějšího typu. Jistě, bulvár byl už v 19. století. Ale potom darmo naříkáme, že společnost je rozdělena. Jak může být jednotná společnost, která stojí na počítačích, v jejichž samém základě je: zapnuto-vypnuto, yes-no, like-dislike? A na cokoli klepneme a cokoli podpoříme, tak to vytváří nějaké binární rozhraní a nějaké rozdělení. Ne že by to v dřívějších dobách nebylo.

Zajímavá věc je, že třeba Solónovy zákony v Aténách, tuším, předpisovaly, že vzniknou-li v obci dvě strany, tak každý svobodný občan je povinen se k jedné přidat. Což je překvapující. Ovšem jak se to pak řešilo? Ta část obce, která se v diskusi prosadila, vybavila tu část, která prohrála, loděmi, dobytkem, penězi a vyslali je vytvořit kolonii. Některé řecké obce vytvořily až stovky těchto dceřiných osad.

Tenkrát to šlo, ve Středomoří Řeků nebylo moc, a na barbarech tam vybojovali kousíček území. Oni nebyli nároční na prostor, oni tam založili osadu, a zase byl doma nějakou dobu klid. To je trošku podobné, jak když se vyrojí včely po narození nové královny, kdy ta stará kupodivu odchází. Ale je těžké si představit, že by se Spojené státy rozdělily podél řeky Mississippi, a obyvatelstvo se rozstěhovalo jedni tam a druzí onam.

Martina: Jakou to má souvislost s médii a technologiemi?

Stanislav Komárek: Protože tato možnost, která byla, řekněme, ve starém Řecku, už dneska není, ale média společnost stále více a více rozdělují a přiživují všechny sváry.

Milí posluchači, celý rozhovor s profesorem Stanislavem Komárkem o jungovském stínu, hranici mezi dobrem a zlem a inflaci slov si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Poslouchejte nás, šiřte nás a když nás podpoříte na účtu 1010349016/2700, tak budeme točit nová témata jako o závod.
Martina Kociánová se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.