Proč se politika propadá do temnoty

Seděl jsem nedávno se svým lékařem, se kterým jsme se stali kamarády, u něj na terase při dobrém vínku a bavili se o proměnách světa. Vyprávěl mi, jak sleduje rozpad lidských vztahů ve společnosti a jak je rok od roku více znechucen z politiky. Zamyslel se nad tím, jestli se s politiky, kteří nám vládnou, podaří vůbec zachovat demokracii a svobodu. Zeptal jsem se ho, co on, coby lékař a velmi zkušený člověk, který dlouho pracoval v zahraničí, považuje za nejlepší způsob, jak chránit demokracii, svobodu a normální, spokojený život společnosti. Zamyslel se a poté vyslovil jedno slovo: Sebekultivace.

Vyprávěl, že procestoval pracovně mnoho zemí a nejspokojenější lidi potkal tam, kde na sobě nějak pracovali. Třeba se učili pěstovat poctivou sebereflexi – která, jak ví každý, kdo se o ni pokoušel, dost bolí. Snažili se proměňovat své vztahy tolerancí, poté respektem a nejpokročilejší z nich se posléze učili mít rádi lidi i s jejich chybami. Ač víceméně ateista, s úsměvem připomněl biblická slova, že o naší lidskosti nesvědčí to, jak máme rádi lidi, kteří v nás vzbuzují příjemné pocity – to přece umí i zvířata. Skutečné lidství se projevuje v usilovném vývoji od tolerance k respektu až ke schopnosti mít rád lidi, kteří nám nejsou příjemní. Bible jde až do krajnosti a říká „milovat své nepřátele.“ Povzdechl si, že společnost se propadá k opaku této nádherné moudrosti, což je jasným znamením úpadku lidství. A tím i demokracie.

Po chvíli mlčení dodal, že o tom mluví vlastně proto, že si v posledních letech ostře uvědomil, co je asi zásadním problémem dnešních politiků, našich, evropských i jiných: Naprostá absence sebereflexe. V tom je ukryto chátrání jejich lidství. Namísto poctivé snahy o sebereflexi se zapouzdřují do své domnělé neomylnosti, na odiv staví dechberoucí sebejistotu a neochvějné přesvědčení, že všechno dělají správně. Jen ti druzí, ti ONI, jim to kazí. Přitom politici dělají stále hroznější chyby, jenže bez sebereflexe nemají ani svědomí, protože sebereflexe vždy vychází ze svědomí. Proto ničí lidi, zemi, všechno kolem, ale nevšímají si toho. Nulová sebereflexe politiků patří k nejhorším zprávám pro tuto zemi. Pak se zadumal a zapálil si k vínu doutník.

Jeho slova mi připomněla vzácné setkání s mnichem z východu někdy na přelomu století, který mluvil o tom, co brání proměně světa, proměně společnosti k dobrému: „Odpůrčích sil je mnoho. Ale nejhorší jsou dvě: Nevědomost a pýcha. Nevědomost proto, že běžně zaměňujeme zlo za dobro a naopak. Domníváme se, že bráníme spravedlnost, ale vede nás závist a žárlivost. Věříme, že oplýváme zdravým sebevědomím, ale jsme jen nafoukaní a arogantní. Nevědomost, což je nedostatečné, mylné poznání, nám zabraňuje vidět krásy světa, vidět v lidech to dobré, a vidět sebe samotné takové, jací skutečně jsme bez všech iluzí a sebeklamů. Pýcha nás pak oslepuje a my ani svou nevědomost nevidíme. Pýcha nám brání poznat, že máme úžasnou moc proměnit svět – ten, který je v hranicích nás samotných. Jenže pokud ten svůj vlastní, individuální svět neproměníme k opravdovému dobru, nemůžeme ničím skutečně dobrým prospět ani světu kolem nás. Bohužel se ve svém pyšném klamu považujeme už za dostatečně dobré, ba za lepší než jsou jiní lidé, takže nemáme touhu se usilovně zlepšovat. Ne my, ale ONI, ti horší než my, přece musí na sobě pracovat – tento blud je hlavní příčinou degenerace světa. Dokud bude v lidech vládnout, bude se svět propadat stále hlouběji do tmy. Dokud bude vládnout, budou domněle dobří lidé vynakládat většinu svých sil na to, aby své okolí přesvědčili o své dobrotě, báječných vlastnostech a schopnostech, a sami před sebou zastřeli poznání, jací skutečně jsou.

Kamarád pozorně poslouchal: „Lepší popis, analýzu a rozhřešení pro dnešní tragickou úroveň politiky jsem asi ještě neslyšel,“ uzavřel naši debatu o politice, její současnosti a budoucnosti.