Nenávidět lidi je jako spálit si vlastní dům

Zastavte sa bratia…

Tisíciletími osvědčené zábrany proti eskalaci násilí jsou čtyři: Zastavení, uklidnění, zamyšlení, obrácení. V tomto pořadí je nutné je využít. Vývoj posledních let mnoha lidem připomíná sprint. Událostí se valí takovým tempem, že je obtížné je alespoň sledovat, natož o nich promýšlet. Z nemyšlení ale pochází zvyk dělat ukvapené závěry, rozhodovat se emočně, jen podle nahodilých pocitů. Zvyk plodící většinu lidského utrpení. Nemyšlení je nejlepší branou pro všechna zla, od sebestřednosti k nenávisti, od nenávisti k nesčetným formám násilí. Postřehnout hranici přechodu od pouhé sebestřednosti k nenávisti se prakticky nikdo neobtěžuje, protože ji nepovažuje za důležitou. Hranice přechodu od nenávisti k násilí je však nepřehlédnutelná.

Tato hranice je přesně tím místem, kde je nutné zastavit se v emočním letu, uklidnit se, a zamyslet. Bez těchto tří úkonů není možné se obrátit a vydat jinou cestou. Nejzřetelnějším varovným znamením, že se už pohybujeme na této hranici, je krev prolitá z nenávisti. Jakmile začne téct krev, je vážně hodně zle. Z jedné kapky je rázem louže, z louže potok, pak řeka… Stačí se podívat do historie. Dávné i nedávné. Kdo má oči a není slepý, ten vidí, a ví, o čem je řeč.

Ztráta inteligence

Po zastavení je nezbytné se uklidnit. Schází-li uklidnění, pak není možné smysluplně myslet. A bez myšlení, jen pod vládou emocí, nelze správně vyřešit vůbec nic, zvláště když je ve hře něco tak destruktivního, jako je nenávist.

Lidé od pradávna nenávidí mnoho věcí, ale největší porce nenávisti si rozdělují sami mezi sebou. Čas od času prostě přijdou o rozum, z inteligentních bytostí se stanou loutky, vláčené nenávistnými emocemi. Jak to napsal Karel Čapek: „Lidstvo si občas dovolí propadnout pustotě nenávisti, jako by si na sebe muselo uplést bič, počítá vždycky jen s ranami, které rozdá, ale ne už s těmi, které utrží. Krátkozrakost vášní je, myslím, ztráta inteligence.“

Dochází k tomu přesto, že mnohá staletí jsou moudrými lidmi opakovány nespočetné apely na rozum. „Nenávist k ostatním ničí tvou vlastní duši,“ je psáno už v Talmudu. „Lidé se nenávidí pro své zápory, místo aby se milovali pro své klady,“ povzdechl si kdysi starověký řecký filozof Hekatón. V buddhismu se mluví od dob jeho zakladatele, Siddhárthy Gautama Buddhy, o třech nejhorších jedech duše, neboli třech kořenech všeho lidského utrpení: o nevědomosti, nenávisti a chtivosti. Důrazná varování najdeme ve všech kulturách: „Nenávidět lidi je jako spálit si vlastní dům, abyste se zbavili krys,“ upozorňoval americký pastor Harry Emerson Fosdick. „Čím menší je srdce, tím více nenávisti přechovává,“ konstatoval výstižně slavný Victor Hugo. „Není větší ctnosti než trpělivost, stejně jako není horší nectnost než nenávist,“ prohlásil 14. dalajláma. „Nenávist kalí zrak, a tím znemožňuje hledat pravdu,“ napsal jeho přítel, dramatik a náš první porevoluční prezident Václav Havel.

Pravda v myšlení hraje úhelnou roli. Zastavení a uklidnění musí být následováno uvažováním, což nemá smysl, pokud není cílem přemýšlení k nalezení pravdy. Zde je nicméně skryt nejčastější kámen úrazu, neboť každý účastník nenávistných sporů má přece pravdu (tu jedinou správnou) a nehodlá se jí vzdát. Což je ovšem opak moudrosti Tomáše Akvinského: „V přijetí nebo zamítnutí domněnek a názorů jiných nesmíme se nechat vést láskou nebo nenávistí, ale pravdou.“

Jednoduše řečeno: Bez klidného přemýšlení, hledajícím pravdu, nelze vymyslet žádné správné řešení. Intelekt tedy můžeme zapojit až tehdy, když se zastavíme, uklidníme a zamyslíme. Ne nad tím, jak zvítězit nad „těmi hnusnými oponenty“, jak je ponížit, zdeptat nebo zlikvidovat, ale nad situací, jaká skutečně je, co všechno hrozí a jak se tomu rozumně vyhnout.

Temnota nevyžene temnotu

Pokud to dokážeme, pak se opravdu můžeme obrátit zády k pekelné trajektorii násilí a vydat se jinou cestou. V čem reálně spočívá ono obrácení, ona jiná cesta, bylo už také mnohokrát popsáno: „Temnota nemůže vyhnat temnotu, to dokáže jen světlo. Nenávist nemůže vyhnat nenávist, to dokáže jen láska,“ hlásal Martin Luther King, americký duchovní a držitel Nobelovy ceny za mír. „Budoucnost patří těm, kdo milují, nikoli těm, kdo nenávidí,“ přitakal by mu papež Pius XII, podobně jako Buddha: „Nikdy nebude na světě nenávist vymýcena nenávistí, nenávist vymýtí láska,“ nebo jeho téměř současník řecký lyrik Anakreón: „Nenávist oplácejte láskou, nikoliv pomstou.“ Proč je to pro každého jednotlivce tak důležité, krásně shrnul básník, filozof a dramatik Friedrich Schiller: „Když něco nenávidím, ochuzuji se o něco. Když miluji, jsem bohatší o to, co miluji.“

Ano, až tak je to jednoduché. Učit se mít rád lidi, zbavovat se nenávisti, to je ta jiná cesta než ta, po které jdeme nyní. Jistě, je to jednoduché, ale není to snadné. Zvyk nenávidět je železná košile. Stoupat vzhůru cestou zbavování se nenávisti, závisti, žárlivosti, drápat se vzhůru cestou sebekultivace, je těžší než fyzický výstup na strmou, skalnatou horu. Naopak pád do nenávisti je snadný, vždyť stačí aby člověk proti svým emocím nedělal nic.

Žijeme v časech zlomových, to ví už asi každý. Nyní se rozhoduje, zda se budeme ubírat víceméně normální cestou, možná místy hrbolatou, ale nekrvavou a schůdnou bez větších havárií. Nebo cestou sílící nenávisti, násilí, zmaru, rostoucího utrpení a katastrof.

Na každém člověku záleží

Co můžeme udělat abychom se vyhnuli cestě po spirále nenávisti? Dva úkony mohou změnit doslova všechno: Jednak každý sám v sobě – na sobě – zapracovat na zbavování se nenávisti. Člověk nemusí hned milovat lidi, až se budou hory zelenat a sluneční záře nás zahalí i v noci. Ostatně ti, kdo to o sobě dnes tvrdí, jsou až příliš často více nenávistní než ostatní. Jen svou nenávist maskují nejzákeřnějším, nejpokrytečtějším způsobem. Obrovským pokrokem v eliminaci nenávisti by byla už obyčejná tolerance. Tedy přestat konečně o toleranci jen mluvit, kázat, případně brát za její „šíření“ dotace, a prostě začít normálně tolerovat. Každý sám za sebe a v sobě. Přitom mít na paměti pravidlo, že nejvíce potřebují sami v sobě kultivovat tolerantnost ti, kdo jsou pevně přesvědčeni, že to vůbec nepotřebují, protože oni přece tolerantní už dávno jsou. Vždyť o toleranci dokonce přednáší… Ovšem nafoukaná kázání o toleranci, dštěná na hlavy „špatné, netolerantní společnosti“ nebo „zlých, netolerantních jednotlivců“ ještě nikdy nic nezlepšila. Vždy neomylně všechno jen zhoršila. Zásadní proměnu může způsobit jen poctivé úsilí o vlastní sebekultivaci v tolerantnějšího člověka. Jestliže to ve své duši uskuteční dost lidí, sníží se nenávist viditelně, možná i na minimum. Schopen je toho každý člověk, pokud má dobrou vůli.

Druhým důležitým úkonem je přestat šířit strach. Což je práce především pro politiky, média a profesionální strašiče v řadách aktivistů. S tím veřejnost jako taková mnoho nesvede – kromě toho, že šiřitele strachu nebude volit, číst, sledovat a poslouchat. Společenská obroda musí vždy začít od hlavy. Tedy od lidí na veřejnosti nejznámějších. Na prvním místě je nezbytné radikálně snížit strach existenční, strach ze zatažení do války a jiné katastrofy, strach z bídy, drahoty, strach z šikany úřadů a státu, strach z omezení nebo znemožnění uplatnit sebe a své postoje ve společnosti, tedy strach z likvidace svobodné diskuse. Tyto strachy jsou nyní největší a všeprostupující. Musíme je zmírnit hlavně proto, že strach patří k nejvýkonnějším hnacím motorům nenávisti.

Dnes je ve společnosti strachu už příliš mnoho. Nikoli jen na Slovensku a u nás, ale v celé Evropě. Celý Západ je prolezlý strachem. Strachem z něčeho, strachem o něco, zejména o sebe, strachem z agresivních, násilnických lidí. Jakkoli je mnoho takových druhů strachu přirozených, a nikdy je nepůjde vyzmizíkovat zcela, můžeme si být stoprocentně jisti, že prostřednictvím nenávisti žádný strach nikdy nezvládneme. A nejen to, proměníme se navíc do toho, čeho se nejvíc bojíme, jak popisuje psycholog Ralph Smart: „Tolik z nás na planetě žije ve strachu; strach plodí celou škálu dalších negativních emocí, jako jsou pocit viny, nenávist, úzkost, stres, panika a vztek. Ty potom narůstají až do nezvladatelné úrovně a my se zasekneme. Stáváme se poté sami tím, z čeho máme největší strach…“
Nedopusťme prosím, abychom se proměnili v to, čeho se nejvíce bojíme. Otevřelo by se peklo. Nikdo nemá tak bujnou fantazii, aby si dokázal přestavit, co by to pro celou společnost znamenalo.