Proč se rozpadají vztahy mezi muži a ženami – a co s tím?

Z pohádky do pekla…

Manžele AA a BB, bývalé spolužáky, znám desítky let. Ačkoli už dlouho nežiji na Moravě, vídáme se několikrát do roka. Jejich manželství, dlouho krásné, až příkladné, se ocitlo před covidem v troskách.

Soužití mých přátel začalo a roky probíhalo jako klasická pohádka. Nádherní lidé, nádherný vztah, nádherné tři děti. Kdeco se jim dařilo. Lidé bledli závistí, jaké to má někdo v životě zatracené štěstí. Po více než dvaceti letech se všechno s rachotem zhroutilo. Manžel AA mi v hospodě řekl: „Začalo se to sypat před lety. Nejdříve jsem si ničeho nevšímal. Pak mi došlo, že ona stále arogantněji prosazuje svou, neustále mě zahrnuje povely a nějakými výčitkami a kázáními. A mně se nechtělo se s ní hádat, vždyť jsem ji měl pořád rád. Pak jsem jednou přišel z práce, posadil se těžce unavený, úplně vysílený do křesla (nebyl jsem vysílený z práce, ale proto, že jsem dorazil domů, tedy z toho vztahu, jenže to mi došlo až později), podíval jsem se na ženu, která kolem lítala jako vrtulník a štěkala rozkazy, a uvědomil jsem si, že vlastně žiju s chlapem, arogantním generálem, fanatickým kazatelem. Tam mě napadlo, že je konec.“

Poté mi manželka BB ve vinárně vyprávěla: „Začalo to před lety. Nejdřív jsem si ničeho nevšimla. Pak jsem se chtěla víc prosazovat, rozhodovat o stále více věcech. Proč? Tolik věcí jsem chtěla změnit, které dělal špatně. Říkala jsem mu to tisíckrát. A on se většinou podvoloval. Chvíli mě to hřálo, byla jsem ráda, že to dělá z lásky ke mně. Ale byl víc a víc jako tělo bez duše. Pak jsem na něj měla pořád větší vztek, že stále nevidí, kolik toho dělá špatně – a mě už bolí pusa od toho, jak do něj pořád hučím. Měla jsem zlost, myslela jsem na jeho neschopnost a jak mi to ubližuje dnem a nocí. Jednoho dne jsem se podívala na něj, sesypaného v křesle a zjistila jsem, že žiju s babou, troskou někdejšího chlapa. Tehdy mě napadlo, že je konec.“

… a zpět

Naštěstí to posléze dopadlo dobře. Nešli do poradny, ale promluvit si s našimi společnými kamarády. Jeden je psycholog s mnohaletou praxí. Druhý kněz. Nejdříve k nim chodili AA a BB každý zvlášť, potom spolu. Oba naši kamarádi jim poradili jen trochu jinými slovy prakticky totéž: „Lidé mohou být spolu šťastní, pokud jsou tím, čím skutečně jsou, tedy hlavně a na prvním místě muž mužem a žena ženou. Muž má mužskou komunikaci a žena ženskou, a ty jsou vždy kompatibilní, pokud jsou přirozené a vychází z lásky, vstřícnosti, tolerance, pochopení, od muže z mužnosti a od ženy z ženskosti. Jen tak si mohou rozumět a pozvolna se blížit k dokonalosti vztahu. Normální muž se domluví přirozeně s normální ženou vždy lépe, když se chová jako muž. A žena s mužem svede neskonale více, když používá svou ženskost, protože začne-li se žena chovat jako muž, je z toho věčný boj, rozklad a zmar.“

Návrat k přirozenosti, do normálu nebyl pro AA a BB rychlý. Trval plus minus rok. Ale zvládli to.

Potom mi AA v hospodě vyprávěl: „Byli jsme doslova minuty od podání žádosti o rozvod. Teď je to skvělé. Mám vedle sebe zase nádhernou, skvělou ženu, ke které chovám obrovskou úctu. A vycházím jí z lásky vstříc, kdykoli to jen jde. Najednou to se mnou umí ukoulet tak kouzelně, tak dobře, jako kdysi. Je úžasné mít vedle sebe dokonalou ženu. Mám zase síly na rozdávání. Udělal bych pro ni cokoliv.“

Ve vinárně jsem posléze slyšel verzi BB: „Zjistila jsem, že když s ním nekomunikuji povely, tedy po chlapsku, když netrvám na svém vždy a za všech okolností jako generál, když ho nezahrnuji výčitkami a kázáními, ale mluvím s ním čistě žensky, že mé ženské síly, ženské zbraně, zkrátka mé ženství je tak mocné, že dosáhnu většiny věcí mnohem lépe, rychleji, v klidu, a navíc v láskyplné shodě, takže mám z výsledku daleko větší radost. Dokonce i když není po mém. Jsem zase plná klidu, pohodové síly a šťastná, že žiju zase s úžasným chlapem.“

V jejich případech to skončilo happyendem. Škoda, že všichni lidé nejsou tak silní, prozíraví, pokorní, ochotní růst a ne upadat, tak láskyplní, moudří, normální jako AA a BB. A škoda, že všichni lidé nemají tak skvělé kamarády.

Vůle k dobru

Mluvil jsem za čas po této proměně s oběma našimi společnými přáteli, psychologem a knězem. Všichni tři jsme seděli v přívětivé pracovně jednoho z nich, připomínající spíše útulný vinný sklípek než pracovnu, kde také náš hostitel přijímá klienty. Samozřejmě jsme nerozebírali konkrétně jejich péči o manžele AA a BB. Jen jsme konstatovali, jak je úžasné, že to dopadlo právě takto. Doslova z pohádky do pekla a zpět do pohádky.

Ve vší obecnosti jsem se jich zeptal, co považují za hlavní příčinu, že lidé dokážou podobné situace zvládat. Někteří dokonce takto bravurně. Použili oba na pojmenování této matky všech příčin malinko odlišné pojmy, ale obsahově úplně stejné: Vůle k dobru. Neboť vůle k dobru je v takových případech vůlí k normálnímu přirozenému vztahu, normální, přirozené komunikaci. Je to ale práce, někdy doslova klopotná práce, nepřichází to jen tak samo. Samovolně, bez práce na sobě člověk padá dolů, neboť ke dnu to jde vždy samo. Vzhůru stoupá s vynaložením sil. Čím výše chce proniknout, tím více sil musí vynaložit. Stoupat, kultivovat se, rozvíjet se k dobru znamená vždy vyvíjet úsilí, práci na sobě samém. Zákonitostí tohoto procesu usilování, ale na první pohled zdánlivým paradoxem je, že čím více síly na svůj výstup, na sebekultivaci člověk vynakládá, tím více síly dostává, a to dokonce tolik, že mu přebývají. Avšak žádný člověk není schopen – či spíše ochoten – vynakládat na svůj růst potřebnou sílu, pokud nemá skutečnou vůli k dobru. Takovému člověku stačí přežívat v iluzi, že už přece dávno dobrý je, tak co by se snažil.

Další mou otázkou bylo, co je největší, nejčastější zábranou toho, aby lidé začali stoupat vzhůru namísto sesouvání se dolů. Opět jsem se dočkal podobné odpovědi od obou: Největší zábranou jsou iluze, domněnky, tedy trvání na něčem zkresleném, nedostatečně pochopeném, nebo vyloženě na omylu. Případně kombinace toho všeho. Pokud se člověk domnívá, že jen on je v právu, a ten druhý ne, pak je vše marné. Pokud trvá na svém přesvědčení, že on přece komunikuje normálně, přirozeně, to jen ten druhý je nekňuba, nemá to s dobrou vůlí, tedy s vůlí k přirozené, normální komunikaci nic společného. To opravdu není vůle k dobru, to je vůle k vítězství, k sebeprosazování. Což je opak vůle k dobru.

Hlavně zvítězit

Kamarád psycholog pak řekl: „Celá západní společnost se sesouvá do hlubin. Jednou z významných příčin je všudypřítomná, vévodící touha po vítězství, vštěpovaná lidem od dětství. Soutěživost, která je ve formě dětské hry docela v pohodě, se přetavila do touhy vítězit nad druhým, vyniknout nad ostatními, a pro příliš mnoho lidí se stala primární motivací – což je velký problém. Pokud se touha po vítězství projevuje nepokrytě ve své krystalické verzi, tedy jako bezskrupulózní vítězství za každou cenu, pak pochopitelně každý vidí, že je to čiročiré sobectví, zvůle. Proto si lidé vymýšlejí a sami sobě i ostatním namlouvají nepřeberné množství krycích motivací, vypadajících na první pohled hezky, lidsky, které vystrkují na veřejnost, na odiv, aby své sobectví zamaskovali. Mluví o spravedlnosti, nápravě křivd, o špatnosti nebo rovnou zločinech těch druhých. Stalo se módou na své cestě k vítězství vystavovat veřejně obrázky svých údajných, co nejhezčích motivací, v nichž prim hrají snahy o proměnu člověka k dobru, k něčemu lepšímu, proměna skupiny, blaho skupiny, zlepšení života spoluobčanů, obce, přijetí těch správných názorů, politického přesvědčení, štěstí národa, civilizace, uplatnění spravedlnosti, zajištění kýženého úspěchu… Ovšem to všechno, jakkoli se to může třeba i po nějaký čas jevit jako pozitivní, vede dříve či později jen ke zlému, když dominuje touha po vítězství. Skrývání primární touhy po vítězství před sebou samými, namlouvání si ušlechtilých motivací ten sešup do hlubin jen zrychluje.“

Druhý diskutér, kněz, k tomu dodal: „Ano, to je obraz soudobé západní společnosti. Uspět, prosadit to své, své ego, skryté za domněle ušlechtilé motivace, ale hlavně uspět prakticky za každou cenu. Bezhlavě, rychle, hned, bez prodlení, okamžitě. To je zlo, ovládající jednotlivce, skupiny i celé národy. Vidíme to kolem sebe v rodinách, malých i velkých firmách, obcích od nejmenších po velkoměsta, i v celých národech. Pokaždé tam najdeme pevné přesvědčení těchto lidí, že na jejich straně je přece pravda, všechno dělají kvůli dobru, zlepšení něčeho v zájmu spravedlnosti, úspěchu, nějakých hodnot. Neuvědomují si, že jejich pravou, hlubokou motivací je pýcha, povýšenost, touha sebeprožívat se jako ti lepší, hodnotnější než ten druhý, než ti ostatní. Jasným znamením těchto motivací, které nikdy nejde dokonale ukrýt, je pohrdání, výčitky, nebo jak jsme opakovaně toho svědky, litanie až kázání, dehonestace, ponižování oponentů, což jsou ingredience zla, zloby, rozleptání duše, jejího rozkladu.“

Máme velkou naději

Neodpustil jsem si pochopitelně otázku, jak z toho ven. Jak zastavit pád ke dnu, jakkoli je třeba neuvědomělý, a otočit směr vývoje vzhůru. Tady byla jejich shoda prakticky doslovná: „Uvědomění je nutné. Uvědomění si své vůle k dobru. Někdy to není vůbec snadné. Někdy je snazší pochopit, co je pravým opakem vůle k dobru. A pravým opakem vůle k dobru je jakési nekonečné klevetění v hlavě, ta nekonečná litanie v duchu, onen hlas, který člověku namlouvá všechno to, co potom přenáší do života. Když si ho člověk všimne blíže – a už to je zajímavý pokrok – tak zjistí, že je to věčný monolog v jeho představách, ve kterém se obrací buď na nějakého jednotlivce nebo na skupinu lidí. Člověk vypráví, peskuje, káže, popisuje, chlubí se, vyčítá, předvádí se, vypočítává, domlouvá, přehrává si občas dokonce i celé vymyšlené dialogy… Člověku to působí jistý druh potěšení, protože se sebeprožívá, že on má v té chvíli navrch – proto to lidé také provozují – a současně je to udržuje v iluzi, že myslí. Jestliže člověk žije podle tohoto hlasu, propadá se neomylně do hlubin, aniž by si to uvědomoval, šíří zlo, přičemž žije zakletý v přesvědčení, že koná dobro. Žije naprosto nevyváženě v kritickém, útočném, temném myšlenkovém prostředí. A to, v čem myšlenkově žijeme, to nás mění. Některé lidi třeba až do smrti ani nenapadne, že tohle vůbec myšlení není, že ten hlas nejsou tak úplně oni sami, že je to jen degenerovaná, ubohá nápodoba myšlení, ze které pochází prakticky všechno zlé, co člověk říká a koná – prakticky všechno zlo světa.

Moudří lidé tomu dříve říkali třeba hlas démona nebo hlas zla. Tuto nekonečnou litanii v hlavě je nutné zastavit, a to nekompromisně, kdykoli jen si ji člověk uvědomí. A přimět se, klidně se i donutit, vědomě myslet na cokoli jiného, nejlépe dobrého. Nikoli tak nějak „sluníčkářsky“ rozjíveně, ale každý se může – když jen trochu chce, když má jen trochu vůle k dobru – soustředit na reálné dobro. Každý člověk bez rozdílu má mnoho zkušeností s tisíci nepochybně krásnými věcmi, obrazy, hudbou, knihami, lidskými projevy, úsměvem dítěte nebo krásné ženy, muže, s nádherou přírody a nespočtem dalších. Síla, jež je tak člověkem vyvíjena a která k tomu člověku pomáhá, je právě vůlí k dobru, někdy také v náboženství symbolizovaná – mimo jiné – archandělem Michaelem. Všechna náboženství o této síle mluví, křesťanství například jako o síle, která pokud je významněji úsilím člověka rozvinuta, způsobuje obrácení člověka. Je popsána nejen v křesťanství, ale i v judaismu a buddhismu. A moderní psychologie ji zná také, jen ji označuje jinými pojmy.

O tomto tématu, jak svést tento souboj a zvítězit, co pro to dělat, a čeho se naopak vyvarovat, jsme se bavili ještě dlouho, vydalo by to na celou knihu. Však jich také přesně o tom bylo mnoho napsáno. Snad i proto byl závěr naší debaty optimistický: „Největším vítězství je vítězství nad sebou samým. To říká Bible, Buddha i psychologie. Když lidé najdou a poslouchají svou vůli k dobru, jakkoli je to složité, jakkoli se jim nechce, pak se dobro šíří z takového vítěze dál a dál. Potom mohou lidé žít skutečně v dobrých, láskyplných vztazích.“

Nadějné je, že to jde. Dokázali to naši přátelé AA a BB, jakkoli byli ponořeni do zlého tak hluboko, že obratu k dobrému – natož v návrat dřívější pohádky – už nikdo z jejich okolí nevěřil. Ale když se oni dokázali vyhrabat z takové hlubiny, dokážou to všichni lidé s dobrou vůlí. I když o ní zatím nevědí a jen si ji namlouvají. To je velmi nadějná zpráva doslova pro všechny muže a ženy.