Používání AI změní naši DNA. Budeme přetvořeni v něco, co bude vypadat jinak

Martina: Myslíte si, že rozvoj AI nás zbaví schopností rozhodovat se, vyhodnocovat situace, a vlastně nás zbaví vědění? Protože mít informace není vědění.

Miloslav Lujka: Myslím, že tohle jste řekla moc pěkně. To je otázka spíš pro neurology, ale ono jde to vypozorovat i v historii. Když lidé dostali nějaký nástroj, tak co se stalo pak? Začaly ochabovat nějaké jiné věci, a tak dále. To samé musí být definitivně i s mozkem, což si z toho dovozuji. Takže určitě, to je naprosto neoddiskutovatelné.

Když člověk vezme tablet a čte si tam knížku na skleněném displeji, nebo si ji vezme v papíru, tak z toho je jiný dojem. Knížka má tvar, máte pocit, že jste ji dočetl, že něco držíte v ruce, něco, co můžete odložit, má nějakou vůni, a tak dál. Ale tablet? Z toho tento pocit nemáte.

Je dokázáno, že když si dělá člověk poznámky tužkou na papír, pamatujete si věci daleko líp, než když to děláte v tabletu. Takže tam jsou strašné rozdíly. A to samé platí o dohledávání informací. Pokud jsem musel zaměstnávat mozek, abych si dohledal rešerši, nějakou informaci, dělal si nad tím nějaký konstruktivní názor, tak teď, když ho za mě vyrobí AI za dvě vteřiny, mozek netrénujeme, a on definitivně ochabne. Zase asi vznikne něco jiného, ale tohoto se trošku bojím – že zhloupneme.

AI v medicíně zachraňuje životy dřív, než by problém viděl člověk

Martina: Abych pořád nevypadala, že něco proti ní mám, tak v čem myslíte, že už je teď bezvýhradně prospěšná?

Miloslav Lujka: Tak tam, kde všude dokáže zachránit život, nebo dát lidem čas. To je podle mě to důležité. Nějaký Čech, který vymyslel nějaký startup – Carebot se to podle mě jmenuje – a oni dokážou analyzovat rentgenové snímky plic a zanalyzovat bující rakovinu dřív, než by ji viděl člověk. Nebo se člověk několikrát zmýlí, a tato mýlka může stát někoho potom život.

Takže toto je třeba krásný příklad: Umělá inteligence si nastudovala všechny možné rentgenové snímky z pozičního stádia, a tak dále, a dokázala si v tom najít nějaké patterny, vzorce, takže dokáže lépe než člověk upozornit na problém. Takže to je zdravotnictví, tam je to bez diskuse.

To, že jsou chytré záchody, a jenom se čeká, až se dostanou na trh, to je daná věc, to si myslím, že budeme mít každý doma. A co to zlepší? Zlepší to prevenci. Protože kolikrát jdete na vyšetření k doktorovi s močí, nebo s krví, nebo s čím.

Martina: Ledničku s mikrofonem jsem ještě vydýchala…

Miloslav Lujka: Ale toto je fakt. A mně to přijde skvělé. Protože, si vezměte, že uděláte každý ráno, co děláte, a v appce uvidíte, jestli jste v klidu, nebo ne. To je dobré. Nebo ne?

Martina: Já nevím, já nevím. Život není bezpečný, a nevím, jestli udělat život úplně bezpečný je přesně to, jako kam má člověk směřovat. Ale je to opravdu filozofická otázka, to není, co bych nevěděla. A zase mi někdo bude psát: „Až budeš umírat na rakovinu, tak bys zase mluvila jinak.“

Miloslav Lujka: Já vám rozumím, nechat věci trošku přirozeně, nebo je pořád donekonečna lámat. Když pak bude mít stát 80 % obyvatelstva stoletých důchodců, nebo 70 až 100 let, kteří už nebudou produktivní, a budou stát peníze.

Martina: A budou si dlouze povídat s AI.

Miloslav Lujka: Budou si dlouze povídat s AI v důchodovém domově. Přesně tak. Tak to asi taky nebude žádná krása. Ono to něco přinese, něco vezme.

Industriální revoluce vzala práci koňským doručovatelům, ale dala jinou

Martina: Myslíte si, že umělá inteligence přinese zásadní nezaměstnanost?

Miloslav Lujka: Myslím si, že to dopadne jako v industriální revoluci. Když jezdily koňské povozy a pak přišla auta, tak byla to taková salámová metoda, nebylo to hned ze dne na den, ale spousta lidí přišla z oblasti, kde se starali o koně, o práci. Ale tito lidé přežili, a našli si jinou práci, protože industriální revoluce zase dala zaměstnání jiným, lepší, nebo zajímavější. Takže tomu se nevyhneme.

Takže ano, přinese to změnu pracovního prostředí, už teď se to děje, už se propouští v marketingových firmách, protože grafik dříve udělal nějaký návrh plakátu – třeba tady pro vás – za týden, a ještě jste ho upláceli kofilama, a stál 2 000 na hodinu. A když jste chtěl nějakou změnu, tak si to naúčtoval znovu. Dneska to napíšete do AI, dáte pár příkladů, ona vám to vyrobí, a můžete to stokrát předělávat, dokud nejste spokojen.

Martina: A znáte to: A skláři nebudou…

Miloslav Lujka: … mít co žrát. Ale jo, já si pořád myslím, že díky tomu, že toho budou lidi přehlcený, takže se to začne vracet k poctivé, ale vytříbené jakoby umělecké práci.

Business a technologie centralizují život do měst, venkov zůstává opuštěný

Martina: V každém případě se mluví i o tom, že by se AI mohla podílet na vylidňování venkova, protože velká smart cities a patnáctiminutová města budou lákavá, a bude tam práce.

Miloslav Lujka: Tak toto už tady dneska je. Každá revoluce, a business, potřebují centrismus, do nějaké míry, a to se děje, dělo, a je to špatně. Já si myslím, že žádná země, která nemá venkovský život, rurální oblasti, tak není pěkná. Takže toto je pro mě problém.

Já třeba dneska žiju na vesnici za Prahou, a nedokážu si představit – byť prostředky na to mám – že bych tady v Praze žil v centru. A došel jsem si na to přirozeně. A dneska na to jsou studie: Vadí vám hluk, vadí vám smog, vadí vám miliarda věcí, a to vás stresuje, to tělo. Takže žít za Prahou je krásné, a když člověk chce, tak si někam dojede, a díky technologiím můžeme třeba právě dva dny v týdnu zůstat doma a pracovat z domova.

Člověk by si řekl, že díky technologiím by naopak lidé mohli pracovat z vesnic – ale to se neděje. Oni chodí do Prahy za korporáty, firmami, za startupy, venture kapitalismem, a podobně. Prostě dál, ať už to je do Ameriky nebo v našem měřítku třeba do Prahy. A myslím, že je to špatně a že technologie k tomu nepřispívají – myslím, že to je spíš naopak – ale že k tomu přispívají sami lidé tím, že business takto centralizují.

AI netouží po ničem, touží jenom po tom, co jsme jí naprogramovali

Martina: Já asi pořád mám tendenci do umělé inteligence promítat něco lidského, a v lidské povaze byla vždycky snaha ulevit si – to, co jste tady několikrát zmiňoval – ale také touha po poznání. I proto tam jsme. Řekněte mi, po čem asi tak touží umělá inteligence? Má už to vědomí, o kterém se stále diskutuje? Že jednoho dne, až nabude umělá inteligence vědomí, a uvědomí si sebe samu, tak máme velký problém. Po čem touží?

Miloslav Lujka: Ne, netouží po ničem. Vůbec. Ona touží po tom, co jsme naprogramovali. My jsme ji naprogramovali, že musí za každou cenu odpovědět, a zároveň, že nesmí nějaké věci prozradit. Ale tam krásně sledujete, jak je to i u lidí, jak se ona pere s příkazy.

Například recept na drogu, nebo na bombu vám nedá, ale když se umíte ptát, tak vám ho dá – a to každá umělá inteligence. My jsme to zkoušeli, a ona se pere se svými příkazy, které jdou proti sobě: „Za každou cenu odpověz, a uspokojuj odpovědí a správností tazatele, ale zároveň nesmíš říct tohle.“ Takže ona netouží po ničem. A myslím si, že ani nikdy toužit v této formě nebude. A pokud ji někdo naprogramuje touhu, nějaké jakoby vědomí, jakoby city, tak to je všechno jenom naprogramovaná věc.

Autonomní bojové drony dokážou samy najít nepřátele a zlikvidovat je

Martina: Vy se tedy vůbec nebojíte prognóz už tady zmíněného Raye Bradburyho? Ale třeba i velikého osvícence Čapka, ať už Krakatit, nebo R.U.R, a jejich varování: „Nehrajte si na bohy“? Nebo třeba i žijící matematici, kteří třeba formulovali Fermiho paradox?

Miloslav Lujka: Jo. Víte co, vy si můžete technologicky žít v představách, a i mohou být do budoucna pravdivé, a pak přijde nějaký vir, a zruší vás z pohledu biologie, on vám pak do toho hodí vidle. Takže to není jediná hrozba.

Určitě technologicky to možné je, aby ta věc byla autonomní a aby měla za úkol přežít, to znamená i eliminovat toho, kdo ji může vypnout – a to je člověk. To určitě možné je. Ale zase lidstvo má v DNA největší pouto, a to je přežít, to znamená, že k tomu nikdy – podle mě – nedojde, a to z tohoto titulu. Ale možné to je. Technicky možné to je.

Dneska už existují autonomní bojové drony. Vy jim jenom v podstatě řeknete, pro zjednodušení: „Zlikviduj protistranu,“ a ony dokážou samy letět, samy si je najít, samy je vytipovat, a zlikvidovat je, a vrátit se. A je jedno, kde jsou nepřátelé.

Já se třeba bojím toho, když máte třeba autonomní auto, a vy jste tam jako 35letý lékař, třeba, který denně zachraňuje životy, a máte ještě spoustu života před sebou, a můžete toho pro lidstvo hodně udělat. Jedete v autonomním autě, čtete si, a teď klasický příklad, že tam naběhne holčička, která ale v budoucnosti tady může být déle, a může něco znamenat, a do toho tam jde babička, která vlastně už má odžito, ale zároveň má za něco Nobelovu cenu, nebo tam jde těhotná maminka, která má bříško. A teď to auto stojí před nevyhnutelnou situací, a to, že do někoho musí najet, aby zachránilo zbytek. Jak si to vybere? A to je základní paradox, kde zabít někoho je špatně, udělat to náhodně je taky špatně, když už máme technologie. Takže dneska se snaží ochránit v první řadě vás, a pak to bere podle pravděpodobnosti menšího zla.

Martina: Odlidštěným způsobem ochránit lidi.

Miloslav Lujka: Přesně tak. A to je strašné. A toho se bojím. Někdo to může programovat, někdo to může hacknout, a může se něco stát. To, že dneska jdou hacknout auta, to už je pro děti z mateřské školky. Tak víte co, vy můžete někoho napadnout nožem, a taky to jde. Máme z toho strach, ale v noci se z toho nebudíme. A je to oboje bráno jako trestný čin. Budeme doufat, že to tak nebude, nebo že nás včas někdo zachrání. Ale tohoto se bojím. Bojím se toho, jak jsou ty věci naprogramovány, a jak budou autonomně fungovat, a že to může být i v neprospěch, nebo v něčí zaplacený prospěch.

Martina: Ano. A také vlastně nikdy nemáte jistotu, kdo to bude programovat.

Miloslav Lujka: To je ono. Nemluvě o tom, že se to do jisté míry pak programuje samo.

Martina: Člověče, mně se ten váš píseček líbí čím dál tím méně.

Miloslav Lujka: V pohodě.

Deepfaky jsou tak dokonalé, že už můžete říct: Tohle není pravda

Martina: Na co už mnozí určitě narazili, ať už sleduju YouTube, sociální sítě, tak to jsou plagiáty. Plagiáty hlasů, plagiáty lidí, kteří něco prohlašují, proklamují, nabízejí. A nutno přiznat, že je to čím dál tím lepší, a že se možná zvolna blížíme k tomu, že už nepůjde věřit vůbec ničemu. Což opět s lidskou psychikou bude pravděpodobně dělat to, že budu muset rychle vytočit AI, aby mi poskytla nějakou psychologickou podporu. Protože já jsem právě teď na YouTube, a mám v luxusní němčině projev k landsmannschaftu.

Miloslav Lujka: Já jsem vlastně rád – a teď to bude znít kontroverzně – že je to až tak dokonalé a taky jednoduché a dostupné. Protože to dospělo do stavu, kdy si každý může říct – a měl by – že to, co vidí, nemusí být pravda. A zároveň vyděrači jsou na tom podle mě hůř, protože když řeknu, že mám vaše intimní fotky z ložnice, z chůvičky, cokoliv, tak vy můžete vždycky říct: „To udělala AI,“ a být úplně v pohodě.

Martina: To ano. Na druhou stranu, když vyšla zpráva, že se Jaroslav Dušek zabil v autě, tak jeho, nevím jak starý tatínek, se na to díval trochu jinak.

Miloslav Lujka: Je to o tom, že si to lidé musí uvědomit, a je fakt, že osmdesátiletý člověk už si to asi nedokáže pospojovat. Hrozné je, nebo až strašidelné, že když si tady budu s vámi povídat – a já si můžu lehce najít vaše rozhovory – tak mi stačí deset vteřin hlasu, ideálně dvě minuty, a pak je to dokonalé. Opravdu nepoznáte, že to nemluvíte vy.

Z těchto případů dělali v televizích několik ukázek, a je to jednoduché. Ještě horší je, že když bych si vás natočil pod dobrým světlem na video, tak si z vás udělám Tatara, a vsadím vás do úplně jakékoliv scény, budete dělat cokoliv, co řeknu – ten avatar tedy – a budete říkat, co já chci, a skoro nikdo to nepozná, že jste to nebyla vy. A to je strašidelné.

Rumunské volby ukázaly, jak robotické komentáře a placená reklama ovládnou názory národa

A tím pádem to dává živnou půdu pro dezinformace na sociálních sítích. Když se blíží volby, tak vezmou někoho z nějaké politické strany, kdo něco říká, něco nehezkého, třeba kvůli českému národu, a najednou si lidé začnou dělat názory. Pak na to nasadíte robota – mimochodem tyto technologie byly použity už dávno, v rumunských volbách, třeba – který začne sám dávat komentáře.

A k tomu uděláte nějaký facebookový post, článek, který bude dezinformační, to znamená, že tam bude polovina pravda, a zbytek bude přiohlý. A toto když uděláte, a zaplatíte reklamu, aby to viděl celý národ, nebo to přesdíleli, tak najednou ovládáte názory národa, a můžete zařídit, aby byla zvolena nějaká strana. Toto jde udělat. A to je na tom to strašné.

A zase, jak se tomu bránit? Na jedné straně je Evropská unie, a sociální sítě, a zákon o dezinformacích Digital Europe Act, a podobně, a snaha regulovat sociální sítě, aby na to měli nástroje – zase umělou inteligenci, která pozná umělou inteligenci.

Ale pořád je lepší – zase zpátky k lidem – nevěřit všemu, ověřovat si věci, dělat si názory, jít, a přečíst si program politických stran. To už nikdo neudělá. Ale co můžete udělat vy, můžete jít do umělé inteligence, třeba Perplexity, a dát jí stránku nějaké politické strany, a říct: „Hele, já jsem viděl tenhle výrok na Facebooku.“ Nebo dáte odkaz: „Ověř mi, jestli je to pravda.“ A můžete jí tam dát model jako akademický research, to znamená, že ona půjde opravdu jenom po odzdrojovaných faktech – a najednou si na to uděláte svůj názor.

A co mě straší – a teď už končím, ať nejsem dlouhý – že už dneska existují umělé inteligence, poměrně rozšířeně, které byly nakrmeny dezinformačními informacemi. A to samé dělala jedna velká velmoc, která systematicky deset let živila stovky tisíc webů – novinový web – kde dávala každý den nějaký dezinformační článek, nebo zaměřený pro ně. A už i americká ChatGPT se z internetu učí, takže ona se z toho naučila nějaké odpovědi. Pak na to přišli, že najednou odpovídá trošku tendenčně. Takže toto jsou rizika, které tam hrozí.

Martina: Hlavně si neumím představit – při tom, jací jsou tu dnes technologičtí tygři – že toto nebude dělat každý z nich.

Miloslav Lujka: Samozřejmě. Peníze vládnou světu.

Martina: V tu chvíli čas, který mi AI ušetří, budu věnovat jenom tomu, že budu zjišťovat, jestli je kolem mě alespoň zrnko pravdy?

Miloslav Lujka: Je to tak. A tím jsem zpátky u otázky: „Kde to může být užitečné?“ Tak v telefonech, kde už stejně o vás ví všechno, ale ty informace budou zintegrované, to znamená, že pojedete, zavolá vám kamarádka, že se chce s vámi potkat, a ono to z toho rozhovoru vyhodnotí, že chcete dát do kalendáře kávičku ve čtyři na nějakém místě v Praze. A nemusíte na to myslet, nemusíte to tam ťukat za jízdy, nebo zastavovat. Nebo to zná vaše poznámky a připomene vám to, když přijdete do práce, že jste chtěla nakoupit, nebo tak. Takto vám to zjednoduší život.

Oura Ring prstýnek vám řekne čtyři dny dopředu, že budete nemocný

Martina: Určitě. Já jsem narazila na to, že existuje projekt Aireen, kdy se programátoři spolu s lékaři naučili rozeznávat snímky oční sítnice a indikovat změny na cévách, a podle toho velmi přesně včas poznat cukrovku. To mně přijde jako věc, kdy si člověk řekne: „Ach, pokrok. Co ti lidé dokážou.“

Miloslav Lujka: To je ono.

Martina: Ale pak jsem například narazila na vaši odpověď, kdy jste říkal, že jste si koupil Oura Ring prstýnek, který díky umělé inteligenci umí rozpoznat teprve propukající nemoc. A vy jste říkal: „U covidu mi to řeklo třeba čtyři dny dopředu, a já jsem se mohl náležitě připravit, začít se dopovat vitamíny, zpomalil jsem, a pak byl průběh nemoci mnohem lehčí.“ Jenomže, co když je to tak, že kdyby váš mozek nedostal pokyn, že budete nemocný, tak jste možná za ty čtyři dny vůbec žádné potíže neměl?

Miloslav Lujka: To jste kápla přesně na největší skryté riziko, že tyto technologie vám budou pořád něco signalizovat, a kolikrát vás to ještě víc vystresuje, a tento stres vám v hlavě udělá víc škody, než užitku, jo. A to je strašně důležité. To znamená, že vy pak vlastně nevíte, co je dobře.

Martina: Jsou pokusy o tom, že když přijdete k lékaři, a on vám řekne: „Ty záda, to je v pořádku, teď to trošičku obstříknem, a za týden běháte jako chlapík,“ tak za týden běháte jako chlapík. Když vám řekne: „Ó jé, ó jé, ó jé, tak za měsíc ještě nebudete stát,“ tak tělo poslechne, mysl poslechne, a za měsíc ještě nebudete stát. A já nevím, ještě čeho všeho se musím bát, na co si musím dávat pozor.

Miloslav Lujka: A na tohle já věřím. A fakt to je riziko, a v naší branži se tomu říká: False positive, tedy, že vám to vyhodnotí, něco jako že je to špatně, a ono to vlastně špatně není. Takže to samozřejmě hrozí. Ale s každou revolucí – když se kácí les, tak lítají třísky.

Používání AI v nás časem změní DNA a budeme přetvořeni v něco jiného

Martina: Ale tady by to mohlo být kácení podle Aldouse Huxleyho – Konec civilizace. Umíte si představit i to, že – teď to řeknu trošku složitě – umělá inteligence v určitém okamžiku stvoří pokračování vývoje podle sebe sama?

Miloslav Lujka: Já si spíš myslím, že používání těchto technologií v nás v podstatě časem změní DNA, když to zjednoduším. Dřív lidé byli jinak vysocí, protože dělali jiné věci, než dneska. A čumění do mobilů, a používání a zjednodušování si věcí nás opravdu přetvoří v něco, co bude vypadat jinak. A nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Je to evoluce, je to vývoj, a to, že to jednou skončí – všechno tady – to je dáno, protože jednou se Slunce zvětší, a Země zanikne.

Martina: Ale toho červeného trpaslíka si nemusíme připravit my sami, protože jinak si přeci jen ještě chvíli počkáme.

Miloslav Lujka: Přesně tak.

Tomáš Mikolov vytvořil matematický model, díky kterému Google Translate zažil skok o dekádu

Martina: Řekněte mi, když jsem si psala poznámky, tak jsem měla ještě za třetí zapsáno: Matematika.

Miloslav Lujka: To je to, co jsem říkal na začátku, že aby mohla být umělá inteligence takhle použitelná, tak to máte jako u auta, aby bylo použitelné. Tak si vezměte, že první auta, ta byla snad na páru, něčím topili, a ono to jelo.

Martina: Dřevoplyn.

Miloslav Lujka: Třeba – víte toho víc než já, protože čtete, na rozdíl teď ode mě – a bylo to nepraktické. To samé první počítače. Jako že byste s tímto autem dojela do Chorvatska, tak to asi ne.

Martina: Jenomže v té době by člověk řekl: „A co bych tam dělal?“

Miloslav Lujka: Jasně.

Martina: Časy se mění. Uznávám.

Miloslav Lujka: Je to tak. A stejně tak je to u umělé inteligence. U auta, aby bylo použitelné, musela nadejít doba, kdy jste měla dojezd aspoň třeba 300 kilometrů, bylo to nějak bezpečné, a tak dále. A to prostě udělal pokrok a doba. S umělou inteligencí je to stejně. Procesor, úložiště, a matematika. Protože bez matematických modelů, neuronových sítí a samoučících se mechanismů, byste nedokázala umělou inteligenci provozovat. To by to bylo jenom jako nějaký katalog věcí, jako knihovna.

Martina: Takže jak mnohdy ztrácíme schopnosti, kompetence, třeba stavět některé věci – teď se o tom diskutuje hodně třeba v souvislosti s výstavbou atomové elektrárny, co ještě umíme a co jsme uměli, jestli by to lidé, firmy, ještě zvládaly – tak v matematice si myslíte, že pokračujeme mílovými kroky? Nebo je to jenom určitý segment?

Miloslav Lujka: V aplikaci, v určitém segmentu. Třeba tady máme Čecha, který je nejcitovanější český vědec na světě, a to je Tomáš Mikolov, který si hrál – Word2Vec je jeho projekt – s matematickými a s jazykovými modely. Příklad pro zjednodušení: Král + žena = královna. To znamená, že on převedl jazyk na nějaké matematické rovnice, a přišel na to, že můžete mít překladač, třeba Google Translate – asi každý zná – kdy vezmu větu, třeba „Ahoj, jak se máš?“, a on přeloží otrocky každé slovo, jenomže v těch jazycích to nezní reálně. To je špatně.

Ale když se k tomu dá matematika, tak on zjistil, že každý jazyk má nějaké matematické souvislosti: Král + žena = královna, a tak dále. A postavil na tom model. A díky tomuto našemu Čechovi Google Translate zažil v podstatě skok o dekádu dopředu, začal být použitelný. A on stál za prvními umělými inteligencemi těmi LLM jazykovými modely. A když se ho zeptáte třeba na to, jestli nás umělá inteligence ovládne, a podobně, tak on je vědec, a vždycky se tomu směje. On vlastně říká, že to je statistika. Jenomže to je nástroj jako každý jiný, a pak záleží na tom, v jakých rukou kdo ho použije, no.

Umělá inteligence dokáže vyrobit nedokonalosti, ale opravdový prožitek člověk stále cítí

Martina: Tak budeme raději věřit nejcitovanějšímu matematikovi, bude se nám lépe usínat. Ale já bych tedy ještě dala za D) – umění. Co se stane s uměním? Dnes už je zkopírovatelné cokoliv. Můj kamarád vydal CDčko neexistujícího zpěváka, zřídil mu profil, fanynky pláčou, posílají mu zamilované zprávy. Jakoukoliv báseň, haiku, všechno vám AI vzápětí dokáže nějakým způsobem zkomprimovat.

Miloslav Lujka: Oni pustili umělou inteligenci na analýzu největších hitů v historii, a přišli na to, že se snad dá vyrobit všechno za pár akordů a tak dále. Že to jsou stejné patterny, které člověk vnímá jako hit. Můj kamarád z Brna dokonce vyrobil dívku, která neexistuje – samozřejmě pomocí umělé inteligence – a vydělává 400 000 euro měsíčně. To jsou neuvěřitelné peníze. On něco potřebuje k životu – on je prostě křovák, má rád přírodu, a tak dále, ale má rád tyto technologie, a peníze věnuje na dobročinné účely. Nikdo o něm moc neví, ale je to rozhodně neuvěřitelné – statisíce, miliony korun měsíčně.

Martina: A co to děvče dělá?

Miloslav Lujka: Má svůj instagramový profil. On má OnlyFans profil, to znamená, že když chlapi potřebují ukázat něco víc, tak za nějaká eura tato věc ukazuje něco. A tak.

Martina: To je další film: Simone – simulace hvězdy – jestli si vzpomínáte – s Al Pacinem. To už je taky starý film.

Miloslav Lujka: Jo. Takhle to je. Lidé věří tomu, čemu chtějí věřit. A myslím, že opravdu umění tady bude, a bude mít daleko větší hodnotu.

Martina: Myslíte, že houslisté budou chodit dřít deset hodin denně proto, aby vzápětí na to někdo řekl: „Prosím tě, já už to mám dávno nahrané. Udělal jsem to v noci za hodinu.“

Miloslav Lujka: Já vám to vysvětlím. Na jednu stranu si můžete říct, že v nedokonalosti je krása, protože nikdo nikdy nezahraje nic stejně, ani herec svůj výkon. Umělá inteligence – když bude chtít – tak nedokonalost taky dokáže vyrobit. Ale tam jde o to, že něco je opravdové, opravdový prožitek, a něco je prostě fejk, falešné, a člověk to cítí. Když půjdete na koncert…

Martina: Současný člověk to ještě cítí.

Miloslav Lujka: Současný člověk to cítí, a chce to cítit.

Martina: Ale jestli to bude cítit člověk odchovaný AI?

Miloslav Lujka: Já věřím, že ano. A doufám, že to nedopadne jako s potravinami, kde je lidem jedno, odkud se berou, nebo jak jsou vyrobeny. Protože dřív se jedly opravdové potraviny – někde to vyrostlo, vypěstovalo se to, pak se to nějak zpracovalo, uvařilo – na všechno byl čas. Na to, aby to vyrostlo, aby se to sklidilo, uskladnilo, dneska čas není, nějak se to někde vyrábí, a lidem to ničí zdraví.

Takže já doufám, že to k tomuto nedospěje, že umění je pořád volnočasová aktivita, že to není něco, co máme jako pracovní náplň – v práci trávíme velkou část života. Já sám na sobě pozoruju – miluju technologie, v AI jsem si vytvořil všechno, co jsem chtěl – že pokaždé, když si zajdu třeba do Národní filharmonie, nebo na operu, a vidím živého člověka, který zpívá, nebo hraje na housle, tak mi běhá mráz po zádech. A to z displeje nikdy nemám.

Technologie přinesou zkázu, ale lidstvo má v DNA tendenci přežít

Martina: Miloslave Lujko, jak to dopadne?

Miloslav Lujka: Myslím, že všechno vždycky dopadlo dobře, a když to vypadalo, že to nedopadlo dobře, tak se časem ukázalo, že to dopadlo dobře. Takže já jsem životní optimista. Technologie jako AI, a další, které lidé vymysleli – ať už to budou humanoidní roboti a podobně – tak s sebou přinesou nějakou část zkázy, samozřejmě, negativní věci, ale lidstvo to bude akceptovat, a nechá si to do nějaké míry líbit. A věřím, že lidstvo pořád bude mít tendenci přežít.

Dneska se také válčí. Ale když se podíváte, jak se válčilo za dob králů, tak Vikingové byli úplně nemilosrdní, a že většina holek v České republice i na Moravě, jsou blondýny – což asi možná mělo nějakou dřívější spojitost s nájezdy Švédů, třeba, a tak dále – tak to byla hrozná doba. Středověk byla hrozná doba. A když srovnáte středověk s dneškem, tak dneska se žije krásně. A já věřím, že takto to půjde dál. Ale je možné, že jsem moc velký optimista.

Martina: Zrovna letos je osmdesáté výročí shození dvou atomových bomb na Japonsko. Zlatí Vikingové.

Miloslav Lujka: Je to tak. A já doufám, že od té doby už to nikoho nenapadne.

Martina: Miloslave Lujko, já vám moc děkuji za rozhovor o vážných věcech, ale s notnou dávkou erudovanosti a humoru. Díky za to.