Motoristé by mohli při projednávání rozpočtu poněkud snížit přebujelý hradní rozpočet a zrušit ošatné pro „první vyžírku“.

Vidlák: Samozřejmě, není žádný problém, aby Motoristé při projednávání rozpočtu poněkud snížili přebujelý hradní rozpočet a aby zrušili ošatné pro „První vyžírku,“ jak se včera Macinka vyjádřil. Jestliže se Petr Pavel pokouší pomstít Babišovi přes Turka, není nic lepšího, než se pomstít jemu přes jeho poněkud náročnou choť, která se stylizuje do princezny Diany. Případně jim oběma zarazit zahraniční cesty. Ať si po zbytek mandátu užívají výhled z Lán.

Parlamentní listy: „V Černínu řádí pomstychtivá batolata s plamenometem,“ psal Jan Lipavský na Facebook jen pár dní poté, co jej na ministerstvu zahraničí vystřídal Petr Macinka. V diskusi se mu dostalo objasnění, že ministr Macinka je starší než on, má dokončené vysokoškolské vzdělání v magisterském stupni a téměř dvacet let zkušeností v prezidentské kanceláři a v Institutu Václava Klause.

Venezuela až do začátku 20. století nebyla ničím mimořádná: relativně chudá, převážně zemědělská země na okraji světových dějin. Pak ale přišel zlom — ropa. A ne ledajaká: Venezuela má největší potvrzené zásoby ropy na světě, řádově kolem 303 miliard barelů.

Jenže právě tady začíná venezuelský paradox: země sedí na pokladu, ale o tom, kdo a jak z něj bude žít, dlouho nerozhodovali Venezuelané. Chudí lidé neměli kapitál, technologie ani mezinárodní páky. A tak dorazili „zachránci“: velké zahraniční ropné zájmy, především napojené na anglosaský svět. A spolu s nimi přišel i klasický koloniální vzorec 20. století: zdrojové území dodává surovinu, centrum bere zisk, stanovuje pravidla hry a místní elity drží zemi v poslušnosti.

________________________________________________________

Venezuela pak v praxi dlouho fungovala jako dojná kráva pro cizí prosperitu. Ne že by se v zemi nic nepostavilo — ve městech přibyly silnice, část infrastruktury, nějaké zdravotnictví. Ale základní rovnice zůstala křiklavě nespravedlivá: bohatství ropného státu se koncentrovalo v úzké vrstvě a na periferiích Caracasu i dalších měst rostly chudinské slumy. Země se tvářila jako ropná velmoc, ale pro většinu obyvatel to byla jen kulisa — obrovská nerovnost a pocit, že národní bohatství bylo „přepsáno“ na účet někoho jiného.

Proto přišla změna. Roku 1998 nastoupil Hugo Chávez a řekl nahlas to, co si část země myslela dávno: ropa patří Venezuelanům. Začal tlačit na větší státní kontrolu a na vytlačení parazitujících zahraničních struktur. A v tu chvíli se z Venezuely stal problém — ne proto, že by přestala mít ropu, ale proto, že si dovolila chtít z ní žít podle vlastních pravidel.

Odpor proti Chávezovi nebyl jen „domácí“. V atmosféře po roce 2000 se do venezuelského konfliktu míchaly i americké peníze pro opoziční struktury pod hlavičkou „podpory demokracie“ — typický nástroj měkké moci. A když se režim kýženým směrem nezlomil, přišly tvrdší metody: destabilizace, ekonomický tlak a ropná páka.

______________________________________________________

V roce 2002–2003 zemí otřásla krize kolem ropného sektoru a státní společnosti PDVSA. Chávez následně propustil tisíce lidí z ropného aparátu — krok politicky pochopitelný v logice boje o stát, ale technicky bolestivý: z PDVSA odešla zkušenost, know-how a provozní páteř. Dlouhodobě to poškodilo schopnost ropný průmysl modernizovat a udržovat. Chávez zároveň masivně investoval do sociálních programů: zdravotnictví, dotovaných potravin, podpory chudých. Z pohledu lidu to byla první vláda, která s nimi zacházela jako s občany, ne jako s přebytečným materiálem. Z pohledu Washingtonu to byl ale „špatný příklad“: stát, který odmítá být poslušným dodavatelem surovin a chce dělat politiku proti proudu.

_________________________________________________________

Pak přišel rok 2014 a ropný šok — ceny spadly. Pro zemi, která byla ekonomicky přestavěná na ropné příjmy, to byl úder. A právě v tomhle momentu se ukázalo, co znamená být závislý na jednom zdroji… zvlášť když ti někdo zvenčí aktivně brání dýchat.

Protože USA mezitím rozjely sankční režim, který nebyl jen „symbolický“. Od roku 2015 se sankce vůči Venezuele postupně rozšiřovaly a po roce 2017–2019 už mířily na samotné tepny ekonomiky.

V lednu 2019 Spojené státy přímo označily PDVSA (venezuelskou státní ropnou firmu) jako sankcionovaný subjekt.

V srpnu 2019 pak přišlo další utažení šroubů v podobě blokace majetku vlády Venezuely v jurisdikci USA.

________________________________________________________

Tohle není „kritika režimu“. Tohle je ekonomická válka — postavená tak, aby země nemohla normálně prodávat klíčovou komoditu, nemohla financovat provoz státu, a aby se jí zároveň rozpadal průmysl, protože bez peněz neuděláš údržbu, bez údržby klesá produkce, a s klesající produkcí jsi ještě zranitelnější. Navíc se rozjela praxe sekundárního nátlaku: kdo s Venezuelou obchoduje, riskuje postihy. A to vede k „přestřelování“ (overcompliance) — banky, pojišťovny a logistika raději neudělají nic, než aby riskovaly problém s USA. (Tenhle efekt je v debatách o sankcích popisovaný opakovaně i v OSN.)

Zlomovým politickým momentem pak byla krize roku 2019, kdy USA oficiálně uznaly Juana Guaidóa jako „interim prezidenta“.

To nebyl neutrální krok „za demokracii“. To byl přímý signál: my určujeme, kdo je v Caracasu legitimní, a podle toho budeme rozdělovat i přístup k penězům, majetku a ropným tokům. Současně se začaly řešit venezuelské zahraniční aktivity a aktiva v USA včetně CITGO v prostředí amerických soudů a sankční politiky — další páka na stát, který se měl ekonomicky „zlomit“.

________________________________________________________

Do toho přišla americká kriminalizace venezuelské vlády v rovině „narko-terorismu“. V březnu 2020 americké ministerstvo spravedlnosti oznámilo obvinění proti Madurovi a dalším činitelům.

 V politické realitě to fungovalo jako razítko: nejsi partner, jsi lovná zvěř. A když to spojíš se sankcemi, dostáváš kompletní kleště: ekonomicky zemi dusíš, politicky delegitimizuješ, mediálně vykreslíš jako „narkostát“, a pak už jen čekáš, až se rozpadne zevnitř. Jenomže problém propagandistických „pohádek o drogách“ je, že realita je složitější. Venezuela je v některých trasách spíš tranzitní území (a hlavní produkce kokainu je jinde — typicky Kolumbie, Peru, Bolívie). V odborných debatách se objevují odhady, že přes Venezuelu může procházet jen jednotky procent kolumbijské produkce, ne žádné „hlavní světové centrum“.

 To ovšem pro mediální zkratku nehraje roli — zkratka je zbraň.

________________________________________________________

A teď přichází poslední dějství — eskalace 2025–2026, která už není jen ekonomická. Podle Reuters a AP se na konci roku 2025 dál zpřísnily kroky proti venezuelskému ropnému obchodu, včetně zásahů proti tankerům a firmám napojeným na vývoz. Reuters zároveň popisuje situaci, kdy tlak a blokádní režim paralyzoval exporty a vytvářel provozní krizi PDVSA.

A v lednu 2026 USA přešly přes Rubikon: podle Reuters proběhla americká vojenská operace, při níž byl Nicolás Maduro zajat a převezen do USA, což vyvolalo ostrou mezinárodněprávní debatu v OSN o legalitě takového zásahu.

Jinými slovy: když sankce nestačily, přišla síla. A zároveň se v amerických výstupech otevřeně objevuje linka „teď se tam vrátí americké ropné firmy“ — tedy přesně to, o co šlo od začátku: kontrola nad zdrojem a nad rozhodováním, kdo z něj bude žít.

Celý venezuelský příběh tak není pohádka o tom, že „socialismus pokazil ekonomiku“ a tečka. Ano, vnitřní chyby Venezuely byly reálné: závislost na ropě, slabé investice do modernizace, korupce, personální devastace ropného know-how, špatné řízení. Ale tvrdit, že v tom nehrál roli tlak USA, je buď naivita, nebo propaganda.

Protože tlak USA nebyl okrajový. Byl systémový:

◼️ legitimizace alternativní moci (Guaidó)

◼️ sankce mířící přímo na ropnou tepnu (PDVSA, majetek vlády, ropný sektor)

◼️ druhotné dusivé efekty na banky, přepravu a pojištění,

◼️ kriminalizační rámec („narko-terorismus“) jako politická zbraň

◼️ a nakonec i otevřená vojenská eskalace s mezinárodněprávními otazníky.

______________________________________________________

Venezuela je učebnicový příklad země, která měla mít „200 let bohatství“, ale místo toho dostala 200 let lekcí, jak vypadá svět, když máš surovinu, ale nemáš právo rozhodovat, co s ní uděláš.

Petr Hampl: Netušíme, jaká bude další budoucnost Venezuely, co podniknou Američané a do dalšího do toho promluví. Celkem jasně se ale rýsuje, že pokud bude země fungovat jako americká kolonie, kdo bude tvořit tamní lokální třídu, která bude v zastoupení Američanů vládnout:

Bývalí příslušníci tajné policie a vysocí funkcionáři komunistické strany. Víte, že Delcy Rodríguezová, se kterou Američani počítají, řídila také represivní složky?

Emigranti do USA, kteří si tam získali důvěru amerického panstva a znají poměry ve Venezuele (nebo to aspoň dokážou předstírat) – jejich bujaré oslavy dávají tušit, že dobře vědí, o co jde.

Plus nějaké mediální celebritky, které nebudou dohromady chápat, o co jde.

Zajímavé na tom je, že přesně takhle byla sestavována vládnoucí vrstva v České republice a dalších zemích bývalého sovětského bloku. My jsme si naivně mysleli, že je to náš problém, že jsme si to zavinili sami, že jsme nedůsledně zúčtovali s minulým režimem atd. A přitom to byl jen obvyklý vzorec vstupu do americké sféry vlivu. Lidé začínají být posuzováni podle toho, jak jsou novému režimu užiteční. A nejužitečnější jsou funkcionáři komunistického režimu.

Nedělo se to jen na vládní úrovni. U velkých amerických technologických firem (IBM, Microsoft atd.) byla předchozí spolupráce s StB povinnou podmínkou vyšší manažerské pozice. Leda by se jednalo o emigranta, které do ČR poslala centrála.