Něco o zákonném odporu

Pokud si někdo mysli, že to, co se na nas fčil vali, všecky ty nezakonnosti, nelogičnosti, statni nasili a dalši svinstva, je cosik noveho a nečekaneho, neni temu tak.

Všecky zle věci, kere buch na jednotlivce a cele narody posila, su určene k temu, abyzme se poučili a překonali to zlo. Pokud se nam nepodaři se poučit a překonat zlo, nemusite se vubec bat. Buch vam to zlo pošle později, v jine formě, ale možete si byt jisti, že vam to bude posilat tak dluho, dokud to sami nepřekonate, nebo neumřete.

A tak když se podivame do novin starych přesně 170 roku, KHB řešil stejne problemy, jake před nama vyvstavaju dnes. Asi zme se tenkrat nepoučili, a tak nam buch podobny problem – v trochu jine formě – posila zas.

A jak KHB psal tenkrát, ani dnes bychom nemuseli na jeho textu nic měnit: „…zanedbávati svého práva, nehlásiti se, kde se nám bezpráví děje, mlčenlivě snášeti každou libovůli: to není důstojné pro řádného občana, jenž povědomě sobě býti má, že není otrok v některém východně-asiatském pašalíku, nýbrž svobodný obyvatel zemí, které řízeny býti mají jen podle práva, a nic dle libosti jednotlivců. Není tedy dobře mysliti: „Což bych docílil, kdybych se dále hlásil, co bych přemohl, co mi to bude platno“ atd.

Kdybys nic nedocílil právě v té věci, o kterou se jedná, přece alespoň jistě docílíš toho, že toto bezpráví, které se ti stalo, více povyku a hluku nadělá, více k všeobecné vědomosti přijde, docílíš toho, že tak snadně se zase nic podobného nestane, neb alespoň že se tak rychle pokračovati nebude na cestě bezpráví. A tím již dosti jest docíleno.“

Ladik Větvička, Občan II. kategorie, Poruba

Nejlepší a nejskvělejší příklady zákonného odporu nalézáme v dějinách anglických a několikráte již jsme ve Slovanu tyto příklady uvedli, jmenovitě jakožto hlavní vzory Hampdena a O’Connela.

Zákonný odpor jest nejlepší prostředek k hájení svobod proti větší moci, k povzbuzování zmužilého ducha v národu, zákonný odpor jest první a nevyhnutelný stupeň k dosažení pravé svobody.

Pokud to národ nepřivede tak daleko, aby neohroženě žádal plnění daných zákonů, a zmužile se protivil zákonnými prostředky každému protizákonnému kroku: potud nedozrál k svobodě, nedozrál k tomu, aby si dobyl úcty u vládnoucích mocností.

Jest to vlastnost bohužel skoro přirozená každé moci, že hledí dále sáhati nežli jdou její meze; nenajde-li v tom odporu, zmizí zajisté brzy před ní všeliké zákony, všeliká práva, a jenom vůle její bude jediným zákonem.

Zákonný odpor a všeliké prospěchy z něho vyplývající zakládají se na tom, že v každém skoro člověku jest jistý vrozený, od Boha daný cit pro spravedlnost, pro právo. Každý nezkažený člověk rozmrzí se a naplněn bývá hořkostí, kdykoli vidí, že se někomu děje násilí a nespravedlivost, cítí ošklivost ke každému, koho vidí páchati něco násilného, nespravedlivého, něco proti úmluvám; něco proti pravdě a právu; něco proti danému slovu; člověk nezkažený cítí útrpnost s každým, komu se nezákonitě, nespravedlivě děje. Kdykoli se tedy od vládního některého úředníka neb orgánu, komukoli něco děje proti zákonům, nemá nikdy tuto křivdu mlčky snášeti a snad té pohodlné zásady se držeti „že proti proudu těžko plouti“, nýbrž má se vždy všemožně hájiti zákonným způsobem, třeba i z toho větší nepohodlí měl a škodlivější pro sebe následky, nežli kdyby byl utrpěnou křivdu mlčky snesl.

Kdyby každý každou utrpěnou křivdu, každé obejití neb zrušení zákona zcela pasivně a tiše snesl, nebude za krátký čas ani pocitu o zákonitosti a právu. Čím větší ale hluk v zemi způsobí každé jednotlivé zrušení zakona, tím méněkráte se osmělí orgány vládní takový krok učiniti. Neboť každá vláda byť by se i k tomu veřejně nehlásila, přece potají velmi dobře o tom ví, že všechna moc vlastně leží v národu a že vláda jest jen zástupce, zosobnění této národní moci. Vláda každá dobře o tom ví, že kdyby proti ní bylo smýšlení celého národu, neobstojí dlouho, a proto se musí vždy varovati toho, aby celé veřejné smýšlení aneb alespoň příliš velikou část jeho neměla proti sobě. Každým krokem ale, kdežto zákony své ruší, nevyhnutelně proti sobě popuzuje vláda veřejné mínění, a čím více se tedy podobné činy vládní do všeobecné vědomosti lidu dostávají, tím více to škodí vládě.

Na tom se zakládá ona nesmírná prospěšnost zákonného odporu, zvláště v zemích, kde konstituční a právní vláda není posud ustálena. Dobrým a rozumně vedeným zákonným odporem proti takové vládě docílí se vždy, jestli nic více alespoň toho, že si vláda nedůvěřuje tak rychle a tak všeobecně nazpátek kráčeti, že přece alespoň v něčem aneb na oko zákonů šetří – veliké to již vítězství pro budoucí svobodu. Příklady toho a důkazy, že tomu tak jest vidíme všude: jsou ku př. vlády, které se proti rozličným svým provinciím zcela jinak chovají a sice tím spravedlivěji a tím šetrněji, čím probuzenější jest národ, čím důrazněji jeví touhu svou po svobodě. Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá. Pro příklady nepotřebujeme daleko choditi.

Zákonný odpor, má-li ale býti k něčemu platný, musí též míti své pravé vlastnosti. Nesmíme se snad proti takovým vládám a jejím úřadům chovati hrubě, lehkovážně, urážlivě, náruživě atd., nesmíme v ničem si sami dovolovati přestoupení sebe špatnějších zákonů: nýbrž musí se vždy s největší chladnokrevností, s všemožnou vážností a úctou, ale také s všemožnou pevností a neústupností, kde zákon jest na naší straně, pokračovati.

Zákonný odpor nemůže také sáhati až za násilí, to jest, když vláda neb její orgánové třeba v protizákonní věci, násilí hmotného proti komu užívají, nemá již zákonný odpor jeho jíti až zas k násilí, aby snad svou mocí tělesnou hájil své právo: nýbrž kde síla a hmotná moc nastala, tam přestal již zákonní odpor.

Ale zanedbávati svého práva, nehlásiti se, kde se nám bezpráví děje, mlčenlivě snášeti každou libovůli: to není důstojné pro řádného občana, jenž povědomě sobě býti má, že není otrok v některém východně-asiatském pašalíku, nýbrž svobodný obyvatel zemí, které řízeny býti mají jen podle práva, a nic dle libosti jednotlivců. Není tedy dobře mysliti: „Což bych docílil, kdybych se dále hlásil, co bych přemohl, co mi to bude platno“ atd.

Kdybys nic nedocílil právě v té věci, o kterou se jedná, přece alespoň jistě docílíš toho, že toto bezpráví, které se ti stalo, více povyku a hluku nadělá, více k všeobecné vědomosti přijde, docílíš toho, že tak snadně se zase nic podobného nestane, neb alespoň že se tak rychle pokračovati nebude na cestě bezpráví. A tím již dosti jest docíleno.

Karel Havlíček Borovský

Slovan, 10. srpna 1851