Miliardářka, jež celý život prodávala jedovaté krémy, teď zakládá nadaci pro dlouhověkost

Martina: Heleno Neumannová, my jsme v našem minulém povídání několikrát zmínily, co je to biohacking, a vždycky jsme od toho utekly. Mnozí naši posluchači se s tím setkávají čím dál tím častěji, protože se to stalo opět módní záležitostí. Co si pod tím představit, co si z toho možno vzít? A před čím se mít na pozoru?

Helena Neumannová: Já si pomůžu otázkou. Biohacking – když to řeknu úplně lidsky, svobodně, jednoduše, primitivně – je o tom, jak žít v dlouhověkosti, radosti, hojnosti, štěstí, a co nejdéle.

Martina: To ale zní velmi pozitivně? Proč tedy v nás tento název vzbuzuje určité negativní konotace?

Helena Neumannová: Tak to samozřejmě zase přichází z angličtiny, a jak víme – a teď zase je to úplně nahrávka na smeč – víš, když někde řekneš „obyčejná levandule nebo heřmánek“, tak to nezní. Ale když to změníš třeba na Lavandula angustifolia a nazveš to jako biosložku, která je použita v nějakém léku na demenci, který stojí statisíce, případně na Alzheimera, případně na jiné onemocnění, tak…

Mimochodem lék, který je zkoumán na Alzheimera, o kterém dneska padesát procent vědců říká, že vlastně neexistuje – to je také potřeba říct, když už chceme přinášet novinky a musíme ukázat, že se stále vzděláváme, a stále vím, že nic nevím, protože už se k tomu opravdu přiklání téměř polovina vědců.

Martina: Promiň, že neexistuje co?

Helena Neumannová: Že neexistuje tato nemoc, že prostě není. Že to je pouze vlivem jedů na organismus, tudíž pouze přichází dříve demence. Vlastně se zdestruují neurobuňky, a v ten moment jde tělo do háje. Ale ve skutečnosti Alzheimerův model, který popsal ten vědec, není žádná konkrétní nemoc, a že to je výmysl.

Stejně tak jsem se dostala k nějakým vědeckým poznatkům, které jsou vysoce podložené, že Hashimoto, kterou jsem trpěla celý život – pro ty, kteří nevědí, je to chronický zánět štítné žlázy – že tato nemoc neexistuje a že to je jenom otrava organismu tím, jak žijeme.

Martina: To ale asi můžeme říct o devadesáti osmi procentech chorob, protože jsem četla, že údajně jenom dvě procenta nemocí jsou geneticky dědičné.

Helena Neumannová: Tak to samozřejmě, to už dneska víme. Také furt narůstá vliv epigenetiky. Mimochodem biohacking vzešel jenom z epigenetiky, protože devadesát procent věcí je o tom, co děláme, jak žijeme, jak se o sebe staráme.

Multimiliardářka celý život prodávala jedovaté krémy, teď zakládá nadaci pro dlouhověkost

Martina: Čeho se vyvarovat?

Helena Neumannová: Jednoznačně je to – prosím – takovým těm rychle vzniklým firmám, které, jak víte, pochází z velkých nadnárodních korporací. Ty stojí za vznikem nějakého týmu, kdy si najmou ideálně mladé vědce, aby to bylo co nejlevnější, ale vyrábí to ve velkých továrnách, aby zase byl náklad na daný podpůrný potravinový doplněk co nejlevnější.

Ptejte se po výsledcích, ptejte se po lidech, kteří za tím stojí, ptejte se po certifikacích. Ptejte se hlavně po tom, odkud pochází jejich byliny.

Znovu jsme u příběhu rodiny, kterou nesmím jmenovat, protože by si na nás právníci smlsli. Krémy této dámy používá osmdesát procent žen na celém světě. A tyto krémy obsahují skutečně nejen benzen, toluen a všechna tato svinstva, ale právě i herbicidy, pesticidy, insekticidy. Je to největší podvod vůbec na planetě Zemi. A dnes se o tom veřejně mluví jako o největším vrahovi ve společnosti.

A tato dáma je multimiliardářka a dneska zakládá nadace. A co myslíš, že je její nové téma? Biohacking a longevity. A tohle mě děsí. Děsí mě, když si tohle lidé nezjistí – že firma, která doteď prodávala skutečně jedovaté krémy, jedovaté látky, šílenosti, které na sebe ženy denně matlají, a vlastně neví, co přináší přes kůži a přes synapsi do nervového i krevního systému – tak dneska tahle dáma, pochopitelně protože má peněz, že by s nimi mohla tapetovat zeměkouli, tak co založí? Založí biohacking a longevity.

Martina: Jestli nakonec nezačne páchat dobro? Ale opět před našimi posluchači a před námi, před všemi, vyvstává otázka, jak se zorientovat? Teď asi nebudeme jmenovat, protože ani já nemám tolik peněz nazbyt, tedy na soudy, a tady bychom to asi nevyhrály. Tak jakým způsobem se zorientovat? Bavily jsme se, jak si dohledávat jídlo, jak být bdělí.

Helena Neumannová: Tak bavíme se o lokálnosti.

Martina: Ano, co člověk dá do úst. Ale dobře, jak si tedy teď pomoct třeba právě co se týká kosmetiky? Řeč byla i o vonných svíčkách, můžeme se bavit i o vonných tyčinkách – těchto věcí, kterými si takzvaně zpříjemňujeme život, je mnoho. Takže jak se zorientovat v kosmetice?

Bio mýdlo a šampon dnes nejsou problém ani pro obyčejného smrtelníka

Martina: Jak se zorientovat v kosmetice?

Helena Neumannová: Tak dneska i drogistické sítě, které mají i jedy, tak ale mají i bio certifikované kosmetické přípravky. Bio mýdlo dneska není problém ani pro obyčejného smrtelníka.

A když si uvědomíte, co tím přinášíte rodině – že mohou přestat atopické ekzémy, že může přestat vypadávání vlasů. Nebo když dcera v šestnácti potřebuje hormonální antikoncepci, protože chce samozřejmě zdravě sexuálně žít – a je to v pořádku – tak ji samozřejmě nebudu kupovat kosmetiku, která je plná dalších hormonů, antibiotik a chemie. Vynasnažím se přinést do rodiny to, co rodině pomůže.

Stejně tak když myji nádobí, tak dneska se vracíme s pokorou k sodě, k citrónu. Mýdlo Jelen – slavná česká rodinná firma, dneska bohužel už ne. Ale byl to pan Schicht, který založil margarín, byl to náš výmysl, jeho výmysl, a zároveň mýdla na praní a tak dále. Pracoval se sodou, pracoval s citrónem.

Já myslím, že rad v lifestylových magazínech – samozřejmě škodlivých – je dost, ale také je tam dost dobrých rad, protože i redaktorky už dneska mají doma děti, které mají problémy s kůží, mají psoriázu, mají hormonální problémy, mají akné.

Mimochodem akné: Já jsem byla úplně vyděšená, když jsem před třiceti lety šla za nejmenovanou doktorkou s akné, která je dneska zase na jednom institutu dermatologie, a stále nabízí kortikoidy a antibiotika. Po třiceti letech stejná léčba, my jsme nepokročili dál, protože to prostě furt ovládají stejné firmy a stejný byznys.

Martina: Nepokročili?

Helena Neumannová: Já jsem vyděšená.

Lepidlo na umělé řasy obsahuje formaldehyd a je jistou cestou k rakovině

Martina: Já si vzpomínám, že – dej mu pán Bůh nebe – léčitel Vojnar, jeden z nejslavnějších fytoterapeutů, svého času říkal: „Pokud máte akné, zaměřte se na ledviny, na látkovou výměnu.“

Helena Neumannová: A cukr, samozřejmě, slinivka, jasně.

Martina: Posunuli jsme se v tom?

Helena Neumannová: Naturopaté a celostní lékaři, ti ano. Například zrovna růže, o které mluvím, a levandule mají fantastické vody. Nevím, jestli to víš, ale jedna nejmenovaná bulharská rodina se svou růžovou a levandulovou vodou vyléčila půl Británie z akné. Prostě Bulhaři to dokázali. A uspěli nejvíc nikoli ve své zemi, ale v Británii.

Martina: Chceš mi snad říct, že měli stejně dobrou levanduli, jako máš ty?

Helena Neumannová: Samozřejmě měli bio certifikovanou levanduli, v tom je celý zázrak – ať to byl bio lavandin, nebo je bio levandule, fungovalo to. A dobré je, že to dokázali přírodní cestou, a my sami s tím samozřejmě máme krásné výsledky a dělá nám to radost.

Ale děsí mě, že když přijdeš k těm, kteří sedí v prestižních klinikách plastické chirurgie a dermatologie, tak ti frajerka nabídne laser – ten je v pořádku, u laseru stále nevíme, jaké jsou následky, protože pořád je to mladá věda, mladá technologie.

A já vždycky říkám, že lepší, než aby se dívka pokusila o sebevraždu, je vybrousit jí jizvy laserem a udělat ji krásnou a šťastnou. To jednoznačně, to podepisuji všemi deseti. Stejně tak přišití uší, zmenšení nosu – pokud to tito lidé opravdu nesou jako velký problém, tak já říkám – a všichni jsou tím překvapeni – jdi a nech si to prosím udělat. Protože ti to pozvedne sebevědomí a budeš to ty, tak jak ty si představuješ.

Horší je, když potom nějaká dáma má šestnáctou plastickou operaci a už neví coby a vypadá jako zrůda.

Martina: Anebo to s tím nosánkem úplně nevyjde. Ale když už se tady teď bavíme o těchto víceméně kosmetických zásazích, které ale skoro vždycky pramení z nějakého zádrhele v těle, z látkové výměny a podobně, tak mi řekni: Jak ty sama rozeznáváš okamžik, kdy je dobrý návrat jako „ad fontes“, k pramenům a k tradičním léčebným metodám, a kdy je čas už na opravdu brutální chemii?

Helena Neumannová: Ano. Tak my se snažíme vždycky dělat personalizovanou konzultaci, abychom pochopili, v jakém prostředí daný člověk žije.

Protože když žije v rodině, kde matka vyžaduje, aby dcera vypadala jako Barbie, tak ta holčička se může snažit sebevíc a může být sebe intelektuálnější, a maminka ji bude pořád někam směřovat. A pokud chce mít jenom trochu nějak dobrý vztah s matkou, tak musí dělat nějaké kompromisy.

Takže tam já vždycky říkám: „Dobře, je to tvůj život, ty si ho tvoříš, ty hledáš cestu. Pojď najít minimálně v tvé základní péči bio mýdla, bio šampon. Nemyj si tak často vlasy šamponem, protože ti padají, protože evidentně máš šestnáctou barvu za tento rok.“ Rozumíš, to jsou extrémy.

Nebo když vidíš ta káčátka, ty řasy, tak tam potom šílím, protože bohužel lepidlo, kterým si ty dámy lepí řasy, tak to je jistá rakovina do pěti, do šesti let. Tam opravdu všechny maminky varuji: „Prosím vás, rozmluvte jim to, protože toto lepidlo na řasy je skutečný, těžký formaldehyd do těla.“

Martina: Taky jsem to měla. Když se to začalo nosit, tak jsem také chvíli měla lepené řasy.

Helena Neumannová: Než jsi věděla – jasně. Ale rozumíš, pochopila jsi a poznala. Další věc – káčátka.

Martina: Kačer. Takzvaný kačer, to znamená napíchané rty.

Helena Neumannová: Já mám jednadvacetiletého syna a deset kamarádů, kteří k nám přijdou, když dělám domácí burgery nebo něco dobrého, tak mi řeknou: „Ježiš, Heleno, to my bychom ale nikdy nechtěli.“ A já říkám: „Tak pro koho to ty holky nosej?“ Víš? Já se vlastně té dívky ptám: „A opravdu si myslíš, že jsi takhle krásnější?“ Ale zase, umí to udělat i hezky.

Martina: Ano, ale utekli jsme od léčby. Toto jsou prostě naše produkty marnivosti.

Devadesát procent autoimunitních onemocnění začíná ve střevě

Martina: Utekli jsme od léčby.

Helena Neumannová: A já to začnu – tedy skončím – tím nejdůležitějším, a to je střevo. Prostě je to tak. Protože momentálně se nejvíc vědeckých studií a analýz věnuje tomu, že devadesát procent autoimunitních onemocnění začíná ve střevě.

A proč? Protože to už jsou generace dětí, Martinko, které skutečně od nějakého sedmého, osmého roku, kdy začíná dítě vzdorovat, utíká k pochutinám plných jedů, doritos, pringles, cola, prostě všechny ty barvené, slazené nápoje, jedovaté látky v jídle. A jsou celý den shrbeny, protože prstíky jsou na monitoru, nebo mají hlavu ponořenou v monitoru, i když se třeba učí.

O lese slyšely možná tak do pěti let, kdy je rodiče, v lepším případě, vzali na výlet. A zase ti, co si to mohou dovolit. Já nevím, jestli víš, kolik dneska stojí sportovní kroužek. Když to slyším – protože moje děti chodí na beach volejlbal – tak já platím za jedno dítě dvanáct tisíc na půl roku, a mám dvě děti.

Tak samozřejmě sport a vzdělání jsou na prvním místě, ale spousta mých známých si to dovolit nemůže. A mě děsí, když říkáme „sport, pohyb a prevence jsou na prvním místě“, ale my to lidem neumožníme.

A to nemluvím o matce samoživitelce, kde jsme zase u toho, kdy ona slyší „kvantujte, kvantujte“, ale já jí určitě v momentě, kdy ta matka nemá na bílý jogurt pro dítě, neříkám „kvantujte“. Tam je prostě potřeba jít a koupit jí jogurt. Rozumíš? To jsou momenty, kdy se zase dostáváme do nějakých modelů, kde ano, pracuji s hlavou, ale zároveň respektuji a vnímám prostředí, ve kterém se daný člověk nachází, a hledám řešení pro toho daného člověka v ten daný moment. To je správná celostní medicína a prevence.

Citrón stojí třicet korun kilo a domácí citronáda je fantastická léčba

Martina: A co může člověk, který neoplývá penězi, který má opravdu hluboko do kapsy, který má dvě, tři děti – ať už je to mladá rodina, nebo samoživitelka, jak jsi zmínila – co mají dělat, aby žili jakýsi přirozený, zdravý život? Když dnes víme, že právě všechny bio věci jsou poměrně nákladné. Když jdete do bezobalového obchodu, tak je to úplně úsměvné, protože tam se skutečně můžete stravovat týden, a pak zbytek života držet některý z půstů. Takže co teď hned můžou udělat pro děti, pro sebe? Jak na to jít, a zároveň děti nevydělit ze společnosti a ostatních spolužáků?

Helena Neumannová: Tak první věc je – a zase nejsem nutriční poradce, specializuji se celkově na organismus, ale dostanu se i k nutriční radě – nebát se říct si o pomoc. A říkám to všem mým klientům, ať je to senior, kterého posílám pravidelně na setkání, která jsou zdarma, ať je to mladý člověk, který se neumí seznámit a nechce na seznamku – jsou místa, kde se může potkat s různými lidmi. Nebo ať je to matka samoživitelka, která potřebuje pomoc, protože my jsme nikdy takového člověka neodmítli a vždycky jsme dali produkty zadarmo.

A teď půjdu k praktickým radám. Citróny teď stojí, myslím, třicet korun kilo. Bio citróny stojí čtyřicet dva, čtyřicet pět korun. Takže co udělám? Koupím bio citróny a udělám úžasné domácí citronády. Voda, citrón. Dám to do ledničky a děti pijí fantastickou léčbu, která stojí prd.

Rohlík? Ne, ne, tam není žádná živina. Ale když upečeš placku z původní pohanky, kuskusu, quinoa, jáhel, vloček, červené čočky a dáš do toho dobré koření, které zase nestojí tolik peněz – mňam. Ještě navíc můžeš udělat burgera. My ho děláme u nás v Údolí jako low carb burger, Milena je na to specialista.

Nezatížíš tolik lepkem, který je hlavně v rohlících. Teď se vědci velmi věnují tomu, kolik bezlepkových dětí a bezlepkových lidí je skutečně bezlepkových. Ono to nesouvisí s tím, jestli si koupíš rohlík nebo chleba, ale souvisí to s tím, jaký rohlík a chleba to je. Kupte si chleba od poctivého řemeslného pekaře a zjistíte, že lepek tam vlastně není a že to je prostě famózní věc. Protože málokdo ví, že jáhly a pohanka neobsahují lepek.

Martina: A také některé druhy pšenice ho obsahují mnohem méně, zatímco levné rohlíky jsou z toho utkané.

Sdílená zahrada je cesta ke zdravému jídlu i pro ty, kdo nemají zahradu vlastní

Martina: Některé druhy pšenice ho obsahují mnohem méně.

Helena Neumannová: Pak je to zelenina a ovoce. Samozřejmě ideální je sdílená zahrada, nebo komunitní zahrada, nebo zahrádka s nějakým přítelem, kamarádem, rodinou: „Můžu pomoct? Můžu za to dostat nějakou zeleninu, ovoce pro dítě?“

Víš, řešení jsou, ale my se stydíme. To je první věc – my se stydíme, bojíme se říct si o pomoc – my dvě o tom něco víme – a máme problém s tím, co běžně funguje třeba v severských zemích.

Teď jsem měla nádherný rozhovor s Juditou Matyášovou, špičkovou novinářkou, která žije napůl v Dánsku, napůl tady. A ona říká: „Heleno, víš, že v Dánsku, když je někdo senior, tak do měsíce, když požádáš, aby byl umístěn někam – protože už to rodina nezvládne – kde se o něj pečuje, tak oni do měsíce pro něj musí mít špičkové středisko?“

A já jsem říkala: „To je u nás sci-fi.“ Ale pojďme si říct tu druhou věc, to B, a to, že do úplně nejzazšího možného momentu si nechávají svého seniora doma, protože takhle to oni cítí. To je ta úcta a respekt ke starému člověku. A to tady dávno zmizelo.

A přitom si vzpomeň, že to není ani sto let, kdy naši lidé sdíleli jednu světnici, a v dalším „vejminku“ byli senioři, kteří seděli u kamen – meleme, meleme – a rodina věděla, a dítě vidělo, co je stáří, a bylo to součástí přirozenosti a biorytmu, cirkadiánního kódu od počátku až po konec. A rodilo se doma a umíralo se doma, a dneska se všechno odehrává v nemocnici.

Martina: Je to všechno institucionalizované. Když jsi tady zmínila nejrůznější nové metody techniky – frekvenční medicína, aromaterapie – to už je klasika.

Helena Neumannová: U nás ne.

Martina: U nás ne, ano. Práce s buněčným mikroprostředím, využití právě vědecky ověřených biodynamických bylin, minerálů, frekvencí, bioaktivních látek. Kam si pro to lidé mají jít? Protože zase víme, že někde jsou jenom vstupní poplatky vysoké. Zdraví něco stojí. Kam mají jít? Mohou samozřejmě přijít do Levandulového údolí.

Osm set padesát tisíc klientů v Československu za tři roky – a většina z nich nejsou bohatí lidé

Martina: Mohou samozřejmě přijít do Levandulového údolí.

Helena Neumannová: Vůbec to není o tom, že si dnes máme povídat o Levandulovém údolí. Já ti do toho hned skočím a nemusíš to ani zmiňovat.

Hele, já teď připravuju na příští rok velké téma, které chceme uchopit právě po celé Evropě: Kolik pro vás má hodnotu deset let života?

Protože já jsem se setkala s nádherným, obrovským respektem a úctou vůči starým lidem, speciálně ze Slovenska, kde už dnes máme mnoho klientů. Kdy oni mi řeknou: „Ale paní Helenka, veď těch 140 eur za no-stres kapky, veď to je dvě padesát denně, no tak čo, tak si nedám v kavárně kafe, ne?“

Já jsem poslouchala tuto sedmdesátiletou dámu a mně spadla brada. Mě by v životě nenapadla tato věta, kterou napadla slovenskou seniorku, která ale pořád ví, co byliny znamenají. Že jsme z nich vzešli, že byly součástí našeho života, že ta svatá trojice – ráno v poledne, večer, tři větve a tři kořeny stromu života, trojka, svatá číslice Keltů a Slovanů…

Martina: A to znamená tři nálevy bylin.

Helena Neumannová: Tři nálevy bylin denně. To bylo svatý. Tři nálevy bylin denně. Oni měli šálek, na kamenech stál kastrol nebo konvice, a matka nalévala sběračkou. Každé dítě dostalo, protože všude nad kamny visely měšce, všechno se usušilo. Podzim, zima, to bylo svaté, přes to nejel vlak. Tři nálevy bylin denně.

Martina: Ona to byla i součást nouze, protože nic jiného nebylo alternativou.

Helena Neumannová: A proto byli zdravější než my. Nepřejídali se samozřejmě a měli tři nálevy bylin denně. A mimochodem bohové se zjevovali ve třech zjeveních. Ono to všechno má svůj řád, to není jenom o Williamovi Turnerovi.

A mě vlastně fascinovala její odpověď. A já tě asi překvapím, ale… My si samozřejmě pravidelně píšeme s našimi klienty, dáváme jim různé dárky, pečujeme o ně, mají jako komunita různé vymoženosti, mají informace, které ostatní nemají. Snažíme se, abychom tvořili jakousi rodinu lidí, kterým záleží na tom, co se děje s jejich životy a co se děje v jejich společenství.

A my jsme si všimli při různých analýzách, že dneska je to osm set padesát tisíc klientů v Československu. To už není malé číslo.

Martina: Osm set padesát tisíc…

Helena Neumannová: Klientů, kteří si u nás nakoupili. To není málo za ty tři roky.

A my jsme zjistili, že to vůbec nejsou lidé, kteří jsou bohatí, že to vůbec nejsou lidé, kteří mají mnoho peněz. Oni jsou jen přirozeně moudří, když s nimi komunikujeme. A mě to fascinuje v jedné věci – že já už neberu, když mi někdo řekne „já na tohle nemám“. Protože já jedu na víkend na Dolní Moravu a on jede na víkend do Londýna. A Londýn je pořád dražší než Dolní Morava.

On si koupí, nevím, bavoráka, já jezdím ve volkswagenu, ale moje děti jedí bio ovoce, bio zeleninu a bio maso. Prostě jedí, protože já to považuji za důležité. A byliny u nás – přes ně taky nejede vlak. Takže ať chce, nebo nechce.

Prostě jestliže máme být vzorem, tak i večer, po večeři, když usedám k posledním mailům a ony mě po večeři vidí, tak se za to fakt stydím. A když vidím, že někdo z nich má problém a u té večeře to nestačilo, tak k těm mailům jdu až v jedenáct v noci, až když oni jdou do svých pokojů, a prostě si je vyslechnu. Všechno to jde.

Martina: Čímž mi vlastně nahráváš na jednu z posledních otázek, to jest: Co dělat se svou psychikou? Protože pravděpodobně je alfou a omegou úplně všeho, a přesto jde žebrotou, co se týká našeho zájmu. Buď se snažíme o práškové veselí, nebo o umělé zlepšovače nálady, jak už jsi tady zmiňovala, tedy alkohol, a kdo ví, co ještě jiného. Ale jakým způsobem bys poradila teď, když jsme v té zimě, teď, když se brzo stmívá, teď, když se nám vkrádá do duše přirozená melancholie. Co dělat s tím, aby nepřerostla v patologickou melancholii?

Helena Neumannová: Tak pohyb předchází tomu, že si pak večer, nebo i brzo ráno – protože já jsem ranní ptáče, takže pro mě je pátá hodina svatá, všichni spí, všude ticho, a já můžu mezi pátou a sedmou fungovat a nikdo mě neobtěžuje.

Ale tam to začíná – jednoznačně prosím vás – chůze. Já myslím, že všichni, kdo si to vyzkouší, vidí, co chůze dokáže, a nestojí to nic.

Ale já tady trošku přihřeju polívčičku tobě: Mně přijde, že se roztrhl pytel s podcasty a vůbec s lidmi, kteří chtějí něco hltavě předávat. Já to samozřejmě respektuju, a jak se říká, čím lepší nabídka, tím více potom vyhrávají ti, kdo jsou skutečně dobří. Tak je to správně.

Ale já opravdu svým klientům radím: „Když máte večer nebo ráno ticho a čas pro sebe, tak si poslechněte podcasty, které tady pro vás připravují lidé, jako jsi ty.“ Protože já tam hledám nejenom tvou moudrost a tvůj obrovský rozhled, ale hlavně obrovskou přípravu na každý rozhovor, jak se celý život za nás stále sebevzděláváš ve všech směrech.

Já třeba v politice ani z jedné desetiny nerozumím tomu, čemu rozumíš ty, a proto přijímám tvoje podcasty jako něco, co mi velmi chytře udělá rozhled, a já si v tom najdu to své a zvolím si, čemu chci případně věřit, kdo se mnou rezonuje nebo s čím rezonuji já.

Stejně tak tady máš moudré filozofy, teology, mystiky, lékaře, naturopaty, vědce – to je přeci nádhera. A lidé pořád říkají: „Jak se v tom máme vyznat?“ A od toho jste tady vy. Vy nám nesmírně sloužíte v tom, jak se zorientovat, jak najít svou cestu, kdo mi vyhovuje a kdo ne.

Na Slovensku to je Martina, tady jsi to ty, naše Martina, a zaplať pán Bůh za vás. Ale můžeme pokračovat, jsou tady další. Jenom když srovnám tebe a mainstreamová média s podcasty, tak jenom blb nevidí, že si to tam zase zaplatili ti velcí, že tam je generální ředitelka a tak dále.

Martina: To je od tebe laskavé.

Helena Neumannová: Ale o tom to je. Já tady mluvím z naprosté upřímnosti. Já teď mluvím zcela upřímně. A vůbec tady nehraje roli to, že jsme kamarádky, protože Martina může mít vůči mně milion výhrad a já vůči ní taky, ale přesto je toto skutečná pravda. Uvědomme si to, jakou službu nám toto médium dělá.

Martina: Také proto, že mám takové hosty a respondenty, jako jsi ty. Abych ti oplatila stejnou mincí, protože tak činím moc ráda.

Zpívejte si „Každá buňka v těle mém“ – funguje to, i když nevíme proč

Martina: Heleno, jsem ráda, že jsi zdůraznila, že moje vysílání není depresivní. Já si myslím, že když člověk zkrátka některé věci pojmenovává, tak to není špatně, protože nám to umožňuje s tím něco zavčasu dělat. Ale řekni mi ještě jednu věc: Ty jsi tady řekla, že se spousta lidí stydí, že si neumí říct o pomoc. A já si uvědomuji, jak si sami klademe překážky. Když Jaroslav Dušek řekne, že mluví s kameny, tak je to důvod se mu vysmívat. Když někdo řekne, že objímá stromy, tak je to objímač stromů, protože tuto činnost pro mnohé zdiskreditoval Miloš Zeman. Když někdo řekne, že si musí dát nohy do tekoucí vody, protože mu to odnáší veškeré jeho starosti, tak je divný. Jak se stát sám pro sebe divným bez výčitek svědomí?

Helena Neumannová: Tak prosím vás pěkně, soudit umíme všichni a jsme v tom fakt přeborníci, český národ extra přeborník. Těch výsměchů tady bylo vždycky strašně moc a nakonec všichni vysmívaní nakonec obrovským způsobem uspěli po celém světě. Takže už je to pro nás pravidlem, že jste-li divní, tak jste vlastně báječní.

Já jsem divná po všech stránkách, vždycky jsem byla, a vůbec se za to nestydím. Popravdě, kdybych neprošla tou džunglí, tak bych asi taky strach odhodila mnohem později. Ale strach a obavy jsou jenom v našich hlavách. A to vám řekne kouč, doktor, celostní doktor, naturopat, filozof, ayurvédský, čínský, jakýkoliv.

Martina: A možná i biohacker.

Helena Neumannová: A možná i biohacker. A když dokážete přijmout to, že vy se modlíte k Bohu, já se modlím k nějaké energii a k vyšší moci, k vesmíru, ten se modlí k andělům a povídá si s anděly a potřebuje to – tak je to sakra správně, protože mu to tak vyhovuje.

Já dneska, poté co znám Karla Svobodu…

Martina: „Každá buňka v těle mém naplněná je světlem.“

Helena Neumannová: Tak já si to zpívám i za moje klienty a za levanduli chodouňskou si to zpívám, a za moje přátele a moje kolegy. A já si tu práci s tím velmi ráda dám, a ke svým modlitbám, které jsem si přinesla z té džungle a které mi fungují celý život, si teď zpívám i „Každá buňka v těle mém“.

A všichni mí klienti, co jdou z epigenetiky, si ráno v ledové sprše mají zpívat to samé. Já v tom vůbec nevidím nic špatného.

Pokud tady sakra existuje klinická studie, že sto lidí, kteří odešli domů s vitamíny a mysleli si, že mají chemoterapii, a sto lidí, kteří šli domů s chemoterapií, se léčili dál. A těchto sto lidí – dvojitá zaslepená studie. Vyprávěl to u Jardy Duška vědec, který sám vůbec nevěděl, jak to popsat.

Dvojitá zaslepená studie, kdy těch sto lidí dostalo blbé vitamíny, ale jejich jména byla napsána na papíře, která dostalo sto cizích lidí. To znamená, že ten člověk nevěděl, že má vitamíny, nevěděl, že se za něj bude modlit cizí člověk, a těch sto lidí se sakra uzdravilo.

A takových příběhů máme miliony dnes a denně. Když jsem v Arábii, poslouchám od svých arabských kolegů – ale i ayurvédských, protože tam je samozřejmě více Indů než Arabů – nádherné příběhy uzdravení, které nedokážeme definovat a popsat proč.

Tak já bych tedy s dovolením ráda odcházela s tím, že i to je potřeba předávat. Ne jenom pořád strašit: Udělejte si screening, jděte na mamograf, udělejte si biopsii, udělejte támhleto. Vždycky to začíná s tím, co já pro to udělám.

Maminka dostala diagnózu „tři měsíce života“ – syn jí řekl, že se spletli, a žila ještě patnáct let

Martina: Co já pro to udělám.

Helena Neumannová: Mimochodem, byl to Honza Hnízdil – a mám pocit, že to bylo u tebe – vyprávěl, jak jeho kolega měl maminku nemocnou s rakovinou a nevěděl, jak jí to v autě říct.

Tak když mu kolega řekl: „Maminka má tři měsíce, jenom ať to víš“, tak on jí v autě říká: „Maminko, vy jste úplně zdravá. Oni se spletli. To byl rentgen někoho jiného.“ A maminka žila ještě patnáct let.

Martina: Tak nedostala pokyn.

Helena Neumannová: A máš to. A teď si s tím poraď?

Martina: Heleno Neumannová, já ti moc děkuji za rozhovor a děkuji ti za tu výzvu, kterou jsme tady v podstatě společně učinily: „Nebojme se být divní, pokud to znamená, že jsme jedineční.“

Helena Neumannová: Přesně tak. Naprosto souhlasím. Buďte zdrávi. A opravdu jakákoliv výjimečnost – a prosím vás, i deviace – jsou tady proto, že nás příroda takto postavila. Protože máme samozřejmě spoustu klientů, kteří se o tom bojí i mluvit, natož tedy jít k odborníkovi. Jděte k tomu odborníkovi, nikdo vás neodsoudí, pomůže vám.

Všechno se dá řešit a se vším se dá žít, protože nás příroda pravděpodobně takto postavila proto, abychom se navzájem obohacovali a vnímali se a voněli si, nebo si nevoněli, a hledali si své bubliny, své smečky a Noemovy archy. A to je nádhera.

Martina: A učili se spolu žít.

Helena Neumannová: Přesně tak.

Martina: Díky, Heleno.

Celý rozhovor s Helenou Neumannovou o biohackingu, péči o zdraví a síle bylin si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.