Vakcíny proti covidu obsahují alarmující množství DNA. Ta se může integrovat do jádra našich buněk

Martina Kociánová: Vy jste do roku 2021, jak jsem se dočetla, autorkou, nebo spoluautorkou, čtyřiceti šesti odborných publikací, které byly celkem pět set padesátkrát pětkrát citovány v jiných vědeckých pracích. A to mají vědci moc rádi. Přesto se většina posluchačů s vámi pravděpodobně více seznámila právě v době covidové, tedy circa od roku 2020. Paní doktorko, když jsem vám telefonovala a ptala jsem se vás na to správní řízení, které s vámi kvůli údajné podjatosti posudku zahájilo ministerstvo spravedlnosti, tak vy jste mi na to odpověděla s bohorovným klidem, že vám je to jedno. Já možná budu toto naše dnešní povídání vést trošku jako honěnou, protože se budu vracet do minulosti, kam vy nechcete, ale mně tato minulost přijde nesmírně důležitá právě pro přítomnost. Proč vám tedy na tom kulatém razítku, které vám chtějí vzít, tak nezáleží?

Soňa Peková: Protože toto kulaté razítko má velice zvláštní historii. Ono vzniklo někdy v roce 2017 z jakéhosi popudu – o kterém vůbec nevím, odkud přišel – abych si udělala soudního znalce v oboru molekulární biologie, genetiky a mikrobiologie – má to strašně dlouhý název – pro humánní i veterinární otázky. A dáma na úřadu to ani nedokázala pořádně napsat, jak to bylo komplikované. A já jsem ani nevěděla, k čemu mi to bude, jen jsem měla pocit, že by bylo dobré si takové razítko udělat. Absolvovala jsem kurz a doložila své vzdělání, odborné publikace a vědeckou erudici, všechno, co to vyžaduje.

A potom toto razítko mnoho let spalo, protože jsem zjistila, že práce, kterou to v sobě zahrnuje, je určování paternity, to znamená, zdali dítě patří rodičům. A mně přišlo, že v tom by se měli angažovat hlavně rodiče, a nikoli soud a soudní znalec, aby vytíral děťátku pusu a zjišťoval, zdali jim patří. To je intimní věc těch dvou. A já jsem nechtěla tyto věci dělat, takže jsem to potom všechno delegovala na kolegy, kteří to dělali.

A ve veterinární medicíně jsem dělala jeden posudek, než jsem to rovněž odhodila, protože to byl posudek na téma, zdali mají vykastrovat nějakého psa jenom proto, že mu chybí nějaký zadní zub, a vyloučit ho z chovu. A to mi přišlo, že tento obor je nemocný tím, čím se zabývá. Takže toto razítko spalo.

A potom přišla tato událost, kdy mě Petr Kotlár požádal o analýzu vakcín, protože na Slovensku nenalezl jednu jedinou laboratoř, která by pozitivně reflektovala na jeho otázku, zda to můžou zanalyzovat. Přitom to mohla udělat jakákoliv laboratoř z husté sítě laboratoří, které se věnovaly molekulární diagnostice SARS-CoV-2, protože to nevyžadovalo žádné jiné instrumentárium než to, co laboratoře běžně měly. Ale on na Slovensku žádnou takovou laboratoř nenašel, tak kontaktoval mě. A pro nás to neznamenalo vůbec žádný problém, tak jsem to udělala.

A on to chtěl jenom jako zprávu o tom, co v těch vakcínách je. Ale já jsem si vzpomněla na svoje zázračné razítko, a tak jsem si řekla: „A teď přišla tvoje doba – razítko,“ a ze své vlastní vůle – on mě o to nežádal, to bylo z mé vlastní vůle – udělala ne pouze odborný posudek, ale soudně znalecký posudek, což má daleko vyšší sílu. Má to forenzní sílu, má to tu část, že soudní znalec právně odpovídá za to, co tam píše. To není, že tam napíšu cokoliv, a nic se mě netýká. Já jsem za to skutečně forenzně zodpovědná. Udělala jsem to jako soudně znalecký posudek, protože ta data byla natolik alarmující, že si to zasloužilo.

Martina Kociánová: To znamená, kdyby ten beran pod vaši zprávu nedopadl, tak se vlastně nic nedělo?

Soňa Peková: Spíš by se to asi, možná, zametlo pod koberec, protože by to nemělo tu legální sílu, jakou to mělo. Protože to skončilo u prokurátora na Slovensku a na řadě dalších vysokých místech. Já jsem tento posudek předala osobně panu doktoru Kotlárovi. A to soudně znalecké razítko tomu dává takovou sílu, že tento posudek je nepřehlédnutelný. Dá se samozřejmě zamítnout, kdyby ho prokurátor zamítl, protože se mu nelíbí, ale prokurátor ho nezamítl – začali se v tom angažovat novináři.

Ale důvodem, proč toto razítko bylo pro mě tak důležité, bylo, že já pořád svou revoltu, kterou vedu už tolik let, vedu zezdola nahoru. Já informuji obyčejné lidi o tom, co se děje, o nebezpečí, třeba i covidu, že je to velmi pravděpodobně z laboratoře, i o tom, že vakcíny mají hromadu in silico teoretických předpokladů, že budou škodit, natož když se to potom prokáže. A já jsem chtěla, aby se to lidé dověděli, a díky novinářům se to lidé dověděli. Moje razítko splnilo úlohu.

Martina Kociánová: Ale vy stanete před soudem. V každém případě, já jsem vás přerušila v okamžiku…

Soňa Peková: Nestanu. Ne. To zase někdo nafoukl, to tak daleko není. Oni mi napsali, že mi to vezmou, protože jsem podjatá. Ale já jsem jen vyjadřovala svůj vědecký názor, a podle mého vyjadřovat vědecký názor neznamená podjatost. A ono si to začalo žít svůj vlastní život a zmetabolizovalo se to na nějakou strukturu. Nikdo mi zatím neřekl, že za to stanu před soudem. A pokud ano, tak já to budu považovat za nejlepší taškařici mého života, protože těch důkazů je tolik, a to, že se vede nějaká politická kauza, tak to dneska, myslím, už by mělo skončit.

Martina Kociánová: Paní doktorko Soňo Peková, když jste řekla, že vám tedy odebrali razítko, tak tím vám také odebrali tu zkoušku, kterou jste kvůli tomu musela skládat? Protože jste pravděpodobně musela něco odvést za to, že vám bylo razítko přiděleno.

Soňa Peková: Zaprvé mi ho ještě neodebrali. Jenom mi poslali pamflet, nebo úřední dopis. Pardon, nikoli pamflet, ale úřední dopis – jsme ještě pořád v roce 2026. Poslali mi úřední dopis, že mi to hrozí a že ať se k tomu vyjádřím, a citovali data z mého facebookového profilu, takže jsem z toho usoudila, že asi studují můj facebookový profil.

Místo toho, abych jim poslala oficiální dopis, tak jsem to vyřešila přes svůj facebookový profil. Já to považuji za taškařici a hru, už to nepovažuji za nic vážného a solidního. Mně je z toho do smíchu. Já si to s nimi vyřizuji přes facebook. Já jsem tam jenom napsala, že mně na tom razítku vůbec nezáleží, protože si neuvědomuji, že bych něco porušila.

Navíc to, abych se stala soudním znalcem, tak to není tak, že já řeknu, že chci, nebo že si to zaplatím, ale musím skutečně splňovat nějaká kritéria. A tato kritéria se za tu dobu pouze zmocnila, protože jsem opublikovala víc věcí a ještě jsem k tomu přidala svou erudici za léta od roku 2017, takže jsem určitě nepoklesla v kvalitě svého provedení. Právě naopak. A to, že nějaký poslanec ze Slovenska má se mnou problém, nemůže způsobit, že mi někdo uřízne třicet let mé odborné praxe.

Ve vakcínách je téměř stejně DNA jako deklarované mRNA a tato molekula se dokáže dostat do jádra buněk

Martina Kociánová: Já jsem vás v předchozí odpovědi přerušila v okamžiku, kdy jste začala říkat větu: „A tato data byla natolik alarmující.“ Mohlo by se zdát, že možná právě tato data byla důvodem tohoto honu na razítko. Ale v čem tedy byla tato data tak alarmující?

Soňa Peková: Data, která byla alarmující, byla důvodem honu na razítko, protože to skutečně ukazuje, že vakcíny – řeknu to na rovinu – jsou potenciálně velmi nebezpečné. Nejenom že jsou velice různorodé napříč jednotlivými šaržemi, ale obsahují v sobě dvouřetězcovou molekulu DNA, která by tam případně mohla být v nějakých nízkých kvantitách jakožto nedostatečný proces purifikace, čištění, při výrobě vakcíny.

Ale náhodným nálezem bylo, že přítomnost DNA není na úrovni nějaké nizounké kontaminace, ale je v tak vysokých kvantitách, že se vyrovná kvantitě účinné látky, která byla deklarována, to znamená mRNA. Je tam de facto téměř stejně mRNA jako DNA. A toto je ten alarmující nález, protože tato molekula je krátká, je jí tam ohromné množství, má volné konce a obsahuje sekvence, které dokážou molekulu navádět do jádra.

A každý molekulární genetik ví, že taková molekula, pokud se dostane do cytoplazmy buněk – což se stalo při vakcinaci – má velkou šanci dostat se do jádra, a jakmile je v jádře, tak se dokáže zaintegrovat. Nebezpečí této vakcíny je, že by mohla být integrativní. Nikoliv, že by se integrovala mRNA, jak se původně někde hypotetizovalo, ale skutečně se integruje DNA, která nejen kontaminuje tyto přípravky, ale je tam v takové kvantitě, že to vypadá, že to není nedostatek procesu čištění, ale že to je regulérní součást těchto vakcín. A přitom nikde nebylo deklarováno, že by tyto vakcíny obsahovaly DNA. Bylo deklarováno, že obsahují mRNA v nějaké kvantitě, ale ony ve velice blízké hodnotě obsahují i kvantitu DNA, což je alarmující nález. A proto jsem potřebovala, aby to mělo tu sílu. A proto to dostalo razítko soudního znalce, aby to nikdo nezametl pod koberec.

Z vědeckého ringu se po covidu stalo tržiště, kde rozhodují novináři a politici místo odborníků

Martina Kociánová: Řekněte mi, jak se liší odborná diskuze o problematice vakcín, potažmo covidu jako takového, u nás a v zahraničí? A teď nemám na mysli jenom Ameriku, která pod vlivem Roberta Kennedyho poměrně tvrdě tato témata otevřela, ale obecně?

Soňa Peková: Já jsem celý život dělala vědu, moje majoritní práce byla diagnostická práce v laboratoři. Ale vždycky jsme to dělali tak – abychom nezhloupli – že dvě třetiny diagnostikujeme, a to nás živí, a jednu třetinu se věnujeme vědě. A i z toho vzniklo to množství publikací, jak jste zmiňovala.

A vždycky to ve vědě bylo tak, že když přišla nějaká myšlenka, nápad, nějaký nový objev, tak se to opublikovalo, a pokud to bylo novátorské, tak se k tomu vyjadřovali další lidé, zdali to tak může být. Prověřovali to, a pokud se to podařilo zreplikovat, tak skvělé, tak se bádalo, co to asi znamená, a že to je zase nějaká nová věc, o které se nevědělo. A to byl mentálně stimulující ring, ve kterém se pracovalo, a bylo moc pěkné dělat ve vědě, pokud člověk samozřejmě úplně nevybočoval a nechtěl se věnovat nějakým prapodivnostem, v uvozovkách, které nebyly podporovány mainstreamem. Pokud to bylo v mainstreamu – ale i v rámci mainstreamu se našly nějaké zajímavosti – tak to vždycky byla pěkná a zajímavá diskuze k věci.

A potom přišel covid a z pěkné a zajímavé diskuze k věci, a z intelektuálního ringu, se stalo tržiště. A do toho tržiště se vložili lidé, kteří s tím nemají co do činění, to znamená novináři mimo odbornost a politici. A vyčlenila se skupina vědců, kteří se vyhranili proti nějakému pohledu na věc, a ti, co měli jiný pohled na věc, byli diskriminováni a označeni za nějaké – raději nebudu tyto výrazy opakovat.

A to nikdy nebylo. To se stalo poprvé, a já doufám, že se to stalo i naposled, protože věda by měla být oborem otevřeným, protože pouze tak jde dopředu. I když se jiná vědecká témata zpracovávají pořád jakž takž normálně, tak toto jedno se úplně vymyká. A pokud někdo tvrdí něco jiného, tak je označen za dezinformátora a nějakého hloupého, a uberou mu všechny jeho tituly a řeknou, že vůbec nerozumí své odbornosti, bez ohledu na to, že to dělá už třeba 50 let. Tohle se týká pouze covidu.

Třicet let jsem nedělala nic jiného než vědu a teď zjišťuji, že to byla zvláštní faleš

Martina Kociánová: Pochopila jste, proč mnozí vaši kolegové najednou úplně změnili svůj mindset právě vědeckého přístupu, kde je potřeba věci prokazovat, a začali trpět jakousi možná slepou vírou?

Soňa Peková: Já úplně nechápu, jaké fialové kouzlo na ně spadlo, protože to se nedá jinak nazvat. Oni zapřeli i takové bazální vědomosti, jako třeba co se týče vakcíny, že musí mít pět, nebo deset let nějakého použití, než se nasadí takhle ve velkém. To všichni zapomněli.

To, že na začátku – když jsem řekla, že tento virus je laboratorního původu – tak můj primární důvod byl takový, že jsem už mnoho let před tím pracovala ve skupině pro nakládání s geneticky modifikovanými organismy a věděla jsem, jaká je legislativa a jak je daleko za tímto oborem. Ten obor běží vpřed a legislativa mu stěží dýchá na záda, aby člověk správně dokontroloval, co se kde v laboratořích dělá.

A protože jsem věděla – protože jsem sama tyto věci dělala – že je to na svědomí experimentátora, na tom, co udělá. Protože když tam přijde nějaká kontrola a otevře termostat, a tam v Petriho misce rostou v nějakém médiu virové partikule, kontrolor vůbec nedokáže zjistit, že by se tam dělaly nějaké věci, které nejsou úplně košer. Jde to za svědomím experimentátora. Já jsem věděla, že to je nesmírně křehký parametr, aby na tom to bylo postaveno, a celá legislativa byla úplně směšná – takový prehistorický dinosaurus. Na to jsem mnoho let ukazovala.

A když se stalo toto, říkala jsem si: „A je to tady zase.“ Laboratorních úniků je popsáno mnoho, to není žádná tajnost. To se normálně dá najít na webu, kolik těchto různých úniků bylo. Říkala jsem si, že je tady možná čas, aby se to konečně s touto legislativou rozhoupalo. A místo toho, aby někdo řekl: „Tato baba má asi pravdu,“ tak po mně vyrazili.

A bylo víc takových zvláštností, které mě potom přesvědčily o tom, že je to celé nějaká smyšlená hra, kterou jsem tím nějak narušila, a proto se staly všechny ty věci kolem mě. Věda je pro mě teď zklamáním a já už to nedělám. Už dělám pouze diagnostiku, protože ta mi přijde ještě užitečná. A jakmile zjistím, že i ta je neužitečná, tak se posunu někam dál. Já nejsem uvízlá ve svých starých konceptech.

A to, co jsem dělala celý život – nic víc jsem neměla než vědu – sedm dní v týdnu jsem byla pořád v laboratoři – teď vidím, že to byla zvláštní faleš, ve které jsem žila. Bylo to v jednu chvíli smutné, ale teď už to mám za sebou, považuji to za svou historii. Ale věda mě opravdu zklamala. Opravdu zklamala.

Martina Kociánová: Jaké to je pro vědkyni, která zasvětila vědě svůj život, a zároveň pro křehkou ženu, být první, a svého času také jediný, kdo říká svůj výzkum proti všem?

Soňa Peková: Tak já možná vypadám křehce, já jsem takový malý kousek, ale vevnitř hrozně hustý.

Martina Kociánová: To jsme měli možnost vidět.

Soňa Peková: Ale ne nějak zlomyslně. Já jenom, když vidím, že se někde děje nějaké bezpráví, nebo je někde nějaká úplně zjevná lež, tak to přes mě nejde. A teď už vůbec takové věci přes mě nejdou, že bych to ignorovala, nebo nad tím mávala rukou. Bylo to tak celý můj život, a v době covidu to pro mě byla jasná zpráva, jasný imperativ, že to mám lidem sdělit, protože je to můj obor. Já v tom ležím. Dvacet let ležím v tomto oboru, nic jiného nedělám, nic jiného neumím. Vůbec nevím, jak se ovládá platební karta, ale přesně vím, jak se klonuje a jak se dělají tyto všelijaké věci.

Kdybych to lidem neřekla, nepřenesla bych přes sebe, že jsem to neudělala. Pro mě to byla jasná zpráva. Tušila jsem, že to bude mít nějaké konsekvence, ale netušila jsem, jaké to může mít konsekvence. Překvapila mě intenzita těchto konsekvencí, ale věděla jsem, že to říct musím. Udělala jsem to, a kolikrát se mě na to ptali, tolikrát jsem to zopakovala.

Pokud budou obyčejní lidé informovaní, žádná vláda je nedonutí jít na experimentální vakcinaci

Martina Kociánová: Je už svoboda diskuze o covidu v Evropě větší, než jakou ji zažíváme u nás?

Soňa Peková: Ani bych neřekla, protože vidíme, co se děje na Slovensku. Tam je pan doktor Kotlár pořád osamělý bojovník v první linii. Tady v Česku se to teď začíná snad trošičku hýbat – v pondělí 26. ledna byl v Poslanecké sněmovně seminář na téma covidu. Ale třeba v Německu je pořád situace velice chladná a ostrá, tam se na toto téma moc mluvit nedá. Leda pouze na alternativní platformě, což mi přijde, že nevím, proč by se to mělo jmenovat alternativní platforma. Vědecký ring je jeden, nemá dvě platformy, je jeden, tak nevím, proč to takhle označili, aby to zase jenom rozdělili.

Ještě pořád tato diskuze není svobodná, ale je potřeba o tom mluvit víc a víc. Ale nejdůležitější je, aby byli informováni obyčejní lidé, protože oni se potom půjdou nechat očkovat, oni potom budou aplikovat všechna restriktivní opatření a další drakoniády, které případně vymyslí vláda. Pokud oni budou vědět, že je to lež, nebo že je to příliš děravé na to, aby tomu uvěřili s tím, že je to pravda, tak i vládě – i kdyby měla bůhví jaké regule a instrukce – se bude daleko hůř pracovat s lidmi, kteří budou informovaní.

Já se tolik netrápím, že česká vláda na to ještě nereflektuje správně, byť je ze všech stran mnoho informací. Já řeším to, aby se to maximálně dozvěděli lidé, protože na nich stojí celá pyramida moci v každé jedné zemi, i na naší zeměkouli.

Martina Kociánová: Ivo Jahelka v jedné písničce zpíval: „Schody se nezametou, byť by byly z mramoru, nikdy zdola nahoru.“ A vy na to jdete stále zezdola a stále tlučete pěstí do zdi, ale v podstatě bych neřekla, že se proměnil vztah veřejnosti vůči vám. Pořád vás – myslím odborné veřejnosti – vnímají jako posedlého troublemakera, abych tak řekla.

Soňa Peková: Myslím, že jsou zabetonováni v nějaké historii, protože já určitě nejsem žádný troublemaker. Já se dokonce snažím o to, aby to bylo všechno vyrovnáno v klidu a mírumilovným způsobem. Já jsem ten poslední, kdo by chtěl do toho nějak sekat. Jestli se někdo myslí, že jsem troublemaker, tak velice zaspal dobu.

A navíc nevím, kdo to jsou tito lidé, protože vědecká obec je široká a takto se exponovali tímto způsobem vůči mně jenom někteří, spočítal by to na prstech jedné ruky. Myslím si, že těchto třeba dva, tři nebo pět lidí nemůže vyvážit ty další tisíce, kteří třeba už sdílejí můj původní názor, ale bojí se mluvit, protože se bojí, že by to pro ně mělo nějaké neblahé následky. Ale tady je pět křiklounů, u kterých se zdá, jako kdyby utrhli veřejný prostor, a potom si někdo může myslet, že to je pravda. Ale to je zavádějící situace, protože neplatí, že ten, kdo křičí, ví nejvíc. Tak jenom, aby si možná lidé uvědomili, že poslouchat toho, kdo nejvíc křičí, nemusí být správné.

Martina Kociánová: Ale mlčící většina je potom taková, která umožní křiklounům, aby se prosadili.

Soňa Peková: Ano. Ale stejně si pořád myslím, že pokud tady někdo nakoupí nějaké vakcíny za nějaké horentní peníze – které jsou stejně jenom nějakými elektronickými čísly, která už dávno nemají podstatu nějakých hmotných rezerv. To už je fiat měna. Myslím, že se to stalo v roce 1971 v Americe, že se odpojily zlaté rezervy od toho, že se začaly tisknout jenom papírové peníze.

Jsou to elektronické peníze, které zatíží elektronicky fiktivně nějakou zemi. A to, že se nakoupí nějaké nesmírně drahé vakcíny, tak se nakoupí, ale když tam lidé nepůjdou, vlastníma nohama neodkráčí do vakcinačního centra, aby si nechali podat nějakou látku, která je objektivně v experimentálním stavu, tak tady může seshora křičet, kdo chce, co chce, ale lidé tam nepůjdou, protože budou mít informaci o tom, že je to při nejmenším nedošetřené, nevyřešené. Efektivita, nebo účinnost, nebo bezpečnost těchto vakcín není vyřešena.

Já informuji lidi, a pokud lidé nebudou souhlasit s tím, co říká vláda, tak je to nakonec nestabilní stav, a vláda nemůže vládnout lidem, kteří nesouhlasí s tím, co vláda propaguje. Můj přístup zezdola nahoru je přeci jenom dobrý.

Pachatelé se vracejí na místo činu, aby za sebou zametli – návrat Adama Vojtěcha nikoho nepřekvapí

Martina Kociánová: Máte pravdu, že informovat občany je nesmírně důležité, ale v okamžiku, kdy Andrej Babiš jmenoval ministrem zdravotnictví Vojtěcha Adama, tak jsem si uvědomila, že k žádnému poučení z krizového vývoje pravděpodobně nedošlo.

Soňa Peková: Ale já se domnívám, že to, že se tady recyklovaly staré struktury, staré kádry, je ještě mezistupeň vývoje společnosti. A není to nic nelogického, protože pokud se tady na začátku dělaly různé machinace – bylo tady nějaké kupčení se strachem, a za kolik se bude prodávat analytika a podobně, to byl úplný počátek – tak tady evidentně jsou různé nitky, různé spoje z té doby, o kterých ví pouze ten, kdo to rozpoutal, což byl Andrej Babiš, a jeho pravá ruka, což byl Adam Vojtěch.

Teď, když potřebujeme, aby se tyto věci uklidnily, tak kdyby tam přišel někdo nový, kdo by tam začal provětrávat jejich staré fajly, tak by se zjistilo, co se tam všechno stalo. Je naprosto logické, že se pachatelé vracejí na místo činu, aby to tam za sebou zametli, což mě vůbec nepřekvapuje.

Ale je to tak, že si Andrej Babiš řekne, koho chce, aby tam s ním pracoval, a úplně bez skrupulí si tam zavolá někoho, kdo to s ním v té době pekl. Ale já se i tomu jenom směju, protože to považuji jenom za přechodný čas, kdy se budou snažit tyto věci zamést. Podle mě to je ten důvod, proč si tam zase vzal Adama Vojtěcha, protože Adam Vojtěch přesně věděl, co se kde dělo, a že se to stejně celé zhroutí, protože lidé už budou příliš vědět, co se dělo. A zase se vracím k tomu, že já jim to podrývám, vytrhávám kořínky. Jak ten strom roste, tak já mu pořád zezdola ořezávám kořínky, a ten strom nakonec spadne.

Trump propagoval operaci Warp Speed a masivní vakcinaci, teď totéž překrucuje – neuvěřitelná fraška

Martina Kociánová: Přesto všechno mě zarazilo, když jsem se dočetla ve slovenské „tlači“, že 5. srpna 2025 vláda Donalda Trumpa oznámila, že ukončí 22 federálních kontraktů na vývoj mRNA vakcín, protože zpochybnili jejich bezpečnost. Chápete to, že u nás stále jedeme v psychologickém modu popírání?

Soňa Peková: To je úplně, totálně vtipné, protože Donald Trump byl ten, kdo v blahé minulosti vrátil zpět legalitu procesu gain of function, to znamená přípravy mikroorganismů se zvýšenou funkcí. Protože to v jednu dobu bylo jako kdyby zrušeno, že se to v Americe provádět nesmí, a Donald Trump to tam zase, jak nastoupil do svého prvního volebního období, vrátil. Takzvaní vědci se zase začali věnovat gain of function a vyráběli tyto různé mikroorganismy.

Donald Trump potom rovněž rozvinul aktivitu, která se nazývala Warp Speed, a to bylo v roce 2020 – okamžité, masivní a plošné zavedení vakcinace proti covidu do populace. On byl obrovský propagátor těchto přípravků, kdy každý ze základní školy ví, že se to nasadilo v roce 2020, což bylo možná rok poté, co začala takzvaná pandemie, takže to nebylo objektivně pět let, což by bylo obvyklé, nebo deset let pro neobvyklé koncepty. I Donald Trump mohl vědět, že porušil tuto základní časovou premisu na lineární časové ose.

On se do operace Warp Speed namočil úplně a nesmírně propagoval tyto vakcíny. A teď najednou už to zase celé překrucuje. Přitom v té době měli stejné informace, jako mají teď. Těchto informací tolik nepřibylo. A v té době se chovali jinak a chovají se jinak i v této době. Je to neuvěřitelné divadlo. A myslím, že i vtipné. Mně to přijde opravdu jako fraška, protože ten, kdo se na to trošku dívá, sleduje to – a spousta lidí to sleduje, protože covid se týkal asi každého – tak vidí, že ten, kdo byl největší uzurpátor moci, teď dělá, že to je všechno ok. Je to úplně nestabilní plocha, a podle mě z toho už něco vznikne.

Biologické laboratoře zůstaly po rozpadu Sovětského svazu bezprizorní a ujal se jich americký přítel

Martina Kociánová: Když jsem sledovala vaše kroky v minulosti, tak jsem si někdy říkala, že si skutečně vědomě nabíháte. Třeba když jste v dubnu 2022, tedy krátce po zahájení války na Ukrajině, řekla, že na tamním území byly biologické laboratoře. Dnes se tedy ví, že tam tyto laboratoře byly s americkou účastí.

Soňa Peková: Jestli můžu. Když se tehdy rozpadl Sovětský svaz, tak ve svazových republikách byla hromada takovýchto laboratoří, protože studená válka obsahovala položku biologických zbraní. A laboratoře, které se věnují výzkumu nebo vývoji těchto biologických dvousečných agens, nejsou jenom v těchto zemích, ale jsou v Evropě, v Africe, v Austrálii, jsou po celém světě. A tam zůstaly po rozpadu opuštěné a bývalý Sovětský svaz šel na kolena. Zůstaly tady ty extrémně nebezpečné provozy v podstatě bezprizorní. Až tam přišel americký přítel, aby se toho ujal. Ale to tak bylo i v Kazachstánu a v různých zemích. Je o tom hromada knih, literatury, to také není žádná tajná věc, a všichni, co jsou z oboru, o tom vědí.

Martina Kociánová: O tom, že laboratoře na Ukrajině a v dalších svazových republikách jsou, se vědělo. Nebo aspoň lidé, kteří se o to zajímali, věděli. Přesto všechno se ale zase vzedmula obrovská vlna nevole vůči vašemu konstatování s tím, že už nevíte, co si vymyslet.

Soňa Peková: Ale já jsem si to nevymyslela. To je fakt. A kdybych byla úplně zticha, tak by asi těžko našli, proč by proti mně vyšívali. Ale já jsem nebyla úplně zticha, ale to proto, že se mě na to vždycky někdo zeptal a já jsem mu přímo odpověděla. Já jsem nemlžila, a možná jsem někdy odpověděla trochu provokativně, protože jsem věděla, že to je správná odpověď, že to akorát trochu opepřím. Ale když bych to neopepřila, tak by to třeba zapadlo. Kdybych tomu papíru nedala razítko soudního znalce, tak by také zapadl. Já to tak dělám.

Martina Kociánová: Opepřila jste to tak, že vás kvůli tomu vyšetřovala policie.

Soňa Peková: Jenom nějaký občan z Brna poslal trestní oznámení. A to potom skončilo někde v koši, to se ke mně ani nedostalo. Oni to zase nafouknou, a nakonec to tak ani nebylo. Jenom občan z Brna trpěl, tak to poslal na policii, ale policejní orgán to už neprocesoval dál.

Celý rozhovor se Soňou Pekovou o mRNA vakcínách a stavu vědecké diskuze o covidu si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Jen díky vám mohou vznikat další rozhovory se zajímavými hosty.
Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.