Chvála chudnutí německé společnosti

Německá vláda vybrala za loňský rok skoro bilion euro na daních. To je více než vlády předchozí, a přesto jí to nestačí. Na úkor vlastních obyvatel totiž zachraňuje klima celé zeměkoule, subvencuje slepou uličku elektromobility a platí statisíce práci hledajících expertů ze Sýrie, severní Afriky nebo Afghánistánu, kteří nekontrolovaně proudí do země, a řadu dalších absurdních projektů. A tak se semafor, jak se mezi lidmi vládnoucí koalici s rostoucím odporem říká, totiž červená (sociální demokracie) zelená (kdo asi?) a žlutá (svobodní demokraté) dostal vlastními, řemeslnými chybami, do rozpočtové krize. Chtěl ji, jako obvykle, vyřešit kreativním účetnictvím, ale tentokrát to byla opravdu obrovská suma a příliš okatá manipulace. Nejvyšší ústavní soud to zakázal, a koalicionáře nenapadlo nic lepšího, než o to víc šetřit na vlastních lidech.

Škrtali, kde se dalo i nedalo, a došlo i na zemědělce. Těm chtěli vzít miliardu eur ročně za naftu, a sedláci se vzbouřili. Od 8. ledna blokují traktory silnice a dálnice po celé zemi. A tak se stala jedna miliarda poslední kapkou, kterou přetekl pohár příslovečné německé poslušnosti. Na rozdíl od berlínského semaforu je farmářům – a podle výzkumu veřejného mínění skoro 90 procentům Němců – jasné, že spoření na svůj úkor již nestrpí. A tak vedle traktorů stojí po německých silnicích velké i malé transportéry řemeslníků a velké trucky speditérů, stejně jako auta obyčejných lidí. Zdá se, že se Němci konečně dali do pohybu. Proč to tak dlouho trvalo, a jak se to stalo?

Intelektuální pěšáci a propaganda

Současná západní společnost je evoluční prostředí, které produkuje lehkomyslné a pasivní voliče, kteří volí neschopnou, ale o to sebevědomější politickou třídu. A proto mají v Německu ministra hospodářství, který neumí definovat insolvenci, a ministryni zahraničí, která se proslavila tvrzením, že s Putinem bude vyjednávat, až když se tento otočí o 360 stupňů (sic). Ale zvenku o svou hlavu Annalena Baerbocková pečuje příkladně. Daňové poplatníky stojí její diplomovaná holička 137 000 euro.

Konzumní společnost sice hloupne od hlavy, ale jenom proto, že to voliči dopustili. Obyčejní občané jsou oběti, ale i původci intelektuálního rozkladu konzumní společnosti. Hledáme-li hodně plastický příklad, tak je to představa, že blahobyt lze udržet i bez fosilních energii. To vedlo k tomu, že si Němci vypěstovali stranu Zelených, která má dnes charakter fanatické sekty, a chce předělat svět, ať se to lidem líbí, nebo ne.

Stejně jako u nás ovlivňuje politiku v německé konzumní společnosti převážně městská, dobře vydělávající populace. Patří k ní zaměstnanci neziskovek, státní úředníci, žurnalisté, lobbisté, akademici, umělecké celebrity, snobští zbohatlíci a dětičky bohatých rodičů. Mají sice povětšinou schopnosti intelektuálních pěšáků, ale přesto s oblibou řeší problémy slovy a jsou trvale naladěni na to morálně se rozšoupnout na úkor obyčejných lidí.

Německá média patří do té samé bubliny. Již dávno to nejsou nezávislí a neúplatní kontroloři politiků. Drtivá většina novinářů se činí jako propagandistická divize strany Zelených.

Dobře si pamatuji na dobu, když jsem přišel do Německa. Tehdy měla různá média odlišné názory na svět. Ale dnes píše kdysi konzervativní Frankfurter Allgemeine Zeitung stejně jako levicově-ekologický list TAZ (Tageszeitung). Dnes jsou noviny, stejně jako veřejnoprávní rozhlas a televize, součástí provládní propagandistické mašinerie. Neomezenou svobodu slova mají jen politici a státní média. Ostatní mají jenom poslouchat. Zoufale hloupě a dojemně přímočaře to definovala bývalá novozélandská premiérka Jacinda Ardernová. Sdělila občanům zcela vážně, jak mohou rozpoznat pravdu: „Pokud to neslyšíte od nás, není to pravda. Všechno ostatní ignorujte. My budeme i nadále vaším jediným zdrojem pravdy.“

Svět finanční šlechty

Tak takovéhle „elity“ se pohybují tak vysoko nad životy normálních lidí, že nevědí, jaké to je vydělat na nájem a na nezaplatitelné energie, neví ani, jak se cítí ti, na které vrchnost dotírá s nevyžádanou péčí o zdraví, s vnucovanou solidaritou s kýmkoliv a se záchranou klimatu, ať to stojí cokoliv. A přesto, nebo právě proto, shlížejí tito velikáni i na vzdorující sedláky s pohrdáním, které je cítit na reakcích politického a mediálního establishmentu. Řečeno slovy blahoslavené Gréty: Jak si to dovolujete?

Po svém zvyku „zvládají“ tito titáni ducha problémy raději slovy než činy, a proto ze zvyku zkusili oštemplovat sedláky na německých silnicích jako pravičáky. Ale ukázalo se, že tento trik již nezabírá. Dosud fungoval docela spolehlivě, protože blahobytná společnost je až příliš pohodlné evoluční prostředí. V něm se „rozmnožují“ lehkomyslní a pasivní občané, kteří moc nepřemýšlí, a nevolí politiky, ale pocity a nálady. Ale teď, přesněji od března 2020, dostávají západní společnosti tvrdou a bolestnou, ale pro jejich mozkové synapse, a hlavně pro budoucnost jejich dětí, velmi prospěšnou léčebnou kúru šokem.

Pod vlivem nadnárodního mocenského kartelu, který již přes tři roky ovlivňuje politiku celého západního světa, deindustrializují evropské vlády své země a rozkládají jejich sociální soudržnost a demokratické instituce. Tento „nový start“ znamená především přesun majetku obyčejných lidí do rukou finanční šlechty. A klimatické náboženství je způsob, jak to morálně posvětit a reálně provést. Zdražená nafta pro německé sedláky měla být v tom procesu jeden malý krok. A ejhle, společnost, která dosud své existenční ohrožení nevnímala, nebo spíše vytěsňovala, se najednou probudila do nehostinné, chudobou silně zavánějící skutečnosti.

Chudoba sjednocuje

A ti sami lidé, kteří ještě včera jednali hloupě a volili „zelený pokrok“, se začínají chovat „chytřeji“. To je dobrá stránka chudnutí západních společností. Lidé jsou vůči vrchnosti stále nedůvěřivější a nenechají jí věci tak snadno „projít,“ jako v dobách, když raději přemýšleli o vlastní dovolené někde v exotice, než o absurdních eskapádách svých vládců. Proces zchudnutí je produktivní šance na reformu společnosti i proto, že nutí lidi nespoléhat na stát, a více spolupracovat mezi sebou. Bohatství společnost atomizuje, chudoba ji sjednocuje jak proti společným nepřátelům, tak pro společné zájmy. A něco takového se právě děje na německých silnicích.

Občané této poklidné a spořádané země se střetli s chudobou, nevalnými vyhlídkami, s arogantní a odmítavou vrchností, ale také s pochopením toho, jak mocní ve skutečnosti jsou.

A politická třída, tito vypravěči pohádek pro dospělé a velmistři kuloárového špitání, se střetli s nečekaně neposlušným obyvatelstvem a očekávatelně katastrofální vlastní nekompetencí a bezmocností tváří v tvář nepřehlednému množstvím neobyčejně složitých a rozporuplných politických, ekonomických a civilizačních výzev.

Teď tedy berlínská trojkoalice stojí na červené na křižovatce a musí se rozhodnout, jakým směrem se vydá. Ve skutečnosti mají německé, stejně jako ostatní evropské politické strany a vlády, jen jednu konstruktivní možnost. Začít měnit politický systém a více sdílet svou moc s občany. Ale protřelí aparátčíci a kovaní režiséři nouzových stavů možná zkusí vyvolat výjimečný stav a opevnit se ozbrojenou mocí. To by byl ten nejhorší, nic neřešící a jen konflikt zostřující scénář.